index
int64 1
97.5k
| text
stringlengths 34
535k
| file_name
stringlengths 14
18
|
|---|---|---|
401 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Hanou Berkovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2021 č. j. 13 Co 46/2021-972 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2020 č. j. 17 P 13/2013-861, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé T. Š. a 2. M. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh matky na zákaz styku 2. vedlejšího účastníka (dále též "otec") s 1. vedlejší účastnicí (dále též "nezletilá") (výrok I), dále byl zamítnut návrh otce na změnu péče o nezletilou spočívající v tom, aby byla nezletilá svěřena do péče otce (výrok II), a byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 24. 5. 2013 č. j. 17 P 13/2013-121 tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden roku v sobotu od 9.00 hodin do 18.00 hodin a v neděli v době od 9.00 hodin do 18.00 hodin a každý týden ve středu v době po vyučování nezletilé do 18.00 hodin (výrok III). Výrokem IV okresní soud rozhodl o povinnosti matky nezletilou ke styku s otcem řádně připravit.3. K odvolání matky a otce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I a II potvrdil a ve výrocích III a IV jej změnil tak, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat s výjimkou měsíců července a srpna každý sudý týden od soboty 9.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a v měsících červenci a srpnu tak, že v lichém kalendářním roce se otec bude s nezletilou stýkat v době od 1. 7. od 9.00 hodin do 15. 7. do 18.00 hodin a od 1. 8. od 9.00 hodin do 15. 8. do 18.00 hodin a v sudém kalendářním roce v době od 16. 7. od 9.00 hodin do 31. 7. do 18.00 hodin a od 16. 8. od 9.00 hodin do 31. 8. do 18.00 hodin. Dále rozhodl o realizaci písemného kontaktu otce s nezletilou jedenkrát týdně e-mailem s tím, že matka je povinna zajistit jedenkrát týdně přístup nezletilé prostřednictvím funkčního technického zařízení k e-mailové adrese nezletilé a zajistit alespoň jedenkrát měsíčně písemný kontakt nezletilé s otcem prostřednictvím e-mailové adresy.4. Krajský soud neshledal žádný důvod, pro který by nezletilá ztratila možnost vytvořit si pouto s otcem v důsledku rozhodnutí soudu o jejím zákazu styku s ním. Navíc jde o otce, který s nezletilou, přestože s ní nežil v domácnosti, styk realizoval, vztah si vytvářeli, ale v současné době je tato cesta přerušena, ne však toliko vinou otce. Nyní je nezletilá na hraně věku, kdy ji lze správným vedením ještě dovést k poznání o důležitosti otce v jejím životě. Nezletilá by měla mít prostor vytvořit si skutečně svůj vlastní názor na její vztah k otci, který nebude formován vlivem matky, ale toliko jejími vlastními prožitky s otcem, ale to by jí zákaz styku neumožnil. Z proběhnuvšího dokazování je podle krajského soudu zřejmé, že není možné zavrhnout možnost styku nezletilé s otcem. Styk je možné realizovat, jsou-li k tomu nezletilá a rodiče správně odborně vedeni. Matka situaci zjednodušuje s tím, že hájí jen názor nezletilé, že se s otcem vídat nechce, když ona sama styku nebrání. Krajský soud však není o takovém názoru nezletilé přesvědčen. Nezletilá svůj negativní postoj k otci stále více polarizuje, i když se s ním nevídá a má jen zážitky staršího data. Při posledním setkání krajskému soudu tvrdila, že ji bolí břicho, když otce vidí, otce se bojí, protože by ji mohl zbít a řval by na ni. Opatrovníkovi však dne 28. 2. 2020 tvrdila, že ví, že ji má táta rád, nic by jí neudělal, ale nechce ho vidět, protože se s ním necítí dobře a nemá ho ráda. Je tak patrné, že při vyjádření před opatrovníkem pravděpodobně ještě dobíhal vliv předchozí terapie, kterou absolvovala, ale nyní po roce je již její vztah k otci více antagonistický, přestože byli bez osobního kontaktu. Krajský soud tak usoudil, že odborná spolupráce může mít v dané věci natolik pozitivní vliv, že je možné očekávat znovuobnovení vztahu nezletilé s otcem, aniž by muselo dojít o omezení kontaktu nezletilé s otcem, proto krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno výše.II.Stěžovatelčina argumentace5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména to, že obecné soudy namísto, aby poskytly ochranu nezletilé, rozhodly pouze podle svého uvážení, bez ohledu na provedené důkazy. Svými rozhodnutími pak nevhodně a nebezpečně bagatelizují rodinnou situaci nezletilé, bagatelizují skutečnost, že se nezletilá ve velmi útlém věku v souvislosti s kontaktem s otcem pravidelně a opakovaně ocitala ve velmi špatném psychickém stavu, který se projevoval pláčem, zvracením, bolestmi břicha, apod. Tyto projevy nezletilé byly natolik vážné, že byla pediatričkou nezletilé doporučena psychologická pomoc. Matka tedy tehdy zamezila styku otce s nezletilou, což však učinila až po konzultaci a na doporučení odborníků a v nejlepším zájmu dítěte, neboť soud nemůže požadovat po matce, aby své dítě vystavila nebezpečí, i když dosud nedošlo k náležité úpravě modelu jejího styku s otcem v návaznosti na změnu poměrů, resp. okolností. Závěry obecných soudů a jejich rozhodnutí postrádají oporu v provedeném dokazování. Jde o ryzí projev libovůle soudu, která je nezákonná a neústavní. Jaké skutečnosti vedly okresní soud a stejně tak krajský soud k rozhodnutí, která učinily, jakým způsobem se vypořádaly se všemi důkazy v rámci volného hodnocení důkazů a s relevantní argumentací účastníků, pak nelze z odůvodnění jejich rozhodnutí řádně vyčíst. Obecné soudy toliko uzavírají, že se nezletilá s otcem po dobu několika let nestýká a je tak načase, aby byl styk obnoven. Při této své úvaze ovšem pomíjí extrémně problematickou situaci vztahu nezletilé s otcem, které vedla k ukončení jejich styků a rovněž ignorují závěry a doporučení slyšených odborníků. Matka na tomto místě zdůrazňuje, že u otce byla shledána porucha osobnosti, která negativně ovlivňuje jeho rodičovské kompetence, v řízení bylo prokázáno, že se u nezletilé projevovaly a po celou dobu řízení se vůči otci projevují negativní tendence, které dokonce vyústily ve zdravotní problémy nezletilé, dále bylo prokázáno, že se nezletilá otce bojí a že spolu několik let nejsou v žádném kontaktu. Matka shrnuje, že z provedeného dokazování podle ní vyplynulo, že je nyní namístě zakázat styk otce s nezletilou, případně stanovit v tuto chvíli styk nepřímý, neboť přímý styk může ohrozit zdraví nezletilé, zejména jde-li o její psychický vývoj a duševní stránku. Jakkoli si je matka vědoma, že jde o zásadní zásah do práv nezletilé i otce, je přesvědčena, že takové rozhodnutí by bylo pro nezletilou přínosné a bez něj bude nezletilá ohrožena. Závěrem matka dodala, že nezletilá odmítá styk s otcem tak, jak je stanovený, pláče, bojí se a prosí matku, aby ji otci nepředávala. Sama přišla za matkou a předala jí dopis určený pro soudní řízení, ve kterém popsala své přání, přičemž matka tento dopis přiložila k ústavní stížnosti.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471)].9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení styku nezletilé s otcem. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho závěrech (sub 4) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012sp. zn. IV. ÚS 3441/11(N 61/64 SbNU 723)].10. Jak již Ústavní soud zdůraznil v usnesení ze dne 7. 12. 2021sp. zn. III. ÚS 2746/21ve věci ústavní stížnosti otce proti napadenému rozsudku krajského soudu, tak z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy zvažovaly vedle jednoznačného přání nezletilé i další okolnosti. Za dané situace se jeví jako potřebné postupně odstraňovat překážky mezi nezletilou a otcem, neboť nebyl zjištěn žádný důvod, aby nezletilá ztratila možnost znovu si vytvořit pouto s otcem. Jak správně poukázal krajský soud, nezletilá je ve věku, kdy ji ještě lze správným vedením dovést k poznání o důležitosti otce v jejím životě. Měla by mít prostor vytvořit si svůj vlastní názor na její vztah ke stěžovateli, který nebude formován vlivem matky, ale pouze jejími vlastními prožitky se stěžovatelem. Nutno apelovat na všechny účastníky řízení, aby hledali řešení v nejlepším zájmu nezletilé, přičemž i matka by si měla uvědomit nezastupitelnou roli otce při výchově nezletilé.11. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015sp. zn. IV. ÚS 106/15(U 5/76 SbNU 957)].12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti hned, jak to bylo možné, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10358.txt |
402 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace CA Tech s. r. o., sídlem Štítného 253, Kamenice nad Lipou, zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem, sídlem Bořetín 73, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2021 č. j. 7 Afs 240/2021-17, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. l Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že jím Nejvyšší správní soud rozhodl, že řízení o kasační stížnosti se zastavuje (výrok I), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti (výrok III).3. Nejvyšší správní soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s podáním kasační stížnosti nezaplatila soudní poplatek, vyzval ji usnesením ze dne 30. 8. 2021 č. j. 7 Afs 240/2021-12 k jeho úhradě, a to ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení předmětného usnesení. Nejvyšší správní soud stěžovatelku taktéž poučil o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení zastaví. Předmětné usnesení bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 9. 9. 2021. Vzhledem k tomu, že dnem, který určil počátek běhu lhůty pro zaplacení soudního poplatku, byl čtvrtek 9. 9. 2021, lhůta počala běžet dne 10. 9. 2021, byl posledním dnem lhůty pro zaplacení soudního poplatku pátek 24. 9. 2021. V posuzované věci byl soudní poplatek za kasační stížnost připsán na účet Nejvyššího správního soudu v pondělí 27. 9. 2021, tj. až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka tak nezaplatila soudní poplatek ve stanovené lhůtě, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí této lhůty nelze přihlížet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017 č. j. 3 As 321/2017-19), pročež Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil.II.Argumentace stěžovatelky4. Stěžovatelka zejména tvrdí, že má za to, že je třeba formou ústavně konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), dospět k závěru, že zde uvedená soudcovská lhůta je lhůtou, kterou lze v odůvodněných případech prodloužit. Lhůta však Nejvyšším správním soudem prodloužena nebyla, resp. její plynutí bylo bez zjištění dalších skutečností (a v době, kdy již byla platba soudního poplatku na účtu soudu připsána, a to zjevně v první pracovní den po uplynutí lhůty) tímto soudem vyloženo striktně tak, že prodlužována být nemůže ani pro případ, že úhrada byla sice zahájena během plynutí lhůty, avšak dokončena až po jejím uplynutí. Stěžovatelka odkazuje na princip deklarovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019sp. zn. IV. ÚS 2338/18(N 98/94 SbNU 209), podle něhož má soud při aplikaci práva dát přednost takovému výkladu, který umožní věcné projednání žaloby před výkladem, který věcné projednání žaloby znemožňuje. Toto by se mělo promítnout i do ústavně konformního výkladu § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích. Uvedeným postupem Nejvyššího správního soudu tak došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].8. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.9. Ústavní soud připomíná, že již v usnesení ze dne 3. 9. 2012sp. zn. IV. ÚS 685/12aproboval právní názor správních soudů, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu (donosný dluh). Tento výklad pak potvrdil např. v usnesení ze dne 9. 4. 2019sp. zn. IV. ÚS 1077/19. Jak vyplývá z nesporné skutečnosti, stěžovatelkou zaplacený soudní poplatek byl na účet Nejvyššího správního soudu připsán dne 27. 9. 2021. Nejvyšší správní soud tedy postupoval v souladu s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a se svou ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012č. j. 9 Afs 7/2012-49), když řízení o kasační stížnosti zastavil, jelikož lhůta pro zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 24. 9. 2021. Na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10359.txt |
403 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Makovce, zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, sídlem Na Rybníčku 12, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, č. j. 70 Co 190/2024-351, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí1. Stěžovatel se jako právní zástupce dopustil pochybení, když nesplnil pokyn svých klientů ("poškození") k podání poznámky spornosti na katastrální úřad k nemovitostem, které byly předmětem sporu o ochranu oprávněného dědice. V důsledku absence poznámky spornosti byly nemovitosti prodány a poškozeným tak vznikla škoda. Nárok uplatnili proti stěžovateli a ten pojistnou událost řádně a ihned nahlásil právnímu předchůdci vedlejší účastnice. Jelikož právní předchůdce vedlejší účastnice škodu neodškodnil, podali poškození proti stěžovateli žalobu na náhradu škody u Obvodního soudu pro Prahu 4 (sp. zn. 39 C 229/2018) a v řízení byli úspěšní. Stěžovatel podal následně u Obvodního soudu pro Prahu 1 ("obvodní soud") žalobu o plnění z pojistné smlouvy, kterou měl uzavřenou s vedlejší účastnicí.2. Obvodní soud rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 31 C 37/2020-301, o nároku stěžovatele na zaplacení blíže specifikované částky poškozeným dle pojistné smlouvy č. 2904309313, a to v intencích rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 39 C 229/2018. Později vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět, neboť vedlejší účastnice povinnost uloženou jí v rozsudku splnila. Vedlejší účastnice se zpětvzetím souhlasila, avšak nesouhlasila s tvrzením, že splnila povinnost dle uvedeného rozsudku. Obvodní soud tedy rozsudek č. j. 31 C 37/2020-301 zrušil a řízení zastavil s tím, že procesně stojí vina za zastavení řízení na straně neúspěšné vedlejší účastnice. Obvodní soud současně stanovil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 448 230 Kč, neboť návrh ve věci byl podán důvodně a následně vzat zpět pro chování vedlejší účastnice.3. Nyní napadeným usnesením změnil Městský soud v Praze ("městský soud") usnesení obvodního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to včetně odvolacího řízení. Městský soud totiž shledal, že vedlejší účastnice skutečně neplnila podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2023, č. j. 31 C 37/2020-301. Soud prvního stupně tak dospěl k nesprávnému závěru, že z procesního hlediska zavinila zastavení řízení. Nicméně žalovaná plnila za žalobce z titulu jeho pojištění na tutéž pojistnou událost. Městský soud uvedl, že ve stejný den 4. 10. 2023 byly vyhlášeny dva rozsudky, které se týkaly jedné pojistné události. Vedlejší účastnice pak na základě toho rozsudku, který nabyl právní moci, vyplatila pojistné plnění, čímž ovšem došlo k tomu, že byl (podle údajů vedlejší účastnice) vyčerpán pojistný limit. Pokud za této situace vzal stěžovatel žalobu zpět, nelze na jeho straně dovodit procesní zavinění na zastavení řízení, neboť nemohl ovlivnit, kdy soud rozhodne a který rozsudek dříve nabude právní moci, a kdy tedy dojde k vyčerpání pojistného limitu, nad který již vedlejší účastnice další pojistné plnění vyplácet nebude. Městský soud však nedovodil ani procesní zavinění na zastavení řízení na straně vedlejší účastnice, která sice plnila v rámci pojistné události, která byla předmětem řízení, ale plnila podle rozhodnutí vydaného v jiném řízení. V případech, kdy nelze dovodit procesní zavinění na zastavení řízení ani na jedné z procesních stran, je na místě postupovat dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Z toho důvodu městský soud napadený výrok o nákladech řízení podle § 221a o. s. ř. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel nejprve popsal průběh sporu mezi ním a poškozenými, ve kterém byla vedlejší účastnice rovněž v postavení vedlejšího účastníka, avšak byla neaktivní, ve věci se nevyjadřovala a ani stěžovateli neudělila pokyny, jakým způsobem má postupovat. Spor byl tedy rozhodnut rozsudkem pro uznání, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit poškozeným náhradu způsobené škody. Stěžovatel byl následně nucen podat proti vedlejší účastnici žalobu na plnění ve prospěch poškozených, neboť hrozilo, že by nic nezaplatila, avšak vedlejší účastnice svými procesními postupy řízení prodlužovala a zvyšovala jeho náklady (vznášela námitky, že stěžovatel zavinil vydání rozsudku, ač následně soud zjistil, že šlo o zavinění vedlejší účastnice; namítala rovněž neúspěšně promlčení nároku). Pro posouzení věci je dle stěžovatele rozhodující, že ačkoliv poškození podali dvě žaloby, na které navazovaly žaloby stěžovatele proti vedlejší účastnici, jednalo se o jednu pojistnou událost, na kterou se vztahoval limit pojistného plnění. Titulem pro plnění vedlejší účastnice tedy byla pojistná smlouva. Závěr že plnila z jiného titulu jiný nárok, je proto nesprávný. Jestliže tedy vedlejší účastnice zaplatila jednu pojistnou událost, stěžovatel byl nucen vzít žalobu zpět.5. Odvolací soud rozhodl dle stěžovatele o nákladech řízení překvapivě. Napadené rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024,sp. zn. II. ÚS 241/21, dle kterého chce-li odvolací soud v podstatných ohledech změnit nákladový výrok, musí o tom a o důvodech k němu vedoucím včas uvědomit toho účastníka řízení, jehož by se takové rozhodnutí negativně dotklo, aby se mohl vyjádřit a vlastní argumentací se pokusil rozhodnutí zvrátit. Odkazuje rovněž na nález ze dne 19. 12. 2023,IV. ÚS 2388/23, dle kterého soud při rozhodování o nákladech řízení musí vycházet z průběhu řízení a jeho výsledku. Postup městského soudu je rovněž svévolný, jelikož neumožnil, aby se stěžovatel mohl k věci podrobně vyjádřit, uplatnit vlastní argumentaci a vysvětlit procesní stránku věci, a to v situaci, kdy se stěžovatel snažil náklady řízení minimalizovat.6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.III.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.9. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení.10. Ústavní soud dodává, že v případech rozhodování o nákladových výrocích je jeho zdrženlivost dána i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů.11. Nic takového však v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Jak městský soud vysvětlil, ačkoliv škoda způsobená stěžovatelem byla evidovaná jako jedna škodní událost, poškození zahájili dvě soudní řízení, každé pro náhradu jiné části škody. Situaci přitom jistě znepřehlednilo, že ve stejný den byly vyhlášeny dva rozsudky k jedné pojistné události. Vedlejší účastnice však stěžovatele informovala, že za něj plnila podle rozsudku, který již nabyl právní moci (č. j. 18 C 282/2018-520, ve spojení s rozsudkem č. j. 11 Co 173/2023-584), a sice částku 2 139 637 Kč, čímž současně s ohledem na předchozí plnění vyčerpala celkový limit pojistného plnění. Ačkoliv tedy vedlejší účastnice plnila z titulu pojištění stěžovatele na jednu pojistnou událost, neplnila podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2023, č. j. 31 C 37/2020-301, ale podle rozhodnutí vydaného v témže dni v jiném řízení, na což však stěžovatele upozornila. Z uvedeného důvodu vedlejší účastnice řízení zastavení řízení sp. zn. 31 C 37/2020 nezavinila a nebyla tak naplněna podmínka k tomu, aby hradila náklady řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.12. Odkazuje-li stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, pak jím citované závěry dopadají na situace, kdy odvolací soud potvrzuje meritorní rozhodnutí a při totožných skutkových okolnostech v podstatných ohledech změní nákladový výrok. Ve věci stěžovatele však šlo o procesní rozhodnutí - zastavení řízení na návrh stěžovatele, kdy obvodní soud přisuzoval zastavení řízení chování vedlejší účastnice, ačkoliv tomu tak nebylo. Městský soud tedy při rozhodování o odvolání nevyšel z totožných skutkových okolností, jak tomu bylo v odkazovaném nálezusp. zn. II. ÚS 241/21, ale shledal, že vedlejší účastnice plnila na základě jiného soudního rozhodnutí, což vedlo k jinému závěru o její povinnosti nést náklady řízení.13. Namítá-li stěžovatel, že neměl možnost se k věci vyjádřit a věc vysvětlit, nelze s ním rovněž souhlasit. Na obsah odvolání vedlejší účastnice proti nákladovému výroku, ve kterém vedlejší účastnice namítala právě nenaplnění podmínky § 146 odst. 2 věty druhé, totiž reagoval svým vyjádřením. Z něj poté vycházel i městský soud, když uznal, že zastavení řízení nelze přičítat ani stěžovateli, neboť reagoval v ne zcela předvídatelné situaci, kdy nemohl ovlivnit, kdy soud rozhodne, který rozsudek dříve nabude právní moci a kdy dojde k vyčerpání pojistného limitu, nad nějž již další pojistné plnění nebude vyplaceno. Jiná situace by jistě nastala, navrhoval-li by stěžovatel městskému soudu, aby v případě vyhovění odvolání přikročil k moderaci náhrady nákladů řízení, uvedl k tomu relevantní důvody a městský soud se takovým návrhem nezabýval. To však z napadeného rozhodnutí nevyplývá, a ani stěžovatel ničeho takového v ústavní stížnosti netvrdí.14. Ústavní soud tedy uzavírá, že po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že základní právo, jehož se stěžovatel dovolává, porušeno nebylo. Městský soud svůj závěr srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat ani prvky libovůle.15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1036.txt |
404 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SK PROFESSIONAL spol. s r. o., sídlem Jateční 1434/9, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2021 č. j. 27 Co 158/2021-184, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Simony Stojecové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 20 C 31/2020 se podává, že výše označeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") podle § 222a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 1. 4. 2021 č. j. 20 C 31/2020-127 (jímž bylo vedlejší účastnici uloženo vydat stěžovatelce osobní motorové vozidlo Škoda Octavia combi a zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 24 728 Kč) a řízení zastavil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před odvolacím soudem (výrok II). Nákladový výrok krajský soud odůvodnil tím, že k zastavení řízení došlo pro zpětvzetí žaloby, tedy ze stěžovatelčiny viny, a že na straně jedné větší část předmětu řízení odpadla z důvodu svémocné ochrany práva odnětím vozidla stěžovatelkou, což nelze přičítat vedlejší účastnici (§ 146 odst. 2 o. s. ř.), na straně druhé že klíče od vozidla a osvědčení o technické způsobilosti, jež jsou nutné k provozu, vydala vedlejší účastnice po odnětí vozidla dobrovolně, čímž fakticky splnila to, co bylo předmětem žaloby. Krajský soud současně přihlédl k okolnostem případu, jak je podrobně popsal okresní soud (rozvodová situace mezi jednatelem stěžovatelky a vedlejší účastnicí, způsob pořízení vozidla, kdy vedlejší účastnice měla přispět na akontaci); na rozdíl od okresního soudu tyto okolnosti krajský soud považoval za výjimečné, odůvodňující postup podle § 150 o. s. ř., s tím, že v řízení před ním nemohou podobné "vyřizování účtů" a vzájemné schválnosti obstát.II.Stěžovatelčina argumentace3. Stěžovatelka namítá, že se cítí být "trestána" za to, že její jednatel nereflektoval snahu krajského soudu o smírné řešení věci; trest měl spočívat v tom, že uvedený soud nepřistoupil na jí navrhovanou změnu žaloby a neuznal její nárok na náhradu nákladů řízení. Ve skutečnosti šlo o tlak na ni, aby ustoupila od svých oprávněných nároků. Takový postup stěžovatelka považuje za nespravedlivý, přičemž upozorňuje, že právní zástupce vedlejší účastnice s ní nekomunikoval, ačkoliv vedlejší účastnice protiprávně zadržovala její motorové vozidlo. Nesouhlasí s tím, že krajský soud zajištění vozidla označil za svémocnou ochranu, přičemž tvrdí, že šlo o právním řádem aprobovanou svépomoc, a dodává, že s vozidlem nenakládala, pouze zajistila jeho bezpečné umístění. Vydáním klíčů od vozidla a osvědčení o jeho technické způsobilosti, k němuž vedlejší účastnice přistoupila až v odvolacím řízení, ač tak mohla učinit již dříve, uznala oprávněnost jejích nároků, snahu o smírné řešení však neprojevila.4. Úvahy krajského soudu stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné, resp. za nepředvídatelné či extrémní, a to proto, že uvedený soud nevysvětlil, z jakého důvodu nelze na věc aplikovat § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. V této souvislosti namítá, že ke zpětvzetí žaloby došlo výhradně z důvodů na straně vedlejší účastnice, která svým jednáním vyvolala nutnost podání žaloby. Podle stěžovatelky nejsou přiléhavé ani úvahy krajského soudu o okolnostech týkajících se rozvodové situace mezi jejím jednatelem a vedlejší účastnicí, neboť fakticky nejde o spor (teď již) bývalých manželů. Odůvodnění napadeného usnesení z hlediska § 150 o. s. ř. stěžovatelka považuje za nedostatečné, a samotné rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Současně vytýká krajskému soudu, že měl-li v úmyslu použít moderační právo, měl jí dát možnost se k takovému záměru vyjádřit, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009sp. zn. II. ÚS 3161/08(N 95/53 SbNU 219).III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok II napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí k dispozici žádný takový prostředek neměla.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.7. V ústavní stížnosti stěžovatelka sice namítá, že napadený výrok je tzv. nepřezkoumatelný, z obsahového hlediska však jde o polemiku s interpretací krajského soudu § 146 odst. 1 písm. b), odst. 2 a § 150 o. s. ř. a s aplikací těchto ustanovení na posuzovanou věc. Ústavní soud připomíná, že zásady uvedené v bodě 6 se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002sp. zn. IV. ÚS 303/02(U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 3. 2. 2011sp. zn. III. ÚS 106/11a řada dalších - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je zásadně v kognici obecných soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jakožto problematiky ve vztahu k samotnému předmětu řízení podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě.8. Z hlediska práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, by bylo nutné za výše zmíněnou tzv. kvalifikovanou vadu považovat, zatížily-li by obecné soudy své rozhodnutí interpretační libovůlí, především pak tím, že by flagrantně pominuly příslušnou kogentní normu nebo neodůvodněně vybočily ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použily výklad, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Úlohou Ústavního soudu je především zkoumat, zda je rozhodnutí o nákladech řízení řádně (tj. srozumitelně a racionálně) odůvodněno; posuzování samotné věcné správnosti těchto úvah v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu tomuto soudu nepřísluší, neboť nejde o referenční hledisko jeho přezkumu.9. Pochybení takové povahy Ústavní soud nezjistil. Jak patrno z napadeného usnesení, krajský soud postavil své rozhodnutí na dvou relativně samostatných důvodech.10. První měl spočívat v tom, že obě účastnice z procesního hlediska zavinily zastavení řízení, vedlejší účastnice nedostála povinnosti vydat klíče od vozidla a osvědčení o jeho technickém stavu, a stěžovatelka tím, když se ho zmocnila svémocí. Stěžovatelka argumentuje tím, že šlo o dovolenou svépomoc, nicméně to nic nemění na tom, že v důsledku takového jednání bylo nutno řízení zastavit, neboť tím odpadl jeho předmět.11. Druhým důvodem bylo, že stěžovatelčin jednatel si tímto způsobem "vyřizoval účty" s vedlejší účastnicí, nyní již bývalou manželkou, kdy mezi nimi, jak uvedl okresní soud, existovaly spory o majetek, péči o dítě a výživné mezi manželi, přičemž vedlejší účastnice se na pořízení vozidla podílela a používala je k zajištění chodu rodiny. Závěry krajského soudu jsou dostatečně srozumitelné, a stěžovatelčině námitce tzv. nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí přisvědčit nelze. Jistě lze vést ve věcné rovině polemiku o tzv. procesním zavinění stěžovatelky, ovšem i kdyby se (hypoteticky) Ústavní soud s prvně uvedeným názorem krajského soudu neztotožnil, neznamenalo by to "automaticky" bez dalšího porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu.12. Nadto z hlediska ústavnosti obstojí další důvod. Ustanovení § 150 o. s. ř. totiž otevírá poměrně široký prostor obecným soudům k jejich vlastnímu uvážení, zda konkrétní okolnosti toho kterého případu lze považovat za zvláštního zřetele hodné, či nikoliv, ledaže by tyto úvahy nesly známky svévole, tedy zejména byly-li by postaveny na skutečnostech, které by zjevně neměly žádnou relevanci. Takováto situace v posuzované věci nenastala, a tudíž nelze vytknout krajskému soudu, že by zjevně vybočil z ústavně právních mezí daného uvážení.13. Namítá-li stěžovatelka porušení práva na řádný proces z toho důvodu, že nebyla krajským soudem na možnost použití § 150 o. s. ř. upozorněna, Ústavní soud připomíná, že otázka nákladů řízení z hlediska uvedeného ustanovení byla řešena již okresním soudem, v odvolání se pak vedlejší účastnice znovu domáhala aplikace uvedeného ustanovení, a to s poukazem na to, že jde o manželský konflikt a že skutečným původcem sporu byl právě její manžel. Následně na jednání krajského soudu dne 16. 9. 2021 vedlejší účastnice navrhla tomuto soudu postupovat podle tohoto ustanovení, a to s poukazem na potřebu ochrany rodiny, resp. souvislostí celého případu, včetně toho, že vozidlo bylo užíváno ve prospěch jejich syna. Stěžovatelka tedy na tento návrh (a s ním spojenou argumentaci) mohla v odvolacím řízení reagovat, kteréžto možnosti však nevyužila, a postupoval-li krajský soud za této situace podle § 150 o. s. ř., nelze jeho rozhodnutí považovat za jakkoliv "překvapivé". Ačkoliv tedy krajský soud použití uvedeného ustanovení neavizoval, stěžovatelka na svém procesním právu skutkově či právně argumentovat nijak zkrácena nebyla.14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10360.txt |
405 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Taťány Gründlové, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 1768/2021-1560, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2020 č. j. 21 Co 17/2018-1488, rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. září 2017 č. j. 120 C 53/2015-1091 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. prosince 2017 č. j. 120 C 53/2015-1129, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Mgr. Kamila Veselého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") bylo na základě žaloby JUDr. Ing. Jana Veselého (právního předchůdce vedlejšího účastníka zemřelého v průběhu řízení před okresním soudem) uloženo stěžovatelce, aby žalobci zaplatila částku 1 031 910 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do blíže specifikovaných částek s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 215 259 Kč (výrok III) a České republice na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude určena samostatným usnesením (výrok IV). Napadeným usnesením okresního soudu pak bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na účet okresního soudu na této náhradě částku 36 902 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, když bez právního důvodu užívala jeho zastavěné i nezastavěné pozemky, a to tak, že na nich je umístěna stavba (hala) ve vlastnictví stěžovatelky nebo jí sloužily jako příjezdová cesta či manipulační plocha.3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 625 776 Kč zamítl, ve zbývající části tento výrok potvrdil (výrok I), a dále rozhodl, že se stěžovatelce právo na náhradu poměrné části nákladů řízení nepřiznává (výrok II), že vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice na účet okresního soudu 61 % nákladů řízení ve výši 22 510 Kč (výrok III) a stěžovatelka 39 % nákladů řízení ve výši 14 392 Kč (výrok IV) a že účastníci jsou povinni zaplatit České republice ve stejném poměru na účet krajského soudu náklady řízení, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení (výrok V a VI). Krajský soud, jde-li o výši bezdůvodného obohacení, vyšel ze znaleckého posudku obchodní společnosti YBM CONSULT - Znalecký ústav s. r. o., který v odvolacím řízení kvůli nedostatkům znaleckých posudků, z nichž vycházel okresní soud, nechal vypracovat.4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, načež Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením toto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když dospěl k závěru, že předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. nebyly naplněny. Je-li pak napaden i nákladový výrok, že není dovolání bez dalšího přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.II.Stěžovatelčina argumentace5. Stěžovatelka nejprve podrobně rekapituluje průběh řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí. Následně tvrdí, že porušení jejího práva na soudní ochranu nastalo v důsledku extrémního rozporu právních závěrů obecných soudů se skutkovým stavem věci, resp. s obsahem provedených důkazů. To mělo podle stěžovatelky nastat v důsledku toho, že vedlejší účastník ani přes řádné poučení nepředložil dostatečné důkazy o tom, že by vymezenou plochu v předmětném období užívala. K tomu doplňuje, že již v řízení před okresním soudem namítala nesrozumitelnost a "neprojednatelnost" jeho nároku, vedlejší účastník k výzvě soudu sice své podání doplnil, ale znovu nedostatečně, a proto jej soud opět vyzval k opravě a doplnění tvrzení, ten však ani poté svou povinnost tvrzení a důkazní nesplnil.6. Současně stěžovatelka upozorňuje, že se vedlejší účastník domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání jiných pozemků, než které byly zaměřeny a určeny ve znaleckém posudku znalce Ing. Jaroslava Rydla, a tyto se neshodovaly ani s jejich výměrou. V této souvislosti namítá, že kdyby znalec určil, že výměra plochy je větší, nemůže soud uznat nárok vedlejšího účastníka v menší výměře, aniž by určil, o kterou část plochy jde (to i kvůli tomu, že přesné vymezení nároku je nezbytné z hlediska posouzení negativních podmínek řízení, tj. litispendence a překážky rei iudicatae).7. Stěžovatelka dále namítá, že znalecký posudek obchodní společnosti YBN Consult - Znalecký ústav s. r. o. je nepřezkoumatelný, neboť nezdůvodňuje své úvahy a použité výpočty. Zejména procentní sazby 19 %, 8 % a 7 %, které tvoří základ výpočtu, byly stanoveny zcela bez odůvodnění. Tyto námitky nebyly odstraněny ani po osobním slyšení zástupce znaleckého ústavu, neboť ten použití daných veličin (jejich rozpětí) konkrétně nezdůvodnil, a pouze uvedl, že vyšel ze své praxe a zkušeností.8. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy rozhodly o vydání bezdůvodného obohacení užíváním jiných než žalobou označených částí, nesprávně dovodily, že užívala rovněž vedlejším účastníkem vlastněné části pozemků jako příjezdovou cestu a manipulační plochu před jí vlastněnou budovou a že připustily faktickou změnu žaloby bez rozhodnutí okresního soudu.9. Obecným soudům vytýká i to, že jí nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení, ač byla v podstatné jeho části úspěšná a konzistentní judikatura ve skutkově shodné věci právo na náhradu nákladů řízení žalované straně přiznává. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, podle něhož by měla mít právo na plnou náhradu nákladů řízení, a potažmo by neměla hradit ani náklady řízení státu, přičemž odmítá argumentaci krajského soudu s tím, že na jejím základě by v žádném sporu o zaplacení nemohly být náklady úspěšnému žalovanému přiznány, a upozorňuje, že spornou byla jak výměra užívaných pozemků, tak cena užívání. Namítá, že Nejvyšší soud v rozporu se svou konzistentní judikaturou ani tuto námitku neshledal důvodnou.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá "neprojednatelnost" žaloby, kdy vedlejší účastník přes výzvu a poučení soudu nespecifikoval, v jakém rozsahu měla jeho pozemky užívat. Možno předeslat, že stěžovatelkou užívané pozemky, resp. jejich části, zakreslil vedlejší účastník na mapě, načež okresní soud nechal vypracovat geometrický plán. Stěžovatelka se proti tomuto postupu ohradila v odvolání, krajský soud se v napadeném rozsudku otázkou jeho souladu s § 120 odst. 2 o. s. ř. pečlivě zabýval (viz bod 31 a násl.) a žádné pochybení nezjistil. V dovolání pak stěžovatelka pouze uvedla, že vedlejší účastník nevylíčil rozhodující skutečnosti, přičemž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2268/2011 s tím, že by bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, aby soud svou činností - analýzou předložených listin v podstatě plnil a nahrazoval procesní aktivitu vedlejšího účastníka, jde-li o splnění požadavků kladených na žalobu. Příslušné závěry krajského soudu však nereflektovala, resp. podle § 241a odst. 3 o. s. ř. neuvedla, že právě dané posouzení považuje za nesprávné, a proč tomu tak má být, a tudíž nemohlo být Nejvyššímu soudu zřejmé, že by se danou otázkou jako otázkou procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí krajského soudu postaveno (§ 237 o. s. ř.), měl v dovolacím řízení zabývat. Zpochybňuje-li (snad) stěžovatelka i správnost (ústavnost) příslušného závěru krajského soudu, nutno konstatovat, že ač formálně vyčerpala dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, nestalo se tak materiálně, tj. ve vztahu k této námitce, a tudíž Ústavní soud považuje v této části ústavní stížnost za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.13. Jde-li o samotný rozsah užívání pozemků stěžovatelkou, okresní soud provedl místní šetření, a s ohledem na jeho výsledky nechal vypracovat znalecký posudek z oboru geodezie a kartografie, načež v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, jak k závěrům o stěžovatelkou užívané ploše dospěl. Stěžovatelka v odvolání vyjádřila s odborným posouzením této otázky soudním znalcem Ing. Jaroslavem Rydlem nesouhlas, avšak krajský soud se plně se závěry okresního soudu ztotožnil, přičemž uvedený znalecký posudek označil za jasný, srozumitelný, řádně odůvodněný a přesvědčivý. Stěžovatelka v tomto směru žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti nevznáší, argumentuje pouze tím, že vedlejší účastník se domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání jiných pozemků, než které byly specifikovány v tomto znaleckém posudku, přičemž poukazuje na nutnost přesného vymezení žalobního nároku s ohledem na možné překážky řízení v podobě věci zahájené či rozhodnuté.14. Předně možno připomenout, že již Nejvyšší soud v souvislosti se stěžovatelčinou výtkou, že nebyla připuštěna změna žaloby, konstatoval, že se vedlejší účastník od počátku domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání stejných pozemkových částí, načež stěžovatelce vysvětlil, že předmětem soudního řízení nemusí být jen pozemek, který je označen parcelním číslem a kterému odpovídá mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí. Namítá-li stěžovatelka nesoulad mezi údajem o výměře jí užívaných pozemků (jejich částí) uvedeným v žalobě a v napadeném rozsudku okresního soudu, podle Ústavního soudu je především na obecných soudech, aby posoudily, zda předmět řízení je vymezen dostatečně určitě, a tudíž zda je žaloba "projednatelná" (a zda tak lze eventuálně posoudit existenci překážky věci zahájené či rozhodnuté, nicméně tato otázka nebyla vůbec předmětem sporu). V daném případě vedlejší účastník konkrétní pozemky či jejich části podle obecných soudů označil dostatečně určitě, a byť se údaj o výměře na základě provedeného dokazování ukázal (zčásti) nesprávným, ani podle názoru Ústavního soudu z toho nelze vyvozovat, že by žaloba nebyla dostatečně určitá (nebo že by došlo ke změně předmětu řízení, když vedlejší účastník v tomto ohledu "převzal" údaj vzešlý z provedeného dokazování a svou žalobu tak upřesnil).15. Stěžovatelka je dále názoru, že znalecký posudek společnosti YBM Consult - Znalecký ústav s. r. o. je nepřezkoumatelný, protože znalecký ústav neodůvodnil své úvahy a použité výpočty, především pak bez odůvodnění měl stanovit procentní sazby, které tvoří základ výpočtu pro zodpovězení zadání soudu. Touto námitkou se podrobně zabýval krajský soud, načež daný znalecký posudek shledal určitým, srozumitelným a odůvodněným. Správnost závěrů krajského soudu posuzoval následně i Nejvyšší soud, který vysvětlil, proč považuje daný znalecký posudek za souladný s jeho judikaturou, a konkrétně se zabýval i situací, kdy reálně není možné pro stanovení obvyklého nájemného zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků a kdy tak je na znalci, aby se s uvedenou situací vypořádal. V posuzovaném případě bylo možné/třeba stanovit cenu za užívání předmětných pozemků pomocí výnosové metody, přičemž k použití stěžovatelkou zmíněných sazeb se zástupci znalce u jednání před krajským soudem dne 24. 6. 2020 vyjádřili a svůj postup dostatečně vysvětlili, přičemž je zřejmé, že v dané věci objektivně nebylo možné stanovit jednotlivé sazby exaktně, ale na základě odborné úvahy, a to v rámci určitého, znalci zdůvodněného rozpětí. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že hodnocení provedených důkazů obecnými soudy nebylo stiženo závažnou vadou, v důsledku níž by jejich skutkové (a potažmo právní) závěry bylo možné označit za "extrémní", jak bylo stěžovatelkou tvrzeno.16. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že jí nebyla krajským soudem vůči vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení. Jak tento soud uvedl ve svém rozsudku, vedlejší účastník měl úspěch pouze z 39 %, a stěžovatelka by tak měla mít právo na náhradu nákladů řízení ve výši 22 %, nicméně shledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které jí nebylo možné tuto náhradu přiznat. Toto své rozhodnutí zdůvodnil specifickými okolnostmi případu, konkrétně tím, že stěžovatelka či její právní předchůdci, ač na předmětných pozemcích provozovali rozsáhlou podnikatelskou činnost, nic po mnoho let (od roku 2010) za jejich užívání nezaplatili, a ještě před okresním soudem při místním šetření se snažili předstírat, že žádnou činnost neprovozují (a že tyto nijak neužívají). V tomto ohledu nelze krajskému soudu vytknout, že by (extrémně) vybočil z mezí volného uvážení, které mu uvedené zákonné ustanovení poskytuje, a tak Ústavní soud ani zde důvod pro svůj zásah do nezávislého soudního rozhodování neshledal.17. Vzhledem k tomu, že dovolání proti nákladovému výroku krajského soudu nebylo podle Nejvyššího soudu ze zákona přípustné, nemohl se uvedený soud zabývat námitkami, které stěžovatelka v dovolání ohledně nákladů řízení uplatnila. Navíc se proti danému závěru Nejvyššího soudu stěžovatelka nijak nevymezila, a proto není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by jeho pochybení mohlo spočívat, a tudíž ani v tomto bodě nemohl ústavní stížnost považovat za jakkoliv opodstatněnou.18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10361.txt |
406 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Ondřeje Kličky, notáře, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, zastoupeného Mgr. et Mgr. Vítem Bavorem, advokátem, sídlem Novomlýnská 1238/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2021 č. j. 29 Co 104/2021-484, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Gabriely Staňka, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručené v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené v čl. 28 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), stěžovatelem jako soudním komisařem, stanovil usnesením ze dne 18. 2. 2021 č. j. 34 D 2129/2016-469 v konkrétní pozůstalostní věci stěžovateli odměnu (jako notáře), náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % částkou 78 022,01 Kč, vedlejší účastnici jako dědičce uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 22,01 Kč (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu hotových výdajů (II. výrok). V odůvodnění provedl výpočet odměny s odkazem na vyhlášku č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "notářský tarif"). Stěžovatel podle § 14 notářského tarifu zvýšil odměnu o 100 %, což odůvodnil neobvyklým počtem jednání a mimořádnou časovou náročností s ohledem na množství usnesení, podání a dotazů činěných účastníky.3. Vedlejší účastnice napadla usnesení obvodního soudu odvoláním, v němž uvedla, že podle notářského tarifu je základem odměny notáře jako soudního komisaře v řízení o pozůstalosti obvyklá cena aktiv. K obtížnosti a časové náročnosti dodala, že ve věci sice proběhlo pět jednání, nebylo však zřejmé, zda tento počet byl účelný, a v této souvislosti se zabývala nezbytností každého z nich. Počet usnesení vydaných v řízení podle vedlejší účastnice rovněž sám o sobě nesvědčil o časové náročnosti, kdy čtyři z osmi byla administrativní povahy a další dvě, jež jí nebyla doručena, nepředstavovala zásadní rozhodnutí. K poukazu stěžovatele na počet podání a dotazů vedlejší účastnice uvedla, že jejich činěním bylo naopak přispěno k rychlejšímu průběhu řízení. V závěru zdůraznila, že zvýšení odměny o 100 % by mělo odpovídat nejvyšší možné složitosti, což však v této věci nebylo splněno. Městský soud napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu tak, že stěžovateli se stanoví odměna notáře, náhrada hotových výdajů a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % částkou 40 052,21 Kč. V odůvodnění uvedl, že navýšení odměny podle notářského tarifu lze učinit zejména tehdy, je-li potřebné provést více nezbytných jednání ve věci. V tomto bodě přisvědčil vedlejší účastnici a uzavřel, že nejméně dvě z pěti jednání nebyla nezbytná. Bylo-li třeba ve věci nařídit tři jednání, šlo podle městského soudu o běžný postup. V této souvislosti zmínil, že žádné z jednání nepřesáhlo 30 minut. K časové náročnosti městský soud uvedl, že šest z osmi vydaných usnesení představovalo běžně vydávaná rozhodnutí v řízení o pozůstalosti. Samotné dotazy či podání účastníků nemohou vést k závěru o obtížnosti úkonů notáře. V řízení rovněž nebyl použit cizí jazyk ani nebylo aplikováno cizí právo.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel po stručné rekapitulaci řízení ve věci pozůstalosti namítá, že městský soud v odůvodnění pouze mechanicky aplikoval výčet důvodů pro zvýšení odměny notáře jako soudního komisaře uvedený v § 14 notářského tarifu, aniž by bral v potaz, že nejde o výčet taxativní a že důvodů pro zvýšení odměny může být i více. Argumentace se omezila pouze na mimořádnou obtížnost, počet jednání a nepoužití cizího jazyka nebo práva, časové náročnosti spojené s enormní administrativní zátěží však nebyla věnována žádná pozornost. Právě v souvislosti s časovou náročností stěžovatel poukazuje na znění § 14 odst. 4 notářského tarifu, v němž je uvedena jako samostatný důvod pro zvýšení odměny. V posuzované věci měla spočívat v množství podání a dotazů činěných účastníky, v existenci sporu o dědické právo a v problémech s oceněním majetku. Řízení trvalo pět let a listiny ve spise dosahují rozsahu 470 stran. S tímto tvrzením stěžovatele se městský soud nevypořádal. Ke sporu o dědické právo stěžovatel doplňuje, že již na začátku řízení účastníky poučil o judikatuře Nejvyššího soudu dopadající na skutkově totožné věci, nicméně účastníci na své účasti trvali, proto musel jako soudní komisař opakovaně řešit i tuto věc. K problémům spojeným s oceněním majetku stěžovatel uvádí, že zejména neschopnost účastníků dohodnout se na odbytném jej zbytečně administrativně zatížila. Závěr argumentace obsažené v ústavní stížnosti je zaměřen na další důvody pro zvýšení odměny, mezi něž stěžovatel řadí okolnosti způsobující průtahy v řízení, jako např. zjevně nedůvodná nebo obsahově shodná podání, opakované uvádění nových skutečností, požadavky na odročení jednání apod.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud připomíná, že základní práva účastníků soudního řízení jsou porušena, je-li jim upřena možnost domáhat se svého práva, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení ze dne 10. 9. 1996sp. zn. II. ÚS 81/95(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náhradu nákladů řízení, jejíž posouzení je integrální součástí soudního rozhodování. Žádný z uvedených závěrů však nelze ve stěžovatelově věci učinit.7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu o nesplnění předpokladů zvýšení odměny notáře jako soudního komisaře. Podle § 14 odst. 4 notářského tarifu platí, že odměnu vypočtenou podle § 13, včetně případné odměny stanovené a vypočtené podle § 14 odst. 1 až 3, lze přiměřeně zvýšit, nejvýše však o 100 %, byly-li úkony notáře v řízení o pozůstalosti mimořádně obtížné nebo časově náročné, zejména provedením více nezbytných jednání ve věci, provedením úkonů na místě samém nebo použitím cizího práva nebo jazyka. Z uvedeného je zřejmé, že výpočet odměny i její přiměřené navýšení jsou předmětem podzákonného předpisu, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovala pochybení obecných soudů uvedená výše sub 6. i. f.8. Stěžovatelova argumentace nedosahuje ústavněprávní roviny a je pouhou polemikou s hodnocením podkladů významných pro určení jeho odměny provedeným městským soudem. Je třeba připomenout, že hodnocení podkladů podléhá přezkumu pouze v procesním smyslu, nikoliv materiálním, jak činí stěžovatel.9. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že městský soud se k odvolání vedlejší účastnice řádně zabýval nejen důvodností zvýšení odměny, ale rovněž její přiměřeností. V řízení o pozůstalosti je notář nejen pověřeným subjektem k jeho vedení a vydání rozhodnutí, ale rovněž subjektem osobně zainteresovaným, jde-li o jeho náklady, zejména pak odměnu. Právě k prvnímu postavení je třeba uvést, že při určení nákladů řízení je notář přímo odpovědný za právně významná zjištění, což znamená, že okolnosti významné pro rozhodnutí nestačí pouze tvrdit, ale je třeba je rovněž řádně prokázat. Bylo tedy nejen vlastním zájmem stěžovatele, ale rovněž procesní odpovědností, aby důvody ve prospěch navýšení odměny tvrdil a odůvodnil konkrétními okolnostmi. Stejné platí i pro posouzení přiměřenosti tohoto navýšení.10. Z odůvodnění usnesení obvodního soudu vydaného samotným stěžovatelem, jako pověřeným soudním komisařem, se podává, že důvody svědčící ve prospěch zvýšení odměny spočívaly v nařízení celkem pěti jednání, v nutnosti zabývat se množstvím dotazů a ve vydání mimořádného množství usnesení. Závěr o mimořádnosti však stěžovatel v usnesení nerozvedl a z odůvodnění usnesení žádné další důvody dovodit nelze. Zpochybnila-li vedlejší účastnice nedostatečnost, resp. přímo i věcnou nesprávnost těchto závěrů, a městský soud těmto námitkám vyhověl, přičemž své rozhodnutí řádně a podrobně zdůvodnil, nelze jeho postupu nic vytknout. Je třeba zdůraznit, že odvolací řízení je procesem opravným, jehož účelem je odstranění právních, popř. skutkových, nedostatků prvostupňového rozhodnutí, nikoliv opakování řízení. Tím spíše není povinností odvolacího soudu vyhledávat další okolnosti, které by svědčily ve prospěch či neprospěch konkrétních zjištění. V nyní posuzované věci městský soud zpochybnil přímo závěry usnesení samotného stěžovatele a jeho rozhodnutí nelze považovat za mechanickou aplikaci příkladného výčtu důvodů uvedených v notářském tarifu.Tvrdí-li stěžovatel, že výčet důvodů vypočtených v § 14 odst. 4 notářského tarifu je demonstrativní, nic mu nebránilo, aby tyto důvody ve vlastním rozhodnutí nejen specifikoval, ale rovněž uplatnil. Také je třeba zdůraznit, že stěžovatel okolnosti spočívající v délce řízení, rozsahu spisu či rozhodování sporu o dědické právo ve svém usnesení nezmiňuje.11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10362.txt |
407 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala ve věci ústavních stížností stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2021 č. j. 3 To 215/2021-2020 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. března 2021 č. j. 11 T 139/2015-1976, vedené podsp. zn. IV. ÚS 3223/21, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2021 č. j. 3 To 214/2021-2012 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. března 2021 č. j. 11 T 139/2015-1970, vedené podsp. zn. IV. ÚS 3224/21, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a a) M. W. a b) N. P., jako vedlejších účastnic řízení, o návrhu na spojení, takto:Ústavní stížnosti vedené podsp. zn. IV. ÚS 3223/21aIV. ÚS 3224/21se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny podsp. zn. IV. ÚS 3223/21.Odůvodnění1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky.2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, jehož účastníkem byl stěžovatel, a obě ústavní stížnosti jsou argumentačně téměř shodné. Ústavní soud proto, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení.3. Podle § 5 odst. 7 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 č. Org. 1/22 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Josef Fiala, kterému byla k vyřízení přidělena první ze spojovaných věcí. Řízení o spojených věcech bude vedeno podsp. zn. IV. ÚS 3223/21.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10363.txt |
408 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Achima Fritze Jähnke, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 20. srpna 2021 č. j. 2 As 306/2019-49 a ze dne 26. ledna 2012 č. j. 7 As 122/2011-194 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2019 č. j. 8 A 40/2012-404, a s ní spojeným návrhem na zrušení části § 84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve slovech "nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout", za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a Mgr. Jany Jähnke, LL.M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojil akcesorický návrh na zrušení části § 84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.2. Z vyžádaného spisového materiálu, ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obecní úřad V. (dále jen "stavební úřad") vydal dne 16. 6. 2006 územní rozhodnutí č. j. Výst. 328/2-RD, BD-817/06-Km (dále jen "územní rozhodnutí pro V."), jímž povolil umístění rodinných a bytových domů v lokalitě V. v katastrálním území H. Stavební úřad nejednal se stěžovatelem a vedlejší účastnicí jako s účastníky územního řízení a nedoručil jim ani územní rozhodnutí pro V., o němž se stěžovatel a vedlejší účastnice dozvěděli až při jednání na stavebním úřadě, kde obdrželi dne 27. 6. 2007 jeho kopii. Následně proti němu dne 28. 6. 2007 k poštovní přepravě podali odvolání, které vedlejší účastník zamítl pro opožděnost rozhodnutím ze dne 22. 1. 2008 č. j. 11500/2008/KUSK. Podle vedlejšího účastníka stěžovatel a vedlejší účastnice byli osobami, které mohly být územním rozhodnutím pro V. přímo dotčeny na vlastnickém právu k nemovitostem, hleděl na ně proto jako na účastníky řízení, jimž však rozhodnutí nebylo oznámeno. Na takovou situaci dopadá § 84 odst. 1 správního řádu, podle něhož osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, jímž ho správní orgán oznámil. Poslednímu účastníkovi, jemuž bylo územní rozhodnutí pro V. oznamováno, bylo doručeno dne 22. 6. 2006. Odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice bylo k poštovní přepravě předáno dne 28. 6. 2007, tj. po uplynutí jednoroční lhůty podle § 84 odst. 1 správního řádu, a bylo tudíž opožděné.3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 5. 2011 č. j. 8 Ca 149/2008-152 (dále jen "první rozsudek městského soudu") rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil. Podle městského soudu není zřejmé, zda § 84 odst. 1 správního řádu dopadá pouze na osobu, která byla nepochybně účastníkem správního řízení, ale pouze jí z nějakého důvodu (opomenutí, špatné doručení) nebylo rozhodnutí oznámeno, či také na osobu, kterou správní orgán za účastníka řízení nepovažoval, a proto jí rozhodnutí nedoručil. Dané ustanovení umožňuje dvojí výklad a městský soud shledal, že nelze přijmout ten, který jde k tíži účastníka, tj. výklad, že by § 84 odst. 1 správního řádu dopadal i na osobu, kterou správní orgán za účastníka vůbec nepovažoval.4. Nejvyšší správní soud zrušil první rozsudek městského soudu rozsudkem napadeným ústavní stížností (dále jen "první rozsudek Nejvyššího správního soudu"). Zopakoval závěry své judikatury, podle níž § 84 odst. 1 správního řádu dopadá i na ty účastníky, kteří o správním řízení vůbec nevěděli, neparticipovali na něm a jimž rozhodnutí nebylo ani doručeno.5. Městský soud následně vydal rozsudek ze dne 11. 12. 2014 č. j. 8 A 40/2012-216 (dále jen "druhý rozsudek městského soudu"), jímž rozhodnutí vedlejšího účastníka opět zrušil. Dospěl k závěru, že stěžovatel a vedlejší účastnice jsou vlastníky nemovitostí, které blízce sousedí s územním záměrem, byť nejsou mezujícími sousedy. Svědčilo jim tedy postavení účastníků územního řízení. Měl však pochyby o doručenkách, které měly doložit doručení účastníkům, jimž stavební úřad rozhodnutí oznamoval. Na doručence pro obec H. je uvedeno, že měla být doručována jiná písemnost než územní rozhodnutí pro V. Dalšímu účastníkovi (jeho zástupci) nebylo doručováno poštou, ale osobně, aniž by však na doručence byla uvedena jeho adresa, a aniž by z doručenky vyplývalo, že byla ověřena jeho totožnost. Ani v jednom případě nešlo podle městského soudu o spolehlivý doklad o doručení, a tudíž ani pro závěr o opožděnosti odvolání.6. Nejvyšší správní soud zrušil i druhý rozsudek městského soudu rozsudkem ze dne 21. 7. 2015 č. j. 2 As 15/2015-56 (dále jen "druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu"). Vyhodnotil, že při pochybnostech o doručenkách bylo třeba, aby městský soud provedl k okolnostem doručování dokazování.7. Městský soud posléze vydal napadený rozsudek (dále jen "třetí rozsudek městského soudu"), jímž žalobu zamítl. Provedl dokazování k objasnění okolností doručování územního rozhodnutí pro VI. Slyšení svědci potvrdili pravost svých podpisů na doručenkách a vyloučili, že by došlo k manipulaci s obsahem doručovaných zásilek či ke ztrátě doručovaných listin. Znalec ve znaleckém posudku nevyloučil, že podpis na doručence je podpisem adresáta, byť šlo o závěr v rovině pravděpodobnosti pro malý počet vzorků podpisů. Svědkyně Hůlová objasnila, že po kolaudaci stavaři obvykle donesli doručované zásilky osobně, čímž vysvětlila, proč nebyly doručovány poštou. Podle městského soudu bylo prokázáno, že poslednímu účastníkovi, kterému bylo územní rozhodnutí pro V. oznámeno, bylo doručeno dne 22. 6. 2006 a odvolání bylo podáno po více než roce od tohoto data, tj. opožděně.8. Nejvyšší správní soud dalším napadeným rozsudkem (dále jen "třetí rozsudek Nejvyššího správního soudu") kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se skutkovým závěrem, že poslednímu účastníku územního řízení bylo rozhodnutí doručeno 22. 6. 2006 a odvolání bylo podáno po uplynutí roční lhůty stanovené v § 84 odst. 1 správního řádu. Smyslem zmíněného ustanovení je ochrana právní jistoty. Nejvyšší správní soud neshledal důvod, aby Ústavnímu soudu předložil návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy na jeho zrušení, neboť má za to, že není v rozporu s ústavním pořádkem, k čemuž odkázal na řadu usnesení Ústavního soudu, jimiž byly pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty ústavní stížnosti ve věcech, v nichž byla odvolání zamítnuta pro opožděnost pro zmeškání roční lhůty podle § 84 odst. 1 správního řádu.II.Argumentace stěžovatele9. Třetí rozsudek Nejvyššího správního soudu stěžovatel označuje za nepřezkoumatelný. Dále namítá, že pracovníkům stavebního úřadu muselo být jasné, že okruh účastníků územního řízení vymezili příliš úzce jen jako vlastníky pozemků, na kterých je záměr umístěn. I žadateli o územní rozhodnutí, jakožto developerovi, musela být daná okolnost zřejmá. Správními soudy zaujatý výklad § 84 odst. 1 správního řádu zbavuje opomenuté účastníky možnosti obrany, bude-li před nimi vydání rozhodnutí udrženo v tajnosti po dobu jednoho roku. Roční lhůtu nelze podle stěžovatele užít na úmyslně opomenuté účastníky. Stěžovatel zpochybňuje dobrou víru žadatele o územní rozhodnutí a soudům vytýká, že se měly odchýlit od jazykového znění § 84 odst. 1 správního řádu a zohlednit jeho smysl v podobě ochrany právní jistoty.10. Stěžovatel namítá neústavnost § 84 odst. 1 správního řádu. Ochrany právní jistoty bylo možno dosáhnout i šetrnějšími prostředky, např. stanovením delší než jednoroční lhůty (stěžovatel proponuje lhůtu tříletou), či stanovením jednoroční lhůty jen pro účastníky, kteří věděli o územním řízení a jimž jen nebylo doručeno územní rozhodnutí. Řešení střetu mezi právní jistotou úspěšného žadatele o územní rozhodnutí a možností obrany (včetně soudní ochrany) opomenutých dotčených sousedů je v § 84 odst. 1 správního řádu vychýleno nepřiměřeně ve prospěch žadatele o územní rozhodnutí.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná v části směřující proti prvnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu, který je kasačním rozhodnutím, neboť zrušil první rozsudek městského soudu. Kasační rozhodnutí lze před Ústavním soudem přípustně napadnout za současného splnění dvou podmínek. Zaprvé, musí být společně s kasačním rozhodnutím napadeno i konečné rozhodnutí ve věci. Zadruhé, ke zrušení kasačního rozhodnutí Ústavní soud přistoupí, jen je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele; jinak tuto část ústavní stížnosti odmítne jako nepřípustnou [nález ze dne 18. 9. 2012sp. zn. II. ÚS 2371/11(N 159/66 SbNU 373), body 37. až 39.; ze dne 13. 9. 2016sp. zn. I. ÚS 190/15(N 171/82 SbNU 657), bod 18.]. První podmínku stěžovatel splnil, neboť kasační rozhodnutí napadá společně s konečným rozhodnutím ve věci, jímž je třetí rozsudek Nejvyššího správního soudu. Druhá podmínka však splněna není, neboť při důvodnosti ústavní stížnosti by pro ochranu základních práv či svobod postačilo zrušit jen třetí rozsudek městského soudu a třetí rozsudek Nejvyššího správního soudu. S ohledem na povahu námitek v ústavní stížnosti by dostatečná ochrana byla poskytnuta tím, že by pro další řízení převážil závazný názor Ústavního soudu nad závazným právním názorem v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu (srov. zmíněný nálezsp. zn. I. ÚS 190/15, bod 59.). Ústavní stížnost proti prvnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu je tedy nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.12. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána daná rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.IV. A. Námitky ke zjišťování skutkového stavu14. Důvodná není námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který podle stěžovatele nereagoval na jeho argumentaci zpochybňující skutkový závěr, že poslednímu účastníkovi, jemuž bylo územní rozhodnutí pro V. oznámeno, bylo doručeno dne 22. 6. 2006. Městský soud vedl k doručení dokazování, jehož výsledky a úvahy, které se váží k utváření skutkových zjištění, jsou popsány v bodech 27. až 44. jeho třetího rozsudku. Nejvyšší správní soud se ve třetím rozsudku (v bodě 31) se skutkovými závěry městského soudu ztotožnil. V situaci, kdy již městský soud podrobně zhodnotil povedené důkazy, a ztotožnil-li se s ním Nejvyšší správní soud, není na újmu přezkoumatelnosti jeho rozsudku, když na hodnocení městského soudu odkázal.15. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud nereagoval na jeho argumentaci v replice ze dne 16. 7. 2021. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v replice opakoval a doplňoval své námitky k doručení územního rozhodnutí pro V. a k tomu, zda dokazování okolností doručení před městským soudem představovalo nepřípustné nahrazení činnosti správního orgánu soudem. K oběma těmto otázkám třetí rozsudek Nejvyššího správního soudu obsahuje náležité vypořádání (ke skutkové otázce doručení rozhodnutí v jeho bodech 30 a 31, k nahrazení činnosti správního orgánu v bodě 29) stěžovatelovy repliky ze dne 16. 7. 2021.16. Doručenka u písemností doručovaných ve správním řízení držitelem poštovní licence není veřejná listina, neboť ji za veřejnou listinu správní řád neoznačuje (na rozdíl doručenky u písemností doručovaných v občanském soudním řízení, která je veřejnou listinou podle § 50f odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, či doručenky při doručení v daňovém řízení, jež má status veřejné listiny podle § 51 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád), a jde-li o doručenku vyplněnou při doručení držitelem poštovní licence, pak nevyhovuje ani obecnému vymezení veřejné listiny podle § 53 odst. 3 správního řádu, neboť nejde o listinu vydanou soudy či orgány veřejné správy, mezi něž držitel poštovní licence nepatří (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017 č. j. 5 As 242/2016-27, bod 26). Ústavně konformní je výklad, že byť taková doručenka není veřejnou listinou, má stále důkazní váhu. Osobě zpochybňující údaje na doručence však postačí, předestře-li konkrétní tvrzení o pravděpodobné verzi reality znevěrohodňující doručenku, tj. na rozdíl od veřejné listiny nemusí prokázat opak toho, co plyne z veřejné listiny [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006 č. j. 2 Afs 158/2005-85 (č. 1327/2007 Sb. NSS), či jeho rozsudek ze dne 31. 3. 2010 č. j. 9 As 65/2009-61].17. Městský soud se při dokazování zabýval tvrzeními, kterými stěžovatel zpochybňoval doručenky vážící se k územnímu rozhodnutí pro V. Ústavní soud konstatuje, že hodnocení výsledků dokazování v posuzované věci a utvoření skutkových závěrů představovalo složitý proces. Není však úkolem Ústavního soudu přehodnocovat utvořená skutková zjištění, nýbrž toliko ověřit, že se při jejich utváření soud nedopustil excesu, což se v posuzované věci nestalo. Pro právní posouzení z hlediska § 84 odst. 1 správního řádu bylo určující zkoumání doručení u těch subjektů, jimž jako účastníkům stavební úřad oznámil územní rozhodnutí pro V. Doručenky pro dotčené orgány státní správy, které nejsou účastníky, mohly mít jen podpůrný význam k povšechnému objasnění okolností doručování. V textu územního rozhodnutí pro V. stavební úřad jako účastníky označil obec H a Ing. Jiřího Kočaře zastoupeného obchodní společností Ar.B - Praha, a. s., která byla současně žadatelkou o územní rozhodnutí (ve spise je dále plná moc, jíž Ar.B - Praha, a. s. zmocnila obchodní společnost UNI-PRAG, a. s., aby ji zastupovala). Byť takto není v textu územního rozhodnutí pro V. jako účastnice označena i Radmila Zlatá, součástí posuzování před městským soudem bylo i doručení tohoto rozhodnutí jí, jako účastnici s ohledem na předloženou doručenku o doručení tohoto rozhodnutí. Zásadní tak pro dokazování před městským soudem bylo zkoumání doručení obci H, Ing. Kočařovi a R. Zlaté a zjištění, kdy bylo doručeno poslednímu z nich.18. Ústavní soud konstatuje, že obsah spisu (včetně provedeného dokazování před soudem) dává racionální podklad pro závěr městského soudu, že poslednímu z účastníků, jemuž stavební úřad územní rozhodnutí pro V. oznámil, bylo doručeno dne 22. 6. 2006, tj. více než rok před podáním stěžovatelova odvolání. Takový skutkový závěr proto není výrazem excesu při zjišťování skutkového stavu. Městský soud měl k dispozici doručenku pro obec H s datem doručení 22. 6. 2006. Současně tato obec v kasační stížnosti, o níž bylo rozhodnuto druhým rozsudkem Nejvyššího správního soudu, výslovně prohlásila, že jí bylo předmětné územní rozhodnutí doručeno 22. 6. 2006 (viz č. l. 226 verte spisu městského soudu). U doručení Ing. Kočařovi městský soud provedl důkaz jeho vyjádřením, že se mu nepovedlo dohledat, kdy mu bylo územní rozhodnutí doručeno. Městský soud dané vyjádření vyhodnotil tak, že Ing. Kočař nepopřel, že by mu bylo doručeno. Skutkovou otázku doručení Ing. Kočařovi hodnotil též na základě důkazu písemným vyjádřením Vladimíra Vondry (člena statutárního orgánu obchodní společnosti UNI-PRAG, a. s.), který uvedl, že územní rozhodnutí předal Ing. Kočařovi v den jeho doručení obchodní společnosti UNI-PRAG, a. s., nejpozději den následující, přičemž v doručence je uveden den doručení 19. 6. 2006. Aniž by šlo o exces při utváření skutkových zjištění, mohl městský soud na základě doručenky pro obchodní společnost UNI-PRAG, a. s., a písemných vyjádření Ing. Kočaře a V. Vondry, dospět k závěru, že Ing. Kočařovi bylo předáno územní rozhodnutí dne 19. 6. 2006 nebo 20. 6. 2006. Protože šlo o faktické předání územního rozhodnutí Ing. Kočařovi, resp. jeho faktické seznámení s ním, nemělo význam, že obchodní společnost UNI-PRAG, a. s., nebyla zmocněna k zastupování Ing. Kočaře (Ing. Kočař zmocnil ke svému zastoupení obchodní společnost Ar.B - Praha, a. s., která měla zmocnit ke svému zastoupení obchodní společnost UNI-PRAG, a. s., což však neznamená, že obchodní společnost UNI-PRAG, a. s., zastupovala Ing. Kočaře; aby se tak mohlo stát, musel by Ing. Kočař podle § 33 odst. 2 správního řádu v plné moci pro Ar.B - Praha, a. s., výslovně dovolit, aby zmocněnec mohl udělit plnou moc třetí osobě k jeho zastupování, což se nestalo). Nedostatky v doručování však nejsou na překážku doručení rozhodnutí tím okamžikem, kdy se adresát s doručovanou písemností prokazatelně seznámil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 6 As 186/2014-29, bod 16). Městský soud tak měl na základě dokazování poznatky o faktickém předání rozhodnutí Ing. Kočařovi, pročež nedostatky v doručování nebyly určující. Co se týče doručení územního rozhodnutí R. Zlaté, vycházel městský soud z doručenky, podle níž jí bylo doručeno dne 19. 6. 2006.19. Stěžovatel zpochybňuje doručení tím, že z doručenek pro neúplné uvedení čísla jednacího doručovaného rozhodnutí nelze jednoznačně identifikovat doručené rozhodnutí za situace, kdy stavební úřad vydal tři územní rozhodnutí podobného čísla jednacího [1) rozhodnutí č. j. Výst. 328/2-RD, BD-817/06-Km na umístění rodinných a bytových domů, tj. územní rozhodnutí pro V., 2) rozhodnutí č. j. Výst. 328/2-vod-817/06-Km na umístění vodovodu a kanalizace a 3) rozhodnutí č. j. Výst. 328/2-IS kom-817/06-Km na umístění plynovodu, komunikací a kabelů]. Ústavní soud uvádí, že jak je patrno z těchto čísel jednacích, odlišující část tvoří jejich "prostřední" část, tj. písmena "RD, BD", "vod" či "IS kom". Na doručence pro obchodní společnost UNI-PRAG, a. s., která zastupovala žadatele o územní rozhodnutí, a pro R. Zlatou je uvedena tato distinktivní část čísla jednacího ("RD, BD") spojená s další jeho částí ("817/06" u jedné doručenky, "817/06-Km" u druhé doručenky). U doručenky pro obec H. sice rozlišující část čísla jednacího uvedena není, tato obec však potvrdila, že jí bylo dané územní rozhodnutí doručeno dne 22. 6. 2006. Neměl-li městský soud za těchto okolností pochybnosti založené označením rozhodnutí na doručenkách, nejde o žádný exces. Jak zmínil městský soud, důvod, proč nebylo územní rozhodnutí zasláno poštou, objasnila svědkyně Hůlková, která uvedla, že stavaři nosili poštu osobně. Znalecký posudek od písmoznalce pro nedostatečný počet vzorků podpisů zesnulé R. Zlaté nepřinesl jednoznačný závěr o pravosti jejího podpisu. Znalec uvedl, že není možné vyloučit, že sporný podpis R. Zlaté a další opatřené podpisy spojované s R. Zlatou psala jedna osoba. Ústavní soud shledal, že městský soud provedl rozsáhlé dokazování, s ohledem na obsah provedených důkazních prostředků bylo jejich hodnocení složitým úkolem. To však neznamená, že se při svých skutkových závěrech dopustil excesu, když vyhodnotil ve světle všech zjištěných okolností, že doručenky ve spise, byť nešlo o veřejné listiny, dokládají doručení územního rozhodnutí pro V.20. Důvodná není ani námitka, že městský soud nahrazoval činnost správního orgánu tím, že zjišťoval skutkové okolnosti doručení. Správní soud je k námitce povolán přezkoumat i správnost a úplnost zjištění o skutkovém stavu, z nichž vyšel správní orgán (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007 č. j. 1 As 32/2006). V čl. 36 odst. 2 Listiny je zaručeno právo na soudní přezkum správního rozhodnutí, čímž se rozumí i přezkum po skutkové stránce, což je reflektováno v § 77 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), podle něhož soud může zopakovat či doplnit důkazy provedené správním orgánem. Pochyby ve skutkové rovině o doručenkách stěžovatel přednesl až v žalobě, v řízení před vedlejším účastníkem je nezmiňoval, neumožnil tak jejich prověření v odvolacím řízení. Vedlejší účastník měl přitom k doručení podklady ve spise - doručenky. Za situace, kdy své námitky proti doručení stěžovatel vznesl poprvé až v řízení o žalobě a bez těchto námitek neměl vedlejší účastník jako odvolací orgán důvod se nad rámec kontroly existence a obsahu doručenek blíže zabývat okolnostmi doručení, je logické, že se námitkami týkajícími se doručení územního rozhodnutí mohl zabývat až městský soud, který za daným účelem doplnil dokazování. Šlo o naplnění přezkumné role soudu podle čl. 36 odst. 2 Listiny, v čemž nelze spatřovat žádné porušení stěžovatelových základních práv.IV. B. Lhůta pro podání odvolání podle § 84 odst. 1 správního řádu21. Správní řád rozlišuje tzv. přímé (hlavní či neopominutelné) účastníky (§ 27 odst. 1) a tzv. nepřímé (vedlejší) účastníky (§ 27 odst. 2). Účastníci určení podle zvláštních zákonů mají podle § 27 odst. 3 správního řádu postavení buď tzv. přímých, nebo tzv. nepřímých účastníků.22. V posuzované věci měl postavení tzv. přímého účastníka žadatel o územní rozhodnutí. Jeho postavení je charakterizováno tím, že správní rozhodnutí mu přímo zakládá, mění, ruší či závazně deklaruje práva nebo povinnosti (u územního rozhodnutí jde o založení práv). Stěžovatel splňoval zákonné podmínky pro tzv. nepřímé účastenství, jak shledal městský soud a rovněž vedlejší účastník v rozhodnutí o odvolání, byl však stavebním úřadem opomenut. Tzv. nepřímé účastenství je založeno pouhou možností (potencialitou) přímého dotčení v právech či povinnostech. Jeden z procesních rozdílů mezi tzv. přímým a tzv. nepřímým účastníkem spočívá v tom, že zatímco u tzv. přímého účastníka je jisté, že rozhodnutí, k jehož vydání správní řízení směřuje, se přímo dotkne jeho práv či povinností, u tzv. nepřímého účastníka postačí možnost přímého dotčení. Jde o rozdíl, který zákonodárce promítl do úpravy podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jež nebylo tímto orgánem oznámeno zákonem předvídaným způsobem (oznámení rozhodnutí upravuje § 72 správního řádu). Opomene-li správní orgán oznámit rozhodnutí přímému účastníkovi, pak poté, co se s ním tzv. přímý účastník seznámí jiným způsobem (např. nahlédnutím do spisu a pořízením jeho kopie), může podat odvolání v 90denní lhůtě od tohoto seznámení (§ 84 odst. 2 ve spojení s 83 odst. 2 správního řádu). Tato lhůta má subjektivně určený počátek a není doplněna žádnou lhůtou s objektivně určeným počátkem (usnesení ze dne 24. 3. 2020sp. zn. IV. ÚS 3494/19, bod 15.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Opomene-li správní orgán oznámit rozhodnutí tzv. vedlejšímu účastníkovi, aplikuje se § 84 odst. 1 správního řádu, podle nějž je tzv. vedlejší účastník v podání odvolání jednak limitován 30denní lhůtou se subjektivně určeným počátkem počítanou ode dne, kdy se i přes neoznámení rozhodnutí dozvěděl o vydání rozhodnutí a o řešení otázky, která byla předmětem rozhodování, a jednak je limitován roční lhůtou s objektivně stanoveným počátkem počítanou ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, jemuž ho správní orgán oznámil.23. Ústavní soud se v minulosti zabýval řadou případů, kdy odvolací orgán zamítl odvolání pro opožděnost podle § 92 odst. 1 správního řádu pro nedodržení roční lhůty podle § 84 odst. 1 správního řádu, a neshledal, že by stanovení této lhůty a zamítnutí odvolání pro její nedodržení založilo porušení základních práv či svobod tehdejších stěžovatelů (viz usnesení ze dne 10. 6. 2014sp. zn. II. ÚS 633/14, ze dne 15. 2. 2017sp. zn. I. ÚS 3829/16, ze dne 24. 3. 2020sp. zn. IV. ÚS 3494/19, ze dne 24. 8. 2021sp. zn. IV. ÚS 1331/21a ze dne 31. 8. 2021sp. zn. IV. ÚS 2188/21). Ani v posuzované věci Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod.24. Účelem § 84 odst. 1 správního řádu je ochrana právní jistoty především tzv. přímých účastníků a ochrana důvěry v závaznost a konečnou povahu vydaných rozhodnutí. Zároveň však zavedení roční lhůty podle § 84 odst. 1 správního řádu vede k tomu, že tzv. vedlejší účastníci, kteří danou lhůtu zmeškali, již nemohou nechat v odvolacím řízení a posléze ani před správním soudem přezkoumat zákonnost a věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Při zamítnutí odvolání pro opožděnost se odvolací orgán nezabývá zákonností či věcnou správností napadeného rozhodnutí, nýbrž toliko včasností podání odvolání (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012 č. j. 5 As 111/2011-87 a ze dne 1. 3. 2013 č. j. 9 As 172/2012-32), proto také odvolání pro opožděnost pouze zamítá, aniž by současně napadené rozhodnutí potvrzoval, jak činí v případě včasného nedůvodného odvolání. Proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost je možno podat správní žalobu (§ 65 a násl. s. ř. s.), na jejím základě se však může správní soud zabývat toliko otázkou, zda bylo odvolání skutečně opožděné. Nelze zde však zkoumat, zda rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zákonné či věcně správné (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2008 č. j. 2 As 53/2007-111 a ze dne 16. 3. 2021 č. j. 5 As 134/2018-45, bod 36). Roční lhůta podle § 84 odst. 1 správního řádu tudíž tzv. vedlejším účastníkům, kteří ji zmeškali, omezuje základní právo na přezkum správního rozhodnutí soudem (čl. 36 odst. 2 Listiny), a to pro zmíněnou otázku zákonnosti a správnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. O existenci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se přitom opomenutý účastník, jemuž takové rozhodnutí nebylo ani oznámeno, nemusí vůbec dozvědět v průběhu jednoroční lhůty upravené v § 84 odst. 1 správního řádu.25. Ochrana právní jistoty tzv. přímého účastníka správního řízení se tak střetává s právem na přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny) tzv. nepřímého účastníka správního řízení. Právní jistota je jedním z atributů právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy [viz nález ze dne 30. 6. 1995sp. zn. Pl. ÚS 4/95(N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.)]. Popsaný střet se zákonodárce rozhodl vyřešit stanovením lhůty v § 84 odst. 1 správního řádu, po jejímž marném uplynutí dal přednost ochraně právní jistoty. Zavedení lhůty samo o sobě nelze za neústavní považovat [srov. nález ze dne 6. 6. 2001sp. zn. Pl. ÚS 46/2000(N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.], naopak jde o rozumné řešení při vědomí, že s přibývajícím časem sílí zájem na zachování právní jistoty.26. Ani v délce roční lhůty podle § 84 odst. 1 správního řádu Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových základních práv. Její délka mnohonásobně překonává obecnou odvolací lhůtu (15 dnů podle § 83 odst. 1 správního řádu) i odvolací lhůtu při chybějícím, neúplném či nesprávném poučení (90 dnů podle § 83 odst. 2 správního řádu). Jde o relativně dlouhou dobu, která skýtá široký prostor pro to, aby se i opomenutý účastník o existenci rozhodnutí dozvěděl jinak než jeho oznámením správním orgánem. Jakkoli není možné vyloučit, že nastanou situace, kdy se opomenutý nepřímý účastník o existenci rozhodnutí vůbec nedozví ani v roční lhůtě podle § 84 odst. 1 správního řádu, nelze přehlédnout výše rozebraný rozdíl mezi tzv. přímým a nepřímým účastníkem (bod 22.), tj. že u tzv. přímého účastníka je jisté, že rozhodnutí se přímo dotkne jeho práv či povinností, kdežto postavení tzv. vedlejšího účastníka se odvíjí od pouhé potenciality přímého dotčení. Roční lhůta se podle Ústavního soudu nevymyká tomuto rozdílu. Pro tzv. přímého účastníka, jemuž rozhodnutí založilo práva, tato lhůta představuje časový prostor, v němž může být jeho právo založené rozhodnutím zpochybněno odvoláním opomenutého účastníka. Z tohoto pohledu se rok jeví jako dlouhá doba. Ústavní soud vychází z toho, že stanovením roční doby zákonodárce nalezl přijatelný kompromis mezi vzájemně neslučitelnými zájmy a hodnotami (právní jistota tzv. přímého účastníka vs. možnost obrany opomenutého tzv. vedlejšího účastníka).27. Stěžovatel tvrdí, že žadatel o územní rozhodnutí nebyl v dobré víře v zákonnost územního řízení, neboť si musel jako developer být vědom, že okruh osob, s nimiž stavební úřad jednal jako s účastníky, byl příliš úzký. Ústavní soud poznamenává, že je odpovědností správního orgánu, aby jako s účastníky správního řízení bylo jednáno se všemi osobami, kterým účastenství v řízení svědčí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013 č. j. 5 As 17/2013-25). Za správné vymezení účastníků řízení tedy neodpovídá žadatel. V nálezu ze dne 22. 3. 2000sp. zn. Pl. ÚS 19/99(N 43/17 SbNU 303; 96/2000 Sb.) Ústavní soud uvedl, že náročný úkol představuje vyhodnocení, v jaké vzdálenosti od stavebního záměru se ještě nachází nemovitosti, jejichž vlastníci mohou být ve svých právech přímo dotčeni stavebním záměrem. Zkoumání této otázky bude vždy věcí individuálního posouzení a do jejího hodnocení vstupuje řada okolností, jakými jsou parametry stavebního záměru, charakter území a nemovitostí v něm umístěných, jejich užití atd. I v posuzované věci bylo třeba řešit otázku, kam až sahají nemovitosti, jejichž vlastníci mohou být stavebním záměrem přímo dotčeni, a i zde stanovení takového okruhu vlastníků byl náročný úkol. Ve stanovisku ze dne 26. 11. 2007 k podanému odvolání (§ 88 odst. 1 věta první správního řádu) stavební úřad popisuje své úvahy k určení okruhu účastníků územního řízení. Uvádí, že mezi umísťovanými domy a pozemkem odvolatelů byl v době vydání územního rozhodnutí pozemek ve vlastnictví obce s druhem užití ostatní komunikace, a že podle jeho názoru byly umísťované domy v takové vzdálenosti od domu stěžovatele, že nespatřoval možnost dotčení stěžovatelova vlastnického práva. I městský soud ve druhém rozsudku konstatoval, že mezi pozemky, kde mají být umístěny stavby, a stěžovatelovým pozemkem byla cesta, byť vyhodnotil, že možnost dotčení stěžovatelových práv dána je, a že tudíž měl být účastníkem. Protože stanovení okruhu účastníků nebyla v posuzované věci jednoduchá záležitost, a protože stanovení tohoto okruhu je úkolem správního orgánu, nikoli žadatele, je Ústavní soud toho názoru, že v posuzované věci ze samotné skutečnosti, že žadatelem o územní rozhodnutí byl developer, nelze s jistotou dovozovat, že musel být ve zlé víře a že si bezpečně musel být vědom, že stavební úřad stěžovatele v rozporu se zákonem opomenul považovat za účastníka řízení. Stěžovatel před správními soudy nepoukazoval na další okolnost u žadatele o územní rozhodnutí, ze které by dovozoval jeho zlou víru, a nepoukazuje na ni ani v ústavní stížnosti. I developer může vycházet z předpokladu, že stavební úřad je schopen dostát své odpovědnosti správně vymezit okruh účastníků řízení. Podle hodnocení Ústavního soudu v posuzované věci nešlo o případ, kdy by měla být podle § 84 odst. 1 správního řádu chráněna právní jistota žadatele o územní rozhodnutí, vůči němuž by bylo prokázáno, že byl ve zlé víře a že si bezpečně musel být vědom toho, že stěžovatel byl jako účastník územního řízení opomenut.V.Závěr28. Ústavní stížnost v části napadající první rozsudek Nejvyššího správního soudu, je nepřípustná (bod 11.) a Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, který Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zmíněného zákona (část IV.).29. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení v záhlaví uvedené části ustanovení zákona jako návrh akcesorický sdílí její osud (§ 74 zákona o Ústavním soudu), a proto jej Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona rovněž odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10364.txt |
409 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Evžena Mühlfeita, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti II. a III. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. září 2021 č. j. 1 As 240/2021-53 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2021 č. j. 9 A 68/2021-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 5. 5. 2021 č. j. 8918/2017-EKO/37, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 31. 1. 2017 č. j. 262003436/12/2017/1322 zamítající žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Protože stěžovatel při podání žaloby nezaplatil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, městský soud jej usnesením ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 A 68/2021-13 vyzval ke splnění této povinnosti ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Výzva byla doručena do datové schránky právní zástupkyně stěžovatele dne 17. 6. 2021. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, městský soud napadeným usnesením řízení zastavil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).3. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost spojenou s žádostí o osvobození od soudních poplatků. Poukazoval na závěry Ústavního soudu vyplývající z nálezu ze dne 24. 1. 2000sp. zn. IV. ÚS 238/99(N 10/17 SbNU 83), podle nichž je výzvu k zaplacení soudního poplatku třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale rovněž samotnému účastníkovi. Zaplacení soudního poplatku považoval za výkon osobní povinnosti ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatel byl rovněž přesvědčen, že soudní poplatek řádně zaplatil. Teprve po obdržení napadeného usnesení zkontroloval platby a zjistil, že poplatek v bance z nepochopitelných důvodů neprošel. K tomu doplnil, že je důchodcem narozeným v roce XXXX a při uvedení správného čísla bankovního účtu v české měně by poplatkovou povinnost splnil včas. Jeho zástupkyně ihned po doručení napadeného usnesení zadala příkaz k úhradě soudního poplatku. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků (I. výrok), kasační stížnost zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (III. a IV. výrok). V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvedl, že podle § 42 odst. 2 s. ř. s. se doručuje pouze zástupci účastníka, přitom k výkladu tohoto ustanovení se vyjádřil již dříve, když v rozsudku ze dne 22. 7. 2005 č. j. 2 Afs 187/2004 uzavřel, že zaplacení soudního poplatku není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení, a výzva se doručuje pouze jeho právnímu zástupci. Nejvyšší správní soud dále poukázal na závěry vyplývající z jeho dřívějšího rozsudku ze dne 7. 2. 2018 č. j. 2 As 3/2018-32, v němž konstatoval, že soudní poplatek je splatný již dnem podání žaloby. Správní soud je při nezaplacení povinen žalobce k zaplacení vyzvat, takže celkový čas ke splnění této povinnosti by měl být více než postačující. Tento závěr byl aprobován rovněž usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018sp. zn. IV. ÚS 1334/18(pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Lhůtu pro zaplacení soudního poplatku Nejvyšší správní soud posoudil jako propadnou, nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že zaplacení soudního poplatku ke dni doručení napadeného usnesení bylo včasné. Jde-li o důvody neprovedení platby, konkrétně k uvedení předčíslí bankovního účtu, Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel byl zastoupen advokátkou, tedy právní profesionálkou, která musí vědět, jak soudní poplatek uhradit.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel vedle rekapitulace průběhu před obecnými soudy shrnuje, že k porušení práva na soudní ochranu došlo tím, že nebyla zohledněna povaha lhůty pro zaplacení soudního poplatku jako soudcovské s možností dalšího prodloužení, že nebyla zohledněna dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž lze splnit poplatkovou povinnost i dodatečně, tedy po zastavení soudního řízení, že bylo opomenuto chybné uvedení čísla bankovního účtu pro úhradu soudního poplatku a že výzva k zaplacení byla doručena pouze právní zástupkyni. K povaze lhůty k zaplacení soudního poplatku stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2005 č. j. 4 As 35/2004-70, z nějž vyplývá, že jde o lhůtu soudcovskou, kterou lze rozhodnutím prodloužit. Dále poukazuje na závěry Nejvyššího soudu prezentované v usnesení ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 22 Cdo 3773/2008, že marné uplynutí soudcovské lhůty neznamená nemožnost vytknuté vady odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky. Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2007sp. zn. Pl. ÚS 2/07(N 193/47 SbNU 539) vyplývá, že lze splnit poplatkovou povinnost po lhůtě, i když nejpozději v den, kdy došlo k doručení usnesení o zastavení. Stěžovatel dále opakuje, že byl přesvědčen o zaplacení poplatku, kdy z jemu nepochopitelných důvodů platba neprošla. Právní zástupkyně poplatek zaplatila bezprostředně po doručení usnesení o zastavení řízení. K tomu dodává, že platbu nebylo možné provést na číslo účtu s předčíslím (uvedené městským soudem), nýbrž pouze bez uvedení tohoto předčíslí. Při uvedení správného čísla účtu městským soudem by došlo k provedení platby včas. Nezohlednění těchto skutečností vedlo k odepření práva na přístup k soudu. Stěžovatel městskému soudu dále vytýká, že výzvu k zaplacení soudního poplatku doručil pouze jeho právní zástupkyni. Tuto povinnost považuje za povinnost osobního charakteru, kterou nelze přenášet na právního zástupce. V této souvislosti poukazuje na závěry Ústavního soudu vyplývající z nálezusp. zn. IV. ÚS 238/99, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale rovněž samotnému účastníkovi. Sám však dodává, že právní zástupkyně mu informaci postoupila včetně instrukce k zaplacení.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996sp. zn. II. ÚS 81/95(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), platí, že poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti. Není-li poplatek zaplacen, soud podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzve poplatníka k zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů. Po marném uplynutí této lhůty je řízení zastaveno. Z uvedeného je zřejmé, že vznik poplatkové povinnosti a následky včasného nezaplacení jsou předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.8. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že všechny námitky již byly posouzeny Nejvyšším správním soudem v napadeném rozsudku a Ústavní soud se s těmito závěry ztotožňuje. K prvnímu tvrzení stěžovatele, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je soudcovská a umožňuje prodloužení Ústavní soud připomíná, že prodloužení na žádost účastníka řízení je možné, a to zpravidla z důvodu existence překážky, pro niž nelze včas splnit uloženou povinnost. V nyní posuzované věci stěžovatel ani v řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti neuvedl, jaká překážka mu měla ve splnění povinnosti bránit. Tvrdí-li stěžovatel, že výzva ke splnění povinnosti měla být doručena nejen jeho právní zástupkyni, ale i jemu samotnému, Ústavní soud dodává, že postup městského soudu byl v souladu s § 42 odst. 2 s. ř. s., a připomíná, že účelem doručování je informovat adresáta o procesním úkonu soudu. V nyní posuzované věci sám stěžovatel uvádí, že jeho právní zástupkyně mu postoupila informaci o povinnosti soudní poplatek v patnáctidenní lhůtě postoupila, proto není zřejmé, jak mohlo nedoručení výzvy ovlivnit možnost stěžovatele splnit svoji povinnost. K možnosti zaplatit soudní poplatek i dodatečně, nejpozději ke dni doručení usnesení o zastavení řízení, jíž se dovolává stěžovatel s odkazem na nálezsp. zn. Pl. ÚS 2/07, Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem v něm posuzované věci byla nepřiměřenost délky lhůty ke splnění poplatkové povinnosti. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku naopak konstatoval, že poplatková povinnost vznikla již podáním žaloby a následně byla stěžovateli poskytnuta patnáctidenní lhůta k jejímu splnění. Stěžovatel tak měl možnost nejméně od 9. 6. 2021 do 2. 7. 2021 poplatkovou povinnost splnit. Tento časový prostor nelze považovat za nedostatečný, stěžovatel rovněž neuvádí, proč se nepokusil o zaplacení soudního poplatku spolu s podáním žaloby. K poslednímu tvrzení stěžovatele uvedenému v ústavní stížnosti, tedy že číslo účtu uvedené městským soudem k zaplacení soudního poplatku bylo chybné, Ústavní soud shledal, že i tato záležitost byla řádně posouzena Nejvyšším správním soudem v napadeném rozsudku. Stěžovatel byl po celou dobu řízení zastoupen právní zástupkyní, která si musela být vědoma správného postupu placení soudního poplatku, a to včetně legitimně očekávaného ověření platby.9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10365.txt |
