Datasets:

roslein

/

CZE_constitutional_court_decisions

like 0

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, sídlem Sadová 3887/15, Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 30 Cdo 2143/2021-436, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Pavla Adamce a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.2. Stěžovatel podal jako vedlejší účastník v řízení před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"), vedeném pod sp. zn. 25 Co 368/2020, na straně vedlejší účastnice (v procesním postavení žalované) dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 1. 4. 2021 č. j. 25 Co 368/2020-416. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání odmítl, neboť podle jeho ustálené judikatury není vedlejší účastník k dovolání ve věci samé oprávněn.II.Argumentace stěžovatele3. Stěžovatel namítá, že sám Nejvyšší soud ve svých pozdějších rozhodnutích argument e silentio legis pomíjí a kloní se k posuzování oprávněnosti vedlejšího účastníka podat dovolání podle okolností daného řízení, k čemuž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 27 Cdo 2616/2019. Stěžovatel se domnívá, že by ochrana práv vedlejšího účastníka z hlediska oprávněnosti podat dovolání ve věci samé, měla být postavena na posuzování účelu, jaký vedlejší účastník svou účastí v řízení sleduje. Tedy především jeho právním zájmem na výsledku sporu. Ve výše stěžovatelem zmíněném usnesení Nejvyšší soud uvedl: "Pojem ,právní zájem' na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován. Zákonodárce tak ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, aby podle konkrétních okolností projednávané věci sám posoudil, zda takový zájem je dán či nikoli. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje. Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství jím podporované strany. [...] Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů."4. O takové postavení stěžovatele v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, ve kterém podal dovolání proti rozhodnutí městského soudu ve věci samé, údajně šlo; obzvláště za situace, v níž městský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch vedlejší účastnice (žalované), což by mohlo mít za následek její uplatnění regresního nároku vůči stěžovateli, jenž by při postupu městského soudu a Nejvyššího soudu, pozbyl práva na obranu a na uplatnění všech námitek, které by v případném následném regresním řízení mohl uplatnit.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím takového orgánu porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se Ústavní soud musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Ústavní soud nepřehlédl, že ačkoli to stěžovatel výslovně nezmiňuje, je odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu kusé a jeho argumentace zcela spočívá v příkladmém odkazu na usnesení tohoto soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003. Na druhou stranu byly v tomto i dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu i Ústavního soudu shrnuty základní podmínky připuštění vedlejšího účastenství v civilním soudním řízení. Postačuje tak poukázat na stěžovatelem citovanou pasáž z usnesení Nejvyššího soudu, uvedenou výše v bodu 3, kterou obdobně vyjádřil i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 8. 12. 2004sp. zn. I. ÚS 553/03(N 187/35 SbNU 455). Stěžovatel však pro sebe z nastíněného soudního výkladu zákona dovozuje odlišné důsledky než městský soud a Nejvyšší soud. Stěžovatelova argumentace je postavena jednak na odkazu na podle něj odlišné rozhodnutí Nejvyššího soudu, než kterým se v napadeném rozhodnutí řídil, jednak na jeho údajně nepopiratelném zájmu na výsledku řízení.9. Za prvé ze stěžovatelem citovaného usnesení neplyne, že by byl vedlejší účastník k dovolání ve věci samé bez dalšího oprávněn. Plyne z něj toliko, že je tuto oprávněnost nutno posoudit v každém jednotlivém případě s ohledem na konstantní a ústavně souladný výklad zákona. Nadto ve stěžovatelem citovaném usnesení Nejvyšší soud posuzoval případ dovolání účastníka řízení, který rozporoval mimo jiné nepřipuštění vstupu vedlejšího účastníka do řízení; nešlo tedy o dovolání vedlejšího účastníka samotného. Citovaná procesní újma se vztahovala právě k dovolateli jako účastníku předchozích řízení, nikoli k vedlejšímu účastníkovi.10. Za druhé lze přisvědčit obecným soudům, že v intencích mimo jiné výkladu podaného Ústavním soudem ve výše odkazovaném nálezu nebyl zájem stěžovatele na výsledku řízení takový, aby odůvodnil oprávněnost jeho dovolání ve věci samé. Stěžovatel totiž tuto oprávněnost zjevně staví na předpokládaném průběhu událostí navazujících na pro vedlejší účastnici neúspěšné soudní řízení. Právě v duchu judikaturních předpokladů připuštění vedlejšího účastenství se však právní postavení stěžovatele samo o sobě nemění, mění se toliko jeho hypotetická pozice ve vztahu k vedlejší účastnici za předpokladu, že ta bude postupovat tak, jak se stěžovatel domýšlí. Posouzení věci Nejvyšším soudem proto není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť přesně následovalo zákonem sledovaný účel, na nějž stěžovatel nahlíží odlišně. Namítá-li stěžovatel, že kvůli odmítnutí dovolání nebude schopen v naříkaném řízení uplatnit své námitky, je to toliko důsledkem absence jeho objektivního právního zájmu na výsledku řízení. Změní-li se stěžovatelovo postavení na základě následných právních jednání vedlejší účastnice, nic mu nebrání uplatnit své námitky v novém řízení, v němž se proti jejím předpokládaným krokům může bránit. Z těchto důvodů stěžovateli nebyla upřena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a na přístup k soudu.11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10088.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem, sídlem Libušina 49/3, Praha 2 - Vyšehrad, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2021 č. j. 101 Co 163/2021-657 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. března 2021 č. j. 25 Nc 4/2020-484, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a M. R. a nezletilých L. R. a T. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí jejich rozpor s čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů do střídavé péče stěžovatele (otce) a vedlejší účastnice (matky) tak, že v každém lichém týdnu v roce budou v péči stěžovatele a v každém sudém týdnu v roce v péči vedlejší účastnice; dále byly stanoveny podmínky předávání nezletilých a odlišný rytmus péče v průběhu letních prázdnin (I. výrok). Stěžovateli byla uložena povinnost počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku na dobu před rozvodem a následně i počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství rodičů na dobu po rozvodu přispívat na výživu prvního nezletilého částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu druhého nezletilého částkou 4 000 Kč měsíčně, se splatností vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám vedlejší účastnice (II. výrok). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost přispívat na výživu prvního nezletilého částkou 2 500 Kč měsíčně a na výživu druhého nezletilého částkou 1 500 Kč měsíčně, se splatností vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám stěžovatele (III. výrok). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (IV. výrok).3. K odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice proti II. a III. výroku rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že jej v II. výroku změnil pouze tak, že výživné se stanovuje s účinností od 1. 12. 2019 nadále a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů a je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky; ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu v tomto výroku potvrdil (I. výrok). Vyměřil nedoplatek stěžovatele na výživném za dobu od 1. 12. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 110 000 Kč pro prvního nezletilého a ve výši 88 000 Kč pro druhého nezletilého a stanovil jeho podmínky jeho splatnosti (II. výrok). Rozsudek okresního soudu v napadeném III. výroku změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna s účinností od 1. 12. 2019 nadále a s účinností od nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu prvního nezletilého částkou 1 500 Kč měsíčně a na výživu druhého nezletilého částkou 1 000 Kč měsíčně se splatností vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatele (III. výrok). Krajský soud dále vyměřil nedoplatek vedlejší účastnice na výživném za dobu od 1. 12. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 33 000 Kč pro prvního nezletilého a ve výši 22 000 Kč pro druhého nezletilého a stanovil podmínky jeho splatnosti (IV. výrok). O nákladech řízení před soudy obou stupňů krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (V. výrok).II.Argumentace stěžovatele4. Soudy dle stěžovatele rezignovaly na jakákoliv pravidla pro určování jeho příjmu, když vycházely z jeho příjmových poměrů v roce 2014. Stěžovatel však doložil, že v současnosti již není schopen příjmů v dřívější výši dosahovat, k čemuž předložil celou řadu důkazů; těmi se však soudy nezabývaly a nijak se s nimi nevypořádaly, což vedlo k tomu, že výdělkové možnosti stěžovatele byly určeny zcela neadekvátně. Stěžovatel rozporuje dílčí závěry soudů, za absurdní označuje jejich tvrzení, že by měl být schopen provozovat truhlářskou činnost ve své dílně nad rámec svého hlavního pracovního poměru (všeobecný technický pracovník u obchodní společnosti A) či že je nebo může být i nadále činný v obchodní společnosti B, která vykazuje dlouhodobě ztráty. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že ačkoliv krajský soud neshledal důvody pro snížení výživného u stěžovatele, vedlejší účastnici její vyživovací povinnost snížil, aniž toto rozhodnutí dostatečně vysvětlil. V řízení před krajským soudem pak došlo též k ohrožení, ne-li k porušení práva na nezávislého a nestranného soudce, když "z objektivního hlediska byl v [tomto] řízení... zjevný nepřátelský vztah vůči stěžovateli." K tomu stěžovatel odkazuje na věc vedenou pod sp. zn. St 61/2021, týkající se jeho stížnosti adresované předsedovi odvolacího soudu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ačkoliv stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí v celém jejich rozsahu, stížnostní námitky směřují výhradně proti těm výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti rodičů přispívat na výživu nezletilých.7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.8. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o rozhodnutí, jehož právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, které je založeno na libovůli, resp. které jinak popírá právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2014sp. zn. IV. ÚS 2468/14, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).9. S ohledem na nastíněné meze přezkumu rozhodnutí v rodinných věcech Ústavní soud konstatuje, že soudy se i přes stěžovatelův nesouhlas nedopustily pochybení, které by mohlo založit opodstatněnost ústavní stížnosti.10. K výhradám stěžovatele směřujícím proti způsobu, jakým bylo rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti k nezletilým vedlejším účastníkům, nutno konstatovat, že ponechávají zcela stranou některá zásadní zjištění, jimiž soudy odůvodnily svůj závěr o schopnosti stěžovatele platit výživné ve stanovených částkách. Okresní soud konstatoval, že nebylo možno uvěřit stěžovatelovu tvrzení o výši jeho průměrného čistého příjmu, udávaného ve výši zhruba 14 000 Kč, neboť to nebylo věrohodné jednak s ohledem na jeho výdaje (jak na jeho vlastní potřeby, tak ve prospěch nezletilých, tj. na jejich záliby, dary atp.), jednak s ohledem na skutečnost, že potvrzení o výši jeho příjmů jsou vystavována obchodní společností B, v níž je však jediným společníkem a jednatelem právě stěžovatel (viz blíže bod 34 odůvodnění rozsudku okresního soudu). K tomu krajský soud doplnil, že z výpisů z účtu stěžovatele a účtu jmenované obchodní společnosti jakožto jeho zaměstnavatele vyplývá, že stěžovatel nerozlišuje platby do podnikání a platby na úhradu svých potřeb, když jsou mu kupříkladu na jeho běžný účet zasílány platby týkající se jeho podnikatelské činnosti, avšak pouze některé jsou převáděny na účet obchodní společnosti, naopak na účet obchodní společnosti byly za rok 2018 vloženy prostředky v celkové výši 750 000 Kč s označením "půjčka máma", další finanční dary od jeho matky mu jsou pak poskytovány i na jeho osobní účet. Krajský soud dále zjistil, že ačkoliv stěžovatel deklaroval jako svůj jediný příjem platby od obchodní společnosti B, ne všechny platby od této společnosti přicházející na stěžovatelův účet odpovídaly jeho tvrzeným příjmům, když je několikanásobně převyšovaly, v jiných měsících naopak mzda stěžovatele nebyla na jeho účet vůbec připsána. Tato konkrétní zjištění, jež (spolu s dalšími zjištěními) soudy vedla k závěru, že stěžovatel je schopen dosahovat vyššího než pouze jím tvrzeného příjmu, stěžovatel ve své argumentaci ponechává stranou a jejich správnost de facto nerozporuje.11. Rovněž nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že krajský soud snížil vyživovací povinnost vedlejší účastnice, aniž tento svůj postup vysvětlil. Ústavní soud stěžovatele odkazuje na bod 48 odůvodnění rozsudku krajského soudu, z něhož se podává, že důvody, které soud vedly k závěru, že je u vedlejší účastnice namístě přistoupit ke snížení její vyživovací povinnosti, spočívaly ve zjištění, že je to převážně ona, kdo hradí běžné potřeby nezletilých, jako jsou obědy, školní pomůcky, kurzy, dentální hygiena atp. Krajský soud přitom nijak nepochybil, promítl-li tyto skutečnosti do rozhodnutí o konkrétní výši vyživovací povinnosti této účastnice.12. Opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá ani námitka poukazující na nepřátelský vztah (patrně) ve věci rozhodujících soudců krajského soudu. Stěžovatel podal dle svých slov v souvislosti s uvedeným stížnost adresovanou předsedovi krajského soudu; měl-li však i přesto zato, že konkrétní soudce či soudci nejsou schopni v jeho věci rozhodnout nestranně, nebo o takové schopnosti alespoň vzbuzují pochybnosti (jak ve své argumentaci stěžovatel naznačuje), mohl za splnění zákonných podmínek využít postup podle § 15a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a vznést námitku jejich podjatosti. Bez ohledu na uvedené má nicméně Ústavní soud za to, že na danou výtku je nutno s ohledem na její obecnost nahlížet nanejvýš jako na prostředek, jímž se stěžovatel rozhodl zdůraznit svou nespokojenost s rozhodnutím krajského soudu.13. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Josef Fiala, v. r.předseda senátu

decision_10089.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele O. F., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Fialou, advokátem, sídlem Otýlie Beníškové, 1664/14, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 116/2024-290 ze dne 30. dubna 2024 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 5 PP 45/2023-272 ze dne 13. března 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Okresní soud Plzeň-město ("soud prvního stupně") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudky Okresního soudu Frýdek-Místek ("okresní soud") č. j. 4 T 168/2020-1167 ze dne 27. října 2022 a č. j. 4 T 86/2020-226 ze dne 14. září 2023. Krajský soud v Plzni ("stížnostní soud") v neveřejném zasedání zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou.2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina").3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že řízení o jeho žádosti trvalo více než rok, soud prvního stupně čtyřikrát žádost zamítl a stížnostní soud věc třikrát vrátil k novému projednání. Stěžovatel poukazuje na vzdálenost výkonu trestu od bydliště a z toho plynoucí nedostatek kontaktu s rodinou, dále na snahu o polepšení se a spolupráci s terapeutickým centrem, které mu pomáhá zvládat zkratkovité jednání. Přes doporučení a přísliby práce soud prvního stupně nevyhověl jeho žádosti, zejména s ohledem na stěžovatelovu kriminální minulost, takovou praxi však zapovídají nálezy Ústavního soudu [napříkladsp. zn. II. ÚS 482/18ze dne 28. listopadu 2018 (N 195/91 SbNU 411) čisp. zn. II. ÚS 1945/20ze dne 29. ledna 2021 (N 19/104 SbNU 183)]. Stížnostní soud měl své rozhodnutí opřít především o nedostatečné placení náhrady škody poškozenému (po 150 Kč), což je ale při insolvenci stěžovatele ve výkonu trestu podstatná část jeho kapesného. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že napadená usnesení nebyla dostatečně odůvodněna a poukazuje na povinnost soudů odůvodnit rozhodnutí logicky, přesvědčivě, bez mechanického a formalistického hodnocení trestní minulosti. Stěžovatel hradil způsobenou škodu složenkou na adresu poškozeného, platby mu ale byly vráceny s tím, že adresát není znám. Poškozený se odstěhoval a ani okresní soud nezná jeho adresu; takový stav však nelze přičítat k tíži stěžovateli. Poukázal též na insolvenční řízení, z něhož plynou jeho objektivní platební schopnosti.4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.5. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoli dalším stupněm v soustavě obecných soudů, nezabývá se porušením běžných práv fyzických osob, nejde-li současně o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud zasáhne pouze při nejzávažnějších pochybeních, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo svévolné.6. Ústavní soud vyžádal rozsudky okresního soudu a předchozí usnesení o stěžovatelově žádosti, z nichž se podává, že soud prvního stupně se v prvním zamítavém usnesení ze dne 19. července 2023 (č. l. 115) řádně nevypořádal s argumenty stěžovatele, a proto je stížnostní soud usnesením č. j. 8 To 173/2023-128 ze dne 22. srpna 2023 zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí. Podruhé rozhodl soud prvního stupně usnesením č. j. 5 PP 45/2023-204 dne 8. listopadu 2023, které stížnostní soud zrušil usnesením č. j. 8 To 264/2023-227 ze dne 19. prosince 2023, zejména vzhledem k nepřihlédnutí k rozsudku okresního soudu č. j. 4 T 86/2020-226 ze dne 14. září 2023, který nabyl právní moci dne 14. listopadu 2023. Tímto rozsudkem byl stěžovateli uložen souhrnný trest při současném zrušení výroků o trestech z rozsudků okresního soudu sp. zn. 4 T 102/2020 ze dne 4. září 2020, sp. zn. 4 T 19/2020 ze dne 16. prosince 2020 a sp. zn. 4 T 168/2020 ze dne 27. října 2022 (č. l. 215-219). Teprve po zohlednění rozsudku okresního soudu byla vydána napadená usnesení.7. Délka řízení o stěžovatelově žádosti je ovlivněna jak opakovaným vrácením věci soudu prvního stupně i vynesením dalšího odsuzujícího rozsudku, ukládajícího stěžovateli souhrnný trest a povinnost nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu. V napadených usneseních se obecné soudy námitkami stěžovatele zabývaly a v přiměřené míře na ně reagovaly. Podle stížnostního soudu stěžovatel doposud neprokázal polepšení se a nelze očekávat, že povede řádný život.8. Ústavní soud opakovaně judikoval, že nenárokové žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vyhovět u osob, které prokázaly polepšení a od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života. Možnost podmíněného propuštění má odsouzeného motivovat, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Obecný soud musí prověřit splnění předvídaných okolností, přičemž zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy [viz nálezsp. zn. III. ÚS 1735/10ze dne 12. května 2011 (N 90/61 SbNU 405)]. Podmíněně propustit mohou obecné soudy odsouzené jen v případech, kdy již byl splněn předpokládaný účel trestu; výklad rozhodných podmínek, je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Základní práva by byla porušena, jestliže by závěry soudu neobstály vůbec, zatímco možnost jiného hodnocení určujících hledisek není sama o sobě rozhodná [viz např. usnesenísp. zn. III. ÚS 208/12ze dne 23. února 2012 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz)].9. Podle obecných soudů nebyly naplněny všechny podmínky pro vyhovění žádosti, v čemž nelze spatřovat porušení základních práv. Je úkolem obecného soudu, aby se důkladně a zákonem stanoveným způsobem věcí zabýval - nejde o "automatický algoritmus", podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky muselo vést k rozhodnutí o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.10. Stěžovateli byl uložen trest s přihlédnutím ke všem okolnostem trestního řízení, ve výši stanovené zákonem, s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu (čl. 39 Listiny), a jeho podmíněné "zkrácení" je zásluhovou výjimkou. Vyhodnocení provedených důkazů způsobem, který nenaplňuje očekávání stěžovatele, neznamená porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť to poskytuje "jen" záruku řízení podle předem zákonem stanovených pravidel, nikoli výsledek odpovídající očekávání stěžovatele ani jistotu, že jím předložené návrhy budou bezvýhradně akceptovány a bude jim kladen význam, jaký očekává.11. Nesouhlas stěžovatele s napadenými usneseními je možná pochopitelný, neznamená ale bez dalšího porušení jeho základních práv; nejde ani o projev libovůle obecných soudů, které posoudily splnění zákonných podmínek a své úvahy odpovídajícím způsobem odůvodnily. Stěžovatelem užitá argumentace je jen opakováním námitek a polemikou se závěry soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Obecné soudy v projednávané věci srozumitelně vyjádřily důvody, které v nich vzbuzují důvodné pochybnosti o proměně osobnosti stěžovatele, která dává pozitivní prognózu budoucího chování, nepřihlížely jen k jeho trestní minulosti, ale i k jejímu dopadu na stěžovatelovo aktuální chování a postoje, takže nejde o namítané dvojí přičítání (čl. 40 odst. 5 Listiny).12. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu

decision_1009.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OREA - INVEST s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 33 Cdo 2423/2021-235, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2020, č. j. 11 Co 65/2020-204, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, č. j. 24 C 175/2016-69, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2019, č. j. 24 C 175/2016-170, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se vůči S. Smolovi domáhala zaplacení částky ve výši 119 945 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.).3. Poté, co stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku včasné odvolání, byla usnesením okresního soudu ze dne 19. 5. 2017, č. j. 24 C 175/2016-83, vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 5 997,50 Kč do sedmi dnů od doručení tohoto usnesení. Protože však ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila, okresní soud usnesením ze dne 6. 6. 2017, č. j. 24 C 175/2016-84, řízení o odvolání zastavil.4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") toto rozhodnutí usnesením ze dne 20. 9. 2019, č. j. 11 Co 160/2019-164, potvrdil.5. Učinil tak poté, kdy okresní soud usnesením ze dne 19. 6. 2017, č. j. 24 C 175/2016-93, stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků, které krajský soud usnesením ze dne 28. 2. 2018, č. j. 11 Co 251/2017-123, rovněž potvrdil, a poté, kdy řízení o opětovné žádosti stěžovatelky o přiznání osvobození od soudních poplatků okresní soud usnesením ze dne 5. 3. 2019, č. j. 24 C 175/2016-150, zastavil pro překážku věci rozhodnuté, přičemž krajský soud toto usnesení potvrdil usnesením ze dne 29. 8. 2019, č. j. 11 Co 161/2019-162.6. Dovolání, které stěžovatelka podala proti shora uvedenému usnesení krajského soudu ze dne 20. 9. 2019, č. j. 11 Co 160/2019-164, Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 33 Cdo 1103/2020-198, odmítl.7. Proti těmto rozhodnutím okresního soudu (ze dne 6. 6. 2017), krajského soudu (ze dne 20. 9. 2019) a Nejvyššího soudu (ze dne 26. 5. 2020) brojila stěžovatelka ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021,sp. zn. III. ÚS 2414/20.8. Z obsahu ústavní stížnosti se dále podává, že usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 24 C 175/2016-170, okresní soud ve smyslu ustanovení § 164 o. s. ř. opravil v nákladovém výroku (výrok II.) rozsudku ze dne 20. 4. 2017, č. j. 24 C 175/2019-69, nesprávné označení místa plnění nákladů řízení.9. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2020, č. j. 11 Co 40/2020-193, toto opravné usnesení potvrdil.10. K odvolání stěžovatelky směřujícímu proti ústavní stížností napadenému rozsudku okresního soudu (ve znění opravného usnesení) ve věci rozhodoval krajský soud, který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zastavil odvolací řízení pro překážku věci rozhodnuté. Krajský soud uvedl, že o odvolání stěžovatelky již bylo rozhodnuto tak, že odvolací řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (výrok I.). Krajský soud současně k odvolání stěžovatelky potvrdil nákladový výrok II. rozsudku okresního soudu, neboť ve vztahu k němu vzhledem ke shora citovanému opravnému usnesení začala běžet nová odvolací lhůta (výrok II.).11. Řízení o dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zastaveno, a to v částech směřujících proti opravnému usnesení okresního soudu (výrok I.) a v záhlaví citovanému rozsudku tohoto soudu (výrok II.). Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení krajského soudu pak bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné (výrok III.).12. Nejvyšší soud přitom stěžovatelce vysvětlil, že v posuzovaném případě krajský soud zastavil řízení o jejím odvolání proti výroku rozsudku, jímž okresní rozhodl o věci samé, neboť dospěl k závěru, že v rozhodnutí mu brání překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 917/98, současně připomněl, že opravným usnesením okresní soud opravil výlučně výrok rozsudku ze dne 20. 4. 2017, jímž rozhodl o nákladech řízení účastníků; výrok, jímž rozhodl o věci samé, opravován podle § 164 o. s. ř. nebyl, resp. k žádné jeho obsahové změně nedošlo a nemohla tudíž proti němu znovu začít běžet lhůta k odvolání ve smyslu § 204 odst. 1 věty první o. s. ř.13. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem uvádí obdobné námitky jako v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž akcentuje, že ačkoli smlouvou postoupila pohledávku, která byla předmětem původního řízení, obecné soudy nevyhověly jejímu návrhu na procesní záměnu na straně žalobce. Má za to, že obecné soudy měly tomuto vyhovět, k úhradě soudního poplatku za odvolání měl být vyzván postupník (nový věřitel pohledávky) a aktivní legitimace měla být řešena až v rámci rozhodování o věci samé v odvolacím řízení. Pokud tak obecné soudy neučinily, zasáhly dle názoru stěžovatelky do jejího práva na spravedlivý proces.14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.15. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv.16. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatelka brojí proti tomu, jak obecné soudy interpretovaly podústavní (procesní) právo a skutkové okolnosti jejího případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 177/01ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, kdy na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě zjevně nestalo.17. Jak totiž plyne již ze shora provedené rekapitulace, nyní posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Toliko stručně lze proto uvést, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že prakticky identickými námitkami stěžovatelky se obecné soudy zabývaly již dříve (srov. bod 6 tohoto usnesení), přičemž ústavní stížnost směřující proti těmto předchozím rozhodnutím byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2020,sp. zn. III. ÚS 2414/20).18. Ústavní soud se ztotožňuje rovněž se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka jen využila existence shora citovaného opravného usnesení k tomu, aby docílila věcného projednání svého odvolání proti výroku o věci samé rozsudku okresního soudu. Pro takový postup však obecné soudy neshledaly procesní prostor, na čemž zdejší soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora zdůrazněnému postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - cokoliv přehodnocovat.19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10090.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Fišera, zastoupeného Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem se sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 27 Cdo 594/2021-326, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 70 Co 281/2020-250, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 6. 2020, č. j. 21 C 37/2016-221, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, č. j. 27 Cdo 1319/2018-195, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") citovaným rozsudkem vydaným v řízení o ručení člena statutárního orgánu rozhodl, že stěžovatel, jako žalovaný, ručí za splnění povinností společnosti VOREN - KD s. r. o. v likvidaci vůči společnosti Moneta Money Bank, a. s. (dále jen "žalobkyně") (výrok I.).4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.).5. Jednalo se přitom v pořadí již o druhá rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť rozsudek městského soudu ze dne 3. 8. 2017, č. j. 70 Co 203/2017-156, kterým městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 20. 3. 2017, č. j. 21 C 37/2016-117, jímž obvodní soud žalobu zamítl, k dovolání žalobkyně zrušil Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem, přičemž věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.6. Dovolání stěžovatele směřující proti (v pořadí druhému a ústavní stížností napadenému) rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné.7. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně uvádí, že obecné soudy postupovaly svévolně a v rozporu se zákonem, přičemž současně namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Konkrétně pak obecným soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou hrozícího úpadku, resp. jeho ne/existencí v předmětné době, když posuzovaly pouze finanční situaci společnosti, což ovšem stěžovatel považuje s ohledem na zákonnou úpravu za nedostačující. Je tudíž toho názoru, že se obecné soudy "neřídily zákonem, neboť nerespektovaly podmínky, jejichž splnění zákon požaduje, aby mohla být norma § 68 [zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "zákon o obchodních korporacích")] aplikována." Stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy se přes jeho opakovaná upozornění nezabývaly splněním podmínek § 68 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Zmiňuje, že za tímto účelem navrhl městskému soudu provedení řady důkazů, na což však - jak uvádí - tento soud nereagoval.8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv.10. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace, nyní posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr, a to mj. proto, že jsou v ní uplatněny pouze námitky, které byly prezentovány již v průběhu předchozího řízení. Stěžovatel tedy brojí pouze proti tomu, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo (zde konkrétně ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích) a skutkové okolnosti jeho případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 177/01ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, kdy na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.11. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup obvodního soudu a městského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezysp. zn. I. ÚS 4/04ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebosp. zn. I. ÚS 553/05ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.12. Obecné soudy totiž při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jejich rozhodnutí tak dle Ústavního soudu nejsou projevem nepřípustné a stěžovatelem namítané svévole, nýbrž představují výraz nezávislého výkonu soudnictví, do nějž zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.13. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že v nyní posuzovaném případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích, nespatřuje v tom Ústavní soud nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.14. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí postačí vytknout, že stěžovatel jako jednatel společnosti EUROPOL PRAGUE, s. r. o. (dále jen "postupitelka"), resp. jako jednatel a likvidátor společnosti VOREN - KD, s. r. o., v likvidaci (dále jen "postupnice") uzavřel smlouvu o postoupení dubiózní (tj. soudně již zamítnuté) pohledávky postupitelky vůči žalobkyni. Stěžovatel tuto smlouvu podepsal za obě smluvní strany, ačkoliv si byl vědom, že postupnice již v době uzavření smlouvy neprovozovala žádnou soustavnou výdělečnou činnost a neměla žádný majetek. Výsledkem činnosti stěžovatele tak bylo zatížení postupnice závazkem k úhradě nákladů řízení, jehož předmětem byla právě zmíněná dubiózní pohledávka vůči žalobkyni. Tento závazek byl důvodem pro podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, v němž bylo následně rozhodnuto o úpadku postupnice (srov. zejména rozsudek městského soudu, bod 11).15. Ústavní soud se s ohledem na uvedené skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu ztotožňuje se závěry obecných soudů, že zde byly splněny podmínky předvídané ustanovením § 68 zákona o obchodních korporacích pro ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace v případě jejího úpadku, neboť obecné soudy rozhodly o úpadku postupnice a současně prokázaly, že stěžovatel coby statutární orgán obchodní korporace (postupnice) věděl nebo měl a mohl vědět, že je tato obchodní korporace v hrozícím úpadku, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné. S odkazem na odbornou literaturu lze doplnit, že za hrozící úpadek lze považovat i situaci, kdy je již korporace předlužena, popřípadě je v platební neschopnosti, která se nadále prohlubuje, což bylo - jak plyne ze shora řečeného - v nyní posuzovaném případě dáno (srov. Lasák, J. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014).16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10091.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vasyla Dzhygrynyuka, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 – Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2021 č. j. 10 Azs 253/2021-51, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2021 č. j. 6 A 117/2019-85, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 27. června 2019 č. j. MV-75053-4/SO-2019a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. května 2019 č. j. OAM-29400-135/TP-2012, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních a správních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 3. 5. 2019 č. j. OAM-29400-135/TP-2012 byla zamítnuta žádost stěžovatele o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť nebyl předložen doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území, resp. protože z dokladů o zajištění prostředků na území České republiky vyplynulo, že průměrný měsíční příjem stěžovatele a s ním společně posuzovaných osob je 0 Kč (str. 4 rozhodnutí Ministerstva vnitra). Žalobce totiž nedisponoval žádným pobytovým oprávněním, na jehož základě by mohl na území České republiky vykonávat výdělečnou činnost. Tím stěžovatel porušil povinnost uvedenou v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) ze dne 27. 6. 2019 č. j. MV-75053-4/SO-2019 bylo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra zamítnuto.3. Proti rozhodnutí Komise podal stěžovatel správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), v níž namítal, že jeho žádost splňovala všechny zákonné náležitosti. Byl-li stěžovatel dne 12. 3. 2019 vyzván k jejímu doplnění, měla podle něj výzva povahu „formulářového dokumentu“ z něhož nevyplývalo, co konkrétně má prokazovat. Městský soud správní žalobu rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. 6 A 117/2019–85 zamítl jako nedůvodnou. Objasnil, že výzvu Ministerstva vnitra ze dne 12. 3. 2019 „nepovažuje za nedostatečnou či nejasnou“ (bod 11 odůvodnění) v tom smyslu, že by stěžovatel nebyl seznámen s tím, co má v řízení prokázat a jakým způsobem tak má učinit. V předmětné výzvě byl podle městského soudu navíc uveden konkrétně i důvod, proč stěžovatelem dříve předkládané doklady nelze uznat. K (ne)doložení dokladů o zajištění prostředků k trvalému pobytu městský soud zdůraznil, že „vzhledem k absenci pobytového oprávnění žalobce tyto listiny nemohou být uznány jako podklady, které prokazují jeho příjem z podnikání, neboť k takové činnosti žalobce nebyl od 28. 4. 2016 (data, kdy žalobce z území vycestoval na základě výjezdního příkazu, čímž pozbylo oprávnění vízum za účelem strpění) oprávněn. Tyto příjmy … tak nejsou příjmy ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce na zdejším území nebyl oprávněn těchto příjmů dosahovat“ (bod 12 odůvodnění). Stěžovatelovu obecnou námitku, že nebyla dostatečně posouzena přiměřenost zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, neshledal městský soud důvodnou, protože v ní stěžovatel ke své osobě neuvedl nic konkrétního, co by ve správním řízení nebylo posouzeno a co by v průběhu řízení uplatňoval. Městský soud v té souvislosti zdůraznil, že nemůže-li stěžovatel na území státu „legálně dosahovat příjmů z podnikání, pak zde nemůže mít natolik silné ekonomické vazby, aby ty mohly případnou nepřiměřenost dopadů rozhodnutí založit“ (bod 14 odůvodnění).4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí připomněl, že „příjem získaný v rozporu s právními předpisy není možné považovat za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců“ (bod 4 odůvodnění). Ke stížnostnímu bodu, v němž stěžovatel tvrdil nepřiměřený zásah zamítavého rozhodnutí Ministerstva vnitra do své právní sféry, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel „tvrdil nepřiměřenost pouze v obecné rovině – usazení v ČR, podnikatelská činnost a obživa rodiny v domovském státě“. Komise se přitom těmito tvrzeními zabývala, přičemž Nejvyšší správní soud pokládá její posouzení za dostatečné. Bylo především na stěžovateli, aby ve správním řízení tvrdil a prokázal dostatečně konkrétní skutečnosti, jež by svědčily v jeho prospěch v otázce nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Současně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „zamítavé rozhodnutí o žádosti o trvalý pobyt neznamená nutnost opustit území ČR… Soud si je vědom, že stěžovatel žádal o povolení k dlouhodobému pobytu i vízum za účelem strpění, přičemž obě žádosti byly pravomocně zamítnuty. Tato skutečnost však nic nemění na závěru, že negativní rozhodnutí o žádosti o přiznání povolení k trvalému pobytu nemá pro cizince tak významné důsledky jako např. rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění“. K tvrzení stěžovatele, že je majitelem a jednatelem obchodní společnosti X, a že na území České republiky vlastní nemovitost, Nejvyšší správní soud podotkl, že tyto skutečnosti uvedl až v řízení před městským soudem, konkrétně v druhé žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 12. 9. 2019. Ve vazbě na to Nejvyšší správní soud konstatoval, že „stěžovatel nemá žádné oprávnění k pobytu v České republice, přesto si zde pořídil nemovitost a převzal obchodní společnost. Takové jednání stěžovatele postrádá rozumný přístup k jeho pobytové situaci a nemůže mu sloužit ku prospěchu“ (vše v bodu 12).II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel rekapituluje průběh správního řízení a soudního řízení a namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho výše uvedených základních práv a svobod. Uvádí přitom, že porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje „především v nepředvídatelnosti postupu správních soudů a taktéž správních orgánů, kdy v řízení absentuje jakákoliv předvídatelnost soudních a správních rozhodnutí“ (str. 5 ústavní stížnosti), jakož i ve „zcela nepřiměřených průtazích v řízení o jeho žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu“. Stěžovatel je toho názoru, že správní orgány svým dřívějším „nesprávným postupem způsobily zánik živnostenského oprávnění stěžovatele, aby poté mohly konstatovat, že doložené příjmy nejsou příjmy ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců“ (str. 8 ústavní stížnosti). V té souvislosti zejména uvádí, že mu nebylo vydáno ani vízum za účelem strpění pobytu na území. Právní názor, podle něhož není možné příjem získaný v rozporu s právními předpisy považovat za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky podle § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, pokládá stěžovatel za přepjatě formalistický, a tudíž nesprávný. Rozhodnutí navíc citelně zasáhla do jeho legitimního očekávání, neboť počítal s tím, že bude jeho žádosti vyhověno.6. Postup správních orgánů a soudů zasáhl též do soukromého a rodinného života stěžovatele, neboť ten žije na území České republiky přes 20 let a má zde vytvořené sociální a kulturní vazby. Dále je společníkem a jednatelem obchodní společnosti X, která je na jeho osobní přítomnosti na území České republiky existenčně závislá. Správním orgánům i správním soudům stěžovatel vytýká, že měly „posuzovat náležitě intenzitu vztahů stěžovatele zde na území, a to současně s ohledem na nezákonnou a nepřiměřenou délku řízení o jeho žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu. Tak nicméně … postupováno nebylo, kdy navíc došlo k nesprávnému vyhodnocení poměru mezi tvrzeným narušením veřejného pořádku a nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života“ (str. 9 ústavní stížnosti).III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2019sp. zn. I. ÚS 1172/19nebo ze dne 22. 6. 2021sp. zn. I. ÚS 1030/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení nebo opravným prostředkem ve správním soudnictví. Jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu je proto ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv celkový přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů nebo správních soudů.9. Ústavní stížnost představuje pouhé pokračování polemiky vedené stěžovatelem v řízení o správní žalobě a kasační stížnosti. Z toho důvodu bylo na místě zejména posoudit, zda se s jeho námitkami městský soud a Nejvyšší správní soud náležitým způsobem vypořádaly. Již z rekapitulace obsahu jejich rozhodnutí (body 3 a 4 výše) je patrné, že soudy na jednotlivé žalobní (stížnostní) body dostatečným způsobem reagovaly a ozřejmily, z jakých důvodů bylo třeba jeho správní žalobu, resp. kasační stížnost, zamítnout. Klíčový závěr správních orgánů i správních soudů, podle nichž nelze příjem získaný v rozporu s právními předpisy považovat za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky podle § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, hodnotí Ústavní soud jako logický a ústavně přijatelný. Opačný výklad by byl ve zjevném rozporu se smyslem a účelem právní úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců. K námitce stěžovatele o průtazích ve správním řízení Ústavní soud uvádí, že ani potenciální průtahy v řízení nemají v obecné rovině vliv na (ne)správnost rozhodnutí ve věci samé. Otázka průtahů, resp. možného nesprávného úředního postupu a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za něj, nebyla předmětem posuzovaných řízení.10. Součástí ústavní stížnosti je též námitka, že správní orgány a soudy nedostatečně přihlédly k dopadům rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení trvalého pobytu na soukromý a rodinný život stěžovatele. Komise, jakož i správní soudy však tuto okolnost zohlednily, resp. se s touto námitkou vypořádaly. Je třeba zdůraznit, že šlo o námitku značně obecnou a nekonkrétní (viz body 3 a 4 výše). Z toho důvodu hodnotí Ústavní soud způsob, jakým se soudy se žalobní námitkou stěžovatele vypořádaly, jako dostatečný (srov. nález ze dne 12. 5. 2020sp. zn. III. ÚS 709/19bod 56 odůvodnění a contrario, přiměřeně viz též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58).11. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021sp. zn. I. ÚS 1370/21). Je totiž věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [viz nález ze dne 27. 11. 2018sp. zn. Pl. ÚS 41/17(N 189/91 SbNU 329) bod 53 odůvodnění nebo ze dne 9. 12. 2008 Pl. ÚS 26/07 (N 218/51 SbNU 709) bod 37 odůvodnění]. Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem zdůrazňuje, že neudělení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do postavení stěžovatele než jeho správní vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území České republiky (srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2021sp. zn. I. ÚS 1370/21). Stěžovatel má přitom další zákonné možnosti legalizace svého pobytu, neboť může znovu usilovat o získání (jiného) pobytového oprávnění na území České republiky.12. Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Josef Fiala, v. r.předseda senátu

decision_10092.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavních stížnostech obchodní korporace multigate, a.s., sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2021, č. j. 2 As 334/2017-61, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 Af 32/2014-82, a rozhodnutí ministra financí ze dne 4. 7. 2014, č. j. MF-96823/2013/34-2901-RK, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 2 As 335/2017-62, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 Af 33/2014-76, a rozhodnutí ministra financí ze dne 30. 6. 2014, č. j. MF-82951/2013/34-2901-RK, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 As 236/2017-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 Af 60/2015-74, a rozhodnutí ministra financí ze dne 7. 10. 2015, č. j. MF-16823/2015/34/2901-RK a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2021, č. j. 5 As 186/2017-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 9 Af 46/2014-76, a rozhodnutí ministra financí ze dne 23. 5. 2014, č. j. MF-105628/2013/34-RK, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").2. Stěžovatelka několika ústavními stížnostmi původně vedenými podsp. zn. II. ÚS 1253/21,sp. zn. II. ÚS 1389/21,sp. zn. IV. ÚS 1529/21asp. zn. I. ÚS 1694/21, napadla shora označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a ministra financí. V řízeních, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí ministra financí o rozkladech podaných proti rozhodnutím Ministerstva financí, kterými byla z moci úřední podle § 43 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, zrušena povolení k provozování loterií a jiných podobných her v konkrétních provozovnách v Brně (ústavní stížnosti vedené podsp. zn. II. ÚS 1253/21,II. ÚS 1389/21aIV. ÚS 1529/21) a v Českých Budějovicích (ústavní stížnost vedená podsp. zn. I. ÚS 1694/21) pro jejich rozpor s obecně závaznými vyhláškami statutárního města Brna, resp. města České Budějovice.3. Usnesenímsp. zn. II. ÚS 1253/21ze dne 7. 9. 2021 byly shora uvedené ústavní stížnosti spojené ke společnému řízení a nadále vedeny podsp. zn. II. ÚS 1253/21.4. Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích č. j. 2 As 334/2017-61, č. j. 2 As 335/2017-62 a č. j. 9 As 236/2017-68 dospěl mj. k závěru, že stěžovatelka část žalobní argumentace předestřela městskému soudu opožděně, a městský soud tudíž nebyl povinen se jí zabývat. Nejvyšší správní soud uzavřel, že některé právní názory městského soudu již neobstojí ve světle později přijatých závěrů rozsudku SDEU ze dne 3. 12. 2020, ve věci C-311/19, Bonver Win (dále jen "Bonver Win"), avšak neshledal důvod ke zrušení napadených rozsudků městského soudu, neboť "nemůže zároveň pominout skutečnost, že jde o názor vyslovený nad rámec přípustně (včasně) uplatněných žalobních bodů, který tak ve svém důsledku nepatří mezi nosné důvody zamítavého výroku napadeného rozsudku". Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelčina žalobní námitka týkající se nesouladu správních rozhodnutí se zákazem omezování volného pohybu služeb dle čl. 56 SFEU byla uplatněna před městským soudem opožděně. Dále dodal, že i v případě, že by pominul opožděnost uplatnění žalobního bodu, uplatnila stěžovatelka tento žalobní bod v kvalitě, která nedostačuje řádnému tvrzení (a prokázání) přeshraničního prvku.5. V posledním z napadených rozsudků č. j. 5 As 186/2017-64 pak Nejvyšší správní soud neargumentoval ve shodné otázce opožděností uplatněného žalobního bodu, ale pouze tím, že žalobní bod byl uplatněn v kvalitě, která nedostačuje řádnému tvrzení a prokázání přeshraničního prvku.6. Nejvyšší správní soud pak v kontextu shora uvedených závěrů ve všech napadených rozsudcích dovodil, že nebylo nutné pokládat předběžnou otázku k SDEU ani ze strany městského soudu, ani ze strany Nejvyššího správního soudu.II. Argumentace stěžovatelky7. Stěžovatelka tvrdí porušení shora označených ústavně zaručených práv tím, že se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou rozporu napadených rozhodnutí, resp. aplikovaných předpisů s čl. 56 SFEU z důvodu nepřípustnosti, resp. když akceptoval postup městského soudu, který označil daný žalobní bod stěžovatelčiných podání buď za opožděně uplatněný, nebo uplatněný v nedostatečné kvalitě, a tudíž se jím nezabýval.Stěžovatelka tvrdí, že v řízení dostatečně a včas tvrdila existenci evropského prvku, má za to, že žalobní body byly dostatečně specifikovány již v žalobě a následně došlo z její strany pouze ke konkrétnější specifikaci v návaznosti na rozsudek SDEU ze dne 11. 6. 2015, ve věci C-98/14, Berlington Hungary a další (dále jen "Berlington Hungary").8. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že nevypořádal její tvrzení, popř. důkazy týkající se existence evropského prvku, které doplnila až v řízení o kasační stížnosti.9. Stěžovatelka rekapituluje svá tvrzení a podání činěná v průběhu řízení před správními soudy a dovozuje, že šlo o tvrzení dostatečně konkrétní, resp. včasná, a to i pokud jde o tvrzený rozpor napadených rozhodnutí s volným pohybem služeb dle čl. 56 SFEU.10. Má za to, že s ohledem na vývoj judikatury měly být její tvrzení a důkazy připuštěny i později, a to i v řízení před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelka požaduje, aby "koncentrační a dispozitivní zásady ve správním soudnictví byly vykládány tak, že po judikatorní změně v důsledku rozsudku Bonver Win lze dotvrdit argumentaci ohledně rozporu právní úpravy povolování loterií s evropským právem, a doložit k tomu důkazy".11. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že nevyhověl její žádosti o položení předběžné otázky vůči SDEU, "jak pokud se týká existence evropského prvku, tak pokud se týká výkladu české legislativy, zda sleduje oprávněné cíle systematickým a koherentním způsobem".12. V ústavních stížnostech směřujících proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 335/2017-62 a č. j. 9 As 236/2017-68, resp. jim předcházejícím rozhodnutím stěžovatelka navíc uvádí, že "skutečnost, že existence evropského prvku není v případě stěžovatel[ky] pouze hypotetická, jak se domnívá Nejvyšší správní soud, prokazují i čestná prohlášení jednotlivých zákazníků pocházejících z jiných členských států EU a provozních heren, kterých se rozhodnutí žalovaného týkalo, o tom, že herny byly navštěvovány i hráči z jiných členských států EU, konkrétně ze Slovenska a Rakouska" a přikládá k uvedeným dvěma ústavním stížnostem čestná prohlášení dvou bývalých provozních z heren (provozoven) v Brně ze dne 21. 5. 2021 a 27. 5. 2021 prohlašující, že v letech 2013 a 2014 (resp. 2013 až 2015) navštěvovaly konkrétní provozovnu (hernu) též klienti cizí státní příslušnosti se zemí EU.13. Ve stejných dvou ústavních stížnostech pak stěžovatelka navíc uvádí, že "ačkoliv byla žaloba podána již poté, co byl rozsudek ve věci Berlington Hungary vydán, je třeba konstatovat, že jednak pokud jde o evropskou judikaturu, je přístup jednotlivých osob v členských státech k ní složitější, oproti běžné situaci (české judikatuře) a o evropské judikatuře neinformují ani média, a tedy je třeba k otázce včasnosti uplatnění podrobného žalobního bodu v této oblasti postupovat méně formálně" s tím, že je možno nové námitky doplnit kdykoli do doby rozhodnutí soudu.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností15. Stěžovatelka tvrdí ve všech ústavních stížnostech spojených ke společnému řízení porušení shodných shora rekapitulovaných ústavně zaručených práv. Téměř totožnou argumentací se vymezuje proti všem shora označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.16. Ústavní soud si vyžádal soudní spisy a z nich ověřil, že Nejvyšší správní soud reaguje v napadených rozhodnutích na obdobné či zcela totožné stížnostní námitky vznesené před Nejvyšším správním soudem. Proto Ústavní soud vypořádal námitky stěžovatelky společně, neboť nuance jednotlivých rozhodnutí, resp. stížnostních námitek nemají na posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí vliv.17. Ústavní soud z vyžádaných soudních spisů ověřil, že rekapitulace Nejvyššího správního soudu týkající se jednotlivých podání stěžovatelky, jejich obsahu i okamžiku jejich podání (č. j. 2 As 334/2017-61, body 46-56, č. j. 2 As 335/2017-62, body 53-63, č. j. 9 As 236/2017-68, body 32-40 a č. j. 5 As 186/2017-64, body 28-31) odpovídají obsahu spisového materiálu, resp. stěžovatelkou učiněným podáním.18. Ústavní soud po konfrontaci argumentace stěžovatelky uvedené v jednotlivých kasačních stížnostech podaných Nejvyššímu správnímu soudu s napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by se Nejvyšší správní soud při jejich vypořádání dopustil pochybení vedoucí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Argumentace Nejvyššího správního soudu týkající se posouzení včasnosti a kvality žalobních tvrzení stěžovatelky v řízení před správními soudy je věcně korektní a nevykazuje jakékoli známky pochybení či svévole.19. Nejvyšší správní soud se při závěru o opožděnosti tvrzení správně zabýval též možností uplatnění výjimky ze zásady koncentrace žalobních bodů, která spočívá v připuštění formálně opožděně uplatněného žalobního bodu, byl-li uplatněn v reakci na zásadní změnu judikatury, která nastala až po uplynutí koncentrační lhůty. V rozsudcích č. j. 2 As 334/2017-61, č. j. 2 As 335/2017-62 a č. j. 9 As 236/2017-68 dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila argumentaci opírající se o rozsudek SDEU ve věci Berlington Hungary až dne 22. 6. 2017, tj. více než dva roky po vydání rozhodnutí. Pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že takto dlouhou prodlevu reagující na změnu judikatury nelze ospravedlnit, nelze jeho závěru ničeho vytknout, neboť jde o uplatnění výjimky z procesních lhůt, resp. z principu koncentrace řízení, kterou není nutné v zájmu rychlosti a efektivity soudního řízení vykládat jakkoli extenzivně.20. Navíc byla uvedená námitka uplatněna, jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve všech napadených rozsudcích, v kvalitě, která nedostačuje k řádnému tvrzení (a prokázání) přeshraničního prvku. Po konfrontaci závěrů Nejvyššího správního soudu s podáními stěžovatelky založenými ve spisech, opět nelze tomuto závěru ničeho vytknout. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu plyne, že obecná výtka, že žalovaný postupoval v rozporu s právními předpisy, není žalobním bodem (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4 2018 č. j. 10 Azs 65/2017-83). Naopak platí, že ze žaloby musejí být "seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí" (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78). Jinak řečeno, "žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami" (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58). V kontextu shora naznačené ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší správní soud postupoval, a jeho rozhodnutím nelze z pohledu ústavních procesních práv stěžovatelky ničeho vytknout.21. Pokud stěžovatelka argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 287/2019-68, kterým bylo rozhodnutí městského soudu ve skutkově obdobné věci jiné stěžovatelky zrušeno a dovozuje nerovný přístup k různým subjektům, je nutno uvést, že procesní situace stěžovatelky v nyní posuzované věci a stěžovatelky v odkazované věci č. j. 9 As 287/2019-68 je odlišná. Stěžovatelka v případě č. j. 9 As 287/2019-68 uplatnila konkrétní žalobní bod, resp. podrobnou argumentaci již přímo ve správní žalobě ze dne 9. 5. 2016 (srov. body 20-24 rozsudku č. j. 9 As 287/2019-68), přesto na danou argumentaci městský soud nijak adekvátně nereagoval. Naopak nyní posuzovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vytýkají stěžovatelce, že sporný žalobní bod byl v řízení před městským soudem doplněn jednak po lhůtě, jednak neurčitě a nedostatečně, aby mohlo jít o relevantní tvrzení v intencích s. ř. s. Čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému domáhat se stanoveným způsobem svých práv před soudem, přičemž právě "stanovený způsob" vyžadovaný zákonem, resp. navazující judikaturou, nebyl ze strany stěžovatelky dodržen.22. Pokud jde o požadavek stěžovatelky, aby "koncentrační a dispozitivní zásady ve správním soudnictví byly vykládány tak, že po judikatorní změně v důsledku rozsudku Bonver Win [tj. po 3. 12. 2020, tedy již v době řízení o kasační stížnosti - pozn. ÚS] lze dotvrdit argumentaci ohledně rozporu právní úpravy povolování loterií s evropským právem, a doložit k tomu důkazy", je nutno uvést, že postup stěžovatelky samotné v řízení před městským soudem svědčí o opaku.23. SDEU v rozhodnutí Berlington Hungary mj. uvedl, že "je patrné, že část klientely žalobkyň v původním řízení tvořili občané Unie na dovolené v Maďarsku. Služby, které poskytovatel se sídlem v jednom členském státě dodá, aniž se přemístil, příjemci v jiném členském státě, přitom představují přeshraniční poskytnutí služeb ve smyslu článku 56 SFEU".24. Z pohledu možnosti stěžovatelky tvrdit a prokázat zahraniční klientelu v konkrétní provozovně je nutno uvést, že stěžovatelka si byla této možnosti vědoma i před rozsudkem Bonver Win. V podání ze dne 22. 6. 2017 stěžovatelka sama odkazuje na závěry rozsudku SDEU Berlington Hungary a uvádí, že evropské právo je aplikovatelné, neboť k tomu postačuje možnost, aby mezi klienty byly i osoby pocházející z jiného členského státu. Podobně obecně se stěžovatelka vyjadřovala též při ústním jednání městského soudu ve věci sp. zn. 9Af 46/2014, jak ověřil Nejvyšší správní soud ze zvukového záznamu z jednání městského soudu (srov. rozsudek NSS sp. zn. č. j. 5 As 186/2017-64, bod 31).25. Konkrétní tvrzení v jednotlivých řízeních, že návštěvníky příslušné herny tvořila i zahraniční klientela (spolu s předloženým čestným prohlášením v některých případech), uplatnila stěžovatelka až v doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 3. 2021.26. Je tedy zjevné, že stěžovatelka si byla již v rámci řízení před městským soudem vědoma možnosti tvrdit a prokázat existenci přeshraničního prvku v každém jejím konkrétním sporu, a to v návaznosti na rozsudek Berlington Hungary, kterým ostatně též (byť v obecné rovině) sama argumentovala. Přesto konkrétní tvrzení a doložení konkrétních důkazů učinila až v doplnění kasační stížnosti, tj. v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nelze tudíž považovat za procesní pochybení Nejvyššího správního soudu, tím méně pak porušení základních práv stěžovatelky, pokud Nejvyšší správní soud dovodil, že příslušná kasační námitka je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. proto, že stěžovatelka důvod tvrzené nezákonnosti neuplatnila (přípustně) v řízení před městským soudem, ačkoli tak učinit mohla.27. Pokud jde o předložená čestná prohlášení přiložená k některým ústavním stížnostem, platí obdobně závěry jako shora uvedené. Doložení jakéhokoli důkazu v řízení před Ústavním soudem není způsobilé zvrátit námitku Nejvyššího správního soudu, že určitou skutečnost stěžovatelka dostatečně netvrdila a neprokazovala již v řízení před správním soudem. Ústavní soud není další instancí v systému správního soudnictví, tím spíše ne instancí skutkovou, jeho přezkum je omezen na ústavnost postupu správních soudů.28. Navíc je nepřesné tvrzení stěžovatelky, že "se Nejvyšší správní soud domnívá", že "je existence evropského prvku pouze hypotetická", neboť Nejvyšší správní soud se v tomto kontextu zabýval pouze tím, co stěžovatelka mohla a zároveň měla tvrdit ve správní žalobě, resp. tím, na co městský soud mohl či měl reagovat. Sám Nejvyšší správní soud existenci evropského prvku v dané věci neposuzoval, neboť k tomu neměl dán procesní prostor. Za "hypotetickou" považuje Nejvyšší správní soud argumentaci stěžovatelky před městským soudem, nikoli existenci evropského prvku.29. Nejvyšší správní soud též dostatečně zdůvodnil, proč nebylo nutné se obracet s předloženými předběžnými otázkami na SDEU, neboť nebyl-li dostatečně tvrzen a prokazován konkrétní přeshraniční prvek v řízení před městským soudem, nemusel se městský soud otázkou aplikovatelnosti čl. 56 SFEU zabývat, tudíž daná otázka není relevantní ani v řízení o kasační stížnosti. V uvedených závěrech opět není možno s ohledem na shora uvedené spatřovat jakékoli porušení základních práv stěžovatelky.30. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavních stížnostech, obsahu napadených rozhodnutí a obsahu vyžádaných soudních spisů nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.31. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10093.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Stanislava Července, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2021 č. j. 26 Co 168/2021-204 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. dubna 2021 č. j. 118 C 7/2020-176, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a obce R., jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Stěžovatel je vlastníkem pozemkové parcely parc. č. X o výměře 252 m2 v katastrálním území R., která je v celém rozsahu zastavěna stavbou místní komunikace ve vlastnictví žalované obce R. (dále jen "vedlejší účastnice"). Za užívání pozemku veřejnou stavbou zaplatila žalovaná vedlejší účastnice za každý z roků 2015 - 2020 náhradu ve výši 425 Kč. Předmětem sporu před obecnými soudy byla náhrada bezdůvodného obohacení ve výši 123 864 Kč s příslušenstvím za užívání pozemku žalovanou obcí R. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byla vedlejší účastnici řízení uložena povinnost uhradit stěžovateli částku 18 314 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 10 384 Kč s přísl. okresní soud zamítl (výrok II.), stěžovateli byla uložena povinnost nahradit náklady řízení vedlejšího účastníka ve výši 27 300,71 Kč (výrok III.) a na náhradě nákladů státu ve výši 1 243,82 Kč (výrok IV.). Vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení k náhradě náležející stěžovateli za rok 2015 až 2019 a uvedla, že stěžovatel od roku 2009 ví, že jeho pozemek je užíván stavbou komunikace ve vlastnictví vedlejší účastnice a nejméně od roku 2015 ji vyzývá k náhradě za neoprávněné užívání, a je tak nepochybné, že při podání žaloby dne 21. 4. 2020 došlo k promlčení všech jeho nároků v subjektivní tříleté lhůtě, tj. před 21. 4. 2017.3. K odvolání stěžovatele do výroků II., III. a IV., Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu výrokem I., dále rozhodl, že řízení o zaplacení částky 95 166 Kč se zákonným úrokem z prodlení se zastavuje výrokem II. a výrokem III. uložil stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici částku 2 226 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel v obšírné ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zejména v tom, že okresní soud vydal překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí, protože nesprávně vyhodnotil provedené důkazy. Okresní soud v řízení nepostupoval v souladu s procesními pravidly a snažil se dokládat nesprávný postup stěžovatele při uplatňování jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nadbytečně se zabýval pasivní legitimací vedlejší účastnice a charakteru stavby, stanovil bezdůvodné obohacení ve výši regulované ceny za nájemné a nevzal v úvahu obvyklou hladinu nájemného. Nesprávně stanovil počátek běhu promlčecí doby. Okresní soud neprovedl dostatečně dokazování, měl posoudit žalobu jako důvodnou, protože tím, že vedlejší účastnice částečně plnila, uznala nárok stěžovatele v celém rozsahu, a proto neměl přihlédnout k námitce promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Pochybením okresního soudu, které ani krajský soud v odvolacím řízení nenapravil, došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel v řízení před okresním soudem učinil změnu žaloby (28 698 Kč s přísl.), ale krajský soud to posoudil jako částečné zpětvzetí a v důsledku toho mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici v nesprávné výši.5. Nesprávným a formalistickým postupem obecných soudů bylo dle názoru stěžovatele zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručený Listinou a Úmluvou. Argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, proto nemusí být v řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen jiným advokátem [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady), [srov. nález ze dne 23. 10. 2018sp. zn. III. ÚS 1329/18(N 176/91 SbNU 205); nález ze dne 17. 3. 2009sp. zn. I. ÚS 3143/08(N 59/52 SbNU 583) ].8. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost se nijak nevymyká právě uvedeným postulátům a nemá ústavněprávní rozměr. V napadených rozhodnutích neshledal Ústavní soud žádný exces, jenž by výjimečně mohl založit důvodnost ústavní stížnosti. Napadené rozsudky jsou srozumitelně odůvodněny a jejich závěry jsou jednoznačné a logické, pročež na toto ústavně souladné odůvodnění Ústavní soud ve zbytku odkazuje.9. V posuzované věci stěžovatel nesouhlasí s právním hodnocením žalobou uplatněného nároku na přiznání bezdůvodného obohacení ze strany obecných soudů. Ústavní soud nicméně neshledal žádný důvod, který by mu za účelem ochrany základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny otevíral prostor k přehodnocení právních závěrů obsažených v napadených rozsudcích.10. Obecné soudy nevybočily z mezí přípustného výkladu a použití relevantních ustanovení tzv. podústavního práva, jimiž jsou v dané věci především ustanovení § 2991 a § 2999 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když uzavřely, že vlastníku stavby pozemní komunikace umístěné na cizím pozemku, aniž by mu svědčil řádný právní důvod, vzniká bezdůvodné obohacení na úkor majitele dotčeného pozemku. Okresní soud zjišťoval nejprve cenu obvyklou znaleckým posudkem i výslechem znalce a zohlednil, že v posuzovaném období bylo nájemné z pozemků nesloužících k podnikání regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou. Výši bezdůvodného obohacení stanovil částkou vyplývající z cenové regulace (dle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a podle § 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách). Okresní soud své hodnocení podpořil odkazy na relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a závěry, že bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (sp. zn. 28 Cdo 138/2018, 28 Cdo 4005/2015). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu.11. Jako nedůvodné bylo posouzeno i tvrzení stěžovatele, že námitka promlčení vědomě poškozuje stěžovatele a vedlejší účastnicí byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí se řádně vypořádal s tvrzením stěžovatele a poukázal na to, že neexistovaly překážky pro uplatnění nároku stěžovatele a ten k podání žaloby přistoupil až dlouhou dobu po zjištění, že má vůči vedlejší účastnici pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení. Proto námitka promlčení dobrým mravům neodporuje. Ústavní soud konstatuje, že ani námitku nesprávného určení počátku promlčecí doby neshledal důvodnou, protože stěžovatel podal žalobu částečně až po uplynutí zákonné lhůty a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu (bod 13 - 20). Nelze také přehlížet, že včasnost doručení podání soudu neovlivňuje pouze právní postavení stěžovatele, ale také zbylých účastníků řízení například v otázkách promlčení, prekluze, právní moci rozhodnutí, tedy institutů sloužících mimo jiné k nastolení právní jistoty [věcné projednání opožděného procesního prostředku k ochraně práva přitom může být důvodem pro zásah Ústavního soudu [srov. odst. 29 nálezu ze dne 21. 2. 2012sp. zn. Pl. ÚS 29/11(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)]. Ani v tomto případě tak nelze postupu krajského soudu a okresního soudu nic vytknout.12. Okresní soud i krajský soud správně shledaly důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci dle § 142 občanského soudního řádu. Stěžovatel uplatnil žalobou částku 123 864 Kč s přísl. a až při jednání dne 27. 4. 2021, při kterém byl okresním soudem vyhlášen rozsudek ve věci, vzal žalobu částečně zpět tak, že předmětem řízení zůstala částka 28 698 Kč s přísl. Okresní soud připustil změnu žaloby, ačkoli se jednalo o částečné zpětvzetí. Krajský soud tudíž výrokem II. rozhodl o zastavení řízení dle § 96 odst. 1 občanského soudního řádu v částce 95 166 Kč s přísl. a stěžovateli uložil nahradit poměrnou část nákladů řízení dle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.13. Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozsudcích nelze spatřovat svévoli ani jakýkoli jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možno spojovat závěr o vybočení ze zásad spravedlivého procesu. V podrobnostech lze odkázat na relevantní části odůvodnění rozsudků obecných soudů. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá v prezentaci vlastního náhledu stěžovatele na skutková zjištění obecných soudů a jejich právní hodnocení, pročež postrádá ústavněprávní rozměr. Odkaz na judikaturu Ústavního soudu neshledal případným.14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovateli garantován úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019sp. zn. I. ÚS 3608/18).15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10094.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého nám. 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2021 č. j. 25 Co 288/2021-111, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, a Lubomíra Čierníka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 1. 2022, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").II.Shrnutí řízení před obecnými soudy2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 21. 7. 2021 č. j. 35 EXE 1752/2017-51 rozhodl o zastavení exekuce vedené stěžovatelem jako soudním exekutorem na základě pověření obvodního soudu k vymožení povinnosti uložené vedlejšímu účastníkovi Lubomíru Čierníkovi (dále jen "povinný") vůči vedlejší účastnici PROFI CREDIT Czech, a.s. (dále jen "oprávněná") podle rozhodčího nálezu vydaného JUDr. Jiřím Kolaříkem dne 23. 1. 2017 pod č. j. 102 Rozh 7690/2016-7 (výrok I), odložil exekuci do právní moci výroku o zastavení exekuce (výrok II), uložil oprávněné povinnost do tří dnů od právní moci usnesení uhradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok III) a nařídil jí uhradit povinnému náklady řízení (výrok IV). K zastavení exekuce obvodní soud přistoupil z důvodů, že exekuční titul byl vydán na základě neplatné rozhodčí smlouvy a samotná úvěrová smlouva, do níž byla rozhodčí doložka vtělena, byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy [§ 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů] a že exekuční titul nebyl s ohledem na vadný postup rozhodce při jeho doručování vykonatelný [§ 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu]. Při určování výše nákladů exekuce obvodní soud nevycházel z výše stěžovatelem fakticky vymoženého plnění, a to s odůvodněním, že exekuce byla od počátku vedena na základě neplatného exekučního titulu, a pokud bylo v jejím rámci cokoli vymoženo, jednalo se o plnění vymožené protiprávně. Výši odměny exekutora proto obvodní soud určil postupem dle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekutorský tarif").3. Proti usnesení obvodního soudu se odvolali stěžovatel, oprávněná i povinný. Stěžovatel odvoláním napadl toliko výrok o nákladech exekuce (výrok III), a to z důvodu, že přiznaná výše nákladů nezohledňuje skutečnost, že stěžovatel pro oprávněnou již dříve vymohl celkem 186 399,33 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu ve všech výrocích s výjimkou výroku IV, který změnil tak, že navýšil částku náhrady nákladů řízení povinného, a dále rozhodl o povinnosti oprávněné nahradit povinnému náklady odvolacího řízení. Ohledně nákladů exekuce městský soud uvedl, že k okamžiku podání exekučního návrhu již z judikatury Ústavního soudu vyplývaly závěry o nezpůsobilosti předmětného exekučního titulu, a obvodní soud proto postupoval správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud za základ pro určení výše odměny exekutora považoval nulovou výši vymoženého plnění.III.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel městskému soudu vytýká nesprávnou aplikaci kogentních ustanovení o odměňování exekutorů; ta přitom zabezpečují mimo jiné exekutorovu nezávislost, jež je základním předpokladem pro nestranný výkon exekuční činnosti. Konkrétně měl městský soud opomenout existenci ustanovení § 11 odst. 3 exekutorského tarifu, dle něhož v situaci, kdy soud rozhodne o zastavení exekuce, avšak exekutor již předtím vymohl část plnění, náleží exekutorovi odměna stanovená z výše vymožené části pohledávky. Stěžovatel dále argumentuje, že městský soud svůj závěr stran výše nákladů exekuce nedostatečně odůvodnil, neboť pouze odkázal na judikaturu vrcholných soudů.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).V.Vlastní posouzení6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím městského soudu a rozhodnutím obvodního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.9. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k posouzení ústavní konformitu řešení otázky výše nákladů exekuce, jež obecné soudy opřely o závěr, že s ohledem na nezpůsobilost exekučního titulu nelze v posuzovaném případě uvažovat o vymoženém plnění ve smyslu exekučních předpisů, a proto je základem pro určení odměny exekutora nulová výše vymoženého plnění.10. Nutno podotknout, že o shodných či velmi podobných ústavních stížnostech stěžovatele rozhodoval Ústavní soud opakovaně (z poslední doby viz např. usnesení ze dne 11. 1. 2022sp. zn. II. ÚS 3258/21, usnesení ze dne 31. 8. 2021sp. zn. I. ÚS 1257/21, usnesení ze dne 26. 1. 2021sp. zn. III. ÚS 48/21, usnesení ze dne 30. 11. 2020sp. zn. II. ÚS 3300/20, usnesení ze dne 23. 11. 2020sp. zn. I. ÚS 3053/20, usnesení ze dne 24. 11. 2020sp. zn. IV. ÚS 3050/20, usnesení ze dne 17. 3. 2020sp. zn. I. ÚS 615/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz); stěžovatelem namítaná pochybení obecných soudů však neshledal. Jelikož v projednávané věci Ústavní soud nespatřuje existenci jakýchkoli okolností, jež by odůvodňovaly přijetí odchylného závěru, lze na tato rozhodnutí odkázat.11. V posuzovaném případě Ústavní soud proto jen ve stručnosti konstatuje, že z napadeného usnesení městského soudu je dostatečně patrno, proč nebyl aplikován § 11 odst. 3 exekutorského tarifu, jak stěžovatel požadoval. Rozporovanou interpretaci podústavního práva městským soudem tak lze považovat za ústavně konformní, resp. za nikoli svévolnou nebo neodůvodněnou, příčící se pravidlům logiky či přepjatě formalistickou, eventuálně za vybočující z obecných principů spravedlnosti.12. Ústavní soud proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiných jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Jiří Zemánek v. r.předseda senátu

decision_10095.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé S. B., zastoupené zákonnou zástupkyní T. K., právně zastoupené P. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 9 As 136/2021-28, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2021 č. j. 62 A 5/2021-47, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 18. listopadu 2020 č. j. KUZL 75879/2020, sp. zn. KUSP 64045/2020 a rozhodnutí Církevní základní a mateřské školy X ze dne 7. září 2020 č. j. CMSZL 138/2020, reg. č. ZSC/2020/242, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Zlínského kraje a Církevní základní a mateřské školy X, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 15 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Církevní základní školy a mateřské školy X ze dne 7. 9. 2020 č. j. CMSZL 138/2020, reg. č. ZSC/2020/242 byla stěžovatelka přijata od školního roku 2020/2021 k základnímu vzdělávání na základě žádosti podané otcem stěžovatelky za souhlasu matky stěžovatelky nahrazeného usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 8. 2020 č. j. P43/2020-306, 27 P a Nc 252/2020. Proti citovanému rozhodnutí školy podala zákonná zástupkyně stěžovatelky odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 18. 11. 2020 č. j. KUZL 75879/2020, sp. zn. KUSP 64045/2020 podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), jako nepřípustné zamítl s odůvodněním, že zákonná zástupkyně stěžovatelky nebyla účastníkem řízení o přijetí stěžovatelky k základnímu vzdělávání, neboť tím je toliko žák, kterému § 81 odst. 1 správního řádu přiznává právo podat odvolání.3. Proti rozhodnutí krajského úřadu podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 5. 2021 č. j. 62 A 5/2021-47 jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s § 68 písm. a) tohoto zákona zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku označil za správný postup krajského úřadu, který odvolání zákonné zástupkyně stěžovatelky zamítl jako nepřípustné, protože bylo podáno neoprávněnou osobou. Krajský soud zdůraznil, že sama stěžovatelka odvolání proti rozhodnutí Církevní základní školy a mateřské školy X ze dne 7. 9. 2020 nepodala; nevyčerpala tedy řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, a nebyly tak splněny podmínky řízení před krajským soudem o její žalobě.4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud dodal, že zákonnou zástupkyní stěžovatelky zpochybňovaný závěr krajského soudu, že odvolání bylo podáno neoprávněnou osobou, odpovídá obsahu správního spisu.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu správního řízení vznesla námitku, že jí před vydáním rozhodnutí ve věci nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Tuto námitku stěžovatelka vznesla i v řízení před Nejvyšším správním soudem, ten se jí však vůbec nezabýval. Stěžovatelka má za to, že ji uvedeným způsobem správní orgán zkrátil na jejích právech, a to navíc za situace, kdy věděl o neshodě mezi zákonnými zástupci stěžovatelky ohledně náboženského vzdělávání stěžovatelky, která v době rozhodování církevní školy již zahájila povinnou školní docházku v základní škole Y. Stěžovatelka dále uvádí, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně v opatrovnické věci stěžovatelky vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 0 P 43/2020 zrušil pro nezákonnost podkladové rozhodnutí správního orgánu, tedy předběžné opatření Okresního soudu ve Zlíně o nahrazení souhlasu matky se zápisem stěžovatelky do církevní školy.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Zlínského kraje přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).7. V části směřující proti rozhodnutí Církevní základní a mateřské školy X je však ústavní stížnost návrhem nepřípustným, neboť stěžovatelka své zákonné procesní prostředky řádně nevyčerpala, jak bude odůvodněno níže. Ústavní soud se proto nemohl zabývat námitkou stěžovatelky, že škola rozhodla dne 7. 9. 2020 o přijetí stěžovatelky k základnímu vzdělávání, aniž by jí předtím umožnila vyjádřit se k podkladům řízení.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002sp. zn. III. ÚS 173/02(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003sp. zn. IV. ÚS 239/03(N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].9. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí správních soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud považuje závěry krajského úřadu i správních soudů za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadená rozhodnutí nenesou známky svévole ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti.10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že krajský úřad ani správní soudy věcně neprojednaly její námitky, že Církevní základní škola a mateřské škola X rozhodla dne 7. 9. 2020 o přijetí stěžovatelky k základnímu vzdělávání, aniž by jí předtím umožnila vyjádřit se k podkladům řízení. Stěžovatelka se přitom v ústavní stížnosti nijak nevyjadřuje k závěru krajského úřadu, že odvolání proti citovanému rozhodnutí bylo podáno osobou neoprávněnou, ani k závěru správních soudů, že z tohoto důvodu nesplnila procesní podmínky pro řízení před soudem, když před podáním žaloby nevyčerpala opravné prostředky.11. Pro posuzovanou věc je však zásadní, že podle § 81 odst. 1 správního řádu proti rozhodnutí může podat účastník odvolání, pokud zákon nestanoví jinak. Ve věci stěžovatelky jak krajský úřad, tak správní soudy dospěly k závěru, že odvolání proti rozhodnutí o přijetí stěžovatelky k základnímu vzdělávání nepodala stěžovatelka, nýbrž její zákonná zástupkyně svým jménem, přičemž se v něm domáhala práv účastníka řízení a z tohoto svého procesního postavení dovozovala rovněž vady předmětného řízení. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které rozhodnutí o přijetí nezletilého dítěte do základní školy se týká subjektivního veřejného práva (k jehož ochraně správní soudnictví slouží) dítěte na vzdělávání a školské služby a nedotýká se žádného subjektivního veřejného práva jeho rodičů (zákonných zástupců). Zákonná zástupkyně stěžovatelky v kasační stížnosti tvrdila, že v odvolání je na první straně uvedena stěžovatelka (a nikoliv její matka) jako účastnice řízení. Nejvyšší správní soud dovodil, že pochybení, kdy je odvolání zjevně podáno zákonným zástupcem stěžovatelky, čemuž odpovídají formulace v něm uvedené (odvolání je nadepsáno "odvolání zákonného zástupce [...]", a jsou v něm použity obraty "[...] podává zákonný zástupce prostřednictvím právního zástupce [...]" nebo "zákonný zástupce namítá") a plná moc pro zastupování v řízení je udělena advokátovi přímo matkou jako účastnicí řízení, nemůže být zhojeno skutečností, že je na odvolání uvedena stěžovatelka jako účastník řízení. Závěr o nevyčerpání opravného prostředku přímo stěžovatelkou měl proto Nejvyšší správní soud za věcně správný.12. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud zdůrazňuje, že napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud rozhodoval nikoli o meritorním rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí krajského soudu, který podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou žalobu stěžovatelky, aniž by se jí věcně zabýval z hlediska případného konfliktu zájmů mezi stěžovatelkou a její matkou jako zákonnou zástupkyní, neboť stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala řádné opravné prostředky ve správním řízení. Toliko v tomto rámci lze tedy přezkoumávat rozsudek Nejvyššího správního soudu také z ústavněprávního hlediska. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které rodiče nezletilého nejsou v řízení o přijetí nezletilého dítěte do základní školy účastníky podle § 27 odst. 1 písm. a) ani podle § 27 odst. 2 správního řádu. Z textu odvolání, jak je uveden v bodě 6, 8 a 9 usnesení krajského soudu, je přitom zjevné, že se v něm matka stěžovatelky označuje za účastnici řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že s ní škola nekomunikuje ohledně průběhu správního řízení, a dovolává se svých práv zákonného zástupce stěžovatelky, zejména práva na doručení veškerých písemností týkajících se přijímacího řízení, a práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním podle § 36 odst. 3 správního řádu.13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí krajského úřadu a správních soudů nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.14. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Zlínského kraje odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozhodnutí Církevní základní a mateřské školy X podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10096.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Markétou Esslerovou, advokátkou se sídlem Malé náměstí 73, Benešov, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. září 2020, č. j. 21 C 28/2019-236 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2021, č. j. 24 Co 148/2021-324, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi přispívat na jeho výživu měsíčně částkou 5 000 Kč měsíčně (výrok I.). Zároveň ve výroku II. stanovil okresní soud stěžovateli povinnost zaplatit do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (vedlejšího účastníka) na náhradě nákladů řízení částku 60 810 Kč.3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí okresního soudu potvrdil.4. Stěžovatel uvádí, že byl vzhledem ke svým majetkovým a osobním poměrům nucen podat vůči svému synovi (vedlejšímu účastníkovi) návrh na stanovení výživného. Uvádí, že je v dlouhodobě zoufalé, ba přímo katastrofální finanční, zdravotní, rodinné a majetkové situaci. Stěžovatel tvrdí, že neznal jiné východisko, než aby podal návrh, aby se jeho syn podílel na jeho výživě. Stěžovatel konstatuje, že nemá dlouhodobě žádný příjem a že jej postihly vleklé závažné zdravotní problémy, které mu zabraňují najít si vhodné zaměstnání. Dle stěžovatelova názoru mu oba soudy upřely právo na spravedlivý proces, když nebyly zohledněny jeho námitky a tvrzení ohledně jeho složité životní situace a především ohledně jeho vztahu se synem. Nesouhlasí s tím, že oba soudy uvedly, že požadavek stěžovatele by byl v rozporu s dobrými mravy. Napadená rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná a nesrozumitelná, neboť v nich dle jeho přesvědčení nejsou uvedeny žádné důvody, na základě kterých soudy obou stupňů rozhodly. Dodává, že se nelze spokojit s odkazem na ustanovení § 8 občanského zákoníku s konstatováním, že se stěžovatel choval proti dobrým mravům. Stěžovatel je dotčen tím, že je o něm v soudních rozhodnutích uvedeno, že se choval nemravně, když poukazuje na skutečnost, že má zdravotní postižení a žije na hranici chudoby.5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je obecně přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.7. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudů a nepřípustně očekává, že je Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Z hlediska ústavněprávního je podstatná otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním však Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel přitom měl možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že soudy na základě provedeného dokazování a právního zhodnocení věci přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá - navíc za situace, kdy ústavní stížnost neobsahuje takřka žádnou argumentaci, která by vykazovala hlubší ústavněprávní rozměr.8. Namítá-li stěžovatel, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nesrozumitelná, když v nich dle jeho přesvědčení nejsou uvedeny žádné důvody, na základě kterých soudy obou stupňů rozhodly, této námitce nelze přisvědčit. Okresní soud výrok o zamítnutí žaloby odůvodnil zjištěním, že přiznání výživného neshledává důvodným, když není splněna zásadní zákonná podmínka možného přiznání výživného mezi dítětem a rodičem, když nebylo prokázáno to, že se oprávněný rodič (žalobce) ocitl bez svého zavinění v takovém osobním a majetkovém stavu, že je zcela odkázán na pomoc a výživu od svého dítěte (žalovaného), protože není s to se sám živit. Uvedl, že taková skutečnost provedeným dokazováním zjištěna nebyla, resp. bylo zjištěno to, že žalobce (stěžovatel) je schopen se sám živit, byť má svoji pracovní schopnost sníženu v důsledku úrazu o 30 %. Dodal, že skutečnost, že žalobce nepracuje a nemá vlastní příjem, je ve vztahu k posuzované době založena výlučně jen v poměrech žalobce a poukázal na stěžovatelův (v minulosti nezodpovědný) přístup ve vztahu k finanční stránce svého života, v jehož důsledku se stěžovatel zadlužil a tato jeho situace byla řešena v insolvenčním řízení. Shledal, že žalovaný má sice vlastní příjem z pracovního poměru, který odpovídá jeho vzdělání a schopnostem, avšak je v takové výši, že z něj nezvládá zcela pokrýt potřeby své vlastní a potřeby své rodiny, kdy je ženatý a má dvě nezletilé děti. Navíc uvedl, že bylo prokázáno, že se stěžovatel o žalovaného od jeho útlého dětství (1 roku) přestal zajímat, nestaral se o něj, nestýkal se s ním, neprojevoval o něj žádný zájem, dlouhodobě a opakovaně neplnil řádně svou vyživovací povinnost k němu, za což byl dvakrát trestně odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy. Za těchto poměrů by tak bylo dle okresního soudu případné přiznání výživného stěžovateli, jako žalobci, k tíži žalovaného v rozporu s dobrými mravy. Lze uzavřít, že okresní soud podrobně popsal, na jakých skutečnostech zakládá své závěry, včetně rozporu návrhu (na stanovení výživného žalovanému synovi ve prospěch stěžovatele) s dobrými mravy.9. Rovněž i krajský soud své rozhodnutí pečlivě odůvodnil, v odůvodnění svého rozsudku odkázal na zjištění okresního soudu, a shodně uzavřel, že není splněna ani základní zákonná podmínka možného vzniku vyživovací povinnosti ve vztahu předka (žalobce) a potomka (žalovaného). Popsal, že z dokazování bylo zjištěno, že se stěžovatel o získání příjmu odpovídajícím způsobem nesnaží, není-li přinejmenším evidován u příslušného úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, byť i se sníženou pracovní schopností (o 30 % v důsledku utrpěného pracovního úrazu), a že nelze konstatovat, že by stěžovatel nebyl schopen se sám živit. Dalším důvodem pro zamítnutí návrhu byl dle krajského soudu rozpor žaloby s dobrými mravy. Krajský soud připomněl, že z dokazování plyne, že v minulosti se sám vůči žalovanému dopustil trestně právního jednání, a dodal, že nelze spravedlivě po žalovaném požadovat, aby to byl právě on, kdo po dosažení své zletilosti se bude snažit o to, aby znovu navázal rodinné vazby se žalobcem (svým otcem).10. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. Obecné soudy se vypořádaly se stěžovatelovými námitkami a svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10097.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. F., zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 6 Azs 260/2021-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 16. 4. 2021 č. j. OAM-728/ZA-ZA11-VL11-2020 vedlejší účastník podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), zastavil řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou stěžovatelka podala jménem svým a svých dětí, neboť žádost shledal nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) tohoto zákona.3. Žalobu proti citovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 7. 2021 č. j. 60 Az 30/2021-57 jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že oproti předchozímu řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka neuvedla žádné nové skutečnosti, a není proto důvod podrobovat již v předchozím řízení uvedené důvody znovu věcnému posouzení. Krajský soud rovněž uvedl, že se vedlejší účastník v dostačujícím rozsahu zabýval situací v zemi původu stěžovatelky, její osobní situací, zjistil všechny okolnosti potřebné pro rozhodnutí a své rozhodnutí řádně odůvodnil.4. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší správní soud předně konstatoval, že v posuzovaném případě již bylo jednou pravomocně rozhodnuto s tím, že mezinárodní ochrana nebyla stěžovatelce a jejím dětem udělena, přičemž stěžovatelka staví své důvody v zásadě na tomtéž (obavy z nepříznivých životních podmínek a ekonomických obtíží po návratu do vlasti). Nejvyšší správní soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012 č. j. 3 Azs 6/2011-96, podle kterého rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat odůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud konstatoval, že právě k takovým závěrům ve svém rozhodnutí vedlejší účastník dospěl, a jejich správnost následně řádně prověřil i krajský soud, podle kterého vedlejší účastník přezkoumatelným způsobem odůvodnil, že v zemi původu nedošlo v období mezi rozhodováním vedlejšího účastníka o první a druhé žádosti stěžovatelky k žádné významné azylově relevantní změně poměrů.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka ve své stručné ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, aniž by věrohodně hodnotil skutkovou podstatu obsahu žádosti o udělení mezinárodní ochrany nejen z hlediska aktuální situace na Ukrajině, ale také z pohledu mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Stěžovatelka má za to, že nespadají-li žadatelé do kategorie trestně stíhaných či odsouzených osob, řádně pečují o nezletilé děti, dlouhodobě v České republice bydlí, pracují, řádně hradí daně i poplatky, mají zde pracovní, rodinné i osobní vztahy, nelze jim upírat právo na získání dlouhodobého pobytu. Stěžovatelka poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že oblast města Doněck z hlediska poskytnutí mezinárodní ochrany představuje hrozbu ublížení na zdraví či smrti.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není ani primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002sp. zn. III. ÚS 173/02(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003sp. zn. IV. ÚS 239/03(N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)].8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo, neboť jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelky řádně (s ohledem na jejich rozsah) vypořádaly, při svém rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem vysvětlil, že v řízení o opakované žádosti o mezinárodní ochranu se hodnotí pouze to, zda žadatelé uvedli nové okolnosti, či zda se relevantním způsobem změnily okolnosti na jejich vůli nezávislé (poměry v zemi původu), které by odůvodňovaly nový přezkum jejich případu. Takové okolnosti, jak již bylo výše uvedeno, nebyly shledány, a to ani ve světle tvrzení stěžovatelky, že se změnily její rodinné poměry narozením dítěte na území České republiky, když, jak uvedl Nejvyšší správní soud, nejde o změnu, která by byla relevantní z hlediska důvodů pro mezinárodní ochranu podle zákona o azylu. Nesouhlasí-li stěžovatelka s názorem správních orgánů a soudů o "teoretické možnosti" odstěhovat se z místa válečného konfliktu v souvislosti s návratem do jejího původního bydliště ve městě Doněck zdevastovaného ozbrojeným konfliktem, kdy namítá, že takto by šlo odmítat všechny žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze než odkázat na závěr krajského soudu, že jde o možnost vnitřního přesídlení, a není tak porušen mezinárodní závazek non-refoulement, neboť vyjma dvou oblastí Ukrajiny, do jedné z nichž spadá i místo původního bydliště stěžovatelky, je bezpečnostní situace na Ukrajině stabilní, pod kontrolou proevropsky orientované vlády, a stěžovatelce proto nic nebrání vrátit se do kterékoliv části země, kde vojenský konflikt neprobíhá. Judikatura správních soudů setrvale připouští možnost tzv. vnitřního přesídlení cizince do jiné bezpečnější části Ukrajiny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 64/2017 - 55). Situace vnitřně přesídlených osob je samostatně monitorována a je součástí tzv. "Informací OAMP", které jsou jedním z podkladů rozhodnutí v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Správními soudy byly relevance vnitřního přesídlení a jeho dopad na základní práva stěžovatelky odpovídajícím způsobem zohledněny.9. Jde-li o posouzení přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, Ústavní soud ve své judikatuře setrvale konstatuje, že "[p]osouzení významu stížnosti z hlediska přesahu vlastních zájmů stěžovatele je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy zásadně není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu soudu, zda se jedná o právní otázku, jež svým významem přesahuje rámec konkrétního případu (§ 104a s. ř. s.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o zneužití soudního uvážení a tudíž o projev svévole" (srov. usnesení ze dne 12. 10. 2121sp. zn. III. ÚS 344/21, ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. 4146/17 a další). O takový případ v nyní posuzované věci zjevně nešlo. Nejvyšší správní soud odmítavé usnesení nad rámec § 104a odst. 3 s. ř. s. odůvodnil, své závěry opřel o konstantní judikaturu a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů mu nezbylo, než kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s. Dospěl-li tedy Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a jejích dětí a je proto nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s., přičemž dostál své povinnosti (obdobně jako krajský soud) důkladně vážit dodržení zásady non-refoulement, považuje Ústavní soud tento závěr za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky.10. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10098.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2021 č. j. 5 Tdo 886/2021-329 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 sp. zn. 9 To 84/2021, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 1. 2021 č. j. 8 T 9/2020-254 byl stěžovatel uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Současně mu byl uložen podle § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 tr. zákoníku peněžitý trest celkem ve výši 100 000 Kč a podle § 73 odst. 1 téhož zákona trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu 3 let.3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnutí obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným stejným přečinem a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 2 roků.4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že soudy na základě provedeného dokazování neučinily správná skutková zjištění a opomněly zkoumat otázku úpadku obchodní společnosti X (dále jen "společnost"). Porušily tak svoji povinnost zjišťovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Polemizuje se závěry soudů o naplnění objektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, podle jeho názoru nebyla naplněna ani stránka subjektivní předmětné skutkové podstaty. Za zcela nesprávný označuje postup, kdy se soudy odmítly zabývat otázkou úpadku obchodní společnosti, přičemž poukazuje na obžalobu v jiné jeho trestní věci, která stojí na tvrzení, že společnost v úpadku byla, což nesdělil věřitelům, které tak uvedl v omyl. Další pochybení soudů spatřuje v závěru Nejvyššího soudu o tom, že jeho trestní stíhání nebylo promlčeno.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 84/94ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly městský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými či neopodstatněnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu městského soudu žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Městský soud případně poukázal na klíčové postavení stěžovatele v obchodní společnosti a na důkazy, kterými bylo toto zjištění (že to byl stěžovatel, kdo fakticky společnost ovládal, řídil, kdo zadával úkoly, měl přístup k účtu, věděl, že jsou srážky prováděny, měl o všem přehled a vše podstatné se u něj soustředilo) nepochybně prokázáno. Z podkladů zajištěných od oprávněných příjemců pak neměl městský soud žádné pochybnosti o základu a výši stržených, ale neodvedených finančních částek za dané časové období. Příslušnými výpisy z účtů společnosti pak měl za potvrzené, že v rozhodné době ještě společnost měla prostředky k odvedení povinných plateb za zaměstnance. Městský soud proto nepochybil, jestliže se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že stěžovatel byl pro přečin podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku postaven před soud oprávněně, a že i právní kvalifikace skutku je správná a přiléhavá. Zrušil-li rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu, učinil tak proto, aby popis skutku a právní věta odpovídaly právní kvalifikaci tak, jak k ní nalézací soud dospěl s ohledem na platné znění tr. zákoníku. Na rozdíl od obvodního soudu pak uložený trest odnětí svobody zmírnil a přiměřeně zkrátil zkušební dobu, přičemž s odkazem na zjištění, že trestní zákoník v § 241 odst. 1 uložení peněžitého trestu nedovoluje, tento druh trestu neukládal. Z odůvodnění jeho rozhodnutí, které splňuje požadavky kladené na ně v § 120 a násl. tr. řádu, je patrné, že jinak neměl o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Označuje-li stěžovatel za zcela nesprávný postup, kdy se městský soud a před ním i soud nalézací odmítly zabývat otázkou úpadku společnosti, činí tak s ohledem na zjištěné skutečnosti zcela nepřípadně, neboť oba soudy v této souvislosti poukázaly na podklady zajištěné orgány činnými v přípravném řízení (výpisy z účtů společnosti vedených u Fio banky) s tím, že příjmy na účtech v každém měsíci postačovaly pro uhrazení povinných plateb, které předtím byly sraženy z hrubých mezd zaměstnanců společnosti.11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Odkazuje-li stěžovatel na jiné trestní řízení vedené proti jeho osobě pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, toto jeho trestní stíhání nebylo doposud ukončeno a stěžovatel v něm má prostor pro vznášení námitek, které uplatnil v ústavní stížnosti.12. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004sp. zn. I. ÚS 4/04(N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí městského soudu, neshledal však žádný extrémní rozpor. Znovu se tak zabýval námitkami o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku i námitkou o promlčení některých dílčích útoků. Stěžovatel zcela pomíjí, že skutek, jímž byl uznán vinným, představuje jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují i v souhrnu skutkovou podstatu pokračujícího přečinu. Při zkoumání promlčení takového trestného činu je rozhodné, že počátek běhu promlčecí doby stanovené v § 34 odst. 1 tr. zákoníku určuje doba, kdy došlo k ukončení celé trestné činnosti, tedy doba spáchání jeho posledního dílčího útoku. Domáhal-li se tedy stěžovatel promlčení své trestní odpovědnosti za některé dílčí útoky, tato jeho námitka nemohla v dovolacím řízení obstát.13. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými a právními závěry, které z nich nakonec krajský soud učinil, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10099.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2024 č. j. 28 Cdo 1732/2024-24, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2024 č. j. 4 Cmo 74/2024-13 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2024 č. j. 16 C 7/2024-6, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., sídlem Přítkovská 1689/14, Teplice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvedl, že "objektivně důvodně odmítá všechny soudce Ústavního soudu", neboť jsou tu důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod.2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci Ústavní soud zjistil, že tomu tak není.3. Podání stěžovatele nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, neboť trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz § 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu) a nesplňuje tak náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu.4. Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se opakovaně obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami. Na tyto vady podání byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených podsp. zn. I. ÚS 2906/23,sp. zn. I. ÚS 3156/23,sp. zn. I. ÚS 2554/22,sp. zn. III. ÚS 2667/18,sp. zn. I. ÚS 44/15,sp. zn. IV. ÚS 3556/13,sp. zn. II. ÚS 1845/10čisp. zn. III. ÚS 557/08ad.).5. Stěžovatel je tedy již dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti. Přístup stěžovatele, který řízení prodlužuje tím, že vyčkává, až jej Ústavní soud vyzve k odstranění vad, nesvědčí o jeho pečlivém zájmu o ochranu svých vlastních práv.6. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci a soudkyně vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatele. Odmítá-li stěžovatel všechny soudce a soudkyně Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.7. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.8. Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 19. listopadu 2024Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj

decision_101.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 7009/2024 ze dne 20. března 2024 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 sp. zn. 2 ZT 65/2023 ze dne 11. března 2024, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 ("státní zastupitelství") zamítlo žádost stěžovatele o zrušení zajištění jeho vozidla. Obvodní soud pro Prahu 9 ("stížnostní soud") stížnost podanou stěžovatelem proti rozhodnutí státního zastupitelství zamítl.2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ("protokol").3. Generální ředitelství cel usnesením ze dne 9. května 2022 zajistilo automobil stěžovatele jako výnos z trestné činnosti. Stěžovatel v trestním řízení vystupuje jako zúčastněná osoba, kterému měla automobil zakoupit matka. Již rozhodnutí o zajištění věci stěžovatel napadl ústavní stížností, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesenímsp. zn. III. ÚS 3321/22ze dne 10. ledna 2023. O žádosti o vrácení věci a následné stížnosti bylo rozhodnuto shora napadenými usneseními, z nichž je podle stěžovatele patrné, že ač ve věci nenastal žádný pokrok, je jeho vozidlo stále zajištěno. V takovém nedůvodném postupu orgánů činných v řízení spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv, neboť neexistuje souvislost mezi šetřenou trestnou činností a pořízením vozidla. V řízení dále spatřuje průtahy a navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a do výkonu pravomoci orgánů veřejné moci je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ne každý postup orgánu veřejné moci, byť by i byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.6. Požadavky na rozhodování o majetkových zajišťovacích institutech se Ústavní soud ve své judikatuře již zabýval: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Rozhodnutí o zajištění věci jsou jen dočasná, zatímní a nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci. Zajištění musí být přiměřené nejen náležitému objasnění trestné činnosti a spravedlivému potrestání pachatelů, ale i snaze snížit a nahradit škodu způsobenou trestnou činností [viz nálezsp. zn. I. ÚS 2485/13ze dne 2. prosince 2013 (N 206/71 SbNU 429)].7. Státní zastupitelství se v napadeném usnesení zabývalo argumentací stěžovatele a uzavřelo, že jde o opakování již dříve vypořádaných námitek. Důvody zajištění nadále trvají a zjištění, na jejichž základě státní zastupitelství k těmto závěrům dospělo, jsou v usnesení podrobně popsána. Také stížnostní soud popsal finanční toky, z nichž vyplývá důvodnost realizovaného postupu, dále se zabýval délkou trestního řízení, k čemuž poukázal na poškozené (zahraniční společnosti) a z toho plynoucí potřebu mezinárodní spolupráce. Z odůvodnění napadených usnesení je patrné, že orgány činné v trestním řízení nemají pochyb o páchání hospodářské trestné činnosti, pro niž jsou stíháni příbuzní stěžovatele, kteří ale vystupují jako nemajetní. Protože se nepodařilo zajistit přímý výnos z trestné činnosti, považují zajištění náhradní hodnoty za adekvátní krok.8. Ústavní soud zjistil, že ve věci byla proti obviněným (rodinným příslušníkům stěžovatele) podána obžaloba pro trestný čin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 2 a 3 písm. b) trestního zákoníku a věc je nyní vedena u stížnostního soudu pod sp. zn. 43 T 68/2024.9. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušnými orgány a nejsou projevem svévole. Orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti; v jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, svědčící o dotčení stěžovatelových práv. Dosavadní procesní úkony nepředstavují ani neodčinitelné zásahy do práva stěžovatele vlastnit majetek (čl. 11 Listiny a čl. 1 protokolu). Ochrana vlastnického práva předvídá i jeho možné omezení z důvodu veřejného zájmu, tím je i výnos z trestné činnosti (viz Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, publikovaná pod č. 33/1997 Sb.), a proto zákonné omezení nelze považovat za porušení vlastnického práva.10. Podle judikatury Ústavního soudu (rovněž usnesenísp. zn. III. ÚS 3321/22) nemůže zajištění majetku trvat libovolně dlouho, "neboť plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce"; nepřiměřeně dlouhé zajištění, aniž by bylo ukončeno přípravné řízení, proto zasahuje do vlastnického práva [viz nálezysp. zn. II. ÚS 642/07ze dne 30. ledna 2008 (N 25/48 SbNU 291) čisp. zn. III. ÚS 1396/07ze dne 19. března 2009 (N 62/52 SbNU 609)]. V projednávané věci takové okolnosti nenastaly, přípravné řízení již bylo ukončeno, takže nejde o porušení zaručeného práva na projednání věci bez průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).11. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla zasažena jeho základní práva. V ústavní stížnosti opakuje argumentaci z předchozího řízení a staví Ústavní soud do pozice dalšího přezkumného orgánu, která mu však nepřísluší.12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu

decision_1010.txt

NálezÚstavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Jenerálem, advokátem, sídlem Revoluční 1546/24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2020 sp. zn. 44 To 380/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. září 2020 sp. zn. 43 T 41/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejších účastníků řízení, takto:I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. září 2020 sp. zn. 43 T 41/2020 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2020 sp. zn. 44 To 380/2020 bylo porušeno základní právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce zaručené v čl. 40 odst. 3 větě třetí Listiny základních práv a svobod.II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. září 2020 sp. zn. 43 T 41/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2020 sp. zn. 44 To 380/2020 se ruší.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 větě třetí Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 43 T 41/2020 bylo rozhodnuto, že podle § 33 odst. 2 a contrario zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tak, že není splněn základní předpoklad pro poskytnutí bezplatné obhajoby, respektive obhajoby za sníženou odměnu, kterým je nemajetnost v tom smyslu, že obviněný nemá příjmy ani majetek a není zde reálná možnost, že z budoucích výdělků náklady obhajoby uhradí. Stěžovatel totiž vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu nespadá do kategorie osob, které nyní ani v budoucnu nejsou a nebudou schopny výdělečné činnosti, ze které by náklady obhajoby (a další jeho závazky) mohly být hrazeny. Přestože soud nezpochybňuje tvrzení stěžovatele, že je v současné době nemajetný, je podle názoru soudu předčasné tvrdit, že ani v budoucnu nebude schopen opatřit si výdělek v takové výši, aby mohl uhradit náklady obhajoby. Rozhodná je přitom celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Soudní praxe spočívající v nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je pravděpodobnost jejich budoucí, byť jakkoliv vzdálené, solventnosti, nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv, nýbrž je naplněním pravidla, že každý je povinen plnit své závazky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2015sp. zn. III. ÚS 783/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 44 To 380/2020 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu zamítnuta jako nedůvodná. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatel je mužem v produktivním věku, který sám o sobě neuvádí žádné zdravotní omezení ve smyslu jeho schopnosti pracovat. Nemá-li aktuálně peníze na zaplacení právních služeb advokáta, nebude do této situace soud zasahovat tím, že zajistí zaplacení advokátních služeb státem. Je věcí soukromoprávního vztahu obžalovaného a jeho jím vybraného obhájce, jak budou dále postupovat. Právo obžalovaného na obhajobu jistě zůstane nezkráceno, protože v případě nutné obhajoby soud musí obžalovanému obhájce ustanovit, ovšem dle příslušného pořadníku soudu.II. Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel uvádí, že požádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, popřípadě obhajobu za sníženou odměnu, s tím, že nedisponuje finančními prostředky k hrazení nákladů obhajoby, neboť je zaměstnán jako kuchař s průměrným čistým měsíčním výdělkem 15 763 Kč, nemá žádný hodnotnější majetek, a naopak má finanční závazky a je proti němu vedena exekuce, kdy exekučně vymáhaná jistina činí částku 3 869 010,03 Kč s úrokem 29 % ročně, tedy pouze úroky z jistiny činí ročně částku přes 1 000 000 Kč. Jeho žádosti soudy nevyhověly, nicméně jejich poukaz na to, že je mužem v produktivním věku, který neuvádí žádné zdravotní omezení ve smyslu jeho schopností pracovat, stěžovatel nepovažuje za případný, neboť uvedený exekuční závazek zjevně není schopen v budoucnu splatit. S touto skutečností se soudy nevyrovnaly. Stěžovatel je v rámci svých možností výdělečně činný, svou obživu si obstarává poctivou prací. Aby však mohl splatit vymáhaný dluh, musel by mít měsíční mzdu vyšší než cca 100 000 Kč.5. Městský soud stěžovatelovu stížnost odmítl i s argumentem, že právo stěžovatele zůstane nezkráceno, protože v případě nutné obhajoby soud musí obžalovanému obhájce ustanovit dle příslušného pořadníku soudu. Tím však soud stěžovateli upírá právo na zvoleného obhájce a nutí ho, aby z důvodu nedostatku finančních prostředků musel požádat o určení ustanoveného obhájce dle § 38 a násl. trestního řádu soud. Stěžovatel je přesvědčen, že by pro nemajetnost neměl být zbavován možnosti spolupráce s obhájcem, kterému důvěřuje.6. Stěžovatel upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019sp. zn. IV. ÚS 2590/19(N 173/96 SbNU 206), dle kterého pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně nebo v judikatuře, jako jsou podmínky vztahující se k budoucnosti, které toliko mohou, ale také vůbec nemusejí v budoucnu nastat (hypotetické možnosti). Obdobné vyplývá i z nálezu ze dne 23. 4. 2019sp. zn. I. ÚS 3966/17(N 69/93 SbNU 341).III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV. Vyjádření k věci8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.9. Městský soud v Praze vyjádřil názor, že ústavní stížnost je nedůvodná, přičemž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013sp. zn. III. ÚS 1936/13a ze dne 13. 12. 2012sp. zn. I. ÚS 4618/12, dle kterých přiznání nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu náleží zásadně obecným soudům.10. Obvodní soud a vedlejší účastníci řízení poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti ústavní stížnosti nevyužily.11. Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten vyjádřil opětovně přesvědčení, že k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv došlo, přičemž upozornil, že v jiné věci mu byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2021 sp. zn. 43 Nt 2811/2021 v mezidobí při nezměněných majetkových poměrech nárok na bezplatnou obhajobu přiznán.V. Obecná východiska12. Ústavně zaručené právo na obhajobu je spolu s presumpcí neviny základní podmínkou řádného procesu, v němž má být posouzena odpovědnost za spáchání trestného činu. Obhajoba přispívá k rovnému postavení obou stran v soudním řízení tím, že pomáhá obviněnému průběh procesu a své postavení v něm chápat a plnohodnotně se jej účastnit. Právo na obhajobu je subjektivním právem, jehož respektování má přímý vliv na naplnění objektivní hodnoty spočívající ve zjištění a spravedlivém potrestání osoby, která ve společensky škodlivých případech páchá trestné činy, a tím ohrožuje integritu společnosti v právním státě [podobně nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021sp. zn. III. ÚS 3582/20(N 35/104 SbNU 379)].13. Vzhledem k nutnosti zajistit základní práva a svobody všem osobám bez rozdílu majetku musí být právo na obhajobu zajištěno osobám majetným i nemajetným. Součástí práva na obhajobu je tak právo na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je zakotvuje tím způsobem, že předepisuje bezplatné poskytnutí obhájce při splnění dvou souběžných podmínek, totiž že obviněný nemá prostředky na jeho zaplacení a že jeho poskytnutí vyžadují zájmy spravedlnosti. Naplnění druhé z uvedených podmínek představují v prostředí českého právního řádu především případy, pro něž je stanovena nutná obhajoba (viz § 36 a 36a trestního řádu).14. Relevantní úprava v ústavním pořádku je taková, že podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tímto zákonem je trestní řád. Dle jeho § 33 odst. 2 "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu". Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen uhradit náklady na poskytnutí právní pomoci. Zároveň však zákonodárce, v mezích daných mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně.15. Posuzování naplnění podmínek pro přiznání nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu náleží obecným soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost k majetkovým poměrům žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2017sp. zn. I. ÚS 2052/17). Při posuzování navazujících ústavních stížností pak Ústavnímu soudu přísluší zkoumat pouze to, zda vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce mající za následek porušení ústavně zaručených práv. Rozhodovací praxe Ústavního soudu zde přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup vycházející z premisy, že soudy disponují v těchto případech relativně širokým prostorem pro uvážení (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021sp. zn. I. ÚS 1815/21).16. Citovaný § 33 odst. 2 trestního řádu se dle ustálené judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na majetkové, výdělkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Posuzovány jsou za prvé současné finanční možnosti dotyčného a za druhé, jsou-li shledány nedostatečnými, je v druhém kroku hodnocena majetková potencialita do budoucna. Rozhodná je celková ekonomická situace, možnosti a perspektiva obviněného.17. Z hlediska potenciality vychází ustálená judikatura z toho, že u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě podkladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (shodně usnesení ze dne 15. 9. 2020sp. zn. IV. ÚS 660/20nebo ze dne 27. 7. 2021sp. zn. IV. ÚS 1783/21). Nepřizná-li obecný soud předmětný nárok s ohledem na takovouto schopnost výdělku, nejde o kladení nepřiměřených podmínek na obviněného, které by nebyly v souladu se zákonem nebo judikaturou (shodně usnesení ze dne 14. 4. 2020sp. zn. III. ÚS 3007/19). Majetkovou potencialitu je přitom přípustné dovozovat z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů (obdobně usnesení ze dne 26. 11. 2019sp. zn. I. ÚS 3277/19, ze dne 28. 1. 2020sp. zn. I. ÚS 4091/19a ze dne 26. 5. 2020sp. zn. II. ÚS 1164/20). Ústavní soud tak například v minulosti považoval za ústavně přijatelné nepřiznání předmětného nároku obecným soudem u obviněné, která se nacházela v tíživé finanční situaci, a její možnosti výdělku byly nadto omezeny výkonem trestu odnětí svobody, nicméně byla v produktivním věku, nebylo vyloučeno, aby došlo již v průběhu výkonu trestu k jejímu pracovnímu zařazení, a zejména pak, aby si po ukončení tohoto výkonu našla zaměstnání a náklady obhajoby uhradila (opět usnesenísp. zn. I. ÚS 1815/21). V jiné věci pak vyslovil, že nejde o exces ani libovůli, položí-li soudy spíše než na současný stav důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, a to i jde-li o osobu, proti které je vedena exekuce a má vyživovací povinnost (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021sp. zn. IV. ÚS 3569/20).18. Rozhodovací praxe nepřiznávající nárok na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je dána perspektiva jejich budoucí solventnosti, dle judikatury Ústavního soudu nezasahuje nepřiměřeně do práv obviněných. Naopak, jde o naplnění obecné právní maximy, že každý odpovídá za splnění svých závazků, a to i do budoucna. Tato zásada má navíc silný hodnotový aspekt u pachatelů trestné činnosti, neboť (vedle možného preventivního dopadu) je důležitou součástí procesu přijímání odpovědnosti za spáchaný trestný čin a nápravu jeho důsledků. Tomu na druhou stranu odpovídá opačná zásada, že osoba, která není za trestný čin odsouzena, nemá nést náklady na svoji obhajobu (obdobně usnesení ze dne 19. 5. 2020sp. zn. III. ÚS 1071/20).19. Současné finanční možnosti i majetkovou potencialitu obviněného je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálních zjištěných skutečností. Finanční perspektivu lze dovozovat z takových okolností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného. Není možno ovšem vycházet z pouhých spekulací a hypotéz, které by nebyly založeny na tom, co bylo ve věci zjištěno. Nelze také možnost získání dostatečného množství finančních prostředků vztahovat až k velmi vzdálené budoucnosti. Předmětem hodnocení by mělo být období několika let, nikoliv desítek let (viz nález ze dne 16. 2. 2021sp. zn. III. ÚS 3582/20, ve kterém Ústavní soud podrobil kritice vztažení majetkové potenciality k období dvaceti let). Bylo též judikováno, že po obviněném nelze požadovat, aby za účelem hrazení obhajoby musel zanechat školní docházky v rámci řádné přípravy na budoucí povolání (srov. nález Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 2590/19).20. Majetkovou potencialitu je třeba hodnotit komplexně, totiž zvažovat jak okolnosti svědčící o její dostatečnosti, tak i skutečnosti vypovídající o opaku. Z existence schopnosti obviněného obstarávat si do budoucna prostředky prací nelze "mechanicky" bez dalšího dovozovat, že přiznání nároku dle § 33 odst. 2 trestního řádu není namístě. Nelze pominout, že možnost zajistit prostředky na úhradu obhajoby může být různými skutečnostmi oslabována, typicky například exekučně vymáhanými dluhy nebo probíhající insolvencí. Na druhou stranu ani existence probíhající exekuce, insolvence či vyživovací povinnosti nesvědčí pro nutnost přiznání předmětného nároku "automaticky". Je nutné, aby obecné soudy všechny takovéto proti sobě svědčící faktory poměřovaly a vyhodnotily. Musejí uvážit, jak zjištěné skutečnosti ovlivňují (a mají perspektivu dále ovlivňovat) schopnost obviněného náklady obhajoby hradit. V hraničních případech je namístě uvažovat zejména o přiznání obhajoby za sníženou odměnu (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2021sp. zn. I. ÚS 1166/21).21. Relevantnosti závazků obviněného nasvědčuje, že se jich nemůže zbavit ani ve střednědobém (několikaletém) časovém horizontu (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020sp. zn. IV. ÚS 2498/20). Obviněný musí prokázat, že jeho dluhy dosahují úrovně neřešitelné "dluhové pasti", která by byla dalším nedobrovolným závazkem (a jemu odpovídajícím fakticky nevymahatelným majetkovým právem obhájce) toliko prohlubována (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021sp. zn. IV. ÚS 353/21).22. Vhodno zdůraznit, že soudy nemohou při posuzování nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu tento nárok odmítnout toliko na základě argumentace, že stěžovatel si svoji neschopnost obhajobu hradit způsobil svým vlastním předchozím závadným jednáním (např. že jeho finanční tíseň plyne z povinnosti uhradit škodu z dřívější trestné činnosti). Právo na bezplatnou obhajobu nebo za sníženou odměnu je totiž složkou základního práva na obhajobu, které přísluší každému bez rozdílu jen s přihlédnutím ke splnění (přiměřených) zákonných podmínek (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019sp. zn. I. ÚS 3966/17). Soudy nesmějí vyžadovat naplnění podmínek dalších, které v právní úpravě nemají oporu. Klíčová je existence neschopnosti hrazení obhajoby z pohledu současných a potenciálních finančních možností, nikoli míra zavinění jejího vzniku minulým jednáním.VI. Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc23. Ústavní stížnost je důvodná.24. Obecné soudy připustily, že stěžovatel je nemajetný, avšak odmítly mu přiznat bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu s odkazem na to, že je schopen práce. V tomto směru odkázaly i na některá usnesení Ústavního soudu. Jak však bylo výše vyloženo, tuto skutečnost nelze uplatňovat "mechanicky", nýbrž bylo třeba ji poměřovat s ostatními zjištěními vypovídajícími o stěžovatelově majetkové potencialitě. Tomu však soudy nedostály. Stěžovatel v řízení před nimi poukazoval na vysoké finanční závazky, které jsou po něm exekučně vymáhány, a namítal, že dlouhodobě není v jeho možnostech je i při plném pracovním nasazení v řádném zaměstnání splácet. Této jeho argumentaci se však soudy, v rozporu se svými povinnostmi, blíže nevěnovaly a řádným způsobem se s ní nevypořádaly. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 40 odst. 3 Listiny.25. Na tomto závěru ničeho nemůže změnit úvaha městského soudu, že právo stěžovatele zůstane nezkráceno tím, že jde o případ nutné obhajoby, a stěžovateli proto bude ustanoven obhájce dle pořadníku soudu. V posuzované věci totiž jde specificky o uplatnění základního práva dle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny (ve spojení s § 33 odst. 2 trestního řádu) a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, totiž práva na "bezplatnou" obhajobu. Institut nutné obhajoby je zakotven v platné trestněprávní úpravě tím způsobem, že v případě pravomocného uznání viny je obžalovaný povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, nemá-li nárok na obhajobu bezplatnou [§ 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Nutná obhajoba tedy není obhajobou bezplatnou a nepředstavuje bezplatnou právní pomoc podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny, respektive čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy (obdobně viz opět nálezsp. zn. III. ÚS 3582/20). Z těchto příčin prostřednictvím institutu nutné obhajoby nejsou a nemohou být naplňována základní práva specificky těmito články garantovaná. Institut nutné obhajoby chrání toliko obecné právo na obhajobu, nikoliv však již právo na bezplatnou obhajobu, což v daném kontextu nepostačuje. Předmětná úvaha městského soudu tak postrádá relevanci.26. Závěrem Ústavní soud shrnuje, že při rozhodování o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2 trestního řádu je nutno posoudit současné finanční možnosti obviněného a při jejich nedostatečnosti i jeho potenciál do budoucna. Hodnocení soudu přitom musí být komplexní. Dostatečnost tohoto potenciálu je obecně možno odůvodnit skutečností, že obviněný je schopen práce a výdělku, nelze tak však učinit bez dalšího v situaci, kdy doloží, že jsou po něm v exekuci nebo insolvenci vymáhány vysoké finanční závazky. Nepřiznají-li soudy nárok na bezplatnou obhajobu, aniž by se vypořádaly s námitkami obviněného o jeho v několikaletém období neřešitelné finanční situaci, jde o porušení jeho základního práva na bezplatnou pomoc obhájce zakotveného v čl. 40 odst. 3 větě třetí Listiny. To platí i v případech nutné obhajoby.27. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl, a to za splnění podmínek § 44 téhož zákona mimo ústní jednání.

