Datasets:

roslein

/

CZE_constitutional_court_decisions

like 0

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ž., t. č. Lesní Jakubov 44, zastoupeného Mgr. Jakubem Reitschmiedem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 253/2021-90 ze dne 6. října 2021 a Okresního soudu v Třebíči č. j. 13 PP 25/2021-84 ze dne 10. srpna 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Okresní soud v Třebíči (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 10 měsíců, uloženého rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 10 T 143/2019 ze dne 5. února 2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 76/2020 ze dne 6. dubna 2020, trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, uloženého trestním příkazem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 27 T 6/2017 ze dne 24. ledna 2017, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Opavě sp. zn. 27 T 6/2017 ze dne 3. září 2019, a trestu odnětí svobody v trvání 269 dnů, uloženého trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 145/2017 ze dne 16. ledna 2018, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 145/2017 ze dne 23. června 2020. Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně zamítl.2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obecným soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch a možnostmi řádného života po propuštění.3. Stěžovatel je přesvědčen o dosažení účelu trestu v jeho případě, lze předpokládat, že při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody povede řádný život. Uvádí, že splnil první dvě podmínky pro podmíněné propuštění (vykonání požadované části trestu a prokázání polepšení se), při hodnocení třetí podmínky (prognózy vedení řádného života) obecné soudy vycházely jen z jeho trestní minulosti, respektive z jednání, pro které mu byl trest odnětí svobody uložen. Obecné soudy k jeho tíži hodnotily jeho trestní minulost, v čemž stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv - nepřípustné dvojí přičítání, neboť jeho trestní minulost byla posuzována již při ukládání trestů a byla tak porušena zásada in dubio pro reo. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, především na nálezysp. zn. III. ÚS 1735/10ze dne 12. května 2011 (N 90/61 SbNU 405) asp. zn. III. ÚS 611/2000ze dne 22. března 2001 (N 51/21 SbNU 439). Stížnostnímu soudu vytýká, že rozhodl dříve, než mohl písemně odůvodnit svoji stížnost podanou do protokolu po vydání usnesení soudem prvního stupně. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadeným usnesením byl zkrácen v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje jejich zrušení.4. Mimo jednoznačného ověření naplnění první podmínky pro podmíněné propuštění (uplynutí času), je posouzení dalších dvou požadavků (polepšení se a prognózy vedení řádného života) náročnější a je svěřeno obecným soudům, aby na základě dostupných informací objektivně zkoumaly, byly-li splněny. Obecné soudy musí i bez návrhu důkladně a zákonem stanoveným způsobem zjišťovat naplnění všech požadavků. Podmíněně propustit lze jen osoby, od nichž lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života; tento nenárokový institut má motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Lze-li předpokládat (snazší) resocializaci odsouzeného, bylo sledovaného účelu dosaženo a další výkon trestu již není potřebný (například usnesenísp. zn. III. ÚS 208/12ze dne 23. února 2012, všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování obecných soudů však není mechanickým algoritmem a pouhé naplnění definované řady požadavků automaticky nevede k rozhodnutí o podmíněném propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, pro jejíž užití musí existovat podmínky.5. Soud prvního stupně hodnotil aktivitu stěžovatele v průběhu jeho posledního výkonu trestu odnětí svobody (2 odměny, žádný kázeňský trest a jeden záznam o kladném poznatku), jeho pracovní i ubytovací možnosti po propuštění, a to ve vztahu k jeho předchozím (12) trestům, z toho tří nepodmíněných, u nichž konstatoval, že neměly požadovaný dopad na chování stěžovatele. Uvedené okolnosti proto vyhodnotil jako nedostatečné pro vyslovení závěru o možném vedení řádného života. Stížnostní soud rozhodl (6. října 2021) o neodůvodněné stížnosti (podané do protokolu dne 10. srpna 2021), neboť nezjistil žádné pochybení soudu prvního stupně a s jeho závěry se ztotožnil.6. Přiznaly-li obecné soudy minulosti stěžovatele vyšší váhu a dospěly-li k závěru, že je zde obava z pokračování v trestné činnosti, nejde o porušení práva stěžovatele na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či dvojího přičítání - porušení zásady ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny). Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je jen výjimkou. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zajištuje každému rozhodování o jeho věci nezávislým a nestranným soudem podle předem zákonem stanovených podmínek, nejde však o záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení; stejně tak právo na kontradiktorní řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny) nepředstavuje záruku, že návrhy, které účastník řízení předloží, budou bezvýhradně akceptovány a bude jim kladen význam, jaký účastník očekává. Nesouhlas stěžovatele s napadenými usneseními je pochopitelný, neznamená ale, že bylo zasaženo do jeho zaručených práv.7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10178.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 2 Ko 11/2021-5257 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. března 2021 č. j. 42 K 233/99-5228, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TREND - všeobecný investiční fond, a. s., sídlem Škroupova 441/12, Hradec Králové, a Mgr. Martina Razíma, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") vede s vedlejší účastnicí konkursní řízení pod sp. zn. 42 K 233/99. Krajský soud dne 24. 1. 2000 ustanovil do funkce správce konkursní podstaty vedlejšího účastníka (dále jen "původní správce"). Dne 13. 11. 2002 krajský soud původního správce ze zdravotních důvodů na jeho vlastní žádost zprostil funkce a téhož dne do funkce správce konkursní podstaty ustanovil stěžovatele. Původní správce čerpal na zálohách na odměnu celkem 245 000 Kč, stěžovatel celkem 8 005 050 Kč.2. Dále krajský soud usnesením ze dne 22. 12. 2016 č. j. 42 K 233/99-4851 schválil konečnou zprávu (předloženou stěžovatelem dne 26. 8. 2016) s tím, že stěžovateli náleží odměna 7 864 532 Kč a původnímu správci 500 000 Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání původního správce uvedené usnesení zrušil usnesením ze dne 6. 6. 2017 č. j. 2 Ko 22/2017-4908, neboť si krajský soud neopatřil podklady pro rozhodnutí o určení podílů odměny obou správců. Krajský soud následně usnesením ze dne 20. 6. 2018 č. j. 42 K 233/99-5013 rozhodl, že stěžovateli náleží odměna 5 855 172 Kč a původnímu správci 2 509 360 Kč. Vrchní soud uvedené rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 27. 5. 2019 č. j. 2 Ko 29/2018-5074 k odvolání obou správců, neboť krajský soud mimo jiným nezohlednil rozsah činnosti obou správců a nesprávně započítal daň z přidané hodnoty. Krajský soud následně usnesením ze dne 20. 3. 2020 č. j. 42 K 233/99-5163 rozhodl, že původnímu správci náleží odměna v celkové výši 2 884 509 Kč, stěžovateli 7 236 574 Kč, stěžovatel je povinen do konkursní podstaty zaplatit celkem 1 381 177 Kč jako část vyplacené zálohy a vyplatit původnímu správci z konkursní podstaty nedoplatek jeho odměny. Vrchní soud uvedené usnesení opět zrušil usnesením ze dne 25. 11. 2020 č. j. 2 Ko 13/2020-5195 k odvolání stěžovatele, neboť krajský soud mimo jiným nesprávně rozhodl o povinnosti stěžovatele "zaplatit ze svého" část odměny původního správce a opět nesprávně započítal daň z přidané hodnoty.3. Nato krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že na odměně náleží původnímu správci celkem 2 884 509 Kč, stěžovateli celkem 7 149 572,40 Kč, stěžovatel je povinen vrátit do konkursní podstaty celkem 855 477,60 Kč a vyplatit z konkursní podstaty 1 739 329,75 Kč původnímu správci jako nedoplatek odměny a rozhodl, že krajský soud vyplatí původnímu správci zbylou část nedoplatku odměny dílem z úschovy a dílem z prostředků státu. Krajský soud určil výsledný podíl odměny obou správců v poměru 28,5 % ku 71,5 %, a to s přihlédnutím k době výkonu funkce (v poměru 17 % ku 83 % doby) a rozsahu činnosti (40 % ku 60 %) podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.4. Vrchní soud k odvolání stěžovatele napadené usnesení krajského soudu potvrdil napadeným usnesením. Šlo-li o poměr odměn obou správců, resp. rozsah jejich činnosti, není relevantní, zda podání stěžovatele byla obsáhlejší. Rozhodné je, že funkce konkursního správce je náročnější zpočátku řízení, stěžovatel většinu výtěžku samostatnou činností získal toliko jako úroky z termínovaných vkladů a běžných účtů a využíval na účet konkursní podstaty právní služby třetí osoby. Stěžovatel sice dosáhl zpeněžení pohledávky ve výši 120 mil. Kč ve veřejné dražbě, tu však připravil původní správce. Veřejná dražba se původně nekonala z důvodu nezávisejících na původním správci a stěžovatel ji provedl 5 týdnů po svém ustanovení do funkce. Činnost stěžovatele po předložení konečné zprávy dne 26. 8. 2016 nebyla započítána, neboť výkon jeho funkce nevyžadoval žádné intenzivnější činnosti. Po splnění rozvrhového usnesení již šlo o činnost formální a nesměřující k provedení konkursu. Šlo již jen o určení odměny obou správců. Stěžovatel nadto zapříčinil opakované průtahy; nejde jen o sčítání měsíců ve funkci, nýbrž i o zohlednění skutečné činnosti. Odměna proto pokrývala i činnost stěžovatele po vydání konečné zprávy, a krajský soud poměr odměny obou správců určil správně.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí se příčí jeho tzv. legitimnímu očekávání v určení výše jeho odměny, a nepřiměřeně tak zasahují do jeho vlastnické sféry [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004sp. zn. Pl. ÚS 2/02(N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), ze dne 19. 4. 2011sp. zn. Pl. ÚS 53/10(N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.) či ze dne 7. 12. 2021sp. zn. Pl. ÚS 1/20(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel své tzv. legitimní očekávání spojuje zaprvé s tím, že krajský soud v letech 2003 až 2014 schvaloval čerpání záloh na odměnu. Stěžovatel proto očekával, že jeho odměna bude odpovídat přibližné výši vyplacených záloh. Sémantická podstata slova "záloha" přitom nevylučuje její 100% vyplacení. Zadruhé stěžovatel svoje tzv. legitimní očekávání spojuje s postupem krajského soudu, který usnesením ze dne 22. 12. 2016 (sub 3.) schválil konečnou zprávu s určením odměny odpovídající výši čerpaných záloh. Má-li stěžovatel nyní vrátit část čerpaných záloh (855 477,60 Kč), nejde o zúčtování záloh, nýbrž o "kvalitativní změnu" plnění.6. Dále stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí jsou pro něj překvapivá a že obecné soudy v jeho věci porušily jeho ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů; poukazuje na to, že krajský soud konečnou zprávu schválil v roce 2016 a vrchní soud poslední rozhodnutí ve věci (napadené usnesení) vydal v roce 2021. Stěžovatel dále tvrdí, že se vrchní soud nezabýval jeho odvolací námitkou, že "nese hlavní zásluhu" na zpeněžení nejhodnotnější pohledávky vedlejší účastnice. Konečně stěžovatel svoji věc přirovnává k judikatuře Ústavního soudu o nerovném odměňování advokátů jako opatrovníků [srov. zejména nález ze dne 19. 10. 2021sp. zn. Pl. ÚS 17/21(443/2021 Sb.)]; jde o stejně nerovný přístup, neboť obecné soudy odmítly zahrnout do výpočtu odměny období po vydání konečné zprávy. Stěžovatel přitom nadále činnost konkursního správce skutečně vykonává (vede účetnictví a podává daňová přiznání za vedlejší účastnici a komunikuje s konkursním soudem).III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. V konkrétnostech stěžovatel nejprve tvrdí, že obecné soudy určily jeho odměnu jako správce konkursní podstaty v rozporu s jeho tzv. legitimním očekáváním. Lze souhlasit se stěžovatelem, že podle odkazované judikatury Ústavního soudu, která se odvíjí od ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), se pojmem "majetek" hodným ochrany rozumí i majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě může jednotlivec tvrdit své tzv. legitimní očekávání skutečného užívání práva vlastnit majetek. Jinými slovy, jde o právo, které již bylo nabyto nebo je předmětem dostatečně určité pohledávky s patřičným právním základem, jakým je třeba pravomocné rozhodnutí soudu nebo ustanovení právního předpisu (srov. § 64 rozsudku ESLP ve věci Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku ze dne 11. 1. 2007 č. 73049/01, § 51 rozsudku ESLP ve věci Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00 či § 31 rozsudku ESLP ve věci Pressos Compania Naviera S. A. a další proti Belgii ze dne 20. 11. 1995 č. 17849/91).10. Takovým patřičným právním základem však není zaprvé toliko skutečnost, že stěžovatel čerpal zálohy v určité výši. Již vrchní soud zdůraznil, že zálohy na odměnu správce konkursní podstaty podléhají zúčtování a z logiky věci nezakládají bez dalšího právo na vyplacení odměny v dané výši, a to ani ve smyslu tzv. legitimního očekávání. Takový závěr vrchního soudu přitom lze považovat za řádně odůvodněný a mající racionální základnu. Na takovém závěru nezmění nic ani tvrzení, byť pravdivé, že čerpání zálohy nevylučuje určení odměny v téže výši. Tzv. legitimní očekávání nemohlo založit ani usnesení krajského soudu ze dne 20. 12. 2016; uvedené usnesení původní správce napadl v části o určení své odměny odvoláním a v daném rozsahu nenabylo právní moci a nebylo ani předběžně vykonatelné (viz bod 34. napadeného usnesení vrchního soudu). Určení poměru odměny obou správců bylo následně předmětem neustále probíhajícího řízení před obecnými soudy. Proto první nepravomocné rozhodnutí v dané věci, na které stěžovatel odkazuje, nemohlo vyvolat ve sféře stěžovatele žádné právní účinky, a nelze s ním ve smyslu uvedené ustálené rozhodovací praxe spojovat tzv. legitimní očekávání v určitou výši odměny.11. Napadená rozhodnutí nejsou ani tzv. rozhodnutími překvapivými. Zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu spočívá v požadavku, že účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové či právní, a je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016sp. zn. I. ÚS 2315/15(N 64/81 SbNU 99), ze dne 10. 8. 2017sp. zn. I. ÚS 615/17(N 148/86 SbNU 485) či ze dne 27. 2. 2018sp. zn. IV. ÚS 233/17(N 34/88 SbNU 479)]. Nic obdobného však stěžovatel netvrdí a z napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětem předchozího řízení bylo po celou dobu toliko určení odměny obou správců. Stěžovatel proto měl dostatečný prostor se ke všem relevantním okolnostem věci vyjádřit.12. Napadené usnesení vrchního soudu není nepřezkoumatelné. Vrchní soud se dostatečně zabýval námitkou stěžovatele o jeho "zásluhách" na zpeněžení významné pohledávky; vrchní soud na danou námitku reagoval v napadeném usnesení výslovně tak, že sice pohledávka byla vymožena v době, kdy stěžovatel zastával funkci správce konkursní podstaty, avšak původní správce její zpeněžení ve veřejné dražbě připravil (blíže srov. sub 5. a bod 42.[3] odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu). Takové vypořádání odvolací námitky je adekvátní, reaguje na její samou podstatu, a proto odpovídá požadavkům plynoucím z práva na řádný proces.13. Jde-li o stěžovatelem tvrzené průtahy, Ústavní soud běžně za takových situací vyžaduje jako nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti průtahům předchozí vyčerpání opravného prostředku spočívajícího v podání návrhu na určení lhůty k provedení úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů [srov. nález ze dne 17. 8. 2004sp. zn. IV. ÚS 180/04(N 112/34 SbNU 157), bod 20 usnesení ze dne 21. 5. 2019sp. zn. III. ÚS 1051/19či bod 12 nálezu ze dne 8. 11. 2021sp. zn. II. ÚS 2156/21]. Stěžovatel tohoto opravného prostředku nevyužil, a jeho ústavní stížnost je proto v rozsahu směřujícím proti časovým aspektům řízení nepřípustná. Domnívá-li se stěžovatel, že obecné soudy porušily jeho právo rozhodnout v přiměřené lhůtě, může uplatnit nárok na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.14. Konečně, jde-li o námitku uvedenou sub 7. in fine, stěžovatel v podstatě tvrdí, že svou činnost správce konkursní podstaty vykonával dílem "zdarma". Na podstatu uvedeného tvrzení přitom reagoval již vrchní soud v napadeném usnesení, a to tak že činnost stěžovatele po vydání konečné zprávy je již toliko formální, a proto je odměna, kterou jinak obdržel, přiměřená. K tomu nutno poznamenat, že i judikatura, které se stěžovatel dovolává, předpokládá, že právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem nebo dokonce bez nároku na odměnu, neodporuje ústavnímu pořádku. Problematická je toliko rozdílně stanovená odměna založena na svévolných (libovolných) kritériích nebo úvahách (srov. např. bod 20 nálezusp. zn. Pl. ÚS 17/21), či stav, kdy zátěž vyvolaná takovou činností není přiměřená nebo nějakým způsobem kompenzována [srov. např. bod 29 nálezu ze dne 24. 9. 2019sp. zn. Pl. ÚS 4/19(N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.)]. Uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí odpovídají, neboť, jak se podává z výše uvedeného, určení odměny stěžovatele nebylo svévolné a její výše odpovídala rozsahu skutečně vykonané činnosti stěžovatele. Stěžovatel ostatně neuvádí ani komparátor, se kterým by bylo možné srovnat jím vykonávanou činnost ve smyslu odkazované judikatury. Obecné soudy se proto ústavně konformním způsobem zaměřily na posouzení přiměřenosti odměny stěžovatele a řádně se jí zabývaly. Tyto jejich závěry excesivní nejsou, a to ani ve smyslu stěžovatelem odkazované judikatury.15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona zčásti jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10179.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky AVIM Praha, s. r. o., se sídlem Sokolovská 352/23, Praha 8, a stěžovatele "HABEAS CORPUS", spolek, se sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, obou zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2024, č. j. 26 Cdo 3932/2023-273, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2023, č. j. 20 Co 144/2023-138, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. února 2023, č. j. 15 EXE 1452/2022-111, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Shrnutí podstaty případu1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá otázkou, zda z ústavního hlediska obstojí napadená soudní rozhodnutí, která v souladu se všeobecně přijímaným a ustáleným právním závěrem vyloučila použití institutu vedlejšího účastenství v exekučním řízení.II. Dosavadní průběh řízení2. Proti stěžovatelce byla zahájena exekuce vyklizením nebytových prostor. Před jednáním o jejím návrhu na zastavení této exekuce podal stěžovatel k soudu návrh na vstup do tohoto řízení v pozici vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky. Návrh odůvodnil tím, že vede spor o vlastnictví nemovitostí, které mají být vyklizeny.3. Obecné soudy však stěžovatelův vstup do řízení nepřipustily. Rozhodnutí odůvodnily tím, že podle ustálené rozhodovací praxe je vedlejší účastenství v exekučním řízení pojmově vyloučeno. Obvodní soud proto stěžovatelův návrh zamítl, městský soud toto rozhodnutí k odvolání obou stěžovatelů potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Proti všem těmto rozhodnutím podali stěžovatelé ústavní stížnost.III. Argumentace stěžovatelů4. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelů porušila jejich práva a svobody zaručená:* Ústavou České republiky (čl. 2 odst. 3 až 4, čl. 4 a čl. 10),* Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2 až 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 až 2 a čl. 38 odst. 2),* Všeobecnou deklarací lidských práv (čl. 7, čl. 17 a čl. 29 odst. 1 až 3),* Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 až 14 a čl. 53) a Dodatkovým protokolem k Úmluvě (čl. 1),* Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (čl. 14 a 26) a* Listinou základních práv Evropské unie (čl. 41 a 47).5. Stěžovatelé považují napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů:* Zákon nevylučuje vstup vedlejšího účastníka do exekučního řízení. Toto vyloučení si uměle vytvořily soudy, aniž by pro to měly oporu v právní úpravě, čímž z této věci vyřadily občanský dozor.* Česká republika tímto výkladem udržuje protiústavní stav a soudy jím vyvolávají důvodné pochybnosti o své nezávislosti a nestrannosti. Soudy tento výklad zaujaly proto, že se zřejmě bojí odkrytí trestných činů z devadesátých let minulého století (kterých se týká i tento případ), anebo proto, že danou věc řešit nesmí. Pro soudy je snazší neřešit konkrétní problém a namísto toho "přikrývat" podvody, odkazovat na konstantní judikaturu či "pojmové vyloučení" a doufat, že se stěžovatelé s tímto protiústavním vysvětlením spokojí.* Česká republika nechrání majitele stěžovatelky ani její investice do nemovitostí a neustále zvýhodňuje oprávněného. Soudy ve stěžovatelčině věci narušují její psychickou i materiální rovnováhu a potlačují spravedlnost.* Obecné soudy paušálně odmítly předložené námitky, postupovaly přepjatě formalisticky a porušily svou povinnost řešit každý případ a každou námitku individuálně, nalézt spravedlivé řešení, vycházet z individuálních okolností případu a odchýlit se od doslovného znění zákona, pokud to vyžaduje jeho účel, historie, systematická souvislost či ústavní principy.* Soudy postupovaly v rozporu s nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV ÚS 690/01,I. ÚS 535/2000,III. ÚS 258/99,II. ÚS 404/98), rozsudky Soudního dvora (sp. zn. C-257/85, C-85/76, C-48/90, C-49/88, C-233/85, C-170/89, C-32-62, C-322/81, C-42/59-TO a 49/59-TO) a Tribunálu (sp. zn. T-9/89, T-7/93 R a T-9/93 R).* Obecné soudy nepostřehly, že návrh na zastavení exekuce byl uplatněn z titulu porušení mezinárodních smluv. Žalobami opřenými o vnitrostátní právo se totiž nelze domoci spravedlnosti.* České chápání pojmu "nezávislý a nestranný soud" je příliš úzké a neodpovídá jeho výkladu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.* Obecné soudy porušily obecné zásady unijního práva a řádně se nevypořádaly se skutečností, že jim český právní řád odporuje.6. Stěžovatelé k prokázání přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud provedl jako důkaz některé písemnosti založené v soudním spise - jako například jejich dosavadní podání a plné moci či další dokumenty.IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel ověřit, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).8. Ústavní soud dospěl k závěru, že zatímco ve vztahu ke stěžovatelce jsou procesní předpoklady řízení splněny, ve vztahu ke stěžovateli tyto předpoklady splněny nejsou.9. Ústavní stížnost totiž může podat pouze ten, kdo byl účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jak je přitom vysvětleno v následující části tohoto usnesení, stěžovatel účastníkem ani vedlejším účastníkem tohoto řízení nebyl a ani být nemohl. Jeho ústavní stížnost je proto návrhem podaným někým zjevně neoprávněným [viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Podstatou řízení před obecnými soudy byla otázka, zda je v exekučním řízení přípustné vedlejší účastenství zakotvené v § 93 občanského soudního řádu. Zatímco soudy s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi rozhodly, že použití tohoto institutu v exekučním řízení přípustné není, stěžovatelé považují tento závěr za protiústavní.11. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může proto zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky uvedené v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou.13. Občanský soudní řád stanoví, že pokud se v jeho části o výkonu rozhodnutí neuvádí jinak, použijí se na výkon rozhodnutí ustanovení jeho předcházejících částí, tedy ustanovení § 1 až 250m (viz § 254 odst. 1 občanského soudního řádu, který se podle § 52 odst. 1 exekučního řádu přiměřeně použije i pro exekuční řízení). Nabízí se proto otázka, zda je v exekučním řízení přípustné tzv. vedlejší účastenství zakotvené v § 93 občanského soudního řádu. Právní nauka i praxe se jednoznačně shoduje na tom, že v exekučním řízení je použití tohoto institutu vyloučeno.14. Tento závěr má oporu v dlouhodobé a ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a zastávají jej i odborníci na civilní proces (ze soudních rozhodnutí viz např. usnesení sp. zn. 26 Cdo 1875/2015, 20 Cdo 4063/2010 či 20 Cdo 91/99 a z odborných textů viz např. Jirsa, J., Janek, K., Trebatický, P. § 93. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Kniha I. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 603; Drápal, L. § 93. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 605; Macková, A. In: Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. Díl druhý. 3. vydání. Praha: Leges, 2022, s. 51; Svoboda, K. Exekuční řízení. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 45).15. Závěr o nepřípustnosti vedlejšího účastenství v exekučním řízení přitom dosud nezpochybnil ani Ústavní soud, který se jím ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval (viz např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 1683/23, bod 6; I. ÚS 2838/22).16. Ústavní soud souhlasí se stěžovateli v tom, že obvykle není přesvědčivé odmítnout určitý právní závěr pouze na základě tvrzení, že je "pojmově" či "z povahy věci" vyloučen (jako tak v otázce nepřípustnosti vedlejšího účastenství v exekučním řízení činí např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 91/99, 26 Cdo 1875/2015 nebo nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nelze však přehlížet ty prameny, které odůvodnění tohoto závěru rozvíjí (uvedené v bodě 14 tohoto usnesení). Podle nich je použití vedlejšího účastenství v exekučním řízení vyloučeno proto, že je přípustné pouze ve sporném řízení, jelikož účelem tohoto institutu je především podpora některého z účastníků sporu. Exekuční řízení však není sporným řízením a jeho účelem není rozhodnutí sporu, ale nucený výkon exekučního titulu. Podle některých navíc použití vedlejšího účastenství v exekučním řízení vylučují zvláštní ustanovení obsažené v části občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí.17. Ústavní soud tedy shrnuje, že závěr napadených rozhodnutí o nepřípustnosti vedlejšího účastenství v exekučním řízení má jednoznačnou a dlouhodobou oporu v právní nauce i praxi. Ústavní soud přitom tento závěr ani jeho zdůvodnění nepovažuje za protiústavní. Požadavek na to, aby byla v exekučním řízení připuštěna účast vedlejšího účastníka, neplyne ani z Listiny základních práv a svobod ani jiné součásti ústavního pořádku či navazující judikatury. Žádnou konkrétní argumentaci, která by tento závěr podporovala, ostatně neobsahuje ani ústavní stížnost.18. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani způsob, jakým je tento závěr odůvodněn v napadených rozhodnutích. Soudy v nich nastínily judikaturní východiska týkající se vedlejšího účastenství v exekučním řízení a přiléhavě je použily na daný případ (viz bod 2 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 3 rozhodnutí městského soudu a body 7 až 8 rozhodnutí obvodního soudu). Námitky, že rozhodující soudci nebyli nestranní a nezávislí, že neřešili případ a jednotlivé námitky individuálně nebo že postupovali přepjatě formalisticky či jinak protiústavně, nejsou v ústavní stížnosti nijak konkrétně podloženy či rozvedeny. Podporu pro tyto námitky přitom v napadených rozhodnutích nespatřuje ani Ústavní soud.19. Ústavní soud s ohledem na tvrzení uvedená v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že obecné soudy ani Ústavní soud se nevyhověním jejich podáním nesnaží vyhýbat řešení problému. Výše popsané závěry jsou teorií i praxí zastávány dlouhodobě a nejsou uplatňovány selektivně - ať už ve vztahu k osobám, které se vedlejšího účastenství domáhají, tak ve vztahu k povaze vymáhané povinnosti či exekučního titulu.VI. Závěr20. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů odmítl - a to zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (viz bod 21 tohoto usnesení) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný (viz bod 22 tohoto usnesení).21. Ve vztahu ke stěžovateli Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, protože stěžovatel nebyl a ani nemohl být účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí [viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a část IV tohoto usnesení].22. Ve vztahu ke stěžovatelce Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, protože obecné soudy neporušily její ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část V tohoto usnesení].23. Ústavní soud dodává, že kromě písemností, které jsou stěžovatelé povinni v řízení o ústavní stížnosti doložit ze zákona, žádné další dokazování v řízení neprováděl. Nic totiž nenaznačuje tomu, že by obsah dalších stěžovateli navržených důkazů ověřoval jejich tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (k provádění důkazů v řízení o ústavní stížnosti blíže viz např. usnesenísp. zn. III. ÚS 48/22, bod 12; IV. ÚS 53/20, bod 28; III. ÚS 1824/18, bod 32).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1018.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů I. D. a V. D., zastoupených V. D., advokátem, proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2021 č. j. 91 Co 292/2021-89 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. července 2021 č. j. 20 C 161/2020-59, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Cestovní kancelář S.E.N., s. r. o., sídlem Korunní 1171/79, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků napadených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení ve zbývající části o zaplacení částky 4 232,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 27 371,37 Kč (výrok II.). Takto soud rozhodl v řízení, ve kterém se stěžovatelé žalobou doručenou soudu dne 13. 4. 2020 po vedlejší účastnici nejprve domáhali zaplacení částky 64 490 Kč s příslušenstvím, představující zálohu za zájezd, kterou vedlejší účastnice odmítala stěžovatelům vrátit zpět, přestože od smlouvy o zájezdu, kterou s vedlejší účastnicí uzavřeli, odstoupili na základě § 2535 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Před zahájením jednání vzali stěžovatelé dne 4. 6. 2020 žalobu v částce 60 257,80 Kč zpět, neboť vedlejší účastnice tuto částku stěžovatelům dne 13. 5. 2020 uhradila. Obvodní soud proto řízení v této části usnesením ze dne 26. 8. 2020 č. j. 20 C 161/2020-17 zastavil. Předmětem řízení tak nadále zůstala částka 4 232,20 Kč s příslušenstvím. Dalším podáním ze dne 25. 2. 2021, učiněným také před zahájením jednání, vzali stěžovatelé svoji žalobu i ve zbývající části o zaplacení částky 4 232,20 Kč s příslušenstvím zpět. Obvodní soud následně s odkazem na § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení ve sporné části zastavil, neboť stěžovatelé vzali žalobu v celém rozsahu před prvním jednáním zpět. Výrok o nákladech řízení obvodní soud odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 a § 145 o. s. ř., a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 27 371,37 Kč. Obvodní soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice zavinila zastavení řízení v části 60 257,80 Kč (tuto částku uhradila stěžovatelům až po podání žaloby) a stěžovatelé zavinili zastavení řízení ohledně částky 4 232,20 Kč. Stěžovatelé tak byli úspěšní v rozsahu 93,44 % a neúspěšní v rozsahu 6,56 %, mají tak právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 86,88 %. Obvodní soud stěžovatelům nepřiznal odměnu za zpětvzetí žaloby ze dne 25. 2. 2021, neboť tímto úkonem stěžovatelé zavinili podle § 146 odst. 2 o. s. ř., že řízení bylo ve zbývající části zastaveno, a to bez jakéhokoliv přičinění či zavinění vedlejší účastnice. Nepřiznal jim ani náhradu nákladů řízení za jakékoliv jejich další ve věci učiněné písemné vyjádření, neboť v nich nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti, které nemohly být sepsány již v žalobě, stěžovatelé dále podle soudu nevysvětlili důvodnost a účelnost porady se svým právním zástupcem dne 1. 6. 2020. Obvodní soud dále nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení o předběžném opatření.3. Proti výroku II. usnesení obvodního soudu podali stěžovatelé i vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl, že řízení o odvolání vedlejší účastnice se zastavuje (výrok I.), a dále rozhodl, že usnesení obvodního soudu se ve výroku II. potvrzuje (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že v této věci je třeba o nákladech řízení rozhodnout podle § 146 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno a procesní zavinění na zastavení řízení nese v rozsahu částky 60 257,80 Kč vedlejší účastnice, stěžovatelé procesně zavinili zastavení řízení v rozsahu částky 4 232,20 Kč. V řízení tak byli převážně úspěšní stěžovatelé, kteří mají proti převážně neúspěšné vedlejší účastnici právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Neúspěch vedlejších účastníků ve shora uvedeném rozsahu městský soud shodně s obvodním soudem nepovažoval za neúspěch v poměrně nepatrné části podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Městský soud však nepovažoval za správný závěr obvodního soudu o tom, že stěžovatelé nemají nárok na náhradu nákladů řízení o předběžném opatření, protože v tomto řízení byli neúspěšní. Městský soud konstatoval, že obvodní soud postupoval správně, zabýval-li se tím, jaké účtované náklady stěžovatelé v této věci vynaložili účelně. Městský soud shledal jako neúčelné úkony: nedatované vyjádření stěžovatelů doručené soudu dne 10. 9. 2020, poradu právního zástupce s klienty přesahující jednu hodinu dne 1. 6. 2020, poradu o procesních otázkách (částečné zpětvzetí žaloby a náklady řízení) v délce přesahující jednu hodinu. Stěžovatelům by tak v případě plného úspěchu ve věci vzniklo právo na náhradu nákladů za řízení před obvodním soudem ve výši 39 885,80 Kč. Stěžovatelé však byli v řízení úspěšní pouze v rozsahu 86 %, měli by tak proti převážně neúspěšné vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení ve výši 34 302 Kč. Městský soud dále s ohledem na námitky vedlejší účastnice zvažoval, zda v dané věci nejsou dány podmínky pro použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Stěžovatelé vyčíslili své náklady za řízení před obvodním soudem ve výši 65 925 Kč, což vedlejší účastnice považovala za nemravné, neboť žaloba byla podle jejího názoru předčasná, vedlejší účastnice stěžovatelům téměř celou částku uhradila již 26. den po doručení elektronického platebního rozkazu, stěžovatelé přesto činili další neúčelné úkony, než vzali žalobu zpět, navíc byly účtovány duplicitně a právní zástupce stěžovatelů je blízkým příbuzným stěžovatelů. Stěžovatelé namítali, že jsou spotřebitelé a starobní důchodci, vedlejší účastnice je podnikatelkou disponující nezanedbatelnými peněžními částkami. Městský soud však přisvědčil vedlejší účastnici, že z chování stěžovatelů po zaplacení částky 60 257,80 Kč vedlejší účastnicí stěžovatelům jeden měsíc po podání žaloby je patrná jejich snaha o neúměrné navyšování nákladů řízení. Stěžovatelé činili neúčelná podání soudu (jak již bylo rozvedeno výše), a nepřistoupili na nabídku vedlejší účastnice ze dne 26. 5. 2020 na ukončení sporu o zbývající částce 4 232,20 Kč dohodou, na základě které by vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelům náklady řízení ve výši 15 778,40 Kč. Stěžovatelé nadále trvali na zaplacení celé žalované částky, tj. i částky 4 232,20 Kč a náhradě nákladů řízení ve výši 41 211 Kč. Stěžovatelé nijak nezpochybnili tvrzení vedlejší účastnice, že právní zástupce stěžovatelů je jejich blízký příbuzný. Podle městského soudu nelze ani přehlédnout, že stěžovatelé jsou manželé, v řízení vystupují ve vzájemné shodě, stěžovatel má vysokoškolské právní vzdělání. Jejich požadavek na náhradu nákladů řízení ve výši 65 925 Kč proto městský soud považoval shodně s vedlejší účastnicí za nemravný. Obvodní soud přiznal stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení ve výši 27 371,37 Kč. Ačkoliv se městský soud neztotožnil se závěry obvodního soudu o výpočtu nákladů řízení, výslednou částku považoval za přiměřenou. Městský soud spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř., v tom, že vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelům téměř celou žalovanou částku 26. den po doručení elektronického platebního rozkazu, že stěžovatelé poté nepřijali nabídku vedlejší účastnice na smírné vyřešení věci, že stěžovatel má právní vzdělání, přesto se on a jeho manželka nechali zastoupit advokátem, který je jejich blízkým příbuzným, a že jejich právní zástupce trval na aplikaci § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, čímž došlo k neúměrnému navýšení nákladů řízení, aniž by s každým úkonem právní služby bylo spojeno zvýšené úsilí právního zástupce. Městský soud proto usnesení obvodního soudu v napadeném výroku II. o náhradě nákladů řízení jako věcně správné potvrdil, když využil svého moderačního práva a částku 34 302 Kč, která by stěžovatelům na nákladech řízení jinak náležela, snížil na částku 27 371,37 Kč. Výše nákladů řízení přiznaná obvodním soudem dosahuje zhruba poloviny jistiny, ohledně které byli stěžovatelé v řízení procesně úspěšní. Stěžovatelé ani netvrdí, že by jim přiznání náhrady nákladů řízení v této výši vznikla jakákoliv újma s ohledem na jejich osobní či majetkové poměry. Pouhá argumentace stěžovatelů, že jsou spotřebiteli a starobními důchodci a vedlejší účastnice je podnikatelkou, nemůže vést k tomu, aby došlo ke zneužití práv podle § 2 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení městský soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., když poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků v odvolacím řízení byl stejný.II.Argumentace stěžovatelů4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obě rozhodnutí obecných soudů postrádají řádné odůvodnění. Stěžovatelé poukazují na to, že obvodní soud neakceptoval právní názor nadřízeného městského soudu obsažený v usnesení ze dne 22. 5. 2020 č. j. 68 Co 174/2020-51 (pozn. stěžovatelé nekonkretizují, v jaké věci bylo uvedené usnesení městského soudu vydáno ani jak jím bylo rozhodnuto) a porušil tak § 145 o. s. ř., čímž nezákonně zkrátil převážně úspěšné stěžovatele mimo jiné na nákladech řízení o předběžném opatření.5. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že jim soudy jako převážně úspěšným účastníkům nepřiznaly část dalších jimi uplatněných nákladů s odůvodněním, že některé úkony právní služby byly úkony neúčelnými. Všechny úkony právního zástupce stěžovatelů v nalézacím řízení byly podle stěžovatelů provedeny účelně a v souladu s § 11 advokátního tarifu. Stěžovatelé namítají, že jejich procesní aktivitu prostřednictvím úkonů právní služby zvoleného právního zástupce oba soudy vyložily k jejich tíži. Argumentace soudů je podle stěžovatelů nepřiléhavá. Soudy, zejména pak městský soud, nevyložily, v čemž byly jednotlivé úkony právní služby v rozporu se zásadou přiměřenosti, natož zneužitím práva právním zástupcem stěžovatelů. V uvedeném stěžovatelé spatřují porušení zásady nestrannosti obecných soudů. Stěžovatelé zdůrazňují, že jako žalobci byli úspěšní v rozsahu 93,44 % a neúspěšní v rozsahu 6,56 % z uplatněného nároku.6. Městskému soudu stěžovatelé dále vytýkají, že kromě "formální" nápravy pochybení obvodního soudu při nesprávné aplikaci § 145 o. s. ř., ignoroval nejen samotný průběh řízení, obsah spisu i námitky, které stěžovatelé uplatnili v odvolání. Městský soud sice dostál procesní povinnosti výzvy k možnému posouzení nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., účelově však přisvědčil námitkám vedlejší účastnice, aniž by v napadeném rozhodnutí učiněné závěry měly oporu v obsahu spisu a aniž by měly opodstatnění z hlediska správné aplikace § 150 o. s. ř., z hlediska spravedlnosti a zásad logiky. Městský soud pro rozhodnutí o nákladech řízení navzdory vzneseným námitkám nesprávné aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., aplikoval z podnětu vedlejší účastnice § 150 o. s. ř., aniž by akceptoval mimořádnost a zákonné podmínky pro jeho použití, což svědčí o porušení rovnosti stran řízení.7. Stěžovatelé dále namítají, že městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkou o jejich majetkových poměrech a poměrech vedlejší účastnice, které jsou diametrálně odlišné, a pro které by bylo nespravedlivé nepřiznat stěžovatelům jako převážně úspěšným účastníkům řízení všechny jimi v řízení účelně vynaložené náklady. Porušení zásady nestrannosti a tedy porušení práva na soudní ochranu, spatřují stěžovatelé ve svévolném a čistě spekulativním, účelovém závěru městského soudu o příbuzenském vztahu mezi právním zástupcem stěžovatelů a stěžovateli. Městský soud převzal do svého rozhodnutí pouhou domněnku vedlejšího účastníka, což je v rozporu s procesními pravidly hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Především však nejde o okolnost svědčící pro aplikaci § 150 o. s. ř., neboť případný příbuzenský vztah mezi právním zástupcem a zastupovanými z hlediska rozhodování o nákladech řízení je irelevantní.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005sp. zn. I. ÚS 457/05). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999sp. zn. III. ÚS 224/98(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001sp. zn. II. ÚS 598/2000(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001sp. zn. III. ÚS 727/2000(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001sp. zn. III. ÚS 619/2000(N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006sp. zn. I. ÚS 633/05a další.].13. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř., obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu.14. V usnesení ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2941/2013 Nejvyšší soud vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř., jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř., zakládající diskreční oprávnění soudu, nelze považovat za předpis, který by zakládal volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. též usnesení ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2117/2014).15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití uvedeného ustanovení v konkrétní věci je záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je v konkrétním případě nejvhodněji a v souladu se zákonem použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006sp. zn. I. ÚS 191/06(N 162/42 SbNU 339)].16. Ústavní soud dále současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001sp. zn. III. ÚS 727/2000(N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006sp. zn. IV. ÚS 323/05(N 131/42 SbNU 4)] nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu), dostačující.17. V předmětné věci shledal městský soud důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř., v tom, že vedlejší účastnice 26. den po doručení elektronického platebního rozkazu zaplatila stěžovatelům téměř celou žalovanou částku a že stěžovatelé poté přesto nepřijali nabídku vedlejší účastnice na smírné vyřešení zbývající částky 4 232,20 Kč. Městský soud dále přihlédl k tomu, že stěžovatelé jsou manželé a v řízení vystupují ve vzájemné shodě. Dále přihlédl k tomu, že ačkoli má stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání, nechali se on a jeho manželka zastoupit advokátem, který je jejich blízkým příbuzným. Právní zástupce stěžovatelů přitom trval na aplikaci § 12 odst. 4 advokátního tarifu, čímž došlo k neúměrnému navýšení nákladů řízení, aniž by s každým úkonem právní služby bylo spojeno zvýšené úsilí právního zástupce. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na tyto okolnosti závěru městského soudu, který požadavek stěžovatelů na náhradu nákladů řízení ve výši 65 925 Kč považoval za nemravný, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani námitka stěžovatelů o jejich majetkových poměrech ve srovnání s majetkovými poměry vedlejší účastnice.18. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá potřebný ústavněprávní rozměr. Námitky stěžovatelů jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva, čímž stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu až na shora uvedené výjimky, jak bylo výše uvedeno (viz sub 13 až 16), nepřísluší. Navíc jak bylo shora uvedeno, naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných pro aplikaci § 150 o. s. ř., Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť jejich posouzení je věcí obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení jsou v rozhodnutí městského soudu řádně a přesvědčivě vyloženy a jeho rozhodnutí je tak dostatečným způsobem odůvodněno.19. Za situace, kdy právní závěry městského soudu, podrobně a výstižně odůvodněné, z napadeného rozhodnutí vyplývají, nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právnímu závěru městského soudu, přijatému v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva, v posuzované věci dokonce zčásti i podzákonného právního předpisu, sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.20. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech městského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10180.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 4 Tdo 879/2021-1276, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 sp. zn. 9 To 77/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. prosince 2020 sp. zn. 51 T 167/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou třemi přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jichž se zkráceně uvedeno dopustila tím, že vylákala pod záminkou půjček, s úmyslem se obohatit, v období od 30. 9. 2009 do 25. 2. 2010 od poškozeného J. P. (pod bodem I.), v období od 27. 2. 2012 do 25. 6. 2012 od poškozených I. Ř. a L. Ř. (pod bodem II.) a v období od 14. 2. 2013 do 9. 8. 2013 od poškozeného J. H. (pod bodem III.) finanční prostředky a hodinky podrobně specifikované ve výroku rozsudku, ačkoli věděla (u smluv o půjčkách již v době uzavření ústních smluv), že s ohledem na svoji finanční situaci a exekuční řízení, která proti ní byla vedena, nebude schopna finanční prostředky vrátit. Za popsané jednání byla podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Podle § 85 odst. 2 trestního zákoníku jí bylo současně uloženo, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.3. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, jakým způsobem stěžovatelka uváděla poškozené v omyl, že jim prokazatelně neposkytovala pravdivé informace o svém podnikání, neboť při jejich znalosti reálné situace a počtu exekucí, které proti ní byly vedeny (v roce 2009 jich měla 7 a v době rozhodování ve věci 32), by jí půjčky v takovém rozsahu neposkytli. Splatila-li stěžovatelka některou část půjčky, stalo se tak podle závěrů obvodního soudu pro uchlácholení poškozených a ujištění, že jim splatí i posléze další vypůjčené finanční prostředky, k čemuž nedošlo. Obvodní soud na základě učiněných skutkových zjištění dovodil stejný modus operandi u jednotlivých skutků, kdy stěžovatelka po určitém navnadění a ubezpečení poškozených, kdy si od některých vypůjčila menší finanční částky, které následně vrátila, a za využití osobních sympatií takovýmto způsobem získala další finanční prostředky. Poté se začala vymlouvat na finanční potíže, poškozeným se vyhýbat, byla arogantní a nedostupná. Byla si tak velice dobře vědoma, že poskytnuté půjčky ve sjednaných termínech i v době následující nebude schopna vrátit.4. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné. Po přezkoumání věci se ztotožnil se závěry obvodního soudu, přičemž zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatelky, a to včetně námitky údajně opomenutých důkazů. Vysvětlil také, proč má svědek J. P. stále postavení poškozeného, přestože postoupil svůj nárok na náhradu škody dalšímu subjektu, a proč neuvěřil tvrzení stěžovatelky, že všichni poškození její ekonomickou situaci znali. Náležitě odůvodněnými shledal i závěry obvodního soudu o prokázání subjektivní stránky vytýkaného jednání s tím, že stěžovatelka si již v okamžiku, kdy finanční prostředky či hodnotné věci od poškozených přebírala, musela být podle výsledků provedeného dokazování vědoma, že nebude schopna v krátké době splatnosti tyto pohledávky uhradit, neboť dlužila dalším osobám a zjevně neměla potřebné finanční prostředky k dispozici, naopak sama si od poškozených půjčovala opakovaně. K namítané zásadě subsidiarity trestní represe městský soud uvedl, že obvodní soud napadeným rozhodnutím zmíněnou zásadu neporušil, neboť společenská škodlivost jednání stěžovatelky vzhledem ke své dlouhodobosti, způsobu provedení, jejímu postoji i výši způsobené škody výrazně překračuje její hranice a je namístě i vyvození trestně právní odpovědnosti.5. Dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ke stěžovatelkou deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že k jeho odůvodnění stěžovatelka opakovaně uplatnila námitky, se kterými se již vypořádaly v předchozím řízení obvodní soud a městský soud ve svých rozhodnutích. V důsledku toho Nejvyšší soud stěžovatelce nepřisvědčil v jejím mínění, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily podvodný úmysl i charakter jejího jednání ve smyslu § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Podle jeho názoru bylo jednání stěžovatelky právně kvalifikováno správně a po právu byla uznána vinnou trojnásobným přečinem podvodu podle uvedené právní kvalifikace. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu svými námitkami nenaplnila ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, který rovněž v dovolání namítla, neboť jí byl uložen trest zákonný a současně spíše mírný než přísný.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v průběhu řízení nebyly řádně provedeny důkazy, které navrhovala, a že rozhodující soudy se omezily na důkazy svědčící proti ní, čímž byla porušena zásada presumpce neviny. Dále namítá, že v řízení bylo jednáno jako s poškozeným se subjektem, který v dané době poškozeným nebyl, neboť pohledávka J. P. byla postoupena na jiného věřitele. Stejně tak podle jejího názoru nesvědčí postavení poškozených J. H., neboť jeho nároky byly v plném rozsahu uhrazeny, a I. Ř., která údajně nebyla se stěžovatelkou nikdy v žádném kontaktu. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se prokázání úmyslu u skutkové podstaty trestného činu podvodu s tím, že v nyní posuzované věci podle ní úmysl, a to ani nepřímý, prokázán nebyl, a nebyla spolehlivě prokázána ani objektivní stránka daného trestného činu. Poukazuje na to, že poškození jí sami své finance nabídli ke zhodnocení. Rozhodující soudy podle tvrzení stěžovatelky svým postupem porušily pravidlo in dubio pro reo a také zásadu subsidiarity trestní represe, neboť v dané věci jde o problematiku občanskoprávní, jež nemá žádný dopad do sféry trestněprávní, kdy absentuje společenská škodlivost jejího jednání.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.11. K námitkám, kterými stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku obvodního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Obvodní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatelky a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o její vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.13. Městský soud se po přezkoumání věci se závěry obvodního soudu ztotožnil a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Řádně se vypořádal i s námitkou stěžovatelky (kterou zopakovala i v ústavní stížnosti), že věc měla být řešena občanskoprávní cestou. Správně zdůraznil, že v posuzované věci nelze dovodit, že by jednání stěžovatelky bylo možno posuzovat pouze jako občanskoprávní vztah mezi dlužníkem a věřitelem, neboť nepostihuje všechny stránky chování stěžovatelky vůči poškozeným, zejména její podvodný úmysl.14. Ústavní soud připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom naplnění funkce represivní není v daném případě nezbytné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013sp. zn. III. ÚS 2550/12či ze dne 1. 11. 2016sp. zn. IV. ÚS 2801/16). Použití dané zásady přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V nyní posuzované věci spáchala stěžovatelka dané přečiny podvodu v kvalifikované skutkové podstatě a společenská škodlivost jejího jednání výrazně překračuje hranice společenské škodlivosti, které již vyžadují uplatnění trestního postihu. Ústavní soud proto ve shodě s názorem obecných soudů shledal, že uplatnění trestněprávní odpovědnosti vůči stěžovatelce bylo důvodné.15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelkou uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné zdůraznil, že obvodní soud i městský soud se s uplatněnými námitkami stěžovatelky podrobně a dostatečně vypořádaly, a to včetně námitek údajné absence společenské škodlivosti jejího jednání, porušení zásady subsidiarity trestní represe či neprovedení jí navrhovaných důkazů, které stěžovatelka zopakovala jak v dovolání, tak i v podané ústavní stížnosti.16. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky a zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jejích základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.17. Přisvědčit nelze ani námitkám, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009sp. zn. II. ÚS 1975/08(N 7/52 SbNU 73) nebo ze dne 5. 3. 2010sp. zn. III. ÚS 1624/09(N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006sp. zn. I. ÚS 553/05(N 167/42 SbNU 407)].18. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky. Namítala-li stěžovatelka, že v řízení bylo jednáno jako s poškozenými i s osobami, které podle jejího tvrzení toto postavení neměly, je třeba k tomu dodat, že rozhodující není průběh řízení, ale jsou to závěry v napadených rozhodnutích, o kterých ani z hlediska výše způsobené škody, ani osob poškozených, žádné pochybnosti nevznikají. Ostatně ani stěžovatelka k těmto závěrům žádné konkrétní námitky, se kterými by se obecné soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly, nevznáší. Dovozuje-li v návaznosti na to, že obecné soudy neměly vycházet při závěrech o její vině z jejich svědeckých výpovědí, když neměli postavení poškozeného, nelze ani tuto námitku shledat důvodnou, neboť výpověď svědka není navázána na jeho postavení poškozeného, zvláště když i podle jejího tvrzení dokonce někteří z nich postavení poškozených původně měli, a poškozenými nadále neměli být jen proto, že postoupili svou pohledávku novému věřiteli nebo že jejich nároky byly v plném rozsahu uhrazeny. Navíc stěžovatelka přehlíží, že postavení poškozeného není vázáno jen na právo uplatnit v trestním řízení náhradu škody, popř. jiný nárok, když podle § 43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je poškozeným ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil, a to bez ohledu na to, zda má současně právo požadovat náhradu škody nebo nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení podle § 43 odst. 2 trestního řádu. Poškozeným tedy je při splnění uvedených zákonných podmínek i ten, kdo nemá tato práva uvedená v § 43 odst. 3 trestního řádu (poškozený, jenž není subjektem adhezního řízení - srov. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 217).19. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10181.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Marka, zastoupeného Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021 č. j. 20 Cdo 1234/2021-1878, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 17 Co 305/2020-1776 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 2. září 2020 č. j. 10 Nc 5080/2005-1748, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3o, O, Sé Funchal Madeira, Portugalská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud"), v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako povinného ze dne 23. 6. 2020 na odklad exekuce nařízené usnesením ze dne 24. 2. 2005 č. j. 10 Nc 5080/2005-60 (výrok I.), a zamítl i návrh stěžovatele ze dne 23. 6. 2020 na zastavení téže exekuce (výrok II.). Okresní soud poukázal na to, že exekuce je vedena na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu, jehož věcná správnost nemůže být podle ustálené soudní praxe v exekučním řízení přezkoumávána. Okresní soud uvedl, že k vedení exekuce je dostačující směnka v té podobě, jak byla předložena, a stěžovatel svými mnohokrát uplatněnými návrhy jen oddaluje vlastní vymáhání dlužné částky.3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. je zrušil a řízení o návrhu stěžovatele ze dne 23. 6. 2020 na zastavení exekuce zastavil. Krajský soud poukázal na to, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce z června 2020 je již čtrnáctým návrhem na zastavení exekuce, který v předmětné věci soudy řešily. Soudy při hodnocení předložených listin vyšly i z fotokopie směnky, která byla k návrhu připojena. V projednávané věci byla vydána celá řada rozhodnutí, kterými soudy všech stupňů posuzovaly dřívější četné návrhy povinného a jeho bývalé manželky na zastavení a odklad exekuce a rozhodovaly o opravných prostředcích, které podávali proti rozhodnutím vydaným soudním exekutorem v rámci provádění exekuce. Průběh řízení je pak podrobně popsán zejména v usneseních Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016 č. j. 17 Co 169/2016-1073, ze dne 13. 12. 2016 č. j. 17 Co 519/2016-1221 a ze dne 8. 3. 2019 č. j. 17 Co 107/2019-1508, a proto krajský soud na jejich obsah odkázal. Obecné soudy se tak opakovaně (jak při nařízení exekuce, tak rozhodování o návrhu na zastavení exekuce) zabývaly i tím, zda na vedlejší účastnici řádně přešlo právo z vykonávaného exekučního titulu, a uzavřely, že z listin, které vedlejší účastnice doložila společně s návrhem na nařízení exekuce, mají za prokázané, že vedlejší účastnice je ve věci aktivně legitimována, když na ni řádně přešlo právo z vykonávaného směnečného platebního rozkazu. Krajský soud dovodil, že návrhem ze dne 23. 6. 2020 se stěžovatel domáhá přezkoumání totožného předmětu řízení hlediska posuzovaných skutečností, o kterých již bylo v tomto exekučním řízení soudem pravomocně rozhodnuto při rozhodování o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce i při nařízení exekuce. Jde tedy o věc pravomocně rozhodnutou, a proto ji podle 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nelze projednat znovu (a to ani ve světle nové judikatury). Krajský soud tak výrok II. napadeného usnesení zrušil, neboť pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, návrh neměl být věcně projednán, řízení o něm nemělo proběhnout, a tudíž bylo řízení krajským soudem zastaveno. Krajský soud dále s ohledem na obsah návrhu stěžovatele konstatoval, že jde o další z šikanózních prostředků, které mají za cíl prodloužit délku řízení, zejména v situaci, kdy se chýlí ke konci exekuce vedená na nemovitých věcech stěžovatele.4. Usnesení krajského soudu ve výroku, jímž byl zrušen výrok II. usnesení okresního soudu a bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, napadl stěžovatel dovoláním s námitkou, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele krajský soud posoudil otázku nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice v rozporu s právem i judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel zdůraznil, že krajský soud se odmítl věcně jeho návrhem zabývat, neboť dospěl k závěru, že jde o věc již pravomocně rozhodnutou.5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť není přípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit. Nejvyšší soud poukázal na to, že krajský soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že otázka aktivní legitimace vedlejší účastnice byla v průběhu exekučního řízení soudy již zkoumána a pravomocně rozhodnuta (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), a proto nemůže být znovu posuzována (ani perspektivou nové judikatury). Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel je přesvědčen, že není dána totožnost věci, resp. stejný skutkový základ, uplatnil-li námitku nedostatku aktivní legitimace s požadavkem na předložení originálu směnky (s úředně ověřenými podpisy indosantů), podle níž byl vymáhaný exekuční titul vydán. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, od nějž se měl krajský soud odchýlit. Nejvyšší soud konstatoval, že z odůvodnění tohoto odkazovaného usnesení mimo jiné plyne, že pro totožnost věci je rozhodující, že byl nový návrh podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Stejnou úvahu uplatnil krajský soud v nyní projednávané věci a řídí se jí taktéž ustálená judikaturní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. 20 Cdo 1048/2020). Námitkou stěžovatele, že aktivní legitimaci je exekuční soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkonu rozhodnutí, nelze vyvrátit současné uplatnění zásady res iudicata. Nejvyšší soud připomněl, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu na řešení otázky nedostatku aktivní legitimace nespočívá (spočívá na posouzení, zda projednání dalšího návrhu stěžovatele na zastavení exekuce brání překážka věci rozsouzené).II.Argumentace stěžovatele6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že splnění podmínky řízení v podobě aktivní legitimace je nutné zkoumat kdykoli v řízení, a to i v řízení o výkon rozhodnutí, včetně řízení odvolacího, neboť tato podmínka musí být splněna v každém okamžiku řízení. V předmětné věci se obecné soudy touto otázkou nezabývaly, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu o vlastnictví originálu směnky a úředně ověřených podpisů indosantů na této směnce. V napadených rozhodnutích vydaných v této věci také absentuje řádné odůvodnění takového postupu, zejména pak zdůvodnění, z jakého důvodu nelze stěžovatelem uváděnou judikaturu v tomto případě použít.7. Podle stěžovatele bylo dovolání v předmětné věci přípustné, neboť rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci a bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však věc řádně neprojednal a nezabýval se stěžovatelem namítanými skutečnostmi a zkoumáním originálu směnky.8. Podle stěžovatele došlo postupem obecných soudů k porušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť ani jeden z obecných soudů přesvědčivým způsobem neodůvodnil, z jakého důvodu se při právním posouzení věci neřídil ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a zásadním způsobem se od ní odchýlil. Uvedený postup je v rozporu i s rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018sp. zn. II. ÚS 387/18[(N 138/90 SbNU 259); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], týkající se rozhodování soudů ve skutkově podobných věcech.9. Stěžovatel dále namítá, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť tento soud se zásadním způsobem odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, kterou stěžovatel ve svém dovolání argumentoval. Dospěl-li Nejvyšší soud k odlišnému právnímu názoru, než který je doposud zastáván, měl věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), postoupit velkému senátu. To však neučinil a sám bez řádného odůvodnění svého postupu rozhodl, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.10. Stěžovatel dále namítá, že postupem obecných soudů v předmětné věci došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví (sc. vlastnického práva) podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tím, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu, a Nejvyšší soud se dokonce odklonil od své vlastní ustálené judikatury, došlo k neoprávněným zásahům do vlastnického práva stěžovatele, neboť vedlejší účastnice, ačkoli do dnešního dne nesplnila své zákonné povinnosti k doložení kvalifikovaného přechodu práv a povinností ze směnečného platebního rozkazu, pokračuje v exekučním řízení na majetek stěžovatele.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471)].14. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při posouzení otázky aktivní legitimace vedlejší účastnice v předmětném exekučním řízení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.15. Účinky postoupení pohledávky a v této souvislosti i aktivní legitimací vedlejší účastnice se soudy v tomto řízení opakovaně zabývaly a uzavřely, že z listin, které vedlejší účastnice doložila společně s návrhem na nařízení exekuce, mají za prokázané, že vedlejší účastnice je ve věci aktivně legitimována, když na ni bylo řádně převedeno právo z vykonávaného směnečného platebního rozkazu. Soudy při hodnocení předložených listin vyšly i z fotokopie směnky, která byla k návrhu připojena. Jak při nařízení exekuce, tak při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce, dospěly soudy k závěru, že pro nařízení i vedení exekuce postačují listiny předložené vedlejší účastnicí ve formě, v jaké byly předloženy. Ze skutečnosti, že směnka byla předložena jen ve fotokopii, a nikoliv v originále soudy nedovodily, že exekuce v projednávané věci nemůže být nařízena či dále vedena. Zpochybnit proto další vedení exekuce z důvodu, že dosud nebyl v exekučním řízení předložen originál směnky, a není tak dána aktivní legitimace vedlejší účastnice, stěžovatel již v této fázi řízení nemůže. S ohledem na uvedené Ústavní soud považuje za odůvodněný závěr obecných soudů, že návrhem ze dne 23. 6. 2020 se stěžovatel domáhá přezkoumání totožného předmětu řízení hlediska posuzovaných skutečností, o kterých již bylo v tomto exekučním řízení soudem pravomocně rozhodnuto při rozhodování o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce i při nařízení exekuce, a jde tedy o věc pravomocně rozhodnutou.16. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.17. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10182.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Sahuly, zastoupeného Mgr. Karlem Kumžákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 288/17, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 239/2021-170 ze dne 6. 10. 2021, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále a) ALD Automotive s. r. o., se sídlem v Praze 10, U Stavoservisu 527/1, b) Ing. Petry Šrámkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") č. j. 10 C 253/2020-105 ze dne 28. 4. 2021 bylo zčásti vyhověno žalobě stěžovatele proti vedlejším účastnicím o zaplacení 28 985 Kč a byla mu přiznána částka 17 391 Kč z titulu náhrady škody na zdraví jeho zvířete [náklady léčení psa zraněného při střetu s vozidlem řízeným vedlejší účastnicí b), vlastněným a leasingově pronajímaným vedlejší účastnicí a)]. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") dospěl na základě zopakovaného dokazování (videozáznamem) k odlišným skutkovým (a tedy i právním) závěrům; uvedený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu pro nedostatek příčinné souvislosti mezi provozem vozidla a vznikem škody zamítl.2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").3. Ve své rozhodovací praxi zachovává Ústavní soud zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže znamenat porušení základního práva, vyjma situací, kdy by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 31/97ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].4. Stěžovatelovo přesvědčení o porušení jeho procesních práv zaručených Listinou plyne zejména ze způsobu, jakým odvolací soud hodnotil opakovaný důkaz videozáznamem a jaká z něj učinil skutková zjištění. Podstatou výtek je však pouze stěžovatelův subjektivní nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, který - na rozdíl od závěru nalézacího soudu - není pro jím uplatněný nárok příznivý. Závěr odvolacího soudu, že stěžovatel nese za vznik škody odpovědnost porušením vlastní prevenční povinnosti, je podrobně a přesvědčivě odůvodněn a z ústavněprávního hlediska mu není co vytknout.5. Kritizuje-li stěžovatel, že odvolací soud zhodnotil důkaz videozáznamem na základě dojmů a nepřesných odhadů, pak k tomu Ústavní soud dodává, že byť s hodnocením nalézacího soudu byl stěžovatel spokojenější, ani to se neopíralo o exaktní zkoumání a rovněž vycházelo z dojmu (zrakového vjemu), jakým provedený důkaz na soudce působil (viz bod 8 odůvodnění napadeného rozsudku). Podle Ústavního soudu odvolací soud postupoval podle § 132 o. s. ř. a srozumitelně vysvětlil logickou souvislost mezi hodnoceným důkazem a učiněným skutkovým závěrem, který nadto (více než v případě hodnocení nalézacího soudu) odpovídá skutečnosti, že vedlejší účastnice b) jako řidička nebyla za provoz vozidla ve správním řízení trestána (bod 20 rozsudku). Současně je na úvaze soudu, zda a jaký důkaz navržený účastníky provede. Bylo-li stěžovatelem navrženo opakování jiného videozáznamu, pak lze sice odvolacímu soudu vytknout, že se s návrhem v odůvodnění rozsudku nevypořádal; z komplexního hodnocení skutkového děje je však patrné, že pro právní posouzení věci učinil dostatečná zjištění a neměl pochybnost o tom, že by další důkaz jeho náhled změnil. Nejsou-li v postupu odvolacího soudu patrny žádné ústavně relevantní vady, není na Ústavním soudu, aby posuzoval, které hodnocení důkazů je přiléhavější. Systém soudnictví je vystavěn hierarchicky a slovo odvolacího soudu je v dané věci konečné.6. Ústavnímu soudu nepřísluší ani vyjadřovat se k otázce pasivní legitimace vedlejší účastnice a) jako vlastníka a leasingového pronajímatele předmětného vozidla, je-li právní závěr odvolacího soudu logicky a srozumitelně odůvodněn, neboť jde o výklad podústavního práva, tedy o nezávislou rozhodovací činnost soudů, do které Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti jen z důvodu nesouhlasu účastníka nezasahuje.7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10183.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky STEKO CR, spol. s r. o., se sídlem v Březnici, Hudčice 4, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října 184, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2595/2020-741 ze dne 26. 10. 2021, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 166/2019-604 ze dne 20. 11. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 12 C 123/2014-557 ze dne 28. 3. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a dále a) společnosti Skylux A. G., se sídlem v Lucemburském velkovévodství, Boulevard Princ Henri, L-1724, Lucemburk 3, v řízení před obecnými soudy zastoupenou opatrovnicí JUDr. Evou Dundáčkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Žižkova 708, b) Julia Prudoviče, v řízení před obecnými soudy zastoupeného opatrovníkem JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. T. G. M. 1, c) Ing. Miroslava Ondrášika, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „nalézací soud“) zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti vedlejším účastníkům o zaplacení částek 882 662 Kč, 597 000 Kč a 2 929 550 Kč z titulu náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti (zajištění přímých kapitálových investic). Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) uvedený rozsudek rovněž napadeným rozsudkem potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) odmítl z procesních důvodů.2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.4. Základní práva stěžovatelky měla být, stručně řečeno, porušena tím, že její žalobě nebylo vyhověno, z čehož mimo jiné dovozuje také podjatost rozhodující soudkyně nalézacího soudu i všech tamních soudců. Článek 36 odst. 1 Listiny ani jiné ustanovení ústavního pořádku ovšem nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci, což se v tomto případě stalo. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.5. Ani právo na zákonného soudce, zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny, není samoúčelné a chrání účastníky například před svévolným přidělováním/přerozdělováním věcí či rozhodováním věci podjatým soudcem. I kdyby byla důvodná námitka stěžovatelky, že věc byla dotčené soudkyni přidělena podle neurčitých pravidel rozvrhu práce, porušení čl. 38 odst. 1 Listiny tato skutečnosti ještě bez dalšího znamenat nemusí; podstatná je nezávislost a nestrannost rozhodujícího soudce. Z bodu 29 rozsudku odvolacího soudu je patrno, že stěžovatelka vznášela opakovaně tutéž námitku podjatosti obstrukčním způsobem (nad rámec projednání a rozhodnutí o první z nich). Jak stěžovatelku přiléhavě upozornil odvolací soud, podjatost soudce nelze dovozovat z postupu v řízení a rozhodnutí dané či jiné věci, které jsou výrazem jeho nezávislé rozhodovací činnosti (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.). Jiné skutečnosti, které by nasvědčovaly nikoliv nestrannému poměru soudce k věci či některému z účastníků, stěžovatelka neuvedla a neuvádí; zjevně tak nemůže být s uvedenou argumentací úspěšná ani před Ústavním soudem.6. Proto se ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítá podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10184.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 335/2021-288 ze dne 28. 12. 2021 a usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 206 EXE 5572/2017-270 ze dne 15. 10. 2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Marcely Pilecké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel (jako povinný) podal k Okresnímu soudu Praha-západ (dále jen „okresní soud“) návrh na odložení provedení exekuce, který byl usnesením okresního soudu č. j. 206 EXE 5572/2017-262 ze dne 15. 10. 2021 zamítnut. Uvedené usnesení potvrdil Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví citovaným usnesením.2. V záhlaví citovaným usnesením okresního soudu byl stěžovatel vyzván, aby ve stanovené lhůtě doplnil svůj návrh na zastavení exekuce vedené pod sp. zn. 206 EXE 5572/2017 o skutečnosti a důkazy v usnesení specifikované.3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní stížnost byla v části proti usnesení odvolacího soudu podána včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (s výhradou uvedenou v bodu 9), a je přípustná (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).4. V části směřující proti usnesení okresního soudu jde o nepřípustný návrh, neboť jím stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí, jímž byl vyzván k doplnění svého podání, které nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé a není proti němu přípustné odvolání [§ 202 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]; nejde tedy o pravomocné rozhodnutí ve věci samé, proti němuž by byla přípustná ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesenísp. zn. II. ÚS 3384/13ze dne 3. 12. 2013; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud nadto poukazuje na skutečnost, že předmětné usnesení bylo vydáno ve věci návrhu na zastavení exekuce, ačkoli napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno ve věci návrhu na odložení provedení exekuce, tedy v jiném řízení.5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele odvolací soud nesprávně potvrdil rozhodnutí okresního soudu a rozhodl, že se návrhu na odklad exekuce nevyhovuje, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky. Obecné soudy nevzaly dostatečně v potaz, že stěžovatel poukázal na dluhy spadající do společného jmění stěžovatele a vedlejší účastnice, které však podle vedlejší účastnice součástí jejich společného jmění nejsou; provedením exekuce by tak byli zkráceni v ústavní stížnosti uvedení věřitelé. Obecné soudy dále nezohlednily, že stěžovatel dlužné výživné vedlejší účastnici platí (a platil), a to sám nebo prostřednictvím třetích osob. Napadené usnesení odvolacího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné a zatížené libovůlí, neboť nebyly provedeny navržené důkazy a toto neprovedení nebylo řádně odůvodněno, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.6. Ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení odvolacího soudu zjevně neopodstatněná.7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 85/06ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.8. Stěžovatelova argumentace představuje především obecný nesouhlas se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu v rovině podústavního práva, aniž by stěžovatel blíže rozvedl, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Podle Ústavního soudu odvolací soud řádně a přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně; učinil tak přitom způsobem, jemuž není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatel neuvedl žádný nový konkrétní údaj, jakým způsobem mělo být dlužné výživné vedlejší účastnici uhrazeno (nad rámec úhrad učiněných do 17. 1. 2019, kterými se obecné soudy již pravomocně zabývaly), ani nenavrhl žádné důkazy, jimiž by mohlo být prokázáno, že vymáhané výživné bylo opravdu hrazeno (viz bod 7 usnesení). Ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, k jakým konkrétním tvrzením odvolací soud nepřihlédl a které navržené důkazy neprovedl. Z argumentace týkající se společného jmění manželů pak není patrné, jakým způsobem souvisí s nyní projednávanou věcí, tj. návrhem na odložení provedení exekuce.9. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat stěžovatele k odstranění vad přiložené plné moci, která nebyla plně v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz usnesenísp. zn. III. ÚS 403/01ze dne 22. 10. 2001 (U39/24 SbNU 557); obdobně vůči stěžovateli viz usnesenísp. zn. IV. ÚS 769/20ze dne 31. 3. 2020].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10185.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 80/2021-115 ze dne 30. 11. 2021, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Marcely Pilecké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Usnesením Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") č. j. 9 EXE 2645/2020-79 ze dne 7. 4. 2021 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice (jako povinné) na zastavení exekuce ve věci exekučního návrhu stěžovatele (jako oprávněného) pro vymožení jeho pohledávky ve výši 35 741 Kč. Doplňujícím usnesením okresního soudu č. j. 9 EXE 2645/2020-93 ze dne 21. 7. 2021 byla uložena vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 9 498,50 Kč. V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se předmětná exekuce zastavuje (výrok I), neboť pohledávka stěžovatele zanikla započtením před podáním jeho exekučního návrhu. Dále byly stěžovateli uloženy povinnosti zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 5 699 Kč (výrok II), na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 699 Kč (výrok III) a soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce 6 655 Kč (výrok IV).2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [s výhradou v bodu 8; k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného usnesení; tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud rozhodl o zastavení exekuce, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky, nerozhodl na základě objektivně zjištěného skutkového stavu věci a nevzal v potaz veškeré předkládané skutečnosti a důkazy a rozhodl v rozporu s usnesením okresního soudu. Podle stěžovatele vedlejší účastnice nemohla platně započíst pohledávku, neboť neučinila zápočet vůči způsobilé osobě a neučinila ho v rámci způsobilých pohledávek. Odvolací soud nevzal dostatečně v potaz, že stěžovatel uhradil pohledávku vedlejší účastníce v plné výši dne 14. 7. 2020 a ta tuto úhradu přijala. Za takové situace stěžovatel soudí, že si vedlejší účastnice byla vědoma neplatnosti zápočtu pohledávek a přijala od něj plnění na již údajně neexistující pohledávku. Dále stěžovatel uvádí, že odvolání vedlejší účastnice nesměřovalo i k doplňujícímu usnesení č. j. 9 EXE 2645/2020-93 obsahující akcesorický nákladový výrok, a proto je možné, aby nabylo právní moci a vykonatelnosti samostatně.4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 85/06ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].6. Stěžovatelova argumentace představuje především polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu v rovině podústavního práva, aniž by blíže rozvedl, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Podle Ústavního soudu odvolací soud řádně a přesvědčivě odůvodnil, že pohledávka stěžovatele zanikla započtením již před podáním exekučního návrhu, a proto podle § 268 písm. h) o. s. ř. rozhodl o zastavení exekuce; učinil tak přitom způsobem, jemuž není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Současně se odvolací soud vypořádal i s námitkami, které byly zopakovány v ústavní stížnosti. Stěžovatel pak ani neuvádí, k jakým konkrétním skutečnostem odvolací soud nepřihlédl a jaké konkrétní důkazy neprovedl.7. V nyní projednávané věci jde navíc o exekuční řízení vedené k vymožení pohledávky ve výši 35 741 Kč; jde tudíž o tzv. bagatelní věc, a to z pohledu hodnoty předmětu sporu pro dovolací řízení podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesenísp. zn. III. ÚS 4066/16ze dne 3. 1. 2017; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 3725/13ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]; takové okolnosti ovšem Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.8. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat stěžovatele k odstranění vad přiložené plné moci, která nebyla plně v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz usnesenísp. zn. III. ÚS 403/01ze dne 22. 10. 2001 (U39/24 SbNU 557); obdobně vůči stěžovateli viz usnesenísp. zn. IV. ÚS 769/20ze dne 31. 3. 2020].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10186.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní korporace Hoffmann a Žižák spol. s r. o., se sídlem v Zápech 255, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1984/2021-179 ze dne 10. 11. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 19/2021-133 ze dne 18. 2. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Galica company s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "nalézací soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky 116 009 Kč na základě poskytnutí servisu dvěma motorovým vozidlům specifikovaným v žalobě ve vlastnictví vedlejší účastnice, které byly v době servisu pronajaty třetí osobě. Rozsudkem nalézacího soudu č. j. 22 C 81/2020-85 ze dne 7. 9. 2020 bylo žalobě stěžovatelky vyhověno co do částky 109 397,70 Kč (výrok I) a co do částky 6 611,30 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II); současně byla vedlejší účastnici uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byl k odvolání vedlejší účastnice změněn výrok I rozsudku nalézacího soudu tak, že se žaloba stěžovatelky co do částky 109 397,70 Kč zamítá (výrok I), a stěžovatelce byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem (výrok II). Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné.2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že úprava práv a povinností ve smlouvě o nájmu (uzavřené mezi vedlejší účastnici jako pronajímatelem předmětných motorových vozidel a třetí osobou jako nájemcem) zavazuje účastníky tohoto právního jednání pouze mezi nimi samými, v důsledku čehož změnil rozsudek nalézacího soudu v její neprospěch, aniž by zkoumal, zda stěžovatelce nesvědčí vůči vedlejší účastnici nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti následně rozvádí svoji argumentaci týkající se použitelnosti právní úpravy bezdůvodného obohacení; podle ní je navíc rozsudek odvolacího soudu nedostatečně odůvodněn. Nejvyšší soud následně pochybení odvolacího soudu nenapravil, čímž mělo být odepřeno právo stěžovatelky na soudní ochranu.4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 85/06ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.6. Stěžovatelčina argumentace představuje pouze polemiku s právními závěry odvolacího a Nejvyššího soudu v rovině podústavního práva, jejichž přehodnocení se fakticky dožaduje. Avšak rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. usnesenísp. zn. IV. ÚS 22/02ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)]. Článek 36 odst. 1 Listiny nadto nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ (ani tehdy, dosáhl-li úspěchu v první instanci); zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci (viz např. bod 5 usnesenísp. zn. I. ÚS 2825/21ze dne 14. 12. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).7. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutí ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Odvolací soud řádně a přesvědčivě vyložil, že mezi stěžovatelkou (zhotovitelem) a nájemcem předmětných motorových vozidel (objednatelem) byly uzavřeny dvě smlouvy o opravě, mající charakter smluv o dílo. Ze smlouvy o nájmu předmětných motorových vozidel přitom podle odvolacího soudu nevyplývá oprávnění nájemce zavazovat vedlejší účastnici, která proto nemůže být pasivně věcně legitimovaná. Nadto k namítané neplatnosti smluv o opravě předmětných vozidel Nejvyšší soud doplnil, že závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, jež vzniklo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy, vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy, bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby. Je pak především v pravomoci Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního (viz např. bod 9 usnesenísp. zn. II. ÚS 1138/20ze dne 13. 10. 2020).8. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10187.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Aubrechtové, zastoupené Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3480/2019-506 ze dne 27. 10. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 34/2019-462 ze dne 7. 5. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a dále a) Ivany Aubrechtové a b) Miroslava Aubrechta, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Před Okresním soudem v Trutnově (dále jen "nalézací soud") bylo pod sp. zn. 5 C 141/2008 vedeno řízení o vypořádání společného jmění (dále jen "SJM") rozvedených manželů - vedlejší účastnice a) jako žalobkyně a Miroslava Aubrechta staršího (dále jen "zůstavitel"), který v jeho průběhu zemřel. Na místo zůstavitele tedy do řízení vstoupili jeho právní nástupci - stěžovatelka (vdova po žalovaném) a vedlejší účastník b) jako syn žalovaného. Předmětem dlouholetého sporu byla otázka, zda obchodní podíl zůstavitele ve společnosti AUTOSAJM v. o. s. do SJM patří, či nikoli.2. V pořadí druhým rozsudkem ve věci (č. j. 5 C 141/2008-426 ze dne 23. 11. 2018) nalézací soud, vázán právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího (dále tak označován), uzavřel, že obchodní podíl díky vneseným věcem patřil do zaniklého SJM, a v návaznosti na to mimo jiné rozhodl, že do dědictví po zůstaviteli (projednávaném u nalézacího soudu pod sp. zn. 18 D 1130/2009) připadá pohledávka vedlejší účastnice a) jako žalobkyně (rozvedené manželky) ve výši 1 432 037 Kč z titulu vypořádání SJM (výrok III). Odvolací soud uvedený rozsudek k odvolání stěžovatelky (žalované, vdovy po zůstaviteli) změnil tak, že ve sledovaném výroku snížil výši pohledávky vedlejší účastnice a) připadající do dědictví na částku 782 037,16 Kč (výrok I. 3 napadeného rozsudku). K uvedené částce odvolací soud dospěl poté, co nad rámec posouzení nalézacího soudu zohlednil, že pozůstalému ani jeho právním nástupcům nebyl dosud vyplacen celý vypořádací podíl z účasti na zmíněné společnosti. Stěžovatelka následně podala proti uvedenému výroku dovolání, které bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto jako vadné pro nevymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a ve spojení s § 237 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.").3. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.4. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem § 75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.5. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná.6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, neboť napadá na jedné straně skutková zjištění, která nepředstavují způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a na straně druhé z hlediska nesprávného právního posouzení (které jediné je způsobilým dovolacím důvodem) formuluje právní otázky odvolacím soudem v napadeném rozsudku neřešené (směřující spíše proti závěrům prvního v řízení vydaného rozsudku odvolacího soudu, č. j. 26 Co 39/2016-337 ze dne 14. 6. 2016, který ovšem nebyl předmětem napadaného dovolacího přezkumu).7. Proti jeho usnesení brojí stěžovatelka tvrzením, že položila pět právních otázek, které dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny, a jednu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odmítl-li se jimi dovolací soud zabývat, porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Vyjádřil-li se přesto nad rámec závěru o vadách dovolání k otázkám, které podle něj stěžovatelka (nepřípustně) vznesla teprve v dovolacím řízení, učinil tak navíc nelogicky (nesprávně), k čemuž stěžovatelka předkládá vlastní (správný) právní rozbor a výklad tehdy účinného hospodářského zákoníku.8. V přípustné části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.9. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).10. Dále platí, že článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. A současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele.11. Stěžovatelce lze sice přisvědčit v otázce rozlišování skutkových zjištění od právního posouzení, podobně jako v námitce nadbytečnosti pasáží, v nichž sice dovolací soud uvádí, že nebyly-li nastolené otázky vzneseny v odvolacím řízení a posuzovány odvolacím soudem, nemohou být ani předmětem dovolacího přezkumu, a na straně druhé se k nim přesto vyjadřuje. Nejde však o vady, které by měly potenciál zasáhnout základní práva stěžovatelky, neboť nic nemění na výsledku řízení.12. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, zasáhla-li by některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 31/97ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].13. Po přezkoumání přípustně napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, porušena nebyla. Z napadeného usnesení dovolacího soudu (i z rozhodnutí jemu předcházejících, která měl Ústavní soud k dispozici) je patrno, že základním právům stěžovatelky bylo v řízení učiněno za dost. Byl jí poskytnut nadstandardní prostor k přednesení argumentace, která byla beze zbytku vypořádána. Odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí vyhovují požadavkům úplnosti a přesvědčivosti (zejména body 9 a 46-47 rozsudku nalézacího soudu, či bod 11 rozsudku odvolacího soudu). Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich závěry jakkoliv přehodnocovat, a vyloučil proto případný (procesně motivovaný) kasační zásah ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť by zůstal bez vlivu na výsledek řízení.14. Věc je totiž ve skutečnosti prostší, než se může jevit a než je stěžovatelkou tak komplikovaně argumentována. Nalézací soud v průběhu dokazování dospěl z návrhu (byť následně neuzavřené) dohody o vypořádání SJM vyhotoveného zůstavitelem k závěru, že mezi původními účastníky nebylo sporu o tom, že obchodní podíl do SJM patřil (srov. zmíněný bod 9 rozsudku). Je tedy pravděpodobné, že kdyby zůstavitel v průběhu řízení nezemřel, celý nynější spor by odpadl. Také z tohoto důvodu se Ústavnímu soudu nejeví, že by stěžovatelka byla výsledkem řízení jakkoli (natož ústavně relevantním způsobem) poškozena.15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10188.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Radomíra Pivody, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, zastoupeného Mgr. Lucií Švecovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kozácká 289/9, proti usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 72/2021-3483 ze dne 11. listopadu 2021 a Městského soudu v Praze č. j. 2 T 13/2018-3472 ze dne 27. srpna 2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") přiznal stěžovateli jako obhájci za zastupování obviněného v trestním řízení na odměně a úhradě hotových výdajů 212 682,90 Kč a návrh stěžovatele na přiznání dalších 627 438,10 Kč zamítl. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") zamítl.2. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obecným soudům vytýká, že při stanovení odměny za zastupování neaplikovaly správně § 11 a 12 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a nepřiznaly mu odměnu v jím požadované výši. Tím měla být porušena jeho práva zakotvená v čl. 3, 28 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Protokol").3. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně neuznaly jako úkon právní služby jednotlivá písemná vyjádření, poradu s klientem v trvání 60 minut, složitost případu, výslechy na Slovensku provedené jen slovensky a časovou náročnost; současně svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a jejich závěry jsou nepřezkoumatelné. K tomu stěžovatel podrobně odkazuje na odbornou literaturu a judikaturu, poukazuje na konkrétní jednání a vyjádření, za která by mu měla být odměna přiznána, vyjadřuje se k náročnosti věci a polemizuje se závěry stížnostního soudu. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu navrhuje napadená usnesení zrušit.4. Ústavní soud opakovaně judikoval, že intepretace zákonných a podzákonných norem přísluší obecným soudům (čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud zasáhne jen tehdy, zjistí-li současně porušení základních práv a svobod, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole, což v projednávané věci nezjistil.5. Stěžovatel po pravomocném skončení trestního řízení požádal o zaplacení odměny a náhrady hotových výdajů v celkové výši 970 121 Kč; soud prvního stupně vypočetl a přiznal stěžovateli odměnu i náhradu ve výši nižší než požadované, kterou však i stížnostní soud považoval za odpovídající. Obecné soudy především neakceptovaly tvrzení o náročnosti věci a z toho plynoucí možnosti zvýšit odměnu podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu až na trojnásobek.6. Situace, kdy stěžovatel nesouhlasí s přiznanou náhradou, není sama o sobě způsobilá založit protiústavnost postupu obecného soudu. Úkolem státu je zajistit realizaci práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), k čemuž využívá také ustanovené obhájce, přitom však nemůže rezignovat na účelnost nákladů, které v souvislosti s takovým zastupováním vzniknou, a to i s přihlédnutím k faktu, že jakkoliv se zpětně domáhá náhrady svých nákladů, nelze vždy zajistit jejich vrácení v plné výši. Nejde o porušení práva na odměnu za práci (čl. 28 Listiny), neproplatí-li stát úkony, které orgán k tomu povolaný neposoudí jako úkony definované příslušnou (podzákonnou) normou. Stěžovateli nebylo upřeno právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť o jeho návrhu rozhodoval soud, stěžovatel měl a využil možnost užít opravný prostředek. Uvedené právo ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) či právo na legitimní očekávání (čl. 1 Protokolu) nepředstavují záruku, že vše, čeho se obhájce v řízení domáhá, mu bude přiznáno v plné výši, ale jde o záruku, že obecné soudy budou posuzovat vznesený nárok podle předem stanovených pravidel. Považuje-li například stěžovatel věc subjektivně za složitou a dovozuje-li z toho potřebu ztrojnásobení odměny, není zásahem do jeho základních práv opačný názor obecných soudů a tvrzení stěžovatele je jen pouhou polemikou s jejich právními závěry. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za dostatečně odůvodněná a srozumitelná; pro stručnost ne jejich odůvodnění odkazuje.7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10189.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Adamova, zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, se sídlem Joštova 138/4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. července 2023, č. j. 2 As 227/2022-32, výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2022, č. j. 62 Ad 14/2020-50, výroku III rozhodnutí Velitelství vzdušných sil ze dne 29. června 2020, č. j. MO 171008/2020-3031, a rozhodnutí Velitele Vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou ze dne 31. července 2017, č. j. MO 152295/2017-2427, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Velitele vzdušných sil, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, a Velitele Vojenského útvaru 2427, sídlem Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se žádostí podanou u Velitele Vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou (dále jen "prvostupňový správní orgán") domáhal úroků z prodlení z nároku na dorovnání platu. Prvostupňový správní orgán jeho žádosti nevyhověl z důvodu jejich promlčení. Poslední z nároků na úrok z prodlení stěžovateli vznikl k 15. 8. 2008 a stěžovatel byl povinen jej uplatnit v tříleté promlčecí době podle § 161 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Nárok uplatnil až dne 24. 3. 2017. Velitel vzdušných sil (dále jen "druhostupňový správní orgán) se s posouzením promlčení nároku ztotožnil a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil (výrok III jeho rozhodnutí). Současně v důsledku spojení řízení rozhodoval rovněž o vlastním nároku stěžovatele na dorovnání platu (výroky I a II jeho rozhodnutí).2. Rozhodnutí druhostupňového správního orgánu napadl stěžovatel žalobou, které Krajský soud v Brně zčásti vyhověl a zrušil výrok I rozhodnutí druhostupňového správního orgánu týkající se nároku na dorovnání platu stěžovatele. Ve vztahu k výroku III rozhodnutí druhostupňového správního orgánu (nárok na úroky z prodlení - předmět ústavní stížnosti) žalobu stěžovatele zamítl. Shodně jako správní orgány dospěl k závěru, že nárok na úroky z prodlení je promlčen. Uvedl, že stěžovatel zaměňuje vznik práva a jeho uplatnění. Stěžovateli právo požadovat úroky z prodlení skutečně vzniklo. Své právo však musel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě u služebního orgánu, nechtěl-li aby se jeho nárok promlčel. To neučinil a promlčecí lhůtu zmeškal o řadu let. Otázka, zda nárok vzniká okamžikem odsloužení přesčasových hodin nebo až za tři měsíce poté, proto není relevantní. Vztah subordinace v rámci služebního poměru vojáka z povolání sám o sobě nevylučuje uplatňování jeho práv plynoucích z tohoto poměru. Důvody, které by stěžovateli coby vojákovi znemožnily uplatnit jeho nárok včas (např. účast na zahraniční misi na místě bez infrastruktury) v daném případě nenastaly.3. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl. Rozsudek krajského soudu považoval za přezkoumatelný. Neztotožnil se s námitkou stěžovatele, že krajský soud nemohl zároveň zrušit pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí druhostupňového správního orgánu ve vztahu k nároku na dorovnání platu, ale ve vztahu k příslušenství tohoto nároku žalobu zamítnout. Je-li nárok na příslušenství promlčen, není nutné se dále zabývat i jeho konkrétní výší a obdobnými otázkami. S posouzením nároku jako promlčeného Nejvyšší správní soud souhlasil.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.5. Stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení. Namítá, že krajský soud nemohl zrušit rozhodnutí druhostupňového správního orgánu ve vztahu k výroku o nároku na dorovnání platu pro nepřezkoumatelnost a současně zamítnout žalobu stěžovatele ohledně nároku na příslušenství k tomuto nároku. Nárok na doplacení platu za práci přesčas stěžovatel řádně uplatnil u služebního orgánu, řízení vedené u Okresního soudu v Přerově na tuto věc nemělo žádný vliv. Stěžovatelem učiněná podání požadavek na přiznání úroku z prodlení obsahovala a správní orgán mu jej měl přiznat bez ohledu na dobu, kdy byl uplatněn. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se nemůže promlčet dříve, než se promlčí hlavní nárok. Závěry judikatury Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu potvrzují, že nárok na zaplacení úroku vzniká ze zákona, bez ohledu na to, zda a kdy tento nárok samostatně uplatnil. Nárok proto nemohl být promlčen.6. Stěžovatel upozorňuje na specifickou povahu jeho věci. Služební poměr vojáka se výrazně liší od poměru pracovního, v němž mají účastníci rovné postavení. V rozhodné době byl stěžovatel vojákem z povolání ve služebním poměru a fakticky neměl právní prostředky ochrany proti praxi služebního orgánu. Proces protiprávního rozdělování odpracovaných hodin na částečnou služební pohotovost byl po celou dobu služebním orgánem organizován zcela vědomě a záměrně. Uplatnění námitky promlčení správním orgánem proto představuje v dané věci zneužití práva, které je rovněž v rozporu s dobrými mravy. Promlčecí doba může být s ohledem na úmyslné porušování základních práv stěžovatele služebním orgánem jedině desetiletá. Promlčecí doba navíc může začít běžet teprve tehdy, kdy se oprávněný subjekt dozví o rozsahu svého nároku. Tak se tomu v daném případě nestalo, jelikož služební orgán neposkytoval stěžovateli součinnost pro stanovení nároku.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, která směřuje proti části výroku II rozsudku krajského soudu, kterou krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti výroku II rozhodnutí druhostupňového správního orgánu, nepřípustná. Stěžovatel neuplatnil v kasační stížnosti ve vztahu k tomuto výroku žádnou argumentaci (bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu), a tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky určené k ochraně jeho práv.8. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. K opodstatněnosti ústavní stížnosti je nejprve třeba uvést, že správní orgány i obecné soudy své závěry o promlčení stěžovatelova nároku řádně odůvodnily (str. 3 rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, str. 12 a 13 rozhodnutí druhostupňového správního orgánu, body 42 a 46 až 52 rozsudku krajského soudu, body 16 a 20 až 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Obecné soudy odpověděly stěžovateli na většinu jeho námitek obsažených v ústavní stížnosti. Konkrétně Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně a dostatečně vypořádal stěžovatelovu námitku, že krajský soud nemohl zrušit rozhodnutí správního orgánu ohledně nároku na dorovnání platu pro nepřezkoumatelnost a současně zamítnout stěžovatelovu žalobu ohledně příslušenství tohoto nároku (bod 17); námitku, že svůj nárok na úroky z prodlení uplatnil stěžovatel řádně a včas (bod 24); námitku, že z obsahu podání stěžovatele plyne požadavek na přiznání úroku z prodlení (bod 24); námitku, že se nárok na zaplacení úroku z prodlení nemůže promlčet dříve než nárok na zaplacení samotného dlužného platu (body 20 až 23). Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval námitkou stěžovatele ohledně specifické povahy uplatňování nároku ve služebním poměru (bod 42).10. Správní orgány i obecné soudy přisvědčily stěžovateli, že mu nárok na zaplacení úroku z prodlení vznikl (str. 3 rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, str. 13 rozhodnutí druhostupňového správního orgánu, bod 51 rozsudku krajského soudu, bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na rozdíl od stěžovatele, však rozlišily mezi vznikem nároku a jeho uplatněním. Teoretická východiska institutu promlčení předestřená obecnými soudy stěžovatel ve své ústavní stížnosti, obdobně jako v kasační stížnosti, nijak nereflektuje, pouze pokračuje v obecné polemice a nesouhlasu s výsledkem řízení. Není však rolí Ústavního soudu již jako pátý v řadě stěžovateli znovu vysvětlovat, že ačkoliv mu nárok na úroky z prodlení vznikl, byl povinen jej řádně a včas uplatnit, nechtěl-li, aby se jeho nárok promlčel (§ 159 odst. 1 a 4 a § 160 odst. 1 zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; ke smyslu promlčení srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1887/2021). Argumentace obecných soudů je srozumitelná a smysluplná, z ústavněprávního hlediska jí nelze nic vytknout.11. Podle stěžovatele správní orgán zneužil své právo namítnout promlčení a jednal tím v rozporu s dobrými mravy, promlčecí lhůta nezačala běžet. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel před Nejvyšším správním soudem tyto námitky nevznesl (bod V jeho kasační stížnosti). Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se přitom uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [nálezsp. zn. I. ÚS 4022/17(N 110/89 SbNU 631), bod 22]. Zmíněné námitky stěžovatele proto nejsou přípustné.V.Závěr12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1019.txt

NálezÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-venkov, sídlem Veveří 125, Brno, zastoupeného Petrem Matějkou, advokátem, sídlem Lidická 1005/23b, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 49 EXE 1424/2021-76 ze dne 6. 8. 2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníka řízení a obchodní společnosti B.G.M. holding, a. s., sídlem Žernovská 1316/6, Praha 10, zastoupené Petrem Plavcem, advokátem, sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 49 EXE 1424/2021-76 ze dne 6. 8. 2021 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 49 EXE 1424/2021-76 ze dne 6. 8. 2021 se ruší.OdůvodněníI. Rekapitulace průběhu původního řízení1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, jakož i z vyžádaných spisů, vedených u stěžovatele pod sp. zn. 137 EX 8379/21 a u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 EXE 1424/2021, Ústavní soud zjistil, že na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 49 EXE 1424/2021-21 ze dne 20. 5. 2021 stěžovatel jako soudní exekutor vedl proti vedlejší účastnici jako povinné exekuci k uspokojení pohledávky České exportní banky, a. s., jako oprávněné ve výši 5 337 994,87 USD s příslušenstvím, k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněné, a to na základě blíže označených vykonatelných soudních rozhodnutí.3. Stěžovatel dne 9. 6. 2021 zaslal vedlejší účastnici výzvu ke splnění vymáhané povinnosti podle § 46 odst. 6 exekučního řádu (dále též "ex. ř."), která jí byla doručena dne 18. 6. 2021 (a nikoli 10. 6. 2021, jak je nesprávně uvedeno v napadeném usnesení obvodního soudu - viz doručenku připojenou k č. l. 30 exekučního spisu). Dle této výzvy měla vedlejší účastnice uhradit částku celkem 169 249 565,05 Kč sestávající z jistiny ve výši 102 964 583,05 Kč, úroku z prodlení do dne vydání výzvy včetně ve výši 62 108 095 Kč a nákladů předchozího soudního řízení v celkové výši 4 176 887 Kč. Vedle toho byly ve výzvě rozpočítány náklady oprávněné v exekučním řízení, odměna stěžovatele, paušální částka náhrady hotových výdajů stěžovatele a daň z přidané hodnoty (z nákladů exekuce), to vše v celkové výši 3 537 130 Kč. Dohromady tedy měla vedlejší účastnice uhradit částku 172 786 690,05 Kč. Současně byla vedlejší účastnice poučena o tom, že ke dni skutečné úhrady musí dopočítat úrok z prodlení, který denně činí částku 22 709 Kč (0,02 % denně z jistiny). V poskytnuté třicetidenní lhůtě byly vedlejší účastnicí, resp. třetími osobami v její prospěch, na účet stěžovatele postupně uhrazeny částky ve výši 121 579 520,77 Kč dne 18. 6. 2021, 12 500 000 Kč dne 22. 6. 2021, 3 945 000 Kč dne 23. 6. 2021 a 35 067 567,28 Kč dne 25. 6. 2021, celkem tedy 173 092 088,05 Kč.4. Stěžovatel následně vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 137 EX 8379/21-54 ze dne 29. 6. 2021, v němž vyčíslil svoji odměnu částkou 2 922 620 Kč, náhradu paušálně určených hotových výdajů částkou 1 750 Kč a daň z přidané hodnoty částkou 614 118 Kč, celkem tedy vedlejší účastnici vyměřil náklady exekuce v částce 3 538 488 Kč (výrok I). Stěžovatel svůj výpočet založil na použití ustanovení § 5 odst. 1, § 6 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), v tehdy platném znění, (dále též "ET").5. Proti uvedenému příkazu k úhradě nákladů exekuce podala vedlejší účastnice dle § 88 odst. 3 ex. ř. včasné námitky, jimž stěžovatel nevyhověl, a proto je postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako exekučnímu soudu k rozhodnutí. Ten posléze nyní napadeným (a v záhlaví citovaným) usnesením změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výroku I tak, že náklady exekuce určil částkou ve výši 709 398,80 Kč, sestávající z 10% odměny stěžovatele ve výši 584 530 Kč, náhrady hotových výdajů ve výši 1 750 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 123 118,80 Kč.6. V odůvodnění svého rozhodnutí exekuční soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 ze dne 10. 4. 2018, dle něhož dochází-li navzdory použití moderačního ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) ET k tomu, že odměna soudního exekutora má i tak činit relativně vyšší částku, např. řádově statisíce nebo dokonce miliony korun, je povinností exekučního soudu vyhodnotit přiměřenost takto vypočtené odměny ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Dle citovaného judikátu je exekuční soud povinen přihlédnout zejména k tomu, zda odměna soudního exekutora vskutku odráží složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů exekuce. Není-li tomu tak, je namístě vyhodnotit, zda okolnosti exekučního řízení neodůvodňují přiznání nižší odměny soudnímu exekutorovi, a to bez ohledu na limity stanovené exekučním tarifem. Na základě tohoto názoru Nejvyššího soudu dospěl exekuční soud k závěru, že stěžovatelem účtovaná odměna není přiměřená složitosti jím provedené činnosti, což v odůvodnění stručně charakterizoval. Usoudil proto, že přiměřenou se mu jeví odměna ve výši 10 %, a nikoli 50 % z částky vypočítané podle § 6 odst. 1 ET.II. Argumentace stěžovatele7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že ve svém příkazu k úhradě nákladů exekuce již zohlednil tu skutečnost, že vedlejší účastnice uhradila požadované peněžité plnění v třicetidenní lhůtě, poskytnuté jí podle § 46 odst. 6 ex. ř., pročež nejen svoji odměnu, ale i náhradu za hotové výdaje a ztrátu času a doručování písemností ponížil o 50 % v souladu s ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a) a § 13 odst. 3 ET, což z příkazu jednoznačně plyne. Stěžovatel poukázal na vývoj judikatury Ústavního soudu vztahující se k výpočtu odměny soudního exekutora a zdůraznil, že v reakci na kasační nález pléna Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 8/06ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) byl exekuční tarif v této oblasti novelizován tak, že nová pravidla pro výpočet odměny soudního exekutora již odstranila problematické momenty, které přinesla nálezem zrušená právní úprava. To dle stěžovatele sám Ústavní soud uznal ve svých pozdějších rozhodnutích, v nichž 50% snížení odměny pro případ uhrazení vymáhané částky povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy podle § 46 odst. 6 ex. ř. bez dalšího akceptoval.8. Stěžovatel spatřuje pochybení exekučního soudu v tom, že vedlejší účastnici poskytnuté beneficium v souladu s exekutorským tarifem neshledal dostatečně proporcionálním snížením, aniž však současně přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl k vlastní proporcionalitě v podobě ponížení odměny soudního exekutora o dalších 40 % na 10 % z částky vypočtené podle § 6 odst. 1 ET. Postoj obvodního soudu o nepřiměřené odměně soudního exekutora dle názoru stěžovatele kontrastuje s jeho závěry o rozsáhlosti šetření majetku vedlejší účastnice a jeho zajištění jednotlivými exekučními příkazy, učiněnými v témže rozhodnutí. Názor obvodního soudu tak dle mínění stěžovatele postrádá logiku a schází v něm jakákoli kvantifikace odměny. Za další protimluv stěžovatel pokládá to, že exekuční soud na jedné straně uvádí, že správnost údajů v příkazu k úhradě nákladů exekuce nelze ověřit a že příkaz prakticky odůvodnění neobsahuje, na straně druhé přistoupil nikoli ke zrušení příkazu pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost, ale rovnou k jeho věcné změně.9. Stěžovatel dále uvedl, že byť z jeho strany nedošlo k přímé realizaci exekuce, obvodní soud krom složitosti nezohlednil odpovědnost a namáhavost při vedení exekuce. Stěžovatel vyzdvihl, že v dané věci se jednalo o exekuci vedenou pro vymožení šestnácti desítek milionů korun, tedy nikoli o bagatelní částku, a to v cizí měně, při značných majetcích vedlejší účastnice, rozsáhlé zjišťovací a zajišťovací činnosti i citlivosti věci, spočívající v sepsaných akciích závodů Šmeral, a. s. Stěžovatel má za to, že se ze strany exekučního soudu jednalo o projev ústavně nepřípustné libovůle, již vystihl souslovím "tohle už ti stačí", aniž by byl transparentně vyložil, proč by v daném případě právě desetiprocentní odměna měla postačovat. Na podporu svých závěrů stěžovatel příkladmo odkázal na výklad podávající se z nálezů Ústavního soudu ve věcechsp. zn. I. ÚS 944/07(N 86/53 SbNU 95) aIV. ÚS 1324/14(N 159/74 SbNU 369). Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatele10. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhla ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Vedlejší účastnice má za to, že napadené usnesení obvodního soudu je plně v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Dle jejího názoru napadené soudní rozhodnutí obsahuje dostatečné odůvodnění snížení odměny stěžovatele, když shrnuje, jaké kroky byly ve věci ze strany stěžovatele činěny, a je tedy patrné, že soud vzal v potaz činnost soudního exekutora a vyhodnotil její náročnost. Vedlejší účastnice odkázala na nález Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 1253/17ze dne 29. 8. 2017 (N 159/86 SbNU 607), z něhož dle jejího mínění plyne, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba vycházet jen z výše jím vymoženého plnění (§ 5 odst. 1 ET), a nikoli z nějaké fiktivní výše plnění vymáhaného (§ 5 odst. 4 ET) a že odměnu je nutno ještě korigovat hledisky odrážejícími stupeň dobrovolnosti plnění povinným a složitostí, odpovědností a namáhavostí činností vykonaných exekutorem. Vedlejší účastnice rovněž vyjádřila nesouhlas s názorem stěžovatele o změně příkazu namísto jeho zrušení pro jeho tvrzenou nepřezkoumatelnost, neboť možnost korekce odměny je exekučním soudům svěřena, přičemž vrácení věci exekutorovi by bylo nehospodárné a bylo by prodloužilo exekuční řízení.11. Stěžovatel v replice k vyjádření vedlejší účastnice řízení setrval na své dosavadní argumentaci a znovu předestřel svůj náhled na nedostatky, jimiž dle jeho názoru napadené rozhodnutí exekučního soudu trpí. K argumentaci vedlejší účastnice uvedl, že jí citovaná judikatura je dílem nepřiléhavá, dílem zčásti překonaná, popřípadě se týká jiných právních a skutkových otázek. Stěžovatel znovu zdůraznil, že smyslem a účelem aplikovaných právních norem ustanovení § 46 odst. 6 ex. ř. a s ním souvisejícího ustanovení § 11 odst. 1 ET bylo reagovat na závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v plenárním nálezusp. zn. Pl. ÚS 8/06ze dne 1. 3. 2007. Na podporu svého argumentu odkázal na nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 3520/18ze dne 14. 5. 2019 (N 79/94 SbNU 92), z něhož plyne, že znění právě citovaných ustanovení nepředpokládá jiné podmínky než včasné splnění vymáhaného nároku a uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a na náklady oprávněného.12. Stěžovatel ve své replice opětovně vyzdvihl, že jeho činnosti a vyvinuté úsilí (resp. činnosti jeho úřadu) byly maximální, pečlivé a nerutinní. Jednalo se o postižení množství majetku povinné jak způsoby standardními, tak ale i méně obvyklými, např. třemi soupisy akcií. S ohledem na množství zajišťovaného majetku a vysokou míru odpovědnosti za vymáhání pohledávky v řádech sta milionů korun představovala exekuční věc pro celý jeho aparát velkou časovou i odbornou zátěž.13. Stěžovatel nově zpochybnil opodstatněnost závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 ze dne ze dne 10. 4. 2018, jimiž obvodní soud podložil své úvahy. Nejvyšší soud v něm dle jeho názoru nevysvětlil, proč počínaje statisícovými částkami odměny soudního exekutora má být zvažováno jakési automatické snížení odměny pod 50% hranici. Neučinil-li tak, je nutné na toto rozhodnutí dovolacího soudu hledět jako na neústavní a nepřipustit jeho uplatnění, jak už to Ústavní soud dle stěžovatele obdobně učinil v nálezusp. zn. IV. ÚS 378/16ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609). K tomu stěžovatel dodal, že případné osvojení si výkladu Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí by postavilo všechny exekutory do situace absolutní právní nejistoty, v jejímž důsledku by bylo dosti obtížné domoci se předvídatelné soudní ochrany práva na spravedlivou odměnu v řízeních před exekučními soudy, a to bez toho, aby bylo nutné takové právo následně bránit v řízení o ústavní stížnosti. Krom toho, měla-li by být věc skutečně posuzována optikou citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tak, aby nedocházelo ke zjevně nepřiměřenému postihu povinného, pak tím spíše jsou závěry obsažené v napadeném rozhodnutí nesrozumitelné. Hlediskem nepřiměřeného postihu vedlejší účastnice se exekuční soud dle stěžovatele vůbec nezabýval.14. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).IV. Vlastní přezkum Ústavního souduIV.a Judikatura Ústavního soudu a její závěry rozhodné pro souzený případ15. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníka i vedlejší účastnice řízení, obsah naříkaného soudního rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.16. Ústavní soud se problematikou náhrady nákladů exekučního řízení ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval, včetně otázky stanovení výše odměny soudního exekutora, a to v závislosti na různých okolnostech provázejících exekuci v jednotlivých případech. Nejčastěji se Ústavní soud v této oblasti setkává s určením odměny soudního exekutora v situaci, kdy povinný svoji povinnost, alespoň částečně, splnil sice až po nařízení exekuce, avšak ještě před její faktickou realizací, tedy je-li stanovení výše této odměny odvislé od míry dobrovolnosti plnění povinným, a tím i od rozsahu činnosti soudního exekutora. Tato judikatura, stejně tak jako související právní úprava v exekučním řádu i exekutorském tarifu, prošla určitým vývojem, který je zde vhodné stručně nastínit.17. Základním ustanovením, rozhodným pro výpočet odměny soudního exekutora bylo a nadále je ustanovení § 5 odst. 1 ET, které však v průběhu své existence doznalo několika podstatných změn. Toto ustanovení v původním znění ke dni vydání exekutorského tarifu pouze stanovilo, že základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění, aniž bylo blíže rozvedeno, co se rozumí "vymoženým plněním". Podle § 11 odst. 1 téhož předpisu platilo, že upustí-li exekutor od provedení exekuce, náleží mu odměna ve výši 50 % s tím, že za základ odměny se považuje výše pohledávky, která má být (dle exekučního titulu) vymožena. Podle § 46 odst. 3 ex. ř. zároveň platilo, že exekutor upustí od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce, k nimž ovšem náležela i odměna exekutora.18. Přijetí vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, dotčené ustanovení § 5 odst. 1 ET změnilo v tomto směru potud, že za exekutorem vymožené plnění se nově považovalo každé plnění ke splnění povinnosti uvedené v usnesení o nařízení exekuce, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce. Dále bylo do exekutorského tarifu vloženo nové ustanovení § 11 odst. 2, dle něhož exekutorovi náleží odměna v plné výši i tehdy, upustil-li od provedení exekuce poté, co písemně vyzval povinného k dobrovolnému splnění povinnosti uložené exekučním titulem a ten sice tuto výzvu vyslyšel, nicméně náklady exekuce uhradil až po uplynutí přiměřené lhůty stanovené exekutorem v dané výzvě. Následující vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., nepřinesla ohledně zásad pro stanovení odměny soudního exekutora žádné podstatné změny. Odrazily se v ní toliko některé dílčí novelizace exekučního řádu, způsob odměňování však zůstal nedotčen.19. Takto pojatá právní úprava ve svých důsledcích vylučovala patřičné zohlednění plnění povinného, k němuž po nařízení exekuce došlo, při určení výše odměny soudního exekutora, tedy i navzdory tomu, že soudní exekutor v nařízené exekuci do té doby žádné významnější úkony neučinil, natož aby exekuci jako takovou uskutečnil. Ústavní soud na tuto skutečnost poukázal v nálezu plénasp. zn. Pl. ÚS 8/06ze dne 1. 3. 2007 (94/2007 Sb.; N 39/44 SbNU 479), v němž se k otázce stanovení základu pro výpočet odměny soudního exekutora v případě dobrovolného plnění povinného po nařízení exekuce šířeji vyjádřil. Ústavní soud konkrétně zdůraznil, že do základu odměny exekutora se za této situace zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, což Ústavní soud označil za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou, neboť taková diferenciace nebyla racionálně zdůvodnitelná. Nadto konstrukce právní úpravy odměňování soudních exekutorů dle Ústavního soudu postrádala i výchovný prvek, protože neumožňovala ocenit to, že povinný splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Snížená odměna ve výši 50 % náležela exekutorovi pouze tehdy, pokud upustil od provedení exekuce, což mu ale exekuční řád dovoloval učinit jen tehdy, byly-li uhrazeny i náklady exekuce zahrnující odměnu exekutora, jejíž přesná výše povinnému v té době známa nebyla. Neuhradil-li tedy povinný odměnu exekutora v plné výši, nebylo lze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka uhrazena byla. Jednalo se tak o pohyb v kruhu vytvářející nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny exekutora, a jsoucí proto v rozporu s principy právního státu. Ústavní soud v citovaném plenárním nálezu uzavřel, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bylo na exekučních soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly výši jím "vymoženého plnění" v souladu s naznačenými hledisky.20. Novelou exekučního řádu, provedenou zákonem č. 286/2009 Sb., zákonodárce mimo jiné reflektoval i výše zmíněný právní názor Ústavního soudu, vyslovený v nálezusp. zn. Pl. ÚS 8/06ze dne 1. 3. 2007, o čemž se důvodová zpráva k tomuto zákonu výslovně zmiňovala (viz str. 28 důvodové zprávy). Nově tak bylo s účinností od 1. 11. 2009 do exekučního řádu, krom dalšího, včleněno ustanovení § 46 odst. 5, dle něhož bylo povinností exekutora zaslat povinnému společně s usnesením o nařízení exekuce výzvu ke splnění vymáhané povinnosti, v níž vyčíslí vymáhaný nárok a zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Zároveň byl povinen povinného poučit, že splní-li ve lhůtě 15 dnů vymáhaný nárok a uhradí zálohu, exekutor vydá neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce, jehož právní mocí bude exekuce provedena. Ohledně snížených nákladů exekuce zákonodárce výslovně odkázal v poznámce pod čarou 16b) na ustanovení § 11 ET, to jest na 50% snížení odměny v případě peněžitých plnění a její 70% zkrácení u plnění ostatních. Dřívější institut upuštění od provedení exekuce byl zrušen, resp. funkčně zcela nahrazen uvedenou výzvou k (dobrovolnému) splnění vymáhané povinnosti.21. Na legislativní změny provedené zákonem č. 286/2009 Sb. zareagovalo Ministerstvo spravedlnosti přijetím vyhlášky č. 368/2009 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Ta zavedení nyní obligatorní výzvy povinnému ke splnění vymáhané povinnosti promítla do ustanovení § 11 ET tak, že exekutorovi v případě, že povinný k této výzvě včas a řádně splní vymáhanou povinnost a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného, bez dalšího náleží pouze 50% odměna u peněžitých plnění a 30% odměna u plnění ostatních. Žádné další odchylky od tohoto pravidla exekutorský tarif nepředjímal.22. S účinností od 1. 1. 2013 byl novelou exekučního řádu, zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, obsah dosavadního ustanovení § 46 odst. 5 ex. ř. posunut do šestého odstavce a současně došlo i ke změně lhůty, v níž povinný mohl vyhovět výzvě soudního exekutora k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, a sice z 15 dnů na 30 dnů. Prodloužení této lhůty se souběžně odrazilo i v ustanovení § 11 odst. 1 ET po přijetí vyhlášky č. 490/2012 Sb. Ministerstvem spravedlnosti. V této podobě ustanovení § 11 odst. 1 ET a ustanovení § 46 odst. 6 ex. ř., vyjma aktualizace výslovných odkazů na v mezidobí pozměněné části exekučního řádu a zavedení dodatečné povinnosti exekutora poskytnout povinnému informace týkající se postupu v exekučním řízení, platí beze změny dosud.23. Ústavní soud již měl příležitost vyjádřit se ve své rozhodovací činnosti k nové právní úpravě, jež nakonec nahradila úpravu kritizovanou v nálezusp. zn. Pl. ÚS 8/06ze dne 1. 3. 2007. V usneseníchsp. zn. III. ÚS 3447/12ze dne 26. 3. 2013 asp. zn. I. ÚS 3231/12ze dne 1. 10. 2013 Ústavní soud uvedl, že snížením odměny na polovinu podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) ET "byla zohledněna ‚určitá dobrovolnost' plnění stěžovatele v podobě, jež se podává ze závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 8/06[...], a proto není důvod, aby ústavní konformita této právní úpravy byla zpochybněna, přičemž totéž je nepřímo aprobováno nálezysp. zn. II. ÚS 1994/09[...] asp. zn. II. ÚS 233/09[...]". Tuto svoji tezi Ústavní soud dále rozvedl v usnesenísp. zn. I. ÚS 1697/14ze dne 8. 7. 2014, kde uvedl, že na požadavky nastolené ve shora zmíněném plenárním nálezu "zákonodárce reagoval přijetím aktuálně účinné právní úpravy", s tím, že "[p]řijetím této právní úpravy tak bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost ‚dobrovolně', byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši. Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, pak byly zákonodárcem jasně vymezeny" (viz bod 10 citovaného usnesení).24. K tomu, že nová úprava ustanovení § 11 odst. 1 ET ve spojení s ustanovením § 46 odst. 6 ex. ř. reaguje na původní výtky Ústavního soudu a z ústavního hlediska představuje uspokojivé řešení otázky zohlednění plnění povinného po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím nuceným provedením, se Ústavní soud přihlásil i v řadě dalších rozhodnutí, srov. např. usnesení ve věcisp. zn. II. ÚS 1220/15(bod 10),sp. zn. I. ÚS 3221/16,sp. zn. I. ÚS 3358/16. Stvrzení tohoto setrvalého názoru našlo svoji odezvu i v nálezusp. zn. I. ÚS 2757/18ze dne 11. 8. 2020 (N 159/101 SbNU 112), v němž Ústavní soud podotkl, že soudobá dikce ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) ET je výrazem ocenění přístupu povinného k zaslání výzvy podle § 46 odst. 6 ex. ř. K tomu Ústavní soud dodal, že "tímto postupem dochází k podstatnému zjednodušení práce exekutora, který ... přitom má zajištěnou přiměřenou míru odměny" (viz bod 14 citovaného nálezu).25. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud ve své judikatuře, kterou lze pokládat za dlouhodobě ustálenou, vychází ze tří modelových situací, pokud jde o zohlednění míry dobrovolnosti povinného při stanovení výše odměny soudního exekutora. Prvním z nich je případ, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, dříve, než se o exekuci dozvěděl, a sice nejpozději tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení. Zde Ústavní soud vyslovil názor, že nemohl-li soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. kupř. bod 15 nálezusp. zn. II. ÚS 1540/08ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), na něj navazující nálezsp. zn. I. ÚS 2930/09ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) či nálezsp. zn. I. ÚS 3302/19ze dne 10. 3. 2020 (N 48/99 SbNU 106)]. Ve druhém případě se jedná o situaci, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, o níž se dozvěděl, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". Ústavní soud zde vychází z toho, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti dle § 46 odst. 6 ex. ř. je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou, jak předvídá § 11 odst. 1 ET (viz např. již citovaný nález ve věcisp. zn. I. ÚS 2757/18). Konečně třetí případ spočívá v tom, že je povinným plněno později (po uplynutí poskytnuté třicetidenní lhůty) nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce, resp. náklady oprávněného). Zde se žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení neuplatní (srov. usnesení Ústavního soudu ve věcechsp. zn. IV. ÚS 2959/11,IV. ÚS 3378/11,III. ÚS 2289/13,I. ÚS 3221/16,I. ÚS 3358/16čiI. ÚS 3052/20).IV.b Aplikace judikaturních východisek na souzený případ26. V nyní souzené věci není mezi stěžovatelem, vedlejší účastnicí ani exekučním soudem sporu o tom, že vedlejší účastnice (resp. dílem třetí osoby v její prospěch) splnila vymáhanou povinnost ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy jí byla doručena výzva ke splnění vymáhané povinnosti podle § 46 odst. 6 ex. ř. Ostatně tyto skutečnosti se podávají z exekučního spisu (viz např. sdělení stěžovatele na č. l. 49). Stejně tak není mezi týmiž účastníky sporu o tom, že vedlejší účastnice nad rámec peněžitého plnění, jehož uhrazení jí bylo uloženo exekučními tituly, uhradila též zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného v exekučním řízení, resp. je uhradila celé. Z právě vyloženého tedy bez pochybností vyplývá, že se z hlediska míry dobrovolnosti plnění vedlejší účastnice jednalo o druhý modelový příklad. Vedlejší účastnice uhradila vše, co se po ní žádalo ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti, k rukám stěžovatele do uplynutí zákonné třicetidenní lhůty. Stěžovatel proto přistoupil k vydání shora označeného příkazu k úhradě nákladů exekuce, v němž v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) ET a příslušnou judikaturou Ústavního soudu snížil svoji odměnu o 50 %. Exekuční soud ovšem k námitkám vedlejší účastnice dospěl k závěru, že namístě je další razantní ponížení odměny stěžovatele, a to o celých 40 % na 10 %. Úvahy, pro které tak exekuční soud učinil, ovšem Ústavní soud z následujících důvodů ústavně konformními neshledal.27. Exekuční soud si byl dobře vědom, že plnění vedlejší účastnice ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti je v příkazu zohledněno přiznáním odměny stěžovatele i náhrady hotových výdajů ve výši 50 % dle § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 ET a že k plnění vedlejší účastnice (resp. třetí osoby) přistoupila až pod hrozbou exekučního řízení a vydaných exekučních příkazů. V daném případě se však rozhodl tato ustanovení nerespektovat fakticky z toho důvodu, že vypočtená odměna se pohybuje v řádech milionů (2 922 620 Kč po 50% ponížení), což neshledal přiměřeným složitosti stěžovatelem realizovaných úkonů. Exekuční soud se ve svém postupu zaštítil závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 ze dne 10. 4. 2018, v němž mimo jiné stojí, že má-li použití § 11 odst. 1 písm. a) ET vést k tomu, že odměna soudního exekutora má být stanovena v relativně vyšší částce, např. řádově statisíců nebo dokonce milionů korun, je povinností exekučního soudu vyhodnotit přiměřenost takto vypočtené odměny ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Za takové situace je dle názoru dovolacího soudu třeba důsledně respektovat, že "dobrovolné" plnění povinného po zahájení exekučního řízení je nutno brát v potaz do té míry, aby nedocházelo ke zjevně nepřiměřenému postihu povinného. Ústavní soud se s tímto způsobem moderace odměny stěžovatele ze strany exekučního soudu neztotožňuje, a to ani v rovině obecné, ani na pozadí jedinečných okolností souzené věci.28. Pokud jde o obecné hledisko, je třeba zmínit, že Ústavní soud ve své judikatuře nevyslovil, že odměna soudního exekutora pohybující se ve statisícových či milionových částkách už jen pro svoji výši vyvolává otázky stran její přiměřenosti a zavdává prostor k pochybnostem. Ústavní soud naopak, jak zřetelně plyne ze shora provedeného nástinu judikatury, vychází z toho, že nově přijatá právní úprava v exekučním řádu a exekutorském tarifu zohledňující míru dobrovolnosti plnění povinným po nařízení exekuce uspokojivým způsobem vyvažuje přiměřenost odměny soudního exekutora na straně jedné a podíl povinného při vymožení plnění na straně druhé. Pravda je, že ani Nejvyšší soud v citovaném usnesení, na něž exekuční soud odkázal, nevyloučil možnost určení odměn exekutora v částkách dosahujících statisíců či milionů Kč. Z formulace jeho vývodů v daném usnesení lze nicméně vycítit určité naléhání na prolomení hranice 50% odměny dle § 11 odst. 1 ET ze strany exekučních soudů, má-li se i po tomto snížení odměna exekutora pohybovat "v relativně vyšších částkách". Takové nasměrování soudní exekuční praxe není z následujících důvodů v ústavní rovině přijatelné.29. Předně je nutno uvést, že úvahy prezentované v judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 nepřímo cílí na dlouhodobé nastavení odměn soudního exekutora v § 6 ET. Celospolečenská i odborná debata na toto téma je bezpochyby žádoucí, neboť musí existovat proporcionální vztah mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů exekuce, jež by měl povinný nést. Odměna soudního exekutora by se neměla stát faktickou sankcí vůči povinnému, obzvláště byla-li by nepřiměřeně přísná nebo dokonce likvidační, a neměla by pro exekutora představovat nepřiměřený zdroj zisku. Stejně tak ale není možné odhlédnout od toho, že plnění povinností (ať již smluvních, nebo zákonných) je jednou z podmínek fungování právního státu. V exekučním (vykonávacím) řízení je to povinný, kdo vyvolal protiprávní stav, jenž si vynutil vznik dalších nákladů, které tak jdou oprávněně k jeho tíži [srov. bod 17 nálezu Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 1398/12ze dne 1. 7. 2014 (N 133/74 SbNU 25)].30. Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 14/17ze dne 14. 8. 2018 (200/2018 Sb.; N 134/90 SbNU 205) zdůraznil, že ačkoliv ze základního práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk, stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v oblasti exekučního vymáhání. Soudní exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného ani nákladů exekuce. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti soudního exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i to, že ne ve všech případech dosáhne soudní exekutor uspokojení všech svých nároků. Rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (viz body 48 a 64 citovaného nálezu). Jinak řečeno, soudní exekutor si může v některých případech přijít ke "snazšímu" výdělku, v jiných se však může potázat s nepořízenou. Jisté vyvážení těchto dvou pomyslných pólů ztělesňuje i rozložení způsobu odměňování podle povahy vymáhané povinnosti v exekutorském tarifu. Nelze mít přitom za to, že odměny soudního exekutora v řádech milionů Kč jsou běžným jevem. Taková odměna totiž nasvědčuje tomu, že vymáhané peněžité plnění dosahuje velmi vysoké výše, která sama o sobě činí předmět exekuce významnějším. Odpovědnost exekutora za prováděnou exekuci a případné následky jeho pochybení v ní jsou v těchto případech nesrovnatelně větší. Bez povšimnutí nelze ponechat ani to, že soudní exekutor je státem pověřen exekutorským úřadem. Zpravidla se tedy nejedná o jedinou osobu uskutečňující nucený výkon exekučních titulů. K výkonu své činnosti disponuje soudní exekutor odborným i pomocným aparátem (zaměstnanci), jehož provoz ovšem hradí ze svého. I na to je třeba brát určitý ohled.31. Nelze pominout, že postupné rozmělňování pravidel pro stanovení výše odměny soudního exekutora skrze soudní rozhodnutí ve svém důsledku citelně narušuje právní jistotu nejen soudního exekutora, ale i ostatních účastníků. Dopředu nejsou známa žádná kritéria, dle nichž by bylo lze na další snížení odměny usuzovat, resp. neexistuje žádný způsob výpočtu, na jehož základě by bylo možné předvídat, o kolik může být odměna soudnímu exekutorovi snížena nad rámec toho, s čím exekutorský tarif počítá v § 11 odst. 1. Nyní řešený případ je toho ilustrativním příkladem. Exekuční soud snížil stěžovateli odměnu o dalších 40 %, aniž byl schopen vyložit, proč jeho dosavadní práci takto "nacenil", resp. proč odměna ve výši např. 5 % by byla nízká a odměna ve výši kupř. 20 % zase příliš vysoká. Naopak je zřejmé, že rozhodnutí soudu o 10% odměně je tu projevem volné úvahy. To s sebou nutně přináší i riziko nejednotnosti praxe, kdy různé exekuční soudy mohou práci exekutora odměňovat odlišně. Proti rozhodnutí exekučního soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce není přípustný opravný prostředek, což vylučuje sjednocování judikatury vyššími soudy. Ve výsledku pak snadno může dojít k nerovnému zacházení se všemi zúčastněnými v závislosti na praxi zavedené na jednotlivých exekučních soudech. Ústavní soud v té spojitosti pokládá za nutné vyzdvihnout, že se tím současně vytrácí efekt opakovaně zmíněného "výchovného prvku" vůči povinnému. Judikatura, dle níž odměna soudního exekutora "v relativně vyšší částce" je veskrze "orientační povahy" a spíše zralá na další snížení, by vůči potenciálním povinným nepůsobila výchovně (preventivně) a ve svém důsledku by mířila proti zájmu na pokud možno včasném a řádném splnění povinností povinným mimo vlastní exekuci.32. Nabízí se zde srovnání se soudními poplatky, které ve věcech výkonu rozhodnutí mohou dosáhnout až částky 4 100 000 Kč. Jejich výše je určena dle vymáhané částky a nijak nezohledňuje náročnost konkrétního výkonu rozhodnutí. V exekučním řízení se soudní poplatky neplatí, neboť exekuce nezajišťuje stát, ale soudní exekutoři, na něž stát přenesl část své pravomoci. Odměna za exekuci (obdobně jako soudní poplatek) pokrývá nikoli pouze náklady konkrétní exekuce (výkonu rozhodnutí), ale náklady exekutorského úřadu (státu) jako celku.33. Dále je třeba poznamenat, že ani exekuční řád, ani exekutorský tarif či jiný právní předpis soudnímu exekutorovi či exekučnímu soudu nesvěřuje pravomoc jakési druhotné moderace odměny soudního exekutora dle jejich uvážení (diskrece), tedy další snížení odměny pod sazby stanovené v § 11 odst. 1 písm. a) a b) ET. V tom je podstatný rozdíl kupříkladu v porovnání s obdobným právem, jímž jsou nadány civilní soudy při rozhodování o nákladech řízení. Možnost moderace náhrady nákladů řízení zde pramení přímo ze zákona (srov. § 150 občanského soudního řádu), omezuje se však na důvody hodné zvláštního zřetele. Ty sice tvoří předem blíže nedefinovanou množinu okolností, je ale nepochybné, že se musí jednat o případy vskutku mimořádné, prakticky ojedinělé. Naproti tomu možnost moderace odměny soudního exekutora byla víceméně založena judikaturou Ústavního soudu ve spojitosti s neslučitelností někdejší výše rozebrané právní úpravy v exekučním řádu a exekutorském tarifu, která nedovolovala účinně zohlednit podíl povinného na dobrovolném splnění vymáhané povinnosti před nuceným výkonem exekuce. Jednalo se tedy o dočasné oprávnění exekučních soudů do doby, než příslušný normotvůrce přijme takovou právní úpravu, jež nedostatky té předchozí vhodným způsobem napraví. Jak je ze shora předestřeného náčrtu jejího vývoje patrné, tak se nakonec i stalo, takže důvod pro používání daného "práva" exekučních soudů v zásadě odpadl.34. Ústavní soud má nicméně za to, že ani absolutní nedotknutelnost výše odměny soudního exekutora bez možnosti jakékoli korekce nelze přijmout. Z vlastní rozhodovací činnosti jsou Ústavnímu soudu známy případy, kdy i 50% snížení odměny exekutora (zohlednění dobrovolnosti plnění) by i tak bylo vůči povinnému zásadně nespravedlivé ve světle konkrétních okolností případu [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 3507/13ze dne 10. 4. 2014 (N 54/73 SbNU 79)]. Případný korektiv by se zde ovšem měl, podobně jako je tomu u vzpomenutého moderačního práva civilních soudů při rozhodování o nákladech řízení, prosadit jen ve zcela výjimečných případech, hodných zvláštního zřetele. Vesměs půjde toliko o případy, kdy odměna soudního exekutora, byť i ve snížené sazbě dle § 11 odst. 1 ET, nadále představuje pro povinného nepřiměřený postih, popřípadě kdy se soudní exekutor dopustí významnějšího pochybení při provádění exekuce. Exekuční soud je v takovém případě k námitkám povinného povinen ozřejmit, které konkrétní výjimečné okolnosti zavdávají důvod k mimořádnému (sekundárnímu) snížení odměny soudního exekutora a jaká je jejich intenzita (dopad) na situaci povinného. Rozhodně nepůjde o běžnou situaci, kdy povinný sice "dobrovolně" splní vymáhanou povinnost ve lhůtě dle § 46 odst. 6 ex. ř., avšak již pod tíhou v mezidobí vydaných exekučních příkazů, jimiž byl zajištěn jeho majetek a omezeno nakládání s ním.35. Ústavní soud v nyní projednávané věci shledal, že rozhodnutí exekučního soudu neuvádí žádné výjimečné okolnosti, jež by byly způsobilé splnit podmínky pro další snížení 50% odměny stěžovatele. Obvodní soud uvedl, že exekuční řízení bylo zahájeno oprávněným důvodně, protože vedlejší účastnice nesplnila dobrovolně povinnost, která jí byla uložena soudním rozhodnutím, když byla v prodlení s plněním svého závazku. Výslovně přitom poznamenal, že šetření majetku vedlejší účastnice a jeho zajištění exekučními příkazy stěžovatele bylo rozsáhlejší. Byla nařízena exekuce prodejem movitých věcí, nemovitých věcí, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiných pohledávek, na podkladě kterých by v případě realizace exekuce došlo k podstatnému uspokojení vymáhané povinnosti, a byl proveden soupis movitých věcí. Exekuční soud též podotkl, že stěžovatel vydal řadu rozhodnutí ve své pravomoci, korespondoval s poddlužníky vedlejší účastnice a prováděl další úkony k úspěšnému provedení exekuce. Na závěr exekuční soud doplnil, že bez této činnosti by nedošlo k vymožení vymáhaného plnění, neboť vedlejší účastnice se snažila svým chováním o maximální oddálení uspokojení pohledávky oprávněného (viz body 12 a 13 napadeného usnesení exekučního soudu).36. Z odůvodnění naříkaného usnesení je zřejmé, že obvodní soud neměl vůči odvedené práci stěžovatele žádné výhrady či připomínky a že na nařízenou exekuci nepohlížel jako na nedůvodnou či jinak vadnou. Zde se sluší podotknout, že vedlejší účastnice v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce namítala šikanózní charakter exekuce. Stěžovatel však ve svém nesouhlasném stanovisku k námitkám správně odvětil, že měla-li vedlejší účastnice pocit, že se jedná o šikanózní exekuční návrh, měla tuto skutečnost řešit v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce, což ale do té doby neučinila (viz č. l. 65 exekučního spisu). Ústavní soud k tomu dodává, že námitky představují procesní prostředek obrany proti nesprávně stanoveným nákladům exekuce v příkazu k jejich úhradě, jehož právní mocí je exekuce provedena (dovršena), a nikoli proti samotné povaze exekuce. Exekuční soud ani nedospěl k závěru, že by se v daném případě jednalo o nepřiměřený postih vedlejší účastnice. Naopak vícekrát uvedl, že vedlejší účastnice se snažila uspokojení oprávněné oddálit a plnit pouze na dlužnou jistinu.37. Vytýká-li exekuční soud stěžovateli, že jeho příkaz k úhradě nákladů exekuce prakticky neobsahuje odůvodnění a že správnost údajů v příkazu nelze ověřit, nelze těmto výhradám přisvědčit. Příkaz naopak obsahuje řádné vyčíslení (způsob výpočtu) jednotlivých položek, z nichž náklady exekuce sestávají, tedy odměny, náhrady paušálně určených hotových výdajů a daně z přidané hodnoty. V odůvodnění jsou rovněž srozumitelně rozepsány všechny částky tvořící vymáhanou povinnost, vyvěrající z exekučních titulů, a to jistina, příslušenství (úrok z prodlení) a náklady soudního řízení, z něhož exekuční tituly vzešly. Ústavní soud souhlasí s argumentací stěžovatele, že měl-li exekuční soud pochybnosti o správnosti údajů obsažených v příkazu, měl jej zrušit, což neučinil. Exekuční soud však vyjma obecného (a nepřiléhavého) konstatování, že odůvodnění příkaz prakticky neobsahuje, pročež správnost údajů v něm uvedených nelze ověřit, žádné konkrétní pochybení stěžovatele při výpočtu nákladů exekuce neuvedl. Údaje uvedené v příkazu lze přitom snáze ověřit mimo jiné i podle předchozí výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti a exekučních titulů. Jedinou pohyblivou složkou (vymáhanou částkou) zůstal úrok z prodlení, který se v mezidobí ode dne vydání výzvy do dne příslušné úhrady přirozeně navýšil, o jehož růstu (a způsobu výpočtu ke dni úhrady) byla vedlejší účastnice v dané výzvě náležitě zpravena.38. Je-li v záhlaví příkazu označena vymáhaná, a nikoli "vymožená" povinnost, sluší se uvést následující. V prvé řadě jde o údaj, který je jednou z obligatorních náležitostí příkazu k úhradě nákladů exekuce [srov. dikci "označení vymáhané povinnosti" v ustanovení § 88 odst. 2 písm. e) ex. ř.]. Podobně nelze přehlédnout, že dle vzoru 23 přílohy č. 5 k vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů, může příkaz alternativně obsahovat buď označení vymožené, anebo vymáhané povinnosti ke dni vydání příkazu bez započtení nákladů exekuce a nákladů oprávněného, aniž by byl mezi oběma výrazy po formální stránce činěn relevantní rozdíl. Každopádně podle § 5b odst. 3 posledně citované vyhlášky platí, že vyžaduje-li to konkrétní exekuční řízení, může exekutor písemnost vyhotovit odchylně od vzorů uvedených v příloze č. 5 k této vyhlášce. Případné odchylky od vzorů nemohou samy o sobě zapříčinit vadnost příkazu k úhradě nákladů exekuce za předpokladu, že příkaz dostojí všem povinným náležitostem, jak je požaduje zákon (§ 88 odst. 2 ex. ř.). Uvedení částky 169 522 921,05 Kč jako vymáhané povinnosti v tomto směru nepůsobí zavádějícím dojmem. Nadto exekuční soud si na otázku, zda se jedná o vymáhanou či vymoženou povinnost, sám odpověděl. Záhy po zmínce o pochybnostech stran vymoženého či vymáhaného plnění totiž vyslovil, že na vymáhanou povinnost bylo ve skutečnosti plněno až po zahájení exekučního řízení po doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, načež uzavřel, že "[p]lnění je vymoženým plněním dle § 46 odst. 4 a 6 exekučního řádu" (bod 10 usnesení obvodního soudu).39. Ze všech shora uvedených důvodů je třeba uzavřít, že vyústilo-li napadené rozhodnutí exekučního soudu za výše popsaných okolností ve výrazné ponížení odměny stěžovatele pod již sníženou sazbu dle § 11 odst. 1 ET, ocitlo se v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právem na vlastnictví takto odepřených peněžních prostředků dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť exekuční soud své rozhodnutí zatížil, byť nikoli ve zlé víře, prvkem ústavně zapovězené libovůle.40. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, vyslovil porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a přikročil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, který je ve svém dalším postupu vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

