Datasets:

roslein

/

CZE_constitutional_court_decisions

like 0

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. S., zastoupené Petrem Poločkem, advokátem, sídlem Novodvorská 667, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 267/2021-319 ze dne 16. 11. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 82 Nc 2505/2021-234 ze dne 12. 8. 2021 bylo stěžovatelce nařízeno navrátit její nezletilou dceru do místa jejího obvyklého bydliště v obci G. ve Velké Británii, a to do 30 dnů od doručení tohoto rozsudku (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že v případě, že stěžovatelka nezletilou do uvedeného místa bydliště nenavrátí, je navrhovatel, otec nezletilé, oprávněn po uplynutí stanovené lhůty nezletilé dítě převzít za účelem jeho navrácení do určeného místa jeho obvyklého bydliště (výrok II.). Městský soud dále podmínil navrácení nezletilé splněním řady záruk ze strany navrhovatele. První z nich je uhrazení částky 1 920 GBP k rukám stěžovatelky za účelem zajištění samostatného bydlení pro stěžovatelku a nezletilou v místě daného bydliště ve Velké Británii a nákladů na nezbytnou výživu a potřeby nezletilé do rozhodnutí tamního opatrovnického soudu. Jako druhou záruku městský soud stanovil zdržet se iniciování trestního stíhání stěžovatelky pro trestný čin únosu nezletilé z území Velké Británie. Třetí záruka spočívá ve zdržení se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky s výjimkou soudem stanoveného styku navrhovatele s nezletilou (výrok III.). Spolu s tím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky proti rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy odmítly provést důkazy prokazující, že bude-li muset nezletilá odcestovat se svým otcem do Velké Británie, bude její fyzický, mravní ale i duševní vývoj vážně ohrožen. Stěžovatelka měla dle svých slov v době řízení před obecnými soudy k dispozici celou řadu písemných důkazů svědčících o chování otce vůči nezletilé v době, kdy s ním pobývala ve Velké Británii. Nejednou se věcí zabývaly tamní orgány, přičemž bylo pořízeno několik písemných dokumentů osvědčujících, že nezletilá je týrána, že se otce bojí a že s ním nechce být. Stěžovatelka soudům též vytkla, že se vůbec nezabývaly zkoumáním prostředí, do něhož má být nezletilá vydána. Soud vůbec nezná, jaké jsou poměry u otce, jaké jsou jeho výdělkové poměry, jaké jsou jeho povahové vlastnosti a rysy.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Odvolací soud v napadeném rozsudku zevrubně vyložil, proč žádná z výjimek, předvídaných ustanovením čl. 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (zveřejněné jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb.) pro nenavrácení dítěte, nebyla v souzeném případě splněna. Zvláště se přitom zaměřil na výjimku uvedenou v čl. 13 písm. b) Úmluvy, tedy zda navrácení dítěte nebrání vážné nebezpečí, že návrat by dceru stěžovatelky vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostal do nesnesitelné situace.Odvolací soud mimo přítomnost rodičů a jejich právních zástupců nezletilou vyslechl. Zjistil, že si nepřeje svého otce vidět, když vzpomínky na pobyt s ním pro ni nejsou příjemné. Odvolací soud dle svých slov výpovědi nezletilé neuvěřil. Poukázal na to, že aniž byla některým z členů senátu dotázána a aniž by tomu poklidná a přátelská atmosféra, neformálně laděného slyšení jakkoliv vybízela, sama náhle uvedla "nenávidím ho". Když byla nato dotázána na příkrost tohoto svého výroku, zvláštně se usmívala, avšak žádné konkrétní vysvětlení pro svůj postoj podat nedokázala. Takové projevy dítěte dle názoru odvolacího soudu neodpovídají situaci týraného dítěte (srov. bod 21 napadeného rozsudku). Pakliže krajský soud na základě tohoto slyšení nezletilé dospěl k závěru, že zaujetí dítěte proti otci bylo naučené, pročež k němu nelze přihlížet jako k autentickému názoru, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Krajský soud také vyšel z dostupného posudku anglického psychologa Louise A. Monaca, který byl vypracován pro účely opatrovnického řízení ve Velké Británii. Z něho mimo jiné vyplynulo, že nezletilá měla jen málo příležitostí vybudovat si pozitivní vztah se svým otcem, ačkoli v minulosti vyjádřila přání vídat se s ním častěji. Závěry tohoto posudku označil krajský soud za ucelené a souladné s poznatky, které vyplynuly z dalších důkazů.Krajský soud při odvolacím jednání doslova přečetl listiny založené na č. l. 194 a násl. soudního spisu, ohledně nichž stěžovatelka tvrdila, že mají prokazovat týrání nezletilé, resp. nepatřičné zacházení ze strany otce. Ačkoli předmětný materiál nebyl opatřen autorizovaným překladem (pročež bylo vyloučeno jejich řádné provedení), odvolací soud se s nimi přesto seznámil v anglickém jazyce a dovodil, že anglické soudy i úřady se situací v rodině podrobně zabývají, řízení probíhá, nicméně obvinění z domácího násilí jsou sporná. Soud poukázal na to, že z obsahu spisu vůbec nevyplývá, že by bylo prokázáno jakékoli ohrožení nezletilé či trestněprávní jednání otce. Otec se proti vzneseným nařčením ohradil (viz body 23, 24 a 25 napadeného rozsudku). Za této situace nelze než uzavřít, že v návratovém řízení nebyly prokázány žádné obavy nasvědčující, že dítěti po návratu hrozí vážné nebezpečí či že by ho jeho návrat vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.Krajský soud na závěr zdůraznil, že v případě nezletilé jde o britskou dívku, téměř nemluvící česky, mající bydliště ve Velké Británii, kde se narodila a kde po drtivou většinu svého života žila. Stejně tak poukázal na to, že stěžovatelka se ve Velké Británii úspěšně etablovala, žila tam prakticky nepřetržitě od roku 1999, získala tam pedagogické vzdělání, dne 22. 6. 2002 uzavřela s otcem své dcery manželství, které bylo 3. 3. 2014 rozvedeno. V Anglii měla živnostenský list, založila domácí školku i školní družinu. Naposledy pracovala jako ředitelka ve státní mateřské škole nedaleko jejich bydliště v G., kde s nezletilou bydlely v pronajatém rodinném domě. Odvolací soud též vyzdvihl záruky, které byly otcem nezletilé poskytnuty nejen ve vztahu k nezletilé, ale i samotné stěžovatelce v případě jejich návratu do Velké Británie.Přihlédl-li tedy krajský soud ke všem výše uvedeným souvislostem a okolnostem, aniž by byl zjistil byť i náznak skutečného nebezpečí, které by nezletilé v souvislosti s návratem do místa svého obvyklého bydliště hrozilo, nelze na jeho rozhodnutí pohlížet jako na neústavní. Naopak je třeba ocenit, že odvolací soud se věnoval případu navzdory časovým omezením plynoucím z ustanovení § 490 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních velmi pečlivě.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, o němž i s přihlédnutím k přednostnímu vyřízení ústavní stížnosti nebylo třeba rozhodnout samostatným usnesením.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_9983.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Pavla Svobody, zastoupeného Radkou Prokopcovou, advokátkou, sídlem Bezděkovská 53, 386 01 Strakonice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 76/2019-64 ze dne 11. 11. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 35 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhal zrušení v návrhu blíže specifikovaných částí opatření obecné povahy - územního plánu obce S., vydaného usnesením zastupitelstva této obce č. 7/2016 ze dne 7. 10. 2016. Rozsudkem č. j. 50 A 90/2018-38 ze dne 13. 2. 2019 Krajský soud v Českých Budějovicích návrh stěžovatele odmítl v části, ve které směřoval proti rozhodnutí o námitkách, a to pro nedostatek stěžovatelovy aktivní procesní legitimace. Krajský soud naopak vyhověl návrhu v části týkající se pozemku p. č. X1 v katastrálním území S., nacházejícího se ve vlastnictví stěžovatele. Tento pozemek nesplňoval definici zastavěného stavebního pozemku, neboť nebyl v katastru nemovitostí evidován jako stavební parcela, takže jej nebylo možné zařadit do zastavěného území. V této části krajský soud územní plán zrušil. Ve zbývajícím rozsahu krajský soud návrh zamítl jako nedůvodný. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, již Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že Nejvyšší správní soud se odmítl zabývat jeho argumentací rozporu vymezení plochy pozemku st. p. č. X2 s vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., když ji označil jako opožděně uplatněnou. Tato argumentace byla dle jeho názoru zásadní. Stěžovatel má za to, že tento argument uplatnil v řízení před krajským soudem včas, a proto se jím měl Nejvyšší správní soud zabývat. Stěžovatel kasačnímu soudu rovněž vytkl, že nereflektoval vlastní judikaturu, konkrétně právní názory vyslovené v rozsudcích č. j. 6 As 151/2019-53 ze dne 25. 9. 2020, č. j. 1 As 505/2019-74 ze dne 24. 6. 2021 a č. j. 10 As 34/2019-50 ze dne 12. 3. 2020, resp. rozhodl v rozporu s nimi. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele vybočil z kautel spravedlivého procesu či že by jeho rozhodnutí trpělo jiným ústavně významným nedostatkem.Ústavní soud nepřisvědčil výhradám stěžovatele stran závěru kasačního soudu o opožděně uplatněné argumentaci týkající se rozporu vymezení plochy pozemku st. p. č. X2 s vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb. Zde je nutno podotknout, že Nejvyšší správní soud se zmíněnou námitkou stěžovatele odmítl zabývat proto, že ji stěžovatel v řízení před krajským soudem neuplatnil již ve svém návrhu ze dne 20. 11. 2018. Učinil-li tak totiž až při ústním jednání, byla tato námitka již před krajským soudem nepřípustná, neboť návrhové body není dle § 101b odst. 2 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") možné později v řízení rozšiřovat (bod 42 napadeného rozsudku). Krajský soud ve shora vzpomenutém rozsudku výslovně uvedl, že stěžovatel v rámci přednesu návrhu "podstatným způsobem rozhojnil své návrhové body", na což stěžovatele upozornil. Zdůraznil, že z tohoto důvodu se zabýval návrhem v původním rozsahu, v jakém jej stěžovatel krajskému soudu zaslal (srov. bod 33 rozsudku krajského soudu).Dle ustanovení § 101b odst. 2 s. ř. s. mimo jiné platí, že návrh nelze v dalším řízení rozšiřovat na dosud nenapadené části opatření obecné povahy nebo o další návrhové body. Návrhovým bodem se přitom dle téhož ustanovení rozumí jednotlivé skutkové či právní důvody, pro které považuje navrhovatel opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné. Jedná se tedy o obdobu zákonné koncentrace, již zákonodárce předvídá v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, v němž platí, že rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.).Stěžovatel nepopřel, že rozpor vymezení plochy pozemku st. p. č. X2 s vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb. v návrhu neuvedl, má však za to, že tato jeho námitka představovala toliko rozvití jeho původní argumentace v návrhu ohledně nezákonnosti opatření obecné povahy nebo jeho části. S tímto náhledem Ústavní soud nesouhlasí. Otázka rozporu části opatření obecné povahy (zde územního plánu) s konkrétním právním předpisem, resp. jeho jednotlivým ustanovením, tvoří samostatný návrhový bod zachycující konkrétní právní důvod rozporu opatření obecné povahy se zákonem či jej provádějícími předpisy. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti sám přiznává, že na předmětný rozpor poukázal "nad rámec své argumentace obsažené v návrhu" (bod 54 ústavní stížnosti). V tomto směru Nejvyšší správní soud (potažmo krajský soud) nepochybil, pakliže danou námitku odmítl věcně vypořádat s odkazem na její nepřípustnost v řízení o kasační stížnosti.Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatele stran nerespektování vlastních právních názorů ze strany kasačního soudu. Odkaz stěžovatele na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 151/2019-53 ze dne 25. 9. 2020 neshledal Ústavní soud přiléhavým. Stěžovatel zde vyzdvihl zásadu materiální pravdy, ovládající územně plánovací činnost (bod 18 cit. rozsudku), v souladu s níž musí pořizovatel již v rámci přípravy opatření obecné povahy odpovídajícím způsobem reagovat na zpochybnění skutkových zjištění, z nichž vycházel při zachycení současného stavu území v návrhu územního plánu (viz bod 20 téhož rozsudku). Odtud stěžovatel dovozuje, že v nyní souzené věci bylo povinností kasačního soudu dát průchod vypořádání jeho námitky, že stavba na pozemku parc. č. X3 v katastrálním území S. nebyla řádně povolena, což obec měla při koncepci územního plánu zohlednit. S tímto postojem se Ústavní soud neztotožňuje.Nejvyšší správní soud uznal, že ze stěžovatelem doložených podkladů bylo možné skutečně usuzovat, že Městský úřad Vimperk jako stavební úřad nerespektoval příslušnou výzvu Krajského úřadu Jihočeského kraje a podle § 156 odst. 2 správního řádu nezrušil souhlas s ohlášením stavby rodinného domu na předmětném pozemku, vydaný v rozporu se stavebním zákonem. Naopak potvrdil, že podle § 120 stavebního zákona lze stavbu jako dokončenou užívat. Podstatnou je pak úvaha Nejvyššího správního soudu, že nebyl-li souhlas zrušen, je nutné z něj vycházet. Jde o projev zásady presumpce správnosti správního aktu, podle níž je třeba na každý správní akt, který nebyl předepsaným způsobem změněn či zrušen, hledět jako na správný a vyvolávající právní účinky. Účelem této zásady je ochrana právní jistoty adresátů veřejné správy. Pokud byl na základě tohoto správního aktu rodinný dům zapsán do katastru nemovitostí, pak je to údaj, ze kterého je nutno při pořizování územního plánu vycházet (viz bod 34 napadeného rozsudku).Z právě předestřeného závěru je zřejmé, že Nejvyšší správní soud se své judikatuře nezpronevěřil. Stěžovatelem tvrzený rozpor souhlasu s ohlášením stavby rodinného domu se stavebním zákonem není oním "zpochybněním skutkového zjištění", které má na mysli rozsudek kasačního soudu ve věci sp. zn. 6 As 151/2019. Otázka zbudování stavby či jejího užívání dle stavebních předpisů je samostatnou právní problematikou (kategorií), nikoli skutkovým zjištěním. Není přijatelné, aby aplikace zásady materiální pravdy v územně plánovacím řízení sloužila k revizi zásady předpokladu správnosti rozhodnutí správního orgánu, neboť by tím došlo k nepřípustné relativizaci právní jistoty adresátů dotčených správních aktů, které je i pořizovatel územního plánu povinen respektovat. Stěžovatelem odkazovaný judikát sp. zn. 6 As 151/2019 cílí na jiné případy, kupř. na zjištění, že plocha pozemku ve skutečnosti není veřejnou zelení, nýbrž stabilizovanou plochou soukromé zahrady apod. Jde tedy v prvé řadě o případy zjevného nesouladu ve faktickém využití plochy, které nenachází svůj odraz v pravomocném rozhodnutí orgánu veřejné moci.Neobstojí ani odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 505/2019. V něm kasační soud uvedl, že existence řízení, v nichž se posuzují konkrétní stavební záměry, neznamená, že by nebylo přípustné a vhodné přistoupit k řešení ochrany veřejných zájmů koncepčně již na úrovni územního plánu. Nato přitakal krajskému soudu v jeho myšlence, že územní plán, který by odhlížel od požadavků na ochranu životního prostředí s tím, že ta má být zajištěna až v povolovacích procesech ve vztahu ke konkrétním záměrům, by se proměnil v nerealizovatelný sen, jenž by neposkytoval právní jistotu aktérům v území a neusměrňoval a nekoordinoval lidské činnosti (bod 53 cit. rozsudku).V nynějším případě však Nejvyšší správní soud vycházel z jiného poměru mezi územním plánem a řízením před konkrétním specializovaným správním orgánem. Kasační soud uvedl, že konkrétní způsob likvidace odpadních vod ze staveb je vždy otázkou, o které rozhoduje vodoprávní úřad podle vodního zákona, přičemž nemusí v každém jednotlivém případě akceptovat kteroukoliv z možností likvidace odpadních vod připuštěných územním plánem (viz body 48 a 49 napadeného rozsudku). Jinak řečeno, ačkoliv samotný územní plán může umožňovat vícero způsobů nakládání s odpadními vodami, je na vodoprávním orgánu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaký konkrétní způsob likvidace odpadních vod je v dané lokalitě přípustný. Může se také stát, že vodoprávní úřad nebude akceptovat žádný (třeba i jediný) ze způsobů likvidace odpadních vod předvídaných územním plánem. Problematika vztahu mezi územním plánem a správním řízením je v nyní souzené věci posunuta do jiné roviny, v níž povolovací řízení představuje spíše jakousi pojistku vůči případně bezbřeze pojaté úpravě likvidace odpadních vod v územním plánu než klíčový prostor pro artikulaci a ochranu veřejného zájmu. Ve výsledku tedy Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku své předchozí závěry nijak nezpochybnil.Konečně přenositelnost judikaturních závěrů nelze dovodit ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 10 As 34/2019. Stěžovatel z něj vyjímá závěr, že důvod pro zrušení územního plánu představuje situace, kdy námitce vlastníka pozemku v regulovaném území bylo vyhověno, avšak do grafické části územního plánu se takovéto vypořádání námitky nikterak nepromítlo. Dle stěžovatele tíží nyní rozporovaný územní plán obce S. ještě závažnější vada spočívající v tom, že zatímco zveřejněný návrh územního plánu nepřipouštěl vypouštění odpadních vod do vod podzemních, vydaný územní plán to dovoluje. Stěžovatel na to usuzuje ze změny původního pojmu "vodoteč", který se objevoval v návrhu územního plánu, na pojem "recipient", s nímž zachází již schválený územní plán. Nejvyšší správní soud se těmto rozdílům věnoval a dal stěžovateli za pravdu v tom, že nejde o výrazy čistě synonymické, jak se domníval krajský soud, nýbrž že prostřednictvím recipientu může docházet k vypouštění odpadních vod i mimo vodní toky, tedy i do vod podzemních. Na druhou stranu kasační soud neshledal tuto úpravu návrhu územního plánu za natolik podstatnou, aby ospravedlnila zrušení této jeho napadané části. V té spojitosti zdůraznil, že takto nastavená úprava nakládání s odpadními vodami nejde proti kogentním normám vodního zákona, který za určitých podmínek rovněž dovoluje vypouštění odpadních vod do podzemních vod (viz bod 49 napadeného rozsudku).Na tomto místě se sluší připomenout, že správní soudy posuzují napadené opatření obecné povahy v podobě územního plánu pouze z hlediska jeho zákonnosti (tj. souladu s právními předpisy), a nikoli z hlediska vhodnosti řešení jím zvoleného. Kasační soud nepostupoval ústavně nekonformním způsobem, uzavřel-li, že záměna uvedených pojmů v podmínkách pro odkanalizování objektů na území obce bez opakovaného projednání návrhu územního plánu nezpůsobuje jeho nezákonnost. Podstatná odlišnost oproti případu řešenému ve věci sp. zn. 10 As 34/2019 se podává z toho, že tehdy nedošlo k promítnutí námitky vlastníka do všech příslušných částí územního plánu. To vedlo k bezprostřednímu poškození vlastníka dotčeného pozemku, který byl zařazen do jiné kategorie znemožňující realizaci zamýšleného rozšíření zastavitelného území. V nynější věci ovšem zájmy stěžovatele ještě nebyly dotčeny pouhým připuštěním možnosti vlastníků nemovitostí v sousedství stěžovatelova pozemku vypouštět odpadní vody do podzemních vod. Jak si ostatně povšiml již krajský soud, stěžovatel v návrhu vyjádřil pouze obecnou obavu ohledně možného znečištění podzemních vod, resp. jeho studny, aniž by ji byl blíže konkretizoval či prokázal (srov. bod 65 výše vzpomenutého rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích). Zásah do práv stěžovatele proto není z těchto důvodů srovnatelný s tím, který utrpěl navrhovatel ve věci řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 34/2019.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_9984.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ross, a. s. v likvidaci, IČ 25610317, sídlem Rybná 716/24, Praha, zastoupené Mgr. Jakubem Hanyášem, advokátem, sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021 č. j. 54 Co 198, 199/2021-627, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Josefa Cupky, insolvenčního správce dlužníka LUMICA s. r. o. v likvidaci, IČ 26152533, sídlem Konviktská 294/24, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavnímu soudu byla dne 12. 1. 2022 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se domáhá zrušení výše zmíněného rozhodnutí obecného soudu pro porušení jejího práva na spravedlivý proces ukotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 Listiny.2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 7. 9. 