410 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolické farnosti u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha - Modřany, sídlem K Dolům 31/5, Praha 12 - Modřany, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 22 Cdo 1444/2021-1365, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2020 č. j. 12 Co 165/2020-1287 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. února 2020 č. j. 20 C 202/2005-1200, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Jakuba Lohmanna, Jitky Lohmannové a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 2020/2005 se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2006 č. j. 20 C 202/2005-32 zamítl žalobu, jíž se právní předchůdce prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice (dále jen "právní předchůdce") domáhal přikázání pozemků parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Modřany (dále jen "sporné pozemky") do jeho vlastnictví. Obvodní soud dokazováním zjistil, že vlastníkem sporných pozemků je Česká republika a právní předchůdce v roce 1990 uzavřel smlouvu o jejich dočasném užívání se státním podnikem, později s ním uzavřel kupní smlouvu, jíž měl nabýt jejich vlastnictví, včetně staveb na nich stojících. Soudy však smlouvu vyhodnotily jako částečně neplatnou, a to v části týkající se koupě sporných pozemků [rozsudek obvodního soudu ze dne 8. 2. 2001 č. j. 42 C 257/99-43 potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 7. 2002 č. j. 51 Co 169/2002-86], protože převádějící státní podnik nebyl oprávněn se spornými pozemky nakládat; v části o koupi staveb na sporných pozemcích byla smlouva platná. Nesporné bylo, že většina sporných pozemků byla původně ve vlastnictví církve. Obvodní soud shledal, že by sice bylo možno obecně aplikovat § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), o uspořádání vlastnických vztahů při zřízení neoprávněné stavby na cizím pozemku, avšak na posuzovanou věc dopadá tzv. blokační § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"), který zakazuje převádět majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace z vlastnictví státu až do přijetí zákonů o tomto majetku.3. Městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil usnesením ze dne 25. 1. 2007 č. j. 64 Co 310/2006-49. Uvedl, že řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízení, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky a kde není soud vázán návrhem. Shledal-li obvodní soud, že navržený způsob vypořádání (přikázání pozemků do vlastnictví vlastníka staveb) není možný, bylo na něm, aby vztah mezi účastníky vypořádal jiným způsobem vyplývajícím z § 135c občanského zákoníku.4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2007 č. j. 20 C 202/2005-63 žalobu znovu zamítl. Shledal, že § 135c občanského zákoníku lze užít jen na tzv. neoprávněné stavby a nelze ho aplikovat v posuzované věci, protože stavby na sporných pozemcích nejsou neoprávněnými stavbami (některé nájemce vybudoval na pronajatých pozemcích se souhlasem pronajímatele, zbylé vybudoval v době, kdy byl v dobré víře, že je jejich vlastníkem).5. Městský soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2008 č. j. 64 Co 378/2007-82, ve znění opravného usnesení, rozsudek obvodního soudu potvrdil, protože se ztotožnil s jeho právním posouzením.6. Dovolání právního předchůdce odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 6. 2010 č. j. 22 Cdo 1654/2009-102. Dovolání nebylo přípustné, neboť již v minulosti dovolací soud judikoval, že je vyloučena analogická aplikace § 135c odst. 3 občanského zákoníku na jinou než neoprávněnou stavbu.7. Rozhodnutí obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu charakterizovaná v bodech 4. až 6. zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 22. 2. 2011sp. zn. I. ÚS 2166/10(N 21/60 SbNU 215; dále jen "první nález"). Uvedl, že z ústavněprávního pohledu jde o střet vlastnického práva majitele staveb sloužících k podnikání (právního předchůdce, který byl stěžovatelem v řízenísp. zn. I. ÚS 2166/10), vlastnického práva státu a legitimního očekávání církve (stěžovatelky v řízenísp. zn. IV. ÚS 3137/21) ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Shledal, že obecné soudy opomenuly specifické okolnosti věci, neboť stavby ve vlastnictví právního předchůdce sloužily historicky k provozu zahradnictví a jsou funkčně spojeny s pozemky ve vlastnictví státu tak, že spolu tvoří areál zahradnictví. Na stavby a pozemky je třeba nahlížet jako na jeden celek, a nikoli jako na dva samostatné předměty vlastnictví. Ústavní soud uvedl, že byť v typických případech lze souhlasit s tím, že se § 135c občanského zákoníku neaplikuje na případy oprávněných staveb, v posuzovaném případě shledal, že jde o mezeru v právu, kterou je možno zaplnit analogickou aplikací daného ustanovení. Uzavřel, že obecné soudy měly pro specifické okolnosti případu poskytnout ochranu vlastnickému právu právního předchůdce (provozovatele zahradnictví, vlastníka staveb), a to analogickou aplikací § 135c občanského zákoníku. S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud nezabýval výší náhrady za přikázání sporných pozemků do vlastnictví vlastníka staveb. Dodal, že specifické okolnosti případu odůvodňovaly výjimečné prolomení blokace církevního majetku podle § 29 zákona o půdě.8. Následně obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2015 č. j. 20 C 202/2005-422 přikázal sporné pozemky do vlastnictví právního předchůdce. Vyšel z prvního nálezu a na základě analogické aplikace § 135c občanského zákoníku sporné pozemky přikázal vlastníkovi staveb na nich. K náhradě za přikázané pozemky uvedl, že kupní cenu 751 242 Kč podle kupní smlouvy ke sporným pozemkům, kterou soudy shledaly neplatnou, stát nikdy nevrátil, pročež náhradu za přikázané pozemky nelze spravedlivě požadovat.9. Městský soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2016 č. j. 64 Co 16/2016-487 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Uvedl, že první nález byl vydán v době, kdy zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), nebyl součástí právního řádu. Konstituování vlastnického práva právního předchůdce by bylo proti smyslu majetkového vyrovnání v tomto zákoně, který preferuje naturální restituci (srov. § 6). Současně § 13 daného zákona nově omezuje majetkové dispozice s historickým majetkem církví a náboženských společností, s čímž by bylo rozporné přikázání sporných pozemků provozovateli zahradnictví.10. Dovolání právního předchůdce odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 5850/2016-546. Podle něj přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vyžaduje jiné posouzení věci, než k jakému bylo možno dospět v době, kdy rozhodoval Ústavní soud.11. Nálezem ze dne 24. 4. 2018sp. zn. II. ÚS 2941/17(N 78/89 SbNU 195; dále jen "druhý nález") Ústavní soud zrušil rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu uvedená v bodech 9. a 10. Shledal, že přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi neodlišuje podobu posuzované věci od té, v níž ji posuzoval Ústavní soud v prvním nálezu. Nejde o relevantní odlišnost, a uplatnila se tudíž tzv. kasační závaznost prvního nálezu, kterou městský soud a Nejvyšší soud nerespektovaly. Přikázání pozemku do vlastnictví právního předchůdce a relutární restituce evidované církevní právnické osoby by podle Ústavního soudu představovaly spravedlivé řešení téměř 13letého sporu.12. Městský soud poté usnesením ze dne 29. 1. 2019 č. j. 64 Co 16/2016-611 zrušil rozsudek obvodního soudu rekapitulovaný v bodě 8. V odůvodnění uvedl, že mu nezbývá než se řídit závazným názorem Ústavního soudu. Nicméně pro rozhodnutí, které ignoruje nikoli jeden, ale nejméně tři zákony i dosavadní judikaturu, je po důkazní stránce nutné postavit najisto, zda tímto rozhodnutím bude učiněno zadost individuální spravedlnosti. Je tedy potřeba zjistit, zda stavby na sporných pozemcích existují, zda jsou užívány pro provoz zahradnictví a zda účelem jejich nabytí má být provoz zahradnictví prvním vedlejším účastníkem a druhou vedlejší účastnicí (právních nástupců zesnulého původního žalobce). Rozsudek obvodního soudu zrušil a uložil mu povinnost doplnit dokazování.13. Obvodní soud poté napadeným rozsudkem rozhodl, že se předmětné pozemky přikazují prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici. Provedl dokazování, které zahrnovalo i místní šetření, a zjistil, že předmětné pozemky a stavby spolu tvoří funkční celek, neboť představují zázemí pro provoz zahradnictví. Některé části zahradnictví sice působí zanedbaným dojmem, ale i tak je patrné, že je v něm provozována zahradnická činnost. Obvodní soud v souladu s prvním nálezem analogicky aplikoval § 135c občanského zákoníku. Zmínil existenci práva stěžovatelky na vydání pozemků v restituci, nemohl však přehlédnout, že církvi bylo poskytnuto finanční vyrovnání, zatímco první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice by se mohli domoci vrácení kupní ceny (a to pravděpodobně jen jako naturální obligace) a teoreticky odškodnění od státu, což však předpokládá vedení dalších soudních sporů a jen rozšiřuje prvotní křivdu spáchanou postupem státu. Při poměření těchto zájmů a křivd bylo podle principů spravedlnosti třeba vyhovět žalobě na přikázání pozemků.14. Městský soud k odvolání stěžovatelky a třetí vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Konstatoval, že své potvrzující rozhodnutí může odůvodnit pouze právními názory v prvním a druhém nálezu, protože pro vyhovění žalobě není opora v hmotném právu. Polemikou třetí vedlejší účastnice, zda předmětné pozemky a stavby tvoří funkční celek, se městský soud podle svého názoru nemohl zabývat s ohledem na oba nálezy.15. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky a třetí vedlejší účastnice odmítl. Přípustnost dovolání nezaložila otázka, zda přechází osobní nárok zůstavitele na vypořádání majetkové křivdy na právní nástupce. Daná otázka byla v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena v rozsudku ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, podle kterého i právo, které je vázáno výlučně na osobu zůstavitele, jeho smrtí nezaniká, bylo-li jako dluh uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci.II.Argumentace stěžovatelky16. Stěžovatelka se dovolává prvního nálezu, v němž se v bodě 16. uvádí, že obecné soudy musí ve věci postupovat tak, aby, je-li to možné, zůstalo z každého kolidujícího základního práva zachováno co nejvíce, a není-li to možné, dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti. Namítá, že první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice, jakožto nástupci původního žalobce, získali i ty pozemky, které nepotřebují k provozu zahradnictví. Obvodní soud zjistil, že "pro účely podniku je využito asi 50 % plochy." Podle stěžovatelky příkazu zachovat z kolidujících základních práv co nejvíce odpovídá to, aby prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici byly přikázány ty části sporných pozemků, které pro zahradnictví využívají, u zbylých ploch nevyužívaných pro zahradnictví však měl být respektován její restituční nárok. Návrh na přikázání jen části pozemků první vedlejší účastník ani druhá vedlejší účastnice nepodali, takové rozhodnutí je však podle stěžovatelky možné i bez návrhu. Její argumentaci ovšem městský soud a Nejvyšší soud odbyly jako polemiku s Ústavním soudem.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti18. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.19. Spor se v posuzované věci vede od roku 2005, kdy byla podána žaloba, a ve věci byla vydána řada soudních rozhodnutí (viz rekapitulaci v I. části), včetně prvního a druhého nálezu. Oba nálezy mají v posuzované věci tzv. kasační závaznost, která znamená povinnost obecných soudů bezpodmínečně respektovat právní názor Ústavního soudu bez možnosti odchýlení se či polemiky s ním (k tzv. kasační závaznosti blíže viz bod 14. druhého nálezu a v něm odkazovanou judikaturu). Ve druhém nálezu (bod 15.) Ústavní soud připustil, že tzv. kasační závaznost rozhodnutí ustupuje tehdy, zjistí-li obecný soud v dalším řízení fakta, kterými bude věc dostatečně skutkově odlišena od podoby, v níž byla předtím předložena Ústavnímu soudu a na jejímž základě Ústavní soud zaujal svůj právní názor.20. V prvním nálezu Ústavní soud své závěry budoval na skutkových zjištěních, že sporné pozemky a stavby na nich (tj. stavby ve vlastnictví právního předchůdce, poté ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice) tvoří jeden funkční celek, neboť dohromady tvoří areál zahradnictví (viz bod 26. prvního nálezu).21. Kasační závaznost prvního ani druhého nálezu obecným soudům nebránila, aby provedly další, podrobnější dokazování k ucelenému posouzení všech skutkových aspektů stavu sporných pozemků, staveb na nich a skutkové otázky provozování zahradnictví na sporných pozemcích a využití daných staveb k tomuto účelu. Úkolem Ústavního soudu není hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy [nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257), ani skutkové objasňování věci (usnesení ze dne 30. 10. 2003sp. zn. III. ÚS 282/03(U 23/31 SbNU 343)]. Z tohoto důvodu obecným soudům oba nálezy nebránily, aby provedly podrobnější dokazování k výše uvedeným skutkovým otázkám. Provedením dodatečného dokazování a utváření skutkových zjištění se obecné soudy nezpronevěřily závaznému právnímu názoru Ústavního soudu, kterému nepřísluší, aby obecným soudům předepisoval, k jakým skutkovým zjištěním mají dojít.22. Skutečnost, že v době vydání prvního či druhého nálezu podle skutkových zjištění tvořily sporné pozemky a stavby na nich jeden funkční celek užívaný jako zahradnictví, a že takto popsané skutkové východisko Ústavní soud právně hodnotil v prvním a druhém nálezu, nebránilo tomu, aby dodatečným dokazováním po vydání prvního či druhého nálezu obecné soudy zjistily, že skutkový stav je jiný, než z jakého vycházel Ústavní soud, který není povolán utvářet skutková zjištění (neprovádí-li dokazování podle § 48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nýbrž toliko přebírá skutková zjištění obecných soudů, nebyl-li proces jeho zjištění stižen porušením základních práv (typicky práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny). Obecně přitom nelze vyloučit, že dodatečné dokazování může věc po skutkové stránce odlišit od podoby, v níž byla předtím hodnocena Ústavním soudem, což po zásadních a právně relevantních posunech ve skutkových zjištěních může (buď zcela, nebo v části) učinit nepoužitelným předchozí právní hodnocení Ústavního soudu spojené s jiným skutkovým stavem.23. Stěžovatelka namítá, že právě k takovému zásadnímu skutkovému posunu ve věci došlo. Tvrdí, že oproti skutkovým východiskům, na nichž je založen první nález (tj. východisku, že sporné pozemky v celém svém rozsahu tvoří funkční celek zahradnictví se stavbami ve vlastnictví provozovatele zahradnictví), obvodní soud učinil dodatečným dokazováním odlišný závěr. Stěžovatelka má za to, že obvodní soud zjistil, že pro účely zahradnictví je užito jen 50 % plochy sporných pozemků, tudíž že části sporných pozemků, které nejsou využity pro účely zahradnictví, neměly být přikázány do vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice.24. Z rozsudku obvodního soudu však podle Ústavního soudu neplyne skutkový závěr, že pro účely zahradnictví je užito jen 50 % plochy sporných pozemků. Stěžovatelka se dovolává následující věty z bodu 82. napadeného rozsudku obvodního soudu: "Pro účely podniku je využito asi 50% plochy." Bod 82. rozsudku obvodního soudu, včetně citované věty, je součástí rekapitulace jednotlivých provedených důkazních prostředků, konkrétně je rekapitulací obsahu účastnické výpovědi prvního vedlejšího účastníka. Až v bodech 89. až 93. na základě jednotlivých provedených důkazů hodnocených v jejich úplnosti a souhrnu obvodní soud utváří své skutkové zjištění, jehož základ tvoří hodnocení, že "předmětné pozemky a předmětné budovy spolu tvoří funkční celek, neboť představují zázemí pro provoz zahradnictví. Dokonce lze říci, že tento funkční celek vznikl v okamžiku, kdy některé vznikly již v době, kdy předmětné pozemky byly užívány velkostatkářem Debelisem. [...] V některých jeho částech zahradnictví působí zanedbaným dojmem, nicméně je patrné, že je v něm ze strany žalobců provozována zahradnická činnost. V zahradnictví dochází k přípravě rostlin, zakládce stromů (v současnosti v řádu desítek) a trávníku, přičemž práce jsou většinou realizovány v místě dodání zakázky, resp. v místě realizace zahradních úprav [...] V zahradnictví je rozvedeno závlahové zařízení, a to včetně dosud prázdného místa, kde žalobci plánují zakládku travního koberce."25. Ústavní soud konstatuje, že citovaný text z bodů 89. až 93. rozsudku obvodního soudu představuje výsledné skutkové zjištění, k němuž obvodní soud dospěl, a podle něhož sporné pozemky a stavby na nich tvoří jeden celek užívaný jako zahradnictví. Věta z bodu 82. rozsudku obvodního soudu, jíž se stěžovatelka dovolává ("Pro účely podniku je využito asi 50% plochy.") představuje pouhou rekapitulaci výpovědi účastníka řízení (shrnutí obsahu dílčího důkazního prostředku), nikoli výsledný závěr o skutkovém zjištění. Navíc jde o větu nepřesně rekapitulovanou oproti části výpovědi prvního vedlejšího účastníka, jíž má shrnovat. První vedlejší účastník odpovídal na otázku, kolik procent výměry sporných pozemků tvoří plocha, na níž jsou pěstovány okrasné rostliny. Na otázku odpověděl, že přibližně 50 % výměry pozemků (viz protokol o jednání ze dne 2. 10. 2019, č. l. 714 verte spisu obvodního soudu). Údaj o 50 % výměry pozemků z uvedené výpovědi se týká toliko plochy, na níž jsou pěstovány okrasné rostliny, nikoli výměry užívané celkově pro zahradnictví. První vedlejší účastník k doplňující otázce, zda pěstuje něco na zbylé části pozemků (kromě zmíněných 50 % pro okrasné rostliny), uvedl, že na zbylé části je příprava pro zasetí trávníku, dále zmínil založené stromy, cca 100 kusů. Jak uvedl obvodní soud při popisu výsledného skutkového zjištění (bod 93. jeho rozsudku), v zahradnictví nedochází jen k přípravě rostlin, ale též k zakládce stromů a trávníků. Dále obvodní soud popsal zjištění z provedeného místního šetření (bod 84. jeho rozsudku), že "v neupravené části pozemku se nachází kompost, třídička zeminy, mulčovací kůra, písek pro úpravu zahrad a potřeby zakládky."26. Lze shrnout, že obvodní soud, jak se podává z jeho rozsudku, nepřijal stěžovatelčino tvrzení, že pro potřeby zahradnictví bylo užíváno jen 50 % výměry sporných pozemků. Naopak obvodní soud přijal skutkový závěr, že sporné pozemky a stavby na nich tvoří funkční celek, neboť představují zázemí pro provoz zahradnictví. Pro tento skutkový závěr měl dostatek podkladů, včetně zjištění z provedeného místního šetření. Obvodní soud dostatečně popsal, jak a proč dospěl ke svému skutkovému zjištění, že v některých částech zahradnictví působí zanedbaným dojmem, nicméně i přesto je patrné, že je v něm provozována zahradnická činnost. Jeho zjištění, že pod provoz zahradnictví spadá jak pěstování okrasných i užitkových rostlin, dále keřů a stromů, příprava místa pro zakládku travního koberce, jakož i užívání pozemků ke tvorbě kompostu, uložení mulčovací kůry, písku pro úpravu zahrad a pro potřeby zahrádky či uložení zemědělského odpadu i třídičky zeminy, tudíž celé sporné pozemky jsou užity pro provoz zahradnictví, vyvrátilo stěžovatelčinu námitku, že části pozemků nevyužívané pro zahradnictví neměly být prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici přikázány.27. I dodatečně provedené dokazování a skutková zjištění z něj učiněná po skutkové stránce věc neodlišily od podoby, v níž byla hodnocena v prvním a druhém nálezu. Na obecné soudy v posuzované věci tak plně dopadla kasační závaznost prvního a druhého nálezu. Obecné soudy se přitom v napadených rozhodnutích držely v mezích právního názoru Ústavního soudu.28. Námitky k náhradě za sporné pozemky, které byly přikázány prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici, ve prospěch stěžovatelky, jsou nepřípustné, neboť je stěžovatelka neuplatnila v dovolání. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, nýbrž i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018sp. zn. I. ÚS 4022/17(N 110/89 SbNU 631), bod 22.], což znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která (ačkoli tomu nic nebránilo) nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, jenž by umožnil obecnému soudu vázanému čl. 4 Ústavy ji obsahově posoudit. Obvodní soud v rozsudku (bod 101.) uvedl, že sporné pozemky přikazuje prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici, přičemž ke kolidujícímu právu stěžovatelky na jejich vydání podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi poukázal na poskytnuté finanční vyrovnání podle daného zákona. I městský soud (bod 38. rozsudku) v dané souvislosti uvedl, že stěžovatelka sporné pozemky sice nezíská, zdůraznil však poskytnutí paušální náhrady podle § 15 odst. 2 písm. g) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Protože stěžovatelka otázku náhrady za sporné pozemky v dovolání nevznesla, ačkoli tomu nic nebránilo, nevyčerpala u ní procesní prostředky ochrany práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud se námitkou k této náhradě nemůže zabývat, neboť ji stěžovatelka neumožnila posoudit nejprve Nejvyššímu soudu.29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10366.txt |
411 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele spolku BOHEMIANS PRAHA v likvidaci, sídlem Lovosická 559/32, Praha 18 - Letňany, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem, sídlem Radlická 1031/42, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2021 č. j. UL 37/2021-548 a postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Nc 2553/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a spolku Fotbalová asociace České republiky, sídlem Atletická 2474/8, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu1. Stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podává ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v odmítnutí vydání rozhodnutí Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") o podané námitce podjatosti soudkyně JUDr. Jaroslavy Novotné (dále jen "soudkyně") v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 23 C 87/2008 a navrhuje, aby Ústavní soud přikázal městskému soudu rozhodnout o této námitce do 15 dnů od doručení nálezu. In eventum stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práv zaručených ústavním pořádkem v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud usnesením ze dne 4. 12. 2019 č. j. 1 Nc 2609/2019-446 rozhodl o vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování věci vedené obvodním soudem pod sp. zn. 23 C 87/2008. K ústavní stížnosti vedlejšího účastníka bylo toto usnesení nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2020sp. zn. I. ÚS 629/20(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zrušeno. Následně městský soud usnesením ze dne 24. 8. 2020 č. j. 1 Nc 2368/2020-453 rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021sp. zn. I. ÚS 3/21odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Dne 4. 12. 2020 stěžovatel vznesl opakovanou námitku podjatosti, která se, podle jeho tvrzení, týkala pouze otázek městským soudem nezodpovězených. Dne 26. 4. 2021 mu bylo obvodním soudem doručeno vyrozumění městského soudu ze dne 5. 1. 2021 č. j. 1 Nc 2553/2020-469, že o námitce podjatosti již nebude věcně rozhodovat, neboť vznesené námitky jsou jen opakováním týchž skutečností, s nimiž se vypořádal v rozhodnutí o první námitce podjatosti.3. Proti postupu městského soudu, jenž vyústil v uvedené vyrozumění, podal stěžovatel ústavní stížnost s tvrzením, že jejím předmětem není přímo otázka podjatosti jmenované soudkyně, nýbrž městským soudem (doposud) nesplněná povinnost rozhodnout o opakované námitce podjatosti vznesené stěžovatelem, neboť městský soud se v předchozím rozhodnutí s některými námitkami stěžovatele majícími svědčit o podjatosti soudkyně nevypořádal. Vzhledem k tomuto argumentačnímu východisku stěžovatele - tedy, že městský soud doposud nesplnil svou povinnost a podle přesvědčení stěžovatele doposud nerozhodl o jeho opakované námitce podjatosti - Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením ze dne 3. 9. 2021sp. zn. IV. ÚS 1690/21jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu s odůvodněním, že stěžovatel - vzhledem ke své argumentaci - nevyčerpal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích").4. Následný stěžovatelův návrh vrchní soud napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že se stěžovatel fakticky domáhá věcného přezkumu správnosti postupu městského soudu, tedy jím přijatého závěru, že předpoklady pro opakované rozhodnutí o námitce podjatosti podle § 15b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nejsou splněny, neboť o obsahově shodných námitkách stěžovatele již bylo rozhodováno. V řízení o návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu může nadřízený soud stanovit lhůtu jen k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení soud, vůči němuž návrh směřuje, již rozhodl, a je v prodlení s jejich provedením, nebo jejichž provedení (i když o něm nebylo doposud rozhodnuto) je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nezbytné. Podle vrchního soudu městský soud v přiměřené lhůtě v přípise (sc. ve výše zmíněném vyrozumění), jímž bez věcného vyřízení námitek spis vrátil obvodnímu soudu, vyložil důvody, pro které neshledal splněnými zákonné předpoklady pro rozhodování o opakovaně vznesené námitce podjatosti.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel tvrdí, že má právo, aby o jeho námitce bylo rozhodnuto procesně předpokládaným způsobem s tím, že ve svých předchozích rozhodnutích se městský soud nevypořádal s otázkou, zdali je možné, aby součástí soudního spisu byly informace o jednom z účastníků řízení, které byly odeslány na e-mailovou adresu rozhodující soudkyně z e-mailu, jehož původ ani vlastník není znám. Odpovědi na tuto otázku se podle stěžovatele vyhnul i Ústavní soud v kasačním nálezu. Ve spise vedeném obvodním soudem je na č. l. 426 - 427 založena kopie e-mailu, který byl zaslán soudkyni z adresy X, jenž obsahuje rešerši článků informujících o klubu Bohemians Praha, tedy o stěžovateli. Stěžovateli přitom doposud nebyl vysvětlen původ tohoto e-mailu a stěžovatel tak má stále pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti rozhodující soudkyně. Napadené usnesení vrchního soudu je podle stěžovatele v rozporu s nálezem ze dne 28. 4. 2005sp. zn. Pl. ÚS 60/04(N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.).III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Stěžovatel se petitem ústavní stížností domáhá konstatování zásahu do jeho základních práv s tím, že Ústavní soud má městskému soudu zároveň uložit, aby o uvedené námitce podjatosti rozhodl do 15 dnů od doručení nálezu Ústavního soudu. Stěžovatel tedy petit ústavní stížnosti formuluje tak, že je namířen proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zároveň stěžovatel navrhuje eventuálním petitem zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 30. 11. 1995sp. zn. III. ÚS 62/95(N 78/4 SbNU 234) nebo usnesení ze dne 8. 4. 2013sp. zn. I. ÚS 3835/11] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze neústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu § 72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci bez ohledu na to, jak je označen a jak je jeho obsah uspořádán, je-li způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele. V posuzované věci stěžovatel usnesení vrchního soudu považuje za poslední opravný prostředek daný mu právním řádem k ochraně jeho práv (ostatně od jeho doručení též počítá počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti). V souladu s uvedeným Ústavní soud posoudil ústavní stížnost tak, že tato (vzhledem k subsidiaritě mezi jiným zásahem orgánu veřejné moci a rozhodnutím) směřuje ke kasaci (byť eventuální) napadeného usnesení vrchního soudu.7. Následně Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost, v části směřující proti usnesení vrchního soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému usnesení není žádný procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustný.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat až v situaci, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady ve věci stěžovatele Ústavní soud nezjistil.9. Závěry vrchního soudu o (ne)aplikovatelnosti § 174a zákona o soudech a soudcích jsou v dané věci ústavně konformní a v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. odkazovaný nálezsp. zn. Pl. ÚS 60/04, usnesení ze dne 2. 6. 2020sp. zn. I. ÚS 3180/19). Nezbývá tedy než zopakovat, že prostřednictvím návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích nelze realizovat přezkum správnosti procesního postupu soudu, ani mu vnutit, jak má o procesních otázkách v soudním řízení rozhodnout, neocitá-li se soud se svým právním názorem zcela mimo jakýkoliv právní rámec, a zdůvodní-li náležitě a srozumitelně svůj postup.10. Shledal-li Ústavní soud ve věci vedené podsp. zn. IV. ÚS 1690/21nepřípustnost ústavní stížnosti pro nevyčerpání dostupných opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti, učinil tak s ohledem na tvrzení stěžovatele, že městský soud doposud o jím vznesené námitce nerozhodl, ač tak učinit měl, což je situace, na níž postup podle § 174a zákona o soudech a soudcích dopadá. Takto Ústavní soud rozhodl, aniž by nahrazoval nebo předjímal rozhodnutí soudu příslušného podle § 174a odst. 4 zákona o soudech a soudcích.11. Podle Ústavního soudu naplnil městský soud požadavky na srozumitelné odůvodnění svého postupu, uzavřel-li, že opakovaně vznesenými námitkami podjatosti se nemůže zabývat, neboť mu v tom brání jejich obsahová shoda. K tomuto závěru městský soud dospěl v řádu několika málo týdnů, tudíž nemůže být o nedůvodném otálení městským soudem uvažováno.12. V kontextu věci Ústavní soud nepřehlédl (aniž by se vzhledem k meritu napadeného rozhodnutí mohl možnými pochybnostmi o nepodjatosti soudkyně zabývat), že stěžovatel shledává pochybnosti o nepodjatosti soudkyně v tom, že nechala do soudního spisu obvodního soudu sp. zn. 23 C 87/2008 na č. l. 426 a 427 zařadit rešerše, které jí podle stěžovatele byly zaslány z neznámého mailu (srov. k tomu argumentaci na straně 8 ústavní stížnosti). K tomuto postupu soudkyně Ústavní soud již zaujal výslovné stanovisko, že z uvedené skutečnosti nelze bez dalšího dovozovat pochybnosti o nepodjatosti soudkyně (srov. usnesenísp. zn. I. ÚS 3/21, v němž jsou rekapitulovány závěry kasačního nálezu ve věci stěžovatelesp. zn. I. ÚS 629/20). Už tato skutečnost podstatně oslabuje ústavněprávní relevanci stěžovatelova tvrzení, že městský soud opomenul rozhodnout o jeho námitce, když stěžovatelem tvrzenými a údajně doposud nevypořádanými důvody podjatosti jmenované soudkyně se Ústavní soud již zabýval.13. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10367.txt |
412 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Hoškové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2021 č. j. 13 Co 94/2021-185 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. února 2021 č. j. 14 C 54/2021-15, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Vladimíra Hybla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů uvedených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti i jejich příloh se podává, že napadeným usnesením Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") uložil stěžovatelce povinnost zdržet se dalšího rušení držby vedlejšího účastníka spočívající v užívání konkretizovaného bytu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Okresní soud vyšel ze skutkových zjištění, že stěžovatelka je vlastníkem pozemku, na němž je postaven dům (v současné době je jeho součástí) nabytý stěžovatelkou od vedlejšího účastníka na základě darovací smlouvy ze dne 18. 12. 2006 (krátce poté, co spolu uzavřeli manželství) a stěžovatelka v této smlouvě pro vedlejšího účastníka zřídila věcné břemeno výhradního doživotního bezplatného bydlení a užívání jednoho z bytů v domě. Jelikož stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi brání v pokojné držbě užívání předmětného bytu tím, že ho z bytu vypudila, vchod do bytu uzavřela a jeho věci vyskládala ven z bytu, shledal okresní soud žalobu důvodnou.3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu, a to vyhovující výrok v upřesňujícím znění [(I. výrok), což odůvodnil zjištěním, že po uzavření darovací smlouvy došlo k dílčí rekonstrukci domu, avšak místnosti původního služebného bytu a jejich obvodové stěny se v domě stále nacházejí, a je tedy stále jasně patrný rozsah prostor (místností), které odpovídají služebnému bytu specifikovanému v darovací smlouvě], též ve výroku o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). V řízení bylo podle krajského soudu prokázáno, že vedlejší účastník sice po rozvodu se stěžovatelkou pobýval spíše v přilehlé bývalé stodole, nicméně služebný byt vedlejší účastník stále užíval, zejména jeho koupelnu a toaletu, a stěžovatelka ho za tím účelem do bytu pouštěla. Vedlejší účastník měl v bytě stále uloženy své věci a držby užívání prostor služebného bytu se tak nikdy nevzdal. Mezi účastníky řízení též podle krajského soudu nebylo sporu, že dne 25. 1. 2021 došlo k incidentu, kdy stěžovatelka odmítla vedlejšího účastníka do domu (do služebného bytu) vpustit a jeho věci mu vyskládala před dům. V odůvodnění odkázal krajský soud na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019sp. zn. IV. ÚS 4306/18(N 93/94 SbNU 179), podle něhož žaloba z rušené držby směřuje k ochraně posledního stavu držby a jeho navrácení. Soud tak rozhoduje o faktickém stavu a není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky (například oprávněnost držby). Pro úspěšnost žaloby z rušené držby postačí, aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší. V řízení o žalobě z rušené držby tak nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranou žalovaného mohou být pouze námitky k uplynutí prekluzivní lhůty (když žalobu je nutno podat do šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé), námitky o neexistenci žalobcovy držby, případně popírající skutečnost, že držba žalobce byla žalovaným rušena nebo byla zrušena svémocně. Z toho důvodu se krajský soud nemohl zabývat tím, zda právo vedlejšího účastníka z věcného břemene existuje (srov. k tomu námitku stěžovatelky, že právo vedlejšího účastníka zaniklo nebo je promlčeno), zda věcné břemeno zaniklo trvalou změnou věci (srov. k tomu námitku stěžovatelky, že služebný byt zanikl jeho přestavbou). Proto se krajský soud zabýval jen tím, zda vedlejší účastník prokázal, že v minulosti pokojně vykonával držbu užívání služebného bytu (jeho prostor) a že stěžovatelka svémocně tuto držbu rušila, a dospěl k závěru, že vedlejší účastník tyto skutečnosti prokázal. Za poslední pokojný stav držby služebného bytu je třeba považovat jeho užívání například i jen za účelem využití koupelny a toalety; za držbu je třeba považovat i uskladnění osobních věcí vedlejšího účastníka v domě s tím, že je jeho právem, aby k nim měl přístup. Tento poslední pokojný stav držby nemohl být narušen ani tím, že vedlejší účastník většinou pobýval v prostorách bývalé stodoly. Za zásadní narušení posledního pokojného stavu držby krajský soud považoval již zmíněný incident ze dne 25. 1. 2021, když stěžovatelka odmítla vpustit vedlejšího účastníka do domu, respektive do prostor služebného bytu.II.Argumentace stěžovatelky4. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu nesprávný postup, byť respektuje, že krajský soud má možnost svým výrokem rozhodnutí okresního soudu potvrdit nebo jej změnit, ovšem přistoupí-li k jeho změně, musí tak učinit s řádným odůvodněním. Krajský soud překročil své rozhodovací pravomoci, změnil-li zásadně obsahový význam I. výroku usnesení okresního soudu, a to ve prospěch vedlejšího účastníka, protože vybočil z jeho původního návrhu. V rozporu se zásadou projednací tak změnil návrh vedlejšího účastníka bez toho, aniž by tuto změnu některý z účastníků řízení navrhoval. Závěry krajského soudu jsou podle stěžovatelky v extrémním rozporu s předloženými důkazy a bylo jí zamezeno, aby k věci předložila vlastní důkazy, když většina z nich vůbec nebyla provedena. Původní služebný byt podle stěžovatelky zanikl přestavbou, kterou dům v mezidobí prošel, takže vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno o jeho existenci. Proto také krajský soud vymezil služebný byt jednotlivými místnostmi, a nikoliv jako bytovou jednotku. Krajský soud rovněž rozhodl podle stěžovatelky v rozporu s nálezemsp. zn. IV. ÚS 4306/18, neboť neposkytl ochranu pokojnému stavu, když vedlejší účastník služebný byt dobrovolně přestal užívat.5. Vedlejší účastník podal podle názoru stěžovatelky žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 1008 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a obecné soudy tuto skutečnost nezohlednily.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný právní názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008sp. zn. IV. ÚS 2519/07(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě podle Ústavního soudu nedošlo.8. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti z velké části opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly, a stěžovatelka na jejich závěry dostatečně - natož pak ústavněprávní argumentací - nereaguje.9. Neprovedly-li obecné soudy stěžovatelkou navrhované důkazy, aniž by je v ústavní stížnosti specifikovala, činily tak proto, že stěžovatelka chtěla v řízení dokazovat skutečnosti, které pro posouzení a rozhodnutí věci nebyly podstatné (krajský soud v této souvislosti poukazuje například na snahu stěžovatelky vysvětlit soudu, proč vedlejšího účastníka nechtěla do domu pustit). Oba obecné soudy postupovaly v souladu s nálezemsp. zn. IV. ÚS 4306/18, když se zabývaly jen tím, zda u vedlejšího účastníka existovala pokojná držba a zda ji stěžovatelka rušila (v napadených rozhodnutích je podrobně objasněno, proč obecné soudy na obě otázky odpověděly kladně, a Ústavní soud na tyto závěry pro stručnost odkazuje).10. Krajský soud podle Ústavního soudu přiléhavě vysvětlil, proč reformuloval I. výrok usnesení okresního soudu, když ho co do podstaty věci potvrdil. Stěžovatelce zakázal rušit držbu vedlejšího účastníka přesně k tomu prostoru, který vedlejší účastník - byť jinými parametry - vymezil. To, že předmětný prostor přestal být po provedené rekonstrukci užíván jako samostatná bytová jednotka, na povinnostech stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi plynoucích z výše uvedené darovací smlouvy a na ni navazujících ujednání nemůže nic změnit. V rozhodnutí krajského soudu je také podrobně popsán způsob užívání předmětných prostor vedlejším účastníkem, který soud považoval za pokojný (poslední) stav a výrok svého rozhodnutí formuloval tak, aby v tomto způsobu užívání mohl vedlejší účastník nerušeně pokračovat.11. Počátek prekluzivní lhůty zakotvené v § 1008 občanského zákoníku krajský soud správně odvodil od okamžiku, kdy stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi vystěhovala věci, které měl uskladněny v místnostech, k němuž mu svědčí právo výkonu nerušené držby. Na správnosti určení počátku této lhůty nic nemění skutečnost, že se vedlejší účastník podle tvrzení stěžovatelky domáhal vstupu do zmíněných prostor už dříve. V napadených rozhodnutích je vysvětleno, že vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem zvláště po jejich rozvodu byly konfliktní a střídavě eskalovaly. Podstatné přitom je, že stěžovatelka prokazatelně některé věci vedlejšího účastníka vystěhovala právě dne 25. 1. 2021 a vedlejší účastník se proti tomu v zákonné lhůtě bránil.12. Krajský soud rovněž vysvětlil, proč okresní soud neposkytl stěžovatelce - s ohledem na povahu daného řízení - prostor pro vyjádření k žalobě vedlejšího účastníka (což stěžovatelka namítala v odvolání). Z ústavněprávního hlediska je v této souvislosti podstatné (ke stěžovatelkou tvrzené překvapivosti žaloby a zejména potvrzujícího rozhodnutí krajského soudu vzhledem k reformulaci výroku usnesení okresního soudu), že stěžovatelka mohla své námitky uplatnit v odvolacím řízení a také v ústavní stížnosti, aniž by nemožnost jejich uplatnění namítala v ústavní stížnosti.13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10368.txt |
413 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Z. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, sídlem Spálená 92/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 sp. zn. 8 Tdo 718/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021 sp. zn. 2 To 100/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2020 č. j. 1 T 1/2020-629, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Těch se podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů úmyslně zneužíval svoji vnučku, kterou přiměl k provádění v rozsudku vyjmenovaných sexuálních praktik i přes její odmítání. Zneužíval její bezbrannosti a své autority, přičemž poškozená dokázala jeho jednání definitivně odmítnout až po dovršení 15 let věku. Jednání stěžovatele se však podílela na vzniku její posttraumatické stresové poruchy a autodestruktivního chování, v jehož důsledku byla hospitalizována na psychiatrii. Za tato jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené částku 800 000 Kč jako náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, jejího znaleckého zkoumání a částečného doznání stěžovatele (popírajícího však nedobrovolnost sexuálních aktivit). Při výslechu poškozené (provedené v nepřítomnosti stěžovatele) soud nepřipustil 6 otázek obhajoby, týkajících se buď intimního života poškozené, anebo věcí, které poškozená od prarodičů dostala. Některé otázky soud sám přeformuloval a položil v průběhu výslechu. Že byly sexuální aktivity výsledkem využití bezbrannosti poškozené, vyplynulo jak z její výpovědi, tak z výsledků znaleckého zkoumání. Stěžovatel si přitom musel být vědom skutečnosti, že poškozená se mu není schopna postavit na odpor vzhledem ke svému věku a závislému postavení. Bezbrannost vůči psychickému nátlaku byla ostatně prokázána i po činu, kdy se stěžovatel a jeho manželka pokoušeli poškozenou a její sestru manipulovat k různému jednání, a to i proti jejich vůli.3. K odvolání stěžovatele i státní zástupkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu a sám uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Popis vytýkaného jednání ponechal totožný. Zároveň odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Dále mu uložil povinnosti zaplatit poškozené částku 400 000 Kč jako náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že se stěžovatel dopustil vytýkaného jednání. Stěžovatel rovněž prokazatelně využíval bezbrannosti poškozené dané jednak jejím nízkým věkem a dále jejím vztahem a postavením ke stěžovateli. Stěžovatelovo právo na obhajobu nebylo porušeno výběrem otázek při výslechu poškozené. Městský soud k tomu řádně uvedl, jaké otázky považoval za návodné, sugestivní a nadbytečné.4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky pro vyslechnutí poškozené v nepřítomnosti stěžovatele podle § 209 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Poškozená byla nezletilá a vypovídala o traumatických zkušenostech dlouhodobého sexuálního zneužívání. Podle zjištěných důkazů je navíc osobou psychicky labilní, citlivou a trpící úzkostně depresivní poruchou (zapříčiněnou i vytýkaným jednáním). Ztížená schopnost klidně vypovídat o jednání stěžovatele je patrná i ze záznamu výslechu poškozené z přípravného řízení. Bylo tedy namístě provést výslech v hlavním líčení zvláště šetrně. Další relevantní skutečností je blízký vztah stěžovatele a poškozené, který přesahuje rozměr vztahu prarodiče a vnučky, neboť stěžovatel a jeho manželka byli faktickými hlavními vychovateli poškozené a její sestry, přičemž poškozená uvedla, že prarodičům vděčí za mnohé. Provedeným dokazováním byla nadto zjištěna opakovaná snaha obou prarodičů vnučku manipulovat ve snaze ovlivnit její svědectví. Ani jiné podmínky takového postupu nebyly porušeny, neboť stěžovatel byl seznámen po návratu do soudní síně s obsahem výpovědi a měl možnost klást dále poškozené otázky. Skutečnost, že soud následně poškozené všechny obhajobou formulované otázky nepoložil, neodporuje trestnímu řádu. Otázky, které se týkaly vytýkaného jednání a byly toliko nevhodně formulované, soud přeformuloval. Ostatní otázky neměly vztah k předmětu obžaloby (týkaly se materiálního zajištění poškozené stěžovatelem), přesto soud nadnesl i toto téma. I s těmito odpověďmi byl stěžovatel seznámen a reagoval na ně.5. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že stěžovatel byl odsouzen podle přísnějšího ustanovení zákona [podle § 183 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku namísto § 185 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku], aniž by byl o takové možnosti poučen, jak požaduje trestní řád. K tomu Nejvyšší soud především uvedl, že stěžovatel nebyl pravomocně odsouzen podle § 185 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neboť odvolací soud kvalifikaci jeho jednání změnil tak, že zcela odpovídala podané obžalobě. Navíc vzhledem ke konání dvou veřejných zasedání měl stěžovatel dostatek prostoru připravit a prezentovat svou obhajobu proti údajně přísnější kvalifikaci jeho jednání. Žádné pochybení Nejvyšší soud neshledal ani v posouzení splnění podmínky využití bezbrannosti poškozené, jak je provedly soudy nižších stupňů.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel namítá, že v důsledku neústavního postupu soudů neměl možnost být přítomen projednání své věci a účinně se hájit. Stěžovatel se nemohl účastnit výslechu poškozené a následně nebylo stěžovateli umožněno klást poškozené dotazy, které byly bez dostatečného důvodu odmítnuty. Strana obžaloby tak mohla poškozenou vyslechnout, strana obhajoby však nikoliv. Sama poškozená se chtěla k věci vyjádřit a před soudem vystupovala ve věku blízkém dospělosti. Obhajobě tak nebyla umožněna otázka, zda poškozená sváděla stěžovatele (případně jak často), pro její neohleduplnost. Stěžovatel vypovídal, že ho poškozená svlékáním a provokacemi často sváděla k intimním aktivitám. Tato otázka směřovala k posouzení míry bezbrannosti poškozené jako významné skutečnosti pro právní kvalifikaci. Dále byla znemožněna otázka, zda poškozená žije se svým přítelem plnohodnotným sexuálním životem, opět pro její neohleduplnost. Jejím smyslem bylo zjistit relevantní skutečnost, jaké následky údajné vytýkané jednání na poškozené zanechalo. Nadto rovněž otázky obžaloby zasahovaly do intimní sféry poškozené (například otázka, jaké měla znalosti ze sexuální výchovy). Další pro nadbytečnost zamítnutá otázka se týkala toho, na jaké housle poškozená hraje. Smyslem této otázky bylo zjistit, zda poškozená hraje na mistrovské housle, zakoupené jí stěžovatelem (a babičkou poškozené), nikoli vyvolání viny, nýbrž jednak prokázání toho, že stěžovatel o vnučku kvalitně pečoval, a dále stanovení hodnoty darů, které poškozené věnoval jako dílčí kompenzaci (pro účely adhezního řízení). Z totožných důvodů byla relevantní rovněž zamítnutá otázka, kdo financoval hudební vzdělání poškozené. Dále bylo obhajobě znemožněno (pro údajnou neohleduplnost a vyvolání pocitu viny) položit dotaz, zda se stěžovatel poškozené omluvil a poskytl jí nějakou satisfakci. Tato otázka měla vyvrátit tvrzení obžaloby, že stěžovatel se k věci nedostatečně postavil a neuznal svou vinu. Konečně obhajobě bylo znemožněno položit (pro neohleduplnost) dotaz, zda poškozená ví, že má u stěžovatele housle, které jí chce s omluvou darovat. Jako u předchozích dotazů měla být tato skutečnost zvažována při výměře trestu a stanovení adhezního výroku. Nutnosti provést výslech poškozené bez přítomnosti stěžovatele nenasvědčovala žádná skutečnost. Žádná ze zúčastněných osob nevyjádřila žádné obavy ani ohrožení poškozené.7. Dále stěžovatel namítá, že nebyl poučen o možnosti změny právní kvalifikace k jeho tíži. Tím pádem se k této skutečnosti nemohl ani vyjádřit a předložit relevantní důkazy. Podle § 225 odst. 2 trestního řádu lze obžalovaného uznat vinným podle přísnějšího ustanovení zákona pouze po takovém poučení. Odvolací soud sám podle stěžovatele nemůže tuto právní vadu napravit. Stěžovatel tím byl zbaven dvojinstančního řízení a možnosti se náležitě hájit před nalézacím soudem, kde je těžiště důkazního řízení. Vrchní soud se tím dopustil petrifikace nezákonnosti. Dále stěžovatel namítá, že ve veřejném zasedání před vrchním soudem nebyla obhajobě dána možnost vznést konečný návrh. Stěžovateli bylo pouze uděleno tzv. právo posledního slova.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je po odstranění vad plné moci svého právního zástupce právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku městského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015sp. zn. I. ÚS 1119/15(N 116/77 SbNU 697)].9. Toliko pro úplnost se dodává, že stěžovatel sice výslovně nenavrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jeho námitky však obsahově směřují i vůči tomuto rozhodnutí, proto je Ústavní soud vzal v úvahu a přezkoumal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008sp. zn. II. ÚS 256/08a ze dne 7. 12. 2004sp. zn. IV. ÚS 406/04se zohledněním rozsudku Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.11. Ústavní stížnost se opírá o dvě skupiny námitek. První představuje polemiku s názorem městského soudu o (ne)přípustnosti některých otázek, položených poškozené při jejím výslechu. Tyto námitky jsou podle Ústavního soudu zjevně neopodstatněné. Městský soud, jehož postup aprobovaly i vyšší soudy, logicky a přesvědčivě u každé otázky vysvětlil důvody, pro něž považuje její položení za nadbytečné (zejména, že odpověď již zazněla, anebo se netýká předmětu trestního řízení) nebo nevhodné (zejména pro její návodnost). K jeho úvahám nemá Ústavní soud co dodat, neboť všechny splňují ústavní požadavky na odůvodnění procesního postupu soudů. Nadto je potřeba uvést, že otázky, které byly nevhodně formulovány, soud poškozené položil jinak formulované (to platí zejména pro otázky týkající se chování poškozené při samotné činnosti). Skutečnost, že poškozená sama byla ochotna vypovídat a proti jejímu výslechu neprotestovali ani znalci, neznamená, že je přípustné položit nezletilé oběti sexuálního deliktu jakoukoliv otázku. Je zásadně na uvážení obecného soudu uchránit zvlášť zranitelnou oběť od necitlivých nebo nadbytečných otázek, nezasahuje-li tím nepřiměřeně ostatní zásady trestního řízení. K tomu však v dané věci nedošlo. Obhajobě bylo umožněno své dotazy položit a jejich nepřipuštění bylo následně podrobeno přezkumu, který byl zopakován u soudů vyšších stupňů. O porušení práva na obhajobu tak nelze hovořit. K možnosti provést výslech poškozené v nepřítomnosti stěžovatele se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, na jehož závěry lze rovněž bezezbytku odkázat.12. Odmítnout je nutno rovněž námitku týkající se protizákonného zpřísnění právní kvalifikace stěžovatelova jednání městským soudem. Důvodem je skutečnost, že právní kvalifikace stěžovatelova jednání, již učinil městský soud, byla vrchním soudem změněna a stěžovatel byl pravomocně odsouzen za spáchání toho zločinu, jak byl kvalifikován v obžalobě. Podle Ústavního soudu nebrání nic tomu, aby vrchní soud mohl případné pochybení městského soudu napravit, neboť nejde o přehodnocování skutkových závěrů nalézacího soudu.13. Námitku neudělení slova ke vznesení konečného návrhu považuje Ústavní soud za obecnou, bez reálného promítnutí do stěžovatelových ústavních práv. Přitom byla stěžovateli dána možnost využít práva tzv. posledního slova. Dále ani sám stěžovatel neuvádí, jak se toto tvrzené pochybení projevilo v jeho procesních právech (např. zda chtěl nebo mohl vznést odlišný návrh než v písemném odvolání, v němž napadl všechny výroky rozsudku městského soudu). Podle Ústavního soudu tak šlo nanejvýš o procesní pochybení v řízení, které nemělo potenciál se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele.14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku městského soudu jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, pročež jej odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.15. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j.IV. ÚS 2963/21-24.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10369.txt |
414 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS-INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. února 2024, č. j. 29 Co 8/2024-204, a výroku I. usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 9 C 165/2021-188, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Miluše Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny články 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.2. Stěžovatelka se v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem domáhala osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.3. Okresní soud výrokem I napadeného usnesení jejímu návrhu nevyhověl, neboť nedoložila své majetkové poměry.4. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve výroku I potvrdil.5. Stejným výrokem krajský soud potvrdil též ústavní stížností nenapadený výrok III usnesení okresního soudu (nepřipuštění vstupu obchodní společnosti AREXIS, spol. s r. o., na straně žalobkyně - stěžovatelky do řízení). Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že tato část výroku usnesení krajského soudu není stěžovatelkou napadena a není tak předmětem řízení o ústavní stížnosti.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka tvrdí, že se soudy dostatečně nezabývaly skutečnostmi rozhodnými pro osvobození od soudního poplatku. Připomíná, že osvobození od soudních poplatků lze přiznat rovněž právnické osobě - podnikateli. Soud má vycházet z aktuálních reálných majetkových poměrů žadatele. Osvobození od soudních poplatků nelze odepřít, je-li neschopnost k úhradě soudního poplatku důsledkem podnikatelské činnosti.7. Odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu a tvrdí, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta nedůvodně a v rozporu s touto rozhodovací praxí, čímž došlo k porušení práva na přístup k soudu, právní ochranu a spravedlivý proces.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.10. Jak plyne z napadeného usnesení krajského soudu (zejm. body 2 a 13), okresní soud vyzval přípisem doručeným 31. 7. 2023 stěžovatelku, aby vyplnila přiložený formulář nazvaný Prohlášení o majetkových poměrech právnické osoby. Stěžovatelka měla mj. doložit výši příjmů za poslední zdaňovací období, uvést movité věci větší hodnoty a nemovité věci, které vlastní, sdělit zůstatky na všech svých bankovních účtech ke dni podání žádosti o osvobození.11. Stěžovatelka tak ve stanovené třicetidenní lhůtě neučinila, požádala o její prodloužení o jeden a půl měsíce. Okresní soud jí 1. 9. 2023 lhůtu prodloužil do konce října 2023. Stěžovatelka však ani v této lhůtě Prohlášení o svých majetkových poměrech, včetně požadovaných příloh, nepředložila. Ústavní soud proto neshledává v popsaném postupu obecných soudů pochybení.12. Požadavek na doložení majetkových poměrů je při žádosti o osvobození od soudních poplatků požadavkem legitimním. Okresní soud navíc vyšel stěžovatelce vstříc a prodloužil jí lhůtu k doložení rozhodných skutečností. Celkově tak měla stěžovatelka na vyplnění Prohlášení o majetkových poměrech tři měsíce.13. Závěr soudů, že stěžovatelka nijak nedoložila své obecné tvrzení o tíživých majetkových poměrech, a proto nemohla být osvobozena od soudních poplatků, je plně akceptovatelný. Stěžovatelka se ostatně nijak vůči tomuto důvodu pro nepřiznání osvobození od soudního poplatku v ústavní stížnosti nevymezuje a její argumentace je pouze obecná.14. Stěžovatelka cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014,sp. zn. I. ÚS 2557/13, podle něhož obecné soudy "musí vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů a přihlížet zejména ke skutečnému příjmu stěžovatele, všem jeho závazkům a dalším řízením podléhajícím poplatkové povinnosti, nikoliv z hypotetické možnosti stěžovatele na poplatek našetřit, dovozené ze skutečností minulých". Napadená rozhodnutí však nejsou s uvedeným závěrem nijak v rozporu. Podmínkou pro zjištění aktuálních majetkových poměrů je právě nezbytná součinnost žadatele o osvobození ve formě vyplnění Prohlášení o majetkových poměrech. K tomu však ze strany stěžovatelky, i přes poskytnutí dostatečného časového prostoru soudem, nedošlo.15. Neúspěch stěžovatelky při žádosti o osvobození od soudních poplatků, resp. o ustanovení zástupce z řad advokátů, je tak plně přičitatelný stěžovatelce samotné a nepředstavuje porušení jejích ústavně zaručených práv.16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1037.txt |
415 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace EDHESSA s. r. o., sídlem Biskoupky 33, Ivančice, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 20 Cdo 41/2021-1135, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2020 č. j. 26 Co 67/2020-1020 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. ledna 2020 č. j. 19 Nc 5458/2007-976, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a města Oslavany, sídlem náměstí 13. prosince 51/2, Oslavany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení těch výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. U Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") probíhalo pod sp. zn. 19 Nc 5458/2007 exekuční řízení ve věci oprávněného (vedlejšího účastníka řízení) na majetek povinné (obchodní korporace G & C PACIFIC NIUE LIMITED, která do exekučního řízení nastoupila po původních povinných - obchodních korporacích G & C PACIFIC, a. s. a BGC DEVELOPERS, a. s.). Povinná G & C PACIFIC NIUE LIMITED zanikla podle britského práva ke dni 24. 9. 2013 bez právního nástupce. Exekuční řízení bylo následně zastaveno (s právní mocí ke dni 28. 1. 2015), a to z důvodu absolutní neplatnosti exekučního titulu (rozhodčího nálezu). Stěžovatelka se svými posléze podanými návrhy (ze dne 11. 10. 2019 doplněné podáními ze dne 23. 10. 2019 a 30. 10. 2019) domáhala vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví v exekučním řízení na straně povinné podle § 107 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené dne 14. 3. 2008 mezi stěžovatelkou a obchodní korporací G & C PACIFIC, a. s.3. Okresní soud usnesením ze dne 8. 1. 2020 č. j. 19 Nc 5458/2007-976 řízení o návrhu stěžovatelky na vstup do řízení místo povinné, na přiznání náhrady nákladů exekuce a na vydání výtěžku exekuce zastavil. Důvodem pro zastavení řízení o návrhu na vstup do exekučního řízení byla existence neodstranitelného nedostatku podmínky řízení v podobě absence probíhající exekuce [§ 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 51 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], když výrok o zastavení exekuce nabyl právní moci dne 28. 1. 2015, čímž došlo ke skončení exekuce a zániku pověření soudní exekutorky.4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 7. 2020 č. j. 26 Co 67/2020-1020 usnesení okresního soudu potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho právními závěry.5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2021 č. j. 20 Cdo 41/2021-1135 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nastolila-li stěžovatelka otázku svého procesního nástupnictví v exekučním řízení, pak se minula s rozhodnými právními závěry krajského soudu, který její nástupnictví z důvodu nedostatku neodstranitelné podmínky řízení vůbec neřešil. Tento závěr se pak projevil i při posouzení druhé otázky (zda v situaci, kdy i po skončení exekučního řízení z důvodu, že oprávněný vymáhanou pohledávku podle hmotného práva nikdy neměl, lze v případě, že si soudní exekutor i oprávněný chtějí i bez právního důvodu výtěžek exekuce ponechat, o nároku povinného na tento výtěžek rozhodnout v exekučním řízení). Nestala-li se totiž stěžovatelka nikdy účastnicí exekučního řízení, nemá žádný význam posuzovat otázku povinnosti oprávněného či soudní exekutorky vydat výtěžek z provedené exekuce a náklady exekuce, neboť tato okolnost se do poměrů stěžovatelky nemůže v žádném ohledu promítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 27 Cdo 1312/2019). Nejvyšší soud však považoval za podstatné, že otázku náhrady nákladů exekuce a vydání výtěžku exekuce krajský soud nemohl řešit, neboť k tomu neměl splněny podmínky řízení, přičemž stěžovatelka k výkladu a aplikaci § 104 odst. 1 o. s. ř., na níž napadené usnesení krajského soudu záviselo, žádnou právní otázku neformulovala. Nejvyšší soud dále podotkl, že s ohledem na datum doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu dne 7. 9. 2020 nemohl přihlédnout k podáním stěžovatelky ze dne 26. 4. 2021 a 7. 6. 2021, označeným jako "doplnění dovolání", která byla podána po lhůtě dvou měsíců k tomu zákonem výslovně stanovené (viz § 240 odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř. v návaznosti na § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.).II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Svoji zásadní výtku směřuje proti postupu Nejvyššího soudu, který její doplnění dovolání ze dne 26. 4. 2021 a 7. 6. 2021 považoval za nepřípustné rozšíření dovolacích důvodů. Podle stěžovatelky však šlo o pouhé doplnění právní argumentace k dovolacímu důvodu obsaženému již v samotném dovolání ze dne 6. 10. 2020. Její argumentace v doplnění dovolání vycházela z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021sp. zn. I. ÚS 1343/2020(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který byl vydán až po uplynutí lhůty k podání dovolání. Na podporu svého tvrzení poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018sp. zn. III. ÚS 647/15(N 190/91 SbNU 359), podle něhož má doplnění dovolání odkazem na judikáty, které byly vydány po uplynutí lhůty k dovolání, pouze informativní povahu, takže z pohledu stěžovatelky nešlo o rozšíření dovolání.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. téhož 1 zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.9. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, neboť jí vymezené právní otázky byly v rozporu s požadavkem řádného naplnění dovolacích důvodů (§ 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.) zejména v tom směru, že na nich nebylo napadené rozhodnutí krajského soudu postaveno.10. Podstatou samotné ústavní stížnosti a jedinou námitkou je nesouhlas stěžovatelky s postupem Nejvyššího soudu, který k jejím doplněním dovolání ze dne 26. 4. 2021 a 7. 6. 2021, v nichž upozorňovala na novou judikaturu Ústavního soudu (nálezsp. zn. I. ÚS 1343/2020) týkající se posuzování možnosti zastavit již skončené exekuční řízení, nepřihlédl, neboť je považoval za opožděně podaná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti naopak tvrdí, že nešlo o změnu rozsahu a důvodů dovolání, nýbrž pouze o doplnění jí již v dovolání ze dne 6. 10. 2020 řádně uplatněné argumentace. Ústavní soud tento názor nesdílí. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto proto, že se minulo s rozhodnými právními závěry krajského soudu, když se stěžovatelka zaměřila na otázku právního nástupnictví, kterou však krajský soud ve svém rozhodnutí vůbec neřešil, neboť důvodem pro zastavení řízení o jejím návrhu na vstup do exekučního řízení, na němž bylo postaveno usnesení krajského soudu, byla existence neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (§ 104 o. s. ř.) v podobě absence probíhající exekuce. Vůči tomuto závěru se však stěžovatelka ve svém dovolání ze dne 6. 10. 2020 vůbec nevymezila. Proto odkaz na nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 1343/2020obsažený v doplněních jejího dovolání ze dne 26. 4. 2021 a 7. 6. 2021, který se zabýval mj. právě aspekty existence neodstranitelné podmínky řízení v souvislosti se zastavením (již) skončené exekuce ve světle existující judikatury s tím, že převažující náhled Nejvyššího soudu na tuto otázku je, že soud řízení o návrhu na zastavení exekuce nemusí vždy zastavit pro nedostatek podmínek řízení, představoval skutečně zcela novou argumentační dimenzi, o kterou bylo její dovolání v rozporu s § 241b odst. 3 o. s. ř. rozšířeno, a proto k němu nemohl Nejvyšší soud v posuzované věci přihlédnout. V postupu Nejvyššího soudu proto nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.11. Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížností proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že nepodala-li stěžovatelka řádné dovolání, neboť se zcela minula s tím, na čem bylo založeno rozhodnutí krajského soudu, nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; obdobně viz i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905)], neboť odmítnutí dovolání pro nezformulování právní otázky, na níž rozhodnutí krajského soudu záviselo, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá rozsudky krajského a okresního soudu, nepřípustná a neschopná tak byť jen "kvazimeritorního" posouzení a bylo třeba ji odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka ostatně ani žádné konkrétní námitky proti rozhodnutí okresního a krajského soudu v ústavní stížnosti nepředkládá.12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ji zčásti (směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu) odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a zčásti (směřovala-li proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10370.txt |
416 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Karla Borovičky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 Co 282/2021-176, a to v rozsahu týkajícím se nákladů řízení, a výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 3. 2021, č. j. 24 C 136/2019-130, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, a to v rozsahu týkajícím se nákladů nalézacího i odvolacího řízení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozhodl shora uvedeným rozsudkem k návrhu bývalé manželky stěžovatele (dále jen "žalobkyně") v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu specifikovaného ve výroku I. rozsudku tak, že se společný nájem ruší a nájemcem se určuje stěžovatel (výrok I.) Současně stanovil, že žalobkyně je povinna předmětný byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok II.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na náhradě za ztrátu práva částku 100 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Obvodní soud dále rozhodl, že účastníkům řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok IV.).4. K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v celém rozsahu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).5. Stěžovatel směřuje ústavní stížnost právě proti výrokům o nákladech řízení, tj. proti výroku IV. rozsudku obvodního soudu a výroku II. a výroku I. rozsudku městského soudu, a to v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok IV. rozsudku obvodního soudu. Obvodnímu soudu vytýká, že se při určení náhrady nákladů neřídil kritériem úspěchu ve věci, když má za to, že byl ve sporu plně úspěšný, což by mělo být reflektováno právě v nákladovém výroku. Otázky délky lhůty k vyklizení bytu a určení výše náhrady za ztrátu práva přitom nepovažuje za rozhodující, resp. za hlavní předmět sporu, když uvádí, že se jedná toliko o marginální sporné otázky.6. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud, s ohledem na své postavení orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a vztah vůči obecným soudům, k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.7. Ústavní soud totiž ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl případně i jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 2519/07ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].8. Právě zmíněný princip minimalizace zásahů je patrný rovněž v problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Konstatoval, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je proto oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí.9. Současně se však Ústavní soud opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 3931/18ze dne 16. 4. 2019). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je ostatně dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, kteréžto nedostatky ovšem zdejší soud ve stěžovatelem předložené věci neshledal.10. Ústavní soud především konstatuje, že obvodní soud ústavněprávně plně akceptovatelným způsobem odůvodnil, proč stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Postup obvodního soudu tudíž dle názoru Ústavního soudu zcela koresponduje se závěry jeho judikatury, týkající se otázky aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., z nichž vyplývá, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním.11. Ústavní soud v této souvislosti také již dříve uvedl, že pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen zcela libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Citované ustanovení tedy nelze považovat za normu, která by zakládala zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 145/06ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645) čisp. zn. IV. ÚS 1391/07ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515)]. Ústavní soud proto mimo jiné konstatoval, že při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, nýbrž i k okolnostem, jež vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení § 150 o. s. ř. [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 1840/10ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)].12. Nyní napadená rozhodnutí (resp. předmětné výroky o náhradě nákladů řízení) nicméně těmto požadavkům podle Ústavního soudu dostála. Obvodní soud totiž použití ustanovení § 150 o. s. ř. odůvodnil mj. tím, že v daném řízení byl v zásadě povinen vyhovět návrhu na zrušení společného práva, přičemž zdůraznil, že konkrétní řešení je závislé na úvaze soudu. Obvodní soud přitom komplexně posoudil okolnosti nyní posuzovaného případu, vzal též v potaz, že vztahy mezi účastníky řízení jsou konfliktní, když tito nejsou schopni nalézt společné řešení bytové situace. Toto řešení, jehož součástí je i určení, že náhrada nákladů se nepřiznává ani jednomu z účastníků, a tedy že každý ponese své vlastní náklady, proto muselo být nalezeno obecnými soudy a jako celek je lze považovat za spravedlivé. Ústavní soud na něm tudíž nespatřuje cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.13. Obě rozhodnutí obstojí i s ohledem na nálezovou judikaturu citovanou v ústavní stížnosti. Stěžovateli lze dát za pravdu, že nálezIII. ÚS 186/20ze dne 10. 6. 2020 zdůrazňuje povinnost obecných soudů vycházet při rozhodování o nákladech ze zásady úspěchu ve věci. Ústavní soud ovšem současně vyloučil, že by se rozhodování o nákladech mechanicky odvíjelo od toho, zda žalobě bylo vyhověno, či nikoli. Soudy totiž určují procesní úspěch podle okolností konkrétní věci, typicky dle rozhodnutí o tom, co bylo mezi účastníky sporné (srov. bod 16 cit. nálezu).14. Jestliže tedy obvodní soud konstatoval, že účastníci byli v řízení úspěšní částečně, a to zhruba stejnou měrou, neboť žalobkyně nebyla určena jedinou nájemnicí původně společně najímaného bytu a stěžovatel nebyl úspěšný ve vztahu k určení lhůty pro vyklizení bytu a určení náhrady za ztrátu práva žalobkyně, nijak se od závěrů citované nálezové judikatury neodchýlil. Z rozhodnutí je totiž patrné, že obvodní soud ve svých úvahách týkajících se náhrady nákladů řízení vycházel právě z primárního hlediska, tj. ze zásady úspěchu ve věci. Mezi účastníky řízení ovšem bylo sporné nejen to, kdo má zůstat v původně společně najímaném bytě, ale rovněž to, v jaké lhůtě má dojít k jeho vyklizení, resp. v jaké výši má být poskytnuta náhrada za ztrátu práva. Obvodní soud tedy při určení výše náhrady nákladů naplnil shora uvedený požadavek, neboť důsledně posoudil, co bylo v daném řízení mezi účastníky sporné. Jestliže nyní stěžovatel uvádí, že určení lhůty k vyklizení bytu a stanovení náhrady za ztrátu práva představují toliko marginální sporné otázky, neodpovídá to jeho dosavadnímu procesnímu postupu (srov. např. stěžovatelem podané odvolání - rozsudek městského soudu, bod 6).15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10371.txt |
417 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace FROAN s. r. o., sídlem Bělehradská 858/23, Praha 2, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Veverkova 1, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2021 č. j. 30 Co 337/2021-126 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. srpna 2021 č. j. 27 C 97/2020-113, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní korporace FERRY - cargo s. r. o., sídlem Branická 570/5, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 8. 2020 č. j. 27 C 97/2020-113 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 18 765,78 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 3 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), dále uložil stěžovatelce v téže lhůtě zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 51 572 Kč (II. výrok) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (III. výrok). Obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že vedlejší účastnice prováděla pro stěžovatelku za sjednanou cenu vnitrostátní a mezinárodní přepravu věcí, kterou vyúčtovala fakturami v celkové výši 275 135,45 Kč. Před podáním žaloby stěžovatelka zaplatila vedlejší účastnici částku 15 000 Kč dne 16. 10. 2020 a 15 000 Kč dne 26. 10. 2020. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení zbylé částky ve výši 245 135,45 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částečných úhrad. Po podání žaloby stěžovatelka zaplatila vedlejší účastnici dne 2. 11. 2020 částku 10 000 Kč, dne 6. 11. 2020 částku 15 000 Kč, dne 16. 11. 2020 částku 15 000 Kč, dne 24. 11. 2020 částku 30 000 Kč, dne 9. 12. 2020 částku 19 936,48 Kč, dne 9. 12. 2020 částku 10 000 Kč, dne 18. 12. 2020 částku 15 000 Kč, dne 23. 12. 2020 částku 15 000 Kč, dne 30. 12. 2020 částku 18 831,78 Kč, dne 11. 1. 2021 částku 15 000 Kč, dne 26. 1. 2021 částku 15 000 Kč, dne 8. 2. 2021 částku 15 000 Kč, dne 19. 2. 2021 částku 15 000 Kč, dne 1. 3. 2021 částku 15 000 Kč, dne 19. 3. 2021 částku 11 367,08 Kč a dne 14. 4. 2021 částku 10 000 Kč. Vedlejší účastnice s ohledem tuto skutečnost podáním ze dne 9. 12. 2020 vzala žalobu zpět co do částky 99 936,48 Kč a podáním ze dne 20. 4. 2021 co do částky 145 198,86 Kč. Obvodní soud zastavil řízení usnesením ze dne 4. 1. 2021 č. j. 27 C 97/2020-61 co do částky 99 936,48 Kč a usnesením ze dne 27. 4. 2021 č. j. 27 C 97/2020-96 ohledně částky 145 198,86 Kč. Obvodní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že nárok vedlejší účastnice na zaplacení úroku z prodlení z jednotlivých opožděně zaplacených částek je důvodný a přiznal jej vedlejší účastnici ve výši 18 765,78 Kč podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.3. O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl za použití § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka zavinila zastavení řízení co do jistiny, tj. částky 245 135,45 Kč tím, že plnila po podání žaloby a současně po splatnosti faktur vystavených vedlejší účastnicí, a dále za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož vedlejší účastnice měla ve věci úspěch. Náhradu nákladů řízení vyčíslil obvodní soud v odměně advokáta podle § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a zpětvzetí žaloby ze dne 9. 12. 2020) ve výši 9 300 Kč za jeden úkon, za 1 úkon právní služby (jednoduchá výzva k plnění) ve výši 4 650 Kč, dále odměnu advokáta za 1 úkon právní služby (zpětvzetí žaloby ze dne 20. 4. 2021) ve výši 6 940 Kč, 5 x paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhradu 21% DPH ve výši 8 608 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 1 974 Kč.4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení potvrdil (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že obvodní soud postupoval správně, rozhodl-li o náhradě nákladů řízení v souladu s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť stěžovatelka procesně zavinila zastavení řízení tím, že až po podání žaloby zaplatila vedlejší účastnici částku 245 135,34 Kč. Ohledně žalobou uplatněného příslušenství pak byla vedlejší účastnice plně úspěšná ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Vedlejší účastnici, proto náleží náhrada v řízení účelně vynaložených nákladů.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí zasáhla nepřiměřeným způsobem do její majetkové sféry, když je nucena zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení za situace, kdy před zahájením soudního řízení projevila snahu o uzavření splátkového kalendáře, a následně po celou dobu řízení splátky hradila. Stěžovatelka připouští, že dohoda o splátkách mezi stranami uzavřena nebyla, nicméně stěžovatelka od počátku řízení deklarovala zájem na splácení dlužné částky, tyto hradila a soudu pravidelně předkládala doklady o provedených platbách. Stěžovatelka je přesvědčena, že vedlejší účastnice svými částečnými zpětvzetími návrhu zbytečně navyšovala svou odměnu, když celou věc bylo možné ukončit jediným podáním vedlejší účastnice učiněným po úplném zaplacení dluhu. Stěžovatelka má za to, že svým chováním (pravidelnými platbami provedenými i v průběhu soudního řízení) prokázala vážnost svých návrhů a prohlášení učiněných ještě před zahájením řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka dobrovolně svůj dluh ve vztahu k jistině zcela uhradila, jeví se jí jako nespravedlivé, že by měla hradit plnou náhradu nákladů vedlejší účastnice, jelikož k soudnímu sporu vůbec nemuselo dojít, a podání žaloby, jakož i další úkony v soudním řízení byly zcela nadbytečné. Stěžovatelka uzavírá, že v její věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., a bylo by spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl své náklady řízení.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").7. Jakkoli argumentace stěžovatelky směřuje proti výrokům napadených rozhodnutí týkajícím se náhrady nákladů vzniklých vedlejší účastnici v řízení před obvodním soudem, petitem ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení obou těchto rozhodnutí jako celku. Ústavní stížnost v části směřující proti I. a III. výroku rozsudku obvodního soudu je však nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když napadla odvoláním pouze II. výrok rozsudku obvodního soudu. Ve zbytku, tedy v části směřující proti usnesení městského soudu a proti II. výroku rozsudku obvodního soudu, je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva vyčerpala.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu a II. výrokem rozsudku obvodního soudu nebylo rozhodováno ve věci samé, nýbrž pouze o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srovnej usnesení ze dne 1. 11. 1999sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 27. 5. 1998sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. 8. 2002sp. zn. IV. ÚS 303/02(U 25/27 SbNU 307), či usnesení ze dne 13. 10. 2005sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha (jen procesní) soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe vůči těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně. Ústavní soud se proto zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by (i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení) námitky stěžovatelky mohly dosáhnout ústavněprávní roviny, nic takového však nezjistil.9. Městský soud se s ohledem na stěžejní odvolací námitku stěžovatelky zabýval tím, zda v daném případě nastaly podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu dovodil, že v nyní posuzované věci nejde o takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka zaplatila dlužnou jistinu až po podání žaloby, její argument o tom, že k řízení vůbec nemuselo dojít, se proto v tomto kontextu jeví poněkud nepatřičným. Městský soud zdůraznil, že to byla stěžovatelka, která nezaplatila vedlejší účastnici za provedenou vnitrostátní a mezinárodní přepravu věcí, a nedohodli-li se účastníci na parametrech smírného řešení sporu, nemůže deklarovaná ochota stěžovatelky k pravidelným splátkám dluhu, které byly pro vedlejší účastnici nepřijatelné, představovat důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodnily postup podle § 150 o. s. ř.10. Podle § 150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že § 150 o. s. ř. zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce, nejedná se však o zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim § 150 o. s. ř. či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, ale pouze zvážit, zda příslušný soud při použití § 150 o. s. ř. posoudil všechny okolnosti konkrétní věci.11. Dospěl-li městský soud na základě konkrétních okolností věci k závěru, že nejsou dány důvody pro použití § 150 o. s. ř., a svůj právní názor řádně odůvodnil, nemá tomuto závěru Ústavní soud čeho vytknout, neboť nejde o extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel či o svévolný výklad či použití zákona. Ani tvrzení stěžovatelky, že byla ochotna platit svůj dluh ve splátkách, a že tak před podáním žaloby i poté činila, nemůže nic změnit na skutečnosti, že soud musí vycházet při rozhodování o náhradě nákladů řízení ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř), jež je pouze modifikována možností soudu použít § 150 o. s. ř., kterou soud mimořádně využije v případech, kdy by důsledná aplikace § 142 o. s. ř. a násl. vedla k nepřiměřeným tvrdostem.12. V nyní posuzované věci přiznání náhrady nákladů vedlejší účastnici zcela zjevně nepřiměřenou tvrdost nepředstavuje. Vedlejší účastnice měla nepochybně právo na to, aby byly uhrazeny předmětné faktury v době splatnosti ve smlouvě dohodnuté, tomu odpovídá povinnost stěžovatelky v této lhůtě faktury zaplatit. Uvedené by mohlo být změněno pouze dohodou obou stran. Přesvědčení stěžovatelky, že skutečnost, že splatila jistinu postupně ve splátkách, jejichž harmonogram byl vedlejší účastnicí odmítnut, představuje pro ni "polehčující" okolnost, jež by se měla promítnout do rozhodování o nákladech řízení, je mylná. V postupu vedlejší účastnice přitom nelze shledat žádné pochybení, domáhala-li se žalobou zaplacení faktur, které nebyly stěžovatelkou ve lhůtě jejich splatnosti uhrazeny. Částečné zpětvzetí žaloby poté, co stěžovatelka uhradila po podání žaloby část svého dluhu, je jen následným logickým krokem. Názor stěžovatelky, že vedlejší účastnice neměla přistoupit k podání žaloby, když ji stěžovatelka ujistila, že částku 245 135,45 Kč bude postupně splácet, je z pohledu ustanovení týkajících se rozhodování soudu o nákladech řízení zcela irelevantní a právně neobhajitelný, stejně tak jako názor, že by snad splácení dluhu po uplynutí lhůty k jeho plnění (a to ve splátkách uhrazených půl roku až rok po jeho splatnosti) mělo představovat okolnosti, jež má na mysli § 150 o. s. ř.13. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry městského soudu ani obvodního soudu, které se danou věcí podrobně zabývaly a ústavně konformním způsobem odůvodnily, na základě jakých úvah k závěru o povinnosti stěžovatelky nahradit stěžovatelce náklady řízení v dané výši dospěly.14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení městského soudu a II. výroku rozsudku obvodního soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti I. a III. výroku rozsudku obvodního soudu jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10372.txt |
418 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2021 a 19. 10. 2021, č. j. 16 EC 3/2020-207, č. j. 16 C 16/2021-160, č. j. 16 EC 6/2020-253, 16 EC 9/2020-270, č. j. 16 EC 10/2020-251, č. j. 16 EC 7/2020-255, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora uvedenými rozsudky zamítl žaloby, jimiž se stěžovatel po žalovaných domáhal uložení povinnosti zaplatit mu z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užitím autorského díla částky nepřevyšující 10 000 Kč. Napadené rozsudky jsou tak s ohledem na ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. konečnými rozhodnutími ve věci.4. Stěžovatel s uvedenými závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně upozorňuje na odlišnou rozhodovací praxi jiných krajských soudů týkající se totožných případů, namítá podjatost ve věci rozhodující soudkyně, poukazuje na - z jeho pohledu - nestandardní proces dokazování a v neposlední řadě též na porušení autorského práva.5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy) a nepřísluší mu ani sjednocovat jejich rozhodovací činnost, čehož se stěžovatel zjevně domáhá. Ústavní soud rovněž akcentuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci zdůrazňující, že vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace podústavního práva náleží primárně obecným soudům [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 177/01ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nálezsp. zn. III. ÚS 23/93ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].8. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.9. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce, čehož si je ostatně stěžovatel sám velmi dobře vědom. Ústavní soud dal přitom opakovaně najevo (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 695/01ze dne 29. 4. 2002,sp. zn. III. ÚS 405/04ze dne 25. 8. 2004,sp. zn. III. ÚS 602/05ze dne 18. 1. 2006,sp. zn. III. ÚS 748/07ze dne 4. 4. 2007, čisp. zn. IV. ÚS 3247/07ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zjevných excesů, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Za tyto excesy lze přitom považovat takové případy, v nichž by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009,sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009,sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010,sp. zn. III. ÚS 103/10nebo nález ze dne 15. 2. 2012,sp. zn. III. ÚS 3659/10a contrario), kteréžto nedostatky ovšem zdejší soud ve stěžovatelem předložené věci neshledal.10. Ústavní soud současně nepřehlédl, že se na něj stěžovatel ve skutkově a právně totožné věci obrátil již dříve, jeho podání však bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesenísp. zn. I. ÚS 337/20ze dne 30. 1. 2020). Ani nyní nemá Ústavní soud důvod se od naznačeného závěru odchýlit; nepřisvědčuje tak námitkám stěžovatele, že by snad došlo k porušení podústavního práva, jež by mělo ústavní rozměr, že by byl stěžovateli odňat zákonný soudce, resp. že by v průběhu řízení před krajským soudem došlo k pochybení, jež by odůvodnilo závěr o porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu.11. Pokud stěžovatel poukazuje na odlišnou rozhodovací praxi obecných soudů, a naznačuje tím potřebu vydání sjednocující judikatury, zcela přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud (zejména v oblasti hmotného práva) nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Jak již bylo řečeno, Ústavní soud nemůže obecně plnit roli náhradní instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů.12. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.13. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti zůstává jen polemika stěžovatele s právními závěry krajského soudu, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud povolán.14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10373.txt |
419 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny Doležalové, zastoupené Mgr. Marií Huspekovou, advokátkou, sídlem Zeyerova 710/36, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. srpna 2021 č. j. 11 Co 112/2021-92 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2021 č. j. 76 EXE 2/2020-74, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Květoslava Hlušičky a Ing. Marcely Hlušičkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle ní došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručených práv stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je vlastnicí pozemku sousedícího s pozemkem vedlejších účastníků. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 5. 11. 2018 č. j. 22 C 242/2015-103 schválil smír, podle kterého je stěžovatelka povinna na jaře a na podzim zastřihovat túje zasazené na svém pozemku do výše 20 cm pod úroveň vrchní hrany plotu. Vedlejší účastníci dne 27. 8. 2020 navrhli zahájení exekuce k vymožení uvedené povinnosti, neboť měli za to, že ji stěžovatelka neplní. Okresní soud dne 10. 9. 2020 pověřil vedením exekuce JUDr. Vratislava Pospíšila, soudního exekutora Exekutorského úřadu Ústí nad Labem (dále jen "soudní exekutor"). Stěžovatelka jako povinná dne 2. 11. 2020 navrhla zastavení exekuce, neboť z exekučního návrhu vedlejších účastníků nebylo patrné, jakou povinnost nesplnila. Stěžovatelka tvrdila, že vymáhanou povinnost splnila, což doložila fotografiemi.3. Okresní soud napadeným usnesením exekuci zastavil (výrok I), uložil stěžovatelce zaplatit jako náhradu nákladů exekuce 7 925,50 Kč soudními exekutorovi (výrok II) a 300 Kč společně a nerozdílně vedlejším účastníkům (výrok III), a rozhodl, že stěžovatelka a vedlejší účastníci nemají vzájemné právo na náhradu nákladů soudního řízení (výrok IV). Okresní soud neshledal exekuční návrh neurčitým či nesrozumitelným; bylo zřejmé, že šlo o nesplnění povinnosti z jara 2020. Stěžovatelka přitom plnila předčasně, zastřihla-li túje v únoru téhož roku, neboť plnila předčasně a bez solučních účinků. Nebylo rozhodné, zda túje nemohly od února do začátku jara růst, neboť exekuční titul takovou úvahu neumožňuje. Stěžovatelka proto nesplnila exekucí vymáhanou povinnost. Lze však u ní předpokládat dobrovolné plnění, neboť túje zastřihla v září 2020 a březnu 2021. Šlo-li o náklady exekuce, vedlejší účastníci podali exekuční návrh důvodně. Exekuce byla zastavena toliko proto, že stěžovatelka osvědčila, že bude do budoucna plnit dobrovolně. Zavinění zastavení exekuce je proto na straně stěžovatelky.4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky proti výrokům II, III a IV usnesení okresního soudu potvrdil jeho výroky II a III a ve výroku IV je zrušil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Stěžovatelka podle krajského soudu sice "formálně vzato" byla úspěšná s návrhem na zastavení exekuce, jde však o to, z jakého důvodu okresní soud exekuci nakonec zastavil. Stěžovatelka přitom odvoláním nebrojila proti výroku I napadeného usnesení okresního soudu, a krajský soud je důvody zastavení exekuce vázán. Zastřihnutí tújí v září 2020 nemohlo být dobrovolným plněním exekucí vymáhané povinnosti, neboť vedlejší účastníci návrh na zahájení exekuce podali v srpnu téhož roku; nemohlo jít o povinnost zastřihnout túje na podzim v exekučním řízení zahájeném v srpnu. Stěžovatelka se smírem podle exekučního titulu zavázala stříhat túje vždy na jaře a na podzim, a musí si nejprve "ujasnit, kdy tato roční období začínají a kdy končí."II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka trvá na tom, že exekuční návrh vedlejších účastníků byl neurčitý. Okresní soud přitom domýšlel, o jakou vymáhanou povinnost šlo, aniž by to bylo z exekučního návrhu zřejmé. Stěžovatelka dále tvrdí, že exekuční titul je neurčitý. Podle stěžovatelky jde o to, aby túje nestínily pozemku vedlejších účastníků; to však splnila. Práva vedlejších účastníků nebyla nijak dotčena tím, že túje nezastřihuje přesně na jaře a na podzim nýbrž v období, kdy je na svém pozemku a provádí na něm zahradnické práce.6. Konečně stěžovatelka brojí proti povinnosti hradit náklady exekuce. Procesní zavinění má spočívat na vedlejších účastnících, neboť nebyli schopní řádně formulovat exekuční návrh a v řízení nepředložili žádné důkazy. Stěžovatelka rovněž plnila vymáhanou povinnost dobrovolně, a to dne 8. 9. 2020. "Fakticky" nešlo plnit vymáhanou povinnost, neboť od února 2020 do jara téhož roku túje nerostly.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Posledně uvedené se neuplatní co do části ústavní stížnosti směřující proti výroku I usnesení okresního soudu. Stěžovatelka proti němu nebrojila odvoláním, které představovalo v tomto směru procesní prostředek k ochraně jejích práv, který před podáním ústavní stížnosti musela vyčerpat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je proto v části směřující proti výroku I usnesení okresního soudu nepřípustná.IV.Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je zásadně na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. Napadená rozhodnutí se v části, v níž jsou způsobilá k přezkumu Ústavním soudem, týkají peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014sp. zn. III. ÚS 3725/13(N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).10. Jde-li proto o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na svoje majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčena na svých majetkových právech. Žádná taková tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně nepředkládá, tzv. bagatelnost své věci nereflektuje.11. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Věc se nadto týká nákladů řízení, k nimž Ústavní soud přistupuje rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002sp. zn. IV. ÚS 303/02(U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005sp. zn. III. ÚS 255/05či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019sp. zn. II. ÚS 2578/18(N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014sp. zn. III. ÚS 3696/14).12. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, k námitkám stěžovatelky uvedeným shora sub 5 Ústavní soud konstatuje, obdobně jako krajský soud v napadeném usnesení, že se jimi jako námitkami směřujícími proti důvodům zastavení exekuce nemůže zabývat. Stěžovatelka totiž odvoláním nebrojila proti výroku napadeného usnesení okresního soudu, kterým okresní soud exekuci zastavil. Důvodem pro zastavení exekuce proto zůstává skutečnost, že stěžovatelka osvědčila, že bude exekucí vymáhanou povinnost plnit dobrovolně. Na to následně navazují úvahy obecných soudů o povinnosti stěžovatelky nahradit soudnímu exekutorovi a vedlejším účastníkům náklady exekuce. Brojí-li proti tomu stěžovatelka námitkami, které v tomto směru odpovídají tvrzením uvedeným shora sub 6, obecné soudy se s nimi v napadených rozhodnutích náležitě vypořádaly. Především je zřejmé, proč podle obecných soudů stěžovatelka zavinila zastavení exekuce a proč proto v uvedené konkrétní výši hradí náklady exekuce. Její argumentace v ústavní stížnosti je pak toliko pokračováním téže argumentace vyjádřené v předcházejícím řízení. Napadená rozhodnutí přitom nejsou projevem excesu, nepředvídatelné libovůle a nechybí jim rozumné a adekvátní odůvodnění. Tím spíše, jde-li v napadených rozhodnutích o peněžitou povinnost ve výši jednotek tisíc korun.V.Závěr13. V rozsahu, v němž ústavní stížnost napadá výrok I usnesení okresního soudu, je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (bod 7 i. f.), a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve zbylém rozsahu ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný (část IV), proto ji Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) daného zákona.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10374.txt |
420 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ASJC a. s., sídlem Příkop 843/4, Brno, zastoupené Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2021 č. j. 10 Afs 344/2020-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2020 č. j. 14 Af 48/2019-127, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny a v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").2. Vedlejší účastnice řízení (žalovaná) rozhodla dne 11. 4. 2019 ve správním řízení o tom, že stěžovatelka (žalobkyně) se v letech 2005 a 2006 dopustila několika správních deliktů podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 7. 3. 2006, za což uložila stěžovatelce pokutu ve výši 500 000 Kč podle § 157 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Stěžovatelka se jako obchodník s cennými papíry dopustila tzv. churningu (nadměrného obchodování) a spáchala správní delikty tím, že porušila pravidla obezřetného poskytování investičních služeb [§ 157 odst. 1 písm. k) zákona o podnikání na kapitálovém trhu] a pravidla jednání se zákazníky [§ 157 odst. 1 písm. m) zákona o podnikání na kapitálovém trhu].3. Proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2020 č. j. 14 Af 48/2019-127 zamítl.4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2021 č. j. 10 Afs 344/2020-53 taktéž zamítl. Zásadní otázkou, kterou řešil Nejvyšší správní soud, bylo, zda stěžovatelčina odpovědnost za výše uvedené delikty zanikla v důsledku uplynutí deseti let od jejich spáchání ve smyslu § 46e odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ČNB"), ačkoliv převážnou část z této doby se vedla řízení před správními soudy. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že mezní prekluzivní (respektive slovy zákona promlčecí) doba podle § 46e odst. 3 poslední věty zákona o ČNB se nevztahuje na dobu, po kterou se vedlo soudní řízení správní, takže k zániku odpovědnosti stěžovatelky za správní delikty nedošlo. Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že úprava běhu prekluzivní doby obsažená v § 32 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přestupkový zákon"), rozlišuje stavení a přerušení prekluze. V důsledku stavení prekluzivní doba neběží, v důsledku přerušení začne běžet prekluzivní doba nová. Hypotéza normy obsažená v § 46e odst. 3 zákona o ČNB nepočítá se stavením prekluzivní doby, nýbrž pouze s jejím přerušením. Jazykovým výkladem lze tedy dospět k závěru, že limitující hranice deseti let míří jen na přerušení prekluzivní doby. Jinak řečeno, toto ustanovení znemožňuje, aby si správní orgán po libovolně dlouhou dobu vytvářel nové prekluzivní doby. Ustanovení § 46e odst. 3 zákona o ČNB ostatně svým zněním odpovídá přesně § 32 odst. 3 přestupkového zákona (vyjma konkrétního určení délky prekluzivní doby), obě ustanovení je proto třeba vykládat stejně. Nepřisvědčil stěžovatelčině argumentaci, že by právě podaným výkladem § 32 odst. 3 přestupkového zákona a § 46e odst. 3 věty poslední zákona o ČNB mohlo dojít k tomu, že by se přestupková řízení vedla celá desetiletí. Právě skutečnost, že je to správní orgán, kdo je omezen některým z uvedených pravidel, efektivně zajištuje konečnost řízení před správním orgánem. Nejvyšší správní soud neuznal dále námitku stěžovatelky, že nebylo zřejmé, jakým způsobem (na základě jakých údajů) dospěla vedlejší účastnice řízení k tomu, že se stěžovatelka dopustila tzv. nadměrného obchodování [srov. § 15 odst. 1 písm. a) a písm. f) ve spojení s § 157 odst. 1 písm. m) zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve znění účinném do 7. 3. 2006]. Ve shodě s městským soudem vysvětlil, proč vedlejší účastnici řízení nelze vytýkat, jakým způsobem v projednávané věci použila ukazatele TR a C/E a na základě čeho dospěla k závěru o porušení pravidel jednání stěžovatelky vůči zákazníkům. Nejvyšší správní soud dále ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení nemusela provádět výslechy svědků navrhované stěžovatelkou, když skutečnost, že stěžovatelka nepozbyla kontrolu nad účty zákazníků (a dopustila se tak nadměrného obchodování), vyplynula dostatečně z listinných podkladů ve správním spisu. Ztotožnil se i s názorem městského soudu, že vedlejší účastnice řízení správně vymezila začátek trvání pokračujícího přestupku a dostatečně individualizovala přestupek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení, včetně řízení souvisejících s nyní probíhajícím řízením, která se týkala těch rozhodnutí vedlejší účastnice řízení, která byla zrušena pro nezákonnost.6. Nesouhlasí především s aplikací a výkladem § 46e odst. 3 věta druhá zákona o ČNB a se závěrem, že nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek i přes uplynutí doby deseti let. V této souvislosti namítá i nesprávný výklad obecných ustanovení o promlčecí době (srov. § 29 až 32 přestupkového zákona). Správním soudům vytýká, že se nezabývaly důsledky uplynutí maximální možné desetileté promlčecí doby stanovené v § 46e odst. 3 věta druhá zákona o ČNB a účelu, pro který byla tato promlčecí doba stanovena. Dále se soudy nevypořádaly s otázkou, zda nezákonné rozhodnutí vydané správním orgánem má mít účinky spojené s vydáním rozhodnutí ve věci v podobě založení běhu nové promlčecí doby. Podle stěžovatelky by správní rozhodnutí, které bylo zrušeno jako nezákonné, nemělo mít žádné důsledky pro účastníka řízení, tedy ani v podobě založení běhu nové promlčecí doby. Poukazuje na účel plynutí doby, jímž určitě není, aby řízení probíhalo "do nekonečna". Pro výklad výše uvedených ustanovení je podstatný i § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který stanovuje správnímu orgánu časový limit pro vydání rozhodnutí.7. Opakovaně upozorňuje na to, že od spáchání přestupku uplynulo již patnáct let, přičemž tato doba má vliv na právní jistotu. Stěžovatelka rovněž podává podrobný výklad a rozbor § 46a odst. 3 zákona o ČNB, s tím, že k zániku odpovědnosti za přestupek musí dojít nejpozději uplynutím deseti let od jeho spáchání. Správní soudy také řádně nevyřešily vztah speciality mezi § 32 odst. 1 přestupkového zákona a § 46e odst. 3 zákona o ČNB. Ustanovení § 46e odst. 3 věta druhá zákona o ČNB, jako lex specialis, stanovuje podle stěžovatelky dobu deseti let od spáchání přestupku jako maximální možnou dobu, jejímž uplynutím dochází bez ohledu na běh promlčecí doby a existenci institutů modifikujících délku promlčecí doby (např. přerušení nebo nezapočítávání dob) k zániku odpovědnosti za přestupek. Tento moment je zdůrazněn i v důvodové zprávě k zákonu č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.8. Stěžovatelka dále poukazuje na důležitou zásadu v oblasti výkladu právních předpisů vrchnostenského práva, podle níž je v případě možných více v úvahu připadajících výkladů norem nutno užít výkladu výhodnějšího pro slabší subjekt tohoto vztahu. Analogii pro stanovení maximální doby, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost za přestupek, spatřuje např. v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v jeho § 148 odst. 4 a 5 (lhůta pro stanovení daně). S dobou, která uplynula od spáchání přestupku je pak spojena i obtížná možnost dokazování, zejména výslechy svědků, což byl důvod pro nepřipuštění provedení těchto důkazů městským soudem. Nepřipuštěním provedení těchto důkazů tak byla stěžovatelce odebrána možnost bránit se a prokázat svá tvrzení.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry správních soudů ohledně uplynutí prekluzivní (promlčecí) doby za spáchání přestupku v oblasti obchodování s cennými papíry. Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá poměrně rozsáhlý rozbor dané problematiky (zejména výklad § 46e odst. 3 zákona o ČNB), který se však pohybuje vesměs v rovině podústavního práva a ani nenaznačuje ambici posunout celou věc do ústavněprávní roviny.12. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud provedeným jazykovým výkladem § 46e odst. 3 zákona o ČNB ve spojení s § 32 přestupkového zákona dospěl k závěru, že v případě stavení prekluzivní (promlčecí) doby z důvodu probíhajícího soudního řízení před správním soudem se limit deseti let vedoucí k zániku odpovědnosti za přestupek neuplatní, neboť tento limit platí pouze pro případy, kdy se prekluzivní (promlčecí) doba přerušuje (srov. § 32 odst. 2 přestupkového zákona), o což však v dané věci nešlo, neboť prekluzivní (promlčecí) doba se z důvodu probíhajícího řízení před správními soudy stavěla (obdobná konstrukce je zakotvena i v § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Stěžovatelka se obdobně jako již v kasační stížnosti dovolává výkladu jiného, pro ni příznivějšího. Ústavní soud opakovaně připomíná [srov. např. usnesení ze dne 21. 10. 2008sp. zn. I. ÚS 1296/08(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, což také v posuzované věci učinil.13. V této souvislosti se rovněž sluší připomenout, že spočívá-li argumentační podstata ústavní stížnosti v pouhé polemice s právními (popř. skutkovými) závěry obecných soudů, aniž by stěžovatelka svůj protichůdný názor vybavila relevantní argumentací ústavněprávní, staví takto pojatá ústavní stížnost Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožnila, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.14. Namítala-li stěžovatelka, že výklad provedený Nejvyšším správním soudem ve svém důsledku znamená, že řízení o přestupku může probíhat v podstatě neomezenou dobu, což představuje zásah do jejích ústavně zaručených práv, Ústavní soud podotýká, že v Listině, ani jinde v ústavním pořádku nenajdeme záruku základního práva na zakotvení nějaké promlčecí doby vůbec, natož konkrétní doby. Ústavní pořádek toliko vyžaduje, aby zákonodárce popsal znaky skutkové podstaty přestupku a stanovil za ně hrozící sankci (čl. 39 Listiny), přičemž o něm ve finále může rozhodovat jen soud. Stěžovatelce lze nicméně přisvědčit v tom, že důvody pro zakotvení promlčení mají svoji nepochybnou racionalitu. Plynutím času je totiž skutečně obtížné prokázat protiprávní jednání, resp. nacházet důkazy na obranu před postupem správních orgánů, postupně odeznívá jeho nebezpečnost a rovněž funkce sankce dává smysl především tehdy, když přijde co možná nejdříve od spáchání přestupku. Jak již však bylo řečeno výše, tyto aspekty se nacházejí především v rovině podústavního práva.15. Ústavní soud uzavírá, že přesvědčení stěžovatelky o zkrácení jejích ústavně zaručených práv bylo založeno výhradně na nesouhlasu se závěry správních soudů. Právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka dovolávala, nezaručuje přímo a bezprostředně nárok na rozhodnutí požadované účastníkem řízení, ale nárok na spravedlivé soudní řízení v souladu s příslušnými procesními předpisy. Této možnosti stěžovatelka využila. Nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím neodpovídajícím jejím požadavkům nezakládá bez dalšího opodstatněnost ústavní stížnosti. Soudy v posuzovaném případě naplnily požadavek zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 2 odst. 2 Ústavy. Proto Ústavní soud neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah.16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10375.txt |
