index
int64 1
97.5k
| text
stringlengths 34
535k
| file_name
stringlengths 14
18
|
|---|---|---|
1 | Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Krušnohor, sídlem Čsl. armády 1766/84, Most, zastoupeného Mgr. Eduardem Belšánem, advokátem, sídlem Husova 386, Drahelčice, proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 241/2023-291 ze dne 8. 3. 2024 a výroku IV usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 48 EXE 5685/2021-219 ze dne 7. 6. 2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Lubomíra Gomboše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel doručil Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2024 ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků II a III usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a výroku IV usnesení Okresního soudu v Mostě s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody.2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, Ústavní soud zpravidla stěžovatele vyzve k odstranění vad v určené lhůtě. Stěžovatele současně poučí, že neodstranění vad v uvedené lhůtě může vést k odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.3. Návrh stěžovatele obsahoval vadu, neboť k ústavní stížnosti přiložil plnou moc ze dne 8. 6. 2021, která nesplňovala požadavky ve smyslu § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Neobsahovala výslovné uvedení, že je udělena i pro zastupování před Ústavním soudem; obsahovala pouze informaci, že je udělena i jako zvláštní plná moc k zastupování osoby stěžovatele v celém rozsahu. Jelikož z předložené plné moci bez pochybností nevyplývá (srov. bod 10 usnesenísp. zn. III. ÚS 3293/23ze dne 28. 2. 2024), že je udělena i pro zastupování před Ústavním soudem, zaslal Ústavní soud dne 2. 10. 2024 stěžovateli, prostřednictvím jeho právního zástupce, výzvu k odstranění vad podání. Stěžovatele vyzval k předložení speciální plné moci prokazující splnění podmínky povinného zastoupení účastníka v řízení před Ústavním soudem advokátem (§ 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu).4. Předložená plná moc byla rovněž udělena ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Jak ovšem vyplývá z již citovaného usnesenísp. zn. III. ÚS 3293/23, tato skutečnost sama o sobě není důvodem vzniku pochybností, respektive důvodem pro výzvu k odstranění vad návrhu (viz body 10 až 13 tohoto usnesení).5. Dne 17. 10. 2024 zaslal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce dvě podání. Prvním podáním sdělil, že neexistuje osoba, která je oprávněna udělit právnímu zástupci novou speciální plnou moc s výslovným určením, že je udělena i pro řízení před Ústavním soudem. Důvodem je, že stěžovatel nemá již od roku 2016 řádně zvolené členy představenstva. Předložená (generální) plná moc byla stěžovatelem udělena v krátkém období, kdy bylo představenstvo jmenováno Krajským soudem v Ústí nad Labem. Doplnil, že tedy stěžovatel není objektivně schopen udělit perfektní plnou moc, jak ji vyžaduje Ústavní soud ve své výzvě. Uvedl, že případné odmítnutí ústavní stížnosti za této situace by bylo výsledkem přepjatého formalismu. Stěžovatel rovněž požádal o ustanovení opatrovníka právnické osoby Ústavním soudem. Druhým podáním stěžovatel z procesní opatrnosti požádal o prodloužení lhůty k doplnění plné moci, a to o 30 dní.6. Přípisem ze dne 23. 10. 2024 Ústavní soud prodloužil stěžovateli lhůtu ke splnění povinnosti, a to tak, že mu stanovil novou lhůtu v délce 30 dnů od doručení přípisu. Stěžovatel byl znovu poučen o skutečnosti, že neodstranění vad v uvedené lhůtě může být důvodem, proč bude ústavní stížnost odmítnuta. Tento přípis byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 24. 10. 2024. Stěžovatel měl tedy uvedenou povinnost splnit ve lhůtě, která marně uplynula dne 25. 11. 2024 (pondělí).7. Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v této prodloužené lhůtě (a ani později) se zdejším soudem již žádným způsobem nekomunikoval a nesdělil mu žádné informace o jeho dalším případném postupu. Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad znovu nevyzýval, neboť jej opakovaně srozumitelně poučil, že pro odstranění vad návrhu musí mimo jiné předložit speciální plnou moc o zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem.8. Ústavní soud navíc nepřisvědčil ani stěžovatelově argumentaci, že objektivně není žádná možnost, jak zajistit plnou moc pro řízení před Ústavním soudem. V souladu s § 165 odst. 1 nebo § 486 občanského zákoníku mohl a měl stěžovatel činit procesní úkony před obecnými soudy k obsazení orgánů či zajištění opatrovníka, který by mohl hájit jeho práva. Je tedy zřejmé, že stěžovatel se mohl obrátit na obecný soud s návrhem podle § 85 písm. e) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, na zahájení řízení o určení opatrovníka. Žádný takový postup přitom stěžovatel v ústavní stížnosti, ani po výzvě k odstranění vad návrhu neučinil či neavizoval. Ústavní soud navíc připomíná, že stěžovatelem popisovaná skutečnost, že nemá delší dobu statutární orgán, může být ve smyslu § 172 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku důvodem pro zrušení právnické osoby a nařízení její likvidace.9. Ústavní soud proto konstatuje, že vada podání, tj. předložení speciální plné moci k zastupování před Ústavním soudem, nebyla odstraněna a stěžovatelův návrh proto soudkyní zpravodajkou odmítl [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 29. listopadu 2024Kateřina Ronovská v. r.soudkyně zpravodajka | decision_1.txt |
2 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dagmar Havlové, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 2846/2022-394, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2022 č. j. 3 Co 105/2018-377 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017 č. j. 37 C 83/2012-260, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti BAUER MEDIA v.o.s., sídlem Rohanské nábřeží 678/29, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, o návrhu na odložení vykonatelnosti, takto:Vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 2846/2022-394, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2022 č. j. 3 Co 105/2018-377 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017 č. j. 37 C 83/2012-260 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.Odůvodnění:1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť vedlejší účastník vůči ní zahájil řízení o vydání bezdůvodného obohacení, konkrétně částky 2 860 000 Kč, kterou stěžovatelce zaplatil na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019 č. j. 3 Co 105/2018-328 jako náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Uvedený rozsudek byl však následně zrušen a napadenými soudními rozhodnutími byla původní žaloba stěžovatelky v dané částce zamítnuta.3. Ústavní soud žádost stěžovatelky o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí zaslal vedlejší účastnici k vyjádření. Vedlejší účastnice se ve stanovené lhůtě nevyjádřila.4. Zásadně platí, že ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.5. Ústavní soud se v souvislosti s návrhem stěžovatelky musel zabývat otázkou, zda odložení vykonatelnosti přichází v úvahu, jestliže napadená rozhodnutí, resp. výroky, jimiž byla původní žaloba stěžovatelky částečně zamítnuta, neukládají žádnou povinnost, kterou by měla stěžovatelka splnit. Ústavní soud nicméně již v minulosti vyložil, že odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí je nutné chápat v širším smyslu jako vytvoření procesního prostoru pro rozhodování Ústavního soudu a poskytnutí efektivní ochrany základním právům a svobodám. Ve své podstatě tedy má jít o odložení účinků (sistaci) napadených rozhodnutí, která z formálního hlediska zůstanou i nadále pravomocná, ex tunc se však pozastavují ty jejich účinky, které pozastavit lze (srov. např. usnesení ze dne 28. 11. 2019sp. zn. III. ÚS 3752/19; ze dne 3. 9. 2024 sp. zn.IV. ÚS 2263/24.6. Ve světle uvedených východisek tedy Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky a dospěl k závěru, že podmínky podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou v posuzované věci naplněny. Odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebrání žádný důležitý veřejný zájem. Jejich výkon (účinek) by naopak mohl pro stěžovatelku představovat závažný a obtížně zvrátitelný zásah do její majetkové sféry, a to i s ohledem na časový odstup od zaplacení předmětné částky. Naopak vedlejší účastnici může na základě dostupných informací dočasným odložením vykonatelnosti vzniknout nepoměrně menší újma.7. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že dopady napadených rozhodnutí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení by v případě věcného vyhovění ústavní stížnosti mohly být pro stěžovatelku fakticky obtížněji zvrátitelné, a proto jejímu návrhu na odložení jejich vykonatelnosti vyhověl. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nikterak nepředjímá meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. listopadu 2024Pavel Šámal v. r.předseda senátu | decision_10.txt |
3 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. srpna 2024 č. j. 10 As 132/2024-21 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. června 2024 č. j. 59 Af 15/2023-94, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 29. 10. 2024 Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. V ní stěžovatel rovněž uvedl, že odmítá "všechny soudce Ústavního soudu" pro jejich podjatost.2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.1. Ústavní soud zjistil, že podání stěžovatele trpí vadami. Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není řádně zastoupen advokátem na základě plné moci splňující náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom platí, že fyzické a právnické osoby musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Podle § 31 odst. 2 téhož zákona musí být v plné moci k zastupování výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.2. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.5. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se na něj opakovaně obrací s návrhy trpícími stejnými vadami. Na nedostatky byl stěžovatel opakovaně náležitě upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem pro odmítnutí návrhu. Stěžovatel byl poučen o náležitostech uvedených sub 3 např. v řízeních vedených podsp. zn. III. ÚS 1588/13,sp. zn. IV. ÚS 3556/13, sp. zn. IV ÚS 3790/13,sp. zn. I. ÚS 673/18a dalších (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Navzdory uvedenému nadále volí postup, kterým opomíjí zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli o nich byl Ústavním soudem mnohokrát poučen. Přístup stěžovatele, který řízení prodlužuje tím, že vyčkává, až jej Ústavní soud vyzve k odstranění vad, nesvědčí o jeho pečlivém zájmu o ochranu svých vlastních práv.6. Jde-li o vznesenou námitku podjatosti všech soudců Ústavního soudu, je Ústavnímu soudu z úřední činnosti známo, že stěžovatel se na něj opakovaně obrací také s těmito požadavky. Taková námitka podjatosti nesplňuje obligatorní zákonné náležitosti, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci a soudkyně vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatele. Ústavní soud přitom již mnohokrát uvedl, že o námitce podjatosti vznesené proti všem soudcům Ústavního soudu nemá kdo rozhodovat (srov. např. usnesení ze dne 8. 11. 2023sp. zn. I. ÚS 2907/23, ze dne 6. 2. 2024sp. zn. IV. ÚS 207/24či ze dne 16. 4. 2024sp. zn. III. ÚS 1004/24), což se uplatní i zde.7. Proto soudce zpravodaj za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, stejně jako v dalších desítkách věcech stěžovatele u Ústavního soudu (srov. namátkou usnesení ze dne 22. 2. 2021sp. zn. III. ÚS 493/21, ze dne 1. 4. 2022sp. zn. III. ÚS 768/22, ze dne 19. 10. 2023sp. zn. III. ÚS 2601/23, ze dne 3. 7. 2024sp. zn. II. ÚS 1825/24či ze dne 4. 9. 2024sp. zn. III. ÚS 2287/24).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 19. listopadu 2024Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj | decision_100.txt |
4 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Klárou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Těchařovice 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 4 Tdo 785/2023-287, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2023 č. j. 11 To 66/2023-258 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. ledna 2023 č. j. 16 T 48/2022-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 6. 8. 2021 na dálnici D1 stěžovatel zaútočil kovovou tyčí na poškozeného a několikrát jej zasáhl. Kovovou tyčí rozbil i části vozidla poškozené obchodní společnosti. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byl shledán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.3. Stěžovatel podal odvolání. Namítal, že není vinen z přečinů podle § 228 odst. 1 a § 358 odst. 1 trestního zákoníku, protože škoda nepřesáhla částku 10 000 Kč (k tomu předložil znalecký posudek a upozornil na čestné prohlášení poškozené obchodní společnosti) a jednání se nedopustil na místě veřejnosti přístupném. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele zamítl. Žádný ze stěžovatelem předložených důkazů nevyvrátil závěr o výši škody nad 10 000 Kč. Krajský soud se zároveň shodl s okresním soudem, že místo na dálnici D1, kde došlo k posuzovanému jednání stěžovatele, je místo veřejnosti přístupné.4. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že okresní soud při zjištění škody vycházel z odborného vyjádření, které, na rozdíl od znaleckého posudku předloženého stěžovatelem, zohledňuje všechny podstatné okolnosti. Zároveň shledal, že jednání stěžovatele bylo správně kvalifikováno také jako přečin výtržnictví, neboť se jej dopustil na frekventované části dálnice v pracovní den na počátku dopravní špičky. Jednání stěžovatele bylo způsobilé narušit klid dalších osob, vyvolat u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení či obdobnou zápornou reakci.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V prvé řadě rozporuje výši škody. Poukazuje na znalecký posudek, který stanovil cenu nákladů na provedení opravy ve výši 8 601,50 Kč a na čestné prohlášení poškozené společnosti, která škodu vyčíslila na 4 356 Kč. Výše škody stanovená obecnými soudy je ve zjevném rozporu s těmito důkazy. Stěžovatel zpochybňuje odborné vyjádření, ze kterého obecné soudy při stanovení výše škody vycházely. Odborné vyjádření odkazuje na objednávku, kterou nelze považovat za procesně použitelný důkaz - je nedatovaná a nepodepsaná. Cena uvedená v objednávce je v rozporu s cenou uvedenou v odborném vyjádření, které navíc nezahrnuje informaci o tom, zda jde o cenu s DPH. Odborné vyjádření rovněž nezahrnuje informaci, zda zohlednilo snížení hodnoty věci z důvodu stáří a opotřebovanosti. Šlo o poškození autodílů, které jsou starší a používané přibližně devět let. Skutečnost, zda zpětné zrcátko automobilu mělo dálkové elektrické ovládání a výhřev a trojúhelníkové okno na straně řidiče bylo tónováno, nebyla předmětem dokazování, nebyla jakkoli prokázána a nemůže být vykládána k tíži stěžovatele.6. Stěžovatel rovněž rozporuje kvalifikaci svého jednání jako přečinu výtržnictví, neboť podle něj nenaplnilo zákonné znaky tohoto přečinu. Šlo o individuální konflikt s jinou osobou, který se nijak nedotkl ostatních občanů a nenarušil veřejný pořádek. Zdůrazňuje, že místem incidentu byl prostor mezi vozidly v levém průběžném pruhu nájezdové větve dálnice. Jednání tak bylo skryto z části vozidly a z části svodidly a ostatních lidí se událost nemohla žádným způsobem dotknout.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého právaIV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [např. nález ze dne 8. 7. 1999sp. zn. III. ÚS 224/98(N 98/15 SbNU 17]. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se tak v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek, bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky.9. Základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je existence patřičného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud ve věci existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je takové rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 12. 9. 2016sp. zn. I. ÚS 1356/16(N 170/82 SbNU 647)].10. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoli rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je vinen. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost" [např. nález ze dne 30. 7. 2015 sp. zn.I. ÚS 1095/15 (N 135/78 SbNU 115), bod 20].11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud ale po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud vyložil, že tyto pochybnosti nemá (např. usnesení ze dne 7. 12. 2023sp. zn. I. ÚS 1754/23, ze dne29. 11. 2023sp. zn. II. ÚS 2919/23či ze dne 14. 11. 2023sp. zn. II. ÚS 2719/23).12. Stěžovatel svou ústavní stížnost zakládá na zpochybnění výše škody a na rozporování kvalifikace jeho jednání jako přečinu výtržnictví. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Obě tyto námitky ostatně byly již předmětem řízení před obecnými soudy, které na argumentaci stěžovatele opakovaně reagovaly.13. Pokud jde o stanovení výše škody, k výhradám stěžovatele ohledně odborného vyjádření nezbývá než zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy a z nich dovozená skutková zjištění. Ústavní soud zároveň neshledal, že ve věci by byl dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K čestnému prohlášení poškozené společnosti ze dne 9. 9. 2021 krajský soud uvedl, že škodu v rámci trestního řízení je třeba zjistit tak, že se vychází z ceny, za niž se poškozená věc v době a místě vzniku škody prodává, popřípadě se vychází z hodnoty věci obdobné. Odmítl tedy přístup, že by se při zpochybnění výše škody, popřípadě při zjištění její výše, mělo vycházet z dohody mezi poškozenou společností a stěžovatelem, že škoda činí pouze 4 356 Kč. Poukázal i na vyjádření poškozené společnosti ze dne 16. 8. 2021, kde shrnula poškozené části vozidla a škodu vyčíslila na 15 000 Kč. Okresní soud vzal za podklad pro stanovení výše škody odborné vyjádření, které jako jediné zohlednilo všechny aspekty vzniklé škody. Oproti znaleckému posudku totiž vzalo v potaz, že zpětné zrcátko automobilu mělo dálkové elektrické ovládání a výhřev, trojúhelníkové okno na straně řidiče bylo tónováno, stejně jako ostatní skla na automobilu, což lze zjistit z protokolu o ohledání místa činu. Na toto odůvodnění krajského soudu (potvrzené i Nejvyšším soudem) stěžovatel nijak v ústavní stížnosti nereaguje a pouze opakuje svou argumentaci.14. Jde-li o kvalifikaci jednání stěžovatele jako přečinu výtržnictví, všechny obecné soudy dostatečně vypořádaly argumenty, které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto ve stručnosti odkazuje na body 10 až 11 rozsudku okresního soudu a bod 9 usnesení krajského soudu. To, že se stěžovatel svým jednáním dopustil přečinu výtržnictví, potvrdil i Nejvyšší soud (strana 6 napadeného usnesení), jehož rolí je sjednocovat judikaturu obecných soudů. Nutno poznamenat, že s napadeným usnesením Nejvyššího soudu se stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nevypořádává. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sám vykládal § 358 odst. 1 trestního zákoníku a posuzoval, která jednání skutkovou podstatu přečinu výtržnictví naplní, a která nikoli. Odůvodnění obecných soudů, proč jednání stěžovatele naplnilo skutkovou podstatu § 358 odst. 1 trestního zákoníku, přitom nevykazuje ústavněprávně relevantní deficity.15. Podle Ústavního soudu závěry obecných soudů nelze označit za extrémně rozporné (tedy bez jakéhokoli racionálního propojení) s obsahem provedených důkazů ani za projev libovůle. Obecné soudy jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Obecné soudy nepostupovaly v rozporu se pravidlem in dubio pro reo, neboť neměly žádné relevantní pochybnosti o skutkovém ději. Ústavní soud zároveň neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany.16. Právo na spravedlivý (řádný) proces negarantuje úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.V.Závěr17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu | decision_1000.txt |
5 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Verešpeje, advokáta, místo výkonu advokacie Orlí 18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 9 Nt 209/2018, takto:Řízení se zastavuje.OdůvodněníÚstavnímu soudu byl dne 5. 1. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 9 Nt 209/2018.Dne 1. 2. 2022 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, jímž byla předmětná ústavní stížnost vzata zpět.Vzhledem ke zpětvzetí ústavní stížnosti Ústavní soud podle ustanovení § 77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, řízení zastavil.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10000.txt |
6 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti ČR, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021 č. j. 21 Cdo 3836/2020-532 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 62 Co 46/2020-460, za vedlejšího účastenství JUDr. Alice Šťastné, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.II.Stěžovatelka uzavřela v roce 2001 s vedlejší účastnicí pracovní smlouvu, na základě které byla tato přijata do Odboru "Organizace a dohled", se stanoveným druhem práce "Prověřování úrovně řídící a kontrolní činnosti předsedů soudů na úseku občanskoprávním, obchodním a správním; provádění prověrek rychlosti a plynulosti řízení na úseku občanskoprávním a obchodním; výkon dohledu ministerstva nad činností notářů.". Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 18. 3. 2002 došlo ke změně druhu práce na "Tvorba koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství". Pracovní náplň vedlejší účastnice byla v průběhu pracovního poměru stanovena v rámci sjednaného druhu práce celkem třikrát s tím, že byla zařazena do 12. resp. 14. platové třídy.V roce 2010 doručila stěžovatelka vedlejší účastnici výpověď z pracovního místa s odkazem na výpovědní důvod uvedený v § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, tj. z důvodu zrušení funkčního místa ke dni 31. 5. 2010.Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala neplanosti doručené výpovědi, neboť se domnívala, že se v důsledku organizačních změn nestala nadbytečným zaměstnancem. V rozhodnutí stěžovatelky č. 10/2010 bylo stanoveno, že se v rámci odboru, kde práce vykonávala i vedlejší účastnice ruší funkční místo ve 14. a v 10. platové třídě. Ve výpovědi pak bylo toto pracovní místo vedlejší účastnice blíže vymezeno.Po předchozím soudním řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že žalobu vedlejší účastnice na určení neplatnosti výpovědi zamítl. K podanému odvolání změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí prvního stupně tak, že výpověď daná stěžovatelkou vedlejší účastnici je neplatná. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná pro rozpor se zákonem, a to jednak proto, že pracovní místo vedlejší účastnice nebylo řádně zrušeno (nebyla dána příčinná souvislost mezi nadbytečností vedlejší účastnice a rozhodnutím o organizační změně) a v neposlední řadě též proto, že výpověď ve skutečnosti sledovala jiné cíle, než skončení pracovního poměru s vedlejší účastnicí jako nadbytečnou zaměstnankyní. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.Stěžovatelka vznesla vůči rozhodnutím obecných soudů celou řadu námitek, přičemž poukázala mimo jiné na skutečnost, že obecné soudy dle jejího mínění nerozlišovaly mezi druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě a pracovní náplní. Městský soud si tak v daném případě rozšířil druh práce vedlejší účastnice o agendu týkající se insolvenčního řízení. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelce právo na spravedlnost, neboť její dovolání odmítl pro nepřípustnost. Postup Nejvyššího soudu, který nesprávně vyhodnotil přípustnost dovolání a dovolání odmítl, ač jeho přípustnost byla dána, považuje stěžovatelka za porušení čl. 36 Listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je založeno na libovůli a není řádně odůvodněno. Jak městský, tak i Nejvyšší soud neuvedl důvod, proč se odchýlil od stěžovatelkou uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelka měla legitimní důvod očekávat, že její věc bude posouzena obdobně, jako jiné typově shodné případy. Tím, že se tak nestalo, byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo rovněž porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl ve věci k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutích dovolacího soudu v dané věci, byl povinen postoupit věc rozšířenému senátu Nejvyššího soudu. Pakliže tak neučinil a věc rozhodl, zatížil tím řízení vadou nesprávně obsazeného soudu. Závěrem poukázala stěžovatelka na skutečnost, že věc byla rozhodována celkem 11 let, což značí existenci průtahů v řízení.III.Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.V projednávané věci vznesla stěžovatelka celou řadu námitek, jimiž se snažila zpochybnit závěry obecných soudů, týkající se výkladu a aplikace svého rozhodnutí č. 10/2010 nebo rozdílu mezi druhem práce a pracovní náplní. Přitom se jedná o námitky, které vznesla již v řízení před obecnými soudy. V rovině ústavní stížnosti se tak jedná toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatelka přitom nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení její věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.Stěžovatelka v části své argumentace vytýká obecným soudům, že se řádně nevypořádaly se související judikaturou Nejvyššího soudu. K těmto námitkám lze uvést, že sjednocování judikatury je v zásadě úkolem vyšších obecných soudů, nikoliv soudu Ústavního. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou zejména ta skutečnost, že především odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí logicky vysvětlil, z jakého důvodu považuje spornou výpověď za neplatnou. Namítá-li stěžovatelka porušení práva na zákonného soudce z toho důvodu, že věc nebyla předložena rozšířenému senátu Nejvyššího soudu, neboť nebylo ze strany městského soudu dbáno předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu v téže věci, nutno uvést, že po rozhodnutí odvolacího soudu se věc vrátila k soudu prvního stupně, bylo ve věci doplněno dokazování a odvolací soud měl tak dostatečný prostor pro odchýlení se od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu.Pokud jde o dovolací řízení, posouzení přípustnosti dovolání přísluší Nejvyššímu soudu, v jehož postupu v případě stěžovatelky Ústavní soud nespatřuje odepření práva na soudní ochranu a přístup k soudu. Nejvyšší soud srozumitelně a v souladu se svou judikaturou objasnil důvody, které jej vedly k tomu, že v této věci odmítl dovolání jako nepřípustné. V postupu Nejvyššího soudu tak Ústavní soud nezjistil nedostatky dosahující ústavněprávní úrovně.Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10001.txt |
7 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, nezastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 29. 11. 2021 č. j. 23 Co 317/2021-49, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 28. 1. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou se domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.2. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Podání stěžovatele není možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních i obsahových nedostatků. Stěžovatel navíc nebyl zastoupen advokátem, ačkoliv tato povinnost je dána ustanovením § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.3. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel se na něj obrací opakovaně s ústavními stížnostmi trpícími stále stejnými vadami, přičemž na nedostatky svých podání byl v minulosti několikrát upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených podsp. zn. II. ÚS 513/18čiII. ÚS 1553/21a dalších). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, a ani nyní projednávaná ústavní stížnost nebyla sepsána advokátem a stěžovatel není do dnešního dne právně zastoupen.4. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.5. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Ludvík David, v. r.soudce zpravodaj | decision_10002.txt |
8 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. J.,toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Janem Konečným, advokátem, sídlem Žampachova 1729/12, 613 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 977/2021-266 ze dne 14. 9. 2021, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 22/2021-213 ze dne 24. 2. 2021 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 100/2020-179 ze dne 5. 1. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit způsobem a za okolností blíže popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku městského soudu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho bylo stěžovateli uloženo také protitoxikomanické ochranné léčení v ambulantní formě.K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením rozsudek nalézacího soudu zrušil pouze ve výroku o uloženém ochranném léčení, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho trestní věci nerozhodoval nestranný a nezávislý soud. Předseda senátu soudu prvního stupně byl vůči němu zaujatý. Soudům stěžovatel vytkl, že velice chabě odůvodnily zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, přičemž současně nekriticky hodnotily důkazy předložené obžalobou, zejména provedené znalecké posudky. Stěžovatel má za to, že ač existovaly velmi vážné důvody přinejmenším k pochybnostem o verzi skutkového stavu, trestní soudy nepostupovaly v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny a nerespektovaly presumpci neviny a s ní spojenou zásadu in dubio pro reo. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek neshledal. Zejména Nejvyšší soud reagoval na všechny zásadní výhrady stěžovatele a srozumitelně a logicky odůvodnil, proč jim nebylo lze přisvědčit. Ústavní stížnost je v tomto ohledu vesměs opakováním týchž námitek bez zřetele k jejich vypořádání trestními soudy, na němž Ústavní soud nic protiústavního či zásadně nespravedlivého nezjistil.Co se týče údajně podjatého rozhodování předsedy senátu městského soudu, nutno podotknout, že stěžovatel sice vznesl námitku jeho podjatosti, ta však byla usnesením téhož soudu č. j. 11 T 100/2020-175 ze dne 5. 1. 2021 vypořádána tak, že předseda senátu vůči stěžovateli podjatý není. Jak připomněl odvolací soud, stěžovatel si proti tomuto rozhodnutí nepodal opravný prostředek v podobě stížnosti (viz bod 17 napadeného usnesení krajského soudu). Námitka stěžovatele ohledně podjatosti soudce je proto nyní v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná, poněvadž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nadto, jak zdůraznil dovolací soud, antipatii předsedy senátu ve vztahu ke stěžovateli by bylo možno dovodit při zjištění, že předseda senátu se v průběhu hlavního líčení choval ke stěžovateli zřetelně šikanózním způsobem a s jeho obhajobou se vypořádal vysloveně hrubými, nevhodnými nebo přímo urážejícími formulacemi a pejorativními výrazy, které by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti v předložené kauze rozhodnout objektivně a nestranně (srov. str. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z vyjádření předsedy senátu, že obhajoba "udělala z banální věci případ", ještě nelze na takový antagonistický postoj usuzovat. Nadto k tomu mělo dojít až po skončení hlavního líčení a vyhlášení odsuzujícího rozsudku.Pokud jde o stěžovatelem vytknuté nedostatky v odůvodnění soudů stran zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, nepovažuje Ústavní soud důvody, pro které odvolací soud zmíněné důkazy neprovedl, za ústavně nekonformní. Krajský soud srozumitelně vyložil, proč tyto návrhy nevyslyšel. V provedeném znaleckém posudku odvolací soud nezjistil žádné nedostatky, takže neviděl nutnost doplnit dokazování o nový posudek jen proto, že obhajoba byla přesvědčena o nesprávnosti toho původního. Výslech řidičů projíždějících v době spáchání činu nemohl být proveden, jelikož policejnímu orgánu se nepodařilo identifikovat vozidla, o která se mělo jednat, takže ani jejich řidiči nemohli být ustanoveni. V podrobnostech lze na dostatečně přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu zcela odkázat (viz zejména bod 14 jeho usnesení).Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s výhradami stěžovatele, že soudy hodnotily ostatní provedené důkazy nekriticky či že se dopustily jejich deformace. Rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně obsahují racionální a srozumitelná odůvodnění, z nichž zřetelně plyne souvislý řetězec důkazů ukazujících na vinu stěžovatele a v nichž soudy reagují na stěžovatelem zaujatou obhajobu (srov. body 13 až 21 rozsudku nalézacího soudu a body 8 až 15 napadeného usnesení odvolacího soudu). Obdobně ani odůvodnění výroku o trestu není zatíženo vadami, jež by si žádaly kasaci napadených rozhodnutí trestních soudů. Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, že stěžovateli lze v teoretické rovině přisvědčit v názoru, že důraz soudů na vyhlášený nouzový stav v době činu se v nyní posuzované věci jeví minimálně jako problematický. Současně však nebylo možno přehlédnout, že vzhledem k okolnostem případu a zejména k osobě stěžovatele a jeho trestní minulosti se městským soudem zvolená výměra trestu v dolní polovině zákonné sazby nepříčí zásadám proporcionality a individualizace trestních sankcí. Jinak řečeno, výrok o trestu soudu prvního stupně by v ústavní rovině obstál i při absenci zmínky o vyhlášeném nouzovém stavu.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10003.txt |
