index
int64 1
97.5k
| text
stringlengths 34
535k
| file_name
stringlengths 14
18
|
|---|---|---|
301 | NálezÚstavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Polanecké kreditní a finanční, s. r. o., sídlem Oblouková 206/4, Ostrava - Polanka nad Odrou, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, se sídlem K Chaloupkám 2, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 č. j. 28 Cdo 699/2021-845, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020 č. j. 20 Co 249/2020-818 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2020 č. j. 29 C 15/2010-758, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře jako účastníků řízení a města Kutná Hora, sídlem Havlíčkovo nám. 552, Kutná Hora, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem, se sídlem Žižkovo nám. 2, Čáslav, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 č. j. 28 Cdo 699/2021-845, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020 č. j. 20 Co 249/2020-818 a rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2020 č. j. 29 C 15/2010-758 byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.OdůvodněníI. Vymezení věci a předchozí průběh řízení1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře (dále též jen "okresní soud"). Stěžovatelka má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, okresní soud nejprve rozsudkem ze dne 25. 3. 2015 č. j. 29 C 15/2010-299, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 6. 2015 č. j. 29 C 15/2010-309, nevyhověl stěžovatelčině (původně společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., jako právní předchůdkyni nynější stěžovatelky) požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků majících povahu veřejných prostranství (pozemní komunikace, související plochy a veřejná zeleň) v jejím vlastnictví. Ačkoliv nárok stěžovatelky okresní soud uznal, nepřiznal jí nárok na vydání bezdůvodného obohacení s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014sp. zn. I. ÚS 581/14(N 134/74 SbNU 35; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), neboť v souladu s ním považoval za nelogické, aby samosprávný subjekt platil individuálnímu vlastníku za užívání jeho nemovitostí, jež jsou jako veřejný statek využívány neurčitým okruhem osob. Počínání právní předchůdkyně stěžovatelky, které považoval za spekulativní koupi s úmyslem domáhat se právě bezdůvodného obohacení na žalovaném, současně označil jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a tudíž nehodné právní ochrany.3. Krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že rozsudkem ze dne 20. 4. 2016 č. j. 20 Co 350/2015-417 uložil městu Kutná Hora (dále též jen "vedlejší účastník" či "město") zaplatit stěžovatelce požadovanou částku se zákonným úrokem z prodlení. S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu krajský soud uvedl, že dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že je pozemek užíván jako veřejné prostranství, přísluší zásadně jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z bezdůvodného obohacení. Námitku vedlejšího účastníka, že stěžovatelka jednala v souvisejících právních vztazích proti dobrým mravům, krajský soud neshledal opodstatněnou.4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, dovolání vedlejšího účastníka však rozsudkem ze dne 16. 7. 2018 č. j. 28 Cdo 430/2017-473 vyhověl a zrušil rozsudek krajského soudu právě v té části, kterou krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku za bezdůvodné obohacení. V tomto rozsahu vrátil Nejvyšší soud věc krajskému soudu k dalšímu řízení a v odůvodnění rozsudku uvedl, že "o požadavku na vydání bezdůvodného obohacení získaného na straně obce užíváním pozemků jiného subjektu jako veřejného prostranství by mohlo být uvažováno o rozporném s dobrými mravy, nastaly-li by zvlášť mimořádné okolnosti, kterými může být vnímán i spekulativní úmysl žalobkyně při nabývání dotčených pozemků, na nějž pak navázala výkonem svého vlastnického práva takovým způsobem, o němž je možné mít pochybnosti stran jeho souladu s dobrými mravy ... [n]elze akceptovat postup krajského soudu, jenž neshledal případnými námitky žalovaného o rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy, neboť jeho úvahu omezující se na odmítnutí žalovaným navrhovaných důkazů pro irelevantnost a vyzdvihnutí podnikatelské činnosti žalobkyně není možné považovat za komplexní a zcela reflektující specifika aktuálního sporu. Krajský soud tím rezignoval na vypořádání se s odlišnými zjištěními soudu prvního stupně, jenž zdůraznil především způsob nabytí předmětných pozemků žalobkyní (maje je za spekulativní), jež, vědoma si jejich charakteru, musela být od počátku srozuměna s tím, že nabývá toliko holé vlastnictví". Dovolací soud k tomu dále dodal, že "pro řešení sporu je pak nutné zkoumat i přičinění žalovaného, neopomenul-li snad některou ze svých preventivních povinností a jednal-li vzhledem ke své roli veřejnoprávního subjektu s patřičnou měrou obezřetnosti i zodpovědnosti".5. Krajský soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudek okresního soudu v části týkající se zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení usnesením ze dne 27. 9. 2018 č. j. 20 Co 350/2015-491 zrušil a uložil soudu prvního stupně zjistit konkrétní okolnosti jednání, která proběhla mezi oběma stranami před a po vydražení pozemků, okolnosti veřejné dražby pozemků, a to z hlediska jak konkrétního postupu žalobkyně, tak i z hlediska zachování náležité opatrnosti žalovaného v souvislosti s touto dražbou, s tím, že teprve na podkladě těchto skutkových okolností a jejich celkového posouzení soudem prvního stupně bude možno učinit závěr o tom, zda jsou dány závažné okolnosti, které odůvodňují posouzení jednání žalobkyně jako rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný ke své obraně musí tvrdit a prokázat mimořádné okolnosti svědčící o nemravném požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.6. Okresní soud následně po doplněném dokazování žalobu stěžovatelky nyní napadeným rozsudkem zamítl, neboť shledal výkon vlastnického práva právní předchůdkyně žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně bezpochyby měla již před dražbou povědomost o charakteru dražených pozemků, že se na nich nachází komunikace, zpevněné plochy a zeleň evidentně tvořící veřejné prostranství, za jehož obecné užívání veřejností je obec (žalovaný) povinna platit, a zjevně právě z tohoto důvodu měla o pozemky zájem, neboť představovaly snadnou vidinu zisku. Z jednání právní předchůdkyně žalobkyně je zřejmé, že smyslem a účelem nabytí pozemků byla toliko maximalizace zisku za použití neseriózního a účelového jednání, neboť po vedlejším účastníkovi požadovala vydání bezdůvodného obohacení ve výši více než poloviny částky a posléze dokonce ve výši převyšující částku, za kterou sama pozemky nabyla. Město se snažilo s předchůdkyní žalobkyně jednat a nalézt společné řešení, ovšem nabídky města žalobkyně neakceptovala. Přitom se právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nesnažila realizovat svůj podnikatelský záměr (výstavba bytových domů). Okresní soud tedy uzavřel, že žádný takový reálný podnikatelský záměr ani neměla. Celou situaci pak prý dokresluje skutečnost, že projednávaná věc není zjevně ojedinělým případem, avšak představuje žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní) jakýsi podnikatelský standard, o čemž bezpochyby vypovídá nabývání dalších (nevyužitelných) pozemků tvořících veřejné prostranství v dražbách personálně propojenými osobami s žalobkyní a její právní předchůdkyní, vymáhání bezdůvodného obohacení či jiné (přinejmenším) neseriózní jednání (dosahující dokonce i trestněprávní intenzity). Počínání žalovaného jak ve vztahu k případnému nabytí pozemků v dražbě, tak posléze v rámci jednání o řešení situace s žalobkyní a její právní předchůdkyní přitom neshledal okresní soud jako liknavé či nedostatečně zodpovědné. Žalovaný totiž jednal s tehdejším likvidačním správcem, o pozemky se aktivně zajímal, a pokud pak žalovaný pozemky nevydražil z důvodu, že limitní cenou schválenou radou a zastupitelstvem bylo 50 Kč/m2, nelze mu tuto skutečnost klást k tíži a shledávat v takovém postupu případné porušení prevenční povinnosti. Z následného chování žalovaného v rámci jednání s žalobkyní a její právní předchůdkyní okresní soud dovodil, že žalovaný přistupoval k záležitosti racionálně, chtěl se dohodnout, najít řešení a byl ochoten jít i cestou určitého kompromisu.7. Navazující odvolání stěžovatelky shledal krajský soud jako nedůvodné, a proto napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. Dospěl totiž ke shodnému závěru, že úmysl právní předchůdkyně stěžovatelky při vydražení předmětných nemovitostí tvořících veřejné prostranství a zeleň okolo obytných domů a při následném vymáhání přemrštěných finančních částek vůči městu Kutná Hora v bezprostředně navazující době byl ryze spekulativní, a to za účelem obohacení se na městu jako veřejném subjektu. Takové jednání je nutno právně posoudit jako rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), a proto nelze z tohoto důvodu vlastníkovi přiznat - jinak oprávněný - nárok na vydání obohacení se za užívání jeho nemovitostí.8. Krajský soud rovněž konstatoval, že ačkoliv se takového protiprávního postupu dopustila právní předchůdkyně stěžovatelky, odpovědnost za něj se logicky přenáší na všechny její právní nástupce a nelze ji dodatečně zhojit (tzn. nelze se jí zbavit tím, že se pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení postoupí na jinou společnost, která pak začne tvrdit, že s původní protiprávností jejího právního předchůdce nemá nic společného, resp. že se na jednání svého předchůdce nijak nepodílela, jak to činí stěžovatelka ve svém odvolání). Krajský soud připomenul, že žádný subjekt nesmí těžit z protiprávních činů svého předchůdce, resp. nabyvatel pohledávky se nemůže dostat do lepšího postavení než převodce, neboť vstupuje do jeho práv a povinností (nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má). Postoupením pohledávky tak ze zákona přechází na nového věřitele pohledávka s příslušenstvím včetně veškerých práv a povinností s ní spojených, třebaže tato práva a povinnosti nejsou výslovně ve smlouvě o postoupení pohledávky konkretizovány.9. Dle krajského soudu nelze ani dovodit, že by vedlejší účastník jednal bez dostatečné opatrnosti, resp. že podcenil účast jiných subjektů v dražebním jednání, a že se tak dopustil pochybení, pro které by následně nebylo možné stěžovatelce odpírat právo na náhradu bezesmluvního užívání předmětu jejího vlastnictví osobou k tomu neoprávněnou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4228/2015). Vedlejší účastník totiž nejprve kontaktoval likvidátora ohledně možnosti přímého prodeje předmětných pozemků městu, a protože to nebylo možné, rozhodl o účasti ve veřejné dražbě, v níž ovšem následně soukromý subjekt nabídl vyšší částku. Poté bylo město ochotno zaplatit právní předchůdkyni stěžovatelky dvojnásobek ceny, za kterou ona sama pozemky získala, z čehož jednoznačně vyplývá snaha města o kompromisní řešení věci, která však byla limitována nezbytností hospodárného vynakládání veřejných prostředků.10. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") odmítl. Připomenul, že žaloba stěžovatelky nebyla zamítnuta proto, že by soudy snad nedovodily vznik bezdůvodného obohacení ze strany města, ale že byl výkon práva stěžovatelky shledán rozporným s dobrými mravy. Úvahy soudů nižších stupňů při hodnocení jednání stěžovatelky z hlediska dobrých mravů nepovažoval za zjevně nepřiměřené, což by teprve založilo přípustnost dovolání. Rovněž uvedl, že nesmí přezkoumávat ani hodnocení důkazů, ani skutková zjištění soudů, která stěžovatelka považovala za nesprávná. Dle Nejvyššího soudu stěžovatelka nepoukázala na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. K výhradám stěžovatelky k přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi Nejvyšší soud připomenul, že dovolání proti této části rozhodnutí je bez dalšího nepřípustné.II. Argumentace stěžovatelky11. Stěžovatelka zrekapitulovala judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se problematiky vzniku bezdůvodného obohacení při užívání pozemků, které mají povahu veřejného prostranství, ať už jejich zastavěním pozemní komunikací, či pouhým obecným užíváním, a uvedla, že v jejím případě obecné soudy založily novou judikatorní praxi, ve které je považováno nabytí pozemků majících charakter veřejného prostranství ve veřejné transparentní dražbě za spekulaci a jednání rozporné s dobrými mravy, a na základě tohoto závěru pak nelze s takovými pozemky nakládat stejným způsobem jako s pozemky ostatními.12. Stěžovatelka se domnívá, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem. I k této problematice připojuje četné odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, který za výkon práva v rozporu s dobrými mravy považuje zejména projevy šikany (tzv. dolus coloratus), tj. výkon práva učiněný primárně za účelem poškození či znevýhodnění jiného [nález ze dne 2. 4. 2001sp. zn. IV. ÚS 22/01(N 55/22 SbNU 5)], jakož i nepřiměřeně tvrdý výkon práva, jenž by se příčil spravedlivému řešení věci. Nic z toho údajně nebylo prokázáno a netvrdí to ani obecné soudy.13. Ke své obraně stěžovatelka uvádí, že každá společnost je založena k dosahování zisku, a proto podnikání v oblasti nemovitostí nepovažuje za rozporné s dobrými mravy a nabývání nemovitostí za tímto účelem nelze označovat jako a priori spekulativní úmysl. Je přesvědčena, že pokouší-li se podnikatel draze prodat výhodně nabyté nemovitosti, nejedná v rozporu s dobrými mravy. Nabytí předmětných pozemků bylo legální a všechny strany měly rovné příležitosti, takže nešlo o pokoutné nabytí. Rovněž vymáhání pohledávky stěžovatelka realizovala v mezích zákona. Měl-li vedlejší účastník o pozemky zájem, mohl požádat příslušné ministerstvo o nekonání dražby a přímý převod nebo o směnu pozemků na základě výjimky z dražby. K tomu však nedošlo, a vedlejší účastník tak jednal bez dostatečné opatrnosti a dopustil se pochybení, pro které však není možné stěžovatelce odpírat právo na náhradu bezdůvodného obohacení.14. Stěžovatelka nesouhlasí rovněž s tím, že realizace práva k dotčeným pozemkům byla v daném případě absolutně omezena okolností, že se jedná o veřejné prostranství, a odmítá, že by se jednalo pouze o "holé vlastnictví". Uvádí, jaké záměry s pozemky vlastníci sledovali, a odkazuje přitom na (od roku 2011) připravovaný územní plán, který měl dotčené pozemky zařadit do zastavitelného území pro obytnou zástavbu.15. Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy neprokázaly zvlášť mimořádné okolnosti, které by teprve svědčily o jejím spekulativním úmyslu při nabývání pozemků, na který by pak navázala výkonem vlastnického práva takovým způsobem, který by bylo možné považovat za rozporný s dobrými mravy. Svá rozhodnutí soudy v tomto smyslu dostatečně neodůvodnily a nezabývaly se ani existencí návrhů stěžovatelky na smír a neochotou vedlejšího účastníka na ně přistoupit. Stěžovatelka má výhrady rovněž k postupu nalézacího soudu, který se při prokazování jednání v rozporu s dobrými mravy soustředil nikoli na stěžovatelku, ale převážně na její právní předchůdkyni. Soudy se měly navíc dopustit spekulací ohledně údajné provázanosti stěžovatelky s její právní předchůdkyní, kdy však pouze převzaly účelová tvrzení vedlejšího účastníka. Rovněž není stěžovatelce zřejmé, proč soudy hodnotily vlastnické vztahy dalších společností, se kterými ji pojí buď pouze obchodní vztahy, anebo vztahy vůbec žádné, a jak lze z uvedeného dovodit, že stěžovatelka jednala v rozporu s dobrými mravy. Skutková zjištění totiž podle ní prokazují pouze to, že podniká na trhu nemovitostí, a to v mezích zákona.16. Napadána je konečně nepřiměřená délka soudního řízení, která údajně vedla k porušení práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Z důvodů průtahů, nečinnosti soudu a dlouhých prodlev mezi jednotlivými úkony bylo totiž o žalobě rozhodnuto až po deseti letech, což dle stěžovatelky znamenalo faktické vyvlastnění pozemků, a to v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny bez náhrady, a rovněž došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, tedy práva na soudní a jinou právní ochranu.17. V neposlední řadě stěžovatelka poukazuje na překvapivost rozhodnutí, když soudy rozhodly diametrálně odlišně než před čtyřmi lety, aniž by to však náležitě odůvodnilyIII. Vyjádření k ústavní stížnosti18. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Kutné Hoře i Krajský soud v Praze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, krajský soud navíc připomenul, že byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, a i proto nelze změnu jeho rozhodnutí považovat za překvapivou.19. Nejvyšší soud zopakoval, že soudy samotný vznik bezdůvodného obohacení nikterak nezpochybnily, avšak jako nemravný považují výkon práva na jeho vydání. K tomuto závěru dospěly po posouzení všech okolností, kdy vzaly za prokázané, že se vedlejší účastník o pozemky zajímal, avšak jejich přímý prodej nebyl možný, a že se současně s ohledem na rozhodnutí zastupitelstva města pro vysokou vyvolávací cenu nebylo možné zúčastnit dražby předmětných pozemků. Současně připomenul jednání právní předchůdkyně stěžovatelky, která nabízela městu odprodej pozemků za částku několikanásobně vyšší, než za kterou je získala, a následně požadovala zaplacení bezdůvodného obohacení za jeden rok ve výši přesahující kupní cenu. V reakci na stěžovatelčinu námitku, že každá společnost je založena za účelem generování zisku a že její aktivity jsou legální, pak uvedl, že počínání si v mezích podnikatelské činnosti zapsané v obchodním rejstříku samo o sobě neznamená soulad daného jednání s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. 28 Cdo 430/2017) a že právě korektiv dobrých mravů slouží k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona. K námitce stěžovatelky, že předmětné pozemky nejsou holým vlastnictvím, neboť dle nově přijatého územního plánu na nich lze umístit stavby, Nejvyšší soud uvedl, že v době předmětných jednání právní předchůdkyně stěžovatelky tento územní plán neplatil a pozemky, sloužící jako veřejné prostranství, představovaly právě jen holé vlastnictví. Nejvyšší soud rovněž upozornil, že domnělá nepřiměřená délka řízení nebyla v tomto řízení řešena, může však být předmětem řízení o žalobě na náhradu újmy vzniklé nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).20. Vedlejší účastník sdělil, že rozhodnutí soudů všech stupňů považuje za souladná se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezusp. zn. I. ÚS 581/14, z něhož citoval právní názor že "nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení". Dle vedlejšího účastníka bylo opakovaně prokázáno, že jednání stěžovatelky (resp. jejího právního předchůdce) bylo rozporné s dobrými mravy, zejména pokud jde o způsob nabývání nemovitostí, pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, jehož vydání se stěžovatelka před obecnými soudy domáhala a které zdaleka neodpovídalo principům spravedlnosti. O nepoctivosti jednání stěžovatelky svědčí i skutečnost, že stěžovatelka nepřistoupila na žádnou z nabídek na odkup či směnu pozemků, přestože byl vedlejším účastníkem nabízen dokonce dvojnásobek ceny, za kterou stěžovatelka nemovitosti vydražila. Stěžovatelka měla možnost se před nabytím nemovitosti přesvědčit o tom, že nabývaný pozemek plní funkci veřejného prostranství, tedy že nabývá pouze tzv. holé vlastnictví k pozemku. O jakoukoli jinou realizaci svého vlastnického práva se také od okamžiku nabytí do současnosti ani nepokusila a věděla o zájmu vedlejšího účastníka o odkup těchto nemovitostí i o maximální ceně, kterou byl vedlejší účastník za předmětné pozemky ochoten zaplatit, neboť tato byla předmětem rozhodování Rady města Kutná Hora. Z těchto okolností ve spojení se shora uvedenými skutečnostmi (personální propojení podnikatelských subjektů, nerealizace avizovaných podnikatelských závěrů, snaha o vymáhání neodpovídajícího bezdůvodného obohacení, neochota k dohodě o směně za jiné - lépe využitelné - pozemky) je vedlejší účastník přesvědčen, že rozhodnutími obecných soudů i Nejvyššího soudu nedošlo k žádnému porušení vlastnického práva stěžovatelky. Vedlejší účastník současně uvedl, že na své náklady provádí údržbu předmětných pozemků sekáním trávy, odklízením odpadků apod. Domnívá se proto, že je zcela v rozporu s principem spravedlnosti, nese-li město "náklady" společnosti ze zákona, a ještě by bez svého vlastního přičinění mělo vydat stěžovatelce bezdůvodné obohacení, když tato nabyla vlastnictví veřejného prostranství právě se záměrem se sama obohatit na úkor vedlejšího účastníka, tedy se záměrem porušit a následně porušovat zásadu neminem laedere (nikomu neškodit) či dokonce zneužít právo.21. S ohledem na okolnost, že poskytnuté vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení neobsahovalo žádné argumenty, které by byly stěžovatelce neznámé a byly podstatné pro posouzení věci, nepovažoval Ústavní soud za účelné je zasílat k případné replice.IV. Splnění podmínek řízení před Ústavním soudem22. Ústavní soud posuzoval splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.23. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu24. Ústavní soud zvážil obsah napadených rozhodnutí i průběh řízení, které jim předcházelo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.V. 1. Obecná východiska25. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není nadřízen obecným soudům. Ústavní soud proto ve své judikatuře opakovaně uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí primárně obecných soudů.26. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy [viz shodně nález ze dne 26. 6. 1997sp. zn. III. ÚS 94/97(N 85/8 SbNU 287); nález ze dne 17. 5. 2000sp. zn. II. ÚS 215/99(N 69/18 SbNU 115)].27. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. K tomuto "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý.28. K porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde rovněž tehdy, postrádá-li odůvodnění rozsudku v rozporu s požadavky § 157 odst. 2 občanského soudního řádu odkaz na příslušné důkazy, takže z něj jednoznačně neplyne, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení.29. V nálezusp. zn. Pl. ÚS 8/08ze dne 8. 7. 2010 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.) Ústavní soud uvedl: "Dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod platí, že ‚Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.' Pokud tedy dojde ke skutečnému (faktickému) omezení vlastnického práva, vlastník má základní právo na náhradu za něj, což se plně vztahuje i na případ posuzované věci. Smyslem čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž je, že pokud je omezeno vlastnické právo v zájmu veřejném, v zájmu společnosti (tedy nikoli výlučně v zájmu vlastníka), je rozumné a spravedlivé, aby omezení vlastnického práva bylo vlastníku vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch je k danému omezení přistoupeno, tj. společností (prostřednictvím státu). Nelze spravedlivě požadovat, aby ,náklady' společnosti nesl jen vlastník, jehož právní (vlastnická) sféra je omezována."30. Dle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu proto platí, že dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 3735/11(N 163/66 SbNU 425),I. ÚS 1607/11(N 89/65 SbNU 203) čiII. ÚS 3624/13(N 212/75 SbNU 379), na které navazují odmítavá usnesenísp. zn. III. ÚS 2728/13ze dne 21. 11. 2013,II. ÚS 3033/14ze dne 3. 11. 2015 aII. ÚS 2368/15ze dne 1. 12. 2015]. Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.31. V případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje. Toto platí i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc, a to i v rozsahu nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy. Skutečnost, že komunikace ze zákona podléhá bezplatnému obecnému užívání, nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně vlastníka komunikace. Absentuje-li tedy mezi účastníky nyní souzeného sporu právní vztah, jenž by žalovanému nárok na plnění v podobě možnosti bezplatného užívání pozemků zakládal, dostává se mu jej bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pročež má žalobce nárok na jeho vydání, resp. náhrady za ně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. 28 Cdo 4250/2014). Na uvedeném nemohou nic změnit ani okolnosti, za nichž žalobce předmětné pozemky do svého vlastnictví nabyl, neboť protiprávní stav, jenž zapříčiňuje bezdůvodné obohacování žalovaného, existoval i v době, kdy vlastnictví k pozemkům svědčilo právnímu předchůdci žalobce, jenž byl rovněž subjektem oprávněným k náhradě za jejich bezesmluvní užívání žalovaným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2328/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4228/2015).32. V návaznosti na setrvání vedlejšího účastníka na argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014sp. zn. I. ÚS 581/14je vhodné rovněž doplnit, že v usnesení ze dne 3. 11. 2015sp. zn. II. ÚS 3033/14, usnesení ze dne 1. 12. 2015sp. zn. II. ÚS 2368/15a naposledy ve svém usnesení ze dne 26. 1. 2016sp. zn. II. ÚS 505/15se Ústavní soud vypořádal i se závěry obiter dicti nálezusp. zn. I. ÚS 581/14, kdy odmítl obecnou aplikaci závěrů vycházejících z tohoto nálezu, a to opětovně s odůvodněním, že řeší odlišnou věc, a to otázku, zda pozemek sloužící jako veřejné prostranství měl či neměl být v restituci vůbec vydán, a nikoliv otázku nároku z bezdůvodného obohacení plynoucí z užívání již v restituci vydaných pozemků. Tím, že vedlejším účastníkem citované závěry Ústavního soudu byly vysloveny toliko v podobě obiter dicti, nebyly ony úvahy součástí nosných důvodů odůvodnění uvedeného nálezu.33. Ustanovení § 2 odst. 3 (dříve § 3 odst. 1) občanského zákoníku je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 26. 2. 1998sp. zn. II. ÚS 249/97(U 14/10 SbNU 383) definoval dobré mravy jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší zásadně obecným soudům, nikoliv jen Ústavnímu soudu.34. Ústavní soud i v nálezu ze dne 28. 8. 2001sp. zn. I. ÚS 528/99(N 126/23 SbNU 217) uvedl, že úvaha soudu při použití korektivu dobrých mravů musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními. Pojem "dobré mravy" totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou [srov. např. nález ze dne 6. 9. 2005sp. zn. I. ÚS 643/04(N 171/38 SbNU 367)], a to praeter legem či dokonce contra legem [viz bod 30 nálezu ze dne 10. 12. 2019sp. zn. IV. ÚS 3500/18(N 208/97 SbNU 238), nález ze dne 20. 4. 2010sp. zn. II. ÚS 2087/08(N 90/57 SbNU 179) nebo nález ze dne 3. 11. 2020sp. zn. IV. ÚS 702/20(N 205/103 SbNU 57)].35. Obdobně Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. 33 Cdo 754/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku, je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy [srov. nález ze dne 11. 5. 2021sp. zn. IV. ÚS 3542/20(N 94/106 SbNU 49)].36. Při posuzování sporu ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je zároveň zapotřebí dbát toho, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních práv stanovených zákonem (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 28 Cdo 18/2014 či usnesení ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2571/2010). Mimořádnými skutečnostmi umožňujícími uvedený postup ale nemohou být dovolatelem akcentované okolnosti nabytí pozemků žalobcem, stalo-li se tak transparentně ve veřejné dražbě. Nejednal-li přitom žalovaný v minulosti s dostatečnou opatrností a podcenil-li účast jiných subjektů v dražebním jednání, není možné pro toto jeho dřívější pochybení žalobci nyní odpírat právo na náhradu bezesmluvního užívání předmětu jeho vlastnictví osobou k tomu neoprávněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4228/2015).V. 2. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc37. Nejprve je třeba uvést, že část výše uvedených obecných východisek byla obecnými soudy akceptována, když např. nezpochybnily, že došlo k omezení vlastnického práva stěžovatelky k nemovitostem majícím povahu veřejného prostranství a nezpochybnily ani vznik bezdůvodného obohacení na straně města.38. Ústavní soud však shledal, že při úvahách o námitce rozporu s dobrými mravy vznesené vedlejším účastníkem nepostupovaly obecné soudy v souladu s výše uvedenými východisky a ani s požadavkem Nejvyššího soudu, který jim v dané věci uložil rovněž "zkoumat i přičinění žalovaného, neopomenul-li snad některou ze svých preventivních povinností a jednal-li vzhledem ke své roli veřejnoprávního subjektu s patřičnou měrou obezřetnosti i zodpovědnosti," a s obdobným požadavkem odvolacího soudu, který soudu prvního stupně uložil "zjistit konkrétní okolnosti jednání, která proběhla mezi oběma stranami před a po vydražení pozemků, okolnosti veřejné dražby pozemků, a to z hlediska jak konkrétního postupu žalobkyně, tak i z hlediska zachování náležité opatrnosti žalovaného v souvislosti s touto dražbou. Žalovaný ke své obraně proto musí tvrdit a prokázat mimořádné okolnosti, svědčící o nemravném požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení".39. Obecné soudy se totiž zaměřily převážně na jednání stěžovatelky, a to aniž by skutkové závěry, které soudy následně učinily, vycházely ze skutkových zjištění vzešlých z důkazního řízení. Závěry obecných soudů o rozporu jednání stěžovatelky s dobrými mravy proto považuje Ústavní soud za nepřesvědčivé a v mnoha okolnostech za nepřiměřené a nedůvodně poškozující stěžovatelku.40. Ústavní soud především konstatuje, že námitku dobrých mravů paradoxně vznesl ten, kdo dlouhodobě bez náhrady cizí pozemky užíval a fakticky tak těžil z existujícího protiprávního stavu a ze své faktické převahy. Jak totiž vyplývá ze soudního spisu (č. l. 306), patrně ani k datu 4. 5. 2015, tedy za období 7 let od nabytí pozemků právní předchůdkyní stěžovatelky, ale ani za období před uskutečněnou dražbou, kdy byly pozemky ve vlastnictví původního vlastníka, za užívání pozemků vedlejší účastník nic neplatil. Nabízí se proto otázka, zda naopak právě vedlejší účastník do určité míry nezneužil výhody, že pozemky mající povahu veřejného prostranství dlouhodobě užívá, a tím jejich hodnotu snižuje, jelikož z povahy věci je zřejmé, že pro každého vlastníka je v těchto případech obtížné docílit vynětí pozemků z režimu veřejného prostranství, resp. domáhat se po vedlejším účastníkovi náhrady za jejich užívání.41. Vedlejší účastník správně připomenul, že je veřejnoprávní korporací, která je povinna přistupovat k nakládání se svým majetkem s péčí řádného hospodáře. V nyní posuzované věci však není zřejmé, zda tak skutečně postupoval. Vedlejšímu účastníkovi bylo totiž známo, že dotčené pozemky budou opakovaně předmětem prodeje ve veřejné dražbě, a ačkoliv spoléhal, že k odprodeji nedojde, musel být srozuměn s tím, že nebude-li se o pozemky ucházet, mohou být nabyty jiným subjektem. Vedlejší účastník v řízení sice tvrdil, že před samotnou dražbou jednal o případném odprodeji s likvidátorem, avšak mimo výpověď bývalé zaměstnankyně a citace důvodové zprávy k jednání rady města ve zprávě ekonomického odboru města ze dne 16. 3. 2010 (č. l. 523) nebyla taková komunikace doložena žádnou vzájemnou korespondencí či úředním záznamem. Přesto vzal soud tuto skutečnost za prokázanou.42. Stejně tak přistoupily soudy k tvrzení vedlejšího účastníka o nemožnosti přímého odprodeje pozemků mimo dražbu. Toto je však v napadených rozhodnutích obsaženo pouze v rovině konstatování, aniž by byl ovšem objasněn důvod nemožnosti přímého prodeje či z čeho soudy takový závěr dovodily a zda nemohla sehrát určitou roli i nedostatečná aktivita města. V této souvislosti totiž například cena 5 Kč/m2, kterou mělo město likvidátorovi za odkup pozemků nabídnout, může vypovídat spíše o jeho nezájmu, neboť srovnatelné pozemky byly od vlastníků vykupovány právě dle zájmu o ně za částku 50-200 Kč/m2 a u jiných obdobných pozemků město schválilo i přímý odkup od správce konkursní podstaty (viz zpráva ekonomického odboru vedlejšího účastníka ze dne 16. 3. 2010, č. l. 523).43. Z obsahu spisu také jednoznačně nevyplývá, jakým způsobem a nakolik kvalifikovaně či zda vůbec byla schválena ona limitní cena 50 Kč/m2, za kterou měly být pozemky městem vydraženy (nebyl doložen např. zápis z jednání orgánů města). Přesto tuto skutečnost vzaly soudy za prokázanou s tím, že město bylo touto maximální cenou vázáno. Ze spisu přitom na jednu stranu vyplývá, že předmětné projednání v radě města bylo odloženo (rovněž č. l. 523); naopak dle výpovědi svědkyně však byla tato částka radou města schválena s tím, že ale nebyla zveřejněna a podle svědkyně ani členové zastupitelstva o ní nebyli informováni (č. l. 658). Ve vyjádření k odvolání stěžovatelky oproti tomu vedlejší účastník uvedl, že cenu schválilo zastupitelstvo města (aniž by doložil zápis z jeho zasedání), a vytýká stěžovatelce, že z této veřejné informace při dražbě těžila, aby se pak ve vyjádření k ústavní stížnosti opět přiklonil k variantě schválení radou města (jejíž zasedání jsou sice neveřejná, avšak i přesto stěžovatelce vytýká zneužití této radou schválené informace).44. V každém případě lze uzavřít, že pokud by mělo město o pozemky vážný zájem, mohlo s předběžnou opatrností pracovat s reálnou hodnotou pozemků a případných nákladů, které mu mohou v budoucnu vzniknout právě v souvislosti s jejich užíváním či z titulu náhrady za bezdůvodné obohacení, a mohly tomu maximální cenu, bylo-li o ní tedy skutečně orgány města jednáno, přizpůsobit. Ostatně jak vyplývá z tvrzení vedlejšího účastníka, byla částka, kterou město později za odkup pozemků stěžovatelce nabídlo, několikanásobně vyšší než právě uváděných 50 Kč/m2.45. Jde-li o samotnou dražbu a účast města na ní, z výpovědi bývalé zaměstnankyně vedlejšího účastníka vyplynulo, že se město dražby nezúčastnilo a dozvědělo se o ní s časovým odstupem a rada města byla o odkupu pozemků informována majetkovým oddělením až po půl roce, což rovněž nesvědčí o skutečném zájmu města. Z vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 13. 4. 2010 dále vyplynulo, že se jednalo již o opakovanou dražbu navazující na předchozí neúspěšné, kterých se město rovněž nezúčastnilo. I z toho vyplývá, že vedlejší účastník evidentně spoléhal na domnělou neprodejnost pozemků a kalkuloval s následným snížením vyvolávací ceny, o čemž jej měl informovat přímo likvidátor tehdejšího vlastníka (č. l. 523). Přesto odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že bylo orgány města rozhodnuto o účasti v dražbě, avšak soukromý subjekt nabídl vyšší částku. Takový závěr ovšem staví zájem města a jeho předběžnou opatrnost do zcela jiného světla.46. Zjištěné skutečnosti vypovídají nejen o nedostatečné aktivitě, zájmu a předběžné opatrnosti vedlejšího účastníka o pozemky, ale dokládají také, že je soudy při svém rozhodování zcela pominuly, když přístup vedlejšího účastníka hodnotily velice sporadicky a zaměřily se téměř výhradně na jednání stěžovatelky. Ústavní soud je přitom přesvědčen, že hodnotil-li nalézací soud námitku dobrých mravů, měl pečlivěji zjišťovat a vzít do úvahy i tyto okolnosti dokládající postoj vedlejšího účastníka, nikoliv se spokojit s jeho tvrzeními, která v řízení nijak neprokázal.47. Na druhou stranu Ústavní soud neshledává rozpor s dobrými mravy v popisovaném jednání stěžovatelky; nadto když se i v těchto případech rozcházejí některá skutková zjištění a závěry soudů s obsahem spisu.48. Z odůvodnění napadených rozhodnutí například nevyplývá, jaké vazby s dalšími společnostmi jsou stěžovatelce vytýkány. Je známo, že od právní předchůdkyně nabyla předmětnou pohledávku, a jde-li o zastupování stěžovatelky v dané věci stejným právním zástupcem, to lze z důvodu zachování kontinuity považovat za racionální postup. Další propojení stěžovatelky však ze spisu nevyplývají, a není zřejmé, jakým způsobem je dovodil nalézací soud. Doložené písemnosti prokazují pouze vazby Realitní kanceláře UNIMEX (která inzeruje zprostředkování prodeje pozemků - veřejných prostranství) a personální propojení právní předchůdkyně stěžovatelky s dalšími společnostmi. Je však třeba uvést, že ani v případě právní předchůdkyně stěžovatelky by tyto vazby samy o sobě či skutečnost, že je právní předchůdkyně stěžovatelky účastníkem jiných soudních sporů vedených v odlišných věcech, nezakládaly důvod uplatnění korektivu dobrých mravů na nyní posuzovanou věc.49. Dalším důvodem, pro který soudy považovaly jednání stěžovatelky za rozporné s dobrými mravy, je její nesouhlas s odprodejem pozemků městu za nabízenou cenu. Ani vedlejší účastník však nepřistoupil k uzavření stěžovatelkou nabízené nájemní smlouvy, tedy stejně tak neakceptoval či nereagoval na nabídky stěžovatelky (viz např. výzva k uzavření dohody o narovnání z 31. 12. 2018 či navrhovaná kupní cena).50. K posuzování účelu nabytí pozemků či postupu stěžovatelky resp. její právní předchůdkyně po tomto okamžiku je vhodné uvést, že podobně, jako se očekává, že bude stát co nejefektivněji nakládat s majetkem nabytým například coby odúmrť, nelze očekávat, že např. vlastník tzv. investičního bytu bude nabízet jeho nájem za cenu nižší než obvyklou v dané lokalitě pouze proto, že jej sám výhodně nabyl. Samotným smyslem investování do nemovitostí je totiž právě očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by logicky taková investice smysl. I z toho důvodu nelze za rozporné s dobrými mravy považovat výhodné nabytí nemovitostí, jejichž povaha by měla garantovat jistý výnos na nájemném či pachtovném, ať už v jakékoli výši. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s názorem již zmíněné judikatury, že výhodné nabytí pozemků ve veřejné dražbě nelze považovat za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů. O to spíše, když z vlastního vyjádření města vyplynul jeho totožný záměr, k jehož naplnění nedošlo pouze v důsledku zvolené strategie. Lze proto pouze zopakovat závěr Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, že nejednal-li žalovaný v minulosti s dostatečnou opatrností a podcenil-li účast jiných subjektů v dražebním jednání, není možné pro toto jeho dřívější pochybení žalobci nyní odpírat právo na náhradu bezesmluvního užívání předmětu jeho vlastnictví.51. Pokud stěžovatelka uplatňovala nároky ve výši, kterou považovaly soudy za nadsazenou a v nepoměru k povaze pozemků či ceně, za kterou byly pořízeny (což bylo rovněž hodnoceno jako postup v rozporu s dobrými mravy), bylo na nich, aby je při rozhodování odpovídajícím způsobem korigovaly a následně poměr neúspěchu stěžovatelky reflektovaly např. při rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatelka totiž vznesením takového nároku (ačkoliv vycházela ze zpracovaného znaleckého posudku, a nešlo tedy o zcela svévolně formulovaný požadavek) rovněž nesla nezanedbatelné riziko poměrného neúspěchu v řízení a navazující povinnosti podílet se z větší či menší části na náhradě nákladů řízení. Jako vlastník a následně žalobce tak stěžovatelka nezaujímala ve vztahu k městu silnější pozici, které by vůči němu mohla zneužít, ani neuplatňovala svůj nárok šikanózním způsobem.52. V daném případě však nedává žádný rozumný smysl, aby obecné soudy dovodily (z důvodu údajného porušení korektivu dobrých mravů), že stěžovatelce nenáleží náhrada za bezdůvodné obohacení žádná. Pokud totiž vycházely ze skutečnosti (viz např. bod 54 napadeného rozsudku okresního soudu), že vedlejší účastník užíval předmětné pozemky bez právního důvodu, mohl se zmíněný korektiv dobrých mravů projevit v redukci požadovaného plnění, nikoliv však v jeho úplném odmítnutí.53. Nalézací soud se ostatně vůbec nevypořádal ani s otázkou, nakolik je morální za situace, kdy má dojít k narovnání dlouhodobého protiprávního stavu, ze kterého vedlejší účastník po dlouhou dobu profituje, vznést paradoxně právě touto stranou sporu námitku rozporu s dobrými mravy a označovat vlastníkovu snahu domoci se svých práv za porušení zásady "nikomu neškodit", za zneužití práva a za záměr obohatit se na úkor vedlejšího účastníka. Ostatně, označuje-li vedlejší účastník již pouhý záměr vlastníka obohatit se na něčí úkor za rozporný s dobrými mravy, pak za použití argumentu a minori ad maius nelze pochybovat, že tím spíše on sám (o jehož skutečném dlouhodobém bezdůvodném obohacování se na úkor vlastníků pozemků neměly ani soudy pochyb) musel v rozporu s dobrými mravy jednat.54. Soudy tak ve svém důsledku poskytly ochranu vedlejšímu účastníkovi, který se prokazatelně dlouhodobě a bezdůvodně na úkor stěžovatelky obohacoval (sic!), před stěžovatelkou, vůči níž byl pouhý domnělý úmysl takového jednání vedlejším účastníkem namítán. To navíc za situace, kdy i obecné soudy připustily, že samotné vyvíjení podnikatelské aktivity, jejímž pojmovým znakem je dosahování zisku, samozřejmě nemůže být považováno za něco a priori nemravného.55. Zcela nepříhodným se pak jeví poukaz vedlejšího účastníka na náklady, které vynaložil na údržbu předmětných pozemků, když se patrně domnívá, že by je měl jejich vlastník na vlastní náklady vedlejšímu účastníkovi, který je fakticky dlouhodobě bezplatně užívá, udržovat.56. Lze tak učinit závěr, že v nyní posuzované věci nebylo prokázáno, že by se stěžovatelka či její právní předchůdkyně dopustila vůči vedlejšímu účastníkovi jednání, které by mělo být považováno za rozporné s dobrými mravy, a to v takové míře, že by stěžovatelce neměla náležet vůbec žádná náhrada za užívání předmětných pozemků vedlejším účastníkem (krajský soud dokonce výslovně uvedl, že tato protiprávnost se přenáší na všechny právní nástupce a nelze ji ani dodatečně zhojit - srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku). V tomto směru Ústavní soud konstatuje extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými a právními závěry z něho učiněnými. Samotnou skutečnost, že byly pozemky nabyty ve veřejné dražbě, ani jejich povahu, cenu, investiční záměr stěžovatelky či výši vymáhané náhrady, a to ani ve vzájemné souvislosti, totiž nepovažuje Ústavní soud za natolik mimořádné okolnosti, ze kterých by teprve bylo lze usuzovat na tak intenzivní rozpor jednání s dobrými mravy.57. Opačný závěr by totiž činil ve svém praktickém důsledku z pozemků majících obdobný charakter pozemky bezcenné a neprodejné právě z důvodu, že by jejich budoucí nabyvatelé mohli být a priori považováni za "spekulanty" a požadavky na náhradu za užívání pozemků jinými subjekty či pokusy o narovnání těchto vztahů za rozporné s dobrými mravy. Obce by přitom měly garantováno - patrně jednou provždy - jejich bezplatné užívání na úkor vlastníků, a to absurdně např. i včetně možnosti z nich profitovat jejich zatížením místním poplatkem za zvláštní užívání veřejného prostranství, které spočívá například v umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, vyhrazení trvalého parkovacího místa či užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce (§ 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). V takovém postupu však Ústavní soud shledává spíše zneužití institutu dobrých mravů, který by měl sloužit skutečně pouze jako výjimečný nástroj k zabránění zjevné nespravedlnosti či tvrdosti důsledků uplatnění práva.58. Při rozhodování o nákladech řízení pak bude na obecných soudech, aby s ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu, zejména na závěr, že péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu nejsou ponechány obci (městské části) na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků, a že kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku, zkoumaly, zda byly náklady na zastoupení advokátem důvodně vynaloženými. Závěry vyslovené např. v nálezu ze dne 13. 8.2012sp. zn. II. ÚS 2396/09(N 137/66 SbNU 115) sice směřovaly zejména ke statutárním městům, případně jejich městským částem, avšak není vyloučeno, aby se uplatnily i v případech větších měst. Soudy tak budou muset účelnost vynaložených nákladů posoudit i ve vztahu k velikosti města, majetku, který spravuje, objemu jeho hospodaření a s přihlédnutím ke skutečnosti, že úprava vztahů mezi městem a vlastníky pozemků, jejichž pozemky město obdobným způsobem užívá, nemůže být agendou ojedinělou a ani komplikovanou. Přitom nelze vycházet pouze z faktické neexistence právního oddělení, nýbrž z reálného personálního vybavení, včetně racionálního vyhodnocení potřebnosti takového odborného personálního zabezpečení. Je proto na posouzení soudů, zda s ohledem na tyto naznačené okolnosti bylo zastupování advokátem v řízení před obecnými soudy a v tomto důsledku vznikající náklady skutečně nezbytné.59. Ústavní soud konečně nepřisvědčil stěžovatelce, namítala-li nepřiměřenou délku řízení, neboť tato záležitost nemůže být posuzována v rámci tohoto řízení. Jak k tomu správně uvedl Nejvyšší soud, stěžovatelka má možnost toto případně učinit předmětem řízení o žalobě na náhradu újmy vzniklé nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).VI. Závěr60. Protože z uvedených důvodů došlo napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu i okresního soudu k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadené rozhodnutí zrušil, a vytvořil tím procesní situaci, kdy se věc vrací do stadia rozhodování o žalobě podané u Okresního soudu v Kutné Hoře, o které bude muset tento soud rozhodovat znovu, vázán právním názorem obsaženým v tomto nálezu. | decision_10268.txt |
302 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Hromka, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2021 č. j. 14 Nc 390/2021-21, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Petry Hromkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. U Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") nyní probíhá řízení o rozvod manželství vedlejší účastnice Petry Hromkové (dále jen "manželka") a stěžovatele vedené pod sp. zn. 7 C 140/2021. V rámci výše uvedeného řízení vznesl stěžovatel - svým podáním ze dne 18. 6. 2021 - námitku podjatosti vůči všem soudcům okresního soudu. Tu zdůvodnil tím, že jeho manželka je zaměstnankyní okresního soudu na pozici rejstříkové vedoucí soudního oddělení 6 občanskoprávního úseku, jež řeší mimo jiné i rozvodovou agendu, a proto se osobně zná se soudci okresního soudu zabývajícími se problematikou rozvodů. Rozhodující soudce Mgr. PhDr. Roman Novák i jeho zastupující soudkyně JUDr. Jana Kowolowská se k námitce vyjádřili tak, že k manželce žádný bližší vztah nemají, znají ji pouze jako zaměstnankyni soudu, a proto se necítí být podjatí. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že výše uvedení soudci z projednávání a rozhodování věci vyloučeni nejsou, neboť neshledal existenci skutečností svědčících o jejich vztahu k účastníkům řízení či věci. Sama okolnost, že manželka působí u okresního soudu jako rejstříková vedoucí (nadto u jiného soudního oddělení), není dle krajského soudu důvodem pro vyloučení soudců, ledaže by k ní měli vztah bližší. To však z vyjádření soudců Romana Nováka a Jany Kowolowské ani z obsahu spisu nevyplývá. Ve vztahu ke zbývajícím soudcům okresního soudu se krajský soud námitkou podjatosti nezabýval, neboť tito nebyli určeni k projednání a rozhodování věci.3. Stěžovatel namítá, že v daném případě existuje vážná pochybnost o nestrannosti soudců okresního soudu, a zpochybňuje závěry krajského soudu vyslovené v napadeném usnesení. Vztahy vznikající na pracovišti dle stěžovatele mají potenciál založit pochybnosti o podjatosti soudce, obzvláště u méně početných kolektivů, v nichž jsou vztahy mezi jednotlivými pracovníky bližší. Neformální interakce probíhající na pracovišti nevyhnutelně ovlivňují nazírání soudce na účastníka řízení, jenž je zároveň jeho kolegou. Stěžovatel dále upozorňuje na riziko "předvědění" soudců, neboť nelze vyloučit, že již dříve získali od manželky informace týkající se věci, nadto podané jednostranně. Argumentuje, že po něm nelze požadovat prokázání konkrétních skutečností svědčících o bližším vztahu manželky k soudcům; takové důkazní břemeno považuje za zcela nepřiměřené. Poukazuje dále, že požadavek nestrannosti soudce je v projednávané věci intenzivnější, neboť v jejím rámci bude rozhodováno o otázkách péče a styku s jeho nezletilou dcerou, kterou manželka navrhuje svěřit do své výlučné péče. Konečně argumentuje, že případná delegace věci k jinému obecnému soudu není způsobilá zasáhnout do práv manželky tak intenzivně, jako zasahují pochybnosti o nepodjatosti soudců okresního soudu do práv stěžovatele.II.Přípustnost ústavní stížnosti4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.5. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995sp. zn. III. ÚS 62/95(N 78/4 SbNU 243) (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento princip reflektuje čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2021sp. zn. II. ÚS 1980/21nebo usnesení ze dne 5. 5. 2021sp. zn. II. ÚS 932/21). Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí a procesní, byť proti nim není formálně přípustný opravný prostředek; jinak Ústavní soud ústavní stížnost zásadně odmítne jako nepřípustnou.6. Takto Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a námitka podjatosti může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení, respektive v řízeních o opravných prostředcích (viz např. usnesení ze dne 17. 8. 2021sp. zn. I. ÚS 2016/21, usnesení ze dne 17. 9. 2019sp. zn. II. ÚS 2946/19, usnesení ze dne 20. 2. 2018sp. zn. I. ÚS 4079/17, usnesení ze dne 13. 10. 2017sp. zn. II. ÚS 3005/17, usnesení ze dne 28. 7. 2016sp. zn. I. ÚS 2237/16nebo usnesení ze dne 18. 1. 2017sp. zn. I. ÚS 359/16). V obecné rovině je sice namístě podotknout, že zásadám spravedlivého řízení by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti však řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.7. Tento závěr se plně uplatní i v posuzovaném případě, kdy stěžovatel napadá usnesení krajského soudu o nevyloučení soudců okresního soudu v řízení, jež k dnešnímu dni stále probíhá. Ústavní soud neshledal v dané věci ani naplnění výjimečných předpokladů přijetí ústavní stížnosti vymezených v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ostatně ani stěžovatel žádnou takovou konkrétní argumentaci neuváděl.8. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že i pokud by ústavní stížnost byla přípustná, byl by ji nucen odmítnout pro nedodržení lhůty. Napadené usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 24. 9. 2021; tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil vyžádáním příslušné doručenky. Dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proto stěžovateli uplynula dne 24. 11. 2021. Téhož dne bylo sice do podatelny Ústavního soudu doručeno podání stěžovatele v elektronické podobě (e-mailem), jehož obsahem byla ústavní stížnost proti napadenému usnesení. Podání však nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem, a proto jej bylo třeba nejpozději do tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 42 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Tak se však nestalo, neboť svou ústavní stížnost stěžovatel podal Ústavnímu soudu prostřednictvím datové schránky svého právního zástupce až dne 30. 11. 2021, a Ústavní soud proto dle § 42 odst. 2 občanského soudního řádu nemohl k původnímu elektronickému podání ze dne 24. 11. 2021 přihlédnout. Za okamžik podání ústavní stížnosti tak bylo nutno považovat až 30. 11. 2021, v té době však již stěžovateli lhůta pro podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu uplynula.9. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti jednak pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a dále i pro nedodržení lhůty podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.10. Závěrem Ústavní soud dodává, že si při prověřování údajů uvedených v doručence okresního soudu nemohl nevšimnout, že zde figuruje jméno manželky, jež za okresní soud provedla kontrolu doručení napadeného usnesení stěžovateli. Jelikož je manželka účastnicí předmětného řízení a předseda senátu má k dispozici nástroje pro vyloučení zaměstnance soudu z účasti na konkrétní věci (viz § 17 občanského soudního řádu), jeví se zapojení manželky do pracovních činností v její vlastní věci - byť pouze v rozsahu administrativních úkonů - nevhodné.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 17. ledna 2022Pavel Rychetský v. r.soudce zpravodaj | decision_10269.txt |
303 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Reality MOUŘENÍN, spol. s r. o., se sídlem Francouzská 375/41, Brno, zastoupené Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou, se sídlem Lesnická 787/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024, č. j. 27 Cdo 1867/2023-761, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. listopadu 2022, č. j. 27 Co 182/2022-704, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. června 2021, č. j. 4 C 65/2016-612, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení1. Tomáš Fadrný uzavřel za společnost Rezidence Park 1 Svitavy, s. r. o., ("společnost") jako její jednatel kupní smlouvu, kterou za 30 000 000 Kč (bez DPH) prodal soubor jejích nemovitostí.2. V té době měla společnost dva společníky: již zmíněného jednatele Tomáše Fadrného a stěžovatelku. Ta považovala prodej nemovitostí za neplatný, a to zejména proto, že jím podle ní smluvní strany chtěly dosáhnout převodu nemovitostí za výrazně nižší než obvyklou cenu, což považovala za nezákonné. Podala proto žalobu, kterou se domáhala určení, že vlastnicí nemovitostí je společnost.3. Obecné soudy stěžovatelce nepřisvědčily. V rozhodnutích dospěly k závěru, že kupní cenu nelze s ohledem na okolnosti případu považovat za nepřiměřeně nízkou. Okresní soud proto stěžovatelčinu žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání odmítl. Proti všem těmto rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost.II. Argumentace stěžovatelky4. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky porušila její práva zaručená čl. 36 odst. 1 až 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr opírá o následující argumenty:(a) napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněná [viz část III.a) usnesení],(b) obecné soudy opomenuly některé důkazy [viz část III.b) usnesení],(c) obecné soudy stěžovatelku nepoučily, jak má doplnit svá tvrzení a jaké má navrhnout důkazy [viz část III.c) usnesení] a(d) Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dospěl k blíže neodůvodněnému skutkovému závěru i přes vadu opomenutých důkazů v předchozích řízeních [viz část III.d) usnesení].5. Stěžovatelčina argumentace je podrobněji popsána v následující části tohoto usnesení.III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může proto zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou.III.a) Námitky týkající se odůvodnění napadených rozhodnutí8. Stěžovatelka nejprve kritizuje nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí.9. Závěr, že kupní cena ve výši 30 mil Kč (bez DPH) není nepřiměřeně nízká, přestože ji znalec stanovil na 43 061 000 Kč (bez DPH), odůvodnil okresní a krajský soud zejména tím, že tato cena činila 75,67 % obvyklé ceny po zohlednění slevy za jejich hromadný prodej, o koupi nemovitostí jednotlivě nebyl zájem a společnost potřebovala peníze kvůli blížícímu se splacení bankovního úvěru (viz zejména bod 30 rozhodnutí krajského soudu a body 26 a 28 rozhodnutí okresního soudu). Tyto a další důvody, které obecné soudy na podporu výše uvedeného závěru uvedly, Ústavní soud považuje za dostatečné.10. Úvahy soudů při stanovení výše slevy (cca 25%) se pohybují v mezích znaleckého posudku a soudy je ústavně dostatečným způsobem popsaly (viz body 14, 24, 25 a 28 rozhodnutí okresního soudu a bod 30 rozhodnutí krajského soudu). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že okresní soud ve svém rozhodnutí neuvedl, proč se přiklonil k maximální slevě, kterou znalec připustil ve svém posudku. Sama o sobě však tato skutečnost nepostačuje k tomu, aby závěry či odůvodnění napadených rozhodnutí označil za protiústavní a z tohoto důvodu je zrušil.11. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy si byly při rozhodování vědomy rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2531/2008 a rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v nyní posuzované věci stěžovatelky sp. zn. 27 Cdo 3528/2018 (viz body 3 a 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 8, 27 až 28 a 30 rozhodnutí krajského soudu a body 7 a 23 rozhodnutí okresního soudu). První z nich se sice zabývá přiměřeností kupní ceny, ale Nejvyšší soud v bodě 8 napadeného rozhodnutí řádně odůvodnil, proč vychází "ze zcela jiných skutkových okolností", než okresní a krajský soud v této věci. Stěžovatelka přitom na toto odůvodnění v ústavní stížnosti nijak nereagovala. Druhý z rozsudků se nezabývá přiměřeností kupní ceny, ale nutností souhlasu valné hromady s uzavřením dané kupní smlouvy (viz bod 20 rozsudku), poučovací povinností podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (viz body 30 až 32 rozsudku) a zejména nutností provést výslech zpracovatele znaleckého posudku z důvodu rozporu v závěrech předložených posudků (viz body 21 až 29 rozsudku). Obecné soudy se rozsudkem Nejvyššího soudu zabývaly, v otázkách, které byly pro tuto věc relevantní, jeho pokyny splnily a vše ústavně konformně vyhodnotily.12. Nejvyšší soud sice v úvodu své argumentace uvedl, že stěžovatelka přehlíží zásadu, podle které se mají smlouvy dodržovat, hned vzápětí však dodal, že právní normy, které ji zakotvují, lze výjimečně prolomit. Pro tento postup však v daném případě neshledal důvod (viz body 6 až 7 rozhodnutí). To, jak nižší soudy své závěry odůvodnily, považoval za dostatečné, neboť je ve svém rozhodnutí hodnotil a dospěl k závěru, že jsou v souladu s jeho judikaturou. Obecně navíc platí, že nedostatečnost odůvodnění je tzv. jinou vadou řízení, k níž může Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, "[j]e-li dovolání přípustné", což stěžovatelčino dovolání nebylo (viz § 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu, bod 13 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo např. jeho usnesení sp. zn. 25 Cdo 1924/2021 či 23 Cdo 2460/2023).13. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá žádnou ústavněprávní vadu. Z dovolání neplyne, že by se stěžovatelka dožadovala toho, aby Nejvyšší soud posoudil, "zda vlastní odborné závěry soudů mohou zvrátit výsledek znaleckého zkoumání" (což pochopitelně mohou a někdy i musí - viz např. nálezsp. zn. I. ÚS 4068/14, bod 22) a "jaká odchylka od kupní ceny, je ‚ještě' považována za přiměřenou" (což nelze bez zohlednění okolností v obecnosti posoudit).14. Ústavní soud shrnuje, že žádná z námitek týkajících se odůvodnění napadených rozhodnutí nepředstavuje důvod k jejich zrušení.III.b) Námitka týkající se opomenutí některých důkazů15. Dále stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy opomenuly některé důkazy (viz nálezsp. zn. III. ÚS 61/94), neboť nezhodnotily úřední záznamy o podaném vysvětlení vyhotovené v trestním řízení (viz bod 11 tohoto usnesení) a neprovedly navržené svědecké výpovědi (viz body 12 až 13 tohoto usnesení).16. Úřední záznamy, které podle stěžovatelky prokazují propojenost zúčastněných osob, obecné soudy hodnotily. Jak okresní soud ve svém rozhodnutí uvedl a odůvodnil, propojenost osob se podle "provedeného dokazování a jeho hodnocení [...] prokázat nepodařila" (viz bod 26 rozhodnutí). Krajský soud poté konstatoval, že se s tímto závěrem "ztotožňuje" a "že z obsahu vyjádření žalobcem označených osob v rámci trestního řízení závěr o jakémsi spolčení [...] za účelem vyvedení majetku ze společnosti [...] a poškození této společnosti a potažmo žalobce, prozatím učinit nelze" (viz bod 29 rozhodnutí). Za těchto okolností nelze podle Ústavního soudu oprávněně tvrdit, že obecné soudy úřední záznamy nijak nehodnotily.17. Okresní soud odůvodnil, proč neprovedl výslech osob, které podaly již výše zmíněné vysvětlení (viz body 19 a 26 rozhodnutí). Toto odůvodnění je z ústavního hlediska dostatečné. Soud totiž není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu; pouze musí tento postup řádně odůvodnit. Okresním soudem zmíněná nadbytečnost důkazu - vyjadřující to, že tvrzená skutečnost již byla potvrzena či vyvrácena jinými důkazy - je přitom jednou z mála výjimek, na jejímž základě soud nemusí navržený důkaz provést (blíže viz např. nálezysp. zn. III. ÚS 1765/21, body 26 až 27; II. ÚS 1026/21, body 27 až 29; III. ÚS 3320/09, body 16 až 17). Závěr okresního soudu o nadbytečnosti důkazu tedy z hlediska ústavnosti obstojí.III.c) Námitka týkající se absence poučení18. Jako třetí námitku stěžovatelka uvádí, že ji okresní a krajský soud nepoučily, jak má doplnit svá tvrzení a jaké má navrhnout důkazy (viz body 15 až 16 tohoto usnesení). Toto pochybení nezhojil ani Nejvyšší soud, podle něhož se k vadám řízení přihlíží jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (viz body 17 až 18 tohoto usnesení). Ústavní soud proto tuto námitku posoudil jako zjevně neopodstatněnou.19. S námitkou, že okresní soud nepoučil stěžovatelku o tom, že neprokazuje svá tvrzení, resp. neoznačuje potřebné důkazy, se ve svém rozhodnutí vypořádal již krajský soud. Ten s odkazem na konkrétní strany nalézacího spisu uvedl, že stěžovatelka byla v tomto ohledu poučena při jednání u okresního soudu. Na toto poučení podle krajského soudu reagovala podáním, v němž poskytla tvrzení a označila důkazy, které považovala za způsobilé prokázat jí popsaný skutkový stav (viz bod 18 a 33 rozhodnutí). Stěžovatelka na tuto pasáž rozhodnutí krajského soudu v ústavní stížnosti nijak nereaguje.20. Nejvyšší soud k této námitce nepřihlédl proto, že neposkytnutí poučení je typickou "jinou vadou řízení", k níž může Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy "[j]e-li dovolání přípustné" (viz § 242 odst. 3 občanského soudního řádu a např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 714/2003 či jeho usnesení sp. zn. 26 Cdo 711/2023). Stěžovatelčino dovolání však přípustné nebylo, kvůli čemuž Nejvyšší soud nemohl k této údajné vadě přihlédnout (což jí vysvětlil v bodě 13 svého rozhodnutí).III.d) Námitka týkající se skutkového závěru Nejvyššího soudu21. Jako poslední námitku stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud přehlíživě, bez odůvodnění a za situace, kdy nebyly provedeny a zhodnoceny stěžovatelkou navržené důkazy, uvedl, že krajský soud shledal kupující dobrověrnou nabyvatelkou, a konstatoval, že nelze učinit závěr, že nebyl prokázán úmysl smluvních stran vyvést nemovitosti z majetku společnosti za výrazně nízkou cenu.22. Tato námitka je zavádějící. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí neuvedl, že "nelze učinit závěr", že výše popsaný úmysl smluvních stran "nebyl prokázán" (jak uvádí ústavní stížnost na straně 9). Nejvyšší soud uvedl jen to, že nižší soudy dospěly k závěru, že "nebyl prokázán úmysl smluvních stran vyvést nemovitosti [...] za výrazně nízkou cenu" a že je kupující "dobrověrnou nabyvatelkou" (viz bod 10 rozhodnutí). Jinými slovy, Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pouze replikoval to, k čemu dospěly nižší soudy, a nijak jimi zjištěný skutkový stav nehodnotil - ostatně i proto, že je jím při svém rozhodování vázán (viz bod 9 jeho rozhodnutí či např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, bod 26).23. Tímto konstatováním navíc Nejvyšší soud reagoval na stěžovatelčinu námitku, že závěry rozhodnutí nižších soudů odporují závěrům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 323/2017-452. Odkaz na tento rozsudek Nejvyšší soud považoval za nepřiléhavý (viz bod 10 rozhodnutí) a ke stejnému závěru dospěl i krajský soud, podle něhož nemá stěžovatelčin úspěch "v jiném, dílem s věcí souvisejícím řízení", v němž se stěžovatelka domohla určení vlastnického práva společnosti ke garážím, "pro posuzovanou záležitost žádný význam" a "nemůže vyvolat pochybnosti o platnosti [...] kupní smlouvy". Zatímco ve zmíněném řízení byly totiž podle krajského soudu nemovitosti prodány jen za čtvrtinu jejich obvyklé hodnoty, v této věci byly prodány za tři čtvrtiny jejich maximální dosažitelné ceny na trhu (viz bod 32 rozhodnutí).IV. Závěr24. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1027.txt |
304 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Plachého, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 322/2021-530 ze dne 9. 11. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. V posuzované věci ovšem není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel byl v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze poučen o možnosti podat proti němu dovolání, čehož dosud nevyužil. Proto je v tomto stádiu ústavní stížnost předčasná. Ústavní soud ji tudíž odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez dalšího jako nepřípustnou, aniž by byl stěžovatele vyzýval k odstranění vad jeho podání pro nesplnění podmínky povinného právního zastoupení.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 17. ledna 2022Tomáš Lichovník v. r.soudce zpravodaj | decision_10270.txt |
305 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva zdravotnictví České republiky, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021 č. j. 25 Cdo 2479/2020-186, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i k rozporu s čl. 1 odst. 1 a č. 15 odst. 1 Ústavy.2. Z napadené přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že jím byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020 č. j. 13 Co 429/2019-156 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2019 č. j. 17 C 40/2017-129 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky a jednoznačně dopadá do sféry ochrany ústavnosti a ústavního pořádku České republiky. Ústavněprávní rozměr spatřuje v bezprecedentním prolomení principu dělby moci, tj. v nepřípustné ingerenci moci soudní do sféry vlivu moci zákonodárné, jakož i v prolomení obecně přijímaného zákazu retroaktivity právních norem a z toho vyplývajících zásahů do ústavně zaručených práv a svobod.4. Aniž by Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení stěžovatelčiny argumentace, musel ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.6. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že dané řízení ještě není ukončeno, a je stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy), vztahují-li se i na stěžovatelku. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv jsou nižší soudy ve svém dalším postupu vázány právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán", má-li dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatelky. To platí zvláště pro námitky, podle nichž Nejvyšší soud postupoval v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy soudní řízení nadále pokračuje, bylo v rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013sp. zn. II. ÚS 1254/13nebo ze dne 3. 5. 2016sp. zn. III. ÚS 555/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelce tak nic nebrání uplatnit argumentaci, jakou uvedla v ústavní stížnosti, u obecných soudů a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 17. ledna 2022Ludvík David, v. r.soudce zpravodaj | decision_10271.txt |
306 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Muladiové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021 sp. zn. 26 Cdo 3927/2020 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2020 č. j. 71 Co 371/2019-271, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu bez bližší ústavněprávní argumentace doručena s elektronicky zaručeným podpisem syna stěžovatelky (Ivo Muladiho) dne 21. 12. 2021, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 6. 2020 č. j. 71 Co 371/2019-271 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019 č. j. 81 C 81/2016-225, jímž bylo určeno, že nájemné z bytu, jehož uživatelkou je stěžovatelka (žalovaná), počínaje dnem 21. 3. 2016 činí 5 332 Kč měsíčně.3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 26 Cdo 3927/2020 odmítl, jelikož nebylo přípustné.4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se cítí být podvedena soudem a advokátem, který ji zastupoval v dovolacím řízení. Poukazuje přitom na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání se jí dostalo do rukou až dne 13. 12. 2021.5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.6. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.7. Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Ostravě ověřil, že usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, bylo doručeno jejímu tehdejšímu právnímu zástupci (Mgr. Zdeňku Tomanovi) dne 26. 4. 2021. Pakliže byla ústavní stížnost podána až dne 21. 12. 2021, jde zcela zjevně o podání opožděné. K výše uvedenému lze pouze podotknout, že pochybení v komunikaci mezi advokátem a jeho klientem (v posuzovaném případě ohledně data doručení usnesení Nejvyššího soudu) nelze považovat za prostředek k prodlužování procesních lhůt, v daném případě tedy k prodloužení dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.8. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, aniž by stěžovatelku vyzýval k odstranění dalších vad podání (např. v podobě absence povinného právního zastoupení), než ústavní stížnost soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podanou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 13. ledna 2022Jiří Zemánek v. r.soudce zpravodaj | decision_10272.txt |
307 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Joumany Al Hussein, Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, sídlem Eliášova 28, 160 00 Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 13 C 115/2021-30 ze dne 30. 9. 2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností ze dne 14. 12. 2021 brojí stěžovatelka proti shora označenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 s tím, že jím byla porušena její základní práva garantovaná čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 13 C 115/2021-26 ze dne 26. 8. 2021 vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč dle položky 3 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení včas přípustné námitky, ve kterých se domáhala, aby předseda senátu (samosoudce) zrušil rozhodnutí vyššího soudního úředníka s tím, že stěžovatelka je od placení soudního poplatku osvobozena podle § 11 odst. 2 písm. q) zákona o soudních poplatcích. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") o námitkách stěžovatelky rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 13 C 115/2021-30 ze dne 30. 9. 2021 (dále jen "napadené usnesení") tak, že výzvu vyššího soudního úředníka č. j. 13 C 115/2021-26 ze dne 26. 8. 2021 potvrdil.Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.Ve vztahu k napadenému usnesení č. j. 13 C 115/2021-30 ze dne 30. 9. 2021, kterým obvodní soud stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku, resp. potvrdil usnesení vyššího soudního úředníka č. j. 13 C 115/2021-26 ze dne 26. 8. 2021 je Ústavní soud vázán stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), podle něhož je ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Podle odůvodnění stanoviska totiž není případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se řízení zastavuje z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu (srov. např. usnesenísp. zn. I. ÚS 2455/13ze dne 19. 9. 2013, usnesenísp. zn. III. ÚS 1908/14ze dne 11. 6. 2014, usnesenísp. zn. II. ÚS 3708/13ze dne 12. 8. 2014 nebo usnesenísp. zn. IV. ÚS 3019/15ze dne 26. 10. 2015).Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).V Brně dne 13. ledna 2022Tomáš Lichovník v. r.soudce zpravodaj | decision_10273.txt |
308 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 1 VZT 47/2021-226 ze dne 27. října 2021 a postupu policejního orgánu ve věci vedené u Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality Ostrava pod sp. zn. KRPT- 238076/TČ-2018-070081, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení ve shora označené trestní věci, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 3, čl. 10, čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné projednatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.Ústavní soudnictví je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy protiústavnost nejde napravit jiným způsobem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který má subsidiární povahu. Ochrana ústavnosti není úkolem jen Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci a řízení před Ústavním soudem nastupuje teprve po (marném) vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, jež stěžovateli právní řád poskytuje, tj. v situaci, kdy ostatní orgány veřejné moci již nejsou schopny (či ochotny) tvrzený protiústavní stav napravit. Ústavní stížnost v tomto směru představuje až krajní prostředek k ochraně práva.Z napadeného vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci plyne, že jím bylo odpovězeno na podnět stěžovatele k výkonu dohledu podle § 12c a § 12d zákona o státním zastupitelství, v němž stěžovatel vznesl výhrady k postupu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě v trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 4 KZV 26/2019. Odtud je zřejmé, že stěžovatel bude mít možnost zpochybnit postup dozorového státního zástupce či policejního orgánu, jakož i vznést námitky k jejich procesnímu postupu i v dalším průběhu trestního řízení, tj. v řízení před soudem, v němž spočívá těžiště dokazování. Stěžovatel je v dané fázi trestního řízení teprve obviněn, a disponuje tak všemi procesními právy, která trestní řád s takovým postavením spojuje, včetně práva uvádět výhrady proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, proti samotným důkazům a právnímu hodnocení věci či práva podávat opravné prostředky proti rozhodnutí trestních soudů. Přiměřeně lze v tomto směru odkázat na předchozí judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení ve věcech sp. zn.I. ÚS 1478/08,II. ÚS 2940/17čiII. ÚS 2183/18, dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).Z tohoto pohledu je nutno uzavřít, že stěžovatel prozatím nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, pročež je na jeho ústavní stížnost nutno hledět jako na návrh předčasný (shodně viz např. usnesení ve věcisp. zn. II. ÚS 3505/20).Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 13. ledna 2022Tomáš Lichovník v. r.soudce zpravodaj | decision_10274.txt |
309 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2021 č. j. 19 Co 9/2021-24 a ze dne 27. února 2020 č. j. 19 Co 55/2020-56, usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 17. prosince 2020 č. j. 15 EXE 416/2020-14, ze dne 18. června 2020 č. j. 15 EXE 610/2018-48 a ze dne 3. února 2020 č. j. 14 EXE 866/2018-46, a usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, ze dne 9. července 2021 č. j. 134 EX 7293/18-355, za účasti Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Berouně a soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 5, sídlem Hybernská 1006/18, Praha 1 - Nové Město, Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru daní, poplatků a cen, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a Patrika Zímy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost odmítá.Odůvodnění1. Podáním ze dne 11. 11. 2021, označeným jako podnět pro podání ústavní stížnosti, stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tím, že jsou mu upírána jeho práva (sc. patrně právo na zastavení exekuce) a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces.2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že návrh stěžovatele tyto požadavky nesplňuje, jelikož (mj.) nebyla formálně ani materiálně naplněna podmínka obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu).3. Z tohoto důvodu Ústavní soud stěžovatele vyzval, aby uvedenou vadu svého návrhu odstranil, a to ve lhůtě 40 dnů. Tato výzva byla stěžovateli doručena dne 30. 11. 2021. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2021 stěžovatel požádal o "případné" prodloužení této lhůty s odůvodněním, že podle jeho předchozí zkušenosti trvá vyřízení právního zastoupení 50 dnů.4. Stěžovatel ve stanovené lhůtě vady ústavní stížnosti neodstranil a neučinil tak ani do dnešního dne, přestože z předchozích řízeních před Ústavním soudem byl o zmíněné náležitosti ústavní stížnosti dostatečně poučen (naposledy se tak stalo v řízení vedeném podsp. zn. IV. ÚS 352/21) a k vyřízení právního zastoupení měl - jak lze usuzovat z data sepsání ústavní stížnosti (tj. 11. 11. 2021) - dostatečný časový prostor (více než 2 měsíce).5. Z těchto důvodů Ústavní soud k dalšímu prodlužování lhůty k odstranění vad návrhu nepřikročil, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 13. ledna 2022Jan Filip v. r.soudce zpravodaj | decision_10275.txt |