2021, č. j. 54 Co 198, 199/2021-627, ve věci nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud I. stupně") ze dne 26. 10. 2020 č. j. 40 C 197/2015-539, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 1. 2021 č. j. 40 C 197/2015-545. Stěžovatelka (žalovaná v řízení před obecnými soudy) podala včasné odvolání proti rozsudku soudu I. stupně především proto, že byla přesvědčena o jeho absolutní nepřezkoumatelnosti. Odvolací soud částečně přisvědčil stěžovatelce v tom, že soud I. stupně nedostál požadavku, stanoveném v § 157 odst. 2 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), avšak nakonec dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a také stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že spatřuje porušení svých práv zaručených v čl. 11 a 36 Listiny v tom, že odvolací soud i přes uznané pochybení soudu I. stupně nepřistoupil ke zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, ani k zopakování soudem I. stupně provedených důkazů či provedení důkazů, které stěžovatelka považuje za opomenuté. Celkově stěžovatelka shledává závěry odvolacího soudu za rozporné, nelogické a v nesouladu s ustálenou judikaturou. Stěžovatelka uvádí, že souběžně s ústavní stížností podala proti rozsudku odvolacího soudu také dovolání. Je si přitom vědoma existence § 75 odst. 1 a § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nicméně i přesto z opatrnosti přistoupila k podání ústavní stížnosti, neboť dle jejího názoru nelze vyloučit, že některé důvody uplatněné v rámci ústavní stížnosti by byly dovolacím soudem vyhodnoceny jako nezpůsobilé založit důvodnost dovolání, a proto by mohlo hrozit uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti.4. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.5. Z čl. 4 Ústavy plyne, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci obecně, nikoli pouze Ústavního soudu. Konkrétně je poté princip subsidiarity vyjádřen v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že pravomoc Ústavního soudu je vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž již nelze protiústavnost napravit jiným způsobem (viz např. usnesení Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2815/09,I. ÚS 2222/09,I. ÚS 2617/08).6. V posuzované věci dochází k souběhu dovolání a ústavní stížnosti, jak ostatně sama stěžovatelka ve své stížnosti uvádí. Byla-li by v nyní dané věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelkou podaném dovolání, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud také nemůže předjímat rozhodnutí obecného soudu o podaném dovolání, ani rozhodovat o stejné věci zároveň s obecným soudem, neboť by to bylo v rozporu s principy ústavního soudnictví.7. Ústavní soud také odkazuje na ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Je tedy zřejmé, že stěžovatelka podala ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, kdy přípustnost podaného dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, je nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat i tento mimořádný opravný prostředek a teprve po rozhodnutí o něm dovolacím soudem je věcí úvahy stěžovatelky, zda se bude domáhat ochrany rovněž před Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti.8. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost je pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) věcně projednatelná Ústavním soudem.9. Stěžovatelka se v rámci své ústavní stížnosti nedovolává postupu dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ani Ústavní soud neshledal žádné okolnosti, které by postup dle tohoto ustanovení měly zapříčinit.10. Na základě výše uvedených závěrů, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. 2. 2022Tomáš Lichovník v. r.soudce zpravodaj

decision_9985.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 30 Cdo 3473/2021-85, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, jež brojí proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zastaveno řízení o dovolání podané stěžovatelem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 68 Co 308/2021-79, a to z důvodu absence povinného zastoupení stěžovatele.Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona). Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel obrací na Ústavní soud opakovaně, ve stovkách případů, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a byl též poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel již byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.soudce zpravodaj

decision_9986.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 7 Tdo 1163/2020-140, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel požádal, aby Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako naléhavou ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, a to s ohledem na fakt, že soudy, které se toho času zabývají jeho trestnou činností, mu mohou ukládat takové podmíněné tresty, které ve svém důsledku a v okamžiku, kdy se přemění na tresty nepodmíněné, budou pro něj zásadní a nepřiměřeně tvrdé.2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 38 T 188/2019 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 38 T 178/2019-76 uznal stěžovatele vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ho podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Podle závěrů okresního soudu se stěžovatel uvedeného přečinu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 11. 2019 minimálně v době okolo 10:40 hod. v X. řídil osobní motorové vozidlo, a dne 16. 12. 2019 nejméně v době okolo 1:40 hod. řídil (totéž) osobní motorové vozidlo v obci Y., a to v obou případech s vědomím, že mu byl rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 38 T 14/2017, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2017, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce patnácti měsíců, který trval od 30. 1. 2019 do 30. 4. 2020.3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním proti výroku o trestu, z jehož podnětu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 13 To 104/2020-107, předmětný rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v tomto rozsahu (ve výroku o trestu) zrušil. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu coby podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že svým jednáním spočívajícím v řízení motorového vozidla v období, kdy mu byla tato činnost soudem zakázána, pochybil, současně však vyslovuje přesvědčení, že v konečném důsledku (v součtu) mu soudy uložily trest odnětí svobody nad rámec zákonné trestní sazby podle § 337 trestního zákoníku, což představuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe.6. Stěžovatel připomíná, že byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku - kromě výše uvedeného rozsudku - též rozsudky okresního soudu ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 38 T 14/2017, ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 38 T 85/2017 a ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. 38 T 117/2019, dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 4 T 29/2017 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 1 T 10/2019. Následkem této kumulace výkonů trestů odnětí svobody, k níž u něj dochází, je skutečnost, že výměra uloženého trestu je zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě pachatele a konkrétním okolnostem případu. V důsledku další trestné činnosti totiž dochází k soustavnému, opakovanému ukládání podmíněně odložených trestů, aniž by však soudy zohledňovaly již dříve uložené tresty.7. Stěžovatel zdůrazňuje, že se přečinů dopustil v souvislosti se svou podnikatelskou činností (její hlavní předmět představuje rizikové kácení při haváriích v oblastech, kde se nachází elektrické vedení vysokého napětí), tj. proto, aby mohl zajišťovat obživu své rodiny, potažmo svých zaměstnanců a jejich rodin. Stěžovatel aktivně pracuje "v terénu", přičemž jde o odbornou činnost, vyžadující nejen speciální náčiní, ale i velmi důkladnou a rozsáhlou znalost soustav distribučního vedení a bezpečnostních pravidel.8. Podle stěžovatele napadené usnesení Nejvyššího soudu přehlížením uvedených aspektů porušuje jeho ústavně zaručená práva. Dovozuje, že měl být potrestán jinou formou, například exemplárním peněžitým trestem, který by představoval příjem státního rozpočtu, nikoli jeho náklady. Výkon trestu odnětí svobody přitom dále sníží pravděpodobnost jeho nápravy. Následkem kumulace výkonů trestů odnětí svobody je výměra trestu zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě stěžovatele a konkrétním okolnostem případu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019sp. zn. II. ÚS 4022/18(N 142/95 SbNU 230), podle kterého "je klíčové, v jaké celkové výměře bude nařízen výkon trestu odnětí svobody, nikoli jaký trest byl uložen jednotlivými rozhodnutími". Dále stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2016sp. zn. I. ÚS 1010/15(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), jmenovitě část odůvodnění zdůrazňující princip proporcionality trestní represe a účely trestu.9. Obecné soudy nevzaly v potaz § 83 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého soud může výjimečně vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu. Soudy, dovozuje dále stěžovatel, se nezabývaly ani tím, zda vedl ve zkušební době řádný život.10. Stěžovatel připomíná, že již byl jedenkrát ve výkonu trestu odnětí svobody (rovněž kvůli řízení vozidla v době, kdy měl vyslovený zákaz této činnosti), přičemž v jeho průběhu čelil šikaně a vydírání od spoluvězňů, což způsobilo dlouhodobé následky na jeho psychickém zdraví. Musel též čelit postupům svého společníka směřujícím k insolvenci jejich obchodní společnosti.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Vyjádření účastníka a replika stěžovatele12. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu.13. Nejvyšší soud ve vyjádření zdůraznil, že nelze připustit, aby pachatel trestného činu, jemuž byl uložen trest, si svévolně určoval, zda mu takový trest pro soukromý či pracovní život vyhovuje - a v případě, že nikoli, opakovaně a cíleně ho nerespektoval. Stěžovatel namítá, že potřeboval řídit vozidlo při své podnikatelské činnosti, v níž však má k dispozici, jak také uvedl, 30 zaměstnanců. Nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 4022/18na stěžovatelovu věc přímo nedopadá, neboť postup podle § 83 odst. 1 či § 86 odst. 1 trestního zákoníku nebyl v jeho věci uplatněn. V obecné rovině byly nosné důvody předmětného nálezu (akcentujícího přiměřenost trestu) respektovány.14. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil svého práva a v replice opětovně zdůraznil princip proporcionality s tím, že následkem kumulace výkonů trestů odnětí svobody je jejich celková výměra zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě stěžovatele a konkrétním okolnostem případu. Stěžovatel v této souvislosti cituje výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu.V.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.16. V posuzované věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.17. Ústavní soud dále uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008sp. zn. II. ÚS 455/05(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat uložením druhu trestu zákonem nedovoleného, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nebyla by respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání při mnohosti trestné činnosti, příp. by při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu byly opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, došlo by k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence, resp. došlo by k jinému extrémnímu vybočení ze zákonných kritérií pro ukládání trestu (srov. kromě stěžovatelem uvedené judikatury např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014sp. zn. I. ÚS 2613/13, ze dne 5. 3. 2015sp. zn. III. ÚS 2925/14a ze dne 28. 1. 2020sp. zn. I. ÚS 4013/19). Taková situace ve stěžovatelově věci nenastala.18. Krajský soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2020 č. j. 13 To 104/2020-107 konstatoval, že je namístě uložit stěžovateli trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem, když s ohledem na speciální recidivu v trestné činnosti tohoto druhu, jakož i absolutní neúčinnost dříve ukládaných a vykonaných trestů, ani jiný druh trestu v úvahu nepřicházel. Krajský soud vzal v potaz, že stěžovatel soustavně ignoruje soudní rozhodnutí a ukládané tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, přičemž žádný korektivní účinek nepřinesly ani tresty výchovné, resp. alternativní. Posuzovaného jednání, tj. dvou jízd osobním automobilem, se stěžovatel dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 3 PP 13/2018), během níž měl naopak prokázat zvýšenou snahu po nápravě. Krajský soud uvedl, že stěžovatel za těchto okolností musel počítat s hrozbou výkonu zbytku trestu v trvání 144 dnů. Navíc v době inkriminovaných jízd věděl, že mu byl rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. 38 T 117/2019 (za jízdy v srpnu a září 2019) uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Tyto skutečnosti podle krajského soudu potvrzují, že se jakýkoliv výchovný postih míjí svým účinkem. Ústavní soud nespatřuje exces v závěru krajského soudu (který aproboval Nejvyšší soud), že stěžovateli byl soudy v předchozích řízeních poskytnut odpovídající prostor k tomu, aby své jednání korigoval, nicméně této možnosti nevyužil, což svědčí závěru, že účel dřívějších trestů nebyl naplněn. I kdyby bylo možné v obecné rovině stěžovateli přisvědčit u charakteristik peněžitého trestu, ani ty neznamenají, že v jeho konkrétním případě krajský soud zatížil řízení ústavněprávně relevantní vadou,uplatnil-li na podkladě výše uvedených zjištění trest odlišný.19. Krajský soud konstatoval, že ve výměře trestu mohlo být více zohledněno doznání stěžovatele, jeho motivace (kterou zdůrazňuje též v ústavní stížnosti) a zejména skutečnost, že bude muset vykonat i trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců uložený rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. 38 T 117/2019, přičemž mu hrozí i výkon zbytku trestu (144 dnů), ze kterého byl podmíněně propuštěn. Podle krajského soudu i těmito tresty na stěžovatele bude působeno, proto trest uložený okresním soudem (rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 38 T 178/2019-76) v konkrétní výměře devět měsíců, tj. již při polovině zákonné trestní sazby uvedené v § 337 odst. 1 trestního zákoníku (až dva roky), je postih nepřiměřeně přísný. Krajský soud na tomto podkladě rozsudek okresního soudu zrušil a výměru trestu zmírnil na šest měsíců. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel krajský soud neuložil, jelikož stěžovatel neporušuje přímo pravidla silničního provozu, nýbrž "pouze" ignoruje rozhodnutí soudu. V těchto úvahách krajského soudu nelze důvodně spatřovat vybočení z požadavků na respektování ústavního principu proporcionality trestní represe.20. Není proto ústavněprávně relevantní argument proti závěru, že krajský soud nepřiměřené kumulaci trestů zabránil. Postup krajského soudu odpovídá i novelizované dikci § 39 trestního zákoníku, jehož čtvrtý odstavec vychází z nosných důvodů stěžovatelem vzpomínaného nálezu Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 4022/18[viz zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Podle § 39 odst. 4 trestního zákoníku ve znění účinném až ode dne 1. 10. 2020 (které nicméně na stěžovatelovu věc přímo nedopadá) platí, že neukládá-li soud souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele. Z uvedeného lze ovšem také dovodit, že ač trestní sankce nesmí být nepřiměřeně přísná (byť by jinak odpovídala zákonu), zákonodárce na druhou stranu zjevně nechtěl "automaticky" zmiňovat všechny eventuality kumulace uložených trestních sankcí, když konkrétní hodnocení přiměřenosti vždy náleží úvaze soudu.21. Prostor pro aplikaci § 83 odst. 1 ani § 86 odst. 1 trestního zákoníku v ústavní stížností napadeném usnesení dán nebyl, a to již vzhledem k předmětu řízení.22. Nejvyšší soud tedy nepochybil, dospěl-li k závěru, že krajský soud (který stěžovateli okresním soudem uložený trest zmírnil a současně vysvětlil, proč mírnější varianta tohoto trestu již nebyla možná) nosným důvodům nálezusp. zn. II. ÚS 4022/18i výše uvedených usnesení Ústavního soudu dostál.23. Na základě uvedených skutečností lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudem uplatněný výklad a aplikace práva, příp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud shledal, že kvalifikace dovolání Nejvyšším soudem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.24. Dlužno zaznamenat, že stěžovatel rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu do petitu ústavní stížnosti nezahrnul, čímž zúžil možnosti ústavněprávního přezkumu.25. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Ústavní soud nerozhodoval o naléhavosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť důvody pro takový postup neshledal.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_9987.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Hoškem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 11 Tdo 698/2021-1629, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2021 č. j. 1 To 142/2020-1554 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. září 2020 č. j. 33 T 2/2020-1463, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným, že - ve stručnosti uvedeno - v přesně nezjištěné době, nejméně od srpna 2016 do 7. 9. 2017, se po předchozí vzájemné dohodě s P. H., proti kterému bylo trestní stíhání pro jeho úmrtí zastaveno, podílel na výrobě pervitinu, a to z léků obsahujících pseudoefedrin, které byly P. H. dovážené z Polské republiky, přičemž stěžovatel se s ním o takto vyrobený pervitin dělil a nejméně ve dvou případech ho prodal S. L. Uvedený čin stěžovatel spáchal přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen (rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 2. 2014 sp. zn. 21 T 263/2013). Toto jednání stěžovatele krajský soud právně posoudil jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a za tento zločin a zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 1 T 9/2018, který vůči němu nabyl právní moci dne 10. 5. 2018, mu podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovateli dále uložil trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu. Současně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li, vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu.3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné.4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku krajského soudu není trestným činem, jak jej kvalifikovaly obecné soudy, neboť nenaplňuje znaky takového trestného činu stanovené v § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a to konkrétně "spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech". V popisu skutku je rozvedena toliko jeho spolupráce s P. H., a nikoliv již se svědkyní M. B. J., jakožto třetí osobou nezbytnou pro organizovanou skupinu, a dále pouze spolupráce P. H. se jmenovanou. Stěžovatel o zapojení M. B. J. v době páchání trestné činnosti nevěděl, proto u něj nešlo o vědomou (judikaturou požadovanou) součinnost tří osob při realizování dané trestné činnosti. Absentuje zjištění, že M. B. J. (coby pracovnice lékárny prodávající medikamenty bez ohledu na to, kdo je nákupčím a jak je užije) měla povědomí o existenci jakékoli organizované skupiny, či dokonce o svém členství v ní. Stěžovatel nebyl srozuměn s tím, že léky pocházely z Polské republiky (a tedy že údajná organizovaná skupina působila ve více státech), nevěděl a ani nechtěl vědět, jak a od koho je P. H. získává, a tedy neměl povědomí o zapojení osoby v zahraničí (M. B. J.) do dané trestné činnosti. Stěžovatel zpochybňuje i závěr obecných soudů, že přijal roli při dělbě úkolů vedoucí ke zvýšení šancí na úspěch při páchání trestné činnosti, neboť jednal toliko ve vlastním zájmu. Domnívá se, že lze-li přijmout závěr o jeho zapojení do činnosti organizované skupiny, nečinil tak jako její člen (nebyl natolik zapojen, aby to bylo možné označit za vyšší formu trestné součinnosti), nýbrž jako osoba spolupracující s takovou skupinou, která neměla potřebný počet členů.6. Dále stěžovatel upozorňuje na extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními učiněnými obecnými soudy. Poukazuje na obsah výpovědí svědkyně E. B. a P. H. a na tomto podkladě zpochybňuje správnost jejich hodnocení soudy. Polemizuje se závěry soudů o své vědomosti, že P. H. zajišťoval nákup léků Cirrus v Polské republice od další osoby, jakož i o jejich dohodě o takovém nákupu. Současně namítá, že soudy pominuly část výpovědi P. H. učiněné u hlavního líčení dne 12. 