9 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Waltera, zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. září 2021 č. j. 7 As 286/2020-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 11. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").II.Shrnutí řízení před obecnými soudy2. Stěžovatel se u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") žalobou domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejší účastnice, jež v zákonné lhůtě údajně nevyřídila jeho žádost o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se po vedlejší účastnici dožadoval informace o "projektované době, po kterou mají být pracovníci v pilařském závodu Pila Kovářská společnosti DABEN Kovářská s.r.o. v obci Kovářská vystaveni hluku dělící pily" a "čím je tato doba podložena"; pro případ, že se tato doba v čase měnila, žádal taktéž poskytnutí informace o všech jejích změnách. Přestože vedlejší účastnice na žádost reagovala, neposkytla stěžovateli údaj o tom, jak dlouho bude pracovník hluku dělící pily vystaven. Krajský soud o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 5. srpna 2020 č. j. 15 A 102/2019-67 tak, že ji zamítl, neboť dovodil, že žádosti o informace bylo v plném rozsahu vyhověno. Dle krajského soudu není vedlejší účastnici možno vytknout, pokud žádost vyložila tak, že míří na poskytnutí informace o úpravě pracovní doby pracovníků vystavených hluku dělící pily, a odkázala v té souvislosti na podklady, z nichž vyplývalo pracovní zařazení dotyčných pracovníků a na ně navazující právní úprava pracovní doby. Nelze klást vedlejší účastnici k tíži, že stěžovatel použil nestandardní formulaci, jež nevedla k získání jím skutečně chtěné informace.3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť nečinnost vedlejší účastnice neshledal. Soud nepřisvědčil argumentu stěžovatele, že z textu žádosti jednoznačně vyplývá, že užitý pojem "projektovaná doba" cílí na časový údaj o trvání expozice. Uvedl, že je na žadateli, aby svou žádost formuloval způsobem umožňujícím povinnému subjektu ji vyřídit k žadatelově plné spokojenosti; tím spíše pak, pokud je žadatel - tak jako stěžovatel - zastoupen advokátem. Neztotožnil se ani s námitkou, že vedlejší účastnice měla stěžovatele vyzvat k upřesnění žádosti, pokud měla o výkladu pochybnosti. Dle Nejvyššího správního soudu byla žádost formulována dostatečně určitě a neumožňuje dvojí výklad; nebylo proto třeba stěžovatele vyzývat k jejímu upřesnění. Pokud stěžovatel ve skutečnosti chtěl, aby mu byl poskytnut časový údaj o trvání expozice hluku dělící pily, měl takto formulovat svou žádost. Jeho námitka, že vedlejší účastnice měla tento údaj k dispozici, by pak mohla být posuzována v případném odvolacím či soudním řízení ohledně takové žádosti, nikoli však v aktuálním řízení, jehož předmětem je toliko posouzení nečinnosti správního orgánu při vyřizování existující žádosti.III.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud zvolil výklad žádosti, který nepřípustně omezil jeho ústavně zaručené právo na informace, přestože Ústavní soud ve své judikatuře prosazuje restriktivní výklad omezení ústavně zaručených práv. V této souvislosti stěžovatel cituje z nálezu ze dne 18. 2. 1999sp. zn. I. ÚS 526/98(N 27/13 SbNU 203) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Argumentuje dále, že jím užitá formulace jednoznačně cílí na poskytnutí informace o časovém údaji, jak dlouho má vystavení hluku dělící pily trvat. Interpretace, kterou obecné soudy zvolily, je svévolná, neboť je ve zjevném rozporu se zněním žádosti i se smyslem a účelem zákona o svobodném přístupu k informacím.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).V.Vlastní posouzení6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, rozhodnutím krajského soudu a dalšími listinami předloženými stěžovatelem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.9. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v kasační stížnosti, podrobně se věnoval znění stěžovatelovy žádosti o informace a řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil, jak dospěl k závěru, že žádosti bylo v plném rozsahu vyhověno a na straně vedlejší účastnice nedochází k nečinnosti. Napadené rozhodnutí - ani samotný výklad textu žádosti - nevykazují prvky svévole. Stěžovatel sice nesouhlasí s výsledkem interpretace textu jeho žádosti o poskytnutí informací, to však nezakládá porušení jeho ústavně zaručeného práva na informace.10. Jak stěžovatele upozornil již Nejvyšší správní soud, v rámci předmětného řízení nebyla posuzována otázka odepření poskytnutí informací, o něž stěžovatel - dle svého tvrzení - ve skutečnosti usiloval. Obecné soudy v daném případě rozhodovaly pouze o tom, zda na straně vedlejší účastnice dochází k nečinnosti při vyřizování stěžovatelovy žádosti v předmětném znění. Pokud stěžovatel ve skutečnosti usiloval o poskytnutí časového údaje o době trvání expozice hlukem dělící pily, nic mu nebránilo - a nebrání - v podání takto formulované žádosti o informace.11. Ústavní soud zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10004.txt |
10 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. Janem Jasou, advokátem, sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. srpna 2021 č. j. 11 Co 135/2021-93 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. dubna 2021 č. j. 24 Nc 901/2021-62, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé E. P., 2) M. Č., 3) Krajského státního zastupitelství v Plzni, sídlem Veleslavínova 27/38, Plzeň, a 4) Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, sídlem Jaltská 1043/4, Karlovy Vary, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Vedlejší účastnici 1), nezletilé E. P., se k zastupování v řízení o ústavní stížnosti, vedenému před Ústavním soudem podsp. zn. II. ÚS 2902/21, jmenuje opatrovníkem Statutární město Karlovy Vary, sídlem Moskevská 2035/21, Karlovy Vary.Odůvodnění:Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 4. 2021 č. j. 24 Nc 901/2021-62, jež bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2021 č. j. 11 Co 135/2021-93, bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatelky na svěření nezletilé vedlejší účastnice 1) do její péče [výrok I.], o jejím svěření do poručnické péče vedlejší účastnice 2) [výrok II.], o zastavení řízení o pěstounské péči [výrok III.], o pozastavení rodičovské odpovědnosti stěžovatelky k nezletilé vedlejší účastnici 1) [výrok IV.] a o stanovení soudního dohledu nad nezletilou vedlejší účastnicí 1) [výrok V.], jakož i o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení [výrok VI.]. Stěžovatelka se ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 10. 2021, domáhá zrušení obou těchto rozhodnutí zejména z důvodu tvrzených porušení jejích základních práv a svobod, k nimž mělo dojít znemožněním výkonu rodičovské odpovědnosti, aniž by k tomu existoval objektivní důvod.Podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů přímo se dotýkajících zájmů nezletilé dcery stěžovatelky, která má postavení vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud postupoval podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 469 odst. 1 větou první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., a nezletilé vedlejší účastnici 1) jmenoval pro řízení o ústavní stížnosti opatrovníka schopného účinně hájit její zájmy, zejména prostřednictvím vyjádření k věci na základě výzvy Ústavního soudu nebo případných jiných nezbytných procesních úkonů. Za vhodného opatrovníka považoval Statutární město Karlovy Vary, které bylo opatrovníkem nezletilé již v řízení před obecnými soudy.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10005.txt |
11 | Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Ivem Školou, advokátem se sídlem Riegerova 72, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 4 Tdo 325/2021-360, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. září 2020 sp. zn. 55 To 90/2020 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2020 č. j. 1 T 71/2019-270, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 10. září 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do celé řady jemu ústavně zaručených práv dle čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 a 3 písm. e) trestního zákoníku (ve znění účinném od 1. února 2019), za což byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 200 denních sazeb v částce 400 Kč, tedy celkem 80 000 Kč, a pro případ, že by trest nebyl ve lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. K odvolání stěžovatele rozhodl výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci tak, že prvostupňový rozsudek při nezměněném výroku o vině v části, která se týkala trestu, z formálních důvodů chybných citací zrušil, a nově rozhodl o trestu (ve stejné výměře jako soud prvostupňový). O dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že jej odmítl jako zjevně neopodstatněné postupem dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.3. Skutkový základ věci spočíval v tom, že stěžovatel, jakožto jednatel obchodní společnosti X, měl v odvolání podaném dne 6. května 2018 proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen "SZPI") ze dne 13. dubna 2018 nepravdivě nařknout inspektory SZPI z požadování úplatku, o nějž si dle stěžovatele měli říci během kontroly v maloobchodní provozovně uvedené společnosti, která byla vykonána dne 8. června 2017.4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v napadených rozhodnutích řádně nezhodnotily provedené důkazy a že mu trestný čin, resp. zejm. jeho subjektivní stránka nebyla prokázána. Sepisem a odesláním výše zmíněného odvolání pouze uplatňoval právo na obranu proti "nestandardnímu" průběhu kontroly ze strany SZPI. V řízení nebyly odstraněny pochybnosti o skutkovém ději a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Dle stěžovatele pak obecné soudy jeho skutek vadně posoudily také po hmotněprávní stránce. Stěžovatel dle vlastních slov nikoho křivě z žádného trestného činu neobvinil, pouze popsal faktický průběh kontroly. V odvolání proti rozhodnutí SZPI měl právo uvést všechny relevantní skutečnosti, což učinil. Ostatně žádné osoby nebyly v jím sepsaném odvolání označeny jmenovitě. Jeho tvrzení měla být navíc vytržena z kontextu a zmanipulována. Rozhodováním soudů měl být stěžovatel neústavně "dotčen na právu svobodného projevu" - v tomto ohledu tedy i "diskriminován". Rovněž mu měla být nesprávným procesním postupem soudu znemožněna řádná příprava obhajoby.5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces.7. Po prostudování napadených rozhodnutí je dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že obecné soudy se s věcí obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za kvalitně zpracovaná a zcela přiměřeným způsobem odůvodněná, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. Provedené dokazování se jeví jako dostatečné a jeho vyhodnocení jako přiléhavé. Obecné soudy se věcí zabývaly úplně a naprosto srozumitelně tak, aby mohly učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jež vychází z presumpce neviny, v dané věci nebyl vůbec prostor, neboť žádná rozumná pochybnost o jednání stěžovatele a dalších skutkových okolnostech nepanovala - závěry soudů se jeví jako spolehlivé. V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám, které stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl, odkazuje na jednotlivé body odůvodnění napadených rozhodnutí, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. K procesním otázkám vzneseným stěžovatelem odkazuje Ústavní soud jednak na bod 9 napadeného rozsudku okresního soudu, v němž je (byť poměrně stručně) vyloženo, proč byly další důkazy navržené obhajobou nadbytečné, jednak na bod 11 napadeného rozsudku krajského soudu, v němž krajský soud vyvrací tvrzení stěžovatele o procesních pochybeních okresního soudu. Právní kvalifikaci se pak obšírně věnoval také dovolací soud, a to dle názoru Ústavního soudu i výrazně nad rámec dovolacího přezkumu - viz zejm. body 26 až 30 napadeného usnesení dovolacího soudu. Tento výklad k přečinu křivého obvinění a jeho vztáhnutí na poměry projednávané věci (mj. právnické vzdělání stěžovatele a jeho přechozí odsouzení pro obdobnou trestnou činnost) shledává Ústavní soud z pohledu ústavních požadavků za zcela uspokojivý. Ani závěru dovolacího soudu o tom, že jmenovité označení osob, které si měly o údajný úplatek říci, není nezbytnou podmínkou pro naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu, jsou-li tyto osoby i tak jasně identifikovatelné s ohledem na konkrétní okolnosti, nelze z ústavního pohledu cokoli vytknout.8. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel mu v ústavní stížnosti předestřel své vnímání údajně nestandardní kontroly ze strany SZPI, jejíž průběh měl být nezákonný a nespravedlivý, nicméně postoj stěžovatele k věci není způsobilý vyvinit jej z faktu, že se dopustil jednání, které v souladu s čl. 39 Listiny, zákonodárce označil za trestné. Nespokojenost stěžovatele s výsledkem jeho věci nezakládá nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení, nezákonnost rozhodnutí soudů a ve svém důsledku ani jejich neústavnost (důvodnost ústavní stížnosti).9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10006.txt |