310 | NálezÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2365/2020-436 ze dne 10. 2. 2021, části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 306/2019-399 ze dne 21. 1. 2020 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 226/2009-329 ze dne 1. 10. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2365/2020-436 ze dne 10. 2. 2021, částí výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu I. stupně, výroky II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 306/2019-399 ze dne 21. 1. 2020 a výrokem II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 226/2009-329 ze dne 1. 10. 2018 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2365/2020-436 ze dne 10. 2. 2021, část výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu I. stupně, výroky II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 306/2019-399 ze dne 21. 1. 2020 a výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 226/2009-329 ze dne 1. 10. 2018 se ruší.OdůvodněníI. Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se původní žalobou podanou dne 8. 6. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejší účastnici na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu") náhrady majetkové škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu. Nezákonným rozhodnutím bylo usnesení Policie České republiky č. j. ČTS:PJM-705/HK-25-2004 ŠB ze dne 30. 6. 2005 o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin nedovoleného ozbrojování.2. Trestní řízení vedené proti stěžovateli bylo skončeno usnesením Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 2 T 99/2006 ze dne 12. 6. 2007, kterým byla věc postoupena příslušnému správnímu orgánu, neboť podle závěru tohoto soudu nešlo o trestný čin, ale pouze o možný přestupek. Předmětného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 23. 10. 2004 předal konkrétní osobě, která není držitelem příslušného povolení k držení a nošení zbraní a střeliva, 14 000 ks střeliva typu Luger Snail za účelem volného prodeje osobám v kriminálním prostředí. Příslušný správní orgán následně rozhodl o odložení přestupku, protože odpovědnost za přestupek zanikla. Stěžovatel v předmětné žalobě jednak tvrdil, že mu v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla majetková škoda ve výši 35 364 343,70 Kč, a dále se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 000 Kč. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout v souvislosti s úmrtím jeho manželky, která spáchala sebevraždu během trestního řízení; trestní stíhání dále mělo stěžovateli způsobit výrazné zhoršení zdravotního stavu a ztrátu dobré pověsti.3. Nalézací soud nejprve rozsudkem č. j. 42 C 226/2009-159 ze dne 28. 3. 2014 zamítl žalobu stěžovatele v celém rozsahu, neboť neshledal příčinnou souvislost mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a stěžovatelem tvrzenou majetkovou škodou; ohledně práva na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nalézací soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice. Odvolací soud i Nejvyšší soud následně předmětný rozsudek věcně potvrdily. Všechna tři rozhodnutí však zrušil Ústavní soud nálezemsp. zn. I. ÚS 3391/15ze dne 14. 11. 2017 (N 209/87 SbNU 413), a to v části, v níž byla zamítnuta žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť akceptovaly námitku promlčení ze strany státu, aniž by ji posoudily optikou dobrých mravů. Podle Ústavního soudu bylo použití korektivu dobrých mravů v případě stěžovatele zcela namístě a obecné soudy měly vyhodnotit státem vznesenou námitku promlčení jako nemravnou.4. Napadeným rozsudkem nalézací soud vyhověl žalobě stěžovatele v části, v níž se domáhal přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Výrokem I nalézací soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 130 000 Kč s příslušenstvím; výrokem II žalobu ohledně zaplacení zbývající částky s příslušenstvím zamítl a výrokem III uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 6. 2005 bylo nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Podle nalézacího soudu musel stěžovatel po dobu dvou let (od 30. 6. 2005 do 16. 6. 2007) snášet úkony trestního řízení a vše s tím související, čímž mu v příčinné souvislosti s vedením předmětného trestního řízení vznikla nemajetková újma.5. Ohledně intenzity nemajetkové újmy nalézací soud dospěl k závěru, že manželka stěžovatele, která spáchala sebevraždu, nemohla zemřít v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, jelikož bylo vydáno až po její smrti.6. Nalézací soud obdobně neshledal příčinnou souvislost mezi zhoršením zdravotního stavu stěžovatele a vedením nezákonného trestního stíhání; stěžovatel byl totiž hospitalizován z důvodu plicního onemocnění ještě před vydáním nezákonného rozhodnutí (od 29. 4. 2005 do 20. 5. 2005). Sám stěžovatel byl podle nalézacího soudu přesvědčen, že onemocnění způsobila neznámá látka přidaná mu do pití při návštěvě ambasády USA v době před zahájením trestního stíhání. Z lékařské zprávy nadto vyplývá, že již před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání se zhoršil zdravotní stav stěžovatele, který nepodstoupil včasnou léčbu z důvodu, že byl pracovně vytížen, byť byl duševně i tělesně vyčerpán.7. Nalézací soud dospěl k závěru, že i pověst stěžovatele mezi podnikateli ve zbrojařském oboru byla poškozena. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění učinil nalézací soud srovnání s jiným případem odčinění nemajetkové újmy způsobené poškozenému nezákonným trestním stíháním pro podezření ze spáchání trestného činu porušování předpisů v zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Ve srovnání s touto kauzou nebyly podle nalézacího soudu v případě stěžovatele prokázány jím tvrzené zásahy do rodinného života a zhoršení zdraví v příčinné souvislosti s vedením trestního stíhání; obdobně jako ve srovnávaném případě byl prokázán zásah v profesní oblasti stěžovatele. Srovnávaný poškozený se však musel podrobit domovním prohlídkám a jeho trestní stíhání trvalo více než dvojnásobnou dobu než u stěžovatele. S ohledem na tyto skutečnosti nalézací soud přiznal stěžovateli peněžité zadostiučinění o 20 000 Kč nižší než ve srovnávaném případě.8. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil (výrok I); ve výroku o nákladech řízení je změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů (výrok II). Podle odvolacího soudu kroky činěné policií před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání nelze považovat za fázi trestního stíhání, na kterou by se vztahoval zákon o odpovědnosti státu za škodu.9. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelem předestřený obecný závěr, že odpovědnost státu za újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání se bez dalšího vztahuje i na fázi před zahájením trestního stíhání, z jím citovaného nálezusp. zn. I. ÚS 3391/15nevyplývá.II. Argumentace stěžovatele10. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.11. Argumentaci stěžovatele lze shrnout následovně: Podle stěžovatele byla napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena jeho výše uvedená základní práva, protože mu obecné soudy nepřiznaly přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku sebevraždy manželky a poškození jeho zdraví. Stěžovatel poukazuje na bod 31 nálezusp. zn. I. ÚS 3391/15, ze kterého podle něj vyplývá příčinná souvislost mezi trestním řízením stěžovatele, sebevraždou manželky a zhoršením jeho zdravotního stavu. Obecné soudy chybně posoudily časovou posloupnost předmětné kauzy, protože na něj (i na jeho manželku) negativně působilo již samotné přípravné řízení, které je stadiem trestního řízení, jež je nutné posuzovat jako celek. Stěžovatel tvrdí, že již před zahájením trestního stíhání byli on a jeho rodinní příslušníci opakovaně kontaktováni Policií České republiky, přestože stěžovatel poukazoval na svůj nedobrý zdravotní stav.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem12. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.IV. Vyjádření účastníků13. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.14. Nalézací soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozsudku; ve věci bylo podle něj provedeno řádné dokazování a stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti mezi úmrtím manželky a svým zhoršeným zdravotním stavem. Uvádí, že vycházel ze sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, podle něhož je počátek trestního řízení spojován s okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu, resp. s doručením opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému.15. Odvolací soud ve svém vyjádření odkazuje na obsah svého rozhodnutí. Stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit porušení jeho ústavně zaručených práv; navrhuje proto, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.16. Nejvyšší soud rekapituluje, že se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil od nálezusp. zn. I. ÚS 3391/15ani ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a ve zbytku odkazuje na své usnesení; ústavní stížnost proto není proti jeho rozhodnutí důvodná.17. Vedlejší účastnice se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřila.V. Upuštění od ústního jednání18. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu zvážil, zda ve věci není třeba konat ústní jednání; dospěl k závěru, že by to nepřispělo k dalšímu objasnění věci, než jak se s ní Ústavní soud seznámil z vyžádaného soudního spisu nalézacího soudu sp. zn. 42 C 226/2009 a podání účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.VI. Posouzení Ústavního soudu19. Po seznámení s procesním spisem a připojenými přílohami dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.20. Podstata sporu předestřeného v ústavní stížnosti tkví - zjednodušeně řečeno - v posouzení, zda lze považovat za ústavně konformní závěr obecných soudů, že namítané negativní důsledky projevené v osobním životě stěžovatele (sebevražda manželky stěžovatele a zhoršení jeho zdravotního stavu), nastalé ještě před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, nemohou být v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím, tj. že stát za ně nemůže nést odpovědnost.VI. 1 Kasační závaznost nálezusp. zn. I. ÚS 3391/1521. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy nerespektovaly závěry Ústavního soudu vyjádřené v dříve vydaném nálezu v jeho věci. Vykonatelný nález Ústavního soudu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") závazný pro všechny orgány i osoby, včetně samotného Ústavního soudu, a v důsledku představuje nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae pro jakékoli další řízení před Ústavním soudem v téže věci, která přirozeně brání dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení dané věci. Kasační závaznost nálezu Ústavního soudu je takřka absolutní a lze ji reflektovat pouze jeho bezpodmínečným respektováním. V řízení následujícím po kasačním nálezu již není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 467/98ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221) nebo body 33-35 nálezusp. zn. II. ÚS 4162/19ze dne 19. 8. 2020 (N 167/101 SbNU 158); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Rozhodne-li tedy obecný soud za nezměněného skutkového stavu stejným způsobem, který již byl Ústavním soudem shledán v předchozím nálezu jako ústavně rozporný, poruší právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [viz bod 18 nálezusp. zn. IV. ÚS 2158/16ze dne 13. 6. 2017 (N 99/85 SbNU 655)].22. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci kasační závaznost výše citovaného nálezusp. zn. I. ÚS 3391/15porušena nebyla. Je pravda, že v bodě 31 předmětného nálezu Ústavní soud uvedl, že "[c]elková délka trestního stíhání, do níž je však nutno započítat i přípravné řízení, kdy byl stěžovatel v postavení podezřelého a byl podrobován různým úkonům trestního řízení, stěžovatele pro jednání, jež nakonec nebylo shledáno ani trestným činem, ani přestupkem, činila několik let (od roku 2004) a po celou tuto dobu byl stěžovatel vystaven všem negativním důsledkům, jež trestní stíhání a jeho pokračování v přestupkovém řízení v jeho soukromém, profesním i podnikatelském životě způsobilo". Z právě uvedeného však nevyplývá autoritativní konstatování příčinné souvislosti mezi trestním řízením, sebevraždou manželky a zhoršením zdravotního stavu stěžovatele. Ústavní soud v citované pasáži pouze zohledňuje celkovou délku trestního stíhání a přípravného řízení při posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Otázku existence příčinné souvislosti Ústavní soud v předcházející věci neřešil, neboť mohla být zkoumána až v rámci věcného posouzení, což se nestalo. V tomto smyslu je nutné přisvědčit Nejvyššímu soudu, že z citované pasáže nálezu nelze dovodit závazný závěr o existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu v nyní projednávané věci (viz str. 3 napadeného usnesení).VI. 2 Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou při výkonu veřejné moci23. Přestože je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, není již vázán jejím odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel uvádí [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 89/94ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151) nebo bod 13 nálezusp. zn. III. ÚS 2396/13ze dne 3. 4. 2014 (N 53/73 SbNU 69)]. Ústavní soud se kromě stěžejní námitky stěžovatele ohledně kasační závaznosti nálezusp. zn. I. ÚS 3391/15zabýval i tím, zda závěr obecných soudů (předestřený v bodě 16) obstojí z hlediska ústavních kautel týkajících se jednak ústavně zaručeného práva stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a dále interpretace a aplikace zákona o odpovědnosti státu za škodu, jenž článek 36 odst. 3 Listiny v rovině podústavního práva provádí (čl. 36 odst. 4 Listiny).VI. 2 a) Obecná východiska24. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 157/96ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)]; proto mu přísluší pouze hodnotit, zda v důsledku napadených soudních rozhodnutí nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu je nyní konkrétně přezkoumat, zda soudy při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním) nevyložily příslušná ustanovení zákona o odpovědnosti státu za škodu ústavně neslučitelným způsobem, tedy zda svá rozhodnutí řádně odůvodnily a zohlednily individuální okolnosti posuzovaného řízení a jeho důsledků do sféry stěžovatele způsobem naplňujícím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz bod 14 nálezusp. zn. I. ÚS 2551/13ze dne 29. 4. 2014 (N 71/73 SbNU 305)].25. Podle § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu je pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (a současně pro vznik nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona o odpovědnosti státu za škodu) třeba, aby toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Specifickým případem je nárok na náhradu majetkové i nemajetkové újmy způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, u něhož judikatura dovodila, že je-li trestní stíhání zastaveno, je titulem k náhradě škody a nezákonným rozhodnutím usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoli nebylo formálně zrušeno a aniž by proti němu musel být podán opravný prostředek [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 35/09ze dne 6. 12. 2011 (N 204/63 SbNU 381)].26. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které neskončí jeho pravomocným odsouzením, je třeba hledat nejen v čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu [viz bod 19 nálezusp. zn. IV. ÚS 642/05ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)]. Má-li být stát skutečně považován za demokratický materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá v tomto ohledu svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, ukáže-li se později jako chybný a zasahující do základních práv jednotlivce. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo [bod 31 nálezusp. zn. II. ÚS 590/08ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567) nebo bod 32 nálezusp. zn. Pl. ÚS 35/09].27. Osoba, která byla povinna podrobit se úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že se jí dostane náležitého odčinění, nedospějí-li tyto orgány k přesvědčivému závěru, že spáchala trestnou činnost. Neexistovala-li by taková perspektiva, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Tato záruka musí být dána i v případě, je-li pro poškozenou osobu výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná [bod 23 nálezusp. zn. II. ÚS 417/21ze dne 21. 6. 2021 (N 119/106 SbNU 290)]. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou majetkovou i nemajetkovou újmu je třeba hledat těsnější sepjetí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace, neboť daná oblast řeší důsledky vztahu, v němž stát a jednotlivec vystupovali v nerovném, vrchnostenském postavení [bod 30 nálezusp. zn. II. ÚS 417/21nebo bod 24 nálezusp. zn. III. ÚS 3271/20ze dne 17. 8. 2021 (N 140/107 SbNU 153)].28. Aplikace zákona o odpovědnosti státu za škodu nesmí vést, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu čl. 36 odst. 3 Listiny [viz nálezsp. zn. II. ÚS 1430/13ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215)], naopak jí musí být základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným nebo nesprávným zásahem veřejné moci realizováno [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 18/01ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.)]. Obecné soudy musí posuzovat podobné případy důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah odčinění co nejvíce odpovídal způsobené újmě (srov. bod 35 nálezusp. zn. II. ÚS 417/21). Přehlíží-li soudy skutečnosti nasvědčující splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu v materiálním slova smyslu a současně interpretují zákon o odpovědnosti státu za škodu způsobem, který přiznání náhrady škody fakticky vylučuje, porušují právo jednotlivce zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny [srov. bod 29 nálezusp. zn. III. ÚS 917/21ze dne 31. 8. 2021 (N 155/107 SbNU 296)].29. Obecné soudy jsou povinny odpovědně přihlédnout ke všem nepříznivým následkům vyvolaným trestním řízením a zvážit jeho veškeré negativní dopady dotýkající se zejména osobnostní integrity konkrétního poškozeného. Soud pak s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti individuálního případu stanoví přiměřenou výši finanční náhrady; posuzuje věc zejména v intencích životního postavení poškozeného před a po zásahu chybujících orgánů veřejné moci. Jedině takové rozhodnutí, přihlížející ke všem kritériím, která je nutno vzít do úvahy v kontextu daného případu, lze považovat za spravedlivé a ústavně konformní [bod 22 nálezusp. zn. I. ÚS 2551/13nebo bod 25 nálezusp. zn. II. ÚS 417/21].VI. 2 b) Aplikace obecných východisek na nyní projednávanou věc30. Ústavní soud konfrontoval napadená rozhodnutí s výše uvedenými východisky a dospěl k závěru, že jsou s nimi rozporná. Obecné soudy uzavřely, že jakékoli kroky orgánů činných v trestním řízení před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání se nemohly negativně projevit v osobní sféře stěžovatele a nemůže k nim být při posuzování odpovědnosti státu za vadný výkon veřejné moci přihlíženo. Rozhodný okamžik v této souvislosti spojují až se zahájením trestního stíhání, což je sice významný milník trestního řízení, se kterým jsou spojeny příslušné právní následky, avšak samotné usnesení o zahájení trestního stíhání nelze posuzovat izolovaně bez okolností, jež k jeho vydání vedly. Je třeba vzít v úvahu, že jde o vyústění předchozího prověřování a v něm prováděných úkonů orgánů činných v trestním řízení, které se také mohly negativně projevit ve stěžovatelově životě (v životě jeho rodiny).31. Stát nelze a priori zbavit jeho odpovědnosti strohým konstatováním, že v době, kdy nastaly negativní události v životě stěžovatele, ještě nebylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání; tím spíše, jestliže nastaly těsně před formálním zahájením trestního stíhání dne 30. 6. 2005 (manželka stěžovatele spáchala sebevraždu 26. 6. 2005, tj. pouhé čtyři dny před zahájením trestního stíhání; stěžovatel byl hospitalizován dne 29. 4. 2005, tedy pouhé dva měsíce před zahájením). Nalézací soud na jedné straně uvádí, že stěžovatel musel po dobu dvou let (od 30. 6. 2005 do 16. 6. 2007) snášet úkony trestního řízení a vše s tím související, na straně druhé pomíjí, že první úkony trestního řízení, které se mohly dotknout osobní sféry stěžovatele, byly činěny již od listopadu 2004. Rovněž v nálezusp. zn. I. ÚS 3391/15Ústavní soud uvedl, že je třeba přihlédnout komplexně k celému trestnímu řízení a všem negativním důsledkům, které s ním byly spojeny (ačkoli tak učinil při posuzování námitky promlčení prizmatem korektivu dobrých mravů, srov. body 31 a 35 citovaného nálezu). Obdobný závěr je aplikovatelný i v nyní projednávané věci při posuzování jednotlivých podmínek pro odpovědnost státu za škodu (újmu) vzniklou v souvislosti s vadným výkonem veřejné moci.32. Výše uvedené je navíc umocněno tím, že stěžovatel již v průběhu nalézacího řízení tvrdil, že jeho manželka spáchala sebevraždu přímo v důsledku zvyšování psychického tlaku v průběhu úkonů trestního řízení (viz např. jeho žalobní tvrzení na č. l. 4 procesního spisu, doplnění žaloby na č. l. 294 nebo závěrečný návrh na č. l. 317), při nichž policie postupně konala otevřené i skryté pozorování domu a okolí stěžovatele, tedy mimo jiné i jeho manželky (ta měla být policií naváděna, aby stěžovatele "udala", viz jeho vyjádření na č. l. 290); v tomto období se také zhoršilo jeho zdraví. Vedení trestního řízení před zahájením trestního stíhání si byl stěžovatel po celou dobu vědom, stejně jako členové jeho rodiny (viz výpověď jeho dcery na č. l. 315). K prokázání svých tvrzení také navrhoval provedení konkrétních důkazů (např. zdravotnickou dokumentací manželky, znaleckým posudkem z oblasti ocenění psychické újmy stěžovatele, výslechem dcery, zdravotnickou dokumentací stěžovatele, znaleckým posudkem o zdravotním stavu stěžovatele vypracovaným soudním znalcem z oboru plicního, viz doplnění žaloby na č. l. 294 a 295). Na uvedená tvrzení a zjištění soudy nereagovaly, neboť nepovažovaly pro výsledek řízení za relevantní události, které nastaly před zahájením trestního stíhání.33. Při posuzování možné příčinné souvislosti mezi úkony trestního řízení a vzniklou nemajetkovou újmou nelze postupovat rigidně - i s přihlédnutím k tomu, že judikaturní konstrukce poskytování přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou vedením nezákonného trestního stíhání je založena na tom, že poškozenému subjektu je kompenzována újma za všechny negativní důsledky v jeho životě vzniklé v důsledku vedení celého trestního stíhání. Jinými slovy, nemá být odčiněna pouze újma vzniklá vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání jako takovým, ale veškeré újma, jež je přičitatelná státu za postup jeho orgánů, který se následně ukáže jako nezákonný či chybný (resp. který nevyústil v pravomocné odsouzení). Usnesení o zahájení trestního stíhání není vydáváno tzv. "od stolu" bez předchozího procesu, ale pouze v případě, nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba (§ 160 odst. 1 věta první trestního řádu).34. Taktéž judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že jestliže orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje pro ně podklady (důkazy), hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/97 ze dne 29. 6. 1999, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 335/2013 ze dne 30. 7. 2013 nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1511/2020 ze dne 9. 9. 2020). Usnesení o zahájení trestního stíhání slouží jako odpovědnostní titul, na základě kterého se může poškozený domoci náhrady škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu od státu a který se vztahuje i na kroky orgánů veřejné moci, jež jeho vydání předcházely.35. Jde-li o nalézacím soudem citované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, ve kterém je dovozeno, že trestní řízení je zahájeno v zásadě okamžikem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, je k tomu třeba poznamenat, že takový výklad Nejvyšší soud učinil pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení. Již samotné užití pojmu "v zásadě" však implikuje, že nejde o nepřekonatelné dogma, jež by bylo bezvýjimečně aplikovatelné ve všech případech. Ostatně z žádné právní úpravy nevyplývá direktivní omezení, že jednotlivci může být poskytnuto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou striktně až po formálním zahájení trestního stíhání. Ačkoli se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval především odčiněním újmy za vedení nezákonného trestního stíhání (nikoliv nutně celého trestního řízení), současně poznamenává, že již skutečnost, že trestní řízení probíhá, znamená pro jednotlivce významnou psychickou zátěž a vnáší do jeho života nejistotu (srov. bod 22 nálezusp. zn. I. ÚS 2551/13).36. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v průběhu celého trestního řízení je také třeba zasadit do kontextu současného "mediálního světa". O zahájení trestního řízení i učiněných krocích orgánů činných v trestním řízení může být široká veřejnost informována při užití masových sdělovacích prostředků a sociálních sítí prakticky okamžitě bez časového a místního omezení. Již samotná informace o zahájení prověřování jednotlivce ze spáchání trestného činu rezonující ve veřejném prostoru (a zejména její medializace) je podle konkrétních okolností způsobilá poškodit jeho postavení ve společnosti a rodinný i profesní život - zvláště v době, kdy mají média, ovlivňující veřejné mínění a náladu spoluobčanů, ještě před sdělením obvinění "jasno" v tom, kdo je za údajnou trestnou činnost odpovědný [viz bod 37 nálezusp. zn. IV. ÚS 3183/15ze dne 27. 9. 2016 (N 183/82 SbNU 773)]. V mediálním světě a ve světě internetu a sociálních sítí se zásada presumpce neviny příliš nepraktikuje.37. Smysl a účel zákona o odpovědnosti státu za škodu je třeba v intencích čl. 36 odst. 3 Listiny obecně chápat tak, že má být podle něj odčiněna újma způsobená "vadným výkonem veřejné moci". Rozlišování objektivní odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí nelze vykládat v neprospěch poškozeného - z jeho pohledu je lhostejné, formálně jakým konkrétním způsobem bylo do jeho osobní sféry zasaženo - podstatné pro něj je, že stát postupoval vadně a že mu vznikla újma. Uvedené rozlišování má význam především v rovině právněkvalifikační a důkazní: je-li vydáno (později zrušené) nezákonné rozhodnutí, je (má být) důkazní situace poškozeného snadnější - stačí prokázat, že existovalo určité rozhodnutí, že bylo později zrušeno a že mu v souvislosti s ním vznikla újma. Nesprávný úřední postup se může prokazovat složitěji; stěžejní ovšem je, že orgán veřejné moci postupoval vadně (ať již nesprávně, či nezákonně). Zda nakonec nesprávný postup vyústil v konkrétní rozhodnutí, není z pohledu Ústavního soudu v souvislosti s poskytnutím přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu nejvýznamnější. V podmínkách materiálního právního státu je třeba chápat jeho odpovědnost za vadný výkon veřejné moci materiálně, nikoliv formálně.38. Obdobně Ústavní soud v nálezusp. zn. III. ÚS 917/21dovodil, že bylo-li přestupkové řízení proti jednotlivci z důvodu pochybení na straně státu zastaveno, aniž by bylo možné určit konkrétní nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu, kterým bylo nezákonně vedené řízení zahájeno, lze přestupkové řízení vedené proti jednotlivci označit za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona o odpovědnosti státu za škodu (bod 28 citovaného nálezu). Pro naplnění smyslu a účelu čl. 36 odst. 3 Listiny není rozhodné, jakým způsobem, resp. podle kterého odpovědnostního titulu, je vadný postup státu kompenzován.39. V projednávané věci je rozhodující, že jednání, pro něž byl stěžovatel v postavení podezřelého podrobován úkonům trestního řízení, nakonec nebylo shledáno ani trestným činem, ani přestupkem. Spojují-li obecné soudy rozhodný okamžik pro posouzení vzniku odpovědnosti státu mechanicky s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 6. 2005, aniž by vzaly v úvahu okolnosti nyní projednávané věci, tj. že trestní řízení fakticky započalo již v roce 2004 a negativní následky ve stěžovatelově životě nastaly těsně před oficiálním zahájením trestního stíhání, postupují příliš formalisticky a v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu, zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím spíše uvedené platí v situaci, kdy stěžovatel výslovně tvrdí, že do jeho osobnostní sféry a života jeho rodiny bylo zasaženo již před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání - s těmito tvrzeními se musí obecné soudy pečlivě (a materiálně) vypořádat. Výklad a aplikaci zákona o odpovědnosti státu za škodu zaujaté obecnými soudy považuje Ústavní soud současně za rozporné se smyslem a účelem právní úpravy odpovědnosti státu nebo jeho orgánů za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.40. Ústavní soud tímto rozhodnutím nedeklaruje, že jednotlivcům vzniká bez dalšího náhrada či přiměřené zadostiučinění za jakoukoliv újmu jim způsobenou postupem orgánů činných v trestním řízení nehledě na jeho fázi a výsledek; takové posouzení přísluší především obecným soudům v každém jednotlivém případě. Stále je třeba mít na zřeteli, že extenzivní uplatňování práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by mohlo vést k důsledku, jejž doktrína nazývá tzv. mrazícím účinkem (chilling effect), který se v lepším případě projevuje v defenzivním postupu při výkonu veřejné moci (např. v podobě opatrného rozhodování), v horším případě až v rezignaci na výkon veřejné moci [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 2287/18ze dne 8. 10. 2019 (N 170/96 SbNU 184), bod 21 a tam citovanou literaturu]. Skutkové okolnosti případu stěžovatele jsou však natolik jedinečné (sebevražda manželky pouhé 4 dny před formálním zahájením trestního stíhání), že je byly soudy povinny zohlednit při svém procesním postupu - aby dostály požadavkům na spravedlivý proces.41. Ústavní soud zdůrazňuje, že považuje náhradu za škodu (či přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu) vzniklou před zahájením trestního stíhání za výjimku z obecného (judikatorně dovozeného) pravidla, podle kterého se nahrazuje újma vzniklá striktně až po zahájení trestního stíhání. Jinými slovy, k možnosti tvrzení a prokázání škody vzniklé před zahájením trestního stíhání (a s tím souvisejícímu otevření prostoru pro zjišťování skutkového stavu věci) je nezbytné přistupovat restriktivním způsobem, pouze při existenci konkrétních - výjimečných - okolností. Tento nález nekonstituuje univerzální právo každého jednotlivce domáhat se náhrady újmy proti státu jen proto, že vůči němu bylo zahájeno trestní řízení a že se musel podrobit s tím souvisejícím "běžným" úkonům orgánů činných v trestním řízení. V nyní projednávané věci ovšem shledal Ústavní soud takové mimořádné okolnosti (viz body 31, 32 a 39 tohoto nálezu), na základě kterých dospěl k závěru, že apriorní nezohlednění negativních následků v životě stěžovatele před zahájením trestního stíhání není ústavně konformní.42. Současně Ústavní soud autoritativně neuzavírá, že veškeré stěžovatelem uváděné negativní následky jsou v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení, neboť takové posouzení přísluší právě obecným soudům. Tímto nálezem Ústavní soud pouze dává stěžovateli šanci, aby existenci předmětné příčinné souvislosti v řízení o náhradě škody způsobené při výkonu státní moci mohl řádně tvrdit a označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení (případně, aby se mu v intencích již učiněných tvrzení a navržených důkazů - viz bod 32 tohoto nálezu - v tomto směru dostalo odpovídajícího poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudní řádu), neboť mu tato možnost byla obecnými soudy upřena.VI. 3 Výše přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu43. Ačkoli pro zrušení napadených rozhodnutí postačí důvody uvedené výše, považuje Ústavní soud za nezbytné vyjádřit se i k výši stanoveného peněžitého zadostiučinění, vůči níž v jádru ústavní stížnosti stěžovatel brojí, a to i kdyby v následném řízení nebyla shledána širší odpovědnost státu ve smyslu části VI. 2 tohoto nálezu. Z hlediska naplnění čl. 36 odst. 3 Listiny je podstatné, jaká celková náhrada byla poškozenému přiznána a zda při jejím určení byly zohledněny všechny relevantní okolnosti případu [srov. např. bod 27 nálezusp. zn. I. ÚS 4227/12ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459) nebo bod 43 nálezusp. zn. IV. ÚS 3183/15]. Zasáhne-li stát do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí-li jeho postavení ve společnosti a rodinný život, musí výše odškodnění odpovídat takovému zásahu. Výše stanoveného peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu totiž vypovídá také o úctě státu k soukromému a veřejnému životu jednotlivých lidí [bod 16 nálezusp. zn. I. ÚS 4293/18ze dne 14. 1. 2021 (N 11/104 SbNU 103)].44. Výše stanoveného peněžitého zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání nesmí být symbolická, ale musí naplnit požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz bod 27 nálezusp. zn. III. ÚS 3271/20). Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o jeho výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 1320/10ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515) nebo bod 23 nálezusp. zn. I. ÚS 3016/11ze dne 31. 5. 2012 (N 116/65 SbNU 535)].45. Odvolací soud uvedl, že k úmrtí manželky stěžovatele lze přihlédnout pouze z hlediska vyšší intenzity nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, neboť vnímání všech okolností spojených s vedením trestního řízení proti stěžovateli bylo výrazně zhoršeno proběhlou tragickou událostí v rodině a jeho celkovým zdravotním rozpoložením. Takové přihlédnutí se však jeví pouze jako proklamované, nikoliv reálně aplikované, bylo-li v souhrnu všech pro stěžovatele nepříznivě působících okolností stěžovateli přiznáno peněžité zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v nižší částce, než bylo přiznáno ve srovnávaném případě, ze kterého při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nalézací soud vycházel. Ve srovnávaném případě však nepostihla jednotlivce v době zahájení trestního stíhání taková životní tragédie, jakou je ztráta bližního, a výrazné zhoršení zdravotního stavu. Ústavní soud již v minulosti vyjádřil své přesvědčení o nutnosti nezbytné individualizace rozhodnutí a nevhodnosti rozhodování podle předem daných tabulek a algoritmů výpočtu (viz body 43 a 52 nálezusp. zn. IV. ÚS 3183/15). Nalézací soud si proto musí položit otázku, zda jím přiznaná výše peněžitého zadostiučinění je schopna splnit kompenzační funkci za strádání, kterým si stěžovatel v době zahájení trestního stíhání procházel.46. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sám stanovoval finanční částku, která má být stěžovateli poskytnuta jako zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, eventuálně též za nesprávný úřední postup. Stejně tak není úkolem Ústavního soudu, aby obecným soudům dával podrobný návod pro výpočet této částky. Obecné soudy však musí dostatečným způsobem zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti tohoto případu a své rozhodnutí odůvodnit způsobem, který nebude vykazovat ústavněprávní nedostatky - to vše s přihlédnutím k závěrům Ústavního soudu, jež učinil v tomto nálezu.VII. Závěr47. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu, část výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, výroky II a III napadeného rozsudku odvolacího soudu a výrok II napadeného rozsudku nalézacího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s jeho právem na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.48. Ústavní soud zrušil i akcesorické nákladové výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu; byť vůči nim stěžovatel již brojil samostatnou ústavní stížností, která byla Ústavním soudem odmítnuta usnesenímsp. zn. II. ÚS 1306/20ze dne 2. 6. 2021, nezakládá toto usnesení překážku věci rozsouzené (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).49. V dalším řízení bude úkolem nalézacího soudu znovu rozhodnout; vázán přitom bude právním názorem vyjádřeným v tomto nálezu, podle něhož nelze bez přihlédnutí k okolnostem konkrétní věci kategoricky uzavřít, že stát nenese odpovědnost za negativní dopady v životě stěžovatele v důsledku trestního řízení, které vznikly před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nalézací soud přihlédne ke konkrétním okolnostem případu tak, aby přiznané zadostiučinění bylo způsobilé plnit svou kompenzační funkci za shledané zásahy do osobního, profesního i podnikatelského života stěžovatele. | decision_10276.txt |
311 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. T. T. L., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 8 Tdo 38/2021-15994, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 2 To 120/2019, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 56 T 6/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené podsp. zn. IV. ÚS 3448/21.Odůvodnění:1. Dne 28. 7. 2021 vydal Nejvyšší soud usnesení č. j. 8 Tdo 38/2021-15994, v řízení, v němž jako předsedkyně senátu 8 Tdo zasedala a rozhodovala manželka soudce Ústavního soudu Pavla Šámala, soudkyně Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová2. Vzhledem k tomu, že by - jak soudce Pavel Šámal uvádí ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 2022 - s ohledem na tuto skutečnost mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina").4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala ke shora uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí tohoto účastníka řízení o předmětné ústavní stížnosti, proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2022 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věcisp. zn. IV. ÚS 3448/21.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 13. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10277.txt |
312 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Hartmanem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 74, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 13. října 2021 č. j. 36 Co 226/2021-73 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. července 2021 č. j. 10 Nc 50023/2021-60, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a 1) L. S., 2) nezletilé E. V. a 3) nezletilého M. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byla ve věci o péči a výživě nezletilých vedlejších účastníků zamítnuta námitka místní nepříslušnosti podaná stěžovatelem, tj. otcem nezletilých. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud konstatoval, že z centrální evidence zjistil, že nezletilé děti měly do 24. 2. 2021 trvalý pobyt na adrese X, a od 24. 2. 2021 mají trvalý pobyt na adrese Y. Z obsahu soudního spisu a zejména ze zprávy opatrovníka vyplynulo, že otec se s nezletilými stýká, první vedlejší účastnice (dále jen "matka") mu ve styku nebrání, otec platí výživné. Nebylo zjištěno, že by otec projevoval aktivní nesouhlas se změnou bydliště nezletilých od doby, kdy došlo k jejich přestěhování. Konsenzus rodičů se změnou bydliště ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle okresního soudu z chování otce vyplynul.3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Okresní soud podle jeho názoru správně vycházel z toho, že nezletilé děti bydlí v obvodu tohoto soudu, neboť o tom svědčí v řízení provedené důkazy, tj. zejména SMS zprávy mezi rodiči, jejich e-mailová komunikace, komunikace prostřednictvím aplikace Messenger a další důkazy, ze kterých vyplynulo, že otec na sdělení matky ohledně odstěhování do L. reagoval souhlasně. Prokazatelně tak neosvědčil, že by nesouhlasil s přestěhováním nezletilých do místa jejich současného bydliště v L. Místní příslušnost okresního soudu proto zůstala zachována. V poučení krajský soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí není odvolání ani dovolání přípustné.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po shrnutí průběhu řízení namítá, že v průběhu odvolacího řízení nedostal žádný prostor k vyjádření ke komunikaci mezi rodiči, kterou matka založila do spisu až v době po rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud podle jeho přesvědčení matku neoprávněně zvýhodnil, když bez dalšího vyšel z údajné komunikace mezi účastníky, aniž by k této komunikaci znal stanovisko stěžovatele. Dále uvádí, že proti rozhodnutí krajského soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.6. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), tedy i pro dovolání v civilních věcech.7. Ač krajský soud v závěru svého rozhodnutí účastníky poučil, že proti jeho rozhodnutí není odvolání ani dovolání přípustné, stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, jak sám uvádí v ústavní stížnosti. Za takové situace nezbývá než vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci.8. Je tak zřejmé, že stěžovatel nedodržel požadavek subsidiarity ústavní stížnosti, resp. před jejím podáním nevyčkal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému podal dovolání v posuzované věci.9. Nutno konečně podotknout, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti předpokládané uvedeným ustanovením v nyní posuzované věci neshledal. Podaná ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji soudce zpravodaj, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 13. ledna 2022Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj | decision_10278.txt |
313 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti obchodní společnosti HEAVY MACHINERY SERVICES, a. s., sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, zastoupené Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013, 3 VSPH 846/2021-B-1754 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1665, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 3. 2014 č. j. KSCB 27 INS 29347/2013-A-64 zjistil úpadek stěžovatelky a usnesením ze dne 10. 4. 2015 č. j. KSCB 27 INS 29347/2013-B-109 ustanovil Mgr. Ing. Petru Hýskovou insolvenční správkyní v dané insolvenční věci. Stěžovatelka dne 30. 12. 2020 vznesla námitku podjatosti insolvenční správkyně a navrhla zproštění její funkce. Stěžovatelka tvrdila, že insolvenční správkyně "se chová nenávistně" vůči Františku Savovovi, kterého krajský soud dříve označil za řídicí osobu stěžovatelky; insolvenční správkyně o něm v médiích šířila "nenávistná a nepravdivá sdělení" a urážela jej. V minulosti insolvenční správkyně pana Savova navštívila v zahraničí, jejich vztah je proto nestandardní a insolvenční správkyně je neprofesionální.3. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že insolvenční správkyně není vyloučena z uvedeného insolvenčního řízení, a návrh na zproštění její funkce zamítl. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky napadené usnesení krajského soudu potvrdil napadeným usnesením. Vrchní soud účastníky řízení v napadeném usnesení poučil, že proti němu lze podat dovolání za podmínek § 237 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka dne 21. 12. 2021 napadené usnesení vrchního soudu napadla dovoláním a téhož dne podala tuto ústavní stížnost.4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že insolvenční správkyně měla být vyloučena z insolvenčního řízení v její věci, neboť je důvod pochybovat o její nepodjatosti se zřetelem na její poměr k panu Savovovi. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále tvrdí, že si je vědoma, že proti napadenému usnesení vrchního soudu lze podat dovolání za podmínek § 237 o. s. ř. Na závěr vrchního soudu o nepodjatosti insolvenční správkyně však lze nahlížet "i jako na závěr ... o otázce skutkové". Dovolání přitom neslouží k revizi skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a Nejvyšší soud je zjištěným skutkovým stavem vázán. Případné dovolání proto "nemusí být" přípustné a podání dovolání "nemusí" stěžovatelce poskytnout účinnou ochranu jejích práv. Stěžovatelka proto "nechává na posouzení Ústavního soudu", zda je ústavní stížnost přípustná.5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud proto posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem nepřípustným.26 Podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. Ve vztahu k mimořádnému opravnému prostředku dovolání pak platí, že brojí-li stěžovatel ústavní stížností proti rozhodnutí, proti kterému je za podmínek § 237 a násl. o. s. ř. přípustné dovolání, aniž dovolání řádně uplatnil a bylo o něm rozhodnuto, je jeho ústavní stížnost návrhem nepřípustným.7. Jde-li o nyní posuzovanou věc, proti napadenému usnesení vrchního soudu je přípustné dovolání za podmínek § 237 a násl. o. s. ř. Jak se podává z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku, stěžovatelka dovolání proti napadenému usnesení vrchního soudu skutečně podala a dosud o něm nebylo rozhodnuto. Ve smyslu shora uvedeného přitom dovolání stěžovatelky je mimořádným opravným prostředkem, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2018sp. zn. III. ÚS 907/18či ze dne 1. 11. 2019sp. zn. II. ÚS 3122/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Není rozhodné, zda se stěžovatelka domnívá, že v její věci jde toliko o posouzení skutkového stavu; odmítl-li by se Nejvyšší soud zabývat dovoláním stěžovatelky z tohoto důvodu, šlo by nadále o rozhodnutí závisející na jeho uvážení, nikoli o rozhodnutí, kterým by dovoláním odmítl jako tzv. objektivně nepřípustné (srov. např. § 238 odst. 1 o. s. ř.), a tedy na jeho uvážení nezávislé. Jde totiž mimo jiné o to, zda stěžovatelka má po rozhodnutí o dovolání nadále možnost proti němu brojit ústavní stížností. Nic přitom stěžovatelce nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i neshledal-li by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky přípustným podle § 237 a násl. o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 18. 12. 2018sp. zn. IV. ÚS 3656/18či bod 12 usnesení ze dne 13. 10. 2021sp. zn. IV. ÚS 2501/21), samozřejmě za současného splnění dalších podmínek dovolacího řízení a následně řízení před Ústavním soudem.8. Argumentace stěžovatelky je proto v tomto směru pouhou spekulací, což sama v ústavní stížnosti připouští, neboť dává najevo, že případné odmítnutí jejího dovolání je toliko jednou z více možností. Ústavnímu soudu, ani účastníkům řízení přitom nepřísluší předjímat, jak dovolání Nejvyšší soud posoudí, má-li jeho rozhodnutí záviset na jeho uvážení (srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2019sp. zn. III. ÚS 3237/19, ze dne 15. 11. 2021sp. zn. II. ÚS 2574/21či ze dne 7. 12. 2021sp. zn. I. ÚS 3200/21). Dovolání ve věci stěžovatelky proto představuje procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a který je povinna před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpat, a to včetně vyčkání rozhodnutí o něm, což neučinila.9. Nutno konečně podotknout, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti předpokládané uvedeným ustanovením v nyní posuzované věci neshledal. Proto soudce zpravodaj podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 13. ledna 2022Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj | decision_10279.txt |
314 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Kotrlíkem, advokátem, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2023, č. j. 5 Tdo 640/2023-4884, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2023, sp. zn. 12 To 52/2021, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 19. srpna 2021, č. j. 98 T 1/2020-4661, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako jediný člen představenstva a statutární orgán poškozené společnosti za ni (jako prodávající) uzavřel kupní smlouvu na soubor nemovitých a movitých věcí za kupní cenu 2 964 039,38 Kč, ačkoliv jejich hodnota byla 39 446 285 Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě listinných důkazů, které jednoznačně vyvrátily stěžovatelovu obhajobu o racionalitě jeho jednání. Poškozená společnost nebyla ve špatné ekonomické situaci a prodej v podstatě veškerého jejího majetku údajné hrozící problémy nijak neřešil (zajištění velkého úvěru jiné společnosti, totiž nový majitel nepřevzal).3. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění obsáhle zopakoval skutkové závěry soudu prvního stupně. Jednání stěžovatele bylo rovněž správně kvalifikováno.4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením s tím, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Stěžovatel se svěřeným majetkem nakládal podle své vůle bez ohledu na zájmy vlastníka, ačkoliv byl povinen jednat opačně, čímž si majetek přivlastnil ve smyslu naplnění skutkové podstaty zpronevěry a v důsledku jeho jednání se obohatila třetí osoba, nabyvatel prodaného majetku. Sice k prodeji majetku nepotřeboval předchozí souhlas valné hromady, to však nevylučuje jeho trestní odpovědnost. Uvádí-li skutková věta odsuzujícího rozsudku okolnost jednání bez souhlasu valné hromady, nejde o relevantní pochybení. Tato nesprávnost a nadbytečnost však není důvodem zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatelova trestní odpovědnost nebyla založena pouze negativním následkem jeho manažerského "úsudku". Souhrn všech provedených důkazů ukazuje, že stěžovatelovým úmyslem bylo poškozenou společnost zbavit bez přiměřeného důvodu veškerého majetku, a to za zcela nedostačující cenu. Soudy rovněž řádně určily způsobenou škodu.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že jeho údajné jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno. Nelze je hodnotit jako zpronevěru, nýbrž (nanejvýš) jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Stěžovatel namítá, že svěřený majetek neprodal svévolně, nýbrž v reakci na negativní ekonomickou situaci v celém souboru společností, do níž náležela i společnost ovládaná stěžovatelem. Společnost, jejíž majetek byl prodán, vyhledaly a kontaktovaly osoby stěžovateli nadřízené a ovládající celou skupinu společností a jednaly o prodeji majetku. V tehdejší době existovalo riziko zesplatnění úvěru, který společnost zatěžoval. Nereálnost tohoto rizika soudy dovodily bez reálných důkazů. Stěžovatel byl naopak povinen tuto hrozbu vyřešit. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel jednal proti vůli vlastníka, je nesprávný. Zejména není zřejmé, koho tím Nejvyšší soud myslí, především však podle předpisů obchodního práva žádný projev vůle (kohokoliv) stěžovateli nebránil v jeho jednání. Soudy uznaly, že stěžovatel jednal v rámci tzv. obchodního vedení, přesto však v popisu skutku uvedly, že jednal, "aniž by měl pokyn valné hromady". Výrok rozsudku je tak v rozporu s jeho odůvodněním. Odsouzení stěžovatele za zpronevěru je v rozporu s principem předvídatelnosti práva (v obdobných případech soudy kvalifikovaly takové jednání jinak).6. Nesprávná právní kvalifikace se podle stěžovatele projevila i v chybném určení výše škody, která se u obou trestných činů hodnotí odlišně. Nízká prodejní cena souvisela s tím, že na věcech vázlo zástavní právo. Kupující si tak spolu s majetkem "koupil" i významný dluh. Tuto skutečnost však Nejvyšší soud zcela nelogicky relativizoval.7. Soudy neprokázaly stěžovatelovo úmyslné zavinění. Nepřípustně vycházely z presumpce jeho existence, a to podle nepředvídatelného následku. Rozhodnutí se vůbec nezabývala stěžovatelovým potenciálním absentujícím motivem spáchat trestný čin.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.10. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.11. Jelikož stěžovatel uplatnil zejména právě takové námitky, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem. Jeho úkolem naopak není, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.12. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle opakuje svoji obhajobu, aniž by reflektoval zevrubnou argumentaci obecných soudů, jejímž prostřednictvím důvodnost stěžovatelových námitek vyvrátily. Stěžovatel své námitky opírá pouze o části důkazů a přehlíží celkový důkazní stav. Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat ani obsah důkazů, ani ústavně konformní hodnotící úvahy obecných soudů. Na jejich nadstandardní a příkladně vyargumentovaný obsah lze odkázat (viz zejména body 93 až 110 rozsudku krajského soudu a body 30 až 57 usnesení vrchního soudu). Soudy se bezezbytku vypořádaly se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami. To platí o námitkách, které se týkají ekonomické situace poškozené společnosti, vztahů k dalším fyzickým a právnickým osobám, (ne)existence rizika zesplatnění úvěru a podmínek, za nichž byl majetek prodán. Zároveň se soudy velmi podrobně zabývaly otázkou stěžovatelova zavinění, přičemž ani tyto jejich závěry nedokázal stěžovatel nijak kvalifikovaně zpochybnit (spíše je v ústavní stížnosti ignoruje). Ústavněprávní pochybení nelze shledat ani v závěru Nejvyššího soudu, podle něhož je část výrokové věty týkající se absence souhlasu valné hromady nadbytečná, jímž vysvětlil a vypořádal rovněž stěžovatelem namítaný rozpor mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním.13. Jde-li o zvolenou právní kvalifikaci stěžovatelova jednání, ani v této oblasti nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Rozdíl mezi skutkovými podstatami trestného činu zpronevěry (§ 206 trestního zákoníku) a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 trestního zákoníku) leží jednak ve znaku přisvojení si cizího majetku (tedy nakládání s ním v rozporu s obecnou nebo konkrétní vůlí vlastníka) a dále v obohacení (pachatele nebo třetí osoby). U trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku není obohacení znakem skutkové podstaty. Oba uvedené znaky byly ve stěžovatelově věci naplněny, neboť se bez jakéhokoliv přiměřeného důvodu rozhodl zbavit jím řízenou společnost v podstatě veškerého majetku a to ve prospěch konkurenční skupiny korporací. Soudy se odlišením obou skutkových podstat dostatečně zabývaly (viz zejména body 30 až 33 usnesení Nejvyššího soudu) a své úvahy opřely rovněž o ustálenou judikaturu. Dovolával-li se stěžovatel závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 827/2012, nelze je podle Ústavního soudu v dané věci aplikovat. Skutkovou odlišností je zejména fakt, že k údajně trestnému jednání (daným usnesení Nejvyšší soud teprve vracel soudům nižších stupňů trestní věc, v níž zastavily trestní stíhání obviněných) mělo dojít hlasováním zastupitelstva obce o prodeji majetku pod cenou. V postavení obchodního vedení společnosti a volených zastupitelů obce je podle Ústavního soudu řada rozdílů. Především však všichni obvinění měly podle orgánů státního zastupitelství spáchat své jednání v (hrubé) nedbalosti, a tedy nikoliv úmyslně jako stěžovatel.14. Výše uvedené závěry soudy logicky a srozumitelně promítly rovněž do určení výše škody. Stěžovatel své závazky z ručení a závazky zástavního dlužníka měl vůči subjektu ovládaného stejnou osobou, jako subjekt, v jehož prospěch jednal při převodu majetku poškozené společnosti. Jelikož se však v důsledku jeho jednání právní postavení či finanční situace poškozené společnosti nijak nezměnilo, nezlepšilo, představuje způsobenou škodu společnosti (resp. jejich společníků) hodnota celého svévolně prodaného majetku. Stěžovatelův poukaz na snížení hodnoty majetku zajišťovacími instituty je v dané věci nepřípadný, neboť vzhledem k personálnímu propojení vlastníka pohledávky, jejíhož zesplatnění se stěžovatel údajně obával a jejíž výše se navíc nikterak nesnížila, a kupujícího, který získal rozsáhlý majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nelze o snížení "tržní" hodnoty majetku v očích kupujícího uvažovat.15. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1028.txt |
315 | Ústavní soud rozhodl o návrhu V. V., takto:Návrh se odmítá.OdůvodněníNávrh stěžovatele na zahájení řízení nesplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (především absence povinného právního zastoupení). Přestože si jich navrhovatel musel být vědom, neboť se na Ústavní soud v minulosti opakovaně obrátil s podáními, při jejichž projednání byl o požadavcích kladených na bezvadnou ústavní stížnost i následcích nevyhovění jim poučen, zvolil opět nekvalifikovaný postup.Proto Ústavní soud návrh bez dalšího odmítl za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Obdobně již postupoval v řadě předchozích věcí navrhovatele (např.sp. zn. I. ÚS 1907/19,III. ÚS 1995/19,I. ÚS 505/20,I. ÚS 2960/20,II. ÚS 2034/21).Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 12. ledna 2022JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.soudce zpravodaj | decision_10280.txt |
316 | Ústavní soud rozhodl o návrhu Jiřího Bendla, takto:Návrh se odmítá.OdůvodněníÚstavní soud obdržel dne 9. 11. 2021 podání navrhovatele, jímž se domáhá zrušení rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9.2021 č. j. 4 Ads 54/2021-36 a Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2021 č. j. 16 Ad 11/2020-136.Vzhledem k tomu, že podání nesplňovalo základní náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl navrhovatel dne 29. 11. 2021 vyzván k odstranění jeho vad ve lhůtě 30 dnů a současně poučen, že neodstranění vad návrhu je důvodem k jeho odmítnutí. Uvedená výzva byla podle doručenky vložena do datové schránky dne 30. 11. 2021. Navrhovatel si výzvu ve lhůtě deseti dnů nevyzvedl, proto je považována za doručenou dnem 10. 12. 2021.Protože navrhovatel ve stanovené lhůtě (ani do dnešního dne) vady neodstranil, Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 12. ledna 2022JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.soudce zpravodaj | decision_10281.txt |
317 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Sergeje Popova, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2021, sp. zn. 26 Cdo 1333/2021, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, sp. zn. 18 Co 16/2020, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. září 2019, sp. zn. 17 C 108/2016 takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Dne 1. 11. 2021 byl Ústavnímu soudu doručen návrh označený jako ústavní stížnost proti rozhodnutím uvedeným v záhlaví.2. Návrh nesplňoval náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud vyzval stěžovatele přípisem ze dne 8. 11. 2021 k odstranění vad návrhu s tím, že mu stanovil lhůtu pro jejich odstranění v trvání 30 dní od doručení výzvy. Současně Ústavní soud stěžovatele upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, odmítne již bez dalšího jeho návrh postupem dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.3. Výzva byla stěžovateli doručena dne 11. 11. 2021. Stěžovatel na výzvu nikterak nereagoval.4. Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Podmínky citované ustanovení byly splněny, neboť stěžovatel vytčené vady ve lhůtě k tomu stanovené neodstranil.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 12. ledna 2022David Uhlíř v. r.soudce zpravodaj | decision_10282.txt |
318 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. Jarmily Žákovské, bez zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 24 Cdo 179/2021-266, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu dne 7. 12. 2021 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nebylo třeba podrobněji rekapitulovat, neboť Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatelky je třeba posoudit jako opožděně podaný. Postačí proto uvést, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nabylo právní moci dne 25. 9. 2021.3. Dne 22. 11. 2021 stěžovatelka podala ústavní stížnost osobně k Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Podání tak bylo obvodním soudem postoupeno k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2021, a fakticky tak bylo Ústavnímu soudu doručeno po zákonné dvouměsíční lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.4. Podle § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se návrh na zahájení řízení podává Ústavnímu soudu. Řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu (§ 27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost tak musí být v procesní lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 věta první citovaného zákona poštou adresována právě Ústavnímu soudu nebo u něj osobně podána. S jejím mylným podáním u obecného soudu nebo jiného orgánu, který ji následně Ústavnímu soudu postoupí, v žádném případě nelze spojovat účinky zahájení řízení, ani účinky zachování lhůty pro její podání. Jak uvádí odborná literatura, takové orgány navíc ani nemají stanovenou povinnost postoupit návrh Ústavnímu soudu; pokud tak přesto učiní, nelze považovat lhůtu vyžadovanou k podání příslušného návrhu za zachovanou, pokud není dodržena v okamžiku doručení takového "postoupeného" návrhu Ústavnímu soudu, resp. v okamžiku předání návrhu k poštovní přepravě tímto orgánem veřejné moci (viz WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 92 a s. 113; obdobně také viz FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 121 a s. 156). Povinnost podat ústavní stížnost přímo Ústavnímu soudu zřetelně vyplývá také z judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 867/07,sp. zn. III. ÚS 3048/07,sp. zn. I. ÚS 1144/09,sp. zn. II. ÚS 913/15,sp. zn. I. ÚS 3490/19,sp. zn. II. ÚS 3675/19).5. Jelikož ústavní stížnost zjevně nebyla podána ve lhůtě vyplývající z § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tedy ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl pro nedodržení lhůty, aniž přitom vyzýval stěžovatelku k odstranění vady absence zastoupení.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 12. ledna 2022David Uhlíř v. r.soudce zpravodaj | decision_10283.txt |
319 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Kamily Petrusové, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, sídlem Studentská 541/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 21 Cdo 2330/2021-196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2020 č. j. 30 Co 367/2020-166 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. června 2020 č. j. 17 C 45/2014-143, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 3, sídlem Jagellonská 1734/5, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 12. 2021, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to zejména z důvodu tvrzeného porušení jejího legitimního očekávání zaručeného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").II.Shrnutí řízení před obecnými soudy2. Stěžovatelka je soudkyní a v letech 2011 a 2012 působila u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"). Žalobou podanou u stejného soudu proti České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se domáhala zaplacení rozdílu mezi výší platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů podle tehdy účinné zákonné úpravy, která byla posléze jako neústavní zrušena Ústavním soudem, a jejich výší, kterou by dosahovaly, nedošlo-li by zákonem č. 425/2010 Sb. u soudců k neústavnímu snížení platové základny. Celkem požadovala zaplacení částky 335 713 Kč s příslušenstvím.3. Až do konce roku 2011 se plat soudce a víceúčelová paušální náhrada jeho výdajů odvíjely od platové základny, která podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění účinném do 31. 12. 2010, činila trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. Toto ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2011 změněno zákonem č. 425/2010 Sb. tak, že platová základna činila 2,5násobek uvedené hodnoty. Stejným zákonem byl do zákona č. 236/1995 Sb. vložen nový § 3b, podle něhož měla platová základna pro soudce činit v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 částku 54 005 Kč (odstavec 1) a v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 částku 56 849 Kč (odstavec 2). Ustanovení § 3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 2. 8. 2011sp. zn. Pl. ÚS 16/11(N 135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb.; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tedy ke 12. 9. 2011. Ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., pak Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 3. 5. 2012sp. zn. Pl. ÚS 33/11(N 95/65 SbNU 259; 181/2012 Sb.), jehož vykonatelnost stanovil uplynutím dne 31. 12. 2012. Stejným nálezem byl zrušen i § 3b odst. 2 tohoto zákona, a to ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tedy k 1. 6. 2012.4. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 6. 2020 č. j. 17 C 45/2017-143 bylo žalobě stěžovatelky vyhověno co do částky 71 791 Kč s příslušenstvím (výrok I.), neboť platová základna vyhlášená v rozhodném období ve Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí nevycházela ze správných údajů. Ve zbytku, tedy v rozsahu částky 263 922 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze závazného právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016sp. zn. Pl. ÚS 20/15(N 127/82 SbNU 61), podle něhož zrušení části § 3 odst. 3 a § 3b zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., nálezysp. zn. Pl. ÚS 16/11aPl. ÚS 33/11stručně řečeno nezakládá nárok na doplacení stěžovatelkou požadovaného rozdílu. Tento právní názor Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoli si byl Ústavní soud vědom toho, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě neústavním a tedy neomluvitelným způsobem, nemohl přehlédnout, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci. Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/15dodal, že výše uvedené úvahy týkající se právních účinků zrušujícího nálezu, které byly vysloveny v nálezu ze dne 10. 7. 2014sp. zn. Pl. ÚS 28/13(N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.) pro období let 2013 a 2014, lze vztáhnout i na nároky založené v letech 2011 a 2012.5. Uvedenému právnímu hodnocení přisvědčil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 1. 12. 2020 č. j. 30 Co 367/2020-166 výrok II. rozsudku obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021 č. j. 21 Cdo 2330/2021-196. Rozhodnutí městského soudu bylo podle Nejvyššího soudu v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/15, pročež nebyl důvod, aby účinky nálezůsp. zn. Pl. ÚS 16/11aPl. ÚS 33/11byly nyní posouzeny jinak.III.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávnost právního názoru obsaženého v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13o neexistenci jejího nároku na zpětné doplacení platu a víceúčelové paušální náhrady, který byl později - ve vztahu k období let 2011 a 2012 - použit také v nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/15. Tvrdí, že nepřiznáním žalované částky bylo porušeno její legitimní očekávání na základě ryze politického rozhodnutí Ústavního soudu, které je odůvodněno toliko nijak nedoloženými závěry o potřebě "zklidňovat napětí ve společnosti a mezi politiky" a o riziku ohrožení výkonu funkcí státu, k němuž by došlo uvolněním finančních prostředků na doplacení platů soudců. Argumenty ve prospěch obou těchto důvodů jsou použity zcela nekonzistentně, podle aktuální potřeby a zejména politické situace. Ústavní soud například na jedné straně neshledal důvod pro snížení platů za situace, kdy deficit veřejných financí není v mezinárodním srovnání nikterak mimořádně vysoký a ve veřejné sféře v roce 2010 docházelo k mimořádnému růstu platů, na straně druhé spatřoval ve zpětném doplacení platů soudců významný a nepředvídaný zásah do státního rozpočtu. Rovněž nelze akceptovat, aby na základě úvah, že "funkce soudce by měla být vnímána nejen v rovině profesní, nýbrž také osobnostní" a že "od soudce se neočekává pouze odbornost a vysoké pracovní nasazení, nýbrž také bezúhonnost a nadprůměrná osobní integrita", stát odepřel ochranu práv soudců, kteří mají legitimní očekávání na zaplacení určité částky. Zpětnému účinku nálezůsp. zn. Pl. ÚS 16/11aPl. ÚS 33/11nebránila ani povaha vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, která je státem. Stěžovatelka se ztotožňuje s odlišnými stanovisky k nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/15, jakož i s argumentací vyslovenou v tímto nálezem zrušeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla - s výjimkou části, v níž směřuje proti výroku I. rozsudku obvodního soudu - podána oprávněnou navrhovatelkou a je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).8. V části, v níž je ústavní stížností napaden výrok I. rozsudku obvodního soudu, je porušení základních práv a svobod stěžovatelky vyloučeno již tím, že její žalobě bylo vyhověno a v daných poměrech jde pro ni o nejpříznivější možný procesní výsledek. Stěžovatelka ani netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by u tohoto výroku bylo možné případný takovýto zásah vyvozovat. V tomto rozsahu byla tudíž její ústavní stížnost návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.V.Vlastní posouzení9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které byla podána osobou k tomu oprávněnou, zjevně neopodstatněná.10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.11. V posuzované věci mělo k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích základních práv a svobod dojít následkem nepřiznání doplacení platu soudce a víceúčelové paušální náhrady za období let 2011 a 2012. Ústavní soud zdůrazňuje, že při zamítnutí její žaloby obecnými soudy byl respektován závazný právní názor Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyslovený v nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/15, který lze shrnout tak, že zrušující nálezysp. zn. Pl. ÚS 16/11aPl. ÚS 33/11nezaložily nárok na požadované doplacení (v podrobnostech lze odkázat na jednotlivé části odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 20/15). Ústavní soud neshledává důvod se v posuzované věci od tohoto právního názoru jakkoli odchylovat. Ostatně stejným způsobem rozhodl i v jiných věcech, v nichž šlo o uplatňování obdobně vymezených nároků soudců za stejné období (z nedávné doby např. usnesení ze dne 14. 5. 2019sp. zn. II. ÚS 53/19, usnesení ze dne 28. 1. 2020sp. zn. III. ÚS 3884/18nebo usnesení ze dne 16. 6. 2020sp. zn. IV. ÚS 2902/19). Stěžovatelce nesvědčí legitimní očekávání, neboť jí uplatňovaný nárok neměl základ v zákonné úpravě účinné v období let 2011 a 2012, ani v následné soudní judikatuře. Původně sice mohl existovat spor o správný výklad a použití práva v souvislosti se zrušujícími nálezy Ústavního soudu, zejména pokud jde o uvedené období, nálezemsp. zn. Pl. ÚS 20/15byl však tento spor ukončen (podrobně k otázce legitimního očekávání srov. usnesenísp. zn. II. ÚS 53/19). Zbývá dodat, že napadená rozhodnutí se s otázkou existence nároku stěžovatelky řádně vypořádala, jejich odůvodnění je v tomto ohledu jasné, rozumné a logické, a nelze v něm spatřovat svévoli ani jiné vybočení z obecně uznávaných pravidel výkladu právních norem. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno legitimní očekávání stěžovatelky zaručené v čl. 1 Dodatkového protokolu ani jiné její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.12. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 12. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10284.txt |
320 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. K., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Rybnikářem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2021 č. j. 7 Tdo 924/2021-148, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2021 č. j. 3 To 118/2021-118 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. března 2021 č. j. 3 T 5/2021-93, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníPosuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Předmětného přečinu se měl dopustit tím, že s neustanovenou ženou odcizil v obchodním domě zboží v hodnotě 566,70 Kč, kdy je vložil na prodejní ploše obchodního domu buď do batohu, který si přinesl s sebou, nebo do tašky neustanovené ženy, a s takto ukrytým zbožím oba prošli prostorem pokladní zóny bez zaplacení, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl za přečin krádeže v posledních třech letech odsouzen.Podle městského soudu není podstatné, zda zboží pronesla neidentifikovaná žena v tašce, nebo obžalovaný v batohu na zádech, neboť obě osoby vystupovaly jako spolupachatelé ve smyslu § 23 trestního zákoníku.Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání zamítl. Podle krajského soudu nebylo nezbytné zkoumat trestnou odpovědnost neznámé ženy, neboť tak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by u stěžovatele bylo shledáváno účastenství, zatímco je zřejmé, že zde je trestní jednání obžalovaného s neustanovenou ženou považováno za spolupachatelství. Pokud by u ženy nastala situace, že by dříve nebyla odsouzena, nic by nebránilo postoupení jejího jednání k přestupkovému řízení.Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že v případě nezjištěné ženy samotná skutečnost, že spolu se stěžovatelem odcizila zboží v hodnotě 566,70 Kč, nestačí k závěru, že je trestně odpovědná a že z její strany šlo o trestný čin, protože ohledně ní nebyly zjištěny žádné další okolnosti uvedené v § 205 odst. 1 písm. a) až e), resp. odst. 2 trestního zákoníku. Jednání nezjištěné ženy tak nelze pokládat za trestný čin, ale nanejvýše za přestupek. Jestliže pachatel spáchá trestný čin společným jednáním s osobou, která není trestně odpovědná, nejde o spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, ale o spáchání trestného činu jediným pachatelem podle § 22 odst. 1 trestního zákoníku. Ve shodě s tím byl stěžovatel správně uznán vinným jako jediný pachatel, byť se posuzovaného činu dopustil společným jednáním s nezjištěnou osobou.V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutek, jak je popsán ve skutkové větě, není trestným činem. Stěžovatel vysvětluje, že nejde o spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku ani o účastenství ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Kdyby pak snad mělo jít o přípravu trestného činu, tak příprava přečinu není trestná.Podle stěžovatele nešlo ani o pachatelství dle § 22 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nebylo zjištěno, kdo konkrétně zboží z obchodního domu bez zaplacení pronesl, a tedy v souladu se zásadou in dubio pro reo lze učinit závěr, že zboží pronesla ona neznámá žena. V souladu s judikaturou přitom je trestný čin krádeže zboží v obchodním domě dokonán tím, že pachatel pronese zboží bez zaplacení pokladním prostorem. Stěžovatelovo jednání tedy nevykazuje znaky skutkové podstaty přečinu krádeže, neboť mu je kladeno za vinu v podstatě pouze to, že si vložil na prodejní ploše obchodního domu předmětné zboží do batohu či do tašky neustanovené ženy, což není trestné.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval.Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dal stěžovateli za pravdu v tom, že nešlo o spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, přičemž dle jeho odůvodnění i dle výrokové části rozsudku městského soudu byl stěžovatel odsouzen jako jediný pachatel, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné se vyjadřovat k argumentaci stěžovatele vysvětlující, proč o spolupachatelství nešlo. To platí i pro argumenty, dle nichž nemohlo jít o trestnou přípravu ani o účastenství ve formě pomoci. Klíčové je, zda lze na jednání nahlížet jako na čin spáchaný jedním pachatelem ve smyslu § 22 odst. 1 trestního zákoníku.Toto posouzení pak náleží primárně obecným soudům v čele s Nejvyšším soudem (čl. 92 Ústavy České republiky), který v napadeném usnesení přesvědčivě vysvětlil, proč lze jednání, kterého se stěžovatel dopustil, podřadit pod skutkovou podstatu přečinu dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Jak Nejvyšší soud uvedl (a jak plyne ze skutkové věty rozsudku městského soudu), stěžovatel se předmětného přečinu dopustil společným jednáním s jinou osobou, nešlo tedy (výhradně) o jednání osoby jiné, které stěžovatel třeba jen pomáhal [dle slov stěžovatele "(údajným) vložením zboží do kabelky"]. Ústavní soud přitom nepovažuje za jakkoli extrémní výklad, podle něhož není rozhodující, zda se stěžovatel spolu s dotyčnou ženou rozhodli odcizované zboží z obchodu společně vynést v batohu stěžovatele, nebo v tašce ženy, neboť v každém případě lze toto jednání přičítat (i) stěžovateli, jehož jednání tak naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Jestliže by tento závěr bylo možno učinit i ve vztahu k další osobě, mohlo by jít o spolupachatelství. Není-li tomu tak, je stěžovatel pachatelem jediným.Pokud by navíc měl Ústavní soud argumentaci stěžovatele přisvědčit, znamenalo by to, že by trestnost stěžovatelova jednání plně závisela na - v tomto ohledu - zcela nahodilé okolnosti, zda žena, s níž se předmětného jednání dopustil, byla již za takový čin v posledních třech letech odsouzena nebo potrestána (resp. zda se ji podařilo vypátrat a tuto okolnost zjistit). Pro takové odlišení neshledává Ústavní soud rozumný důvod.Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 12. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10285.txt |
321 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Máriem Hanákem, advokátem, se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2021, č. j. 5 To 55/2021-123, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. srpna 2021, č. j. 30 Nt 1317/2020-106, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení věci a ústavní stížnost1. Stěžovatel se ústavní stížnost podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jeho žádosti o přerušení výkonu trestu pro jeho zdravotní stav. Podle stěžovatele tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Stěžovatel se v době podání ústavní stížnosti nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody v délce deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento trest mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2019, č. j. 50 T 2/2019-3871, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 5 To 7/2020, a to pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a s psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.3. Stěžovatel dne 22. 6. 2020 požádal o přerušení výkonu tohoto trestu ze zdravotních důvodů. Soud prvého stupně jeho žádost zamítl dle § 325 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a contrario. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení soudu prvého stupně stížnost, již stížnostní soud dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu usnesením zamítl.4. Stěžovatel podal proti těmto usnesením obecných soudů ústavní stížnost. Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2020, č. j. 30 Nt 1317/2020-24, a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2020, č. j. 5 To 64/2020-33, bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto nálezem ze dne 20. 4. 2021,sp. zn. II. ÚS 3063/20, tato usnesení obecných soudů zrušil.5. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že stěžovatel v objektivně špatném zdravotním stavu před obecnými soudy uplatnil na základě zcela konkrétní minulé skutečnosti svědčící o porušení léčebného režimu, které samo o sobě mohlo vést k rapidnímu zhoršení jeho zdravotního stavu, námitku, která byla potenciálně způsobilá vyvrátit závěr, že ve výkonu trestu je mu zajištěna dostatečná lékařská péče a dodržování léčebného režimu s cílem předejít rapidnímu zhoršení jeho zdravotního stavu.6. Obecné soudy však tuto námitku nevypořádaly, nezaměřily dokazování na relevantní skutečnosti, zejména na to, zda hrozí opakování porušení léčebného režimu, a pokud ano, jaké následky by mohlo mít, a toliko odkázaly na závěr lékařské zprávy vězeňského lékařského střediska, která se sama touto námitkou rovněž nezabývá. Nijak tím totiž neodstranily obavu z možného opakování porušení léčebného režimu a jeho následků. Ústavní soud proto obecným soudům uložil, aby se zabývaly tvrzením stěžovatele, že v důsledku pochybení Vězeňské služby již v minulosti došlo k porušení léčebného režimu nepodáním imunosupresiv, jakož i jeho tvrzením, že i jedno takové vynechání může vést k nezvratnému poškození jeho zdraví, a k prověření pravdivosti těchto tvrzení v případě potřeby i doplnit dokazování.7. Krajský soud vázán právním názorem Ústavního soudu doplnil dokazování. Po jeho vyhodnocení soud dospěl k závěru, že zdravotní stav stěžovatele po transplantaci jater před šesti lety vyžaduje konkrétní režimová opatření. Vězeňská služba je schopna zajistit stěžovateli lékařskou péči tak, aby nedošlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a zároveň mohlo i nadále docházet k naplňování účelu uloženého trestu. Podmínky pro vyhovění žádosti stěžovatele o přerušení výkonu trestu odnětí svobody pro těžkou nemoc (§ 325 odst. 1 tr. řádu) soud neshledal a proto ji napadeným usnesením zamítl.8. Stížnostní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně zamítl.9. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje svůj zdravotní stav a komplikace, které jej provázejí. Stěžovatel se ohrazuje proti úvaze Vězeňské služby, že pokud i přes existenci záznamů z věznice, které prokazují, že stěžovatel má přísun lékařem předepsaných léků zajištěn, existuje obava z jejich nepravidelného užívání, může vysvětlení takové situace pramenit z nekázně odsouzeného. Léky stěžovateli totiž nejsou podávány pod dohledem Vězeňské služby, ale stěžovatel má léky u sebe a užívá je zcela samostatně. Stěžovatel tvrdí, že je disciplinovaný pacient, několikrát mu léky chyběly - konkrétně v březnu 2019 - údajně z tohoto důvodu žádal o předvedení k lékaři a následně pak v listopadu 2020, kdy proběhla s třídenním zpožděním plánovaná kontrola v IKEM. Stěžovatel zmiňuje, že eskorty na plánované kontroly jsou realizované až na upozornění lékařky z IKEM. Má připomínky i k doporučujícím dietetickým a podpůrným opatřením ve věznici. Ty doplnil i v přípisu ze dne 11. 1. 2022.9. Stěžovatel namítá, že mu soudy nedaly prostor se k věci vyjádřit, neboť rozhodovaly v neveřejném zasedání.II. Hodnocení Ústavní soudem10. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesením okresního a krajského soudu, proti nimž není další opravný prostředek přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.11. Ke kasační závaznosti svých nálezů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyslovil mnohokrát. Např. již v nálezusp. zn. III. ÚS 425/97výslovně uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby a zakládá nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Názor, podle kterého je kasační závaznost nálezů Ústavního soudu závazností takřka absolutní, byl pak potvrzen v řadě dalších rozhodnutí (např. v nálezechsp. zn. Pl. ÚS 4/06,IV. ÚS 301/05,IV. ÚS 1642/11čiIV. ÚS 2213/16).12. V řízení následujícím po kasačním nálezu není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž je takový nález založen. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces (srov. nálezsp. zn. IV. ÚS 1642/11).13. Ústavní soud v kasačním nálezu v posuzované věci obecným soudům uložil, aby se zabývaly tvrzením stěžovatele, že v důsledku pochybení Vězeňské služby již v minulosti došlo k porušení léčebného režimu nepodáním imunosupresiv, jakož i jeho tvrzením, že i jedno takové vynechání může vést k nezvratnému poškození jeho zdraví, a k prověření pravdivosti těchto tvrzení v případě potřeby i doplnit dokazování. Z žádosti o přerušení výkonu trestu v předchozím řízení totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel namítal, že v důsledku opakovaného nepodání léků Vězeňskou službou a odložením kontroly v IKEM byl vystaven riziku nezvratného závažného zhoršení zdravotního stavu. Obecné soudy však tuto námitku náležitě nevypořádaly a neodstranily tak obavu z možného opakování porušení léčebného režimu a jeho následků.14. Krajský soud vázán právním názorem Ústavního soudu doplnil dokazování o aktuální lékařskou zprávu o zdravotním stavu stěžovatele ze specializovaného pracoviště hepatogastroenterologie IKEM, kde je dlouhodobě dispenzarizován, dále si vyžádal zprávu ředitele Věznice Karviná, stanovisko odboru zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, vyjádření praktických lékařů Vězeňské služby ČR při Věznici Karviná, dále pak vyjádření MUDr. Kochoníka (lékaře ve Věznici Karviná) a hodnocení Vězeňské služby ČR, Věznice Karviná. Zaměřil se zejména na tvrzení stěžovatele, že mu chyběly léky, nemá zajištěny pravidelné kontroly v IKEM a že dle zprávy specializovaného lékaře by měl mít možnost dodržovat hygienu vzhledem k infekčním komplikacím.15. Z detailního přehledu dálkových eskort z Věznice Karviná soud zjistil, že přesun termínu vyšetření z 9. 11 na 12. 11. 2020 iniciovalo samo zdravotnické zařízení IKEM, nikoli Vězeňská služba. Před eskortou byl stěžovatel vybaven dostatečným počtem předepsaných léků a ani při konzultaci s lékařem se o nedostatku léků nezmínil. Dne 26. 11. 2020 se nahlásil do ordinace, kde si převzal další předepsané léky. Dle sdělení lékaře několikadenní změny termínů kontrol ve specializovaném pracovišti, které jsou plánovány v několikaměsíčních intervalech, nemohou zdravotní stav stěžovatele jakkoli ohrožovat. Eskorta na další termín kontroly v IKEM je v předstihu naplánována. Ze zdravotnické dokumentace soud ověřil, že lékařem předepsané léky jsou stěžovateli Vězeňskou službou pravidelně předávány. Stěžovatel byl opakovaně poučen o tom, že v případě krátící se zásoby léků má tuto informaci oznámit lékaři za účelem dalšího zajištění léků. Za situace, kdy stěžovatel, jak v ústavní stížnosti uvádí, sám zvýšeně dbá o to, aby léky včas a pravidelně užíval, jeví se tento zásadní aspekt zajištění léčebné péče jako dostatečně zabezpečený. Lze dodat, že v ústavní stížnosti se stěžovatel ohledně problémů s léky zmiňuje konkrétně toliko o situaci z března 2019 a listopadu 2020. Krajský soud dále zjistil, že na základě sdělení posudkového lékaře má stěžovatel zajištěn přístup k teplé i studené vodě a má tedy vytvořeny podmínky pro dodržování zvýšené hygieny.16. Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně doplnil dokazování za účelem zjištění skutkového stavu a přesvědčivě odůvodnil, na základě jakých důkazních prostředků shledal, že zdravotní stav stěžovatele nevyžaduje přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 325 odst. 1 tr. řádu. Spolu se stížnostním soudem se pak zevrubně vyjádřily k tvrzením stěžovatele. Vyhodnotily i možnosti Vězeňské služby zajistit dodržování léčebného režimu i s přihlédnutím k následkům, které by nezajištění konkrétního režimového opatření ze strany Vězeňské služby mohlo mít. Obecné soudy ani Ústavní soud nikterak nezpochybňují vážnost zdravotního stavu stěžovatele. Po vyhodnocení doplněného dokazování ale obecné soudy dospěly k závěru, že všechna přijatá opatření jsou takového rázu, že riziko minimalizují a nedošlo tedy ke splnění podmínek pro přerušení výkonu trestu.17. Za tohoto stavu nemůže být stěžovatelova argumentace postavená na nesouhlasu s nevyhověním jeho požadavku za důvodnou. Tvrzená protiústavnost není dána ani absencí podrobnějšího znaleckého zkoumání [srov. nález ze dne 15. 3. 2012sp. zn. III. ÚS 1330/11(N 54/64 SbNU 673)]. Ústavní soud pak k vlastnímu hodnocení zdravotního stavu stěžovatele povolán není. Nebylo přitom zjištěno, že by obecné soudy znovu zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.18. S ohledem na znění § 240 tr. řádu lze v neveřejném zasedání rozhodnout i tam, kde výslovně není uvedena (předepsána) žádná forma jednání. Soudům v posuzované věci tedy nic nebránilo rozhodovat o žádosti stěžovatele o přerušení výkonu trestu (§ 325 tr. řádu) a o stížnosti proti zamítnutí žádosti v neveřejném zasedání (§ 148, 149 tr. řádu). V neveřejném zasedání se připouští provedení důkazu pouze přečtením protokolů a jiných písemností (srov. § 243 tr. řádu). V zájmu zachování zásady kontradiktornosti soud prvního stupně vyžádané nové podklady pro rozhodnutí zaslal obhájci stěžovatele i krajskému státnímu zastupitelství. Žádná reakce na ně následně soudu nepřišla. Stěžovatel se následně ke všem podkladům v řízení před krajským soudem mohl vyjádřit také v rámci své stížnosti, což učinil.19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 12. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10286.txt |
322 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Kočanové, zastoupené Mgr. Janem Knoblochem, advokátem, sídlem Boettingerova 2902/26, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. července 2021 č. j. 15 Co 162/2021-90, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Jarmily Šeflové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II.2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 18 C 295/2019, který si Ústavní soud vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.3. Vedlejší účastnice (matka stěžovatelky) se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil stěžovatelce povinnost vydat jí v žalobě blíže specifikovanou poštovní spořitelní vkladní knížku a dále povinnost zaplatit jí částku ve výši 139 000 Kč s příslušenstvím představující finanční prostředky vedlejší účastnice, které stěžovatelka z předmětné vkladní knížky vybrala.4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2021 č. j. 18 C 295/2019-84 tak, že soud řízení co do povinnosti stěžovatelky vydat vedlejší účastnici vkladní knížku zastavil (výrok I.), neboť v této části vedlejší účastnice v průběhu řízení vzala žalobu zpět, žalobu co do částky 100 000 Kč zamítl (výrok II.), neboť stěžovatelka tuto částku v průběhu řízení vložila zpět na předmětnou vkladní knížku, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil tak, že vedlejší účastnice byla v řízení z větší části neúspěšná (co do nároku na vydání vkladní knížky a co do nároku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím), a byla by proto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, povinna nahradit stěžovatelce v poměrné části náklady řízení. Okresní soud však shledal, že ve věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je namístě rozhodnout tak, že žádná z účastnic nemá podle § 150 občanského soudního řádu právo na náhradu nákladů řízení. Za tyto důvody označil věk vedlejší účastnice, její zdravotní stav a skutečnost, že je omezena ve způsobilosti k právním úkonům (správně svéprávnosti).5. Proti výroku IV. o náhradě nákladů řízení se vedlejší účastnice odvolala. Krajský soud napadeným usnesením rozsudek okresního soudu v části napadené odvoláním změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 31 500 Kč a zároveň stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 4 130 Kč. V odůvodnění krajský soud poukázal na to, že vedlejší účastnice byla ve sporu úspěšná co do částky 39 000 Kč. Pokud se vedlejší účastnice žalobou domáhala, aby jí stěžovatelka vydala vkladní knížku, pak dle krajského soudu nebylo sporné, že vkladní knížku stěžovatelka vedlejší účastnici vydala až v průběhu řízení, v důsledku čehož vedlejší účastnice vzala svou žalobu zpět. V daném případě tedy bylo dle krajského soudu namístě aplikovat § 146 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu, dle které platí, že byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Krajský soud proto vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení i v souvislosti s nárokem na vydání věci. Stejný závěr pak krajský soud učinil, i pokud šlo o částku ve výši 100 000 Kč, kterou stěžovatelka vložila zpět na předmětnou vkladní knížku až v průběhu řízení, neboť i v tomto případě šlo dle krajského soudu o situaci podobnou té, na níž pamatuje § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.III.6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že v předmětné věci byla v procesním postavení žalované účastníkem řízení o žalobě o vydání vkladní knížky a o zaplacení částky 139 000 Kč. Jde-li o prvně uvedený nárok, pak v této části byla žaloba dle tvrzení stěžovatelky vedlejší účastnicí vzata zpět při ústním jednání konaném okresním soudem dne 14. 1. 2021 poté, co soud seznámil účastníky se svým právním názorem na věc. Tento právní názor dle tvrzení stěžovatelky spočíval v tom, že stěžovatelka jako první vkladatel není povinna vkladní knížku vedlejší účastnici vydat, neboť je jejím oprávněným držitelem. Stěžovatelka tak popřela, že by kdy vkladní knížku vedlejší účastnici vydala, jak ve svém rozhodnutí uvedl krajský soud, v důsledku čehož nebylo dle názoru stěžovatelky namístě aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žaloba v této části nebyla vzata zpět pro chování stěžovatelky. Stěžovatelka naopak vyjádřila přesvědčení, že byla ve sporu nejméně z poloviny úspěšná (co do nároku na vydání věci), a bylo tedy namístě, aby soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. To však krajský soud neučinil a namísto toho bez znalosti spisu rozhodl o právu vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení, čímž dle názoru stěžovatelky neoprávněně zasáhl do jejího práva na soudní ochranu.IV.7. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.V.8. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření krajského soudu. Ten ve svém vyjádření ze dne 22. 11. 2021 poukázal na skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka vybrala z předmětné vkladní knížky částku ve výši 139 000 Kč, jež však náležela vedlejší účastnici, přičemž stěžovatelka v řízení ani netvrdila, že by předmětné finanční prostředky byly v jejím vlastnictví. Jde-li o vydání vkladní knížky, pak krajský soud setrval na svém tvrzení, že tuto vkladní knížku stěžovatelka vedlejší účastnici vydala, a to až v průběhu řízení, přičemž ani tuto skutečnost dle názoru krajského soudu stěžovatelka v řízení nepopírala. Vzhledem k právě uvedenému krajský soud uzavřel, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto zcela v souladu s příslušnými právními předpisy, přičemž respektována byla též zásada spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky.9. Vyjádření krajského soudu bylo stěžovatelce zasláno na vědomí a k případné replice. Ta však svého práva repliky ve stanovené lhůtě nevyužila.VI.10. Ústavní soud se v obecné rovině staví k problematice nákladů řízení rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. nálezsp. zn. IV. ÚS 777/12ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz]. Povinnost nahradit náklady řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž při posuzování ústavních stížností proti výrokům o nákladech řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 900/16ze dne 7. 6. 2016). Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 2581/13ze dne 22. 1. 2014). Ústavněprávní dimenze může otázka nákladů řízení dosáhnout pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 624/06ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)].11. Žádné z právě naznačených pochybení však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Předmětem sporu před obecnými soudy byla mj. otázka, z jakého důvodu byla žaloba vedlejší účastnice na vydání předmětné vkladní knížky vzata zpět, tedy jinými slovy, který z účastníků řízení zavinil, že řízení bylo v této části zastaveno. Podle stěžovatelky byl tímto důvodem předběžný právní názor okresního soudu, že žalobě na vydání věci nelze vyhovět, neboť stěžovatelka jako první vkladatelka na předmětnou vkladní knížku je rovněž jejím oprávněným držitelem. Krajský soud naopak učinil závěr, že tímto důvodem je chování stěžovatelky, která předmětnou vkladní knížku vedlejší účastnici v průběhu řízení vydala (což však stěžovatelka v ústavní stížnosti popřela). Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, se však podává toliko to, že žaloba byla právním zástupcem vedlejší účastnice vzata zpět při jednání před okresním soudem dne 14. 1. 2021, nikoli však, z jakého důvodu se tak stalo. Ústavní soud proto nemá závěr krajského soudu o tom, že stěžovatelka předmětnou vkladní knížku vedlejší účastnici vydala, za zjevný exces spočívající v neznalosti soudního spisu, jak stěžovatelka namítala, což by jedině mohlo být důvodem pro jeho kasační zásah. I pokud by závěr krajského soudu správný nebyl, jak stěžovatelka namítá, pak by (s přihlédnutím k obsahu spisu, z něhož důvod zpětvzetí žaloby není zcela zřejmý) šlo o pouhou nesprávnost, jež však referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není, jak uvedeno shora. Rovněž s přihlédnutím k okolnostem předmětné věci, kdy v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastnice, která je vysokého věku, její zdravotní stav není příznivý a je navíc omezena ve svéprávnosti, se svou žalobou důvodně domáhala vrácení finančních prostředků, které stěžovatelka bez jejího souhlasu z předmětné vkladní knížky vybrala, ačkoli věděla, že jí tyto prostředky nepatří, je Ústavní soud (ve shodě s krajským soudem) toho názoru, že rozhodnutí o náhradě nákladů jako spravedlivé obstojí.VII.12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 12. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10287.txt |