decision_10100.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem Plaská 623/5, Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 4 Tdo 32/2021, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 67 T 20/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2, odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip vyjádřený v čl. 2 odst. 2 Listiny.2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle ustanovení § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku společně s obviněnými D. F., P. H. a J. J. (bod 51. obžaloby) a dále s obviněným S. P. (bod 55. obžaloby).4. Za uvedený zločin uložil obvodní soud stěžovateli podle § 210 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 téhož zákona mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovateli byla dále uložena povinnost podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zaplatit společně se spoluobviněným S. P. poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a.s. na náhradě škody částku ve výši 61 075,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.5. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 a ostatní spoluobvinění odvolání, o nichž rozhodoval ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), přičemž v případě stěžovatele rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody. Městský soud podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o trestu uložil stěžovateli nahradit shora uvedené poškozené společně a nerozdílně s obviněným S. P. škodu ve výši 407 170 Kč.6. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud.7. S těmito závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž tvrdí, že na jeho jednání měl být aplikován předchozí trestní zákon, dle něhož bylo trestní stíhání již promlčeno. Stěžovatel je dále toho názoru, že každý skutek, pro který byl stíhán, měl povahu samostatného skutku a nejednalo se o pokračování v trestné činnosti. Nesouhlasí ani s tím, že by daná trestná činnost byla spáchána ve spolupachatelství, neboť tato skutečnost nebyla výslovně uvedena ve výrokové části rozsudku obvodního soudu. Stěžovatel rovněž uvádí, že nenaplnil jeden z obligatorních znaků základní skutkové podstaty (konkrétně předstírání události). Namítá, že trestním řízením bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Zdůrazňuje, že jeho odsouzení je v podstatě založeno na jediném důkazu (vystavených fakturách), který navíc dobrovolně vydal sám stěžovatel s tím, že se žádného trestného činu nedopustil. V neposlední řadě se stěžovatel vymezuje vůči výroku o náhradě škody.8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.9. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 84/94ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 166/95ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesenísp. zn. III. ÚS 376/03ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.10. K tomu je vhodné dále uvést, že stěžovatelem zmíněné pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 1975/08ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nálezsp. zn. III. ÚS 1624/09ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nálezsp. zn. I. ÚS 553/05ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je proto namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.12. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.13. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje v podstatě jen opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení, na což stěžovatele ostatně upozornil již Nejvyšší soud, a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.14. S ohledem na repetitivní povahu stěžovatelových námitek považuje Ústavní soud další opakování toho, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, za nadbytečné; na tomto místě tedy postačí toliko odkázat např. na přesvědčivé a podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo vysvětleno, proč v nyní posuzované věci nebylo možné aplikovat předchozí trestněprávní úpravu, resp. proč bylo stěžovatelovo jednání kvalifikováno jako pokračující trestný čin spáchaný ve formě spolupachatelství (srov. usnesení Nejvyššího soudu, zejména body 39-44). Nejvyšší soud zde v odkazu na vlastní předchozí judikaturu mimochodem uvedl, že okolnost, že ve výroku meritorního rozhodnutí chybí výslovná kvalifikace formy odpovědnosti, není důvodem pro zrušení rozhodnutí v řízení o dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 42).15. Pokud pak jde o námitku projednání věci před obecnými soudy bez zbytečných průtahů, touto se Ústavní soud blíže nezabýval. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení jsou totiž od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v rámci předběžného projednání, resp. žaloba v případě neposkytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení (srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 3335/11ze dne 23. 8. 2012 nebo usnesenísp. zn. III. ÚS 1609/14ze dne 6. 11. 2014). Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít (srov. nálezsp. zn. IV. ÚS 391/07ze dne 7. 8. 2007). Ústavní soud totiž s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn neodůvodněné průtahy již skončeného řízení zjišťovat, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci a mohl by tím prejudikovat výsledek eventuálního soudního sporu (obdobně srov. také usnesenísp. zn. IV. ÚS 1076/12ze dne 23. 7. 2012 nebo usnesenísp. zn. I. ÚS 1682/13ze dne 26. 6. 2014).16. Zpochybňuje-li stěžovatel výrok o náhradě škody, nelze mu přisvědčit, neboť přehlíží prokázanou okolnost, že příslušná částka ve výši 407 170 Kč byla poškozenou skutečně vyplacena jako podvodně získané pojistné plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 56). Ústavní soud nadto považuje tuto část stěžovatelovy argumentace za značně spekulativní, a to již i proto, že je v této podobě uplatněna až v ústavní stížnosti (k předchozím námitkám týkajícím se náhrady škody srov. rozsudek městského soudu, bod 10).17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 31. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10101.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Zdráhala, zastoupeného Mgr. Ivo Školou, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti výrokům II. až VI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 10. 2021, č. j. 69 Co 184/2021-213, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s ústavním principem obsaženým v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal vůči společnosti Projekt Slavonínská, s. r. o. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 15 972 Kč s úrokovým příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené žalovanou, když v důsledku odstraňování reklamovaných vad předmětu koupě nemohl v období od 15. 4. 2019 do 15. 9. 2019 užívat svoji garáž. Vzniklou škodu představovaly stěhovací náklady do náhradních prostor a zpět a pronájem náhradních prostor v předmětném období.3. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.4. Postačí proto uvést, že rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, č. j. 24 C 33/2020-172, Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 15 972 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 15 972 Kč od 10. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.).5. K odvolání žalované ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který - při zohlednění částečného zpětvzetí odvolání - ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že odvolací řízení se v rozsahu částky 10 000 Kč zastavuje (výrok I.). Ve zbytku pak krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhá vůči žalované zaplacení částky 5 972 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 10. 12. 2019 do zaplacení. Současně stanovil, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 10. 12. 2019 do 17. 9. 2021 ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.). Krajský soud rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky III. až VI.).6. Stěžovatel s těmito závěry krajského soudu (konkrétně s výrokem II. a nákladovými výroky III. až VI.) nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž uvádí, že "rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a že tento soud zcela nesprávně dovodil skutkový stav, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Dle stěžovatele odvolací soud pochybil, když z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a je tak nutno toto rozhodnutí považovat za jsoucí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny." Za překvapivý pak označuje závěr krajského soudu, že nárok na náhradu nákladů vzniklých stěžovateli při řešení jeho reklamace nevznikl po 30. 6. 2019, tj. od 1. 7. 2019 do 15. 9. 2019. Stěžovatel se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že v období od července 2019 zde není dána příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti na straně žalované a uplatněnou škodou.7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to především z důvodu její bagatelnosti.8. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.9. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze přitom v tomto ohledu považovat jednoznačně za bagatelní, neboť po částečném zpětvzetí odvolání je předmět řízení omezen částkou 5 972 Kč [srov. k tomu usnesenísp. zn. II. ÚS 1383/19ze dne 28. 5. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].10. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byl by dán zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.11. Nadto dospěl Ústavní soud po konfrontaci obsahu ústavní stížnosti napadeného soudního rozhodnutí k závěru, že jím zjevně nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základního práva. Krajskému soudu totiž nelze vytknout, že ohledně nároku stěžovatele rozhodl právě tímto způsobem. Pro Ústavní soud je v nynější věci určující, že krajský soud dostatečně rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování podaného odvolání, resp. vysvětlil, proč v dané věci nelze stěžovateli přiznat nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na náhradní pronájem za období od 1. 7. 2019 (srov. rozsudek krajského soudu, body 12-14). Na tomto závěru nespatřuje Ústavní soud nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.12. V tomto ohledu lze rovněž podotknout, že sama skutečnost, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, ještě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.13. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 31. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10102.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. D., zastoupené Mgr. Miluší Pospíšilovou., advokátkou se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2021 č. j. 26 C 1/2021-83 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021 č. j. 36 Co 271/2021-118, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z přiložených listin, stěžovatelka se u obecných soudů neúspěšně domáhala náhrady škody ve výši 23 050,50 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") z důvodu jejího nezákonného trestního stíhání. Jedná se o náklady obhajoby, které stěžovatelka uhradila v trestním řízení svému obhájci.3. Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 uznána vinnou přečinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 4 trestního zákoníku a podle § 46 odst. 1 téhož zákona soud upustil od potrestání. Stěžovatelka byla uznána vinnou, že použila finanční hotovost ve výši 176 214 Kč, která jí byla přiznána na úhradu speciálních pomůcek pro syna, ke koupi a opravě automobilu, tedy v rozporu s účelem příspěvku. Škoda, která vznikla úřadu práce, byla následně vymožena v exekuci. Stěžovatelka podala odvolání jak do výroku o vině, tak i trestu. Odvolací soud zastavil trestní stíhání stěžovatelky v souladu s § 223 odst. 2 trestního řádu, neboť v průběhu hlavního líčení shledal důvod pro zastavení dle § 172 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Odvolací soud neshledal veřejný zájem na tom, aby byla stěžovatelka dále trestně stíhána a konstatoval, že v daném případě nemělo být trestní stíhání vůbec zahajováno. Bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem prvního stupně.4. Stěžovatelka se následně domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 23 050,50 Kč s příslušenstvím u Ministerstva spravedlnosti, které její nárok odmítlo s poukazem na ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jež obsahuje právě pro daný případ výluku z odškodnění. Stěžovatelka tedy podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který žalobu zamítl též s odkazem na § 12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil.5. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzená nesprávná aplikace §12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. obecnými soudy s tím, že v tomto případě měl být aplikován § 7 a 8 téhož zákona, tj. měla být přiznána náhrada škody za nezákonné rozhodnutí podle tohoto obecného východiska.6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.7. Ve vztahu k problematice náhrady škody způsobené státem v souvislosti s trestním stíháním určité osoby Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které skončí jinak než odsouzením (nejčastěji zproštěním obžaloby či zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně materiálním právním státem, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nálezysp. zn. IV. ÚS 642/05ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249),sp. zn. IV. ÚS 3193/10ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491), asp. zn. II. ÚS 1540/11ze dne 20. 2. 2013 (N 32/68 SbNU 343)].8. Posuzovaný případ však nedosahuje jak po stránce skutkové, tak i právní, žádoucí roviny ústavního přezkumu. Před obecnými soudy byl uplatněn nárok na odškodnění proti státu za situace, kdy důsledky trestního řízení na stěžovatelku již dopadly po stránce peněžní ve značné míře, zatímco nyní se jedná o ne snad zanedbatelný, ale přece jen akcesorický nárok.9. Z výše popsaného průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovatelce je patrno, že rozhodnutí obecných soudů byla kontroverzní. Samotné obvinění z dotačního podvodu sice formálně (co do výroku o vině) uspělo u soudu I. stupně, avšak okolnosti případu nasvědčovaly spíše materiálnímu pochybení. Soud I. stupně tedy upustil od potrestání a odvolací soud dokonce znásobil dřívější pochybnosti konstatováním, že trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno.10. Navazující a povýtce procesní otázkou však zůstalo, jak postupně vzniklý procesní stav zhojit. Odvolací soud měl k tomu v intencích zejména § 257 a 258 trestního řádu jen velmi omezenou procesní možnost a bylo do značné míry na stěžovatelce, zda se pokusí pro ni co do viny stále nepříznivý stav reparovat zcela. Ta však nevyužila možnost podat dovolání (ostatně zde obtížně dostupnou) a nevyužila též svého práva eventuálně trvat na meritorním projednání věci ve smyslu § 257 odst. 3 trestního řádu.11. Je vcelku pochopitelné, proč tak stěžovatelka neučinila; kontroverzní průběh trestního řízení byl pro ni zajisté obtížný. Jednou věcí však zůstává obtížnost trestního řízení a druhou náprava jeho důsledků, jež se snad mohla především stát - ale nestala - ve sféře civilního řízení, konkrétně tedy výkonu rozhodnutí pro částku 176 214 Kč použitou údajně v rozporu s účelem dotace. Zde bylo na orgánu veřejné moci, aby zvážil svůj postup. Jsou-li nyní předmětem řízení náklady obhajoby stěžovatelky před trestními soudy, pak tyto samy o sobě zůstávají daleko spíše jen doprovodným důsledkem celého přechozího řízení, nikoliv však důvodem, proč by Ústavní soud měl otázku odškodnění stěžovatelky podle zákona č. 82/1998 Sb. znovu otevřít. V této souvislosti ostatně Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 1. 3. 2012sp. zn. II. ÚS 2761/11, v němž při odmítnutí ústavní stížnosti za situace, kdy byla v sázce též aplikace výluky ze zákonného odškodnění proti státu, příslušný senát argumentoval podobně. Lze tu jen zdůraznit, že konečným argumentem zůstává prostý fakt aplikace práva, neboť §12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. konstatuje, že podmínky pro vznik odpovědnosti nejsou dány a to s odkazem pod čarou výslovně na ustanovení §172 odst. 2 trestního řádu (který byl ve věci jako důvod zastavení trestního stíhání použit). Měl-li by Ústavní soud opustit znění podústavního zákona a "posunout" právní kvalifikaci odškodnění stěžovatelky do roviny obecné, jak samotná stěžovatelka požaduje, pak jde o nestandardní přístup k aplikaci práva, k jehož případnému použití by musely být dány mimořádně závažné důvody. Pravidlo je jednoznačné, nevzbuzuje interpretační pochybnosti a obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti, pokud podle něj v dané věci postupovaly.12. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 31. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10103.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Brigity Adámkové, 2) Václava Chramosty, 3) Hedviky Chramostové, 4) Pavly Hoškové, 5) Přemysla Junka, 6) Ivy Libichové, 7) Martiny Naušové, 8) Janety Nečasové, 9) Jiřího Nejedlého, 10) Jiřiny Nejedlé, 11) Aleše Rady, 12) Ivy Rakové, 13) Šárky Stehlíkové, všech zastoupených Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové nám. 103/27, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 1324/2021-313, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 12 Co 8/2019-277, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s ústavním principem obsaženým v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.3. Postačí proto uvést, že rozsudkem ze dne 27. 7. 2018, č. j. 34 C 177/2012-219, Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") určil, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky zařízení výměníkové stanice umístěné v objektu budovy specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku.4. K odvolání společnosti Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem, s. r. o. (dále jen "žalovaná") ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu na určení vlastnického práva k zařízení výměníkové stanice zamítl (výrok I.).5. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").6. Stěžovatelé s těmito závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž však předkládají obdobnou argumentaci jako v průběhu předchozího řízení. Setrvávají tudíž na názoru, že jsou nadále vlastníky zařízení předmětné výměníkové stanice, přičemž vlastnictví odvozují ze zákona a prohlášení předchozího vlastníka ze dne 21. 10. 1997. Stěžovatelé rozporují rovněž závěry Nejvyššího soudu, který označil jimi podané dovolání za nepřípustné.7. Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti a seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 177/01ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nálezsp. zn. III. ÚS 23/93ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].10. Již z výše provedené rekapitulace stížnostních námitek je zřejmé, že podstatou polemiky je jen nesouhlas stěžovatelů s výkladem podústavního práva a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Jejich argumentace zůstává zcela povrchní. Byť stěžovatelé zmiňují mj. své právo na spravedlivý proces, tak v posuzovaném případě používají argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování však Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.11. Ústavní soud přitom nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů došlo k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.12. Pro Ústavní soud je v nynější věci určující, že krajský soud dostatečně rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování podaného odvolání, resp. vysvětlil, proč v dané věci nelze zařízení výměníkové stanice považovat za součást bytového domu, a proč tedy stěžovatelé nejsou, resp. nestali se v souvislosti s nabytím vlastnictví k bytovým jednotkám a společných částí bytového domu jeho spoluvlastníky. Rozhodující přitom byla okolnost, že technologie výměníkové stanice slouží i jiným budovám, kterýžto aspekt zdůraznil rovněž Nejvyšší soud (srov. rozsudek krajského soudu, bod 15; usnesení Nejvyššího soudu, s. 4). Zařízení výměníkové stanice tudíž nemohlo být považováno za součást bytového domu, jehož společné části jsou ve spoluvlastnictví stěžovatelů, neboť zde chybí samostatná funkční vazba k tomuto bytovému domu, jakožto obligatorní znak součásti věci. Na tomto závěru nespatřuje zdejší soud nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.13. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí podaného dovolání. Stěžovatelé zde totiž řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tedy i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.15. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatelé s těmito závěry obecných soudů neztotožňují, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 31. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10104.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Alice Aehrenthal, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020 č. j. 5 As 107/2019-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019 č. j. 3 A 48/2017-105, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 12. 2016 č. j. MV-153941-4/VS-2016 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2016 č. j. VS-2880/833/2-2004, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Vymezení věci a předchozí průběh řízení1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále také jen "správní soud") a v záhlaví označených rozhodnutí ministra vnitra a Ministerstva vnitra, protože jimi mělo být porušeno především její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, jejích příloh, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 A 48/2017 zjistil následující. Stěžovatelka je snachou Johanna Marie Felix Anton Carl Aehrenthala (1905-1972), bývalého majitele rozsáhlých pozemků a nemovitostí v oblasti Českého ráje, včetně zámku Hrubá Skála (dále označovaného zkratkou "J. A."). J. A. byl československým státním občanem (v roce 1921 mu byl vydán domovský list v obci Hrubá Skála). Sčítání lidu v roce 1930 se nicméně nezúčastnil. Sčítána tehdy byla jeho matka a obě sestry, za něž všechny matka J. A. uvedla tehdy národnost německou. V březnu roku 1939 byli výnosem Vůdce a říšského kancléře publikovaným pod č. 75/1939 Sb. obyvatelé protektorátu, kteří byli příslušníky německého národa, prohlášeni za německé státní příslušníky. V červenci roku 1939 J. A. vyplnil dotazník ke zjištění německé příslušnosti, tzv. Fragebogen, přičemž tam jako mateřský jazyk uvedl němčinu a svým podpisem tam potvrdil, že žádný z jeho čtyř prarodičů není a nebyl židovského původu či náboženství a že se on sám hlásí k německému národu. Následně mu byl v říjnu téhož roku vystaven průkaz o německé státní příslušnosti. V roce 1941 byl J. A. odveden do Wehrmachtu, v dubnu 1945 pak byl americkou armádou zajat a umístěn do zajateckého tábora v Heilbronnu. V zajetí setrval až do března 1946, neboť jeho repatriace byla z československé strany odmítnuta.3. V říjnu roku 1945 a opětovně i v prosinci téhož roku podal J. A., toho času se nacházející v zajateckém táboře v Heilbronnu a dle svého tvrzení nemající tehdy možnost spojit se se svou rodinou, žádost "o znovuzískání československé státní příslušnosti", a to k československému konzulátu. Učinil tak, jak uvedl, na základě informace od československé důstojnické komise, že může požádat o znovuzískání státní příslušnosti, která mu náležela do roku 1939. O této žádosti mělo být patrně rozhodováno na základě § 3 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret"). Dle tohoto ustanovení osoby, které pozbyly československé státní občanství podle § 1 dekretu (k obsahu tohoto ustanovení viz dále), mohly žádat u zastupitelského úřadu o jeho vrácení, přičemž o takovéto žádosti rozhodovalo podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru; nesmělo jí však vyhovět, jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana.4. V únoru roku 1946 podala manželka J. A. jeho jménem k Ústřednímu národnímu výboru podrobně odůvodněnou žádost "o zachování československého státního občanství podle § 2 dekretu". Podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu (citace ustanovení dekretu jsou s ohledem na projednávanou věc kráceny) českoslovenští státní občané národnosti německé, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československé státní občanství. Dále, podle § 1 odst. 4 dekretu Češi, kteří se v této době přihlásili za Němce, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzovali se podle tohoto dekretu jako Němci, schválilo-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydal příslušný okresní národní výbor po přezkoumání uvedených skutečností. Konečně podle § 2 odst. 1 dekretu osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokázaly, že (1) zůstaly věrny Československé republice, (2) nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a (3) buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovalo se československé státní občanství. Podle ustanovení § 2 odst. 2 bylo třeba žádost o zjištění, že se československé státní občanství zachovává, podat do šesti měsíců od počátku účinnosti dekretu (tj. do února 1946) u místně příslušného okresního národního výboru a rozhodovalo o ní ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, přičemž dané osoby byly až do vyřízení žádosti považovány za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor osvědčení o okolnostech, uvedených v předchozím odstavci.5. Manželka J. A. uvedenou žádost podávala v přesvědčení, že se J. A. při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil k národnosti německé a po zřízení protektorátu se stal německým státním příslušníkem; nežádala tedy o aplikaci výše pro úplnost uvedeného § 1 odst. 4 dekretu. O žádosti mělo rozhodovat, v souladu s § 2 odst. 2 dekretu, Ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, přičemž příslušný okresní národní výbor mohl J. A. prozatímně vydat osvědčení o okolnostech dle § 2 odst. 1 dekretu, na jehož základě by byl J. A. až do vyřízení žádosti považován za československého státního občana. Nic nenasvědčuje tomu, že by k vydání takového osvědčení došlo. Žádost manželky J. A. o zachování československého státního občanství J. A. byla evidována u Magistrátu hlavního města Prahy, referátu popisního, a tímto byla postoupena Zemskému národnímu výboru v Praze. Ten zajistil výpis z tzv. Fragebogen a požádal příslušný okresní národní výbor o prošetření činnosti J. A. v období okupace, přičemž výsledkem tohoto šetření bylo sdělení Zemskému národnímu výboru v Praze (ze dne 18. 2. 1947), že se rada příslušného okresního národního výboru vzhledem ke spisovému materiálu jednomyslně usnesla nedoporučit J. A. vydat osvědčení o národní a státní spolehlivosti podle dekretu. Rozhodnutí Ministerstva vnitra o žádosti J. A. (resp. žádosti podávané jménem J. A. jeho manželkou) v příslušném spisu, nyní uloženém v Archivu hlavního města Prahy, chybí. Podle posledních dvou záznamů v podacím protokolu došly v srpnu 1948 do spisu dvě písemnosti, první z Ministerstva vnitra, u níž bylo do kolonky "obsah spisu" uvedeno "se zprávou o nevyhovění", a druhá z referátu pro národní správu majetku Praha XX, u níž bylo do dané kolonky uvedeno "o zapůjč.spisů (nevyhov.) žád. (st obč.)".6. V roce 2006 podal syn J. A., manžel stěžovatelky, u Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad") žádost o vydání potvrzení, že se československé občanství J. A. zachovalo. Po smrti žadatele do řízení vstoupila stěžovatelka. Úřad o žádosti rozhodoval na základě § 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v relevantním znění (dále jen "zákon o státním občanství"). Podle těchto ustanovení osvědčení o státním občanství České republiky vydává úřad příslušný podle místa trvalého pobytu osoby, o jejíž státní občanství se jedná; ve sporných případech tento úřad provádí zjišťování státního občanství České republiky, o jehož výsledku vystaví fyzické osobě potvrzení.7. Krajský úřad v roce 2011 vydal ve věci stěžovatelky zamítavé rozhodnutí, a to s ohledem na sdělení Ministerstva vnitra, že řízení podle dekretu nebylo ve vztahu k J. A. nikdy zahájeno ani vedeno. Odvolání stěžovatelky Ministerstvo vnitra zamítlo. Správní žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem, věc mu však byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu vrácena k dalšímu řízení. V tomto řízení pak došlo ke zrušení jak rozhodnutí Ministerstva vnitra, tak rozhodnutí krajského úřadu. Před novým rozhodováním ve věci krajský úřad postupoval podle § 57 správního řádu, dle nějž jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem (řízení o předběžné otázce). Krajský úřad tedy dal podnět Ministerstvu vnitra k pokračování v řízení o zachování československého státního občanství J. A. a na dobu do rozhodnutí v této věci přerušil řízení před krajským úřadem.8. Ministerstvo vnitra v řízení o zachování československého státního občanství J. A. podle dekretu vydalo ústavní stížností napadené rozhodnutí, jímž žádosti J. A. nevyhovělo. V rozhodnutí Ministerstvo vnitra uvedlo, že není oprávněno přezkoumávat správní akty vydané v období po 2. světové válce a že nelze odhlédnout od dobových souvislostí válečného a poválečného období. Co se týče podmínek dle § 2 odst. 1 dekretu, první (věrnost Československé republice) i druhou (absence provinění proti českému a slovenskému národu) podmínku označilo Ministerstvo vnitra ve vztahu k J. A. za splněnou. Dospělo nicméně k závěru, že J. A. netrpěl pod nacistickým či fašistickým terorem, jelikož nebyl jeho bezprostředním objektem (ze strany okupantů ani nikdy nebyl, byť na krátkou dobu, jakkoliv omezen na osobní svobodě), ani se činně nezúčastnil boje za osvobození. V řízení totiž bylo, především svědeckými výpověďmi, prokázáno toliko to, že J. A. pomáhal blíže nezjištěným osobám skrývajícím se v hruboskalských lesích. Ministerstvo vnitra tuto činnost J. A. hodnotilo s ohledem na dobovou judikaturu Nejvyššího správního soudu (v rozhodnutí ministerstva řádně citovanou), podle níž se za činnou účast v boji za osvobození nedalo označit například poslouchání zahraničního rozhlasu a rozšiřování takto získaných informací, posílání balíčků do koncentračních táborů, výslovné schvalování protinacistické činnosti či ponechání zajatců a partyzánů ve svěřených lesích. Jednání mohlo být hodnoceno jako činná účast v boji za osvobození pouze tehdy, bylo-li jeho záměrem oslabit vojenskou moc německé říše, bylo-li způsobilé v tomto směru přivodit vážnější účinek a bylo-li aktivní. Jednání J. A. tyto znaky nesplňovalo. Pro úplnost se Ministerstvo zabývalo i možností aplikace § 1 odst. 4 dekretu, přičemž dospělo k závěru, že toto ustanovení se na J. A. vztahovat nemohlo, neboť byl, soudě podle jeho původu, školního vzdělání, užívání německého jazyka i skutečností následně uvedených v tzv. Fragebogen, osobou německé národnosti.9. Rozklad stěžovatelky zamítl ministr vnitra napadeným rozhodnutím. Neztotožnil se s námitkou stěžovatelky, že rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo vydáno předčasně potud, že ve věci nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu. Ve shodě s rozhodnutím ministerstva totiž konstatoval, že předmětné ustanovení není pro danou věc relevantní. Co se pak týče splnění podmínek podle § 2 odst. 1 dekretu, rovněž ministr vnitra dospěl k závěru, že třetí z nich (trpění pod nacistickým terorem nebo činná účast v boji za osvobození) splněna není. J. A. totiž nebyl při několika výsleších gestapem či při zabavování budov vystaven zvýšenému útisku směřujícímu bezprostředně vůči jeho osobě, a nepodařilo se ani prokázat, že osoby, které J. A. podporoval, vyvíjely konkrétní bojovou a sabotážní činnost proti nepříteli.10. Správní žalobu stěžovatelky správní soud napadeným rozhodnutím zamítl. Nejprve konstatoval, že rozhodnutí Ministerstva vnitra, byť má povahu rozhodnutí o předběžné otázce, ze soudního přezkumu vyloučeno není. V souladu s judikaturou Ústavního soudu citovanou v rozhodnutí totiž správní soud zformuloval tři podmínky pro aplikaci výluky dle § 70 písm. b) soudního řádu správního, přičemž hned první z nich označil za nesplněnou. Zákon o státním občanství totiž nestanoví lhůtu, v níž by bylo třeba o žádosti stěžovatelky posuzované krajským úřadem rozhodnout, v případě vyloučení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze soudního přezkumu by tedy nebyla zajištěna včasnost soudní ochrany. Dále správní soud konstatoval, že Ministerstvo vnitra bylo, v rozporu s přesvědčením stěžovatelky, oprávněno rozhodnout o žádosti o zachování československého státního občanství podávané podle dekretu. Ohledně případnosti aplikace § 1 odst. 4 dekretu správní soud dospěl k závěru, že J. A. byl, soudě podle sčítání z roku 1930 a jeho docházky do německého gymnázia v Praze, národnosti německé. Dané ustanovení se na něj tedy vztahovat nemohlo. Ke splnění podmínek dle § 2 odst. 1 dekretu pak správní soud nad rámec dosavadních rozhodnutí ve věci uvedl, že správní spis obsahuje i listinu (zprávu německé výzvědné služby pro K. H. Franka), dle níž se J. A. ucházel o členství v NSDAP. Ku prospěchu J. A. nelze přičíst ani tvrzení stěžovatelky, že J. A. zachránil československého aktivního důstojníka před popravou. Dle svědectví matky tohoto důstojníka byla jeho zachránkyní sestra J. A., jíž ani toto nestačilo k tomu, aby bylo její žádosti o zachování československého státního občanství vyhověno.11. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl. Ve svém rozhodnutí smísil podmínky dle § 1 odst. 4 dekretu a dle § 2 odst. 1 dekretu, neboť (mylně, pozn. ÚS) dospěl k závěru, že vydání osvědčení dle prvého ustanovení předcházelo aplikaci druhého. K hodnocení podmínek dle §2 odst. 1 dekretu, zejména činné účasti v boji za osvobození, Nejvyšší správní soud uvedl, že věc J. A. je třeba posoudit v zásadě podle měřítek tehdejší doby, respektive nelze jen kvůli velkému časovému odstupu konstituovat speciálně pro tento případ kritéria jiná.II. Argumentace účastníků řízení12. Stěžovatelka v (několikrát obsáhle doplněné) ústavní stížnosti zejména tvrdí, že nikdy nikdo nepodal žádost podle § 24 zákona o státním občanství, ale toliko o pokračování v dekretálním řízení. Na druhou stranu však tvrdí, že o žádosti měl rozhodnout krajský úřad, nikoliv ministerstvo. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že manželka J. A. v původní žádosti navrhovala výslech Josefa Bubáka, který tehdy nebyl proveden, a vyjmenovává nepřesnosti v napadených rozhodnutích. Konečně je stěžovatelka přesvědčena, že J. A. naplnil i třetí podmínku dle § 2 odst. 1 dekretu, neboť se činně účastnil boje za osvobození. K tomu stěžovatelka zejména poukazuje na notářský zápis dvou výpovědí, dle nichž J. A. poskytoval prostor ve sklepě svého zámku k ukrývání uprchlíků z transportů, těmto také dával jídlo a šatstvo a následně jim poskytl úkryt ve svých lesích, kde se přidávali k různým odbojovým skupinám, a dále též poskytoval zbraně různým odbojovým skupinám a partyzánům a podporoval skupinu Antimony, která měla za úkol obnovit spojení mezi domácím odbojem a exilovou vládou. V této souvislosti stěžovatelka zmiňuje nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 98/04ze dne 29. 6. 2005, dle nějž prý k naplnění podmínek dle § 2 odst. 1 dekretu stačí jen usnadnění bojové činnosti těch, kteří s okupantem zápolili, a uvedené lze prokazovat vlastním tvrzením žadatele a svědectvím třetí osoby. Dále stěžovatelka argumentuje (již v předchozích řízeních předkládaným) přípisem Zemského výboru v Praze ze srpna 1945, na jehož základě byla manželka J. A. a jeho děti po tzv. divokém odsunu navráceny do Československa, jelikož bylo "všeobecně známo, že [rodina] byla protinacistického a protifašistického smýšlení a jednotliví [členové] rodiny se zúčastnili aktivně odboje". V důsledku existence této veřejné listiny a značných průtahů v rozhodování ministerstva mělo dle stěžovatelky dojít k obrácení důkazního břemene. Patrně ve vztahu k podmínkám dle § 1 odst. 4 dekretu pak ještě stěžovatelka zdůrazňuje, že J. A. měl židovský původ, a dokládá to zejména výpisem z publikace tzv. Semi Gotha z roku 1913. Celkově pak má stěžovatelka za to, že rozhodování o žádosti J. A. (respektive o žádosti podané za J. A. jeho manželkou) bylo ovlivněno skutečností, že již v roce 1945 byl konfiskován veškerý majetek J. A. a případné pozitivní posouzení žádosti by znamenalo zneplatnění této konfiskace.13. K výzvě Ústavního soudu se k věci vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, a vedlejší účastnice Česká republika - Ministerstvo vnitra. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, totéž učinil i Nejvyšší správní soud. Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření odkázalo na rozhodnutí obou soudů a zdůraznilo, že to byla stěžovatelka, kdo byl povinen správnímu orgánu předložit veškeré potřebné podklady pro jeho rozhodnutí. Jelikož obecné soudy, ani Ministerstvo vnitra ve svých vyjádřeních neuvedly nic nad rámec argumentace obsažené v jejich rozhodnutích, nebyla tato vyjádření zasílána stěžovatelce k replice.III. Hodnocení Ústavního soudu14. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.15. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.16. V projednávané věci jde o problematiku státního občanství a jeho úpravy ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. K této problematice se již Ústavní soud ve své nálezové judikatuře vyjadřoval, přičemž dosavadní závěry Ústavního soudu lze shrnout následovně. Dekret je v prvé řadě třeba považovat za legální a legitimní [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 14/94ze dne 8. 3. 1995 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], a jeho aplikace na v minulosti již seběhlá jednání a skutečnosti, nejde-li ovšem o použití konstitutivního charakteru, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky i s jejími mezinárodními závazky [nálezsp. zn. I. ÚS 98/04ze dne 29. 6. 2005 (N 133/37 SbNU 675)]. Bylo-li v minulosti zahájeno řízení podle dekretu, je nutné jej, třeba i s odstupem sedmi desetiletí, dokončit, jelikož právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem [nálezsp. zn. IV. ÚS 114/96ze dne 25. 9. 1997 (N 114/9 SbNU 71)]. Žádost o pokračování v dekretálním řízení je dle jejího obsahu možno považovat za žádost podávanou dle § 20 a 24 zákona o státním občanství (srov. posledně citovaný nález in fine), přičemž o takto posuzované žádosti nelze bez znalosti výsledku dekretálního řízení rozhodnout [nálezsp. zn. I. ÚS 147/03ze dne 31. 8. 2005 (N 167/38 SbNU 335)]. Ústavní soud se dále vyslovil k povaze vyplnění tzv. Fragebogen. Konstatoval, že vyplnění tohoto dotazníku v zásadě představovalo důvod pro ztrátu československého státního občanství podle dekretu, neboť jestliže se tzv. protektorátní příslušník v době druhé světové války, kdy německý nacistický stát prováděl politiku genocidy, holocaustu, germanizace a zotročení jiných národů, přihlásil k německému národu, aby získal německou státní příslušnost, bylo to v té době chápáno jako projev ochoty přispět k realizaci této zločinné politiky, jako projev zrady československého státu a nepřátelství k němu [nálezsp. zn. III. ÚS 107/04ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509)].17. Konečně pro posuzování splnění podmínek dle § 2 odst. 1 dekretu v dnešní době Ústavní soud označil za v zásadě závazné stanovisko příslušného okresního národního výboru [nálezsp. zn. I. ÚS 98/04ze dne 29. 6. 2005 (N 133/37 SbNU 675)]. K tomuto závěru dospěl při posuzování situace, kdy žadatel osvědčení o skutečnostech dle § 2 odst. 1 v roce 1946 získal, ovšem Ministerstvo vnitra v roce 2002 řízení dokončilo s tím, že žádosti o zachování československého státního občanství nevyhovělo. Takový postup Ústavní soud označil za nepřípustný. Při úvahách o možnosti a vůbec přípustnosti tzv. nápravy rozhodnutí orgánů veřejné moci aplikujících v letech 1945 až 1948 dekret, byla-li navíc tato rozhodnutí předběžné povahy pro žadatele příznivá, Ústavní soud vyslovil závěr, že nelze abstrahovat od skutečnosti, že se jednalo o rozhodnutí orgánů, které byly dobře obeznámeny s tehdejší realitou a neměly od tehdejších, bezesporu tragických událostí, nepřiměřený časový odstup. Při dnešním hodnocení těchto skutečností, za situace dnes již velmi obtížného dohledávání skutkových podkladů pro rozhodnutí orgánu veřejné moci, je tak nezbytné postupovat s největší obezřetností. V uvedené věci (sp. zn. I. ÚS 98/04) Ústavní soud ještě dodal, že vydání osvědčení lze i ve světle dobové judikatury Nejvyššího správního soudu považovat za oprávněné, neboť dotyčný podporoval české osvobozenecké hnutí (zdarma poskytl cvičiště pro cvičení v ostrostřelbě pro odbočku československého důstojnictva či dle přímé výpovědi člověka, kterému hrozilo zatčení gestapem, poskytl tomuto úkryt na svém zámku) a zároveň trpěl pod nacistickým terorem (podle svědectví utrpěl nervový kolaps s následnou nemohoucností v důsledku soustavného tlaku Němci jmenovaného správce na to, aby přestoupil k německé národnosti). Za relevantní byla dále označena skutečnost, že byl dotyčný po dobu války upoután na lůžko a boje za osvobození se tedy ani nemohl účastnit aktivněji.18. S ohledem na právě shrnuté závěry Ústavního soudu je zřejmé, že v nyní posuzované věci krajský úřad postupoval správně, když žádost o pokračování v dekretálním řízení považoval za žádost dle § 20 a § 24 zákona o státním občanství a když řízení o ní přerušil do doby rozhodnutí Ministerstva vnitra o žádosti podané podle dekretu. Rovněž ministerstvo postupovalo ve shodě s výše shrnutými závěry Ústavního soudu, respektovalo-li právo J. A. (respektive jeho právní nástupkyně) na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem a rozhodovalo-li ve věci i navzdory značnému časovému odstupu od podání žádosti. A rovněž navzdory nikoliv zcela nepravděpodobné možnosti, že v minulosti již bylo zpracováno nevyhovující rozhodnutí (srov. bod 5 tohoto usnesení a tam citované znění dvou posledních záznamů v podacím protokolu), které však nebylo doručeno, ani archivováno. Co se pak týče samotného posuzování žádosti a navazujícího rozhodování o rozkladu, správní žalobě a kasační stížnosti, nelze učinit závěr, že by vydaná rozhodnutí byla v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývala, že by byla projevem libovůle či dokonce svévole nebo by se protivila elementárním požadavkům spravedlnosti. Ač se v odůvodnění napadených rozhodnutí objevují nepřesnosti (srov. například směšování podmínek dle § 1 odst. 4 a okolností dle § 2 odst. 1 dekretu zmiňované v bodě 11 tohoto usnesení), tyto nejsou takové povahy, aby měly vliv na celkový výsledek řízení a aby odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 169/09ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 17].19. Argumentace stěžovatelky se v zásadě štěpí do dvou linií. Zaprvé stěžovatelka v podstatě tvrdí, že J. A. byl před druhou světovou válkou Čech (ve smyslu dekretu) a za Němce se přihlásil až prostřednictvím tzv. Fragebogen, a to byv k tomu donucen strachem z důsledků svého tvrzeně židovského původu. Tato argumentace se vztahuje k § 1 odst. 4 dekretu. Zadruhé stěžovatelka v podstatě tvrdí, že J. A., i kdyby byl před válkou národnosti německé a během války v důsledku toho nabyl německou státní příslušnost, zachovalo by se mu československé státní občanství, neboť především poskytoval pomoc různým odbojovým skupinám a partyzánům. Tato argumentace se vztahuje k § 2 odst. 1 dekretu.20. K prvému lze poukázat již na samotné znění žádosti podávané manželkou J. A. v roce 1946 (srov. její shrnutí v bodě 4 tohoto usnesení), z nějž je zřejmé, že o aplikaci § 1 odst. 4 dekretu tehdy usilováno ani nebylo. Dále lze vzhledem ke skutečnosti, že se při sčítání lidu v roce 1930 rodina J. A. přihlásila k německé národnosti (přičemž on sám se sčítání nezúčastnil), pochybovat o tom, zda lze zmíněné ustanovení na J. A. vůbec vztáhnout. Konečně o splnění podmínek dle § 1 odst. 4 dekretu rozhodovalo tehdejší ministerstvo vnitra, které schvalovalo osvědčení o národní spolehlivosti vydané příslušným okresním národním výborem. V případě J. A. adresoval příslušný okresní národní výbor Zemskému národnímu výboru v Praze v únoru roku 1947 (tedy ještě v době fungování demokratického právního státu, byť poznamenané tragičností válečných událostí) sdělení, z nějž je patrné, že se vydání "osvědčení o národní a státní spolehlivosti podle dekretu" nedoporučuje. Ač bylo toto sdělení učiněno v rámci řízení podle § 2 odst. 1 dekretu (srov. bod 5 tohoto usnesení), lze se důvodně domnívat, že by stejný okresní národní výbor i v rámci jiného řízení směřujícího ke stvrzení existence československého státního občanství J. A. postupoval stejně.21. Podobně i druhá argumentační linie stěžovatelky zaměřující se na splnění podmínek dle § 2 odst. 1 dekretu, zejména podmínky činné účasti v boji za osvobození, selhává ve světle zmíněného sdělení okresního národního výboru. Jak již Ústavní soud konstatoval v nálezusp. zn. I. ÚS 98/04(citovaném v bodě 17 tohoto usnesení), postoj okresního národního výboru je třeba považovat za zásadní, neboť nelze abstrahovat od skutečnosti, že se jednalo o orgán, který byl dobře obeznámen s tehdejší realitou a neměl od tehdejších, bezesporu tragických událostí, nepřiměřený časový odstup. Ač tedy lze z historického hlediska diskutovat o případných majetkových motivacích, které příslušný okresní národní výbor k jeho závěru stran J. A. vedly, z hlediska právního nemůže být hodnocení minulého soudem přítomnosti nad minulostí [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 14/94citovaný v bodě 16 tohoto usnesení]. Nadto je z logického hlediska velmi nepravděpodobné, že by se, bylo-li by řízení podle dekretu řádně dokončeno již v poválečném období, tehdejší ministerstvo vnitra, na základě nedoporučujícího sdělení od okresního národního výboru a informace o vyplnění tzv. Fragebogen od Zemského výboru v Praze, rozhodlo žádosti vyhovět, tedy konstatovat, že se československé státní občanství J. A. zachovává. Konečně ani samotná skutková zjištění nenasvědčují tomu, že by J. A. splňoval podmínky dle § 2 odst. 1 dekretu (zejména tedy podmínku třetí; splnění prvních dvou napadená rozhodnutí nerozporují). Doloženo bylo toliko to, že J. A. pomáhal lidem skrývajícím se na jeho pozemcích, nikoliv již to, že by tito lidé prováděli konkrétní bojovou činnost směřující k oslabení nepřítele. Situace J. A. je tak odlišná od okolností, kterými se Ústavní soud zabýval v nálezusp. zn. I. ÚS 98/04, i od okolností, v nichž Ministerstvo vnitra vydalo jiné, v daném nálezu citované rozhodnutí, na které stěžovatelka poukázala a dle nějž lze jako boj za osvobození republiky označit též usnadňování bojové činnosti těch, kteří s okupantem zápolili. V obou těchto věcech totiž existovala konkrétní bojová činnost, která mohla být díky pomoci žadatele o zachování občanství prováděna (v první věci byla kupříkladu poskytnuta pomoc odbočce československého důstojnictva, v druhé pomoc žadatele dosvědčoval sám člen odbojové skupiny, který tak měl možnost popsat i její aktivity).22. Pro úplnost lze ještě uvážit možnou třetí cestu k tomu, aby byl J. A. po válce považován za československého státního občana, tj. postup dle § 3 dekretu. Podle tohoto ustanovení mohl J. A. žádat, a ke konci roku 1945 skutečně žádal (srov. bod 3 tohoto usnesení), o vrácení československého státního občanství, přičemž o takovéto žádosti rozhodovalo podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru. Ač není zřejmé, zda vůbec, a popřípadě s jakým výsledkem se ministerstvo tehdy žádostí J. A. zabývalo, je opět spíše nepravděpodobné, že by občanství J. A. vrátilo, respektive že by Zemský národní výbor v Praze na základě informace, že J. A. vyplnil tzv. Fragebogen, takový postup navrhlo. Nadto je ze znění § 3 dekretu zřejmé, že pozitivní výsledek ve věci si není možno nyní jakkoliv nárokovat, neboť při dokončování řízení podle tohoto ustanovení dekretu by Ministerstvo vnitra, i pokud by bylo konfrontováno s existencí příslušného návrhu zemského národního výboru, disponovalo zcela volnou úvahou.23. K závěrečnému shrnutí posouzení projednávané věci lze užít citace usnesenísp. zn. IV. ÚS 1658/07ze dne 13. 9. 2007. Důkazně podložené jednání J. A. "je nepochybně výrazem postojů navýsost humanitních, jakož i (nikoliv ojediněle) kvalit morálních a s nimi spjaté osobní statečnosti. Tyto postoje, které ovšem (samy o sobě) v intencích posouzení orgánů veřejné moci, jež Ústavní soud stran vytváření tohoto (skutkového a právního) úsudku neshledal v rozporu s ústavními kautelami, pokud se jejich jednotlivých uváděných projevů týče, nedisponují ve svém souhrnu způsobilostí dosáhnout intenzity umožňující podřazení pod relevantní rámec na věc stěžovatele dopadajícího jednoduchého práva. Tento byl vytvořen a vygenerován vlivem historického kontextu se všemi jeho aspekty v jiné době, která je výrazem zmíněného ‚řádu minulosti', jež přirozeně výrazně a především závazně determinuje i výsledek rozhodování ‚dnešního' a z nějž nebylo lze z pohledu ‚řádu přítomnosti' bez dalšího vykročit."24. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 28. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu

decision_10105.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., právně zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021 sp. zn. 7 To 94/2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 8. 12 2021 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení uvedeného v záhlaví, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2021 č. j. 2 T 81/2000-530 byla zamítnuta žádost stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2001 č. j. 2 T 81/2000-356, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001 č. j. 7 To 95/2001-381, a rovněž tak žádost o přerušení výkonu tohoto trestu vyhoštění. Proti usnesení Krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, která byla zamítnuta napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze.3. Vrchní soud v Praze z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku usnesení soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, provedl jako důkazy listiny, které byly připojeny ke stížnosti stěžovatele, pro úplnost rozhodnutí si též vyžádal rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 2 T 5/2019, týkající se manželky odsouzeného, M. B., a dospěl ke shodným závěrům, jako soud prvního stupně. Na straně odsouzeného neshledal žádné skutečnosti, které by ve smyslu ustanovení § 350h odst. 4 tr. řádu byly překážkou pro uložení trestu vyhoštění, a které by tak mohly být důvodem pro rozhodnutí od upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu. Na tomto závěru nemůže podle soudu nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel dne 13. 1. 2021 uzavřel manželství s M. B. Pro posouzení žádosti stěžovatele stížnostní soud shledal jako zásadní, že stěžovatel v roce 2018 na území České republiky spáchal další trestný čin, a přestože mu byl uložen trest vyhoštění, na území České republiky se protiprávně zdržoval. Dále stížnostní soud nemohl přehlédnout ani tu skutečnost, že stěžovatel již v roce 1999 pobýval na území České republiky protiprávně, přičemž se zde současně dopustil tří trestných činů. Na posuzovanou věc tedy dle názoru soudu nedopadají závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 3. 12. 2019sp. zn. III. ÚS 3628/18, na nějž odkazuje stěžovatel, když nelze uzavřít, že by se napravil, a že jeho pobyt na území České republiky nevytváří riziko pro jiný obecný zájem.4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že již u něj nastaly skutečnosti, pro které nelze trest vyhoštění na dobu neurčitou uložit a které nastaly až po vyhlášení rozsudku. Jde zejména o fakt, že se napravil, jeho pobyt nepředstavuje bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku, neohrožuje její suverenitu ani nevytváří riziko pro jiný obecný zájem a represivní účel trestu již byl naplněn. Soudy však zcela rezignovaly na zjištění faktického stavu, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý soudní proces a rozhodly na základě svých představ a skutkového stavu 20 let starého. Stěžovatel se v roce 2018 potkal se svou budoucí manželkou, občankou České republiky, a v r. 2021 se s ní ve Skopje oženil, uložený trest vyhoštění mu značně komplikuje život, neboť pro něj představuje překážku volného cestování po Evropě, navíc nemůže ani navštívit svou manželku v její rodné zemi.5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.6. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.7. Stěžovatelovy námitky směřují proti zamítnutí jeho žádosti o upuštění od výkonu uloženého trestu vyhoštění. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu, neboť rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 4. 2008sp. zn. II. ÚS 455/05(N 74/49 SbNU 119)]. Tyto přístupy lze vztáhnout i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu.8. Trest vyhoštění má za následek odnětí práva cizince k dalšímu pobytu na území České republiky (měl-li toto právo) a jeho fyzické přemístění na území jiného státu nebo předání cizince příslušným orgánům jiného státu za tímto účelem. Vyhoštění se vztahuje na celé území České republiky a vždy se ukládá z území České republiky do ciziny. Soud neurčuje místo (stát), kam má být pachatel přemístěn. Řízení o upuštění od výkonu trestu vyhoštění upravuje ustanovení § 350h odst. 4 tr. řádu, které poskytuje soudům možnost žádosti vyhovět jen tehdy, pokud nastaly od okamžiku vyhlášení rozsudku skutečnosti, pro které takový trest nelze uložit. Okolnosti, pro které nemůže soud trest vyhoštění uložit, upravoval § 57 odst. 3 trestního zákona (obdobně nyní § 80 odst. 3 trestního zákoníku).9. Po přezkoumání napadeného usnesení Ústavní soud uzavírá, že Vrchní soud v Praze a před ním i Krajský soud v Praze se s přihlédnutím ke svým zákonem stanoveným možnostem dostatečně zabývaly žádostí stěžovatele, aniž by napadeným způsobem zasáhly do jeho základních práv.10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 28. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu

decision_10106.txt

NálezÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. F. M., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, právně zastoupeného Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem, se sídlem v Praze 5, P. Švandy ze Semčic 850/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021 č. j. 44 To 94/2021-606 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 2. 2021 č. j. 2 T 123/2019-575, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021 č. j. 44 To 94/2021-606 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 2. 2021 č. j. 2 T 123/2019-575 byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu a ochranu vlastnictví, zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Obě usnesení se proto ruší.OdůvodněníI. Ústavní stížnost a rekapitulace řízení1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 4. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2019 č. j. 2 T 123/2019-281 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a peněžitý trest ve výši 50 000 Kč. Jednání, za něž byl stěžovatel odsouzen, spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že prodal cca 12 g marihuany.3. Dne 28. 1. 2020 podalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 návrh na zabrání části majetku stěžovatele podle § 102a odst. 1 trestního zákoníku, a to konkrétně finančních prostředků na účtu České spořitelny, a. s., č. X ve výši 1 950 000 Kč. První rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 22. 9. 2020 č. j. 2 T 123/2019-532 o zabrání těchto finančních prostředků bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2020 č. j. 44 To 377/2020-544 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Následně Obvodní soud pro Prahu 1 znovu rozhodl usnesením ze dne 12. 2. 2021 č. j. 2 T 123/2019-575, kterým stěžovateli zabral z navrhované sumy částku ve výši 981 357 Kč. Vyšel ze zjištění státní zástupkyně a z jí uvedených peněžních částek ukládaných postupně stěžovatelem na účet v bance. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále též "stížnostní soud") usnesením ze dne 24. 3. 2021 č. j. 44 To 94/2021-606 zamítl.4. Usnesení stížnostní soud odůvodnil tím, že stěžovatel není schopen doložit legální původ peněz vkládaných v hotovosti na účet, a soud má za to, že tyto peníze pochází z jeho trestné činnosti. Kromě příjmů od manželů S. neměl stěžovatel žádný prokazatelný legální příjem, který by rozptýlil pochybnosti, že částka 981 357 Kč pocházela z trestné činnosti. Soud uvedl, že vzhledem ke sníženému důkaznímu standardu, oproti hlavnímu líčení, leží na straně obhajoby větší míra zatížení pro předložení důkazů, které by prokazovaly legálnost posuzovaného příjmu. Svá tvrzení o výdělcích pomocí brigád stěžovatel dokládal souborem videí, na nichž je zachycen při práci, a legálnost dalších příjmů pak dopisem p. S., z něhož mělo vyplynout, že peníze stěžovateli poskytoval, kromě převodu na jeho účet, taktéž v hotovosti. Městský soud v Praze však dovodil, že stěžovatelovo tvrzení o výdělcích z brigád není prokázáno, neboť nebyl schopen doložit, kdy a kde tyto brigády probíhaly a kolik peněz si takto vydělal. Dopis p. S. považoval soud za účelový.5. Základní důvod porušení ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že nikde v zákoně není uvedeno, že by soud v rámci rozhodování o ochranném opatření, jakým je i zabrání majetku podle § 102a trestního zákoníku, neměl dodržovat veškeré standardy a zásady trestního řízení, anebo že by je mohl uplatňovat pouze omezeně, nebo že by měl snížit svůj důkazní standard pro správné a spravedlivé rozhodnutí. Je přesvědčen, že v rámci trestního řízení, kterým je nepochybně i rozhodování o zabrání části majetku dle § 102a trestního zákoníku, se vždy a v plné míře bez jakéhokoli omezení uplatní veškeré trestněprávní zásady a principy a nesmí být snižován důkazní standard. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018sp. zn. II. ÚS 1849/17(N 97/89 SbNU 457), podle kterého se i v případě ochranných opatření vždy plně uplatní obecné standardy dokazování v trestním řízení a zásady trestního práva, přičemž je nutné postupovat bez důvodných pochybností, jako tomu je v každém trestním řízení.6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy účelově přihlédly pouze ke skutečnostem, které svědčí v jeho neprospěch, a nepřihlédly k tvrzením v jeho prospěch ani se řádně nevypořádaly s uplatněnými námitkami. Podstatou věci je názor soudu, že hodnota majetku stěžovatele je v hrubém nepoměru k jeho legálním příjmům, a proto je oprávněn tyto prostředky zabrat postupem dle § 102a trestního zákoníku. Soud však měl přihlížet pouze k majetku nabytému po účinnosti tohoto ustanovení, tj. od 18. 3. 2017. Z předložených bankovních výpisů vyplývá, že do dne 18. 3. 2017 měl stěžovatel na svých účtech částku 1 632 207 Kč. K této částce soud v rámci uplatnění § 102a trestního zákoníku nesmí přihlížet. Dále z výpisu z účtu vyplývá, že po uvedeném dni, tj. po dni 18. 3. 2017, mu poslali manželé S. částku ve výši 608 000 Kč, a proto se jedná o legálně prokázaný příjem. Pokud na bankovním účtu u České spořitelny, a. s., byl zůstatek ke dni vydání návrhu na zabrání části stěžovatelova majetku, tj. ke dni 28. 1. 2020, ve výši 1 950 000 Kč, nemohl soud přihlížet k částce 1 632 207 Kč a dále nemohl zabavit částku 608 000 Kč, kterou mu prokazatelně zaslali manželé S. Obecné soudy však podle stěžovatele nepřihlédly k výše uvedeným částkám a účelově hodnotily pouze prostředky ve výši 981 357 Kč (nabyté od 21. 3. 2017 do 14. 5. 2019), aniž by vzaly v úvahu výše uvedené "nezapočitatelné" částky.7. Obecné soudy uzavřely, že na stěžovateli leží vyšší míra zatížení pro předložení důkazů. Je tak nepochopitelné, že soud jako důkaz odmítl svědeckou výpověď osoby, která stěžovateli dávala peníze, aby ho podporovala. Tím soud fakticky odmítl připustit důkaz, kterým by stěžovatel prokázal legálnost svých příjmů, což je podstatou řízení o zabavení prostředků dle § 102a trestního zákoníku. Jako doplnění stěžovatel uvedl, že v České republice je od roku 2012, přičemž po celou dobu ho podporovali manželé A. a A. M. S. ze Švýcarska. Tyto skutečnosti jsou zjevné ze všech výpisů z účtů, a nemůže tak být pochyb o tom, že se jedná o skutečné a dohledatelné osoby, což soud ani nezpochybňoval. Manželé S. stěžovateli dávali peníze, které si spořil na svém účtu. Peníze od nich dostával jak bankovním převodem (viz výpisy z bankovních účtů), tak také osobně. Rovněž si stěžovatel šetřil i z různých brigád. Stěžovatel je přesvědčen, že zabavení celoživotních úspor neodpovídá ani závažnosti, ani povaze trestného činu, za který byl odsouzen. Zabavení celoživotních úspor tak představuje násobek hodnoty, kterou si mohl potenciálně spáchaným trestným činem "vydělat". I z tohoto pohledu je uložení ochranného opatření krajně nepřiměřené a v hrubém nepoměru se spáchaným trestným činem.II. Vyjádření účastníků řízení8. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze uvedla, že u stěžovatele byl zjištěn hrubý nepoměr mezi jeho celkovým majetkem a jeho příjmy nabytými v rozhodném období. V daném případě není vyžadováno, aby bylo prokázáno, že majetek je evidentně nástrojem nebo výnosem konkrétního trestného činu, ale postihují se případy, kdy chybí doklady o legálním původu majetku časově souvisejícího se spácháním trestného činu, a soud má tedy za to, že takový majetek pochází z trestné činnosti. Stěžovatel předkládal pouze neurčité a neprůkazné důkazy o svých příjmech a navíc nemá, kromě tvrzené podpory manželů S., prokázán žádný příjem legální.9. Obvodní soud pro Prahu 1 pouze odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že žádná práva stěžovatele neporušil.10. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 zastává názor, že stěžovateli byla v rámci řízení zajištěna jeho procesní práva, měl v řízení obhájce i tlumočníka a byla mu dána možnost se dostatečně hájit proti tvrzením obžaloby o nelegálním původu jeho majetku. Postup soudu odpovídá právní úpravě přijaté v souladu se závazky z práva Evropské unie. Předmětná úprava pouze snižuje důkazní standard na úroveň - podle účastníka - pravděpodobného původu majetku, což znamená, že počítá s kriminálním původem zabraného majetku, ale není třeba, aby byl původ majetku prokázán nade vši pochybnost. Snížený důkazní standard se netýká základních zásad dokazování v řízení o uložení ochranného opatření, jak chybně dovozuje stěžovatel. V důsledku sníženého důkazního standardu jsou kladeny větší požadavky na aktivitu obhajoby při prokazování legálního původu majetku. Je tak zejména v zájmu pachatele, jemuž má být zabrán majetek, prokazovat legitimitu původu svého majetku. Princip in dubio pro reo při konečném hodnocení důkazů a rozhodnutí soudu je v případě ukládání trestní sankce na základě pravděpodobnosti také zachován. V případě pochybnosti soudu, která ovšem nebyla vyvrácena žádným přesvědčivým důkazem o legálním původu majetku, může vést k uložení zabrání části majetku. Závislost uložení konkrétního ochranného opatření na trestném činu pachatele je mnohem menší na rozdíl od trestů. Proto, i když byl pachatel odsouzen za trestný čin, který by ho po majetkové stránce neobohatil významně, přesto připadá v úvahu i zabrání podstatné části majetku takové osobě, a to v případě, že tento majetek dle hodnocení soudu pocházel z předešlé trestné činnosti pachatele. V tomto ohledu dochází v souvislosti se zabráním části majetku k určité modifikaci zásady přiměřenosti uloženého opatření k povaze a závažnosti spáchaného činu. Přiměřenost částky zabrané takovým trestním opatřením se posuzuje nejen ve vztahu k trestnému činu, pro který byl pachatel trestně stíhán, ale také v souvislosti s jeho předchozí trestnou činností, která ovšem stíhána nebyla a je soudem pouze presumována.11. Ústavní soud zaslal shora uvedená vyjádření stěžovateli k replice. Ten v ní uvedl, že pokud jde o tvrzený hrubý nepoměr mezi majetkem nabytým v rozhodném období a příjmy stěžovatele, vedlejší účastník účelově neuvádí konkrétní skutečnosti, a pouze poměřuje finální částku ke dni 28. 1. 2020 ve výši 1 950 000 Kč, která byla na bankovním účtu stěžovatele, s jeho příjmy, o kterých tvrdí, že žádné neměl. Skutečností je, že uvedenou částku stěžovatel naspořil za dobu osmi let, což žádný účastník nezmiňuje. Od roku 2012 do roku 2020 činí zhruba 20 000 Kč měsíčně. Tato částka nedosahuje ani výše průměrného měsíčního výdělku v České republice. Soud i státní zastupitelství kladou stěžovateli k tíži, že neprokázal legálnost svých příjmů, avšak důkaz výslechem M. S., která by potvrdila, že stěžovatele finančně podporovala i tak, že mu peníze dávala osobně, soudy odmítly provést. Podle stěžovatele zabavení celoživotních úspor neodpovídá ani závažnosti, ani povaze trestného činu, za který byl odsouzen. Vedlejší účastník opakovaně ve své argumentaci uvádí, že soudy mohou polevit v aplikaci trestněprávních zásad, včetně dokazování. Takovýto postup však nevyplývá z žádného zákonného ustanovení. Naopak sám Ústavní soud judikoval ve svém nálezu ze dne 22. 5. 2018sp. zn. II. ÚS 1849/17, že i v případě ochranných opatření se vždy plně uplatní obecné standardy dokazování v trestním řízení a zásady trestního práva a že je nutné postupovat bez důvodných pochybností, tak jako tomu je v každém trestním řízení. Z předložených bankovních výpisů podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že do dne 18. 3. 2017 na jeho účtech byla částka 1 632 207 Kč. K této částce soud v rámci uplatnění § 102a trestního zákoníku nesmí přihlížet z důvodu účinnosti předmětného ustanovení. Z výpisu z účtu dále vyplývá, že po uvedeném dni, tj. po dni 18. 3. 2017, poslali manželé S. stěžovateli částku ve výši 608 000 Kč, a tedy se jedná o legálně prokázaný příjem. Pokud na bankovním účtu u České spořitelny, a. s., č. X byl zůstatek ke dni vydání návrhu na zabrání části stěžovatelova majetku, tj. (ke dni 28. 1. 2020) ve výši 1 950 000 Kč, nemohl soud přihlížet k částce 1 632 207 Kč a dále nemohl ani zabrat legálně prokázanou částku 608 000 Kč.III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti12. Ústavní soud shledal procesní předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti za splněné. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.IV. a) Ustanovení § 102a trestního zákoníku v rámci Listiny i úpravy ochranných opatření14. Ustanovení čl. 39 Listiny o výhradě zákona pro stanovení trestnosti jednání a ukládání trestů říká, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.15. Právní úprava zabrání části majetku pachateli trestného činu náleží mezi "jiné újmy" podle čl. 39 Listiny. Účelem řízení podle § 102a trestního zákoníku není "přímé" potrestání, ale primárně odčerpání předpokládaného výnosu z trestné činnosti za tím preventivním účelem, aby pachatel v budoucnu nemohl, resp. měl ztíženu možnost páchat trestnou činnost obdobného charakteru. Vzniká tedy otázka, zda řízení podle § 102a trestního zákoníku má ještě trestní (sankční) povahu. Doktrína se tu přiklání ke kladné odpovědi - se závěrem, že se při uložení zabrání části majetku použijí obecné zásady pro ukládání ochranných opatření, především (§ 96 trestního zákoníku) zásada přiměřenosti (k základům koncepce Novák, J. Čl. 39. Výhrada zákona pro stanovení trestnosti jednání a ukládání trestů. In Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1238, 1239; k povaze části řízení o uložení ochranného opatření dílem konkrétně Todorov a ostatní proti Bulharsku, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 7. 2021, stížnost č. 50705/11 a 6 dalších, § 179-216).16. Stěžovatel namítá porušení základních práv v souvislosti s trestním řízením, v němž byl pravomocně odsouzen. Po jeho skončení bylo samostatným usnesením rozhodnuto o ochranném opatření zabrání věci podle § 102a odst. 1 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení může soud uložit zabrání části majetku pachateli, který byl uznán vinným úmyslným trestným činem, za který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně čtyři léta, nebo trestným činem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií (§ 192), neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací (§ 230), opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat (§ 231), pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 257), pletich při veřejné dražbě (§ 258), nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 2 až 4, šíření toxikomanie (§ 287), podplacení (§ 332) nebo nepřímého úplatkářství (§ 333), pokud pachatel takovým trestným činem pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a soud má za to, že určitá část jeho majetku pochází z trestné činnosti vzhledem k tomu, že hodnota majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu nebo do majetku ve svěřenském fondu v době nejdéle 5 let před spácháním takového trestného činu, v době jeho páchání nebo po jeho spáchání, je v hrubém nepoměru k příjmům pachatele nabytým v souladu se zákonem nebo byly zjištěny jiné skutečnosti odůvodňující takový závěr.17. Citované ustanovení bylo do trestního zákoníku vloženo zákonem č. 55/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Uvedený zákon byl přijat dne 19. 1. 2017, účinnosti nabyl dne 18. 3. 2017. Podle části první čl. II jeho přechodných ustanovení pro účely uložení tohoto ochranného opatření lze při stanovení výše hrubého nepoměru mezi hodnotou majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu anebo do majetku svěřenského fondu nebo obdobného zařízení, a jeho příjmy nabytými v souladu se zákonem přihlížet pouze k majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu anebo do majetku svěřenského fondu nebo obdobného zařízení ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.18. K přijetí, resp. implementaci citované úpravy vedla obtížnost prokazování původu majetku, u něhož je dáno podezření, že by mohl pocházet z trestné činnosti. Zavedení tzv. rozšířených konfiskací proběhlo na základě čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii. Nové ochranné opatření zabrání části majetku dle § 102a trestního zákoníku má umožnit snazší odčerpávání výnosů z trestné činnosti v případech, kdy nelze jednoznačně prokázat původ majetku ve vlastnictví pachatele či rozlišit, jaká jeho část byla nabyta legálně a jaká byla nabyta jako výnosy z trestné činnosti, přičemž mezi obojím existuje hrubý nepoměr nebo výnosům z trestné činnosti nasvědčují jiné skutečnosti.19. Uvedené opatření nemá mít charakter trestu za spáchaný trestný čin. Směřuje do budoucna, tedy má preventivní a ochrannou funkci. Chrání společnost před dalším pácháním trestné činnosti - pachateli je třeba odčerpat neoprávněné výhody pocházející z trestné činnosti, aby nebyl motivován k jejímu dalšímu páchání. Podle interpretace orgánů činných v trestním řízení se nevyžaduje, aby bylo bez veškeré pochybnosti prokázáno, že majetek byl nástrojem nebo výnosem z konkrétního trestného činu.20. K důkaznímu standardu je tu třeba dodat, že formulace § 102a odst. 1 trestního zákoníku "soud má za to" neznamená, že by šlo o konstrukci domněnky nabytí majetku při blíže nezjištěné minulé trestné činnosti. Text tu uvozuje stanovení podmínek (hrubý nepoměr, zjištění jiných skutečností), jež musí být alternativně naplněny, aby mohlo dojít k zabrání části majetku. Podle důvodové zprávy se tu "nezavádí úplný civilní standard dokazování", důkazní břemeno se ani zcela nepřenáší na povinnou osobu, ale "nejde ani o trestní standard dokazování" nade vši pochybnost. Jde o "cosi mezi" - orgán činný v trestním řízení musí předložit důkazy a uvést skutečnosti vedoucí k závěru o pravděpodobném původu majetku z trestné činnosti, dotčená osoba pak může tvrdit a prokazovat opak (blíže k řečenému Náhlovská, L. Ochranné opatření zabrání části majetku jako nástroj kontroly kriminality. Právní rozhledy č. 3/2019, s. 99 a násl., včetně dalších pramenů tamtéž citovaných).21. Pachatel musí mít v řízení o ukládání ochranného opatření spočívajícího v zabrání části majetku podle § 102a trestního zákoníku možnost prokazovat legální původ majetku nabytého ve sledovaném období. Důkazní standard tu nemůže být, v zájmu zachování zásady řádného zákonného procesu, vychýlen ve prospěch jedné z procesních stran.22. I když zákon výši nepoměru mezi hodnotou nabytého majetku a legálními příjmy nespecifikuje a ponechává bližší vymezení na judikatuře, v souladu se zásadou přiměřenosti nepostačí k uložení tohoto ochranného opatření jakýkoli nepoměr. Musí jít o nepoměr výrazný ("hrubý"), ospravedlňující citelný zásah do majetkové sféry dotčené osoby.23. K ochranným opatřením tohoto druhu se Ústavní soud již v minulosti vícekrát vyjádřil. V nálezu ze dne 13. 9. 2019sp. zn. II. ÚS 2046/19(N 160/96 SbNU 69) konstatoval, že zabráním věci podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku nevyhnutelně dochází k pozbytí vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny; ta se zákonnými omezeními základních práv počítá, avšak dle jejího čl. 4 odst. 4 musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Zásah do práva vlastníka je tak přijatelný pouze za předpokladu, že jde o opatření přiměřené a že legitimního cíle tu nelze dosáhnout jiným prostředkem, který by byl ve vztahu k základnímu právu šetrnější.IV. b) Procesní přezkum včetně důsledků zjištěných vad řízení24. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého základního práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále práva na ochranu vlastnictví, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se tu přidržel především principu priority procesního přezkumu.25. Je zřejmé, že z hlediska principů spravedlivého procesu je nutno základní zásady dokazování v trestním řízení aplikovat i na řízení o zabrání části majetku podle § 102a trestního zákoníku, jež ve svém konečném důsledku může vyústit k odnětí vlastnického práva obecně chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny.26. Vedení předmětného řízení tedy předpokládá mít stále na zřeteli, že rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty představuje významný zásah do práv vlastníka. Jakkoli nelze na řízení podle § 102a trestního zákoníku veškeré důkazní standardy včetně judikatury beze zbytku vztáhnout, nelze ani rezignovat na ústavněprávní konformitu řešení každého konkrétního případu. Platí to tím spíše, že účelem řízení je tu nikoli potrestání, ale preventivní odčerpání výnosů z trestné činnosti. Musí se předpokládat řádné dokazování původu potenciálně zabíraného majetku; snížení důkazního standardu na tom nic nemění.27. Vůdčí procesní zásadou je kontradiktornost řízení a s ní spojené právo navrhovat důkazy ve svůj prospěch. V ustálené judikatuře Ústavní soud konstantně zastává názor, že: "[z]ákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost." [viz nálezsp. zn. IV. ÚS 251/04ze dne 24. 2. 2005 (N 34/36 SbNU 379)].28. Z výše zmíněného zajisté nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Obecný soud je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení a které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek, resp. důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost [srov. např. nálezysp. zn. III. ÚS 150/93ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87),sp. zn. IV. ÚS 570/03ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].29. Ústavní soud v řadě rozhodnutí [srov. např. nálezysp. zn. III. ÚS 95/97ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231),sp. zn. III. ÚS 173/02ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)] podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů v relaci k zásadě volného hodnocení důkazů a požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí. Nález ze dne 24. 2. 2004sp. zn. I. ÚS 733/01(N 26/32 SbNU 239) vyústil v závěr, že neakceptování důkazního návrhu obviněného může být podloženo "toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno".30. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je i požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezsp. zn. III. ÚS 84/94ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nálezsp. zn. Pl. ÚS 1/03ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a tvořících tak i pojistku před svévolí v soudním rozhodování.31. Ústavní soud tak musel posoudit, zda shora popsané opakované odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele mělo za následek porušení stěžovatelova ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces a zda toto porušení dosáhlo intenzity excesu v podobě jednostranného hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho i porušení ústavního požadavku odstranění pochybností o skutkovém stavu věci.32. Jak vyplývá z obou napadených usnesení i z obsahu trestního spisu, stěžovatel od počátku řízení opakovaně navrhoval provedení důkazu svědeckým výslechem manželů S., z něhož měla vyplynout podle stěžovatele zásadní skutečnost, že část finančních prostředků na jeho účtu mu byla poskytnuta v hotovosti právě jimi.33. Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval kromě jiného, že stěžovatel "předložil soudu anglicky psaný dopis od paní A. S., ze kterého vyplynulo, že kvůli koronaviru nemůže přijet do České republiky a že odsouzeného finančně podporovala. Měsíčně odsouzeného podporovala průměrnou finanční částkou 20 000 Kč, kdy peníze posílala na účet, ale když se setkali, dávala mu peníze i v hotovosti. Celkově měla odsouzenému poskytnout částku kolem 1,5 milionů korun českých". Soud výslech dotyčné odmítl s tím, že vzhledem k již provedeným důkazům se jeví jako nadbytečný.34. Městský soud v Praze v napadeném usnesení konstatoval, že důkazní břemeno "se sice nepřenáší na povinnou osobu (ta může o tomto předložit důkazy, že majetek legálně nabyla), nicméně se nemůže spoléhat na to, že orgány činné v trestním řízení budou dokazovat skutečnosti svědčící v její prospěch, když pro aplikaci zabrání části majetku jim postačí pouze to, že se má za to, že majetek pravděpodobně pochází z trestné činnosti a je tady hrubý nepoměr mezi majetkem a zákonným příjmem". Námitku stěžovatele ohledně nevyslechnutí manželů S. stížnostní soud odmítl s tím, že "nemůže úvahy soudu nikterak ovlivnit".35. Ústavní soud v posuzované věci shledává, že nenastal ani jeden z judikaturou aprobovaných důvodů neakceptovat stěžovatelem navrhovaný důkaz. Tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření je důkaz navrhován, má relevantní souvislost s předmětem řízení. Navržený důkaz je - i v relaci k § 102a trestního zákoníku - s to ověřit či vyvrátit předestřené tvrzení, tedy disponuje potřebnou vypovídací potencí. Nejedná se o důkaz nadbytečný, neboť v dosavadním průběhu řízení nebylo předmětné tvrzení bez důvodných pochybností, resp. s praktickou jistotou ověřeno či vyvráceno.36. Vzhledem k tomu, že navrhovaný důkaz výslechem manželů S. byl v podstatě jediným důkazem, který byl s to potvrdit či vyvrátit stěžovatelovo tvrzení o poskytování peněz v hotovosti, které z logiky věci nelze prokázat jinak, bylo povinností obecných soudů jej provést. Odůvodnění neprovedení tohoto důkazu soudem prvního stupně, že "vzhledem k již provedeným důkazům se jeví jako nadbytečný", je s ohledem na to, co jím mělo být prokazováno, zcela vágní a neodpovídající skutečnému stavu věci.37. Z tohoto důvodu musí Ústavní soud konstatovat, že v důsledku neprovedení výslechu manželů S., což lze kvalifikovat jako opomenutý důkaz, nebyl skutkový stav v dané věci náležitě zjištěn.38. Zamítnutí tohoto důkazního návrhu stěžovatele, navíc ještě bez zákonného a přezkoumatelného odůvodnění, považuje Ústavní soud za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Jelikož nesprávným postupem obecných soudů pozbyl stěžovatel značnou část svého majetku, došlo i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.V. Závěr39. Ústavní soud rekapituluje, že napadenými usneseními Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze ve věci stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a obě napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

decision_10107.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ruzyně, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Hajnova 40, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 67 To 342/2021-190, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 9. 2021, sp. zn. 41 PP 6/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.2. Obvodní soud pro Prahu 6 nevyhověl napadeným usnesením stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Následným usnesením městského soudu pak byla dle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení obvodního soudu.3. Stěžovatel vytýká městskému soudu, že se zcela nevypořádal s jeho argumentací; zejména nezohlednil odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, ale naopak rozhodoval s přihlédnutím k judikatuře starší a zaujal právní názor, že soudy nemají povinnost i při splnění zákonem stanovených podmínek odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Stěžovatel namítá, že soudy při rozhodování zohlednily, že nepožádal rodiče a družku, kterým dříve finančně a pracovně vypomáhal, aby za něj uhradili náhradu škody poškozeným. Tento požadavek však stěžovatel považuje za nelegitimní, neboť odporuje základní zásadě právního státu, že každý odpovídá jen za své vlastní jednání, a nikoliv za jednání jiných osob, byť by šlo o osobu blízkou. Dále stěžovatel brojí proti zohlednění jeho "sklonů páchat trestnou činnost", když soudy přihlédly ke starším záznamům o jeho odsouzení, ke kterým však být přihlédnuto nemělo. Oba popsané důvody, které soudy při zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění vzaly do úvahy, jsou podle stěžovatele již mimo podmínky, jejichž splnění by měly soudy posuzovat, a tím i mimo meze zákonem soudům stanovené pravomoci.4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.5. Podmíněné propuštění upravené v § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 tr. zákoníku přidává k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li činnost obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015,sp. zn. III. ÚS 599/14(N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014,sp. zn. III. ÚS 4851/12(N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005,sp. zn. II. ÚS 715/04(N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017,sp. zn. I. ÚS 2201/16; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].7. Přestože však Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001,sp. zn. III. ÚS 611/2000(N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011,sp. zn. III. ÚS 1735/10(N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016,sp. zn. II. ÚS 2503/16(N 185/83 SbNU 37)]. Takové důvody ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu však ve věci stěžovatele nenastaly.8. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014,sp. zn. III. ÚS 4851/12(N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015,sp. zn. III. ÚS 599/14(N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018,sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005,sp. zn. II. ÚS 715/04(N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování, anebo že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což vyplývá zejména z požadavku právního státu.9. Z výše uvedeného je zřejmé, že si stěžovatel vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z VTOS nemůže nárokovat, a to ani v nyní posuzované věci, neboť dosud nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. K námitkám stěžovatele je možné uvést, že obecným soudům nelze důvodně vytýkat, že nepovažovaly za dostačující stěžovatelem předložené záruky vztahující se ke splnění podmínky vedení řádného života v budoucnu. Pochybnosti zde totiž vyvolalo jeho budoucí zaměstnání osobního řidiče. To totiž vykonával i před nástupem do výkonu trestu, přesto finanční situace stěžovatele po pravomocném odsouzení byla taková (přestože šlo teprve o počátek pandemie covidu-19 či částečně dokonce o období před jejím započetím), že neměl žádných prostředků ani majetku, které by použil na náhradu škody poškozeným. Sám stěžovatel možnost vykonávat toto zaměstnání i výši příjmu navíc relativizuje slovy "s měsíčním příjmem nevím jakým, je covidová situace, nechci tady házet čísla, nevíme, co se může stát, ale viděl bych to kolem 30 tisíc." V tomto smyslu lze obavu soudu o stabilitu a výši příjmu stěžovatele, ze kterého by měl dále hradit způsobenou škodu, považovat za legitimní. I proto se stěžovateli ze strany obvodního soudu dostalo návodu, co od něj v tomto směru v budoucnu očekává.10. Stejně ústavně právně plně akceptovatelnou spatřuje Ústavní soud argumentaci obecných soudů ve vztahu k hodnocení přístupu stěžovatele k hrazení škody. Vypořádání shodných námitek stěžovatele ke splnění této podmínky stížnostním soudem přitom považuje Ústavní soud za dostačující. V odůvodnění napadeného usnesení totiž městský soud vysvětlil, že nelze zaměňovat upozornění obvodního soudu na další možnosti, které by stěžovatel mohl využít, za požadavek, aby příbuzní stěžovatele uhradili jím způsobenou škodu. Nepřesvědčil-li však stěžovatel obecné soudy o snaze učinit pro zaplacení škody maximum, považuje Ústavní soud za rozhodující, že své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily (ať už přihlédnutím k jeho nevědomosti o reálné výši dlužných částek či nejistému budoucímu zaměstnání a výdělku), a to způsobem, který považuje zdejší soud za ústavně konformní.11. Z výše uvedených důvodů je nadbytečné zabývat se podrobně otázkou, zda v nyní posuzované věci měly obecné soudy při splnění zákonných podmínek stěžovatelem povinnost žádosti o podmíněné propuštění vyhovět, neboť taková situace nenastala. Z předložených rozhodnutí obecných soudů přitom jednoznačně vyplývá, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS zabývaly řádně a své závěry o jejich nenaplnění dostatečně odůvodnily. Tato odůvodnění přitom reagují na konkrétní okolnosti a aktuální možnosti stěžovatele.12. Jak je již uvedeno výše, Ústavní soud při jejich rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10108.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PALCONET a. s., sídlem Tržiště 372/1, Praha 1, zastoupené JUDr. Ivou Němcovou, advokátkou sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 4 Cmo 124/2020-851, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") v jeho výrokové části II. o náhradě nákladů řízení, a to s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zahrnující podle stěžovatelky princip rovnosti zbraní účastníků řízení a právo na předvídatelné a řádně odůvodněné rozhodnutí soudu.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka žalobou z července roku 2011 domáhala po společnosti YOUR SYSTEM, s. r. o. jako žalované zaplacení částky ve výši 13 085 796 Kč s příslušenstvím z důvodu postoupení pohledávky z nezaplacené kupní ceny za zboží (počítačové servery). Tuto pohledávku stěžovatelka nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi stěžovatelkou jako postupníkem a společností DOVOZ.CZ s.r.o. jako postupitelem.3. Během 10 let trvajícího soudního řízení, v němž jen Nejvyšší soud rozhodoval dvakrát kasačním rozhodnutím, se obecné soudy zabývaly mimo jiné povahou na stěžovatelku nakonec postoupené pohledávky, když s ohledem na vzájemné vztahy jednotlivých ve věci se vyskytujících obchodních společností (v návaznosti na související trestní řízení vztahující se k opětovným fiktivním prodejům téhož zboží, jež měl původní prodávající jen zapůjčeno) nakonec uzavřely, že na stěžovatelku postoupená pohledávka představuje bezdůvodné obohacení, když žalovaná společnost neuhradila postupiteli jím požadovanou cenu zboží. Za této situace nechala stěžovatelka jako žalobce (resp. jako postupník) vypracovat znalecký posudek, podle něhož obvyklá cena zboží, za něž nebylo postupiteli zaplaceno, je 6 035 091 Kč bez DPH; společně s DPH je obvyklá cena zboží (resp. výše bezdůvodného obohacení) 7 242 109 Kč, když právě této částky se stěžovatelka po částečném zpětvzetí žaloby (a z toho plynoucího zastavení řízení) nově domáhala. Vrchní soud však stěžovatelce ani tuto jí požadovanou částku nepřiznal, když snížil obvyklou cenu zboží (resp. z toho plynoucí výši bezdůvodného obohacení) o 20 %, neboť stěžovatelkou oslovený znalec podle vrchního soudu do ceny zboží nesprávně zahrnul i servisní služby, které ale nikdy nebyly dodány. Dále vrchní soud vysvětlil, že stěžovatelkou žalovaná pohledávka nemůže zahrnovat ekvivalent DPH a v návaznosti na to předcházející rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 7 242 109 Kč s příslušenstvím zamítl co do částky 2 414 200 Kč s příslušenstvím, a naopak potvrdil rozsudek městského soudu, pokud jím byla stěžovatelce přiznána částka 4 827 909 Kč s příslušenstvím (výrok I. ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu). Ústavní stížností napadeným výrokem II. v záhlaví citovaného rozsudku vrchního soudu pak stěžovatelce uložil nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 810 846 Kč. Tento výrok II vrchní soud odůvodnil takto: "O nákladech řízení mezi účastníky vzniklých před soudy všech stupňů odvolací soud rozhodoval podle § 224 odst. 2 [zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen ?o. s. ř.?)], neboť rozsudek soudu prvního stupně změnil. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. vyšel při určení výše náhrady těchto nákladů z poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, neboť s přihlédnutím okolnostem vzniku žalobou uplatněného nároku a procením úkonům žalobce (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) považoval tento způsob vypořádání za spravedlivější a povaze nároku (uplatněnému původně jako nárok na úhradu kupní ceny zboží) lépe odpovídající, nežli postup, který předpokládá § 142 odst. 3 o. s. ř. jako pouhou možnost odklonit se od zásady vypořádání nákladů řízení podle úspěchu ve věci." Ve vrchním soudem odkazovaném § 142 odst. 3 o. s. ř. se uvádí: "I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu."4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.5. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 2519/07ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].7. Ústavní soud dále konstatuje, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování této problematiky postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 624/06ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však nyní napadené rozhodnutí (resp. jeho výrok II.) nemá. Jak totiž vyplývá z odst. 38 odůvodnění rozsudku vrchního soudu, kde se tento soud věnuje právě odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vyšel při posuzování povinnosti k náhradě nákladů řízení ze základního kritéria, kterým je úspěch ve věci. Toto základní východisko je přitom podle Ústavního soudu pro nyní hodnocenu věc přiléhavé.8. Stěžovatelka se totiž původně žalobou domáhala částky převyšující 13 mil. Kč, aby sama v průběhu řízení předložila soudu znalecký posudek obsahující závěr, že obvyklá cena zboží, jíž odpovídala podstata posléze stěžovatelkou požadovaného nároku jako náhrady za bezdůvodné obohacení, je přibližně 7 mil. Kč (v této souvislosti nutno uvést, že ani stěžovatelka v ústavní stížnosti důsledně nerozporuje závěr, že jí nakonec žalovaná částka asi 7 mil. Kč je právě ekvivalentem k požadované ceně za žalovaným neuhrazené zboží). Proto také stěžovatelka sama žalobu co do rozsahu jí žalovaného nároku, který nově neměl oporu ve znaleckém posudku, vzala zpět a ve smyslu soudem odkazovaného § 146 odst. 2 o. s. ř. proto zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Na této skutečnosti - vzhledem k povaze merita sporu - nemůže ničeho změnit ani okolnost, že obecné soudy stěžovatelkou původně žalovanou částku akceptovaly a v počáteční fázi řízení žalobě plně vyhověly. Stěžovatelka rovněž neuvádí, co jí bránilo v tom, aby si obvyklou cenu zboží nechala pro účely soudního řízení určit znalcem ještě před podáním žaloby, zvláště jedná-li se v daném sporu o hmotnou věc, jejíž ocenění by nemělo být a priori natolik problematické (ostatně sama stěžovatelka ani opak v ústavní stížnosti nezdůrazňuje), jako je tomu například u náhrady škody při poškození zdraví nebo při náhradě nemajetkové újmy, kdy právě na tyto případy dopadá ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. především.9. Už jen z těchto důvodů se proto Ústavní soud neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že by vrchní soud své rozhodnutí při aplikaci kritéria úspěchu ve věci pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení odůvodnil nedostatečně či zcela formálně [srov. k tomu stěžovatelčin blanketní odkaz na právní větu k nálezusp. zn. III. ÚS 170/99ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339)]. Ústavní soud již také výše poznamenal, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřináší žádnou přesvědčivou argumentaci pro její (minimálně implicitní) východisko, že byla-li by její pohledávka posouzena jako nárok z dlužné kupní ceny, byla by výše jí původně požadovaného plnění přiměřená (nehledě na to, že i závěry stěžovatelkou osloveného znalce musely být ze strany vrchního soudu korigovány).10. Stěžovatelce naopak lze dát za pravdu v tom, že na výši náhrady nákladů řízení, jejichž úhrada nakonec byla stěžovatelce uložena, se podepsala délka řízení, nicméně tato okolnost se podle Ústavního soudu může projevit v eventuálním odškodnění ze strany České republiky za nepřiměřenou délku soudního řízení, pokud o ně bude stěžovatelka v rámci samostatného procesního rámce usilovat. Odlišný závěr v této souvislosti přitom nelze dovodit ani ze stěžovatelkou odkazovaného nálezusp. zn. I. ÚS 257/05ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449), neboť zde Ústavní soud hodnotil právě otázku náhrady nákladů řízení v situaci, pokud se případ týkal odškodnění za nemoc z povolání, kdy výše odškodnění závisela na znaleckém posudku, jak jej má na mysli § 142 odst. 3 o. s. ř. V odůvodnění stěžovatelkou odkazovaného nálezu přitom Ústavní soud nerozporuje východisko, že pro tehdejší stěžovatelku bylo nad její možnosti, aby si poškození zdraví nechala posoudit i samostatně osloveným znalcem, zvláště když sám soud nakonec zamítl její návrh na to, aby znalec vypočetl výši odškodnění za škodu na jejím zdraví, byť byla tato otázka pro samotný soud obtížnou. V nyní posuzovaném případě naopak zajištění znaleckého posudku evidentně nad možnosti stěžovatelky (právnické osoby, jejichž ekonomické aktivity evidentně mohou dosahovat rozsahu i v řádech milionů korun) není a sám vrchní soud ze stěžovatelkou zajištěného znaleckého posudku vycházel, byť jej korigoval.11. Stěžovatelce pak podle Ústavního soudu - jak již uvedl - nic nebránilo v tom, aby si znalecký posudek zajistila již před podáním žaloby a své žalobní žádání (minimálně jeho výši) závěrům takového posudku přizpůsobila. Vrchní soud ostatně v odst. 38 odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně a dostatečně zohlednil ony "širší souvislosti", jichž se stěžovatelka v kontextu nálezusp. zn. I. ÚS 257/05dovolává. Vrchní soud navíc v tomto odůvodnění nijak nezastírá, že z posudku znalce osloveného stěžovatelkou při posouzení jejího nároku vycházel [srov. k tomu argumentem a contrario odkaz stěžovatelky na nálezsp. zn. II. ÚS 793/12ze dne 10. 1. 2013 (N 10/68 SbNU 159)], nicméně ve svém rozhodnutí podle Ústavního soudu zcela akceptovatelně vysvětlil, proč - vzdor využití závěrů znalce - rozhodl o náhradě nákladů řízení dle obecného (a zákonného) kritéria úspěchu ve věci.12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím (resp. jeho výrokem o náhradě nákladů řízení) nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10109.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Bohánského, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 6. 2024, č. j. 16 C 189/2020-682, a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 3. 2024, č. j. 16 C 189/2020-660, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná.2. Napadeným usnesením ze dne 28. 3. 2024 soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Navazujícím usnesením ze dne 3. 6. 2024 bylo rozhodnuto, že se usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 3. 2024, č. j. 16 C 189/2020-660, vydané asistentkou soudce potvrzuje. Ústavní stížnost tak byla podána za situace, kdy v řízení dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí. Ústavní stížnost proti výzvě k zaplacení soudního poplatku (ani proti navazujícímu rozhodnutí o námitkách) není přípustná (totožně usnesenísp. zn. II. ÚS 1801/23ze dne 19. 7. 2023). Taková usnesení totiž ještě nejsou sama o sobě způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele. Zasáhnout do práv může až rozhodnutí, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku [srov. stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), srov. též např. usnesenísp. zn. II. ÚS 1943/23ze dne 17. 8. 2023]. Ústavní soud v citovaném stanovisku dále konstatoval, že ani případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně přivodit zásah do základních práv a svobod poplatníka. Takový důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Z usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 2242/20ze dne 18. 8. 2020, je zřejmé, že uvedené závěry se uplatní i v případě, kdy stěžovatel namítá, že poplatková povinnost vůbec nevznikla. V nynějším případě Ústavní soud neshledal žádný důvod k odlišnému rozhodnutí. Stěžovatel také netvrdí, že by předtím, než se na Ústavní soud obrátil s námitkou nezákonného soudce, účinně vyčerpal prostředek ochrany a nenapadá příslušné rozhodnutí. Ústavní stížnost tak jako celek není přípustná.3. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval důvodností ústavní stížnosti, stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Jiří Přibáň v. r.soudce zpravodaj