9. 2018, podle které stěžovatel pouze věděl, že vozí léky z Polské republiky, a blíže se o to nezajímal, což podle jeho přesvědčení spolehlivě vyvrací skutkový stav přijatý krajským soudem a "posvěcený" vrchním soudem, že P. H. se daného jednání dopouštěl s jeho vědomím. Rozporuje též závěr soudů o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně E. B. a důvody, které je k takovému závěru vedly. Stěžovatel zdůrazňuje výpovědi svědkyň L. F. a E. B., ze kterých vyplynulo, že předmětná varna byla do označeného rodinného domu dovezena pouze několik hodin před zásahem policie.7. Podle stěžovatele obecné soudy pochybily rovněž tím, že vycházely z výpovědi, kterou spoluobviněný P. H. učinil v řízení před Okresním soudem v Bruntále (následně shledaným věcně nepříslušným). Výslech nemohl být zopakován před krajským soudem z důvodu jeho úmrtí.8. Stěžovatel za nepřípustný důkaz označuje svoji výpověď z přípravného řízení (ze dne 22. 11. 2017), neboť ji učinil pod vlivem pervitinu, o čemž vyslýchající policista věděl a zneužil toho. Soudy dospěly k závěru, že touto látkou nebyl ovlivněn v míře opodstatňující závěr o jeho nezpůsobilosti k výslechu. Tento poznatek se však opíral pouze o sdělení policisty, který výslech prováděl. Stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje na odbornou zprávu MUDr. Ladislava Procházky, znalce pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, alkohologie, ze které se podává, že předmětnou výpověď nelze označit za dostatečně věrohodnou. Přesná míra ovlivnění výpovědi však již dodatečně zjistitelná není.9. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení zásady rovnosti stran v trestním řízení, neboť ke zpřísnění právní kvalifikace jeho jednání došlo až v řízení před soudy, konkrétně před Okresním soudem v Bruntále, který svým postupem suploval roli státního zastupitelství. Posléze stěžovatel argumentuje, že výše trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, je zjevně nepřiměřená povaze a dopadům jím spáchané trestné činnosti. Souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let je trestem, jenž bývá obvykle uložen za násilné (tragické) trestné činy či trestné činy s daleko větší společenskou škodlivostí. Účel předmětné kvalifikované skutkové podstaty představuje postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti a organizovanosti a se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno, a nikoliv sankcionování příslušnou trestní sazbou takové trestné činnosti, jako je ta jeho, spočívající ve výrobě celkového množství 240 gramů pervitinu (o jehož polovinu se navíc podělil s P. H.) jen proto, že měl povědomí o tom, že léky opatřené pro tuto výrobu pocházely z Polské republiky, nadto když daná "organizovaná skupina působící ve více státech" se skládala jen ze tří osob a působila ve velmi omezeném území příhraničního česko-polského regionu. Stěžovatel se nijak nepodílel na nákupu a přeshraničním transportu léků, na distribuci vyrobeného pervitinu a ani na organizaci těchto činností, a jeho činnost spočívala toliko ve výrobě této drogy, resp. pomoci P. H. s její výrobou, s tím, že následně si polovinu vyrobené drogy ponechal výlučně pro svou potřebu, nikoli pro další distribuci či zpeněžení, a takto svým jednáním ohrozil jen sebe samotného. Tvrdí, že za těchto skutkových okolností nesehrála "organizovaná skupina působící ve více státech" žádnou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti, a že výše uloženého trestu odnětí svobody je drakonická, a to i kdyby u něj byly přítomné soudy vytýkané vlastnosti (sklony k protiprávnímu jednání, nekritický postoj k drogám), o jejichž odstranění podle zpráv o průběhu výkonu trestu odnětí svobody založených ve spise usiluje.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není opětovný přezkum důvodnosti obhajoby stěžovatele, ani přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257)], či důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládají extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.13. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.14. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vrchní soud se s názorem krajského soudu o vině stěžovatele ztotožnil, zdůraznil obsah usvědčujících důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti.15. Obecné soudy se otázkou, zda stěžovatel "spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", náležitě zabývaly (srov. body 110. až 116. a 119. rozsudku krajského soudu, bod 14. usnesení vrchního soudu a body 25. až 31. usnesení Nejvyššího soudu). V obecné rovině konstatovaly, že nešlo o nahodilé a spontánní jednání zúčastněných, nýbrž o plánovitou a kontinuální činnost založenou na vždy stejném způsobu domluvy těchto osob o zajištění předmětných léků, včetně konkrétního množství a provedení výroby pervitinu, a na pravidelnosti vzájemné spolupráce s vidinou další, svou formou shodné, součinnosti. Součástí této dohody bylo podle zjištění soudů i opatřování léků od třetí osoby v Polské republice, tj. od svědkyně M. B. J. (srov. bod 119. rozsudku krajského soudu). Vybočení z ústavněprávních kautel nepředstavují závěry obecných soudů, podle kterých není určující, že nebyl s ní v přímém kontaktu, neznal její jméno a nevěděl s jistotou, zda je skutečně zaměstnankyní lékárny. Nejvyšší soud v souvislosti s § 17 písm. b) trestního zákoníku výstižně připomenul, že požadavek vědomosti k tomuto znaku ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku se uplatní pouze u pachatele, nikoli u svědkyně.16. Ústavní soud neshledává extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními ani u hodnocení výpovědí svědkyň L. F. a E. B., resp. obviněného P. H. (srov. zejména body 68., 72. a 74. rozsudku krajského soudu).17. Ke stěžovatelově námitce, že výpověď P. H. v řízení před Okresním soudem v Bruntále představuje nepřípustný důkaz, lze konstatovat, že krajský soud přistoupil k přečtení jeho výpovědi postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, avšak jako důkaz v tomto řízení použil pouze výpověď, která byla provedena až po 22. 11. 2017, kdy bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, a to při zachování jeho práva na kontradiktornost. Proto byly přečteny pouze výpovědi z přípravného řízení, u nichž byl přítomen obhájce stěžovatele, a dále výpověď z hlavního líčení, které byl přítomen i stěžovatel disponující možností P. H. klást dotazy a vyjádřit se. Tyto výpovědi P. H. přitom nepředstavují jediný důkaz, neboť soudy vycházely též z jeho prvotní výpovědi po sdělení obvinění.18. Ústavněprávní rozměr nemá ani stěžovatelova námitka, že jeho výpověď ze dne 22. 11. 2017 je nepřípustným důkazem, jelikož ji učinil pod vlivem pervitinu. Soudy zdůraznily, že stěžovatel (zadržený dne 21. 11. 2017) měl možnost se před výslechem poradit se svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby, přičemž samotnou výpověď učinil v jeho přítomnosti, jakož i obhájkyně tehdy spoluobviněného P. H. Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též kupříkladu v nálezu ze dne 25. 9. 1996sp. zn. III. ÚS 83/96(N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) a usneseních ze dne 7. 9. 2006sp. zn. II. ÚS 688/05, ze dne 9. 7. 2015sp. zn. III. ÚS 3785/14, ze dne 13. 8. 2015sp. zn. III. ÚS 977/15a ze dne 22. 1. 2019sp. zn. III. ÚS 3929/18(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), a to i s odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.19. Krajský soud respektoval § 220 odst. 1 až 3 trestního řádu, neboť rozhodl jen o skutku, který byl uveden v žalobním návrhu, a upravil (redukoval) jeho popis toliko v návaznosti na úmrtí spoluobviněného P. H. a výsledky dokazování, přičemž přihlížel jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení. Právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán.20. Ústavní soud dále uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008sp. zn. II. ÚS 455/05(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014sp. zn. I. ÚS 2613/13a ze dne 5. 3. 2015sp. zn. III. ÚS 2925/14). Taková situace však nenastala. Krajský soud odůvodnil výši trestu v bodech 120. až 126. svého rozsudku a vrchní soud předmětné závěry uznal za věcně správné v bodě 16. svého usnesení. Nejvyšší soud v bodech 35. a 36. usnesení konstatoval, že nenastaly podmínky, za nichž by bylo namístě konstatovat, že uložený trest je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Ústavní soud tyto závěry považuje za ústavně konformní. Obecné soudy položily důraz zejména na význam chráněného zájmu, který byl daným činem dotčen, s tím, že v posuzovaném případě nešlo o "pouhou" pomoc stěžovatele spoluobviněnému P. H. s výrobou pervitinu a stěžovatel se dané velmi závažné trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody s dohledem za stejnou trestnou činnost (výměra tohoto trestu odnětí svobody činila čtyři roky). Za situace, kdy soudy u stěžovatele neshledaly žádnou polehčující okolnost, a naopak konstatovaly, že se opakovaně dopouští vysoce škodlivého protiprávního jednání (jehož se navíc s postupem doby dopouští i sofistikovanějším způsobem s cílem ho zefektivnit), nekriticky se staví k drogám a jejich nelegální výrobě a konzumaci, nelze výměru stěžovateli uloženého trestu odnětí svobody považovat za excesivní.21. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.22. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_9988.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Polabská stavební CZ, s. r. o., sídlem Oseček 87, zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 23 Cdo 685/2021-771, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020 č. j. 91 Co 111/2020-734 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. prosince 2019 č. j. 13 C 431/2015-680, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. Summer rain Preslova a. s., 2. MORWEN ALFA a. s., 3. MORWEN KAPPA a. s. a 4. Summer rain a. s., všech sídlem Rychtářská 1396/4, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po každé z vedlejších účastnic zaplacení částky 2 011 757 Kč s příslušenstvím, stěžovatelce uložil zaplatit České republice náklady státu ve výši 4 689 Kč a vedlejším účastnicím náhradu nákladů řízení ve výši 1 005 814,92 Kč.3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastnicím náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 127 572,72 Kč.4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud je však napadeným usnesením podle § 243 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, a to zčásti jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. a zčásti jako vadné proto, že stěžovatelka řádně neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastnicím na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 63 786 Kč.II.Stěžovatelčina argumentace5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v dovolání vymezila jednotlivé otázky, které byly nesprávně soudy nižších stupňů posouzeny, a že očekávala, že tyto Nejvyšší soud posoudí a vady napraví. Tvrdí, že v dobré víře otevřela otázku právního významu, neboť dovolání založila na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a proto je považuje za přípustné a bezvadné. V této souvislosti namítá, že jí Nejvyšší soud odepřel přístup k dovolacímu soudu, a odvolává se na závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezech ze dne 10. 7. 2018sp. zn. III. ÚS 4045/16(N 122/90 SbNU 73) a ze dne 17. 12. 2014sp. zn. I. ÚS 3093/13(N 231/75 SbNU 581).6. V další části stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů porušily principy spravedlivého (sc. řádného) procesu, a to zákaz svévole či libovůle v rozhodování, spolu s požadavkem na odpovídající odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž poukazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004sp. zn. III. ÚS 351/04(N 178/35 SbNU 375).III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).9. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud opakovaně připomíná, že dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je povinností dovolatele v dovolání označit, jaké konkrétní právní posouzení pokládá za nesprávné, a vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak má být, a to tak, aby se z dovolání (alespoň) podávala konkrétní právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešit (není-li tedy dovolatelem přímo formulována), přičemž tato otázka musí naplňovat některý ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, tedy že u takto konkrétně vymezené právní otázky je dovolatel povinen uvést, v čem shledává přípustnost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), tj. konkrétně který z těchto předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. pokládá za splněný a proč tomu tak má být - to pak (v závislosti na tom kterém předpokladu) specifikací ustálené rozhodovací praxe, resp. konkrétní judikatury dovolacího soudu (příp. Ústavního soudu), od které se měl odvolací soud odchýlit, či která není jednotná, nebo není dosud vyřešena, anebo od které by se nyní měl odchýlit dovolací soud.10. Vzhledem k odkazům na nálezsp. zn. III. ÚS 4045/16lze usuzovat, že stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl její dovolání pro vady, ač jimi ve skutečnosti netrpělo, a na nálezsp. zn. I. ÚS 3093/13, že Nejvyšší soud považoval uplatnění skutkové námitky za vadu dovolání. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že, že stěžovatelka v článku III předmětného dovolání (důvod a přípustnost dovolání) pod bodem 2 písm. a) a b) formulovala dvě právní otázky a u nich uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. První otázka směřovala na dopad účelového poskytnutí součinnosti objednatelem na vznik nároku na zaplacení ceny díla, resp. na vydání bezdůvodného obohacení, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být řešena. Jako druhou otázku stěžovatelka položila, zda je zhotovitel povinen se v případě odstoupení od smlouvy o díle bez výjimky řídit smluvní úpravou předání celého díla, ačkoliv byla zhotovena pouze jeho část, kdy tato odvolacím soudem vyřešená otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. V článku III bodě 2 písm. c) dovolání stěžovatelka pak pouze konstatovala, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.11. Nejvyšší soud ve vztahu k prvně uvedené otázce shledal, že tato nemůže založit přípustnost dovolání, protože stěžovatelka vychází z vlastních závěrů o skutkovém stavu (které se týkají splnění a nesplnění povinností stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice v souvislosti s předáním a převzetím díla), a že navíc na řešení této otázky napadené rozhodnutí nestojí, načež své závěry podrobně zdůvodnil. Z příslušného odstavce (i odstavce následujícího - viz "přípustnost dovolání nemůže založit ani") plyne, že ve vztahu k této otázce bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř.; nejde tedy o situaci, kdy by uplatnění zákonem nepředpokládaného dovolacího důvodu (tj. nesprávného skutkového posouzení) vedlo Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání pro vady. Poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 3093/13tak není případný.12. Jde-li o druhou otázku, Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání trpí vadou spočívající v tom, že stěžovatelka uplatnila předpoklad přípustnosti, který zákon nezná, tedy že odvolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, a navíc upozornil, že z dovolání musí být patrno, od kterého svého řešení právní otázky se má podle dovolatele dovolací soud odchýlit. K této části odůvodnění se vztahuje závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro vady. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti neuvádí, z jakého důvodu by tento závěr, který vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nemohl obstát, a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu, který takový postup z hlediska ústavnosti opakovaně aproboval (viz např. usnesení ze dne 26. 10. 2021sp. zn. IV. ÚS 2749/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).13. Nejvyšší soud také případně konstatoval, že článek 2 písm. c) dovolání, v němž stěžovatelka uplatnila jako předpoklad přípustnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neobsahuje specifikaci žádné právní otázky, a dlužno dodat, ani této rozhodovací praxe. Nejvyšší soud však dovolání posuzoval podle jeho obsahu, a zabýval se tak i judikaturními odkazy v části IV (odůvodnění dovolání), resp. otázkami, které v souvislosti s nimi byly položeny (které z uplatněných námitek vyplynuly), načež vysvětlil, proč nemohou založit přípustnost dovolání. U jedné z námitek pak Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka nespecifikovala judikaturu dovolacího soudu, se kterou by mělo být řešení právní otázky odvolacím soudem v rozporu, a že na jejím řešení ani není dovoláním napadené rozhodnutí založeno. Z toho je patrno, že dovolání bylo odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti, v jednom případě současně pro vady, jimiž vskutku trpělo, resp. tuto skutečnost stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje, a tudíž i zde nelze považovat odkaz na výše uvedené nálezy za případný.14. Vytýká-li stěžovatelka soudům nižších stupňů, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, v tomto bodě ústavní stížnost neobsahuje žádné vysvětlení, v čemž konkrétně by měla tato vada spočívat, a Ústavní soud žádné zjevné nedostatky nezjistil. Na doplnění možno uvést, že byla-li stěžovatelka názoru, že odůvodnění rozsudku městského soudu trpělo tak zásadními nedostatky, že tyto vedly k jeho tzv. nepřezkoumatelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011), mohla tuto námitku uplatnit již v dovolání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1471/2015). Z těchto důvodů jde o námitku nejen neodůvodněnou (resp. zjevně neopodstatněnou), ale i nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_9989.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného advokátem Mgr. Jakubem Houžvicem, sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Okresním soudem v Mladé Boleslavi č. j. 3 Nt 203/2024-7 ze dne 9. května 2024, příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Okresním soudem v Mladé Boleslavi č. j. 3 Nt 203/2024-10 ze dne 9. května 2024, příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Okresním soudem v Mladé Boleslavi č. j. 3 Nt 203/2024-13 ze dne 9. května 2024 a zásahu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, spočívajícího v provedení prohlídek a zabavení věcí, za účasti Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených příkazů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při prohlídkách, které byly provedeny na základě napadených příkazů dne 14. 5. 2024.2. Z ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastník podal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi návrhy na vydání příkazů k prohlídce rodinného domu užívaného stěžovatelem, přilehlých pozemků a stěžovatelova automobilu. Návrh byl podán v rámci prověřování pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, k němuž mělo dojít stručně řečeno obchodováním s falzifikáty starožitných mincí a cihel z drahých kovů. Stěžovatel byl jednou z osob podezřelých z podílení se na uvedené trestné činnosti.3. Okresní soud napadenými příkazy návrhům vedlejšího účastníka vyhověl. Po přezkoumání trestního spisu okresní soud konstatoval, že trestní řízení je vedeno důvodně, v návrzích prezentované okolnosti mají oporu ve spisovém materiálu a zakládají důvodné podezření, že se skutek stal a má znaky dotčeného trestného činu, přičemž existuje důvodné podezření i ve vztahu ke konkrétním osobám. Z dosud zjištěných okolností jakož i z povahy trestné činnosti zároveň podle okresního soudu vyplývalo důvodné podezření, že se v místech, jejichž prohlídka je navrhována, nacházejí věci důležité pro trestní řízení, zejména důkazní prostředky.4. Dále okresní soud shledal, že obstarání důkazů nelze dosáhnout jinak a že jde o úkon, jehož provedení nelze odložit do doby po zahájení trestního stíhání, neboť hrozí, že by podezřelý důkazy odstranil nebo zničil, a zároveň jde o důkazy, které mohou být podkladem právě pro rozhodnutí, zda bude trestní stíhání zahájeno. Provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků přitom nejde z povahy věci opakovat.5. Prohlídky na základě napadených příkazů proběhly dne 14. 