323 | NálezÚstavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Marty Šimanové a JUDr. Jiřího Šimana, zastoupených Mgr. Martinem Jančou, advokátem, se sídlem Mikulášské nám. 11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 22 Cdo 4011/2019-300, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2019 č. j. 61 Co 138/2019-278 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. ledna 2019 č. j. 7 C 388/2009-221, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech jako účastníků řízení a Marie Burianové jako vedlejší účastnice řízení, takto:I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020 č. j. 22 Cdo 4011/2019-300, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2019 č. j. 61 Co 138/2019-278 a rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. 1. 2019 č. j. 7 C 388/2009-221 bylo porušeno právo stěžovatelů na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.OdůvodněníI. Rekapitulace ústavní stížnosti, podstatný obsah spisu a dosavadní průběh řízení1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů, přičemž tvrdili, že jimi došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Stěžovatelé tvrdili, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů, jež odmítly na základě jejich žaloby zřídit věcné břemeno (služebnost cesty k jejich rekreační chatě stojící na cizím pozemku, k níž je možný přístup jedině přes další cizí pozemek), došlo k významnému narušení jejich vlastnického práva.3. Stěžovatelé odmítají, že by se chovali "hrubě nedbale", jak konstatovaly obecné soudy. Zdůrazňují, že se od počátku, tj. od nabytí nemovitosti, pokoušejí zajistit si prostředky práva přístup k této nemovitosti. Jelikož selhalo řešení smluvní, nezbylo stěžovatelům než se obrátit na soud. Ani moc soudní však dosud jejich právům ochranu neposkytla, a proto se nyní obracejí na Ústavní soud.4. Konečně stěžovatelé tvrdí, že s ohledem na okolnosti věci (tj. nabytí nemovitosti před 1. 1. 2014) by se na ně pravidla obsažená v novém občanském zákoníku neměla vztahovat a jejich aplikaci považují za retroaktivní.5. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 7 C 388/2009, z něhož zjistil následující skutečnosti.6. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Klatovech se stěžovatelé domáhali zřízení věcného břemene s právem chůze a jízdy po pozemku parc. č. X1 v k. ú. Železná Ruda, jehož vlastnicí je vedlejší účastnice. Zřízení tohoto věcného břemene se stěžovatelé domáhali, aby si zajistili přístup k nemovitosti (rekreační chatě) stojící na jiném pozemku (parc. č. X2), který je rovněž ve vlastnictví vedlejší účastnice. V řízení před okresním soudem bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatelé nabyli rekreační chatu na základě smlouvy, v níž bylo výslovně stanoveno, že chata stojí na cizím pozemku a je prodávána bez přístupové cesty. Stěžovatelé se přístupovou cestu ke své nemovitosti snažili vyřešit po nabytí vlastnického práva k ní tím, že se pokusili koupit spoluvlastnický podíl k pozemkům parc. č. X1 a parc. č. X2. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 6. 2005 č. j. 6 C 199/2004-156 byla JUDr. Jiřímu Šimanovi (tedy jednomu ze stěžovatelů) uložena povinnost převést nabyté spoluvlastnické podíly na Ondřeje Buriana, neboť převodcem nebylo respektováno jeho předkupní právo. Vedlejší účastnice pak vlastnické právo k oběma pozemkům nabyla na základě darovací smlouvy.7. Okresní soud v Klatovech žalobu stěžovatelů napadeným rozsudkem zamítl. Právo jízdy po pozemku podle soudu nebylo možno zřídit již z toho důvodu, že se pozemek nachází v Chráněné krajinné oblasti Šumava a vztahuje se na něj zákaz vjezdu motorových vozidel. Nepovažoval přitom za rozhodné, že stěžovatelé jsou majiteli nemovitosti a že se domáhali vjezdu k ní. Pokud se týkalo práva chůze po pozemku (resp. zřízení odpovídajícího věcného břemene), zamítl okresní soud žalobu na základě ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Hrubou nedbalost stěžovatelů nebylo dle okresního soudu třeba spatřovat jen v tom, že se nepokusili zajistit si přístup k nemovitosti před jejím nabytím, nýbrž i v nerespektování překupního práva Ondřeje Buriana, jež splňovalo znaky jisté bezohlednosti.8. S rozsudkem Okresního soudu v Klatovech se v zásadě ztotožnil i Krajský soud v Plzni, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů. Aniž by se podrobněji věnoval argumentu, podle něhož na pozemek nelze vjíždět motorovými vozidly již s ohledem na úpravu v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, konstatoval, že bylo namístě uplatnit ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Stěžovatelé si podle krajského soudu vskutku počínali hrubě nedbale, a to z důvodů, které nastínil soud prvního stupně. Jako nepřípustnou novotou se odmítl zabývat tvrzením stěžovatelů, kteří zdůrazňovali, že je prodejce spoluvlastnických podílů (Státní statek Křimice) před jejich prodejem informoval, že druhý spoluvlastník (Ondřej Burian) neměl o využití překupního práva zájem. Dále krajský soud konstatoval, že stěžovatelům není (resp. v době rozhodování nebylo) v přístupu na pozemek bráněno. Naopak zdůraznil, že zřízení služebnosti cesty nemá sloužit k tomu, aby vlastník stavby jeho prostřednictvím těžil ze skutečnosti, že ji nabyl za sníženou cenu, reflektující absenci přístupové cesty.9. Nejvyšší soud pak podané dovolání na základě stručného odůvodnění odmítl jako nepřípustné. K tvrzené retroaktivitě aplikace nového občanského zákoníku na případ stěžovatelů uvedl, že musí platit obecné intertemporální pravidlo, tj. že právní úprava obsažená v § 1029 a následujících občanského zákoníku se uplatní i v případě řízení zahájených před 1. 1. 2014 a vztahuje se i na posouzení právně významných skutečností vzniklých před uvedeným datem. Podle Nejvyššího soudu proto nemohla obstát námitka stěžovatelů, že k naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání, jímž by si žadatel o nezbytnou cestu způsobil nedostatek přístupu k nemovité věci, by muselo dojít až po 1. 1. 2014.10. Po podání ústavní stížnosti byla na základě rozvrhu práce Ústavního soudu určena jako soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková, která též vypracovala návrh rozhodnutí. Jelikož však jí připravený návrh rozhodnutí nebyl přijat, byl podle ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") předsedou senátu jako soudce zpravodaj k vypracování návrhu nálezu určen David Uhlíř.II. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení11. Okresní soud v Klatovech ve svém vyjádření odkázal na kontext věci, přičemž zejména zdůraznil, že se stěžovatelé snaží získat právo příjezdu ke své chatě automobilem, a to přesto, že se tato chata nachází na území CHKO. Rovněž upozornil, že když byli stěžovatelé předvoláni k jednání, aby osvětlili okolnosti nabytí chaty, tak se nedostavili. Okresní soud v Klatovech tak setrval na závěrech svého rozsudku a navrhl odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti.12. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření zopakoval, že stěžovatelům nebylo v době jeho rozhodování v přístupu k nemovitosti bráněno. K námitce stěžovatelů, podle nichž není s vedlejší účastnicí možná dohoda, uvedl, že to byli právě stěžovatelé, kdo nerespektoval předkupní právo druhého spoluvlastníka. I Krajský soud v Plzni proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.13. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vysvětlil, proč podané dovolání podle jeho názoru nebylo přípustné. Navíc i "obiter dictum" v usnesení odkázal na judikaturu, jež se vztahuje k meritornímu řešení kauzy obecnými soudy, zejména ke vztahu "hrubé nedbalosti" a jednání před nabytím nemovitosti, k níž má být zajištěn přístup.14. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru nedošlo napadenými rozhodnutími k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Stěžovatelé podle vedlejší účastnice uplatňovali řadu nepravdivých faktických tvrzení (např. že se chata nachází v lese či že jsou významně omezeni v užívání chaty). Vedlejší účastnice rovněž opětovně zdůraznila skutkové okolnosti zmíněné již v napadených rozhodnutích, zejména pak okolnosti, za nichž se stěžovatelé pokusili nabýt spoluvlastnické podíly k pozemkům a za jakých koupili samotnou rekreační chatu. S těmito skutkovými tvrzeními pak vedlejší účastnice polemizovala. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta či zamítnuta.15. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud zaslal stěžovatelům k replice. Stěžovatelé zejména zdůraznili, že pokud jde o faktický přístup k nemovitosti, tak ten jim sice v poslední době umožněn byl, avšak vývoj v této otázce naznačuje, že aktuální stav nemusí být trvalý. Stěžovatelé se domáhali zřízení věcného břemene právě proto, aby si trvalý přístup k nemovitosti zajistili. Jedná se podle nich o nejlepší řešení konfliktní situace.III. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatelů.17. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu Listina garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva. Základní práva ze své podstaty působí primárně přímo mezi jednotlivcem a státem (veřejnou mocí). V některých případech ovšem působí základní práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni [srov. například nález ve věcisp. zn. I. ÚS 185/04ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)].18. Garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se sice bezprostředně týká toliko vztahu mezi jednotlivcem a státem, avšak kromě toho, že tato ustanovení zajišťují povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, zavazují veřejnou moc, aby vlastníkovi poskytla ochranu v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů (srov. např. usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 456/05, https://nalus.usoud.cz). Vlastnické právo, jak je garantováno citovanými ustanoveními, tedy není pouze ochranou před zásahy ze strany veřejné moci (status negativus), nýbrž zakotvuje i nárok na určité pozitivní plnění (zejména ochranu) ze strany státu (status positivus).19. Povinností veřejné moci - a v jejím rámci pak zejména orgánů moci soudní (srov. čl. 4 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny) - je tudíž i v občanskoprávních věcech pečlivě vážit ústavní rozměr projednávaných případů a hledat spravedlivou rovnováhu mezi právy stojícími v kolizi.20. V projednávané věci, jak je patrné již ze shora provedené rekapitulace, se jednalo o právo nezbytné cesty. Stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali zřízení věcného břemene spočívajícího ve služebnosti cesty přes pozemek vedlejší účastnice, a to za náhradu, kterou by určil soud.21. Prizmatem ústavního práva se tudíž jedná o typický případ horizontálního střetu dvou základních práv. Na straně jedné stojí právo vlastnit majetek stěžovatelů, tj. konkrétně jejich zájem na tom, aby mohli užívat své vlastnické právo k chatě v plném rozsahu (tj. právo věc držet, disponovat s ní, ale i právo věc užívat a požívat její plody). Na straně druhé ovšem má i vedlejší účastnice právo vlastnit majetek, jež se v podústavní rovině promítá jako její právo nebýt rušena v držbě pozemku, přes který by cesta měla vést.22. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v projednávané věci daly na základě příliš extenzivního výkladu ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku zcela přednost právu vedlejší účastnice, aniž by dostatečně zvážily ústavněprávní rozměr věci, přičemž se jim nabízely výkladové varianty, jež by spravedlivou rovnováhu do práv účastníků vnesly.23. Ústavní soud si je vědom, že ustanovení § 1032 odst. 1 občanského zákoníku se od úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. (předchozí občanský zákoník) odlišuje, a to zejména tím, že v § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku je výslovně zakotvena povinnost soudu zamítnout žalobu na povolení nezbytné cesty pro úmyslné či hrubě nedbalé jednání žadatele, jímž si žadatel způsobil nedostatek přístupu. Vzhledem k tomu nelze při posuzování důsledků úmyslného či hrubě nedbalého jednání žadatele bez dalšího vycházet z dosavadní judikatury k § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.24. Zákonodárce byl při koncipování ustanovení o nezbytné cestě zřejmě inspirován zákonem č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, ze dne 7. července 1896. Podle § 1 a 2 tohoto zákona platilo: "Pro nemovitost, která nemá spojení cestou se sítí veřejných cest, k řádnému hospodaření nebo užívání potřebného ... může vlastník ... žádati, aby mu byla soudně propůjčena podle tohoto zákona nezbytná cesta přes cizí nemovitosti. ... Žádost za propůjčení nezbytné cesty jest nepřípustna, jestliže výhoda nezbytné cesty nepřevyšuje škody, které vesměs vzniknou touto cestou nemovitostem, jež mají býti zavazeny, pak jestliže nedostatek cestovního spojení byl způsoben patrnou nedbalostí vlastníka pozemku po době, kdy tento zákon nabyl účinnosti." V současné právní úpravě však chybí takovéto přechodné ustanovení, které by chránilo vlastníka tzv. nuzného pozemku, který si způsobil nedostatek spojení svojí nedbalostí za účinnosti předcházejícího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.25. Obecné soudy při snaze o nalezení spravedlivé rovnováhy vycházely z příliš extenzivního výkladu ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Podle Ústavního soudu je třeba rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovitosti úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovitosti přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty, na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovitosti do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně namístě k aplikaci ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Aktuální judikatura obecných soudů (založená zejména na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1499/2015) však i v případech, v nichž se nabyvatel pouze před prodejem nepokusil vyjednat si přístup k nemovitosti s vlastníkem sousedního pozemku, zásadně označuje chování nabyvatelů jako hrubě nedbalé.26. Problém naznačeného přístupu tkví v tom, že vytváří jakýsi "skok" v úrovni ochrany práv vlastníků nemovitostí a neumožňuje dostatečně nuancovaný přístup, který by zajistil individualizované posouzení kolize ústavně garantovaných práv. Naznačený skok spočívá v tom, že obecné soudy prakticky bez ohledu na konkrétní okolnosti a bez zvážení váhy práv stojících v kolizi odmítnou věcné břemeno zřídit, pokud se nabyvatel nemovitosti nepokusil přístup k ní vyjednat ještě před jejím nabytím. To má jednak zcela zásadní dopad na reálnou ekonomickou "hodnotu" vlastnického práva a navíc to představuje citelný zásah do ústavně garantovaného práva dotčených subjektů vlastnit majetek.27. Jak již Ústavní soud naznačil shora, jiné výkladové varianty takovou flexibilitu a možnost hledání individualizované rovnováhy mezi právy stojícími v kolizi nabízejí. Chování vlastníků nemovitosti bez zajištěného přístupu před jejím samotným nabytím totiž může být reflektováno v rozhodování o výši náhrady za zřízení věcného břemene. V případech - na něž upozorňuje i napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni - kdy by právě v důsledku nezajištěného přístupu k nemovitosti nabyvatelé zaplatili za nemovitost sníženou cenu, by koneckonců právě tato skutečnost mohla být vzata v úvahu při stanovení výše náhrady za zřízení věcného břemene. Jinými slovy, pakliže by bylo skutečně prokázáno, že stěžovatelé nabyli nemovitost za výrazně nižší cenu právě z důvodu, že k ní nebyl zajištěn přístup, může být na základě této skutečnosti stanovena vyšší náhrada za zřízení věcného břemene. Právě takovým postupem, a nikoliv apriorním odmítnutím věcné břemeno zřídit, by mohly být ekonomické zájmy a ústavně garantovaná práva všech vlastníků (tj. včetně vlastníka sousedního pozemku, jímž je v projednávané věci vedlejší účastnice) postaveny do rovnováhy.28. Jinými slovy, kategorické závěry obecných soudů, podle nichž nebylo možno věcné břemeno zřídit z důvodu údajně hrubě nedbalého jednání stěžovatelů, nemohou v tomto kontextu vést k nastolení spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými zájmy a ústavně garantovanými právy. Jejich extenzivní výklad pojmu "hrubá nedbalost" v naznačeném kontextu brání účinné ochraně vlastnického práva stěžovatelů, resp. vlastníků nemovitostí ve srovnatelném postavení. Nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti. Obsahem vlastnického práva je právo věc držet (ius possidendi), s věcí disponovat (ius disponendi), právo věc užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi). Bez spojení s nemovitou věcí jsou vlastníkova ius possidendi a ius utendi et fruendi výrazně omezena nebo zcela vyloučena; dochází k zásadnímu zásahu do jeho vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny. Vlastníkovi tak zůstává pouhá nuda proprietas, holé vlastnictví. Právo nezbytné cesty upravené v § 1029 občanského zákoníku představuje pravidlo naplňující ústavní právo zaručené v čl. 11 Listiny. Případy, kdy soud podle § 1032 občanského zákoníku nezbytnou cestu nepovolí, jsou výjimkou z tohoto pravidla. Pojem "hrubá nedbalost" není v zákoně definován, jednu z podmínek, kdy je omezena ochrana vlastnického práva, tedy určuje obecný soud výkladem zákona. Při výkladu právního předpisu, který zasahuje do základního práva zaručeného ústavním pořádkem, je třeba postupovat velmi obezřetně a s respektem k základnímu právu. Excesivní soudní výklad výjimek, které omezují pravidla zaručující základní právo, je v rozporu s čl. 4 odst. 4 větou první Listiny.29. Tyto úvahy se nutně musejí promítnout i do hodnocení případu stěžovatelů (resp. hodnocení případů srovnatelných). V konkrétním případě je pravda, že stěžovatelé o problému neexistence přístupové cesty věděli, otázkou však zůstává, jaké alternativy měli k dispozici, aby tento problém vyřešili. Není tak například zřejmé, jaký vliv by na věc mělo, pokud by se pokusili spoluvlastnické podíly k pozemkům nabýt před samotnou koupí rekreační chaty; okolnosti sporů o převod těchto spoluvlastnických podílů spíše naznačují, že takový pokus by byl tak jako tak neúspěšný. Jejich nečinnost (tj. absenci jakéhosi kvalifikovaného pokusu vyjednat si přístup k nemovitosti s předstihem) však podle Ústavního soudu nelze s ohledem na shora uvedená východiska kvalifikovat jako hrubou nedbalost s tím důsledkem, že zřízení věcného břemene není v takovém případě vůbec možné.30. Stěžovatelé a vedlejší účastnice spolu sice o režimu užívání pozemku za účelem přístupu k nemovitosti stěžovatelů jednali, jak ale vyplývá ze skutkových zjištění obecných soudů, nemohli nalézt shodu na výši náhrady. Právě v takové situaci by však k řešení problému mohl vést zásah soudu spočívající ve zřízení věcného břemene za odpovídající náhradu.31. Koneckonců samy obecné soudy - naposled např. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření - uvedly, že jako klíčový problém se v projednávané věci jevila výše náhrady, kterou by měli stěžovatelé vedlejší účastnici hradit. Veškeré relevantní okolnosti, včetně okolností nabytí nemovitosti, výše kupní ceny, způsobu nabytí spoluvlastnických podílů apod., by tak mohly být obecnými soudy v plném rozsahu a spravedlivě zohledněny při určení výše náhrady. Ústavní soud především zdůrazňuje, že při stanovení výše náhrady může soud v plné míře reflektovat i ekonomické souvislosti věci, tj. právě skutečnost, že majetkoprávní vztahy k nemovitosti a okolním pozemkům mohly mít vliv na tržní cenu nemovitosti.32. Nad rámec již uvedeného Ústavní soud dodává, že při snaze o nalezení spravedlivé rovnováhy nemohou obecné soudy ani Ústavní soud přehlížet ani ekonomickou a právní realitu v České republice. Argumenty uplatněné Ústavním soudem v předchozích odstavcích totiž platí tím spíše, že v tuzemských podmínkách jsou v důsledku historického právního vývoje stavby stojící na cizím pozemku - nezřídka s nedostatečným přístupem - velmi častým jevem. Za situace, kdy stát po desítky let toleroval vznik takových majetkových poměrů, se jeví nespravedlivé, jestliže nyní neproporcionálně odpírá vlastníkům nemovitostí s nedostatečným přístupem ochranu vlastnického práva prostřednictvím zřízení věcného břemene nezbytné cesty.33. Za takového faktického stavu má naznačený přístup obecných soudů (založený na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1499/2015) i neopominutelné ekonomické dopady. Pakliže by na základě extenzivního výkladu ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku nebylo možné zřídit přístup k obrovskému množství nemovitostí, měla by tato skutečnost nepochybně vliv na jejich ekonomickou hodnotu. To by mělo dopady do celé řady oblastí, včetně způsobilosti takových nemovitostí být předmětem zajištění, dražeb či nucených prodejů.34. Odkazuje-li Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 na rakouskou právní úpravu a judikaturu (zejména pokud jde o výklad pojmu "patrná nedbalost"), považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že rakouská doktrína a judikatura nejsou do českého prostředí - v této specifické věci - bez dalšího přenositelné. V Rakousku totiž na rozdíl od České republiky není s ohledem na zcela odlišný právní vývoj ve 20. století existence nemovitostí stojících na cizích pozemcích masivním problémem. To, co se může v rakouských podmínkách jevit jako individuální problém, je v podmínkách českých problémem systémovým. Tomuto rozdílu by pak měl odpovídat i rozdílný přístup soudů.35. Koneckonců i sám Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. 22 Cdo 1499/2015 uvádí, že příklon "k širšímu výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. je podle názoru dovolacího soudu odůvodněn judikatorní praxí rakouského Nejvyššího soudu, která vyložila § 2 odst. 1 NWG tak, že přičítá žadateli o nezbytnou cestu ve specifických okolnostech patrnou nedbalost jeho právních předchůdců. Tyto specifické okolnosti budou dány zejména tehdy, je-li žadatel informován o jednání jeho předchůdců, které má znaky patrné nedbalosti". To však odpovídá právě realitě rakouské, v níž nutnost zřízení nezbytné cesty vskutku může být problémem nedbalého jednání právních předchůdců, méně však již realitě české, v níž se jedná o systémový problém spojený s koncepčními proměnami úpravy vlastnických vztahů k nemovitostem v druhé polovině 20. století a na začátku 21. století.36. Napadená rozhodnutí obecných soudů neobstojí, ani pokud jde o jejich názor, podle něhož zřízení věcného břemene ve věci stěžovatelů nebylo nutné, poněvadž jim v přístupu k nemovitosti není (resp. v době rozhodování odvolacího soudu nebylo) fakticky bráněno. Při hodnocení spravedlivé rovnováhy mezi v kolizi stojícími právy vlastníků (tj. vlastnice pozemku - vedlejší účastnice a vlastníků chaty - stěžovatelů) nelze pustit ze zřetele povahu práv, která jim svědčí. Pouhé faktické umožnění přístupu k nemovitosti nepřináší právní jistotu a stabilní řešení právních vztahů do budoucna. V případě převodu či přechodu vlastnického práva k sousedícímu pozemku, což jistě není jen hypotetický scénář, by totiž dohoda či tolerovaná fakticita nebyly schopny stěžovatelům umožnit spravedlivé a vyvážené užívání ústavně garantovaných práv. Ústavním soudem přijatý výklad, preferující ve zmíněných případech soudní zřízení věcného břemene, v tomto kontextu též brání vzniku právních (a posléze soudních) sporů v případech, v nichž dojde ke zhoršení vztahů mezi sousedy či právě ke změně v osobě vlastníka pozemku. Kromě toho je třeba dodat, že ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku jako důvod nepovolení nezbytné cesty "dočasnou faktickou možnost přístupu" nezmiňuje.IV. Závěr37. Ústavní soud proto výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť obecné soudy na základě extenzivního výkladu ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, který nerespektoval ústavní požadavek hledat spravedlivou rovnováhu mezi v kolizi stojícími základními právy, odmítly zřídit věcné břemeno za náhradu (služebnost cesty k nemovitosti stěžovatelů). Spravedlivé rovnováhy mezi ústavně garantovanými právy stěžovatelů a vedlejší účastnice bylo přitom možno dosáhnout stanovením odpovídající výše náhrady za zřízení takového věcného břemene; při stanovení výše náhrady totiž obecné soudy mohou vzít do úvahy veškeré relevantní okolnosti, včetně okolností nabytí nemovitosti a jednání stěžovatelů před tímto nabytím i po něm. Tímto postupem tudíž došlo k porušení práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.38. Ústavní soud nijak nepředjímá konečná rozhodnutí obecných soudů, zejména pokud jde o řešení problematiky vjezdu motorových vozidel na předmětný pozemek, který se nachází na území Chráněné krajinné oblasti Šumava, či o další otázky, jimž se s ohledem na procesní situaci nemohl ve svém nálezu věnovat. Obecné soudy však budou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy v dalším řízení reflektovat právní názor Ústavního soudu, pokud jde o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi ústavně garantovanými právy stěžovatelů a vedlejší účastnice a o možnost uplatnění ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku v projednávané věci. | decision_10288.txt |
324 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o návrhu stěžovatele Jana Houžvičky, bez právního zastoupení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 105 VSPH 704/2021-258 ze dne 15. 10. 2021 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 76 ICm 106/2018-243 ze dne 3. 8. 2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 20. 12. 2021 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost směřující proti rubrikovaným usnesením obecných soudů.2. Návrh stěžovatele není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků [§ 34 ve spojení s § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatel především není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 téhož zákona).3. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.4. V nyní posuzovaném případě soudce zpravodaj nemá pochybnosti o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se stěžovateli dostalo opakovaně již v řadě řízení. Byť stěžovatel podal desítky ústavních stížností trpících stejnou vadou a byl o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen, znovu podal návrh, aniž by byl právně zastoupen advokátem. Za daného stavu věci lze dovodit jeho informovanost a nové poučování by bylo ryze formalistické a bezpředmětné.5. K námitce stěžovatele ohledně podjatosti všech soudců Ústavního sodu je nutné uvést, že tato námitka je toliko formální povahy a nebyla nijak odůvodněna. Navíc za situace, kdy je namítána podjatost všech soudců Ústavního soudu, není nikoho, kdo by o této námitce mohl rozhodnout.6. Pro neefektivnost dalšího vyzývání a poučování soudce zpravodaj návrh odmítl na základě přiměřené aplikace § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Tomáš Lichovník v. r.soudce zpravodaj | decision_10289.txt |
325 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Vladislavem Kutějem, advokátem, se sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2024, č. j. 6 Tdo 856/2023-1288, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. května 2023, č. j. 4 To 95/2023-1235, a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. prosince 2022, č. j. 3 T 102/2021-1180, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se podle okresního soudu dopustil třemi skutky. Zaprvé své manželce (poškozené) opakovaně vyhrožoval ublížením na zdraví a usmrcením, a to jak osobně, tak v elektronické komunikaci. Zadruhé v době, kdy již bylo proti němu vedeno trestní řízení pro první skutek, si zjistil heslo k e-mailové schránce poškozené a přihlásil se do ní. Konečně zatřetí se nejprve pokusil elektronicky přesvědčit poškozenou, aby vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním, a poté jí vyhledal osobně a s klackem v ruce se pokusil ji a jejího známého (poškozeného) přesvědčit, aby vyšli ven a následně oba fyzicky napadl, pronásledoval je dovnitř a vyhrožoval jim opakováním útoku. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Zároveň mu soud uložil povinnost zdržet se nežádoucího navazování kontaktů s poškozenou. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědí poškozených (u prvního a třetího skutku), podpořených dalšími nepřímými důkazy (pořízenými nahrávkami, výpověďmi svědků atd.). Druhý skutek byl prokázán listinnými důkazy zachycujícími stěžovatelovo chování v internetovém prostoru.3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Přitom se ztotožnil se všemi podstatnými závěry okresního soudu. V první řadě neshledal žádné pochybení v provedení důkazu přehráním soukromých nahrávek rozhovorů stěžovatele a poškozené. Tyto nahrávky nelze považovat za nepoužitelný důkaz, a to ani v případě jejich pořízení na popud policie. Intenzita zásahu soukromí stěžovatele nebyla nikterak vysoká a nahrávky nebyly nikde poté zveřejněny. K prokázání stěžovatelovy viny došlo podle krajského soudu nejen na základě výpovědi poškozené (jak nedůvodně namítal stěžovatel), nýbrž i souboru ostatních důkazů (např. výpovědí nepřímých svědků a znaleckého zkoumání duševního stavu poškozené). Podstatnou část výhružek prokazují pořízené nahrávky. Výpovědi poškozených jsou podporovány dalšími důkazy, na rozdíl od stěžovatelovy obhajoby, která je naopak v rozporu s provedenými důkazy.4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Soudy se řádně zabývaly nutností provádění dalších důkazů, přičemž důkazní návrhy s dostatečným odůvodněním zamítly (zejména výslech nezletilé dcery pro její nízký věk a hrozící psychickou újmu). Namítal-li stěžovatel, že obsah jeho konkrétních výhružek nebyl potvrzen žádným důkazem (ani výpovědí poškozené), lze mu dát částečně za pravdu. Nicméně jeho násilné a verbálně násilné chování bylo potvrzeno mnoha dalšími důkazy, a za takového stavu není částečně nepřesný popis skutku důvodem pro zrušení odsuzujících rozhodnutí. Dále se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů o procesní použitelnosti nahrávek pořízených poškozenou. V první řadě odmítl stěžovatelovu námitku, že by nahrávky byly důkazem osamoceným, neboť jsou naopak podpůrným důkazem k výpovědi poškozené. Zároveň nebylo prokázáno, že by se jednalo o policejní provokaci. Poškozené se od policie dostalo pouze psychologické pomoci a standardních informací o trestním řízení. K námitce, že odsouzení za druhý skutek je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelovo jednání představuje běžný způsob spáchání uvedeného trestného činu, nevykazující žádné znaky, které by významně snižovaly jeho společenskou škodlivost. V opačném směru lze naopak poukázat na to, že stěžovatel ke spáchání trestného činu zneužil internetové připojení v policejní budově a šlo o součást jeho dlouhodobé snahy kontrolovat život poškozené. Následně se stěžovatel pokusil o totéž jednání znovu, avšak nezdařilo se mu (nešlo tedy o ojedinělý incident).II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že skutkové závěry soudů jsou ve zřejmém rozporu s provedenými důkazy. V části týkající se údajného nebezpečného vyhrožování je celé odsouzení založeno pouze na výpovědi poškozené, v níž však obsah uvedených výhružek ani sama neuvedla. Údajný obsah výhružek tak není podložen žádným důkazem. Jde-li o třetí skutek, popis jednání nenaplňuje všechny znaky uvedených trestných činů. Pronesené věty nejsou výhružkou ve smyslu trestního zákoníku. Žádné předchozí napadení nebylo prokázáno.6. Dále stěžovatel namítá, že závěr o vině je opřen o procesně nepoužitelný důkaz, který je navíc u daného skutku klíčový. Soudy však jeho nezákonnosti nevěnovaly pozornost. Pořízení nahrávek je podle stěžovatele nepřípustným zásahem do jeho soukromí. Z obsahu nahrávek je zřejmé, že poškozená stěžovatele k výhružkám provokuje, stěžovatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van Vondel proti Nizozemí. K zásahu došlo z iniciativy policejního orgánu. Vzhledem k tomu, že šlo o jediný důkaz, jde o situaci, kterou judikatura Nejvyššího soudu zapovídá.7. Soudy bez dostatečného odůvodnění odmítly stěžovatelovy důkazní návrhy, které byly pro danou věc relevantní. Šlo zejména o výslech nezletilé dcery stěžovatele a poškozené, která měla být údajně přítomna útokům na poškozenou. Nešlo o důkaz nadbytečný, jak tvrdily orgány činné v trestním řízení, neboť mohl potvrdit či vyvrátit tvrzení obžaloby. Soudy odůvodnily nedostatečně rovněž nevyslechnutí dalších dvou navrhovaných svědků. Z postupu při hodnocení důkazů je podle stěžovatele zřejmá předpojatost okresního soudu.8. Soudy postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, nesprávně posoudily jednání spočívající v krátkodobém jednorázovém vstupu do stěžovatelčiny e-mailové schránky, které nemělo žádné negativní následky. Orgány činné v trestním řízení neuvedly žádnou skutečnost, která by reálně zvyšovala škodlivost takového jednání na úroveň trestného činu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.11. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.12. Jelikož stěžovatel uplatnil zejména právě námitky výše uvedeného charakteru, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem. Jeho úkolem naopak není, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.13. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou předchozí obhajobu, aniž by reflektoval obsáhlou argumentaci, jejímž prostřednictvím se s ní soudy vypořádaly. Ústavní soud proto může z větší části odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, aniž by považoval za nutné tyto závěry opakovat. To platí zejména v oblasti týkající se prokázání stěžovatelovy viny, kde nemůže Ústavní soud obecným soudům nic vytknout. Všechny soudy se hodnocením provedených důkazů obsáhle zabývaly (viz body 74 až 92 rozsudku okresního soudu, body 22 až 29 usnesení krajského soudu a body 26, 41 a 45 až 47 usnesení Nejvyššího soudu). Zároveň se soudy řádně zabývaly i ústavně relevantními námitkami zamítnutí důkazních návrhů (viz body 21 a 22 usnesení Nejvyššího soudu) a přesnosti popisu skutku (viz body 26 a 27 usnesení Nejvyššího soudu).14. Zvlášť pečlivě se soudy věnovaly otázce procesní použitelnosti nahrávek pořízených poškozenou (viz body 53 až 56 rozsudku okresního soudu, bod 18 usnesení krajského soudu a zejména body 29 až 36 usnesení Nejvyššího soudu). Ani v tomto směru Ústavní soud závěry obecných soudů nezpochybňuje. Ke stěžovatelovým námitkám lze doplnit pouze to, že pořízení nahrávky jednání pachatele ze strany oběti domácího násilí a nebezpečného pronásledování nebo vyhrožování je právně chráněný a z viktimologického hlediska doporučovaný postup oběti (srov. např. Doporučení a praktické rady pro oběť nebezpečného pronásledování, dostupné na https://www.bkb.cz/pomoc-obetem/trestne-ciny/nebezpecne-pronasledovani/). Opačný závěr neplyne ani ze stěžovatelem uváděné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou též nelze interpretovat tak, že by použitelnost obdobných nahrávek nebyla dovolena v situaci, kdy jde o jediný usvědčující důkaz. Právě v situaci, kdy oběť nemá jinou možnost ochrany a nelze o jednání pachatele shromáždit jiné důkazy, narůstá oprávněnost skrytého nahrávání trestného činnosti (v souladu s principem subsidiarity zásahů základních práv a svobod).15. Soudy se řádně vypořádaly rovněž s námitkou porušení zásady subsidiarity trestní represe (viz body 40 a 41 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nemůže nic vytknout úvaze, podle níž je i na dílčí stěžovatelův skutek třeba nahlížet v kontextu jeho celého trestného jednání (ve snaze kontrolovat a omezovat poškozenou) a postavení jako policisty.16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1029.txt |
326 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o návrhu stěžovatele Jana Houžvičky, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2021 č. j. 20 Co 201/2021-353 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 6. 2021 č. j. 3 C 189/2015-321, takto:Návrh se odmítá.Odůvodnění1. Dne 22. 12. 2021 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele titulované jako "ústavní stížnost". Toto podání však zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků [§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 citovaného zákona).2. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se v minulosti na Ústavní soud obracel se svými podáními opakovaně, přičemž o požadavcích kladených na bezvadnou ústavní stížnost i následcích nevyhovění byl řádně poučen. Přesto zvolil i tentokráte nekvalifikovaný postup.3. Z uvedeného jasně vyplývá, že stěžovatel, ačkoliv si je vědom mj. povinnosti být zastoupen v řízení před Ústavním soudem advokátem, tuto svou povinnost opakovaně a vědomě neplní. Tyto důvody vedou Ústavní soud k přesvědčení, že v případě nyní posuzovaného podání není nevyhnutelnou podmínkou, aby se stěžovateli opětovně dostávalo téhož poučení o povinném zastoupení. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.4. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh stěžovatele odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Ludvík David, v. r.soudce zpravodaj | decision_10290.txt |
327 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci návrhu Libora Němečka, takto:Návrh se odmítá.OdůvodněníNavrhovatel napadá soubor několika rozhodnutí okresních a krajských soudů. Návrh na zahájení řízení však nesplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), (především absence povinného právního zastoupení).Přestože si jich je navrhovatel zjevně vědom, neboť se na Ústavní soud v minulosti opakovaně (ve více jak 15 případech) obrátil s podáními, při jejichž projednání byl o požadavcích kladených na bezvadnou ústavní stížnost i následcích nevyhovění jim poučen, zvolil opět nekvalifikovaný postup a návrh sepsal sám.Proto Ústavní soud odmítl i toto podání navrhovatele za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Důvody tohoto postupu již byly navrhovateli podrobněji vysvětleny kupříkladu v usnesenísp. zn. III. ÚS 3527/19ze dne 28. 11. 2019 čisp. zn. I. ÚS 2901/21ze dne 10. 11. 2021.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Ludvík David, v. r.soudce zpravodaj | decision_10291.txt |
328 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Petra Chlupatého, zastoupeného JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem, sídlem Italská 753/27, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021 č. j. 21 Cdo 2086/2020-511 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020 č. j. 23 Co 342/2018-479, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost, sídlem Novodvorská 82/803, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Řízení se zastavuje.Odůvodnění:1. Dne 24. 11. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.2. Podáním ze dne 13. 12. 2021 vzal stěžovatel prostřednictvím svého zástupce ústavní stížnost v celém rozsahu zpět a navrhl, aby Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti zastavil.3. Podle § 77 zákona o Ústavním soudu platí, že stěžovatel může vzít ústavní stížnost zpět, a to do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. Jelikož stěžovatel této možnosti využil a byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle § 77 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10292.txt |
329 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti MADE GROUP, a. s., sídlem Dlouhá 614/10, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, sídlem Mánesova 752/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2021 sp. zn. 20 Co 244/2021 a výroku II. usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 30. srpna 2021 č. j. 098 EX 03868/13-122, za účasti Krajského soudu v Praze a soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, jako účastníků řízení, a Ivana Dvořáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků o nákladech řízení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen "soudní exekutor"), usnesením ze dne 30. 8. 2021 č. j. 098 EX 03868/13-122 vyhověl zcela návrhu stěžovatelky (oprávněné) a výrokem I. zastavil exekuční řízení vedené na majetek vedlejšího účastníka řízení (povinného) pro vymožení částky ve výši 13 866 Kč. Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady řízení ve výši 4 235 Kč.3. K odvolání stěžovatelky, které směřovalo toliko proti výroku II. o nákladech soudního exekutora, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 10. 2021 sp. zn. 20 Co 244/2021 usnesení soudního exekutora potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud sice přitakal stěžovatelce, že usnesení soudního exekutora neobsahovalo důvod zastavení exekuce, nicméně z obsahu spisu bylo možno dovodit, že se exekuce zastavuje podle § 268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k tomu, že výrok o zastavení exekuce nebyl žádným z účastníků řízení napaden, nabyl právní moci a krajský soud jím byl vázán. Pakliže stěžovatelka navrhla zastavení exekuce bez uvedení důvodu [§ 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], z procesního hlediska zavinila, že exekuce byla zastavena, takže je podle § 89 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor žádné plnění nevymohl, je třeba vycházet z toho, že podle § 13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001, o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), požadoval pouze náhradu hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč a dále DPH ve výši 735 Kč, tedy celkem 4 235 Kč.II.Argumentace stěžovatelky4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Zdůrazňuje, že soudní exekutor v průběhu osmileté exekuce nevymohl ničeho a jeho usnesení o nákladech exekuce je z důvodu absence jakéhokoliv odůvodnění nepřezkoumatelné. Soudní exekutor tak postupoval v rozporu s § 169 o. s. ř., přičemž žádná výjimka podle § 169 odst. 2 o. s. ř. se na odůvodnění jeho rozhodnutí neuplatní. Co se týče povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí, poukazuje stěžovatelka na judikaturu Ústavního soudu [příkladmo nález ze dne 23. 3. 2021sp. zn. IV. ÚS 3038/20nebo nález ze dne 24. 11. 2004sp. zn. III. ÚS 351/04(N 178/35 SbNU 375; rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Postup krajského soudu, který odůvodnění o nákladech exekuce sám doplnil, čímž měl zjednat nápravu pochybení soudního exekutora, považuje za nesprávný, neboť byl zákonem nepředvídaný a tedy svévolný.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím o nákladech řízení (v nyní posuzované věci jde o náklady soudního exekutora). V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů, resp. v tomto případě i soudního exekutora. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002sp. zn. IV. ÚS 303/02(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003sp. zn. I. ÚS 30/02nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006sp. zn. III. ÚS 255/05]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.8. Vedle toho nelze ani přehlédnout, že náklady řízení, které je stěžovatelka povinna hradit soudnímu exekutorovi jsou v bagatelní výši (dosahují výše 4 235 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001sp. zn. IV. ÚS 248/01nebo ze dne 4. 4. 2007sp. zn. III. ÚS 748/07aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014sp. zn. II. ÚS 3878/13).9. Jakkoliv by bylo možno připustit nedostatky v odůvodnění zejména v případě usnesení soudního exekutora, není takové pochybení s ohledem na výše zmiňovanou bagatelnost a skutečnost, že jde "jen" o náklady řízení, schopno přimět Ústavní soud k tomu, aby musel ve stávající věci zasahovat. Stěžovatelka nadto, kromě výše zmiňovaného porušení práva na soudní ochranu, žádnou újmu na svých ústavně zaručených právech netvrdila. Rovněž nelze přehlédnout, že krajský soud se stěžovatelce snažil objasnit, z čeho soudní exekutor při stanovení výše nákladů řízení vycházel.10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10293.txt |
330 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B - stav com s. r. o., sídlem Mostecká 1487, Duchcov, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 8 Afs 197/2019-43, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dodatečnými platebními výměry ze dne 18. 8. 2014 č. j. 1856715/14/2514-24803-505524, č. j. 1856759/14/2514-24803-505524 a č. j. 1856789/14/2514-24803-505524 doměřil Finanční úřad pro Ústecký kraj stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. až 4. čtvrtletí roku 2011 v celkové výši 1 357 000 Kč a stanovil povinnost uhradit penále celkem ve výši 271 400 Kč. Proti dodatečným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, která vedlejší účastník zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil.3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 č. j. 15 Af 17/2016-75 jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že nárok na odpočet daně nemá základ ve formálním dokladu, nýbrž v existenci zdanitelného plnění jakožto předmětu daně. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník hodnotil v řízení provedené důkazy (včetně svědeckých výpovědí) nezaujatě. Ze svědeckých výpovědí a vyjádření Antonína Pšeničky podle krajského soudu jednoznačně vyplývá, že vyjádření tohoto svědka jsou značně rozporná a neurčitá, když sice obecně potvrdil spolupráci se stěžovatelkou, ale nebyl schopen přesněji vymezit ani místa jednotlivých dodávek, natož konkretizovat rozsah provedených prací. Tuto neurčitost a rozpornost jeho výpovědi neodstranily ani další svědecké výpovědi Igora Tonča a Radka Kuchára, neboť žádná ze svědeckých výpovědí nespecifikovala rozsah prací, které byly předmětem fakturace. Uvedené důkazy tak nevyvrátily pochybnosti správních orgánů nejen ve vztahu k rozsahu, ale ani k samotnému provedení prací Antonínem Pšeničkou.4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku zabýval také námitkou směřující proti závěru krajského soudu, podle kterého lze i v odvolacím řízení do správního spisu založit další listiny pocházející z odlišného daňového řízení (zde vedeného se svědkem Antonínem Pšeničkou). Takový postup považovala stěžovatelka za nesprávný a v rozporu se zásadou dvojinstančnosti. Nejvyšší správní soud uvedl, že námitka porušení zásady dvojinstančnosti má podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu prostor tam, kde je odňata reálná a efektivní možnost právně a skutkově argumentovat, a nelze ji vykládat ve smyslu nároku na dvě správní instance při posuzování každého z podkladů pro vydání rozhodnutí.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s postupem vedlejšího účastníka, který připojil do spisového materiálu v odvolacím řízení protokoly o ústním jednání se svědkem Antonínem Pšeničkou, ze kterých má vyplývat, že tento svědek v jiném řízení uváděl, že nezná pana Igora Tonča, že neprováděl výkopové práce pro stěžovatelku, a že pro Antonína Pšeničku nepracoval Radek Kuchár. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že je možné v odvolacím řízení provádět takto rozsáhlé dokazovaní, a trvá na tom, že je nutno vycházet z výpovědi svědka Antonína Pšeničky ze dne 1. 4. 2014, kdy svědek na otázku, o jaké práce se jednalo a kdo přesně a jak práce prováděl, odpověděl, že "jednalo se o zemní práce a výkopové práce převážně na území jižních Čech, Strakonice, Příbram a další - přesně již nevím. Pan Berky mi zapůjčil stroje, zaměstnanci se dopravovali sami", a na otázku, zda spolupráce mezi ním a stěžovatelkou v roce 2011 proběhla, odpověděl "ano". Stěžovatelka proto nesouhlasí se závěrem správních orgánů a soudů, podle kterého výpověď svědka Antonína Pšeničky neprokázala tvrzení stěžovatelky, že pro ni svědek provedl předmětné výkopové práce. Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedl-li svědek výslovně, že výkopové práce vykonal, nemůže mu nikdo vnucovat, že výkopové práce nevykonal. Vytýkají-li správní soudy stěžovatelce, že nepředložila listinné důkazy - předávací protokoly, smlouvy o dílo, apod., stěžovatelka uvádí, že u výkopových prací se používá krumpáč a lopata, není třeba písemných smluv ani předávací protokol. Stěžovatelka má za to, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem, kdy svědek Antonín Pšenička v jednom řízení provedení prací potvrdil, ale v jiném řízení provedení prací popřel. Správce daně měl podle stěžovatelky za situace, kdy shledal rozpory mezi tím, co tvrdil Antonín Pšenička v nyní řešené věci, a tím, co uváděl v jiných řízeních, sám z úřední povinnosti za účelem odstranění těchto pochybností provést dokazování buď konfrontací Antonína Pšeničky s jeho předchozí výpovědí v jiných řízeních, nebo zadat znalecký posudek z oboru písmoznalectví v případě, že měl důvodné pochybnosti o podpisu tohoto svědka na listinách (příjmové pokladní doklady, objednávky, smlouvy). Daňové orgány však takto nepostupovaly, čímž porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002sp. zn. III. ÚS 173/02(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003sp. zn. IV. ÚS 239/03(N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího správního soudu za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadený rozsudek nenese známky svévole ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud dostačujícím způsobem vyjádřil, včetně námitky stěžovatelky, že měl správce daně z vlastní iniciativy provést další dokazování k odstranění pochybností o skutečném provedení prací. Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že tyto námitky směřují pouze proti postupu správních orgánů a nikoliv závěrům napadeného rozsudku, přičemž dané námitky stěžovatelka vznesla poprvé až v kasační stížnosti a neuplatnila je v žalobě, ač tak učinit mohla, proto jsou podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") nepřípustné. K tomu Ústavní soud uvádí, že svého práva se podle čl. 36 odst. 1 Listiny lze před soudem domáhat stanoveným způsobem, pod což spadá i limitace v § 104 odst. 4 s. ř. s., jenž respektuje smysl řízení o kasační stížnosti, jímž je přezkum rozhodnutí krajských soudů vydaných ve správním soudnictví. Přezkumu rozhodnutí krajských soudů se nelze domáhat ohledně otázek, jimiž se vinou samotného žalobce, který neuplatnil příslušnou námitku, nemohly krajské soudy vůbec zabývat - tyto kasační námitky, které žalobce neuplatnil již v žalobě, ač tak učinit mohl, jsou nepřípustné (srovnej např. usnesení ze dne 19. 10. 2021sp. zn. IV. ÚS 1987/21).9. Jde-li o námitky týkající se hodnocení důkazů, Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 24. 4. 2006,sp. zn. Pl. ÚS 38/95(N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.), konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, podle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Podle uvedeného ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení.10. V nyní posuzované věci měl správce daně na základě zjištěných skutečností pochybnosti o tom, zda či jaké zdanitelné plnění bylo uskutečněno. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že podle smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelkou a Antonínem Pšeničkou mělo být fakturováno na základě písemného odsouhlasení skutečně provedených dodávek a prací, žádné takové písemné odsouhlasení však stěžovatelka ani Antonín Pšenička nepředložili. Provedenými důkazy tak podle správních soudů nebyly vyvráceny pochybnosti správních orgánů nejen ve vztahu k rozsahu, ale ani k samotnému provedení prací Antonínem Pšeničkou.11. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu o správném postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelkou, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících správních soudů, které se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení daňového řádu byly provedeny daňovými orgány i správními soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. To platí i pro námitku stěžovatelky, že provedením důkazu - vyjádření Antonína Pšeničky, učiněném v jiném daňovém řízení - byla porušena zásada dvojinstančnosti daňového řízení. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem Nejvyššího správního soudu vycházejícím z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2020 č. j. 1 Afs 438/2017-52, podle kterého je podstatné, aby odvolací orgán daňový subjekt s tím, že provedl nové důkazy a s jejich hodnocením, řádně seznámil, učiní-li tak, nejedná se o porušení zásady dvojistančnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, že jej vedlejší účastník přípisem ze dne 2. 11. 2015 seznámil se zjištěnými skutečnostmi a vyzval jej k vyjádření se v rámci odvolacího řízení. Ústavní soud připomíná, že dvojinstančnost správního řízení není ústavně chráněná hodnota, proto námitka porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 27. 4. 2021sp. zn. IV. ÚS 892/21).12. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu. Stěžovatelce nadto nelze přisvědčit v tom, že by svědek Antonín Pšenička svou výpovědí ze dne 1. 4. 2014, jak její část cituje stěžovatelka v ústavní stížnosti, pochybnosti správce daně ohledně sporného zdanitelného plnění zcela vyvrátil. Svědek pouze obecně připustil, že mezi ním a stěžovatelkou proběhla v roce 2011 spolupráce - provádění zemních a výkopových prací na území jižních Čech. Do protokolu o ústním jednání ze dne 29. 4. 2013 ve věci daňového řízení Antonína Pšeničky týkajícího se zčásti také otázky jím pro stěžovatelku provedených stavebních prací, se však tento subjekt vyjádřil tak, že jeho zaměstnanci výkopové ani bourací práce nedělali, v rámci ústního jednání dále uvedl, že on sám dělal převážně zednické práce. Z provedených důkazů tak nebylo prokázáno, kdo konkrétně práce provedl, nebyly předloženy související listinné důkazy (smlouva o dílo, předávací protokol). Tvrdí-li stěžovatelka, že u výkopových prací není potřeba písemných smluv, neboť výkop nemůže mít vady a "předat výkop je přeci tak jednoduché", musí si být jako podnikající subjekt vědoma, že taková argumentace nemůže obstát v případě, kdy stěžovatelka hodlá u finančních orgánů uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, resp. že v takovém případě je pozice stěžovatelky jakožto subjektu, kterému náleží unést daňové břemeno, významně oslabena.13. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10294.txt |
331 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. A., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 47 To 461/2021-94 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20. září 2021, č. j. 2 Nt 519/2021- 36, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 8 odst. 2, věta prvá, odst. 3 věta prvá a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli bylo dne 24. 7. 2021 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 očist. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tohoto jednání se stěžovatel měl stručně řečeno dopustit tím, že od počátku roku 2021 si v objektech v obci S. měl nechat s druhým obviněným M. V. sestavit a seřídit výrobní linku na výrobu cigaret, od počátku června 2021 měl stěžovatel dopravovat potřebné suroviny a předměty k nelegální výrobě cigaret a v obci S. ubytovat osoby, které měly nelegálně cigarety vyrábět. Takto vyrobené cigarety měli s druhým obviněným převážet do skladu v D. a distribuovat dalším osobám. Stěžovatel měl dopravovat potřebné předměty k výrobě cigaret, přičemž s dalším obviněným měl v objektu ve S. ukrývat mimo jiné nejméně 2 164 500 kusů výseků krabiček a v D. 1 475 kusů krabiček, všechny neoprávněně označené ochrannou známkou "Marlboro", a dále 296,95 kg řezaného tabáku. Dále měl stěžovatel s druhým obviněným v obci S. skladovat nelegálně vyrobené cigarety v počtu 5 200 kusů, neoprávněně označené ochrannou známkou "Rothmans". Takto se stěžovatel s druhým obviněným měl podílet na výrobě nejméně 424 800 kusů cigaret, čímž měli společně zkrátit spotřební daň z cigaret o částku 1 359 360 Kč a dále si s druhým obviněným měli opatřit prostředky a nástroje k výrobě cigaret v množství nejméně 43 319 500 kusů, čímž se připravovali na zkrácení spotřební daně z cigaret o částku ve výši nejméně 138 622 400 Kč.3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto podle § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") o zamítnutí žádosti stěžovatele na propuštění z vazby, s tím, že nadále trvají důvody vazby dle § 67 písm. b), písm. c) tr. řádu.4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") podle § 149 odst. 1 písm. a) zrušil usnesení okresního soudu a nově rozhodl podle § 71a tr. řádu tak, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá, když nadále trvá vazební důvod dle § 67 písm. c) tr. řádu.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, které soudy pro trvání vazby uvedly v zamítavých usneseních. Namítá, že oba soudy opřely své závěry o hrozbu pokračování v trestné činnosti a jeho trestní minulost; zde stěžovatel uvádí, že se trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, dopustil velmi dávno (v roce 2004). Stěžovatel tvrdí, že žádné cigarety nevyráběl, soudy dle jeho názoru důvody pro trvání vazby odůvodnily velmi obecně a nekonkrétně. Celkově namítá, že obecné soudy napadená rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, a že v nich chybí jakékoli konkrétní okolnosti odůvodňující závěr, že v jeho případě je důvodná obava, že bude pokračovat v trestné činnosti.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).7. Ústavní soud zároveň konstatuje, že v rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení okresního soudu, není k jejímu projednání příslušný, neboť dané rozhodnutí bylo v celém rozsahu zrušeno usnesením krajského soudu, který ve věci znovu rozhodl.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Jak Ústavní soud opakovaně konstatuje ve své judikatuře, vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality jejího uložení ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu se základními právy stěžovatele.9. Jak dále vyplývá z judikatury Ústavního soudu, vazební rozhodnutí musí být řádně odůvodněno, nepostačuje pouze povšechné a obecné odůvodnění. Z odůvodnění musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) až c) tr. řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení [nálezsp. zn. I. ÚS 1694/14ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241) a další rozhodnutí tam uvedené; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Pokud pak jde konkrétně o důvod vazby předstižné dle § 67 písm. c) tr. řádu, jeho existence je závislá mimo jiné na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby musí soud vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti (nálezI. ÚS 1190/15ze dne 5. 6. 2015).10. V nyní posuzovaném případě ovšem Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu zmíněným ústavněprávním požadavkům dostálo. Jeho odůvodnění je sice relativně stručné, avšak naplnění podmínek uvalení předstižné vazby v případě stěžovatele je z něj srozumitelně a přehledně patrné. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel má v rejstříku trestů několik záznamů o odsouzení, a že jeho předchozí trestná činnost byla rovněž majetková. Naposledy byl stěžovatel odsouzen rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 48 T 1/2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2019, sp. zn., 3 To 31/2018 k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků s dohledem (tedy do 4. 3. 2024). Z napadeného usnesení se podávají zřejmé důvody k podezření, že se stěžovatel dopouštěl majetkové trestné činnosti opakovaně, a to i ve zkušební době podmíněného odsouzení. Krajský soud dodal, že v případě stěžovatele se nemělo jednat o nahodilý exces (mimořádné vybočení z jinak řádně vedeného života), a že se obviněný měl vytýkaného jednání dopouštět po delší časové období. Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že napadené usnesení neobsahuje žádné konkrétní důvody pro trvání vazby, a dospěl k závěru, že krajský soud odůvodnil napadené usnesení přezkoumatelným způsobem, když uvážil osobnost obviněného a zejména charakter a opakování typově podobné stíhané trestné činnosti.11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení z části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a z části podle § 43 odst. 1 písm. d) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10295.txt |
332 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou, sídlem Komenského 1586/23, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. srpna 2021 č. j. 70 Co 187/2021-904, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a K. V., zastoupené opatrovníkem statutárním městem Olomouc a J. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 8. 2021 č. j. 70 Co 187/2021-904 potvrdil v řízení o úpravu výživného rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 5. 2021 č. j. 0 P 94/2012-841, jímž bylo stěžovateli (otci nezletilé dcery K. V.) sníženo výživné na nezletilou dceru oproti naposledy stanovenému z částky 4 200 Kč na částku 1 500 Kč měsíčně, a to s účinností od 3. 8. 2019 do 31. 3. 2020. Krajský soud ve shodě s okresním soudem shledal pro dané období důvody pro snížení výživného kvůli podstatné změně poměrů [§ 923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.")] spočívající v tom, že stěžovatel dne 2. 8. 2019 utrpěl úraz a po uvedenou dobu byl podstatným způsobem omezen ve své podnikatelské činnosti. Jiná situace v poměrech stěžovatele však nastala po 1. 4. 2020, kdy soudy již neshledaly důvody pro snížení výživného. Soudy vyšly z toho, že stěžovatel začal opět podnikat a vykazovat příjmy, což vyplynulo z daňového přiznání za rok 2020. Poukazoval-li stěžovatel na to, že v důsledku úrazu došlo ke změně struktury jeho podnikání, byla tato změna podle krajského soudu kompenzována i podstatnou změnou v poměrech nezletilé dcery K., která od 1. 9. 2020 nastoupila na střední školu, což by bylo za standardních okolností naopak důvodem pro zvýšení výživného. Proto od 1. 4. 2020 považovaly soudy původně určené výživné ve výši 4 200 Kč měsíčně za souladné se všemi rozhodnými zákonnými kritérii (§ 911, § 913, § 914, § 915 a § 922 obč. zák.).II.Argumentace stěžovatele3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a rozhodující okolnosti věci. Zásah do svých základních práv spatřuje v tom, jakým způsobem se soudy vypořádaly s jeho výdělkovými možnostmi po prodělaném úrazu s ohledem na změnu struktury podnikání. Zdůrazňuje, že výživné ve výši 4 200 Kč není schopen platit, neboť není v jeho výdělkových možnostech. Jeho příjmy totiž nedosahují dřívější výše a nejde přitom jen o přechodný stav. Rovněž poukazuje na to, že výživné fakticky zaplatil i za období, ve kterém mu byla vyživovací povinnost snížena na částku 1 500 Kč měsíčně. Dále uvádí, že úraz měl dopad pouze na jeho novou rodinu včetně nezletilé dcery A., ale nezletilá dcera K. dopady úrazu nijak nepocítí. Podle stěžovatele by mělo platit, že životní úroveň budou mít shodnou obě dcery stěžovatele. Dále zpochybňuje způsob výpočtu jeho výdělku, když podle jeho názoru porovnání obratů nemůže poskytnout přesvědčivý obraz o jeho skutečných příjmech. Je potřeba zkoumat a hodnotit jednotlivé okolnosti (v daném případě změnu způsobu podnikání stěžovatele převážně prostřednictvím třetích osob). Rovněž nesouhlasí s vymezením období, po které měl sníženo výživné. Soudy v této souvislosti nezohlednily především tu skutečnost, že neobnovení poúrazové rehabilitace a nenastoupení lázeňské terapie, které je vedlo k závěru o ukončení léčby a obnovení výdělkových schopností stěžovatele, bylo způsobeno epidemiologickou situací v té době. Naopak z lékařských zpráv je patrné, že zdravotní stav stěžovatele není ustálen a jeho prognóza je nejistá.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ačkoliv je petitem ústavní stížnosti navrhováno zrušení výhradně rozsudku krajského soudu, ze stížnostní argumentace vyplývá, že stěžovatel brojí též proti rozsudku okresního soudu; Ústavní soud se proto věnoval i tomuto rozhodnutí.7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů ohledně stanovení výše výživného, které musí hradit své nezletilé dceři od 1. 4. 2020. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných přistupuje obzvláště rezervovaně. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014sp. zn. IV. ÚS 2468/14(rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Žádné takovéto projevy protiústavnosti však v posuzované věci shledány nebyly.8. Ústavní soud nemohl dále přehlédnout, že z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, jakož i ze samotného odvolání, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, je zjevné, že námitky, které stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k posouzení, již v průběhu řízení uplatnil, přičemž krajský soud na ně adekvátním způsobem reagoval. Ústavní soud respektuje, že je věcí stěžovatele, jakou argumentaci na svoji obranu zvolí. Nicméně, je-li tato argumentace v řízení o ústavní stížnosti jen opakováním toho, s čím se obecné soudy již řádně vypořádaly, a stěžovatel žádnou jinou ústavněprávní argumentaci nepřináší, pak ústavní stížnost nemůže být úspěšná.9. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, pro který by bylo třeba závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že se soudy dostatečně nezabývaly posouzením změny jeho výdělkových možností v souvislosti s jeho zdravotním stavem. Naopak zejména okresní soud se otázce možných dosahovaných příjmů podrobně věnoval, přičemž zohlednil i další okolnosti (např. na jedné straně zohlednil nemožnost využívat naplno fyzický potenciál stěžovatele při práci, na druhé straně vyzdvihl schopnost ekonomicky těžit ze stěžovatelových zkušeností v rámci řídící a dozorčí práce). Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, a jejich rozhodnutí jsou řádně a přehledně odůvodněna.10. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015sp. zn. IV. ÚS 106/15(U 5/76 SbNU 957)].11. Závěrem lze připomenout, že rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se proto opět poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení vyživovací povinnosti.12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10296.txt |
333 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Mazuráka, zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Šantova 2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, č. j. 26 Cdo 2023/2021-227, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 11. 2020, č. j. 69 Co 100/2020-192, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2021, č. j. 69 Co 100/2020-209, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2019, č. j. 25 C 216/2019-109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, Okresní soud v Olomouci uložil povinnost stěžovateli (žalovaný) předložit žalobci M. Kreuzigerovi vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním blíže specifikovaného bytu za roky 2016, 2017 a 2018 (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 69.750 Kč (výrok II.), zamítl žalobu, aby stěžovatel předložil žalobci vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním předmětného bytu za roky 2014 a 2015 a aby žalobci zaplatil částku 54.750 Kč (výrok III.), uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.074,60 Kč (výrok IV.) a konečně uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek 9.488 Kč (výrok V.). Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobce i žalovaného nyní napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve výrocích I., II., IV. a V. potvrdil a zastavil odvolací řízení do výroku III. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele pro jeho vady, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 - § 238a občanského soudního řádu).3. Stěžovatel podal proti právě zmíněným rozhodnutím obecných soudů dne 10. 12. 2021 prostřednictvím advokáta ústavní stížnost, která však byla blanketní, neboť neobsahovala vůbec žádnou argumentaci. Ústavní soud jej proto vyzval k odstranění této vady.4. V reakci na tuto výzvu stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2021 doplnění ústavní stížnosti, jehož obsahem je však pouze stručná rekapitulace průběhu předchozího řízení před obecnými soudy a blíže neodůvodněné tvrzení, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když nepřihlédly k jeho tvrzením a důkazním návrhům. Nijak však neupřesňuje, o jaká tvrzení a důkazní návrhy se mělo jednat. Zejména z obsahu předmětného doplnění neplyne vůbec žádná polemika s napadeným usnesením Nejvyššího soudu.5. Po prostudování ústavní stížnosti (resp. jejího doplnění) proto dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona.6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.7. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je přitom uvedeno výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv.8. Ústavní soud v plenárním stanovisku sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905) uvedl, že "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Má-li proto stěžovatel skutečně za to, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil jeho právo na soudní ochranu podle odkazovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo na něm, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil. O nic takového se však ani nepokusil, byť byl Ústavním soudem poučen o nutnosti řádného odůvodnění ústavní stížnosti, aby se jí zdejší soud mohl meritorně zabývat. Protože - jak je uvedeno shora - není úkolem Ústavního soudu domýšlet namísto stěžovatele, zastoupeného právním profesionálem, v jakém ohledu by napadené usnesení Nejvyššího soudu mohlo porušovat jeho základní práva, shledal tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.9. Právě na tyto případy výslovně pamatuje § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož postačuje při odmítnutí návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a není tedy nutné domýšlet za samotného stěžovatele případné důvody, pro které by bylo namístě podrobit napadené soudní rozhodnutí skutečnému věcnému přezkumu.10. Ve vztahu k napadeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci vycházel Ústavní soud z citovaného stanoviska pléna, podle kterého "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů." Protože v nyní posuzované věci stěžovatel závěr Nejvyššího soudu o vadnosti jeho dovolání vůbec nijak argumentačně nezpochybnil a neumožnil tak Ústavnímu soudu meritorní přezkum napadeného usnesení Nejvyššího soudu, shledal Ústavní soud ústavní stížnost v té části, ve které brojí proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu, v intencích právě citovaného stanoviska pléna a při respektování subsidiarity přezkumu prováděného v řízení o ústavní stížnosti, jako nepřípustnou.11. Lze proto shrnout, že ústavní stížnost představuje ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10297.txt |
334 | Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti K. I., zastoupené advokátem Mgr. Markem Lhotským, sídlem Lesnická 787/10, Brno, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. října 2021 č. j. 1 ZN 1012/2021-36, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníPosuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPB-234986-51/TČ-2020-060282 ze dne 21. 7. 2021 byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu podvodu.Stěžovatelce (vystupující jako poškozená) bylo usnesení policejního orgánu doručeno dne 12. 8. 2021. Dne 16. 8. 2021 proti němu podala stížnost, v níž uvedla, že ji následně odůvodní. Dne 8. 10. 2021 rozhodl státní zástupce ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se stížnost zamítá, neboť usnesení policejního orgánu je řádně odůvodněno, přičemž se závěrem, že v daném případě nejde o podezření z trestného činu, se státní zástupce ztotožnil.V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že byla v legitimním očekávání, že bude ve smyslu § 59 odst. 3 trestního řádu vyzvána k doplnění stížnosti. Podle stěžovatelky totiž z předmětného ustanovení plyne, že jde-li o opravný prostředek, který nesplňuje všechny náležitosti uvedené v § 59 trestního řádu a tento obsahuje alespoň označení napadeného rozhodnutí a toho, kdo jej činí, což podání stěžovatelky splňovalo, je příslušný orgán povinen vyzvat podatele k jeho doplnění spolu se stanovením lhůty k odstranění vad.Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv je vybudováno na principu přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž se nelze domáhat ochrany jiným způsobem, tedy na zásadě subsidiarity ústavních stížností. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených práv.Tak tomu je i ve věci stěžovatelky, která netvrdí ani neprokazuje, že by podala podnět k výkonu dohledu dle § 12d zákona o státním zastupitelství, přičemž ani z obsahu její ústavní stížnosti nevyplývá, že by se tak stalo. Ústavní soud přitom dlouhodobě zastává právní názor, že podnět k výkonu dohledu dle § 12d zákona o státním zastupitelství je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesenísp. zn. II. ÚS 2166/14ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623); nálezsp. zn. I. ÚS 1042/15ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485), bod 27.; či nálezsp. zn. I. ÚS 1565/14ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)].Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Milada Tomková v. r.soudkyně zpravodajka | decision_10298.txt |
335 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu L. V. a V. V., bez právního zastoupení, proti usnesením Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ads 223/2021, Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 250/2021-1627 a Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 3 T 131/2020, takto:Návrh se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní soud obdržel podání, jímž se navrhovatelé domáhají jeho zásahu. Podání nesplňuje požadavky kladené na ústavní stížnost podle § 27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); není patrné, čeho konkrétně se navrhovatelé domáhají, kdy jim byla rozhodnutí doručena a nejsou řádně zastoupeni.2. Z lustra je patrné, že navrhovatelé se na Ústavní soud neobrací poprvé, opakovaně přitom byli poučeni o nezbytných náležitostech návrhu, přesto znovu podali podání nekvalifikované. Za dané situace nejsou žádné pochybnosti o tom, že navrhovatelé jsou řádně seznámeni se zákonnými požadavky na zahájení řízení před Ústavním soudem; jejich další poučování by bylo neefektivní, a proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.soudce zpravodaj | decision_10299.txt |