12 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 7 Tdo 1046/2021-523, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2021 č. j. 4 To 50/2021-476 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, ze dne 14. ledna 2021 č. j. 4 T 19/2020-433, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zločinem znásilnění dle § 185 odst. 1, 2 a) tr. zákoníku a přečinem vydírání dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Proti rozsudku podalo odvolání Okresní státní zastupitelství v Bruntále i stěžovatel, který je zaměřil do všech výroků rozsudku. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2021 č. j. 4 To 50/2021-476 byla obě odvolání dle § 256 tr. řádu zamítnuta. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 7 Tdo 1046/2021-523 bylo poté odmítnuto také stěžovatelovo dovolání v dané věci.2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru soudy dostatečně nezvážily důkazy, svědčící v jeho prospěch a v řadě případů prý svévolně konstruují nový skutkový děj. Podle stěžovatele byla porušena celá řada ustanovení trestního řádu, včetně soudní judikatury, která se zabývá postupem dokazování a některá tvrzení v důvodech rozsudku byla zcela vykonstruována. Odsouzení ve všech čtyřech skutcích rozsudku údajně závisí výhradně na tom, že soudy uvěřily tvrzením poškozené, která je však dle stěžovatele "závadovou osobou" se sklonem ke kriminalitě, která nikdy řádně nepracovala. Naproti tomu stěžovatel byl v době trestního stíhání zcela bezúhonný a nedopustil se nikdy žádného trestného činu či přestupku a od ukončení školní docházky celý život řádně pracoval a nezadlužoval se. Jestliže výpověď svědka (v konkrétním případě Evy S. /jedná se o pseudonym/) je důkazem, na kterém stojí nebo padá odsouzení stíhané osoby, pak základním požadavkem by mělo být, aby taková výpověď byla zcela konzistentní, což podle názoru stěžovatele nebylo v daném případě splněno.3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele z hlediska jejich zákonnosti a není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly.4. Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, na základě jakých důkazů byl stěžovatel odsouzen. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání jsou jen jeho pokračujícím sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místa ani pro námitku, že ve vztahu ke stěžovateli měla být aplikována zásada in dubio pro reo.5. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10007.txt |
13 | Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti obchodní korporace JB Debt Investments, s. r. o., sídlem Nové sady 988/2, Brno, zastoupené Mgr. Bc. Lumírem Šindelářem, advokátem, sídlem Jiráskova 495, Rajhrad, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. března 2021, sp. zn. C 17627/RD208/KSCB, Fj 6302/2021/KSCB, ze dne 24. března 2021 sp. zn. C 17627/RD214/KSCB, Fj 6302/2021/KSCB a ze dne 8. dubna 2021 sp. zn. C 17627/RD243/KSCB, Fj 8513/2021/KSCB, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DANABE, s. r. o., sídlem Novohradská 747/19, České Budějovice, zastoupené Mgr. Bc. Lucií Neprašovou, advokátkou, sídlem Edvarda Beneše 2254/56, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Stěžovatelka se posuzovanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak vyplývá z doložených rozhodnutí, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "rejstříkový soud") usnesením sp. zn. C 17627/RD208/KSCB, Fj 6302/2021/KSCB zahájil řízení o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem ve věci zápisu obchodní společnosti DANABE, s. r. o. týkající se sídla společnosti a trvání funkce jednatelů společnosti. Usnesením sp. zn. C 17627/RD214/KSCB, Fj 6302/2021/KSCB bylo do obchodního rejstříku zapsáno původní sídlo obchodní společnosti DANABE a byla změněna data funkčního období předchozích jednatelů obchodní společnosti DANABE. Usnesením sp. zn. C 17627/RD243/KSCB, Fj 8513/2021/KSCB pak bylo z obchodního rejstříku vymazáno zástavní právo stěžovatelky, kterým byl zatížen podíl ve výši 100 % na základním kapitále obchodní společnosti DANABE.2. Stěžovatelka tvrdí, že je věřitelkou obchodní společnosti DANABE, k zajištění pohledávky bylo mimo jiné zřízeno zástavní právo k obchodnímu podílu ve společnosti DANABE, přičemž jediným majetkem obchodní společnosti DANABE jsou dle stěžovatelky hodnotné nemovité věci, z jejichž zpeněžení může být uspokojena pohledávka stěžovatelky. Stěžovatelka napadá všechna tři shora označená usnesení, tvrdí, že v jejich důsledku, resp. v důsledku aktivit tehdejší jednatelky obchodní společnosti DANABE došlo k výmazu zástavního práva svědčícího stěžovatelce bez toho, že by k tomuto výmazu dala stěžovatelka souhlas, resp. bez toho, že by zajištěná pohledávka zanikla nebo došlo k zániku zástavního práva jiným zákonem předvídaným způsobem. Stěžovatelka tvrdí, že kroky obchodní společnosti DANABE a jí spřízněných osob jsou motivovány zmařením uspokojení pohledávky stěžovatelky.3. Stěžovatelka tvrdí porušení práva na přístup k soudu, neboť o řízení před rejstříkovým soudem nevěděla, o napadených rozhodnutích se dozvěděla až ex post nahlédnutím do spisu, nemohla tak v řízení jakkoli argumentovat, ačkoli šlo o její práva, stejně tak nemohla proti rozhodnutí rejstříkového soudu podat odvolání. Dále namítá, že usnesení rejstříkového soudu vydala vyšší soudní úřednice, nikoli soudce, což s ohledem na obsah změny považuje za rozporné s nálezem Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 31/10ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.).4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření rejstříkového soudu i obchodní společnosti DANABE. Za rejstříkový soud zaslala vyjádření vyšší soudní úřednice Marie Klára Petrášková. Rekapituluje složitou a nepřehlednou situaci v dané rejstříkové věci a věcech souvisejících, uvádí, že "jednala podle nejlepšího vědomí a svědomí z titulu vyšší soudní úřednice, když zápis v rejstříku byl v tu chvíli opravdu dosti zmatečný". Nerozporuje, že takto složitý spis měl řešit spíš soudce, upozorňuje však na personální situaci na rejstříkovém oddělení, omezení v "covidové době" a potřebu věc rychle řešit vzhledem k zákonným lhůtám. Obchodní společnost DANABE jako vedlejší účastnice uvádí, že se vymezuje proti jednání Andrey Cimfeové (osoba vystupující jako jednatelka vedlejší účastnice v předmětných rejstříkových řízeních - pozn. ÚS), "která opakovaně zaujímá funkci osoby oprávněné jednat za [vedlejší účastnici], ačkoli u ní absentuje jakékoli oprávnění k takovému jednání, neboť zápis ve veřejném rejstříku jí nesvědčí a ani svědčit nemůže. Jakékoli právní jednání uvedené osoby učiněné jménem [vedlejší účastnice] proto považuje [vedlejší účastnice] za nulitní".5. Stěžovatelka v replice k ústavní stížnosti uvádí, že se vyšší soudní úřednice ve svém vyjádření nevyjádřila k meritu věci, pouze se snaží omluvit své pochybení, zároveň má za to, že se měl za rejstříkový soud vyjádřit soudce, nikoli vyšší soudní úřednice. Trvá na tom, že byl porušen čl. 36 Listiny.6. Ústavní soud musel primárně posoudit, zda v nastalé situaci může do činnosti rejstříkového soudu zasahovat, neboť dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.7. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv je vybudováno na zásadě subsidiarity ústavních stížností. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud v rámci právního řádu existuje možnost, jak možné pochybení orgánu veřejné moci vedoucí k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv napravit jiným způsobem, než právě zásahem Ústavního soudu.8. V nyní posuzované situaci tak musel Ústavní soud zvážit, zda možnost stěžovatelky obrátit se na rejstříkový soud podle § 101 odst. 2 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen "zákon č. 304/2013 Sb."), může představovat způsobilý prostředek nápravy tvrzeného porušení ústavních práv stěžovatelky. Jádro argumentace stěžovatelky je založeno na tom, že ačkoli se řízení před rejstříkovým soudem týkalo jejích majetkových zájmů, sama o probíhajícím řízení před rejstříkovým soudem ve věci obchodní společnosti DANABE nevěděla, nemohla tak věcně argumentovat, o jejích právech nerozhodoval soudce, přičemž se proti napadeným rozhodnutím nemohla - vzhledem k absenci povědomí o řízení - odvolat k nadřízenému soudu. Ústavní soud tak musel posoudit, zda možnost domáhat se změny zápisu dle § 101 odst. 2 zákona č. 304/2013 Sb. představuje způsobilý prostředek nápravy tvrzeného protiústavního postupu rejstříkového soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka podáním návrhu dle § 101 odst. 2 mohla docílit toho, aby o zápisu do obchodního rejstříku v otázce týkající se jejích majetkových zájmů bylo rozhodnuto již při zvážení její vlastní argumentace, tedy při respektu k jejím ústavně zaručeným procesním právům. Zároveň je uvedeným postupem zajištěno, že věc bude posuzovat soudce, neboť při případném nepříznivém rozhodnutí rejstříkového soudu, byť vydaném vyšším soudním úředníkem, může stěžovatelka svou argumentaci předestřít nadřízenému soudu. Tím je učiněno zadost též právu na přístup k soudu v materiálním smyslu (tj. přístup k soudci). Teprve proti tomuto rozhodnutí, pokud by nevedlo k nápravě protiústavního stavu, je možno případně podat ústavní stížnost.9. Ústavní soud tedy má za to, že tvrzená pochybení rejstříkového soudu týkající se práva na přístup k soudu jsou napravitelná v řízení před obecnými soudy. Teprve poté, co budou mít možnost se obecné soudy s tvrzenými pochybeními vypořádat, otevírá se případný prostor pro meritorní posouzení věci ze strany Ústavního soudu.10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že dle sdělení stěžovatelky rejstříkový soud dne 20. 12. 2021 vyhověl jejímu návrhu a změnil zápis v obchodním rejstříku tak, jak stěžovatelka požadovala, s datem vzniku jejího zástavního práva ke dni 12. 1. 2016.11. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 9. února 2022Milada Tomková v. r.soudkyně zpravodajka | decision_10008.txt |
14 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CentroFinance, s.r.o., se sídlem Česká 57, Beroun, zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 10. 2021, č. j. 17 C 110/2016-134, za účasti Okresního soudu v Mostě, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Okresního soudu v Mostě, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, Okresní soud v Mostě ve věci žaloby podané stěžovatelem proti žalovanému J. Č., zastoupenému opatrovníkem, zastavil řízení po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 2.557,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 1.500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).3. Obsahem nyní posuzované a velmi stručně koncipované ústavní stížnosti je pouhé konstatování, že stěžovatel nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, že z předložených důkazů nebylo doloženo, že částka 1.500 Kč nebyla předána žalovanému, a tvrdí, že toto předání řádně doložil. Okresní soud v Mostě údajně svoje závěry v tomto směru řádně neodůvodnil a tím zasáhl do základních práv stěžovatele.4. Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.6. V této věci je třeba nejprve uvést, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze přitom v tomto ohledu považovat jednoznačně za bagatelní, neboť žaloba byla podána o zaplacení částky 4 057,50 Kč s příslušenstvím.7. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byl by dán zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí. Z obsahu podané ústavní stížnosti se totiž podává, že neobsahuje vůbec žádnou relevantní (natožpak ústavněprávní) argumentaci, překračující pouhý vyslovený nesouhlas s výsledkem soudního řízení.8. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je přitom uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušeného základního práva.9. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozsudku věcně přezkoumával, když se navíc jedná o bagatelní částku. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud ani co přezkoumávat.10. Právě na tyto případy výslovně pamatuje § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož postačuje při odmítnutí návrhu (mimo jiné) pro jeho zjevnou neopodstatněnost uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a není tedy nutné domýšlet za samotného stěžovatele případné důvody, pro které by bylo namístě podrobit napadená soudní rozhodnutí skutečnému věcnému přezkumu.11. Lze proto uzavřít, že jelikož stěžovatel neuvedl žádný relevantní důvod, pro který by napadené rozhodnutí Okresního soudu v Mostu nemělo být ústavně konformní, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10009.txt |
15 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti R. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 386/2024-631 ze dne 22. května 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 4/2024-540 ze dne 18. ledna 2024 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 4 T 82/2023-492 ze dne 1. prosince 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, práva na procesní rovnost zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na uložení trestu jen podle zákona zaručeného čl. 39 Listiny, presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny. K těmto porušením mělo dojít odsouzením stěžovatele bez dostatečných důkazů, opomenutím důkazů navržených stěžovatelem, uložením nepřiměřeného trestu a odmítnutím dovolání bez vypořádání stěžovatelových námitek.2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku uznán vinným ze spáchání přečinů vydírání a porušování osobní svobody (skutek 1), zločinu znásilnění (skutek 2) a přečinu nebezpečného vyhrožování (skutek 3), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a k trestu propadnutí věci.3. Přečinů vydírání a porušování osobní svobody se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že dne 31. 10. 2022 v čase mezi 6.25 a 6.35 vešel do bytového domu, kde bydlela mladistvá, sebral jí mobilní telefon a výhružkami ji přinutil, aby s ním odjela na ubytovnu. Zločinu znásilnění se měl dopustit ve zkratce tak, že téhož dne mezi 6.35 a 8.00 na ubytovně nad mladistvou stál s nůžkami v ruce a napřáhl se vůči ní zaťatou pěstí, čímž ji donutil se svléknout, načež jí strčil prsty do přirození. Přečinu nebezpečného vyhrožování se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že mladistvé opakovaně různými způsoby (elektronickými zprávami, ústně, gesty) vyhrožoval, že zabije ji, její matku a přítele.4. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu zrušil a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a k trestu propadnutí věci. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením stěžovatele dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nedostál požadavkům plynoucím z judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud se podle stěžovatele nedostatečně vypořádal s námitkami ve vztahu k zjištěnému skutkovému stavu, neboť jen zopakoval argumenty soudů nižších stupňů, aniž by je podrobil jakémukoli kritickému hodnocení.6. Stěžovatel dále namítá, že soudy opomenuly některé jím navržené důkazy, a to provedení rekonstrukce trestného činu a záznamy z kamer. Stěžovatel byl přitom údajně odsouzen jen na základě výpovědi mladistvé a nepřímých důkazů a navržené důkazy měly minimálně stejnou váhu.7. S právě uvedeným souvisí také další stěžovatelova námitka, a sice že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, a došlo tak k porušení presumpce neviny. Rozhodnutí o vině se opírá o výpověď mladistvé, kterou podle stěžovatele nelze hodnotit jinak než jako nevěrohodnou, soudy však přistupovaly k věci zaujatě a přihlížely jen k okolnostem, které mohly vyložit ve stěžovatelův neprospěch. Rozpory ve výpovědi mladistvé tak přešly, zatímco veškeré možné mezery ve výpovědi stěžovatele šly k jeho tíži. V konečném důsledku se tak skutková zjištění soudů ocitla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.8. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně přísný, nebyly navíc splněny podmínky pro uložení trestu v rámci trestní sazby zvýšené o jednu třetinu podle § 43 odst. 1 ve spojení s § 59 odst. 1 trestního zákoníku.9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.10. Ústavní soud předesílá, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy České republiky). Důvodem k intervenci Ústavního soudu jsou jen závažná pochybení trestních soudů, která vyústí v porušení ústavně zaručených práv obviněného. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.11. Ačkoli lze v dovolání v trestních věcech v souladu s judikaturou Ústavního soudu uplatnit každou námitku porušení ústavně zaručených práv včetně námitek skutkových (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014), což se promítlo i do zákonné úpravy [viz § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], nic to nemění na skutečnosti, že zjišťování skutkového stavu je primárně doménou soudu prvního stupně. Úkolem Nejvyššího soudu, vznese-li dovolatel odpovídající námitku, je pouze ověřit, zda se soudy nižších stupňů při procesu zjišťování skutkového stavu nedopustily zásadních pochybení. To Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí učinil, přičemž zároveň reagoval na všechny stěžovatelovy námitky. Výhradám, které stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu vznáší, proto nelze přisvědčit.12. Jelikož stěžovatel shodné skutkové námitky opakuje i v ústavní stížnosti, aniž by odůvodnění Nejvyššího soudu odpovídajícím způsobem ve své argumentaci reflektoval, postačí pro stručnost na relevantní pasáže napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz zejména body 13-16), s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje, odkázat.13. Souhlasit nelze ani s námitkou opomenutých důkazů. K návrhu rekonstrukce se okresní soud vyjádřil v bodě 59 napadeného rozsudku, kamerovými záznamy se pak zabývaly soudy všech tří stupňů (viz bod 56 rozsudku okresního soudu, bod 8 rozsudku krajského soudu a bod 17 usnesení Nejvyššího soudu). Tyto důkazy tedy nebyly opomenuty.14. Námitky vůči uloženému trestu jsou pak do značné míry obecné a bez patřičného rozvedení. I zde proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (zejména bod 24) a dodává, že uložený trest vzhledem k okolnostem – mimo jiné povaha trestné činnosti, spáchání více trestných činů, věk A. B. (jedná se o pseudonym), trestní minulost stěžovatele – zjevně nelze považovat za nepřiměřený.15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu | decision_1001.txt |