decision_10190.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti I. G., zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021 sp. zn. 14 To 76/2021 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021 č. j. 8 Nt 301/2021-125, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo podle § 95 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních") rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání do Ruské federace za účelem trestního stíhání pro trestný čin vraždy podle § 105 odst. 2 písm. z) trestního zákona Ruské federace, jehož se měl dopustit jako organizátor podle § 33 odst. 3 téhož zákona, a to s přihlédnutím k zárukám poskytnutým Generální prokuraturou Ruské federace. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze.Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").Stěžovatel v úvodu předkládá argumenty a důkazy, které podle něj prokazují zjevnou nedůvodnost extradiční žádosti, tedy okolnosti týkající se skutku, pro nějž má být vydán, jakož i trestního řízení vedeného v Ruské federaci a postupu ruských orgánů v rámci tohoto řízení. Zdůrazňuje, že zprávy renomovaných mezivládních a nevládních mezinárodních organizací popisují závažná porušení práva na spravedlivý proces ze strany ruských orgánů a porušování čl. 3 Úmluvy ve vězeňských zařízeních. Odkazuje na opakovaná vyjádření svého ruského advokáta, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že mu v případě vydání do domovské země nebude zaručen spravedlivý proces. Připomíná, že jeho manželce byla udělena mezinárodní ochrana a její trestní stíhání bylo označeno za nedůvodné a vykonstruované. Trestním soudům vytýká, že jeho argumentaci adekvátně nereflektovaly. Trestní soudy podle něj pochybily, když akcentovaly obchodní, resp. civilní rozměr projednávané kauzy bez vlivu na trestněprávní rozměr případu.Stěžovatel dále připomíná, že v průběhu předchozích šesti let byla v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany vydána správními orgány již dvě nezákonná rozhodnutí, jejichž nezákonnost byla potvrzena správními soudy. Má za to, že zatýkací rozkaz ani další dokumenty předložené v předmětném řízení nesplňují zákonné požadavky na odůvodnění žádosti o vydání, a nemohou být proto podkladem pro jeho extradici ani pro jeho omezení na svobodě předběžnou vazbou. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezysp. zn. III. ÚS 534/06aIII. ÚS 1354/13. Odkazuje také na zprávu Amnesty International z roku 2015, podle níž se situace v Ruské federaci dramaticky zhoršila. S odkazem na § 91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních připomíná, že trestní soudy jsou povinny se relevantně a přezkoumatelně vypořádat s případnou důvodnou obavou, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám obsaženým v čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, resp. že by se v dožadujícím státě zhoršilo postavení vyžádaného v trestním řízení nebo při výkonu trestu. Trestní soudy podle něj neadekvátně akcentovaly význam záruk předložených Generální prokuraturou Ruské federace. Apeluje rovněž na humanitární rovinu případu a uvádí, že v České republice žije jeho manželka i tři děti, přičemž nikdo z této rodiny by jej do Ruské federace nemohl následovat a pomoci mu tam.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti trestních soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.Ústavní soud nejprve připomíná, že v minulosti již rozhodoval o stěžovatelově ústavní stížnosti proti rozhodnutí trestních soudů o přípustnosti jeho vydání. Šlo o předchozí vydávací řízení, které skončilo rozhodnutím ministra spravedlnosti, že stěžovatel vydán nebude, a to v návaznosti na skutečnost, že ruská strana připustila jisté procesní pochybení a fakticky vzala svou žádost o vydání zpět (srov. č. l. 9 usnesení krajského soudu). Ústavní soud svým usnesenímsp. zn. I. ÚS 1149/16předchozí stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V nynější ústavní stížnosti sice stěžovatel tvrdí, že předložil nové důkazy a argumenty, avšak Ústavní soud musí konstatovat, že obě inkriminované ústavní stížnosti jsou obsahově velice podobné, resp. že v nyní podané ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl žádné nové podstatné skutečnosti, které by měly význam pro posouzení celé věci. To se týká zejména důvodů, pro které je proti němu v jeho domovské zemi vedeno trestní řízení, resp. pro které byl ruskými orgány vyžádán. Ani v nyní projednávané věci tedy Ústavní soud nenachází žádný důvod, aby zpochybňoval závěr trestních soudů o dostatečnosti podkladů dodaných ruskou stranou k žádosti o vydání (srov. č. l. 9-10 usnesení Vrchního soudu v Praze).Ústavní soud dále podotýká, že trestní soudy v obou napadených rozhodnutích nijak nezpochybňovaly zprávy různých subjektů (včetně organizace Amnesty International, na kterou stěžovatel jmenovitě odkazuje) svědčících o značně problematickém přístupu orgánů Ruské federace k dodržování lidských práv a základních svobod. Konkrétně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") na č. l. 6-7 svého usnesení podrobně rozvedl dostupné poznatky o řadě nedostatků v justičním systému Ruské federace, nevyhovujících podmínkách ve věznicích či porušování práva obviněných na spravedlivý proces. Tentýž soud na č. l. 9 svého usnesení výslovně přisvědčil námitkám stěžovatele, že se v Ruské federaci vyskytují případy manipulace se soudními procesy a podmínky v tamějších věznicích a vazebních zařízeních jsou velmi špatné.Trestní soudy tedy nebyly lhostejné k riziku, že při případném vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace může dojít k porušování jeho práv zaručených Úmluvou. Zároveň však správně poukázaly na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který sice praxi ruských soudů a orgánů činných v trestním řízení považuje mnohdy za neodpovídající zásadám obsaženým v čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, avšak zároveň zjištěný stav nepovažuje za natolik vážný, aby bylo třeba přistoupit k úplnému zákazu vydávání do Ruské federace. Trestní soudy tedy v souladu s touto i tuzemskou judikaturou racionálně dovodily, že extradice není přípustná v těch případech, kdy existují reálné důvody se domnívat, že konkrétní vydávaná osoba bude - s určitou mírou pravděpodobnosti - vystavena reálnému nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Tyto úvahy jsou v plném souladu s principy, které Ústavní soud vytýčil v již citovaném usnesenísp. zn. I. ÚS 1149/16, na něž lze v podrobnostech odkázat.Z tohoto důvodu se trestní soudy zaměřily na otázku, zda i v konkrétním případě stěžovatele hrozí popsané riziko. Svůj závěr, že tomu tak není, založily na racionální argumentaci vycházející ze skutečnosti, že stěžovatel nemá být v Ruské federaci stíhán pro politický či vojenský delikt, dosavadní obhajoba vykonávaná jeho ruským advokátem prozatím probíhá bez omezení a záruky poskytnuté ruskou stranou významným způsobem snižují pravděpodobnost, že by se tato situace po vydání změnila v neprospěch stěžovatele.Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v názoru, že trestní soudy neadekvátně akcentovaly význam záruk předložených Generální prokuraturou Ruské federace, neboť trestní soudy zohlednění těchto záruk přesvědčivě odůvodnily. Odkázat lze zejména na č. l. 7-8 usnesení krajského soudu, který zde odkázal na zprávu Ministerstva spravedlnosti, z níž vyplývá, že ve všech případech, kdy došlo k vydání vyžádaných osob do Ruské federace, je dodržování poskytnutých záruk ministerstvem systematicky monitorováno, přičemž nebylo zjištěno žádné porušení poskytnutých záruk ze strany ruských orgánů. Opět lze odkázat na usnesenísp. zn. I. ÚS 1149/16, v němž Ústavní soud rovněž vyhodnotil záruky poskytnuté ruskou stranou v rámci žádosti o vydání stěžovatele jako dostatečné.Pokud stěžovatel uvádí, že v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany již dvakrát správní soudy zrušily nezákonné rozhodnutí správních orgánů, odkazuje Ústavní soud na č. l. 4 usnesení krajského soudu. Z něj vyplývá, že rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli bylo správními soudy zrušeno pouze částečně (ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů), ovšem ve zbylém rozsahu (tedy ve vztahu k neudělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13 a § 14 citovaného zákona) byla správní žaloba stěžovatele zamítnuta, stejně jako kasační stížnost podaná k Nejvyššímu správnímu soudu. Navíc, jak správně uvedl na č. l. 12 svého usnesení Vrchní soud v Praze, případné poskytnutí mezinárodní ochrany stěžovateli by mělo význam pro rozhodnutí ministra spravedlnosti o vydání.Trestní soudy nepřehlédly ani rodinnou situaci stěžovatele. Krajský soud na č. l. 5 svého usnesení ovšem správně připomněl vysokou závažnost činu, pro nějž má být stěžovatel vydán k trestnímu stíhání. Jeho závěr, že dopad na stabilitu rodinných poměrů v důsledku jeho nepřítomnosti nelze považovat za neadekvátní v porovnání se zájmem na jeho postihu v případě, že by byl shledán vinným, tak Ústavní soud považuje za opodstatněný.Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy v posuzovaném případě důsledně splnily svou povinnost vyplývající z ustanovení § 91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na něž stěžovatel upozorňuje. Argumentaci přednesenou stěžovatelem trestní soudy neignorovaly, dokonce jí částečně daly za pravdu, avšak zohlednily též další skutečnosti, které stěžovatel přehlíží či relativizuje. Ústavní soud tak ve výsledku neshledal v postupu trestních soudů a jejich úvahách, z nichž napadená rozhodnutí vychází, žádné vady, které by mohly odůvodňovat jeho kasační zásah.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10191.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti E. M., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 1922/3, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 10. 2021 č. j. 1 KZV 6/2021-616 a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno ze dne 23. 7. 2021 č. j. NPC-1990-695/TČ-2019-2200E5, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno (dále jen "policejní orgán"), kterým bylo podle § 79f odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zrušení zajištění věcí, konkrétně finanční hotovosti v celkové výši 47 000 Kč a 3 320 Eur, a o vrácení těchto věcí Policii České republiky, Útvaru speciálních činností, Služby kriminální policie a vyšetřování. Dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.Stěžovatel namítá, že k vydání výše specifikované finanční hotovosti Policii České republiky, Útvaru speciálních činností, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Útvar speciálních činností") nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť již v předchozím řízení opakovaně zpochybňoval vlastnické právo Útvaru speciálních činností k předmětným finančním prostředkům. Odkazuje na nálezysp. zn. I. ÚS 178/01,IV. ÚS 325/98aIV. ÚS 66/99a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 214/2001. Má za to, že vlastnické právo Útvaru zvláštních činností k finančním prostředkům nebylo nikterak prokázáno, a připomíná, že nebylo rozhodnuto o předmětu řízení a nebylo dosud ani ukončeno přípravné řízení. Zdůrazňuje, že bankovky zajištěné při domovní prohlídce nejsou totožné s těmi, které byly použity při postupu podle § 158c a § 158e trestního řádu. Odmítá argumentaci státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zástupce"), že peníze jsou věcí druhově určenou, a to s tím, že pokud by Útvaru zvláštních činností mohly být v dané situaci vydány jiné bankovky, mohlo by dojít k tomu, že by byly dané finanční prostředky vydány dvakrát.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud musí předně připomenout, že ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že ingerenci do postupu a rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně za nežádoucí (viz např. rozhodnutí ve věcisp. zn. I. ÚS 486/01,IV. ÚS 213/03,IV. ÚS 262/03,III. ÚS 805/06,I. ÚS 1511/08aj.). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je nutno v těchto souvislostech vykládat přísně restriktivním způsobem. Ingerenci Ústavního soudu lze akceptovat pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení trestního řádu, kdy postup orgánů činných v trestním řízení zcela vybočuje z ústavního a zákonného procesně právního rámce a kdy tyto vady nelze v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů, již nikterak odstranit. K takové mimořádné situaci však ve věci stěžovatele nedošlo.Ústavní soud dále zdůrazňuje, že snaha stěžovatele uplatňovat své údajné vlastnické právo k zajištěným peněžním prostředkům ještě sama o sobě nezpochybňuje vlastnické právo jiného subjektu, v tomto případě Útvaru speciálních činností. Stejně tak ze skutečnosti, že doposud probíhá přípravné řízení, nijak nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení nemohly mít potřebnou míru jistoty o dílčí otázce týkající se právě vlastnického práva k zajištěným peněžním prostředkům.V posuzovaném případě se i Ústavnímu soudu situace jeví jednoznačně. Výše popsaná finanční hotovost byla zajištěna při domovních prohlídkách, když byla předtím ze strany policejního orgánu použita v rámci předstíraného převodu postupem podle § 158c a § 158e trestního řádu a pracovník Útvaru speciálních činností ji předal stěžovateli za účelem předstíraného nákupu drogového materiálu. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu a podotýká, že stěžovatel tyto okolnosti nezpochybňuje.Ústavní soud akceptuje závěr státního zástupce, že předstíraný převod podle § 158c trestního řádu nepředstavuje právní důvod změny vlastnického práva. Ze strany policejního orgánu jde totiž o simulovaný právní úkon, který se navíc může týkat i věcí, jež nemohou být předmětem vlastnických vztahů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1994-1997). Z toho vyplývá, že se předmětná finanční hotovost nemohla stát v důsledku předstíraného převodu vlastnictvím stěžovatele.Jako zjevně neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud stěžovatelovu námitku, že by v souvislosti s předstíraným převodem měly být dané bankovky považovány za věc individuálně určenou. Odkázat lze v tomto směru na č. l. 5-6 usnesení státního zástupce, kde bylo přesvědčivě vysvětleno, že v souvislosti s předstíraným převodem není podstatná konkrétní podoba jednotlivých bankovek, nýbrž výlučně jejich hodnota, kterou vyjadřují. Jinak řečeno, v rámci předstíraného převodu mají bankovky standardní funkci platidla, tudíž jde o věc zastupitelnou ve smyslu § 499 občanského zákoníku.Logiku Ústavní soud nenachází ani v argumentu stěžovatele, že při posuzování bankovek použitých k předstíranému převodu jako věcí zastupitelných by mohlo dojít k jejich vydání (tj. vrácení) hned dvakrát. I s tímto tvrzením se státní zástupce beze zbytku vypořádal na č. l. 6 svého usnesení s tím, že právě proto, že jde v daném případě o věc druhově určenou, je možné vydat pouze její hodnotu, takže opětovné vydání finanční hotovosti v dané výši by postrádalo jakýkoli zákonný podklad.Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné okolnosti, které by zpochybňovaly vlastnické právo Útvaru speciálních činností k předmětným finančním prostředkům. Z tohoto důvodu se v této věci nemohou uplatnit závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na niž stěžovatel odkazuje, neboť ta se týká právě případů, kdy existovaly důvodné pochybnosti o vlastnickém právu k zajištěným věcem. Ústavní soud proto neshledal předpoklady pro kasační zásah.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10192.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Maríka, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2021 č. j. 5 Ads 379/2020-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že podle jeho názoru je "v rozporu s ústavním pořádkem, zejména s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví právo každého na spravedlivý proces".2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.3. Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami, je pouhým tzv. blanketním návrhem (sepsaným na necelých čtyřech řádcích textu), neboť neobsahuje předepsané podstatné náležitosti (srov. § 34 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu) a není k němu přiložena řádná speciální plná moc [§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001sp. zn. III. ÚS 403/01(U39/24 SbNU 557)].4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel, zastoupený totožným advokátem, se v minulosti obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností (vedenou podsp. zn. II. ÚS 1289/20) trpící stejnými vadami a na tyto nedostatky byl upozorněn výzvou ze dne 27. 5. 2020. Výzva byla zaslána advokátovi a na vědomí přímo stěžovateli. Součástí jejího obsahu bylo i poučení, že neodstranění vytýkaných vad v určené lhůtě zakládá důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech ústavní stížnosti, včetně předepsané plné moci (pozn. v nyní posuzované věci předložil stěžovatelův právní zástupce plnou moc ze dne 23. 2. 2019, tedy zjevně z doby předcházející vydání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a použitou již ve věcisp. zn. II. ÚS 1289/20) dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech (právní zástupce stěžovatele byl na nedostatky plné moci upozorňován i v dalších řízeních, např.sp. zn. III. ÚS 3051/19,sp. zn. III. ÚS 4153/19). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti a dalších pravidlech, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým (to platí dvojnásob v situacích, je-li stěžovatel zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem - advokátem).6. K vlastní blanketní ústavní stížnosti lze dodat, že stěžovatel se omezil pouze na strohé konstatování porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž by blíže objasnil skutečnosti, které by v jeho případě mohly vést k porušení subjektivního základního práva. Úkolem Ústavního soudu není, aby za stěžovatele předkládal argumenty na podporu jeho ústavní stížnosti.7. Vzhledem k výše uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 24. ledna 2022Josef Fiala v. r.soudce zpravodaj

decision_10193.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti evidované podsp. zn. I. ÚS 31/21stěžovatele R. V., advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 9 Nt 209/2018, takto:I. Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.II. Plénu Ústavního soudu se postupuje návrh na zaujetí stanoviska k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu ze dne 22. 10. 2019sp. zn. III. ÚS 702/17.Odůvodnění1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 1. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2020 č. j. 9 Nt 209/2018, a to pro jeho rozpor s čl. 26, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.2. Ústavní stížností napadeným usnesením bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že se nahrazuje souhlas České advokátní komory s tím, aby se orgány činné v trestním řízení mohly seznámit s obsahem blíže určených listin zajištěných dne 12. 9. 2018 během prohlídky prostor užívaných stěžovatelem k výkonu advokacie. Důvodem mělo být prověřování podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.z.").3. Senát příslušný k projednání a rozhodnutí v této věci dospěl při jejím předběžném projednání k názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze dne 22. 10. 2019sp. zn. III. ÚS 702/17, a to jakým způsobem a za jakých procesních podmínek se má soudce obecného soudu seznámit s věcmi zajištěnými při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, v nichž je vykonávána advokacie. Proto přerušil řízení a podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu předkládá tuto otázku k posouzení plénu.4. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatele bude pokračováno poté, co o návrhu na zaujetí stanoviska rozhodne plénum Ústavního soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 24. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10194.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti J. M., t. č. ve Věznice v Příbrami, P.O.BOX 1, 261 15 Příbram 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021 č. j. 13 To 170/2021-158, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 23. 8. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými mu bylo uloženo vykonat trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženého na zkušební dobu pěti let.2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou návrhu, je třeba zkoumat, zda tento splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.3. Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad návrhu dopisem ze dne 5. 10. 2021, v němž byl zejména upozorněn na absenci právního zastoupení, přičemž mu uděleny instrukce, jak dále postupovat. Stěžovatel se však s vyplněnou žádostí o určení advokáta opětovně obrátil na Ústavní soud, který mu dopisem ze dne 20. 10. 2021 sdělil, že žádost musí být zaslána přímo České advokátní komoře (ČAK).4. Na základě dotazu Ústavního soudu sdělila ČAK, že dne 14. 1. 2022 byla vydána rozhodnutí č. j. 10.01-000609/21-004 a č. j. 10.01-000697/21-005, kterými nebyl stěžovateli určen advokát k poskytnutí právní služby podle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.5. Z výše uvedených důvodů Ústavní soudu nezbylo, než návrh stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako vadný odmítnout.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 24. ledna 2022Ludvík David, v. r.soudce zpravodaj

decision_10195.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu obchodní korporace Metrostav Infrastructure, a. s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246/5, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti předvolání Vrchního soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 2 To 127/2020 ze dne 29. prosince 2021, ve spojení s návrhem na přednostní projednání věci a na vydání předběžného opatření, takto:Návrh se odmítá.Odůvodnění1. Navrhovatelka se domáhá zásahu Ústavního soudu proti postupu Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ji předvolal jako obžalovanou k veřejnému zasedání (6. - 8. dubna 2022) za situace, kdy v řízení před soudem prvního stupně v tomto postavení nevystupovala. Obžalovanou právnickou osobou v původním řízení byla pouze navrhovatelku ovládající (právnická) osoba. Navrhovatelka je přesvědčena, že předvoláním byla porušena její základní práva; neví, čeho se věc má týkat, a jen z jiného řízení (viz věc vedená podsp. zn. IV. ÚS 2707/21) má povědomí o (podle ní nesprávné) aplikační teorii vrchního soudu týkající se singulární sukcese původního obviněného podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. Současně navrhovatelka požádala o projednání věci mimo pořadí podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dále navrhla, aby Ústavní soud předběžným opatřením podle § 80 zákona o Ústavním soudu zakázal vrchnímu soudu jednat s ní jako s obžalovanou do ukončení tohoto řízení.2. Na základě zásady subsidiarity ústavní stížnosti je rozhodovací činnost vybudována na přezkumu věcí v případech, v nichž nelze protiústavnost napravit žádnými dalšími procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných právních norem. Tuto zásadu upravuje § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je rozpracována v četné judikatuře Ústavního soudu [viz například nálezsp. zn. III. ÚS 62/95ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243) či usnesenísp. zn. II. ÚS 293/97ze dne 19. prosince 1997 (U 22/9 SbNU 467),sp. zn. Pl. ÚS 38/10ze dne 9. února 2011 (U 1/60 SbNU 759) aj.]. Podle uvedené zásady ochrana základních práv není a z podstaty věci ani nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci (čl. 4 Ústavy České republiky).3. Námitky, které navrhovatelka ve svém podání uvádí, může uplatnit především v řízení před obecným (vrchním) soudem, který je povolán šetřit její základní práva, a teprve v případě, nestane-li se tak, bude prostor pro zásah Ústavního soudu.4. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním navrhovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, které jí zákon k ochraně práv přiznává.5. Odmítá-li návrh soudce zpravodaj z důvodů daných v § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, činí tak zpravidla bezprostředně po doručení návrhu, a proto nebylo nutné o přednostním projednání samostatně rozhodovat. Ze shodného důvodu nebylo namístě vydat ve věci předběžné opatření.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 24. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.soudce zpravodaj

decision_10196.txt

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Aleny Fajnorové a Gabriely Beňačkové, zastoupených JUDr. Michalem Hráským, advokátem, sídlem Ostrovského 911/30, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020 č. j. 20 Co 249/2020-192 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. června 2020 č. j. 10 C 190/2019-159, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníPosuzovanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 5 vede pod sp. zn. 10 C 190/2019 řízení o určení dědického práva, v němž stěžovatelky vystupují jako žalované. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud zamítl návrh stěžovatelek na prominutí zmeškání koncentrační lhůty k podání důkazních návrhů a doplnění tvrzení. Svůj návrh stěžovatelky opíraly o § 2 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, dle obvodního soudu jej však (krom jiného) podaly opožděně, neboť patnáctidenní lhůta k jeho podání, která běží od ukončení mimořádného opatření (nouzového stavu), uplynula dne 1. 6. 2020, návrh však byl podán až dne 5. 6. 2020.Proti usnesení obvodního soudu podaly stěžovatelky odvolání, k němuž Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelky podaly také dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 24 Cdo 2219/2021-300 ze dne 21. 10. 2021 odmítl jako nepřípustné, neboť napadená rozhodnutí jsou souladná s rozhodovací praxí a není důvod, aby již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.Stěžovatelky posléze podaly ústavní stížnost, kterou brojí jen proti rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu. Jak stěžovatelky uvádějí, za dané bezprecedentní situace nebylo možné rychle a standardně obstarat a soudu v poskytnuté lhůtě doložit navržené důkazy, které měly soudu umožnit vydat rozhodnutí o tom, zda zůstavitelka mohla platně sepsat svou závěť. Stěžovatelky upozorňují na nevyvážené procesní postavení, v němž se ocitly, kdy na straně žalobců vystupují dědici ze zákona a na straně žalovaných dědičky ze závěti, kterým nebylo umožněno předložit potřebné důkazy. Stěžovatelky považují napadená usnesení za rozporná s principy výkladu a chápání "přirozeného práva na spravedlnost".Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je subsidiarita (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), dle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné procesní prostředky ochrany práv stěžovatele selžou. "Procesními prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se přitom nemyslí toliko "opravné prostředky" ve smyslu instančního přezkumu, myslí se jimi také prostředky ochrany, které poskytuje samotné soudní řízení, v němž mělo dojít k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv, pokud toto řízení nadále probíhá a může byť teoreticky vyústit v pro stěžovatele příznivé rozhodnutí. Ústavní stížností tak lze zásadně napadat pravomocná rozhodnutí, jimiž se řízení končí, nikoliv rozhodnutí "dílčí", i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.Není tak typicky úkolem Ústavního soudu, který stojí mimo součást obecné soustavy soudů, aby prováděl v podstatě instanční přezkum jednotlivých dílčích procesních rozhodnutí, které soudy v rámci projednávání určité věci vydávají (viz podobně usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 3725/15ze dne 16. 2. 2016). V posuzované věci stěžovatelky napadají rozhodnutí, jimiž nebylo prominuto zmeškání koncentrační lhůty k podání důkazních návrhů a doplnění tvrzení. Proti těmto rozhodnutím sice stěžovatelky vyčerpaly veškeré opravné prostředky (odvolání a dovolání), řízení ve věci samé však jimi neskončilo a o právech a povinnostech stěžovatelek, o nichž se v řízení jedná a k jejichž ochraně řízení slouží, tak jimi nebylo rozhodnuto, natožpak rozhodnuto s konečnou platností. Není na Ústavním soudu, aby zasahoval do probíhajícího soudního řízení a rozhodoval o tom, které z navržených důkazů soudy mají připustit a provést, a které nikoli. Touto otázkou se Ústavní soud může teoreticky zabývat v rámci přezkumu konečných rozhodnutí, který umožní posouzení dodržení základních práv stěžovatelů ve světle proběhlého soudního řízení jako celku. Ústavní stížnost je tudíž v tomto směru předčasná, a tedy nepřípustná, na čemž nic nemění, že návrh na prominutí zmeškání koncentrační lhůty vycházel ze speciální právní úpravy reagující na koronavirovou pandemii.Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 24. ledna 2022Milada Tomková v. r.soudkyně zpravodajka

decision_10197.txt

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Černé, bez právního zastoupení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2021 č. j. KSPH 42 INS 21769/2013, 5 VSPH 656/2021-B-686, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 13. prosince 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost brojící proti shora označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2021 č. j. KSPH 42 INS 21769/2013-B-612, jímž byl odmítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, resp. přerušení insolvenčního řízení do doby revize spisů v listinné a elektronické podobě.2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.3. Návrh stěžovatelky není možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, neboť vykazuje řadu procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona o Ústavním soudu), zejména neobsahuje ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem není stěžovatelka zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu).4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se v minulosti obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byla upozorněna s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věci vedené podsp. zn. II. ÚS 1216/17). Stěžovatelka však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byla soudem poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem.5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud se opakovaně vyslovil, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového, a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelčino tvrzení, že o advokáta požádala Českou advokátní komoru, která uvedla, že chybí jedna listina, a ona proto podala odvolání k Městskému soudu v Praze.6. Stejně jako ve věcech vedených podsp. zn. IV. ÚS 1214/19,sp. zn. I. ÚS 3048/19,sp. zn. IV. ÚS 296/20,sp. zn. II. ÚS 295/20a řadě dalších (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 24. ledna 2022Milada Tomková v. r.soudkyně zpravodajka

decision_10198.txt

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Jana Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2021 č. j. 10 Afs 286/2021-36 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. června 2021 č. j. 59 Af 30/2020-48, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníDne 3. 1. 2022 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedeným usnesením obecných soudů. V tomto podání také uvedl, že odmítá "všechny soudce Ústavního soudu", neboť jsou důvody pochybovat o jejich nepodjatosti.Návrh stěžovatele není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků (§ 34 ve spojení s § 72 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel především není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, pokud se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se stěžovateli dostalo opakovaně již v řadě řízení. Byť stěžovatel podal desítky ústavních stížností trpících stejnou vadou a byl o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen, znovu podal návrh, aniž by byl právně zastoupen advokátem. Za daného stavu věci lze dovodit jeho informovanost a nové poučování by bylo ryze formalistické a bezpředmětné. Stěžovatel sice podal ústavní stížnost "s výhradou doplnění, upřesnění a odstranění vad ČAK objektivně důvodně ustanoveným advokátem", ovšem z takto formulované věty nelze dovodit, zda se stěžovatel na Českou advokátní komoru v této věci obrátil, kdy a případně s jakým výsledkem. Vzhledem k tomu, že se tato věta objevuje v podáních stěžovatele pravidelně, aniž by měla z jeho strany jakékoli vyústění, není důvod nesetrvat na závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost vykazuje stejné vady jako v desítkách předchozích případů, a nezbývá proto než ji odmítnout.K námitce podjatosti lze uvést, že pokud ji stěžovatel uplatňuje vůči všem soudcům Ústavního soudu, nemá o této námitce v rámci Ústavního soudu, jakožto vrcholného orgánu ochrany ústavnosti, kdo rozhodnout.Ústavní soud proto ústavní stížnost pro neodstraněné vady přiměřeně podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 24. ledna 2022Milada Tomková v. r.soudkyně zpravodajka