336 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Václava Myslivce, 2) Jaroslavy Martinkové, 3) Hany Vaňkové, 4) Miroslava Vondráčka, 5) Dany Faflové, 6) Ing. Zdeňka Holuba a 7) Mgr. Bohumily Machové, všichni zastoupeni JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2023 č. j. 7 As 36/2023-61 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 2023 č. j. 142 A 2/2022-68, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obce Libouchec, se sídlem Libouchec 211, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Mgr. Janem Chmelíkem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 103/27, Ústí nad Labem, takto:Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva (svobody) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 11 Listiny a čl. 26 Listiny.2. Z ústavní stížnosti, ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 142 A 2/2022, jakož i z Územního plánu vedlejší účastnice řízení ze dne 13. 6. 2022 č. j. LIB/1900/2022 se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh, kterým se stěžovatelé domáhali zrušení opatření obecné povahy - územního plánu vedlejší účastnice řízení obce Libouchec (dále jen "územní plán"). Nepřisvědčil jejich námitkám o nepřezkoumatelnosti územního plánu, respektive o nedostatečném vypořádání námitek ze strany vedlejší účastnice řízení. Z odůvodnění napadeného územního plánu vyplývá, že problematika změny funkčního využití plochy zahrnující pozemky, jichž jsou stěžovatelé vlastníky (resp. spoluvlastníky), byla v rámci vypořádání uvedených námitek obsáhle řešena. Vedlejší účastnice řízení podle krajského soudu vysvětlila, proč byly pozemky stěžovatelů zařazeny do kategorie mezi zemědělskou plochu, zatímco jiné ve stejné oblasti byly určeny k zastavění. Vedlejší účastnice řízení byla vedena zejména snahou chránit životní prostředí a při svém rozhodování postupovala mimo jiné podle Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje a podle Územní studie krajiny ORP Ústí nad Labem. Krajský soud neshledal ani rozpor uvedeného územního plánu s cíli a úkoly územního plánování ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, účinný do 31. 12. 2023 (dále jen "stavební zákon"). Podle krajského soudu nemohla obstát námitka stěžovatelů, že započali na uvedených pozemcích s realizací developerského projektu, neboť měli k dispozici pouze projektovou dokumentaci ohledně dopravního napojení jednoho z pozemků, nikoliv samotný projekt. Stěžovatelé rovněž s realizací uvedeného projektu otáleli a o to méně mohou namítat, že nový územní plán zasahuje do jejich práv. Krajský soud nezpochybnil, že napadený územní plán omezuje do jisté míry (spolu)vlastnické právo stěžovatelů, avšak v návaznosti na provedený test proporcionality a judikaturu správních soudů uzavřel, že nejde o zásah nepřiměřený. Změnou funkčního využití dotčených pozemků nedochází k jejich znehodnocení, stěžovatelé mohou pozemky využívat dosavadním způsobem.3. Následná kasační stížnost stěžovatelů byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud považoval rozsudek krajského soudu za řádně odůvodněný, srozumitelný a přezkoumatelný. Posouzení územního plánu krajským soudem nevybočilo z mantinelů přezkumu vytvořených judikaturou správních soudů. Správní soudy musí při přezkumu územních plánů postupovat zdrženlivě, jelikož tvorba územního plánu spadá do autonomního rozhodování příslušné politické jednotky (obce). Úkolem správního soudu je přezkoumat pouze to, zda se obec při tvorbě územního plánu pohybovala v příslušném zákonném rámci. Pokud se vedlejší účastnice řízení v rámci územního plánu zaměřila na ochranu životního prostředí, vycházela z pro něj závazné územní studie a zásad územního rozvoje. Nejvyšší správní soud odkázal na svou dřívější judikaturu s tím, že s ohledem na územní a společenský vývoj nelze očekávat absolutní neměnnost poměrů v rámci územního plánování. Stěžovatelé nemohli mít legitimní očekávání, že územní plán zůstane v jejich případě neměnný po celou dobu existence jejich věcných práv k nemovitým věcem. K námitkám ohledně odůvodnění rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud poznamenal, že krajský soud byl do značné míry limitován obecností námitek stěžovatelů.II.Argumentace stěžovatelů4. V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že podle předchozího územního plánu byly jejich pozemky zařazeny do zastavitelné plochy sloužící pro výrobu a výrobní služby s tím, že dlouhodobě připravují své pozemky na developerský projekt, který nebylo zatím možné realizovat. Nový územní plán je v rozporu s principem kontinuity územního plánování, není opřen o legitimní důvody. V rámci nového územního plánu nebylo vybráno nejšetrnější řešení s ohledem na práva stěžovatelů a úpravy v územním plánování byly činěny diskriminačním způsobem. S odkazem na nález ze dne 31. 1. 2023sp. zn. III. ÚS 2329/21argumentují, že krajský soud měl stěžovatele poučit o nedostatečné konkrétnosti jejich námitek. Krajský soud při hodnocení věci a územního plánu postupoval příliš aktivisticky, pokud například hodnotil, že stěžovatelé měli dostatek času svůj projekt realizovat a příhodnou dobu promeškali. K tomu namítají, že naopak byli utvrzováni, že svůj projekt budou moci realizovat a spolehli se na stálost územní dokumentace; v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 9 As 171/2018-50. Správní soudy nezajistily vzájemnou rovnováhu mezi právy stěžovatelů a veřejným zájmem. Zásah do práva na příznivé životní prostředí, který by jejich projekt způsobil, by byl dostatečně kompenzován ekonomickými nástroji, konkrétně poplatkem za vynětí předmětných pozemků ze zemědělského půdního fondu. Změny navozené novým územním plánem podle stěžovatelů nejsou úměrné jím sledovanému cíli, zejména s ohledem na to, že změnou územního plánu bylo zasaženo do práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví. Tímto aspektem se přitom správní soudy v napadených rozhodnutích dostatečně nezabývaly. Rovněž byla porušena zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, jelikož veřejná moc nebyla uplatňována jen tam, kde je to nezbytné.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelů6. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření.7. Nejvyšší správní soud odkázal na svou judikaturu (srov. za všechny například jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2007 č. j. 2 Ao 2/2007-73), podle níž jsou správní soudy povinny při přezkumu problematiky územních plánů postupovat zdrženlivě. Z napadeného územního plánu vyplývají legitimní důvody, proč vedlejší účastnice řízení přistoupila ke změně funkčního využití předmětných pozemků. Stěžovatelům nesvědčí legitimní očekávání, že územní plán zůstane neměnný po celou dobu existence jejich věcných práv k nemovitým věcem, takový přístup by nezohledňoval územní a společenský vývoj. Napadené rozhodnutí krajského soudu nelze hodnotit jako překvapivé z důvodu, že stěžovatelé nebyli poučeni o hrozícím neúspěchu. Správní (soudní) řízení nelze srovnávat s občanským soudním řízením a s poučovacími povinnostmi v občanském soudním řízení, jelikož soudní přezkum navazuje na rozhodnutí správního orgánu (často již druhého stupně). S takto chápaným rozdílem mezi správním řízením soudním a občanským soudním řízením se ztotožnil i Ústavní soud ve své judikatuře. Správní soudy nemají povinnost vypořádat se podrobně se všemi, navíc neurčitými, tvrzeními stěžovatelů. Odkaz stěžovatelů na nálezsp. zn. III. ÚS 2329/21není přiléhavý, neboť v průběhu daného řízení nevznikly žádné pochybnosti ohledně toho, kterých pozemků ve vlastnictví stěžovatelů se změna územního plánu týkala, resp. nevznikly ani pochybnosti ohledně věcné legitimace stěžovatelů.8. Podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud nedopustil přehnaného aktivismu, naopak je třeba zohlednit právo vedlejší účastnice řízení na samosprávu, do něhož spadá i pořizování a změna územního plánu. Vedlejší účastnice řízení podrobně popsala, z jakého právního a hodnotového rámce při koncipování nového územního plánu vycházela (např. Územní studie rozvoje ORP Ústí nad Labem a zásady územního rozvoje Ústeckého kraje). Úkolem správních soudů ve sporech tohoto typu je toliko posoudit, zda konkrétní obcí zvolené řešení nevybočuje ze zákonem daných mantinelů a nezasahuje do ústavních práv dotčených subjektů. Jejich úkolem není určovat, které územní uspořádání dané obce je vhodnější nebo účelnější. V daném případě nedošlo k nerovnováze mezi ochranou vlastnického práva stěžovatelů a veřejného zájmu soustředěného zde na ochranu životního prostředí. Správní soudy se s ohledem na typ řízení a stěžovateli formulovaný petit nemohly zabývat eventuálním nárokem na náhradu škody způsobenou stěžovatelům tím, že nemohli realizovat jimi plánovaný developerský projekt. Nejvyšší správní soud připomněl usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024sp. zn. I. ÚS 1257/24, v němž se Ústavní soud územním plánem vedlejší účastnice řízení již zabýval.9. Krajský soud zopakoval, že stěžovatelé nedostatečně specifikovali alternativní řešení, pokud zpochybňovali vedlejší účastnicí řízení koncipovaný územní plán. Nesouhlasil s tím, že postupoval v rozporu s nálezemsp. zn. III. ÚS 2329/21. I kdyby stěžovatelé v průběhu soudního řízení uváděli bližší údaje o svém developerském projektu, na posouzení věci by to nemělo žádný vliv, jelikož nosné důvody pro zamítnutí návrhu stěžovatelů spočívaly v jiných skutečnostech. Krajský soud pouze hodnotil, že stěžovatelé měli několik let na přípravu developerského projektu a tuto příležitost nevyužili; nejde o žádný aktivismus z jeho strany. Není správné východisko stěžovatelů, že čím déle platily původní regulativy umožňující vybudování průmyslové zóny na pozemcích stěžovatelů, tím silnější legitimní očekávání jim svědčí. Takto zjednodušeně změny v územním plánování posuzovat nelze a naopak je nutno vždy hodnotit okolnosti konkrétního případu. Podrobně se také zabýval povinnostmi na ochranu životního prostředí, pro které lze vedlejší účastnicí řízení navrhovanou změnu územního plánu považovat za legitimní.10. Vedlejší účastnice řízení se ztotožnila s napadenými rozhodnutími správních soudů a s jejich vyjádřeními k ústavní stížnosti. Domnívá se, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, kteří pouze opakují svou dosud uplatněnou argumentaci. Územní plán je přezkoumatelný, je dostatečně a srozumitelně odůvodněný a reaguje na všechny námitky a připomínky stěžovatelů. Prostřednictvím územního plánu vedlejší účastnice řízení realizovala své právo na samosprávu. Žádný vlastník pozemku nemá nárok na stanovení takových podmínek rozvoje svého pozemku, aby to vyhovovalo jeho soukromoprávním zájmům. Stěžovatelé stále vlastní pozemky, které jsou součástí zemědělského půdního fondu a nadále je v tomto rozsahu mohou užívat. Nebyla vydána jakákoliv pravomocná územní rozhodnutí či jiná povolení opravňující stěžovatele k tomu, aby na svých pozemcích mohli umístit stavbu. Není pravdivé tvrzení stěžovatelů, že již začali realizovat projekt vedoucí k zapojení pozemků do průmyslové zóny. Byla pouze řešena možnost zpřístupnění jednoho z pozemků k údržbě a obsluze v rámci zemědělského využití. Vedlejší účastnice řízení opakuje, že při koncipování nového územního plánu byla vedena novým legislativním rámcem, odlišným od stavu, za něhož byl koncipován předchozí územní plán (v této souvislosti vedlejší účastnice řízení odkazuje zejména na stavební zákon a na jednotlivé novely zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu). Vedlejší účastnice řízení upozornila, že rozporovaný územní plán byl k námitkám jiných subjektů přezkoumáván rozličnými senáty správních soudů a všechny návrhy na jeho zrušení byly zamítnuty a neúspěšné byly i navazující kasační stížnosti. Odkázala rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024sp. zn. I. ÚS 1257/24, kterým byla ústavní stížnost zpochybňující rozhodnutí správních soudů odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.11. Stěžovatelé v replice nesouhlasili se stanoviskem vedlejší účastnice řízení a setrvali na své argumentaci.V.Posouzení důvodnosti ústavní stížnostiV. 1. Obecné principy12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, kdyby obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelů. Tak se tomu ale v nyní posuzované věci nestalo, a proto byla ústavní stížnost shledána nedůvodnou.13. Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti otázkou způsobilosti územního plánu zasáhnout do vlastnického práva k nemovitostem v jeho obvodu vícekrát zabýval. Dospěl přitom k závěru, že obecně jde o zásah ústavním pořádkem aprobovaný (srov. usnesení ze dne 19. 8. 2015sp. zn. IV. ÚS 2194/15), a to za předpokladu, že je vlastnické právo omezeno v souladu se zákonem a v přiměřené míře [blíže např. nález ze dne 8. 4. 2004sp. zn. II. ÚS 482/02(N 52/33 SbNU 39)]. Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Stávající koncepce ochrany vlastnického práva podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že každému je zaručeno právo vlastnit majetek a vlastnickému právu všech vlastníků je přiznán stejný zákonný obsah a ochrana. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně nedotknutelné. Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým se rozumí zejména ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přípustné míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Nicméně tak jako jiná základní práva lze rovněž vlastnické právo omezit, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu [srov. např. nález ze dne 15. 12. 1994sp. zn. III. ÚS 102/94(N 61/2 SbNU 175)].14. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 5. 2013sp. zn. III. ÚS 1669/11(N 76/69 SbNU 291) též vyzdvihl, že územní plán je společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy. Stanovit funkční využití území a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování je součástí zcela legitimního rozhodnutí zastupitelstva obce, které plně spadá do samostatné působnosti obce, do které správní soudy mohou pouze minimálně zasahovat.15. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120) aprobovanou Ústavním soudem, v případě, kdy je územním plánem zasaženo do vlastnického práva osob, je třeba zkoumat, zda byly odpůrcem v daném případě dodrženy zásady subsidiarity a minimalizace zásahu. Ty jsou dodrženy, pokud zásah má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod; zásah je činěn v nezbytně nutné míře; zásah je činěn nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli; zásah je činěn nediskriminačním způsobem a zásah je činěn s vyloučením libovůle (podmínky musí být splněny kumulativně).16. Ústavní soud dále odkazuje na svá usnesení ze dne 18. 3. 2010sp. zn. III. ÚS 3108/09a ze dne 10. 4. 2018sp. zn. IV. ÚS 3548/17. I v nyní posuzované věci se uplatní závěr, že neexistuje subjektivní právo na určitou podobu územního plánu či na to, aby pozemku byl "určen" územním plánem stěžovatelem zamýšlený režim. Nelze se tak bez dalšího dovolávat ochrany dobré víry či legitimního očekávání ve vztahu k určité podobě územního plánu, neboť územní plán se s ohledem na potřebu úpravy poměrů v území neustále vyvíjí. Na tento vývoj - jak správně v nyní napadeném rozhodnutí zmínil i Nejvyšší správní soud - konkrétní obec reaguje v rámci realizace svého práva na samosprávu, do něhož spadá i pořizování a změna územního plánu.17. Tato východiska se podle Ústavního soudu musí prosadit i v nyní posuzované věci, přičemž je třeba přihlédnout k tomu, zda byla změna územního plánu dostatečně vysvětlena a odůvodněna a zda zvolené řešení má legitimní důvody a je proporcionální.V. 2. Aplikace obecných principů na posuzovaný případ18. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující správní soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.19. Stěžovatelé do značné míry opakují argumentaci, s níž se oba správní soudy již náležitě vypořádaly. Soudy se argumentací stěžovatelů podrobně zabývaly a na jejich námitky reagovaly (srov. např. odst. 17 a násl. rozsudku Nejvyššího správního soudu nebo odst. 86 a násl. rozsudku krajského soudu). Soudy pro své závěry vyšly z napadaného územního plánu. Vysvětlily, že stávající příliš vysoká urbanizace a s tím spojené dopravní zatížení v daném území se z hlediska ochrany zdraví a životního prostředí, rovněž s ohledem na blízkost dvou chráněných krajinných oblastí, negativně promítá do situace v dané oblasti (oblast Žďárku, k tomu srov. např. str. 15, 59, 60, 89 nebo 143 územního plánu). To územní plán reflektoval a s ohledem na konkrétní situaci v oblasti preferoval ochranu přírodních a kulturních hodnot v daném území a neprohlubování již v současnosti velkého zatížení. S ohledem na probíhající realizaci výstavby na stěžovateli uváděné ploše další výstavbu sice korigoval, avšak umožnil. Rozsáhlé pozemky stěžovatelů zastavěny nejsou vůbec, jsou využívány jako zemědělské pozemky a k takovému využití směřovala nejnověji i výstavba příjezdové komunikace (str. 186 územního plánu). Stejně tak neobstojí ani závěr stěžovatelů, že zvýšená ochrana životního prostředí se měla realizovat např. na ploše pozemku Z19 a nikoli na jejich pozemcích. V tomto ohledu vysvětlily, proč pro cíl sledovaný územním plánem není tato plocha tak významná, jako pozemky stěžovatelů. Argument stěžovatelů, že snaha chránit životní prostředí je blanketní argument používaný, aniž by byly zkoumány konkrétní okolnosti, neobstojí.20. Správní soudy se také zabývaly stěžovateli tvrzeným rozporem mezi předmětným územním plánem a cíli a úkoly územního plánování ve smyslu § 18 a § 19 stavebního zákona. Takový rozpor však neshledaly, což podrobně odůvodnily (viz bod 22 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu a bod 73 odůvodnění rozsudku krajského soudu).21. Stěžovatelé tvrdí, že vedlejší účastnice řízení v dané věci zneužila svého postavení a že územní plán je vůči stěžovatelům diskriminační s cílem zamezit jim v realizaci jejich developerského projektu. Stavební zákon omezoval platnost územně plánovací dokumentace schválené před rokem 2006, tedy i původního územního plánu vedlejší účastnice řízení. To bylo důvodem, proč vedlejší účastnice řízení přistoupila ke zpracování napadaného územního plánu (srov. str. 49 územního plánu). Za takové situace již musela respektovat cíle, záměr a doporučení nadřízených závazných územně plánovacích instrumentů, které zdůrazňovaly ochranu životního prostředí a zemědělského půdního fondu. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje například na závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 12. 1. 2021, z něhož vyplývá, že Územní studie krajiny ORP Ústí nad Labem navrhuje změnu využití lokality P6. Tento postup vedlejší účastnice řízení nevykazuje prvky libovůle či zneužití jejího postavení či úmyslného jednání na úkor stěžovatelů.22. Vedlejší účastnice řízení poukázala na nadřízenou územně plánovací dokumentaci, jež musela při přípravě územního plánu respektovat. Upozornila také na stanovisko Magistrátu města Ústí nad Labem, podle nějž je projekt průmyslové zóny, jehož měly být pozemky stěžovatelů součástí, z pohledu ochrany životního prostředí problematický. Závazné nadřízené instrumenty i stanovisko statutárního města Ústí nad Labem promítla do posuzování výše uvedených specifik oblasti, v níž se nacházejí pozemky stěžovatelů. Rovněž vzala v potaz skutečnost, že stěžovatelé dosud využívají pozemky jako pozemky zemědělské, k čemuž směřoval i poslední záměr umístění stavby - přístupové cesty k údržbě a obsluze pozemků pro účely jeho zemědělského využití (srov. zejm. str. 186 a 187 územního plánu). Vedlejší účastnice řízení ve vypořádání námitek vysvětlila, že stěžovatelé žádný konkrétní projekt nepředložili, nezahájili žádné kroky k realizaci jimi zmiňovaného developerské projektu a nedisponují žádným pravomocným územním či obdobným rozhodnutím, kterým by byla vázána. V této souvislosti vedlejší účastnice řízení odkázala zejména na zásady územního rozvoje a Územní studii krajiny ORP Ústí nad Labem. Tento postup vedlejší účastnice řízení nevykazuje prvky libovůle, zneužití jejího postavení či jiného úmyslného jednání na úkor stěžovatelů. Rovněž ve způsobu vypořádání námitek stěžovatelů vedlejší účastnicí řízení nelze spatřovat diskriminační postup či jiný ústavně právní deficit.23. Správní soudy, stejně jako vedlejší účastnice řízení, nepřehlédly, že není jasné, kdy má dojít k realizaci stěžovateli tvrzeného developerského projektu, resp. zda vůbec k jeho realizaci dojde. V této souvislosti lze také odkázat na vyjádření vedlejší účastnice řízení k ústavní stížnosti, že stěžovateli opakovaně zmiňovaná již realizovaná část jejich projektu nepřekračuje rámec příjezdové cesty pro zemědělské účely. Sami stěžovatelé v ústavní stížnosti přiznávají, že průmyslová zóna jako taková se zatím nerealizovala s ohledem na ekonomický a politický vývoj po roce 2009. V této souvislosti Ústavní soud doplňuje, že pozemky stěžovatelů byly vymezeny způsobem využití jako "území výroby příměstského typu - VP" v roce 2003. Konkrétně k tomu došlo změnou č. 2 Územního plánu sídelního útvaru obce Libouchec (dále jen "Změna č. 2 ÚP"), která nabyla účinnosti dne 30. 8. 2003 (Změna č. 2 ÚP je dostupná na webových stránkách vedlejší účastnice řízení www.libouchec.cz/obec-1/plany-a-pasporty/uzemni-plan-obce/?ftresult=územní+plán). Zároveň byla stanovena výstavba v lokalitě P6 (pozemky stěžovatelů) v I. etapě, tedy po nabytí platnosti Změny č. 2 ÚP (viz bod 9 Směrné regulativy Změny č. 2 ÚP, str. 58). Argumentaci stěžovatelů krizí v roce 2009 proto Ústavní soud shledává účelovou. S výstavbou na ploše P6 bylo počítáno hned po nabytí platnosti Změny č. 2 ÚP v roce 2003 (oproti výstavbě v dalších etapách, s níž se počítalo v horizontu cca 4-8 let od nabytí platnosti Změny č. 2 ÚP).24. Nemůže uspět ani námitka stěžovatelů, že vedlejší účastnice řízení dostatečně nepoměřovala veřejný zájem na ochraně životního prostředí a veřejný zájem na zvýšení zaměstnanosti v daném regionu, který by průmyslová zóna přinesla. Stěžovatelé mohou namítat pouze zásah do svých ústavně zaručených práv, přičemž tato námitka se netýká subjektivních práv stěžovatelů. Tato námitka stěžovatelů tudíž není relevantní.25. Omezení vlastnického práva stěžovatelů vedlejší účastnice řízení i soudy posuzovaly a související námitku stěžovatelů vypořádaly. Vedlejší účastnice řízení připomněla, že asi 3/4 plochy pozemků stěžovatelů je tvořeno - bez ohledu na značný rozsah výměry pozemků - jednou z nejkvalitnějších zemědělských půd. Proto je ve veřejném zájmu, aby takový půdní fond byl chráněn. Přednost ochrany tohoto veřejného zájmu ve vztahu k pozemkům stěžovatelů blíže rozvedla, resp. konkretizovala. Poukázala na to, že stěžovatelé dosud své pozemky využívali jako pozemky zemědělské a rovněž nově realizovaný záměr směřuje ke stejnému využití (k tomu srov. str. 186 územního plánu). Dále v kontextu ochrany přírody zdůraznila blízkost chráněných krajinných oblastí a odkázala na pasáže územního plánu, v nichž jsou popsány závažné problémy způsobené zatížením oblasti Žďárku nadměrnou dopravou a jeho sevřením dopravními tepnami. Pozemky stěžovatelů jsou součástí vymezeného veřejně prospěšného opatření "K4" - funkční nadregionální biokoridor územního systému ekologické stability (viz zásady územního rozvoje). Touto optikou, s přihlédnutím k dosavadnímu využití dotčených pozemků stěžovatelů i k deklarovanému záměru ponechat pozemky jejich zemědělskému využití, dospěla vedlejší účastnice řízení k závěru, že jde o omezení vlastnického práva stěžovatelů přiměřené. Krajský soud se pak toutéž optikou, při zvážení všech výše uvedených faktorů, velmi podrobně zabýval rovněž proporcionalitou zásahu do práv stěžovatelů a veřejným zájmem sledovaným územním plánem.26. S ohledem na výše uvedené vedlejší účastnice řízení podle Ústavního soudu prioritizaci ochrany životního prostředí konfrontovala s konkrétní situací a potřebami v dané oblasti. Reflektovala nezbytnost ochrany obyvatel Žďárku s ohledem na již stávající dopravní situaci a zdravotní rizika jeho obyvatel, vzala rovněž v potaz hospodářskou situaci v oblasti s tím, že již započatá či projektově plánovaná výstavba bude v korigované míře dokončena a vytvoří dostatek pracovních míst v oblasti. Tyto okolnosti a skutečnosti vzala v potaz a vyhodnotila při rozhodnutí o zachování hodnotné zemědělské půdy na pozemcích stěžovatelů, jejichž využití bylo v nedávně době deklarováno jako využití pro zemědělské účely a jiné využití bylo v rovině nejistých a nekonkrétních plánů v blíže neurčené budoucnosti (byť tato výstavba měla být již dávno realizována). Prizmatem výše uvedených skutečností soudy posuzovaly potenciální zásah do vlastnického práva stěžovatelů. Ústavní soud nezpochybňuje omezení práv stěžovatelů, jeho přiměřeností i z hlediska relevantní judikatury se zabývaly dostatečně rovněž obecné soudy. V řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, bylo učiněno zadost i závěrům nálezusp. zn. III. ÚS 3204/21. Závěru, že ochrana životního prostředí, a to s přihlédnutím ke konkrétní situaci a potřebám obyvatel v oblasti a situaci stěžovatelů, nikoliv jen jako prázdná floskule, je legitimním cílem, k jehož dosažení jsou využity přiměřené a vhodné prostředky, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stejně tak s ohledem na výše uvedené je závěr, že zásah do vlastnického práva stěžovatelů obstojí v testu proporcionality, ústavně souladný. Proto Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou neproporcionální, nezvažují-li zásah do jejich práv způsobený územním plánem ve srovnání s jeho přínosem pro životním prostředí.27. V napadených rozhodnutích je podle Ústavního soudu rovněž dostatečně vysvětleno, proč není porušen ani princip kontinuity územního plánování, resp. proč je důvodné a legitimní narušit kontinuální uspořádání a návaznost na dřívější územní plán, pokud jde o pozemky stěžovatelů. Krajský soud se v odst. 93 a 98 odůvodnění svého rozsudku rovněž takto vypořádává se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 171/2018, na něž odkazují stěžovatelé. Je v nich vysvětleno, že stěžovatelé nemohli legitimně očekávat, že po celou dobu trvání jejich (spolu)vlastnického práva nedojde ve vztahu k jejich pozemkům k žádným změnám v rámci územního plánování, což odpovídá názoru Ústavního soudu vyjádřenému ve výše citovaném usnesení ze dne 10. 4. 2018sp. zn. IV. ÚS 3548/17. Územní plán v dané lokalitě byl dlouhodobě stabilní a beze změn. Nový územní plán byl přijat nikoliv na základě nahodilé souhry okolností, jakou je například skladba obecního zastupitelstva po volbách, ale v návaznosti na vývoj poměrů v dané lokalitě a s tím také souvisejícími požadavky nově připravené nadřízené územně plánovací dokumentace.28. V kontextu ochrany legitimního očekávání a stability a trvalosti územního plánu je rovněž třeba připomenout znění § 102 odst. 2 a odst. 3 stavebního zákona. Citované ustanovení upravuje povinnost k náhradě škody, která mohla vlastníkovi pozemku vzniknout v důsledku změny územního plánu, přičemž odškodnění újmy bylo omezeno lhůtou 5 let. Došlo-li ke změně územního plánu ve lhůtě delší než pěti let, uvedená náhrada vlastníkovi pozemku (až na zákonem vymezené výjimky) nenáležela. Ani zákonodárce tedy nepočítal s bezvýjimečnou "perpetualitou" územního plánu a uvedeným limitem odpovědnosti za škodu způsobenou změnou územního plánu naznačil časové meze legitimního očekávání neměnnosti územního plánu. K tomu je třeba zopakovat, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že samotný princip ochrany legitimního očekávání vlastníků pozemků, jejichž vlastnictví bylo dotčeno změnou územního plánu, není jediným hlediskem, které je nutno při posuzování důsledků takové změny zohledňovat. Podle přesvědčení Ústavního soudu se vedlejší účastnice řízení velmi podrobně zabývala srovnáním principu kontinuity územního plánu a legitimního očekávání stěžovatelů na straně jedné a nutností zohlednit i veřejný zájem na ochraně životního prostředí, který se významně dostal do popředí právě v souvislosti se stavebním zákonem (tedy zákonem č. 183/2006 Sb.) na straně druhé.29. Pokud jde o námitku vztahující se k nedostatku poučení, odkaz stěžovatelů na nálezsp. zn. III. ÚS 2329/21neobstojí. V něm Ústavní soud správním soudům vytknul, že ač byla stěžovatelka se svojí argumentací úspěšná k jí specifikovaným pozemkům, správním soudům muselo být zjevné, že stejná úspěšná argumentace se týká i pozemků, které v rámci svých opravných prostředků neuvedla. Správní soudy podle Ústavního soudu pochybily, pokud stěžovatelku o tomto nedostatku nepoučily. Taková situace ve věci stěžovatelů ovšem nenastala. Ústavní soud v tomto kontextu odkazuje také na přiléhavé závěry Nejvyšší správního soudu obsažené ve vyjádření k ústavní stížnosti, poukazující na odlišnosti mezi soudním řízením správním a občanským soudním řízením, které se projeví i v rámci poučovací povinnosti soudu.30. Ústavněprávní relevanci nemá ani námitka stěžovatelů, že krajský soud byl v rámci odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí příliš aktivistický, pokud posuzoval, zda stěžovatelé měli dostatek času jimi proklamovaný developerský projekt realizovat. Stěžovatelé nevysvětlují, v čem by eventuální absence takového, byť třeba nevhodného, konstatování mohla ústavní stížností napadená rozhodnutí změnit. Ústavní soud nezpochybňuje, že stav, v rámci něhož byly pozemky stěžovatelů začleněny do výstavby související s průmyslovou zónou, trval dlouho, ač ani předchozí územní plán, k němuž se stěžovatelé argumentačně vztahují, nebyl ve vztahu k využití pozemků stěžovatelů zcela neměnný. Ústavní soud akceptuje, že bylo a je autonomním rozhodnutím stěžovatelů, jak (resp. jak rychle) postupovali s přípravou svého projektu. Na druhou stranu není překvapivé, že na společenský a ekonomický vývoj v tomto nikoli zcela krátkém časovém období reagovala i politika územního plánování. Rovněž vedlejší účastnice řízení musela při územním plánování reflektovat nejen zmenšení zájmu o průmyslovou výstavbu, ale také stále se zhoršující životní prostředí (srov. k tomu též argumentaci shora).31. Ústavní soud nemůže souhlasit ani s tím, že orgány veřejné moci v daném případě překročily zákonný rámec jejich působnosti, když veřejnou moc neuplatňovaly pouze tam, kde je to nezbytné. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že takové hodnocení není správné. Stěžovatelé zároveň toto své tvrzení podrobnější argumentací nepodporují. Správnost postupu orgánů veřejné moci (správní soudy z toho nevyjímaje) Ústavní soud potvrdil i v nedávné související věci, kdy ústavní stížnost odmítl shora zmiňovaným usnesenímsp. zn. I. ÚS 1257/24. V tomto usnesení Ústavní soud shrnul i limity soudního přezkumu při hodnocení nového územního plánu (jeho změn).VI.Závěr32. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů zamítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 19. listopadu 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_103.txt |
337 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti V. F., zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024, č. j. 53 Co 26/2024-1019, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. září 2023, č. j. 41 P 41/2020-961, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a J. F., nezletilé A. F. a nezletilého P. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí1. Napadeným rozsudkem obvodní soud svěřil nezletilé do péče otce, upravil běžný styk stěžovatelky s nezletilými od středy sudého týdne do pondělí lichého týdne, upravil prázdninový styk stěžovatelky s nezletilými, uložil stěžovatelce platit výživné na oba nezletilé a zaplatit dluh na výživném, zamítl návrh na zrušení soudního dohledu nad výchovou nezletilých, konstatoval změnu výroku I rozsudku ze dne 11. 8. 2022, č. j. 41 P 41/2020-429, a stanovil předběžnou vykonatelnost výroků o péči a styku. Rozhodnutí o péči a styku odůvodnil obvodní soud tím, že oba rodiče jsou schopni o nezletilé pečovat, nezletilí si však přejí být v péči otce a se stěžovatelkou se pouze vídat. Styk stěžovatelky s nezletilými však obvodní soud neomezil tak, jak si přáli nezletilí, ale zachoval širší styk.2. Stěžovatelka napadla rozsudek obvodního soudu odvoláním, které následně vzala částečně zpět, a odvolávala se pouze do výroků o výživném. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí odvolání, rozsudek obvodního soudu změnil tak, že běžný styk stěžovatelky s nezletilými upravil na každý sudý týden od pátku do neděle, uložil stěžovatelce platit výživné pro nezletilou A. ve výši 4 200 Kč měsíčně a pro nezletilého P. ve výši 3 800 Kč měsíčně a zaplatit dluh na výživném. Ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil. Po doplnění dokazování městský soud shledal, že stěžovatelka výrazně snižuje své rodičovské kompetence tím, že nezletilé fyzicky trestá, pokouší se je manipulovat, citově je vydírá a není schopna zajistit jejich řádné vzdělávání. Z toho důvodu je nutné její styk s nezletilými zúžit.II.Argumentace stěžovatelky3. Stěžovatelka podává proti shora označeným usnesením ústavní stížnost. Tato usnesení podle ní porušují její základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.4. Stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení. Nesouhlasí s tím, že městský soud rozhodl o neúčinnosti jejího částečného zpětvzetí odvolání. Tento postup zákon neumožňuje, neboť § 15 z. ř. s. se vztahuje pouze na zpětvzetí návrhů na zahájení řízení, nikoliv na zpětvzetí odvolání. Rozsudek městského soudu byl pro stěžovatelku překvapivý. Ačkoliv městský soud vycházel převážně z důkazů provedených před obvodním soudem, dospěl ke zcela odlišným skutkovým závěrům. Stěžovatelka po celou dobu řízení upozorňovala na skutečnost, že otec nezletilé vůči ní manipuluje a snaží se ji z péče o nezletilé zcela vyloučit. Rovněž upozornila na riziko syndromu zavrženého rodiče.5. Stěžovatelka dále nesouhlasí se skutkovými zjištěními městského soudu. Není pravdou, že by zanedbávala školní docházku nezletilých. Tato skutečnost byla vyvrácena zprávou základní školy, ze které plyne, že k absenci dětí bez omluvy v době styku se stěžovatelkou již nedochází. Městský soud naopak nezohlednil zanedbávání školní docházky nezletilých při péči otce. Otcem tvrzené odmítání stěžovatelky nezletilými vyvrací událost za přítomnosti Policie ČR, při které nezletilí chtěli ke stěžovatelce, jakož i zprávy Area Fausta o proběhlých asistovaných stycích nezletilých se stěžovatelkou. Tvrzení otce, podle něhož stěžovatelka nezletilého trestala tím, že musel spát na zemi, neodpovídá sdělení nezletilého, který uvedl, že na zemi spal proto, že nechtěl ničit pohovku. Ze znaleckého posudku zpracovaného v rámci předchozího rozhodování ve věci nezletilých nevyplynulo, že by nezletilí stěžovatelku odmítali, naopak ji před otcem upřednostňovali. Vzhledem k nízkému věku nezletilých neměly obecné soudy vycházet pouze z jejich přání, ale měly nechat zpracovat i znalecký posudek za účelem zjištění možné manipulace s nimi. Otec nyní stěžovatelce nezletilé odmítá předávat.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že v části, která směřuje proti výrokům II až V, části výroku VI a výroku X rozsudku obvodního soudu, které následně změnil městský soud, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno.7. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.9. Stěžovatelka především polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, která zpravidla ústavněprávnímu přezkumu nepodléhají [nálezsp. zn. I. ÚS 2864/09(N 101/57 SbNU 305)]. Jinak tomu není ani v této věci, extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry Ústavní soud neshledal. Skutkový závěr městského soudu, že rodičovské kompetence stěžovatelky jsou snížené, je dostatečně podložen provedenými důkazy (body 10, 14 a 15 rozsudku městského soudu). Nezletilí vyjadřují své výhrady k péči stěžovatelky konzistentně a nezávisle na sobě (bod 18 rozsudku městského soudu). Nic nenasvědčuje tomu, že by tyto jejich postoje byly důsledkem manipulace otce. Pokud za této situace obecné soudy nenařídily znalecké zkoumání, nevybočuje tento jejich postup z mezí volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Je proto zcela v zájmu nezletilých, aby obecné soudy respektovaly jejich názor, který sice není jediným kritériem při rozhodování soudů o péči rodičů o nezletilé dítě [nálezsp. zn. I. ÚS 2482/13(N 105/73 SbNU 683), bod 23], v dané věci je však nutné zohlednit i chování stěžovatelky, kterým snižuje své rodičovské kompetence. Zároveň je vhodné, aby stěžovatelka měla stále možnost výchovně na nezletilé působit a jejich výhrady vůči ní odstranit. Obecnými soudy nastavený rozsah styku jí tuto možnost poskytuje a nelze tudíž uzavřít, že by obecnými soudy zvolená úprava péče a styku porušovala stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva či svobody.10. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že městský soud nemohl rozhodnout o neúčinnosti částečného zpětvzetí jejího odvolání, neboť odvolací řízení není řízením, které lze zahájit i bez návrhu (§ 201 o. s. ř. ve spojení s § 15 z. ř. s.). Městský soud však přesto rozsudek obvodního soudu ve výrocích o péči a styku, jakož i ve výrocích na ně navazujících, přezkoumat mohl, a to na základě § 28 odst. 2 z. ř. s., které umožňuje odvolacímu soudu přezkoumat i ty výroky rozsudku, které nejsou předmětem odvolání, bylo-li možné řízení ve věci zahájit i bez návrhu. To v daném případě možné bylo (§ 13 odst. 1, ve spojení s § 466 písm. b) a d) a § 468 odst. 1 a 2 z. ř. s.). Proto přezkoumal-li městský soud na základě odvolání stěžovatelky proti výrokům o výživném i výroky o péči a styku a na ně navazující výroky, byl tento jeho postup v souladu se zákonem.11. Rozsudek městského soudu nelze označit za překvapivý. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě před vydáním rozhodnutí. Vyžaduje, aby účastníci měli možnost účinně k relevantním otázkám argumentovat [nálezsp. zn. IV. ÚS 1247/20(N 173/102 SbNU 18), bod 23]. Tuto možnost stěžovatelka měla, neboť možnost pouze víkendového styku navrhoval již od počátku řízení kolizní opatrovník (bod 5 rozsudku obvodního soudu, bod 10 rozsudku městského soudu) a na snížené rodičovské kompetence stěžovatelky bylo možné usuzovat po celou dobu řízení na základě prováděného dokazování.IV.Závěr12. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1030.txt |
338 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, č. j. 8 Tdo 870/2021-4965, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, č. j. 5 To 46/2020-4889, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 5. 2020, č. j. 46 T 10/2019-4814, byl stěžovatel shledán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ") a byl podle § 209 odst. 5 TZ odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) TZ zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 TZ mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle ustanovení § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ") byla poškozená Česká republika - Správa státních hmotných rezerv odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání stěžovatele (a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze) zrušil rozhodnutí městského soudu ve výroku o náhradě škody a podle ustanovení § 259 odst. 3 TŘ znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost podle § 228 odst. 1 TŘ zaplatit poškozené na náhradě škody částku 13 837 410,84 Kč. V ostatních výrocích ponechal rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele podané proti všem výrokům vrchní soud jako nedůvodné podle § 256 TŘ zamítl.4. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud.5. Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýká, že nesprávně vyhodnotily naplnění všech znaků objektivní a zejména subjektivní stránky trestného činu podvodu podle ustanovení § 209 TZ. Zdůrazňuje, že skutková zjištění obecných soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel s ohledem na subjektivní stránku uvedeného trestného činu konkretizuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by "záměrně uváděl SSHR nepravdu o stavu TTO pro účely účtování odměny za ochraňování TTO, neboť byl přesvědčen, že uvádí stavy TTO, které pro účely účtování odměny za ochraňování TTO uvádět má." Má za to, že v namítaném jednání by bylo možno shledat pouze zavinění ve formě nedbalosti, které však nepostačuje pro závěr o jeho trestnosti. Stěžovatel současně rozporuje rozhodnutí o nároku na náhradu škody, jenž byl uplatněn poškozenou, přičemž uvádí, že veškeré závazky vůči poškozené byly vypořádány dohodou ze dne 28. 2. 2013.6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.7. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 84/94ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 166/95ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesenísp. zn. III. ÚS 376/03ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný.8. K tomu je vhodné dále uvést, že stěžovatelem zmíněné pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či k osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 1975/08ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nálezsp. zn. III. ÚS 1624/09ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nálezsp. zn. I. ÚS 553/05ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].9. Uplatnění principu presumpce neviny a z něj vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádnému ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jeden ze skupiny důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.11. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud přitom nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.12. Ke klíčové námitce týkající se prokázání subjektivní stránky trestného činu se vzhledem k dovolací argumentaci stěžovatele podrobně vyjádřil rovněž Nejvyšší soud, který po přezkoumání rozhodnutí městského i vrchního soudu uzavřel (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 29), že stěžovatel "jednal v přímém úmyslu obohatit se a obohatit se na úkor SSHR, neboť si byl vědom, že jako představitel společnosti X předkládal SSHR výkazy o stavu a obratu zásob obsahující údaje neodpovídající skutečnosti a na základě toho požadoval výplatu odměny ve výši, na kterou neměl nárok." Nejvyšší soud tak potvrdil závěry nižších soudů, že došlo k naplnění znaků zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) TZ, neboť "obviněný byl seznámen se Smlouvou o ochraňování státních hmotných rezerv č. 20051014 a s jejími dodatky, tudíž věděl, jakým způsobem je stanovena odměna a že se odvíjí od skutečně ochraňovaného, nikoliv toliko evidovaného množství, přičemž z výpovědí svědkyň H. R. a M. N., které pracovaly jako asistentky ve společnosti X, a rovněž z výpovědí dalších svědků - účetní J. J. a auditora J. Š. - vyplynulo, že si byl velmi dobře vědom, že množství ochraňovaného TTO, které je skutečně umístěno v nádržích jednotlivých skladů, je nižší než množství TTO, které je vykazováno SSHR" (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 27). Tyto závěry považuje zdejší soud za zcela odpovídající a přesvědčivé.13. Co se týká námitky směřující proti výroku o náhradě škody, který stěžovatel rozporuje odkazem na dohodu uzavřenou mezi poškozenou a společností X, v níž stěžovatel působil jako jediný člen představenstva, postačí ve shodě s vrchním soudem uvést, že zmíněná dohoda ze dne 28. 2. 2013 se týkala pouze doplnění stavu ochraňovaných hmotných rezerv a vzájemného finančního vyrovnání za období od 1. 11. 2012 do 28. 2. 2013 (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 58). Náhrada škody za jednání popsané ve výroku rozsudku městského i vrchního soudu, tj. jednání zahrnující období od července 2009 do března 2012, nebyla touto dohodou dotčena (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 35). Jak současně doplnil Nejvyšší soud, "jestliže obviněný jako pachatel trestného činu, jehož zákonným znakem je způsobení škody na cizím majetku, takovou škodu způsobil, je logické, že se mu při splnění dalších podmínek uloží povinnost k náhradě škody. Trestný čin v této věci totiž nespáchala [uvedená] společnost, jejímž byl obviněný jednatelem, ale sám obviněný (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002)." Ústavní soud na těchto závěrech neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.14. Lze tak uzavřít, že Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není další soudní instancí, nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10300.txt |
339 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků pro dům čp. 547, Pod Kopečkem, Pardubice, se sídlem tamtéž, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 4 As 280/2021-31, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2021, č. j. 39 A 4/2021-32, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele podaná proti usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který takto odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 3. 5. 2021, č. j. KrÚ 32151/2020/130/OMSŘI/Be. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatel nedodržel lhůtu pro podání žaloby. Ta se v případě předmětného správního řízení dle § 2 odst. 2 (v napadených rozhodnutích se uvádí § 2 odst. 1) zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon) zkracuje na polovinu, a činí tak jeden měsíc od doručení rozhodnutí krajského úřadu jako odvolacího správního orgánu. Krajský soud proto žalobu stěžovatele odmítl pro opožděnost.3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nezákonnost postupu správních orgánů jak při zahájení správního řízení, tak i v jeho průběhu, zejména při doručování písemností či plnění poučovací povinnosti. Stěžovatel zastává názor, že nebylo-li správní řízení zahájeno a vedeno dle liniového zákona a nebyl-li o této skutečnosti jako účastník řízení vyrozuměn, nelze vůči němu uplatňovat ani zkrácené lhůty vztahující se na řízení vedená v režimu tohoto zákona. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že ačkoliv vady správního řízení uznal, podstatou sporu se odmítl zabývat a čistě formalisticky a účelově přistoupil pouze k hodnocení včasnosti podané žaloby. V takovém postupu soudů spatřuje stěžovatel odepření spravedlnosti. V ústavní stížnosti se pak dále zabývá ústavním přesahem právní úpravy zkrácení lhůt dle liniového zákona a upozorňuje rovněž na zkrácení svých práv již ve správním řízení, kdy mu, jako společenství vlastníků jednotek, nebylo přiznáno postavení účastníka řízení.4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.5. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.6. Ústavní soud předně připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Je-li ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.7. Nejprve je třeba uvést, že v nyní podané ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje námitky, kterými se již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zabýval a dostačujícím způsobem je i vypořádal. Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby pro opožděnost, lze ji podat pouze z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (jak ostatně stěžovatel učinil) a Nejvyšší správní soud se v takovém případě zabývá výlučně tím, zda byly splněny zákonné předpoklady pro odmítnutí žaloby, nikoliv věcí samou ve smyslu přezkumu zákonnosti postupu správních orgánů (včetně přiznání postavení účastníka v řízení), neboť to před ním nečinil ani krajský soud.8. Nejvyšší správní soud dal sice částečně stěžovateli za pravdu v tom ohledu, že v jednotlivých oznámeních o zahájení územního řízení nebylo uvedeno, že se jedná o řízení dle liniového zákona, a že není zřejmé, zda bylo poučení účastníků řízení zákonným způsobem publikováno na úřední desce, avšak současně zohlednil, že stěžovatel byl již v době, kdy podával odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, obeznámen s právním režimem předmětné stavby, od kterého se odvíjí i lhůty k podání správní žaloby. Zjevné to později bylo i ze žalobou napadeného správního rozhodnutí. Nedodržel-li tedy stěžovatel lhůtu, která počala běžet dnem zveřejnění této písemnosti na úřední desce krajského úřadu (přitom řádné doručení rozhodnutí o odvolání tímto způsobem stěžovatel sám potvrdil), nelze krajskému soudu vytýkat, že žalobu stěžovatele pro opožděnost odmítl, a ani Nejvyššímu správnímu soudu, že následně takový postup aproboval.9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Ve stěžovatelově případě totiž nelze hovořit o jím tvrzeném odepření spravedlnosti, jelikož mu možnost přístupu k soudu zůstala zachována, a nic mu nebránilo ji využít. V posuzované věci tedy Ústavní soud shledal, že správní soudy aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.10. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10301.txt |
340 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele prof. Ing. Ignáce Hozy, CSc., zastoupeného JUDr. Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 40, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 7 As 98/2021-22, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, č. j. 8 A 170/2017-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 (poznámka ÚS: správně se jedná o právo na soudní ochranu) a právo na projednání věci v přítomnosti účastníků soudního řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; obě citovaná práva přitom dle něj zaručuje též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl v roce 2010 rozhodnutím prezidenta republiky (dále jen jako "žalovaný") odvolán z funkce rektora Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V roce 2013 se stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného bránil správní žalobou, kterou však Městský správní soud odmítl jako opožděnou, neboť byla podána více než tři roky po uplynutí zákonné lhůty k jejímu podání. Toto rozhodnutí správního soudu obstálo v následném přezkumu provedeném Nejvyšším správním soudem a následná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017,sp. zn. Pl. ÚS 13/17(všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).3. V říjnu 2017 stěžovatel podal u Městského soudu v Praze v nyní přezkoumávaném řízení další žalobu domáhající se zrušení rozhodnutí žalovaného. Namítal zejména, že mu rozhodnutí žalovaného nebylo nikdy řádně doručeno, díky čemuž nemohla a nemůže být jeho žaloba proti citovanému rozhodnutí podána opožděně. K osvědčení svého tvrzení navrhoval provedení důkazů (mj. písmoznalecký posudek, který by prokázal údajnou nepravost podpisu stěžovatele na dokumentu potvrzujícím převzetí rozhodnutí žalovaného), a požadoval nařízení jednání ve věci. Městský soud v Praze však nyní napadeným usnesením žalobu znovu odmítl jako opožděnou, přičemž nařízení jednání či zpracování znaleckého posudku považoval za neúčelné. Kasační stížnost stěžovatele následně Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V podrobném odůvodnění se plně ztotožnil s právním i skutkovým hodnocením nalézacího soudu. Ten nepochybil ani v tom, že přes požadavek stěžovatele ve věci rozhodl bez jednání. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu i názorem doktríny totiž není nutné uskutečňovat jednání v případech, kdy soud nerozhoduje o věci samé, ale například žalobu odmítá, jak se tomu stalo právě v tomto případě.4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.5. Stěžovatel s v záhlaví uvedenými rozhodnutími správních soudů nesouhlasí. Jeho základní námitka směřuje proti nenařízení jednání nalézacím soudem. Cituje stručné teze z několika rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a s odkazem na ně dochází k závěru, že s výjimkou mimořádných okolností čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vždy zaručuje účastníkům soudního řízení právo na projednání věci ve veřejnosti přístupném jednání.6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu posouzení je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.7. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze a ani poté Nejvyšší správní soud neporušily základní práva stěžovatele.9. Argumentace stěžovatele, že soud musí v každém řízení nařídit veřejné jednání, v obecné rovině neobstojí. Jak již dostatečně vysvětlil Nejvyšší správní soud, dané platí pouze tehdy, hodlá-li soud v řízení rozhodnout ve věci samé. Bylo by totiž absurdní trvat na nařízení jednání ve všech případech, typicky i pokud je žaloba odmítána z formálních důvodů typu neodstranění vad podání či zmeškání lhůty, tzn. pro nesplnění podmínek řízení. Smyslem veřejného jednání soudu je totiž především provádění dokazování ohledně relevantních skutkových okolností rozhodované věci a nedává proto žádný rozumný smysl provádět dokazování v těch případech, kdy nejsou splněny podmínky řízení a soud se proto k meritornímu rozhodování vůbec nedostane. Ani stěžovatelem odkazovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva nedovozuje opak, neboť ústní jednání považuje za nezbytné jen tehdy, jestliže soudy "řeší významné právní či skutkové otázky" či "ke správnému zjištění skutkového stavu" (srov. citace z rozhodnutí Fischer proti Rakousku a Malhous proti České republice přímo uváděné stěžovatelem). Nic podobného však soudy při odmítnutí žaloby pro opožděnost nečiní.10. Pozice stěžovatele je ostatně značně specifická rovněž v konkrétní rovině, neboť jde o jeho druhý pokus napadnout stejné rozhodnutí žalovaného, přičemž opožděnou byla shledána již žaloba podaná jako první. Jelikož v původním řízení stěžovatel neplatné doručení rozhodnutí o odvolání z pozice děkana vůbec nenamítal, ačkoliv by daná skutečnost zřejmě mohla sehrát určitou roli, nelze jeho aktuální snahu uplatnit tento důvod vnímat jinak než jako účelovou. V neposlední řadě Ústavní soud nepřehlédl, že řádnost doručení rozhodnutí o odvolání stěžovateli osvědčuje řada v původním řízení prokázaných nezpochybnitelných skutečností.11. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že neshledal žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10302.txt |
341 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti ELTODO, a.s., sídlem v Praze, Novodvorská 1010/14, zastoupené Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem v Brně, Kopečná 987/11, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3318/2020-751 ze dne 23. 9. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 365/2019-618 ze dne 12. 6. 2020, ve znění opravných usnesení téhož soudu č. j. 13 Co 365/2019-628 ze dne 7. 7. 2020 a č. j. 13 Co 365/2019-634 ze dne 28. 7. 2020, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 21 C 211/2017-477 ze dne 27. 6. 2019, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 000 000 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opřela o ujednání článku III bodu 5 smlouvy o úplatném postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2016 s tvrzením, že došlo k rozdílu mezi účetní hodnotou 49,99 % akcií společnosti Centrum Novodvorská, a.s., emitovaných stěžovatelkou, podle rozvahy společnosti Centrum Novodvorská, a.s. k 30. 11. 2015 (584 597 143 Kč) a hodnotou těchto akcií zjištěnou na základě auditované účetní závěrky téže obchodní společnosti ke dni 31. 12. 2015 (333 865 000 Kč). Tento rozdíl měl tedy činit 250 732 143 Kč. Z této částky na žalovaného měla připadnout částka 20 058 571 Kč, o níž tak měla být dle smlouvy snížena úplata za postoupení pohledávek. Protože stěžovatelka žalovanému dne 14. 3. 2016 zaplatila v souladu s podmínkami sjednanými v téže smlouvě 8 000 000 Kč, požadovala po žalovaném toto plnění zpět, neboť se dle ní později ukázalo, že žalovanému nárok na výplatu této částky dle zmíněné smlouvy ve skutečnosti nevznikl.Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu stěžovatelky zamítl. K odvolání stěžovatelky proti celému rozhodnutí nalézacího soudu a k odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem (ve znění opravných usnesení) rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy vyložily její právní jednání i právní jednání žalovaného v naprostém rozporu se smluvním ujednáním. Stěžovatelka má za to, že soudy vycházely ohledně zjištění úmyslu stran smlouvy pouze z důkazů navržených vedlejším účastníkem. Naproti tomu její důkazní návrhy (kupř. na výslech předsedkyně jejího představenstva) zůstaly ze strany soudů bez patřičné odezvy. Ustanovení čl. III bodu 5 dotčené smlouvy o postoupení pohledávek pokládá stěžovatelka za zcela jasné ujednání, odpovídající jak její vůli, tak i (v době jejího uzavření) vůli vedlejšího účastníka. Jakkoli se stěžovatelka dle svých slov v průběhu řízení před soudy vypořádala s výkladovými otázkami vyplývajícími z ustanovení § 555 a násl. občanského zákoníku, soudy daly přednost interpretaci, v jejímž důsledku došlo ke změně smyslu a obsahu jinak jasného právního úkonu, což je dle jejího názoru v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na niž příkladmo odkázala. Stěžovatelka se rovněž zaměřila na dle jejího mínění zřetelný závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva o postoupení pohledávek vlastně měla být simulovaným právním jednáním, zastírajícím sjednání úplaty za převod akcií. Městský soud měl při odpovědi na tuto otázku pochybit tím, že za platná pokládá obě jednání, tedy jak simulované, tak i disimulované. Nejvyšší soud pak dle ní pochybil mimo jiné tím, že se odmítl touto otázkou zabývat, když ji chybně označil za otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí soudů je zřejmé, že jádrem sporu mezi stěžovatelkou a soudy (potažmo žalovaným) je výklad dílčího smluvního ustanovení, konkrétně čl. III bodu 5 předmětné smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2016. Ústavní soud přezkoumal vytýkaný postup soudů a úvahy, na nichž svá rozhodnutí založily, avšak nezjistil, že by soudy byly vybočily z kautel spravedlivého procesu či že by jejich rozhodnutí trpěla jinými ústavně významnými nedostatky.Úvodem se sluší podotknout, že stěžovatelka je na straně jedné přesvědčena o jednoznačnosti inkriminovaného smluvního ustanovení, jež dle jejího názoru nelze racionálně interpretovat jinak, než jak to sama činí (resp. učinila), na druhou stranu v ústavní stížnosti výslovně připustila, že k posouzení téhož smluvního ustanovení jako neurčitého "by se našel dostatek důvodů, jak vyplývá i z rekapitulace průběhu řízení a stanovisek stran sporu v podaném dovolání", což by dle ní nepochybně způsobilo absolutní neplatnost smlouvy jako celku. Tato dichotomie v argumentaci stěžovatelky ovšem poněkud relativizuje nyní vznesené výhrady vůči tomu, jak dotčené smluvní ustanovení vyložily soudy. Zde je třeba zdůraznit, že soudy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu pohlížely na dané smluvní ustanovení spíše jako na platné nežli jako na neurčité, a tím i neplatné (srov. k tomu např. nálezy ve věcech sp. zn.III. ÚS 1336/18,II. ÚS 658/18čiIV. ÚS 3168/16), tedy snažily se co nejvíce šetřit autonomii vůle účastníků právního jednání. Sama skutečnost, že se jimi zaujatý výklad smluvního ustanovení neshoduje s tím, jak k němu přistupuje stěžovatelka, ještě nečiní bez dalšího závěry soudů ústavně nekonformními či jinak nesprávnými. Podstatné je, zda myšlenkový rámec, do něhož soudy své závěry vtělily, je srozumitelně a racionálně, zejména logicky podložen.Již z rozsudku nalézacího soudu plyne, že pro zamítnutí žaloby byla podstatná ta okolnost, že onen rozdíl v hodnotě akcií ve výši zhruba 250 000 000 Kč ve skutečnosti představuje rozdíl mezi historickou pořizovací cenou akcií a jejich oceněním metodou ekvivalence. Posledně uvedená metoda víceméně odráží reálnou hodnotu akcií, kdežto jejich historická pořizovací cena ztělesňuje jejich nominální hodnotu. Tuto skutečnost obvodní soud zjistil z výslechu a písemného sdělení svědka Ing. Ryneše, jenž dělal audity pro stěžovatelku i obchodní společnost Centrum Novodvorská, a.s. Ve spojitosti s tím nalézací soud poukázal na to, že v ujednání čl. III bodu 5 smlouvy o postoupení pohledávek není výslovně uvedeno, že úplata bude (či může být) snížena o rozdíl mezi účetní a reálnou hodnotou 49,99 % akcií stěžovatelky. Naopak se zde dle obvodního soudu hovoří toliko o rozdílu ve výši dat vykázaných v rozvaze, výkazu zisků a ztrát, ve zprávách o finančním auditu případně v auditu vztahující se ke společnosti Centrum Novodvorská, a.s., pokud tento rozdíl přesahuje částku 1 000 000 Kč. To odpovídá znění daného smluvního ustanovení, jehož citace jsou zachyceny nejen v napadených soudních rozhodnutích, nýbrž i v ústavní stížnosti.Klíčovým je v tomto směru úvaha nalézacího soudu, dle níž onen "rozdíl ve výši dat" nemůže představovat rozdíl mezi reálnou (faktickou) a nominální hodnotou akcií, a to z několika důvodů. Prvním z nich je, že smluvní strany v době uzavírání smlouvy o postoupení pohledávek znaly výstupy z prověrky společnosti Centrum Novodvorská, a.s., jejíž výstupy byly pro použití případné "slevy" z úplaty za postoupení pohledávek směrodatné potud, že se jednalo o výchozí data, která měla (resp. mohla) být poměřována s daty uvedenými v účetní závěrce téže obchodní společnosti. Obvodní soud připomněl, že právě již v této prověrce bylo výslovně uvedeno, že skutečná hodnota 49,99 % akcií stěžovatelky se pohybuje v rozmezí částek 300 a 400 milionů Kč. To odpovídalo posléze vyhotovené účetní závěrce společnosti Centrum Novodvorská, a.s. za období roku 2015 uvádějící účetní hodnotu téhož objemu akcií ve výši 333 865 000 Kč (viz bod 57 rozsudku obvodního soudu). Účetní hodnota akcií zde byla ovšem stanovena metodou ekvivalence (fakticky reflektující reálnou hodnotu akcií), nikoli na podkladě jejich historické pořizovací ceny, tj. nominální hodnoty. Jinak řečeno, soud dospěl k závěru, že stěžovatelka při uplatnění oné "slevy", tj. při použití článku III bodu 5 smlouvy o postoupení pohledávek, poměřovala nesprávná (nesourodá) data, takže jí vlastně nárok na snížení úplaty nevznikl. Obvodní soud poukázal i na další rozměr věci, a to že stěžovatelka provedla výplatu žalovanému (a další osobě) už v době, kdy znala (resp. musela znát) výstupy dat z obou dokumentů, tedy jak dřívější prověrky, tak i účetní závěrky, a sice navzdory jí (byť i chybně) vnímaným rozdílům v těchto zprávách (srov. bod 55 rozsudku soudu prvního stupně). Ústavní soud v tomto výkladu nalézacího soudu žádný exces či nic jinak zásadně nespravedlivého nezjistil. Nalézací soud podložil tyto své vývody ještě několika dílčími postřehy, jimiž se však dále není nutno zabývat, neboť konstrukce napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně by i bez nich zcela obstála.Ústavní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky týkajícím se problematiky tzv. opomenutých důkazů, resp. důkazních návrhů, jejichž neprovedení soudy dle jejího názoru odůvodnily nedostatečně. Nalézací soud zasvětil bod 61 svého rozsudku důvodům, proč některé důkazy, které byly v řízení provedeny, nehodnotil (takové důkazy nebyly pro souzenou věc významné), jakož i proč některé důkazní návrhy vůbec nevyslyšel. V posledně uvedeném případě soud důkazy neprovedl pro jejich nadbytečnost, když měl za to, že provedené dokazování poskytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Toto odůvodnění je třeba vnímat v kontextu toho, že to byly právě listinné důkazy v podobě zprávy o prověrce a posléze účetní závěrce společnosti Centrum Novodvorská, a.s., z nichž bez pochybností vyplynula nesourodost dat poměřovaných stěžovatelkou, a tím i nepřípadnost jí vzneseného nároku na "slevu" z úplaty za cesi pohledávek. Na tomto pro vyřešení sporu stěžejním poznatku z podstaty věci nemohly nic změnit výpovědi stěžovatelkou navrhovaných svědků. Nadto obvodní soud u některých navrhovaných svědků ozřejmil i další důvody, pro které by jejich výpověď stěží byla přínosná (např. nebyli účastni vlastní tvorby smlouvy aj.). Tentýž závěr lze vztáhnout i k důvodům uváděným odvolacím soudem, který důkazní návrhy stěžovatelky rovněž neakceptoval. I zde šlo o důkazy nezpůsobilé dosíci revize závěru o neslučitelnosti stěžovatelkou srovnávaných dat (viz bod 27 rozsudku městského soudu).Argumentaci stěžovatelky stran simulovaného právního jednání nepokládá Ústavní soud za přiléhavou. Ani nalézací ani odvolací soud výslovně neuvedl, že smlouva o postoupení pohledávek měla být jednáním zastírajícím převod akcií. Stěžovatelka na to usuzuje z úryvku odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 33. Pomíjí však širší kontext, do něhož městský soud své úvahy zasadil, a sice že smlouva o postoupení pohledávek byla toliko "jednou z více smluv, které účastníci za účelem realizace Hospodářské transakce uzavřeli" (též bod 33 rozsudku). Smlouva o postoupení pohledávek tu tak nesloužila jako pouhá náhražka či alternativa k prostému převodu akcií, ale pozadí jejího smyslu a účelu bylo širší. Už proto výtky stěžovatelky o simulovaném právním úkonu neobstojí. Krom toho závěry městského soudu v tomto ohledu sotva představují novum. Již nalézací soud podotkl, že smyslem a účelem smlouvy o postoupení pohledávek bylo převést za úplatu ve výši 325 000 000 Kč 49,99 % akcií stěžovatelky z žalovaného a další osoby nepřímo na osobu RNDr. Sadílka, který tím navýšil svůj stávající nepřímý podíl ve stěžovatelce na 100%, a získal tak možnost vykonávat nad ní nepřímou výlučnou kontrolu (viz bod 54 rozsudku obvodního soudu). Z vyjádření stěžovatelky ani rekapitulace odvolacích námitek městským soudem neplyne, že by stěžovatelka byla před odvolacím soudem argumentovala ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávek právě simulovaným právním jednáním. S touto koncepcí přišla, nutno říci poněkud účelově, až v dovolání.Nelze si nepovšimnout, že konstrukt simulovaného a disimulovaného právního jednání nezanedbatelně kontrastuje s výchozí argumentací stěžovatelky o srozumitelnosti a pochyby nevzbuzující povaze ujednání čl. III bodu 5 smlouvy o postoupení pohledávek. Vícekolejnost stěžovatelčiných výhrad lze sice z procesního hlediska pochopit, neboť jí sledovala zlepšení své pozice vůči žalovanému a zvýšení svých šancí ve sporu, nejde však z její strany o snahu opravdovou. Není možné přehlédnout, že stěžovatelka by zde zjevně byla těžila z údajné neplatnosti právního jednání (poněvadž disimulovaný právní úkon v podobě převodu akcií by s ohledem na zákonné požadavky na takový akt platit nemohl), na němž se ale sama aktivně podílela a od nějž dlouhou dobu odvíjela nárok na slevu z úplaty za postoupení pohledávek. K argumentaci o simulovaném právním jednání přikročila až jako k určité "záchranné brzdě" poté, co se svým nárokem a předchozí argumentací nebyla úspěšná před soudy dvou stupňů. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže stěžovatelkou předestřené právní otázky v této poloze nepřijal, jelikož jednak městský soud takový závěr o simulovaném právním jednání ve skutečnosti neučinil, jednak by akceptace této argumentace byla vůči žalovanému překvapivá a obecně neférová.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10303.txt |
342 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem tř. Karla IV. 502/23, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2021, č. j. 10 To 248/2021-331, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo vyplývající z čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti.2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 9. 2021, č. j. 5 T 107/2016-320, kterým mu bylo ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti uloženo vykonat trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Trest byl původně stěžovateli uložen trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 12. 2016, sp. zn. 5 T 107/2016, jeho výkon však byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu a uložení povinnosti uhradit ve zkušební době škodu způsobenou trestným činem; pozdějším rozhodnutím téhož soudu byla stěžovateli prodloužena zkušební doba o 18 měsíců při současném přetrvávání dohledu.3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud" či "stížnostní soud") byla stížnost stěžovatele dle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodná zamítnuta. Krajský soud se totiž ztotožnil s názorem okresního soudu, že odsouzený dokonce ani během prodloužené zkušební doby nevedl řádný život, neboť se v ní opakovaně dopustil trestné činnosti a v jednom případě přestupkového jednání. V prodloužené lhůtě rovněž nesplnil zvláštní podmínku osvědčení, a to uhrazení škody způsobené trestnou činností. Stížnostní soud uzavřel, že stěžovatel nevyužil dobrodiní dané mu okresním soudem prodloužením zkušební doby a svůj přístup k dodržování zákonů a k plnění uložených povinností nezměnil.4. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v postupu obecných soudů, které rozhodovaly o výkonu trestu odnětí svobody bez jeho přítomnosti. Odvolává se přitom na judikaturu Ústavního soudu (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který například v nálezu ze dne 1. 12. 2015,sp. zn. II. ÚS 2307/15(šlo o rozhodování o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody) shledal porušení práva na spravedlivý proces v tom, že stížnostní soud fakticky zbavil stěžovatele možnosti vlastní argumentací ovlivnit rozhodování o opravném prostředku. Stěžovatel se domnívá, že k tomu došlo i v jeho případě, když mu bylo vlastně kladeno k tíži, že jako právní laik výslovně nepožádal o odročení veřejného zasedání nařízeného okresním soudem, jehož se pro nemoc nemohl zúčastnit, a zasedání proběhla, aniž by se k projednávané věci mohl alespoň jedenkrát vyjádřit. Tento postup soudů přisuzuje jejich formalistickému přístupu k výkladu práva odsouzených na projednání věci v jejich přítomnosti. Stěžovatel přitom upozorňuje na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 5. 2006,sp. zn. I. ÚS 574/2005, že při rozhodování soudu o přeměně podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že mu toto právo soudy obou stupňů upřely, když stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání, jehož se nemůže odsouzený účastnit vůbec a soud prvního stupně konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Další námitka stěžovatele směřuje k postupu soudů, které nezkoumaly, zda jeho osobní poměry vůbec umožňují, aby způsobenou škodu nahradil. Na podporu své argumentace přitom odkazuje na nález ze dne 26. 4. 2007,sp. zn. II. ÚS 222/07.5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, neboť samotným účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.6. Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.8. Ačkoliv stěžovatelem citovaná judikatura skutečně potvrzuje, že není-li odsouzenému umožněno být přítomen projednávání jeho věci, seznámit se s prováděnými důkazy a vyjádřit se k nim či k věci samotné, dopustí se soud vážné vady řízení, která brání efektivní obhajobě odsouzených a způsobuje porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud takové pochybení obecných soudů v nyní posuzované věci neshledal. Okolnosti dané věci se totiž od odkazované judikatury liší, neboť v ní se Ústavní soud zabýval nevyhověním výslovné žádosti odsouzeného o odročení veřejného zasedání (nálezI. ÚS 574/05) či provedení důkazů v neveřejném zasedání bez účasti stěžovatele, který se tak neměl možnost k nim vyjádřit (nálezsp. zn. II. ÚS 222/07), a to přestože v jednom případě na základě těchto důkazů stížnostní soud zcela odlišně zhodnotil provedené důkazy v neprospěch odsouzeného (nálezsp. zn. II. ÚS 2307/15).9. Z předložených rozhodnutí však vyplývá, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání vždy řádně vyrozuměn (nikoli předvolán - srov. § 233 odst. 1 tr. řádu) a požádal-li o odročení, bylo mu vyhověno. Pokud později stěžovatel další žádostí o odročení neavizoval svůj zájem se projednání věci zúčastnit, nelze okresnímu soudu vytýkat, že nepovažoval nepřítomnost stěžovatele za překážku, která by projednání věci bránila.10. Nelze odhlédnout ani od dalšího (ne)konání stěžovatele, který sice usnesení okresního soudu napadl stížností, tu však žádným způsobem neodůvodnil a nevyužil tak dalšího procesního prostoru, který mu byl pro uplatnění námitek, ať už vůči provedeným důkazům či proti postupu prvostupňového soudu, k dispozici. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že jej stížnostní soud zbavil možnosti ovlivnit vlastní argumentací rozhodování o opravném prostředku, nelze mu přisvědčit, neboť se pouze vlastním opomenutím a nečinností zbavil možnosti efektivně se bránit.11. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předložených soudních rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv. V dané věci krajský soud a ostatně i okresní soud vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a také odůvodnění jejich rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.13. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně, nebyl dán důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo nadbytečné.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10304.txt |
343 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. I., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, sídlem Dědinova 2011/19, Praha 11 - Chodov, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 5 To 83/2021 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021 č. j. 3 Tdo 889/2021-739; za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl (v petitu ústavní stížnosti nenapadeným) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uznán vinným přečinem úvěrového podvodu, a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců. Uvedeného se měl dopustit tím, že požádal v bance o hypotéční úvěr ve výši 2,7 milionu Kč, přičemž žádost doložil nepravdivým potvrzením o výši příjmu. Daný dokument mu připravila jiná osoba (dále jen jako "falzifikátor"), odsouzená v tomtéž soudním řízení. Banka žádosti o úvěr nevyhověla. Odvolání stěžovatele odvolací soud napadeným usnesením zamítl. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatele druhým napadeným usnesením.3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Domnívá se, že skutková zjištění v řízení jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel byl v podstatě odsouzen pouze na základě výpovědi falzifikátora, soudy přitom nezdůvodnily, proč v situaci tvrzení proti tvrzení uvěřily této výpovědi, a naopak výpověď stěžovatele označily za nevěrohodnou. Učinily tak přestože byl stěžovatel dosud bezúhonný, zatímco falzifikátor "zkušený kriminálník". Jelikož zde nebyl dostatek důkazů o vině stěžovatele, měly soudy uplatnit zásadu in dubio pro reo a osvobodit jej.5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, jde o návrh přípustný a k jeho projednání je Ústavní soud příslušný.6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel ve skutečnosti rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy (např., které výpovědi měly soudy uvěřit). Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996,sp. zn. III. ÚS 84/94, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).8. Jak již bylo naznačeno, stěžovatel sice zmíněný extrémní nesoulad namítá, žádné přesvědčivé argumenty pro podpoření takové situace ovšem nepředkládá. Jádro dokazování probíhalo v řízení logicky před nalézacím soudem, proto je poněkud nepochopitelné, že rozsudek prvostupňového soudu stěžovatel zrušit nepožaduje. Ústavnímu soudu vzhledem k tomu spíše nad rámec ústavní stížnosti uvádí, že se nedomnívá, že by se nalézací soud dopustil nějakého vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. Vědom si výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele k dokazování, postačí v tomto odkázat na body 41 a 42 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Příslušné pasáže již ústavní stížností napadených usnesení odvolacího a dovolacího soudu poté stručně ale přesvědčivě vypořádávají (s ústavní stížností shodné) námitky stěžovatele a konstatují řádný postup prvostupňového soudu. Lze snad jen shrnout, že stěžovatel rozhodně nebyl odsouzen pouze na základě výpovědi falzifikátora, jak se pokouší tvrdit - jeho jednání bylo doloženo i několika listinnými důkazy.9. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015sp. zn. I. ÚS 2726/14). V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10305.txt |
344 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Bělohlávka, zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 6. 2021 č. j. 5 C 98/2020-146 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2021 č. j. 95 Co 106/2021-166, a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.Odůvodnění1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod právo (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem.2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byl návrh stěžovatele na zrušení rozsudku pro zmeškání vydaného Okresním soudem v Lounech dne 4. 1. 2021 č. j. 5 C 98/2020-36 a návrh na vyslovení neúčinnosti doručení předvolání ze dne 7. 12. 2020. Rozsudek pro zmeškání byl vydán ve sporu stěžovatele (žalovaného) a Jana Schneidera (žalobce) pro zaplacení částky 502 365 Kč, o kterou se měl stěžovatel obohatit na úkor žalobce užíváním společné nemovitosti bez právního důvodu nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Sporné předvolání k jednání dne 4. 1. 2021 bylo stěžovateli vypraveno dne 18. 11. 2020, přičemž dne 25. 11. 2020 byla stěžovateli zanechána (vhozena do domovní schránky) výzva k vyzvednutí zásilky na poště v Ž. Následně, pro marné uplynutí úložní doby, byla zásilka vhozena do domovní schránky rodiny stěžovatele, a to dne 9. 12. 2020. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se na jednání dne 4. 1. 2020 nedostavil a ani se z něj neomluvil, soud po návrhu právního zástupce žalobce vyhlásil rozsudek pro zmeškání. Tento rozsudek byl stěžovateli doručován opět vložením do jeho domovní schránky (pro nezastižení adresáta a po marném uplynutí úložní doby zásilky) dne 25. 1. 2021. Stěžovatel proti předmětnému rozsudku brojil odvoláním ze dne 27. 1. 2021 s tím, že dlouhodobě žije a pracuje do roku 2009 na území Švýcarska, přičemž do České republiky se daném období vrátil dne 19. 12. 2020.3. Soud prvního stupně napadeným usnesením návrh stěžovatele na zrušení rozsudku pro zmeškání vydaného Okresním soudem v Lounech dne 4. 1. 2021 č. j. 5 C 98/2020-36, zamítl (výrok I.) a rovněž zamítl návrh na určení, že doručení písemnosti stěžovateli - předvolání dne 7. 12. 2020 je neúčinné (výrok II.). Soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku). V odůvodnění usnesení konstatoval, že ve věci neshledal podmínky pro zrušení rozsudku pro zmeškání, a to z několika důvodů. Stěžovatel, který dlouhodobě žije již od roku 2009 ve Švýcarsku, měl tuto skutečnost nahlásit na jeho spádové poště. To však neučinil, přičemž v dané situaci - tj. nezastižení adresáta zásilky - je běžnou praxí poštovních doručovatelek v takovém případě vhození oznámení o uložení zásilky na spádové poště do poštovní schránky náležející adresátovi (v daném případě označené "manželé Bělohlávkovi"). Dále soud poukázal na to, že stěžovatel se již dne 19. 12. 2021 vrátil zpět do České republiky a logicky nejpozději tento den se předvolání, vhozené do poštovní schránky, spolu s žalobou dostalo do jeho dispozice. V této souvislosti soud označil jako lichý též poukaz stěžovatele na § 2 zákona č. 191/2020 Sb., vydaný ke zmírnění následků pandemie a jejího vlivu na osoby, jelikož stěžovatel se z ciziny vrátil dostatečně včas k tomu, aby se mohl jednání soudu zúčastnit.4. Odvolací soud k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. II. a IV. potvrdil; v nákladovém výroku III. usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl přitom k závěru, že při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 občanského soudního řádu soud nezkoumá, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (touto otázkou se může zabývat jen v rámci rozhodování o odvolání podaném proti rozsudku pro zmeškání), nýbrž přezkoumává toliko správnost závěru soudu prvního stupně o tom, zda nastala překážka nebo jiná okolnost, která žalovanému zabránila se jednání soudu zúčastnit, popřípadě svou neúčast předem řádně omluvit. Z dikce zákona přitom podle soudu vyplývá, že omluvitelným důvodem zmeškání jednání, při němž byl vznesen rozsudek pro zmeškání, nemůže být okolnost, že nebyl splněn některý z předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání (tedy tvrzení, že o konání jednání nevěděl, neboť mu nebylo řádně doručeno předvolání, jelikož se v místě doručení nezdržoval) uvedených v § 153b odst. 1 občanského soudního řádu. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na určení neúčinnosti doručení předvolání soud konstatoval, že tento má být předmětem přezkumu odvolacího soudu rozhodujícího o odvolání stěžovatele proti rozsudku pro zmeškání.5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že aktivně bránit svá práva začal ihned poté, co se dozvěděl o tom, že je v pozici žalovaného v řízení před soudem. Tomu však "zabránily" obecné soudy svým formalistickým přístupem, aniž by se zabývaly argumenty uplatňovanými v rámci jeho podání, resp. odvolání. Podle jeho názoru navíc žádný provedený důkaz neprokázal, že by předvolání bylo vhozeno do schránky. V dané věci proto nemohlo dojít ke splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, jelikož mu předvolání k jednání nebylo řádně doručeno. Soudy pouze dovozovaly, že stěžovatel se s předvoláním a žalobou seznámil dne 19. 12. 2021, tj. v den svého návratu do České republiky. Stěžovatel rovněž spojil podání ústavní stížnosti s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení obecných soudů. Tento svůj návrh odůvodnil hrozící výraznou újmou, která by reálně existovala v případě exekučního vymáhání předmětné pohledávky.6. Ústavní soud zdůrazňuje, že není další odvolací instancí a nemůže posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecného soudu, a to tím spíše, jestliže předmětem řízení není meritorní posouzení věci.7. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovým hodnocením a právními závěry obecných soudů. S jeho argumenty, které jsou rovněž obsahem ústavní stížnosti, se však obecné soudy vypořádaly již v napadených, adekvátním způsobem odůvodněných rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Soud v průběhu jednání provedl mj. i důkaz výslechem svědkyň - poštovních doručovatelek k průběhu doručování zásilek a do spisu byla založena fotografie označení poštovní schránky umístěné na doručovací adrese stěžovatele. Obdobně soud provedl i stěžovatelem navrhované důkazy stran prokázání jeho pobytu ve Švýcarsku, resp. jeho návratu zpět do České republiky v prosinci 2021. Ze zjištěných skutečností následně logicky dovodil, že stěžovatel se v době několika dnů před jednáním nacházel v místě pobytu v České republice a měl možnost seznámit se se zásilkou, která byla do jeho poštovní schránky vhozena. Poukázat lze rovněž na obsáhlé odůvodnění postupu odvolacího soudu a jeho odkaz na příslušná ustanovení i judikaturu Nejvyššího soudu v otázce doručování. Lze tedy shrnout, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 6. 2021 č. j. 5 C 98/2020-146 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2021 č. j. 95 Co 106/2021-166, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu | decision_10306.txt |
345 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2019 č. j. 3 T 5/2016-5697, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020 č. j. 6 To 59/2020-5824 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 č. j. 3 Tdo 608/2021-5956; za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců (ostatní tresty není nutné uvádět). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze prvostupňový rozsudek zrušil v celém rozsahu, nicméně stěžovatele napadeným rozsudkem uznal vinným ze stejného zločinu (pouze v jiném odstavci) a trest odnětí svobody mu snížil na 3 léta a 6 měsíců. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.4. Stěžovatel s uvedenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, přičemž se vymezuje primárně proti výši uloženého trestu. Zdůrazňuje, že odvolací soud při vyměření trestu přihlédl jako k přitěžující okolnosti k předchozí majetkové trestné činnosti stěžovatele, přestože příslušná odsouzení již byla zahlazena. Stěžovatel odkazuje na ustanovení § 42 písm. p) [aktuálně § 42 písm. q)] trestního zákoníku a komentářovou literaturu, z nichž dle něj plyne, že zmíněný postup odvolacího soudu byl nepřípustný a došlo de facto k uplatnění nezákonného kritéria. Pokud by odvolací soud k zahlazeným odsouzením v neprospěch stěžovatele nepřihlížel, byl by mu jistě uložil pouze podmíněný trest (horní hranice u něj činí 3 roky, tj. jen o 6 měsíců méně než výsledný trest).5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu je přípustná a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. K přezkumu rozsudku nalézacího soudu ovšem Ústavní soud příslušný není, neboť jej ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušil již odvolací soud a není tudíž ani teoreticky možné jej zrušit podruhé. V této části proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato ve vymezené části představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jinak vyjádřeno, pravomoc Ústavního soudu směřuje pouze k tomu, zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.8. Argumentace stěžovatele do značné míry opakuje jeho námitky uplatněné již v dovolání. Nejvyšší soud na ně reagoval tím, že proti druhu a výměře uloženého trestu se lze přípustně dovolat pouze tehdy, pokud byl odsouzenému uložen zákonem nepřipuštěný druh trestu či pokud se uložený trest vymyká trestní sazbě stanovené za příslušný trestný čin. Ani k jedné ze zmíněných možností však u stěžovatele nedošlo. Navíc je obsah jeho tvrzení zavádějící: odvolací soud zahlazené odsouzení nebral jako (formální) přitěžující okolnost dle § 42 písm. p) trestního zákoníku, předchozí odsouzení stěžovatele hodnotil pouze v rámci jeho posouzení jako osoby, která má sklony k páchání majetkové trestné činnosti. Při ukládání trestu přitom je obecně možné přihlédnout k tomu, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin, i když odsouzení za tento trestný čin bylo již zahlazeno. Výstižně to vysvětluje komentářová literatura, odkázat je například možné na text, který paradoxně cituje přímo stěžovatel: "Pokud platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen ... musí soud při výměře trestu postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Hodnotí však všechny další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, kterou nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny. Jestliže pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, může soud po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, pokud jde o postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné činnosti nebo zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě pachatele náhodné, jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy atd." (viz bod 6 ústavní stížnosti). Dovolací soud postupoval přesně dle tohoto rámce, proto jsou jakékoliv úvahy stěžovatele o nezákonnosti (tím méně protiústavnosti) uloženého trestu bezpředmětné. V neposlední řadě je namítání nepřiměřené délky trestu až bizarní v případě, kdy stěžovatelův trest se blíží dolní hranici možné trestní sazby pro mu přičítaný trestný čin (2-8 let).9. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že v projednávané věci Ústavní soud nemá proti postupu odvolacího a dovolacího soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto ve vztahu k jejich rozhodnutím odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10307.txt |
346 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TARHON - METAL s. r. o., se sídlem Stožická 1014, Vodňany, zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 119, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2021 č. j. 7 Afs 43/2021-29, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy.2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozsudků, Finanční úřad pro Jihočeský kraj doměřil stěžovatelce platebními výměry ze dne 24. 10. 2018 daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2014 a 2015, včetně penále. Po provedené daňové kontrole a odvolacím řízení, orgány finanční správy uzavřely, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat splnění podmínek pro prokázání odůvodněných nákladů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s deklarovanými výdaji vynaloženými na plnění od společnosti Avals s. r. o. Stěžovatelka předložila formálně správné doklady, ale neprokázala, že k plnění skutečně došlo v souvislosti s dosahováním zjišťováním či udržováním zdanitelných příjmů. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí o odvolání žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji zamítl. Krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce ohledně nezohlednění výsledků předešlé daňové kontroly týkající se stěžovatelčiny daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období leden roku 2015.3. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které opět tvrdila, že v nynější daňové kontrole mělo být přihlédnuto ke skutečnostem zjištěným v daňové kontrole za období měsíce ledna 2015. V tehdejší daňové kontrole poskytl jednatel společnosti Avals s. r. o. požadovanou součinnost a tehdejší správce daně nárok stěžovatelky na odpočet daně uznal. Stěžovatelka proto považovala nynější nároky orgánů finanční správy na prokazování za nepřiměřené s tím, že jednatel společnosti Avals s. r. o. zemřel a že správce daně nyní přihlíží ke skutečnostem, které tehdejší správce daně věděl, resp. vědět mohl, a stěžovateli naopak nemohly být známy (že společnost Avals s. r. o. sídlí na virtuální adrese a nemá žádné hlášené zaměstnance). Nejvyšší správní soud však v napadeném rozsudku vysvětlil, že ze skutečnosti, že tehdejší správce daně považoval důkazní standard v řízení o stěžovatelčině DPH za zdaňovací období měsíce ledna roku 2015 ve vztahu k plnění fakturovanému stěžovateli společností Avals s. r. o. za dodržený, nelze automaticky dovozovat, že tento standard byl bez dalšího dodržen i v dalších zdaňovacích obdobích. Mezi výdaji, jejichž daňová uznatelnost nebyla prokázána, nebyly zahrnuty výdaje za zdanitelná plnění přijatá od společnosti Avals s. r. o. ve zdaňovacím období měsíce ledna roku 2015. Důkazní situace týkající se různých zdaňovacích období (a různých plnění) nelze směšovat. Tyto je naopak nutno posuzovat v zásadě samostatně.4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje totožnou argumentaci jako v předcházejících řízeních a především namítá nezohlednění výsledků předešlé daňové kontroly týkající se stěžovatelčiny daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období leden roku 2015, která dopadla pro ni s kladným výsledkem a jejíž součástí byly také nakoupené služby od společnosti Avals s. r. o.5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.6. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nálezsp. zn. Pl. ÚS 38/95). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 29/05). Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem (usnesenísp. zn. III. ÚS 365/04).7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že namítá nesprávný výklad podústavního práva ze strany obecných soudů a nedostatečné zohlednění výsledků dřívější daňové kontroly v nyní přezkoumávaném daňovém řízení.8. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci obsahují rozhodnutí správních soudů dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají, mimo jiné o ustálenou judikaturu správních soudů. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozsudku.9. Tvrdí-li stěžovatelka současně porušení práva vlastnit majetek, postrádá toto tvrzení relevantní ústavněprávní argumentaci. Mělo-li zásah do vlastnického práva představovat doplacení daně z příjmů právnických osob a od toho se odvíjející snížení stěžovatelčina majetku, je daný zásah nutno považovat v posuzované věci za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.10. Ústavnímu soudu vzhledem k výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu | decision_10308.txt |