421 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. I., t. č. ve VTOS ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 11 To 27/2019, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 48 T 6/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byli stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropním látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kdy tuto trestnou činnost páchali v rámci účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Za to byl stěžovateli podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen peněžitý trest ve výměře deseti celých denních sazeb, přičemž denní sazba činila 5 750 Kč, tj. celkem 57 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovateli uložen rovněž trest propadnutí věci (mobilního telefonu včetně SIM karty). Dále bylo tímto rozsudkem městského soudu rozhodnuto o zabrání v něm blíže specifikovaných věcí zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor.3. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění - včetně stěžovatele - v rámci organizované zločinecké skupiny nakupovali nemovitosti či sjednávali jejich nájem, nakupovali stroje a zařízení, zakládali obchodní společnosti, aby mohli na různých místech v České republice za účelem dosažení zisku a bez příslušného povolení pěstovat v tzv. indoor pěstírnách rostliny konopí za účelem získání marihuany. Sazenice konopí, včetně určitého množství kokainu, si přitom opatřili v zahraničí.4. Proti shora uvedenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel (jakož i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze) odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") však ústavní stížností napadeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovateli odvolání zamítl. V řízení před městským soudem totiž nebyly podle vrchního soudu ve vztahu ke stěžovateli a některým dalším obžalovaným zjištěny takové vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění a z nich vyvozených závěrů o vině a trestu. Byly dodrženy obecné zásady, které mají zajistit provedení řádného zákonného procesu, tj. byla respektována veřejnost řízení, obžalovaní se účastnili jednání, bylo zajištěno jejich právo na obhajobu a u obžalovaných neovládajících český jazyk byla zajištěna pomoc tlumočníka. Obžalovaní byli seznámeni s povahou a důvody obvinění, od počátku řízení měli obhájce a možnost přípravy obhajoby. Protokol o hlavním líčení poskytuje důkaz, že obžalovaní měli možnost se k prováděným důkazům vyjádřit. Městský soud při svém rozhodování vycházel pouze z těch důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení. Rozsudek městského soudu je podle vrchního soudu velmi podrobný a lze z něj zjistit, které skutečnosti vzal městský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Nadto převážná většina námitek uvedených v podaných odvoláních obžalovaných již byla uplatněna před městským soudem, a ten se s touto obhajobou přiměřeným způsobem vypořádal.5. Následná dovolání obviněných - včetně stěžovatele - byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta dílem proto, že byla podána z jiných důvodů, než umožňuje zákon, a dílem proto, že uplatněné dovolací námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. V odůvodnění podrobného usnesení Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že nelze konstatovat, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla svévolná, rozporuplná, nelogická či nepřezkoumatelná nebo že by tato jejich rozhodnutí odporovala základním principům trestního řízení. Oba soudy se totiž v posuzované věci náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněných, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, kdy Nejvyšší soud se s touto argumentací soudů nižších stupňů ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. Skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, zcela korespondují s provedenými důkazy a podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost.6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.10. V prvé řadě musí Ústavní soud poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích již řádně vypořádaly. Nadto, byť stěžovatelova ústavní stížnost obsahuje řadu blanketních odkazů na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se zejména povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, respektive vypořádat se se všemi důkazy navrhovanými účastníky řízení (problematika tzv. opomenutých důkazů), jde ze strany stěžovatele o argumentaci značně obecnou, která není dostatečně myšlenkově provázána na jeho případ.11. Je-li pak účast stěžovatele na shora popsané trestné činnosti dokazována mimo jiné i na základě odposlechů telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), kdy i v této věci stěžovatelův spoluobviněný L. H. byl souzen mimo jiné za trestnou činnost související s výrobou a s jiným nakládáním s dětskou pornografií, pročež právě v této souvislosti byly zachyceny jeho hovory se stěžovatelem týkající se shora popisované trestné činnosti, pak Ústavní soud souhlasí se závěrem obecných soudů, že byť v příkazu k odposlechu telefonického provozu L. H. je nesprávně odkazováno na závazky plynoucí České republice z Úmluvy o právech dítěte (Úmluva o právech dítěte se totiž trestáním výroby a nakládání s dětskou pornografií přímo nezabývá), jde o pochybení čistě formální, neboť existuje řada jiných mezinárodních dokumentů, které přikazují danou činnost v rámci právních řádů jednotlivých států postihovat prostředky trestního práva.12. I když se tedy v příkazu k odposlechu telekomunikačního provozu obviněného L. H. vyskytuje odkaz na nesprávný dokument mezinárodního práva, lze souhlasit s tím, že tato chyba je zcela formální a nemá ústavněprávní relevanci. Rovněž Ústavní soud tak považuje odposlechy zachycující účast stěžovatele na shora popsané trestné činnosti za procesně použitelné. Ostatně obecné soudy se touto námitkou stěžovatele v napadených rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě zabývaly (srov. např. body 209 - 214 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bod 148 rozsudku vrchního soudu) a stěžovatel se proto mýlí, když tvrdí, že se s touto jeho námitkou soudy nevypořádaly. V odůvodnění napadených rozhodnutí je pak z těchto odposlechů bohatě citováno a už proto nemůže obstát blanketní tvrzení stěžovatele, že z těchto odposlechů nelze usuzovat na jeho vinu, když tyto odposlechy - jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí - detailně popisují jednotlivé kroky a podíl stěžovatele na trestné činnosti.13. Závažnosti zjištění plynoucích z odposlechů telekomunikačního provozu si je ostatně stěžovatel sám dobře vědom; i z toho důvodu jejich potenciál prokazující zapojení stěžovatele do trestné činnosti nemůže být vyvrácen například jen tím, že stěžovatel jedno z vozidel, které pomáhal obstarat a které bylo používáno následně při trestné činnosti, měl sám využít mimo jiné pro dovoz potravin z Balkánu, jak má vyplývat z výpovědi jednoho před soudem slyšených svědků.14. Za výše popsaných okolností rovněž nemůže závěry obecných soudů o podílu stěžovatele na trestné činnosti vyvrátit ani poněkud osamocené tvrzení spoluobviněného L. H., podle něhož se stěžovatel na trestné činnosti popsané v napadených rozhodnutích nepodílel. Stejně tak stěžovatel nevysvětluje, jakým způsobem by měla být jeho účast na trestné činnosti relativizována, pokud se údajně o údaje k vozidlu užívanému stěžovatelem zajímaly i ostatní spoluobvinění (stěžovatel v této souvislosti ani nespecifikuje, jaké údaje měly spoluobviněné zajímat). I pokud by tedy byl správný závěr stěžovatele, že obecné soudy se s těmito důkazy ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly (když stěžovatel respektuje, že je nemusely nutně provádět), pak podle Ústavního soudu je zjevné, že tyto důkazy závěry obecných soudů o trestné činnosti, na níž se stěžovatel podílel, nijak nezpochybňují. Stěžovatel ostatně tyto důkazy v ústavní stížnosti sice vyjmenovává, ale ani sám se nepokouší s nimi hlouběji argumentačně pracovat tak, aby ukázal v závěrech obecných soudů eventuální zjevné logické mezery. Ve věci stěžovatele pak konečně ani podle Ústavního soudu nejsou zjistitelná do té míry nesprávná skutková zjištění, aby mohla založit přípustnost stěžovatelova dovolání. Proto ani Nejvyšší soud podle Ústavního soudu nepochybil, pokud stěžovatelovo dovolání odmítl.15. Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry obecných soudů ohledně spáchání stěžovateli za vinu kladených trestných činů (včetně naplnění jejich objektivních a subjektivních stránek) shledal jako ústavně souladné a rovněž výše uloženého trestu je zcela akceptovatelná.16. Napadenými rozhodnutími proto nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10376.txt |
422 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Hrdiny, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2021 č. j. 2 Afs 330/2019-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2019 č. j. 14 Af 48/2018-62, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 2. 5. 2017 č. j. 3745044/17/2004-51523-106082 doměřil stěžovateli daň z příjmu fyzických osob ve výši 1 735 905 Kč a uložil mu zaplatit 347 181 Kč jako penále. Dne 13. 4. 2018 stěžovatel požádal správce daně o povolení posečkání úhrady uvedené daně podle § 156 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen "daňový řád"). Správce daně zamítl žádost o posečkání rozhodnutím ze dne 22. 5. 2018 č. j. 4567208/18/2004-51523-106082, neboť stěžovatel nepředložil potřebné doklady, a neunesl tak důkazní břemeno.1. Stěžovatel podal proti posledně uvedenému rozhodnutí správce daně odvolání, v němž mimo jiné tvrdil, že správce daně nerozhodl o žádosti o posečkání v 30denní lhůtě podle § 156 odst. 2 daňového řádu. Vedlejší účastník odvolání stěžovatele zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí správce daně potvrdil rozhodnutím ze dne 16. 11. 2018 č. j. 50363/18/5100-41451-806485. Vedlejší účastník potvrdil, že na základě tvrzení stěžovatele a jím předložených důkazů nebylo možné o posečkání rozhodnout. Ke lhůtě podle § 156 odst. 2 daňového řádu se vedlejší účastník výslovně nevyjádřil.1. Stěžovatel proti rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil správní žalobou, v níž tvrdil, že žádost o posečkání je zvláštním typem žádosti o prodloužení lhůty podle § 36 odst. 1 daňového řádu. Ve věci se proto použije § 36 odst. 3 téhož zákona, podle kterého platí, že žádosti bylo vyhověno, nerozhodne-li o ní správce daně do 30 dní od jejího podání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem. Vedlejší účastník podle městského soudu pochybil, nevypořádal-li odvolací námitku stěžovatele o uplynutí lhůty k rozhodnutí o žádosti o posečkání podle § 156 odst. 2 daňového řádu. Nejde však o vadu, která má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Lhůta podle § 156 odst. 2 daňového řádu je lhůtou tzv. pořádkovou, se kterou nejsou spojeny žádné právní důsledky projevující se ve věci samé. Ve věci nelze použít fikci rozhodnutí podle § 36 odst. 3 téhož zákona, neboť posečkání není prodloužením lhůty; jde o stanovení doby odložení daňové povinnosti, případně je navázáno na další podmínky. Autoritativní uvážení podmínek posečkání a rozhodnutí o nich je proto nezbytným předpokladem a správce daně musí v rozhodnutí určit dobu posečkání, případně další podmínky.1. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud potvrdil, že 1) vedlejší účastník pochybil, nevypořádal-li odvolací námitku stěžovatele, a současně 2) že však nejde o vadu, která vede k nezákonnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Předpokladem pro postup podle § 36 daňového řádu je existence lhůty stanovené správcem daně. Žádost o posečkání stěžovatele přitom byla zamítnuta a neexistuje lhůta, která by mohla být prodloužena. Výslovné vypořádání námitky vedlejším účastníkem by proto nemělo žádný vliv na správnost žalobou napadeného rozhodnutí. Rozhodné je, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, což v kasační stížnosti nerozporuje.II.Argumentace stěžovatele1. Stěžovatel tvrdí, že při posečkání daně se prodlužuje doba vykonatelnosti rozhodnutí; tj. stanovená lhůta k plnění daňové povinnosti. Žádost o posečkání je proto žádostí o prodloužení (již stanovené) lhůty vykonatelnosti rozhodnutí správce daně, a ve věci se uplatní fikce rozhodnutí podle § 36 odst. 3 daňového řádu. Správce daně proto měl bez dalšího žádosti stěžovatele o posečkání vyhovět po uplynutí lhůty podle § 156 odst. 2 daňového řádu, a nevypořádání odvolací námitky stěžovatele proto je vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).1. Ústavní soud ve svých rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002sp. zn. III. ÚS 74/02(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).1. Uvedenými vadami však napadená rozhodnutí netrpí. Z napadených rozhodnutí se podává, že správní soudy se řádně a srozumitelně vypořádaly s výkladem stěžovatele, který namítal, že na žádost o posečkání daně lze hledět jako na žádost o prodloužení stanovené lhůty k plnění. Stěžovatel ostatně nepředestřel, jakými kvalifikovanými vadami úvahy správních soudů trpí, pouze opakuje tvrzení, které bylo "středobodem" celého soudního řízení správního, ve kterých byla vydána napadená rozhodnutí. Jak se však podává se shora uvedeného, řízení o Ústavní stížnosti není dalším instančním přezkumem soudních rozhodnutí.2. Ve věci nelze eventuálně uvažovat ani o uplatnění interpretačního pravidla in dubio pro libertate, k jehož uplatnění je prostor mimo jiným tehdy, nabízí-li se více srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ právního předpisu (viz bod 12. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2020sp. zn. IV. ÚS 563/20či bod 23. usnesení ze dne 18. 11. 2020sp. zn. IV. ÚS 2887/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Již městský soud však zdůraznil, že institut posečkání nespočívá toliko v určení času, nýbrž případně i v rozložení úhrady daně na splátky či určení dalších podmínek; již z tohoto důvodu nelze o srovnání s rozhodnutím o prodloužení lhůty uvažovat. Na uvedené úvahy však stěžovatel nijak nereaguje a jeho argumentaci proto nelze považovat za srovnatelně přesvědčivou.1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10377.txt |
423 | Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem Šumavská 1085/12, Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 32 Co 242/2021-30, a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 7. 2021, č. j. 25 P 28/2017-535, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Praze - Západ, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Praze - západ ("okresní soud") a Krajského soudu v Praze ("krajský soud"), neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod, jakož i základních práv a svobod jejích dvou nezletilých dětí, zaručených v čl. 36 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Předmětem řízení předcházejícího nyní posuzované ústavní stížnosti bylo jmenování opatrovníka pro nezletilé syny P. a J. pro řízení o změnu péče o tyto děti. Napadeným usnesením okresního soudu byl nezletilým jmenován opatrovníkem Městský úřad Černošice. Odvolání proti tomuto usnesení zamítl nyní rovněž napadeným usnesením krajský soud.3. Jak se podává z ústavní stížnosti a z připojených listin, dne 7. 4. 2021 podal otec nezletilých dětí návrh na nařízení předběžného opatření dle § 74 zákona č. 99/2013 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, kterým by soud uložil stěžovatelce povinnost předat oba nezletilé do jeho péče. Tento návrh však okresní soud usnesením ze dne 9. 4. 2021, č. j. 25 P 28/2016-488, zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal otec dne 19. 4. 2021 odvolání, o kterém rozhodl krajský soud usnesením ze dne 28. 5. 2021, č. j. 32 Co 142/2021-516, a to tak, že změnil usnesení okresního soudu a nařídil předběžné opatření, kterým se nezletilé děti umisťují do péče otce a stěžovatelka je povinna péči otce o nezletilé strpět.4. Ještě předtím okresní soud usnesením ze dne 21. 4. 2021, č. j. 12 Nc 1452/2021-37, rozhodl na návrh Města Černošice, Městského úřadu Černošice - odboru sociálních věcí, zdravotnictví a školství dle § 452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("z .ř. s."), výrokem I. o předběžném opatření, na základě kterého byly obě nezletilé děti dočasně umístěny do péče otce, výrokem II. jmenoval opatrovníkem nezletilých dětí Město Černošice, a výrokem III. zahájil řízení o změně péče nezletilých ve smyslu § 13 odst. 1 a 2 z. ř. s. Stěžovatelka se proti uvedenému rozhodnutí okresního soudu odvolala, avšak napadla pouze výrok I. uvedeného usnesení. O odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud dne 28. 5. 2021 usnesením č. j. 32 Co 136/2021-80, a to tak, že napadený výrok I. usnesení okresního soudu změnil tak, že se zamítá návrh otce na nařízení předběžného opatření o uložení povinnosti matce prozatímně strpět péči otce o nezletilé děti. Krajský soud totiž zohlednil okolnost, že poměry nezletilých již byly zatímně upraveny k návrhu otce shora citovaným usnesením krajského soudu ze dne 28. 5. 2021, č. j. 32 Co 142/2021-516 (viz předchozí odstavec), a to tak, že nezletilí byli umístěni do zatímní péče otce.5. Následně okresní soud usnesením napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností jmenoval opatrovníkem nezletilých dětí Město Černošice, Městský úřad Černošice za účelem jejich zastupování před soudem o změně péče.6. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, kde namítala podjatost Městského úřadu Černošice. Tuto podjatost spatřovala zejména v tom, že tentýž orgán podal návrh na zahájení řízení o předběžném opatření, který sice byl v odvolacím řízení zrušen, nicméně dle tvrzení stěžovatelky současné řízení o změně péče probíhá na základě podnětu tohoto opatrovníka a v tom stěžovatelka spatřovala rozpor s § 469 a také § 455 odst. 2 z. ř. s. Okresní soud totiž jmenoval opatrovníkem nezletilých dětí Městský úřad Černošice, přestože ten byl navrhovatelem v řízení o změně péče. Jmenovaný orgán sociálně právní ochrany dětí prý proto nemůže v řízení vystupovat nestranně a nezaujatě, když podal návrh na vydání předběžného opatření, a tím dle tvrzení stěžovatelky podal i podnět k zahájení řízení úpravy péče o nezletilé a zcela nesporně se tak přiklonil na stranu otce.7. Krajský soud však odvolání stěžovatelky nevyhověl a usnesení okresního soudu potvrdil.8. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není nezbytné uvádět další podrobnosti řízení, neboť účastníkům jsou veškeré skutečnosti známy a postačuje proto uvedení základních faktů.9. V nyní posuzované ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že soudy, které ve věci rozhodovaly, nesprávně posoudily skutkový a právní základ věci, a namítá proto porušení shora označených základních práv.10. Ústavní soud nejprve uvádí, že stěžovatelka byla účastnicí řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, a je proto k jejímu podání aktivně legitimována. Pokud však v odůvodnění ústavní stížnosti argumentuje též zájmy obou nezletilých dětí, vnímá zdejší soud tuto argumentaci jen v daném kontextu, v rámci něhož je rozhodování o právech jednoho z rodičů v této agendě při posuzování ústavní stížnosti jednoho z rodičů nutně provázáno se zájmy nezletilých dětí, jelikož o jejich zájmy v těchto řízeních jde v první řadě.11. Proto Ústavní soud konstatuje, že formálně bezvadná a procesně přípustná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. Ústavní soud tak mohl přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.12. V tomto směru zdejší soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat skutkový základ věci a ani právní posouzení z hlediska souladu s podústavním právem, jak navrhuje stěžovatelka, nýbrž náleží mu "pouze" hodnotit, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Ústavní soud tak připomíná, že není další instancí pro přezkum rozhodnutí obecných soudů, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava").13. Z tohoto úhlu pohledu nazíráno Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.14. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka napadá usnesení okresního a krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o jmenování opatrovníka pro řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí, přičemž jim vytýká chybné posouzení (ne)podjatosti jmenovaného opatrovníka. Tento názor však zdejší soud nesdílí.15. Ústavní soud se především neztotožňuje s tvrzeným zásahem do práva na soukromý a rodinný život a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny. Aby totiž mohla být ústavní stížnost v tomto řízení úspěšná, muselo by platit, že brojí proti bezprostřednímu, aktuálnímu a konkrétnímu zásahu do základních práv stěžovatelky. Jak se však podává ze shora uvedeného, napadená rozhodnutí se týkají výhradně jmenování opatrovníka nezletilým dětem, z čehož nelze dovodit žádný (natož bezprostřední, aktuální a konkrétní) zásah do právní sféry stěžovatelky. Řečeno velmi jednoduše: vydání napadených rozhodnutí se nemohlo vůbec nijak dotknout osobnostních práv stěžovatelky a ani jejího soukromí či rodinného života. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti jen presumuje, že v důsledku jmenování opatrovníka tento nebude řádně hájit práva a zájmy nezletilých, což se následně může projevit ve výsledném soudním rozhodnutí. V rámci soudního řízení však stěžovatelka bude disponovat všemi procesními právy a tvrzení, že již v této jeho fázi je "nevratně" zasaženo do jejích základních práv a že je proto nezbytný kasační zásah Ústavního soudu, je pouhou neodůvodněnou spekulací. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout teprve poté, co stěžovatelka marně využije všechny ostatní prostředky k ochraně svých práv, což se ve vztahu k namítanému porušení čl. 10 Listiny zcela zjevně nestalo.16. Stěžovatelka dále rozporuje postup obecných soudů a tvrdí, že porušily ustanovení § 455 odst. 2 z. ř. s. a § 469 odst. 2 téhož zákona. V tom spatřuje porušení svého základního práva na soudní ochranu.17. Podle ustanovení § 455 odst. 2 i § 469 odst. 2 z. ř. s. platí, že byl-li jmenován opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal návrh na předběžné opatření, resp. na zahájení řízení, jmenuje soud na návrh opatrovníka jiného.18. V nyní posuzované věci považuje zdejší soud za podstatné (viz shora provedená rekapitulace předchozího řízení), že ke jmenování Města Černošice - městského úřadu došlo již usnesením okresního soudu ze dne 21. 4. 2021, přičemž stěžovatelka tuto výrokovou část předmětného usnesení nenapadla odvoláním, ačkoliv tak učinit mohla (jinou výrokovou část ostatně odvoláním napadla a byla zastoupena advokátem, tzn. právním profesionálem). Pokud proto skutečně zastávala názor o podjatosti jmenovaného opatrovníka, nic jí nebránilo, aby v intencích právě citovaných zákonných ustanovení podala již tehdy řádný opravný prostředek a aby navrhla opatrovníka jiného. Nic takového však neučinila, byť v tomto případě bylo Město Černošice - městský úřad přímo navrhovatelem předběžného opatření.19. V řízení, ke kterému se váží nyní napadená usnesení, však již Město Černošice - městský úřad navrhovatelem nebylo, jelikož návrh podal otec nezletilých. Proto krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení (bod 11) uvedl, že předchozí návrh Města Černošice - městského úřadu na nařízení předběžného opatření byl zamítnut a nelze proto ani z ničeho dovodit, že aktuální řízení je vedeno na základě "podnětu" tohoto subjektu. Proto nezjistil zákonnou překážku pro jeho jmenování opatrovníkem.20. K tomuto právnímu závěru, který Ústavní soud považuje za ústavně právně plně akceptovatelný a nespatřuje v něm ani rozpor s citovanou zákonnou úpravou, dále uvádí, že po novele zákona o zvláštních řízeních soudních zákonem č. 296/2017 Sb., kterou bylo změněno ustanovení § 469 odst. 2 uvedeného zákona, došlo k vyjmutí slova "podnět" a v daném ustanovení bylo ponecháno pouze slovo "návrh". Bylo tak učiněno také z důvodu problematičnosti výkladu slova "podnět". Argumentace stěžovatelky, která nepopírá, že předmětný návrh na vydání předběžného opatření nepodal samotný opatrovník, nýbrž otec nezletilých dětí, je přitom založena na úvaze, že k tomuto návrhu nemůže dojít ani z podnětu orgánu sociálně-právní ochrany dítěte. Zjevně tak fakticky vychází ze zákonné úpravy, která však již není aktuální.21. Nad tento rámec proto Ústavní soud uvádí, že ani v případě, kdy je řízení zahájeno na podnět orgánu sociálně právní ochrany dětí, nemusí takové jednání nutně znamenat konflikt zájmů, neboť opatrovník hájí zájmy dítěte a s ohledem na zjištěné skutečnosti je povinen činit kroky vhodné k zajištění nejlepších zájmů dítěte. V nyní posuzované věci je přitom z přiložených dokumentů dostatečně patrno že předmětný orgán sociálně právní ochrany dětí jednal v rámci svých možností, když se snažil zjistit stanovisko matky, otce i nezletilých dětí a usiloval o zlepšení poměrů mezi všemi účastníky. Ústavní soud také podotýká, že opatrovníkem nezletilých dětí byl logicky jmenován místně příslušný orgán, který je nejlépe obeznámen s reálnou situací a dotčené děti k němu zjevně mají důvěru.22. Ústavní soud konečně uvádí, že není opodstatněná ani stížnostní námitka ohledně tvrzeného nerespektování nálezu Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 1244/15ze dne 23. 12. 2015 (N 222/79 SbNU 569). Tento nález totiž nelze na nyní hodnocený případ vztáhnout, neboť se v něm jedná o zcela odlišný skutkový základ, kdy sice bylo shledáno porušení práva na spravedlivý proces, ale zejména z těch důvodů, že se odvolací soud odmítl věcně zabývat argumentací stěžovatele a kdy mu byla fakticky odepřena jakákoliv možnost namítat podjatost orgánu sociálně právní ochrany dětí. Jak se však podává dostatečně již ze shora uvedeného, nic podobného se v nyní rozhodované věci nestalo.23. Ústavní soud proto uzavírá, že k porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv nedošlo a proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10378.txt |
424 | Ústavní soud rozhodl o návrhu L. D., t. č. Věznice, P.O. BOX 21/14, Kuřim, takto:Návrh se odmítá.OdůvodněníÚstavnímu soudu bylo dne 2. 11. 2021 doručeno podání L. D., označené jako stížnost proti rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. 30 Nt 3205/2021.Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti stanovené v § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl navrhovatel vyzván k odstranění jeho vad. Podle záznamu na doručence převzal stěžovatel výzvu dne 1. 12. 2021, vady návrhu však ve stanovené třicetidenní lhůtě neodstranil.Za dané situace, kdy ani do dnešního dne nebyly vady návrhu odstraněny, Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.soudce zpravodaj | decision_10379.txt |
425 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2023, č. j. 30 Cdo 2186/2023-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2023, č. j. 17 Co 118/2023-112, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. února 2023, č. j. 17 C 81/2022-76, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Zároveň požádal, aby Ústavní soud rozhodl o dané věci přednostně.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 500 000 Kč a zaslání písemné omluvy. Těch se stěžovatel domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb. jako přiměřeného zadostiučinění za újmu vzniklou v souvislosti s nedůvodně vedeným trestním řízením, ve kterém byl stěžovatel zproštěn obžaloby rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), proti němuž podal státní zástupce odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl. Obvodní soud zjistil, že rozsudek vrchního soudu neobsahuje výrok o odvolání, které v neprospěch stěžovatele podal státní zástupce. Z důvodu tohoto chybějícího výroku podal Nejvyšší státní zástupce dovolání. Nelze tedy uzavřít, že by trestní stíhání bylo nezákonné, neboť stěžovatel nebyl doposud pravomocně zproštěn obžaloby. Namítal-li stěžovatel, že trestním stíháním došlo ke zhoršení jeho partnerského života a propuknutí tzv. Parkinsonovy choroby, nebyly tyto skutečnosti předloženými důkazy potvrzeny. Vznik jakékoliv újmy tak nebyl prokázán.3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl městský soud napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ačkoliv vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že shledal odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele nedůvodným, nepromítl tento svůj závěr jakkoliv do výroku svého rozhodnutí. Toto pochybení bylo výslovným důvodem podání dovolání Nejvyšším státním zástupcem. Úkolem soudů v řízení o odpovědnosti státu není posuzovat (ne)vinu stěžovatele, a proto musely vycházet z toho, že stěžovatel doposud nebyl pravomocně zproštěn obžaloby.4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Žádná ze stěžovatelem předložených otázek nemohla založit přípustnost podaného dovolání. Dané trestní řízení ve vztahu k žalobci doposud neskončilo. Vzhledem k obsahu podaného dovolání je možné, že vrchnímu soudu bude uloženo, aby chybějící výrok doplnil.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou extrémně formalistická a nerespektují materiální podstatu věci. Soudy si v daném občanskoprávním řízení přisvojily roli rozhodovat o vině a trestu. Nerespektovaly přitom existenci pravomocného zprošťujícího rozhodnutí vydaného vrchním soudem v trestním řízení. Soudy nepřípustně vycházely toliko z absence zprošťujícího výroku vrchního soudu týkajícího se stěžovatele, ačkoliv odůvodnění rozhodnutí jednoznačně popisuje odvolání podaného v neprospěch stěžovatele. Ačkoliv státní zástupce podal proti tomuto rozhodnutí dovolání, je podle stěžovatele existence nároku dána již nyní, neboť soudy v občanskoprávním řízení jsou pravomocným zprošťujícím rozsudkem vázány. Zamítnutí nároku je podle stěžovatele v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu (konkrétně stěžovatel uvádí nálezysp. zn. III. ÚS 847/23,IV. ÚS 2841/19,III. ÚS 3271/20aIII. ÚS 1391/15). Občanskoprávnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda dovolání podané v trestním řízení bude úspěšné. Obdobný závěr podle judikatury Nejvyššího soudu platí rovněž u obnovy řízení. Rozhodující je stav věci v době rozhodování a nikoliv potenciální změna stavu. V dané věci je navíc situace o to vážnější, že dovolání podané státním zástupcem nebylo ani po více než roce postoupeno Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Stěžovatel tuto situaci pociťuje zvlášť úkorně vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu.III.Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici.7. Obvodní soud uvedl, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat. Městský soud toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že nezpochybnil vadu rozhodnutí vrchního soudu v trestním řízení a nutnost jeho nápravy. Tím pádem nemohl v občanskoprávním řízení nic vytknout soudům nižších stupňů, které dospěly k závěru o absenci pravomocného trestního rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli. Nejvyšší soud uznal, že se stěžovatel nachází v nepříznivé situaci, avšak tu bylo možné řešit prostředky podle zákona o soudech a soudcích. Soudy v řízení o odpovědnosti státu nemohou samy posoudit, jak má skončit trestní řízení.9. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.10. Stěžovatel následně Ústavnímu soudu zaslal "vyjádření k replice Nejvyššího soudu". Podle něj jsou názory Nejvyššího soudu ovlivněné extrémním formalismem. Podle stěžovatele jde o hluboký názorový střet, což doložil obsáhlou citací z podaného dovolání. Nejvyšší soud podle stěžovatele popírá obsah rozsudku vrchního soudu, který dospěl k jasnému závěru o nedůvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Absence konkrétního výroku je podle stěžovatele pouze formální vadou, která nemá nic společného s materiální podstatou nároku na náhradu škody. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soudy jeho žalobu zamítly, aniž by se seznámily s daným trestním spisem. Absurdnost postupu obecných soudů podle stěžovatele podtrhuje fakt, že vrchní soud dne 18. 12. 2023 vydal rozsudek, č. j. 4 To 49/2021-14441, kterým doplnil výrok původního rozsudku o výrok IV., podle něhož se zamítá odvolání státního zástupce, podané v neprospěch stěžovatele.11. Dne 10. 6. 2024 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel uvedl, že Nejvyšší státní zástupce podle stěžovatelem opatřeného vyjádření považoval již původní rozsudek vrchního soudu za pravomocný.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.14. Z obecného hlediska byla v dané věci klíčovou právní otázka, v jakém okamžiku vzniká odpovědnost státu za nedůvodně vedené trestní stíhání. Soudy přitom dospěly k závěru o nutnosti existence konkrétního pravomocného výroku, kterým se trestní řízení končí ve vztahu ke stěžovateli, s čímž se Ústavní soud ztotožnil. Lze připustit, že obžalovaný má k nápravě absentujícího výroku rozhodnutí jen omezené prostředky. Ve výjimečných případech, v nichž by se mu i přes prokazatelnou snahu a po využití všech právních prostředků nepodařilo dosáhnout jeho vydání, by taková skutečnost musela být v následných řízeních zohledněna. To se však v projednávané věci nestalo.15. Za rozhodující Ústavní soud považoval skutečnost, že v daném trestním řízení nadále probíhalo dovolací řízení, právě za účelem dosažení nápravy ve věci stěžovatele. Vzhledem k tomu, že dovolání je v českém trestním řízení sice mimořádným, ale velmi četně využívaným a obvyklým opravným prostředkem, je podle Ústavního soudu na místě, aby soudy rozhodující o odpovědnosti státu nepřiznávaly nároky údajně vzniklé v tomto trestním řízení, dokud zprošťující závěr nalézacího a odvolacího soudu nepotvrdí rovněž Nejvyšší soud, je-li dovolací řízení zahájeno, a to zvláště v právně či skutkově složitých věcech. Dovolání se svou povahou značně odlišuje od jiných mimořádných opravných prostředků (zejména obnovy řízení). Skutečnost, že podané dovolání nebylo dlouhou dobu postoupeno Nejvyššímu soudu, může sice podle Ústavního soudu za určitých okolností představovat porušení stěžovatelových práv (srov. usnesení ze dne 23. 11. 2023,sp. zn. III. ÚS 1891/23), neovlivňuje však důvodnost zde uplatňovaného nároku.16. Soudy jsou v řízení o odpovědnosti státu oprávněné jako předběžnou otázku posoudit, zda podané dovolání není zcela zjevně bezúspěšným uplatňováním práva, což fakticky učinily i v dané věci. Lze polemizovat, zda vhodnějším postupem nebylo v takové situaci přerušení řízení a vyčkání na rozhodnutí Nejvyššího soudu (nebo jinou nápravu neobvyklého stavu, k níž nakonec přistoupil vrchní soud), podstatné z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je, že ani zamítnutím "předčasně" uplatněného nároku nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv (toto rozhodnutí nezakládá překážku res iudicata).17. Postup soudů, které zkoumaly, zda již trestní řízení materiálně a pravomocně skončilo stěžovatelovým zproštěním, byl zcela v souladu s principy rozhodování o nárocích vzniklých z odpovědnosti státu. Z judikatury Ústavního soudu, které se stěžovatel dovolává, vyplývá, že soudy rozhodující o odpovědnosti státu nejsou vázány zprošťujícími rozhodnutími trestních soudů [srov. např. bod 15 nálezu ze dne 19. 1. 2016,sp. zn. III. ÚS 1391/15(N 10/80 SbNU 125)]. Avšak podle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu je soud vázán rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin. Z citovaných (a ani z jiných) nálezů Ústavního soudu tedy v žádném případě nevyplývá, že by soudy v dané věci výše popsaným postupem jakkoliv porušily své povinnosti.18. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Žádosti o přednostní projednání Ústavní soud nevyhověl, neboť neshledal, že by okolnosti dané věci byly natolik výjimečné a naléhavé, jako je tomu u jiných přednostně vyřizovaných věcí (např. věci vazební, detenční nebo opatrovnické).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu | decision_1038.txt |
426 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Jiřím Zemanem, advokátem, sídlem Kotlářská 989/51a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2021 č. j. 13 Co 110/2021-1358 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. března 2021 č. j. P 239/2014-1293, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a J. R. a nezletilého T. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte.2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud Brno - venkov (dále jen "okresní soud") uložil vedlejší účastnici (dále jen "matka"), matce nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"), povinnost sdělit stěžovateli jako otci nezletilého (dále též jen "otec"), údaje o úplném výpisu z účtu specifikovaného v napadeném rozsudku za dobu od 1. 9. 2020 do 31. 12. 2020 (výrok I.). Dále jí uložil povinnost sdělit otci údaje o úplném výpisu z tohoto účtu za dobu od 1. 1. 2021 do budoucna, s účinky vykonatelnosti dnem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí tak, že údaje za jednotlivé měsíce budou sděleny vždy do 10. dne měsíce následujícího po uplynutí každých po sobě jdoucích šesti měsíců od ledna 2021, alternativně je matka povinna otci zajistit přístup k uvedenému účtu do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí (výrok II.). Matce rovněž uložil povinnost sdělit otci údaje o nakládání s nespotřebovaným výživným pro nezletilého, placeným otcem nezletilého, a o hrazení mimořádných výdajů nezletilého z výživného pro nezletilého placeného otcem, a to vždy do 10. dne měsíce následujícího po uplynutí každých po sobě jdoucích šesti měsíců od ledna 2021, za dobu od 1. 1. 2021 do budoucna s vykonatelností dnem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí (výrok III.). V neposlední řadě rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).3. Proti rozsudku okresního soudu podala matka odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. změněn tak, že matka je povinna doručovat otci měsíční výpisy z výše uvedeného účtu, počínaje výpisem z účtu za srpen roku 2021, a to vždy do posledního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož se příslušný výpis z účtu týká. Návrh otce, aby mu matka byla povinna doručit měsíční výpisy z výše uvedeného účtu, za období od 31. 8. 2020 do 31. 7. 2021 byl zamítnut (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek okresního soudu ve výroku III. změněn tak, že návrh otce, aby matce byla uložena povinnost předložit mu vyúčtování výživného s uvedením mimořádných výdajů nezletilého a jak bylo naloženo s nespotřebovaným výživným, a to ode dne 9. 12. 2020 a dále do budoucna, se zamítá. Řízení o návrhu otce, aby matce byla uložena povinnost předložit mu vyúčtování výživného s uvedením mimořádných výdajů nezletilého a jak bylo naloženo s nespotřebovaným výživným za období od 16. 1. 2020 do 8. 12. 2020, bylo zastaveno. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.4. Požadavek otce na zasílání výpisů z účtu, na kterém je uložena spořicí část výživného pro nezletilého, považoval krajský soud za legitimní a důvodný, neboť na tomto účtu se nachází finanční prostředky spořicí složky výživného. Podle krajského soudu je otec oprávněn být informován o tom, jak je s těmito prostředky nakládáno. Ostatně i matka se zasíláním výpisů z účtu otci souhlasila, v průběhu řízení otci výpisy z účtu za období do července roku 2021 i doručila. I když krajský soud předpokládal, že matka by otci výpisy z účtu zasílala v zájmu jistoty a předcházení novému sporu mezi rodiči, který nepřiměřeně zatěžuje i nezletilého, matce uložil povinnost doručovat otci měsíční výpisy z účtu i nadále. Okresní soud tedy rozhodl ve výrocích I. a II. v zásadě správně, ovšem uloženou povinnost formuloval nejasným a neurčitým způsobem, a také ji formuloval v rozporu se zněním návrhu otce. V zájmu vykonatelnosti rozhodnutí krajský soud tuto formulaci změnil uvedeným způsobem. Současně krajský soud změnil výroky I. a II. rozsudku okresního soudu i tak, že návrh otce za období od 31. 8. 2020 do 31. 7. 2021 zamítl, neboť za toto období již matka svou povinnost splnila, a návrh otce je tak ke dni rozhodnutí krajského soudu v tomto rozsahu nedůvodný.5. Požadavek otce na vyúčtování běžného výživného s uvedením mimořádných výdajů nezletilého a s tím, jak bylo naloženo s nespotřebovaným výživným, shledal krajský soud nedůvodným. Podle krajského soudu má otec sice (v obecné rovině) jako nepečující rodič právo požadovat po matce jako pečujícím rodiči vyúčtování hospodaření s běžným výživným, takovému návrhu lze však vyhovět jen tehdy, jsou-li kvalifikované a důvodné pochybnosti o úrovni správy jmění nezletilého (výživného) prováděné matkou, což v předmětné věci nebylo zjištěno. Otec neuvedl žádné konkrétní skutečnosti svědčící pro závěr, že matka s běžným výživným nenakládá řádně a ve prospěch nezletilého. Otec opakovaně uváděl, že má pouze "důvodné podezření", že výživné je matkou užíváno k uspokojování výživy jí samotné, jejího partnera a jejich dítěte. Toto podezření se však otci prokázat nepodařilo a ani jiné skutečnosti svědčící pro závěr "zneužívání" běžného výživného nikoliv ve prospěch nezletilého nevyšly v řízení najevo. Krajský soud poznamenal, že i kdyby matka běžné výživné každý měsíc zcela nespotřebovala, je skutečností, že může odkládat část nespotřebovaného výživného stranou a použít jej později na mimořádné výdaje. Podle krajského soudu otec také přehlíží, že odůvodněné potřeby nezletilého dítěte jsou jen jedním z kritérií pro stanovení výše výživného a že tomuto hledisku pro určování výživného předchází právo nezletilého podílet se na životní úrovni otce. Nezletilý má tedy právo profitovat z životní úrovně otce, která je kvantifikována pravomocně stanoveným běžným výživným ve výši 20 000 Kč měsíčně, z něhož má nezletilý právo, prostřednictvím matky, uhrazovat nejen samozřejmé a nezbytné potřeby, ale také koníčky, kulturu, výlety, dovolené apod. Krajský soud poukázal na to, že aby matka mohla vyúčtovat nespotřebovanou část běžného výživného, musí nejprve provést vyúčtování spotřebovaného výživného. Aby bylo vyúčtování přesné a úplné, jak otec podle obsahu všech svých podání nepochybně požaduje, musela by matka skutečně vést "účetnictví", a proto krajský soud nesouhlasil s okresním soudem, že uložená povinnost matku nijak nadbytečně nezatěžuje. Navíc matce uložená povinnost předkládat otci vyúčtování výživného by byla jen další zátěží psychiky nezletilého, který by nepochybně musel být do procesu vyúčtovávání také vtahován. Krajský soud proto považoval návrh otce na vyúčtování výživného za rozporný se skutečností, že potřeby nezletilého jsou matkou, i za přispění výživného otce, zabezpečovány dostatečně.II.Argumentace stěžovatele6. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2012sp. zn. III. ÚS 3771/11a ze dne 3. 3. 2020sp. zn. I. ÚS 2508/19(všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze kterých dovozuje, že právo na vyúčtování výživného bude moci být uplatňováno tam, kde jsou zjištěny skutečnosti svědčící pro závěr, že druhý rodič jmění řádně nespravuje, a dále tam, kde je výše výživného taková, že umožňuje tvorbu úspor - což je přesně posuzovaný případ, kdy sama matka opakovaně uvádí, že celé běžné výživné nespotřebuje.7. Stěžovatel uvádí, že z jednání matky bylo v průběhu řízení před okresním soudem zjištěno, že matka otci řádné vyúčtování nepředávala, že běžné výživné není spotřebováno a umožňuje tvorbu úspor - což bylo krajským soudem opomenuto.8. Stěžovatel dále namítá, že jde-li o spořící složku výživného, předala matka mu vyúčtování až poté, co převedla prostředky nezletilého na nově zřízený spořící účet specifikovaný v napadených rozhodnutích. Jak bylo naloženo s prostředky nezletilého před zřízením tohoto účtu, není stěžovateli známo a podle výše uvedeného by měl být jeho nárok na uvedené zjištění zachován a to od 25. 1. 2020 do 13. 8. 2020. Stěžovatel dále uvádí, že matka z jím poukázaného výživného uhradila náklady na právní zastoupení ve výši 10 000 Kč, které vznikly matce v souvislosti s odvolacím řízením. Otec v tomto spatřuje další porušení povinností při správě jmění dítě, kterého se matka dopustila a jež otci oznámila po právní moci rozhodnutí touto stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu.9. Jde-li o běžné výživné, stěžovatel krajskému soudu vytýká, že na jedné straně je mu přiznáno právo na prokázání hospodaření se spořící složkou výživného, a to předkládáním kompletních výpisů z účtu, na kterých se výživné nachází. V souvislosti s nakládáním s běžným výživným, kdy podle otce bylo prokázáno, že matka s tímto výživným nehospodaří řádně a současně bylo prokázáno (s ohledem na vyšší běžné výživné a skutečnost, že toto výživné není spotřebováno), že toto umožňuje tvorbu dalších úspor, které jsou rovněž podle soudů obou stupňů součástí jmění dítěte, otec informován není a nemusí být, což je v přímém rozporu s usnesením Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 3771/11. Stěžovatel poukazuje na to, že účelem práva na vyúčtování je nejen ochrana nepečujícího rodiče (spočívající v umožnění získat informace o spravování výživného, aby mohl dostát povinnostem, jež jsou obsahem rodičovské odpovědnosti), ale zejména ochrana nezletilého dítěte. Právo na vyúčtování zajišťuje, aby hospodaření s výživným bylo transparentní, a působí preventivně před porušením povinností řádného hospodáře podobně jako u jiných institutů, jejichž podstatou je spravování cizího majetku. Jako analogii uvádí otec příklad opatrovníka jmenovaného pro správu jmění dítěte (viz § 950 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tak i poručníka (§ 934 odst. 1 občanského zákoníku), kteří předkládají soudu nejméně jednou ročně účty ze správy jmění dítěte. Zakotvení této povinnosti považuje stěžovatel za logické - je-li někdo odpovědný či spoluodpovědný za činnost a jednání někoho jiného, musí mít možnost přístupu k informacím o jednání a hospodaření této jiné osoby.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471)].13. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019sp. zn. II. ÚS 1740/19).14. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy posuzované věci věnovaly náležitou pozornost. Krajský soud přisvědčil otci, že má právo být informován o tom, jak je s prostředky tvořícími spořící složku výživného nakládáno, a proto matce stanovil povinnost doručovat otci měsíční výpisy z výše uvedeného účtu, počínaje výpisem z účtu za srpen roku 2021 (když ostatně i matka se zasíláním výpisů z účtu otci souhlasila). Krajský soud, jak vyplývá z obsahu jeho rozhodnutí, také dostatečně objasnil, proč neshledal důvody pro vyhovění návrhu otce na vyúčtování běžného výživného s uvedením mimořádných výdajů nezletilého a s tím, jak bylo naloženo s nespotřebovaným výživným (s poukazem na zákonnou povinnost matky spravovat jmění nezletilého s péčí řádného hospodáře). Krajský soud konstatoval, že podezření otce o řádnosti hospodaření matky s běžným výživným se mu prokázat nepodařilo a ani jiné skutečnosti svědčící pro závěr "zneužívání" běžného výživného nikoliv ve prospěch nezletilého nevyšly v řízení najevo. Na odůvodnění tohoto rozhodnutí lze tak odkázat a konstatovat, že dostatečně objasňuje učiněné závěry a nevykazuje tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by z důvodu porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, proto zjištěn nebyl [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257)].15. Odkazuje-li stěžovatel na usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 3771/11asp. zn. I. ÚS 2508/19, Ústavní soud poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu poměrů nezletilých dětí a spory v souvisejících věcech, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů (obsažených zpravidla v nálezech Ústavního soudu), neboť obzvláště v těchto věcech je nutno přihlížet ke konkrétním okolnostem dané věci. Ústavní soud konstatuje, že závěry krajského soudu obsažené v napadeném rozhodnutí, nejsou v rozporu se závěry obsaženými ve stěžovatelem odkazovaných usneseních Ústavního soudu. Ústavní soud zejména poukazuje na to, že v usnesenísp. zn. III. ÚS 3771/11přisvědčil obecnému soudu, že je jistě právem otce, aby požadoval vyúčtování toho, jak je s výživným, jde-li o tvorbu úspor pro děti, nakládáno s tím, že byly-li by zjištěny skutečnosti svědčící pro závěr, že matka jmění dětí řádně nespravuje, pak lze činit konkrétní opatření. V posledně odkazovaném usnesenísp. zn. I. ÚS 2508/19Ústavní soud zdůraznil, že ani s pomocí zásady zákazu přepjatého formalismu nelze bez dalšího dovodit požadavek na extenzivní či tvůrčí výklad zákonné úpravy. Ústavní soud tak v dané věci sice v obecné rovině neshledal důvod pro to, aby nepečujícímu rodiči bylo upřeno právo na vyúčtování hospodaření s výživným (když i výživné je součástí jmění dítěte, které rodiče spravují s péčí řádného hospodáře, srov. § 896 občanského zákoníku), ale toto právo spojil především s kvalifikovanými pochybnostmi o úrovni správy jmění dítěte prováděné pečujícím rodičem, tj. budou-li zjištěny dostatečně závažné okolnosti zpochybňující tvrzení pečujícího rodiče. V posuzované věci však takové pochybnosti o tom, že matka jmění nezletilého řádně nespravuje, zjištěny nebyly.16. Pro úplnost Ústavní soud k námitce stěžovatele, že jeho nárok na informace o hospodaření měl být zachován i pro období od 25. 1. 2020 do 13. 8. 2020, poukazuje na to, že řízení o návrhu otce, aby matce byla uložena povinnost předložit mu vyúčtování výživného s uvedením mimořádných výdajů nezletilého a jak bylo naloženo s nespotřebovaným výživným za období od 16. 1. 2020 do 8. 12. 2020, bylo zastaveno. Jak uvedl krajský soud v napadeném rozhodnutí, důvodem bylo částečné zpětvzetí návrhu otcem při jednání okresního soudu dne 9. 12. 2020, okresní soud však řízení v tomto rozsahu nezastavil, neboť dospěl k závěru, že nejde o návrhové řízení, a proto tuto nesprávnost okresního soudu napravil krajský soud, který řízení za uvedené období, po vyslovení souhlasu matky s částečným zpětvzetím návrhu, zastavil. Jde-li o požadavek na výpisy z účtu se spořící složkou výživného za období do července roku 2021, z napadeného rozhodnutí vyplývá, že za toto období matka výpisy otci doručila, a proto návrh otce za období od 31. 8. 2020 do 31. 7. 2021 krajský soud zamítl, neboť za toto období matka svou povinnost splnila.17. V posuzované věci bylo napadené rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud hodnotil především nejlepší zájem nezletilého způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení základních práv stěžovatele. V závěrech uvedeného soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10380.txt |
427 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., zastoupeného Mgr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1 – Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2021 sp. zn. 25 Co 293/2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. srpna 2021 č. j. 0 P 663/2015-2431, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a I. A. a nezletilé A. A., jako vedlejších účastnic řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel (dále též „otec“) a první vedlejší účastnice (dále též „matka“) jsou rodiči druhé vedlejší účastnice (dále též „nezletilá“). Nezletilá měla v roce 2021 zahájit povinnou školní docházku. Přáním otce bylo, aby nezletilá navštěvovala pražskou anglickou školu X, neboť otec nehovoří česky. Přáním matky bylo, aby nezletilá navštěvovala Základní školu Y (dále jen „škola Y“), neboť nezletilá v témže místě navštěvovala mateřskou školu. Matka i otec se proto u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „obvodní soud“) vzájemnými návrhy domáhali nahrazení souhlasu druhého s přihláškou do uvedených škol. Návrh otce pravomocně zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2021 č. j. 25 Co 189/2021-2251, o návrhu matky nebylo dosud rozhodnuto.3. Matka se dne 19. 4. 2021 u obvodního soudu spolu s uvedeným návrhem domáhala vydání předběžného opatření o povinnosti otce strpět docházku nezletilé ve škole Y. Obvodní soud nato usnesením ze dne 26. 4. 2021 č. j. 0 P 663/2015-2100 nařídil předběžné opatření, kterým dal za otce souhlas s přijetím nezletilé do školy Y. K odvolání otce uvedené usnesení změnil městský soud usnesením ze dne 14. 6. 2021 č. j. 25 Co 188/2021-2197 tak, že se návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítá. Podle městského soudu obvodní soud neodůvodnil, proč se výrokem odchýlil od znění návrhu matky, přestože jím není vázán. Obvodní soud předběžným opatřením v podmínkách dané věci ve svém důsledku nahradil rozhodnutí ve věci samé, aniž dal otci možnost se k věci vyjádřit.4. Matka následně dne 17. 8. 2021 podala návrh na nařízení předběžného opatření o 1) určení, že nezletilá bude plnit školní docházku ve škole Y, a 2) povinnosti otce uvedené strpět, obojí do vydání rozhodnutí o návrhu matky na nahrazení souhlasu otce. Obvodní soud návrhu vyhověl napadeným usnesením. Obvodní soud zdůraznil, že dosud (10 dní před nástupem do školy) není o výběru školy rozhodnuto, návrh otce ve věci však byl zamítnut (sub 2 in fine) a podle poznatků opatrovníka nezletilé je škola Y „kvalitnějším zařízením“.5. K odvolání otce městský soud napadeným usnesením nařízená předběžná opatření po úpravě potvrdil. Podle městského soudu existuje potřeba zatímní úpravy poměrů, neboť vinou obou rodičů není krátce před začátkem školního roku rozhodnuto, do jaké školy nezletilá nastoupí. Nelze „spravedlivě požadovat“, aby nezletilá vyčkávala do rozhodnutí ve věci samé; není žádoucí, aby nezletilá byla nadále v nejistotě. Není dána překážka věci rozhodnuté, neboť předchozí návrh matky nebyl totožný. Městský soud závěrem apeloval na obvodní soud, aby urychleně rozhodl ve věci samé.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel trvá na tom, že ve věci je dána překážka věci rozhodnuté, neboť původní návrh matky zamítl městský soud usnesením ze dne 14. 6. 2021 (sub 3). Návrh předběžného opatření nelze zamítnout a poté mu vyhovět, nedošlo-li ke změně skutečností, na základě kterých soud o předběžném opatření rozhodl. Rozhodné je, že podle městského soudu dříve nebylo třeba zatímně upravit poměry mezi matkou a otcem. Dále stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nekriticky převzaly návrh stěžovatelky, aniž uvážily, jaká škola je pro nezletilou vhodnější. Obecné soudy proto omezily právo stěžovatele podílet se na výběru školy nezletilé a nezabývaly se nejlepším zájmem dítěte.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. Ve věci stěžovatele jde o předběžné opatření; jeho způsobilost jako opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze, avšak zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek věci. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994sp. zn. IV. ÚS 43/94(N 41/2 SbNU 27) či bod 13 nálezu ze dne 4. 6. 2019sp. zn. IV. ÚS 802/19(N 106/94 SbNU 297)].10. Platí proto, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999sp. zn. II. ÚS 221/98(N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001sp. zn. IV. ÚS 189/01(N 178/24 SbNU 327) či ze dne 12. 4. 2012sp. zn. II. ÚS 868/12(N 80/65 SbNU 91)]. Ústavní soud je proto povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení a zda nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999sp. zn. II. ÚS 221/98(N 158/16 SbNU 171)].11. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, rozhodování o předběžném opatření zaprvé mělo zákonný podklad, jelikož šlo o řízení, v němž právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit a matka návrh na nařízení předběžného opatření soudu podala. Napadené rozhodnutí bylo zadruhé vydáno příslušným orgánem (soudem). Stěžovatel ostatně k uvedeným aspektům v ústavní stížnosti ničeho nenamítá.12. V konkrétnostech lze zatřetí uvést, že s námitkou stěžovatele o překážce věci rozhodnuté se vypořádal již městský soud v napadeném usnesení, a to tak, že návrhy matky na nařízení předběžných opatření totožné nebyly a nebylo o nich ani totožně rozhodnuto. To se podává již z formulace výroků napadených rozhodnutí a rozhodnutí vydaných obecnými soudy dříve. Nelze rovněž přehlédnout, že v době vyhlášení napadeného usnesení obvodního soudu zbývalo do počátku školního roku jen několik dní, na rozdíl od doby, kdy byla vydána rozhodnutí o předchozím návrhu matky, kdy šlo o několik měsíců. Za daných okolností nejsou napadená rozhodnutí svévolná a jejich odůvodnění jsou adekvátní.13. Obecné soudy se dále neopomenuly zabývat nejlepším zájmem dítěte. Z napadeného usnesení městského soudu se podává, že pro něj byla rozhodná trvající nejistota nezletilé o brzkém nástupu do školy. Taková úvaha zjevně směřovala k zachování nejlepšího zájmu dítěte a v podmínkách posuzované věci je dostačující. Vhodnost toho kterého školského zařízení bude totiž předmětem rozhodování ve věci samé.14. Napadená rozhodnutí ani neomezují stěžovatele v jeho právu rozhodovat o volbě vzdělání nezletilé. Jak bylo uvedeno shora, předběžné opatření je dočasným institutem. Rozhodné je proto, že stěžovatel měl možnost uplatňovat svá tvrzení jak v řízení o jeho návrhu ve věci samé, stejně jako má možnost bránit svá práva v řízení o návrhu matky ve věci samé. Napadená rozhodnutí přitom takové rozhodnutí nepředjímají15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10381.txt |
428 | Ústavní soud rozhodl o návrhu Ing. Miroslava Šebesty, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 270/2021-128 ze dne 24. 9. 2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 118/2017-118 ze dne 19. 7. 2021, takto:Návrh se odmítá.OdůvodněníNavrhovatel s odvoláním na porušení jeho práva na přístup k soudu navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně uvádí, že Česká advokátní komora žádost o určení advokáta zamítla.Přestože byl navrhovatel v minulosti v souvislosti s jeho předchozími podáními (např. ve věcech vedených podsp. zn. I. ÚS 930/19,I. ÚS 929/19,IV. ÚS 3061/18,II. ÚS 3059/18,III. ÚS 3058/18,IV. ÚS 920/18,II. ÚS 587/15,I. ÚS 586/15,III. ÚS 2809/14,III. ÚS 1628/14a další) mnohokrát opakovaně Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost ustanovením § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nyní podaný návrh tyto podmínky rovněž nesplňuje.Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu, jak se ostatně vyjádřil i v řízeních navrhovatele vedených podsp. zn. I. ÚS 2382/14,IV. ÚS 3111/16,III. ÚS 85/19,III. ÚS 84/19,IV. ÚS 649/19,IV. ÚS 2373/20,II. ÚS 1857/20,I. ÚS 2374/20,I. ÚS 2730/20a dalších, setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Ostatně stěžovatel neuvádí, že si zajistí advokáta na vlastní náklady, když mu ho Česká advokátní komora odmítla určit. A byla-li by ústavní stížnost důvodná, lze žádat o náhradu nákladů zastoupení (§ 83 zákona o Ústavním soudu).Za dané situace, kdy navrhovatel ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.soudce zpravodaj | decision_10382.txt |
429 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. J., zastoupené Mgr. Terezou Rajchlovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 729/11, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. května 2021 č. j. 13 Co 110/2021-1452, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a nezletilého M. B., nezletilé K. B. a P. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že napadeným výrokem byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku, předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a vyživovacích poměrů nezletilého M. a nezletilé K., a vyživovací povinnosti P. B. (dále jen "otec") a stěžovatelky.3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") č. j. 9 Nc 145/2013-1385 ze dne 2. 11. 2020 byla otci stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné pro nezletilého M. za období od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2020 v celkové výši 361 000 Kč, se splatností k rukám matky (stěžovatelky) s tím, že je oprávněn je splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000 Kč (výrok I.). Okresní soud dále rozhodl o povinnosti otce zaplatit dlužné výživné pro nezletilou K. za období od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2020 v celkové výši 346 000 Kč, se splatností k rukám matky s tím, že je oprávněn je splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 9 600 Kč (výrok II.). Dále okresní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky (matky) zaplatit dlužné výživné pro nezletilého M. za období od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2020 v celkové výši 100 000 Kč, se splatností k rukám otce s tím, že je oprávněna je splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 800 Kč (výrok III.). Rozhodl i o povinnosti stěžovatelky zaplatit dlužné výživné pro nezletilou K. za období od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2020 v celkové výši 80 000 Kč, se splatností k rukám otce s tím, že je oprávněna je splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 200 Kč (výrok IV.). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok V.). Proti rozsudku okresního soudu podal otec nezletilých odvolání.4. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu tak, že ve výroku I. stanovil, že dluh na výživném za období od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2021 pro nezletilého M. ve výši 365 000 Kč a pro nezletilou K. ve výši 349 000 Kč je otec povinen uhradit pro nezletilého M. v částce 101 500 Kč a pro nezletilou K. v částce 81 000 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně pro každé z dětí, spolu s běžným výživným, k rukám matky, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek a v částce 263 500 Kč pro nezletilého M. a v částce 268 000 Kč pro nezletilou K. ve splátkách po 8 000 Kč měsíčně pro každé z dětí na účet vedený u Raiffeisen stavební spořitelny, a. s. pod ztrátou výhody splátek. Zároveň ve výroku I. stanovil, že stěžovatelka (matka nezletilých) je povinna platit dluh na výživném za období od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2021 pro nezletilého M. ve výši 101 500 Kč a pro nezletilou K. ve výši 81 000 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně pro každé z dětí, spolu s běžným výživným, k rukám otce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Výrokem II. následně stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení namítá zejména překvapivost a nepředvídatelnost výroku I. rozsudku krajského soudu, pokud jde o závěry o placení výživného, a to konkrétně ve způsobu, jakým byla otci nezletilých stanovena povinnost nedoplatek uhradit. Upozorňuje, že krajský soud napadeným rozhodnutím uzavírá, že výživné otce je z 30 % tvořeno běžným výživným a ze 70 % je tvorbou úspor pro nezletilé. Dovozuje, že napadený výrok zakládá nevyvážený poměr mezi běžným výživným a tvorbou úspor, přičemž tvrdí, že z odůvodnění není při absenci předchozího rozhodnutí o tvorbě úspor zřejmé, jaké důvody k takovému rozhodnutí odvolací soud vedly. Tvrdí, že odůvodnění nevyhovuje zákonným požadavkům, a že v důsledku napadené rozhodnutí odporuje zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje i porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Dodává, že rozhodnutí krajského soudu je zcela překvapivé, nepředvídatelné a pro nedostatek odůvodnění i nepřezkoumatelné.6. Ústavní soud dospěl po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.7. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech přistupuje zvláště zdrženlivě. Obdobně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán k tomu, aby činil závěry mj. i o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.8. Ústavní soud ověřil, že krajský soud své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces, či - přesněji řečeno - právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. K porušení tohoto základního práva dochází až tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný anebo svým rozhodnutím neposkytne ochranu ústavním právům účastníků řízení. Z práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To znamená mimo jiné i povinnost soudu se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s námitkami a argumenty účastníků řízení, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis (resp. právní normu) a ten v souladu se základními principy výkladu práva řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu krajský soud nepostupoval.9. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelčině námitce, že by k napadenému výroku absentovalo odůvodnění, respektive, že by napadený rozsudek krajského soudu byl nepřezkoumatelný. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, jakými úvahami se řídil. V odst. 15 napadeného rozsudku krajský soud přímo uvádí, že na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal vzhledem k realizaci střídavé péče a vyměřeného běžného výživného důvody pro úhradu dlužného výživného toliko k rukám rodičů (v daném případě matce). Zdůrazňuje, že výživné má sice osobní charakter, ale nemusí mít nutně spotřební charakter a lze z něj v případě, že to poměry rodičů umožňují, tvořit dítěti úspory. Krajský soud v napadeném rozsudku podrobně popsal (odst. 9 a 10), že obě děti mají otcem založené účty u České spořitelny, a. s. a stavební spoření u Raiffeisen stavební spořitelny a. s. výší cílové částky 500 000 Kč a s nárokem na státní podporu. Krajský soud dodává, že je přesvědčen, že možnosti otce umožňují ve vztahu k dětem ve zbývající části dlužné výživné pro nezletilého M. ve výši 263 500 Kč a pro nezletilou K. ve výši 268 000 Kč umořit ve splátkách po 8 000 Kč pro každé z dětí, a to formou spoření do budoucna na účty dětí v rámci stavebního spoření, které dětem sám otec zřídil. Navíc zdůrazňuje, že se jedná o finanční produkt, se kterým nemohou rodiče nakládat bez vzájemné dohody, případně bez vědomí soudu.10. Na těchto závěrech nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti.11. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného.12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10383.txt |
430 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. L., t. č. ve věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 11 To 27/2019, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 48 T 6/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími byl podle stěžovatele též porušen princip právní jistoty, legitimního očekávání a zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Orgány činné v trestním řízení totiž v případě stěžovatele údajně nedostatečně prokázaly naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, kdy nebylo rovněž prokázáno, že stěžovatel tuto trestnou činnost páchal v rámci organizované zločinecké skupiny. Obecné soudy pak ve věci stěžovatele neadekvátně hodnotily provedené důkazy, z nichž vyvodily absurdní závěry. Stěžovatel sice připouští, že si vypěstoval několik rostlinek konopí, nicméně za jím reálně spáchanou trestnou činnost mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest.2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.3. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 283 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 12 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci (mobilních telefonů včetně SIM karet a tabletu). Rovněž bylo rozhodnuto o zabrání blíže specifikovaných věcí zjištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor.4. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění v rámci organizované zločinecké skupiny nakupovali nemovitosti či sjednávali jejich nájem, nakupovali stroje a zařízení, zakládali obchodní společnosti, aby mohli na různých místech v České republice za účelem dosažení zisku a bez příslušného povolení pěstovat v tzv. indoor pěstírnách rostliny konopí za účelem získání marihuany. Sazenice konopí, včetně určitého množství kokainu, si přitom opatřili v zahraničí. Jako trestný čin krádeže obecné soudy kvalifikovaly neoprávněný odběr elektrické energie v indoorových pěstírnách a jako trestný čin poškození cizí věci kvalifikovaly znehodnocení vybavení nemovitostí, jež měli obvinění v nájmu za účelem provozu uvedených indoorových pěstíren.5. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podali obvinění i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") však ústavní stížností napadeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovateli odvolání zamítl (zamítl též odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele). V řízení před městským soudem totiž nebyly zjištěny takové vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění a z nich vyvozených závěrů o vině a trestu. Byly dodrženy obecné zásady, které mají zajistit provedení řádného zákonného procesu, tj. byla respektována veřejnost řízení, obžalovaní byli přítomni jednání, bylo zajištěno jejich právo na obhajobu a u obžalovaných neovládajících český jazyk byla zajištěna pomoc tlumočníka. Obžalovaní byli seznámeni s povahou a důvody obvinění, od počátku řízení měli obhájce a byla jim zajištěna možnost přípravy obhajoby. Z protokolu o hlavním líčení se podává, že obžalovaní měli možnost se k prováděným důkazům vyjádřit. Městský soud přitom při svém rozhodování vycházel pouze z těch důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení. Rozsudek městského soudu je podle vrchního soudu velmi podrobný a lze z něj zjistit, které skutečnosti vzal městský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Nadto převážná většina námitek uvedených v podaných odvoláních obžalovaných - stěžovatele nevyjímaje - již byla uplatněna před městským soudem, a ten se s touto obhajobou přiměřeným způsobem vypořádal.6. Následná dovolání obviněných (včetně stěžovatele) byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta dílem proto, že byla podána z jiných důvodů, než umožňuje zákon, a dílem proto, že uplatněné dovolací námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. V odůvodnění podrobného usnesení Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že nelze konstatovat, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla svévolná, rozporuplná, nelogická či nepřezkoumatelná nebo že by tato jejich rozhodnutí odporovala základním principům trestního řízení. Oba soudy se naopak podle Nejvyššího soudu v posuzované věci náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a věnovaly rovněž náležitou pozornost námitkám obviněných, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, kdy Nejvyšší soud se s touto argumentací soudů nižších stupňů ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. Skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, podle Nejvyššího soudu zcela korespondují s provedenými důkazy a není pochyb o tom, že obvinění spáchali jim přisouzenou trestnou činnost.7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.10. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se však obecné soudy v napadených rozhodnutích již dostatečně vypořádaly. To se týká již námitky stěžovatele o tom, že ve skutkové větě výrokové části rozsudku městského soudu nejsou podle stěžovatele dostatečně popsány znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině. K této námitce stěžovatele (ale i dalších obviněných) se v rozsudku vyjádřil již vrchní soud tak, že organizovaná zločinecká skupina byla v daném případě minimálně dvouvrstvá (srov. k tomu bod 317 odůvodnění). K rozdělení rolí pro jednotlivé spoluobviněné ve skutkové větě výrokové části rozsudku městského soudu se pak výslovně vyjádřil Nejvyšší soud v odstavci 188 odůvodnění usnesení, když tam uvedené závěry přiměřeně vztáhl i na stěžovatele. Ústavní soud tato východiska obecných soudů považuje za ústavněprávně plně akceptovatelná a pro stručnost na ně proto odkazuje. Ostatně to, že pohyb stěžovatele byl zachycen na mnoha místech (srov. k tomu dále), kde byla shora popsaná trestná činnost páchána, jeho účast na organizované zločinecké skupině jen potvrzuje, a proto nelze souhlasit ani s jeho názorem, že aplikace skutkové podstaty spojené právě s organizovanou zločineckou skupinou je v jeho případě nepřiměřená.11. Pokud obecné soudy na základě podkladů znaleckého zkoumání vyšly z toho, že obvinění k utajené komunikaci používali jinak běžně dostupné telefony tov. zn. Blackberry, do nichž nainstalovali speciální aplikaci umožňující šifrovanou komunikaci, pak vzhledem ke kontextu všech ostatních zjištění není nepřiměřené, že aspekt participace na šifrované komunikaci obecné soudy vztáhly i na stěžovatele, byť v jeho telefonu Blackberry patřičná aplikace v době zkoumání telefonu znalcem již nainstalována nebyla. Pohyb stěžovatele po pěstírnách pak byl i podle Ústavního soudu spolehlivě prokázán jednak přihlášením stěžovatelova telefonu do mobilní sítě, jednak řadou biologických stop stěžovatele nalezených na těchto místech (biologické stopy na lahvi od piva, nedopalky cigaret, otisky prstů stěžovatele na některých věcech atp.). Stěžovateli lze samozřejmě přisvědčit v tom, že například nález nedopalku cigarety sám o sobě nic neznamená (nevypovídá například o podílu stěžovatelé na trestné činnosti), nicméně podle Ústavního soudu jsou stěžovatelova vysvětlení, že se třeba v bytech, kde se pěstírny nacházely, vyskytoval proto, aby si tam přepral prádlo, nebo aby tam vyfotil dokumenty pro svého známého, zvláště v kontextu ostatních zjištění nepříliš věrohodná.12. Je-li možné podle Ústavního soudu spolehlivě a spravedlivě vycházet z toho, že stěžovatel páchal uvedenou trestnou činnost v rámci organizované zločinecké skupiny, pak rozsah trestné činnosti, na níž se stěžovatel podílel, nelze omezovat jen na to, že v bytě, kde byl stěžovatel zadržen, se nacházelo pouze několik podomácku pěstovaných rostlin konopí s obsahem aktivní látky do 10 g, z nichž by stěžovatel podle vlastního tvrzení v ústavní stížnosti mohl získat prospěch maximálně většího rozsahu ve smyslu § 138 tr. zákoníku. Naopak Ústavní soud souhlasí s tím, že ve stěžovatelově případě je nutné uvažovat o prospěchu z trestné činnosti v rámci veškerého zajištěného materiálu, z něhož by bylo možno získat aktivní látku, od níž se závažnost trestné činnosti odvozuje. Přitom i stěžovatel v ústavní stížnosti spojuje trestnou činnost, na níž se podílel, s prospěchem velkého rozsahu, tedy s částkou nejméně 10 mil. Kč. Od této skutečnosti je pak ovšem nutno odvodit výši stěžovateli uloženého trestu odnětí svobody.13. Nemá-li přitom Ústavní soud pochyb o tom, že se stěžovatel na výše popsané trestné činnosti podílel v rámci organizované zločinecké skupiny, nejeví se ani nepřiměřeným, byl-li stěžovatel uznán vinným též trestným činem poškození cizí věci, tedy zejména vybavení bytů, v nichž se pěstírny nacházely, a ve kterých se stěžovatel i s ohledem na zanechané biologické stopy vyskytoval. I v tomto rozsahu trestné činností tak byla stěžovateli podle názoru Ústavního soudu prokázána vina a naopak nebyla porušena zásada presumpce neviny, jak se stěžovatel domnívá. Polehčujícími okolnostmi i ve vztahu ke stěžovateli se pak - tedy zejména, že se jedná o osobu na území České republiky doposud neodsouzenou za žádný trestný čin - podrobně zabýval zejména městský soud na straně 208 odůvodnění svého rozsudku a Ústavní soud na východiska tam uvedená opět pro stručnost jen odkazuje.14. Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry obecných soudů ohledně spáchání stěžovateli za vinu kladených trestných činů (včetně naplnění jejich objektivních a subjektivních stránek) shledal jako ústavně souladné a rovněž výše uloženého trestu je zcela akceptovatelná. Ústavní soud by přitom do rozhodnutí soudů o výši uloženého trestu mohl zasáhnout jen tehdy, byla-li by tato zjevně excesivní. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl a stěžovatel v ústavní stížnosti pro podpoření opačného závěru ani nepodává přesvědčivou argumentaci.15. Napadenými rozhodnutími proto nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10384.txt |
431 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Pavlíčkové, zastoupené Mgr. Bc. Josefem Zemanem, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2021 č. j. 19 Co 174/2021-504 a usnesení soudní exekutorky Mgr. Bc. Hany Plášilové Kaufmanové, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 7. června 2021 č. j. 228 EX 2651/12-486, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a soudní exekutorky Mgr. Bc. Hany Plášilové Kaufmanové, Exekutorský úřad Praha 7, sídlem Jankovcova 13, Praha 7 - Holešovice, jako účastníků řízení, a Anety Staré, Karla Piskora, Vladimíra Kroky, Karla Piskora a obchodní společnosti MONETA Stavební Spořitelna, a. s., sídlem Vyskočilova 1442/1b, Praha 4 - Michle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením soudní exekutorky byla zastavena exekuce, vedená k uspokojení pohledávky páté vedlejší účastnice jako oprávněné (dále jen "oprávněná") proti povinným (tj. stěžovatelka, první až čtvrtý vedlejší účastníci a Miroslav Krafek, dále též jen "povinní"), jako solidárním dlužníkům, a to pouze pro neuhrazené náklady exekuce ve výši 136 705,80 Kč (výrok I.). Soudní exekutorka si nepřiznala právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznala právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soudní exekutorka tak vyhověla návrhu stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce ve výše uvedené části. Důvodem pro tento procesní postup byla skutečnost, že pohledávka oprávněné byla uhrazena v insolvenčním řízení povinného Miroslava Krafka (vůči tomuto povinnému byla již exekuce pravomocně zastavena) a v insolvenčním řízení čtvrtého vedlejšího účastníka. O části nákladů exekuce ve výši 136 705,80 Kč rozhodla soudní exekutorka tak, že se jejich náhrady vzdala, a o nákladech mezi účastníky rozhodla "s ohledem na okolnosti vedoucí k zastavení exekuce" podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a žádnému z účastníků nepřiznala právo na náhradu nákladů.3. Proti výroku III. napadeného usnesení soudní exekutorky podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení soudní exekutorky ve výroku III. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).4. Krajský soud z obsahu elektronického spisu soudní exekutorky zjistil, že obě shora zmíněná insolvenční řízení byla zahájena v průběhu exekučního řízení, v důsledku čehož nemohla být exekuce nadále prováděna [účinky podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků Miroslava Krafka a čtvrtého vedlejšího účastníka (a Květy Piskorové), zprostil funkce insolvenční správce a osvobodil dlužníky od placení pohledávek věřitelů, když splnili oddlužení. Podle krajského soudu je tak zřejmé, že pohledávka oprávněné byla uspokojena v rámci insolvenčních řízení, oddlužením dlužníků Miroslava Krafka a Karla Piskora.5. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, je důvodem, pro který nelze rozhodnutí vykonat, a tudíž i důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pro nepřípustnost. Náklady spojené s uplatněním pohledávky jsou jejím příslušenstvím (§ 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se také vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona. V této souvislosti krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 29 ICdo 62/2014, z jehož závěrů vyplývá, že oprávněné ani soudní exekutorce nemohlo být současně se zastavením exekuce přiznáno právo na náhradu nákladů, neboť u oprávněné šlo o příslušenství její pohledávky, na niž se vztahovalo oddlužení, a u soudní exekutorky o pohledávku, kterou si případně mohla přihlásit do insolvenčního řízení.6. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí výslovně neřeší problematiku zavinění na zastavení exekuce podle § 89 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož v případě zastavení exekuce hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který její zastavení zavinil. Z napadeného usnesení krajský soud dovodil, že soudní exekutorka správně nepřisuzovala zavinění na zastavení exekuce oprávněné. Lze-li vůbec shledat zavinění na zastavení exekuce u některého z účastníků, mohli by jimi být jen povinní. Dobrodiní zákonodárce, které povinným umožnilo po splnění oddlužení dvou z nich osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, sice dalo stěžovatelce jako povinné do rukou nástroj, s jehož použitím se domohla zastavení exekuce, avšak příčinou tohoto výsledku exekuce, která byla zahájena po právu, byla okolnost, že dva z povinných nebyli delší dobu schopni plnit své závazky, ostatně proto prošli oddlužením. Ustanovení § 414 insolvenčního zákona těmto povinným současně zaručilo, aby se znovu neocitli v "dluhové pasti", tentokrát proto, že by nebyli schopni dostát povinnosti k uhrazení nákladů exekucí, které vůči nim byly nařízeny ještě v době před zahájením insolvenčního řízení. Stěžovatelce jako povinné tak právo na náhradu nákladů exekučního řízení nemůže být přiznáno, neboť exekuce byla vůči ní zahájena po právu a stěžovatelka se tohoto dluhu v důsledku oddlužení jiných povinných "zbavila", aniž na něj cokoli zaplatila. Krajský soud uzavřel, že oprávněná sice zastavení exekuce nezavinila, avšak zavinění nelze shledat ani u povinných, kteří pouze využili důsledky úspěšného oddlužení dvou z nich dané již insolvenčním zákonem.II.Argumentace stěžovatelky7. Stěžovatelka namítá, že postupem soudní exekutorky došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Usnesením krajského soudu ze dne 6. 3. 2018 č. j. KSHK 33 INS 28116/2015-B-35/celk.3, které nabylo právní moci dne 8. 3. 2018, bylo rozhodnuto, že soud bere na vědomí splnění oddlužení dlužníka Miroslava Krafka, když v řízení byli jeho věřitelé, mimo jiné i oprávněná, uspokojeni ze 100 %. Stěžovatelka z toho dovozuje, že "nejpozději dne 8. 3. 2018 oprávněná, resp. soudní exekutorka, prokazatelně věděla o tom, že plnění, které je předmětem exekuce, je vymoženo a je namístě postup podle § 55 exekučního řádu". Z usnesení soudní exekutorky vyplývá, že podle § 55 exekučního řádu postupovala až na základě podání stěžovatelky dne 4. 6. 2021, tedy po třech letech a téměř třech měsících. Soudní exekutorka tedy po celou tuto dobu vedla exekuci proti stěžovatelce neoprávněně, a bez návrhu stěžovatelky na zastavení by exekuce byla vedena i nadále. Stěžovatelka tedy musela strpět vedení exekuce jakožto velký zásah do svého života po dobu více než tří let, ať již z důvodu tvrzeného velkého nápadu věcí soudní exekutorce nebo nečinnosti soudní exekutorky. S ohledem na uvedené má stěžovatelka zato, že soudní exekutorka postupovala v rozporu s § 2 odst. 1 exekučního řádu do takové míry, že bylo zasaženo do jejího práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy.8. Porušení čl. 36 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud odůvodnil své rozhodnutí odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, resp. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 29 ICdo 62/2014, přičemž ani jeden z těchto rozsudků neřešil vztah solidárních dlužníků, jako je tomu v jejím případě. Závěry těchto rozsudků proto nelze vztáhnout na posuzovanou věc a stěžovatelka proto tvrdí, že rozhodnutí je založeno na nesprávném výkladu podústavního práva. Krajský soud se ve svém usnesení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu takovým způsobem, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv.9. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem soudu, že rozhodnutí podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona nebylo možné proti stěžovatelce vykonat. Exekuce byla proti stěžovatelce vedena a vykonávána a nemohla být vykonána pouze proti solidárním spoludlužníkům stěžovatelky, kteří byli v insolvenčním řízení. Úvaha o tom, zda náklady exekuce měly být přihlášeny do insolvenčního řízení nejsou případné.10. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jí právo na náhradu nákladů exekučního řízení jako povinné nemůže být přiznáno. Proti stěžovatelce byla více než tři roky vedena exekuce v rozporu se zákonem, přičemž náklady na zastavení exekuce jí nebyly přiznány.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti III. výroku usnesení soudní exekutorky a proti usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.12. Jde-li o napadené výroky I. a II. usnesení soudní exekutorky, z výše uvedeného vyplývá, že proti těmto výrokům stěžovatelka odvolání nepodala a nevyčerpala tak všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Proti těmto výrokům stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani žádné námitky neuplatňuje, když výrokem I. bylo rozhodnuto v její prospěch (exekuce byla zastavena), a výrokem II. nebylo rozhodováno o jejích právech (exekutorce nebyly přiznány náklady exekuce). Stěžovatelka tak uvedenými výroky usnesení soudní exekutorky ani nemohla být na svých právech dotčena. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná.IV.Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].15. Rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je zásadně doménou obecných soudů, které jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. I kdyby Ústavní soud s rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby jejich jednotlivé závěry, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, mělo-li by napadené rozhodnutí charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv stěžovatele, případně byly-li by právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, popřípadě byla-li by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nebo šlo-li by se o rozhodnutí mající povahu svévole.16. K napadenému III. výroku usnesení soudní exekutorky, jehož závěry byly potvrzeny napadeným usnesením krajského soudu, Ústavní soud uvádí, že krajský soud se námitkami stěžovatelky, týkajícími se nákladů exekučního řízení řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě vysvětlil, proč stěžovatelce v předmětné věci nemohlo být právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. Krajský soud správně dovodil, že zavinění na zastavení exekuce lze shledat pouze u povinných. Stěžovatelce jako jedné z povinných proto právo na náhradu nákladů exekučního řízení nemůže být přiznáno. Exekuce byla vůči ní zahájena po právu, avšak stěžovatelka se tohoto dluhu v důsledku oddlužení jiných povinných "zbavila", aniž na něj cokoli zaplatila. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.17. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí opřel o právní názor (který je mimo jiné podpořen i judikaturou Nejvyššího soudu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.18. K námitce stěžovatelky o průtazích vzniklých postupem soudní exekutorky v exekučním řízení Ústavní soud dodává, že i v exekučním řízení se uplatňuje zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. K tomu Ústavní soud připomíná, že u tvrzených průtahů řízení je vždy třeba již v průběhu řízení využít adekvátní procesní prostředky, které zákon k ochraně práva účastníkovi řízení poskytuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2019sp. zn. I. ÚS 2217/19), čemuž stěžovatelka nedostála.V.Závěr19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení krajského soudu a proti výroku III. usnesení soudní exekutorky zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh, který není přípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10385.txt |
432 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Aleše Legera, zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čs. legií 172, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, č. j. 28 Cdo 2403/2021-461, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. 58 Co 18/2021-430, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy.3. Postačí proto uvést, že stěžovatel se jako kupující domáhal žalobou z titulu bezdůvodného obohacení po J. Židlickém, jako žalovaném prodávajícím (dále jen "žalovaný"), zaplacení částky 547 500 Kč s příslušenstvím, jež odpovídala kupní ceně obrazu Václava Radimského. Stěžovatel se dovolával neplatnosti kupní smlouvy, když měl za to, že žalovaný nebyl v době jejího uzavření vlastníkem obrazu. Vlastnictví naopak přisuzoval S. Bermannové, která se o obraz přihlásila poté, co jej poznala na výstavě, a to s odůvodněním, že byl v roce 2009 odcizen z domácnosti jejího otce.4. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 8. 2020, č. j. 17 C 143/2013-377, žalobu zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, když se mu nepodařilo prokázat, že obraz, který koupil od žalovaného, je právě tím obrazem, který byl odcizen otci S. Bermannové, resp. nepodařilo se mu prokázat, že vlastnicí obrazu je právě S. Bermannová, jako jediná dědička již zemřelého otce.5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil a částečně jej změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat vlastnictví S. Bermannové, a potvrdil, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a žalovaným byla platným právním úkonem, z čehož vyplývá, že přijetím plnění z kupní ceny se žalovaný na úkor stěžovatele bezdůvodně neobohatil.6. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné.7. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že obecné soudy nehodnotily důkazy správně, resp. uvádí, že způsob dokazování, provedený obvodním soudem a potvrzený městským soudem, vybočuje nejen ze zákonem stanovených pravidel dokazování, ale vzhledem k tomu, že se dle jeho názoru jedná o vybočení extrémní, je též důvodem pro zásah Ústavního soudu. Rozporuje hypotézu "dvou obrazů", přičemž uvádí, že zůstala neprokázaná. Uvádí, že tato hypotéza "byla do řízení vnesena iniciativou soudu a přinesla žalovanému pozici výhodnější, stěžovateli pozici obtížnější a nad možnosti prokázat ji", v čemž spatřuje porušení zásady nestrannosti soudu.8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.9. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), čehož si je ostatně dobře vědom též stěžovatel. Z ustálené judikatury zdejšího soudu vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem navzdory odlišnému názoru stěžovatele nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.10. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky s příslušenstvím, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by ale předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.11. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup obvodního soudu a městského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jak již bylo řečeno, je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezysp. zn. I. ÚS 4/04ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebosp. zn. I. ÚS 553/05ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.12. Obvodní i městský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jestliže tedy obecné soudy zamítly stěžovatelem uplatněný nárok s odůvodněním, že neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke klíčovým otázkám (srov. dále), nespatřuje zdejší soud na tomto závěru nic, co by vytvářelo prostor pro jeho případný kasační zásah.13. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, mezi účastníky řízení zůstalo sporným, zda je obraz odcizený dne 19. 5. 2009 z vlastnictví otce S. Bermannové skutečně obrazem, který stěžovatel zakoupil dne 24. 3. 2010 od žalovaného. Pokud by tomu tak bylo, vlastnicí obrazu by byla právě S. Bermannová, což by současně odůvodňovalo závěr o neplatnosti kupní smlouvy mezi stěžovatelem a žalovaným.14. Obecné soudy postupovaly v nyní posuzovaném řízení v souladu se zásadou projednací a vycházely ze skutkového stavu, jak byl zjištěn na základě provedení účastníky navržených důkazů. Není tedy pravdou, že by shora zmíněná "hypotéza" dvou obrazů byla vnesena do řízení z iniciativy soudu, když takto učiněný skutkový závěr je bezprostředním následkem procesního postupu účastníků a provedeného dokazování. Obvodní soud totiž vycházel v rámci hodnocení skutkového stavu z důkazů, jež předkládal žalovaný, z nichž se přitom podává, že u obrazu, který prodal stěžovateli, byla prokázána řada oprávněných vlastníků, a to zpětně až do roku 2005 (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 65), tj. do doby, kdy se obraz, který stěžovatel považuje za totožný, prokazatelně nacházel v domácnosti otce S. Bermannové. Zpochybňoval-li snad stěžovatel takto předestřenou linii převodů obrazu, jíž žalovaný prokazoval své oprávněné vlastnictví, jedná se spíše jen o spekulativní argument. Nelze přehlédnout, že tento závěr vyplývá ze svědeckých výpovědí, o jejichž pravdivosti obecné soudy neměly důvod pochybovat.15. Na straně druhé stěžovatel prokazoval totožnost odcizeného obrazu a obrazu zakoupeného od žalovaného pouze svědectvím S. Bermannové, které byl obraz vydán na základě dohody se stěžovatelem, jež byla schválena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2013, č. j. 28 C 163/201-60 (srov. rozsudek městského soudu, bod 8), dále fotografiemi odcizeného obrazu a výpověďmi, které se ovšem vyjadřovaly toliko k obrazu na fotografii (srov. rozsudek městského soudu, bod 36). Obecné soudy též vzaly v potaz, že v řízení nebyl předložen nabývací titul k tomuto odcizenému obrazu (srov. rozsudek městského soudu, tamtéž). Závěr o totožnosti obrazů, resp. o tom, že by vlastnicí obrazu, který stěžovatel zakoupil od žalovaného, byla S. Bermannová, navíc nevyplýval ani z dalších důkazů (podstatným se jeví rovněž fakt, že stěžovatel navrhoval k prokázání identity obrazů znalecký posudek, posléze však od něj ustoupil, byť byl v řízení řádně poučen o procesních následcích neprokázání této rozhodné skutečnosti - srov. rozsudek obvodního soudu, bod 65; rozsudek městského soudu, bod 37).16. Jestliže tedy obecné soudy za této procesní situace dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že by odcizený obraz na straně jedné a obraz jím zakoupený na straně druhé byly totožné, resp. neprokázal, že nabyl obraz od nevlastníka, když naopak považovaly za prokázané, že žalovaný byl oprávněným vlastníkem, nejedná se dle Ústavního soudu o závěr, v jehož základu by bylo možné spatřovat shora naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, jenž jedině by však byl způsobilý založit důvodnost uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu. Na uvedeném konstatování nemůže nic změnit ani případný dílčí nedostatek dokazování, na nějž upozorňuje stěžovatel (související s rozměry obrazu), a to již proto, že i pro obvodní soud měla tato okolnost spíše podpůrný význam; městský soud ostatně tento aspekt nebral v potaz, když obdobně jako obvodní soud zdůraznil, že teze o existenci pouze jediného obrazu byla - kromě shora zmíněné linie převodů obrazu zakoupeného stěžovatelem - významně zpochybněna rovněž rozdílným označením na zadní straně obrazu - (srov. rozsudek městského soudu, bod 36).17. Ústavní soud rovněž připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na soudní ochranu neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Jak již tedy bylo řečeno, podstatou ústavní stížnosti zůstává jen polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud oprávněn a ani povolán.18. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.19. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.20. Ústavní soud závěrem uvádí, že předmětem řízení před obecnými soudy byl právní vztah mezi stěžovatelem a žalovaným založený předmětnou kupní smlouvou. Jestliže tedy obecné soudy dospěly k ústavně akceptovatelnému závěru, že žalovaný byl oprávněným vlastníkem obrazu, zdejšímu soudu nepřísluší hodnotit právní vztah, jenž vznikl mezi stěžovatelem a S. Bermannovou, která v daném řízení vystupovala jako svědkyně.21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10386.txt |
433 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti F. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Bohuslavem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2021 č. j. 6 To 136/2021-266, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníUsnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 4. 2021 č. j. 3 T 75/2019-247 byla obviněnému Z. K. podle § 154 odst. 2 a § 155 odst. 4 trestního řádu uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení ve výši 22 506 Kč. Ohledně částky 17 448,20 Kč byl návrh poškozeného zamítnut. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo na základě stížností manželky obviněného a jeho bývalé obhájkyně usnesení Okresního soudu v Opavě zrušeno.Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Stěžovatel, který v předmětném trestním řízení vystupoval v pozici poškozeného, namítá, že o nároku poškozeného na náhradu nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení podle § 154 odst. 2 trestního řádu může podle § 155 odst. 4 trestního řádu rozhodnout pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který rozhodoval v trestním řízení. S odkazem na nálezsp. zn. I. ÚS 825/20uvádí, že je vyloučeno, aby o nároku poškozeného podle § 154 trestního řádu rozhodoval soud v občanskoprávním řízení.Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo založeno na skutečnosti, že obviněný Z. K. zemřel ještě před tím, než Okresní soud v Opavě rozhodl o nákladech zmocněnce. V reakci na argument krajského soudu, že se stěžovatel může pokusit své právo uplatnit v dědickém řízení, připomíná již citovaný nálezsp. zn. I. ÚS 825/20, jakož i nálezsp. zn. Pl. ÚS 32/16, z nichž podle něj vyplývá, že uplatnění tohoto nároku v civilním řízení by zjevně nemělo naději na úspěch. Stěžovatel podotýká, že v průběhu trestního řízení vynaložil za právní zastoupení nezanedbatelné finanční prostředky, přičemž postupem trestních soudů je mu upíráno právo domáhat se náhrady těchto nákladů řízení. Sama skutečnost, že obviněný zemřel, podle něj nemá význam pro rozhodnutí o náhradě nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení, může mít vliv pouze na vymáhání případné pohledávky po dědicích zemřelého obviněného. Opačný závěr by podle jeho názoru zcela eliminoval možnost poškozeného domáhat se náhrady nákladů ve smyslu § 154 trestního řádu.K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatele tím, že krajský soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by sám ve věci znovu rozhodl nebo uložil soudu prvního stupně povinnost znovu rozhodnout. Tímto postupem měl krajský soud znemožnit, aby o řádně uplatněném nároku stěžovatele mohlo být vůbec rozhodnuto. V této souvislosti odkazuje na nálezsp. zn. III. ÚS 2916/15.Krajský soud ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a vyjádření účastníka, seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 653/03či usnesenísp. zn. IV. ÚS 303/02neboII. ÚS 2135/12). A o takový případ v dané věci nejde.Ústavní soud nerozporuje názor stěžovatele, že stávající judikatura (tj. jím citované nálezysp. zn. Pl. ÚS 32/16aI. ÚS 825/20) vylučuje, aby o nároku poškozeného podle § 154 trestního řádu rozhodoval civilní soud. Z této samotné skutečnosti však nelze dovodit, že trestní soudy mohly v předmětné věci ignorovat úmrtí obviněného a přiznat stěžovateli jeho nárok. Ostatně ve výše zmiňovaných nálezech byla řešena jiná procesní situace než ta, která v nyní projednávané věci nastala právě v důsledku úmrtí obviněného.Nelze totiž přehlížet, že trestněprocesní předpisy nepočítají s žádnou formou procesního nástupnictví v případě, kdy obviněný v průběhu trestního řízení zemře. Trestní řád ani nepředpokládá, že by zemřelému obviněnému měl být ustanovován obhájce pro případ rozhodování o nákladech řízení; takovou možnost trestní řád v ustanovení § 36a uvádí pouze v souvislosti s řízením o mimořádných opravných prostředcích, což je však zcela jiná procesní situace. Z uvedeného vyplývá, že pokud by byla připuštěna možnost, aby trestní soudy rozhodovaly o nároku poškozeného na náhradu jeho nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení i v případě, kdy obviněný již zemřel, právní nástupci zemřelého obviněného (kteří by v konečném důsledku mohli být přiznáním tohoto nároku poškozenému zavázáni) by neměli účinnou možnost obrany proti takovému rozhodnutí. Taková situace by podle přesvědčení Ústavního soudu byla nepřípustná.Ústavní soud tedy v této části uzavírá, že krajský soud nepochybil, když odmítl přiznat stěžovateli jeho nárok na náhradu nákladů spojených s jeho účastí v trestním řízení v situaci, kdy obviněný již zemřel. Ústavní soud zároveň považuje za nezbytné dodat, že si je vědom negativních dopadů uvedeného závěru na stěžovatele, resp. obecně na poškozené, kteří by se ocitli ve stejné procesní situaci a nemohli by se v rámci trestního řízení domoci svého oprávněného nároku. Jde však o nedostatek stávající právní úpravy, který nelze překlenout výkladem bez toho, že by došlo k porušení procesních práv právních nástupců zemřelého poškozeného.Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že krajský soud pochybil, když uvedl, že se stěžovatel může s náhradou nákladů přihlásit do dědického řízení.Ústavní soud však připomíná, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vyplývá to především ze skutečnosti, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 300/04,IV. ÚS 4385/12,IV. ÚS 2684/14a další). Pokud by totiž Ústavní soud reagoval na uvedené pochybení krajského soudu zrušením jeho usnesení, ve výsledku by to stěžovateli nepřineslo žádný pozitivní efekt, neboť - jak bylo výše vysvětleno - závěr krajského soudu o nemožnosti přiznat stěžovateli jeho nárok na náhradu nákladů spojených s jeho účastí v trestním řízení Ústavní soud nemůže rozporovat.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu | decision_10387.txt |