16 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Miškoviče, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 116, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2021, č. j. 7 Afs 280/2019-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byly porušeny ústavní principy a jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovateli byla Finančním úřadem pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") dodatečným platebním výměrem doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 a současně mu byla uložena povinnost zaplatit penále z doměřené daně.3. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") jako odvolací správní orgán následně změnilo výši doměřené daně a vzniklého penále.4. Žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud"), neboť shledal, že stěžovateli poskytnuté úplaty za užívání motorových vozidel obchodní společností MIŠKOVIČ PLOCHÉ STŘECHY s. r. o. nelze považovat za nezdanitelné cestovní náhrady, ale za příjmy z pronájmu movitých věcí podle § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Krajský soud přitom odkázal na závazný právní názor vyslovený v téže věci v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 7 Afs 4/2017-31. Současně dal za pravdu vedlejšímu účastníkovi, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, když neprokázal výdaje související s pronájmem předmětných vozidel. Správce daně proto správně přistoupil k postupu, kdy u příjmů z pronájmu předmětných vozidel zohlednil zákonem garantované výdaje ve výši 30 %.5. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Nejprve konstatoval, že původně sporná otázka, zda finanční prostředky, které stěžovatel přijal od společnosti MIŠKOVIČ PLOCHÉ STŘECHY s. r. o. lze vyhodnotit jako příjmy z pronájmu, již není předmětem kasační stížnosti, neboť stěžovatel tento závěr nenapadl. Spornou otázkou tak zůstalo již pouze posouzení tzv. daňově účinných nákladů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a k tomu se kasační soud ztotožnil s vedlejším účastníkem i krajským soudem, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, když žádným způsobem neprokázal výdaje související s realizovaným pronájmem předmětných vozidel. Vedlejší účastník proto správně k příjmům z pronájmu předmětných vozidel zohlednil zákonem garantované výdaje ve výši 30 % podle § 9 odst. 4 zákona o daních z příjmů.6. Stěžovatel ve velmi stručně pojaté ústavní stížnosti uvádí, že se domnívá, že ze strany NSS nebyl předmět sporu pochopen tak, jak jej v kasační stížnosti popsal, a možná z důvodu tohoto posunu nebylo o podané kasační námitce řádně rozhodnuto. Následně reprodukuje závěry kasačního soudu a poukazuje na jejich nesprávnost.7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je tak v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.9. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud (neboť pouze jeho rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno) v nyní posuzovaném případě dostál.10. Oproti tomu stěžovatel, ačkoliv označil základní práva, do kterých mělo být zasaženo, činí tak pouze obecně (v podstatě blanketně) a jediné, proti čemu se výslovně vymezuje, je údajně diskriminační postup správce daně vůči stěžovateli jako pronajímateli vozidel oproti zaměstnanci, který by při služební cestě použil vlastní vozidlo. Ústavní stížnost proto postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a ve skutečnosti je pouze pokračující polemikou se skutkovými a právními závěry soudů i správních orgánů. Jejím těžištěm je přitom snaha stěžovatele popřít rozdíl mezi skutečně vynaloženými náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které musí on, jako poplatník prokázat, chce-li tímto způsobem snížit základ daně z pronájmu, a cestovní náhradou za užití vozidla při pracovní cestě. Takto však stěžovatel činí bez jakékoliv snahy posunout daný případ do ústavněprávní roviny (chybí kupř. poukaz na judikaturu Ústavního soudu, doktrinální názory atp.).11. Za této situace, kdy stěžovatel ve skutečnosti brojí pouze proti způsobu výkladu podústavního práva, se kterým se neztotožňuje, Ústavní soud ve stručnosti uvádí, že stěžovatel měl v úmyslu tímto způsobem (tedy pomocí odečtu cestovních náhrad za užití jeho vozidel jinými osobami při pracovních cestách) dosáhnout snížení základu daně z příjmu, avšak takový postup zákon o daních z příjmů nepřipouští. Ten totiž umožňuje odečíst pouze výdaje, které jsou skutečné, a současně jejich vynaložení poplatník prokáže, anebo umožňuje poplatníkovi odečíst paušální částkou stanovené výdaje ve výši 30% z příjmu.12. Nesouhlasil-li proto stěžovatel s uplatněním výdajů paušální částkou (§ 9 odst. 4 zákona o daních z příjmů), bylo na něm, aby prokázal, že jím uplatněné náklady reálně vynaložil (břemeno tvrzení a důkazní). To však není možné provést pomocí vyúčtování cestovních náhrad, neboť ty jsou sice částečně tvořeny doloženými výdaji za spotřebované pohonné hmoty, ale současně jsou tvořeny i paušální částkou v podobě základní náhrady za 1 km jízdy (a to aniž by musela být tato částka skutečně vydána). To odpovídá samotnému účelu takto stanovené paušální náhrady, která má být kompenzací za poskytnutí soukromého vozidla ve prospěch zaměstnavatele, který o to zaměstnance požádá (viz § 157 odst. 3 a 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce), a zahrnuje v sobě jak opotřebení, tak i náklady spojené s provozováním vozidla (srov. PICHRT, Jan aj. Zákoník práce: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer).13. Z uvedeného je pak patrný logický rozpor, neboť paušální částkou nelze prokázat skutečně vynaložené náklady (nemusí jim totiž odpovídat), a proto ani stěžovatel nemůže tímto způsobem naplnit podmínku pro odečet reálných nákladů pro účely daně z příjmu.14. Pro úplnost je možné doplnit, že ani v případě vozidel stěžovatele není vyloučeno, aby se jejich opotřebení v konečné výši stanovené daně odrazilo, neboť se zcela jistě promítne do nákladů na případné opravy, což jsou pak ony skutečné a prokazatelné výdaje, které lze následně při výpočtu základu daně uplatnit.15. Z výše uvedeného důvodu tedy nelze stěžovateli přisvědčit, a to ani co do tvrzeného nerovného přístupu. V daném případě se totiž stěžovatel nenachází ve stejné či srovnatelné situaci jako zaměstnanec, který vykonal služební cestu, a kterému právě a pouze z tohoto titulu náleží zákonem stanoveným způsobem vypočtená, event. částečně předem sjednaná cestovní náhrada.16. Ústavní soud tedy uzavírá, že proti závěrům Nejvyššího správního soudu nemá výhrad, neboť jeho rozhodnutí je podrobně a přesvědčivě odůvodněno a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění. Použitá argumentace kasačního soudu je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud při jeho rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10010.txt |
17 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana B. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Martinem Čajkou, advokátem, sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2021 č. j. 5 To 207/2021-496 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. dubna 2021 č. j. 66 T 11/2019-486, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 9. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").II.Shrnutí řízení před obecnými soudy2. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ve věci vedené pod sp. zn. 66 T 11/2019, v níž byl dříve pravomocně odsouzen pro zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení dle § 276 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ani na výzvu soudu dostatečně neosvětlil své majetkové poměry, když pouze částečně doložil současnou majetkovou situaci, avšak nijak se nevyjádřil ke svým budoucím majetkovým možnostem. Pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je přitom obviněný povinen prokázat, že aktuálně není a ani v budoucnu nebude schopen hradit náklady své obhajoby. Ani z obsahu spisu pak okresní soud nezjistil existenci takových okolností, jež by stěžovateli znemožňovaly náklady obhajoby uhradit alespoň po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tím spíše pak za situace, kdy si stěžovatel v současnosti zvyšuje kvalifikaci studiem na střední škole a výše nákladů jeho obhajoby je poměrně nízká, konkrétně 15 845 Kč. Okresní soud uzavřel, že právo stěžovatele na obhajobu nebylo v posuzované věci nijak dotčeno, neboť mu byl obhájce ustanoven z řad advokátů již ve fázi přípravného řízení.3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel včasnou stížnost, kterou však krajský soud neshledal důvodnou a napadeným usnesením ji zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že okresní soud nepřípustně zúžil právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce, když v rozporu s judikaturou Ústavního soudu při posuzování žádosti dostatečně nezohlednil jeho aktuální majetkové poměry, které mu neumožňují náklady obhajoby hradit. Krajský soud konstatoval, že povinnost pravomocně odsouzeného nahradit státu náklady vzniklé v souvislosti s odsouzením a výkonem trestu je pravidlem [§ 152 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád")]. To je zmírněno ustanovením § 33 odst. 2 trestního řádu, při jehož aplikaci je však nutno zkoumat nejen majetkové poměry existující, nýbrž i možnosti odsouzeného po skončení výkonu trestu. Odmítl na posuzovaný případ aplikovat závěry uvedené ve stěžovatelem odkazované judikatuře Ústavního soudu, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatele již před zahájením páchání trestné činnosti zatěžovaly životní podmínky, jež by předurčovaly jeho nepříznivý osud. Výjimku dle § 33 odst. 2 trestního řádu nelze vykládat způsobem, jenž by umožňoval jednotlivcům profitovat ze svého trestného jednání na úkor společnosti, nýbrž je třeba její aplikaci omezit na případy, kdy by uložení povinnosti nahradit náklady obhajoby představovalo pro odsouzeného a jeho blízké enormní zátěž jak aktuálně, tak i do budoucnosti.III.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně akcentuje význam práva na obhajobu, resp. bezplatnou pomoc obhájce, a v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Argumentuje, že se obecné soudy nepřípustně zaměřily na jeho majetkovou potencialitu, přestože z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že soudy jsou při posuzování nároku na bezplatnou obhajobu povinny vycházet ze stavu v době rozhodování a nesmí stanovovat dodatečné podmínky, jež nemají oporu v zákoně; k tomu poukazuje na nálezy ze dne 23. 4. 2019sp. zn. I. ÚS 3966/17(N 69/93 SbNU 341), ze dne 8. 10. 2019sp. zn. IV. ÚS 2590/19(N 173/96 SbNU 206), ze dne 1. 9. 2020sp. zn. II. ÚS 1411/20a ze dne 16. 2. 2021sp. zn. III. ÚS 3582/20(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Namítá, že své majetkové poměry obecným soudům dostatečně osvětlil, když jim předložil svá čestná prohlášení o neexistenci majetku, potvrzení o studiu střední školy, potvrzení věznice o nezařazení k pracovní činnosti z důvodu studia, soudní rozhodnutí o stanovení výživného ke své nezletilé dceři, jakož i pohledávek, jež jsou vůči němu vymáhány. Obecné soudy však existující nepříznivé majetkové poměry stěžovatele zcela ignorovaly a ani jeho majetkovou potencialitu nevyhodnotily správně, neboť opomenuly, že stěžovatel nemá rodinné zázemí ani bydlení, do něhož by se mohl po propuštění z výkonu trestu vrátit, a bude pro něj velmi obtížné najít si zaměstnání, mimo jiné proto, že po propuštění - v roce 2025 - mu bude již 41 let.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).V.Vlastní posouzení6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými soudními rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.9. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v údajném rozporu napadených rozhodnutí se závěry judikatury Ústavního soudu. Tvrzený rozpor však Ústavní soud v dané věci neshledal. Odkazovaná judikatura Ústavního soudu nezapovídá rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu s ohledem na schopnosti obviněného (odsouzeného) vydělat si prostředky v budoucnosti. Soudy toliko nesmí tuto schopnost předvídat bez důkazů (nebo dokonce v rozporu s nimi) a přehlížet mimořádné okolnosti, které v případech jednotlivých obviněných (odsouzených) nastaly. Takové výjimečné okolnosti spatřoval Ústavní soud v případě, že bylo rozhodnuto o úpadku obviněného (srov. nálezsp. zn. I. ÚS 3966/17), obviněný by byl nucen za účelem obstarání finančních prostředků přerušit studium (srov. nálezsp. zn. IV. ÚS 2590/19), obviněný je osobou, s níž bylo trestní řízení vedeno jako s mladistvým, která pochází z marginalizované skupiny, velkou část svého dospívání strávila v ústavní péči, na prahu zletilosti zůstala bez rodičů, ubytování a jiného zázemí, ukončila jen základní vzdělání, příležitostně užívá pervitin a nebyla si schopna samostatně zajistit obživu a živobytí (srov. nálezII. ÚS 1411/20) nebo bylo rozhodnuto o úpadku odsouzeného a horizont, v němž obecné soudy jeho majetkovou potencialitu posuzovaly, byl nepřiměřeně dlouhý (srov. nálezIII. ÚS 3582/20).10. V žádném z těchto aspektů však obecné soudy ve stěžovatelově věci nepochybily. Závěr o stěžovatelově schopnosti v budoucnu hradit náklady obhajoby nedovodily ze skutečností nejasných či hypotetických, nýbrž ze skutečností aktuálně platných a nadto stěžovatelem nerozporovaných (jeho věk, dosavadní příjmy, doplnění středoškolského vzdělání). V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal ani existenci mimořádných okolností, jež by odůvodňovaly přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a jež by obecné soudy přehlédly.11. Za podstatnou považuje Ústavní soud i skutečnost, že zamítnutím stěžovatelovy žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebylo ohroženo jeho právo na efektivní obhajobu. Jak se podává z napadených rozhodnutí, v předmětné trestní věci byl stěžovateli obhájce ustanoven a žádost podal stěžovatel až poté, co již bylo trestní řízení pravomocně skončeno (odsuzujícím rozsudkem). Z obsahu stížnosti ani napadených rozhodnutí koneckonců neplyne, že by stěžovatel kdykoli tvrdil, že se mu v jeho trestní věci nedostalo obhajoby včas a v potřebném rozsahu.12. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, ani jiných jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10011.txt |