347 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. N., zastoupenou vlastní osobou jako advokátkou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. 20 Cdo 2451/2021-125; za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je matkou nezletilého syna. V jiném soudním řízení získala exekuční titul, dle kterého jí měl otec syna zaplatit 60 tisíc Kč na dlužném výživném, dalších 60 tisíc Kč měl otec složit na jím zřízený bankovní účet vedený na jméno syna. Po splnění obou povinností Obvodní soud pro Prahu 1 na návrh otce exekuci zastavil. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala, neboť ke zmíněnému účtu (syna) nezískala od otce dispoziční právo. Městský soud v Praze prvostupňové usnesení o zastavení exekuce potvrdil. Dovodil, že exekuční titul neuložil otci zřídit stěžovatelce přístup k účtu a takovou povinnost nelze stanovit výkladem. V poučení odvolací soud umožnil své usnesení napadnout dovoláním. Nejvyšší soud nicméně dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. na základě toho, že dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních není dovolání přípustné v řízení o výkon rozhodnutí ve věci výživného pro nezletilé dítě. Nesprávné poučení odvolacího soudu přitom samo o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.4. Stěžovatelka poukazuje na rozdílnost rozhodování Nejvyššího soudu v otázce přípustnosti dovolání ve věcech týkajících se exekuce výživného. Zatímco mnohokrát byla podobná dovolání skutečně odmítnuta jako nepřípustná, v jednom případě Nejvyšší soud takovému dovolání vyhověl, jiné takové dovolání odmítl z důvodu chybějících náležitostí, čímž jej měl za přípustné. Stěžovatelka si uvědomuje existenci judikatury Ústavního soudu, která odmítá pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu označujícím dovolání v otázce exekuce výživného za nepřípustná, a to i když odvolací soudy v poučení dovolání připustily. Na rozdíl od těchto případů ale stěžovatelka dle svých slov nenapadá (pouze) rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání přes opačně znějící poučení. Brojí totiž především právě proti tvrzenému rozdílnému přístupu dovolacího soudu ve shodných věcech, naplňujícím prvky svévole a porušujícím zásady materiálního právního státu.5. Jelikož ústavní stížnost byla podána výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu, není pochyb o tom, že byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou. Stěžovatelka je advokátkou, proto nemusí být ve vlastní věci zastoupena (srov. stanovisko ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st 42/15). K projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.6. Ústavní soud nicméně připomíná, že jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení či zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.7. Ústavní soud nemá žádné pochybnosti ohledně správnosti posouzení otázky přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu nebylo přípustné podle § 30 ve spojení s § 511 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních. V tomto ohledu je dikce uvedených ustanovení jednoznačná. Nic na tom nemění ani skutečnost, že odvolací soud nesprávně poučil účastníky o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení není s to založit přípustnost určitého procesního prostředku. Jak stěžovatelka sama přiznává, judikatura zdejšího soudu k dané otázce je dlouhodobě ustálená (kromě jí citovaných např. též usnesení ze dne 26. 7. 2018sp. zn. II. ÚS 2057/18).8. Na uvedeném nic nemění ani námitka stěžovatelky proti údajně rozporuplné judikatuře Nejvyššího soudu k předestřené otázce. Ústavní soud nevidí důvod přezkoumávat rozhodnutí dovolacího soudu v jiném řízení a posuzovat, zda se jednalo o judikatorní exces či jestli nějaká zvláštní charakteristika věci či řešené právní otázky založila přípustnost dovolání. Zásadní v tomto směru je, že v napadením usnesení Nejvyšší soud rozhodl v souladu se zákonným rámcem i svou konstantní judikaturou akceptovanou též Ústavním soudem.9. S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad a ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10309.txt |
348 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky RIM CZ Service, s. r. o., se sídlem Mánesova 885, Tlumačov, zastoupené Mgr. Petrem Otrusinou, advokátem, se sídlem Lešetín II 7147, Zlín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2024, č. j. 7 Ads 98/2023-19, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2023, č. j. 31 Ad 8/2019-82, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí1. Okresní správa sociálního zabezpečení Zlín uložila platebním výměrem stěžovatelce jakožto zaměstnavateli povinnost uhradit dlužné pojistné ve výši 1 890 Kč a penále ve výši 219 Kč. Vedlejší účastnice toto rozhodnutí potvrdila. Její rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou. Krajský soud nejprve napadené rozhodnutí a jemu předcházející platební výměr zrušil, neboť měl za to, že správní orgány nesprávně interpretovaly a aplikovaly § 6 odst. 9 písm. d) zákona o daních z příjmů. Za nepeněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci je možné považovat i poskytnutí příspěvku na dovolenou zaměstnanci na pokrytí jeho výdajů prokazatelně vynaložených za tímto účelem. Ke kasační stížnosti vedlejší účastnice však Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil. Uvedl, že poskytnutí peněžní částky na účet zaměstnance není nepeněžitou formou plnění, kterou předpokládá § 6 odst. 9 písm. d) zákona o daních z příjmů. Ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud odmítl usnesenímsp. zn. II. ÚS 94/2023pro předčasnost.2. Krajský soud proto rozhodoval znovu a žalobu stěžovatelky zamítl. Odkázal na závěry kasačního rozhodnutí a uzavřel, že sporné plnění je peněžitým plněním. Z toho důvodu nebyly splněny podmínky pro osvobození od daně z příjmů. Dané plnění je tudíž součástí vyměřovacího základu podle § 5a ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Procesní námitky stěžovatelky neshledal krajský soud důvodnými.3. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto v pořadí druhému rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřípustnost podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatelčiny námitky směřovaly pouze proti právním závěrům vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterými je však sám Nejvyšší správní soud vázán, jakož i proti argumentaci krajského soudu, který se těmito právními závěry řídil.II.Argumentace stěžovatelky4. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.5. Stěžovatelka nesouhlasí s odmítnutím její kasační stížnosti pro nepřípustnost podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Má za to, že může-li být vázanost Nejvyššího správního soudu svým přechozím právním názorem v téže věci prolomena v případě podstatné změny judikatury, tím spíše musí dojít k prolomení této vázanosti v případě, kdy podstatné změny judikatury není třeba, neboť je konstantně judikován opak.6. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud neměl přebírat názory Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozhodnutí přiznal, že ustanovení § 6 odst. 9 písm. d) zákona o daních z příjmů je nepřesné. Přesto přijal výklad pro stěžovatelku přísnější. Tento výklad nezohledňuje smysl a účel ustanovení, je nesrozumitelný a přepjatě formalistický. Charakter nepeněžitého plnění se musí posuzovat podle účelu, nikoliv dle formy. Vedlejší účastnice nezkoumala okolnosti, za kterých stěžovatelka plnění poskytla. Přesto Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelka zaměstnancům neposkytla žádné zálohové platby, náhrady za prokázané výdaje, ani z ničeho neplyne, že by zaměstnavatel zaměstnance pověřil k nákupu jeho jménem.7. Stěžovatelka dále odkázala na své "vyjádření", ve kterém popisuje další nesprávnosti kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu. Konkrétně je odůvodnění tohoto rozsudku nesrozumitelné, nevyjadřuje se k původnímu názoru krajského soudu na věc, obsahuje nerelevantní judikaturu a komentářovou literaturu a jiné nesprávnosti.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.9. Dále se Ústavní soud zabýval včasností ústavní stížnosti. Již dříve Ústavní soud dovodil, že je-li věcné hodnocení všech žalobních námitek správním soudem prvního stupně předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, není přípustnost ústavní stížnosti, v níž je tvrzeno porušení základních práv či svobod výhradně v důsledku věcného posouzení žalobních námitek, podmíněna podáním opakované kasační stížnosti. Opakovaná kasační stížnost, v níž by stěžovatel zpochybnil výhradně věcné hodnocení žalobních námitek, které by bylo v souladu s předchozím závazným názorem Nejvyššího správního soudu, by byla podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Proto tato kasační stížnost, jde-li o námitky proti věcnému posouzení, nepředstavuje procesní prostředek k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [nálezsp. zn. III. ÚS 926/19(N 129/95 SbNU 66), bod 27]. Ústavní soud tímto respektuje účel § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož se Nejvyšší správní soud nemá v téže věci opakovaně zabývat stejnými otázkami a zásadně přezkoumává jen dodržení svého dříve vysloveného právního názoru soudem prvního stupně [nálezsp. zn. IV. ÚS 136/05(N 119/37 SbNU 519)]. S ohledem na uvedené lze v projednávané věci konstatovat, že posuzováno podle charakteru stěžovatelčiných námitek uvedených v kasační stížnosti měla stěžovatelka ústavní stížností ve lhůtě stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadnout přímo v záhlaví označený rozsudek krajského soudu. To však neučinila, neboť rozsudek krajského soudu jí byl doručen dne 17. 4. 2023, avšak ústavní stížnost podala až dne 18. 7. 2024. Z toho důvodu je její ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu podána opožděně [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Pokud Ústavní soud v usnesenísp. zn. II. ÚS 94/23stěžovatelku poučil, že může proti novému rozsudku krajského soudu podat opětovnou kasační stížnost, je tím míněna kasační stížnost, která bude splňovat předpoklady přípustnosti. Ve zbylé části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost podána včas. Ústavní soud se proto zaměřil pouze na ústavní souladnost tohoto rozhodnutí.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. V dané věci správní orgány uložily stěžovatelce povinnost uhradit dlužné pojistné ve výši 1 890 Kč a penále ve výši 219 Kč. Z ústavněprávního hlediska jde i ve svém souhrnu o tzv. bagatelní částku. Ústavní soud opakovaně uvedl, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr. Zásah Ústavního soudu proto je namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 157/16(N 150/82 SbNU 379), bod 11]. Kromě výše částky, která je předmětem řízení, je přitom pro posouzení bagatelnosti věci nutné ji vyhodnotit i z hlediska kvalitativního. Obecně lze toto hledisko vyjádřit tak, že se zkoumá hodnota ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen [nálezsp. zn. III. ÚS 2018/15(N 11/80 SbNU 139), bod 20].11. V posuzované věci Ústavní soud důvod pro výjimečný zásah v bagatelní věci neshledal. Nejvyšší správní soud stěžovatelce pečlivě vysvětlil, proč zákon limituje přípustnost opakovaných kasačních stížností, jaké jsou výjimky z tohoto pravidla, a proč je stěžovatelčina kasační stížnost nenaplňuje (body 10 až 15 usnesení Nejvyššího správního soudu). Respektoval přitom názor rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 59/2007-56, podle kterého je i sám Nejvyšší správní soud vázán svým právním názorem, který v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku. Pokud se stěžovatelka domnívá, že opětovná kasační stížnost je přípustná i v případě, že podstatné změny judikatury není třeba, neboť je konstantně judikován opak, nelze jejímu názoru přisvědčit. Výjimka změnou judikatury je totiž opodstatněná právě tím, že se jedná o novotu, kterou Nejvyšší správní soud nemohl při svém původním rozhodnutí zohlednit. Pokud však tuto judikaturu mohl vzít v úvahu již v původním řízení a stěžovatelka se domnívá, že se tak nestalo, nejde o novotu a stěžovatelka se proti právním závěrům kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mohla bránit podáním ústavní stížnosti proti následně vydanému rozsudku krajského soudu. Ta by však musela splňovat procesní náležitosti, mimo jiné i včasnost, což se však v konkrétním případě nestalo.IV.Závěr12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1031.txt |
349 | Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Jiřiny Vávrové, zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátku se sídlem Vodičkova 707/37, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016, 2 VSPH 1933/2016-B-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-17 a proti zásahu orgánu veřejné moci v průběhu insolvenčního řízení o úpadku stěžovatelky vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 10754/2016, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníIStěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy, jakož i na porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení zásad zákonnosti občanského soudního řízení ve smyslu občanského soudního řádu, domáhá jak zrušení v záhlaví označených usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, tak i podle části petitu ústavní stížnosti uložení povinnosti Městskému soudu v Praze, aby "znovu provedl přezkumné jednání za účelem přezkoumání přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení stěžovatelky vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 10754/2016 a svolal schůzi věřitelů, jež se bude konat v insolvenčním řízení stěžovatelky vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 10754/2016 bezprostředně po konání přezkumného jednání a jejím obsahem bude rozhodnutí věřitelů o způsobu oddlužení".IIZ obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením schválil oddlužení stěžovatelky (dříve "dlužnice") zpeněžením majetkové podstaty (výrok I.), jmenoval insolvenční správkyni (výrok II.) a označil majetek (nemovitosti) náležející do majetkové podstaty stěžovatelky, který bude zpeněžen (výrok III.). Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatelky proti výroku I. a výroku III. usnesení městského soudu pro nepřípustnost odmítl, neboť odvolání bylo podáno osobou neoprávněnou.IIIStěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci, přičemž zdůraznila, že jí byl ustanoven opatrovník pro insolvenční řízení až rozhodnutím městského soudu ze dne 22. 9. 2021, tedy pět let poté, co bylo rozhodnuto o plnění oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, ačkoli stěžovatelka připojenými lékařskými zprávami z oblasti neurologie, psychiatrie a posudkem o invaliditě dokládala, že není schopna, resp. že je minimálně výrazně omezena v možnosti v tomto řízení účinně hájit svá práva. Insolvenční soud se jejím stavem nijak nezabýval a nezkoumal ho a ponechal insolvenční řízení v běhu bez ohledu na zdravotní stav stěžovatelky. Stěžovatelka tento postup obou soudů v insolvenčním řízení považuje za nepřípustný, pokud soudy nepřihlédly k jejímu zdravotnímu stavu jakožto účastnice insolvenčního řízení a neumožnily jí tak řádné bránění jejích práv. V důsledku postupu obou soudů tak jí byla upřena rovná práva s jejími věřiteli.IVPředtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.Stěžovatelka podanou ústavní stížností brojí jak proti výše označeným rozhodnutím městského a vrchního soudu, tak i proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", spočívajícímu v údajně nezákonném postupu obou soudů v její insolvenční věci.Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že pokud zákon stěžovateli neposkytuje procesní prostředek k ochraně práva, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o jiném zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.Nejprve je třeba konstatovat, že ústavní stížnost proti stěžovatelkou napadeným usnesením městského soudu (ze dne 11. 7. 2016) a Vrchního soudu v Praze (ze dne 26. 1. 2017) je s ohledem na výše citované ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zjevně opožděná, neboť nejen z obsahu ústavní stížnosti, ale také z obsahu insolvenčního spisu se nepodává souvislost s doručením usnesení o ustanovení opatrovníka stěžovatelce (viz níže) a zachováním lhůty dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti právě proti zmíněným rozhodnutím vydaným v rámci insolvenčního řízení. Ústavní stížnost je proto v této části podaná po lhůtě.Vedle uvedeného z obsahu ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatelka odvíjí subjektivní dvouměsíční lhůtu k podání ústavní stížnosti proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" od doručení usnesení městského soudu ze dne 22. 9. 2021 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-157, jímž jí byl pro probíhající insolvenční řízení ustanoven opatrovník - Mgr. Ing. Gabriela Jandová, advokátka, zastupující stěžovatelku i v řízení před Ústavním soudem. Porušení svého práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny spatřuje zejména v postupu insolvenčního soudu, který jí ustanovil opatrovníka pro probíhající insolvenční řízení až po pěti letech od jeho zahájení, a tím jí neumožnil využívat "rovná procesní práva" se svými věřiteli.Ústavní soud především konstatuje, že tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci nemůže spočívat ve vydání soudního rozhodnutí. Ústavní stížností je třeba brojit proti tomuto rozhodnutí a navrhovat jeho zrušení. Není proto ani možné "obcházet" toto rozhodnutí soudu ústavní stížností proti jinému zásahu, který by měl podle stěžovatelky spočívat - z hlediska kautel spravedlivého (řádného) procesu - v deficitním postupu při rozhodování. Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, může pak toliko rušit napadené rozhodnutí, není však oprávněn soudu přikazovat, jak má dále rozhodovat, tedy mu uložit aby "znovu provedl přezkumné řízení" a "svolal schůzi věřitelů", která bude rozhodovat "o způsobu oddlužení". Jelikož stěžovatelka zrušení rozhodnutí městského soudu o ustanovení opatrovníka nenavrhla (a ani nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací), Ústavní soud vzhledem k formulaci petitu v této části ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z obsahu insolvenčního spisu zjistil, že městský soud usnesením ze dne 9. 3. 2017 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-35 rozhodl, že zpětvzetí insolvenčního návrhu stěžovatelkou (výrok I.), stejně jako zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení stěžovatelkou (výrok II.), nejsou účinná, neboť stěžovatelka vzala oba návrhy zpět až poté, co bylo rozhodnuto o úpadku a o schválení oddlužení. Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 10. 7. 2017 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016, 4 VSPH 764/2017-B-42 citované usnesení ve výrokové části I. (proti které stěžovatelka podala odvolání) potvrdil. Následně městský soud usnesením ze dne 8. 1. 2018 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-55 zastavil řízení o dovolání stěžovatelky ze dne 11. 9. 2017 a ze dne 25. 11. 2017, která stěžovatelka podávala proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze. K zastavení řízení o dovolání došlo z toho důvodu, že stěžovatelka nebyla - přes výzvu městského soudu učiněnou usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-51 - při podání prvního z obou dovolání (tj. ze dne 11. 9. 2017) zastoupena advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění na základě procesní plné moci a zároveň nedoložila splnění výjimky podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala pouze podáním druhého dovolání (tj. ze dne 25. 11. 2017) vůči totožnému citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze a podmínka stanovená v § 241 o. s. ř. tak opětovně nebyla splněna. Městský soud konečně usnesením ze dne 3. 4. 2019 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-76 znovu vyzval stěžovatelku, aby si pro podání dovolání vůči citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze zvolila zástupcem advokáta, přičemž ji poučil, že proti tomuto usnesení městského soudu může podat námitky. Současně byla opětovně upozorňována mimo jiné na možnosti přiznání osvobození od soudních poplatků, zajištění právních služeb pro podání dovolání na náklady státu, konkrétně ustanovení zástupce z řad advokátů a určení advokáta Českou advokátní komorou. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že ve věci zpětvzetí insolvenčního návrhu byla městským soudem vícekrát podrobně informována a upozorňována na požadavky týkající se péče a postupů pro zajištění jejího procesního statusu (procesních předpokladů pro uplatnění institutu dovolání), kterých však nedbala a v lepším případě opakovala podání trpící výše popsaným deficitem. To v konečném důsledku vedlo k nevyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků zčásti odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.soudce zpravodaj | decision_10310.txt |
350 | Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MVDr. Lindy Kadlečkové, zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021 č. j. 20 Co 262/2021-132, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo v řízení o určení vlastnictví rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.Ústavní soud se podanou ústavní stížností nejprve zabýval z hlediska splnění procesních podmínek její přijatelnosti, tedy jestli vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až poté, co náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená, že dojde nejen k uplatnění příslušného procesního prostředku, ale i k dosažení rozhodnutí o něm. Jestliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné vyčkat rozhodnutí o něm a až poté ústavní stížností napadnout také na jeho základě vydané rozhodnutí. K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.V předmětné věci Ústavní soud v rámci řízení o podané ústavní stížnosti zjistil, že žalované podaly dne 13. 12. 2021 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 262/2021-132 a "v současné době je vybírán soudní poplatek za dovolání s tím, že příslušný spis bude předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání".Stěžovatelka doručila předmětnou ústavní stížnost Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2021, přičemž odvíjela lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení výše označeného rozsudku městského soudu s tím, že dovolání jen proti výroku o nákladech řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Tím nepochybně měla za splněnou i podmínku vyčerpání procesních prostředků ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.K tomu Ústavní soud uvádí, že je třeba vzít v úvahu, že podáním mimořádného opravného prostředku žalovanými v předmětné věci i v případě již zahájeného řízení o podané ústavní stížnosti stěžovatelky není podmínka vyčerpání procesního prostředku (§ 72 odst. 3) splněna, pokud nebylo (před jejím podáním) dosaženo rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud v rámci řízení o podaném dovolání může dovoláním napadené rozhodnutí zrušit a tím by nepochybně došlo i k novému rozhodování soudu (soudů) o nákladech řízení. V této procesní situaci však není důvod, aby Ústavní soud řízení o předmětné ústavní stížnosti přerušil a vyčkával rozhodnutí o podaném dovolání, jestliže stěžovatelce nic nebrání, aby po doručení rozhodnutí o dovolání, resp. rozhodnutí na ně navazující, podala novou ústavní stížnost, bude-li nadále přesvědčena, že k tomu má důvody. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu bude stěžovatelce v takovém případě zachována.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.soudce zpravodaj | decision_10311.txt |
351 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Terezy Virtové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti výrokům I až III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 3662/2017-127 ze dne 19. 6. 2019 a výrokům I a II příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-189 ze dne 27. 5. 2019 vydanému soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, jako účastníků řízení a Správy železnic, státní organizace (dříve Správy železniční dopravní cesty, státní organizace) sídlem Dlážděná 1003/7, 110 01 Praha 1, zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou, sídlem Revoluční 724/7, 110 00 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že proti stěžovatelce (dále také "povinná") byla vedena exekuce vyklizením nemovitostí (dále také "předmětné nemovitosti" nebo jen "Klinika") podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 70/2016-360 ze dne 11. 1. 2017 ve spojení s vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 227/2017-392 ze dne 5. 9. 2017, přičemž exekuční titul zněl doslovně takto: "Žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. X1 zastavěná plocha a nádvoří, společný dvůr, způsob ochrany - památkově chráněné území a dále pozemek parc. č. X2 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. X3 - občanská vybavenost, způsob ochrany - památkově chráněné území, vše v k. ú. Žižkov, obec P., a vyklizené je předat žalobci, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku." Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 3662/2017-30 ze dne 12. 12. 2017 byl vedením exekuce pověřen JUDr. Ivo Luhan, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 1 (dále jen "pověřený soudní exekutor" nebo "soudní exekutor" či "exekutor").2. Vzhledem k tomu, že geneze celého předcházejícího nalézacího i následného exekučního řízení a všechny ostatní skutečnosti nyní projednávaného případu jsou všem účastníkům řízení dobře známy (neboť byly mimo jiné předmětem řízení o jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky vedených pod sp. zn. IV ÚS 3419/18 asp. zn. I. ÚS 1565/19), není podrobnější rekapitulace průběhu řízení pro vypořádání ústavní stížnosti účelná, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.3. Pověřený soudní exekutor po dokončení exekuce vydal mimo jiné příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-171 ze dne 27. 3. 2019, kterým rozhodl o nákladech exekuce tak, že určil výši nákladů oprávněného (tj. vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem) částkou 996 872 Kč a stěžovatelce uložil povinnost k jejich zaplacení (výrok I). Zároveň výrokem II rozhodl, že výše zaplacené zálohy činí 900 000 Kč a byla plně spotřebována na úhradu nákladů oprávněného - exekuce. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka včasné námitky, přičemž nadepsaný Obvodní soud pro Prahu 3 (dále také "obvodní soud" nebo "exekuční soud") tento příkaz k úhradě nákladů exekuce svým usnesením č. j. 36 EXE 3662/2017-101 ze dne 17. 4. 2019 zrušil po jeho nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost.4. Následně pak pověřený soudní exekutor vydal ústavní stížností napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-189 ze dne 27. 5. 2019 (dále také "napadený příkaz"), kterým rozhodl o nákladech exekuce a nákladech oprávněného následovně. Soudní exekutor určil výši nákladů exekuce částkou 96 872 Kč včetně DPH ve výši 16 812 Kč a stěžovatelce uložil povinnost k jejich zaplacení (výrok I). Pod výrokem II pak soudní exekutor určil výši nákladů oprávněného částkou 900 000 Kč včetně DPH ve výši 105 552 Kč a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení. Dále určil soudní exekutor výši nákladů oprávněného - nákladů právního zastoupení částkou ve výši 3 150 Kč a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení (výrok III).5. Proti shora označenému příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka včasné námitky, v nichž namítala především to, že po právní stránce nemůže být náklad na zabezpečení nemovitosti ex post executionem považován za náklad exekuce, protože se jedná o správu vlastního majetku oprávněné. Dále namítala, že náklady na bezpečnostní agenturu nebyly důvodné a v neposlední řadě poukázala na to, že náklady na zabezpečení objektu, aby se po dobrovolném odchodu do něj nevracely třetí osoby, byly buďto nezákonné, nebo nadbytečné, popřípadě nepodřaditelné pod pojem exekuce. Závěrem ve svých námitkách odkázala na nález Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 630/03, který dle stěžovatelky řešil skutkově velmi podobný případ a jeho obecné myšlenky lze na souzený případ aplikovat rovněž. Exekuční soud shledal námitky stěžovatelky částečně důvodnými a rubrikovaným usnesením č. j. 36 EXE 3662/2017-127 ze dne 19. 6. 2019 (dále také "napadené usnesení") změnil napadený příkaz tak, že výrok I napadeného příkazu zrušil (výrok I). Pod výrokem II exekuční soud sám určil výši nákladů exekuce částkou 609 840 Kč včetně DPH, které jsou náklady oprávněné a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení (výrok III). Pod výrokem IV pak exekuční soud potvrdil výrok III napadeného příkazu.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti brojí proti shora označeným rozhodnutím, respektive proti výrokům I. až III. usnesení exekučního soudu a výrokům I. a II. napadeného příkazu soudního exekutora (dále také "napadená rozhodnutí"), přičemž namítá to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno nejen její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ale že usnesení exekučního soudu je nepřezkoumatelné. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatelky porušeno v několika ohledech či prvcích, které stěžovatelka v ústavní stížnosti rozděluje do čtyř bodů: IV. 1. a) zákonnost, IV. 1. b) předvídatelnost, IV. 1. c) přičitatelnost a konečně IV. 1. d) přiměřenost. Vzhledem k tomu, že tyto argumenty byly ve stručnější podobě již uvedeny v námitkách stěžovatelky proti napadenému příkazu, a jsou tak účastníkům řízení dobře známy, postačí jejich velmi stručná rekapitulace.7. Pokud se týká zákonnosti [bod IV. 1. a), resp. body 24 až 48 ústavní stížnosti], pak stěžovatelka uvádí, že výkon exekuce je výkonem veřejné moci a proto podléhá garancím v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. V této souvislosti pak stěžovatelka předkládá obsáhlou úvahu o tom, jaká může být nebo nemůže být role bezpečnostní agentury v průběhu exekučního řízení při vyklizování objektu, který je výkonem veřejné moci. Uvádí, že v teoretické rovině se lze setkat se dvěma typy "bezpečnostních" či "silových" konfliktů, u kterých lze předjímat použití síly. Buďto někdo fyzicky ohrožuje exekutora či jeho pracovníky, popřípadě někdo fyzicky brání exekuci nebo se jí odmítá podřídit. Pokud je exekutor či jeho pracovníci ve fyzickém ohrožení, je zajištění bezpečnosti skrze bezpečnostní agenturu zcela namístě, protože se nejedná o výkon veřejné moci, ale o ochranu úřední osoby. Exekutor se sice může obrátit i na Policii České republiky, která mu má poskytnout ochranu, ale pokud tak učiní z důvodů ochrany bezpečnosti, kterou si může zajistit jinak, učiní tak policie za úplatu. Zákon totiž předpokládá, že nástroj ochrany ze strany policie má subsidiární povahu. Pouze ovšem ve vztahu k ochraně exekutora. Z ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, je zjevné, že pokud se jedná o běžné konvenční ohrožení, předpokládá se, že exekutor si zjedná ochranu sám, popřípadě, pokud požádá polici, nese za to náklady. Pokud by se jednalo o ohrožení, které si nemůže zajistit jinak (například střelba zabarikádované osoby, která čelí vyklízení, což je případ, který se stal), poskytne policie ochranu bezúplatně, protože není v silách a součástí zákonného oprávnění exekutora nebo bezpečnostní agentury zasahovat střelnými zbraněmi.8. V případě, že se tedy jedná o důvodnou ochranu před konvenčním ohrožením, je tedy na exekutorovi, zda si zjedná bezpečnostní agenturu nebo požádá policii. V obou případech pak nese náklady on sám, které může teoreticky přenést na osobu, která je původcem ohrožení. V případě nekonvenčního ohrožení pak nese náklady stát. Zcela jiná situace ovšem je, pokud exekutor požádá policii o součinnost. Součinnost není ochrana exekutora před vnějším ohrožením, ale podíl Policie České republiky na samotné činnosti exekutora. V tomto případě platí právní režim shora citovaného § 21 odst. 2 věty prvé zákona o policii v kombinaci s větou druhou téhož ustanovení aplikovanou a contrario. Vzájemný vztah mezi rolí policie či ochranné služby jako prvku ochranného a rolí policie jako prvku součinnostního je tedy diametrálně odlišný a odpovídá odlišným účelům obou odlišných rolí policie. Bezpečnostní agentura tedy může legitimně sloužit jako nástroj ochrany před konvenčním ohrožením, který nevyžaduje žádné zákonné zmocnění. Naopak bezpečnostní agentura nemůže být ve své bezpečnostní roli součinná při samotné exekuci jako takové, protože tato aktivita svědčí výhradně policii jako nositeli státního monopolu na násilí. Bezpečnostní agentura nesmí za žádných okolností suplovat policii, pokud se jedná o výkon veřejné moci a státní donucení. Stěžovatelka uvádí, že z logiky věci pak plyne, že není možné do nákladů promítat náklady na bezpečnostní službu, pokud reálně a důvodně neprováděla ochranu exekutora před vnějším nebezpečím. Nic takového ovšem z napadených rozhodnutí neplyne.9. Podle stěžovatelky sice exekuční soud v bodu 34 napadeného usnesení konstatoval, že pokud exekutor použil k exekuci a její logistice svých pracovníků, jedná se o náklad neuznatelný, protože je krytý jeho odměnou. Pokud za týmž účelem zjednal (subkontrahoval) bezpečnostní agenturu, tak o nákladu na takové zjednání platí totéž. Pokud se bezpečnostní agentura podílela logisticky na exekuci jako takové, tak šlo buďto o neoprávněný výkon veřejné moci, popřípadě zabezpečení objektu, které jde k tíži vlastníka. Stěžovatelka uvádí, že zjednání bezpečnostní agentury bylo ve výhradním vlastnickém zájmu oprávněného, jenž patrně usiloval i o určitý spektakulární rozměr exekuce (přítomnost psovoda se psem apod.), a který se pouze ve spolupráci s exekutorem pokoušel o přenos těchto nákladů na stěžovatelku. Z přípisů, které jsou v exekučním spise, je pak zjevné, že doložení důvodnosti nákladů se vytvářelo ex post a exekutor písemně žádal agenturu o poskytnutí podkladů, což je z hlediska jejich přiznatelnosti nepřípustné. Stěžovatelka tedy uzavírá, že přenos bezdůvodných nákladů na stěžovatelku tak postrádá zákonný podklad. Exekutor a exekuční soud tak porušili její právo na spravedlivý proces a současně nedodrželi princip, že výkon veřejné moci je možný pouze na základě zákona a v jeho mezích.10. Pokud jde o předvídatelnost [bod IV. 1. b), resp. body 49 až 54 ústavní stížnosti], pak stěžovatelka uvádí, že právo musí být předvídatelné i pro toho, proti komu je vedena exekuce. V souzené věci však exekutor předběžně zajišťoval a současně vyčísloval hodnoty, pokud se týkaly nákladů oprávněného, v tisícových částkách. Následně po skončení exekuce počal zajišťovat hodnoty v částkách statisícových, čímž byla stěžovatelka konfrontována s důsledky exekuce až po jejím provedení. Stěžovatelka uvádí, že exekuční praxe vyklizování nemovitostí podává poměrně jasné typizované příklady nákladové náročnosti takových řízení, které generují obvykle stejné - a to v naprosté většině - paušální náklady. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 630/03, z něhož cituje a uvádí, že odůvodněnost a účelnost vynaloženého výdaje musí být patrná již z exekučního příkazu, který předchází exekuci jako takové. Postup exekutora i exekučního soudu tak byl v souzené věci nepředvídatelný a nečekaný.11. Dále stěžovatelka uvádí [bod IV. 1. c), resp. body 55 až 60 ústavní stížnosti], že i pokud by postup byl zákonný a předvídatelný, postrádá přisouzená částka důvodnost v podobě přičitatelnosti ekonomických důsledků průběhu exekuce stěžovatelce. Odkazem na exekuční spis stěžovatelka uvádí, že ona sama exekuci nijak nebránila a za lidi, kteří jsou v nemovitosti, nijak neodpovídá, neorganizuje je ani je neřídí. Exekutor však konstruuje princip presumpce budoucího protiprávního jednání neznámých osob na základě nedoloženého výroku, který odpovědnostně zatěžuje stěžovatelku jakožto povinnou. Toto neuvážené a nedůvodné zjednání bezpečností agentury, které samozřejmě něco stálo, bylo pak důvodem pro pozdější zpětné hledání důvodů jejího nasazení. Napadené náklady jsou tak stěžovatelce bez ohledu na jiné právní aspekty nepřičitatelné a v rozporu s právem na spravedlivý proces.12. V bodě IV. 1. d), resp. v bodech 61 až 64 ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že i kdyby v souzené věci existoval zákonný podklad pro přiznání nákladů k tíži stěžovatelky, i kdyby byl postup zcela předvídatelný a i kdyby byly náklady na bezpečnostní agenturu přičitatelné stěžovatelce, bylo by nutné posoudit, zda je rozsah nákladů přiměřený a zda odpovídal potřebě odpovídající dané situaci. Stěžovatelka rozporuje to, zda muselo objekt hlídat 19 osob po dobu celkem 3823 "člověkhodin", případně zda bylo zapotřebí psovoda atd. Závěrem (body 65 až 67 ústavní stížnosti) stěžovatelka namítá, že exekuční soud na její námitky nereagoval v rozsahu jejich podrobnosti, navíc kritizuje i nesprávné označení odkazovaného nálezu Ústavního soudu; tím exekuční soud zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.III.Vyjádření ostatních účastníků a replika stěžovatelky13. Ústavní soud si vyžádal příslušný spisový materiál a postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval účastníky řízení, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřili.14. Dané možnosti využil Obvodní soud pro Prahu 3, který ve svém stručném vyjádření ze dne 18. 6. 2021 uvedl, že pověřený soudní exekutor vydal ústavní stížností napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-189 ze dne 27. 5. 2019, kterým rozhodl o nákladech exekuce a nákladech oprávněného následovně. Soudní exekutor určil výši nákladů exekuce částkou 96 872 Kč včetně DPH ve výši 16 812 Kč a stěžovatelce uložil povinnost k jejich zaplacení (výrok I). Pod výrokem II pak soudní exekutor určil výši nákladů oprávněného částkou 900 000 Kč včetně DPH ve výši 105 552 Kč a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení. Dále určil soudní exekutor výši nákladů oprávněného - nákladů právního zastoupení částkou ve vši 3 150 Kč a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení (výrok III). Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podala povinná včasné námitky, které shledal exekuční soud částečně důvodnými a exekuční soud usnesením č. j. 36 EXE 3662/2017-127 ze dne 19. 6. 2019 změnil napadený příkaz tak, že výrok I napadeného příkazu zrušil (výrok I). Pod výrokem II exekuční soud sám určil výši nákladů exekuce částkou 609 840 Kč včetně DPH, které jsou náklady oprávněné a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení (výrok III). Pod výrokem IV pak exekuční soud potvrdil výrok III napadeného příkazu. Obvodní soud pro Prahu 3 dále uvedl, že pověřený soudní exekutor k zajištění bezpečnosti při provádění exekuce vyklizením nemovitostí využil služby bezpečnostní agentury. Exekuční soud se při posuzování odůvodněnosti vynaložených nákladů a tvorbě právního názoru přidržel ustanovení § 21 zákona 273/2018 Sb., o Policii České republiky, a k tomu příslušné komentářové literatury. Z obsahu ustanovení plyne, že soudní exekutor si může bezpečnost zajistit jiným způsobem než součinností Policie ČR. Využití ochrany prostřednictvím Policie ČR je až nejzazší možnost, v takovém případě je také povinen nahradit náklady policii tím vzniklé (viz body 24 až 27 odůvodnění napadeného usnesení). Exekuční soud dále uvedl, že s ohledem na specifika daného případu - jako je mediální zájem, aktivity aktivistů, bránění nemovitosti, nebo současně i aktivity odpůrců hnutí stojícím za Klinikou - shledal jako odůvodněnou snahu zajištění bezpečnosti při provádění exekuce. Přesto exekuční soud soudnímu exekutorovi vyčíslené náklady snížil, neboť některé účtované náklady neshledal jako důvodné a nebylo proto možné jimi neúměrně zatěžovat povinnou (např. zajištění objektu po skončení exekuce, zajištění mobilního WC, psovod a další); nicméně využití služeb bezpečnostní agentury při provádění exekuce vyklizením jako takové je v praxi připouštěno. K nálezu Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 630/03exekuční soud uvedl, že zastává názor, že byť se věc týkala rovněž nákladů exekuce při vyklízení nemovitých věcí, nedotýká se shodného problému jako napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce. Závěrem exekuční soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, zejména body 22 až 34.15. Soudní exekutor ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 6. 2021 uvedl, že stěžovatelka proběhnuvší úkon bagatelizuje, když sděluje, že účast třetích osob (zdržujících se na místě na základě jejího bývalého práva) měla toliko charakter recesistické a posměšné akce, kdy jediné reálné ohrožení zdraví soudního exekutora hrozilo z nepřízně počasí. Stěžovatelka opakovaně uvádí, že nebyla tou, které by bylo možno vzniknuvší náklady přičítat, neboť realizaci vyklizení sama aktivně nebránila. Z předkládaného exekučního spisu (č. l. 105) se však podává odlišný přístup stěžovatelky, která již na začátku úkonu předala soudnímu exekutorovi fotografii budovy Kliniky s tím, že je to jediná Klinika, která bude exekutorovi předána. O dobrovolnosti plnění stěžovatelky či jejím aktivním přístupu ke splnění vymáhané povinnosti nelze v průběhu celé exekuce hovořit. Soudní exekutor dále uvedl, že stěžovatelka se na několika místech své ústavní stížnosti dopouští úvah o míře kooperace soudního exekutora s oprávněnou, ze kterých dovozuje nerovný přístup soudního exekutora k účastníkům exekučního řízení. Jakkoliv je soudní exekutor dalek k tomu, aby se k obdobné (nepodložené) argumentaci stěžovatelky vyjadřoval, je nezbytné upozornit, že stěžovatelka nikdy v průběhu řízení nepodjatost soudního exekutora nerozporovala kvalifikovanými námitkami. Ve svém vyjádření soudní exekutor dále uvedl, že ochrana soudního exekutora je primárně zajišťována právě soudním exekutorem nebo jinou osobou (v daném případě oprávněnou zjednanou agenturou), kdy není vyloučeno využití služeb takové bezpečnostní agentury, jak ostatně konstatoval exekuční soud. Stěžovatelka se snaží rizikovost úkonu bagatelizovat, přitom ohledně skutečného stavu věci soudní exekutor odkázal na přílohu vyjádření oprávněné ze dne 25. 3. 2019 (č. l. 167 exekučního spisu). Závěrem soudní exekutor konstatoval, že exekuční soud vyčerpávajícím způsobem přezkoumal vzniknuvší výdaje oprávněné a příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil. Soudnímu exekutorovi je známo, že náklady oprávněné byly podstatně vyšší než ty, které jí byly pravomocně přiznány. Soudní exekutor přitom realizoval právo oprávněné zcela bez nároku na úhradu vlastních výdajů, neboť ty byly původně stanoveny pod výrokem I napadeného příkazu, který byl následně napadeným usnesením exekučního soudu zrušen, a to bez toho aniž by soudnímu exekutorovi byly přiznány, byť paušálně určené hotové výdaje ve výši 3 500 Kč. Pro překážku věci pravomocně rozhodnuté tak již soudní exekutor o svých hotových výdajích opětovně rozhodnou nemohl.16. Správa železnic, státní organizace (dříve Správa železniční dopravní cesty, státní organizace) jakožto vedlejší účastník řízení prostřednictvím své právní zástupkyně ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 7. 9. 2021 (a doplnění svého vyjádření ze dne 12. 7. 2021 o videozáznam) uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že náklady exekuce jsou nedůvodné. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, a to nálezy sp. zn.IV. ÚS 630/03ze dne 2. 11. 2004 asp. zn. I. ÚS 1565/19ze dne 23. 3. 2021. Dále uvedl, že veškeré argumenty uvedené v ústavní stížnosti byly stěžovatelkou uplatněny již v námitkách proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-189 ze dne 27. 5. 2019 a projednány v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3. Ten dal stěžovatelce částečně za pravdu, když výši nákladů oprávněného snížil zhruba o 40% a oprávněnému nepřiznal náhradu nákladů vynaložených přímo oprávněným na zabezpečení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 3 však v napadeném usnesení následně řádně odůvodnil přiznanou výši nákladů exekuce a s jednotlivými námitkami stěžovatelky se vypořádal. Stěžovatelka se svými námitkami domáhá toho, aby Ústavní soud změnil interpretaci vyhlášky č. 330/2001 Sb., provedenou Obvodním soudem pro Prahu 3. Taková úloha však Ústavnímu soudu nenáleží, ústavní stížnost stěžovatelky je nepřípustná a měla by být Ústavním soudem odmítnuta tak, jak učinil v obdobném případu ve svém nálezusp. zn. IV. ÚS 630/03.17. Vedlejší účastník dále uvedl, že nesouhlasí s interpretací průběhu exekuce stěžovatelkou, jak je popsána v bodu 5 její stížnosti. Skutečný průběh exekuce zkoumal již Obvodní soud pro Prahu 3, který s odkazem na specifika případu (viz popis průběhu exekuce v příkazu a zejména na skutková zjištění v nalézacím řízení) popis povinné vyhodnotil jako účelová tvrzení, která nemají žádný dopad na rozhodnutí o nákladech exekuce. Vedlejší účastník se s tímto posouzením Obvodního soudu pro Prahu 3 plně ztotožňuje. V tomto kontextu odkazuje vedlejší účastník na veřejně dostupné záznamy, ze kterých je zřejmé, že lidé ve vyklizovaných nemovitostech nereagovali na výzvy exekutora k opuštění vyklizovaných nemovitostí, docházelo k fyzickému kontaktu mezi davem a bezpečnostní agenturou a vykázané osoby se pokoušely i přes odpor exekutora chráněného pracovníky bezpečnostní agentury vniknout zpět do vyklizovaných nemovitostí. Vedlejší účastník se dále vyjádřil kriticky k nálezusp. zn. I. ÚS 1565/19ohledně spravedlivosti odměny za vyklízení nemovitosti - několikapatrové budovy a doplnil, že pokud zákonodárce vyšle čelit exekutora několika set člennému davu samotného, pak je nepochybné, že jsou důvodné náklady na bezpečnostní službu, která zabrání vzniku nebezpečí na zdraví exekutora (a případně dalších osob) od vykazovaných osob, které neuposlechnou výzvy exekutora a pomocí síly se bez právního důvodu pokouší vniknout do vyklizovaných nemovitostí.18. Vedlejší účastník rovněž nesouhlasí s interpretací stěžovatelky o její příkladné součinnosti. K tomu uvádí, že vyklizování nemovitostí bylo realizováno v důsledku protiprávního jednání stěžovatelky. Stěžovatelka získala k dočasnému užívání vyklizované nemovitosti. Vlastník nemovitostí (oprávněný) je stěžovatelce poskytl v dobré víře v poctivé jednání stěžovatelky, tj. v očekávání, že je stěžovatelka v souladu s uzavřenou smlouvou řádně a včas vrátí po skončení doby užívání vyklizené a bez přítomnosti osob, kterým stěžovatelka umožnila vstup do nemovitostí. Tak se však nestalo a oprávněný musel vést několika letý spor nejprve o vyklizení nemovitosti a stejně tak o vydání bezdůvodného obohacení, neboť stěžovatelka vyklizované nemovitosti užívala bezplatně. Pokud se stěžovatelka snaží namítat, že s přítomností agresivního davu nemá žádnou spojitost, pak měla podat žalobu z rušené držby proti osobám, které se v jí užívaných nemovitostech zdržují bez právního důvodu a proti její vůli. Tak se ovšem nestalo a stěžovatelka se pokouší přenášet důsledky svého protiprávního jednání a bezdůvodné nečinnosti do majetkové sféry oprávněného. Je nutné zdůraznit, že k žádným z uvedených nákladů by nikdy nedošlo, pokud by stěžovatelka dodržela své zákonné povinnosti a jednala v souladu s dobrými mravy.19. Vedlejší účastník dále nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že aktivity davu shromážděného ve vyklizovaných nemovitostech jí nelze přičítat. Všechny osoby byly v objektu s jejím výslovným přáním. Povinná je statutárním orgánem spolku Kolektiv ACS Klinika, z. s., který veřejně vybízel k bránění provedení exekuce vyklizením. Tvrzení stěžovatelky jsou účelová, neboť stěžovatelka veřejně obranu Kliniky podporuje (viz odkaz na internetový zdroj). Vedlejší účastník tak má za to, že vzniklé náklady jsou jednoznačně přičitatelné stěžovatelce a považuje veškeré náklady související s průběhem exekuce za přiměřené a odpovídající týdennímu boji několika set osob svolaných stěžovatelkou do vyklizovaných nemovitostí s personálem exekutora. Upřesňuje, že náklady na psovoda nebyly exekučním soudem uznány jako důvodné a povinná je nehradila. Zároveň exekuční soud rozlišil náklady, které souvisí s exekucí, a které jsou již pro futuro. Náklady pro zabezpečení do budoucna pro potřeby vlastníka tak stěžovatelka opět nehradila, neboť exekuční soud vyloučil z napadeného příkazu.20. K otázce předvídatelnosti pak vedlejší účastník odkazuje na videozáznam, kde je zachycen rozhovor exekutora se stěžovatelkou, ve kterém exekutor stěžovatelku výslovně upozorňuje na vznik nákladů spojených s exekucí, které bude muset někdo uhradit. Stěžovatelka tak byla srozuměna se vznikem nákladů spojených s exekucí a povinnosti k jejich úhradě. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že předmětem napadeného příkazu jsou náklady, které mají podklad ve skutečném průběhu exekuce, tudíž je lze předem jen těžko odhadnout. Vedlejší účastník nechápe úvahy stěžovatelky ohledně exekuční praxe vyklizování nemovitostí, která podává poměrně jasné typizované příklady nákladové náročnosti takových řízení. Vedlejšímu účastníkovi nejsou známy případy vyklizování rozsáhlých nemovitostí protiprávně obsazených stovkami uživatelů, kteří kladou exekutorovi aktivní odpor a kdy situaci monitorují na místě desítky policistů včetně pohotovostního pluku. Je otázkou, jak stěžovatelka došla k názoru, že takové exekuce generují obvykle stejné, navíc jen paušální výdaje. Závěrem vedlejší účastník uvádí, že postup exekutora považuje za předvídatelný a očekávatelný, když před samotným provedením exekuce byla stěžovatelka opakovaně vyzývána k dobrovolnému splnění povinnosti, a to i na místě exekuce samé, kdy musela vidět rozsah exekuce i agresivitu shromážděného davu a jeho pokusy vniknout do vyklizovaných nemovitostí. Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout.21. Soudce zpravodaj zaslal uvedená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka této možnosti využila a ve svém přípisu ze dne 25. 10. 2021 uvedla, že argumentace exekutora i vedlejšího účastníka řízení směřuje poněkud mimo předmět řízení. Obě vyjádření usilují o dokázání zavinění na straně stěžovatelky, přičemž některé návrhy mají povahu samostatných důkazních návrhů, tj. skutkových i důkazních novot, které nebyly osvědčeny v původním řízení. Stěžovatelka uvedla, že v řízení o této ústavní stížnosti se řeší výhradně otázka ústavní konformity nákladů oprávněné. O nákladech exekuce (odměně exekutora) bylo již pravomocně rozhodnuto. V nejobecnější rovině má stěžovatelka za to, že účel, smysl a obsah úhrady náklady řízení, na které má nárok oprávněná, je v zákoně - konkrétně v § 87 odst. 2 exekučního řádu vymezen zcela jasně. Z dikce a povahy procesního předpisu pak plyne, že se jedná o náklady za právní službu. Dikce zákonného ustanovení pak nijak nepokrývá jiné související výdaje, které mohou být způsobeny protiprávní činností kohokoliv (povinného či třetí osoby), ochranou majetku dotčeného exekucí nebo bezpečností exekutora. Účelem tohoto právního institutu není ani obecná ochrana majetku, kterého se exekuce týká, a to ani před exekucí, během exekuce a ani poté. Účelem náhrady nákladů exekuce pak není ani trest pro povinného (tj. stěžovatelku). Otázka její spolupráce by do řešení této otázky neměla vůbec vstupovat. Mimo jiné i proto, že dobrovolné nesplnění exekučního titulu je pojmovým znakem každé exekuce a nikoliv výjimečnou situací.22. Stěžovatelka nechce opakovaně poukazovat na to, že vynaložené náklady jsou dílem důsledkem špatných rozhodnutí účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení v roli exekutora a oprávněné a dílem jednání třetích osob, za které nenese stěžovatelka odpovědnost. Při rozhodování o nákladech pak nemůže hrát roli představa účastníka nebo exekutora, co je "správné" z hlediska důsledků exekuce, ale pouze zákonné hledisko pro uznání nákladů. I pro postup exekutora platí čl. 2 odst. odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc (tedy i ukládání povinností napadeným příkazem) uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Čl. 2 odst. 3 Listiny pak stanoví, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V praxi to znamená, že nákladový výrok se musí opírat o zákon a jeho obsah musí mít věcnou oporu v zákoně. Veškerá argumentace, která polemizuje se stížností, ovšem překračuje všechny myslitelné a možné výklady § 87 odst. 2 exekučního řádu a usiluje o obhajobu uložení povinnosti, která nemá oporu v zákoně. Na názoru, že povinnosti uložené napadenými rozhodnutími, nemají oporu v zákoně, tedy stěžovatelka setrvává.23. Nad rámec ústavního rámce pak stěžovatelka doplnila obsáhlé vyjádření (body 8 až 19 repliky), kde se vyjádřila k otázkám nastoleným napadenými rozhodnutími i z hlediska obyčejného práva a obecné (mimoprávní) účelnosti. Uvedla, že v této souvislosti samozřejmě vyvstávají otázky, jak měl exekutor postupovat, aby postupoval jednak zákonně a současně dostál svému cíli, tedy exekuci provést. Jeví se totiž jako nesporné, že exekuce vyklizením, proti kterému protestuje (mimo nemovitost) pokojnou formou větší počet osob, přičemž další osoby na protest zůstávají ve vyklizované nemovitosti, není denní rutinou exekutorské agendy a mnohé praktické otázky skutečně zakládají pochyby, zda nebylo možné postupovat jinak. Ať už je ovšem jejich řešení jakékoliv, nemůže zatěžovat stěžovatelku (povinnou) nad rámec jejích zákonných povinností. K tomu uvedla, že není obecným úkolem stěžovatelů hledat ideální řešení, které mají nalézt orgány veřejné moci, ale stěžovatelka učiní v tomto směru výjimku a pokusí se popsat postup, který by byl jednak zákonný a jednak účinný.24. Zásadní chybou exekutora bylo podle stěžovatelky to, že zjednal bezpečnostní agenturu, aniž by měl postaveno najisto, že bude dán důvod k jejímu nasazení. V právu obvykle platí, že užití prostředků síly nemá preventivní povahu; v případě soukromoprávních vztahů, včetně vykonávacích, to platí o to více. Teoreticky situace, že je exekutor ohrožen, sice nastat může, ale exekutor by na ni měl reagovat, až je tato skutečnost postavena najisto, a to způsobem zákonem předvídaným. K ochraně života a zdraví osob, pokud jsou ohroženy, slouží primárně Policie České republiky. V případě ohrožení může exekutor úkon přerušit nebo požádat policii součinnost podle § 33 odst. 2 exekučního řádu. Z hlediska zákona je to za určitých okolností dokonce jediný možný postup, protože ani bezpečnostní agentura nemá zákonné zmocnění překonávat násilím pasivní odpor osob. Toto oprávnění má pouze policie. V tomto případě byly namístě desítky policistů, včetně pohotovostního pluku a exekutor skutečně nebyl nijak ohrožen a zjednání agentury tak bylo zbytečné. Za situace, kdy tak již učinil, byl jeho postup předem determinován tím, že se snažil tento nedůvodný krok obhájit a svými následnými kroky ospravedlnit. Pokud by se dostavil na místo bez bezpečnostní agentury, zjistil by, že mu kromě recesistických posměšných akcí nic nehrozí a mohl by zahájit úkon vyklizení. Samozřejmě, že by byl konfrontován s tím, že v objektu jsou lidé, kteří mu pasivně brání ve vstupu, popřípadě odmítají budovu opustit. K překonání odporu při vstupu ale nemůže sloužit bezpečnostní agentura, protože ta k překonání odporu nemá zákonné zmocnění. V tomto případě měl požádat policii, která by to zvládla nepochybně lépe a s ohledem na autoritu uniformy by nejspíše postačila výzva.25. V případě osob, které byly uvnitř, se exekutor rozhodl je fyzickým násilím nevyvádět (policií) a počkal, dokud všechny osoby neopustí objekt, což se stalo nejpozději o dva dny později. I role bezpečnostní agentury v tomto postupu se jeví jako sporná, protože ta do tohoto postupu nebyla nijak zapojena. Exekutor nicméně během té doby zabezpečil většinu objektu a převzal kontrolu nad ním. Je samozřejmě v souladu s právem volit méně invazivní postup. Exekutor nicméně měl v součinnosti s oprávněným (vedlejším účastníkem) dát prostor, aby zabezpečil ty části, které již byly pod kontrolou exekutora, protože zabezpečení objektu do budoucna je povinností vlastníka tak jako tak a náklady na zabezpečení majetku jsou součástí vlastnického rizika. Ospravedlnění přítomnosti bezpečnostní agentury nelze ani spatřovat v tom, že bránila ve vchodu do objektu cizím třetím osobám. To totiž už nelze považovat za exekuci. Pokud měl exekutor zájem na tom, aby někdo hlídal jediný přístup do objektu, aby mohl dosáhnout toho, že osoby budou pouze odcházet a nikoliv přicházet, mohl oznámit buďto policii, že je zde riziko neoprávněného vstupu do objektu, popřípadě tento úkol svěřit po dohodě s oprávněným samozřejmě i bezpečnostní agentuře, nicméně charakter služby má spíše charakter ochrany majetku než podílu na exekuci. Ostatně od skončení exekuce hlídá nemovitost ochranka nepřetržitě, aniž by to kdokoliv komukoliv účtoval. Prodlužování doby exekuce pak nelze vnímat jako záminku pro přenos výkonu vlastnické odpovědnosti na povinno (stěžovatelku).26. Samostatnou kapitolou je setrvání některých osob na střeše objektu, které podle stěžovatelky nijak nezasahovalo do práva vlastníka nakládat s nemovitostí. Přičitatelnost jednání těchto osob k právní odpovědnosti stěžovatelky rovněž nemá žádnou oporu v právu. "Trestat" stěžovatelku za protesty třetích osob pak nenaplňuje účel, který zákon spatřuje v nákladových výrocích. Závěrem pak stěžovatelka nepopírá, že není vyloučeno, že některé třetí osoby způsobily exekutorovi či oprávněné svým protiprávním jednáním škodu. Tento odpovědností vztah ovšem nelze bez dalšího přenášet do exekučního řízení a do procesního nároku, jehož rozsah je vymezen úzce zákonem. Pokud se kdokoliv domnívá, že mu byla jednáním stěžovatelky či třetích osob způsobena škoda, má nástroje, jak se této škody domáhat. Platné právo zná nalézací řízení a vedlejší účastníce řízení a ostatně ani exekutor nejsou nijak omezeni v uplatnění svých práv v řádném soudním řízení. Pokud se vedlejší účastnice domnívá, že škodu způsobila stěžovatelka, může svůj nárok uplatnit u soudu proti ní; ostatně v jiném nalézacím civilním řízení ve vztahu k jinému nároku tak bez jakýchkoliv problémů vůči stěžovatelce činí. Naopak pokoušet se otevírat na téma existence odpovědnosti za samostatný škodní nárok dokazování v řízení o ústavní stížnosti proti nákladovému výroku, což činí především vedlejší účastnice řízení, popírá smysl a účel procesních nákladových nároků. S ohledem na uvedené pak stěžovatelka uvedla, že na své stížnosti setrvává.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem27. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu; její ústavní stížnost je však přípustná pouze v části směřující proti výrokům I až III usnesení exekučního soudu, nikoliv však proti výrokům I a II napadeného příkazu.28. Pokud se týká výroku I napadeného exekučního příkazu, tak ten byl v celém rozsahu zrušen výrokem I napadeného usnesení exekučního soudu č. j. 36 EXE 3662/2017-127 ze dne 19. 6. 2019, čímž ústavní stížnost směřuje proti již neexistujícímu rozhodnutí, (resp. jeho části), a tudíž se jedná o nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Nepřípustná je ústavní stížnost také v části směřující proti výroku II napadeného příkazu, neboť ten byl změněn - rovněž napadeným - výrokem III usnesení exekučního soudu, a to ve prospěch stěžovatelky, byla-li jím uložená platební povinnost oproti příkazu soudního exekutora snížena o více než jednu třetinu. I kdyby tedy Ústavní soud shledal stížnost důvodnou v části směřující proti rubrikovanému usnesení exekučního soudu, samotné jeho zrušení by k ochraně práv stěžovatelky postačovalo, neboť by se exekučnímu soudu znovu otevřel prostor pro revizi napadeného příkazu soudního exekutora. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti proto Ústavní soud shledává stížnost v dané části objektivně nepřípustnou.V.Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti29. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.30. Dále Ústavní soud konstatuje, že k rozhodování soudů o nákladech (exekučního) řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 536/06(N 64/49 SbNU 9) ze dne 3. 4. 2008,sp. zn. III. ÚS 2984/09(N 232/59 SbNU 365) ze dne 23. 11. 2010,sp. zn. IV. ÚS 777/12(N 173/67 SbNU 111) ze dne 15. 10. 2012 čisp. zn. II. ÚS 1066/12(N 100/69 SbNU 667) ze dne 6. 6. 2013]. O takový případ však v posuzované věci evidentně nejde.31. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatelky je tedy nutno uvést, že stěžovatelka nepředložila argumentaci, která by Ústavní soud přesvědčila, že způsobem, jakým exekuční soud podústavní právo (tj. především § 341 občanského soudního řádu, § 87 odst. 2, § 90 odst. 3 exekučního řádu, § 13 exekučního tarifu) interpretoval a aplikoval, zasáhl do jejích ústavně garantovaných práv, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud závěry exekučního soudu, který je primárně a v zásadě i výhradně povolán k posouzení otázky účelnosti vynaložených nákladů v exekuci, ať už se jedná o náklady exekutora či oprávněné, nepovažuje za výsledek jeho svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což teprve by v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Odůvodnění napadeného usnesení přitom vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.32. Stěžovatelka v ústavní stížnosti taktéž namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení exekučního soudu, který opomenul nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn.IV. ÚS 630/03, a který exekuční soud označuje chybně za odmítavé usnesení. Ústavní soud k tomu uvádí, že citovaný nález se týkal v zásadě dvou otázek - zčásti interpretace a aplikace ustanovení § 7 exekučního tarifu a zčásti otázky (ne)přiznání úhrady hotových výdajů exekutorovi za zabezpečení exekuce. Přitom v otázce (ne)přiznání úhrady hotových výdajů exekutorovi Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ačkoliv se jednalo o nález, v části odmítnuté pro zjevnou neopodstatněnost pak uvedl, že navzdory značně strohému odůvodnění Městského soudu v Brně jakožto exekučního soudu neshledává ústavněprávní deficit v tom, jak exekuční soud neuznal část hotových výdajů exekutorovi, "neboť posouzení charakteru vynaložených hotových výdajů, jakož i jejich účelnosti, bylo zcela v kompetenci Městského soudu v Brně". Z toho vyplývá, že uvedené závěry ohledně účelnosti nákladů exekuce je třeba vztáhnout i na rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 3 (ačkoliv ten označil analogii s citovaným nálezem za nepřiléhavou), který má (měl) výhradní kompetenci posoudit otázku účelnosti vynaložených nákladů v exekuci, ať už se jedná o náklady exekutora či oprávněné. To se také stalo a Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení žádný ústavněprávní deficit neshledal (viz zejména body 30 až 36 odůvodnění napadeného usnesení).33. K tomu Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelka otázku účelnosti vynaložených výdajů na bezpečnostní agenturu, otázky přičitatelnosti, zákonnosti, zavinění a přiměřenosti přenáší do roviny ústavního soudnictví, ačkoliv nejpozději rozhodnutím Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 3419/18ze dne 30. 10. 2018 si musela být vědoma toho, že "bezdůvodné okupování kliniky stěžovatelkou a jejím kolektivem bez právního důvodu" je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uloženou povinnost nesplnila dobrovolně, odpovídá podle § 87 odst. 2 exekučního řádu oprávněnému (a nejen jemu) za náhradu nákladů, které při vymáhání nároku vznikly. Exekuční soud tak modifikací a korekcí napadeného příkazu plausibilně vysvětlil, které náklady exekuce považuje za odůvodněné a účelně vynaložené (snížené téměř o 40%, tj. ve výši 609 840 Kč včetně DPH), a proč s ohledem na pokrytí nákladů zálohou ve výši 900 000 Kč složenou oprávněnou se v tomto rozsahu stávají nákladem oprávněné (viz body 19 a 35 odůvodnění napadeného usnesení).34. Ačkoliv Ústavní soud nezpochybňuje, že předmětná exekuce Kliniky se vymyká běžným standardům jiných exekučních řízení, nemůže ani obsáhlá polemika stěžovatelky se závěry exekučního soudu v otázce nákladů exekuce, respektive nákladů oprávněného (na rozdíl od výše odměny soudního exekutora stanovené podle ustanovení § 7 exekučního tarifu - viz nálezsp. zn. I. ÚS 1565/19ze dne 23. 3. 2021) v tomto řízení o ústavní stížnosti zajistit úspěch ve věci.35. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10312.txt |
352 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele International Police Federation, z. s., se sídlem Praha 4, Sevřená 1302/8, právně zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Lomnického 1742/2a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 207/2019-24 ze dne 28. 7. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 A 261/2015-73 ze dne 26. 4. 2019, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí správních soudů s tím, že v nich spatřuje porušení svého základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 2. 2011 č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 6. 1. 2010 o zamítnutí přihlášky slovní ochranné známky ve znění "INTERNATIONAL POLICE FEDERATION" z důvodu, že přihlašované označení nemá rozlišovací způsobilost podle § 4 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen "zákon o ochranných známkách"), a že se stěžovateli, jako přihlašovateli ochranné známky, nepodařilo prokázat, že přihlašované označení získalo před zápisem do rejstříku užíváním v obchodním styku ve vztahu k výrobkům a službám stěžovatele rozlišovací způsobilost podle § 5 zákona o ochranných známkách. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 16. 12. 2014 č. j. 8 A 85/2011-57 zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2015 č. j. 2 As 42/2015-55 zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí správního úřadu a vrátil mu věc k dalšímu řízení z důvodu nedostatečného posouzení distinktivity označení a nedostatečné modelace relevantního průměrného spotřebitele (vymezení, kdo by byl typickým spotřebitelem užívajícím přihlašovanou ochrannou známku). Úřad pro ochranu průmyslového vlastnictví rozhodnutím ze dne 26. 10. 2015 č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV opět zamítl přihlášku označení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2019 č. j. 9 A 261/2015-73 zamítl žalobu podanou stěžovatelem. Uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí respektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 2 As 42/2015-55, který vymezil úvahy, které jsou nutné a které chyběly v původním rozhodnutí žalovaného.3. V kasační stížnosti stěžovatel opětovně namítal nesprávné posouzení otázky rozlišovací způsobilosti podle § 4 písm. b) zákona o ochranných známkách. Tvrdil, že žalovaný a následně i městský soud nesprávně vymezily relevantního spotřebitele, žalovaný účelově vymezil jako subjekt pro srovnání toliko "International Police Association" (IPA) a vybočil z mezí správního uvážení. Stěžovatel taktéž nesouhlasil s posouzením získání rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení podle § 5 zákona o ochranných známkách. Tvrdil, že ačkoliv žalovaný přisvědčuje tomu, že přihlašované označení může být shodné s názvem registrujícího subjektu, u valné většiny důkazů konstatuje, že se označení zde vyskytuje toliko jako název stěžovatele, a tuto skutečnost přičítá k jeho tíži. Stěžovatel dále namítal, že žalovaný nerespektoval zásadu legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť nepostupoval konstantně, když v jiných obdobných věcech zaregistroval ochrannou známku obsahující slovo blízké pojmu tuzemského nebo zahraničního státního orgánu.4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl, když ani jednu z kasačních námitek neshledal důvodnou.5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.6. Stěžovatel spatřuje porušení ústavně garantovaných práv v tom, že jeho právo na legitimní očekávání plyne z toho, že v některých případech, na něž v řízení poukazoval, byly zaregistrovány ochranné známky obdobné tomu, co požadoval stěžovatel. Tyto ochranné známky nejsou natolik odlišné, aby zakládaly důvod pro odlišný postup orgánu státní správy. Odchýlením se od postupů aplikovaných u jiných obdobných ochranných známek tak bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele.7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí.9. Ústavní soud po přezkoumání argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že i když je poměrně obsáhlá, postrádá ústavně právní rozměr a činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti správních soudů. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Správní soudy a předtím i příslušné správní orgány učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, který ve věci rozhodoval v poslední instanci, je přesvědčivý, logicky odůvodněný, dostatečně podrobný a vyplývají z něj veškeré skutečnosti, na základě kterých kasační stížnost zamítnul.10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu | decision_10313.txt |
353 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Nehery, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 98/2021-26 ze dne 18. 8. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 48/2019-144 ze dne 20. 4. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí správních soudů s tím, že v nich spatřuje porušení svého základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Stěžovatel byl rozhodnutím Krajské veterinární správy pro Královéhradecký kraj ze dne 29. 11. 2018 č. j. SVS/2018/143583-H uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, protože dne 22. 5. 2018 neumožnil jako kontrolovaná osoba kontrolujícím výkon jejich oprávnění a neposkytl jim potřebnou součinnost (kontrola včelstva). Za to mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a povinnost uhradit paušální náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 8. 1. 2019 č. j. SVS/2018/155296-G k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí změnil, a to v záhlaví prvostupňového rozhodnutí, kde byl uveden zjevně nesprávný odkaz na ustanovení zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále změnil formu zavinění na úmyslnou a do výroku doplnil splatnost náhrady nákladů řízení. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), potvrdil. Stěžovatel napadl toto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne 20. 4. 2021 č. j. 30 A 48/2019-144 zamítl. Nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že se kontrolující osoby domáhaly vstupu do obydlí. Tvrzení o vstupu do obydlí bylo podle krajského soudu účelové, vznesené až v žalobě, a navíc rozporné s předloženými důkazy i jeho vyjádřením během ústního jednání. Kontrolující osoby, které se stěžovateli při zahájení kontroly řádně prokázaly pověřením v podobě služebního průkazu, nemohly s jistotou vědět, kde se stanoviště včelstva nachází, a proto mohly očekávat, že jim po ohlášení kontroly sdělí, kde se stanoviště nachází a jak se k němu dostanou. K tomu však kvůli jednání stěžovatele nedošlo. Své počínání nemůže zdůvodnit tím, že včelstvo bylo v listopadu 2017 zničeno vandaly, a tudíž nebylo co kontrolovat. Tuto skutečnost stěžovatel neoznámil prvostupňovému orgánu ani při telefonickém rozhovoru dne 23. 4. 2018, ani během kontroly dne 22. 5. 2018. Vzhledem k tomu, že zničení stanoviště včelstva neohlásil ani policii, hodnotil krajský soud i toto tvrzení jako nevěrohodné a účelové.3. Stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že z popisu přestupkového jednání dostatečně srozumitelně vyplývá, že se kontrolující osoby nedomáhaly vstupu do obydlí stěžovatele, ale toho, aby měly v součinnosti s ním přístup k evidovanému stanovišti včelstva, jež bylo předmětem místního šetření a vůči němuž ověřovaly, zda stěžovatel plní své zákonné povinnosti. Stěžovatel se proto dozvěděl již z prvostupňového rozhodnutí, v čem byl spatřován přestupek. V tomto ohledu neprovedl krajský soud žádné "přetvoření" přestupku, jak stěžovatel namítl v kasační stížnosti. Již z prvotního popisu přestupkového jednání mu muselo být zřejmé, že problémem bylo, že zabránil kontrolujícím osobám v přístupu ke stanovišti včelstva, nikoli to, že je nevpustil do svého obydlí (resp. obydlí svých rodičů). Skutečnost, že včelstvo v době kontroly stanoviště již zaniklo, není rozhodná pro posouzení, zda stěžovatel poskytl potřebnou součinnost. Námitka poukazující na to, že ani žalovaná, ani krajský soud dostatečně a přezkoumatelně nezvážily dopady jeho zničení na spáchání přestupku, proto není důvodná. Pokud k zániku stanoviště v listopadu 2017 došlo, měl stěžovatel tuto informaci kontrolujícím osobám sdělit nejpozději dne 22. 5. 2018 ihned na místě, neboť takové informování bylo součástí jeho povinnosti poskytnout součinnost při kontrole. Navíc i poté by zřejmě trval zájem kontrolujících prověřit, zda je jeho tvrzení pravdivé. Závěr, že tvrzení o zničení stanoviště vandaly bylo účelové, krajský soud nevyvodil jen z neoznámení incidentu policii, ale z širších okolností případu. Pozastavil se především nad tím, že stěžovatel na zničení stanoviště nepoukázal ihned při kontrole na místě, ale až později v reakci na výzvu k doložení splnění povinností. Nepřičítal stěžovateli k tíži, že nepřivolal policii, ale konstatoval, že jeho tvrzení je nedůvěryhodné vzhledem k tomu, že je nikdy dříve neuvedl.4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.5. Stěžovatel spatřuje porušení ústavně garantovaných práv v tom, že dílčí skutkové závěry správních soudů jsou zcela v rozporu se správním spisem, což se týká popření skutečnosti, že by se kontrolující osoby domáhaly vstupu do obydlí, a dále, že skutkové závěry správních soudů jsou dotvořeny a nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu.6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.7. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí.8. Ústavní soud po přezkoumání argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že i když je poměrně obsáhlá, postrádá ústavně právní rozměr a činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti správních soudů. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Správní soudy a předtím i příslušné správní orgány soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, který ve věci rozhodoval v poslední instanci, je přesvědčivý, logicky odůvodněný a s ohledem na danou problematiku (uložení pokuty ve výši 5 000 Kč) také dostatečně podrobný a vyplývají z něj veškeré skutečnosti, na základě kterých kasační stížnost zamítnul.9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu | decision_10314.txt |
354 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Lucií Diasovou Vejvodovou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II 1062, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021 č. j. 101 Co 187/2021-383, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze.2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i z dalšího přiloženého materiálu, se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele (otce) a M. M., matky nezletilé M. Š., o změnu úpravy poměrů. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 2. 2017 č. j. 0 P 199/2015-214, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 č. j. 23 Co 231/2017-285, byl změněn původní rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 12. 2015 č. j. 0 P 199/2015-17, jímž byla nezletilá svěřena do výlučné péče matky, a to tak, že byla svěřena do střídavé péče obou rodičů a otci i matce bylo stanoveno výživné. V dalším řízení Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. 0 P 199/2015 - 331 zamítl jak návrh matky na svěření nezletilé do její výlučné péče, tak i návrh na změnu výživného (výrok I.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilou svěřil do střídavé péče rodičů, přičemž její rozsah podrobně specifikoval ve výrokové části (pro stručnost si Ústavní soud dovoluje na výrok napadeného rozsudku odkázat). Současně soud upravil výši výživného - otci stanovil výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně a matce ve výši 2 500 Kč měsíčně. Při svém rozhodování soud vycházel zejména z výpovědi nezletilé před odvolacím soudem, přičemž dospěl k závěru, že odvolání matky nezletilé je zčásti důvodné. V řízení bylo podle soudu prokázáno, že od předchozí úpravy poměrů nastala změna v poměrech nezletilé, která je starší, ve věci se byla schopna sama vyjádřit a přesvědčivě formulovat svá stanoviska. Nezletilá si konzistentně přeje být ve větší míře s matkou. Dále uvedla, že otec jí brání v častějších telefonických kontaktech s matkou, při hovorech a předávání nezletilé spolu rodiče prakticky nekomunikují, jejich vztahy jsou velmi špatné. Sama nezletilá otci v minulosti sdělila, že by chtěla být více s matkou, avšak otec jí sdělil, že je třeba respektovat rozhodnutí soudu a jakýkoliv širší styk s matkou, včetně prázdninových výletů, jí nedovolil. Odvolací soud proto při svém rozhodování vycházel z kritéria nejlepšího zájmu dítěte, když navíc nezletilá v daném případě své potřeby a přání osobně prezentovala, včetně četnosti střídání péče obou rodičů. S ohledem na vyšší věk nezletilé a změnu výše příjmů obou rodičů stanovil soud rovněž nově vyživovací povinnost matky i otce. V závěru odůvodnění soud apeloval na rodiče, aby se naučili vzájemně komunikovat bezkonfliktně a respektovali, že nezletilá má prokazatelně vytvořeny vazby k nim oběma a boj mezi nimi jen zvyšuje pocit nejistoty nezletilé a poškozuji ji v jejím psychickém vývoji.4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud ve věci neposkytl dostatečnou ochranu jeho právům a neprovedl navrhované důkazy, tudíž nemohl dostatečně zjistit skutkový stav. Poukazuje rovněž na nepřiměřenou zátěž nezletilé při výslechu u soudu a na překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu. Brojí rovněž proti popisu výpovědi nezletilé ze strany odvolacího soudu a nesouhlasí s tím, že by její výpověď byla konzistentní. Podstatnou část ústavní stížnosti poté představují odkazy na judikaturu Ústavního soudu k problematice práva nezletilého být slyšen či vyhodnocování kritérií nutných při rozhodování ve věci péče o nezletilé.5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.6. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Ústavní soud proto přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem zvláště restriktivně. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro děti nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dětí do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilých dětí s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 2055/19ze dne 7. 10. 2019). Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.7. Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování obecně ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Vztáhne-li nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2821/18ze dne 16. 4. 2019). Z uvedeného plyne, že celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však nyní nejedná. V posuzované věci odvolací soud vycházel z provedených důkazů, zejména z výpovědi samotné nezletilé. V odůvodněné napadeného rozsudku jasně uvedl, jaké důvody jej vedly ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Napadené rozhodnutí přitom odůvodnil způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti.8. Na závěr je podle Ústavního soudu vhodné rovněž připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezusp. zn. I. ÚS 2482/13ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.).9. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022David Uhlířpředseda senátu | decision_10315.txt |
355 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Kunce, zastoupeného JUDr. Janem Kačerem, advokátem se sídlem Zdíkov 185, Zdíkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2021 č. j. 12 Cmo 179/2021-736 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 7. 2021 č. j. 48 Cm 54/2015-686, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je rozhodnutí o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o návrhu na ustanovení zástupce, obojí v rámci řízení o podaném dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2021 č. j. Nco 19/2021-622. Citovaným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto o nevyloučení soudkyně Krajského soudu v Plzni z projednávání a rozhodování v této věci. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení dovolání, ačkoliv byl řádně poučen o jeho nepřípustnosti. Návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce odůvodnil svými majetkovými poměry a trvale nepříznivým zdravotním stavem, vyžadujícím zvýšené náklady na zdravotní péči.3. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce. Vycházel přitom z prohlášení o majetkových poměrech stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že u něj nejsou splněny předpoklady pro moderaci poplatkové povinnosti. Mimo to je v dané věci podle soudu přiznání osvobození od soudních poplatků vyloučeno také proto, že podané dovolání představuje zjevně bezúspěšné uplatnění práva (o nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí soudu o nepodjatosti soudkyně Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel poučen). Z hlediska obsahu spisu soud dovolání stěžovatele označil jako "další z řady jeho obstrukčních úkonů".4. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnil se zcela se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelem podané dovolání jako poplatný úkon je zřejmě bezúspěšným uplatněním práva. K otázce přípustnosti dovolání proti rozhodnutím o vyloučení soudce dokonce Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že se jedná o rozhodnutí vydané soudem nadřízeným, nikoliv odvolacím. Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutím o vyloučení soudce občanský soudní řád neupravuje; nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Jako nadbytečné soud označil posuzování majetkových poměrů stěžovatele v souvislosti s jeho žádostí, jelikož v jeho případě nebyl naplněn jeden z dalších předpokladů moderace poplatkové povinnosti (posuzovány kumulativně).5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí de facto obecně proti systematizaci zákonné úpravy stran (ne)možnosti obrany účastníka řízení proti rozhodnutí ve věcech námitky podjatosti soudce. Stěžovatel tvrdí, že účastníkům je znemožněno podat jakýkoliv opravný prostředek proti zmíněným rozhodnutím, a to ani prostředek mimořádný. Tímto, podle stěžovatele "justičním postupem", je výrazně omezeno a oklešťováno jeho právo na spravedlivý proces, když je mu v důsledku takových nedostatků v současné české legislativě znemožněno jakkoliv se proti rozhodnutí ve věci zkoumání podjatosti soudce bránit využitím prostředků, majících oporu v zákoně.6. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů stran nesplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. V dané věci oba obecné soudy dostatečným a srozumitelným způsobem objasnily, že podání dovolání proti rozhodnutí nadřízeného soudu o námitce podjatosti není podle platné právní úpravy přípustné. Na jeho závěrech podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani nesouhlas stěžovatele s legislativou znemožňující "další" prostředky nápravy proti rozhodnutí soudu o (ne)podjatosti soudce. Postup obecných soudů je plně v souladu s platnou právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv, tedy Ústavní soud nezjistil.7. Ústavní soud proto uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu | decision_10316.txt |
356 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 č. j. 33 Cdo 2193/2021-197, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2020 č. j. 11 Co 245/2020-174 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 5. 2020 č. j. 17 C 368/2017-161, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Výše označená stěžovatelka podala prostřednictvím advokátky ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku.2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení se podává, že stěžovatelka brojí ústavní stížností proti postupu obecných soudů v rámci posouzení předpokladů přípustnosti podání dovolání proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, a to konkrétně v případě podání žaloby na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 368/2017 pro zaplacení částky 11 799,24 Kč.3. Soud prvního stupně žalobu na obnovu řízení zamítl, přičemž jeho závěry potvrdil v napadeném usnesení i odvolací soud, který stěžovatelku poučil o tom, že "proti tomuto usnesení není dovolání přípustné". Stěžovatelka přesto proti napadenému usnesení odvolacího soudu podala dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Učinil tak s odkazem na § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v němž jsou stanoveny zákonné výjimky z přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud přitom odkázal též na judikaturu vztahující se na případy žalob na obnovu řízení - i v takovém případě se uplatní peněžní limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu pro plnění nepřevyšující 50 000 Kč.4. Stěžovatelka své nesourodé námitky uplatňované v ústavní stížnosti směřuje proti postupu soudu prvního stupně, který podle stěžovatelky měl sám rozhodnout o nepřípustnosti stěžovatelkou podaného dovolání. Dále však uvádí, že v situaci, kdy by soud dovolání považoval za "včasné", měl stěžovatelku vyzvat k doplnění povinného zastoupení. V dalším textu naopak stěžovatelka tvrdí, že poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, je nesprávné a zdůrazňuje "oprávněnost podat tuto ústavní stížnost".5. Ústavní soud vždy dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka v nyní posuzované věci brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo podané dovolání odmítnuto jako nepřípustné v souladu s § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z poučení odvolacího soudu však zřetelně vyplývá nepřípustnost dovolání k Nejvyššímu soudu. Jestliže stěžovatelka podala dovolání, ačkoliv není podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, je zapotřebí ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu posoudit jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.6. Ústavní stížnost směřující proti napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku je vzhledem k uvedeným závěrům Ústavního soudu podána po lhůtě stanovené zákonem. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Za poslední prostředek k ochraně práva stěžovatele však nelze v daném případě považovat podání ze zákona nepřípustného dovolání. Ústavní soud si v této souvislosti dovoluje též poznamenat, že stěžovatelka již v minulosti brojila proti napadeným usnesením soudu prvního stupně a soudu odvolacího v rámci ústavní stížnosti vedené podsp. zn. I. ÚS 733/21. V uvedeném řízení, v rámci ústavní stížnosti, však stěžovatelka nebrojila proti podle ní (nyní) nesprávnému poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku - dovolání. Její argumentace stran "oprávněnosti podání ústavní stížnosti" z důvodu nesprávného poučení odvolacího soudu se tak ve světle uvedených skutečností jeví jako účelová; to ostatně platí i o dalších tvrzeních obsažených v ústavní stížnosti.7. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud nyní odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu | decision_10317.txt |