434 | Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Growth Gym s. r. o., sídlem Kejzlarova 2123/12, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2021 č. j. 6 As 41/2021-74 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021 č. j. 8 A 134/2020-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a vlády jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující zjištění. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (dále jen "zásahová žaloba") podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), se stěžovatelka domáhala ochrany před krizovými opatřeními vedlejší účastnice přijatými jejími usneseními č. 1021 ze dne 12. 10. 2020, č. 1079 ze dne 21. 10. 2020, č. 1103 ze dne 26. 10. 2020, č. 1116 ze dne 30. 10. 2020, č. 1192 ze dne 16. 11. 2020, č. 1201 ze dne 20. 11. 2020, č. 1262 ze dne 30. 11. 2020 a č. 1332 ze dne 14. 12. 2020. Těmito krizovými opatřeními vydanými podle § 5 a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), byl mimo jiné zakázán či omezen provoz fitness center, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Spolu se zásahovou žalobou podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření, kterým by krajský soud zakázal vedlejší účastnici znemožňovat svými opatřeními provoz fitness centra stěžovatelky a přikázal jí, aby neprodleně přijala taková opatření, která umožňují vykonávat její podnikatelskou činnost.3. Městský soud napadeným usnesením odmítl zásahovou žalobu stěžovatelky i její návrh na vydání předběžného opatření, neboť stěžovatelkou stanovený předmět řízení není před správními soudy projednatelný. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že krizová opatření, která podle stěžovatelky představují nezákonný zásah podle § 82 s. ř. s., mají materiálně povahu jiného právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, resp. jde o právní předpisy sui generis (bod 19). Účinky bezprostředně vyvolané těmito krizovými opatřeními (právními předpisy) však pojmově nemohou představovat nezákonný zásah podle § 82 s. ř. s. Platí totiž, že "právní předpis nemůže pouhou existencí, a tedy vyvoláním právních účinků vůči adresátům, znamenat zásah orgánu veřejné moci ... Tyto pojmy musí být zhmotněny konkrétní aplikací ze strany orgánů veřejné moci, tedy zprostředkovaně" (bod 33). I pokud by byl podle krajského soudu správný závěr uvedený v rozsudku jiného senátu městského soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 14 A 45/2020-141, že "za určitých výjimečných okolností (v případě prokázání užšího vztahu mezi žalobcem a krizovým opatřením a za podmínky, že nelze na základě konkrétních skutkových okolností od žalobce rozumně vyžadovat, aby se vystavil individuální aplikaci krizového opatření), je možné bránit se přímo proti účinkům samotného právního předpisu, zdejší senát nesouhlasí, že by k takovému přezkumu měly pravomoc správní soudy, neboť ta je jasně vymezena soudním řádem správním. Jelikož soudy jsou při své činnosti vázány zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu..., není přípustné, aby svoji pravomoc dotvářely nad vymezený zákonný rámec" (bod 26).4. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatelka měla za to, že usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, neboť se soud nevypořádal s výroky představitelů vlády, na které poukázala v žalobě a jimiž byla krizová opatření vedlejší účastnice vynucována. Výzvy k dodržování opatření činěné ve sdělovacích prostředcích pokládá stěžovatelka za pokyny nebo donucení jako jednu z možných forem nezákonného zásahu. Stejně tak nesouhlasila ani s odmítnutím návrhu na vydání předběžného opatření a poukázala na procesní pochybení městského soudu, který jí před vydáním napadeného usnesení nezaslal na vědomí vyjádření vedlejší účastnice, čímž měl městský soud porušit zásadu kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků řízení.5. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku odkázal na svou judikaturu, z níž "bez pochybností vyplývá, že krizová opatření vlády jako tzv. jiné právní předpisy nemohou být zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Proti těmto předpisům, ani proti jejich přímým následkům, se proto nelze bránit zásahovou žalobou, která je obecně přípustná teprve proti konkrétním postupům správních orgánů, které se v aplikační praxi o tyto předpisy opírají ..." (bod 19). Zdůraznil též, že "argumentace stěžovatelky ohledně toho, co je třeba rozumět přímým zaměřením zásahu, není způsobilá zvrátit závěr, že správní soudy nejsou oprávněny krizová opatření vlády přezkoumávat a že absenci této pravomoci nelze obcházet připuštěním zásahových žalob proti jejich bezprostředním ´účinkům´..." (bod 23). Za nepřípadnou je podle Nejvyššího správního soudu třeba považovat též námitku, podle které jsou nezákonným zásahem výzvy vládních činitelů k dodržování krizových opatření vlády. Je totiž zřejmé, že nejde o právně závazné výzvy, ale "o politická vyjádření, jejichž účelem je přesvědčit adresáty, aby opatření dodržovali, nikoli pravidla závazně stanovovat či vynucovat. Vzhledem k tomu, že tyto výzvy nemají právní závaznost (a nejsou splněny ani další pojmové znaky), nemůže z povahy věci jít o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.". V návaznosti na to Nejvyšší správní soud podotkl, že "obsáhlá žaloba stěžovatelky ... byla celá, včetně petitu, obsahově zaměřena na zásah spočívající ve vydání a vynucování zákazu provozu přímo plynoucích z krizových opatření vlády, a veškerá s tím související argumentace se vztahovala k přímým dopadům opatření do práv stěžovatelky. Z jediné zmínky, že ze strany vládních činitelů zaznívaly výzvy k dodržování přijatých opatření, nelze ani náznakem dovodit, že by stěžovatelka spatřovala nezákonný zásah rovněž v těchto následných výzvách, zejména pokud v souvislosti s nimi pojmově nelze hovořit ani o vynucování" (bod 24). Z těchto důvodů nelze považovat rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné.6. Nejvyšší správní soud ovšem přisvědčil námitce stěžovatelky, že se městský soud dopustil procesního pochybení, když jí před vydáním rozhodnutí nezaslal na vědomí vyjádření vedlejší účastnice. Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však může úspěšná kasační námitka spočívat pouze v takové jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V posuzovaném případě "nicméně okolnosti souzené věci vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že procesní pochybení městského soudu a jeho následky neměly vliv na zákonnost napadeného usnesení. Je zřejmé, že stěžovatelka si byla vědoma otázek spojených s možnou nepřípustností zásahové žaloby proti přímým účinkům krizových opatření vlády a v tomto duchu také v žalobě preventivně argumentovala. Žalovaná ve vyjádření, které se nedostalo do dispozice stěžovatelky, nepřinesla nic nového, natož natolik zásadního, aby stěžovatelčina případná reakce mohla výsledek soudního řízení zvrátit. Při respektování dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, na kterou žalovaná ve svém vyjádření upozorňovala, nebylo možno očekávat, že by byl výsledek řízení před městským soudem odlišný v případě, kdy by soud neopomenul vyjádření stěžovatelce zaslat" (bod 26 odůvodnění).II.Argumentace stěžovatelky7. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a uvádí, že krizovými opatřeními a napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích výše uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod. Zdůrazňuje přitom, že krizová opatření vedlejší účastnice, jejichž účinkům se bránila zásahovou žalobou, bezprostředně zasahují do její podnikatelské činnosti. Krizová opatření jsou podle ní protiústavní, když vedlejší účastnice při jejich vydání porušila čl. 4 Listiny a pravidla stanovená ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, přičemž opatření o vyhlášení nouzového stavu nebylo přezkoumáno ani Poslaneckou sněmovnou. Vedlejší účastnici též vytýká, že nepostupovala podle pandemického plánu a krizová opatření nebyla založena na doporučení odborníků, ani nebyla následována doporučení mezinárodních institucí na ochranu lidských práv. Vedlejší účastnice dále nepřijala dostatečná opatření k ochraně majetkových práv stěžovatelky a předmětná krizová opatření nejsou řádně odůvodněna, pročež z nich nelze seznat, proč byla zvolena právě vedlejší účastnicí přijatá řešení.8. Napadená soudní rozhodnutí pokládá stěžovatelka za protiústavní, neboť jimi byla neoprávněně odmítnuta její správní žaloba, resp. zamítnuta kasační stížnost a správní soudy jí tak neposkytly ochranu před shora uvedenými krizovými opatřeními vedlejší účastnice. Nelze podle ní přijmout stav, kdy není přiznána možnost bránit se proti krizovým opatřením, která jsou zjevně protiústavní. Správní soudy též při svém rozhodování nezohlednily judikaturu Ústavního soudu, zejména jeho usnesení ze dne 26. 1. 2021sp. zn. Pl. ÚS 1/21a nález ze dne 9. 2. 2021sp. zn. Pl. ÚS 106/20.9. Stěžovatelka dále namítá, že měla dostat možnost reagovat na vyjádření vedlejší účastnice, přičemž nesplnění tohoto požadavku městským soudem je porušením "rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení" a jde o postup rozporný s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Tím, že Nejvyšší správní soud pro tuto vadu nezrušil rozhodnutí krajského soudu, zatížil své rozhodnutí vadou dosahující protiústavní intenzity.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním soudního řízení správního v poloze dalšího "nalézacího" řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud opakovaně připomíná, že se "s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů" [viz již nález ze dne 21. 9. 1999sp. zn. I. ÚS 168/99(N 126/15 SbNU 203).12. Po seznámení se s ústavní stížností a obsahem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.13. Úvodem Ústavní soud zdůrazňuje, že je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka požaduje toliko zrušení rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího správního soudu, nikoliv akcesoricky též krizových opatření (jiných právních předpisů) podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Proto předmětem přezkumu nemůže být obsah samotných krizových opatření, byť jej stěžovatelka argumentačně zpochybňuje.14. Podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, mají krizová opatření vlády přijímaná jejím usnesením, vydávaná podle § 5 písm. a) až e) a § 6 krizového zákona, a vyhlašovaná a zveřejňovaná podle § 8 téhož zákona, povahu právních předpisů sui generis (viz usnesení ze dne 5. 5. 2020sp. zn. Pl. ÚS 10/20, bod 19; ze dne 16. 6. 2020sp. zn. Pl. ÚS 20/20, bod 13; ze dne 24. 11. 2020sp. zn. Pl. ÚS 105/20, bod 6; ze dne 8. 12. 2020sp. zn. Pl. ÚS 102/20, bod 10; ze dne 15. 12. 2020sp. zn. Pl. ÚS 111/20, bod 3 nebo ze dne 26. 1. 2021sp. zn. Pl. ÚS 113/20, bod 7). To se týká rovněž krizových opatření vydaných shora uvedeným postupem, která stěžovatelka napadla zásahovou žalobou u městského soudu. Předmětná krizová opatření byla stejně jako zákony vyhlášena ve Sbírce zákonů (k požadavku úřední publikace právních předpisů srov. již MERKL, A. Obecné právo správní. Praha-Brno: Orbis, 1932, s. 106), vztahovala se na celé území státu a vykazovala znak obecnosti v podobě druhově (genericky) vymezeného okruhu adresátů [srov. též nález ze dne 23. 5. 2000sp. zn. Pl. ÚS 24/99(N 73/18 SbNU 135)]. Posledně uvedené je ostatně hlavním definičním znakem právních předpisů a právních norem (viz např. GERLOCH, A. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 35). K závěru o povaze všech konkrétních zásahovou žalobou napadených krizových opatření vedlejší účastnice jakož jiných právních předpisů dospěl Ústavní soud již v usnesení ze dne 26. 1. 2021sp. zn. Pl. ÚS 1/21(viz bod 24). Těmto závěrům pak přesvědčili rovněž účastníci řízení.15. Již z gramatického výkladu § 82 s. ř. s. jasně vyplývá, že nezákonným zásahem ve smyslu tohoto ustanovení může být pouze takový zásah, pokyn či donucení správního orgánu, kterým byl žalobce přímo zkrácen na svých právech, a který byl namířen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo. Přímost zásahu či zkrácení na právech je tak definičním znakem nezákonného zásahu podle § 82 s. ř. s. Rovněž podle komentářové literatury platí, že "zásahem nemůže být úkon, který není dostatečně individualizován, který působí obecně, tedy ve vztahu ke komukoliv" (KÜHN, Z. In KÜHN, Z., KOCOUREK, T. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 700). Již v usnesení ze dne 25. 7. 1994sp. zn. I. ÚS 92/94(U 15/2 SbNU 233) pak Ústavní soud zdůraznil, že "za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost...". Dopadá-li přitom krizové opatření (resp. jakýkoliv právní předpis) na nikoliv individuálně, nýbrž na druhově (genericky) vymezený okruh adresátů, nelze již z povahy věci považovat "zásah" za kvalifikovaně individualizovaný. Nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. by mohl být až konkrétní akt aplikace krizových opatření (mající nejčastěji podobu tzv. faktického úkonu), který by přitom nebyl správním rozhodnutím, proti němuž se lze bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. (což je ostatně projevem subsidiarity zásahové žaloby k jiným žalobním typům).16. Stěžovatelka též zcela pomíjí, že vláda ani při přijímání krizových opatření není správním orgánem, nýbrž orgánem ústavním, který v tomto postavení vrcholným orgánem moci výkonné (čl. 67 odst. 1 Ústavy). Ze všech shora uvedených důvodů proto nelze v samotné existenci krizových opatření konsekventně a myslitelně spatřovat nezákonný zásah správního orgánu podle § 82 s. ř. s. Aniž by se tak Ústavní soud nyní podrobně zabýval otázkou, zda měl městský soud návrh stěžovatelky procesně odmítnout, nebo spíše zamítnout jako nedůvodný, výsledkem je nezbytně závěr o nemožnosti vyhovění zásahové žalobě. Již v usnesení ze dne 2. 3. 2021sp. zn. Pl. ÚS 9/21však Ústavní soud aproboval závěr Nejvyššího správního soudu formulovaný v rozsudku ze dne 4. 2. 2021 č. j. 9 As 296/2020-69, podle něhož je třeba zásahovou žalobu (návrh) směřující proti krizovým opatřením odmítnout, neboť ve správním soudnictví nelze "absenci pravomoci k přezkumu jiného právního předpisu ... obcházet teoretickou konstrukcí, podle které lze v řízení o zásahové žalobě (§ 82 a násl. s. ř. s.) přezkoumat a případně konstatovat nezákonnost účinků právního předpisu ve sféře jednotlivce".17. Poukazuje-li stěžovatelka na usnesení ze dne 26. 1. 2021sp. zn. Pl. ÚS 1/21, Ústavní soud shodně jako v pozdějším usnesení ze dne 2. 3. 2021sp. zn. Pl. ÚS 9/21uvádí, že toto rozhodnutí "pouze poukazuje na vybočení jednoho ze správních soudů z rozhodovací linie. K tomu Ústavní soud podotýká, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje roli Nejvyššího správního soudu podle § 12 odst. 1 a násl. s. ř. s. jako vrcholného orgánu správního soudnictví, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování správních soudů... Ústavní soud poukázal v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 1/21na postup jednoho ze správních soudů ve věci sp. zn. 14 A 45/2020 (možnost zásahové žaloby i proti krizovému opatření) a konstatoval, že v řízení o zásahové žalobě správní soudy v intencích čl. 95 Ústavy jako předběžnou otázkou posoudí zákonnost či ústavnost aplikovaného krizového opatření a případně podle povahy tohoto právního předpisu zvolí příslušný postup", k čemuž následně zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2021 č. j. 9 As 296/2020-69 stejný postoj jako v nyní posuzované věci stěžovatelky. Tento postoj Nejvyššího správního soudu přitom Ústavní soud označil v pozdějším usnesení ze dne 2. 3. 2021sp. zn. Pl. ÚS 9/21, bod 16 in fine za "po právní stránce zcela jasný, srozumitelný a logický, takže tvrzení stěžovatelů, že jejich argumentace nebyla vzata v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny v úvahu, podle Ústavního soudu neobstojí, neboť Nejvyšší správní soud tak učinil".18. Odkaz stěžovatelky na usnesenísp. zn. Pl. ÚS 1/21, kterým skutečně došlo k odmítnutí ústavní stížnosti směřující proti krizovým opatřením z důvodu nevyčerpání procesních prostředků obrany (zásahové žaloby), tedy s ohledem na shora uvedené důvody v této věci neobstojí. To platí tím spíše, když po "ustálení" otázky přezkumu (bezprostředních účinků) krizových opatření ve správním soudnictví, formulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2021 č. j. 9 As 296/2020-69, Ústavní soud ve svých pozdějších rozhodnutích již k odmítnutí ústavních stížností směřujících proti krizovým opatřením pro nevyčerpání procesních prostředků obrany nepřistoupil (viz zejména usnesení ze dne 13. 4. 2021sp. zn. Pl. ÚS 103/20).19. Ústavní soud v nynější věci rovněž zdůrazňuje, že odmítnutím návrhu stěžovatelky ve správním soudnictví nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. V předmětném soudním řízení správním totiž stěžovatelka žádné rozhodnutí orgánu veřejné správy nenapadla, tj. nebrojila proti žádnému individuálnímu aktu aplikace práva, ale toliko proti krizovým opatřením jakožto normativním právním aktům (právním předpisům sui generis).20. Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud měl zrušit rozhodnutí městského soudu pro procesní vadu spočívající v nezaslání vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce. Byť lze uvedený postup městského soudu v rovině podústavního práva označit za nezákonný, jak správně uvedl Nejvyšší správní soud, nešlo s ohledem na konkrétní okolnosti případu (včetně samotného obsahu vyjádření) o způsobilý kasační důvod. Ústavní soud podotýká, že z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že "o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], nejde tehdy, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo" (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005 č. j. 6 Ads 57/2004-59, shodně též usnesení ze dne 17. 8. 2021sp. zn. III. ÚS 2920/20, bod 21). Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší správní soud od této své judikatury odchýlil či § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. vyložil ústavně neslučitelným způsobem. Byť by totiž městský soud zaslal vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce na vědomí, nezaložilo by to pravomoc správních soudů rušit právní předpisy (krizová opatření), resp. deklarovat nezákonnost jejich bezprostředních účinků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2021 č. j. 9 As 296/2020-69). Nikoliv každá procesní vada v řízení před krajským soudem tak musí vést ke zrušení rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti (blíže viz usnesení ze dne 17. 8. 2021sp. zn. III. ÚS 2920/20, bod 20). S ohledem na konkrétní okolnosti případu tak uvedeným postupem v konečném důsledku nedošlo k porušení žádného z ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky.21. Napadená soudní rozhodnutí jsou řádným způsobem odůvodněna, je z nich patrné, z jakých ustanovení právních předpisů soudy vycházely, a jaké právní závěry z nich vyplývají. Rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování a žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky jimi porušené nebylo.22. Tímto svým rozhodnutím Ústavní soud nezpochybňuje, že konkrétní (individuální) akt aplikace krizových opatření může naplňovat znaky nezákonného správního rozhodnutí nebo nezákonného zásahu, proti nimž se lze bránit ve správním soudnictví. Budou-li v daném případě splněny podmínky řízení, správní soudy si jako předběžnou otázku posoudí zákonnost, resp. právnost "podkladových" krizových opatření. Platí totiž, že krizové opatření jako právní předpis sui generis není zákonem, pročež jím soudy nejsou při svém rozhodování vázány (argumentum a contrario čl. 95 odst. 1 Ústavy).23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.24. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o ústavních stížnostech v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Pavel Rychetský, v. r.předseda Ústavního soudu | decision_10388.txt |
435 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Skalského, zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, sídlem Hlinky 155/86, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2021 č. j. 26 Cdo 2296/2021-529, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2020 č. j. 19 Co 273/2019-394 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. října 2018 č. j. 12 C 150/2017-157, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a ARJA REAL INVEST, s.r.o., sídlem Králova 279/9, Brno, a Jany Skalské, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 11. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel spojil se svou ústavní stížností i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.II.Shrnutí řízení před obecnými soudy2. Vedlejší účastnice ARJA REAL INVEST, s.r.o. (dále jen "pronajímatelka") se proti stěžovateli a jeho matce, vedlejší účastnici Janě Skalské (dále jen "matka"), žalobou domáhala vyklizení jí vlastněné bytové jednotky. Stěžovatel a jeho matka měli byt užívat bez právního důvodu poté, co dne 31. 3. 2017 došlo k uplynutí doby nájmu dle nájemní smlouvy uzavřené mezi výše uvedenými osobami dne 17. 12. 2016. Ve smlouvě, jež byla uzavřena na dobu určitou od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017, strany vyloučily možnost konkludentního obnovení nájmu dle § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a sjednaly přednostní právo nájemců na opětovné uzavření nájemní smlouvy za podmínky, že se nedopustí porušení žádné povinnosti ze smlouvy. Nájemci se následně ocitli v prodlení s placením nájemného za měsíce únor a březen, a částečně i kauce, jež měla být plněna ve splátkách. Dlužné částky neuhradili ani poté, co k tomu byli pronajímatelkou opakovaně vyzváni a rovněž upozorněni, že nájem bytu nebude prodloužen a nájemci jsou povinni jednotku vyklidit ke dni uplynutí doby nájmu. Okresní soud dospěl k závěru, že matka stěžovatele v bytě v době trvání nájmu ani následně nepobývala, a proto žalobu vůči ní zamítl. Stěžovateli uložil povinnost bytovou jednotku vyklidit a předat pronajímatelce do 15 dnů od právní moci rozsudku a zaplatit pronajímatelce náhradu nákladů řízení, neboť vzal za prokázané, že stěžovatel byt po 31. 3. 2017 dál užíval, aniž by pronajímatelce cokoli platil.3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že je předmětné rozhodnutí překvapivé, nepřezkoumatelné a nevykonatelné, řízení před okresním soudem vykazuje závažné procesní vady a soud se řádně nevypořádal s veškerými jeho důkazními návrhy a tvrzeními. Matka stěžovatele se proti rozsudku okresního soudu neodvolala. Krajský soud stěžovatelovým námitkám nepřisvědčil; naopak se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Zdůraznil, že stěžovatel zahrnul okresní soud množstvím tvrzení, jež neměly pro rozhodnutí ve věci relevanci, a okresnímu soudu proto nelze vytýkat, pokud nereagoval na každou z nich. Jako nedůvodné zhodnotil i procesní námitky stěžovatele. Uvedl, že nebyl důvod pro dodatečná jednání o smíru, stěžovatelova námitka podjatosti rozhodující soudkyně byla nadřízeným soudem posouzena jako nedůvodná, soud na žádost stěžovatele opakovaně rozhodoval o ustanovení právního zástupce a nebyl důvod pro odložení jednání soudu, neboť neexistovaly důvody bránící stěžovateli v účasti. Námitky stěžovatele, že byt užíval již před uzavřením předmětné nájemní smlouvy, nepovažoval krajský soud za relevantní. Stejně tak soud odmítl i argumentaci opírající se o analogickou aplikaci pravidel pro výpověď z nájmu bytu na případ stěžovatele, jehož nájemní smlouva zanikla uplynutím doby nájmu. Co se požadavku stěžovatele na přiznání bytové náhrady týče, uvedl krajský soud, že na ni od nabytí účinnosti občanského zákoníku vůbec nevzniká nárok, a nevyhověl ani žádosti o prodloužení lhůty k vyklizení bytu, neboť tato lhůta je lhůtou zákonnou. Nepřisvědčil rovněž námitkám, že postup pronajímatelky vůči stěžovateli byl v rozporu s dobrými mravy, a poukázal na počínání samotného stěžovatele, jenž od 1. 4. 2017 obývá byt pronajímatelky bez právního důvodu, za jeho užívání nic neplatí a odmítá jej vyklidit. Napadeným rozsudkem proto krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích týkajících se stěžovatele a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.4. Dovolání, jež stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že právní otázka, zda v daném případě nejde o výkon práva vlastníka bytu v rozporu s dobrými mravy, byla v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena a rozsudek krajského soudu je s ní v souladu. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal rozpor s judikaturou ani u závěru, že nelze přiznat bytovou náhradu osobě, jež je povinna byt vyklidit proto, že jej užívá bez právního důvodu. K námitce extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním Nejvyšší soud uvedl, že tento nezjistil a nadto stěžovatel vychází z vlastní verze skutkových závěrů. Jelikož dovolání nebylo přípustné, nepřihlédl Nejvyšší soud k námitkám týkajícím se údajných vad řízení. O návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť o dovolání rozhodl bezodkladně; konstatoval přitom, že pro odklad vykonatelnosti není prostor, protože dovolání nebylo připuštěno k meritornímu přezkumu.III.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel obecně namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, které se nevypořádaly s jeho argumentací a opomenuly jím navrhované důkazy. Obecným soudům dále vytýká, že v posuzovaném případě poskytly ochranu vlastnickému právu pronajímatelky, aniž by přihlédly ke korektivu dobrých mravů, a rovněž se při rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel v napadených rozhodnutích spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.6. Stěžovatel uvádí konkrétní okolnosti, jež dle jeho názoru svědčí o výkonu vlastnického práva pronajímatelky v rozporu s dobrými mravy. Pronajímatelka údajně vynucovala na stěžovateli uzavírání řady smluv na dobu určitou, čímž ho zbavila ochrany, jež by mu náležela v případě trvání nájmu na dobu neurčitou. Pronajímatelka hrozila stěžovateli neprodloužením nájmu a vyklizením bytu přesto, že měla k dispozici kauci k započtení proti dlužnému nájemnému, stěžovatel byl s placením v pouhém šestidenním prodlení, pronajímatelka mu nedala prostor toto napravit, nájemní vztah v té době trval a pro neprodloužení nájemní smlouvy neexistoval důvod. Byt stěžovatel obývá s malým synem, nemá alternativu, kam se s dítětem přestěhovat, v bytě se nachází řada osobních věcí stěžovatele - a jeho zesnulého otce - a odhadované náklady na stěhování dosahují výše v řádu desítek tisíc korun českých, což je pro stěžovatele likvidační. Argumentuje, že mu z důvodu jeho tíživé situace a specifických okolností případu měla být poskytnuta delší lhůta pro vyklizení bytu, přiznána náhrada části nákladů na stěhování a vystěhování mělo být vázáno na poskytnutí odpovídající bytové náhrady pronajímatelkou. Obecné soudy však upřednostnily zájmy pronajímatelky, když zcela nekriticky přejaly její neprokázaná tvrzení, a vydaly napadená rozhodnutí, jež jsou ve svém důsledku vůči stěžovateli - a jeho nezletilému synovi - zcela zjevně nespravedlivá.7. Dále v ústavní stížnosti argumentuje, že mu svědčilo právo užívat byt na základě souhlasu dřívějšího vlastníka, neboť již od 70. let v bytě bydlel se svými rodiči, a tento titul pak přetrval i po uzavření předmětné nájemní smlouvy na dobu určitou. To však obecné soudy nezohlednily a jím navrhované svědecké výpovědi k prokázání tvrzeného právního důvodu užívání bytu neprovedly.8. Konečně stěžovatel vznáší námitky ohledně průběhu exekučního řízení, v němž nebylo vyhověno jeho návrhu na zastavení exekuce na základě napadených rozhodnutí.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).V.Vlastní posouzení10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.13. Těžištěm ústavní stížnosti je rozsáhlá polemika s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel předně zpochybňuje závěr, že mu nesvědčí právní důvod k užívání bytu, a uvádí, že jej užíval již od pradávna na základě souhlasu rodičů, respektive bratra, jakožto dřívějších vlastníků bytu, a že tento souhlas existoval a existuje i nadále po skončení předmětné nájemní smlouvy. K tomu Ústavní soud uvádí, že takovým způsobem nelze konstruovat paralelně existující právní titul k užívání bytu za situace, kdy se stěžovatel s jeho vlastníkem svobodně dohodl na podmínkách jeho užívání, přičemž dobu nájmu strany sjednaly časově ohraničenou. Právním důvodem užívání bytu od 1. 1. 2017 je za této situace výlučně předmětná nájemní smlouva ze dne 17. 12. 2016. Svou argumentaci stěžovatel dále staví na premise, že neprodloužení nájemní smlouvy na dobu určitou je třeba analogicky posuzovat jako výpověď nájmu bytu na dobu neurčitou pro neplacení nájemného. Takovou analogii je však namístě odmítnout. V posuzovaném případě nebyl nájemní vztah ukončen projevem vůle jedné ze stran učiněným za jeho trvání, jako je tomu u výpovědi nájmu na dobu neurčitou, nýbrž zanikl ke dni 31. 3. 2017 uplynutím doby nájmu. Má-li stěžovatel za to, že mu vznikl nárok na uzavření nájemní smlouvy nové, neboť se žádného porušení smluvní povinnosti vůči pronajímatelce nedopustil, je takový závěr v přímém rozporu s výsledkem dokazování; ostatně i sám stěžovatel uznává, že nájemné pronajímatelce včas nehradil.14. Velmi zkresleně vyznívá i stěžovatelův popis okolností, jež dle jeho názoru svědčí o nemravnosti jednání pronajímatelky. Stěžovatel předně argumentuje, že pronajímatelka odmítla stěžovateli nájem bytu prodloužit za situace, kdy byl s placením nájemného v pouhém šestidenním prodlení. Ve skutečnosti však stěžovatel nedlužil pronajímatelce nájemné za jediný měsíc, nýbrž za měsíce dva, přičemž svoje prodlení nenapravil ani na opakovanou výzvu. Nepřiléhavou je v tomto světle i námitka, že stěžovatel nedostal od pronajímatelky příležitost k nápravě prodlení. Pravdivé není ani tvrzení, že si pronajímatelka na stěžovateli vynutila uzavření řetězce nájemních smluv na dobu určitou, čímž jej připravila o ochranu, kterou zákon poskytuje nájemci bytu na dobu neurčitou. Stěžovatel uzavřel s pronajímatelkou jedinou nájemní smlouvu na dobu určitou, jejíž prodloužení sám zmařil tím, že porušil smluvní povinnosti. Nemravně nelze hodnotit ani počínání pronajímatelky ohledně kauce, kterou držela v době, kdy se stěžovatel ocitl v prodlení s placením nájemného, a nepoužila ji k úhradě dlužné částky. Pronajímatel nemá obecně povinnost za trvání nájemního vztahu započíst na kauci své pohledávky z nájemného. Nadto byl stěžovatel s plněním podstatné části kauce v prodlení, a jak vyplývá z rozsudku okresního soudu, v předmětné nájemní smlouvě strany vyloučily použití kauce pro úhradu dlužného nájemného (viz bod 9 rozsudku).15. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že se stěžovatel ze svého pohledu nachází v obtížné situaci, kdy bude brzy nucen nedobrovolně opustit byt a zajistit pro sebe a svého nezletilého syna náhradní bydlení. Je však nutno podotknout, že tato situace je nutným důsledkem jeho vlastního počínání a neměla by pro něj být nikterak překvapivá. Od začátku roku 2017 totiž byt obývá, aniž by za jeho užívání cokoli platil, od 31. 3. 2017 pak dokonce bez právního důvodu. Domáhá-li se za takové situace pronajímatelka vyklizení své nemovitosti, nelze výkon jejího práva hodnotit jako rozporný s dobrými mravy a není důvod odepřít jejímu vlastnickému právu ochranu.16. Pokud jde o námitku, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi stěžovatelem uplatněnými argumenty, Ústavní soud konstatuje, že - jak již mnohokrát zopakoval - soudy se musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů [viz např. nález ze dne 9. 4. 2008sp. zn. I. ÚS 1589/07(N 69/49 SbNU 45); nález ze dne 29. 1. 2019sp. zn. II. ÚS 968/18(N 16/92 SbNU 182); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz]. Tato povinnost tak samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový [viz např. nález ze dne 10. 3. 2015sp. zn. I. ÚS 1895/14(N 52/76 SbNU 717)]. Odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu proto ve světle těchto standardů obstojí za situace, kdy se okresní soud explicitně nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele, jimiž stěžovatel okresní soud zahrnul a jež objektivně nebyly způsobilé ovlivnit výsledek řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud koherentně a srozumitelně vyložil, jakými úvahami se v posuzované věci řídil, na jakých důkazech založil svá skutková zjištění a k jakým právním závěrům na jejich základě dospěl. Ústavní soud navíc přihlíží k tomu, že stěžovatel měl možnost reagovat na argumentaci okresního soudu ve svém odvolání a tohoto práva také využil. Krajský soud následně reagoval na jeho odvolací námitky a vypořádal se s nimi způsobem, jenž Ústavní soud nepovažuje za excesivní. Stejně tak i Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč dovolání hodnotí jako nepřípustné, a v odpovídajícím rozsahu reagoval na uplatněné námitky stěžovatele. Z výše uvedených důvodů nelze napadená rozhodnutí hodnotit ani jako nepřezkoumatelná. Stejně tak Ústavní soud neshledal u napadených rozhodnutí tvrzený extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry obecných soudů. Obecným soudům dále nelze vytknout namítaný odklon od ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Byť totiž stěžovatel k podepření svých námitek předkládá řadu rozhodnutí, po bližším seznámení se s nimi lze uzavřít, že jejich souvislost s posuzovaným případem je v lepším případě pouze vzdálená, mnohdy pak veskrze žádná. Ani z tohoto důvodu proto napadená rozhodnutí nevyžadují kasační zásah Ústavního soudu.17. K námitkám vůči postupu obecných soudů v exekučním řízení lze pouze konstatovat, že směřují proti rozhodnutím, jež touto ústavní stížností napadena nebyla, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší se k nim vyjadřovat. Proti zamítnutí návrhu na odložení exekuce se ostatně stěžovatel bránil již ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2021sp. zn. IV. ÚS 1156/21tak, že ji odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.18. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ve spojení s čl. 1 Ústavy, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.20. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde ani důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Odklad vykonatelnosti by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (srov. např. usnesení ze dne 13. 1. 1995sp. zn. IV. ÚS 209/94). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10389.txt |
436 | Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Sokolská tř. 22, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 2 NZT 17/2021-217 ze dne 6. 3.2024, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, Policejní orgán Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení závažné kriminality, oblast Morava ? pracoviště Olomouc, vede trestní stíhání proti stěžovateli pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, přečin zneužití pravomoci úřední osoby, zločin přijetí úplatku a účastenství na přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve formě návodu.3. Stěžovatel podal v trestním řízení námitku podjatosti vrchního státního zástupce v Olomouci JUDr. Bc. Radima Dragouna, Ph.D., s tím, že navrhl jeho vyloučení ze všech úkonů souvisejících s předmětnou trestní věcí. Obviněný dovodil jeho podjatost na základě toho, že JUDr. Bc. Radim Dragoun, Ph.D., byl dříve ve funkci vrcholného činitele Generální inspekce bezpečnostních sborů.4. Na základě uvedené námitky podjatosti vrchní státní zástupce v Olomouci rozhodl usnesením č. j. 2 VZV 4/2021-1106 ze dne 13. 2. 2024 o tom, že podle § 30 odst. 1 trestního řádu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.5. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního státního zástupce stížnost, kterou napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když dospěl k závěru, že stížnost je nedůvodná. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil se závěrem vrchního státního zástupce v Olomouci, že samotné vystupování JUDr. Bc. Radima Dragouna, Ph.D., jako ředitele policejního orgánu v přípravném řízení, nemůže být samo o sobě důvodem podjatosti a důvodem k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení.6. Stěžovatel namítá, že současný vrchní státní zástupce v Olomouci byl dříve činný v Generální inspekci bezpečnostních sborů a z titulu svého postavení mohl vstupovat do všech probíhajících trestních řízení, a proto je zde pochybnost ohledně jeho poměru k věci. Nesouhlasí se závěry státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a navrhuje zrušení jeho rozhodnutí, neboť má za to, že u vrchního státního zástupce důvod podjatosti je dán.7. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.8. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by totiž měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 125/06ze dne 30. 3. 2006,sp. zn. III. ÚS 1692/08ze dne 22. 7. 2008,sp. zn. I. ÚS 4033/12ze dne 7. 11. 2012 čisp. zn. I. ÚS 1503/13ze dne 28. 8. 2013). Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o ne/podjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesenísp. zn. III. ÚS 665/15ze dne 19. 3. 2015,sp. zn. IV. ÚS 693/16ze dne 16. 3. 2016,sp. zn. I. ÚS 2237/16ze dne 28. 7. 2016,sp. zn. IV. ÚS 587/16ze dne 15. 6. 2016 čisp. zn. IV. ÚS 3117/15ze dne 10. 5. 2016).9. V recentní judikatuře pak Ústavní soud výše citovanou rozhodovací praxi přiměřeně vztáhl i na případy rozhodování o podjatosti státních zástupců. Rovněž u státního zástupce totiž případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu soudního řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného státního zástupce tak zůstává zachována i nadále. V dané procesní situaci proto nelze napadené usnesení Nejvyššího státního zastupitelství považovat za konečné rozhodnutí o věci. Ústavní soud ostatně již v obdobných případech (nepřípustnost ústavní stížnosti proti odvolacímu rozhodnutí o nepodjatosti státního zástupce) opakovaně rozhodoval, a to např. v usneseníchsp. zn. I. ÚS 2324/16ze dne 5. 10. 2016,sp. zn. III. ÚS 1052/16ze dne 11. 4. 2017,sp. zn. I. ÚS 784/17ze dne 28. 4. 2017,sp. zn. II. ÚS 1028/17ze dne 19. 6. 2018,sp. zn. III. ÚS 3306/18ze dne 23. 10. 2018,sp. zn. II. ÚS 3794/19ze dne 6. 12. 2019,sp. zn. I. ÚS 1369/20ze dne 28. 5. 2020,sp. zn. IV. ÚS 1241/20ze dne 22. 6. 2021 čisp. zn. III. ÚS 3147/22ze dne 17. 1. 2023.10. Ústavní soud shrnuje, že jelikož řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, spočívající v přesahu vlastních zájmů stěžovatele; nic takového ostatně stěžovatel ani netvrdí. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl jako nepřípustnou. Ústavní soud dodává, že tento závěr stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení státního zastupitelství či obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 19. srpna 2024Kateřina Ronovská v. r.soudkyně zpravodajka | decision_1039.txt |
437 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Kučerky, advokáta, sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 2. března 2021 č. j. 2 ZT 60/2020-75 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, ze dne 15. ledna 2021 č. j. KRPA-406518-149/TČ-2019-001471, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality jako účastníků řízení takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policie"), ze dne 15. 1. 2021 č. j. KRPA-406518-149/TČ-2019-001471 bylo rozhodnuto dle § 151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v trestní věci obviněného J. K. o odměně a náhradě hotových výdajů pro stěžovatele jako obhájce, když mu byla celkem přiznána částka 24 417,80 Kč.3. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 2. 3. 2021 č. j. 2 ZT 60/2020-75 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení policie zamítnuta jako nedůvodná.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel uvádí, že byl ustanoven obhájcem J. K. z důvodu nutné obhajoby. V souladu s § 151 odst. 2 trestního řádu posléze uplatnil nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 33 662,20 Kč. Policie nicméně dospěla k závěru, že oproti stěžovatelovým požadavkům nelze přiznat finanční částku za prostudování spisu při skončení vyšetřování dle § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když takový úkon nebyl proveden, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno státním zástupcem a věc byla odložena. S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť by měl být odměněn za to, že spisový materiál studoval v průběhu přípravného řízení. Řádnou obhajobu přitom bez prostudování spisového materiálu nelze vést. Stěžovatel je přesvědčen, že takovou činnost ani nelze zahrnout pod úkon příprava a převzetí obhajoby.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši, která byla oproti stěžovatelovým požadavkům nižší o částku 9 244,40 Kč.7. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016sp. zn. II. ÚS 918/16(všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".8. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010sp. zn. I. ÚS 2599/09Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod". Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn.I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015sp. zn. II. ÚS 886/15nebo ze dne 30. 1. 2018sp. zn. III. ÚS 512/17.9. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatel ani nezmiňuje, že by se snad nacházel v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč (ba ani 10 000 Kč) pro něj představovala nějakou vysokou zátěž. Nemohlo tedy jít o zásah do jeho práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny.10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10390.txt |
438 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7 - Holešovice, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2021 č. j. 20 Co 293/2021-1613 v části, v níž byl potvrzen III. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. června 2021 č. j. 0 P 55/2016-1572, a proti III. výroku uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a S. S. a nezletilé R. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh první vedlejší účastnice (matky) na zvýšení výživného, placeného stěžovatelem (otcem), od 1. 9. 2019 o částku 1 000 Kč až 2 000 Kč měsíčně (I. výrok) a návrh stěžovatele na snížení výživného na částku 5 000 Kč měsíčně (II. výrok). K návrhu stěžovatele byl nově upraven jeho styk s nezletilou vedlejší účastnicí tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilou v každém lichém týdnu v roce od pátku od 16 hodin do neděle do 19 hodin a v každém sudém týdnu v roce od úterý od 15 hodin, kdy nezletilou převezme v bydlišti první vedlejší účastnice, do středy do 8 hodin, kdy nezletilou předá do školského zařízení; dále byl upraven styk o svátcích a prázdninový styk (napadený III. výrok). Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o povinnosti první vedlejší účastnice nezletilou na styk připravit a stěžovateli ho umožnit, byl zamítnut návrh na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (IV. až VI. výrok).3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o návrhu stěžovatele na snížení výživného změnil tak, že vyživovací povinnost, naposledy upravená rozsudkem městského soudu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 20 Co 104, 1069/2016-544 na 13 800 Kč měsíčně, se počínaje 1. 11. 2021 snižuje na 8 000 Kč měsíčně (I. výrok). Ve výroku o styku stěžovatele s nezletilou rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že nově upravil styk o letních prázdninách, jinak ho potvrdil (napadený II. výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). K úpravě běžného styku (výlučně proti ní směřuje ústavní stížnost - pozn. Ústavního soudu) městský soud uvedl, že rozhodnutí obvodního soudu považuje za správné, přičemž výtky stěžovatele shledal nepatřičnými. Obvodní soud dle něj citlivě uvážil zásadní zájem na postupném rozšiřování styku nezletilé se stěžovatelem v kontextu s vyjádřením samotné nezletilé, jež se v řízení vyslovila pro zachování stávající úrovně styku. Závěry o vyšší citlivosti nezletilé a nižší odolnosti vůči změnám soud nepovažoval na rozdíl od stěžovatele za účelové ani spekulativní, když se podávaly z mnoha lékařských zpráv (naposledy ze dne 4. 3. 2021) i ze znaleckého posudku, vypracovaného v řízení. Soud považoval za nutné rozšiřovat styk nezletilé se stěžovatelem a jeho rodinou citlivě a postupně, neboť opak by mohl vést k negativní reakci nezletilé. Stanovenou úpravu styku shledal optimální pro adaptaci nezletilé na delší dobu pobytu u stěžovatele, přičemž odkazoval-li stěžovatel na předchozí úpravu každotýdenního styku, pomíjel, že šlo o styk jen na několik odpoledních hodin (každé úterý a čtvrtek od 15 hodin do 19 hodin), přičemž nově stanovený styk s přespáním v domácnosti stěžovatele v průběhu týdne je na kvalitativně jiné úrovni a nezletilé je třeba poskytnout čas k tomu, aby si na takovou úpravu zvykla.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv i práv nezletilé zejména v trvalém a bezdůvodném omezování jejich vzájemného styku soudy. Stěžovatel se průběžně domáhá vydání nového soudního rozhodnutí, kterým by byla stanovena buď střídavá péče anebo alespoň široká úprava styku, přičemž je přesvědčen, že stávající rozhodnutí jsou rozporná s pravidly pro úpravu styku, která byla již dříve vyložena judikaturou Ústavního soudu. Soudy neporovnaly dopady vyhovění stěžovatelem navržené úpravy styku se soudem zvolenou úpravou pohledem přínosů a negativ pro nezletilou a nerespektovaly právo rodičů na zásadně shodný rozsah styku, když stěžovateli poskytly 14x menší výchovný prostor ve všední dny než první vedlejší účastnici. Pochybení stěžovatel konečně spatřuje i v dokazování provedeném v řízení, když má za to, že soudy opřely svá rozhodnutí o skutkové okolnosti, které jsou neaktuální a jsou v rozporu se skutečnostmi zjištěnými z později provedených důkazů.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.6. Nebylo možno přehlédnout, že ačkoliv je ústavní stížnost podána pouze stěžovatelem, ze stížnostní argumentace a zejména z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel výslovně domáhá konstatování porušení nikoliv pouze svých ústavně zaručených práv, nýbrž i práv nezletilé vedlejší účastnice. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě před Ústavním soudem pouze tehdy, nehrozí-li mezi nimi střet zájmů. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016sp. zn. I. ÚS 2900/16či usnesení ze dne 13. 9. 2019sp. zn. II. ÚS 455/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Judikatura Ústavního soudu pak dále rozlišuje dvě situace. Jsou-li zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl i jen podat ústavní stížnost jménem, případně ve prospěch dítěte, a ústavní stížnost takto podanou (případně její část) je třeba odmítnout jako podanou někým k tomu zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Od toho nutno ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, avšak rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem či ve prospěch dítěte, nicméně pro další řízení před Ústavním soudem je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jeho jmenování by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti; jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by naopak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení ze dne 11. 12. 2018sp. zn. I. ÚS 2855/18).7. Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti výrokům soudních rozhodnutí, jimiž byl upraven rozsah styku stěžovatele s nezletilou. Ačkoliv obsah podání i zjištění obecných soudů nasvědčují spíše tomu, že jde o procesní taktiku stěžovatele, který se snaží prostřednictvím nezletilé dosáhnout prosazení především svých vlastních zájmů, nelze s jistotou uzavřít, že by rozpor mezi jejich zájmy byl natolik zjevný, že by bylo namístě ústavní stížnost v rozsahu, v němž je namítáno porušení základních práv nezletilé, bez dalšího odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nicméně nepovažoval za účelné jmenovat nezletilé opatrovníka, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, kterou by ani jeho jmenování nebylo nijak způsobilé zvrátit.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.10. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014sp. zn. IV. ÚS 2468/14). Žádné takovéto projevy protiústavnosti však v napadených výrocích soudních rozhodnutí shledány nebyly.11. Ačkoliv Ústavní soud rozumí touze stěžovatele trávit s nezletilou co nejvíce času a nezpochybňuje jeho zájem podílet se na její výchově v co největší možné míře, je nezbytné připomenout, že při rozhodování o péči a o styku s nezletilým dítětem je soud vždy povinen sledovat především zájem tohoto dítěte, byť i na úkor zájmů rodičů či některého z nich. Z ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel se ve své argumentaci fakticky zaměřuje především právě na aspekt "spravedlivého" rozložení času stráveného s nezletilou mezi něj a první vedlejší účastnici, když pochybení soudů shledává zejména v tom, že první vedlejší účastnici bylo v důsledku vydaných soudních rozhodnutí umožněno trávit s nezletilou ve všedních dnech mnohem více času než jemu. Takovouto argumentaci však Ústavní soud nemůže podpořit.12. Z příslušných částí soudních rozhodnutí, proti nimž směřují stěžovatelovy námitky, je totiž zřejmé, že oba soudy náležitě zjišťovaly zájem nezletilé a odpovídajícím způsobem ho promítly do svých závěrů. Nezletilá (ve věku osmi let) se v řízení před obvodním soudem vyjádřila tak, že na styku se stěžovatelem nechce nic měnit a ráda by ho ponechala v dosavadním rozsahu; ze znaleckého posudku PhDr. Michalové a z lékařské zprávy ze dne 4. 3. 2021 vyplynulo, že nezletilá se obtížně přizpůsobuje, nemá ráda změny a že trpí neorganickou poruchou spánku, která má zřejmě psychickou příčinu (srov. zejm. body 43, 51, 52 a 60 odůvodnění rozsudku obvodního soudu, případně bod 7 odůvodnění rozsudku městského soudu). Především z těchto důvodů pak soudy shledaly, že je zapotřebí styk stěžovatele s nezletilou rozšiřovat velmi citlivě a pozvolna. Vůči rekapitulovaným závěrům soudů, stejně jako vůči způsobu, jakým tyto závěry zdůvodnily, Ústavní soud nemá výhrad.13. Za neopodstatněné pak považuje i námitky stěžovatele vůči soudy provedenému dokazování. Stěžovatelova argumentace v této části představuje pouhou polemiku s názorem soudů, nadto podpořenou toliko zvýrazněnými částmi citací odborných zpráv, s jejichž závěry se však soudy vypořádaly (srov. např. závěrečnou část bodu 60 odůvodnění rozsudku obvodního soudu či bod 7 odůvodnění rozsudku městského soudu). Stěžovatelem tvrzené rozpory mezi důkazy nebo jiné natolik závažné vady, které by vyžadovaly zásah Ústavního soudu, se z napadených rozhodnutí nepodávají.14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by v záhlaví uvedenými výroky rozsudků obvodního soudu a městského soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10391.txt |
439 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KONREO, v. o. s., sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, jako insolvenční správkyně obchodní společnosti FAU, s. r. o., sídlem Pekařská 1639/79A, Opava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 29 Cdo 1963/2021-288, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2021 č. j. 62 Co 75/2021-262 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. září 2020 č. j. 15 C 311/2017-247, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení s tím, že po právní moci bude věc postoupena Specializovanému finančnímu úřadu (I. a II. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Takto obvodní soud rozhodoval ve věci již podruhé, když jeho v pořadí první rozhodnutí ze dne 14. 2. 2020, kterým byla vyslovena jeho místní nepříslušnost a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 7. 2020 a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. V napadeném rozhodnutí pak obvodní soud dospěl k tomu, že spor, v němž se stěžovatelka domáhá toho, aby jí správce daně vydal úrok z nesprávně stanovené daně ve výši 19 326 575,74 Kč (§ 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád), který neoprávněně zadržuje, není sporem vyplývajícím ze soukromoprávního vztahu, přičemž zákon nestanoví, že by soud v občanském soudním řízení rozhodoval věci týkající se správy daní a spory z toho vzešlé (§ 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Shledal proto, že není dána jeho pravomoc, přičemž nedostatek pravomoci je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit; o stěžovatelčině návrhu proto rozhodl podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu.3. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).4. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné (I. výrok), neboť shledal, že rozhodnutí soudů jsou v souladu s judikaturní praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchýlit; rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V mezidobí se stal ve věci místně příslušným správcem daně Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (vedlejší účastnice), a Nejvyšší soud proto jednal s touto organizační složkou státu (nikoliv již se Specializovaným finančním úřadem).II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka nejprve Ústavnímu soudu zaslala blanketní ústavní stížnost, kterou posléze k výzvě Ústavního soudu doplnila. Podle stěžovatelky jí soudy odepřely přístup ke spravedlnosti, když se odmítly věcně zabývat jejím návrhem s poukazem na nedostatek jejich pravomoci. Dále stěžovatelka konstatuje, že obvodní soud správně rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci příslušnému správci daně do správního řízení. Stěžovatelka ústavní stížnost podává s plným vědomím toho, že Nejvyšší soud již dříve dovodil, že v daňových věcech není dána pravomoc soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, je však přesvědčena, že tento přístup vede k odepření spravedlnosti a porušení zásady rovnosti "zbraní" mezi soukromoprávními a veřejnoprávními subjekty. Správce daně zadržuje žalovanou finanční částku bez právního důvodu, přičemž v souladu s právním řádem České republiky by se stěžovatelka musela svých práv domáhat nejprve ve správním řízení a následně případně též podáním žaloby ve správním soudnictví. Tento zákonem předvídaný postup by jí však způsobil nedůvodné průtahy. V případě, že by vůči stěžovatelce nezákonně postupoval namísto správce daně subjekt soukromého práva, byl by jí přístup k "civilním soudům" umožněn.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovémuto závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.9. Nutno konstatovat, že stížnostní argumentace v podobě, v jaké byla Ústavnímu soudu předložena, působí dojmem, jako by ani sama stěžovatelka neměla zcela jasno v tom, čeho se míní v nynějším řízení domoci. Ačkoliv totiž navrhuje zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, žádná konkrétní pochybení v jejich postupu neshledává, když jej sama naopak označuje za souladný jak s právním řádem České republiky, tak s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Veškeré stěžovatelčiny námitky tak ve skutečnosti představují spíše vyjádření obecného nesouhlasu s tím, jak je v příslušných zákonných ustanoveních v současnosti vymezena pravomoc soudů v občanském soudním řízení, přesněji s tím, že ve sporech o zaplacení úroku z nesprávně stanovené daně podle § 254 daňového řádu je dána pravomoc nikoliv soudů, ale správce daně (případně posléze správních soudů). Návrh na zrušení konkrétních ustanovení občanského soudního řádu či jiného právního předpisu, jenž by byl nadto podpořen relevantní ústavněprávní argumentací, však stěžovatelka nepředkládá. Takovýmto způsobem koncipovaná ústavní stížnost může být jen stěží shledána opodstatněnou, natožpak důvodnou.10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10392.txt |
440 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Kubištová & Co., v. o. s., sídlem Trojská 69/112, Praha 7, zastoupené JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 6 Afs 261/2020-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2021 č. j. 10 Af 32/2018-96, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Dne 1. 11. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka se správní žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 19. 9. 2018 č. j. 40402/18/5300-22441-711776, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") Finančního úřadu pro hl. m. Prahu (dále jen "správce daně") ze dne 21. 9. 2016 č. j. 7038751/16/2007-50522-202750. Platebním výměrem správce daně anuloval údaje deklarované stěžovatelkou ve druhém dodatečném daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty ze dne 25. 3. 2015 za zdaňovací období měsíce února 2012 a ponechal daň vyměřenou na základě daňového tvrzení stěžovatelky ze dne 20. 6. 2012. Stěžovatelka přitom argumentovala tím, že v prvním dodatečném daňovém přiznání nejprve uvedla daň na výstupu vyšší o částku 6 770 460 Kč na základě daňových dokladů č. 20120164 a č. 2010165 s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 15. 2. 2012, přičemž tyto daňové doklady vystavila z důvodu naplnění tzv. zesplatňující podmínky obsažené ve smlouvách o poskytování právních služeb. Po uplynutí téměř tří let však stěžovatelka podala další dodatečné daňové přiznání k DPH za totožné zdaňovací období, ve kterém naopak uvedla daň na výstupu nižší o částku 6 770 460 Kč, což odůvodnila zrušením původních daňových dokladů z její strany, neboť dodatečně zjistila, že ujednání tzv. zesplatňující podmínky ve smlouvě o poskytování právních služeb je v rozporu se stavovskými předpisy České advokátní komory.3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 8. 2020 č. j. 10 Af 32/2018-61 vyhověl správní žalobě stěžovatelky, když zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud dovodil, že odměna, z níž měla být uhrazena DPH, příslušela stěžovatelce až po řádně vykonané činnosti mandatáře, a že na vyplacení celé odměny na základě tzv. zesplatňující klauzule při ukončení smluvního vztahu ze strany mandanta neměla právní nárok. Z tohoto důvodu nebylo podle městského soudu možné stanovit a odvést DPH u těch odměn za služby, u nichž stěžovatelka činnost reálně nevykonala. Městský soud vytkl vedlejšímu účastníkovi, že se dostatečně nezabýval rozsahem právních služeb reálně poskytnutých stěžovatelkou. Neobstojí přitom závěr vedlejšího účastníka, podle kterého došlo na základě původních daňových dokladů k vyúčtování odměny za právní služby podřaditelné pod § 14 odst. 1 zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o DPH"). Městský soud uložil vedlejšímu účastníkovi, aby v dalším řízení postavil najisto, zda a v jakém rozsahu poskytla stěžovatelka svému klientovi právní služby jako zdanitelná plnění, a od tohoto zjištění pak odvíjel své další úvahy.4. Proti rozsudku městského soudu podal vedlejší účastník kasační stížnost, na jejímž základě Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přisvědčil argumentaci vedlejšího účastníka, že rozsah právních služeb reálně uskutečněných stěžovatelkou je v dané věci zcela bez významu. Vyšel přitom z toho, že podle § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH je osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň, povinna přiznat a zaplatit daň správci daně. Tuto povinnost má podle konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") a Nejvyššího správního soudu bez ohledu na povinnost odvést tuto daň na základě plnění, jež je předmětem DPH, a bez ohledu na to, zda bylo zdanitelné plnění uskutečněno. V případech, kdy je daň přiznána a případně zaplacena z důvodu nesprávného uvedení na vystaveném daňovém dokladu, zákon připouští možnost opravy podle § 43 odst. 1 zákona o DPH. V takovém případě však měla stěžovatelka vystavit opravný daňový doklad splňující náležitosti uvedené v § 45 zákona o DPH. Stěžovatelka přitom ve správní žalobě nezpochybňovala závěry vedlejšího účastníka, že nenaplnila formální požadavky zákona (resp. že jejich naplnění neprokázala), když nevystavila opravný daňový doklad se zákonnými náležitostmi, a tento zákonný požadavek pouze označila za přílišný formalismus. Nejvyšší správní soud zdůraznil, opravný daňový doklad a jeho doručení odběrateli představuje nezbytnou podmínku jak pro provedení opravy základu daně (§ 42 zákona o DPH), tak i opravy výše daně (§ 43 téhož zákona). Nevystavila-li proto stěžovatelka opravný daňový doklad a nedoručila-li jej svému odběrateli, nenaplnila klíčovou zákonnou podmínku pro provedení opravy výše daně druhým dodatečným daňovým přiznáním, kterou z toho důvodu nebyla oprávněna provést. Dále Nejvyšší správní soud zdůraznil, že za řádný opravný daňový doklad nelze považovat pouhý "interní účetní doklad s chybějícími náležitostmi o důvodu opravy a vyčíslenými rozdíly mezi opraveným a původním základem daně, daní a úplatou ...". Za těchto okolností proto neobstojí závěr městského soudu, že vedlejší účastník nedostatečně zjistil skutkový stav věci ohledně reálného poskytnutí právních služeb, resp. požadavek městského soudu na zjišťování rozsahu reálně poskytnutých služeb je podle Nejvyššího správního soudu nadbytečný.5. V dalším řízení městský soud, vázán právním názorem Nevyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.), zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatelky. Obsáhle přitom citoval právní závěry Nejvyššího správního soudu a s odkazem na ně uvedl, že správní žaloba je nedůvodná.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí porušují její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Soudy podle ní nedůvodně trvaly na "vystavení a doručení opravného daňového dokladu v situaci, kdy bylo zřejmé, že tohoto postupu již bylo dosaženo", když klient stěžovatelky odmítl vystavené faktury jako neoprávněné a nezahrnul je do svého účetnictví. Je nepřípustné, že soudy upřednostnily "formální vystavení a doručení papíru pro papír před posouzením konkrétních okolností případu a naplněním účelu a smyslu institutu opravného daňového dokladu. Tím došlo k vydání formalistického, špatného a nespravedlivého rozhodnutí na rozdíl od rozhodnutí, které by respektovalo základní práva, princip neutrality DPH a rovněž základní zásadu daňového řádu, tedy zásadu správného stanovení daně". Formalistický výklad provedený pouze na základě doslovného znění zákona je podle stěžovatelky protiústavní.7. Jelikož klient stěžovatelky faktury "neuznal", nepřistoupila stěžovatelka k vystavení a doručení opravného daňového dokladu podle § 45 zákona o DPH, který by byl "pouze zcela formálním úkonem, který by nijak nezměnil vztahy mezi stranami ani jejich nazírání na oprávněnost fakturace". Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že "napadená rozhodnutí svým přepjatým formalismem a lpěním na bezúčelném vystavení a doručení opravného daňového dokladu vedla ke vzniku nespravedlivého a ekonomicky takřka likvidačního zásahu do ... práva vlastnit majetek, jakož i k paradoxnímu narušení účelu a smyslu zákonné úpravy DPH".III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Opakovaná kasační stížnost proti rozsudku městského soudu byla v případě stěžovatelky nepřípustná podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., když věcné hodnocení žalobních námitek bylo podle § 110 odst. 4 s. ř. s. zcela předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu [srov. nález ze dne 2. 7. 2019sp. zn. III. ÚS 926/19(N 129/95 SbNU 66), body 27 a 31 odůvodnění].IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [srov. nález ze dne 12. 3. 1997sp. zn. I. ÚS 157/96(N 26/7 SbNU 165)]. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, které jejich vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.10. Ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky se závěry Nejvyššího správního soudu, jimiž byl následně vázán též městský soud. Stěžovatelka projevuje svůj nesouhlas s tím, že zvýšila-li si daň na výstupu nad zákonnou výši a chtěla-li následně provést nápravu tohoto stavu, musela vystavovat opravný daňový doklad splňující náležitosti podle § 45 zákona o DPH, když jde podle ní o formalistický postup. Tato námitka však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.11. Z ustanovení § 43 odst. 1 zákona o DPH jasně vyplývá, že aby mohlo dojít k nápravě shora uvedeného stavu, je třeba vedle podání dodatečného daňového přiznání vydat opravný daňový doklad splňující náležitosti podle § 45 téhož zákona a tento doručit odběrateli (blíže srov. BRANDEJS, T. a kol. Zákon o dani z přidané hodnoty. Komentář. 8. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 460-461). Opravu výše daně postačí provést jen v evidenci pro účely DPH pouze tehdy, "pokud plátce (identifikovaná osoba) nevystavil daňový doklad, protože neměl povinnost jej vystavit, nebo pokud mu není příjemce plnění dostatečně známý" (OLŠANSKÝ, V. § 43: Oprava výše daně. In NOVOTNÁ, M., OLŠANSKÝ, V. Zákon o dani z přidané hodnoty. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 2). To však zjevně není případ stěžovatelky, resp. ani ona sama nic takového netvrdí.12. Zákon o DPH představuje transpozici směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, která stojí na koncepci, že daň z přidané hodnoty je povinna odvést v zásadě každá osoba, která uvede tuto daň na faktuře (viz její čl. 203). Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že požadavek na vydání a doručení opravného daňového dokladu se může jevit jako poměrně přísný. Nad rámec odůvodnění rozsudku městského soudu a Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud podotýká, že právě z opravného daňového dokladu jasně vyplývá, že v dotčeném členském státě Evropské unie neexistuje povinnost odvést DPH, a že příjemce poskytnutých služeb tudíž nemá v tomto ohledu nárok na odpočet (srov. rozsudek SDEU ze dne 18. 6. 2009 věci C-566/07 Staatssecretaris van Financiën proti Stadeco BV, bod 42 odůvodnění). V témže rozhodnutí dospěl SDEU k závěru, že "v případě, že osoba povinná k dani včas zcela nevyloučila nebezpečí ztráty daňových příjmů, nebrání zásada daňové neutrality v zásadě tomu, aby členský stát podmínil opravu DPH, která je v daném členském státě dlužná pouze z důvodu jejího nesprávného uvedení na vystavené faktuře, tím, že osoba povinná k dani příjemci poskytnutých služeb dodatečně zašle opravenou fakturu, ve které není tato DPH uvedena" (bod 51 odůvodnění). Členské státy tedy mají možnost přijmout opatření k zajištění správného výběru daně a předcházení daňovým únikům, přičemž k vyloučení nebezpečí ztráty daňových příjmů může přispět též povinnost vystavit opravný daňový doklad (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 4. 2013 ve věci C-138/12 Rusedespred OOD proti Direktor na Direkcia, bod 28 odůvodnění). V rozporu se zásadou neutrality DPH, které se stěžovatelka dovolává, by byl až takový postup finanční správy, "která by odmítla vrátit poskytovateli plnění osvobozeného od daně daň z přidané hodnoty, kterou chybně naúčtoval svému zákazníkovi, s odůvodněním, že tento poskytovatel neopravil chybnou fakturu, pokud tato správa pravomocně zamítla nárok tohoto zákazníka na odpočet uvedené daně z přidané hodnoty" (tamtéž). K tomu však v posuzované věci nedošlo, resp. stěžovatelka tuto okolnost výslovně nenamítá.13. Stěžovatelce lze přisvědčit v argumentu, že soud není vázán doslovným zněním zákona, resp. toliko jazykovým výkladem, který představuje pouze prvotní přiblížení se k obsahu právní normy [viz např. nález ze dne 9. 11. 2007sp. zn. II. ÚS 1710/07(N 188/47 SbNU 455)]. Na straně druhé však soud nemůže ignorovat kogentní ustanovení zákona [přiměřeně viz např. nález ze dne 13. 9. 2013sp. zn. II. ÚS 2864/12(N 157/70 SbNU 453) a pouštět se do volného dotváření práva, když v právní úpravě neexistuje taková právní mezera, kterou by bylo nutné tímto dotvářením práva vyplnit.14. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou ústavně slučitelná, a úvahy v nich obsažené neshledal nikterak nepřiměřenými. Stěžovatelka neprokázala, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10393.txt |
441 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti Mgr. Michaely Fialové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 33 Cdo 3704/2020-124, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Moniky Rohanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.2. V záhlaví označeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 6. 2020 č. j. 4 Cmo 147/2019-102 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odůvodnění ústavní stížnosti doplní do 14 dnů ode dne jejího podání.3. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat hodnocením věci samé, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. K ústavní stížnosti, byť podané advokátkou, nebyla přiložena plná moc k zastupování stěžovatelky podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dříve než Ústavní soud stěžovatelku vyzval k odstranění této vady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost obsahuje další, tentokrát již neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.4. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).5. V uvedených zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv, nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.6. V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Posuzovaná věc se nachází ve fázi řízení před vrchním soudem poté, co bylo jeho původní usnesení Nejvyšším soudem zrušeno, a věc byla vrácena vrchnímu soudu k dalšímu řízení. V daném stadiu civilního řízení není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, povolán vůči napadenému rozsudku Nejvyššího soudu vyvozovat žádné závěry. Proto zde ani není dáno pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatelky, a bylo tak způsobilé přezkumu Ústavním soudem v mezích jeho pravomoci.7. Veden zásadou hospodárnosti řízení již Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k doložení plné moci k jejímu zastupování advokátem (advokátkou), neboť odstranění této vady by nemohlo na právě předestřených závěrech ničeho změnit.8. Pro výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.soudce zpravodaj | decision_10394.txt |
442 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, sídlem Žižkova tř. 1914/1a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 4 Tdo 773/2021-343, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2020 č. j. 4 To 515/2020-252 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2020 č. j. 2 T 122/2019-215, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 122/2019 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 téhož zákona a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Za to mu byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 téhož zákona, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na jeden rok. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byl zavázán povinností nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a M. S. škodu a podle § 229 odst. 2 téhož zákona byla poškozená M. S. se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") druhým napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí okresního soudu částečně zrušil ve výroku o náhradě škody týkající se Všeobecné zdravotní pojišťovny a podle § 259 odst. 3 téhož zákona sám rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 téhož zákona tuto poškozenou odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. V ostatním ponechal prvostupňový rozsudek nedotčený.4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel s odkazem na sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) namítá, že nemůže obstát takové rozhodnutí dovolacího soudu, které je postaveno na opačných principech, opřených o dřívější názorově odlišnou judikaturu Ústavního soudu. Omezil-li tedy Nejvyšší soud svou přezkumnou činnost pouze na konstatování, že dovolání vybočuje z rámce § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je odsuzující rozhodnutí založeno, zjevně porušil závaznou judikaturu Ústavního soudu k aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Namítal-li stěžovatel v dovolání, že došlo k extrémnímu porušení zásad spravedlivého procesu ve vztahu k zásadám presumpce neviny a in dubio pro reo, měl Nejvyšší soud zkoumat, zda je taková námitka důvodná.6. Stěžovatel má totiž za to, že soudy nižších stupňů zásadně vybočily ze všech zásad trestního procesu i trestního práva hmotného. Před soudy namítal, že neexistuje žádný právně relevantní důkaz o tom, že by vůči poškozené M. S. spáchal skutek, který by bylo možno podřadit pod zločin ublížení na zdraví a přečin výtržnictví. Je přesvědčen, že skutková zjištění jsou založena na nevěrohodných důkazech, za něž označuje například výpověď svědka R. B., obdobná pochybení dle něj existují i při skutkovém a právním hodnocení ostatních důkazů, včetně znaleckého posudku.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 84/94ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů prvního a druhého stupně žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, bylo provedeno dokazování v rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Krajský soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která se stala podkladem pro právní úvahy, a která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. Z obou napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v § 120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti.11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že okresní soud své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnil a podepřel provedenými důkazy. Pokud skutkový děj postavil na výpovědi poškozené, závěrech znaleckého posudku a výslechu soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a zčásti pak na výpovědi svědků P. N. a R. B., bylo tomu tak proto, že výpověď poškozené shledal od počátku jako konzistentní, přičemž mechanismus vzniku jejího zranění tak, jak ho popsala, odpovídá závěrům znaleckého posudku, který naopak vyloučil verzi stěžovatele. Okresní soud poukázal i na další nesrovnalosti ve výpovědi stěžovatele, které nekorespondovaly s výpověďmi dalších svědků. Za zcela lživou pak případně označil výpověď svědka J. K., otce stěžovatele, jehož přítomnost nezmiňoval žádný ze svědků ani stěžovatel, a který popisoval průběh skutkového děje jinak, než činili svědci i samotný stěžovatel. Poukazuje-li stěžovatel na neurčitou výpověď svědka R. B., z napadeného rozsudku je zřejmé, že tuto výpověď hodnotil okresní soud s velkou opatrností, a to z důvodu, že svědek svou prvotní výpověď postupem času upravoval v části popisu pohybu rukou stěžovatele vůči poškozené. V této souvislosti krajský soud uzavřel, že hovořil-li tento svědek při procesně využitelné výpovědi učiněné v přípravném řízení o tom, že sledoval fyzický kontakt stěžovatele vůči poškozené, který stěžovatel v rámci své obhajoby zcela vyloučil, pak jde o důkaz podporující verzi poškozené, která je na rozdíl od stěžovatele osobou zcela bezúhonnou a v místě bydliště požívající dobré pověsti.12. Jestliže se tedy oba soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi poškozené, podpořené dalšími důkazy, kterou označily za pravdivou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní posuzované věci.13. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil případný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, nález ze dne 23. 3. 2004sp. zn. I. ÚS 4/04(N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Znovu se tak zabýval údajným nesprávným hodnocením výpovědi poškozené M. S. a svědků J. B., R. B., P. N. a J. K., přičemž poukázal na konkrétní závěry krajského soudu, které považoval za správná, i na jeho případné konstatování o zachování dodržení zásady in dubio pro reo.14. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10395.txt |
443 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Kamila Turoně, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M. MBA, advokátem, se sídlem Veleslavínova 3633/33 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2021, č. j. 56 Co 22/2021-522, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadeným usnesením potvrdil Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo odmítnuto (jako opožděně podané) odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 8. 2020, č. j. 11 P 186/2007-500. Stěžovatel však tvrdí, že odvolání odmítnuto být nemělo, jelikož jej podal včas a obecné soudy pochybily při počítání lhůty k jeho podání.2. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci se Ústavní soud zaměřil zejména na posouzení otázky, zda ústavní stížnost splňuje podmínky přípustnosti podle zákona o Ústavním soudu.3. Podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany.4. Podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.5. Jak již bylo naznačeno shora, napadeným usnesením Krajský soud v Plzni jako odvolací soud potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost. Jedná se tedy o situaci upravenou § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, v níž se můžeúčastník bránit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. To však stěžovatel neučinil a proti usnesení odvolacího soudu brojil přímo ústavní stížností.6. Taková ústavní stížnost je ovšem podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nepřípustná, neboť účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, disponuje procesním prostředkem, na jehož základě může nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu, že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2020,sp. zn. IV. ÚS 1727/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2017,sp. zn. II. ÚS 2310/17či mutatis mutandis stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]7. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.8. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj proto odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.soudce zpravodaj | decision_10396.txt |
444 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Voňavky, bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 84/2021-167 ze dne 21. dubna 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavnímu soudu byla doručena blanketní stížnost právně nezastoupeného stěžovatele proti nadepsanému, leč nepřiloženému usnesení.2. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost stěžovatele zákonné náležitosti nesplňuje, zejména není sepsána advokátem a nebyla předložena kvalifikovaná plná moc pro řízení před Ústavním soudem (§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).3. Stěžovatel si je patrně vědom náležitostí řádného zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť v podání avizoval, že požádá Českou advokátní komoru o určení advokáta. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti (konkrétně z korespondence s Českou advokátní komorou realizovanou v jiném řízení stěžovatele vedeném podsp. zn. I. ÚS 2178/21) známo, že stěžovatel v této věci podal České advokátní komoře toliko neúplnou žádost.4. Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad návrhu v tomto řízení nevyzýval, a to ze dvou důvodů. V prvé řadě si stěžovatel musel být vědom zákonem stanovených náležitostí ústavní stížnosti včetně povinnosti být zastoupen advokátem, neboť o nich byl v minulosti Ústavním soudem opakovaně poučen (srov. např. usnesení ze dne 9. února 2018sp. zn. II. ÚS 2464/17, usnesení ze dne 11. srpna 2020sp. zn. III. ÚS 1590/20nebo usnesení ze dne 25. října 2021sp. zn. I. ÚS 2178/21). Trvání na tom, aby byl stěžovatel v každém jednotlivém řízení individuálně vyzván a poučen o důsledcích neodstranění vad, se za této situace jeví být neúčinným a formalistickým. Ustálená judikatura Ústavního soudu za těchto podmínek takovou výzvu nevyžaduje (srov. např. usnesení ze dne 24. 8. 2021,sp. zn. III. ÚS 2113/21, usnesení ze dne 20. 2. 2017,sp. zn. II. ÚS 396/17, usnesení ze dne 20. 1. 2016,sp. zn. IV. ÚS 92/16a mnoho dalších). Navíc, jak již plyne ze shora uvedeného, si stěžovatel nedostatku právního zastoupení a jeho důsledků skutečně vědom byl.5. Stěžovatel však vadu spočívající v nedostatku právního zastoupení do dne rozhodnutí Ústavního soudu neodstranil. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodstraněné vady.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.soudce zpravodaj | decision_10397.txt |
445 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti S. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021, č. j. 7 Td 65/2021-141, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Dne 25. 11. 2021 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost, které podal stěžovatel sám; z jeho kontextu a přílohy lze dovodit, že směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. 7 Td 65/2021-141.2. Ústavní soud přezkoumal, zda uvedené podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že - stejně jako v desítkách dalších podání téhož stěžovatele - tomu tak není. Stěžovatelova ústavní stížnost trpí zjevnými vadami, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) zmocněným k tomu opatrovníkem stěžovatele (viz níže), v ústavní stížnosti chybí jakákoliv argumentace o porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a obsah ústavní stížnosti je na samé hranici srozumitelnosti (též vzhledem k tomu, že text je téměř nečitelný).3. K výše uvedenému přistupuje ještě další okolnost. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, každý může před soudem jako účastník samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2019, č. j. 70 Co 255/2019-2770, jehož obsah je Ústavnímu soudu znám z úřední činnosti, se uvádí, že stěžovatel byl omezen ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že je schopen samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního života (výrok I.) a že jeho opatrovníkem byla jmenována obec B. (výrok II.).4. Z úřední činnosti (věc vedená podsp. zn. IV. ÚS 808/20) je Ústavnímu soudu známo, že obec Bohuslavice s podáními stěžovatele souhlasí "pokud podaná stížnost nemá žádné vady a nedostatky". Tato podmínka však splněna není, ač na její splnění byl již stěžovatel opakovaně upozorňován.5. Řízení o ústavní stížnosti není běžnou záležitostí každodenního života, naopak je to právní prostředek ultimae rationis. Ústavní stížnost podal sám stěžovatel, který je omezen ve svéprávnosti ve shora uvedeném rozsahu, a ustanovený opatrovník se (s ohledem na výše uvedené) k podání stěžovatele nepřipojil.6. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost byla podána osobou neoprávněnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. K výše uvedenému lze dodat, že i v případě odhlédnutí od omezení stěžovatelovy svéprávnosti by jeho ústavní stížnost musela být rovněž odmítnuta, a to pro neodstraněné vady dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.soudce zpravodaj | decision_10398.txt |
446 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Workpress Aviation, s. r. o., sídlem Folmavská 2980/2, Plzeň, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem, sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2021 č. j. 6 Afs 235/2020-76 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. července 2020 č. j. 30 Af 19/2019-113, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se správní žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 2. 7. 2019 č. j. 27600/19/5300-22441-701848, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 18. 8. 2017 č. j. 1634302/17/2301-51521-402857 ve vztahu k nároku stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") v části hodnot řádků 40 a 46 a ve vztahu k výpočtu daně v části řádků 63 a 65. Ve zbytku byl platební výměr, kterým došlo k vyměření DPH stěžovatelce za zdaňovací období měsíce února 2015, potvrzen.3. Spor byl veden o to, zda stěžovatelce vznikl nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění podle daňových dokladů od dodavatele, obchodní společnosti Royal Trust, a. s. Jelikož stěžovatelka na výzvu správce daně neodstranila pochybnosti o údajích uvedených ve svém daňovém přiznání, provedl u ní správce daně daňovou kontrolu se závěrem, že nebylo možno ověřit, zda fakturované částky a jejich výše skutečně odpovídají předmětu a rozsahu přijatých zdanitelných plnění. Dne 25. 7. 2016 správce daně seznámil stěžovatelku s výsledkem učiněných kontrolních zjištění, podle kterých neprokázala, v jakém konkrétním rozsahu přijala zdanitelná plnění od obchodní společnosti Royal Trust a. s., deklarovaná na daňových dokladech. Na základě doplněného dokazování správce daně dospěl následně k závěru, že sice došlo k naplnění hmotněprávních podmínek pro nárok na odpočet daně, stěžovatelce jej však nebylo možno přiznat, neboť byla účastna podvodu na DPH. Poté správce daně opětovně změnil právní názor, kdy svůj závěr o účasti stěžovatelky na daňovém podvodu přehodnotil zpět na předchozí závěr, že stěžovatelka neprokázala naplnění hmotněprávních podmínek pro nárok na odpočet daně. Dne 17. 8. 2017 správce daně projednal se stěžovatelkou zprávu o daňové kontrole zachycující uvedenou změnu právního posouzení a posléze vydal dodatečný platební výměr, kterým jí odpočet daně snížil. Vedlejší účastník pak v odvolacím řízení odpočet DPH zvýšil, když u jednoho z plnění dospěl k závěru o naplnění hmotněprávních podmínek pro uznání nároku na odpočet DPH. Ve zbytku shledal platební výměr jako věcně správný.4. Správní žalobu stěžovatelka odůvodnila celkem šesti námitkami. Rozhodnutí vedlejšího účastníka především pokládala za nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Dále namítala, že se jí podařilo prokázat existenci podmínek pro uznání nároku na odpočet DPH, avšak správce daně jí předložené důkazy nebral v potaz. Závěr, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno při prokázání nároku na odpočet DPH, byl podle ní opřen pouze o vykonstruované spekulace a neodůvodněné pochybnosti ohledně předkládaných důkazů. Nesprávný byl podle ní postup správce daně, když odmítl provést opakovanou svědeckou výpověď Aleše Konečného, bývalého předsedy představenstva obchodní společnosti Royal Trust, a. s. Konečně pak stěžovatelka projevila svůj nesouhlas s výše uvedenými změnami právního názoru správce daně a podotkla, že v případě jiného obdobného plnění správce daně v minulosti nárok na odpočet DPH shledal.5. Napadeným rozsudkem zamítl krajský soud správní žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou. Krajský soud s odkazem na § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH") zdůraznil, že daňový subjekt musí v prvé řadě tvrdit skutečnosti rozhodné pro svou daňovou povinnost, a že je povinen prokázat skutečnosti, které musí uvádět v daňovém přiznání. Rozhodnutí vedlejšího účastníka je podle krajského soudu srozumitelné a přezkoumatelné, když je z něj patrné, že nebyl prokázán předmět a rozsah přijatých zdanitelných plnění, tj. co konkrétně mělo být na základě uzavřené smlouvy stěžovatelce ze strany jejího smluvního dodavatele poskytnuto a co poskytnuto ve skutečnosti bylo. K procesní námitce stěžovatelky, že správce daně opakovaně přistoupil k přehodnocení svého právního názoru (viz bod 3 výše), krajský soud uvedl, že zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), takový postup "nezakazuje za podmínky, že jsou respektována všechna práva daňového subjektu, což v daném případě nastalo, protože se změnou právního posouzení byla žalobkyně seznámena a mohla na ni reagovat přednesem své skutkové verze reality a předložit nebo označit důkazy, které její verzi měly prokázat" (bod 31 odůvodnění). Namítala-li stěžovatelka, že "ohledně konkrétní reklamní akce došlo k uznání odpočtu na dani nebo že některé z nich byly jako daňově účinné uznány v řízení o dani z příjmů právnických osob, zde krajský soud konstatuje, že posuzuje vždy jednotlivé konkrétní daňové řízení, konkrétní tvrzené zdanitelné plnění a bez dalšího není možné z jiných daňových řízení a jiných zdanitelných plnění vycházet"(bod 32 odůvodnění). Ve shodě s vedlejším účastníkem přitom krajský soud podmínky pro uznání odpočtu na dani neshledal. Argumentovala-li stěžovatelka tím, že z rozhodnutí vedlejšího účastníka nelze zjistit důvody neuznání nároku na odpočet daně, odkázal krajský soud na konkrétní body jeho rozhodnutí, v nichž je "zcela srozumitelně vysvětleno, proč sporné daňové doklady neobsahují přesný rozsah a popis zdanitelného plnění, a proč daňové doklady obsahují nepravdivé informace o datu uskutečnění zdanitelného plnění, a proč nebyl prokázán rozsah a předmět plnění přijatého od deklarovaného dodavatele" (bod 40 odůvodnění). Nedůvodnou shledal krajský soud též námitku nesprávného hodnocení důkazů a neprovedení opakovaného výslechu svědka Aleše Konečného (body 57 až 62 odůvodnění).6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud naopak zcela přisvědčil "závěrům krajského soudu, že důvody nepřiznání nároku na odpočet daně jsou v rozhodnutí žalovaného náležitě vysvětleny, a tedy byly způsobilé k tomu, aby je krajský soud mohl věcně přezkoumat. Není pravda, že by krajský soud do odůvodnění napadeného rozsudku pouze převzal argumentaci žalovaného. Naopak podrobně a výstižně popsal konkrétní důvody, pro které považuje rozhodnutí žalovaného o odvolání za přezkoumatelné a závěry v něm vyslovené za správné" (bod 16 odůvodnění). Důvodnou neshledal ani námitku stěžovatelky, že v předchozím řízení předložila dostatek důkazů svědčících závěru o naplnění podmínek pro uznání nároku na odpočet DPH. Tvrzení stěžovatelky, že "specifikace plnění obsažená v předložených dokladech byla dostatečně konkrétní, nemá ve spisovém materiálu oporu. Na jednotlivých daňových dokladech byl předmět a rozsah plnění specifikován pouze obecně jako prezentace na akci, stěžovatelka svá tvrzení ani přes výzvu daňových orgánů neupřesnila. Krajský soud tak nepochybil, dospěl-li k závěru, že důkazní břemeno neunesla. Specifikace konkrétního přijatého zdanitelného plnění nebyla obsažena ani v jiných listinných důkazech a ... stěžovatelka k tomu, v čem konkrétně prezentace spočívala, pouze zmínila, že formu propagace ponechala na dodavateli. Ačkoli obecně platí, že předmět a rozsah plnění nemusejí být na daňovém dokladu uvedeny vyčerpávajícím způsobem, stále je nutno trvat na tom, aby bylo patrné a určitelné, za jaká konkrétní plnění (v jakém množství a rozsahu) byla cena účtována tak, aby bylo možno ověřit, že účtovaná cena právě tomuto plnění a jeho rozsahu odpovídá" (bod 18). K opakované námitce stěžovatelky směřující proti neprovedení opětovného výslechu svědka Aleše Konečného Nejvyšší správní soud připomněl, že tento již dříve vypovídal zcela nekonkrétně, pročež bylo možné stěží předpokládat, že by svá tvrzení s odstupem dalšího času konkretizoval natolik, že by při absenci jiných důkazů mohla vést k prokázání rozsahu přijatých zdanitelných plnění. Namítla-li dále stěžovatelka nepřiměřenou délku daňové kontroly, Nejvyšší správní soud se jí podle § 104 odst. 4 s. ř. s. pro nepřípustnost nezabýval, neboť ji stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, ačkoli jí objektivně nic nebránilo tak učinit.II.Argumentace stěžovatelky7. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje obsah napadených rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správce daně a vedlejšího účastníka a uvádí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i shora uvedená ustanovení Listiny. Především jí pak byla uložena daňová povinnost v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny, který připouští ukládání daní a poplatků pouze na základě zákona.8. Dle stěžovatelky nebyl vedlejším účastníkem řádně zjištěn skutkový stav, což shledává jako rozporné s § 1 odst. 2 daňového řádu. Ani soudy přitom toto pochybení nenapravily, v čemž spatřuje pochybení ústavní intenzity a znemožnění "práva na přístup k soudu". Soudy též nesprávně vyhodnotily rozložení důkazního břemene a porušily její legitimní očekávání, neboť u jiného obdobného plnění byl stěžovatelce v minulosti nárok na odpočet DPH uznán. Napadená rozhodnutí jsou podle ní nepřezkoumatelná, zejména pokud jde o skutková zjištění v nich obsažená. Uvádí dále, že orgány finanční správy "navodily závadný protiprávní stav a uzmuly stěžovatelce tento závadný stav změnit, a to právě zopakováním svědecké výpovědi Aleše Konečného, který byl v prvotní fázi daňové kontroly stěžejním důkazem o prokázání poskytnutí deklarovaných zdanitelných plnění, aby se následně stal zásadním argumentem správce daně svědčícím v neprospěch stěžovatelky". Soudní rozhodnutí jsou podle ní konečně v rozporu s § 73 odst. 5 zákona o DPH, podle něhož je možné prokázat splnění podmínek pro odpočet DPH i jinak než daňovým dokladem.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, který svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contratio) a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [viz např. nález ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17) nebo usnesení ze dne 11. 5. 2021sp. zn. IV. ÚS 3496/20]. V řízení o ústavní stížnosti dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto není sama o sobě významná námitka věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sama o sobě k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho obsahem není garance úspěchu v řízení.11. Ústavní stížnost je ve své podstatě pouhým pokračování polemiky s rozhodnutím správce daně a vedlejšího účastníka, kterou stěžovatelka již vedla v řízení před správními soudy. Stěžovatelka přitom opakuje v zásadě tytéž argumenty, které již uplatnila v řízení o správní žalobě a kasační stížnosti. Proto bylo úkolem Ústavního soudu zejména posoudit, zda byly námitky stěžovatelky náležitě vypořádány, a zda řízení před soudy nebyla stižena takovou (kvalifikovanou) vadou, která by odůvodnila kasační zásah Ústavního soudu.12. Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud byl přitom vázán petitem ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka požaduje toliko zrušení rozsudku krajského soudu a Nejvyššího správního soudu. Z toho důvodu nemohl Ústavní soud přezkoumávat přímo rozhodnutí správce daně a vedlejšího účastníka, ani tato případně zrušit.13. Procesní postupy v daňovém řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavního práva, jsou svěřeny primárně správci daně, resp. správním soudům při soudním přezkumu správních rozhodnutí v rámci tzv. plné jurisdikce, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda výklad použitého podústavního práva není ústavně nesouladný. Nic takového však Ústavní soud v předmětné věci neshledal.14. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu je podrobně odůvodněn (v rozsahu 19 stran, resp. 66 bodů), přičemž se soud důsledně vypořádal se všemi žalobními body uplatněnými stěžovatelkou ve správní žalobě. Skutková zjištění obsažená v napadeném rozhodnutí jsou dostatečná a nejsou v rozporu (natož extrémním) se závěry, které z nich krajský soud dovodil. Soudy rovněž náležitě zdůvodnily, proč považují za nadbytečné přistoupit k provedení opakovaného výslechu svědka A. Konečného. Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší, aby přehodnocoval skutková zjištění, případně "nařizoval", aby byl proveden opakovaný výslech předmětného svědka, jak fakticky požaduje stěžovatelka v ústavní stížnosti.15. Jakkoliv lze v obecné rovině souhlasit se stěžovatelkou v tom, že není žádoucí, aby správce daně opakovaně měnil svůj právní názor v otázce (ne)splnění hmotněprávních podmínek pro přiznání nároku na odpočet DPH (viz bod 3 výše), krajský soud správně upozornil na to, že stěžovatelka byla se změnou právního názoru vždy náležitě seznámena a mohla na něj reagovat. Nebylo jí upřeno žádné procesní právo, pročež tato námitka nemohla založit důvodnost její správní žaloby. K dalším jednotlivým (opakovaným) námitkám nezbývá než stěžovatelku odkázat na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu. Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem není podrobně reprodukovat závěry učiněné obecnými soudy, tím spíše za situace, kdy stěžovatelka má k dispozici právního zástupce, jenž by měl být zajisté schopen jí pomoci porozumět obsahu soudních rozhodnutí a pochopit důvody, které soudy vedly k jejich přijetí.16. Z ústavní stížnosti není patrné, proč má stěžovatelka za to, že v jejím případě došlo mimo jiné k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, resp. práva na přístup k soudu, když rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla (přípustnou) správní žalobou, kterou krajský soud náležitým způsobem projednal a řádně o ní rozhodl.17. Ústavní soud neshledal kvalifikované nedostatky ani v rozsudku Nejvyššího správního soudu. Rovněž ten se se všemi stížnostními body (s výjimkou jednoho nepřípustného podle § 104 odst. 4 s. ř. s. - viz výše bod 7 in fine) náležitě vypořádal. Právní závěry v něm uvedené jsou srozumitelné a nevybočují z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, ani nejsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.18. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených ústavním pořádkem.19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10399.txt |