decision_1011.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného PhDr. Mgr. Jiřím Nenutilem, advokátem, sídlem Školní 1374, Tachov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 3 Tdo 755/2021-451, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2020 č. j. 4 To 387/2020-416 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 7. července 2020 č. j. 6 T 43/2020-372, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále bylo podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a § 229 odst. 1 téhož zákona rozhodnuto o škodě uplatněné poškozenými.3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že skutkovou větu nově vymezil úžeji než okresní soud, a stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře pěti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Znovu též rozhodl o škodě uplatněné poškozenými, přičemž je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nezohlednily, že byl obviněn z trestného činu podvodu na základě marginálního ustanovení rozsáhlé a nepřehledné obchodní smlouvy. Vyslovuje přesvědčení, že učiněná skutková zjištění jsou v nesouladu s provedenými důkazy a nepřipouští jeho dobrou víru. Soudy se podle jeho názoru nevypořádaly se smluvní volností stran a s právem na podnikatelské riziko. Ustanovení smlouvy, které založilo jeho trestní odpovědnost, nebylo klíčovou podmínkou obchodního jednání a v textu smlouvy je "utopeno", a to zcela přehlédnutelně, takže zakládá důvodnou pochybnost ve prospěch stěžovatele. Nesouhlasí s tím, jak se soudy vypořádaly s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Má za to, že v jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).7. Jde-li však o napadený rozsudek okresního soudu, který v celém rozsahu zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 84/94ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu krajského soudu žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Zrušil-li krajský soud rozsudek okresního soudu, stalo se tak z důvodu nutnosti užšího vymezení skutku uvedeného pod bodem 1 výroku napadeného rozsudku, a zejména pak proto, že po doplnění dokazování dospěl k závěru, že jednání stěžovatele popsané pod bodem 2 napadeného rozsudku, které bylo právně posouzeno jako dílčí útok přečinu podvodu, skutkovou podstatu tohoto přečinu ani jiného trestného činu nenaplnilo. Z odůvodnění jeho rozhodnutí, které splňuje požadavky kladené na ně v § 120 a násl. tr. řádu, je patrné, že jinak neměl o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel musel vědět o naprosto tristní ekonomické situaci obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, vůči níž probíhalo několik exekučních řízení již od roku 2014 s nulovým výsledkem, a přesto uzavřel v jejím zastoupení dvě smlouvy, a to s vědomím, že tato společnost nebude schopna svým závazkům dostát, neboť nedisponuje potřebnými finančními prostředky, přičemž při jejich sjednání uvedl druhé smluvní straně nepravdivé údaje, když za obchodní společnost uvedl, že má zajištěny dostatečné finanční prostředky na koupi předmětné movité věci a že proti ní neběží žádné soudní, správní ani exekuční řízení. Odkazuje-li tedy stěžovatel nyní na podnikatelské riziko a svou dobrou víru, činí tak s ohledem na zjištěné skutečnosti zcela nepřípadně.11. Jestliže se krajský soud přiklonil v případě dílčího útoku popsaného ve výroku o vině na základě zjištěných skutečností k verzi obžaloby, nelze mu vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. To byl i případ nyní posuzované věci.12. Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/10, na něž stěžovatel odkazuje, krajský soud plně aplikoval v případě dílčího skutku uvedeného v bodě 2 výroku rozsudku okresního soudu, přičemž po zhodnocení rozhodných skutečností ve prospěch stěžovatele uzavřel, že i když jeho postup nebyl korektní, jeho trestní postih jako druhé strany posuzované transakce by byl evidentní kriminalizací soukromoprávního vztahu, a proto jednání stěžovatele v tomto případě skutkovou podstatu přečinu podvodu nenaplnilo. Ve věci dalšího dílčího útoku pokračujícího přečinu podvodu však byla trestní odpovědnost stěžovatele postavena na jiných skutkových zjištěních, popsaných v bodě 7 odůvodnění rozsudku krajského soudu, které vedly soud k závěru o vině.13. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004sp. zn. I. ÚS 4/04(N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí krajského soudu, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Znovu se tak zabýval námitkami o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu i námitkou o nesprávném užití zásady subsidiarity trestní represe, přičemž shledal, že jednání, kterého se dopustil stěžovatel, nevykazuje žádné specifické znaky, pro které by měl soud o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vůbec uvažovat.14. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými a právními závěry, které z nich nakonec krajský soud učinil, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10110.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Rebeccy-Catherine Sattlerové, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Soukenická 14, Praha 1, směřující proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, č. j. 19 Co 118/2021-573, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživy pro (zletilou) stěžovatelku, jejímž otcem je T. Sattler. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uložil rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 24 C 295/2019-470, žalovanému (stěžovatelčině otci) povinnost platit stěžovatelce výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně vždy do pátého dne v měsíci předem, a to s účinností od 23. 4. 2017 (výrok I.), a dále určil dlužné výživné za období od 23. 7. 2017 do 11. 12. 2020 ve výši 354 133 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Obvodní soud současně zamítl stěžovatelčinu žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala vůči žalovanému zaplacení dalšího výživného ve výši 12 000 Kč od 23. 4. 2017 (výrok III.).4. K odvolání žalovaného i stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu zrušil ve vztahu k nároku na výživné za dobu od 23. 4. 2017 do 7. 5. 2019 a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Ve vztahu k nároku na výživné za dobu od 8. 5. 2019 pak rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalovaný je povinen platit stěžovatelce výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně, vždy do pátého dne v měsíci předem, a to s účinností od 8. 5. 2019. Dlužné výživné za období od 8. 5. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 287 742 Kč je žalovaný povinen stěžovatelce zaplatit do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. V části, ve které se stěžovatelka domáhala placení výživného ve výši 10 000 Kč měsíčně od 8. 5. 2019 nadále, se žaloba zamítá (výrok II.).5. S tímto závěrem (obsaženým ve výroku I. rozsudku) městského soudu stěžovatelka nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností. Rozporuje tedy, že by přiznání nároku na výživné za období od 23. 4. 2017 do 7. 5. 2019 bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté.6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Polemika stěžovatelky s napadeným rozsudkem se totiž fakticky odehrává pouze na úrovni podústavního práva a skutkových zjištění, z nichž vycházel obvodní i městský soud.8. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry městského soudu, z nichž se podává, že výživné za období od 23. 4. 2017 do 7. 5. 2019 nebylo možné přiznat pro překážku rei iudicatae.9. Jak ovšem vyplývá z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, o nároku na výživné za dobu od 23. 4. 2017 bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2019, č. j. 23 C 86/2018-50, který nabyl právní moci dne 7. 5. 2019, a to tak, že vyživovací povinnost žalovaného vůči stěžovatelce byla zrušena (srov. rozsudek městského soudu, bod 4 a 26). Městský soud tedy zcela správně vyhodnotil, že o výživném může rozhodnout pouze za období po právní moci citovaného rozsudku, což také k návrhu stěžovatelky (ze dne 29. 8. 2019) učinil.10. Uvedené pravomocné rozhodnutí vydané v řízení o zrušení vyživovací povinnosti zletilého dítěte, jež má povahu řízení sporného, tak navzdory stěžovatelčině odlišnému názoru představuje závazné a nezměnitelné rozhodnutí, které vylučuje, aby v rozsahu jeho výroku bylo v dané (totožné) věci rozhodováno znovu. Namítá-li snad stěžovatelka, že vyživovací povinnost se tímto rozsudkem zrušuje toliko ke dni 23. 4. 2017, přičemž jím není dotčeno přiznání výživného v období do nabytí právní moci daného rozsudku, tj. do 7. 5. 2019, zdejší soud tomuto argumentu nepřisvědčil, neboť to jednak neodpovídá formulaci obsažené v rozsudku o zrušení vyživovací povinnosti, na niž ostatně odkazuje i stěžovatelka ("vyživovací povinnost se zrušuje s účinností od 23. 4. 2017") a ani obecnému účelu a smyslu rozhodnutí o výživném, která se neomezují na stanovení výživného k určitému fixnímu datu, ale naopak upravují poměry mezi účastníky řízení pro futuro.11. V posuzovaném případě tudíž Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Způsob, jímž se městský soud vypořádal s námitkami a návrhy stěžovatelky, není v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces, z něhož - jak již Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil - neplyne a logicky ani nemůže plynout právo na úspěch ve věci.12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10111.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Červinky, insolvenčního správce dlužníka Lukáše Sochora, advokáta se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 29 NSČR 76/2020-B-57, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") usnesením ze dne 9. 12. 2019, č. j. KSHK 33 INS 7255/2016-B-39, schválil konečnou zprávu včetně vyúčtování odměny a hotových výdajů stěžovatele, jako insolvenčního správce dlužníka, L. Sochora, podle níž činí: příjmy ze zpeněžení majetku a ostatní příjmy 50 000 Kč, náklady spojené se správou a zpeněžením majetkové podstaty 0 Kč, hotové výdaje insolvenčního správce 2 530,36 Kč a odměna insolvenčního správce (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) 54 450 Kč (bod I. výroku). Krajský soud dále rozhodl, že náhrada hotových výdajů a část odměny stěžovatele ve výši 50 000 Kč bude po právní moci usnesení uhrazena ze zálohy na náklady insolvenčního řízení složené insolvenčním navrhovatelem, Českou spořitelnou, a. s. (bod II. výroku). Současně stanovil, že část odměny stěžovatele ve výši 6 980,36 Kč bude po právní moci tohoto rozhodnutí uhrazena státem a vyplacena z rozpočtových prostředků insolvenčního soudu (bod III. výroku). Krajský soud dále uložil stěžovateli sdělit insolvenčnímu soudu bankovní spojení (číslo účtu) [bod IV. výroku].4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. KSHK 33 INS 7255/2016, 2 VSPH 75/2020-B-46, usnesení insolvenčního soudu potvrdil.5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.6. S tímto závěrem Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž uvádí, že při určování odměny insolvenčního správce je možné vycházet z judikatury týkající se odměňování soudních exekutorů. Má rovněž za to, že při určování odměny insolvenčního správce by se mělo postupovat stejně v situaci, kdy třetí osoba uhradí peněžní prostředky na účet majetkové podstaty, jako když třetí osoba zašle peněžní prostředky přímo věřitelům dlužníka. V obou případech by měla být odměna insolvenčního správce určena podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 313/2007 Sb.").7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.8. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. To v řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že jeho úkolem není - a ani být nemá a nemůže - kontrolovat dodržování podústavního práva, sjednocování jeho výkladu či přezkum skutkových zjištění provedených v konkrétních soudních řízeních. Jeho role se totiž omezuje na kasační zásah jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Toto porušení může nastat jak porušením základních pravidel spravedlivého procesu (srov. především hlavu pátou Listiny), tak porušením některého hmotného ústavního práva. Co je však podstatné zdůraznit, úspěšnou může být ústavní stížnost teprve při dosažení protiústavní intenzity namítaného zásahu, protože úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoliv (případná) pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Pokud by totiž tento stav připustil, stal by se další "běžnou" přezkumnou soudní instancí a vybočil by tak ze své shora naznačené ústavní funkce.9. Ústavní soud dále ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 2519/07ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Takový nedostatek však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.10. Ústavní soud ke shora uvedeným obecným východiskům ústavního přezkumu dodává, že ke sjednocování výkladu podústavního práva je v posuzované oblasti rozhodování příslušný zejména Nejvyšší soud [srov. ustanovení § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích], ve znění pozdějších předpisů, a za tímto účelem také právní řád dotčeným účastníkům řízení poskytuje možnost podat mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, čehož stěžovatel v nyní posuzovaném případě ostatně využil.11. Pro Ústavní soud je podstatné, že z ústavní stížností napadeného rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se Nejvyšší soud řídil při posuzování návrhu (dovolání) stěžovatele, přičemž dostatečně objasnil, proč je odmítl. Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s předchozí judikaturou dovolacího soudu, z níž se podává, že pro určení odměny insolvenčního správce je rozhodující, jakým způsobem je řešen úpadek dlužníka a podle toho lze odměnu určit aplikací ustanovení § 38 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") ve spojení s vyhláškou č. 313/2007 Sb. a v ní nastavenými kritérii pro způsob výpočtu odměny. Nejvyšší soud zdůraznil, že žádná jiná pravidla se neuplatní, nelze tedy ani přiměřeně aplikovat úpravu odměny soudních exekutorů (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 12).12. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, již vrchní soud beze zbytku reflektoval, rovněž plyne, že insolvenčnímu správci náleží odměna podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. pouze tehdy, pokud zpeněžil - byť jen částečně - majetkovou podstatu. Nejvyšší soud přitom uvedl, že součástí majetkové podstaty zjevně nejsou peněžní prostředky třetí osoby, která dobrovolně (a bez právního důvodu) plnila na přihlášené pohledávky věřitelů mimo rámec insolvenčního řízení. Takové peněžní prostředky se nestaly součástí majetkové podstaty, a tudíž ani nelze pojmově hovořit o jejich zpeněžení (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 16).13. Tyto závěry nelze považovat za svévolné, a to již proto, že jsou v souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud na nich tudíž neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.14. Co se týká stěžovatelova odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 29 NSČR 141/2016-B-35, z nějž se podává, že dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je převedením majetku dlužníka na peníze, a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky, na kteréžto usnesení stěžovatel dle svého vyjádření odkazoval v průběhu řízení opakovaně, Nejvyšší soud jej nepřehlédl. Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že citované usnesení se v nyní posuzovaném případě neuplatní, neboť "součástí majetkové podstaty zjevně nejsou peněžní prostředky třetí osoby, která dobrovolně (a bez právního důvodu) plnila na přihlášené pohledávky věřitelů mimo rámec insolvenčního řízení" (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 16). Tento závěr, byť s ním stěžovatel nesouhlasí, nehodlá zdejší soud přehodnocovat, neboť se týká toliko výkladu podústavního práva, jehož sjednocování - jak již bylo řečeno výše - přísluší v prvé řadě Nejvyššímu soudu.15. V tomto ohledu lze rovněž podotknout, že sama skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, ještě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.16. Dovolává-li se stěžovatel nálezusp. zn. IV. ÚS 378/16ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609), je nutno zmínit, že zde vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (ratio decidendi) na nyní posuzovaný případ rovněž nedopadá. Ústavní soud v daném případě formuloval závěr, že obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Závěr, na nějž odkazuje stěžovatel, tj. že soudní exekutor a insolvenční správce vykonávají v zásadě obdobnou činnost, byl ovšem vysloven toliko obiter dictum (srov. bod 23 cit. nálezu). Z této obecně formulované teze tudíž nevyplývá nic, co by v nyní posuzovaném případě odůvodnilo odklon od závěrů obsažených v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dovolacího soudu.17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10112.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, v rozsahu, kterým zůstal výrok prvostupňového soudu o vině a trestu stěžovatele nedotčen, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018, v rozsahu zamítnutí dovolání stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to co do výroků ve vztahu ke stěžovateli, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušen čl. 1 Ústavy.2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 57 T 1/2013 ze dne 27. 11. 2015 shledán vinným ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 al. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23, jako člen organizované skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku. Stěžovateli byl rozsudkem městského soudu uložen podle § 233 odst. 4 za použití § 43 odst. 1, § 108 odst. 1 a § 58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků.3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") napadený rozsudek částečně zrušil, avšak ve vztahu ke stěžovateli pouze ve výroku o zabrání věci.4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, když dospěl k závěru, že námitky, které stěžovatel uplatnil ve svém dovolání, jsou zjevně neopodstatněné.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům o spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 al. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku, neboť, jak tvrdí, uvedené trestné činy nespáchal. Stěžovatel trvá na své nevině ve vztahu k oběma za vinu mu kladeným skutkům a má za to, že napadený výrok o vině rozsudku městského soudu je nesprávný. Dodává, že městský soud i vrchní soud dle jeho názoru nepřípustně a svévolně zaměňují skutkové podstaty § 233 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku a rovněž nesprávně posoudily naplnění znaků předmětného trestného činu, co do objektu trestného činu. Z napadených rozhodnutí dovozuje, že neměl předmětné bankovky vyrábět (jak vyžaduje tr. zákoník ve svém § 233 odst. 2 al. 1), ale spíše toliko opatřit ve smyslu § 233 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž s ohledem na to, že tyto bankovky nebyly zaměnitelné s pravými penězi, nemohl stěžovatel naplnit ani skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměnění peněz dle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdí, že městský soud ani vrchní soud neuvedly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno konstatovat, že stěžovatel měl v úmyslu takové peníze udat jako pravé. Z toho dospívá k závěru, že pokud na straně stěžovatele absentoval úmysl předmětné peníze udat jako pravé, pak jednáním stěžovatele nebyla naplněna skutková podstata trestného činu padělání a pozměnění peněz dle § 233 odst. 2 al. 1 tr. zákoníku, ale v úvahu by připadalo toliko případné naplnění skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění peněz dle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel dále namítá existenci extrémních rozporů skutkových zjištění s provedenými důkazy, v důsledku čehož došlo dle jeho názoru ze strany obecných soudů k porušení jeho práva na spravedlivý proces.6. Konečně má stěžovatel za to, že vrchní soud pochybil při právním hodnocení přípustnosti odposlechů telefonních stanic jako důkazního prostředku. Stěžovatel je přesvědčen, že příkaz k odposlechu telefonní stanice stěžovatele ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 43 Nt 7113/2005 neuvádí žádné konkrétní důvody pro nařízení odposlechu. Stejně tak je tomu podle stěžovatele u příkazu k odposlechu účastnické stanice ze dne 8. 9. 2005 sp. zn. 20 Nt 1878/2005, jímž došlo k prodloužení doby pro provádění odposlechů, jenž neobsahuje žádné odůvodnění stanovení (prodloužení) v příkazu uvedené konkrétní doby pro provádění odposlechů. Ani v jednom ze shora uvedených případů odposlechu telefonní stanice tak dle stěžovatelova názoru není možné přezkoumat, zda byly splněny zákonně podmínky pro jejich nařízení. Uzavírá, že Nejvyšší soud jeho odvolání odmítl svévolně a nesouladně s ústavně garantovaným právem stěžovatele na spravedlivý proces.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnost stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.9. Ke stěžovatelově námitce, že trestní soudy v jeho věci chybně hodnotily provedené důkazy, Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 84/94ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nálezsp. zn. I. ÚS 108/93ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nálezsp. zn. I. ÚS 68/93ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 166/95ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesenísp. zn. III. ÚS 376/03ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 463/2000ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nálezsp. zn. III. ÚS 1104/08ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].10. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, jak opakovaně tvrdí stěžovatel. V této souvislosti musí Ústavní soud zdůraznit, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vysloveným skutkovým závěrům, odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří celek, který se opírá o zjištěné skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 113) a vrchního soudu (str. 47), ze kterého nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Vrchní soud popsal, že jednotlivé důkazy prokazují přímou účast stěžovatele na tvorbě balíčků peněz připravovaných na předání pracovníkovi celní správy za účelem uhrazení celního dluhu, přičemž informace z provedených odposlechů (z akce APOR 12 a RYBNIK 10) v kontextu důkazů ostatních uzavírají řetězec nepřímých důkazů prokazujících vinu obžalovaných, a to včetně stěžovatele.11. K tvrzení stěžovatele, že předmětné bankovky nebyly zaměnitelné s pravými penězi, a že stěžovatel ani nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměnění peněz, Ústavní soud uvádí, že s touto námitkou se obecné soudy rovněž vypořádaly. Městský soud podrobně uvedl, jaký byl úmysl stěžovatele a dalších obžalovaných, když připravené reprodukce bankovek byly svázány, zabaleny a s využitím pravých bankovek na viditelné straně balíčku připraveny tak, aby jednoznačně vyvolaly dojem, že se jedná o balíčky pravých bankovek originálně zabalené bankou v množství představujícím zdánlivě částku 250 mil. CHF, které následně měli v úmyslu udat jako pravé způsobem podrobně popsaným v rozsudku městského soudu. Stěžovatel uvádí, že z vyjádření České národní banky plyne, že reprodukce bankovek by byly hodnoceny nejnižším stupněm č. 5 jako padělky neumělé, ale opomíjí, že zpracovatel odborného vyjádření JUDr. Moravec dodal, že nebezpečnost se vztahuje pouze k jednotlivému platidlu nikoliv k celému balíčku (reprodukce bankovek byly vloženy mezi dvěma pravými bankovkami), a že popsal, že peníze v celých svazcích mohly vypadat velmi věrně (viz str. 111 rozsudku městského soudu). Vrchní soud dodal, že připravené "peníze" přesně zapadají do zjištěného a řadou dalších důkazů potvrzeného skutkového děje, když měly být demonstrativně převezeny do sídla X a následně podle předem promyšleného plánu zabaveny celním úřadem. O průběhu tohoto plánu pak stěžovatel dle závěrů obecných soudů informoval i dalšího obžalovaného, kterému sdělil, že balíčky plně neobsahují pravé bankovky, a že je tato informace jen pro něj a pro stěžovatelova bratra (str. 113 rozsudku městského soudu). Nejvyšší soud připomněl, že ač na jednotlivých bankovkách byla na první pohled viditelná jejich úprava zamezující jejich záměny s pravými bankovkami, což byl zřejmě i záměr pachatelů, v daném případě za uvedených specifických podmínek tuto funkci plnit mohly; obvinění je dle závěrů obecných soudů také takto chtěli udat státu, jejich cílem bylo vlastně dosáhnout výměny uvedených padělaných bankovek za pravé peníze, a to na úkor České republiky.12. Závěry o vině stěžovatele trestným činem zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku, obecné soudy opřely o svědecké výpovědi a další důkazy, jednalo se i o odposlechy telefonních hovorů (závěry o zákonnosti použití tohoto důkazu jsou uvedeny níže). Z výpovědi svědka Z. i dalších svědků plyne, jaké bylo postavení stěžovatele v organizované zločinecké skupině, svědek Z. popsal, které činnosti stěžovatel zajišťoval - např. převozy smluv, vzal si kopii svědkova pasu, jež se následně objevila v bance ve Švýcarsku, potkával ho v kancelářích, setkal se s ním při podpisu smluv, když měl na pokyn R. K. něco udělat, atd. Z provedených odposlechů pak obecné soudy dovodily, že stěžovatel věděl i o úloze svědka Z., přičemž dle nich bylo evidentní, že do poslední chvíle měla být plánovaná akce (zajištění balíčků obsahující pravé bankovky i reprodukce bankovek pracovníkem celní správy) dne 17. 6. 2005 uskutečněna, a sešlo z ní jen proto, že se neobjevil svědek Z. Za této situace nemá Ústavní soud důvod nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat jen za polemiku s těmito závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.13. Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou nezákonnost odposlechů, Ústavní soud při posouzení této námitky porovnal obsah napadených rozhodnutí obecných soudů a obsahu vyžádaného spisu, přičemž nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že by v jeho věci nebyly dodrženy podmínky přípustnosti použití předmětných odposlechů telefonních stanic jako důkazního prostředku. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 43 Nt 7113/2005, V-94/2005 (na č. l. 20, svazku 37 trestního spisu) vydala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 podle § 88 odst. 1 a odst. 2 tr. řádu (ve znění tr. řádu tehdy platného a účinného). V něm soudkyně uvedla, že se seznámila s připojeným spisovým materiálem, a že dosud zjištěné skutečnosti potvrzují závěr, že se na prověřované trestné činnosti [trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona] podílel řetězec osob, z nichž jeden z podezřelých je v telefonickém kontaktu s uživatelem sledovaného telefonního čísla. Odůvodnění navíc odkazuje na návrh státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (č. l. 18, svazku č. 37), ve kterém je dále popsána prověřovaná trestná činnost, mimo jiné i způsob uplatnění fiktivní pohledávky a zadržování soudních zásilek, a popsán i účel odposlechu (identifikace dosud neznámé osoby, a posouzení její účasti na prověřované trestné činnosti, s tím, že z příkazu plyne, že lze důvodně předpokládat, že je na věci zainteresována). Charakter trestné činnosti a informace o odcizených zásilkách a fiktivních fakturách blíže popisuje i žádost policejního orgánu (č. l. 16 a 17, svazku 37).14. Z judikatury Ústavního soudu (srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 47/13ze dne 7. 5. 2014, či usnesenísp. zn. I. ÚS 1694/17ze dne 19. 9. 2017) vyplývá, že k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí (např. odposlech či domovní prohlídku) nemají české soudy přistupovat ryze formálně, nýbrž mají aplikovat formálně-materiální přístup, tedy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu.15. V této věci lze konstatovat, že příkaz k odposlechu byl vydán příslušnou soudkyní, a jak konstatoval již Nejvyšší soud (srov. odst. 126 napadeného usnesení), odůvodnění bylo v době vydání dostatečné, neboť z formálně-materiálního hlediska splňovaly všechny náležitosti vymezené v § 88 tr. řádu tehdy platného a účinného, a to po přezkoumání v souvislosti s věcně (a v zásadě i formálně) dostatečně odůvodněným návrhem státní zástupkyně, a spisovým materiálem. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožnil, když nemohl přijmout stěžovatelovo tvrzení, že příkazy k odposlechu se neopíraly o žádné konkrétní důvody k jejich nařízení. Jakkoliv tedy stěžovatel může jistou nedostatečnost pociťovat ve stručném odůvodnění příkazu, Ústavní soud se zřetelem na formálně-materiální přístup k posuzování zákonnosti obdobných úkonů, potažmo důkazů získaných na jejich základě, konstatuje, že předmětný příkaz nevykazuje takové nedostatky, aby bylo nutno důkazy získané na jeho základě provedeným odposlechem a vedoucí k závěru o vině stěžovatele považovat za nezákonné.16. I příkaz k prodloužení odposlechu, který následně nařídil soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 svým příkazem ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 20 Nt 1878/2005, V-72/2005, a to na další tři měsíce (příkaz je na č. l. 26 svazku č. 37), odpovídá zákonným požadavkům a obsahuje dostatečné odůvodnění. Soudce v příkazu shrnul, že policejním orgánem je ve věci vedeno trestní řízení proti M. P. a R. K., a popsána trestná činnost, které se tito obvinění měli dopustit (organizování činnosti směřující k poškození státu, popis plánu předstíraného zabavení částky 250 milionů CHF pracovníkem celní správy, úkoly svědka Z.). Soudce dále konstatoval, že po prostudování spisového materiálu shledal návrh na prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu důvodným ve smyslu § 88 odst. 1 a odst. 2 tr. řádu, a proto mu vyhověl, neboť dosavadním odposlechem tohoto telefonního čísla byly ustanoveny osoby, které se podílí na organizované trestné činnosti a plní úkoly ve prospěch zločinného spolčení. Účelem prodloužení odposlechu bylo zjistit další skutečnosti významné pro objasnění předmětného jednání, přičemž tohoto účelu nemohlo být dosaženo jinak, neboť vzhledem k charakteru trestné činnosti nebylo možné zjištěné skutečnosti ověřit "běžnými", neutajovanými důkazními prostředky nezasahujícími do práv odposlouchávaných osob. Tuto skutečnost zdůrazňoval i Nejvyšší soud s odůvodněním, že nemá-li stát rezignovat na odhalování takto utajované trestné činnosti, musí mít k tomu též dostatečně účinné prostředky, kterými nepochybně v daném případě byly i odposlech a záznam telekomunikačního provozu. V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že i druhý příkaz k odposlechu splňuje judikaturou stanovené meze pro nařízení odposlechu a že nevykazuje takové vady, které by měly za následek jeho nezákonnost.17. Lze uzavřít, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadá a označuje za svévolné, dle Ústavního soudu naopak pečlivě vypořádává jednotlivé stěžovatelovy námitky a obsahuje přesvědčivé a podrobné odůvodnění. Dle Ústavního soudu stěžovatel pouze polemizuje s - pro něj nepříznivým - výsledkem řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím Ústavní stížnosti.18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10113.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace X, zastoupené JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2021 č. j. 3 To 75/2021-990 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. srpna 2021 č. j. 68 T 7/2020-959, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 18. 5. 2020 č. j. KRPZ-136639-69/TČ-2019-150081-NOV bylo rozhodnuto v trestní věci vedené proti obviněné E. A. podle § 79g odst. 1 trestního řádu, že se zajišťují jako náhradní hodnota ve výroku usnesení uvedené nemovitosti a peněžní prostředky ve vlastnictví stěžovatelky. Žádost stěžovatelky o zrušení zajištění byla usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 8. 2021 č. j. 68 T 7/2020-959 zamítnuta. Týmž usnesením krajský soud rozhodl o návrhu stěžovatelky na vyloučení předsedkyně senátu z vykonávání úkonů ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 68 T 7/2020 tak, že předsedkyně senátu JUDr. Iveta Šperlichová není z vykonávání úkonů dané trestní věci vyloučena. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl.II.Argumentace stěžovatelky3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k zajištění věcí došlo fakticky již v roce 2016. Podle stěžovatelky je nerozhodné, že se v průběhu doby měnila zákonná ustanovení, podle kterých bylo o zajištění rozhodnuto, či že se formálně jedná o více různých řízení, neboť fakticky jde o stále týž skutek - prodej areálu v obci B. v roce 2014. Usnesení o zajištění bylo vydáno v době, kdy byla stěžovatelka ve skutkově totožném případu zproštěna obžaloby nejprve krajským soudem ve věci vedené pod sp. zn. 69 T 10/2018 a následně i vrchním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 6 To 12/2020. Soudem bylo rovněž rozhodnuto o zrušení zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky, a to usnesením, které bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 5. 2020 ve večerních hodinách, tedy až poté, co bylo policejním orgánem vydáno a doručeno nové usnesení o zajištění týchž věcí. Zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky tak fakticky trvá nepřetržitě 5 a půl roku. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že zajištění věci může trvat jen nezbytně nutnou dobu a musí být splněna podmínka přiměřenosti, v opačném případě jde o neproporcionální zásah do vlastnictví. Přiměřenost délky omezení vlastnického práva přitom Ústavní soud posuzuje ve vztahu ke lhůtám, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody, kdy celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout tři roky. Stěžovatelka upozorňuje, že usnesení o zajištění představuje nelegitimní zásah do jejího vlastnického práva, neboť doba zajištění je nepřiměřeně dlouhá, ačkoli jde o skutkově jednoduchý a právně nekomplikovaný případ, ve kterém navíc policejní orgán (v řízení vedeném pod č. j. KRPZ-136639/TČ-2019) do okamžiku vydání usnesení o zajištění fakticky neopatřil žádný důkaz, a usnesení o zajištění je odůvodněno podklady pocházejícími výhradně z jiných řízení. Stěžovatelka připomíná, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích stanovil tři kritéria pro posuzování přiměřenosti doby zajištění, kterými je samotná délka trvání zajištění a její příčiny, dále posouzení vlivu průběhu řízení na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, a konečně je třeba přihlédnout i k tomu, jak intenzivní zásah představovalo dané zajištění pro zúčastněnou osobu. Stěžovatelka je přesvědčena, že při uvážení všech tří vytyčených kritérií musí být v dané věci zajištění jejího majetku shledáno nepřiměřeným, porušujícím požadavek proporcionality, a jako takové je namístě je zrušit.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu a I. výroku usnesení krajského soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V části směřující proti II. výroku usnesení krajského soudu, kterým krajský soud rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Iveta Šperlichová není vyloučena z vykonávání úkonů ve věci vedené pod sp. zn. 68 T 7/2020, ústavní stížnost je však návrhem nepřípustným. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce, tak, že řízení ve věci doposud neskončilo (z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 23. 3. 2020sp. zn. II. ÚS 4042/19, či ze dne 15. 2. 2018sp. zn. I. ÚS 15/18, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou tedy příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že posuzovat oprávněnost uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014sp. zn. I. ÚS 3502/13(N 63/73 SbNU 209)].7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. např. nález ze dne 13. 8. 2015sp. zn. III. ÚS 3647/14(N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013sp. zn. I. ÚS 2485/13(N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004sp. zn. III. ÚS 125/04].8. V nyní posuzované věci vrchní soud v napadeném usnesení k námitkám stěžovatelky týkajícím se doby trvání zajištění uvedl, že nepolemizuje s faktem, že také zajištění náhradní hodnoty musí splňovat podmínku dočasnosti a proporcionality, nicméně tyto musí být dány vzhledem k povaze tohoto institutu do souvislosti s potřebami orgánů činných v trestním řízení, které jsou povinny nejen průběžně vyhodnocovat podmínky a důvodnost trvání zajištění, ale z obecnějšího hlediska musí postupovat též s ohledem na požadavek rychlosti a hospodárnosti vedení trestního řízení. Vrchní soud konstatoval, že v dané trestní věci došlo k zahájení trestního stíhání E. A. dne 9. 1. 2020, zajišťovací institut byl následně aplikován shora prezentovaným rozhodnutím policejního orgánu ze dne 18. 5. 2020, přičemž k podání obžaloby ke krajskému soudu došlo dne 23. 9. 2020. Krajský soud učinil první meritorní rozhodnutí ve věci rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č. j. 68 T 7/2020-827, který byl k odvolání obžalované zrušen usnesením vrchního soudu ze dne 6. 5. 2021 č. j. 3 To 35/2021-860. Podle názoru vrchního soudu tak všechny orgány činné v trestním řízení postupují v dotčené trestní věci s maximálním důrazem na požadavek zachování rychlosti trestního řízení. Vrchní soud se proto ztotožnil se závěrem krajského soudu, že důvody trvání zajišťovacího institutu v této věci trvají, přičemž délka jeho trvání není nikterak nepřiměřená, a to i s ohledem na fakt, že v jiném trestním řízení byl vůči dotčeným věcem též tento nástroj použit.9. Takovému závěru vrchního soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů takto: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění věcí stěžovatelky byly splněny. Předloženou argumentaci stěžovatelka z větší části zahrnula již do stížnosti proti výše citovanému usnesení policejního orgánu, přičemž Ústavní soud má za to, že se s ní krajský soud i vrchní soud dostatečně vypořádaly.10. Ústavní soud připomíná, že se přezkumem rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění náhradní hodnoty nařízeného usnesením policejního orgánu ze dne 18. 5. 2020, již zabýval, a usnesením ze dne 6. 1. 2021sp. zn. I. ÚS 3484/20ústavní stížnost, jež byla odůvodněna téměř shodně s nyní posuzovanou ústavní stížností, odmítl. Ústavní soud v citované věci dospěl k závěru, že zajištění majetku stěžovatelky trvalo v době podání ústavní stížnosti přibližně sedm měsíců, což nelze považovat - ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že tentýž majetek stěžovatelky byl již předtím zajištěn v souvislosti s jiným trestním řízením - za nepřiměřeně dlouhou dobu. Byť je intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky poněkud zesílena předchozím zajištěním jejího majetku v souvislosti s jiným trestním řízením, kumulativní intenzita zásahu do jejího základního práva na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny není dostatečně vysoká na to, aby Ústavní soud mohl kasačním nálezem zasáhnout do činnosti a rozhodovací pravomoci krajského soudu a policejního orgánu.11. Ústavní soud neshledal důvodu se od tohoto svého závěru odchýlit, a byť od vydání usnesení o zajištění věci uplynul nyní již jeden rok a osm měsíců, nelze než přisvědčit vrchnímu soudu, že důvody zajištění v dané věci trvají a odpovídají průběhu řízení s ohledem na jeho rychlost a hospodárnost. Jak navíc zdůraznil v nyní posuzované věci krajský soud, samotná obžalovaná E. A. nedisponuje žádným majetkem, nemohlo tedy dojít k zajištění finančních prostředků, které měly být výnosem z trestné činnosti. Právě z těchto důvodů policejní orgán přistoupil k zajištění náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 tr. řádu, a to majetku stěžovatelky, kterou obžalovaná svým nezákonným jednáním měla neoprávněně obohatit o částku téměř 35 mil. Kč. Závěr krajského soudu o nutnosti zajištění předmětného majetku stěžovatelky ve stávajícím rozsahu až do pravomocného rozhodnutí ve věci samé z důvodu hrozby jeho zcizení či jiného odstranění jeho vlastníky či držiteli z dosahu orgánů činných v trestním řízení neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti.12. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry krajského soudu a vrchního soudu, které se danou věcí podrobně zabývaly, a ústavně souladným způsobem odůvodnily, na základě jakých úvah dospěly k závěru o zamítnutí žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění nemovitostí a peněžních prostředků v jejím vlastnictví.13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu a I. výroku usnesení krajského soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10114.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu D. K., nyní ve Věznici Bělušice, bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 To 183/2020 ze dne 12. ledna 2021 a rozsudku Okresního soudu v Mostě sp. zn. 7 T 19/2020, takto:Návrh se odmítá.Odůvodnění:Navrhovatel se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 24. ledna 2022 domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí.Podle § 72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto případě bylo takovým rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem doručené stěžovateli dne 11. února 2020. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak marně vypršela v pondělí 12. dubna 2021, tedy více než devět měsíců před jejím doručením Ústavnímu soudu.Za dané situace Ústavní soud ani stěžovatele nevyzýval k odstranění vad podání, neboť by takový postup byl neefektivní a nevedl by ke zhojení vady pozdního podání návrhu, což je vada neodstranitelná. Soudce zpravodaj proto návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnul podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.soudce zpravodaj

decision_10115.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Libora Havlíčka, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2021 č. j. 7 Cmo 29/2020-254, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Jana Kroba, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, takto:Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.2. V řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu k obchodní společnosti AUDITECH, s. r. o. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v pořadí druhým usnesením ze dne 6. 5. 2021 č. j. 7 Cmo 29/2020-254 zrušil (v pořadí druhý) rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 11. 2019 č. j. 81 Cm 338/2015-230, jímž byla žaloba vedlejšího účastníka řízení (žalobce) opakovaně zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení s tím, že nařídil, aby věc projednal a rozhodl o ní jiný samosoudce městského soudu [srov. § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Důvodem pro zrušení věci a její přikázání k rozhodnutí jinému samosoudci bylo nerespektování závazného právního názoru vysloveného v pořadí prvním kasačním usnesení vrchního soudu ze dne 16. 5. 2019 č. j. 7 Cmo 65/2017-209, a to ohledně pasivní věcné legitimace stěžovatele (žalovaného). Městský soud na rozdíl od vrchního soudu totiž zastává názor (podle vrchního soudu ovšem v rozporu s ustálenou judikaturou), že stěžovatel pozbyl pasivní věcné legitimace, takže proti němu nelze uplatnit § 89 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), neboť již není společníkem společnosti a podíl, jehož není vlastníkem, prodávat nemůže.II.Argumentace stěžovatele3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve vysvětluje, proč považuje ústavní stížnost za přípustnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019sp. zn. II. ÚS 2740/18(N 90/94 SbNU 159)]. Vrchnímu soudu vytýká, že nevysvětlil (kromě odkazu na § 221 odst. 2 o. s. ř. a jinak blíže nezdůvodněného a pouze obecného tvrzení o nerespektování jeho právního názoru), proč nařídil, aby věc projednal jiný samosoudce městského soudu. Z toho důvodu považuje rozhodnutí vrchního soudu za nepřezkoumatelné a představující porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces. Podle judikatury Ústavního soudu nelze obecně postup odvolacího soudu podle § 221 odst. 2 o. s. ř. aprobovat tehdy, došlo-li k němu bez řádného nebo adekvátního odůvodnění. Tuto kompetenci je nadto třeba vykládat restriktivně, neboť jde o mimořádný zásah do průběhu soudního řízení. Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno právo na zákonného soudce, neboť pro vydání rozhodnutí nebyly splněny zákonné a judikaturní podmínky. I zde zdůrazňuje, že jde o mimořádný krok a je třeba trvat na nutnosti restriktivního výkladu § 221 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel zastává názor podpořený judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 19. 4. 2021sp. zn. II. ÚS 52/21), že pouhý odkaz na nerespektování právního názoru vyjádřeného v předchozím kasačním rozhodnutí není dostačující pro odnětí věci soudci, není-li toto odnětí řádně odůvodněno. K tomu stěžovatel podotýká, že městský soud odůvodnil, proč považoval za nutné odklonit se od názoru vrchního soudu vysloveného v rámci jeho prvního kasačního rozhodnutí. Dále se domnívá, že napadené usnesení vyvolá nedůvodné průtahy v samotném řízení, neboť bude-li věc přidělena jinému samosoudci, bude muset nastudovat rozsáhlý spisový materiál a zorientovat se v problematice oceňování podniků. I s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení by proto bylo vhodné napadené usnesení zrušit. Stěžovatel konečně polemizuje se správností závěrů vrchního soudu ohledně pasivní legitimity stěžovatele. Vrchní soud totiž opírá svůj názor o ojedinělé usnesení Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 27 Cdo 1045/2019), které je však v rozporu s jeho dosavadními relevantními závěry.III.Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.5. Vrchní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že by důvod, pro který byla věc přikázána jinému samosoudci, nebyl uveden. Naopak závazný právní názor, který nebyl městským soudem respektován, byl vyjádřen dostatečně jasně a srozumitelně (konkrétně body 11. - 15. napadeného usnesení vrchního soudu).6. Městský soud ve vyjádření poukázal především na to, že ke dni 31. 12. 2021 zaniká funkce soudce ze zákona jak JUDr. Jarmile Zemánkové, která věc rozhodovala doposud, tak i JUDr. Nataši Reichlové, které věc byla přidělena opatřením předsedkyně městského soudu podle usnesení vrchního soudu, přičemž od 1. 1. 2022 bude věc přidělena novému soudci podle aktuálního rozvrhu práce. Z těchto důvodů považuje ústavní stížnost za bezpředmětnou.7. Vedlejší účastník řízení považuje stěžovatelovu ústavní stížnost i návrh na odklad vykonatelnosti za zcela nedůvodné. Nejprve podrobně shrnuje skutkový stav, neboť podle názoru vedlejšího účastníka řízení sice skutkové okolnosti případu poskytují velice vypovídající a důležitý kontext, ale stěžovatelem byly účelově dezinterpretovány. Dále se věnuje otázce pasivní legitimace stěžovatele, včetně dopadů povahy veřejné dobrovolné dražby (zda jde o převod nebo přechod) na její posuzování. Právě otázka pasivní legitimace stěžovatele a význam veřejné dobrovolné dražby byla zásadní pro rozhodnutí a vrchní soud ve svém kasačním usnesení jasně vyslovil jím zastávaný právní názor, od něhož se následně městský soud odchýlil. V závěru vyjádření se věnuje tomu, co je pro celou věc podstatné, tedy přikázaní věci jinému samosoudci městského soudu. Podle vedlejšího účastníka řízení nenaplňuje napadené rozhodnutí žádnou z námitek uplatněných stěžovatelem. Rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a nade všechnu pochybnost z něj vyplývá, že důvodem pro přikázání věci jinému senátu (samosoudci) bylo nerespektování závazného právního názoru vrchního soudu městským soudem. Rovněž byly splněny všechny předpoklady pro použití § 221 odst. 2 o. s. ř. Za nepřiléhavou konečně považuje i námitku porušení zásady hospodárnosti řízení, neboť ponecháním věci stávající soudkyni nerespektující závazný právní názor nadřízené instance by se spor stal fakticky neukončitelným.8. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovateli, ten však na ně nereagoval.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.12. V obecné rovině lze samozřejmě stěžovateli přitakat, že rozhodnutí o odnětí věci konkrétnímu soudci a její přidělení někomu jinému je postupem mimořádným, který musí být náležitě odůvodněn (viz stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu). Jde totiž skutečně o prolomení základního práva na zákonného soudce (byť na základě zákonných důvodů), které může vyvolávat úvahy o možné manipulaci s řízením. Nicméně, jak Ústavní soud naznal v nálezu ze dne 22. 10. 2009sp. zn. IV. ÚS 956/09(N 225/55 SbNU 105), smyslem § 221 odst. 2 o. s. ř. je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží možnost odejmout věc jak soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím § 221 odst. 2 o. s. ř. se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu uvedené kompetence ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.13. Jakkoliv stěžovatel poukazuje na ústavněprávní aspekty rozhodnutí o nařízené změně soudce (např. porušení práva na soudní ochranu, práva na zákonného soudce či porušení zásady hospodárnosti řízení), jde mu zjevně o to, aby se v dalším řízení neprosadil právní názor zastávaný vrchním soudem ohledně existence pasivní věcné legitimace stěžovatele v řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu. V nyní posuzované věci však Ústavní soud podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí vrchního soudu neshledává. Vrchní soud ve svém kasačním rozhodnutí dostatečně jasně a srozumitelně vyjádřil svůj závazný právní názor, když konstatoval, že nesdílí stanovisko městského soudu, že majoritní společník zcizením svého obchodního podílu ztrácí bez dalšího pasivní legitimaci ve vztahu k nárokům vyplývajícím z § 89 zákona o obchodních korporacích (viz body 24 a násl. kasačního usnesení vrchního soudu). Vrchní soud se věnoval i otázce povahy veřejné dražby a jejích dopadů na pasivní věcnou legitimaci. Vycházeje z této argumentace pak vrchní soud v ústavní stížností napadeném usnesení zdůvodnil i to, v čem spočívalo nerespektování jeho závazného právního názoru.14. V nyní posuzované věci proto postačí konstatovat, že vrchní soud přezkoumatelným, srozumitelným a obecně hájitelným způsobem odůvodnil svůj právní názor, který městský soud v odvoláním napadeném rozsudku odmítl přijmout. Nadto nelze přehlédnout, že i pokud by mohla být ústavní stížnost považována za opodstatněnou (což však Ústavní soud neshledává), zrušení rozhodnutí vrchního soudu by postrádalo jakýkoliv smysl. Jak se totiž podává z vyjádření městského soudu, jak soudkyni, které byla věc opatřením předsedkyně městského soudu přidělena (JUDr. Nataši Reichlové), tak i původní ve věci rozhodující soudkyni (JUDr. Jarmile Zemánkové) zanikla ke dni 31. 12. 2021 funkce soudce ze zákona (dosažením věku) a věc je předána k rozhodnutí novému soudci podle aktuálního rozvrhu práce. Za daného stavu se s ohledem na výše uvedené jeví stěžovatelova námitka nehospodárnosti řízení spočívající v tom, že nový soudce by musel nastudovat obsáhlý spis, jako nepřípadnou, neboť novému soudci stejně nic jiného nezbyde.15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.16. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu se za dané situace Ústavní soud nezabýval.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10116.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. června 2021 č. j. 1 As 40/2021-32 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. ledna 2021 č. j. 64 A 1/2021-108, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obce J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka se v souvislosti s žalobou proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, kterým byla zamítnuta její žádosti o vydání územního rozhodnutí pro stavbu "X", domáhala incidenčního přezkumu části územního plánu obce J. (dále jen "územní plán"), týkající se jejího pozemku p. č. X1 v k. ú. J. (dále jen "pozemek p. č. X1"), na kterém má stěžovatelka záměr (podle projektové dokumentace) zbudovat "X". Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl návrh na zrušení části územního plánu odmítnut z důvodu překážky věci rozhodnuté, neboť jde již o druhý návrh v téže věci, který stěžovatelka u krajského soudu uplatnila. K tomu krajský soud konstatoval, že návrhem ze dne 31. 10. 2019, na jehož podkladě krajský soud vedl řízení pod sp. zn. 64 A 5/2019, totiž stěžovatelka napadla, byť v rámci abstraktního přezkumu opatření obecné povahy, zcela totožnou část téhož územního plánu, a to ze stejných důvodů, jako v nynější věci. Krajský soud tak již jednou napadený územní plán v předmětném rozsahu přezkoumal a nebylo by proto ani účelné, ani právně dovolené, aby jej tutéž optikou přezkoumával znovu.3. Stěžovatelka proti napadenému usnesení krajského soudu podala kasační stížnost, ve které mimo jiné namítala, že přestože se krajskému soudu mohla argumentace v obou návrzích jevit ve své jednotlivosti jako totožná, tak ve skutečnosti návrhy totožné nejsou. Podle stěžovatelky je zde proto určitá množina námitek, které nebyly přezkoumány. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl, neboť shodně jako krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vymezila právní a skutkové důvody, pro které napadá předmětnou část územního plánu, svou podstatou totožně jako ve svém předchozím návrhu na abstraktní přezkum územního plánu. Nejvyšší správní soud k tomu konstatoval, že: "Stěžovatelka v obou návrzích nejprve uvedla námitky týkající se ústavně chráněných práv - ochrany majetku, omezení vlastnictví ve veřejném zájmu (princip legality, legitimity, přiměřenosti), zákazu diskriminace dle čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy, svobody pohybu a pobytu a práva na podnikání. V nyní posuzovaném návrhu sice navíc ještě specifikovala námitky týkající se práva obce na sebeurčení, ty však nelze považovat za stěžejní argumentaci, která by odlišně vymezovala právní otázky návrhu, jednalo se spíše o doplňující argumentaci. Dále stěžovatelka v obou návrzích rozvedla konkrétní námitky směřující proti části územního plánu týkající se pozemku p. č. X1, na němž by se měla nacházet stavba "X", pro kterou stěžovatelka žádala vydání územního rozhodnutí. Tyto námitky přitom napadají zejména stanovené funkční využití tohoto pozemku. Stěžovatelka však v nynějším návrhu neuvedla žádné nové námitky, resp. neoznačila odlišné právní a skutkové důvody, pro které tuto část územního plánu (opětovně) napadá. Stěžovatelka navíc ani sama nespecifikovala, o jaké konkrétní námitky svůj nynější návrh doplnila, případně jaké zde existovaly nové skutkové a právní okolnosti, které v době abstraktního přezkumu územního plánu ještě nebyly známy." (body 21. a 22.).II.4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně uznává, že její nynější návrh na incidenční přezkum územního plánu přebírá ve značném rozsahu její původní argumentaci uplatněnou v návrhu na abstraktní přezkum územního plánu. Zdůrazňuje však, že nikoliv beze zbytku. Oproti svému dřívějšímu návrhu na abstraktní přezkum stěžovatelka jako nové označuje námitky, podle kterých nezařazením jejího pozemku p. č. X1 mezi plochy zastavitelné zemědělské výroby byl porušen princip rovnosti. Pozemek p. č. X1 nebyl územním plánem určen jako zastavitelný pro stavbu ekologické farmy, ačkoliv v nejbližším i vzdáleném okolí stojí nejrůznější obrovské penziony, chaty či dokonce rodinné domy, které mnohdy dle názoru stěžovatelky narušují krajinný ráz.III.5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému správního soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.7. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěrem správních soudů o tom, že stěžovatelka v nyní posuzované věci neoznačila odlišné právní a skutkové důvody, pro které předmětnou část územního plánu opětovně napadá.8. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavně zaručených práv a svobod, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou v kognici obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení, která jsou porušením ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.9. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení skutkových hodnocení a právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly.10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že oproti jejímu dřívějšímu návrhu, směřujícímu proti předmětné části územního plánu, je novou výše uvedená námitka porušení principu rovnosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, obsaženou v jejím dřívějším návrhu na abstraktní přezkum územního plánu, dospěl k závěru, že ani námitku, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně poukazuje, nelze považovat za novou v tom smyslu, že by na jejím základě bylo možné považovat závěr správních soudů o existenci překážky věci rozhodnuté za protiústavní.11. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelka již ve svém předchozím návrhu na abstraktní přezkum územního plánu (stěžovatelka jej přiložila ke své ústavní stížnosti) jednak vznáší námitky týkající se ústavně garantovaného zákazu diskriminace a dokonce v daném návrhu v této souvislosti výslovně uvádí, že "katastr obce je především podhorskou zemědělskou krajinou, na jedné straně je sice úředně deklarovaná snaha ochrany této krajiny, ale na druhé straně si nelze nevšimnout povolovaných nadměrných dimenzovaných staveb", přičemž v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na v okolí nacházející se hotely, penziony či chaty (bod 109. návrhu na zrušení územního plánu ze dne 31. 10. 2019). Je tedy zřejmé, že krajský soud měl již dříve povinnost věnovat se přezkumu územního plánu (na základě návrhu stěžovatelky na abstraktní přezkum územního plánu) rovněž v tom směru, v jakém je i nyní v rámci incidenčního přezkumu územního plánu stěžovatelkou vznášena obecněji formulovaná námitka porušení principu rovnosti s ohledem na ostatní stavby v daném území. K tomu Ústavní soud dodává, že proti závěrům krajského soudu k této námitce může stěžovatelka brojit v řízení vedeném pod sp. zn. 64 A 5/2019, resp. v řízení o případně v uvedené věci podané kasační stížnosti.12. Ústavní soud konstatuje, že postup správních soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci správních soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Správní soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10117.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Miroslava Štarmana, bez právního zastoupení, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2021 č. j. 62 Co 65/2021-99 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 67 EXE 3763/2019-82, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností ze dne 21. 7. 2021, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2021, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené práva zakotvená v čl. 3, 10, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 2. 2021 č. j. 62 Co 65/2021-99 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 11. 2020 č. j. 67 EXE 3763/2019-82, jímž bylo rozhodnuto, že dovolání stěžovatele (povinného v exekuční věci) proti usnesení městského soudu ze dne 14. 7. 2020 č. j. 62 Co 21/2020-66 se jako opožděně podané odmítá [§ 52 odst. 1 a § 27 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 241b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Městský soud ve shodě s obvodním soudem vyšel ze zjištění, že usnesení městského soudu ze dne 14. 7. 2020 č. j. 62 Co 21/2020-66 nabylo právní moci dne 3. 9. 2020 a dovolání podal stěžovatel k poštovní přepravě až dne 4. 11. 2020, tedy po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty.3. Vzhledem k tomu, že podání stěžovatele nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud stěžovatele dopisem ze dne 10. 8. 2021 k odstranění vad podání s tím, že mu pro jejich odstranění stanovil lhůtu v trvání 30 dnů od doručení výzvy. Současně stěžovatele upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, Ústavní soud jeho podání odmítne podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podáním ze dne 16. 9. 2021 stěžovatel požádal o prodloužení lhůty. Ústavní soud stěžovateli vyhověl a dopisem ze dne 29. 9. 2021 mu lhůtu k odstranění vad podání o dalších 30 dnů od doručení prodloužil.4. Dalším přípisem ze dne 9. 11. 2021, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 16. 11. 2021, stěžovatel navrhl "odložit rozhodnutí o prodloužení lhůty k odstranění vad podání", neboť jak podotkl, ve věci podává žalobu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel pro objasnění situace, proč podává správní žalobu, v přípise uvádí, že se ve věci zajištění právního zastoupení pro řízení o této ústavní stížnosti obrátil na Českou advokátní komoru se žádostí o určení advokáta, jíž však rozhodnutím předsedy České advokátní komory ze dne 19. 10. 2021 č. j. 10.01-000506/21-004 nebylo vyhověno, neboť by šlo o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 18c odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Z rozhodnutí předsedy České advokátní komory vyplývá, že při posouzení toho, zda jde o zjevně bezdůvodné uplatňování práva, vyšel z usnesení městského soudu ze dne 24. 2. 2021 č. j. 62 Co 65/2021-99, podle něhož bylo usnesení téhož soudu ze dne 14. 7. 2020 č. j. 62 Co 21/2020-66, proti němuž chtěl stěžovatel brojit dovoláním, doručeno fikcí podle § 49 odst. 3 věty první a odst. 4 o. s. ř. dne 3. 9. 2020, takže stěžovatelovo dovolání bylo skutečně opožděně podané. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí s tím, že usnesení městského soudu ze dne 14. 7. 2020 č. j. 62 Co 21/2020-66 mu mělo být doručeno až v pátek 4. 9. 2020, pročež jeho dovolání bylo podáno včas. Své tvrzení dokládá listinou označenou jako "VÝZVA k vyzvednutí zásilky/POTVRZENÍ o převzetí zásilky", z níž se podává, že zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 25. 8. 2020, takže ji bylo možno si vyzvednout nejpozději do 4. 9. 2020 (a nikoliv do 3. 9. 2020, jak uváděl městský soud, resp. předseda České advokátní komory ve svém rozhodnutí).5. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (zejména stěžovatelovo tvrzení ohledně možného pochybení při počítání lhůty na podání dovolání a s tím souvisejícím rozhodnutím České advokátní komory o neurčení advokáta pro podání ústavní stížnosti) Ústavní soud poskytl stěžovateli poslední lhůtu na odstranění vad podání. Přípis s prodloužením lhůty o dalších 30 dnů byl stěžovateli doručen dne 17. 12. 2021 (osobním převzetím na poště). Stěžovatel však ani v takto opakovaně prodloužené lhůtě, která skončila v pondělí 17. 1. 2022, vady podání neodstranil.6. Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Podmínky tohoto ustanovení byly splněny, neboť opakovaně prodlužovaná lhůta k odstranění vad marně uplynula (nejpozději v pondělí 17. 1. 2022) a stěžovatel k výzvě Ústavního soudu vytýkané vady neodstranil. K tomu Ústavní soud podotýká, že doba více než šesti měsíců pro odstranění vad podání od podání ústavní stížnosti je i přes tvrzení stěžovatele o problémech se zajištěním právního zastoupení natolik dostačující, že ji již nebylo možno dále prodlužovat, či dokonce - slovy stěžovatele - odkládat rozhodnutí o prodloužení lhůty k odstranění vad podání do doby rozhodnutí o jeho správní žalobě.7. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu podání stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Jiří Zemánek v. r.soudce zpravodaj

decision_10118.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Janeckého, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem se sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2021, č. j. 6 Afs 191/2021-41, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021, č. j. 22 Af 58/2019-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava").2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků vyplývá, že stěžovateli byla Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") dodatečnými platebními výměry doměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2014 a 1. až 3. čtvrtletí 2015 a současně mu byla uložena povinnost zaplatit penále z doměřené daně. Správce daně totiž zjistil, že plnění, která stěžovatel přijal od společnosti LAREDIMAX s.r.o. (dále jen "dodavatelská společnost"), především ložiska a v menším rozsahu též flash disky, katalogy a technické zboží, byla součástí podvodu na DPH.3. Vedlejší účastník následně změnil výši doměřené daně a z ní vzniklého penále za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2014 - 2. čtvrtletí 2015, věcně se však se závěry správce daně ztotožnil. Uvedená dodavatelská společnost totiž v předmětných zdaňovacích obdobích buď vůbec nepřiznala, nebo sice přiznala - avšak neuhradila, DPH. Vedlejší účastník konstatoval, že stěžovateli dodávala zboží za neobvyklou cenu bez rozumného ekonomického důvodu, a přestože byla pro stěžovatele novým obchodním partnerem, opatření, která přijal, aby se vyhnul účasti na podvodu (kontrola dodavatele v Obchodním rejstříku, v registru plátců DPH a v insolvenčním rejstříku), byla pouze formální a nebyla způsobilá eliminovat rizika plynoucí ze spolupráce s touto společností, v níž měl důvěru, aniž by si ji dostatečně prověřil. Společnost přitom měla pouze virtuální sídlo, nezveřejňovala své účetní závěrky a neměla webové stránky. Stěžovatel s ní neuzavřel písemnou smlouvu, nezajímal se o původ zboží, které mu bylo dodáno za značně neobvyklých podmínek (fakturace a platby probíhaly až poté, co zboží prodal svým odběratelům, platby probíhaly pouze v hotovosti). Stěžovatel nedbal ani na to, že tato společnost byla v roce 2015 označena za nespolehlivého plátce. V posuzovaných zdaňovacích obdobích stěžovatel od společnosti nakoupil zboží, se kterým dosud neobchodoval, a to ve významné hodnotě, přitom cena ložisek a flash disků byla podezřele nízká a naopak katalogy byly značně nadhodnocené.4. Žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem zamítl, když přisvědčil závěrům vedlejšího účastníka, který popsal daňový podvod dostatečně a srozumitelně a vymezil obchodní řetězec i chybějící daň u přímého dodavatele žalobce. Krajský soud konstatoval, že přístup žalobce k předmětné společnosti byl nekriticky a zcela neodůvodněně důvěřivý a absenci písemných smluv v kombinaci s výhradně hotovostními platbami nelze vyhodnotit jinak než jako nestandardní. Krajský soud rovněž upozornil, že společnost se stala stěžovatelovým obchodním partnerem na základě doporučení Assena Stankova, přestože jím dříve doporučení dodavatelé, ve kterých byl sám angažován, buď zkrachovali, nebo ukončili z neznámého důvodu se stěžovatelem spolupráci.5. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.6. Stěžovatel tvrdí, že daňovým řízením a jeho následným soudním přezkumem bylo zasaženo do jeho ústavních práv, neboť správce daně nepostupoval při doměření daně v mezích zákona. Tímto postupem, aprobovaným později i správními soudy, byl podroben zdanění takový příjem stěžovatele, který by při zákonném výkladu podroben DPH nebyl. Došlo tak k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, a to zcela mimo dovolené meze. Stěžovatel dále uvádí, že správní orgány i soudy zasáhly i do jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu znemožnily procesní obranu, když odmítly stěžejní důkazní prostředek. Stěžovatel je přesvědčen, že argumentace vedlejšího účastníka i soudů ohledně účasti stěžovatele na podvodu na DPH je lichá, neboť povaha jeho ekonomické činnosti nebyla popsána správně, ač se o to v průběhu řízení pokoušel. K tomu měla přispět právě odmítnutá svědecká výpověď, kterou stěžovatel proto považuje za opomenutý důkaz.7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je tak v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.9. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud i krajský soud v nyní posuzovaném případě dostály.10. Ačkoliv je argumentace stěžovatele (jak i sám uvedl) skutečně bohatá, nelze ji považovat za zcela příhodnou. Stěžovatel označil za podstatu ústavní stížnosti ústavně právní konflikt mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní a zájmem státu na ochraně autonomní sféry jednotlivce, což dále v obecné rovině rozvedl, provedl rovněž teoretický rozbor možnosti státní moci pohybovat se pouze v mezích stanovených zákonem, a to za současného co největšího respektu k základním právům jednotlivce. Popsal také, jakým způsobem prověřuje Ústavní soud pomocí testu proporcionality zásahy do základního práva jednotlivce vlastnit majetek (aby však současně provedení testu v daném případě označil za nadbytečné). Přestože ale stěžovatel podrobně popsal práva, do kterých mělo být zasaženo, a opakovaně namítal nezákonnost postupu správních orgánů a soudů, činí tak pouze obecně a jediné, proti čemu se konkrétně vymezuje, je "opomenutí a ignorování" svědecké výpovědi.11. Ústavní soud k tomu připomíná, že ani rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy. O vznesených návrzích však musí rozhodnout, a nevyhoví-li důkazním návrhům uplatněným účastníky řízení, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (považuje je např. za liché, mylné či vyvrácené; srov. kupř. nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1851/19ze dne 16. 8. 2019; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto ohledu nicméně Ústavní soud nemá obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout, neboť se výpovědí svědka provedené v daňovém řízení zabývaly a bezezbytku se s ní vypořádaly, když uvedly, že svědectví osoby, která se stěžovatelem obchodovala a byla jeho blízkým spolupracovníkem, nelze vyhodnotit jako informace o běžné praxi na trhu se zbytkovými zásobami ložisek. Z hlediska kontroly ústavnosti Ústavním soudem je tedy podstatné, že popisovanou situaci nelze označovat jako "opomenutý důkaz" ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu, což teprve by mohlo být považováno za ústavněprávní deficit.12. Ústavní soud závěrem konstatuje, že obsah ústavní stížnosti považuje pouze za pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry soudů i správních orgánů. Stěžovatel se tak pokouší v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných (resp. správních) soudů a tím revidovat pro něj nepříznivý výsledek soudního řízení. Tímto nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.13. Proti závěrům správních soudů přitom nemá Ústavní soud výhrad, neboť napadená rozhodnutí jsou podrobně a přesvědčivě odůvodněna a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění. Použitá argumentace krajského i kasačního soudu je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy při jejich rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10119.txt

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Skalského, zastoupeného JUDr. Ing, Michalem Čapkem, advokátem, se sídlem Na Boubín 203, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2024 č. j. 7 Co 364/2024-991, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a VEBA PLYN a. s., se sídlem Táborská 260, Milevsko, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") svým usnesením ze dne 8. 2. 2024 č. j. 12 C 162/2019-938 zamítl návrh stěžovatele jako žalobce na zajištění důkazu.3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud v napadeném usnesení rovněž stěžovatele poučil o možnosti podat proti jeho usnesení dovolání.4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí a z toho plynoucí jeho nepřezkoumatelnost. Stěžovatel se s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 29 Cdo 960/2017 domnívá, že poučení krajského soudu o možnosti podat proti napadenému usnesení dovolání je nesprávné. Stěžovatel ovšem z opatrnosti dovolání s ohledem na poučení krajského soudu podal (podání dovolání si Ústavní soud ověřil u okresního soudu - pozn. Ústavní soud). Zároveň podal nyní posuzovanou ústavní stížnost.5. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení ze dne 28. 5. 2009sp. zn. IV. ÚS 237/09či usnesení ze dne 17. 12. 2008sp. zn. I. ÚS 2617/08), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.7. Ve věci stěžovatele došlo k souběhu dvou právních institutů, jež by mohly vést ke kasaci napadeného rozhodnutí, a to ústavní stížnosti a dovolání. Byla-li by proto v nyní posuzované věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Zároveň je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly obecné soudy a zároveň i Ústavní soud.8. K tomu Ústavní soud odkazuje na ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Je tedy zřejmé, že stěžovatel podal ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, kdy přípustnost podaného dovolání závisí na úvaze Nejvyššího soudu, je nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat i tento mimořádný opravný prostředek a teprve po rozhodnutí o něm Nejvyšším soudem je věcí úvahy stěžovatele, zda se bude domáhat ochrany rovněž před Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti.9. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání přitom nelze předjímat a sám stěžovatel poukazuje na určitou výkladovou nejasnost ohledně přezkumu nyní napadeného soudního rozhodnutí v dovolacím řízení. Za této procesní situace je proto ústavní stížnost předčasná. Stěžovatel se přitom v ústavní stížnosti důsledně nedovolává postupu dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.10. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva a posledním prostředkem k ochraně práva je tedy právě podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím.11. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.12. Na základě výše uvedených závěrů, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Lucie Dolanská Bányaiová v. r.soudkyně zpravodajka