18 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obchodní korporace ZKS miltex s. r. o., se sídlem v Miletíně, Lhotova 252, zastoupené Mgr. Jakubem Šotníkem, advokátem se sídlem v Brně, Šikulova 190/17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 106/2019-43 ze dne 18. 10. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. V rámci kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 posuzoval tehdy příslušný správce daně dodržení principu tržního odstupu ve smyslu § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o daních z příjmů"), ve vztahu k německé společnosti Zwickauer Kammgarn GmbH - mateřské společnosti stěžovatelky, s níž tvoří koncern. Na základě výsledků daňové kontroly správce daně uzavřel, že rozdělení zisku mezi stěžovatelku a její mateřskou společnost za využití metody rozdělení zisku/ztráty indikuje porušení principu tržního odstupu, takže doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob včetně penále a úroků z prodlení.2. Finanční úřad v Hořicích (tehdy příslušný správce daně) vydal dne 18. 4. 2012 dodatečný platební výměr č. j. 26774/12/239970603968, jímž stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 601 440 Kč a stanovil penále ve výši 120 288 Kč. Po sérii několika rozhodnutí podal stěžovatel u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 45014/16/5200-11431-706012 ze dne 20. 12. 2016, kterým bylo změněno rozhodnutí správce daně tak, že doměřená daň činí 526 260 Kč a stanovil penále ve výši 105 252 Kč.3. Krajský soud rozsudkem č. j. 31 Af 67/2016-62 ze dne 18. 3. 2019 (ve věci již druhým) zamítl žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") zamítl jako nedůvodnou. NSS dospěl k závěru, že součástí základu daně stěžovatelky za zdaňovací období roku 2008 mají být i nerealizované kurzové ztráty z přijaté cizoměnové půjčky vykázané stěžovatelkou. NSS dále uzavřel, že ve vztahu k posuzované otázce sice byla změněna správní praxe (a to již rozsudky NSS č. j. 5 Afs 45/2011-94 ze dne 19. 4. 2012 a č. j. 5 Afs 56/2012-37 ze dne 25. 1. 2013), avšak stěžovatelce nevzniklo legitimní očekávání, do něhož by bylo změnou této praxe zasaženo k její tíži.4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že jím byla porušena zejména její ústavně zaručená práva v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").5. Stěžovatelka především namítá, že NSS porušil její legitimní očekávání v postup orgánů veřejné moci jakožto komponenty principu právní jistoty tím, že i přes vědomí změněné správní praxe odmítl poskytnout ochranu jejím ústavně zaručeným právům; stěžovatelka přitom postupovala v souladu s tehdy ustálenou správní praxí, podle které zvyšovala v jednotlivých letech odpovídajícím způsobem, nebo naopak snižovala základ daně o nerealizované kurzové rozdíly. Odmítá tvrzení NSS, že od počátku nepostupovala při výpočtu základu daně z příjmů právnických osob způsobem odpovídajícím tehdejší správní praxi - od počátku totiž rozporovala zahrnutí nerealizovaných kurzových ztrát do výpočtové základny pro rozdělení zisků a ztrát koncernu, což v konečném důsledku vylučovalo též zahrnutí nerealizovaných kurzových rozdílů do základu její daně. NSS tyto kroky nepřípadně směšuje a odkazuje na jednotlivé kroky způsobu stanovení základu daně (a) až d). Dále stěžovatelka poukazuje na to, že i v případě, že změnu judikatury nelze považovat za svévolnou, je třeba zvažovat, zda existuje prostor pro vyvažování rozdílných zájmů, kde se jako cesta primárně nabízí zohlednění principu důvěry v právo v rámci interpretace a aplikace podústavního práva. Její právo vlastnit majetek bylo porušeno tím, že krajský soud svým prvním rozsudkem (jímž vyhověl žalobě stěžovatelky) založil legitimní očekávání, že již nebude její vlastnické právo ze strany orgánů veřejné moci omezeno.6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.8. Stěžovatelka nebrojí vůči změně správní praxe jako takové, ale vůči jejím zpětným účinkům v předmětné věci. Podstatou přezkumu Ústavního soudu v nyní projednávané věci je tedy posouzení, zda způsob, jakým se NSS vypořádal s námitkou ochrany dobré víry a legitimního očekávání při změně správní praxe, lze považovat za ústavně konformní. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je v rozsahu přezkoumávané námitky logicky odůvodněný, srozumitelný, nevybočuje ze zákonného rámce ani není svévolný.9. Nejvyšší správní soud nezpochybnil, že ve vztahu k otázce zahrnutí nerealizovaných kurzových rozdílů do základu daní z příjmů byla změněna správní praxe jeho judikaturou až po předmětném zdaňovacím období roku 2008, současně však uzavřel, že stěžovatelce nevzniklo legitimní očekávání, jež by bylo touto změnou zasaženo (vycházeje přitom z východisek týkajících se změny správní praxe předestřených v rozsudku NSS č. j. 1 Afs 77/2015-124 ze dne 14. 10. 2015, viz bod 32 napadeného rozsudku). NSS řádně vysvětlil, že stěžovatelka od začátku řízení rozporovala zahrnutí nerealizované kurzové ztráty do výpočtové základny pro rozdělení zisků a ztrát koncernu a jí uplatňovaná argumentace (že nejde o reálný výnos či ztrátu koncernu, ale o pouhé vykázání aktuální hodnoty závazku pro účely účetnictví) v konečném důsledku zahrnutí nerealizovaných kurzových rozdílů do základu daně vylučovala. Právě uvedené je podle NSS zřejmé zejména ze skutečnosti, že to byla právě stěžovatelka, která v prvním řízení před krajským soudem odkazovala na rozsudek NSS č. j. 5 Afs 45/2011-94, jehož aplikovatelnost nyní zpochybňuje, jenž předmětnou správní praxi změnil (viz bod 33 napadeného rozsudku).10. NSS tedy založil svůj závěr na tom, že stěžovatelce nemohlo vzniknout legitimní očekávání, byla-li její argumentace vnitřně nekonzistentní a rozporná, neboť vnímá výpočet základny pro rozdělení zisku/ztráty koncernu a stanovení základu daně jako dvě samostatné otázky (jak také uvádí v ústavní stížnosti); přitom k rozdělení zisku/ztráty koncernu dochází právě za účelem stanovení základu daně a tyto postupy je tedy třeba vnímat ve vzájemné návaznosti (viz bod 25 napadeného rozsudku). Ústavní soud v takovém závěru neshledává ústavněprávně vady, jež by byly takové intenzity, aby odůvodnily jeho výjimečnou ingerenci.11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10012.txt |
19 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. D. a 2) J. D., 3) E. M., všech zastoupených JUDr. Ing. Zdeňkem Davidem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1261/2020-187 ze dne 30. 11. 2020, Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 418/2019-148 ze dne 26. 11. 2019 a Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 18 C 88/2019-107 ze dne 6. 9. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a České republiky - Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 810, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení věci1. Předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím jejich manžela a otce při dopravní nehodě nastalé při výkonu služby policisty. Zastavením řízení pro nedostatek pravomoci civilních soudů a postoupením věci k projednání vedlejšímu účastníku se stěžovatelé cítí být zkráceni na svých základních právech zaručených čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").II. Řízení před obecnými soudy2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") řízení o žalobě stěžovatelů o náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím jejich manžela a otce (policisty) při dopravní nehodě služebního vozidla (vyčíslené v souladu s § 2959 občanského zákoníku) výrokem I napadeného usnesení zastavil a postoupil věc k projednání vedlejšímu účastníkovi. Přisvědčil námitce vedlejšího účastníka [podpořené usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"), č. j. Konf 11/2018-16 ze dne 15. 1. 2019; dostupné na https://www.nssoud.cz] o nedostatku pravomoci civilních soudů s odkazem na zvláštní režim nároků vyplývajících ze služebního poměru a k tomu určenou komplexní úpravu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb.").3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") výrok nalézacího soudu napadeným usnesením potvrdil, s jeho odůvodněním se ztotožnil a k vypořádání odvolacích námitek stěžovatelů odcitoval jako přiléhavé body 28-32 zmíněného usnesení sp. zn. Konf 11/2018. Dále k tomu dodal, že správní orgány se v následujícím správním řízení při posuzování důvodnosti žalobou uplatněných nároků nebudou moci spokojit s jednoduchou úvahou, že nároky žalobců jsou pro absenci adekvátní úpravy zákona č. 361/2003 Sb. neopodstatněné, a že soudní ochrana není stěžovatelům upřena díky možnosti přezkumu vydaných rozhodnutí ve správním soudnictví.4. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") neshledal dovolání přípustným. S odkazy na svou judikaturu doplnil, že uplatněné nároky mají bezpochyby časový, místní i věcný poměr k výkonu služby ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., neboť jejich základ spočívá ve služebním poměru zemřelého policisty (manžela a otce). Zákon č. 361/2003 Sb. nadto v Části sedmé, Hlavě III, obsahuje komplexní úpravu odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu vzniklou v souvislosti s výkonem služby (zejména § 90 odst. 1, § 100 a § 106 až 110). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak souladné s ustálenou rozhodovací praxí.III. Argumentace stěžovatelů5. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelů diskriminační, odpírají jejich nárokům přístup k soudu, soudní ochranu a porušují princip předvídatelnosti soudního rozhodování. V případě jiného účastníka téže dopravní nehody tytéž obecné soudy věc projednaly a dotčeným poškozeným odčinění nemajetkové újmy podle občanského zákoníku pravomocně přiznaly (srov. rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u nalézacího soudu pod sp. zn. 20 C 245/2017). Stěžovatelé vyjadřují pochybnost o tom, že by o jejich nároku mohl nestranně rozhodnout subjekt povinný k plnění uplatněného nároku a nacházející se v postavení žalovaného. K podání civilní žaloby byli nadto stěžovatelé odkázáni soudem v rámci trestního řízení proti pachateli dopravní nehody.6. Podle stěžovatelů postrádá legitimitu odlišné zacházení s poškozenými - pozůstalými po osobách usmrcených při dopravní nehodě podle toho, zda šlo o služební vozidlo, či nikoli, a kvalitativně rozlišovat intenzitu způsobené újmy, resp. jejího odčinění. Zatímco v případech netýkajících se služebního poměru lze očekávat plnění nároků pozůstalých z titulu pojistného v rámci povinného ručení, pojišťovna vedlejšího účastníka podle něj není povinna takové plnění poskytnout.7. Konečně stěžovatelé považují pro svou věc za aplikovatelný nálezsp. zn. Pl. ÚS 1/19ze dne 30. 6. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterým bylo zrušeno výše uvedené usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 11/2018, o něž obecné soudy zčásti opřely svá odůvodnění. Z něj dovozují nedostatečnou garanci nestrannosti v případě rozhodování správního orgánu a tedy i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.V. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelů9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení i vedlejšímu účastníku a vyžádal si rozhodnutí ve věci vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 20 C 245/2017.10. Nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí se vyjádřil pouze Nejvyšší soud, který povahu uplatněného nároku jako věc služebního poměru podpořil dále odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 319/2018-59 ze dne 2. 12. 2020. Je podle něj nerozhodné jak to, že samotní stěžovatelé nejsou ve služebním poměru, tak i skutečnost, že pozůstalí po druhém zemřelém policistovi z téže dopravní nehody se odčinění duševních útrap v civilním řízení domohli, neboť obecné soudy v jejich případě dospěly k jinému závěru o své pravomoci.11. Odkaz stěžovatelů na nálezsp. zn. Pl. ÚS 1/19shledal Nejvyšší správní soud pro jejich věc nepřípadným; nežádají odčinění za nezákonné rozhodnutí ředitele policejního sboru o kázeňském provinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Riziko systémové podjatosti, které plénum Ústavního soudu shledalo v tamním případě, zde nehrozí. Podle Nejvyššího soudu by přijetí výkladu naznačovaného stěžovateli představovalo nepřípustné dotváření práva nad rámec zákonné úpravy občanského soudního řádu a zákona č. 361/2003 Sb.12. Vedlejší účastník Ústavnímu soudu předestřel, jaká plnění byla stěžovatelům dosud poskytnuta; také zákon č. 361/2003 Sb. upravuje odškodnění nemajetkové újmy pozůstalých po osobě zemřelé při výkonu služby. Stěžovatelkám byly vyplaceny částky maximální výše, kterou dotčená úprava umožňovala [stěžovatelce 1) byla k 31. 7. 2020 vyplacena částka 956 744 Kč, do února 2023 bude navíc vyplácena náhrada nákladů pozůstalých na výživu ve výši cca 10 000 Kč měsíčně; stěžovatelce 3) byla vyplacena částka 706 649 Kč]. Kdyby mělo být o jejich nárocích rozhodováno podle občanského zákoníku, šlo by o dvojí rozhodnutí v téže věci.13. K otázce odškodnění pozůstalých po druhém zemřelém policistovi vedlejší účastník uvádí, že odškodněna byla pojišťovnou pouze družka ve chvíli, kdy pojišťovna nebyla obeznámena se stanoviskem vedlejšího účastníka o kompetenci k projednání sporu; matce, otci a bratrovi druhého policisty pojišťovna dosud neplnila a řízení vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 20 C 245/2017 není dosud pravomocně skončeno, neboť v jeho rámci probíhá řízení o kompetenčním sporu před zvláštním senátem, vedené pod sp. zn. Konf 7/2020.14. Závěry nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/19, dokládající údajně podjatost služebního funkcionáře při rozhodování o nárocích pozůstalých, nepovažuje vedlejší účastník za použitelné. Celý zákon č. 361/2003 Sb. je koncipován tak, že služební funkcionář je vůči příslušníkům bezpečnostních sborů ve vrchnostenském postavení a rozhoduje o jejich právech i povinnostech, a dává mu pravomoc rozhodovat v případech, kdy odpovědnost za škodu nese příslušník, i kdy ji nese bezpečnostní sbor (podobnou úpravu obsahuje i zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů). V nynější věci, na rozdíl od odkazovaného plenárního rozhodnutí, nejde o škodu vzniklou v přímé souvislosti s rozhodnutím služebního funkcionáře. Výklad naznačovaný stěžovateli by znamenal neústavnost celé koncepce rozhodování služebních funkcionářů ve věcech služebního poměru (zejména části zákona č. 361/2003 Sb. upravující náhradu škody, tedy § 98 a násl.). Mají-li mít stěžovatelé nárok na odškodnění nemateriální újmy nad rámec zákona č. 361/2003 Sb., musí o tom podle přesvědčení vedlejšího účastníka rozhodnout soudy v rámci správního soudnictví, nikoliv v občanském soudním řízení.15. Ve své replice stěžovatelé udávají jiné údaje o částkách vyplacených vedlejším účastníkem (pojišťovnou), jak jim, tak i pozůstalým druhého zemřelého policisty, a uvádějí, že jsou jim známy i jiné případy, kdy pozůstalí po zemřelém příslušníkovi bezpečnostního sboru čerpali jak náhrady podle zákona č. 361/2003 Sb., tak i odčinění duševních útrap (ve smyslu občanského zákoníku), čímž demonstrují rozdílnost praxe. Ve prospěch jejich argumentace podle stěžovatelů svědčí např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 293/2018 ze dne 28. 2. 2018 nebo jeho rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3111/2018 ze dne 19. 5. 