447 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Občanského sdružení Britské listy, z. s., sídlem K Letníku 174, Nučice, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 25 Cdo 3510/2022-214, výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 21 Co 222/2022-184, v rozsahu, v němž jsou potvrzeny výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. června 2022 č. j. 5 C 44/2019-141 a proti výrokům I. a II. rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. června 2022 č. j. 5 C 44/2019-141, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a V. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:I. Výrokem II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 25 Cdo 3510/2022-214, výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 21 Co 222/2022-184, v rozsahu, v němž jsou potvrzeny výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. června 2022 č. j. 5 C 44/2019-141 a výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. června 2022 č. j. 5 C 44/2019-141, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 25 Cdo 3510/2022-214 ve výroku II. se ruší.III. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 21 Co 222/2022-184 se ruší v části výroku I., kterým Krajský soud v Praze potvrdil výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. června 2022 č. j. 5 C 44/2019-141.IV. Rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. června 2022 č. j. 5 C 44/2019-141 se ruší ve výroku I. a II.OdůvodněníI.Vymezení předmětu řízení1. Stěžovatel se ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2024 a doplněné podáním ze dne 6. 11. 2024 domáhá zrušení napadených rozhodnutí v rozsahu vymezeném v záhlaví nálezu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodu projevu podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny a princip zákazu výkonu veřejné (státní) moci nad rámec zákona zaručený v čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.II.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba na ochranu osobnosti podaná vedlejším účastníkem proti stěžovateli a dalším žalovaným: původně proti stěžovateli jako 1. žalovanému, J. Č. (vůči němuž bylo řízení později zastaveno pro nedostatek pravomoci soudů České republiky jako 2. žalovanému) a I. P., jako 3. žalované (po zastavení řízení vůči J. Č., vedené jako 2. žalovaná).3. Stěžovatel vydává internetový deník Britské listy na adrese http://blisty.cz, jehož obsahem jsou především komentáře a rozhovory týkající se společenských, kulturních a politických otázek. Vedlejší účastník je lékař, který současně veřejně publikoval své názory v textech na internetových blozích (Idnes.cz a Lidovky.cz, v současnosti již nedostupných) a v rozhovorech (např. v internetových denících Parlamentní listy či Krajské listy). V nich varoval před tzv. islamizací ve smyslu probíhající kulturní změny, která vede většinovou společnost ke zříkání se svých tradic a hodnot a ztrátě kulturní identity, a to především ve Velké Británii. Tento proces popisoval na řadě situací jako například nemožnosti objednat si taxislužbu v době ramadánu, koupit si slaninu a pivo v supermarketu u muslimských pokladních, konvertování až tisíce bílých Britů k islámu či případy, kdy lékař muslimského vyznání odešel od pacienta k modlitbám či během operace nahlas předčítal z koránu a nabádal k jeho čtení i ostatní personál. Mezi takové texty patřil i rozhovor vedlejšího účastníka s titulem "Šokující slova českého lékaře žijícího v Anglii: Muslimské lékařky odmítají sundat šátek při vstupu na operační sál, muslimští lékaři odcházejí od pacienta k modlitbám, čtení koránu během operace", který byl zveřejněn dne 23. 1. 2016 na českém webu Parlamentní listy. Vedlejší účastník byl v době poskytnutí rozhovoru lékařem fakultní nemocnice v anglickém S., kde také se svou rodinou žil.4. Šéfredaktor internetového deníku Britské listy, J. Č., který žije ve Skotsku, kde působí jako Senior Lecturer v oboru X na Universitě v Glasgow, poslal dne 23. 1. 2016 podnět zaměstnavateli vedlejšího účastníka, generálnímu řediteli fakultní nemocnice v S. V něm informoval o veřejných projevech vedlejšího účastníka, která považoval za předsudečná a islamofobní a jako taková rozporná s profesionální etikou lékaře. Na základě podnětu J. Č. byl vedlejší účastník dočasně suspendován z výkonu své lékařské praxe. Později bylo prošetřování podnětu ukončeno dohodou bez přijetí jakýchkoliv opatření a vedlejší účastník odešel z nemocnice.5. Dne 7. 3. 2016 Britské listy uveřejnily text " S. lékař vyšetřován za "islamofobní" články publikované v ČR. V. R., lékař, pracující v S. je v současnosti vyšetřován svým zaměstnavatelem za "islamofobní" články, které publikoval česky v Parlamentních listech a jinde. Podrobnosti v angličtině ZDE." O podání podnětu a vyšetřování vedlejšího účastníka týž den informovaly také britské deníky The Star a S. Telegraph.6. Dne 14. 3. 2016 Britské listy zveřejnily článek s titulkem "Spisovatelka I. P.: Děkuji vám, že se vám podařilo umlčet rasistu R." (dále též "předmětný článek"), jehož obsahem je podrobné informování o podnětu J. Č.. Článek je uveden poděkováním I. P., dále je v něm uveden komentář J. Č., v němž objasňuje, co jej vedlo k podání podnětu a poukazuje na nebezpečí tzv. hate speech a konečně zahrnuje i samotný obsah podnětu v angličtině. Ze spisu vyplývá, že uvedený text byl inspirován emailovou komunikací mezi J. Č. a I. P. ze dne 10. 3. 2016, v níž I. P. děkovala J. Č. za jeho podnět.7. Vedlejší účastník se žalobou ze dne 22. 1. 2019 domáhal ochrany osobnosti a požadoval, aby stěžovateli bylo uloženo odstranit z webových stránek článek ze dne 14. 3. 2016, zprávu o vyšetřování vedlejšího účastníka za "islamofobní" články publikované v ČR, a všem žalovaným nahradit vedlejšímu účastníkovi nemajetkovou újmu ve výši 600 000 Kč. Návrh odůvodnil tím, že k zásahu do jeho osobnostních práv došlo podnětem J. Č. zaslaného generálnímu řediteli Fakultní nemocnice v S., dále publikací uvedených článků a písemné reakce I. P. na webových stránkách stěžovatele.8. Napadeným rozsudkem Okresní soud Praha - západ (dále jen "soud prvního stupně") uložil stěžovateli, aby odstranil ze své webové stránky text s titulkem "Spisovatelka E. P.: Děkuji vám, že se vám podařilo umlčet rasistu R., 14. 3. 2016", s textem citovaným ve výroku I. (výrok I.) a odkaz navazující na sdělení, že s. lékař je vyšetřován za islamofobní články publikované v ČR (výrok II.); vedle toho zamítl žalobu vedlejšího účastníka v požadavku, aby stěžovatel ze své webové stránky odstranil text: "S. lékař vyšetřován za "islamofobní" články publikované v ČR, 8. 3. 2016. V. R., lékař, pracující v S., je v současnosti vyšetřován svým zaměstnavatelem za "islamofobní" články, které publikoval česky v Parlamentních listech a jinde." (výrok III.), uložil stěžovateli, aby zaplatil vedlejšímu účastníkovi částku 400 000 Kč (výrok IV.), dále zamítl žalobu ohledně částky 200 000 Kč (výrok V.), žalobu směřující vůči 2. žalované (I. P.), aby zaplatila vedlejšímu účastníkovi částku 600 000 Kč (výrok VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. a VIII.).9. Soud prvního stupně své rozhodnutí o povinnosti stěžovatele odstranit výše uvedené texty odůvodnil tím, že publikovaný článek jednoznačně přivodil vedlejšímu účastníkovi společenskou újmu, finanční ztráty z důvodů stěhování a nákladů na právní pomoc, pocit ohrožení a nejistoty celé rodiny a zdravotní následky v důsledku dlouhodobě stresující situace. Přestože se vedlejší účastník dobrovolně zapojil do veřejného života, nepřesně přeložený a účelově upravený článek včetně subjektivního komentáře nelze považovat za férovou kritiku, kterou by byl povinen strpět. Podle soudu prvního stupně šlo jednoznačně o zákeřnou dehonestaci vedlejšího účastníka a újma na jeho cti, pověsti a jméně byla jednoznačně v příčinné souvislosti s publikovaným článkem. Došlo tak ke zneužití svobody slova za účelem potrestání vedlejšího účastníka za jeho radikální postoje k otázkám muslimských přistěhovalců a poměrům ve Velké Británii.10. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích ukládajících povinnosti stěžovateli (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně ústícím v závěr, že předmětný text není přípustnou kritikou názorů vedlejšího účastníka, ale nepřípustným dehonestujícím útokem do jeho osobnostních práv. S námitkou promlčení vznesenou stěžovatelem, kterou se soud prvního stupně opomněl zabývat, se odvolací soud vypořádal tak, že nároky vedlejšího účastníka vůči stěžovateli se nepromlčují, neboť vedlejší účastník tvrzené zásahy do osobnostních práv přičítal od samého počátku jak stěžovateli, tak J. Č., který byl jeho statutárním zástupcem. Závěr soudu prvního stupně o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a tvrzeným zásahem do osobnostních práv vedlejšího účastníka, odvolací soud doplnil o argument, že provedenými důkazy bylo nepochybně prokázáno, že ostatní britská periodika uveřejnila informace dehonestující vedlejšího účastníka na základě podkladů, které jim dodal J. Č.11. Nejvyšší soud nejprve usnesením ze dne 1. 12. 2022 č. j. 25 Cdo 3510/2022-209, odložil vykonatelnost některých výroků rozsudku odvolacího soudu o platební povinnosti stěžovatele ve věci samé a o nákladech řízení. Ústavní stížností napadeným rozsudkem poté zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti stěžovatele, tedy v rozsahu výroku o nemajetkové újmě a nákladech řízení (výrok IV. a výrok VII. rozsudku soudu prvního stupně) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání proti zbývající části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, tj. částem, které ukládaly stěžovateli povinnost odstranit předmětné texty, odmítl, neboť dospěl k závěru, že v těchto částech není přípustné.12. Ve vztahu k hodnocení nepřípustnosti zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka se Nejvyšší soud soustředil především na objektivitu tvrzení stěžovatele a vedlejšího účastníka. Konstatoval, že zatímco předmětný text není podložen objektivními okolnostmi, které by dokládaly, že vedlejší účastník je rasistou, na straně druhé stěžovatel neprokázal, že situace kritizované vedlejším účastníkem ohledně počínání islámského zdravotnického personálu se v praxi nedějí a že si je vedlejší účastník vymyslel. Podle Nejvyššího soudu to byl naopak stěžovatel, který svou kritiku názorů vedlejšího účastníka vědomě zkreslil, čímž jeho kritika ztratila na věcnosti a opodstatněnosti. V otázce promlčení se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že od samého počátku byla vůči stěžovateli požadována peněžitá náhrada 600 000 Kč odvíjející se od publikace dvou článků jím vydávaným médiem v souvislosti s různou mírou přičinění zbývajících dalších dvou fyzických osob. Vzhledem k provázanosti stěžovatele s osobou J. Č. je i jeho motivace přičitatelná stěžovateli, který mu poskytl mediální prostor k veškeré veřejné kritice a umožnil mu postup směřující k dehonestaci vedlejšího účastníka. Postupně zpřesňovaná tvrzení nelze podle Nejvyššího soudu pokládat za změnu žaloby, od níž by teprve bylo možné počítat se stavením běhu promlčecí lhůty.III.Podstata argumentace stěžovatele13. Námitky stěžovatele jsou dvojího typu. Stěžovatel jednak namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že soudy v průběhu řízení nepřípustně modifikovaly předmět řízení ve vztahu ke stěžovateli, čímž současně porušily princip zákazu výkonu veřejné moci nad rámec zákona, který je upraven v čl. 2 odst. 3 Ústavy. Vedlejší účastník v původní žalobě přičítal veškeré důsledky předmětných článků do jeho pracovního a osobního života J. Č. a I. P. (občanům Velké Británie), přičemž všechny měly vazbu pouze k území Velké Británie. Proti stěžovateli byla žaloba podána pouze proto, že publikoval text, který referoval o počínání těchto osob, ale žaloba nekonstruovala žádnou příčinnou souvislost mezi předmětným článkem a následky, které tvrdil vedlejší účastník. Teprve poté, co se ukázalo, že nárok vůči J. Č. nespadá do české jurisdikce, začal vedlejší účastník svými dalšími procesními podáními přenášet důsledky odpovědnosti na stěžovatele, na což soudy nesprávně přistoupily. Stěžovatel poukazuje také na to, že poté, co české soudy konstatovaly, že nárok proti J. Č. je mimo jejich jurisdikci, vedlejší účastník jej ve Velké Británii nezažaloval. Pokud tak neučinil, nemůže se hojit na stěžovateli. Vzhledem k tomu, že české soudy aprobovaly nárok vedlejšího účastníka, porušily podle stěžovatele také princip vázanosti závazky mezinárodního práva, protože nerespektovaly princip autonomie britského práva.14. Druhý okruh námitek stěžovatele se vztahuje k porušení práva na svobodu projevu podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že soudy věc posoudily v rozporu s ustáleným výkladem hranice svobody projevu a ochrany osobnosti. Podává vlastní výklad kolize svobody projevu a práva na ochranu osobnosti na základě aplikace algoritmu obsaženém v nálezusp. zn. II. ÚS 2051/14. Podle výkladu stěžovatele posouzení všech prvků tohoto algoritmu vychází ve prospěch svobody projevu stěžovatele.IV.Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele15. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení.16. Nejvyšší soud ve vyjádření nejprve uvedl s podstatou věci ne zcela související úvahu, že okolnost, že tématem sporu byly komentáře týkající se poměrů v jiné zemi, nevylučuje pravomoc českého soudu, a to také proto, že žalobou dotčené výroky stěžovatele byly publikovány na webových stránkách, a tedy dosažitelné i v České republice. Zde tak mohly vedlejšímu účastníkovi způsobit újmu na osobnostních právech. Tento závěr je podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho judikaturou týkající se distančního zásahu do osobnostních práv. K posouzení střetu svobody projevu stěžovatele a právem na ochranu osobnosti Nejvyšší soud zdůraznil, že v dané věci byly zjištěny neregulérní prostředky debaty o tématech veřejného zájmu na straně stěžovatele v tom, že kritizované výroky byly zkresleny tak, aby jejich původce mohl být dehonestován. V dalších podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.17. Odvolací soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a soud prvního stupně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.18. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.19. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření ostatních účastníků řízení stěžovateli k případné replice, tento však této možnosti nevyužil.V.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem20. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).VI.Hodnocení a závěry Ústavního soudu21. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.22. V přezkoumávaném případě obecné soudy posuzovaly konflikt mezi svobodou projevu zaručenou v čl. 17 Listiny odst. 1 a 2, které se dovolával stěžovatel, a právem na ochranu osobnosti zaručeného v čl. 10 odst. 1 Listiny, jehož porušení namítal vedlejší účastník. Přestože hodnocení tohoto konfliktu závisí vždy na konkrétních okolnostech případu, Ústavní soud ve své judikatuře vyvinul několik principů a hodnotících kroků, z nichž je třeba vycházet. Klíčovým principem, který představuje vstupní podmínku pro způsobilost projevu zasáhnout do osobnostních práv, je existence příčinné souvislosti mezi jednáním a zásahem do osobnostní sféry. Nikoliv tedy každé jednání je schopné zasáhnout do práva na ochranu osobnosti, ale pouze jednání, které s takovým zásahem bezprostředně souvisí a přímo vyvolá důsledky představující tvrzenou újmu. Neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je dána tehdy, pokud 1) mezi ním a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a 2) přesáhl-li zásah určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat (nálezsp. zn. I. ÚS 156/99čisp. zn. II. ÚS 2120/21, bod 54.). Prokázání příčinné souvislosti přitom předchází hodnocení míry intenzity zásahu.23. V nyní posuzovaném případě soudy nedostatečně zhodnotily elementární předpoklad pro hodnocení povahy předmětného článku, tedy otázku, zda tento článek byl vůbec způsobilý bezprostředně vyvolat tvrzené následky na straně vedlejšího účastníka.24. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovateli nelze přičítat následky, které mu způsobil "alibistický postoj S. nemocnice (suspendaci a stresující vyšetřování)", avšak dospěl k závěru, že předmětný článek byl jednoznačně v příčinné souvislosti s tvrzenými následky. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl, aniž by vyhodnotil, v čem tyto následky konkrétně spočívají ve vztahu k předmětnému článku. Odvolací soud k odvolací námitce stěžovatele, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi předmětným článkem a zásahem do osobnostních práv vedlejšího účastníka, doplnil výše uvedenou úvahu tím, že britská média uveřejnila informace dehonestující vedlejšího účastníka na základě podkladů poskytnutých J. Č. Dovolací soud se pak otázkou příčinné souvislosti nezabýval a pouze se věnoval pravdivosti předmětného článku a tvrzení vedlejšího účastníka uvedených v rozhovoru z 23. 1. 2016.25. K závěru o existenci příčinné souvislosti mezi článkem publikovaným v březnu 2016 a následky dopadajícími do osobnostní sféry vedlejšího účastníka, soudy dospěly na základě hodnocení skutečností, které se odehrály v důsledku podnětu J. Č., případně předchozích článků v britských médiích, avšak z logiky věci by k žádnému z těchto důsledků nemohlo dojít přímo na základě publikace předmětného článku. V tomto ohledu lze dát za pravdu stěžovateli, že následná referenční publikace v češtině nemohla na dění ve Velké Británii nic změnit.26. Primární otázka, kterou se měly soudy nejprve zabývat, totiž nespočívá v povaze výroku z hlediska řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména, ale v tom, zda je předmětný článek sám o sobě vůbec bezprostředně způsobilý přivodit vedlejším účastníkem tvrzené následky. Od posouzení této otázky se teprve mohou odvíjet všechny další právní úvahy, hodnocení a závěry ve vztahu k posuzování střetu uvedených základních práv včetně otázky přičitatelnosti důsledků ve vztahu ke stěžovateli. Takto soudy v daném případě nepostupovaly a své závěry odvodily od následků vyvolaných původním podnětem J. Č., aniž by rozlišily mezi těmito následky, a následky, které byl způsobilý bezprostředně vyvolat předmětný článek.27. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, vedlejší účastník odůvodnil svou žalobu tím, že na základě podnětu J. Č., podaného ve stejný den, kdy byl publikován rozhovor s vedlejším účastníkem, tj. v sobotu 23. 1. 2016, hned následující pondělí byla dočasně pozastavena lékařská praxe vedlejšího účastníka. Bylo mu dále zakázáno o problému hovořit, bez zvláštního povolení nesměl vstupovat do nemocnice, obával se o svou bezpečnost, neboť tvrdil, že J. Č. poslal podnět do místních britských novin, v důsledku negativních společenských reakcí se musel se svou rodinou přestěhovat, celá věc byla pro jeho rodinu stresující a dopadala i na jejich zdravotní stav. Vedlejší účastník dále uvedl, že podnět J. Č. jemu i jeho rodině změnil celý život a "vše" bylo způsobeno tímto podnětem a publikací článku v Britských listech. Nijak nespecifikoval důsledky, které byly způsobené podnětem J. Č., a které později publikovaným článkem.28. Na tuto logiku přistoupily i soudy, které se existencí příčinné souvislosti přímo mezi předmětným článkem a jeho konkrétními dopady do osobnostní sféry vedlejšího účastníka nezabývaly, a své úvahy odvíjely od toho, že článek byl automaticky v příčinné souvislosti se všemi následky, které vedlejší účastník tvrdil. Nijak nezhodnotily skutečnost, že tyto následky se odvíjely již od podnětu J. Č., že předmětný článek byl publikován až dne 14. 3. 2016, článek publikovaný v Britských listech informující o probíhajícím vyšetřování vedlejšího účastníka o týden dříve, přičemž oba tyto texty informovaly o podnětu podaném dne 23. 1. 2016. Nepoložily si ani otázku, zda předmětný text vydaný na českém internetovém deníku mohl mít reálný dopad na postavení vedlejšího účastníka ve Velké Británii. Soudy se dostatečným způsobem nevypořádaly ani se skutečností, že k některým následkům, jako např. k suspendaci lékařské praxe či ke stěhování vedlejšího účastníka, nemohlo fakticky vůbec dojít v důsledku předmětného článku. Nalézací soud sice připomněl tyto skutečnosti, ale pouze ve vztahu k [(zřejmě) druhé] žalované (I. P.), když uvedl, že jí "nelze přičítat ... následky, které žalobci způsobil alibistický postoj S. nemocnice"; tedy okolnost vážící se k události nastalé dříve než publikovaný článek (srov. výše).29. Soudy dále nijak nezhodnotily ani skutečnost, že vedlejší účastník uvedl, že po návratu do České republiky události, které se staly ve Velké Británii, jeho další kariéru nijak neovlivnily. Uváděl, že měl sice problémy se svou nominací na osobnost roku 2016 ve svém oboru, avšak tuto cenu získal a opět pracuje ve vedoucích funkcích.30. Soudy se také nezabývaly tím, že předmětný článek měl zprostředkující povahu, a pouze informoval o již podaném podnětu J. Č., přičemž poté, co byl shledán nedostatek pravomoci českých soudů ve vztahu k rozhodování sporu mezi vedlejším účastníkem a J. Č., vedlejší účastník proti němu a jeho jednání svůj nárok ve Velké Británii nijak neuplatnil.31. Hodnocení těchto úvah, které bylo třeba provést k prokázání existence příčinné souvislosti mezi předmětným článkem a tvrzeným zásahem do osobnostní sféry vedlejšího účastníka, soudy pominuly. Namísto toho posoudily existenci příčinné souvislosti na základě úvah, které s ní přímo nesouvisely (úmysl předmětného článku, údajné poskytnutí informací britským médiím či zkreslení původního rozhovoru vedlejšího účastníka).32. Ústavní soud se z textu předmětného článku přesvědčil, že jeho obsah spočívá v informování o podání původního podnětu J. Č. tehdejšímu zaměstnavateli vedlejšího účastníka. V úvodu článku J. Č. objasňuje důvody, které jej vedly k podání podnětu, upozorňuje na nepřijatelnost tzv. hate speech a klíčovým obsahem předmětného článku je text podnětu, který je zveřejněn v původní podobě zaslané nemocnici. Ve vztahu k posuzované věci z toho vyplývá především závěr, že předmětný článek nelze považovat za původní text, který by byl schopen sám o sobě způsobit následky do pracovní a osobní sféry, které namítal vedlejší účastník, neboť pouze informuje o podnětu podaném o více než měsíc a půl dříve. Závěr obecných soudů o tom, že předmětný článek bezprostředně souvisí s následky tvrzenými vedlejším účastníkem, je tak nesprávný.33. Je třeba také dodat, že nesprávný je i závěr obecných soudů o tom, že předmětný článek je zkreslený, resp. že stěžovatel svou kritiku názorů vedlejšího účastníka podložil zkresleným obsahem rozhovoru. Jde nejen o to, že stěžovatel v něm sice uvedl výtah z rozhovoru vedlejšího účastníka pro Parlamentní listy a příklady jeho dalších publikovaných názorů, ale tyto jsou vždy doplněny odkazy na původní znění těchto textů. Především však jde o to, že tento závěr obecných soudů je zcela mimoběžný s posuzováním dané věci, neboť je založen nikoliv na hodnocení předmětného článku, ale původního podnětu, o jehož posuzování v dané věci nejde. Současně tento závěr svědčí o tom, že soudy nerozlišily mezi oběma jednáními a jejich následky z hlediska závěrů týkajících se příčinné souvislosti. Obdobné platí i pro závěr, že existence příčinné souvislosti mezi předmětným článkem a zásahem do osobnostních práv vyplývá z toho, že bulvární britská periodika uveřejnila informace dehonestující vedlejšího účastníka na základě podkladů, které jim dodal J. Č. Tento závěr jednak z článků v britských médiích nevyplývá, jak se Ústavní soud z jejich obsahu přesvědčil, ale především nesouvisí s příčinnou souvislostí ve vztahu k předmětnému článku.34. Nad rámec uvedeného je vhodné uvést, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy při vážení základních práv vůbec nevzaly v potaz skutečnost, že smyslem předmětného článku nebyl úmysl zdiskreditovat vedlejšího účastníka v zaměstnání či pouze jej zákeřně dehonestovat, ale byl především vyjádřením nesouhlasu s tzv. hate speech, tedy s výroky představujícími nenávistný projev vůči skupině osob. Touto perspektivou by obecné soudy měly při hodnocení konfliktu svobody projevu a ochrany osobnosti také nahlížet.VIII.Závěr35. Ústavní soud shrnuje, že při rozhodování o střetu základního práva na svobodu projevu a základního práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména musí soudy nejprve posoudit existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a zásahem do osobnostní sféry, a otázku, zda dané jednání přímo vyvolalo důsledky, které představují tvrzenou újmu. Závěr o existenci příčinné souvislosti je nutné řádně odůvodnit, aby z něj bylo zřejmé, v čem spočívá bezprostřední vztah mezi zásahem a porušením osobnostní sféry.36. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci soudy tyto ústavněprávní požadavky nenaplnily, Ústavní soud uzavírá, že napadenými výroky rozsudků soudu prvního stupně, odvolacího a dovolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené výroky rozsudků soudu prvního stupně, odvolacího a dovolacího soudu zrušil.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 19. listopadu 2024Jan Svatoň v. r.předseda senátu | decision_104.txt |
448 | Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Bolka, zastoupeného JUDr. Katarzynou Krzysztyniak, Ph.D., advokátkou, se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2024 č. j. 19 Co 154/2024-194 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. dubna 2024 č. j. 26 C 69/2022-167, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") napadeným rozhodnutím zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud") ze dne 6. 12. 2023, vydanému v řízení o náhradě škody způsobené stěžovateli nesprávným úředním postupem, č. j. 19 Co 299/2023-130, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč, a to ve lhůtě stanovené ve výzvě ze dne 21. 3. 2024, doručené mu téhož dne.2. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval městský soud, který napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019sp. zn. IV. ÚS 3283/18konstatoval, že zatímco odvolací řízení o odškodňovacích nárocích vůči státu nepodléhá soudnímu poplatku, dovolací řízení zůstává zpoplatněné. Nezaplatil-li stěžovatel poplatek za jím podané dovolání, bylo namístě dovolací řízení zastavit. V závěru svého rozhodnutí městský soud navrhovatele poučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí dovolání za zákonem stanovených podmínek.3. Stěžovatel se závěry obvodního a městského soudu nesouhlasí, napadá je ústavní stížností, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").4. Stěžovatel má - stručně řečeno - nadále za to, že dovolání v řízení o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem není zpoplatněno. Je toho názoru, že zastavily-li soudy v jeho věci dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, zasáhly tím do jeho práva na přístup k soudu. Stěžovatel namítá, že vyměření soudního poplatku v tomto typu řízení odporuje dobrým mravům i rovnosti stran, neboť vedlejší účastnice je od soudního poplatku osvobozena.5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.6. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv stěžovatele, která jsou garantována ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv a je proto nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).7. V nyní posuzovaném případě stěžovatel napadá mj. rozhodnutí městského soudu, který jej však poučil o tom, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020 č. j. 25 Cdo 1949/2020 nebo usnesení ze dne 24. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 4033/2018-151). Stěžovatel netvrdí, že by tento opravný prostředek podal, současně neuvádí ani žádný důvod, pro který by podání takového prostředku nebylo možné, resp. - a to je rozhodující - žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu o takovém (jím podaném) opravném prostředku petitem ústavní stížnosti nenapadá (o podaném dovolání pak nesvědčí ani záznam v databázi Infosoud.justice.cz).8. Za dané situace tak stěžovatel zjevně nedostál shora popsanému požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, jelikož před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod (a stěžovatel sám jej ani netvrdí) o splnění výjimečných předpokladů přijetí ústavní stížnosti, vymezených v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.9. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, a proto ji podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona bez jednání soudkyní zpravodajkou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 19. srpna 2024Lucie Dolanská Bányaiová v. r.soudkyně zpravodajka | decision_1040.txt |
449 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. J., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021 č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2019 sp. zn. 11 To 27/2019 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2018 sp. zn. 48 T 6/2018, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo, zaručené v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 5 odst. 1 a) a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.2. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 6/2018 ze dne 7. 11. 2018 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, 2 trestního zákoníku, zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti let, trest vyhoštění z území ČR na dobu deseti let, peněžitý trest ve výměře celkem 100 000 Kč, a dále trest propadnutí věcí ve výroku rozsudku specifikovaných.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce i stěžovatel odvolání, kdy o těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 11 To 27/2019 ze dne 30. 9. 2019 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině stěžovatele a v celém výroku o trestu, a sám uznal stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu tresty shodného druhu i výměry, jaké mu byly uloženy soudem prvního stupně, a nad rámec těchto trestů uložil ještě trest propadnutí dalších věcí ve výroku rozsudku specifikovaných.4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489 ze dne 15. 7. 2021 tak, že dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.5. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené soudy v daném případě postupovaly a jak odůvodnily svá rozhodnutí. Konkrétně namítl zejména, že z obsahu důkazů jednotlivě ani ve vzájemné souvislosti prý nijak nevyplynulo, jakým způsobem a zda vůbec se měl podílet na protiprávní činnosti některých spoluobviněných, pro kterou byl odsouzen. Ačkoli v obžalobě bylo uvedeno, že se měl dopustit mj. i zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písni, a) tr. zákoníku, krádež zde nebyla skutkově popsána, a skutek zde byl naopak správně kvalifikován jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Ze zjištění soudů údajně pouze vyplývá, že stěžovatel předložením falešného dokladu pomohl výlučně sobě, a to k uzavření nájemní smlouvy a zajištění si vlastního ubytování, které podle něj nikdy nebylo s organizovanou zločineckou skupinou ani s drogovými aktivitami jakkoli spojeno. V rozsudku soudu prvního stupně ani v rozsudku odvolacího soudu, ačkoli jde o rozhodnutí obsáhle odůvodněná, není podle stěžovatele zmíněn jakýkoliv důkaz o tom, jak se měl v rámci organizované zločinecké skupiny trestné činnosti vědomě účastnit, snad vyjma toho, že měl na falešný doklad uzavřít předmětnou nájemní smlouvu. Stěžovatel dále také namítl, že obecné soudy hodnotily obsah odposlechů telefonní komunikace mezi M. I. a A. R. zcela proti smyslu obsahu komunikace.6. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že dovolání označil za zjevně neopodstatněné a meritorně se jím nezabýval, ačkoli pro takový postup nebyly dány důvody. Námitky předložené stěžovatelem v dovolání prý byly způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dle přesvědčení stěžovatele šlo o námitky zcela případné, když jimi poukazoval na konkrétní závažné vady rozhodnutí obou nižších soudů. Soudy prý pracovaly pouze s úvahami a spekulacemi na základě důkazů, které však ani ve vzájemné souvislosti nesměřovaly ke zjištění, že by stěžovatel inkriminovaným osobám jakkoli pomáhal v páchání drogové trestné činnosti.7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazní řízení, provedené před obecnými soudy. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud ve svém usnesení, napadeném ústavní stížností, podrobně reagoval na veškeré námitky stěžovatele a objasnil, proč není možné dovolání vyhovět. Není proto nutné ani vhodné, aby Ústavní soud tuto rozsáhlou právní argumentaci, obsaženou v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (bod 243 a násl.) znovu jen poněkud jinými slovy opakoval.9. Námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, jsou v zásadě jen opětovným vylíčením jeho obhajoby, přičemž v zásadě jde jen o skutkovou polemiku. Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá, že podstatná část námitek, kterými dále v této ústavní stížnosti brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, byla již předestřena v rámci dovolání.10. Je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu nepochybily.11. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10400.txt |
450 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky příspěvkové organizace Technické služby města Přelouče, sídlem Choceňská 1771, Přelouč, zastoupené Mgr. Blankou Vančurovou, advokátkou, sídlem Hradecká 1383, Přelouč, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. srpna 2021 č. j. 14 To 251/2021-676 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. května 2021 č. j. 2 T 50/2020-660, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.2. Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení vedeném proti obviněné A. M. v procesním postavení poškozené. Obviněná byla rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2020 č. j. 2 T 50/2020-622 uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na dvě léta s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let. Obviněné bylo současně uloženo, aby zaplatila poškozené stěžovatelce na náhradě škody částku ve výši 1 181 314,80 Kč. Stěžovatelka využila právní pomoci zmocněnkyně, kterou si sama zvolila na základě plné moci. Zmocněnkyně vyčíslila náklady svého právního zastoupení na částku 135 279 Kč. Okresní soud se s uvedenou částkou neztotožnil, neboť výše odměny podle jeho náhledu překročila rozumnou míru účelnosti, a tudíž přistoupil k použití § 12a odst. 2 advokátního tarifu a ponížil částku čítající odměnu za jeden úkon právní služby na 5 000 Kč, čímž celkově snížil náklady zmocněnkyně poškozené na částku 55 029 Kč.3. Stěžovatelka napadla usnesení okresního soudu stížností, jež byla Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích (dále jen "krajský soud") jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.II.Argumentace stěžovatelky4. Stěžovatelka uvádí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principy předvídatelnosti práva, právní jistotou a jejím legitimním očekáváním, neboť postrádají oporu v zákoně a jsou projevem naprosté soudní libovůle.5. Zmocněnkyně stěžovatelky si vyčíslila náhradu nákladů za deset úkonů právní služby, ke každému úkonu připočetla režijní paušál ve výši 300 Kč a dále náhradu za pět pracovních cest z Přelouče do Pardubic a náhradu za promeškaný čas za deset půlhodin. Odměna za jeden úkon právní služby měla činit, jak zmocněnkyně vypočetla, 13 025 Kč v souladu s § 10 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 6 advokátního tarifu. Okresní soud však bez opory v zákoně použil § 12a odst. 2 advokátního tarifu, čímž odměnu za jeden úkon právní služby ponížil na částku 5 000 Kč. Krajský soud se posléze s odůvodněním napadeného usnesení okresního soudu toliko ztotožnil. Odůvodnění napadených usnesení se opírá o usnesení Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 3103/17, kterým byla ústavní stížnost pouze odmítnuta, tedy ve věci nebyl vydán nález. Stěžovatelka podotýká, že práce zmocněnkyně na trestní věci obviněné M. byla velmi nelehká, zmocněnkyně se stěžovatelkou strávily mnoho času vyčíslováním škody, když zejména opakovaně prováděly kontrolu faktur. Stěžovatelka taktéž podotýká, že obviněná je movitá žena, vlastní několik nemovitostí a snížení nákladů řízení poškozené ani sama nepožadovala.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Ústavní soud připomíná, že k náhradě nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i některé základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004sp. zn. I. ÚS 653/03(N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 28. 6. 2012sp. zn. II. ÚS 2135/12, veřejně dostupné na internetu na http://www.nalus.usoud.cz].9. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v § 154 trestního řádu, podle něhož platí, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, a to včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Z uvedeného je zřejmé, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, opakovaně, i přes svou zdrženlivost, zdůrazňuje, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování problematiky nákladů řízení v judikatuře soudů, zde zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. nález ze dne 29. 3. 2012sp. zn. I. ÚS 3923/11(N 68/64 SbNU 767)].10. Ústavní soud zastává právní názor, že povinnost uhradit nepřiměřeně vysoké náklady odporuje požadavku účelnosti (§ 154 odst. 1 trestního řádu), a je tudíž třeba vždy vážit, zda odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti, kterou je třeba poměřovat mimo jiné i výší přiznané náhrady újmy.11. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že za určitých podmínek připouští takový výklad advokátního tarifu, podle nějž jsou na určení výše odměny zvoleného zmocněnce poškozených uplatněna kritéria pro určení výše odměny ustanoveného zmocněnce poškozených a jeho judikatura je v tomto směru již ustálena (srov. usnesení ze dne 2. 5. 2019sp. zn. III. ÚS 1137/19, ze dne 2. 4. 2019sp. zn. III. ÚS 1404/18, ze dne 29. 5. 2018sp. zn. IV. ÚS 3103/17a nález ze dne 16. 11. 2021sp. zn. III. ÚS 1033/21). Postup, jímž soud použije ustanovení advokátního tarifu určená pro ustanoveného zmocněnce poškozených na situaci zvoleného zmocněnce poškozených, musí být řádně a dostatečně individuálně odůvodněn (usnesení ze dne 30. 7. 2019sp. zn. II. ÚS 4103/18, bod 24). Z uvedeného vyplývá, že v případě zvoleného zmocněnce lze z hlediska uplatnění moderačního oprávnění použít § 12a advokátního tarifu, přičemž smyslem připuštění postupu dle tohoto ustanovení i v případech zvolených zmocněnců poškozených je právě umožnit korigování celkové nepřiměřené výše přiznané náhrady nákladů. Ústavní soud se již zabýval (viz např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 3103/17) přípustností použití § 12a odst. 2 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce. Dovodil přitom, že ačkoliv předmětné ustanovení primárně dopadá na odlišné situace, jeho použití v případech, kdy by stanovení tarifní hodnoty dle § 10 odst. 5 advokátního tarifu vedlo k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného, je při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu možné. Je totiž třeba vzít v úvahu, že povinnost uhradit takové nepřiměřeně vysoké náklady jednak odporuje požadavku účelnosti (§ 154 odst. 1 trestního řádu) a tím, komu je uložena, je osoba odsouzeného pachatele trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě neproporcionálně umocněn.12. Stěžovatelka namítá především nezákonnost napadených usnesení, neboť "zastropování" částky za jeden úkon právní služby zvoleného zmocněnce na 5 000 Kč odporuje § 12a odst. 2 advokátního tarifu, který jasně stanoví, že uvedené omezení platí, mimo jiné, pro zmocněnce ustanoveného. Stěžovatelka však zjevně přehlíží ustálenou judikaturu Ústavního soudu shora nastíněnou, o niž opřely svá rozhodnutí i okresní soud a krajský soud v posuzované věci. Ústavní soud tedy akceptuje při řádném odůvodnění snížení částky za jeden úkon právní služby zvoleného zmocněnce na 5 000 Kč. Soudy v posuzované věci přitom dostály požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny, když shodně uvedly, že ponížení částky za jeden úkon právní služby je odůvodněno zejména nepřiměřeným poměrem výše nákladů zmocněnkyně poškozené ve vztahu k výši škody, kterou je povinna uhradit obviněná. Soudy tak dospěly k závěru, že výše náhrady nákladů zmocněnkyni poškozené neodpovídá požadavku účelnosti podle § 154 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud tudíž nepovažuje napadená rozhodnutí za svévolná, naopak je považuje za ústavně souladná, neboť odpovídají recentní judikatuře Ústavního soudu, jak je uvedena shora.13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10401.txt |
451 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti 1) obchodní společnosti E.S. Best s.r.o., sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, a 2) Erika Stallingse Besta, obou zastoupených JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2021 č. j. 23 Cdo 3350/2020-205, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2020 č. j. 3 Cmo 85/2019-168 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2019 č. j. 32 Cm 34/2017-130, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Advokátní kancelář Pokorný, Wagner & partneři, s.r.o., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 10. 2021, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv a svobod zaručených v čl. 17, 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II.Shrnutí řízení před obecnými soudy2. Stěžovatelka 1) je vydavatelkou a provozovatelkou internetových stránek www.fsfinalword.cz a www.fsfinalword.com, na kterých prezentuje elektronické periodikum "The Fleet Sheet" v českém a anglickém jazyce, dostupné pouze předplatitelům. Kromě zmiňovaného periodika jsou na těchto stránkách v sekci "Final Word" pravidelně publikovány články stěžovatele 2), které jsou veřejně dostupné. Sekce "Final Word" má vlastní profil i na sociální síti Facebook, na které jsou články z ní dále šířeny. Stěžovatel 2) je zakladatelem a vydavatelem periodika "The Fleet Sheet" a autorem převážné většiny obsahu uvedených internetových stránek. Na síti Twitter provozuje svůj osobní profil, kde jsou tweety s odkazy na jeho články publikované na internetových stránkách stěžovatelky 1). Vedlejší účastnice je advokátní kanceláří, jejímž zakládajícím členem a jednatelem je advokát Mgr. Radek Pokorný. Dne 26. 10. 2017 byl na stránkách www.fsfinalword.cz a www.fsfinalword.com publikován v češtině i angličtině článek s názvem "Pokorný a Rafaj", který byl stěžovateli následně šířen na sociálních sítích. Vedlejší účastnice spatřovala v jeho obsahu nepravdivá a zavádějící tvrzení, jimiž mělo být neoprávněně zasaženo do její pověsti.3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 1. 2019 č. j. 32 Cm 34/2017-130 bylo rozhodnuto o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovatelům tak, že stěžovatelka 1) je povinna zdržet se na jí provozovaných internetových stránkách dostupných na www.fsfinalword.cz, www.fsfinalword.com a www.facebook.com/FSFinalWord/ zveřejňování článku s názvem "Pokorný a Rafaj", který obsahuje následující text v českém a anglickém jazyce: "V pražských byznysových kruzích se ví, že pokud potřebujete, aby se Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodl určitým způsobem, musíte si na to najmout právníka Radka Pokorného. Obzvlášť to platí v případech, kdy jde o záležitost z oblasti stavebnictví, telekomunikací a nyní už také systému výběru mýtného. Pokorný má nadstandardní vztahy s předsedou ÚOHS Petrem Rafajem, což vysvětluje, jak mohl být člověk s tak nízkými profesními kvalifikacemi vůbec jmenován - a to opakovaně - do funkce, která je zcela zásadní pro fungování právního státu. Pokorného si teď najal Kapsch, aby u Rafaje zařídil zrušení tendru na výběr mýtného. Antimonopolní úřad pomáhal s vypsáním tendru, teď ale Rafaj nařizuje svým podřízeným, aby prohlásili, že je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Řekněme si na rovinu, co se tady děje - Pokorný a Rafaj by se takovým jednáním dopustili trestného činu. Situaci by měla prověřit policie i vláda, která Rafaje nominovala. K situaci by se také mohla vyjádřit ČSSD." (výrok I.). Stěžovateli 2) byla uložena povinnost zdržet se zveřejňování stejného článku na jeho twitterovém účtu "Erik Best" provozovaném a dostupném na http://twitter.com/erikbest (výrok II.). Oba stěžovatelé měli zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 37 880 Kč (výrok III.).4. Podle městského soudu byla vedlejší účastnice věcně aktivně legitimována, neboť jak název článku, tak sdělení v něm obsažená zmiňují advokáta Mgr. Radka Pokorného. Jméno jeho osoby je s činností vedlejší účastnice jako advokátní kanceláře, jejíž název obsahuje příjmení uvedeného advokáta, úzce spjato, a tudíž sdělení obsažená v článku jsou způsobilá zasáhnout do její pověsti. Goodwill vedlejší účastnice bezprostředně ovlivňuje pověst jejího jednatele a člena. Článek jako celek v podstatě informuje o nelegální činnosti advokáta a jednatele advokátní kanceláře, aniž by si jeho autor svá obvinění před zveřejněním ověřil. Z provedeného dokazování, zahrnujícího výslechy účastníka stěžovatele 2), svědka Mgr. Radka Pokorného a svědka Ing. Karla Feixe, který byl jednatelem několika společností působících v České republice a tvořících součást skupiny Kapsch, měl městský soud za prokázané, že skutková tvrzení obsažená v předmětném článku o nezákonném ovlivnění veřejné zakázky na výběr mýtného pravdivá nejsou. Kromě toho provedl i další listinné důkazy (mimo jiné řadu článků o probíhajícím tendru a o Mgr. Radku Pokorném), které však hodnotil z hlediska konkrétních zjištění ve vztahu ke skutkovým tvrzením v tomto řízení jako nadbytečné. Efektivním by nebylo ani provádění výslechů dalších svědků (konkrétně několika bývalých členů vlády, bývalého předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže či představitelů skupiny Kapsch), které požadovali stěžovatelé. V této souvislosti městský soud zdůraznil, že stěžovatel 2) odmítl jmenovat konkrétní osoby, od nichž se měl dozvědět uveřejněné skutečnosti, čímž se sám vyloučil z možnosti prokázat, že jeho skutková tvrzení v článku jsou pravdivá. V posuzované věci tak převážilo právo vedlejší účastnice na ochranu pověsti před právem stěžovatelů na svobodu projevu. Městský soud považoval za vhodné uložit povinnost zdržet se zveřejňování celého článku.5. K odvolání stěžovatelů byl uvedený rozsudek potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 6. 2020 č. j. 3 Cmo 85/2019-168 ve výrocích I. a II. v rozsahu uložení povinnosti stěžovatelům zdržet se v článku s názvem "Pokorný a Rafaj" zveřejňování textu v českém a anglickém jazyce "Pokorného si teď najal Kapsch, aby u Rafaje zařídil zrušení tendru na výběr mýtného." "Řekneme si na rovinu, co se tady děje - Pokorný a Rafaj by se takovým jednáním dopustili trestného činu.". Jinak byly tyto výroky změněny tak, že se žaloba zamítá. Žádnému z účastníku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.6. Vrchní soud v obecné rovině uvedl, že má-li být svoboda projevu kritizující osoby omezena rozhodnutím soudu, musí být prokázáno, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o "fair" kritiku. Presumpcí dovolené kritiky je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, jejichž pravdivost musí naopak prokazovat sám kritik. Samotné uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkající se (dobré) pověsti právnické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do této (dobré) pověsti, neplatí to však vždy. Takovýto zásah je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Jde-li o střet práva na ochranu pověsti právnické osoby s jinými právy, nejčastěji s právem na svobodu projevu a právem na informace zaručených v čl. 17 Listiny, nutno dbát o to, aby s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu nebyla jednomu z těchto práv bezdůvodně daná přednost před právem druhým.7. Ve vztahu k dokazování provedenému městským soudem vrchní soud uvedl, že mu nelze vytknout žádné pochybení. Z provedených důkazů vyšla bezpečně najevo nepravdivost sdělení o tom, že "Pokorného si teď najal Kapsch, aby u Rafaje zařídil zrušení tendru na výběr mýtného", které bylo posouzeno jako skutkové tvrzení. Za situace, kdy je advokát Mgr. Radek Pokorný nepravdivě spojován s ovlivňováním výsledku rozhodování Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o veřejné zakázce na výběr mýtného, představuje zveřejnění tohoto nepravdivého údaje nepřípustný zásah do pověsti vedlejší účastnice. Sdělení uvedené v článku se objektivně týká i vedlejší účastnice, neboť uvedený advokát je jejím společníkem a jednatelem. Vrchní soud nicméně neshledal legitimním požadavek na zdržení se šíření jiných sdělení, a v tomto rozsahu nebylo uložení povinnosti zdržet se šíření sdělení důvodné.8. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2021 č. j. 23 Cdo 3350/2020-205 jako nepřípustné. V něm uvedl, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval závěr, podle něhož obecně vzato nedůvodná či neoprávněná výtka (kritika) kupříkladu špatné pověsti organizace jako právnické osoby nezakládá implicitně zásah do osobních a osobnostních práv jejích členů [usnesení ze dne 17. 6. 1999sp. zn. III. ÚS 546/98(U 42/14 SbNU 361); všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z tohoto důvodu nelze ani z hlediska ochrany ústavně zaručeného základního práva na ochranu cti a dobrého jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny ony dva subjekty slučovat nebo z hlediska tvrzeného zásahu je vzájemně zaměňovat. K závěru, že nepravdivé tvrzení stěžovatelů je objektivně způsobilé negativně zasáhnout do pověsti vedlejší účastnice, však bylo možné dospět na základě konkrétních okolností věci. Postavení společností s ručením omezeným založené za účelem výkonu advokacie je v tomto směru specifické. Podle § 15 odst. 1, 4, 5 a 8 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o advokacii") může být pouze advokát společníkem a jednatelem této právnické osoby. Zároveň je jakýkoli jiný současný způsob výkonu advokacie společníkovi zakázán. Společník vykonává advokacii vždy na účet společnosti a jako účastník právních vztahů založených v souvislosti s poskytováním právních služeb advokátem vykonávajícím advokacii ve společnosti vystupuje vůči klientovi, jakož i vůči třetím osobám, vždy společnost. V posuzované věci tedy nešlo o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.III.Argumentace stěžovatelů9. Stěžovatelé považují závěry obecných soudů za nesprávné, zjednodušující a neodpovídající obecně použitelným východiskům v oblasti ochrany dobré pověsti právnických osob, jež jsou definována v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, konkrétně usnesenísp. zn. III. ÚS 546/98. Obecné soudy pochybily, nerozlišovaly-li mezi vedlejší účastnicí jako právnickou osobou a osobou advokáta Mgr. Radka Pokorného. Sdělení obsažené v článku vedlejší účastnici žádným způsobem nezmiňuje, ani v něm není zmínka o výkonu advokacie. Z celkového kontextu článku je zřejmé, že se týká výlučně lobbistické činnosti uvedeného advokáta, která není výkonem advokacie. Spojitost článku s vedlejší účastnicí nemůže založit ani obecná zmínka o tom, že Mgr. Radek Pokorný byl najat společností Kapsch. Slovo "najmout" je totiž obecným pojmem používaným v nejrůznějších významech, který nelze automaticky chápat úzkým a zcela specifickým způsobem jako synonymum pojmu "právně zastupovat". Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétnímu způsobu použití tohoto pojmu a zbylému obsahu článku. Článek měl potenciální dopad a způsobilost negativně zasáhnout výlučně do sféry osobnostních práv Mgr. Radka Pokorného, který je současně jedinou osobou aktivně legitimovanou k tomu, aby se domáhal soudní ochrany v souvislosti s publikací článku. Obecné soudy se měly rovněž zabývat tím, zda vedlejší účastnice a uvedený advokát vůbec mají dobrou pověst. To ale žádný z nich neučinil.10. Vrchní soud zcela ignoroval skutečnost, že stěžovatelé navrhovali celou řadu důkazů za účelem prokázání toho, že článek byl založen na reálných základech, ať už jde o pověst Mgr. Radka Pokorného v souvislosti s jeho lobbistickými aktivitami či přímo jeho působení v souvislosti se zakázkou na výběr provozovatele mýtného systému pro skupinu Kapsch. Městský soud v přímém rozporu s požadavky vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu založil své závěry na velmi omezeném množství takových důkazů. Provedené výslechy nelze již z podstaty věci považovat za dostatečný důkaz opaku pravdivosti sdělení. Uvedené osoby byly přímo zainteresované v dané záležitosti.11. Kdyby obecné soudy provedly důkazy navrhované stěžovateli, zjistily by, že řada tvrzení obsažených zejména ve výpovědi Mgr. Radka Pokorného je těmito důkazy vyvrácena. Řada navržených svědků měla být vyslechnuta za účelem posouzení klíčové otázky, zda Mgr. Radek Pokorný využil své kontakty na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže za účelem ovlivnění průběhu zakázky ve prospěch skupiny Kapsch. Šlo o současné a bývalé představitele tohoto úřadu a další osoby podílející se na řízení o zakázce, jakož i osoby disponující určitými informacemi o průběhu zakázky, nebo o osoby pohybující se v pražských byznysových kruzích majících informace ohledně aktivit osoby společníka a jednatele vedlejší účastnice. V neposlední radě šlo o představitele společnosti Kapsch BusinessCom IoT Solutions s.r.o. a vybraných rakouských společností patřících do skupiny Kapsch, ovládajících několik tuzemských společností působících na českém trhu. Stěžovatel 2) na přímý dotaz soudu sdělil, že své informace čerpal právě z prostředí Ministerstva dopravy a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Pokud jako komentátor a analytik současně výslovně nejmenoval konkrétní osoby, které byly zdrojem jeho informací, tato skutečnost nijak nevylučovala relevanci jím navržených důkazů a svědků, resp. možnost, že tyto osoby budou schopné soudu sdělit informace významné pro posouzení věci.12. Relevance svědeckých výpovědí se jednoznačně potvrdila i v řízení souběžně vedeném u městského soudu pod sp. zn. 22 Co 130/2021 o žalobě Mgr. Radka Pokorného na ochranu osobnosti. V něm městský soud na jednáních ve dnech 26. 8. 2021 a 15. 7. 2021 provedl mj. výslechy svědků Ing. Dana Ťoka, Ing. Jiřího Paroubka a Ing. Jana Mládka, které stěžovatelé výslovně navrhovali provést i v řízení o žalobě vedlejší účastnice. Jejich prostřednictvím byla prokázána řada významných skutečností včetně těch, které v řízení explicitně popírala jak sama vedlejší účastnice, tak Mgr. Radek Pokorný, tedy že tento advokát je významným lobbistou a že v pražských byznysových kruzích se hovořilo o tom, že v souvislosti se zmíněným tendrem loboval za skupinu Kapsch u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, kde má silnou vazbu a nadstandardní vztahy s bývalým ředitelem tohoto úřadu Ing. Petrem Rafajem. Rovněž se měl aktivně angažovat při jeho znovuzvolení i při ovlivňování některých členů vlády a při jejich odvolání a fakticky ovládat bývalého předsedu vlády Mgr. Bohuslava Sobotku. Odmítnutím provedení výslechu navržených svědků obecné soudy znemožnily stěžovatelům jakoukoli procesní obranu a možnost unést důkazní břemeno ohledně skutkového základu (pravdivosti) sdělení a vyvrátit hodnověrnost výslechů Mgr. Radka Pokorného a Ing. Karla Feixe, které obecné soudy považovaly za rozhodné pro vyhovění žalobě.13. Stěžovatelé navrhli několik listinných důkazů za účelem prokázání některých klíčových skutečností, městský soud je však toliko formálně přečetl, aniž by se k nim jakkoli vyjádřil či z nich dovodil skutková zjištění. Pouze konstatoval, že předmětné důkazy jsou z hlediska konkrétních zjištění ve vztahu ke skutkovým tvrzením v tomto řízení nadbytečné, a to přestože tyto přímé důkazy dokládaly, že názory obdobné těm popsaným v článku veřejně prezentovaly i jiné osoby. Tento postup byl v příkrém rozporu s požadavky vyplývajícími z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem14. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými navrhovateli a je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).V.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů a napadenými usneseními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.17. V dané věci Ústavní soud posuzoval, zda obecné soudy napadenými rozhodnutími v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny neodepřely stěžovatelům soudní ochranu jejich svobodě projevu, která je zaručena v čl. 17 odst. 1 Listiny, uložením povinnosti zdržet se publikace části článku s názvem "Pokorný a Rafaj". V tomto ohledu se zabýval také tím, zda obecné soudy nepochybily, pokud neprovedly a nehodnotily některé stěžovateli navržené důkazy.18. Předně je nutno uvést, že obecné soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily důvody, pro které se u vedlejší účastnici neuplatní obecné závěry obsažené v usnesenísp. zn. III. ÚS 546/98, že "obecně vzato ani nedůvodná či neoprávněná výtka (kritika) ku příkladu špatné pověsti organizace jako právnické osoby nezakládá implicitně zásah do osobních a osobnostních práv jejích členů (příslušníků)". V tomto ohledu nelze nic vytknout poukazu na specifika společnosti s ručením omezením založené za účelem výkonu advokacie ve smyslu § 15 zákona o advokacii a na mnohem užší provázanost dobré pověsti takovéto obchodní společnosti s dobrou pověstí jejích společníků, kteří jsou advokáti, obzvlášť jsou-li jejich jména uvedena přímo v názvu (srov. též usnesení ze dne 29. 1. 2019sp. zn. III. ÚS 2496/18, bod 17). Ústavní soud nepovažuje za potřebné k těmto závěrům nic dodávat. Vzhledem k okolnostem věci se vedlejší účastnice mohla vůči stěžovatelům domáhat ochrany před neoprávněným zásahem do její dobré pověsti podle § 135 odst. 2 občanského zákoníku. Předmětný článek se jí totiž rovněž dotýkal.19. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, difamující výrok může mít povahu hodnotícího soudu nebo skutkového tvrzení. V případě hodnotícího soudu nelze zkoumat jeho pravdivost, neboť jde o subjektivní názor toho, kdo projev učinil; postačí, že bude mít alespoň určitý skutkový základ (například nález ze dne 11. 11. 2005sp. zn. I. ÚS 453/03(N 209/39 SbNU 215); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 2. 1997 ve věci stížnosti č. 19983/92 De Haes a Gijsels proti Belgii, bod 47). Obecně přitom platí, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory zásadně ústavně chráněnými [například nález ze dne 15. 3. 2005sp. zn. I. ÚS 367/03(N 57/36 SbNU 605), nález ze dne 23. 3. 2010sp. zn. I. ÚS 1990/08(N 63/56 SbNU 711), bod 32, nebo nález ze dne 6. 3. 2012sp. zn. I. ÚS 823/11(N 44/64 SbNU 521), bod 24; též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci stížnosti č. 5493/72 Handyside proti Spojenému království, bod 49]. Ochranu takovémuto projevu by bylo možné odepřít pouze v případě, pokud by zcela postrádal potřebný skutkový základ, nebo pokud by byl učiněn způsobem, který není slučitelný s demokratickými principy, například z důvodu absence dobré víry ohledně jeho legitimity [například nález ze dne 17. 7. 2007sp. zn. IV. ÚS 23/05(N 111/46 SbNU 41), bod 27, nebo usnesení ze dne 22. 10. 2007sp. zn. I. ÚS 805/07], respektive způsobem vybočujícím z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti [nález ze dne 10. 7. 1997sp. zn. III. ÚS 359/96(N 95/8 SbNU 367)].20. Jestliže ale difamující výrok spočívá ve skutkovém tvrzení neboli konstatování faktu, pak je ten, kdo jej učinil, povinen prokázat 1) rozumné důvody, na jejichž základě se spoléhal na jeho pravdivost, jakož i 2) že podnikl dostupné kroky k ověření jeho pravdivosti, a to v míře a intenzitě, v níž bylo její ověření přístupné a definitivní (včetně případného dotazu u osoby, které se tvrzení týká, jejíž stanovisko by v takovém případě mělo být rovněž zveřejněno), a 3) že byl v dobré víře, a tudíž neměl důvod věřit, že toto tvrzení není pravdivé (podrobně nálezsp. zn. I. ÚS 453/03; srovnej též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 12. 2004 ve věci stížnosti č. 49017/99 Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, bod 78). Jsou-li tyto podmínky splněny, pak ani případná dodatečně zjištěná nepravdivost výroku nebude sama o sobě znamenat nepřípustnost zásahu do práva na ochranu osobnosti.21. Ústavní soud konstatuje, že text "Pokorného si teď najal Kapsch, aby u Rafaje zařídil zrušení tendru na výběr mýtného" není hodnotícím soudem, nýbrž skutkovým tvrzením. Slovo "najal" je třeba v kontextu celého článku vykládat šířeji. Rozumí se jím jakákoli, byť i jen neformální, faktická spolupráce, při níž by advokát Mgr. Radek Pokorný na základě dohody se skupinou Kapsch jednal za účelem ovlivnit výsledek řízení u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, aniž by vedlejší účastnice, resp. uvedený advokát, který je jejím společníkem a jednatelem, museli přímo zastupovat některou ze společností skupiny Kapsch. Stěžovatelé nicméně netvrdí, jakým způsobem by výpověď některého z jimi navržených svědků měla prokázat, že takto vymezená spolupráce skutečně existovala. Ostatně sami se své skutkové tvrzení před jeho zveřejněním ani nepokusili ověřit, ať už dotazem přímo u dotčeného advokáta, nebo u některé ze společností skupiny Kapsch, případně u jiných osob nebo jiným způsobem. Podle stěžovatelů by výslechy dalších svědků, případně jiné důkazy, vedly ke zjištění, že advokát Mgr. Radek Pokorný byl lobbistou s vazbami na bývalého předsedu vlády a bývalého předsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a že v byznysových kuloárech se hovořilo o jeho lobbovaní za skupinu Kapsch v souvislosti s veřejnou zakázkou na provozování mýtného systému. Ústavní soud ovšem podotýká, že ze samotných těchto skutečností by ani v případě jejich prokázání nebylo možné dovozovat pravdivost skutkových tvrzení uvedených v předmětném článku.22. Není pochyb, že výběr provozovatele mýtného systému je věcí veřejného zájmu, a zcela přirozeně je mu věnována pozornost médií i širší veřejnosti ústící v určitou veřejnou kontrolu celého procesu. Je však rozdíl, zda média či veřejnost hodnotí jednotlivé okolnosti veřejné zakázky a v této souvislosti si kladou otázky ohledně zákonnosti postupu účastníků zadávacího řízení, nebo zda výslovně tvrdí, že se určitá osoba ve spojitosti s touto veřejnou zakázkou dopouští jednání, které má znaky trestného činu. Za situace, kdy stěžovatelé v řízení o žalobě vedlejší účastnice nebyli schopni uvést důkazy poskytující adekvátní základ (ve smyslu výše shrnuté ustálené judikatury) pro jejich skutkové tvrzení, nelze obecným soudům vytknout, že na základě provedených důkazů (zejména výpovědí svědků Mgr. Radka Pokorného a Ing. Karla Feixe) dospěly k odlišným skutkovým zjištěním. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena svoboda projevu stěžovatelů zaručená v čl. 17 odst. 1 Listiny ani jejich základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.23. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle čl. 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10402.txt |
452 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Kašeové, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, sídlem Gorkého 658/15, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2021 č. j. 24 Cdo 1611/2021-598, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. června 2020 č. j. 83 Co 475/2015-546 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. května 2015 č. j. 7 C 133/2012-319, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Lucie Waulinové Slivkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") nyní napadeným rozsudkem ze dne 26. 5. 2015 č. j. 7 C 133/2012-319 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí souboru nemovitostí (pozemky v katastrálním území L. a rodinného domu v obci L.) s odůvodněním, že darovací smlouva uzavřená mezi Jakubem Kaše a stěžovatelkou ze dne 16. 5. 2010 je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a to pro rozpor s dobrými mravy, neboť jejím účelem bylo poškození žalovaných 1) Aleny Waulinové a 3) Gilone Brun (viz níže). Okresní soud vycházel ze zjištění, že stěžovatelka a žalovaný 2) Jakub Kaše jsou manželé, přičemž mezi označenými žalovanými, tj. žalovanou 1) Alenou Waulinovou, žalovaným 2) Jakubem Kaše a žalovanou 3) Gilone Brun, probíhalo tehdy u okresního soudu další řízení, vedené pod sp. zn. 9 C 1/2002, jehož předmětem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem, jejichž spoluvlastníky byli Alena Waulinová, Jakub Kaše a Gilone Brun, pročež tento spor byl iniciován žalobou podanou Alenou Waulinovou. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 3. 2006 č. j. 9 C 1/2002-167, jímž zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví Aleny Waulinové, Jakuba Kaše a Gilone Brun tak, že předmětné nemovitosti byly přikázány do podílového vlastnictví v poměru jedna polovina Aleně Waulinové a jedna polovina Jakubovi Kaše za částku 475 000 Kč, kterou byl povinen Jakub Kaše zaplatit Gilone Brun. K odvolání všech účastníků řízení změnil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 11. 2008 č. j. 35 Co 790/2006-262 rozsudek okresního soudu tak, že zrušil spoluvlastnictví Aleny Waulinové a Jakuba Kaše k předmětným nemovitostem a přikázal je do výlučného vlastnictví Jakubovi Kašemu, přičemž mu zároveň stanovil povinnost zaplatit Aleně Waulinové částku ve výši 1 400 000 Kč a Gilone Brun částku ve výši 2 700 000 Kč. Uvedený rozsudek krajského soudu napadla Alena Waulinová dovoláním, avšak dříve než bylo o tomto dovolání rozhodnuto, Jakub Kaše předmětné nemovitosti daroval své manželce Ireně Kašeové, nyní stěžovatelce. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2010 č. j. 22 Cdo 2147/2009-296 rozhodl o podaném dovolání Aleny Waulinové tak, že zrušil rozsudky okresního soudu i krajského soudu a vrátil věc k dalšímu řízení.3. Stěžovatelka a žalovaný 2) Jakub Kaše napadli rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž krajský soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2016 č. j. 83 Co 475/2015-405 rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil, odmítl odvolání Jakuba Kaše a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelka a Jakub Kaše dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 tak, že dovolání stěžovatelky i Jakuba Kaše odmítl, přičemž dovolání Jakuba Kaše bylo shledáno opožděným. Stěžovatelka napadla uvedené usnesení Nejvyššího soudu spolu s jemu předcházejícími rozsudky okresního soudu a krajského soudu ústavní stížností, o níž Ústavní soud dne 19. 2. 2019 podsp. zn. I. ÚS 2657/18rozhodl nálezem ze dne 19. 2. 2019sp. zn. I. ÚS 2657/18tak, že zrušil s poukazem na čl. 36 odst. 1 Listiny usnesení Nejvyššího soudu, jemuž vytkl, že se Nejvyšší soud nevypořádal s dovoláním stěžovatelky věcně, když odkázal na rozsudek krajského soudu, který se však nevypořádal s námitkou vznesenou stěžovatelkou ohledně použití § 39 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka uvedla, že účelů právního jednání (darovací smlouvy) bylo několik, přičemž krajský soud se touto pluralitou účelů a jejich významem pro posouzení platnosti darovací smlouvy nezabýval, když toliko uvedl pouze výsledek, tj. absolutní neplatnost darovací smlouvy.4. Nejvyšší soud v reakci na zrušující nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 2657/18rozsudkem ze dne 3. 4. 2019 č. j. 24 Cdo 876/2019-478 zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud se měl v dalším řízení zabývat zejména otázkou, zda účel právního jednání rozporný s dobrými mravy činí neplatným toto jednání i za situace, kdy právní jednání sledovalo několik různých účelů.5. Krajský soud v dalším řízení zjistil, že Alena Waulinová darovala předmětné nemovitosti své dceři, vedlejší účastnici, Lucii Waulinové Slivkové, která tedy vstoupila do řízení namísto původních žalovaných 1) Aleny Waulinové a 3) Gilone Brun jako žalovaná. Krajský soud následně, nyní napadeným rozsudkem, rozhodl tak, že v meritu věci potvrdil výrok okresního soudu, odvolání Jakuba Kaše odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval otázkou nastolenou v nálezu Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 2657/18a dospěl k závěru, že právně významným účelem darovací smlouvy bylo minimálně a mimo jiné zabránit případným negativním důsledkům rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, pokud by bylo pro Jakuba Kaše nepříznivé. Stěžovatelka i Jakub Kaše v řízení před krajským soudem akcentovali, že důvodem darování předmětných nemovitostí byl věk a špatný zdravotní stav Jakuba Kaše, snaha vyjmout nemovitosti z dědictví, případně vděk stěžovatelce za to, že pomohla Jakubovi Kašemu zajistit peníze na výplatu vypořádacích podílů. Ve svých vyjádřeních před soudy Jakub Kaše opakovaně uvedl, že jedním z motivů darování nemovitostí stěžovatelce byl postoj a neústupnost Aleny Waulinové a Gilone Brun, které byly připraveny učinit cokoliv, aby zvrátily rozsudek o vypořádání spoluvlastnictví a rovněž snaha vyřešit definitivně tento spor, aby v případě smrti Jakuba Kaše byla stěžovatelka ušetřena sporů s Alenou Waulinovou a Gilone Brun. Krajský soud uzavřel, že otázku vznesenou Ústavním soudem lze zodpovědět tak, že účel právního úkonu sledující zjevně nemravný cíl je v rozporu s dobrými mravy pořád stejně, ať již vedle něj přibudou další účely, které nejsou s dobrými mravy rozporné. Účely nerozporné s dobrými mravy pak nemohou vyvážit či ospravedlnit újmu ostatních spoluvlastníků.6. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že je zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil s úvahou krajského soudu, kterou i dále rozvedl.II.Argumentace stěžovatelky7. Stěžovatelka uvádí, že napadený rozsudek krajského soudu a rozsudek Nejvyššího soudu jsou argumentačně zjevně neudržitelné, neboť neberou v potaz celý kontext věci. Korektiv dobrých mravů se má používat až jako prostředek ultima ratio v případě zjevné nespravedlnosti. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ten, kdo se v průběhu celého řízení choval nemravně, je Alena Waulinová, která se např. snažila překazit získání překlenovacího úvěru v bance, o který žádala stěžovatelka a Jakub Kaše. Alena Waulinová dále do současné chvíle drží jako bezdůvodné obohacení částku v řádu milionů Kč, která jí byla Jakubem Kaše předána na základě rozsudku krajského soudu o vypořádání spoluvlastnictví. Zmíněné nemravné chování Aleny Waulinové nebylo soudy vůbec bráno v potaz.8. Stěžovatelka dále podotýká, že uzavření darovací smlouvy vyžadovala úvěrující banka jako podmínku pro poskytnutí úvěru, dalším motivem pro uzavření darovací smlouvy byl špatný zdravotní stav Jakuba Kaše a také jeho vděk vůči stěžovatelce.9. Stěžovatelka namítá, že ona i Jakub Kaše jsou právní laici a nemohli předvídat, že Nejvyšší soud pravomocné rozhodnutí krajského soudu po dvou letech zruší. Pro zemědělce je taková orientace v právních předpisech nereálná. Nadto kdyby měli stěžovatelka a Jakub Kaše nemravné úmysly, mohli darovací smlouvu uzavřít neprodleně po vydání rozsudku krajského soudu a nečekali by tedy téměř rok a půl. Mohli také nemovitosti dále převádět na třetí osoby.10. Jde-li o otázku rozporu s dobrými mravy, absolutně neplatné je právní jednání, které je zjevně nebo hrubě v rozporu s dobrými mravy. Občanský zákoník stanoví výslovně, že právní jednání musí být zjevně v rozporu s dobrými mravy, což ve výsledku znamená, že právní jednání, které není na první pohled v rozporu s dobrými mravy, není v rozporu s dobrými mravy vůbec.11. Závěry přijaté krajským soudem a Nejvyšším soudem jsou i v rozporu s principem ekvity, neboť vedou k nespravedlivému výsledku, který ignoruje chování druhé strany, na něž trvale stěžovatelka a Jakub Kaše upozorňují.12. Stěžovatelka dále namítá, že při posouzení rozporu s dobrými mravy je nutno přihlížet ke všem individuálním okolnostem, jakož i k ochraně stran. Stěžovatelka je názoru, že by mělo být v její věci uplatněno pravidlo favor negotii, tedy že v případě pochybnosti o neplatnosti darovací smlouvy by smlouva měla být posouzena spíše jako platná a účinná.13. Stěžovatelka podotýká, že její právní jednání nemohlo být v rozporu s dobrými mravy, neboť účastníci konali až po vydání pravomocného rozhodnutí. Stěžovatelka se ptá, zda by uzavření darovací smlouvy bylo posouzeno jako nemravné, kdyby Nejvyšší soud nezasáhl, a jak dlouho je nutno s darováním vyčkávat, aby nebylo shledáno nemravným?III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.16. Stěžovatelka v posuzované věci, stručně řečeno, rozporuje použití § 39 občanského zákoníku na právní jednání spočívající v uzavření darovací smlouvy mezi ní a jejím manželem, Jakubem Kaše, v době, kdy probíhalo dovolací řízení ve věci určení vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem. Stěžovatelka je názoru, že zásadní roli při použití § 39 občanského zákoníku, jehož důsledkem je absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, by měla hrát skutečnost, že jednání její a Jakuba Kaše bylo vedeno několika účely, pro něž strany smlouvy smlouvu uzavřely, účelů tedy bylo vícero, přičemž ty rozhodně nebyly nemravné. Dále stěžovatelka podotýká, že v době uzavření darovací smlouvy byly pravomocným rozsudkem krajského soudu nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví dárce nemovitostí, Jakuba Kaše, který byl tudíž oprávněn s nemovitostmi jakkoliv disponovat.17. Důležitý význam má skutečnost, že ve věci již jednou rozhodoval Ústavní soud nálezemsp. zn. I. ÚS 2657/18, kterým zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. V uvedeném nálezu Ústavní soud fakticky vytkl krajskému soudu, že v odůvodnění svého rozhodnutí nezprostředkoval žádné své úvahy o pluralitě účelů právního jednání a jejich významu pro posouzení platnosti právního úkonu. Stěžovatelka sice výslovně nenamítá nedodržení kasační závaznosti v řízení následujícím po zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavním soudem, avšak z obsahu jejích námitek vyplývá, že ji stěžovatelka fakticky uplatňuje.18. Ústavní soud však námitkám stěžovatelky nemůže přisvědčit. Jde-li o otázku nedodržení kasační závaznosti, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se v řízení, které následovalo po zrušení jeho rozsudku Nejvyšším soudem, důsledně zabýval závěry nastolenými nálezemsp. zn. I. ÚS 2657/18. Úvahy krajského soudu o pluralitě úmyslů jsou obsaženy v bodech 35 a následujících napadeného rozsudku, když krajský soud dospěl ke zcela plausibilnímu závěru, že při pluralitě účelů právního jednání se zkoumá pouze existence účelu rozporného s dobrými mravy, ty zbylé nemohou mít vliv na závěr o platnosti právního jednání. Tento závěr zcela aprobuje i Ústavní soud, neboť jde zcela zjevně o jediný možný logický závěr. Nemravný účel nemůže být "ospravedlněn" jinými, přidruženými, mravnými účely, jelikož rozhodnutí postavené na této premise by odporovalo obecným principům spravedlnosti, kdy je nutno jako jedno ze stěžejních východisek vnímat to, aby rozhodnutí bylo přiměřeně spravedlivé pro všechny strany sporu. Aplikováno na posuzovanou věc, jako zcela prokázaný se jeví účel právního jednání uskutečněného mezi stěžovatelkou a jejím manželem, Jakubem Kaše (tj. uzavření darovací smlouvy v době, kdy probíhalo dovolací řízení ve věci určení vlastnického práva k nemovitostem, o čemž byla stěžovatelka dobře zpravena, přičemž si byla i bezprostředně vědoma mnohaletých sporů plynoucích z vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem), kterým bylo, jak plyne z mnoha vyjádření Jakuba Kaše před soudy v tomto civilním sporu, v prvé řadě zajistit stěžovatelce poklidný život po jeho případné smrti beze sporů s Alenou Waulinovou a Gilone Brun (nyní tedy jejich právní nástupkyní Lucií Waulinovou Slivkovou) o nemovitosti, v nichž stěžovatelka a Jakub Kaše trvale pobývají, jakož i zajistit sobě další užívání těchto nemovitostí. Z uzavření darovací smlouvy mezi stěžovatelkou a Jakubem Kaše pak implicitně vyplývala i skutečnost, že Alena Waulinová a Gilone Brun přijdou v případě, že Nejvyšší soud vyhoví dovolání Aleny Waulinové, o svůj spoluvlastnický podíl, resp. o jeho vypořádání. Takové vyústění sporu nelze považovat za spravedlivé, a tudíž lze aprobovat závěr krajského soudu a následně i Nejvyššího soudu uvedený v napadených rozhodnutích, že popsané jednání lze považovat za rozporné s dobrými mravy bez ohledu na to, jakými dalšími pohnutkami byli Jakub Kaše a stěžovatelka vedeni při uzavírání darovací smlouvy, neboť záměr, jehož účelem bylo připravit dvě další (toho času potencionální) spoluvlastnice o majetek, nelze považovat za mravné jednání ani s přihlédnutím k dalším okolnostem, kterými jsou, dle tvrzení stěžovatelky i Jakuba Kaše, např. věk a zdravotní stav Jakuba Kaše, případně vděk vůči stěžovatelce za to, že obstarala finance k vypořádání spoluvlastnických podílů dle předchozích rozhodnutí soudů v této věci.19. Stěžovatelka v popsaném kontextu vznáší relevantní otázku, zda je přípustné sankcionovat dispozici s nemovitostmi, které v době uzavření darovací smlouvy byly ve výlučném vlastnictví Jakuba Kaše, absolutní neplatností pro rozpor s dobrými mravy. Tato otázka je skutečně relevantní, neboť v obecné rovině vlastník na základě pravomocného soudního rozhodnutí je oprávněn s nemovitostmi disponovat a pouhá vědomost o probíhajícím dovolacím řízení sama o sobě nezapříčiňuje rozpor s dobrými mravy, a tudíž absolutní neplatnost smlouvy, avšak konkrétní okolnosti, jak jsou popsány výše, svědčí pro použití § 39 občanského zákoníku (dlouhodobý soudní spor o vypořádání velmi hodnotného spoluvlastnictví, v němž civilní soudy nerozhodovaly ve vzájemné shodě; zjevná nevraživost mezi stranami sporu, která vedla k nemožnosti jakékoliv vzájemné domluvy; verbalizovaná snaha Jakuba Kaše ušetřit stěžovatelku při své smrti těchto sporů, jakož i úsilí zajistit si při úspěchu dovolání Aleny Waulinové bezplatné užívání předmětných nemovitostí).20. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nyní napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu naplnila požadavky plynoucí z nálezusp. zn. I. ÚS 2657/18. Zároveň nelze přisvědčit stěžovatelce v její argumentaci, že použití § 39 občanského zákoníku na posuzovanou věc bylo nespravedlivé a neudržitelné. Ústavní soud podotýká, že napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná a přesvědčivě odůvodněná v souladu se zásadami obecné logiky. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla zasažena žádná ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky.21. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10403.txt |
453 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou, se sídlem Dlouhá 9, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 18 Co 65/2021-623 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. ledna 2021, č. j. 16 P 83/2008-480, 42 P a NC 2/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva") a právo na ochranu rodinného života garantované čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "opatrovnický soud") byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 4 000 Kč za neuskutečněný styk matky s nezletilým J. F. (synem stěžovatele) podle § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") nevyhověl odvolání stěžovatele a napadeným rozhodnutím usnesení opatrovnického soudu potvrdil.3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje důvody, kvůli nimž se jeho syn s matkou nechce stýkat a tvrdí, že ukládání pokut je nesmyslné a neplní předvídaný účel (tj. zajistit splnění povinnosti). Podstatou problému je totiž nechuť nezletilého stýkat se s matkou a nikoliv chování stěžovatele. V tomto ohledu odkazuje stěžovatel na nález ze dne 13. 10. 2015,sp. zn. III. ÚS 3462/14.4. Podle stěžovatele není pravdou, že by nezletilého v tomto směru negativně ovlivňoval, jak tvrdí soud v napadeném usnesení. Stěžovatel v tomto kontextu zdůrazňuje, že toto tvrzení se opírá o posudek znalce, který byl podle jeho názoru nevhodně zvolen a postrádá příslušnou odbornost.5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.7. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.8. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že ústavní stížnost nezletilého proti soudní úpravě jeho poměrů (rozšíření styku s matkou) byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesenímsp. zn. II. ÚS 1647/21ze dne 8. 11. 2021. Ústavní soud v tomto usnesení akceptoval závěry obecných soudů, podle nichž o rozsudek soudu prvního stupně představuje solidní a nutný základ pro obnovení normálních vztahů mezi synem a jeho biologickou matkou. V řízení mělo vyplynout, že situaci, kdy nezletilý aktuálně zcela odmítá svoji matku, zavinil otec a dle oslovených odborníků by nastalou situaci měla vyřešit nikoli pouze individuální terapie každého ze zúčastněných (obou rodičů a nezletilého), ale také terapie společná. Případným konfliktům o průběhu styku lze podle obecných soudů (jejichž závěry Ústavní soud v citovaném usnesení označil za ústavněprávně akceptovatelné) nepochybně předcházet i dohodou, případně dosaženou i za pomoci OSPOD či jiných organizací.9. Za ústavně konformní považuje Ústavní soud nejen samotnou úpravu styku matky s nezletilým, nýbrž i výkon stanovené povinnosti prostřednictvím pořádkové pokuty. Byť ve stěžovatelem odkazovaném nálezusp. zn. III. ÚS 3462/14ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91), a stejně tak v nálezusp. zn. II. ÚS 3573/18ze dne 19. 3. 2019 (N 40/93 SbNU 67), Ústavní soud zohlednil postoj dítěte a shledal ukládání pokut za nerealizovaný styk nepřiměřeně tvrdým postihem pečujícího rodiče, v dané věci k takovému závěru nevidí důvod. Je na stěžovateli jako přímém vychovateli, aby nezletilému vysvětlil, že výkon rozhodnutí - tj. zajištění styku s matkou - je veden pro jeho dobro a v jeho zájmu. Názor stěžovatele, že v tomto ohledu učinil maximum možného, obecné soudy nesdílí a Ústavní soud se s nimi zcela ztotožňuje.10. Napadená rozhodnutí se ostatně důvodům udělení pokuty, zejména její smysluplnosti a přiměřenosti, věnují. Na základě přesvědčivých skutkových úvah tvrdí (a Ústavní soud proti těmto tvrzením nemá z ústavněprávních hledisek žádných výhrad), že stěžovatel na nezletilého negativně působí, jeho styk s matkou nijak nepodporuje a že postoje a chování stěžovatele již mohly vést ke vzniku syndromu zavrženého rodiče. Obecné soudy zároveň zdůraznily, že součástí povinnosti zajistit styk nezletilého s matkou je i psychická příprava, přičemž stěžovatel setrvale působí proti smyslu této povinnosti, při předání nezletilého vyvolává s matkou konflikty a nyní též brání styku s matkou zcela. S ohledem na setrvalost jednání stěžovatele proto opatrovnický soud považoval za nutné přistoupit k výkonu rozhodnutí uložením pokuty.11. Právní i skutkové závěry obecných soudů - které jsou s vývojem a dynamikou situace stěžovatele, nezletilého i jeho matky nejlépe obeznámeny - jsou podpořeny racionálními a přesvědčivými argumenty a Ústavní soud za této situace neshledal důvod ke svému kasačnímu zásahu.12. Ústavní soud chápe, že rodiče (a konec konců i dítě samotné) mohou mít různý náhled na to, co je nejlepším zájmem dítěte. Je to logické, protože rodiče zpravidla vedle zájmů dítěte sledují také své zájmy, které se zájmy dítěte ne vždy korespondují. Proto také bývá dítě jako zranitelný účastník řízení zastoupeno na rodičích nezávislým opatrovníkem. Právem dítěte je - je-li to jen trochu možné - budovat a mít vztah k oběma rodičům a nevyrůstat v prostředí, v němž je jeden rodič rodičem zavrženým. Dokud dítě nedospěje, nesmí obecné soudy na toto právo rezignovat. Proto musí v takových případech vstupovat do (jinak výsostně privátních) rodinných vztahů za účelem ochrany nezletilého stát.13. Stejně jako v usnesenísp. zn. II. ÚS 1647/21Ústavní soud i nyní zdůrazňuje, že rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak by měli hledět především na zájem dítěte být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat.14. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10404.txt |
454 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Mgr. Martina Láníka, zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Hejdou, advokátem, se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021, č. j. 27 Cdo 3448/2019-359, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2019, č. j. 53 Co 380/2018-329 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. srpna 2018, č. j. 31 C 18/2015-262, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny.2. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a podstatu sporu, který tyto soudy řešily. Stěžovatel se žalobou v původním řízení neúspěšně domáhal zaplacení částky 1.143.146,80 Kč. Tato tvrzená pohledávka na něj byla převedena původními věřitelkami, a on ji uplatnil proti žalovaným (statutárním orgánům dlužníka), kteří byli žalováni jako zákonní ručitelé ve smyslu § 194 odst. 6 obchodního zákoníku).3. K zamítnutí stěžovatelovy žaloby došlo v důsledku aplikace ustanovení § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, podle kterého: "Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty."4. Podle právního názoru Nejvyššího soudu se ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku vztahuje i na pohledávky, které byly pravomocně přiznány v soudním nebo rozhodčím řízení. Znamená to, že se tyto pohledávky promlčují za deset let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, aniž by pro běh této doby bylo významné, zda před jejím uplynutím byl pro pravomocně přiznanou pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu podán návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Zákaz uplatnění námitky promlčení v soudním (rozhodčím) řízení zahájeném před uplynutím uvedené doby stanovený v § 408 odst. 1 větě druhé obchodního zákoníku nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení), nýbrž to, že k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, uplynula až v průběhu tohoto řízení. Jestliže bylo právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím lhůty 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, nebo po jejím uplynutí a jestliže řízení o jeho výkonu (exekuci) bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno, nepřihlíží se - jak vyplývá z ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku - k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) ani v případě, že uvedená desetiletá lhůta uplynula ještě před zahájením tohoto řízení.5. Nejvyšší soud (ve shodě se soudem odvolacím) konstatoval, že v projednávané věci se dlužník dostal do prodlení dne 1. 1. 2007. Závěr odvolacího soudu, podle kterého dne 1. 1. 2017 došlo k promlčení nároku (jistiny a jejího příslušenství - úroků z prodlení a nákladů soudního řízení), přiznaného pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 4 Cm 177/2009-57, pak Nejvyšší soud považoval za zcela souladný ustálenou judikaturou dovolacího soudu.6. Na závěru o promlčení pohledávky vůči žalovaným (jako ručitelům) nemohla dle Nejvyššího soudu nic změnit ani skutečnost, že se jednalo o ručení zákonné a nikoliv smluvní; odvolací soud podle něj i tuto otázku posoudil zcela v souladu s východisky plynoucími z judikatury dovolacího soudu.7. Stěžovatel však naznačená východiska i závěry považuje za protiústavní. Podle stěžovatele výklad přijatý obecnými soudy znemožňuje či přinejmenším komplikuje vymožení ručitelského závazku. Stěžovatel zdůrazňuje, že o splnění jedné z podmínek pro zákonné ručení jednatelů (totiž že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby) se dozvěděl z usnesení soudního exekutora až 17. 1. 2014, nikoliv již 1. 1. 2007. Podle stěžovatele je absurdní, aby promlčecí doba mohla započít v době, kdy věřitel nemohl vědět o splnění podmínek pro běh ručení.8. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.9. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.10. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.11. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty týkající se plynutí promlčecí doby a vztahu mezi hlavním a ručitelským závazkem, které uplatnil již ve svém dovolání a na které Nejvyšší soud řádně reagoval.12. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za klíčový právní závěr, podle něhož (v důsledku akcesority ručitelského závazku) nelze věřiteli přiznat rozhodnutím soudu ani právo na splnění závazku vůči ručiteli, pokud je v důsledku promlčení právo věřitele odpovídající hlavnímu (dlužníkovu) závazku oslabeno v tom ohledu, že nemůže být soudem přiznáno, popřípadě pokud rozhodnutí, jímž bylo pravomocně přiznáno, nelze soudně vykonat. Právní vztah z ručení je totiž jako zajišťovací právní vztah svou povahou vztahem akcesorickým, zásadně spjatým svou existencí s hlavním závazkem, a zároveň je vztahem subsidiárním, neboť ručitel není zavázán plnit věřiteli vedle dlužníka, ale až tehdy, nesplnil-li dlužník.13. Obecné soudy v důsledku tohoto právního názoru konstatovaly, že v důsledku promlčení hlavního závazku mohlo být namítnuto promlčení i žalovanými (ručiteli) a že žaloba proti ručitelům (na rozdíl od žaloby proti dlužníkovi) nemá důsledky předvídané ustanovením § 408 obchodního zákoníku, větou třetí.14. Takový právní názor podle Ústavního soudu reflektuje povahu a smysl institutu ručení, jak byl upraven v obchodním zákoníku v rozhodném znění a jeho protiústavnost nelze ovšem dovozovat ze skutečnosti, že jeho aplikace měla pro stěžovatele nepříznivé důsledky. Jedná se zároveň o právní názor předvídatelný, který se opírá o ustálenou judikaturu dovolacího soudu.15. Ústavní soud uznává, že v rovině podústavního práva jsou zřejmě představitelné i jiné výkladové varianty, avšak samotná existence jiných výkladových variant ještě protiústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje ani nezakládá ústavněprávní rozměr věci. Je to právě Nejvyšší soud (a nikoliv soud Ústavní), jehož úkolem je výklad podústavního práva sjednocovat. V projednávané věci (resp. i ve věcech předcházejících, v nichž ustálenou judikaturu tvořil) přitom Nejvyšší soud svou sjednocovací roli plnil řádně a nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem.16. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10405.txt |
455 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky 1845 Invest s.r.o., IČO: 248 22 205, se sídlem Jana Masaryka 56, Praha 2, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem JAŠEK LEGAL advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. února 2020 č. j. 14 C 124/2019-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 č. j. 18 Co 235/2020-80 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 589/2021-113, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 13. července 2021 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).3. Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o zaplacení částky 1 800 EUR s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Skutkový základ uplatněného nároku tak, jak byl tvrzen vedlejším účastníkem (v postavení žalobce), spočíval v tom, že stěžovatelka (resp. její pracovník) měla dne 7. července 2016 od vedlejšího účastníka v souvislosti s písemnou rezervační smlouvou uzavřenou téhož dne (dále jen "rezervační smlouva") převzít v hotovosti částku 1 800 EUR. Tato částka měla představovat zálohu na kupní cenu za parkovací místo v právní rovině představované ideálním podílem na nebytové jednotce (garáži) v projektu stěžovatelky. Rezervační smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. listopadu 2016. Vzhledem k tomu, že po dobu trvání rezervační smlouvy neměly být učiněny potřebné úkony ze strany stěžovatelky, odstoupil vedlejší účastník od rezervační smlouvy a vyzval stěžovatelku k navrácení složené zálohy z titulu bezdůvodného obohacení, na což však stěžovatelka nereflektovala. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku 1 800 EUR s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z napadeného rozsudku plyne, že soud prvního stupně měl za to, že vedlejší účastník prokázal na základě uzavřeného řetězce nepřímých důkazů jím tvrzené rozhodné skutečnosti (uzavření rezervační smlouvy, složení zálohy, odstoupení od rezervační smlouvy) a právně posoudil daný stav jako případ bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky, pročež jí uložil povinnost toto bezdůvodné obohacení vedlejšímu účastníkovi vydat. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 23. září 2020 č. j. 18 Co 235/2020-80 rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka odvolání postavila především na tvrzených nedostatcích v postupu soudu prvního stupně při provádění dokazování a jeho vyhodnocení. Odvolací soud tyto námitky shledal za nedůvodné a s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně se plně ztotožnil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná do všech jeho výroků dovolání, které považovala za přípustné dle § 237 o. s. ř. zejména z důvodu procesně vadného dokazování, které mělo být soudy nižších stupňů provedeno a vyhodnoceno v rozporu se stěžovatelkou v dovolání označenou judikaturou Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"). Dovolací soud v prvé řadě dospěl k závěru, že projednávaný nárok vychází z rezervační smlouvy, která je svoji povahou smlouvou spotřebitelskou, z čehož plyne nepoužitelnost omezení přípustnosti dovolání hodnotou věci ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Následně dovolací soud v rámci hodnocení předpokladů přípustnosti posoudil jednotlivé dovolací námitky stěžovatelky a dospěl závěru, že odvolací soud se při přezkumu správnosti postupu soudu prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů od závěrů judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Dovolací soud zdůraznil, že revize samotných hodnotících úvah co do pravdivosti a váhy konkrétních důkazních prostředků nemůže být předmětem dovolacího řízení, přičemž tyto ani nevybočily z judikaturou (obecně) formulovaných požadavků týkajících se možnosti soudu dospět ke skutkovým závěrům na základě dostatečně uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. Rovněž k námitce neprovedení stěžovatelkou navrženého výslechu svědka pro nadbytečnost dovolací soud uzavřel, že odvolací soud požadavky plynoucí z judikatury dovolacího soudu respektoval. Dovolací soud tedy dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost dle § 243c odst. 1 o. s. ř. (namítanými vadami řízení se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. nezabýval, neboť dovolání neshledal přípustným).4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Proti nákladovému výroku II rozsudku odvolacího soudu bylo dovolání nepřípustné ze zákona a v tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost, když dvouměsíční lhůta pro její podání stěžovateli nepočala běžet doručením usnesení dovolacího soudu, nýbrž již v důsledku doručení rozsudku odvolacího soudu. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná, když byla podána včas a stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka byla účastníkem řízení, v nichž došlo k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.5. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy se měly dle stěžovatelky dopustit ve vztahu k meritu věci řady procesních pochybení, jejichž závažnost stěžovatelka hodnotí natolik vysoce, že je označuje jako neústavní. Dle stěžovatelky měly obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí především opominout její klíčové námitky, neboť se s nimi v potřebném rozsahu argumentačně nevypořádaly a tvrzení stěžovatelky "ignorovaly". Dále měly obecné soudy (resp. soud prvního stupně a odvolací soud) ve své podstatě rezignovat na řádné zjištění skutkového stavu věci, přičemž odvolací soud procesní pochybení soudu prvního stupně, k nimž došlo při dokazování rozhodných skutečností týkajících se úhrady zálohy ve výši 1 800 EUR, nejenže nekorigoval, nýbrž je ještě umocnil tím, že převzal některé skutkové závěry soudu prvního stupně, které však ve skutečnosti soud prvního stupně ve věci vůbec neučinil. V souhrnu stěžovatelka označuje napadená rozhodnutí jako nepřezkoumatelná a hodnotí přístup obecných soudů jako "zjevnou libovůli".6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém je přípustná, je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, popř. v písemnostech, které jsou součásti soudního spisu.7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.8. Argumentace stěžovatelky je ve své podstatě polemikou se skutkovými závěry obecných soudů, které Ústavní soud až na naprosté výjimky nepřezkoumává. Ústavní soud se při posuzování opodstatněnosti stížnosti zaměřil předně na napadený rozsudek soudu prvního stupně a konstatuje, že tento považuje za přesvědčivý a celkově dostatečně odůvodněný. Skutkový závěr o tom, že vedlejší účastník spornou zálohu ve výši 1 800 EUR stěžovatelce uhradil, nepovažuje Ústavní soud za nijak extrémní, ba naopak. Spolu s odvolacím soudem má Ústavní soud za to, že opačný skutkový závěr by s ohledem na další soudem učiněná skutková zjištění postrádal logiku (k tomu viz zejm. bod 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Už jen samotný postup stěžovatelky spočívající v tom, že s vedlejším účastníkem rezervační smlouvu s daným obsahem uzavřela, parkovací místo mu po poměrně dlouhou dobu rezervovala a poté mu zaslala výzvu k úhradě "zbývající části" předjednané kupní ceny, není dosti dobře slučitelný s tvrzeními stěžovatelky, které vznesla v rámci obrany proti uplatněnému nároku. Úvahy soudu prvního stupně o nadbytečnosti provedení dalších navržených důkazů sice v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně vyloženy nejsou, nicméně tyto byly stranám zřetelně sděleny a vyloženy během jednání konaném dne 27. února 2020 před soudem prvního stupně, během něhož tento soud usnesením rozhodl o zamítnutí dalších důkazních návrhů tak, jak plyne z protokolu o jednání (viz č. l. 45 spisu). K tomuto postupu nemá Ústavní soud v poměrech projednávané věci žádné ústavněprávní výhrady. Provádění dalších svědeckých výslechů, popř. dokonce znaleckého dokazování z oboru písmoznalectví ohledně pravosti podpisu na příjmovém dokladu, by vskutku bylo procesně neekonomické a jejich reálně očekávatelný důkazní přínos byl minimální. Napadená rozhodnutí nevykazují ani žádné jiné excesy, které by mohly být výrazem soudní svévole - logika posouzení věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem soudů je z odůvodnění napadených rozhodnutí bezpečně seznatelná a nevykazuje žádné podstatné nedostatky, natož nedostatky ústavněprávní. Argumentace soudů je zřejmá a dostatečně se vypořádává s předmětem řízení, které nebylo právně ani skutkově nijak zvláště obtížné. Žádné ústavně relevantní opominutí argumentace stěžovatelky v napadených rozhodnutích Ústavní soud nespatřuje.9. Ústavní soud nemá ani žádné výhrady vůči napadenému usnesení dovolacího soudu. Přípustnost dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§ 239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe se pak podává, že až na naprosté výjimky Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle § 243c odst. 1 a 2 o.s.ř. (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12). Dovolací soud své názory na nepřípustnost dovolání dostatečně a racionálně vyložil. Nadto považuje Ústavní soud dovolacím soudem vyslovené závěry i za věcně správné - procesní postup soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů žádnými podstatnými deficity netrpí a nejeví se jako rozporný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v oblasti zásad hodnocení důkazů v civilním procesu.10. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná tak, jak je vyloženo výše v bodě 4 tohoto usnesení. Ve zbytku je zřejmé, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly a dosažené závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud nezjistil, že by si soudy při vydání napadených rozhodnutí počínaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí nejsou zatížena ústavněprávně relevantní aplikační či interpretační libovůlí. Napadená rozhodnutí nezasáhla do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém je přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10406.txt |