decision_1012.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 1730/2021-240 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2021 č. j. 68 Co 350/2019-213, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se domáhala po žalované vedlejší účastnici zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 24 C 139/2013 (dále jako "posuzované řízení"). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 č. j. 28 C 125/2018-62 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2020 č. j. 68 Co 350/2019-103 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, k němuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2020 č. j. 30 Cdo 2863/2020-143, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2020 č. j. 30 Cdo 2863/2020-153, rozsudek městského soudu v části, jíž byl v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal pochybení městského soudu v tom, že nehodnotil, z jakého důvodu došlo ke zrušení v pořadí druhého rozhodnutí okresního soudu v posuzovaném řízení a zda, případně jakým způsobem, se tato skutečnost podílela na celkové délce posuzovaného řízení; závěr městského soudu, že doba trvání posuzovaného řízení v délce 5 let a 2,5 měsíce byla především s ohledem na složitost věci (věc projednávána na třech stupních soudní soustavy) ještě dobou přiměřenou, tak byl předčasný.3. Městský soud znovu rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé v části, v níž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (I. výrok) a zavázal stěžovatelku k povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (II. výrok). K posuzovanému řízení rekapituloval, že v něm bylo rozhodováno 3x okresním soudem, 3x Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a 1x Ústavním soudem (usnesenísp. zn. IV. ÚS 449/18), přičemž v řízení nebylo shledáno jediné období nečinnosti. Důvodem první kasace rozsudku okresního soudu krajským soudem byl odlišný právní názor obou soudů na projednávanou věc (jenž vedl k nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, když však tato nepřezkoumatelnost byla způsobena jen odlišným právním posouzením právního úkonu žalovaného v posuzovaném řízení, kdy z tohoto odlišného posouzení krajským soudem vyplynula potřeba provést další dokazování), nikoliv pochybení okresního soudu přičitatelné státu (jak se původně městský soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí v této věci domníval na základě nikoliv precizního skutkového zjištění obvodního soudu). Důvodem druhé kasace rozsudku okresního soudu krajským soudem v posuzovaném řízení však bylo souhrnné zjištění učiněné okresním soudem a vada v řízení, tedy pochybení přičitatelné státu. Tímto pochybením došlo k prodloužení řízení o zhruba 6 a půl měsíce, což městský soud shledal dobou, kterou lze ještě tolerovat, neboť šlo o pochybení ojedinělé a časově nijak dramatické, jak ve srovnání s celkovou dobou řízení, tak i ve srovnání s dobou, po kterou řádně probíhalo řízení před každým ze soudů, který v posuzovaném řízení rozhodoval. Soud dále zohlednil, zda a jakým způsobem se podílely na délce řízení strany sporu; konstatoval, že předmět řízení bylo možno hodnotit jako standardní (spor o zaplacení dlužného nájemného), z chování stěžovatelky v průběhu řízení rovněž nebylo možno usuzovat, že by pro ni měla věc zvýšený individuální význam, nicméně s ohledem na její vyšší věk ho přece jen dovodil. Zároveň však nebylo možno pominout ani další okolnosti věci, kdy předmětem řízení bylo zaplacení nijak vysoké částky (32 615 Kč), která mohla mít jen stěží dramatický dopad do sféry stěžovatelky jako pronajímatelky. S ohledem na vyjmenované skutečnosti tak městský soud uzavřel, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tudíž ani k nesprávnému úřednímu postupu.4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V rozsahu stěžovatelčiny obecné námitky porušení jejích základních práv shledal vadu dovolání spočívající v absenci vymezení důvodů jeho přípustnosti. Co do zbývajících námitek pak neshledal dovolání přípustným, neboť jeho část brojila pouze proti skutkovým zjištěním městského soudu, případně se městský soud při řešení v dovolání nastíněných právních otázek neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka úvodem ústavní stížnosti uplatňuje obecnou námitku, že Nejvyšší soud při svém posledním rozhodování ve věci nerespektoval vlastní rozhodovací praxi; k tomu předkládá citace z nálezů Ústavního soudu, v nichž byla zdůrazněna povinnost obecného soudu znát vlastní judikaturu a postupovat v souladu s ní i s relevantní judikaturou vyšších soudů. Ačkoliv soudy formálně dospěly k závěru, že věc má pro stěžovatelku zvýšený význam z důvodu jejího věku, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu tuto skutečnost fakticky nijak nehodnotily a nedovodily z ní žádné závěry. V posuzovaném řízení rozhodoval 3x okresní soud a 3x krajský soud, což je dle stěžovatelky soudní ping-pong par excellence. Uvedenou námitku doprovází obsáhlou citací z nálezusp. zn. III. ÚS 1303/21, jímž Ústavní soud vyhověl stěžovatelčině dřívější ústavní stížnosti a jehož závěry jsou plně použitelné i v její nynější věci. Posuzované soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, což vyplývá jak ze statistických dat každoročně zveřejňovaných Evropskou komisí o průměrných délkách soudních řízení v jednotlivých členských státech Evropské unie, tak z porovnání s jinými stěžovatelce známými případy. Poukazuje na "kauzu poškozeného Jana Kovaříka", který se úspěšně domohl odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, která byla dokonce v celkovém souhrnu kratší než délka posuzovaného řízení; k prokázání odlišností i podobností obou věcí, které mají svědčit ve prospěch důvodnosti stěžovatelčina nároku, stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila všechna rozhodnutí obecných soudů ve věci Jana Kovaříka. Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl v přímém rozporu s jeho dřívějším rozsudkem ve věci ze dne 3. 11. 2020, k čemuž dle stěžovatelky mohlo dojít z důvodu rozdílných osob předsedů senátu 30 Cdo; městský soud nadto při svém druhém rozhodování nesplnil závazné pokyny udělené mu Nejvyšším soudem v posléze zmíněném rozsudku, když přehodnotil svůj dřívější závěr o vadách v posuzovaném řízení vydaných rozhodnutí okresního soudu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl, přičemž k jednotlivým námitkám uvádí následující.9. Nelze souhlasit s tím, že soudy při hodnocení významu věci pro stěžovatelku zohlednily její věk pouze formálně a nijak toto kritérium fakticky nehodnotily, neboť příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí svědčí o opaku. Nejenže totiž městský soud výslovně konstatoval, že na rozdíl od obvodního soudu dovozuje na základě stěžovatelčina věku zvýšený význam věci, ale tuto skutečnost následně hodnotil a porovnával s dalšími zjištěními (zejména s tím, že předmětem řízení nebyla nijak vysoká částka a nešlo ani o řízení, s nímž by se pojil požadavek na zvláštní péči o rychlé vyřízení věci ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva; viz body 28 a 29 odůvodnění rozsudku městského soudu). Teprve na základě vyhodnocení těchto (i dalších) skutečností soud uzavřel, že ani přes zvýšený význam věci pro stěžovatelku daný jejím věkem jí nelze vyhovět. Stěžovatelka je v podstatě toho názoru, že důvodnost jí uplatněného nároku měla být konstatována již jen na základě jejího věku, neboť ve své argumentaci prakticky nepřipouští, že by soud měl v takovém případě vůbec prostor porušení jejích práv s ohledem na další případná zjištění nevyslovit; to je však pohled nesprávný a ve svých důsledcích neudržitelný.10. Vyhovění ústavní stížnosti nemůže odůvodnit ani odkaz na nález ze dne 17. 8. 2021sp. zn. III. ÚS 1303/21(všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka totiž přehlíží podstatné okolnosti, jež byly důvodem pro tehdejší kasační zásah Ústavního soudu, a které naopak nyní nejsou dány. Pochybení soudů rozhodujících v odkazované věci spočívalo nikoliv v samotné instančnosti řízení, jak se mylně domnívá stěžovatelka, dle níž opakované rozhodování soudů svědčí o "soudním ping-pongu par excellence". Spočívalo v tom, že opakované posuzování věci na jednotlivých stupních soudní soustavy bylo při hodnocení složitosti řízení vyloženo k tíži stěžovatelky, ačkoliv bylo způsobeno pochybeními soudů, tedy přičitatelnými státu. V nynější věci naproti tomu soudy zjištěnou vadu v řízení před okresním soudem správně označily jako pochybení přičitatelné státu, přičemž následně hodnotily, zda a jak zásadně se toto pochybení promítlo do celkové délky posuzovaného řízení (srov. body 24 a 25 odůvodnění rozsudku městského soudu a str. 2 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).11. Stěžovatelka se ve značné části ústavní stížnosti věnuje srovnávání svého případu s případy dalšími, ať již v abstraktní rovině, kdy si vyhodnocuje, jaká délka řízení by měla být obecně považována za ideální, či v rovině zcela konkrétní, kdy Ústavnímu soudu s doprovodnou argumentací předkládá soudní rozhodnutí vydaná ve věci žalobce Jana Kovaříka. Byť nelze ničeho namítat proti stěžovatelčině výchozí tezi, že "úvaha soudu o přiměřenosti délky řízení není a nemůže být bezbřehá", závěry, k nimž ve svých dalších úvahách dochází, je nutno označit za nepoužitelné. Při hodnocení přiměřenosti délky konkrétního soudního řízení je vždy nutno vycházet z individuálních okolností věci a ze specifik, která ji provázejí. Postrádá proto hlubšího smyslu porovnávat průběh a výsledek stěžovatelčina řízení s jinými kompenzačními řízeními, nadto způsobem činěným v ústavní stížnosti. Stěžovatelka se opakovaně dovolává závěrů soudů ve věci žalobce Jana Kovaříka, zcela však opomíjí zásadní odlišnosti obou věcí, kupříkladu to, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup byla v dané věci založena průtahy v řízení (bod 11 rozsudku městského soudu ze dne 10. 11. 2020 č. j. 51 Co 319/2020-137), kdežto ve stěžovatelčině věci žádné takovéto zjištění učiněno nebylo, když v posuzovaném řízení nebylo shledáno jediné období nečinnosti (srov. bod 24 odůvodnění rozsudku městského soudu). O tom, že takovýmto způsobem vystavěná argumentace může být jen stěží shledána úspěšnou, byla navíc stěžovatelka poučena nejen městským soudem (bod 33 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu), ale již Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. 11. 2020 (bod 21 odůvodnění uvedeného rozsudku).12. Ústavní soud rovněž nedospěl k tomu, že by Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl v rozporu se svým rozsudkem ze dne 3. 11. 2020. Stěžovatelčiny konkrétní výtky v tomto směru plynou patrně pouze z nepochopení části odůvodnění předmětných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Opodstatněné pak není ani s tím související tvrzené pochybení městského soudu, který měl v rozporu s pokyny, jimiž ho zavázal Nejvyšší soud v kasačním rozsudku ze dne 3. 11. 2020, nepřípustným způsobem přehodnocovat svá dřívější zjištění. Vzhledem k tomu, že tuto námitku dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, Ústavní soud na jeho příslušnou část pouze odkazuje (viz str. 2 a 3 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10120.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Mgr. Galiny Struhárové, zastoupené advokátem Ing. Mgr. et Mgr. Janem Siostrzonekem, MBA, sídlem U Cementárny 1303/16, Ostrava, proti II., III. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2021 č. j. 8 Co 186/2021-726, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a obce A. jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), a to co do jeho II., III. a V. výroku, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.2. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti postačí uvést, že z ní a z obsahu napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné - pobočce v Havířově (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhala, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost odstranit stavbu (kanalizační potrubí) zřízenou na jejím pozemku bez právního titulu. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2021 č. j. 110 C 169/2013-672 rozhodl o zřízení věcného břemene ve prospěch vedlejší účastnice, spočívající v uložení kanalizačního potrubí DN 250 přes pozemek stěžovatelky v rozsahu vymezeném geometrickým plánem (dále jen "věcné břemeno"), a to za jednorázovou náhradu ve výši 12 240 Kč. Současně uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 10 000 Kč a České republice náklady řízení ve výši 13 478,70 Kč.3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Na jeho základě krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že rozhodl o zřízení shora uvedeného věcného břemene za náhradu ve výši 204 000 Kč (I. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (II. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 6 739,35 Kč (III. výrok), a tutéž částku uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice také vedlejší účastnici (IV. výrok).4. Krajský soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že nebyly dány podmínky pro úplné odstranění neoprávněné stavby podle § 135c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."), když odstranění této veřejně prospěšné stavby by bylo mimořádně nákladné a neúčelné (§ 135c odst. 2 o. z.). V souladu s § 135c odst. 3 o. z. dospěl k závěru, že je třeba uspořádat právní poměry mezi stěžovatelkou jako vlastníkem pozemku a vedlejší účastnicí jako vlastníkem stavby tak, že se vedlejší účastnici za náhradu zřídí věcné břemeno v rozsahu nezbytném k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Náhradu přiznanou okresním soudem však považoval krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu za nepřiměřeně nízkou. Zdůraznil, že při ocenění věcného břemene je nutné zohlednit, zda vedlejší účastnice prováděla stavbu v dobré víře. Ze zjištěného skutkového stavu přitom vyplynulo, že vedlejší účastnice začala provádět stavbu dne 5. 3. 2012 proti vůli stěžovatelky, resp. proti jejímu jednoznačnému sdělení o nesouhlasu s touto stavbou. Podle krajského soudu jde o "podstatnou okolnost, na základě které je nutno znalkyní stanovenou výši věcného břemene navýšit alespoň dvacetinásobně. Stejně tak je nutno navýšit dvacetinásobně znalkyní stanovenou cenu z důvodu, že se jedná o časově neomezenou stavbu, žalobkyně je zatížena touto stavbou, byť vedenou pod povrchem pozemku, na dobu neurčitou a po dobu neurčitou nemůže s částí pozemku, pod kterou stavba vede, včetně ochranného pásma, nakládat, tedy s pozemkem v rozsahu 170 m2. Při úvahách o navýšení ceny věcného břemene, je nutno brát v úvahu ochranu vlastnického práva, kdy je zřejmé to, že v podstatě tato část pozemku je pro žalobkyni nepoužitelná stran výsadby, stran jakýchkoliv staveb, oplocení apod. Těmito úvahami se tedy ... soud řídil při stanovení ceny věcného břemene, přičemž částka stanovená znalkyní ve výši 4 080 Kč je pouze výchozí cenou pro další úvahy soudu o možnosti jeho navýšení. Dle názoru ... soudu je tak nutno znalkyní stanovenou cenu navýšit padesátinásobně, to je na částku 204 000 Kč" (bod 13 odůvodnění).5. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že ji žádnému z účastníků nepřiznal. Tento svůj výrok odůvodnil tak, že se stěžovatelka domáhala úplného odstranění stavby, přičemž v tom jí vyhověno nebylo. Soudním rozsudkem bylo toliko zřízeno věcné břemeno a to bylo náležitě oceněno. Vedlejší účastnice se naproti tomu domáhala zamítnutí žaloby o odstranění stavby, neboť žalobu považovala za zcela nedůvodnou. Na základě toho měl krajský soud "za to, že úspěch a neúspěch obou účastníků je shodný, a proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů" (bod 15 odůvodnění). Jde-li o náklady státu, ty činily 13 478,70 Kč, a s ohledem na 50% úspěšnost každého z účastníků krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve III. a IV. výroku rozsudku.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že napadenými nákladovými výroky bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.7. Podstatou argumentace stěžovatelky je, že vedlejší účastnice prováděla stavbu kanalizace ve zlé víře, a právě ona zavinila podání žaloby. Z toho důvodu není podle stěžovatelky věcně správné, aby jí krajský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení. Zdůrazňuje, že "řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi jeho účastníky, a soud není vázán návrhem účastníků co do způsobu vypořádání". V té souvislosti pak poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatelka za vnitřně rozporný a uvádí, že s ohledem na skutkové a právní okolnosti případu nebylo možné její žalobu zamítnout. To by se mělo odrazit rovněž ve výrocích o nákladech řízení. Podle stěžovatelky "to, že soud stavbu neodstraní dle žaloby vlastníka pozemku nelze považovat za procesní vítězství žalovaného vlastníka stavby, a to především proto, že všechny tyto způsoby vypořádání jsou již pouhým důsledkem protiprávního jednání žalovaného vlastníka stavby". Uvádí též, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, a že v daném případě jsou "dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, ke kterým obecné soudy měly přihlížet při rozhodování o náhradě nákladů řízení".8. V podstatné části ústavní stížnosti pak stěžovatelka fakticky zpochybňuje též rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, když nesouhlasí se zřízením věcného břemene a považuje za důvodný svůj nárok na úplné odstranění stavby (srov. zejména str. 10 až 14 ústavní stížnosti). Zároveň však uvádí, že s ohledem na neúměrnou délku řízení nehodlá výrok rozhodnutí ve věci samé napadat.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení nebylo dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených výroků rozsudku krajského soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "super-revizní" instancí v systému obecného soudnictví [srov. nález ze dne 12. 3. 1997sp. zn. I. ÚS 157/96(N 26/7 SbNU 165)]. Nepřísluší mu zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by měl na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech jiný názor. Obzvláště zdrženlivý přístup Ústavního soudu je pak na místě při přezkumu výroků o náhradě nákladů řízení, "neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007sp. zn. I. ÚS 1531/07(N 189/47 SbNU 461)].12. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007sp. zn. III. ÚS 624/06(N 27/44 SbNU 319) nebo ze dne 30. 4. 2008sp. zn. III. ÚS 1817/07(N 81/49 SbNU 177)]. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu je proto třeba, aby vady nákladových výroků "dosáhly specifické kvality a značné intenzity, a tudíž se zde, silněji než jinde, uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu" (usnesení ze dne 5. 10. 2021sp. zn. I. ÚS 2542/21). Takto kvalifikované vady však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.13. Napadené rozhodnutí, resp. jeho nákladové výroky, jsou přiměřeně odůvodněny a je patrné, z jakých ustanovení právních předpisů krajský soud vycházel. Úvahy, kterými byl krajský soud při rozhodování o nákladech řízení veden, nelze z ústavněprávního hlediska považovat za nikterak vybočující.14. Stěžovatelka nebyla se svou žalobou na úplné odstranění předmětné stavby úspěšná. Úspěšná v řízení nebyla ani vedlejší účastnice požadující zamítnutí žaloby. S ohledem na okolnosti případu soudy podle § 135c odst. 3 o. z. rozhodly o zřízení (úplatného) věcného břemene na pozemku stěžovatelky ve prospěch vedlejší účastnice. V té souvislosti je třeba podotknout, že "znění zákona ani jeho smysl nevylučuje jiné uspořádání poměrů, než jaké zákon výslovně vyjmenovává. Situace, které v důsledku neoprávněné stavby mohou vzniknout, jsou natolik různorodé, že zákonodárce nechtěl taxativním způsobem uvést jejich výčet. Je proto věcí soudu, aby v každém případě našel nejvhodnější řešení, které by bylo v souladu se zněním i s účelem § 135c, s principy, na kterých je založeno platné občanské právo, a zejména též s Listinou..." [SPÁČIL, J. § 135c (Stavba na cizím pozemku) In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, marg. č. 8]. Zjednodušeně řečeno lze konstatovat, že soudy přistoupily ke "kompromisnímu" řešení, které není plným úspěchem žádné ze stran.15. Absenci dobré víry vedlejší účastnice při provádění stavby, jakož i další konkrétní okolnosti případu zohlednil krajský soud značným způsobem již v samotném výroku ve věci samé, když zvýšil náhradu za zřízené věcné břemeno oproti znaleckému posudku padesátinásobně - ze 4 080 Kč (resp. 12 240 Kč přiznaných okresním soudem) na 204 000 Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, jaká výše náhrady nákladů řízení jí měla být správně přiznána. S ohledem na skutečnost, že okresní soud jí v předchozím řízení přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 10 000 Kč, lze se domnívat, že půjde v porovnání s přiznanou náhradou za zřízení věcného břemene o částku zlomkovou, resp. z ústavněprávního hlediska bagatelní. To platí rovněž o částce 6 739,35 Kč, kterou má stěžovatelka (stejně jako vedlejší účastnice) uhradit na nákladech řízení státu. Za situace, kdy sama stěžovatelka netvrdí značnou intenzitu zásahu do svého práva vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 Listiny, není na místě, aby Ústavní soud nahrazoval úvahu krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, resp. rozložení povinnosti zaplatit státu náklady řízení na vypracování znaleckého posudku.16. Lze tak shrnout, že napadené rozhodnutí krajského soudu je projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z požadavků kladených ústavním pořádkem, a jeho nákladovými výroky nebylo porušeno žádné stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10121.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Holoubkem, advokátem, sídlem Sudoměřská 185/10, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 5 Tdo 467/2021-8518, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2020 sp. zn. 6 To 57/2020 a ze dne 6. února 2020 č. j. 6 To 4/2019-8027, a rozsudkům Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. května 2020 sp. zn. 61 T 8/2018 a ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 61 T 8/2018-7793, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 5. 2020 uznán vinným přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, za což mu byl společně se sbíhajícími se trestnými činy poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku [za něž byl odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 2. 2020 č. j. 6 To 4/2019-8027] uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců. Stěžovateli byl též uložen peněžitý trest ve výměře 140 denních sazeb po 1.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest stěžovatel ve stanovené lhůtě nevykonal, byl mu uložen náhradní trest odnětí svobody v délce sedmi měsíců. Stěžovatel se měl trestné činnosti společně s dalšími spoluobviněnými dopustit tak, že ve čtyřech útocích za finanční odměnu celkově v řádu statisíců Kč pomáhal soukromým subjektům získat, resp. čerpat dotaci, a to tak, že zpracovával, korigoval a kontroloval veškerou dokumentaci, která je pro získání, resp. čerpání dotace nutná. Stěžovatel takto činil, přestože byl zaměstnán jako vedoucí oddělení kontroly a plateb Úřadu regionální rady, Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava, v rámci Regionálního operačního programu Střední Morava (dále jen "úřad"), čímž zneužil svého postavení, zkušeností a informací nabytých ve své funkci.3. Stěžovatel, jakož i další spoluobvinění a státní zástupce, napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, na (mimo jiné) jeho základě vrchní soud částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu stěžovatele a H. S., kdy stěžovateli uložil trest odnětí svobody ve stejné výši jako krajský soud a dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 125 denních sazeb po 2.000 Kč, tedy v celkové výši 250.000 Kč.4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť argumentace použitá v dovolání byla toliko opakováním obhajoby uplatňované po celou dobu trestního řízení.5. Stěžovatel namítá, že byl v průběhu trestního řízení opakovaně zkrácen na svých základních právech, neboť soudy se nevypořádaly se vším, co vyšlo najevo. Soudy dále nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), čímž došlo k excesu dosahujícímu intenzity libovůle soudního rozhodování a k nerespektování principu legitimního očekávání, porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí a porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.6. Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení před soudy nebyly brány v potaz jeho výpovědi ani výpovědi svědků, nebyl přizván nikdo, kdo by rozuměl průběhu dotačního řízení. Stěžovatel trvá na stanovisku, že toliko pomáhal se zpracováním dokumentace, avšak neměl žádný vliv na schvalování dotací.7. Stěžovatel se následně vyjadřuje ke konkrétním pasážím uvedeným v napadených rozhodnutích. Takto kupříkladu uvádí, že z výpovědí pracovníků úřadu bylo prokázáno, že dodávané podklady byly naprosto standardní, v souladu s metodikou volně dostupnou na internetu. Všechny informace, které stěžovatel soukromým subjektům poskytoval, byly tedy veřejně dostupné na internetu. Interní informace, které stěžovatel sděloval, nebyly tajné a byly oznamovány na vyžádání telefonicky či e-mailem.8. Stěžovatel dále zejména namítá, že se na žádné přímé kontrole plnění podmínek pro čerpání dotací nepodílel, neboť to bylo v kompetenci projektových manažerů. Stěžovatel připouští, že některé dokumenty sám kontrasignoval, nicméně zdůrazňuje, že neměl možnost výsledek řízení jakkoliv zvrátit. Podpis stěžovatele byl tedy pouze formalitou. Stěžovatel se vymezuje vůči tvrzení státního zástupce, že jednal v rozporu s povinnostmi úředníka podle § 16 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž se měl stěžovatel mimo jiné zdržet všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování a zdržet se jednání, které by mohlo ohrozit důvěryhodnost úřadu. Stěžovatel k tomuto uvádí, že jeho činností byl naopak hájen zájem úřadu, neboť zájmem stěžovatele bylo bezproblémové čerpání dotací. Stěžovatel se dále neztotožňuje s právními závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, že jeho jednání bylo v rozporu s veřejným (obecným) zájmem, a tudíž je toho názoru, že ani nemohlo dojít k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu, zejména pak jeho objektivní stránky. Stěžovatel opět zdůrazňuje, že na průběh dotačního řízení neměl žádný vliv, tudíž dotační řízení probíhalo nestranně a řádně.9. Stěžovatel uzavírá, že soudy hodnotily svévolně důkazy provedené v trestním řízení, když zejména nerozumí problematice dotačního řízení. Stěžovatel uvádí, že takový postup je v rozporu s rozsudkem ESLP ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12. Vrchní soud ve veřejném zasedání, jehož výsledkem byl rozsudek č. j. 6 To 4/2019-8027, žádné důkazy neprovedl, a nemohl se tedy dovolávat nesprávné aplikace zásady in dubio pro reo, kterou aplikoval krajský soud v rozsudku č. j. 61 T 8/2018-7793, když stěžovatele zprostil některých bodů obžaloby.10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.12. Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele je opakováním jeho obhajoby, kterou uplatňoval setrvale po celé trestní řízení a která byla beze zbytku vypořádána obecnými soudy. Stěžovatel bagatelizuje své jednání, kterého se dopouštěl v pozici vedoucího konkrétního oddělení úřadu a uvádí, že posuzování dotační dokumentace měli v pravomoci projektoví manažeři, nikoliv on sám. Pomíjí tedy skutkové okolnosti, které byly v řízení před krajským soudem prokázány a jež nepřísluší Ústavnímu soudu znovu hodnotit. Stěžovatel sice skutečně nebyl nadán rozhodovací pravomocí, nicméně jeho činnost spočívala ve spolupůsobení při přípravných a pomocných pracích, které souvisely s obstaráváním věcí veřejného zájmu. Nadto projektoví manažeři byli přímými podřízenými stěžovatele, nelze tedy způsobem, jakým to činí stěžovatel, bagatelizovat svou roli v úřadu. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá pouze toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Nejvyšší soud se všemi námitkami opětovně zabýval, byť byly již vypořádány krajským soudem i vrchním soudem. Úkolem Ústavního soudu však nyní není rekapitulovat závěry obecných soudů ke skutkovým otázkám či k otázkám hodnocení důkazů, a pro stručnost tedy odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který námitky opětovně vypořádává. V posuzované věci nelze dovodit ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, který stěžovatel taktéž fakticky namítá. Ústavní soud tudíž neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.13. Další stěžovatelovy námitky se dotýkají podřazení jeho jednání pod konkrétní skutkovou podstatu trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první trestního zákoníku. Stěžovatel je toho názoru, že v případě jeho mimopracovních aktivit nešlo o trestný čin. Tato námitka však byla podrobně vypořádána soudy, naposled Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Jakákoliv další rekapitulace této hmotně právní otázky je zcela nadbytečná a Ústavní soud odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu (body 34 až 44 odůvodnění).14. Poslední námitka stěžovatele se opět dotýká hodnocení důkazů, a to ve vztahu k rozhodovací činnosti vrchního soudu, který svým rozsudkem ze dne 6. 2. 2020 částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), f) a odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu ze dne 12. 11. 2018 č. j. 61 T 8/2018-7793, kterým byl stěžovatel částečně zproštěn obžaloby. Stěžovatel naznačuje, že vrchní soud hodnotil sám důkazy, které neprovedl a nepřípustně instruoval krajský soud v otázce hodnocení důkazů. Ústavní soud však této námitce nemůže přisvědčit. Vrchní soud v rozsudku č. j. 6 To 4/2019-8027 sám deklaruje, že si je vědom svých pravomocí při hodnocení důkazů, které byly provedeny před krajským soudem (bod 31). Následně vrchní soud, který vycházel z týchž skutkových zjištění jako krajský soud, zaujal jiný právní názor na stejný skutkový stav a dovodil, že jednání stěžovatele lze podřadit pod jednání v obecném zájmu, a tedy lze je podřadit pod konkrétní skutkovou podstatu trestného činu (bod 53 a násl.), neboť stručně řečeno dospěl k právnímu závěru, že byť stěžovatel nebyl nadán rozhodovací pravomocí, přesto lze kontrolu řádného plnění podmínek dotačního procesu pod pojem obstarávání věcí obecného zájmu podřadit. Stejně tak dospěl vrchní soud za nezměněného skutkového stavu k právnímu závěru, že odměnu, která byla stěžovateli poskytnuta, lze kvalifikovat jako úplatek. Jinak řečeno, vrchní soud nehodnotil důkazy provedené krajským soudem, vycházel ze skutkových zjištění, která přijal krajský soud, nicméně dospěl k odlišným právním závěrům než krajský soud. Vrchní soud tedy nejednal ultra vires, jak se snaží naznačit stěžovatel, a krajský soud byl tudíž podle § 264 odst. 1 trestního řádu vázán právním názorem vrchního soudu, který byl přesvědčivě odůvodněn, tudíž nelze akceptovat ani námitku stěžovatele o svévoli v rozhodování.15. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10122.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ludmily Tachecí a Svatopluka Tachecího, zastoupených JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 33 Cdo 3928/2020-362, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2020 č. j. 12 Co 312/2019-294, 12 Co 313/2019-294 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. září 2019 č. j. 17 C 266/2010-254, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Ludmily Turzové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.2. Stěžovatelé se u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") domáhali určení, že nemovitosti specifikované v I. výroku napadeného rozsudku okresního soudu (dále jen "nemovitosti"), jsou ve společném jmění stěžovatelů. Po zrušení předchozího vyhovujícího rozsudku Nejvyšším soudem okresní soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Okresní soud se zejména neztotožnil s náhledem stěžovatelů, že vedlejší účastnice by měla stěžovatelům navrátit dar nemovitostí, a to pro chování vůči stěžovatelům v hrubém rozporu s dobrými mravy podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obč. zák."). Okresní soud především zjistil, že negativní konfliktní vztahy mezi účastníky jsou vzájemné, a nelze proto usoudit, že by se vedlejší účastnice ke stěžovatelům zachovala bez dalšího tak, aby byla podle zákona povinna dar vrátit.3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud se neztotožnil mimo jiné ani s námitkami stěžovatelů, že tvrzení vedlejší účastnice o některých konfliktech byla účelová a že by se tudíž vůči stěžovatelům nechovala v hrubém rozporu s dobrými mravy. Krajský soud dospěl k závěru, že skutkový stav zjistil okresní soud řádně a v rozsahu pro rozhodnutí potřebném. Důkazy hodnotil objektivně, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, s námitkami účastníků se vypořádal a nic podstatného nepominul. Ze skutkového zjištění pak okresní soud vyvodil podle krajského soudu i správný závěr právní.4. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost, neboť napadený rozsudek krajského soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho dřívějším zrušujícím rozhodnutím.II.Argumentace stěžovatelů5. Stěžovatelé zejména namítají, že je soudy řádně nepoučily dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nedodržely koncentraci řízení, nepostupovaly předvídatelně, důkazy nehodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a nesprávně vyložily význam a dosah pojmu dobrých mravů podle § 630 obč. zák. Podle stěžovatelů okresní soud nepřihlédl k důkazům svědčícím stěžovatelům ani se nezabýval věrohodností svědků. Okresní soud ani krajský soud pak dostatečně nezhodnotily všechny souvislosti vzájemných rodinných vztahů, přičemž ani Nejvyšší soud v původním rozhodnutí zrušujícím vyhovující rozsudek okresního soudu nekonstatoval konkrétně, co považuje za "vzájemné chování účastníků". Uvedené se promítlo i do posouzení "hrubého rozporu s dobrými mravy", neboť intenzitu i soustavnost chování vedlejší účastnice hodnotil Nejvyšší soud pouze na základě několika událostí, nikoli vzhledem ke všem a jejich vzájemné souvislosti. Napadená rozhodnutí považují stěžovatelé za překvapivá, neboť soudy je neinformovaly, jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodily.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud tak zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020sp. zn. I. ÚS 1833/18, ze dne 5. 9. 2017sp. zn. IV. ÚS 2690/15(N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)].8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může též vyplynout z rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.9. Z obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že soudy s řádným a logickým odůvodněním vyvrátily námitky stěžovatelů týkající se údajného hrubého rozporu chování vedlejší účastnice s dobrými mravy. Obsah ústavní stížnosti sestává z opakování této a dalších námitek, představujících odlišný náhled stěžovatelů, nereflektující posouzení věci a odůvodnění napadených rozhodnutí obecnými soudy.10. V prvé řadě nutno konstatovat, že v napadených rozhodnutích není přítomen takový extrémní rozpor (viz výše bod 7), který by Ústavní soud opravňoval zpochybňovat skutková zjištění okresního soudu. Především je nutno souhlasit s krajským soudem, že okresní soud vycházel z dostatečného množství důkazů, učiněná zjištění logicky a srozumitelně odůvodnil a skutkový stav zjistil v rozsahu pro rozhodnutí potřebném. Postupoval-li okresní soud při zjišťování skutkového stavu ústavně souladným způsobem, jeví se skutkové námitky stěžovatelů jako odlišný náhled na vzájemné vztahy účastníků řízení před obecnými soudy. Tento náhled však sám o sobě k přehodnocení dokazování nepostačuje. Okolnost, že stěžovatelé považují chování vedlejší účastnice za hrubě rozporné s dobrými mravy, neznamená, že si po komplexním hodnocení provedených důkazů nemůže okresní soud učinit jiný názor. Zejména zjistil-li, že to byl stěžovatel, kdo vedlejší účastnici fyzicky napadl, a ta po proběhlém konfliktu přestala stěžovatele navštěvovat. Obecné soudy zřetelně odůvodnily, z jakých důkazů učinily konkrétní rozhodná zjištění a proč neprovedly další navržené důkazy. Poukazují-li stěžovatelé toliko na další vzájemné konflikty, z nichž dovozují pro sebe příznivější závěry, nelze na podkladě odůvodnění skutkových zjištění okresního soudu a krajského soudu shledat ústavněprávní prostor pro přehodnocování dokazování. Absence tohoto pochybení pak ústí v nerozhodnost námitky stěžovatelů týkající se nesprávnosti výkladu § 630 obč. zák. V posuzované věci nebylo sporu o výklad "hrubého rozporu s dobrými mravy", ale o to, zda prokázaná jednání vedlejší účastnice v daném kontextu naplnila hypotézu této rozhodné právní normy.11. Argumentují-li stěžovatelé procesními vadami řízení před okresním soudem, je potřeba poukázat na povahu řízení před okresním soudem po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Tyto námitky jednoznačně a srozumitelně vyvrátil krajský soud v bodu 20 odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze proto, stejně jako na odůvodnění všech napadených rozhodnutí, pro stručnost odkázat. Postačí zopakovat, že napadená rozhodnutí nemohla být pro stěžovatele překvapivá, jestliže okresní soud rozhodoval znovu poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno. Proto se musel řídit závazným právním názorem Nejvyššího soudu, což vyústilo i v jiný soudní výrok. Stejně tak, jak poukázal krajský soud, se okresní soud neocitl v důkazní nouzi ani neshledal nedostatečnost vylíčených tvrzení, žádající si stěžovateli naříkanou výzvu k jejich doplnění.12. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019sp. zn. I. ÚS 3608/18).13. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10123.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem se sídlem Na Žertvách 2230/42, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 2. 2021, č. j. 8 T 101/2019-666, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2021, č. j. 9 To 84/2021-692, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 3 Tdo 900/2021-724, za účasti Okresního soudu v Tachově, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení předmětu řízení1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu a domáhá se na Ústavním soudu jejich zrušení, neboť dle jeho názoru porušují jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny a dále čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje2. Napadeným rozsudkem uznal okresní soud stěžovatele vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za který mu uložil dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 300 Kč, celkem tedy ve výši 15 000 Kč, a současně dle § 68 odst. 5 trestního zákoníku stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 3 000 Kč. Okresní soud rovněž odkázal poškozenou s jejím nárokem dle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení ve věcech občanskoprávních. Jednalo se v dané věci již o druhý odsuzující rozsudek, neboť ten původní, kterým okresní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za něž mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v délce 24 měsíců, krajský soud zrušil k odvolání stěžovatele.3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel jako mistr výroby dne 11. 7. 2018 zadal poškozené pracovní činnost spočívající v údržbě řezacího boxu WJ 11-BO, a poté, co poškozená pracovala bez jeho vědomí v kabině tohoto stroje, se dostatečně nepřesvědčil, že se v kabině stroje nikdo nenachází, a aktivoval otočný stůl řezacího boxu, aby jej uvedl do pracovní polohy, čímž došlo k zachycení poškozené, načež stěžovatel stroj ihned zastavil, avšak poškozená utrpěla lehké zranění spočívající v krevních podlitinách a oděrkách na levé horní končetině a k malé podlitině na levém koleni, jakož i těžkou újmu spočívající ve vzniku posttraumatické stresové poruchy, v jejímž důsledku jí byla vystavena dočasná pracovní neschopnost od 11. 7. 2018 do 23. 7. 2018 s následnou hospitalizací v psychiatrické léčebně do 12. 10. 2018 a od 12. 10. 2018 absolvovala psychiatrické ambulantní léčení v trvání delším než 6 měsíců (dále jen "předmětný skutek").4. Stěžovatel a v jeho neprospěch státní zástupce podali proti napadenému rozsudku okresního soudu odvolání, která krajský soud svým napadeným usnesením zamítl dle § 256 trestního řádu, ztotožniv se se skutkovými závěry i právním hodnocením okresního soudu. Stěžovatel napadl toto usnesení krajského soudu dovoláním, jež svým napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.III. Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel po předestření splnění podmínek přípustnosti ústavní stížnosti a obšírné rekapitulaci skutkových zjištění soudů a svých procesních stanovisek k nim v průběhu trestního řízení předkládá argumentaci ve prospěch zrušení napadených rozhodnutí. Těmto vytýká: 1) nesprávné vyhodnocení věrohodnosti poškozené; 2) nesprávné provedení důkazů; 3) nezohlednění principu omezené důvěry; 4) neprokázání subjektivní stránky ve vztahu k následku. Podstata jednotlivých námitek tkví v následujícím:6. Ad 1) stěžovatel předkládá své výhrady vůči závěru obecných soudů o věrohodnosti poškozené a pravdivosti její výpovědi. Dovolávaje se judikatury Ústavního soudu k důkazním situacím jediného usvědčujícího důkazu a tzv. "slova proti slovu" stěžovatel opakuje své stanovisko ze závěrečné řeči, v níž vyslovil proti věrohodnosti poškozené zásadní námitky, zejména že je hmotně zaangažována na výsledku řízení, neboť kdyby se prokázalo, že v kabině předmětného řezacího stroje v rozporu se svými povinnostmi odpočívala či dokonce spala, aniž k tomu byla oprávněna, o čemž je stěžovatel přesvědčen, byl by tím snížen její nárok na odškodnění pracovního úrazu, že její výpověď byla nelogická vzhledem k tomu, že uvedla, že pracovala cca hodinu, ale že tak činila v časovém rozmezí 10:30 až 13:55, že po pěti letech nevěděla, že kabiny robotů mají dveře, že zatajila, že se již dříve léčila na psychiatrii, že znalecký posudek ji označil za osobu emočně nevyváženou, se sníženou frustrační tolerancí, že se před úrazem rozešla s partnerkou a těžce to nesla a že prodělala psychiatrické léčení, které mohlo mít vliv na přesnost jejích vzpomínek. Okresní soud dle stěžovatelova názoru přes tyto námitky hodnotil výpověď poškozené automaticky jako věrohodnou a nijak to nevysvětlil. Rovněž byl zamítnut návrh obhajoby na znalecký posudek, který by prokázal, že tvrzení poškozené, že v kabině předmětného řezacího stroje je otvor na odsávání vody, ač tam takový otvor není, což by rovněž prokázalo nepravdu tvrzení poškozené.7. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s tím, že by se dopustil porušení nějaké povinnosti. Obecné soudy jeho vinu založily na závěru, že se dostatečně nepřesvědčil, jestli se v předmětné kabině někdo nenachází. Stěžovatel se před manipulací se strojem podíval průzorem do kabiny, v níž nikoho neviděl, což potvrdil i vyšetřovací pokus, stroj byl v klidovém režimu, tedy s ním nikdo minimálně půl hodiny nepracoval, poškozená měla práci na stroji ukončit v 11:30 a zbývalo jí jen pět minut do konce směny. Tuto aktivitu stěžovatel považuje za dostatečné přesvědčení se a obecným soudům vytýká, že nevysvětlily, proč ji shledaly nedostatečnou. Jde o aktivitu zcela standardní před uvedením stroje do základní polohy, přičemž návod na obsluhu stroje nestanoví povinnost při návratu stroje do základní polohy po čištění prohlédnout kabinu.8. Za cca dvacet let nedošlo při tomto postupu mistra k žádnému pracovnímu úrazu, nicméně po tuto dobu se také nestalo, že by se psychicky labilní osoba schovala do kabiny při zavřených dveřích a v tichosti zde vyčkávala konce směny. Odkaz Nejvyššího soudu na § 249 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), není dle stěžovatele případný, neboť řeší výlučně vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, přičemž stěžovateli je kladeno za vinu, že jako zaměstnanec měl způsobit pracovní úraz jinému zaměstnanci.9. Ad 3) stěžovatel poukazuje na recentní nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1711/20ze dne 21. 12. 2020, řešící princip tzv. omezené důvěry v dopravě, který byl již dříve i obecnými soudy v oblasti dopravy uplatňován. Stěžovatel se již v řízení před obecnými soudy dovolával aplikace tohoto principu i na jeho věc, neboť má za to, že na ni plně dopadá, neboť i v pracovněprávních vztazích musí mít jeden zaměstnanec možnost spoléhat na to, že se jiný zaměstnanec nedopustí extrémního vybočení z očekávaného a pracovněprávními předpisy vyžadovaného chování. Krajský soud na tento stěžovatelův argument nijak nereagoval, Nejvyšší soud jej dle stěžovatele zavrhl s nepřesvědčivým odůvodněním, že tento princip se uplatňuje pouze v dopravě a vzhledem k tomu, že pracovněprávní předpisy vyžadují od zaměstnavatele a zaměstnance jinou míru požadavků nutných na zachování potřebné míry opatrnosti.10. V nynější věci však dle stěžovatele šlo o vztah dvou zaměstnanců, navíc není dobrý důvod nepřipustit, aby se princip omezené důvěry uplatnil kromě dopravy i na pracovní úrazy v továrně vybavené roboty při práci s roboty, což je nový a doposud nedostatečně prozkoumaný obor. Tento provoz je přitom podle stěžovatele možná ještě nebezpečnější než provoz na pozemní komunikaci. K tomu ještě stěžovatel připojuje úvahu, že obecné soudy iracionálně čištění předmětných robotů považují za nebezpečnější činnost než jejich provoz, v čemž spatřuje analogii s tvrzením, že čištění motorového vozidla je nebezpečnější činnost než jeho řízení, a tak by i držitel řidičského oprávnění měl pro ni být zvlášť proškolen.11. Ad 4) stěžovatel namítá, že nebyla prokázána jeho subjektivní stránka ve vztahu k následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené. Při prvním odvolání dal krajský soud stěžovateli za pravdu a uložil okresnímu soudu, aby se touto otázkou podrobně zabýval. Bohužel napodruhé již akceptoval rozsudek okresního soudu, přičemž se dopustil logické chyby, když uvedl, že stěžovatel předmětný stroj znal, a tak věděl, že jeho uvedením do provozu by mohlo dojít k těžkému zranění, nacházela-li by se v něm osoba, a že musel být srozuměn s tím, že takové osobě by mohla vzniknout i psychická újma. Logická chyba je dle stěžovatele v tom, že soud předpokládá, že stěžovatel stroj zná, ale neřeší, že soud sám jej nezná.12. Neexistuje také žádný důkaz, že by stěžovatel měl povědomost o tom, že by psychická zátěž a předchozí psychiatrické léčení poškozené mohlo u ní vést k rozvoji těžké újmy na zdraví, ani pro to, že u normálního "nezatíženého" člověka nacházejícího se v kabině by při manipulaci po čištění stroje došlo k rozvoji psychické újmy bez ohledu na abnormalitu poškozené. Obecné soudy rovněž nerozlišují mezi uvedením stroje do provozu a vrácením rampy do základní polohy po čištění. Stěžovatel odkazuje rovněž na judikaturu obecných soudů dovozující, že spočívá-li těžká újma na zdraví v rozvoji duševní poruchy, je třeba prokázat, že pachatelova nedbalost zahrnovala i tuto skutečnost. V jeho případě to však prokázáno nebylo.13. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž vyjádřil svou obavu, že by poškozená na něm mohla uplatňovat soukromoprávní nárok, ačkoliv byla plně za pracovní úraz odškodněna zaměstnavatelem. Zdrojem obav stěžovatele je rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1029/2021-359 ze dne 26. 10. 2021, který v době podání ústavní stížnosti stěžovatele ještě neměl Ústavní soud možnost přezkoumat.IV. Posouzení Ústavním soudem14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.15. Námitky 1) a 2) směřují především proti způsobu, jakým obecné soudy provedly dokazování a k jakým skutkovým závěrům na jeho základě dospěly. Ústavní soud setrvale ve své rozhodovací praxi zastává názor, že tyto procesy jsou v zásadě mimo meze jeho přezkumné pravomoci v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci v trestním řízení, neboť toto je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů.16. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam této zásady, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 881/08ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 859/13ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 1677/13ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nálezsp. zn. I. ÚS 455/05ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nálezsp. zn. I. ÚS 1922/09ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nálezsp. zn. II. ÚS 282/97ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].17. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 888/14ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nálezsp. zn. I. ÚS 180/03ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nálezsp. zn. IV. ÚS 418/97ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 1104/08ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 299/06ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nálezsp. zn. IV. ÚS 260/05ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 226/06ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesenísp. zn. II. ÚS 593/02ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].18. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 226/06ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nálezsp. zn. IV. ÚS 10/02ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nálezsp. zn. III. ÚS 532/01ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nálezsp. zn. III. ÚS 464/99ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nálezsp. zn. I. ÚS 639/03ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 125/04ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 372/03ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nálezsp. zn. III. ÚS 464/99ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 394/97ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 106/98ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].19. Žádnou z těchto vad však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů nespatřuje. K zakročení proti skutkovým závěrům obecných soudů tak není oprávněn, naopak z nich musí vycházet, i kdyby si dokázal představit i jiný způsob hodnocení důkazů. Obecné soudy v prvé řadě zdůvodnily, proč uvěřily poškozené, a hodnocením její výpovědi se zabývaly úměrně její důležitosti, přičemž v žádném případě výsledek tohoto hodnocení neodpovídá stěžovatelově tvrzení, že jí obecné soudy uvěřily "automaticky".20. Okresní soud po zrušení prvého odsuzujícího rozsudku poškozenou znovu vyslechl a dospěl k závěru, že poškozená se nenacházela v kabině předmětného stroje na stěžovatelův příkaz, že byla s údržbou stroje seznámena a neuvěřil jí, že nevěděla, že tento typ stroje je opatřen dveřmi, jimiž lze do jeho kabiny vstoupit (srov. bod 14. napadeného rozsudku okresního soudu). Tyto skutečnosti zjevně nasvědčují obhajobě, což odpovídá faktu, že okresní soud se nedopustil jednostranného hodnocení ve stěžovatelův neprospěch a že hodnotil její výpověď objektivně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Že z té části výpovědi poškozené, které okresní soud uvěřil, a z dalších zjištěných skutečností dovodil závěry stěžovatelem považované za nepříznivé, je naplněním této zásady, nikoliv jejím porušením.21. Obecné soudy se rovněž vypořádaly přesvědčivým způsobem i se stěžovatelem proponovaným tvrzením, že poškozená se v kabině předmětného stroje protiprávně skrývala před pracovními povinnostmi. Vyšly z toho, že pro takovou okolnost nesvědčí žádný konkrétní důkaz, že časová linka událostí, jíž stěžovatel považoval za nelogickou, byla objasněna tím, že poškozená vykonávala úklid vody v okolí stroje opakovaně, neboť voda odněkud stále vytékala, přičemž sám stěžovatel jí opětovně dle vlastního tvrzení zadal úkol vodu uklidit, protože stále nebyl hotový, přičemž přítomnost vody byla prokázána i při vyšetřovacím pokusu, jímž bylo mimo jiné zjištěno i to, že poškozená nemohla v kabině ležet či sedět, protože by se nacházela ve vodě (srov. bod 14. napadeného rozsudku na s. 7nn a bod 14. napadeného usnesení krajského soudu).22. Stěžovatel se přitom v ústavní stížnosti nijak argumentačně nevypořádal ani s tímto odůvodněním a ani nereagoval na explicitní závěr okresního soudu, že ve stěžovatelových tvrzeních je rozpor, uvádí-li sám, že úklid zadaný cca v 11:45 nemohl trvat tak dlouho, aby jej ještě v cca 13:55 poškozená neměla hotový, ale současně i že za hodinu od jeho zadání cca ve 12:45 jí tento úkol zadával znovu, protože pořád nebyl hotový. Za těchto okolností Ústavní soud nemá důvodu se tímto stěžovatelovým tvrzením dále zabývat.23. Dále se patří upozornit, že právní názory Ústavního soudu v situacích jediného usvědčujícího důkazu včetně procesní situace tzv. "slova proti slovu", na něž stěžovatel odkazuje ve svůj prospěch, na jeho případ vůbec nedopadají. Proti stěžovateli nestál jediný usvědčující důkaz, a dokonce ani výpovědi poškozené obecné soudy nepřikládaly nikterak zásadní význam. Stěžovatel se sám k předmětnému skutku doznal a již při svém výslechu v hlavním líčení vyjádřil nad svým činem lítost, a toliko vyjádřil své přesvědčení, že za předmětný úraz si poškozená nejméně z 50 % mohla sama (viz bod 2. napadeného rozsudku okresního soudu). Stěžovatel tak sám vinu na své straně připustil a jeho vlastní výpověď byla dalším přímým usvědčujícím důkazem.24. Ostatně skutkový stav v podstatě ani nebyl sporný, stěžovatel pouze prosazoval skutkový závěr, který obecné soudy nepřevzaly, že poškozená se v kabině předmětného stroje nacházela bezdůvodně a dlouhodobě, protože se zde ukrývala a možná i spala. Stěžovatel však zjevně přeceňuje význam této skutečnosti, která prokázána nebyla, neboť okresní soud plně v popisu skutku (oproti původnímu a následně krajským soudem zrušenému odsuzujícímu rozsudku) promítl skutečnost, že stěžovatel o přítomnosti poškozené v kabině nevěděl a že jí neukládal žádný pokyn, aby se do kabiny předmětného stroje vrátila.25. Stejně tak okresní soud tento svůj závěr promítl do své právní kvalifikace, kdy oproti původnímu odsuzujícímu rozsudku kvalifikoval předmětný skutek jen jako základní skutkovou podstatu dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, nikoli i kvalifikovanou skutkovou podstatu dle § 147 odst. 2 trestního zákoníku spočívající v porušení důležité povinnosti vyplývající z pachatelova zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Dle obecných soudů spočívalo stěžovatelovo pochybení především v tom, že ačkoliv nevěděl, kde se nachází poškozená, přesto, že věděl, že naposledy jí uložil úklid předmětného stroje, u nějž však zjevně nebyla, začal se strojem manipulovat, aniž se bezpečně přesvědčil, že v jeho kabině nikdo není (srov. např. bod 43. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).26. Pro tento závěr obecných soudů je tak vcelku podružné, jak dlouho se poškozená v kabině předmětného stroje nacházela či co dělala uvnitř, a stěžovatelova úporná snaha přesvědčit soudy, že tam protiprávně odpočívala, by ani v případě úspěchu nemohla mít za následek stěžovatelovu beztrestnost, ale toliko konstatování porušení povinnosti na straně poškozené. To by však v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nemohlo vést k vyloučení závěru o trestní odpovědnosti stěžovatele, ale toliko právě k upuštění od kvalifikace předmětného skutku i podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publ. jako Rt 32/2016 SbSRS).27. Nelze tedy uzavřít, že by hodnocení pravdivosti výpovědi poškozené a věrohodnosti její osoby z ústavněprávního hlediska nevěnovaly obecné soudy potřebnou pozornost. Jejich závěry se rovněž nachází zcela uvnitř mezí zásady volného hodnocení důkazů a jsou řádně a srozumitelně odůvodněny. Tato výpověď přitom nehrála z hlediska finálních skutkových závěrů obecných soudů rozhodující význam, neboť se v podstatných okolnostech nijak nerozcházela s výpovědí stěžovatele ani s jinými důkazy, a okolnost, v níž mezi ní a mezi stěžovatelovým názorem na skutkový stav panoval rozpor, nebyla způsobilá na závěru o stěžovatelově vině ničeho změnit. Tato část stěžovatelovy argumentace tak zjevně postrádá ústavněprávní argumentaci.28. Stejný závěr učinil Ústavní soud i ohledně stěžovatelovy námitky, že obecné soudy provedly nesprávně hodnocení důkazů, pokud dospěly k názoru, že nedodržel potřebnou míru opatrnosti. Stěžovatel ani tak nerozporuje výsledek procesu dokazování, jako spíše právní hodnocení učiněných skutkových zjištění. Nebylo totiž sporné, že poškozená se v době předmětného skutku nacházela v kabině předmětného stroje, že ji stěžovatel nijak specificky nepoučil a že ji neznal, neboť k němu byla jen dočasně přidělena, že se tak dělo bez vědomí stěžovatele ani že stěžovatel před uvedením stroje do základní polohy zkontroloval kabinu pouze pohledem skrz průzor, ale že dveře neotevíral, že běžný postup byl takový, že nacházel-li se někdo v kabině, měly dveře zůstat otevřené, že neměl povědomost o tom, kde se v době předmětného skutku poškozená nachází, že s poškozenou běžně nepracoval, že tato měla ve 14:00 u něj s prací skončit, jakož i že výsledky její práce nezkontroloval.29. Pokud na základě těchto skutkových zjištění, z nichž část vyznívá ve stěžovatelův prospěch, obecné soudy dovodily, že stěžovatel zanedbal potřebnou míru opatrnosti, nepřesvědčil-li se, zda se poškozená nenachází v prostoru stroje, ať už z jakýchkoliv důvodů (viz bod 14. na s. 8 napadeného rozsudku, bod 15. napadeného usnesení krajského soudu a bod 43. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), neshledává na tom Ústavní soud nic protiústavního a tento závěr se nachází v mezích, v nichž obecným soudů náleží intepretace předpisů podústavního práva (viz dále).30. Namítá-li pak stěžovatel, že odkaz Nejvyššího soudu na prevenční povinnost dle § 249 odst. 1 zákoníku práce je nesprávný, protože řeší výhradně vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, čímž usiluje o vyloučení jeho účinků ve vztahu jednoho zaměstnance vůči druhému, pak tento jím nabízený výklad je nelogický a proti jazykovému vyjádření i účelu uvedeného ustanovení. Jeho připuštěním by se z jeho dosahu totiž zcela vymykala škoda či nemajetková újma, která vznikne porušením prevenční povinnosti jednoho zaměstnance jinému zaměstnanci, a to přesto, že poškozenému zaměstnanci by tím vzniklo právo náhrady vůči zaměstnavateli.31. I ve stěžovatelově logice, tedy že § 249 odst. 1 zákoníku práce zavazuje zaměstnance toliko ve vztahu k zaměstnavateli (aniž by byl Ústavní soud povolán k posouzení, zda tento výklad je správný, či nikoliv), by tak porušení tohoto ustanovení zavazovalo zaměstnance k dodržování prevenční povinnosti i ve vztahu k možným pracovním úrazům jiných zaměstnanců, neboť i těmi vzniká škoda samotnému zaměstnavateli tím, že je povinen škodu či nemajetkovou újmu poškozenému zaměstnanci nahradit. Ostatně jako obiter dictum lze podotknout, že obecné soudy mohly odkázat i na § 106 odst. 4 věta první zákoníku práce, která explicitně každému zaměstnanci ukládá povinnost dbát podle svých možností mimo jiné i o bezpečnost a zdraví jakýchkoliv fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání.32. Rozhodující však je, že pro trestní odpovědnost za nedbalostně způsobenou újmu na zdraví není rozhodující právní úprava prevenčních povinností podle jiných právních předpisů sama o sobě, ale pouze do té míry, do níž se kryje s požadavky tzv. náležité opatrnosti jakožto kritériem posouzení, zda je určité jednání pachatele kryto nedbalostí, či nikoliv. Požadavky náležité opatrnosti totiž nemusí být stanoveny vždy výslovně textem právního předpisu, technické normy atd., ale nejsou-li tyto pro konkrétní situaci k dispozici, řídí se konkrétními okolnostmi a situací [srov. např. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, k § 16. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 6.; či ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 238.]. Obecné soudy přitom řádně zdůvodnily, proč měly za to, že vzhledem ke konkrétním okolnostem dané situace pod požadavek náležité opatrnosti spadalo přesvědčení se, kde se nachází poškozená, resp. zda se někdo nenachází v kabině předmětného stroje otevřením dveří. Ústavní soud proto této námitce stěžovatele nemůže dát za pravdu ani v tomto ohledu.33. Konečně ani dílčí námitka, že si obecné soudy ke stěžovatelově návrhu nevyžádaly znalecký posudek z oboru strojírenství, nesvědčí o žádném možném porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody. Okresní soud řádně odůvodnil, že tento znalecký posudek by byl nadbytečný, neboť jím měly být prokázány toliko skutečnosti podporující závěr, že se stěžovatel nedopustil porušení důležité povinnosti a že poškozená se nacházela v kabině o své vlastní vůli bez vědomí stěžovatele (srov. bod 13. napadeného rozsudku okresního soudu). Jelikož okresní soud dospěl v těchto otázkách bezpečně na podkladě dalších důkazů k závěrům svědčícím ve prospěch stěžovatele, zamítnutím tohoto důkazního návrhu nemohlo dojít k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod.34. Namítá-li pak stěžovatel, že tímto znaleckým posudkem mělo být rovněž zjištěno, zda se v kabině nalézá odpadní roura, je zřejmé, že jde o detail, který nemohl ve věci být rozhodný, neboť voda se v kabině předmětného stroje dle skutkových zjištění obecných soudů založených mimo jiné i na vyšetřovacím pokusu (a stěžovatelem v ústavní stížnosti nijak nezpochybněných) nacházela, a tedy i kdyby se poškozená nevyjadřovala terminologicky zcela precizně, s čím přesně v kabině manipulovala, jí udávaný motiv, proč do kabiny předmětného stroje vstoupila (tj. aby vyřešila problém s neustálým odtékáním vody do okolí), tím nemohl být jakkoliv zpochybněn.35. K námitce 3) Ústavní soud konstatuje, že je založena na zcela odlišných skutkových zjištěních, než na jakých obecné soudy vystavěly své skutkové závěry. Ty tak učinily, jak uvedeno výše, ústavně konformním způsobem, takže Ústavní soud není oprávněn jejich skutkové závěry přezkoumávat. Nebylo prokázáno, že by se poškozená ukrývala v kabině předmětného stroje za účelem odpočinku či vyhýbání se pracovním povinnostem a nic jiného stěžovatel neoznačil jako její extrémní vybočení z pracovněprávních povinností. Naopak obecné soudy vzaly za prokázané, že poškozená nebyla specificky instruována, že při pohybu v kabině předmětného stroje má vždy nechávat otevřené dveře. Již jen z toho důvodu nepovažuje Ústavní soud za nutné se uplatnitelností principu omezené důvěry v dopravě zabývat, protože i kdyby hypoteticky dal stěžovateli za pravdu, v jeho případě by vůbec uplatnění principu omezené důvěry vzhledem ke skutkovým okolnostem do úvahy nepřipadalo.36. Ostatně v tomto ohledu je stěžovatelova argumentace stižena inherentní vnitřní kontradikcí, neboť stěžovatel na jedné straně odkazuje na to, že provoz továrny využívající roboty je možná nebezpečnější činností než provoz na pozemní komunikaci, na straně druhé však toho, že za dvacet let své praxe v této továrně nikdy k žádné nebezpečné situaci v souvislosti s čištěním předmětných robotů nedošlo a že toto čištění není nebezpečnější než provoz předmětných robotů. Stěžovatel se tak současně domáhá uznání zvláštní nebezpečnosti činnosti, v souvislosti s níž došlo k předmětnému pracovnímu úrazu, a současně uznání, že šlo o činnost zcela běžnou a bezpečnou.37. Buď jak buď, stěžovatelův argument nadto na jeho situaci nijak nedopadá. Skutečnost, že předmětný stroj je robotizovaný, nehrála totiž v předmětném skutku žádnou roli. Stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že by k pracovnímu úrazu došlo jakýmkoliv přičiněním robotických procesů či dokonce umělé inteligence daného stroje, naopak jeho stanovisko je založeno na tom, že uvedení předmětného robota do základní polohy po jeho čištění je zcela mechanický ordinérní proces a jeho čištění že je připodobnitelné k mytí osobního automobilu.38. Námitka 4) se týká toliko aplikace podústavního práva. I v této oblasti Ústavní soud konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 2372/11ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nálezsp. zn. IV. ÚS 1834/10ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nálezsp. zn. I. ÚS 1052/10ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nálezsp. zn. I. ÚS 1524/15ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 1056/07ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nálezsp. zn. I. ÚS 351/05ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nálezsp. zn. II. ÚS 259/05ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 2516/07ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].39. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nálezsp. zn. I. ÚS 3523/11ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nálezsp. zn. I. ÚS 2736/07ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nálezsp. zn. I. ÚS 755/06ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nálezsp. zn. I. ÚS 320/06ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].40. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 2610/14ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 2472/13ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 2972/10ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 3106/13ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 3403/11ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nálezsp. zn. II. ÚS 3/10ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nálezsp. zn. II. ÚS 635/09ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].41. Žádnou z těchto vad však právní závěr o stěžovatelově nedbalosti nevědomé o následku na zdraví poškozené v podobě psychické újmy a rozvoji posttraumatické stresové poruchy netrpí. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že i existence zavinění ve vztahu k tomuto následku musí být prokázána. Obecné soudy se touto otázkou však zabývaly a dospěly ke kladnému výsledku, který i řádně odůvodnily. Věnovaly jí tedy náležitou péči, o čemž svědčí i skutečnost, že mimo jiné kvůli ní krajský soud zrušil původní odsuzující rozsudek okresního soudu a uložil mu pokyn se specificky touto otázkou pečlivě zabývat. Ten tak učinil a Ústavní soud dospěl k závěru, že odůvodnění jeho rozhodnutí ve spojení s odůvodněním ostatních napadených rozhodnutí dostálo všem ústavněprávním požadavkům.42. Stěžovatel svůj nesouhlas s dovozením jeho nedbalosti nevědomé ve vztahu k psychické újmě poškozené obecnými soudy zakládá v podstatě na tom, že stěžovatelka měla psychické problémy již předtím a že aktuálně před předmětným skutkem prožívala období silných emocionálních otřesů po rozpadu partnerského vztahu v důsledku nevěry, jíž se na ní druhá osoba dopustila, což stěžovatel nemohl vědět. Ve stěžovatelově náhledu tak již tato skutečnost sama vylučuje zavinění na jeho straně. Stěžovatel přitom ani nezpochybňuje, že mezi jeho jednáním a následkem na straně poškozené existuje vztah příčinné souvislosti, vyslovuje se pouze proti dovození zavinění ve formě nedbalosti nevědomé.43. Tato stěžovatelova námitka tak spočívá v otázce, jakého okruhu možných následků si musí být pachatel v konkrétní situaci vědom pro případ nedodržení požadavků náležité míry opatrnosti. Napadená rozhodnutí obecných soudů v této otázce vychází z ustálené rozhodovací praxe i doktrinálního názoru, že pro závěr o nedbalostním zavinění ohledně následku, který je v příčinné souvislosti s jednáním pachatele, je třeba, aby si pachatel měl a mohl alespoň představit, že takto se může kauzální vztah rozvinout (srov. např. SOLNAŘ, V.; FENYK, J.; CÍSAŘOVÁ, D. Systém českého trestního práva. II. díl. Praha: Novatrix, 2009, s. 215); přičemž takto si může a musí zpravidla pachatel představit i těžší následky méně časté či netypické, nejde-li o následky zcela nahodilé či náhodné [srov. např. ŠČERBA a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021. K § 15. Citováno dle: www.beck-online.cz (online), bod 15. a judikatura tam uvedená]. Připouští se tak např. že pachatel si může a musí umět představit, že srazí-li jako automobilista náhodně staršího chodce, může se následek zhoršit a zkomplikovat právě kvůli věku poškozeného, jehož přesný zdravotní stav pachatel konkrétně znát nemusí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 166).44. Závěr obecných soudů, že stěžovatel měl a mohl předvídat, že bude-li v kabině předmětného stroje v době, kdy jej začne uvádět do základní polohy, nějaká osoba, může u ní šok z této zkušenosti vyvolat psychickou poruchu, je tak v plném souladu s těmito východisky. Obecné soudy vyšly při hodnocení subjektivní stránky stěžovatele ve vztahu k následku na zdraví poškozené z toho, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že příčinou rozvoje posttraumatické stresové poruchy byl především traumatizující zážitek s předmětným strojem, neboť poškozená byla v uzavřené kabině stroje, která se začala hýbat, ona nemohla ven a obávala se, že by se mohly spustit řezací trysky, které by ji mohly ohrozit na životě (srov. bod 14. na s. 9 napadeného rozsudku), přičemž stěžovatel věděl, jak stroj funguje, a tedy musel si umět představit, že spuštění stroje je nebezpečné a mohlo by osobu nacházející se uvnitř ohrozit na životě a že by takové osobě mohla vzniknout i psychická újma (srov. bod 16. napadeného usnesení krajského soudu a bod 45. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).45. Ústavní soud neshledává na tomto odůvodnění nic, co by závěr o naplnění subjektivní stránky stěžovatele ve vztahu k následku činu stavělo mimo rámec ústavní konformity. Ústavní soud považuje za zcela legitimní úvahy, že osoba, která se nachází v uzavřeném prostoru, o němž ví, že se v něm nachází řezací trysky, které by v případě svého zapnutí mohly mít značně devastační efekt na její tělo, se musí cítit ohrožena na životě (byť jen subjektivně), když se znenadání tento uzavřený prostor začne z jí neznámých příčin hýbat; že ohrožení na životě je vysoce traumatizující prožitek, který může vést i k rozvoji duševní poruchy; jakož i že stěžovatel jako osoba obeznámená, jak sám ve své ústavní stížnosti uvádí, s provozem v dané továrně po dobu 20 let, si musel být všech těchto skutečností vědom.46. Ostatně i když obecné soudy zjistily, že na průběhu psychických komplikací u poškozené se podílely i jiné stresory, existence jiných psychických problémů u třetí osoby, které až v součinnosti s traumatickým prožitkem vyvolaným stěžovatelem mohou vést k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, se nijak neliší od shora popsané situace ublížení na zdraví starší osobě, u které je následek vzhledem k věku těžším, než by byl u osoby mladšího věku. Možnost existence dalších stresorů či jiných forem psychické zátěže u byť cizí, neznámé osoby, tedy něčím zcela nahodilým či náhodným a možnost si ji představit nevyžadovala na straně stěžovatele žádnou zvláštní vědomost či způsobilost. Z ústavněprávního hlediska tak dovození nedbalosti nevědomé ohledně těžké újmy na zdraví poškozené nepředstavuje žádnou vadu, která by Ústavní soud opravňovala zakročit proti způsobu, jakým obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo.47. Na tom ničeho nemůže změnit ani stěžovatelova výtka, že obecné soudy nerozlišují mezi spuštěním stroje (ve smyslu zapnutí řezacích trysek) a jeho pouhým uvedením do základní polohy. V nynější věci nebylo pochyb o tom, že k zapnutí řezacích trysek nedošlo a že stěžovatel si pohotově uvědomil, že ve stroji se nachází poškozená a proces uvádění stroje do základní polohy přerušil, nicméně to není nijak způsobilé narušit závěr, že subjektivně poškozená, která v dané chvíli nevěděla, co se děje, měla obavu z toho, že ke spuštění trysek dojde a že stěžovatel si takovou okolnost musel umět představit. Obdobně by nemohl obstát závěr o absenci nedbalostního zavinění ve vztahu k rozvoji posttraumatické stresové poruchy např. u poškozeného trestným činem loupeže jen proto, že pachatel, který vůči němu užil pohrůžku bezprostředního násilí, nikdy neměl v úmyslu ji také realizovat, protože to poškozený nemohl vědět.48. Konečně ke stěžovatelově znepokojení ohledně možného uplatnění soukromoprávní odpovědnosti poškozenou vůči němu Ústavní soud podotýká, že tato námitka je čistě hypotetického rázu. Stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že by se tak již stalo, a tedy jakékoliv zabývání se touto námitkou by bylo předčasné a v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti. Není totiž jisté ani to, zda k naplnění stěžovatelových obav dojde, a pro eventuální případ, že se tak stane (což však Ústavní soud nijak nepředjímá), jak se s touto jeho námitkou vypořádají k tomu povolané orgány veřejné moci v příslušných právních řízeních a s jakým výsledkem.49. Jako obiter dictum lze poukázat rovněž na to, že právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu, na němž stěžovatel zakládá své obavy, situaci (spolu)odpovědnosti zaměstnance neřeší kategoricky, naopak předpokládá zvažování celé řady podstatných okolností. Obsahuje rovněž pasáž: "Ze zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí. Jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první občanského zákoníku vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil." Z této pasáže rozhodně neplyne, že by obavy stěžovatele byly oprávněné.V. Závěr50. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10124.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 6 T 43/2018, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 61 To 453/2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení předmětu řízení1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť zastává názor, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva.2. Stěžovatel svou aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti dovozuje z usnesenísp. zn. I. ÚS 2989/13ze dne 26. 5. 2014, které interpretuje tak, že má i jako poškozený právo po Ústavním soudu požadovat omezený ústavněprávní přezkum. Ústavní soud již v minulosti přiznal poškozeným v trestním řízení status oprávněné osoby k podání ústavní stížnosti i proti zprošťujícím meritorním rozhodnutím [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 3196/12ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)]. Neměl tedy důvodu stěžovatele za osobu aktivně legitimovanou k podání nynější stížnosti nepovažovat.II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje3. Stěžovatel byl poškozeným v trestním řízení vedeném proti R. W. (dále jen "obviněný") pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obviněný byl dvakrát uznán vinným, ale k jeho odvolání v obou případech městský soud odsuzující rozsudek zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání. Po změně v osobě samosoudce byl napotřetí obviněný zproštěn návrhu na potrestání napadeným rozsudkem obvodního soudu dle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a obvodní soud dle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázal stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce městský soud napadený rozsudek zrušil a sám obviněného zprostil dle § 226 písm. b) trestního řádu, přičemž o nároku stěžovatele rozhodl stejným způsobem jako obvodní soud. Proti napadenému rozsudku obvodního soudu podal odvolání rovněž stěžovatel, avšak městský soud je zamítl s tím, že při zprošťujícím rozsudku je odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních obligatorní.4. Skutek, pro nějž byl obviněný zproštěn návrhu na potrestání, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že obviněný měl v době nejméně od 6. 10. 2017 do 13. 7. 2018 v Praze i jinde neoprávněně užívat a mít v držení několik kusů elektroniky (mobilní telefon, osobní počítač, dron a další vybavení k němu), které mu byly svěřeny jako zaměstnanci společnosti X, a jež měl užívat v rámci svého zaměstnání u této společnosti, avšak po ukončení pracovního poměru si tyto věci ponechal a ani přes opakované výzvy stěžovatele, jehož obecné soudy označily ve výroku napadených rozhodnutí za "majitele" (sic!) společnosti X, je nevrátil, čímž měl poškozenému způsobit škodu ve výši 55 490 Kč (dále jen "předmětný skutek").III. Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně popisuje údajné vady, jimiž obecné soudy zatížily proces dokazování. Stěžovatel byl jako poškozený velmi aktivní a snažil se dosáhnout uznání obviněného vinným, za kterýmžto účelem zpochybňoval řadu provedených důkazů, navrhoval provedení důkazů dalších a ve věci se sám vyjadřoval. Nic z toho obvodní soud nevzal v potaz. Městský soud pak ve veřejném zasedání nedal poškozenému dostatečný prostor k vyjádření ve věci. Nevypořádal se rovněž s jím předloženým důkazem a jím učiněnými důkazními návrhy. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nebylo prokázáno, že předmětné věci nebyly darem, protože tomu objektivně odporuje to, že tyto věci byly v účetnictví a také další důkazy předložené stěžovatelem svědčí o tom, že nejsou ve vlastnictví obviněného. Předmětné věci byly obviněnému svěřeny k tomu, aby je užíval, nikoliv darovány, což provedené dokazování postavilo najisto. Dále v ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně rozebírá skutkové a právní závěry obecných soudů, s nimiž nesouhlasí.IV. Posouzení Ústavním soudem6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.7. Je třeba předeslat, že celá stěžovatelova argumentace je založena na nepřiznaném východisku, že poškozený má mnohem širší paletu procesních práv, než jaká zaručuje trestní řád, srovnatelnou s právy státního zástupce, zejména že poškozený má právo prokazovat vinu obviněného, jíž odpovídá povinnost soudu mu uplatnění tohoto práva umožnit v takovém rozsahu, jako by byl poškozený samostatným veřejným žalobcem v trestním řízení. Tak tomu však není. Ústavní soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že mezi ústavně zaručená základní lidská práva poškozeného v trestním řízení nepatří právo na trestní stíhání, či dokonce odsouzení určité osoby [srov. např. usnesenísp. zn. I. ÚS 615/08ze dne 16. 7. 2008 (U 8/50 SbNU 443) či nálezsp. zn. I. ÚS 1587/07ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)].8. Ústavněprávní ochrana práva poškozeného na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v trestním řízení je tak rozdělena v zásadě do tří rovin - na zajištění soudní ochrany při uplatnění tzv. participačních práv poškozeného (tj. umožňujících mu plnohodnotnou účast na trestním řízení) tam, kde mu reálně vznikla a kde se rozhodl jich využít [srov. k tomu např. nálezsp. zn. III. ÚS 2820/18ze dne 28. 5. 2019 (N 99/94 SbNU 216), nálezsp. zn. III. ÚS 3439/17ze dne 2. 4. 2019 (N 47/93 SbNU 143) či nálezsp. zn. I. ÚS 570/99ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]; na zajištění soudní ochrany při rozhodování o adhezním nároku tam, kde byl poškozeným řádně uplatněn [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 2916/15ze dne 28. 2. 2017 (N 35/84 SbNU 401) či nálezsp. zn. III. ÚS 2954/11ze dne 30. 3. 2012 (N 69/64 SbNU 781)]; a na zajištění práva na účinné vyšetřování tam, kde poškozenému vzniklo [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 1477/20ze dne 8. 9. 2020, nálezsp. zn. II. ÚS 3436/14ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91) či nálezsp. zn. I. ÚS 1565/14ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)]. V žádné z těchto rovin stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu obecné soudy neporušily.9. Obecné soudy stěžovateli v prvé řadě umožnily participaci na trestním řízení i využívání všech procesních práv, která mu trestní řád přiznává. Jako s poškozeným s ním jednaly a stěžovatel ani netvrdí, že by mu účast na trestním řízení byla z jejich strany ztěžována či znemožňována. Za porušení participačních práv stěžovatele nelze považovat nevyhovění všem jeho důkazním návrhům a vyjádřením, která nesměřovala k prokázání nároku, který uplatnil v adhezním řízení či k uplatnění některého jiného jeho procesního práva, ale k prokázání viny obviněného. To platí o to více, že toto úsilí bylo zjevně toliko výsledkem stěžovatelova nesouhlasu se způsobem, jakým obecné soudy v rámci dodržení všech základních zásad dokazování v trestním řízení, zejména zásady volného hodnocení důkazů, provedly důkazy a na jejich základě ustálily skutkový stav.10. Stejně tak nemůže porušením participačních práv poškozeného být ani neumožnění vyjádřit se v odvolacím řízení nad rámec svého odvolání, které směřovalo toliko proti výroku o náhradě škody, přičemž dle aktuálně platného a účinného znění trestního řádu zjevně ani proti jinému výroku směřovat nesmělo. Nepřipustil-li tak městský soud, aby stěžovatel svým vyjádřením přesáhl meze svého odvolání, nemohl se dopustit porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu.11. Obecné soudy se nijak požadavkům na soudní ochranu poškozeného nezprotivily ani v otázce tzv. adhezního řízení. Stěžovateli bylo umožněno uplatnit nároky dle § 43 odst. 1 trestního řádu, tento uplatnil nárok na náhradu škody, o němž obecné soudy v obou napadených rozhodnutích řádně rozhodly a řádně svá rozhodnutí i odůvodnily. Znění § 229 odst. 3 trestního řádu je přitom jednoznačné a v případě zproštění obžaloby přiznání nároku poškozenému neumožňuje. Stěžovatel navíc ani sám obecným soudům nijak nevytýkal, že by jím uplatněný nárok na náhradu škody ignorovaly, neposkytly mu dostatečné poučení či že by mu jiným způsobem uplatnění či prosazování tohoto nároku protiprávně znemožnily či ztížily. Celá jeho argumentace v ústavní stížnosti směřuje proti výroku o vině, tedy stěžovatel ani žádné porušení svého práva na soudní ochranu ve vztahu k adheznímu nároku jako takovému netvrdí.12. Poslední rovinou, v níž může Ústavní soud ústavní stížnost posoudit, je právo na soudní ochranu ve vztahu k tzv. právu na účinné vyšetřování. To však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak formálně nedeklaroval a ani materiálně jeho ústavní stížnost neobsahuje nic, z čeho by vyplývalo, že se stěžovatel právě tohoto svého práva domáhá tak, jak bylo vymezeno rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu. Právo na účinné vyšetřování přitom na rozdíl od jiných procesních práv nestojí samo o sobě, ale vždy se pojí s některým hmotným právem (právem na život, právem nebýt podroben mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestání, zákaz otroctví a nucené práce atd.). Jelikož se stěžovatel svého práva na účinné vyšetřování nijak nedovolává, Ústavní soud tak postrádá konkrétní tvrzení nejen ohledně toho, jak přesně toto právo mělo být porušeno, ale i proč se stěžovatel domnívá, že mu v této věci vůbec svědčí. Při absenci bližší stěžovatelovy argumentace by jakékoliv bližší zabývání se touto rovinou nutně předpokládalo dotvoření této argumentace Ústavním soudem. K tomu však Ústavní soud povolán není.13. Jen jako obiter dictum lze doplnit, že v nynější věci rozhodně a priori nelze hovořit o tom, že by se obecné soudy či ostatní orgány činné v trestním řízení stěžovatelovou věcí nezabývaly, postupovaly by se zbytečnými průtahy, nekomunikovaly by s ním či že by nenasadily potřebné úsilí k objasnění skutkového stavu. Nic z toho ostatně stěžovatel ani nenamítá, celá jeho vlastní argumentace se koncentruje toliko proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy. Tím by však právo na účinné vyšetřování nemohlo být porušeno, ani kdyby stěžovateli svědčilo a tento je řádně uplatnil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů ostatně nevyplývá nic, co by svědčilo o tom, že by při hodnocení důkazů vybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů.14. Co se pak týče stěžovatelem namítaného porušení práva vlastnit majetek, v této otázce Ústavní soud vychází z názoru, že nesprávné posouzení vzniku škody, v jehož důsledku došlo ke zproštění obžaloby, zásadně samo o sobě nepředstavuje porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny na straně poškozeného (srov. zejména usnesenísp. zn. II. ÚS 2972/20ze dne 18. 5. 2021). V nynější věci nemá Ústavní soud důvodu se od tohoto svého dřívějšího právního názoru odchýlit. Stěžovatel přitom netvrdil ani neprokazoval žádnou okolnost, která by svědčila pro závěr o jakékoliv mimořádnosti jeho případu, a tak by umožňovala uzavřít, že přesto k porušení tohoto jeho ústavně zaručeného základního práva došlo.V. Závěr15. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10125.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Martinem Slobodníkem, Ph.D., advokátem se sídlem U Rybníčku 553, Prachatice, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2021, č. j. 38 T 162/2020-249, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2021, č. j. 4 To 471/2021-256, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení předmětu řízení1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "Krajský soud"), neboť zastává názor, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje2. Stěžovatelka vystupovala v procesním postavení poškozené v trestním řízení, v jehož rámci byl vydán rozsudek okresního soudu ze dne 17. 3. 2021, č. j. 38 T 162/2020-203, jímž byla stěžovatelka se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dne 15. 6. 2021 byl okresnímu soudu doručen návrh stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů poškozené vzniklých přibráním zmocněnce v celkové výši 31 660 Kč včetně DPH dle § 154 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, podaný prostřednictvím jejího zmocněnce (který ji zastupuje rovněž v tomto řízení o ústavní stížnosti - pozn. Ústavního soudu).3. Svým napadeným usnesením okresní soud dle § 154 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 155 odst. 4 trestního řádu a § 10 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění platném a účinném do 31. 12. 2021 včetně, uložil odsouzenému zaplatit stěžovatelce náklady poškozené související s její účastí na trestním řízení ve výši 27 631,55 Kč.4. Oproti návrhu provedl okresní soud korekci v neprospěch stěžovatelky, neboť nepřiznal částku účtovanou za úkon právní služby spočívající v účasti jejího zmocněnce na podání vysvětlení jiné osoby před zahájením trestního stíhání. Dále oproti návrhu přiznal částku jen za jeden úkon právní služby spočívající v účasti zmocněnce u hlavního líčení, který byl v návrhu vyúčtován jako dva úkony, neboť hlavní líčení nepřesáhlo dvě hodiny, a také k úkonům právní služby připočítal DPH pouze od 1. 9. 2020, kdy se zmocněnec stal plátcem DPH.5. Proti tomuto usnesení podal odsouzený stížnost, na jejímž podkladě krajský soud dle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení zrušil a sám znovu rozhodl tak, že odsouzenému dle § 154 odst. 1, 2 trestního řádu uložil nahradit stěžovatelce náklady související s její účastí na trestním řízení v celkové výši 24 351,36 Kč. Krajský soud se ztotožnil s počty úkonů právní služby, za něž náležela zmocněnci poškozené odměna, nicméně oproti okresnímu soudu snížil sazbu za jednotlivé úkony o 20 % dle § 12a odst. 1 advokátního tarifu a také přiznal stěžovatelce DPH za všechny úkony právní služby, neboť pro její přiznání je rozhodují datum uskutečnění daňového plnění, jímž v tomto případě bylo 10. 5. 2021. Těmto úpravám pak odpovídala celková přiznaná částka.III. Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci podstatných bodů průběhu její věci před obecnými soudy namítá, že při výpočtu nákladů vzniklých v souvislosti s přibráním zmocněnce neměla být sazba odměny za jeden úkon právní služby snížena o 20 % dle § 12a odst. 1 advokátního tarifu. Tento právní předpis jednoznačně v předmětném ustanovení snížení sazby spojuje toliko s ustanoveným zmocněncem poškozeného, zatímco v případě stěžovatelky se jednalo o smluvní zastoupení. Poukázání krajského soudu na to, že nelze vytvářet rozdíly mezi smluvním a ustanoveným zmocněncem poškozeného, neboť by tím byla porušena rovnost a odsouzený ani nemůže ovlivnit, která varianta v jeho věci nastane, považuje stěžovatelka za nepřípadné. Jazykový výklad předmětného ustanovení takovému závěru odporuje a krajský soud se dopustil nepřípustné analogie.IV. Posouzení Ústavním soudem7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.8. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jádrem řízení před obecnými soudy byla částka, která je ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tzv. bagatelní [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 3678/12ze dne 18. 12. 2013 (N 218/71 SbNU 557)]. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavní stížnosti, jejichž věcným jádrem je nepřiznání bagatelní částky, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 3256/18ze dne 9. 1. 2019).9. Tento obecný závěr se uplatní nejen v řízeních o ústavních stížnostech podaných dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu proti rozhodnutím obecných soudů vydaných v občanském soudním řízení, ale rovněž i v jiných typech právních řízení včetně řízení trestního, je-li podstatou ústavní stížnosti právě nepřiznání takové částky (srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 1182/21ze dne 4. 1. 2022, bod 7.; usnesenísp. zn. I. ÚS 2314/21ze dne 14. 9. 2021; usnesenísp. zn. II. ÚS 1944/21ze dne 5. 8. 2021, bod 6.; usnesenísp. zn. I. ÚS 1706/21ze dne 27. 7. 2021; bod 9.; usnesenísp. zn. III. ÚS 1946/20ze dne 2. 12. 2020, bod 24.; usnesenísp. zn. II. ÚS 2886/20ze dne 12. 11. 2020, bod 10.; aj.)10. To neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Pokud konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny posouvají, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím i zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 2018/15ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139)].11. Takovými okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 502/17ze dne 10. 1. 2018), potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 3923/11ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), nálezsp. zn. II. ÚS 4167/12ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289) či nálezsp. zn. II. ÚS 1810/13ze dne 13. 5. 2014 (N 93/73 SbNU 549)], popření samotné podstaty ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 3573/11ze dne 12. 4. 2012 (N 79/65 SbNU 87) či nálezsp. zn. III. ÚS 3725/13ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].12. K takovému zásahu může dojít např. libovůlí [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 544/98ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)], přehlédnutím procesního úkonu účastníka soudem [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 2682/15ze dne 6. 1. 2016 (N 1/80 SbNU 25)], naprostým opomenutím stěžejního důkazu [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 2067/14ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739)] či nezohledněním zvláštní nespravedlnosti napadeného rozhodnutí vůči stěžovateli [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 3523/11ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599)], např. jde-li o osobu, na niž má napadené rozhodnutí zvlášť tíživý dopad vzhledem k její tísnivé sociální situaci (nálezsp. zn. I. ÚS 1705/15ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495)]. Vždy však současně musí jít o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 224/98ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či nálezsp. zn. I. ÚS 3143/08ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Např. tak sám o sobě ani zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu bez dalšího přesah jednotlivého případu nezakládá (srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 2117/18ze dne 16. 4. 2019).13. V nynější věci je podstatou namítané vady snížení nákladů poškozené v trestním řízení o částku 3 280,19 Kč oproti částce přiznané napadeným usnesením okresního soudu. Dlužno podotknout, že napadeným usnesením okresní soud přiznal stěžovatelce částku o 4 028,45 Kč nižší, než jakou původně nárokovala.14. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti přitom směřuje toliko proti usnesení krajského soudu, a ačkoliv formálně žádá zrušení i napadeného usnesení okresního soudu, žádné námitky proti němu nevznáší, a jak vyplývá z textu napadeného usnesení krajského soudu, ani proti němu nepodala stížnost. Částka 3 280,19 Kč je ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu jednoznačně bagatelní, ostatně bagatelním by byl i celý rozdíl (7 308,64 Kč) mezi částkou stěžovatelkou původně nárokovanou a částkou jí přiznanou krajským soudem.15. Současně stěžovatelka neuvedla žádnou argumentaci ve prospěch závěru, že i přes bagatelní charakter její věci k porušení některého jejího ústavně zaručeného základního práva či svobody došlo vzhledem ke specifickým okolnostem případu. Její argumentace se vztahuje výlučně k jí tvrzené nesprávnosti právních závěrů krajského soudu spočívajících ve snížení základní sazby odměny za jeden úkon právní služby, neuvádí však žádný jiný důvod, který by mohl ve spojení s namítanou vadou zakládat protiústavnost napadených rozhodnutí vzhledem k mimořádnému kontextu stěžovatelčiny situace.16. Ústavní soud jen z ústavní stížnosti a z jejích příloh žádné takové specifické okolnosti nevyvodil a prima vista se přístup krajského soudu nezdá být ve fundamentálním rozporu se zásadami spravedlnosti, nejde o přístup zjevně iracionální, svévolný či porušující právo stěžovatelky na přístup soudu. Rozhodnutí krajského soudu je opřeno o konkrétní přezkoumatelnou úvahu, k jejíž správnosti se Ústavní soud vzhledem k bagatelnosti případu nevyjadřuje, která je však výsledkem interpretace a aplikace právních norem provedených způsobem přinejmenším v obecné rovině přípustným.17. Lze ostatně připomenout, že již v minulosti Ústavní soud za určitých okolností připustil možnost aplikace § 12a odst. 1 advokátního tarifu ve znění platném a účinném do 31. 12. 2021 i na zvoleného, nikoliv ustanoveného obhájce či zmocněnce poškozeného (srov. k tomu např. usnesenísp. zn. III. ÚS 2624/21ze dne 19. 10. 2021, bod 11. a další rozhodnutí tam uvedená; či usnesenísp. zn. I. ÚS 1218/21ze dne 25. 5. 2021, bod 6. a další rozhodnutí tam uvedená).V. Závěr18. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelčiných námitek svědčilo o porušení některého z jejích ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. ledna 2022Jiří Zemánek v. r.předseda senátu

decision_10126.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Novákové, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2021 č. j. 21 Cdo 3789/2020-441 a II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. února 2019 č. j. 60 Co 354/2018-362, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a právnické osoby Dům dětí a mládeže, Uherské Hradiště, Purkyňova 494, příspěvková organizace, sídlem J. E. Purkyně 494, Uherské Hradiště, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví konkretizovaných výroků rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.3. Návrh stěžovatelky trpí zjevnou vadou, neboť k ní není přiložena speciální plná moc jejího právního zástupce [§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001sp. zn. III. ÚS 403/01(U39/24 SbNU 557)]. Ústavní stížnost byla odeslána z datové schránky advokáta Mgr. Libora Rojara, který v průvodním dopise přislíbil, že speciální plná moc bude zaslána ke sdělené spisové značce.4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že advokát Mgr. Libor Rojar v minulosti podával v zastoupení stěžovatelů řadu ústavních stížností trpících stejnou vadou a na tento nedostatek byl upozorňován (např. výzvou ze dne 21. 3. 2017 ve věcisp. zn. IV. ÚS 727/17, výzvou ze dne 28. 3. 2018 ve věcisp. zn. I. ÚS 768/18, výzvou ze dne 8. 11. 2018 ve věcisp. zn. II. ÚS 3611/18, výzvou ze dne 18. 6. 2019 ve věcisp. zn. IV. ÚS 1674/19, součástí výzev bylo i poučení o následku neodstranění vady).5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech ústavní stížnosti, včetně předepsané plné moci dostávalo totožnému stěžovateli (jeho právnímu zástupci) vždy v každém řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti a dalších pravidlech, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým (to platí dvojnásob v situacích, jde-li o kvalifikovaného právního zástupce - advokáta).6. V nynější věci byl do datové schránky advokáta Mgr. Libora Rojara tzv. akceptační dopis obsahující spisovou značku odeslán dne 11. 1. 2022, doručen byl dne 17. 1. 2022. Ode dne doručení tohoto dopisu tak uplynula dostatečná doba ke splnění příslibu o zaslání speciální plné moci, příslib však splněn nebyl.7. Vzhledem k výše uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 26. ledna 2022Josef Fiala v. r.soudce zpravodaj

decision_10127.txt

Ústavní soud rozhodl o návrhu Marie Radoňové, na zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 350/2021-34 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 123/2021-28, takto:Návrh se odmítá.OdůvodněníNavrhovatelka podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2022 požadovala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Návrh na zahájení řízení nesplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (především absence povinného právního zastoupení). Stěžovatelka v minulosti podala již více jak 30 ústavních stížností a není tak pochyb o tom, že jejich náležitostí je si dobře vědoma.Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech ústavní stížnosti dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.Z toho důvodu Ústavní soud předmětný návrh bez dalšího odmítl za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 26. ledna 2022JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.soudce zpravodaj

decision_10128.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Pavla Gregůrka a Mileny Gregůrkové, zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 24 Cdo 2235/2020-100, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2020 č. j. 30 Co 111/2020-71 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2019 č. j. 15 C 54/2017-46, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 7. 2021 a doplněna podáním ze dne 12. 7. 2021, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 až 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").II.Shrnutí řízení před obecnými soudy2. Rozhodnutím Městského úřadu Otrokovice (dále jen "stavební úřad") ze dne 4. 12. 2003 č. 349/2003, č. j. SÚ/1860/2002/18873/2002/OŠK, jež bylo částečně změněno, co do výše náhrady za vyvlastnění však potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 12. 3. 2004 č. j. KUZL 178/04 ÚP-Do, bylo rozhodnuto o vyvlastnění dvou pozemků nacházejících se v k. ú. Otrokovice ve vlastnictví stěžovatelů za náhradu ve výši 1 482 000 Kč. Uvedená částka byla dne 7. 4. 2004 připsána na účet stěžovatelů. Dne 22. 3. 2004 stěžovatelé podali žalobu podle části páté občanského soudního řádu, kterou se domáhali, aby jim soud přiznal náhradu za vyvlastnění ve výši obvyklé ceny vyvlastňovaných pozemků. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2013 č. j. 35 C 28/2008-350 byla náhrada za vyvlastnění stanovena ve výši 11 139 700 Kč a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí stavebního úřadu. Uvedený rozsudek byl posléze změněn rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 10. 2013 č. j. 1 Co 210/2013-390 tak, že se žaloba zamítá, a následně podané dovolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 79/2014-442 odmítnuto. Poslední dvě soudní rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 30. 6. 2015sp. zn. II. ÚS 1135/14(N 124/77 SbNU 899). Ve věci tak znovu rozhodoval vrchní soud, který svým rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 1 Co 210/2013-502 potvrdil rozsudek krajského soudu. Dne 25. 4. 2016 byla stěžovatelům vyplacena zbylá část náhrady ve výši 9 657 700 Kč.3. Dne 16. 1. 2017 požádali stěžovatelé Ředitelství silnic a dálnic ČR o odškodnění za opožděně vyplacenou náhradu za vyvlastnění pozemků a stejná žádost byla adresována i Ministerstvu dopravy. Stěžovatelé poukazovali na to, že v mezidobí, než jim byla vyplacena zbylá část náhrady, peníze ztrácely na hodnotě. Požadovali proto zaplacení jednak částky 2 250 244 Kč s příslušenstvím, o níž se v důsledku inflace (celkem ve výši 22,3 %) snížila hodnota částky 9 657 700 Kč v období mezi lety 2005 a 2015, jednak částky 2 328 431 Kč odpovídající úroku z prodlení z částky 9 657 700 Kč za dobu od 8. 4. 2004 do 24. 4. 2016. Nárok na zaplacení těchto částek měl stěžovatelům vzniknout na základě čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a podpůrně též na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Protože vedlejší účastnice žádosti o zaplacení uvedených částek nevyhověla, stěžovatelé se jich domáhali žalobou. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 12. 2019 č. j. 15 C 54/2017-46, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 4. 2020 č. j. 30 Co 111/2020-71, byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 24 Cdo 2235/2020-100 bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu.4. Nejvyšší soud uvedl, že z § 10, § 24 odst. 4 písm. a) a § 25 odst. 3 a 4 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a § 250j občanského soudního řádu nevyplývá právo požadovat úroky z prodlení z částky, o kterou soud navýší náhradu za vyvlastnění stanovenou správním orgánem za dobu uplynuvší od rozhodnutí správního orgánu do rozhodnutí soudu, kterým je rozhodnutí správního orgánu nahrazeno. V uvedeném období se vyvlastnitel nedostává do prodlení, jelikož povinnost vyplatit navýšení původně přiznané náhrady má teprve ve lhůtě určené v soudním rozhodnutí, kterým je o výši náhrady rozhodnuto. Právo na úroky z prodlení by vznikalo, pokud by vyvlastnitel ve lhůtě k tomu určené nevyplatil náhradu za vyvlastnění, která již byla správním orgánem nebo soudem přiznána. Už vůbec pak z právní úpravy nevyplývá právo na dorovnání inflace jako samostatný nárok či příslušenství náhrady, které by bylo uplatnitelné po skončení řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění.5. Jak dále uvedl Nejvyšší soud, z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že při vyvlastnění mohou nastat okolnosti, v jejichž důsledku není dodržena "spravedlivá rovnováha" mezi naléhavými důvody obecného zájmu a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce a vlastníci vyvlastňované věci tak musí nést nepřiměřenou zátěž. Tak tomu může být např. při existenci rozdílu mezi hodnotou náhrady za vyvlastnění ke dni podání žaloby k soudu a její hodnotou v okamžiku jejího skutečného vyplacení, který byl způsoben neexistencí úroků z prodlení při současně vysoké míře inflace (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 7. 2010 ve věci stížnosti č. 40349/05 Yetiş a ostatní proti Turecku, body 56 a 58). Podmínka přiměřené a dostačující nápravy je naopak splněna, dostane-li se vyvlastňovanému přiměřené náhrady odpovídající tržní hodnotě (obvyklé ceně) nemovitosti v době vyvlastnění, jestliže taková náhrada zohledňuje i další okolnosti snižující reálnou hodnotu náhrady, např. uplynutí značného časového období (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 4. 2015 ve věci stížnosti 22432/03 Chinnici proti Itálii, č. 2). Právě v takové situaci musí být výchozí částka navýšena o zákonný úrok z prodlení a upravena o míru inflace (mutatis mutandis rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 7. 1997 ve věci stížnosti č. 19263/92 Akkuş proti Turecku, bod 29, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 1998 ve věci stížnosti č. 19639/92 Aka proti Turecku, bod 48, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci stížnosti č. 36813/97 Scordino proti Itálii, č. 1, bod 258). Nejvyšší soud ovšem dodal, že z uvedené judikatury nevyplývá, že by výše zmíněné nároky měly být samostatně uplatnitelné po skončení řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění. Stejně tak z ní nelze dovodit požadavek, aby následně, ve zcela jiném soudním řízení, mohlo být věcně přezkoumáváno, zda soudním rozhodnutím, kterým byla konečným způsobem vyřešena náhrada za vyvlastnění, byly vyvlastňované osoby nuceny nést nepřiměřenou zátěž.6. Ve věci stěžovatelů nevznikla nepřiměřená zátěž vyvlastňovaných osob až v důsledku kombinace skutečností nastalých po vydání soudního rozhodnutí, kterým byla stanovena náhrada za vyvlastnění (nešlo např. o situaci, kdy se vyvlastnitel dostane do prodlení nevyplacením náhrady v soudem určené lhůtě a úrok z prodlení je výrazně nižší než míra inflace, srov. již zmíněné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Akkuş proti Turecku nebo Aka proti Turecku). Ve věci Yetiş a ostatní proti Turecku byly požadavky na dorovnání inflace a na úroky od okamžiku vyvlastnění vzneseny ještě během soudního řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění. Nyní však stěžovatelé podle názoru Nejvyššího soudu fakticky usilovali o zvýšení této náhrady (uplatněním nároků, které považují za samostatné) až poté, co se soudní rozhodnutí o stanovení náhrady stalo konečným, aniž by proti tomuto rozhodnutí uplatnili dostupné opravné prostředky.7. Posuzování toho, zda byli stěžovatelé v řízení o stanovení náhrady zatíženi nepřiměřeným břemenem, by podle Nejvyššího soudu znamenalo věcné přezkoumávání správnosti rozhodnutí o stanovení náhrady za vyvlastnění, a to zcela mimo rámec k tomu určených opravných prostředků. Stanovení náhrady za vyvlastnění bylo závazně vyřešeno soudním rozhodnutím, které se již stalo konečným, a nelze se proto ve zcela odlišném soudním řízení zabývat tím, zda rozhodnutí o stanovení náhrady za vyvlastnění vyhovělo v plné míře všem požadavkům judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelé své nároky opírají o skutečnosti, které nastaly v průběhu původního soudního řízení, a mohli je tudíž uplatnit již tehdy. Známá byla i zmíněná judikatura Evropského soudu pro lidská práva.8. Stěžovatelé sice navrhovali na věc použít zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, v této souvislosti však neformulovali žádnou právní otázku. Jejich tvrzení, že byla-li jim správním orgánem přiznána náhrada ve výši, jež byla následně stanovena soudem, stěžovatelé by ji uložili na termínovaný účet u konkrétní banky, považuje Nejvyšší soud za zjevně nepodložené a čistě spekulativní. K návrhu stěžovatelů na podání žádosti o rozhodnutí předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie týkajících se výkladu čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie Nejvyšší soud poukázal na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezusp. zn. II. ÚS 1135/14, že ve věci stěžovatelů nejde o "uplatňování práva Evropské unie", které by podle čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie zakládalo její přímé použití. Primární právo se nedotýká samotné úpravy vlastnictví podle práva členských států a ani žádný sekundární předpis se na vyvlastnění pozemků pro účely dopravních staveb nevztahuje (bod 31 citovaného nálezu).III.Argumentace stěžovatelů9. Stěžovatelé tvrdí, že jim náleží nárok na kompenzaci inflací způsobeného znehodnocení náhrady za vyvlastnění, která jim byla vyplacena až s velkým časovým odstupem od samotného vyvlastnění. Tento nárok, který dovozují přímo z čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, sice souvisí s náhradou za vyvlastnění, podle stěžovatelů jde však o nárok samostatný, který zákon o vyvlastnění vůbec neupravuje. Samostatnému uplatnění tohoto nároku by ale nebránil ani výklad, podle něhož jde o součást či příslušenství náhrady za vyvlastnění. Až do okamžiku skutečného zaplacení náhrady totiž stěžovatelé nemohli vypočítat a uplatnit vůči svému dlužníkovi ono znehodnocení vyplacené náhrady. Samostatně uplatnitelný je podle jejich názoru i nárok na zaplacení úroků z prodlení.10. Stejný nárok na kompenzaci lze podle stěžovatelů dovozovat i ze zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Z hlediska nároku na náhradu škody není podstatné, že výrok rozhodnutí stavebního úřadu o výši náhrady za vyvlastnění nebyl "formálně zrušen". Postačuje, že byl z důvodu své nezákonnosti rozhodnutím soudu nahrazen. Pokud by byla náhrada stěžovatelům vyplacena v plné výši již v roce 2004, tato částka by se neznehodnotila inflací, nýbrž by se navýšila o úroky, které by stěžovatelé obdrželi od banky, u níž by je uložili na terminovaný vklad. Právě v nenavýšení náhrady o tyto úroky spatřují stěžovatelé škodu způsobenou nezákonným výrokem rozhodnutí stavebního úřadu.11. Protože ve věci měl být použit čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud přerušil řízení a obrátil se na Soudní dvůr Evropské unie s jimi formulovanými otázkami o existenci jimi uplatňovaných nároků. Nepoložením předběžné otázky v řízení před obecnými soudy mělo dojít k porušení práva stěžovatelů na zákonného soudce. Závěry obecných soudů, že nároky na kompenzaci v podobě inflace a zaplacení úroku z prodlení byly uplatnitelné ve vyvlastňovacím řízení, považují stěžovatelé za "sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti". Obecné soudy měly naopak "hledat" cestu, jak právu stěžovatelů na odškodnění učinit zadost.12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé dále uplatnili námitku nesprávného obsazení senátu Nejvyššího soudu. Porušení práva na zákonného soudce spatřovali v tom, že o jejich dovolání rozhodoval senát číslo 24 Cdo, který byl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu příslušný rozhodovat ve věcech vyvlastnění a omezení vlastnického práva rozhodovaných podle části páté občanského soudního řádu, ačkoli v této věci o žalobu podle části páté občanského soudního řádu nešlo. Dovolání tak měl projednat a rozhodnout o něm jiný senát Nejvyššího soudu.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem13. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána osobami k tomu oprávněnými, je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).V.Vlastní posouzení14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů a napadenými rozsudky, dospěl k následujícím závěrům.15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.16. Ústavní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelů, že napadenými rozsudky došlo k neústavnímu posouzení jimi uplatněných nároků. Jedním z nich byl nárok na zaplacení rozdílu mezi výší náhrady za vyvlastnění stanovené podle § 10 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 5 zákona o vyvlastnění a částkou, kterou by tato náhrada dosahovala při zohlednění inflace za dobu od vyvlastnění do skončení soudního řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, v němž bylo o výši této náhrady rozhodováno. Obecné soudy nicméně vysvětlily, že nešlo o samostatný nárok, neboť v souladu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě bylo třeba délku soudního řízení zohlednit jako jednu z relevantních skutečností již pro stanovení náhrady za vyvlastnění. O takto vymezeném nároku nebylo možné rozhodovat samostatně v jiném řízení.17. Uvedený nárok nebylo podle Ústavního soudu možné považovat ani za nárok na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Posouzení této námitky Nejvyšším soudem předně bránila skutečnost, že nebyla řádně uplatněna v dovolání. Stěžovatelé v něm totiž neuvedli žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání. I kdyby tak ale učinili, jejich tvrzení, že by náhradu uložili na terminovaný vklad a od banky by získaly úroky, je pouhou hypotetickou úvahu, která nemá základ v provedených důkazech a sama o sobě nepostačuje k prokázání vzniku škody. Pokud Nejvyšší soud označil tuto úvahu za "spekulaci", tento jeho závěr nelze vnímat jako "hrubou urážku" stěžovatelů. Navíc není zřejmé, zda tvrzeným nezískáním úroků z prodlení od banky vůbec mohlo dojít ke škodě ve výši uvedené v žalobě, mohla-li být inflace za dobu soudního řízení zohledněna při stanovení náhrady soudním rozhodnutím.18. Obecným soudům nebylo možné vytknout ani závěr, že stěžovatelé neměli nárok na zaplacení úroků z prodlení. Je tomu tak z toho důvodu, že vedlejší účastnice byla povinna zaplatit zbylou část náhrady za vyvlastnění, jak byla stanovena rozsudkem krajského soudu, teprve ve lhůtě odvíjející se od právní moci tohoto rozsudku [srov. § 24 odst. 4 písm. a), § 25 odst. 3 a 4 zákona o vyvlastnění].19. Uvedené závěry obecných soudů představují ústavně konformní výklad čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, což bylo podrobně vysvětleno v napadených rozsudcích. K výše shrnutým závěrům Nejvyššího soudu, které se vypořádávají s relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud nepovažuje za potřebné cokoli dodávat. Obecné soudy posoudily žalobou uplatněné nároky stěžovatelů a své závěry náležitě a přesvědčivě odůvodnily.20. K námitce, že ve věci rozhodoval nepříslušný senát Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že u napadených rozsudků městského soudu a obvodního soudu nešlo o věc vyvlastnění rozhodovanou podle části páté občanského soudního řádu, k níž byl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu příslušný senát 24 Cdo. Nešlo však ani o nárok na náhradu škody, u něhož by byl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu příslušný senát 25 Cdo, případně senát 30 Cdo, šlo-li by o náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Městský soud i obvodní soud považovaly stěžovateli vymezený nárok za součást nároku na náhradu za vyvlastnění (přesněji řečeno mělo jít o "dorovnání" této náhrady"). Za této situace, kdy rozvrh práce Nejvyššího soudu výslovně nestanovil, který senát je příslušný k projednání a rozhodnutí věci, bylo možné vyjít z kritéria agendové blízkosti, které je podle uvedeného rozvrhu práce v takovýchto případech určující pro přidělení věci. Byla-li proto věc v řízení před Nejvyšším soudem přidělena senátu 24 Cdo jako "věc vyvlastnění", byť nerozhodovaná podle části páté občanského soudního řádu, nelze takovémuto postupu vytknout svévoli či jiné relevantní porušení rozvrhu práce. Právo stěžovatelů na zákonného soudce nebylo porušeno.21. Ústavní soud nakonec nevyhověl ani návrhu stěžovatelů na přerušení řízení a nepožádal Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce. Právo Evropské unie není součástí ústavního pořádku, a proto Ústavní soud není příslušný k tomu, aby toto právo vykládal. Výklad a použití práva Evropské unie náleží obecným soudům, přičemž ve stanovených případech mají tyto soudy možnost, a jde-li o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinnost předložit podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie [srov. např. nález ze dne 29. 11. 2011sp. zn. II. ÚS 1658/11(N 202/63 SbNU 357), bod 17, nebo nález ze dne 5. 9. 2019sp. zn. II. ÚS 1608/19(N 158/96 SbNU 47), bod 23]. V posuzované věci tak nebyl pro předložení takovéto otázky žádný důvod. Žádné pochybení v tomto ohledu nelze vytknout ani obecným soudům, které možnosti požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce rovněž nevyužily. Jak bylo totiž uvedeno již v nálezusp. zn. II. ÚS 1135/14, při vyvlastnění stěžovatelů nebylo použito právo Evropské unie a předběžná otázka by tak ve věci stěžovatelů postrádala smysl.22. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ani jiného jejich ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Dovolávají-li se stěžovatelé také porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [např. nález ze dne 29. 5. 1997sp. zn. III. ÚS 31/97(N 66/8 SbNU 149)].23. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů pro zjevnou neopodstatněnost.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10129.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatelky DYSTAN s. r. o., sídlem Náměstí Sítná 3127, Kladno, zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem, sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, č. j. 33 Cdo 1168/2023-394, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 21 Co 171/2022-343, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 4. 2022, č. j. 17 C 14/2021-305, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Odborové rady POLDI Kladno, sídlem Huťská 1496, Kladno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž žádá náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s provedenými důkazy a způsob, jakým zamítly důkazní návrhy stěžovatelky, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 17 C 14/2021-305, zamítl žalobu stěžovatelky na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice (žalované) k uzavření kupní smlouvy se stěžovatelkou. Uvedenou kupní smlouvou mělo dojít k prodeji nemovité věci - stavby občanského vybavení, stojící na pozemku, oboje v k. ú. Kročehlavy, obec Kladno, za kupní cenu 21 157 798 Kč, v konkrétním znění (výrok I.). Okresní soud dále zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření kupní smlouvy se stěžovatelkou, kterou mělo dojít k prodeji nemovité věci - pozemku, v k. ú. Kročehlavy, obec Kladno, za kupní cenu 6 824 965 Kč, v konkrétním znění (výrok II.), jakož i zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření dvou dodatků č. 5 ke smlouvám o uzavření budoucích smluv kupních uzavřených mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí dne 29. 10. 2009 v konkrétním znění (výroky III. a IV.), a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku spolu se zrušením části usnesení ze dne 24. 5. 2021, č. j. 17 C 14/2021-136 (výroky V. a VI.). Okresní soud, stručně řečeno, tímto rozsudkem odmítl argumentaci stěžovatelky, že prostřednictvím dodatků č. 4 ze dne 1. 4. 2019 byly ve skutečnosti uzavřeny nové smlouvy o smlouvě budoucí kupní, neboť z gramatického výkladu písemně zachyceného projevu vůle stěžovatelky i vedlejší účastnice jasně vyplynulo, že tyto dodatky jsou součástí smluv o budoucích smlouvách z roku 2009. Totéž vyplynulo i z předchozí praxe stran. Okresní soud tedy jednoznačně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že byla prokázána vůle i úmysl stěžovatelky i vedlejší účastnice toliko prodloužit trvání oboustranného závazku, tj. nikoliv uzavřít nové smlouvy o budoucích kupních smlouvách, jak se snažila tvrdit stěžovatelka.4. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Praze (dále je "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 21 Co 171/2022-343, rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), když se v odůvodnění ztotožnil s argumentací okresního soudu.5. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).II.Argumentace stěžovatelky6. Zásah do svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že soudy neprovedly důkazy, které stěžovatelka navrhovala a které považuje za tzv. opomenuté důkazy. Těmito opomenutými důkazy mají být výslech J. Vinkla, tehdejšího statutárního orgánu vedlejší účastnice a účastnická výpověď jednatele stěžovatelky, S. Muláčka. Těmito důkazy mělo dojít k prokázání hypotetické vůle vedlejší účastnice k uzavření nové budoucí smlouvy dne 1. 4. 2019, jejímž předmětem byl prodej budovy a pozemku za sjednanou cenu, kdyby stranám bylo známo, že jejich závazek z budoucích smluv 1 a 2 ve znění dodatků a až 3 zanikl v důsledku prekluze dne 31. 3. 2019, tj. pouhý den před podpisem dodatků č. 4. Zároveň měl být těmito důkazy prokázán obsah a právní následky ústní dohody uzavřené dne 19. 6. 2021 mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Neprovedením těchto důkazů byl chybně zjištěn skutkový stav, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí obecných soudů v posuzované věci. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná.7. Stěžovatelka ke shora uvedenému dále dodává, že výslech S. Muláčka navrhovala v průběhu řízení několikrát - v žalobě, dne 22. 3. 2022 v průběhu jednání před okresním soudem a následně i v podaném odvolání. Stěžovatelka je toho názoru, že zamítnutí těchto důkazních návrhů nebylo řádně zdůvodněno, což zakládá porušení jejího ústavně zaručeného ústavního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.8. Okresní soud i krajský soud uzavřely, že dodatky č. 4 nevyvolávají žádné právní následky, a to i přes stěžovatelkou tvrzenou konverzi právního jednání. Stěžovatelka se domnívá, že dodatky č. 4 je nutno posoudit jako nové budoucí smlouvy podle § 575 občanského zákoníku. Nové budoucí smlouvy mají díky odkazu na již zaniklé závazky všechny nezbytné náležitosti smluv o smlouvách budoucích kupních. Stěžovatelka následně vyjmenovává předpoklady pro naplnění konverze, přičemž uzavírá, že z okolností jednoznačně vyplývá, že strany by dne 1. 4. 2019 uzavřely nové budoucí smlouvy za stejných podmínek, pokud by věděly o neplatnosti dodatků č. 4 (hypotetická vůle stran). Stěžovatelka je tudíž toho názoru, že tato hypotetická vůle stran je klíčovou okolností, která měla být prokázána v řízení před obecnými soudy, které však zamítly shora uvedené důkazní návrhy.9. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyšší soud jí dal zapravdu, když se přiklonil k tomu, že původní závazek trval, avšak stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud k tomuto dospěl na základě chybně zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud svůj chybný závěr opírá o institut smluvní retroaktivity vylučující zákonnou prekluzi. Stěžovatelka uzavírá, že usnesení Nejvyššího soudu je nelogické, neboť strany v dodatcích č. 4 prekluzi závazku nevyloučily, k tomu jejich vůle nesměřovala, neboť ani jedna ze stran nevěděla, že jejich závazek z důvodu prekluze zanikl.10. Nejvyšší soud se nezabýval ani konverzí právního jednání, když shledal nárok stěžovatelky neopodstatněný i pro případ, že by dodatky č. 4 byly platné jako dohoda o změně práv a povinností, a to proto, že krajský soud shledal další důvody neopodstatněnosti nároku stěžovatelky. Takový závěr však stěžovatelka považuje za nelogický a vnitřně rozporný.11. Stěžovatelka tedy ve vztahu ke shora uvedenému deklaruje nedostatečně zjištěný skutkový stav, což považuje za zásadní vadu řízení zakládající zásah do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.14. Stěžovatelka svými námitkami opakuje svou argumentaci z civilního řízení. Tyto námitky však již byly vypořádány v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka přitom nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a domáhá se tedy především toho, aby důkazy v její věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí ve věci a aby byla přijata její verze skutkového stavu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném právním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané procesním předpisem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Z provedeného dokazování před obecnými soudy jasně vyplynulo, že dodatky č. 4 byly uzavřeny poté, co podle § 292 odst. 3 obchodního zákoníku (tento právní předpis účinný do 31. 12. 2013 byl na posuzovanou věc aplikován společně s občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. taktéž účinným do 31. 12. 2013) smlouva o smlouvě budoucí kupní zanikla uplynutím času, přičemž prodloužení již zaniklé smlouvy není právně možné. Stěžovatelka důmyslnými právními konstrukcemi zpochybňuje uvedené jednoduché právní hodnocení obecných soudů, Ústavní soud však není povolán k přezkumu aplikace norem podústavních, nezakládá-li taková aplikace zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva či svobody. Namítá-li stěžovatelka nedostatečně zjištěný skutkový stav, z něhož měly být vyvozeny nesprávné právní závěry, nelze jí přisvědčit, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování proběhlo řádně a okresní soud srozumitelně a logicky odůvodnil své právní závěry, které byly založeny na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Krajský soud i Nejvyšší soud tyto právní závěry aprobovaly a argumentaci dále rozvinuly. Z hlediska přezkoumatelnosti hodnotí Ústavní soud napadená rozhodnutí jako prostá svévole a logicky odůvodněná. Skutečnost, že stěžovatelka zastává jiné právní hodnocení, založené na interpretaci a aplikaci norem podústavního práva, není důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.15. Stěžovatelka zásah do svého ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje zejména v tom, že soudy zamítly její opakované návrhy k provedení výslechu jednatele stěžovatelky S. Muláčka a J. Vinkla, jimiž měla být prokázána hypotetická vůle vedlejší účastnice k uzavření nové budoucí smlouvy dne 1. 4. 2019. Obecné soudy však správně poukázaly na nadbytečnost takového dokazování vzhledem k již zjištěnému skutkovému stavu a tyto důkazní návrhy zamítly. Jelikož se soudy s těmito návrhy argumentačně vypořádaly, nelze přisvědčit stěžovatelce, že by šlo o tzv. opomenuté důkazy, a tudíž nelze konstatovat ani zásah do jejího ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.16. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1013.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Romana a Marie Holakovských, zastoupených JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 210/2021-42 ze dne 30. 11. 2021 a výroku III usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 14 C 131/2021-21 ze dne 31. 8. 2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Radima Dvořáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatelé dali vedlejšímu účastníku neodůvodněnou výpověď nájmu bytu, proti které se vedlejší účastník bránil žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "nalézací soud"). Poté, co se stěžovatelé omluvili z nařízeného jednání a vyjádřili se k žalobě tak, že daná výpověď je pro absenci důvodu zdánlivým právním jednáním, k němuž se nepřihlíží, vzal vedlejší účastník žalobu zpět. Nalézací soud řízení zastavil a výrokem III napadeného usnesení zavázal stěžovatele k náhradě nákladů vedlejšího účastníka ve výši 7 543,40 Kč. Uvedený výrok usnesení nalézacího soudu napadly obě strany odvoláním, Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") neshledal důvodným žádné, přesto napadený výrok změnil - snížil výši přiznané náhrady nákladů vedlejšího účastníka na částku 6 793,40 Kč.2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy.3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.4. Porušení svých základních práv dovozují stěžovatelé z uložení povinnosti nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši necelých 7 000 Kč. Ústavní soud není při nejlepší vůli z obsahu ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí schopen dovodit, že by stěžovatelům uložením uvedené povinnosti vznikla natolik citelná újma, aby byla způsobilá dosáhnout intenzity porušení jejich základních práv.5. V bagatelních věcech stejně jako v otázce nákladů řízení (v projednávané věci se kumuluje obojí) Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou [srov. usnesenísp. zn. III. ÚS 405/04ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)], leda by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Nic podobného zde nezaznamenal a nesouzní ani s tvrzeným nerespektováním judikatury [nálezsp. zn. I. ÚS 315/07ze dne 17. 12. 2008 (N 224/51 SbNU 799)], naopak s ní napadená rozhodnutí shledává plně souladnými. Ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. bylo podle popsaného skutkového stavu aplikováno standardně a odůvodněně. Bližší pozornost Ústavního soudu věc nezasluhuje, neprovázejí ji žádné (mimořádné) okolnosti, které by ji činily ústavně významnou [a contrario např. nálezsp. zn. III. ÚS 3725/13ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10130.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 155/86, proti usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality, č. j. KRPJ-107330-94/TČ-2020-161471 ze dne 17. září 2021 a č. j. KRPJ-107330-111/TČ-2020-161471 ze dne 4. října 2021 a proti jinému zásahu - dalšímu vedení řízení v uvedené věci bez odstranění pochyb o podjatosti policejního orgánu, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 17. září 2021 rozhodl komisař, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Následnou stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení vedoucí oddělení policejního orgánu zamítl usnesením ze dne 4. října 2021.2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že v jeho trestní věci koná komisař policejního oddělení, které pořádalo v letech 2018-2020 vánoční večírky v restauraci, v níž pracovala jako servírka poškozená/oznamovatelka - bývalá stěžovatelova družka. Poškozená se tak podle stěžovatele zná s polovinou policistů, s některými si i tyká, měla od nich získat rady jak podat trestní oznámení a současně v nich vyvolala negativní vztah ke stěžovateli. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že by měl být komisař z projednávání věci vyloučen, neboť existuje podezření o jeho podjatosti, případně měla být stěžovatelova tvrzení jasně vyvrácena. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, navrhuje zrušit napadená usnesení jako nepřezkoumatelná a zakázat pokračování v trestním řízení.3. V usnesení policejního orgánu komisař konstatoval, že námitka stěžovatele není důvodná, neboť blíže nezná poškozenou, osoby zúčastněné ani stěžovatele. Stížnostní orgán pak konstatoval, že pochybnosti o nestrannosti by mohl vzbudit blízký vztah policistů vedoucích řízení k některé zúčastněné osobě; v projednávané věci však nezjistil žádný (natož blízký) vztah komisaře vedoucího řízení k poškozené.4. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti a ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, je povolán reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup orgánu činnému v trestním řízení, byť vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele - to však neshledal.5. Podle § 30 odst. 1 trestního řádu je z "vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen ... policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, ..., nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat". Stěžovatel dovozuje podjatost všech příslušníků policejního orgánu a konstatování komisaře o neznalosti účastníků řízení považuje za nedostatečné; zpochybňuje jeho autonomii, schopnost rozhodovat samostatně jen na základě informací získaných úředním postupem, což zakládá na "osobní zkušenosti". Neakceptování požadavku na vyloučení komisaře však nelze bez dalšího považovat za zásah do zaručených práv. Stěžovatel ve svých podáních, včetně ústavní stížnosti, fakticky požaduje prošetření negativní informace, tedy prokázání, že určitá skutečnost (vztah, znalost) neexistuje a své subjektivní (konspirativní) přesvědčení považuje za relevantnější, než vyjádření policejního komisaře, že účastníky řízení nezná. Taková úvaha však není porušením jeho základních práv. Právo na přístup k orgánu veřejné moci (čl. 36 odst. 1 Listiny) či právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nejsou zárukou pro účastníka řízení, že bude vyhověno všem jeho požadavkům a všechna jeho tvrzení budou akceptována, ale představují záruku, že o nich bude rozhodováno na základě zákonem stanovených pravidel a jednotlivá rozhodnutí budou podrobena kontrole. Skutečnost, že stěžovatel je trestně stíhán, ještě neznamená, že v rámci prověřování nemohou vyjít najevo fakta, pro které bude řízení zastaveno.6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10131.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 8 Tdo 1237/2020-1407, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy.2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2019 č. j. 5 T 176/2016-1186 uznal stěžovatele vinným ze spáchání 1) a 2) dvou zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, 3) přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a 4) přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se podle okresního soudu dopustil jednotlivými čtyřmi skutky, které spočívaly, stručně uvedeno, v tom, že urážel, ponižoval a bil svoji manželku, a následně již jako obviněný ji nadále soustavně kontaktoval a obtěžoval. Toto jednání je obsahem skutků 1), 2) a 4). Dále dne 9. 5. 2016 záměrně poškodil omítku a skleněné výplně dvou oken rodinného domu, patřícího rodičům stěžovatelovy manželky, a to házením kamenů a úderem židle. Tím způsobil poškozeným škodu ve výši nejméně 8 953 Kč. Toto jednání je obsahem skutku 3). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Ze spáchání skutku 3) byl stěžovatel podle soudu usvědčen svým částečným doznáním (připustil, že pod vlivem alkoholu rozbil židlí okno v přízemí poté, co s ním manželka odmítala komunikovat). Dále byl stěžovatel usvědčován výpovědí poškozených, kteří byli přítomni incidentu a zadokumentovaným protokolem o ohledání místa činu a protokolem o zadržení stěžovatele a jeho dodání na záchytnou stanici.3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2019 č. j. 6 To 229/2019-1247 zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o vině v části týkající se skutků 1), 2) a 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a sám nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 8 853 Kč. Ve zbývající části věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. V rozhodnutí o skutku 3) neshledal krajský soud žádné pochybení. Okresní soud řádně provedl a vyhodnotil všechny relevantní důkazy.4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Většina dovolacích námitek stěžovatele nespadala pod žádný z dovolacích důvodů. V rozsahu provedeného dokazování, ani hodnocení provedených důkazů Nejvyšší soud žádné pochybení neshledal. Mezi obsahem provedených důkazů a závěry obecných soudů není extrémní rozpor.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou nedostatečně odůvodněna, neboť z nich neplyne, jaké jednání považují soudy za trestné a co je podle nich toliko skutkový děj. To je podle stěžovatele důležité pro určení naplnění subjektivní stránky trestného činu. V dané věci nebylo podle stěžovatele nijak prokázáno, že by stěžovatel jednal úmyslně (naopak byla prokázána stěžovatelova neopatrnost). Soudy vyšších stupňů však tyto námitky bagatelizovaly, případně je vůbec nepřezkoumaly. Rozsah způsobené škody přitom stěžovatel zpochybňoval již v přípravném řízení. Soudy však dovodily, že stěžovatel výpovědi měnil, a přičetly mu to k tíži. Takové hodnocení důkazů považuje stěžovatel za libovůli. Soudy rovněž nezohlednily prokazatelně protiprávní postup vyšetřujících orgánů v přípravném řízení. Závěrem stěžovatel konstatuje, že celé trestní řízení bylo podle jeho názoru zahájeno účelově z podnětu jeho manželky kvůli omezení jeho politické angažovanosti. Tento směr argumentace soudy neumožnily rozvinout, a dokonce výslovně zakázaly uvádět jméno jednoho z politických oponentů stěžovatele.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.9. Právě proti tvrzeným nedostatkům důkazního řízení stěžovatel v ústavní stížnosti brojí. Jeho námitky však nelze označit za opodstatněné, a to jak u rozhodnutí soudů nižšího stupně, tak u usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatel přímo napadá. Stěžovatel uvedenými námitkami z větší části vlastním způsobem hodnotí některé provedené důkazy, aniž by reflektoval jednak ostatní důkazy a dále způsob, jakým se s těmito námitkami v úplnosti vypořádaly obecné soudy, především pak Nejvyšší soud. V podrobnostech Ústavní soud dodává následující.10. Popis trestného jednání (v tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu) považuje Ústavní soud za úplný a dostatečně srozumitelný. Obsahuje uvedení všech prvků příslušné skutkové podstaty. Podle Ústavního soudu tak ze skutkové věty rozsudku okresního soudu (a tím spíše ve spojení s odůvodněním všech tří výše uvedených rozhodnutí) jednoznačně vyplývá, jaké jednání bylo soudy považováno za trestné. Jde (stručně řečeno) o úmyslné poškození skleněné výplně dvou oken (jednoho židlí a druhého kameny) a poškození omítky (způsobením nejméně pěti prohlubní). Takový popis je podle Ústavního soudu dostatečně určitý (nezaměnitelný s jiným jednáním) a zároveň nesklouzává (v souladu se zásadou hospodárnosti řízení) k absurdní míře konkrétnosti (např. podrobnému popisu jednotlivých prohlubní v omítce).11. Navzdory stěžovatelovu tvrzení vyplývá z rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu rovněž jeho prokazatelné úmyslné zavinění, které řádně zjistily ze souboru usvědčujících důkazů (zejména svědeckých výpovědí, kterým ve svém souhrnu soudy neměly důvod nevěřit). Skutečnost, že soudy neuvěřily (v podstatě osamocené) výpovědi stěžovatele, nepředstavuje porušení jeho základních práv. Závěr o (ne)změněné stěžovatelově výpovědi je pro předmět řízení podle Ústavního soudu nepodstatný. Především proto, že stěžovatel byl usvědčen souborem důkazů odporujících všem jím předloženým verzím skutkového děje. Není konečně ani pravdou, že by se stěžovatel proti poškození omítky a vrchního okna od počátku řízení "ohrazoval", jak uvádí v ústavní stížnosti. Stěžovatelovy výpovědi totiž vyznívají způsobem, že si poškození omítky a okna není vědom a neví, zda je mohl poškodit. Soudy však stěžovatele neusvědčily jeho (podle jejich názoru rozporným) doznáním, nýbrž "uzavřeným" souborem dalších důkazů, jimiž vyloučily, že by mohlo jít o pouhou stěžovatelovu "neopatrnost" (podle ústavní stížnosti dokládající nedbalostní formu zavinění). V hodnocení důkazů tedy Ústavní soud žádnou libovůli neshledal.12. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je irelevantní rovněž námitka porušení procesních předpisů v přípravném řízení, neboť ta se nijak nedotýká obsahu (a ústavní konformity) napadeného rozhodnutí (jakož i soudních rozhodnutí mu předcházejících). Z ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem měly soudy tuto skutečnost zohlednit.13. Konečně za neopodstatněnou je třeba označit námitku, že celé trestní řízení je vedeno účelově (s politickými konotacemi). Tuto skutečnost nepodporuje žádný z provedených důkazů, které stěžovatelovo trestné jednání dokládají. Ostatně ani stěžovatel sám neuvádí, že by navrhoval provedení jakýchkoliv v tomto směru relevantních důkazů. Skutečnost, že je stěžovatel politicky aktivní mu nedává žádnou výsadu zneužívat procesní úkony k projevům nesouvisejících s danou věcí (stíhaným jednáním).14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.15. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021 č. j.IV. ÚS 800/21-15.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10132.txt