decision_10199.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Svrčka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, č. j. 30 Cdo 3908/2023-266, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 68 Co 112/2023-180, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2022, č. j. 22 C 305/2020-117, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:I. Městský soud v Praze výrokem III. rozsudku ze dne 7. 6. 2023, č. j. 68 Co 112/2023-180, porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Tento výrok se proto ruší.III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení1. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici České republice - Ministerstvu dopravy zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Úřadu městské části Praha 4 pod sp. zn. R 1293/15 OKAT/Iiz, dále u Magistrátu hlavního města Prahy ("magistrát hl. města") pod sp. zn. S-MHMP 1724317/2015 ODA - TAX, a nepřiměřené délky navazujícího soudního řízení nejprve o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeného u Městského soudu v Praze ("městský soud") pod sp. zn. 1 A 96/2015, a následně o kasační stížnosti vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 As 192/2020 ("posuzované řízení"). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 6. 2015 a skončeno dne 12. 5. 2022, když na řízení vedená před správními orgány i soudy je třeba pohlížet jako na řízení jediné, přičemž stěžovatel žádal odškodnění ode dne 26. 6. 2015, tj. od doručení oznámení správního orgánu o zahájení správního řízení stěžovateli, do 12. 5. 2022. Stěžovatel předběžně uplatnil nárok u vedlejší účastnice dne 10. 6. 2020, ta nárok odmítla.2. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I). Konstatoval, že v posuzovaném řízení byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok II), a rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III).3. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že se konstatuje, že v posuzovaném řízení bylo porušeno právo stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I). Dále rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud uvedl, že "O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. §§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy ani jeden z účastníků nebyl se svým odvoláním úspěšný (žalovaná brojila proti vyhovujícímu výroku o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování, žalobce brojil proti zamítavému výroku o poskytnutí peněžního zadostiučinění). Tento v zásadě stejný procesní úspěch a neúspěch v odvolacím řízení nemá dle názoru odvolacího soudu souvislost s tím, že forma a výše plnění závisela na úvaze soudu (pročež byl žalobce v řízení před soudem I. stupně úspěšný; ke změně výroku o konstatování došlo jen pro formální nepřesnost výrokové části rozsudku soudu I. stupně), ale s tím, že ani jeden z účastníků s rozhodnutím soudu I. stupně o věci samé nesouhlasil, přičemž jejich odvolání nebyla shledána důvodná (jakkoliv za situace podaného odvolání žalovanou bylo možno změnit výrok II a napravit jeho formulační nesprávnost tak, aby se žalobci zadostiučinění ve formě konstatování skutečně dostalo)."4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu v rozsahu jeho výroku I v části, kterou bylo přiznáno konstatování porušení práva a žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku III o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl jako nepřípustné.5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatele do části výroku I rozsudku městského soudu, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovateli bylo poskytnuto konstatování porušení práva, není subjektivně přípustné. Oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí totiž pouze tomu účastníkovi, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání stěžovatele v této části odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.6. Jako nepřípustné shledal Nejvyšší soud dovolání rovněž v části směřující proti výroku III rozsudku městského soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu s tím, že tento výrok není třeba odůvodňovat.7. Nejvyšší soud uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkumu odvolacím soudem. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomenul, že při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se ale v případě stěžovatele nestalo. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v dovolacím řízení jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění.8. Přípustnost dovolání není podle Nejvyššího soudu založena ani otázkou posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.], neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a dospěl k závěru, že význam předmětu řízení byl pro stěžovatele pouze nepatrný. Svědčily tomu konkrétní okolnosti věci, mimo jiné že stěžovatel byl shledán vinným z přestupku. Po celou dobu si byl vědom, že mu hrozí trest v podobě peněžité pokuty a zákazu činnosti, a tak nemohl být v zásadní nejistotě ohledně výsledku řízení. Dále vzal v úvahu, že pokuta a náklady správního řízení byly hrazeny z účtu právního zástupce stěžovatele, stejně jako v obdobných případech provozovatelů dopravní služby pomocí aplikace Uber, že sám stěžovatel se osobně řízení neúčastnil, což svědčí o nezájmu stěžovatele o průběh řízení, a že nepříznivý důsledek vedení posuzovaného řízení v podobě odsouzení a uložení sankce ve výši 15 000 Kč se nepromítlo do poměrů stěžovatele. Uznal-li tedy městský soud po řádném vyhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro stěžovatele, že je dostačující formou zadostiučinění pouze konstatování porušení práva, je takový závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která ji ustáleně považuje za plnohodnotnou formu morální kompenzace.9. K namítaným vadám řízení, a sice že soud v řízení provedl důkazy, které byly získány protiprávně, a na základě nich došel k nesprávným skutkovým zjištěním, resp. učinil skutková zjištění v rozporu s ochranou advokátního tajemství a ustanovením § 124 o. s. ř., a dále, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, Nejvyšší soud upozornil, že tyto nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.II. Argumentace stěžovatele10. Stěžovatel podal ústavní stížnost v dané věci již podruhé. Ta, kterou v minulosti podal proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu, byla Ústavním soudem pro předčasnost (nevyčerpání opravných prostředků, kdy v meritu věci bylo podáno dovolání) odmítnuta (usnesením Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2257/23) s tím, že tuto otázku má stěžovatel řešit až po rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatel tedy postupoval v souladu s tímto názorem.11. Stěžovatel se nejprve odvolává na judikaturu Ústavního soudu, podle které nelze hovořit o bagatelnosti nákladů řízení a příslušenství tam, kde tyto náklady vyvolá svým postupem stát a tyto náklady jsou pak fakticky přenášeny na poškozeného, který se proti státu brání a je v základu věci úspěšný. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, kdy ji nepřiznal ani jednomu z účastníků řízení, je překvapivé a naprosto popírající princip úspěchu ve věci tak, jak byl judikaturou vysloven pro obdobná řízení.12. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023,sp. zn. III. ÚS 1125/23. V dané věci šlo o posouzení úspěchu a neúspěchu obou účastníků kompenzačního řízení, kdy poškozený podal odvolání do výše finančního nároku, žalovaný stát do základu věci (tvrdil, že nemajetková újma nevznikla) a výsledkem byl rozsudek odvolacího soudu konstatující porušení práva. Ústavní soud s odkazem na ustálenou judikaturu konstatoval, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., který umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu (dále viz nález ze dne ze dne 19. 7. 2022,sp. zn. IV. ÚS 649/22, či ze dne 11. 8. 2020sp. zn. I. ÚS 799/20). Stěžovatel připomíná, že dokonce i změna v neprospěch poškozeného ohledně formy či výše přiznaného zadostiučinění neznamená neúspěch ve věci a uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř. Postupem nerespektujícím tento výklad je porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález ze dne 15. 5. 2012,sp. zn. II. ÚS 3388/11).13. Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením významu věci s tím, že mu byl uložen vedle finanční pokuty i zákaz výkonu činnosti, a to na dobu 12 měsíců, což znamená podstatný zásah do pracovního života a do kvality života obecně. Závěr soudů o sníženém či nepatrném významu je v rozporu s konstantní judikaturou. Podle ní se nemajetková újma neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. U stěžovatele však podmínky pro nepřiznání zadostiučinění v penězích nenastaly. Stěžovatel upozorňuje, že soudy vytváří nové pravidlo (popírající konstantní judikaturu), že je-li poškozený odsouzen za přestupek, snížený význam až na úroveň nepatrného významu věci pro poškozeného se automaticky presumuje.14. Stěžovatel uvádí, že i odsouzený má právo na spravedlivý proces, a pokud mu v přiměřené době není poskytnut, pak má právo na snížení trestu. V přestupkovém řízení je běžně nepřiměřená délka při ukládání trestu zohledňována. V případě stěžovatele by přicházelo v úvahu snížení právě peněžitého trestu, a pokud k tomu nedošlo, měla by v navazujícím řízení odškodňovacím za přiměřenou kompenzaci sloužit pouze peněžitá forma odškodnění, nikoliv pouhé konstatování porušení práva. Připomíná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Magyar proti Maďarsku (rozsudek ze dne 20. 5. 2014, č. 73593/10, § 66 a § 76), kdy soud přiznal stěžovateli za nepřiměřenou délku řízení finanční náhradu, ačkoli šlo o extrémně závažnou trestnou činnost. Nižší nebezpečnost u přestupku nemůže být důvodem pro závěr o naprosto minimálním významu věci pro stěžovatele.15. Hodnocení významu věci je dle stěžovatele v extrémním rozporu se skutkovými závěry. Obecné soudy totiž nezohlednily, že městský soud nejprve rozhodl, že stěžovatel neodpovídá za přestupek (následně bylo toto rozhodnutí Nejvyšším správním soudem zrušeno). Věc zjevně nebyla předem jasná a stěžovatel tak byl v nejistotě. Stěžovatel spatřuje nejistotu i při výkladu právní normy Ústavním soudem, konkrétně ji dovozuje z disentu k nálezu ze dne 10. 11. 2020,sp. zn. III. ÚS 1889/20.16. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice a replika stěžovatele17. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel navrhuje zrušení rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu v celém rozsahu, ačkoliv ve věci samé napadl dovoláním potvrzující část výroku I rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k zamítavému výroku I rozsudku soudu prvního stupně pouze v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím. V rozsahu zamítavého výroku a jeho potvrzení co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím je ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.18. Nejvyšší soud dále uvedl, že se ústavní stížnost povětšinou shoduje s dovoláním, a proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve zbývající části stěžovatel nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, kterou by konkrétně zpochybňoval důvody napadeného rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Podaná ústavní stížnost je jen prostým pokračováním polemiky stěžovatele s obecnými soudy. Stejně jako soudy před ním Nejvyšší soud nepopřel klíčovou roli kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, avšak za přiměřenou formu zadostiučinění shledal toliko konstatování porušení práva. Není přitom důvodu, proč by mělo být postupováno odlišně od ostatních poškozených a od ostatních již Ústavním soudem projednaných věcí (nepřiměřené délky přestupkových řízení řidičů společnosti Uber). Ústavní stížnost považuje z části za nepřípustnou a z části za zjevně neopodstatněnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl.19. Městský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku a ústavní stížnost označil za nedůvodnou. Obdobně i obvodní soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí svého i na odůvodnění napadených rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu.20. Vedlejší účastnice uvedla, že jde o jednu z vysokého počtu do značné míry formulářových žalob v mnoha obdobných věcech zastupovaných týmž právním zástupcem a pod zjevnou záštitou provozovatele platformy Uber. Tímto způsobem jsou plošně uplatňovány nároky na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky přestupkového řízení vedeného proti dopravcům (řidičům) vykonávajícím činnost pod platformou Uber.21. Jde-li o formu přiznaného zadostiučinění konstatováním porušení práva, tento závěr odpovídá ustálené judikatuře soudů v obdobných věcech a obecné soudy jej dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Vedlejší účastnice má za to, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná. K nepřiznání nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnice odkázala na závěry vyslovené Ústavním soudem ve věci zastupované stejným právním zástupcem (bod 34 nálezu ze dne 28. 2. 2024,sp. zn. IV. ÚS 2699/23). Ústavní soud tehdy konstatoval, že uspěje-li poškozený s požadavkem na zadostiučinění v penězích jen v nepatrné míře či vůbec a dostane se mu tak pouze konstatování porušení práva, lze za konkrétních podmínek aplikovat ve prospěch žalovaného § 142 odst. 3 o. s. ř. a poškozenému náhradu nákladů řízení nepřiznat. Ústavní soud tehdy konstatoval, že si je vědom toho, že u sporů podle zákona č. 82/1998 Sb. se takto obvykle nepostupuje, avšak v dané věci šlo o vysoký počet do značné míry formulářových podání v mnoha obdobných věcech zastupovaných týmž právním zástupcem a pod zjevnou záštitou provozovatele platformy Uber.22. Stěžovatel nevyužil možnost podat k vyjádřením účastníků a vedlejší účastnice repliku, reagoval pouze žádostí o přiznání nákladů řízení za zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Nesouhlasí s praxí, kdy se náklady řízení za úspěch u Ústavního soudu nepřiznávají. Poukazuje na nálezovou judikaturu, která vychází z principu úspěchu ve věci a neaplikace tohoto principu jen jako výjimky. Rozhodování o nákladech řízení v případě úspěšné ústavní stížnosti je v kontrastu i s rozhodovací praxí ESLP o nákladech řízení, kdy ESLP zjevně přiznává účelně vynaložené náklady s procesem spojeným s projednáním stížnosti za předpokladu úspěchu stěžovatele s jeho stížností.IV. Splnění podmínek řízení23. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ve vztahu k části ústavní stížnosti platí, že byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).24. Výjimkou z přípustnosti je výrok I obvodního soudu co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím a výrok I městského soudu v části, ve které potvrzuje rozhodnutí soudu I stupně, co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tyto výroky nenapadl dovoláním a ve vztahu k nim nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).25. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k výroku II napadeného rozsudku obvodního soudu, který byl rozsudkem městského soudu změněn, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stejně je tomu i u nákladového výroku III obvodního soudu, který byl nahrazen nákladovým výrokem II rozsudku městského soudu, který postupem podle § 224 odst. 1 občanského soudního řádu znovu rozhodoval i o nákladech řízení před soudem prvního stupně.26. Zjevně neoprávněným je pak stěžovatel ve vztahu k té části výroku I rozsudku městského soudu, kterým městský soud změnil výrok II rozsudku obvodního soudu, neboť jím bylo stěžovateli vyhověno.V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem27. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.28. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení některého základního práva nebo svobody.29. Ústavní soud dále připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro samotný Ústavní soud, přičemž závazná je část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem (tzn. nosné důvody rozhodnutí, ratio decidendi). Právě (a jen) v rámci tohoto odůvodnění musí být daný výrok vykládán. Toto konstatování činí zdejší soud zejména proto, že v nyní posuzované věci je argumentováno jeho četnou judikaturou a aplikovatelností jeho právních závěrů na nyní posuzovanou věc. Pro posouzení této ústavní stížnosti je zásadní zejména to, zda obecné soudy postupovaly v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech ve skutkově a právně obdobných věcech.30. V nyní posuzované věci, zejména v části, ve které Ústavní soud shledal porušení stěžovatelových základních práv, jde o náhradu nákladů řízení. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva. Nicméně i toto rozhodování je nedílnou součástí soudního řízení jako celku (viz např. nález ze dne 2. 5. 2002,sp. zn. III. ÚS 455/01), přičemž "právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny" (viz nálezy ze dne 4. 7. 2001,sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne 19. 7. 2022,sp. zn. IV. ÚS 649/22, či ze dne 3. 1. 2023,sp. zn. IV. ÚS 1059/22).31. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., mezi které se řadí i spor řešený v nyní posuzované věci (viz např. nález ze dne 19. 3. 2013,sp. zn. I. ÚS 1665/11, ze dne 7. 5. 2024,sp. zn. I. ÚS 3394/23, ze dne 28. 8. 2024,sp. zn. I. ÚS 2216/23). Ústavní soud zdůraznil, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci.32. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se výše uvedené principy promítnou tak, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci (základu nároku) a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky použití § 136 o. s. ř., a tedy zahrnuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak obecný soud přizná žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, či bude za dostačující považovat pouze konstatování porušení práva, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní § 142 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu právě v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Žalobce totiž nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení trestán za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku (viz nález ze dne 22. 6. 2000,sp. zn. III. ÚS 170/99, ze dne 5. 8. 2009,sp. zn. I. ÚS 1310/09, ze dne 4. 4. 2011,sp. zn. II. ÚS 2412/10ze dne 15. 5. 2012,sp. zn. II. ÚS 3388/11, ze dne 19. 3. 2013,sp. zn. I. ÚS 1665/11, ze dne 29. 3. 2016,sp. zn. I. ÚS 42/16, ze dne 11. 8. 2020, ze dne 11. 8. 2020,sp. zn. I. ÚS 799/20, ze dne 20. 6. 2023,sp. zn. III. ÚS 1125/23, ze dne 7. 5. 2024,sp. zn. I. ÚS 3394/23, či ze dne 28. 8. 2024,sp. zn. I. ÚS 2216/23).33. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že se priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (tzn. pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení) uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, v němž odvolací soud již neřeší (jako v nyní posuzované věci) otázku základu nároku, nýbrž na základě jeho uznání určuje volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění (viz nálezy ze dne 11. 10. 2023,sp. zn. I. ÚS 1934/23, či ze dne 7. 5. 2024,sp. zn. I. ÚS 3394/23). Městský soud v nyní posuzované věci zjevně pochybil, rozhodl-li o náhradě nákladů s odůvodněním, že v odvolacím řízení nebyl ani jeden z účastníků úspěšný, a proto si každý z nich ponese náklady řízení ze svého (§ 142 odst. 2 občanského soudního řádu za použití § 224 odst. 1 občanského soudního řádu). Na dané řízení je totiž nutno nahlížet jako na jeden celek a úspěšným v něm byl stěžovatel, neboť základ samotného nároku v odvolacím řízení sporný nebyl a bylo mu přiznáno zadostiučinění, ačkoliv ne ve formě a výši, jakou požadoval. Tato skutečnost není rozhodující, neboť dané rozhodování, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky pro použití § 136 o. s. ř. Pokud se proto městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a nepostupoval dle § 142 odst. 3 o. s. ř., aniž by zároveň náležitě vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu, zatížil své rozhodnutí libovůlí a porušil právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V této části je tedy ústavní stížnost důvodná.34. K argumentaci vedlejší účastnice řízení závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2.2024,sp. zn. IV. ÚS 2699/23, Ústavní soud podotýká, že přímo v uvedeném nálezu upozornil, že takto lze postupovat pouze výjimečně. Odkazovaný nález připustil neuznání nároku stěžovatelů - poškozených na náhradu nákladů odvolacího řízení, byli-li úspěšní jen co do základu nároku a byla jim přiznána kompenzace pouze konstatováním porušením práva. Ústavní soud za takové situace vyhodnotil nepřiznání stěžovateli zadostiučinění v peněžité formě jako naprosto převažující úspěch vedlejší účastnice a jen nepatrný úspěch stěžovatele. Dodal, že nelze připustit, aby motivem podávání velkého množství žalob na přiznání zadostiučinění v penězích bylo (při nepatrné újmě odškodňované jen konstatováním porušení práva) přiznání náhrady nákladů řízení.35. Nyní posuzovaná věc není totožná, v tomto řízení se stěžovatel sám do výroku o kompenzaci konstatováním porušení práva na rozdíl od vedlejší účastnice neodvolal a řízení meritorním přezkumem sám neprodlužoval. Nadto, oprotisp. zn. IV. ÚS 2699/23, byla v nyní posuzované věci celková délka řízení nepoměrně delší. Jak uvedl obvodní soud v bodu 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí, sám by za adekvátní délku řízení považoval dva a půl roku (60 dnů řízení v první instanci + 30 dnů na předložení věci odvolacímu orgánu + 60 dnů řízení před odvolacím orgánem + 1 měsíc na doručování, 1 rok řízení u soudu prvního stupně a 1 rok u soudu druhého stupně). Ve skutečnosti řízení trvalo 6 let, 10 měsíců a 16 dnů. Vedlejší účastnice ani takovou délku řízení nepovažovala za nepřiměřeně dlouhou a nesouhlasila dokonce ani s pouhým konstatováním porušení práva. Podle vedlejší účastnice není v případě stěžovatele namístě přiznání jakéhokoli zadostiučinění, neboť stěžovateli nemajetková újma nevznikla. Proti meritorním závěrům obvodního soudu se proto bránila odvoláním. Za situace, kdy se vedlejší účastnice účastní nespočtu obdobných řízení, a je jí tedy známa ustálená judikatura, kdy se morální újma poškozených v případech nepřiměřených délek řízení až na výjimky presumuje a nejedná se (jako v případě stěžovatele) o výsledek, který by závisel na úvaze soudu, nepovažuje Ústavní soud výsledek odvolacího řízení ani v nejmenším za převažující úspěch vedlejší účastnice. Podává-li nadto vedlejší účastnice sama opravné prostředky, které lze již dopředu považovat za bezúspěšné, pokládá Ústavní soud za zcela nepřípadné její hodnocení procesního chování stěžovatele i její návrh na nepřiznání mu nákladů odvolacího řízení. Ústavní soud proto setrvává na své ustálené rozhodovací praxi (viz výše), že poškozeným náleží nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť neshledal důvodu se od ní odchýlit.36. Poukazuje-li vedlejší účastnice na velké množství žalob na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, nelze tuto skutečnost hodnotit izolovaně, ale jako důsledek nepřiměřeně dlouho vedených řízení. Ačkoli nelze vyloučit, že motivem podávání velkého množství žalob v těchto typech řízení může být v některých případech právě jen přiznání náhrady nákladů řízení, je třeba si uvědomit, že tyto žaloby vždy vycházejí z reálných řízení stižených nesprávným úředním postupem. Zavedení praxe nepřiznávání náhrady nákladů řízení poškozeným či dokonce přiznávání náhrady nákladů neúspěšné straně, která nemajetkovou újmu způsobila, by vedlo k odstrašování poškozených od podávání žalob a orgány veřejné moci by naopak nebyly motivovány ke zkracování nepřiměřených délek řízení.37. Ústavní soud pro úplnost dodává, že se napadená rozhodnutí dotýkají účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody (viz čl. 4 odst. 4 Listiny) způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, i když jen v otázce náhrady nákladů řízení (např. nález ze dne 15. 2. 2012,sp. zn. III. ÚS 3659/10). Nejedná se tedy o běžný tzv. bagatelní spor, u kterého by se uplatnil setrvalý rezervovaný přístup Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou z pohledu kvalitativního významná (nikoli tedy z hlediska kvantitativního - viz nález ze dne 10. 4. 2014,sp. zn. III. ÚS 3725/13) a z důvodu ochrany ústavnosti (zájem na respektování judikatury Ústavního soudu) svým významem přesahují věc samotnou. Závěry přijaté městským soudem totiž mohou mít vliv i na jiná další řízení, ve kterých by napříště nemuselo být vyžadováno dodržování § 142 odst. 3 o. s. ř., a proto ústavněprávní hodnota sporu převáží nad kvantitativní stránkou věci (srov. nálezy ze dne 23. 2. 2021,sp. zn. IV. ÚS 2009/20, ze dne 11. 10. 2023,sp. zn. I. ÚS 1934/23).38. Jde-li o další námitky stěžovatele k tvrzenému nesprávnému posouzení jistoty či nejistoty o výsledku řízení, významu řízení i formě přiznaného odškodnění, Ústavní soud jim nepřisvědčil. Nutno dodat, že ačkoliv jsou napadena tři různá rozhodnutí, námitky směřují obecně proti "napadenému rozhodnutí", aniž by přitom stěžovatel specifikoval, o které konkrétní rozhodnutí se v daném kontextu jedná. Četné citace judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu pak stěžovatel opomíná propojit s konkrétními závěry vyslovenými soudy v předchozím řízení, a tak není vždy zcela zřejmé, co konkrétně zpochybňuje. To je ostatně společným znakem ústavních stížností podávaných týmž advokátem v obdobných věcech. Obsah ústavních stížností přitom bývá z větší části totožný (obecně se ke kvalitě těchto podání vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 2024,sp. zn. IV. ÚS 2699/23, bod 34).39. Lze tedy konstatovat, že předložené námitky jsou v zásadě jen opakující se polemikou se závěry obecných soudů, které byly pečlivě a přesvědčivě vypořádány Nejvyšším soudem v řízení o dovolání. Proti závěrům Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti jiné konkrétní výhrady neuvedl.40. Ústavní soud se závěry Nejvyššího soudu souhlasí. Nejvyšší soud vyšel z komplexního hodnocení okolností, zejména vzal, stejně jako nižší soudy, v úvahu, že zástupce stěžovatele (a jeho prostřednictvím tedy i sám stěžovatel) měl vědomost o vývoji soudní judikatury na projednávané případy přepravyprostřednictvím Uber, která byla od roku 2017 již jednotná s tím, že úspěch, resp. neúspěch ve věci byl předvídatelný, že uloženou pokutu stěžovatel nehradil z vlastních finančních prostředků, neboť byla uhrazena z bankovního účtu jeho právního zástupce, že se stěžovatel v žádném stadiu řízení osobně nezúčastnil, z čehož soudy vyvodily jeho nezájem o průběh řízení, že sankce nebyla částkou významně vysokou, a jak uvedl již odvolací soud, zákaz činnosti se týkal právě činnosti, kterou stěžovatel vykonával nezákonně. Závěr o nepatrném významu posuzovaného přestupkového řízení pro stěžovatele tedy není excesivní a v návaznosti na to zvolenou formu odškodnění konstatováním porušení práva považuje Ústavní soud za odpovídající.41. Ústavní soud na základě výše uvedeného shledal, že v těchto otázkách obvodní, městský ani Nejvyšší soud nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné a odpovídá standardu stanovenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze je považovat za vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. Z tohoto důvodu Ústavní soud v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.42. Jelikož stěžovatel napadl dovoláním výrok I rozsudku městského soudu, kterým soud potvrdil zamítavý výrok I rozsudku obvodního, pouze v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, je ústavní stížnost v části, ve které stěžovatel napadl výrok I obvodního soudu co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím, a v části, ve které napadl výrok I městského soudu v části, ve které potvrzuje rozhodnutí soudu I stupně, co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím nepřípustná. Jak poznamenal Nejvyšší soud, stěžovatel ve vztahu k této části předmětu řízení před obecnými soudy nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.43. Návrh na zrušení výroku II rozsudku obvodního soudu, který byl výrokem I rozsudku městského soudu změněn, a návrh na zrušení nákladového výroku III obvodního soudu, který byl nahrazen nákladovým výrokem II rozsudku městského soudu, Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť k jeho projednání není příslušný.44. Návrh na zrušení té části výroku I rozsudku městského soudu, kterým mění výrok II rozsudku obvodního soudu, Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Z povahy ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod totiž vyplývá, že ji je oprávněna podat jen ta osoba, které nebylo rozhodnutím obecných soudů plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím obecných soudů způsobena újma na základních právech či svobodách (srov. usnesení ze dne 13. 2. 2009,sp. zn. I. ÚS 2/09). Vzhledem k tomu, že v uvedené části výroku I rozsudku městský soud stěžovateli vyhověl, byl návrh na zrušení podán osobou zjevně neoprávněnou.45. Jde-li o návrh na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem, zákon o Ústavním soudu (§ 62 odst. 3) stanoví, že každý účastník si sám platí (hradí) vzniklé náklady řízení. Zatímco občanský soudní řád podmiňuje přiznání nákladů řízení účastníkům úspěchem ve věci, zákon o Ústavním soudu umožňuje takový postup jen v odůvodněných případech, nikoli automaticky podle výsledků řízení. Samotný úspěch ve sporu, přesněji úspěch v řízení před Ústavním soudem, není jediným kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení. Záleží zcela na úvaze Ústavního soudu, zda náhradu nákladů přizná či nikoliv, a je jeho ustálenou praxí, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve výjimečných případech (srov. nález ze dne 3. 3. 2020,sp. zn. III. ÚS 2118/19), o který se však v nyní posuzované věci nejedná.VI. Závěr46. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci byla existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli, a tedy i základ stěžovatelova nároku, prokázána, obecné soudy však stěžovateli finanční zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu nepřiznaly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to včetně nákladů odvolacího řízení, je však s ohledem na shora předestřenou judikaturu nutné vycházet ze skutečnosti, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku. Neúspěšný byl pouze při určení jeho výše, která ovšem závisela na úvaze soudu. Rozhodl-li tedy městský soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž by z jeho rozhodnutí bylo patrné, proč se odklonil od četné judikatury Ústavního soudu a nepoužil § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.47. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil výrok III. napadeného rozsudku městského soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím Ústavní soud otevírá městskému soudu procesní prostor, aby o nákladech řízení rozhodl nově. V následném řízení je přitom městský soud vázán právními závěry obsaženými v tomto nálezu.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).V Brně dne 19. listopadu 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_102.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní korporace Seidel Jankanič, advokáti s.r.o., se sídlem Dělnická 213/12, Praha 7, za niž jedná Mgr. Daniel Jankanič, advokát, se sídlem tamtéž, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2024, č. j. 69 Co 56/2024-160 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. října 2023, č. j. 8 C 40/2023-127, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a 1. Mgr. Jany Šuranové Traplové, advokátky a 2. THK Legal, s.r.o., obě se sídlem Přístavní 531/24, Praha 7, jako vedlejších účastnic řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka spolupracovala s advokátní a patentovou kanceláří (právní předchůdkyně vedlejší účastnice 2). Na základě toho měla právo užívat jako sídlo své advokátní kanceláře prostory na adrese Přístavní 24, Praha 7, konkrétně dvě místnosti, kancelářské vybavení, techniku a internet. V rámci technického vybavení měla stěžovatelka přístup k počítači, resp. uživatelskému účtu Mgr. Jana Seidla (společníka stěžovatelky), k jeho e-mailové schránce a datům zde uloženým.3. Po oznámení vedlejší účastnice 1, že veškeré prostory a pracovní prostředky na shora uvedené adrese přešly do vlastnictví vedlejší účastnice 2, která nemá zájem se stěžovatelkou nadále spolupracovat, byl znemožněn přístup ke shora uvedenému počítači, v něm uloženým datům, e-mailové schránce a jejímu obsahu.4. Stěžovatelka se před obecnými soudy žalobou na ochranu rušené držby domáhala přístupu k datům uloženým v počítači užívaným dříve stěžovatelkou a ke konkrétní e-mailové schránce.5. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozhodoval o žalobě opětovně po předchozím kasačním rozhodnutí městského soudu. V ústavní stížností napadeném usnesení žalobu zamítl, neboť dokazováním zjistil, že všechna data byla z e-mailové schránky smazána a nebyla pořízena jejich záloha.6. Městský soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, ztotožnil se se závěry soudu prvého stupně a dodal, že právo stěžovatelky na přístup k datům bylo založeno na základě smlouvy, přičemž právo založené na závazkovém právním vztahu nelze vynucovat žalobou z rušené držby.II.Argumentace stěžovatelky7. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, neboť městský soud založil své rozhodnutí na jiných důvodech než soud prvého stupně a jeho rozhodnutí je tak pro stěžovatelku překvapivé.8. V předchozím kasačním rozhodnutí městský soud držbu dat připustil, v nyní napadeném rozsudku však svůj názor změnil, aniž by stěžovatelce umožnil v této souvislosti právně argumentovat.9. Právní názor městského soudu navíc považuje stěžovatelka věcně za nesprávný a argumentuje ve prospěch možnosti se bránit žalobou z rušené držby, i pokud jde o držbu práva na přístup k datům.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).11. Stěžovatelka je obchodní korporací - advokátní kanceláří, jejímž společníkem a jednatelem je advokát, který za stěžovatelku před Ústavním soudem jedná. Ústavní soud nevyžadoval doložení plné moci prokazující zastoupení advokátem, neboť se zde analogicky uplatní závěry stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015, Pl. st. ÚS 42/15, podle něhož stěžovatel - advokát nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen dalším advokátem.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí, z něj vycházejícího, nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.13. Ústavní soud předně připomíná, že po zavedení řízení o žalobě z rušené držby do právního řádu vztáhl na přezkum těchto řízení dřívější závěry týkající se přezkumu předběžných opatření. Aplikuje zde tedy omezený test ústavnosti a vychází z toho, že posouzení podmínek pro vyhovění žalobě z rušené držby je primárně věcí obecných soudů (srov. např. nález ze dne 19. 4. 2022,sp. zn. IV. ÚS 3474/21či ze dne 21. 5. 2019,sp. zn. IV. ÚS 4306/18). Ústavní soud opakovaně uvedl, že se "necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole" (srov. např. usnesení ze dne 12. 12. 2017,sp. zn. I. ÚS 2662/16). Ústavní soud možnost ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů v otázkách rušené držby označuje za "obzvláště výjimečnou" (srov. usnesení ze dne 24. 10. 2023,sp. zn. I. ÚS 2509/23, bod 21).14. V nyní posuzované věci není pochyb o tom, že rozhodnutí mělo zákonný podklad (§ 176 an. občanského soudního řádu, resp. § 987 an. občanského zákoníku) a bylo vydáno příslušným orgánem (věcně a místě příslušným civilním soudem). Ústavní soud proto posoudil, zda se v posuzovaném případě nejednalo o projev svévole soudu (např. absence odůvodnění). Uvedené nedostatky však neshledal.15. Městský soud se ztotožnil s právním závěrem obvodního soudu, že pokud požadovaná data již neexistují, tudíž neexistuje předmět držby, stává se žaloba bezpředmětnou a nelze jí vyhovět. Jde tak o závěr racionálně odůvodněný, nikoli o projev svévole soudu.16. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu ústavní vadu překvapivosti soudního rozhodnutí, nelze mu přisvědčit. Městský soud v napadeném rozhodnutí odkázal na odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně, který učinil odpovídající skutkové závěry a na jejich základě věc přiléhavě právně posoudil. Jak správně uvedl soud prvního stupně, žaloba se stala bezpředmětnou, pokud data, k nimž se žalobkyně domáhá obnovení přístupu, již byla vymazána, a emailová schránka již neexistuje (bod 7 rozhodnutí soudu prvního stupně). Jestliže městský soud nad rámec odůvodnění soudu prvého stupně připojil další úvahu o limitech aplikace žaloby z rušené držby, jde o úvahu, která neměla na výsledek sporu vliv, neboť oba soudy vyšly shodě z toho, že se žaloba stala bezpředmětnou pro zánik předmětu držby.17. Tvrdí-li stěžovatelka, že městský soud změnil oproti svému předchozímu kasačnímu rozhodnutí právní názor na otázku držby dat, nejde o otázku ústavně relevantní v situaci, kdy k zamítnutí žaloby postačil jiný důvod uvedený obvodním soudem, se kterým se městský soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil.18. Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v posuzované věci neshledal.19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1020.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rouse, zastoupeného Mgr. Lucií Šebelovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 18, Znojmo, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2021 č. j. 9 As 106/2021-48, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se ve správním řízení neúspěšně odvolal k ústředí Státního pozemkového úřadu proti rozhodnutí o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v k. ú. Suchohrdly u Miroslavi a v části k. ú. Damnice ze dne 8. 8. 2019 č. j. 308818/2019/Rt, vydanému Krajským pozemkovým úřadem pro Jihomoravský kraj, pobočka Znojmo. Následnou žalobu ke Krajskému soudu v Brně podal jiný vlastník pozemku v dotčeném katastrálním území a stěžovatel v tomto řízení vystupoval jako osoba zúčastněná, v souladu s § 34 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního (dále jen "s. ř. s."). Ve svém vyjádření nesouhlasil s novým uspořádáním pozemků v jeho vlastnictví. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 31 A 84/2020-86 zamítl.3. Stěžovatel a žalobce podali společně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2021 č. j. 9 As 106/2021-48 kasační stížnost stěžovatele odmítl dle § 104 odst. 4 s. ř. s. a kasační stížnost žalobce zamítl dle § 110 odst. 1, věty poslední s. ř. s.4. Stěžovatel spatřuje pochybení v postupu Nejvyššího správního soudu v tom, že mu bylo odepřeno jeho právo na projednání věci, a to bez řádného odůvodnění. Dále namítá nerovný přístup ke své osobě jako k účastníkovi původního řízení, kde správní orgán preferoval jiné vlastníky a při řešení náhrady pozemků dodržel pouze formální náležitosti dle §10 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.6. Ústavní soud již v nálezuII. ÚS 2732/15ze dne 12. 1. 2016 (N 6/80 SbNU 65) konstatoval, že ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. upravují věcná hlediska pro rozsah přezkumné a kontrolní činnosti uskutečňované ze strany správních soudů. I v této věci Nejvyšší správní soud akcentoval, že kasační stížnost je projevem dispoziční zásady, jejímž výrazem je skutečnost, že přezkumná pravomoc soudu se pohybuje výlučně v intencích tvrzení uvedených v podané žalobě. Soud je v přezkumném řízení vázán žalobními body, přičemž není povinen, ale ani oprávněn, dovozovat za žalobce jakákoliv tvrzení, což platí zejména, pokud jde o rozsah napadení správního rozhodnutí, vymezení namítaných důvodů jeho nezákonnosti a odůvodnění v žalobě uváděných tvrzení. Podobně ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. stanoví, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.7. Stěžovatel nepodal v rámci soudního přezkumu správního řízení a rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách správní žalobu, ale stal se tzv. osobou zúčastněnou na řízení (§34 s. ř. s.). Institut osoby zúčastněné na řízení sice v konkrétní věci umožňuje hájit též vlastní materiální zájmy, nicméně právě tímto postupem stěžovatel své procesní i hmotněprávní postavení významně zeslabil (Jemelka, L., Podhrázký, M., Vetešník, Zavřelová, J., Bohadlo, D., Šuránek, P., Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 208-214, Kűhn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 190-206). Pouhé účastenství na řízení mu totiž neumožnilo vnést do soudního přezkumu - nad rámec vyjádření - svá vlastní žalobní tvrzení (žalobní body), s nimiž by se krajský soud musel samostatně vypořádat. Důsledkem je pak skutečnost, že Nejvyšší správní soud - jenž může věc v řízení o kasační stížnosti přezkoumat jen v rozsahu rozsudku krajského soudu - nemohl, jakkoli před ním již stěžovatel vystupoval samostatně, rozšířit svůj přezkum ve stěžovatelův prospěch. Ústavní soud pak přezkoumává podanou ústavní stížnost primárně z hlediska tzv. testu opodstatněnosti, jenž nyní vázne na aspektu efektivity postupu stěžovatele (nejprve osoba zúčastněná na řízení, posléze strana kasační stížnosti).8. K výzvě Ústavního soudu bylo zjištěno, že krajský pozemkový úřad již ve svém rozhodnutí o návrhu komplexních pozemkových úprav podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele. Po neúspěchu ve správním řízení podal stěžovatel, jako osoba zúčastněná, vyjádření ve správním soudním řízení, v němž představil především svůj názor na (ne)řešení pozemkových úprav týkající se jeho vlastních pozemků.9. Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany Nejvyššího správního soudu žádné pochybení. V dané věci obsahuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah nepřípustnosti kasační stížnosti dle §104 odst. 4 s. ř. s. Poukázat lze v tomto případě především na body 13 až 16 napadeného rozsudku. Zde dotyčný soud náležitě odůvodnil povinnost posoudit kasační stížnost v rozsahu žalobních bodů vymezených žalobcem v řízení u krajského soudu. Žalobní body se týkaly postupu správního orgánu vůči žalobci osobně a pozemkům v jeho vlastnictví (odlišných od pozemků stěžovatele). Stěžovatel ve svém vyjádření (následně i v kasační stížnosti) poukazoval pouze na aspekty rozhodnutí týkající se pozemků v jeho vlastnictví, k žalobním bodům se nevyjádřil.10. V rámci přezkumu správními soudy bylo rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách přezkoumáno v úplnosti, a jestliže se stěžovatel ztotožnil posléze v kasační stížnosti s argumentací dalšího stěžovatele, pak se konečné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve svých důsledcích dotýká i jeho. Ústavní soud navíc nemá vědomost o tom, že by jeho procesní společník Bohumil Pijan podal též ústavní stížnost, v níž by přitom mohl vyvolat bez procesních obtíží přezkum celého rozsudku kasační instance.11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 24. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu

decision_10200.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Macháčkové, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 30 Cdo 102/2021-493, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2020 č. j. 91 Co 118/2020-393 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. října 2019 č. j. 29 C 93/2016-364, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelka podala dne 10. září 2008 u Okresního soudu v Třebíči (dále též "okresní soud") žalobu o zaplacení částky ve výši 539 553,50 Kč s příslušenstvím proti svému bývalému manželovi; řízení bylo vedeno pod spisovou značkou 8 C 303/2008 (dále též "posuzované řízení"). Žalovanou částku zaplatila stěžovatelka jako ručitelka ze smlouvy o půjčce a požadovala ji po bývalém manželovi zpět. Řízení bylo dne 16. června 2009 zastaveno, neboť měl soud za to, že ve věci účastníků jako manželů byl schválen smír o vypořádání společného jmění manželů a bylo rozhodnuto i o závazku z předmětné smlouvy. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud") rozhodnutí o zastavení dne 26. října 2009 zrušil a uložil Okresnímu soudu v Třebíči, aby se věcí znovu zabýval. Ten svým usnesením ze dne 29. dubna 2010 řízení zastavil s tím, že se jedná o věc pravomocně rozhodnutou. Krajský soud v Brně toto rozhodnutí svým usnesením ze dne 30. srpna 2020 potvrdil. Na základě stěžovatelčina dovolání bylo usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno dne 26. února 2013 Nejvyšším soudem a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně následně svým usnesením ze dne 16. dubna 2013 rozhodl tak, že řízení se nezastavuje. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. října 2013 byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek dne 8. června 2014 Krajským soudem v Brně zrušen. Věc byla dále řešena pomocí mediace, k dohodě však nedošlo. Žalovaný dne 24. února 2015 zemřel, řízení bylo dne 20. dubna 2015 přerušeno do pravomocného skončení dědického řízení. Dědické řízení bylo zastaveno z důvodu skutečnosti, že majetek nepatrné hodnoty byl vydán osobě, která se postarala o pohřeb zůstavitele. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. prosince 2015 bylo řízení o žalobě zastaveno z důvodu skutečnosti, že není právního nástupce po žalovaném.2. Stěžovatelka se poté dne 11. dubna 2016 obrátila na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti se svým požadavkem na náhradu nemajetkové újmy způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného soudního řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Žádosti nebylo vyhověno.3. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně) se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 11 359 070,33 Kč z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Požadovaná částka se skládala z těchto částek:a) z částky za odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 240 000 Kč,b) z částky ve výši 1 019 352,33 Kč představující odškodnění majetkové újmy a skládající se z jistiny ve výši 539 881 Kč s úrokem z prodlení, a to z důvodu nemožnosti domoci se svého práva v rámci spravedlivého procesu,c) z částky 10 000 000 Kč za odškodnění nemajetkové újmy, která stěžovatelce vznikla v souvislosti s posuzovaným řízením, neboť jí po celou dobu nepřiměřené délky řízení byla připomínána minulost a soužití s bývalým manželem,d) z částky 78 118 Kč za náhradu nákladů řízení za právní zastoupení v posuzovaném řízení,e) z částky za soudní poplatek ve výši 21 600 Kč zaplacený v posuzovaném řízení.4. Napadeným rozhodnutím soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť délku posuzovaného řízení (7 let a 4 měsíce) považoval za přiměřenou ve vztahu k předmětu řízení a dospěl k závěru, že by v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. I kdyby byla prokázána nepřiměřená délka posuzovaného řízení, nebyla by podle soudu prvního stupně dána existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzeným vznikem škody ve výši 1 019 352,33 Kč. Příčinnou souvislost soud prvního stupně neshledal ani ve vztahu k požadované částce 10 000 000 Kč, neboť to byla stěžovatelka, kdo podal žalobu a zahájil tak posuzované řízení. Náklady za právní zastoupení a zaplacený soudní poplatek pak vznikly stěžovatelce v souvislosti s jejím rozhodnutím, že zahájila posuzované řízení, nikoliv z důvodu nepřiměřené délky tohoto řízení.5. Proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze (dále též "soud druhého stupně"). Ten ve svém výroku I potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky ve výši 10 268 468 Kč. Výrokem II změnil odvolací soud napadené rozhodnutí tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 71 250 Kč do patnácti dnů od první moci rozsudku. Výrokem III změnil odvolací soud napadené rozhodnutí ohledně částky ve výši 1 019 352,33 Kč tak, že se rozsudek v této části zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. Soud druhého stupně se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce. Naopak dospěl k závěru, že posuzované řízení vykazovalo běžnou složitost, bylo nepatrně složitější po procesní stránce a jednalo se o řízení s běžným významem pro stěžovatelku. Z důvodu porušení práva stěžovatelky na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě vznikla stěžovatelce nemajetková újma. Základní částku za celé řízení ve výši 95 000 Kč snížil soud druhého stupně z důvodu vyšší procesní složitosti a dále z důvodu rozhodování na třech stupních soudní soustavy o celkem 25%, a přisoudil tak stěžovatelce částku ve výši 71 250 Kč.7. Soud druhého stupně potvrdil závěr soudu prvního stupně, že mezi stěžovatelkou tvrzenými škodami ve výši 10 000 000 Kč (nemajetková újma za nutnost připomínání si minulosti a soužití s bývalým manželem), 78 118 Kč (skutečná škoda spočívající v zaplacených nákladech na právní zastoupení) a 21 600 Kč (skutečná škoda spočívající v uhrazeném soudním poplatku) a mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení není příčinná souvislost. Stěžovatelka se v průběhu posuzovaného řízení setkávala se svým bývalým manželem, neboť toto řízení sama zahájila, ze stejného důvodu jí vznikly náklady na právní zastoupení a povinnost zaplatit soudní poplatek. Soud druhého stupně zdůraznil, že veškeré stěžovatelkou tvrzené újmy by jí vznikly i v případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.8. Ve vztahu k žalované částce ve výši 1 019 352,33 Kč dospěl soud druhého stupně k závěru, že soud prvního stupně se s ohledem na svůj nesprávný závěr o přiměřenosti délky posuzovaného řízení nezabýval skutečností, zda se stěžovatelčina pohledávka stala v důsledku nepřiměřené délky řízení nedobytnou. Proto mu věc ve vztahu k tomuto stěžovatelkou tvrzenému nároku vrátil k dalšímu řízení.9. Rozsudek soudu druhého stupně v rozsahu potvrzujícího výroku I napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že je dovolacím soudem rozdílně rozhodována otázka nákladů řízení a otázka nemajetkové újmy. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Namítala, že soud druhého stupně postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, když jí nárok nepřiznal. Ohledně škody spočívající v nákladech na právní zastoupení a uhrazeném soudním poplatku odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2019 sp. zn. 30 Cdo 4357/2017 a namítala, že posuzované řízení bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, a ona tak neměla možnost tyto nároky uplatnit. Ve vztahu ke všem nárokům odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2016sp. zn. IV. ÚS 3183/15.10. Co se týče nároku na náhradu tvrzené škody ve výši 21 600 Kč spočívající v zaplaceném soudním poplatku, shledal Nejvyšší soud dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nepřípustným, neboť tvrzený nárok nepřevyšoval částku 50 000 Kč.11. Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že dovolání není přípustné ani ve vztahu ke stěžovatelkou tvrzené újmě spočívající v tom, že se v průběhu posuzovaného řízení musela stýkat se svým bývalým manželem. Podle Nejvyššího soudu rozhodl soud druhého stupně zcela v souladu se stěžovatelkou uváděným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2001 sp. zn. 30 Cdo 30007/2010, podle kterého se rozlišuje mezi újmou spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, jejíž vznik a příčinná souvislost s nepřiměřeně dlouhým řízením se předpokládají, a újmou jinou, u níž žádná domněnka neplatí, a je tudíž na poškozeném, aby v soudním řízení vznik tvrzené újmy a příčinnou souvislost s nepřiměřeně dlouhým řízením prokázal. Pokud jde o újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, bylo stěžovatelce soudem druhého stupně přiměřené zadostiučinění přiznáno. Dospěl-li soud druhého stupně k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a stěžovatelkou tvrzeným nárokem na zaplacení újmy spočívající v tom, že se musela vídat se svým bývalým manželem, nijak se tím podle Nejvyššího soudu neodchýlil od shora uvedeného usnesení, na které stěžovatelka odkazovala.12. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani ve vztahu ke stěžovatelkou tvrzené újmě spočívající v zaplacených nákladech na právní zastoupení a konstatoval, že se soud druhého stupně neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Odkázal na § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého lze jako škodu nahradit pouze takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Stěžovatelka však netvrdila, že by odměna uhrazená jejímu zástupci byla takovým nákladem, který účelně směřoval k odstranění nesprávného úředního postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.13. Ohledně stěžovatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud poznamenal, že se se v něm řešila otázka výše přiměřeného zadostiučinění, kdežto stěžovatelčiny tvrzené nároky nejsou dány ani co do jejich základu.II. Obsah ústavní stížnosti14. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 36, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech.15. Ohledně nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč stěžovatelka uvádí, že se tento nárok opírá o skutečnost, že se po dobu dlouho trvajícího posuzovaného řízení musela setkávat se svým bývalým manželem, což jí připomínalo traumatizující zážitky z jejich bývalého problematického soužití. Má za to, že řádně vylíčila všechny rozhodné skutečnosti a označila důkazy a že z výše uvedeného je zřejmá příčinná souvislost mezi délkou řízení a jejími traumatizujícími zážitky, které se opakovaně v posuzovaném řízení připomínaly a činily stěžovatelce rány na duši. Tvrdí, že částku, která měla být vyplacena jako materiální či nemateriální újma, legitimně očekávala jako součást majetku, který stát svými rozhodnutími neochránil.16. Ohledně náhrady nákladů za právní zastoupení a uhrazeného soudního poplatku odkazuje stěžovatelka na § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a uvádí, že nemožnost domoci se těchto částek zcela jistě souvisí s délkou řízení, neboť řízení bylo nakonec zastaveno, a ona proto nemohla tyto nároky uplatnit. Pro stěžovatelku je nepochopitelné, že za řízení, které bylo posouzeno jako nepřiměřeně dlouhé a porušující její práva, musela zaplatit soudní poplatek a nedomohla se jeho vrácení.17. Na podporu svých tvrzení cituje stěžovatelka nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2016sp. zn. IV. ÚS 3183/15, odkazuje na nález ze dne 5. května 1999sp. zn. II. ÚS 321/98a tvrdí, že obecné soudy tyto nálezy zcela opomenuly.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem18. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Je však zjevně neopodstatněná.IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti19. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odepřením tvrzeného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobených nesprávným úředním postupem.20. Ústavní soud z hlediska potenciálního zásahu do práv stěžovatelky zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.21. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudy nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014sp. zn. I. ÚS 2482/13(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014sp. zn. I. ÚS 3216/13(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě osvětleny Nejvyšším soudem i soudy obou nižších stupňů, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.22. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 405/03ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší soud i soudy prvního a druhého stupně se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesenísp. zn. III. ÚS 44/94ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].23. Co se týče nálezu Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 3183/15, ze kterého stěžovatelka cituje na podporu svých tvrzení, je potřeba zdůraznit, že v tomto rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí obecných soudů jsou nedostatečně, resp. nepřezkoumatelně odůvodněná, neboť soudy nedostatečně vysvětlily, proč při zjištěném zásahu přiznaly peněžité zadostiučinění v nízké výši. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud vady v úplnosti a přesvědčivosti napadených rozhodnutí neshledal.24. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 321/98, avšak nijak konkrétně nezmiňuje, jakým způsobem jej obecné soudy opomenuly. Ústavní soud poznamenává, že se týkal náhrady škody, která byla nesporná, jejíž výši však nebylo možné zjistit. Věc se týkala náhrady škody za nezákonné zbavení osobní svobody a nezákonnou psychiatrickou léčbu v souvislosti s trestními řízeními ohledně trestného činu příživnictví v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století.25. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 24. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10201.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 33 Cdo 3843/2020-824, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2020 č. j. 4 Co 80/2018-719 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2018 č. j. 62 Co 35/2017-661, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a právnické osoby Správa železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízení ve věci samé jako celek došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž výčet zařadil do II. části ústavní stížnosti.2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.3. Návrh stěžovatele trpí zjevnou vadou, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti několikrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou a na tento nedostatek byl upozorňován s poučením, že její neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených podsp. zn. I. ÚS 1685/18,sp. zn. IV. ÚS 3930/18, naposledy výzvou ze dne 13. 8. 2021 ve věcisp. zn. III. ÚS 2170/21akcentující požadavek sepsání samotné ústavní stížnosti advokátem a informující o možnosti určení advokáta Českou advokátní komorou). Stěžovatel však i poté volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již od samého počátku řízení. Nezbytnost povinného zastoupení advokátem nelze zhojit, ev. oddálit, informací uvedenou v záhlaví ústavní stížnosti, že "zastoupení advokátem se z důvodu více než roční nezaměstnanosti zatím nezdařilo zajistit".5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.6. Stejně jako ve věci vedené podsp. zn. IV. ÚS 2848/21(pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. ledna 2022Josef Fiala v. r.soudce zpravodaj

decision_10202.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Chomena, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2021 č. j. 50 A 23/2020-65, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.2. Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků [§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; zejména z něj nebyla patrná ústavněprávní argumentace předpokládaná pro řízení před Ústavním soudem a stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu).3. Protože podání vykazovalo takové vady, pro které by je jako ústavní stížnost podle zákona o Ústavním soudu nebylo možno projednat, byl stěžovatel dopisem vyzván k jejich odstranění. Z doručenky dopisu s předmětnou výzvou vyplývá, že stěžovatel nebyl zastižen, a proto byla písemnost uložena a připravena k vyzvednutí na příslušné poště dne 8. 12. 2021 s tím, že adresátovi (stěžovateli) byla zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl. Protože si adresát (stěžovatel) písemnost nevyzvedl v úložní době a protože adresát nemá podle údajů na doručence domovní schránku, byla zásilka vrácena zpět Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2021.4. Podle § 49 odst. 4 o. s. ř. za použití § 63 zákona o Ústavním soudu, nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu. Z uvedeného vyplývá, že výzva byla stěžovateli doručena dne 20. 12. 2021 (protože poslední den lhůty, tj. 18. 12. 2021, připadl na sobotu - srov. § 57 odst. 2 o. s. ř.). Sdělení o uložení písemnosti bylo na úřední desce Ústavního soudu vyvěšeno dne 6. 1. 2022.5. K odstranění vad byla stěžovateli stanovena lhůta 30 dnů ode dne doručení výzvy s poučením o důsledcích, nebudou-li tyto vady v této lhůtě odstraněny [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], na což byl výslovně upozorněn.6. Vzhledem k tomu, že uvedené nedostatky nebyly ve stanovené lhůtě, a ani do dnešního dne, odstraněny, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.7. Pro úplnost se dodává, že stěžovatel přípisem ze dne 10. 1. 2022 požádal, aby byla e-mailová adresa XX jeho adresou pro doručování. Ústavní soud mu přípisem ze dne 11. 1. 2022 č. j.IV. ÚS 3213/21-17sdělil, že tato e-mailová adresa je v souladu s § 46a odst. 2 o. s. ř. za použití § 63 zákona o Ústavním soudu pro futuro pro toto řízení adresou pro doručování, přičemž ho výslovně poučil o zaslání výzvy sub 3 na jeho adresu místa pobytu a o faktu, že při doručování této výzvy bylo postupováno podle § 49 odst. 4 o. s. ř., přičemž mu tuto výzvu následně na jeho žádost zaslal i na uvedenou e-mailovou adresu. I přes tuto skutečnost zůstala tato výzva bez jakékoliv reakce.8. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. ledna 2022Jan Filip v. r.soudce zpravodaj

decision_10203.txt

Ústavní soud rozhodl o návrhu Ing. Miroslava Šebesty, proti usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 308/2021-18 a Městského soudu v Praze č. j. 6 A 121/2021-41, takto:Návrh se odmítá.OdůvodněníNávrh stěžovatele na zahájení řízení nesplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přestože si jich navrhovatel musel být vědom, neboť se na Ústavní soud v minulosti opakovaně obrátil s podáními, při jejichž projednání byl o požadavcích kladených na bezvadnou ústavní stížnost i následcích nevyhovění jim poučen, zvolil opět nekvalifikovaný postup.Proto Ústavní soud návrh bez dalšího odmítl za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Obdobně již postupoval v řadě předchozích věcí navrhovatele vedených podsp. zn. III. ÚS 85/19,III. ÚS 84/19,IV. ÚS 649/19,IV. ÚS 2373/20,II. ÚS 1857/20,I. ÚS 2374/20,I. ÚS 2730/20,I. ÚS 3353/21.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 19. ledna 2022JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.soudce zpravodaj

decision_10204.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 1 ZN 1651/2020-39, za účasti Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejní orgán Policie České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, služby kriminální policie a vyšetřování Praha (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 27. 9. 2021 č. j. UDV-685-38/TČ-2020-260011 podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložil podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 11. 2011, kterého se měl dopustit neznámý pachatel zkráceně tím, že jako příslušník Pohraniční stráže měl v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu, vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a čin spáchat na jiném pro jeho politické přesvědčení, když k tíži stěžovatele, který se dne 7. 11. 1983 pokusil překročit československo-německou státní hranici, byl zadržen hlídkou Pohraniční stráže a pokousán nehlídaným služebním psem na stehnech a genitáliích, kdy následky tohoto zranění přetrvávají dodnes.3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství v Chebu (dále jen "okresní státní zastupitelství") v záhlaví označeným usnesením zamítlo podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti usnesení policejního orgánu podal stížnost z důvodu, že věc byla nedostatečně vyšetřena. Popisuje průběh skutkového děje a polemizuje s obsahem usnesení okresního státního zastupitelství.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.6. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997sp. zn. II. ÚS 293/97(U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011sp. zn. Pl. ÚS 38/10(U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010sp. zn. III. ÚS 1336/10(U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995sp. zn. III. ÚS 62/95(N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004sp. zn. I. ÚS 236/04(U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016sp. zn. II. ÚS 3383/14(N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.7. Z tohoto pohledu nabývá v nyní posuzované věci zásadního významu zjištění, že stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by před podáním ústavní stížnosti podal podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně jeho práv [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014sp. zn. II. ÚS 2166/14(U 14/74 SbNU 623), usnesení ze dne 14. 2. 2019sp. zn. I. ÚS 34/19, aj.]. Citované ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Stěžovatel tedy měl možnost přezkumu postupu státní zástupkyně okresního státního zastupitelství v rámci instančního dohledu Krajského státního zastupitelství v Plzni. Této možnosti však podle informací obsažených v ústavní stížnosti a přiloženém rozhodnutí nevyužil.8. Nevyčerpání procesního prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost nepřípustnou, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 19. ledna 2022Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj

decision_10205.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 59 Co 159/2021-281, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 5. 2021, č. j. 0 P 209/2019-243, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 3, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava styku stěžovatele s nezletilým T. Š., jehož matkou je A. Š. a otcem M. Š. Stěžovatel se úpravy styku domáhal z titulu jeho biologického otcovství, jež bylo prokázáno v předchozích řízeních.3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilým (výrok I.). Okresní soud svůj závěr odůvodnil tím, že "nezletilý je nízkého věku, má rodiče a sestru, rodiče se v péči o obě děti střídají a zabezpečují péči dobře. Navrhovateli byl styk s nezletilým umožněn v minulosti díky vstřícnému přístupu rodičů, vyvolaného tlakem, zejména ze strany navrhovatele, částečně i jejich nevědomí o právních možnostech navrhovatele ve vztahu k určení otcovství k dítěti, obav, co zamýšlí, rodiče však po čase zjistili, že chování dítěte po návratu od navrhovatele není dobré, trvá to vždy nějaký čas, než se vrátí do normálu. Projevy navrhovatele navenek (zejména prostřednictvím sociálních sítí), svědčí o tom, že jeho cílem je získat dítě do své péče za každou cenu, když se mu to nepodařilo soudní cestou (zamítnutí návrhu na určení otcovství). Zřejmá byla snaha buďto získat matku zpět, nebo ublížit (očernit) otce, manžela matky, proto také změnili svůj vstřícný přístup k němu, na nesouhlas s kontakty s nezletilým. Proto má soud za to, že není v zájmu dítěte, aby se nadále s dítětem navrhovatel stýkal."5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým v sudém kalendářním týdnu v pondělí od 15.00 hodin do 16.30 hodin formou asistovaného styku, a to po dobu tří kalendářních měsíců počínaje prvním sudým kalendářním týdnem po nabytí právní moci tohoto rozsudku. Po uplynutí této doby je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým vždy v sudém kalendářním týdnu v sobotu od 9.00 hodin do 16.00 hodin. Krajský soud současně upravil režim předávání nezletilého.6. S těmito závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž označuje rozhodnutí okresního soudu za zcela svévolné. Opakuje, že v řízení před krajským soudem byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, když má za to, že odvolací soud měl rozhodnutí nalézacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Stěžovatel namítá, že "obecné soudy zcela svévolně zneužívaly svého postavení, vykládaly právní normy v rozporu s jejich smyslem a absolutně nedbaly práv nezletilého, v důsledku čehož došlo k zpřetrhání rodinných vazeb a citového pouta stěžovatele a nezletilého."7. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.8. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení, v němž byla posuzována úprava styku s nezletilým.9. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jak již bylo řečeno, jelikož jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím ve věcech péče soudu o nezletilé nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí např. o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do formy, rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku s nezletilým dítětem, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své argumenty obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter obecně formulovaných nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský (a potažmo též okresní) soud založil své rozhodnutí, předkládal v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní nástroj, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy péče o nezletilého, jak byla vymezena krajským soudem, a s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.10. Polemizuje-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě styku s nezletilým, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky péče o nezletilé je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupř. tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 1206/09ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nálezsp. zn. I. ÚS 266/10ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 2482/13ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].11. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud, jednající v postavení odvolací instance, při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, krajský soud stanovil, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým v režimu specifikovaném výše, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.12. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, krajský soud při rozhodování kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).13. Krajský soud vycházel ve svých závěrech z příslušné judikatury Ústavního soudu reflektující rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že biologičtí otci musí mít možnost dosáhnout alespoň styku se svým dítětem [srov. rozsudek krajského soudu, bod 20 a zde cit. nálezsp. zn. II. ÚS 3122/16ze dne 16. 5. 2017 (N 80/85 SbNU 363)]. Uvedený požadavek byl přitom v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněn. Rozporuje-li stěžovatel způsob (rozsah), jakým bylo rozhodnuto o jeho styku s nezletilým, Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že určení způsobu úpravy styku s nezletilým je primárně úkolem obecných soudů. Pro Ústavní soud je přitom podstatné, že z napadeného rozhodnutí krajského soudu je jednoznačně patrné, jakými úvahami se tento soud řídil při stanovení režimu styku s nezletilým (srov. rozsudek body 29-32). Krajský soud též stěžovateli vysvětlil, proč nemohl vyhovět jeho návrhu, jímž se dovolával podstatně širší úpravy styku (srov. tamtéž, bod 33).14. Ve vztahu k dalším stěžovatelem předkládaným (a spíše jen obecně formulovaným) námitkám lze ve stručnosti uvést následující. Považuje-li snad stěžovatel rozhodnutí okresního soudu za svévolné, k čemuž se ovšem Ústavní soud v kontextu celého předchozího řízení nemusí vyjadřovat, přehlíží, že toto rozhodnutí bylo změněno v jeho prospěch právě rozsudkem odvolacího soudu. Vytýká-li pak stěžovatel krajskému soudu, že rozhodnutí okresního soudu nezrušil, je nutno zdůraznit, že krajský soud postupoval zcela v souladu s úpravou obsaženou v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. ustanovení § 220 odst. 1 písm. b)]. Krajský soud se konečně zabýval též námitkou, již stěžovatel opětovně překládá i v ústavní stížnosti, tj. že mu nebylo umožněno vyjádřit se k výpovědi matky (srov. rozsudek krajského soudu, bod 18). Lze tak shrnout, že Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal nic podstatného, co by - s ohledem na jeho shora naznačené postavení ve vztahu k obecným soudům - teprve odůvodnilo jeho kasační zásah.15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10206.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: G. A. A., zastoupená JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 17 Co 283/2021-244, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl k odvolání žalované (AMBOSELI s.r.o.) a vedlejšího účastníka (Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group) zrušen ve výrocích I., II., III., V., VII. A VIII. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 7. 2021, č. j. 26 C 219/2019-202, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 8. 2021, č. j. 26 C 219/2019-222.2. Předmětem řízení předcházejícího podání nyní posuzované ústavní stížnosti je žaloba podaná stěžovatelkou proti žalované, kterou se domáhala zaplacení částky 8 mil. Kč a náhrady nákladů na výživu pozůstalých. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že stěžovatelka je pozůstalou po dceři M. G., která zemřela dne 4. 3. 2018 z důvodu nemoci z povolání (otrava izokyanáty s alergickou reakcí při práci ve společnosti X, kam byla jako zaměstnankyně žalované pracovní agentury přidělena na práci).3. Stěžovatelka spatřuje v napadeném usnesení Městského soudu v Praze porušení svého základního práva na soudní ochranu a tvrdí, že Obvodní soud v Praze vedl důkazní řízení v rámci možností správně a rozhodl spravedlivě, přičemž jí nikterak nestranil, když jí nakonec přisoudil polovinu žalované částky. Naopak odvolací soud odňal stěžovatelce právo na soudní ochranu, když ji de facto odsoudil k dalším měsícům či letům života v hmotné nouzi, kdy je nejisté, že se odškodnění za smrt dcery dožije. Proto výslovně brojí jen proti rozhodnutí odvolacího soudu a zdůrazňuje, že rozhodnutí nalézacího soudu nenapadá.4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní posuzovaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.5. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona).6. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její formální a materiální subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, byly-li před jejím podáním marně vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též s konečnými důsledky rozhodnuto. Povaze řízení o ústavní stížnosti by totiž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.7. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že napadené usnesení Městského soudu v Praze je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemůže brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jeho důsledku ještě nedochází k bezprostřednímu zásahu do jejích práv, který by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Tímto usnesením se totiž "pouze" zrušilo předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a věc se mu vrátila k dalšímu řízení, takže řízení před ním bude probíhat dále.8. Odvolací soud totiž shledal toto rozhodnutí nepřezkoumatelným, jelikož nalézací soud navýšil minimální částku jednorázového odškodnění 240 000 Kč mnohonásobně, aniž se však dostatečně zabýval okolnostmi rozhodnými pro zvýšení náhrady na straně pozůstalé a na straně škůdce, resp. okolnostmi konkrétního případu, jež by teprve mohly být důvodem pro odchylku od výkladu daného ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, in: www.nsoud.cz). V tomto ohledu postačuje pro stručnost odkázat zejména na bod 31 napadeného usnesení Městského soudu v Praze, ve kterém je uvedeno, kterými rozhodnými skutečnostmi se musí nalézací soud zabývat (např. zda zesnulá dcera poskytovala nebo byla povinna stěžovatelce poskytovat výživu, zda s ní žila ve společné domácnosti atp.).9. To však znamená, že za dané procesní situace stěžovatelka bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před soudy a bude mít za to, že z jejich strany dojde k porušení jejích základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu usnesení ze dne 3. 5. 2016,sp. zn. I. ÚS 1131/16, usnesení ze dne 19. 3. 2015,sp. zn. II. ÚS 576/14, anebo usnesení ze dne 29. 2. 2016,sp. zn. IV. ÚS 624/16).10. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka netvrdí žádnou okolnost, která by mohla vést k prominutí podmínky nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů z důvodu přesahu vlastních zájmů stěžovatelky dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a žádnou takovou okolnost neshledává ani zdejší soud.11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, proto předložený návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.soudce zpravodaj