456 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek domů Jateční 1195, 1196, 1197, Praha 7, IČO: 264 41 187, se sídlem Jateční 1195/19, Praha 7, zastoupeného Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem společnosti Holubová advokáti s.r.o., IČO: 246 86 727, se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. listopadu 2020 č. j. 30 C 385/2020-10 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2021 č. j. 13 Co 399/2020-42, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 12. srpna 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny.2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního soudního řízení o ochranu rušené držby práva cesty (vjezdu a průjezdu) a práva stezky (průchodu) přes následující nemovitosti v k. ú. Holešovice, obec Praha: budovy č. p. 1519, 1520, 1521 (dále jen "sousední budovy") a pozemky parc. č. 1154/1, 1154/2 a 1154/3 (dále jen "sousední pozemky"). Jedním z vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti je Společenství vlastníků jednotek domu Tusarova 1519, 1520, 1521 Praha 7, IČO: 264 41 161 (dále jen "vedlejší účastník"), které bylo v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, neboť vykonává správu sousedních budov a sousedních pozemků, přes něž skrze průjezd (průchod) do vnitrobloku realizují již desítky let členové stěžovatele přístup k budovám č. p. 1195, 1196 a 1197, vše v k. ú. Holešovice, obec Praha (dále jen "budovy stěžovatele"), ve kterých se nachází jimi vlastněné jednotky. Dne 22. září 2020 měl vedlejší účastník vyvěsit ve vchodu jednoho z domů rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek přijaté mimo zasedání o tom, že se schvaluje pověření výboru k vyřešení vjezdu k budovám stěžovatele, a to pomocí brány regulující vjezd do vnitrobloku a jeho údajné zpoplatnění. Dále měl vedlejší účastník (formou bílého přelepu centrální části dopravní značky) protiprávně pozměnit dosavadní dopravní značení zakazující vjezd do vnitrobloku "jen" vyšším motorovým vozidlům na (širší) zákaz vjezdu všem vozidlům. Stěžovatel toto jednání považoval za nezákonné a posesorní žalobou se domáhal, aby soud vedlejšímu účastníkovi uložil, aby se tento zdržel rušení držby práva cesty (vjezdu a průjezdu) a práva stezky (průchodu) a dále, aby právo cesty (vjezdu a průjezdu) a právo stezky (průchodu) uvedl v předešlý stav. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že žádná brána či jiné technické zařízení regulující či omezující vjezd do vnitrobloku v průjezdu prozatím instalováno nebylo (tato skutečnost nebyla ani stěžovatelem tvrzena) a že ze samotného rozhodnutí shromáždění vedlejšího účastníka (coby společenství vlastníků jednotek) vyplývá pouze schválení budoucí investice do brány v průjezdu. Bílý přelep z dopravní značky zákazu vjezdu pozměňující její význam byl v době podání žaloby již odstraněn a daný stav tak netrval. Soud prvního stupně dospěl (stručně řečeno) k závěru, že žaloba je předčasná, neboť k faktickému zásahu do pokojeného stavu nedošlo a stěžovatel se možného budoucího zásahu zatím jen obává. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho právním náhledem na věc.4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů (podmínek) řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla napadená usnesení vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu není ze zákona přípustné (§ 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř.).5. Stěžovatel se ve stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto ohledu spočívá argumentace stěžovatele v údajném nesprávném právním posouzení věci obecnými soudy, jež má vycházet z nedovoleně restriktivního výkladu § 1003 občanského zákoníku. Porušení čl. 11 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy měly napadenými usneseními odepřít poskytnutí odpovídající soudní ochrany právům stěžovatele.6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.8. Argumentace stěžovatele je polemikou s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů, když stěžovatel s poměrně rozsáhlým odůvodněním založeným i na historických souvislostech razí vlastní právní názor na posuzování otázky, jaké jednání (pasivní či aktivní) již naplňuje znaky rušení držby. K tomuto Ústavní soud konstatuje, že mu zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva (včetně norem práva procesního) provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008sp. zn. I. ÚS 1056/07(N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006sp. zn. I. ÚS 351/05(N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006sp. zn. II. ÚS 259/05(N 65/40 SbNU 647); dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud v praxi zasahuje jen vůči takovým případům výkladu či aplikace podústavního práva obecnými soudy, které jsou zjevně excesivní a intenzitou svých následků představují zásah do určitého základního práva či svobody, popř. jsou v extrémním rozporu s obecnými požadavky spravedlnosti. O takovouto situaci v projednávané věci nejde. Dle názoru Ústavního soudu se obecné soudy s věcí dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Napadená usnesení považuje Ústavní soud za přiměřeně odůvodněná, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. Ostatně ani co do věcné správnosti se Ústavnímu soudu nejeví jako vybočující z rámce racionálního právního posouzení zjištěných skutkových okolností - v tomto ohledu Ústavní soud odkazuje především na body 11 a 12 usnesení odvolacího soudu, k nimž nemá z pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. Ústavní soud nijak nezlehčuje případné obavy stěžovatele ohledně (budoucího) režimu vstupu či vjezdu do vnitrobloku před budovami stěžovatele, avšak za stavu, kdy ještě není ani zřejmé, zdali bude brána instalována, kdo bude mít možnost ji ovládat, za pomocí jakých technických prostředků a za jakých podmínek, nelze hodnotit závěry obecných soudů ohledně nenaplnění podmínek pro vyhovění posesorní žalobě z rušené držby jako neústavní. Případný zásah ze strany Ústavního soudu by v poměrech projednávané věci naopak představoval přílišně aktivistickou a tudíž nežádoucí ingerenci do pravomoci obecných soudů a jimi nezávisle prováděného výkladu a aplikace podústavního práva, která by byla v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do jejich činnosti.9. Ústavní soud uzavírá, že referenčním kritériem pro jeho kasační zásah není nesprávnost (nebo nezákonnost) daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Ústavní soud v projednávané věci žádný zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal. K otázce tvrzeného zásahu do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nelze v řízení o posesorní žalobě z rušené držby uvažovat ani o porušení tohoto (povahou hmotněprávního) základního práva; takový závěr by mohl přicházet v úvahu až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatele. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10407.txt |
457 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Europea Distribution a. s. se sídlem Rudé armády 651/19a, Karviná, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 1 Afs 448/2020-67 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2020 č. j. 25 Af 45/2018-119, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva dle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále také čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj vyměřil stěžovatelce třemi platebními výměry ze dne 20. 7. 2017 vlastní daňovou povinnost v souhrnné výši 7 971 162 Kč, namísto nadměrných odpočtů uplatňovaných v daňových přiznáních za zdaňovací období leden až březen 2014. Správce daně neuznal stěžovatelce nárok na odpočet daně z plnění uskutečněných v rámci obchodů s tonery a inkoustovými kazetami značky Canon a HP v celkem jedenácti řetězcích, neboť v nich zjistil chybějící daň a nestandardní okolnosti obchodování, o kterých stěžovatelka mohla vědět. Odvolací finanční ředitelství odvolání proti napadeným platebním výměrům zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 24. 7. 2019 č. j. 25 Af 45/2018-87 rozhodnutí odvolacího správního orgánu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Odvolací finanční ředitelství podalo proti rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud uznal jako důvodnou a rozsudek krajského soudu zrušil s tím, že obchodní transakce byly zatíženy podvodem. Krajský soud, vázán závěry kasačního soudu, následně posuzoval otázku vědomosti stěžovatelky o podvodu. Krajský soud zdůraznil personální propojení osob v řetězcích, absenci obchodní historie s obchodními partnery, neexistenci písemných smluv a objednávek, a celkovou rezignaci na základní mechanismy při sjednávání obchodů. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 14. 10. 2020 č. j. 25 Af 45/2018-119 shledal, že stěžovatelka měla a mohla vědět o podvodném jednání. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021 č. j. 1 Afs 448/2020-67 zamítl. Další podrobnosti nejsou potřeba uvádět, neboť jsou účastníkům řízení známy z předchozích řízení.3. Stěžovatelka namítá především aplikaci tzv. "vědomostního testu" z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 7. 2006, Axel Kitte a Recolta Recycling SPRL, kasačním soudem. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že nárok na odpočet DPH lze nepřiznat pouze ve výjimečných případech, pokud je kladně odpovězeno na čtyři otázky tohoto testu. Stěžovatelka je přesvědčena, že posouzení věci pouze na základě tzv. vědomostního testu je neústavní, kdy kasační soud nezohlednil čl. 11 odst. 5 Listiny, která stanoví, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona. Dle argumentace stěžovatelky v kontinentálním systému práva není soudní judikatura pramenem práva. Stěžovatelka dále brojí proti tomu, že si dle správních soudů nepočínala v obchodním styku s dostatečnou opatrností.4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.5. Ústavní soud připomíná, že Česká republika podle čl. 1 odst. 2 Ústavy dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Unijní právo proniká do českého právního řádu prostřednictvím čl. 10a Ústavy, na jehož základě český zákonodárce přenesl část své pravomoci na zákonodárce unijního. Za součást unijního práva je považována i judikatura Evropského soudního dvora, který jediný podává závazný výklad práva Evropské unie.6. Námitka porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, je neopodstatněná. Zákon o DPH sice neobsahuje výslovnou formulaci, že k odmítnutí nároku na odpočet má dojít, je-li na základě objektivních okolností prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se plněním uplatňovaným ke vzniku daného nároku na odpočet DPH podílela na podvodu na DPH, který byl spáchán v dodavatelském řetězci. V této podobě jde o výsledek výkladu směrnice, k němuž dospěl Soudní dvůr Evropské unie (srov. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve spojených věcech C-131/13, C-163/13 a C-164/13, Schoenimport "Italmoda" Mariano Previti vof, bod 62). Podle Soudního dvora nejen osoba povinná k dani, která věděla, ale i osoba, která měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, musí být považována za osobu účastnící se podvodu, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží prospěch, či nikoli. V takové situaci totiž pomáhá pachatelům podvodu a stává se jejich "spolupachatelem" (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel, body 56. a 57.). V návaznosti na judikaturu Soudního dvora pak i Nejvyšší správní soud při výkladu zákona o DPH dospěl k závěru, že nárok na odpočet DPH je nutno odmítnout osobě, která věděla nebo měla vědět, že se účastní podvodu na DPH (viz např. rozsudky ze dne 1. 12. 2016 č. j. 9 Afs 115/2016-57, bod 29; ze dne 21. 12. 2016 č. j. 6 Afs 147/2016-28; či ze dne 27. 2. 2018 č. j. 4 Afs 228/2017-31, bod 36). Byť tato podmínka odmítnutí nároku na odpočet není výslovně vyjádřená v zákoně, je možno jí ze zákona vyvodit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2018sp. zn. I. ÚS 1382/18, bod 15.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Daný výklad vychází z mechanismu fungování DPH stanoveného v zákoně o DPH a odráží se v něm obecná právní zásada, že práva se nelze dovolávat zneužívajícím či podvodným způsobem (zákaz zneužití práva), která se uplatní i v oblasti finančního a daňového práva (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007sp. zn. III. ÚS 374/06, ze dne 6. 8. 2008sp. zn. II. ÚS 2714/07, ze dne 5. 12. 2017sp. zn. IV. ÚS 4257/16a ze dne 10. 3. 2020sp. zn. I. ÚS 264/20). Podle názoru Ústavního soudu jde tak stále o právní úpravu odvoditelnou ze zákona, byť vyloženého s ohledem na obecnou právní zásadu, ani to však rozpor s čl. 11 odst. 5 Listiny nezakládá, neboť zákonný podklad je dán.7. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky týkající se tvrzených pochybení správních orgánů a následně jejich vyhodnocení v soudním řízení. V dané věci obsahují rozhodnutí správních soudů dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají, mimo jiné o ustálenou judikaturu správních soudů. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozsudku.8. Ústavnímu soudu vzhledem k výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu | decision_10408.txt |
458 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, právně zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021 č. j. 47 To 178/2021-148 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2021 č. j. 0 Nt 18007/2021-111, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Stěžovatel je trestně stíhán na základě usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor hospodářské kriminality, pracoviště Opava, č. j. KRPT-274839-264/TČ-2019-070082 ze dne 24. 11. 2020, a to pro jednání právně kvalifikované jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchaný společným jednáním dle § 23 trestního zákoníku, zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku, spáchaný společným jednáním dle § 23 trestního zákoníku, zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaný společným jednáním dle § 23 trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Ostravě bylo rozhodnuto, že podle § 71 odst. 1 písm. a) trestního řádu a § 71a trestního řádu a contrario se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, když nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se písemný slib daný obviněným nepřijímá. Podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se nabídka dohledu probačním úředníkem nad osobou obviněného nepřijímá. Podle § 73a odst. 1 trestního řádu se nabídka peněžité záruky, daná obviněným ve výši 5 000 000 Kč, nepřijímá.3. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2020 č. j. 0 Nt 16168/2020-83 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu; tato byla započtena ode dne 24. 11. 2020 v 6:30 hodin, kdy byl stěžovatel fakticky omezen na svobodě. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 1. 2021 poté, co byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2021 č. j. 47 To 130/2020-151 stížnost do citovaného usnesení zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění nyní napadeného usnesení soud prvního stupně konstatoval, že osobní poměry stěžovatele se od doby posledního rozhodnutí v otázce vazby nijak nezměnily. Nadále trvají důvody vazby uvedené v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, přičemž nenastala žádná okolnost, která by tyto vazební důvody oslabovala. Nelze nevidět, že stěžovatel se dlouhodobě dopouštěl rozsáhlé daňové trestné činnosti, kdy, jak vyplývá z výsledků pokračujícího dokazování, jeho odpovědnost za jednání společnosti A, byla potvrzena jak svědecky, tak i spoluobviněnými v jejich výpovědi ze dne 18. 12. 2020. V ní obě popsaly své zapojení do vytýkaného jednání, popsaly svou činnost ve firmě A, způsob fungování firmy, oběh dokladů, kým a kam byly nošeny, připustily, že byly vystavovány faktury na pokyn stěžovatele. Z jejich výpovědi je tak možno dovodit důvodné podezření z organizování citované trestné činnosti právě stěžovatelem ve vztahu k firmám uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odstavec 1 trestního řádu. Uvedené skutečnosti jsou pak podporovány důkazy postupně zajišťovanými v průběhu šetření probíhající analýzou zajištěné počítačové techniky společnosti A, kdy z uvedeného mimo jiné plyne, že fakturačních řetězců, v nichž docházelo ke "klonování faktur", založil stěžovatel více, kdy po společnosti A, převzaly uvedenou činnost společnosti B a C. Tento přechod na uvedené společnosti svědčí o tom, že ani po daňové kontrole k přerušení trestné činnosti nedošlo. Námitka stěžovatele ke zjištěním finančního úřadu, že o ničem nevěděl, je tak podle soudu zcela nevěrohodná a účelová, odporující zjištěným faktům, a jeho návrhy finančnímu úřadu, které ve vazebním zasedání znovu opakoval a doplnil listinnými důkazy (návrhy na povolení splácení vyčísleného dluhu), jsou jednak jeho snahou zmírnit dopad protiprávního jednání a jednak snahou zajistit si pokračování v podnikání a tímto v jeho průběhu mít možnost splácet dluh.4. Pokud se týče samotných vazebních důvodů, pak s odkazem na výše uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že byť se jedná o osobu doposud soudně netrestanou, pak vzhledem k povaze a závažnosti jeho dlouhodobého, rozsáhlého a sofistikovaného protiprávního jednání v rámci nelegálních daňových optimalizací, kdy výše škody, jež měla být vytýkaným jednáním způsobena, byla dosud vyčíslena na částku minimálně 86 623 374 Kč, hrozí stěžovateli v případě uznání vinny uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nadále tak trvá důvodná obava, že ve snaze vyhnout se dalšímu trestnímu stíhání a případnému trestnímu postihu, by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat útěkem mimo území České republiky, či skrýváním. V tomto směru na uvedené skutečnosti nic neoslabuje tvrzení stěžovatele, že vlivem vypořádání společného jmění manželů (o čemž předložil notářský zápis), veškeré nemovitosti mimo území České republiky, tedy v Itálii a Španělsku, připadly jeho manželce. Je zřejmé, že osobní majetek, který převedl na další subjekty, zejména na rodinné příslušníky, je v jeho prospěch řádně ošetřen, když na řadě nemovitostí má ve svůj prospěch zřízena různá omezení vlastnického práva (věcné břemeno užívání, či zákaz zcizení), což se týká majetku spravovaného jeho dcerou, která se v současné době realizuje ve společnosti D, jež převzala základní činnost společnosti A. Stejně tak je i nadále naplněn důvod vazby předstižné dle § 67 písm. c) trestního řádu, spočívající v obavě, že by v případě ponechání na svobodě mohl stěžovatel pokračovat v páchání trestné činnosti, pro kterou je stíhán, resp. tuto opakovat. Tato obava je dána jednak charakterem dané trestné činnosti a současně délkou doby, po niž byla páchána, tedy po dobu nejméně pěti let. Současně je umocněna skutečností, že tzv. "klonování faktur" přešlo plynule na společnosti B a C, a ani daňová kontrola finančním úřadem, která odhalila daňový podvod, nevedla u stěžovatele k přerušení trestné činnosti.4. Nabídka peněžité záruky ve výši 5 000 000 Kč, na níž by měly být vyčleněny prostředky (peněžní prostředky a cennosti) policejním orgánem zajištěné při domovní prohlídce jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, postrádá podle soudu jakýkoli smysl a nemůže sloužit jako peněžitá záruka. Mimo to je nabízená peněžitá záruka zcela nepřiměřená rozsahu trestné činnosti a vzniklé majetkové škodě na zkrácené dani, která byla aktuálně vyčíslena v souhrnné výši 86 623 374 Kč, kdy však rozsah trestního stíhání v tuto chvíli není uzavřen. Stejně tak nelze podle názoru soudu využít ani další nabízené náhradní instituty.5. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Ostravě tuto posoudil a rozhodl tak, že formálně zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě a sám znovu rozhodl, to však toliko pro uvedení nesprávného ustanovení ve vztahu k nepřijetí peněžité záruky, když fakticky na obsahu jeho rozhodnutí nic nezměnil.6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, v níž rozsáhle cituje z jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu v otázkách vazebních, namítá ve vztahu k vazebnímu důvodu možného útěku nebo skrývání se, že pokud by chtěl něco takto nezákonného činit, tak by v období krátce před svým zadržením neodcestoval do zahraničí a ze zahraničí se těsně před svým zadržením nevrátil. Toto jednání stěžovatele je ze strany soudů účelově marginalizováno bez jakéhokoli bližšího odůvodnění, když právě i tato konkrétní skutečnost zcela jasně hovoří proti závěrům soudu o osobě stěžovatele a možném úmyslu vyhýbat se trestnímu řízení. K dalšímu závěru obecných soudů ohledně odůvodnění vazebního důvodu již samotnou výší hrozícího trestu stěžovatel uvedl, že samotná objektivní hrozba vysokého trestu bez dalšího nemůže vést k uložení vazby. K dalšímu vazebnímu důvodu stěžovatel uvedl, že pokud by chtěl pokračovat v páchání trestné činnosti, pak by těžko dlouhodobě poskytoval správci daně a insolvenčnímu správci nadstandardní součinnost. Pokud jsou v trestním spise poznatky o jakékoliv páchané trestné činnosti, tak sama obhajoba o těchto skutečnostech již před rokem a půl sama informovala správce daně a v průběhu následné doby a návazné činnosti insolvenčního správce bylo zjištěno, že v obchodní a účetní dokumentaci, kterou má insolvenční správce k dispozici, byly zjištěny padělky listin a podpisů stěžovatele, padělky razítek společnosti A, a tyto zjištění jsou na podnět insolvenčního správce předmětem prověřování policie.7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.8. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 tr. řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).10. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nálezsp. zn. Pl. ÚS 6/10ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je přitom Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.11. Platí tedy, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 trestního řádu. Rovněž dle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je třeba legitimitu ponechání obžalovaného ve vazbě hodnotit v každém případě podle konkrétních okolností dané věci. Pokud jde specificky o nebezpečí, že by mohlo dojít k opakování trestné činnosti, ESLP má za to, že pro soudce mohou mít význam konkrétní ukazatele, jako je škodlivost obviněného; závažnost trestného činu může vést příslušné orgány k tomu, že podezřelého umístí a ponechají ve vazbě, aby zabránily nové trestné činnosti, jestliže s ohledem na okolnosti případu, jako je minulost a osobnost dotyčného, je takové nebezpečí důvodné a takové opatření přiměřené (viz např. rozsudek ESLP ve věci Knebl proti České republice ze dne 28. 10. 2010 č. 20157/05, §§ 62 a 66).12. Okresní soud v Ostravě v napadeném usnesení dovodil, že nadále trvají vazební důvody útěkový a předstižný, což řádně odůvodnil. Stížnostní soud pak po přezkoumání tohoto usnesení shledal, že až na malý formální nedostatek je usnesení soudu prvního stupně akceptovatelné.13. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, útěkový důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu byl shledán na základě konkrétně hrozícího vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody (5 až 10 let), jakož i vztahem stěžovatele k nemovitostem v zahraničí, i když formálně převedeným na jiné vlastníky (zejména manželku), což dle vazebního soudu vzbuzuje obavu, že by stěžovatel při stíhání na svobodě mohl utéci, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Dcera stěžovatele podniká ve Španělsku, což uvedenou obavu ještě zvyšuje. Ústavnímu soudu nijak nepřísluší hodnocení těchto skutečností, dokládajících existenci vazebního důvodu, přehodnocovat. Zároveň Ústavní soud poukazuje na to, že pro vzetí do vazby postačí existence alespoň jednoho ze tří vazebních důvodů dle § 67 trestního řádu, a již ohledně prvního, útěkového důvodu, konstatuje, že veškeré okolnosti, na základě kterých byl tento důvod vazebním soudem shledán, byly stěžovateli a obhajobě při rozhodování o vzetí do vazby i při rozhodování následných, dostatečně známy, a byl jim dán prostor se k nim vyjádřit s plným šetřením práva na obhajobu a principu kontradiktornosti rozhodování, jak se má uplatnit v předsoudním stadiu trestního řízení.14. Ani u vyvozování dalšího vazebního důvodu Ústavní soud neshledal pochybení orgánů činných v trestním řízení, které by mělo za následek vydání rozhodnutí porušujícího základní práva stěžovatele. Předstižný vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu, dle kterého smí být do vazby vzat obviněný "jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava ... že bude opakovat trestnou činnost pro níž je stíhán...", byl dovozen z popisu stíhané trestné činnosti, jak jej měl stěžovatel předem k dispozici, jakož i z jeho činnosti po zjištění protiprávního jednání. Jak uvedly soudy v napadených usneseních, ani daňová kontrola, která odhalila nezákonné jednání, stěžovatele od přerušení tohoto jednání neodradila. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není v jeho kompetenci tyto důvody přehodnocovat. Dospěl k závěru, že stěžejní informace, okolnosti a skutečnosti, které sloužily jako podklad pro rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby, měl stěžovatel předem k dispozici a v průběhu vazebního zasedání dostal prostor se k nim vyjádřit, vyvracet je a poukazovat na skutečnosti ve svůj prospěch. Byly tak zachovány požadavky pro ústavně konformní řízení vedoucí k rozhodnutí o vzetí do vazby. Jak judikatura Ústavního soudu, tak judikatura ESLP vychází z principu postupného zpřísňování podmínek pro uskutečňování rozhodnutí ohledně vazby obviněného; mírnější standard se uplatní při rozhodování o vzetí do vazby, přísnější při soudním přezkumu zákonnosti a důvodnosti trvající vazby, kde je již plně akcentován požadavek kontradiktornosti, jak je artikulován v rozhodnutích ESLP k čl. 5 odst. 4 Úmluvy (rozsudek ESLP ve věci Garcia Alva v. Německo č. 23541/94 ze dne 13. 2. 2001), a ještě přísnější při posuzování tzv. dlouhotrvající vazby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013sp. zn. I. ÚS 2665/13; N 217/71 SbNU 545). V souhrnu má však v dané věci Ústavní soud za to, že při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby byly všechny požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu k čl. 8 odst. 3 Listiny, jakož i judikatury ESLP k čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy dodrženy.15. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečné; o vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách, přičemž zákonnost tohoto opatření byla již dříve předmětem mnohačetného přezkoumání, a to včetně ústavní stížnostisp. zn. I. ÚS 578/21.16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu | decision_10409.txt |
459 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatele: Velvyslanectví Ruské federace, sídlem Ukrajinských hrdinů 6, Praha 6, zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 4. června 2024 č. j. MF-14017/2024/3902-6 a rozhodnutí Finančního analytického úřadu ze dne 12. prosince 2023 č. j. FAU-200357/2023/033, za účasti Ministerstva financí a Finančního analytického úřadu jako účastníků řízení takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Finanční analytický úřad napadeným rozhodnutím nařídil předběžné opatření, kterým Ruské federaci, ať už jedná prostřednictvím stěžovatele či jakýmkoli jiným způsobem, a Federální agentuře pro záležitosti Společenství nezávislých států, krajanů žijících v zahraničí a mezinárodní humanitární spolupráci a Ruskému středisku vědy a kultury, označených jako vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti, zakázal použít konkrétně vymezenou nemovitost k získání finančních prostředků, zboží nebo služeb. Předběžné opatření bylo nařízeno v řízení podle zákona č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, ve znění pozdějších předpisů, o posouzení, zda se tato nemovitost, která je ve vlastnictví Ruské federace, považuje za majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce podle nařízení Rady (EU) č. 269/2014 ze dne 17. března 2014, o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, a o omezení nebo zákazu nakládání s touto nemovitostí.2. Proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření podal stěžovatel odvolání, které Ministerstvo financí zamítlo napadeným rozhodnutím.3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti napadeným rozhodnutím nemůže podat správní žalobu, neboť rozhodnutí předběžné povahy jsou z přezkumu správními soudy vyloučena. Stěžovatel tedy vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.4. Stěžovatel namítá libovůli ze strany Finančního analytického úřadu a porušení mezinárodního práva. Jeho argumentaci však není nutné podrobněji rekapitulovat s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti.5. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva (ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).6. Ústavní soud již ve skutkově obdobných případech (usnesení ze dne 14. srpna 2024sp. zn. I. ÚS 1965/24aI. ÚS 1993/24o ústavních stížnostech Federálního státního podniku "Podnik pro správu majetku v zahraničí" Kanceláře prezidenta Ruské federace) dospěl k závěru, že rozhodnutí Finančního analytického úřadu o nařízení předběžného opatření a rozhodnutí Ministerstva financí o odvolání proti tomuto rozhodnutí nelze napadnout přímo ústavní stížností, a to i přes (tvrzenou) nepřípustnost správní žaloby s ohledem na kompetenční výluku pro rozhodnutí předběžné povahy. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti totiž vyžaduje, aby se stěžovatel domáhal ochrany nejprve u správních soudů. Ústavní soud neshledal důvod na těchto závěrech v nynějším řízení cokoli měnit (ostatně stěžovatelova ústavní stížnost je obsahově velmi podobná stížnostem podaným v citovaných věcech), a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění uvedených usnesení.7. Ústavní soud tedy soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].8. Na závěr Ústavní soud podotýká, že Ruskou federaci nepovažoval za vedlejšího účastníka řízení, byť ji tak stěžovatel v ústavní stížnosti označil. Ruská federace totiž na území České republiky jedná prostřednictvím stěžovatele - Velvyslanectví Ruské federace, respektive stěžovatel Ruskou federaci zastupuje [čl. 3 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích]. Ruská federace tedy nemůže v tomto řízení vystupovat prostřednictvím svého velvyslanectví jako stěžovatel a zároveň jako vedlejší účastník. Ani s dalšími subjekty označenými jako vedlejší účastníci řízení Ústavní soud s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti nejednal.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 19. srpna 2024Tomáš Langášek v. r.soudce zpravodaj | decision_1041.txt |
460 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Šiguta, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Matolínem, LL.M., advokátem se sídlem Nad Ondřejovem 14, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 3 As 457/2019-82 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019 č. j. 14 Ad 4/2018-30, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro tvrzené porušení základních práv stěžovatele, plynoucích z čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a dále z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.2. Náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutím ze dne 11. 12. 2017 č. j. MV-168825-5/OSK-2017 k odvolání stěžovatele jako žalobce zčásti změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu dopravy (dále jen "služební orgán") ze dne 31. 8. 2017 č. j. 41/2017-010-ORG/12 (dále jen "rozhodnutí služebního orgánu"), kterým bylo podle § 166 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní službě"), rozhodnuto o přiznání nároku na náhradu nákladů správního řízení stěžovateli. Změna rozhodnutí služebního orgánu se týkala výše přiznaného nároku stěžovatele na náhradu nákladů řízení (žalovaný mu přiznal částku 5 000 Kč, přičemž stěžovatel žádal o náhradu nákladů právního zastoupení v celkové výši vyčíslené jeho zástupcem - celkem 751 206 Kč). Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel u Městského soudu v Praze žalobou, který ji zamítl rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 č. j. 14 Ad 4/2018-30 jako nedůvodnou.3. Stěžovateli vznikl podle § 186 odst. 1 zákona o státní službě ze zákona služební poměr na služebním místě generálního inspektora Drážní inspekce. Na základě § 186 odst. 4 zákona o státní službě bylo vyhlášeno na toto služební místo výběrové řízení. Výběrového řízení se zúčastnil též stěžovatel a byl v něm úspěšný, vláda však na dané služební místo jmenovala jiného žadatele. Obsazením služebního místa jiným státním zaměstnancem uplynula doba, na kterou byl stěžovatel jmenován na dané služební místo, aniž by skončil jeho služební poměr. Proto rozhodl služební orgán o převedení stěžovatele na služební místo ředitele sekce Ústředního inspektorátu a územních inspektorátů Drážní inspekce. Proti rozhodnutí o převedení podal stěžovatel odvolání, na jehož základě bylo toto rozhodnutí zrušeno (zejména pro jeho nepřezkoumatelnost), a věc byla vrácena služebnímu orgánu k novému projednání. Protože byl stěžovatel v odvolacím řízení úspěšný, požádal v souladu s § 166 zákona o státní službě o náhradu nákladů řízení, konkrétně náhradu nákladů na vynaloženou smluvní odměnu za právní zastoupení v celkové výši 751 206 Kč. Ke svému podání přiložil společně s výkazem práce tři faktury vystavené jeho právním zástupcem - advokátem, jež měly dosvědčovat vynaložení uvedené částky.4. Rozhodnutím služebního orgánu byl stěžovateli přiznán nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 15 000 Kč (počítáno za tři úkony právní služby, každý po 5 000 Kč), neboť jím požadovaná částka 751 206 Kč nebyla vypočtena dle pravidel stanovených vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Žalovaný ve svém rozhodnutí odkázal na § 1 odst. 2 advokátního tarifu, podle něhož v případě uplatnění nároku na náhradu nákladů ve formě odměny za zastupování účastníka řízení právním zástupcem se užijí ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, na což měl být stěžovatel svým právním zástupcem upozorněn při jednání o výši smluvní odměny. Kromě toho žalovaný označil za nesprávný výpočet odměny provedený služebním orgánem, neboť zástupci stěžovatele správně náležela odměna v celkové výši 5 000 Kč (počítáno za pět úkonů právní služby v odvolacím správním řízení, každý po 1 000 Kč).5. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti stěžovatele přezkoumal rozhodnutí Městského soudu v Praze a kasační stížnost zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že Městský soud správně konstatoval, že § 166 zákona o státní službě vymezuje, v jakých situacích má účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení, již však neupravuje výši přiznané náhrady. Též dospěl ke správnému závěru, že se jedná o ustanovení speciální k § 79 odst. 3 správního řádu, dle něhož si účastník řízení nese své náklady sám.6. Správní řád v § 79 odst. 1 stanoví, že náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně správního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné a odměna za zastupování. Právním předpisem, kterým je založeno právo advokáta na odměnu, je zákon o advokacii. Způsob a určení odměny a náhrad advokáta upravuje advokátní tarif (§ 22 odst. 3 zákona o advokacii). Podle § 1 odst. 2 advokátního tarifu platí, že při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Z výše uvedeného je podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že advokátní tarif nelze aplikovat při určení výše náhrady nákladů úspěšného účastníka odvolacího řízení ve věci jeho převedení na jiné služební místo. Je tomu právě naopak: je to advokátní tarif, konkrétně jeho část o mimosmluvní odměně, jenž výlučně tuto otázku pro účely stěžovatelem uplatněného nároku upravuje. Zákon o advokacii obecně stanoví zásadní úplatnost poskytnutých právních služeb (§ 22 tohoto předpisu) a advokátní tarif pak toto ustanovení provádí. Připouští sice přednost smluvní odměny advokáta s klientem (§ 1 odst. 1 advokátního tarifu), ale pak specificky stanovuje výši náhrady nákladů řízení, která se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu (§ 1 odst. 2 advokátního tarifu - rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 79/2011-62). Stěžovatelem nárokovaná odměna je podle názoru Nejvyššího správního soudu ve zjevném nepoměru nejen k mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu, ale i k povaze poskytnutých právních služeb. Jednalo se totiž o poradenství v rámci jednoho odvolacího správního řízení a sepis jednoho podání ("kvalifikovaného doplnění odvolání"), a proto je nepochybně excesem za tento rozsah právních služeb požadovat proplacení odměny za 105,4 hodin strávených na věci v sazbě 210 EUR, tedy v hodinové sazbě, kterou běžně účtují mezinárodní advokátní kanceláře.7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.8. Stěžovatel ve velmi podrobně koncipované ústavní stížnosti dovozuje z řady teoretických východisek a komparací závěr, že v jeho případě neměly jak služební orgán, tak ani správní soudy při rozhodování o náhradě nákladů předmětného řízení aplikovat ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně a měly mu tedy přiznat náhradu nákladů v jím vyčíslené výši.9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.10. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.10. Stěžovatelova argumentace postrádá ústavně právní rozměr a činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Správní soudy i služební orgán učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu | decision_10410.txt |
461 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2020. č. j. 11 T 71/2019-236, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2020 č. j. 7 To 318/2020-261 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 8 Tdo 601/2021-292, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.2. Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody částku ve výši 2 614 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.3. Krajský soud v Brně z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž rozhodl o náhradě škody tak, že poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatele poté Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.4. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu stěžovatel uvedený přečin spáchal v alternativě, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Jeho čin byl vymezen tím, že v rámci provozu v silniční dopravě, v reakci na chování poškozeného jako řidiče druhého vozidla, obě vozidla zastavila, a poté, co stěžovatel jako spolujezdec a poškozený jako řidič ze svých vozidel vystoupili, stěžovatel začal poškozeného verbálně napadat. Vzájemně se uchopili a ve chvíli, kdy poškozený stěžovatele držel v tzv. kravatě, tak ho v úmyslu vymanit se ze sevření kousl na hrudníku vpravo před přední podpažní řasou. V důsledku toho poškozený sevření povolil, stěžovateli se podařilo z úchopu uvolnit, a následně, ač již nebyl ohrožován, poškozeného udeřil opakovaně pěstí do obličeje. Poškozený tak ztratil rovnováhu a upadl na zem, čímž si způsobil drobné poranění. K tomuto jednání došlo v obytné části města, v odpoledních hodinách, na rušné a frekventované křižovatce, a rovněž před zraky rodinných příslušníků poškozeného i několika svědků.5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.6. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený v předchozích zrušovacích rozhodnutích vydaných odvolacím soudem v této věci, v tom, že obecné soudy rozhodly v rozporu se stávající judikaturou, řešící problematiku nutné obrany a problematiku znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku (čímž došlo k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování), a dále v tom, že stěžovatel byl uznán vinným ze skutku, kterého se nedopustil.7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.8. Ústavní soud konstatuje, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na některé specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci.9. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.10. Nejvyšší soud, který dovolání věcně přezkoumal a shledal jej zjevně neopodstatněným, se s právním posouzením činu stěžovateli kladeném za vinu ztotožnil, protože úvahy i závěry nižších soudů vycházejí jak z popsaných skutkových zjištění, tak plně korespondují i se zásadami, podle který je třeba obdobné situace, za nichž dojde k verbálními a fyzickému útoku na veřejnosti, posuzovat. Jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, posuzovaný konflikt má příčiny v netolerantním a nezdrženlivém chování obou aktérů jako účastníků silničního provozu, které vedlo k zastavení vozidel a popsanému vypořádávání si výhrad ke způsobu jízdy. Takové chování svědčí o vyšší formě škodlivosti, protože vyjadřuje nebezpečnost agresivity projevující se v silničním provozu, která bývá častou příčinou dopravních nehod. Nejvyšší soud rovněž odkázal na skutková zjištění, z nichž vyplývají okolnosti, za kterých se celá situace odvíjela, a z nichž lze usuzovat na to, že podmínky pro posouzení jednání stěžovatele jako spáchané v rámci nutné obrany nebyly naplněny zejména proto, že v době, kdy na poškozeného v této fázi zjištěných okolností zaútočil, útok od něj nehrozil ani jeho útok netrval, a proto nešlo o odvracení těchto nebezpečí.11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu | decision_10411.txt |
462 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Tyco Fire & Security Czech Republic s. r. o., sídlem Líbalova 2348/1, Praha 11 - Chodov, zastoupené Mgr. Petrem Neumannem, advokátem, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 23 Cdo 3583/2019-2171, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2019 č. j. 4 Cmo 180/2018-2065 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018 č. j. 22 Cm 55/2011-1715, vedené podsp. zn. IV. ÚS 3337/21, a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Siemens, s. r. o., sídlem Siemensova 2715/1, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Tomášem Černým, LL.M., MBA, advokátem, sídlem U Mlýnského kanálu 687/7, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 23 Cdo 3583/2019-2171, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2019 č. j. 4 Cmo 180/2018-2065 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018 č. j. 22 Cm 55/2011-1715, vedené podsp. zn. IV. ÚS 3413/21, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnosti vedené podsp. zn. IV. ÚS 3337/21aIV. ÚS 3413/21se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny podsp. zn. IV. ÚS 3337/21.Odůvodnění1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelky domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky.2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, jehož účastnicemi byly obě stěžovatelky. Ústavní soud proto, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení.3. Podle § 5 odst. 7 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 č. Org. 1/22 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Josef Fiala, kterému byla k vyřízení přidělena první ze spojovaných věcí. Řízení o spojených věcech bude vedeno podsp. zn. IV. ÚS 3337/21.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu | decision_10412.txt |
463 | Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Ohře, státní podnik, IČO: 708 89 988, se sídlem Bezručova 4219, Chomutov, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, advokátem, se sídlem Kaizlovy sady 434/13, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. února 2020 č. j. 22 C 69/2018-135, rozsudku Krajského soudu v Praze dne 9. července 2020 č. j. 19 Co 129/2020-167 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2021 č. j. 22 Cdo 3753/2020-208, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 6. srpna 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny.2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely stručného odůvodnění tohoto usnesení (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního soudního řízení o zaplacení částky 194 277,60 Kč jako náhrady za omezení vlastnického práva spočívajícího v umístění vodního díla - jezu, které bylo vybudováno na pozemku par. č. 129/72 v katastrálním území Benešov nad Ploučnicí (v korytě vodního toku) před 1. lednem 2002, které je ve vlastnictví vedlejšího účastníka, společnosti MVE Pod Mostem s.r.o., IČO: 017 46 324. Stěžovatel uplatněný nárok opřel o § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon, dále též jen "VZ"). Vedlejší účastník se žalobou nesouhlasil a tvrdil, že legální omezení vlastnického práva stěžovatele nastalo již na základě § 50 písm. c) VZ, které nabylo účinnosti již dne 1. ledna 2002. Vedlejší účastník proto vznesl námitku promlčení, kterou Okresní soud v Kladně (dále jen "soud prvního stupně") shledal za důvodnou, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že § 50 písm. c) VZ je součástí tohoto předpisu ode dne nabytí jeho účinnosti a týká se pouze pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků. Oproti tomu § 59a VZ byl do zákona začleněn až zákonem č. 303/2013 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2014, a týká se všech ostatních pozemků. Dle soudu prvního stupně je tak mezi těmito ustanoveními vztah speciality. Daný právní závěr má dle soudu prvního stupně plynout rovněž z důvodové zprávy zákona č. 303/2013 Sb. V obou případech má jít o nucené omezení vlastnického práva, za které by měla být poskytnuta náhrada. Ačkoli pouze znění § 59a upravuje nárok na náhradu výslovně, náhrady za omezení podle § 50 písm. c) se bylo možno domáhat přímo na základě čl. 11 odst. 4 Listiny. Vzhledem k tomu, že stěžovatel mohl svůj nárok uplatnit již od účinnosti VZ, je tento již promlčen (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Ustanovení § 59a vodního zákona jednou uplynulou promlčecí lhůtu neprodlužuje. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele svým rozsudkem ze dne 9. července 2020 č. j. 19 Co 129/2020-167 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho posouzením věci a výklad rozhodné právní úpravy toliko blíže rozvedl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jenž Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost, neboť vztah daných zákonných ustanovení a s tím související otázku promlčení stěžovatelem uplatněného nároku vyřešil již svým rozsudkem ze dne 23. června 2020 č. j. 22 Cdo 3631/2020. V tomto rozhodnutí došel dovolací soud k právním závěrům, jež jsou totožné se závěry odvolacího soudu - mezi právními normami obsaženými v daných ustanoveních je dán vztah speciality, a to takový, že norma obsažená v § 50 písm. c) VZ je normou zvláštní k obecné normě obsažené v § 59a VZ. Ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 50 písm. c) VZ při přímé aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny došlo ke dni účinnosti VZ, tedy k 1. lednu 2002, a tříletá promlčecí lhůta (§ 101 obč. zák.) tak uplynula dne 1. ledna 2005.4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů (podmínek) řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla napadená usnesení vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).5. Stěžovatel se ve stížnosti předně dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto ohledu spočívá argumentace stěžovatele v údajně nesprávném posouzení charakteru a účelu dotčených zákonných ustanovení [tj. § 50 písm. c) a § 59a VZ], což mělo vést k neústavnímu posouzení jejich vzájemného vztahu, délky souvisejících promlčecích lhůt a počátků jejich běhu. Stěžovatel ve stížnosti polemizuje především se závěry dovolacím soudem vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 22 Cdo 1499/2020-205 (dostupného na http://nsoud.cz), z něhož vychází odmítavé usnesení dovolacího soudu, které bylo stěžovatelem napadeno v nyní vedeném řízení. Porušení čl. 11 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy měly všemi napadenými rozhodnutími nedovoleně "zkrátit" promlčecí lhůtu jeho nároku o 24 měsíců a dále měly nerovně zacházet s jemu svědčícím vlastnickým právem oproti právu vedlejšího účastníka, který měl být obecnými soudy nedovoleně zvýhodněn (na úrok stěžovatele), ačkoli vlastnická práva stěžovatele a vedlejšího účastníka mají mít tentýž obsah a mají požívat i stejné ochrany. V důsledku neústavního postupu obecných soudů měl být stěžovatel zbaven práva na náhradu za omezení svého vlastnického práva. Stěžovatel na podporu právního názoru vyjádřeného ve stížnosti předložil detailně rozpracovanou argumentaci založenou zejména na ochraně jeho dobré víry, právní jistoty, dobrých mravů a požadavcích na srozumitelnost a předvídatelnost práva.6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.8. Argumentace stěžovatele je polemikou s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti pak Ústavní soud konstatuje, že mu zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva (včetně norem práva procesního) provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008sp. zn. I. ÚS 1056/07(N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006sp. zn. I. ÚS 351/05(N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006sp. zn. II. ÚS 259/05(N 65/40 SbNU 647); dostupné též na http://nalus.usoud.cz].9. Nyní posuzovaný případ je obdobný věci, kterou Ústavní soud řešil v řízení vedeném podsp. zn. I. ÚS 2070/21, v němž vydal dne 15. září 2021 odmítavé usnesení, ve kterém rovněž zdůraznil, že podstata sporu spočívá v otázkách výkladu a aplikace zákonné úpravy, což je činnost, ke které obecně není povolán. Ústavní soud nespatřuje důvod se od tohoto názoru odchýlit ani v nyní projednávané věci.10. Ústavní soud v praxi zasahuje jen vůči takovým případům výkladu či aplikace podústavního práva obecnými soudy, které jsou zjevně excesivní a intenzitou svých následků představují zásah do určitého základního práva či svobody, popř. jsou v extrémním rozporu s obecnými požadavky spravedlnosti. O takovouto situaci v projednávané věci nejde.11. Ústavní soud se především zaměřil na obsah usnesení dovolacího soudu, které bylo napadeno ústavní stížností. Vůči tomuto usnesení nemá Ústavní soud žádné výhrady, neboť právní otázka, jejíhož řešení se stěžovatel u dovolacího soudu svým dovoláním domáhal [tj. promlčení práva na náhradu za umístění vodního díla v korytě vodního toku dle § 50 písm. c) VZ], již vskutku byla (výslovně) vyřešena rozsudkem dovolacího soudu ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 22 Cdo 1499/2020-205, a také odvolací soud ji ve stěžovatelově kauze posuzoval stejně jako dovolací soud. Ústavní soud se pak pro úplnost seznámil i s obsahem zmíněného rozsudku dovolacího soudu č. j. 22 Cdo 1499/2020-205 (který je v samotném napadeném usnesení patrně v důsledku písařské chyby mylně označen jako č. j. 22 Cdo 3631/2020), ale ani v něm neshledal posouzení rozhodných právních otázek za nikterak extrémní, hrubě nelogické či rozporné s obecnými požadavky spravedlnosti. Odůvodnění dovolacím soudem zvoleného řešení vzájemného vztahu ustanovení § 50 písm. c) VZ a ustanovení § 59a VZ považuje Ústavní soud za ústavně konformní a akceptovatelné. Ústavnímu soudu se nejeví, že by dovolací soud v tomto rozsudku jakkoli neústavně aplikoval obvyklé instrumentárium použitelné pro výklad normativních textů. Přestože nejdou do takové hloubky jako argumentace stěžovatele předestřená v ústavní stížnosti, nevybočují závěry dovolacího soudu formulované v rozsudku č. j. 22 Cdo 1499/2020-205 z rámce racionálního právního úsudku. Ústavní soud tak má za to, že stěžovatel se v nyní projednávané věci, byť na ústavněprávním pozadí, domáhá přehodnocení řešení pro jeho spor klíčové právní otázky, přičemž ale další přezkum výkladu zákona, který již provedl dovolací soud, nevykazuje potřebnou ústavní dimenzi.12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10413.txt |
464 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany P. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Lucií Řehákovou, advokátkou, se sídlem Drůbežní trh 89/1, Ivančice, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2021 č. j. 21 Co 171/2020-414, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na údajné porušení svého ústavně zaručeného práva, a to v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora citovaných výroků usnesení obecného soudu.2. Stěžovatelka, zletilá studentka vysoké školy, podala na žalovaného Jiřího P. /jedná se o pseudonym/ (svého otce), vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem, žalobu o zvýšení výživného. Krajský soud v Brně rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 21 Co 171/2020-414 ze dne 10. 9. 2021 ve výroku II. tak, že se mění výrok IV. rozsudku soudu prvého stupně tak, že je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 18 193,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně stěžovatelky a ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 068 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně stěžovatelky.3. Zásah do výše uvedených garantovaných základních práv a svobod ze strany Krajského soudu v Brně vyplývá dle stěžovatelky z jeho postupu, když změnil a určil novou výši nákladového výroku prvoinstančního soudu za použití zrušené tzv. "přísudkové vyhlášky", a odůvodnil tento postup aplikací ust. § 136 o.s.ř. Dle stěžovatelky není pravda, že v daném případě nelze zjistit výši jejího nároku na náhradu nákladů řízení. Prvoinstanční soud stanovil výši nároku správně za použití platné vyhlášky, a náležitě to odůvodnil ve svém rozsudku.4. Stěžovatelka se závěrem krajského soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, nesouhlasí. Zejména uvedla, že ač jí žalovaný vždy řádně a včas hradil soudem stanovené výživné, nikdy jí sám od sebe výživné nezvýšil a svého nároku se musela domáhat soudní cestou. V soudních sporech před opatrovnickými soudy i v daném občanskoprávním sporu musela stěžovatelka opakovaně čelit protinávrhům žalovaného na snížení nebo zrušení výživného, neopodstatněným tvrzením ohledně svého chování vůči žalovanému, jež označoval za jednání v rozporu s dobrými mravy, i když to byl právě žalovaný, který byl za incident v únoru r. 2015, jemuž byla stěžovatelka coby nezletilá přítomna, trestněprávně odsouzen. Navíc jí tímto jednáním prý způsobil psychické následky, kvůli kterým mu byl předběžným opatřením zakázán styk s ní. Dosavadní chování žalovaného vůči stěžovatelce proto nelze považovat za zodpovědné. Dle stěžovatelky Krajský soud v Brně řádně neodůvodnil, z jakého důvodu považuje právní úkony zástupkyně stěžovatelky ve tři roky probíhajícím občanskoprávním soudním sporu za právně nenáročné. Uvedl pouze, že daný druh věci - úprava výživného a zrušení vyživovací povinnosti nejsou právně, ani skutkově složitá.5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení, a předmětná částka se blíží částce bagatelní. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" - srov. např. nález ze dne 12. 11. 2007sp. zn. I. ÚS 1531/07. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda rozhodnutí soudu týkající se toliko otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007sp. zn. III. ÚS 624/06a ze dne 7. 8. 2007sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona.6. Při rozhodování o náhradě nákladů je vždy na místě přihlédnout ke specifickým okolnostem věci. Krajský soud v Brně v napadeném usnesení mimo jiné uvedl, že považuje stanovenou výši odměny za zastupování stěžovatelky za neúměrnou a nespravedlivou s přihlédnutím k individuálním okolnostem sporu. Ač obecně nelze aplikaci advokátního tarifu v dané věci vyloučit, není však vhodné takto postupovat mechanicky ve všech případech. V právních závěrech krajského soudu, posuzuje-li se odůvodnění napadeného rozsudku jako celek, nelze shledat nic neústavního. Stěžovatelka má sice na charakter sporu jiný názor, to však nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavní soud opakuje, že navzdory představám účastníků řízení a jejich právních zástupců nemůže fungovat jako další instance v rozhodování o nákladech řízení a suplovat tak funkci obecných soudů.7. Jen jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že pokud by se věcí zabýval meritorně, nevyhnul by se přezkumu zjištění obecných soudů ohledně tarifní hodnoty sporu. Stěžovatelka se domáhala zvýšení výživného o 3 500 Kč měsíčně. Na věc lze tedy zřejmě také nahlížet tak, že předmětem sporu bylo měsíční plnění uvedené částky a ve smyslu § 8 odst. 2 advokátního tarifu by tedy tarifní hodnota sporu byla 210 000 Kč. Vedlejší účastník řízení se pak domáhal zrušení vyživovací povinnosti, což je pravděpodobně možno považovat za plnění penězi neocenitelné. Dále by se musel zvažovat zjištěný poměr úspěchu ve věci. Výše uvedené je však řečeno jen pro úplnost, Ústavní soud se těmito otázkami meritorně ve vztahu k danému případu nezabýval.8. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10414.txt |
465 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2021, č. j. 10 As 312/2021-13, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, se stěžovatel domáhal poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobou ke správnímu soudu (Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, dále i jen "krajský soud") se pak domáhal ochrany proti údajné nečinnosti žalovaného. Společně se žalobou také požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud tyto žádosti zamítl. Důvodem zamítnutí těchto žádostí krajským soudem byla okolnost, že stěžovatel vede značné množství obdobných sporů, které se nedotýkají jeho osobní sféry, nýbrž jsou projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti. Je proto oprávněn tyto spory vést, avšak je na něm, aby nesl náklady s nimi spojené. Ke stejnému závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Nejvyšší správní soud.3. Obsahem nyní posuzované (několikařádkové) ústavní stížnosti je pouhé konstatování, že napadené rozhodnutí porušuje jeho právo na informace.4. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.6. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátkou), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadené rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je totiž uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv.7. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.8. Právě na tyto případy výslovně pamatuje § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož postačuje při odmítnutí návrhu (mimo jiné) pro jeho zjevnou neopodstatněnost uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a není tedy nutné domýšlet za samotného stěžovatele případné důvody, pro které by bylo namístě podrobit napadené soudní rozhodnutí skutečnému věcnému přezkumu.9. Lze proto uzavřít, že jelikož stěžovatel neuvedl žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemělo být ústavně konformní, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10415.txt |
466 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Servatech s. r. o., IČ 290 40 591, se sídlem Záběhlická 134/95, Praha 10, právně zastoupené JUDr. Michaelou Pechovou Vosátkovou, advokátkou, se sídlem Muchova 233/1, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. září 2021, č. j. 5 C 207/2019-92, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku obvodního soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.2. Stěžovatelce (jako žalované) uložil Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 5 C 207/2019-92, zaplatit žalobci částku 4 282 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, dále náklady řízení ve výši 8 260 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále náklady znaleckého posudku, které soud vyčíslí v samostatném rozhodnutí. Řízení před obvodním soudem se týkalo kupní smlouvy na mobilní telefon uzavřené mezi stěžovatelkou jako prodávající a žalobcem jako kupujícím, přičemž spor mezi nimi spočíval v otázce, zda žalobce od kupní smlouvy platně odstoupil. Obvodní soud výše nadepsaným rozsudkem shledal, že odstoupení od smlouvy bylo platné a žalobce má nárok na vrácení kupní ceny, úhradu nákladů spojených s reklamací a úhradu nákladů soudního řízení.3. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obvodního soudu a namítá, že byla napadeným rozsudkem zasažena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, respektive podle čl. 6 Úmluvy.4. V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě namítá, že obvodní soud nedostál své poučovací povinnosti podle § 118a občanského soudního řádu. Další pochybení pak shledává v tom, že soud nepostupoval při hodnocení důkazů nestranně a nezávisle a důkazy nehodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatelka se ve svém návrhu vyjadřuje také k tomu, proč by měl Ústavní soud jejímu návrhu vyhovět i přesto, že se jedná o tzv. bagatelní spor.5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelce zákon neumožňuje uplatnit jiné prostředky k ochraně jejích práv.6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadeného rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.7. V první řadě je nutno konstatovat, že ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud. Částku 4 282 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze tak jistě považovat za bagatelní.8. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014,sp. zn. III. ÚS 3725/13(N 55/73 SbNU 89), právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" hledisko. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná.9. Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jejího případu, vzdor svému přesvědčení, v ústavní stížnosti neuvádí. Stěžovatelka pouze rozporuje závěry o skutkových zjištěních obvodního soudu a polemizuje s hodnocením důkazů, které obvodní soud provedl, její námitky však nemají ústavněprávní relevanci, respektive nejsou zjevně natolik zásadní, aby na jejich základě mohl Ústavní soud přezkoumat napadené rozhodnutí i přes to, že se jedná o tzv. bagatelní spor.10. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu | decision_10416.txt |
467 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Blažkem, advokátem, sídlem Dělnická 753/76, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 4 Tdo 576/2021-341, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2021 č. j. 5 To 9/2021-299 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 104 T 91/2020-272, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.2. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis sp. zn. 104 T 91/2020 vedený u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud"), z něhož zjistil dále uvedené skutečnosti.3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným pokusem zločinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let nepodmíněně. Stěžovateli byla týmž rozsudkem podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému J. V. na náhradě škody částku ve výši 2 925 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel v hlavním líčení učinil prohlášení o vině podle § 206c odst. 1 trestního řádu, čímž souhlasil nejen s uznáním viny, ale také s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě.4. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které brojilo proti výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl podle § 256 trestního řádu, přičemž se řádně zabýval výší a formou uloženého trestu.5. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť bylo shledáno nepřípustným. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel prohlášením o vině v hlavním líčení ztratil nárok na podání odvolání proti výroku o vině. Podle § 265a trestního řádu však lze dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém bylo přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně. Tudíž Nejvyšší soud dovodil, že v posuzované věci nebylo možno podat dovolání proti výroku o vině, což však stěžovatel ve svém dovolání učinil. Stěžovatel zároveň nenapadl výrok o trestu, a tudíž je dovolání nutno považovat za nepřípustné.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel uvádí, že skutečně v hlavním líčení využil institutu prohlášení viny, nicméně učinil tak v době, kdy ještě nebyla uznána stávající soudní praxe týkající se trestání krádeží v době nouzového stavu. Ke změně právní praxe došlo rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 110/2021, které však bylo vydáno až poté, co stěžovatel vinu přiznal. Stěžovatel proto považuje názor Nejvyššího soudu, že jeho dovolání je nepřípustné, za nespravedlivý.III.Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.8. Okresní soud nevyužil svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.9. Okresní státní zastupitelství v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní státní zastupitelství") uvedlo, že trestní věc byla posouzena v souladu s tehdejším převládajícím právním výkladem, a stěžovateli byl po zhodnocení dalších okolností případu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Odvolání státního zástupce podáno nebylo, neboť rozhodnutí soudu odpovídalo právní kvalifikaci uvedené v obžalobě.10. Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel ve své věci využil institutu prohlášení viny, a tudíž souhlasil i s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě. Podle § 246 odst. 1 písm. b) trestního řádu nelze napadnout odvoláním výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal prohlášení viny. Za daného stavu tedy krajský soud nemohl rozhodnout jinak, než jak to učinil ve svém napadeném zamítavém usnesení. V době rozhodování krajského soudu byla právní praxe zcela jiná, než je tomu aktuálně.11. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.12. Nejvyšší soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť neměl jinou možnost, než dovolání odmítnout jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť směřovalo proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 trestního řádu.13. Nejvyšší státní zastupitelství vyslovilo názor, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť procesní předpisy neumožňovaly jiný postup, než ten, který byl předurčen úkonem stěžovatele, který prohlásil svou vinu a nikterak proti právní kvalifikaci svého jednání nebrojil.14. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení byla stěžovateli zaslána k replice, ten však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.V.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.17. V posuzované věci prohlásil stěžovatel vinu podle § 206c odst. 1 trestního řádu a zároveň tak vyslovil souhlas i s právní kvalifikací skutku podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku, čímž je podmíněna i hranice trestní sazby od dvou do osmi let odnětí svobody. Právě prohlášení viny zcela podmínilo další průběh trestního řízení, neboť aplikací tohoto institutu se zároveň upouští od dokazování v rozsahu, v jakém obviněný dozná vinu. Procesním následkem prohlášení viny je pak i to, že rozsudek okresního soudu nebylo možno napadnout do výroku o vině, a stěžovatel tedy odvoláním napadl, dle svých zákonných oprávnění, pouze výrok o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný, čemuž však krajský soud nepřisvědčil. Prohlášení viny mělo následně dopad i v řízení dovolacím, neboť stěžovatel nenaplnil svým dovoláním podmínku přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 trestního řádu, když napadl pouze výrok o vině (námitkou nesprávné právní kvalifikace), a nikoliv výrok o trestu.18. Stěžovatel v souvislosti s výše popsaným namítá, že sice skutečně v hlavním líčení využil institutu prohlášení viny, nicméně učinil tak v době, kdy ještě nebyla uznána stávající soudní praxe týkající se trestání krádeží v době nouzového stavu, a usnesení Nejvyššího soudu tak považuje za nespravedlivé.19. Argumentaci stěžovatele však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Námitkou, která z ústavní stížnosti implicitně vyplývá, je otázka, zda a případně za jakých podmínek může být rozhodnutí v trestní věci učiněné na základě posléze překonaného právního názoru důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. K této námitce je nutno uvést, že věc, z níž vzešla posuzovaná ústavní stížnost, byla před vydáním rozsudku velkého senátu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021 pravomocně skončena, nicméně o mimořádném opravném prostředku v rozhodné době ještě rozhodnuto nebylo. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud měl rozsudek velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 110/2021 zohlednit, avšak pomíjí přitom zásadní procesní souvislosti plynoucí z úkonu prohlášení viny v hlavním líčení, jakož i svou odvolací argumentaci (směřující proti výroku o trestu) a následně dovolací argumentaci, která primárně směřovala proti vadné právní kvalifikaci (z níž vyvozuje i nepřiměřeně přísný trest), tedy směřovala do otázky viny (na rozdíl o od argumentace uvedené v odvolání). Ve svém dovolání stěžovatel namítal toliko nesprávnou právní kvalifikaci skutku, nenapadl výslovně výrok o trestu, čemuž odpovídala i volba dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, když jako dovolací námitku uvedl nesprávnou právní kvalifikaci, kterou však v důsledku prohlášení viny v hlavním líčení nebylo možno efektivně uplatnit. Výroku o trestu se dotýká dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, který stěžovatel vůbec nezmínil. Kdyby to procesní situace umožňovala, a Nejvyšší soud by shledal dovolání přípustným, a věcně by je posoudil, lze se domnívat, že by právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 110/2021 zohlednil.20. Stěžovatelově implicitní námitce o nespravedlivosti napadených rozhodnutí, která jsou podle něj v rozporu s aktuální rozhodovací praxí soudů, nelze tedy přisvědčit v rovině konkrétních okolností posuzované věci. V ní si stěžovatel sám zvolil procesní postup, když prohlásil vinu, čímž předurčil další průběh trestního řízení, nadto nesprávně formuloval svou dovolací argumentaci, když namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Stěžovatel měl možnost v hlavním líčení rozporovat právní kvalifikaci uvedenou v obžalobě, avšak rozhodl se tak neučinit a zjednodušit trestní řízení, neboť svým úkonem de facto eliminoval velkou část dokazování. Důsledkem stěžovatelova volního jednání je procesní situace, která neumožňuje revizi právní kvalifikace skutku. Z postupu soudů, které respektovaly rozhodnutí stěžovatele a podle zákona vyvodily z tohoto rozhodnutí právní následky, nelze vyvozovat zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.21. Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, z jeho argumentace však vyplývá, že ve skutečnosti považuje za závadný uložený trest, neboť trest nepodmíněně uložený považuje zjevně za přímý důsledek právní kvalifikace skutku jako krádeže spáchané v době nouzového stavu. Tato domněnka je však mylná, primárně proto, že trestní sazba podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku činí dva až osm let, z čehož vyplývá, že trest odnětí svobody lze uložit i jako trest podmíněně odložený. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu nadto vyplývá, že okresní soud vycházel při ukládání trestu z konkrétních okolností na straně stěžovatele, který se v době rozhodování krajského soudu nacházel ve vazbě v jiné trestní věci, je osobou v minulosti mnohokrát soudně trestanou, již několikrát se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a pokud mu byly uloženy tresty alternativní, ty byly až na jednu výjimku nařízeny, resp. přeměněny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevně vyplývá, že uložený trest je primárně výsledkem individuálních okolností na straně stěžovatele, a nikoliv "automatickým" důsledkem použité právní kvalifikace. Uložení nepodmíněného trestu stěžovateli se tedy nejeví jako nepřiměřené a nezasahuje do jeho ústavně zaručených práv nebo svobod.22. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10417.txt |
468 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DENTANOVA, s. r. o., v likvidaci, sídlem Havlíčkova 721, Mladá Boleslav, zastoupené JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem, sídlem Křeslická 301/1, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2021 č. j. 21 Cdo 2250/2021-91 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2021 č. j. 23 Co 33/2021-63, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a MUDr. Jaroslava Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") domáhal jednak určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovanou stěžovatelkou z důvodu jeho nadbytečnosti dne 10. 7. 2020, jednak určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného vedlejší účastnicí dne 20. 7. 2020 z důvodu nevrácení služebního vozidla. Vedlejší účastník považoval ukončení pracovního poměru za nedůvodné, když skutečné důvody jeho ukončení vnímal jako ryze osobní, související s rozvodem jeho manželství (on i manželka byli společníky stěžovatelky). Okresní soud rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 20. 10. 2020 č. j. 20 C 241/2020-17 tak, že určil, že jak výpověď z pracovního poměru daná vedlejšímu účastníkovi stěžovatelkou dne 10. 7. 2020, tak okamžité zrušení pracovního poměru vedlejšího účastníka ze dne 20. 7. 2020 jsou neplatné (I. a II. výrok); dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (III. výrok).3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že v dané věci bylo možno uzavřít a schválit smír (§ 153a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a contrario), což podpořil mimo jiné judikaturou Nejvyššího soudu. Tvrzení stěžovatelky, že v dané věci smír nebylo možno uzavřít, neboť by tím stěžovatelka jednala v rozporu s povinností počínat si při správě svého majetku s péčí řádného hospodáře, nemělo dle krajského soudu žádné opodstatnění, když nepřípustnost uzavření smíru nelze dovozovat ze skutečnosti, že pro jednu stranu sporu je jeho uzavření, ať už z jakýchkoliv důvodů, nepřijatelné, je-li jinak charakter sporu s uzavřením smíru slučitelný. Krajský soud odmítl též argumentaci stěžovatelky, že její právní zástupce učinil potřebné kroky k odeslání sepsaného vyjádření okresnímu soudu, k němuž nedošlo dle jejího tvrzení pravděpodobně pouze z důvodu technické závady, přičemž stěžovatelka až do vydání rozsudku pro uznání měla za to, že vyjádření bylo řádně odesláno. Stěžovatelka pravdivost svých tvrzení podle krajského soudu neprokázala, když ničím nedoložila, že její právní zástupce vyjádření okresnímu soudu skutečně odeslal, a vzniklá situace tak budila spíše dojem lidského selhání, než že by byla důsledkem nějaké vis maior.4. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. K vznesené právní otázce, "zda bylo možno ve věci uzavřít smír", Nejvyšší soud uvedl, že ji krajský soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž nebylo důvodu se odchýlit. K tomu odkázal na svá předchozí rozhodnutí, z nichž vyplývá, že povaha řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebrání účastníkům uzavřít dohodu o narovnání, která má (procesní) povahu soudního smíru.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka předně poukazuje na to, že její vyjádření k žalobě vedlejšího účastníka, byť okresnímu soudu nebylo doručeno, sepsáno bylo, z čehož je zřejmé, že stěžovatelka nebyla vůči žalobě lhostejná či obstrukčně pasivní. Namítá, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny též z důvodu, že v dané věci nebylo možno uzavřít smír. Kdyby stěžovatelka na uzavření smíru přistoupila, mohla by se podílet na možném trestném činu zpronevěry, případně trestném činu neoprávněného užívání cizí věci, když důvodem pro dání výpovědi z pracovního poměru vedlejšímu účastníkovi byla skutečnost, že vedlejší účastník odmítl vydat služební vozidlo. Postupem krajského soudu a následně i Nejvyššího soudu tak byla stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem. Další pochybení soudů spočívá v tom, že stěžovatelkou uvažované, avšak neuskutečněné důkazy listinami, které by věc ozřejmily, nemohly být v řízení provedeny, neboť stěžovatelka nedostala možnost splnit svou důkazní povinnost. V důsledku uvedeného soudy nemohly vycházet ze skutečného stavu věci.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovémuto závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.9. Jak je patrno z výše provedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí i z (jen obtížně srozumitelné) argumentace uplatněné v ústavní stížnosti, stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá vesměs shodné argumenty, s nimiž se soudy již dostatečně vypořádaly. Především krajský soud stěžovatelce ozřejmil, proč nemohly obstát její námitky týkající se důvodů, pro něž nebylo možno dle jejího názoru v dané věci uzavřít a schválit smír, a podrobně jí vysvětlil též to, proč bylo při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání bez významu, že stěžovatelčin právní zástupce vyjádření k žalobě (toliko) sepsal. Ústavní soud považuje za dostačující pouze odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž jsou stěžovatelčiny námitky dostatečným způsobem vypořádány (viz body 15 až 18 odůvodnění rozsudku krajského soudu a str. 1 a 2 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).10. K námitce, že soudy nevycházely ze skutečného stavu věci, když stěžovatelce nebylo v důsledku vydání rozsudku pro uznání okresním soudem umožněno předložit své důkazní návrhy, Ústavní soud uvádí, že popsanou skutečnost nelze klást k tíži žádnému z obecných soudů. Bylo na stěžovatelce, aby se vyjádřila k žalobě vedlejšího účastníka a aby v tomto vyjádření případně navrhla též provedení potřebných důkazů; této možnosti však, jak známo, v poskytnuté lhůtě ani po jejím uplynutí nevyužila.11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10418.txt |
469 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Procházky, zastoupeného advokátem JUDr. Vítem Buršou, sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2021 č. j. 7 As 143/2021-23, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Dne 23. 11. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost. Stěžovatel má za to, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. V napadeném soudním rozhodnutí též shledává porušení čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 24. 6. 2019 č. j. KUZL 39825/2019 bylo formálně změněno rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice, odboru stavebního úřadu, ze dne 13. 3. 2019 č. j. SÚ/10243/2019/FOZ, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby označené jako "Extra autobazar - provozní buňka". Podle správních orgánů nebylo možné přistoupit k dodatečnému povolení stavby, neboť nebyly splněny podmínky vyplývající z § 129 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, když stavba nebyla v souladu s územním plánem platným ke dni vydání správního rozhodnutí.3. Proti správnímu rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 5. 2021 č. j. 62 A 115/2019-62 zamítl jako nedůvodnou. Podle krajského soudu bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka přezkoumatelné a náležitě odůvodněné, přičemž byly náležitě vypořádány námitky stěžovatele. Jelikož není stavba souladná s územním plánem platným pro danou plochu, nelze stavbu dodatečně povolit. Jako nepřípadnou označil krajský soud argumentaci stěžovatele o možném budoucím souladu stavby s územním plánem, popř. o možné změně účelu užívání stavby. K námitce, že k přijetí územního plánu došlo až v průběhu správního řízení, což mělo zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé, krajský soud uvedl, že stěžovatel ve vztahu k předmětné nepovolené stavbě nedisponoval ani územním rozhodnutím, na základě něhož by mohl spoléhat na to, že oprávnění v něm udělená bude moci v budoucnu realizovat; přitom skutečnost, že předmětná stavba vyžadovala vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, nebyla spornou. Zdůraznil též, že soulad stavby s územním plánem se posuzuje podle stavu k datu vydání rozhodnutí, a nikoliv k datu podání žádosti.4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Této námitce nepřisvědčil, neboť z odůvodnění rozsudku krajského soudu je "zřejmé, z jakého skutkového stavu vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Krajský soud vypořádal všechny nosné námitky, včetně námitek poukazujících na souladnost stavby s územním plánem a na formálnost postupu správních orgánů. Ačkoliv si zcela jistě lze představit ještě podrobnější odůvodnění, způsob zvolený krajským soudem nevyvolává nutnost zrušení jeho rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí...".5. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou nesprávného právního posouzení otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], zda je předmětná stavba v souladu s územním plánem, resp. zda ji lze dodatečně povolit. Stěžovatelem předestřenou argumentací se již zabýval krajský soud, přičemž jeho závěr o nemožnosti dodatečného povolení stavby odpovídá právní úpravě a ustálené judikatuře a nelze jej v žádném směru považovat za formalistický. Nejvyšší správní soud uvedl, že "posouzení provedené krajským soudem odpovídá smyslu a účelu řízení o dodatečném povolení stavby, přičemž zohledňuje všechny relevantní okolnosti dané věci". Již ze správních rozhodnutí navíc vyplývá, že se předmětná stavba "nachází v plochách vymezených jako ... plochy pro tělovýchovu a sport. Pro tyto plochy je stanoveno hlavní využití tělovýchova a sport, přičemž přípustné je i využití související s tímto hlavní využitím (např. související obchodní prodej atp.). Nepřípustné využití je přitom stanoveno mj. pro všechny ostatní činnosti, zařízení, stavby a opatření, které nejsou určeny jako hlavní nebo přípustné využití". Zásadní přitom je, že "uvedené závěry správních orgánů stěžovatel konkrétně nezpochybňuje. Ani v kasační stížnosti relevantně netvrdí a nedokládá, že by předmětná stavba byla stavbou určenou pro tělovýchovu a sport, popř. že by splňovala podmínky stanovené územním plánem".6. Ukládá-li stavební zákon stěžovateli jako stavebníkovi povinnost prokázat v řízení o dodatečném povolení stavby, že stavba není umístěna v rozporu s územně plánovací dokumentací, nelze podle Nejvyššího správního soudu "souhlasit s tím, že by se správní orgán měl zaměřit i na možnou budoucí změnu územního plánu, či možnou budoucí změnu stavby". Stavební úřad nemůže v řízení o dodatečném povolení stavby, resp. její změny, použít mírnější kritéria, než jaká jsou kladena na "řádné" stavební povolení. Podle Nejvyššího správního soudu je naopak třeba "v řízení o dodatečném povolení stavby zohlednit specifickou (abnormální) situaci, kdy předmětem povolovacího procesu je (dokončená) stavba provedená bez stavebního povolení.... Je třeba trvat na tom, aby žadatel v řízení o dodatečném povolení stavby bezezbytku prokázal splnění všech podmínek, za kterých by bylo lze vydat povolení v klasickém řízení (řízení o povolení stavby). Postup v rozporu s právem (nepodání žádosti o řádné povolení) přitom nezakládá legitimní očekávání stavebníka pro případné řízení ve věci dodatečného povolení. Případné negativní důsledky je třeba klást k tíži stavebníka...V dané věci jde zejména o následek spočívající ve změně územního plánu před rozhodnutím o žádosti o dodatečné stavební povolení a nemožnost následného povolení stavby.". Ani dalším námitkám týkajícím se údajné nečinnosti stavebního úřadu nebo odkazu na dříve povolenou stavbu "karavanu" z roku 1994 Nejvyšší správní soud nepřisvědčil (body 16 a 17 odůvodnění jeho rozsudku).II.Argumentace stěžovatele7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti převážně rekapituluje obsah rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu a uvádí, že nesprávný výklad zákona správními orgány nebyl napraven ani v řízení před soudy, v čemž spatřuje porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1 výše). Zdůrazňuje, že v době podání žádosti o dodatečné povolení nebyla stavba v rozporu s územním plánem obce a nic nebránilo jejímu dodatečnému povolení. I v důsledku nečinnosti stavebního úřadu se však v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby dostala stavba do rozporu s územním plánem. Stěžovatel uvádí, že "nikdy nezpochybňoval, že s ohledem na výše uvedený postup stavebního úřadu v době rozhodování v důsledku změny územního plánu se účel využití stavby ocitl v nesouladu s novým předpokládaným využitím pozemku podle nového územního plánu...". Přestože je však podle něj "účel stavby formálně v nesouladu s územním plánem, není s ním ve faktickém rozporu...".8. Soudům dále stěžovatel vytýká, že se "nevypořádaly s konkrétními výhradami k tomu, proč povolení stavby není v nesouladu s územním plánem. Soudy se tedy především nevypořádaly s dočasností stavby, jejím rozsahem z hlediska zastavěné plochy a tedy možným vlivem na určený účel využití území, obsahem smlouvy na pronájem dotčených pozemků, kde je stanovena povinnost stavbu odstranit v případě realizace využití území podle územního plánu, možného využití stavby i pro účely, které by byly v souladu s využitím území podle územního plánu, jednoduchostí odstranění stavby bez zásahů do pozemků, stávajícího legálního využití velké části pozemků pro provozování autobazaru, ke kterému stavba slouží. Rovněž nepřihlédly k faktické možnosti vlastníka pozemku na něm realizovat záměr podle územního plánu, kdy se jedná o soukromý subjekt nedisponující finančními prostředky pro uvažované využití území, kdy jeho příjem ... je z velké části tvořen právě placeným nájemným".III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu takový procesní prostředek nebyl přípustný.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví. V řízení o ústavní stížnosti podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud oprávněn k zásahu do rozhodovací činnosti soudů jen tehdy, pokud by soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sama o sobě k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho obsahem není garance úspěchu v řízení (viz např. usnesení ze dne 30. 6. 2020sp. zn. III. ÚS 1171/20).11. Ústavní soud předesílá, že "je ve své přezkumné činnosti zásadně vázán rozsahem petitu podané ústavní stížnosti" [viz nález ze dne 2. 10. 2008sp. zn. III. ÚS 2111/07(N 160/51 SbNU 3)], pročež mohl přezkoumávat a případně zrušit toliko v petitu napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, nikoliv (též) rozhodnutí krajského soudu, popř. rozhodnutí správních orgánů. Ústavní soud proto přezkoumal toliko napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.12. Stěžovatel ve své stručné ústavní stížnosti v zásadě pouze rekapituluje obsah soudních rozhodnutí, uvádí, že rozhodnutí krajského soudu bylo nepřezkoumatelné, a že jeho stavba fakticky nebyla v takovém rozporu s územním plánem, který by odůvodňoval zamítnutí jeho žádosti o dodatečné stavební povolení. Náležitou ústavněprávní argumentaci však ústavní stížnost postrádá - za tu přitom nelze považovat pouhé odkazy na příslušná ustanovení Ústavy nebo Listiny (viz např. usnesení ze dne 27. 4. 2021sp. zn. III. ÚS 3555/20, bod 11 odůvodnění).13. Nejen, že je část ústavní stížnosti, označená jako "porušení základních práv stěžovatele", pojata velmi úsporně, v určitých pasážích je však také obtížně srozumitelná. Stěžovatel na jednu stranu přiznává, že je stavba v rozporu s územním plánem, dále však bez náležitého vysvětlení uvádí, že s územním plánem vlastně "fakticky v rozporu není". Stejně tak není z ústavní stížnosti například jasné, co přesně myslí stěžovatel "dočasností stavby" (patrně totiž nepůjde tzv. o superedifikát, pro něhož mimo jiné platí výjimka ze zásady superficies solo cedit). Svá tvrzení stěžovatel dostatečně nekonkretizuje, natož aby je náležitě doložil. Tím, jak je ústavní stížnost koncipovaná, staví stěžovatel Ústavní soud do role další přezkumné instance, což mu však s ohledem na jeho ústavní postavení, nepřísluší.14. Ústavní soud hodnotí napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu jako řádně odůvodněný a úvahy, kterými se tento soud řídil, považuje za logické a ničím nevybočující z požadavků kladených ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud se vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatele (z nichž některé byly řádně vyřízeny již v předchozích řízeních), přičemž neshledal důvod ke zrušení rozhodnutí krajského soudu, a to ani pro jeho tvrzenou nepřezkoumatelnost. Ústavní soud rovněž neshledal, že by byl výklad podústavního práva provedený Nejvyšším správním soudem přehnaně formalistický, resp. protiústavní. Stejně tak se Nejvyšší správní soud neodchýlil ani od vlastní ustálené judikatury (citované rovněž v napadeném rozsudku), což by mohlo zakládat důvod pro porušení práva na zákonného soudce, nedošlo-li současně k předložení věci jeho rozšířenému senátu. Ústavní soud taktéž nezjistil, že by bylo řízení o kasační stížnosti zatíženo jakoukoliv vadou dosahující ústavněprávní roviny.15. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10419.txt |
470 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem nám. Míru 40, Domažlice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, č. j. 67 To 40/2024-1095, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je, zda je nutno vyčerpat mimořádný opravný prostředek ve formě dovolání, neshledává-li stěžovatel ve své věci existenci dovolacích důvodů.3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 10. 2023, č. j. 1 T 32/2023-908, uznán vinným pokračujícím přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byl za uvedená jednání a za jednání, jímž mu byl uložen trest rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 1 T 85/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 9 To 222/2021, uložen souhrnný trest ve výměře dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu, resp. jeho člena a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu tří let. Stěžovateli byla dále uložena povinnost k náhradě škody.4. Obvodní soud stěžovateli taktéž uložil souhrnný trest ve výměře 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnost spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let, dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 17.238 Kč, a to za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku okresního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 26 T 143/2019, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 10 To 191/2021.5. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, jež bylo nyní napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel namítá porušení principu in dubio pro reo, neboť v trestním řízení přednesl svou verzi skutkového děje, zároveň k podpoře této své skutkové verze navrhl i provedení výslechu několika svědků, což soudy bez řádné argumentace zamítly. Tato procesní chyba soudů založila existenci tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu.7. Stěžovatel dále namítá porušení svého ústavně zaručeného základního práva na obhajobu, k čemuž došlo tím, že soud ve veřejném zasedání, ačkoliv obdržel plnou moc zvoleného obhájce, nezprostil ustanoveného obhájce obhajoby a nedal tak stěžovateli a zvolenému obhájci možnost adekvátní přípravy.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.9. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících příslušné řízení.10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011sp. zn. I. ÚS 3304/10), konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti k její přípustnosti uvádí, že není dán žádný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b trestního řádu, a tudíž podává rovnou ústavní stížnost. Ústavní soud se otázkou podání ústavní stížnosti, aniž by předtím v trestních věcech bylo podáno dovolání, vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599). Právním závěrem tohoto stanoviska je nepřípustnost ústavní stížnost, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodal zákonem předepsaným způsobem dovolání.12. Nosným důvodem pro tento závěr je skutečnost, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu [nálezsp. zn. I. ÚS 55/04ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nálezsp. zn. II. ÚS 669/05ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)].13. Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, pak ústavní stížnost z hlediska svého ústavního vymezení nemůže být postavena vedle dovolání s tím, že vady, které jsou výkladem vyloučeny z jakéhokoli přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny v řízení o ústavní stížnosti. Tím by se z ústavní stížnosti stal specializovaný mimořádný opravný prostředek pro nápravu procesních a skutkových pochybení obecných soudů, což však nelze s ohledem na ústavní vymezení role Ústavního soudu připustit (čl. 83 Ústavy). Naopak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání (nálezsp. zn. I. ÚS 55/04ze dne 18. 8. 2004).14. Ústavní soud nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.15. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud.16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 19. srpna 2024Jiří Přibáň v. r.soudce zpravodaj | decision_1042.txt |