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského, soudkyně a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Davida Uhlíře ve věcech ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Malé, zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 346, vedené podsp. zn. II. ÚS 2697/21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 265/2021-250 ze dne 26. 7. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 159/2020-215 ze dne 13. 10. 2020, a ústavní stížnosti Václava Vaníčka, zastoupeného stejnou advokátkou, vedené podsp. zn. I. ÚS 2700/21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1453/2021-260 ze dne 26. 7. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 163/2020-234 ze dne 16. 2. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a korporace ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s. r. o., se sídlem v Králově Dvoře, Pod Hájem 97, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnosti vedené podsp. zn. II. ÚS 2697/21aI. ÚS 2700/21se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny podsp. zn. II. ÚS 2697/21.Odůvodnění1. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.2. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti tyto požadavky splňují. Oba stěžovatelé žalobou před obecnými soudy uplatnili tentýž pracovněprávní nárok (dlužná mzda řidičů autobusové dopravy za tzv. čekací doby) proti společnému zaměstnavateli (vedlejší účastnici). Další účastníci řízení jsou rovněž totožní, neboť napadená rozhodnutí vydaly stejné soudy. Plénum Ústavního soudu proto považuje za hospodárné uvedené věci spojit ke společnému projednání.3. Řízení o obou ústavních stížnostech se v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu spojuje k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, což je v tomto případě řízení vedené podsp. zn. II. ÚS 2697/21. Pro spojené řízení zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 62/21 a s rozvrhem práce pro rok 2022 ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 01/22, jímž je soudce Ludvík David.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Pavel Rychetský, v. r.předseda Ústavního soudu

decision_10133.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, Vyškov, proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 8. 2021, č. j. 2 PP 181/2021-38, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2021, č. j. 3 To 252/2021-49, za účasti Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení předmětu řízení1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů a domáhá se na Ústavním soudu jejich zrušení, neboť dle jeho názoru porušují jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje2. Napadeným usnesením Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") zamítl dle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody v celkové délce sedmi let, které mu bylo uloženo rozsudky specifikovanými ve výroku napadeného usnesení Okresního soudu. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel sice vykonal potřebnou část trestu a svým chováním ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal nápravu, avšak vzhledem k tomu, že byl celkem 25x soudně trestán a již sedmkrát vykonával trest odnětí svobody, přičemž ve výkonu trestu odnětí svobody strávil polovinu svého života, takže v jeho případě trest plní především funkci ochrany společnosti. Okresní soud rovněž zohlednil skutečnost, že stěžovatel v minulosti páchal zejména majetkovou trestnou činnost, je nenapravitelný a nepoučitelný, a tedy v jeho případě je nutné, aby vykonal celý trest odnětí svobody.3. Stěžovatel proti tomuto usnesení okresního soudu podal stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že u stěžovatele není splněna tzv. podmínka prognózy vedení řádného života v budoucnu. Poukázal na to, že teprve dne 3. 7. 2021 vykonal stěžovatel potřebnou polovinu trestu, jde tedy o první stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění, avšak tento nenavázal spolupráci s Probační a mediační službou, neabsolvoval jiné resocializační kurzy, které by u něj mohly do budoucna poskytovat záruku, že se po tolika odsouzeních a již osmi výkonech trestu odnětí svobody napravil natolik, aby změnil svůj způsob života a neprokázal změnu žebříčku svých životních hodnot. Podotkl, že i zpráva ředitele věznice u stěžovatele připouští, že při změně tohoto žebříčku v budoucnu může být prognóza stěžovatele příznivější. Krajský soud rovněž podrobně rozebral judikaturu Ústavního soudu k otázce podmíněného propuštění a uzavřel, že kladení těchto požadavků na stěžovatele předtím, než bude moci jeho žádosti o podmíněné propuštění být vyhověno, je s ní v plném souladu.III. Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy k jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přistoupily způsobem rozporným s požadavky Ústavního soudu vyjádřenými zejména v nálezusp. zn. II. ÚS 482/18ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411) a v nálezusp. zn. III. ÚS 1873/21ze dne 14. 9. 2021. Dle jeho názoru mu totiž obecné soudy dostatečným způsobem nepodaly konkrétní návod, jak má postupovat, aby podmíněného propuštění v budoucnu dosáhl. Současně zdůraznil, že splnění podmínek musí být vždy posuzováno individuálně a že podmíněné propuštění nesmí být paušálně vyloučeno u žádné kategorie odsouzených, včetně chronických recidivistů.IV. Posouzení Ústavním soudem5. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.6. Ústavní soud již v minulosti nesčetněkrát ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 599/14ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nálezsp. zn. III. ÚS 4851/12ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či usnesenísp. zn. IV. ÚS 70/09ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 464/19ze dne 9. 7. 2019] a ani nejde o automatický postup [srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 56/05ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)].7. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy (nálezsp. zn. III. ÚS 2204/17ze dne 12. 2. 2019). Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími v procesním rámci respektujícím požadavky hlavy páté Listiny [srov. zejména nálezsp. zn. I. ÚS 464/19ze dne 9. 7. 2019 (N 132/95 SbNU 112), nálezsp. zn. III. ÚS 2511/19ze dne 2. 6. 2020, nálezsp. zn. I. ÚS 2595/20ze dne 8. 12. 2020, nálezsp. zn. IV. ÚS 652/20ze dne 7. 7. 2020, nálezsp. zn. I. ÚS 3073/19ze dne 19. 12. 2019], zejména požadavek na kontradiktornost řízení [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 1735/10ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečné zjištění skutkového stavu [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 611/2000ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 715/04ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)], a tak Ústavní soud do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění v zásadě nezasahuje [nálezsp. zn. II. ÚS 810/18ze dne 18. 6. 2019].8. Po věcné stránce je pak ústavněprávní rámec rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění vytyčen zejména zákazy neomezeně volné soudcovské úvahy (srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 1945/20ze dne 29. 1. 2021), paušálního vyloučení kteréhokoliv odsouzeného z možnosti dosáhnout podmíněného propuštění [srov. např. nálezysp. zn. I. ÚS 2201/16ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69) čisp. zn. II. ÚS 482/18ze dne 28. 11. 2018], zaměňování podmínek pro podmíněné propuštění s důvody, pro něž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 2503/16ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37) či nálezsp. zn. I. ÚS 3073/19ze dne 19. 12. 2019], statického posuzování nápravy a prognózy odsouzeného a ignorování jeho vývoje ve výkonu trestu (srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 575/21ze dne 13. 7. 2021), založení závěru o tom, že odsouzený neprokázal polepšení, toliko na pocitu neopírajícího se o konkrétní skutečnosti (srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 688/21ze dne 9. 6. 2021).9. Jestliže je zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění odůvodněno toliko skutečnostmi, na nichž bylo založeno původní odsouzení stěžovatele, jedná se o porušení čl. 40 odst. 5 Listiny (např. nálezsp. zn. I. ÚS 3073/19ze dne 19. 12. 2019). To však neznamená, že by nebylo vůbec možno přihlédnout ke skutečnosti, že pachatel je recidivistou, a požadovat po něm více než po prvopachateli stran přesvědčení soudu, že přes nenaplnění účelu dříve uložených trestů jsou u něj podmínky polepšení a prognózy budoucího řádného života splněny (srov. např. usnesenísp. zn. I. ÚS 3846/19ze dne 28. 1. 2020, bod 27., či usnesenísp. zn. III. ÚS 1041/18ze dne 22. 5. 2018, body 23. až 25.).10. Jinými slovy, jakkoliv se podmínka polepšení vztahuje k přítomnosti a podmínka prognózy vedení řádného života k eventuální budoucnosti, tedy nelze jejich (ne)splnění dovozovat toliko z minulosti, neznamená to, že by u vědomí jejich vázanosti na přítomnost a budoucnost nemohly obecné soudy při posuzování jejich naplnění do úvahy brát v celkovém kontextu života odsouzeného jako jeden z nevýlučných faktorů i to, jak na odsouzeného působily předchozí tresty či předchozí dobrodiní typu podmíněného propuštění či amnestie prezidenta republiky. Jakkoliv tím nikdy nesmí být vyloučena možnost reálně dosáhnout podmíněného propuštění, neznamená to, že by po takovém odsouzeném, který se dopouští trestné činnosti opakovaně, jemuž musel být po podmíněném propuštění znovu nařízen přímý výkon trestu atd., nebylo možno požadovat intenzivnější snahu či delší působení výkonu trestu odnětí svobody než po ostatních (zejména prvotrestaných).11. Vztáhne-li Ústavní soud tato obecná východiska na konkrétní stěžovatelův případ, je zřejmé, že okresní soud pochybil, pokud vyloučil jakoukoliv možnost podmíněného propuštění stěžovatele do budoucna bez ohledu na to, jakým způsobem se bude chovat. Takové paušální odepření potenciality podmíněného propuštění je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Tento nedostatek však napravil krajský soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. V něm se pečlivě vypořádal s judikaturou Ústavního soudu a jeho závěry jí korespondují.12. Krajský soud totiž nevyloučil možnost stěžovatele dosáhnout podmíněného propuštění absolutně, ale pouze za daných podmínek, které srozumitelně formuloval, tedy za situace, kdy stěžovatel vykonal z trestu v době rozhodování jen o málo více, než kolik bylo nutné pro splnění první podmínky dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku (žádost podával dokonce s předstihem ještě předtím, než tuto část trestu - tedy polovinu z něj - vykonal), nenavázal žádnou spolupráci s Probační a mediační službou, neabsolvoval resocializační program, v jehož rámci by si osvojil schopnosti nutné k legální obživě, a nepřesvědčil obecné soudy o tom, že změnil svůj hodnotový žebříček natolik, aby si zasloužil důvěru, že i po svém podmíněném propuštění bude žít v souladu s právními a obecně přijímanými společenskými normami. Z toho je zřejmé, že krajský soud by byl ochoten připustit splnění podmínky prognózy vedení řádného života do budoucna, kdyby stěžovatel tyto okolnosti odstranil. Nelze tedy se stěžovatelem souhlasit v tom, že obecné soudy by v jeho případě paušálně vyloučily možnost podmíněného propuštění bez ohledu na jakékoliv jeho budoucí chování.13. Výčtem těchto podmínek, které jsou bez obtíží v textu napadeného rozhodnutí krajského soudu identifikovatelné, se rovněž vyvrací i námitka stěžovatele, že mu v rozporu s požadavky nálezusp. zn. III. ÚS 1873/21nebylo dostatečně srozumitelně naznačeno, jakými konkrétními směry má zaměřit své úsilí, aby měl příště vyšší pravděpodobnost, že obecné soudy přesvědčí i o splnění podmínky prognózy vedení řádného života do budoucna.14. Krajskému soudu nelze vytknout ani to, že na stěžovatele klade přísnější podmínky vzhledem k jeho trestní minulosti, neboť judikatura Ústavního soudu uvedená výše připouští, že je racionální požadovat od mnohačetných recidivistů vzhledem k prognostické povaze podmínky vedení řádného života v budoucnu více, než kolik je požadováno po těch odsouzených, kteří svým minulým chováním nezavdali příčinu k podezření z toho, že si osvojili anomický způsob života. Pokud toto podezření stěžovatel svým minulým chováním a konkrétními činy vyvolal, není v rozporu s ústavním pořádkem, vyžaduje-li po něm krajský soud zvláštní úsilí, aby toto podezření také vyvrátil.V. Závěr15. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10134.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou, sídlem Cihelní 71/14, Karlovy Vary, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020 č. j. 17 Co 195/2020-174, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva, která jsou mu ústavně zaručena čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 23 C 8/2019-148 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 258/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 6 000 000 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. Žalovaná částka představovala škodu, která stěžovateli (jako soudnímu exekutorovi) měla v podobě ušlého zisku vzniknout v důsledku trestního stíhání, které trvalo od listopadu 2009 do dubna 2016. Tato věc byla vedena u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 11/2011 a stěžovatel v ní byl zproštěn obžaloby. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ohledně výše škody, z odůvodnění jeho rozsudku lze rovněž vyvodit, že neshledal ani naplnění podmínky příčinné souvislosti.3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 300 Kč. Městský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel ani přes poučení soudu ušlý zisk nespecifikoval. Současně konstatoval, že okresní soud nadto správně dovodil, že mezi ušlým ziskem za dobu od dubna 2016 do konce roku 2017 a příslušným trestním stíháním není dána příčinná souvislost, neboť v dubnu 2016 bylo trestní řízení skončeno. K tomu doplnil, že stěžovatel tvrdil, že trestní stíhání se v ušlém zisku neprojevilo od listopadu 2009 do konce roku 2011 (a že se tak mělo stát až v roce 2012) a že současně v žádosti o odškodnění z října 2016 uvedl, že pokles jeho příjmu byl způsoben neprovedením elektronizace exekutorského úřadu a že neměl zkušené zaměstnance.4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že nejsou splněny podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.II.Stěžovatelova argumentace5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jiný než hypotetický způsob určení zisku není možný, neboť činnost soudního exekutora je prováděna podle zákona, což vylučuje označení konkrétních exekučních případů, ze kterých lze požadovat ušlý zisk, označení dohody o ceně za jednotlivé případy, stanovení konkrétních výdajů a určení, kdy mají být případy realizovány. Odměna je stanovena právním předpisem a je závislá na výši vymožené částky, a tak ji předem nelze stanovit, navíc tuto odměnu hradí nikoliv "objednatel", ale dlužník. Nelze proto výši ušlého zisku stanovit konkrétním výčtem nerealizovaných exekučních případů, přičemž postup městského soudu vylučuje nejen jeho, ale i celou řadu jiných profesí z možnosti domoci se náhrady škody v podobě ušlého zisku.6. Stěžovatel dále poukazuje na § 381 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který upravoval "použití hypotetického zisku", přičemž argumentuje tím, že soudní exekutor je současně podnikatelem a že právní teorie přiznává uplatnění takového zisku u podnikatelů proto, že existuje referenční rámec zpravidla dosahovaného zisku v daném okruhu podnikání při zachování poctivého obchodního styku a za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy. Jde o "zprůměrovanou" ziskovost určitého druhu podnikání, v němž poškozený působil, a přípustnost daného nároku by podle stěžovatele měla vyplynout z toho, že žádný konkrétně dosažitelný zisk poškozenému neušel, a při stanovení jeho výše se vychází ze stavu, jaký tu byl před poškozením. V této souvislosti stěžovatel poukázal na odborný článek autora Nedbálek, K. Návod výpočtu náhrady škody při nedostatku relevantních údajů. Soudce č. 7, roč. 2016, Wolters Kluwer, str. 46, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, v němž se stanoví podmínky pro uplatnění tzv. "abstraktního" ušlého zisku namísto "skutečného", a také na § 136 o. s. ř., který umožňuje soudu určit ušlý zisk podle své úvahy, kdy jeho výši nelze zjistit vůbec nebo s nepoměrnými obtížemi.7. Závěrem městskému soudu stěžovatel vytýká, že nepřihlédl k jeho námitkám a pouze rutinně setrval na požadavku prokázání skutečného ušlého zisku, ačkoliv jej prokázat nebylo možné. Svým rozhodnutím zúžil právo na náhradu skutečně existující škody na občany, kteří podnikají na základě předem jasně vymezených smluvních ujednání, a na zaměstnance, kteří dosahují předem určené mzdy. Toto rozhodnutí je zcela vadné a vůbec nebere v úvahu jeho tíživou situaci, kdy byl bez vlastní viny nezákonně trestně stíhán téměř 7 let, což mělo trvalé následky na jeho podnikání a vedlo k faktické profesní likvidaci. Zdůrazňuje, že pozbyl důvěry ve stát, že se permanentně dostává do neřešitelné situace, kdy je výkon dané profese dehonestován, a to i ze strany představitelů státu, že má obavy o svou budoucnost, neboť výkon jeho činnosti byl téměř "zlikvidován". Podle stěžovatele by stát neměl mít privilegované postavení mezi ostatními škůdci a tato zásada nebyla respektována, v důsledku čehož byl v nerovném postavení vůči vedlejší účastnici.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.9. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.10. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.11. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).12. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku dovolání, v němž namítl, že městský soud (jako soud odvolací) jeho věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že neprokázal vznik škody. Jak ale patrno z odůvodnění výše označeného usnesení, Nejvyšší soud se právními otázkami, které mu stěžovatel v této souvislosti předložil k řešení, (kvázi)meritorně zabývat nemohl (byť se k nim ve formě obiter dicti vyjádřil). Bylo tomu tak proto, že dovoláním napadený rozsudek byl postaven na dvou samostatných důvodech, kdy druhým z nich bylo neprokázání příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a tvrzenou škodou, přičemž však stěžovatel (jako dovolatel) proti tomuto rozhodovacímu důvodu žádnou námitku nevznesl. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i kdyby vyřešil takto vymezený předmět dovolacího řízení odlišně od městského soudu, nemohlo by se to v poměrech stěžovatele nijak projevit, a tudíž takovéto dovolání nenaplňuje podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Stěžovatel se přitom zrušení tohoto usnesení v ústavní stížnosti nedomáhá, a ani žádné námitky proti uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nevznáší. Ústavní soud tak z tohoto soudního rozhodnutí vycházel.13. Za této situace Ústavní soud musí konstatovat, že stěžovatel, byť dovolání podal, daný mimořádný opravný prostředek, který měl k ochraně svých práv k dispozici, náležitě "nevyčerpal" (tj. nevyužil možnosti, které mu skýtal), a proto nutno jeho ústavní stížnost považovat za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dlužno dodat, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel žádnou námitku ve vztahu k závěru městského soudu o neprokázání příčinné souvislosti nevznáší.14. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jan Filip v. r.soudce zpravodaj

decision_10135.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Zrůstek a partneři v. o. s., sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, insolvenční správce obchodní společnosti ČKD PRAHA DIZ, a. s., sídlem Kolbenova 942/38a, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 10 Afs 319/2020-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020 č. j. 6 Af 39/2017-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") vydal 46 zajišťovacích příkazů za účelem zajištění úhrady na dosud nestanovenou daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty, a to u daňového subjektu ČKD PRAHA DIZ, a. s. (dále jen "daňový subjekt"). Na základě těchto zajišťovacích příkazů vydal správce daně celkem 378 exekučních příkazů. Uvedené zajišťovací příkazy byly doručovány podle § 39 daňového řádu při ústním jednání. Za tímto účelem se úřední osoby správce daně dostavily do místa podnikání zmocněnce daňového subjektu, kde v té době Policie ČR prováděla domovní prohlídku, která byla po dobu ústního jednání přerušena. ¨3. Jádrem sporu před správními soudy, jejichž rozsudky stěžovatelka ústavní stížností napadá, byla otázka, zda správce daně řádně doručil zajišťovací příkazy zmocněnci daňového subjektu, resp. zda doručení nebránila u něj prováděná domovní prohlídka, která byla za tím účelem přerušena. Zástupce daňového subjektu se s některými z doručovaných písemností seznámil, ale převzít je odmítl. Správní soudy v obou napadených rozsudcích dospěly k závěru, že jakkoliv byla situace při předmětném ústním jednání specifická, doručování neodporovalo pravidlům pro doručování písemností podle daňového řádu.II.4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem správních soudů, že zajišťovací příkazy byly řádně doručeny. V důsledku toho, že správce daně nedoručil zajišťovací příkazy řádně, došlo správcem daně k postižení majetku daňového subjektu nezákonně vedenou daňovou exekucí, ke znemožnění daňovému subjektu alespoň dodatečně získat majetek vymožený a postižený nezákonně vedenou daňovou exekucí a k upřednostnění vlastnického práva státu před vlastnickým právem ostatních věřitelů daňového subjektu.5. Stěžovatelka namítá, že postup správce daně při doručování neodpovídal zásadě zdrženlivosti a přiměřenosti, neboť ten přistoupil k provedení ústního jednání v okamžiku, kdy v sídle a bydlišti zástupce daňového subjektu probíhala domovní prohlídka, a to i přesto, že si musel být vědom, že v důsledku této skutečnosti zástupce daňového subjektu nebude objektivně schopen tyto úkony správce daně vyhodnotit a reagovat na ně a ani o nich kvalifikovaně daňový subjekt jako svého klienta informovat.6. Dále k tomu uvádí, že zástupce daňového subjektu se ústního jednání nezúčastnil dobrovolně, ale že na něj byl předveden Policií ČR, přičemž v průběhu ústního jednání několikrát výslovně uvedl, že s úředními osobami provádějícími ústní jednání z důvodu provádění domovní prohlídky nejedná. Na této skutečnosti nic nemění, že se zástupce daňového subjektu seznámil s obsahem některých předávaných listin, aby mohl řádně vyhodnotit předmět ústního jednání. Správce daně si musel být vědom toho, že zástupce daňového subjektu nebude mít dostatečný časový prostor na řádné převzetí a seznámení se s doručovanými listinami, neboť muselo být zjevné, že Policie ČR prováděnou domovní prohlídku nepřeruší na tak dlouhou dobu, aby mohl zástupce daňového subjektu alespoň zběžně projít předávané písemnosti.7. I kdyby si zástupce daňového subjektu převzal všechny správcem daně doručované písemnosti, nemohl by se s nimi později po ukončení ústního jednání seznámit a informovat o nich daňový subjekt, neboť při pokračování domovní prohlídky by o všechny tyto listiny následně přišel spolu s ostatními dokumenty vztahujícími se k daňovému subjektu. Podle stěžovatelky se měl správce daně obrátit přímo na daňový subjekt, zda za dané situace i nadále trvá na osobě svého zástupce, či měl doručit předmětné písemnosti elektronicky, a to jak zástupci daňového subjektu, tak i samotnému daňovému subjektu. Uvedenou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí.III.8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému správního soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.10. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěrem správních soudů o tom, že zajišťovací příkazy byly zástupci daňového subjektu řádně doručeny správcem daně při ústním jednání.11. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení skutkových hodnocení a právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly, a to dokonce již opakovaně, jak je dále vysvětleno. K uvedenému Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavně zaručených práv a svobod, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou v kognici obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení, která jsou porušením ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá odlišný právní názor na právní úpravu doručování a na způsob její aplikace v posuzovaném případě. Z pohledu ústavního přezkumu je však podstatné, že Nejvyšší správní soud své závěry řádně odůvodnil. Vysvětlil, že z obsahu správního spisu - obsahujícího také časový záznam průběhu doručování předmětných písemností (sled událostí při doručování), jenž stěžovatelka ani ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje - vyplývá, že správce daně již na počátku ústního jednání informoval zmocněnce daňového subjektu o povaze doručovaných listin. Zmocněnec si postupně listiny procházel a také se dotazoval úředních osob na jejich obsah (např. na lhůtu k plnění). K tomu Nejvyšší správní soud konstatoval, že skutečnost, že zmocněnec následně začal tvrdit, že se správcem daně odmítá jednat a písemnosti odmítá převzít, nemůže na doručení písemnosti nic změnit, neboť nelze přijmout výklad, podle kterého by bylo možné následně, tj. po seznámení se s obsahem listiny, odmítnout její doručení.13. V souvislosti s dalšími námitkami, které jsou opakovány v ústavní stížnosti, Nejvyšší správní soud dospěl k následně uvedenému. Při svých závěrech přitom odkazoval a vycházel ze svých předchozích rozhodnutí, kterými rozhodoval v obdobných věcech téže stěžovatelky a dodal, že argumentaci Nejvyššího správního soudu ke spornému doručování uslyší stěžovatelka již potřetí. Stěžovatelka se podle Nejvyššího správního soudu mýlí, tvrdí-li, že nebyla naplněna materiální stránka doručování. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zmocněnec si doručované písemnosti skutečně převzal a správce daně mu umožnil se s nimi seznámit. Jakkoli zajišťovací příkazy byly vykonatelné již jejich vydáním, což přirozeně limitovalo bezprostřední právní obranu, zmocněnec mohl daňový subjekt o existenci zajišťovacích příkazů alespoň urychleně informovat (dle vyjádření správce daně policie nevzala zmocněnce do vazby, jeho zmocnění nadále trvalo apod.). Na tom nic nemění ani tvrzení, že zmocněnec neměl dostatečný prostor k seznámení s listinami, či spekulace, že tyto listiny by mu stejně zabavila policie při domovní prohlídce. Navíc správce daně se pokusil zmocněnci veškeré písemnosti doručené při ústním jednání následně zaslat i prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zmocněnec však odmítl zásilku převzít s odkazem na to, že písemnosti mu mají být zasílány do datové schránky.14. Podle Nejvyššího správního soudu postup při doručování odpovídal zásadě zdrženlivosti a přiměřenosti. Správce daně mohl volit mezi rovnocennými variantami doručování, tj. mezi osobním doručením zmocněnci u ústního jednání a doručením elektronicky do datové schránky zmocněnce. Přitom neměl písemnosti doručovat přímo daňovému subjektu. Daňový řád ani v takovéto situaci nepředpokládá dvojí doručování zmocněnci i zmocniteli. Ústavní soud k tomu dodává, že přiléhavý není ani odkaz stěžovatelky na odbornou literaturu (BAXA, Josef et al. Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011), kterým se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti snaží podpořit svůj názor, že v jejím případě měla být písemnost doručována nejen zástupci, ale současně i zastoupenému daňovému subjektu. Stěžovatelkou citovaný text komentáře se sice věnuje výjimce z pravidla, podle kterého zástupce nahrazuje zastoupeného v roli adresáta, jde ale o případ, kdy účinky doručení nastávají i přesto, že bylo nesprávně doručeno přímo zastoupenému namísto zástupce. Tvrzení stěžovatelky však spočívá naopak v tom, že proto, že nebylo doručeno přímo zastoupenému, účinky doručení v jejím případě nenastaly. Doručit přímo zastoupenému pak dále stěžovatelkou citovaný text komentáře doporučuje v případech, kdy jsou pochybnosti o rozsahu zastoupení, což rovněž není případ stěžovatelky. Z hlediska ústavnosti je dále významné, že zastoupenému daňovému subjektu nic nebránilo v tom, aby se se zajišťovacími příkazy v případě tvrzené neaktivity zmocněnce seznámil např. nahlédnutím do spisu, jak již dříve k danému případu stěžovatelky (v řízení o jiné její ústavní stížnosti) konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 9. 2019,sp. zn. I. ÚS 521/17.15. Ústavní soud tedy konstatuje, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Správní soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10136.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Janem Veselým, advokátem se sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, č. j. 10 T 8/2018-14790, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 8 Tdo 323/2021-15478, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení předmětu řízení1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá shora specifikovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje2. Napadeným rozsudkem městský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství s dalšími osobami dle § 23 trestního zákoníku, za nějž byl odsouzen dle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce šesti let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozený - Česká republika - Finanční úřad pro Kraj Vysočina byl týmž rozsudkem dle § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázán se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl být spolu se svými spolupachateli zapojen do řetězce obchodních společností, které spolu v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2015 provozovaly fiktivní obchody za účelem neoprávněného uplatňování daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") na vstupu, čímž došlo ke krácení vlastní daňové povinnosti těchto obchodních společností, a za účelem neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu DPH, čímž byla dosažena neoprávněná daňová výhoda, přičemž tento řetězec měl fungovat tak, že české společnosti na pozici tzv. missing traderů nakupovaly fiktivně zboží ze Slovenské republiky, fiktivně s ním obchodovaly s českými společnostmi na pozici tzv. bufferů, od nichž následně zboží fiktivně koupily společnosti na pozici tzv. profit takerů, které je dále prodávaly zahraničním společnostem v jiných členských státech Evropské unie včetně Slovenska, v souvislosti s čímž uplatňovaly nadměrné odpočty DPH, přičemž následně zboží bylo znovu prodáno českým společnostem na pozici tzv. missing traderů, čímž měla být v celkové výši zkrácena na úkor České republiky daň z přidané hodnoty o 172 722 728 Kč. Stěžovatel měl v rámci této struktury dle odsuzujícího rozsudku městského soudu figurovat jako člen statutárních orgánů obchodních společností na pozici tzv. missing traderů, příp. do orgánů těchto obchodních společností dosazovat účelově třetí osoby, které nevěděly nic o povaze činnosti těchto obchodních společností, nevedly účetnictví, nevystavovaly faktury, nevyvíjely žádnou činnost; dále měl ovládat společnosti podnikající na území Slovenské republiky, vystavovat po dohodě s ostatními spolupachateli fiktivní faktury, provádět bezhotovostní platby, komunikovat s úřady finanční správy atd., aby vše vyvolávalo dojem, že jím řízené společnosti provozují legální podnikatelskou činnost, tedy že nejde jen o fiktivní obchody (dále jen "předmětný skutek").4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, jež vrchní soud zamítl svým rozsudkem dle § 256 trestního řádu, jímž zrušil částečně výroky rozsudku městského soudu ve vztahu ke dvěma stěžovatelovým spoluobviněným a sám znovu rozhodl, avšak stěžovatele se tato změna nijak nedotkla. Stěžovatel brojil proti rozsudku vrchního soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.III. Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje průběh řízení před obecnými soudy a následně předkládá svou vlastní argumentaci ve prospěch svého návrhu na jejich zrušení. Napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká: 1) vady znaleckého posudku a procesu jeho vzniku; 2) nesplnění podmínek pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného jednomu ze spoluobviněných; 3) ignorování skutečnosti, že nevznikla žádná škoda; 4) neprokázání účasti stěžovatele na trestné činnosti. Konkrétně lze podstatu každé z těchto námitek přiblížit následovně:6. Ad 1) se stěžovatel vymezuje proti tomu, že obecné soudy vycházely ohledně viny jeho a jeho spoluobžalovaných zejména ze znaleckého posudku. Obhájci však nebyli řádně informováni o tom, že tento je zpracováván, takže se k němu nemohli jakkoliv vyjádřit a ovlivnit zadání. Pochybení v tomto smyslu připustil přitom dokonce i vrchní soud, avšak stěžovatel nesouhlasí s jeho závěrem, že toto bylo zhojeno možností klást soudnímu znalci dotazy v průběhu hlavního líčení, neboť tento závěr se neshoduje se závěrem městského soudu, který sám uvedl, že soudní znalec nebyl při svém výslechu zcela konkrétní. Vrchní soud si sám byl vědom i dalších pochybení ve znaleckém posudku, které ale nijak nenapravil.7. Stěžovatel odkazuje rovněž na s. 537 znaleckého posudku, kde podle jeho názoru soudní znalec připouští, že pro bezpečné posouzení, zda si subjekty neoprávněně snižovaly daňovou povinnost, není k dispozici dostatek podkladů. Založily-li obecné soudy závěr o jeho vině na takovém znaleckém posudku, jde dle stěžovatele o extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovými zjištěními.8. Dále se dle stěžovatele soudní znalec dopustil nepřípustného právního hodnocení, když získaná data zasazoval do schématu karuselového podvodu. Sám tedy prováděl dokazování a dospěl k závěru, že jde o karuselový podvod, což připustil dle stěžovatele on i obecné soudy. Vycházel přitom evidentně především ze svých názorů, ostatně i v seznamu použité odborné literatury figurují z celkem sedmi položek čtyři jeho publikace.9. Soudní znalec rovněž nepřípustně konzultoval znalecký posudek s policejním orgánem, přičemž obhájcům byla takto poskytnuta nedefinitivní předběžná verze znaleckého posudku, která se od verze konečné podstatně lišila, a znalec ani nebyl schopen existenci různých verzí posudku vysvětlit. To připustil i Nejvyšší soud.10. Ad 2) stěžovatel poukazuje na skutečnost, že spoluobviněný Č., s nímž bylo trestní stíhání vedeno jako se spolupracujícím obviněným, vůbec nesplňoval podmínky pro přiznání tohoto statusu, a důkazní hodnota jeho výpovědi je tak pochybná. Tento spoluobviněný se nikdy k činu nedoznal a tvrdil, že až po zahájení trestního stíhání mu došlo, že vzhledem k objemu obchodů muselo jít o daňový únik. Sám tedy popřel, že by úmyslně páchal trestnou činnost, a naopak tvrdil, že jím zprostředkovávané obchody byly legální, pouze si dle svých slov uvědomil, že ji páchali ostatní spoluobvinění. Doznání jakožto podmínka pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného však musí být úplné a bezvýhradné.11. Vyvodil-li navíc městský soud z této výpovědi, že spolupracující obviněný jednoznačně vyloučil, že tzv. hlavní společnosti nakupovaly manipulační techniku v objemech, jaké by odpovídaly daňovým přiznáním, pak to stěžovatel považuje za další extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovými zjištěními z něj vyvozenými. Naproti tomu se městský soud nijak nevypořádal s tvrzením spolupracujícího obviněného, že všechny jím zprostředkované obchody byly legální, přičemž v popisu předmětného skutku jsou přitom jako fiktivní faktury uvedeny i faktury za společnosti, které do tohoto okruhu spadají.12. Výpověď spolupracujícího obviněného přitom rovněž nepřinesla žádné informace způsobilé významně přispět k objasnění zločinu, neboť tato pouze potvrdila, že mezi předmětnými společnostmi probíhaly obchody, což však nikdo nezpochybňoval ani bez ní. Jestliže navzdory tomu byl po celou dobu veden jako spolupracující obviněný, bylo tím porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces a právo odepřít výpověď, neboť tento status jej fakticky nutil poskytovat informace, které z jeho pohledu mohly být způsobilé usvědčit jeho i ostatní spoluobviněné, aby si výhody plynoucí z tohoto statusu udržel, ačkoliv mu tento nikdy neměl být přiznán.13. Ad 3) stěžovatel zdůrazňuje, že již v průběhu řízení před soudem prvého stupně vyšla najevo skutečnost, že předmětným skutkem nevznikla žádná škoda. Daň, která měla být zkrácena, byla doměřena dodatečnými daňovými výměry, které však byly zrušeny jako nezákonné Odvolacím finančním ředitelstvím ještě před vydáním napadeného rozsudku městského soudu a finanční úřad za předmětnými společnostmi neeviduje žádné nedoplatky. Nedošlo-li ke vzniku žádné škody, jsou stěžovatel a jeho spoluobvinění odsouzeni za nulové zkrácení daně. To je dle stěžovatele v rozporu se zásadou nulla poena sine lege, tj. není viny bez zákona (sic! není trestu bez zákona - pozn. Ústavního soudu).14. Ad 4) stěžovatel tvrdí, že činnosti, kterých se měl dle obecných soudů dopouštět, spadají do rámce běžných aktivit člena statutárního orgánu obchodní korporace, z nichž nelze dovodit žádné zapojení do trestné činnosti. Rovněž nebyla prokázána ani jeho subjektivní stránka. I kdyby stěžovatel do trestné činnosti zapojen byl, obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jeho účast jako spolupachatelství, neboť jeho jednání nenaplňovalo samo o sobě žádný znak skutkové podstaty a nebylo ani článkem řetězu, který ve svém souhrnu skutkovou podstatu naplňuje, neboť nebyl viněn z toho, že by vytvářel fiktivní faktury či že by podával daňová přiznání v úmyslu krátit daň, přičemž prokázán nebyl ani společný úmysl. Stěžovatelova trestní odpovědnost je tak v podstatě automaticky vyvozována jen z toho, že byl jednatelem společnosti, která údajně měla páchat trestnou činnost.15. K tomu stěžovatel doplnil, že i kdyby bylo prokázáno, že se podílel na krácení daně u některé obchodní společnosti, nebylo na místě jeho účast kvalifikovat jako spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, ale jen jako účastenství ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.IV. Posouzení Ústavním soudem16. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.17. K námitce 1) považuje Ústavní soud za žádoucí připomenout obecná východiska své ustálené judikatury v otázce znaleckého posudku v trestním řízení. Znalecký posudek jako důkazní prostředek má v trestním řízení své nezastupitelné místo a institucionálně se jedná o spolehlivější způsob ustalování skutkových okolností vyžadujících odborné znalosti než odborné vyjádření [nálezsp. zn. III. ÚS 1076/08ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269)]. Na jedné straně trestní soudy nejsou oprávněny nahrazovat absenci znaleckých závěrů k určité otázce vlastním hodnocením [nálezsp. zn. III. ÚS 1330/11ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)], na straně druhé jsou však povinny znalecký posudek hodnotit na základě volného hodnocení důkazů stejně jako kterýkoliv jiný důkaz, tedy na základě jejich vnitřního přesvědčení a v souvislostech s jinými důkazy [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 2453/11ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) či usnesenísp. zn. IV. ÚS 1796/15ze dne 24. 11. 2015 (U 19/79 SbNU 617)].18. Opak by byl z ústavněprávního hlediska nepřípustným přenášením odpovědnosti za výsledek dokazování ze soudu na soudního znalce [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 49/06ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381)]. Kritické hodnocení znaleckého posudku se musí týkat jak znaleckých závěrů, tak procesu vzniku znaleckého posudku, použitých podkladů, metod atd. a musí zahrnovat jak věcnou správnost, tak právní korektnost [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 4457/12ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221) či nálezsp. zn. III. ÚS 299/06ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)], přičemž nesouhlasí-li soud se závěry znaleckého posudku, musí pečlivě své odchýlení se od nich odůvodnit [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 77/01ze dne 10. 7. 2001 (N 104/23 SbNU 45)].19. V nynější věci závěry obecných soudů vycházely ze znaleckého posudku, který těmto požadavkům vyhovoval. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy znalecký posudek vyhodnotily v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu samostatně i v souvislostech s jinými provedenými důkazy. Nepřebíraly závěry soudního znalce nekriticky, odůvodnily řádně, se kterým z nich se ztotožňují a proč a poměřovaly je i s dalšími skutečnostmi zjištěnými v průběhu řízení. Z tohoto hlediska tak nezatížily svá napadená rozhodnutí žádnou shora uvedenou vadou týkající se znaleckého dokazování, která by byla způsobilá založit jeho protiústavnost.20. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelovým závěrem, že by obhajobě bylo znemožněno se ke znaleckému posudku vyjádřit. Stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by mu nebylo předloženo finální znění znaleckého posudku, že by se s ním nemohl seznámit v plném rozsahu a že by mu bylo odepřeno právo klást znalci otázky, navrhnout revizní znalecký posudek či předložit znalecký posudek vlastní. Skutečnost, že obhajobě nebylo řádně doručeno opatření o přibrání znalce, a tedy jí bylo znemožněno ihned vznést námitky dle § 105 odst. 3 trestního řádu, může sice být vnímána jako procesní vada řízení, nicméně trestní řád nevyžaduje, aby námitky proti osobě znalce, jeho odbornosti či formulaci otázek byly v určité konkrétní lhůtě [srov. shodně FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. K § 105. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 26.]. Naopak § 105 odst. 3 věta třetí za středníkem trestního řádu připouští, že námitky mohou být vzneseny dokonce až v opravném řízení.21. Z pohledu zachování stěžovatelových ústavně zaručených základních práv je tak relevantní jen to, zda obecné soudy rozhodovaly na základě znaleckého posudku, s nímž by stěžovateli bylo zcela znemožněno se seznámit či na něj adekvátním způsobem reagovat. Takovou vadou však obecné soudy trestní řízení vedené proti stěžovateli nezatížily. Opak nelze dovozovat ani z jediné z kontextu vytržené věty odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, podle níž znalec neodpovídal na některé otázky zcela konkrétně. Všechny tři obecné soudy se okolnostmi vzniku znaleckého posudku a právy obhajoby ve vztahu k němu zabývaly mnohem podrobněji a dospěly k závěru, že tato porušena nebyla, neboť obviněným bylo umožněno na opatření o přibrání znalce reagovat již v přípravném řízení a následně i v řízení před soudem, čehož využili (srov. např. bod 58. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).22. Nedostatečně konkrétní je rovněž námitka stěžovatele, že sám soudní znalec připustil, že nemá dost podkladů k tomu, aby učinil závěr, že předmětný skutek byl tzv. karuselovým podvodem. Stěžovatel zde uvádí jediné souvětí z několikasetstranného posudku, opomíjeje jeho kontext a explicitní závěry znaleckého posudku. Při svém výslechu v hlavním líčení však znalec sám sice připustil, že se mu pro chybu v nosiči dat nedostávaly záznamy o tzv. skladovém hospodářství, ale výslovně potvrdil, že měl k dispozici všechny podklady, které ke zpracování znaleckého posudku potřeboval (srov. bod 83. napadeného rozsudku městského soudu).23. Znalec rovněž ve znaleckém posudku konstatoval ekonomickou nesmyslnost údajných obchodních transakcí (viz bod 92. napadeného rozsudku městského soudu), rozpory ve výrobních číslech vysokozdvižných vozíků i jejich štítků (viz bod 90. napadeného rozsudku městského soudu) atd. Je tedy zřejmé, že soudní znalec nepochyboval o tom, že má dostatek podkladů a že z nich byl schopen vyvodit potřebné závěry, a tedy stěžovatelův poukaz na jedinou pasáž vytrženou z kontextu je zavádějící.24. Obecné soudy se v odůvodnění svých napadených rozhodnutí vypořádaly s tím, co ze znaleckého posudku vyplývá, zcela vyhovujícím způsobem (viz bod 94. napadeného rozsudku vrchního soudu a bod 63. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Výslovně přitom (a to dokonce v pasáži, kterou stěžovatel přímo cituje v ústavní stížnosti) vymezily, které otázky byly zadány znalci nevhodně či nadbytečně, a deklarovaly, že tyto otázky náleží k zodpovězení toliko soudu. Ústavní soud nenalezl důvod zakládající pochybnost, že v souladu s tím obecné soudy také postupovaly, a stěžovatel k tomuto závěru ani nijak nenapřel své argumentační úsilí.25. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou, že se znalec dopouštěl nepřípustného právního hodnocení. Struktura vzájemných vztahů jednotlivých společností participujících na předmětném skutku nebyla otázkou právní, ale skutkovou. Znalec se tedy nijak neprotivil zadání znaleckého posudku ani funkci, kterou znalecké dokazování v trestním řízení má, když na podkladě shromážděných dokumentů tuto strukturu rekonstruoval. Obecné soudy se přitom opřely právě o zjištění této struktury soudním znalcem, nikoliv o jeho komentáře nebo hodnocení.26. Zcela odpovídajícím způsobem byla obecnými soudy vypořádána i otázka nehotové verze znaleckého posudku a komunikace s policejním orgánem před odevzdáním definitivní verze. Stěžovatel správně poukázal na to, že tuto vadu konstatoval i Nejvyšší soud. Ve stěžovatelově náhledu by již to mělo stačit ke zrušení napadených rozhodnutí, nicméně tento náhled zcela opomíjí, že Nejvyšší soud se touto okolností podrobně zabýval, zkoumal, zda byla v tomto ohledu dodržena práva obhajoby, a konstatoval, že ano, neboť jednak byla obhajoba upozorněna na možnost průběžně se ke znaleckému posudku vyjadřovat ještě v přípravném řízení, jednak nikdy nebyla pochybnost o tom, která verze znaleckého posudku je ta jediná autorizovaná, a rovněž v hlavním líčení byl předmětem výslechu znalce především právě proces vzniku znaleckého posudku, který Nejvyšší soud vyhodnotil tak, že po něm nezbyly žádné pochybnosti o procesní použitelnosti předmětného znaleckého posudku (viz bod 58. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Pokud na tuto skutečnost stěžovatel nijak nereaguje, přesvědčivost tohoto závěru Nejvyššího soudu zůstává pro Ústavní soud nezpochybněna.27. K námitce 2) Ústavní soud rovněž uzavírá, že postrádá ústavněprávní relevanci. Stěžovatel se domáhá toliko přezkoumání skutkových závěrů, které obecné soudy z výpovědi spoluobviněného Č. v kontextu dalších důkazů vyvodily. Žádá tak po Ústavním soudu, aby sám přezkoumal provedené důkazy a na jejich základě ustálený skutkový stav, k čemuž však Ústavní soud povolán není. Dokazování v trestním řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 881/08ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 859/13ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 1677/13ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nálezsp. zn. I. ÚS 455/05ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nálezsp. zn. I. ÚS 1922/09ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nálezsp. zn. II. ÚS 282/97ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].28. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 888/14ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nálezsp. zn. I. ÚS 180/03ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nálezsp. zn. IV. ÚS 418/97ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 1104/08ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 299/06ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nálezsp. zn. IV. ÚS 260/05ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 226/06ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesenísp. zn. II. ÚS 593/02ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].29. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 226/06ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nálezsp. zn. IV. ÚS 10/02ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nálezsp. zn. III. ÚS 532/01ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nálezsp. zn. III. ÚS 464/99ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nálezsp. zn. I. ÚS 639/03ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 125/04ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 372/03ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nálezsp. zn. III. ÚS 464/99ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 394/97ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 106/98ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].30. Žádnou z těchto vad však rozhodnutí napadená v nynější věci netrpí. I výpověď spolupracujícího obviněného musí být posouzena prizmatem zásady volného hodnocení důkazů, byť včetně velmi pečlivého posouzení věrohodnosti spolupracujícího obviněného [srov. usnesenísp. zn. III. ÚS 859/13ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)]. To v nynější věci obecné soudy učinily. Stěžovatel i v rámci této námitky vytrhuje z kontextu konkrétní dílčí pasáž výpovědi spoluobviněného Č., mezi níž a zjištěným skutkovým stavem spatřuje extrémní rozpor.31. K tomu Ústavní soud připomíná, že extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 721/10ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nálezsp. zn. IV. ÚS 570/03ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 260/05ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 1963/13ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 177/04ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesenísp. zn. III. ÚS 359/05ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 3094/08ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].32. V nynější věci již jejím prostým porovnáním s rekapitulací obsahu jeho výpovědi (viz bod 15. napadeného rozsudku městského soudu) je zřejmé, že byť se v některých dílčích aspektech mohla jeho výpověď měnit, ve zcela převažujícím rozsahu koresponduje s popisem předmětného skutku tak, jak jej ustálily orgány činné v trestním řízení, a nadto spoluobviněný Č. v hlavním líčení svou vinu plně doznal. Dílčí nepřesnosti v jeho dílčích vyjádřeních v určité procesní fázi včetně částečného nesouhlasu s některými (z hlediska celkového rozsahu trestné činnosti zcela zanedbatelnými) detaily tak ve smyslu shora nastíněné judikatury Ústavního soudu nemohou představovat extrémní rozpor, který by jej oprávnil ke kasačnímu zásahu proti napadeným rozhodnutím.33. Stěžovateli rovněž nepřísluší jakákoliv argumentace porušením práv spoluobviněného Č., neboť není oprávněn domáhat se nápravy porušení ústavně zaručených základních práv jiných osob než sebe samého, nadto nutnou podmínkou přiznání statusu spolupracujícího obviněného je souhlas obviněného se svým označením jakožto spolupracujícím obviněným - srov. expresis verbis § 178a odst. 1 písm. c) trestního řádu. Obviněný, který o tento status usiluje, se tak ústavně přípustným způsobem vědomě sám vzdává práva nepřispívat ke svému obvinění [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 3525/16ze dne 7. 8. 2018 (N 133/90 SbNU 191)]. Jen spoluobviněný Č. by se ostatně před Ústavním soudem mohl domáhat hypotetického porušení svých ústavně zaručených základních práv přiznáním statusu spolupracujícího obviněného, s nímž by nesouhlasil. Ostatně nic takového stěžovatel ani netvrdí, natož prokazuje. Buď, jak buď, označení spoluobviněného Č. jako spolupracujícího obviněného se nedotklo ústavně zaručených základních práv stěžovatele žádným způsobem, který by umožňoval Ústavnímu soudu zakročit.34. Námitkou 3) stěžovatel toliko opakuje svou obhajobu uplatněnou již v řízeních o odvolání a dovolání, s níž se však vrchní soud i Nejvyšší soud přesvědčivě vypořádaly, na což stěžovatel nyní nijak nereaguje. Vrchní soud i Nejvyšší soud vyšly z nezávislosti trestního řízení na řízení daňovém, odlišného postupu při posuzování účetních dokladů v trestním a daňovém řízení, jakož i toho, že nedoplatek na DPH nemohl vzniknout z obchodů, které byly toliko fiktivní (srov. bod 88. napadeného rozsudku vrchního soudu a bod 64. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), přičemž již jen z rekapitulace obsahu odvolání poškozeného se jednoznačně podává, že důvodem pro zastavení řízení byly především procesní důvody (překročení prekluzivní lhůty, nerozhodnutí o daňové povinnosti z doby před zahájením insolvenčního řízení do data přezkumného jednání atd.). Nejen z hlediska formální nezávislosti trestního řízení na řízení daňovém, ale i z hlediska materiálního je tak zřejmé, že jen samotný fakt, že orgány finanční správy neevidují za předmětnými obchodními korporacemi žádné daňové nedoplatky, nutně nevylučuje závěr o tom, že se předmětný skutek stal. Jestliže stěžovatel svou námitku zakládá naopak na tom, že jen absence těchto nedoplatků právě takový závěr vylučuje, pak se mýlí. Nenabídl-li žádnou další argumentaci ohledně příčin zastavení daňových řízení a důvodu, proč by tyto příčiny závěry o spáchání předmětného skutku měly vylučovat, neshledává Ústavní soud v odpovědi, které se stěžovateli na tuto námitku ze strany obecných soudů dostalo, žádné ústavněprávní pochybení.35. Konečně ani námitka 4) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Stěžovatel touto námitkou ani nezpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, jako je spíše ignoruje. Obecné soudy ustálily skutková zjištění, podle nichž byl stěžovatel zapojen do předmětného skutku tak, jak bylo popsáno výše. Ústavní soud neshledal na podkladu stěžovatelovy argumentaci žádného důvodu k tomu, aby tato skutková zjištění považoval za výsledek ústavně deficitně provedeného trestního řízení, a tedy je povinen z nich vycházet (viz výše).36. Obecné soudy přitom stěžovateli nekladly za vinu to, že by vykonával funkci jednatele, ale že této funkce zneužíval k činnosti skupiny obchodních korporací dopouštějících se karuselového podvodu. Vyjádření jeho účasti v rámci popisu skutku na s. 4 napadeného rozsudku městského soudu přitom jednoznačně tyto skutečnosti konkretizuje tak, že stěžovatel za předmětné společnosti potvrzoval doklady spojené s nákupem zboží a komunikoval s finančním úřadem, prováděl platby či je nechal provádět, a to vše činil, ačkoliv věděl, že šlo pouze o fiktivní obchody, a dále sháněl pro předmětné obchodní společnosti osoby na pozici jednatelů jakožto tzv. "bílých koní". Ústavní soud nemá pochybnost o tom, že tento popis skutku odpovídající skutkovým zjištěním obecných soudů, které, jak uvedeno výše, Ústavní soud nemá důvod přezkoumávat, obsahuje dostatečně vyjádřený úmysl stěžovatele. Nekonkrétní námitky stěžovatele v tom smyslu, že mu úmysl nebyl prokázán, jsou ve světle toho nepřezkoumatelné.37. Nejvyšší soud v bodě 72. srozumitelně vysvětlil, proč zapojení stěžovatele do předmětného skutku nutno kvalifikovat jako spolupachatelství, nikoliv účastenství ve formě pomoci. Ústavní soud nemá důvodu se s tímto právním hodnocením Nejvyššího soudu nespokojit. Představa, že by stěžovatel jako statutární orgán obchodních korporací zapojených do karuselového podvodu úmyslně nenaplňoval ani článek řetězu, z nějž se skládá naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu dle § 240 trestního zákoníku, zcela postrádá logiku. Trestněprávní doktrína i praxe dlouhodobě zastávají názor, že přispění všech spolupachatelů nemusí být stejné [srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. K § 23 (citováno dle: ASPI: právní informační systém), bod 4. a judikaturu tam uváděnou], přičemž některý ze spolupachatelů sám nemusí naplnit svým jednáním ani jediný znak objektivní stránky, a přesto o spolupachatelství zásadně půjde, je-li u něj dán společný úmysl (srov. např. ŠČERBA a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 409).38. V nynějším případě však správně obecné soudy neměly pochyb o tom, že stěžovatelovo jednání vytvářelo přinejmenším článek řetězu, jímž byla naplněna objektivní stránka předmětného trestného činu. Právě provozováním fiktivních obchodů v řetězci společností, neodvádění DPH těmi z nich, kterým tato povinnost vznikla na pomyslném začátku tohoto řetězce, a naopak uplatňování tzv. vratitelného přeplatku těm z nich, které stojí na jeho konci, je naplněn znak "zkrátí". Pro jeho naplnění je přitom jednání všech těchto společností stejně důležité, neboť by bez jejich vzájemné provázanosti ke zkrácení daně dojít nemohlo.V. Závěr39. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10137.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou, sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 29. září 2021 č. j. 54 Co 200/2021-52 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. června 2021 č. j. 11 C 112/2021-41, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") a výroku II. rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákaz libovůle, princip dělby moci a vázanost výkonu státní moci zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.II.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.3. Stěžovatel se žalobou podanou dle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, domáhal, aby z exekuce vedené proti povinnému Vítu Bartoškovi ve prospěch vedlejší účastnice soudním exekutorem JUDr. Igorem Ivankem, Exekutorský úřad Praha, byla vyloučena movitá věc (televizor LG), která byla soudním exekutorem pojata do soupisu movitých věcí. Uvedl, že předmětný televizor je jeho vlastnictvím, nikoli vlastnictvím povinného, a že jej zapůjčil Ing. Naděždě Sládkové, v jejímž vlastnictví je byt, v němž byl soupis věcí soudním exekutorem proveden. O žalobě rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2021 č. j. 11 C 112/2021-41 tak, že rozhodl o vyloučení předmětného televizoru z exekuce (výrok I.), neboť dospěl k závěru, že vlastníkem televizoru je stěžovatel a svědčí mu tedy právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, a dále nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu jeho nákladů (výrok II.), když shledal, že ve věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 občanského soudního řádu, pro které je namístě, aby si své náklady nesl každý z účastníků ze svého.4. Proti nákladovému výroku II. se stěžovatel odvolal. Krajský soud však ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a rozhodl o tom, že vedlejší účastnici se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II.). V odůvodnění poukázal na judikaturu Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů v řízeních o žalobách podle § 267 občanského soudního řádu, zejména pak na závěry, které Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 9. 6. 2009sp. zn. III. ÚS 292/07. Krajský soud dále uvedl, že vedlejší účastnice nebyla před podáním předmětné žaloby stěžovatelem ani soudním exekutorem vyrozuměna o tom, že vůbec a na základě jakých skutečností a důkazů se stěžovatel dovolává svého vlastnického práva k předmětnému televizoru, a tudíž neměla před podáním žaloby možnost tuto otázku sama posoudit a podání žaloby případně zabránit. Příčina uplatnění žaloby tak dle krajského soudu nespočívala na straně vedlejší účastnice, a proto bylo v souladu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v předmětném nálezu namístě aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 150 občanského soudního řádu, jak správně učinil okresní soud.III.5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, že ve věci jsou dány důvody dle § 150 občanského soudního řádu, pro které je namístě nepřiznat mu právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel v této souvislosti odmítl názor okresního soudu, že pokud vedlejší účastnice (žalovaná) nebyla uvědoměna ani přítomna soupisu movitých věcí, bylo na stěžovateli, aby vedle podání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu současně navrhl a své vlastnictví prokázal i vedlejší účastnici. Tomuto tvrzení stěžovatel oponoval námitkou, že to byla vedlejší účastnice, která si vybrala osobu soudního exekutora, tudíž si mohla i vymínit, aby ji soudní exekutor uvědomoval o provádění soupisu movitých věcí či o podaných návrzích na vyškrtnutí věci. Stěžovatel dále poukázal na to, že občanský soudní řád nestanoví pro žaloby dle § 267 občanského soudního řádu povinnost obdobnou povinnosti dle § 142a odst. 1 téhož zákona, tedy povinnost vyzvat žalovaného ke splnění žalované povinnosti, resp. v podmínkách dle § 267 občanského soudního řádu k dání příkazu soudnímu exekutorovi, aby předmětná movitá věc byla z exekuce vyloučena. Vyžadovaly-li soudy splnění takové povinnosti v nyní souzené věci, postupovaly, dle názoru stěžovatele, nad rámec zákona. Stěžovatel poukázal také na to, že podání vylučovací žaloby a jí předcházejícího návrhu soudnímu exekutorovi na vyškrtnutí věci ze soupisu je zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, omezeno poměrně krátkými (třicetidenními) lhůtami, a není proto namístě, aby byl žalobce zatěžován ještě povinností před podáním žaloby žalovanému cokoli notifikovat, navíc nad rámec zákona. Učinily-li tak soudy, dopustily se tím soudcovské normotvorby, čímž porušily pravidla dělby moci ve státě. Za klíčový pak stěžovatel označil rovněž argument, že v souzené věci byla v postavení žalovaného, stejně jako v postavení soudce, vedlejší účastnice. Aby stěžovatel mohl podat žalobu, musel navíc uhradit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Přestože byl se svou žalobou úspěšný, stát si zaplacený soudní poplatek ponechal, tudíž na neoprávněné exekuci ještě vydělal, což stěžovatel vnímá jako krajně nespravedlivé. Stěžovatel konečně poukázal též na to, že předmětná exekuce, v jejímž rámci byl jeho televizor pojat do soupisu, byla v době podání ústavní stížnosti nepravomocně zastavena, neboť exekuční soud dospěl k závěru, že podstata exekvovaných pohledávek není slučitelná s principy demokratického právního státu, neboť předmětné platební povinnosti byly povinnému uloženy jako občanskoprávní sankce bránící socialistickou zákonnost.IV.6. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.V.7. V nyní posuzované věci bylo předmětem ústavní stížnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení o excindační (vylučovací) žalobě stěžovateli. Základní teze, jimiž se rozhodování o těchto nákladech řídí, formuloval Ústavní soud v nálezusp. zn. III. ÚS 292/07ze dne 9. 6. 2009 (N 133/53 SbNU 669), na který odkazoval rovněž krajský soud v nyní napadeném rozhodnutí. Ústavní soud v tomto nálezu na jednu stranu konstatoval, že je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně ovšem zdůraznil nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval".8. Jak Ústavní soud v předmětném nálezu uvedl, záleží tedy v prvé řadě na uvážení obecných soudů, jak posoudí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit náklady řízení. Jestliže obecné soudy svůj postup dostatečně odůvodní, Ústavní soud se necítí být povolán jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud v minulosti v řadě případů shledal ústavně konformním postup, kdy byla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (např. usnesenísp. zn. III. ÚS 1750/13ze dne 25. 7. 2013,sp. zn. II. ÚS 2560/12ze dne 23. 10. 2012,sp. zn. IV. ÚS 3178/12ze dne 8. 10. 2012,sp. zn. III. ÚS 3473/11ze dne 15. 12. 2011,sp. zn. II. ÚS 2106/11ze dne 19. 8. 2011,sp. zn. III. ÚS 707/11ze dne 14. 4. 2011,sp. zn. IV. ÚS 269/11ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. II ÚS 930/10 ze dne 29. 4. 2010,sp. zn. I. ÚS 881/09ze dne 30. 6. 2009,sp. zn. I. ÚS 2289/08ze dne 24. 6. 2009,sp. zn. II. ÚS 2243/08ze dne 18. 9. 2008,sp. zn. III. ÚS 546/06ze dne 11. 9. 2008,sp. zn. I. ÚS 3043/07ze dne 14. 1. 2008 a další), ovšem stejně tak aproboval i postup, kdy obecné soudy rozhodly, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (např. usnesenísp. zn. III. ÚS 1500/14ze dne 6. 5. 2014,sp. zn. I. ÚS 3307/12ze dne 18. 12. 2012,sp. zn. IV. ÚS 1617/11ze dne 6. 8. 2012,sp. zn. IV. ÚS 363/07ze dne 31. 8. 2009,sp. zn. II. ÚS 499/08ze dne 10. 9. 2008,sp. zn. III. ÚS 500/08ze dne 21. 8. 2008,sp. zn. I. ÚS 324/06ze dne 13. 11. 2007,sp. zn. IV. ÚS 61/06ze dne 27. 6. 2007 a další. Do úvah obecných soudů přitom zasahoval výjimečně (nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 303/12ze dne 29. 5. 2012).9. Důvody, pro které by bylo možno zasáhnout do úvah obecných soudů o povinnosti k úhradě nákladů řízení, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak plyne ze shora uvedeného, je pro posouzení, zda lze v daném konkrétním případě v řízení o vylučovací žalobě v neprospěch ve věci samé úspěšného žalobce aplikovat § 150 občanského soudního řádu a náhradu nákladů mu nepřiznat, rozhodné to, jakým způsobem žalobce bránil svá práva před podáním samotné žaloby a jaký byl postoj oprávněného (žalovaného) k jím vznesenému nároku. V nyní souzené věci soudy poukázaly na to, že vedlejší účastnice (oprávněná) nebyla přítomna soupisu movitých věcí, když soudní exekutor vedlejší účastnici předem o jeho provedení neinformoval. O provedení soupisu byla vedlejší účastnice soudním exekutorem informována až následně, aniž by však v oznámení o provedení soupisu, které od soudního exekutora obdržela, byla jakákoli zmínka o tom, že stěžovatel, který byl k soupisu povinným přivolán, proti němu vznesl námitky. Stěžovatel následně bránil své právo podáním návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu dle § 68 exekučního řádu, přičemž toto právo dokládal pokladním dokladem o koupi předmětného televizoru. Tento jeho návrh byl však soudním exekutorem zamítnut. Rovněž o tomto návrhu stěžovatele a o rozhodnutí soudního exekutora o něm nebyla vedlejší účastnice informována (a to ani stěžovatelem, ani soudním exekutorem). O skutečnosti, že stěžovatel uplatňuje svá práva k předmětnému televizoru, se tak vedlejší účastnice dozvěděla až poté, co jí byla soudem doručena žaloba stěžovatele k vyjádření. Z právě uvedeného je zřejmé, že vedlejší účastnice objektivně před podáním vylučovací žaloby neměla žádnou informaci o tom, že stěžovatel uplatňuje k předmětnému televizoru právo, které exekuci nepřipouští, a neměla tedy možnost podání žaloby zabránit.10. Za podstatné Ústavní soud navíc považuje také to, že stěžovatel před podáním žaloby důsledně nehájil svá práva, když své vlastnické právo dokládal toliko pokladním dokladem o koupi předmětného televizoru, z něhož však jeho vlastnické právo nevyplývalo, jak shodně se soudním exekutorem uzavřel i okresní soud. Teprve krátce před nařízeným jednáním před okresním soudem stěžovatel poprvé navrhl také provedení důkazu výslechem svědků (Ing. Sládkové a povinného), jimž okresní soud nakonec uvěřil a na jejichž základě žalobě vyhověl. Je proto zřejmé, že i pokud by vedlejší účastnice byla soudním exekutorem o námitkách stěžovatele během provádění soupisu a následném návrhu na vyškrtnutí věci informována (což si dle názoru stěžovatele měla u soudního exekutora vymínit), patrně by nepřikázala soudnímu exekutorovi, aby televizor ze soupisu podle § 68 odst. 3 věty první exekučního řádu vyškrtl, neboť stěžovatel v této fázi řízení nepředložil žádné důkazy, které by jeho vlastnické právo dokládaly, když toto učinil až v průběhu řízení o vylučovací žalobě. Pokud soudy za tohoto stavu rozhodly o tom, že je namístě nepřiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení vůči vedlejší účastnici, která zahájení řízení o vylučovací žalobě ani jeho výsledek nijak nezavinila, nemá Ústavní soud, co by soudům obou stupňů vytkl.11. Na právě uvedeném není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že v pozici žalované vystupuje vedlejší účastnice (Česká republika), která ve věci vystupovala rovněž v pozici soudce. To proto, že shora uvedené závěry o možné aplikaci § 150 občanského soudního řádu v řízeních o vylučovacích žalobách, v souladu s nimiž obecné soudy postupovaly rovněž v nynější věci, formuloval Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně a bez ohledu na to, jaký subjekt vystupoval v pozici oprávněného. Z napadených rozhodnutí také nikterak nevyplývá, že by obecné soudy v nynější věci vystupovaly vůči vedlejší účastnici vstřícněji, než by tak činily v případě jakéhokoli jiného žalovaného, když pečlivě zvážily všechny rozhodné okolnosti.12. Jde-li o námitku, že aby se domohl svého práva, musel stěžovatel uhradit soudní poplatek, který v důsledku aplikace § 150 občanského soudního řádu nyní nese ze svého, což považuje za nespravedlivé, pak ani tuto neshledal Ústavní soud důvodnou, neboť předmětné řízení od poplatkové povinnosti osvobozeno není a byť v něm stěžovatel byl úspěšný, je třeba zohlednit, že vedlejší účastnice na nutnosti toto řízení zahájit nenese žádný podíl. Naopak lze konstatovat, že tento podíl zčásti nese sám stěžovatel, neboť relevantní důkazy k prokázání svého vlastnického práva předložil právě až v řízení před soudem, nikoli již dříve v návrhu na vyškrtnutí věci, kterému tak nemohlo být vyhověno.13. Poukazoval-li stěžovatel konečně též na to, že exekuční řízení, v jehož rámci k soupisu předmětného televizoru došlo, byla v době podání ústavní stížnosti nepravomocně zastavena, konstatuje Ústavní soud, že tato skutečnost není pro posouzení, zda úspěšný účastník řízení o vylučovací žalobě má právo na náhradu nákladů řízení či nikoli, právně relevantní.VI.14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10138.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SAZKA a.s., IČ 26493993, sídlem Evropská 866/69 Vokovice, 160 00 Praha 6, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. 21 Cdo 864/2021-557, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020 č. j. 23 Co 282/2020-535 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 2020 č. j. 5 C 139/2013-505, za vedlejšího účastenství Ing. Michala Krejcara, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Ústavnímu soudu byl dne 3. 1. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.II.Stěžovatelka je právní nástupkyní společnosti SAZKA a.s., IČ 47116307 (nyní SALEZA a.s.), která v rámci insolvenčního řízení, na základě smlouvy o prodeji podniku, při zpeněžování majetkové podstaty SAZKA a.s. podle § 290 insolvenčního zákona, získala podnik této společnosti, a to včetně veškerých pohledávek s tímto podnikem souvisejících. Součástí uvedeného podniku byla i pohledávka za vedlejším účastníkem. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že její právní předchůdkyně, prostřednictvím bývalého generálního ředitele Aleše Hušáka, přiznala vedlejšímu účastníkovi mimořádnou odměnu ve výši 8 mil. Kč, a to v květnu 2011. V té době se právní předchůdkyně stěžovatelky nacházela v insolvenčním řízení, přičemž v souladu s předběžným opatřením mohly být bez souhlasu insolvenčního správce realizovány jen platby ve výši 500 000 Kč. Ze shora uvedené částky 8 mil. Kč byla vedlejšímu účastníkovi vyplacena pouze částka ve výši 1 500 168 Kč, jejíž vrácení stěžovatelka následně nárokovala v řízení před obecnými soudy.Po předchozím řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se žalobní návrh na zaplacení částky 1 500 168 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 416 460,70 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje, přičemž ve výroku II. byl rozsudek nalézacího soudu změněn v tom smyslu, že výše náhrady činí 505 469,70 Kč. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. O následně podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že se odmítá.Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že přiznání mimořádné odměny ve výši 8 mil. Kč vedlejšímu účastníkovi bylo zcela v rozporu s předběžným opatřením soudu, kterým byla právní předchůdkyně stěžovatelky limitována v tom, jaké částky lze uhradit bez předchozího souhlasu insolvenčního správce. Rozhodnutí o přiznání mimořádné odměny bylo v rozporu s ustanovením § 111 insolvenčního zákona. Finanční prostředky v žalované výši byly vyplaceny bez právního důvodu a došlo tak k bezdůvodnému obohacení na straně vedlejšího účastníka. Ten musel za daných okolností předpokládat, že se jedná o částky nesprávně určené, vyplacené na základě neplatného právního úkonu a stran jejich nabytí tak nemohl být v dobré víře.Stěžovatelka ve svém dovolání vymezila dvě právní otázky, na nichž spočívalo předchozí nesprávné posouzení odvolacího soudu. První z otázek se týkala podmínek, za nichž dochází při zpeněžování dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle § 290 insolvenčního zákona k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, které dlužníkovi vznikly při provozování podniku. Druhá z otázek pak směřovala ke stanovení podmínek, za nichž je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovního úkonu.Stěžovatelka je toho názoru, že dovolací soud se při posuzování první právní otázky dopustil svévolné, resp. ústavně nekonformní interpretace ustanovení § 290 a násl. insolvenčního zákona. Svévolnou interpretaci spatřuje stěžovatelka v závěru obecných soudů, že nebyla aktivně legitimována k podání předmětné žaloby. Posouzení druhé právní otázky je podle stěžovatelky v rozporu s rozumným a spravedlivým uspořádáním vztahů mezi účastníky. Nejvyšší soud neposkytl ve svém odůvodnění stěžovatelce řádnou a věcně přiléhavou odpověď na argumentaci uvedenou v dovolání, jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.Stěžovatelka v ústavní stížnosti relativně podrobně rozvedla důvody, pro které považuje právní názor obecných soudů na aplikaci ustanovení § 290 insolvenčního zákona za nesprávný a protiústavní. Dále rozvedla též svůj právní názor na limity ochrany zaměstnance a poukázala na rozcházející se judikaturu Nejvyššího soudu.III.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.Přestože stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva, ve skutečnosti toliko opakuje námitky již dříve uplatněné v řízení před obecnými soudy. S těmito námitkami se však obecné soudy již vypořádaly a ústavní stížnost stěžovatelky je založena toliko na jejím odlišném právním názoru na výklad podústavního práva. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento se zabýval, stejně jako nižší soudy, jak otázkami aplikace ustanovení § 290 insolvenčního zákona, tak i podmínkami, za nichž je zaměstnanec povinen vydat svému bývalému zaměstnavateli bezdůvodné obohacení.Namítá-li stěžovatelka, že postup Nejvyššího soudu je v rozporu s jeho vlastní judikaturou, lze opět odkázat na odůvodnění dovolacího soudu, který v souvislosti s uvedeným poukázal na to, že jeho předchozí rozhodnutí vycházela z odlišného skutkového stavu a ani v jedné z věcí se nejednalo o plnění z neplatného právního úkonu. Ústavní soud je toho názoru, že je to právě Nejvyšší soud, komu náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu, jak shora naznačeno, je toliko posuzování porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10139.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti Zdeňky Šillerové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2022 č. j. 7 As 319/2019-24, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní soud obdržel dne 1. 4. 2022 stěžovatelčinu blanketní ústavní stížnost proti v návětí uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka v ní uvedla, že si je vědoma povinnosti advokátního zastoupení, a proto dne 28. 3. 2022 požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta pro řízení před Ústavním soudem. V ústavní stížnosti proto požádala o stanovení lhůty ke splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) do doby, než o její žádosti Česká advokátní komora rozhodne.2. Ústavní soud stěžovatelku přípisem ze dne 6. 4. 2022 vyzval, aby vady ústavní stížnosti odstranila do 30 dnů s poučením, že jinak její ústavní stížnost odmítne. Přípisem z 10. 5. 2022 stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že Česká advokátní komora její žádost o určení advokáta zamítla, zamítla nicméně žádost o určení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby, o což nežádala. Podala proti jejímu rozhodnutí správní žalobu a požádala Ústavní soud o prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti. Ústavní soud jí vyhověl a dopisem ze 17. 5. 2022 stěžovatelce lhůtu prodloužil "do konce jednoho měsíce od pravomocného skončení souvisejícího soudního řízení."3. Městský soud v Praze stěžovatelčinu žalobu ve věci určení advokáta pro toto řízení o ústavní stížnosti zamítl rozsudkem č. j. 5 A 41/2023-66 ze dne 23. 8. 2023; rozsudek nabyl právní moci dne 27. 9. 2023. Prodloužená lhůta k odstranění vad ústavní stížnosti tak uplynula 27. 10. 2023, aniž byly vady kasační stížnosti (chybějící zastoupení advokátem) odstraněny.4. Dopisem ze dne 26. 10. 2023, doručeným Ústavnímu soudu 31. 10. 2023, stěžovatelka opět požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti, neboť dne 9. 10. 2023 proti rozsudku Městského soudu v Praze podala blanketní kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.5. Ústavní soud již dále lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti formálně neprodlužoval. Rozsudek Městského soudu v Praze je pravomocný, kasační stížnost proti němu nemá odkladný účinek a stěžovatelka nevznesla v řízení o kasační stížnosti návrh, aby jí Nejvyšší správní soud odkladný účinek přiznal. Stěžovatelka tak nesplnila jednoznačně stanovenou lhůtu, již jednou prodlouženou, "do konce jednoho měsíce od pravomocného skončení souvisejícího soudního řízení", a neučinila tak ani pod dobu dalších více než devíti měsíců do dnešního dne.6. S tím kontrastuje, že v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem sp. zn. 6 As 293/2023 ve věci neurčení právního zástupce Českou advokátní komorou stěžovatelka zastoupena advokátem na základě plné moci je, a to poté, co vyhověla výzvě Nejvyššího správního soudu z 1. 11. 2023 ke splnění obdobné podmínky řízení ve lhůtě jednoho měsíce; plnou moc udělenou advokátu ze dne 5. 12. 2023 mu předložila 6. 12. 2023. I z této okolnosti lze usuzovat, že měla na splnění podmínky pro advokátní zastoupení pro toto řízení o ústavní stížnosti, které trvá již více než dva roky, více než dostatečný časový prostor.7. Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Tomáš Langášek v. r.soudce zpravodaj

decision_1014.txt

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a ze soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti VT-SUN, s.r.o., sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupené Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 14. října 2021 č. j. Konf 8/2021-39, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2020 č. j. 74 Co 76/2019-253, rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 05434-26/2020-ERU a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 3. března 2021 č. j. 05434-17/2020-ERU, za účasti zvláštního senátu, Krajského soudu v Brně a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a.s., sídlem Duhová 425/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 12. 2021, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále jen "zvláštní senát") kterým byl odmítnut její návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi Okresním soudem v Hodoníně (dále jen "okresní soud") a Energetickým regulačním úřadem. Současně se domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Energetického regulačního úřadu. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že došlo také k porušení čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Napadenými rozhodnutími Energetického regulačního úřadu měla být porušena i její základní práva zaručená v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny.II.Podstata tvrzeného kompetenčního sporu a napadené usnesení zvláštního senátu2. Stěžovatelka je výrobcem elektrické energie. Na základě licence Energetického regulačního úřadu vyrábí elektřinu ze slunečního záření ve výrobně "FVE VT-SUN, s.r.o." o instalovaném výkonu 2,981 MW. Vedlejší účastnice, která je ve vztahu k výrobně stěžovatelky povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou, se žalobou proti stěžovatelce domáhala zaplacení částky 29 387 024,77 Kč s příslušenstvím, o níž se měla stěžovatelka bezdůvodně obohatit následkem neoprávněného přijetí podpory platné pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010.3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 11. 2018 č. j. 6 C 97/2017-177 byla žaloba vedlejší účastnice zamítnuta. K jejímu odvolání ve věci rozhodoval krajský soud, který usnesením ze dne 9. 4. 2020 č. j. 74 Co 76/2019-253 zrušil rozsudek okresního soudu a řízení o žalobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Energetickému regulačnímu úřadu. V tomto ohledu vyšel z právního názoru vysloveného v usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019 č. j. Konf 45/2017-14, že domáhá-li se žalobce soudní cestou vydání bezdůvodného obohacení z titulu vrácení neoprávněně vyplacené podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, jde o spor, k jehož rozhodnutí je podle § 52 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2021, příslušný Energetický regulační úřad. Právě tento úřad tak ve věci následně rozhodoval a rozhodnutím ze dne 3. 3. 2021 č. j. 05434-17/2020-ERU uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s příslušenstvím. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, jenž byl rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 9. 11. 2021 č. j. 05434-26/2020-ERU zamítnut a rozkladem napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.4. Dne 10. 5. 2021, tedy ještě před rozhodnutím o rozkladu, podala stěžovatelka návrh na rozhodnutí jí tvrzeného kladného kompetenčního sporu, který měl vzniknout mezi okresním soudem, který stěžovatelce vyhověl a žalobu zamítl, a Energetickým regulačním úřadem, který věcně rozhodl ve prospěch vedlejší účastnice. Usnesením zvláštního senátu ze dne 14. 10. 2021 č. j. Konf 8/2021-39 byl návrh stěžovatelky odmítnut pro nepřípustnost. Zvláštní senát podotkl, že existence kladného nebo záporného kompetenčního sporu podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. je podmínkou rozhodnutí o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí uvedené v návrhu na zahájení řízení. V posuzované věci bylo zjištěno, že okresní soud sice nepravomocně rozhodl ve věci samé, krajský soud však jako soud odvolací jeho rozsudek zrušil a řízení zastavil. Energetický regulační úřad, jemuž byla věc následně postoupena, svou pravomoc naopak nepopřel a ve věci nepravomocně rozhodl. Kompetenční spor proto nebyl dán a zvláštnímu senátu za této situace nepříslušelo rozhodovat o tom, zda soud či správní orgán uvážily o existenci či neexistenci své pravomoci předmět sporu projednat a rozhodnout v souladu se zákonem.III.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka tvrdí, že ve věci vznikl kladný kompetenční spor mezi okresním soudem a Energetickým regulačním úřadem. Ve věci její žaloby měly od počátku rozhodovat obecné soudy, které jsou nezávislé a nestranné, a nikoli Energetický regulační úřad, který nezávislým a nestranným není a u něhož nebylo možné očekávat, že se při svém rozhodování odchýlí od jím vydaného nezákonného cenového rozhodnutí ze dne 8. 11. 2010 č. 2/2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění zákona č. 137/2010 Sb., bylo meziroční snížení cen o více než 5 % možné výlučně u obnovitelných zdrojů, u kterých je dosažení návratnosti investic kratší než 11 let. Zmíněné cenové rozhodnutí toto zákonné omezení nerespektovalo a bezohledně snížilo výkupní ceny elektrické energie z 12 150 Kč/MWh v roce 2010 na 5 500 Kč/MWh v roce 2011, aniž by rozlišovalo dobu návratnosti. Právě u fotovoltaických elektráren s návratností 11 let a více přitom nemělo být použito. Stěžovatelka připouští, že napadená rozhodnutí Energetického regulačního úřadu mohou být přezkoumána obecnými soudy, vzhledem k tomu, že v takovémto řízení by byla v postavení žalobkyně a vedlejší účastnice v postavení žalované, by však ve věci již nerozhodoval okresní soud. Místně příslušný by byl Obvodní soud pro Prahu 4. Stěžovatelka tak byla v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny odňata svému zákonnému soudci, resp. zákonnému věcně příslušnému soudu.6. K porušení základních práv stěžovatelky mělo dojít i napadenými rozhodnutími Energetického regulačního úřadu, která mají být v rozporu s čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny založena na presumpci viny. Nelze připustit, aby docházelo k automatickému a svévolnému převzetí důkazů z trestního řízení do řízení správního, jak to učinil Energetický regulační úřad. Omezením práva stěžovatelky vyjádřit se k relevantním důkazům mělo dojít také k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Energetický regulační úřad záměrně a účelově nečiní rozdíl mezi osobami odsouzenými v trestním řízení a stěžovatelkou jako právnickou osobou, která doposud souzena ani odsouzena nebyla.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], která byla podána oprávněnou navrhovatelkou mající v řízeních, v nichž byla vydána napadená usnesení, postavení účastnice řízení.8. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení zvláštního senátu není nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jde o usnesení, proti němuž nelze uplatnit opravné prostředky (§ 5 odst. 4 zákona č. 131/2002 Sb.) a které, byť nejde o konečné rozhodnutí o žalobě stěžovatelky, je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Uzavírá se jím totiž určitá část řízení, v níž výlučně může být závazně posouzena otázka existence kompetenčního sporu, a je-li dán, pak také otázka věcné příslušnosti soudu nebo správního orgánu [srov. nález ze dne 10. 12. 2019sp. zn. Pl. ÚS 33/18(N 205/97 SbNU 195), body 26 až 30; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V této části byla ústavní stížnost rovněž podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).9. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím Energetického regulačního úřadu, je dána její nepřípustnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavního soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že stěžovatelka se mohla domáhat ochrany proti tvrzenému porušení jejích základních práv a svobod, k němuž mělo dojít těmito rozhodnutími, v soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu (srov. usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 45/2017-14, bod 20). Tuto možnost v ústavní stížnosti i sama připustila. Ústavní stížnost není přípustná ani v části, v níž směřuje proti usnesení krajského soudu. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka mohla podat dovolání za podmínek stanovených občanským soudním řádem, o čemž byla krajským soudem řádně poučena.V.Vlastní posouzení10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumal napadené usnesení zvláštního senátu z toho hlediska, zda jím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.12. Požadavky plynoucí ze základního práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny se uplatní i při rozhodování zvláštního senátu. Odmítnutí návrhu na rozhodnutí ve věci kompetenčního sporu podle zákona č. 131/2002 Sb. nesmí být výsledkem svévole či vybočení z obecně uznávaných metod výkladu právních norem. Jsou-li splněny zákonné podmínky k rozhodnutí kompetenčního sporu, je povinností zvláštního senátu, aby rozhodl, která ze stran kompetenčního sporu je věcně příslušná rozhodnout o nároku stěžovatelky (srov. usnesení ze dne 31. 8. 2021sp. zn. Pl. ÚS 26/21, bod 31).13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na svém právním názoru, že mezi okresním soudem a Energetickým regulačním úřadem vznikl kladný kompetenční spor, nijak se již ale nevypořádává s odlišným právním hodnocením zvláštního senátu. Ten přitom odmítl její návrh na základě zjištění, že krajský soud pravomocným rozhodnutím popřel pravomoc obecných soudů rozhodnout o žalobě vedlejší účastnice. Není podstatné, že se tak stalo až rozhodnutím odvolacího soudu. Pakliže byl rozsudek okresního soudu k odvolání vedlejší účastnice zrušen usnesením krajského soudu, nelze od tohoto zrušeného rozhodnutí odvíjet závěr, že si okresní soud ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. jako jedna ze stran tvrzeného kompetenčního sporu nadále osobuje pravomoc vydat rozhodnutí o totožné věci, o jaké rozhodl po jejím postoupení krajským soudem Energetický regulační úřad. Takovýto výklad by popíral význam rozhodování o opravných prostředcích v občanském soudním řízení a rozhodnutí odvolacího soudu by odepíral zákonem předpokládané právní účinky. Není-li dán kompetenční spor, znamená to, že se zvláštní senát odmítnutím návrhu stěžovatelky nedopustil žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat porušení některého z jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, včetně čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jejichž porušení stěžovatelka tvrdí. Napadeným usnesením nedošlo k porušení těchto ani jiných jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.14. Ústavní soud dodává, že se nezabýval argumentací stěžovatelky, která se týkala posouzení otázky, zda byl k rozhodování o její žalobě příslušný soud nebo Energetický regulační úřad, neboť napadené usnesení zvláštního senátu na posouzení této otázky nezáviselo. Zbylé námitky stěžovatelky směřovaly vůči napadeným správním rozhodnutím a jejich posouzení Ústavním soudem bránila nepřípustnost ústavní stížnosti v této její části.VI.Závěr15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. V souladu s čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., tak učinil v plénu, které si tímto rozhodnutím vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Pavel Rychetský v. r.předseda Ústavního soudu

decision_10140.txt

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského, soudkyně Milady Tomkové a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa (soudce zpravodaje), Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti navrhovatelek politické strany Česká pirátská strana, sídlem Na Moráni 360/3, Praha 2 - Nové Město, a politického hnutí Starostové a nezávislí, sídlem Malostranské náměstí 266/5, Praha 1 - Malá Strana, zastoupených JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem, sídlem Řehenice 10, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2021 č. j. Vol 202/2021-89, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a 1. Státní volební komise, sídlem náměstí Hrdinů 1634/4, Praha 4 - Nusle, 2. Ing. Ondřeje Babky, kandidáta volební strany ANO 2011 v Jihočeském kraji s pořadovým číslem 5, 3. Karly Maříkové, kandidátky volební strany SPD v Karlovarském kraji s pořadovým číslem 1 a 4. MUDr. Jaroslava Dvořáka, kandidáta volební strany SPD ve Zlínském kraji s pořadovým číslem 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Návrh se odmítá.OdůvodněníI.Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení1. Navrhovatelé kandidující ve volbách do Poslanecké sněmovny, konaných ve dnech 8. až 9. 10. 2021, se návrhem, označeným jako "ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2021 č. j. Vol 202/2021-89 k volební stížnosti na neplatnosti volby kandidátů", se domáhají, aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jejich právo zaručené čl. 21 odst. 1 a 3, čl. 22 a 36 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), principy volné soutěže politických stran podle čl. 5 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zásady poměrného zastoupení ve volbách do Poslanecké sněmovny podle čl. 18 odst. 1 Ústavy, a aby proto uvedené usnesení zrušil a věc vrátil Nejvyššímu správnímu soudu k dalšímu řízení.2. Z návrhu a napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu se podává, že se navrhovatelé (v návrhu se též sami označují jako "stěžovatelé, jakožto politické subjekty") zúčastnili shora uvedených voleb do Poslanecké sněmovny ve všech volebních krajích jako koalice [srov. § 31 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "volební zákon"] pod názvem "KOALICE PIRÁTI a STAROSTOVÉ" (dále již jen "koalice" - viz k tomu blíže sub 17 a násl.) a postupem Státní volební komise podle § 8 odst. 2 písm. c) volebního zákona byla ve všech volebních krajích pro tyto volby vedena pod č. 17.3. Celkový výsledek voleb byl vyhlášen Státní volební komisí podle § 8 odst. 2 písm. e) a § 52 odst. 3 volebního zákona ve Sbírce zákonů dne 12. 10. 2021 pod č. 372/2021 Sb. Výsledek voleb napadla koalice podle § 87 odst. 1 volebního zákona a podle § 90 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s."), s tím, že konkrétně namítá neplatnost volby kandidátů označených v jejím návrhu jako odpůrci II) až IV), tj. vedlejších účastníků 2. až 4. v nynějším řízení. Svůj návrh založila na tvrzení, že 1. vedlejší účastnice nynějšího řízení nesprávně aplikovala volební zákon a provedla chybný výpočet výsledků voleb z hlediska poměru přidělených mandátů k počtu získaných hlasů zejména v rámci výpočtu postupu do druhého skrutinia, což se mělo promítnout v jiném počtu mandátů v tomto skrutiniu přidělovaných, a rovněž v jiném přidělení mandátů nejen pro jejího kandidáta, nýbrž i pro kandidáty jiných kandidujících politických stran a politických hnutí (dále jen "volební strany", popř. "volební strana").4. Koalice v řízení před Nejvyšším správním soudem argumentovala zejména tím, že 1. vedlejší účastnice vyložila volební zákon tak, že nerespektovala jeho výslovné znění a dotvářela jej navíc svým postupem, kterým popřela účel jeho novelizace provedené zákonem č. 189/2021 Sb., kterým se mění volební zákon. Koalice současně zdůraznila, že výklad zvolený 1. vedlejší účastnicí není v souladu s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021sp. zn. Pl. ÚS 44/17(49/2021 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a naopak, že tak dospěla k závěrům, které zvolenou konstrukcí namísto korekce výsledků přidělení mandátů v prvním skrutiniu v rámci druhého skrutinia nijak nezohledňují celostátní výsledek hlasování, spíše nepoměr ještě dále prohlubují, což je v rozporu s čl. 18 odst. 1 Ústavy (viz bod 22 návrhu koalice k Nejvyššímu správnímu soudu). Koalice předestřela Nejvyššímu správnímu soudu kromě uvedené argumentace rovněž vlastní výpočet rozdělení mandátů odrážející podle jejího názoru správný a přesný postup podle volebního zákona, když dospěla i k odlišným výsledkům voleb z hlediska přidělení mandátů jednotlivým kandidujícím volebním stranám a jejich kandidátům.5. Konkrétní výsledek svého přepočtu koalice promítla do petitu svého návrhu, kterým požadovala, aby Nejvyšší správní soud rozhodl, že:I. a) Volba kandidáta ANO 2011 v Jihočeském kraji s pořadovým číslem 5 na hlasovacím lístku Ing. Ondřeje Babky poslancem Poslanecké sněmovny ve volbách konaných ve dnech 8. a 9. 10. 2021 je neplatná, takže b) řádně zvoleným poslancem Poslanecké sněmovny ve volbách konaných ve dnech 8. a 9. 10. 2021 je kandidát volební koalice Piráti a Starostové v Kraji Vysočina s pořadovým číslem na hlasovacím lístku 4 Ing. Miloň Slabý.II. a) Volba kandidátky Svoboda a přímá demokracie (SPD) v Karlovarském kraji s pořadovým číslem 1 na hlasovacím lístku Karly Maříkové poslankyní Poslanecké sněmovny ve volbách konaných ve dnech 8. a 9. 10. 2021 a b) volba kandidáta Svoboda a přímá demokracie (SPD) ve Zlínském kraji s pořadovým číslem 2 na hlasovacím lístku MUDr. Jaroslava Dvořáka poslancem Poslanecké sněmovny ve volbách konaných ve dnech 8. a 9. 10. 2021 je neplatná, takže c) řádně zvoleným poslancem Poslanecké sněmovny ve volbách konaných ve dnech 8. a 9. 10. 2021 je kandidátka Svobody a přímé demokracie (SPD) v Jihomoravském kraji s pořadovým číslem na hlasovacím lístku 3 Mgr. Petra Svedíková Vávrová, MBA, a d) řádně zvoleným poslancem Poslanecké sněmovny ve volbách konaných ve dnech 8. a 9. 10. 2021 je kandidát Svobody a přímé demokracie (SPD) v Olomouckém kraji s pořadovým číslem na hlasovacím lístku 2 Ing. Pavel Jelínek, PhD.Dále jako III., IV. a V. a) až c) část svého návrhového žádání koalice navrhla stanovení nového pořadí náhradníků za kandidáty uvedených volebních stran shora uvedených sub I a II, kteří měli být správně podle jejího výpočtu zvoleni poslanci Poslanecké sněmovny v Jihočeském kraji, Kraji Vysočina, Jihomoravském kraji, Zlínském kraji a Olomouckém kraji tak, jak by se to mělo promítnout na základě jí navrženého výpočtu volebního výsledku.6. Tomuto návrhu Nejvyšší správní soud nevyhověl a napadeným usnesením jej zamítl. Neztotožnil se s hlavní částí argumentace, podle které vadný výsledek voleb spočívá ve výkladu § 50 odst. 4 volebního zákona. Podle jeho doslovného znění mělo být podle koalice při případném odečítání přebývajících mandátů v jednotlivých krajích použit počet mandátů přidělených podle § 48 odst. 2 volebního zákona. Český statistický úřad ale vzal za určující počet mandátů po korekci vyplývající z § 48 odst. 3 volebního zákona. Tedy stejný počet, který je použit v § 50 odst. 2 volebního zákona při výpočtu krajského volebního čísla, kde je však použit termín "počet mandátů, které byly tomuto volebnímu kraji přiděleny". To by vedlo k tomu, že má být v prvním skrutiniu použit výchozí počet mandátů zjištěný podle § 48 odst. 2 volebního zákona a dále již neupravovaný. Přestože § 50 odst. 4 volebního zákona používá spojení "[b]ylo-li takto rozděleno více mandátů, než se mělo přidělit podle § 48 odst. 2," nejedná se o konečný počet mandátů kraje. V § 48 volebního zákona se ve skutečnosti žádný závazný počet mandátů neurčuje a kraj může mít tento počet nenaplněn nebo naopak překročen ve druhém skrutiniu. Správně vyložený úmysl zákonodárce použít v § 50 odst. 4 volebního zákona jen "zaručený" počet mandátů připadající kraji podle § 48 odst. 2 volebního zákona by vedl k tomu, že by zůstalo více mandátů pro celostátní vyrovnávání ve druhém skrutiniu, což je obzvláště vhodné kvůli nestejným krajským volebním číslům. Počet mandátů, se kterým se porovnává součet získaných mandátů podle § 50 odst. 3 volebního zákona všech volebních stran, by měl odpovídat pouze výsledku podle § 48 odst. 2 volebního zákona, a nikoliv podle § 48 odst. 2 i 3 volebního zákona, což by vedlo k většímu počtu mandátů "zbylých" pro druhé skrutinium podle § 51 volebního zákona.7. Podle Nejvyššího správního soudu sice tento výklad lépe odpovídá nosným závěrům nálezusp. zn. Pl. ÚS 44/17o dosažení poměrnosti volebního výsledku, avšak neodpovídá nové konstrukci jeho výpočtu vzhledem k možnosti rozdělení více mandátů než je ústavně stanovený počet 200 poslanců. Z § 50 odst. 4 volebního zákona podle Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by jeho smyslem a cílem bylo převést co nejvíce mandátů dříve přidělených volebním krajům do celostátního druhého skrutinia, jak uvedla koalice ve svém návrhu, nýbrž jeho účelem je právě zabránit tomu, aby bylo při použití tzv. Imperialiho formule v jednotlivých volebních krajích rozděleno celkově více mandátů, než je volených poslanců.8. Tuto argumentaci Nejvyšší správní soud dále podrobně rozvedl, přičemž zdůraznil, že ani koalice netvrdí, že by výklad zastávaný a uplatněný 1. vedlejší účastnicí byl v rozporu s ústavním pořádkem, pouze více vyhovuje požadavkům uvedeného nálezusp. zn. Pl. ÚS 44/17. Poukázal na to, že Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 44/17uvedl, že je na informovanějším zákonodárci, aby zhodnotil a implementoval volební systém (bod 52 uvedeného nálezu). Je totiž jeho volbou, jakým konkrétním obsahem volební systém naplní, jaké budou jednotlivé fáze a stadia apod. (bod 72 tamtéž). Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že vede-li výklad volebního zákona k jednoznačnému výsledku, pak není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby svým výkladem nahrazoval zákonodárce a místo něj hledal volební systém (sc. volební formuli), který by bylo možné považovat za "poměrnější".9. Dne 5. 1. 2022 obdržel soudce zpravodaj podání právního zástupce koalice označené jako "sdělení stěžovatelů k uplatnění obdobného návrhu, návrh na přednostní projednání - § 39 ZÚS". Toto podání obsahuje upozornění na to, že v obdobné věci se na Ústavní soud obrátil rovněž Ing. Miloň Slabý, kandidát ve volbách, jehož mandát mu byl dle koalice nezákonně odepřen v rámci zveřejnění oficiálních výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Státní volební komisí, když v jeho právní věci vydal Nejvyšší správní soud usnesení ze dne 5. 11. 2021 sp. zn. Vol 205/2021, kterým jeho návrh odmítl. Věc je v řízení před Ústavním soudem podsp. zn. Pl. ÚS 2/22. Dále koalice své podání doplnila o další argumentaci ve prospěch možnosti napadnout výsledek voleb a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rovněž ústavní stížností (viz níže sub 14).II.Argumentace koalice10. V záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu napadla koalice podáním, které považuje za ústavní stížnost. V něm shrnuje svou argumentaci uplatněnou v řízení před Nejvyšším správním soudem, poukazuje na nosné závěry Ústavního soudu v nálezusp. zn. Pl. ÚS 44/17s tím, že je jim třeba podřadit možné varianty výkladu volebního zákona. Dále zreprodukovala celkové výsledky voleb a uvádí, že z informací Českého statistického úřadu (dále jen "ČSÚ") dostupných na https://volby.cz/pls/ps2021/ps?xjazyk=CZ vyplývá konkrétní konstrukce, jež byla použita při výpočtu volebního výsledku v předmětných volbách a která neodpovídá výslovnému znění volebního zákona, a také zjevně nemůže splnit cíl vytčený v uvedeném nálezu a účelu jeho novelizace provedené zákonem č. 189/2021 Sb.11. Dále koalice poukázala na to, že 1. vedlejší účastnice namísto počtu mandátů určeného podle § 48 odst. 2 volebního zákona využila počet mandátů přidělených kraji po případné korekci v § 48 odst. 3 volebního zákona, tj. stejný počet, který je použit v § 50 odst. 2 volebního zákona ve výpočtu krajského volebního čísla. To je pro ni východiskem pro podrobnou polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, který podle jejího názoru nosné důvody nálezusp. zn. Pl. ÚS 44/17vytrhával z kontextu a nepřihlížel při výkladu § 48, 50 a 51 volebního zákona k nejasnosti ve formulaci těchto ustanovení deformující závěry uvedeného nálezu.12. Koalice dále poukázala na vzájemný vztah jednotlivých výkladových metod a podrobně odůvodnila, v čem spatřuje neústavnost napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Namítá porušení zásad poměrného zastoupení, ústavních principů volebního práva a volné politické soutěže (čl. 18 odst. 1 ve spojení s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny), v porušení záruk plynoucích z volebního práva (čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny) a v porušení práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako jejího legitimního očekávání, že Nejvyšší správní soud bude respektovat obecnou závaznost nosných důvodů uvedeného nálezu Ústavního soudu, jak to vyžaduje čl. 89 odst. 2 Ústavy.13. Obsáhlou a důkladnou argumentaci koalice však již nebylo třeba dále rozvádět vzhledem k níže uvedeným důvodům, pro které nebylo možné o věci rozhodnout meritorně.14. Jinak je tomu v případě doplnění návrhu koalice ze dne 5. 1. 2022 (viz výše), neboť to obsahuje odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016sp. zn. Pl. ÚS 26/14, ve kterém Ústavní soud připustil možnost napadení výsledku voleb do Senátu i prostřednictvím ústavní stížnosti, jak to nyní činí koalice pro volby do Poslanecké sněmovny. Ta poukazuje na znění § 85 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ze kterého plyne, že opravný prostředek předvídaný tímto ustanovením nepřichází do úvahy z důvodu vymezení podmínek pro jeho přípustnost, neboť takový opravný prostředek je možné podat pouze proti rozhodnutí volebního soudu, že poslanec či senátor nebyl platně zvolen, tj. vyžaduje se pozitivní rozhodnutí volebního soudu, jimž se mění původní oficiální volební výsledek zjištěný příslušným orgánem (zde Státní volební komisí) a také aktivně legitimovaný je pouze poslanec nebo senátor, což je právě případ ústavní stížnosti Ing. Miloně Slabého. Druhá možnost podle § 85 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž nepřichází do úvahy. Možnost konkurence ústavní stížnosti a opravného prostředku potvrdilo rozhodnutí Pl. ÚS 26/14, a potvrzuje se tak závěr koalice, že jediným procesním prostředkem ochrany jejích práv je pouze ústavní stížnost vůči "negativnímu" rozhodnutí volebního soudu (Nejvyššího správního soudu) a že jejich ústavní stížnost je tak přípustná jakožto poslední možnost, kterou koalice má k dispozici (nejen) k ochraně svých politických práv.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že návrh koalice, označený jako ústavní stížnost, všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nesplňuje.16. Procesní předpoklady řízení jsou určeny předmětem řízení a pravidly, která jsou pro takové řízení stanovena zákonem o Ústavním soudu jednak obecně, jednak podle zvláštností jednotlivých typů řízení před Ústavním soudem v hlavě druhé části druhé zákona o Ústavním soudu (§ 64 až 125f). Tato pravidla respektují povahu jednotlivých předmětů řízení spadajících do kognice Ústavního soudu a s nimi spojených referenčních hledisek a procesních podmínek řízení. Návrh koalice však tato pravidla nesleduje a nerespektuje, a tudíž procesní předpoklady řízení v této konkrétní věci nesplňuje.III. a)Aktivní legitimace koalice17. Jak již bylo výše uvedeno sub 2, koalice se zúčastnila voleb do Poslanecké sněmovny ve všech volebních krajích jako koalice pod č. 17 podle § 31 odst. 1 volebního zákona. Jako s koalicí (viz záhlaví napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu) s ní také bylo jednáno před soudem, proti jehož rozhodnutí se brání. Návrh označený jako ústavní stížnost však je opět (jako u Nejvyššího správního soudu) podán společně dvěma samostatnými právnickými osobami, politickou stranou a politickým hnutím, přičemž plná moc k jeho podání je podepsána za každý tento subjekt (za navrhovatele) jeho předsedou.18. V případě, že by šlo o ústavní stížnost, bylo by třeba posoudit, zda ji vůbec může podat subjekt, který se voleb neúčastnil samostatně, nýbrž svá subjektivní veřejná práva uplatňoval prostřednictvím jiného právem uznaného subjektu, tj. koalice, jak to umožňuje § 31 odst. 1 volebního zákona. K tomu je třeba doplnit, že volební zákon staví práva a povinnosti kandidující koalice do jedné roviny s jinými kandidujícími subjekty [viz zejm. § 8 odst. 2 písm. c), § 10 odst. 2 písm. h), § 12 odst. 1 písm. d), § 13 odst. 1 písm. e) atd., zejména pak § 16 až § 16h, § 31 až 33, § 38, § 40 až 42, § 45 až 52, § 54, § 85 až 88]. Teprve v případě, kde nelze postupovat jinak (zjištění nároku na stálý příspěvek a příspěvek na podporu činnosti politického institutu a stanovení jejich výše u strany a hnutí, které jsou členy koalice podle § 20 odst. 10 a 11 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích), se přihlíží k tomu, že koalice je založena na dohodě několika politických stran či hnutí, což je problém, který se u samostatně kandidujících politických stran nevyskytuje [obdobně § 77 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny")]. Toto rozlišení tak plyne z povahy věci.19. Přípustnost podání ústavní stížnosti někým, kdo nemá právní subjektivitu, Ústavní soud uznává (srov. nález ze dne 28. 5. 1996sp. zn. I. ÚS 127/96(N 41/5 SbNU 349) i v případě koalic, neboť jsou nositeli řady práv a povinností plynoucí ze shora uvedených ustanovení volebního zákona. Nepodání návrhu (jednou) "volební stranou", která de facto v návrhu vystupuje a jedná společně a nerozdílně stejně jako ve volbách, však Ústavní soud v nynější věci neodmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo projevem přepjatého formalismu. Navíc rovněž v řízení před Nejvyšším správním soudem vystupovala koalice v této pozici (brána též jako dvoukoalice), což ji legitimuje k podání opravného prostředku. Pro Ústavní soud je proto rozhodující to, jak koalice vůči Ústavnímu soudu vystupuje, co jejímu návrhu předcházelo ve smyslu § 85 zákona o Ústavním soudu a co po Ústavním soudu požaduje z hlediska samotného obsahu jejího návrhu. Na koalici, která se zúčastnila voleb do Poslanecké sněmovny ve všech volebních krajích (srov. § 31 odst. 1 volebního zákona), je třeba hledět jako na aktivně legitimovaný subjekt k podání opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy, nicméně lze očekávat, že případné opravné prostředky v budoucnosti již budou bez dalšího podávány přímo koalicí jednající všemi svými členy jako jedním subjektem podle předpisů objektivního volebního práva, neboť právě jeho porušení se má dovolávat.III. b)Posouzení návrhu podle jeho obsahu20. Koalice (navrhovatelé jako součást volební koalice) jako volební strana kandidující ve všech volebních krajích pro volby do Poslanecké sněmovny konané ve dnech 8. a 9. 10. 2021 se brání proti zamítavému usnesení Nejvyššího správního soudu vydanému v řízení podle § 87 volebního zákona a § 90 s. ř. s. - jak výslovně v bodu 5 svého návrhu uvádí - "stížností podanou podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst. 1 a) zákona o Ústavním soudu".21. V bodu 4 svého podání pak výslovně uvádí, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti volby kandidátů, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dnem 5. 11 2021 jeho vyvěšením na úřední desce Nejvyššího správního soudu, takže toto usnesení je konečným rozhodnutím ve věci, vůči němuž není opravný prostředek přípustný.22. Na koalici, která se jako koalice zúčastnila voleb do Poslanecké sněmovny ve všech volebních krajích (srov. § 31 odst. 1 volebního zákona), je třeba hledět jako na aktivně legitimovaný subjekt k podání opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy. K úpravě procesní stránky řízení v této věci je předepsán postup podle části druhé hlavy druhé oddílu čtvrtého § 85 až 91 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení tohoto oddílu představují speciální úpravu (lex specialis) pro řízení ve volebních věcech před Ústavním soudem. Jak plyne z nálezové judikatury Ústavního soudu [viz blíže nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999sp. zn. I. ÚS 526/98(N 27/13 SbNU 203) a zejména ze dne 26. 1. 2005sp. zn. Pl. ÚS 73/04(N 17/36 SbNU 185)], je toto řízení vzhledem k nové úpravě verifikace mandátů zvolených poslanců a senátorů určeno především (a současně) nejen jako opravný prostředek proti (ne)ověření mandátu (srov. k tomu např. čl. 91 a čl. 113 odst. 2 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž po zavedení nové úpravy volebního soudnictví zákonem č. 204/2000 Sb. jako opravný prostředek proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a poté Nejvyššího správního soudu ve věcech upravených v § 87 volebního zákona a § 90 s. ř. s. Již od počátku byl zdůrazňován základní účel této úpravy, tedy ochrana objektivního volebního práva a s ní zajištění řádného složení komor Parlamentu. Ústavní soud uvedl v publikovaném usnesení ze dne 19. 10. 2004sp. zn. II. ÚS 540/02(U 51/35 SbNU 603), že účelem návrhu podle § 87 odst. 1 volebního zákona, o němž do 1. 1. 2003 byl příslušný rozhodovat Nejvyšší soud (po tomto datu Nejvyšší správní soud), není bez dalšího toliko ochrana subjektivního volebního práva, nýbrž především zajištění objektivnosti volby, na jejíž zachování může mít případné porušení individuálního subjektivního volebního práva voliče vliv, nicméně takový závěr je vždy třeba korigovat celkovým dopadem porušení subjektivního práva na objektivní výsledek volby. Předmětem přezkumu soudu v řízeních tzv. volební stížnosti je otázka protizákonnosti a intenzity této protizákonnosti, tedy ochrana objektivního volebního práva, přičemž odkázal na již se rodící volební judikaturu Nejvyššího správního soudu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2004 sp. zn. Vol 6/2004). Navíc tento aspekt zákonodárce podtrhl novou úpravou referenčního kritéria pro všechny volební zákony (zákonem č. 322/2016 Sb., kterým se mění volební zákony a další související zákony), kdy opustil princip potenciality volebních vad ("mohly ovlivnit") a nahradil ho principem fakticity ("byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb"). Náš zákonodárce tak sleduje tradiční trend v anglosaském právu, kde zákony definují situace, kdy ani porušení objektivního volebního práva nemůže vést k neplatnosti voleb, hlasování či zvolení kandidáta (tzv. elections avoidance formulae), jde-li jen o vady formální nebo z hlediska výsledného složení voleného orgánu bezvýznamné (viz sub 25).23. V řízení o opravném prostředku podle § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu nevystupuje Ústavní soud jako kasační (přezkumná) soudní instance, nýbrž jako instance další, a to je třeba zdůraznit, jako instance konečná. Nemohou zde platit pravidla pro řízení o ústavní stížnosti a jejím výsledku (viz § 87 zákona o Ústavním soudu a contrario). Na tom podání označené jako ústavní stížnost, avšak napadající usnesení Nejvyššího správního soudu o (ne)platnosti voleb, hlasování či zvolení kandidáta, nemůže nic změnit. Toto řízení končí u Ústavního soudu se všemi důsledky (viz § 91 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na jeho předmět a účel se proto nerozhoduje o kasaci rozhodnutí a o vrácení věci k novému rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu. Věc se proto nevrací ani ke Státní volební komisi, která již nevydává ve smyslu § 53 odst. 2 volebního zákona osvědčení o zvolení, protože je podle § 91 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vystaví platně zvolenému kandidátovi předsedající po skončení ústního jednání.24. Právě uvedené má zásadní význam pro osud podání označeného jako "ústavní stížnost", které je třeba podle § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, hodnotit podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Podle jeho obsahu jde o opravný prostředek jako speciální nástroj ochrany proti porušení volebního práva (zákonodárství) v objektivním smyslu, tedy nejen ústavně zaručeného práva, do kterého bylo - přímo, bezprostředně a právě teď - zasaženo orgánem veřejné moci, jak je to vyžadováno u ústavní stížnosti. Naopak návrhem podle § 87 volebního zákona a § 90 s. ř. s. se může domáhat vyslovení neplatnosti volby kandidáta každý k tomu zákonem oprávněný (i když není přímo na svých právech dotčen, i když se neúčastnil volebního řízení atd.), má-li za to, že volební zákonodárství bylo porušeno způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby kandidáta. To koalice také podle obsahu jejího podání de facto činí - namítá porušení volebního zákona nejen vůči svému kandidátu v Kraji Vysočina (viz výše), nýbrž i vůči kandidátům volební strany Svoboda a přímá demokracie v Jihomoravském kraji a Olomouckém kraji a napadá volby jiných kandidátů v jiných volebních krajích. I kdyby to mu tak nebylo, není vyloučeno, že v průběhu řízení se zjistí, že tvrzeným porušením volebního zákona mohla být či byla ovlivněna volba i jiných kandidátů, i když to navrhovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem nenavrhne (viz názorně volební vady řešené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2017 č. j. Vol 58/2017-173), nicméně výsledek přezkumu to prokáže. Stejný závěr platí i pro rozsah přezkumu v řízení o opravném prostředku před Ústavním soudem. To by ale postup podle pravidel řízení o ústavní stížnosti vylučoval [viz k tomu i § 82 odst. 3 písm. a) a § 87 zákona o Ústavním soudu], což by bylo v rozporu s požadavkem na zajištění soudní ochrany volebního práva v objektivním smyslu, jak to vyžaduje čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 20 Ústavy (viz níže sub 25).25. Rovněž tak je třeba zdůraznit jiné důsledky vykonatelného vyhovujícího nálezu ve věci ústavní stížnosti (zejména kasační účinek), stejně jako jiný účel takového řízení (zejména objektivní a subjektivní funkce ústavní stížnosti). Vše to dokládá, že ústavní stížnost nejenže není účinným prostředkem k právní ochraně řádného složení komor zákonodárného sboru, ale nemůže být v této věci ani účinným prostředkem ochrany subjektivního veřejného ústavně zaručeného základního práva jakým je právě ústavní stížnost. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jako v jiných státech je i v České republice v souladu s principem demokracie (čl. 2 odst. 1 Ústavy) třeba vycházet z vyvratitelné domněnky platnosti zvolení a z toho, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Ke změnám ve složení zvoleného orgánu (jak je navrhováno v nynější věci) či dokonce k opakování voleb (i když to de facto realizovatelné není, vždy již půjde o novou situaci a nové rozhodování voličů) tak může docházet jen v případech závažného porušení předpisů objektivního volebního práva [srov. již podrobněji k této domněnce a principu demokracie nález ze dne 26. 1. 2005sp. zn. Pl. ÚS 73/04(N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.)]. To ale neznamená možnost vyloučení soudního přezkumu, popř. i vícestupňového, jak je dosud používán v České republice (sub 26). Zpravidla se to tradičně projevuje ve formulacích, které navenek dávají přednost zachování výsledku voleb či volby (stížnost "proti neověření mandátu", opravný prostředek proti rozhodnutí, že někdo "nebyl platně zvolen"). Lze poukázat i na přístup v jiných evropských státech, kdy např. ve Spolkové republice Německo Spolkový ústavní soud dokonce používá obratu ze známé Radbruchovy formule, že se tak může stát jen v případech, kdy by bylo setrvání na volebním výsledku nesnesitelné, když konstatuje (srov. např. jeho rozsudek ze dne 3. 7. 2008 sp. zn. 2 BvC 1/07), že prohlášení neplatnosti celých voleb předpokládá tak významnou volební vadu, že by se další existence takto zvoleného zastupitelského orgánu jevila jako neúnosná (unerträglich). V anglosaském volebním soudnictví je tradičním požadavkem, že porušení volebního zákona má být podstatným a zjistitelně ovlivňujícím výsledek voleb, a nikoli pouze obtěžujícím drobnostmi ("The question must be something substantial, something calculated to effect the result of the elections .... not to be upset for an informality or triviality" - citováno podle precedenčního rozhodnutí soudce Grova ze dne 14. 7. 1874 ve věci Gill v. Reed and Holms. In: O' Malley, E. L., Hardcastle, H. Reports of the Decisions of the Judges for the Trial of Election Petitions in Great Britain and Ireland. Sv. II., Stevens & Haynes, London 1875, s. 77-87, zejm. s. 85).26. Uvedl-li Ústavní soud v usnesení (nota bene nikoli v nálezu - srov. § 13 zákona o Ústavním soudu)sp. zn. Pl. ÚS 26/14, bod 19, že za "stavu, kdy úprava řízení o opravném prostředku neumožňuje, byť jen teoreticky, vyhovět podanému návrhu, tedy svou povahou projednávané věci neodpovídá, není možné věc v řízení o opravném prostředku projednat. Kromě toho platí, že pro projednání věci v řízení o opravném prostředku by musela být též dodržena desetidenní lhůta stanovená v § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu". V nynější věci není pochyb o tom, že Ústavní soud by řádně podanému opravnému prostředku, ve kterém by koalice prokázala porušení ústavních principů a podústavního objektivního volebního práva, mohl přesně podle požadavku čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy a ve smyslu § 91 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhovět a opravným prostředkem napadené usnesení Nejvyššího správního soudu přezkoumat a vyslovit, kdo byl platně zvolen a vystavit mu osvědčení o zvolení podle § 91 odst. 4, kdo nikoli s tím, že osvědčení vydané takovému zvolenému kandidátovi zaniká podle § 91 odst. 3 zákona o Ústavním soudu obdobně jako v případech podle § 53 odst. 2 volebního zákona.27. Ústavní soud tak konstatuje, že názor vyjádřený v uvedeném usnesenísp. zn. Pl. ÚS 26/14proto považuje za překonaný s tím, že opravný prostředek je výlučným způsobem, jak se u Ústavního soudu domáhat přezkumu rozhodnutí ve věci řádně dosaženého složení komor Parlamentu (zásada exkluzivity).28. K argumentu koalice, že podle § 85 zákona o Ústavním soudu neměla možnost opravný prostředek podat, Ústavní soud uvádí, že kdyby návrh podala v zákonem stanovené lhůtě (§ 85 odst. 2 téhož zákona), musel by se jejím návrhem (jakkoli označeným) zabývat. Jinak by jí musel přisvědčit a konstatovat, že s jinou možností náš právní řád nepočítá, takže by řízení v této věci definitivně skončilo (a nejen pro ni) zamítavým usnesením Nejvyšší správního soudu. Takový výklad by byl neústavní, protože by v rozporu s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 4 Ústavy vyňal z pravomoci Ústavního soudu přezkum náležitého složení klíčového orgánu parlamentní demokracie, tj. dvoukomorového Parlamentu podle čl. 15 odst. 2 Ústavy. Koalice přehlíží, že ústavní pořádek nesvěřuje Ústavnímu soudu kompetenci rozhodovat o opravném prostředku pouze "o ověření volby poslance nebo senátora" (tím by bylo navíc třeba rozumět usnesení příslušné komory Parlamentu), nýbrž o celém volebním procesu upraveným objektivním volebním právem, který vrcholí takovým ověřením. Proto výslovně používá obratu "ve věci ověření volby", což je pojem širší, umožňující dynamický výklad, a současně reagující na to, že tato problematika byla v roce 1992 považována za definitivně ještě neupravenou (viz tisk 276 z roku 1993, Poslanecká sněmovna I. volebního období). V roce 2000 se právní úprava zavedením volebního soudnictví v pravém smyslu slova zásadně změnila (aniž na to zákonodárce výslovně změnou zákona o Ústavním soudu reagoval) a lze hovořit o exkluzivitě opravného prostředku pro případ parlamentních voleb.29. Ústavní stížnost z řady důvodů nemůže splnit to, co se očekává od řízení ve věcech volebního soudnictví, neboť ve volbách, na rozdíl od obecného soudnictví, se nerozhoduje o subjektivních ústavně zaručených právech a svobodách, nýbrž o legitimování zákonodárného sboru ve volbách jako procesu realizace práva na sebeorganizaci nositele moci ve formě ustanovování reprezentantů lidu (čl. 2 odst. 1 Ústavy). Jde v nich o správné vyjádření vůle suveréna podle pravidel procesní férovosti v mezích ústavního pořádku (viz nálezy ze dne 11. 2. 2020sp. zn. Pl. ÚS 4/17, bod 68, a ze dne 2. 2. 2021sp. zn. Pl. ÚS 44/17, bod 78). Předmětem volebního soudnictví je tak rozhodování o dodržení pravidel objektivního volebního práva počínaje vyhlášením voleb a konče rozhodnutím o dodržení požadavků na rovný přístup občanů k volené funkci (čl. 21 odst. 4 Listiny) při ověřování voleb. Zatímco první část je přezkoumávána Nejvyšším správním soudem v pozici volebního soudu první instance, Ústavní soud je instancí opravnou, avšak nejen ve věci volebního soudnictví v užším smyslu, nýbrž i ve věci samotného ověření volby poslance nebo senátora příslušnou komorou Parlamentu. Proto je právě pro volby komor Parlamentu zvoleno toto zvláštní řízení jako lex specialis. Na požadavku na zákonodárce, aby pro celou tuto oblast zvážil odstranění všech problémů, které vývoj za posledních více než třicet let vyvolal, je však třeba trvat.30. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že opačný výklad by znamenal, že poslední slovo by měl nyní v rozporu s čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy Nejvyšší správní soud, proti jehož rozhodnutí by již nebylo v rozporu se zásadami právního státu ochrany. Totéž by platilo v případě, kdyby příslušná komora (viz níže) vyšla při rozhodování o platnosti volby každého svého jednotlivého člena z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jehož nesprávnosti by tak mohl Ústavní soud pouze přihlížet. Pro koalici by to v tomto případě znamenalo jediné. Buď by se v nynější věci bránila proti usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 10. 11. 2021 (viz níže), a byla by tak ve stejné pozici, nebo by rezignovala, jak se také stalo. To zásadní však zůstává. V nynější věci jde na rozdíl od ústavní stížnosti o přezkum dodržování pravidel objektivního volebního práva při rozhodování lidu jako zdroje veškeré státní moci při klíčovém rozhodnutí pro její fungování. Není to proto srovnatelné s rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci jako v případě ústavní stížnosti.31. Uvedené vůbec neznamená, že by snad v rozporu s čl. 4 Ústavy došlo ke zkrácení možnosti bránit subjektivní práva plynoucí z objektivního volebního práva. I porušení subjektivního volebního práva může mít výjimečně dopad na řádné zvolení a složení komor zákonodárného sboru. Musí se tak ale stát za využití opravného prostředku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy, neboť jde o úpravu speciální, jak plyne z celého oddílu IV zvláštní části zákona o Ústavním soudu (srov. i jeho § 87). I kdyby však Ústavní soud akceptoval, že bude nad rámec právní úpravy rozhodovat i o porušení subjektivních ústavně zaručených práv v této oblasti, nezbylo by mu zpravidla nic jiného než konstatování, že případně k takovému porušení došlo (např. volič nebyl vpuštěn do volební místnosti). Účelem řízení o opravném prostředku je však řádně složená a k výkonu zákonodárství a dalším funkcím legitimovaná komora Parlamentu.32. S ohledem na proměnu (nikoli pouze změnu) ústavní a zákonné úpravy volebního soudnictví a verifikace voleb tak je Ústavní soud povolán rozhodnout o opravném prostředku proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, tzn. v jeho kognici je konečné rozhodnutí [v rozsahu § 90 s. ř. s., popř. § 45 odst. 1 písm. a) o jednacím řádu Poslanecké sněmovny nebo § 41 odst. 1 písm. a) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu] o tom, kdo nabyl po právu nebo nenabyl mandát poslance či senátora a kdo se ho tak může ujmout. O správnosti nabytí mandátu podle čl. 19 odst. 3 Ústavy nyní v případě volebního soudnictví rozhoduje Nejvyšší správní soud s možným výsledkem, že zvolený kandidát mandátu platně nenabyl, zatímco Poslanecká sněmovna nebo Senát podle svých jednacích řádů přihlížejí v souladu s principy právního státu plynoucími z čl. 1 odst. 1 Ústavy k tomu, jak bylo Nejvyšším správním soudem v takovém řízení rozhodnuto. Jako příklad lze uvést usnesení Mandátového a imunitního výboru na 1. schůzi Poslanecké sněmovny III. volebního období ze dne 29. 6. 1998, kde se uvádí: "Mandátový a imunitní výbor ověřil platnost volby poslanců Poslanecké sněmovny ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, konaných ve dnech 19. a 20. června 1998, podle ustanovení § 45 odst. 1 písm. a) jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Mandátový a imunitní výbor konstatuje, že všechny stížnosti podané Nejvyššímu soudu byly zamítnuty nebo řízení o nich bylo zastaveno. Konstatuje, že všichni poslanci Poslanecké sněmovny jsou platně zvoleni." Obdobné formulace se používají i v současnosti. Naopak např. v případě napadení volby před Ústavním soudem použil Mandátový a imunitní výbor Senátu na 1. schůzi Senátu 5. funkčního období dne 15. 12. 2004 tuto formulaci: "Výbor nemohl ověřit mandát za volební obvod č. 19, Praha 11, s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud ČR rozhodl svým usnesením č. 10/2004 - 24, že volby do tohoto obvodu jsou neplatné."33. V případě, že příslušný soud (dříve Nejvyšší soud, nyní Nejvyšší správní soud) dospěl k závěru o neplatnosti volby poslance nebo senátora, postupují komory Parlamentu podle toho, zda toto rozhodnutí příslušného soudu bylo podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy ve spojení s § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu napadeno před Ústavním soudem opravným prostředkem. V takovém případě volbu dotčeného kandidáta neověří, nýbrž vyčkávají na výsledek řízení před Ústavním soudem. Ustanovení § 45 odst. 1 písm. a) zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny sice stanoví, že její mandátový a imunitní výbor "zkoumá, zda jednotliví poslanci a náhradníci za poslance byli platně zvoleni, a svá zjištění předkládá podle povahy věci Sněmovně nebo předsedovi Sněmovny", v praxi však dosud nedošlo k případu, že by Poslanecká sněmovna soudní rozhodnutí nerespektovala. Nicméně to není vyloučeno, což však pouze znamená, že Ústavní soud při počítání lhůty podle § 87 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k podání opravného prostředku musí vycházet z přijetí usnesení příslušné komory Parlamentu, kterým se verifikační proces (kterému nyní předchází soudní fáze) zakončuje, bez ohledu na to, jaký faktický význam v praxi má (srov. k tomu Syllová, J., Kavěna, M., Tetourová, E., Němec, J. a kol. Jednací řád Poslanecké sněmovny. Komentář. Wolters Kluwer. Praha 2021, s. 234). Nicméně komora rozhoduje (může rozhodnout) i na základě dalších podkladů (nemusí např. uznat čestné prohlášení o splnění podmínky neslučitelnosti a neexistenci střetu zájmů), což je konečně jedna z tradičních složek parlamentní verifikace mandátu. Vzhledem k tomu, co bylo právě uvedeno, však nutno připomenout závěr z nálezusp. zn. Pl. ÚS 73/04, ve kterém bylo upozorněno na rozdíl mezi verifikací mandátu poslance a volebním soudnictvím. Obrat "platně zvoleni" má značně širší extenzi než verifikace volby, jak byla chápána volebním soudem podle zákona č. 125/1920 Sb., o volebním soudě - "verifikace volby poslance jest povahou svojí osvědčením, že v osobě zvoleného splněny jsou podmínky volitelnosti jeho a že není důvodů, které by jej z volitelnosti vylučovaly" (Sbírka zásadních rozhodnutí a usnesení volebního soudu. III. díl, Praha 1925, usn. č. 119, s. 52). Šlo tak o splnění podmínek volitelnosti, kdežto vlastní vady volebního řízení byly předmětem "stížností do voleb" podle § 8 bodu 3, a to pro "nezákonný postup ve volebním řízení" podle § 11 písm. b) zákona č. 125/1920 Sb.III. c)Posouzení včasnosti podání návrhu34. Právě uvedené má zásadní význam pro osud podání označeného jako "ústavní stížnost", které je třeba podle § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, hodnotit podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Podle jeho obsahu jde o opravný prostředek jako speciální nástroj ochrany proti porušení volebního práva (zákonodárství) v objektivním smyslu, tedy nejen ústavně zaručeného práva, do kterého bylo - přímo, bezprostředně a právě teď - zasaženo orgánem veřejné moci, jak je to vyžadováno u ústavní stížnosti. Naopak návrhem podle § 87 volebního zákona a § 90 s. ř. s. se může domáhat vyslovení neplatnosti volby kandidáta každý k tomu zákonem oprávněný (i když není přímo na svých právech dotčen, i když se neúčastnil volebního řízení atd.), má-li za to, že volební zákonodárství bylo porušeno způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby kandidáta. To navrhovatelka také podle obsahu jejího podání de facto činí - namítá porušení volebního zákona nejen vůči svému kandidátu v Kraji Vysočina (viz výše), nýbrž i vůči kandidátům volební strany Svoboda a přímá demokracie v Jihomoravském kraji a Olomouckém kraji a napadá volby jiných kandidátů v jiných volebních krajích. Rovněž tak je třeba zdůraznit jiné důsledky vykonatelného vyhovujícího nálezu ve věci ústavní stížnosti (zejména kasační účinek), stejně jako jiný účel takového řízení (zejména objektivní a subjektivní funkce ústavní stížnosti).35. Návrh byl datován dnem 23. 11. 2021 a doručen do datové schránky Ústavního soudu téhož dne v čase 17.59.24 hodin. Tento návrh směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu, které nabylo právní moci dne 5. 11. 2021. Nicméně nutno dodat, že dne 10. 11. 2021 Poslanecká sněmovna vzala na vědomí zprávu svého mandátového a imunitního výboru (usnesení Poslanecké sněmovny, hlasování č. 5 - dostupné na https://www.psp.cz/eknih/2021ps/stenprot/001schuz/s001009.htm#h5), podle které: "Mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky po úvodním vystoupení poslankyně Heleny Válkové, po ověření platnosti volby poslanců zvolených ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uskutečněných ve dnech 8. a 9. října 2021, podle příslušných ustanovení, tedy konkrétně § 45 odst. 1 písm. a) zákona číslo 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, a po rozpravě I. konstatuje, že všichni poslanci Poslanecké sněmovny byli platně zvoleni a 196 z nich již obdrželo osvědčení o nabytí mandátu poslance; II. pověřuje poslankyni Helenu Válkovou, aby z titulu pověření řízením v té době ještě ustavující schůze mandátového a imunitního výboru seznámila s tímto zjištěním předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky." Toto usnesení bylo schváleno, přičemž žádný z poslanců nehlasoval proti. Ani žádný z poslanců (popř. poslanecký klub) koalice nevznesl proti usnesení Poslanecké sněmovny námitku. Ústavní soud tak uzavírá, že desetidenní lhůta podle § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, která se počítá až od usnesení Poslanecké sněmovny o ověření voleb [srov. čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy], počala běžet 11. 11. 2021 a skončila nejbližším pracovním dnem v týdnu, tj. v pondělí dne 22. 11. 2021.36. Je třeba respektovat skutečnost, že příslušná komora rozhoduje o platnosti zvolení každého svého člena ex offo, tedy bez návrhu, a že toto právní řízení, ve kterém podléhá pravidlům objektivního volebního práva, nemá účastníky jako např. soudní řízení nebo správní řízení. Proto nelze požadovat, aby dotčené subjekty nějak "vyčerpaly" toto ověřování příslušnou sněmovnou jako nějaký další opravný prostředek (na rozdíl na využití prostředků podle § 87 volebního zákona a § 90 s. ř. s.), protože příslušná komora Parlamentu tak rozhoduje ex lege. Protože však není vyloučeno, že se usnese jinak než "po objektivním volebním právu" (to názorně dokládá již precedenční případ pro vznik volebního soudnictví, tj. nález Říšského soudu z roku 1881 - srov. Sammlung der Erkenntnisse des österreichischen Reichsgerichtes 1869-1918, sv. IV., nález č. 234, s. 12-24), je třeba počítat lhůtu podle § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od oznámení jejího rozhodnutí, nikoli již od oznámení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Je to objektivní lhůta pro všechny, protože složení sněmovny před Nejvyšším správním soudem napadnout lze u jednotlivých zvolených členů (volební strana kandidující ve všech krajích však může napadnout zvolení všech poslanců - viz k tomu úvahy Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 6. 2006 sp. zn. Vol 5/2006-46 a opakované v řadě jeho dalších usnesení), popř. k tomu vůbec nemusí dojít. Příslušná komora však musí rozhodnout podle svého jednacího řádu o platnosti volby každého ze svých členů na ustavující schůzi (první schůzi volebního, popř. funkčního období) vždy. Je na tom založena legitimita jejího rozhodování (poslanci se vykazují osvědčením o zvolení, dostávají průkaz poslance a další doklady - viz sub 33, cit. dílo, tamtéž).37. Jak již bylo uvedeno, je rozdíl mezi nabytím mandátu podle čl. 19 odst. 3 Ústavy a jeho ujmutím se na ustavující schůzi (popř. první, které se kandidát zvolený poslancem zúčastní) po obdržení osvědčení o zvolení, ověření volby a složení poslaneckého slibu. Jen tak může být zajištěno, že bude ustavena komora Parlamentu, u které není mandát některého z jejích členů zpochybněn a řízení o jeho platnosti ještě neskončilo. Je tak sledována i legitimita rozhodování komory Parlamentu, počínaje její ustavující schůzí, a její co nejrychlejší zjištění v podobě rozhodnutí o ověření volby jejích členů. V opačném případě by rozhodování obzvláště v situaci, kdy je v Poslanecké sněmovně těsný poměr politických sil, každé hlasování mohlo vyvolávat zbytečné (či naopak oprávněné) pochybnosti. S ohledem na to, že např. zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, od jejíhož rozhodnutí Ústavní soud počítá běh desetidenní lhůty, nestanoví žádné pravidlo o "doručování" (srov. k tomu § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario), bylo by teoreticky možné "ústavní stížností" napadnout ověření platnosti voleb poslanců i ve lhůtě podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Stojí-li se však na výkladovém východisku tzv. racionálního zákonodárce, tuto možnost třeba odmítnout argumentací ad absurdum. Představa, že složení nejdůležitějšího státního orgánu nebylo jisté ani po ověření platnosti volby, ale dokonce ani při jednání o žádosti nově jmenované vlády o vyslovení důvěry, by o racionalitě zákonodárce nesvědčila. Koalicí navrhovaný výklad dokládá, že racionálně požaduje po Ústavním soudu postup, který by mohl vést při splnění procesních podmínek řízení k meritornímu přezkumu požadavku na náležité složení zastupitelského sboru při dodržení pravidel objektivního volebního práva, a to zejména jeho podústavní části vymezené podle čl. 20 Ústavy.38. Ústavní soud si je vědom procesní složitosti a komplikovanosti právní úpravy související s řízením ve věci čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy. Konečně na tyto nedostatky zejména v odkazovaném nálezusp. zn. Pl. ÚS 73/04důrazně, leč dosud bezvýsledně upozornil. To však nic nemění na tom, že ač by obsáhlá a důkladná argumentace koalice vyžadovala zaujetí stanoviska k tomu, jak se - a to je třeba v této souvislosti zdůraznit - podústavní zákonodárce "vypořádal" s nosnými důvody nálezusp. zn. Pl. ÚS 44/17, návrh byl podán po lhůtě deseti dnů stanovené v § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Snahu napravit procesní pochybení pomocí použití jiného procesního prostředku (srov. k tomu např. názor Ústavního soudu vyjádřený v usnesení ze dne 16. 11. 2021sp. zn. IV. ÚS 1955/21) Ústavní soud ve své judikatuře neakceptuje. Proto je třeba závěrem zdůraznit, že jediným prostředkem de lege fundamentali lata proti rozhodnutí (až již Nejvyššího správního soudu nebo příslušné sněmovny Parlamentu) "ve věci ověření volby" poslance nebo senátora je opravný prostředek podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy podaný v zákonem stanovené lhůtě a směřující k ochraně zájmu nositele veškeré státní moci na řádně zvoleném a řádně složeném orgánu moci zákonodárné podle čl. 2 odst. 1 a čl. 16 až 20 Ústavy.39. O návrhu bylo rozhodnuto podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o opravném prostředku ve věci ověření volby poslanců nebo senátorů podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy.40. Podle § 86 zákona o Ústavním soudu o opravném prostředku podle § 85 zákona o Ústavním soudu se vždy koná ústní jednání, což je třeba mimo jiné rovněž chápat jako výraz zájmu zákonodárce na urychleném rozhodnutí. Tento požadavek se však podle Ústavního soudu vztahuje pouze na případ, kdy bude rozhodováno ve věci samé (srov. k tomu Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2007, s. 682).41. Na základě shora uvedených důvodů proto Ústavní soud podání koalice označené jako ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.42. O návrhu na přednostní projednání (viz sub 9) nebylo třeba zvlášť rozhodovat, neboť mu bylo v mezích možností de facto vyhověno.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 25. ledna 2022Pavel Rychetský v. r.předseda Ústavního soudu