decision_10207.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2021 č. j. 3 To 125/2021-133 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. března 2021 č. j. 21 PP 44/2021-93, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud projednal ústavní stížnost přednostně.2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud dospěl k závěru, že u stěžovatele není splněna druhá z nezbytných podmínek, a sice prokazatelné polepšení. Z hodnocení věznice vyplynulo, že výkon trestu teprve začíná plnit svůj účel. Nadto okresní soud uvedl, že není splněna ani třetí podmínka (prognóza vedení řádného života). Stěžovatel má 11 záznamů v rejstříku trestů, ve výkonu trestu odnětí svobody je potřetí a dvakrát z něj byl podmíněně propuštěn. Ač se jednou již osvědčil, spáchal posléze další trestnou činnost.3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Krajský soud částečně přisvědčil námitkám stěžovatele, konkrétně v tom, že okresní soud vycházel z nepřesného vyjádření věznice. Z aktuální zprávy věznice vyplynulo, že výkon trestu plní svůj účel, pročež je podle krajského soudu možné považovat za splněnou i druhou podmínku. Stejně jako okresní soud však krajský soud považoval za nesplněnou třetí podmínku. Stěžovatel neodčinil způsobenou škodu (jedinou aktivitou je dopis s návrhem na splátkový kalendář) a do výkonu trestu byl dodán. To jsou rovněž relevantní skutečnosti při aplikaci § 88 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel dále opakovaně prokázal výrazné sklony k páchání trestné činnosti a nerespektování povinnosti vést řádný život. Z předložených důkazů pak nevyplývá prokazatelná změna tohoto stavu.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel namítá, že okresní soud neodročil jednání, ačkoliv stěžovatel namítal, že hodnocení věznice (provedené jako důkaz) je odlišné od toho, které stěžovatel dostal k podpisu. Ve stížnostním řízení se ukázalo být stěžovatelovo tvrzení pravdivým, neboť krajský soud obdržel od věznice opravené hodnocení. Z jeho závěrů pak krajský soud dovodil, že u stěžovatele je splněna podmínka dostatečného polepšení. Navzdory tomu však nezrušil usnesení okresního soudu a namísto toho sám v neveřejném zasedání rozhodl, že není splněna podmínka prognózy vedení řádného života. Stěžovateli tak nebylo umožněno uplatnit k této podmínce vlastní návrhy a argumentaci, neboť okresní soud se jí nezabýval. Závěry krajského soudu jsou pak podle stěžovatele v rozporu se závěry nálezu ze dne 28. 11. 2018sp. zn. II. ÚS 482/18(N 195/91 SbNU 411).III.Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele5. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.6. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí.7. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že nové hodnocení věznice, doručené až po vydání napadeného rozhodnutí, nemohl soud při svém rozhodování zohlednit. To učinil až krajský soud. Námitky o nesprávném postupu krajského soudu nemůže okresní soud posoudit.8. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel uvedl, že okresnímu soudu při veřejném zasedání opakovaně sdělil, že hodnocení věznice je nesprávné, což však předseda senátu ignoroval a veřejné zasedání neodročil, ač mu v tom nic nebránilo. Okresní soud podle stěžovatele přistupuje k rozhodování o podmíněném propuštění formalisticky. O tom svědčí rovněž skutečnost, že nesprávně uvedl, že se stěžovatel již v minulosti neosvědčil. Nesprávnost tohoto závěru potvrdil i krajský soud. Nerespektování ústavních práv dovozuje stěžovatel rovněž z rozhodovací činnosti okresního soudu v jiných případech. Ve stěžovatelově případě toliko "na okraj" uvedl, že nepovažuje za splněnou ani třetí podmínku pro podmíněné propuštění, aniž by se jí řádně zabýval. Z toho důvodu by podle stěžovatele bylo namístě, aby v případě zrušení napadeného usnesení nařídil Ústavní soud, aby se věcí zabýval jiný senát, který nad stěžovatelem předem "nezlomil hůl". Stávající senát je podle stěžovatele vůči vícekrát trestaným osobám zaujatý. Kupříkladu nedávný nález ze dne 26. 10. 2021sp. zn. IV. ÚS 1804/21se týká téhož senátu. Jde přitom o obsahově téměř shodnou věc se stěžovatelovým případem.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).V.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.11. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení o procesním pochybení krajského soudu, který stěžovateli neumožnil vyjádřit se k tzv. třetí podmínce podmíněného propuštění. Takové pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal.12. Za irelevantní je třeba označit námitky týkající se postupu okresního soudu, které (podle stěžovatelových vlastních slov) označil za chybné (a napravil) krajský soud. To se týká zejména námitky o (ne)osvědčení stěžovatele při prvním podmíněném propuštění a námitky o hodnocení nesprávné zprávy věznice. S těmito údajnými pochybeními se již vypořádal krajský soud a nemohou být tedy důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.13. Jde-li o uvedenou námitku nemožnosti vyjádřit se k naplnění třetí podmínky pro podmíněné propuštění, pak stěžovatel v první řadě přehlíží, že okresní soud se k naplnění této podmínky rovněž vyjádřil, jakkoliv pouze stručně a pouze "na okraj". Nedostatky tohoto jeho vyjádření pak rovněž napravil krajský soud, který stručné úvahy okresního soudu obsáhle doplnil, včetně mnoha odkazů na judikaturu Ústavního soudu. Nadto je nutné uvést, že stěžovatel měl nejen možnost závěry okresního soudu o (ne)naplnění třetí podmínky rozporovat, ale dokonce této možnosti obsáhle využil, neboť velká část stížnosti podané proti usnesení okresního soudu obsahuje argumentaci (a důkazní návrhy) k této skutečnosti.14. V takové situaci neměl krajský soud povinnost zrušit usnesení okresního soudu a vrátit mu věc k novému posouzení. Zároveň neměl ani povinnost nařídit veřejné zasedání, neboť se od závěrů okresního soudu (v neprospěch stěžovatele) nikterak významně neodchýlil, neprováděl sám podstatné dokazování a seznámil se s obsáhlou argumentací stěžovatele uvedenou v odůvodnění stížnosti. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel nebyl nikterak zkrácen na svých procesních ústavních právech přednést své argumenty a učinit důkazní návrhy.15. Jde-li o způsob, jakým krajský soud dovodil nenaplnění třetí podmínky ve stěžovatelově případě, pak ani v této části nemůže Ústavní soud napadené rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. Ostatně, jak je z napadeného rozhodnutí patrné, krajský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Jeho závěry nejsou v rozporu ani s nálezy, na něž poukázal stěžovatel. Uvedená judikatura [např. nálezy ze dne 28. 11. 2018sp. zn. II. ÚS 482/18(N 195/91 SbNU 411) nebo ze dne 26. 10. 2021sp. zn. IV. ÚS 1804/21] zejména zapovídá, aby soudy prognózu dalšího života odsouzeného dovozovaly výlučně z trestní minulosti (tedy spáchaných trestných činů). To však v dané věci soudy neučinily. Jak je patrné z napadeného rozhodnutí krajského soudu, zohlednil vedle opakovaných minulých selhání stěžovatele (což je již sama o sobě významná okolnost naznačující riziko recidivy) rovněž stěžovatelovu snahu (resp. její absenci) k náhradě způsobené škody (v řádu milionů korun), a dále skutečnost, že stěžovatel musel být do výkonu trestu dodán, což jsou kritéria relevantní ex lege (§ 88 odst. 3 trestního zákoníku). Obě tyto skutečnosti přitom nejsou spjaty se stěžovatelovou trestní minulostí, ale vypovídají o jeho chování až po odsouzení.16. Závěr, že kombinace těchto tří okolností ve stěžovatelově případě dává nepřiměřené riziko recidivy jeho chování, neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny, a Ústavnímu soudu, který není další instancí v nynějším řízení (viz sub 10), ostatně ani nepřísluší, aby míru rizika recidivy po obecných soudech "přehodnocoval". Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je významné, že soudy žádné z uvedených kritérií nedezinterpretovaly nebo nehodnotily v rozporu s kogentními ústavními pravidly (např. principem presumpce neviny v jiném řízení). Takového postupu či pochybení se však krajský soud v dané věci nedopustil.17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zvláštním rozhodnutím již Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na přednostní projednání návrhu, neboť mu fakticky vyhověl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10208.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Silektro s. r. o., sídlem Perunova 804/17, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2021 č. j. 12 Co 206/2021-36, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace DCI Czech a. s., sídlem Štěrboholská 1404/104, Praha 15 - Hostivař, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") vydal dne 20. 5. 2021 č. j. EPR 95530/2021-8 elektronický platební rozkaz, jímž uložil vedlejší účastnici, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatila stěžovatelce částku 28 880 eur s příslušenstvím, nebo aby v téže lhůtě podala odpor u soudu, který elektronický platební rozkaz vydal.3. Proti tomuto rozhodnutí obvodního soudu ze dne 7. 6. 2021 č. j. EPR 95530/2021-12 (vydaným vyšší soudní úřednicí) podala vedlejší účastnice odpor, který byl pro opožděnost odmítnut, neboť obvodní soud shledal, že lhůta k podání odporu začala vedlejší účastnici běžet dne 21. 5. 2021 a skončila dnem 4. 6. 2021, přičemž odpor podala vedlejší účastnice prostřednictvím datové schránky dne 7. 6. 2021.4. Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice odvolání s tím, že zasílala odpor nejen prostřednictvím datové schránky, nýbrž též poštou dne 4. 6. 2021, tedy ve lhůtě pro podání odporu.5. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 6. 2021 č. j. EPR 95530/2021-16 bylo usnesení obvodního soudu ze dne 7. 6. 2021 č. j. EPR 95530/2021-12 zrušeno, jelikož dne 11. 6. 2021 byl obvodnímu soudu doručen odpor vedlejší účastnice prostřednictvím poštovních služeb, přičemž z obálky je zřejmé, že ta byla k přepravě dána dne 4. 6. 2021. Soudce obvodního soudu dospěl k závěru, že odvolání je důvodné a usnesení obvodního soudu ze dne 7. 6. 2021 č. j. EPR 95530/2021-12 zrušil.6. K odvolání stěžovatelky bylo usnesení obvodního soudu ze dne 11. 6. 2021 č. j. EPR 95530/2021-16 napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") potvrzeno. Městský soud shledal, že k zachování patnáctidenní lhůty pro podání odporu podle § 172 odst. 1 ve spojení s § 174 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), postačuje, je-li toto písemné podání v zákonné lhůtě 15 dnů odevzdáno orgánu, který má povinnost jej doručit (§ 57 odst. 3 o. s. ř.). Tímto doručujícím orgánem je podle § 48 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rovněž Česká pošta, s. p., jako držitel poštovní licence. Pro okamžik "předání" podání je důležitý údaj z podacího razítka - i proto je povinností soudu uchovávat ve spisu obálky od podání - mohou totiž obsahovat opravné prostředky a účastníci mají právo využít celou lhůtu, včetně posledního dne, kdy postačí zásilku předat doručujícímu orgánu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1473/2000). Z podacího razítka pošty přitom vyplývá, že zásilku obsahující odpor vedlejší účastnice převzala Česká pošta, s. p., k přepravě dne 4. 6. 2021, tedy včas. Poukázal přitom i na to, že předání k přepravě přitom podává i z knihy podané pošty advokátní kanceláře vedlejší účastnice. K faktu, že vedlejší účastnice podala odpor i elektronicky prostřednictvím datové schránky dne 7. 6. 2021, městský soud shledal, že procesní předpisy nezakazují podat odpor prostřednictvím pošty i datovou schránkou, přičemž nebyla k dispozici žádná zjištění, ze kterých by mohlo vyplývat, byť jen důvodné podezření z jakéhokoliv protiprávního jednání vedlejší účastnice, resp. jejího právního zástupce.II.Argumentace stěžovatelky7. Podle stěžovatelky obecné soudy nepostupovaly řádně tak, aby zjistily odpovídající skutkový stav věci. Spokojily se s vnitřně rozpornými vyjádřeními vedlejší účastnice a důkazy jí předkládanými, aniž by si samy ověřily pravdivost a úplnost informací sdělovaných vedlejší účastnicí. Tuto úlohu pak soudy přenesly na stěžovatelku, která však pravomoc a prostředky k prověření pravosti předkládaných dokumentů a úplnost tvrzení sama nemá. Stěžovatelka je přesvědčena, že podání odporu údajně dne 4. 6. 2021 bylo vypracováno a odesláno osobou nezmocněnou ani vedlejší účastnicí, ani jejím právním zástupcem na základě substituce. Zmocněná právní zástupkyně vedlejší účastnice dne 4. 6. 2021 neakceptovala plnou moc k převzetí zastoupení, nedala jakýkoliv pokyn k podání odporu dne 4. 6. 2021 a ani o této skutečnosti nevěděla, podání ze dne 4. 6. 2021 není úkonem zmocněného právního zástupce vedlejší účastnice, není tedy ani projevem její vůle a není k němu možné jakkoliv přihlížet, přičemž zápis do knihy odeslané pošty bylo možné doplnit, neboť toho dne to byla jediná pošta a je podezřelé, že odpor byl podle tvrzení vedlejší účastnice podán již 4. 6. 2021, avšak obvodnímu soudu měl být doručen až dne 11. 6. 2021, což je situace v Praze velmi neobvyklá a takto dlouhá doba prodlevy s doručením není rozhodně běžná. Je zřejmé, že skutečnou vůli vedlejší účastnice a její právní zástupkyně bylo podat odpor ve věci dne 7. 6. 2021, což vedlejší účastnice skutečně učinila, avšak po uplynutí příslušné lhůty. Z této skutečnosti je třeba vyvodit, že nikoliv úkon nezmocněného jednatele (podat odpor poštovní přepravou dne 4. 6. 2021), ale pouze projev vůle a úkon zmocněného zástupce (podání odporu prostřednictví datové schránky dne 7. 6. 2021) je ve věci relevantní a odráží skutečnou vůli k provedení úkonu osoby k tomu oprávněné. Vedlejší účastnici při posouzení účinnosti předmětného úkonu za ni učiněného nelze přiznat benefícium prospěchu pro neoprávněně zastoupenou osobu, neboť tímto způsobem by ad absurdum mohl bez zmocnění zachraňovat nepříznivou procesní situaci za účastníky sporných řízení každý, od listonoše po soudní zapisovatele, asistenty soudce a soudce samotné.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471)].11. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004sp. zn. IV. ÚS 570/03(N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v jejich věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález ze dne 9. 7. 1996sp. zn. II. ÚS 294/95(N 63/5 SbNU 481)].12. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že městský soud v předmětné věci při posouzení obsahu odvolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a s ustálenou rozhodovací praxí civilních soudů. Stejně tak postup obvodního soudu a městského soudu byl při zjišťování skutkového stavu věci, i při následném právním posouzení řádně odůvodněn (sub 6), a to zejména při posouzení zachování lhůty k podání odporu vedlejší účastnicí. Ústavní soud shledává, že obecné soudy se dodržením stanovené lhůty zabývaly a náležitě zohlednily okolnosti posuzované věci. Rovněž Ústavní soud na základě předloženého soudního spisu (sp. zn. EPR 95530/2021) dospěl k závěru, že zjištění obecných soudů o datu předání odporu vedlejší účastnice k poštovní přepravě dne 4. 6. 2021 odpovídají jejímu tvrzení. Další úvahy či polemiky stěžovatelky, zejména pak i o tom, zda podání ze dne 4. 6. 2021 je úkonem zmocněného právního zástupce vedlejší účastnice, jsou na základě této skutečnosti bezpředmětné.13. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997sp. zn. III. ÚS 31/97(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997sp. zn. I. ÚS 176/97(N 104/9 SbNU 9)].14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10209.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Vojtěcha Bílka, zastoupeného Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem, se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2024, č. j. 26 Cdo 42/2024-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023, č. j. 30 Co 215/2023-77, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. března 2023, č. j. 28 C 202/2022-48, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. Melanie Javorové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 52 740 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastnice po skončení nájmu užívala byt stěžovatele a hradila za něj dosavadní nájemné ve výši 5 140 Kč. Podle stěžovatele bylo však tržní nájemné vyšší (cca 11 000 Kč) a vedlejší účastnice se tak v rozsahu rozdílu mezi jí hrazenou částkou a tržním nájemným bezdůvodně na úkor stěžovatele obohacovala do doby vyklizení bytu.3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl.4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud) ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný.5. Oba soudy dospěly k závěru, že na posuzovanou věc se uplatní § 2295 občanského zákoníku, podle něhož má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá. Protože danou náhradu vedlejší účastnice za bezesmluvní užívání bytu uhradila, byla žaloba na další plnění shledána jako nedůvodná.6. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.II.Argumentace stěžovatele7. Stěžovatel rekapituluje spor před obecnými soudy, uvádí, že vedlejší účastnice po obdržení výpovědi nevyklidila předmětný byt a učinila tak až po úspěšné žalobě stěžovatele na vyklizení, což dokládá relevantními rozhodnutími obecných soudů. Vedlejší účastnice těžila ze svého protiprávního chování.8. Stěžovatel v ústavní stížnosti prosazuje právní názor, že ze strany pronajímatele je možno se domáhat vydání plnění odpovídajícího bezdůvodnému obohacení na základě § 2991 a násl. občanského zákoníku, resp. že pronajímatel není limitován ustanovením § 2295 občanského zákoníku. Soudy pochybily, pokud mu nepřiznaly nárok na bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi původním nájemným (vedlejší účastnicí dále i po ukončení nájmu hrazeným) a obvyklým (tržním) nájemným.9. Soudy dostatečně nezohlednily, že šlo o nájemní smlouvu z roku 1992 obsahující regulované nájemné, že vedlejší účastnici trvalo vyklizení déle než rok po ukončení nájmu a že rozdíl mezi hrazeným nájemným a tržním nájemným byl cca dvojnásobný.10. Soudy se s argumentací stěžovatele dostatečně nevypořádaly, nezohlednily účel aplikovaného § 2295. Legitimizovaly jednání vedlejší účastnice, které bylo rozporné s dobrými mravy.11. Nejvyšší soud dovolání odmítl s odkazem na své dřívější rozhodnutí, které však bylo pouze jedno, což dle stěžovatele nelze považovat za ustálenou praxi. Navíc se dané rozhodnutí týkalo věcně odlišné otázky. Dovolací soud se řádně nevypořádal se všemi argumenty stěžovatele.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jinak však nemůže skutkové a právní závěry obecných soudů přehodnocovat. Samotná námitka věcné nesprávnosti rozhodnutí či nesprávnosti výkladu podústavního práva nemůže bez dalšího představovat porušení ústavně zaručených práv.15. Soudy svá rozhodnutí založily na právním závěru v rovině podústavního práva spočívajícího v tom, že je-li výše náhrady za užívání bytu při neodevzdání bytu po skončení nájmu výslovně upravena v § 2295 občanského zákoníku (lex specialis), nepřichází v úvahu posuzovat tuto náhradu podle zásad o bezdůvodném obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Na uvedeném výkladu není nic neústavního. Předchozí občanský zákoník výslovné pravidlo nezakotvoval, a při užívání bytu po skončení nájmu se postupovalo podle obecných pravidel o bezdůvodném obohacení při zjišťování výše obvyklého nájemného. Účelem zakotvení § 2295 občanského zákoníku bylo právě výslovně upravit výši náhrad za užívání bytu po skončení nájmu.16. Pokud soudy vyšly z toho, že účelem zakotvení daného ustanovení do občanského zákoníku je předcházet sporům o výši plnění za užívání bytu po skončení nájmu, tj. předcházet právě těm sporům (včetně potřeby zjišťovat obvyklou výši nájemného), který vyvolal stěžovatel, jde o racionální argument.17. V obecné rovině jistě nelze vyloučit, že konkrétní ustanovení občanského zákoníku nebude pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku) aplikováno, v nyní posuzované věci však soudy nedospěly k závěru, že by bylo možno korektiv dobrých mravů uplatnit. I tato úvaha náleží primárně obecným soudům, přičemž soudy tento závěr dostatečně a racionálně zdůvodnily. Pouhá skutečnost, že vedlejší účastnice byt po skončení nájmu nevyklidila, a učinila tak až po určité době (poté, co neuspěla se svými argumenty v řízení o žalobě na vyklizení), nemůže vést bez dalšího k vyloučení aplikace § 2295. Jak správně uvedl již obvodní soud, dané ustanovení by se pak stalo obsoletní, neboť se vztahuje právě na uvedené situace užívání bytu bez právního důvodu.18. Soudy v projednávané věci neshledaly žádné další specifické okolnosti, které by svědčily o zneužití práva vedlejší účastnicí. Městský soud naopak připomněl, že vedlejší účastnice pracuje v zahraničí a s výpovědí se seznámila až s určitým odstupem od jejího podání, navíc tvrdila vadné doručení výpovědi. K vyklizení tedy přistoupila až poté, kdy o její povinnosti byt vyklidit bylo pravomocně soudem rozhodnuto, přičemž po celou dobu užívání bytu nájemné hradila. Závěry soudů, které za těchto skutkových okolností nepřisvědčily tvrzení stěžovatele o zneužití práva vedlejší účastnicí a neaplikovaly korektiv dobrých mravů, nejsou neústavní.19. Odkazuje-li stěžovatelka na závěry nálezusp. zn. IV. ÚS 3542/20, je nutno uvést, že se týkaly odlišné právní i skutkové situace (účelové odstoupení od kupní smlouvy bytu), nijak se netýkaly aplikace § 2295 či § 2991 občanského zákoníku a úhrad při ukončení nájmu, nejsou tedy přenositelné na nyní posuzovanou věc. Obecné závěry o významu korektivu dobrých mravů, případně o působení ústavních práv v horizontálních vztazích jistě platí, ale v projednávané věci nejsou způsobilé relevantním způsobem argumentačně posílit pozici stěžovatelky.20. Ústavní soud připomíná, že odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžadováno, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016sp. zn. II. ÚS 2312/15(N 30/80 SbNU 391)].21. Pokud Nejvyšší soud s odkazem na svůj dřívější rozsudek ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2020), uzavřel, že věc již byla v rozhodovací praxi řešena a dal najevo, že vyslovený právní závěr měnit nechce, jde o akceptovatelné odůvodnění nepřípustnosti dovolání. Skutečnost, že jde pouze o jedno meritorní rozhodnutí, v této situaci bez dalšího na věci nic nemění. Podstatné z pohledu občanského soudního řádu je to, zda jde o otázku, která již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.22. Přestože byly skutkové okolnosti odkazované věci poněkud odlišné, jedním z právních závěrů dovolacího soudu (který byl vyjádřen též v publikované právní větě) bylo, že "nepředá-li nájemce při skončení nájmu byt pronajímateli, má pronajímatel až do doby, kdy je mu byt skutečně odevzdán, právo na náhradu za užívání bytu (bývalým) nájemcem ve výši ujednaného nájemného (§ 2295 o. z.). [...] Občanský zákoník úpravou v § 2295 o. z. dává pronajímateli právo požadovat po (bývalém) nájemci úhradu za užívání bytu ve výši naposledy sjednaného nebo soudem stanoveného (§ 2249 o. z.) nájemného, ačkoliv již nájem skončil, a to až do doby, kdy mu (bývalý) nájemce byt předá; jde přitom o nárok, který vyplývá přímo ze zákona". Odkaz Nejvyššího soudu na citované rozhodnutí nelze v posuzovaném případě považovat za projev libovůle soudu (spočívající např. v úplné absenci odkazu na stávající rozhodovací praxi či v odkazu na rozhodnutí posuzující zcela odlišnou otázku). Nelze tak přisvědčit stěžovateli, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.23. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1021.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AZ WOOD, a. s., sídlem Hrnčíře 2, Ledeč nad Sázavou, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 3125/11, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2021 č. j. 9 Cmo 2/2021-423 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 2021 č. j. (73) 55 Cm 101/2012-410 (26 K 62/98), za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a podniku Jihomoravské dřevařské závody Brno, státní podnik, v likvidaci, sídlem Jezuitská 13/11, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil řízení, v němž se stěžovatelka domáhala vyloučení konkrétních pozemků v katastrálním území Slatina ze soupisu majetku konkursní podstaty vedlejšího účastníka (výrok I), a dále podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nákladový výrok krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatelka vzala zpět žalobu, která by musela být zamítnuta, neboť po zrušení konkursu na majetek vedlejšího účastníka již neexistuje konkursní podstata, z níž by mohly být sporné pozemky vyloučeny, a že není důvod postupu podle § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť nebylo osvědčeno, že by žaloba byla podána důvodně, protože vedlejší účastník stěžovatelčin nárok neuznal ani neučinil žádné jednání, kterým by stěžovatelka dosáhla účelu žaloby.3. Proti výroku II shora uvedeného usnesení podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu (v tomto výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle vrchního soudu nebylo možné stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Z procesního hlediska stěžovatelka sice žalobu podala důvodně, neboť jejím prostřednictvím požadovala, aby z jí tvrzeného důvodu (vlastnického práva) nebyl sporný majetek zpeněžován, a také konkursní řízení bylo posléze skončeno, aniž by v jeho průběhu byl sepsaný majetek zpeněžen. Ke zpětvzetí žaloby však nedošlo pro chování vedlejšího účastníka, protože správci konkursní podstaty nebo vedlejšímu účastníkovi jako bývalému úpadci nelze přičítat k tíži vydání rozhodnutí konkursního soudu o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, jež bylo důvodem pro zpětvzetí žaloby (když ta se stala bezpředmětnou).II.Stěžovatelčina argumentace4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ke zrušení konkursu došlo po téměř devíti letech soudního řízení a že tuto skutečnost nemohla ovlivnit. V důsledku toho sporné pozemky přestaly být součástí konkursní podstaty, takže odpadl předmět žaloby, a proto vzala svou žalobu zpět, přičemž požádala o náhradu nákladů řízení v částce 110 068 Kč. Tato náhrada jí však napadenými rozhodnutími nebyla přiznána, ačkoliv podání žaloby i její zpětvzetí bylo vynuceno činností správce konkursní podstaty. Podání žaloby i zastavení řízení tudíž vedlejší účastník ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. "zavinil". Podle stěžovatelky tento pojem není možné vykládat jako požadavek zákonodárce na protiprávní postup. Je jím třeba postihnout případy, kdy příslušný účastník řízení "způsobil", že řízení muselo být zastaveno. Obecné soudy měly věc posoudit podle tohoto ustanovení tak, že vedlejší účastník si zastavení řízení vynutil, a tudíž je "zavinil".5. Posuzovaly-li obecné soudy věc podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., je si podle stěžovatelky třeba položit otázku, proč vlastně ke zpětvzetí žaloby došlo. Má být přitom zřejmé, že zpětvzetí žaloby nebylo projevem její libovůle, ale reakcí na výzvu soudu, resp. na změny, které nastaly u vedlejšího účastníka, tj. zrušení konkursu a tím i vyloučení sporných pozemků z konkursní podstaty. I zde je nutno se ptát, zda výraz "chování žalovaného" nutně znamená nějaké protiprávní jednání, neboť podle judikatury se za ně považuje např. dodatečné splnění dluhu, který je předmětem žaloby. V tomto případě nastala obdobná situace, neboť konkursní řízení bylo zahájeno v důsledku neschopnosti vedlejšího účastníka hradit své závazky. A bylo-li zastaveno po úhradě všech závazků, pak takové řízení bylo vyvoláno vnitřními problémy u vedlejšího účastníka, a jeho vedení tak bylo "zbytečné".6. Podle stěžovatelky jsou rozhodnutí o nákladech řízení v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť byla nucena účastnit se 9 let trvajícího soudního řízení a vynakládat na ně finanční prostředky. Následně jí ale bylo jednostranným krokem protistrany znemožněno dosáhnout konečného rozhodnutí, včetně přiznání náhrady nákladů řízení. Má za to, že při výkladu § 146 odst. 2 o. s. ř. nelze postupovat formalisticky, ale je nutno vycházet z účelu tohoto ustanovení, a to tak, aby bylo možné rozhodnout spravedlivě, s ohledem na důvody podání žaloby, průběh řízení a důvody zastavení řízení. Navíc není možné přehlédnout, že žaloba měla velkou šanci na úspěch, neboť podstata sporu spočívala v tom, zda mohla sporné pozemky nabýt do svého vlastnictví od tzv. nevlastníka v dobré víře.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.8. Nutno však dodat, že stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí jako celku, tedy rovněž výroku I krajského soudu (o zastavení řízení). Z napadeného usnesení vrchního soudu ale plyne, že zmíněnou část rozhodnutí krajského soudu nenapadla stěžovatelka odvoláním. Ústavní stížnost je v této části nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka zmíněný procesní prostředek, který měla k ochraně svých práv k dispozici, "nevyčerpala".IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.10. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, že jí obecné soudy podle § 146 odst. 2 o. s. ř. nepřiznaly náhradu nákladů řízení, přičemž tvrdí, že to byl vedlejší účastník, kdo zastavení řízení "zavinil", případně že ke zpětvzetí došlo pro jeho chování. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, protože obecné soudy náležitě nezohlednily důvody podání žaloby, průběh řízení a důvody jeho zastavení, v důsledku čehož nyní musí nést značné náklady, které na vedení řízení vynaložila a které vznikly jen chováním vedlejšího účastníka.11. Ústavní soud úvodem připomíná, že zásady uvedené v bodě 9 se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002sp. zn. IV. ÚS 303/02(U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 3. 2. 2011sp. zn. III. ÚS 106/11a řada dalších]. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou civilních soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jakožto problematiky ve vztahu k samotnému předmětu řízení jednoznačně podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Z hlediska práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, by bylo nutné za výše zmíněnou tzv. kvalifikovanou vadu považovat, zatížily-li by obecné soudy své rozhodnutí interpretační libovůlí, především pak tím, že by flagrantně pominuly příslušnou kogentní normu nebo neodůvodněně vybočily ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použily výklad, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Úlohou Ústavního soudu je především zkoumat, zda je rozhodnutí o nákladech řízení řádně (tj. srozumitelně a racionálně) odůvodněno; posuzování samotné věcné správnosti těchto úvah v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu tomuto soudu nepřísluší, neboť nejde o referenční hledisko jeho přezkumu.12. Jak patrno z napadených usnesení, obecné soudy se zabývaly tím, kdo z účastníků zavinil, že řízení muselo být ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. zastaveno. Vyšly z toho, že to byla stěžovatelka jakožto žalobkyně, kdo vzal svou žalobu zpět, a tudíž že je třeba zkoumat, zda nebyly naplněny podmínky § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., tedy zda žaloba byla podána důvodně a zda ke zpětvzetí došlo pro chování vedlejšího účastníka jako žalovaného. Krajský soud byl názoru, že žaloba podána důvodně nebyla, neboť vedlejší účastník nárok neuznal ani neučinil právní jednání, kterým by bylo dosaženo účelu žaloby. Vrchní soud pak shledal, že ke zpětvzetí došlo s ohledem na zrušení konkursu, a tedy nikoliv pro jednání či opomenutí vedlejšího účastníka. Vrchní soud dospěl v podstatě k závěru, že žádný z účastníků z procesního hlediska nezavinil, že řízení muselo být zastaveno, a tudíž postup krajského soudu podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. shledal správným.13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že v posuzovaném případě nastala obdobná situace, jako když žalovaný v průběhu řízení uhradí svůj dluh žalobci, a vyvozuje z toho, že i zde k zastavení řízení došlo v důsledku chování vedlejšího účastníka. Žádné srovnatelné chování, jež by bezprostředně způsobilo (vedlo k) zastavení daného řízení, však stěžovatelka neoznačuje. Poukazuje pouze na to, že konkursní řízení bylo vedeno "zbytečně" (kdy pohledávky věřitelů byly uhrazeny do 100 % jejich výše), resp. že vedlejší účastník si sám způsobil, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs a že musela kvůli postupu správce konkursní podstaty podat vylučovací žalobu. Dále argumentuje tím, že by v daném soudním řízení byla nepochybně úspěšná, a měla by tak právo i na náhradu nákladů řízení.14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však dostatečně zřejmé, proč nebyla náhrada nákladů řízení stěžovatelce přiznána, tj. že důvodem zastavení řízení nebylo chování vedlejšího účastníka, nýbrž rozhodnutí soudu o zrušení konkursu. Vrchní soud se pak náležitě vypořádal s argumenty, které stěžovatelka zčásti opakuje v ústavní stížnosti, když konstatoval, že nejsou relevantní, neboť oprávněnost žaloby nelze zkoumat z pohledu hmotného práva, stejně jako není možné přezkoumávat správnost rozhodnutí o prohlášení konkursu. Dlužno dodat, že nabyla-li stěžovatelka sporné pozemky od tzv. nevlastníka, pak lze sotva klást správci konkursní podstaty (a potažmo vedlejšímu účastníkovi) k tíži, že tyto zahrnul do soupisu.15. Uvádí-li stěžovatelka, že si vedlejší účastník sám způsobil, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs, pak celá situace, kdy bylo třeba řízení zastavit, nastala objektivně z více příčin, přičemž je zásadně věcí obecných soudů, jakou skutečnost budou považovat za relevantní a jakou "váhu" jí (ve vztahu k ostatním skutečnostem) přisoudí. Ústavní soud by do takového rozhodování mohl zasáhnout pouze za předpokladu libovolného či dokonce svévolného postupu, tj. kdy obecné soudy své rozhodnutí založí na skutečnosti, která prima facie žádný význam nemá, a naopak zjevně právně relevantní a současně podstatnou skutečnost pominou. Pochybení takové (zjevné) povahy, jež by činilo závěry obecných soudů tzv. extrémními, zde však zjištěno nebylo, a ústavní stížnost tak představuje polemiku s právním názorem obecných soudů nepřesahujícím rovinu možné věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí.16. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1). Z tohoto důvodu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části, ve které je napaden výrok I usnesení krajského soudu (viz sub 8) podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10210.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé S. S., zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Kozí 916/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. listopadu 2021 č. j. 7 Ao 20/2021-46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že návrh na zrušení mimořádného opatření obecné povahy vedlejšího účastníka ze dne 20. 8. 2021 č. j. MZDR 14600/2021-19/MIN/KAN (dále jen "mimořádné opatření") Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).3. Mimořádné opatření stručně shrnuto upravovalo podmínky návratu dětí a žáků do škol a školských zařízení k prezenční výuce po letních prázdninách. Upravovalo rovněž podmínky přítomnosti zaměstnanců škol a školských zařízení na pracovišti. Podle jeho čl. I. bodu 1. umožnila škola, školní družina nebo školní klub (dále též "školské zařízení") dítěti či žákovi osobní přítomnost na vzdělávání nebo při poskytování školských služeb pouze tehdy, podstoupili-li ve stanovených termínech (1., 6. a 9. 9. 2021) preventivní antigenní test na přítomnost antigenu koronaviru (COVID-19), který jim poskytla škola, a prokázali se negativním výsledkem tohoto vyšetření. Takto stanovené testování ve škole nemuseli absolvovat ti z nich, kteří doložili, že byli očkováni proti onemocnění COVID-19, nebo prodělali laboratorně potvrzené onemocnění COVID-19, nebo absolvovali nejdéle před sedmi dny RT-PCR vyšetření na přítomnost koronaviru s negativním výsledkem či nejdéle před 72 hodinami rychlý antigenní test na přítomnost antigenu koronaviru s negativním výsledkem. Ti, kteří se nepodrobili testování ve škole, ani nedoložili skutečnosti uvedené v předchozí větě, byli povinni nosit po celou dobu poskytování vzdělávání nebo školských služeb specifikovaný prostředek ochrany dýchacích cest, nebylo-li možné dodržet rozestupy alespoň 1,5 m od ostatních dětí či žáků. Mimořádné opatření dále upravovalo postup při pozitivním výsledku testu provedeného ve škole, alternativní způsoby testování ve škole a různá omezení či zákazy pro děti a žáky, na které dopadala povinnost použití prostředku ochrany dýchacích cest (zákaz cvičení ve vnitřních prostorech, zákaz zpěvu, dodržování odstupu od ostatních při konzumaci a další). Většina povinností platila do 10. 9. 2021 s výjimkou povinností odvíjejících se od pozitivního testu dítěte, žáka nebo pedagogického pracovníka.4. Nejvyšší správní soud návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když shledal, že vedlejší účastník výslovně odůvodňoval potřebnost opatření snahou zajistit bezpečný návrat dětí a žáků do škol po prázdninách. Proto pomocí plošného testování odhaloval případná ohniska nákazy, a tímto způsobem usiloval o minimalizaci rizika přenosu onemocnění COVID-19 v dotčené populační skupině a o zamezení jeho možného dalšího šíření v populaci a případnému zhoršení stabilizované epidemické situace. Riziko zavlečení nákazy do škol vedlejší účastník racionálně dal do souvislosti se zvýšenou mobilitou osob v období letních prázdnin, návratem z dovolených v zahraničních destinacích, kde se epidemická situace nepříznivě vyvíjela, s účastí na hromadných akcích v průběhu letních prázdnin apod. Zachycení případů nákazy v co nejkratší době po návratu dětí a žáků do škol bylo podle vedlejšího účastníka důležité rovněž proto, aby nebylo nutné přistoupit v případě vyššího výskytu onemocnění COVID-19 ve školách k omezení jejich standardního chodu. Nejvyšší správní soud považoval takové odůvodnění za postačující a racionální a nemá pochyb o tom, že v souladu s dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, na kterou odkázal, byly splněny podmínky pro vydání mimořádného opatření podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví").II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že mimořádné opatření je podle ní evidentně v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a zasahuje do jejích práv uvedených v čl. 1 a 4 Listiny. Aby bylo možně hodnotit, zda k těmto zásahům došlo z legitimního důvodu, musel by Nejvyšší správní soud provést dokazování, ve kterém by zhodnotil zejména základní podmínky, ze kterých je vedlejší účastník oprávněn vydat mimořádné opatření, tedy zda existuje epidemie nebo hrozí její vznik a zda jde o onemocnění natolik závažné, aby jeho šíření odůvodňovalo přijímání plošných opatření krátících základní práva a svobody lidí a zda mimořádné opatření sleduje skutečně legitimní a právem aprobovaný cíl. Tohoto úkolu se ale Nejvyšší správní soud zřekl, když namísto hodnocení merita věci pouze odkázal na svá starší rozhodnutí, která nereflektují dynamicky se vyvíjející poznatky o onemocnění COVID-19, a to, že situace ke dni vydání mimořádného opatření je diametrálně odlišná od situace, ze které vycházela ta rozhodnutí, na která Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení odkazuje. Tím ale Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu, na soudní ochranu a obecně právo na spravedlivý soudní proces, neboť jí toto právo tím, že její návrh odmítl, zároveň odmítl poskytnout.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].9. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí odkázal na svá dřívější rozhodnutí, zejména na rozsudek ze dne 6. 5. 2021 č. j. 5 Ao 1/2021-95, ze kterého vyšel také např. v usnesení ze dne 18. 5. 2021 č. j. 5 Ao 2/2021-52, kde se již vypořádal s problémem testování dětí a žáků ve školách a školských zařízeních, přičemž návrh v této věci odmítl jako zjevně neopodstatněný. Stejně Nejvyšší správní soud postupoval i v dalších usneseních (např. ze dne 31. 5. 2021 č. j. 5 Ao 8/2021-84, ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Ao 10/2021-48, ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Ao 13/2021-49 či ze dne 24. 6. 2021 č. j. 5 Ao 11/2021-38 atp.). Jeho postup přitom aproboval i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021sp. zn. III. ÚS 1498/2021, ze dne 22. 6. 2021sp. zn. III. ÚS 1430/2021či ze dne 22. 6. 2021sp. zn. III. ÚS 1482/21).10. V nyní posuzovaném případě přitom nemá Ústavní soud důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených v těchto usneseních, na které pak v podrobnostech postačí odkázat, stejně jako na další jeho usnesení v obdobných věcech (např. usnesení ze dne 27. 7. 2021sp. zn. IV. ÚS 1474/21či ze dne 19. 10. 2021sp. zn. IV. ÚS 2042/21).11. Ústavní soud po ústavním přezkumu napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelné, a úvahy Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v meritu předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadené rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10211.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele S. W., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Bc. Janem Tolarem, advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. září 2021 č. j. 2 T 94/2021-474, za účasti Okresního soudu v Chebu, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem schválil podle § 314r odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi státní zástupkyní a stěžovatelem jako obžalovaným, podle které byl stěžovatel uznán vinným tím, že se v konkretizované době zmocnil ve Spolkové republice Německo osobního vozidla bez souhlasu jeho majitelky a překročil s ním státní hranici do České republiky, byť předtím požil návykovou látku. Přitom nereagoval na výzvu Policie České republiky k zastavení vozidla, hlídce ujížděl, respektive posléze do policistů najížděl, když se jej snažili zastavit; k přerušení stěžovatelovy jízdy došlo až poté, co stěžovatel - i pod vlivem střelby policistů na vozidlo - havaroval. Za těchto okolností stěžovatel řídil motorové vozidlo přesto, že mu byl uložen jiným pravomocným rozhodnutím trestního soudu mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a takto uložený trest stěžovatel v době, kdy se dopustil shora popsaného jednání, vykonával. Stěžovatelovo jednání bylo kvalifikováno jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl stěžovateli uložen podle § 325 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání třiceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.II.Argumentace stěžovatele3. Stěžovatel uvádí, že jeho motivací k uzavření dohody o vině a trestu podle § 175a odst. 2 trestního řádu bylo pouze to, aby mohl být zařazen do výkonu trestu, kde by - na rozdíl od vazebního stíhání - mohl chodit do práce. To uvedl i vyšetřovateli do protokolu při studování spisu. Při této příležitosti též uvedl, že nikdy nechtěl úmyslně do nikoho najíždět, ale jeho auto bylo ve špatném technickém stavu. Dále stěžovatel namítá, že mu nebyl dostatečně vysvětlen soudem ani advokátem smysl dohody o vině a trestu a především důsledky spočívající v nemožnosti se proti této dohodě odvolat. Bylo tak postupováno nejen v rozporu se zákonem - konkrétně s § 314q odst. 3 trestního řádu - ale také v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020sp. zn. I. ÚS 1860/19(pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv, resp. neměl takové prostředky k dispozici (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471].7. Ústavní soud žádnou kvalifikovanou vadu - navzdory přesvědčení stěžovatele - v jeho věci neshledal. Neztotožnil se totiž se základním argumentačním východiskem stěžovatele, že jeho jediným motivem, proč na dohodu o vině a trestu přistoupil, bylo, aby mohl ve výkonu trestu odnětí svobody začít pracovat. Z protokolu o průběhu hlavního líčení ze dne 13. 9. 2021, v němž okresní soud dohodu o vině a trestu schválil, stěžovatel několikrát zopakoval, že by měl zájem takovou dohodu uzavřít, neboť z jejího uzavření pro sebe dovozoval uložení mírnějšího trestu odnětí svobody. Stěžovatel při hlavním líčení dále výslovně uvedl, že to nechce prodlužovat, lituje toho, co udělal (do policistů ale nechtěl úmyslně najíždět, bylo to dáno podle jeho názoru jen tím, že jím řízené vozidlo bylo ve špatném technickém stavu), přál si, aby se ulehčilo výslechům s tím, že by se "vzdal lhůty". Až po tomto vyjádření stěžovatele soud přerušil hlavní líčení, aby měl stěžovatel prostor pokusit se uzavřít se státní zástupkyní dohodu o vině a trestu. Uzavřená dohoda byla při pokračování hlavního líčení přečtena. Její součástí je i závěrečné ujednání zahrnující obsah § 314q odst. 3 trestního řádu, aby bylo zjevné, že si obviněný uvědomuje podstatu skutku kladeného mu za vinu, že dohodu o vině a trestu uzavřel dobrovolně, při zachování práva na obhajobu a že rozumí důsledkům uzavření takové dohody. Po přečtení takto koncipované dohody soudem stěžovatel podle protokolace prohlásil, že s ní souhlasí, neboť byla uzavřena z jeho svobodné vůle s tím, že nenavrhuje doplnit dokazování a nechce nic uvést ve své závěrečné řeči. Ještě před nařízením hlavního líčení stěžovatel před vyšetřovatelem uváděl, že by chtěl státní zástupkyni požádat o zvážení možnosti uzavření dohody o vině a trestu s tím, aby se nevedlo dlouhé řízení. Výslovně stěžovatel žádal, aby - když by s tím státní zástupkyně souhlasila - mu byl "trest" a "léčení" uložen "jedna ku jedný". Po 13 měsících vazebního stíhání bude totiž moci alespoň ve výkonu trestu odnětí svobody chodit do práce.8. Za tohoto stavu, jak vyplývá ze stěžovatelem předložených listin, Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli byl dostatečně zřejmý smysl a účel uzavřené dohody o vině a trestu, když sám ještě před jejím uzavřením před soudem výslovně sdělil, že si nepřeje dlouhé řízení (že to nechce prodlužovat) a že by se vzdal lhůty. V kontrastu s tím je stěžovatelovo obecné tvrzení v ústavní stížnosti, že dohodě o vině a trestu nerozuměl, nevěděl, že se proti ní nebude moci odvolat (stěžovatel nevysvětluje, co by bylo obsahem takového odvolání). V dané souvislosti není přiléhavý ani stěžovatelův odkaz na nálezsp. zn. I. ÚS 1860/19, kdy se tehdejší stěžovatelé rozhodli odstoupit od připraveného návrhu dohody o vině a trestu, což dávali během veřejného zasedání (tedy ještě před tím, než se soud odebral k závěrečné poradě k rozhodnutí o návrhu dohody o vině a trestu) najevo, přesto jí soud proti vůli tehdejších stěžovatelů schválil. V nyní posuzované věci stěžovatel sám výslovně před závěrečnou poradou soudu uvedl, že se zněním dohody tak, jak byla v hlavním líčení přečtena, souhlasí. Ústavní soud rovněž nemá pochybnost o tom, že stěžovatel rozuměl důsledkům uzavření dohody o vině a trestu, jak je zmiňuje § 314q trestního řádu, když tyto důsledky totiž sám vlastními slovy ve své podstatě před soudem zmínil.9. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím, resp. v řízení předcházejícím jeho vydání, byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10212.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VHS - ROPA plus, spol. s r. o., sídlem U Potoka 369/9, Bruntál, zastoupené JUDr. Miluší Kulhavou, advokátkou, sídlem Sladovnická 274/16, Bruntál, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2021 č. j. 4 Cmo 136/2021-56 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. srpna 2021 č. j. 3 Cm 28/2021-30, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti E L K O - O I L, s. r. o., sídlem Masarykovo náměstí 4/31, Odry, a 2. Josefa Kořenka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu či řádný proces) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že byl porušen i čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.2. Z ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením nepřiznal stěžovatelce, která se žalobou domáhala na vedlejších účastnících zaplacení částky 4 120 811,39 Kč s postižními právy ze směnky, osvobození od soudních poplatků. Dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje zákonné předpoklady pro přiznání tohoto osvobození podle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť přes poučení věrohodným způsobem neprokázala své majetkové a finanční poměry, aby si mohl udělat představu, do jaké míry jsou nepříznivé. Stěžovatelka neosvědčila, jaké má příjmy, jaké závazky má vůči dodavatelům, jaké hradí režijní náklady, když tvrdila, že blíže nespecifikované příjmy stačí na jejich úhradu. Uvedla-li pouze, že platby musí řešit "náhradním způsobem", toto tvrzení neosvědčila, a i když jsou její poslední hospodářské výsledky v minusových hodnotách, jde o fungující společnost, která není v likvidaci. Není tak zřejmé, že by pro ni mělo zaplacení soudního poplatku likvidační důsledky. Kromě toho je majitelkou cenného papíru v žalované hodnotě, takže mohla počítat se soudním sporem, a tedy i úhradou soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že k rubopisu došlo dne 20. 6. 2018, kdy byl záporný výsledek hospodaření (-777 577 Kč), je zřejmé, že byla s to si finanční prostředky na koupi směnky opatřit. Navíc stěžovatelka má pohledávku vůči společnosti SVAM CS, s. r. o., k jejímuž pozemku je zřízeno exekutorské zástavní právo.3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu jako věcně správné. Konstatoval, že krajský soud vyšel z toho, že poměry odůvodňující přiznání osvobození od soudních poplatků je žadatel povinen tvrdit a věrohodným způsobem prokázat a že není úkolem soudu vyvíjet další úsilí ke zjišťování jeho poměrů, a takový závěr je v souladu s ustálenou (a vrchním soudem blíže specifikovanou) rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odmítl stěžovatelčinu námitku, že ji měl krajský soud podrobně poučit, jak má své poměry tvrdit a prokazovat, s tím, že je jen na žadateli, aby tvrdil a prokázal, že jeho poměry přiznání osvobození odůvodňují. Dále se s krajským soudem ztotožnil i v tom ohledu, že stěžovatelka své poměry neosvědčila, zejména když neuvedla, co se skrývá pod tvrzením, že platby musí řešit "náhradním způsobem". Byť bylo prokázáno, že v době podání žaloby jí byl obstaven účet a její hospodaření je od roku 2017 ztrátové, stěžovatelka uvádí, že stále funguje, aniž by objasnila, co tento "náhradní způsob" představuje. Nelze tudíž dovodit, že by pro ni bylo zaplacení soudního poplatku likvidační. Navíc v období po splatnosti směnky měla stěžovatelka na svém účtu do jeho obstavení finanční prostředky, z nichž mohla soudní poplatek uhradit, a směnku nabyla v době, kdy již byla ve sporu s finančním úřadem, a měla počítat s tím, že s jejím vymáháním budou spojeny náklady.II.Stěžovatelčina argumentace4. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení a tvrdí, že obecné soudy měly snahu její žádost zamítnout a tomu přizpůsobily i svou argumentaci. Přitom podáním ze dne 12. 7. 2021 doplnila svou žádost o osvobození od soudního poplatku v tom ohledu, že má dlouhodobě obstaven účet a platby musí řešit náhradním způsobem, což omezuje její podnikatelskou činnost, a že její příjmy stačí pouze na úhradu režijních nákladů a plnění závazků vůči dodavatelům, neuhradila však sociální a zdravotní pojištění, zredukovala počet zaměstnanců i jejich pracovní dobu. K tomu přiložila prohlášení právnické osoby a daňová přiznání. Má za to, že tím dostatečně svoje majetkové poměry osvědčila. Není pravda, že by neobjasnila, že platby musela řešit náhradním způsobem, neboť v odvolání uvedla, že měla obstavený účet a odběratelé jí platili v hotovosti a tyto platby byly řádně zaúčtovány. Nepředpokládala, že by tento pojem mohl být pro soudy důležitý, jinak by se mu vyhnula a uvedla konkrétní způsob plateb. K tomu stěžovatelka dodala, že jen tímto způsobem se mohla vyhnout svévoli finančního úřadu.5. K argumentu vrchního soudu, že v době splatnosti směnky měla na účtu finanční prostředky, stěžovatelka uvedla, že jí tento soud v podstatě vytknul, že po vyplnění data splatnosti na blankosměnce se snažila dosáhnout mimosoudního vyřízení věci, a dodala, že navíc částka na účtu nebyla dostatečně vysoká na to, aby bylo možné uhradit soudní poplatek bez ohrožení jejího chodu. Vrchní soud dále nepřihlédl k jejímu tvrzení obsaženému v odvolání, podle něhož kdyby nesouhlasila s postoupením pohledávky, musela by stejnou částku sama uhradit společnosti TRANSCARGO s. r. o. z titulu ručení.6. Podle stěžovatelky rozhodujícím kritériem při rozhodování soudu podle § 138 odst. 1 o. s. ř. je objektivní schopnost žadatele soudní poplatek zaplatit. Obecné soudy postupovaly svévolně, když nezhodnotily její reálné možnosti ho zaplatit, konkrétně když dostatečně nevzaly v úvahu, že její majetek byl zabaven a rozprodán finančním úřadem, že měla dlouhodobě obstavený účet a její "sídlo" bylo (jako zástava zajištující úvěr peněžního ústavu) zpeněženo. O dosahování zisku nebylo možné vůbec uvažovat, také společníci si od roku 2015 nevyplatili žádné podíly na zisku a jednatelé si nevyplácejí odměny za výkon funkce a právní zastupování bude hrazeno z případného přísudku.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva, zde konkrétně § 138 odst. 1 o. s. ř., pak bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí (z hlediska řádně vedeného soudního řízení) neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].10. Ústavní soud opakovaně uvádí, že spor o to, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o této otázce totiž spadá do kognice obecných soudů, a jejich závěry Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000sp. zn. IV. ÚS 271/2000(U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající především v absenci řádného odůvodnění, popř. v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006sp. zn. IV. ÚS 776/05(N 103/41 SbNU 309), ze dne 15. 10. 2009sp. zn. I. ÚS 218/09(N 216/55 SbNU 33) nebo ze dne 17. 5. 2011sp. zn. IV. ÚS 121/11(N 96/61 SbNU 489)].11. V nyní posuzované věci obecné soudy svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a v dostatečném rozsahu odůvodnily, přičemž se vypořádaly se stěžovatelčinou argumentací, jak to vyžaduje judikatura Ústavního soudu [srov. nález ze dne 27. 3. 2012sp. zn. IV. ÚS 3441/11(N 61/64 SbNU 723)], a ani (po věcné stránce) nelze jejich závěry označit za extrémní. Obecné soudy přiléhavě konstatovaly, že základní povinností žadatele o osvobození od soudního poplatku je tvrdit a dostatečně hodnověrně prokázat, že jeho (majetkové) poměry úhradu soudního poplatku neumožňují. Dále vzaly v úvahu stěžovatelčino tvrzení (v ústavní stížnosti opakované) o špatné ("extrémně neutěšené") ekonomické situaci, a to již od roku 2015, jak mělo plynout z předložených ekonomických výkazů, resp. z toho, že má obstavený účet a její majetek je zabaven a rozprodáván, její hospodaření je ztrátové, nevyplácí žádný podíl na zisku a jednatelům odměnu za výkon funkce, a že musela snížit počet zaměstnanců.12. Tyto skutečnosti však - nikoliv bezdůvodně - vzbudily u obecných soudů pochybnost, proč se stěžovatelka za tohoto stavu pustila do transakce s předmětnou směnkou, proč ji za účelem zlepšení své ekonomické situace soudně neuplatnila v době, kdy byla s to soudní poplatek uhradit, a především jak je možné, že přesto všechno je schopna stále fungovat. Stěžovatelčino vysvětlení, že hrazení závazků musí řešit "náhradním způsobem", byť doplněné tvrzením, že transakce probíhají v hotovosti, pochybnosti o jejích skutečných finančních možnostech nepovažovaly za dostatečně vyvrácené, přičemž ani toto hodnocení nelze považovat s ohledem na zjištěné skutečnosti za zjevně nepřiměřené či dokonce v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi.13. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatelka dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. již nálezy ze dne 29. 5. 1997sp. zn. III. ÚS 31/97(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997sp. zn. I. ÚS 176/97(N 104/9 SbNU 9)].14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10213.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PEGATRON Czech, s. r. o., sídlem Na Rovince 862, Ostrava, zastoupené Mgr. Martinem Šmukem, LL.M., advokátem, sídlem Vítkovická 3276/2a, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2021 č. j. 8 Afs 348/2019-35, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 22 Af 46/2017-65 a rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 8. března 2017 č. j. 15722/2017-900000-304.5, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Generálního ředitelství cel, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Celní úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "celní úřad") platebním výměrem ze dne 21. 7. 2016 vyrozuměl stěžovatelku o předpisu úroku z prodlení ve výši 112 176 471 Kč.3. Generální ředitelství cel v odvolacím řízení napadeným rozhodnutím změnilo uvedený platební výměr mimo jiné tak, že se stěžovatelka vyrozumívá o předpisu úroku z prodlení ve výši 34 921 321 Kč, protože platebním výměrem byl stěžovatelce úrok z prodlení předepsán i po dobu, kdy byl přiznán odkladný účinek správní žalobě proti podkladovému rozhodnutí o povinnosti zaplatit clo. Generální ředitelství cel uvedlo, že úrok nelze vyměřit za dobu, kdy takové žalobě byl přiznán odkladný účinek. Nesouhlasilo však se stěžovatelkou, že usnesení správního soudu o přiznání odkladného účinku působí s účinky ex tunc, neboť má účinky až od okamžiku vydání rozhodnutí o jeho přiznání, tj. ex nunc. V duchu tohoto závěru dospělo ke kratší délce doby prodlení s platbou cla oproti rozhodnutí celního úřadu, a tudíž i nižší výši úroku z prodlení.4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodnutí Generálního ředitelství cel zrušil rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 22 Af 46/2017-34 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že odkladný účinek přiznaný správní žalobě [§ 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")], působí zpětně, vrací tedy stav věcí do podoby, v níž byl v době bezprostředně před napadeným správním rozhodnutím. Vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2008sp. zn. II. ÚS 1260/07(N 159/50 SbNU 423), který se týkal odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí o přestupku ukládajícím zákaz řízení. V daném nálezu Ústavní soud uvedl, že účelem institutu odkladného účinku správní žaloby je minimalizace zásahů do subjektivních práv osob v důsledku vydaného správního rozhodnutí, který může být naplněn toliko v případě, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě proti správnímu rozhodnutí, a zejména proti správnímu rozhodnutí přijatému v oblasti správního trestání, je nadáno schopností působit s účinky ex tunc.5. Tento rozsudek krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 8 Afs 4/2018-37. Připomenul, že v každé části správního práva jsou upravována odlišná práva a povinnosti s různými důsledky pro účastníky, a proto nelze dojít k závěru, že odkladný účinek žaloby působí vždy s účinky ex tunc. Nálezsp. zn. II. ÚS 1260/07se zabýval úzkou výsečí správního práva - správním trestáním - a nelze ho zobecňovat na jiné oblasti správního práva. Opačný přístup by mohl mít neblahé a Ústavním soudem nezamýšlené důsledky. Nadto Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil, aby posoudil, zda vůbec byla pro věc relevantní otázka časového nástupu odkladného účinku (ex tunc nebo ex nunc), a to s ohledem na názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2015 č. j. 5 Afs 29/2015-68, podle něhož je pro výpočet penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně bez významu přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o tomto odvodu.6. Krajský soud následně vydal rozsudek napadený ústavní stížností, jímž stěžovatelčinu žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že mezi účastníky sice nebyla sporná otázka, zda odkladný účinek měl vliv na výpočet úroku z prodlení, nýbrž sporná byla toliko otázka, po jakou dobu byly účinky rozhodnutí odloženy. Přesto krajský soud musel nejprve vyřešit prvotní otázku, zda měl odkladný účinek vůbec nějaký vliv na úrok z prodlení. Tuto otázku zodpověděl tak, že odkladný účinek neměl na úrok z prodlení žádný vliv (krom pro posuzovanou věc irelevantní skutečnost, že po dobu trvání odkladného účinku nebylo možné exekvovat vedle samotného cla i úrok z prodlení). Úrok z prodlení nebyl podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen "zákon o správě daní a poplatků), přímým následkem rozhodnutí o vyměření daně, nýbrž byl přímým následkem nezaplacení daně v den její splatnosti. Clo bylo splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne sdělení jeho výše dlužníkovi [čl. 222 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění účinném do 30. 4. 2016]. Výše cla byla stěžovatelce sdělena 24. 5. 2010 dodatečným platebním výměrem a posledním dnem 10denní lhůty byl čtvrtek 3. 6. 2010. Po jejím uplynutí se stěžovatelka dostala do prodlení. Protože odkladný účinek žalobě ve věci samotného cla byl přiznán až usnesením ze dne 21. 12. 2010 (pravomocným dne 27. 12. 2010), tj. v době, kdy lhůta splatnosti marně uplynula, nemohlo mít přiznání odkladného účinku na běh této lhůty vliv. Odkladným účinkem se pozastavují jen ty účinky žalobou napadeného rozhodnutí, které pozastavit lze. Na úrok z prodlení, který není účinkem rozhodnutí, nýbrž prodlení, podle krajského soudu přiznání odkladného účinku nemělo vliv.7. Stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že nálezsp. zn. II. ÚS 1260/07řešil pro oblast správního trestání otázku časového nástupu odkladného účinku žaloby s výsledkem, že odkladný účinek působí ex tunc. Naproti tomu Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 Afs 29/2015 posuzoval otázku, jaké účinky (či zda vůbec) vyvolává přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o platební povinnosti na povinnost vzniklou z prodlení s plněním této platební povinnosti. Daný nález a rozsudek tak řeší jinou právní i skutkovou otázku, navíc v jiných právních oblastech. Jejich závěry se proto nevylučují. Stěžejní otázkou pro posuzovanou věc bylo, zda vůbec má přiznání odkladného účinku žalobě vliv na povinnost hradit úrok z prodlení. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že přiznáním odkladného účinku se pozastavují jen ty účinky, které v daném okamžiku pozastavit lze. V době, kdy soud přiznal žalobě odkladný účinek, již nebylo možno přerušit či stavět běh lhůty pro splatnost cla, která skončila o půl roku dříve. Pro vyměření úroku z prodlení zákon nestanoví jako podmínku pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o vyměření daně (cla), nýbrž pouze to, že je daňový subjekt v prodlení se zaplacením splatné daně. Krajský soud správně dovodil, že úrok z prodlení není přímým následkem rozhodnutí o vyměření cla, ale přímým následkem prodlení. Lhůta pro zaplacení již uběhla a přiznáním odkladného účinku tak nemohlo dojít k jejímu odsunu, pouze nebylo možné nezaplacené clo (též úrok z prodlení) po dobu trvání odkladného účinku vymáhat.II.Argumentace stěžovatelky8. Stěžovatelka poukazuje na nálezsp. zn. II. ÚS 1260/07, který rozlišuje účinnost individuálních právních aktů (vykonatelnost v širším smyslu) a vynutitelnost (vykonatelnost v užším smyslu, exekuční vynutitelnost). Ústavní soud zde dospěl k závěru, že odkladný účinek správní žaloby (§ 73 s. ř. s.) pozastavuje účinnost žalobou napadeného rozhodnutí (vykonatelnost v širším smyslu), a to ex tunc. Z odůvodnění tohoto nálezu neplyne, že by závěry Ústavního soudu byly určeny jen pro oblast správního trestání, byť se skutkový základ sporu před Ústavním soudem této oblasti týkal. Odkladný účinek přiznaný správní žalobě tak nastává ex tunc. Správní soudy nerespektovaly závěry uvedeného nálezu, neboť uznávají působnost odkladného účinku jen v rovině vykonatelnosti (v užším smyslu), a naopak považují správní rozhodnutí za nedotčené odkladným účinkem v rovině jeho účinnosti (vykonatelnosti v širším smyslu).9. Závěr Nejvyššího správního soudu, že prodlení podle zákona o správě daní a poplatků není přímým následkem rozhodnutí o vyměření daně, nýbrž prodlení, považuje stěžovatelka za nepřesvědčivý. I když povinnost k platbě úroku z prodlení vzniká ze zákona, nic to nemění na skutečnosti, že povinnost k jeho platbě vzniká v přímé souvislosti s rozhodnutím o vyměření daně. Nebyla-li by daň vyměřena, nemohl by se daňový subjekt dostat do prodlení s její úhradou.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.12. Stěžovatelce bylo dodatečně vyměřeno clo správními rozhodnutími, která obstála v soudním přezkumu před správními soudy a posléze z hlediska zachování stěžovatelčiných základních práv i před Ústavním soudem, neboť její ústavní stížnost ve věci vyměření cla byla odmítnuta usnesením ze dne 20. 10. 2020sp. zn. IV. ÚS 2597/20(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). V řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí ve věci vyměření cla krajský soud stěžovatelčině žalobě přiznal odkladný účinek. V nyní posuzované věci byla Generálním celním ředitelstvím a správními soudy řešena navazující otázka, zda přiznání odkladného účinku žalobě ve věci vyměření cla mělo vliv na povinnost hradit úrok z prodlení ve smyslu § 63 zákona o správě daní a poplatků, a při kladné odpovědi určení dne, kdy nastoupil odkladný účinek žaloby (ex tunc nebo ex nunc).Generální ředitelství cel zaujalo názor, že za dobu trvání odkladného účinku žaloby stěžovatelce nevznikala povinnost hradit úrok z prodlení. Podle něj působil odkladný účinek žaloby ex nunc, tj. od právní moci usnesení, jímž byl přiznán, a působil až do právní moci rozsudku krajského soudu o žalobě, které byl odkladný účinek přiznán. V tomto duchu ve prospěch stěžovatelky změnilo rozhodnutí celního úřadu, neboť při výpočtu úroku z prodlení vyloučilo takto určenou dobu trvání odkladného účinku, což ve svém důsledku vedlo ke snížení výše úroku z prodlení oproti rozhodnutí celního úřadu, který tuto dobu do výpočtu zahrnul (tj. snížení úroku z prodlení z 112 176 471 Kč na 34 921 321 Kč). Správní soudy se zaměřily na prvotní otázku, zda odkladný účinek měl vliv na povinnost platit úrok z prodlení (srov. bod 10. rozsudku krajského soudu), resp. jaké účinky má přiznání odkladného účinku na tuto povinnost (srov. bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu), a dospěly k závěru, že odkladný účinek žaloby neměl vliv na úrok z prodlení (srov. zejména bod 26. rozsudku krajského soudu a bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Byť správní soudy po právní stránce věc vyhodnotily odchylně od Generálního ředitelství cel (tj. že odkladný účinek neměl vliv na povinnost hradit úrok z prodlení), jeho rozhodnutí nezrušily. Výše úroku z prodlení je tak určena na základě právního názoru Generálního ředitelství cel, s nímž se správní soudy neztotožnily a přijaly jiný právní názor. Protože by však promítnutí právního názoru správních soudů (zahrnutí doby, po kterou trval odkladný účinek, do výpočtu úroku z prodlení) vedlo ke zvýšení úroku z prodlení, než k jakému dospělo Generální ředitelství cel, Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod v tom, že z uvedeného důvodu správní soudy rozhodnutí Generálního ředitelství cel nezrušily (ke stěžovatelčině žalobě, resp. kasační stížnosti) a nezavázaly správní orgán právní názorem pro stěžovatelku méně příznivým, než z jakého Generální ředitelství cel vycházelo.13. I v popsané situaci nicméně Ústavní soud za výsledné právní posouzení považuje právní názor vyjádřený správními soudy v napadených rozsudcích a tento názor přezkoumává z pohledu, zda jím nedošlo k porušení stěžovatelčiných základních práv.14. Stěžovatelka namítá, že správní soudy nerespektovaly závěry nálezusp. zn. II. ÚS 1260/07, který se týkal zamítnutí návrhu na povolení obnovy trestního řízení zakončeného trestním příkazem, jímž byla shledána vina za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí - správního rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel. Za novou skutečnost odůvodňující povolení obnovy řízení trestní soudy nepovažovaly skutečnost, že poté, co došlo k jednání (řízení vozidla přes úřední zákaz), správní soud přiznal odkladný účinek žalobě proti správnímu rozhodnutí, jímž byl uložen zákaz řízení. V daném nálezu Ústavní soud uzavřel, že odkladný účinek správní žaloby (§ 73 s. ř. s.) proti správnímu rozhodnutí, jímž byl v přestupkové věci vysloven zákaz řízení motorových vozidel, působí ex tunc.15. V posuzované věci je otázka, s jakými časovými účinky působí odkladný účinek přiznaný správní žalobě (zda ex nunc nebo ex tunc) druhotná. Prvořadá je totiž otázka, zda vůbec přiznaný odkladný účinek žaloby ve věci vyměření cla ovlivňuje povinnost platit úrok z prodlení se zaplacením tohoto cla. Správní soudy dospěly k závěru, že takový vliv odkladný účinek nemá, a proto pro ně bylo irelevantní, kdy z časového hlediska nastupuje odkladný účinek žaloby. Z daného pohledu byl závěr nálezusp. zn. II. ÚS 1260/07, že přiznaný odkladný účinek žaloby proti správnímu rozhodnutí o zákazu řízení působí ex tunc, mimoběžný s tím, co posuzovaly správní soudy.16. Nálezsp. zn. II. ÚS 1260/07neobsahuje posouzení stěžejní otázky pro posuzovanou věc, tj. otázky, zda odkladný účinek ovlivňuje povinnost platit úrok z prodlení. V bodu 22. tohoto nálezu je sice obecné hodnocení, že přiznaný odkladný účinek správní žaloby zahrnuje odklad účinnosti napadeného rozhodnutí (odklad vykonatelnosti v širším smyslu překračující pouhou exekuční vynutitelnost). Takové obecné pojednání však nevnáší jasno do řešené otázky k úroku z prodlení. Je totiž zřejmé, že i účinky žalobou napadeného rozhodnutí, které se přiznáním odkladného účinku pozastavují podle § 73 odst. 3 s. ř. s., nejsou bezbřehou kategorií, byť tyto účinky neznamenají jen exekuční vynutitelnost. Co vše z věcného hlediska pod tyto účinky zahrnout lze a co již ne, nálezsp. zn. II. ÚS 1260/07nepotřeboval hlouběji rozebírat, neboť pro účely jím posuzované věci bylo triviální vyhodnotit, že odkladný účinek žaloby proti správnímu rozhodnutí, jímž byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, dopadá na takto uložený zákaz.17. Otázka, zda přiznaný odkladný účinek žaloby ve věci vyměření cla ovlivňuje povinnost platit úrok z prodlení se zaplacením vyměřeného cla, není triviální záležitostí. Jde však o výklad podústavního práva, nikoli o ústavněprávní otázku, a Ústavní soud shledal, že ji správní soudy vyřešily ústavně konformním způsobem.18. Správní soudy uvedly, že pro vyměření úroku z prodlení zákon nestanoví jako podmínku pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o vyměření daně (cla), ale pouze prodlení daňového subjektu s úhradou, a dovodily, že úrok z prodlení není přímým následkem rozhodnutí o vyměření cla, nýbrž přímým následkem prodlení. Ústavní soud shledal, že správní soudy dovodily, že není dán natolik úzký vztah mezi rozhodnutím o vyměření cla a úroky z prodlení na to, aby šlo úroky z prodlení podřadit pod kategorii účinků napadeného rozhodnutí ve smyslu § 73 odst. 3 s. ř. s., které se přiznáním odkladného účinku pozastavují. Jde o srozumitelný výklad, který reflektuje souvztažnost mezi jednotlivými zákony (zejména zákonem o správě daní a poplatků a soudním řádem správním), do něhož Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.19. Dále lze poukázat na to, že daňový subjekt může využít žádost o povolení posečkání úhrady daně nebo rozložení její úhrady na splátky (§ 60 zákona o správě daní a poplatků, § 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). Podmínky pro vyhovění takové žádosti mají velký průnik s podmínkami pro přiznání odkladného účinku správní žalobě (zejména v tom, že posečkání či povolení splátek lze povolit, bylo-li by neprodlené zaplacení spojeno pro daňový subjekt s vážnou újmou). Povolení posečkání je spojeno s povinností platit úrok z posečkané částky (§ 60 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků a § 253 odst. 4 daňového řádu), jehož výše je však stanovena výrazně níže než úrok z prodlení (podle § 253 odst. 4 daňového řádu nesmí přesáhnout polovinu výše úroku z prodlení, podle § 60 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků činil úrok z odložené částky repo sazbu zvýšenou o 7 procentních bodů, kdežto úrok z prodlení činil repo sazbu zvýšenou o 14 procentních bodů podle § 63 odst. 3 daného zákona). Také s posečkáním daně je spojen úrok, neboť v základu tohoto právního institutu stojí ekonomická myšlenka o ceně peněz, tj. není-li daň poukázána v řádném termínu pro její úhradu, vystupuje úrok jako paušalizovaná náhrada za prostředky, které musí veřejné rozpočty získávat z jiných zdrojů. Ústavní soud tak zohlednil, že i přesto, že správní soudy shledaly, že odkladný účinek žaloby ve věci rozhodnutí o vyměření cla nemá vliv na vznik povinnosti platit úroky z prodlení s úhradou tohoto cla, právní řád nabízí možnost (žádost o posečkání daně), jak může daňový subjekt, který splňuje příslušné zákonné podmínky, zvrátit vznik povinnosti platit úroky z prodlení a nahradit jí úroky z posečkané částky, které jsou výrazně nižší. Za této situace nespatřuje Ústavní soud v závěru správních soudů, že odkladný účinek žaloby neměl vliv na vznik povinnost platit úroky z prodlení (krom nemožnosti tyto úroky z prodlení po dobu trvání odkladného účinku vymáhat, což však neovlivňuje jejich vznik), ústavněprávní deficit.20. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod v závěru správních soudů, že odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí ve věci vyměření cla, nebránil vzniku povinnosti hradit úrok z prodlení z daného cla. Za tohoto stavu nebyla otázka, zda se odkladný účinek správní žaloby (§ 73 s. ř. s.) přiznává ex nunc nebo ex tunc, relevantní.21. Pro úplnost lze dodat, že s účinností od 1. 1. 2021 byl do daňového řádu vložen nový § 157a, podle něhož je úhrada daně ex lege posečkána ode dne přiznání odkladného účinku v řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním soudnictví nebo před Ústavním soudem. Zákonodárce se tak rozhodl nově provázat dosud vzájemně neprovázané instituty posečkání daně a odkladného účinku správní žaloby, což podle důvodové zprávy odůvodnil tím, že "důsledkem přiznání odkladného účinku v případě soudního přezkumu rozhodnutí o stanovení daně je nevymahatelnost daně tímto rozhodnutím stanovené, avšak nikoliv eliminace vzniku úroku z prodlení v případě, že správnost stanovené daně bude soudem potvrzena. V tomto ohledu je žádoucí poskytnout předmětné dani status daně, jejíž úhrada byla posečkána, což současně povede k nahrazení úroku z prodlení polovičním úrokem z posečkané částky" (viz důvodovou zprávu k zákonu č. 283/2020 Sb., dostupnou z https://www.psp.cz). Pro posuzovanou věc z citované důvodové zprávy vyplývá, že i zákonodárce vycházel při přijetí nové úpravy z toho, že odkladný účinek žaloby neměl do 31. 12. 2020 vliv na povinnost hradit úrok z prodlení, což od 1. 1. 2021 zmírnil tím, že přiznání odkladného účinku žalobě zakládá ex lege posečkání daně, při němž se platí úrok z posečkané částky v nižší výši, než činí úrok z prodlení.22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10214.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Aleny Burdové a Petra Burdy, zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 22 Co 253/2021-79, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jiřího Kubizňáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastník se u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhal žalobou proti stěžovatelům zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu investic vložených do nemovité věci, kterou mu stěžovatelé darovali. Podáním ze dne 28. 7. 2021 vzal žalobu zpět, neboť v jiném soudním řízení byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatelů na vrácení darované nemovité věci. Okresní soud usnesením ze dne 7. 9. 2021 č. j. 16 C 18/2021-64 řízení zastavil (I. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 59 822,40 Kč (II. a III. výrok) a rozhodl o navrácení soudního poplatku ve výši 120 000 Kč vedlejšímu účastníkovi (IV. výrok). Výroky o náhradě nákladů zdůvodnil aplikací § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť vedlejší účastník podal žalobu dříve, než byla najisto postavena pasivní legitimace stěžovatelů.3. Vedlejší účastník podal proti II. až IV. výroku usnesení okresního soudu odvolání, v němž namítal, že žalobu podal z opatrnosti, neboť stěžovatelé se v jiném soudním řízení, zahájeném v prosinci 2017, domáhali určení vlastnictví nemovité věci, přičemž nebylo zřejmé, kdy o jejich žalobě bude rozhodnuto. V nyní posuzované věci rovněž požádal o přerušení řízení, nebylo tedy podle jeho názoru třeba žádných úkonů stěžovatelů. K pasivní legitimaci stěžovatelů zdůraznil, že vlastnictví se nabývá ex tunc a nikoliv dnem právní moci rozsudku. K zavinění zastavení řízení uvedl, že žalobu podal důvodně, neboť investice vynaložené na rekonstrukci darované nemovité věci stěžovatelé nepopírali a jejich dříve podaná žaloba byla zamítnuta. Krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve II. a III. výroku tak, že stěžovatelům náhradu nákladů řízení nepřiznal, a IV. výrok potvrdil (I. výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že z procesního hlediska to byl vedlejší účastník, kdo zavinil zastavení řízení, avšak princip procesního výsledku nelze posuzovat pouze formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení vyjadřují důvody, pro které se žalobce domáhá plnění. V posuzované věci bylo třeba přihlédnout k tomu, že nepodal-li by vedlejší účastník dřívější žalobu, tak by za současného vyhovění žalobě stěžovatelů v jiném soudním řízení došlo k promlčení jeho práva. Postupu vedlejšího účastníka proto nelze upřít legitimitu a rovněž racionalitu, neboť jeho obavy o promlčení práva byly namístě. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci, zejména její závislost a vázanost na věc projednávanou v jiném soudním řízení, měl krajský soud za to, že tyto širší souvislosti umožňují užití § 150 o. s. ř. a z procesního hlediska v řízení před okresním soudem úspěšným stěžovatelům tak nepřiznat náhradu nákladů řízení v této fázi řízení jim vzniklých, kdy jiný postup by byl ryze formalistický a vůči vedlejšímu účastníkovi by vyvolal extrémní nespravedlnost, což by mělo za následek porušení základního práva na řádný proces.II.Argumentace stěžovatelů4. Stěžovatelé po stručné rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádějí, že "každý, kdo svým návrhem vstupuje do justiční soustavy, tak si musí být vědom, že svým návrhem vyvolává řízení nejen své, ale i protistrany". Toho si byl vědom i vedlejší účastník. Ke spravedlivosti rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatelé odkazují na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu (pozn.: jejich výčet doplnili v průběhu řízení o ústavní stížnosti), zejména na nálezy ze dne 12. 5. 2004sp. zn. I. ÚS 653/03(N 69/33 SbNU 189), ze dne 5. 11. 2008sp. zn. I. ÚS 2862/07(N 189/51 SbNU 307), ze dne 17. 12. 2008sp. zn. I. ÚS 315/07(N 224/51 SbNU 799), ze dne 18. 5. 2021sp. zn. IV. ÚS 665/21, ze dne 2. 3. 2011sp. zn. II. ÚS 109/10(N 31/60 SbNU 385) a ze dne 30. 6. 2020sp. zn. IV. ÚS 682/20, z nichž vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení by mělo reflektovat průběh řízení, důvodnost zásahu do právní sféry ostatních účastníků i procesní zavinění nemožnosti zjištění, zda byl návrh podán důvodně. Stěžovatelé v závěru zdůrazňují, že jsou penalizováni za postup, který nebyli schopni ovlivnit. K tomu dodávají, že byl porušen princip předvídatelnosti rozhodnutí, k němuž se ani nemohli vyjádřit.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou porušena, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení ze dne 10. 9. 1996sp. zn. II. ÚS 81/95(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náhradu nákladů řízení, jejíž posouzení je integrální součástí soudního rozhodování. Žádný z uvedených závěrů však nelze ve věci stěžovatelů učinit.7. Stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení před okresním soudem. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že když některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady, byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Z úpravy moderačního práva v § 150 o. s. ř. vyplývá, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je tedy zřejmé, že přiznání náhrady nákladů zastaveného řízení i moderační právo jsou předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.8. K argumentaci stěžovatelů Ústavní soud připomíná, že krajský soud nezpochybnil jejich tvrzení o procesním zavinění zastavení řízení vedlejším účastníkem a nevyhověl ani návrhu vedlejšího účastníka obsaženému v jím podaném odvolání, aby to byli stěžovatelé, komu bude uložena povinnost hradit náklady řízení. Důvodem nepřiznání náhrady nákladů řízení byly okolnosti zakládající užití moderačního práva zakotveného v § 150 o. s. ř. Tento postup stěžovatelé nijak nerozporují a v ústavní stížnosti mu nevěnují adekvátní pozornost.9. Jde-li o naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, uvedených v § 150 o. s. ř., dostál krajský soud povinnosti řádně zdůvodnit své rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že krajský soud se soustředil zejména na provázanost posuzované věci a věci rozhodované v jiném soudním řízení, jehož předmětem bylo vrácení darované nemovité věci. Postup vedlejšího účastníka byl vyhodnocen jako legitimní a racionální, a to zejména z časového hlediska, kdy hrozilo promlčení jeho práva na vrácení investovaných prostředků (srov. body 18. až 25. odůvodnění usnesení krajského soudu).10. Dospěl-li krajský soud k závěru o nutnosti užití moderačního práva za účelem materiální korekce přepjatě formalistického přístupu k rozhodování o nákladech řízení a tento závěr řádně a podrobně zdůvodnil, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný. K námitce stěžovatelů (blíže nekonkretizované), že napadené usnesení bylo z důvodu nemožnosti vyjádřit se nepředvídatelné, Ústavní soud uzavírá, že krajský soud jejich vyjádření k odvolání (včetně doplnění) vzal v potaz (srov. bod 3. odůvodnění usnesení krajského soudu) a legitimitu a racionalitu postupu vedlejšího účastníka spočívající v opatrnosti řádně posoudil.11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10215.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé C. M. M., zastoupené matkou K. M., advokátkou, proti výroku II rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2021 č. j. 8 As 265/2020-173 a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2020 č. j. 18 A 59/2020-226, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2 - Nové Město, 2. M. M., 3. J. D. a 4. D. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 14 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 31 odst. 1, čl. 33 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 8, 10 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě.2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka a 2. až 4. vedlejší účastník se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") původně domáhali zrušení mimořádného opatření 1. vedlejšího účastníka ze dne 17. 9. 2020 č. j. MZDR 15757/2020-35/MIN/KAN, o zákazu pohybu a pobytu bez ochranných prostředků dýchacích cest. Dalšími podáními pak měnili své původní návrhy v reakci na postup 1. vedlejšího účastníka tak, že brojili proti jím posléze vydávaným mimořádným opatřením, zejména proti jeho mimořádnému opatření ze dne 19. 10. 2020 č. j. MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN.3. Městský soud napadeným rozsudkem odmítl návrhy 3. a 4. vedlejšího účastníka, kterými se domáhali zrušení mimořádného opatření 1. vedlejšího účastníka ze dne 17. 9. 2020 č. j. MZDR 15757/2020-35/MIN/KAN (výrok I), zrušil mimořádné opatření 1. vedlejšího účastníka ze dne 19. 10. 2020 č. j. MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN ve výroku I ke dni 21. 11. 2020 (výrok II), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VII). Městský soud u napadeného výroku II dospěl k závěru, že odůvodnění předmětného mimořádného opatření k němu není dostatečné a neodpovídá zákonným požadavkům na odůvodnění podle správního řádu. Předmětné opatření postrádá konkrétní, srozumitelné a podložené úvahy, na základě nichž by soud mohl účinně přezkoumat, zda je nezbytné trvat na povinném nošení ochranných prostředků dýchacích cest v aktuálně stanoveném rozsahu (vnitřní i venkovní prostory s uvedenými výjimkami). V důsledku této vady nemohl městský soud přezkoumat důvodnost námitek zpochybňujících proporcionalitu přijatého řešení a jeho rozsahu. Předmětné opatření tak pro nepřezkoumatelnost zrušil ke dni 21. 11. 2020. To odůvodnil tím, že je třeba poskytnout 1. vedlejšímu účastníkovi přiměřenou dobu pro zohlednění výtek soudu při přijímání nového opatření, za účelem ochrany proti šíření nákazy COVID-19, shledá-li k tomu důvody.4. Ke kasační stížnosti stěžovatelky a 2. a 3. vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o kasačních stížnostech 2. a 3. vedlejšího účastníka (výrok I), kasační stížnost stěžovatelky zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech (výroky III až VI). Nejvyšší správní soud k napadenému výroku II shledal, že městský soud rozhodnutím o zrušení celého výroku I předmětného opatření návrh stěžovatelky na zrušení mimořádného opatření 1. vedlejšího účastníka nepřekročil, 2. a 3. vedlejší účastník totiž na rozdíl od stěžovatelky navrhli zrušení celého výroku I předmětného opatření. V tomto rozsahu městský soud shledal návrh důvodným, proto zrušil celý výrok I, nikoliv pouze jeho část. K dalším námitkám stěžovatelky Nejvyšší správní soud uvedl, že nelze přisvědčit závěru stěžovatelky, že hlavní hygienik je jediným funkčně příslušným orgánem pro vydání předmětného opatření. Tím může být i ministr, který stojí v čele ministerstva a z povahy své funkce je oprávněn za něj jednat ve všech oblastech jeho působnosti. Skutečnost, že ve věcech ochrany a podpory veřejného zdraví vystupuje hlavní hygienik ČR, jako orgán Ministerstva zdravotnictví, nemá vliv na oprávnění Ministerstva zdravotnictví nařizovat mimořádná opatření. Předmětné opatření proto vydal funkčně příslušný orgán, není nicotné, a ani nebyl důvod zrušit jej ex tunc. K tomu Nejvyšší správní soud konstatoval, že podle § 101d odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy je v rozporu se zákonem, zruší jej dnem, který v rozsudku určí. Ustanovení neurčuje soudu další podmínky pro výběr konkrétního data zrušení. Je na úvaze soudu, k jakému dni opatření zruší. Zrušení ex tunc přichází v úvahu jen ve výjimečných a zvlášť závažných případech. Městský soud, ani Nejvyšší správní soud při přezkumu předmětného opatření 1. vedlejšího účastníka však tyto výjimečné důvody neshledaly. Naopak, stěžovatelka neuvedla ani jiné argumenty, pro které by bylo nutné opatření zrušit již ke dni jeho vydání. Nejvyšší správní soud má za to, že městský soud rovněž dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil, proč zrušil napadené opatření až k budoucímu datu.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka zejména namítá, že předmětné mimořádné opatření bylo vydáno v době epidemie a nebezpečí jejího vzniku, tedy ve věci ochrany a podpory veřejného zdraví, s celostátní působností. Věcně příslušným orgánem k jeho vydání tedy bylo Ministerstvo zdravotnictví, funkčně příslušným pak hlavní hygienik ČR, a nikoli ministr zdravotnictví, tj. odborník, a nikoli politik. Vzhledem ke skutečnosti, že mimořádné opatření bylo vydáno funkčně nepříslušným orgánem, mělo být zrušeno ex tunc, ke dni nabytí jeho účinnosti. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy rozhodly nad rámec jejího návrhu. Domáhala-li se zrušení pouze části výroku I odst. 1 písm. a) předmětného opatření týkající se žáků 2. stupně základních škol, studentů středních a vysokých škol a pedagogických a akademických pracovníků v budovách škol a školských zařízeních, mohly k jejímu návrhu rozhodnout pouze o této části, a nemohly zrušit výrok celý.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníků, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby správními soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.10. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, podle kterého postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení v posuzované věci neshledal. Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu ani městského soudu neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu a městského soudu, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996sp. zn. II. ÚS 294/95(N 63/5 SbNU 481)].11. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že klíčové závěry správních soudů považuje za ústavně konformní. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že by předmětné opatření vydal funkčně nepříslušný orgán (ministr). Stejné platí pro závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého předmětné opatření není individuálním správním aktem dopadajícím pouze do práv konkrétního stěžovatele, ale jde o smíšený právní akt s abstraktním okruhem adresátů. Proto nelze předmětné mimořádné opatření, resp. jeho příslušná ustanovení, zrušit v určitém rozsahu vůči jednomu navrhovateli a vůči jinému navrhovateli v rozsahu jiném, jak navrhuje stěžovatelka, neboť by to bylo v rozporu s právní povahou takového opatření. Proto ani na základě této námitky nebyl shledán důvod pro případný kasační zásah Ústavního soudu.12. Lze jen dodat, že jde o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelná, když úvahy správních soudů neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. V předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadená rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10216.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace SERVIS OIL, s. r. o., sídlem Na Flusárně 168, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 5 Afs 401/2020-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7 Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, tvrdíc, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a vyžádaného spisu se podává, že vedlejší účastník vydal dne 11. 11. 2019 rozhodnutí č. j. 34161-2/2019-900000-311, kterým zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen "celní úřad"), jimiž byl stěžovatelce vyměřen nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období leden, duben, květen, září a říjen 2017 ve výši 0 Kč.3. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 12. 2020 č. j. 51 Af 1/2020-42.4. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění připomenul, že smyslem vrácení spotřební daně z minerálních olejů využitých na výrobu tepla (§ 56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů) není, aby osoba, která si nárokuje vrácení spotřební daně, minerální oleje sama nespotřebovala a namísto toho je pouze dodávala jiným subjektům, kteří mohou dodaný minerální olej užít pro jakýkoliv účel, např. pro pohon motorů, či je dále prodat. Stěžovatelka výrobu tepla na topných zařízeních sama nezajišťovala. Některé činnosti spojené s procesem výroby tepla prováděli pronajímatelé topných zařízení. Stěžovatelka servisní činnost realizovala z 98 % jako placenou činnost pro jednotlivé pronajímatele a jen z 2 % šlo o pravidelnou údržbu. Za převažující aspekt pro posouzení problematiky výroby tepla krajský soud podle Nejvyššího správního soudu správně považoval to, že jednotliví pronajímatelé měli topná zařízení ve svém vlastnictví a po dobu trvání smluvního vztahu je měli též pod svým dohledem, neboť sami průběžně kontrolovali a zjišťovali stav topného oleje včetně spotřebovaného a zůstatkového množství, zjišťovali a notifikovali případnou závadu a potřebu oprav a činili objednávky topného oleje. Stěžovatelce měla být podle záměru deklarovaného ve smlouvách přenechána topná zařízení k užívání, fakticky je však ve svém užívání a pod svou kontrolou neměla a o podstatných skutečnostech týkajících se jejich provozu se dozvídala od pronajímatelů. Rozhodné bylo, že pronajímatelé nejen objednávali topné oleje (sdělovali stěžovatelce potřebu je doplnit, včetně množství), byli přítomni u jejich stáčení a potvrzovali stáčecí lístky, ale též, že "cena za teplo" byla odvozována od množství dodaných topných olejů, a to ke dni dodávky topných olejů, a nikoliv ke dni spotřeby tepla. K námitce nesprávně zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgán přesvědčivě odůvodnil neprovedení výslechu všech smluvních odběratelů a místního šetření na 1 265 odběrných místech. Ani námitka porušení legitimního očekávání nebyla důvodná, neboť stěžovatelka neodkázala na žádné konkrétní rozhodnutí, které by dokládalo, že v minulosti shodnou věc správní orgán posoudil jinak. Pro nekonkrétnost námitky krajský soud důvodně vycházel z vyjádření vedlejšího účastníka, že v minulosti byla stěžovatelce daň vyměřována konkludentně, přitom takové vyměření není způsobilé založit správní praxi, neboť při něm nedochází k právnímu posouzení správnosti daňovým subjektem deklarovaných údajů.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že správní orgán nevyhověl jejím důkazním návrhům, které měly prokázat, že u naprosté většiny topných zařízení stěžovatelka (její zaměstnanci) provádí pravidelné servisní prohlídky a obsluhu. Dále namítá, že bylo porušeno její legitimní očekávání, že se správní orgán bude řídit zavedenou správní praxí. U stěžovatelky správní orgány provedly od počátku její činnosti řadu kontrol, a to i ohledně nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů. Její nárok na vrácení daně byl v minulosti uznáván. Se stěžovatelkou bylo zároveň sepsáno množství listin (protokolů z jednání, listin o průběhu kontrol, protokolů z místních šetření), což založilo správní praxi, od níž se celní úřad nyní odchýlil.6. V řízení stěžovatelka podle svého názoru prokázala, že sama prováděla obsluhu topných zařízení. Pronajímatelé topných zařízení měli jen možnost termostatem regulovat množství dodávaného tepla, avšak samotná dodávka tepla a obsluha topného zařízení byla v její režii. Fakturovala-li pronajímatelům nevyrobené teplo, pak bylo vyčísleno přepočtem množství topného oleje dodaného na místo spotřeby na tepelnou energii užitím jednoznačného vzorce. Odběratelé tedy platili za teplo.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.9. Porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod Ústavní soud neshledal k námitce, že správní orgán vybočil z ustálené správní praxe. Jak v minulosti vyložil Nejvyšší správní soud, správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán [viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 6 Ads 88/2006-132 (č. 1915/2009 Sb. NSS), bod 81). Změna dlouhodobé správní praxe, která neodporuje zákonu, může za nezměněného stavu právních předpisů nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty [nález ze dne 14. 2. 2008sp. zn. III. ÚS 705/06(N 35/48 SbNU 435)]. Pro posuzovanou věc je podstatné, že existence ustálené správní praxe je otázkou, která má skutkový základ (zmíněné usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 6 Ads 88/2006, bod 80; rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2020 č. j. 9 As 270/2018-55, bod 28; a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 6 As 265/2020-30, bod 15). Tvrdí-li žalobce před správním soudem existenci ustálené správní praxe a nepotvrdí-li ve sporu žalovaný správní orgán, že určitá činnost či nečinnost je skutečně jeho ustálenou správní praxí tak, aby šlo o skutečnost mezi stranami nespornou, je na něm, aby své tvrzení o správní praxi prokázal, neboť jde o otázku skutkovou. Správní soudy vyhodnotily, že zmíněnému požadavku stěžovatelka nedostála, a v jejich hodnocení Ústavní soud žádnou neústavnost neshledal.10. Jak uvedl krajský soud (body 47. a 48. jeho rozsudku), s nímž se Nejvyšší správní soud ztotožnil (bod 19 jeho rozsudku), stěžovatelka neodkázala na žádné konkrétní rozhodnutí, ze kterého by vyplývalo, že shodnou právní otázku správní orgán posoudil jinak než v jejím případě. Ostatně i v ústavní stížnosti jsou stěžovatelčina tvrzení o tom, z čeho dovozuje správní praxi, neurčitá, neboť stěžovatelka pouze nekonkrétně zmiňuje "mnoho kontrol" správních orgánů a "množství listin" (protokolů z jednání, listin o průběhu kontrol, protokolů z místních šetření), které podle ní dokládají správní praxi spočívající v uznání nároku na vrácení spotřební daně. Nutno dodat, že i kdyby stěžovatelka až v ústavní stížnosti nabídla konkrétní důkazní prostředky k prokázání svého tvrzení o správní praxi (což ovšem nečiní), nic by to neměnilo na skutečnosti, že řízení o ústavní stížnosti neslouží ke skutkovému objasňovaní věci a stěžovatelé zde již nemohou napravit to, že před obecnými soudy neunesli břemeno důkazní, jež je tížilo. Krajskému soudu konkrétní důkazní prostředky k tvrzením o správní praxi stěžovatelka nenabídla. Za této situace správní soudy vycházely z údajů od vedlejšího účastníka, že v minulosti byla spotřební daň z minerálních olejů stěžovatelce vyměřována konkludentně. Nejvyšší správní soud i krajský soud pak přesvědčivě odůvodnily, že konkludentní vyměření nároku na vrácení spotřební daně není s to založit správní praxi, která by stěžovatelce zakládala legitimní očekávání, neboť konkludentním vyměřením správní orgán věc neprověřuje ani po skutkové stránce ani po právní stránce. Uvedeným závěrem nebyla stěžovatelčina základní práva porušena.11. Stěžovatelka svými námitkami dále zpochybňuje skutková zjištění celního úřadu. Námitky do úplnosti a správnosti skutkových zjištění jako nedůvodné vyhodnotil jak vedlejší účastník, tak správní soudy. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není utvářet skutková zjištění (to náleží správním orgánům a případně správním soudům), je povolán toliko k ověření, že výsledné skutkové zjištění nepředstavuje logický exces (ten je dán např. tehdy, nemá-li skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování při žádném z logicky přijatelných způsobů interpretace provedených důkazních prostředků, či je skutkové zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazními prostředky), a k ověření, že při dokazování byla v procesní rovině respektována základní práva a svobody. Žádné takové vady Ústavní soud v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu neshledal.12. Stěžovatelka dále namítá, že pracovními smlouvami, dohodami o provedení práce a dohodami o pracovní činnosti prokázala své tvrzení, že řadu topných zařízení obsluhovala svými kotelníky. Jak se podává z vyžádaného správního spisu, dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce, v nichž byl se zaměstnanci Vopičkou a Kodýtkem sjednán druh práce obsluha kotle, resp. obsluha kotelny, byly časově omezeny do 31. 12. 2016, celní úřad však prověřoval zdaňovací období leden, duben, květen, září a říjen 2017. V pracovních smlouvách na dobu neurčitou se zaměstnanci Hrůzkem a Urbánkem byl sjednán druh práce servisní technik. Na základě servisních protokolů celní úřad dospěl k závěru, že zmínění servisní technici prováděli opravy a servisní kontroly, nikoli obsluhu topných zařízení (k tomu srov. stranu 30 zprávy o daňové kontrole). Popsané hodnocení celního úřadu je logické, nejde proto o žádný exces. Protože nejde o exces při utváření skutkových zjištění, není dán prostor pro to, aby Ústavní soud zasahoval do hodnocení Nejvyššího správního soudu, který se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že správní orgány se nedopustily pochybení při zjišťování a hodnocení skutkového stavu.13. Neprovedení stěžovatelkou navržených výslechů všech smluvních odběratelů tepla a neprovedení kontroly všech odběrných míst orgány celní správy podrobně odůvodnily, zejména vedlejší účastník (na stranách 16 a 17 rozhodnutí o odvolání). Neprovedení navržených důkazních prostředků bylo odůvodněno nadbytečností, což je jeden z možných důvodů pro nevyhovění důkaznímu návrhu [viz nález ze dne 24. 2. 2004sp. zn. I. ÚS 733/01(N 26/32 SbNU 239)]. Orgány celní správy vyšly z důkazních prostředků předložených stěžovatelkou (zejména listinných důkazů, včetně smluv s jednotlivými jejími zákazníky, kde bylo popsáno, že zákazníci mají ke konci kalendářního měsíce stěžovatelce hlásit spotřebu topného média a jeho zůstatek a že stěžovatelka na základě požadavků zákazníků řídí dodávky paliva). Dále vyšly z vyjádření samotné stěžovatelky, která objasňovala svoji činnost. Orgány celní správy pak zohlednily poskytnutá vyjádření stěžovatelky a další dokazováním zjištěné skutečnosti. Jak zdůraznil vedlejší účastník, orgány celní správy v řízení požadovaly informace, jakým způsobem stěžovatelka svými zaměstnanci zabezpečuje provoz topných zařízení. Své závěry včetně odůvodnění neprovedených důkazních návrhů podrobně vysvětlily. Jejich odůvodnění je srozumitelné a přesvědčivé, Ústavní soud tudíž souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že neprovedení navržených důkazních prostředků bylo řádně odůvodněno a v daném ohledu tak k porušení stěžovatelčiných základních práv nedošlo.14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10217.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2021 sp. zn. 6 Tdo 600/2021 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2021 sp. zn. 3 To 405/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2020 sp. zn. 3 T 95/2020 stěžovatelku uznal vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který ji podle § 345 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let. Podle závěrů městského soudu inkriminovaný trestný čin spočíval v tom, že stěžovatelka na pobočce Bílého kruhu bezpečí, z. s., v Brně iniciovala sepsání podnětu k prošetření, zda se Adam S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") nedopouští trestné činnosti vůči jejich společnému (tehdy tříletému) synovi. Na základě tohoto podnětu adresovanému Okresnímu státnímu zastupitelství v Blansku a podání vysvětlení stěžovatelkou (u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Oddělení obecné kriminality, a to po řádném poučení i o následcích křivého obvinění), zahájila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Blansko, Oddělení obecné kriminality úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přičemž následně, a to na základě doplnění podaného vysvětlení, které stěžovatelka učinila u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), policejní orgán opatřením ze dne 14. 10. 2019 sp. zn. KRPB-202348/TČ-2019-060073-ŠŤA změnil právní kvalifikaci prověřovaného skutku, který byl nadále posuzován jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Následně policejní orgán usnesením ze dne 11. 3. 2020 sp. zn. KRPB-202348/TČ-2019-060073-ŠŤA podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, trestní věc odložil, neboť bylo prokázáno, že stěžovatelkou uváděná tvrzení jsou v rozporu se skutečností. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka učinila tvrzení v úmyslu lživě obvinit poškozeného, a tím mu přivodit trestní stíhání, narušení jeho vztahů se synem a odsouzení, v jehož důsledku by ho nemohl mít v péči.3. Krajský soud v Brně napadeným usnesením odvolání stěžovatelky podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.4. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka namítá, že od počátku informovala orgány činné v trestním řízení toliko o skutečnostech, které jí sděloval syn. Podle ní nebylo prokázáno, že ve svých konzistentních výpovědích lhala, a soudy neučinily spolehlivé zjištění, že jí syn předmětné skutečnosti nikdy nesdělil, případně, že ho nějakým způsobem naváděla. Rozsah dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají zásadám spravedlivého procesu, při hodnocení výpovědi jejího syna u policejního orgánu došlo k hrubému pochybení, neboť nebylo provedené znalecké zkoumání syna a ani poškozeného (což nereflektoval ani dovolací soud). Stěžovatelka má za to, že naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byla odsouzena, zůstalo neprokázané, a v její prospěch měla být aplikována zásada (sc. pravidlo) in dubio pro reo. Vymezuje se též proti závěrům soudů o svých pohnutkách ke spáchání trestného činu. Namítá, že závěry obecných soudů za situace, kdy není v možnostech většiny rodičů ověřovat tvrzení svých dětí a zamezit páchání trestné činnosti jinak než oznámením orgánu činnému v trestním řízení, ze všech potenciálních oznamovatelů činí pachatele trestného činu, a to při neoznámení trestného činu podle § 368 trestního zákoníku, zatímco při oznámení a následném neprokázání trestného činu podle § 345 trestního zákoníku. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky s její argumentací nevypořádal, neboť její dovolání odmítl, ačkoli uznal, že z výslechů nevyplynulo, že syna k něčemu naváděla, popř. že mluvila nepravdu o tvrzeních popsaných ve skutkové větě rozsudku městského soudu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.9. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.11. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.12. Stěžovatelka polemizuje zejména se zjištěními obecných soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu a jejich dokazování.13. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři skupiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.14. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257) či ze dne 18. 11. 2004sp. zn. III. ÚS 177/04(N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila.15. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001sp. zn. I. ÚS 549/2000(N 63/22 SbNU 65)]. Jde dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nález ze dne 18. 11. 2004sp. zn. III. ÚS 177/04).16. Stěžovatelka namítá, že měl být vyhotoven znalecký posudek z odvětví psychiatrie a sexuologie (který by se zabýval poškozeným), jakož i znalecký posudek z odvětví psychologie (o jejím synovi). S její argumentací se však obecné soudy vypořádaly ústavněprávně konformním odůvodněním, podle kterého by bylo předmětné doplnění dokazování nadbytečné vzhledem k tomu, že prověřovaná podezření (o stěžovatelkou tvrzeném nezákonném jednání poškozeného) byla spolehlivě vyvrácena jinými důkazními prostředky.17. Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 30. 11. 1995sp. zn. III. ÚS 166/95(N 79/4 SbNU 255)].18. Stěžovatelka v souvislosti s touto skupinou vad uplatnila námitky, kterými se již obecné soudy zabývaly, přičemž Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal v závěrech obecných soudů relevantní pochybení.Obecné soudy zdůraznily, že policejní orgán trestní věc poškozeného odložil nikoli z důvodu nedostatku důkazů, ale na základě zjištění, že skutečnosti uváděné stěžovatelkou v trestním oznámení se nestaly. Stěžovatelka však své výhrady (včetně odkazu na právní úpravu obsaženou v § 367 a 368 trestního zákoníku) konstruuje na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy.19. Dále obecné soudy dovodily, že ani absence výslovného vyjádření syna stěžovatelky, že jsou obvinění poškozeného smýšlená, není určující, je-li vysvětlená jeho věkem a úrovní vyjadřovacích schopností. Soudy přitom měly k dispozici jiné důkazní prostředky, z nichž se stěžovatelkou zpochybňovaný závěr spolehlivě podává. Argumentace obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu) není zatížena vnitřními rozpory, jak tvrdí stěžovatelka, ani jinými nesrovnalostmi, které by mohly věc posunout do ústavněprávní roviny. Obecné soudy si zapůjčily opatrovnický spis městského soudu sp. zn. 127 P 33/2020, z něhož zjistily, že stěžovatelka poškozeného soustavně obviňovala z různého nevhodného chování vůči ní i vůči jejich synovi a navrhovala znalecké zkoumání poškozeného z důvodu údajného závažného duševního onemocnění, které mělo být vzato v potaz při rozhodování opatrovnického soudu o úpravě styku. Dospěly-li soudy k závěru, že si stěžovatelka "vyjádření svého syna vymyslela" a tuto fabulaci oznámila policejnímu orgánu, a že nepochybně věděla o jejich lživosti a usilovala poškozenému způsobit trestní stíhání, narušit jeho rodinné vztahy se synem a způsobit mu jinou vážnou újmu, byla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu.20. Stěžovatelka tedy polemizuje s hodnocením důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, avšak její polemika ústavněprávní roviny nedosahuje. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily.21. Jak bylo konstatováno, uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.22. Stěžovatelka napadla ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jejích základních práv a svobod, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, vykládaných v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10218.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 58 Co 240, 241/2021-378, v rozsahu, v němž jím byl potvrzen I. výrok a změněn II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. února 2021 č. j. 10 C 94/2019-306, a proti I. a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. února 2021 č. j. 10 C 94/2019-306, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. března 2021 č. j. 10 C 94/2019-315, v rozsahu, v němž byly tyto výroky potvrzeny a změněny rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 58 Co 240, 241/2021-378, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a J. M. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných výroků uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů uvedených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv svobod.2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost platit jí výživné ve výši 100 000 Kč měsíčně. V žalobě uváděla, že její manželství se stěžovatelem bylo uzavřeno v roce 2001 a z manželství se jim narodily dvě děti. Stěžovatel v srpnu roku 2017 opustil společnou domácnost, o děti pečuje vedlejší účastnice, přičemž mají vysoké výdaje na živobytí, stěžovatel má vysoký měsíční příjem a proto je nutné, aby došlo k vyrovnání životní úrovně obou manželů. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelův průměrný měsíční příjem se v letech 2018 - 2021 pohyboval okolo 270 000 Kč měsíčně. Kromě toho stěžovatel sám hospodařil s finančními prostředky získanými z cenných papírů, které jsou ve společném jmění manželů. Dále obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatel má kromě společných dětí ještě vyživovací povinnost ke svému synovi z předchozího vztahu ve výši 15 000 Kč měsíčně, jeho náklady na bydlení jsou 43 100 Kč. Vedlejší účastnice podle zjištění obvodního soudu zůstala od narození dětí v domácnosti, byť děti již nepotřebují vzhledem ke svému věku tak intenzivní péči, má vystudovanou vysokou školu v oboru marketingu, mluví plynně anglicky, neboť pobývala dlouhodobě v Kanadě, proto by (přes dlouhodobou přetržku v pracovní aktivitě) mohla získat příjem minimálně okolo 30 000 Kč čistého měsíčně; provoz domu stojí vedlejší účastnici asi 20 000 Kč měsíčně a provoz automobilu asi 19 000 Kč měsíčně. Na základě těchto zjištění obvodní soud dospěl k závěru o přiměřené výši výživného pro vedlejší účastnici v částce 60 000 Kč měsíčně, a proto napadeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, uložil stěžovateli povinnost platit vedlejší účastnici počínaje dnem 14. 11. 2018 výživné v částce 60 000 Kč měsíčně (I. výrok), dlužné výživné za dobu od 14. 11. 2018 do 18. 2. 2021 ve výši 968 500 Kč zaplatit ve dvou splátkách (II. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok) a žalobu o povinnosti stěžovatele platit vedlejší účastnici počínaje dnem 14. 11. 2018 výživné v částce 40 000 Kč měsíčně zamítl (IV. výrok).3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem s napadenými výroky odmítl odvolání proti zamítavému IV. výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok), ve vyhovujícím I. výroku o výživném za dobu od 14. 11. 2018 do 31. 12. 2019 ho potvrdil, o výživném za dobu od 1. 1. 2020 ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu (II. výrok), změnil rozsudek o dlužném výživném (III. výrok) a zrušil výrok o nákladech řízení (IV. výrok). Městský soud hodnotil jako nepřezkoumatelné rozhodnutí obvodního soudu v jeho závěrech o stěžovatelově příjmu z cenných papírů, neboť v řízení nebylo dostatečně prokázáno jejich vlastnictví. Rozsah přiměřené vyživovací povinnosti stanovené stěžovateli vůči vedlejší účastnici mohl být podle městského soudu stanoven alespoň pro uvedené období i jen vzhledem k jeho ostatním příjmům. Městský soud na základě zjištění, která ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, uzavřel, že čistý měsíční příjem stěžovatele přesahoval v období od listopadu roku 2018 do prosince roku 2019 částku 300 000 Kč měsíčně, a proto shledal vyživovací povinnost stanovenou obvodním soudem částkou 60 000 Kč měsíčně jako přiměřenou. Pro období let 2020 až 2021, kdy došlo ke zvýšení výdajů stěžovatele na bydlení, zvýšilo se školné pro nezletilé děti, které stěžovatel rovněž hradil, a kdy jeho reálný měsíční příjem poklesl na částku asi 260 000 Kč měsíčně, se podle městského soudu částka 60 000 Kč měsíčně jako výživné pro vedlejší účastnici nezdá být přiměřenou. Proto ve vymezeném rozsahu rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.II.Argumentace stěžovatele4. Podle stěžovatele napadená rozhodnutí nezaručují oběma manželům stejnou hmotnou a kulturní úroveň, jak požaduje zákon, ale významně preferují vedlejší účastnici (která se dobrovolně rozhodla nepracovat) na úkor stěžovatele dosahujícího nadprůměrných příjmů jen díky extrémnímu pracovnímu nasazení. Odečtou-li se od jeho příjmů všechny náklady, včetně vyživovací povinnosti na děti a na vedlejší účastnici, zůstane mu asi jen 20 % jeho příjmu, což je výrazně méně než vedlejší účastnici, která vlastní nemovitost v hodnotě minimálně přes 10 mil. Kč a cenné papíry v hodnotě odhadem alespoň 1 800 000 Kč. Obecné soudy mnohá zjištění týkající se stěžovatelových příjmů opírají jen o odhad, a tím činí svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými, což je v rozporu s právem na soudní ochranu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 8. 8. 2017sp. zn. II. ÚS 3094/16(N 144/86 SbNU 445). Mají-li jeho příjmy podle obecných soudů pro rok 2018 a 2019 přesahovat částku 300 000 Kč měsíčně, tak při správném zohlednění všech zákonných odvodů vztahujících se ke stěžovatelovým příjmům by zjistily, že jeho příjem v daném období byl takřka o 20 000 Kč měsíčně nižší. Stěžovateli není zřejmé, z čeho městský soud usoudil na ekvivalenci nákladů provozu jeho motorového vozidla a motorového vozidla používaného vedlejší účastnicí, aniž by se pokusil takové náklady orientačně vyčíslit. Stěžovateli by také podle jeho názoru nemělo jít k tíži, že se s vedlejší účastnicí nemohou shodnout na pronájmu bytu v jejich společném jmění. Kdyby soudy spravedlivě zhodnotily jeho náklady, které jsou s vlastnictvím tohoto bytu spojeny, musely by výživné pro vedlejší účastnici snížit o 1 000 Kč až 2 000 Kč měsíčně. Obecné soudy rovněž neověřovaly tvrzení vedlejší účastnice, že její náklady na bydlení s dětmi jsou okolo 20 000 Kč měsíčně a náklady na provoz automobilu asi 19 000 Kč měsíčně. Naopak stěžovatelovy náklady na bydlení obecné soudy minimálně relativizovaly, čímž porušily podle jeho názoru zásadu rovnosti účastníků řízení. Podle stěžovatele není nutné děti všude vozit automobilem, když zastávka městské hromadné dopravy je od jejich bydliště vzdálena asi 800 metrů.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).6. Napadá-li stěžovatel II. výrok rozsudku obvodního soudu v rozsahu, v němž byl tento výrok změněn rozsudkem městského soudu, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti takové části výroku rozsudku obvodního soudu příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva, bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471].9. Z uvedených důvodů Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků).10. Obecné soudy podle Ústavního soudu o výši výživného pro vedlejší účastnici rozhodly v souladu se zákonem, zejména v souladu s § 697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zohlednily období, kdy společné děti vedlejší účastnice a stěžovatele vyžadovaly převažující osobní péči vedlejší účastnice a ta proto zůstala v domácnosti; obecné soudy také zohlednily, že přestože děti již vzhledem ke svému věku osobní péči vedlejší účastnice v tak širokém rozsahu nepotřebují, rozhodla se tato s nimi stále zůstat doma. Proto také obecné soudy vyšly alespoň z minimálního příjmu, jehož by vedlejší účastnice mohla dosahovat, a to i přes svůj věk i skutečnost, že dlouhou dobu ve svém oboru nepracovala. O tuto část představující eventuální příjem vedlejší účastnice proto snížily vyživovací povinnost stěžovatele vůči ní.11. Ze zjištění obecných soudů neplyne extrémní rozpor mezi hmotnou a kulturní úrovní stěžovatele a vedlejší účastnice, jak se stěžovatel snaží v ústavní stížnosti naznačit. Vedlejší účastnici nemůže jít k tíži rozhodnutí samotného stěžovatele opustit rodinnou domácnost a tím i dům, v němž se roky nacházela. Vyšly-li obecné soudy v některých ohledech z odhadu výše stěžovatelových měsíčních příjmů (s rozlišením mezi příjmem reálným a tím, jež stěžovateli dovolují vykazovat daňové předpisy), pak postupovaly v souladu se stěžovatelem odkazovaným nálezemsp. zn. II. ÚS 3094/16, podle něhož má mít plnění vyživovací povinnosti přednost před toliko formálně - byť legálně - uplatněnými výdaji majícími za cíl snížit daňovou povinnost. Skutečnost, že odhad obecných soudů byl dostatečně přesný - a tedy z ústavního hlediska akceptovatelný - plyne ze samotné stížnostní argumentace, když stěžovatel požaduje snížit pro konkrétní období odhad jeho reálných příjmů o zhruba 20 000 Kč (taková částka, respektive její odraz do vyživovací povinnosti stěžovatele vůči vedlejší účastnici, není vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatele podstatná).12. Ústavněprávní dimenzi nemá ani argument stěžovatele, že obecné soudy vyšly z tvrzení vedlejší účastnice o nákladech na běžný provoz domácnosti a o nákladech na dopravu dětí automobilem (stěžovatel v ústavní stížnosti nenaznačuje žádnou konkrétní okolnost, která by do té míry zpochybňovala východisko obecných soudů, že náklady na provoz automobilů stěžovatele a vedlejší účastnice jsou srovnatelné), neboť obdobně vyšly i z tvrzení samotného stěžovatele o nákladech na vedení jeho domácnosti, kterou sdílí s přítelkyní. Na skutečnosti, že obecné soudy respektovaly stěžovatelem tvrzené výdaje, nic nemění ani jejich úvaha, že stěžovateli by takový náklad na bydlení nevznikl, nerozhodl-li by se z vlastní vůle rodinnou domácnost opustit (v tomto ohledu tedy podle Ústavního soudu obecné soudy princip rovnosti účastníků řízení neporušily).13. Na základě výše provedené rekapitulace lze podle Ústavního soudu uzavřít, že ač stěžovatel v ústavní stížnosti proklamuje opak, ve skutečnosti představuje jeho stížnostní argumentace jen pokračující polemiku s rozhodnutími obecných soudů, které se s námitkami stěžovatele již dostatečně vypořádaly. Ústavnímu soudu tak v tomto kontextu nepřísluší posuzovat například přiměřenost vzdálenosti zastávky veřejné dopravy od domova stěžovatelových dětí, ani to, proč byt patřící do společného jmění stěžovatele a vedlejší účastnice není ekonomicky nikterak využíván, byť to lze hodnotit jako ekonomickou ztrátu; v daném kontextu ovšem Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevyvrací tvrzení vedlejší účastnice rekapitulované v rozhodnutí městského soudu, že do tohoto bytu nemá - na rozdíl od stěžovatele - přístup.14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10219.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavních stížnostech stěžovatelů P. K., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 - Vinohrady a J. Z., zastoupeného Mgr. Gabrielou Podzimkovou, advokátkou, se sídlem Mrštíkova 399/2a, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 8 Tdo 1155/2023-6116, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2023 č. j. 6 To 59/2022-6018 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. května 2022 č. j. 56 T 1/2013-5792, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, statutárního města Liberec, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec I - Staré Město a obchodní společnosti X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnosti se odmítají.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 26. 6. 2024 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání. Stěžovatel P. K. svou ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze a stěžovatel J. Z. svou ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci.2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byli stěžovatelé pod bodem I. výroku rozsudku shledáni vinnými trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a trestným činem zneužívání pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel J. Z. podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to v peněžité částce 150 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 102/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel P. K. byl podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 4 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. ř.") byla oběma stěžovatelům uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně majetkovou škodu poškozeným, statutárnímu městu L. ve výši 1 501 537 Kč a X, ve výši 512 093 Kč. Poškození byli se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Pod bodem II. výroku rozsudku krajského soudu byli stěžovatelé podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby v rozsahu, ve kterém jim bylo kladeno za vinu spáchání dílčích skutků v rozsudku specifikovaných, v nichž státní zástupce spatřoval trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zák.") a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavními stížnostmi napadeným rozsudkem, z podnětu odvolání stěžovatelů a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř., rozsudek ohledně obou stěžovatelů v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pod bodem I. výroku rozsudku byl stěžovatel J. Z. uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a stěžovatel P. K. byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Za to byl stěžovatel J. Z. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 400 000 Kč a trest propadnutí věci, a to peněžité částky ve výši 150 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 5 T 102/2011, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 9 To 302/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel P. K. byl podle § 158 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále byl tomuto stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému statutárnímu městu L. majetkovou škodu ve výši 1 501 537 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. X byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším byli pod bodem II. výroku rozsudku podle § 226 písm. b) tr. ř. stěžovatelé zproštěni obžaloby v rozsahu, ve kterém jim bylo kladeno za vinu jednání v rozsudku specifikované, v němž státní zástupce spatřoval jednotlivé útoky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil a sám znovu rozhodl, neboť zejména zohlednil, že aplikace trestního zákona byla pro stěžovatele příznivější.4. Stěžovatelé se shora označené trestné činnosti dopustili tím, že P. K. jako zastupitel statutárního města L., jako náměstek primátora, v době v rozhodnutích specifikované, dále jako člen Rady města L. a také jako předseda představenstva obchodní společnosti X a J. Z. jako zastupitel statutárního města L. a jako člen dozorčí rady obchodní společnosti X a současně zaměstnanec této společnosti v pozici tajemníka předsedy představenstva, pomohli K. V. získat jím chtěný lukrativní pozemek v blízkosti centra města L., a to pomocí směny za jiný pozemek nacházející se naopak na okraji města, který měl být důležitý pro konání Mistrovství světa v lyžování (tento pozemek ale bylo možno získat přímo od jeho majitelky za přiměřenou cenu, bez nutnosti jakékoli další směny). Tím docílili toho, že hodnotný pozemek, o nějž měl K. V. zájem, byl vyveden z majetku města s tím, že ač měl hodnotu 2 147 637 Kč, město L. za něj získalo částku 646 100 Kč. Tím byla statutárnímu městu L. způsobena škoda ve výši 1 501 537 Kč.5. Dovolání stěžovatelů byla ústavními stížnostmi napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. Nejvyšší soud se v rámci svého usnesení zejména podrobně zabýval námitkami stěžovatelů vztahujícími se k absenci přesného určení škody, kterou měli jim za vinu kladenou trestnou činností způsobit. K tomu uvedl, že vzdor přesvědčení stěžovatelů jsou podle něho skutková zjištění soudů nižších stupňů správná a odpovídají výsledkům dokazování. Soudy hodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a v odůvodnění svých rozhodnutí se vypořádaly s obhajobou stěžovatelů a vysvětlily, proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo, na které ve svých dovoláních kladli stěžovatelé důraz. Žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatelů v posuzované věci, ale ani podle Nejvyššího soudu zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti stěžovatelům za vinu kladeného skutku. Z toho důvodu Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněná.II.Argumentace stěžovatelů6. Stěžovatel P. K. v ústavní stížnosti zejména namítal, že se obecné soudy nevypořádaly s prokázáním výše škody, kterou měli stěžovatelé svou trestnou činností způsobit. Odůvodnění Nejvyššího soudu je podle stěžovatele příliš obecné a obsahuje jen bezobsažné floskule. Výše škody byla určena mimo jiné na základě neexistujících srovnávacích vzorků, které byly převzaty z dřívějšího ve věci vypracovaného posudku. Dále uvádí, že znalci měli k dispozici jeden srovnávací vzorek pro určení výše škody. S nedostatečným určením existence, resp. výše škody v daném případě, se dostatečně nevypořádal ani krajský soud, kdy bez dalšího reprodukuje výpočty znaleckého posudku znalecké kanceláře BDO ZNALEX. Sami znalci, kteří znalecký posudek znalecké kanceláře vypracovávali, měli uvést, že jimi určená výše škody je vzhledem k tomu, že hodnota sporných pozemků musela být oceněna k okamžiku před 15 lety v minulosti, toliko pravděpodobná, nikoliv zcela jistá. Uvedení znalci navíc v rámci svého posudku používali pro určení výše škody koeficienty závisející na jejich úvaze. Již z toho je zjevné, že výše škody nebyla určena s dostatečnou mírou přesvědčivosti, aby mohla postačovat k závěrům o trestnosti jednání stěžovatele. Kromě toho, znalci znalecké kanceláře nevyužili srovnávací vzorky, z nichž jednoznačně vyplynulo, že žádná škoda nevznikla (jde zejména o ty vzorky, z nichž vyplývá, že cena za 1 m2 pozemku, stejně jako v případě stěžovatelů, činila 361 Kč). Uvedené zjištění nemůže být zpochybněno jen tím, že se znalcům uvedená cena za metr čtvereční zdála příliš nízká. Naopak je zcela nemyslitelné, aby znalci vycházeli z ceny pozemků za 1 m2 takřka osminásobné. Znalci pochybili také v tom, že vycházeli z prodejů podle nich srovnatelných pozemků, ke kterým došlo ale až několik měsíců poté, co byla nyní v soudním řízení zpochybňovaná směna pozemků realizována. Obecné soudy nevycházely ze znaleckého posudku, který k otázce určení hodnoty směňovaných pozemků nechala vypracovat obhajoba. V posudku obhajoby je vysvětleno, že nejsou-li k dispozici žádné relevantní srovnávací vzorky v době před okamžikem, kdy ke sporné směně došlo, je nutno vycházet z tohoto, že cena pozemků, z níž směna vycházela, je cenou obvyklou. Hodnota směňovaných pozemků mohla být v rámci soudního řízení určena též z uskutečněných veřejných dražeb konaných v době rozhodné pro předmětnou směnu. Z uskutečněných veřejných dražeb vyplývá, že odpovídající cenou věci je částka 361 Kč za 1 m2, kdy vydražením byla cena zvýšena na částku 721 Kč za 1 m2. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla porušena zásada presumpce neviny. Proto by měl Ústavní soud nálezem zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu, a to pro jejich rozpor s čl. 40 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").7. Stěžovatel J. Z. žádá ústavní stížností zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 40 Listiny, čl. 39 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel Z. ve své ústavní stížnosti zejména uvádí, že se nemohl dopustit jemu za vinu kladené trestné činnosti, pokud součástí trestných činů jemu za vinu kladených je mj. existence škody, která však nebyla potvrzena. Touto okolností se měl zabývat i sám Nejvyšší soud, který to však dostatečně neučinil. Dovolací důvody posoudil restriktivně a postupoval tím v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Měl se zabývat námitkou, která by mohla značit, že v tom kterém řízení před obecnými soudy byly porušeny základní práva nebo svobody. Obecné soudy ve stěžovatelově věci rovněž postupovaly v rozporu s nálezem ze dne 30. 4. 2007sp. zn. III. ÚS 299/06(N 73/45 SbNU 149), když nevěnovaly dostatečnou pozornost jedinému usvědčujícím důkazu, z něhož je trestná činnost stěžovatele jemu za vinu kladená dovozována [stěžovatel má v této souvislosti na mysli patrně již výše zmíněný znalecký posudek znalecké kanceláře BDO ZNALEX - pozn. Ústavní soud]. S posudkem, který nechala v dané věci vypracovat obhajoba, se znalci znalecké kanceláře nevypořádaly; nevypořádaly se s ním ani obecné soudy, což je v rozporu s nálezem ze dne 29. 10. 2019sp. zn. III. ÚS 2396/19(N 180/96 SbNU 263).III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé před jejich podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ústavní stížností stěžovatele Z. napadán i rozsudek krajského soudu, který svým rozhodnutím zrušil již vrchní soud, pak k rozhodování o ústavnosti tohoto rozsudku není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008sp. zn. IV. ÚS 2519/07(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.10. Ústavní soud při hodnocení stížností nemohl přehlédnout, že oba stěžovatelé své námitky koncentrují do otázky, zda jim za vinu kladenou (trestnou) činností mohli vůbec způsobit škodu, a pokud ano, v jaké výši. Tato koncepce obou ústavních stížností podle mínění Ústavního soudu znamená, že o jednání stěžovatelů, o tom, jaká byla domluva mezi jednotlivými aktéry soudy popisované činnosti a co takovou činností chtěli dosáhnout, není pochyb. Jde tedy (jenom) o to, že jednání kladené stěžovatelům za vinu podle nich není trestné, neboť nenaplnilo jeden z nutných znaků skutkových podstat trestných činů jim za vinu kladených, a to existenci škody, respektive její patřičné výše.11. Podle Ústavního soudu je z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevné, že při oceňování předmětných pozemků znalci zvažovali všechny jejich možné odlišnosti od pozemků sloužících pro komparativní analýzu. Především zohlednili možné využití každého jednotlivého pozemku, přičemž již tuto skutečnost vyložili ve prospěch stěžovatelů prostřednictvím procentuálního zvýšení, resp. snížení hodnoty směňovaných pozemků. I znalci si byli vědomi toho, že pozemky oceňovali téměř po 20 letech, kdy mělo k trestné činnosti dojít, což zohlednili tak, že u hodnotnějšího pozemku (ve vlastnictví statutárního města L.) vycházeli z jeho nejnižší možné hodnoty a u pozemku, za něž byl předmětný pozemek směněn, vycházeli z jeho hodnoty nejvyšší. Proti tomuto základnímu východisku stěžovatelé v ústavních stížnostech nic zásadního nenamítají.12. Argumentace stěžovatele K. je poněkud nesourodá, neboť v úvodu ústavní stížnosti tvrdí, že orgány činné v trestním řízení při snaze stanovit výši škody vycházely z neexistujících srovnávacích vzorků (pozemků), aby na jiném místě ústavní stížnosti uváděl, že srovnávací vzorek byl jenom jeden. Nakonec k této části argumentace uvádí, že znalci učiněné srovnání není přiléhavé, neboť vycházeli z prodejů pozemků uskutečněných několik měsíců poté, co se měla odehrát předmětná trestná činnost. I jen z toho lze podle ústavního soudu uzavřít, že k určení hodnoty předmětných pozemků byl použit více než jen jeden srovnávací vzorek.13. V napadených rozhodnutích je srozumitelně vysvětleno, proč obecné soudy nevycházely ze srovnávacího vzorku nabízeného samotnými stěžovateli a proč tyto stěžovateli odkazované pozemky nejsou pro srovnávání přiléhavé a proč byly ceny těchto stěžovateli navrhovaných srovnávacích pozemků podhodnocené. Ústavní soud se s takovou argumentací zcela ztotožňuje. Obecné soudy také nemohly bez dalšího vycházet z cen pozemků prodávaných ve veřejných dražbách, i v tomto případě je cena vydražené věci výrazně odlišná od ceny obvyklé.14. Závěry znaleckého posudku zpracovaného na žádost obhajoby vychází z toho, že v dané věci nejsou k dispozici srovnatelné pozemky, a proto obecné soudy bez dalšího měly vycházet z toho, že hodnota sporných pozemků je přiměřená ohodnocení, s nímž počítala samotná stěžovateli realizovaná směna. Z takového zjednodušení však zjevně obecné soudy vycházet nemohly a rovněž není chybou znalců znalecké kanceláře BDO ZNALEX, pokud takovým závěrům detailně ve svém posudku neoponovali. Podle Ústavního soudu je přirozené, pokud znalci znalecké kanceláře BDO ZNALEX při stanovení výše hodnoty směňovaných pozemků vycházeli z toho, že cílem jednání stěžovatelů bylo umožnit V. získání majetku, pozemku ve vlastnictví statutárního města L. Jak bylo uvedeno, jednání stěžovatelů jako takové stěžovatelé v podstatě nezpochybňují, pouze zpochybňují jeho trestnost.15. Neobstojí ani argumentace obsažená ve stížnosti stěžovatele Z. Kromě tvrzené údajné absence škody, resp. tvrzených nedostatcích při ocenění směňovaných pozemků (když k těmto otázkám se již Ústavní soud vyjádřil výše), nelze souhlasit ani s tím, že Nejvyšší soud tímto stěžovatelem podané dovolání hodnotil příliš formalisticky. Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení vyložil, že byť ani jedno z dovolání neobsahovalo správné vymezení dovolacích důvodů ve vztahu ke stěžovateli uplatněným námitkám, přesto se argumentací stěžovatelů podrobně zabýval (neporušil tak ani stěžovateli odkazované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nepřiléhavým je rovněž odkaz stěžovatele Z. na nálezsp. zn. III. ÚS 299/06, kde Ústavní soud obecným soudům vytknul, že na podkladě hodnocení trestného činu vraždy nebylo postaveno najisto, že by stěžovatel tehdejší poškozenou vystrčil z okna. Jak bylo uvedeno výše, v nyní hodnocené věci neexistují pochybnosti o průběhu stěžovateli páchané trestné činnosti. Nyní posuzovanou situaci nelze s okolnostmi vylíčenými v nálezusp. zn. III. ÚS 299/06srovnávat. Neobstojí ani odkaz stěžovatele Z. na nálezsp. zn. III. ÚS 2396/19, neboť oba stěžovatelé se sice skutečně po celou dobu řízení velmi silně vymezovali proti v řízení vypracovanému znaleckému posudku, na tyto jejich námitky bylo v řízení před obecnými soudy podle Ústavního soudu dostatečně reagováno, o čemž ostatně svědčí i detailní odůvodnění samotného rozhodnutí Nejvyššího soudu.16. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1022.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Toroinvestbeton, s. r. o., sídlem Zámostní 1155/27, Ostrava, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2021 č. j. 9 As 185/2021-31, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2021 č. j. 22 A 18/2020-30, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 16. prosince 2019 č. j. MSK 80363/2019 a rozhodnutí Městského úřadu Orlová ze dne 29. dubna 2019 č. j. OD/PŘ/1593/18/VEI, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Městského úřadu Orlová, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad Orlová (dále jen "městský úřad") napadeným rozhodnutím shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 9. 2018, kterého se dopustila jako provozovatel nákladního vozidla, jehož nejvyšší povolená hmotnost byla při kontrolním měření dne 15. 8. 2018 překročena o 3 073 kg. Za přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 36 000 Kč.3. Následné stěžovatelčino odvolání Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") napadeným rozhodnutím zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu.4. Stěžovatelčinu správní žalobu zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem, proti němuž brojí ústavní stížnost. V řízení před městským úřadem stěžovatelka namítla podjatost úřední osoby a na ústním jednání dne 4. 3. 2019 její zástupce prohlásil, že do vypořádání této námitky se nemůže konat ústní jednání. Krajský soud posoudil část protokolu o jednání před městským úřadem, která popisuje, co se dělo po tomto vyjádření. V něm opravila úřední osoba škrtnutím a dopsáním rukou text "Vyjádření správního orgánu: Za tohoto stavu dnešního dne 4. 3. 2019 ústní jednání konáno nebude." na text "Vyjádření právního zástupce: Za tohoto stavu dnešního dne 4. 3. 2019 ústní jednání konáno nebude." K přepisu protokolu podle krajského soudu došlo až po odchodu zástupce stěžovatelky z jednání. Byť provedená změna protokolu podle krajského soudu vyznívá zvláštně a nelogicky, nelze z ní dovodit její padělání ani znevěrohodnění jejího obsahu. Je irelevantní, zda citovanou větu vyslovil správní orgán či stěžovatelčin zástupce. Podstatné je, že z protokolu je patrné, že daný den jednání proběhlo. Zástupce stěžovatelky zde byl seznámen s obsahem spisu, uvedl konkrétní námitky ke skutku, navrhl přezkum užitého měřidla, byl seznámen s podklady pro rozhodnutí a sdělil, že nemá zájem se dále vyjadřovat. Všechny části protokolu podepsal a stvrdil tak nejen ukončené dokazování, ale i seznámení s podklady. Krajský soud dospěl k závěru, že po procesní stránce byly splněny všechny podmínky pro vydání meritorního správního rozhodnutí. Dále shledal, že o shora uvedené námitce podjatosti nebylo třeba vydávat samostatné usnesení. Námitka měla výhradně obstrukční charakter a jako taková byla zneužitím práva. Byla blíže neodůvodněná a založená jen na "zjevně nepřátelském vztahu k právnímu zástupci". Zástupce stěžovatelky (Mgr. René Gemmel) přitom v dalších správních řízeních, které krajský soud blíže specifikoval, volí taktiku opakovaného vznášení podobných a ničím nepodložených námitek. Nebylo-li o zmíněné námitce podjatosti vydáno zvláštní usnesení, pak nešlo o žádnou nezákonnost, když se oba správní orgány s obstrukční námitkou vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl. Ke změně protokolu došlo až po odchodu zástupce stěžovatelky z jednání, avšak nešlo o padělání protokolu. Za padělek je možno považovat falešnou listinu, která má být způsobilá k oklamání. Upravený protokol takové známky nejeví a jde o opravu zřejmé nesprávnosti, kterou lze provést podle § 18 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. K námitce, že ústní jednání dne 4. 3. 2019 neproběhlo, Nejvyšší správní soud zrekapituloval, co vše se na jednání událo (seznámení zástupce s podklady, sdělení zástupce, jaké námitky uplatňuje a jeho sdělení, že se nebude k podkladům vyjadřovat, zmínka správního orgánu o ukončení dokazování). Stěžovatelčin předpoklad, že se po 4. 3. 2019 bude konat jednání, Nejvyšší správní soud označil za nepodložený. Vzhledem k tomu, že na jednání dne 4. 3. 2019 bylo ukončeno dokazování, nebylo dalšího jednání třeba.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka tvrdí, že ke změně textu protokolu o ústním jednání před městským úřadem došlo až po odchodu jejího zástupce z tohoto jednání. Opravená věta z protokolu neodpovídá skutečnosti a nedávalo by smysl, aby po svém vyjádření, že do vypořádání námitky podjatosti nelze konat ústní jednání, zástupce stěžovatelky dodal, že za tohoto stavu dnešního dne 4. 3. 2019 jednáno nebude. Naopak jde o logickou reakci správního orgánu, který uznal, že jednat není možné. Za svévolné označuje stěžovatelka hodnocení správních soudů, že šlo o opravu zjevné nesprávnosti protokolu. Protože vyjádření, že dne 4. 3. 2019 se nebude konat ústní jednání, učinil správní orgán, pak k dalšímu navazujícímu textu v protokolu nelze přihlížet, neboť popisuje okolnosti, k nimž došlo po skončení jednání. Za formalistický označuje stěžovatelka názor soudů, že by musela o nařízení jednání žádat v situaci, kdy původní jednání nařízené na 31. 1. 2019 správní orgán přeložil na 4. 3. 2019 a v tento den naznal, že je nelze konat pro vznesenou námitku podjatosti. Stěžovatelka důvodně předpokládala, že přeložené jednání, které se neuskutečnilo dne 4. 3. 2019, se uskuteční následně.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.9. Porušení stěžovatelčiných základních práv nezakládá posouzení správních orgánů a správních soudů, které stěžovatelčinu námitku podjatosti úřední osoby vyhodnotily jako zneužití práva. Již v minulosti Ústavní soud hodnotil námitku podjatosti, která sleduje toliko obstrukční účel, jako pokus o zneužití procesního práva [usnesení ze dne 23. 10. 2018sp. zn. II. ÚS 3209/18, body 10. a 11., ze dne 14. 11. 2018sp. zn. I. ÚS 2792/18, body 4. a 5. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Zásada zákazu zneužití práva se neuplatňuje pouze v hmotném právu, nýbrž též v právu procesním [srov. nález ze dne 25. 7. 2012sp. zn. I. ÚS 988/12(N 132/66 SbNU 61), bod 24.]. Posouzení vznesené námitky podjatosti jako zneužití práva správní orgány a krajský soud podrobně a přesvědčivě vysvětlily. Námitka podjatosti úřední osoby a dále vedoucího odboru dopravy městského úřadu, tajemníka městského úřadu, starosty města Orlová, všech pracovníků odboru dopravy krajského úřadu a ředitele krajského úřadu byla vznesena z důvodu "zjevně nepřátelského vztahu k právnímu zástupci", aniž by bylo blíže specifikováno, v čem má zmíněný nepřátelský vztah spočívat. Vše v situaci, kdy zástupce, jak podrobně popsaly krajský úřad a krajský soud, obdobné námitky vznáší v řadě řízení, v nichž působí jako zástupce, ačkoli si musí být z předchozích řízení vědom nepodloženosti takových námitek, zvláště, nejsou-li blíže odůvodněny. Ústavní soud neshledává na uvedeném posouzení žádný ústavní deficit.10. Dojde-li ke zneužití procesních práv, je třeba postupovat v mezích možností daných příslušnými procesními předpisy tak, aby byly minimalizovány negativní důsledky, které jsou s podobným návrhem spojeny (zmíněné usnesenísp. zn. II. ÚS 3209/18, bod 10.). V posuzované věci námitka podjatosti uplatněná zneužívajícím způsobem sledovala toliko obstrukční cíl. Minimalizace negativních důsledků správní orgány dosáhly tím, že o námitce podjatosti nevydávaly zvláštní usnesení, jak u námitek podjatosti, které nesledují účel zneužití práva, předpokládá § 14 odst. 3 správního řádu, ale v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí rozebraly, proč její uplatnění bylo zneužitím práva. Takový postup je ústavně konformní.11. Co se týče stěžovatelčiny argumentace k opravě textu protokolu o jednání ze dne 4. 3. 2019, považuje Ústavní soud shodně s krajským soudem za podružné, zda to byl zástupce stěžovatelky či správní orgán, kdo na jednání vyslovil větu "Za tohoto stavu dnešního dne 4. 3. 2019 ústní jednání konáno nebude." Z protokolu o jednání, který stěžovatelův zástupce podepsal, totiž bylo patrné, že jednání i po této větě pokračovalo. Zástupce stěžovatelky na jednání uplatnil námitky k věci samé, byl seznámen s obsahem spisu a uvedl, že dále nemá zájem se vyjadřovat, byl rovněž seznámen s tím, že městský úřad považuje dokazování za uzavřené. Je tak patrné, že jednání proběhlo, a na jednání dostal zástupce stěžovatelky možnost uplatnit procesní práva spojená s jeho konáním. Stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce zde reálně dostala možnost hájit svá práva, což je určující pro zachování jejích práv, včetně základních práv.12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10220.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti P. S. JEZBOŘICE, s. r. o., sídlem V Luhu 754/18, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Lenkou Hlaváčovou, Ph.D., advokátkou, sídlem náměstí Kinských 601/3, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. října 2021 č. j. 27 Co 216/2021-476 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. června 2021 č. j. 20 C 162/2021-129, vedené podsp. zn. IV. ÚS 3474/21, a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Vaňka, zastoupeného JUDr. Petrem Šťastným, Ph.D., advokátem, sídlem Náprstkova 273/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. října 2021 č. j. 27 Co 216/2021-476 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. června 2021 č. j. 20 C 162/2021-129, vedené podsp. zn. IV. ÚS 3487/21, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obce Jezbořice, sídlem Jezbořice 67, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnosti vedené podsp. zn. IV. ÚS 3474/21asp. zn. IV. ÚS 3487/21se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny podsp. zn. IV. ÚS 3474/21.Odůvodnění1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky.2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé napadají shodná rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v řízení, v nichž vystupovali společně na straně žalované. Ústavní soud proto, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení.3. Podle § 5 odst. 7 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 č. Org. 1/22 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Jan Filip, kterému byla k vyřízení přidělena první ze spojovaných věcí. Řízení o spojených věcech bude vedeno podsp. zn. IV. ÚS 3474/21.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10221.txt