471 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti NS Invest a. s., sídlem Škroupova 441/12, Hradec Králové, zastoupené advokátem JUDr. Kamilem Podroužkem, sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021 č. j. 32 Cdo 3672/2020-413, rozsudku Městského soudu v Praze dne 19. května 2020 č. j. 35 Co 398/2019-365 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2019 č. j. 7 C 303/2015-330, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základ svobod (dále jen "Úmluva").2. Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti postačí uvést, že se stěžovatelka žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici z titulu náhrady škody zaplacení částky 493 807 934,57 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobu odůvodnila tak, že jednáním vedlejší účastnice spočívajícím v nečekaném ukončení spolupráce a neposkytnutím financování jejím dceřiným obchodním společnostem NS Retail, s. r. o. a Noris Czech Republic, s. r. o. (dále jen "dceřiné společnosti") na další období, vznikla stěžovatelce škoda v uplatněné výši. Žalobou uplatněná škoda je složena z nároků ve výši 1) 140 000 000 Kč představující zbytečné náklady na dosažení příjmů z podnikání, resp. stěžovatelkou marně vynaložené náklady na revitalizaci dceřiné společnosti Noris Czech Republic, s. r. o., 2) 49 465 220,57 Kč představující škodu vzniklou uzavřením dohody o ručení stěžovatelky za závazky dceřiných společností vůči třetí osobě, 3) 4 125 750 Kč za odmítnutí plnění vedlejší účastnice z bankovní záruky, 4) 10 000 000 Kč představující škodu vzniklou zablokováním finančních prostředků na účtu stěžovatelky u vedlejší účastnice, 5) 213 684 000 Kč představující ztrátu marže v důsledku neprodloužení distribuční smlouvy na léta 2015 - 2019 a 6) 122 532 964 Kč spočívající ve škodě způsobené dceřiné společnosti NS Retail s. r. o. a tím i stěžovatelce.3. V průběhu soudního jednání dne 4. 9. 2019 obvodní soud poučil stěžovatelku podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby doplnila tvrzení a důkazy, a upozornil ji, že neučiní-li tak, vystavuje se nebezpečí neúspěchu ve věci. Po provedeném dokazování pak obvodní soud žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou.4. K prvnímu nároku na zaplacení částky 140 000 000 Kč obvodní soud uvedl, že stěžovatelkou požadovaná částka nemá povahu škody, ale jde o pouhé vyčíslení investic, které ani nemají časovou souvislost s jednáním vedeným s vedlejší účastnicí o dalším úvěrovém financování. Stěžovatelkou nastíněná situace navíc v sobě nezahrnuje žádné protiprávní jednání vedlejší účastnice. Nedůvodný byl též druhý nárok plynoucí z ručitelského závazku stěžovatelky, když ani zde podle soudu žádná škoda nevznikla, resp. nebyla stěžovatelkou prokázána. Požadavek na uzavření dohody o ručení navíc vůbec nevyplýval z požadavků vedlejší účastnice. Ohledně třetího a šestého nároku nebyla podle okresního soudu dána aktivní věcná legitimace stěžovatelky, když škoda mohla pojmově vzniknout toliko dceřiným společnostem. Obvodní soud zdůraznil, že "mateřská i dceřiná společnost jsou právně a majetkově samostatné právní subjekty, přičemž v soukromoprávních závazkových vztazích se neaplikuje široká koncepce podniku jako jediné ekonomické jednotky ... je tak věcí dceřiné společnosti vymáhat odpovědnostní závazky, které má vůči jiným subjektům". Ke čtvrtému tvrzenému nároku na zaplacení škody ve výši 10 000 000 Kč vzniklé v důsledku zablokování peněžních prostředků na bankovním účtu obvodní soud uvedl, že i v tomto je žaloba nedůvodná, neboť stěžovatelka zřídila ve prospěch vedlejší účastnice zástavní právo k pohledávkám z termínovaného vkladu ve výši této částky a vedlejší účastnice pouze realizovala své právo z něj. Zadržením peněžních prostředků se proto vedlejší účastnice nijak bezdůvodně neobohatila. Ohledně pátého nároku na zaplacení částky 213 684 000 Kč představující údajnou ztrátu marže v důsledku neprodloužení distribuční smlouvy obvodní soud uvedl, že zde stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, navzdory poučení soudu o hrozícím neúspěchu v řízení.5. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v plném rozsahu potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. Obvodní soud podle něj důvodně uzavřel, že stěžovatelka "neuvedla, jaké nasmlouvané závazky nebyla ona a dceřiné společnosti schopni plnit a ke zrušení či omezení jakých závazků mělo dojít, ani jaké závazky měla předtím uzavřeny". Městský soud se dále zabýval zejména námitkou stěžovatelky o porušení předsmluvní odpovědnosti vedlejší účastnice. Shledal ji však nedůvodnou, neboť "povinnost nahradit škodu nastane pouze v případě, že k neuzavření smlouvy došlo v rozporu s očekáváním druhé smluvní strany a v důsledku nepoctivosti smluvní strany, která předmětné očekávání vyvolala". Stěžovatelka však v průběhu řízení před obvodním soudem, ani v odvolacím řízení před městským soudem nikdy neoznačila žádnou konkrétní smlouvu s jednoznačným obsahem, kterou se měla vedlejší účastnice zavázat s ní a jejími dceřinými společnostmi uzavřít, a jejichž neuzavřením mělo dojít k porušení předsmluvní odpovědnosti podle § 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelka své žalobní tvrzení, že se vedlejší účastnice zavázala k podpisu smluv, ničím nedoložila. Navíc z předložených důkazů vyplynulo, že vedlejší účastnice ve stěžovatelce nikdy nevzbudila "důvodné očekávání v uzavření konkrétní smlouvy, resp. že by účastníci dospěli do takové fáze, že by se uzavření konkrétní smlouvy (smluv) jevilo jako vysoce pravděpodobné".6. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Ve vztahu k většině vymezených právních otázek totiž stěžovatelka nenapadla všechny rovnocenné právní závěry, na nichž spočívá posouzení rozsudku městského soudu, z nichž každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Právní posouzení rozsudku městského soudu totiž podle Nejvyššího soudu nespočívá pouze na závěru, že právní jednání vedlejší účastnice nebylo nepoctivé. Chtěla-li stěžovatelka za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení, bylo nezbytné, aby zpochybnila všechny závěry, na nichž rozsudek městského soudu spočívá. Ve zbytku se podle něj městský soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu je podle Nejvyššího soudu patrné, že ten použil právní úpravu občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, nikoliv právní úpravu dřívější, jak tvrdí stěžovatelka. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu, který se podle stěžovatelky nevypořádal s opomenutými důkazy. Prostřednictvím této námitky totiž stěžovatelka neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení bylo rozhodnutí městského soudu založeno. K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přitom přihlédne Nejvyšší soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není případ dovolání stěžovatelky.II.Argumentace stěžovatelky7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje obsah napadených rozhodnutí a namítá, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.8. Argumentace stěžovatelky spočívá zejména na tvrzení, že obchodní jednání mezi ní a vedlejší účastnicí směřovalo k uzavření smluv o financování dceřiných společností, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by toto jednání mělo být vedlejší účastnicí ukončeno - obzvláště, když v případě splacení závazků obchodní společnosti Noris Czech Republic, s. r. o. bylo vedlejší účastnicí opakovaně přislíbeno pokračování spolupráce a navýšení prostředků na financování. Až dne 27. 3. 2014 bylo stěžovatelce e-mailem oznámeno, že předmětné financování nebylo schváleno oddělením risk managementu vedlejší účastnice. V důsledku této skutečnosti, resp. "nepoctivého jednání" vedlejší účastnice nebyla stěžovatelka a její dceřiné společnosti schopny "plnit nasmlouvané závazky, došlo ke zrušení či omezení kontraktů a vyřazení ze seznamu dodavatelů některých řetězců". Stěžovatelka přitom nevěděla a ani nemohla vědět, že by mohlo dojít k neschválení financování oddělením risk managementu vedlejší účastnice, "když vše nasvědčovalo tomu, že uvedené oddělení je do posuzování případu zapojeno".9. Obvodní soud podle stěžovatelky pochybil, když jí podle § 118a o. s. ř. řádně nepoučil o hrozícím neúspěchu v řízení, resp. když ji pouze poučil, že neunáší břemeno tvrzení, avšak jí již nesdělil, v čem toto neunesení břemene spatřuje, a co konkrétně má stěžovatelka doplnit. Obvodní soud tak postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a jeho rozhodnutí je pro stěžovatelku překvapivé. Procesní pochybení obvodního soudu přitom nenapravil městský soud ani Nejvyšší soud. Stěžovatelka je též přesvědčena, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když "její tvrzení k nároku byla dostatečná". Dále též namítá existenci opomenutých důkazů, když soudy neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy s tím, že skutkový stav věci byl podle nich již zjištěn dostatečně. Při posouzení věcné legitimace stěžovatelky k některým nárokům pak podle ní soudy nezohlednily specifika projednávané věci, v důsledku čehož jsou jejich rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je rovněž právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Úkolem Ústavního soudu nemůže být celkový přezkum činnosti obecných soudů [viz nález ze dne 4. 4. 2012sp. zn. I. ÚS 2208/11(N 74/65 SbNU 41)].12. Z porovnání ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatelka v zásadě opakuje argumenty již dříve uplatněné u obecných soudů. Z toho důvodu bylo na místě, aby se Ústavní soud při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti věnoval zejména tomu, zda se soudy s námitkami stěžovatelky vypořádaly, resp. zda napadená rozhodnutí nezatížily takovou vadou, pro kterou by šlo o rozhodnutí protiústavní. Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem není podrobně reprodukovat závěry učiněné obecnými soudy, tím spíše za situace, kdy stěžovatelka má k dispozici právního zástupce, jenž by měl být zajisté schopen pomoci stěžovatelce porozumět obsahu soudních rozhodnutí a pochopit důvody, které soudy vedly k jejich přijetí.13. Ústavní soud přezkoumal ve světle výše uvedených východisek napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.14. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití podústavního práva je záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případech nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Soudy po provedeném dokazování přesvědčivým způsobem zdůvodnily, proč v daném případě nedošlo k porušení tzv. předsmluvní odpovědnosti (culpa in contrahendo), resp. k založení odpovědnosti za ukončení předsmluvních jednání. Jelikož ani výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku provedený zejména městským soudem nelze považovat za ústavně neslučitelný, nepřísluší Ústavnímu soudu, aby jeho právní závěry korigoval. Lze konstatovat, že stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu svou vlastní verzi (fikci) skutkového stavu a očekává, že Ústavní soud na jejím základě dospěje k právnímu závěru odlišnému od toho, který zaujaly obecné soudy. To však Ústavnímu soudu s ohledem na shora uvedená východiska nepřísluší a tento přístup stěžovatelky nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že ji obvodní soud řádně nepoučil o hrozícím neúspěchu v řízení podle § 118a o. s. ř., resp. že konkrétně neuvedl, v čem spatřuje neunesení důkazního břemene a jaké důkazy má tudíž doplnit. Již z bodu 3 odůvodnění rozsudku obvodního soudu totiž jasně vyplývá, že soud především "vyžadoval doplnění tvrzení k nárokovaným částkám, neboť soudu nebylo zřejmé, z čeho sestávají a jak k nim žalobce dospěl, jaké značné prostředky měl žalobce vynaložit na revitalizaci Noris Czech Republic, s.r.o., o jakou konkrétní ztrátu marže se mělo jednat, jaké nasmlouvané závazky nebyli žalobce a dceřiné společnosti schopni plnit, rovněž soudu nebylo zřejmé, jak uzavřením dohody o ručení měla žalobci vzniknout uvedená škoda".16. Navzdory námitce stěžovatelky Ústavní soud neshledal v řízení ani existenci opomenutých důkazů, tj. takových důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci nepochybně významné [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017sp. zn. I. ÚS 1135/17(N 200/87 SbNU 259) a ze dne 12. 6. 1997sp. zn. III. ÚS 95/97(N 76/8 SbNU 231)]. Skutečnost, že obvodní soud některé stěžovatelkou navržené důkazy v konečném důsledku pro jejich nadbytečnost neprovedl, samo o sobě nezakládá důvodnost této námitky. Již z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy totiž v obecné rovině mimo jiné vyplývá, že "vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů" [nález ze dne 6. 12. 1995sp. zn. II. ÚS 101/95(N 81/4 SbNU 263)]. Stěžovatelkou navržené důkazy jsou navíc v bodu 15 odůvodnění rozhodnutí podrobně vypočteny, a to včetně důvodu, proč soud k jejich provedení nepřistoupil, resp. proč považuje skutkový stav za spolehlivě zjištěný. Ústavní soud v rozhodnutích obvodního soudu a městského soudu rovněž neshledal žádný aspekt, který by naznačoval svévoli anebo extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.17. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2020sp. zn. III. ÚS 1346/20). Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání přitom vyplývá jasný zákonný důvod, proč k jeho odmítnutí došlo (viz bod 6 výše). Žádné znaky protiústavnosti (typicky pro absenci odůvodnění či přehnaně formalistický výklad zákona) přitom Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal. Ostatně ani stěžovatelka závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání kvalifikovaným způsobem nezpochybňuje.18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10420.txt |
472 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Píchy, advokáta, sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2021 č. j. 25 Co 46/2021-219 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. ledna 2021 č. j. 9 C 49/2017-208, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 28 ve spojení s čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 1. 2021 č. j. 9 C 49/2017-208 (dále jen "usnesení okresního soudu") bylo státu uloženo zaplatit stěžovateli, jako ustanovenému právnímu zástupci žalobce L. Š., odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v úhrnné výši 12 318 Kč.3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2021 č. j. 25 Co 46/2021-219 bylo o stěžovatelově odvolání rozhodnuto tak, že usnesení okresního soudu se potvrzuje.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel uvádí, že požadoval mimořádné zvýšení odměny dle § 12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), avšak soudy k tomu neshledaly důvod s tím, že projednávanou věc nepovažují za náročnější oproti běžným situacím. S takovým závěrem se však stěžovatel neztotožňuje. Rozhodnutím okresního soudu byl žalobci na jeho žádost ustanoven pro sepis a podání dovolání, kdy rozhodnutí o ustanovení bylo stěžovateli doručeno jen 6 dní před uplynutím dvouměsíční lhůty, do které musí být dovolání podáno. Stěžovatel měl tedy na zpracování věci a činění úkonů jen velmi krátkou dobu, kdy do šestidenní lhůty musel natěsnat převzetí zastoupení, nahlížení do spisu a studium jeho obsahu, dvě porady s klientem ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice a vlastní sepis dovolání s doplněním dle pokynu klienta. Spis k věci byl přitom obsáhlý. Stěžovatel tak musel pracovat nad rámec běžné osmihodinové pracovní doby až do noci. Nemohl si ani dopřát řádného odpočinku a spal jen několik hodin denně. Tyto skutečnosti soudy měly reflektovat. Není spravedlivé, aby odměna byla stanovena pouze ve výši odpovídající právnímu zastoupení za zcela běžných okolností s dostatkem času, možností si práci a jednotlivé úkony rozvrhnout a naplánovat. Napadená rozhodnutí uzavírají, že časová náročnost se promítla do počtu vykonaných úkonů, které jsou stěžovateli hrazeny, nicméně stěžovatel připomíná, že první porada s klientem o délce dvě a půl hodiny byla zahrnuta v rámci převzetí a přípravy zastoupení a porady o délce dvě a půl hodiny činěné ve Věznici Valdice byly hodnoceny částkou odpovídající toliko jednomu úkonu právní služby. S argumentací stěžovatele v tomto směru se soudy dostatečně nevypořádaly.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká situace, kdy stěžovateli byla přiznána odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši celkem 12 318 Kč namísto jím požadované odměny ve výši 39 680 Kč a náhrady výdajů ve výši 2 798 Kč.7. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016sp. zn. II. ÚS 918/16(všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".8. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010sp. zn. I. ÚS 2599/09Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod". Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn.I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015sp. zn. II. ÚS 886/15nebo ze dne 30. 1. 2018sp. zn. III. ÚS 512/17.9. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatel ani nezmiňuje, že by se snad nacházel v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč pro něj představovala nějakou vysokou zátěž. Nemohlo tedy jít o zásah do jeho práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny.10. Jen pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nevykazují znaky libovůle, když obsahují řádné odůvodnění úvah, na kterých jsou v nich vyslovené závěry založeny.11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10421.txt |
473 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kořena, zastoupeného Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. července 2021 č. j. 10 Co 155/2021-27 a Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. dubna 2021 č. j. 16 EXE 46/2019-18, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Slavia pojišťovna, a. s., sídlem Táborská 940/31, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatele v napadených rozhodnutích spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na zastavení proti němu vedené exekuce. Stěžovatel tvrdil, že exekuce je neproveditelná, neboť zaplatil částku 2 400 Kč. Okresní soud neshledal zákonné důvody pro zastavení exekuce, neboť stěžovatel nezaplatil dlužnou částku podle exekučního titulu do tří dnů. Následně stěžovatel sice zaplatil polovinu určené částky před doručením výzvy exekutora ke splnění dluhu, druhou polovinu ale zaplatil až poté. Stěžovatel však neuhradil odměnu exekutora (2 000 Kč), přestože podle obsahu spisu zaplatil druhou polovinu dluhu až v průběhu exekučního řízení, které bylo s ohledem na uvedené okolnosti zahájeno důvodně.3. K odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v návětí označeným usnesením usnesení okresního soudu. Krajský soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu; exekuci nezastavil s odkazem na § 55a exekučního řádu, podle něhož k zastavení nedojde, nebyly-li zaplaceny náklady exekuce. Exekuce je totiž vedena i k vymožení nákladů; jestliže uhrazeny nebyly, nelze splnění dluhu považovat za úplné.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel zejména namítá, že okresní soud nezjistil skutečný stav uhrazení pohledávky. Stejně tak nepřezkoumal, zda výzva k dobrovolnému plnění a exekuční příkaz byly podepsány oprávněnou úřední osobou. Proto podle stěžovatele nemohla plynout lhůta ke splnění povinnosti, ani nemohl exekuční příkaz nabýt právní moci. Krajský soud pak podle stěžovatele nezkoumal všechny okolnosti věci a neposoudil, proč okresní soud nedůvodně zasáhl do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Krajský soud měl přehlédnout nepřezkoumatelnost usnesení okresního soudu, z něhož neplyne, jak exekutor naložil s částkou 2 000 Kč strženou z bankovního účtu stěžovatele. Dále měl krajský soud postupovat formalisticky, jelikož nezjistil, jaká částka zbývá stěžovateli k zaplacení. Krajský soud měl též pochybit tím, že stěžovateli, který údajně pro svůj zdravotní stav nebyl schopen řádně hájit svá práva, neustanovil opatrovníka.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. V nepřehledné ústavní stížnosti obsahující množství písařských chyb představil stěžovatel vlastní výklad napadených rozhodnutí, který doplnil několika ryze formálními námitkami. Věcné námitky stěžovatele jsou pak buďto natolik obecné, že je nelze blíže posoudit, anebo nemají v napadených rozhodnutích oporu.9. V prvé řadě Ústavní soud nesdílí názor, že by napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Naopak z nich srozumitelně a jednoznačně plyne, jaké skutečnosti a na základě čeho měly soudy za prokázané a jak věc právně posoudily. Obecné soudy jednoznačně konstatovaly a odůvodnily, že část pohledávky stěžovatel zaplatil po uplynutí lhůty k dobrovolnému splnění (přičemž muselo jít o několikátou výzvu ke splnění dluhu), pročež bylo v souladu s ústavním pořádkem požadovat kromě úhrady zbývající části pohledávky i náklady exekučního řízení. Toto jsou podstatná fakta případu, na jejichž existenci ani právní posouzení nemohou mít vliv např. navzájem se vylučující námitky stěžovatele o tom, že měl krajský soud přezkoumat, "jak soudní exekutor naložil s finančním (sic) prostředky ve výši 2 000 Kč, které postihl na peněžnímu (sic) účtu stěžovatele vedeného (sic) u peněžního ústavu", a že "se vůbec nezabýval, jaká částka v exekučním řízení zbývá k doplacení".10. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by obecné soudy postupovaly protiústavně, neustanovily-li stěžovateli opatrovníka. Z napadených rozhodnutí ani obsahu ústavní stížnosti neplyne, že by byl stěžovatel omezen na svéprávnosti nebo že by z jakýchkoli důvodů žádal o ustanovení opatrovníka. Jakkoli jde o citlivou otázku, je v poměrech posuzované věci zjevné, že vzhledem ke skutkové i právní jednoduchosti případu by ani ustanovení opatrovníka nebo zástupce nemohlo změnit zjištěné skutečnosti, tudíž ani výsledná rozhodnutí.11. V obecnosti závažnou a specifickou námitkou jsou pochybnosti stěžovatele o tom, zda výzva k dobrovolnému plnění a exekuční příkaz byly podepsány oprávněnou úřední osobou. Zpochybňuje-li stěžovatel pravost pro řízení stěžejních veřejných listin, kterým v poměrech dané věci svědčí presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci, poukazuje na zcela mimořádnou okolnost, pro kterou nepředložil žádný důkaz. Stejně tak není z napadených rozhodnutí ani obsahu ústavní stížnosti patrné, že by v předchozích řízeních na tuto skutečnost poukázal nebo že by alespoň uvedl indicii směřující k pravděpodobnosti takového mimořádného excesu. Navíc je zřejmé, že si je stěžovatel svého dluhu vědom a jeho oprávněnost ani postup orgánů v řízení (před uhrazením dluhu) nezpochybňuje. Je krajně nepravděpodobné, že by rozhodné listiny byly padělány, ač vydány v souvislosti s reálným a nesplaceným dluhem stěžovatele, a úkony soudu a exekutora by byly (vzhledem k existujícímu dluhu) fiktivní náhodou. Je proto otázkou, nakolik je tato námitka míněna vážně a nelze ji považovat než za zjevně neopodstatněnou.12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10422.txt |
474 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PAMUKALE s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2021 č. j. 57 Co 24/2021-73 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. října 2020 č. j. 63 C 345/2019-51, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákona č. 303/2013 Sb., za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a státního podniku Povodí Odry, sídlem Varenská 3101/49, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podala spolu s ústavní stížností návrh na zrušení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákona č. 303/2013 Sb.2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil tamtéž označený rozsudek Okresního soudu Ostravě, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení 308 270 Kč s příslušenstvím.3. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcí samou, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však nepřípustná.4. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpala-li stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).5. V citovaných zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.6. Ačkoli krajský soud stěžovatelku v napadeném rozsudku poučil, že proti němu lze podat dovolání v souladu s příslušným ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka podala ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozsudku krajského soudu ústavní stížnost, nikoli dovolání. Podle zákona o Ústavním soudu je však stěžovatelka povinna vyčerpat i dovolání, chce-li se svých práv domáhat v řízení před Ústavním soudem. V opačném případě se totiž nenachází v situaci, kdy náprava před ostatními orgány již není možná (viz předchozí bod). Za této procesní situace Ústavnímu soudu nepřísluší do rozhodování obecných soudů zasahovat. Jinými slovy podala stěžovatelka ústavní stížnost předčasně - v situaci, v níž ještě mohla proti napadeným rozsudkům brojit jiným způsobem. Proto se Ústavní soud ústavností napadených rozhodnutí ani nemohl začít zabývat.7. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení § 59a vodního zákona odmítl jako návrh akcesorický podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10423.txt |
475 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Blanky Popkové a Oldřicha Popka, zastoupených Mgr. Alexejem Štěrbou, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2021 č. j. 19 Co 81/2019-597, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a města Ch., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 12. 2018 č. j. 13 C 49/2017-369 byla žalovanému vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zdržet se toho, aby stromy javoru mléče, jež se nacházejí na specifikovaném pozemku vedlejšího účastníka, působily stěžovatelům na jejich sousedícím pozemku jakékoliv imise spadem listí, nažek a větví, tj. povinnost zdržet se rušení výkonu vlastnického práva stěžovatelů popsanými imisemi ze stromů na pozemku vedlejšího účastníka na pozemek stěžovatelů (I. výrok). Vedlejšímu účastníkovi byla dále uložena povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 50 656,12 Kč (II. výrok) a náklady státu ve výši 550 Kč (III. výrok).3. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v I. a III. výroku potvrdil s tím, že I. výrok upravil tak, že vedlejší účastník je povinen zdržet se rušení vlastnického práva stěžovatelů nad míru přiměřenou poměrům (I. výrok). Ve II. výroku rozsudek okresního soudu změnil tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit každému ze stěžovatelů náklady řízení před okresním soudem ve výši 10 056 Kč (II. výrok). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit každému ze stěžovatelů částku 8 521 Kč (III. výrok).4. Rozhodnutí o nákladech řízení, proti němuž směřuje ústavní stížnost, krajský soud odůvodnil následovně. Na rozdíl od okresního soudu zohlednil, že žaloba stěžovatelů původně směřovala k odstranění stromů, později obsahovala eventuální petit a poté byla upravena toliko na zdržení se obtěžování nad míru přiměřenou poměrům imisemi. O upravené žalobě rozhodl okresní soud svým prvním rozsudkem, který byl později krajským soudem zrušen, a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelé poté upravili žalobu tak, že požadovali zdržení se jakýchkoliv imisí - v tomto smyslu okresní soud připustil změnu žaloby a o ní rovněž výše popsaným rozsudkem rozhodl. Po upozornění stěžovatelů krajským soudem, že jimi navrhovaný petit je nevykonatelný a v rozporu s hmotným právem a že se takto stěžovatelé vlastně domáhají téhož, co požadovali od počátku řízení (tedy skácení stromů), ač je to v rozporu se zákonem i provedeným dokazováním, upravili stěžovatelé v průběhu odvolacího řízení petit tak, jak o něm nakonec krajský soud rozhodl. Ve věci samé tudíž požadovali na začátku řízení i v jeho průběhu před okresním soudem zcela jiné plnění (ve své podstatě odstranění stromů), než o němž bylo nakonec rozhodnuto, přičemž to, co je míra přiměřená poměrům, tedy podstatu celého rozhodnutí, zpochybňovali až do konce odvolacího řízení. Vedlejší účastník se naopak v průběhu řízení zavázal k provádění úklidu jednou měsíčně, což považoval za přiměřené, později prováděl úklid i častěji, stěžovatelé však ani tak nebyli spokojeni a nakonec vedlejší účastník uklízení odpadu ze stromů na popud stěžovatelů ukončil. S ohledem na uvedené proto krajský soud považoval úspěch stěžovatelů v řízení pouze za částečný, přičemž shledal i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Každému ze stěžovatelů proto přiznal právo na náhradu 1/4 nákladů nalézacího řízení a 1/2 nákladů odvolacího řízení.II.Argumentace stěžovatelů5. Stěžovatelé se domnívají, že je krajský soud zcela nepochopitelně, nepředvídatelně a svévolně zkrátil na jejich právu na náhradu nákladů řízení. Podstatou řízení byl od počátku požadavek stěžovatelů, aby se vedlejší účastník zdržel rušení jejich vlastnického práva nad míru přiměřenou poměrům, přičemž je lhostejné, že tuto míru krajský soud posoudil odlišně od okresního soudu a stěžovatelů, kteří ji hodnotili na úrovni nulového spadu imisí. Stěžovatelé byli dle svého přesvědčení v řízení zcela úspěšní a měla jim být přiznána náhrada nákladů v plné výši. Podle § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je po žalobci požadováno, aby v žalobě mimo jiné vylíčil rozhodující skutečnosti a aby z ní bylo patrno, čeho se domáhá. To stěžovatelé splnili, a hodnocení krajského soudu je tak přepjatě formalistické. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, z jakých konkrétních důvodů krajský soud zkrátil náhradu nákladů právě takovým způsobem, jakým učinil, a neodůvodnil ani to, v čem shledal okolnosti zvláštního zřetele hodné; jeho rozhodnutí je tak rovněž nedostatečně odůvodněno.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému přezkumu. Z hlediska kritérií řádného procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává například v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Žádného natolik závažného pochybení se však krajský soud v posuzované věci nedopustil.9. Ač jsou stěžovatelé opačného názoru, Ústavní soud považuje rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení za pečlivě odůvodněné a přezkoumatelné. Krajský soud v napadeném rozhodnutí srozumitelným způsobem vyložil, proč je nutno na úspěch stěžovatelů pohlížet jako na pouze částečný, a proč je tudíž namístě, aby byl vedlejší účastník zavázán k náhradě toliko soudem určené části stěžovateli vynaložených nákladů řízení.10. Stěžovatelé se snaží přesvědčit Ústavní soud o tom, že se po celou dobu řízení fakticky domáhali zdržení se rušení svého vlastnického práva nad míru přiměřenou poměrům, a soudní řízení pro ně proto skončilo plným úspěchem. Ani odůvodnění k ústavní stížnosti přiložených rozhodnutí, ani v nich rekapitulovaná podání stěžovatelů však toto jejich tvrzení nepodporují. Je z nich totiž zcela zřejmé, že stěžovatelé původně požadovali odstranění stromů, následně od toho sice upustili, požadovali však uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se (jakýchkoliv) imisí z těchto stromů, což by ve skutečnosti znamenalo taktéž jedině nutnost jejich odstranění. Svůj žalobní návrh do podoby, o níž bylo nakonec krajským soudem rozhodnuto, pak upravili až poté, co byli soudem upozorněni, že jejich stávající návrh je nevykonatelný.11. Příslušná ustanovení občanského soudního řádu obecnému soudu neukládají, jakým konkrétním způsobem má rozhodnout o náhradě nákladů řízení v případě, že byl úspěch účastníka pouze částečný, když soud zavazují "pouze" k tomu, aby náhradu nákladů poměrně rozdělil, případně aby vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (§ 142 odst. 2 občanského soudního řádu). Rozhodl-li proto krajský soud, aby byla každému ze stěžovatelů přiznána náhrada 1/4 nákladů prvostupňového řízení a 1/2 nákladů odvolacího řízení, přičemž vyložil, z jakých důvodů považuje takovéto rozhodnutí za spravedlivé, není Ústavní soud oprávněn do jeho úvah jakkoliv zasahovat. Nedůvodná je pak i námitka, že krajský soud nevysvětlil, proč přistoupil k použití § 150 občanského soudního řádu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze totiž bez obtíží dovodit, že důvody hodné zvláštního zřetele soud spatřoval zejména v chování účastníků řízení, kdy vedlejší účastník byl již v průběhu řízení ochoten provádět úklid na pozemku stěžovatelů jednou měsíčně, přičemž jej následně prováděl dokonce častěji, kdežto stěžovatelé nebyli ani tak spokojeni a od úklidu bylo na jejich popud nakonec upuštěno.12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými výroky rozsudku krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10424.txt |
476 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Hany Heršálkové a b) Nikoly Heršálka, zastoupených Mgr. Martinem Klímou, advokátem, sídlem tř. Václava Klementa 203/9, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2021 č. j. 24 Cdo 146/2021-367, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2020 č. j. 22 Co 112/2020-323 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. prosince 2019 č. j. 19 C 204/2019-229, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a 1. Jiřího Vondráška a 2. Zbyška Vondráška, 3. Jiřího Vondráška a 4. Šárky Rösslerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Vedlejší účastníci podali k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") proti stěžovatelům žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že pozemek, specifikovaný v I. výroku tohoto rozsudku (dále jen "nemovitost"), náležel ke dni úmrtí manželky 3. vedlejšího účastníka (dne 11. 1. 2013) do jejich společného jmění. Okresní soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že 3. vedlejší účastník a jeho manželka (dále jen "manželé") nabyli vlastnické právo k nemovitosti vydržením. Právní předchůdce manželky se už roku 1975 chopil oprávněné držby nemovitosti, na níž navázala po převodu nemovitosti za nezměněných okolností stejná držba nemovitosti manželkou. Manželé obhospodařovali dlouhodobě nemovitost, sousedící s prokazatelně jimi vlastněným pozemkem, a to v dobré víře po mnoho let. Dalším dokazováním okresní soud vyloučil dobrou víru stěžovatelů v oprávněnou držbu nemovitosti na základě koupě nemovitosti od paní Evy Procházkové v roce 2018. Podle okresního soudu stěžovatelé nedodrželi obvyklou míru opatrnosti, přičemž jim z konkrétních okolností a průběhu převodu mělo a mohlo být zřejmé, že je zde rozpor mezi skutečným a zapsaným stavem vlastnictví nemovitosti, na který však nebrali ohled.3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud se po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení ztotožnil se skutkovým zjištěním okresního soudu i jeho právním posouzením.4. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud v návětí označeným usnesením pro nepřípustnost, neboť byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zbývající část obsahu napadených rozhodnutí netřeba v zájmu hospodárnosti podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení známa a v rysech podstatných pro posouzení věci plyne z dosud a dále uvedeného.II.Argumentace stěžovatelů5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že obecné soudy daly nedůvodně přednost "fiktivnímu" vlastnickému právu vedlejších účastníků před dobrou vírou stěžovatelů. Obecné soudy po stěžovatelích též nepřiměřeně požadovaly, aby zpochybňovali správnost zápisu údajů v katastru nemovitostí, k čemuž údajně nebyl důvod. Podle stěžovatelů vedlejší účastníci neprokázali, že by vyvíjeli na nemovitostech takovou aktivitu, která by mohla ústit ve vydržení vlastnického práva. Naproti tomu obecné soudy nedocenily význam zásady, podle níž práva svědčí bdělým, přestože se vedlejší účastníci dříve nesnažili dosáhnout údajně správného zápisu v katastru nemovitostí. Jestliže stěžovatelé vlastnictví řádně nabyli na základě kupní smlouvy a odváděli z nemovitosti daň, měl stát jejich právo ochránit. V tomto případě bylo podle stěžovatelů vlastnické právo zneužito v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny. Nebyla-li koupě stěžovatelů absolutně neplatným právním jednáním, měla by jejich právu zapsanému v katastru nemovitostí být poskytnuta právní ochrana, což opírají také o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1980/2020.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepředstavuje další, "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, proto je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Úkolem Ústavního soudu je proto přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Proto se Ústavní soud musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.9. Obsah ústavní stížnosti sestává zejména z opakování námitek, které byly obecnými soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně, logicky a přesvědčivě vyvráceny. Pro založení pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí by bylo nutno shledat excesy v procesu zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud však z hlediska jemu svěřených pravomocí zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020sp. zn. I. ÚS 1833/18, ze dne 5. 9. 2017sp. zn. IV. ÚS 2690/15(N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011sp. zn. I. ÚS 2166/10(N 21/60 SbNU 215)].10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a neshledal žádný z výše naznačených, natož pak extrémních, rozporů při hodnocení důkazů nebo posuzování skutkových zjištění. Okresní soud provedl řadu důkazů, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Okresní soud i krajský soud podrobně odůvodnily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, proč považovaly dané skutkové okolnosti za prokázané a jak je posoudily po právní stránce. Lze jen podtrhnout stěžejní závěry obecných soudů, že z provedených důkazů bylo zřejmé, že zatímco manželé dlouhodobě vykonávali aktivitu na nemovitosti, kterou jejich rodina obhospodařovala desítky let a která funkčně sousedila a souvisela s jimi vlastněným pozemkem, tak stěžovatelé pominuli řadu indicií nasvědčujících přinejmenším objektivní pochybnosti o tom, zda byla prodávající skutečným vlastníkem nemovitosti. Jestliže na základě mnoha provedených důkazů s příslušným řádným odůvodněním obecné soudy konstatovaly, že stěžovatelé nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, dospěly též k ústavně souladnému závěru, že jim vlastnické právo svědčit nemůže a logicky též k tomu, že je namístě upřednostnit vlastnické právo manželů vzniklé vydržením. Jinými slovy byl v posuzované věci naplněn účel vydržení, o jehož správnosti neměly soudy na základě pečlivého a komplexního posouzení věci pochybnosti.11. Hodno dodat, že odkaz stěžovatelů na usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 5) není přiléhavý, neboť v dané věci šlo o případ skutkově i právně odlišný; závěr Nejvyššího soudu, že absolutně neplatný převod vlastnictví (v důsledku porušení generálního inhibitoria) vylučuje dobrou víru nabyvatele, totiž jistě neznamená, že nabyvatel, který neuzavřel absolutně neplatnou smlouvu, bude automaticky vždy v dobré víře. Ústavní soud shrnuje, že obecným soudům není z hlediska dodržení kautel plynoucích pro ně z ústavního pořádku čeho vytknout a pro stručnost ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.12. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019sp. zn. I. ÚS 3608/18).13. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10425.txt |
477 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelů Romana Havlíčka, zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem, sídlem Rytířská 403/16, Praha 1 - Staré Město, a JUDr. Mgr. Bohdana Žáčka, advokáta, sídlem Rytířská 403/16, Praha 1 - Staré Město, jako účastníků řízení, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2021 č. j. 25 Co 120/2021-253, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Pavla Golmana Formana a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků napadeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 1. 2021 č. j. 36 C 33/2018-209 uložil vedlejším účastníkům jako žalovaným povinnost zaplatit prvnímu stěžovateli jako žalobci částku ve výši 200 000 Kč s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, jíž se první stěžovatel domáhal zaplacení ve výroku I. rozsudku specifikované částky po obou vedlejších účastnících "společně a nerozdílně" (výrok II.). Dále soud zamítl žalobu v části, jíž se první stěžovatel domáhal zaplacení částky ve výši 3 800 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.). Prvnímu vedlejšímu účastníkovi soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). O nákladech řízení ve vztahu mezi prvním stěžovatelem a vedlejší účastnicí rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). České republice soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).3. Proti výrokům III., IV. a V. rozsudku okresního soudu podal první stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek okresního soudu se v napadené části napadeného výroku III. mění tak, že vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit prvnímu stěžovateli částku ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého z nich plnit (výrok I.). Ve vztahu mezi prvním stěžovatelem a vedlejším účastníkem nebyla prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznána (výrok II.). Ve vztahu mezi prvním stěžovatelem a vedlejší účastnicí bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). České republice dále nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).II.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.5. Ústavní soud dále zkoumal, zda druhý stěžovatel je oprávněn tuto ústavní stížnost podat. V souladu s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že druhý stěžovatel, advokát, zastupoval prvního stěžovatele v řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Druhý stěžovatel tedy účastníkem tohoto řízení nebyl, a proto není oprávněn ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným výrokům rozsudku krajského soudu podat.6. Ohledně ústavní stížnosti prvního stěžovatele dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.7. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.8. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.9. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011sp. zn. I. ÚS 3304/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.10. V souladu s poučením poskytnutým krajským soudem v napadeném rozsudku lze proti rozsudku krajského soudu při splnění zákonem stanovených podmínek podat dovolání. V posuzované ústavní stížnosti první stěžovatel uvádí, že "ve věci výše náhrady nemajetkové újmy", kterou utrpěl, podá jeho právní zástupce v zákonné lhůtě dovolání. Dotazem na pracovnici okresního soudu Ústavní soud zjistil, že dne 15. 12. 2021 Nejvyšší soud postoupil okresnímu soudu dovolání prvního stěžovatele, proti napadenému rozsudku krajského soudu datované dnem 1. 12. 2021.11. První stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že proti výrokům rozsudku krajského soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není dovolání přípustné, a proto podává proti těmto výrokům rozsudku tuto ústavní stížnost.12. Výroky o náhradě nákladů řízení rozsudku krajského soudu (zde výroky II., III. a IV.), mají k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoli si je Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší.13. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" prvního stěžovatele nepoškozuje v jeho právu na přístup k soudu, neboť první stěžovatel bude po ukončení dovolacího řízení oprávněn podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014sp. zn. III. ÚS 2016/13, ze dne 30. 5. 2019sp. zn. III. ÚS 941/19, ze dne 20. 2. 2020sp. zn. IV. ÚS 335/20nebo ze dne 2. 4. 2020sp. zn. I. ÚS 757/20).14. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti tedy stěžovateli začne běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, a to jak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.III.Závěr15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost druhého stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ústavní stížnost prvního stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když ústavní stížnost nepřesahuje vlastní zájmy prvního stěžovatele.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj | decision_10426.txt |
478 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Mgr. Igora Piňose, CSc., Mgr. Pavla Janíka, Michaely Strobl a Gabriely Wyss-Strobl, zastoupených JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 1892/2021-116 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2021 č. j. 17 Co 342/2020-94 za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelé žádali u vedlejší účastnice řízení zaplacení celkové částky 3 348 077 Kč s členěním podle jejich podílů jako náhrady za živý a mrtvý inventář dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Svou žalobu odůvodnili tím, že jsou právními nástupci původních oprávněných osob. K odnětí majetku došlo rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 22. 3. 1948 č. j. 28592/IX-R-31/1948. Práva a závazky povinné osoby dále přešly na Státní statek Valtice, s. p. v likvidaci, na jehož majetek byl v roce 2012 prohlášený konkurz. Stěžovatelé přihlásili v insolvenčním řízení své pohledávky z titulu restitučního nároku. Insolvenční řízení nadále probíhá.3. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") dospěl v rozsudku ze dne 19. 8. 2020 č. j. 4 C 67/2020-94 k závěru, že povinnou osobou je Státní statek Valtice, s. p. v likvidaci, a proto nemůže být pasivně legitimován stát - vedlejší účastnice řízení. Zákonné podmínky vzniku závazku poskytnout náhradu na straně státu nejsou splněny. Ustanovení § 18a zákona o půdě, ve znění účinném do 30. 6. 2018, umožňovalo pozemkovým úřadům přebírat závazky státních podniků na poskytnutí náhrad, jestliže před jejich likvidací nebyly dané nároky vypořádány. V důsledku změny provedené zákonem č. 185/2016 Sb., účinné od 1. 7. 2018, stát již dle § 18a zákona o půdě závazky státních podniků nevypořádané před jejich likvidací nepřebírá.4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu. Zdůraznil, že žaloba byla podána dne 4. 6. 2019, po účinnosti výše uvedené novely, vedlejší účastnice řízení tedy není pasivně legitimovaným subjektem. Nelze přiznat restituční nárok proti subjektu, jemuž povinnost k odškodnění zákon neukládá.5. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. Souhlasil s městským soudem, že pokud je povinnou osobou doposud existující Státní statek Valtice, s. p. v likvidaci, není vedlejší účastnice řízení pasivně věcně legitimována k poskytnutí náhrady. Tímto závěrem se městský soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvod nic měnit, neodchýlil.6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vytýkají státu, že řízení pravomocně stanovící status oprávněných osob v podílech, v nichž mohli nárokovat vyrovnání náhrad dle zákona o půdě, trvala více jak 25 let. Majetek odebral v roce 1948 původním vlastníkům stát a byl to stát, který přivedl povinné státní podniky do likvidace a insolvenčního řízení. Oprávněné osoby nebyly o všech majetkových transakcích informovány. Soudy tyto okolnosti nijak nezohlednily a k nárokům stěžovatelů se postavily formálně.7. Konkrétně stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud jejich dovolání vůbec věcně neprojednal a nevěnoval pozornost podivným krokům státu. V důsledku délky soudních řízení ve věci oprávněných osob zůstávají stěžovatelům podíly v likvidovaném státním subjektu v insolvenci. Odvolací soud se nezabýval tím, zda postup vedlejší účastnice řízení neodporuje dobrým mravům. Bylo úkolem státu zmírnit v minulosti spáchané majetkové křivdy, přitom stát (státní podniky, likvidátor) v tomto procesu zcela selhal.8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé neměli k dispozici zákonný procesní prostředek k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.10. Ústavní soud předesílá, že k přijetí restitučních zákonů dochází tehdy, vznikla-li v minulosti v důsledku určité skutečnosti újma na právech jednotlivců, jejíž odstranění nebylo na základě tehdy platné právní úpravy možné, případně bylo ze strany státu fakticky znemožněno, nebo sice (alespoň v určitém rozsahu) možné bylo (nebo stále je), avšak s ohledem na celkový rozsah vzniklé újmy a s ní spojené požadavky na její odstranění existuje veřejný zájem na přijetí zvláštního způsobu jejího vypořádání. Jeho prostřednictvím by měly být jednak vytvořeny efektivní podmínky pro dosažení tohoto cíle, jednak zohledněna existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k tomuto vypořádání dojde (rozsah náhrad by např. neměl být ekonomicky neúnosný, a nepředstavovat tak pro společnost jako celek nepřiměřenou zátěž). Restituční zákonodárství, jehož účelem je zmírnění některých v minulosti vzniklých křivd, tak umožňuje dosažení rozumného a spravedlivého řešení, pokud jde o vyvážení těchto zájmů. Jeho konkrétní rozsah a podmínky jsou přitom věcí politického rozhodnutí zákonodárce, jehož prostřednictvím je projevena vůle státu k restituci (nálezsp. zn. II. ÚS 2610/14ze dne 20. 1. 2015, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).11. Nastavení okruhu povinných osob představuje právě jedno z těchto politických rozhodnutí zákonodárce, jimiž je fakticky limitován rozsah vydávání náhrad podle zákona o půdě. Jím se řídily obecné soudy při posuzování věcné pasivní legitimace vedlejší účastnice řízení, což je z pohledu Ústavního soudu otázka podústavního práva, jehož výklad Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. Ve skutečnosti, že žaloba stěžovatelů byla zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace vedlejší účastnice nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených práv.12. Ústavní soud dále upozorňuje, že rozporem postupu vedlejšího účastníka řízení s dobrými mravy se městský soud zabýval a srozumitelně vysvětlil, že nelze přiznat restituční nárok proti subjektu, jemuž příslušný zákon povinnost k odškodnění neukládá. V situaci stěžovatelů navíc povinná osoba nadále existuje. Není možné přisvědčit ani výtkám stěžovatelů vůči závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, které jsou logicky a adekvátně odůvodněny.13. Lze plně rozumět nespokojenosti stěžovatelů s tím, že ani 30 let po přijetí zákona o půdě stále na jeho základě nebyl ukončen proces poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář. V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na mnohá pochybení různých osob v celém tomto procesu, za něž má stát nést odpovědnost. K řešení takovýchto námitek však zná právní řád jiné prostředky nápravy, než je ústavní stížnost vůči rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace žalované strany.14. Závěrem nezbývá, než konstatovat, že rozhodnutí obecných soudů nevykazují nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se věcí zabýval meritorně Ústavní soud, napadená rozhodnutí jsou odůvodněna odpovídajícím způsobem a s odkazem na přiléhavou judikaturu.15. Na základě výše řečeného lze uzavřít, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože neshledal namítaná porušení základních práv či svobod stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10427.txt |
479 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Hanou Burianovou, advokátkou, sídlem třída Míru 92, Pardubice proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. července 2021 č. j. 23 Co 50/2021-883, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a S. M. a zletilé K. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včasnou ústavní stížností se stěžovatel, jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 26 odst. 1 Listiny zaručující právo na svobodnou volbu povolání a právo podnikat. Spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí do doby, než bude Ústavním soudem rozhodnuto.2. Před Okresním soudem v Pardubicích (dále jen "okresní soud") bylo vedeno řízení ve věci péče o nezletilou K. M., která je dcerou stěžovatele a vedlejší účastnice S. M. (dále jen "matka"). Rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 12. 2020 č. j. 19 P 130/2013-685 byla nezletilá svěřena do péče matky (výrok I.). Stěžovateli byla stanovena vyživovací povinnost ve výši 8 000 Kč počínaje dnem 1. 2. 2020 a ve výši 7 000 Kč počínaje dnem 1. 12. 2020, k rukám matky nezletilé vždy do každého 15. dne v měsíci předem (výrok II.). Nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 2. 2020 do 30. 11. 2020 ve výši 35 000 Kč okresní soud uložil stěžovateli uhradit k rukám matky do 31. 1. 2021. Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 28. 1. 2013 č. j. 19 Nc 7/2012-59 (výrok IV.). Dále rozhodl, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).3. V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl změněn rozsudek okresního soudu ve výrocích II. až IV., stěžovateli uložil povinnost platit na výživu zletilé K. od 1. 2. 2020 částku 23 000 Kč s tím, že částku 20 000 Kč měsíčně je povinen platit vždy nejpozději do 15. dne v měsíci předem k rukám zletilé K. a částku 3 000 Kč měsíčně na uvedený účet vedený u Stavební spořitelny České spořitelny a.s., také vždy nejpozději do 15. dne v měsíci předem. Nedoplatek na výživném takto vzniklý za dobu od 1. 2. 2020 do 31. 7. 2021 ve výši 278 000Kč je otec povinen zaplatit do 31. 12. 2021 tak, že k rukám zletilé Kláry částku 139 000Kč a na účet Stavební spořitelny České spořitelny a.s., částku 139 000 Kč. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem (výrok II.).4. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu týkajícími se stanovení výživného vůči zletilé dceři K. nesouhlasí, protože jeho výše je nepřiměřená jeho majetkovým poměrům. Namítá, že zvýšení výživného na více než dvojnásobek předchozí částky neodpovídá jeho příjmům a je zdůvodněno jen majetkovou účastí stěžovatele v obchodních korporacích. Krajský soud vycházel při určení výše výživného z nerozděleného zisku, u něhož nemůže stěžovatel docílit jeho výplaty a který je majetkem třetí osoby. Krajský soud měl vycházet při hodnocení jeho majetkových poměrů z jeho aktuálních příjmů a nikoli z hodnoty obchodních podílů v A (dříve B) a C, dále poukázal na pravidla pro rozhodování o rozdělení nevyplaceného zisku a nesouhlas společníka s vyplacením zisku. Pro stěžovatele je neakceptovatelný způsob navržený krajským soudem, že by měl celou situaci řešit soudní cestou, protože by došlo k narušení jeho dosavadního způsobu života, povolání i situace celé rodiny, kdy má ještě další 3 vyživovací povinnosti a manželku na mateřské dovolené.5. Poukázal na jejich vzájemný vztah se zletilou dcerou, která je ovlivňována matkou, neprojevuje o něj žádný zájem, neinformuje ho o studijních výsledcích, jaké má plány do budoucna a ani o svém životě. Nezajímala se o jeho zdravotní stav, když se musel podrobit operaci a byl práce neschopen od prosince roku 2020 do května roku 2021. Krajský soud sice doplnil dokazování, aby zjistil aktuální poměry účastníků, ale pominul zohlednit poměry na straně zletilé dcery jakožto osoby oprávněné k výživnému.6. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro absenci náležitého odůvodnění, je zatíženo zásadními vadami, postrádá jakoukoli logiku a je vůči stěžovateli nepřiměřeně přísné. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.8. Ústavní soud předně připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.9. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr.10. Krajský soud převzal jako správná skutková zjištění okresního soudu, která odpovídají provedeným podrobným rozsáhlým dokazováním, ale nepřevzal jeho skutkový závěr a doplnil dokazování za účelem zjištění dalších rozhodných skutečností týkajících se majetkových a příjmových poměrů otce. Své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.11. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro zletilé dítě je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006sp. zn. I. ÚS 299/06(N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].12. Tomuto požadavku krajský soud dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil, resp. srozumitelně vysvětlil, proč v nyní posuzovaném případě při stanovení výše výživného vycházel z příjmů a majetkové situace stěžovatele. Krajský soud v rozhodnutí uvedl, že největší zdroj příjmů stěžovatele je podnikatelská aktivita a obchodní společnosti, ve kterých má majetkovou účast, generují významný zisk. Z hlediska rozhodování o vyživovací povinnosti stěžovatele ke zletilé dceři není možné akceptovat rozhodnutí společníků na valné hromadě, aby veškerý zisk za účetní období byl opakovaně převeden na účet nerozděleného zisku. Pak totiž nemá dítě podnikatele možnost docílit toho, aby jeho životní úroveň byla zásadně shodná s životní úrovní rodiče dle § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel má k dispozici právní nástroje jak docílit, že bude participovat na dosaženém zisku v rozsahu svého obchodního podílu. Krajský soud také vyložil, proč považuje za nevěrohodné tvrzení stěžovatele o vrácení půjčky 2 800 000 Kč (č. l. 739), která je v rozporu s daňovým přiznáním o zdanitelném příjmu za rok 2020.13. Opodstatněný je rovněž závěr směřující k navýšení vyživovací povinnosti vůči zletilé dceři. Krajský soud zde postupoval v souladu se závěry ustálené judikatury zdejšího soudu, z nichž vyplývá, že ve vztahu k určení výše výživného oba rodiče přispívají na výživu svého dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též § 913 či § 915 občanského zákoníku).14. Na těchto závěrech nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoli přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Jestliže stěžovatel přesto vyjadřuje nespokojenost, neboť se domáhal stanovení nižší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje toliko obecnými odkazy na shora uvedená ustanovení Listiny, Ústavní soud mu nemůže, s ohledem na zmíněná východiska přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného, vyhovět.15. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného, když odkaz stěžovatele na judikaturu neshledal případným.16. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, pouze toliko ve formě obiter dicta, že ani rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů se zletilým dítětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014sp. zn. I. ÚS 2482/13(N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dítěte, nestejně hluboký citový vztah dítěte k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že došlo ke změně poměrů, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky, může v budoucnu výši výživného upravit také jinak.17. Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného soudního rozhodnutí.18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10428.txt |
480 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ERAMENT Trading s.r.o., Olšanská 55/5, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Ústavnímu soudu byl dne 26. 11. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.II.Stěžovatelka vykázala ve svém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012 nadměrný odpočet, který správce daně poté, co provedl postup k odstranění pochybností, vyměřil ve shodné výši platebním výměrem ze dne 15. 10. 2013. Jelikož správce daně v průběhu prověřování tvrzení stěžovatelky zadržoval nadměrný odpočet, požádala stěžovatelka v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, o přiznání úroku z nevyplacené částky nadměrného odpočtu. Po proběhlém řízení rozhodl správce daně dne 1. 8. 2018 č. j. 6394247/18/2005-53524-107384 tak, že stěžovatelce přiznal úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu na DPH z 3. čtvrtletí roku 2012 ve výši 57 711 Kč. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání a současně i žádost o přiznání úroků z částky 57 711 Kč ode dne 11. 11. 2013 do dne jejího odepsání z bankovního účtu správce daně dle § 155 odst. 5 daňového řádu. Správce daně její žádost zamítl rozhodnutím a následně bylo též zamítnuto odvolání stěžovatelky. Správce daně v souvislosti s uvedeným dospěl k závěru, že úrok z úroku (anatocismus) nemá oporu v daňovém řádu a stěžovatelce by navíc nárok na úrok z úroku nevznikl ani v případě povolení anatocismu. Podle správce daně tomu tak mělo být proto, že vratitelným přeplatkem ve smyslu § 155 odst. 5 daňového řádu není každý přeplatek, ale pouze ten, který dle § 154 odst. 2 daňového řádu existuje bez nedoplatku. Stěžovatelka měla nedoplatek na dani z příjmu právnických osob, na nějž byl úrok ze zadrženého nadměrného odpočtu převeden dne 29. 12. 2017. Úrok ve výši 57 711 Kč se tak vůbec nestal vratitelným přeplatkem, za který by dle § 155 odst. 5 daňového řádu náležel úrok.Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl. Neshledal přitom důvod pro stěžovatelkou navrhované položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, jejímž předmětem mělo být zjištění, zdali čl. 183 směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, brání anatocismu. Uvedené ustanovení totiž upravuje nakládání s nadměrným odpočtem, nikoliv úročení úroků. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.Stěžovatelka je toho názoru, že Nejvyšší správní soud pochybil, když na projednávaný případ neaplikoval unijní právo, resp. když v co možná největším rozsahu nevyložil vnitrostátní právo v souladu s unijním právem. Stěžovatelka jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti vysvětlila, že právo na odškodnění, kterého se dožaduje, plyne z rozsudků Soudního dvora EU např. z rozsudku ze dne 18. 12. 1997 ve spojených věcech C-286/94, C-401/95 a C-47/96 (Garage Molenheide) a dalších. Společnou myšlenkou judikatury Soudního dvora EU je závěr, podle něhož zadržování nadměrného odpočtu způsobuje nerovnost mezi plátci DPH na celkově harmonizovaném trhu členských států EU. Podle názoru stěžovatelky stejnou nerovnost způsobuje, pokud plátci DPH není přiznáno odškodnění v podobě úroku za zadržovaný úrok. Nejvyšší správní soud nesprávně aplikoval tuzemské právo, ve kterém absentuje nárok na úrok z úroku, přičemž i přes aplikační přednost neaplikoval unijní právo.Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2021 prohloubila stěžovatelka svoji argumentaci a v souvislosti s poskytováním úroku z úroku odkázala na rozsudek Soudního dvora EU ve věci Sole-Mizo ze dne 23. 4. 2020, ve spojených věcech C-13/18 a C-126/18.III.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.Ústavní soud je toho názoru, že podstatou ústavní stížnosti je posouzení toho, zda obecné soudy zasáhly do základních práv a svobod stěžovatelky tím, že na projednávaný případ neaplikovaly závěry vycházející z judikatury Soudního dvora EU a nepřiznaly jí tudíž úroky z úroků.V souvislosti s uvedeným je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom smyslu, že judikatura Soudního dvora EU, na kterou ve své stížnosti odkázala, se skutečně vztahuje k aplikační přednosti práv EU, resp. k právu na odškodnění. Není však zřejmé, z jakého důvodu by obecné soudy měly tuto judikaturu aplikovat právě na projednávaný případ. V žádném z odkazovaných rozhodnutí není otázka anatocismu řešena. Nejblíže se k tématu blíží problematika úročení zadržovaného nadměrného odpočtu, která však byla ze strany obecných soudů vyřešena ve prospěch stěžovatelky. Ta tak v zásadě rozporuje jen nepřiznání úroků z úroku, pro jejich přiznání však nenachází oporu ani v odkazovaném rozhodnutí ve věci Sole-Mizo, které se krom úroků z prodlení v případě porušení unijního práva věnuje legitimnosti požadavku na podání žádosti o úhradu úroků z prodlení.Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší správní soud se problematikou anatocismu řádně zabýval, své rozhodnutí řádně odůvodnil a stran ústavněprávního přezkumu mu tak není čeho vytknout.Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10429.txt |
481 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem, sídlem Petýrkova 1958/9, Praha 11 - Chodov, proti postupu Ministerstva financí a Ministerstva práce a sociálních věcí a návrhu na vydání předběžného opatření, za účasti Ministerstva financí a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost a návrh na vydání předběžného opatření se odmítají.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti posuzované věci1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by účastníkům řízení bylo přikázáno - ve stručnosti uvedeno - odstranit omezení jeho vlastnického práva váznoucí na specifikovaných pozemcích v kat. úz. Vsisko, a tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená a chráněná základní práva a svobody v čl. 1, čl. 5, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhl vydání předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno soudnímu exekutorovi provést opakovanou elektronickou dražbu pozemků a účastníkům řízení bylo přikázáno odložit výkon rozhodnutí prodejem pozemků.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na stěžovatelových pozemcích váznou různá zástavní práva vzniklá v návaznosti na existenci daňové pohledávky vůči stěžovateli, přičemž výkon rozhodnutí a provedení opakované elektronické dražby jsou důsledkem vymáhání této pohledávky.3. Podle stěžovatele neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí, které by mohl napadnout ústavní stížností, existuje pouze nezákonný, protiprávní a deliktní stav, který je udržován protiústavní nečinností moci výkonné a zbavením stěžovatele zaručeného práva na přístup k soudu, na soudní ochranu, a tím i na přístup k právu a spravedlnosti, tedy stav charakterizovaný dotčením jeho vlastnického práva k nemovitým věcem uvedeným v ústavní stížnosti, resp. jejím petitu. Z obsáhlé geneze popsané stěžovatelem je zřejmé, že vzniklý stav je důsledkem rozhodovací činnosti orgánů finanční správy a správního úřadu podřízeného Ministerstvu práce a sociálních věcí.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností plní svou mravní, morální, právní, politickou i smluvní povinnost občana České republiky a brojí proti státnímu bezpráví a zneužití veřejné (státní) moci, respektive proti jinému zásahu orgánů veřejné moci. Je přesvědčen, že klíč k právnímu posouzení celého případu se nachází v hodnocení postupu správce daně při vymáhání daňové pohledávky a v hodnocení zákonnosti řízení ve věci správného zjištění a stanovení daně při respektu k základním zásadám, kterými je daňové řízení ovládáno, a k ústavně konformnímu výkladu a aplikaci zákona. Je také přesvědčen o tom, že mu nelze vytknout žádné pochybení či nedbalost jakéhokoli druhu, protože za daného stavu věcně a procesně postupoval a svá ústavně zaručená práva a svobody hájil v souladu se zákony.5. V průběhu řízení stěžovatel ústavní stížnost doplnil. Protože tak učinil bez právního zástupce, nemohl Ústavní soud k doplnění přihlížet.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní předpoklady řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání je přípustné ve smyslu zákona o Ústavním soudu. V daném případě Ústavní soud shledal, že tomu tak není.7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, důsledně dodržuje. Ústavní stížnost je třeba chápat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. nález ze dne 13. 7. 2000sp. zn. III. ÚS 117/2000(N 111/19 SbNU 79)]. Není proto ústavní stížnost zásadně přípustná v průběhu řízení před jinými orgány veřejné moci [např. usnesení ze dne 12. 9. 2012sp. zn. III. ÚS 3507/10(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].8. Nadto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel napadá postup orgánů finanční správy a správy sociálního zabezpečení v souvislosti se zřízením zástavních práv k jeho nemovitým věcem jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle stěžovatele samotný zásah spočívá především v omezení jeho dispozičních práv k nemovitostem v souvislosti se vzniklými pohledávkami a jejich zajištěním v letech 2001 až 2017, přičemž vychází z předpokladu, že jím tvrzený zásah orgány finanční správy a správy sociálního zabezpečení trvá. Ústavní soud tento názor nesdílí, jelikož pro podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci je významný okamžik, kdy k tvrzenému zásahu došlo, jakkoliv následky tohoto zásahu mohou trvat delší dobu (v tomto případě do dnešních dnů). Z vlastní činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal obdobnou ústavní stížnost již v roce 2018 a tato ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 8. 7. 2019sp. zn. I. ÚS 1165/18. Na odůvodnění tohoto usnesení lze odkázat a dodat, že stěžovatel má k dispozici adekvátní procesní prostředky k ochraně svých práv v pokračujících (tj. neskončených) řízeních.9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Z toho důvodu Ústavní soud odmítl i stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 16. srpna 2024Josef Fiala v. r.soudce zpravodaj | decision_1043.txt |
482 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Winklera, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2020 č. j. 70 C 208/2019-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020 č. j. 25 Co 241/2020-173 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021 č. j. 24 Cdo 889/2021-220, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Ludmily Budlovské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2021, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení všech výše zmíněných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho základních práv ukotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"), čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").2. Dne 24. 6. 2020 byla Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem č. j. 70 C 208/2019-136 zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel (žalobce v řízení před soudem I. stupně) je dědicem ze závěti sepsané formou notářského zápisu po svém biologickém otci Tomáši Gichnerovi, zemřelém 6. 1. 2019 (výrok I.), zamítnuta byla taktéž žaloba na určení, že vedlejší účastnice řízení (žalovaná v řízení před soudem I. stupně) není dědičkou z vlastnoruční závěti ze dne 20. 10. 2018 po Tomáši Gichnerovi (výrok II.). Stěžovateli byla také uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III.). Řízení bylo zahájeno žalobou podle odkazu pozůstalostního soudu ve smyslu § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, založenou na tvrzení, že vlastnoruční závěť ze dne 20. 10. 2018 je absolutně neplatná pro zůstavitelův zhoršený zdravotní stav, kvůli kterému nebyl způsobilý rozhodovat o svém životě a odpovědně pořídit o svém majetku pro případ smrti. Soud I. stupně v této věci provedl dokazování. Nebylo zjištěno, že by zůstavitel trpěl duševní poruchou. Soud I. stupně aplikoval § 574 a § 1533 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen "o. z.") a uzavřel, že žaloba není důvodná.3. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"). Mimo jiné namítal, že nebyl vypracován znalecký posudek a že řízení před soudem I. stupně je postiženo vadou spočívající v prolomení povinnosti mlčenlivosti lékaře zůstavitele. Námitky stěžovatele odvolací soud rozsudkem č. j. 25 Co 241/2020-173 odmítl a rozsudek I. stupně potvrdil.4. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.II.5. Při podání žaloby stěžovatel dle svých slov vycházel z publikované rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 30 Cdo 5226/2009) a v souladu s principem legitimního očekávání předpokládal, že bude obdobným způsobem postupováno i v jím zahájeném řízení, tedy že budou jím navrhované důkazy provedeny. Stěžovatel tedy považuje postup všech obecných soudů za protiústavní, protože ani jeden z těchto soudů nenařídil provedení znaleckého posudku z odvětví soudní psychiatrie, a tedy nemohl být dostatečně posouzen duševní stav zůstavitele ke dni sepisu závěti. Obecné soudy neprovedly ani další podpůrné důkazy navržené stěžovatelem (např. tvrzení, jakým způsobem mohl být ovlivněn zůstavitelův úsudek kvůli hypnotikům a jiným medikamentům), nýbrž pouze ty navržené vedlejší účastnicí. Stěžovatel toto považuje za porušení zásady rovnosti účastníků.6. Stěžovatel uvádí, že je mu známo, že Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, avšak domnívá se, že není možné, aby soud vytýkal účastníkovi, že neunesl své důkazní břemeno, pokud neprovede všechny jím navrhované důkazy, což se dle stěžovatele v tomto případě stalo. Takový důkaz je tedy třeba považovat za opomenutý ve smyslu judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 881/08).7. Dále stěžovatel připomíná, že soud I. stupně sice provedl důkaz zdravotnickou dokumentací stěžovatele, vyslechl ošetřujícího lékaře zůstavitele jako svědka, avšak protože české právo nezná institut odborného svědka, neměl právo tento důkaz jakýmkoli způsobem hodnotit.8. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo zasaženo do jeho základních práv ukotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy.III.9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.10. Ústřední námitkou stěžovatele je zpochybnění procesu dokazování před obecnými soudy, které měly pochybit tím, že se nevypořádaly s argumentací stěžovatele a neprovedly jím navržené důkazy. K tomu lze konstatovat, že za účelem odstranění pochybností o duševní kondici zůstavitele v době sepisu závěti vyslechl nalézací soud několik svědků, kteří s ním byli v pravidelném kontaktu, přičemž tito na něm nepozorovali žádnou změnu týkající se jeho duševního stavu. Oproti těmto výpovědím několika svědků stojí pak osamocené tvrzení stěžovatele, který se se svým biologickým otcem dlouhodobě nestýkal a nebyl s ním v kontaktu. Za tohoto stavu věci není zřejmé, z čeho vychází samotná pochybnost stěžovatele o duševním zdraví zůstavitele (např. z jednání, mluveného či písemného projevu zůstavitele). Stěžovatelem požadovaný znalecký posudek by tak byl ve své podstatě zpracováván jen z toho důvodu, že zůstavitel byl již starý. Takový postup však není v souladu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti soudního řízení. Tvrzenými opomenutými důkazy se zabýval podrobně již odvolací soud, který ve svém odůvodnění vysvětlil, z jakých důvodů nemůže mít tvrzené opomenutí nalézacího soudu vliv na rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. odst. 28).11. Jak již sám stěžovatel ve své argumentaci uvádí, Ústavní soud v minulosti konstatoval, že obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak je vyžadováno, aby se s nimi náležitě vypořádal a vyložil, proč je neprovedl (viz např.IV. ÚS 1891/18). Vzhledem ke shora uvedenému má Ústavní soud za to, že tato povinnost byla splněna a nejedná se o tzv. opomenutý důkaz či jiné pochybení obecného soudu.12. Namítá-li stěžovatel, že byla v řízení porušena povinnost mlčenlivosti lékaře, je Ústavní soud toho názoru, že touto námitkou se ústavně konformním způsobem zabýval již odvolací soud (srov. odst. 25 a násl. rozsudku odvolacího soudu).13. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy.14. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10430.txt |
483 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Mráze, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. Aprn 4/2021-107 a jinému zásahu orgánu veřejné moci Nejvyššího správního soudu, ve věci vedené u něj pod sp. zn. 3 Ao 4/2021, za vedlejšího účastenství Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu a též odstranění průtahů řízení.Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.II.Stěžovatel podal dne 4. 5. 2021 návrh na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-47/MIN/KAN. Jelikož došlo v mezidobí ke zrušení opatření, podal stěžovatel návrh na změnu v tom smyslu, že žádá konstatování nezákonnosti opatření. Stěžovatel měl za to, že v řízení dochází k průtahům a proto podal ve věci stížnost na průtahy. Z následného přípisu soudu vyplynulo, že dle jeho mínění k průtahům nedochází. Dne 7. 11. 2021 podal stěžovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle zákona o soudech a soudcích. O tomto návrhu bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením, v němž Nejvyšší správní soud uzavřel, že není povinen ve věci rozhodnout ve lhůtě, kterou soudní řád správní stanoví pro rozhodnutí o návrhu na opatření obecné povahy (90 dní), když podle pandemického zákona má rozhodovat pouze "přednostně". Fakticky tedy podle Nejvyššího správního soudu budou dány průtahy až za 2 roky po podání návrhu.Stěžovatel konstatoval, že ustanovení čl. 38 Listiny základních práv a svobod mu garantuje, že jeho věc bude bez zbytečných průtahů projednána, nikoliv projednávána. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení nedostává konečného rozhodnutí ve věci je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Zákon č. 94/2021 Sb. o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 byl zákonodárcem přijat proto, aby byl zajištěn efektivní přístup k soudní moci v době pandemie. Z ustanovení § 13 odst. 3 pak mimo jiné vyplývá, že soud rozhoduje o věcech podle shora uvedeného zákona přednostně. Cílem zákonodárce bylo zajistit realizaci co nejrychlejšího přezkumu, čemuž odpovídá též nezvykle krátká lhůta, kterou má jednotlivec k tomu, aby se obrátil na soud. Stěžovatel poukázal na to, že podle komentáře soud při projednávání a rozhodování návrhu na zrušení opatření obecné povahy je vázán pořádkovou lhůtou 90 dnů. Tuto pak považuje při projednávání opatření vedlejšího účastníka za maximální. Za absurdní považuje stěžovatel výklad Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. V napadeném usnesení předseda senátu nezmínil žádnou přednostní věc, která by napadla dříve, než návrh stěžovatele, a kterou by bylo třeba projednat. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dle náhledu stěžovatele nepřezkoumatelné.III.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.Přestože stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením či postupem Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, ve skutečnosti toliko opakuje námitky již dříve uplatněné v návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. S těmi se však Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého v záhlaví citovaného usnesení pečlivě a podrobně vypořádal. Za situace, kdy se Ústavní soud plně ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího správního soudu, aniž by bylo třeba toto hodnocení za účelem ústavněprávního posouzení jakkoli doplnit, plně postačí odkázat na odůvodnění předmětného usnesení.Ústavní soud má za to, že s ohledem na zrušení dotčeného mimořádného opatření vedlejšího účastníka novým opatřením ze dne 7. 6. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-53/MIN/KAN není rozhodnutí o návrhu stěžovatele ve věci samé aktuální. Nejvyšší správní soud tak nepochybil, pokud o návrhu stěžovatele nerozhodl v režimu ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb.Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatele Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10431.txt |
484 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené Mgr. Jitkou Sailerovou, advokátkou, sídlem Nám. Jiřího z Lobkovic 2363/18, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021 č. j. 3 Ads 6/2021-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021 č. j. 4 Ad 16/2020-46, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 4. 2020 č. j. 42000/XX/20/000/JH a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 1. 2020 č. j. 42013/XY/20/013/105/Hud, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 30, čl. 36 Listiny základních práv a svobod.Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.II.Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021 č. j. 4 Ad 16/2020-46, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 6. 4. 2020 č. j. 42000/XX/20/000/JH. Rozhodnutím ČSSZ bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen "PSSZ") ze dne 20. 1. 2020 č. j. 42013/XY/20/013/105/Hud, kterým bylo rozhodnuto ve věci nároku stěžovatelky na ošetřovné za dobu od 7. 8. 2019 do 19. 8. 2019, a to tak, že stěžovatelka na ošetřovné za toto období nemá nárok.Stěžovatelka je státním zaměstnancem podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, a to kontinuálně ode dne 13. 4. 2016 doposud. V době od 22. 7. 2019 do 6. 8. 2019 nevykonávala stěžovatelka zaměstnání z důvodu péče o nemocnou dceru B. Š. (ošetřovné jí bylo za tuto dobu ze strany PSSZ přiznáno). Následně v době od 7. 8. 2019 do 19. 8. 2019 nevykonávala stěžovatelka zaměstnání z důvodu péče o nemocného syna P. Š. (za tuto dobu jí ošetřovné přiznáno nebylo). Důvodem měla být ta skutečnost, že stěžovatelce dnem 31. 7. 2019 skončila doba zaměstnání u zaměstnavatele, kterým byl X a nový pojistný poměr vznikl stěžovatelce u nového zaměstnavatele až 20. 8. 2019. Podle Městského soudu v Praze stěžovatelka nesplnila podmínku pro vznik nároku na dávku ošetřovného v tom smyslu, že v době vzniku pojistné události (7. 8. 2019) nebyla účastna nemocenského pojištění.V souvislosti s uvedeným stěžovatelka uvedla, že dle § 49 odst. 6 zákona o státní službě doba trvání služebního poměru na dobu neurčitou není zařazením státního zaměstnance na jiné služební místo dotčena. Stěžovatelka je tak státním zaměstnancem kontinuálně od 13. 4. 2016 až dosud. Doba zaměstnání stěžovatelky ve smyslu § 10 zákona o nemocenském pojištění neskončila, a tudíž neskončila ani její účast na nemocenském pojištění. Z odůvodnění obecných soudů není zřejmé, proč by mělo dojít zařazením státního zaměstnance na jiné služební místo ke skončení doby zaměstnání a tím i ke skončení nemocenského pojištění. Stěžovatelce je odpírán nárok na dávku ošetřovného s argumentem, že pojistný poměr jí údajně vznikl až dnem nástupu do práce u Ministerstva vnitra dne 20. 8. 2019.Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatelka za formalistické. Podle § 5 zákona o nemocenském pojištění jsou nemocenského pojištění účastni při splnění podmínek stanovených zákonem i státní zaměstnanci podle zákona o státní službě. Stěžovatelka tak byla státním zaměstnancem během celého období, za které žádala o přiznání nároku na ošetřovné. Není dán žádný důvod, pro který by jí měla zaniknout její účast na nemocenském pojištění. Pouze sofistikovaným výkladem založeným na přepjatém formalismu lze dospět k závěru opačnému.III.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.K uvedenému je třeba uvést, že se stěžovatelka svým návrhem v podstatě snaží dosáhnout přehodnocení závěrů obecných soudů, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly a aplikaci příslušných ustanovení zákona na daný skutkový stav řádně odůvodnily. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů tento protiústavními nečiní.Při projednávání předmětného případu vzal Ústavní soud v úvahu především míru či intenzitu tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatelky. Vyšel přitom z toho, že rozhodné období, za které jí nebylo ošetřovné přiznáno, trvalo v podstatě několik dnů, a to od 7. 8. 2019 do 19. 8. 2019. I v případě, že by obecné soudy vyložily a následně aplikovaly dotčená zákonná ustanovení nesprávně, což Ústavní soud rozhodně nepředjímá, nepředstavuje stěžovatelce vzniklá újma, představovaná nevyplacením ošetřovného, natolik intenzivní zásah do jejích práv, aby jej bylo možno kvalifikovat jako zásah do jejích základních práv a svobod. Z Ústavní stížnosti navíc nevyplývá, že by nepřiznání sporné výše ošetřovného uvedlo stěžovatelku do existenčních problémů, které by mohly zdůraznit shora zmíněnou intenzitu zásahu do jejích základních práv.Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10432.txt |
485 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje, a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kupky, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční nám. 2588/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 320/2019-28 ze dne 29. 7. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 45513/17/5200-10422-711919 ze dne 3. 11. 2017, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dvěma dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 24. 2. 2017, jimiž mu byla doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 a 2012 a uložena povinnost uhradit penále. Krajský soud zamítl žalobu stěžovatele rozsudkem č. j. 30 Af 8/2018-44 ze dne 11. 9. 2019. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, již zamítl Nejvyšší správní soud (dále také jako "NSS") napadeným rozsudkem jako nedůvodnou.2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").3. Stěžovatel namítá, že jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce bylo porušeno ze dvou důvodů. Zaprvé, NSS ho informoval přípisem č. j. 9 Afs 320/2019-8 ze dne 19. 11. 2019, že v souladu s rozvrhem práce se jeho věci bude zabývat, projedná ji a rozhodne 9. senát NSS v soudcovském složení: Radan Malík, Barbara Pořízková a Pavel Molek. Podle zavedené praxe NSS byl soudcem zpravodajem Radan Malík. Dne 8. 8. 2021 obdržel stěžovatel napadený rozsudek, ze kterého plyne, že rozhodující senát se změnil a rozhodl ve složení z předsedy Radana Malíka a soudců Tomáše Kocourka a Barbary Pořízkové. Jelikož stěžovatel nebyl o výměně soudce (Pavel Molek za Tomáše Kocourka) nijak informován, bylo mu znemožněno vyjádřit se ke změně v osobě soudce postupem podle § 8 odst. 5 soudního řádu správního. Současně nebyl žádný zákonný ani legitimní důvod ke změně ve složení senátu (odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu - např. nálezsp. zn. IV. ÚS 2565/19ze dne 22. 9. 2020 nebo nálezsp. zn. I. ÚS 1408/20ze dne 18. 8. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná https://nalus.usoud.cz). Rizika svévolné změny složení senátu jsou zesílená praxí NSS, který stážistům přiděluje nikoli nově napadlé věci, ale staré případy, kterých se kmenoví soudci potřebují zbavit (odkazuje přitom na nálezsp. zn. IV. ÚS 3011/20ze dne 31. 8. 2021).4. Zadruhé, NSS nepostoupil věc tzv. esenciálních výdajů k řešení rozšířenému senátu NSS, neboť se v jeho judikatuře vyskytují dva nekompatibilní proudy. První proud judikatury, na jehož počátku stojí rozsudek NSS č. j. 2 Afs 160/2016-38 ze dne 31. 5. 2017, stanoví, že správce daně nemůže zdanit jen příjem z prodeje věci, jejíž nákup není schopen daňový subjekt prokázat, protože cílem správy daní je správná daň, která nemůže vzniknout jen z příjmu, je-li nepochybené, že daňový subjekt musel prodanou věc někde nakoupit. V takovém případě ukládá NSS daňovým orgánům, aby daň byla stanovena za použití pomůcek podle § 98 daňového řádu (k tomu odkazuje na rozsudek NSS č. j. 10 Afs 26/2018-46 ze dne 12. 7. 2018 a další). Druhý proud představuje názor, že neunese-li daňový subjekt své důkazní břemeno, pak mu má být daň vypočtena jen z příjmu, protože stát nemůže nahrazovat nedostatky v plnění zákonných povinností jednotlivce tím, že mu stanoví daň podle pomůcek (k tomu odkazuje na rozsudek NSS č. j. 10 Afs 255/2018-39 ze dne 26. 3. 2020 a další). NSS nezpochybnil, že v jeho judikatuře existují rozdílné názory na aplikaci tzv. esenciálních výdajů, byl však názoru, že po vydání rozsudku krajského soudu byly rozhodovací činnosti NSS upřesněny a zdůrazněny podmínky pro aplikace konceptu tzv. esenciálních výdajů, mj. odkazem na rozsudek NSS č. j. 1 Afs 206/2020-39 ze dne 18. 11. 2020; pominul přitom, že k opačnému názoru se přiklonil NSS v následných rozhodnutích - jak v rozsudku č. j. 2 Afs 375/2018-42 ze dne 28. 1. 2021, tak v rozsudku č. j. 2 Afs 186/2019-30 ze dne 19. 3. 2021, a bylo proto povinností 9. senátu věc postoupit rozšířenému senátu.5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové ústavněprávní deficity Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.7. Jde-li o námitku svévolné změny rozhodujícího senátu, je třeba přisvědčit stěžovateli potud, že právo na zákonného soudce v sobě zahrnuje i záruku nezměnitelnosti rozhodujícího soudního tělesa (srov. např. stěžovatelem citovaný nálezsp. zn. IV. ÚS 2565/19). Z objektivních důvodů ovšem není vždy možné, aby konkrétní věc rozhodovalo konkrétní soudní těleso v konkrétním složení; na takové výjimky se však vztahují stejné požadavky na transparentnost, předvídatelnost a objektivnost jejich úpravy, které musí být v dané situaci důvodné [srov. nálezsp. zn. IV. ÚS 307/03ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243)]. Součástí práva na zákonného soudce je také zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 232/95ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) nebo nálezsp. zn. I. ÚS 93/99ze dne 27. 9. 2005 (N 183/38 SbNU 463)]; tyto pravidla musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a musí být transparentní, obecná, obsahující záruky proti případnému zneužití (viz bod 43 nálezusp. zn. I. ÚS 2769/15).8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že pro změnu ve složení senátu je nutný soulad s jednacím řádem i rozvrhem práce na příslušné období; rozvrh práce může být změněn i v průběhu roku za předpokladu, že ke změně jsou racionální důvody a je provedena transparentním způsobem [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 2747/08ze dne 21. 4. 2009 (N 94/53 SbNU 207)]. Přidělení věci soudci dočasně působícího u Nejvyššího správního soudu přitom lze v intencích právě citovaného nálezu považovat za racionální důvod (shodně také usnesenísp. zn. II. ÚS 1261/17ze dne 19. 9. 2017).9. Z rozvrhu práce účinného v době nápadu kasační stížnosti stěžovatele vyplývá, že o ní měl rozhodovat 9. senát NSS ve složení Radan Malík, Barbara Pořízková a Pavel Molek (rozvrh práce na rok 2019, dostupný na https://www.nssoud.cz). Podle 2. změny rozvrhu práce na rok 2021 č. j. S 4/2021-10 ze dne 30. 3. 2021 byl dočasně přidělen ke stáži na NSS soudce Tomáš Kocourek, který byl pro období od 1. 4. 2021 do 30. 6. 2021 zařazen do 3. soudního oddělení. Na základě 4. změny rozvrhu práce na rok 2021 č. j. S 4/2021-19 ze dne 16. 6. 2021 bylo dočasné přidělení (stáž) prodlouženo do 30. 9. 2021 a soudce Tomáš Kocourek zařazen do 9. soudního oddělení, kde byl uveden na čtvrtém místě. Současně mu bylo přiděleno 15 věcí uvedených v příloze č. 5 k rozvrhu práce na rok 2021, mezi kterými byla i věc stěžovatele vedená pod sp. zn. 9 Afs 320/2019 (bod 4 přílohy). Podle pravidla rozdělování věcí č. 9.1 rozvrhu práce na rok 2021 přitom platí, že soudcům dočasně přiděleným se, vyjma věcí vedených v rejstříku Na, nové věci nepřidělují; na výkonu soudnictví se podílejí tak, že jim předseda soudu na návrh prvního předsedy senátu, do něhož byli zařazeni, přidělí změnou rozvrhu práce již došlé kasační stížnosti (stejné pravidlo rozdělování věcí bylo obsaženo i v č. 6.1 rozvrhu práce na rok 2019, tj. v době podání kasační stížnosti stěžovatelem). Rozhodující senát v takovém případě tvoří soudce dočasně přidělený, předseda senátu, který dané věci předsedal, a původní soudce zpravodaj; je-li v dané věci původní soudce zpravodaj současně předsedou senátu, stane se zbývajícím členem senátu jeho další předseda (pravidlo rozdělování věcí č. 9.2 rozvrhu práce na rok 2021). Stěžovatel tak byl o možnosti změny rozhodujícího senátu předem seznámen.10. V nyní projednávané věci tedy postupoval předseda NSS v souladu s jednacím řádem Nejvyššího správního soudu (viz jeho § 87 odst. 2) i rozvrhem práce na příslušné období. Ve věci stěžovatele rozhodl soudní senát ve složení, jaké bylo určeno podle příslušného rozvrhu práce a jeho změn. K námitce stěžovatele, že o změně rozhodujícího senátu nebyl informován, lze uvést, že veškeré změny v rozvrhu práce jsou dostupné na webových stránkách NSS (viz 87 odst. 3 jeho jednacího řádu) a stěžovatel se s nimi mohl seznámit; o tom byl navíc poučen v přípisu NSS č. j. 9 Afs 320/2019-8 ze dne 19. 11. 2019 - tzv. akceptačním dopisu. K samotnému akceptačnímu dopisu Ústavní soud již v minulosti uvedl, že je určitým nadstandardem, který souvisí s možností soudu rozhodnout bez nařízení ústního jednání, není však povinností, jejíž splnění by zákon bezpodmínečně vyžadoval [viz bod 15 nálezusp. zn. III. ÚS 1570/13ze dne 27. 3. 2014 (N 46/72 SbNU 521) nebo usnesenísp. zn. IV. ÚS 764/16ze dne 12. 4. 2016].11. Pro naplnění ústavních kautel plynoucích z čl. 38 odst. 1 Listiny je dále rozhodné, zda měl stěžovatel s ohledem na provedené změny v rozvrhu práce možnost se ke změně obsazení senátu vyjádřit ještě před vydáním rozhodnutí. Změna rozvrhu práce byla učiněna dne 16. 6. 2021 s účinností od 1. 7. 2021. Napadený rozsudek byl vydán dne 11. 9. 2021. Stěžovatel proto měl dostatečný časový prostor (několik týdnů), aby se ke změně obsazení rozhodujícího senátu vyjádřil.12. Ve stěžovatelem citovaném bodu 36 nálezusp. zn. IV. ÚS 3011/20Ústavní soud sice upozornil na rizikový systém ve vztahu k soudcům-stážistům, avšak okolnosti tam projednávané věci jsou odlišné. V tamější věci byl rozhodující senát rozšířen o nového člena (stážistu), který pak byl na základě neformálního rozhodnutí předsedy senátu určen jako nově rozhodující soudce za jiného (stávajícího) člena senátu; své rozhodnutí předseda senátu opřel o nepřípadnou část rozvrhu práce, upravující, že "Předseda senátu dbá při rozdělování spisů v senátu o rovnoměrné zatížení všech jeho členů". Ústavní soud výslovně odlišil věc od situace v zamítavém nálezusp. zn. I. ÚS 3693/19ze dne 12. 5. 2020, při které byla provedena personální výměna mezi jednotlivými senáty, o čemž byli účastníci řízení prostřednictvím rozvrhu práce předem informováni, obdobně jako v nyní projednávané věci.13. Jde-li o námitku nepostoupení věci tzv. esenciálních výdajů (či nákladů) k řešení rozšířenému senátu NSS, uvádí k tomu Ústavní soud, že v napadeném rozsudku NSS neshledal zjevný rozpor s jeho dřívější judikaturou, který by odůvodňoval výjimečnou ingerenci Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že otázka tzv. esenciálních výdajů je spojena se stanovením daně podle pomůcek především v situaci, kdy je zpochybněna podstatná část účetnictví daňového subjektu. V tomto ohledu je nutno zkoumat konkrétní okolnosti případu a výlučně na jejich základě posoudit, zda byly dány podmínky pro přechod na stanovení daně podle pomůcek (viz bod 16 napadeného rozsudku). Nevyloučil tak apriorně možnost stanovení daně podle pomůcek, ale s ohledem na judikatorně dotvářené podmínky dospěl v projednávané věci k závěru, že přiznání tzv. esenciálních výdajů není namístě. Z ustálené rozhodovací praxe přitom NSS nevyplývají dva nekompatibilní proudy, jak předestírá stěžovatel; je pak úlohou NSS sjednocovat výklad a aplikaci správního práva.14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu | decision_10433.txt |
486 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. R. a nezletilého stěžovatele S. R., oba zastoupeni JUDr. Zdeňkou Nocarovou, Ph.D., advokátkou, sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 101 Co 290/2021-364 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. srpna 2021 č. j. 0 P 159/2020-313, 16 P a Nc 234/2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Ž. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Posuzovanou ústavní stížností se S. R. (dále jen "nezletilý stěžovatel") a jeho otec M. R. (dále jen "stěžovatel") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do jejich soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem vyjádřit se k věci a být slyšen dle čl. 38 odst. 2 Listiny.2. Dále stěžovatelé požadují prohlášení postupu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), spočívajícího v neúměrném prodlení s předložením odvolání stěžovatele proti usnesení okresního soudu odvolacímu soudu za nezákonný jiný zásah orgánu veřejné moci.3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 9. 2019 č. j. 0 Nc 17003/2019-95 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 2. 2020 č. j. 101 Co 394/2019-169 byl nezletilý stěžovatel svěřen do střídavé péče rodičů - stěžovatele a vedlejší účastnice řízení. Do péče stěžovatele byl svěřen na dobu jednoho týdne a do péče vedlejší účastnice řízení na dobu dvou týdnů. Dne 6. 8. 2020 podala vedlejší účastnice řízení návrh na změnu výchovného prostředí za účelem, aby byl nezletilý stěžovatel svěřen do její výlučné péče a aby byl upraven styk se stěžovatelem. Toto řízení nadále probíhá.4. Dne 20. 8. 2021 navrhla vedlejší účastnice řízení s ohledem na blížící se začátek školního roku nařízení předběžného opatření, kterým by byl nezletilý stěžovatel předán do její výlučné péče a stěžovateli by bylo umožněno pravidelně se s ním stýkat. Napadeným usnesením okresní soud nařídil předběžným opatřením, že se nezletilý stěžovatel počínaje dnem 1. 9. 2021 předává do péče vedlejší účastnice řízení s výjimkou každého sudého týdnu v roce, vždy od pátku 19:00 hodin do neděle 19:00 hodin, kdy se předává do péče stěžovatele. Vedlejší účastnice zajistí převoz nezletilého ke stěžovateli a stěžovatel zajistí převoz nezletilého zpět k vedlejší účastnici. Dle okresního soudu stávající úprava poměrů nezletilého stěžovatele nevyhovuje jeho nástupu do 1. třídy základní školy, neboť bydliště rodičů jsou od sebe značně vzdálená, a není v zájmu nezletilého stěžovatele, aby navštěvoval dvě základní školy.5. Krajský soud toto rozhodnutí napadeným usnesením potvrdil. Okresní soud podle něho postupoval při hodnocení skutkového stavu a ve světle judikatury Ústavního soudu správně. Krajský soud zvažoval, zda ponechat nezletilého ve střídavé péči, či ho svěřit do péče jednoho z rodičů. Samotná vzdálenost bydlišť rodičů a priori nevylučuje možnost střídavé péče. Dle krajského soudu je nyní však v zájmu nezletilého, aby se adaptoval na školní docházku, vytvořil si vazby se spolužáky a učiteli, pro což nemůže být nadále realizována střídavá výchova s dřívější frekvencí. Vedlejší účastnice řízení doposud pečovala o nezletilého v širším rozsahu než stěžovatel a je schopna zajistit jeho řádný vývoj a vzdělávací, emocionální, materiální a další potřeby.6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel a nezletilý stěžovatel vytýkají obecným soudům s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že při rozhodování o změně výchovného prostředí nebyli vyslechnuti. Upozorňují, že zvolená předběžná úprava svým významem nahrazuje rozhodnutí ve věci samé, které je jí prejudikováno (viz usnesenísp. zn. III. ÚS 36/07ze dne 20. 6. 2007 či nálezsp. zn. IV. ÚS 3749/17ze dne 9. 1. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé také odkazují na judikaturu, dle níž velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů sama o sobě není důvodem vylučujícím vhodnost střídavé výchovy nezletilého (nálezsp. zn. I. ÚS 1506/13ze dne 30. 5. 2014). Soudy by také měly zohlednit jednostrannou změnu bydliště dítěte ze strany rodiče při rozhodování, komu dítě svěřit do péče (usnesenísp. zn. I. ÚS 955/15ze dne 14. 3. 2017). Byla to vedlejší účastnice, kdo se záměrně a bezdůvodně odstěhoval s nezletilým stěžovatelem do města vzdáleného 300 km od bydliště stěžovatele.7. Podle stěžovatelů obecné soudy nerespektovaly kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče (nálezsp. zn. I. ÚS 1554/14ze dne 30. 12. 2014), nerespektovaly nejlepší zájem dítěte, zakotvený v Úmluvě o právech dítěte a také porušily právo nezletilého na soukromý a rodinný život, neboť v místě bydliště stěžovatele přišel o kamarády. Vedle zásahů do práv nezletilého stěžovatele zmiňuje ústavní stížnost rovněž zásah do práva stěžovatele na péči o nezletilého, garantovaného čl. 32 odst. 4 Listiny (nálezsp. zn. III. ÚS 2298/15ze dne 15. 3. 2016).8. Závěrem stěžovatelé upozorňují na prodlevu okresního soudu mezi podáním odvolání dne 24. 8. 2021 a předložením věci krajskému soudu dne 5. 10. 2021. Takový postup je podle nich v rozporu s povahou institutu předběžného opatření, který má umožnit soudům rychle reagovat na vývoj poměrů. Požadují proto, aby Ústavní soud označil daný postup za nezákonný.9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná v části brojící proti rozhodnutím obecných soudů, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).10. V části směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci jde o nepřípustný návrh, neboť stěžovatelé podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje a které jsou vymezeny v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé v podstatě namítají průtah na straně okresního soudu při předkládání odvolání (spisu) soudu krajskému. Ve své ústavní stížnosti nicméně neuvádějí, zda využili procesní prostředky nápravy nabízené § 164 či § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).11. Těžiště ústavní stížnosti tvoří nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně předání nezletilého stěžovatele do péče matky a úpravy péče stěžovatele o nezletilého předběžným opatřením. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se ve své rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, jenž s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt. Proto již předběžná opatření určující rozsah styku s dítětem musí zohlednit základní práva všech dotčených osob, neboť mohou být v účinnosti i několik měsíců a mohou tedy podstatně ovlivnit kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem nejen po dobu trvání předběžného opatření, ale i do budoucna (usnesenísp. zn. I. ÚS 1942/16ze dne 5. 4. 2017).12. Zároveň si je Ústavní soud vědom, že předběžnými opatřeními se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních (nálezsp. zn. IV. ÚS 802/19ze dne 4. 6. 2019).13. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při posuzování takového návrhu, kdy lze rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se obecný soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci (usnesenísp. zn. II. ÚS 2547/20ze dne 13. 10. 2020).14. Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť vždy závisí na konkrétních okolnostech případu. Z hlediska ústavněprávního tedy Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (nálezsp. zn. IV. ÚS 3200/20ze dne 2. 2. 2021).15. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení práv stěžovatelů, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Krajský soud v napadeném rozhodnutí připouští, že vzdálenost bydlišť rodičů a priori nevylučuje možnost střídavé péče, je však v zájmu nezletilého stěžovatele, aby navštěvoval jednu základní školu a v tomto klíčovém životním okamžiku se snázeji adaptoval na nové prostředí a vytvořil si vazby na učitele a spolužáky. Obecné soudy aktivně pracovaly s judikaturou Ústavního soudu a i v jejím kontextu zohlednily ve svém rozhodování více kritérií, než jenom vlastní vzdálenost bydlišť rodičů.16. Stěžovatelé uvádějí na podporu svých tvrzení řadu judikátů Ústavního soudu, ty se však týkají trvalejší úpravy vztahů mezi rodiči a nezletilými dětmi. V posuzované věci se nicméně jedná pouze o předběžné opatření, které bezprostředně reaguje na začátek školního roku. Stejně tak nevybočuje z ústavních mezí dopadajících na posuzování předběžných opatření omezení práva stěžovatele na péči o nezletilého stěžovatele. S ním má stěžovatel nadále zachovaný styk jednou za dva týdny, negativa realizace styku jsou rovnoměrně rozvržena mezi oba rodiče a jedná se pouze o dočasné opatření. Těžiště rozhodování o nové úpravě vztahů rodičů a nezletilého stěžovatele bude vycházet především z jednání ve věci, kdy na základě dokazování a vyjádření všech zúčastněných stran může být vydán rozsudek zakládající dlouhodobější nastavení vztahů nad rámec událostí souvisejících se začátkem školního roku.17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu | decision_10434.txt |