5. 2024 a byly během nich vydány věci, jejichž vrácení se stěžovatel ústavní stížností domáhá.6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ačkoli byly příkazy vydány v souvislosti se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, stěžovatel posléze nebyl z žádného takového trestného činu obviněn. Stěžovatelův výslech v postavení zadrženého směřoval zcela mimo rámec zločinu podvodu a obvinění, které bylo stěžovateli v den prohlídek sděleno, se také týkalo úplně jiných trestných činů. Podle stěžovatele tak policejní orgán a vedlejší účastník při podání návrhu na vydání příkazů oklamaly soud.7. Dále stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení mají postupovat v souladu se zásadou přiměřenosti a upřednostňovat co nejmírnější prostředky pro dosažení účelu trestního řízení. Před nařízením domovní prohlídky tak má být osoba, která má věc u sebe, vyzvána k vydání věci, poté jí může být věc odňata a až následně může být nařízena domovní prohlídka. Tak tomu nyní nebylo, ačkoli stěžovatel s policejním orgánem plně spolupracoval.8. Další pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že v napadených příkazech se neuvádí, že by prohlídky byly neodkladné a neopakovatelné, natožpak z jakého důvodu by tomu tak mělo být. Stěžovatel upozorňuje, že ačkoli byly příkazy vydány 9. 5. 2024, k prohlídkám došlo až 14. 5. 2024, zjevně tedy nešlo o neodkladný úkon.9. Stěžovatel konečně poukazuje i na pochybení, k nimž mělo dojít v samotném průběhu prohlídek - stěžovatel nebyl před prohlídkou vyslechnut, nebyla mu dána možnost, aby k prohlídce došlo dobrovolně, policejní orgán stěžovateli ani neumožnil dobrovolně vydat požadované věci, a nadto místo věcí, které podle příkazu zajistit měl, zajistil věci, které s údajným trestným činem, pro který měly být prohlídky provedeny, nekorespondují.10. V části mířící proti napadeným příkazům je ústavní stížnost přípustná, leč zjevně neopodstatněná.11. Ústavní soud na tomto místě připomíná závěry své ustálené judikatury, podle kterých je jakýkoli jeho zásah do probíhajícího trestního řízení namístě pouze ve zcela výjimečných případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež může založit vady dosahující ústavněprávní intenzity, které nelze ani v následujících fázích trestního řízení odstranit či zhojit (z mnoha viz např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 1868/23ze dne 14. 5. 2023).12. U příkazů k prohlídce nadto nelze odhlédnout od toho, že soud je při jejich vydávání obvykle omezen časovým hlediskem běžícího trestního řízení [srov. nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 515/12ze dne 16. 5. 2012 (N 106/65 SbNU 451)] a neúplností dostupných informací [srov. nález Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 2227/12ze dne 14. 11. 2012 (N 189/67 SbNU 271)]. Nadměrná formalizace počáteční etapy vyšetřování může neúměrně komplikovat postup a dosažení cíle trestního řízení, a proto absence podrobného odůvodnění bez dalšího neznamená, že by napadený příkaz byl vadný, lze-li při jeho následné kontrole a po zvážení všech souvislostí ověřit naplnění zákonných důvodů pro nařízení daného úkonu [viz nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 4183/12ze dne 24. 7. 2013 (N 131/70 SbNU 211)]. Na příkazy k prohlídkám tedy nejsou kladeny takové nároky jako na jiná soudní rozhodnutí.13. S přihlédnutím k právě uvedenému důvody pro kasační zásah Ústavního soudu v posuzované věci dány nejsou. Soud přesně specifikoval místa výkonu prohlídek a podrobně popsal trestnou činnost, v souvislosti s níž má k prohlídkám dojít, jakož i roli, jakou v ní měl stěžovatel sehrát. V příkazech je také uvedeno, typově jaké věci orgány činné v trestním řízení hledají, a vyplývá z nich i spojitost prohledávaných prostor s prověřovanou trestnou činností. Stěžovatel sice namítá, že jedna ze soudem zmíněných věcí nemá s prošetřovanou činností nic společného, není ovšem na Ústavním soudu, aby možný vztah každé v příkazech zmíněné věci s prošetřovanou činností do detailu zkoumal - výpis věcí potenciálně důležitých pro trestní řízení, které by se dle příkazu k prohlídce mohly v místě prohlídky nacházet, je spíše orientační a pro policejní orgán není závazný (policejní orgán pochopitelně není povinen tyto věci zajistit); pokud by skutečně v rámci prohlídek policejní orgán zajistil jakoukoli věc v rozporu se zákonem, bylo by to primárně řešitelné prostředky zmíněnými v bodě 20 tohoto usnesení.14. Oproti stěžovateli má Ústavní soud dále za to, že dostatečně odůvodněn je i závěr soudu o neodkladnosti, resp. neopakovatelnosti prohlídek. Okresní soud sice tato slova ("neodkladný" a "neopakovatelný") přímo nepoužil, výslovně však uvedl, že jde o úkon, jehož výkon nelze odložit do doby po zahájení trestního stíhání, neboť hrozí, že by podezřelý důkaz odstranil nebo zničil a jde o získání důkazů, které mohou být podkladem právě pro rozhodnutí, zda bude zahájeno trestní stíhání. Takové vysvětlení odpovídá okolnostem posuzované věci a je v judikatuře Ústavního soudu obecně považováno za dostatečné (viz např. usnesenísp. zn. II. ÚS 646/24ze dne 17. 4. 2024 či usnesenísp. zn. I. ÚS 384/21ze dne 23. 3. 2021). Naopak to, že k prohlídkám došlo pár dní po vydání napadených příkazů, jak na to poukazuje stěžovatel, povahu neodkladnosti úkonu nijak nezpochybňuje.15. Neústavnost napadených příkazů pak nelze dovozovat ani z toho, že stěžovatel nebyl následně obviněn ze spáchání trestné činnosti, v souvislosti s níž k vydání příkazů došlo. Následné zahájení trestního stíhání není nezbytnou podmínkou vydání příkazů k prohlídce (viz např. usnesení Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 379/21ze dne 24. 8. 2021), a jak už ostatně bylo řečeno, právě informace získané během prohlídek mohou pomoci při rozhodování, zda trestní stíhání zahájit, či nikoli.16. Stěžovatel z toho, že proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání pro zločin podvodu, usuzuje, že orgány činné v trestním řízení od začátku sledovaly jiný než navenek prezentovaný záměr, a dokonce že policejní orgán či státní zástupce "oklamávají" příslušný soud i stěžovatele. Pokud by tomu tak bylo, byl by to opět důvod pro použití institutů, o kterých Ústavní soud hovoří v bodě 20 tohoto usnesení. Lze navíc dodat, že Ústavnímu soudu prezentované okolnosti věci takovému závěru neodpovídají. Skutečnosti svědčící o možném spáchání zločinu podvodu jsou v příkazech popsány podrobně a přesvědčivě a při prohlídkách byly skutečně nalezeny věci, které by typově mohly odpovídat v příkaze popsanému skutku (mince, tavící pec na kov).17. Jde-li konečně o otázku, zda nemohly být místo příkazů k prohlídce zvoleny mírnější prostředky, tak pokud by byl stěžovatel ještě před vydáním příkazů vyzván k vydání věcí, byla by tím poněkud popřena výše Ústavním soudem akceptovaná obava orgánů činných v trestním řízení, že by mohlo dojít k odstranění nebo zničení důkazů. Odlišnou otázkou je, zda stěžovatel byl či měl být vyzván policejním orgánem k dobrovolnému vydání věcí před samotným vykonáním prohlídky, to jde již však nad rámec posouzení ústavnosti napadených příkazů.18. V části, v níž stěžovatel brojí proti postupu policejního orgánu (jakožto jiného zásahu orgánu veřejné moci) a požaduje, aby Ústavní soud přikázal nepokračovat v porušování práv stěžovatele a nařídil vrácení věcí, je ústavní stížnost nepřípustná.19. Jednou z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti je řádné vyčerpání veškerých dostupných zákonných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s tím dává Ústavní soud v recentní judikatuře najevo, že stěžovatelé brojící ústavní stížností proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě tvrzeného porušení ústavně zaručených práv v souvislosti s prováděním domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků musejí před jejím podáním zásadně vyčerpat prostředky ochrany, jež jim poskytuje trestní řád a zákon o státním zastupitelství (viz např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 851/24ze dne 17. 7. 2024 čisp. zn. III. ÚS 1944/18ze dne 30. 10. 2018).20. Z ústavní stížnosti se přitom nepodává, že by stěžovatel žádal přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a trestního řádu a že by podal podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství (srov. i možnosti ochrany nastíněné v usnesení Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 2034/16ze dne 31. 5. 2017). V tomto rozsahu tedy stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany práv, což má za následek částečně odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné. Stěžovatel ostatně svůj návrh, aby mu byly věci vráceny, odůvodňuje primárně právě neústavností příkazů. Přitom pokud by byly příkazy neústavní, při prohlídkách zabavené věci by musely být bez dalšího vráceny. K takovému závěru však Ústavní soud, jak je uvedeno výše, nedospěl.21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu

decision_999.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PUMPA, a. s., sídlem U Svitavy 54/1, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 23 Cdo 107/2020-236, ve znění opravného usnesení ze dne 24. ledna 2022 sp. zn. 23 Cdo 107/2020, I. výroku v části, v níž bylo v částce 279 958 Kč s příslušenstvím potvrzeno zamítnutí žaloby, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. června 2019 č. j. 35 Co 101/2018-208, a II. výroku v části, v níž byla v částce 279 958 Kč s příslušenstvím zamítnuta žaloba, rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. dubna 2018 č. j. 59 C 79/2017-176, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GEREX Liberec, s. r. o., sídlem Krokova 293/4, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v uvedeném rozsahu rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 645 394 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody s tvrzením, že jde o rozdíl mezi sjednanou cenou zboží, které stěžovatelce vedlejší účastnice nedodala, ačkoli se k tomu zavázala, a vyšší cenou téhož zboží, které stěžovatelka koupila jako náhradu poté, co se od vedlejší účastnice dozvěděla o nedodržení smluvených podmínek dodání. Okresní soud zjistil, že stěžovatelka a vedlejší účastnice e-mailem uzavřely smlouvu na dodávku tří typů plastových trubek. Celková cena objednávky byla 3 314 600 Kč a termín dodání 24. 4. 2015. E-mailem ze dne 14. 4. 2015 vedlejší účastnice informovala stěžovatelku, že pro nedostatek PP a PE granulátu není schopna dodržet termín dodání a jako alternativu nabídla místo granulátu PE 100 použití granulátu PE 80, který by však stačil buď jen na výrobu druhého typu trubek, nebo částečnou výrobu prvního a třetího typu trubek. Použitím granulátu PE 80 by došlo ke snížení maximálního provozního tlaku.E-mailem ze dne 15. 4. 2015 vedlejší účastnice stěžovatelce sdělila, že bude-li souhlasit, může být druhý typ trubek z granulátu PE 80 dodán do 5. 5. 2015, zbylé typy trubek nejpozději 16. 5. 2015. E-mailem ze dne 20. 4. 2015 vedlejší účastnice stěžovatelku informovala o svém konečném stanovisku, že trubky je schopna vyrobit z původně objednaného granulátu PE 100 s termínem dodání druhého typu trubek 5. 5. 2015 při zachování smluvené ceny a první a třetí typ trubek v průběhu května 2015 ovšem za vyšší ceny oproti objednávce. V e-mailu ze dne 24. 4. 2015 zaslanému vedlejší účastnici stěžovatelka uvedla, že "prosí o storno objednávky" a jako důvod uvedla nedodržení avizovaného termínu a ceny. Současně požádala o potvrzení storna e-mailem. Stěžovatelka dne 24. 4. 2015 objednala poptávané trubky u obchodní společnosti Nicoll Česká republika, s. r. o. (dále jen "společnost Nicoll"), za celkovou cenu 3 959 993,88 Kč (tj. o 645 393,88 Kč vyšší oproti objednávce u vedlejší účastnice). Okresní soud vyhodnotil, že termín dodání zboží 24. 4. 2015 sjednaný stěžovatelkou a vedlejší účastnicí v písemné podobě není skutečným sjednaným termínem dodání, protože na základě objednávek, e-mailu a výslechu svědků shledal, že strany sjednaly termín dodání na 5. 5. 2015. Dospěl k závěru, že smluvní vztah byl ukončen dohodou stran. Storno objednávky neposoudil jako odstoupení od smlouvy s přihlédnutím k praxi stran a jednáním, která předcházela. Dodal, že u odstoupení se o storno neprosí, nýbrž se odstoupení oznamuje, a dále se nežádá o potvrzení odstoupení. Žádost o storno vyhodnotil jako návrh na zrušení smluvního závazku dohodou, který byl vedlejší účastnicí akceptován, což měl prokázáno následným jednáním, neboť pracovnice vedlejší účastnice objednávku přeškrtla. Okresní soud uzavřel, že ke zrušení závazkového vztahu došlo ještě před datem dodání 5. 5. 2015, k porušení smluvního závazku tudíž nemohlo dojít a nevznikl nárok na náhradu škody. Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení o částce 5 004 Kč s příslušenstvím pro částečné zpětvzetí žaloby (I. výrok), žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok).3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby, byť na základě odlišných důvodů. Neztotožnil se s tím, že termín dodání byl sjednán na 5. 5. 2015, jak uvedl okresní soud, neboť vyhodnotil, že dodání bylo sjednáno na 24. 4. 2015, jak vyplývá z e-mailové nabídky, která byla akceptována. Pouhé vědomí vedlejší účastnice, že stěžovatelka bude zakoupené trubky svému odběrateli dodávat 5. 5. 2015 nemohlo na sjednaném termínu nic změnit. Podle krajského soudu nemůže být žaloba důvodná v části o zaplacení 279 958 Kč představující rozdíl mezi cenou druhého typu trubek sjednanou s vedlejší účastnicí a cenou, za kterou druhý typ trubek následně stěžovatelka pořídila od třetího subjektu. Ačkoli vedlejší účastnice e-mailem ze dne 24. 4. 2015 vyjádřila připravenost dodat do 5. 5. 2015 druhý typ trubek ve sjednaném množství a za původně sjednanou cenu, stěžovatelka si i druhý typ trubek objednala u třetí osoby s termínem dodání 5. 5. 2015. U druhého typu trubek nezapříčinila rozdíl mezi cenou dohodnutou s vedlejší účastníci a cenou náhradní dodávky vedlejší účastnice porušením smlouvy, nýbrž šlo o rozhodnutí stěžovatelky, že druhý typ trubek nepřijme jako částečné plnění podle původní smlouvy. Odmítnout částečné plnění lze podle § 1930 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jen odporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy. Možnost částečného plnění nevylučují ani stěžovatelkou zmiňované komplikace v případě vad dodaného zboží. Vedle toho krajský soud vyhodnotil, že je dán další důvod, pro který je celá žaloba nedůvodná. Dojde-li vývojem na trhu k nárůstu ceny oproti ceně dohodnuté ve smlouvě, pak realizací náhradní koupě za zvýšenou cenou dochází k majetkové újmě kupujícího, za kterou odpovídá prodávající, jen když původní závazkový vztah z kupní smlouvy byl zrušen pro porušení povinností prodávajícího. Krajský soud však vyhodnotil, že původní závazkový vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebyl zrušen a stěžovatelka tak měla vedle sebe dvě kupní smlouvy (jednu s vedlejší účastnicí, druhou se společností Nicoll), každou na dodávku totožných trubek tří typů. Smlouva se společností Nicoll nebyla náhradní koupí, ale šlo o koupi stojící vedle trvajícího závazku s vedlejší účastnicí. Rozdíl cen v těchto smlouvách proto není škodou.4. Nejvyšší soud zrušil rozsudek okresního soudu a krajského soudu v těch částech, v níž byla žaloba v částce 365 436 Kč (po opravě v částce 360 432 Kč, viz bod 5.) s příslušenství zamítnuta, resp. v odvolacím řízení potvrzeno zamítnutí v této částce, a dále je zrušil v nákladových výrocích (I. výrok) a odmítl dovolání ve zbývajícím rozsahu (II. výrok). Zrušující výrok odůvodnil tím, že krajský soud nerespektoval pravidla pro výklad právního jednání, když shledal, že nedošlo ke zrušení závazkového vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Krajský soud totiž akcentoval jen zněníe-mailu s prosbou o storno objednávky. Nepřesvědčivě se však vypořádal s následným jednáním zaměstnankyně vedlejší účastnice, která po obdržení daného e-mailu objednávku přeškrtla s tím, že nebude vyřizována. Opomenul e-mail jednatele vedlejší účastnice zaslaný stěžovatelce, kde se uvádí, že objednávka byla stornována. Výrok o odmítnutí zbytku dovolání odůvodnil Nejvyšší soud tím, že se stěžovatelce nepovedlo dovoláním zpochybnit zamítnutí žaloby v částce 279 958 Kč. Nejvyšší soud zjistil, že krajský soud rozhodnutí založil primárně na úvaze, že rozdíl v cenách byl způsoben rozhodnutím stěžovatelky nepřijmout druhý typ trubek podle původní smlouvy, ale objednat ho u třetího subjektu za vyšší cenu. V tomto závěru rozsudek krajského soudu stěžovatelka dovoláním nenapadla a jí zpochybňovaný argument, že neměla právo odmítnout částečné plnění, krajský soud podle Nejvyššího soudu použil jen podpůrně. Otázky, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nemohou přípustnost dovolání založit.5. K podnětu Ústavního soudu vydal Nejvyšší soud usnesení ze dne 24. 1. 2022 sp. zn. 23 Cdo 107/2020, jímž podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, opravil zjevnou chybu v počtech, která se projevila i ve výrokové části jeho rozsudku. Nesprávný údaj "365 436 Kč", který vyjadřuje rozsah, v němž se rozsudky okresního soudu a krajského soudu ruší, byl opraven na správnou hodnotu "360 432 Kč". Chyba v počtech spočívala v tom, že při výpočtu částky, v níž se zmíněné rozsudky ruší, došlo k pochybení, neboť částka 279 958 Kč, v níž se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit rozsudek krajského soudu, byla nesprávně odečtena od původně žalované částky 645 394 Kč, správně však má být odečtena od částky 640 390 Kč, jež byla předmětem řízení poté, co okresní soud pro částečné zpětvzetí žaloby řízení zastavil ohledně částky 5 004 Kč.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka namítá, že je trestána za to, že poté, co byla vedlejší účastnicí informována o nedodržení smlouvy, učinila opatření nezbytná k zamezení vzniku škody, tj. zajistila náhradní koupi v celém rozsahu u jiného dodavatele. Přijala-li by nabídku vedlejší účastnice na částečné plnění, pak by to zkomplikovalo její jednání o dodávce u společnosti Nicoll, která jí jako náhradní dodavatel trubky nakonec dodala. Objednání menší dodávky by totiž znamenalo vyšší jednotkovou cenu poptávaného zboží. Jediný a výlučný důvod, proč stěžovatelka jednala o náhradní dodávce, bylo avízo vedlejší účastnice o porušení smlouvy. Bez této skutečnosti by k žádné náhradní koupi, a tedy i vzniku škody nedošlo. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by mezi těmito dvěma skutečnostmi nebyla příčinná souvislost. Stěžovatelka musela po avízu (ze dne 14. 4. 2015) o nedodržení smlouvy vést paralelní jednání o náhradní koupi na celý rozsah dodávky. Následná nabídka částečného plnění (ze dne 20. 4. 2015) znamenala významný zásah do těchto jednání, neboť by stěžovatelka musela nejprve zjistit, zda by náhradní dodavatel přistoupil na dodávku menšího rozsahu a za jakých podmínek. K tomu jí jednodenní lhůta poskytnutá vedlejší účastnicí k rozhodnutí o přijetí částečného plnění nedávala prostor. Společnosti Nicoll stěžovatelka dne 15. 4. 2015 zaslala poptávku a dne 23. 4. 2015 obdržela nabídku na celou dodávku s garancí dodání do 5. 5. 2015. Nacenění nabídky trvalo společnosti Nicoll 8 dní a aby mohl být dodržen termín 5. 5. 2015, musela stěžovatelka společnosti Nicoll odpovědět obratem. Sdělila-li by stěžovatelka společnosti Nicoll, že má zájem jen o část dodávky, jistě by to mělo za následek, že by náhradní dodávku nebylo možno realizovat do 5. 5. 2015, tj. do termínu, do kterého musela trubky stěžovatelka dodat svému odběrateli.7. Podle stěžovatelky je závěr krajského soudu o absenci příčinné souvislosti závislý na právní otázce, zda stěžovatelka byla nebo nebyla povinna přijmout nabídku částečného plnění. Nejvyšší soud na jednu stranu uvádí, že krajský soud založil své rozhodnutí primárně na úvaze, že rozdíl cen byl způsoben rozhodnutím stěžovatelky, zda přijme druhý typ trubek podle původní smlouvy, nebo je objedná jinde za vyšší cenu. Na druhou stranu uvádí, že otázka povinnosti přijmout částečné plnění byla jen podpůrným argumentem krajského soudu, na němž jeho rozhodnutí nezávisí. Takovým hodnocením si Nejvyšší soud podle stěžovatelky odporuje.