decision_10141.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Vinohradská 3217/167, Praha 10, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2021 č. j. 3 Co 89/2021-120, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 34 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedeného usnesení, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu na nařízení předběžného opatření.2. Stěžovatelka se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 C 20/2021 domáhá z titulu ochrany majitele práv výrobce k audiovizuálnímu záznamu vůči vedlejší účastnici řízení, společnosti Uloz.to cloud, a.s., aby se zdržela umožnění stahování nebo online zhlédnutí souborů obsahujících záznam audiovizuálního díla seriálu "Slunečná" (vyrobeno ve společnosti Good TV Production SE pro FTV Prima, spol. s r.o., 2020-2021), a poskytnutí informací o osobách, které se účastnily neoprávněného užití díla. Současně s žalobou podala návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhá, aby se vedlejší účastnice zdržela po dobu 20 měsíců bez souhlasu stěžovatelky umožnění stahování anebo online zhlédnutí digitálních souborů se specifikovanými příponami, obsahujících záznam dílu 107. - 157. seriálu Slunečná. Městský soud v Praze návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření vyhověl.3. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala vedlejší účastnice odvolání, kterému Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. října 2021 č.j. 3 Co 89/2021-120 vyhověl, když usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2021 č.j. 2 C 20/2021-17 změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl.4. Stěžovatelka se závěry vrchního soudu nesouhlasí. V obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že předpremiérové epizody seriálu Slunečná jsou tzv. rychle se kazícím zbožím, neboť v průběhu času ztrácejí na divácké atraktivitě i na hodnotě. U oblíbených seriálů, jako je seriál Slunečná, platí, že diváci jsou ochotni za zpřístupnění předpremiérových epizod zaplatit. Existuje-li však možnost předpremiérové epizody seriálu Slunečná stahovat za menší poplatek nebo dokonce zadarmo, vyberou si diváci levnější shlédnutí (či stažení) takové předpremiérové epizody na službě Ulož.to. Lze důvodně předpokládat, že divák předpremiér seriálu Slunečná, který si předpremiérový díl seriálu Slunečná stáhne či přehraje na službě Ulož.to, pak již nevyužije možnosti placeného přehrání předpremiéry na webových stránkách stěžovatelky a ani se nepodívá na případnou televizní premiéru, prokládanou reklamními bloky. Většina stěžovatelčiných příjmů z jednotlivých dílů seriálu přitom plyne právě z prodeje možnosti předpremiérového shlédnutí na webových stránkách www.iprima.cz a z prodeje reklamního prostoru u premiérového televizního vysílání.5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že soud nenařídil v její věci předběžné opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako je tomu v řízení před obecnými soudy.7. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá výjimečně zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, jak ostatně nyní namítá i stěžovatelka. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí a činí tak pouze ve zcela mimořádných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, že si to vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí.8. Stěžovatelka polemizuje se způsobem, jakým obecný soud v daném případě posoudil otázku splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud se s jejími námitkami neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že vrchní soud srozumitelně vyložil, proč nebyly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření. Své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že v návrhu na nařízení předběžného opatření stěžovatelka neosvědčila vybočení vedlejší účastnice řízení z mezí tzv. bezpečného přístavu dle § 5 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, a uzavřel, že navrhovaný zásah do práv vedlejší účastnice by nebyl proporcionální ve vztahu k chráněnému zájmu.9. Na těchto právních závěrech Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Posuzování podmínek pro vydání či nevydání předběžného opatření je věcí obecných soudů a při tomto rozhodování musí soud zvažovat i zájmy protistrany; ochrana musí být poskytnuta jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči němuž má takové opatření směřovat. Ústavní soud neshledal, že by v dané věci postupoval soud svévolně či nepředvídatelně.10. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10142.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Terezie Baumanové, 2) Kláry Lukešové a 3) Hany Müllerové, všech zastoupených Ing. Mgr. Bc. Petrem Molnárem, advokátem se sídlem Vrchlického 678/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2021, č. j. 69 Co 216/2021-245, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2021, č. j. 29 C 299/2017-218, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Radoslava Šanovce, jako vedlejšího účastníka, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní soud obdržel 29. 11. 2021 návrh stěžovatelek na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 Ústavy.2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, které byly v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelek a vedlejšího účastníka.3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2021, č. j. 29 C 299/2017-218, bylo výrokem I. zrušeno spoluvlastnictví stěžovatelek a vedlejšího účastníka k tam vymezeným nemovitostem, výroky II. až V. bylo provedeno vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, výrokem VI. byla uložena vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení částku 80 588 Kč v určených pravidelných měsíčních splátkách a výrokem VII. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit státu - České republice náhradu nákladů řízení ve výši 15 099 Kč.4. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 8. 2021, č. j. 69 Co 216/2021-245, byl rozsudek okresního soudu ve výroku VI. změněn tak, že vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení částku 176 383 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Ve výroku VII. byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.5. Proti shora uvedeným rozhodnutím podávají stěžovatelky ústavní stížnost.II.Argumentace stěžovatelek6. Stěžovatelky nesouhlasí s postupem obecných soudů v otázce aplikace § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Obecné soudy podle stěžovatelek postupovaly svévolně a v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Mají za to, že rozhodnutí jsou, pokud jde o aplikaci § 150 občanského soudního řádu, nepředvídatelná a překvapivá, neboť ve sporu plně úspěšným stěžovatelkám nebyly přiznány účelně vynaložené náklady v plné výši vůči vedlejšímu účastníkovi, který úspěch neměl. Okresní soud při žádném jednání nenaznačil, že by měl být uplatněn § 150 občanského soudního řádu a že by zde byly důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by soud výjimečně náhradu nákladů nepřiznal. Stěžovatelky nebyly poučeny o zamýšleném použití § 150 občanského soudního řádu a rovněž jim nebylo umožněno předložit svá tvrzení a důkazy. Na podporu svých tvrzení poukazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009,sp. zn. II. ÚS 3161/08, ze dne 31. 5. 2016,sp. zn. II. ÚS 1605/15, a ze dne 25. 8. 2015,II. ÚS 3550/13. Podle stěžovatelek nebyly dostatečně posouzeny majetkové poměry účastníků řízení a napadená rozhodnutí postrádají dostatečná odůvodnění za použití § 150 občanského soudního řádu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a jejich ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpaly všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Tato zásada se o to více projevuje při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, které nelze stavět na roveň rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování,a Ústavní soud proto není oprávněn v podrobnostech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu. Jinak řečeno zásahy Ústavního soudu jsou v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení spíše výjimečné (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001sp. zn. III. ÚS 727/2000, nález ze dne 24. 5. 2001sp. zn. III. ÚS 619/2000).10. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelky brojí pouze proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů, ačkoli v petitu navrhují zrušit rozhodnutí celá, tj. včetně výroků ve věci samé. S ohledem na to, že stěžovatelky nevznáší žádnou argumentaci ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, Ústavní soud přistoupil k přezkumu výroků o nákladech řízení; ve výrocích ve věci samé je ústavní stížnost z uvedených důvodů zjevně neopodstatněná.11. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že bylo vedeno řízení o žalobě stěžovatelek o zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem a jeho vypořádání rozdělením společných nemovitostí. Vedlejší účastník souhlasil se zrušením spoluvlastnictví, nikoli však se způsobem vypořádání. Po provedeném dokazování souhlasil i se stěžovatelkami navrhovaným způsobem vypořádání. V průběhu řízení bylo stěžovatelkami navrhováno smírné řešení, s nímž vedlejší účastník po věcné stránce souhlasil, nesouhlasil s výší požadovaných nákladů řízení stěžovatelek ve výši 312 424 Kč. Z toho důvodu k uzavření soudního smíru nedošlo. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, za současného použití § 150 občanského soudního řádu, neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení. Přihlédl přitom k povaze řízení o zrušení vypořádání spoluvlastnictví (s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019,sp. zn. II. ÚS 572/19, nebo ze dne 10. 11. 2020,sp. zn. I. ÚS 262/20), procesním stanoviskům a postojům stran v průběhu řízení či k důvodům neuzavření navrhovaného smíru. Stěžovatelkám tak přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 %, tj. ve výši 80 588 Kč. Krajský soud výrok o náhradě nákladů řízení změnil a uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit náklady řízení ve výši 176 383 Kč. Oproti okresnímu soudu shledal opodstatněnou aplikaci § 12 odst. 4 advokátního tarifu a s ohledem na to určil náklady řízení stěžovatelek na částku 352 766 Kč, kterou shodně s okresním soudem za použití§ 150 občanského soudního řádu snížil o 50 %.12. V posuzované věci se jedná o tzv. řízení iudicium duplex, což znamená, že takové řízení může být zahájeno k návrhu kteréhokoliv z budoucích účastníků a přes formální označení, odpovídající dikci zákona, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce a žalovaného současně, bez ohledu na to, kdo podal žalobu. Nejde tak o klasické sporné řízení, v němž na jedné straně je vítěz a na straně druhé poražený. Podle stávající judikatury Ústavního soudu (viz zejména nálezy ze dne 10. 11. 2020,sp. zn. I. ÚS 262/20, nebo ze dne 2. 11. 2011,sp. zn. I. ÚS 3202/20) je třeba se v takových řízeních při rozhodování o nákladech řízení vyhnout mechanickému postupu na základě kritéria úspěšnosti, bez zohlednění řady dalších aspektů a specifik řízení.13. Ústavní soud má za to, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelek jimi tvrzeným způsobem. Obecné soudy se otázkou nákladů řízení dostatečně zabývaly, přihlédly k individuálním okolnostem posuzované věci, řádně odůvodnily přijaté právní závěry, v nichž nelze spatřovat prvky interpretační nebo aplikační svévole. Okresní soud vycházel z povahy řízení (iudicium duplex) a náklady řízení určil s odkazem na § 142 odst. 1 občanského soudního řádu za použití moderačního oprávnění podle § 150 občanského soudního řádu (snížení o 50 %). Přihlédl přitom k procesním stanoviskůma postojům účastníků řízení, z nichž vyplývá, že v průběhu řízení v zásadě panovala mezi účastníky řízení shoda ohledně zrušení a samotného způsobu vypořádání, nesouhlas vedlejšího účastníka jako překážka k uzavření smíru spočívala pouze v jeho odmítavém přístupu k úhradě nákladů řízení stěžovatelkám. Ústavní soud má, na rozdíl od stěžovatelek, za to, že právní závěry ve věci náhrady nákladů řízení byly podrobně zdůvodněny, včetně úvah o aplikaci § 150 občanského soudního řádu (v podrobnostech lze odkázat na body 14. až 17. rozsudku okresního soudu). Námitka stěžovatelek, že jim okresní soud neposkytl dostatečný prostor vyjádřit se k zamýšlenému použití § 150 občanského soudního řádu, je neopodstatněná, neboť stěžovatelky měly možnost vyjádřit se k posouzení okresním soudem v odvolání, které ostatně i využily (viz bod 2. usnesení krajského soudu). Do jejich práva na spravedlivý proces tak zasaženo nebylo.14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10143.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, č. j. 4 Tdo 475/2021-2567, za účasti Nejvyššího soudu, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení předmětu řízení1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti výše vymezenému usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení pro údajné porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 7. 2020, č. j. 18 T 2/2020-2259, krajský soud stěžovatele uznal vinným ze spáchání pomoci k pokračujícímu zločinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za nějž byl spolu se sbíhajícím se přečinem neoprávněného podnikání dle § 251 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 6. 2020, č. j. 3 T 48/2020-1171, jehož výrok o trestu současně zrušil, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody dle § 205 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 trestního zákoníku v délce pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, a dále dle § 68 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce dvanácti měsíců dle § 69 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud rovněž svým rozsudkem odkázal poškozené dle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení ve věcech občanskoprávních.3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel se měl jako jednatel a jediný společník společnosti X předem domluvit se spoluobviněným N., který pracoval ve sběrných surovinách, na analýze vzorku tyčí z wolframové slitiny a sdělení ceny, za kterou by je vykoupil, přičemž na základě analýzy, která odhalila, že tyče jsou z 90 % tvořeny wolframem, z 6 % niklem a ze 2 % kobaltem, se domluvili, že stěžovatel bude odebírat jednou či dvakrát měsíčně dodávky těchto tyčí po 200 kg, načež spoluobviněný N. dalším spoluobviněným avizoval odběr v těchto relacích a ostatní spoluobvinění odcizili u různých poškozených v období od května 2018 do 10. 10. 2018 nejméně 420 ks tyčí z wolframové slitiny, částečně obrobených v různých stádiích opracování a částečně neobrobených, které stěžovatel od spoluobviněného N. bez potvrzení odebral, v hotovosti zaplatil, částečně je prodal dále a částečně zakopal, přičemž věděl, že wolfram se v takovém množství běžně nevykupuje a že podléhá evidenci, čímž dohromady spoluobvinění způsobili poškozeným škodu v celkové výši nejméně 8 158 429,55 Kč (dále jen "předmětný skutek").4. Stěžovatel a jeho spoluobvinění podali proti rozsudku krajského soudu odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 12 To 109/2020-2373, dle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) trestního řádu v celém rozsahu rozsudek krajského soudu zrušil a dle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve formě pomoci dle § 2 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za nějž jej odsoudil dle § 205 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, a dále dle § 67 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 550 Kč, tedy v celkové výši 155 000 Kč. Poškozené rovněž vrchní soud odkázal dle § 229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu, ale reagoval na změnu v právní úpravě hranic výše škody v § 138 odst. 1 trestního zákoníku a v časové působnosti trestních zákonů.5. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku vrchního soudu dovolání, které však Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.III. Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně představuje vlastní stížnostní argumentaci. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu vytýká: 1) neprokázání subjektivní stránky; 2) převzetí svědecké výpovědi toliko hypotetické povahy; 3) porušení pravidla in dubio pro reo. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně:7. Ad 1) stěžovatel namítá, že nebyla prokázána jeho subjektivní stránka ve formě úmyslu, jak by vyžadovala použitá právní kvalifikace. Nebylo prokázáno, že předmětné tyče z wolframové slitiny pochází z krádeže, že nejde o šrot, ale o sofistikovaný zbrojní materiál, že jejich cena byla větší než obvyklá ani že by si stěžovatel u spoluobviněného N. něco objednal, přičemž ostatní spoluobviněné ani neznal. Ve všech těchto čtyřech podstatných skutečnostech se závěr o jeho vině neopírá o provedené důkazy, ať přímé, ať nepřímé, ale tyto jsou výsledkem soudcovské úvahy. Ta dle stěžovatele však dokazování nahrazovat nemůže.8. Stěžovatel poukazuje na to, že ani tři obchodní společnosti, které jsou specializované na vzácné kovy (jedna, která prováděla testování předmětných tyčí a dvě, které je kupovaly), nerozeznaly, že nejde o šrot, ale o sofistikovaný zbrojní materiál. Účast stěžovatele byla přitom zcela totožná jako těchto dalších dvou obchodních společností, které také předmětné tyče odkupovaly a obviněny nebyly. Tvrdí, že z dokazování naopak vyplynulo, že neodborník mohl předmětné tyče považovat za šrot a nebyl schopen posoudit, k čemu jsou určeny, stejně jako že ani stěžovatel, ani spoluobviněný N. si u nikoho nic neobjednávali.9. Stěžovatel je neodborníkem a jednal v dobré víře. Je ochoten připustit, že měl věnovat větší péči zjišťování původu předmětných tyčí, tedy připouští svou možnou trestní odpovědnost za trestný čin podílnictví z nedbalosti dle § 215 trestního zákoníku ve znění účinném v době předmětného skutku či legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti dle § 217 trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019, nikoliv však za účastenství na úmyslném trestném činu.10. Ad 2) stěžovatel uvádí, že nižší soudy vycházely z hlediska jeho subjektivní stránky toliko z tvrzení svědka L., který odpovídal pouze na akademickou otázku, co by na místě stěžovatele dělal on. Dle stěžovatele však taková odpověď není svědeckou výpovědí, neboť se netýká toho, co svědek svými smysly vnímal. Nadto byl svědek v postavení "generála po boji" a navíc se snažil nezavdat policejnímu orgánu důvod k vlastnímu trestnímu stíhání, přičemž ani on neuvedl, že by stěžovateli sdělil jakékoliv své pochybnosti ohledně původu předmětných tyčí. Jeho výpověď tedy nemůže být ústavně konformním důkazem stěžovatelovy subjektivní stránky.11. Ad 3) stěžovatel zdůrazňuje, že svědci z řad zaměstnanců přitom potvrdili, že laik mohl považovat předmětné tyče za šrot, nicméně obecné soudy provedly ten nejméně příznivý výklad těchto svědeckých výpovědí, čímž se dopustily rovněž porušení pravidla in dubio pro reo.IV. Posouzení Ústavním soudem12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že ačkoliv stěžovatelovy námitky z drtivé většiny spadají do okruhu vad skutkových, jichž se měl dopustit již krajský soud, rozsah přezkumu ústavní stížnosti vymezil stěžovatel toliko na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Rozsudky krajského ani vrchního soudu stěžovatel předmětem své ústavní stížnosti výslovně neučinil, naopak požaduje pouze zrušení uvedeného usnesení. Toto usnesení však bylo vydáno v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, což limituje i možnost Ústavního soudu se zabývat vadami směřujícími do procesu dokazování před krajským soudem, neboť tato se omezuje toliko na posouzení, zda se s námitkami proti těmto údajným vadám Nejvyšší soud z ústavněprávního hlediska vypořádal v mezích, v nichž mu to tento typ řízení umožňoval. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením v tomto smyslu z mezí ústavnosti nikterak nevybočil.14. Námitka 1) směřuje toliko proti způsobu provedeného dokazování a skutkovým závěrům z něj vyvozeným. Ústavní soud k tomu připomíná, že jeho možnost zasahovat proti vadám dokazování včetně hodnocení důkazů je značně restriktivní. Dokazování v trestním řízení je totiž ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon ani ústava tak nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 881/08ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 859/13ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 1677/13ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nálezsp. zn. I. ÚS 455/05ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nálezsp. zn. I. ÚS 1922/09ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nálezsp. zn. II. ÚS 282/97ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].15. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 888/14ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nálezsp. zn. I. ÚS 180/03ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nálezsp. zn. IV. ÚS 418/97ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 1104/08ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 299/06ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nálezsp. zn. IV. ÚS 260/05ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 226/06ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesenísp. zn. II. ÚS 593/02ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].16. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 226/06ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nálezsp. zn. IV. ÚS 10/02ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nálezsp. zn. III. ÚS 532/01ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nálezsp. zn. III. ÚS 464/99ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nálezsp. zn. I. ÚS 639/03ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 125/04ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 372/03ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nálezsp. zn. III. ÚS 464/99ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 394/97ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 106/98ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].17. Pokud by rozsudky krajského či vrchního soudu některou z těchto vad trpěly, zásadně by se tím otevíral prostor Nejvyššímu soudu proti nim zasáhnout, jehož využití by si účinná ochrana ústavně zaručených základních práv stěžovatele žádala. Nejvyšší soud však žádnou z těchto vad neshledal a ztotožnil se s odůvodněním subjektivní stránky tak, jak je provedl krajský soud a vrchní soud, jež považoval za logické a na něž odkázal (viz s. 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud shodně s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva dlouhodobě zastává názor, že tam, kde se vyšší soud v řízení o opravném prostředku ztotožňuje se závěry nižších soudů, nepředstavuje pouze stručnější odůvodnění odkazující na odůvodnění předchozích rozhodnutí v dané věci porušení práva na spravedlivý proces, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, kterému mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.).18. V nynější věci se Nejvyšší soud vypořádal se všemi stěžovatelem předloženými námitkami adekvátně k jejich významu, přičemž stěžovatel ani nenamítá nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení, a závěry krajského a vrchního soudu, s nimiž se zcela ztotožnil a na něž jen odkázal, jsou z hlediska ústavněprávního bez problému.19. Krajský soud založil svůj skutkový závěr o tom, že stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že předmětné tyče pochází z trestného činu a že o tom stěžovatel věděl již v průběhu skutku, zejména na dokazováním zjištěných (a samotným stěžovatelem nezpochybněných) skutečnostech, že má dlouholeté zkušenosti v oboru zabývajícím se výkupem a prodejem druhotných surovin, že věděl, že wolfram není běžný materiál a nikdy předtím s ním neobchodoval, že předmětné tyče byly stejné délky a průměru, část byla i obrobená a opatřená např. závitem a každá měla individuální číslo; dále že obchody probíhaly bez jakékoliv evidence, bez předkládání občanského průkazu, bez potvrzení o předání zboží i o platbě a v rychlém časovém sledu; jakož i že stěžovatel část předmětných tyčí ukryl, když se dozvěděl, že se o věc začala zajímat Policie České republiky (srov. bod 31. rozsudku krajského soudu). Toto odůvodnění doplnil ke specifické námitce stěžovatele, že předmětný skutek měl být kvalifikován jako jiný, mírnější trestný čin, vrchní soud, který poukázal na to, že stěžovatel zajišťoval po dohodě se spoluobviněným N. zájem o výkup předmětných tyčí na Slovensku v objemu, v němž teprve tyto tyče měly být předmětem budoucích krádeží, a v tomto objemu je rovněž v e-mailové komunikaci se slovenským odběratel nabízel (viz bod 28. rozsudku vrchního soudu).20. Pokud Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení krajského a vrchního soudu v tom, že na základě těchto skutečností s tímto odůvodněním dospěly k závěru, že stěžovatel si musel být vědom nelegálního původu tyčí, toho, že nejde o šrot, ale o specifické výrobky určené ke speciálnímu účelu a že byl v dohodě se spoluobviněným N. do předmětného skutku zapojen již v průběhu krádeží, nikoliv až po jejich skončení, nemá tomuto přístupu Nejvyššího soudu Ústavní soud co vytknout. Tyto skutkové závěry nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, naopak z něj logicky vyplývají. Skutečnost, že si lze představit i jiný výsledek jejich hodnocení, jak nabízí stěžovatel, není způsobilá popřít, že i ten výsledek, k němuž dospěly obecné soudy, se nachází bezpečně v mezích zásady volného hodnocení důkazů, a tedy je ústavně konformním výsledkem procesu dokazování.21. Na tom nemůže ničeho změnit ani stěžovatelovo trvání na tom, že nemohl vědět, že předmětné tyče jsou sofistikovaným vojenským materiálem, neboť to mu obecné soudy vůbec nekladly za vinu. Nejvyšší soud na s. 7 in fine svého napadeného rozhodnutí výslovně deklaruje, že v nynější věci byla důležitá vědomost stěžovatele, že předmětné tyče jsou cenné a nejsou šrotem či odpadem, nikoliv povaha jejich určení pro zbrojní výrobu. Tento závěr je rovněž zcela racionální, logický a legitimní a nevznáší žádnou pochybnost o své souladnosti s ústavněprávními požadavky na proces dokazování či odůvodnění soudních rozhodnutí.22. Stejně se v rámci ústavní konformity nachází i právní kvalifikace. Stěžovatel zásadně popírá úmysl na své straně a domáhá se posouzení své subjektivní stránky jakožto nedbalosti. Právní kvalifikace, se kterou se Nejvyšší soud ztotožnil, však zcela odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, neboť ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku jde přinejmenším o úmysl nepřímý, jak obecné soudy dovodily, neboť stěžovatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že vykupuje-li po předchozí domluvě předmětné tyče, které pochází z trestné činnosti, dopouští se tím pomoci k této trestné činnosti.23. Úmysl nepřímý od nedbalosti vědomé odlišuje neexistence nepřiměřeného důvodu, pro který by pachatel mohl spoléhat na to, že chráněný zájem způsobem uvedeným v trestním zákoně nepoškodí ani neohrozí. Nebylo tedy prokázáno, že by stěžovatel počítal s nějakou konkrétní okolností, která by zabránila následku, který si stěžovatel představoval jako možný, což je právě podstatou nepřímého úmyslu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222). Pachatel tak nemusí sledovat svým jednáním právě dosažení následku, který trestní zákon zakazuje, ale bez dalšího spoléhá na to, že se tak nestane [srov. např. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, k § 15. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 12.]. V nynější věci ze skutkového stavu tak, jak jej ústavně konformním způsobem ustálily obecné soudy, žádný takový nepřiměřený důvod není dán.24. Na věci nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že obecné soudy na několika místech použily formulace, že stěžovatel si něčeho musel být vědom. Takové formulace totiž nevylučují vnitřní přesvědčení soudu o tom, že si toho stěžovatel skutečně byl vědom, jen naznačují, že k tomuto závěru dospěly na podkladě nepřímých důkazů (tj. je vyloučen opak toho, co z uzavřeného vnitřně koherentního řetězce nepřímých důkazů vyplývá), nikoliv důkazů přímých. To však odpovídá zcela důkazní situaci v nynější věci, v níž přímé důkazy chyběly.25. Ostatně vědomostní složka jako požadavek úmyslného zavinění nemusí být naplněna jen v případech, kdy si pachatel určitou okolností je jist, ale i tehdy, bere-li ji do úvahy jako obecně reálně možnou v daném kontextu, avšak neví, zda právě v jeho případě nastala [srov. ŠČERBA a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck 2021, k § 15. Citováno dle: www.beck-online.cz (online), bod 7.]. Pokud tak Nejvyšší soud akceptoval závěr krajského a vrchního soudu, že stěžovatel musel mít přinejmenším povědomost o tom, že předmětné tyče byly získány trestnou činností jeho spoluobviněných, a naopak soudy nezjistily nic, co by v jeho subjektivním vnímání tuto variantu vylučovalo, vyvození úmyslu na jeho straně nelze považovat za vadu zakládající protiústavnost napadeného rozhodnutí.26. Pro námitku 2) platí stejná východiska jako pro námitku 1). Ústavní soud neshledal ve způsobu hodnocení výpovědi svědka L. žádný ústavněprávní deficit. Již ze shora nastíněného shrnutí skutkových závěrů krajského a vrchního soudu, na nichž založily svůj závěr o stěžovatelově vině, plyne bez pochybností, že tuto výpověď obecné soudy nepovažovaly za stěžejní, rozhodující, či dokonce jediný důkaz, ale že ji hodnotily toliko v kontextu ostatních provedených důkazů jako potvrzení určité nestandardnosti, resp. mimořádnosti obchodu s tyčemi z wolframové slitiny v takovém množství, a tedy jeho zjevné nápadnosti indikující nelegální původ.27. Obsahem tohoto důkazu přitom nebylo jen svědkovo vyjádření, co by dělal hypoteticky na stěžovatelově místě, ale zejména uvedení okolností o četnosti obchodů s wolframem, běžných množstvích wolframu takto obchodovaným atd., které obecné soudy vyhodnotily jako zapadající do rámce ostatních nepřímých důkazů svědčících pro závěr, že prodej předmětných tyčí stěžovatelem byl mimořádný, nestandardní a budící podezření v kontextu daného odvětví obchodu s kovy. Ústavní soud v takovém vyhodnocení předmětné svědecké výpovědi nespatřuje nic protiústavního.28. K námitce 3), která se zakládá na porušení pravidla in dubio pro reo, které z ústavněprávního hlediska představuje komponentu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. K tomuto pravidlu Ústavní soud ustáleně judikuje, že vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení byly povinny dokazovat obviněnému vinu, nikoliv naopak [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 3094/08ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nálezsp. zn. IV. ÚS 260/05ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259) či nálezsp. zn. II. ÚS 1975/08ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73], a aby závěr o vině určité osoby konkrétním trestným činem byl založen na praktické jistotě soudu, že se tak skutečně stalo. Přetrvávají-li o tom důvodné pochybnosti, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu s pravidlem in dubio pro reo [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 1073/15ze dne 19. 7. 2016 (N 130/82 SbNU 137), nálezsp. zn. II. ÚS 2142/11ze dne 8. 8. 2013 (N 141/70 SbNU 323) či nálezsp. zn. IV. ÚS 787/13ze dne 9. 6. 2014 (N 116/73 SbNU 801)], přičemž k závěru o vině nepostačuje pouhý vysoký stupeň podezření [nálezsp. zn. II. ÚS 4266/16ze dne 27. 3. 2017 (N 52/84 SbNU 603)]. Respekt k zásadě presumpce neviny mimo jiné vyžaduje, aby se soudy s náležitou pečlivostí zabývaly obhajobou obviněného [nálezsp. zn. I. ÚS 564/08ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491) či nálezsp. zn. IV. ÚS 57/94ze dne 15. 12. 1994 (N 62/2 SbNU 179)]. Ani samo doznání obviněného k vyvrácení presumpce neviny nestačí [nálezsp. zn. I. ÚS 864/11ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695)]. Presumpce neviny si rovněž žádá, aby i v řízení o obnově řízení, tedy již poté, co byla presumpce neviny konkrétního obviněného ústavně konformním způsobem vyvrácena, dokázaly obecné soudy hodnotit návrh na obnovu řízení nepředpojatě [nálezsp. zn. I. ÚS 2517/08ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343)].29. Dílčí drobné nesrovnalosti či nejasnosti však nutně zásadu in dubio pro reo nevyvolávají. Spočívají-li tyto nesrovnalosti v rozdílných výpovědích, musí soud přesvědčivě odůvodnit, proč uvěřil jedné z nich, a nikoliv té druhé [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 224/04ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213), usnesenísp. zn. II. ÚS 593/02ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539), usnesenísp. zn. III. ÚS 1806/09ze dne 12. 7. 2012 (U 6/66 SbNU 441) či usnesenísp. zn. IV. ÚS 154/02ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)]. Případná menší typová společenská škodlivost činu na těchto požadavcích ničeho nemění [nálezsp. zn. II. ÚS 658/14ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165)]. Prvotní povinností orgánů činných v trestním řízení v případě, že o vině obviněného vyvstanou důvodné pochybnosti, např. v důsledku přesvědčivého zpochybnění klíčového důkazu, je pokusit se je odstranit dalším dokazováním [nálezsp. zn. I. ÚS 4457/12ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), nálezsp. zn. III. ÚS 722/09ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), nálezsp. zn. III. ÚS 1076/08ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269), nálezsp. zn. III. ÚS 299/06ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) či nálezsp. zn. III. ÚS 722/09ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Z této povinnosti není vyňat ani soud v řízení o odvolání [nálezsp. zn. I. ÚS 387/2000ze dne 20. 2. 2001 (N 33/21 SbNU 295)]. Aplikace zásady in dubio pro reo proto vyžaduje vyčerpání všech reálných možností doplnění dokazování [usnesenísp. zn. III. ÚS 286/98ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)].30. Uvedeným východiskům hodnocení svědeckých výpovědí osob činných v poškozených obchodních společnostech zcela odpovídá. Pravidlo in dubio pro reo v žádném případě neznamená, že by obecné soudy byly povinny hodnotit každý jednotlivý důkaz vždy pouze způsobem nejvýhodnějším pro obviněného. To by při hermeneutické a reflexivní povaze dokazování ani nebylo dost dobře možno. Uplatnění pravidla in dubio pro reo se tak vztahuje až ke skutkovému stavu zjištěnému jako celku, a to jen tehdy, jestliže již byly vyčerpány všechny další reálně dosažitelné důkazní možnosti, jak pochybnosti o skutkovém stavu rozptýlit (srov. např. FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 347 a 356).31. V nynější věci je zřejmé, že stěžovatel vztahuje pravidlo in dubio pro reo právě jen toliko k hodnocení konkrétních důkazů, a nikoliv skutkovému stavu jako takovému. Hodnocení jednotlivých důkazů je přitom, jak uvedeno výše, doménou obecných soudů, které jsou při dokazování v trestním řízení vázány zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatel přitom sám obsah předmětných svědeckých výpovědí vykládá tendenčně, neboť, jak obecné soudy uzavřely, tito svědci v podstatě vypovídali především o tom, jak se předmětné tyče u poškozených společností ocitly, co s nimi mělo být prováděno atd., jakož i to, že nejsou běžným předmětem obchodování. Ústavní soud proto nemá důvodu jakkoliv zasáhnout proti tomu, že Nejvyšší soud na podkladě této námitky rozsudek vrchního soudu či i krajského soudu nezrušil.V. Závěr32. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí v tomto ani v postupu předcházejícímu jeho vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10144.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Martina Koláře, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. září 2021 č. j. 9 Afs 170/2021-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) rozhodnutím č. j. 17762/19/5200-10423-711708 ze dne 6. 5. 2019 zamítlo stěžovatelovo odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob doměřenou Finančním úřadem pro Jihočeský kraj. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 59 Af 5/2019-33 ze dne 1. 7. 2021 odmítl jako opožděnou. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal kasační stížnost, jíž Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Jak Nejvyšší správní soud uvedl, mezi stranami nebylo sporné, že rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo stěžovateli doručeno 16. 5. 2019. Tento den je proto nutné ve smyslu § 40 odst. 1 soudního řádu správního považovat za den, který určil počátek lhůty. Lhůta dvou měsíců k podání žaloby tak uplynula 16. 7. 2019 jako dnem, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Stěžovatel podal žalobu 17. 7. 2019, tedy pozdě.II.Argumentace stěžovatele3. Stěžovatel uvádí, že spor je veden o určení okamžiku počátku dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. Správní soudy zastávají tradiční názor, že se do lhůty počítá již den, kdy bylo správní rozhodnutí doručeno, zatímco stěžovatel upřednostňuje výklad, že se den doručení do lhůty nepočítá.4. Stěžovatel poukazuje na "zjevnou absurditu", kdy v recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu byl přijat výklad, že dvouměsíční lhůta nikdy nebude trvat dva měsíce, ale bude vždy kratší o část prvého dne, kdy ještě není správní rozhodnutí doručeno. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zasáhl proti tomuto "vyloženě nespravedlivému řešení".5. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelův výklad by způsobil nekonečnou smyčku a prakticky by znemožnil počítání lhůt, považuje stěžovatel za pohrdání právy jednotlivce "a v horším případě důkaz nevhodného humoru". Podle stěžovatele absurdnost výkladu přijatého správními soudy vyplývá přímo z textu § 72 odst. 1 soudního řádu správního, podle něhož lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením. Pokud lhůta začíná běžet až po doručení a soudní řád správní nezná lhůty kratší než dny, pak "poté" musí znamenat den poté. Výklad soudů oproti tomu "justifikuje zjevnou nespravedlnost, že čas na vyhotovení žaloby jednotlivci běží i v době, kdy mu není znám obsah rozhodnutí, které může žalobou napadnout".III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Aniž by se Ústavní soud podrobněji pouštěl do úvah nad ústavněprávním rozměrem počítání lhůt, musí poznamenat, že stěžovatelova argumentace je založena na nepochopení právní úpravy a argumentace Nejvyššího správního soudu a patrně i na početní chybě, které se stěžovatel dopouští.9. Jak se totiž Nejvyšší správní soud pokusil stěžovateli vysvětlit, je rozdíl mezi dnem určujícím počátek lhůty (§ 40 odst. 2 soudního řádu správního), tedy slovy § 40 odst. 1 soudního řádu správního "kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek", a dnem, kdy lhůta "počíná běžet". Den, který určuje počátek lhůty, je den, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením (§ 72 odst. 1 soudního řádu správního). V návaznosti na to se určuje běh lhůty tak, že začíná běžet následující den (proto Nejvyšší správní soud hovořil o nekonečné smyčce).10. V důsledku uvedeného tedy bylo-li správní rozhodnutí doručeno stěžovateli dne 16. 5. 2019, je to den, který určil počátek lhůty (která tak začíná běžet dne 17. 5. 2019) a podle kterého se zároveň podle § 40 odst. 2 soudního řádu správního určí den, jehož uplynutím lhůta skončí (den 16. 7. 2019, který se označením, resp. číslem shoduje). Lhůta tudíž počíná běžet den následující, tedy skutečně "poté", jak se toho stěžovatel dovolává, přičemž žalobci včetně stěžovatele mají k dispozici plné dva měsíce. Neplatí proto, že by dvouměsíční lhůta byla zkrácena o část dne, kdy rozhodnutí ještě nebylo doručeno, jak se stěžovatel obává.11. To si stěžovatel ostatně mohl ověřit jednoduchým výpočtem (který se mu Nejvyšší správní soud pokusil nastínit na příkladu týdenních lhůt, kde je vypočet ještě snazší). Bylo-li stěžovateli doručeno rozhodnutí žalovaného dne 16. 5. 2019, a tedy poslední den, kdy mohl podat žalobu, byl den 16. 7. 2019, měl stěžovatel na podání žaloby - nepočítaje do toho vůbec den doručení - 61 celých dní. To odpovídá měsícům květen (31 dní) a červen (30 dní), které byly v průběhu lhůty dovršeny.12. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10145.txt

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyně Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností stěžovatelky Louren Hotel Management, s.r.o., sídlem Slezská 832/55 Praha 3, zastoupené Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem sídlem Rybná 9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018, č. j. 28 Cdo 2547/2018-242, výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 C 99/2016-179, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, č. j. 26 Cdo 1198/2021-367, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 12 Co 318/2018-334, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 6. 2020, č. j. 4 C 99/2016-290, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a společnosti Realty II, a. s., sídlem Branická 213/53, Braník, Praha 4, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, o spojení ústavních stížností vedených u Ústavního soudu podsp. zn. II. ÚS 1225/20aIII. ÚS 2944/21, takto:Ústavní stížnosti vedené podsp. zn. II. ÚS 1225/20aIII. ÚS 2944/21se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny podsp. zn. II. ÚS 1225/20.Odůvodnění:Ústavní soud obdržel shora označené ústavní stížnosti stejné stěžovatelky, které brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jež na sebe věcně navazují. V řízení, předcházejícím podání ústavních stížností, totiž obecné soudy rozhodovaly o určení neplatnosti nájemní smlouvy a o následné povinnosti stěžovatelky vyklidit blíže specifikovanou budovu hotelu. Této věcné návaznosti si je stěžovatelka vědoma, když žádá, aby ve věci vedené podsp. zn. III. ÚS 2944/21nebylo rozhodnuto dříve, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti podsp. zn. II. ÚS 1225/20.Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.Jelikož výše uvedené ústavní stížnosti směřují proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se věcí téže stěžovatelky, u kterých existuje jejich skutková a právní podobnost, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle výše uvedených ustanovení tyto věci k návrhu stěžovatelky spojil ke společnému řízení.Řízení o výše označených ústavních stížnostech bude nadále vedeno podsp. zn. II. ÚS 1225/20a v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 62/21, a s rozvrhem práce pro rok 2022 ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 01/22, je soudcem zpravodajem v této věci soudce David Uhlíř, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Pavel Rychetský v. r.předseda Ústavního soudu

decision_10146.txt

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Votrubce, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, se sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 27. října 2020 č. j. 10 C 107/2019-195, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. ledna 2021 č. j. 20 Co 267/2020-222 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 725/2021-237, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 27. května 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dle stěžovatele napadenými rozhodnutími dojít k porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"), ve stížnosti označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a občanského soudního řádu. Stěžovatel dále v petitu stížnosti navrhl, aby Ústavní soud (následuje citace): "zavázal obecné soudy právním názorem, že bude rozhodnuto podle žalobního petitu v žalobě ze dne 18. 4. 2019, bod XVIII. odst. 1, protože je naprosto správný, určuje se vlastnictví žalobce a jsou k tomu zákonem stanovené předpoklady. To vše za účastenství Státního pozemkového úřadu, Krajský pozemkový úřad pro Liberecký kraj, se sídlem U Nisy 6a, 460 57 Liberec III. z důvodu zamezení právní libovůle a svévole, průtahů v řízení, zcizení majetku v restitučním řízení (legitimní očekávání), nečinnost správního orgánu, porušení Ústavy čl. 36 odst. 1 listiny a dodatkového protokolu č. 1 čl. 1 odst. 1 Evropské Úmluvy a Úmluvy čl. 14 zákaz diskriminace".2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely stručného odůvodnění tohoto usnesení (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).3. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, dalších listin přiložených k ústavní stížnosti a dovolání stěžovatele, které si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem soudního řízení dle části páté o. s. ř. ( § 244 a násl.) o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj), kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k vyjmenovaným pozemkům v k.ú. Turnov, a to na základě jím údajně uplatněného restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") ve spojení se zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Okresní soud v Turnově (dále jen soud prvního stupně) žalobu stěžovatele zamítl, neboť shledal rozhodnutí správního úřadu založené na závěru, že o dané věci již bylo jednou pravomocně rozhodnuto, za správné. Dále soud prvního stupně zrekapituloval právní závěry vyslovené v řadě dřívějších rozhodnutí vydaných ve vícero soudních řízení týkající se dané věci, z nichž se jako základní jeví ten, že stěžovateli nelze přiznat vlastnické právo k nárokovaným pozemkům, neboť jako právní nástupce závětního dědice původního vlastníka, jenž sám restituční nárok neuplatnil, postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě nepožívá. Krajský soud v Hradci Králové (dále také jen "odvolací soud") k odvolání žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl jako nepřípustné postupem dle § 243c odst. 1 o. s. ř.4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů (podmínek) řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Avšak návrh stěžovatele se v části, v níž se tento domáhá, aby Ústavní soud zavázal obecné soudy konkrétním právním názorem tak, jak je popsáno výše v bodě 1 tohoto usnesení, vymyká rozhodovací pravomoci Ústavního soudu. Jak již Ústavní soud stěžovateli vyložil ve svém usnesení ze dne 17. prosince 2019sp. zn. I. ÚS 1546/19(dostupné též na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud je povinen se ve své činnosti řídit principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud tak nemůže překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž blíže tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon Ústavním soudu. Pokud jde o způsoby, jakými je Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci, je nutno odkázat na ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud může buďto zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakázat příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování základního práva a svobody a přikázat mu obnovit stav před porušením takového práva, pokud je to možné. Návrh stěžovatele tak v dané části nepředstavoval žádný z případů, v nichž je Ústavní soud ve smyslu shora označených předpisů oprávněn rozhodovat, a k jeho projednání tak není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny, zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy a ochrany legitimního očekávání při ochraně jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu. Bližší ústavněprávní argumentaci stížnost neobsahuje. Věcně stížnost představuje sled poukazů a námitek již uplatněných v řízení před obecnými soudy. Meritorně stěžovatel (zjednodušeně řečeno) trvá na tom, že mu restituční nárok k daným pozemkům svědčil, že jej uplatnil řádně a včas, že pozemky mu měly být vydány a jejich současný vlastník k nim vlastnické právo platně nenabyl. Argumentace stěžovatele se soustředí na historické souvislosti jím uplatněného restitučního nároku. V procesní rovině stěžovatel namítá, že obecné soudy "nerespektovaly" jím předložené důkazy s tím, že takovým postupem jej měly nedovoleně "diskriminovat". Stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojí proti argumentaci dovolacího soudu, s níž se vypořádal se stěžovatelovým dovoláním, neboť tato má být "naprosto lichá", jelikož dovolací soud se měl v napadeném usnesení údajně zabývat "jinou právní problematikou", než jakou stěžovatel v dovolání ve skutečnosti předestřel a která byla "předmětem řízení" vedeného před soudy nižších stupňů.6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a došel k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž byl Ústavní soud k jejímu projednání příslušný, zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku - napadená rozhodnutí tedy Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek.8. Ústavní soud považuje všechna napadená rozhodnutí za ústavně konformní.9. Předmětem věci bylo posouzení správnosti rozhodnutí správního orgánu (ve smyslu § 250i o. s. ř.) o tom, že se zastavuje řízení o žádosti stěžovatele o vydání v žádosti specifikovaného pozemku, neboť ve shodné věci bylo již jednou rozhodnuto a panuje zde překážka věci rozsouzené. Obecné soudy se stěžovatelem vznesenou otázkou správnosti rozhodnutí správního orgánu, včetně všech předběžných otázek spočívajících v posouzení, zdali stěžovateli může svědčit uplatněný restituční nárok, popř. v jakém právním režimu (dle kterého z restitučních zákonů) a zdali o takovém nároku již bylo pravomocně rozhodnuto, podrobně zabývaly a zohlednily v potřebné míře veškeré zjištěné okolnosti a celý kontext věci. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za kvalitně zpracovaná, řádně a srozumitelně odůvodněná. Právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli vytknout. Napadená rozhodnutí nejsou výrazem soudní libovůle ani nepředstavují žádný exces. V podrobnostech Ústavní soud stěžovatele odkazuje zejména na body 13 až 15 napadeného rozsudku soudu prvního stupně a body 6 až 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu, k nimž nemá z pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. Dále Ústavní soud poukazuje na své usnesení ze dne 19. července 2017sp. zn. I. ÚS 1724/17, v němž byla posouzena ústavní stížnost stěžovatele založená na argumentu, že se obecné soudy dopustily ústavně relevantního pochybení tím, že nepovažovaly stěžovatele za osobou oprávněnou podle zákona o půdě. Toto usnesení bylo vydáno v řízení o ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 2. června 2017, jíž byla napadena rozhodnutí o řešeném restitučním nároku stěžovatele k tomu příslušnými správními orgány (ve dvou stupních) a navazující rozhodnutí obecných soudů (ve třech stupních). V řízení, které ústavní stížnosti ze dne 2. června 2017 předcházelo, Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 5. dubna 2017 sp. zn. 28 Cdo 4835/2016 stěžovateli (v postavení dovolatele) podrobně vysvětlil, že právní nástupci závětního dědice, jenž sám restituční nárok neuplatnil, postavení oprávněných osob nepožívají. Ústavní soud cituje: "Má-li pak dovolatel za to, že naznačená kritéria splňuje, jelikož je potomkem závětního dědice původní majitelky dotčených pozemků, postačí zopakovat, co již Nejvyšší soud vyložil při aplikaci (obdobně koncipovaného) § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, totiž že výčet oprávněných osob obsažený v citovaném ustanovení má povahu taxativní a nelze jej rozšiřovat subsidiární či analogickou aplikací jiné normy. Právní nástupci závětního dědice, jenž sám restituční nárok neuplatnil, pak postavení oprávněných osob ve smyslu vzpomenutého zákona nepožívají [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2007 (které obstálo též z hlediska ústavněprávního, poněvadž ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2008,sp. zn. I. ÚS 3140/07), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1935/2014]. Popsaný závěr se jeví jednoznačně použitelným i při výkladu § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v posuzované věci. Jistou váhu by snad mohl mít argument, dle něhož byly soudy povinny zhodnotit existenci žalobcova práva na vydání sporných nemovitostí z hlediska všech restitučních předpisů, nikoli jen zákona č. 229/1991 Sb., neboť i v tomto kontextu lze v zásadě uplatnit tezi, že právní posouzení skutkových přednesů je věcí soudu, jejž tíží povinnost zhodnotit důvodnost žalobního žádání z hlediska veškerých do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1065/2012, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014) a který žalobu nesmí zamítnout, jestliže lze žalobci požadované plnění na základě zjištěného skutkového stavu přiznat, i kdyby se onoho plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 893/2009, či ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3160/2012). V dané věci je však zcela nabíledni, že podmínky vydání předmětných nemovitostí žalobci v režimu zákona č. 403/1990 Sb., na nějž v průběhu sporu odkazoval, nemohly být ani podle jeho vlastních tvrzení splněny, neboť v souladu s tímto předpisem bylo nutné výzvu k vydání věci povinné osobě adresovat v prekluzivní lhůtě 6 měsíců ode dne jeho účinnosti, tj. od 1. 11. 1990 (viz § 19 odst. 1 a § 26 zákona č. 403/1990 Sb., dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1416/2005, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007,sp. zn. I. ÚS 725/06). Uplatnil-li tedy dovolatel svůj nárok dne 21. 2. 1992, jak sám uvádí, je zřejmé, že je vyloučeno, že by aplikace zákona č. 403/1990 Sb. v řešené věci mohla přivodit jeho úspěch. Pro úplnost lze pak podotknout, že ani použití zákona č. 87/1991 Sb. by žalobci nikterak neprospělo se zřetelem ke shora nastíněné podobnosti vymezení oprávněné osoby v zákoně č. 87/1991 Sb. s definicí v zákoně č. 229/1991 Sb., jíž žalobce coby potomek závětního dědice původní vlastnice pozemků nekonvenuje. Otázka použitelnosti závěrů vyslovených stran platnosti privatizace majetku zatíženého nevypořádanými restitučními nároky v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 160/2003, pak postrádá jakoukoli zřetelnou vazbu na úvahy odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozhodnutí, pročež se ani ona nemůže stát základem přípustnosti žalobcova dovolání, neboť účelem dovolacího řízení není řešení problémů ryze hypotetických bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a jeho usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015)."10. Ústavní soud zdůrazňuje zejména poslední větu z dané citace v předchozím odstavci, v níž se dovolací soud vyjadřuje k řešení otázek nesouvisejících s postavením stěžovatele. Ústavnímu soudu se totiž jeví, že se stěžovatel prostřednictvím uplatňováním jemu nesvědčících nároků snaží docílit přezkumu (tvrzené) nezákonnosti či neplatnosti privatizačního projektu Šroubárny Turnov (privatizační subjekt - Šroubárna Turnov, a.s., IČO 465 04 613), k čemuž však daná řízení neslouží a ani sloužit nemohou. Ostatně jak je patrno předmětu řízení vedeného před Ústavním soudem podsp. zn. I. ÚS 1546/19, stěžovatel se již v minulosti domáhal před obecnými soudy určovací žalobou negativního určení vlastnického práva společnosti Šroubárny Turnov, a. s. k daným pozemkům, přičemž tato byla pravomocně zamítnuta z důvodu nedostatku stěžovatelova naléhavého právního zájmu, jelikož ani případné negativní určení by nemohlo vést k odstranění (tvrzené) právní nejistoty stěžovatele ani jakkoli přispět k ochraně jeho práv či oprávněných zájmů.11. S ohledem na argumentaci stěžovatele založenou na tvrzení, že dovolací soud v jeho napadeném usnesení opominul či dezinterpretoval argumentaci stěžovatele obsaženou v dovolání, si Ústavní soud pro úplnost vyžádal kopii samotného dovolání stěžovatele ze dne 3. února 2021, jehož obsah pak porovnal s napadeným usnesením dovolacího soudu. V tomto směru Ústavní soud nahlížel na tvrzení stěžovatele jako na námitky, které, pokud by byly věcně opodstatněné a pochybení dovolacího soudu by zároveň vykazovala určitou minimální ústavněprávní intenzitu, by mohly vést k závěru o porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), práva na přístup k soudu a souvisejícího zákazu odepření spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nicméně ani v tomto ohledu Ústavní soud nemůže stěžovateli přitakat. Dovolací soud zcela přiměřeným způsobem reagoval na argumentaci stěžovatele, jeho závěry nejsou nijak excesivní (nelogické) a proto ani usnesení dovolacího soudu není zatíženo aplikační či interpretační svévolí, popř. jiným ústavně relevantním deficitem. Ohledně obsahu samotného dovolání pak má Ústavní soud dokonce určité pochybnosti i o tom, zdali tento vůbec naplnil zákonné požadavky. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Každý dovolatel je v dovolání povinen vylíčit relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od této relevantní rozhodovací praxe odchýlil, nebo v čem je tato praxe rozporná, popř. v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Dovolatel je ze zákona povinen uvést a popsat jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (popř. prozatím absentující), tak tuto nesprávnost, jde-li o případ nesprávnosti, konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o.s.ř.). Pokud dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči dovolacímu soudu nesplní, dovolací soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (dovolací soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Dle názoru Ústavního soudu je stěžovatelovo vymezení (vyložení) právních otázek, které měly založit přípustnost dovolání (a jež se ve značném rozsahu doslovně shodují s formulacemi obsaženými v projednávané ústavní stížnosti), v nejlepším případě hraniční, a dovolací soud byl poměrně benevolentní, když vůbec přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání a neodmítl jej pro vady. Ostatně otázky vznesené stěžovatelem v dovolání dle názoru Ústavního soudu ani jeho přípustnost založit nemohly, neboť argumentace stěžovatele se konstantně míjí s právním základem věci - podstatou řízení byl přezkum rozhodování správního orgánu o zastavení správního řízení, nikoli řešení otázek souvisejících se zákonností či platností privatizace Šroubárny Turnov. Dovolací soud šel dle názoru Ústavního soudu naopak nad rámec jeho zákonných povinností a opakovaně (k tomu viz výše v bodě 9 citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 4835/2016) se stěžovateli pokusil vyložit, proč se ve svých nárocích mýlí.12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10147.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti nezletilého Antonína S. (jedná se o pseudonym), podané jeho jménem jeho matkou Evou S. (jedná se o pseudonym), zastoupenou JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 5. května 2021 č. j. 1 VZN 224/2021-10, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. ledna 2021 č. j. 4 KZN 1090/2020-55 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení odboru obecné kriminality ze dne 27. listopadu 2020 č. j. KRPB-96408-80/TČ-2020-060073-ŠEV, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a Ivana S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 7. 2021, navrhla matka nezletilého stěžovatele jeho jménem zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení základního práva stěžovatele na účinné vyšetřování zaručeného v čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").II.Shrnutí postupu orgánů činných v trestním řízení2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení odboru obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 27. 11. 2020 č. j. KRPB-96408-80/TČ-2020-060073-ŠEV byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Podle oznámení matky stěžovatele měl vedlejší účastník, který je jeho otcem, v místě svého bydliště v přesně nezjištěné době od 18. 5. do 20. 5. 2020 sexuálně manipulovat s genitáliemi stěžovatele, jemuž byly tehdy 3 roky, a způsobit mu v oblasti předkožky trhlinu velikosti 4 mm. Tou dobou měl vedlejší účastník na základě předběžného soudního rozhodnutí stěžovatele v přechodné péči. Stěžovatel měl matce sdělit, že měl tátovi udělat "ty ty ty", což ona vyhodnotila jako jeho volání o pomoc. K jejímu dotazu jí měl potvrdit, že si táta bral jeho "šulínka" do pusy. Matka stěžovatele také uvedla, že vedlejší účastník měl během společného života, tedy než od ní odešel, oblizovat při přebalování varlata nezletilého a odůvodňovat to hrou.3. Policejní orgán odložil věc z důvodu, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. V průběhu prověřování provedl výslechy řady osob, včetně vedlejšího účastníka, matky stěžovatele, bývalé partnerky vedlejšího účastníka z dřívějšího vztahu, jakož i jejich společné dcery, bývalého partnera matky stěžovatele a psycholožky, která na žádost matky provedla psychologické vyšetření stěžovatele. Policejní orgán zohlednil i některé písemnosti, konkrétně znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, z něhož vyplynulo, že vedlejší účastník neprojevil sexuální aktivitu vůči svému synovi, dále zprávu příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí k rodinným poměrům stěžovatele i některé materiály opatrovnického soudu. Dětská lékařka, která stěžovatele dne 21. 5. 2020 vyšetřila, uvedla, že nemá podezření na sexuální násilí. Stěžovatel byl vyšetřen i dětskou psycholožkou, které jeho matka podrobně vylíčila svůj negativní pohled na manželství s vedlejším účastníkem a popsala jí jeho údajné sexuálně závadové chování vůči synovi. Dětská psycholožka na základě těchto informací sestavila seznam otázek, které během vyšetření kladla stěžovateli. Při výslechu pak upřesnila, že nezletilý vůči otci nic negativního sám neřekl, hrál si bez problémů s loutkou, která otce představovala, mazlil se s ní a pouze kýval, nebo jednoslovně potvrzoval její dotazy. Jediná spontánní věc, kterou uvedl, bylo sdělení, že tatínek půjde do vězení. Obdobně přítelkyně matky stěžovatele uvedla, že když v její přítomnosti stěžovatel házel kostkou a pak ji ukládal do zásuvky, komentoval to slovy, že tatínka zavírá do vězení. Připustila přitom, že s matkou stěžovatele jejího manžela opakovaně probíraly v přítomnosti nezletilého.4. Dne 27. 5. 2020 se nechala matka stěžovatele spolu s ním na vlastní žádost hospitalizovat v Dětské nemocnici v Brně, kde požadovala synovo vyšetření po jeho údajném sexuálním zneužití otcem, a otce opět vykreslila jako osobu násilnickou, zneužívající alkohol a halucinogenní látky. Dne 28. 5. 2020 přímo z nemocnice odešla účastnit se rozvodového jednání u soudu a později ve stejný den nemocnici se synem opustila. Během hospitalizace nebyly u dítěte zjištěny známky poranění, traumatu, ani jakýchkoli problémů. K podpoře tvrzení matky o údajném zneužívání stěžovatele vedlejším účastníkem či jeho násilnických sklonech mělo sloužit sdělení o násilném chování vůči jeho dceři, které však bylo podle policejního orgánu jednoznačně vyvráceno jak výslechem dcery vedlejšího účastníka, tak prostudováním zprávy z jejího psychologického vyšetření, podle níž její dřívější psychické potíže žádnou souvislost s otcem neměly.5. Na základě shromážděných důkazů učinil policejní orgán závěr, že matka stěžovatele využila drobného poranění přirození nezletilého a použila je proti vedlejšímu účastníkovi, neboť neunesla pomyšlení, že by její syn mohl být poté, co ji jeho otec opustil, svěřen do střídavé péče. Rozhodla se proto zabránit styku vedlejšího účastníka se synem. Lze se domnívat, že stěžovatel od své matky i z jejích hovorů s kamarádkami či jinými osobami pochytil tvrzenou souvislost mezi jeho drobným poraněním a otcem, kterou potom dále na dané položené dotazy potvrzoval (zejména zmínkami o tom, že táta půjde do vězení). Policejní orgán neuvěřil ani tomu, že by závadová chování vedlejšího účastníka vůči nezletilému synovi trvalo i v průběhu společného soužití s matkou stěžovatele, resp. že by toto chování matka stěžovatele neřešila dříve a dále setrvávala ve společné domácnosti.6. Vzhledem k tomu, že matka stěžovatele není poškozenou v dané trestní věci a byla považována toliko za oznamovatelku, nemohla proti usnesení policejního orgánu podat stížnost. Za stěžovatele jako poškozeného ji mohl podat jen jeho opatrovník ustanovený policejním orgánem z řad zaměstnanců Magistrátu města Brna, který ale této možnosti nevyužil. Dne 21. 12. 2020 podala matka stěžovatele prostřednictvím svého právního zástupce žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1 trestního řádu. Dne 7. 1. 2021 pak následovala žádost podaná jí samotnou. K vypořádání žádostí došlo vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 7. 1. 2021 č. j. 4 KZN 1090/2020-55. Matka stěžovatele sice nebyla oprávněna k podání uvedené žádosti, státní zástupkyně nicméně zohlednila, že jednou z námitek bylo neumožnění právnímu zástupci matky stěžovatele nahlédnout do spisu podle § 65 odst. 1 trestního řádu, byť tuto námitku nepovažovala za důvodnou. Policejní orgán podle státní zástupkyně nepochybil ani tím, že nevyhověl některým důkazním návrhům matky stěžovatele. Neprovedení výslechu stěžovatele bylo odůvodněno jeho nízkým věkem a hrozbou sekundární viktimizace. Ostatní navrhované důkazy byly vyhodnoceny jako nadbytečné nebo bezpředmětné.7. Matka stěžovatele iniciovala i dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Z vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 5. 5. 2021 č. j. 1 VZN 224/2021-10 vyplývá, že krajské státní zastupitelství správně přezkoumalo postup policejního orgánu a s jeho závěry bylo možné se ztotožnit. Skutkový stav byl zajištěnými důkazy zjištěn dostatečně tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Výslech tříletého dítěte či vyšetření jeho duševního stavu nepředstavovaly vhodné ani nutné úkony trestního řízení k řádnému objasnění věci. Jednak byly zjištěny náznaky návodného chování vůči nezletilému ohledně popisu údajného sexuálního obtěžování, jednak je ve spise doložena lékařská zpráva, kterou nebylo podezření o zranění a mechanismu jeho způsobení potvrzeno. Kromě úvah o možné sekundární viktimizaci bylo možné odkázat i na zdůvodnění neprovedení výslechu nezletilého nízkou validitou výpovědi takového dítěte. K námitce, že se policejní orgán nevypořádal se zprávou Městského úřadu Moravské Budějovice, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ze dne 1. 9. 2020, vrchní státní zastupitelství sdělilo, že tento důkaz sice není výslovně zmíněn v odůvodnění usnesení o odložení věci, v policejním spise se však nachází a krajské státní zastupitelství jej v kontextu ostatních důkazů zohlednilo. Provedeny měly být všechny úkony nutné k objasnění věci.III.Argumentace stěžovatele8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že postupem orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, který se promítl do napadeného usnesení policejního orgánu o odložení věci a byl potvrzen dozorujícím státním zastupitelstvím a dohledovým státním zastupitelstvím v napadených vyrozuměních, bylo porušeno právo stěžovatele na účinné vyšetřování plynoucí z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, jímž je jednotlivec chráněn před zásahy do fyzické integrity. To platí i pro zásahy jiného jednotlivce s výkonem veřejné moci nijak nespojeného. Podle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva musí být účinné vyšetřování nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti. Právě požadavek důkladnosti a dostatečnosti ale provedené vyšetřování nenaplnilo. Nedošlo k žádnému pokusu o získání relevantních informací od stěžovatele jako poškozeného, natož k jeho znaleckému zkoumání odborníkem z odvětví psychologie nebo psychiatrie dětí. Policejní orgán po oznámení činu nekonal žádné kroky k tomu, aby byla zachycena paměťová stopa stěžovatele, ani to neměl v plánu, což odůvodňoval tím, že stěžovatel již byl z iniciativy své matky vyšetřen psycholožkou a zpráva z tohoto vyšetření byla založena do spisu. Policejní orgán přehlédl, že podle závěrů tohoto psychologického vyšetření měl stěžovatel v jeho závěru spontánně uvést, že "táta je ve vězení", neboť "papal (pindíka) do pusy", a výsledky tohoto vyšetření nepřípustně deformoval závěrem, že v průběhu výslechu stěžovatel neřekl o otci nic negativního. Policejní orgán nebral jako vážný důkaz, že stěžovatel zopakoval stejné tvrzení různým osobám.9. Policejní orgán měl pochybit i tím, že zcela pominul a v usnesení o odložení vůbec nezmínil zprávu Městského úřadu Moravské Budějovice, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ze dne 1. 9. 2020. V této zprávě jsou popsány okolnosti předání stěžovatele jeho otcem dne 27. 8. 2020, při němž měl vedlejší účastník fyzicky napadnout matku stěžovatele. Po přivolání orgánu sociálně-právní ochrany dětí se stěžovatel velmi křečovitě držel své matky a odmítal se od ní jakkoli odpoutat. To vše se odehrálo poté, co byl stěžovatel v několikadenním kontaktu "na prázdninách" se svým otcem, takže jeho předchozí ovlivnění matkou bylo téměř nemožné. Poté, co referentka uvedeného orgánu vyzvala stěžovatele, zda se chce s otcem rozloučit, jí stěžovatel dětskou řečí sdělil, že ne a že mu "tatínek dává lulinka do pusinky". Protože tomuto sdělení nerozuměla, otázala se znovu a poškozený "se držel přes kraťásky za přirození a začal plakat". Policejní orgán ani po těchto jasných indiciích nekonal a výslech či znalecké zkoumání stěžovatele nepovažoval za žádoucí. Rezignaci policejního orgánu na zjištění skutečného stavu věci dokresluje skutečnost, že bez jakéhokoli výslechu či bližšího kontaktu označil stěžovatele na základě jeho pár minut trvající přítomnosti v kanceláři vrchní komisařky za normální a netraumatizované dítě.10. Krajské státní zastupitelství a vrchní státní zastupitelství podle stěžovatele odmítly chybu policejního orgánu napravit svými dozorovými a dohledovými oprávněními a ponechaly věc odloženou, aniž by se kterýkoli orgán činný v trestním řízení pokusil stanovisko stěžovatele zjistit. Závěr vrchního státního zastupitelství, že byly provedeny všechny úkony, které byly nutné k objasnění věci, a že výslech stěžovatele nebyl vhodný ani nutný, neodpovídá obsahu práva na účinné vyšetřování. Podle stěžovatele, nelze-li prověřované jednání spolehlivě vyvrátit jinak, je třeba výslech či znalecké zkoumání dítěte provést navzdory hrozbě sekundární viktimizace. Jinak by došlo k popření ochranné funkce trestního práva a bylo by rezignováno na zjištění skutečného stavu věci i na poskytnutí ochrany před potenciálním pachatelem. Provedení výslechu či znaleckému zkoumání nebránily zjištěné náznaky ovlivnění stěžovatele, ani to, že se lékařsky nepotvrdil mechanismus samotného zranění stěžovatelova penisu. Orgány činné v trestním řízení měly konat alespoň poté, co stěžovatel zopakoval, že "tatínek dává lulinka do pusinky", před referentkou Městského úřadu Moravské Budějovice, orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Důležitou zprávu tohoto orgánu nezmiňuje ani policejní orgán, ani krajské státní zastupitelství. Nepostačuje závěr vrchního státního zastupitelství, že tuto zprávu tyto orgány vzaly mlčky v potaz.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem11. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel měl v trestním řízení postavení poškozeného, pročež mu nelze, jsou-li splněny další zákonné předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upřít právo domáhat se přezkumu rozhodnutí či postupu orgánů činných v trestním řízení z hlediska práva na účinné vyšetřování v řízení o ústavní stížnosti.12. V posuzované věci podala ústavní stížnost jménem nezletilého stěžovatele jeho matka navzdory tomu, že v trestním řízení byla zjištěna možná kolize jejích zájmů se zájmy stěžovatele vyplývající z toho, že mezi matkou stěžovatele a vedlejším účastníkem probíhá rozvodové řízení a spor o to, komu z rodičů má být stěžovatel svěřen do péče. Uvedená kolize zájmů, jež byla důvodem, pro který státní zástupce ustanovil stěžovateli kolizního opatrovníka podle § 45 odst. 2 trestního řádu, ovšem sama o sobě nevylučuje, aby matka stěžovatele podala jeho jménem ústavní stížnost, a to právě s ohledem na jeho nízký věk, pro který nemůže podat ústavní stížnost sám, přičemž ani jiná osoba není oprávněna k jeho zastupování [uplatní se zde závěry vyslovené v nálezu ze dne 28. 2. 2018sp. zn. II. ÚS 2866/17(N 39/88 SbNU 535), body 32 a 33; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost tak byla podána oprávněným navrhovatelem, který byl při tomto úkonu navíc zastoupen advokátem na základě plné moci udělené matkou stěžovatele (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Uvedené přesto neznamená, že zmíněná kolize zájmů netrvá, a k dalším úkonům v řízení před Ústavním soudem je proto nezbytné, aby stěžovatel měl opatrovníka, který by jej v tomto řízení zastupoval. K jeho jmenování Ústavní soud nepřistoupil pouze z toho důvodu, že vzhledem k důvodům odmítnutí ústavní stížnosti, které budou uvedeny níže, takovýto postup nebyl nutný (obdobně např. usnesení ze dne 26. 1. 2021sp. zn. IV. ÚS 3374/20nebo usnesení ze dne 15. 6. 2021sp. zn. IV. ÚS 1393/21).13. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, napadá-li stěžovatel jako poškozený usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu, byl povinen vyčerpat zákonné prostředky k ochraně práva, jimiž jsou stížnost podle § 141 a násl. trestního řádu jako opravný prostředek a dále podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, jehož prostřednictvím lze účinně dosáhnout odstranění případného zásahu do základních práv a svobod poškozeného, resp. oběti trestného činu, bez nutnosti zásahu Ústavního soudu [k tomu podrobně nález ze dne 2. 3. 2015sp. zn. I. ÚS 1565/14(N 51/76 SbNU 691), body 27 až 32]. V posuzované věci však k takovémuto vyčerpání nedošlo v důsledku nepodání stížnosti, a proto je ústavní stížnost proti napadenému usnesení policejního orgánu podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.14. Podmínka přípustnosti je ale splněna u napadených vyrozumění vrchního státního zastupitelství i krajského státního zastupitelství, kterými byla věc stěžovatele posouzena k podnětu jeho matky a v nichž se státní zastupitelství věcně zabývalo otázkou, zda nedošlo k pochybení nedoplněním dokazování zejména o výslech stěžovatele či jeho znalecké zkoumání. Povinnost orgánů činných v trestním řízení plynoucí z práva na účinné vyšetřování dopadá i na výkon dohledu ze strany nejblíže vyššího státního zastupitelství či na přezkum postupu policejního orgánu provedený na základě žádosti podle § 157a odst. 1 trestního řádu. Ústavní stížnost proti vyrozumění vrchního státního zastupitelství byla také podána včas a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti.V.Vlastní posouzení15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s uplatněnou argumentací, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného v dané trestní věci policejním orgánem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.17. Ústavní soud předně konstatuje, že u podezření ze sexuálního zneužití nezletilého náleží stěžovateli jako poškozenému vůči orgánům činným v trestním řízení právo na účinné vyšetřování, jehož základ lze spatřovat v čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. V tomto ohledu lze ve shodě se stěžovatelem plně odkázat na východiska, která Ústavní soud v minulosti formuloval ve vztahu k obsahu práva na účinné vyšetřování, jež má být vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [podrobně k tomuto právu, jeho ústavnímu základu a vývoji relevantní judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva viz zejména nálezsp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 27. 10. 2015sp. zn. I. ÚS 860/15(N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 24. 5. 2016sp. zn. I. ÚS 1042/15(N 91/81 SbNU 485), nález ze dne 9. 8. 2016sp. zn. III. ÚS 1716/16(N 151/82 SbNU 385), nález ze dne 3. 9. 2019sp. zn. III. ÚS 2012/18(N 153/96 SbNU 14) nebo usnesení ze dne 18. 5. 2021sp. zn. II. ÚS 2972/20]. Účinné vyšetřování ovšem nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20).18. V posuzované věci bylo namítáno pochybení orgánů činných v trestním řízení, které mělo spočívat zjednodušeně řečeno zejména v tom, že za účelem prověření opakovaných sdělení stěžovatele, učiněných za přítomnosti různých osob, o tom, že mu "tatínek dává lulinka do pusinky", nepřistoupily k provedení výslechu stěžovatele nebo jeho znaleckého zkoumání. Ústavní soud konstatuje, že provedení takovéhoto výslechu či znaleckého zkoumání u nezletilého dítěte obecně může mít zásadní význam pro objasnění prověřovaného jednání. Takovýto důkaz ale nelze absolutizovat a jeho nezbytnost je třeba posuzovat v kontextu všech důkazů, které byly v rámci úkonů trestního řízení získány. Rovněž je třeba zvažovat riziko sekundární viktimizace, které však provedení výslechu kategoricky nevylučuje. Vždy jsou podstatné konkrétní okolnosti věci.19. Jakkoli není úlohou Ústavního soudu vstupovat do hodnocení důkazů policejním orgánem nebo státním zastupitelstvím ve fázi prověřování, ze spisu i napadeného usnesení vyplývá, že závěr policejního orgánu o tom, že nejde o podezření z trestného činu, má adekvátní základ ve shromážděných důkazech. Nelze přehlédnout, že vedle jednotlivých sdělení nezletilého stěžovatele, která samotná jednoznačně nevypovídají o údajném trestném jednání, byla policejním orgánem shromážděna řada dalších důkazů, které nejenže údajné trestné jednání nepotvrzují, nýbrž je naopak vyvracejí či přinejmenším zpochybňují (lze poukázat např. na absenci podezření na sexuální násilí ze strany ošetřující lékařky, výpovědi týkající se okolností pobytu stěžovatele u vedlejšího účastníka ve dnech 19. a 20. 5. 2020, kde byl současně také syn bývalé partnerky a dcera stěžovatele, která žádné závadové jednání otce nezaznamenala, výpovědi týkající se někdejšího společného soužití vedlejšího účastníka a matky stěžovatele, výsledky sexuologického vyšetření, jemuž se podrobil vedlejší účastník, závěry provedeného psychologického vyšetření stěžovatele). Za této situace policejní orgán nepostupoval v rozporu s požadavky plynoucími z práva na účinné vyšetřování, jestliže po zvážení významu případného výslechu stěžovatele pro výsledek prověřování při současném zohlednění dalších již získaných důkazů nepovažoval tento výslech za nezbytný či účelný pro objasnění věci. Ze stejných důvodů nelze ani krajskému státnímu zastupitelství a vrchnímu státnímu zastupitelství vytknout takové pochybení při výkonu jejich dozorových a dohledových pravomocí, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývajícího z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. To platí i pro hodnocení významu pochybení policejního orgánu spočívajícího v opomenutí vypořádat se v jeho usnesení se zprávou Městského úřadu Moravské Budějovice, orgánu sociálně-právní ochrany dětí.20. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že jím provedený přezkum, zda postup vrchního státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství (a nepřímo také postup policejního orgánu) dostál požadavkům plynoucím z práva na účinné vyšetřování, nelze zaměňovat s rozhodováním o tom, zda se vedlejší účastník dopustil trestného jednání, či nikoli. Ústavní soud tímto usnesení nijak nezavazuje orgány činné v trestním řízení, aby získané důkazy hodnotily určitým způsobem. Stejně tak z tohoto usnesení nelze vyvozovat žádný závěr o záměru matky stěžovatele, která jednání vedlejšího účastníka oznámila policejnímu orgánu.21. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10148.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MDZZ - Tůmova s.r.o., sídlem Musílkova 1299/24, Praha 5 - Košíře, zastoupené Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1778/2021-302 ze dne 24. 9. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 313/2020-277 ze dne 17. 2. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 131/2012-192 ze dne 26. 3. 2018, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, domáhala vůči státu (dvěma žalovaným organizačním složkám - Ministerstvu pro místní rozvoj a Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 5 342 841 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy č. j. S-MHMP 432379/2006/So/Be ze dne 23. 7. 2007. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno stavební povolení vydané dne 30. 8. 2006 Úřadem městské části Praha 5 na stavbu blíže specifikovaného bytového domu. Následkem zrušení tohoto rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 276/2007 ze dne 13. 1. 2010 a vrácení mu věci k dalšímu řízení mělo dojít ke čtyřměsíčnímu zpoždění s vydáním kolaudačního souhlasu týkajícího se uvedené stavby, a tím i ke vzniku nákladů, které stěžovatelka ve spojitosti s tím vynaložila a které v žalobě vypočetla.Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že stát za vzniklou škodu odpovídá, neboť bylo porušeno její legitimní majetkové očekávání. Stěžovatelka dle svých slov neměla možnost zjistit, že stavební povolení bylo napadeno správní žalobou, neboť její právní předchůdce nebyl řádným způsobem vyrozuměn Městským soudem v Praze o jejím podání. Kdyby byla věděla, že je stavební povolení nezákonné, nikdy by toto stavební povolení byla nekoupila, byla by nezačala bytový dům stavět a nezavazovala se k jeho dokončení a prodeji bytových jednotek ve striktně stanovených lhůtách, a to pod sankcemi smluvních pokut. Stěžovatelka je přesvědčena, že škoda jí nevznikla v příčinné souvislosti se zrušením stavebního povolení, jak dle jejího názoru nesprávně dovodily soudy, ale naopak ve spojitosti s jeho existencí, které v ní vyvolalo oprávněná očekávání. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud neshledal, že by se soudy odepřením náhrady žalobou uplatněné škody dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Pro rozhodnutí v souzené věci bylo stěžejním zohlednění několika rovin celého případu a jeho pozadí. První z nich je, že stěžovatelka stavební povolení nabyla na základě smlouvy o úplatném převodu práv a povinností stavebníka uzavřené s jiným soukromým subjektem, který o vydání předmětného stavebního povolení původně požádal. Stěžovatelka je nabyla v době, kdy již bylo pravomocné. Zákon však proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu (výše vzpomenutému rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy) připouštěl podání správní žaloby. V tomto směru stěžovatelka nemohla být utvrzena o jeho absolutní nedotknutelnosti (nenapadnutelnosti). Na tom nic nemění ani skutečnost, že dle svého mínění nemohla zjistit, zda správní žaloba podána byla či nikoli. V případě "koupě" stavebního povolení šlo v tomto směru o určité podnikatelské riziko. Neobstojí proto stěžovatelčina úvaha, že kdyby dopředu věděla o možných právních vadách provázejících napadené rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy, byla by nikdy o nabytí daného stavebního povolení neusilovala. Z objektivního hlediska totiž stěžovatelka nemohla v době získání onoho stavebního povolení disponovat jí deklarovanou mírou jistoty, a sice tím méně, věděla-li již, že vydání stavebního povolení bylo rozporováno jinými účastníky stavebního řízení v odvolacím řízení.Podstatné dále je, že samo o sobě stavební povolení nikdy nebylo zrušeno (jednalo se o rozhodnutí správního orgánu prvního stupně), pouze po určitou dobu došlo k jeho přechodnému (dočasnému) znepravomocnění v důsledku zrušení (toliko) potvrzujícího rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Tato skutečnost však ještě stěžovatelce zvýšené výdaje nezpůsobila, neboť stavbu na jeho základě uskutečnila. Bylo to teprve pozdější rozhodnutí stavebního úřadu, který v řízení o žádosti stěžovatelky na vydání kolaudačního souhlasu tento nevydal a namísto toho přistoupil k zákazu užívání stavby bytového domu. Teprve tento postup stavebního úřadu zapříčinil prodlevu ve vydání kolaudačního souhlasu. Stěžovatelka přitom své další kroky (uzavírání smluv s budoucími vlastníky bytových jednotek atd.), v jejichž důsledku mělo dojít ke vzniku škody, učinila závislými právě na (včasnosti) vydání kolaudačního souhlasu, který v té době z podstaty věci udělen být ani nemohl. Soudy tedy nepochybily, pakliže ve svých rozhodnutích uzavřely, že mezi nezákonností rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy a škodou, vzniklou stěžovatelce mj. nedodržením termínů v různých jejích právních vztazích spojených s výstavbou, není dána příčinná souvislost.Ačkoli s ohledem na shora vyložené nelze objektivně vycházet z přesvědčení stěžovatelky o nezměnitelnosti stavebního povolení a jeho právní moci, lze přesto v obecné rovině spatřovat určitou souvztažnost mezi možným pochybením spočívajícím v nevyrozumění stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce, o podání správní žaloby, a volbou postupu stěžovatelky při uzavírání smluv ve spojitosti s výstavbou bytového domu. Lze přisvědčit stěžovatelce potud, že kdyby se byla dozvěděla, byť i později po nabytí stavebního povolení, o tom, že rozhodnutí o potvrzení stavebního povolení je napadeno správní žalobou, byla by tomu mohla uzpůsobit své počínání a přistupovat k uzavíraným smlouvám apod. obezřetněji s vědomím o formálním zpochybnění pravomocného stavebního povolení. Stěžovatelka si však tuto cestu v odškodňovacím řízení sama uzavřela. K výzvě nalézacího soudu (viz usnesení č. j. 23 C 131/2012-164 ze dne 12. 9. 2017 - srov. str. 6 napadeného rozsudku soudu prvního stupně), v níž byla dle § 43 o. s. ř. vyzvána k odstranění neurčitosti své žaloby, sdělila, že jediným titulem pro náhradu škody je nezákonné rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 23. 7. 2007, a nikoli (též) nesprávný úřední postup spočívající v nevyrozumění stěžovatelky či jejího právního předchůdce o podání správní žaloby, třebaže stěžovatelčiny výhrady se do té doby ubíraly i nyní naznačeným směrem (tj. uplatnění titulu nesprávného úředního postupu). Ani zde soudy nepochybily, jestliže se touto dřívější "větví" nároku stěžovatelky v napadených rozhodnutích již nezabývaly.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10149.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 - Stodůlky, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 30. 7. 2024 č. j. 2 ZN 2070/2023-43 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, ze dne 18. 5. 2023 č. j. KRPA-409930-35/TČ-2022-001293, za účasti státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, jako účastníků řízení, a P. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Policejní orgán napadeným usnesením rozhodl podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), o odložení trestní věci podezření ze spáchání trestného činu poškození věřitele (§ 222 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 následně napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele (poškozeného).3. Dříve než se Ústavní soud mohl ústavní stížností věcně zabývat, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. V této souvislosti připomíná, že stěžovatelé jsou zpravidla povinni před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Uvedené ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity, která ovládá řízení o ústavní stížnosti.4. Ústavní soud považuje za účinný prostředek nápravy v trestním řízení, který je před podáním ústavní stížnosti nutné vyčerpat, rozhoduje-li státní zástupce, také podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Uvedené ustanovení zakotvuje dohled nejbližšího vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti [viz nález ze dne 2. 3. 2015sp. zn. I. ÚS 1565/14, body 27 až 32; a na něj navazující usnesení např. ze dne 12. 6. 2024sp. zn. I. ÚS 1177/24; ze dne 21. 3. 2024sp. zn. I. ÚS 719/24, ze dne23. 8. 2023sp. zn. I. ÚS 1937/23nebo ze dne 12. 10. 2021sp. zn. IV. ÚS 707/21].5. Stěžovatel měl možnost přezkumu napadeného usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze strany Městského státního zastupitelství v Praze. Tuto možnost nevyužil (nic takového nedokládá ani netvrdí).6. Stěžovatel tedy (zatím) nevyčerpal všechny prostředky nápravy, které mu zákon poskytuje. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost z důvodu její nepřípustnosti soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Josef Baxa v. r.soudce zpravodaj

decision_1015.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 7 As 420/2019-31 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 10. 2019 č. j. 59 A 15/2019-24, za vedlejšího účastenství Krajského úřadu Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.II.Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 29. 11. 2018 č. j. KULK 94929/2018 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou (dále též jen "stavební úřad") ze dne 20. 8. 2018 č. j. 71944/2018. Tímto rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost stěžovatelky o povolení změny užívání stavby z krmelce na seník. Vedlejší účastník poukázal na to, že stavební úřad nařídil odstranění předmětné stavby poté, co zamítl žádost o její dodatečné povolení. Stavba tedy nebyla nikdy povolena, a tudíž nebyl stanoven účel jejího užívání. Za situace, kdy nebylo nikdy řádně povoleno užívání stavby, nelze povolit změnu v jejím užívání.Proti rozhodnutí krajského úřadu podala stěžovatelka žalobu, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuta. Ten přitom zdůraznil, že přezkoumával výhradně rozhodnutí, které se týkalo zamítnutí žádosti stěžovatelky o povolení změny v užívání stavby. Nikoliv tedy rozhodnutí vydaná v pravomocně skončených řízeních o dodatečném povolení stavby a o odstranění stavby. Dle krajského soudu vycházely správní orgány správně z toho, že řešená stavba nebyla ani dodatečně povolena a stěžovatelce bylo naopak nařízeno její odstranění.O následně podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl.Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla průběh celého správního řízení, během něhož se snažila legalizovat stavbu krmelce/seníku, který postavila na pozemku, jehož je spoluvlastnicí. V souvislosti s provedenou stavbou je stěžovatelka toho názoru, že se jedná o stavbu, která úřední souhlas nevyžaduje. Stěžovatelka se cítí být výkladem právních předpisů ze strany správních orgánů omezena na svém vlastnickém právu. Výklad Nejvyššího správního soudu, podle něhož by v situaci, kdy již má všechna potřebná souhlasná stanoviska dotčených orgánů, měla krmelec nejprve odstranit, poté podat žádost o umístění stejné stavby a na základě souhlasu totožný seník, jen s jiným užitím, znovu postavit, považuje stěžovatelka za absurdní. Zůstává jí zastřeno, jaký zájem fakticky chrání rigidní výklad její žádosti ze dne 29. 6. 2018 o změnu užívání krmelce na seník pro své ovce. Stěžovatelka je toho názoru, že užívání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje závažným způsobem do žádného veřejného práva.III.Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.Ústřední námitkou stěžovatelky je její nesouhlas s tím, že jí správní orgány neumožnily provedení změny užívání stavby, a to z krmelce na seník. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za logickou argumentaci Nejvyššího správního soudu, který poukázal na skutečnost, že má-li být stavba dle pravomocného rozhodnutí odstraněna, nelze z povahy věci rozhodovat o změně jejího účelu. Je tomu tak proto, že i v případě, kdy by správní orgán vyhověl žádosti o změnu užívání, na povinnosti odstranit stavbu by to nic nezměnilo. Rozhodovat o změně užívání u staveb, jenž mají být odstraněny je z hlediska náplně činnosti správního orgánu nehospodárné a neefektivní. V podrobnostech lze zcela odkázat na ústavní stížností napadená rozhodnutí.Ústavní soud je toho názoru, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10150.txt