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského, místopředsedkyně soudu Milady Tomkové, místopředsedy soudu Jaroslava Fenyka a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Radovana Suchánka, Vladimíra Sládečka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Tomšíka, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 12 C 136/2021-24, vedené podsp. zn. IV. ÚS 41/22, a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vrbaty, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. října 2021 č. j. 15 C 86/2021-65, vedené podsp. zn. II. ÚS 44/22, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, o návrhu na spojení, takto:Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami IV. ÚS 41/22 aII. ÚS 44/22se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 41/22.Odůvodnění1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení výše konkretizovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v samostatných řízeních, v nichž každý ze stěžovatelů uplatňoval nárok na náhradu škody ve výši 4 300 Kč vůči vedlejší účastnici spočívající ve vynaložených nákladech na jejich zastoupení v přestupkovém řízení vedeném společně proti oběma stěžovatelům. Obě ústavní stížnosti jsou obsahově shodné. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.4. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 č. Org. 1/22 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Josef Fiala, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude vedeno podsp. zn. IV. ÚS 41/22.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Pavel Rychetský v. r.předseda Ústavního soudu

decision_10222.txt

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyně a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Terezie Kaslové, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti výrokům I. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, č. j. 30 Cdo 3889/2020-532, a výrokům II., IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 22 Co 58/2020-375, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, a prezidenta republiky, sídlem Hrad I., Hradčany, Praha 1, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem sídlem Bělehradská 77, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Řízení se zastavuje.Odůvodnění:Ústavní stížností, podanou dne 4. 1. 2022, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. některých jejich výrokových částí) Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze.Podáním ze dne 10. 1. 2022 zástupce stěžovatelky vzal ústavní stížnost v celém rozsahu zpět.Podle ustanovení § 77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě; v takovém případě Ústavní soud řízení zastaví. Se zřetelem k výše uvedenému proto Ústavní soud podle ustanovení § 77 zákona o Ústavním soudu řízení zastavil.Učinil tak s ohledem na čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí o atrahování působnosti č. Org. 24/14 (č. 52/2014 Sb.) v plénu, jelikož tímto rozhodnutím si plénum Ústavního soudu podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, je-li účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení o této ústavní stížnosti (mimo jiné) prezident republiky.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Pavel Rychetský v. r.předseda soudu

decision_10223.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bezpečnostně právní akademie Plzeň, s.r.o., střední škola, sídlem Tylova 988/18, Plzeň 3 - Jižní Předměstí, zastoupené Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou, advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2020 č. j. 57 Af 18/2019-53 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. 6 Afs 20/2020-48; za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod.2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka působí jako soukromá střední škola. V roce 2014 obdržela od ministerstva školství (dále jen jako "poskytovatel dotace") dotaci na realizaci projektu zaměřeného na nákup a využívání počítačové techniky ve výuce. Projekt stěžovatelka realizovala s několika na ní nezávislými partnerskými školami, které (také) byly příjemkyněmi dotačních prostředků. Správce daně při následné kontrole projektu zjistil pochybení stěžovatelky, respektive jejích partnerů, při zadávání veřejné zakázky a toto jednání kvalifikoval jako porušení rozpočtové kázně. V roce 2018 proto správce daně vydal platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřil sankci ve formě odvodu do veřejných rozpočtů ve výši přesahující 9 milionů Kč. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí bylo nadřízeným správním orgánem zamítnuto.3. Stěžovatelka pokračovala v obraně ve správním soudnictví. V žalobě namítala, že skutečným příjemcem finančních prostředků v projektu byly partnerské školy, nikoliv ona, a že chyby ve výběrovém řízení se rovněž dopustili pouze partneři. Dále argumentovala veřejnoprávním charakterem smlouvy o partnerství (s ostatními školami). Krajský soud v napadeném rozsudku námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Měl za to, že stěžovatelka byla příjemkyní dotace, a proto odpovídala za všechna porušení podmínek jejího udělení, na čemž by ničeho nezměnil ani případný veřejnoprávní charakter smluv mezi stěžovatelkou a partnery. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Obecně potvrdil právní názor nalézacího soudu s výjimkou hodnocení dopadu charakteru citované smlouvy o partnerství. Pokud by šlo o veřejnoprávní smlouvu, ovlivnilo by to odpovědnost mezi subjekty, tak tomu ale v předmětné věci nebylo, neboť žádná veřejnoprávní smlouva pro nenaplnění zákonných podmínek nemohla být uzavřena.4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Opakuje tvrzení, že z větší části byly příjemcem dotace partnerské školy, ona se dá považovat pouze za zprostředkovatele či pomocníka při získání finančních prostředků. Smlouvu o partnerství nemohla ovlivnit, její obsah byl v podstatě vymezen poskytovatelem dotace, stěžovatelka jen vyplnila hlavičky. V rozhodnutí o dotaci bylo uvedeno, kolik prostředků která partnerská škola dostane a pokud by chtěla stěžovatelka něco z toho měnit, musel by s tím poskytovatel dotace souhlasit - to vše naznačuje veřejnoprávní charakter smlouvy a odpovědnost partnerů. Je také třeba přihlédnout k tomu, že sankce (odvod) v maximální výši likvidačně zasahuje do majetkových poměrů stěžovatelky a jelikož úhradu ani nemůže provést z výsledků vlastní činnosti, je ohroženo podnikání stěžovatelky a naplňování veřejného zájmu v rámci vzdělávání (stěžovatelka má 250 studentů a 27 učitelů).6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v argumentaci, kterou již uplatňovala v řízení před správními soudy. Rozhodnutím o poskytnutí dotace byl založen pouze vztah mezi poskytovatelem dotace a stěžovatelkou, jen ona byla adresátem rozhodnutí o udělení dotace a jejím příjemcem. Z tohoto rámce je nutné odvozovat též odpovědnost za pochybení při realizaci projektu, ostatně přímo z čl. V odst. 1 smlouvy mezi stěžovatelkou a partnerskými školami plyne, že "právně a finančně odpovědný za správné a zákonné použití finanční podpory všemi partnery vůči poskytovateli finanční podpory, kterým je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, je příjemce." Snaha stěžovatelky přenést odpovědnost na partnery tak nemůže obstát, nehledě na to, že ze skutkových okolností prokázaných správcem daně (a v soudním řízení nevyvráceným) plyne, že zaměstnanci stěžovatelky byli přinejmenším nepřímo příčinou zjištěných pochybení ve výběrovém řízení. Případný veřejnoprávní charakter smlouvy o partnerství (který by odpovědnost skutečně modifikoval) Nejvyšší správní soud odmítl, neboť dle něj nebyly naplněny podmínky § 162 odst. 1 správního řádu, mj. chyběl výslovný souhlas poskytovatele dotace, vůči kterému by daná smlouva měnící práva a povinnosti stran měla vyvolávat právní účinky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tuto linii argumentace nijak nevyvrací, o žádnou veřejnoprávní přeměnu příslušné smlouvy se totiž ani nepokusila. Konečně poukazování na likvidační charakter penále a s tím spojenou hrozbu ukončení činnosti stěžovatelky jako vzdělávací instituce nemůže založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Finanční sankce ze strany veřejné moci mají logicky nepříznivé následky pro každý subjekt a není možné zakládat exempci z odpovědnosti za protiprávní jednání na základě míry veřejné prospěšnosti subjektu (kdo by ji určoval?) či počtu na něm závislých jednotlivců. Navíc nelze přehlédnout, že uložená sankce souvisí s pochybením při realizaci projektu financovaném z veřejných prostředků. Stěžovatelku nikdo nenutil o dotaci žádat, je třeba akceptovat, že se získáním dotace není spojený pouze prospěch, ale též riziko sankcí v případě porušení byť často i třeba formalizovaných (přísných) podmínek na čerpání dotace navázaných.10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10224.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, č. j. 6 Tdo 812/2021-530, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2021, č. j. 3 To 505/2020-501, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 6. 2020, č. j. 4 T 99/2019-454, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud" či "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužití a přečinem ohrožování výchovy dítěte a byl za toto jednání odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu ve výměře tří let. Obžalovaný byl rovněž zavázán k náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé.3. O odvolání stěžovatele a poškozené proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") tak, že jej v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným zločinem pohlavního zneužití, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovateli byla současně uložena povinnost uhradit v průběhu zkušební doby podle jeho sil újmu způsobenou trestným činem.4. Nejvyšší soud o následném dovolání obviněného rozhodl způsobem dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") tak, že je odmítl jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu. Přitom současně konstatoval, že námitky stěžovatele nejsou s to naplnit dovolací důvod, neboť se jedná o námitky skutkové, resp. procesní povahy. Z pozice dovolacího soudu totiž Nejvyšší soud nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivý proces, což však v daném případě nenastalo.5. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, stručně řečeno, v tom, že soudy údajně nedostatečně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, v rozporu se základní zásadou in dubio pro reo. Postupem soudů prý proto došlo k porušení zásady objektivní pravdy, principu presumpce neviny a k porušení práva na účinné vyšetřování. V souvislosti s tvrzeným porušením zásady in dubio pro reo stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení neprokázaly s jistotou nade vší pochybnost, zda jednání, za které byl odsouzen, skutečně spáchal, a zda se skutek vůbec v rámci dovolené stal. Namítá, že soudy neposoudily okolnosti, které mohly mít vliv na výpověď samotné poškozené, nevypořádaly se s rozpory ohledně přesného časového vymezení jednotlivých jednání; nadto z žádného provedeného důkazu nevyplývá jednání, které je mu kladeno za vinu. Stěžovatel namítá, že byl-li výslech poškozené, který byl proveden v přípravném řízení, shledán z důvodu pokládání návodných otázek za procesně nepoužitelný, neměl být brán v úvahu jako celek - dle stěžovatele není možné z takového důkazu vybrat jednotlivá "použitelná" tvrzení, jak učinil nalézací soud. Pochybení pak spatřuje také ve způsobu provedení výslechu poškozené přímo soudem prvního stupně. Absenci odůvodnění namítá stěžovatel i ve vztahu k objasnění motivu jeho údajného jednání, jako nezbytné složky subjektivní stránky trestného činu, která tak v jeho případě zcela chybí. Stěžovatel uzavírá, že výrok o jeho vině není založen ani na uceleném, spojitém a na sebe navazujícím řetězci nepřímých důkazů.6. Porušení práva na účinné vyšetřování spatřuje stěžovatel v nezájmu orgánů činných v trestním řízení na zrekonstruování programu dovolené dle výpovědi stěžovatele a v odmítnutí provedení rekonstrukce údajného jednání na místě samém, která by prokázala jeho technickou nemožnost. Výhrady stěžovatele vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívají rovněž v namítané absenci adekvátního odůvodnění jinak - dle stěžovatele - čistě formalistického rozhodnutí.7. Stěžovatel se závěrem odvolává na svoji bezúhonnost a dobrou pověst, na své celoživotní profesní působení, které musel, s ohledem na pravomocné odsouzení, krátce před nárokem na starobní důchod ukončit a popisuje, jaký negativní dopad mělo pravomocné odsouzení i na jeho rodinné vztahy.8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.10. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995,sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000,sp. zn. III. ÚS 463/2000(N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009,sp. zn. III. ÚS 1104/08(N 65/52 SbNU 635); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].11. V nyní posuzované věci lze souhrnně uvést, že stěžovatelovy námitky, které již uplatnil v předchozím řízení, směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině, avšak bez potřebné ústavněprávní relevance, respektující roli Ústavního soudu a jeho shora naznačené možnosti zasahovat do výsledku trestního řízení. V daném případě totiž provedené důkazy dovolovaly bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout.12. Obecné soudy popsaly a interpretovaly jednání stěžovatele a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o jeho vině. Výpověď poškozené přitom nebyla osamocená, ale byla podpořena i jinými důkazy (viz bod 24 rozsudku okresního soudu). Na základě provedeného dokazování neměl nalézací soud žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině (ve znění napadeného rozsudku krajského soudu), přičemž těmto závěrům, které stvrdil i odvolací a později i dovolací soud, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout. Ústavní soud totiž neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což teprve by bylo způsobilé založit možnost jeho kasačního zásahu.13. Nadto i velmi podrobné vypořádání opakujících se námitek stěžovatele soudem odvolacím a soudem dovolacím (v bodech 13-15 rozsudku krajského soudu a v bodech 32-40 usnesení Nejvyššího soudu) považuje Ústavní soud za adekvátní. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně objasnily, jaká tvrzení (resp. spekulace) stěžovatele byla vyvrácena, popsaly důvody, pro které o věrohodnosti některých výpovědí v jeho prospěch pochybovaly, i proč by opakované provádění některých důkazů nemohlo mít na konečné rozhodnutí vliv.14. Ústavní soud proto uzavírá, že v daném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež teprve by odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10225.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph. D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2021 č. j. 6 Ntd 7/2021-38892, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl na základě návrhu Krajského soudu v Českých Budějovicích na delegaci v neveřejném zasedání v trestní věci obviněných (stěžovatel je jedním z obviněných ze závažné trestné činnosti převážně hospodářského charakteru) usnesením ze dne 22. 11. 2021 č. j. Ntd 7/2021-38892 tak, že věc podle § 25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odňal Krajskému soudu v Českých Budějovicích a přikázal ji Krajskému soudu v Praze. Důvodem pro přikázání věci byla především existence úzkých vazeb mezi bývalými, ale i současnými soudci Krajského soudu v Českých Budějovicích, potažmo jeho zaměstnanci, a stěžovatelem. Vrchní soud uvedl, že bývalá soudkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích M. Č. je současně jednou ze spoluobviněných; stávající soudce M. V. byl v přípravném řízení vyslýchán jako svědek, přičemž byla doložena jeho četná komunikace se stěžovatelem, a to obdobně jako u dalšího soudce Z. S. Z uvedených důvodů dospěl vrchní soud k závěru, že by nepůsobilo věrohodně, aby Krajský soud v Českých Budějovicích v trestní věci jakkoliv rozhodoval. S ohledem na možnou podjatost soudců Krajského soudu v Českých Budějovicích shledal vrchní soud důležité důvody, pro něž bylo třeba věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích odejmout podle § 25 trestního řádu. Při přikázání věci Krajskému soudu v Praze pak vrchní soud zohlednil skutečnost, že bydliště většiny svědků je v Praze a Středočeském kraji.II.Argumentace stěžovatele3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv, přičemž zpochybňuje postup vrchního soudu. Podotýká, že obžaloba byla podána na patnáct fyzických a pět právnických osob, avšak důvodem pro odnětí věci jako celku byla pouze komunikace jediného obviněného (stěžovatele) se dvěma (M. V. a Z. S.) z mnoha svědků vyslechnutých v přípravném řízení a týká se pouze jednoho ze dvanácti žalovaných skutků. Ohledně ostatních obviněných a většiny skutků vrchní soud žádný důvod pro delegaci věci neshledal. Podle stěžovatele důležité důvody pro odnětí věci musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995sp. zn. III. ÚS 90/95(N 82/4 SbNU 271; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel nepovažuje za relevantní ani argumentaci, že výše uváděné soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích bude třeba vyslýchat jako svědky, neboť o tom, zda budou tyto osoby vyslýchány, rozhoduje nalézací soud a vrchnímu soudu nepřísluší předjímat, zda taková potřeba nastane. Stejně tak tvrzená existence vazeb bývalé soudkyně M. Č. na soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích je pouze spekulací vrchního soudu. Rovněž se nelze domnívat, že by mohli být vyloučeni všichni soudci Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz § 30 trestního řádu). V této souvislosti nelze podle stěžovatele odhlédnout ani od toho, že svoji podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu nevyslovila ani předsedkyně senátu 2 T Krajského soudu v Českých Budějovicích, jíž věc podle rozvrhu práce připadla. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že poměr k věci a obviněným nebyl u žádného ze soudců trestního úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích fakticky vůbec zkoumán. Dále připomíná, že trestná činnost, která je předmětem trestního řízení, vůbec nesouvisela s trestním úsekem Krajského soudu v Českých Budějovicích, když i spoluobviněná M. Č. byla soudkyní zařazenou do insolvenčního úseku. Navíc pouhá kolegialita vyplývající ze společného výkonu soudcovské funkce nemůže být takovou skutečností, která by vedla ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu k pochybnostem, že žádný soudce nemůže ve věci nestranně rozhodovat [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004sp. zn. IV. ÚS 67/04(U 42/34 SbNU 413)]. Důvodem pro odnětí věci nemůže být ani pouze obecný odkaz na to, že většina svědků má bydliště v P. či Středočeském kraji. V odepření práva na zákonného soudce lze pak spatřovat i porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces. Rozhodnutí vrchního soudu navíc není ani relevantně odůvodněno, čímž porušuje požadavek na vyloučení překvapivých rozhodnutí. Vrchní soud se dopustil i nepřípustného hodnocení věci, a to zejména ohledně osoby M. V.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.6. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s odnětím věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích a jejím přidělením Krajskému soudu v Praze. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že záruka nestranného a zákonného projednání věci, stejně jako náležitého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle § 25 trestního řádu. Lze přitakat stěžovateli v tom, že tento postup představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený [srov. nálezy ze dne 11. 11. 2014sp. zn. II. ÚS 3780/13(N 206/75 SbNU 313) a ze dne 27. 1. 2016sp. zn. I. ÚS 1965/15(N 15/80 SbNU 191) nebo usnesení ze dne 30. 5. 2017sp. zn. II. ÚS 1370/17, ze dne 17. 10. 2017sp. zn. I. ÚS 2990/17a ze dne 9. 1. 2018sp. zn. III. ÚS 3371/16]. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je tedy vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Jinými slovy účelem tohoto práva je zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem.7. Podle názoru Ústavního soudu předložil vrchní soud dostatečně pádné důvody k tomu, aby věc byla odňata Krajskému soudu v Českých Budějovicích a byla přikázána k projednání Krajskému soudu v Praze. Jakkoliv již není M. Č. soudkyní Krajského soudu v Českých Budějovicích a soudci M. V. a Z. S. jsou soudci jiného než trestního úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích, může projednávání trestní věci stěžovatele skutečně vyvolat pochybnosti o nestranném rozhodování tohoto soudu. Namítal-li stěžovatel, že není zřejmé, zda uvedené soudce bude třeba v trestním řízení vyslýchat jako svědky, což byl jeden z důvodů, na kterém spočívalo rozhodnutí vrchního soudu, lze připomenout, že zajištění potřeby dokazování je především věcí nalézacího soudu (v posuzované věci tedy Krajského soudu v Českých Budějovicích), který rozhoduje o tom, jaké důkazy mají být provedeny, pročež o to více vystupuje do popředí úvaha vrchního soudu, že by nemohlo být zaručeno nestranné rozhodování. Z pohledu Ústavního soudu je tedy přinejmenším vhodné, aby - nastane-li potřeba dokazování v trestním řízení - nebyli tohoto procesního úkonu účastni v pozici orgánu činného v trestním řízení jiní soudci daného soudu.8. Poukazoval-li stěžovatel na to, že důvody pro delegaci se netýkají ostatních obviněných, čímž mohlo dojít i k porušení jejich ústavně zaručených práv, Ústavní soud podotýká, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (v daném případě tedy ostatních obviněných) však podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016sp. zn. II. ÚS 3665/15či ze dne 19. 6. 2018sp. zn. I. ÚS 1792/18).9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10226.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve věznici Leeuwkop Correctional Services, 3 Cross Road, Rietfontein 2-Ir, Bryanston, Jihoafrická republika, zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 al. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, dále trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") ve stádiu přípravy podle § 7 odst. 1 trestního zákona, zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku, zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 al. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 al. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku. Z rozsudku městského soudu vyplývá, že stěžovatel v období let 2002 až 2005 organizoval a řídil společenství osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřené na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Hlavním cílem v rámci této trestné činnosti bylo získat podvodným způsobem vysokou finanční částku na úkor státu prostřednictvím společnosti X. Stěžovatel jako osoba organizující a řídící organizovanou zločineckou skupinu nechal padělat směnky a bankovky, a dále sdělil R. Z., že pro zdárný průběh akce a bezpečnost osob podílejících se na trestné činnosti v souvislosti s fiktivním zajištěním celního dluhu, bude nezbytné osobu, vystupující za celní správu, po odjezdu ze sídla spol. Y s finančními prostředky, fyzicky zlikvidovat. Obecné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatel dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek k spáchání zvlášť závažného trestného činu tím, že jiného úmyslně usmrtí, a tento čin spáchá v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel napadeným rozsudkem městského soudu odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a byl mu uložen trest propadnutí věci, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let.3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následovně. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") vrchní soud částečně napadený rozsudek městského soudu zrušil, z podnětu odvolání stěžovatele ve výroku o vině pod bodem 5), tedy ve výroku o trestu ohledně jeho osoby a ve výroku o zabrání věci. Dále podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl a nově uznal stěžovatele vinným pro skutek původně popsaný pod bodem 5) v rozsudku soudu prvního stupně, který posoudil jako organizátorství zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku (oproti soudu prvního stupně neshledal, že by se jej stěžovatel dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku). Stěžovateli uložil podle § 219 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroků o trestech z rozsudků citovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let a trest propadnutí věcí uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu.4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, když dospěl k závěru, že námitky, které stěžovatel uplatnil ve svém dovolání, jsou zjevně neopodstatněné.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že zásadní porušení jeho základních práv tkví v tom, že městský soud a vrchní soud vydaly trestní rozsudky s tím, že řízení proti stěžovateli bylo vedeno jako proti uprchlému. Stěžovatel namítá, že nebyl v procesním postavení uprchlého a řízení dle § 302 a násl. tr. řádu proti němu bylo vedeno protiprávně. Tímto postupem bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na přítomnost při hlavním líčení i jeho právo na spravedlivý proces, dále i jeho právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, když nebyl vyslechnut ani prostřednictvím videokonference (což navrhoval). Stěžovatel zdůrazňuje, že v případě uprchlého obviněného je vždy nutné zkoumat zejména motivy dané osoby a její skutečnou vůli se trestního řízení účastnit, která se v jeho průběhu může měnit. Závěr o negativním postoji stěžovatele k účasti v trestním řízení není dle jeho názoru podložen žádným relevantním důkazem. Stěžovatel tvrdí, že od 24. 11. 2013 je řízení zatíženo procesní vadou, která má za následek porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a to v důsledku jeho trestního stíhání v Jihoafrické republice a vzetí do vazby, o čemž byl dle stěžovatele městský soud vyrozuměn nejpozději dne 3. 6. 2014. Doplňuje, že vzetím stěžovatele do vazby pominuly podmínky pro vedení trestního řízení proti stěžovateli jako uprchlému a dále uvádí, že vzal svou žádost o azyl na území Jihoafrické republiky dne 24. 05. 2016 zpět. Dle stěžovatelova přesvědčení v jeho trestní věci pominuly podmínky pro vedení řízení proti uprchlému dle § 302 a násl. tr. řádu, obecné soudy však tuto skutečnost dle jeho názoru dostatečně nereflektovaly, přičemž jejich postup, který označuje za pochybení městského soudu a vrchního soudu, následně nenapravil ani Nejvyšší soud.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.9. Stěžovatel předně namítá, že bylo porušeno jeho právo na přítomnost při hlavním líčení, když bylo předmětné trestní řízení vedeno jako řízení proti uprchlému. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že řízení proti uprchlému podle ustanovení § 302 a násl. tr. řádu do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, a proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům, např. k urychlenému vyřízení věci nebo usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení ostatní orgány činné v trestním řízení) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání a pominou-li, je třeba v řízení pokračovat podle obecných zásad [srov. nálezsp. zn. IV. ÚS 200/96ze dne 21. 11. 1996 (N 123/6 SbNU 387) nebo usnesenísp. zn. IV. ÚS 590/03ze dne 9. 3. 2004 (U 12/32 SbNU 523)]. Důležité přitom je, že z judikatury Ústavního soudu [srov. například nálezsp. zn. III. ÚS 325/2000ze dne 9. 11. 2000 (N 167/20 SbNU 187) nebo nálezsp. zn. IV. ÚS 200/96ze dne 21. 11. 1995, (N 123/6 SbNU 387)] a Nejvyššího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 8 To 10/94 (R 38/1995)] vyplývá, že závěr o tom, zda se obviněný pobytem v zahraničí vyhýbá nebo nevyhýbá trestnímu řízení, nelze stavět toliko na skutečnosti samotné fakticity pobytu v zahraničí nebo na tom, že nepřebírá písemnosti doručované mu soudem. Vždy je totiž třeba zkoumat též úmysl obviněného. Tomuto požadavku je možné dostát jen tehdy, je-li v intencích konkrétního případu zkoumáno chování obviněného.10. Uvedené však rozhodující soudy v nyní projednávaném případě zjevně měly na paměti, přičemž náležitě vyložily, z jakých důvodů bylo možno hlavní líčení konat bez přítomnosti stěžovatele, tedy jako řízení proti uprchlému (str. 20 rozsudku městského soudu, body 117 a 118 rozsudku vrchního soudu). Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel věděl o tom, že je proti němu vedeno trestní řízení, zjevně se vyhýbal trestnímu řízení v České republice pobytem v cizině a dával všemi dostupnými právně relevantními kroky najevo, že nechce být vydán do České republiky. Vrchní soud přiléhavě konstatoval, že stěžovatel mohl v souvislosti s řízením o jeho vydání do České republiky svým vstřícným postojem k žádosti o vydání od počátku dát najevo, že se trestnímu stíhání v České republice nevyhýbá, což však neučinil (bod 119 rozsudku vrchního soudu), a že stěžovatelův úmysl vyhýbat se trestnímu stíhání v České republice stále trvá (bod 117 in fine napadeného rozsudku vrchního soudu). Postup městského a vrchního soudu následně aproboval i Nejvyšší soud, který se podrobně věnoval stěžovatelovým dovolacím námitkám a otázce hodnocení úmyslu stěžovatele věnoval body 140 - 147 napadeného usnesení, přičemž na jeho odůvodnění lze pro stručnost odkázat. Zároveň je možné odkázat i na argumentaci Nejvyššího soudu z předchozího rozhodnutí ve stěžovatelově věci. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014, k podmínkám vedení řízení proti uprchlému, v jiné trestní věci vedené proti stěžovateli, uvedl, že: "...rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému ve věci obviněného, který se zdržuje v cizině, je okolnost, že důvodem takového jeho pobytu v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu. Je-li tato podmínka splněna, pak konání řízení proti uprchlému nebrání skutečnost, že uprchlý obviněný byl omezen na osobní svobodě orgány trestního řízení cizího státu, ve kterém se zdržuje. Přitom není rozhodné, zda k omezení osobní svobody uprchlého obviněného došlo vydávací vazbou, nebo zda se nachází ve vazbě v souvislosti s podezřením, že se v cizím státě dopustil (jiné, resp. další) trestné činnosti. Za rozhodující je totiž třeba považovat, že důvodem dlouhodobého pobytu obviněného v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu řízení vedenému proti němu v ČR."11. V této souvislosti Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy upozorňuje, že nemá význam otázka, kde se stěžovatel v současné době nachází a jaká další řízení jsou vůči jeho osobě vedena, nýbrž podstatné je, že stěžovatel v cizině dlouhodobě pobývá v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky. Proto nezbývá než uzavřít, že právo na obhajobu je sice významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není však možno je vykládat tak, že prostřednictvím jeho výkonu by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky zmařeno tím, že by se obžalovaný trestnímu řízení vyhýbal, což nastalo právě v případě stěžovatele. Pro posouzení respektování práv stěžovatele, jako obviněného v trestním řízení, je rozhodující, že odpadnou-li důvody vedení trestního řízení proti uprchlému, bude mít stěžovatel právo dle § 306a tr. řádu žádat o zrušení odsuzujícího rozsudku a o opakování celého hlavního líčení. Tím je zajištěno, že stěžovatel není v předmětném trestním řízení zkrácen na svých základních právech, zvláště na právu na projednání věci ve své přítomnosti a na právu vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům. Ústavní soud pouze dodává, že ustanovení § 306a tr. řádu jde "poněkud nad rámec požadavků Úmluvy, [protože] podmínkou nového řízení je pouze žádost v nepřítomnosti odsouzeného, bez ohledu na to, zda by mu bylo možné prokázat, že byl řádně předvolán a řízení se vyhýbal" [viz nálezsp. zn. I. ÚS 371/07ze dne 24. 10. 2007 (N 170/47 SbNU 229), bod 28]. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž obviněnému, který uprchl před trestním řízením, právo na nové projednání věci z čl. 6 Úmluvy neplyne (Ústavní soud poukazuje např. na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 6. 2001 ve věci Medenica proti Švýcarsku, stížnost č. 20491/92, § 55).12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud rozhodl taktéž odmítavým výrokem, neboť k takovému postupu neshledal relevantní důvody.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10227.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Davidem Troszokem, advokátem, sídlem Husova 401, Třinec - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2021 č. j. 13 Co 257/2021-248 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. května 2021 č. j. 0 P 170/2019-220, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a 1) A. K. a 2) nezletilého J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele, aby první vedlejší účastnice (dále jen "matka") byla povinna předkládat k rukám stěžovatele měsíční vyúčtování výživného na nezletilého (druhého vedlejšího účastníka) vždy k 10. dni v měsíci za předchozí měsíc, i návrh stěžovatele na rozdělení jeho vyživovací povinnosti ve výši 10 000 Kč měsíčně tak, aby 7 000 Kč měsíčně bylo splatných k rukám matky a 3 000 Kč měsíčně byly splatné na účet nezletilého za účelem tvorby úspor (I. výrok). Stěžovateli bylo uloženo nadále platit na výživu nezletilého částku 10 000 Kč měsíčně k rukám matky vždy každého prvního dne v měsíci předem, jak bylo stanoveno rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 7. 2019 č. j. 0 P 170/2019-114 (II. výrok).3. Okresní soud poukázal na v červenci 2019 rodiči uzavřenou dohodu o výživném pro nezletilého ve výši 10 000 Kč měsíčně, a považoval za absurdní, aby z této částky, která vychází z potřeb dítěte, jež se oproti roku 2019 stále zvyšují, matka pobírající v podstatě minimální mzdu odkládala na spořicí účet dítěte část výživného. Okresní soud měl za prokázané, že nezletilý je ze strany matky řádně zajišťován, má dostatek oblečení a potravin, dostává kapesné, jsou mu nadstandardně matkou hrazeny volnočasové aktivity a záliby. Za této situace okresní soud návrh stěžovatele zamítl a ponechal jeho vyživovací povinnost, jak byla stanovena poslední úpravou ze dne 19. 7. 2019.4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěry. Krajský soud uvedl, že vznášel-li stěžovatel výhrady ke způsobu nakládání s výživným matkou, tyto stěžovatel nijak nekonkretizoval, ani je neprokázal, soud se domnívá, že jde ze strany stěžovatele spíše o řešení osobních neshod s matkou, než o potřebu ochrany práv nezletilého.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly jím předloženými důkazy, z nichž vyplývalo, že matka s výživným řádně nehospodaří, a upřednostnily pouze ničím nepodložená tvrzení matky. Stěžovateli je tak upíráno právo podílet se na péči o nezletilého a správě jeho jmění, čímž je vyloučena taktéž jeho možnost ovlivňovat a usměrňovat potřeby nezletilého, včetně vytváření složky spoření u výživného, to vše zcela nedůvodně a jednostranně ve prospěch matky. Popisovala-li matka základní výdaje na vzdělání, doučování, pořizování školních potřeb či tonerů do tiskárny v době distanční výuky, včetně popisu mimořádných výdajů pro nezletilého, vždy přistoupila k uvedení rámcových částek, aniž by skutečně vynaložené výdaje prokázala prostřednictvím jakéhokoliv účetního či jiného dokladu, který by osvědčoval jí tvrzené skutečnosti. Naopak stěžovatel předkládal soudu výpisy z bankovních účtů, informace z facebookového profilu matky či výpisy z komunikace rodičů. Stěžovatel má za to, že okresní soud se dostatečně nezabýval otázkou naplnění předpokladů k uložení povinnosti matky předkládat vyúčtování výživného, když toto své právo požadovat vyúčtování výživného stěžovatel opírá zejména o ustanovení občanského zákoníku upravující vzájemnou informační povinnost rodičů a o závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020sp. zn. I. ÚS 2508/19. Uvedená pochybení okresního soudu neodstranil ani krajský soud, který konstatoval, že stěžovatel opakovaně vznáší tvrzení pouze v obecné rovině, aniž by tvrdil konkrétní skutečnosti, z nichž své pochybnosti dovozuje, a tyto poté prokázal. Stěžovatel s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí a opakuje, že předložil řadu důkazů, z nichž bylo možno usuzovat na minimálně problematické hospodaření matky s výživným. Stěžovatel také odmítá názor soudů obou stupňů, že si s matkou vyřizuje osobní spory. Zájmem stěžovatele je pouze to, aby bylo s výživným nakládáno řádně, a současně, aby zde kromě běžné spotřeby mohla být zachována i složka spoření. Stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž namítá, že matka konstantně zasahuje do jeho ústavně zaručeného práva na péči a výchovu nezletilého, jehož součástí je i péče o jmění dítěte, kdy za dobu vzájemného odloučení rodičů od roku 2019 došlo s výrazným přispěním matky k citovému odloučení nezletilého od stěžovatele a uvalení absolutního informačního embarga matkou na záležitosti týkající se nezletilého. Stěžovatel se tak domáhá svých práv prostřednictvím soudu, neboť nemá jinou legální možnost, jak zjistit, jakým způsobem je nakládáno s výživným, které řádně platí, či zda jsou nezletilému vytvářeny přiměřené úspory a je plánováno budoucí financování jeho zájmů, vzdělání atp.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavní soud dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.8. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro změnu úpravy výživného, jak bylo nastaveno rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 7. 2019 č. j. 0 P 170/2019-114. Uvedeným rozsudkem byla schválena dohoda rodičů, dle které byl (mimo jiné) nezletilý svěřen do péče matky a otec se zavázal přispívat na jeho výživu částkou 10 000 Kč měsíčně. Krajský soud pak s ohledem na tuto výši výživného, potřeby nezletilého a příjmy matky konstatoval, že z výživného ve výši 10 000 Kč sice může být vyčleněna spořicí složka, zároveň však nejde o výši natolik nadstandardní, že by je nebyl schopen nezletilý ve věku 14 let spotřebovat. Dohodli-li se rodiče na tom, že výživné bude placeno k rukám matky, a v řízení nebyly zjištěny závady v hospodaření matky s výživným, nepřisvědčil ani krajský soud tomu, že by se měla dohoda rodičů ohledně způsobu placení výživného měnit.9. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně opodstatněný závěr okresního soudu a krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy.10. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým byly v řízení provedené důkazy soudy vyhodnoceny, resp. namítá, že byly vyhodnoceny jednostranně ve prospěch matky, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257), dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se okresní soud nedopustil při zjišťování skutkového stavu stěžovatelem namítaného pochybení, neboť vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.11. Poukazuje-li stěžovatel na usnesenísp. zn. I. ÚS 2508/19, v něm šlo tak jako v nyní posuzované věci o případ, kdy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí probíhal dlouhotrvající spor ohledně způsobu nakládání s výživným, a to zejména v tom směru, zdali je celé výživné spotřebováváno ve prospěch dětí, nebo zdali z něj vedlejší účastnice hradí i část svých osobních potřeb, které nesouvisí s péčí o děti, Ústavní soud v citovaném usnesení uvedl, že "z obsahu ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nebylo zjištěno, že by i přes tvrzený stav (částečně) neúčelného hospodaření vedlejší účastnice s výživným měl být narušen normální vývoj dětí či jejich jiný důležitý zájem. Eventuální návrh stěžovatele směřující k tomu, aby běžné výživné bylo rozděleno na výživné placené k rukám vedlejší účastnice a výživné placené na zvláštní bankovní účet, oba obecné soudy považovaly za věcně nepřiléhavý a nepředvídaný zákonnou úpravou, když jednoznačně došly k závěru, že běžné výživné se platí k rukám toho rodiče, jemuž soud svěřil dítě do péče. Neochotu obecných soudů se v této věci od tohoto obvyklého stanoviska odklonit jim dle názoru Ústavního soudu nelze z pohledu ústavního práva vytknout." Pouze nad rámec věci Ústavní soud poznamenal, že při kvalifikovaných pochybnostech ohledně úrovně správy jmění dítěte prováděné pečujícím rodičem, tj. budou-li zjištěny dostatečně závažné okolnosti zpochybňující tvrzení pečujícího rodiče, Ústavní soud nevidí důvod pro to, aby nepečujícímu rodiči bylo upřeno právo na vyúčtování hospodaření s výživným.12. Z těchto závěrů vycházel v napadeném rozhodnutí krajský soud, který však žádné závažné okolnosti zpochybňující tvrzení matky o řádném hospodaření s výživným neshledal. Tvrdil-li stěžovatel opak, šlo podle krajského soudu pouze o námitky obecného charakteru, nikoli o konkrétní skutečnosti, které toto tvrzení prokazují. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. K uvedenému Ústavní soud dodává, že opatrovnický soud je nepochybně schopen z úřední činnosti posoudit, zda údaje uváděné matkou ohledně výdajů na doučování, školní potřeby, tonery do tiskárny apod. nesignalizují závadné hospodaření s výživným.13. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již dříve v průběhu řízení, a obecné soudy se s ní ústavně souladným způsobem vypořádaly. Stěžovatel poukazuje na listinné důkazy, které soudu předložil, ani v ústavní stížnosti však konkrétně neuvádí, v čem mělo spočívat "minimálně problematické hospodaření matky s výživným". Stěžovatel nezpochybňuje, že by ze strany matky nebylo o nezletilého řádně postaráno, tedy že by z výživného nebyly dostatečně hrazeny jeho strava či ošacení, ani neuvádí konkrétní případ, kdy by matka výživné využila k úhradě svých vlastních potřeb. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá zejména nesouhlas stěžovatele s tím, že mu "matka dobrovolně nesdělí, jak s výživným nakládá". Právo na vyúčtování výživného, jehož se stěžovatel domáhá, však stěžovatelem citovaný § 896 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ani jiné ustanovení tohoto zákona výslovně nezakotvuje. Kromě výše citovaného usnesenísp. zn. I. ÚS 2508/19, ve kterém Ústavní soud připustil právo na vyúčtování hospodaření s výživným v případě pochybností ohledně správy jmění dítěte, se zabýval Ústavní soud touto problematikou např. v usnesení ze dne 29. 1. 2015sp. zn. III. ÚS 3757/14, ve kterém uvedl, že má-li stěžovatel za to, že "matka by měla být vedena" k vykazování toho, jak s výživným hospodaří, vystává otázka, o co by se stanovení takové povinnosti mělo opírat, kromě toho z ničeho neplyne, že by matka nebyla schopna s penězi řádně hospodařit. Z výše uvedené judikatury lze tedy dovodit, že právo na vyúčtování výživného bude moci být uplatňováno především tam, kde jsou zjištěny skutečnosti svědčící pro závěr, že druhý rodič jmění řádně nespravuje, nejde-li o případ, kdy jde o tvorbu úspor pro děti (srovnej usnesení ze dne 18. 1. 2012sp. zn. III. ÚS 3771/11). Své tvrzení, že matka s výživným řádně nehospodaří, se však stěžovateli v řízení před obecnými soudy nepodařilo prokázat, návrh použít část výživného na tvorbu úspor okresní soud s ohledem výši výživného a potřeby nezletilého považoval za absurdní a zamítl jej.14. Ze shora popsaných příčin Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí řádně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.15. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10228.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., t.č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil podáním, doručeným dne 2. 8. 2021, označeným jako "stížnost pro porušení zákona a Ústavy", ve kterém podrobně popisuje svůj případ. Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyl stěžovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).2. Ústavní soud proto stěžovatele vyzval k odstranění vad podání a podrobně jej poučil o náležitostech, kladených na ústavní stížnost. Stěžovateli byla stanovena 40 denní lhůta k nápravě vad jeho návrhu a bylo mu sděleno, že podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.3. Stěžovatel reagoval podáním ze dne 14. 10. 2021, ve kterém uvedl, že požádal o ustanovení obhájce ex offo Českou advokátní komoru a současně požádal o prodloužení lhůty k odstranění vad podání nejméně do dne 30. 11. 2021.4. Ústavní soud mu vyhověl a prodloužil lhůtu k odstranění vad předmětného návrhu do dne 30. 11. 2021 s tím, že nebudou-li do tohoto data vady jeho podání odstraněny, bude návrh odmítnut. Tuto výzvu převzal stěžovatel dne 10. 11. 2021, vady podání však nebyly odstraněny. Stěžovatel sice reagoval další žádostí o prodloužení lhůty k odstranění vad, v tom mu však Ústavní soud již nevyhověl.5. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022David Uhlíř v. r.soudce zpravodaj