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).9. Předmětem řízení o ústavní stížnosti jsou rozsudky okresního soudu a krajského soudu toliko v jejich částech, v nichž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta do částky 279 958 Kč s příslušenstvím. V uvedeném rozsahu je spor před obecnými soudy ukončen, protože dovolání bylo odmítnuto v části směřující proti zamítnutí žaloby v dané částce (II. výrok napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). V rozsahu částky 360 432 Kč s příslušenstvím, v níž byly rozsudky okresního soudu a krajského soudu zrušeny Nejvyšším soudem a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, není věc před obecnými soudy dosud skončena a v tomto rozsahu nejsou rozhodnutí obecných soudů napadena ústavní stížností. Stejně tak není ústavní stížností napaden I. výrok rozsudku okresního soudu, jímž bylo řízení o žalobě zastaveno do částky 5 004 Kč s příslušenstvím pro částečné zpětvzetí žaloby. Předmětem posuzování Ústavního soudu je tudíž výhradně posouzení, zda zamítnutím žaloby v částce 279 958 Kč s příslušenstvím a odmítnutím dovolání v tomto rozsahu nebyla porušena stěžovatelčina základní práva a svobody.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.11. Stěžovatelkou namítaný rozpor v rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud hodnotil, do jaké míry je úvaha krajského soudu, že rozdíl cen byl způsoben rozhodnutím stěžovatelky nepřijmout druhý typ trubek za nižší cenu jako částečné plnění podle původní smlouvy, či zda je tato úvaha krajského soudu neoddělitelně svázána s hodnocením, že nebyly podmínky podle § 1930 odst. 2 občanského zákoníku pro to, aby stěžovatelka mohla odmítnout částečné plnění smlouvy v podobě dodávky druhého typu trubek za původně dohodnutou cenu. Stěžovatelka namítá, že si Nejvyšší soud odporuje, když popsané úvahy krajského soudu vyhodnotil jako natolik samostatné, že je bylo třeba obě napadnout dovoláním; námitka není relevantní. Podle výsledků dokazování obdržela stěžovatelka dne 20. 4. 2015 nabídku, v níž vedlejší účastnice vyjádřila svou připravenost do 5. 5. 2015 dodat druhý typ trubek z původně sjednaného granulátu PE 100 a za původně sjednanou cenu. Stěžovatelka tudíž byla v situaci, kdy se rozhodovala, zda takovou dodávku druhého typu trubek přijme. Nic nelogického není na hodnocení krajského soudu, že přijala-li by stěžovatelka takto nabízený druhý typ trubek, pak by nebyl dán cenový rozdíl ve výši 279 958 Kč mezi vyšší cenou dodávky druhého typu trubek od společnosti Nicoll jako náhradního dodavatele a mezi cenou dodávky tohoto typu trubek podle původní smlouvy s vedlejší účastnicí. Toto hodnocení krajského soudu obstojí i v situaci, kdy by odmítnutí částečného plnění nebylo porušením § 1930 odst. 2 občanského zákoníku. I tehdy, kdyby stěžovatelka nebyla povinna částečné plnění přijmout, a měla tedy jen možnost (nikoli povinnost) se pro jeho přijetí rozhodnout, se nic nemění na tom, že přijetím druhého typu trubek podle původní smlouvy za původní cenu by nevznikl cenový rozdíl 279 958 Kč u dodávky druhého typu trubek. V tomto smyslu je třeba Nejvyššímu soudu přisvědčit v tom, že závěr krajského soudu, že navíc nebyly podmínky podle § 1930 odst. 2 občanského zákoníku pro nepřijetí částečného plnění, vystupuje jako samostatná (dodatečná) úvaha.12. V ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje závěr krajského soudu, že není dána příčinná souvislost mezi porušením smluvně převzaté povinnosti vedlejší účastnice a vznikem škody, co se týče částky 279 958 Kč. Stěžovatelčina polemika se závěrem krajského soudu v ústavní stížnosti má však především skutkový základ, neboť její jádro tvoří poukaz na skutkové důvody, proč zvolila dodávku všech tří typů trubek od třetího subjektu (srov. rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti sub 6.). Úkolem Ústavního soudu není hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu zjištěného obecnými soudy [nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257)], ani skutkové objasňování věci (usnesení ze dne 30. 10. 2003sp. zn. III. ÚS 282/03(U 23/31 SbNU 343)]. V daném ohledu je Ústavní soud povolán toliko k posouzení, zda se krajský soud nedopustil zjevného excesu při utváření skutkových zjištění; takový exces dán není.13. Těžiště stěžovatelčiny argumentace uplatněné v ústavní stížnosti spočívá v námitce, že přijetí dodávky druhého typu trubek od vedlejší stěžovatelky za původně sjednanou cenu, by znamenalo zásah do jejích tehdy již probíhajících jednání s náhradním dodavatelem, která byla vedena na náhradní dodávku všech tří typů trubek. Zásah do těchto jednání (nový požadavek na dodání jen prvního a třetího typu trubek od náhradního dodavatele) by podle stěžovatelky znamenal, že náhradní dodávku nebylo možno realizovat do 5. 5. 2015, tj. do termínu, do kterého musela trubky dodat svému odběrateli. Ústavní soud vychází z toho, že byl-li náhradní dodavatel připraven fyzicky zajistit dodávku tří typů trubek do 5. 5. 2015, pak by byl do shodného data schopen zajistit i dodávku menšího okruhu zboží (dvou typů trubek). Samotné schopnosti náhradního dodavatele dodat dva typy trubek do 5. 5. 2015 by se zúžení objednávky nemohlo dotknout. Krajský soud vyhodnotil, že když vedlejší účastnice stěžovatelku dne 20. 4. 2015 informovala o tom, že do 5. 5. 2015 je schopna zajistit druhý typ trubek z původně smluveného granulátu a v původně sjednané ceně, pak stěžovatelka nemusela do objednávky ze dne 24. 4. 2015 pro náhradního dodavatele zahrnovat i druhý typ trubek za vyšší cenu. Ani stěžovatelčino tvrzení, že vypracování cenové nabídky trvalo náhradnímu dodavateli (společnosti Nicoll) 8 dní (od stěžovatelčiny poptávky ze dne 15. 4. 2015 do 23. 4. 2015, kdy stěžovatelka obdržela cenovou nabídku), nedává podklad pro závěr o skutkovém excesu krajského soudu. Ze svědecké výpovědi svědka Tůmy okresní soud zjistil, že cena trubek by při objednání menšího počtu trubek byla jiná (bod 33. rozsudku okresního soudu). Za situace, kdy okresní soud zjistil, že poté, co stěžovatelka obchodní společnosti Aliaxis dne 15. 4. 2015 zaslala poptávku a dne 17. 4. 2015 od této společnosti dostala nabídku na trubky (bod 30. rozsudku okresního soudu), mohl krajský soud, aniž by šlo o exces, vycházet z toho, že obrátila-li by se stěžovatelka dne 20. 4. 2015 na společnost Nicoll s poptávkou na cenovou kalkulaci dodávky pouze dvou typů trubek, by to proces tvorby nabídky příliš neprotáhlo. Určení výše množstevní slevy (jednotkové ceny) při menším objemu objednávky je jen dílčím úkonem, který nevyžaduje nové provedení takových okolností jako je např. ověření, zda jsou volné výrobní kapacity či zboží u subdodavatelů, zda je dodávku možné stihnout do 5. 5. 2015 apod.). Cenovou nabídku na všechny tři typy trubek společnost Nicoll zaslala dne 23. 4. 2015. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádný exces při utváření skutkových zjištění ve východisku úvah krajského soudu, že nebyly dány faktické překážky, které by stěžovatelce bránily přijmout nabídku dodávky druhého typu trubek od vedlejší účastnice a poptávku po náhradní dodávce zúžit jen na zbylé dva typy trubek i za situace, kdy trubky potřebovala mít k dispozici nejpozději 5. 5. 2015.14. Nedůvodně stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nepřípustně rozštěpil její jednotný nárok. Nejvyšší soud shledal dovolání důvodné, co se týče rozhodnutí krajského soudu o části předmětu řízení (rozhodnutí o částce 360 432 Kč s příslušenstvím), ve zbytku (rozhodnutí o částce 279 958 Kč s příslušenstvím) stěžovatelka s dovoláním úspěšná nebyla. Za této situace nelze spatřovat porušení stěžovatelčiných základních práv v tom, že rozsudek krajského soudu a okresního soudu Nejvyšší soud zrušil jen v tom rozsahu, který byl zatížen nesprávným právním posouzením věci, a odmítl jej v rozsahu, v němž se stěžovatelce nepodařilo odvoláním zpochybnit rozhodnutí krajského soudu. Opačný přístup, tj. rušení rozhodnutí i v té části, v níž dovolání důvodné nebylo, by postrádalo smysl, zbytečně protahovalo v této části řízení a bylo by rozporné s požadavkem na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_9990.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele C. H., t. č. Věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Marcelem Pélim, LL.M., advokátem, sídlem nám. Svobody 993, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2021 č. j. 6 Tdo 373/2021-3787, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2020 č. j. 1 To 40/2020-3683 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2020 č. j. 43 T 11/2015-3575, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem uznal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") stěžovatele a spoluobžalovanou právnickou osobu vinnými ze spáchání zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle krajského soudu dopustili, stručně uvedeno, tím, že stěžovatel, jako jednatel obžalované obchodní společnosti, kupoval a dovážel minerální oleje, které následně prodával za nižší cenu, než za jakou je pořídil. Tím způsobili svým věřitelům škodu ve výši 586 441 526,99 Kč. Dále byl stěžovatel sám uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že jako jednatel spoluobžalované podal a podepsal na Celním úřadu Brno hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za rok 2011 podle zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákon č. 86/2002 Sb."), přičemž uvedl záměrně menší množství biosložky, nutné k uvolnění do volného daňového oběhu s odkazem na nepravdivé tvrzení, že 12 900 000 litrů motorové nafty je zbožím uvolněným z obměn státních rezerv (a tedy zákonným důvodem pro osvobození od povinnosti dodat biosložku). Ve skutečnosti stěžovatel tuto naftu koupil od soukromé německé obchodní společnosti. Následně nebyl stěžovatel schopen doložit původ nafty. Tím se pokusil způsobit České republice škodu ve výši 30 960 000 Kč. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu osmi let.3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a sám uznal stěžovatele vinného ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a to ve stadiu pokusu. Toho se podle vrchního soudu dopustil výše popsaným způsobem. Ve zbytku byla věc vrácena krajskému soudu k novému projednání. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud v první řadě uvedl, že rozhodl ve veřejném zasedání (dne 10. 12. 2020), konaném v nepřítomnosti stěžovatele. Ten dne 4. 12. 2020 požádal o odročení s poukazem na svůj vysoký věk a zdravotní stav (možné ohrožení koronavirem). Soud tedy informoval stěžovatele, že veřejné zasedání se bude konat v jeho nepřítomnosti, neboť koronavirem budou ohroženy všechny osoby a epidemiologická situace trvá v České republice již delší dobu a není zřejmé, že by se měla zlepšit. Konečně vrchní soud neprováděl žádné dokazování, ke kterému by se měl stěžovatel vyjadřovat. Jde-li o jednání kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu, provedl krajský soud dokazování v dostatečném rozsahu a dovodil z něj správné závěry. Stěžovatel osobně podal a podepsal dokument, v němž bylo uvedeno, že zboží (12 900 000 litrů nafty) je uvolněné z obměn státních rezerv. Teprve po výzvě celního úřadu (k doložení původu nafty) stěžovatel uvedl, že nafta pochází ze slovinské zásobovací agentury ZORD. Podle vrchního soudu je vyloučeno, aby stěžovatel jednal v omluvitelném právním omylu podle § 19 odst. 2 trestního zákoníku. Jak ze zákona č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv, ve znění pozdějších předpisů, tak ze zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na aplikovaný § 3a odst. 6 zákona č. 86/2002 Sb., vyplývá, že státními hmotnými rezervami jsou ty zásoby, které jsou ve vlastnictví České republiky, a nikoliv jiného státu. Stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání a podle vlastních slov se zabýval realizací právních problémů při podnikatelské činnosti. Měl tedy z titulu své funkce povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou a případného právního omylu se snadno vyvarovat. Při stanovení výše trestu aplikoval vrchní soud institut mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 5 trestního zákoníku, a to z důvodu délky trestního řízení, vysokého věku stěžovatele a skutečnosti, že trestná činnost byla ve stadiu pokusu.4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Námitky uplatněné stěžovatelem byly především procesní a skutkové povahy. V hodnotících závěrech soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor s obsahem provedených důkazů. Zároveň soudy žádné důkazy neopomenuly. Uložený trest není podle Nejvyššího soudu nepřiměřený. Vrchní soud rovněž správně posoudil nenaplnění podmínek pro aplikaci § 19 odst. 2 trestního zákoníku o právním omylu. Tím, že stěžovatel dobrovolně přijal funkci jednatele uvedené společnosti, převzal na sebe povinnost seznámit se s právní úpravou související s její činností. Zároveň nešlo o novou právní úpravu.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že jednání, pro něž byl odsouzen, bylo naplánovanou obchodní strategií s cílem upevnit postavení společnosti na trhu. Skutečnost, že se z krátkodobého hlediska jevilo soudům jako nelogické (nevýhodné), je z hlediska jeho dlouhodobé výnosnosti nerozhodná. To však soudy nezohlednily. Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by stěžovatel jednal v úmyslu spáchat trestný čin. Stěžovatel jednal přinejhorším nedbalostně, spoléhaje na možnost volného pohybu zboží v prostoru Evropské unie. V dané době měla předmětná společnost ještě značný majetek a neměla tedy potřebu vyhýbat se zákonným platebním povinnostem. Při zpeněžování majetku společnosti došlo navíc k trestné činnosti pracovníků celních orgánů (kteří za ni byli pravomocně odsouzeni). Společnost měla rovněž u celního úřadu zaplacenou jistinu ve výši 140 000 000 Kč. Sám stěžovatel upozornil celní úřad, že dovoz daných látek bude z logistických důvodů na nějakou dobu pozastaven. Důkazy, které potvrzovaly dobrou ekonomickou situaci společnosti, nevzaly však soudy v potaz. Nadto upozornil, že byl odsouzen za jednání ve stadiu pokusu, a tedy k žádné škodě reálně nedošlo. Považuje za nepřiměřené, je-li za takové jednání odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve věku 70 let. Stěžovateli bylo rovněž přičteno k tíži jeho právnické vzdělání, přičemž však soudy přehlédly, že se právnické profesi ve svém profesionálním životě v podstatě nevěnoval, neboť se věnoval hlavně překladatelské činnosti. Odvolacímu soudu chtěl stěžovatel předložit nové důkazy, což mu však nebylo umožněné, neboť veřejné zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti, přestože stěžovatel uváděl zdravotní důvody (symptomy nemoci COVID-19). Tím byla porušena stěžovatelova práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny. Dalším fakticky opomenutým důkazem byla výpověď P. V., která nejasně vypověděla ve prospěch stěžovatele s tím, že pro přesnou podrobnou výpověď by se musela podívat do dokumentace nebo se na ni připravit. To jí však nebylo umožněno. Konečně stěžovatel namítá, že soudy při posuzování stěžovatelova jednání nezohlednily možnost jednání v právním omylu podle § 19 trestního zákoníku. Ze znění relevantního netrestního předpisu (zákona č. 86/2002 Sb.) stěžovatel nemohl vědět, že se osvobození od daně týká pouze státních hmotných rezerv České republiky, a nikoliv jiného státu Evropské unie (v daném případě Slovinska). Je běžné, že jednotlivé státy Evropské unie skladují své hmotné rezervy na území jiných států. Proto bylo namístě kvalifikovat jeho jednání jako omluvitelný právní omyl. Už při samotné deklaraci původu nafty byla celnímu úřadu předložena dokumentace potvrzující její původ z hmotných rezerv Slovinska.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku krajského soudu (napadeného v celém rozsahu) je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015sp. zn. I. ÚS 1119/15(N 116/77 SbNU 697)].IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.9. Stěžovatel namítá porušení předpisů jak procesního, tak i hmotného trestního práva s ústavní relevancí. Co se týče námitek porušení jeho procesních ústavních práv, spočívají především v provedení veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, s touto námitkou se podle Ústavního soudu dostatečně vypořádaly vrchní soud a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích. Stěžovatel (a zejména jeho obhájce) měl možnost se veřejného zasedání zúčastnit a učinit na něm všechny relevantní právní i důkazní návrhy, nehledě na možnost učinit tak již předtím písemně. O konání veřejného zasedání byla obhajoba informována a soud obratem reagoval rovněž na stěžovatelův návrh na odročení veřejného zasedání. K samotným důvodům nevyhovění této žádosti nemá Ústavní soud co dodat. Vrchní soud žádné relevantní doplňující důkazy neprováděl a stěžovatel tak nebyl ani zkrácen na možnosti se k důkazům vyjádřit. Podle Ústavního soudu tak nedošlo k porušení jeho ústavního práva účastnit se soudního projednání jeho věci.10. Ostatní námitky pak musel Ústavní soud odmítnout z následujících důvodů. Stěžovatel v ústavní stížnosti především předkládá vlastní hodnocení důkazů, aniž by zevrubně reflektoval skutečnost, že se s jeho námitkami již podrobně vypořádaly obecné soudy v napadených rozhodnutích. To se týká především námitky údajného neprokázání úmyslného zavinění a námitky naplnění znaků jednání v omluvitelném právním omylu. Závěry, které k těmto námitkám zaujaly obecné soudy, netrpí žádným ústavněprávním nedostatkem. Jde o logické a srozumitelné závěry, které odpovídají jak právní úpravě, tak jejímu výkladu v ustálené judikatuře. Ústavní soud nepovažuje za nutné reagovat na každou dílčí námitku, kterou se stěžovatel pokouší prezentovat vlastní náhled na provedené důkazy. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší takové přehodnocování jednotlivých důkazů provádět. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že se všemi provedenými důkazy zabývaly obecné soudy a při jejich hodnocení nepostupovaly v rozporu s ústavními principy. To se v dané věci, navzdory stěžovatelovu tvrzení, nestalo. Soudy neporušily pravidlo in dubio pro reo (nebo princip presumpce neviny), neboť žádné pochybnosti z provedených důkazů nevyvstaly. Ostatně o skutkovém ději není mezi soudy a stěžovatelem žádného významnějšího sporu.11. Podstatu jednání, pro něž byl stěžovatel odsouzen, stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepopírá. Spornou činí pouze skutečnost, s jakým úmyslem se tohoto jednání dopustil, resp. zda postupoval v právním omylu. Těmito skutečnostmi se obecné soudy zabývaly, jak vyplývá z výše popsaného shrnutí napadených rozhodnutí, přičemž přesvědčivě uvedly, že nebyly naplněny podmínky jednání v omluvitelném právním omylu podle § 19 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak konkrétně jejich obsáhlou argumentaci nerozporuje. V postupu soudů pak Ústavní soud žádné relevantní pochybení neshledal.12. Konečně přisvědčit nelze ani námitce o nepřiměřeném trestu. Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008sp. zn. II. ÚS 455/05(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat uložením druhu trestu zákonem nedovoleného, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nebyla by respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014sp. zn. I. ÚS 2613/13a ze dne 5. 3. 2015sp. zn. III. ÚS 2925/14- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).13. V podrobnostech k výši a druhu uloženého trestu lze jen poznamenat, že Vrchní soud naopak ve stěžovatelově věci přikročil k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu pod zákonnou sazbu. V takové situaci je možnost zásahu Ústavního soudu do uloženého trestu prakticky vyloučena (viz sub 14). Stanovení trestní sazby je zásadně věcí zákonodárce. Důvodem pro zásah Ústavního soudu by mohla být jedině situace trestu zjevně nepřiměřenému společenské škodlivosti spáchaného jednání. O takovou situaci však v nynější věci zjevně nejde, neboť uložený trest nikterak nevybočuje z trestů ukládaných v podobných případech. Ostatně nic takového ani stěžovatel nenamítal.14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozhodnutí krajského soudu jde pak o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto ho odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_9991.