487 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. A. V., t. č. Věznice Valdice u Jičína, zastoupeného Mgr. Filipem Wágnerem, advokátem, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 11 Tdo 241/2021-2138, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2020 č. j. 15 To 24/2020-1812 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2019 č. j. 6 T 5/2019-1643, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. l a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 12. 2019 č. j. 6 T 5/2019-1643 byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě movitých věcí blíže specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.3. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 5. 2020 č. j. 15 To 24/2020-1812 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 č. j. 11 Tdo 241/2021-2138 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu jako nedůvodné.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel uvádí, že ve svém dovolání poukazoval na nedostatky v provedeném dokazování a na nedostatečnost odůvodnění rozsudků krajského a vrchního soudu. Zejména pak poukazoval na nedůvěryhodnost spoluobviněného B., jehož výpověď ho má usvědčovat. Tento spoluobviněný měl zájem na výsledku řízení, přičemž jeho výpověď je i v rozporu s výpověďmi spoluobviněných K. a J. Nejvyšší soud však, namísto toho, aby se těmito námitkami důkladně zabýval, vyloučil možnost přezkumu postupu nižších soudů při dokazování a hodnocení důkazů. Tím došlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.8. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nevěnoval jeho námitkám. K institutu dovolání však třeba připomenout, že jde o opravný prostředek, jehož zavedení do právního řádu je projevem uvážení zákonodárce, a nikoli důsledkem nějakého základního práva zaručeného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci nelze dovodit ani z ústavního pořádku, ani z mezinárodních závazků České republiky. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) [viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě], avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Tomu odpovídá i prostor daný z hlediska požadavků ústavnosti zákonodárci k právní úpravě tohoto opravného prostředku, včetně např. toho, že zákonodárce mohl věcné projednání dovolání omezit stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.9. Ústavní soud tak nesdílí stěžovatelův názor, že je úlohou Nejvyššího soudu zabývat se rozsáhle takovými námitkami, jaké v ústavní stížnosti uvádí. Zásah Nejvyššího soudu je samozřejmě na místě ve výjimečných případech extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence). Pokud by se však přezkum skutkových námitek měl stát běžnou součástí dovolacího řízení, k čemuž by akceptování stěžovatelova názoru nutně vedlo, došlo by k přesunu těžiště dokazování směrem od soudu prvého stupně (u nějž spočívá v současnosti) a tím i k (vzhledem k jejich omezenému uplatňování v dovolacím řízení) oslabení zásad ústnosti a kontradiktornosti řízení. Stěžovatelem navrhovaný výklad by proto ve skutečnosti znamenal krok směrem ke slabším garancím ochrany základních práv a svobod, a nikoliv naopak, jak se zřejmě domnívá.10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu | decision_10435.txt |
488 | NálezÚstavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Milana Mráze, zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Zahumenským, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2021 č. j. 1 As 127/2021-29 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2021 č. j. 9 A 19/2021-96, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vlády jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se zamítá.OdůvodněníI. Vymezení věci1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, spisu Městského soudu v Praze (dále také "městský soud") sp. zn. 9 A 19/2021 a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 127/2021, vláda (v řízení před soudy v postavení žalované) usnesením č. 216 ze dne 26. 2. 2021, o přijetí krizového opatření, vyhlášeným pod č. 113/2021 Sb., s účinností od 1. 3. 2021 do 21. 3. 2021 omezila volný pohyb osob na území České republiky tak, že zakázala "všem osobám opustit území okresu nebo hlavního města Prahy, na jehož území mají trvalý pobyt nebo bydliště; za bydliště se pro účely tohoto opatření považuje též vlastní rekreační objekt, pokud zde osoba pobývá ke dni nabytí účinnosti tohoto opatření a nepřetržitě poté, za podmínky současného pobytu pouze členů jedné domácnosti v takovém rekreačním objektu, 2. vstup, pohyb a pobyt na území okresu nebo hlavního města Prahy všem osobám, které nemají na území tohoto okresu nebo hlavního města Prahy místo svého trvalého pobytu nebo bydliště". Toto krizové opatření vláda přijala dle § 5 písm. c) a § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na nouzový stav vyhlášený pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2.3. Stěžovatel (v řízení před správními soudy v postavení žalobce) dne 27. 2. 2021 podal k městskému soudu žalobu proti nezákonnému zásahu vlády, v níž žádal, aby soud "určil, že zásah žalované dopadající na žalobce od 1. 3. 2021 do 21. 3. 2021 a spočívající v zákazu opustit území okresu, na jehož území má žalobce trvalý pobyt nebo bydliště, a zákazu vstupu, pohybu a pobytu na území okresu nebo hlavního města Prahy, kde žalobce místo svého trvalého pobytu nebo bydliště nemá, byl nezákonný". Předmětného zásahu se měla žalovaná dopustit v důsledku přijetí výše zmíněného krizového opatření. Současně stěžovatel žádal, aby soud vládě "zakázal pokračovat ve vydávání krizových opatření, kterými se vydává zákaz opustit území okresu, na jehož území má žalobce trvalý pobyt nebo bydliště".4. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Jak městský soud uvedl, krizové opatření je právním předpisem, jehož vydání ani dopady podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu nemohou být zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního. Konstrukce stěžovatele, který spojoval žalovaný zásah s krizovým opatřením a jeho důsledky, není dle městského soudu možná, a v žalobě tak absentuje připustitelné tvrzení nezákonného zásahu, což představuje nedostatek podmínek řízení.5. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost, v níž mimo jiné nesouhlasil s tím, že by důsledky právního předpisu nemohly představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního, tvrdil, že předmětné krizové opatření je opatřením obecné povahy, a namítal, že mu městský soud nezaslal vyjádření žalované k replice.6. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. Také dle Nejvyššího správního soudu je krizové opatření právním předpisem, který nelze sám o sobě napadnout žádnou z žalob dle soudního řádu správního a jehož přezkumu lze dosáhnout pouze incidenčně v souvislosti s jeho použitím v individuální věci. Jde-li o námitku nezaslání vyjádření žalované stěžovateli k replice, Nejvyšší správní soud připustil, že v obecné rovině může jít o vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, přičemž městský soud pochybil, jestliže vyjádření žalované stěžovateli nezaslal. Nejvyšší správní soud však zároveň připomněl, že nikoli každé procesní pochybení soudu musí být důvodem pro zrušení rozhodnutí. V daném případě by zrušení napadeného usnesení s ohledem na závěry týkající se jeho věcné správnosti a zákonnosti nemohlo výsledek řízení zvrátit a bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Stěžovatel měl ostatně obsah vyjádření k dispozici při sepisu kasační stížnosti, v níž na argumenty žalované reagoval.7. V ústavní stížnosti stěžovatel - po citacích některých výroků soudců Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a odkazu na kritiku dosavadního přístupu Ústavního soudu ze strany "akademické obce" - namítá, že Ústavní soud mimo jiné v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 1/21ze dne 26. 1. 2021 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) připustil možnost podání žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení (dále jen "zásahová žaloba"), a to proti konkrétním důsledkům, které vyvolává krizové opatření s povahou právního předpisu. Stěžovatel tak nyní postupoval a bránil se zásahovou žalobou proti krizovému opatření, kterým "byla zásadním způsobem omezena jeho svoboda pohybu, a to v rozsahu, který nemá vůbec v moderní historii obdoby", správní soudy však jeho žalobu nepřipustily. Podle stěžovatele mu tak bylo odepřeno právo na efektivní prostředek nápravy.8. K zásahu do svých práv krizovým opatřením stěžovatel (krom poukazu na jeho nedostatečné odůvodnění) uvedl, že mu vadila "prostě ta nesvoboda", přičemž ve chvílích, kdy ho na ulicích zastavily policejní hlídky s vojáky, měl strach, zda je "v ČR nebo už ve vojenské diktatuře, např. KLDR". Stěžovatel je soukromým zemědělcem, na jaře musel sledovat pole, jezdil tedy mezi okresy a obtěžovalo ho "si psát nějaká prohlášení a zpovídat se někomu". Na podporu jeho názoru, že by zásahová žaloba za této situace měla být meritorně projednána, pak stěžovatel poukazuje na doporučení mezinárodních institucí na ochranu lidských práv.9. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že své rozhodnutí odůvodnil povrchně a nepřihlédl dostatečně k judikatuře Ústavního soudu, zejména k nálezusp. zn. Pl. ÚS 106/20ze dne 9. 2. 2021 (N 25/104 SbNU 288; 123/2021 Sb.), v němž Ústavní soud na základě návrhu skupiny senátorů poukázal na řadu vad krizových opatření, které lze dle stěžovatele vztáhnout i na "stěžovatelem napadené krizové opatření". Stěžovatel v této souvislosti poznamenává, že "přece nemůže za to, že senátoři ani poslanci nenapadli krizová opatření týkající se omezení pohybu".10. Stěžovatel konečně s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva namítá porušení práva na rovnost "zbraní" a kontradiktornost řízení v důsledku toho, že mu městský soud nezaslal vyjádření žalované a nedal mu možnost se k němu vyjádřit.II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a který je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).III. Průběh řízení před Ústavním soudem12. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.13. Nejvyšší správní soud úvodem poznamenal, že se řada úvah obsažených v ústavní stížnosti míjí s rozhodovacími důvody, které vedly městský soud k odmítnutí stěžovatelovy žaloby a Nejvyšší správní soud k zamítnutí jeho kasační stížnosti. Jediným relevantním důvodem totiž byla otázka, zda existence krizového opatření jako právního předpisu sui generis či obecné důsledky jeho aplikace mohou představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního. S touto otázkou se ovšem již před nyní napadeným rozsudkem vypořádala nejen judikatura Ústavního soudu, ale i rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, kterou byl Nejvyšší správní soud v posuzované věci vázán a která je založena na tom, že právní normu nelze považovat za zásah, což nelze obcházet tím, že se za něj označí její dopady na jednotlivce.14. Dle Nejvyššího správního soudu ústavní garance efektivního prostředku ochrany práv neznamená, že soud připustí návrh na zahájení soudního řízení bez ohledu na splnění zákonem stanovených podmínek. Napadená rozhodnutí navíc nevylučují ochranu stěžovatele, ovšem proti konkrétním a individuálním účinkům krizového opatření a proti jiným orgánům veřejné moci, než je vláda jako orgán, který krizové opatření jako právní předpis přijal. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, že byl opakovaně zastaven policejní hlídkou, právě tyto kontroly tak dle Nejvyššího správního soudu potenciálně mohly splňovat podmínku dostatečné individualizace zásahu, proti němuž mohla směřovat žaloba. Stěžovatel však takovou míru individualizace v řízení před soudy netvrdil a takto individualizované zásahy vůbec nenapadal.15. K porušení rovnosti "zbraní" a kontradiktornosti řízení Nejvyšší správní soud připomněl, že v postupu městského soudu shledal vadu řízení, nepovažoval ji však za tak intenzivní, aby mohla způsobit nezákonnost rozhodnutí. To proto, že ani argumentace, kterou posléze stěžovatel vznesl v kasační stížnosti, by nebyla způsobilá zvrátit správnost závěrů městského soudu a přinést pro stěžovatele příznivější výsledek řízení. Nejvyšší správní soud tak navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, případně ji jako nedůvodnou zamítnout.16. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, přičemž k námitce stěžovatele směřující k porušení práva na rovnost "zbraní" a kontradiktornost řízení poznamenal, že ve věci rozhodl dne 29. 3. 2021, zatímco vyjádření žalované k žalobě na ochranu před nezákonným zásahem soudu došlo až 31. 3. 2021, v době rozhodování tedy městský soud neměl uvedené vyjádření k dispozici. Městskému soudu dne 22. 3. 2021 došlo vyjádření žalované k návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, které stěžovateli nezaslal, neboť o návrhu na vydání předběžného opatření s ohledem na předpoklad odmítnutí žaloby nerozhodoval. Obě vyjádření žalované nicméně městský soud stěžovateli zaslal informativně společně s písemným vyhotovením napadeného usnesení. Městský soud z uvedených důvodů navrhl ústavní stížnost zamítnout.17. Vláda poukázala na to, že některé stěžovatelovy námitky se nikterak neliší od námitek, jež byly uplatněny v řízení před správními soudy, v němž na ně vedlejší účastnice již podrobně reagovala. Pokud jde o námitku nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, oba soudy dle vedlejší účastnice podrobně reagovaly na veškeré skutečnosti, které mohly jejich uvažování ovlivnit. Vedlejší účastnice se následně detailně vyjadřuje k námitce porušení rovnosti "zbraní" nezasláním jejího vyjádření stěžovateli k replice. Po rekapitulaci průběhu řízení a dosavadní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu k tomu vedlejší účastnice uvádí, že je zřejmé, že městský soud při odmítnutí žaloby vycházel "z již v té době existující a soudu dobře známé judikatury Ústavního soudu, věnující se povaze krizových opatření vlády a judikatury Nejvyššího správního soudu, týkající se otázky možného posouzení výsledků normotvorné činnosti jako nezákonného zásahu". Podle vedlejší účastnice tak není pochyb, že její vyjádření nemohlo posouzení věci ovlivnit a stejně tak nemohl být výsledek řízení ovlivněn případnou stěžovatelovou replikou. Vláda tak navrhla ústavní stížnost zamítnout.18. V replice k vyjádřením stěžovatel konstatuje, že městský soud měl za situace, kdy žalobu a návrh na vydání předběžného opatření zaslal vládě, vyčkat na její vyjádření, která měla být před rozhodnutím ve věci stěžovateli zaslána. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že vyjádření vlády k návrhu na vydání předběžného opatření obsahuje velmi podrobnou argumentaci věnovanou možnosti přezkumu krizových opatření správními soudy, tedy otázce zásadní z hlediska merita celé věci. Stěžovatel také poukazuje na to, že i dle Nejvyššího správního soudu mohly být kontroly, kterým byl podroben, předmětem zásahové žaloby, stěžovatel tak měl být vyzván k doplnění svých tvrzení, resp. by je doplnil v reakci na vyjádření vlády, kdyby ho obdržel. Stěžovatel připomíná, že v době, kdy se na soudy obracel, neexistovala k nastoleným otázkám ustálená judikatura, naopak se objevovaly protichůdné názory na právní posouzení krizových opatření i možnosti obrany proti nim. Jde-li pak o rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 264/2020-51 ze dne 30. 6. 2021, na jehož závěry Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odkázal, dle stěžovatele se jeho případ odlišuje a závěry rozšířeného senátu na něj nelze bez dalšího vztáhnout.19. K objasnění věci nebylo třeba nařizovat ústní jednání, Ústavní soud proto rozhodl podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez jeho konání.IV. Vlastní posouzení20. Ústavní stížnost není důvodná.21. Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou okruhů. V převážné většině ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá možností podat správní žalobu proti právnímu předpisu (resp. jeho účinkům), případně se věnuje tvrzeným vadám předmětného krizového opatření (IV.A). Do jisté míry nezávislou argumentační linii pak představuje námitka porušení práv stěžovatele městským soudem v důsledku nezaslání vyjádření žalované stěžovateli k replice (IV.B).IV. A22. V posuzované věci vyšly správní soudy z toho, že krizové opatření, jehož účinky samy o sobě měly představovat dle mínění stěžovatele zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního, je právním předpisem. Tento názor není ústavní stížností zpochybňován, ostatně za právní předpis označil přímo předmětné krizové opatření i Ústavní soud (viz např. usnesenísp. zn. Pl. ÚS 15/21ze dne 16. 3. 2021). Jádrem sporu je otázka, zda a za jakých podmínek se lze proti právnímu předpisu, resp. jeho přímým "účinkům", "důsledkům", "dopadům" apod., bránit žalobou ve správním soudnictví. Stěžovatel se domnívá, že tak lze činit prostřednictvím zásahové žaloby, správní soudy tento názor nesdílejí.23. Nutno přitom říci, že názor soudů vyslovený v napadených rozhodnutích plně odpovídá rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 264/2020-51. V něm rozšířený senát vyložil, že "[n]ormotvornou činnost ani samotné důsledky obecně formulované právní normy ... nelze považovat za zásah". Dle rozšířeného senátu "všechny základní typy správních žalob vyžadují, aby existovalo konkrétní zkrácení práv žalobce", přičemž správní řád nezná actio popularis. Aby pojmově mohlo jít o zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního, "musí být přímo zasažena práva daného žalobce, který musí přesně specifikovat, jak bylo zasaženo přímo do jeho práv, kým a kdy". Jak nadto rozšířený senát dodal, "[p]ůvodcem zásahu musí být správní orgán" ve smyslu § 4 písm. a) soudního řádu správního.24. V rámci soustavy správních soudů, jimž primárně náleží výklad soudního řádu správního, tedy již byla předmětná otázka jasně a v úplnosti zodpovězena. Dle rozšířeného senátu oproti tomu nelze za zcela konzistentní považovat judikaturu samotného Ústavního soudu. Na to poukazuje i stěžovatel, který v této souvislosti argumentuje zejména usnesenímsp. zn. Pl. ÚS 1/21, v němž bylo poznamenáno, že "[s]právní soudy ... připustily, že za určitých mimořádných okolností je možné se zásahovou žalobou bránit před konkrétními důsledky, které vyvolává krizové opatření s povahou právního předpisu" (Ústavní soud zde odkazoval primárně na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 14 A 45/2020-141 ze dne 11. 11. 2020).25. Ústavní soud nicméně nikdy nevyslovil, že by se proti krizovému opatření jako právnímu předpisu, resp. "konkrétním důsledkům, které vyvolává", bylo skutečně možné bránit některou z žalob ve správním soudnictví. Přímo v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 1/21(usnesenísp. zn. Pl. ÚS 19/20ze dne 9. 6. 2020, na které stěžovatel také poukazuje, řešilo jinou situaci) Ústavní soud uvedl, že je zejména na Nejvyšším správním soudu, aby vyložil, "zda a případně za jakých podmínek se lze bránit zásahovou žalobou proti konkrétním důsledkům krizového opatření". Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nespadající do soustavy soudů [čl. 83, čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] respektuje postavení Nejvyššího správního soudu, kterému náleží výklad § 82 soudního řádu správního a sjednocování judikatury správních soudů.26. Přesně to Nejvyšší správní soud od té doby učinil. Jednak již v rozsudku č. j. 9 As 296/2020-69 ze dne 4. 2. 2021 konstatoval, že "absenci pravomoci k přezkumu jiného právního předpisu pochopitelně nelze obcházet teoretickou konstrukcí, podle které lze v řízení o zásahové žalobě ... přezkoumat a případně konstatovat nezákonnost účinků právního předpisu ve sféře jednotlivce". Tento rozsudek byl napaden ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl (zčásti) pro zjevnou neopodstatněnost usnesenímsp. zn. Pl. ÚS 9/21ze dne 2. 3. 2021, v němž označil názor Nejvyššího správního soudu za "jasný, srozumitelný a logický". Je pravda, že ve zmiňovaném rozsudku Nejvyšší správní soud teoreticky ponechal určitý prostor pro další judikaturní vývoj, neboť poznamenal, že k přístupu městského soudu ve věci sp. zn. 14 A 45/2020 nepovažuje za vhodné se vyjadřovat. Jakýkoli zbývající prostor však byl v rámci soustavy soudů definitivně zaplněn výše citovaným rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který výslovně uvedl, že s názorem městského soudu nemůže souhlasit.27. Ústavní soud nyní může konstatovat, že považuje výše shrnuté závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, o které se nyní napadený rozsudek téhož soudu opírá, za zcela logické a vyčerpávající. Z pozice Ústavního soudu jakožto ochránce ústavnosti lze zdůraznit (na což ostatně rozšířený senát také poukázal), že v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní (veřejnou) moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy pak o zrušení zákonů a jiných právních předpisů rozhoduje Ústavní soud, přičemž zákon může stanovit, že o zrušení jiných právních předpisů rozhoduje Nejvyšší správní soud [čl. 87 odst. 3 písm. a) Ústavy]. Úvaha, že tuto pravomoc Ústavního soudu krajské soudy obejdou tím, že sice formálně vzato nebudou rozhodovat o zrušení právních předpisů, ale dovodí si pravomoc rozhodovat o právních předpisech (patrně včetně zákonů, jak upozornil rozšířený senát) jako o zásazích, přičemž normotvorným orgánům by snad následně v intencích § 87 odst. 2 soudního řádu správního přikazovaly, aby si právní předpis zrušily samy, a zakazovaly jim přijímání obsahově stejných předpisů v budoucnu, je zcela neudržitelná a postrádá ústavní oporu (to stejné platí i o možnosti, že by soudy "jen" vyjímaly žalobce z budoucích dopadů právního předpisu, čímž by navíc docházelo k porušení zásady rovnosti).28. Je možno poznamenat, že dokonce ani Ústavní soud sám nedisponuje pravomocemi, které by si na základě tohoto výkladu přisuzovaly správní soudy první instance. Jak Ústavní soud nesčetněkrát uvedl, právní předpisy je možno před Ústavním soudem napadnout pouze za dodržení podmínek § 64 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu, tedy podle pravidel řízení ve věcech přezkumu ústavnosti a zákonnosti právních předpisů (viz např. usnesenísp. zn. Pl. ÚS 16/21ze dne 16. 3. 2021), což nelze obcházet tím, že by jednotlivec právní normu v právním předpise označil za jiný zásah orgánu veřejné moci s odkazem na § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesenísp. zn. Pl. ÚS 103/20ze dne 13. 4. 2021). Obcházet to pak pochopitelně nejde ani tím, že by se formálně vzato za zásah nepovažoval samotný právní předpis, nýbrž jeho "účinky" (viz již zmiňované usnesenísp. zn. Pl. ÚS 9/21).29. Skutečnost, že právní předpisy lze napadnout jen v řízení dle oddílu prvního hlavy druhé zákona o Ústavním soudu, se pak promítá nejen v omezeném okruhu aktivně legitimovaných subjektů (§ 64 zákona o Ústavním soudu; čl. 88 odst. 1 Ústavy), nýbrž i v pravomoci Ústavního soudu, který v souladu s § 70 zákona o Ústavním soudu může pouze konstatovat rozpor právního předpisu se zákonem či ústavním pořádkem a právní předpis zrušit, nemůže však normotvůrci z hlediska jeho činnosti do budoucna nic zakazovat či přikazovat (srov. oproti tomu § 82 zákona o Ústavním soudu). K ničemu takovému Ústavní soud ve výroku nepřistoupil dokonce ani ve zcela výjimečných případech konstatování dlouhodobé neústavní nečinnosti Parlamentu České republiky [viz nálezysp. zn. Pl. ÚS 20/05ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) asp. zn. Pl. ÚS 9/07ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.)].30. Názor Městského soudu v Praze vyjádřený v rozsudku č. j. 14 A 45/2020-141, že krajské soudy mají pravomoc rozhodovat o právních předpisech, resp. o jejich "účincích" jako o zásazích ve smyslu § 82 soudního řádu správního, je tedy excesem, který - jak už poznamenal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu - patrně pramenil z přílišné inspirace Evropským soudem pro lidská práva. Ovšem Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním tělesem, jehož pravomoci jsou zakotveny v mezinárodní smlouvě a nemají bezprostřední vliv na pravomoci vnitrostátních soudů smluvních stran.31. Žalobou podle § 82 soudního řádu správního se tedy přímo proti krizovému opatření, jako právnímu předpisu, bránit nelze, a to ani tak, že se napadnou jeho přímé "účinky", "důsledky" apod. Bránit se oproti tomu lze, jak uvedl Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, proti účinkům konkrétním a individuálním a proti jiným orgánům veřejné moci, než je vláda jako orgán, který krizové opatření jako právní předpis přijal. V podmínkách posuzované věci to znamená, že se stěžovatel teoreticky mohl bránit proti silničním kontrolám, kterým byl dle ústavní stížnosti podrobován. To však neučinil. Namítá-li pak v řízení o ústavní stížnosti, že měl před odmítnutím žaloby dostat možnost doplnit okolnosti konkrétního zásahu, tak ze spisu městského soudu je patrné, že se stěžovatel přezkumu určitého konkrétního zásahu (konkrétní kontroly, které byl podroben) nedomáhal. Stěžovatelův záměr byl jasný, tedy podat žalobu proti důsledkům krizového opatření a proti vládě, tedy orgánu, který krizové opatření vydal, jako žalované. Ostatně v zastoupení advokátem si stěžovatel jistě byl možnosti podat žalobu proti konkrétní kontrole vědom.32. Jakkoli se stěžovateli může zdát ochrana v podobě žaloby toliko proti konkrétnímu a individualizovanému zásahu orgánů veřejné moci nedostatečná, tato podoba ochrany není rozporná s čl. 36 odst. 2 Listiny (který zaručuje soudní ochranu proti rozhodnutím orgánů veřejné správy), přičemž je nutno souhlasit s rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, že "[s]oudy si nemohou své kompetence libovolně rozšiřovat s tím, že to bude v zájmu nějakého vyššího dobra. Expanzivní výklad soudních pravomocí by nepřispěl k ochraně zákonnosti a hodnot právního státu, ale naopak k erozi těchto hodnot a k právní anarchii". Na tom nic nemění ani stěžovatelovy odkazy na "doporučení mezinárodních lidskoprávních institucí", neboť jak bylo řečeno, pravomoci soudů jako orgánů veřejné moci stanoví zákon (čl. 91 odst. 2 Ústavy), nikoli "doporučení", ať už kohokoli.33. Ostatně ochrana v podobě správní žaloby proti konkrétním a individualizovaným zásahům orgánů veřejné moci není a ani během nouzového stavu nebyla jedinou ochranou dotčených práv. Jednak samotné trvání nouzového stavu, během něhož vláda krizová opatření vydávala, záviselo na vůli Poslanecké sněmovny (čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky), jednotlivá opatření navíc mohla být jako právní předpisy napadena k tomu oprávněnými subjekty u Ústavního soudu. Není přitom podstatné, jak uvádí stěžovatel, že "nemůže za to, že senátoři ani poslanci nenapadli krizová opatření týkající se omezení pohybu", neboť tato forma obrany nebyla až na výjimky svěřena jednotlivcům, nýbrž jejich voleným zástupcům, a tedy bylo a je pouze na jejich uvážení, zda návrh Ústavnímu soudu podají, či nikoli.34. Lze dodat, že poukazuje-li stěžovatel na čl. 13 Úmluvy, zaručující právo na účinné opravné prostředky, tak přehlíží, že nelze směšovat přijatelnost individuální stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva proti určitému porušení Úmluvou přiznaných práv s povinností státu zajistit vůči takovému porušení opravný prostředek. Také proto Evropský soud pro lidská práva vyložil, že čl. 13 Úmluvy zásadně není aplikovatelný na soudní rozhodnutí (Úmluva nezaručuje právo na odvolání v netrestních věcech; ostatně nějaké rozhodnutí musí být konečným a nepodléhajícím dalšímu přezkumu; srov. např. rozhodnutí č. 71630/01 ve věci Albrecht Wendenburg a další proti Německu ze dne 6. 2. 2003), a také proto Evropský soud pro lidská práva, ačkoli připustil individuální stížnosti proti účinkům právních předpisů, porušení čl. 13 Úmluvy v takových případech neshledal, byť stěžovatelé žádný vnitrostátní prostředek ochrany k dispozici neměli (viz např. rozsudek velkého senátu č. 11810/03 ve věci Maurice proti Francii ze dne 6. 10. 2005).35. Jde-li o námitku nedostatečného odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, dle Ústavního soudu je napadený rozsudek odůvodněn dostatečně. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozdíly posuzované věci oproti věci řešené výše citovaným rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, o který se nyní napadený rozsudek opírá, v relevantních částech, jak jsou popsány výše, jsou nicméně závěry rozšířeného senátu na nynější věc plně aplikovatelné. Stěžovatelem citované pasáže rozsudku rozšířeného senátu, z nichž odlišnost svého případu dovozuje, se netýkají možnosti napadnout právní předpisy zásahovou žalobou (rozšířený senát v předmětném rozhodnutí řešil vícero relativně samostatných otázek).36. Konečně, jak je patrné ze všeho právě uvedeného, Ústavní soud se v tomto řízení nemůže zabývat tvrzenými vadami předmětného krizového opatření, neboť nebyly a nemohly být předmětem napadených rozhodnutí.IV. B37. Pokud jde o stěžovatelovy námitky, že nedostal v řízení před městským soudem příležitost reagovat na vyjádření žalované, lze s tím do jisté míry souhlasit, byť ze spisu městského soudu skutečně plyne, že vyjádření k žalobě soud obdržel až poté, co ve věci rozhodl. Nelze se přitom se stěžovatelem ztotožnit v tom, že soud po zaslání žaloby žalovanému musí vždy s rozhodnutím vyčkávat do chvíle, než žalovaný vyjádření zašle (resp. než mu uplyne lhůta k tomu stanovená). Takový postup by v určitých případech vedl jen k neúčelnému prodlužování řízení a nárůstu nákladů účastníků.38. V posuzované věci nicméně nastala poněkud specifická situace, neboť městskému soudu sice před rozhodnutím nedošlo vyjádření žalované k žalobě, došlo mu však její vyjádření k návrhu na předběžné opatření, které obsahovalo podrobnou argumentaci podporující odmítnutí žaloby. Z vyjádření městského soudu se jeví, že se po ověření, že žalovaná zaslala dle svých slov toliko vyjádření k návrhu na předběžné opatření, jejím podáním dále podrobněji nezabýval, neboť v mezidobí dospěl k závěru, že pro vydání předběžného opatření nejsou vůbec splněny podmínky. Jinými slovy, městský soud vyjádření žalované k návrhu na předběžné opatření stěžovateli nezasílal, neboť k tomuto vyjádření ani nepřihlížel.39. I kdyby přesto bylo možno označit postup městského soudu za chybný, jak učinil Nejvyšší správní soud, tak nikoli každé procesní pochybení vede k porušení ústavně zaručených práv účastníků řízení, jež by muselo vyústit ve zrušení napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud přihlédl mimo jiné k tomu, že městský soud zaslal stěžovateli obě vyjádření žalované tak, aby na ně mohl reagovat v kasační stížnosti, což také stěžovatel učinil. Jak je nadto vysvětleno výše, městský soud nemohl v žádném případě o žalobě rozhodnout jinak než ji odmítnout, aniž by postupoval v rozporu se zákonem a ústavním pořádkem. Ústavní soud neshledává důvod rušit napadená rozhodnutí jen proto, aby stěžovatel mohl zareagovat na argumenty žalované za situace, kdy na ně již reagoval v kasační stížnosti i ústavní stížnosti a kdy žádný argument nemůže zvrátit tu skutečnost, že zásahovou žalobou se proti právním předpisům zkrátka bránit nelze.V. Závěr40. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. V souladu s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. j. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014 (52/2014 Sb.), o atrahování působnosti, tak učinil v plénu. | decision_10436.txt |
489 | NálezÚstavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Dobrozemského, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2021 č. j. 20 Cdo 1430/2021-209 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2020 č. j. 9 Co 645/2020-179, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Novém Jičíně jako vedlejšího účastníka řízení a společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, jako vedlejší účastnice řízení, takto:I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021 č. j. 20 Cdo 1430/2021-209 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2020 č. j. 9 Co 645/2020-179 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Uvedená usnesení se proto ruší.OdůvodněníI. Řízení před obecnými soudy1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že shora citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Stěžovatel podepsal se společností PROFI CREDIT Czech, a. s., (vedlejší účastnicí řízení před Ústavním soudem) dne 26. 2. 2013 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100711167, jejíž součástí byla i smluvní ujednání. Téhož dne uzavřel stěžovatel s vedlejší účastnicí i rozhodčí smlouvu, v níž bylo ujednáno, že případné spory ze smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení. Na základě smlouvy mu byl poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který měl být splacen ve lhůtě 36 měsíců. Smluvní odměna za poskytnutí úvěru činila 55 256 Kč a byla splatná ke dni poskytnutí úvěru. Stěžovateli tedy bylo reálně vyplaceno 40 000 Kč s tím, že splácel úvěr ve výši celých 95 256 Kč. Zároveň byla sjednána úroková sazba k uvedenému úvěru na 95 % p. a. Smlouva byla navíc zajištěna sérií smluvních pokut. V případě, že se dlužník dostane do prodlení se splácením hlavního dluhu je totiž zatížen nejprve dvěma jednorázovými smluvními pokutami splatnými do 10 dnů (smluvní pokuta ve výši 8 % v případě prodlení 15 dnů a dále po 30 dnech prodlení smluvní pokuta ve výši 13 %) a v případě prodlení s úhradou dvou splátek dle splátkového kalendáře všechny doposud nesplatné závazky se stávají automaticky okamžitě splatnými. Stěžovatel byl dále zatížen smluvní pokutou ve výši 25 % z dlužné částky, tedy z částky, která byla splatná v den následující po vzniku této smluvní pokuty, a dále smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Úvěr byl dále zajištěn blankosměnkou s doložkou "bez protestu".3. Stěžovatel se v průběhu plnění splátkového kalendáře ocitl v prodlení s úhradou stanovených plnění, přičemž řádně uhradil částku ve výši 26 476 Kč. Vedlejší účastnice pak na celkové požadované pohledávce požadovala zbývající splátky ve výši 68 780 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 8 % a 13 % z dlužné splátky, tj. v celkové ve výši 3 068 Kč, neuhrazenou smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, tj. v celkové výši 17 195 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z 68 780 Kč až do zaplacení. Přitom na posledně uvedené smluvní pokutě narůstal dluh stěžovatele každoročně o 62 762 Kč.4. V roce 2014 byla proti stěžovateli jako povinnému zahájena exekuce k vymožení pohledávky ve výši 89 043 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z částky 68 780 Kč na základě exekučního titulu - rozhodčího nálezu sp. zn. 101 Rozh 4192/2014 rozhodce JUDr. Martina Týle. Exekuce byla vedena JUDr. Zdeňkem Zítkou z exekutorského úřadu Plzeň-město a skončila dne 23. 4. 2019 úplným vymožením pohledávky, a to včetně nákladů exekuce. Exekutor vydal dne 6. 5. 2019 oznámení o skončení exekuce č. j. 108 EX 11374/14-086 s poučením, že dle ustanovení § 51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, zaniklo pověření exekutora k provedení exekuce. I přes zánik svého oprávnění exekutor téhož dne svým usnesením č. j. 108 EX 11374/14-087 exekuci zastavil, a to na základě návrhu vedlejší účastnice dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dne 13. 8. 2019 podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce návrh na zastavení a odklad exekuce u příslušného exekučního úřadu, neboť exekuce byla nařízena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, což prý stěžovatel zjistil až po poradě se svým advokátem. Jelikož se dozvěděl, že po něm byly v exekuci vymoženy zjevně nemravné a přemrštěné nároky, na které neměla vedlejší účastnice dle hmotného práva nárok, učinil příslušný návrh, aby se domohl bezdůvodného obohacení v části, ve které se vedlejší účastnice za pomoci rozhodce protiprávně obohatila.5. Exekutor řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce zastavil svým usnesením č. j. 108 EX 11374/14-097 ze dne 23. 8. 2019 s odůvodněním, že exekuční řízení bylo již zastaveno usnesením soudního exekutora na návrh vedlejší účastnice, a věc tak nelze znovu projednat. Stěžovatel podal proti danému usnesení odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který svým usnesením č. j. 9 Co 667/2019-111 ze dne 25. 10. 2019 usnesení soudního exekutora zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že exekutor již neměl pravomoc k dalšímu vedení skončené exekuce, a tedy ani rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce. Exekutor následně postoupil návrh stěžovatele Okresnímu soudu v Novém Jičíně, jakožto soudu prvního stupně, který svým usnesením č. j. 57 EXE 1432/2014-102 ze dne 14. 7. 2020 exekuci v celém rozsahu zastavil, jelikož byla naplněna kritéria "zjevné nespravedlnosti". Jelikož soudní exekutor nesouhlasil s výší přiznaných nákladů exekuce, napadl jej dne 20. 8. 2019 odvoláním. Odvolání podala dne 31. 8. 2020 i vedlejší účastnice.6. Krajský soud v Ostravě, jakožto soud odvolací, ve svém usnesení č. j. 9 Co 645/2020179 ze dne 30. 12. 2020 řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce zastavil s odůvodněním, že o zastavení exekuce již nelze rozhodovat, když byla zastavena usnesením soudního exekutora, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2422/2020-289 ze dne 15. 9. 2020, kde Nejvyšší soud uzavřel, že exekutor nemá rozhodovat o zastavení exekuce, která již byla skončena vymožením. Pokud však exekutor skončenou exekuci zastavil, není takové rozhodnutí nicotné, a to i přesto, že je exekutor vydal mimo rámec své věcné příslušnosti. Doplnil, že usnesení soudního exekutora vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté.7. Nejvyšší soud poté potvrdil dané usnesení odvolacího soudu, když dovolání stěžovatele ze dne 26. 3. 2021 odmítl, přičemž ve svém odůvodnění opět odkázal pouze na své usnesení č. j. 20 Cdo 2422/2020-289 ze dne 15. 9. 2020.II. Ústavněprávní argumentace stěžovatele8. Stěžovatel považuje závěry obecných soudů za nesprávné a neústavní. Sazba, za kterou mu vedlejší účastnice poskytla úvěr (tedy sazba 95 % p. a.), byla zcela jednoznačně v nesouladu s dobrými mravy, když více než šestkrát převyšovala běžnou úrokovou sazbu poskytovanou bankami v době uzavření. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že vedlejší účastnice si předmětné smluvní pokuty do smluvních ujednání zakomponovala nikoli proto, aby posílila své postavení, nýbrž aby se co nejvíce obohatila nad rámec sjednané úplaty.9. Podmínky ve smlouvě podle stěžovatele jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 199/11ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), a to platí o to více, pokud méně nevýhodná smlouva spadá pod kritéria dle nálezu Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 4084/12ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527). Smlouva je tak podle stěžovatele absolutně neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení § 39 občanského zákoníku.10. Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že dne 9. 6. 2021 podal k Ústavnímu soudu stížnost ve skutkově zcela totožné věci, týkající se téže vedlejší účastnice, a že byl se svou ústavní stížností úspěšný, když Ústavní soud svým nálezemsp. zn. III. ÚS 1536/21ze dne 29. 9. 2021 (N 166/108 SbNU 63) překonal usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2422/2020-289 ze dne 15. 9. 2020, na které odvolací i dovolací soud odkazovaly. Stěžovatel má za to, že tento nález by měl být aplikován i v tomto případě přesto, že byl vydán až po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Jádrem této věci je, že stěžovatelova exekuce skončila vymožením a až poté soudní exekutor na návrh vedlejšího účastníka svým usnesením exekuci zastavil, ačkoli k tomu již ze zákona nebyl oprávněn. Danou nemravnost a nepřiměřenost ilustruje sama skutečnost, že ačkoli stěžovatel obdržel od vedlejší účastnice úvěr ve výši 40 000 Kč a ještě před samotným rozhodčím řízením splatil částku 26 476 Kč, přesto na něm v exekuci byla vymožena celková částka ve výši 542 823,31 Kč. Z této částky pak obdržela celkem 456 453,51 Kč vedlejší účastnice a 86 369,80 Kč si ponechal na náklady exekutor.11. Protože se povinní mohou dle ustálené judikatury v případě takových nemravných exekucí domáhat jejich zastavení i po jejich vymožení (tedy po jejich skončení), čehož si byla vedlejší účastnice vědoma, podala po skončení exekuce vymožením preventivně návrh na její zastavení (tedy učinila zdánlivě zcela zbytečný úkon) a exekutor na základě tohoto návrhu vydal usnesení o zastavení exekuce, ačkoliv k němu už neměl oprávnění, jelikož vymožením exekuce jeho oprávnění zaniklo. Podle stěžovatele je tak zjevné, že vedlejší účastnice podala návrh na zastavení exekuce zjevně účelově, a sice pouze z důvodu, aby se uchránila nejen před dodatečným zastavením exekuce, ale i před uložením povinnosti hradit stěžovateli náklady řízení o zastavení exekuce. Exekutor, vědom si nesprávnosti svého postupu, pak zase sledoval ochranu svých nákladů exekuce, které by mu nemusely být v případě dodatečného zastavení exekuce přiznány.12. Předmětné usnesení o zastavení exekuce bylo stěžovateli doručeno a ten se proti němu nijak nebránil, což mu nelze žádným způsobem vyčítat. Ostatně, proti čemu se měl bránit, když mu přišlo usnesení o zastavení skončené exekuce, kterou zaplatil, a nemohl jako právní laik pojmout žádné podezření o nesprávnosti takového rozhodnutí? Jak mohl rozeznat rozdíl mezi zastavenou a skončenou exekucí, tedy že se nejedná o synonyma? Tím spíše, když si v dané době nebyl ještě žádným způsobem vědom protiprávnosti předmětné exekuce, o které se dozvěděl, až když vyhledal svého právního zástupce.13. Jakmile se stěžovatel dozvěděl, že exekuce, kterou uhradil, je protiprávní a je možné ji zastavit, podal návrh na zastavení exekuce. A zde nastává klíčový problém, když odvolací i dovolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2422/2020-289 ze dne 15. 9. 2020 dovodily, že stěžovatel se zastavení exekuce nemůže domáhat, protože o zastavení již bylo rozhodnuto (na návrh vedlejší účastnice), a že je sice pravda, že soudní exekutor neměl pravomoc takové usnesení o zastavení vydat, ale protože se stěžovatel proti zastavení nebránil, tak se nedá nic dělat.14. Stěžovatel má za to, že takový výklad práva je skandální a zcela v nesouladu se spravedlností a s právním státem. Má za to, že vedlejší účastnice ve spolčení se soudním exekutorem, úřední osobou, si nechává vydávat rozhodnutí, k jejichž vydání nemá daná úřední osoba již žádné oprávnění. Tato úřední osoba to ví, ale přesto takové rozhodnutí vydá, aby tak uchránila vedlejší účastnici od nákladů a vydání bezdůvodného obohacení, kdyby stěžovatel přišel na její protiprávní jednání. Zároveň tím tato úřední osoba chrání i své již vymožené náklady exekuce. Tedy soudní exekutor záměrně vydává rozhodnutí, k nimž nemá pravomoc, aby ochránil své zisky a zisky vedlejší účastnice, pro kterou vede tisíce exekucí, a je na ní tedy částečně ekonomicky závislý. Odvolací i dovolací soud však konstatuje, že pokud se stěžovatel takovému rozhodnutí předtím nebránil, tak takové rozhodnutí má přesto účinky věci pravomocně rozhodnuté. Dané tvrzení obou soudů je však v rozporu s judikaturou a zcela pomíjí tu skutečnost, že stěžovatel neměl k dispozici žádný účinný opravný prostředek.III. Vyjádření účastníků řízení15. Ústavní soud si k posouzení celé věci vyžádal vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání příslušného spisového materiálu.16. Exekuční senát Nejvyššího soudu ve vyjádření uvedl, že si je vědom toho, že po vydání ústavní stížností napadeného usnesení ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. 20 Cdo 1430/2021 Ústavní soud vyhlásil nález ze dne 29. 9. 2021sp. zn. III. ÚS 1536/21, v němž za obdobné situace připustil, že je namístě zastavit exekuci, která již jednou byla pravomocně zastavena, pokud důvod, pro nějž se exekuce opakovaně zastavuje, je ku prospěchu povinného (exekuce se opakovaně zastavuje proto, že exekuční titul od počátku neobstojí proto, že plnění, které na jeho základě bylo vymáháno, je natolik nemravné, že jeho výkon je v rozporu se zásadami demokratického právního státu), a že si je zároveň vědom i usnesení Ústavního soudu "ze dne 2. 2. 2021sp. zn. I. ÚS 3473/21a ze dne 9. 2. 2021sp. zn. I. ÚS 114/21", v nichž Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti dovolatele jako zjevně neopodstatněné, a to za typově stejné situace. Nejvyšší soud konstatoval, že si dovoluje zopakovat závěry, jež uvedl v usnesení ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. 20 Cdo 2422/2020 a které jej vedly k závěru, že v posuzované situaci není důvod k překročení zásady, že nelze zastavit řízení, které již neběží: "Jde-li o argument odvolacího soudu a povinného, že dojde-li k zastavení exekuce pro nezpůsobilý exekuční titul podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dochází na rozdíl od zastavení podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k zastavení exekuce ,zpětně´ (čímž odvolací soud zjevně mínil, že oprávněná i soudní exekutor musí povinnému vrátit plnění, které bylo vymoženo ve prospěch exekučního titulu a nákladů exekuce na straně soudního exekutora a oprávněné), nelze pominout, že bylo na povinném, aby již v předchozím řízení, v němž došlo k zastavení exekuce na návrh oprávněné podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uváděl skutečnosti, pro které má dojít k zastavení exekuce z prioritního důvodu (zde proto, že exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu neobstojí pro údajnou ,nemravnost´ plnění), a ovlivnil tak rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce. Povinný rovněž mohl namítnout, že soudní exekutor v posuzovaném případě nebyl příslušný rozhodnout o zastavení exekuce. Za takových okolností by se soudní exekutor a posléze i odvolací soud museli těmito námitkami zabývat s tím, že o návrhu na zastavení exekuce může rozhodnout nikoliv exekutor, ale exekuční soud, jenž má zjistit jiný důvod pro její zastavení a tuto okolnost zohlednit ve výroku o náhradě nákladů exekuce a nákladů řízení na straně oprávněné. Došlo-li však již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již výslovně a pravomocně zastavené (a tedy již neplynoucí) exekuce. Má-li povinný za to, že exekučním titulem vymožené plnění ve prospěch oprávněné jí podle hmotného práva nenáleží, má k dispozici žalobu o vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení."17. Zastavení již pravomocně zastavené exekuce pro důvod ve prospěch povinného tedy podle názoru Nejvyššího soudu nesměřuje ke zcela zásadnímu vylepšení právní pozice povinného. Nové zastavení exekuce totiž samo o sobě nevede ke vzniku přímé povinnosti exekutora nebo oprávněného k navrácení plnění, které bylo v opakovaně zastavené exekuci vymoženo. Vyhodnocením reálného právního přínosu opakovaného zastavení exekuce pro povinného se Ústavní soud v daném nálezu v úplnosti nezabýval, když tento přínos teoreticky může spočívat v jiném rozvržení důkazního břemene v následujícím řízení o vydání plnění, jež bylo vymoženo v opakovaně zastavené exekuci a jež povinný povede proti oprávněnému, případně i exekutorovi, nebo i v možnostech povinného brojit proti námitce promlčení jeho práva na vrácení vymoženého plnění, kterou oprávněný v takovém řízení případně vznese. Právě posouzení této problematiky je zásadní pro závěr, zda je namístě připustit výjimku ze zásady, že nelze zastavit řízení, které již bylo dříve výslovně a pravomocně zastaveno.18. Ve vyjádření Krajského soudu v Ostravě je zejména uvedeno, že zkoumaná věc není až tak úplně totožná se situací řešenou shora uvedeným nálezem Ústavního soudu, na který stěžovatel poukazuje. Technicky vzato soudní exekutor v nyní souzené věci vydal usnesení o zastavení exekuce podle odvolacího soudu v době, kdy ještě měl pravomoc k jejímu provádění, a otázkou k diskusi může být jen to, zda soudní exekutor měl k vydání usnesení o zastavení exekuce přistoupit, když měl shromážděny peněžní prostředky a vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce. Dále krajský soud zdůraznil, že stěžovatel se proti údajně nemravným nárokům mohl bránit již v rámci rozhodčího řízení, a to jak před vydáním rozhodčího nálezu, tak i po něm formou žaloby na zrušení rozhodčího nálezu (když s ohledem na datum uzavření rozhodčí doložky 26. 2. 2013 měl k dispozici i zvláštní důvod ke zrušení rozhodčího nálezu svědčící spotřebitelům, zavedený zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s účinností od 1. 4. 2012) a nic mu prý nebránilo ani v tom, aby v průběhu exekuce podal návrh na její zastavení z prioritního důvodu, což učinil až 13. 8. 2021, tedy daleko poté, co exekutor od něj získal plnění, a poté, co příkaz k úhradě nákladů exekuce a usnesení o zastavení exekuce nabyly právní moci. Krajský soud rovněž konstatoval, že se při svém rozhodování řídil judikaturou Nejvyššího soudu, jakožto orgánu povolaného ke sjednocování judikatury, a to konkrétně usnesením ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. 20 Cdo 2422/2020.19. Okresní soud v Novém Jičíně shledává ústavní stížnost povinného důvodnou. Fakt, že exekuce byla vedena na základě nicotného rozhodčího nálezu, a byla tedy nepřípustná, přesto skončila vymožením vymáhané částky, nebrání právnímu závěru o nepřípustnosti exekuce a důvodnosti zastavení exekuce. Ke stejnému závěru opakovaně dospěl i Ústavní soud. Pokud soudní exekutor poté, co exekuce skončila vymožením, rozhodl o jejím zastavení, rozhodl poté, co skončilo jeho oprávnění v exekuci konat. Takové rozhodnutí trpí zásadní vadou, když neměl tedy pravomoc takové rozhodnutí vydat. Dle názoru okresního soudu odvolací soud měl k nedostatku pravomoci soudního exekutora rozhodnout o zastavení exekuce přihlédnout.20. Vedlejší účastnice řízení považuje napadená usnesení za věcně správná, když má za to, že se soud druhého stupně i dovolací soud se všemi tvrzeními stěžovatele řádně vypořádaly. Zároveň je toho názoru, že ústavní stížnost je nepřípustná, jelikož ze strany stěžovatele nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky. Pokud chtěl stěžovatel zvrátit rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekučního řízení, měl proti němu podat odvolání. Pokud tak neučinil, veškeré jeho další kroky jsou jen nesprávným konstruováním dalšího opravného prostředku, o který se povinný sám svou vinou připravil. Vedlejší účastnice dále také uvedla, že by Ústavní soud měl rozhodnout v plénu, když je rozhodováno o právním názoru třetího senátu podsp. zn. III. ÚS 1536/21, který se prý odchyluje od předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu. Dále vedlejší účastnice ve svém vyjádření zejména konstatovala, že je otázkou, zda přístup zvolený v uvedeném nálezu Ústavního soudu je žádoucí z hlediska morálního a výchovného, neboť bude-li soudní moc dávat najevo společnosti, že při uzavírání smluv není vůbec nutné přemýšlet o jejich dopadu do majetkové sféry ani se bránit v nalézacím řízení, protože dojde-li na exekuci, bude přece zjednána náprava, pak to povede k ještě větší nezodpovědnosti subjektů právních vztahů. Takovéto nyní nastavené tendence výkladu zákona prý bortí jedny z nejzákladnějších procesněprávních zásad, jako je například právo na zákonného soudce (nalézat právo má soudce určený pro nalézací řízení, nikoli soudce exekuční) a s tím související zásady věcné a místní příslušnosti, a dále zásadu, podle níž jen bdělým svědčí jejich práva.IV. Ústavněprávní posouzení věci21. Ústavní stížnost je důvodná.22. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je i případ stěžovatele.23. Ústavní soud je vázán svým předchozím nálezemsp. zn. III. ÚS 1536/21ze dne 29. 9. 2021 v obdobné věci téhož stěžovatele. Odůvodnění krajského soudu, obsažené ve shora citovaném vyjádření k ústavní stížnosti, že zkoumaná věc není úplně totožná se situací řešenou shora uvedeným nálezem, tedy Ústavní soud nesdílí. Rovněž není důvodu, aby věc řešilo plénum, jak to navrhuje vedlejší účastnice, poněvadž usneseními, vydanými navíc před předmětným nálezem, není příslušný senát Ústavního soudu vázán. Stejně tak nelze považovat ústavní stížnost za nepřípustnou, protože stěžovatel měl prý podat odvolání proti rozhodnutí o zastavení exekuce. Podle Ústavního soudu naopak stěžovatel v dané věci využil všechny efektivní právní prostředky, které měl k dispozici, včetně dovolání k Nejvyššímu soudu, a až po jejich selhání se obrátil na Ústavní soud.24. Ústavní soud tedy odkazuje na svůj nálezsp. zn. III. ÚS 1536/21, jímž je vázán a který je účastníkům i vedlejším účastníkům řízení znám, a opakuje znovu jeho nosné důvody. V judikatuře je již ustálen závěr, že obecné soudy mohou ve výjimečných případech rozhodnout o zastavení exekuce i po jejím skončení pro vymožení pohledávky, přičemž důvody zastavení exekuce se s ohledem na různorodé skutkové okolnosti jednotlivých případů postupně rozšiřovaly. Hlavním smyslem je zabránit zjevným nespravedlnostem zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález. Vždy je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu, to znamená posoudit, zda podmínky příslušné smlouvy o úvěru lze označit za zjevně nespravedlivé. To přitom nejen vzhledem k parametrům obsaženým v úvěrové smlouvě, ale také k tomu, zda se úvěrovaný (dříve dlužník) v řízení, v němž bylo rozhodováno o věci samé, procesně aktivně bránil (a zda měl vůbec reálnou možnost se bránit), anebo se vyskytly další významné okolnosti. Soud nesmí rezignovat na potřebu ochrany povinného, vyjde-li dodatečně najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu a tuto ochranu lze realizovat toliko dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce. Soudy v dané věci se však touto otázkou nezabývaly, když pouze konstatovaly, že předmětným usnesením soudního exekutora byla exekuce pravomocně zastavena. Vyšly přitom z již citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2422/2020, v němž Nejvyšší soud posuzoval případ vyznačující se obdobnými skutkovými okolnostmi.25. Ústavní soud se neztotožňuje rovněž se závěrem, že by ochrana práv povinného proti popsanému postupu soudního exekutora a oprávněného - kdy soudní exekutor k návrhu oprávněného přistoupil k zastavení již skončené exekuce - byla v nyní posuzované věci dostatečně a efektivně zajištěna tím, že povinný, na němž již byla veškerá plnění vymožena, může podat proti takovému rozhodnutí soudního exekutora odvolání; pokud ale takto nepostupuje, znamená to, že dostatečně nedbal svých práv, a už proto má být jeho ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. K tomu Ústavní soud uvádí, že výklad obecných soudů by ve svém důsledku znamenal, že stěžovatel měl brojit proti zastavení exekuce - tedy proti výroku, s nímž přísně vzato souhlasí - jen kvůli důvodu, pro který k zastavení exekuce bylo přistoupeno. Odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora, vydanému navíc mimo jeho rozhodovací pravomoc, proto za současného stavu nelze označit za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv, který stěžovatel musel bezpodmínečně využít. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje rovněž na přiléhavou stížnostní argumentaci, podle které právní laik těžko může vědět, že po rozhodnutí soudního exekutora o skončení exekuce již nemá být exekutorem rozhodováno o jejím zastavení a že je z pohledu povinného dán ve svých důsledcích poměrně dramatický rozdíl mezi jednotlivými důvody, podle nichž k zastavení exekuce dochází.26. Vedle nezákonnosti rozhodnutí exekutora (absence rozhodovací pravomoci) nelze za přiléhavou označit ani argumentaci obecných soudů, že rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce na návrh oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a brání rozhodování o zastavení exekuce z důvodů podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Zatímco předmětem rozhodování o zastavení exekuce na návrh oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, zda exekuce má být prováděna do budoucna, aniž by byla jakkoliv hodnocena legalita dosud proběhlé části exekučního řízení, při rozhodování o návrhu na zastavení již skončené exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. soudy hodnotí naopak právě to, zda exekuce byla vedena po právu či nikoliv v minulosti. Je tak zřejmé, že rozhodnutí o zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není totožné s rozhodnutím k návrhu povinného dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jelikož předměty těchto rozhodnutí jsou odlišné, a nebylo proto rozhodováno ve stejné věci podle § 159a odst. 4 o. s. ř. Ačkoliv je tedy z formálního hlediska v obou případech rozhodováno o zastavení exekuce, z materiálního hlediska nelze v těchto specifických procesních situacích a s ohledem na judikatorní vývoj hodnotit předmět rozhodování jako zcela totožný.27. Za situace, kdy judikatura dospěla k závěru o možnosti v některých případech zastavit exekuční řízení soudním rozhodnutím i tehdy, byla-li již pohledávka vymožena, není důvod, aby obecné soudy nemohly rozhodovat i v těch případech, kdy exekuční řízení zastaví soudní exekutor, a to v jednoznačném a vědomém rozporu se zákonem. Právo má totiž sloužit k hledání a nalézání spravedlivých řešení společenských konfliktů a nesmí se stávat účelovým prostředkem k dosažení nespravedlivých výhod oproti ostatním. Právě k takovémuto výsledku by však docházelo, pokud by Ústavní soud akceptoval, že za situace, kdy judikatura vytvořila možnost "otevření" již skončeného exekučního řízení v důsledku vymožení pohledávky, by se tato možnost zase "uzavřela" v důsledku zcela zjevně účelově podávaných návrhů na zastavení exekuce ze strany oprávněných osob, jak se tomu stalo i v nyní posuzované věci. Proto je v těchto případech nutné, aby se obecné soudy v tomto a obdobných případech vždy zabývaly i tím, zda exekutor měl rozhodovací pravomoc k tomu, aby řízení o již skončené exekuci zastavil, a zda důvodem tohoto zastavení nebyl pouze zájem fakticky zvýhodnit oprávněného a zneužívat právo (§ 6 věta druhá o. s. ř.). Pokud soudy zjistí, že soudní exekutor rozhodovací pravomoc k zastavení již skončené exekuce neměl, nenastane překážka věci pravomocně rozhodnuté a samy pak k návrhu povinného mohou přistoupit k zastavení již skončené exekuce na základě tzv. prioritního důvodu, pokud k takovému postupu na základě posouzení individuálních okolností případu a v souladu s ustálenou judikaturou shledají naplnění příslušných podmínek.28. Obecné soudy totiž nemohou rezignovat na svoji ústavní povinnost chránit základní práva a svobody. V právním státě není možné nezabývat se konkrétními okolnostmi daného exekučního řízení a motivací jeho jednotlivých účastníků a nehledat řešení, které lze považovat za nejvíce spravedlivé. Takovýmto řešením však v nyní rozhodované věci není to, které zvolily obecné soudy, když se vůbec nezabývaly tvrzenou nemravností celé exekuce a účelovostí jednání oprávněné vedlejší účastnice.V. Závěr29. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy, rozhodující ve věci, porušily právo stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. | decision_10437.txt |
490 | Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 10. 2021, č. j. 7 Exe 1410/2019-52, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, která brojí proti v záhlaví označenému usnesení Okresního soudu v Semilech.Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, ani nyní podaný návrh zákonné podmínky řízení nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a návrh neobsahuje žádnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci.Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a určení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.V právě posuzované věci však Ústavní soud shledává, že stěžovatel se na Ústavní soud obrací opakovaně, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad ústavní stížnosti, včetně poučení o nezbytnosti právního zastoupení advokátem a upozornění na následky spojené s neodstraněním vad (např. ve věcech vedených podsp. zn. IV. ÚS 3790/13,sp. zn. III. ÚS 2344/13,sp. zn. I. ÚS 4024/14,sp. zn. I. ÚS 44/15,sp. zn. II. ÚS 112/2015,sp. zn. I. ÚS 1053/15,sp. zn. III. ÚS 2195/15,sp. zn. III. ÚS 3688/15a dalších). Stěžovatel tak již byl řádně poučen, jaké náležitosti má obsahovat návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, a o povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem již při podání ústavní stížnosti, včetně postupu, jak si může advokáta opatřit. Stěžovatel byl výslovně informován též o tom, že Ústavní soud zástupce pro řízení neustanovuje a současně byl upozorněn na následky spojené s neodstraněním nedostatku právního zastoupení.V řízení o ústavní stížnosti přitom není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli opakovaně v každé jeho věci, jestliže se tak stalo v mnoha předchozích případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.Z výše uvedených důvodů Ústavní soud (stejně jako v řízeních o jiných ústavních stížnostech stěžovatele - viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2019sp. zn. I. ÚS 4307/18či ze dne 15. 8. 2018sp. zn. I. ÚS 2441/18, ze dne 7. 9. 2021sp. zn. IV. ÚS 2447/21a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) přiměřeně použil ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 3. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.soudce zpravodaj | decision_10438.txt |
491 | Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ATLAS consulting spol. s r. o., IČ: 46578706, sídlem Výstavní 292/13, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, právně zastoupené JUDr. Bc. Zdeňkem Kučerou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 19, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2021 č. j. 4 Cmo 112/2021-101 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2021 č. j. 5 Nc 202/2021-19, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a za účasti Wolters Kluwer ČR, a.s., IČ: 63077639, sídlem U nákladového nádraží 3265/10, Strašnice, 130 00 Praha 3, jako vedlejší účastnice, takto:Vykonatelnost usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2021 č. j. 4 Cmo 112/2021-101 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2021 č. j. 5 Nc 202/2021-19, se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.OdůvodněníI.Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 2021 č. j. 5 Nc 202/2021-19 bylo na návrh vedlejší účastnice nařízeno předběžné opatření, které ve výroku I. ukládá stěžovatelce "znepřístupnit ve svém právním informačním systému CODEXIS Sbírky zákonů z následujících let: 1918, 1919, 1920, 1921, 1922, 1923, 1924, 1925, 1926, 1927, 1928, 1929, 1930, 1931, 1932, 1933, 1934, 1935, 1936, 1937, 1938, 1939, 1940, 1941, 1942, 1943, 1944". K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesení potvrdil, a to svým usnesením ze dne 26. srpna 2021 č. j. 4 Cmo 112/2021-101.Stěžovatelka společně s ústavní stížností podala i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Odůvodnila jej mimo jiné tím, že v návaznosti na tato rozhodnutí přestala v informačním systému CODEXIS zveřejňovat původní přepisy a skeny Sbírky zákonů z let 1918 - 1944. Namísto původních přepisů a skenů navrhovatelka nechala vyhotovit zcela nové dokumenty. Pokud jsou napadená rozhodnutí založena na tom, že stěžovatelka zveřejňuje Sbírky zákonů z let 1918 - 1944, které nechala vyhotovit vedlejší účastnice, tento stav již nyní netrvá. Stěžovatelka však přesto čelí exekučnímu řízení a bylo jí uloženo na pokutách již celkem 3,5 milionu korun. Stěžovatelka poukázala i na skutečnost, že vedlejší účastnicí tvrzený protiprávní stav má trvat již 16 let a nyní byl řešen předběžným opatřením.II.Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky a dospěl k závěru, že podmínky pro odložení vykonatelnosti jsou v posuzované věci naplněny. Újma, která může vzniknout (a vzniká) stěžovatelce je dle Ústavního soudu nepoměrně větší, než jaká hrozí vedlejší účastnici či jiným osobám. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by odložení vykonatelnosti bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 3. ledna 2022Vladimír Sládeček v. r.předseda senátu | decision_10439.txt |
492 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, nezastoupena, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2024 č. j. 7 As 194/2023-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní soud obdržel dne 12. 6. 2024 ústavní stížnost stěžovatelky proti výše označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu.2. Dříve než se Ústavní soud mohl ústavní stížností věcně zabývat, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad ve stanovené lhůtě.3. Ústavní stížnost trpí řadou obsahových i formálních vad, mj. nebyla sepsána advokátem a nebyla k ní přiložena plná moc pro zastupování v řízení před Ústavním soudem (viz § 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že požádala Českou advokátní komoru (dále jen "ČAK") o určení advokáta za úplatu, neboť si je vědoma, že podmínkou řízení o ústavní stížnosti je povinné zastoupení advokátem. Dle sdělení ČAK bylo o žádosti rozhodnuto dne 16. 7. 2024, a to tak, že se stěžovatelce advokát neurčuje, neboť řádně nedoložila, že se neúspěšně pokusila zajistit si poskytnutí právní služby prostřednictvím alespoň dvou advokátů (§ 18c odst. 3 ve spojení s odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Ke splnění této podmínky přitom nepostačuje pouhé tvrzení (prohlášení) stěžovatelky, ale tíží ji též povinnost svá tvrzení relevantně prokázat.4. Stěžovatelka v návaznosti na rozhodnutí ČAK do dnešního dne nedoložila právní zastoupení advokátem a jím sepsanou ústavní stížnost. Ústavní soud nepovažoval za nutné stěžovatelku k odstranění vad vyzývat [§ 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], neboť není pochyb o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se jí opakovaně dostalo již v řadě řízení (viz např. usnesení ze dne 31. 7. 2024sp. zn. I. ÚS 1376/24; usnesení ze dne 30. 1. 2024sp. zn. II. ÚS 3220/23či usnesení ze dne 22. 2. 2024sp. zn. II. ÚS 3054/23). Rovněž byla upozorněna na to, že její procesní postup má obstrukční charakter, který nepožívá právní ochrany (např. usnesení ze dne 31. 5. 2024sp. zn. II. ÚS 1272/24; usnesení ze dne 14. 12. 2022sp. zn. III. ÚS 3266/22; nebo ze dne 14. 11. 2022sp. zn. II. ÚS 3033/22). Neurčení advokáta proto není ani důvodem pro stanovení další lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti, neboť by se jednalo o neúčelný postup (usnesení ze dne 5. 4. 2024sp. zn. IV. ÚS 794/24; ze dne 23. 4. 2024sp. zn. II. ÚS 919/24a ze dne 7. 5. 2024sp. zn. III. ÚS 1160/24).5. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z důvodu nenaplnění procesních podmínek řízení o ústavní stížnosti ji soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 15. srpna 2024Josef Baxa v. r.soudce zpravodaj | decision_1044.txt |
493 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele I. T., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, bez právního zastoupení, proti blíže nespecifikovanému rozhodnutí, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 12. 11. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele.2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom je třeba i zkoumat, zda podání splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení předepsané zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti a procesní předpoklady splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.3. Návrh stěžovatele trpěl formálními vadami, tj. nebylo z něj patrné, proti jakému rozhodnutí směřuje, nebyl sepsán advokátem, nebyla k němu přiložena plná moc pro zastupování v řízení před Ústavním soudem a nebyla k němu přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který byl k ochraně práva použit.4. Ústavní soud proto výzvou ze dne 23. 11. 2021 stěžovatele poučil o nutných náležitostech ústavní stížnosti. Byl upozorněn, že každá ústavní stížnost musí být sepsána advokátem a doložena jeho plnou mocí, ve které je výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž byl informován, že advokáta mu za určitých podmínek může určit Česká advokátní komora. Byl poučen také o podmínkách vyplývajících z § 34 odst. 1, § 72 odst. 3, § 72 odst. 6 a § 75 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad podání, k čemuž mu byla stanovena lhůta třiceti dnů od doručení výzvy k odstranění vad. Dále Ústavní soud stěžovatele poučil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, bude jeho návrh podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.5. Předmětná výzva byla stěžovateli doručena dne 24. 11. 2021. Přestože byl stěžovatel poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, vytýkané vady ve stanovené lhůtě třiceti dnů a ani po jejím uplynutí do dnešního dne neodstranil.6. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z důvodu nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti ji soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 3. ledna 2022Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj | decision_10440.txt |
494 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 242/2021-128 ze dne 27. 10. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:Návrh stěžovatele na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) nesplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především trpí nedostatkem povinného právního zastoupení. Stěžovatel byl Ústavním soudem v minulosti již mnohokrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů, byl poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, i možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, nebudou-li vady podání odstraněny (např. ve věcech vedených podsp. zn. II. ÚS 1616/16čiI. ÚS 1778/16). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel již byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem.Ústavní soud proto ústavní stížnost bez dalšího odmítl za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (shodně srov. např. usnesenísp. zn. I. ÚS 1721/21ze dne 21. 6. 2021 nebo usnesenísp. zn. IV. ÚS 3037/21ze dne 23. 11. 2021).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 29. prosince 2021Jaromír Jirsa v. r.soudce zpravodaj | decision_10441.txt |
495 | Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Dagmar Buchnarové Novákové, zastoupené Mgr. Jakubem Fendrychem, advokátem se sídlem Římská 2575/31a, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021 č. j. 39 Co 319/2020-155 a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2011 č. j. 13 Cm 431/2011-12, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V ústavní stížnosti dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v řízeních, která iniciovala, a uložil označenému exekutorovi vrácení stěžovatelkou vyčíslených plateb.Stěžovatelka brojí také proti celé řadě dalších rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021 č. j. 29 Cdo 3818/2020-74, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2021 č. j. 12 Cmo 166/2021, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020 č. j. 12 Cmo 192/2020), jejich zrušení však v petitu nenavrhuje. Oproti tomu ústavní stížnost nesměřuje do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021 č. j. 20 Cdo 1680/2021-227, kterým bylo rozhodnuto o dovolání podaném proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021 č. j. 39 Co 319/2020-155, od jehož doručení dle doplnění ústavní stížnosti dovozuje stěžovatelka zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. V původní ústavní stížnosti dodržení zákonné lhůty přitom dovozuje z doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021 sp. zn.12 Cmo 166/2021 (stěžovatelka uvádí datum vydání rozhodnutí 19. 8. 2021). Toto rozhodnutí nicméně k ústavní stížnosti nepřiložila a ani nedoložila okamžik jeho doručení.Ústavní soud musí předně podotknout, že sdělení obsažená v ústavní stížnosti jsou značně nepřehledná, a to jak ta, která se týkají shrnutí dosavadního průběhu řízení a vymezení napadených rozhodnutí, tak i ta, která obsahují samotné námitky stěžovatelky proti napadeným rozhodnutím. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí nepřesné nebo nepravdivé informace, když např. uvádí, že chybným poučením soudu bylo stěžovatelce odebráno právo podat včas žalobu pro zmatečnost, ta přitom byla zamítnuta z důvodu její nepřípustnosti, když stěžovatelka napadla žalobou rozhodnutí soudu prvního stupně, a nikoliv soudu odvolacího.Z ústavní stížnosti a zejména pak z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že dne 11. 5. 2011 vydal Krajský soud v Českých Budějovicích směnečný platební rozkaz, který byl stěžovatelce doručen na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel prostřednictvím fikce doručení. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka námitky, které byly soudu doručeny dne 15. 5. 2020 a Krajským soudem v Českých Budějovicích byly odmítnuty pro opožděnost. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí odvoláním. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí námitek podala stěžovatelka také žalobu pro zmatečnost. Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu pro zmatečnost, neboť žaloba pro zmatečnost je přípustná pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost. Stěžovatelka však napadla usnesení soudu prvního stupně, proti němuž není žaloba pro zmatečnost přípustná. V ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích o zamítnutí žaloby pro zmatečnost napadla odvoláním a žaloba pro zmatečnost je aktuálně řešena před Vrchním soudem v Praze. Z aplikace Infosoud a dotazem učiněným ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích bylo zjištěno, že stěžovatelka při podání odvolání proti rozhodnutí soudu o žalobě pro zmatečnost nezaplatila soudní poplatek a řízení tak bylo zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, odvolání bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích odmítnuto. Proti rozhodnutí o odmítnutí podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 18. 8. 2021 č. j. 12 Cmo 166/2021-195 potvrdil. Stěžovatelka ze všech výše uvedených rozhodnutí navrhuje pouze zrušení směnečného platebního rozkazu. Na základě napadeného směnečného platebního rozkazu byla nařízena exekuce. Stěžovatelka navrhla její zastavení z důvodu § 268 odst. 1 písm. a) a h) o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 7 návrh zamítl. Stěžovatelka napadla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 odvoláním. Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka ze všech těchto rozhodnutí navrhuje zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze.Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod totiž nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.Takovým rozhodnutím je v případě stěžovatelčina návrhu na zastavení exekuce usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1680/2021-227, kterým rozhodl o odmítnutí dovolání. Na výzvu Ústavního soudu bylo toto rozhodnutí sice předloženo, nicméně stěžovatelka toto rozhodnutí v ústavní stížnosti nenapadá, neuplatňuje vůči němu žádné námitky, ani jeho zrušení nenavrhuje. Pokud jde o stěžovatelkou napadený směnečný platební rozkaz, bylo posledním rozhodnutím v této věci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 166/2021-195. To sice stěžovatelka v ústavní stížnosti označila, k ústavní stížnosti je ale nepřiložila, s jeho závěry v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje a ani jeho zrušení nenavrhuje. Ústavní soud, který je vázán podaným návrhem, resp. jeho petitem, proto k přezkumu těchto rozhodnutí nepřistoupil.Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Z judikatury se podává, že Ústavní soud v případě, kdy stěžovatel napadá pouze rozhodnutí o odvolání a nikoliv rozhodnutí o dovolání, ačkoliv od něj odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti, považuje ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. z poslední doby např.sp. zn. III. ÚS 2589/21aIII. ÚS 3121/21).Nadto je nutné zdůraznit, že stěžovatelka sice ve věci vydaného směnečného platebního rozkazu podala žalobu pro zmatečnost, nicméně ta byla zamítnuta pro nepřípustnost a v řízení o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí také nedošlo k meritornímu přezkumu. Stěžovatelkou uplatněný prostředek k ochraně jejích práv tak nebyl učiněn procesně správným způsobem a stěžovatelka proti tomuto postupu soudů nevznáší v ústavní stížnosti námitky. Princip subsidiarity ústavní stížnosti tak není ani z tohoto pohledu naplněn.V ústavní stížnosti obsažený návrh, aby Ústavní soud rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v řízeních, která iniciovala, a uložil označenému exekutorovi povinnost vrátit stěžovatelce platby zde uvedené, posoudil Ústavní soud jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Kompetence Ústavního soudu jsou totiž jednoznačně vymezeny v Ústavě (čl. 2 odst. 2 a čl. 83) a v zákoně o Ústavním soudu a nelze je nad tento rámec nepřípustně rozšiřovat.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 22. prosince 2021JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.soudce zpravodaj | decision_10442.txt |
496 | Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kusala, proti rozhodnutím Okresního soudu ve Vyškově a Krajského soudu v Brně, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:Dne 24. 11. 2021 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako "stížnost", brojící proti rozhodnutím Okresního soudu ve Vyškově a Krajského soudu v Brně, ve kterém stěžovatel tvrdí, že mu nebylo umožněno namontovat si kalorimetr a je mu tak účtován trojnásobek průměru za teplo. Stěžovatel se cítí být šikanován, a protože je prý okrádán, neplatí vyměřené částky. Ústavní soud žádá, aby rozhodnutí soudů zrušil jako chybná.Protože návrh nesplňoval zákonem stanovené podmínky řízení, když stěžovatel zejména nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu) a návrh neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci, upozornil ho Ústavní soud výzvou, doručenou stěžovateli dne 30. 11. 2021, na vady návrhu s tím, že nebudou-li odstraněny do 20 dnů od doručení tohoto přípisu, bude návrh odmítnut. Výslovně byl stěžovatel poučen o způsobu, jakým si může zajistit advokátní zastoupení.Protože na tuto výzvu stěžovatel nijak nezareagoval, konstatuje Ústavní soud, že vady svého návrhu k dnešnímu dni neodstranil, přičemž lhůta k jejich odstranění marně uplynula dne 20. 12. 2021.S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. prosince 2021Vojtěch Šimíček v. r.soudce zpravodaj | decision_10443.txt |
497 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Hospodářské komory České republiky, Na Florenci 2116/15, Praha 1, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021 č. j. 2 As 72/2020-46 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020 č. j. 14 A 146/2019-27, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 20 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které podřadily stěžovatelku pod pojem "veřejná instituce" ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "informační zákon"). Podle stěžovatelky porušily soudy povinnost tzv. eurokonformního výkladu, tj. vykládat vnitrostátní právo v souladu s právem Evropské unie (dále jen "EU"), nerespektovaly závěry obsažené v rozhodovací praxi Ústavního soudu, chybně vyhodnotily povahu činnosti stěžovatelky a porušily ústavně přijímaný princip proporcionality základních práv. Stěžovatelka považuje její zařazení mezi povinné subjekty za odporující jejímu převážně soukromoprávnímu charakteru a neproporcionální, znevýhodňující ji ve vztahu k ostatním svazům, asociacím a sdružením.Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Staves.cz, družstvo (dále jen "vedlejší účastník") se žádostí o informace podanou u stěžovatelky dne 8. 4. 2019 domáhal veškerých podkladů, na základě nichž rozhodla o jeho nezařazení do projektu zaměstnávání cizinců v "Režimu Ukrajina". Rozhodnutím stěžovatelky ze dne 9. 7. 2019 č. j. 702/5000/5000/2019 (dále jen "druhostupňové rozhodnutí") byl potvrzen její názor dříve vyjádřený dopisem jejího ředitele odboru usnadňování obchodu a služeb ze dne 2. 5. 2019 č. j. 485/5000/5000/2019 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí"); tím stěžovatelka odmítla žádost vedlejšího účastníka o poskytnutí informací podle informačního zákona, neboť není povinnou osobou podle tohoto zákona. K žalobě vedlejšího účastníka městský soud prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na převládající veřejný účel dospěl k závěru, že u stěžovatelky převažují znaky veřejné instituce, pročež je povinnou osobou podle § 2 odst. 1 informačního zákona. Městský soud však nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka, aby podle § 16 odst. 4 informačního zákona nařídil stěžovatelce poskytnout mu požadované informace. Jeho žádost o informace byla odmítnuta pouze s odkazem na to, že stěžovatelka není povinnou osobou; v řízení před stěžovatelkou tedy nebylo nijak posuzováno, zda žádost vedlejšího účastníka splňuje podmínky pro poskytnutí informace. Tato otázka nebyla vůbec řešena ani v řízení před městským soudem; ten proto nemohl v dané fázi řízení rozhodnout o poskytnutí informace. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost podanou stěžovatelkou.Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou obdobou kasačních námitek, se kterými se řádně vypořádal ve svém rozsudku. S účinky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru (dále jen "směrnice") a jejím vztahem k vnitrostátní úpravě se zabýval v odst. 14-24, přičemž vycházel ze stávající judikatury Nejvyššího správního soudu (odst. 20-22). Stejně tak tento soud hodnotil jak je veřejná instituce vnímána v judikatuře Ústavního soudu (odst. 25-31), zohlednil kritéria pro posuzování veřejných institucí plynoucí z nálezu Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 1146/2016, a podrobně se zabýval naplněním jednotlivých znaků (odst. 32). Dále uvedl, že možnost využiti nálezusp. zn. I. ÚS 260/06ve věci "Letiště" podrobně popsal v části III. C. napadeného rozsudku a přihlížel i k povaze a účelu zřízení stěžovatelky, a to i ve vztahu k jiným obdobným subjektům (odst. 47). V podrobnostech Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl, případně zamítl.Krajský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Současně konstatoval, že má za to, že v ústavní stížnosti označená práva stěžovatelky nebyla uvedeným rozhodnutím dotčena.Vedlejší účastník se k výzvě Ústavního soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné ze soudního spisu, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků řízení, jakož i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo městského soudu. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak i městský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními informačního zákona a zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "zákon č. 301/1992 Sb."), do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Závěr, že u stěžovatelky v dané věci převažují znaky veřejné instituce, pročež je povinnou osobou podle § 2 odst. 1 informačního zákona, je řádně a logicky odůvodněný. Ústavní soud při přezkumu jeho aplikace neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.Stěžovatelka opakovaně odkazuje na svůj soukromoprávní a spolkový charakter. Ústavní soud však zdůrazňuje, že nejde o běžný spolek podle občanského zákoníku. Stěžovatelka zcela opomíjí svoji veřejnoprávní roli specifické podnikatelské korporace, vyplývající z její působnosti vymezené v § 4 odst. 1 zákona č. 301/1992 Sb. Právě s touto činností byla spojena žádost o informaci, o níž byl veden spor před správními soudy. Vedlejší účastník, jakožto potencionální zaměstnavatel, totiž požadoval informaci o podkladech, na jejichž základě nebyl stěžovatelkou zařazen do konkrétního projektu zaměstnávání cizinců, který měl sloužit k urychlení procesu vydání zaměstnaneckých karet pro ukrajinské občany pracující na území České republiky.Ústavní soud ověřil, že oba správní soudy při výkladu pojmu "veřejná instituce" podle § 2 odst. 1 informačního zákona zohlednily nepřímý účinek směrnice a vykládaly informační zákon v souladu s právem EU. Oba soudy tedy splnily svoji povinnost vykládat vnitrostátní právo eurokonformním výkladem, kterou ve své judikatuře potvrzuje i Ústavní soud (srov. např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 66/04). Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že směrnice představuje toliko minimální harmonizaci přístupu k informacím subjektů veřejného sektoru na úrovni členských států EU. To ostatně dokládá též odborná literatura, z níž obecně vyplývá, že směrnice "stanoví pro všechny členské státy určitý rámec, tedy společné zásady, resp. základní pravidla nebo minimální standard" (TOMÁŠEK, M., TÝČ, V. a kol. Právo Evropské unie. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 109-110).Ústavní soud rovněž přezkoumal, že oba správní soudy náležitě respektovaly závěry obsažené v rozhodovací praxi Ústavního soudu k pojmu "veřejná instituce" (např. nálezysp. zn. I. ÚS 260/06,IV. ÚS 1146/16,II. ÚS 618/18nebo usnesenísp. zn. I. ÚS 4158/18). Nejvyšší správní soud judikaturu Ústavního soudu obsáhle shrnul v odůvodnění napadeného rozhodnutí (část III. B, body 25-33) a provedl posouzení podle kritérií obsažených v nálezusp. zn. I. ÚS 260/06(část III. C, body 34-49). Ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu Ústavní soud nepovažuje argumentaci stěžovatelky prostřednictvím nálezusp. zn. IV. ÚS 1146/16za přiléhavou, neboť se týkal výhradně obchodních společností. Rovněž tak závěr kasačního soudu, že pokud stěžovatelka nemá podle zákona č. 340/2015 Sb., o registru smluv (dále jen "zákon č. 340/2015 Sb.") povinnost uveřejňovat smlouvy v registru smluv, neznamená to, že nemůže být veřejnou institucí podle § 2 odst. 1 informačního zákona, považuje Ústavní soud za dostatečně jasně a logicky odůvodněný. Z judikatury Ústavního soudu nevyplývá závěr, který se snaží dovodit stěžovatelka, totiž že by se informační povinnost stanovená v informačním zákoně a v zákoně č. 340/2015 Sb. měla vztahovat na stejný okruh povinných osob (např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 32/17, body 81 a 82).K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. prosince 2021JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.předseda senátu | decision_10444.txt |
498 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Malostranské náměstí 5/28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021 č. j. 53 Co 208/2021-302, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatel se s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení výroků II. až VIII. v záhlaví uvedeného rozhodnutí.Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 50 Nc 6133/2019, 23 P a Nc 197/2019, 23 P a Nc 198/19, 23 P a Nc 234/2019 tak, že výše výživného na nezletilou K. činí 27 000 Kč měsíčně, přičemž částka ve výši 20 000 Kč je splatná k rukám matky a částka 7 000 Kč je splatná na účet vedený na jméno nezletilé zřízený otcem (výrok II) a dále změnil výrok o nedoplatku na výživném (výrok III). Ve výroku IV. pak odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilá M. se svěřuje do péče matky a otec je oprávněn se s ní stýkat každý sudý týden od středy 17 hodin do neděle téhož týdne do 18 hodin (výrok IV). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výživné na nezletilou M. činí 22 000 Kč měsíčně s tím, že částka ve výši 17 000 Kč je splatná k rukám matky a částka ve výši 5 000 Kč je splatná na účet na jméno nezletilé zřízený otcem (výrok V) a dále změnil výrok o nedoplatku na výživném (výrok VI.). Výrokem VII. rozhodl tak, že výrok o tom, že výši výživného soud matce na nezletilou M. neurčuje, se nevydává, a ve výroku VIII. odvolací soud formálně upravil časy předávání nezletilých mezi rodiči.Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil skutečnosti a okolnosti významné pro rozhodnutí o úpravě styku stěžovatele s jeho nezletilými dcerami. Stěžovatel dále podrobně polemizuje se stanovenou výší výživného a nedoplatku na výživném. Tvrdí, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, kterým zvýšil částku výživného u nezletilých, nezohlednil jeho finanční podporu nezletilým mimo výživné a "otrocky" aplikoval doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti. Stěžovatel také nesouhlasí se stanovením a významem spořící složky výživného. Řešení poměrů k nezletilým dcerám považuje stěžovatel za nespravedlivé, když v jeho důsledku budou mít vyšší životní úroveň než on. Namítá také, že odvolací soud při rozhodování o výši výživného nezohlednil, že stěžovatel vykonává funkci přednosty špičkového zařízení - XX s tím, že funkce s sebou nese nezbytné náklady na reprezentaci a další rozvoj, jako např. účast na kongresech a školeních a dále by mu mělo být umožněno mít z vlastního příjmu pro sebe k dispozici částku umožňující důstojnou reprezentaci jeho osoby.Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nálezsp. zn. III. ÚS 23/93).Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř.sp. zn. II. ÚS 465/02aIV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např.sp. zn. IV. ÚS 2468/14).K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, a dále, že dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení § 913 a § 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 299/06).Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o úpravě styku rodičů s dětmi a výživném v běžných civilních sporech či zaujímal stanovisko k mechanismu výpočtu. A to ani v případech, kdyby výrokům prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.Ústavní soud ověřil, že v řízení o úpravě styku a výše výživného ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly dostatečně zjištěny majetkové a sociální poměry matky nezletilých i stěžovatele. Soudy při rozhodování o styku nezletilých s rodiči přihlédly k věku a zájmům obou nezletilých, jejich vztahu k oběma rodičům a mezi nezletilými vzájemně. Pokud jde o výši výživného, soudy vycházely z odůvodněných potřeb nezletilých a z příjmů rodičů. Odvolací soud podrobně uvedl důvody, pro které změnil výši výživného u nezletilých dcer, jakož i výši nedoplatku na výživném. Konstatoval mimo jiné, že součet stanoveného výživného nedosahuje ani jedné třetiny měsíčního příjmu otce. Zdůvodnil také rozdělení výživného na spotřební a spořící složku.K poukazům stěžovatele na judikaturu Ústavní soud uvádí, že k použití závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. prosince 2021JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.předseda senátu | decision_10445.txt |
499 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. V., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké nám. 147/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 7 Tdo 831/2021-2953, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021 sp. zn. 1 To 3/2021 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2020 č. j. 4 T 9/2016-2782, takto:Ústavní stížnost se odmítá.O d ů v o d n ě n íStěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnce nezletilým poškozeným. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.Stěžovatel veškerou svou argumentaci směřuje vůči usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Má za to, že nalézací soud postupoval při dokazování jednostranně v jeho neprospěch a že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obou jmenovaných soudů existuje extrémní rozpor. Oba soudy podle jeho názory postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Usnesení vrchního soudu podle stěžovatele vykazuje vážnou vadu v podobě absence jakéhokoli poučení. Uvádí, že proto z opatrnosti podal dovolání k Nejvyššímu soudu, a usuzuje, že mu tento postup není možné klást k tíži.Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.Stěžejní význam pro posuzovanou věc má skutečnost, že stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním. Ústavní soud musí odmítnout jeho tvrzení, že toto usnesení neobsahovalo žádné poučení. Na č. l. 3 tohoto usnesení je totiž v rámci rubriky označené "Poučení" výslovně uvedeno, že proti tomuto usnesení není žádný další řádný opravný prostředek přípustný. Vrchní soud tedy stěžovatele poučil v souladu se zákonem. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatelovo dovolání je nepřípustné, neboť bylo podáno proti jinému rozhodnutí, než jaké je uvedeno v ustanovení § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu. Již na tomto místě je nutno podotknout, že stěžovatel závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání nijak nerozporuje.Za situace, kdy podle Nejvyššího soudu dovolání nebylo přípustné a tento závěr je plně v souladu se zákonnou úpravou přípustnosti dovolání (§ 265a odst. 1, 2 trestního řádu), nelze dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje ve smyslu citovaného ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a nepřichází ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být výrazem "uvážení" ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že postup spočívající v nadbytečném podání dovolání proti usnesení vrchního soudu mu nelze klást k tíži (srov. usnesenísp. zn. II. ÚS 3879/19).Jestliže tedy bylo dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu nepřípustné, posledním opravným prostředkem ve věci stěžovatele byla stížnosti proti usnesení krajského soudu, o níž vrchní soud rozhodl napadeným usnesením. Jelikož Nejvyšší soud rozhodl o (nepřípustném) dovolání stěžovatele dne 31. 8. 2021, je nepochybné, že usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno před tímto datem.Stěžovatel podal ústavní stížnost dne 2. 12. 2021. Je tedy zjevné, že ústavní stížnost byla podána až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesením krajského soudu a vrchního soudu posoudil jako návrh podaný opožděně.Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, jak již bylo uvedeno, stěžovatel proti němu ve své ústavní stížnosti nijak nebrojí a nenabízí žádnou argumentaci, která by rozporovala závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání. V této části proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. prosince 2021JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.předseda senátu | decision_10446.txt |
500 | Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Šabatky, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice-Semtín 81, Rybitví, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 24 Cdo 629/2021-195, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020 č. j. 24 Co 191/2020-158 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2020 č. j. 7 C 358/2019-103, takto:Ústavní stížnost se odmítá.O d ů v o d n ě n íStěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel domáhal obnovy pozůstalostního řízení. Důvodem pro obnovu řízení mělo být nalezení závěti matky stěžovatele, která zněla v jeho prospěch. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") žalobu na obnovu řízení zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba na obnovu řízení v této věci není přípustná, specifická povaha věci vylučuje možnost aplikovat na řízení o pozůstalosti ustanovení o žalobě na obnovu řízení. Stěžovatel se měl podle soudu bránit podáním žaloby na určení dědického práva. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K zamítnutí žaloby však dospěl z jiných důvodů. Povaha věci žalobu na obnovu řízení v pozůstalostním řízení nevylučuje, důvodem zamítnutí žaloby má být podle krajského soudu opožděnost stěžovatelem podané žaloby. I bez ohledu na nedodržení lhůt by pak žaloba nebyla přípustná proto, že stěžovatelem uplatněný důvod pro obnovu řízení zde nebyl dán, neboť uváděné skutečnosti a důkazy nejsou takové povahy, že by je nemohl bez své viny použít v původním řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.Stěžovatel vytýká rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře nesprávné právní hodnocení věci spočívající v tom, že v dané věci není aplikace ustanovení o žalobě na obnovu řízení možná. Krajský soud pak pochybil v závěru, že stěžovatel musel o existenci závěti vědět již dříve, neboť nikde není stanovena povinnost dědiců prohledat všechny věci zůstavitele. Žaloba na obnovu řízení je podle stěžovatele jak včasná, tak i přípustná. Dále pak uvádí, že příslušný k projednání žaloby na obnovu řízení měl být notář jako soudní komisař a nikoliv soud, a odkazuje přitom na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 Co 405/2016. Otázkou příslušnosti se nezabýval ani jeden ze soudů, jejichž rozhodnutí napadá. Dovolání bylo podle stěžovatele důvodné.Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov.sp. zn. III. ÚS 23/93).Námitky stěžovatele zpochybňují jednak skutková zjištění a dále právní závěry soudů směřující k zamítnutí žaloby. Vedle toho stěžovatel namítá, že o žalobě na obnovu pozůstalostního řízení neměl rozhodovat soud, ale notář. Ač lze stěžovateli přisvědčit, že právní závěry soudu prvního stupně o nepřípustnosti žaloby na obnovu řízení nebyly správné, odvolací soud již došel k závěrům odlišným a možnost aplikace ustanovení o žalobě na obnovu řízení v pozůstalostním řízení připustil. Své rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro opožděnost řádně odůvodnil. Nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele, že by dospěl k tomuto rozhodnutí bez jakéhokoliv objektivního důkazu. Nadto odvolací soud ve svém rozhodnutí uvádí a také odůvodňuje, že by ani včas podaná žaloba na obnovu řízení nebyla přípustná, neboť zde není dán důvod pro připuštění žaloby na obnovu řízení.Jde-li o otázku rozdělení výkonu pravomoci mezi soud a notáře jako soudního komisaře, lze k tomu sdělit následující. Byť jde o procesní podmínku, k níž obecný soud přihlíží ex offo, stěžovatel měl v případě, že se domníval, že tato podmínka není naplněna, namítat tuto skutečnost sám v řízení před obecnými soudy, nikoli až v ústavní stížnosti. Pokud tuto otázku v rozhodnutích neřešily, lze mít za to, že tuto procesní podmínku měly za naplněnou. Ústavní soud k tomu dodává, že pro určení, kdo bude rozhodovat o žalobě na obnovu pozůstalostního řízení nelze doslovně vycházet z ustanovení § 100 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), podle něhož úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti provádí jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil. Protože § 235a o. s. ř. stanoví, že žalobu na obnovu řízení projedná a rozhodne o ní soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni, nelze dojít k závěru, že to bude s ohledem na § 100 z. ř. s. notář. Řízení o povolení obnovy řízení je specifickým řízením o podaném prostředku nápravy vadných rozhodnutí, v němž soud rozhoduje o tom, zda žalobu na obnovu připustí, či nikoliv. Řešené otázky jsou zde tedy odlišné než v pozůstalostním řízení. Ostatně je to soud, kdo zahajuje pozůstalostní řízení, a nelze proto připustit, aby o jeho znovuobnovení rozhodoval notář.I Nejvyšší soud se podrobně a srozumitelně vyjádřil ke všem otázkám uplatněným stěžovateli v dovolání a osvětlil, proč nezakládají přípustnost dovolání. Ani v jeho závěrech proto nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy řádně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k uvedeným závěrům a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. prosince 2021JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.předseda senátu | decision_10447.txt |
Subsets and Splits