357 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Denisy Mrázkové, zastoupené JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 10/9, Plzeň, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2021 č. j. 11 Co 11/2021-325, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Doc. MUDr. Zdeňka Novotného, CSc. a Bc. Moniky Novotné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že usnesení krajského soudu ve výroku II. považuje za "protiústavní", kdy tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že proti stěžovatelce bylo před Okresním soudem Plzeň-město (dále jen "okresní soud") vedeno řízení o žalobě vedlejších účastníků. Rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 6. 2020 č. j. 17 C 27/2018-291 byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejším účastníkům částku 44 600 Kč s příslušenstvím, žaloba byla zamítnuta v části týkající se vydání vestavné hydroponie umístěné v bydlišti vedlejších účastníků. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání. Žalobci vzali žalobu zpět dne 31. 5. 2021 s ohledem na rozhodnutí o úpadku stěžovatelky (usnesení krajského soudu ze dne 23. 3. 2021 č. j. KSPL 66 INS 4814/2021-A-8) a zvážení veškerých procesně právních možností. Stěžovatelka se zpětvzetím žaloby souhlasila, proto krajský soud napadené rozhodnutí okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro výjimečnou aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci. Žalobci ke zpětvzetí žaloby přistoupili teprve poté, co v průběhu odvolacího řízení došlo k rozhodnutí o úpadku stěžovatelky. Řízení bylo přerušeno dle § 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, kdy v řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Za této situace žalobci dospěli k přesvědčení, že další vedení řízení v této věci nemá smysl, neboť by k uspokojení pohledávky žalobců nevedlo. Krajský soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 občanského soudního řádu, pro které stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení, ke zpětvzetí žaloby došlo z důvodu spočívajícího v chování žalované. Stěžovatelka za trvání nalézacího řízení sama "účelově zahájila insolvenční řízení formou oddlužení", o čemž žalobce nijak neinformovala, žalobci tak do insolvenčního řízení včas nepřihlásili svoji pohledávku a ztratili naději na úspěšné vymožení svého nároku, byť jejich žaloba mohla být po právu.II.Argumentace stěžovatelky3. Po rekapitulaci řízení před obecnými soudy stěžovatelka tvrdí, že napadený výrok, kterým jí nebyly přiznány náklady řízení, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, je výrazem svévole při rozhodování soudu a zasahuje do jejích ústavně zaručených práv a svobod. S výše uvedeným rozhodnutím nesouhlasí a považuje jej za věcně a právně nesprávné, neboť podle jejího názoru krajský soud zásadním způsobem zjevně a neodůvodněně vybočil z výkladového a aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi respektován a představuje nepředvídatelnou libovůli. Domnívá se, že jí mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, čemuž by měl minimálně předcházet postup soudu, který by poskytl stěžovatelce prostor k vyjádření k zamýšlenému uplatnění moderačního práva dle § 150 občanského soudního řádu. Krajský soud takový postup zvolil, aniž by to žalobci navrhovali a rozhodnutí bylo pro ni o to více překvapivé a nepředvídatelné.4. Stěžovatelka nesouhlasila s tvrzením krajského soudu, že účelově zahájila insolvenční řízení, aby oddálila svoji povinnost k plnění, a poznamenala, že žalobci měli možnost přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního řízení, což neučinili, poukázala na zásadu "právo patří bdělým". Přisvědčila krajskému soudu v tom, že neinformovala žalobce o probíhajícím insolvenčním řízení, ale ona nemá žádnou právní informační povinnost a pohledávku žalobců nikdy neuznávala a nadále neuznává. Stěžovatelka považuje závěry krajského soudu za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, resp. se opírají o důvody, které nevyplývají ze soudního spisu. Argumentuje nálezy Ústavního soudu [nálezsp. zn. II. ÚS 736/12ze dne 2. 10. 2013 (N 171/71 SbNU 35); nálezsp. zn. III. ÚS 1971/18ze dne 25. 9. 2018 (N 158/90 SbNU 583); nálezsp. zn. IV. ÚS 2738/10ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391); nálezsp. zn. III. ÚS 727/2000ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a navrhuje, aby Ústavní soud výrok II. usnesení krajského soudu zrušil.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996sp. zn. II. ÚS 81/95(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem krajského soudu, kterým rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.8. V přezkoumávané věci žalobci procesně zavinili zastavení řízení, neboť ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování stěžovatelky, kterým by po podání žaloby uplatněný nárok uspokojila. Stěžovatelka by tak měla mít vůči žalobcům podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Krajský soud ale dospěl k závěru, že uložení této povinnosti žalobcům, kteří z procesního hlediska zavinili zastavení řízení, by bylo nepřiměřeně tvrdé a nespravedlivé. Ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí soud účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné z hlediska užití § 150 občanského soudního řádu jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018 sp. zn. 32 Cdo 304/2018).9. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení zavinění zastavení řízení i předpokladů výjimečného nepřiznání náhrady nákladů je předmětem podústavního práva, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.10. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky vztahující se k zavinění zastavení řízení žalobci zdůrazňuje, že je třeba posuzovat výhradně z procesního hlediska. V tomto smyslu je konstruován § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, který jako jedinou alternativu k uložení povinnosti žalobce hradit náklady řízení žalovanému normuje situaci, kdy byl pro chování žalovaného vzat zpět návrh podaný důvodně. Z odůvodnění usnesení krajského soudu je zřejmé, že tato otázka byla předmětem posouzení a krajský soud uzavřel, že v průběhu odvolacího řízení došlo k rozhodnutí o úpadku stěžovatelky, tímto rozhodnutím bylo řízení ze zákona přerušeno, v řízení nebylo možné pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Za této situace žalobci dospěli k přesvědčení, že další vedení řízení v této věci nemá smysl, neboť by k uspokojení pohledávky žalobců vést nemohlo, proto žalobu vzali zpět. Krajský soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 občanského soudního řádu, pro které není na místě stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení.11. K podmínkám aplikace § 150 občanského soudního řádu Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že jeho smyslem je odstranění zjevné nespravedlnosti a nepřiměřené tvrdosti vůči účastníkům [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006sp. zn. II. ÚS 237/05(N 48/40 SbNU 433)]. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu pro užití moderačního práva a tvrdí, že krajský soud se nevypořádal s její argumentací. Z odůvodnění usnesení krajského soudu se podává, že krajský soud se možností aplikace moderačního práva řádně zabýval a uzavřel, že chování stěžovatelky shledal účelové. Za této situace považoval krajský soud, bez ohledu na poměry vedlejších účastníků řízení, za nespravedlivé, aby bylo stěžovatelce přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči vedlejším účastníkům.12. Ústavní soud uzavírá, že v postupu krajského soudu nelze spatřovat ústavněprávní nedostatky a neshledal ani procesní námitky stěžovatelky důvodnými. Její argumentace je výhradně skutkové povahy nebo polemikou s právními závěry vyslovenými v napadeném usnesení, což však k důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje, odkaz na nálezy Ústavního soudu neshledal přiléhavé.13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10318.txt |
358 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. D., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného advokátkou Mgr. Kateřinou Vávrovou, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 190/2021-59 ze dne 22. 7. 2021 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 7 PP 65/2021-47 ze dne 18. 6. 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň stěžovatel požádal o přednostní projednání věci. Stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti označil pouze rozhodnutí krajského soudu, nicméně ústavní stížnost byla nadepsána jako směřující i proti rozhodnutí okresního soudu, který byl stěžovatelem označen jako účastník řízení a jehož rozhodnutí stěžovatel argumentačně napadá. Ústavní soud tedy vyšel z toho, že stěžovatel brojí skutečně proti oběma rozhodnutím obecných soudů.2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 7 PP 65/2021, ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 let uloženého za zvlášť závažný zločin loupeže rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 72 T 74/2019 ze dne 23. 7. 2019 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 223/2019-1301 ze dne 12. 4. 2021. Dle okresního soudu nebylo prokázáno stěžovatelovo polepšení ani zde není prognóza vedení řádného života na svobodě. Z hlediska stěžovatelova pobytu ve vězení okresní soud zejména postrádá, že by se stěžovatel podrobil výchovnému či terapeutickému programu zaměřenému na násilnou trestnou činnost. Ohledně prognózy vedení řádného života je okresní soud údajně skeptický, přičemž poukázal především na to, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil krátce po podmíněném propuštění z výrazného trestu odnětí svobody na Slovensku, čímž porušil zkušení dobu podmíněného propuštění ve věci Okresního soudu v Prešově a dal najevo svůj postoj k institutu podmíněného propuštění obecně.3. Ústavní stížností napadeným usnesením pak krajský soud stěžovatelovu stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu. Podle krajského soudu nejsou zprávy z věznic o stěžovateli nikterak nadprůměrné. K námitce stěžovatele, že v jednací síni při poradě senátu okresního soudu zůstal státní zástupce, krajský soud konstatoval, že to z ničeho nevyplývá.4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly možnostmi, které z hlediska nápravných programů při výkonu trestu měl. Není údajně na stěžovateli, jaký program a s jakým zaměřením podstoupí, nýbrž je zařazen do programu, který vyhodnotí speciální pedagog a schvaluje ředitel věznice. Dle stěžovatele mu tak nemůže být vyčítáno, že byl program nedostatečný či nedostatečně zaměřený na psychologickou stránku. Stěžovatel navíc ve věznici nastupoval do zaměstnání a není reálné, že by se vězňům někdo věnoval po pracovní době.5. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že nepřihlédl k nálezu Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1945/20ze dne 29. 1. 2021 ani k nálezusp. zn. I. ÚS 1783/20ze dne 16. 2. 2021, jež byl vydán ve stěžovatelově věci. Stěžovatel nesouhlasí, že není naplněna prognóza vedení řádného života, přičemž v této souvislosti poukazuje na své příkladné chování ve věznici.6. Stěžovatel také namítá, že poradě senátu okresního soudu byl přítomen státní zástupce. Místnost, ve které stěžovatel čekal i s dalšími odsouzenými, je přímo navázána na jednací místnost, od níž je oddělena pouze tenkými dveřmi, přes které stěžovatel slyšel hlas státního zástupce. Krajský soud tuto námitku údajně řádně nevypořádal, neboť se spokojil s tím, že v protokolu není uvedeno, že by státní zástupce místnost neopustil. Zároveň tam ale není uvedeno, že by ji opustil. Krajský soud navíc nezdůvodnil, proč okresní soud nepořídil z veřejného zasedání zvukový záznam.7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.8. Krajský soud v Plzni uvedl, že se často setkává s tím, že jednání okresních soudů nejsou z různých důvodů nahrávána a protokol je diktován. Vždy se řídil zásadou, že soudce jako osoba vázaná profesní ctí a osoba, která za protokol odpovídá, jej diktuje v souladu se skutečností a ten je správný, pokud není prokázán opak. V tomto konkrétním případě neměl krajský soud důvod pochybovat o správnosti protokolace okresního soudu a o tom, že státní zástupce poradě senátu přítomen nebyl.9. Okresní soud v Karlových Varech zcela odmítl "lživé tvrzení" stěžovatele, že porada senátu proběhla za přítomnosti státního zástupce. Podle okresního soudu se to nezakládá na pravdě a odporuje to náležitému profesnímu přístupu senátu okresního soudu k výkonu své funkce. Jednací síň věznice Ostrov je opatřena třemi vchody, přičemž jeden z nich slouží pro veřejnost, jeden pro odsouzené, kteří jsou přiváděni a odváděni eskortou, a třetí ústí do místnosti, kam odchází státní zástupce při poradě senátu. Takto státní zástupce dle soudu odešel i v rámci zasedání konaného v této věci. Není dle okresního soudu pravda, že místnost, kam jsou odváděni eskortou odsouzení při poradách senátu, je oddělena pouze tenkými dveřmi, neboť za dveřmi z jednací síně je prostor pro příslušníky Vězeňské služby České republiky a z této odcházejí odsouzení i při poradách senátu do místnosti (cely), která je za dalšími dveřmi. Jednací síň věznice Ostrov, kde probíhají veřejná zasedání ohledně žádostí odsouzených o podmíněná propuštění, není dle okresního soudu opatřena kamerovým systémem. K zasedání byla přibrána zapisovatelka, tedy soudní osoba, která není protokolující úřednicí a není oprávněna pořizovat zvukový záznam. Jde-li pak o samotné rozhodnutí, okresní soud hodnotil mimo jiné sklony stěžovatele odsouzeného k páchání velmi závažné trestné činnosti majetkové povahy, kdy se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu na Slovensku stanoveného na 7 roků dopustil shodné trestné činnosti na území našeho státu.10. Okresní státní zastupitelství v Karlových Varech ve vyjádření poukázalo na to, že stěžovatel poté, co byl na Slovensku podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonával za závažnou násilnou trestnou činnost, se ještě v témže roce na území České republiky dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže. K námitce stěžovatele, že byl státní zástupce přítomen poradě senátu, okresní státní zastupitelství konstatovalo, že státní zástupce této poradě přítomen nebyl a předsedkyně okresního soudu by jeho přítomnost nepřipustila.11. Stěžovatel v replice uvedl, že se jednání konalo v letní den s vysokými teplotami a všechna okna jednací síně byla otevřena. Pokud tomu tak je, jde v celách slyšet, co se v jednací síni odehrává. V jeho případě navíc došlo k situaci, že vězeňská služba jej neodvedla až do prostoru cel, nýbrž stěžovatele ponechala v místnosti pro vězeňskou službu i s vychovatelem. V této místnosti bylo údajně slyšet, že státní zástupce zůstal v jednací síni a neopustil ji, dokud se do ní stěžovatel nevrátil. Podle stěžovatele by tuto skutečnost prokázaly kamerové záznamy, neboť pokud by státní zástupce jednací místnost opustil, bylo by to zaznamenáno na kameře, která je na chodbě.12. Podle stěžovatele je za dveřmi, jimiž podle okresního soudu odešel státní zástupce, "prostor, zřejmě místnost, která však slouží pouze k potřebám soudce", a státní zástupce by se neměl v těchto prostorách pohybovat, protože pokud se tak děje "a místnost sloužící pro uskladnění spisů a potřeby soudu využívá jen státní zástupce", vzbuzuje to pochybnosti o přístupu soudu ke stranám sporu. Stěžovatel zjistil dotazem na vězeňskou službu, že v případě, že odsouzený má obhájce, je praxe taková, že při poradě soudu je obhájce a státní zástupce na stejné chodbě před jednací místností, "nikoli, jak soud I. stupně uvádí, v místnosti pro státního zástupce".13. Krajský soud si měl dle stěžovatele vyžádat kamerové záznamy, stanovisko vězeňské služby a vychovatele, který s odsouzeným v místnosti pro vězeňskou službu byl a rozhovor uvnitř jednací místnosti slyšel. Stěžovatel konečně poukazuje i na nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 2201/16ze dne 3. 1. 2017.14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje (viz např. nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 715/04ze dne 1. 12. 2005). Jak Ústavní soud uvedl v nálezusp. zn. III. ÚS 4851/12ze dne 15. 5. 2014, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeně odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem učiněné právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.16. V posuzované věci soudy řádně odůvodnily, proč žádosti stěžovatele nevyhověly, přičemž poukázaly mimo jiné na to, že se stěžovatel trestné činnosti dopustil velmi krátce po podmínečném propuštění z výrazného trestu odnětí svobody na Slovensku, jakož i na to, že hodnocení stěžovatele ze strany věznic je průměrné.17. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že soudy přihlédly k jeho trestní minulosti, tak Ústavní soud zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ve svých rozhodnutích ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 830/15ze dne 6. 5. 2015,sp. zn. I. ÚS 1089/15ze dne 16. 6. 2015,sp. zn. IV. ÚS 300/16ze dne 26. 4. 2016). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko a jen s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 482/18ze dne 28. 11. 2018), k čemuž však v dané věci nedošlo.18. Soudy se zabývaly i stěžovatelovým chováním v rámci výkonu trestu, přičemž dospěly k závěru, že nebylo nikterak nadprůměrné, čímž se věc odlišuje od věci řešené nálezemsp. zn. I. ÚS 2201/16, na kterou stěžovatel odkazuje. V ní krajský soud vůbec neuvážil četné aktuální zprávy a vyjádření k osobnosti, nápravě i dalším poměrům stěžovatele, včetně jeho přístupu ke své drogové minulosti a drogové problematice vůbec, které byly v řízení shromážděny a které všechny vyznívaly v zásadě příznivě pro stěžovatele. Z učiněných skutkových zjištění bylo dovozeno, že u stěžovatele došlo k velkému osobnostnímu růstu. Stěžovatel po dobu svého výkonu trestu sepisoval životopisný román, který byl již knižně vydán, a rovněž se za doprovodu personálu věznice účastnil akcí mimo věznici, včetně preventivně zaměřené besedy o drogách pro žáky základní školy a účinkoval na divadelním vystoupení pro děti (viz k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. 2215/21 ze dne 26. 10. 2021). Jde-li pak o nálezsp. zn. II. ÚS 1945/20, i v něm byly skutkové okolnosti odlišné, neboť výkon trestu byl tehdy stěžovatelovým prvním nepodmíněným trestem odnětí svobody. Skutečnost, že se dopustil trestné činnosti krátce po podmíněném propuštění z výkonu trestu, tedy tehdy ani zohledněna být nemohla.19. Lze dodat, že v souladu s nálezem Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 1783/20ze dne 16. 2. 2021 nebylo v rámci rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 223/2019-1301 přihlíženo k jeho dřívějšímu odsouzení pro totožnou trestnou činnost spáchanou na Slovensku celkem šesti útoky jako k okolnosti přitěžující, přičemž tato skutečnost byla vzata v úvahu toliko v rámci širšího hodnocení osoby stěžovatele a jeho sklonů k jednání v rozporu se zákonem. V důsledku toho byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání toliko čtyř let (původně - před kasačním zásahem Ústavního soudu - byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce devíti let). Citovaný nález tedy byl plně respektován, přičemž z něj v žádném případě neplyne, že by stěžovatelovo jednání, pro které byl odsouzen na Slovensku, resp. jeho přístup k podmíněnému propuštění z trestu za něj uloženého, nemohlo být zohledněno v rámci nynějšího rozhodování o podmíněném propuštění, a to tím spíše za situace, kdy k němu bylo v rámci ukládání původního trestu přihlédnuto v tak omezené míře.20. Poukazuje-li stěžovatel na obtíže se splněním podmínek, které považoval okresní soud za významné, pak Ústavní soud poznamenává, že to měl v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti stěžovatel namítnout již ve své stížnosti ke krajskému soudu. Jak navíc Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 1681/13ze dne 11. 7. 2013,sp. zn. III. ÚS 2478/14ze dne 16. 10. 2014 nebosp. zn. III. ÚS 3621/15ze dne 5. 4. 2016). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (viz již citované usnesenísp. zn. IV. ÚS 2215/21).21. Jde-li o námitku, že závěrečné poradě senátu okresního soudu byl přítomen státní zástupce (ačkoli by nepochybně šlo o potenciálně závažné pochybení), stěžovatelovo tvrzení není ničím doloženo, jeho argumentace se naopak i ve světle vysvětlení okresního soudu jeví jako vnitřně rozporná. Stěžovatel uvádí, že státní zástupce "neopustil po celou dobu jednací místnost", což ovšem dokládá toliko tím, že státního zástupce uvnitř slyšel. Osobně se stěžovatel v místnosti, kde probíhala porada senátu, nenacházel, lze si tedy těžko představit, jak může s naprostou jistotou tvrdit, že státní zástupce místnost vůbec neopustil. Dle názoru Ústavního soudu okresní soud logicky vysvětlil, co mohlo stěžovatele mást (tedy to, že s ním státní zástupce neopustil jednací síň stejnými dveřmi), jakož i to, proč nebyl pořízen zvukový záznam. Na to stěžovatel reaguje tím, že na jednu stranu připouští, že pořádně neví, co se za dveřmi, kterými měl státní zástupce odejít, nachází (slovy stěžovatele tam "je prostor, zřejmě místnost"), na stranu druhou bezpečně ví, k čemu prostory za dveřmi slouží ("pouze k potřebám soudce", resp. "pro uskladnění spisů"). Každopádně, i kdyby se v místnosti za dveřmi, kterými měl státní zástupce odejít, skutečně nacházely spisy, není zřejmé, jak přítomnost státního zástupce v takové místnosti porušovala stěžovatelova ústavně zaručená práva, když jednak při rozhodování má senát spis u sebe, navíc státní zástupce jako strana řízení pochopitelně může do spisu nahlížet. Stěžovatel netvrdí, že by bylo ve spise něco pozměněno, něco by v něm chybělo apod.22. Stěžovatel poukazuje na možný kamerový záznam, kdy ale nebylo sporné, že státní zástupce neopustil jednací síň stejnými dveřmi na chodbu, z níž by stěžovatel chtěl kamerový záznam získat. Pokud se pak dovolává stanoviska vychovatele, který údajně rozhovor uvnitř také slyšel, pak stěžovateli nic nebránilo (alespoň to stěžovatel netvrdí), aby prostřednictvím své advokátky takové stanovisko obstaral a přiložil ho k ústavní stížnosti. Prosté tvrzení, že stěžovatel slyšel hlas státního zástupce přes zeď, však Ústavní soud nepovažuje za dostatečné pro to, aby tuto námitku neshledal zjevně neopodstatněnou.23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Důvody k přednostnímu projednání Ústavní soud neshledal.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10319.txt |
359 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti K. Z., zastoupené JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou, se sídlem Dominikánské nám. 2, Brno, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2024, č. j. 15 Co 54/2023-662, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, V. Z. a nezletilého V. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí1. Městský soud v Brně rozsudkem schválil dohodu rodičů o svěření nezletilého do péče stěžovatelky, vyživovací povinnosti otce a o styku otce s nezletilým každý třetí týden v měsíci ve středu od 11:00 do 12:00 hod. v krizovém centru za přítomnosti pověřeného pracovníka centra. Důvodem omezeného styku byly problémy otce s návykovými léky. O rok později navrhla stěžovatelka styk otce s nezletilým zakázat, případně jej zúžit na jednu hodinu jednou za čtvrt roku. Otec s návrhem stěžovatelky nesouhlasil a navrhl rozšířit styk na jeden týdně, s čímž souhlasil i kolizní opatrovník nezletilého. Městský soud v Brně se přiklonil k návrhu otce a jeho styk s nezletilým upravil jednou týdně na jednu hodinu v krizovém centru. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky rozsah styku potvrdil, pouze změnil den a čas styku. Rozhodl tak mimo jiné na základě doplněného znaleckého zkoumání, v důsledku čehož vznikly státu náklady ve výši 65 230 Kč, které krajský soud napadeným výrokem svého rozsudku uložil nahradit stěžovatelce coby neúspěšné účastnici řízení.II.Argumentace stěžovatelky2. Stěžovatelka podává proti shora označenému výroku rozsudku ústavní stížnost, neboť podle ní porušuje její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.3. Stěžovatelka namítá, že uložení povinnosti nahradit náklady státu pouze jí a nikoliv oběma rodičům pro ni bylo překvapivé, nepředvídatelné a odrazující od vedení dalších opatrovnických řízení. Krajský soud provedl důkaz znaleckými posudky k návrhu všech účastníků řízení, tedy i otce. Ten přistupuje nezodpovědně ke svým problémům a neplní své procesní povinnosti. Z nálezu Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 1286/18, na který odkazoval krajský soud, neplyne, že by náklady státu měl nést rodič, který opatrovnické řízení zahájil a který nebyl se svým návrhem procesně úspěšný. Je přitom třeba zohlednit, že odvolání stěžovatelky krajský soud nevyhodnotil jako zjevně nedůvodné, ale obsáhle se jím zabýval.III.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti4. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení zastává zdrženlivý postoj. Ačkoli i tato rozhodnutí mohou mít dopad do stěžovatelčiny majetkové sféry, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody (viz např. nálezysp. zn. I. ÚS 2174/20, bod 20; II. ÚS 3627/18, bod 15; II. ÚS 3776/16, bod 12). Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (viz např. nálezysp. zn. I. ÚS 3281/22, bod 15; IV. ÚS 105/23, bod 23).5. V posuzované věci důvod pro tento výjimečný zásah Ústavní soud neshledal. Krajský soud stěžovatelce řádně vysvětlil, proč povinnost nahradit náklady státu uložil pouze jí (bod 51 jeho rozsudku). Odkázal přitom i na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Z ní plyne, že kritériem, podle kterého soud rozhoduje, kdo z účastníků státu náklady nahradí, je výsledek řízení. V řízeních nesporných tímto kritériem není jen úspěch ve věci, ale o nákladech řízení státu se rozhoduje v návaznosti na procesní návrhy účastníků (shodně viz nálezsp. zn. IV. ÚS 1286/18, body 37 a 38, na který ostatně stěžovatelka odkazuje v ústavní stížnosti). Vzhledem k tomu, že v dané věci stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná a jejím procesním návrhům nebylo vyhověno, rozhodnutí krajského soudu o uložení povinnosti nahradit náklady státu není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by v případě větší součinnosti otce nemusel soud ke znaleckému zkoumání přistoupit, a proto i tato argumentace stěžovatelky není opodstatněná.IV.Závěr6. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal v napadeném výroku zásah do ústavních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1032.txt |
360 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. I., zastoupené Mgr. Jaroslavem Liškou, advokátem, sídlem Domažlická 800, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2021 č. j. 16 Co 175/2021-636, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soud v Brně a přednostní projednání věci, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a nezletilé M. K., zastoupené opatrovníkem městem B. a M. K., zastoupeného Mgr. Ing. Alešem Martínkem, advokátem, sídlem Heršpická 813/5, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Návrhem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka podala ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 9. 2021 č. j. 16 Co 175/2021-636, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 7. 2021 č. j. 5 P 95/2010-603. Předmětem řízení byl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření o udělení souhlasu za M. K., otce nezletilé M. K., se změnou bydliště a školy nezletilé. Krajský soud uložil matce, aby nezletilou M. navrátila do jejího původního bydliště v B., a aby ji rovněž navrátila do školského zařízení - Základní školy B.2. Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 6 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ve spojení se zásahem do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny na péči a výchovu dítěte dle čl. 32 odst. 4 Listiny.3. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplynulo, že dne 17. 6. 2021 podala stěžovatelka u Okresního soudu ve Vyškově návrh na zahájení řízení o udělení souhlasu za otce nezletilé ve věci změny bydliště a školského zařízení. Žádost o přestup nezletilé byla podána u Základní školy a Mateřské školy Š., příspěvková organizace. Rozhodnutím ze dne 29. 6. 2021 č. j. 513/21/ZŠ byla nezletilá přijata na školní rok 2021/2022. K odvolání otce nezletilé bylo dne 31. 8. 2021 č. j. 631/21/ZŠ zrušeno rozhodnutí a dne 1. 9. 2021 nebylo nezletilé umožněno nastoupit do uvedené školy. Rozhodnutí Základní školy a Mateřské školy Š. bylo následně potvrzeno Krajským úřadem plzeňského kraje usnesením ze dne 5. 10. 2021 č. j. ZN/1807/ŠMS/21.4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že pravomocné rozhodnutí krajského soudu je v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé a v důsledku toho bylo zasaženo do jejích základních práv. Nezletilá M. se má navrátit do jejího původního bydliště v B., ačkoli již byl rodinný dům prodán. Stěžovatelka poukázala na její rodinnou situaci, že s manželem a druhou dcerou A. I. bydlí v obci J. a navštěvuje Základní školu ve Š. V důsledku rozhodnutí krajského soudu jí nebude umožněno plnohodnotně pečovat o obě své dcery a vést rodinný život, nebo bude nucena změnit svoji bytovou situaci. Byla by nucena zakoupený dům prodat, či najít jiné bydlení v B. a přestěhovat celou rodinu zpět, a to z důvodu zachování styku otce s nezletilou. Stěžovatelka poukazuje na to, že je srozuměna s tím, že dopravování nezletilé ke styku s otcem může jít k její tíži. Stěžovatelka se domnívá, že krajský soud, podle jejího přesvědčení, nedostál požadavkům, které jsou kladeny na odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť rozhodnutí vykazuje zjevné znaky nedostatečnosti a nepřezkoumatelnosti. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že jde o zcela výjimečnou situaci spojenou se zcela výjimečnými důsledky pro nezletilou M.; rozhodnutí podle jejího názoru nebylo učiněno v nejlepším zájmu dítěte a došlo k porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Soudní rozhodování by proto mělo být podrobeno zvýšeným nárokům a v řízení u krajského soudu ani orgány OSPOD nebyl zjišťován názor a stanovisko nezletilé v rozporu s čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, přestože měla 14 let, a dále odkázala na judikaturu Ústavního soudu v obdobné věci (sp. zn. IV. ÚS 827/18,sp. zn. I. ÚS 3425/19,sp. zn. III. ÚS 1625/20,sp. zn. Pl. ÚS 16/09,sp. zn. III. ÚS 3489/13aII. ÚS 1847/16).5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje usnesení krajského soudu jako překvapivé, svévolné, neboť jím došlo k extrémnímu porušení práva na spravedlivý proces porušující zásady rovnosti účastníků řízení. Usnesením krajského soudu ve formě předběžného opatření bylo bez jakéhokoli legitimního důvodu zasaženo do poměrů upravených pravomocným rozhodnutím, proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení zrušil. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud podle § 39 a § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl o přednostním projednání ústavní stížnosti a odložil vykonatelnost usnesení krajského soudu do doby, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti.II.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena advokátem dle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti usnesení krajského soudu, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).III.Řízení před Ústavním soudem7. Ústavní stížnost stěžovatelky napadá usnesení krajského soudu dotýkající se konkrétních zájmů nezletilé M., přičemž nezletilá má postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti. Protože stěžovatelka je zákonnou zástupkyní nezletilé v řízení o ústavní stížnosti, může dojít ke střetu jejich zájmů, proto Ústavní soud ustanovil nezletilé M. opatrovníka.8. Usnesením ze dne 7. 10. 2021 č. j.I. ÚS 2570/21-13Ústavní soud ustanovil opatrovníka schopného účinně hájit zájmy nezletilé v řízení o ústavní stížnosti město B., který nezletilou zastupoval již v řízení před obecnými soudy. Dle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 469 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), platí, že rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem.9. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - Krajský soud v Brně a vedlejší účastníky řízení město B. a M. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.10. Krajský soud v Brně se dne 11. 11. 2021 vyjádřil předsedou senátu 16 Co tak, že pro stručnost odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Podotkl, že ve věci rozhodování o předběžných opatřeních ve věcech péče o nezletilé jsou zákonem stanoveny poměrně krátké procesní lhůty, a proto nelze vždy provést dokazování jako při rozhodování ve věci samé. Dle jeho přesvědčení nebylo třeba zjišťovat názor nezletilé, neboť by nemohl zhojit protiprávní jednání matky, která dceru dlouhodobě proti otci ovlivňuje, nerespektuje pravomocná a vykonatelná rozhodnutí soudu o úpravě styku s dcerou a vyvíjí snahu otce z jeho rodičovské role co nejvíce eliminovat.11. Město B. se, jako opatrovník nezletilé M., k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřilo tak, že se plně ztotožnilo s napadeným rozhodnutím krajského soudu a dále odkázalo na jeho řádné a výstižné odůvodnění. Dle jeho názoru stěžovatelka po celou dobu probíhajících soudních řízení ve věci péče o nezletilou účelově a formálně hájí svoje zájmy, nikoli zájmy nezletilé. Nespolupracuje s pracovníky OSPOD, zablokovala jejich telefonní čísla, neumožnuje provést šetření v domácnosti ve smluveném termínu, odmítá spolupracovat s otcem nezletilé a nepřímo negativně s nezletilou manipuluje. Jednostranně rozhodla o přestěhování nezletilé a o změně školy, aniž by předem informovala otce, okresní soud a OSPOD. Toto její jednání vedlo k porušení práva nezletilé na vzdělání, teprve v důsledku vydání napadeného rozhodnutí krajským soudem začala nezletilá od 23. 9. 2021 navštěvovat Základní školu B. Dle vyjádření opatrovníka je rodinná situace nezletilé dlouhodobě ovlivňována a prohlubována jednáním stěžovatelky a je nezbytné postupovat citlivě a bezodkladně.12. K ústavní stížnosti stěžovatelky se vyjádřil M. K., otec nezletilé M. v postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem tak, že považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, protože situaci stěžovatelka vytvořila vlastní bezohledností a nemravným jednáním. Ve vyjádření ze dne 22. 11. 2021 podrobně popsal skutkový stav a vyvracel nepravdivé informace stěžovatelky a poukázal na obsah spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 5 P 95/2010.13. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce k replice, která sdělila, že nevyužije svého práva a vyjadřovat se nebude.14. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.IV.Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti15. Ústavní soud k uvedenému uvádí, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech upravených občanským zákoníkem přistupuje obzvláště restriktivně. Konstantně přitom judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování obecně ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je proto primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně, s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů), přezkoumatelné a logické odůvodnění, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020sp. zn. II. ÚS 2925/19); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].16. Pokud jde o vymezení ústavněprávních kritérií týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření, Ústavní soud poukazuje dále např. na nález ze dne 23. 2. 2010sp. zn. III. ÚS 1206/09(N 32/56 SbNU 363); nález ze dne 18. 8. 2010sp. zn. I. ÚS 266/10(N 165/58 SbNU 421). Přitom zdůrazňuje zatímní charakter napadeného rozhodnutí.17. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného soudního rozhodnutí krajského soudu o předběžném opatření, kterým uložil stěžovatelce, aby nezletilou M. navrátila do jejího původního bydliště v B., a aby ji rovněž navrátila do školského zařízení - Základní školy B., a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.18. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy. V souzené věci není pochyb o tom, že pro výsledek řízení o návrhu o vydání předběžného opatření k nahrazení souhlasu rodiče měla podstatný vliv skutečnost, že stěžovatelka bez předchozího souhlasu otce změnila bydliště nezletilé. Stěžovatelka podala dne 17. 6. 2021 návrh k okresnímu soudu na udělení souhlasu za otce ke změně jejího bydliště a změně školského zařízení, kam má nezletilá nastoupit od září roku 2021. Stěžovatelka přitom neuvedla, že již došlo k přestěhování, ani zda informovala otce a požádala jej o souhlas. Vedlejší účastník se dne 3. 7. 2021 dostavil pro nezletilou dceru za účelem jejich řádného kontaktu do místa dosavadního bydliště a zjistil, že zde již bydlí neznámí lidé, proto se domáhal zvrácení tohoto stavu prostřednictvím návrhu na předběžné opatření 12. 7. 2021. Vedlejší účastník je přesvědčen, že zmíněná svévolná změna bydliště nezletilé ze strany stěžovatelky je účelová a musí být zhojena navrácením do původního stavu, ale to bude věcí obecného soudu, aby rozhodl v nejlepším zájmu nezletilé.19. Jak již upozornil krajský soud v napadeném usnesení, z dosavadních řízení ve věci péče o nezletilou M. je zřejmé, že stěžovatelka dlouhodobě nedůvodně a bez objektivně uznatelného důvodu znemožňuje otci v jeho pravidelném kontaktu s nezletilou dcerou, aniž by respektovala pravomocná a vykonavatelná rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou. Stěžovatelka tím porušuje povinnosti plynoucí pro ni z vykonatelného rozhodnutí, ale zároveň nerespektuje práva otce a dítěte plynoucí z Úmluvy o právech dítěte a Listiny, zaručující právo otce jako druhého rodiče se podílet na další výchově nezletilé a současně i právo dcery být v pravidelném kontaktu s druhým rodičem. Postavení otce musí být z hlediska zájmů obou rodičů rovnocenný.20. Výše uvedené odůvodnění krajského soudu pokládá Ústavní soud vzhledem k právě řečenému za racionální a srozumitelné. Tím spíše tyto úvahy platí i pro rozhodování Ústavního soudu, tedy s plynutím času, kdy rozhodování u okresního soudu ve věci samé k návrhu stěžovatelky může trvat vzhledem k okolnostem poměrně dlouho. Nelze do doby, než bude rozhodnuto o souhlasu za otce nezletilé, aprobovat protiprávní jednání stěžovatelky, která jednostranně v neprospěch otce i nezletilé zneužila svoji rodičovskou odpovědnost, kdy ve významné věci nezletilého dítěte (§ 887 odst. 1 a 2 občanského zákoníku) rozhodla úplně sama bez ingerence druhého rodiče. Předmětem řízení ve věci samé se obecné soudy pokusí nalézt takové řešení, které by bylo vůči všem zúčastněným spravedlivé a ideální pro nezletilou zároveň.21. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že konfliktní stav nastal v prvé řadě v důsledku jednostranného jednání stěžovatelky - matky nezletilé a který se otci nepodařilo zvrátit. Takové jednání stěžovatelky nelze jakkoli akceptovat ani tolerovat. Tímto jednáním by mohlo fakticky dojít k definitivnímu zpřetrhání citových vazeb mezi otcem a nezletilou dcerou a v podstatě by tím byl i znemožněn jakýkoli pravidelný osobní kontakt mezi nimi. Ústavní soud přisvědčil závěrům krajského soudu, že zde existovala naléhavá potřeba navrhované zatímní úpravy právních poměrů účastníků spočívající v návratu nezletilé do jejího původního bydliště i školského zařízení, které navštěvovala. V opačném případě hrozilo trvalé odcizení nezletilé od otce a takový stav není v zájmu nezletilé.22. Ústavní soud přiznal jistou relevanci námitce stěžovatelky, která poukázala na to, že nebylo zjišťováno stanovisko nezletilé v řízení o předběžném opatření s ohledem na rozumovou úroveň a věk nezletilé. Krajský soud přihlédl k tomu, že v řízení o předběžném opatření není prováděno dokazování v plném rozsahu s ohledem na krátké lhůty a obsah spisu, kdy matka nepřímo s nezletilou manipuluje, přičemž v rámci znaleckého zkoumání byly zjištěny dílčí znaky syndromu zavrženého rodiče, v důsledku toho by vyjádření nezletilé asi ani nebylo objektivní. Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do práv nezletilé zaručených Úmluvou o právech dítěte a argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu není přiléhavá.23. Z výše uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Pro postup dle § 39 zákon o Ústavním soudu neshledal Ústavní soud relevantní důvody. Ze stejných důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10320.txt |
361 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Kostase Michailidise, zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná-Fryštát, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2021 č. j. 30 Co 230/2021-157 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. dubna 2021 č. j. 7 C 86/2018-134, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhal zaplacení částky 11 119 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že je majitelem vozidla Ford S Max (dále "poškozené vozidlo"), jež bylo poškozeno provozem vozidla Mercedes Benz RZ: XY (dále "pojištěné vozidlo"), které bylo pojištěno u žalované Allianz pojišťovny, a. s., z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidel dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákonné pojištění"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2021 č. j. 7 C 86/2018-134 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11 119 Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalované uložil zaplatit České republice na účet obvodního soudu náhradu nákladů 3 954 Kč (výrok III.).3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 8. 2021 č. j. 30 Co 230/2021-157 změnil rozsudek obvodního soudu (č. j. 7 C 86/2018-134) tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 11 119 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 13 621 Kč (výrok II.) a České republice na náhradu nákladů státu 3 954 Kč na účet obvodního soudu (výrok III.), a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Městský soud konstatoval, že obvodní soud správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny pro rozhodnutí relevantní důkazy a zhodnotil je v souladu s § 132 občanského soudního řádu, avšak zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po právní stránce. Klíčové pro posouzení sporu pak bylo právní posouzení věci, kdy obvodní soud nedocenil závěry vyplývající z vyhotoveného znaleckého posudku znalce Stanislava Bartoně ze dne 14. 8. 2020. Zásadní příčinnou, která způsobila poškození čelního skla vozidla stěžovatele, bylo nedodržení bezpečné vzdálenosti; v důsledku této skutečnosti městský soud změnil rozsudek obvodního soudu.II.Argumentace stěžovatele4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětné věci obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, když obvodní soud nezjistil řádně skutkový stav a městský soud z něj vyvodil nesprávné závěry a zamítl nárok uplatňovaný stěžovatelem v jeho žalobě. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení u obvodního soudu došlo k porušení jeho práv tím, že nebyla připuštěna jeho účastnická výpověď a v důsledku toho pak nebyly řádně objasněny všechny okolnosti dopravní nehody. Stěžovatel se nemohl vyjádřit a doplnit žalobní tvrzení, navrhnout výslech svědků, provedení listinných důkazů společným záznamem o dopravní nehodě a vzájemnou korespondencí, což mohlo pomoci v hodnocení důkazů před městským soudem. Dále namítá, že městský soud neprojevil dostatečný zájem o vyhodnocení veškerých okolností případu a vyhověl jen důkaznímu návrhu žalovaného o provedení znaleckého posudku. Stěžovatel je přesvědčen, že překvapivým rozhodnutím městského soudu byla poskytnuta ochrana žalovanému a proti smyslu právní úpravy, která vychází z ustanovení zákona o zákonném pojištění.5. Dle přesvědčení stěžovatele je postup obecných soudů nesprávný a zcela neodpovídající jeho spravedlivému očekávání v soudní ochranu jeho zákonného nároku, zjevně překvapujícím rozhodnutím, které neodpovídá pravidlům obecné spravedlnosti, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.III.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li podaný návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů] (dále jen "zákon o Ústavním soudu").7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.8. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002sp. zn. III. ÚS 74/02(N 126/28 SbNU 85); nález ze dne 23. 10. 2018sp. zn. III. ÚS 1329/18(N 176/91 SbNU 205 nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); usnesenísp. zn. II. ÚS 4261/18ze dne 4. 1. 2019)].9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se zjištěným skutkovým stavem učiněným obvodním soudem, který žalobě stěžovatele vyhověl a zamítavému rozsudku městského soudu, vedenou v rovině práva podústavního.10. Základem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily okolnosti rozhodné pro určení jeho nároku jakožto poškozeného na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti provozovatele pojištěného vozidla vůči žalované jakožto pojistiteli. Předmětem řízení byl nárok stěžovatele jakožto vlastníka předmětného vozidla Ford na pojistné plnění podle § 9 odst. 1 zákona o zákonném pojištění.11. Klíčové pro posouzení sporu pak bylo právní posouzení věci, kdy obvodní soud nedocenil závěry vyplývající z vyhotoveného znaleckého posudku, proto městský soud zopakoval dokazování znaleckým posudkem Stanislava Bartoně. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním. Ze znaleckého posudku jasně vyplynulo, že řidič tuto povinnost porušil. Mezi tvrzeným odlétnutím kamínku od kol pojištěného vozidla a poškozením čelního skla vozidla stěžovatele není dána příčinná souvislost. Zásadní příčinnou, která způsobila poškození čelního skla vozidla stěžovatele, totiž bylo nedodržení bezpečné vzdálenosti stanovené zákonem o silničním provozu, tato skutečnost přerušuje příčinnou souvislost mezi provozem pojištěného vozidla jedoucím před vozidlem poškozeným.12. Ústavní soud zároveň ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti pojištěného provozovatele vozidla za vzniklou škodu, tedy zda by byl dán tzv. přímý nárok. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoli řádně odůvodněné či iracionální (srov. např. usnesení ze dne 3. 9. 2019sp. zn. II. ÚS 1370/19).13. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelova návrhu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje argumenty, které již byly posouzeny a řádně vypořádány obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nenáleží zasahovat do skutkových zjištění ani do právního posouzení obecných soudů a na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal.14. Pokud stěžovatel napadl rovněž vyhovující rozsudek obvodního soudu, v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, neboť stěžovatelem podaná ústavní stížnost nebyla, s ohledem na shora uvedené, posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).15. Na základě vyložených důvodů bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10321.txt |
362 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Josefa Fialy a Tomáše Lichovníka o návrhu na vyloučení soudce Pavla Rychetského z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA advokátem sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2021, č. j. 30 Cdo 1204/2020-448, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 68 Co 335/2019-402, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. května 2018, č. j. 42 C 40/2015-307, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:Soudce Pavel Rychetský je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené podsp. zn. I. ÚS 2977/21.Odůvodnění:1. Soudci Pavlu Rychetskému napadla jako soudci zpravodaji ústavní stížnost podaná stěžovatelem dne 5. 11. 2021 proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. U Ústavního soudu je věc vedena podsp. zn. I. ÚS 2977/21.2. Soudce Pavel Rychetský přípisem ze dne 3. 1. 2022 požádal II. senát Ústavního soudu, aby rozhodl o jeho vyloučení jako soudce z projednávání a rozhodování shora uvedené ústavní stížnosti, pro kterou byl určen soudcem zpravodajem. Poukázal na námitku jeho podjatosti vznesenou stěžovatelem. Stěžovatel v ní uvádí, že v roce 2011 vydal autobiografickou knihu s názvem "Financoval jsem ODS", ve které se na několika místech kriticky vyjadřuje k osobě Pavla Rychetského, nynějšího soudce, v souvislosti s jeho tehdejším působením v pozici advokáta, který zastupoval Asociaci Sparty, a později v pozici ministra spravedlnosti, kterým byl v době, kdy byl stěžovatel ve vězení. Soudce Pavel Rychetský se necítí být podjatým ve vztahu k osobě stěžovatele. S ohledem k jeho tvrzením, že soudce Pavel Rychetský je "spoluviníkem příkoří a křivd, které byly na jeho osobě spáchány" se nicméně domnívá, že by bylo vhodné, aby byl z projednávání případu stěžovatele vyloučen. Proto předložil předmětný spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování ve shora uvedené věci.3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina").4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti, tedy, že se rovněž jako nepodjatý jeví.5. S ohledem na veřejně publikovaný kritický postoj stěžovatele k osobě soudce Pavla Rychetského i k jeho vyřčené domněnce o negativním vlivu na předchozí stěžovatelovy kauzy, II. senát Ústavního soudu, určený podle ustanovení § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2022 pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Rychetského z projednání a rozhodování věcisp. zn. I. ÚS 2977/21, a proto rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10322.txt |
363 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2021, č. j. 66 Co 349/2021-53, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a to z důvodu tvrzeného porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny.2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 6. 2021, č. j. 49 EXE 2810/2015-42, byla zastavena exekuce vedená oprávněnou PROFI CREDIT Czech, a. s. proti povinnému Michalu Piechaczekovi, a to podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jelikož rozhodce, který vydal rozhodčí nález, který byl vykonáván v tomto řízení, nebyl vybaven pravomocí k projednání a rozhodnutí sporu mezi oprávněným a povinným. Oprávněné byla uložena povinnost zaplatit povinnému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 845 Kč a povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení soudnímu exekutorovi Mgr. Martinu Tunklovi, Exekutorský úřad Plzeň-město, na nákladech exekuce částku ve výši 7 865 Kč. Zároveň byl zrušen příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem dne 11. 12. 2015, č. j. 094 EX 06369/15-026, a oprávněné byla uložena povinnost vrátit povinnému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení vymožené náklady exekuce ve výši 4 864,20 Kč.3. Proti výroku o náhradě nákladů exekuce podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením ze dne 4. 10. 2021, č. j. 66 Co 349/2021-53, Krajský soud v Ostravě usnesení Okresního soudu v Karviné potvrdil v napadeném nákladovém výroku (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků a soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu a namítá, že bylo napadeným rozhodnutím zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu krajský soud přiznal náklady exekuce v nesprávné výši. Stěžovatel poukazuje na to, že usnesení krajského soudu je ve výroku, jímž mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce v jím uplatněné výši, v rozporu s kogentním § 3 odst. 1 ve spojení s § 90 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které zaručují úplatnost činnosti exekutora a stanoví složky této úplaty. Touto úpravou je mimo jiné zabezpečena nezávislost exekutora, přičemž nezávislost exekutora (i ekonomická) na státu je základním předpokladem jeho nestrannosti při výkonu exekuční činnosti.5. Krajský soud stanovil náhradu nákladů exekuce podle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."). Toto ustanovení (ve znění účinném do 31. 3. 2017) stanoví, že: "Zanikne-li pověření exekutora k vedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo změnou exekutora podle § 51 písm. a), b) a d) zákona, činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, 3000 Kč, nestanoví-li se dále jinak." Podle mínění stěžovatele měly však být náklady exekuce stanoveny podle ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., podle kterého: "Pokud exekutor před tím, než z důvodů podle odstavce 2 zaniklo jeho pověření k vedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle § 6 z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši podle odstavce 2." Citované ustanovení nerozlišuje, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce. V posuzované věci pověření stěžovatele jako soudního exekutora zaniklo pravomocným usnesením okresního soudu o zastavení exekuce, přičemž před zánikem pověření stěžovatele tento vymohl částku ve výši 220 371 Kč. Krajský soud tak podle stěžovatele zcela opomenul § 11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., které je ustanovením kogentním. Stěžovatel je přesvědčen, že mu krajský soud odepřel jemu náležející odměnu za exekuční činnost, a tím zcela popřel nosné principy exekučního práva.6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadeného rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.9. V první řadě Ústavní soud podotýká, že nyní posuzované podání stěžovatele není jeho ojedinělou ústavní stížností. Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal více než dvě desítky v zásadě shodných či velmi obdobných ústavních stížností, což vyplývá primárně již z předmětu sporu (shodně usnesení ze dne 7. 8. 2017,sp. zn. II. ÚS 1371/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V řadě svých rozhodnutí proto Ústavní soud zejména odkazuje na svá dřívější rozhodnutí v řízeních o ústavních stížnostech s tím, že ani v nyní posuzované věci neshledal žádné pochybení soudu a není tak důvod se od dřívější judikatury odchylovat (srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2017,sp. zn. I. ÚS 1721/17, usnesení ze dne 7. 8. 2017,sp. zn. II. ÚS 1371/17, usnesení ze dne 27. 3. 2019,sp. zn. IV. ÚS 4299/18).10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.11. V posuzované věci je zásadní, že ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku rozhodnutí. Ústavní soud konstantně judikuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti, které představují závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007,sp. zn. III. ÚS 624/06(N 27/44 SbNU 319)]. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.12. Ústavní soud se ve svém stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi její náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce, jak tvrdí stěžovatel, a uvedl, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž jej nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny jeho nároky, není neústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Citované stanovisko odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek pléna ze dne 23. 11. 1983, č. stížnosti 8919/80), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (usnesenísp. zn. I. ÚS 9/06asp. zn. II. ÚS 254/06), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků.13. Závěr krajského soudu, že s ohledem na nezpůsobilost exekučního titulu nelze uvažovat o vymoženém plnění ve smyslu zákonných ustanovení o exekuci, je tak v souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soudu, podle které samotný fakt, že nejsou uspokojeny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám a na oprávněného uvedené riziko nelze přenášet bez jeho zavinění (viz např. usnesení ze dne 14. 3. 2012,sp. zn. I. ÚS 1619/11). Podobně pak totéž plyne z nálezu ze dne 4. 5. 2006,sp. zn. II. ÚS 160/06(N 96/41 SbNU 265), který se týkal náhrady nákladů exekuce v případě, že exekuční titul není vykonatelný.14. Rozhodnutím okresního soudu byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč. Tuto částku lze z ústavněprávního hlediska v zásadě považovat za bagatelní (srov. nález ze dne 8. 1. 2019,sp. zn. IV. ÚS 1639/18). Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí o obdobných ústavních stížnostech stěžovatele konstatoval, že jde o částku, která není s ohledem na svou výši sama o sobě schopna porušit jeho základní práva a svobody, přičemž výjimku představují pouze případy extrémní svévole soudu (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2019,sp. zn. IV. ÚS 4299/18, usnesení ze dne 30. 7. 2019,sp. zn. III. ÚS 2189/19a další).15. Konečně ani námitku stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud neshledává opodstatněnou. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o výši odměny soudního exekutora je dostatečné a jeho interpretace podústavního práva není svévolná či neodůvodněná; stejně tak z usnesení nevyplývá, že se příčí pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jinak vybočuje z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení ze dne 4. 9. 2018,sp. zn. II. ÚS 2789/18).16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10323.txt |
364 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1) L. J. L., 2) M. G. H., 3) M. G. H. a 4) K. M. H., právně zastoupených Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 215/2021-207 ze dne 15. 9. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 120/2016-166 ze dne 9. 3. 2021 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 17 C 120/2016-213 ze dne 26. 10. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou, podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, domáhali po státu přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena jednak nesprávným úředním postupem, jednak nezákonným rozhodnutím soudu. Nesprávný úřední postup měl spočívat v omezení styku stěžovatelky 1) s jejími nezletilými dětmi [stěžovateli 2) až 4)] v době od 14. 9. 2015 do 31. 1. 2016, kdy byli všichni tři nezletilí umístěni v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek v Praze - Štěrboholích, zřízeném Fondem ohrožených dětí, z.s. Za nezákonné pak stěžovatelé v žalobě označili usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 93/2012-592 ze dne 24. 9. 2015, kterým bylo k návrhu Městské části Praha 11 nařízeno předběžné opatření omezující styk stěžovatelky 1) s jejími syny [stěžovateli 2) a 3)] na jednu hodinu týdně osobního styku a 15 minut denně telefonického styku. K tehdejšímu odvolání stěžovatelky 1) Městský soud v Praze usnesením č. j. 25 Co 5/2016-657 ze dne 26. 1. 2016 změnil citované usnesení nalézacího soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Stěžovatelé své nároky v žalobě blíže vyčíslili, a to stěžovatelka 1) v celkové výši 11 760 Kč, stěžovatel 2) v celkové výši 24 500 Kč, stěžovatel 3) rovněž v celkové výši 24 500 Kč a stěžovatelka 4) v celkové výši 29 750 Kč.Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu na přiznání výše uvedeného zadostiučinění zamítl. Ve výrokové části svého rozhodnutí jednotlivé zamítavé výroky rozdělil podle částek připadajících na konkrétní žalovanou, když v řízení jednal se dvěma různými organizačními složkami státu - Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem spravedlnosti, a sice v závislosti na odpovědnostním titulu (výroky I. - VII.). K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že co do výroků, jimiž byly žalobní nároky zamítnuty v částkách nepřevyšujících 10 000 Kč (tj. výroky I., II., III. a V.), odvolání stěžovatelů 1), 2) a 3) jako nepřípustné odmítl, ve zbytku rozsudek nalézacího soudu ve věci samé (tj. ve výrocích IV., VI. a VII.) jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že původně uplatnili každý z nich nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích jako jednu částku, když tu je jen jediný tvrzený škůdce (veřejná moc) a jediný škodlivý následek. K formálnímu rozdělení nároku byli donuceni hrozbou odmítnutí žaloby s fatálními následky. Jediný důvod k tomuto rozštěpení dle stěžovatelů představuje speciální úprava podle zákona č. 82/1998 Sb., která vymezuje resortní kompetence k projednání nároků na náhradu škody za nesprávný úřední postup na straně jedné, a nezákonné rozhodnutí na straně druhé. V důsledku toho se stěžovatelé dle svých slov ocitli v horší pozici, pokud jde o možnost projednání nároku v případném odvolacím řízení. Odmítnutím odvolání do části rozhodnutí soudu prvního stupně tedy dle stěžovatelů došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. V dalším se stěžovatelé zaměřili na zpochybnění úvah soudů obou stupňů stran postavení ředitele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Dle jejich mínění opatření ředitele lze označit za nesprávný úřední postup, neboť ředitel překročil oprávnění stanovená v § 42a odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v rozhodném znění (dále též "ZSPOD"). Stěží si lze představit jednání ředitele závisející v omezení styku stěžovatelky 1) s jejími dětmi jako soukromoprávní akt, vrchnostensky nijak nepodložený. Stěžovatelé poukázali na to, že jejich vztah vůči zmíněnému zařízení byl založen veřejnoprávním aktem, a nikoli smlouvou nebo jinou soukromoprávní skutečností. Stěžovatelé též rozporují závěry městského soudu o absenci odpovědnostního titulu v podobě jimi tvrzené existence nezákonného rozhodnutí. Mají za to, že městský soud v usnesení, jímž návrh na předběžné opatření zamítl, konstatoval, že předběžné opatření neplní zamýšlený účel, ale má pouze represivní charakter. Lze si jen obtížně představit jasnější deklaraci nezákonnosti rozhodnutí, než je nenaplnění zásady proporcionality v třístupňovém testu oprávněnosti zásahu do základních práv. Pakliže odvolací soud vyslovil, že předběžné opatření nemělo být vůbec vydáno, jedná se o újmu způsobenou v příčinné souvislosti s takovým rozhodnutím orgánu veřejné moci, která neměla nastat. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud neshledal, že by se soudy dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Je zřejmé, že pro rozhodnutí ve věci stěžovatelů byla klíčovou odpověď jednak na otázku, zda konání ředitele, v němž stěžovatelé spatřují nesprávný úřední postup, bylo jednáním nositele veřejné moci, jednak na otázku, zda rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo odvoláním dotčené usnesení o nařízení předběžného opatření změněno a návrh na jeho vydání zamítnut, představuje zrušení soudního rozhodnutí pro jeho nezákonnost či nikoli.Co se týče prvně formulované otázky, stěžovatelé zmiňují, že na postavení ředitele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc bylo v minulosti nahlíženo rozpačitě a nejednotně. Zde se sluší předeslat, že úkolem Ústavního soudu není sjednocení výkladu podústavního práva. To naopak přísluší Nejvyššímu soudu. Ten však k zaujetí názoru na povahu stěžovateli vytýkaného jednání ředitele nedostal příležitost, když dovolání bylo v souzené věci vyloučeno pro nevelkou hodnotu sporu s ohledem na znění § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Bylo by pak i proti logice tohoto omezení, kdyby se této úlohy zhostil sám Ústavní soud v rámci přezkumu rozhodnutí, proti němuž není mimořádný opravný prostředek s ohledem na hodnotu předmětu řízení přípustný (viz kupř. bod 11 usnesenísp. zn. II. ÚS 3521/20ze dne 22. 3. 2021). Z pohledu ústavní konformity napadených soudních rozhodnutí je naopak významné, zda důvody, pro které soudy vyložily počínání ředitele jako ležící vně prostoru veřejné moci, v ústavní rovině obstojí. Ústavní soud je toho názoru, že soudy při odpovědi na tuto otázku nepochybily.Příkladmo je možné poukázat na dostatečně přiléhavý postřeh obvodního soudu, že toliko v jednom z případů činnosti ředitele předmětného zařízení se jedná o rozhodování v oblasti státní správy, a to rozhoduje-li o zamítnutí žádosti o povolení pobytu mimo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc dle tehdy platného § 42a odst. 4 ZSPOD. V žádném jiném případě zákon o výkonu státní správy ředitelem daného zařízení nehovořil. Odtud soud dovodil, že kdyby na výkon působnosti ředitele zákonodárce nahlížel bez dalšího jako na (zákonem přenesený) výkon státní (či šířeji veřejné) správy, byl by nevyčlenil pouze tento jediný případ se zdůrazněním, že se jedná o výkon státní správy, resp. zmínka o výkonu státní správy by postrádala rozumné opodstatnění (srov. bod 29 rozsudku nalézacího soudu). Obvodní soud též připomněl, že jmenované zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc není zařízením zřizovaným státem, ale jedná se o zařízení zřizované Fondem ohrožených dětí, z.s. jako soukromým spolkem, který svou činnost vykonává na základě pověření vydaného v souladu s § 49 ZSPOD. Pakliže soud na základě těchto poznatků dospěl k závěru, že ředitel v důsledku svého jednání nevystupoval jako nositel veřejné moci, není jeho rozhodnutí zatíženo ústavně zapovězenou svévolí.Pokud jde o druhou otázku stran (ne)existence nezákonného soudního rozhodnutí, i s ní se soudy, zejména však soud odvolací, vypořádaly ústavně konformním způsobem. Soudy totiž nesdílely tvrzení stěžovatelů, že předběžné opatření bylo odklizeno pro jeho nezákonnost. Obvodní soud, cituje ze vzpomínaného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 5/2016-657 ze dne 26. 1. 2016, uvedl, že důvody, které soud prvního stupně vedly k vydání předběžného opatření, nejsou řešitelné omezením styku, neboť i v tomto omezeném kontaktu matky s dětmi [stěžovatelky 1) se stěžovateli 2) až 4)] nelze vyloučit, že je bude ovlivňovat a nevhodně nabádat k usměrňování pečujících "tet" v jejich práci. Uvedené omezení tedy dle odvolacího soudu nebylo způsobilé zásadně zamezit navrhovatelem tvrzenému stávajícímu negativnímu působení matky na děti (bod 7 rozsudku). Podobně viděl situaci i Městský soud v Praze, který v té spojitosti neopomněl zdůraznit, že opatrovnický soud nařídil předmětné předběžné opatření omezující styk dne 24. 9. 2015 na základě skutečností, které byly osvědčeny pro dobu nařízení předběžného opatření. O odvolání rozhodoval jako soud odvolací dne 26. 1. 2016 již s ohledem na situaci v době svého rozhodnutí a rozhodl tak, že napadené rozhodnutí změnil a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že není účelné a ve svém důsledku má pouze represivní účinky (viz body 28 a 29 rozsudku městského soudu). Jinak řečeno, odvolací soud nespatřoval v předběžném opatření nezákonnost jako takovou, ale spíše skutečnost, že předběžné opatření není s to adekvátním způsobem dosíci sledovaného cíle, byť podnět, který k jeho vydání vedl [tvrzené negativní působení stěžovatelky 1) na ostatní stěžovatele], měl nikoli zanedbatelné opodstatnění. Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné. Jestliže tedy soudy vyložily změnu usnesení opatrovnického soudu o nařízení předběžného opatření nikoli jako odstranění nezákonného rozhodnutí, ale jako přehodnocení účelnosti a celkové efektivity předběžného opatření, a na tom základě stěžovatelům odepřely právo na náhradu nemajetkové újmy, nepostupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny.Námitkami stěžovatelů stran rozštěpení jejich nároku a s tím souvisejícím přezkumem odvolacího soudu se Ústavní soud již podrobněji nezabýval. Je tomu tak proto, že shledaly-li soudy u státu (obou žalovaných organizačních složek) nedostatek jeho odpovědnosti, a tím i pasivní věcné legitimace jako žalovaného (žalovaných), případná náprava možného pochybení městského soudu při odmítnutí odvolání proti některým výrokům rozsudku nalézacího soudu by za těchto okolností pro stěžovatele neznamenala žádný prospěch, tedy na jejich neúspěchu ve věci by se nic nezměnilo. Přesto je vhodné podotknout, že samotné rozdělení nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění podle toho, zda k zásahu do práv poškozeného došlo nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím, je namístě již proto, že každý z těchto prvků se proti druhému vyznačuje obecně relevantními odlišnostmi. V případě stěžovatelů šlo o rozdílný skutkový základ u každého z odpovědnostních titulů. Opatření ředitele zařízení i rozhodnutí soudu o nařízení rozporovaného předběžného opatření sice mohla mít určitého společného jmenovatele (snaha o eliminaci negativního vlivu matky na děti), konkrétní okolnosti je provázející se však navzájem lišily.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10324.txt |
365 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje, a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Korce, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 1922/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 301/2020-147 ze dne 25. 3. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 A 22/2020-140 ze dne 31. 8. 2020 a mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020-22/MIN/KAN ze dne 12. 6. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení1. Stěžovatel návrhem podaným u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") brojil podle § 101a a násl. soudního řádu správního proti v záhlaví citovanému mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví (dále jen "ministerstvo"), kterým byl s účinností od 15. 6. 2020 zakázán pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) ve všech vnitřních prostorách staveb, mimo bydliště, v prostředcích hromadné dopravy a při účasti na hromadné akci ve venkovních prostorech, jestliže se daná osoba nachází méně než 1,5 m od jiné osoby, nejedná-li se o členy domácnosti (bod 1). Napadené opatření dále stanovilo výjimky z této povinnosti (bod 2) a určité hygienické požadavky na provádění autorských děl a činnost tvůrců audiovizuálních děl bez ochranných prostředků dýchacích cest (bod 3).2. Městský soud napadeným rozsudkem nepřipustil změny návrhu na zrušení v záhlaví citovaného mimořádného opatření, v průběhu řízení postupně navrhované stěžovatelem (výroky I až IV), jeho původní návrh zamítl jako nedůvodný (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI a VII). Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).II. Argumentace stěžovatele3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků a mimořádného opatření, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ve vztahu k napadenému mimořádnému opatření eventuálně navrhuje, aby bylo určeno, že jeho veškerá ustanovení (eventuálně opatření jako celek) byla v době jeho účinnosti (nebo platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem.4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá několik námitek, jež lze rozdělit do několika okruhů. V prvním okruhu námitek poukazuje na nedostatek pravomoci ministerstva plošně regulovat pohyb a pobyt osob bez ochranných prostředků dýchacích cest. Moc výkonná podle stěžovatele nemá možnost vydat obecný zákaz pohybu a pobytu a z něj pak pouze stanovit výjimky. Odkazuje přitom na rozhodnutí v jiných věcech, ve kterých byla obdobná opatření shledána jako protiústavní [např. rozsudek městského souduč. j. 18 A 12/2020-44 ze dne 20. 1. 2021 nebo nálezsp. zn. Pl. ÚS 106/20ze dne 9. 2. 2021 (123/2021 Sb.)]. Dále uvádí, že podle judikatury městského soudu nebylo ministerstvo oprávněno ukládat plošná omezení základních práv s celostátní působností před účinností zákona č. 94/2021 Sb. o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon"); odkazuje přitom na rozsudky městského soudu č. j. 9 A 91/2020-804 ze dne 29. 1. 2021 a č. j. 11 A 126/2020-84 ze dne 29. 1. 2021). Mimořádné opatření navíc bylo vydáno ministrem zdravotnictví, nikoli prostřednictvím zákonem předvídaného orgánu - hlavního hygienika, jak vyplývá mj. z § 80 odst. 8 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni vydání nápadného opatření (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"). S argumentací stěžovatele se správní soudy podle jeho názoru vůbec nevypořádaly.5. Ve druhém okruhu námitek stěžovatel uvádí, že mimořádné opatření nebylo řádně odůvodněno a založeno na v opatření citovaných odborných podkladech, které by se rovněž nacházely ve správním spisu. Podle stěžovatele městský soud uznal, že opatření nebylo řádně odůvodněno, avšak nevyvodil z těchto nedostatků závěr o nezákonnosti napadeného opatření (poukazuje na rozsudky městského soudu č. j. 18 A 59/2020-224 ze dne 13. 11. 2020 a č. j. 11 A 127/2020-77 ze dne 23. 2. 2021).6. Zatřetí stěžovatel namítá, že jeho návrh vůči dalším opatření ministerstva byl městským soudem odmítnut; přitom přezkum na sebe navazujících aktů veřejné moci v situaci, kdy byla zachována jejich kontinuita, umožnil v minulosti i Ústavní soud [odkazuje na nálezsp. zn. Pl. ÚS 8/02ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.) a nálezsp. zn. Pl. ÚS 49/03ze dne 28. 4. 2005 (N 95/37 SbNU 285; 227/2005 Sb.)]. NSS toto pochybení nezhojil a kasační stížnost zamítl.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u městského soudu [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§ 72 odst. 3 téhož zákona); stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel efektivně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu soudní řád správní k ochraně jeho práva poskytuje; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný (ve vztahu k napadenému mimořádnému opatření srov. usnesenísp. zn. Pl. ÚS 8/20ze dne 22. 4. 2020, usnesenísp. zn. Pl. ÚS 13/20ze dne 5. 5. 2020, usnesenísp. zn. Pl. ÚS 19/20ze dne 9. 6. 2020, usnesenísp. zn. Pl. ÚS 13/21ze dne 16. 3. 2021 nebo usnesenísp. zn. Pl. ÚS 23/21ze dne 11. 5. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).IV. Vyjádření účastníků8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Ministerstvo se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřilo.9. Městský soud uvedl, že stěžovatel především opakuje argumenty, s nimiž se již vypořádal, stejně jako NSS. Odkazuje proto zejména na odůvodnění svého rozsudku a rekapituluje jeho stěžejní pasáže; nad jeho rámec uvádí, že pozdější rozhodnutí citovaná stěžovatelem, ve kterých byla tam napadená mimořádná opatření ministerstva pro nedostatek odůvodnění zrušena, byla vydána na půdorysu té které individuální věci, s ohledem na konkrétní vznesené námitky. Bez významu není ani faktor plynutí času od počátku epidemie, stejně hraje roli i to, na základě jakého právního předpisu bylo dané opatření vydáno, neboť pandemickým zákonem byly požadavky na odůvodnění opatření zpřísněny. Městský soud podotýká, že žádný návrh stěžovatele (ani jeho část) neodmítl, pouze nepřipustil změny původního návrhu. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, popř. ji zamítl jako nedůvodnou.10. Také Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které již uplatnil před správními soudy a na které NSS v napadeném rozsudku přiměřeně reagoval. Městskému soudu nelze vytýkat nezohlednění jiných rozhodnutí z období až po vydání jeho rozsudku; stěžovatel jimi ani neargumentoval. Námitku ohledně odmítnutí přezkumu dalších opatření NSS v kasační stížnosti stěžovatel neuplatnil, a tudíž se jí NSS nemohl zabývat. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, popř. ji zamítl jako nedůvodnou.11. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice, neboť nepřinášejí nad rámec napadených rozsudků argumenty rozhodné pro posouzení věci.V. Posouzení Ústavního soudu12. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozsudků, napadeného opatření, vyjádření účastníků, vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 301/2020, spisu městského soudu sp. zn. 18 A 22/2020, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.13. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá námitky především v rovině podústavního práva (ačkoli s četnými odkazy na příslušná ustanovení Listiny a Úmluvy a související obecnou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), jimiž se již zabývaly správní soudy. Ústavní soud považuje způsob, jakým se s námitkami stěžovatele vypořádaly, za ústavně konformní. Napadené rozsudky jsou logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodněné, srozumitelné a nevybočují ze zákonného rámce.14. Správní soudy řádně a přesvědčivě vyložily, že pravomoc ministerstva plošně regulovat pohyb a pobyt osob bez ochranných prostředků dýchacích cest je dána, neboť napadené opatření představuje nařízení činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku ve smyslu § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 ve spojení s § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví (viz body 59 až 61 rozsudku městského soudu a body 49 až 51 rozsudku NSS). Posuzovanou povinnost nošení ochranných prostředků nelze srovnávat se zásahem do ústavně chráněného práva svobodně podnikat, jímž se zabýval Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 106/20, neboť nejde o absolutní zákaz svobody pohybu a pobytu. Správní soudy dále vysvětlily, že § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví svěřuje pravomoc k nařízení mimořádných opatření přímo ministerstvu, za něž je oprávněn jednat vedoucí tohoto orgánu, tj. v tomto případě ministr zdravotnictví (viz bod 62 rozsudku městského soudu a bod 48 rozsudku NSS).15. Jde-li o námitku nedostatečného odůvodnění napadeného opatření, správní soudy se jí důkladně zabývaly. Odůvodnění podle nich vykazuje určité nedostatky (jde-li o konkrétní úvahy ministerstva ohledně významu a účinnosti ochranných prostředků dýchacích cest z hlediska vlastního zabránění šíření infekce koronaviru či možným zdravotním dopadům jejich nošení a o bližší vyjádření k aktuálnímu vývoji epidemiologické situace - viz body 73 a 74 rozsudku městského soudu). Bezvadné odůvodnění aktu veřejné správy však obecně není hodnotou samou o sobě, ale vždy platí, že požadavky na nezbytné odůvodnění je nutné vztahovat k vlastnímu věcnému přezkumu. Správní soudy přitom poukázaly na nízkou kvalitu návrhu stěžovatele, ve kterém absentovaly věcné důvody, v čem konkrétně je napadené opatření nepřiměřené a v čem zasahuje do jeho veřejných subjektivních práv; jeho argumentace byla formulována vágně, v podstatné míře jen v rovině akcentování obecných právních principů a zpochybnění závažnosti epidemie, nikoli významu nošení ochranných prostředků dýchacích cest (viz body 75 až 78 rozsudku městského soudu a tam citovanou judikaturu a bod 16 rozsudku NSS). Odkazuje-li stěžovatel na jiná rozhodnutí městského soudu, kterými byla obdobná opatření zrušena pro nedostatek odůvodnění, ztotožňuje se Ústavní soud s městským soudem, že každý jednotlivý přezkum zahájený na návrh je třeba posuzovat individuálně v kontextu vznesených argumentů a konkrétních okolností projednávané věci.16. K námitce nevedení správního spisu Ústavní soud uvádí, že nedosahuje bez dalšího ústavněprávní intenzity (srov. bod 16 usnesenísp. zn. IV. ÚS 1852/21ze dne 24. 8. 2021). Nevedení spisu by mohlo být ústavněprávní vadou pouze za předpokladu, že by v jeho přímém důsledku bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv (srov. body 17 a 18 usnesenísp. zn. I. ÚS 1812/21ze dne 23. 11. 2021). Stěžovatel pak ani netvrdí, jakým konkrétním způsobem nevedení správního spisu do jeho práv v nyní projednávané věci zasáhlo.17. Námitka stěžovatele, že jeho návrh vůči dalším opatření ministerstva byl městským soudem odmítnut (ačkoli městský soud jeho návrh neodmítl, ale nepřipustil změnu návrhu, jak podrobně odůvodnil v bodech 40 až 53 rozsudku), nebyla uplatněna v kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu, ačkoli ji stěžovatel uplatnit mohl; NSS se touto námitkou vzhledem k § 109 odst. 3 soudního řádu správního nezabýval, a proto k ní Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity nemůže přihlédnout.18. Jde-li o přezkum nápadného mimořádného opatření jako takového, je Ústavní soud limitován především obsahem ústavní stížnosti a argumenty v ní obsaženými. Argumentace stěžovatele je vedena především vůči způsobu, jakým se správní soudy (ne)vypořádaly s jeho námitkami o nezákonnosti, resp. protiústavnosti napadeného opatření. Nezjistil-li Ústavní soud ústavněprávní deficity v napadených rozsudcích, které se věcným přezkumem napadeného opatření a námitkami stěžovatele podrobně zabývaly, neshledává protiústavním ani opatření samotné. Bylo by v rozporu se subsidiaritou přezkumu Ústavní soudu, přezkoumával-li by napadené opatření v širším rámci, než tomu bylo v řízení před správními soudy. Je totiž primárně úlohou správních soudů, aby posoudily, zda opatření obecné povahy zasáhlo do veřejných subjektivních práv jednotlivce, příp. i do jeho ústavně zaručených práv [srov. bod 56 nálezusp. zn. III. ÚS 3817/17ze dne 14. 5. 2019 (N 78/94 SbNU 73)].VI. Závěr19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10325.txt |
366 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje, a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Jána Poláka, zastoupeného Mgr. Martinem Moskalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka 1058/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 423/2019-82 ze dne 21. 9. 2021, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 48 A 112/2017-74 ze dne 21. 11. 2019 a rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. 079728/2017/KUSK ze dne 15. 6. 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, jako účastníků řízení, a MUDr. Margity Polákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Městský úřad Klecany nařídil rozhodnutím ze dne 1. 3. 2017 odstranění tam specifikované stavby nacházející se na pozemku parc. č. X v kat. území Přemyšlení, jejímiž vlastníky jsou stěžovatel a vedlejší účastnice. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatel a vedlejší účastnice odvolání, které Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad") napadeným rozhodnutím odmítl pro opožděnost. Stěžovatel a vedlejší účastnice napadli rozhodnutí krajského úřadu žalobou, jíž Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Proti rozsudku krajského soudu brojili stěžovatel a vedlejší účastnice v řízení o kasační stížnosti, které bylo pro nezaplacení soudních poplatků nejprve zastaveno usnesením Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") č. j. 10 As 423/2019-25 ze dne 6. 2. 2020. Ústavní soud nálezemsp. zn. III. ÚS 1136/20ze dne 2. 6. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) usnesení NSS o zastavení řízení ve vztahu ke stěžovateli zrušil; ve vztahu k vedlejší účastnici bylo řízení zastaveno v souladu se zákonem. Následně NSS zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem jako nedůvodnou.2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.3. Podle stěžovatele NSS nesprávně aplikoval zákonná ustanovení upravující podmínky pro vznik tzv. fikce doručení správního rozhodnutí; ignoroval totiž skutečnost, že zákon pro její vznik nepožaduje pouze splnění podmínek řádného poučení a nevyzvednutí písemnosti ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla písemnost k vyzvednutí připravena (§ 23 odst. 5 a § 24 odst. 1 správního řádu), ale také splnění podmínky, že účastník bude k vyzvednutí písemnosti řádně vyzván, a to ve stejné lhůtě 10 dnů (§ 23 odst. 4 správního řádu). V nyní projednávané věci je nesporné, že výzva stěžovateli k vyzvednutí zásilky byla ve zjevném rozporu s § 23 odst. 4 správního řádu, neboť byl poučen, že písemnost si má vyzvednout ve lhůtě 15, nikoli 10 dnů. Již z toho důvodu fikce doručení nemohla nastat a je nerozhodné, že stěžovatel v řízení o kasační stížnosti neprokázal, že výzva k vyzvednutí zásilky zároveň neobsahovala i poučení o možnosti vzniku fikce doručení ve smyslu § 24 odst. 1 správního řádu. Vyzvedl-li si stěžovatel rozhodnutí o odstranění stavby dne 20. 3. 2017, bylo tímto dnem doručeno, a odvolání proti němu podané 3. 4. 2017 (tj. čtrnáctý den po doručení) bylo proto včasné.4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.6. Argumentace stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů (především NSS) a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Ústavní soud přitom považuje způsob, jakým se správní soudy vypořádaly s jeho námitkami, za ústavně konformní, neboť řádně a přesvědčivě vysvětlily, že pro posouzení okamžiku, kdy nastává fikce doručení písemnosti, je významná pouze zákonem stanovená desetidenní lhůta, kterou je třeba odlišovat od doby, během níž provozovatel poštovních služeb písemnost skutečně uloží a umožní její vyzvednutí - tj. v nyní projednávané věci 15 dnů (viz body 11 až 13 rozsudku NSS a tam citovanou judikaturu). Dále se zabývaly otázkou, zda byl stěžovatel řádně poučen o právních důsledcích nevyzvednutí písemnosti. Z dokladu o doručení rozhodnutí o odstranění stavby zjistily, že tato písemnost byla adresována stěžovateli, že dne 3. 3. 2017 byla zásilka uložena (připravena) k vyzvednutí z důvodu nezastižení adresáta a že mu byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky s poučením o následcích jejího nevyzvednutí. Stěžovatel nedoložil ke svému obecnému konstatování, že nebyl ve smyslu § 23 odst. 5 správního řádu poučen, žádná konkrétní ověřitelná tvrzení ani neoznačil žádný důkaz na jejich podporu.7. Ústavní soud již v minulosti neshledal protiústavní závěr, podle kterého je z hlediska podmínek pro vznik tzv. fikce doručení správního rozhodnutí rozhodné pouze to, že adresát zásilky byl poučen o možných následcích jejího nevyzvednutí (resp. neprokázal opak) a že uplynula zákonem stanovená lhůta (v tomto případě 10 dnů podle § 24 odst. 1 správního řádu). Není přitom významná skutečnost, že adresátovi byla současně do jím užívané schránky vhozena výzva k vyzvednutí zásilky, na které bylo uvedeno pozdější datum (v tomto případě 15 dnů), do něhož je adresátovi umožněno - sice bez právních následků - písemnost vyzvednout na příslušné pobočce provozovatele poštovních služeb (srov. usnesenísp. zn. II. ÚS 174/21ze dne 2. 3. 2021).8. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10326.txt |