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyně Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností stěžovatelky PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Nové Město, Praha 1, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021 č. j. 23 Co 180/2021-90, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 5. 2021 č. j. 12 C 27/2021-65, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2021 č. j. 17 Co 101/2021-95, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 5. 2021 č. j. 63 C 2/2021-64, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 10. 2021 č. j. 23 Co 187/2021-97, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 5. 2021 č. j. 306 C 1/2021-55, za účasti Krajského soudu v Praze, Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Okresního soudu v Příbrami, Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, o spojení ústavních stížností vedených u Ústavního soudu podsp. zn. IV. ÚS 3493/21,sp. zn. III. ÚS 3494/21asp. zn. II. ÚS 3495/21, takto:Ústavní stížnosti vedené podsp. zn. IV. ÚS 3493/21,sp. zn. III. ÚS 3494/21asp. zn. II. ÚS 3495/21se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny podsp. zn. IV. ÚS 3493/21.OdůvodněníÚstavní soud obdržel shora označené ústavní stížnosti stěžovatelky, která navrhla spojení věcí s tím, že se jedná o stejnou právní otázku, kdy byla původně žalována náhrada majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem exekučního soudu, který pověřil soudního exekutora vedením exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu a žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla pravomocně zamítnuta. Stěžovatelka uvedla, že se věci liší pouze tím, že byly žalovány u jiných prvostupňových soudů (podle místa vzniku újmy).Stěžovatelka tak brojí proti rozhodnutím okresních soudů vydaným v její neprospěch, i proti rozhodnutí krajských soudů, které rozsudky okresních soudů potvrdily.Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.Jelikož výše uvedené ústavní stížnosti směřují proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se věcí téže stěžovatelky, u kterých existuje jejich skutková a právní podobnost, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle výše uvedených ustanovení tyto věci k návrhu stěžovatelky spojil ke společnému řízení.Řízení o výše označených ústavních stížnostech bude nadále vedeno podsp. zn. IV. ÚS 3493/21a v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 62/21, a s rozvrhem práce pro rok 2022 ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 01/22, je soudcem zpravodajem v této věci soudce Pavel Šámal, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Pavel Rychetský v. r.předseda Ústavního soudu

decision_10151.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové nám. 103/27, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 7 To 367/2021-372, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2021, č. j. 32 T 94/2016-362, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovateli byl trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2017, č. j. 32 T 94/2016-193 uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 12. 2019, č. j. 32 T 94/2016-280, rozhodl, že podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody ponechává v platnosti, přičemž zkušební doba se prodlužuje o dvě léta. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, neboť nevyhověl povinnosti k náhradě škody a dopustil se řady přestupků na úseku dopravy. Nyní napadeným usnesením Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), že stěžovatel uložený trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců vykoná a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel podal proti usnesení stížnost, kterou krajský soud nyní napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.II.Argumentace stěžovatele3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve stížnosti ze dne 16. 11. 2021 uvedl, že hledá obhájce, který by podanou stížnost odůvodnil. Doplnění stížnosti avízoval ve lhůtě 2 až 3 týdnů. Okresní soud však, aniž by vyčkal odůvodnění, spis předložil krajskému soudu. Ten dne 29. 11. 2021 zahájil stížnostní řízení, ve kterém dne 30. 11. 2021 stížnost zamítl. Tímto urychleným postupem obecné soudy stěžovateli odňaly možnost uplatnit námitky proti přeměně výkonu trestu. Stěžovatel připouští, že okresní soud rozhodl po neúspěšném doručení předvolání stěžovateli, který se však z důvodu práce v Německu v místě bydliště zdržuje jen omezeně, což soudu sdělil v blanketní stížnosti. Stížnostní soud o stížnosti rozhodl i přesto, že dne 29. 11. 2021 obhájce stěžovatele zaslal do datové schránky soudu oznámení o převzetí obhajoby s žádostí o nahlédnutí do spisu za účelem zpracování doplnění stížnosti.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.8. Námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, k čemuž Ústavní soud předně poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008sp. zn. II. ÚS 455/05(N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020sp. zn. I. ÚS 4013/19).9. Jak plyne z ústavní stížností napadeného usnesení stížnostního soudu i z ústavní stížnosti samotné, stěžovatel podal v zákonné lhůtě proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2021 o tom, že vykoná trest odnětí svobody a že se pro jeho výkon zařazuje do věznice s ostrahou, stížnost. Ta byla datována dnem 16. 11. 2021. Ve stížnosti avízoval její doplnění ve lhůtě 2 až 3 týdnů. Dne 29. 11. 2021 údajně stížnostní soud kontaktoval stěžovatelův obhájce se žádostí o nahlédnutí do spisu. Dne 30. 11. 2021 stížnostní soud stížnost zamítl.10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu hodlá-li odsouzený svou stížnost podrobně odůvodnit, je na něm, aby byl dostatečně procesně aktivní a soudu včas odůvodnění dodal, nebo ho požádal o lhůtu k jeho vypracování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020sp. zn. IV. ÚS 3483/19).11. Je proto třeba uzavřít, že krajský soud postupoval správně, když vzhledem k výše uvedenému rozhodl o stížnosti stěžovatele dne 30. 11. 2021, ač do té doby nebyla odůvodněna. Krajský soud se v napadeném usnesení zabýval věcí velmi pečlivě a vyhodnotil rozhodnutí nalézacího soudu v důvodech pro přeměnu trestu za správné. Zohlednil zejména fakt, že stěžovatel nevyužil další šance, kterou mu okresní soud dal v podobě ponechání zkušební doby v platnosti i poté, co se stěžovatel dopustil pěti přestupků. Ani tohoto dobrodiní si však stěžovatel nevážil a i po právní moci usnesení o prodloužení zkušební doby se v jejím průběhu dopustil dalších přestupků.12. Z napadených rozhodnutí okresního i krajského soudu zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě dospěly k přesvědčení, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody, zvláště když stěžovatel ani v ústavní stížnosti žádné relevantní skutečnosti směřující ke zpochybnění tohoto závěru neuvedl. K porušení ústavních procesních práv stěžovatele tedy postupem obecných soudů nedošlo.13. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.14. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a argumentaci stěžovatele, nerozhodl Ústavní soud o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením, ale rozhodl přednostně přímo ve věci.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10152.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatele I. F., zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2021, č. j. 4 Azs 292/2021-33, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení věci a ústavní stížnost1. Stěžovatel je ukrajinský státní občan, který opakovaně v České republice žádal o udělení azylu. První žádost o mezinárodní ochranu podal v roce 2019 a ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo vnitra") ji zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Posléze v roce 2020 podal žádost opakovanou, přičemž ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 16. 4. 2021, č. j. OAM-729/ZA-ZA11-VL11-2020 zastavilo řízení o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť shledalo nepřípustnou žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona.2. Toto rozhodnutí potvrdily i správní soudy. Stěžovatelovu žalobu proti tomuto rozhodnutí nejprve zamítl prvostupňový soud jako nedůvodnou. Tento soud přisvědčil závěrům žalovaného ministerstva uvedeným v napadeném rozhodnutí a uzavřel, že při posuzování opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutné posouzení a porovnání s předchozí žádostí zejména z toho pohledu, zda došlo k nějaké změně situace. Rovněž konstatoval, že stěžovateli nehrozí žádná vážná újma na území svého původu a je v jeho silách se z konfliktních oblastí vystěhovat, navíc hodnotil společensko-politickou situaci v převážné části Ukrajiny jako stabilní a pod kontrolou proevropsky orientované vlády. Posléze Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 10. 2021 pod č. j. 4 Azs 292/2021 - 33, odmítl stížnost pro nepřijatelnost podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s.ř.s."). Uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu napadá nyní stěžovatel ústavní stížností.3. Stěžovatel ve své stručné ústavní stížnosti namítá, že shora označeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší správní soud dle stěžovatele odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost, aniž by věrohodně hodnotil skutkovou podstatu obsahu žádosti o udělení mezinárodní ochrany a posuzoval aktuální situaci nejen na Ukrajině, ale subsumoval skutkový děj stěžovatele pod kategorie mezinárodního práva, tj. mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Pokud tedy stěžovatel nespadá do kategorie trestně stíhaných či odsouzených osob, řádně pečuje o nezletilé děti, dlouhodobě v České republice bydlí, pracuje, řádně hradí daně i poplatky, má zde pracovní, rodinné i osobní vztahy, nelze mu upírat právo na získání dlouhodobého pobytu a s ohledem na jeho původní domicil ve městě Doněck, což je prokazatelně důležitý zájem pro mezinárodní ochranu před hrozbou ublížení na zdraví i smrti v této oblasti. Pokud by stěžovatel přijal doporučení správních i soudních orgánů, mohla by tato premisa platit pro všechny žadatele o udělení mezinárodní ochrany, kteří mají stejnou "teoretickou možnost" se odstěhovat z míst válečného konfliktu, což však tento extenzivní výklad postrádá mezinárodní ochranu a směřuje k potlačování lidských práv a základních svobod stěžovatele.II. Hodnocení Ústavního soudu4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod [např. nálezsp. zn. III. ÚS 224/98ze dne 8. července 1999, (N 98/15 SbNU 17)]. Je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je však založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.6. Podstatou tvrzení stěžovatele o tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny, je námitka, že kasační stížnost byla nedůvodně odmítnuta pro nepřijatelnost, ačkoliv mělo být meritorně posouzeno, že stěžovatel má na azyl právní nárok. Tento nárok stěžovatel opírá o nemožnost vnitřního přesídlení a hrozbu nebezpečí v doněcké oblasti. Je tudíž zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů, konkrétně s tím, jak Nejvyšší správní soud posoudil přijatelnost kasační stížnosti a tím, jak se vyjádřil k obecné situaci na Ukrajině.7. Pokud jde o samotné posouzení (ne)přijatelnosti, přijatelnost kasačních stížností je dána podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu tehdy, jsou-li naplněny předpoklady stanovené v usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39 ze dne 26. 4. 2006. Ústavní soud podobně jako v minulosti konstatuje, že "[p]osouzení významu stížnosti z hlediska přesahu vlastních zájmů stěžovatele je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jenž z této povahy zásadně není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu soudu, zda se jedná o právní otázku, jež svým významem přesahuje nad rámec konkrétního případu (§ 104a s.ř.s.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o zneužití soudního uvážení a tudíž projev svévole" (srov. usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 778/07ze dne 31. 10. 2007). O takový případ se zde zjevně nejednalo, Nejvyšší správní soud při svém posouzení odkázal na předchozí ustálenou judikaturu a dokonce usnesení podrobně odůvodnil.8. Stěžovatel podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, která může být shledána důvodnou toliko tehdy, pokud se skutkové okolnosti významným způsobem změnily od doby posouzení předchozí žádosti. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu totiž v případě opakované žádosti ministerstvo nejprve posuzuje její přípustnost s ohledem na to, zda žadatel o mezinárodní ochranu uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Jak správně konstatoval Nejvyšší správní soud, hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2020, č. j. 5 Azs 110/2020 - 36). Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57).9. Stěžovatel však ve své žádosti uvedl ekonomické důvody a obavu z nepříznivých životních podmínek na Ukrajině, tj. stejnou námitku jako v předchozích žádostech. Správní soudy přitom (ve shodě se správními orgány) rovněž konstatovaly nezměněné skutkové okolnosti stěžovatelova domicilu. Judikatura správních soudů setrvale připouští možnost tzv. vnitřního přesídlení cizince do jiné bezpečnější části Ukrajiny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 64/2017 - 55). Situace vnitřně přesídlených osob je samostatně monitorována a je součástí tzv. "Informací OAMP", které jsou jedním z podkladů rozhodnutí v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Správními orgány a posléze i správní soudy byla relevance vnitřního přesídlení na základní práva stěžovatele odpovídajícím způsobem zohledněna. Ústavní soud k tomu dodává, že institut mezinárodní ochrany neslouží k řešení pobytové situace žadatele.10. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelovy námitky nemají ústavní rozměr, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10153.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Ludvíkem Röschem, advokátem, sídlem Malá 43/6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1620/2021-185 ze dne 14. 10. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 75/2020-155 ze dne 3. 3. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2, jakož i čl. 36 Listiny základních práv a svobod.Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro přečin nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. V průběhu přípravného řízení byl k osobě stěžovatele vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z jehož závěrů vyplynulo, že stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií. V důsledku této nemoci nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a nebyl schopen své jednání ovládat. Znalkyně doporučila zahájit řízení o omezení svéprávnosti. Usnesením Okresního soudu v Příbrami č. j. 15 Nc 4307/2018-18 ze dne 29. 3. 2019 bylo toto řízení zahájeno, stěžovateli byl opatrovníkem pro řízení ustanoven jeho nynější právní zástupce a nezletilým dětem stěžovatele byl jmenován kolizní opatrovník, a to příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Okresní soud v Příbrami současně vyslovil svou místní nepříslušnost a spis postoupil Okresnímu soudu Plzeň-jih. Ten posléze rozsudkem č. j. 3 Nc 1028/2019-108 ze dne 8. 1. 2020 stěžovatele omezil ve svéprávnosti na dobu tří let od právní moci rozsudku tak, že není schopen samostatně rozhodovat o své léčbě a výkonu rodičovské odpovědnosti. Opatrovnicí stěžovatele soud jmenoval jeho matku, paní M. T., jíž byla uložena povinnost zastupovat stěžovatele ve všech těch záležitostech, ve kterých nemůže jednat samostatně.K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé tak, že stěžovatele ve shodě s nalézacím soudem omezil ve svéprávnosti v otázkách vlastní léčby i výkonu rodičovské odpovědnosti, ovšem s tím, že stěžovateli zůstává zachováno právo stýkat se s nezletilou dcerou. Opatrovnicí stěžovatele krajský soud jmenoval jeho matku, jež je oprávněna a současně i povinna zastupovat stěžovatele toliko při rozhodování o léčbě. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že z aktuální zprávy Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, jež byla odvolacímu soudu předložena, vyplynulo zcela zásadní zlepšení jeho zdravotního stavu. V souvislosti s tím došlo k přeměně výkonu ochranného léčení z jeho dosavadní ústavní formy na formu ambulantní. Stěžovatel namítl, že krajský soud nevyhověl řadě návrhů na doplnění dokazování, jimiž měl být prokázán jednak výrazný posun v jeho zdravotním stavu, jednak nahrazeny poznatky vyplynuvší z předchozího znaleckého posudku, na jehož základě došlo k omezení svéprávnosti ze strany nalézacího soudu. Krajský soud ve svém rozhodování vycházel z neaktuálního znaleckého posudku. Stěžovatel rovněž namítl, že Nejvyšší soud se ve svém usnesení omezil na konstatování, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolací přezkum pokládá stěžovatel za nepřiměřeně zužující a nesprávný. Tuto argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, sluší se poznamenat, že dovolání je coby mimořádný opravný prostředek vybudováno na přezkumu právního posouzení věci. Rozhodování o omezení svéprávnosti je primárně otázkou hodnocení skutkových okolností v každém jednotlivém případě, jejichž revizi dovolání otevřeno v zásadě není. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení nezpronevěřil své ustálené judikatuře, dle níž při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka je vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků. Dovolací soud vyložil, v čem konkrétně krajský soud tuto zásadu naplnil. Poukázal na to, že úspěšnost léčby duševního onemocnění stěžovatele v podobě paranoidní schizofrenie je u něj bezpochyby podmíněna dodržováním léčebného režimu a užíváním předepsaného léčiva, bez čehož by mohlo dojít k opětovnému zhoršení jeho zdravotního stavu. Nejvyšší soud uzavřel, že jelikož otázka rozhodování o léčbě stěžovatele je pro osud dalšího vývoje jeho zdravotního stavu klíčovou, krajský soud postupoval správně, pakliže v intencích naznačených zásad omezil svéprávnost stěžovatele právě v této konkrétní oblasti. Takové odůvodnění Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené libovůle.Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovateli ani stran jeho výhrad směřujících proti rozhodnutí odvolacího soudu. Zde je třeba zdůraznit, že omezení svéprávnosti stěžovatele rozporovaným rozsudkem odvolacího soudu je velmi úzké. Fakticky se omezuje už jen na otázku rozhodování o jeho léčbě. Obdobné omezení v oblasti rodičovské odpovědnosti ztratilo na významu, neboť v průběhu dovolacího řízení dcera stěžovatele dosáhla zletilosti. Zamýšlel-li by stěžovatel založit další rodinu, může podat návrh na změnu rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 868 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož soud může navzdory omezení svéprávnosti rozhodnout, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti netvrdí podstatné důvody, pro něž by měl mít možnost sám rozhodovat o zbývající oblasti života, v níž byla jeho svéprávnost omezena, a sice o svém léčení (či neléčení) ve vztahu k paranoidní schizofrenii, která i podle v té době čerstvé zprávy Psychiatrické nemocnice v Dobřanech u stěžovatele nevymizela a ten jí nadále trpí, byť se jeho stav zlepšil.Krajský soud nepochybil, nevyslyšel-li návrhy stěžovatele (resp. procesního opatrovníka) na doplnění dokazování. Totiž ani zpráva uvedeného zdravotnického zařízení nevyzněla v tom směru, že další léčba již není nutná, popřípadě že by rozhodnutí o případném ukončení léčby mohlo být bez dalšího svěřeno stěžovateli. Naopak ze zprávy se podává, že psychické onemocnění stěžovatele je dlouhodobého rázu a k jeho udržení v současných mezích je zapotřebí setrvat na dosavadní medikaci. Potud by navrhované doplnění dokazování k této problematice (tj. ohledně svobodného rozhodnutí se v otázce léčby bez ohledu na odborné posouzení) nic nového nepřineslo, přinejmenším stěžovatel nic takového netvrdí. Vyjádření zmíněného ústavu, že stěžovatel již získal náhled na svoji nemoc a nutnost ji léčit, bylo rozhodné pro posouzení otázky, zda v léčbě lze pokračovat ambulantní formou, namísto do té doby realizované formy ústavní. Nikoli však pro rozhodnutí v otázce svobodné volby stěžovatele, zahrnující v sobě též možnost tuto léčbu ukončit, což rozhodování o svéprávnosti posouvá do jiné roviny.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10154.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 587/2021-I.-384 ze dne 16. 6. 2021 a usnesení Krajského soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 462/2020-324 ze dne 20. 1. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníVčas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 5 T 73/2020-292 ze dne 31. 8. 2020 (dále také "rozsudek okresního soudu") uznán vinným ze spáchání jednak přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, jednak přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 48 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Současně byl stěžovatel podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku.Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 462/2020-324 ze dne 20. 1. 2021 (dále také "usnesení odvolacího soudu") zamítnuto jako nedůvodné podle ustanovení § 256 trestního řádu. Proti napadenému usnesení odvolacího soudu pak stěžovatel podal dovolání, které bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá, že trestní soudy neprovedly všechny stěžovatelem navrhované důkazy, pročež nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Soudy svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily a rozhodly o vině stěžovatele na základě jediného přímého důkazu. Nejvyššímu soudu pak vytýká to, že se náležitě nezabýval dovoláním stěžovatele, ačkoliv přípustnost dovolání byla řádně vymezena.Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem (ustanovení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, je nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.V nyní projednávaném případě Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli, ani neshledal jiný excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v trestním řízení nebo od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit ani námitkám stěžovatele ohledně toho, že soudy svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily, neboť odvolací (krajský) soud se se všemi námitkami stěžovatele řádně vypořádal, když uvedl, proč návrhy na doplnění dokazování považoval za nadbytečné. Z tohoto pohledu pak nelze shledávat ústavněprávní deficit ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10155.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Smutné, zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem Kostelní 172, Štětí, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. srpna 2021, č. j. 15 Co l89/2021-497 a usnesením výše nadepsaného soudu ze dne 12. srpna 2021 č. j. 15 Co 189/2021-491 a č. j. 15 Co 189/2021-494, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Konkrétně byla dle spisového materiálu stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici, a to České kanceláři pojistitelů, IČ 70099618, sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, částku 13 080 Kč s příslušenstvím a rovněž uhradit náklady řízení ve výši 19 939 Kč, a to z titulu příspěvku dle § 24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla za dobu, kdy stěžovatelka provozovala dvě vozidla bez uzavřeného pojištění.3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 8. 2021, č. j. 15 Co 189/2021 - 497 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 2. 2021, č. j. 3 C 41/2014 - 458 a proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 28. 5. 2021, č. j. 3 C 41/2014 - 474. Stěžovatelka ve svém odvolání uvedla, že se soud I. stupně nezabýval námitkou věci rozsouzené, dále tvrdila, že obě vozidla, kterých se řízení týkalo, nebyla schopná provozu na veřejných komunikacích. Kromě toho měl soud I. stupně pominout výpověď svědka Zdeňka Smutného a dále nespecifikoval částku vynaložených nákladů. Odvolací soud ve svém rozhodnutí potvrdil rozsudek I. stupně a rozhodl, že v dané věci neshledal překážku věci rozsouzené, jelikož zde nebyla totožnost předmětu sporu. Odvolací soud ve svém rozsudku dále uvádí, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat neschopnost předmětných vozidel k provozu na veřejných komunikacích, přičemž v potaz vzal i svědeckou výpověď svědka Zdeňka Smutného. Námitky vůči nákladům řízení odvolací soud rovněž považoval za nedůvodné, jelikož výše nákladů byla dostatečně odůvodněna přímo v napadeném rozsudku.4. Dalším napadeným rozhodnutím, resp. usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 8. 2021. č. j. 15 Co 189/2021 - 491 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o odročení jednání nařízeného na 12. 8. 2021 z důvodu návrhu na vhodnou delegaci k jinému vhodnému soudu s ohledem na pochybnosti o správném postupu soudu a rovněž z důvodu pandemické a sociální situace. Odvolací soud ve svém usnesení neshledal, že by důvody sdělené stěžovatelkou měly vést k odročení jednání, eventuálně k delegaci z důvodu vhodnosti. Naopak se odvolací soud domníval, že se může jednat o záměrnou obstrukci stěžovatelky směřující k protahování řízení.5. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 8. 2021 č. j. 15 Co 189/2021 - 494, které stěžovatelka rovněž napadá, pak byla zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů. Dle odvolacího soudu stěžovatelka opakovaně podávala návrhy na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce a její poměry byly během řízení rovněž opakovaně přezkoumány. Tyto poměry neumožňují osvobození od soudních poplatků, což je podmínkou pro ustanovení zástupce. I z tohoto usnesení vyplývá, že se s ohledem na jednání stěžovatelky během řízení s velkou pravděpodobností jedná o obstrukci, a s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007 není soud povinen akceptovat takový důvod k odročení jednání.6. V ústavní stížnosti stěžovatelka v první řadě poukazuje na to, že se soud nevypořádal s opakovanou námitkou věci rozsouzené. Stěžovatelka rovněž namítá, že během řízení byla zamítnuta její žádost o odročení jednání, ve které soud žádala o přesunutí řízení z důvodu vhodnosti v souladu s § 12 odst. 2 o. s. ř., a dále o ustanovení zástupce z řad advokátů dle § 138 odst. 1 o. s. ř. Jakkoliv stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neodkazuje na porušení konkrétního ústavně zakotveného práva, ale pouze na jakési porušení práva na legitimní očekávání předvídatelnosti soudních rozhodnutí a práva obrany proti usnesením soudu, lze se dle obsahu stížnosti domnívat, že namítá porušení jejího práva na soudní ochranu.7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný.8. Stěžovatelka je v současné době právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.10. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021,sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91. odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.11. Co se týče námitky věci pravomocně rozsouzené, Ústavní soud se plně ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, dle kterého se v předmětných řízeních nejednalo o totožnost předmětu řízení. Právě totožnost předmětu řízení společně s personální totožností představují základ pro uplatnění této námitky, přičemž v tomto případě nebyly naplněny (srov. Jirsa, J., Doležal, M., Vančurová, K., & Havlíček, K. Občanské soudní řízení: Soudcovský komentář. 3. vydání. Praha. Wolters Kluwer, 2019, k § 159a). Soudy jsou povinny se zabývat případnou existencí této negativní podmínky řízení z úřední povinnosti, přičemž není rozhodné, zda a eventuálně kým byla res iudicata namítána. Způsob jejího posouzení plně odpovídá požadavkům Ústavního soudu co do rozsahu a podrobnosti odůvodnění [viz např. nález ze dne 20. 5. 2010,sp. zn. III. ÚS 1376/10].12. Ohledně zamítnutí žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů Ústavní soud připomíná, že toto rozhodnutí opět spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým dospěl obecný soud při rozhodování [viz např. nález ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 4212/18]. Ústavní soud dále vzal v potaz to, že o ustanovení zástupce bylo soudy již několikrát rozhodnuto, a jelikož je jeho ustanovení podmíněno osvobozením od soudních poplatků, vždy byla žádost stěžovatelky zamítnuta. Ústavní soud shodně s odvolacím soudem shledává tendence stěžovatelky k obstrukčnímu jednání a cílenému protahování celého řízení.13. Ústavní soud se již v minulosti ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu, že: "Vhodná delegace je mimořádný procesní institut, který nesmí být nadužíván, neboť se jím zasahuje do ústavně zaručené zásady zákonného soudce" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008 sp. zn. 29 Nd 227/2008). Delegaci vhodnou je přitom nutné chápat spíše jako výjimku obecných pravidel pro určení místní a věcné příslušnosti. I tuto snahu stěžovatelky o vhodnou delegaci Ústavní soud vnímá jako zneužívání procesního práva vedoucí v konečném důsledku k obstrukci.14. Závěry soudů byly v daném případě dostatečně zdůvodněné a racionální, soudy podání v této věci stanoveným postupem projednaly a rozhodly o nich. Ústavní soud v této věci dále připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení [viz např. nález ze dne 17. 5. 1994,sp. zn. Pl. ÚS 36/93]. O porušení práva na spravedlivý proces by se jednalo, zejména pokud by byla komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu nebo pokud by zůstal soud bez zákonného důvodu nečinný. To však není případ stěžovatelky.15. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10156.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CHODOV REALITY a.s., sídlem K Lažance 396, Praha-Nebušice, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou, sídlem Nežárská 613, Praha 14 - Hostavice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2021 č. j. 68 Co 110/2021-138 za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem co do žalované jistiny pro uznání ze dne 8. 1. 2021 č. j. 6 C 80/2016-104 rozhodl výrokem I., že stěžovatelka (jako žalovaná) je povinna zaplatit hlavnímu městu Praze (jako žalobkyni) částku 5 206 156 Kč s příslušenstvím. Žalobu co do úroku z prodlení za dobu od 26. 2. 2016 do 26. 2. 2016 obvodní soud zamítl (výrok II.). Výrokem III. obvodní soud stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 262 108 Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že v předcházejícím řízení uhradil vedlejší účastník řízení na základě rozsudků obecných soudů stěžovatelce částku 5 206 156 Kč, následně však tato rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud. Protože vedlejší účastník řízení zaplatil stěžovatelce žalovanou částku bez platného právního titulu, stěžovatelka se o ni bezdůvodně obohatila. Náklady řízení tvořily zaplacený soudní poplatek ve výši 260 308 Kč a náklady spojené s vedením sporu. Obvodní soud dospěl k závěru, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu lze u statutárního města předpokládat dostatečné materiální zabezpečení a personál k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez právní pomoci advokátů. U žaloby o vydání bezdůvodného obohacení nejde o mimořádně složitou věc nebo věc mimo běžnou agendu, kterou by statutární město nebylo schopno pokrýt svými pracovníky. Proti výroku I. (co do úhrady výše příslušenství) podala odvolání stěžovatelka, proti výroku III. podal odvolání vedlejší účastník řízení.3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvolací řízení o odvolání stěžovatelky zastavil z důvodu neuhrazení soudního poplatku (výrok I.). Dále městský soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že výše náhrady činí 492 398 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení. Městský soud obvodnímu soudu vytkl, že nevysvětlil, jak hodnotí konkrétní předmět řízení či hmotněprávní i procesní složitost věci. Připomenul, že Ústavní soud vždy zdůrazňuje potřebu konkrétního zhodnocení daného případu a posouzení toho, zda po statutárním městu lze spravedlivě požadovat, aby ochranu svých práv či svoji procesní obranu zajistilo prostřednictvím svých zaměstnanců. Městský soud poukázal na nestandardní situaci, kdy se stěžovatelka bezdůvodně obohatila plněním vedlejšímu účastníkovi řízení na podkladu v té době platného soudního rozhodnutí, tedy titulu, který teprve následně odpadl. Podstatná je dle městského soudu také výše nároku. V řízení byla vymáhána jistina ve výši 5 206 156 Kč s příslušenstvím, bylo proto i v zájmu daňových poplatníků a obyvatel hlavního města Prahy, aby nárok byl uplatněn a vymáhán důsledně, se znalostí příslušné právní úpravy a s jistotou případného odškodnění. Nešlo tedy o typický spor vedený ve spojitosti s obvyklou činností vedlejšího účastníka řízení, a současně byla ve hře velmi významná částka. Zastupování vedlejšího účastníka řízení prostřednictvím jeho zaměstnanců by bylo nedůvodně náročnou činností.II.Argumentace stěžovatelky4. Stěžovatelka se domnívá, že za mimořádnou okolnost sporu nelze považovat skutečnost, že předmětem řízení byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka nepovažuje za nestandardní situaci ani skutečnost, že bezdůvodné obohacení vzniklo na základě titulu - rozsudku, který následně odpadl, resp. ho Nejvyšší soud zrušil. V této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, vymezující se proti plýtvání prostředků daňových poplatníků a neúměrnému navyšování nákladů [např. nález ze dne 1. 9. 2015sp. zn. II. ÚS 3855/14(N 162/78 SbNU 429), nález ze dne 12. 4. 2016sp. zn. I. ÚS 2315/15(N 64/81 SbNU 99) či nález ze dne 23. 11. 2010sp. zn. III. ÚS 2984/09(N 232/59 SbNU 365), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].5. Rozhodnutí městského soudu o účelnosti nákladů řízení nebylo dostatečně odůvodněno ani z hlediska dalších rozhodných skutečností, jak jsou předpokládány např. v nálezu ze dne 24. 3. 2020sp. zn. IV. ÚS 2434/19. Stěžovatelka se domnívá, že vedlejší účastník řízení má dostatečně rozsáhlé právní oddělení, jehož zaměstnanci jsou právně vzdělaní a jsou tak schopni zastupovat statutární město před soudy. Složitost kauzy ani z hlediska skutkové, právní, mediální či politické nedosahovala unikátnosti, ze které by vyplývala nutnost specializovaného právního zastoupení advokátem.6. Dále stěžovatelka namítá, že se napadené rozhodnutí městského soudu vymyká rozhodovací praxi jiných senátů tohoto soudu v obdobných sporech. Uvádí, že ani v rámci řízení, které předmětnému sporu předcházelo, tj. spor totožných účastníků vedený Městským soudem v Praze pod sp. zn. 25 Co 375/2019, soud nepřisvědčil argumentaci vedlejšího účastníka řízení, že by v poměrech souzené věci bylo možné považovat náklady na právní zastoupení advokátem za účelně vynaložené. Přitom šlo o spor, který se zabýval samotným základem, tj. stěžovatelka se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků pod zemním válem u dálnice D1. Senát 25 Co městského soudu odůvodnil nepřiznání nákladů vedlejšímu účastníkovi řízení s tím, že předmětem sporu nebyla právní problematika, která by nesouvisela s oblastí jí spravovanou, stejně tak nešlo o problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti mezinárodního práva či jazykové znalosti. V tomto řízení byl předmětem sporu nárok na zaplacení částky ve výši 3 079 845 Kč s příslušenstvím. Obdobně rozhodoval i Nejvyšší soud o skutkově i právně analogické situaci usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1627/2018.7. Stěžovatelka uzavírá, že vedlejší účastník řízení byl při nařízených soudních jednáních vždy zastoupen pouze advokátním koncipientem, což o složitosti sporu rovněž nevypovídá. Městský soud tedy dostatečným a logickým způsobem neodůvodnil svůj závěr o účelnosti nákladů na právní zastoupení vedlejšího účastníka řízení a neuvedl, v čem spočívá jedinečnost a složitost případu.III.Vyjádření účastníků řízení8. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení.9. Městský soud ve svém vyjádření nesdílel přesvědčení, že by napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno či narušovalo právní jistotu účastníků řízení v důsledku své nepředvídatelnosti. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.10. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření upozorňuje na rezervovaný přístup Ústavního soudu k rozhodování o náhradě nákladů řízení a dodává, že stěžovatelka netvrdí extrémní vykročení z pravidel upravujících řízení či prvek svévole. Připomíná, že podle městského soudu šlo o nestandardní situaci, ve hře byly vysoké nároky a nešlo o typický spor vedený ve spojitosti s obvyklou činností hlavního města Prahy. Vedlejší účastník dále pokládá za krajně nespravedlivé, aby obchodní společnost úspěšná v řízení dostala náhradu nákladů ve výši 646 716 Kč, zatímco ve sporu úspěšné obci byly nároky na náhradu nákladů upřeny. Závěrem vedlejší účastník upozorňuje, že stěžovatelka je ze tří čtvrtin vlastněna kyperskými společnostmi, jde tedy o spor mezi obchodní korporací s mezinárodním prvkem a obcí, v němž není důvod, aby stěžovatelka nehradila v případě neúspěchu náhradu nákladů řízení. Tato stěžovatelka úmyslně nabyla pozemky za účelem spekulativně žalovat vedlejšího účastníka. Navíc svou právní argumentaci zaslal pouhý jeden den před nařízeným jednáním před obvodním soudem, což kladlo zvýšené nároky na kvalitu právního zastoupení.11. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud nezasílal stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť nepřesáhlo rámec argumentace ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadenému soudnímu rozhodnutí byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno toto soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.V.Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud ve věci stěžovatelky nezjistil.14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů a promítají se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní rozměr toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008sp. zn. I. ÚS 2929/07(N 167/51 SbNU 65) či ze dne 17. 5. 2001sp. zn. III. ÚS 727/2000(N 75/22 SbNU 145)].15. Další judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 23. 11. 2010sp. zn. III. ÚS 2984/09(N 232/59 SbNU 365), ze dne 13. 8. 2012sp. zn. II. ÚS 2396/09(N 137/66 SbNU 115)] vychází z teze, že je-li statutární město (po vzoru státu) k hájení svých zájmů vybaveno finančně i personálně, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v soudním řízení přenášelo na soukromý subjekt - advokáta, a učiní-li tak, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Neznamená to však, že by takové náklady na zastoupení bylo možné považovat za neúčelně vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde-li o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti, pak náklady na právní zastoupení jsou účelně vynaložené. Rozhodovací činnost Ústavního soudu tedy připouští, aby se i statutární města v odůvodněných případech nechala zastupovat v soudním řízení advokátem a aby takto vynaložené náklady byly hodnoceny jako účelně vynaložené. Ústavní soud ale v této souvislosti požaduje, aby obecné soudy důvody, pro něž se rozhodnou aplikovat uvedenou výjimku z pravidla - tedy přiznat například statutárnímu městu náhradu za zastoupení advokátem - ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily (srov. k tomu například nález ze dne 2. 1. 2019sp. zn. IV. ÚS 1447/18vycházející ze situace, kdy obecné soudy přiznaly statutárnímu městu v běžném sporu náhradu nákladů za zastoupení, aniž by však tento výjimečný postup jakkoliv odůvodnily, či usnesenísp. zn. IV. ÚS 3023/21ze dne 30. 11. 2021).16. V nyní posuzované věci o takovou situaci nejde, neboť městský soud v napadeném usnesení podrobně rozvedl důvody, proč přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Odkázal přitom na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Bylo by podle něj ve světle významné částky a nestandardní situace, v níž se stěžovatelka bezdůvodně obohatila na základě později odpadnutého titulu, nepřiměřeně tvrdé na vedlejší účastnici požadovat, aby své právní zastoupení zajistila z řad svých pracovníků. Uvedené důvody jsou podle Ústavního soudu dostatečně racionální (nejsou svévolné) a Ústavní soud je proto - z hlediska principu zdrženlivosti zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - akceptuje.17. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Odůvodnění ústavní stížnosti směřovalo primárně proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nicméně závěr o zjevné neopodstatněnosti dopadá i na výrok I. napadeného usnesení o zastavení řízení, neboť ústavní stížnost nebyla v tomto rozsahu skutečně nijak opodstatněná.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10157.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Peterky, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem Sakařova 1631, Pardubice proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021 č. j. KSHK 42 INS 16564/2015, 29 NSČR 91/2019-B-138 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019 č. j. KSHK 42 INS 16564/2015, 2 VSPH 730/2019-B-107, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníIStěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v rámci insolvenčního řízení dlužníka Václava Hanuše (dále jen "dlužník").IIZ obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně (dále rovněž " insolvenční soud") usnesením ze dne 7. 8. 2015 č. j. KSHK 42 INS 16564/2015-A-8 zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením, ustanovil insolvenčního správce a následně schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 25. 3. 2019 č. j. KSHK 16564/2015-B-988 uložil insolvenčnímu správci dlužníka vyplatit výtěžek zpeněžení nemovitostí dlužníka zapsaných na LV č. X pro k. ú. a obec Trnov ve výši 3 252 750,- Kč, určený k vydání zajištěnému věřiteli FUP Pardubice, s. r. o., stěžovateli, jako podzástavnímu věřiteli. Insolvenční soud vycházel z ust. § 1390 a § 1393 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění změn a doplňků (dále jen "o. z.") a z ust. § 298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/2006 Sb."), když dospěl k závěru, že stěžovatel jako podzástavní věřitel má právo na vydání uvedeného výtěžku zpeněžení, neboť právní předchůdce přihlášeného zajištěného věřitele - Maybery, s.r.o., (jehož byl Ondřej Kropáček jednatelem), dala v průběhu insolvenčního řízení svou zajištěnou pohledávku do zástavy stěžovateli (k zajištění již splatné pohledávky stěžovatele vůči Ondřeji Kropáčkovi). Proto stěžovatel má jako podzástavní věřitel právo na vydání výše uvedeného výtěžku zpeněžení.Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil usnesení soudu tak, že vyslovil nesouhlas s tím, aby označený insolvenční správce vydal zajištěnému věřiteli FUP Pardubice, s. r. o., výtěžek ze zpeněžení nemovitých věcí dlužníka. Měnící výrok odůvodnil poukazem na skutečnost, že právo stěžovatele na uspokojení jeho pohledávky ze zajištění, které se týká majetku dlužníka náležejícího do majetkové podstaty, lze po zahájení insolvenčního řízení nově nabýt a v insolvenčním řízení uplatnit řádnou a včasnou přihláškou pohledávky jen za podmínek určených ust. § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb. (s výjimkou případů popsaných v ust. § 41 a § 167 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb.) jen tehdy, vzniklo-li předtím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. I když tedy vrchní soud uvedl, že dispozice s přihlášenou a zajištěnou pohledávkou je i po zahájení insolvenčního řízení ze strany věřitele možná, to však neznamená [podle § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb.], že stěžovatel tím nabyl právo na uspokojení z podzástavy, když podzástavní právo nabyl až po zahájení insolvenčního řízení a po uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávek (po 7. 9. 2015). Uvedený závěr odůvodnil vrchní soud rovněž poukazem na ust. § 166 zákona č. 182/2006 Sb.Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Dovolací soud mj. uvedl, že na předmětnou věc je nutné aplikovat ust. § 1336, § 1390 až § 1394 o. z. V souvislosti s podzástavním právem je pak nutné přiměřeně použít ust. § 2 písm. g), § 17, § 18, § 109 odst. 1 písm. b), § 166, § 186, odst. 1, odst. 2, § 298 odst. 1, odst. 2 a § 409 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pro posouzení věci rozhodném. Při řešení nastolených právních otázek je podle názoru dovolacího soudu nutné vždy zkoumat, jaká práva či povinnosti by osobám oprávněným či povinným příslušely, kdyby nebylo insolvenčního řízení a poté řešit střet (resp. zasahování) zástavních práv do práva insolvenčního. V této souvislosti zdůraznil, že v občanském soudním řízení sporném se zástavní věřitel stane procesním nástupcem zástavního dlužníka, který již dříve pohledávku vymáhal jen za podmínek § 107a o. s. ř. především za předpokladu, že to navrhne původní žalobce (zástavní dlužník). Jinak musí zástavní věřitel uplatnit svůj nárok vůči poddlužníkovi samostatnou žalobou. Tomu odpovídá v insolvenčním řízení postup podle § 17 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., s nutností tuto změnu doložit odpovídající listinou (§ 18 zákona č. 182/2006 Sb.).Jako možné východisko z nutnosti aktivní účasti původního věřitele v insolvenčním řízení podle § 18 zákona č. 182/2006 Sb. nastínil dovolací soud postup podle § 186 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. s tím, že i tento zvažovaný postup předpokládá návrh a součinnost původního věřitele (§ 18 zákona č. 182/2006 Sb.). Dovolací soud uzavřel, že stěžovatel se nestal v rozsahu dluhu zajištěného podzástavním právem (na místo zajištěného věřitele FUP Pardubice, s.r.o., podzástavce) účastníkem insolvenčního řízení, nebyl proto důvod vydat mu výtěžek zpeněžení. I když dovolací soud nesouhlasil s názorem vrchního soudu, že stěžovateli nelze vydat výtěžek ze zpeněžení zajištění proto, že podzástavní právo vzniklo až v průběhu insolvenčního řízení, neboť nejde o podzástavní právo zřízené k majetku dlužníka, ale k majetku zajištěného věřitele (podzástavce), právní posouzení věci shledal ve výsledku správným. V průběhu insolvenčního řízení nebylo vydáno usnesení o ukončení účasti zajištěného věřitele v insolvenčním řízení podle § 186 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.IIIStěžovatel rekapituluje podstatné skutkové okolnosti předmětné věci - vznik pohledávky za Ondřejem Kropáčkem z titulu smlouvy o půjčce v celkové výši 2 780 000,- Kč, její zajištění uzavřením podzástavní smlouvou se společností Maybrey, s. r. o., zřízením zástavního práva k pohledávce společnosti Maybrey, s. r. o., ze smlouvy o úvěru, když tato pohledávka výše uvedené společnosti byla zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech Václava Hanuše, dlužníka v insolvenčním řízení zahájeném dne 24. 6. 2015. Podzástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí a jeho právní účinky nastaly k 24. 3. 2016, tedy poté, co společnost Maybrey, s. r. o., již svoji pohledávku v celkové výši 3 252 750,- Kč přihlásila do insolvenčního řízení a v jeho rámci byla pohledávka postoupena na FUP Pardubice s. r. o.Stěžovatel uplatňoval své podzástavní právo v insolvenčním řízení přípisem ze dne 22. 12. 2017 a 11. 4. 2018, přičemž byl insolvenčním soudem odkázán na fázi vypořádání výtěžku zpeněžení zástavy. Stěžovatel proto podal dne 24. 10. 2018 (po zpeněžení zastavených nemovitostí dlužníka) námitky proti návrhu insolvenčního správce o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení ve výši 3 252 750,- Kč zajištěnému věřiteli.Ve věci rozhodujícím soudům stěžovatel vytýká, že rozhodovaly velmi formalisticky, aniž by zohlednily konkrétní skutkové okolnosti věci a jejich rozhodnutí je tak zjevně nespravedlivé. Stěžovatel připouští, že zákon č. 182/2006 Sb. neupravuje práva z podzástav jednoznačně a výslovně, což vedlo k vydání tří, zcela po právní stránce rozdílných rozhodnutí soudů. Přes tyto rozdíly je stěžovatel i nadále přesvědčen, že z žádného ustanovení zákona č. 182/2006 Sb. nevyplývá, že by jako účastník insolvenčního řízení podle § 15 zákona č. 182/2006 Sb. nebyl oprávněn uplatnit svůj nárok z podzástavy ve fázi rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí, a že nebylo možné mu plnění přiznat namísto původního zajištěného věřitele. Podle jeho názoru jde jen o změnu platebního místa, kdy bylo ve smyslu § 1393 o. z. plněno podzástavnímu věřiteli. Výklad, který zaujal dovolací soud k § 18 zákona č. 182/2006 Sb. ve vztahu k okolnostem předmětné věci, je podle mínění stěžovatele sporný, neboť fakticky stěžovateli neumožňuje postup předvídaný v § 18 zákona č. 182/2006 Sb. iniciovat, či jinak ovlivnit. Výsledek řízení tak stěžovatel považuje za nespravedlivý také proto, že právní nástupci společnosti Maybrey, s. r. o., nabývali předmětnou pohledávku s vědomím, že plnění na ni fakticky náleží stěžovateli.IVÚstavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel polemizuje s právním posouzením předmětné věci jak ze strany vrchního, tak i dovolacího soudu. Ústavní soud však připomíná, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým civilním soudům. Sjednocování judikatury v konkrétních právních otázkách v oblasti tzv. podústavního práva, jako je tomu v předmětné věci, je pak záležitostí Nejvyššího soudu. Ústavní soud v námitkách stěžovatele neshledal žádný ústavněprávní rozměr.Stěžovatelem navrženou hypotetickou možnost řešení problému, totiž postup podle ustanovení § 15 zákona č. 182/2006 Sb., kdy jako účastník insolvenčního řízení měl údajně možnost uplatňovat svůj nárok z podzástavy v jeho rámci ve fázi rozhodování o výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí náležejících do majetkové podstaty úpadce (dlužníka) a následně mu tento výtěžek mohl být vydán namísto zajištěného věřitele, je nutné odmítnout jako odporující příslušným ustanovením zákona č. 182/2006 Sb. K tomuto Ústavní soud uvádí, že jde o námitku, kterou stěžovatel v řízení dovolacím ani v řízení před soudy obou nižších stupňů neuplatnil. Pokud tak neučinil, ač měl k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí. Je tudíž povinností stěžovatele vyčerpat své námitky již v původních řízeních, z nichž napadená rozhodnutí vzešla (k tomu srov. např. nálezysp. zn. III. ÚS 117/2000,I. ÚS 603/06čiIII. ÚS 2111/07).Z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel nikdy nebyl účastníkem insolvenčního řízení (a to ve smyslu § 14 odst. 1, resp. § 15 zákona č. 182/2006 Sb.), nepřihlásil svůj nárok z podzástavního práva do insolvenčního řízení ani do něj nevstoupil namísto zajištěného věřitele - společnosti FUP Pardubice, s. r. o. Je ovšem otázkou, zda by stěžovatel, jako věřitel z podzástavního práva, kdy podle ust. § 2 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb. podzástavní právo nepatří mezi taxativním způsobem vymezené zajišťovací instituty, mohl na místo zajištěného věřitele za stávajících podmínek vstoupit se stejným procesním výsledkem jako společnost FUP Pardubice s. r. o. Dovolací soud uvedl, že převod nebo přechod přihlášené pohledávky na straně věřitele na nového účastníka řízení v insolvenčním řízení je možný jen za podmínek § 18 zákona č. 182/2006 Sb. V opačném případě musí zástavní věřitel uplatnit svůj nárok samostatnou žalobou.Stěžovatel v průběhu řízení setrvával na stanovisku, že svůj nárok opírá o ust. § 1336, § 1337, § 1390 a § 1393 o. z., nikoli o příslušná ustanovení insolvenčního zákona. Z obsahu ústavní stížnosti se nepodává, a nelze takové námitky zjistit ani z řízení před soudy, že by stěžovatel v době uzavření podzástavní smlouvy ze dne 22. 3. 2016 nevěděl, že pohledávka právního předchůdce společnosti FUP Pardubice, s. r. o., (zástavního věřitele) za dlužníkem, kterou dala společnost Maybrey, s. r. o., do zástavy stěžovateli k zajištění jeho pohledávky vůči svému jednateli, byla již před uzavřením podzástavní smlouvy přihlášena do insolvenčního řízení.Právo na spravedlivý (řádný) proces není možné vykládat tak, že by se účastníkovi garantoval úspěch v řízení či rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem vrchního a dovolacího soudu, tedy sama o sobě nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, jakým způsobem a v jakém okamžiku již zahájeného (v daném případě insolvenčního) řízení zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.Ústavní soud konstatuje, že oba soudy odůvodnily napadená rozhodnutí způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti, proto mu nezbývá, než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.VNa základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10158.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem, sídlem Veslařská 3267, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2021 č. j. 10 To 270/2021-526 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. srpna 2021 č. j. 1 T 206/2016-513, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 206/2016. V této věci byl stěžovatel rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 4. 2017 uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Uvedeného jednání se podle rozsudku dopustil, stručně uvedeno, tak, že se na přehledném úseku silnice plně nevěnoval řízení a osobním automobilem srazil podnapilého chodce, kterému způsobil mnohočetná vážná poranění. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně částku 488 725,84 Kč. Soud shledal, že na vzniku nehody byla dána spoluvina poškozeného v rozsahu 60 %.3. Návrh na povolení obnovy řízení stěžovatel odůvodnil především tím, že v souvisejících občanskoprávních řízeních byl jako důkaz proveden znalecký posudek, na jehož základě soudy v těchto řízeních stanovily spoluzavinění poškozeného v rozsahu 80 %. Okresní soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že odlišné posouzení míry zavinění účastníků nehody není skutkovou okolností, která by mohla vést k povolení obnovy řízení. Posouzení míry zavinění je otázkou právní. Z nového znaleckého posudku se okresní soud nedozvěděl žádné nové relevantní skutkové okolnosti. Všechny známé okolnosti uváděl již původní znalecký posudek a soud je v odsuzujícím rozsudku reflektoval.4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Okresní osud se podle něj řádně zabýval skutečností, zda předložený znalecký posudek přináší nové skutkové okolnosti, které by mohly odůvodnit nové rozhodnutí ve věci. Přitom dospěl k logickému a srozumitelnému závěru, že tomu tak není. Odlišné právní posouzení soudy v občanskoprávním řízení není důvodem pro obnovu trestního řízení.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že v právním státě není možné, aby vedle sebe stála dvě pravomocná rozhodnutí s natolik různým určením rozsahu povinnosti stěžovatele, přičemž rozdíl mezi těmito rozhodnutími musí stěžovatel zaplatit sám, navzdory povinnému smluvnímu pojištění. Soudy v občanskoprávním řízení vycházely z posudku znaleckého ústavu, který trestní soudy neměly k dispozici. Tento znalecký posudek je podle stěžovatele novým důkazem, způsobilým odůvodnit jiné rozhodnutí trestního soudu. Okresní soud v napadeném rozhodnutí přehlíží, že nový znalecký posudek se podrobně zabývá relevantními skutkovými okolnostmi. Toto pochybení nenapravil ani krajský soud.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, došlo-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.8. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné relevantní pochybení. Soudy se explicitně vypořádaly s obsahem nového znaleckého posudku a dospěly k závěru, že tento posudek nepřináší žádné nové skutkové poznatky. Tento závěr nikterak konkrétně nezpochybňuje ani stěžovatel v ústavní stížnosti. Skutečnost odlišného (a pro stěžovatele příznivějšího) posouzení věci soudy v občanskoprávním řízení nezakládá možnost obnovy trestního řízení. Obě řízení jsou na sobě nezávislá, s výjimkami danými zákonem (srov. např. § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).9. Stěžovateli lze přisvědčit, že z hlediska principu právní jistoty je situace, ve které v takových řízeních dospívají obecné soudy k rozdílnému právnímu posouzení, nežádoucí. Možnost takové situace však vyplývá z procesních právních předpisů (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Z hlediska ochrany principu právní jistoty na poli ústavního práva pak Ústavní soud poznamenává, že dopady takového rozdílného posouzení musí zvážit soudy rozhodující o věci později. V dané věci tedy bylo úkolem soudů v občanskoprávním řízení, aby dostatečně odůvodnily své odchylující se závěry. Bez ohledu na to, jak se s tímto úkolem vyrovnaly, neexistuje právní důvod, pro nějž by byly trestní soudy povinny následně přehodnocovat své vlastní, nezávisle učiněné závěry.10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10159.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatelky SlaBur s. r. o., sídlem U Bulhara 1655/5, Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2024, č. j. 49 EXE 165/2024-33, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 4. 2024, č. j. 134 EX 00580/24-078, soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Mgr. Ing. Jiřího Proška - soudního exekutora, jako účastníků řízení, a PaedDr. Blanche Demarteni, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatelka jako povinná uzavřela s vedlejší účastnicí jako oprávněnou dohodu o narovnání. Stalo se tak poté, co soudní exekutor (účastník řízení) zaslal stěžovatelce vyrozumění o zahájení exekuce a výzvu ke splnění vymáhané povinnosti dle § 46 odst. 6 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), s poučením, že pokud stěžovatelka uhradí vymáhanou povinnost včetně zálohy na náklady exekuce v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě, snižuje se odměna a paušální náhrada hotových výdajů o 50%.2. Vedlejší účastnice v důsledku vypořádání sporu vzala exekuční návrh v plném rozsahu zpět s tím, že náklady exekuce bude hradit stěžovatelka a sama náklady řízení nepožaduje. Soudní exekutor ve vazbě na návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce exekuci ještě před uplynutím výše uvedené lhůty usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. 134 EX 00580/24-063, částečně zastavil. V odůvodnění usnesení uvedl, že je exekuce dále vedena pouze pro náklady exekuce, jež je na základě dohody o narovnání povinna zaplatit stěžovatelka. Dne 28. 5. 2024 soudní exekutor vyčíslil pohledávku - náklady exekuce - na částku 76 835 Kč. K žádosti stěžovatelky (již po uplynutí zákonné lhůty) jí byla výše nákladů soudním exekutorem sdělena dne 4. 4. 2024.3. Ústavní stížností napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce uložil soudní exekutor stěžovatelce povinnost uhradit náklady exekuce v plné výši. Námitky stěžovatelky proti příkazu Okresní soud pro Prahu 1 nyní rovněž napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění uvedl, že soudní exekutor den poté, co byl vyrozuměn o obsahu dohody o narovnání, vydal usnesení o částečném zastavení exekuce, v jehož odůvodnění uvedl, že v exekuci bude dále pokračováno pro náklady exekuce, přičemž povinnost k jejich úhradě tíží stěžovatelku. Ta si toho musela být vědoma i na základě dohody o narovnání, rovněž ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti byla soudním exekutorem poučena, že pokud uhradí vymáhanou povinnost včetně nákladů exekuce do třiceti dnů od doručení výzvy, snižuje se odměna a paušální náhrada hotových výdajů o 50%. Stěžovatelka měla a mohla požádat soudního exekutora o přesné vyčíslení nákladů exekuce ve lhůtě, pokud takto včas neučinila a náklady uhradila až po jejím uplynutí, musí nést následky s tím spojené, tzn. zaplacení odměny a paušální náhrady hotových výdajů v plné výši.4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podmínkou pro snížení odměny soudního exekutora na polovinu a skončení exekuce právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného dle § 46 odst. 6 exekučního řádu, je dobrovolné podrobení se povinného exekučnímu titulu, a to ve lhůtě třiceti dnů od doručení výzvy k dobrovolnému splnění. Stěžovatelka tuto podmínku splnila, když s vedlejší účastnicí uzavřela dohodu o narovnání. Soudní exekutor sice vydal usnesení o částečném zastavení exekuce, ve kterém uvedl, že v exekuci bude dále pokračováno pro náklady exekuce, avšak nespecifikoval v něm výši nákladů exekuce a stěžovatelka ji proto - ačkoliv jí k tomu stále běžela lhůta - nemohla uhradit. Stěžovatelka tvrdí, že postup soudního exekutora byl účelový a svévolný, nebylo totiž v jeho zájmu, aby stěžovatelka náklady včas uhradila a tím snížila jeho odměnu na polovinu. Tomu dle stěžovatelky odpovídá i nereagování na její žádost o odblokování účtů, což stěžovatelce rovněž ztížilo placení nákladů řízení. Postup soudního exekutora ji jako povinnou poškodil, poskytl-li by jí potřebnou součinnost, náklady by včas uhradila, neboť se tomu nijak nebránila, bylo to v jejím zájmu a současně disponovala dostatečnými prostředky, které k tomu mohla použít.5. Závěrem stěžovatelka poukazuje na nepřiměřenost nákladů řízení, neboť činnost soudního exekutora spočívala pouze v administrativních úkonech, k tomu odkázala na judikaturu Ústavního soudu, se kterou se podle stěžovatelky ani okresní soud dostatečně nevypořádal.6. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení okresního soudu a rozhodnutí soudního exekutora, a to pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").7. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.8. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako okresní soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.9. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení.10. Ústavní soud dodává, že v případech rozhodování o nákladových výrocích je jeho zdrženlivost dána i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů. Nic takového však v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.11. Ústavní soud současně připomíná, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti (nyní jde o náklady exekuce ve výši 50%, tedy o částku 38 417,50 Kč). Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014,sp. zn. III. ÚS 3725/13). Bylo tak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014,sp. zn. III. ÚS 1161/14). V ústavní stížnosti však stěžovatelka žádné mimořádné okolnosti odůvodňující přijetí bagatelní věci k projednání neuvedla. Ústavní stížnost zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, v případě stěžovatelky ani není naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu (viz nález ze dne 10. 4. 2014,sp. zn. III. ÚS 3725/13).12. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud pouze k nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím o nákladech exekuce poznamenává, že stěžovatelka sama uvádí, že splnila pouze jednu ze zákonem stanovených podmínek pro snížení nákladů na polovinu, a to dobrovolné podrobení se povinného exekučnímu titulu ve stanovené lhůtě. Nijak nerozporuje, že zálohu na snížené náklady exekuce včas neuhradila, což je však další z podmínek, které je třeba pro snížení nákladů kumulativně splnit. Problematikou náhrady nákladů exekučního řízení při dobrovolném plnění povinného se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž zaujal postoj i k situaci stěžovatelky, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". K tomu Ústavní soud uvedl, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti (§ 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb.) je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou (ve výši 50 % u plnění peněžitých), jak to předpokládá § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (viz např. nález ze dne 11. 8. 2020,sp. zn. I. ÚS 2757/18). Právě uvedené logicky znamená, že plní-li povinný později nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce), žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2018,sp. zn. I. ÚS 3358/16či ze dne 9. 11. 2021,sp. zn. III. ÚS 2038/21).13. S tímto závěrem Ústavního soudu napadené rozhodnutí okresního soudu i příkaz k úhradě nákladů exekutora zcela koresponduje. Za situace, kdy ani stěžovatelka nijak nerozporuje, že byla opakovaně upozorněna na nutnost zálohu na náklady exekuce zaplatit (ve výzvě ke splnění povinnosti, telefonicky i v usnesení soudního exekutora o částečném zastavení exekuce), a přesto tak včas neučinila, nelze hledat viníka jinde, než u sebe. S odkazem na právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, jestliže sama - i přes opakovaná upozornění a nadto právně zastoupena - všechny podmínky pro beneficium snížených nákladů exekuce nesplnila.14. Jde-li o námitky týkající se tvrzených vad odůvodnění usnesení okresního soudu, pak reakci okresního soudu na odkazovanou judikaturu, se kterou stěžovatelka spojila námitku nepřiměřenosti nákladů exekuce, spatřuje Ústavní soud v bodu 7. napadeného usnesení. Jak již bylo řečeno, bylo pouze na stěžovatelce, aby na snížení nákladů na "přiměřenější" úroveň dosáhla.15. Ústavní soud v ústavní stížnosti neshledal při rozhodování soudního exekutora ani okresního soudu pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1016.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti CREDITEX INVEST, s.r.o. Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 8. 11. 2021 č. j. 27 Co 237/2021-93 a o návrhu na náhradu nákladů na zastoupení v řízení před Ústavním soudem, takto:Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.OdůvodněníStěžovatelka se, s odvoláním na porušením čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 a čl. 95 Ústavy, domáhá zrušení výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích, vydaného v řízení o zaplacení částky 60 151,- Kč s příslušenstvím a uhrazení nákladů na zastoupení v řízení před Ústavním soudem.Jak se zjišťuje z napadeného usnesení a obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka se po žalované Rozálii Vostrovské (dále jen "žalovaná") domáhala uhrazení výše uvedené částky s příslušenstvím z titulu dluhu ze smlouvy o úvěru a dlužné smluvní pokuty. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 6. 2021 č. j. 8 C 1202/2020-83 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 25 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 4. 10. 2019 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částek 20 500,- Kč a 12 500,- Kč zamítl (výrok II.) a řízení co do částky 2 151,- Kč zastavil (výrok III.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice na účet okresního soudu náklady řízení za soudem ustanoveného advokáta ve výši 11 369,16 Kč (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).Stěžovatelka napadla výrok IV. rozsudku okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit České republice na účet okresního soudu náklady řízení za soudem ustanoveného advokáta ve výši 6 214,40 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přisvědčil námitkám stěžovatelky, pokud namítala, že úspěch účastníka podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje co do úspěchu i ohledně uplatněného příslušenství. Za této situace dospěl k závěru, že stěžovatelce svědčí úspěch ve věci co do částky 29 157,33 Kč, tedy 45,34 % z předmětu řízení oproti celkovému předmětu řízení v částce 64 308,53 Kč, včetně smluvní pokuty, pro kterou vzala stěžovatelka žalobu zčásti zpět a z procesního hlediska tak částečně zavinila zastavení řízení. Protože stěžovatelka byla neúspěšná co do 54,66 %, vznikla jí tím povinnost v závislosti na výsledcích řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) nahradit České republice na účet okresního soudu podle § 149 odst. 2 o. s. ř. náklady prvostupňového řízení odpovídají částce 6 214,40 Kč.Stěžovatelka souhlasí s výrokem odvolacího soudu jen potud, pokud stanovil jako míru jejího úspěchu ve věci v poměru 45,34 % k neúspěchu 54,66 %. Nesouhlasí však s výpočtem nákladů řízení státu, které je povinna uhradit ve výši 6 214,40 Kč, neboť podle jejího názoru po odečtu míry jejího úspěchu od neúspěchu v řízení měl odvolací soud dospět v této souvislosti pouze k částce 1 059,61 Kč, tedy k částce o více jak 5 000,- Kč nižší. Vypočtená částka představuje rozdíl úspěchu a neúspěchu stěžovatelky v řízení v rozsahu 9,32 %. Odvolací soud tak nesprávně aplikoval zásadu částečného úspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť ve smyslu citovaného ustanovení soud náhradu nákladů poměrně nerozdělil. Tímto rozhodnutím došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i princip předvídatelnosti rozhodnutí, dále k porušení zásady rovnosti a principu právního státu a legitimního očekávání.Napadeným usnesením byla stěžovatelka postižena na svých právech, když rozhodnutí v její majetkové sféře vyvolalo negativní právní následky a zásadně narušilo její důvěru v zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc. Ze všech těchto důvodů má stěžovatelka zato, že by Ústavní soud měl její ústavní stížnosti vyhovět a současně uložit krajskému soudu, aby jí uhradil náklady řízení před Ústavním soudem.Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného výroku I. výše označeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např.sp. zn. IV. ÚS 303/02,III. ÚS 225/05,III. ÚS 106/11,I. ÚS 195/13,IV. ÚS 98/14aIV. ÚS 3380/14a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.Navíc jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou povolány (srov. též např. usnesenísp. zn. III. ÚS 405/04,IV. ÚS 101/01,IV. ÚS 2294/14a nálezsp. zn. III. ÚS 404/04).V předmětné věci postupoval krajský soud při určení nákladů řízení za soudem ustanoveného advokáta podle § 149 odst. 2 ve vztahu k § 142 odst. 1 o. s. ř. a zdůraznil, "že v případě, že účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval pro řízení ustanovený opatrovník z řad advokátů, tak je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování, popřípadě náhradu za DPH, přiznané pravomocným rozhodnutím soudu, a to vždy přímo státu. To platí i v případě, že přímo účastníkovi, který byl v řízení zastoupen ustanoveným opatrovníkem z řad advokátů, nebyla v řízení přiznána náhrada nákladů řízení (což se z logiky věci děje typicky v případech ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu, které tím náklady řízení nevznikají), a že účastník neměl ve věci plný, ale převažující částečný úspěch."Argumentaci krajského soudu nelze nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadený výrok soudu by musel být natolik extrémní, že by svojí intenzitou ("kvalifikovanými vadami") zasahoval do ústavně zaručených základních práv nebo svobod účastníka řízení, aby opravňoval kasační zásah Ústavního soudu. O takový případ však v předmětné věci nejde.Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu na náhradu nákladů na zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10160.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZAREMBA Stav Group SE, sídlem Vývoz 5475, Zlín, zastoupené JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2021 č. j. 4 To 44/2021-14259 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. srpna 2021 č. j. 68 T 1/2019-14236, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), že předsedkyně senátu Iveta Šperlichová není vyloučena z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 68 T 1/2019. V dané trestní věci krajský soud rozhodl usnesením ze dne 1. 3. 2021 č. j. 68 T 1/2019-14098 o zabrání nemovitostí vlastněných stěžovatelkou (jako zúčastněnou osobou). Ve stížnosti podané proti tomuto usnesení vznesla stěžovatelka námitku podjatosti uvedené soudkyně. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zrušil uvedené usnesení a vrátil věc (včetně námitky podjatosti) k novému projednání krajskému soudu. Ten po zvážení předestřených námitek dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Předsedkyně senátu uvedla, že nezná žádného z účastníků řízení ani jejich zástupců. Zúčastněnou osobu a jejího zmocněnce si v podstatě nepamatuje, neboť k dokazování v dané věci došlo před více než dvěma lety. Dále krajský soud odmítl, že by se dopustil dezinterpretace obsahu některých důkazů. K námitce, že zmocněnec stěžovatelky nebyl přibrán k dokazování v hlavním líčení, krajský soud uvedl, že zmocněnec se účastnil dokazování ve dnech 4. a 5. 11. 2019. Neúčast u předchozího hlavního líčení nehodnotil vrchní soud jako relevantní pochybení.3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou vrchní soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že předsedkyně senátu krajského soudu nečinila nestandardní kroky, které by měly zakládat pochybnosti o její nepodjatosti. Z žádného jejího úkonu nevyplývalo, že by nerozhodovala nestranně. Pochybení, která vrchní soud vytkl krajskému soudu v předchozích fázích řízení, nejsou podle ustálené judikatury a odborné literatury důvodem pro vyloučení soudce. Námitky stěžovatelky jsou pouhými nepodloženými domněnkami.II.Argumentace stěžovatelky4. Stěžovatelka namítá, že v dané věci nelze hodnotit pochybení předsedkyně senátu izolovaně. Stěžovatelka upozorňuje na to, že soudem nebyla poučena podle § 42 trestního řádu a že k jejímu přibrání do řízení došlo až v době, kdy bylo dokazování fakticky ukončeno. Dále stěžovatelka upozorňuje, že soud neprovedl jí navrhované důkazy. V usnesení o zabrání stěžovatelčiny věci byly důkazy hodnoceny v přímém rozporu s jejich skutečným obsahem. Z toho stěžovatelka dovozuje, že soud rozhodl podle principu "presumpce viny". Nadto stěžovatelka upozornila na to, že jí nebylo krajským soudem po dlouhou dobu doručeno usnesení vrchního soudu vyhovující její stížnosti. Za to se následně stěžovatelce místopředseda krajského soudu omluvil. Oba soudy tak podle stěžovatelky zaujaly formalistický postoj k otázce vyloučení rozhodující soudkyně. Tím postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, došlo-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, neboť v podstatě pouze namítá, že správně zjištěné skutkové okolnosti (o činnosti předsedkyně senátu krajského soudu) je nutné hodnotit odlišně, tedy naopak v její prospěch. Taková role však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Soudy řádně aplikovaly relevantní právní úpravu a vypořádaly se se všemi vznesenými námitkami. Skutečnost, že stěžovatelka má nadále pochybnosti o podjatosti uvedené soudkyně, je v takové situaci z ústavněprávního hlediska nerozhodná.8. Závěry obecných soudů vyjádřené v napadených rozhodnutích představují logickou, srozumitelnou a ústavně konformní aplikaci § 30 odst. 1 trestního řádu, která není v kolizi s právem na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), ale ani s právem na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Skutečnost, že se soudce v řízení dopustí pochybení (a to dokonce případně na úrovni kárného deliktu), není zásadně sama o sobě důvodem pro jeho vyloučení, nýbrž pro nápravu takových pochybení zákonem předvídanými prostředky, k čemuž došlo i v dané věci. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelčiny námitky v nynější věci nejsou způsobilé založit pochybnosti o ústavní konformitě napadených rozhodnutí o nepodjatosti předsedkyně senátu krajského soudu.9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10161.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021 č. j. 58 Co 343/2021-460, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí.Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se návrhem ze dne 22. 9. 2020 domáhal změny úpravy poměrů péče o nezletilého syna. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 6. 2021 č. j. 19 P 12/2018-432 ve znění opravného usnesení rozhodl tak, že svěřil nezletilého syna stěžovatele do střídavé péče obou rodičů specifikované v rozsudku a stanovil (stejnou) vyživovací povinnost rodičů a upravil styk stěžovatele s nezletilým v době jarních, vánočních a letních prázdnin. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh otce na změnu úpravy péče o nezletilého se zamítá.Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dostatečně vyváženě nezohlednil zájmy a názory nezletilého dítěte ve vztahu k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, jakož i důsledkům situace, za níž probíhal pohovor s dítětem. Poukázal také na to, že stanovisko nezletilého, zejména ve věku sedmi let, by nemělo být jediným důvodem změny poměrů. Odvolací soud současně dospěl k závěru, že stěžovatel není schopen zajistit nezletilého ani v rozsahu dosavadní úpravy. Z předložených listin a vyjádření rodičů mj. vyplynulo, že v situaci, kdy stěžovatel nemohl zajistit předání nezletilého do školy ráno po skončení prodlouženého víkendového styku, jej ponechal na Policii ČR. Odvolací soud upozornil, že představa stěžovatele, že bude o syna pečovat podle svých možností a v případě, že to nebude možné, převezme nezletilého matka podle jeho požadavku, není reálná, takovou spolupráci nelze po matce spravedlivě požadovat. Podle závěru odvolacího soudu tak stěžovatel v současné době není schopen převzít nezletilého do plnohodnotné péče, a to ani formou střídavé péče.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nepřihlédl k dalším podstatným skutečnostem, které jsou samy o sobě důvodem pro změnu výchovy, jako je změna bydliště nezletilého ze strany matky bez souhlasu stěžovatele a proti vůli syna. Dále se vyjadřuje k jednotlivým skutkovým okolnostem vztahu nezletilého k oběma rodičům a polemizuje s jejich hodnocením odvolacím soudem. Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek odvolacího soudu není dostatečně odůvodněn. Podle stěžovatele odvolací soud v dané věci nedostatečně zhodnotil zájem dítěte jako rozhodující faktor pro úpravu styků dítěte s rodičem.Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov.sp. zn. II. ÚS 465/02,IV. ÚS 31/04). Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v čehož důsledku se tak jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, jestli se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces.Jestliže odvolací soud své právní závěry opřel o konkrétní skutková zjištění a ve svém rozhodnutí s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů k nim vztáhne logické a přezkoumatelné odůvodnění, přičemž v těchto postupech vychází z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné takový postup hodnotit jako neústavní (viz usnesenísp. zn. IV. ÚS 508/21čiI. ÚS 2816/21). Pokud obecný soud, jako je tomu v předmětné věci, respektoval zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi již provedené.Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit správnosti jeho argumentace. Stěžovatel přitom pomíjí, že soudy se v opatrovnických věcech zabývají veškerými okolnostmi, které jsou ve věci relevantní s ohledem na nejlepší zájem nezletilého, tedy nikoli jen těmi, které ve svých podáních uvádějí z pohledu svých subjektivních hledisek rodiče nezletilého. Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud objektivně vzal v úvahu veškeré specifické okolnosti projednávané věci nezbytné pro rozhodování a v odůvodnění napadeného rozhodnutí logicky a srozumitelně vysvětlil, z jakých důkazů vycházel a jaké důvody a úvahy jej vedly při rozhodnutí o návrhu stěžovatele na změnu výchovy.Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavních podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí a ochrany rodinného života, neboť zde chybí přímý vztah k nyní posuzované věci.Ústavní soud připomíná, že jeho úkol nespočívá v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům týkajícím se péče o nezletilé děti a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních případech. Především civilním soudům náleží, aby v těchto věcech, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10162.txt

NálezÚstavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Čépeové, zastoupené JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou, sídlem Věšínova 2877/7a, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2021 č. j. 69 Co 222/2021-161, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a Viktorie Theimerové, zastoupené JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem, sídlem Dr. E. Beneše 1497/21, Bruntál, jako vedlejší účastnice řízení, takto:I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2021 č. j. 69 Co 222/2021-161 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2021 č. j. 69 Co 222/2021-161 se ruší.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu se podává, že usnesením Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 7. 2021 č. j. 18 C 121/2020-118 bylo zastaveno řízení ve věci žaloby vedlejší účastnice proti stěžovatelce o náhradu újmy (výrok I), bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se stěžovatelce vrací soudní poplatek v částce 250 Kč po právní moci tohoto usnesení (výrok III).3. K odvolání stěžovatelky proti výroku II usnesení okresního soudu Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve výroku II tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 11 616 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že v době rozhodování okresního soudu o zastavení řízení dne 13. 7. 2021 neměl okresní soud k dispozici podání stěžovatelky doručené až 15. 7. 2021, konkrétně její vyjádření k žalobě učiněné na základě výzvy soudu a výkaz plné moci, v důsledku kterých je nutno závěry okresního soudu o tom, že žádné náklady podle obsahu spisu stěžovatelce nevznikly, revidovat. Účelně vynaložené náklady stěžovatelce vznikly, neboť plnila výzvu soudu a podala vyjádření k žalobě v době, kdy nevěděla o tom, že žaloba byla vzata zpět, a to konkrétně ve výši 23 232 Kč, tj. ve výši odměny, jejíhož přiznání se stěžovatelka ve svém odvolání domáhala. Krajský soud při rozhodování o nákladech řízení v projednávané věci však spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), které jsou dány jednak tím, že vedlejší účastnice brala žalobu zpět v okamžiku, kdy žádnému z účastníků řízení náklady ještě nevznikly, a dále s ohledem na majetkové poměry vedlejší účastnice, které vedly krajský soud v tomto řízení k částečnému přiznání osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 %. Krajský soud proto zavázal vedlejší účastnici, která zavinila zastavení řízení, podle § 143 odst. 2 o. s. ř. k úhradě nákladů řízení stěžovatelky v rozsahu 50 %, tj. částkou 11 616 Kč.II. Argumentace stěžovatelky4. Stěžovatelka popsala procesní situaci v dané věci, kdy se domnívá, že vedlejší účastnice je, co se týče uplatňování jejích domnělých nároků, velice aktivní, a to i přesto, že je nemajetná, přičemž vyvolává zbytečné soudní spory s tím, že automaticky očekává od soudů osvobození od placení soudních poplatků a pravidelně navrhuje, aby soud s ohledem na její nemajetnost postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle § 146 o. s. ř., což dokládá konkrétními okolnostmi posuzované věci. Stěžovatelce se jeví být jako nepřiměřené a nespravedlivé, aby nesla náhradu nákladů řízení, které byla nucena vynaložit ze svého proto, aby bránila svá práva a své oprávněné zájmy, když naproti tomu od vedlejší účastnice šlo o zjevně bezdůvodné uplatňování práva. Krajský soud podle názoru stěžovatelky nevyhodnotil a neposoudil veškeré okolnosti tohoto případu v celém jejich souhrnu, a odepřel tak stěžovatelce právo na soudní ochranu.III. Vyjádření účastníků řízení5. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici.6. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah napadeného usnesení.7. Vedlejší účastnice s odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu uvedla, že napadené usnesení není ve zřejmém nesouladu s principy spravedlnosti, proto by měla být ústavní stížnost odmítnuta.8. Vyjádření účastníků byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice, ta však svého práva nevyužila.IV. Procesní předpoklady projednání návrhu9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].12. Ústavní soud proto přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení jemu předcházející a po seznámení se s vyžádaným soudním spisem dospěl k následujícím závěrům.13. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na něj proto dopadají požadavky řádně vedeného soudního řízení, k nimž náleží i požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastníci řízení mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat (zásada kontradiktorního řízení a tzv. rovnosti zbraní). Tato povinnost je o to naléhavější v odvolacím řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky poprvé vlastně až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska obecného práva [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010sp. zn. IV. ÚS 2738/10(N 235/59 SbNU 391) a ze dne 16. 9. 2014sp. zn. I. ÚS 2456/13(N 168/74 SbNU 451) a v nich citovaná další rozhodnutí Ústavního soudu].14. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1669/2014 uvedl, že užití moderačního práva soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, nutně vyžaduje, aby jednak byl dán účastníkům řízení odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití § 150 o. s. ř., a jednak také následné dostatečné odůvodnění aplikace uvedeného ustanovení zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech.15. K výkladu postavení účastníků kontradiktorního řízení jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy se rovněž vyjádřil Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP"). Podle jeho rozhodovací praxe není právo na kontradiktorní řízení absolutní a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení, objeví-li se však ve sporu nečekaný obrat, zvláště při řešení otázky, o níž lze rozhodnout diskrečně, je třeba dbát na to, aby soud nezaložil své rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly během řízení projednány a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Tuto zásadu ESLP vztáhl i na případy sporů v oblasti nákladů. Ty představují druhotný aspekt procesu (ve kterém se rozhoduje o občanských právech a závazcích), což může odůvodnit skutečnost, že soud není povinen umožnit projednání všech skutkových a právních skutečností, jež jsou pro rozhodnutí o nich určující, a může být též omezena možnost účastníků vyjádřit své stanovisko k otázce nákladů, přesto by však neměli být překvapeni nečekaným a nepředvídaným obratem [srov. rozsudek ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10, § 44 a násl., v tomto rozsudku ESLP zvážil všechny okolnosti případu a poté konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy u stěžovatele s tím, že měl právo být výslovně vyzván, aby ve vhodném okamžiku vyjádřil své stanovisko k případnému použití § 150 o. s. ř. (§ 57)].16. Na tento rozsudek ESLP poté reagoval nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014sp. zn. Pl. ÚS 46/13(N 29/72 SbNU 337), vydaný ve stejné věci v obnoveném řízení, v němž je uvedeno, že pro naplnění práva na spravedlivý proces bylo "nezbytné, aby krajský soud poučil žalovaného (stěžovatele) o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor (jak žádá i Evropský soud), aby se k eventualitě aplikace citovaného ustanovení vyjádřil. Je však třeba poukázat na to, že tento prostor nelze vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav tak, že by obecné soudy měly vždy za účelem ‚poskytnutí prostoru' umožnit účastníkům po svém poučení písemné vyjádření. Je zajisté nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít při jednání vůči přítomnému účastníku. V opačném případě by nebyla respektována zásada procesní ekonomie a z ní plynoucí zákonný požadavek, že má být pokud možno rozhodnuto při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.)".17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je v konkrétním případě nejvhodněji a v souladu se zákonem použitelným. Tím spíše však podle Ústavního soudu úvaha o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, takže nemůže jít o projev volné úvahy či dokonce libovůle soudu, nýbrž o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006sp. zn. I. ÚS 191/06(N 162/42 SbNU 339)], ke kterým podle již ustálené judikatury (viz výše) náleží rovněž respektování zásad kontradiktornosti řízení a tzv. rovnosti zbraní.18. S ohledem na to, co bylo právě uvedeno, je třeba konstatovat, že k požadavkům na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny náleží rovněž respektování zásad kontradiktorního řízení, z nichž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu. Proto účastník musí mít možnost se k nim vyjádřit, a to i tehdy, hodlá-li obecný soud využít tzv. moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Zásada kontradiktornosti řízení vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Uvedené zásady se vztahují i na spory v oblasti nákladů řízení, jak to vyplývá ze závěru shora uváděných či citových judikátů, i když jde až o druhotný aspekt procesu.19. Není sporu o tom, že krajský soud měl pravomoc použít z moci úřední moderační právo podle § 150 o. s. ř. Jediným sporným bodem z hlediska práva na kontradiktorní řízení je skutečnost, že účastníci nebyli výslovně informováni o tom, že má v úmyslu § 150 o. s. ř. použít. Tato skutečnost vyplývá zejména ze soudního spisu (na č. l. 159 až 161), ze kterého se podává, že krajský soud účastníky řízení ve výše uvedeném smyslu nepoučil, když rozhodl bez jednání po předložení věci okresním soudem (viz předkládací zprávu).20. V úvahu zde nepřichází ani možnost argumentace, na jejímž základě by stěžovatelka mohla aplikaci § 150 o. s. ř. krajským soudem předpokládat, neboť ten již dříve rozhodl o tom, že vedlejší účastnice je z 90 % osvobozena od soudních poplatků. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [srov. již výše uvedené nálezy a také srov. např. nálezy ze dne 13. 2. 2018sp. zn. III. ÚS 2397/17(N 23/88 SbNU 301), ze dne 22. 2. 2017sp. zn. IV. ÚS 1610/16(N 34/84 SbNU 393), ze dne 25. 8. 2015sp. zn. I. ÚS 1593/15(N 156/78 SbNU 353), ze dne 3. 3. 2009sp. zn. IV. ÚS 215/09(N 44/52 SbNU 443) či ze dne 6. 2. 2007sp. zn. II. ÚS 828/06(N 26/44 SbNU 309)] byl krajský soud, který měl v úmyslu použít § 150 o. s. ř., povinen "vytvořit procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. I když právní profesionál (zkušený právní zástupce) ví o tom, že soud může použít § 150 o. s. ř., a může kdykoliv z vlastního popudu sdělit stanovisko svého klienta k této otázce, může nicméně v této záležitosti očekávat, že bude výslovně vyzván, aby se k této otázce vyjádřil, jak to vyplývá ze shora uvedených rozhodnutí, která takový požadavek obsahují.VI. Závěr21. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva i k dodržování požadavků řádně vedeného soudního řízení při rozhodování o jeho nákladech, k povaze okolností, za nichž krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a vzhledem k významu této věci pro stěžovatelku dospěl Ústavní soud k názoru, že z práva na kontradiktorní řízení v předmětné civilní věci vyplývá, že stěžovatelka měla právo být krajským soudem výslovně vyzvána, aby ve vhodném okamžiku vyjádřila své stanovisko k případnému použití § 150 o. s. ř. Jelikož se tak nestalo, nezbývá než uzavřít, že právo stěžovatelky na soudní ochranu bylo porušeno, jak je ve výroku uvedeno; došlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.22. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu upustil.Odlišné stanovisko soudce Josefa FialyV souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výrokům nálezu ve věcisp. zn. IV. ÚS 3199/21a jeho odůvodnění:1. Podle mého názoru nebylo napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Porušení základních práv je odůvodněno zjištěním, že stěžovatelka měla právo být krajským soudem výslovně vyzvána, aby ve vhodném okamžiku vyjádřila své stanovisko k případnému použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž toto právo plyne z práva na kontradiktorní řízení. Protože se tak nestalo, Ústavní soud konstatoval porušení jejího práva na soudní ochranu.3. Z ústavní stížnosti (III. část) se podává, že podle názoru stěžovatelky nebylo namístě použití moderačního práva zakotveného v uvedeném ustanovení, přičemž polemizuje s hodnocením majetkových poměrů vedlejší účastnice, tvrdí, že krajský soud nezohledňuje další okolnosti případu (tyto okolnosti konkretizuje a dodává, že byly již uvedeny v jejím vyjádření k žalobě). Je tedy evidentní, že stěžovatelka napadá samotnou aplikaci tohoto ustanovení, tj. naplnění předpokladů pro uplatnění moderačního práva; nenamítá však, že by neměla prostor se k jeho použití vyjádřit.4. Konstatuji, že úkolem Ústavního soudu není, aby za stěžovatelku předkládal argumenty na podporu její ústavní stížnosti. Protože stěžovatelka nevznesla námitku o nemožnosti vyjádřit své stanovisko, měla být její ústavní stížnost odmítnuta [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] pro její zjevnou neopodstatněnost, eventuálně nálezem zamítnuta (podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) pro její nedůvodnost.