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1) Nástupnická GIGANT, s. r. o., a 2) Nástupnická P-QANTUM, s. r. o., obou sídlem Salmovská 1693/6, Praha 2 - Nové Město, zastoupených JUDr. Vladimírou Knoblochovou, DiS., advokátkou, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti II. a III. výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 7 Cmo 293/2021-1071, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Bohumila Jiránka, 2) Mgr. Alice Šimkové, 3) Petra Jiránka, 4) Kateřiny Votrubové, obchodní společnosti 5) GIGANT, s. r. o., sídlem Mezi Školami 2473/14, Praha 13 - Stodůlky, obchodní společnosti 6) MICHAEL Development - SALMOVSKÁ, s. r. o., sídlem Rašínovo nábřeží 383/58, Praha 2 - Nové Město a obchodní společnosti 7) LUXENT, s. r. o., sídlem Pařížská 131/28, Praha 1 - Josefov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 11. 8. 2021 č. j. 81 Cm 124/2016-1042 nařídil předběžné opatření, jímž druhé stěžovatelce zakázal provádět v rozhodnutí vymezené majetkové dispozice s konkretizovaným pozemkem a první stěžovatelce zakázal specifikované majetkové dispozice s konkretizovanou budovou. Městský soud tak vyhověl návrhu šesté vedlejší účastnice (dále též "žalobkyně") s tím, že se v jiném řízení domáhá nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu obchodních podílů, když podle ní existuje důvodná obava, že stěžovatelky zmenší svůj majetek, případně zatíží nebo zcizí předmětný pozemek, příp. předmětnou budovu.3. K odvolání stěžovatelek změnil vrchní soud usnesení městského soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření omezující stěžovatelky v majetkových dispozicích s pozemkem, respektive s budovou zamítl (I. výrok). Napadenými výroky uložil žalobkyni povinnost zaplatit druhé stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 600 Kč a první stěžovatelce částku 4 356 Kč, vše ve třídenní pariční lhůtě k rukám jejich zástupců. O náhradě nákladů řízení rozhodl vrchní soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a úspěšným stěžovatelkám, jimž vznikly náklady pouze v odvolacím řízení, přiznal jejich náhradu za dva úkony právní služby ve výši 2 x 1 500 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále 2 x 300 Kč jako režijní náhradu a první stěžovatelce i daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 756 Kč.II.Argumentace stěžovatelek4. Podle stěžovatelek jsou napadené výroky důsledkem rozporuplné (a tedy neústavní) praxe vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, když právě Ústavní soud by tuto praxi měl ve smyslu nálezu ze dne 24. 11. 2016sp. zn. II. ÚS 2588/16(N 223/83 SbNU 481) sjednocovat. Budova i pozemek jsou totiž hodnoty snadno ocenitelné, a proto tarifní hodnotou pro určení náhrady nákladů řízení má být hodnota určená z ceny věci podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 725/2005), případně snad hodnota určená náhradním kritériem podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2018sp. zn. II. ÚS 2588/18), ovšem nikoliv hodnota odvozená z náhradního kritéria podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, jak ji nesprávně v dané věci použil vrchní soud. Nadto vrchní soud druhé stěžovatelce nepřiznal náhradu za DPH, ačkoliv osvědčení o plátci daně z přidané hodnoty bylo k podanému odvolání přiloženo.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí s napadenými výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva, bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471]. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2005sp. zn. I. ÚS 457/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Rozhodování o náhradě nákladů řízení by mohlo nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999sp. zn. III. ÚS 224/98(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001sp. zn. II. ÚS 598/2000(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201sp. zn. III. ÚS 727/2000(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001sp. zn. III. ÚS 619/2000(N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006sp. zn. I. ÚS 633/05) a další.].9. Po posouzení námitek obou stěžovatelek dospěl Ústavní soud k závěru, že v jejich věci se nevyskytly takové okolnosti, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah.10. Stěžovatelky - jak rekapitulováno shora - vytýkají vrchnímu soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení advokátního tarifu vztahujících se k určení tarifní hodnoty sporu s tím, že v předmětné věci šlo o plnění penězi ocenitelné a že vrchní soud měl postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu [případně alespoň z náhradní tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu]. Ústavní soud se s argumentací stěžovatelek neztotožňuje, neboť v napadaném rozhodnutí vrchní soud nerozhodoval o náhradě nákladů vzniklých např. v řízení o určení vlastnictví k ocenitelným věcem, ale rozhodoval v řízení o (ne)nařízení předběžného opatření spočívajícího ve zdržení se nakládání s předmětnými věcmi. Zatímco v řízení o určení vlastnictví by tak bylo - za splnění dalších podmínek - na místě vycházet při určení tarifní hodnoty z ceny věci (resp. věcí), u řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, bylo nutno při určení tarifní hodnoty vycházet z § 9 advokátního tarifu.11. Obdobnou situací, jako v nyní posuzované věci, se Ústavní soud zabýval např. v souvislosti s vyklizením nemovitosti v usnesení ze dne 24. 1. 2002sp. zn. IV. ÚS 201/01, přičemž v postupu obecných soudů, které stanovily odměnu advokáta na základě § 9 advokátního tarifu, nic neústavního neshledal. Naopak s použitím uvedeného ustanovení na daný případ se Ústavní soud ztotožnil a aplikaci § 8 odst. 1 advokátního tarifu shledával za příhodnou jen tam, kde je předmětem sporu sama nemovitost. V nynější věci Ústavní soud nezjistil žádný rozumný důvod, aby se od názoru prezentovaného v uvedeném usnesení odchyloval, neboť v ní nejsou předmětem sporu samy předmětné nemovité věci (pozemek a budova), ale nakládání s nimi (srov. k tomu přiměřeně stěžovatelkami odkazované usnesenísp. zn. II. ÚS 2588/18). Na akceptovatelnosti tohoto závěru nemůže ničeho změnit ani dřívější názor prezentovaný v části judikatury Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatelky (viz sub 4.) odkazují. Stěžovatelky se totiž nevyrovnávají se skutečností, že i judikaturní závěry procházejí vývojem; v daném ohledu se - ve srovnání se stavem dopadajícím na nyní posuzovanou věc - změnila i samotná právní úprava, v návaznosti na níž byl stěžovatelkami odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu vydán, a proto nelze bez dalšího přímo aplikovat jeho závěry v jejich věci.12. Se stěžovatelkami by bylo možné souhlasit v tom, že vrchní soud v dané věci nemusel cum grano salis vycházet z náhradního kritéria podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, v němž se používá tarifní hodnota v částce 10 000 Kč, ale mohl vycházet - s ohledem na předmět jím posuzovaného sporu - z tarifní hodnoty v částce 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Nicméně vzhledem ke způsobu výpočtu mimosmluvní odměny podle § 7 advokátního tarifu (a vzhledem k počtu úkonů právní služby v dané věci) by ani toto eventuální pochybení vrchního soudu nemohlo pro jeho bagatelní charakter ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 8. 4. 2008sp. zn. IV. ÚS 3247/07) vést ke kasaci napadených výroků. Ze stejných důvodů by Ústavní soud nemohl do dané věci zasáhnout jen proto, že vrchní soud opomenul druhé stěžovatelce přiznat náhradu ve výši ekvivalentu za DPH.13. Závěrem Ústavní soud připomíná - toliko pro úplnost a i s ohledem na blanketní odkaz stěžovatelek nasp. zn. II. ÚS 2588/18- že mu bez dalšího nepřísluší, aby vstupoval do role obecných (nadřízených) soudů a sjednocoval způsob aplikace podústavního práva (zde advokátního tarifu), když Ústavní soud může do výkladu a způsobu aplikace obecnými soudy zasáhnout jen v případě závažného excesu. Taková situace ovšem podle zjištění Ústavního soudu ve věci stěžovatelek nenastala.14. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením (jeho jednotlivými výroky) byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelek, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_9992.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Volodymyra Lobacha, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2021 č. j. 5 As 326/2020-56, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2020 č. j. 1 A 104/2016-75, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 12. prosince 2016 č. j. MHMP 2208301/2016 a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 ze dne 20. září 2016 č. j. UMCPI 152923/2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 1, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1, 4 a 90 Ústavy.2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím Úřad městské části Praha 1 (dále jen "úřad městské části") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silniční dopravě"), neboť jako fyzická osoba vykonával bez oprávnění práci řidiče taxislužby, a to konkrétně dne 16. 2. 2016 kolem 22.40 hodin v ulici X.. Za uvedený skutek uložil úřad městské části stěžovateli jako sankci pokutu ve výši 15 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu přepravy osob vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče pro cizí potřebu, a to na dobu šesti měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Uskutečněná jízda byla podle správního orgánu prokázána. Sledovat pohnutky cestujících není předmětem správního řízení (stěžovatel namítal, že se stal obětí provokace, neboť oba cestující byli taxikáři a městská policie čekala na místě příjezdu; na místě navíc celou situaci natáčela další osoba, která pak úkon policie ukazovala na internetu). Uvedeného přestupku se může pachatel dopustit jen jedním skutkem. Služba Uber je podle správního orgánu plně srovnatelná s taxislužbou. Sankci zákazem činnosti uložil správní orgán na nejnižší hranici zákonné sazby. Zároveň nebylo prokázáno, že by se stěžovatel pokoušel získat oprávnění k výkonu práce taxislužby.3. Proti popsanému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí vydané úřadem městské části potvrdil. Provedenými důkazy bylo potvrzeno, že stěžovatel provozoval taxislužbu ve smyslu zákona o silniční dopravě, přičemž je zřejmé, že tak činil neoprávněně. Sankci považoval magistrát za přiměřenou, neboť se zvyšuje četnost řidičů, kteří neoprávněně provozují taxislužbu. Proto je namístě (podobně jako v obdobných případech) uložit rovněž sankci zákaz činnosti.4. Proti rozhodnutí magistrátu podal stěžovatel správní žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným rozsudkem. Potvrdil závěr správních orgánů, že služba Uber je výkon taxislužby, což vyplývá rovněž z judikatury Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. S námitkou nepřiměřenosti uložených sankcí se soud neztotožnil. Předložil-li stěžovatel rozhodnutí o obdobných deliktech s mírnějšími sankcemi, pak soud zdůraznil, že šlo o rozhodnutí jiných městských částí. Navíc se některé z popisovaných případů podstatně lišily. Dvě předložená rozhodnutí, v nichž byla uložena mírnější sankce, byla ze začátku roku 2016, zatímco napadené rozhodnutí bylo vydáno 12. 12. 2016. Přísnější sankce pozdějších rozhodnutí odpovídají argumentaci o zvyšující se četnosti daného přestupku, a tedy i potřebě přísnějších sankcí. Argumentaci správních orgánů tak soud nic nevytknul a uložené sankce považoval za přiměřené účelu, který mají splňovat.5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. K námitce o nenaplnění znaků skutkové povahy předmětného deliktu Nejvyšší správní soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020sp. zn. III. ÚS 1889/20(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.soud.cz). Je-li tedy prokázáno, že určitá osoba pracovala jako řidič Uberu, přičemž z podmínek této činnosti vyplývá její opakovanost, lze konstatovat, že taková osoba vykonává práci řidiče taxislužby. Není přitom podstatné, kolikrát osoba přepravu vykoná, resp. zda se přeprava vůbec uskuteční. Opačný závěr nelze dovodit ani z legislativního užití slovesa v nedokonavém vidu ("vykonávat" namísto "vykonat"). Jediná prokázaná přeprava je totiž indikátorem dlouhodobější činnosti pro službu Uber. Zákonodárce se posléze rozhodl změnit zákon o silniční dopravě, přičemž to zdůvodnil odstraněním pochybností, zda se řidič dopustí daného přestupku již při jediném provedení přepravy. Avšak i do té doby bylo možné postihovat takové jednání (a praxe správních orgánů to tak činila). Jde-li o uloženou sankci zákazu činnosti, tak správní orgány sice stručným, avšak rozumným způsobem odůvodnily její uložení. Odůvodnění vyšším výskytem podobného jednání není libovůlí.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel namítá, že soudy se s jeho námitkami vypořádaly toliko odkazem na nálezsp. zn. III. ÚS 1889/20. Ten je však podle stěžovatele v rozporu s jinou judikaturou Ústavního soudu a s principy zakotvenými v čl. 8 odst. 2 Listiny. Proto nemůže být takový nález závazný. Závěr Ústavního soudu, podle nějž pouhou registrací stěžovatele u společnosti Uber vzniká výkon práce řidiče taxislužby, odporuje principům vyplývajícím z čl. 40 odst. 2 Listiny. Správní orgány se přitom opakující se činnost řidiče ani nepokusily prokázat. Prokázání jedné jízdy nedokazuje naplnění znaků uvedené skutkové podstaty. Nezbytným znakem tohoto přestupku je trvalost a opakovanost. To vyplývá především z užitého nedokonavého vidu slovesa "vykonává", ale rovněž ze systematického a teleologického výkladu daného ustanovení. To stěžovatel dovozuje z opakujících se závěrů dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu. V napadeném rozhodnutí se s touto skutečností Nejvyšší správní soud nevypořádal a pouze bezmyšlenkovitě odkázal na nálezsp. zn. III. ÚS 1889/20, aniž by se zabýval souladem jeho závěrů s ústavním pořádkem. Ostatně stěžovatelův případ se od tohoto nálezu odlišuje. Nejvyšší správní soud se tak dopustil výkladu právního předpisu v neprospěch obviněného, což je podle stěžovatele v trestním právu nepřípustné. Výklad provedený Nejvyšším správním soudem je v rozporu se zásadou in dubio pro libertate. Ostatně správnost stěžovatelem prosazovaného výkladu potvrdil i zákonodárce, který v novele zákona o silniční dopravě nahradil pojem "vykonává" pojmem "vykoná", a to právě se záměrem postihnout i jednorázové jednání. Sám Nejvyšší správní soud uvedl, že tato novela byla provedena za účelem nepochybnosti o obsahu dané právní normy. Tím však potvrdil, že v těchto případech existovaly pochybnosti o výkladu této normy (in dubio pro libertate). To ostatně potvrdil i soudce Radovan Suchánek ve svém odlišném stanovisku k uvedenému nálezu.7. Dále stěžovatel namítá, že k uložení sankce došlo v rozporu s principy legality, legitimity a proporcionality. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou řádně nevypořádal. Podle stěžovatele nelze připustit odůvodnění uložení přísnější sankce (zákazu činnosti) založené na tom, že se zvyšuje četnost řidičů, kteří neoprávněně provozují taxislužbu. Zákaz činnosti je totiž fakultativní trest, který je nutné ukládat s ohledem na individuální poměry pachatele. K tomu stěžovatel poznamenává, že je prvotrestaným řidičem a uložený delikt mu znemožňuje získat potřebná oprávnění k provozu taxislužby. Aprobováním bezobsažného odůvodnění soudy došlo podle stěžovatele k denegatio iustititae.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Těžištěm ústavní stížnosti je námitka o nenaplnění (resp. neprokázání) znaku opakovanosti (dlouhodobosti, trvalosti) jednání podle předmětné skutkové podstaty. Jak si je sám stěžovatel vědom, s touto námitkou se v obdobném případě vypořádal Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 11. 2020sp. zn. III. ÚS 1889/20, proti jehož závěrům stěžovatel brojí. Ústavní soud však v současné věci neshledal důvod pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu, neboť se ztotožnil se závěry uvedeného nálezu. Tvrzením o významných rozporech v judikatuře Ústavního soudu s důsledky pro posuzovanou věc nelze přisvědčit.10. Především je třeba odmítnout námitku o důležitosti uplatnění nedokonavého slovesného vidu ("vykonává práci řidiče taxislužby"). Nad rámec již uvedeného v nálezusp. zn. III. ÚS 1889/20považuje nyní Ústavní soud za důležité připomenout, že slovesný nedokonavý vid není v českém právním řádu univerzálním jazykovým nástrojem pro popis opakovaného nebo trvalého (ve významu dlouhodobosti) jednání. Dokonce i trestní předpisy obsahují ustanovení vyjadřující trestné jednání pomocí slovesného nedokonavého vidu, a není přitom pochyb (podle ustálené soudní praxe a odborné literatury), že takovým ustanovením lze postihnout i jednání jednorázové či krátkodobé. Jako příklad lze uvést v § 192 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), popsaný trestný čin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií ("kdo přechovává..."; totožně v § 283 trestního zákoníku), v § 239 trestního zákoníku popsaný trestný čin ohrožování oběhu peněz ("kdo dává") nebo podle § 287 trestního zákoníku postihovaný trestný čin šíření toxikomanie ("kdo podporuje nebo podněcuje"). V § 274 trestní zákoník dokonce uvádí stejný slovesný tvar jako zákon o silniční dopravě v předmětné skutkové podstatě ["Kdo vykonává (...) zaměstnání nebo jinou činnost (...)"]. V soudní praxi přitom není pochyb, že podle tohoto ustanovení lze postihnout i jednání jednorázové, typicky řízení automobilu pod vlivem alkoholu (z nedávné doby lze uvést např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021 sp. zn. 4 Tdo 700/2021).11. Podle Ústavního soudu lze tedy uzavřít, že užití slovesného nedokonavého vidu v trestním hmotném právu (jehož součástí je i správní trestání) neznamená, že postihované jednání musí být svou povahou trvalé či opakované. U deliktů, které postihují takové jednání, to buď zákonodárce výslovně uvede (např. v § 354 trestního zákoníku), anebo to soudní praxe ústavně konformním způsobem dovodí (např. v § 199 trestního zákoníku). V české legislativní praxi tedy v tomto směru neexistují jednoznačně dodržovaná pravidla. Povahu deliktu je tak třeba dovozovat buď z jiných zákonodárcem užitých jazykových nástrojů, anebo pomocí obecně uznávaných výkladových metod.12. To správní orgány a soudy v dané věci (obdobně jako ve věci, v níž byl vydán nález ze dne 10. 11. 2020sp. zn. III. ÚS 1889/20) učinily. Logicky a srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu lze podle § 34e odst. 1 zákona o silniční dopravě postihnout i jednorázový výkon práce řidiče taxislužby. Odkázaly přitom jednak na starší judikaturu, která službu Uber srovnává s taxislužbou, a dále na ustálenou praxi postihu takového jednání (ostatně srovnatelná rozhodnutí předložil ve správním řízení rovněž stěžovatel). Ústavnímu soudu není tedy zřejmé, z jakého důvodu by musela být nezbytným znakem uvedené skutkové podstaty opakovanost nebo trvalost takového jednání. Skutečnost, že takový znak Nejvyšší správní soud dovodil u jiných deliktů, je nerozhodná, jak uvedl Ústavní soud výše.13. Stejně tak skutečnost, že v minulosti docházelo (zejména postihnutými osobami) k vznášení pochybností o správné interpretaci tohoto ustanovení, není sama o sobě důvodem pro aplikaci zásady in dubio pro libertate. Ta se uplatní v situaci, kdy pochybnosti o výkladu zákonného ustanovení má rozhodující orgán, a to na základě kvalifikované argumentace. V dané věci neshledal Ústavní soud žádnou okolnost, z níž by mohly postihnuté osoby nabýt kvalifikované očekávání (tedy podložené nezávislou podrobnou právní argumentací) o soudním výkladu daného ustanovení způsobem pro ně příznivějším. Přitom ani trestní právo nemusí pracovat s pojmy tak jednoznačnými, aby právní úprava byla bez neustálých legislativních změn schopna pružně a efektivně reagovat na chování pachatelů snažících se v nedokonalostech jazyka hledat legitimizaci pro lehce pozměněné způsoby (svou podstatou) druhově stejného škodlivého jednání [viz nález ze dne 28. 11. 2011sp. zn. IV. ÚS 2011/10(N 201/63 SbNU 339)].Rozhodl-li se zákonodárce zpřesnit význam zákona (či dokonce sjednotit roztříštěnou praxi správních orgánů), nedělá to předchozí postih pachatelů přestupku ústavně nekonformní. Ostatně v praxi zákonodárce nezřídka novelami upravuje zákonný text podle následováníhodné praxe soudů. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit, že by soudy nesprávně posoudily systematický nebo teleologický výklad daného ustanovení.14. Namítá-li stěžovatel nepřiměřenost (resp. neodůvodněnost) uložené sankce, nemohl Ústavní soud přisvědčit ani této námitce. Správní orgány se otázkou uložení zákazu činnosti ve svém rozhodnutí zabývaly, přičemž Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že nevykročily z mezí legitimního správního uvážení. Nutnost individualizovat trest neznamená povinnost správního orgánu podrobně "vypočítávat" výměru každé sankce. Ústavní meze správního uvážení brání tomu, aby správní orgány neukládaly sankce "strojově", tedy bez přihlédnutí ke skutkovým okolnostem, které by případ relevantně odlišovaly od jiných. K tomu však v dané věci nedošlo. Nejsou-li totiž v dané věci přítomné žádné výjimečné okolnosti, těžko si představit zevrubně vyargumentované odůvodnění každé z uložených šancí. Je přirozeným následkem rozpětí sankcí, že "běžní" pachatelé budou potrestáni "běžnými" (průměrnými) sankcemi, které lze u jednotlivých pachatelů těžko odlišovat. Ve stěžovatelově případě správní orgán přihlédl toliko k tomu, že jde o pachatele prvotrestaného, a uložil obě sankce na spodní hranici. Žádná jiná mimořádná okolnost zjištěna nebyla, neboť se v řízení neprokázalo, že by se stěžovatel pokoušel získat oprávnění pro výkon práce řidiče taxislužby.15. K uložení fakultativní sankce přistoupil z důvodu zvýšeného výskytu daného deliktu v Praze. To je i podle Ústavního soudu legitimní postup, neboť zvýšená kvantita deliktu téměř nutně doprovází jeho obtížnější potírání, a v důsledku toho zvýšenou společenskou škodlivost. Ukládání přísnějších sankcí ve "společensky" ztížených podmínkách je ústavně konformním projevem principu individuální i generální prevence. Podle Ústavního soudu jde tedy o odůvodnění ústavně konformní.16. Konečně k námitce, že uložená sankce stěžovateli brání (resp. bránila) získat potřebná oprávnění pro výkon práce řidiče taxislužby, lze jen poznamenat, že této skutečnosti si byly oba správní orgány vědomy. Jde o přirozený a nutný důsledek takové sankce. Je to legitimní trestní politika, kterou zákonodárce přestupcům zákona brání buď v recidivě nebo využívání běžných zákonných benefitů (řízení automobilů, držení zbraní, výkon některých funkcí, chov zvířat atd.).17. Nad rámec výše uvedeného lze poznamenat, že dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, tak Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997sp. zn. III. ÚS 31/97(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997sp. zn. I. ÚS 176/97(N 104/9 SbNU 9)]. Toto ustanovení z hlediska svého obsahu i svého systematického zařazení tvoří tu část Ústavy, jež vymezuje formu vlády (frame of government) a v jejím rámci postavení a poslání soudů a jejich vztah k moci zákonodárné a moci výkonné, a nikoli tu část Ústavy, jež zakotvuje základní práva a svobody (bill of rights) [srov. nález ze dne 29. 5. 1997sp. zn. III. ÚS 31/97(N 66/8 SbNU 149)].18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_9993.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Maláta, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 33 Cdo 1546/2021-497, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2020 č. j. 21 Co 333/2019-463 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. května 2019 č. j. 85 C 49/2014-383, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Hlůžeho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem porušujícím čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 169 310 Kč (výrok II) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči účastníkům řízení (výrok III). V odůvodnění uvedl, že stěžovatel nesplnil svou vysvětlovací povinnost k obraně vedlejšího účastníka, že stěžovatel nedisponoval finančními prostředky, které mu měl půjčit a vrácení kterých se žalobou domáhal. Z tohoto důvodu provedené důkazy hodnotil ve stěžovatelův neprospěch s tím závěrem, že k předání peněz vedlejšímu účastníkovi nedošlo, neboť stěžovatel potřebnými finančními prostředky nedisponoval.3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, a rozhodl, že se mu nepřiznává ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud konstatoval, že s ohledem na uznání dluhu, resp. z toho vyplývající vznik právní domněnky existence dluhu ke dni jeho uznání, spočívala důkazní povinnost, jde-li o jeho neexistenci (zde konkrétně že dluh nevznikl), na vedlejším účastníkovi. Protože ten však nemohl disponovat informacemi ke svým tvrzením o stěžovatelově špatné majetkové situaci, vznikla stěžovateli vysvětlovací povinnost spočívající ve věrohodném označení prostředků na poskytnutí půjčky, kterou však nesplnil. K tomu podle krajského soudu přistoupily další skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování a které se týkaly místa a způsobu předání peněz, majetkových poměrů stěžovatele, k jakým půjčkám se vztahuje uznání dluhu ze dne 2. 7. 2007. Z těchto důvodů shledal rozsudek okresního soudu věcně správným.4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.II.Stěžovatelova argumentace5. Stěžovatel namítá, že v posouzení, co je způsobilé vyvrátit skutečnosti, kterým svědčí domněnka existence dluhu, který byl písemně uznán co do důvodu a výše, se Nejvyšší soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, zejména od závěrů přijatých v usnesení ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99 a rozsudku ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 33 Cdo 1368/2009. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká nerespektování § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Trvá na tom, že peníze vedlejšímu účastníkovi předal, ten svůj dluh s odstupem cca 3 let co důvodu a jeho výše uznal a zavázal se jej uhradit v dohodnutých splátkách, a dodává, že si nelze představit, že by to učinil jako osoba s vysokoškolským vzděláním, a kdyby byl "podveden", tak že by jistě podal příslušné oznámení na policii.6. S poukazem na § 133 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 32 Cdo 170/2010 (a řadu dalších) stěžovatel dále uvádí, že v řízení mohou nastat dvě situace, buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak, a vyjadřuje přesvědčení, že v daném řízení opak prokázán vedlejším účastníkem nebyl. K jejímu vyvrácení nestačí pouhá pochybnost, že peníze nemohl půjčit, protože s nimi nedisponoval. Podle stěžovatele vedlejší účastník musí přednést alespoň opěrné body skutkového stavu, že peníze mít nemohl - pak by nastupovala jeho vysvětlovací povinnost. Má za to, že vysvětlil a nad rámec svých povinností prokázal, že jeho poměry umožňovaly půjčku poskytnout, jak má plynout z jím blíže specifikovaných důkazů. Závěr krajského soudu o nesplnění této povinnosti považuje za nesprávný.7. K tomu dodává, že poukazuje-li krajský soud na to, že těmito prostředky k poskytnutí půjčky v rozhodné době nedisponoval, a to s ohledem na jeho prohlášení v trestních řízeních či prověřování jeho nemajetnosti, tyto skutečnosti nevyvrací (nemohou vyvrátit) domněnku existence dluhu, a to z důvodu, že nemají žádnou reálnou vypovídací hodnotu o jeho majetkových poměrech. Jednak si nevybavuje, že by takové prohlášení učinil, jednak není určité a jednak neodráželo skutečný stav věci, neboť byl v té době spoluvlastníkem nemovitostí. Tato prohlášení je třeba vykládat i v kontextu jeho zdravotního stavu. Odmítá postup soudů nižších stupňů, které jej "nutily" prokazovat skutečnost, že disponoval příslušnými finančními prostředky, a které mu vytkly, že nenavrhl zprávy od finančních ústavů, kde měl účty. Podle jeho názoru takový postup popírá smysl a účel institutu uznání dluhu. Závěrem stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že existence dluhu v řízení vyvrácena nebyla.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepostupovaly podle § 558 občanského zákoníku a § 133 o. s. ř. a že nerespektovaly právní názory plynoucí z judikatury dovolacího soudu, která se k těmto ustanovením vztahuje. Argumentuje tím, že s ohledem na uznání dluhu co do důvodu a výše by vedlejší účastník musel v soudním řízení prokázat, že v době tohoto uznání dluh neexistoval, v opačném případě platí opak. To se ale podle stěžovatelova názoru nestalo. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že ho v rozporu se zákonem nutily prokazovat, že měl k dispozici finanční prostředky k poskytnutí dané půjčky, a současné tvrdí, že tuto skutečnost prokázal.11. Ústavní soud konstatuje, že již obecné soudy stěžovateli dostatečně vysvětlily, proč bylo třeba postupovat podle uvedených ustanovení (sub 10), tedy že vedlejší účastník prokázal, že dluh v době jeho uznání neexistoval, protože vůbec nevznikl. V soudním řízení vedlejší účastník tvrdil, že půjčka je fiktivní a že stěžovatel v rozhodné době nedisponoval finančními prostředky k jejímu poskytnutí, přičemž poukázal na konkrétní skutečnosti, které toto tvrzení podporovaly. Z povahy věci plyne, že vedlejší účastník tuto skutečnost nemohl postavit najisto, neboť úplnými informacemi o své majetkové situaci disponoval pouze stěžovatel, a proto mu uložily, aby finanční zdroje k poskytnutí půjčky objasnil (viz sub 2). Stěžovatel k tomu uvedl konkrétní skutečnosti, soudy nižších stupňů však dospěly k závěru, že této své (vysvětlovací) povinnosti nedostál, resp. (i) s ohledem na to a na důkazy provedené v souvislosti s jím tvrzenými skutečnostmi dospěly k tomu, že stěžovatel nemohl mít potřebné finanční prostředky k dispozici (nikoliv tedy, že o tom existují pochybnosti).12. Vyjadřuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti s posledně uvedeným závěrem nesouhlas, jde o polemiku s hodnocením důkazů, přičemž Ústavní soud opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994sp. zn. III. ÚS 23/93(N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004sp. zn. IV. ÚS 570/03(N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu. Pochybení takové povahy však Ústavním soudem zjištěno nebylo, kdy své skutkové závěry soudy nižších stupňů náležitě odůvodnily.13. Namítá-li stěžovatel porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, je třeba pro vysvětlení poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení (stejně jako čl. 90 Ústavy) zakotvuje institucionální pravidla (a referenční hlediska) fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům. Z hlediska svého obsahu i z hlediska svého systematického zařazení tvoří tu část Ústavy, jež vymezuje formu vlády (frame of government) a v jejím rámci postavení a poslání soudů a jejich vztah k moci zákonodárné a moci výkonné, a nikoli tu část Ústavy, jež zakotvuje základní práva a svobody (bill of rights) [srov. nález ze dne 29. 5. 1997sp. zn. III. ÚS 31/97(N 66/8 SbNU 149) ]. To představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá i z jejich systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy, upravující soudní moc [srov. k tomu též nálezy ze dne 11. 7. 1996sp. zn. II. ÚS 87/95(N 66/5 SbNU 503), ze dne 29. 5. 1997sp. zn. III. ÚS 31/97(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997sp. zn. I. ÚS 176/97(N 104/9 SbNU 9)].].14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_9994.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Janem Tryznou, PhD., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, č. j. 33 Cdo 1521/2021-300, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"; pozn. ÚS: citovaný článek nezakotvuje právo na spravedlivý proces, nýbrž právo na soudní ochranu).2. Ústavní soud nepovažuje za nutné rekapitulovat celý průběh řízení, nýbrž postačí zmínit toliko základní fakta.3. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, se žalobce J. P. P. u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal po stěžovatelce jako žalované vrácení zápůjčky poskytnuté v hotovosti v celkové výši 2.000.000 Kč. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla v srpnu roku 2016 uzavřena ústní Smlouva o zápůjčce (dále jen "smlouva"), bez sjednání splatnosti. V srpnu následujícího roku žalobce smlouvu vypověděl a žádal vrácení zapůjčených peněz, stěžovatelka je však ani na žádost nevrátila. Stěžovatelka popřela skutkovou verzi žalobce, a to tak, že dle jejího názoru částku 2.000.000 Kč nepřebrala jako fyzická osoba, nýbrž tak učinila za společnost Casper s.r.o. jako její jednatelka. Žalobce jí měl předmětnou částku poskytnout jako zálohu v pozici jednatele společnosti X pro realizaci obchodu se třetí společností. V souladu se svou skutkovou verzí se stěžovatelka domnívala, že ve sporu není osobou aktivně legitimovanou. Soud ovšem tvrzení stěžovatelky neakceptoval a ve výroku I. rozhodl ve prospěch žalobce, ve výrocích II. a III. pak rozhodl o nákladech řízení a o uložení poplatkové povinnosti stěžovatelce.4. V odvolání proti rozsudku obvodního soudu stěžovatelka zejména namítla, že v tomto řízení došlo k nesprávnému postupu při dokazování, jelikož si soud opatřil a provedl důkaz, který následně nebyl hodnocen, a že opomenutých důkazů bylo více.5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil závěry obvodního soudu ve věci samé rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 18 Co 378/2020-244. Výrok II. a III. předmětného rozhodnutí zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.6. Následně se stěžovatelka domáhala zrušení tohoto rozsudku městského soudu dovoláním k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto nyní napadaným usnesením jako nepřípustné dle § 243c odst. 1, občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř."), a to z toho důvodu, že stěžovatelka dovolacímu soudu nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení tohoto usnesení Nejvyššího soudu, neboť tvrdí, že dovolání nemělo být odmítnuto pro nepřípustnost. V dovolání totiž namítla, že v řízení před nižšími soudy byl opomenut důkaz, který následně nebyl hodnocen a nebyl vůbec předmětem úvah soudu. Tímto "opomenutým" důkazem měla být výpověď žalobce v jiném paralelně probíhajícím řízení.8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.9. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu posouzení je Ústavní soud příslušný a návrh je také přípustný.10. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, přičemž však dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.11. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu a s podaným dovoláním proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud základní právo stěžovatelky na soudní ochranu neporušil.12. Ústavní soud především zdůrazňuje, že je zásadně vázán petitem (nikoliv obsahem) podané ústavní stížnosti. S ohledem na okolnost, že stěžovatelka napadla výhradně usnesení Nejvyššího soudu, se proto nemohl věcně zabývat rozhodnutími mu předcházejícími, tzn. rozsudky obvodního a městského soudu, a přezkoumat jejich ústavní souladnost.13. Při odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu nepřípustnosti ostatně může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, kdy Ústavní soud hodnotí, zda ze strany Nejvyššího soudu nedošlo k odepření práva na soudní ochranu (obdobně srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 1574/20ze dne 23. 6. 2020, nebo usnesení III. ÚS 3085/20 ze dne 18. 11. 2020; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz). Naopak samotná správnost, respektive ústavnost předchozího rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem meritorního přezkumu před Nejvyšším soudem, protože stěžovatel pro tento meritorní přezkum v důsledku zákonným předpokladům neodpovídajícího dovolání nevytvořil odpovídající procesní prostor.14. Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát připomenul, že mezi povinné náležitosti dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].15. Stěžovatelka se domnívá, že dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné, neboť tvrdí, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka jak v dovolání, tak v samotné ústavní stížnosti, konfrontuje uvedené skutečnosti s rozhodovací praxí obou zmíněných soudů. Stěžejním důvodem, ve kterém stěžovatelka spatřovala pochybení obvodního a městského soudu, je přitom způsob provedeného dokazování a následného "vyhodnocení" důkazů, konkrétně nehodnocení výpovědi žalobce učiněné v paralelně probíhajícím řízení. Stěžovatelka se domnívá, že v dovolání obsáhla veškeré podmínky dané občanským soudním řádem a založila tak jeho přípustnost. Má za to, že dovolacímu soudu předložila otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe.16. Dovolací soud v odůvodnění odmítavého usnesení uvedl, že stěžovatelka nepředložila k řešení otázku procesního práva, protože veškerá její tvrzení směřují do oblasti skutkových zjištění. Jak přitom Ústavní soud uvedl v nálezusp. zn. II. ÚS 1966/16ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), "nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno, se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl." Aby tedy bylo možné shledat otázku procesního práva v řízení o podaném dovolání relevantní, je potřeba, aby ji dovolatel konfrontoval s rozhodnutími, od kterých se měl odvolací soud při rozhodování odchýlit.17. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud především uvádí, že v nyní posuzované věci nejde o případ tzv. opomenutého důkazu, tedy důkazu, který by k návrhu účastníka řízení nebyl proveden a současně by soud ani racionálně a srozumitelně nevyložil, proč provedení tohoto důkazu nebylo potřebné (důkaz by byl např. lichý, mylný nebo vyvrácený). V této věci totiž stěžovatelka proti sobě postavila důkaz protokolem z ústního jednání konaného v opatrovnickém řízení, kde měl žalobce dne 11. 2. 2020 uvést, že si není jistý, zda stěžovatelce půjčoval peníze, oproti jeho výpovědi učiněné při účastnickém výslechu dne 12. 2. 2020, kde již tvrdil, že stěžovatelce spornou částku osobně zapůjčil, a to stěžovatelce jako fyzické osobě. Důkaz protokolem z opatrovnického řízení přitom obvodní soud provedl jeho přečtením při ústním jednání, což ostatně uvádí i stěžovatelka v dovolání (bod 19). Stěžovatelka proto ve skutečnosti nebrojí proti neprovedení tohoto důkazu (tzn. jeho opomenutí), nýbrž jen proti jeho nezohlednění ve výsledku řízení. Tím se ovšem argumentace obsažená v ústavní stížnosti dostává do úrovně přehodnocení dokazování, prováděného obecnými soudy, které však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení uvedl, že k těmto vadám řízení může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.18. K tomu Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem není výklad podústavního práva a ani sjednocování judikatury obecných soudů, a to ani za situace, kdy závěry obecných soudů nepovažuje za zcela přesvědčivé, resp. kdy je představitelný i výklad alternativní. Stěžovatelce lze proto přisvědčit potud, že odůvodnění Nejvyššího soudu a zejména i městského soudu (které ovšem stěžovatelka vůbec nenapadla) mohlo být k této konkrétní námitce výrazně propracovanější a přesvědčivější. Současně však platí, že ani tento deficit není způsobilý "povýšit" danou kauzu do ústavní roviny.19. Jak se totiž podává z napadeného usnesení i jemu předcházejících rozhodnutí soudů nižších instancí, v dané věci bylo provedeno poměrně obsáhlé dokazování a výhrada stěžovatelky se týká prakticky jediného důkazu, který byl údajně způsobilý zpochybnit výsledek řízení. Toto tvrzení však zdejší soud považuje za značně spekulativní a připomíná, že jeho úkolem je hodnotit spravedlnost soudního procesu jako celek a nikoliv jen některé jeho parciální části. I pokud by proto stěžovatelce v tomto ohledu částečně přisvědčil, není tím ještě dán důvod pro vyhovění ústavní stížnosti jako celku. Nelze totiž ani souhlasně se stěžovatelkou bez dalšího konstatovat, že důkaz protokolem z paralelně vedeného opatrovnického řízení lze považovat za natolik zásadní a skutečně rozporný s ostatními provedenými důkazy, aby založil zásadně odlišné rozhodnutí ve věci.20. Ústavní soud přitom ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn. přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 566/07ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nálezsp. zn. IV. ÚS 1796/11ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Proto jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů" [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 169/09ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Naopak tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem přistoupit ke kasaci takového rozhodnutí obecného soudu, a to výhradně "pouze" pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu ústavní stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám mohl přispět k oslabení účinné ochrany základních práv dotčených jednotlivců tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.21. Konečně co se týče dalších námitek stěžovatelky, týkajících se věrohodnosti komunikace vedené prostřednictvím aplikace Whatsapp, postačuje Ústavnímu soudu pro stručnost odkázat na podrobné vypořádání těchto námitek Nejvyšším soudem v odůvodnění napadeného usnesení, navazující na předtím učiněné závěry soudů nižších stupňů, od kterých nemá zdejší soud racionální důvod jakkoliv se odchylovat.22. Ústavní soud závěrem konstatuje, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Namítané právo totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě přitom Nejvyšší soud předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektoval, když postupoval v intencích shora zmiňované procesní zákonné úpravy a Ústavní soud, vědom si své role v ústavním systému a vztahu k obecným soudům, a který hodnotí přezkoumávaný proces jako celek, neshledal žádný relevantní důvod pro svůj kasační zásah do jeho výsledku.23. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítá podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_9995.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Šperlinga, zastoupeného JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 a proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 8. 2021, č. j. 6 C 288/2019-96 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2021, č. j. 6 C 288/2019-103), ze dne 3. 8. 2021, č. j. 6 C 474/2019-81 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2021, č. j. 6 C 474/2019-86), ze dne 30. 8. 2021, č. j. 6 C 718/2019-79, ze dne 18. 10. 2021, č. j. 6 C 1139/2019-88, a ze dne 19. 10. 2021, č. j. 6 C 1093/2019-53, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") a rovněž proti jeho v záhlaví označeným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud uložil stěžovateli zaplatit Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti (dále jen "vedlejší účastnice"), blíže specifikované žalované částky, včetně nákladů příslušných řízení. Stěžovatel se totiž opakovaně přepravoval prostředkem veřejné dopravy provozovaným vedlejší účastnicí a na výzvu kontrolora se neprokázal platnou jízdenkou a nezaplatil ani přirážku k jízdnému.3. Vedlejší účastnice se svých nároků domáhala prostřednictvím několika postupně podávaných žalob a v jednotlivých řízeních byla zastoupena různými advokáty. Z obsahu předložených rozhodnutí dále vyplynulo, že obvodní soud přistoupil postupem dle § 112 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ke spojení několika samostatných řízení do jednoho; v ostatních případech však byla řízení i nadále vedena samostatně, ačkoliv se jednalo o tytéž účastníky a o věci skutkově související, a bylo rozhodováno touž samosoudkyní.4. Stěžovatel ve (značně kuse pojaté) ústavní stížnosti výslovně upozorňuje, že nenamítá porušení svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces samotnými výroky rozsudků (byť petitem ústavní stížnosti požaduje jejich zrušení), ale směřuje ústavní stížnost proti nezákonnému postupu obvodního soudu. Uvádí, že mu není známo, z jakého důvodu došlo ke změně osoby soudce, a v takovém postupu soudu spatřuje zásah do práva na zákonného soudce. Za nejzávažnější pochybení však považuje ten postup obvodního soudu, kdy pouze šest řízení z dvanácti u něj vedených spojil v jedno řízení, ačkoliv byly ve všech případech splněny podmínky stanovené § 112 o. s. ř. Dle stěžovatele k tomu došlo zjevně účelově, a to tak, aby se žalovaná částka pohybovala pod 10 000 Kč a nebylo možné se proti těmto rozsudkům odvolat. Stěžovatel tvrdí, že mu tímto postupem vznikla škoda, neboť náhrada nákladů řízení, kterou má zaplatit protistraně, je vyšší, než kdyby byla řízení spojena do jednoho. V této souvislosti připomíná, že soudy mají povinnost postupovat v souladu se zásadou procesní ekonomie a především dbát na to, aby účastníkům řízení bezdůvodně nevznikaly škody. Stěžovatel uvádí, že je mladý člověk, je dosud bez stálého příjmu a celkovou dlužnou částku přesahující 50 000 Kč není schopen uhradit. Lze tak předpokládat, že ji bude vedlejší účastník vymáhat v exekučním řízení a dlužná částka tak vzroste ještě o další náklady řízení a odměny exekutorů. Stěžovatel proto žádá Ústavní soud o meritorní posouzení věci, neboť jím předložená věc je pouze zdánlivě bagatelní a nadto lze postup soudu považovat za obecnější problém, přesahující zájmy stěžovatele.5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.6. Ústavní soud nejprve uvádí, že ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí obvodního soudu, nijak v ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem spatřuje jejich neústavnost, neuvádí ve vztahu k nim žádnou ústavněprávní argumentaci a naopak výslovně vyloučil, že by porušení základních práv spatřoval v jejich výrocích. Nicméně přestože i plnou moc udělil stěžovatel pouze k zastupování v řízení o ústavní stížnosti pouze "proti procesnímu postupu Obvodního soudu pro Prahu 8", a vznesené námitky se týkají výhradně jen nespojení výše označených řízení, případně "výměny" rozhodujícího soudce, Ústavní soud s ohledem na znění petitu považoval uvedená rozhodnutí za napadená. Zformulovaným petitem (a nikoliv odůvodněním) návrhu je totiž Ústavní soud zásadně vázán.7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a v tomto ohledu shledal, že v případě napadených rozsudků ze dne 3. 8. 2021, č. j. 6 C 474/2019-81, ze dne 2. 8. 2021, č. j. 6 C 288/2019-96, a ze dne 30. 8. 2021, č. j. 6 C 718/2019-79, jde o návrhy podané po lhůtě stanovené pro jejich podání, která dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") činí dva měsíce od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jelikož označené rozsudky byly stěžovateli doručeny prostřednictvím datové schránky dne 4. 10. 2021 a ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu odeslána dne 14. 1. 2022 v 3:07:10 (rovněž datovou schránkou), stalo se tak zjevně po uplynutí stanovené lhůty.8. Ústavní soud proto posoudil obsah zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.9. Jde-li o zbývající dvě napadená rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že tím, že stěžovatel závěry obvodního soudu vůbec nijak argumentačně nezpochybnil, neumožnil tak Ústavnímu soudu jejich skutečný meritorní přezkum. Stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), totiž stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět.10. Měl-li tedy stěžovatel skutečně za to, že uvedenými rozsudky porušil obvodní soud jeho právo na soudní ochranu, bylo na něm, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat. Protože není úkolem Ústavního soudu domýšlet namísto stěžovatele, v jakém ohledu by napadená rozhodnutí mohla porušovat jeho základní práva, shledal zdejší soud tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.11. Ohledně samotného postupu obvodního soudu, který stěžovatel zpochybňuje primárně, a spočívajícího v údajném porušení zásady procesní ekonomie, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel měl možnost bránit se proti tomuto postupu prostřednictvím přezkumu rozhodnutí o návrhu stěžovatele na spojení věci. Takové rozhodnutí sice nelze považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť jde pouze o rozhodnutí procesní povahy, nicméně případné námitky týkající se nehospodárnosti postupu soudu lze uplatnit v dalším řízení, a to zejména v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení [např. nález ze dne 7. 6. 2011sp. zn. II. ÚS 2780/10(N 108/61 SbNU 609) nebo nález ze dne 16. 7. 2015sp. zn. III. ÚS 236/13(N 129/78 SbNU 51); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].12. Z obsahu ústavní stížnosti a ani z předložených rozhodnutí obvodního soudu se však nepodává, že by snad stěžovatel spojení věcí v průběhu řízení vedených před obvodním soudem navrhl, přestože byl o jejich zahájení informován. Ostatně ani z obsahu nyní posuzované ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel ve zpochybňovaném postupu obvodního soudu spatřoval protiústavní pochybení. Jak totiž plyne již ze shora uvedeného, není úkolem Ústavního soudu domýšlet namísto stěžovatele, v jakém ohledu došlo k porušení jeho základních práv, přičemž stěžovatel nenabídl žádnou vlastní ústavněprávní argumentaci překračující rámec pouhého tvrzení o porušení zásady procesní ekonomie, plynoucí z podústavního práva (viz odkazovaný § 112 o. s. ř.) a popisu konkrétních skutkových okolností nyní posuzované věci; tzn. např. neuvedl žádnou judikaturu zdejšího soudu, o kterou by svoji argumentaci opřel. Právě na tyto případy, kdy stěžovatel (povinně zastoupený advokátem) neuplatní žádnou ústavněprávní argumentaci, přitom dopadá shora zmíněný procesní institut zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, který v těchto případech umožňuje návrh odmítnout pouze s uvedením zákonného důvodu, pro který tak Ústavní soud učinil (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).13. Lze tak shrnout, že Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k rozsudkům č. j. 6 C 474/2019-81, č. j. 6 C 288/2019-96 a č. j. 6 C 718/2019-79 podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_9996.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Logologic Digital CZ spol. s r.o., sídlem v Praze, Jaurisova 515/4, zastoupené Davidem Řezníčkem, advokátem, sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 281/44, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1841/2021-175 ze dne 26. 10. 2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 48/2020-133 ze dne 12. 2. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Cm 6/2019-97 ze dne 15. 10. 2019, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") sp. zn. Rsp 9711/14 ze dne 26. 9. 2018 a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že předchozí nález rozhodčího soudu byl zrušen z důvodu nedostatku poučení dle § 118a občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Rozhodčí soud se dle jejího názoru dopustil téhož pochybení i podruhé. Stěžovatelka má za to, že formálního poučení s odkazem na ustanovení § 118a o. s. ř. se jí ze strany rozhodčího soudu sice dostalo, avšak v podobě, která nesplňuje požadavky stanovené zákonem. Účastníci byli namísto řádného poučení toliko odkázáni na odůvodnění již zrušeného rozhodčího nálezu, čímž však rozhodčí soud podle jejího mínění nedostál požadavkům kladeným zákonem a judikaturou na řádné poskytnutí takového poučení. Stěžovatelka rovněž namítla, že při opakovaném ústním jednání před rozhodčím soudem nebyli účastníci řízení poučeni podle ustanovení § 119a o. s. ř. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Pokud jde o výhradu, že rozhodčí soud nepoučil stěžovatelku podle § 119a o. s. ř., nutno v prvé řadě podotknout, že z rekapitulace jejích námitek v řízení před soudy neplyne, že by stěžovatelka byla takovou námitku vůbec vznesla. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by se s ní soudy byly opomněly v nyní napadených rozhodnutích vypořádat. Nevyužila-li stěžovatelka procesní prostor, který se jí k ochraně svých práv v řízení o zrušení rozhodčího nálezu otevřel, je námitka stěžovatelky stran absence poučení dle § 119a o. s. ř. ze strany rozhodčího soudu v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nadto, i kdyby námitka přípustná byla, beztak by šlo o výtku neopodstatněnou. Poučení podle § 119a o. s. ř. se týká některých aspektů zákonné koncentrace řízení s důsledky přesahujícími do případného odvolacího řízení. Z podstaty věci se tedy nemůže uplatnit v rozhodčím řízení, není-li proti rozhodčímu nálezu přípustný opravný prostředek, v řízení o němž by se tyto důsledky mohly projevit. Krom toho, poučovací povinnost soudu podle § 119a o. s. ř. veskrze ztratila na významu s ohledem na zavedení zákonné koncentrace řízení dle ustanovení § 118b o. s. ř. ve spojení s § 114c téhož předpisu, dle nichž zákaz nových tvrzení a důkazů nastává ve skutečnosti dříve, než je vyhlášeno rozhodnutí ve věci samé.Co se týče stěžovatelkou předestřených nedostatků ohledně poučení podle § 118a o. s. ř., Ústavní soud neshledal, že by soudy při vypořádání této námitky byly vybočily z kautel spravedlivého procesu či že by jejich rozhodnutí v této části tížil jiný ústavně význačný deficit. Soudy se v napadených rozhodnutích shodly v tom, že rozhodčí soud upozornil stěžovatelku po zrušení původního rozhodčího nálezu na to, že jeho právní posouzení věci se nezměnilo. Stejně tak výslovně zdůraznil, že změn nedoznaly ani jeho závěry stran neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene stěžovatelkou, přičemž ze zrušeného nálezu je dostatečně patrné, co v řízení považoval za skutečnosti prokázané a co za skutečnosti neprokázané. Nato poskytl účastníkům řízení dodatečnou lhůtu k tomu, aby strany svá tvrzení doplnily, označily důkazy a mohly reagovat na stanoviska protistrany. V kontextu toho nepokládá Ústavní soud vývod soudů o tom, že za dané situace nemohl napadený rozhodčí nález stěžovatelku (či druhou stranu) nijak překvapit, za ústavně nekonformní.Odkaz na odůvodnění předchozího, byť i zrušeného rozhodnutí představuje řádnou realizaci poučení předvídaného ustanovením § 118a o. s. ř. za předpokladu, že z onoho rozhodnutí je bez dalšího patrné, které konkrétní okolnosti či skutečnosti pokládal soud či jiný orgán za neprokázané. V takovém případě není zapotřebí, aby znovu výslovně poukazoval na konkrétní otázky, vůči nimž účastník řízení (prozatím) neunesl důkazní břemeno, nedošlo-li v mezidobí k žádné změně náhledu na tuto otázku (obdobně srov. např. bod 12 usnesení Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 1875/20ze dne 11. 8. 2020). Ve věci řešené v daném rozhodčím řízení tížilo stěžovatelku zejména důkazní břemeno k prokázání té skutečnosti, že jí uznaný dluh představující leasingové splátky ze dvou leasingových smluv v době uznání netrval. Rozhodčí soud k tomu doplnil, že stěžovatelkou do té doby předložené důkazy ani argumentace domněnku existence závazku v době uznání nevyvrátily, přičemž uvedl důvody, proč nebyly způsobilé tuto existenci vyvrátit. Z odůvodnění původního rozhodčího nálezu tak bylo dobře patrné, v čem konkrétně stěžovatelka důkazní břímě neunesla. K tomu je třeba dodat, že rozhodčí soud nejen že nebyl povinen vést stěžovatelku blíže k tomu, jakým způsobem by konkrétně měla vyvrátit trvání závazku ke dni uzavření dohody o jeho uznání, nýbrž takový postup mu byl, obdobně jako soudu, zakázán (jednalo by se o nepřípustný návod jdoucí nad rámec poučovacích povinností dle § 5 a § 118a o. s. ř.). Odůvodnění soudů jsou v tomto směru racionální a srozumitelná, prostá ústavně zapovězené libovůle.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_9997.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, advokátem, se sídlem v Praze, Zborovská 1023/21, proti obvinění č. j. 501 Js 5/21, vydaném Úřadem evropského veřejného žalobce - Mnichovské centrum, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil podáním, doručeným dne 3. 1. 2022, označeným jako ústavní stížnost, ve kterém tvrdí, že obviněním č. j. 501 Js 5/21, vydaném Úřadem evropského veřejného žalobce - Mnichovské centrum, byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o lidských právech.2. Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V posuzované věci shledal, že jeho věcný přezkum je vyloučen.3. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.4. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. Ústavní stížnost podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno podat jen proti orgánu veřejné moci České republiky. Věcně přezkoumávat a rušit obvinění, vydané Úřadem evropského veřejného žalobce - Mnichovské centrum, není Ústavní soud oprávněn.5. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.soudce zpravodaj

decision_9998.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Radomíra Šimáčka, advokáta, sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2289/2021-393 ze dne 20. 10. 2021, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 36/2021-357 ze dne 19. 4. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 4 C 264/2018-309 ze dne 7. 10. 2020, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se palmární žalobou, podanou k Okresnímu soudu v Klatovech, domáhal po své někdejší klientce zaplacení částky celkem 444 970 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazených faktur, vystavených žalované za poskytování blíže specifikovaných právních služeb. Spolu s tím se po žalované domáhal zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 041 Kč, vzniklého v souvislosti s prodlením žalované s úhradou částky 50 000 Kč v období od 16. 10. 2016 do 17. 10. 2018. Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Klatovech uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8 041 Kč a dále částku ve výši 48 604 Kč s blíže specifikovaným zákonným úrokem z prodlení. Ve zbytku (tj. co do částky 396 366 Kč) žalobu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy nesprávně posoudily otázku promlčení větší části jeho nároku, jehož se žalobou proti žalované domáhal. Dle svých slov vycházel z toho, že zákon ujednání o splatnosti odměny za zastoupení ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 46/2012 nezakazoval, přičemž z judikatury plynulo, že jde o jednání dovolené. S odkazem na ustanovení § 101 dřívějšího občanského zákoníku uvedl, že vzhledem k dohodě s žalovanou o splatnosti jejího závazku počala promlčecí doba běžet od 25. 10. 2015, neboť v tento den mohl právo na úhradu odměny poprvé uplatnit u soudu. Stěžovatel soudům vytkl, že nepřihlédly ke všem souvislostem, v jejichž rámci k dohodě s žalovanou o ročním odkladu splatnosti došlo. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s odmítnutím jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Má za to, že v dovolání dostatečně vymezil jeho důvody, pročež dovolací soud měl dovolání připustit a projednat. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud dal ve své judikatuře zřetelně najevo, že spor o výklad podústavního práva nebo o správnost skutkových zjištění a jejich hodnocení se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ledaže rozhodnutí soudů představují extrémní exces či jsou zatížena jinými ústavně významnými nedostatky. Nic takového však Ústavní soud v nyní napadených rozhodnutích nezjistil.Jádro ústavní stížnosti spočívá v polemice s obecnými soudy stran běhu promlčecí doby v závislosti na posouzení případ provázejících okolností. Nejvyšší soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že názor stěžovatele, dle něhož dne 24. 10. 2014 došlo ke sjednání dohody s žalovanou o odložení splatnosti odměny stěžovatele za její zastupování o jeden rok do 25. 10. 2015, pomíjí tu stěžejní skutečnost, že v té době nešlo o existující nárok, poněvadž stěžovatel provedl řádné vyúčtování odměny za poskytnuté služby až ve faktuře ze dne 8. 10. 2018. Teprve vystavením tohoto vyúčtování vznikl stěžovateli nárok na plnění ze strany žalované. Názor dovolacího soudu, že nelze platně odložit splatnost neexistujícího nároku, v ústavní rovině obstojí. Za této situace se dovolací soud nezpronevěřil vlastní judikatuře, potažmo judikatuře ústavního soudu, nepřipustil-li dovolání. Nadto se nemohlo v téže době (tj. k 24. 10. 2014) jednat o existující nárok i z toho důvodu, že řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 46/2012 v době uzavření sporné dohody s žalovanou nadále probíhalo, příkaz klientky stěžovatel podle příkazní smlouvy ještě nesplnil (nedokončil), pročež mu právo na odměnu s ohledem na ustálenou judikaturu (viz např. nalézacím soudem zmíněné judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1475/2008 či 33 Cdo 4319/2011) příslušet nemohlo. Přitom právě z úkonů v citovaném řízení provedených měla jím účtovaná odměna vzejít. Z obou těchto důvodů bylo nadbytečné zabývat se dále okolnostmi, pro které stěžovatel dle svých slov otálel s vyhotovením řádného vyúčtování svých služeb či pro které mělo dojít k odkladu splatnosti jeho odměny. Soudy tedy nepochybily, pakliže k těmto souvislostem nepřihlédly, resp. se jimi nezabývaly, neboť obě výše uvedené překážky jsou ryze právní povahy, takže by to ničeho nezměnilo na jejich vlivu na osud podstatné části žalobou uplatněného nároku.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_9999.txt