367 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, sídlem Revoluční 764/17, Praha 1, za vedlejšího účastenství Ing. Jozefa Birka, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021 č. j. 39 Co 34/2021-326 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 9. 2020 č. j. 8 C 385/2016-641, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Ústavnímu soudu byl dne 29. 12. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel (dále též jen "SVJ") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.II.Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na vedlejším účastníkovi, jako vlastníkovi blíže vymezené bytové jednotky, zaplacení dlužných úhrad spojených s jejím užíváním. Jednalo se o nedoplatek z vyúčtování nákladů na byt, příspěvku do fondu oprav a úhrad za služby, a to za roky 2009 a 2010. Celková dlužná částka činila 24 826,15 Kč.Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl o podané žalobě ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu první stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Obecné soudy dospěly k závěru, že ačkoliv vedlejší účastník zaplatil zálohy, jejich úhrady se do vyúčtování nepromítly. Z vyúčtování nevyplývá, zda a na které účtované položky stěžovatel zálohy započetl a kolik činí zbývající dlužné částky. Detailní vyúčtování není podle obecných soudů obsaženo ani v souvisejících listinách. Z toho důvodu měly soudy za to, že vyúčtování je nesprávné. Další pochybení pak soudy spatřovaly v tom, že stěžovatel pro vyúčtování nákladů použil mechanismu, který je dle Nejvyššího soudu v rozporu se zákonem. Z toho důvodu obecné soudy uzavřely, že vyúčtování za léta 2009 a 2010 bylo provedeno vadně. Podle judikatury Nejvyššího soudu je podmínkou splatnosti nedoplatku z vyúčtování jeho řádné provedení. Pokud tato podmínka splněna nebyla, vyúčtování nebylo splatné a z toho důvodu byla žaloba zamítnuta.Stěžovatel na shromáždění členů SVJ přijal rozhodnutí o způsobu rozúčtování nákladů SVJ jinak, než podle spoluvlastnických podílů, jak mu to umožňuje ustanovení § 15 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů. V souladu s tímto svým rozhodnutím rozúčtoval náklady SVJ na jednotlivé jednotky za období let 2009 a 2010 a rozeslal je všem členům SVJ. Vyúčtování zaslané členům SVJ tvořil průvodní dopis, ve kterém je uvedeno, jaký je dluh nebo přeplatek člena SVJ po odečtení záloh. S průvodním dopisem obsahujícím vyúčtování nákladů byly zasílány dvě přílohy. V jedné byla obsažena souhrnná částka všech nákladů a zálohových plateb a výsledná částka nedoplatku či přeplatku. Ve druhé byly uvedeny všechny položky nákladů. Ve formuláři této přílohy byla uvedena položka celkem zaplacené zálohy, ve které je vždy uvedena nula. Důvodem je podle stěžovatele ta skutečnost, že software, který tvoří přílohu náklady na jednotku automaticky z účetnictví SVJ stahuje položky, které se rozúčtovávají na jednotlivé jednotky dle schváleného klíče. Podle stěžovatele se jedná toliko o technikálii. Z uvedených skutečností nelze logicky dovodit, že ve vyúčtování je stran uhrazených záloh zanesen rozpor, resp. že zálohy nebyly odečteny. Částky nedoplatku nebo přeplatku uvedené v průvodním dopise odpovídají rozdílu mezi výší nákladů uvedených v jedné příloze a výší záloh uvedených ve druhé příloze vyúčtování.Stěžovatel vytkl nalézacímu soudu, že jej řádně nepoučil dle § 118a o. s. ř. o tom, že má jiný právní názor na věc a že vyúčtování není sesplatněno, neboť toto nebylo podle soudu dostatečně určité. Uhrazené zálohy byly v celkové výši pouze odečteny od celkové výše nákladů, přičemž nebylo upřesněno, na které konkrétní položky nákladů byly zálohy použity. Stěžovatel přitom v doplnění odvolání podrobně rozepsal, na které položky nákladů byly použity uhrazené zálohy. Zákon o vlastnictví bytů ani občanský zákoník nestanoví, jak má vyúčtování nákladů konkrétně vypadat, a že uhrazené zálohy musí být započítány na konkrétní položky vyúčtování.Dalším důvodem, v němž obecné soudy shledaly nesprávnost vyúčtování, je skutečnost, že v dané věci použitý způsob rozúčtování je odchylný od zákonné právní úpravy. Ta přitom může být vyloučena pouze dohodou všech členů SVJ. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že odchylný způsob rozúčtování nákladů byl schválen na členské schůzi dne 7. 8. 2009. Toto usnesení bylo napadeno žalobou, jež byla zamítnuta, nicméně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 26 Cdo 1503/2017-471 byla rozhodnutí nižších soudů zrušena a věc jim byla vrácena k dalšímu projednání. Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k závěru, že pro dohodu dle § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů je třeba souhlasného projevu vůle všech vlastníků. Stěžovatel je toho názoru, že se jedná o změnu v judikatuře Nejvyššího soudu, která nemůže jít k jeho tíži. V době schválení způsobu rozúčtování nákladů vycházelo SVJ z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1253/2006.III.Ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět. Právní závěry, které obecné soudy po posouzení skutkových zjištění dovodily, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).Již ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování náležitostí vyúčtování je především věcí podústavního práva, potažmo obecných soudů. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy vysvětlily, z jakých důvodů považují vyúčtování za vnitřně rozporné. Samotný nesouhlas stěžovatele s náležitostmi vyúčtování napadená rozhodnutí obecných soudů protiústavními nečiní. Vyúčtování jako takové má informativní a evidenční povahu, jež by svému adresátu mělo poskytnout základní informace týkající se správy domu jako celku. V situaci, kdy stěžovatel předložil vedlejšímu účastníkovi dvě listiny, přičemž každá z těchto listin obsahuje stran zaplacených záloh rozdílné údaje, nelze obecným soudům vytknout, že vyúčtování nepovažovaly za řádné.Namítá-li stěžovatel, že nebyl v řízení řádně poučen stran ustanovení § 118a o. s. ř., lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se s touto námitkou řádně vypořádal. Dovolává-li se stěžovatel porušení § 118a o. s. ř., je třeba zdůraznit, že tato jeho kritika by mohla být procesně relevantní pouze za předpokladu, že by obecné soudy přijaly právní závěry, použité na skutková zjištění, která byla právě v důsledku jejich procesních pochybení nesprávná v tom smyslu, že by byla zpochybnitelná provedením důkazů k tvrzením, jež stěžovatel nemohl kvůli nedostatku poučení v řízení označit a předložit. Jinými slovy řečeno, stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti by v kontextu posuzované věci mohla dosáhnout ústavněprávní úrovně toliko za situace, kdy by stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl tvrzení a dostatečným způsobem k nim označil i potenciální důkazy, jež v řízení před obecnými soudy nemohl v důsledku jejich pochybení předložit, a jež by současně byly s to zvrátit dosavadní skutková zjištění (jež však stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje). Z ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel snažil již v řízení před obecnými soudy vyjasnit rozpory v předloženém vyúčtování a není pochyb o tom, že si tak byl vědom skutečnosti, na jejímž základě dospěly obecné soudy k závěru o vadách vyúčtování.Další část argumentace stěžovatele je založena na výkladu ustanovení § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, které dává vlastníkům bytových jednotek možnost, aby se dohodli na míře své účasti na úhradě těchto nákladů na správu domu a pozemku a tím vyloučily zákonnou právní úpravu. K uvedenému lze konstatovat, že jak v judikatuře, tak i v odborné literatuře panuje shoda na tom, že s touto změnou by museli souhlasit všichni vlastníci. Tedy nikoliv jen jejich většina či kvalifikovaná většina. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom smyslu, že jím odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu z této praxe vybočuje, nicméně se jedná o rozhodnutí ojedinělé. Poukazuje-li stěžovatel na to, že změna judikatury nemůže jít k jeho tíži, nelze přehlížet, že v době, kdy přistoupil k úpravě rozdělení nákladů podle § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, tj. 7. 8. 2009, bylo již rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2009 sp. zn. 22 Cdo 2038/2008 judikováno, že dispozitivní ustanovení § 15 odst. 1 může být vyloučeno jen shodnou vůlí všech vlastníků jednotek.Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatele Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10327.txt |
368 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Thomase Raymonda Griffina, zastoupeného Mgr. Michalem Dobiášem, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. 20 Ncu 135/2021-39, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Ústavnímu soudu byl dne 24. 12. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.II.Stěžovatel byl manželem paní Marie Griffinové, zesnulé dne 20. 11. 2018, s níž uzavřel manželství dne 28. 2. 1975 u Obvodního národního výboru v Praze 7. Po uzavření sňatku se stěžovatel vrátil zpět do Spojených států a manželka zůstala v ČR, kde se starala o nemocnou matku. Dne 13. 11. 1979 byl okresním soudem pro rodinné záležitosti ve městě Stillwater, okres Washington, stát Minnesota, Spojené státy americké vydán rozsudek o rozvodu manželství stěžovatele a jeho manželky. Z ústavní stížnosti se podává, že manželka se rozvodového řízení neúčastnila a nebyl jí doručen ani návrh na zahájení řízení. Po smrti manželky byl jako jediný dědic povolán stěžovatel, jakožto její manžel.Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) podala vůči stěžovateli dne 5. 8. 2021 žalobu o vydání věci (pozůstalosti po manželce) k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 poté, co obdržel od třetí osoby shora zmíněné rozhodnutí o rozvodu. ÚZSVM podal k Nejvyššímu soudu návrh na uznání rozhodnutí o rozvodu manželství, opíraje se o ustanovení § 51 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (ZMPS), které umožňuje podání návrhu na uznání cizího rozhodnutí též osobám, které na tom prokážou právní zájem. Dne 26. 10. 2021 byl Nejvyšším soudem vydán ústavní stížností napadený rozsudek, jímž se shora uvedený rozsudek ze dne 13. 11. 1979 uznává na území České republiky.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že s ním v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí nebylo jednáno jako s účastníkem řízení a o jeho konání neměl povědomí. Dne 7. 12. 2021 obdržel až rozhodnutí Nejvyššího soudu o uznání. Stěžovateli není známo, které konkrétní listiny byly Nejvyššímu soudu předloženy a na základě kterých důkazů byl rozsudek Nejvyššího soudu vydán. Rozhodnutí o rozvodu, které mu bylo dříve ze strany ÚZSVM doloženo nebylo opatřeno úředním překladem a v rozporu s Haagskou úmluvou o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin nebylo opatřeno ověřovací doložkou. V důsledku toho tedy nemohl stěžovatel ověřit jeho pravost.Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro uznání rozhodnutí o rozvodu, neboť nebyly splněny podmínky § 15 odst. 1 písm. d) ZMPS. Z uvedeného ustanovení se podává, že pravomocná cizí rozhodnutí nelze uznat, jestliže účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména bylo-li mu doručeno předvolání nebo návrh na zahájení řízení. Manželce stěžovatele přitom nebyla dána možnost účastnit se rozvodového řízení, neboť s ním nebyla obeznámena. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na judikaturu ať již Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí cizozemského soudu nelze považovat za souladné s požadavky čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neměla-li neúspěšná strana řádnou možnost efektivně namítat neférovost řízení, které vedlo k vydání uznávaného rozhodnutí. Nejvyšší soud nepřezkoumal, alespoň v základních rysech postup cizího orgánu při provádění důkazů, jakož i úplnost zjištění skutkového základu věci. Soud původu podle stěžovatele před vydáním rozhodnutí o rozvodu neučinil žádné dokazování směřující k náležitému zjištění skutkového stavu, kterým by zajistil osvědčení vážného rozvratu manželství. Stěžovatel dále vytkl Nejvyššímu soudu, že se ani nepokusil zjistit, jaké požadavky kladou normy zahraničního práva na zjištění skutkového stavu v době jeho vydání.III.Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přednesl celou řadu námitek, pro které neměl Nejvyšší soud uznat vykonatelnost rozhodnutí na území ČR, nicméně Ústavní soud je vzhledem ke všem okolnostem případu toho názoru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavně konformní.Namítá-li stěžovatel, že s ním v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí nebylo ze strany Nejvyššího soudu jednáno jako s účastníkem řízení, lze jej odkázat na stěžovateli známé usnesení Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 3847/16. V něm dospěl Ústavní soud k závěru, že ten z manželů, který návrh na uznání cizozemského rozvodového rozhodnutí nepodal, není dle zákona o mezinárodním právu soukromém v řízení o uznání před Nejvyšším soudem účastníkem a ani vedlejším účastníkem řízení. Podle odborné literatury citované ve shora uvedeném usnesení je tomu tak proto, že se jedná o řízení, které je svou povahou nesporné, přičemž Nejvyšší státní zastupitelství hájí v řízení veřejný zájem tím, že poukazuje na případné nesplnění některých podmínek uznání a do jisté míry tak zastupuje i druhou stranu původního řízení, která není účastníkem a nemá sama příležitost poukázat na případné nedostatky v těchto podmínkách.Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí cizozemského soudu nelze považovat za souladné s požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neměla-li neúspěšná strana řádnou možnost efektivně namítat neférovost řízení, které vedlo k vydání předmětného rozhodnutí. Účastník musí mít k dispozici tuto možnost buď přímo v zemi, kde bylo rozhodnutí vydáno, nebo alespoň v zemi, kde by mělo být uznáno. Soud rozhodující o žádosti o uznání a výkon rozhodnutí cizozemského soudu nemůže této žádosti vyhovět, aniž by nejprve provedl alespoň nějaký přezkum původního rozhodnutí stran dodržení záruk spravedlivého procesu, přičemž intenzita tohoto přezkumu se může lišit v závislosti na povaze posuzovaného případu [Avotinš proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu, 23. 5. 2016, č. 17502/07, § 98]. Také v rozsudku Pellegrini proti Itálii [20. 7. 2001, č. 30882/96, § 40-45] Evropský soud pro lidská práva zdůraznil důležitost toho, aby se soudy uznávajícího státu náležitě ujistily, že v původním řízení byly respektovány principy spravedlivého procesu. Dle Evropského soudu pro lidská práva je přezkum tohoto druhu nezbytný vždy, když rozhodnutí, jehož uznání je požadováno, bylo vydáno v zemi, která není smluvní stranou Úmluvy a v případě, kdy konsekvence plynoucí z rozhodnutí o uznání a vykonatelnosti mají pro dotčené osoby zcela zásadní význam.Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na shora uvedený závěr Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož by měl mít účastník cizozemského rozhodnutí možnost namítnout neférové jednání, které vedlo k vydání rozhodnutí, a to buď v zemi, kde bylo takové rozhodnutí vydáno nebo alespoň v zemi, kde by mělo být uznáno. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za podstatné, že stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by v zemi původu rozhodnutí byl v soudním řízení jakkoliv zkrácen na svých procesních právech. Byť není z ústavní stížnosti zřejmé, kdo návrh na rozvod vlastně podal, či zda stěžovatel o tomto řízení informoval svou bývalou manželku, není důvod se domnívat, že by cizozemský soud v právu na spravedlivý proces stěžovatele jakkoliv zkrátil. Stran spravedlivého procesu poukazuje stěžovatel především na procesní práva své bývalé manželky, která nebyla přítomna soudnímu jednání a jejíž stanovisko se soud v Minnesotě údajně ani nepokusil zjistit. K uvedenému je třeba konstatovat, že v této části své argumentace se stěžovatel nedomáhá zásahu do práv svých, ale své bývalé manželky. Jinými slovy řečeno, i v případě, že by v řízení před cizozemským soudem došlo k zásahu do procesních práv bývalé manželky stěžovatele, není tento osobou, jež by se mohla těchto práv dovolávat.K návrhu stěžovatele lze dále konstatovat, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je toliko projevem rozhodnutí cizozemského soudu na území ČR. Rozhodnutí vydané cizozemským soudem poskytovalo stěžovateli právní jistotu po několik desetiletí a stěžovatel nepřednesl v ústavní stížnosti důvody, pro které by tomu nemělo být i na území ČR. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento se otázkou překážek uznání cizozemského rozhodnutí zabýval, přičemž důvody pro aplikaci ustanovení § 15 ZMPS nedohledal. Z toho důvodu přistoupil k uznání napadeného rozhodnutí. Argumentaci soudu rozvedenou v napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatele Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10328.txt |
369 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. H., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Teplice, zastoupeného Vladimírem Volným, advokátem, sídlem Paroubkova 228, 344 01 Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 181/2021-184 ze dne 16. 8. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 13/2018, Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. 4 T 13/2018-165 ze dne 6. 4. 2021 Okresní soud v Litoměřicích podle § 83 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku ponechal v platnosti podmíněné odsouzení stěžovatele z trestního příkazu téhož soudu č. j. 4 T 13/2018-121 ze dne 26. 3. 2018, a to za současného prodloužení zkušební doby o dva roky a vyslovení dohledu. Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně stížnost, jíž Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením vyhověl, napadené rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil a sám ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatel vykoná souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, který mu byl zmíněným trestním příkazem původně uložen jako trest podmíněný. K výkonu tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že byla porušena ústavní zásada rovnosti stran a kontradiktornosti řízení. Stěžovatel namítl, že stížnostní soud jej neseznámil se změnou právního názoru, takže na ni nemohl adekvátně reagovat, navrhovat další důkazy, pokusit se argumentačně obhájit právní názor soudu prvního stupně a vyvrátit argumenty státní zástupkyně. Stěžovatel má rovněž za to, že krajský soud se řádně nezabýval zjištěním skutkového stavu, když měl i bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i v neprospěch. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek nezjistil. Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatele o porušení zásad rovnosti a kontradiktornosti řízení. Stížnost státní zástupkyně proti prvostupňovému rozhodnutí okresního soudu byla stěžovateli řádně doručena, ten s ní seznámil svého obhájce, jenž k němu podal příslušné vyjádření (č. l. 168 - 169 trestního spisu). V něm však nad rámec požadavku na vyžádání rozhodnutí jiného trestního soudu o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody žádný další návrh na doplnění dokazování nezazněl. Dále se sluší poznamenat, že k projednání stížnosti krajský soud nařídil veřejné zasedání, jehož se zúčastnil jak sám stěžovatel, tak i jeho obhájce. Nikdo z nich přitom ke čteným důkazům neměl žádné připomínky ani návrhy na doplnění dokazování (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 16. 8. 2021 na č. l. 181 - 182 trestního spisu). Stěžovateli poskytnutý procesní prostor k případnému zpochybnění argumentace státní zástupkyně tak zůstal nevyčerpán. Přisvědčit nelze ani výtce stěžovatele, že krajský soud měl z vlastní iniciativy vyhledávat důkazy svědčící v jeho prospěch. Důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení (o vyživovacích povinnostech, probíhající insolvenci aj.) naopak leží na stěžovateli. Významné přitom je, že stěžovatel taková tvrzení v průběhu řízení o stížnosti vůbec nevznesl.Stejně tak krajský soud nepochybil, pakliže stranám nezpřístupnil svůj odlišný názor na věc. Stížností soud totiž své rozhodnutí založil na akceptaci týchž argumentů, které ve stížnosti předestřela státní zástupkyně, a nikoli na jiných, pro účastníky překvapivých závěrech. Za této situace nebylo povinností krajského soudu seznamovat strany se svým názorem. Stěžejním vývodem soudu byla absence výjimečných okolností, pro které by mohlo být podmíněné odsouzení stěžovatele k trestu odnětí svobody ponecháno v platnosti, jak má na mysli trestní zákoník v ustanovení § 83 odst. 1. Takové odůvodnění není projevem ústavně zapovězené libovůle.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 11. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10329.txt |
370 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného doc. JUDr. Vladimírem Pelcem, Ph. D., advokátem, sídlem Náplavní 1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, č. j. 6 Tdo 1106/2023-7741, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 3 To 6/2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci a předchozí průběh řízení1. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 57 T 11/2018 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s dalšími dvěma spoluobviněnými.2. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, příp. prokuristy, na dobu 5 let. Soud stěžovateli uložil ještě peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší denní sazby 10 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 000 000 Kč. Soud uvedeným rozsudkem rozhodl i o vině a trestu spoluobviněných.3. Proti shora citovanému rozsudku podali stěžovatel a spoluobvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 3 To 6/2021 tak, že napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných pouze ve výrocích o peněžitých trestech. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn.4. K dovoláním podaným stěžovatelem a jednou ze spoluobviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2022 sp. zn. 6 Tdo 948/2022 podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně těchto dvou obviněných a s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. také ohledně dalších dvou obviněných zrušil zmíněné usnesení vrchního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 3 To 6/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.5. Ten nově o odvolání stěžovatele rozhodl nyní napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. 3 To 6/2021. Podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli zrušil pouze ve výroku o peněžitém trestu. Ve zbývajících výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn.6. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení vrchního soudu dovolání. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením ze dne 29. 2. 2024 č. j. 6 Tdo 1106/2023-7741 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.II.Argumentace stěžovatele7. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Ústavy.8. Stěžovatel se domnívá, že stále přetrvávají pochybnosti o správném složení senátu odvolacího soudu, což byla ostatně vada, pro kterou Nejvyšší soud zrušil první rozhodnutí vrchního soudu v této věci a ve svém usnesení uvedl, že rozvrh práce vrchního soudu v době nápadu věci nesplňoval požadavky transparentnosti a předvídatelnosti. Tyto nedostatky se projevily jednak sestavením senátu se značným odstupem po nápadu věci až v souvislosti s nařízením veřejného zasedání, jednak formou určení členů senátu předsedou senátu. Věc k vrchnímu soudu opětovně napadla dne 29. 3. 2023. Přestože kasační usnesení Nejvyššího soudu jednoznačně vyloučilo možnost sestavení trestního senátu 3 To podle rozvrhu práce platného ke dni 1. 1. 2021 (dále jen "starý rozvrh práce"), vrchní soud i o nyní napadeném usnesení opět rozhodoval ve složení senátu podle starého rozvrhu práce, který byl použit při prvním nápadu věci. Stěžovatel tvrdí, že senát vrchního soudu měl být složen podle rozvrhu práce platného k 1. 2. 2023 (dále jen "nový rozvrh práce"), tedy ke dni obživnutí věci. Konkrétně upozorňuje na větu třetí jeho ustanovení čl. XI, podle které "Nelze-li přidělit věc senátu v jeho původním složení, nastupuje za chybějícího člena senátu soudce tohoto oddělení označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí." Vrchní soud však použití uvedeného pravidla nového rozvrhu práce jako celku vyloučil. Tím podle názoru stěžovatele vrchní soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu a opětovně porušil právo na zákonného soudce.9. Postup vrchního soudu podpořil i Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení. Jeho odůvodnění stěžovatel navíc označuje za vnitřně rozporné. Nejvyšší soud uvádí, že je fakticky nemožné využít čl. XI nového rozvrhu práce, protože by se obživlá věc vrátila senátu v jeho totožném složení. Následně konstatuje, že je jednoznačné, že rozhodovat měli soudci, kteří byli v senátu č. 3 zařazeni v době prvotního nápadu věci soudu, nikoli v době obživnutí věci. Takové řešení podle názoru Nejvyššího soudu jako jediné respektuje podstatu základních práv obviněného a vylučuje nepředvídatelnost a napadnutelnost složení senátu z důvodu možných alternativ. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Je přesvědčen o tom, že vrchní soud měl respektovat závazný právní názor Nejvyššího soudu, který vyloučil použití starého rozvrhu práce a po obživnutí věci měl postupovat podle nového rozvrhu práce. Na uvolněné místo po JUDr. Hnilicovi, který u vrchního soudu v mezidobí přestal působit, měl postupem podle čl. XI věty třetí nastoupit soudce tohoto oddělení označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí (tedy Mgr. Pacovský), nebo měla být věc eventuálně přidělena dle obecných pravidel pro prvotní přidělování věci novému senátu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že vrchní soud rozhodoval o napadeném usnesení v senátu, jehož složení neodpovídá pravidlům stanoveným v novém rozvrhu práce platném v době obživnutí věci. Při složení senátu navíc vrchní soud údajně nerespektoval závazný právní názor vyslovený v dřívějším usnesení Nejvyššího soudu, jímž údajně vyloučil použití starého rozvrhu práce platného v době prvotního nápadu věci vrchnímu soudu.12. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že argumentaci stěžovatele nelze přisvědčit.13. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož: "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole a jiné nežádoucí vlivy. Toto právo představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která byla soudům ústavně svěřena.14. K tvrzenému porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud předesílá, že v řadě svých dřívějších rozhodnutí dal najevo, že obsah základního práva na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) je třeba interpretovat v širším kontextu. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení a požadavku vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti, označil jako garanci proti možné svévoli při přidělování soudní agendy i pravidla obsažená v rozvrhu práce soudů, která předvídatelným a transparentním způsobem stanoví obsazení soudu tak, aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (srov. nález ze dne 22. 2. 1996,sp. zn. III. ÚS 232/95, N 15/5 SbNU 101, nález ze dne 29. 5. 1997,sp. zn. III. ÚS 230/96, N 65/8 SbNU 141 a řadu dalších). Dosavadní judikaturu vztahující se k dané problematice Ústavní soud shrnul v nálezu ze dne 15. 6. 2016,sp. zn. I. ÚS 2769/15, v němž konstatoval, že při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě zásadní podmínky - pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití.15. Stěžovatel navíc tvrdí, že vrchní soud se při rozhodování věci po kasačním zásahu Nejvyššího soudu neřídil jeho právním názorem, který byl pro něj závazný. Pro posouzení této otázky je klíčové, jaké vady vytkl starému rozvrhu práce Nejvyšší soud. Ten dospěl v kasačním rozhodnutí k závěru, že ačkoli věc stěžovatele byla správně přidělena senátu č. 3 vrchního soudu, složení tohoto senátu při rozhodování věci stěžovatele nesplňovalo požadavky garantující naplnění pojmu zákonného soudce. Nejvyšší soud spatřoval hlavní problém v tom, že rozvrh práce vrchního soudu ke dni prvotního nápadu věci ani v době rozhodování příslušného senátu nestanovoval, kteří tři soudci ze čtyřech možných budou ve věci rozhodovat. Tento nedostatek starého rozvrhu práce se projevil v tom, že konečné složení tříčlenného senátu určil podle aktuálního pracovního zatížení řídící předseda senátu se značným odstupem od nápadu věci až v souvislosti s nařízením veřejného zasedání. Tato konkrétní vada způsobila, že starý rozvrh práce nesplňoval podmínku transparentnosti, v jejím důsledku došlo k dotčení práva na zákonného soudce a Nejvyšší soud rozhodnutí vrchního soudu zrušil. Ústavní soud konstatuje, že tento závěr plně odpovídá jeho judikatuře, zejména pak i nálezu ze dne 31. 8. 2021,sp. zn. IV. ÚS 3011/2020, na který stěžovatel odkazuje.16. Ústavní soud se následně zaměřil na otázku, zda vrchní soud při určení členů senátu po vrácení věci stěžovatele Nejvyšším soudem porušil právo na zákonného soudce. Vrchní soud se podrobně zabýval otázkou, podle jakých pravidel při určení členů senátu postupovat (srov. bod 7 usnesení). Dospěl k závěru, že nový rozvrh práce, konkrétně čl. XI, který se týká věcí tzv. obživlých po vrácení vrchnímu soudu, aplikovat nelze. Upřednostnil přitom pravidlo zákonného soudce podle prvotního přidělení, na které upozorňoval i Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí. Ke dni 14. 1. 2021, kdy věc prvotně na soud napadla, byly podle tehdy platného starého rozvrhu práce členy soudního oddělení 3 To Mgr. Stanislav Králík, JUDr. Eva Brázdilová, JUDr. Jiří Hnilica a JUDr. Hana Hrnčířová. Ačkoli starý rozvrh práce neobsahoval transparentní pravidla týkající se složení tříčlenného senátu, ze čtyř soudců soudního oddělení 3 To, kterému byla věc prvotně přidělena po odchodu JUDr. Hnilici z vrchního soudu, zůstali u vrchního soudu právě tři soudci, kteří jsou jako jediní podle názoru vrchního soudu povoláni o věci rozhodnout.17. Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení postupu vrchního soudu přisvědčil. Zabýval se tím, zda je možné aplikovat nový rozvrh práce. Dospěl k závěru, že konkrétně jeho čl. XI věta třetí situaci nastalou v posuzované věci neupravuje. Uzavřel proto, že z prvotního složení správně určeného soudního oddělení č. 3 jsou jasně identifikovatelní jedině tři soudci a pouze ti byli jednoznačně povoláni o věci u vrchního soudu rozhodnout.18. Nový rozvrh práce vrchního soudu platný a účinný dne 23. 2. 2023, kdy na vrchní soud opětovně napadla věc stěžovatele, v čl. XI stanoví: "Obživlé věci, věci již rozhodované Vrchním soudem v Praze a znovu napadlé od soudu prvního stupně a věci napadlé k Vrchnímu soudu v Praze, které k datu změny rozvrhu práce nebyly skončeny, rozhoduje senát v původním složení. Věci vrácené bez věcného vyřízení, zůstávají po opětovném nápadu témuž senátu. Nelze-li přidělit věc senátu v jeho původním složení, nastupuje za chybějícího člena senátu soudce tohoto oddělení označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí."19. Ústavní soud přisvědčuje názoru stěžovatele i Nejvyššího soudu (vyjádřený v bodě 34 napadeného usnesení), že vrchní soud nemohl bez dalšího uvážení postupovat podle výše citované věty první čl. XI nového rozvrhu práce. Pokud by tak učinil, porušil by závazný právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Větu první čl. XI proto musel vyložit optikou závazného právního názoru Nejvyššího soudu, který konstatoval, že určení původního složení nevyplynulo z transparentních pravidel starého rozvrhu práce, ale stanovil jej se zpožděním předseda senátu. Tímto postupem vrchní soud porušil právo na zákonného soudce. Je zcela nepochybné, že pokud by vrchní soud po novém nápadu věci postupoval stejně, opětovně by porušil právo na zákonného soudce. Vada netransparentnosti spočívající v sestavě čtyř soudců bez pravidel pro výběr do tříčlenného senátu se v mezidobí sama zhojila tím, že JUDr. Hnilicovi ke dni 31. 12. 2021 zanikla funkce soudce. Rozvrh práce platný a účinný v době prvotního nápadu věci tak nově stanovoval jednoznačně a transparentně původní sestavu tří soudců Mgr. Králík, JUDr. Brázdilová, JUDr. Hrnčířová. Klíčové je, že složení senátu po novém nápadu věci vyplývalo z rozvrhu práce a nestanovoval ho předseda senátu výběrem z většího počtu soudců ad hoc. Toto složení senátu zahrnuje zákonné soudce, kterým by případ neměl být ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny odňat (srov. nález Ústavnéího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp zn.IV. ÚS 3011/2020).20. Ústavní soud přisvědčuje závěru Nejvyššího soudu v bodě 35 napadeného usnesení, podle něhož na stěžovatelovu věc nelze aplikovat větu třetí nového rozvrhu práce. Ta totiž řeší situace, kdy věc senátu v jeho původním složení přidělit nelze. V posuzované věci však při respektování právního názoru kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu věc senátu v jeho původním (nyní už správném) tříčlenném složení přidělit lze.21. Je zjevné, že nový rozvrh práce nestanovoval konkrétní pravidlo pro specifickou procesní situaci, do které se kauza stěžovatele po konstatování vady starého rozvrhu práce dostala. Řešení zvolené vrchním soudem však bylo logicky odvoditelné za použití obecných zásad popsaných v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud dospěl k závěru, že vrchní soud respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu i judikaturu Ústavního soudu a zvolil jednoznačné složení respektující požadavek transparentnosti při respektu k podstatě práva na zákonného soudce. Pro Ústavní soud je zásadní, že stěžovatelova věc byla po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu správně přidělena tříčlennému senátu vrchního soudu, jehož složení nevyžadovalo individuální zásah např. soudního funkcionáře nebo předsedy senátu, tedy ústavně nesouladnou diskreci. Předmětnou věc tak rozhodli zákonní soudci ve smyslu čl. 38 Listiny.22. Právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny ani právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, kterých se stěžovatel dovolává, v řízení porušeno nebylo. V případě stěžovatele se tedy jedná o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1033.txt |
371 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky QUADRO spol. s r. o., se sídlem v Trutnově, Za Vápenkou 367, bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 133/2021-123 ze dne 30. 9. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní soud obdržel blanketní podání právně nezastoupené stěžovatelky, postrádající také další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pro tento nedostatek nelze pokračovat v řízení, a proto Ústavní soud podání bez dalšího odmítá podle níže uvedeného ustanovení, aniž by považoval za nutné stěžovatelku znovu vyzývat k odstranění vad, neboť jak je mu známo z vlastní rozhodovací činnosti, neobrací se na něj stěžovatelka poprvé a s nutností splnit zákonné náležitosti (včetně podrobného poučení) byla již několikrát řádně seznámena (srov. usnesenísp. zn. IV. ÚS 1631/21ze dne 17. 8. 2021, usnesenísp. zn. III. ÚS 3727/19ze dne 14. 1. 2020, usnesenísp. zn. III. ÚS 3652/19ze dne 20. 12. 2019 i usnesenísp. zn. I. ÚS 2410/17ze dne 1. 11. 2017; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).2. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 10. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.soudce zpravodaj | decision_10330.txt |
372 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, sídlem Hlinky 155/86, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2021 č. j. 7 To 163/2021-529, usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. dubna 2021 č. j. 2 T 148/2018-521, rozsudku téhož soudu ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 2 T 148/2018-574 a jinému zásahu téhož soudu a Krajského soudu v Brně, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2021 stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") a rozsudek okresního soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci, a to dalším vedením řízení Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou, včetně řízení odvolacího krajským soudem dosud bez přidělení spisové značky, bez materiálního odstranění pochybností o podjatosti policejního orgánu, byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a pokračování v porušování základních práv stěžovatele tímto jiným zásahem orgánu "veřejné moci se zakazuje".2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením okresního soudu bylo v trestní věci stěžovatele vedené u okresního soudu pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") rozhodnuto podle § 31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z důvodů § 30 odst. 1 tr. řádu, že předseda senátu 2 T okresního soudu JUDr. Jiří Večeřa není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Bylo tak rozhodnuto o námitce podjatosti uvedeného soudce, vznesené stěžovatelem u hlavního líčení dne 29. 4. 2021.3. Stížnost stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že z postupu předsedy senátu nelze vyvozovat žádné pochybnosti o nepodjatosti v trestní věci stěžovatele. Odkázal přitom na předchozí rozhodování krajského soudu o námitce podjatosti v jiných trestních věcech stěžovatele, z něhož jednoznačně vyplynulo, že JUDr. Jiří Večeřa není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, a poukázal na to, že výtka stěžovatele je zcela subjektivní, kdy prakticky opakuje svoje námitky z minulých řízení.4. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci panují zásadní pochyby o nepodjatosti soudce prvního stupně, přičemž napadená usnesení označuje za nepřezkoumatelná. Závěr o nepodjatosti soudce je dle jeho názoru v extrémním rozporu se skutečným stavem. Stěžovatel tak přichází o záruku nezávislosti a nestrannosti soudu a o rovnost zbraní. Ztráta uvedených záruk a zásahy do práva na spravedlivý proces se promítají do odsuzujícího rozsudku vydaného dne 2. 11. 2021, kdy se nalézací soud nevypořádal s řadou argumentů obhajoby a kdy je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").6. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (viz čl. 81, čl. 90 Ústavy).7. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 292/05ze dne 29. 9. 2005, U 23/38 SbNU 587).8. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.9. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud pravomocně skončeno, neboť proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu podal odvolání. Není tudíž vyloučena ani ta varianta, že bude nakonec rozhodnuto pro stěžovatele příznivě. Bude-li mít přesto v dalším průběhu řízení za to, že pro něho nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí brojil novou ústavní stížností.10. Je tak třeba uzavřít, že napadená usnesení, jakkoliv přímo proti nim nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu dalšího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 2005/21ze dne 7. 9. 2021,sp. zn. II. ÚS 1558/19ze dne 17. 5. 2019,sp. zn. IV. ÚS 3205/18ze dne 9. 10. 2018,sp. zn. III. ÚS 3535/18ze dne 14. 11. 2018,sp. zn. I. ÚS 952/18ze dne 3. 5. 2018,sp. zn. III. ÚS 665/15ze dne 19. 3. 2015,sp. zn. IV. ÚS 693/16ze dne 16. 3. 2016,sp. zn. I. ÚS 2237/16ze dne 28. 7. 2016,sp. zn. IV. ÚS 587/16ze dne 15. 6. 2016,sp. zn. IV. ÚS 2676/16ze dne 8. 3. 2017,sp. zn. II. ÚS 52/15ze dne 19. 1. 2016,sp. zn. III. ÚS 2085/16ze dne 5. 12. 2016,sp. zn. IV. ÚS 3117/15ze dne 10. 5. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).11. Za konečné rozhodnutí ve věci nelze považovat ani napadený rozsudek okresního soudu, neboť jak uvedl sám stěžovatel, podal proti němu v zákonné lhůtě odvolání, o němž krajský soud doposud meritorně nerozhodl. Stěžovatel pak bude mít možnost napadnout rozhodnutí krajského soudu dovoláním přípustným podle § 265a tr. řádu a uplatnit v něm mimo jiné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599). Z uvedeného stanoviska vyplývá, že vyčerpání dovolání v trestní věci před podáním ústavní stížnosti je nezbytné, přičemž je v něm vysloven názor, že "každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání". Účelem dovolání je totiž vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, a po Nejvyšším soudu lze požadovat, aby cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů dovolání.12. Navrhuje-li stěžovatel, aby Ústavní soud vyslovil, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci, a to dalším vedením řízení okresním soudem, včetně řízení odvolacího krajským soudem dosud bez přidělení spisové značky, bez materiálního odstranění pochybností o podjatosti policejního orgánu, byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a pokračování v porušování základních práv stěžovatele tímto jiným zásahem orgánu veřejné moci se zakazuje", k takovému konstatování není Ústavní soud příslušný.13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva nebo svobody může mít nejrůznější formu či podobu. Zpravidla se jedná o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. akt individuální aplikace práva, který již nelze napadnout žádnými opravnými prostředky a který v právní sféře jeho adresáta již vyvolává zamýšlené účinky. Střet s ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou může být způsoben také jiným zásahem orgánu veřejné moci než pravomocným rozhodnutím. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (viz nálezIII. ÚS 62/95ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se stěžovateli nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky (viz usnesení ze dne 14. 10. 2014sp. zn. II. ÚS 804/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V posuzovaném případě stěžovatel měl a stále má k dispozici procesní prostředky způsobilé napravit tvrzený zásah do jeho ústavních práv.14. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný a zčásti jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 10. ledna 2022Jiří Zemánek v. r.soudce zpravodaj | decision_10331.txt |
373 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem, sídlem Radlická 1031/42, Praha 5, směřující proti usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I (Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality) ze dne 29. 9. 2021 č. j. KRPA-8550-104/TČ-2021-001174-6-BER, a usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2021 sp. zn. 2 ZT 124/2021; za účasti Policie České republiky a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že dotčené orgány svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na zahájení a vedení trestního stíhání pouze zákonným způsobem, zaručené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených dokumentů, napadeným usnesením příslušného orgánu Policie ČR bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro kvalifikovaný zločin podvodu. Dopustit se jej měla tím, že od jiné osoby (dále jen jako "poškozená") vylákala částku cca 5.000.000 Kč, přičemž peníze nepoužila na podnikatelský záměr, jak slibovala poškozené, ale nechala je odeslat na účet jiné fyzické osoby. Poškozená by s takovým postupem nikdy nesouhlasila, v důsledku jednání stěžovatelky jí vznikla škoda odpovídající celé vylákané částce.3. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Zaprvé namítá, že skutek uvedený ve výroku usnesení policejního orgánu neobsahuje takřka žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu, zejména absentuje objektivní i subjektivní stránka. Dále jelikož se poškozená nikdy nedomáhala vrácení prostředků v občanskoprávním řízení, neměly by střežení práv jednotlivců přebírat orgány veřejné moci prostředky trestního práva. Ve vztahu k usnesení státního zástupce má stěžovatelka za to, že se s její argumentací ve stížnosti nijak nevypořádal, příslušné odůvodnění pokládá za zcela nedostatečné a svévolné a usnesení proto trpí nepřezkoumatelností.4. Ústavní soud je před samotným posouzením ústavní stížnosti povinen přezkoumat, zda ta splňuje příslušné náležitosti a jestli jsou dány podmínky jejího projednání vymezené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z takových podmínek je mj. i přípustnost ústavní stížnosti.5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.6. V posuzované věci procesní prostředky k ochraně základních práv stěžovatelky vyčerpány nebyly a stěžovatelka tak princip subsidiarity ústavní stížnosti nerespektovala.7. Jak je totiž zřejmé z rekapitulace výše, ústavní stížnost směřuje mj. proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelčinu stížnost podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím však dle v současnosti již ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v trestním řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek proti postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (srov. za všechny např. usnesení ze dne 1. 4. 2019,sp. zn. III. ÚS 1026/19). Této procesní možnosti přitom stěžovatelka dle všeho nevyužila, zcela určitě nenapadá žádné rozhodnutí, které by bylo v rámci zmíněného dohledu učiněno. Nad rámec tohoto je třeba připomenout, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do probíhajícího trestního řízení, neboť většinu v něm učiněných pochybení (pokud by k nim opravdu došlo) je možné v jeho průběhu napravit.8. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. ledna 2022Tomáš Lichovník v. r.soudce zpravodaj | decision_10332.txt |
374 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele A. E., zastoupeného JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, směřující proti usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I (Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality) ze dne 30. 6. 2021 č. j. KRPA-101893-55/TČ-2021-001175-7-MAI, a usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 29. 9. 2021 č. j. 1 ZT 59/2021-12; za účasti Policie České republiky a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že dotčené orgány svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za nezletilého stěžovatele zmocnila advokáta k podání ústavní stížnosti a zastupování před Ústavním soudem jeho matka.2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, napadeným usnesením příslušného orgánu Policie ČR bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro drogovou trestnou činnost. Dopustit se jí měl mj. tím, že při oslavě narozenin u sebe v bytě měl dvěma nezletilým dívkám podat různé druhy drog, v důsledku čehož se dívky předávkovaly a skončily ve vážném stavu v nemocnici. Proti zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, kterou napadeným usnesením Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 zamítlo jako nedůvodnou.3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Zaprvé namítá, že policejní orgán trestní stíhání zahájil, aniž by stěžovatele vůbec vyslechl či jinak zjistil, jak se k tvrzeným událostem staví. To považuje za nepřijatelné, neboť zahájení trestního stíhání bylo založeno pouze na výslechu zmíněných dívek a šlo by tedy (pokud by byl vyslechnut) o situaci tvrzení proti tvrzení. Zadruhé má stěžovatel za to, že dozorující státní zastupitelství se s jeho argumentací ve stížnosti nijak nevypořádalo a odůvodnění rozhodnutí pokládá za zcela nedostatečné a svévolné.4. Ústavní soud je před samotným posouzením ústavní stížnosti povinen přezkoumat, zda ta splňuje příslušné náležitosti a jestli jsou dány podmínky jejího projednání vymezené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z takových podmínek je mj. i to, zda je přípustná.5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.6. V posuzované věci procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele vyčerpány nebyly a stěžovatel tak princip subsidiarity ústavní stížnosti nerespektoval.7. Jak je totiž zřejmé z rekapitulace výše, ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelovu stížnost podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím však dle aktuálně již ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v trestním řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek proti postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (obdobně za všechny např. usnesení ze dne 1. 4. 2019, sp. zn.III. ÚS 1026/19). Této procesní možnosti přitom stěžovatel dle všeho nevyužil, zcela jistě pak nenapadá žádné rozhodnutí, kterým by bylo rámci zmíněného dohledu učiněno. Nad rámec tohoto je třeba připomenout, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do probíhajícího trestního řízení, neboť většinu v něm učiněných pochybení (pokud by k nim opravdu došlo) je možné v jeho průběhu napravit.8. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. ledna 2022Tomáš Lichovník v. r.soudce zpravodaj | decision_10333.txt |
375 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky ANAFRA s. r. o., sídlem 5. května 1109/63, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Meziříčská 2868, Rožnov pod Radhoštěm, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. září 2021 č. j. 6 Afs 158/2019-63, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") ze dne 20. června 2019 č. j. 30 Af 42/2017-240. Krajský soud svým rozhodnutím potvrdil platební výměry správce daně ze dne 16. prosince 2015, kterými byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty, neboť správce daně dospěl k závěru, že obchodní transakce (plnění přijatá na základě daňových dokladů vystavených společností INREX.CZ s. r. o.), z nichž stěžovatelka v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále též "DPH") uplatnila podstatnou část nadměrných odpočtů, byla zasažena daňovým podvodem, přičemž stěžovatelka věděla či vědět měla a mohla, že se účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty. Zdanitelnými plněními bylo dodání LED diod a paměťových nosičů (disků HDD a SSD), přičemž zboží bylo stěžovatelkou následně dodáno do jiného členského státu Evropské unie.2. S odkazem na vlastní rozhodnutí ze dne 15. února 2017 č. j. 1 Afs 53/2016-55 Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že nejprve bylo třeba zjistit, zda k daňovém podvodu došlo a zda součástí podvodné struktury byla i stěžovatelka. Pokud ano, bylo dále nutné zkoumat, zda stěžovatelka věděla či mohla a měla vědět, že se svým jednáním účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH. V případě, že nevěděla, že se takového plnění účastní, bylo v rámci zkoumání, zda to vědět mohla a měla, nutno podle okolností zvážit, zda a případně jaká opatření po ní mohla být rozumně vyžadována, aby zajistila, že se nebude podvodu na dani účastnit.3. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze strany správce daně i ze strany krajského soudu byly dostatečným způsobem zjištěny a popsány okolnosti nasvědčující existenci daňového podvodu u obchodních transakcí, do nichž byla stěžovatelka zapojena, a že identifikace obchodních řetězců vyplývala ze skutkových zjištění obsažených ve správním spise. Zboží dodané stěžovatelce společností INREX.CZ s. r. o. dodávala stěžovatelka obratem do jiných členských států v režimu osvobození od daně, po státu tedy požadovala vyplacení nadměrného odpočtu. Společnostem INFO PLUS Trading s. r. o., First Prize, s. r. o., AUDESO s. r. o. a Systemix, s. r. o. jako dodavatelům společnosti INREX.CZ s. r. o. bylo zboží dodáváno z jiných členských států. Tyto společnosti byly daňovými orgány identifikovány jako tzv. missing traders, neboť pořizovaly zboží z jiných členských států EU, aniž by přiznaly a zaplatily DPH, se správcem daně nespolupracovaly, a proto nebylo možné ověřit fakticitu zdanitelných plnění. Společnost INREX.CZ s. r. o. figurovala jako tzv. buffer, zboží nakoupila a prodala za téměř shodné ceny s minimální daňovou povinností.4. Nejvyšší správní soud se dále zabýval skutečností, zda stěžovatelka přijala veškerá opatření, jež od ní mohla být rozumně vyžadována, k ověření, že její plnění nejsou součástí podvodu. Souhlasil se závěrem správce daně i krajského soudu, že obchodní transakce mezi stěžovatelkou a společností INREX.CZ s. r. o. neodpovídaly běžným obchodním podmínkám, že si stěžovatelka nepočínala v rámci posuzovaných obchodních transakcí dostatečně obezřetně a že o své účasti na podvodu na dani z přidané hodnoty minimálně mohla vědět. Stěžovatelka však nepřijala taková opatření, aby se vyvarovala negativnímu následku v podobě neuznání nárokovaného odpočtu. Ten lze přiznat pouze těm daňovým subjektům, u nichž lze dojít k závěru, že o podvodu nemohly vědět.II. Argumentace stěžovatelky5. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud nechránil její vlastnické právo na uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu.6. Stěžovatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005sp. zn. IV. ÚS 385/04, podle kterého se státní moc dopustí porušení vlastnického práva při ukládání daňové povinnosti i tehdy, pokud by příslušné zákonné ustanovení aplikovala a především interpretovala způsobem, který by se ocitl mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti. Interpretace a aplikace odepření odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu z důvodu domnělé účasti stěžovatelky na daňovém podvodu provedená Nejvyšším správním soudem vybočuje podle stěžovatelky z mezí ochrany vlastnického práva.7. Stěžovatelka tvrdí, že nebyla v žádném spojení se společnostmi INFO PLUS Trading s. r. o., First Prize, s. r. o., AUDESO s. r. o. a Systemix, s. r. o., naopak s těmito společnostmi byla ve spojení společnost INREX.CZ s. r. o. Odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2021 sp. zn. 43 Af 46/2018, podle něhož je třeba dostatečným způsobem ozřejmit, že chybějící daň je důsledkem podvodného jednání a že konkrétní transakce je spojená právě s tímto podvodem. Dále upozorňuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. března 2021 sp. zn. 9 Afs 160/2020, podle něhož chybějící daň (daňový únik) musí mít s podvodným jednáním v řetězci nějakou souvislost, aby se vůbec mohlo hovořit o cíleném získání neoprávněné výhody a oprávnění správce daně následně odmítnout odpočet i takovému subjektu v řetězci, který o takovém jednání věděl nebo mohl vědět. Stěžovatelka tvrdí, že chybějící daň souvisí s podvodným jednáním mezi výše jmenovanými společnostmi a společností INREX.CZ s. r. o., nikoliv mezi těmito společnostmi a stěžovatelkou, což v předchozích řízeních doložila odkazem na výsledky trestního řízení a na jména konkrétních osob jednajících za společnost INREX.CZ s. r. o.8. Stěžovatelka si klade otázku, proč správce daně neodepřel odpočet daně na vstupu společnosti INREX.CZ s. r. o., neboť u této společnosti končí souvislost chybějící daně a podvodného jednání. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. září 2021 sp. zn. 5 Afs 157/2020, podle něhož nelze povědomost daňového subjektu a jeho obezřetnost rozšiřovat na nekonečně dlouhý řetězec osob a existence daňového podvodu nemůže spočívat jen a pouze na skutečnosti, že jiný dodavatel v řetězci, se kterým daňový subjekt sám nikdy nespolupracoval, nezaplatil DPH. Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu nelze podle stěžovatelky upřít všem článkům řetězce, ale jen tomu, u koho chybějící daň souvisí s podvodným jednáním.9. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2021 sp. zn. 3 Afs 85/2019 musí správce daně při vyměřovacím řízení vycházet ze skutkového stavu zjištěného ke dni vydání platebního výměru, resp. ke dni vydání rozhodnutí o odvolání. Podle stěžovatelky se tedy okolnosti daňového podvodu posuzují do pravomocného stanovení daně, v tomto případě do 3. dubna 2017. Výtky Nejvyššího správního soudu ohledně plateb za zboží na účet, který byl v registru plátců DPH zveřejněn až po realizaci plateb, a ohledně neprovedení vyhodnocení cenové nabídky nejsou důvodné, neboť tyto skutečnosti se posuzují ke dni 3. dubna 2017, kdy již účet zveřejněn byl, a cenové nabídky stěžovatelka správci daně do tohoto data předložila.10. Stěžovatelka rozporuje tvrzení obsažené v napadeném rozsudku, že nemohla být v kontaktu s příslušnou pracovnicí správce daně ohledně informací o registraci jejího dodavatele k dani z přidané hodnoty, neboť tato pracovnice nebyla od března 2011 u správce daně zaměstnaná. Stěžovatelka přikládá úřední záznam Police České republiky, Krajského ředitelství police Zlínského kraje z 16. dubna 2015, kdy je u této pracovnice uveden jako zaměstnavatel Finanční úřad pro Zlínský kraj, Územní pracoviště v Rožnově pod Radhoštěm.11. Stěžovatelka dále kritizuje Nejvyšší správní soud, že považoval za správné tvrzení krajského soudu, že se společnost INREX.CZ s. r. o. neprofilovala jako importér HW, i když k žalobě ze dne 28. května 2017 přiložila stěžovatelka odkaz na archivní údaje z webových stránek této společnosti, které podle ní svědčí o opaku. Tvrdí, že správce daně účelově použil jiná data z indexovaného obsahu webové stránky.12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rizika komunikace pouze e-mailem a telefonicky, bez uzavření písemné smlouvy, vyvážila možnost úhrad za zboží dodané společností INREX.CZ s. r. o. až po zaplacení odběratelem. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud neobvyklosti v obchodních transakcích mezi ní a společností INREX.CZ s. r. o. pouze popsal, aniž by uvedl, jak vedly k cílenému získání neoprávněné výhody či daňovému úniku. Odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. března 2021 9 Afs 160/2020, podle kterého lze za neplnění formálních povinností odmítnout jinému plátci v řetězci nárok na odpočet pouze za předpokladu, že právě ono neplnění formálních povinností vedlo k cílenému získání neoprávněné výhody či daňovému úniku.13. Stěžovatelka je přesvědčena, že zboží mohlo pocházet z jiného obchodního řetězce, u něhož nebyla identifikována chybějící daň. Vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že odmítl listiny z trestního řízení vyznívající ve prospěch stěžovatelky s poukázáním na odlišnosti v důkazních nárocích trestního a daňového řízení, ačkoliv v jiných svých rozsudcích vyložil, že výsledků trestního řízení lze v daňovém řízení použít (rozsudek ze dne 31. ledna 200 sp. zn. 4 Afs 408/2018).14. V doplnění k ústavní stížnosti upozornila stěžovatelka na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2021 sp. zn. 29 Af 59/2019, který se zabýval povinností správce daně prokázat povědomí daňového subjektu o účasti na daňovém podvodu. Stěžovatelka tvrdí, že její zapojení do daňového podvodu zůstalo neobjasněno.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem15. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Je však zjevně neopodstatněná.IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odepřením odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu z důvodu domnělé účasti stěžovatelky na daňovém podvodu.17. Ústavní soud z hlediska potenciálního zásahu do práv stěžovatelky zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.18. Napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 369/01ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 173/02ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nálezsp. zn. IV. ÚS 239/03ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.19. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadeně rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014sp. zn. I. ÚS 2482/13(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014sp. zn. I. ÚS 3216/13(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016sp. zn. I. ÚS 247/16].20. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 405/03ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší správní soud se dle Ústavního soudu s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesenísp. zn. III. ÚS 44/94ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].21. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 84/94ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jak namítá stěžovatelka v nyní projednávané věci [viz např. nález Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 166/95ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Z výše uvedených obecných východisek je patrné, že je konkrétní hodnocení důkazů doménou obecných soudů. Opětovné hodnocení jednotlivých stěžovatelkou namítaných důkazů Ústavnímu soudu nepřísluší, přičemž tento soud neshledal extrémní vybočení z mantinelů práva na spravedlivý proces.22. Námitky stěžovatelky jsou ve své podstatě pokračováním polemiky s právními závěry Nejvyššího správního soudu, který se jimi řádně zabýval a dostatečně odůvodnil, proč tyto námitky neshledal důvodnými. V postupu Nejvyššího správního soudu nelze nalézt odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů, ani od zásad ústavnosti. Namítá-li stěžovatelka, že závěry Nejvyššího správního soudu nejsou shodné se závěry jiných soudů v jiných věcech, Ústavní soud konstatuje, že situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost, navíc bez znalosti konkrétních okolností srovnávané věci, je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci soudu ani jeho úkolem, aby si přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.23. Ústavní soud nadto podotýká, že většina citací z rozhodnutí, která na podporu svých tvrzení stěžovatelka uvádí, není v rozporu se závěry napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Většinou se jedná o obecná konstatování, s nimž Ústavní soud nemůže nesouhlasit. Naopak odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2021 sp. zn. 3 Afs 85/2019 a interpretace tohoto rozhodnutí stěžovatelkou uvedená výše v bodě 10 jsou nepřípadné. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozhodnutí zabýval otázkou, zda má správce daně pro účely zjištění existence chybějící daně vycházet ze skutkového stavu, který zde byl v době podání řádného daňového přiznání, nebo zda má přihlédnout ke změně skutkového stavu, jež nastala v průběhu vyměřovacího řízení, a to vyměřením daně u dodavatele a její alespoň částečnou úhradou. Povinnost správce daně vycházet ze skutkového stavu zjištěného ke dni vydání platebního výměru, případně ke dni vydání rozhodnutí o odvolání, se vztahuje na posouzení existence chybějící daně. Nemá vliv na skutečnost, že stěžovatelka hradila platby za zboží na účet společnosti INREX.CZ s. r. o., který byl v registru plátců zveřejněn až po realizaci těchto plateb, což považoval Nejvyšší správní soud za jednu z indicií o stěžovatelčině neobezřetnosti.24. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadené rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je náležitě a v potřebném rozsahu odůvodněn a jeho závěry jsou opřeny o relevantní judikaturu.25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10334.txt |
376 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti, jež podala SMS - súkromná montážna spoločnosť, a.s., se sídlem v Nižné Olšavě 101, Slovenská republika, zastoupená stejnojmennou organizační složkou se sídlem v Brně, Veveří 9, právně zastoupená Lukášem Duffkem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Nusle, Na Pankráci 1683/127, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 1 VZT 35/2020-202 ze dne 19. 10. 2021 a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 2 KZV 24/2019-217 ze dne 17. 8. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné projednatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.Z napadeného rozhodnutí státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Ústavní soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto o postoupení blíže označené trestní věci stěžovatelky Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže s tím, že výsledky přípravného řízení ukázaly na skutečnost, že v případě stíhaného jednání nejde o trestný čin, ale mohlo by se jednat o skutek, jenž by mohl být zmíněným správním orgánem posouzen jako přestupek.Ústavní soudnictví je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy protiústavnost nejde napravit jiným způsobem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který má subsidiární povahu. Ochrana ústavnosti není úkolem jen Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci a řízení před Ústavním soudem nastupuje teprve po (marném) vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, jež stěžovateli právní řád poskytuje, tj. v situaci, kdy ostatní orgány veřejné moci již nejsou schopny (či ochotny) tvrzený protiústavní stav napravit.Z výše uvedeného je tak zřejmé, že byla-li původně trestní věc stěžovatelky postoupena správnímu orgánu, otevírá se tím stěžovatelce nový procesní prostor, v jehož rámci může uplatnit všechny argumenty, jež vznáší proti napadeným usnesením státních zástupců. Právě správnímu orgánu tedy přísluší posoudit jak otázku, zda jde vskutku o jednání protiprávní (vykazující všechny znaky přestupku), tak i otázku, s jakým subjektem má být řízení vedeno, tvrdí-li stěžovatelka nedostatek právní osobnosti její organizační složky, proti níž měla nyní rozporovaná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení směřovat. Nelze totiž v obecné rovině vyloučit, že stěžovatelka může být se svojí argumentací ve správním řízení nakonec úspěšná. Z tohoto pohledu je nutno uzavřít, že stěžovatelka prozatím nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, pročež je na její ústavní stížnost nutno hledět jako na návrh předčasný (obdobně viz např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 2561/08ze dne 18. 11. 2008, veřejně dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz).Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 6. ledna 2022Tomáš Lichovník v. r.soudce zpravodaj | decision_10335.txt |
377 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jakuba Horkého, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 10 As 230/2021-40 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2021 č. j. 1 A 24/2020-81, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavní soud dne 14. 12. 2021 obdržel podání stěžovatele, z jehož kontextu lze dovodit, že jím stěžovatel jako ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím.2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").3. Ústavní soud zjistil, že podání stěžovatele trpí zjevnými vadami. Stěžovatel, byť v ústavní stížnosti tvrdí, že je zastoupen advokátem, k podání nepřiložil plnou moc (§ 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dále jeho podání postrádá jakoukoli (ústavněprávní) argumentaci; obsahuje jednověté konstatování, že stěžovatel proti napadeným rozhodnutím podává ústavní stížnost. Jde proto o tzv. blanketní ústavní stížnost, kterou je nutné podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu považovat za vadné podání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020sp. zn. III. ÚS 3727/19, bod 4 usnesení ze dne 27. 1. 2021sp. zn. I. ÚS 3012/20či bod 8 usnesení ze dne 27. 4. 2021sp. zn. IV. ÚS 832/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K podání stěžovatele dále není přiložena kopie posledního rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci, které se věci týká (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).4. Ústavní soud proto stěžovatele vyzval k odstranění uvedených vad a k tomu mu určil lhůtu 10 dnů od doručení dané výzvy. Délku lhůty Ústavní soud určil s přihlédnutím k tomu, že podle kontextu podání a tvrzení stěžovatele podání sepsal advokát - právní profesionál. Ústavní soud stěžovatele upozornil, že neodstraní-li vady ve stanovené lhůtě, ústavní stížnost bude podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Výzva byla stěžovateli doručena dne 20. 12. 2021.5. Lhůta k odstranění vad návrhu uplynula dne 30. 12. 2021. Stěžovatel vady návrhu (sub 3) ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí neodstranil. Na doručenou výzvu nijak nereagoval. Proto soudce zpravodaj podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 6. ledna 2022Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj | decision_10336.txt |
378 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci návrhu Ing. Miroslava Šebesty, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 20. září 2021 č. j. 72 Co 164/2021-49 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. června 2021 č. j. 14 EX 653/20-41, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, taktoNávrh se odmítá.OdůvodněníNavrhovatel s odvoláním na porušení jeho práva na přístup k soudu navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně uvádí, že Česká advokátní komora žádost o určení advokáta zamítla.Přestože byl navrhovatel v minulosti v souvislosti s jeho předchozími podáními (např. ve věcech vedených podsp. zn. I. ÚS 930/19,I. ÚS 929/19,IV. ÚS 3061/18,II. ÚS 3059/18,III. ÚS 3058/18,IV. ÚS 920/18,II. ÚS 587/15,I. ÚS 586/15,III. ÚS 2809/14,III. ÚS 1628/14a další) mnohokrát opakovaně Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost ustanovením § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nyní podaný návrh tyto podmínky rovněž nesplňuje.Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu, jak se ostatně vyjádřil i v řízeních navrhovatele vedených podsp. zn. I. ÚS 2382/14,IV. ÚS 3111/16,III. ÚS 85/19,III. ÚS 84/19,IV. ÚS 649/19,IV. ÚS 2373/20,II. ÚS 1857/20,I. ÚS 2374/20,I. ÚS 2730/20a dalších, setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Ostatně stěžovatel neuvádí, že si zajistí advokáta na vlastní náklady, když mu ho Česká advokátní komora odmítla určit. A byla-li by ústavní stížnost důvodná, lze žádat o náhradu nákladů zastoupení (§ 83 zákona o Ústavním soudu).Za dané situace, kdy navrhovatel ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 6. ledna 2022Pavel Rychetský v. r.soudce zpravodaj | decision_10337.txt |
379 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o návrhu stěžovatele D. H., t. č. Věznice Ostrava, P. O. BOX 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2021 č. j. 29 NSČR 36/2021-B-249, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Dne 21. 10. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena blanketní ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zastaveno dovolací řízení proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2019 č. j. KSOS 33 INS 19045/2013, 3 VSOL 587/2019-B-191, a tvrdí, že jím byl porušen zákon. Stěžovatel argumentoval tím, že nemohl odstranit nedostatek povinného právního zastoupení před Nejvyšším soudem a doplnit dovolání, protože je nemajetný, bez příjmu a v současné době ve výkonu trestu, požaduje, aby Ústavní soud zjednal nápravu.2. Ústavní stížnost podal stěžovatel sám bez zákonem stanoveného povinného právního zastoupení, proto Ústavní soud vyzval stěžovatele k odstranění vad (č. l. 4) a stanovil lhůtu 20 dnů s upozorněním, že pokud vytčené vady nebudou odstraněny, bude ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní soud stěžovatele poučil, že pokud by byl v hledání advokáta neúspěšný nebo mu to jeho poměry neumožňují, tak lze požádat Českou advokátní komoru na adrese ČAK - pobočka Brno, Kleinův palác, Nám. Svobody 84/15, 602 00 Brno, o určení advokáta (§ 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Současně byl stěžovateli s výzvou k odstranění vad podání zaslán formulář "Žádost o právní službu pro fyzickou osobu" dle § 18c zákona o advokacii dostupné na webové adrese ČAK (doručeno 4. 11. 2021 č. l. 5).3. Ústavní soud obdržel dne 10. 11. 2021 stěžovatelovu žádost adresovanou České advokátní komoře o určení právního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem, kterou krátkou cestou doručil do sídla adresáta dne 12. 11.2021.4. Dne 27. 12. 2021 Česká advokátní komora sdělila Ústavnímu soudu, že bylo vydáno rozhodnutí č. j. 10.01-000638/21-006, kterým nebyl určen advokát k poskytnutí právní služby dle §18c zákona o advokacii (č. l. 10) pro řízení před Ústavním soudem.5. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal v uplynulých letech dvě ústavní stížnosti a v průběhu řízení o nich byl informován o zákonných náležitostech včetně upozornění na povinné zastoupení při podání a na nutnost, aby ústavní stížnost byla sepsána právním zástupcem (sp. zn. III. ÚS 3584/18,III. ÚS 1596/19). I přesto stěžovatel dne 21. 10. 2021 podal ústavní stížnost, aniž by předepsané zákonné náležitosti respektoval.6. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala formální náležitosti ústavní stížnosti dle zákona o Ústavním soudu, byl stěžovatel vyzván k odstranění vad ve stanovené lhůtě (§ 41 zákona o Ústavním soudu). Tato výzva mimo jiné obsahovala upozornění, že pokud vytčené vady nebudou odstraněny, bude ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel dne 4. 1. 2022 doručil Ústavnímu soudu doplnění projednávané věci, ve kterém nesouhlasil s rozhodnutím České advokátní komory (shodné jako č. l. 10), aniž by odstranil vady podání.7. Za dané situace, kdy stěžovatel ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako vadný návrh podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 6. ledna 2022Pavel Rychetský v. r.soudce zpravodaj | decision_10338.txt |
380 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., proti rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 6. října 2021 č. j. ZT 168/2021-16, za účasti Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavní soud dne 6. 12. 2021 obdržel podání stěžovatele, z jehož kontextu lze dovodit, že jím stěžovatel jako ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí.2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").3. Ústavní soud zjistil, že podání stěžovatele trpí zjevnými vadami. Stěžovatel, byť v ústavní stížnosti tvrdí, že je zastoupen advokátem, k podání nepřiložil plnou moc (§ 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dále jeho podání postrádá jakoukoli (ústavněprávní) argumentaci; obsahuje jednověté konstatování, že stěžovatel proti napadenému rozhodnutí podává ústavní stížnost. Jde proto o tzv. blanketní ústavní stížnost, kterou je nutné podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu považovat za vadné podání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020sp. zn. III. ÚS 3727/19, bod 4 usnesení ze dne 27. 1. 2021sp. zn. I. ÚS 3012/20či bod 8 usnesení ze dne 27. 4. 2021sp. zn. IV. ÚS 832/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K podání stěžovatele dále není přiložena kopie posledního rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci, které se věci týká (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).4. Ústavní soud proto stěžovatele vyzval k odstranění uvedených vad a k tomu mu určil lhůtu 10 dnů od doručení dané výzvy. Délku lhůty Ústavní soud určil s přihlédnutím k tomu, že podle kontextu podání a tvrzení stěžovatele podání sepsal advokát - právní profesionál. Ústavní soud stěžovatele ve výzvě upozornil, že neodstraní-li vady ve stanovené lhůtě, ústavní stížnost bude podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Výzva byla stěžovateli doručena dne 17. 12. 2021.5. Lhůta k odstranění vad návrhu uplynula dne 27. 12. 2021. Stěžovatel vady návrhu (sub 3) ve stanované lhůtě a ani po jejím uplynutí neodstranil. Na doručenou výzvu nijak nereagoval. Proto soudce zpravodaj podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 6. ledna 2022Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj | decision_10339.txt |
381 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. F., zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, č. j. 5 Tdo 1006/2023-3449, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 5 To 20/2023 -3358, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 49 T 8/2021 -3279, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s provedenými důkazy v souvislosti s aplikací hmotného práva, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byli stěžovatel společně s obviněným M. P. uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, stěžovatel ve formě pomoci. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce (člena) statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace v trvání šesti let. V adhezním řízení byla oběma obviněným podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené M. J. M., insolvenční správkyni dlužníka A, na náhradě škody částku ve výši 200 000 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla zároveň jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tím, že jako člen statutárního orgánu uzavřel sérii smluv za společnost B (dále jen "B"), na základě kterých měla tato společnost získat úvěr od sesterské společnosti C (dále jen "C"), ve výši 200 000 000 Kč a současně poskytnout úvěr o stejné výši své mateřské společnosti D (dále jen "D"). Účelem této série smluv bylo poskytnutí finančních prostředků, kterými disponovala jedna dceřiná společnost (C) jiné dceřiné společnosti, E (dále jen "E"), aby se předešlo úpadku E (tzv. první fáze). V další sérii jednání došlo ke vzniku pohledávky D na zaplacení kupní ceny za akcie emitované společností F (původně vlastněné D), tj. pohledávky D za kupující společností G, ve výši 202 000 000 Kč. Ta byla postoupena společnosti B, čímž došlo ve výsledku k vyrovnání pohledávky B za D z výše uvedeného úvěru. Následně A smlouvami o započtení tento dluh vyrovnala, čímž umořila svou pohledávku za B (tzv. druhá fáze).4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, odvolání v neprospěch stěžovatele podal státní zástupce a poškozená. Na základě odvolání poškozené Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatel i obviněný M. P. jsou podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinni zaplatit poškozené společně a nerozdílně náhradu škody ve výši 200 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení počítaným v případě stěžovatele ode dne 3. 6. 2021 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí zvýšené o 8 procentních bodů. Vrchní soud podle § 256 trestního řádu zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné.5. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním. Nejvyšší soud o tomto dovolání, jakož i o dovolání obviněného M. P., rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu částečně zrušil rozsudek vrchního soudu i rozsudek krajského soudu, a to ve výrocích o náhradě škody. Podle § 265m odst. 2 a § 265 trestního řádu Nejvyšší soud poškozenou odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel namítá nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání jako zločinu zpronevěry. Uvádí, že účel úvěrových smluv uzavíraných v rámci tzv. první fáze byl zjevně obchodněprávní povahy, když sledoval záměr dát E finanční injekci, tudíž nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty zpronevěry a jejího znaku "přisvojení". Tomuto znaku se věnoval i Nejvyšší soud v napadeném odmítavém usnesení, avšak podle stěžovatele zcela nedostatečně, pokud se interpretace Nejvyššího soudu odchyluje od znění zákona a je velmi obecná. Soudy se zároveň nevypořádaly s otázkou, kterým jednáním a v jaký okamžik došlo ze strany stěžovatele k naplnění skutkové podstaty tvrzeného trestného činu, resp. k jeho dokonání. Uvedené závěry soudů jsou nepřezkoumatelné, a tudíž zakládají porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.7. Stěžovatel dále uvádí, že naplnil nanejvýš skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, který však byl již v době zahájení trestního stíhání proti stěžovateli promlčen.8. Stěžovatel taktéž namítá porušení zásady nullum crimen sine lege, když soudy při ukládání trestů vědomě nezohlednily pohnutky stěžovatele při dotčených jednáních, kdy těmito pohnutkami byla zjevná snaha odvrátit jiné nebezpečí v podobě ohrožení zaměstnanosti a sociálních jistot zaměstnanců E a prevence ekologických škod. Soudy nadto ani řádně nezohlednily veškeré podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.11. Stěžovatel svými námitkami pouze opakuje svou obhajobu v trestním řízení a nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci (vyjma námitky nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí). Stěžovatel se pouze domáhá, aby důkazy v jeho věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo.12. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelovými námitkami stran právní kvalifikace skutku, jakož i otázkou promlčení, se podrobně zabýval Nejvyšší soud, který argumentačně doplnil rozsudky nižších soudů a Ústavní soud neshledává důvod, proč tyto závěry rekapitulovat, neboť se týkají aplikace podústavních norem práva trestního hmotného, k jejímuž přezkumu není Ústavní soud oprávněn, až na výjimky shora uvedené týkající se tzv. extrémního rozporu, resp. zcela svévolné aplikace práva. Ústavní soud tedy odkazuje na právní závěry uvedené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, s nimiž se ztotožňuje.13. Z uvedeného taktéž vyplývá, že námitka stěžovatele namítající nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, je nedůvodná. Ústavní soud je toho názoru, že zejména Nejvyšší soud se detailně zabýval námitkami stěžovatele. Vypořádal i námitky, s nimiž se dostatečně nevypořádaly nižší soudy, a předložil tak kvalitní a podrobně odůvodněné rozhodnutí, které logicky vysvětluje složitou strukturu jednání stěžovatele společně s obviněným M. P., které vedlo k faktickému vyvedení částky ve výši 200 000 000 Kč z majetku A, kdy došlo k nakládání s tímto majetkem A v rozporu s jeho účelem, k němuž byl svěřen obviněnému M. P. Stěžovatel k transakci přispěl jako pomocník, neboť se na transakci podílel jako ředitel B a svým jednáním poskytl právní podklad pro to, aby peněžní prostředky byly převedeny E (prostřednictvím D). Účelem tzv. druhé fáze pak bylo vytvoření fiktivních pohledávek v obdobné výši, v jaké byly vyvedeny peníze v rámci tzv. první fáze. Nejvyšší soud uzavírá, že právě z jednání stěžovatele a druhého obviněného v rámci tzv. druhé fáze bylo možno spolehlivě dovodit úmysl zpronevěřit předmětné finanční prostředky a v rámci krycích manévrů vzbudit dojem, že jde o transakci legální. Námitku stěžovatele, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná je tedy nutno jednoznačně odmítnout.14. Stěžovatel dále namítá porušení zásady nullum crimen sine lege, neboť údajně nebyla zohledněna všechna kritéria pro uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Stěžovatel však podrobněji neuvádí právní konstrukci, jejíž aplikace se domáhá. S odkazem na § 58 odst. 7 trestního zákoníku se nejspíše stěžovatel domnívá, že jednal v rámci tzv. excesu z krajní nouze, kdy tak svým jednáním shora popsaným odvrátil hrozící ekologické škody, resp. chránil sociální jistoty zaměstnanců, kteří by v případě platební neschopnosti zaměstnavatele přišli o práci. Ústavní soud k tomuto poznamenává, že k této právní konstrukci nebylo vedeno dokazování, jde o pouhé nepodložené konstatování stěžovatele. Tuto námitku tedy Ústavní soud taktéž považuje za neopodstatněnou.15. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1034.txt |