decision_10163.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Hyklem, advokátem, sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021 č. j. 11 Tdo 336/2021-4974, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2020 č. j. 5 To 7/2020-4345 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2019 č. j. 50 T 2/2019-3871, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobviněných) napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se - ve stručnosti uvedeno - dopustil tím, že spolu s dalšími spoluobviněnými nejméně od 16. 8. 2017 do 5. 5. 2018 na území České republiky, Španělského království, Spolkové republiky Německo a Slovenské republiky, se společným záměrem získat majetkový prospěch z této činnosti ač srozuměni s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně nakládat s návykovou látkou kokain využitelnou pro toxikomanii ani s ní dále obchodovat, vědomi si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením nedisponují, s cílem maximalizovat úspěch své činnosti a znesnadnit své odhalení a dopadení, vytvořili dobře organizovanou skupinu osob podílejících se každý svou dílčí úlohou ve výsledku společně na opakovaném a pravidelném dovozu této návykové látky ze Španělského království nebo Spolkové republiky Německo do České republiky a jejím následném prodeji, a po předchozí dohodě o způsobu vzájemné kooperace a dělbě úloh se na dosažení společného cíle vědomě jednotlivě podíleli, přičemž stěžovatel upomínal odběratele kokainu o úhradu ceny jimi převzatého kokainu, od prodejců kokainu v Ostravě přebíral prostředky na úhradu kokainu a zajišťoval jejich doručení L. Z. do Španělského království, společně s ním doprovázel kurýry řízená vozidla s drogami, na žádost svého otce převezl kokain vlakem z Ostravy do Žiliny, kde ho smíchal za účelem jeho prodeje slovenskému odběrateli, další kokain přebral v Plzni od J. J. a předal ho v Ostravě zčásti M. B. a zčásti K. Š., a aktivně vyhledával další možné pravidelné odběratele kokainu. Za toto jednání byl stěžovatel podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, současně mu byl uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikovaného mobilního telefonu.3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné.4. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že nelze jednoznačně usuzovat na jeho vinu, a považuje proto právní kvalifikaci uplatněnou v soudních rozhodnutích za nesprávnou a nerespektující trestněprávní pravidlo in dubio pro reo. Poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy navrhoval užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku, avšak ani jeden ze soudů k tomu nepřistoupil, přestože uvedený institut je v trestním zákoníku upraven právě pro takové případy, jako je ten jeho. Zdůrazňuje, že o trestné činnosti svého otce nevěděl a v řízení před obecnými soudy nebyl prokázán opak. K trestné činnosti ostatních odsouzených stěžovatel přispěl jen v minimální míře, přitom jednal pod zásadním vlivem svého otce, který trestnou činnost zosnoval a řídil, přičemž jeho samotného, coby osobu důvěřivou až naivní, využil k dokonání. Stěžovatel ze svého jednání neměl prospěch, ani jeho získání neměl v úmyslu. V inkriminované době byl ve věku blízkém věku mladistvých a jeho rozumová vyspělost se nenacházela na takové úrovni, aby dokázal s odstupem nahlédnout na situaci a vyhodnotit budoucí následky. Stěžovatel má za to, že před svým odsouzením naplňoval předpoklady pro vedení řádného života, což podporuje předpoklad, že by jeho náprava byla účinně dosažitelná již trestem výrazně kratšího trvání, zatímco při dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody ztratí pracovní návyky, což sníží pravděpodobnost jeho úspěšného opětovného začlenění do společnosti.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, došlo-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, náležitě a přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není opětovný přezkum důvodnosti obhajoby stěžovatele, ani přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257)], či důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.9. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.10. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vrchní soud se s názorem krajského soudu o vině stěžovatele ztotožnil, přitom zdůraznil obsah usvědčujících důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.11. Ústavní soud dále připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008sp. zn. II. ÚS 455/05(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat uložením druhu trestu zákonem nedovoleného, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nebyla by respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014sp. zn. I. ÚS 2613/13a ze dne 5. 3. 2015sp. zn. III. ÚS 2925/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Taková situace však nenastala. Krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby, přičemž vrchní soud se s předmětným odůvodněním ztotožnil. Obecné soudy vzaly v potaz, že stěžovatel v době páchání trestné činnosti již nebyl osobou blízkou věku mladistvých. Stěžovatel byl před trestnou činností opakovaně varován některými svými rodinnými příslušníky, nicméně spolu se svým otcem a bratrem se jí přesto dopouštěli, a stěžovatel do ní vtahoval i své kamarády. Podle zjištění soudů stěžovatel kokain převážel a dále s ním nakládal. Jako speciální recidivista byl přitom (slovy vrchního soudu) již "více než kvalifikovaně poučen", že nelegální nakládání s drogami je trestnou činností. Obecné soudy popsaly též gradaci jeho trestné činnosti a dovodily, že se do mezinárodního obchodu s kokainem zapojil výlučně pro peníze, přičemž pro otce "nikdy nic neudělal zadarmo, ale jen za peněžitou odměnu". Právě tato okolnost podle obecných soudů podporuje významnou měrou závěr, že rodinný vztah s hlavním pachatelem a řídícím článkem celé skupiny nepředstavuje okolnost odůvodňující aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku ve prospěch stěžovatele. Krajský soud i vrchní soud tudíž ústavněprávně konformním způsobem dovodily, že nejsou dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle tohoto ustanovení, neboť okolnosti případu ani poměry stěžovatele (včetně jeho věku) nejsou natolik výjimečné, aby odůvodnily závěr o nepřiměřenosti trestu uloženého v rámci zákonné trestní sazby. Byť stěžovatel ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu deklaroval jen formálně a po stránce věcné uplatnil námitky pod něj nespadající, Nejvyšší soud se výstižně vyjádřil i k výši uloženého trestu.12. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.13. Na základě uvedených zjištění Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých by soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překročily hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10164.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jana Šinágla, zastoupeného JUDr. Jakubem Chytilem, advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. KSPH 67 INS 14267/2020, 29 NSČR 42/2021-B-72, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2021 č. j. KSPH 67 INS 14267/2020, 3 VSPH 238/2021-B-48 a I. výroku, písm. c) bod i. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2021 č. j. KSPH 67 INS 14267/2020-B-41, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení (v rozsahu napadených výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na nedotknutelnost obydlí zaručené v čl. 12 odst. 3 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 7. 2020 č. j. KSPH 67 INS 14267/2020-A-7 byl zjištěn úpadek stěžovatele. Následně usnesením krajského soudu ze dne 21. 12. 2020 č. j. KSPH 67 INS 14267/2020-B-32 bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a současně bylo stěžovateli uloženo, aby vydal insolvenčnímu správci ke zpeněžení dva konkretizované pozemky (součástí jednoho z nich je budova). K odvolání stěžovatele byla tato povinnost zrušena usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 1. 2021 č. j. 3 VSPH 28/2021-B-38 pro nepřezkoumatelnost. Krajský soud se poté opět zabýval možností uložit stěžovateli povinnost vydat rodinný dům, vázán právním názorem vrchního soudu soustředil se na konkrétní výpočet hodnoty za účelem posouzení, zda hodnota obydlí převyšuje hodnotu určenou prováděcím předpisem násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti, a napadeným výrokem uložil stěžovateli povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení pozemek, jehož součástí je rodinný dům. V odůvodnění uvedl, že obvyklá cena nemovité věci činí nejméně 3 724 000 Kč, načež provedl podrobný výpočet, z nějž vyplynulo, že hodnota chráněného obydlí je nižší než zjištěná obvyklá cena rodinného domu, tudíž rodinný dům nepředstavuje chráněné obydlí podle § 398 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon).3. Stěžovatel podal proti uvedenému výroku odvolání, v němž namítal, že uložení povinnosti vydat nemovitou věc je nepřiměřeně tvrdé, a to s ohledem na jeho osobní poměry a na okolnosti, za nichž došlo k úpadku. Vrchní soud napadeným usnesením výrok I. písm. c) bod i. usnesení krajského soudu potvrdil a zdůraznil, že podle § 1 nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení (dále jen "nařízení vlády o způsobu určení hodnoty obydlí"), může výjimka z povinnosti vydat nemovitou věc dopadat na věci užívané k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny, přičemž výpočet hodnoty je předmětem úpravy v § 3 tohoto nařízení. Vrchní soud uzavřel, že krajský soud provedl řádný výpočet, na jehož základě zjistil, že hodnota obydlí stěžovatele přesahuje hodnotu určenou nařízením vlády. K tvrzení stěžovatele o osobních poměrech a okolnostech vzniku úpadku dodal, že pro posouzení věci nejsou relevantní.4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž formuloval otázku, zda soud se při posouzení uložení povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení své obydlí má zabývat rovněž dlužníkovými osobními poměry a důvody, pro něž došlo k úpadku. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání zamítl. Konstatoval, že skutkový stav zjištěný krajským soudem a vrchním soudem nebyl ani nemohl být zpochybněn, a zabýval se pouze otázkou, zda při posuzování výjimky z povinnosti dlužníka při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty vydat ke zpeněžení obydlí lze vzít v úvahu i další okolnosti než ty, které výslovně uvádí § 398 odst. 6 insolvenčního zákona. Při zohlednění důvodové zprávy i výslovného znění § 398 insolvenčního zákona dospěl Nejvyšší soud k závěru, že insolvenční zákon ani jiné právní předpisy žádná další kritéria pro uplatnění výjimky z obecné povinnosti vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení svůj majetek neupravují. Ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona sice normuje výjimky, kdy upřednostňuje právo dlužníka na zachování majetku k uspokojení bytových potřeb před právy věřitelů, avšak pouze do určité míry stanovené prováděcím předpisem. S přihlédnutím k § 1 písm. a) a § 5 písm. a) insolvenčního zákona je třeba konstatovat, že obydlí dlužníka není chráněno neomezeně, že při výkladu uvedené výjimky je třeba postupovat restriktivně, přičemž nelze překonat limity nastavené smyslem i účelem dané normy.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádí, že je osobou vyššího věku a všechny své závazky řádně plnil. Do finančních problémů se dostal až kvůli tomu, že publikoval informace o vlivných a finančně zajištěných osobách, s nimiž neuspěl v soudních sporech. Jeho jediným majetkem je rodinný dům, který zdědil po svých rodičích. I s přihlédnutím ke svému zdravotnímu stavu se domnívá, že zpeněžení nemovité věci je nespravedlivé a nepřiměřeně tvrdé. Postupem obecných soudů mu mělo být odepřeno právo na efektivní ochranu svého vlastnictví ve prospěch věřitelů, aniž by pro takové omezení existoval legitimní a dostatečně silný důvod. Jeho ústavně zaručená práva měla být omezena rovněž tím, že soudy svá rozhodnutí opřely toliko o doslovné znění zákona. Podle stěžovatele je při výkladu a užití právního předpisu třeba zohlednit i jeho účel a smysl, resp. že je vždy nezbytné vycházet z individuálních "rozměrů" každého jednotlivého případu, a považuje naopak za nepřijatelné, aby obecné soudy jeho námitky bez dalšího odmítly.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996sp. zn. II. ÚS 81/95(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.8. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo přihlédnuto k jeho osobním poměrům a okolnostem vedoucím k úpadku při posuzování výjimky z povinnosti vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení pozemky s rodinným domem. Podle § 398 odst. 3 insolvenčního zákona platí, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty. Z § 398 odst. 6 insolvenčního zákona dále vyplývá, že dlužník není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Výpočet hodnoty je předmětem úpravy v nařízení vlády o způsobu určení hodnoty obydlí. Z uvedeného je zřejmé, že výjimky z obecné povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení věci spadající do majetkové podstaty jsou předmětem úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.9. Ústavní soud k argumentaci stěžovatele v prvé řadě uvádí, že jeho tvrzení o osobních poměrech a okolnostech vedoucích k úpadku nemohou mít vliv na posouzení ústavnosti postupu a rozhodnutí obecných soudů o povinnosti vydat konkretizovanou nemovitou věc ke zpeněžení. S tvrzením stěžovatele, že povinností obecných soudů je vycházet nejen z gramatického znění právního předpisu, ale rovněž ze smyslu a účelu příslušných ustanovení, Ústavní soud souhlasí, neboť setrvale judikuje, že naprosto neudržitelným způsobem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu [srov. nález ze dne 17. 12. 1997sp. zn. Pl. ÚS 33/97(N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Nelze však souhlasit se závěry stěžovatele, že obecné soudy jeho argumentaci odmítly bez dalšího. Zejména z odůvodnění usnesení vrchního soudu (srov. bod 15.) je zřejmé, že osobní poměry a okolnosti vedoucí k úpadku nebyly vyhodnoceny jako právně významné. Možnost, při užití výjimky z obecné povinnosti vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek, posoudit i jiná kritéria než uvedená v § 398 insolvenčního zákona byla přímo předmětem otázky zakládající přípustnost dovolání stěžovatele. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že při výkladu insolvenčního zákona se Nejvyšší soud soustředil nejen na jazykové vyjádření, ale rovněž i na smysl a účel předmětných ustanovení insolvenčního zákona, resp. zjevný úmysl zákonodárce plynoucí z důvodové zprávy. Výsledkem byl závěr o existenci práva dlužníka na zachování majetku sloužícího k bydlení, avšak jako omezené možnosti, která od určité hodnoty již nesmí být na úkor věřitelů. Určení této hranice obsahuje § 398 odst. 6 insolvenčního zákona a rovněž nařízení vlády o způsobu určení hodnoty obydlí. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že na jeho úkor došlo k upřednostnění věřitelů, aniž by k tomu existoval legitimní dostatečně silný důvod. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že byl neúspěšný v soudních řízeních proti věřitelům, je proto zřejmé, že tito věřitelé mají legitimní titul pro vymáhání svých pohledávek, jimiž je vykonatelné soudní rozhodnutí. Legitimita jejich postupu dále vyplývá z dodržení pravidel insolvenčního řízení, což stěžovatel nijak nerozporuje. Zejména Nejvyšší soud stěžovateli ozřejmil určení bodu, do nějž převažuje ochrana zájmu dlužníka na zachování majetku sloužícího k bydlení a od nějž naopak převažuje legitimní zájem věřitelů na ochraně jejich majetku v podobě dosud neuhrazených pohledávek. Výpočtem pak bylo zjištěno, že hodnota stěžovatelova majetku již neumožňuje uplatnění výjimky v neprospěch věřitelů. Vzhledem k tomu, že obecné soudy své závěry řádně zdůvodnily, přičemž se nesoustředily pouze na jazykový výklad, ale rovněž zohlednily smysl a účel právní úpravy, nelze jejich postupu, ani přes subjektivní pocit tvrdosti u stěžovatele, nic vytknout.10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud nezjistil namítané porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10165.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného JUDr. Bc. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 18. října 2021 č. j. 4 Nt 952/2021-9 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 24. září 2021 č. j. KRPC-127916-84/TČ-2020-020871-MV, za účasti Okresního soudu v Táboře a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a do principů právního státu uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 11 odst. 1 Listiny, v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, v čl. 1 odst. 1 a v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požaduje zrušení usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 27. 7. 2021 č. j. KRPC-127916-52/TČ-2020-020871-MV, byť je z jejího obsahu zjevné, že brojí proti usnesení policejního orgánu ze dne 24. 9. 2021 č. j. KRPC-127916-84/TČ-2020-020871-MV (pozn.: stejná chyba je i v plné moci). Ústavní soud však nepovažoval za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění této vady, neboť ústavní stížnost směřuje proti usnesení Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 10. 2021 č. j. 4 Nt 952/2021-9, jako poslednímu prostředku, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově stížnosti proti usnesení policejního orgánu ze dne 24. 9. 2021.2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit - stručně řečeno - tím, že nejméně v době od ledna roku 2015 do srpna roku 2019 na různých místech v České republice zosnoval a řídil sérii vloupání do nemovitých objektů, a to takovým způsobem, že při svém podnikání jako zámečník postupně získával a uchovával specifické informace k jednotlivým objektům a zejména k trezorům v nich umístěných, když byl k jejich opravám povolán. Škoda touto trestnou činností způsobená přesáhla částku 1 000 000 Kč. V průběhu prohlídky jiných prostor a pozemků, v tom i osobního automobilu stěžovatele, byla zajištěna finanční hotovost ve výši 36 341 Kč, o čemž rozhodl policejní orgán podle § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadeným usnesením, protože lze podle něj důvodně předpokládat, že zajištěné finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti.3. Následnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 24. 9. 2021 okresní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Podle okresního soudu odůvodnil policejní orgán usnesení o zajištění finančních prostředků stručně, ale dostatečně, přičemž i podle okresního soudu existuje s ohledem na shromážděné důkazy důvodný předpoklad, že uvedená finanční hotovost je výnosem z trestné činnosti. Stěžovatel takto získanou finanční hotovost potřeboval podle okresního soudu skrýt, a proto ji nemohl vložit například na bankovní účet. Ve vozidle stěžovatele nalezená finanční částka představuje jen část obnosu získaného trestnou činností.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel zejména namítá, že zajištění finanční hotovosti v jeho vozidle není policejním orgánem řádně odůvodněno, když z jeho rozhodnutí není jasné, jaké konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že nalezená finanční hotovost je výnosem z trestné činnosti. Stěžovatel totiž při své zámečnické činnosti běžně přijímal hotovostní platby. Ani rozhodnutí okresního soudu v daném kontextu není náležitě odůvodněno [stěžovatel v této souvislosti odkazuje například na nález ze dne 22. 11. 2019sp. zn. II. ÚS 2057/19(N 197/97 SbNU 115)], což nutno podle stěžovatele hodnotit jako svévoli. Nelogická je podle stěžovatele už jenom ta skutečnost, že nalezená finanční hotovost má pocházet z trestné činnosti, když k ní mělo dojít naposledy před dvěma lety.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001sp. zn. III. ÚS 138/2000(N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005sp. zn. III. ÚS 303/04(N 52/36 SbNU 555) a další].7. Ústavní soud považuje za nutné také připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012sp. zn. I. ÚS 2532/12nebo ze dne 16. 3. 2006sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz).8. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014sp. zn. I. ÚS 3502/13(N 63/73 SbNU 209)].9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015sp. zn. III. ÚS 3647/14(N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013sp. zn. I. ÚS 2485/13(N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004sp. zn. II. ÚS 708/02nebo ze dne 1. 7. 2004sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace. Z hlediska Ústavního soudu je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Proto je podstatné i to, zda eventuální pochybení jednoho orgánu veřejné moci bylo - byť v relativně samostatné fázi řízení - napraveno orgánem jiným, k tomu zákonem určeným.10. Z tohoto pohledu okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že předmětné finanční prostředky s největší pravděpodobností pocházejí z trestné činnosti páchané stěžovatelem, a uvedl, že lze dovodit, že finanční prostředky si nemohl ukládat na svůj bankovní účet, když chtěl skrýt výnosy získané z vloupání. Toto zjištění koresponduje s tím, že se měl stěžovatel jako organizátor podílet na trestné činnosti spočívající ve vykrádání trezorů a pokladen. Proto lze i podle Ústavního soudu s dostatečně vysokou mírou pravděpodobnosti (která je z ústavněprávního hlediska dostatečná právě vzhledem k zásahu do stěžovatelova práva spočívajícího v omezení dispozice s daným finančním obnosem) předpokládat, že zajištěná finanční hotovost pochází z trestné činnosti. Uvedený závěr je podpořen i zjištěními uvedenými v usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, když v mezidobí již v dané věci odsouzený P. M. uvedl, že část peněz získaných trestnou činností si ponechal a část předal osobě, kterou původně nechtěl specifikovat. Posléze uvedl, že chtěl stěžovatele z jím rozváděných důvodů krýt s tím, že informace a prostředky k vlastní realizaci trestné činnosti získal právě od něj.11. Ze stěžovatelem odkazovaného nálezusp. zn. II. ÚS 2057/19- s ohledem na v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - vyplývá, že zajišťovací instituty ve smyslu § 79a a násl. trestního řádu nelze bez dalšího srovnávat s eventuálním omezením obviněného na svobodě; ze stejného důvodu je odlišně hodnoceno přímé omezení obviněného například formou vazebního stíhání a jinak je nahlíženo na omezení jeho svobody pohybu spočívajícího kupříkladu v zákazu vycestovat mimo území České republiky. Proto zajištění majetku zpravidla nemůže způsobit obviněnému takovou újmu na jeho právech, jako omezení na svobodě. Z toho důvodu Ústavní soud posuzuje méně přísně přesvědčivost odůvodnění tohoto institutu použitého orgány činnými v trestním řízení k zajištění majetku.12. S ohledem na uvedené judikaturní závěry Ústavní soud shledal, že odůvodnění napadených rozhodnutí o zajištění finanční hotovosti nalezené ve stěžovatelově vozidle z hlediska jeho ústavní konformity obstojí. Protože neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10166.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Suka, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2021 č. j. 28 Co 209/2021-55 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. května 2021 č. j. 30 C 181/2021-23, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Ing. Veroniky Fleischmannové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv uvedených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se dalšího rušení stěžovatele v držbě spoluvlastnického práva k bytové jednotce specifikované v žalobě, a povinnost umožnit mu přístup do této jednotky předáním jedné sady klíčů ke vstupním dveřím (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Obvodní soud zjistil, že po rozpadu partnerského soužití stěžovatele a vedlejší účastnice byl předmětný byt využíván ke krátkodobým pronájmům a posléze v něm měli oba účastníci podle tvrzení stěžovatele uskladněny nepotřebné věci. Následně se vedlejší účastnice do této bytové jednotky za účelem řešení vlastní bytové potřeby nastěhovala s tím, že si stěžovatel své věci v bytové jednotce uskladněné může ponechat do skončení řízení o vypořádání spoluvlastnictví k jednotce, když toto vypořádání je posuzováno v jiné soudní při. Stěžovatel tedy podle obvodního soudu neprokázal svoje tvrzení, že by se vedlejší účastnice hodlala bytové jednotky lstivě zmocnit na jeho úkor. Vedlejší účastnice má stejná práva plynoucí z jejího spoluvlastnictví jako stěžovatel, proto bytovou jednotku může užívat k bydlení, nebude-li tím stěžovatele omezovat v realizaci jeho práv. Stěžovatel podle obvodního soudu neprokázal, že by realizace jeho práv k předmětné bytové jednotce byla jakkoliv ohrožena.3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud zejména uvedl, že žaloba z rušené držby poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoliv stavu právního (projevujícího se například v subjektivním právu na zpřístupnění či vyklizení bytu). Odvolací argumentace stěžovatele se podle městského soudu nesprávně upíná k otázce, zda vedlejší účastnice sama mohla rozhodnout o změně v dosavadním užívání předmětné bytové jednotky, ovšem taková právní otázka není pro posouzení stěžovatelovy žaloby z rušené držby podstatná právě proto, že se touto žalobou neposkytuje ochrana právnímu stavu.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že by neprokázal, že jeho držba je vedlejší účastnicí rušena. Upozorňuje, že podle § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019sp. zn. IV. ÚS 4306/18(N 93/94 SbNU 179) postačí, aby žalobce v řízení o žalobě z rušené držby prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší. Naopak námitky charakteru, například že rušitel je vlastníkem věci, nemohou být v řízení o žalobě z rušené držby zohledněny. S tímto východiskem je podle stěžovatele v rozporu zejména odůvodnění rozhodnutí městského soudu, jež se při posouzení stěžovatelovy žaloby zabývá právě tím, že je vedlejší účastnice spoluvlastníkem ideální poloviny bytové jednotky a že ji nově sama potřebuje k bydlení. Navrhovanými svědeckými výpověďmi, které ovšem obecné soudy odmítly provést, chtěl stěžovatel prokázat, že bytovou jednotku užívá ke skladování svých věcí. Protože ani vedlejší účastnice ani stěžovatel nejsou majoritním vlastníkem bytové jednotky, nemohla vedlejší účastnice podle stěžovatele sama rozhodnout, že se do ní nastěhuje. Tím, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, ani se s nimi dostatečně nevypořádaly - zejména k existenci pokojného stavu spočívajícího v trvajícím uskladnění stěžovatelových věcí - nedostály ústavnímu požadavku na náležité odůvodnění soudních rozhodnutí. Zejména obvodní soud porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu, neupozornil-li jej v souladu s procesními předpisy na možné neunesení procesních břemen stran prokázání pro soud rozhodných skutečností (stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na to, že podle obvodního soudu neprokázal, že by vedlejší účastnice vyměnila zámek u vchodových dveří do bytové jednotky).III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008sp. zn. IV. ÚS 2519/07(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo, protože stěžovatel neprokázal, že by poslední pokojný stav, jehož ochrany se žalobou domáhá, vedlejší účastnice rušila.7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje tvrzení vedlejší účastnice (jež bylo zejména pro obvodní soud zásadní), že akceptuje stěžovatelem v bytě uskladněné věci minimálně do doby, než bude spoluvlastnické právo k bytu vypořádáno; je ochotna uskladněné věci stěžovateli po domluvě vydat a dokonce stěžovateli nabídla, že mu bude platit až do doby rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví polovinu nájemného.8. Za daného stavu lze souhlasit s obecnými soudy v tom, že stěžovatel neprokázal, že by poslední pokojný stav vztahující se k uskladnění jeho věcí v předmětné bytové jednotce, byl rušen, když mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že by stěžovatel měl v bytě uschovány své věci (proto k tomu nebylo nutno provádět zvláštní dokazování). Na věc rovněž podle Ústavního soudu zásadně nedopadá ani skutečnost, zda vedlejší účastnice u vstupních dveří do bytové jednotky vyměnila zámek či nikoliv; vedlejší účastnice totiž uskladnění stěžovatelových věcí nerozporuje a omezení přístupu k nim pro stěžovatele spočívá jen v tom, že zjevně nemůže kdykoliv samostatně vstupovat do domácnosti vedlejší účastnice. Takové omezení je však podle Ústavního soudu - při porovnání toho, že na straně jedné je ochrana obydlí a soukromí vedlejší účastnice a na straně druhé stěžovatelovo právo nebýt rušen v uskladnění věcí - adekvátní, když stěžovatel nepřináší v tomto ohledu přesvědčivou argumentaci, že by právě takovým omezením bylo narušeno jeho právo, jehož ochrany se před obecnými soudy domáhal. Obecné soudy rovněž k žalobě stěžovatele přistupovaly v souladu s relevantní zákonnou úpravou, pro věc rozhodnou, jakož i v souladu s navazující judikaturou Ústavního soudu.9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastník odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10167.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti D. T., zastoupeného Mgr. Michalem Burčekem, advokátem, sídlem V Potočkách 1537/8, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 4 Tdo 734/2021-472, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2021 sp. zn. 9 To 4/2021, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 2020 č. j. 1 T 112/2018-352, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2017 sp. zn. 9 To 65/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 2016 sp. zn. 1 T 48/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv. Stěžovatel navrhuje, aby mu byla podle § 83 zákona o Ústavním soudu přiznána náhrada nákladů zastoupení.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 1 T 48/2015 uznal stěžovatele vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě účastenství (návodu) podle § 24 odst. 1 trestního zákoníku, za který ho odsoudil podle § 211 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně obvodní soud stěžovatele (společně se spoluobviněnými) podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby podané státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dne 24. 4. 2015 sp. zn. 1 ZT 70/2013 pro skutek, ve kterém bylo touto obžalobou spatřováno spáchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku a přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Podle obvodního soudu inkriminovaná trestná činnost stěžovatele spočívala - ve stručnosti uvedeno - v tom, že stěžovatel nabídkou nové práce s vyšším finančním ohodnocením přiměl konkretizovanou osobu k neoprávněnému získání bankovního úvěru ve výši 250 000 Kč na základě nepravdivého potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, které jí sám vystavil.3. Proti rozsudku obvodního soudu podali státní zástupce a stěžovatel odvolání. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch všech obviněných proti zprošťujícímu výroku a ve vztahu ke stěžovateli také do výroku o trestu. Odvolání stěžovatele směřovalo do výroku o vině a trestu. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve zprošťujících výrocích týkajících se stěžovatele a spoluobviněných a dále ve výroku o trestu uloženému stěžovateli. Podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně. Odvolání stěžovatele městský soud zamítl podle § 256 trestního řádu.4. Stěžovatel proti usnesení městského soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. 3 Tdo 1514/2017 podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl jako nepřípustné. Shledal, že za situace, kdy výrok o trestu nenabyl právní moci, je vyloučeno podat dovolání toliko do výroku o vině. Proto je nezbytné vyčkat i rozhodnutí o trestu, případně o ochranném opatření nebo o upuštění od potrestání.5. V průběhu nového projednání věci obvodní soud usnesením ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. 1 T 48/2015 podle § 23 odst. 1 trestního řádu věc stěžovatele vyloučil ze společného řízení a nadále byla vedena pod sp. zn. 1 T 112/2018. Následně obvodní soud (poté, co jeho další dva rozsudky byly zrušeny městským soudem) rozsudkem ze dne 16. 11. 2020 sp. zn. 1 T 112/2018 stěžovatele uznal vinným zločinem kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (jednání pod bodem 1. skutkové věty výroku jeho rozsudku) a přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (jednání pod bodem 2. skutkové věty výroku jeho rozsudku). Za uvedené trestné činy a přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku z rozsudku obvodního soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 1 T 48/2015 uložil obvodní soud stěžovateli podle § 189 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 68 odst. 1, 2 a 5 trestního zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tj. celkem 50 000 Kč. Podle obvodního soudu spočívalo jednání pod bodem 1. v tom, že stěžovatel jako zaměstnanec obchodní společnosti X, sjednával dívky pro práci v klubu A. na pozice striptýzové tanečnice a VIP společnice, a to osobně i prostřednictvím inzerátů umístěnými na veřejnosti dostupných internetových portálech, následně je lákal k provozování prostituce a blíže popsaným způsobem z této jejich činnosti získával finanční prospěch. Jednání pod bodem 2. podle obvodního soudu spočívalo v e-mailové komunikaci stěžovatele se zájemkyněmi o práci v erotickém klubu D. a ve schůzce s jednou z těchto zájemkyň, kterou zavedl do erotického podniku K., kde jí nabízel, aby poskytovala sexuální služby za úplatu.6. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl městský soud usnesením ze dne 4. 2. 2021 sp. zn. 9 To 4/2021 tak, že je podle § 256 trestního řádu zamítl.7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl.II.Argumentace stěžovatele8. Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu ve formě účastenství (návodu) v rozporu s ústavněprávními normami. Důkaz výslechem svědka H. nebyl proveden v souladu s § 100 a § 101 odst. 1 trestního řádu, neboť uvedený svědek nebyl řádně poučen při hlavním líčení, a to zejména o povinnosti vypovídat pravdu. Stěžovatel zpochybňuje důkazy, které ho mají usvědčovat (výpověď svědkyně F., výpis z účtu, výpověď svědka H., výpověď spoluobviněného J., značná spotřeba peněz), přičemž vytýká, že netvoří ucelený řetězec svědčící o jeho vině, a následně jednotlivé důkazy podrobně rozebírá a hodnotí. Zdůrazňuje, že městský soud usnesením ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017 přijal za své závěry obvodního soudu a potvrdil je, přičemž se blíže nezabýval jeho obhajobou z pohledu ostatních provedených důkazů, takže soudy hodnotily důkazy jednostranně a v jeho neprospěch. Výpověď svědkyně F., která byla stíhána odděleně, nelze považovat za věrohodnou, neboť měla významný osobní zájem na věci, a vypovídala v rané fázi vyšetřování, když ještě nebylo rozhodnuto ve věci jejího vlastního trestního stíhání. Z hlediska důkazního standardu jde o tvrzení proti tvrzení. O finančních částkách zaslaných jmenované svědkyni uvádí, že tuto skutečnost opakovaně vysvětlil tak, že šlo o půjčky na nájemné, nikoliv o splátky úvěru. Vůči svědkovi H. uvádí, že jeho výpověď je zmatená a bez důkazní hodnoty, přičemž tento svědek nebyl před výslechem u hlavního líčení řádně poučen o svých právech a povinnostech. Rovněž výpověď svědka J. považuje stěžovatel za postrádající důkazní hodnotu. Závěr soudů o jeho značné spotřebě peněz v uvedeném období a implicitně stanoveného motivu jeho jednání považuje za nepodložený a neodpovídající skutečnosti. Namítá rovněž porušení principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.9. K přečinu kuplířství ve stadiu pokusu stěžovatel namítá, že se městský soud nezabýval jeho námitkami, v usnesení vyslovil pouze obecné závěry, což nelze považovat za řádné odůvodnění, proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné a má znaky svévole. Stěžovatel rozebírá výpověď svědkyně M., k pojmu společnice a její věrohodnosti z pohledu toho, jak ona chápe slovo "společnice". Poukazují-li soudy na skutečnost, že svědkyně dokázala poměrně přesně popsat prostory klubu K., nelze vyloučit, že je znala ze své předchozí praxe, jelikož se v minulosti živila jako prostitutka. Protože důkazy, které byly k jeho návrhu provedeny, nezapadaly do předem načrtnutého scénáře orgánů činných v trestním řízení, soudy je vyhodnotily jako nepodstatné (srov. výpověď svědkyně G. či svědka R.). Rozporuje závěry soudů o věrohodnosti jednotlivých svědkyň, když na jedné straně svědkyně I. Č., A. L., M. L. považují za nevěrohodné, na druhé straně výpovědi svědkyně M. pokládají za věrohodné, ačkoliv disponují několika důkazy zpochybňující její věrohodnost. Podle názoru stěžovatele uvedený rozpor, tedy nekritické a jednostranné hodnocení důkazů v jeho neprospěch obecnými soudy, představuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.10. Ke zločinu kuplířství stěžovatel dovozuje, že skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům. Soudy podle jeho názoru rezignovaly na prokázání jeho viny a na zásadu bezprostřednosti a ústnosti ve spojení se zásadou volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudů je založeno na principu kolektivní viny, založené na tom, že byli-li v samostatně vedené věci spoluobžalovaní uznáni vinnými, tak že musí být automaticky vinen i on. Odkaz obvodního soudu na usnesení městského soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017, kterým bylo uloženo obvodnímu soudu hodnotit důkazy komplexně, nikoliv izolovaně, nelze chápat jako pokyn k jednostrannému hodnocení důkazů v neprospěch stěžovatele, avšak soud bezdůvodně relativizoval vypovídající hodnotu důkazů. Stěžovatel namítá, že nebyl proveden žádný důkaz o jeho vědomosti o poskytování sexuálních služeb za úplatu v podniku A., když pouze svědkyně B. připustila sex za úplatu. Zdůrazňuje, že žádná ze slyšených svědkyň ho nepoznala. Namítá spekulativní závěry soudů o zlákání žen k provozování prostituce a jeho vědomosti o této skutečnosti. Současně vyjadřuje přesvědčení o předpojatosti soudu k jeho osobě s odkazem na konkretizované body rozsudku obvodního soudu.11. Stěžovatel se vymezuje rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu. Dovozuje, že Nejvyšší soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu a nevypořádal se s vytýkanými vadami rozhodnutí soudů nižších stupňů způsobem, který je na jejím základě očekávatelný.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).13. Nejvyšší soud přezkoumal k podanému dovolání výroky o vině nejen ohledně přečinu kuplířství ve stadiu pokusu a zločinu kuplířství, ale též ohledně uvěrového podvodu spáchaného formou návodu, kterým byl stěžovatel uznán vinným usnesením městského soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017, výrok o trestu ve vztahu k přečinu úvěrového podvodu nabyl právní moci usnesením městského soudu ze dne 4. 2. 2021 sp. zn. 9 To 4/2021. V řízení o ústavní stížnosti jsou tedy přezkoumatelná rovněž rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl stěžovatel uznán vinným úvěrovým podvodem.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.16. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.18. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.19. Stěžovatel obrací pozornost zejména k závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky shora vymezených trestných činů a dokazování k nim.20. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři skupiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.21. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257) či ze dne 18. 11. 2004sp. zn. III. ÚS 177/04(N 172/35 SbNU 315)]. Takto zařaditelné námitky stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.22. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001sp. zn. I. ÚS 549/2000(N 63/22 SbNU 65)]. Jde dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nálezsp. zn. III. ÚS 177/04).23. Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nálezsp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 30. 11. 1995sp. zn. III. ÚS 166/95(N 79/4 SbNU 255)].24. Stěžovatel v souvislosti s těmito skupinami vad uplatnil námitky, kterými se již obecné soudy zabývaly, přičemž Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal v závěrech obecných soudů relevantní pochybení.25. Jde-li o přečin úvěrového podvodu ve formě účastenství (návodu), stěžovatel zpochybňuje věrohodnost svědkyně F. Obecné soudy nicméně ústavněprávně konformním způsobem dovodily, že tato svědkyně (jejíž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno podle § 307 odst. 3 trestního řádu) po celou dobu trestního řízení vypovídala neměnně, navíc věrohodnost její výpovědi (která podle soudů nevykazovala záměr trestní odpovědnost "přenést" na stěžovatele) podporují další provedené důkazy, zejména výpověď svědka J., který uvedl, že předmětné potvrzení o zaměstnání svědkyně nepodepsal a že použité razítko nikdy neviděl, resp. že si je musel opatřit stěžovatel. Její výpověď potvrdil i obsah výpisu z bankovního účtu, ze kterého se podávalo, že půjčku platil stěžovatel. Oproti kritice uplatňované stěžovatelem tedy nešlo o situaci tzv. "tvrzení proti tvrzení", neboť "tvrzení" jmenované svědkyně měla oporu v dalších důkazních prostředcích, z nichž podle soudů vyplývaly obdobné poznatky (srov. rozsudek obvodního soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 1 T 48/2015, str. 12-15, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017, str. 19-20). Obecné soudy se zabývaly též poučením svědka H. podle § 100 a 101 trestního řádu. Soudy vycházely z jeho výpovědi z přípravného řízení, kde byl poučen řádně. Jeho sdělení ke svědkyni F. přitom soudy považovaly za "poněkud zmatečné" a přikládaly mu jen omezenou relevanci.26. K přečinu kuplířství ve stadiu pokusu lze konstatovat, že věrohodností výpovědi svědkyně M. se obvodní soud zabýval v bodech 88. až 90. a 96. rozsudku ze dne 16. 11. 2020 sp. zn. 1 T 112/2018, přičemž provedl i důkazy, které stěžovatel navrhl (výpověď svědků S. G., M. R.). Obecné soudy poukázaly též na skutečnost, že dotyčná svědkyně dříve stěžovatele neznala, proto neměla zájem ho křivě obvinit. Podle závěrů soudů její výpověď podporuje též obsah e-mailové komunikace, přičemž byla vyvrácena stěžovatelova obhajoba, podle které předmětnou e-mailovou schránku nepoužíval (srov. body 92. až 94. téhož rozsudku obvodního soudu). Shodně vyznívají poznatky získané ze záznamů telekomunikačního provozu.27. U zločinu kuplířství obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel o poskytování sexuálních služeb za úplatu v podniku A. věděl a s ostatními spoluobviněnými se na provozování prostituce podílel. V této souvislosti lze odkázat na body 5. až 8., 11. až 13., 15. až 87., 92. až 95. rozsudku obvodního soudu. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel osobně i prostřednictvím inzerátů umístěných na internetových portálech veřejnosti přístupných nabízel pracovní příležitosti v obchodní společnosti X, když z obsahu těchto inzerátů je zřejmé, že jde o poskytování sexuálních služeb, byť znění inzerátu bylo jistým způsobem zastřené. Dále dovodily, že dívky v podniku A. měl "na starost" právě stěžovatel (obecné soudy odkazovaly na odposlechy ze dne 6. 12. 2012, 24. 12. 2012, 2. 1. 2013 a 10. 1. 2013), který byl v telefonních hovorech označený za "pasáka". O poskytování sexuálních služeb za úplatu v podniku A. vypovídala řada svědků (i v řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 1 T 48/2015). Obecné soudy odkazovaly na SMS zprávy o počtu přítomných hostů, počtu poskytnutých služeb, počtu přítomných dívek, postupech, jak dostat do podniku nové dívky, jak dívky vyplácet, kolik jim platit a kdy, kolik se za večer utržilo, kolik utratilo (srov. odposlechy hovorů ve dnech 30. 12. 2012, 6. 1. 2013 a 4. 2. 2013). O poskytování těchto služeb podle soudů svědčí i odposlechy provedené po zadržení některých obviněných. Dále si soudy všímaly faktur za "mimořádně vysoké množství praných prostěradel a ručníků". Podle závěrů obecných soudů stěžovatel měl několik let na starost reklamační a propagační činnost, ale zejména nabírání nových společnic a tanečnic do podniku A., tudíž mu muselo být a bylo zřejmé, jaké činnosti jsou zde provozovány.28. Stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, avšak jeho polemika nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentací řídily.29. Jak bylo konstatováno, uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.30. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.31. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.32. Vzhledem k výsledku řízení nejsou naplněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem (srov. § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a proto Ústavní soud o stěžovatelově návrhu nerozhodoval samostatným výrokem.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10168.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LAVANA, a. s., sídlem Lesní 158, Třeboň II, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem, sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020, č. j. 32 Cdo 698/2019-337, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2018, č. j. 29 Co 11/2018-316, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 290/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 5. 2017, č. j. 13 C 248/2001-274, bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 155 714 006 Kč s příslušenstvím tak, že nároky stěžovatelky na náhradu škody vůči vedlejší účastnici jsou co do základu opodstatněné. Obvodní soud dovodil, že stěžovatelka do 9. 2. 1998 splnila všechny podmínky soutěže a legitimně tedy očekávala, že Ministerstvo zdravotnictví (dále též jen "zakladatel") v souladu s § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákonč. 92/1991 Sb."), a s rozhodnutím o privatizaci ze dne 20. 8. 1996 přistoupí k převodu privatizovaného majetku na Fond národního majetku (dále jen "FNM"), který byl v souladu s podmínkami soutěže připraven k následnému převodu majetku na stěžovatelku jako vítěze soutěže. Odpovědnost vedlejší účastnice opřel o ustanovení § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s odůvodněním, že stát se dopustil pochybení při nakládání se svým majetkem, za nějž odpovídá podle obecných předpisů o náhradě škody, nikoliv podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť se nejednalo o výkon veřejné moci. Dále dovodil, že pokud zakladatel nedostál své povinnosti převést privatizovaný majetek na FNM, když nebyly tvrzeny žádné skutkové okolnosti, které by tomu bránily, zmařil tím převod majetku z FNM na stěžovatelku. Nebýt uvedeného porušení zákonné povinnosti, nabyla by předmětné majetkové hodnoty ve veřejné soutěži stěžovatelka, složená kauce by byla započtena na kupní cenu a stěžovatelce by nevznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá. Námitku promlčení, vznesenou vedlejší účastnicí, shledal za rozpornou s dobrými mravy.3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 29 Co 11/2018-316, rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazu kontrolním závěrem NKÚ doplnil skutkový stav posuzované věci. Neztotožnil se se závěrem obvodního soudu, že Ministerstvo zdravotnictví postupovalo v rozporu s § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., nepřevedlo-li v reakci na dopis FNM ze dne 11. 2. 1998 majetek na FNM. Naopak uzavřel, že porušení právní povinnosti České republiky vůči stěžovatelce tím, že Ministerstvo zdravotnictví neumožnilo FNM převést na stěžovatelku předmětný majetek, nelze dovodit, protože Česká republika až do okamžiku převodu měla možnost orgánem k tomu povolaným rozhodnout o změně způsobu privatizace, a v okamžiku, kdy FNM žádal o převod majetku za účelem jeho převodu na stěžovatelku, stát o změně způsobu privatizace vážně uvažoval. Chybí proto první podmínka odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu, jejíž náhrady se stěžovatelka nyní domáhá,a to porušení právní povinnosti stěžovatelkou tvrzeným způsobem.4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, č. j. 32 Cdo 698/2019-337, bylo podle § 243d odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud připustil k dovolacímu přezkumu pouze otázku vyplývající z dovolací argumentace, zda zakladatel státního podniku poruší právní povinnost, nevyjme-li část majetku podniku ke dni určenému FNM v situaci, kdy ještě předtím, než jej FNM požádal o vynětí části majetku k určenému dni, předložil vládě návrh na změnu rozhodnutí o způsobu privatizace, neboť jde o otázku, na jejímž řešení rozhodnutí městského soudu závisí a která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Nejvyšší soud vyšel z příslušného znění § 10 odst. 7, 8 zákona č. 92/1991 Sb., podle kterého orgán příslušný k rozhodování o privatizaci mohl rozhodnout o změně způsobu privatizace, a to až do převodu privatizovaného majetku na FNM. Vládě tudíž příslušelo rozhodnutí o změně způsobu privatizace z prodeje formou veřejné soutěže na přímý prodej, resp. bezúplatný převod, jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě. Nejvyšší soud se přiklonil k závěru městského soudu, že nelze posoudit jako protiprávní jednání zakladatele privatizovaného státního podniku, který nevyjmul část majetku podniku ke dni určenému FNM v situaci, kdy ještě předtím, než jej FNM požádal o vynětí části majetku k určenému dni, předložil vládě návrh na změnu rozhodnutí o způsobu privatizace, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Další stěžovatelkou předkládané otázky Nejvyšší soud neshledal přípustnými.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka v úvodu shrnuje skutkový stav posuzované věci. Následně uvádí přehled různých soudních řízení, jejichž prostřednictvím se snažila docílit dokončení procesu privatizace v její prospěch. V těchto řízeních nebyla stěžovatelka úspěšná, neboť obecné soudy shledaly, že v jednotlivých řízeních uplatněné nároky nejsou z pohledu hmotného práva dány. V nyní posuzovaném řízení se stěžovatelka domáhala vůči České republice nároku na náhradu škody vzniklé jí v souvislosti s její účastí v soutěži v důsledku nesprávného a nezákonného úředního postupu orgánů státu, a to Ministerstva financí, Ministerstva zdravotnictví a vlády. Nesprávný úřední postup stěžovatelka spatřovala především v postupu Ministerstva zdravotnictví, které nepřevedlo privatizovaný majetek na FNM a tento jej v důsledku toho nemohl převést dále na stěžovatelku, ale i v postupu vlády, a to pokud jde o to, že změnu rozhodnutí o způsobu privatizace učinila až poté, co byl proces soutěže započatý na základě původního rozhodnutí o privatizaci a zákonao privatizaci ve smyslu tehdy platného obchodního zákoníku dokončen a stěžovatelka byla ze strany FNM vyhlášena vítězem soutěže, přičemž má za to, že pro změnu rozhodnutí o privatizaci ve smyslu § 10 zák. č. 92/1991 Sb. nebyly splněny zákonné podmínky.6. Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na legitimní očekávání nabytí majetku tím, že poté, co se účastnila obchodní veřejné soutěže vyhlášené FNM a její soutěžní návrh byl vyhodnocen jako vítězný, důvodně očekávala, že se buď stane vlastníkem privatizovaného majetku, k čemuž z důvodu postupu orgánů státu nedošlo, nebo jí bude alespoň nahrazena škoda, která jí v této souvislosti vznikla. Pochybení se dopustilo Ministerstvo zdravotnictví, které jako zakladatel nepřevedlo v souladu s § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. privatizovaný majetek na FNM. Zákonč. 92/1991 Sb. neumožňuje zakladateli vyčkávat na nějaké další skutečnosti, ale stanoví povinnost převést majetek na FNM bez dalšího ke dni, který FNM určí. Ospravedlnit tento postup nemohlo ani usnesení vlády ze dne 18. 2. 1998, neboť nešlo o rozhodnutí o změně způsobu privatizace podle zákona. Stěžovatelka oprávněnost svého nároku opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2001, č. j. 29 Cdo 2853/99-75, kde Nejvyšší soud nárok na náhradu škody za jednání orgánů státu v procesu privatizace výslovně připouští, přičemž konstatoval, že nevyjme-li zakladatel na základě privatizačního rozhodnutí majetek ke dni určenému FNM, poruší tím zákonem stanovenou povinnost.7. Protiprávnost postupu orgánů státu spatřuje též v tom, že veřejná soutěž, včetně jednání ve věci uzavření kupní smlouvy, dospěla do takového stadia, které odůvodňuje stěžovatelčinu dobrou víru, že smlouva bude uzavřena. Namísto toho došlok jednostrannému ukončení jednání o uzavření smlouvy.8. Stěžovatelka má rovněž za to, že došlo k porušení zásady rovnosti, neboť neexistují žádné objektivní a rozumné důvody pro to, aby jí byl odepřen nárok na náhradu škody vzniklé jí v souvislosti s účastí v soutěži, resp. nenabytí privatizovaného majetku, jen proto, že stát jednal v rámci autonomie vůle jako vlastník předmětného privatizovaného majetku.9. V závěru ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že je to právě Česká republika a její orgány, kdo je odpovědný za škodu, která jí vznikla. Stěžovatelka vstoupila se státem prostřednictvím FNM do právního vztahu svou účastí na soutěži a byla vyhlášena vítězem. Stát a jeho orgány měly zajistit, aby svým závazkům ze soutěže dostál, resp. neporušil podmínky. Pokud tak neučinil, vědomě porušil pravidla stanovená v obchodních podmínkách soutěže a zákona č. 92/1991 Sb. a stát nese odpovědnost za škodu, která stěžovatelce vznikla.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupenav souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. V dosavadní rozhodovací praxi konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu náleží přezkum toho, zda v řízení a potažmo rozhodnutích v něm vydaných nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.12. Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu, neshledal v závěrech obecných soudů porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod.13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů o nenaplnění podmínky pro odpovědnost za škodu, tj. porušení právní povinnosti. Má za to, že nesprávného úředního postupu se dopustilo Ministerstvo zdravotnictví, které nepřevedlo privatizovaný majetek na Fond národního majetku a dále vláda, která učinila změnu rozhodnutí o způsobu privatizace až poté, co byl proces soutěže (započatý na základě původního rozhodnutí o privatizaci) dokončen a stěžovatelka byla ze strany FNM vyhlášena vítězem soutěže, přičemž pro změnu rozhodnutí o privatizaci nebyly splněny zákonné podmínky podle § 10.14. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry městského soudu, podle kterých v situaci, kdy ve věci existovalo původní rozhodnutí o privatizaci a v době, kdy měla být podle FNM část majetku Ministerstvem zdravotnictví vyňata (tj. ke dni 16. 2. 1998), a vládě byl předložen návrh zakladatele (4. 2. 1998) na změnu způsobu privatizace formou bezúplatného převodu na město Třeboň, nebyla zcela zřejmá současná vůle státu (jakožto dosavadního vlastníka privatizovaného majetku) v otázce dalšího průběhu privatizace. Jestliže FNM, kterému byla svěřena pouhá realizace privatizace bez příslušné kompetence ji jakkoli aktivně ovlivňovat, nerespektoval žádost Ministerstva financí, aby nečinil žádné další nevratné kroky, a vyzval Ministerstvo zdravotnictví k vynětí části majetku, nepostupoval na základě rozhodnutí o privatizaci. Česká republika, resp. Ministerstvo zdravotnictví tak neporušilo právní povinnost tím, že nepřevedlo privatizovaný majetek na FNM v situaci, kdy ještě předtím, než jej FNM požádal o vynětí části majetku k určenému dni, předložilo vládě návrh na změnu rozhodnutí o způsobu privatizace, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Česká republika byla až do okamžiku převodu majetku oprávněna rozhodnout o změně způsobu privatizace. Obecné soudy tak neshledaly porušení právní povinnosti Českou republikou, jakožto předpoklad pro uplatnění nároku na náhradu škody (v podrobnostech viz strany 6 až 9 rozsudku městského soudu a strany 6 až 8 rozsudku Nejvyššího soudu).15. Ústavní soud má za to, že závěry obecných soudů, týkající se absence porušení právní povinnosti Českou republikou (Ministerstvem zdravotnictví a potažmo vládou, která s odkazem na § 10 odst. 6 až 8 zákona č. 92/1991 Sb. byla oprávněna rozhodnout o změně způsobu privatizace, a to až do převedení privatizovaného majetku na Fond národního majetku) nikterak nevybočují z mezí ústavnosti. Rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna, obsahují úvahy, kterými byly při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Obecné soudy při výkladu příslušných ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. přihlédly k individuálním okolnostem daného případu, když patřičně odlišily situaci, kdy by bylo možné uvažovat o porušení právní povinnosti zakladatele podle § 11 odst. 1 zákona v případě, že by zcela bezdůvodně nereagoval na výzvu FNM k převodu privatizovaného majetku, od situace, kdy ještě předtím než FNM vyzval zakladatele k převodu majetku, tento předložil vládě návrh s řádným vymezením důvodů pro změnu způsobu privatizace z metody veřejné soutěže na bezúplatný převod na město Třeboň. V kontextu uvedeného považuje Ústavní soud odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2001, č. j. 29 Cdo 2853/99-75, v němž Nejvyšší soud nárok na náhradu škody za jednání orgánů státu v procesu privatizace výslovně připouští, za nepřípadný, neboť shodně s Nejvyšším soudem má za to, že tento názor byl vysloven pouze jako obiter dictum, tj. šlo o úvahy soudu vyslovené toliko nad rámec rozhodnutí, jež nepředstavují rozhodovací důvody, na nichž je rozsudek v uvedené věci založen, přičemž skutkový stav zjištěný pro potřeby tam souzené věci nezahrnoval okolnosti, jež jsou relevantní pro nyní posuzovaný případ (viz str. 6 rozsudku Nejvyššího soudu).16. K námitce stěžovatelky ohledně porušení práva legitimního očekávání Ústavní soud uvádí, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005sp. zn. II. ÚS 329/04(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazůa jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v nyní posuzované věci. Jak správně konstatoval městský soud, stěžovatelce nikdy nesvědčil právní nárok na převod privatizovaného majetku, a proto nemohla až do okamžiku samotného převodu nikdy vyloučit, že orgán příslušný k vydání rozhodnutí o privatizaci své rozhodnutí změní, jak předpokládal § 10 odst. 6 zákona č. 92/1991 Sb.17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10169.txt

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2024, č. j. 8 As 73/2023-41, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatelka podala bez zastoupení advokátem blanketní ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.2. Ústavní soud se může zabývat ústavní stížností věcně pouze tehdy, pokud splňuje náležitosti podle zákona o Ústavním soudu (viz § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tyto náležitosti však stěžovatelčina ústavní stížnost nesplňuje.3. Stěžovatelka není zastoupena advokátem (jak vyžaduje § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a ani sama není advokátkou (díky čemuž by zastoupená být nemusela - viz stanoviskosp. zn. Pl. ÚS 42/15-st). Její ústavní stížnost navíc nesplňuje obecné náležitosti návrhu na zahájení řízení ani zvláštní náležitosti ústavní stížnosti (stanovené v § 34 odst. 1 a § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).4. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka si je vědoma povinnosti být v řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem. Proto ještě před jejím podáním požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta pro toto řízení. V ústavní stížnosti zároveň požádala o to, aby Ústavní soud řízení o její stížnosti přerušil nebo jí stanovil lhůtu k odstranění vady zastoupení do doby, než bude o její žádosti rozhodnuto.5. Ústavní soud řízení nepřerušil, stěžovatelce lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti nestanovil a vyčkal do doby, než o její žádosti rozhodne Česká advokátní komora. Ta stěžovatelčinu žádost zamítla (viz její rozhodnutí č. j. 10.04-000030/24-0003). Stěžovatelka tak ani po rozhodnutí o její žádosti o určení advokáta není v řízení zastoupená advokátem (jak vyžaduje § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).6. Pokud návrh na zahájení řízení trpí vadami, Ústavní soud obvykle vyzývá navrhovatele k tomu, aby je ve lhůtě odstranil [viz § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi zastává závěr, že pokud byl stěžovatel o náležitostech ústavní stížnosti již dříve opakovaně poučen, není nutné, aby o nich byl v každém následujícím obdobném řízení poučen znovu. Jeho opětovně vadnou ústavní stížnost je proto možné odmítnout i bez jakékoli další výzvy.7. Stěžovatelka podala již přes 150 ústavních stížností a zejména v posledním roce byla naprostá většina z nich odmítnuta kvůli neodstranění stejných vad. Ústavní soud ji opakovaně poučil nejen o nutnosti být zastoupena advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti, ale i o následcích neodstranění jejích vad (jen z poslední doby viz např. usnesenísp. zn. II. ÚS 1161/24, bod 1; I. ÚS 1344/24, bod 2; IV. ÚS 299/24, bod 1). Ačkoli si stěžovatelka povinnosti být zastoupena advokátem a dalších zákonem požadovaných náležitostí ústavní stížnosti musela být vědoma, podala další ústavní stížnost, která tyto náležitosti nesplňuje.8. Ústavní soud proto v souladu se svou rozhodovací praxí znovu nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti a za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí odmítl (obdobně jako ve vztahu k ní postupoval již dříve - viz např. usnesenísp. zn. I. ÚS 1376/24,III. ÚS 736/24čiI. ÚS 173/24).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.soudkyně zpravodajka

decision_1017.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, sídlem Západní 255/31, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2021 č. j. 25 Co 141/2021-424, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Nadace Český hudební fond, sídlem Besední 487/3, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Jde o rozhodnutí vydané v řízení o žalobě vedlejší účastnice na vyklizení bytu užívaného stěžovatelem, kdy tímto rozhodnutím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající stěžovateli povinnost byt vyklidit.2. Stěžovatel uvádí, že spolu s touto ústavní stížností podává dovolání, přičemž k podání ústavní stížnosti přistoupil toliko z procesní opatrnosti.3. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.4. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.5. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska znění zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. K souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod. Lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.6. Podání ústavní stížnosti je předčasné. Kdyby byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodování dovolacího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem, ač ten již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel řádného procesu.7. Ústavní soud nemůže ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť tak by zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a také nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje a naopak mu umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.8. Závěrem Ústavní soud připomíná, že jde-li o základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 90 Ústavy, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky k přistoupení k meritornímu přezkumu v dovolacím řízení.9. Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, podaný návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022JUDr. Radovan Suchánek v. r.soudce zpravodaj

decision_10170.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti obchodní korporace Zemědělské družstvo MORAVAN, sídlem Domamyslická 204/126, Prostějov, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem, sídlem Poděbradova 2738/16, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2021 č. j. 49 Nc 374/2021-105, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl, že soudce Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") Mgr. et Mgr. Věroslav Řezáč (dále jen "soudce") není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 184/2017, o náhradu mzdy, v níž stěžovatelka vystupuje jako žalovaná. Takto krajský soud rozhodl zejména proto, že postup soudce v jiných řízeních není sám o sobě důvodem jeho vyloučení.3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že soudce měl být z projednávání a rozhodnutí věci v řízení o náhradu mzdy vyloučen, neboť předtím rozhodoval v řízení o neplatnosti výpovědi. Rozhodnutí o neplatnosti dané výpovědi tvoří předpoklad pro následné řízení o náhradu mzdy, vedené mezi týmiž účastníky. Proto měla stěžovatelka za to, že tentýž soudce nemůže být vzhledem ke stěžovatelčině argumentaci v řízení o náhradě mzdy nestranný, pročež vznesla námitku jeho podjatosti.4. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat hodnocením věci samé, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je také zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je však nepřípustná.5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).6. V uvedených zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.7. V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Posuzovaná věc se nyní nachází ve fázi řízení před okresním soudem poté, co rozhodující soudce nebyl vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci. V daném stadiu civilního řízení není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, povolán k námitkám předestřeným stěžovatelkou v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry. Námitku podjatosti rozhodujícího soudce lze uplatnit v opravných prostředcích proti meritorním rozhodnutím, jimiž se dané řízení končí. Za splnění zákonných podmínek může rovněž účastník řízení využít institutu žaloby pro zmatečnost. Proto by rozhodnutí o meritu ústavní stížnosti v době, kdy řízení nadále pokračuje, bylo protichůdné se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2019sp. zn. IV. ÚS 3930/18, ze dne 19. 4. 2018sp. zn. IV. ÚS 1154/18, ze dne 20. 2. 2018sp. zn. I. ÚS 4079/17a další).8. Ústavní soud k námitce stěžovatelky zvážil též možnost výjimky z požadavku předchozího vyčerpání dostupných opravných prostředků, která je upravena v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, ačkoli není splněna podmínka podle předchozího odstavce, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatelka však podle obsahu ústavní stížnosti tuto mimořádnou okolnost spatřuje toliko ve skutečnosti, že v případě pokračování řízení před okresním soudem bude ve věci rozhodovat nevyloučený soudce, který je podle stěžovatelky podjatý a který již dříve rozhodoval v jiné její věci. Z uvedeného je patrné, že z tohoto důvodu ústavní stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatelky nepřesahuje, naopak je spojena pouze s konkrétním řízením; stěžovatelka toliko namítá, že podle jejího názoru měl být soudce z projednání a rozhodnutí věci vyloučen. Své námitky může stěžovatelka uplatnit v opravných řízeních proti meritornímu rozhodnutí ve věci, jak bylo zmíněno výše, a je tak na místě plné uplatnění zásady subsidiarity ústavní stížnosti.9. Pro výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.soudce zpravodaj

decision_10171.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2021, č.j. 22 Co 1249/2020-1886, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1) P. K., 2) nezl. M. K., 3), nezl. M. K., a 4) nezl. M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č.j. 0 P 161/2016-1588, změnil rozsudky téhož soudu z 11. 12. 2015, č.j. 22 Nc 3146/2015-47, z 4. 7. 2017, č.j. 0 P 161/2016-326, a z 18. 7. 2016, č.j. 0 P 161/2016-12, tak, že nezl. M. a nezl. M. se s účinností od 12. 12. 2019 svěřují do péče otce s tím, že stěžovatelka je od téhož dne povinna přispívat na výživu nezl. M. částkou 3000 Kč měsíčně a na výživu nezl. M. částkou 2 500 Kč měsíčně, přičemž dluh na výživném v částce 22 935 Kč pro nezl. M. a v částce 19 113 Kč pro nezl. M. je povinna zaplatit do tří měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok I.). Okresní soud stanovil, že výrok I. je předběžně vykonatelný (výrok II.). Návrh stěžovatelky na změnu péče k nezl. M. okresní soud zamítl (výrok III.). Dále určil registrující lékařku pro všechny nezletilé (výrok IV.) a základní školu pro nezl. M. (výrok V.). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).2. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č.j. 22 Co 1249/2020-1886, tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil v části o péči o nezletilé a stanovení výživného pro nezletilé za období od 12. 12. 2019 do 24. 9. 2020, zatímco ve zbytku jej změnil tak, že s účinností od 25. 9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat na výživu nezl. M. částkou 2 600 Kč a na výživu nezl. M. částkou 2 400 Kč měsíčně, přičemž dluh na výživném za období od 12. 12. 2019 do 17. 9. 2021 v částce 33 222 Kč pro nezl. M. a v částce 26 060 Kč pro nezl. M. je stěžovatelka povinna splácet v měsíčních splátkách vždy spolu s běžným výživným. Ve výrocích II., III., IV. a V. krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.II.3. Podle přesvědčení stěžovatelky byla napadeným rozsudkem krajského soudu porušena práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").4. Obava okresního soudu o normální vývoj a zdraví nezletilých synů byla dle stěžovatelky zcela nepodložená a lichá, neboť okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení celé věci, v důsledku čehož stěžovatelka ztratila ze dne na den veškerý kontakt s nezletilými dětmi, který jí nebylo umožněno řádně navázat ani do dnešního dne. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že se nevypořádal s žádnou z jejích námitek, přičemž svůj postup řádně neodůvodnil a rozsudek okresního soudu z větší části potvrdil, aniž by se racionálně logickým způsobem vypořádal s argumentací stěžovatelky a s jejími důkazními návrhy.III.5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů.6. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče nebo úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").IV.8. Výhradám stěžovatelky formulovaným v ústavní stížnosti přisvědčit nelze. Obecné soudy se tím, zda jsou či nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajícího výchovného uspořádání, pečlivě zabývaly, vycházely z řádně provedeného dokazování, podrobně popsaly postupný vývoj rodinné situace v čase, vysvětlily, jakými úvahami se řídily a svá rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Potřebnou pozornost věnovaly také nejlepšímu zájmu nezletilých, přičemž způsob jeho vymezení v daném případě nelze považovat za ústavně nekonformní. Pochybení, pro které by závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl. To, že dospěly k jiným než stěžovatelkou preferovaným závěrům, samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.9. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že všichni tři nezletilí byli nejprve na konci roku 2015 na základě soudem schválené dohody rodičů svěřeni do péče stěžovatelky, následně byl soudem upraven také styk otce s nezletilými. V únoru roku 2019 byla nezletilá na základě svého výslovného a opakovaně uvedeného přání svěřena do péče otce, když mimo jiné uvedla, že ji stěžovatelka bije. Nezletilí synové v této době při pohovoru před soudem projevili přání zůstat v péči stěžovatelky, což se změnilo v prosinci roku 2019, kdy byli do péče otce předáni na základě předběžného opatření za situace, kdy byl Policií České republiky proveden s oběma chlapci pohovor a ohledání, v rámci kterého byly na jednom z nezletilých shledány modřiny a oba shodně uvedli, že stěžovatelka je bije, obávají se jí a nechtějí se k ní vrátit. Všichni tři nezletilí pak při opakovaných pohovorech před orgánem sociálněprávní ochrany dětí vyjádřili přání v péči otce setrvat. Důvody, pro které by v péči otce setrvat nemohli, zjištěny nebyly. Přestože stěžovatelka vznášela námitky proti péči otce, tyto nebyly prokázány, naopak bylo shledáno, že otec má pro nezletilé vytvořeny odpovídající podmínky a jejich péči zabezpečuje řádně. Návrh stěžovatelky na změnu péče k nezletilé navrhl opatrovník zamítnout, jelikož není důvodný a není v zájmu nezletilé. Svěření nezletilých chlapců do péče otce ve shodě s opatrovníkem navrhlo taktéž okresní státní zastupitelství.10. Stěžovatelka uvádí, že v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci ztratila s nezletilými veškerý kontakt, který jí dodnes nebylo umožněno navázat. Dle obecných soudů je to však právě stěžovatelka, která o kontakt s nezletilými nejevila zájem. Otec nezletilé v kontaktu se stěžovatelkou podporuje a i nezletilí se dle svých vyjádření po určitou dobu snažili stěžovatelku telefonicky kontaktovat, ta však nereagovala a sama konkrétní zájem o kontakt či styk s nezletilými neprojevila. Pokud navíc stěžovatelka v řízení před krajským soudem opakovaně uvedla, že nezletilé při zohlednění jejich nejlepšího zájmu za současné situace (vzhledem k probíhajícímu trestnímu řízení) nechce stykem zatěžovat, lze jistě souhlasit se závěrem krajského soudu, že tím méně o ně pak nyní může pečovat.11. V návaznosti na tento závěr je pak třeba hodnotit také námitku stěžovatelky, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s jejími důkazními návrhy stran událostí z roku 2019 (majícími vyvrátit závěr okresního soudu o tom, že nezletilý byl stěžovatelkou neadekvátně zbit).12. Obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, ale mají vytvořen prostor pro to, aby individuálně posoudily, zda provedení dalších důkazů je či není potřebné. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je pouze ověřit, zda soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních principů zcela neudržitelné.13. Důkazní návrhy stěžovatelky nebyly krajským soudem ignorovány, ale jejich provedení bylo vzhledem k dané situaci shledáno nadbytečným a proto byly zamítnuty. Byť je třeba zdůvodnění krajského soudu označit za stručné, s přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu je lze považovat za postačující a Ústavní soud v takovém postupu pochybení neshledává.14. Vidí-li totiž stěžovatelka rozpor se základní ideou spravedlnosti v údajném konstatování krajského soudu, že již není důležité, zda se skutečně stala nebo nestala událost, pro kterou bylo rozhodnuto o svěření nezletilých chlapců do péče otce, když u něj v současné chvíli nezletilí prospívají, je třeba objasnit, že krajský soud reagoval na návrh stěžovatelky na přerušení opatrovnického řízení do skončení trestního řízení. Uvedl, že v opatrovnickém řízení lze rozhodnout, aniž je objasněno, k čemu v prosinci 2019 přesně došlo (zda stěžovatelka syna kvůli zamlčené špatné známce "výchovně plácla po zádech" nebo jej zbila a pobodala tužkou), neboť přerušení řízení není v zájmu nezletilých, kteří v péči otce velmi dobře prospívají, jednoznačně si přejí u něj zůstat, jejich poměry jsou takto stabilizovány a stěžovatelka se současně (po dobu trestního řízení) vyjádřila k otázce možného styku odmítavě. Za dané situace pak krajský soud považoval za vhodné potvrzení stávajícího stavu a rozsudek okresního soudu proto jako věcně správný potvrdil (aniž by prováděl další stěžovatelkou navrhované důkazy).15. Pokud obecné soudy do značné míry vycházely právě z názoru nezletilých, je takový postup zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení, jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.16. Nešlo přitom jen o ojedinělé vyjádření nezletilých, ale o názor, který v nezměněné podobě opakovaně uváděli delší dobu. Pochybení by se tedy obecné soudy dopustily naopak tehdy, pokud by jednoznačný a opakovaně vyjádřený názor nezletilých vhodným způsobem nereflektovaly. Názor nezletilých však současně nepochybně nebyl jediným argumentem, který výslednou podobu rozhodnutí ovlivnil. Obecné soudy se neřídily pouze názorem nezletilých, ale v kontextu učiněných skutkových zjištění komplexně zohlednily také další podstatné aspekty případu, a to jak na straně nezletilých, tak na straně obou jejich rodičů.17. Pokud stěžovatelka poukazuje na možnost ovlivnění názoru nezletilých jejich otcem, je třeba poukázat na to, že takové ovlivnění v řízení prokázáno nebylo. Nebylo shledáno, že by otec nezletilým bránil v kontaktu či v komunikaci se stěžovatelkou, stěžovatelka naopak na snahy nezletilých o kontakt nijak nereagovala. V této souvislosti je pak podstatné také to, že zatímco otec nezletilých zajistil účast svou i nezletilých dětí u znaleckého zkoumání z oboru psychologie, stěžovatelka se znaleckému zkoumání (které by kromě jiného mohlo objasnit právě i případnou manipulaci nezletilých) odmítla podrobit, a to nejen v opatrovnickém řízení, ale také v trestním řízení.18. Pro úplnost lze pak doplnit, že obecné soudy se zcela dostatečným způsobem věnovaly také návrhu stěžovatelky na změnu péče o nezletilou, přičemž i zde své závěry adekvátně zdůvodnily, když kromě toho, že stěžovatelka neprokázala žádnou podstatnou změnu poměrů, která by změnu soudního rozhodnutí odůvodňovala, poukázaly především na postoj nezletilé, která na stávající situaci nechce nic měnit, jakož i na to, že v péči otce bez jakýchkoliv problémů prospívá.19. Jelikož stěžovatelkou tvrzené porušení základních práv zjištěno nebylo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10172.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. J., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph. D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. října 2021 č. j. 5 To 210/2021-1165 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. května 2021 č. j. 5 T 92/2016-1147, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 5 T 92/2016-1017 ze dne 11. 1. 2017 uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Dne 25. 9. 2019 stěžovatel podal návrh na obnovu řízení, který odůvodnil zjištěným závažným stavem poškozeného, který dle znaleckých posudků vypracovaných po vyhlášení odsuzujícího rozsudku trpí schizofrenií, a nemůže tak hodnověrně vystupovat jako svědek v trestním řízení. Stěžovatel také navrhl doplnit dokazování o výslechy některých svědků.3. Okresní soud v Teplicích ústavní stížností napadeným usneseným návrh na povolení obnovy zamítl. Jak okresní soud uvedl, zjištěné psychiatrické onemocnění poškozeného sice je skutečností soudu dříve neznámou, avšak nemůže odůvodnit jiné rozhodnutí soudu, jelikož odsouzení stěžovatele nebylo postaveno na tvrzení poškozeného, ale na výpovědích několika na sobě nezávislých očitých svědků, kteří napadení poškozeného z různých míst pozorovali. Poškozeného soud hodnotil již v nalézacím řízení jako osobu silně emotivní se zkresleným vnímáním a neschopnou racionálně reprodukovat prožité události, což soud vedlo k tomu, že z jeho výpovědi jako z pravdivé vycházel pouze v případě, kdy byla podporována dalšími provedenými důkazy.4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. Krajský soud mimo jiné citoval z rozsudku nalézacího soudu, který hodnotil osobu poškozeného jako "osobu silně emotivní, prožívající reálné skutečnosti, které se ho bezprostředně dotýkají, nadmíru silně, což vede ke zkreslení jeho vnímání natolik, že není schopen racionálně reprodukovat prožité události, které v mnoha bodech zveličuje, a to ať již záměrně (s cílem zviditelnit sebe jako oběť trestného činu), tak zcela neúmyslně (kdy se jedná o odraz jeho vnitřního prožívání). Nelze tedy z jeho výpovědi vycházet jako z pravdivé, pokud ji nepodporují další provedené důkazy".5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že opakovaně brojil proti závěrům obecných soudů stran věrohodnosti výpovědi poškozeného, přičemž poukazoval zejména na jeho duševní poruchu, avšak soudy tuto otázku odmítly zkoumat. Návrh na obnovu pak podal poté, co se dozvěděl, že v související trestní věci bylo zastaveno trestní stíhání poškozeného právě z důvodu jeho duševní poruchy, která se dle znaleckých posudků projevovala např. bludy, halucinacemi, perzekučními myšlenkami atd.6. Dle přesvědčení stěžovatele právě duševní porucha poškozeného byla příčinou toho, že poškozený hrál přepadení, ačkoli přepaden nebyl, a že následně hrál bezvědomí, a tím zcela ovlivnil nezávislé svědky, kteří situaci sledovali z dálky a v šeru, navíc přes porost, a celou situaci dezinterpretovali a své zrakové a sluchové vjemy vnímali v souladu s tím, co jim bylo předestřeno jako předmět řízení. Jako nejjasnější moment dezinterpretace stěžovatel zdůrazňoval zejména údajný skok na hrudník poškozeného, který však vyloučil soudní znalec, kdy ve skutečnosti došlo k přeskočení poškozeného, jenž však svědky ovlivnil svým hereckým výkonem.7. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením soudů, že jeho odsouzení není postaveno na tvrzení poškozeného, ale na výpovědích několika na sobě nezávislých svědků, neboť nikdo ze svědků v hlavním líčení nikoho neidentifikoval a nejde o na sobě nezávislé svědky. Jejich výpovědi jsou navíc dle stěžovatele v rozporu s objektivními důkazy.8. Stěžovatel poukazuje na to, že stran totožné události bylo vedeno i další trestní řízení, a to ohledně křivé výpovědi svědkyně H., která byla rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 3 T 183/2018-235 ze dne 7. 10. 2021 zproštěna obžaloby, přičemž soud v odůvodnění uvedl, že popis skutku uváděný svědkyní, která věc popisovala stejně jako stěžovatel, nelze vyloučit. Soud také poukázal na další rozpory mezi výpověďmi dalších svědků a poškozeným, které údajně byly v této věci ignorovány. Podle stěžovatele není v právním státě možné, aby dvě skutkově související věci byly posouzeny obecnými soudy protichůdně, a v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2588/16ze dne 24. 11. 2016 asp. zn. I. ÚS 3324/15ze dne 14. 6. 2016. Soudy se s tímto rozporem řádně nevypořádaly, a narušily tak údajně stěžovatelovu důvěru v soudní soustavu, zvláště pak pokud se nevypořádaly se zásadním argumentem stěžovatele, že nezávislí svědci vypovídali o tom, jak vnímaly projev poškozeného, který jednal pod vlivem svého psychického onemocnění, nikoli o tom, co se skutečně stalo, neboť žádný ze svědků neviděl celý incident vyjma svědka N., který vypovídal v rozporu s ostatními svědky, a jak stěžovatel následně zjistil, s poškozeným se znal a stýkal.9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřazen. Ústavní soud nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti", ale až tehdy, představuje-li takové pochybení zároveň porušení ústavně zaručeného práva (srov. např. nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 45/94ze dne 25. 1. 1995). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.11. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy důkazy svědčící o těchto nedostatcích vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí, stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným rozhodnutím.12. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím spíše Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí (viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 2959/10ze dne 14. 4. 2011).13. V posuzované věci se přitom stěžovatel právě takového přezkumu fakticky domáhá. Soudy v napadených rozhodnutích logicky a srozumitelně vysvětlily, proč návrhy na výslechy svědků nejsou návrhy na provedení nových, soudu dříve neznámých důkazů, a proč nemoc poškozeného sice novým důkazem je, ale nemůže odůvodnit jiné rozhodnutí soudu. Pokud soud již v původním řízení výslovně vyšel z toho, že poškozený není schopen racionálně reprodukovat prožité události, přičemž k jeho výpovědi je možné přihlédnout jen tehdy, pokud ji potvrzují další provedené důkazy, tak samotné znalecké potvrzení psychické nemoci poškozeného nic relevantního do věci nepřináší.14. Argumentuje-li stěžovatel tím, že svědci přebírali vnímání reality, jak ji prezentoval poškozený, tak tím už právě zpochybňuje původní pravomocně skončené řízení a v něm učiněné závěry bez přímé vazby na nově prezentovaný důkaz. Pokud totiž už v původním řízení bylo uznáno, že poškozený prezentuje realitu jinak, než jaká je, tak již tím vznikla situace, kdy teoreticky mohli svědci být tímto prezentováním reality ze strany poškozeného ovlivněni. Důvod, proč poškozený prezentoval realitu jinak - tedy že je psychicky nemocný - není v tomto směru zásadní. Bylo již tehdy na soudu, aby to případně vzal do úvahy, nová informace o mentálním zdraví poškozeného na tom nic nezměnila a v tomto směru nic nového a pro věc klíčového nepřinesla.15. To stejné, tedy že stěžovatel využívá návrh na obnovu řízení k pokračování polemiky s původním rozhodnutím bez ohledu na existenci či význam nových důkazů, platí i o námitkách stěžovatele ohledně toho, zda svědci na sobě byli nezávislí, zda jejich výpovědi odpovídají dalším důkazům atd.16. Jde-li o tvrzený rozpor rozhodnutí soudů v této věci s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 3 T 183/2018-235, tak názor soudu vyjádřený v jiné trestní věci na důkazní situaci, která nastala v nyní posuzovaném trestním řízení (sp. zn. 5 T 92/2016), není zákonným důvodem pro obnovu řízení. Navíc nelze pominout, že v rozsudku č. j. 3 T 183/2018-235 okresní soud vyšel z velké části z protokolů o hlavní líčení ve věci sp. zn. 5 T 92/2016, svědci vesměs nebyli osobně slyšeni. Rozsudek č. j. 3 T 183/2018-235 ostatně ani není s rozhodnutími v nynější trestní věci v zásadním rozporu, neboť to, že soud shledal svědkyni nevěrohodnou, neznamená, že se nutně dopustila přečinu křivé výpovědi, resp. že jí to lze prokázat.17. Stěžovatelem odkazované nálezy Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2588/16asp. zn. I. ÚS 3324/15se týkaly skutkově i právně zcela odlišných věcí, v nichž šlo o nejednotnou judikaturu civilních soudů, které ve skutkově shodných věcech zaujaly bez řádného odůvodnění odlišný právní názor. K ničemu takovému v posuzované věci nedošlo.18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10173.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti GOODMAN Group, s. r. o., sídlem Pod Krejcárkem 975/2, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2021 č. j. 5 Afs 276/2020-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka kupní smlouvou ze dne 1. 8. 2011 převedla své vlastnické právo k nemovitým věcem na třetí osobu. K následujícímu dni nastaly účinky vkladu vlastnického práva kupující do katastru nemovitostí a stěžovatelka následně uhradila daň z převodu nemovitostí ve výši 111 885 Kč. Dne 23. 1. 2013 stěžovatelka odstoupila od uvedené kupní smlouvy. Dne 25. 1. 2013 kupující projevila s odstoupením nesouhlas. Okresní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. 9. 2014 č. j. 98 C 16/2013-51 určil, že stěžovatelka je vlastnicí uvedených nemovitých věcí s tím, že závazek z kupní smlouvy zanikl odstoupením ze dne 23. 1. 2013 s účinky ex tunc. Uvedený rozsudek potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2015 č. j. 53 Co 41/2015-96, jenž dne 23. 2. 2016 nabyl právní moci. Dne 2. 11. 2016 stěžovatelka požádala Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") podle § 37 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, o navrácení lhůty v předešlý stav, šlo-li o lhůtu k prominutí daně z převodu nemovitostí podle § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb.").3. Správce daně žádost zamítl rozhodnutím ze dne 20. 12. 2016 č. j. 8562318/16/2009-70461-108466. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatelky uvedené rozhodnutí správce daně změnil rozhodnutím ze dne 15. 8. 2017 č. j. 35244/17/5100-41456-712211 tak, že se řízení o žádosti zastavuje. Podle správních orgánů stěžovatelka podala žádost o navrácení lhůty v předešlý stav opožděně, neboť počátek tříleté lhůty k prominutí daně se podle § 25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. počítá ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí původního převodu, které ve věci stěžovatelky nastaly dne 2. 8. 2011. Počátek jednoroční tzv. objektivní lhůty k podání žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav podle § 37 odst. 4 zákona daňového řádu se pak počítá ode dne 3. 8. 2014; není přitom rozhodné, že probíhalo řízení o určení vlastnického práva stěžovatelky, neboť z něho vzešla rozhodnutí deklaratorní povahy bez právních účinků na odstoupení stěžovatelky od smlouvy.4. Stěžovatelka brojila proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka správní žalobou, kterou městský soud zamítl rozsudkem ze dne 23. 7. 2020 č. j. 6 Af 55/2017-141 jako nedůvodnou. Městský soud potvrdil, že počátek běhu lhůty k prominutí daně se nepočítá od právní moci "civilních rozsudků", neboť jako rozhodnutí deklaratorní povahy nemají vliv na účinnost odstoupení od smlouvy, nýbrž od účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, jak se podává přímo z § 25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. Stěžovatelka měla v tříleté lhůtě pro úspěšné uplatnění prominutí daně 1) odstoupit od smlouvy a současně 2) požádat o prominutí daně; v dané lhůtě však toliko odstoupila od smlouvy. Ke dni 4. 8. 2015 proto uplynula i jednoroční tzv. objektivní lhůta k podání žádosti o navrácení lhůty podle § 37 odst. 4 daňového řádu a žádost stěžovatelky byla opožděná.5. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Stěžovatelka ve tříleté lhůtě k prominutí daně podle § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. sice odstoupila od smlouvy o převodu, který jinak podléhá daňové povinnosti, avšak o samotné prominutí daně nepožádala. Tento nepříznivý následek se snažila zvrátit žádostí o navrácení lhůty v předešlý stav; i tuto žádost však uplatnila opožděně. Nelze jí proto přisvědčit, že rozhodnutí soudu má právní účinky směrem k odstoupení od smlouvy; jde o jednostranné adresované právní jednání. Tvrdila-li stěžovatelka, že pří dřívějším podání žádosti o navrácení lhůty by správce daně žádost jako předčasnou zamítl, šlo o spekulaci. Ve věci se neuplatní přerušení lhůty podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, neboť se týká toliko lhůty pro stanovení daně; o tu přitom v nyní posuzované věci nejde. Šlo-li by o lhůtu ke stanovení daně, byl by to dokonce samostatný důvod pro zamítnutí žádosti o navrácení lhůty podle § 37 odst. 4 písm. a) daňového řádu. Stěžovatelka sice oprávněně může nastalou procesní situaci vnímat jako nepříjemnou, má to být však ona, kdo ve světle zásady vigilantibus iura scripta sunt ponese následky svého pasivního přístupu, začala-li být směrem k prominutí daňových povinností procesně aktivní až potom, co byla v prodlení. Tvrdila-li stěžovatelka, že správce daně neoprávněně zadržuje přeplatek daně, Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek ze dne 24. 11. 2019 č. j. 7 Afs 448/2018-28, podle kterého i při odstoupení od smlouvy stěžovatelce vznikla daňová povinnost; tvrdost daně zmírňuje institut prominutí daně. Jeho uplatnitelnost je však legitimně omezena lhůtami.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka tvrdí, že § 25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. je třeba vyložit tak, že lhůta k prominutí daně běží od "právních účinků shora uvedených rozsudků vkladem". Právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly až ke dni právní moci uvedených rozsudků, ve kterých obecné soudy v občanském soudním řízení rozhodly o oprávněnosti odstoupení od smlouvy. Kupující odmítala uznat oprávněnost odstoupení od smlouvy a jednala nadále jako vlastnice. Dále se stěžovatelka dovolává přerušení lhůty podle § 148 odst. 4 písm. d) daňového řádu.7. Neústavnost své procesní situace stěžovatelka spatřuje v tom, že je státu ponecháno plnění, ke kterému nemá nárok. Správce daně disponuje neoprávněně částkou 111 885 Kč, kterou stěžovatelka uhradila původně oprávněně jako daň z převodu nemovitosti; k převodu však ve svém důsledku nikdy nedošlo, neboť závazek z kupní smlouvy s účinky ex tunc zanikl odstoupením. Stěžovatelka dále odkazuje na principy ochrany práv nabytých v dobré víře, ochrany tzv. legitimního očekávání a jednoty právního řádu a tvrdí, že vyčkávala na pravomocné rozhodnutí soudů v její soukromoprávní věci. Je absurdní, že z téhož důvodu uplynula lhůta veřejnoprávní. Stěžovatelka se táže, proč zápis jejího práva do katastru nemovitostí nastal až po právní moci uvedených rozsudků obecných soudů, zatímco lhůta k prominutí daně mezitím uplynula. Podala-li by stěžovatelka žádost dříve, "byla by nejspíše zamítnuta pro předčasnost či neopodstatněnost ... ".III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).10. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti ve svém důsledku dovolává zmírnění negativních následků spojených s uplynutím lhůty k prominutí daně z převodu nemovitosti. V tomto směru proto zaprvé tvrdí, že počátek dané lhůty má být počítán od okamžiku právní moci rozsudků, kterými obecné soudy rozhodly o vlastnickém právu k nemovitým věcem, které byly předmětem převodu. V uvedených rozhodnutích obecné soudy mimo jiného postavily najisto, že stěžovatelka od smlouvy o převodu odstoupila oprávněně. Předestřeným výkladem podústavního práva, jehož přehodnocování Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, se však správní soudy v předcházejícím řízení zabývaly dostatečně a na konkrétní námitky stěžovatelky adekvátně reagovaly. Jejich závěr založený na výkladu povahy odstoupení od smlouvy jako jednostranného adresovaného právního jednání a deklaratorní povahy daných rozhodnutí obecných soudů přitom je logický a odpovídá i všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání daných institutů; o exces, libovůli či svévoli nejde.11. V dané situaci nelze eventuálně uvažovat ani o uplatnění interpretačního pravidla in dubio pro libertate, k němuž je prostor mimo jiným tehdy, nabízí-li se více srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ právního předpisu (viz bod 12 usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2020sp. zn. IV. ÚS 563/20či bod 23 usnesení ze dne 18. 11. 2020sp. zn. IV. ÚS 2887/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Výklad zastávaný stěžovatelkou totiž naráží právě na skutečnost, že deklaratorní povaha dotčených rozsudků civilních soudů a na nich nezávislá právní existence právního jednání stěžovatelky brání tomu, aby od jejich právní moci byl počátek lhůty podle § 25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. počítán. Výklad zastávaný stěžovatelkou proto není srovnatelně přesvědčivou výkladovou alternativou.12. Obdobné pak lze vztáhnout k tvrzení stěžovatelky o uplatnění přerušení lhůty podle § 148 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Uvedeným tvrzením se již náležitě zabýval Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, ve kterém zdůraznil, že výklad zastávaný stěžovatelkou je doktrinálně nedůsledný a ve svém důsledku vnitřně rozporný. Rovněž v tomto směru proto výklad stěžovatelky nepředstavuje srovnatelně přesvědčivou výkladovou alternativu.13. Kasační zásah Ústavního soudu neospravedlní ani tvrzení, že důsledkem uplynutí lhůty k prominutí daně je neoprávněné zadržování dříve uhrazené daně. Správní soudy již dříve srozumitelně, logicky, ústavně konformním způsobem a bez neústavních důsledků (srov. usnesení ze dne 12. 5. 2020sp. zn. III. ÚS 188/20, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 448/2018 jako zjevně neopodstatněnou) dospěly k závěru, že nejde o zásah do vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatelka však proti uvedenému závěru žádné argumenty nepředkládá, a Ústavní soud nemá důvod jej jakkoli zpochybňovat.14. Napadené rozhodnutí se konečně nezpronevěřuje ani principům ochrany práv nabytých v dobré víře, ochrany tzv. legitimního očekávání a jednoty právního řádu. Stěžovatelka sice pravdivě tvrdí, že pro zápis svého práva do katastru nemovitostí musela vyčkávat na právní moc uvedených soudních rozhodnutí. Nic to však nemění na skutečnosti, že § 23 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. zřetelně operuje s právními účinky vkladu původně perfektního převodu nemovitých věcí, které nastaly již v roce 2011, nikoli případného "opětovného" vkladu práva stěžovatelky po odstoupení od smlouvy. Stěžovatelka proto neměla legitimní důvod na právní moc uvedených rozsudků vyčkávat. Rozhodné je, že stěžovatelka měla skutečnou možnost požádat o prominutí daně. Neučinila-li tak, šlo čistě o její procesní strategii. Není důvod negativní následky jednání stěžovatelky přenášet na orgány veřejné moci.15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10174.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Vrkoče, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou, sídlem Litoměřická 24, Žitenice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 1 As 113/2021-25, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a vysoké školy Univerzita Palackého v Olomouci, sídlem Křížkovského 511/8, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 33 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").1. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se dne 30. 6. 2016 jako student vedlejší účastnice v programu Právo a právní věda, oboru právo, neúspěšně účastnil kolokvia z předmětu "Civilní proces 1", který měl opakovaně zapsán. Stěžovatel proto požádal o přezkum hodnocení studijního výsledku příslušného vedoucího katedry, který žádost zamítl dne 18. 8. 2016. Dále stěžovatel požádal dne 7. 9. 2017 děkanku Právnické fakulty vedlejší účastnice o výjimečné prominutí povinností studenta a povolení vykonat komisionální zkoušku nad rámec opravných zkoušek. Děkanka žádost zamítla rozhodnutím ze dne 15. 9. 2017 č. j. UPOL-115040/7940-2017.1. Děkanka následně rozhodnutím ze dne 26. 2. 2018 č. j. UPOL-40231/7940-2018 vyloučila stěžovatele ze studia, neboť nezískal z uvedeného předmětu kolokvium, přestože jej měl opakovaně zapsán. Rektor vedlejší účastnice posledně uvedené rozhodnutí děkanky potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl rozhodnutím ze dne 28. 5. 2018 č. j. UPOL-74784/9410-2018. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") uvedené rozhodnutí rektora následně zrušil rozsudkem ze dne 30. 8. 2019 č. j. 65 A 72/2018-81, neboť vedoucí katedry nedostatečně zhodnotil studijní výsledek stěžovatele. Nato rektor zrušil rozhodnutí děkanky o ukončení studia stěžovatele a vedoucí katedry vyhověl žádosti stěžovatele o přezkum hodnocení studijního výsledku přípisem ze dne 27. 3. 2020. Děkan rozhodnutím ze dne 9. 4. 2020 č. j. UPOL-84688/7940-2020 zastavil řízení o ukončení studia stěžovatele, rektor jej potvrdil a odvolání stěžovatele proti němu zamítl rozhodnutím ze dne 19. 5. 2020 č. j. UPOL-95054/9410-2020.1. Stěžovatel brojil proti posledně uvedenému rozhodnutí rektora správní žalobou. V řízení o žalobě vznesl námitku podjatosti rozhodujících soudkyň. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 11. 2020 č. j. Nao 148/2020-34 rozhodl, že rozhodující soudkyně nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci. Posléze krajský soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č. j. 65 A 75/2020-42. Krajský soud zdůraznil, že vedoucí katedry byl po zrušení rozhodnutí o vyloučení stěžovatele ze studia povinen znovu přezkoumat žádost o přezkum studijního výsledku a byl k tomu příslušný. Přestože vedoucí katedry v přípisu ze dne 27. 3. 2020 výslovně neuvedl, že se kolokvium stěžovateli uděluje, z jeho kontextu lze dovodit, že tomu tak bylo; tomu ostatně přisvědčili děkan i rektor. Žalobou napadené rozhodnutí se nijak nedotýká práv stěžovatele, neboť se v důsledku předchozího zrušení rozhodnutí rektora o vyloučení ze studia v soudním řízení správním na stěžovatele hledí, jako by nikdy nepřestal být studentem. Existence rozhodnutí děkanky ze dne 15. 9. 2017 nebrání zastavení řízení o ukončení studia stěžovatele, neboť nebyla důvodem pro zahájení téhož řízení; tím bylo toliko původně negativní hodnocení kolokvia, které však stěžovatel vykonal úspěšně.1. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Rozhodnutí děkana o zastavení řízení není nepřezkoumatelné pro přílišnou stručnost přípisu vedoucího katedry ze dne 27. 3. 2020. Šlo toliko o podklad pro rozhodnutí děkana a bylo zřejmé, že stěžovatel kolokvium splnil. Krajský soud nerozhodoval v chybně obsazeném senátu, neboť jednotliví soudci byli předem určeni příslušným rozvrhem práce. Bylo vyloučeno, aby věc byla přidělena účelově konkrétnímu senátu či soudci, čemuž má ústavně zaručené právo na zákonného soudce primárně bránit. "Zákonné soudkyně" neurčil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 11. 2020, neboť jím rozhodl "jen" o námitce podjatosti. Namítl-li stěžovatel, že nedošlo k obnovení jeho práv studenta, Nejvyšší správní soud zopakoval, že na stěžovatele je v důsledku nastalé procesní situace nutno hledět, jako by nikdy nepřestal být studentem. Jeho studium proto nebylo přerušeno; i ze správního spisu vyplývá, že vedlejší účastnice za dané období dokonce vydala tzv. potvrzení o studiu. Brání-li vedlejší účastnice stěžovateli v naplnění jeho práv studenta, není žaloba na zrušení rozhodnutí o zastavení řízení o ukončení studia vhodným prostředkem obrany.II.Argumentace stěžovatele1. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že v řízení před krajským soudem mu byl odňat jeho zákonný soudce ("zákonné soudkyně"). Nejvyšší správní soud dříve v řízení před krajským soudem k námitce podjatosti stěžovatele v usnesení ze dne 4. 11. 2020 označil za "zákonné soudkyně" stěžovatele Barboru Berkovou, Zuzanu Šnejdrlovou, a Janu Volkovou; při vydání rozsudku krajského soudu ze dne 23. 2. 2021 přitom namísto posledních dvou uvedených soudkyň rozhodovali soudci Jiří Gottwald a Petr Hluštík. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho zákonného soudce lze určit vnitřním předpisem soudu, vyplývá-li z čl. 38 odst. 1 Listiny, že tak stanoví zákon. Stěžovatel tvrdí, že měl být jmenovitě vyrozuměn o důvodech změny senátu s poučením o možnosti vznést námitku podjatosti.1. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud nedostatečně reagoval na jeho námitky v kasační stížnosti. Stěžovatel přitom tvrdil a), že rozhodnutí děkana o zastavení řízení o jeho vyloučení ze studia je nepřezkoumatelné, neboť vedoucí katedry nerespektoval závazné pokyny krajského soudu z jeho rozsudku ze dne 30. 8. 2019. Dále stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil b), že uznáním splnění kolokvia nedošlo k obnovení jeho práv studenta a c), že jeho studium bylo po určitou dobu přerušeno. Stěžovatel v uvedené souvislosti dodává, že zrušení žalobou napadeného rozhodnutí má být "pouze zadostiučiněním", neboť zachovává "nadále nezákonný akt zkoušejícího a na to navazující akt děkana rozhodující o výjimce k žádosti studenta tak, že o tomto rozhodnutí nelze rozhodnout jinak, než ... o ukončení studia. Neúspěšné kolokvium a rozhodnutí děkana o výjimce brání pokračování stěžovateli ve studiu ...".III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).1. Jde-li zaprvé o námitku porušení práva stěžovatele na zákonného soudce, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě vychází z toho, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu moci soudní. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [viz např. bod 11 nálezu ze dne 27. 2. 2015sp. zn. I. ÚS 1171/14(N 47/76 SbNU 649), bod 22 nálezu ze dne 13. 4. 2017sp. zn. I. ÚS 564/17(N 60/85 SbNU 101), bod 30 nálezu ze dne 27. 6. 2017sp. zn. Pl. ÚS 22/16(N 111/85 SbNU 817; 268/2017 Sb.) či bod 10 usnesení ze dne 15. 3. 2021sp. zn. II. ÚS 441/21(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].2. Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci správně vycházel z uvedených obecných východisek, soustředil-li se na zjištění, zda určení rozhodujících soudců daným rozvrhem práce vyloučilo libovůli a bylo předvídatelné a transparentní [srov. např. nález ze dne 27. 5. 2004sp. zn. IV. ÚS 307/03(N 76/33 SbNU 243), bod 12 nálezu ze dne 1. 11. 2012sp. zn. IV. ÚS 2053/12(N 183/67 SbNU 219) či bod 12 nálezu ze dne 27. 2. 2015sp. zn. I. ÚS 1206/14(N 48/76 SbNU 659)]. Stěžovatel přitom sám nesprávně dovozuje, že přidělování soudní agendy a určení složení senátu musí být ve smyslu garancí plynoucích z čl. 38 odst. 1 Listiny určeno ve svém důsledku toliko zákonem; naopak, ve smyslu uvedeného je legitimní, určuje-li konkrétního soudce nebo konkrétní soudce rozvrh práce soudu. Záruky práva na zákonného soudce pak kladou na rozvrh práce určité kvalitativní požadavky (viz shora). Zároveň není možné nechat rozhodování o přidělení věci na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci [bod 41 nálezu ze dne 15. 6. 2016sp. zn. I. ÚS 2769/15(N 115/81 SbNU 795) či obdobně body 33-37 nálezusp. zn. Pl. ÚS 22/16].1. Nejvyšší správní soud proto rovněž v napadeném rozsudku v intencích uvedených obecných východisek uvedl, že "zákonné soudkyně" stěžovatele nemohl určit svým usnesením ze dne 4. 11. 2020, kterým dříve v řízení rozhodl o námitce podjatosti stěžovatele. K tomu lze toliko dodat, že právo na zákonného soudce neznamená právo účastníka řízení, aby v jeho věci rozhodovaly po celou dobu řízení totožné konkrétní osoby soudců, kterým byla věc zpočátku přidělena, je-li případná změna rozhodujících konkrétních osob soudců v souladu s předvídatelným a transparentním určením v daném rozvrhu práce, a současně nedošlo-li k ní svévolně. Nejvyšší správní soud přitom náležitě vysvětlil, proč určení rozhodujících soudců bylo předvídatelné a transparentní a nebylo svévolné. Stěžovatel ostatně nic konkrétního proti tomuto závěru v ústavní stížnosti netvrdí.2. Nelze stěžovateli ani přisvědčit, že krajský soud pochybil, neinformoval-li stěžovatele o konkrétních změnách v obsazení senátu. Sám stěžovatel spatřuje v absenci svého informování o průběžném složení senátu negativní důsledky spočívající v nemožnosti podat námitku podjatosti; v řízení o kasační stížnosti přitom stěžovatel byl podle § 103 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, oprávněn tvrdit, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že tak učinil a stěžovatel nic takového netvrdí. Ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, že v řízení před krajským soudem rozhodovali vyloučení soudci, natož aby uvedl konkrétní důvody proč pochybovat o jejich nepodjatosti. K zásahu do práva stěžovatele na zákonného soudce proto nedošlo [srov. mutatis mutandis bod 20 usnesení ze dne 11. 8. 2015sp. zn. II. ÚS 1576/15(U 9/78 SbNU 647)].1. Napadené rozhodnutí zadruhé není nepřezkoumatelné; Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele vypořádal dostatečně. K daným tvrzením lze stěžovatele odkázat na body 12, 16 a 18 napadeného rozsudku, ve kterých Nejvyšší správní soud na námitky stěžovatele reaguje výslovně a jejich podstatu srozumitelně a logicky vyvrací. Trvá-li stěžovatel na tom, že neuznání kolokvia a existence rozhodnutí děkanky ze dne 15. 9. 2017 mu brání ve studiu, postačí nejprve zopakovat, že stěžovatel podle správních soudů kolokvium úspěšně splnil. Rozhodnutí děkanky ze dne 15. 9. 2017 pak nesouvisí s nyní posuzovaným soudním řízením správním, v němž se stěžovatel domáhá odklizení účinků rozhodnutí orgánů vedlejší účastnice o zastavení řízení o ukončení jeho studia. Je proto rozhodné, že správní soudy stěžovateli náležitě vysvětlily, proč se žalobou napadené rozhodnutí nijak negativně neprojevuje v jeho právní sféře, zatímco stěžovatel ani v ústavní stížnosti přesvědčivě netvrdí opak.1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10175.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Háskové, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2021 č. j. 20 Cdo 2698/2021-91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021 č. j. 28 Co 48/2021-75 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. září 2020 č. j. 8 C 16/2020-46, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Mgr. Jiřího Zábrodského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle ní došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 7. 2016 č. j. 27 C 17/2010-458 pravomocně zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k blíže určeným nemovitým věcem, nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě a rozhodl, že výtěžek z prodeje bude mezi dosavadní spoluvlastníky rozdělen rovným dílem. Vedlejší účastník dne 2. 8. 2017 jako oprávněný požádal Mgr. Ondřeje Svobodu, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9 (dále jen "soudní exekutor") o výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost z uvedeného rozsudku; prodej uvedených nemovitých věcí ve veřejné dražbě. Obvodní soud následně soudního exekutora pověřil k provedení exekuce. Stěžovatelka se jako povinná v průběhu exekučního řízení třikrát neúspěšně domáhala odkladu a zastavení exekuce. Dne 11. 3. 2020 proběhla elektronická dražba, nemovité věci byly vydraženy za 14 733 334 Kč a soudní exekutor téhož dne udělil příklep rozhodnutím č. j. 184 EX 2366/17-238, které k odvolání stěžovatelky potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 9. 4. 2020 č. j. 51 Co 112/2020-257.3. Stěžovatelka se mezitím dne 14. 1. 2020 žalobou u obvodního soudu domáhala vyloučení svého spoluvlastnického podílu v uvedených nemovitých věcech z exekuce. Nesouhlasila s provedením veřejné dražby a domáhala se dražby dobrovolné, se kterou vedlejší účastník nesouhlasil. Obvodní soud návrh stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem, neboť stěžovatelka v dané věci není oprávněna podat vylučovací žalobu. Obvodní soud zdůraznil, že vylučovací žaloba podle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je nástroj obrany proti postižení majetku třetích osob odlišných od povinného. Povinný má k dispozici jiné prostředky, a to návrh na zastavení exekuce či odvolání proti usnesení o příklepu. Tyto prostředky k ochraně práv stěžovatelka jako povinná v nyní posuzované věci využila, avšak neúspěšně.4. Městský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu. Je ustálenou rozhodovací praxí, že aktivně legitimovanou k podání vylučovací žaloby je třetí osoba, které bylo výkonem rozhodnutí zasaženo do jejích majetkových práv. Tvrdí-li nyní stěžovatelka, že v domě, jenž je součástí uvedených nemovitých věcí, bydlí se svým nemocným synem, nejsou tyto skutečnosti významné při hodnocení oprávněnosti stěžovatelky podat vylučovací žalobu. Stěžovatelka měla jako povinná možnost z týchž důvodů navrhnout odklad či zastavení exekuce, což také opakovaně učinila.5. Stěžovatelka brojila proti napadenému rozsudku městského soudu dovoláním, v němž mimo jiným tvrdila, že obecné soudy nezohlednily, že stěžovatelka v exekučním řízení vystupuje zároveň jako povinná i jako oprávněná. Nejvyšší soud dovolání odmítl napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Nejvyšší soud zdůraznil, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe je vylučovací (excindační) žaloba procesním nástrojem k ochraně majetkových práv třetích osob odlišných jak od oprávněného, tak od povinného. Tato třetí osoba nemůže podat návrh na zastavení exekuce, neboť není jejím účastníkem; proto je oprávněna podat excindační žalobu. Stěžovatelka sice spojuje specifičnost své procesní situace s tím, že exekuční titul má původ v řízení majícím povahu iudicia duplex, to však nic nemění na tom, že stěžovatelka přesto je osobou, která je oprávněna domáhat se zastavení exekuce. Není proto důvod ji nad rámec zákonných ustanovení přiznat i oprávnění podat excindační žalobu.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly s jejím tvrzením, že je oprávněna k podání návrhu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí; ve vztahu k exekučnímu titulu je totiž zároveň povinnou i oprávněnou. Obecné soudy se nevypořádaly ani s jejím tvrzením, že vedlejší účastník odmítal jakoukoli dohodu o splnění povinnosti z exekučního titulu a že v domě, který je součástí uvedených nemovitých věcí, bydlela se svým těžce nemocným synem, a oba přišli o bydlení. Z uvedených důvodů jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a pro stěžovatelku překvapivá.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je zásadně na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. Argumentace stěžovatelky je založena na tvrzení, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s její ve věci významnou námitkou. Jak se však podává z napadených rozhodnutí, s podstatou uvedených námitek se obecné soudy vypořádaly, a to zejména Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Nejvyšší soud stěžovatelce srozumitelně a logicky vysvětlil, že jí tvrzená situace není nijak specifická, a není proto důvodné odchýlit se od jeho ustálené rozhodovací praxe, podle které není povinný oprávněn k podání excindační žaloby. Nejvyšší soud přitom zřetelně rozlišil okruh těch osob, které jsou k podání excindační žaloby oprávněny (třetí osoby), a z jakého důvodu (nedisponují oprávněním navrhnout zastavením exekuce, neboť nejsou jejími účastníky). Současně i náležitě vysvětlil, že ani závěr, že exekuční titul má původ v řízení majícím povahu iudicia duplex nemůže nic změnit na tom, že stěžovatelka nemá oprávnění k podání excindační žaloby. Stěžovatelka je osobou, která je oprávněna domáhat se zastavení exekuce. Argumentace Nejvyššího soudu proto je věcná, konkrétní, reflektuje samou podstatu rozhodné námitky stěžovatelky a lze z ní seznat, z jakého důvodu se nelze ve věci stěžovatelky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlit (srov. a contrario nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021sp. zn. IV. ÚS 1898/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stejně tak již městský soud v napadeném rozsudku výslovně reagoval na tvrzení stěžovatelky o tom, že vedlejší účastník odmítal spolupracovat a že stěžovatelka se svým nemocným synem bydlí v domě, který je součástí nemovitých věcí, kterých se týká exekuční titul. Městský soud na danou námitku reagoval adekvátně, neboť z jeho argumentace lze spolehlivě seznat, proč tvrzení stěžovatelky není ve věci relevantní.10. Napadená rozhodnutí proto nejsou nepřezkoumatelná, a nejsou ani rozhodnutími překvapivými. Zákaz překvapivých rozhodnutí podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž neznamená, že účastníci řízení musí vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž že tito musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty; je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016sp. zn. I. ÚS 2315/15(N 64/81 SbNU 99), ze dne 10. 8. 2017sp. zn. I. ÚS 615/17(N 148/86 SbNU 485) či ze dne 27. 2. 2018sp. zn. IV. ÚS 233/17(N 34/88 SbNU 479)].11. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti netvrdí, že se nemohla k určitým právním či skutkovým otázkám v průběhu řízení vyjádřit. Taková situace v řízení předcházejících vydání napadených rozhodnutí nenastala, o čemž svědčí skutečnost, že se v nich obecné soudy náležitě soustředily na posouzení, zda je stěžovatelka oprávněna podat v exekuční věci excindační žalobu. Nebylo proto ani povinností obecných soudů jakkoli stěžovatelku poučovat; právní posouzení i skutková zjištění, na kterých obecné soudy založily napadená rozhodnutí, byla v průběhu soudního řízení konzistentní.12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10176.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Martinem Zbořilem, advokátem, sídlem Komenského 256/23, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 4 Tdo 872/2021-789, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021 sp. zn. 5 To 63/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. ledna 2021 č. j. 1 T 71/2020-714, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených listin se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Tento přečin měl spočívat v tom, že jako statutární zástupce a osoba oprávněná jednat za právnickou osobu X, provozoval hlavní podnikatelskou činnost taxislužbu, ačkoli ji založil jako neziskovou organizaci, tedy veřejně prospěšného poplatníka a hlavní činností měla být závodní činnost motosportu, kterou však vykonával pouze okrajově, a tedy neoprávněně využíval výhod plynoucích ze statutu veřejně prospěšného poplatníka, jako je uplatnění položky snižující základ daně dle § 20 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Jednání stěžovatele spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že v přiznání k dani z příjmů právnických osob, které podal na Finanční úřad pro hl. m. Prahu za zdaňovací období roku 2014 a 2015, přičemž uvedl nulový základ daně, ačkoli věděl, že výsledek hospodaření tomu neodpovídal a vznikla mu daňová povinnost, která měla být přiznána a odvedena daň správci daně. Za zdaňovací období roku 2014 činil základ daně 229 565 Kč, takže vznikla daňová povinnost ve výši 43 510 Kč; za zdaňovací období roku 2015 činil základ daně celkem 299 496 Kč a daňová povinnost 56 810 Kč. Stěžovatel tím způsobil celkovou škodu ve výši 100 320 Kč, tedy ve větším rozsahu zkrátil daň, a za to byl odsouzen podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku a § 67 odst. 1 trestního zákoníku, ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč (padesát tisíc korun českých), vyměřenému jako 100 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč (pět set korun českých). Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu všech právnických osob v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl poškozený Finanční úřad pro hl. m. Prahu, IČO: 72080043, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které městský soud napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné, po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti odvoláním napadených výroků obvodního soudu z hlediska vytýkaných vad a stejně tak i správnosti postupu řízení, která vydání rozsudku předcházelo.4. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl zčásti jako podané z jiného důvodu a zčásti jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud konstatoval, že většina námitek uváděných stěžovatelem byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení, zejména v odvolání, s nimiž se přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění jejich rozhodnutí.5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítá, že napadenými rozhodnutími byl zkrácen na jeho právech zaručených Ústavou, Listinou, Úmluvou, Paktem. Obvodní soud jej dle jeho názoru odsoudil za skutek, který ke dni vydání rozsudku nebyl trestným činem a městský soud ani Nejvyšší soud nezjednaly nápravu, nekriticky převzaly názor státních zástupců v rámci jednotlivých instancí a neaplikovaly, ač mohly dostupné právní prostředky.7. Namítal, že v trestním řízení byly porušeny trestněprávní předpisy, a to především výše škody ke dni rozhodování obvodního soudu byla nižší než 100 000 Kč. Novelou trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. byla stanovena hranice vyšší škody, a proto jeho jednání nelze posoudit jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Obvodní soud ke dni vydání rozhodnutí nevzal v úvahu platby, které uhradil současný předseda spolku V. S. po podání obžaloby finančnímu úřadu 1 500 Kč. Nezanedbatelným faktem také je, že v řízení nebyli vyslechnuti navržení svědci T. M. st. a V. S., kteří se mohli vyjádřit k podstatným okolnostem a způsobu splácení škody. Dále tvrdil, že bylo rozhodnuto věcně, místně i funkčně nepříslušným orgánem, proto je nezákonné, danou věc neměl posuzovat ani obvodní soud či městský soud, ale orgány činné v Královohradeckém kraji, kde byla taxislužba provozována.8. V daném řízení nebyla pak dostatečně zohledněna zásada subsidiarity trestní represe, tedy trestního postihu jako nástroje ultima ratio. Postup orgánů činných v trestním řízení byl výlučně represivní beze snahy řešit věc méně invazivními způsoby, jako je tomu v daňovém řízení, zaměřili se na fyzickou osobu stěžovatele, nikoli na spolek. Poukázal na zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízením proti nim, ve znění pozdějších předpisů, a poznamenal, že neví, proč byl vůbec přijímán, když orgány činné v trestním řízení podle něj nepostupují.9. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že jeho jednání mělo mít takový stupeň společenské škodlivosti, že jej bylo třeba řešit postupem trestněprávním, a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů ? je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].13. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval městský soud a v rámci svých kompetencí i soud dovolací shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.14. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí dle § 2 odst. 5 trestní řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v ustanovení § 120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaného přečinu neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.15. Ve stručnosti lze k námitkám stěžovatele uvést následující. Shodně jako v ústavní stížnosti i v podaném dovolání stěžovatel namítal, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve větším rozsahu dle § 240 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 138 odst. 1 trestního zákoníku. Nejvyšší soud uvedl, že na výši škody způsobené stěžovatelem nemá vliv úhrada dluhu v celkové částce 1 500 Kč ze strany klubu. Klíčovým okamžikem je totiž doba spáchání, resp. dokonání žalované trestné činnosti, když prokazatelně přesáhla hranici vyšší škody, t. j. částku 100 000 Kč. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry městského soudu, který se hranicí škody zabýval (viz body 9 ? 10) a konstatoval, že v době zahájení trestního stíhání stěžovatele i v době podání obžaloby neuhrazená dlužná částka dosahovala 100 320 Kč, a pro stručnost odkázal na odůvodnění usnesení městského soudu.16. Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, který se vypořádal s námitkou stěžovatele, jenž polemizoval s postupem orgánů činných v trestním řízení proti jeho osobě. Nesouhlasil s tím, že byl odsouzen jako fyzická osoba a trestní soudy nepostupovaly dle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízením proti nim, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud uvedl, že trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je vymezen jako souběžný a nezávislý odpovědnostní vztah a neshledal opodstatněné tvrzení stěžovatele, že by došlo k zániku jeho trestní odpovědnosti.17. Jako opodstatněnou neshledal Ústavní soud ani stěžovatelovu námitku nedostatečného zohlednění zásady subsidiarity trestní represe dle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se touto námitkou zabývaly, avšak názorům stěžovatele nepřisvědčily. Nejvyšší soud na str. 6 ? 7 napadeného rozhodnutí uvedl, že ve shodě se závěry soudů nižších stupňů neshledal okolnosti, které by z hlediska celospolečenských zájmů mohly vést k úvahám o (byť částečné) omluvitelnosti jednání stěžovatele tak, aby bylo možno učinit závěr o nenaplnění potřebné míry společenské škodlivosti jeho jednání. Těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.18. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal návrh stěžovatele důvodným a nepřiznal mu zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem státem vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o ústavní stížnosti úspěšný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10177.txt