2019.VI. Posouzení Ústavního soudu16. Po seznámení se zaslanými podáními dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná; zabývat se vyjasněním protichůdných tvrzení o částkách vyplacených na náhradě újmy všech pozůstalých z téže dopravní nehody nepovažoval za potřebné, neboť tyto okolnosti nejsou podstatné pro přezkum napadených rozhodnutí, kterými bylo pouze řečeno, že o sporném nároku mají rozhodovat správní orgány a správní soudy, nikoli civilní větev soudnictví.VI. a) Přístup Ústavního soudu k přezkumu kompetenčních otázek17. Ústavní soud vstoupil do meritorního rozhodování kompetenčních věcí mimořádně nálezemsp. zn. Pl. ÚS 1/19, a to právě s ohledem na charakter dotčené újmy, pramenící přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny (viz bod 22 nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/19). Jinak stojí jeho judikatura dlouhodobě na závěru, že nalézání hranice mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která může být nezřetelná, je věcí obecné justice (v případě sporu prostřednictvím zvláštního senátu). Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti podobné právně-teoretické spory neřeší. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí podústavního práva, nikoli otázkou základních lidských práv, ať už hmotných nebo procesních [srov. bod 26 nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/18ze dne 10. 12. 2019 (N 205/97 SbNU 195) a další rozhodnutí v něm citovaná].18. Jinými slovy, samotné rozhodnutí o povaze uplatněného nároku a kompetenci konkrétního orgánu není zásadně způsobilé zasáhnout sféru základních práv jednotlivce, neboť potřebnou ochranu (vyhovující i požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) mohou poskytovat jak soudy civilní, tak i správní; samo rozlišení soukromoprávní a veřejnoprávní povahy věci záležitostí Ústavního soudu není (srov. usnesenísp. zn. I. ÚS 1393/07ze dne 24. 2. 2009). Stěžovatelům tak - navzdory jejich přesvědčení - nebyl napadenými rozhodnutími upřen přístup k soudu, neboť v každém z možných případů kompetenčního řešení mají možnost obrátit se na soud (srov. čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny). Ve věci stěžovatelů ostatně kompetenční spor nevznikl, neboť vedlejší účastník se cítí být pravomocným k projednání nároku, zatímco civilní soudy nikoli. Proto se také stěžovatelé samotní nemohli na zvláštní senát obrátit, ač jim to § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. umožňuje.19. Jelikož byl kompetenční spor vyvolán v paralelním, skutkově úzce souvisejícím případě, vyčkal Ústavní soud výsledku řízení o něm sp. zn. Konf 7/2020. Zvláštní senát však vydal dne 14. 1. 2022 jen procesní usnesení č. j. Konf 7/2020-78, kterým byl návrh podaný nalézacím soudem i vedlejším účastníkem ve zmíněném řízení pozůstalých po druhém ze zemřelých policistů sp. zn. 20 C 245/2017 odmítnut pro nesplnění podmínek jeho projednání; k meritu věci se zvláštní senát nevyjádřil.VI. b) Aplikovatelnost nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/1920. Za dané situace zbývá Ústavnímu soudu posoudit dodržení procesních mantinelů soudního rozhodování, tj. zda dostali účastníci řízení šanci přednést svá tvrzení, zda jim byl poskytnut prostor reagovat na stanovisko protistrany či předběžný náhled soudu (byl-li vysloven) a zda jsou napadená rozhodnutí obecných soudů obhajitelná z hlediska srozumitelnosti a přesvědčivosti odůvodnění učiněných závěrů (zda jsou prosty nepřezkoumatelnosti a svévole).21. Ústavní soud se zabýval vztahem projednávané věci ke zmíněnému rozhodnutí sp. zn. Konf 11/2018, jímž se obecné soudy zčásti inspirovaly, které bylo ovšem v průběhu řízení zrušeno nálezemsp. zn. Pl. ÚS 1/19. Mohlo by se tak jevit, že důvody rozhodnutí obecných soudů pozbyly svou legitimitu. Podle Ústavního soudu tomu tak není, neboť z ústavněprávního hlediska o srovnatelné nároky nejde; z toho, že usnesení sp. zn. Konf 11/2018 bylo Ústavním soudem zrušeno v kontextu práva na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. (čl. 36 odst. 3 Listiny), neplyne, že by v něm uvedená obecná východiska zvláštního senátu nebyla aplikovatelná pro nároky týkající se újmy vzniklé při výkonu služby. Nešlo navíc o jediný důvod, o který obecné soudy svá rozhodnutí opřely.22. Specifikem nároku na odškodnění nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. je základní předpoklad jeho vzniku, kterým je pochybení orgánu při výkonu veřejné moci (vydání nezákonného rozhodnutí, nebo nesprávný úřední postup). Ze systémového hlediska je logické, že by o odčinění újmy takto vzniklé neměl rozhodovat sám chybující orgán, neboť "[v] takové situaci existuje značné riziko ovlivnění rozhodování o náhradě újmy obavou příslušného vedoucího příslušníka z možného regresu státu vůči jeho osobě či jiných důsledků shledání odpovědnosti bezpečnostního sboru za nezákonné jednání ředitele sboru" (bod 39 nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/19).23. Ve věci stěžovatelů však nejde o nárok odvozovaný od nezákonného výkonu veřejné moci; vedlejší účastník je žalován z titulu existence služebního poměru policisty, který při výkonu služby zahynul. Zatímco v prvním případě byla zejména s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny (který dává zmíněnému nároku ústavní základ) aplikace zákona č. 361/2003 Sb. namísto zákona č. 82/1998 Sb. označena za nesystémovou, v daném případě je použití zákona č. 361/2003 Sb. logické, neboť jde o újmu vzniklou v souvislosti s výkonem služby (podobně jako se v případě zaměstnance soukromého zaměstnavatele aplikují příslušná ustanovení zákoníku práce týkající se pracovního úrazu).24. Současně nejde o případ, ve kterém by zákon č. 361/2003 Sb. výslovně upravoval výluku z rozhodování ve věcech služebního poměru služebním funkcionářem (viz jeho § 77 odst. 9 ve spojení s § 7 odst. 3 občanského soudního řádu a usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 8/2020 ze dne 24. 9. 2021). Jako nejpřiléhavější se proto jeví připodobnění případu k věcem služebního poměru vojáků z povolání, jimiž se již soudní praxe zabývala (viz usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 51/2004 ze dne 4. 5. 2005, či Nejvyšším soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 319/2018).25. V této souvislosti není případný poukaz stěžovatelů, že nikdo z nich není příslušníkem bezpečnostních sborů, pro což by nemělo jít o věc služebního poměru - jejich nárok se odvíjí od osoby zemřelého a existence jeho služebního poměru. Nebýt výkonu služby, při němž dotčený policista zemřel, neobraceli by se stěžovatelé se svým nárokem na vedlejšího účastníka.26. Závěr obecných soudů se tedy nejeví nikterak nelogický ani svévolný a Ústavní soud znovu opakuje, že samotným závěrem o kompetenci správních orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v plné jurisdikci přezkoumatelná ve správním soudnictví, stěžovatelům újma nevzniká.VI. c) Předčasnost meritorních námitek27. Jaká náleží stěžovatelům náhrada vzniklé nemajetkové újmy, je věcí dalšího posouzení k tomu určených orgánů, které by měly věnovat pozornost rozdílnosti jednotlivých úprav náhrady nemajetkové újmy pozůstalých při úmrtí osoby blízké (srov. bod 36 zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 319/2018, nebo i body 17-18 napadeného usnesení nalézacího soudu).28. Stěžovatelé totiž poukazují na rozdílný přístup k odškodnění pozůstalých, jde-li o úmrtí osoby blízké související se služebním poměrem či nikoli; požadují, aby bylo se všemi osobami poškozenými protiprávním úmrtím osoby blízké zacházeno srovnatelným způsobem, a uvádějí, že jejich námitky o rozdílném zacházení nebyly dosud v řízení vypořádány (bod 6 usnesení).29. Bude nyní na orgánu příslušném podle platné právní úpravy k rozhodnutí věci, aby se nastolenými otázkami řádně zabýval. Stěžovatelům nebylo upřeno projednání vznesených otázek tím, že civilní soudy vyslovily nedostatek svojí pravomoci, a nelze na jejich straně spatřovat pochybení proto, že se jimi nezabývaly. V tomto ohledu Ústavnímu soudu nezbývá než přitakat vedlejšímu účastníku, že co do merita věci jsou námitky stěžovatelů před Ústavním soudem předčasné. Teprve nebudou-li stěžovatelé spokojeni s výsledkem řízení ve správní větvi soudnictví, mohou podat novou ústavní stížnost a nové (či případně tytéž) námitky uplatnit. Do doby skončení věci před příslušnými orgány veřejné moci ovšem Ústavní soud není s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti oprávněn do rozhodovací činnosti příslušných orgánů vstupovat.VII. Závěr30. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10013.txt |
20 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 14, U Hostavického potoka 787/37, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 370/2020 ze dne 28. 1. 2021, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. R., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává.Odůvodnění:I. Rekapitulace procesního vývoje a skutkových okolností věci1. Stěžovatel dne 13. 11. 2015 napadl vedlejšího účastníka, načež bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví ve stádiu pokusu v souběhu s přečinem výtržnictví. Předmětné trestní stíhání bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 č. j. 1 ZT 75/2017-11 ze dne 19. 6. 2017 podmíněně zastaveno; stížnost vedlejšího účastníka proti uvedenému usnesení byla zamítnuta.2. Dne 14. 5. 2018 vedlejší účastník navrhl Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") jako soudu trestnímu, aby byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi jakožto poškozenému náklady řízení vzniklé přibráním zmocněnce podle § 154 odst. 1 ve spojení s § 155 odst. 4 trestního řádu. Obvodní soud vyhodnotil předmětné podání jako civilní žalobu a věci přidělil civilní spisovou značku 16 C 146/2018; usnesením č. j. 16 C 146/2018-63 ze dne 21. 5. 2018 vedlejšího účastníka vyzval, aby obvodnímu soudu sdělil, co mínil návrhem ze dne 14. 5. 2018, aby bylo zřejmé, zda jde o žalobu podle občanského soudního řádu či o návrh ve smyslu trestního řádu. Vedlejší účastník v podání doručeném obvodnímu soudu dne 29. 5. 2018 uvedl, že podává návrh v později uvedeném smyslu a požádal, aby věc byla předložena trestnímu soudu. Dne 26. 6. 2018 vydala tehdejší předsedkyně obvodního soudu pokyn, že v dané věci jde o nárok na náhradu škody, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného. Dne 20. 8. 2018 vzal vedlejší účastník svůj původní návrh zpět a obvodní soud usnesením č. j. 16 C 146/2018-93 ze dne 20. 8. 2018 řízení zastavil.3. Vedlejší účastník následně podal dne 12. 11. 2018 žalobu, kterou se domáhal proti stěžovateli zaplacení 27 770 Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady škody, která mu (jako poškozenému) měla vzniknout vynaložením nákladů na právní zastoupení v rámci předmětného trestního řízení. Obvodní soud rozsudkem č. j. 34 C 337/2018-114 ze dne 4. 9. 2019 žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 13 Co 397/2019-143 ze dne 15. 1. 2020 potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný.4. Posledně citované rozsudky obecných soudů zrušil Ústavní soud nálezemsp. zn. I. ÚS 825/20ze dne 29. 9. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Dospěl k závěru, že poškozený v trestním řízení má právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, byť trestní stíhání obviněného bylo podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu; náhradu takových nákladů je třeba poškozenému přiznat analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu.5. Po vydání nálezu Ústavního soudu obvodní soud původní řízení vedené v civilněprávním úseku zastavil a věc postoupil trestnímu úseku. Obvodní soud (trestní úsek) následně usnesením sp. zn. 37 Nt 5890/2020 ze dne 2. 12. 2020 rozhodl tak, že je stěžovatel povinen nahradit poškozenému vedlejšímu účastníkovi náklady spojené s účastí v trestním řízení ve výši 23 414 Kč; zbývající část návrhu vedlejšího účastníka (tvrzené náklady ve výši 4 356 Kč) obvodní soud zamítl.6. Stěžovatel proti posledně citovanému rozhodnutí obvodního soudu podal stížnost, ve které především namítal, že vedlejší účastník neuplatnil svůj nárok včas. Městský soud stížnost stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením zamítl; dospěl k závěru, že v rámci analogického užití § 155 odst. 4 trestního řádu je nutné za odsuzující rozsudek považovat usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání ve spojení s usnesením o osvědčení stěžovatele ve zkušební době. Prekluzivní lhůta tedy v projednávaném případě podle městského soudu začala běžet dne 21. 5. 2019, tj. dnem nabytí právní moci usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. KZT 810/2017-20 ze dne 21. 5. 2019 o tom, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, a vedlejší účastník proto uplatnil svůj nárok včas.II. Argumentace stěžovatele7. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.8. Argumentaci stěžovatele lze shrnout následovně: Zaprvé, městský soud nerespektoval kasační závaznost nálezusp. zn. I. ÚS 825/20, ze kterého vyplývá, že právo poškozeného domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce je třeba hodnotit k době rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, nikoliv až k době rozhodnutí o tom, že se obviněný osvědčil. Lhůta jednoho roku od vydání rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uplynula dne 25. 7. 2018 (tj. nabytím právní moci výše citovaného usnesení ze dne 19. 6. 2017), právo na náhradu nákladů vedlejšího účastníka zaniklo, a návrh ze dne 12. 11. 2018 je tedy nutné považovat za opožděný.9. Zadruhé, podle stěžovatele městský soud aplikoval analogii v trestním právu procesním nepřípustným způsobem, neboť fakticky prodloužil roční prekluzivní lhůtu takřka o dva roky v důsledku toho, že aplikoval účinky odsuzujícího rozsudku ve smyslu § 155 odst. 4 trestního řádu na rozhodnutí podle § 308 trestního řádu o tom, že se obviněny´ ve zkušební době osvědčil. K nepřípustnému zásahu do práv stěžovatele přitom došlo, aniž by to odůvodnila ochrana srovnatelného práva vedlejšího účastníka.III. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili.11. Městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.12. Vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Ohledně námitky uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty se plně ztotožňuje s městským soudem, že ta počíná běžet až ode dne právní mocí rozhodnutí o tom, že se obviněný osvědčil ve zkušební době. Vedlejší účastník dále tvrdí, že se Ústavní soud v předmětném nálezu během prekluzivní lhůty vůbec nezabýval, a napadené rozhodnutí mu proto neodporuje. Alternativně vedlejší účastník uvádí, že předmětný nárok nemohl prekludovat ani z toho důvodu, že návrh na uložení povinnost stěžovateli k náhradě nákladů trestního řízení dříve uplatnil celkem třemi podáními - na dvě podání ze dne 18. 3. 2018 a dne 10. 5. 2018 obvodní soud vůbec nereagoval; třetí návrh ze dne 14. 5. 2018 vzal vedlejší účastník zpět, protože jej obvodní soud považoval za civilní žalobu. Užití analogie v trestním právu procesním v neprospěch obviněného výslovně připouští předmětný nález. Argumentaci, že by mělo být silněji chráněno vlastnické právo stěžovatele jako pachatele násilné trestní činnosti oproti vlastnickému právu poškozeného, považuje za nemravnou.13. Vedlejší účastník ve svém podání rovněž navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.14. Stěžovatel v replice (kromě již výše shrnuté argumentace) uvádí, že ani jedno z dřívějších podání vedlejšího účastníka nevedlo ke stavení prekluzivní lhůty, která se staví jedině tehdy, uplatní-li účastník řízení právo u soudu a řádně pokračuje ve věci. Případný nesprávný postup obecných soudů, který vedl vedlejšího účastníka ke zpětvzetí žaloby, nemůže být přičítán k tíži stěžovatele, ale měl by být důvodem pro náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. č. 82/1998 Sb.]. Skutečnost, že se vůči vedlejšímu účastníkovi dopustil násilné trestné činnosti, nemá pro určení počátku běhu prekluzivní lhůty žádný význam.IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem15. Ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou osobou a řádně zastoupenou advokátem a je přípustná [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti16. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.17. Stěžovatel předně namítá, že napadeným rozhodnutím městského soudu byla porušena tzv. kasační závaznost dřívějšího nálezusp. zn. I. ÚS 825/20vydaného v této věci. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Orgánům veřejné moci, včetně soudů, přitom neplyne pouze vázanost výrokem rozhodnutí Ústavního soudu, ale i jeho právním názorem vyjádřeným v odůvodnění, tedy závěry, k nimž Ústavní soud ve svém rozhodnutí dospěl [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 491/15ze dne 22. 9. 2015 (N 175/78 SbNU 605)].18. Je pravdou, že v bodech 36-37 předmětného nálezu Ústavní soud vyložil, že právo domáhat se po obviněném náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce vzniká již samotným rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání, nikoliv až ve spojitosti s rozhodnutím o tom, zda se obviněný osvědčil. Z takového závěru rovněž logicky vyplývá, že při analogické aplikaci § 155 odst. 4 trestního řádu, který stanoví, že "nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká", je třeba za analogii "odsuzujícího rozsudku" považovat samotné rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Roční lhůta v případech, ve kterých je náhrada nákladů poškozeného přiznána analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu ve smyslu nálezusp. zn. I. ÚS 825/20, skutečně začíná běžet od právní moci rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Městský soud proto nepostupoval adekvátně, počítal-li roční lhůtu vedlejšího účastníka k uplatnění jeho nároku až ode dne 21. 5. 2019, tj. ode dne nabytí právní moci výše citovaného usnesení ze dne 21. 5. 2019 o tom, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil; nerespektoval tak dílčí právní závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezusp. zn. I. ÚS 825/20v části týkající se rozhodných skutečností pro počátek běhu příslušných lhůt. Uvedené pochybení a jeho následky je však třeba zasadit do kontextu a konkrétních okolností nyní projednávané věci.19. Podstatou nálezusp. zn. I. ÚS 825/20- ve stručnosti - zejména bylo, že poškozený má právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, byť trestní stíhání obviněného bylo podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu. Ústavní soud poskytl vedlejšímu účastníkovi (tehdy jako stěžovateli) ústavněprávní ochranu jeho nároku na náhradu nákladů poškozeného, který slouží k zajištění veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení; současně vymezil (obecně) předpoklady pro uplatnění takového nároku.20. Vedlejší účastník původně uplatnil svůj nárok řádně a včas, tj. navrhoval, aby obvodní soud projednal věc jako soud trestní. Až na základě toho, že nalézací soud předmětný návrh podřadil, a přes námitky stěžovatele nadále nechal přiřazený jako návrh civilněprávní, vzal stěžovatel svůj návrh zpět a následně podal civilní žalobu (viz bod 60 nálezusp. zn. I. ÚS 825/20). Nelze následně klást k tíži vedlejšímu účastníkovi, který jednal jako bdělý účastník řízení, že v dobré víře ve správnost postupu nalézacího soudu a s ohledem na zásadu iura novit curia (soud zná právo), vzal svůj původní (řádně a včas podaný - viz též bod 61 předmětného nálezu) návrh zpět [srov. např. nálezysp. zn. II. ÚS 618/01ze dne 20. 2. 2002 (N 20/25 SbNU 153) asp. zn. IV. ÚS 2163/11ze dne 30. 5. 2013 (N 97/69 SbNU 641)] nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vodárenská akciová společnost, a. s., proti České republice ze dne 24. 2. 2004,č. stížnosti 73577/01].21. Ostatně bylo by v rozporu se smyslem nálezusp. zn. I. ÚS 825/20, aby ve věci vedlejšího účastníka Ústavní soud na jednu stranu dospěl k závěru, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebyla-li mu přiznána náhrada nákladů spojených s účastí v trestním řízení, a na druhou stranu shledal ústavně konformní, že mu náhradu nelze přiznat pouze proto, že svůj nárok uplatnil - nikoli jeho vinou - opožděně.22. Ústavní soud tak v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že ačkoli se neztotožňuje s důvody, pro které byla stížnost stěžovatele napadeným usnesením zamítnuta (viz body 19 a 20), je z jeho pohledu rozhodující výsledek řízení - tj., že vedlejšímu účastníkovi byla přiznána náhradu nákladů řízení spojených s trestním řízení vzniklých přibráním zmocněnce. Jeví se nespravedlivé - a tudíž i protiústavní - aby byla odepřena vedlejšímu účastníku možnost náhrady pouze proto, že jeho původní (správné) podání, bylo obecnými soudy mylně vyhodnoceno, což vedlo ke zrušení původních rozhodnutí Ústavním soudem. Jestliže městský soud dospěl k ústavně konformnímu výsledku, avšak při užití nesprávných východisek a argumentů, byla by další ingerence Ústavního soudu pouze formální. Ústavní soud proto uzavírá, že předmětné řízení lze vzhledem k výjimečným okolnostem jako celek považovat za ústavně konformní.23. Namítá-li stěžovatel, že vedlejší účastník může požadovat odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., lze k tomu uvést, že tato možnost nastupuje až za situace, kdy nelze nápravu zjednat cestou vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 3244/09ze dne 10. 3. 2011 (N 39/60 SbNU 463)]. Obecné soudy se proto nemohou zprostit povinnosti chránit ústavně zaručená práva jednotlivců odkázáním účastníků řízení na postup podle zákona č. 82/1998 Sb. [srov. též bod 37 nálezusp. zn. II. ÚS 216/18ze dne 2. 4. 2019 (N 48/93 SbNU 155)].VI. Závěr24. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (výrok I).25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal výjimečné okolnosti pro přiznání náhrady nákladů podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 677/07ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)], návrhu vedlejšího účastníka nevyhověl (výrok II).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10014.txt |
21 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní korporace BONCZECH s. r. o., se sídlem ve Stříteži 60, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 354/2020-23 ze dne 15. 11. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 Af 35/2020-58 ze dne 14. 10. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 1521/2020-900000-314 a č. j. 1522/2020-900000-314 ze dne 8. 1. 2020 (vzhledem k předchozím kasačním zásahům správních soudů již několikátých), kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 10. 11. 2014 a potvrzeny platební výměry ve věci doměření spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období listopad 2012 a duben 2013, celkem ve výši 15 903 Kč. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla žaloba stěžovatelky zamítnuta jako nedůvodná. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy porušily její právo na spravedlivý proces, neboť nepostupovaly v souladu se zásadami správného rozhodování a s ústavními principy. Dále v rámci rozhodování užily soudy neoprávněnou libovůli a nedostatečně odůvodnily vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Stěžejní otázkou v nyní projednávané věci je kritérium umělého zabarvení, které je rozhodné pro zařazení minerálního oleje do příslušné nomenklatury. Správní soudy uzavřely, že barva minerálních olejů musí být rozeznatelná pouhým okem, bez ohledu na laboratorní výsledky a jiná odborná stanoviska; taková konstrukce je ovšem nepřípustná, neboť tento postup dostatečně neodůvodnily, ani neodkázaly na příslušné právní normy, které takový postup upravují. Stěžovatelka dále namítá, že několikaleté omezení jejího vlastnického práva k předmětným minerálním olejům v celkové hodnotě cca 1 500 000 Kč z důvodu sporu o cca 15 000 Kč, je nepřiměřeným zásahem do jejího vlastnického práva.4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 85/06ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].6. V nyní projednávané věci jde vzhledem k předmětné částce (15 903 Kč) o tzv. bagatelní věc. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 3725/13ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Ostatně sama stěžovatelka si je toho vědoma a v této souvislosti upozorňuje, že v důsledku sporu o předmětnou částku jí bylo zabaveno zboží v hodnotě 1 500 000 Kč; navíc jde podle ní o určení nedoplatku na základě zvýšení daně o 50 haléřů za litr oleje - byl-li by tedy v identické věci předmětem pro zvýšení daně větší objem oleje, nebyla by částka bagatelní. Uvedené okolnosti ovšem podle Ústavního soudu nezbytný přesah nezakládají. Zejména stěžovatelkou tvrzená škoda není přímo předmětem přezkumu v nyní projednávané věci, kterým je pouze otázka doměření spotřební daně; současně dostatečně neodůvodnila její vztah k nynějšímu přezkumu.7. Bez ohledu na bagatelní povahu věci Ústavní soud uvádí, že stěžovatelčina argumentace představuje především polemiku s právními a skutkovými závěry správních soudů v rovině podústavního práva. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, však sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. usnesenísp. zn. IV. ÚS 22/02ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)]. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí logicky odůvodněna, srozumitelná, nevybočují ze zákonného rámce ani nejsou svévolná.8. Správní soudy přesvědčivě vyložily, že základním východiskem pro posouzení barvy minerálního oleje, je vizuální posouzení pouhým okem, což se v předmětném daňovém řízení stalo, a bylo na stěžovatelce, aby umělé barvení minerálního oleje prokázala (viz bod 30 napadeného rozsudku NSS). Správní soudy následně dospěly k závěru, že stěžovatelka nesplnila svoji povinnost obarvit odebraný olej tak, aby byl vizuálně odlišný od přírodní barvy minerálních olejů a mohl být zařazen do příslušné položky nepodléhající povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň podle § 45 odst. 3 písm. d) a odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném znění. V takovém závěru nezjistil Ústavní soud ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Je úkolem především Nejvyššího správního soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat výklad a aplikaci správního práva.9. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10015.txt |
22 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Sáry, zastoupeného Mgr. Dobroslavou Pezlarovou, advokátkou se sídlem v Horní Cerekvi, Havlíčkova 159, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 182/2020-30 ze dne 2. 12. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 33 A 48/2018-72 ze dne 21. 4. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1882/57, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, sp. zn. SZ-MMJ/OD/21802/2017/14 ze dne 4. 4. 2018 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání v rozhodnutí blíže specifikovaného přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni vydání uvedeného rozhodnutí, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí o přestupku podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") č. j. KUJI 32344/2014 ze dne 21. 6. 2018 zamítnuto. Následně Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I); současně uložil krajskému úřadu povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II). Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jíž Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") odmítl napadeným usnesením jako nepřípustnou, protože ji podal účastník, který byl v předcházejícím řízení o žalobě před krajským soudem procesně úspěšný.2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud krajskému úřadu uložil povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvádí tři okruhy stížnostních námitek, jejichž podstatu lze shrnout následovně: Zaprvé, jeho kasační stížnost byla odmítnuta, ačkoli pro to nebyly splněny podmínky; nelze tvrdit, že stěžovatel byl se správní žalobou úspěšný, potvrdil-li krajský soud rozhodnutí správních orgánů o vině a rozhodnutí krajského úřadu zrušil jen pro nepřezkoumatelné odůvodnění ohledně výše pokuty, které vůbec nenamítal. Procesní úspěšnost stěžovatele byla v jeho věci vyložena rozdílně, neboť mu krajský soud nepřiznal všechny požadované náklady řízení, protože úspěšný nebyl, zatímco NSS odmítl kasační stížnost, protože úspěšný byl. Zadruhé, krajský soud rozhodl, aniž by nařídil jednání, čímž neumožnil stěžovateli u soudu vysvětlit nebo doplnit námitky uplatněné písemně v žalobě, ani se vyjádřit k předloženým důkazům. Zatřetí, důkazy uložené ve spise jsou v extrémním nesouladu s rozhodnutím správních orgánů a závěry krajského soudu; soudy a správní orgány porušily zásadu materiální pravdy a nedostatečně zjistily skutkový stav, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti.4. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.5. V části proti napadenému usnesení NSS je ústavní stížnost přípustná. Uvedeným rozhodnutím byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta jako nepřípustná podle § 104 odst. 2 s. ř. s., neboť směřovala pouze proti důvodům rozhodnutí krajského soudu (který správní žalobě stěžovatele vyhověl) a ve zbytku se týkala výroku o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení následoval závěr vyplývající z usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Afs 91/2012-41 ze dne 1. 7. 2015, podle něhož je kasační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti, které tyto závěry zpochybňují, jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesenísp. zn. II. ÚS 2875/15ze dne 20. 10. 2015; usnesenísp. zn. III. ÚS 1345/17ze dne 18. 7. 2017 nebo usnesenísp. zn. II. ÚS 503/19ze dne 26. 3. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); ani v nyní projednávané věci nemá důvod se od tohoto závěru odchylovat. Námitky stěžovatele, že byl v řízení u krajského soudu úspěšný pouze částečně, nejsou důvodné s ohledem na skutečnost, že v jeho případě bylo vyhověno jeho návrhu ve věci samé, a tudíž byl z pohledu posuzování přípustnosti kasační stížnosti procesně úspěšný. Jeho ústavní stížnost je proto v části směřující proti napadenému usnesení NSS zjevně neopodstatněná.6. Stěžovatel dále napadá rozsudek krajského soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí krajského úřadu. Rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom vychází z toho, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek obstojí v ústavněprávní rovině. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat pouze o "konečných" pravomocných rozhodnutích. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 1743/20ze dne 25. 8. 2020 nebo usnesenísp. zn. II. ÚS 994/20ze dne 8. 9. 2020).7. Procesním důsledkem napadeného rozsudku krajského soudu je, že věc se vrací zpět krajskému úřadu, který o ní bude znovu rozhodovat; lze proto uzavřít, že jím řízení skončeno nebylo. Stěžovatel brojí proti závěrům krajského soudu a správních orgánů ve věci samé; uvedené námitky přitom může uplatnit v navazujícím řízení u krajského úřadu, případně u správních soudů. Z těchto důvodů nelze považovat napadený rozsudek krajského soudu za pravomocné rozhodnutí podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (obdobně srov. usnesenísp. zn. II. ÚS 444/21ze dne 29. 3. 2021 nebo usnesenísp. zn. IV. ÚS 2366/21ze dne 9. 9. 2021).8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Vzhledem k výsledku řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení (srov. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10016.txt |
End of preview. Expand
in Dataset Viewer.
Czech Constitutional Court Decisions Dataset
This dataset contains decisions from the Constitutional Court of the Czech Republic scraped from NALUS, the official database of Constitutional Court decisions.
Data Usage
This dataset can be utilized for:
- Training language models on legal texts
- Creating synthetic legal datasets
- Building vector databases for Retrieval Augmented Generation (RAG)
- Legal text analysis and research
- NLP tasks focused on Czech legal domain
Legal Status
The dataset contains publicly available court decisions without any creative license restrictions. The Constitutional Court decisions are official documents and as such are not subject to copyright protection.
- Downloads last month
- 22