382 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ L. S. a 2/ F. T., obou právně zastoupených JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 5. 10. 2021 č. j. 2 KZV 26/2021-29 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 16. 6. 2021 č. j. KRPZ-39230-618/TČ-2014-150081-JBE, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2021, brojí stěžovatelé proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, kterým byla zamítnuta jejich stížnost proti usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a stěžovatele pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měli dopustit jednáním popsaným v usnesení policejního orgánu.2. Stěžovatelé v rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení spatřují porušení svých základních práv zaručených čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.3. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že dne 8. 11. 2021 podali podnět k výkonu dohledu Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci ve smyslu § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Ze strany Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nebylo do dnešního dne reagováno. Za takové situace mají stěžovatelé za to, že jim vzniká nečinností Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vážná a neodvratitelná újma spočívající v dalším nepřiměřeném prodlužování trestního řízení, resp. vůbec možnosti stěžovatelů brojit proti usnesení orgánů činných v trestním řízení v rámci ústavního přezkumu, když stěžovateli namítaná porušení základních práv jsou orgány činnými v trestním řízení přehlížena. Proto je dle jejich názoru ústavní stížnost přípustná podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").4. Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.5. V projednávaném řízení nebylo vydáním napadených rozhodnutí řízení ukončeno, ale naopak napadená usnesení vedou k jeho zahájení; řízení nadále pokračuje a existuje tak možnost nápravy případného zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod odpovídajícími procesními trestněprávními prostředky již v rámci řízení samotného. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, v případě trestního stíhání je obvykle zapotřebí před podáním samotné ústavní stížnosti vyčerpat možnosti, jež trestně stíhané osobě poskytují trestně právní předpisy a zákon o státním zastupitelství (viz § 12d). Teprve po jejich vyčerpání, tedy až po doručení výsledku takového dohledu stěžovateli, je možno považovat ústavní stížnost za přípustnou.6. Jinými slovy, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co stěžovatel vyčerpá všechny ostatní zákonné možnosti. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale zejména v souvislostech s možnostmi trestního řízení, které samou svojí existencí zaručuje, až do svého ukončení, průběžnou kontrolu danou trestním řádem s celou řadou konkrétních procesních nástrojů. Je tedy primárně na orgánech k tomu určených trestním řádem a zákonem o státním zastupitelství, aby dbaly ochrany práv a svobod stěžovatele.7. Teprve po vyčerpání všech prostředků k ochraně svých práv, jež zaručují trestněprávní předpisy, a za situace, kdy by stěžovatelé nadále trvali na tom, že orgány veřejné moci zasáhly do jejich ústavně zaručených práv a svobod, mohou podat ústavní stížnost a dovolávat se svých práv u Ústavního soudu. Pokud stěžovatelé navrhují, aby na jejich věc byla mimořádně aplikována výjimka dle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, pak Ústavní soud uvádí, že k tomuto postupu nehledal důvod, neboť ústavní stížnost byla podána jeden měsíc po podání podnětu k výkonu dohledu, což z pohledu Ústavního soudu v takto složité věci nelze považovat za značné průtahy.8. Ústavní stížnost tak byla podána předčasně; návrh je nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto jej Ústavní soud odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022Ludvík David, v. r.soudce zpravodaj | decision_10340.txt |
383 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci návrhu Ing. Miroslava Šebesty, na zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2689/2021-124 ze dne 19. 9. 2021, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 259/2020-82 ze dne 24. 8. 2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 256/2017-77 ze dne 2. 7. 2020, takto:Návrh se odmítá.OdůvodněníNávrh na zahájení řízení nesplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (především absence povinného právního zastoupení). Přestože si jich navrhovatel musil být vědom, neboť se na Ústavní soud v minulosti opakovaně (ve více jak 140 případech) obrátil s podáními, při jejichž projednání byl o požadavcích kladených na bezvadnou ústavní stížnost i následcích nevyhovění jim poučen, zvolil opět nekvalifikovaný postup. Proto Ústavní soud i nynější návrh bez dalšího odmítl za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022Tomáš Lichovník v. r.soudce zpravodaj | decision_10341.txt |
384 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Houžvičky, bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2021 č. j. 20 Co 165/2021-43 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 4. 2021 č. j. 30 Nc 1002/2021-16, takto:Návrh se odmítá.OdůvodněníÚstavní soud obdržel podání nesplňující náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k počtu podobných podání není pochyb o tom, že navrhovatel byl již v minulosti opakovaně o zákonných náležitostech informován a poučován o postupu, kterými lze nedostatky odstranit.Namítá-li stěžovatel podjatost všech soudců Ústavního soud nutno uvést, že tato námitka je toliko formální povahy a nebyla nijak odůvodněna. Navíc, v situaci, kdy je namítána podjatost všech soudců Ústavního soudu, není nikoho, kdo by o této námitce mohl rozhodnout.V zájmu ekonomie řízení již proto Ústavní soud nepovažuje za nutné jej vyzývat k odstranění vad podání a bez dalšího stížnost odmítá podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022Tomáš Lichovník v. r.soudce zpravodaj | decision_10342.txt |
385 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2021 č. j. 11 To 214/2021-551, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. srpna 2021 č. j. 11 To 214/2021-539 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. května 2021 č. j. 1 T 128/2020-497, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2021 se stěžovatel domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu.2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na čtyři roky a trest propadnutí věci. Současně bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. Z podnětu odvolání státního zástupce krajský soud dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného J. T., a v tomto rozsahu sám nově rozhodl. Odvolání stěžovatele napadeným usnesením zamítl jako opožděné. V obou rozhodnutích krajského soudu byl stěžovatel poučen o možnosti podat proti nim dovolání.3. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovými prostředky jsou podle § 72 odst. 3 téhož zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.5. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Uvedené znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva, nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 117/2000ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy).6. Ústavní soud zdůrazňuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti navazující na trestní řízení je podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku, je-li přípustné podle § 265a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599). Z uvedeného stanoviska vyplývá, že vyčerpání dovolání v trestní věci před podáním ústavní stížnosti je nezbytné i v případě, že jsou namítány nedostatky v procesu dokazování, včetně hodnocení důkazů, respektive nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že "každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání". Účelem dovolání je totiž vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, a po Nejvyšším soudu lze požadovat, aby cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů dovolání. Naopak příliš restriktivní výklad ustanovení o důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný.7. V posuzovaném případě, jak Ústavní soud ověřil dotazem u okresního soudu, stěžovatel dle jeho sdělení z 16. 12. 2021 však dovolání proti napadeným rozhodnutím krajského soudu nepodal. Nic takového ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí.8. Stěžovatel tedy byl povinen před podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé vyčerpat dovolání coby mimořádný opravný prostředek, který byl v jeho věci přípustný podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu. Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti však nesplnil (srov. usnesení Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 699/16ze dne 14. 3. 2016,sp. zn. I. ÚS 816/16ze dne 23. 3. 2016,sp. zn. IV. ÚS 3258/15ze dne 6. 4. 2016,sp. zn. I. ÚS 643/16ze dne 17. 5. 2016,sp. zn. I. ÚS 1042/16ze dne 5. 4. 2016 a další, vydaná v obdobných věcech a dostupná na http://nalus.usoud.cz).9. Ústavní soud se tedy nemohl zabývat meritem věci a musel ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.10. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění této vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022Jiří Zemánek v. r.soudce zpravodaj | decision_10343.txt |
386 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 251/2021-16 ze dne 11. 10. 2021 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 59 Af 4/2021-47 ze dne 24. 5. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:Návrh stěžovatele nesplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především trpí nedostatkem povinného právního zastoupení. Přestože si obligatorních požadavků stěžovatel musí být vědom, neboť se na Ústavní soud v minulosti opakovaně (již v desítkách případů) obracel s podáními, při jejichž projednání byl o požadavcích kladených na bezvadnou ústavní stížnost i následcích nevyhovění jim poučen, zvolil opět nekvalifikovaný postup.Proto Ústavní soud ústavní stížnost bez dalšího odmítl za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (shodně srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 2447/21ze dne 21. 9. 2021 nebo usnesenísp. zn. III. ÚS 2819/21ze dne 2. 11. 2021).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.soudce zpravodaj | decision_10344.txt |
387 | Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti V. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2021 č. j. 6 Tdo 996/2021-1531, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníDne 30. 11. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena výše uvedená ústavní stížnost. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda tento návrh na zahájení řízení splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a zda jsou tak dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že tyto požadavky splněny nejsou, neboť ústavní stížnost nebyla sepsána advokátem a Ústavnímu soudu nebyla ani doložena plná moc prokazující, že by stěžovatel zastoupen advokátem byl (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu).Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že se navrhovatel opakovaně obrací na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, je opakovaně na tyto nedostatky upozorňován a opakovaně jsou jeho návrhy Ústavním soudem pro vady odmítány (viz např. usnesenísp. zn. I. ÚS 1907/19ze dne 15. 8. 2019,sp. zn. IV. ÚS 310/20ze dne 4. 2. 2020 čisp. zn. I. ÚS 505/20ze dne 28. 2. 2020).Obecně platí, že návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud ale zároveň dospěl k závěru, že v případech opakovaného podávání takto vadných podání již není nutnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již ve více předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.Koneckonců stěžovatel ve svém návrhu na zahájení řízení ve věcisp. zn. II. ÚS 2034/21Ústavnímu soudu výslovně sdělil, že o povinnosti být zastoupen advokátem byl opakovaně Ústavním soudem poučen a nepovažuje tak za nezbytné, aby jej Ústavní soud o této povinnosti poučoval znovu (tento návrh byl pro neodstraněné vady odmítnut usnesením Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2034/21ze dne 9. 8. 2021).Tvrdí-li přitom stěžovatel, že zastoupen nyní je, a to "obhájkyní ustanovenou státem, stejně jako v předchozím případě", čímž je myšlena věc, která byla vedená u Ústavního soudu podsp. zn. IV. ÚS 1663/21, pak Ústavní soud právě v usnesenísp. zn. IV. ÚS 1663/21ze dne 28. 6. 2021 stěžovatele upozornil, že zastoupen advokátem v řízení před Ústavním soudem navzdory tomuto tvrzení nebyl. Je tomu tak i v tomto případě, a to proto, že řízení o ústavní stížnosti je samostatným řízením, na které se zastoupení z řízení před obecnými soudy automaticky nepřenáší. K zastupování v řízení před Ústavním soudem je vyžadována zvláštní plná moc, v níž bude výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). I na to byl stěžovatel v minulosti Ústavním soudem upozorněn (viz např. výzva k odstranění vad ve věcisp. zn. I. ÚS 1907/19). Bez ohledu na absentující plnou moc je ostatně zjevné, že nyní posuzovaná ústavní stížnost nebyla podána advokátem (na kterýžto požadavek byl stěžovatel také opakovaně upozorněn; viz např. výzva k odstranění vad ve věcisp. zn. III. ÚS 1995/19), nýbrž přímo stěžovatelem.Ústavní soud proto stejně jako v dalších případech stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022Milada Tomková v. r.soudkyně zpravodajka | decision_10345.txt |
388 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu, který podala SMS - súkromná montážná spoločnosť, a. s., se sídlem v Nižné Olšavě 101, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, proti usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 1 VZT 35/2020-202 ze dne 19. října 2021 a Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 2 KZV 24/2019-217 ze dne 17. srpna 2021, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:Návrh se odmítá.Odůvodnění:1. Krajské státní zastupitelství v Brně postoupilo trestní věc organizační složky navrhovatelky "jinému orgánu, neboť výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek". Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ke stížnosti stěžovatelky zrušilo napadené usnesení, nově rozhodlo a věc postoupilo z týchž důvodů Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Navrhovatelka brojí proti oběma usnesením s tím, že trestní stíhání bylo zahájeno pro jednání (§ 248 trestního zákoníku), které nebylo v době spáchání zařazeno mezi trestné činy, jichž se může dopustit právnická osoba; současně namítá, že trestní stíhání bylo zahájeno proti její organizační složce, která nemá právní osobnost, a proto nemůže být subjektem řízení.2. Ústavní soudnictví je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy protiústavnost nejde napravit jiným způsobem. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který má subsidiární povahu. Ochrana ústavnosti není úkolem jen Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci a řízení před Ústavním soudem je možné teprve po vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, nejsou-li ostatní orgány veřejné moci již schopny tvrzený protiústavní stav napravit.3. Napadenými rozhodnutími byla věc postoupena správnímu orgánu, kterému přísluší posoudit, jak jde-li o jednání protiprávní, tak i s jakým subjektem má být řízení vedeno. Do konečného rozhodnutí (správního orgánu) je na návrh nutno hledět jako na předčasný; navrhovatelka nevyčerpala příslušné procení prostředky, a proto je její návrh ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustný.4. Pro úplnost je nutno uvést, že obsahově shodný návrh byl Ústavnímu soudu zaslán rovněž organizační složkou navrhovatelky, jejíž věc je vedena podsp. zn. I. ÚS 3376/21.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.soudce zpravodaj | decision_10346.txt |
389 | Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti PhDr. Magdaleny Jiříkové, zastoupené JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021 č. j. 19 Co 202/2021-112, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavnímu soudu byl dne 12. 12. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení části výroku II v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 2. 2021 č. j. 38 C 171/2019-56. V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž uvedla, že dne 10. 12. 2021 podala ve shora označené věci také dovolání, a navrhla, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby vyřízení jejího dovolání v téže věci.Stěžovatelka tvrdí, že v záhlaví uvedeným rozsudkem městského soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít v důsledku toho, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s žalobními tvrzeními a právními námitkami, které stěžovatelka v soudním řízení obou stupňů uplatnila, a svoje rozhodnutí nesrozumitelně odůvodnily.Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcí samou, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Konstatuje, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která je právně zastoupena, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. Odůvodňuje to skutečnost, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatelku nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zde uvedených není možné vyhovět ani návrhu stěžovatelky na přerušení řízení před Ústavním soudem.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.soudce zpravodaj | decision_10347.txt |
390 | Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2021 č. j. 10 As 380/2021-13 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021 č. j. 8 A 87/2021-11, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníDne 22. 11. 2021 Ústavní soud obdržel výše uvedenou ústavní stížnost, která nesplňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to mimo jiné vzhledem k absenci právního zastoupení stěžovatele (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že se stěžovatel obrací na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami opakovaně, přičemž jsou tyto ústavní stížnosti opakovaně jako vadné odmítány. Stěžovatel i přesto nadále volí postup, kterým nerespektuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl Ústavním soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.Obecně platí, že návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud ale zároveň dospěl k závěru, že v případech opakovaného podávání takto vadných podání již není nutnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již ve více předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický (viz např. usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 3104/21ze dne 3. 12. 2021).Ústavní soud proto stejně jako v mnoha dalších případech stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022Milada Tomková v. r.soudkyně zpravodajka | decision_10348.txt |
391 | Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Petra Bartheldiho, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 29. září 2021 č. j. 54 Co 212/2021-17, a o návrhu téhož navrhovatele, aby mu byla umožněna eutanázie, takto:I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Návrh, aby navrhovateli byla umožněna eutanázie, se odmítá.OdůvodněníDne 2. 12. 2021 bylo Ústavnímu soudu doručeno výše uvedené podání. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda tento návrh na zahájení řízení splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a zda jsou tak dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že tyto požadavky splněny nejsou, neboť kromě jiných vad navrhovatel nebyl zastoupen advokátem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu).Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že se navrhovatel opakovaně obrací na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a je opakovaně na tyto nedostatky upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě bude důvodem odmítnutí ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených podsp. zn. III. ÚS 3759/15,II. ÚS 292/16II. ÚS 293/16,I. ÚS 879/16,II. ÚS 1616/16,I. ÚS 1778/16,II. ÚS 1779/16,III. ÚS 1057/17,III. ÚS 3709/17čiIII. ÚS 3721/17). Navrhovatel i nadále volí postup, kterým nerespektuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.Obecně platí, že návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud ale zároveň dospěl k závěru, že v případech opakovaného podávání takto vadných podání již není nutnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již ve více předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.Ústavní soud proto stejně jako v mnoha dalších případech navrhovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Jde-li o návrh, aby byla navrhovateli umožněna eutanázie, Ústavní soud připomíná, že je jako každý orgán veřejné moci limitován čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterých lze státní moc vykonávat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ani Ústavní soud nesmí překročit rámec předpisů, které vymezují jeho pravomoc. Pravomoci Ústavního soudu jsou dány jednak čl. 87 odst. 1 a 2 Ústavy (vymezujícím jednotlivé druhy řízení), jednak jeho dílčími oprávněními vázanými k jednotlivým typům řízení a specifikovanými v zákoně o Ústavním soudu. Vyslovení, že se navrhovateli umožňuje eutanázie, mezi pravomoci Ústavního soudu ovšem nepatří. Tento návrh tedy Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022Milada Tomková v. r.soudkyně zpravodajka | decision_10349.txt |
392 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem, sídlem Krajířova 15, Dačice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2024, č. j. 1 To 99/2023-142, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2023, č. j. 30 Nt 1856/2023-71, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 49 T 9/2016, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 tr. řádu. V uvedeném řízení byl stěžovatel odsouzen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a za zločin týrání svěřené osoby, kterých se měl dopustit tím, že od roku 2012 do roku 2016 měl se záměrem plně uplatnit svou moc nad svými dětmi a manželkou, s nimi zle jednal a udržoval je ve značném psychickém napětí a stresu. Přitom si měl být vědom toho, že tito trpí dědičnou epilepsií, což manželka stěžovatele vnímala jako těžké příkoří, a dále měl hlasitým křikem v domácnosti působit narušení normálního duševního stavu a vývoje nezletilých dětí ve formě socioemoční deprivace.2. Navazující stížnost stěžovatele zamítl Vrchní soud v Olomouci nyní rovněž napadeným usnesením jako nedůvodnou.3. Ve velmi stručné ústavní stížnosti, která je formulována téměř shodně jako v jeho předchozí věci, stěžovatel uvádí, že se mu po skončení původního trestního řízení narodila dcera jako čtvrté dítě. Ta zdědila stejnou genetickou dispozici. Nově stěžovatel uvádí narození syna, který je zdravý, a opakuje, že od původního trestního řízení došlo vlivem pokroku v genetice k rozlišení a identifikaci konkrétního genu, tedy i zpřesnění určení nemoci poškozených. Tím údajně došlo k možnosti lepšího srovnání zjištěných projevů nemoci a jejich případného odlišení od jiných faktorů. V době původního trestního řízení nebylo provedeno genetické vyšetření a skutečnost, že jde o dědičnou epilepsii, byla pouze předpokládána bez přímého ověření. Z tohoto důvodu pak také nebylo známo, jaké konkrétní geny v jaké konkrétní variantě za takovým onemocněním stojí.4. Stěžovatel je přesvědčen, že na základě četných podkladů, které postupně předložil soudům včetně Ústavního soudu, i na základě pohovoru s lékaři, by znalecké posudky prokázaly, že projevy dětí a jejich vývoj, které soudy v prvotním trestním řízení přičítaly k tíži stěžovateli, byly ve skutečnosti projevy choroby. Obecné soudy však vypracování znaleckých posudků odmítly nařídit. To stěžovatel považuje za rozporné s účelem právní úpravy, a sice zjištěním skutečného stavu věcí v míře postačující k rozhodnutí. Nesprávným vyhodnocením existence popsaných nových skutečností, které nebyly a nemohly být soudům obou stupňů v původním řízení známy, soudy údajně porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.5. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.6. V nyní posuzované věci jde o již druhou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím, kterými byly postupně zamítnuty jeho dva návrhy na obnovu řízení. Jak již bylo zmíněno výše, obsahově se ústavní stížnost téměř shoduje s předchozí, a i z toho je - oproti tvrzení stěžovatele - zjevné, že žádné nové skutečnosti stěžovatel nepředkládá. Ústavní soud tedy věc posoudil shodně jako předcházející věcsp. zn. III. ÚS 1652/22. Ústavní soud připomíná, že obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím (srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009,sp. zn. II. ÚS 2445/08, ze dne 15. 9. 2015,sp. zn. III. ÚS 2288/15, a usnesení ze dne 5. 11. 2015,sp. zn. III. ÚS 1735/15).7. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí (usnesení ze dne 15. 4. 2004,sp. zn. IV. ÚS 178/03), jakož ani posuzovat otázky viny či trestu (nález ze dne 24. 2. 2009,sp. zn. I. ÚS 2517/08). Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li přitom takový návrh, stěžejní je zejména, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly (nález ze dne 14. 4. 2011,sp. zn. III. ÚS 2959/10či usnesení ze dne 14. 5. 2013,sp. zn. III. ÚS 2850/12).8. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení stěžovateli vysvětlil, že dle skutkové věty odsuzujícího rozsudku spočívá podstata trestného jednání, kterým byl stěžovatel uznán vinným, v tom, že dlouhodobě nakládal zle se svou manželkou a nezletilými dětmi. Stěžovatel nebyl uznán vinným z jednání, kterým by poškozeným ublížil na zdraví (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku) nebo se pokusil způsobit těžkou újmu na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku). Skutečnost, že až po pravomocném odsouzení bylo zjištěno poškození konkrétního genu SCN8A u manželky a nezletilých dětí stěžovatele, tedy nemá žádný vztah k prokázanému jednání. Stejně je tomu i v případě důkazních návrhů, které by měly i dle stěžovatele samotného prokázat pouze to, že projevy dětí byly důsledkem dědičné choroby nikoliv jednání stěžovatele. Nemohou totiž nic změnit na skutečnosti, že se stěžovatel jednání, za které byl odsouzen, tedy týrání osoby žijící ve společném obydlí a týrání svěřené osoby dopustil. Mimo jiné téměř denně bezdůvodně či pod různými záminkami velmi hlasitým křikem za přítomnosti jejich nezletilých dětí slovně napadal, pravidelně oslovoval, urážel a ponižoval hrubými vulgárními výrazy svoji manželku. Ve vzteku ničil zařízení bytu i osobní věci manželky, za účelem dosažení její sociální izolace neustále kontroloval její volný pohyb a pobyt s dětmi i bez dětí. Zamezoval jí v samostatných návštěvách kamarádek a v případě, že manželka samovolně i přes jeho zákaz opustila dům nebo zahradu, jí neustále telefonoval, případně ji neprodleně osobně vyhledal a přikázal okamžitý návrat domů. Opakovaně kontroloval obsah jejího mobilního telefonu, nejméně v jednom případě v úmyslu vyvolat v ní úzkost jí sděloval nepravdivé informace o zdravotním stavu dítěte, a v jednom případě jí nepravdivě sděloval, že má v úmyslu způsobit dopravní nehodu, aby v ní vzbudil další obavy. Opakovaně ji fyzicky napadal, a ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že děti trpí dědičnou epilepsií, neustále udržoval atmosféru strachu a nejistoty (viz skutková věta odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 49 T 9/2016). Ke zpochybnění svého jednání stěžovatel naopak žádné nové důkazní prostředky a argumenty nepředložil, a to ani v navazujících doplněních ústavní stížnosti.9. Znovu lze tedy zopakovat, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti, které by již nebyly známé v trestním řízení a které by neuváděl i v minulém návrhu na obnovu řízení. Na základě shora uvedeného je možno uzavřít, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Ústavní soud shledal, že obecné soudy vyhověly důkazním návrhům stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy neprovedly dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1035.txt |
393 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky G. N., zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Těšnov 5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 22. 6. 2021, č.j. 14 Co 58/2021-234, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 11. 2020, č.j. 19 P 37/2020-157, byla schválena dohoda rodičů, dle které se nezl. A., nezl. V. a nezletilý M. pro dobu do i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřují do střídavé péče rodičů s tím, že v péči každého z rodičů budou vždy po dobu jednoho týdne a rodiče se dohodli také na péči o nezletilé po dobu jednotlivých prázdnin (výrok I.). Dále obvodní soud rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu nezl. A. měsíčně částkou 14 000 Kč, na výživu nezl. V. měsíčně částkou 12 000 Kč a na výživu nezl. M. měsíčně částkou 11 000 Kč, a to na dorovnání životní úrovně nezletilých v době jejich pobytu u matky s účinností od září 2019 (výrok II.). Žádný dluh ani nedoplatek otci na výživném pro nezletilé za období od 1. 9. 2019 do 30. 11. 2020 nevznikl (výrok III.). Výrokem IV. pro dobu po rozvodu manželství rodičů, tedy počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství, otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých stejné částky, jako ve výroku II. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání otce nezletilých rozsudkem ze dne ze dne 22. 6. 2021, č.j. 14 Co 58/2021-234, rozhodl, že soudkyně obvodního soudu Eva Nykodýmová není vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 19 P 37/2020 (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku II. změnil tak, že na výživu nezl. A. v období od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 6 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 15 000 Kč měsíčně, v období od 1. 9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 4 000 Kč měsíčně a otec částkou 11 000 Kč měsíčně. Na výživu nezl. V. v období od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 5 000 Kč měsíčně a otec částkou 14 000 Kč měsíčně, v období od 1. 9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 3 000 Kč a otec částkou 10 000 Kč měsíčně. Na výživu nezl. M. v období od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 4 000 Kč měsíčně a otec částkou 12 000 Kč měsíčně, v období od 1. 9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 2 000 Kč měsíčně a otec částkou 8 000 Kč měsíčně (výrok II.). Ve výroku III. změnil městský soud rozsudek obvodního soudu tak, že rozhodl o povinnosti zaplatit nedoplatek na výživném (výrok III.) Výrokem IV. pak rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. změnil tak, že pro dobu po rozvodu manželství rodičů je na výživu nezl. A. stěžovatelka povinna přispívat částkou 4 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 11 000 Kč měsíčně, na výživu nezl. V. je stěžovatelka povinna přispívat částkou 3 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 10 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. M. je stěžovatelka povinna přispívat částkou 2 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 8 000 Kč měsíčně. Městský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).II.3. Napadeným rozsudkem městského soudu bylo podle stěžovatelky zasaženo do základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá také porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod.4. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že nezdůvodnil, proč se domnívá, že mezi rodiči nebyla uzavřena žádná dohoda a proč bylo odvolání otce připuštěno. Dále brojí proti porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, porušení zásady dvojinstančnosti rozhodování a upření práva na odvolání. Podle stěžovatelky byly naplněny předpoklady pro zrušení rozsudku obvodního soudu a vrácení věci zpět, a to i vzhledem k rozsáhlosti dokazování provedeného městským soudem. Stěžovatelka má za to, že městský soud výrazným způsobem vybočil ze zákonných pravidel zjišťování skutkového stavu, zjistil jej neúplně, v řízení neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, nezjistil všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a nevypořádal se se všemi hledisky relevantními pro určení výše výživného. Rozsudek městského soudu byl dle stěžovatelky přijat na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení. Namítá, že jí byla stanovena nesprávná výše výživného, neboť městský soud mechanicky vyšel jen z výše jejích příjmů a nikoli ze životní úrovně, která je u ní snižována náklady na bydlení. Také při stanovení výživného otci soud vycházel pouze z jeho příjmu a nezohlednil jeho celkovou životní úroveň.III.5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.IV.7. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného a jeho výše Ústavní soud obecně zastává rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat aktuální rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.8. V ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá, že odvolání otce nemělo být připuštěno, a městskému soudu vytýká, že nezdůvodnil, proč se domnívá, že mezi rodiči nebyla uzavřena dohoda.9. Městský soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že rodiče nebyli schopni dohodnout se na výši výživného a v tomto smyslu neuzavřeli žádnou dohodu, kterou by obvodní soud mohl schválit. Kromě toho, že sama stěžovatelka nijak nedokládá, že by snad dohoda o výši výživného mezi ní a otcem nezletilých skutečně uzavřena byla, tato skutečnost nevyplývá ani z rozsudku obvodního soudu ani ze spisového materiálu, když z protokolu o jednání ze dne 26. 11. 2020 je naopak patrné, že ještě den před vynesením rozsudku obvodním soudem se rodiče na výši výživného nebyli schopni shodnout. Zatímco stěžovatelka požadovala, aby otci bylo stanoveno výživné v celkové částce 38 000 Kč, otec navrhoval výživné v celkové výši 25 000 Kč - 29 000 Kč (celkové částky výživného se v protokolu liší). V protokolu je také výslovně uvedeno, že právní zástupkyně stěžovatelky k tomu uvádí, že "za tohoto stavu věci rodiče nedospějí k dohodě, že matka s takovým návrhem výživného nesouhlasí."10. Stěžovatelka taktéž tvrdí, že jí bylo upřeno právo na odvolání, jelikož vzhledem k rozsáhlosti dokazování provedeného městským soudem byly naplněny předpoklady pro zrušení rozsudku obvodního soudu a vrácení věci zpět.11. Městský soud částečně zopakoval dokazování provedené obvodním soudem, které dále doplnil, když vycházel z toho, že pokud jde o schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů a jejich životní úroveň, zůstala skutková zjištění obvodního soudu poněkud kusá a v důsledku toho nenáležitě promítnutá do konkrétní výše vyživovací povinnosti každého z rodičů. Postupoval přitom v souladu s dikcí i smyslem § 28 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dle kterého mohou být v odvolacím řízení uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, a k novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud přihlédne, i když nebyly uplatněny. Určení výše příjmů a majetkových poměrů účastníků řízení, jakož i určení tomu odpovídající výše výživného, přitom bylo předmětem řízení již před obvodním soudem a na těchto otázkách bylo založeno také odvolání otce, se kterým se stěžovatelka mohla seznámit a mohla se k němu vyjádřit. Stěžovatelka se (spolu se svou právní zástupkyní) zúčastnila také odvolacího řízení a reagovat tak mohla také na městským soudem provedené dokazování. S názorem stěžovatelky, dle které mělo dojít k porušení zásady dvojinstačnosti rozhodování a k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, tedy souhlasit nelze.12. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky o nedostatcích v provedeném dokazování. Stěžovatelka na jedné straně brojí proti rozsáhlosti dokazování provedeného městským soudem, současně však toto dokazování označuje za nedostatečné, když namítá, že městský soud nepřipustil provedení jí navrhovaných důkazů.13. Proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nutné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Mají tak vytvořen prostor pro to, aby individuálně posoudily, zda pro zjištění skutkového stavu provedení dalších důkazů je či není nezbytné. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je toliko ověřit, zda soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních principů zcela neudržitelné. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.14. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se otázce výše výživného pro nezletilé řádně věnoval. Především správně poukázal na to, že při střídavé péči o nezletilé je třeba rozhodnout o vyživovací povinnosti každého z rodičů. Byly mu známy okolnosti bydlení obou účastníků a byl si vědom i toho, že otec nezletilých sdílí domácnost se svou partnerkou. Zabýval se majetkovými poměry stěžovatelky (zde vycházel z průměrného čistého měsíčního příjmu cca 51 000 Kč měsíčně, v předchozím období 70 250 Kč), i otce nezletilých, u kterého se soustředil nejen na jeho účast v celé řadě firem, ale také na finanční transakce na jeho jednotlivých účtech. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že městský soud nevycházel z otcem tvrzeného příjmu 33 400 Kč měsíčně, neboť tento údaj považoval za krajně nevěrohodný (už jen z toho důvodu, že částka, kterou stěžovatelce dříve dobrovolně poskytoval, tento otcův údajný příjem převyšovala). Na základě provedeného dokazování dospěl městský soud k závěru, že otec měsíčně disponuje částkou 120 000 Kč (v předchozím období 187 500 Kč), což ostatně odpovídá také tvrzením samotné stěžovatelky.15. Částky výživného, které městský soud každému z rodičů stanovil, reflektují jejich rozdílnou životní úroveň a nelze je označit jako nepřiměřené, a to i s přihlédnutím k tomu, že rodiče mají nezletilé v rovnoměrné střídavé péči s týdenními intervaly a v průběhu celého roku je tak osobní péče obou rodičů o nezletilé zcela srovnatelná. Rodiče učinili nesporným také to, že otec nezletilým navíc hradí kapesné. Stěžovatelka taktéž opomíjí, že přestože nezletilá byla na základě podaného odvolání přijata na státní gymnázium, rozhodl se otec jako její zákonný zástupce podepsat smlouvu o studiu na soukromé škole a jeho úkolem tak bude platit také nikoliv zanedbatelné školné.16. K závěru, že by stanovené výživné bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z právní úpravy, v posuzované věci dospět nelze. Jelikož rozhodnutí městského soudu Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné, jeho další přehodnocování mu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.17. Protože nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování a přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10350.txt |
394 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) JUDr. Věnceslavy Holubové a 2) Mgr. Lenky Dubovcové, zastoupené Mgr. Petrou Krauss, LL.M., advokátkou, sídlem Šumavská 991/31, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2021 č. j. 26 Cdo 2795/2020-380, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020 č. j. 8 Cmo 176/2017-333 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2017 č. j. 80 Cm 25/2013-218, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelek na určení, že usnesení č. 5 shromáždění společenství vlastníků jednotek (vedlejšího účastníka) ze dne 28. 11. 2012, v bodě, kterým se stěžovatelka 1) odvolává z výboru společenství vlastníků jednotek, je neplatné.3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Rozhodl tak již podruhé poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 26 Cdo 2103/2019-315 zrušeno.4. Proti rozsudku městského soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud tak uzavřel, že v dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.II. Argumentace stěžovatelek5. Stěžovatelky tvrdí, že nesprávné právní posouzení věci v dovolání spatřovaly v tom, že vrchní soud jako soud odvolací nerespektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnutí vrchního soudu zrušeno. Odvolacímu soudu bylo Nejvyšším soudem uloženo zkoumat, zda byly důvody pro odvolání člena výboru uvedené ve stanovách vedlejšího účastníka naplněny. Stěžovatelky tvrdí, že vrchní soud při druhém projednání věci ignoroval závazný právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu a vůbec nezkoumal, zda důvody pro odvolání stěžovatelky 1) z výboru společenství vlastníků byly v souladu se stanovami společenství. Stěžovatelky zároveň dodávají, že "odmítnutí podaného dovolání ovšem není předmětem této ústavní stížnosti, stěžovatelky pouze chtějí upozornit na nezájem o spor ze strany všech článků soudní soustavy, které spor řešily".6. Stěžovatelky dále tvrdí, že městský i vrchní soud nesprávně posoudily otázku důvodnosti odvolání stěžovatelky 1) z výboru společenství vlastníků. Soudy postupovaly chybně, když zcela nekriticky převzaly ničím nepodložená obecná tvrzení vyslechnutých osob. Zároveň tvrdí, že výpovědím těchto osob neměla být přikládána váha svědecké výpovědi. Závěry odvolacího soudu jsou dle stěžovatelek obecné a s ohledem na provedené dokazování nepřezkoumatelné a nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy se dle stěžovatelek nevypořádaly se všemi relevantními okolnostmi. Stěžovatelky tvrdí, že důvody, pro které měla být stěžovatelka 1) odvolána z výboru společenství vlastníků ("závažným způsobem nebo opakovaně porušila povinnosti vyplývající z činnosti voleného orgánu společenství") nebyly prokázány.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.8. Ústavní stížnost je přípustná proti usnesení Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek z důvodu, že neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání a není v něm vymezen dovolací důvod. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Podle uvedeného stanoviska platí, že neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.10. Z ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu také plyne, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky.11. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud odmítl pro vady (nikoli pro nepřípustnost), neboť trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, je nyní posuzovaná ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. V části směřující proti rozhodnutím městského a vrchního soudu je ústavní stížnost nepřípustná.IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti12. Ústavní stížnost je ve zbytku zjevně neopodstatněná.13. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím městského a vrchního soudu se Ústavní soud může zabývat pouze tím, zda dovolací soud při odmítnutí dovolání pro vady nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno na svévoli.14. Jakkoli stěžovatelky v textu ústavní stížnosti uvádějí, že "odmítnutí podaného dovolání ... není předmětem této ústavní stížnosti, stěžovatelky pouze chtějí upozornit na nezájem o spor ze strany všech článků soudní soustavy, které spor řešily", v petitu ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu napadají a část stížnostní argumentace vůči usnesení Nejvyššího soudu směřuje. Ústavní soud se tak napadeným usnesením Nejvyššího soudu zabýval.15. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že "má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že - jak dovolatelky avizovaly - napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (...). Takový údaj se však z obsahu dovolání nepodává".16. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a konfrontoval obsah podaného dovolání (č. l. 339 - 343) s obsahem napadeného usnesení dovolacího soudu a shledal, že závěry napadeného usnesení dovolacího soudu nejsou v rozporu se zákonem a nevykazují znaky svévole.17. Ústavní soud na tomto místě opakuje, že "právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). ... Mimořádný opravný prostředek dovolání mívají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice (čl. 92 Ústavy České republiky). Již jen z právě uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, a to včetně požadavků kladených na formu a obsah podání, které účastník řízení Nejvyššímu soudu předkládá. ... Zákonodárce v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovil mimo jiné požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na § 237 až 238a občanského soudního řádu. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit" (Pl. ÚS-st. 45/16).18. Závěr dovolacího soudu, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. neobsahuje vymezení dovolacího důvodu, není svévolný a odpovídá obsahu podaného dovolání.19. Nad rámec uvedeného je nutno dodat, že na požadavek prvního usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2103/2019-315, aby vrchní soud při novém rozhodnutí ve věci zhodnotil usnesení schůze společenství vlastníků z pohledu porušení stanov společenství, vrchní soud v napadeném rozhodnutí, byť stručně, reagoval a dospěl k závěru, že důvod pro odvolání stěžovatelky 1) dle stanov společenství naplněn byl (body 10 - 12 rozsudku vrchního soudu). Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že námitky stěžovatelek proti rozhodnutím městského i vrchního soudu jsou založeny pouze na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů, resp. nesouhlasu s právním závěrem, že stěžovatelka 1) svým jednáním ve výboru společenství vlastníků jednotek "porušila závažným způsobem povinnosti vyplývající z činnosti výboru" a byl tak "naplněn důvod dle stanov pro její odvolání z funkce člena výboru". Jde však o závěry v rovině výkladu podústavního práva, jehož výklad, stejně jako hodnocení důkazů, přísluší obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu.20. Ústavní soud tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zčásti nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10351.txt |
395 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. října 2021 č. j. 18 Co 224/2021-56 a ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 23 Co 310/2021-35, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 21. 12. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích potvrzujících usnesení Okresního soudu v Pardubicích vydaných ve dvou řízeních, v nichž se stěžovatel domáhá vůči vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 7 591 500 Kč a 11 630 000 Kč. Současně stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal rozsudek, kterým mu bude umožněna euthanasie.2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.3. Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami; stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod spisovými značkami III. ÚS 3759/15,II. ÚS 292/16,II. ÚS 293/16,I. ÚS 879/16,II. ÚS 1616/16,I. ÚS 1778/16,II. ÚS 1779/16). Stěžovatel i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem opakovaně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. V nyní posuzované věci Ústavní soud doplňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní argumenty vůči napadeným usnesením neformuluje.6. Stejně jako ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 2127/16,II. ÚS 2506/16,II. ÚS 2997/16,II. ÚS 3787/16,III. ÚS 3875/16,II. ÚS 114/17,II. ÚS 302/17,IV. ÚS 303/17,III. ÚS 304/17,I. ÚS 712/17,III. ÚS 1057/17,III. ÚS 1358/17,III. ÚS 2424/17,III. ÚS 2766/17,III. ÚS 2968/17,III. ÚS 3276/17,III. ÚS 3477/17,III. ÚS 3708/17,III. ÚS 3720/17,III. ÚS 3990/17,III. ÚS 136/18,III. ÚS 313/18,III. ÚS 325/18,III. ÚS 514/18,III. ÚS 838/18,III. ÚS 853/18,III. ÚS 865/18,III. ÚS 1177/18,III. ÚS 1189/18,III. ÚS 1527/18,III. ÚS 1878/18,III. ÚS 2229/18,III. ÚS 2619/18,III. ÚS 2997/18,III. ÚS 3321/18,III. ÚS 3640/18,III. ÚS 3990/18,III. ÚS 185/19,III. ÚS 715/19,III. ÚS 728/19,III. ÚS 1412/19(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jakož i v mnoha a mnoha dalších, se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.soudce zpravodaj | decision_10352.txt |
396 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 16 Co 378/2021-97 a ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 20 Co 385/2021-96, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 21. 12. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova ústavní stížnost proti v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze.2. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek pro řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že nejsou dány.3. Kromě jiných vad podání je třeba uvést, že stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí takto vadné ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených podsp. zn. III. ÚS 3759/15,II. ÚS 292/16,II. ÚS 293/16,I. ÚS 879/16,II. ÚS 1616/16,I. ÚS 1778/16,II. ÚS 1779/16,III. ÚS 1057/17,III. ÚS 3709/17čiIII. ÚS 3721/17- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel i v nynější věci nadále volí postup, kterým nerespektuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti má mít, a to včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem již při jejím podání. Stejně tak tento závěr plyne pro stěžovatele z velkého počtu z tohoto důvodu odmítnutých ústavních stížností, které k Ústavnímu soudu podal.4. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře dospěl k závěru, že v obdobných případech opakovaného podávání takto vadných podání již není nutnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.5. Stejně jako ve věcech vedených podsp. zn. IV. ÚS 2127/16,II. ÚS 2506/16,II. ÚS 2997/16,II. ÚS 3787/16,III. ÚS 3875/16,II. ÚS 114/17,II. ÚS 302/17,IV. ÚS 303/17,III. ÚS 304/17,I. ÚS 712/17,III. ÚS 1057/17,III. ÚS 1359/17,III. ÚS 1933/17,III. ÚS 2425/17,III. ÚS 3709/17čiIII. ÚS 3721/17, jakož i v řadě dalších (např. ve věcisp. zn. IV. ÚS 1556/21), se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Jan Filip v. r.soudce zpravodaj | decision_10353.txt |
397 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky P. T. T., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 10 Azs 398/2021-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021 č. j. 18 A 43/2021-49, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 9. dubna 2021 č. j. MV-29752-21/SO-2020 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 27. prosince 2019 č. j. OAM-6018-15/DP-2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 4 odst. 4 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále též "ministerstvo"), napadeným rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatelky o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců").3. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") napadeným rozhodnutím zamítla odvolání stěžovatelky proti předmětnému rozhodnutí ministerstva a toto rozhodnutí potvrdila. Komise konstatovala, že bylo ministerstvem zjištěno, že stěžovatelka byla odsouzena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. 10 To 49/2018 za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zkušební dobou v délce tří let. Na základě tohoto zjištění ministerstvo zamítlo žádost stěžovatelky podle výše uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců. Komise uvedla, že uvedené jednání naplňuje předpoklady pro zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a setrvala na závěru, že není v zájmu České republiky, aby na jejím území pobývali cizinci, kteří nerespektují její právní řád, jakož i na tom, že rozhodnutí ministerstva bylo náležitě odůvodněno, je z něj zřejmé, z jakých podkladů ministerstvo vycházelo, jakými úvahami se při aplikaci zákona řídilo a k jakým závěrům došlo, přičemž nedošlo k porušení výše uvedených ani jiných zákonných ustanovení.4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí komise Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud shledal, že komise dopady svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky zhodnotila podrobně, důsledně a se zohledněním právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 5. 2. 2021 č. j. 5 Azs 203/2020-36. Proto je nepovažoval za nepřiměřené z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatelky.5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka spatřovala nepřiměřenost rozhodnutí především v tom, že v České republice pobývá již od roku 2006, má zde dvě dospělé dcery a čtyři vnoučata, přičemž s péčí o ně dcerám pomáhá. S jednou dcerou sdílí společnou domácnost. Nejvyšší správní soud shledal, že se komise přiměřeností rozhodnutí zabývala na str. 6 až 16 (zejména pak na str. 13 až 16) svého rozhodnutí, přičemž dospěla k závěru, že na stěžovatelce není žádný rodinný příslušník pobytově závislý. Citové vazby v rodině komise nezpochybňovala, poukázala však na to, že se stěžovatelka dopustila trestného činu ve spolupachatelství právě se svými dvěma dcerami. Nejenže tedy dcerám v násilném jednání nezabránila, ale navíc se jej aktivně zúčastnila, přičemž jednala úmyslně a nedbala hrozby negativního dopadu na soužití s rodinnými příslušníky. Komise zdůraznila, že stěžovatelka svým trestným jednáním porušila především zájem na ochraně osobní svobody a na ochraně tělesné a psychické integrity člověka. Vzala v úvahu i dobu uběhnuvší od spáchání trestného činu; zkušební doba trvala do 16. 10. 2021 (v době rozhodování komise ještě neskončila). Stěžovatelka sice na území České republiky pobývá již od roku 2006, s ohledem na její věk však většinu svého života strávila v zemi původu, ovládá mateřský jazyk a žijí tam její rodiče. Je v produktivním věku a komisi není známo riziko, že by se o sebe nebyla v zemi původu schopná postarat. Nejvyšší správní soud s těmito závěry komise souhlasil, jakož i se závěry městského soudu. Stěžovatelka uplatnila námitky pouze v obecné rovině, resp. netvrdila nic, čím by mohla závěr komise či městského soudu zvrátit. Nejvyšší správní soud toto odůvodnění rozhodnutí komise pokládal za dostatečné, dokonce za velmi podrobné. Ztotožňuje se tak s městským soudem, podle kterého rovněž komise své stanovisko přesvědčivě a detailně vysvětlila. Stěžovatelka oproti tomu ani v kasační stížnosti neuvedla žádné konkrétní důvody nepřiměřenosti rozhodnutí s ohledem na její rodinný a soukromý život.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka zejména namítá, že správní orgány i soudy rozhodly o neprodloužení jejího povolení k pobytu z důvodu odsouzení za úmyslný trestný čin, přestože šlo o sice vážný, ale ojedinělý exces z jinak řádného dlouholetého života stěžovatelky v České republice, kde žijí i všichni její rodinní příslušníci. Vzhledem k tomu, že šlo o její exces zapříčiněný rodinnými problémy (mimomanželský poměr manžela dcery stěžovatelky), nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek do budoucnosti, a proto napadená rozhodnutí představují nepřiměřený, a především nikoli nezbytný zásah do jejího rodinného a soukromého života. Její odsouzení bylo pro dotčené orgány veřejné moci jediným důvodem, proč nevyhověly její žádosti o prodloužení platnosti dlouhodobého pobytu za účelem podnikání a proč soudy v této věci neposkytly ochranu jejímu rodinnému a soukromému životu. Stěžovatelka přitom v řízení před všemi dotčenými orgány zdůrazňovala nepřiměřenost a absenci nezbytnosti zásahu do jejího rodinného a soukromého života v případě neprodloužení pobytu z důvodu uvedeného odsouzení. Všem dotčeným orgánům bylo v průběhu řízení známo, že všichni její nejbližší rodinní příslušníci (obě dcery a všech pět vnoučat) legálně pobývající v České republice. Oběma dcerám stěžovatelka pomáhá s péčí o vnoučata. Stěžovatelka vzhledem ke svému věku a rodinné situaci již novou rodinu nezaloží, takže dcery a vnoučata jsou a budou i v budoucnosti jejími jedinými nejbližšími příbuznými (vztah stěžovatelky s manželem zanikl). Stěžovatelka proto tvrdí, že v jejím případě došlo k porušení výše uvedených ústavně zaručených práv.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníků, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby správními soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.11. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, podle kterého postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení v posuzované věci neshledal. Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu, městského soudu ani správních orgánů neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu a městského soudu, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996sp. zn. II. ÚS 294/95(N 63/5 SbNU 481)].12. Pro úplnost Ústavní soud zdůrazňuje, že lze souhlasit se závěry správních soudů, že stěžovatelce vzniknou v důsledku napadených rozhodnutí určité obtíže, tyto obtíže však nejsou s ohledem na okolnosti věci způsobilé nepřiměřeně zasáhnout do jejího soukromého a rodinného života, což správní orgány a následně správní soudy dostatečně zdůvodnily. Správním soudům pak nelze v jejich hodnocení posouzení zákonnosti rozhodování správních orgánů ničeho vytknout, neboť vypořádaly všechny námitky stěžovatelky.13. Ústavní soud po přezkumu napadeného rozsudku správních soudů a orgánů uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelná, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud a městský soud v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadená rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.14. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997sp. zn. III. ÚS 31/97(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997sp. zn. I. ÚS 176/97(N 104/9 SbNU 9)].15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.16. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným, nebylo nutné rozhodovat samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10354.txt |
398 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Pelikána, sídlem Máchova 838/18, Praha 2 - Vinohrady, insolvenčního správce dlužníka obchodní korporace Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5 - Jinonice, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 27 Cdo 647/2020-1038, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2019 č. j. 6 Cmo 216/2018-1001 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018 č. j. 22 Cm 41/2011-931, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Ing. Michala Lurieho, b) Ing. Otakara Vrbíka, c) Pavla Wollmana, d) Valdemara Meci a e) Ing. Vladimíra Stehlíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 7 467 278,11 Kč (výrok I) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi a) na náhradu nákladů řízení 500 240 Kč (výrok II) a ostatním vedlejším účastníkům ve výši 7 594 226,20 Kč (výrok III), České republice pak náklady na znalečné ve výši 48 944,50 Kč (výrok IV). Stěžovatel se v daném řízení domáhal náhrady škody, která měla být dlužníkovi Pražskému stavebnímu bytovému družstvu způsobena vedlejšími účastníky jako členy jeho statutárního orgánu a jejíž výši vyčíslil jako zůstatek na fondu oprav dlužníka s tím, že mu aktiva odpovídající tomuto (pasivnímu) účtu nebyla vydána, městský soud však dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by dlužníkovi vznikla na majetku škoda v uplatněném rozsahu.3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výrocích I, II a IV potvrdil, ve výroku III ho změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům b) až e) na náhradu nákladů řízení 6 520 114,04 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi a) částku 96 050 Kč a ostatním vedlejším účastníkům částku 370 308,40 Kč. Vrchní soud se se závěry městského soudu ztotožnil, když tvrzenou škodu rovněž považoval za neprokázanou, pouze jde-li o náhradu nákladů řízení, dospěl k závěru, že tato byla stanovena v nesprávné výši.4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a dále jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce důkazního břemene, ke skutečnostem, z nichž stěžovatel vyvozoval vznik škody, jakož i k údajnému porušení povinnosti vést účetnictví dlužníka a předat je stěžovateli, a dospěl k tomu, že právní závěry vrchního soudu odpovídají jeho ustálené judikatuře.II.Stěžovatelova argumentace5. Stěžovatel tvrdí, že žalovaná částka představuje rozdíl (manko) mezi účetním stavem na fondu oprav dlužníka a prostředky mu reálně předanými po prohlášení konkursu. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se k jeho námitkám vyjádřil neobvykle stručně, čímž porušil povinnost řádně své rozhodnutí odůvodnit, a také že nevzal v úvahu specifické okolnosti případu, konkrétně že vedlejší účastníci měli povinnost řádně vést účetnictví a předat mu je, což záměrně neučinili, nespolupracovali s ním, jde-li o vyjasnění, jaká je správná výše tzv. fondu oprav, a že mu nepředali (ani neoznačili) aktiva, která měla sloužit ke krytí zůstatku na uvedeném pasivním účtu fondu oprav. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastníci nezodpověděli, jak s částkou 7 467 278,11 Kč naložili, či jaká byla správná výše tzv. fondu oprav, případně jaká byla výše nezaúčtovaných nedoplatků a pohledávek (aby je mohl po dlužnících vymáhat), o jaké nezaúčtované faktury šlo, v jaké výši byly uhrazeny a proč nebyly zaúčtovány, nezbylo než vyjít z toho, že ke dni prohlášení konkursu dlužník s touto částkou disponoval a že vedlejší účastníci porušili svou povinnost tuto částku mu vydat. Takto vznikla škoda v uvedené výši.6. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně interpretovaly povinnosti vedlejších účastníků plynoucí ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně vrchní soud pominul, že i když je účet fondu oprav účtem pasivním, ke každému pasivu musí existovat odpovídající aktivum. Z předaného účetnictví není patrné, jakými aktivy byl tento pasivní účet kryt, a ani nebylo v řízení prokázáno, že by odpovídající aktiva vedlejší účastníci předali. Při absenci skutkových zjištění, či alespoň hodnověrného vysvětlení, nutno vycházet z toho, že příslušná aktiva nepředali, a tím způsobili dlužníkovi škodu.7. Podle stěžovatele došlo i k nesprávnému procesně právnímu posouzení věci, a tím k porušení jeho práva na spravedlivý (sc. řádný) proces, neboť v daném případě byly splněny judikaturní předpoklady pro obrácení důkazního břemene tak, že bylo povinností vedlejších účastníků prokázat nebo alespoň vysvětlit, že účetnictví a jimi předaná částka je správná nebo že účetnictví nebylo vedeno správně. Podle judikatury k obrácení důkazního břemene může dojít i v důsledku zaviněného zmaření důkazu protistranou, neboť nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Odpovědnost za řádné vedení účetnictví a jeho předání spočívala na vedlejších účastnících a tito nyní profitují ze stavu, kdy tyto povinnosti porušili a přivedli dlužníka do konkursu. Podle stěžovatele jde o podobnou situaci jako v medicínských sporech, neboť i on je závislý na podkladech dodaných mu vedlejšími účastníky, což je jen účetní torzo, když nejméně od roku 2004 nebylo prováděno vyúčtování služeb a nezákonně byly vyváděny prostředky do Sdružení ANUITA. Porušení daných povinností způsobilo zásadní problémy se zjištěním fondu oprav (sc. prostředků na něm) a jeho přiřazení jednotlivým jednotkám (domům), přičemž nelze zjistit, zda osoby užívající jednotky mají na službách nedoplatky či přeplatky. Jedině vedlejší účastníci vědí, jak se s prostředky dlužníka nakládalo. Nepřenesením důkazního břemene jej obecné soudy vehnaly do situace, kdy je nucen snášet další a další důkazy, avšak těmito nedisponuje z důvodu porušení povinností vedlejších účastníků.8. Zásah do práva vlastnit majetek dlužníka stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy desinterpretovaly závěry znaleckého posudku, který byl přes rozsáhlé dokazování považován za stěžejní a v podstatě jediný důkaz, a nesprávně vyložily pojem škoda. Částku na účtu fondu oprav nesprávně považovaly za "virtuální", bez vypovídací hodnoty. S poukazem na § 6 až 8 zákona o účetnictví argumentuje tím, že účetnictví není pomocná evidence, do níž lze zapisovat smyšlené údaje (naopak musí dávat spolehlivý přehled o majetkových poměrech účetního subjektu), a že není směrodatné jen pro účely daňové, ale i při dalších postupech veřejnoprávního i soukromoprávního dohledu nad jeho hospodařením. Připomíná, že netvrdil, že částka 7 467 278,11 Kč je v držení vedlejších účastníků ve formě "peněžních prostředků", nicméně má vypovídací hodnotu, neboť ke každému pasivu musí existovat odpovídající aktivum, kdy fond oprav je fondem účelově vázaným a lze z něj čerpat jen za účelem oprav domu a také odpovídá nároku družstevníků na vydání jeho nespotřebované části po vzniku společenství vlastníků jednotek, přičemž aktiva musí být ve formě peněžních prostředků nebo v obdobné likvidní formě. Přitom není jasné, jakými aktivy je příslušný účet kryt, a ani nebylo prokázáno, že by mu tato aktiva vedlejší účastnící předali. A nemá-li k dispozici kompletní účetnictví (protože nebylo řádně vedeno či předáno), a z tohoto důvodu se ocitl v důkazní nouzi, pak tato byla způsobena vedlejšími účastníky. V této souvislosti stěžovatel znovu upozorňuje, že vedlejší účastníci správnost zůstatku nezpochybnili ani neuvedli, jaká má být jeho správná výše, a tudíž mělo dojít k obrácení procesních břemen. Odmítá, že by tvrdil, že by daný zůstatek představoval disponibilní prostředky, s tím, že vedlejší účastníci mu aktiva nepředali, a ani je neoznačili, a upozorňuje na vyjádření znalce, podle něhož by případný rozdíl mezi zůstatkem a aktivy musel mít konkrétní příčiny.9. Podle stěžovatele je vadným i rozhodnutí soudů nižších stupňů o nákladech řízení, a to z důvodu, že formálně aplikovaly § 142 odst. 1 o. s. ř., aniž by zohlednily specifické okolnosti, tj. že k podání žaloby došlo výhradně z důvodu na straně vedlejších účastníků, kteří porušili své povinnosti podle insolvenčního zákona - nepředali účetnictví dlužníka (to činili až v průběhu řízení, ač tuto povinnost měli již po prohlášení konkursu a podání žaloby dne 31. 3. 2011), ani prostředky odpovídající fondu oprav, nevysvětlili zmíněné rozpory, přičemž existence manka, za něž nesou vedlejší účastníci odpovědnost, byla zjištěna z jimi dodaných podkladů. Odmítá proto, že by šlo o žalobu šikanózní, za zásadní považuje pochybení při vedení účetnictví, které vyplynulo z nekonzistentní a nejasné procesní obrany i provedených důkazů, a tvrdí, že ze zákona byl povinen žalobu podat.10. Stěžovatel má za to, že uvedené soudy měly postupovat podle § 147 a především § 150 o. s. ř., a to z důvodu, že vedlejší účastníci řádně nevedli účetnictví, nepředali mu je, neposkytli součinnost se zjištěním majetkové podstaty, nespolupracovali za účelem vyjasnění správné účetní výše tzv. fondu oprav, nepředali (neoznačili) aktiva a nepředali mu seznam pohledávek k vymáhání, "odklonili" prostředky z dosahu věřitelů dlužníka. Upozorňuje i na to, že žalobu bylo možné zamítnout na prvním jednání, a celé řízení tak bylo vedeno de facto zbytečně, kdy více než 40 úkonů právní služby pramenilo z nedůsledného poučování i absence sdělení právního názoru soudu.11. Navíc žaloba byla podána v době platnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"), podle níž by náhrada nákladů byla podstatně nižší (247 845 Kč za jeden stupeň), navíc Ústavní soud nezrušil § 151 odst. 2 o. s. ř., a tudíž nebyly naplněny předpoklady pro automatickou aplikaci advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že podle Ústavního soudu [nález ze dne 17. 4. 2013sp. zn. Pl. ÚS 25/12(N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)] mělo zrušením uvedené vyhlášky dojít ke snížení nákladů, nelze, jak plyne z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 23 Co 389/2014, za účelně vynaložené náklady považovat ty, které přesahují náklady vypočtené podle přísudkové vyhlášky. To má s ohledem na tzv. legitimní očekávání plynout i z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. n.IV. ÚS 3559/15(N 106/81 SbNU 681). Kromě toho některá vyjádření byla předkládána až na jednání, či krátce před ním, takže se s nimi nemohl seznámit, případně neobsahovala žádná tvrzení týkající se předmětu sporu, a tudíž zde nelze hovořit o účelně vynaložených nákladech.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.14. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy, že byl-li ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka na účtu fondu oprav zůstatek 7 467 278,11 Kč, pak vedlejší účastníci byli povinni mu vydat finanční prostředky (resp. aktiva) v této výši, případně mu vysvětlit, jak bylo s příslušnými finančními prostředky naloženo anebo jaký zůstatek na tomto účtu má být správný. Vedlejší účastníci to však neučinili, a je tudíž nutno vycházet z toho, že jde o manko, za které jsou odpovědni, resp. o škodu, kterou dlužníkovi způsobili. V této souvislosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že vadně interpretovaly pojem škoda a závěry soudního znalce, a také že nesprávně posoudily otázku důkazního břemene, přičemž poukazuje na princip, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, jehož se vedlejší účastníci měli dopustit.15. Obecné soudy však stěžovateli srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlily, z jakého důvodu nelze z příslušného účetního údaje vyvozovat vznik škody, tedy že jde o pasivní účet, v případě kterého je vznik schodku pojmově vyloučen, kdy o vzniklé škodě lze uvažovat v případě chybějících aktiv (schodek na účtu, v pokladně či u jiného evidovaného majetku dlužníka). Možno dodat, že s ohledem na úpadkovou situaci prostředky z fondu oprav mohly být, resp. byly použity na úhradu jiných dlužníkových závazků, např. - jak uvedl vrchní soud - na úhradu nedoplatku daně z převodu nemovitostí. A jak rovněž tento soud přiléhavě uvedl, byly-li tyto prostředky použity v rozporu s jejich účelovým určením, může jít o porušení hospodářské kázně, nikoliv však o poškození dlužníka.16. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy posoudily nesprávně otázku důkazního břemene, Ústavní soud odkazuje na závěry Nejvyššího soudu, podle něhož není důvod k obrácení tohoto břemena o tvrzení o škodě a její výši, protože vedlejší účastníci účetnictví dlužníka ani jiné doklady nemají k dispozici a ani svým jednáním nezpůsobili, že nebylo vedeno v souladu se zákonnými požadavky (když jeho vedením pověřili třetí osobu).17. Současně je třeba uvést, že obecné soudy řádně vysvětlily, jak jsou důkazní břemena u takovéhoto řízení rozložena (tj. že žalobce prokazuje protiprávní jednání, popř. právně relevantní škodnou událost, vznik škody a existenci příčinné souvislosti mezi ní a protiprávním jednáním, zatímco žalovaný prokazuje, že jednal s péčí řádného hospodáře), resp. koho stíhají negativní důsledky jejich neunesení. Stěžovatelův poukaz na judikaturu Ústavního soudu týkající se obrácení důkazního břemena v medicínských sporech není přiléhavý, neboť v jím zmíněném nálezusp. zn. IV. ÚS 14/17se Ústavní soud vyjádřil k situaci, kdy bylo protiprávní jednání i újma na zdraví prokázány, a bylo třeba postavit najisto, zda byla naplněna i podmínka příčinné souvislosti, a to v situaci, kdy zdravotnické zařízení nevedlo řádně zdravotní dokumentaci. Nejde tedy o případ, kdy je samotná existence újmy na zdraví (resp. škody na majetku) zřejmá a žalovanému vznikla v důsledku vadného vedení zdravotní dokumentace (resp. účetnictví) povinnost prokazovat, že při léčbě postupoval lege artis (resp. že se příslušného protiprávního jednání či opomenutí vůči majetku dlužníka) nedopustil nebo že mezi těmito předpoklady právní odpovědnosti není dán vztah příčinné souvislosti.18. Nutno dodat, že i kdyby Ústavní soud akceptoval stěžovatelovo tvrzení, že účetnictví nebylo řádně vedeno, resp. předáno, a že za to odpovídají vedlejší účastníci, nebylo by možné přejít, že v řízení byla "konstrukce", na níž stěžovatel vznik údajné škody vystavěl (tj. že šlo o "manko" na účtu fondu oprav), odmítnuta jako spekulativní a principiálně chybná, a tudíž zde ani není dáno relevantní tvrzení, které by vedlejší účastníci měli/museli důkazně vyvracet. K obrácení důkazního břemene tak zde není důvod; samotné tvrzení o vadném vedení účetnictví není v tomto směru dostačující, neboť pak by musel údajný škůdce prokazovat, že poškozenému žádná (ve smyslu jakákoliv) škoda nevznikla, což reálně možné není.19. Stěžovatel také vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů s výší náhrady nákladů řízení, kterou je povinen vedlejším účastníkům hradit, přičemž poukazuje na nutnost aplikace § 150 o. s. ř. Argumentuje tím, že by bylo nespravedlivé, aby těm, kdo za chybějící prostředky na fondu oprav nesou odpovědnost, byla z majetkové podstaty hrazena ještě vyšší částka, a že výsledek sporu nebylo možno odhadnout, a tudíž z morálního hlediska nelze jemu jako neúspěšné straně vznik nákladů přičítat.20. Ústavní soud však v postupu soudů nižších stupňů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Ustanovení § 150 o. s. ř. otevírá obecným soudů poměrně široký prostor pro vlastní uvážení, je především na nich, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu shledají přítomnost nějakého mimořádného důvodu, který je třeba vzít na zřetel. V dané věci je zřejmé, že to byl stěžovatel, kdo způsobil vznik v podstatě zbytečných nákladů, když podal žalobu, aniž by si předtím náležitě ověřil nejen to, v jaké přibližné výši měla škoda vzniknout, ale dokonce, zda škoda jako taková (ve smyslu vůbec nějaká) vznikla.21. Poukazuje-li oproti tomu stěžovatel na skutečnost, že řízení mohlo být kratší (a náklady řízení nižší), kdyby obecné soudy plnily svou poučovací povinnost a sdělily mu svůj právní názor, tato skutečnost z hlediska daného rozhodování očividně není relevantní, neboť ať už náklady řízení mohly být nižší, či nikoliv, účastníkům řízení tyto vznikly, a je třeba o jejich náhradě rozhodnout. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že prostředky dlužníka byly vyváděny do Sdružení ANUITA, není však zřejmé, jakou má tato skutečnost souvislost se škodou, která měla dlužníkovi údajně vzniknout, a ani s rozhodováním o nákladech řízení.22. Stěžovatel argumentuje i tím, že byť byla přísudková vyhláška zrušena, podle judikatury obecných soudů i nálezu Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 3559/15by neměla náhrada nákladů řízení v jednom stupni řízení přesahovat částku stanovenou podle tohoto předpisu, a to s ohledem na legitimní očekávání účastníků řízení. K tomu možno uvést, že tento nález byl vydán v obdobné věci (šlo o obchodněprávní spor, kdy řízení bylo zahájeno již v roce 2008, tedy ještě za platnosti přísudkové vyhlášky, a obecnými soudy stanovená výše náhrady podle advokátního tarifu v nalézacím řízení činila více než pětinásobek náhrady podle přísudkové vyhlášky), přičemž Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy jsou povinny vzít v úvahu legitimní očekávání a rozhodnout o nákladech řízení v intencích § 136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy; přitom musí vycházet z reparační povahy náhrady nákladů řízení a přihlédnout k povaze a hodnotě sporu, k částce, se kterou mohl dopředu každý účastník pro případ vlastního neúspěchu počítat, a zohlednit, v jaké fázi se řízení ke dni zrušení přísudkové vyhlášky nacházelo; za tímto účelem lze podle Ústavního soudu vycházet i z částky vypočtené podle zrušené přísudkové vyhlášky.23. Nutno předznamenat, že Ústavní soud v bodě 102 derogačního nálezusp. zn. Pl. ÚS 25/12mj. konstatoval, že "[p]aušalizace stanovení odměn advokátů zcela pomíjí věcnou náročnost sporu, počet provedených úkonů ve věci, časovou náročnost a účelnost vymáhání práva nebo bránění nároku. [...] Lze zmínit i takovou nežádoucí variantu, kdy paušálně přiznaná sazba odměny je naopak nepřiměřeně nízká, protože povaha konkrétního sporu vyžadovala nadstandardně vysoký počet náročných úkonů.". V posuzované věci se pak vrchní soud v intencích nálezusp. zn. IV. ÚS 3559/15zabýval jak povahou, tak hodnotou sporu, jakož i významem zejména pro vedlejší účastníky řízení, a zohlednil také, v jaké fázi řízení byla přísudková vyhláška zrušena, a tím i "míru" legitimního očekávání stěžovatele jako osoby práva znalé (navíc v daném řízení právně zastoupené). Z jeho závěrů je patrno, proč z částky vypočtené podle přísudkové vyhlášky nevycházel, tedy že by neodrážela počet a náročnost úkonů, které byly v řízení učiněny. V této souvislosti lze dodat, že stěžovatelova žaloba nebyla od samého počátku dostatečně podložena, a dané soudní řízení tak bylo vedeno v podstatě zbytečně (viz výše), čehož si stěžovatel mohl/měl být s ohledem právní znalosti a zkušenosti vědom. Za této situace nevidí ani Ústavní soud důvod, proč by měl být "zvýhodněn" na úkor vedlejších účastníků tím, že by jim byla přiznána náhrada nákladů řízení podstatně nižší, než (by) oni sami v souladu s příslušným předpisem na obranu svých práv vynaložili.24. Stěžovatel sice tvrdí, že náhrada nákladů, jde-li o některé úkony právní služby, neměla být přiznána, neboť nejde o náklady "účelně vynaložené", takové úkony však dostatečně nespecifikuje, přičemž Ústavní soud není orgánem, jehož úkolem je z moci úřední přezkoumávat správnost výše náhrady nákladů řízení, jak byla obecnými soudy stanovena. K argumentu, že vedlejší účastníci některá svá podání předložili až u jednání, a proto se s nimi nemohl seznámit, možno konstatovat, že tato skutečnost ještě neznamená, že šlo o neúčelný úkon, a měl-li stěžovatel potřebu na to reagovat, mohl si na to od soudu vyžádat přiměřenou lhůtu.25. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10355.txt |
399 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dany Hadrabové, zastoupené JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou, sídlem Dr. E. Beneše 26, Bystřice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2021 č. j. 39 Co 117/2021-280 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. října 2020 č. j. 33 EXE 828/2020-240, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces a soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky (jako povinné) na zastavení exekuce vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 33 EXE 828/2020 a u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka pod sp. zn. 167 EX 155/20 k vymožení pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) ve výši 2 100 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vůči vedlejší účastnici započetla neexistující pohledávku ve výši 921 Kč s příslušenstvím, a tudíž důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) či h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), za použití § 55 exekučního řádu nebyl dán.3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným usnesením usnesení obvodního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil, protože se s jeho závěry plně ztotožnil.II.Stěžovatelčina argumentace4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v odvolání namítla, že obvodní soud přes její telefonickou žádost v době nouzového stavu neposečkal s jednáním cca 10 minut, když měla problém s dopravou a nedorazila na ně včas, že vůči vedlejší účastnici započetla svou pohledávku ve výši 921 Kč s úrokem z prodlení, která (sc. zásilka) měla být, ale nebyla jí Českou poštou, s. p., doručena (resp. kterou si na poště v K. nevyzvedla), že částku 785 Kč uhradila na účet soudního exekutora a že soud si vyžádal zprávu pošty, nikoliv však písemné doklady, takže nebylo možné ověřit číslo občanského průkazu a její podpis, přičemž je možné, že poukázanou částku 1 138 Kč převzala její dcera, se kterou nemá dobrý vztah. Dále uvádí, že obvodní soud nepřisvědčil její námitce, že vedlejší účastnice měla danou pohledávku vymáhat výkonem rozhodnutí podle správního řádu a daňového řádu, a upozorňuje, že je touto exekucí stahována do dluhové pasti, neboť je poživatelkou starobního důchodu, který v té době činil 14 000 Kč, a na účtu České správy sociálního zabezpečení byla zablokována částka převyšující 10 000 Kč.5. S poukazem na princip právní jistoty, resp. předvídatelnost soudního rozhodování, se stěžovatelka dovolává právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008sp. zn. I. ÚS 2929/07(N 167/51 SbNU 65) a v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22 8. 2017 č. j. 62 A 113/2017-54 či Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2017 č. j. 51 A 24/2017-41, přičemž tvrdí, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (jednající za vedlejší účastnici) je specializovanou státní institucí poskytující státu odborné právní služby, je vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, a proto není důvod, aby výkon svých práv přenášel na jiný subjekt, a učiní-li tak, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů [jak podle stěžovatelky plyne z nálezu ze dne 20. 2. 2014sp. zn. I. ÚS 1011/12(N 19/72 SbNU 237)]. Náklady vynaložené na advokáta nebo exekutora tak jdou na vrub státního rozpočtu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.8. V ústavní stížnosti stěžovatelka prakticky pouze shrnuje (opakuje) své námitky, které uplatnila proti napadenému usnesení obvodního soudu. Tyto námitky však městský soud náležitě vypořádal, a protože stěžovatelka na jeho závěry nijak nereaguje, není Ústavnímu soudu zřejmé, z jakého důvodu by k tvrzenému porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu mělo dojít.9. Na doplnění možno uvést, že městský soud stěžovatelce vysvětlil, proč obvodní soud nepochybil, když jednal v její nepřítomnosti (že omluva nebyla včasná a že stěžovatelka ani nepožádala o odročení jednání). Navíc z napadeného usnesení městského soudu je patrno, že stěžovatelka se osobně zúčastnila jednání před tímto soudem, čímž bylo případné pochybení obvodního soudu napraveno. Má-li stěžovatelka za to, že vyplacení částky, kterou započetla jako svou pohledávku proti exekvované pohledávce (viz sub 2) vedlejší účastnicí prostřednictvím České pošty, s. p., nebylo v exekučním řízení dostatečně prokázáno, jde o vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy zhodnotily provedené důkazy, což podle ustálené judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti (bez dalšího) nemůže založit.10. Obvodní soud i městský soud rovněž reagovaly na stěžovatelčinu argumentaci poukazem na judikaturu Ústavního soudu i zmíněných krajských (správních) soudů, přičemž z jejich úvah je patrno, že ji považovaly za nepřiléhavou, a to z toho důvodu, že Ústavní soud se v uvedených nálezech vyjadřoval k zastupování státu advokátem (kdy samotný Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který v dané věci jednal jménem vedlejší účastnice, není oprávněn exekuci provádět), a že zde nešlo o vymáhání pohledávky, které by podléhalo "daňovému režimu", jak tomu bylo ve věcech řešených uvedenými soudy.11. Ústavní soud se s ohledem na obsah ústavní stížnosti (viz sub 8) mohl zabývat jen tím, zda závěry obecných soudů (viz sub 10) nejsou stiženy nějakou zjevnou ústavně relevantní vadou, avšak k takovému závěru nedospěl.12. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10356.txt |
400 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2021 č. j. 20 Cdo 2581/2021-124, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a nezletilých a) M. K. a b) J. A. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 9. 2020 č. j. 19 EXE 1897/2019-86 byl zamítnut návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce.3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 4. 2021 č. j. 26 Co 330/2020-108 usnesení okresního soudu potvrdil.4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že právní úprava (ne)přípustnosti dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle hlavy páté části druhé zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), je upravena § 30 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o řízení o výkon rozhodnutí ve věcech výživného, upravené v části druhé hlavě páté (§ 511 a násl. z. ř. s.) tohoto zákona, a současně nejde o žádnou z výjimek taxativně vymezených v § 30 z. ř. s., dovolání není přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 26 Cdo 1630/2015, ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 2888/2016 nebo ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. 20 Cdo 4947/2017). Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel konstatuje, že podle úvahy Nejvyššího soudu v napadeném usnesení jde v posuzované věci o řízení o výkon rozhodnutí ve věcech výživného, které je upraveno v části druhé hlavě páté z. ř. s. Stěžovatel však spatřuje v tomto nesprávnou právní subsumpci daného případu, když celý spor spadá do vykonávacího řízení, kdy rodinně právní aspekt se do řešení věci promítá pouze z titulu rozhodnutí soudu o povinnosti otce přispívat na výživné nezletilých, které se v navazujícím řízení stalo exekučním titulem. V daném případě byl výkon rozhodnutí veden na základě exekučního návrhu vedlejších účastníků, přičemž ať již podle exekučního řádu či obecných ustanovení občanského soudního řádu nelze mít dovolání stěžovatele za nepřípustné. Uvádí-li Nejvyšší soud, že posuzovaná věc nespadá pod výjimku podle § 30 z. ř. s., stěžovatel uvedené nikterak nezpochybňuje, avšak namítá, že výkon rozhodnutí byl veden na základě exekučního návrhu vedlejších účastníků. Stěžovatel se tak cítí být zkrácen na svém právu přístupu k soudu, když Nejvyšší soud nesprávně subsumoval podstatu předešlých soudních řízení a meritum dané exekuční věci. Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení konkrétních okolností stěžovatelova případu došlo odmítnutím stěžovatelova dovolání taktéž k zásahu do vlastnického práva stěžovatele k jeho finančním prostředkům.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].9. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. již nález ze dne 30. 6. 2004sp. zn. IV. ÚS 570/03(N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu i zákona o zvláštních řízeních soudních a se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou korektně v odůvodnění svého usnesení odkázal (sub 4). Na dlouhodobě judikovaném závěru Nejvyššího soudu, že při výkonu rozhodnutí ve věcech výživného, kdy nejde o žádnou z výjimek taxativně vymezených v § 30 z. ř. s., není dovolání přípustné, nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.10. Základní právo na posouzení věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu cestou dovolání lze považovat mimo jiné i vnitrostátní pravidla a výjimky z možnosti jeho podání jako mimořádného opravného prostředku, neboť ústavní pořádek právo na podání takového prostředku pro nyní posuzovanou věc neobsahuje.11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10357.txt |
Subsets and Splits