decision_10229.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Míka, zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, se sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 1 Ads 35/2023-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2023 č. j. 2 Ad 10/2021-42, spojené s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 381/2020 Sb. ze dne 21. září 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost a návrh na zrušení nařízení vlády č. 381/2020 Sb. ze dne 21. září 2020 se odmítají.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a průběh předchozího řízení1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavností situací, v níž má stěžovatel jako osoba, která odešla do řádného důchodu v roce 2021, nižší starobní důchod než osoby, jež požádaly o předčasný důchod v roce 2020.2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozhodnutím ze dne 16. 4. 2021 č. j. X, vedlejší účastnice řízení přiznala stěžovateli starobní důchod ve výši 34 878 Kč měsíčně. Stěžovatel považoval výpočet přiznaného starobního důchodu za chybný, neboť byl nižší než odhadovaný v roce 2020 (dne 15. 4. 2020 si stěžovatel nechal vypracovat informativní výpočet důchodu, který byl proveden k datu 5. 3. 2021, přičemž odhadovaná výše starobního důchodu činila 36 087 Kč měsíčně). Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2021 č. j. Y vedlejší účastnice zamítla námitky stěžovatele a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.3. Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, v níž označil aplikovanou právní úpravu, konkrétně nařízení vlády č. 381/2020 Sb., za protiústavní, neboť na základě parametrů stanovených v použitelných právních předpisech mu byl jako žadateli o starobní důchod v roce 2021 přiznán nižší starobní důchod, než by činila výše jeho předčasného starobního důchodu kapitalizovaného ode dne 1. 1. 2021, pokud by si v roce 2020 požádal o přiznání předčasného starobního důchodu, resp. mu byl přiznán nižší starobní důchod, než by činil starobní důchod, pokud by mu nárok vznikl až v roce 2022.4. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010sp. zn. Pl. ÚS 8/07(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) konstatoval, že "v českém důchodovém systému je stanovení výše důchodu zcela závislé na parametrech v době přiznání důchodu, čímž můžou být některé generace zvýhodněny, a zároveň se v českém důchodovém systému uplatňuje výrazná intragenerační příjmová solidarita, na základě které osoby s vyššími příjmy mají nižší míru náhrady předdůchodových příjmů oproti osobám s nižšími příjmy, kdy zásluhou výrazné intragenerační příjmové solidarity se v jisté míře snižuje význam zásluhovosti".5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, a to poté, co ji označil za přijatelnou, neboť nastoluje právní otázku, která nebyla doposud judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena. Kasační soud neshledal dotčenou právní úpravu neústavní, diskriminační či rozpornou s právem na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Jakkoliv stěžovateli přisvědčil, že krátkodobě došlo k poklesu přiznaných důchodů a že se tím v roce 2021 snížila jejich zásluhovost, nestalo se tak proto, že by byla úprava důchodového systému neústavní či porušovala zásadu rovnosti. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou vlastní prejudikaturu, jakož i s odkazem na shora citovaný nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 8/07doplnil, že nelze tvrdit, že by zásada zásluhovosti, coby ústavněprávní korektiv dovozovaný z požadavku rovnosti limitující zákonodárce v oblasti úpravy starobních důchodů, zcela vymizel, neboť výše starobního důchodu osob s vyššími příjmy nadále zůstává vyšší oproti osobám s příjmy nižšími. Nejvyšší správní soud uznal, že pokles přiznaných důchodů, ke kterému došlo v roce 2021, mohou dotčené osoby subjektivně vnímat jako nespravedlivý a diskriminační, nestalo se tak ovšem bez objektivní příčiny či proto, že by byla zákonná pravidla sama o sobě diskriminační.6. Nejvyšší správní soud zhodnotil, že pravidla v oblasti starobních důchodů platí pro všechny pojištěnce objektivně stejně. Jejich důsledky v konkrétním případě však závisí na několika proměnných, které se (mimo jiné) odvíjí částečně od ekonomické situace v zemi a částečně je ze své vlastní vůle ovlivňuje samotný pojištěnec. Bylo jen na stěžovateli, zda odejde do předčasného důchodu v roce 2020, do řádného důchodu v roce 2021 či až v letech následujících. Co se týká informativního výpočtu důchodu, Nejvyšší správní soud vysvětlil, že měl pouze orientační povahu a sám o sobě nemůže být považován za důvod způsobující nepředvídatelnost rozhodnutí o přiznání starobního důchodu. Kasační soud uzavřel, že "ačkoliv je obecně nežádoucí, aby předčasný důchod byl vyšší než řádný, není nutně neústavní, pokud se tak mezi lety 2020 a 2021 stalo."II.Argumentace stěžovatele7. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv a ústavních principů zaručených čl. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.8. Stěžovatel nadále trvá na tom, že pravidla pro přiznání starobních důchodů jsou s ohledem na shora předestřenou situaci, v níž je řádný starobní důchod přiznaný na základě žádostí v roce 2021 nižší než předčasný starobní důchod přiznaný na základě žádostí v roce 2020, diskriminační, nespravedlivá a rozporná s ústavním principem rovnosti. Závěr Nejvyššího správního soudu, že bylo na stěžovateli, aby si zvolil datum odchodu do starobního důchodu, považuje za "projev arogance moci". Uvádí, že kasační soud tímto nespravedlivě přesunuje odpovědnost na stěžovatele, který ovšem na rozdíl od zákonodárce či vlády nedisponuje potřebnými informacemi či daty vypovídajícími o vývoji údajů, které ovlivňují parametry pro výpočet důchodu. Připouští-li Nejvyšší správní soud, že "v druhé polovině roku 2020, kdy stěžovatel mohl požádat o přiznání předčasného důchodu, již příslušná data dostupná byla", shledává stěžovatel pochybení v nečinnosti a nepřijetí změn právní úpravy tak, aby konstrukce výpočtu důchodu garantovala dodržení principů ústavního práva na přiměřené hmotné zabezpečení a rovnosti (mezi pojištěnci). Stěžovatel doplňuje, že i kdyby byla potřebná data dostupná, ne každý pojištěnec si z těchto dat uměl spočítat, zda je pro něj výhodné zažádat si o předčasný důchod. Shrnuje, že systém výpočtu důchodů, použitý i v jeho případě, znevýhodňuje část pojištěnců, kteří do něj odvádí pojištění delší dobu, a to oproti těm, kteří odcházejí do důchodu předčasně. Závěrem upozorňuje na to, že v roce 2023 nastala v důchodovém systému obdobná situace jako v roce 2021, nicméně na rozdíl od roku 2021 byli pojištěnci o výhodnosti odchodu do předčasného důchodu včas informováni.9. Z předestřených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a městského soudu a současně navrhuje zrušení nařízení vlády č. 381/2020 Sb. ze dne 21. 9. 2020.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Vlastní posouzení věci11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě nezjistil, že by napadená rozhodnutí trpěla jakýmkoliv ústavněprávním deficitem.12. Jak již bylo řečeno, obecné soudy se zabývaly situací, v níž má stěžovatel jako osoba, která odešla do řádného důchodu v roce 2021, nižší starobní důchod než osoby, jež požádaly o předčasný důchod v roce 2020. Stěžovatel tuto disproporci považuje za nepřípustně diskriminační, a tedy protiústavní.13. Ústavní soud předesílá, že situace, kdy krátkodobě dochází k poklesu přiznaných důchodů a ke snížení jejich zásluhovosti, je nežádoucí. Souhlasí však se závěry správních soudů, že nutně nemusí být neústavní. V nyní posuzované věci je v prvé řadě podstatné, že z napadených rozhodnutí dostatečně vyplývají důvody, pro které městský soud i Nejvyšší správní soud zamítly stěžovatelovu žalobu, resp. jím podanou kasační stížnost. Na jejich odůvodnění Ústavní soud neshledal cokoliv protiústavního, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Ústavní soud nepovažuje za účelné opakovat to, co stěžovateli sdělily obecné soudy, proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 21-29).14. Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že konkrétní datum odchodu do starobního důchodu si volí pojištenec sám. Právní úprava stanoví pouze okamžik, kdy pojištěnec dosáhne řádného důchodového věku, nicméně nenutí jej, aby v daný okamžik skutečně do důchodu odešel. Je tedy otázkou úvahy každého jednotlivce, v jaké chvíli se rozhodne ukončit svou výdělečnou činnost, resp. požádat o přiznání starobního důchodu. Stěžovatel se mohl podle svého uvážení rozhodnout, zda odejde do předčasného důchodu v roce 2020, do řádného důchodu v roce 2021, či dokonce až v letech následujících (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 25).15. Upozorňuje-li stěžovatel v této souvislosti na nedostatečnou informovanost, jež měla nepříznivě ovlivnit jeho rozhodnutí týkající se odchodu do důchodu, Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem uvádí, že v druhé polovině roku již příslušná data dostupná byla. Jak navíc vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel si těchto informací byl vědom, neboť již ve správní žalobě odkazoval na doporučení společnosti zabývající se finančním (důchodových) poradenstvím, z něhož vyplývá, že parametry pro určení konkrétní výše důchodu byly předvídatelné a disproporce mezi vyšším předčasným důchodem a nižším řádným důchodem byla známá a očekávatelná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 28).16. Ústavní soud závěrem připomíná, že k přezkumu aplikace a interpretace sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny přistupuje zdrženlivě. Zákonná úprava i její použití jsou totiž omezeny možnostmi státního rozpočtu a podloženými výsledky hospodaření státu. V tomto rámci se pak mohou uplatnit limity dané příslušnými články Listiny upravujícími sociální práva. Zároveň se jedná o otázky svou podstatou politické. Posouzení účelnosti a vhodnosti zákonné úpravy v této oblasti proto Ústavní soud v zásadě ponechává v pravomoci zákonodárce a do jeho činnosti, kromě případů zjištěné neústavnosti, nezasahuje. Pojmovým znakem sociálních práv je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a lze se jich domáhat pouze v mezích platných zákonů (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny, resp. jiná ustanovení odkazující na zákonnou úpravu, jako např. čl. 30 odst. 3 Listiny). Tato absence přímé vymahatelnosti se projevuje v nutnosti jejich náležité zákonné konkretizace, což je současně i podmínkou konkrétní realizace jednotlivých sociálních práv (srov. nález ze dne 7. 12. 2021sp. zn. Pl. ÚS 1/20, bod 38; obdobně nález ze dne 17. 1. 2024sp. zn. Pl. ÚS 30/23, bod 143).17. Tyto závěry ostatně potvrzuje i současný legislativní vývoj v oblasti důchodového pojištění. Řešení problému vyšších předčasných důchodů ve srovnání s řádnými důchody přinesl s účinností od 1. 10. 2023 zákon č. 270/2023 Sb. V důsledku "vypnutí" valorizace procentní výměry předčasných důchodů přiznávaných po 30. 9. 2023 se do budoucna již nemůže stát, že by předčasný důchod přiznaný ve starém roce byl vyšší než řádný důchod přiznaný v novém roce. Jak ovšem vyplývá z důvodové zprávy k uvedenému zákonu, zákonodárce k tomuto kroku nepřistoupil proto, aby odstranil (stěžovatelem tvrzenou) diskriminační situaci, ale stručně řečeno tak učinil z důvodu konsolidace výdajů státního rozpočtu.V.Závěr18. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.19. Návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení podaný dle § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností má akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout i návrh s ní spojený.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1023.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Kuruce, zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2021 č. j. 10 Co 135/2021-161 a č. j. 10 Co 136/2021-161, a usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. dubna 2021 č. j. 28 C 169/2020-134 a ze dne 18. ledna 2021 č. j. 28 C 169/2020-67, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Astone Management, s. r. o., sídlem Nekázanka 880/11, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Napadeným usnesením Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") č. j. 28 C 169/2020-67 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření, kterým by byla stěžovateli zakázána dispozice s pozemkem p. č. X v katastrálním území L., neboť v daném čase nic nenasvědčovalo tomu, že by stěžovatel hodlal pozemek zcizit (výrok I.); bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo Romaně Kurucové zakázáno nakládat s týmž pozemkem (výrok II.). Usnesením č. j. 28 C 169/2020-134 již bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo zakázáno stěžovateli nakládat se shora specifikovaným pozemkem. Předběžná opatření byla vydána v řízení o žalobě vedlejší účastnice, která se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by okresní soud stěžovatele a Romanu Kurucovou zavázal povinností odstranit stavbu domu stojícího na pozemku č. p. X, který sousedí s pozemkem vedlejší účastnice, na němž tato provádí výstavbu bytových domů, přičemž stavba realizovaná stěžovatelem a Romanou Kurucovou je v rozporu se stavebními předpisy, neboť k ní nemají příslušné stavební povolení ani územní rozhodnutí. Tímto postupem dochází ke znehodnocení výstavby vedlejší účastnice. Účastníci řízení uzavřeli společně se společností Sings - projekční ateliér s. r. o. smlouvu, v níž se stěžovatel zavázal společně s Romanou Kurucovou nepovolenou stavbu odstranit, nezískají-li do konkrétního data pravomocné rozhodnutí či povolení ke stavbě. Katastrální úřad pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov, nerespektoval předběžné opatření č. j. 28 C 169/2020-67 a realizoval na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů mezi stěžovatelem a Romanou Kurucovou zápis vlastnického práva ve prospěch stěžovatele, který se tak stal výlučným vlastníkem shora specifikovaného pozemku. Dne 8. 4. 2021 podala vedlejší účastnice návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno již toliko stěžovateli jako výlučnému vlastníkovi nakládat s předmětným pozemkem, neboť zjistila, že stěžovatel zahájil převod vlastnického práva ve prospěch Ing. Kristýny Kuruc, což vedlejší účastnice považovala za účelové jednání, na jehož základě se stěžovatel chtěl vyvázat z povinnosti odstranit černou stavbu na předmětném pozemku. Uvedenému návrhu vedlejší účastnice bylo vyhověno shora uvedeným usnesením č. j. 28 C 169/2020-134.3. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu odvoláními, o nichž bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodnuto tak, že odvolání stěžovatele proti usnesení okresního soudu č. j. 28 C 169/2020-67 bylo odmítnuto (výrok I.); usnesení okresního soudu č. j. 28 C 169/2020-67 bylo ve výroku II. změněno tak, že návrh na nařízení předběžného opatření vůči Romaně Kurucové se zamítá (výrok II.) a usnesení č. j. 28 C 169/2020-134 bylo ve výroku I. potvrzeno (výrok III.), čímž byl vůči stěžovateli, jako výlučnému vlastníkovi, potvrzen zákaz dispozice s předmětným pozemkem.4. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutí došlo k extrémnímu rozporu mezi právními závěry a skutkovým stavem věci. Vedlejší účastnice totiž dostatečně neosvědčila a neprokázala, že byly naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření podle § 102 odst. 1 občanského soudního řádu, jelikož není důvod zatímně poměry upravovat a zároveň není ohrožen výkon rozhodnutí. Soudy správně neposoudily přiměřenost újmy způsobené stěžovateli vydáním napadených rozhodnutí, ani neposoudily jeho majetkové poměry. Zákazem jakékoliv dispozice s předmětným pozemkem dochází k neúměrnému zkrácení práv stěžovatele. Stěžovatel se též domnívá, že nebyla řádně vypořádána jeho námitka, dle níž by smluvní povinnost odstranit stavbu nezanikla změnou vlastníka nemovitosti.5. Stěžovatel brojí též proti závěru krajského soudu, který odmítl jeho odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 18. 1. 2021, neboť měl za to, že stěžovatel není aktivně legitimován.6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Výjimečný procesní institut předběžného opatření slouží k rychlé ochraně práv účastníků. Jde o institut výjimečný, neboť se jím do jisté míry prolamují zásady rovnosti, přímosti a ústnosti ovládající soudní řízení (srov. čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny), protože soud může předběžné opatření vydat bez nařízení jednání, jen na základě obsahu spisu, bez slyšení a vyjádření toho, proti němuž návrh směřuje. Procesní předpis dokonce soudu stanoví lhůtu, v níž má rychle rozhodnout o návrhu na předběžné opatření, která je bezodkladná, a není-li nebezpečí z prodlení, pak nejvýš sedmidenní (§ 75c odst. 2 občanského soudního řádu). Mají-li soudy při rozhodování o předběžném opatření postupovat stanoveným způsobem, musejí mít na zřeteli vždy dva účely, k nimž předběžné opatření slouží: 1) zatímní úprava poměrů; 2) zamezení zmaření výkonu rozhodnutí (exekuce), a to zejména v případech, kdy je obava z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí jako v posuzované věci.9. Stěžovatel je oproti napadeným rozhodnutím toho názoru, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro nařízení předběžných opatření, která mu zakázala jakoukoliv dispozici s nemovitostí v jeho výlučném vlastnictví. Nicméně z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá prima facie opak, neboť ze skutkových zjištění je zřejmé, že z předmětného pozemku měla být na základě smluvních ujednání odstraněna stavba, přičemž stěžovatel učinil právní kroky k tomu, aby pozemek převedl na jinou osobu, jemu zjevně blízkou, neboť Ing. Kristýna Kuruc je osobou stejného příjmení jako stěžovatel a nadto pobývá na stejné adrese jako stěžovatel. Podmínky pro nařízení předběžného opatření se tedy jeví být z hlediska základních požadavků naplněny, což je podrobně popsáno v odůvodnění napadených rozhodnutí, která tím splňují kritéria přezkoumatelnosti a zákazu svévole soudního rozhodování. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přezkoumával skutkový stav a aplikaci zákonných norem, jsou-li naplněny ústavněprávní požadavky, k čemuž v tomto případě došlo. Soudy adekvátně reagovaly taktéž na námitku stěžovatele vymahatelnosti odstranění stavby v případě převodu nemovitosti. Tato právní otázka byla posouzena tak, že při převodu nemovitosti by byl ohrožen (případný) výkon rozhodnutí v budoucnu (s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu), přičemž Ústavní soud, jak je uvedeno shora, není povolán posuzovat výklad podústavního práva, není-li zjevné, že je v rozporu s ústavním pořádkem. Kautely čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, tedy byly soudy dodrženy.10. Námitka stěžovatele brojící proti závěru krajského soudu, který odmítl jeho odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 18. 1. 2021, neboť měl za to, že stěžovatel není aktivně legitimován, postrádá ústavněprávní rozměr, neboť jde o dílčí procesní rozhodnutí, které fakticky nemělo žádný vliv na výsledek řízení o nařízení předběžného opatření.11. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10230.txt

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského, soudkyně a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavních stížností 1) X, zastoupené JUDr. Robertem Falbrem, advokátem s místem podnikání v Praze 6, Kopeckého 1326/47, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 326/2021 ze dne 19. srpna 2021 a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Expozitury Olomouc, č. j. NCOZ-3709-520/TČ-2019-417802-F ze dne 11. května 2021, vedené podsp. zn. II. ÚS 2860/21, a 2) R. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 326/2021 a 61 To 327/2021 ze dne 19. srpna 2021, a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Expozitury Olomouc, č. j. NCOZ-3709-520/TČ-2019-417802-F a NCOZ-3709-522/TČ-2019-417802-F ze dne 11. května 2021, vedené podsp. zn. I. ÚS 2900/21, takto:Ústavní stížnosti vedené podsp. zn. II. ÚS 2860/21aI. ÚS 2900/21se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny podsp. zn. II. ÚS 2860/21.OdůvodněníÚstavní soud obdržel ve výroku uvedené ústavní stížnosti směřující proti postupu Policie České republiky a Městského soudu v Praze a jejich shora uvedených usnesením, jimiž Policie České republiky zajistila nemovitosti, které Městský soud v Praze potvrdil.Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. S ohledem na shora uvedenou shodu předmětných ústavních stížností Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení.V souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 62/21 a s rozvrhem práce pro rok 2022 ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 01/22 je soudcem zpravodajem v této spojené věci soudce Ludvík David.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Pavel Rychetský, v. r.předseda Ústavního soudu

decision_10231.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2021 č. j. 30 Cdo 1057/2021-269, I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 91 Co 235/2020-249 v části, v níž byl potvrzen II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. března 2020 č. j. 43 C 40/2019-182, a proti II. výroku uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a specifikovaných výroků tam uvedených dalších soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Dlužno dodat, že ačkoliv v petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení jiného než výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 29. 3. 2021 č. j. 30 Cdo 2991/2020-621, z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že jí napadá nikoliv uvedené usnesení, ale v záhlaví označené usnesení ze dne 29. 9. 2021. Tomu odpovídá též záhlaví ústavní stížnosti i její přílohy. Z uvedeného důvodu Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění popsané nejasnosti, neboť jde pouze o písařskou chybu.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo žalované vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovateli částku 886 403 Kč (I. výrok); v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 349 897 Kč, byla žaloba zamítnuta (II. výrok) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016 č. j. 8 To 85/2016 zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že jednání, kterého se dopustil (zejména pohrávání si s myšlenkou usmrcení bývalé družky a svěření se s tím dalším osobám, kontaktování soukromého detektiva, získání kontaktu na nájemného vraha, odeslání prázdné SMS na uvedený kontakt), dospělo až do fáze, kdy by jej bylo možno považovat za přípravu zvlášť závažného zločinu vraždy. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele tak bylo nutno považovat za nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."]. Stěžovatel byl na základě uvedeného rozhodnutí vzat do vazby dne 22. 10. 2015 a dne 5. 10. 2016 z ní byl propuštěn. Pobytem ve vazbě byl stěžovatel omezen na osobní svobodě po dobu celkem 348 dní. V předmětné době byl zaměstnán u obchodní společnosti X, na pozici vedoucího projektů a prostřednictvím zahraničního partnera byl zařazen na v napadeném rozhodnutí podrobně popsanou pozici, kterou vykonával až do svého zadržení. Vzhledem k tomu, že po dobu vazebního stíhání nemohl pracovní pozici vykonávat, požadoval stěžovatel náhradu škody v podobě ušlého zisku za období, kdy byl ve vazbě, a dále za období po propuštění z vazby (od listopadu 2016 do září 2017), kdy ušlý zisk představoval rozdíl v příjmu, který by stěžovatel dosáhl na pozici, kterou vykonával při vzetí do vazby, a pozici, kterou vykonával po propuštění z vazby. Obvodní soud stěžovateli vyhověl v rozsahu ušlého zisku za období, kdy byl vazebně stíhán. V rozsahu ušlého zisku spočívajícího v rozdílu mezi dříve dosahovanou mzdou a mzdou skutečnou soud shledal nárok stěžovatele neoprávněným, neboť dospěl k závěru o přerušení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 7. 2. 2013 totiž v průběhu vazebního stíhání stěžovatele nezanikl, a zaměstnavatel byl proto povinen stěžovateli přidělovat práci dle pracovní smlouvy i po jeho propuštění z vazby a platit mu za výkon práce mzdu. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že zaměstnavatel stěžovateli práci po propuštění z vazby nepřiděloval a stěžovatel se jejího přidělování ani nedomáhal, což bylo jeho vlastní rozhodnutí. Zaměstnavatel se stěžovatelem uzavřel toliko dodatek k pracovní smlouvě, jímž se smluvní strany dohodly na opětovném určení mzdy stěžovatele vnitřním mzdovým předpisem zaměstnavatele; stěžovatel tak navíc sám souhlasil se snížením mzdy. Stěžovatelem tvrzená škoda proto vznikla v důsledku uvedených skutečností, a nikoliv v důsledku vydaného nezákonného rozhodnutí. Dle soudu přitom bylo bez významu, že stěžovatel v rámci smluvně sjednané pozice vedoucího projektů vykonával pozici u subjektu odlišného od zaměstnavatele, u kterého byly předmětné služby objednány, a která měla být v době stěžovatelova propuštění z vazby již nedostupná.3. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v I. a II. výroku potvrdil (I. výrok). Ve III. výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok).4. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné (I. výrok) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel považuje napadená soudní rozhodnutí, popř. jejich části, za rozporná s dobrými mravy. Podrobně popisuje okolnosti, v jejichž důsledku po propuštění z vazby nastoupil na nižší pracovní pozici u zaměstnavatele a nadále trvá na tom, že možnost působit na původní pracovní pozici byla zmařena vzetím stěžovatele do vazby a po jeho propuštění již pozice nebyla k dispozici. Škoda spočívající v rozdílu dřívějšího a současného příjmu tak byla způsobena v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Soudní rozhodnutí vycházejí ze zjevného nepochopení situace, v níž se stěžovatel ocitl. Stěžovatel tím, že přijal pracovní pozici s nižším ohodnocením, navíc podstatně snížil škodu, které se nyní domáhá, neboť postupoval-li by tak, jak předestřely obecné soudy a domáhal-li by se původní pracovní pozice, která již nebyla k dispozici, vzniklá škoda by byla podstatně vyšší. Stěžovatel tak na rozdíl od soudů postupoval v souladu s dobrými mravy a obecně sdílenými zásadami slušnosti, když jednak svým jednáním podstatně snížil škodu, jež mu vznikla nezákonným rozhodnutím, jednak byl loajální ke svému zaměstnavateli, který na něj jako jeden z mála nezanevřel ani v průběhu trestního stíhání a byl ochoten ho i nadále zaměstnávat.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu proto výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovémuto závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.9. Soudy uzavřely, že stěžovatelova pracovní pozice nezanikla, když na rozdíl od něj považovaly za rozhodující, že pracovní smlouva, dle níž byl stěžovatel u zaměstnavatele zaměstnán na konkrétní pozici (vedoucí projektů), trvala i po jeho propuštění z vazby; zaměstnavatel mu však v rozporu s touto smlouvou práci nepřiděloval a stěžovatel se jejího přidělování ani nedomáhal. Tyto skutečnosti byly v řízení prokázány a stěžovatel je de facto nerozporuje; důvodnost svého nároku však spatřuje v tom, že měla zaniknout pozice, kterou měl vykonávat na základě objednávky u subjektu odlišného od svého zaměstnavatele. S touto argumentací se však soudy dostatečně vypořádaly, když stěžovateli vysvětlily, proč jsou tvrzené skutečnosti bez významu za situace, kdy zaměstnavatel z tohoto důvodu neukončil pracovní poměr a dle zjištění soudů to ani neměl v úmyslu. Závěr soudů (kterému nadto předcházelo rozsáhlé dokazování - srov. zejména body 3 až 29 odůvodnění rozsudku obvodního soudu), že v případě nároku na náhradu škody, spočívající v rozdílu stěžovatelovy dřívější mzdy a mzdy dosahované po jeho propuštění z vazby, nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., Ústavní soud považuje za rozumný a logicky odůvodněný.10. Na stěžovatelovu námitku rozporu napadených rozhodnutí s dobrými mravy, která se opakovaně objevuje v celé ústavní stížnosti, pak bylo reagováno již Nejvyšším soudem. S odkazy na ustálenou rozhodovací praxi tohoto soudu bylo stěžovateli vysvětleno, že korektivem dobrých mravů lze poměřovat výkon práva účastníky řízení, nikoliv však rozhodnutí soudů, u nichž přichází v úvahu pouze posouzení, zda jsou či nejsou v souladu s právními předpisy. Stěžovatel s předestřeným názorem zjevně i nadále nesouhlasí, nepřednáší však žádné - natožpak relevantní - námitky, kterými by zpochybnil správnost uvedeného výkladu Nejvyššího soudu.11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10232.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Brinzanika, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Crhou, sídlem Obchodní 41, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 24 Cdo 2104/2021-306, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Ing. Ivany Nepejchalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Dne 15. 12. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání. Stěžovatel má za to, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") domáhal určení neplatnosti právního jednání vedlejší účastnice, kterým došlo k odmítnutí dědictví po Růženě Doskočilové, zemřelé dne 25. 7. 2014. Určovací žalobu odůvodnil stěžovatel tak, že má vůči vedlejší účastnici dvě pohledávky ve výši 1 725 000 Kč a 1 150 000 Kč s příslušenstvím, za účelem jejichž uspokojení je vedeno soudním exekutorem JUDr. Jiřím Tomkem exekuční řízení pod č. j. 093 Ex 2/14 a č. j. 093 Ex 307/17.3. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2020 č. j. 33 C 122/2018-190 zamítl určovací žalobu stěžovatele (I. výrok) a uložil mu povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši 19 481 Kč (II. výrok). Okresní soud vzal za nespornou existenci shora uvedených pohledávek, jakož i to, že vedlejší účastnice odmítla dědictví. Sporným však mezi účastníky řízení zůstalo, zda k odmítnutí dědictví byla vedlejší účastnice oprávněna, či nikoliv. Okresní soud zdůraznil, že se stěžovatel mohl tzv. odpůrčí žalobou domáhat relativní neúčinnosti právního jednání vedlejší účastnice podle § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Z provedených důkazů vyplynulo, že odmítnutí dědictví vedlejší účastnicí bylo právnímu zástupci stěžovatele oznámeno dne 26. 4. 2016. Stěžovatel přitom svého práva podat ve dvouleté zákonné lhůtě odpůrčí žalobu nevyužil a až dne 17. 5. 2018 podal žalobu o určení neplatnosti právního jednání. Na rozdíl od institutu relativní neúčinnosti právního jednání (odpůrčí žaloby) je však v případě určovací žaloby podmínkou, že na tomto určení je dán naléhavý právní zájem. Tento naléhavý právní zájem přitom okresní soud neshledal, neboť "právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě určovací žaloby je otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen". Zdůraznil též, že usnesení, kterým soud pravomocně potvrdil dědictví v řízení o pozůstalosti jedinému dědici Marku Nepejchalovi, je podle § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), závazné pro všechny účastníky řízení i orgány veřejné moci.4. Na základě odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 11. 2020 č. j. 11 Co 162/2020-249 shora uvedený rozsudek okresního soudu jako věcně správný, když se zcela ztotožnil s právními závěry, k nimž dospěl okresní soud (viz bod 7 odůvodnění).5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dospěl přitom k závěru, že "v dané věci není dovolání přípustné, neboť vyřešení otázky naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení (neplatnost odmítnutí dědictví žalovanou) odvolacím soudem, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není žádného důvodu k tomu, aby již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Pro závěr, že na neplatnosti právního jednání žalované (odmítnutí dědictví) chybí naléhavý právní zájem, je rozhodující skutečnost, že toto právní jednání učinila žalovaná v řízení o pozůstalosti po Růženě Doskočilové, ... řízení bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu o potvrzení nabytí dědictví Marku Nepejchalovi, a výrok tohoto rozhodnutí je tak ... závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány (tedy i soudy a soudní exekutory) a věc nemůže být v tomto rozsahu projednána znovu. Žalobcem požadované určení neplatnosti odmítnutí dědictví žalovanou by tak nemohlo naplnit ustálenou soudní praxí definovaný obsah naléhavého právního zájmu ... Vzhledem k tomu, že správnost rozhodnutí soudu nelze posuzovat v jiném řízení, než ve kterém bylo vydáno ..., je nepřípadný i požadavek žalobce v dovolání, aby dovolací soud rozhodl o dosud neřešené otázce, zda měl soud v řízení o pozůstalosti o návrhu exekutora na neplatnost odmítnutí dědictví žalovanou rozhodnout rozhodnutím a zda se měl touto otázkou zabývat soud v řízení o žalobě". Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení též ozřejmil, proč na danou věc nedopadá judikatura označená stěžovatelem v dovolání (viz str. 3 napadeného usnesení).II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá, že tyto svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zdůrazňuje, že se stal obětí podvodu, kterého se na něm dopustila vedlejší účastnice, přičemž jeho pohledávky představují soudně přiznanou náhradu škody. Přesto se vedlejší účastnice vzdala dědictví po své matce, které mělo "představovat majetek k uspokojení nároku na náhradu škody způsobené trestnou činností". Uvádí dále, že se neplatnosti právního jednání vedlejší účastnice domáhal též soudní exekutor, avšak o jeho žalobě nebylo nikdy rozhodnuto, což považuje za protiústavní. Okresní soud pak svým rozsudkem (viz bod 3 výše) podle stěžovatele fakticky "vyloučil možnost, aby se věřitel, který vede exekuční řízení k vymožení svojí vymáhané pohledávky, domáhal určení neplatnosti právních úkonů z důvodů jejich rozporu s dobrými mravy a předjímá tak, že úkon, kterým je věřitel zkrácen v uspokojení vymáhané pohledávky, není absolutně neplatný".7. Naléhavý právní zájem na určení absolutní neplatnosti právního jednání je dán podle stěžovatele tím, že nemůže být zbaven své možnosti podat odpůrčí žalobu v důsledku "fatálního pochybení" okresního soudu, který nikdy nerozhodl o návrhu soudního exekutora o neplatnosti právního jednání. Z toho důvodu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v soustavě soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné a postačující, je-li namítána jeho věcná nesprávnost (viz např. usnesení ze dne 20. 2. 2018sp. zn. II. ÚS 3368/17, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se v řízení o ústavní stížnosti řídí zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, která je odrazem výše zdůrazněné ústavní úpravy, podle níž není součástí soustavy soudů. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.10. Úvodem Ústavní soud předesílá, že je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti. V něm stěžovatel požaduje zrušení toliko usnesení Nejvyššího soudu, kterým došlo k odmítnutí jeho dovolání. Z toho důvodu Ústavní soud posuzoval pouze to, zda odmítnutím dovolání stěžovatele nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.11. Ve své judikatuře Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, pokud toto rozhodnutí nevykazuje rysy protiústavnosti - typicky pro absenci odůvodnění či jeho svévolnost [srov. nález ze dne 7. 6. 2016sp. zn. IV. ÚS 3559/15(N 106/81 SbNU 681), usnesení ze dne 3. 12. 2019sp. zn. IV. ÚS 4053/18nebo ze dne 2. 6. 2020sp. zn. III. ÚS 1346/20]. Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá jasný zákonný důvod, proč došlo k jeho odmítnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se neomezilo jen na prostý odkaz nebo citaci zákona bez bližšího ozřejmění jejich vztahu k projednávané věci. V tomto ohledu se proto napadené usnesení Nejvyššího soudu nevyznačuje ústavním deficitem.12. Přestože stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá toliko usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, argumentačně zpochybňuje převážně rozsudek okresního soudu a vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou ústavněprávní argumentaci neuvádí. Ústavní soud může proto pouze obecně konstatovat, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž v jeho postupu neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.13. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud podotýká, že nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatele, že mu soudy svým postupem fakticky znemožnily bránit se proti právnímu jednání vedlejší účastnice v podobě vzdání se dědictví. Jak řádně osvětlil okresní soud i krajský soud, s ohledem na konkrétní skutkové a právní okolnosti případu bylo jedinou možností stěžovatele, jak se efektivně bránit právnímu jednání vedlejší účastnice, podání odpůrčí žaloby (tj. namítnutí nikoliv neplatnosti právního jednání, nýbrž jeho relativní neúčinnosti, dříve tzv. odporovatelnosti) na základě § 590 odst. 1 písm. b) o. z., podle něhož se věřitel "může dovolat neúčinnosti právního jednání, ... kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit". Stěžovatel tak neučinil, přičemž shora uvedenou dvouletou lhůtu je nutné považovat za prekluzivní (shodně LEBEDA, M. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2141; JANOUŠKOVÁ, A. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2 vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 661). Místo toho však stěžovatel zvolil cestu podání určovací žaloby, kterou se pokusil "prolomit" pravomocné rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví. Soudy však dostatečně odůvodnily, z jakých důvodů nebylo možné jeho určovací žalobě vyhovět.14. Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10233.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Borisem Treglerem, advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2021 č. j. 5 To 19/2021-10734, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 11. 2020 č. j. 1 T 14/2019-10633 uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a to tak, že, stručně řečeno, v období od roku 2010 do roku 2013 na území celé České republiky v postavení výkonného ředitele a předsedy představenstva investiční společnosti využil své dobré pověsti úspěšného podnikatele v oboru financí a přesvědčil potenciální investory o výhodnosti nákupu podílových listů konkrétních investičních fondů, čímž vylákal z poškozených finanční prostředky celkem v řádu desítek milionů Kč, přičemž poškozeným uváděl záměrně nepravdivé informace a podstatné informace jim zamlčoval. Stěžovatel si byl zároveň vědom toho, že uvedené finanční prostředky budou použity na chod společností ovládaných stěžovatelem, a tedy nebudou zhodnoceny ve prospěch poškozených. Městský soud stěžovateli uložil za uvedené jednání trest odnětí svobody na tři roky, přičemž jeho výkon odložil na zkušební dobu v délce trvání pěti let. Stěžovateli byl zároveň uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, jakož i trest zákazu činnosti na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu bylo všech 17 poškozených odkázáno se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť městský soud dospěl k závěru, že v rámci trestního řízení nebyla jednoznačně prokázána výše škody. Stěžovatel i státní zástupce se vzdali práva odvolání, a stěžovatel zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby.3. Poškození R. D., J. K., T. V. a Z. V. napadli rozsudek městského soudu odvoláními proti výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek městského soudu zrušil ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozených Z. V., R. D. a T. V. a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatel je povinen podle § 228 odst. 1 trestního řádu zaplatit R. D. částku ve výši 3 400 000 Kč s příslušenstvím, Z. V. částku ve výši 9 601 847 Kč a T. V. částku ve výši 3 175 417,84 Kč. Odvolání J. K. bylo podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel namítá, že vrchní soud vycházel při změně výroku o náhradě škody ze stejných skutkových zjištění jako městský soud, avšak neprovedl znovu dokazování a z důkazů vyvodil jiný skutkový závěr, čímž fakticky nahradil hlavní líčení.5. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že otázka náhrady škody je v zásadě otázkou občanskoprávní. Otázka výše škody ve věci stěžovatele je natolik složitá, že zcela přesahuje rámec adhezního řízení, neboť dokazování by bylo příliš komplikované, a tudíž městský soud zcela důvodně uzavřel, že je nutno, aby o věci rozhodl občanskoprávní soud. Vrchní soud toliko převzal tvrzení poškozených a vymknul se tak ústavněprávnímu rámci, přičemž s obranou stěžovatele se nikterak nevypořádal. Stěžovatel se tak domnívá, že napadený rozsudek vrchního soudu je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje řádné odůvodnění.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Stěžovatel předně namítá, že vrchní soud se jako soud odvolací dopustil nepřípustného hodnocení důkazů, když tytéž důkazy hodnotil bez dalšího jinak než městský soud. Této argumentaci stěžovatele však nelze přisvědčit.9. Ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu stanoví, že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Ústavní soud však uzavírá, že k uvedené situaci v posuzovaném řízení před vrchním soudem nedošlo. Vrchní soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn městským soudem v hlavním líčení a od skutkových zjištění se nikterak neodchýlil, tudíž nebylo nutno provádět znova dokazování k výši škody u konkrétních poškozených, neboť škoda byla osvědčena v hlavním líčení dostatečným způsobem. Vrchní soud tedy toliko jinak právně posoudil zjištěný skutkový stav, když dospěl k závěru, že výše škody byla u konkrétních poškozených dostatečně prokázána, na rozdíl od městského soudu, který se domníval, že k výši škody by mělo být provedeno další dokazování. K takovému právnímu závěru není nutno vést další dokazování, které by pouze vedlo k prodlužování trestního řízení. Vrchní soud tedy nepochybil, když na základě týchž skutkových zjištění vyvodil jiný právní závěr než městský soud. Tímto postupem nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele.10. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku vrchního soudu, čemuž však Ústavní soud taktéž nemůže přisvědčit. Lze připustit, že odůvodnění je stručné, nicméně je z něj zřejmé, jaké úvahy vedly vrchní soud ke shora uvedeným právním závěrům. Ústavní soud tedy aprobuje závěry napadeného rozsudku vrchního soudu a neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10234.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Kučerou, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. srpna 2021 č. j. 56 Co 11/2021-482, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, a 1) Z. K. a 2) V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), a to toliko co do III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení. Stěžovatel má za to, že napadeným výrokem rozsudku došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti a argumentaci stěžovatele postačí uvést, že žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastníci domáhali po stěžovateli zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou jim měl stěžovatel způsobit vniknutím do jejich e-mailových schránek a znepřístupněním těchto schránek změnou hesla. Toto protiprávní jednání stěžovatele přitom bylo prokázáno již v trestním řízení. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2020 č. j. 16 C 1/2017-380 uložil stěžovateli povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že stěžovatel je povinen zaplatit jejich náhradu oběma vedlejším účastníkům společně a nerozdílně, a to ve výši 179 919 Kč.3. Krajský soud rozhodl v odvolacím řízení tak, že snížil částku přiznanou každému z vedlejších účastníků řízení na 50 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (I. a II. výrok rozsudku). Dospěl přitom k závěru, že žaloba vedlejších účastníků nebyla v plném rozsahu důvodnou, a že shora přiznaná (snížená) částka náhrady nemajetkové újmy je adekvátní. Vedlejším účastníkům dále přiznal náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 146 383,40 Kč (III. výrok rozsudku). Zdůraznil sice, že nemohl přiznat náhradu nákladů řízení za některé opakované porady vedlejších účastníků s advokátem, současně však shledal důvod pro použití § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť výše přiznaného plnění závisela na úvaze soudu. Za úkony advokáta uvedené v bodu 18 odůvodnění rozsudku tak vedlejším účastníkům přiznal plnou náhradu nákladů řízení, byť tito neměli ve věci plný úspěch.4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že touto napadá toliko III. výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Má přitom za to, že krajský soud tímto výrokem porušil jeho výše uvedená ústavně zaručená základní práva (viz bod 1 shora).5. Jelikož krajský soud snížil částku představující náhradu nemajetkové újmy pro každého z vedlejších účastníků na polovinu, měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat toliko podle § 142 odst. 2 (a nikoliv podle odst. 3) o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznat náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatele nešlo vedlejším účastníkům přiznat plnou náhradu nákladů řízení s odkazem na to, že výše přiznaného zadostiučinění závisela na úvaze soudu, neboť nebyly prokázány všechny nároky vedlejších účastníků, zejména jde-li o tvrzenou ztrátu (smazání) některých dat.6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].7. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz již nález ze dne 12. 3. 1997sp. zn. I. ÚS 157/96(N 26/7 SbNU 165)], ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny. To platí tím spíše, napadá-li stěžovatel ústavní stížností toliko výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu totiž do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007sp. zn. I. ÚS 1531/07(N 189/47 SbNU 461)]. Případy, kdy Ústavní soud otevřel věcnému posouzení ústavní stížnost proti výroku o nákladech řízení, jsou zcela výjimečné, když s ohledem na minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně srov. usnesení ze dne 5. 3. 2015sp. zn. II. ÚS 3254/13nebo ze dne 19. 2. 2019sp. zn. III. ÚS 3436/18).8. Úsporná ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, není z ní ostatně ani patrno, v čem přesně stěžovatel spatřuje mimo jiné porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Skutečnost, že stěžovatel s mu uloženou povinností nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení nesouhlasí, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.9. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny pouze tehdy, je-li v procesu výkladu a použití právního předpisu soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008sp. zn. III. ÚS 1817/07(N 81/49 SbNU 177)]. V těchto mezích také Ústavní soud přezkoumal napadený nákladový výrok rozsudku krajského soudu a dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska obstojí.10. Výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení je řádně odůvodněn a je prostý prvků soudní svévole. Ústavní soud rovněž neshledal, že by krajský soud vyložil ústavně neslučitelným způsobem ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož platí, že "i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu". Krajský soud naopak správně zohlednil, že poměřovat úspěch a neúspěch v řízení nelze jen tím, jak bylo o konkrétní žalobě rozhodnuto, tj. bez zohlednění širších souvislostí [srov. nález ze dne 13. 8. 2013sp. zn. II. ÚS 157/13(N 146/70 SbNU 363)]. V posuzované věci přitom stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy vedlejších účastníků záviselo na úvaze soudu. Vedlejší účastníci byli se svým nárokem v základu úspěšní, když bylo (již v trestním řízení) prokázáno protiprávní jednání stěžovatele a zásah do jejich osobnostních práv. Skutečnost, že se v občanském soudním řízení nepodařilo prokázat též následek v podobě ztráty některých dat, je za existujícího skutkového stavu z pohledu důvodnosti samotného základu (podstaty) nároku na náhradu nemajetkové újmy, nerozhodná. Podstatu nároku na náhradu nemajetkové újmy pramenící z protiprávního zásahu stěžovatele do jejich osobnostních práv totiž vedlejší účastníci v řízení "ubránili". Byť stěžovatel nemusí s výší uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení souhlasit, je závěr krajského soudu řádně vysvětlen a Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl zasahovat do jeho rozhodovací činnosti a plnit roli další přezkumné instance v soustavě soudů, čehož se stěžovatel fakticky domáhá.11. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10235.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., právně zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 sp. zn. 7 Tdo 309/2021, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 sp. zn. 5 To 75/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 2 T 94/2019, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu činnosti ve stavebnictví, ve funkci stavbyvedoucího v trvání pěti let. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. O tom bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušen a bylo znovu rozhodnuto, že stěžovatel byl pro stejný přečin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Stěžovatel podal ve věci rovněž dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího, a to ve výrocích o náhradě škody, rozhodnutí o vině a trestu však zůstala beze změny.3. Podle skutkových zjištění obecných soudů stěžovatel spáchal předmětný přečin tím, že jako osoba podnikající podle živnostenského oprávnění s předmětem podnikání "provádění staveb, jejich změn a odstraňování" po předchozí ústní dohodě s investorem R. S. vedl dále specifikovaným nesprávným způsobem realizaci stavby bazénu s úpravnou vody v objektu X, přičemž v rozsahu předmětu svého podnikání byl odpovědný za řádné provedení prací v souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem za dodržení podmínek stavebního povolení a povinností k ochraně života a zdraví osob a bezpečnosti práce. Podle znaleckých posudků pak došlo vinou několika pochybení stěžovatele, přesně specifikovaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu, k utonutí nezletilé poškozené.4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.5. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že ve věci vyvstávají extrémní rozpory v objasnění skutkového stavu, neboť i přes všechny předložené důkazy setrvaly všechny rozhodující soudy na tom, že stěžovatel byl jediným, kdo měl při stavbě bazénu porušit své povinnosti vyplývající z právních předpisů a technických norem. Konkrétní důkazy přitom svědčí o tom, že se autorizovaná osoba K. P. na stavbě bazénu značnou měrou podílela a už vůbec nelze zpochybnit roli R. S. v postavení stavebníka a provozovatele.6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.7. Ústavní soud konstatuje, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na některé specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci.8. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.9. Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele věcně přezkoumal, se s právním posouzením činu stěžovateli kladenému za vinu ztotožnil. Uvedl, že mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný extrémní rozpor není. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Dovolací soud se také náležitě vypořádal se všemi námitkami stěžovatele spadajícími pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu

decision_10236.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. N., advokátky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 č. j. 33 Cdo 1849/2021-345, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Výše označená stěžovatelka, advokátka, podala v zákonné lhůtě a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu.2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i dalších přiložených listin, se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala vůči M. Dzurjanikovi (žalovaný) zaplacení částky 95 096 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že na základě několika smluv o půjčce, uzavřených v průběhu necelého jednoho kalendářního roku, poskytla žalovanému finanční prostředky, celkem ve výši 1 221 000 Kč. Půjčenou částku žalovaný postupně (průběžně) splácel, avšak v okamžiku podání žaloby stěžovatelka evidovala dluh ve výši 95 096 Kč představující neuhrazené smluvní úroky.3. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 3. 2020 č. j. 13 C 243/2018-214 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 35 095,86 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylé částce ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Dále soud uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok III.). Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze z části. Na rozdíl od stěžovatelky totiž soud na splátky žalovaného započetl také tři splátky po 20 000 Kč, jelikož byly prokazatelně vloženy na účet stěžovatelky - na tuto skutečnost upozornil žalovaný již v rámci podaného vyjádření, přičemž soudu předložil doklady o realizaci daných plateb. Stěžovatelka tedy musela být nejpozději v okamžiku zahájení soudního řízení srozuměna s tím, kdo tyto částky na účet vložil, a měla o tyto částky snížit jistinu dluhu požadovanou po žalovaném.4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 12. 2020 č. j. 69 Co 185/2020-306, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. 2. 2021 č. j. 69 Co 185/2020-318, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I. v části uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovatelce částku ve výši 32 929,44 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbylé části výroku I., tj. co do povinnosti žalovaného zaplatit stěžovatelce částku ve výši 2 166,42 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.). Konstatoval, že pouze v případě částky ve výši 32 929,44 Kč jde o nesplacenou část jistiny dluhu z půjčky, a je tedy dána povinnost žalovaného zaplatit stěžovatelce tuto částku spolu se smluvním úrokem. K uvedenému závěru dospěl po rekapitulaci plateb provedených žalovaným na účet stěžovatelky tak, jak je specifikováno zejména na str. 9 napadeného rozsudku. K tomu dodal, že stěžovatelka částku 60 000 Kč vloženou na její účet nevrátila a v takovém případě lze uzavřít, že plnění provedené žalovaným akceptovala a závazek v daném rozsahu ke dni připsání poukázané částky na účet zanikl.5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka sice v dovolání vytýká odvolacímu soudu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale její námitky ve skutečnosti směřují výlučně proti správnosti skutkového závěru odvolacího soudu, že žalovaný v řízení prokázal uhrazení (plnění dluhu) částky celkem 60 000 Kč. Stěžovatelka tak fakticky odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů ze strany odvolacího soudu; v dovolání tedy neuplatnila způsobilý dovolací důvod. Jako subjektivně nepřípustné soud posoudil dovolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu.6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nadále pokračuje v polemice s rozhodováním obecných soudů, jakkoliv návrh na zrušení směřuje pouze proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Její námitky opět směřují proti tvrzenému nesprávnému hodnocení důkazů ze strany obecných soudů - stěžovatelka spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí je v důsledku pochybení obecných soudů podle stěžovatelky stiženo vadou nepřezkoumatelnosti a protiústavnosti.7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.8. Stěžovatelka opakovaně v průběhu řízení vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy v průběhu řízení. Hodnocení důkazů však náleží obecným soudům, které tak činí podle svého volného uvážení v rámci jim stanoveném příslušným právním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není úkolem Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud rovněž není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů stran aplikace "běžných" zákonů, nemá-li nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva za následek porušení ústavnosti. O takovou tzv. kvalifikovanou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecný soud dostatečně dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, anebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp. odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 85/06ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. O takový případ se však nyní nejedná. Podle zjištění Ústavního soudu je z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, včetně napadeného usnesení Nejvyššího soudu, zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění dospěly soudy k příslušným závěrům. Stěžovatelka se však opakovaně snaží soudům předkládat vlastní náhled na řešení předmětného sporu. Konkrétní nové námitky přesahující rámec "běžných" zákonů však prakticky nepředkládá. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu

decision_10237.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. B., zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti oznámení Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 10. 2021, č. j. MSP-560/2020-ODKA-SPZ/5, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2021, stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému oznámení Ministerstva spravedlnosti, jímž byl vyrozuměn ke svému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona dle § 266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2019, č. j. 6 To 388/2018-365, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, že ministryně spravedlnosti po přezkoumání spisového materiálu neshledala důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, a proto jeho podnět odložila. Stěžovatel rovněž Ústavnímu soudu navrhl zrušení "relevantních ustanovení trestního řádu", jejichž uplatněním nastal předmětný zásah.2. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost však všechny tyto procesní předpoklady nesplňuje.3. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.4. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesenísp. zn. II. ÚS 293/97ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesenísp. zn. Pl. ÚS 38/10ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesenísp. zn. III. ÚS 1336/10ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nálezsp. zn. III. ÚS 62/95ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesenísp. zn. I. ÚS 236/04ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nálezsp. zn. II. ÚS 3383/14ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].5. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesenísp. zn. IV. ÚS 125/06ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].6. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.7. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zastává názor, že stížnost pro porušení zákona není procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 2135/14ze dne 6. 8. 2014; usnesenísp. zn. IV. ÚS 100/14ze dne 6. 5. 2014; usnesenísp. zn. III. ÚS 4012/13ze dne 24. 2. 2014, část IV.; usnesenísp. zn. I. ÚS 1716/13ze dne 27. 6. 2013; usnesenísp. zn. III. ÚS 1149/11ze dne 18. 5. 2011; či usnesenísp. zn. II. ÚS 2138/08ze dne 24. 9. 2008). Právo podat stížnost pro porušení zákona dle § 266 a násl. trestního řádu totiž tento zákon přiznává pouze ministru či ministryni spravedlnosti, nikoliv obviněnému v trestním řízení, a tedy tento procesní prostředek není vůbec v jeho dispozici [srov. např. usnesenísp. zn. I. ÚS 9/94ze dne 12. 5. 1994 (U 11/2 SbNU 219); usnesenísp. zn. I. ÚS 2295/17ze dne 14. 11. 2017, bod 4; usnesenísp. zn. I. ÚS 948/21ze dne 29. 6. 2021; bod 4.; usnesenísp. zn. I. ÚS 3289/13ze dne 13. 11. 2013; usnesenísp. zn. IV. ÚS 3302/12ze dne 7. 3. 2013; usnesenísp. zn. IV. ÚS 1238/11ze dne 15. 7. 2011; či usnesenísp. zn. IV. ÚS 3117/10ze dne 16. 11. 2010).8. Ústavní stížnost podaná proti zásahu ministryně spravedlnosti spočívajícího v nepodání stížnosti pro porušení zákona dle § 266 a násl. trestního řádu je tak nepřípustná. Ve stěžovatelově věci navíc podnět k podání stížnosti pro porušení zákona směřoval proti rozsudku odvolacího soudu v trestním řízení. V takových případech Ústavní soud vyžaduje pro splnění podmínky přípustnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podání dovolání [srov. k tomu stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)], kterým měl stěžovatel jako obviněný možnost předmětný rozsudek napadnout. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel tohoto svého práva využil a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl usnesením č. j. 4 Tdo 4/2020-450 ze dne 22. 1. 2020, proti němuž stěžovatel podal samostatnou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesenímsp. zn. II. ÚS 1037/20ze dne 22. 6. 2020. Neuspěl-li stěžovatel s ústavní stížností směřující ve stejné věci proti usnesení o odmítnutí dovolání, které splňuje podmínky dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tím méně by mohl uspět s ústavní stížností podanou proti oznámení o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, která tuto podmínku nesplňuje.9. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Právní osud ústavní stížnosti sdílí i k ní připojený návrh na zrušení části trestního řádu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Jaroslav Fenyk v. r.soudce Ústavního soudu

decision_10238.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Mráze, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. 2 Ao 7/2021-157, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, uplatňování státní moci dle čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny, dále právo svobody pohybu a pobytu dle čl. 14 odst. 1 Listiny, právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z přiložených listin, stěžovatel se u Nejvyššího správního soudu domáhal zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 7. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-56/MIN/KAM, ve znění mimořádného opatření ze dne 27. 8. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-58/MIN/KAM (dále jen "opatření"). Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatele na zrušení opatření v bodech 4 a 5 odmítl a ve zbylém rozsahu (výrok II., III., IV., V.) zamítl. Stěžovatel ústavní stížností brojí právě proti posledně uvedeným výrokům předmětného rozsudku.3. Výše uvedeným opatřením, které bylo vydáno podle ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 a § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 258/2000 Sb."), Ministerstvo zdravotnictví zakázalo z důvodu ochrany obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené koronavirem SARS-CoV-2, pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest, kterým je respirátor nebo obdobný prostředek splňující stanovené podmínky, a to na vyjmenovaných veřejných místech, s účinností od 31. 7. 2021. Dále napadené opatření zakazuje v bodě 2 všem osobám pohyb a pobyt bez respirátoru nebo roušky ve všech ostatních v bodu 1 neuvedených vnitřních prostorech staveb, mimo bydliště nebo místa ubytování, kde dochází na stejném místě a ve stejný čas k přítomnosti alespoň 2 osob vzdálených od sebe méně než 1,5 metru, nejedná-li se výlučně o členy domácnosti. Výjimky jsou stanoveny pro určité skupiny osob bez dalšího (např. děti, které dosud nezahájily povinnou školní docházku), ve spojení s vymezenou aktivitou (např. při konzumaci potravin, při tréninku atd.) nebo ze zdravotních důvodů. Napadené opatření dále v bodě 4 ukládá všem zaměstnavatelům vybavit zaměstnance ochrannými prostředky dýchacích cest a v bodě 5 ukládá všem poskytovatelům zdravotních služeb povinnost vydat potvrzení osobě, která ze zdravotních důvodů nemůže mít nasazen žádný nebo stanovený ochranný prostředek dýchacích cest.4. Stěžovateli byla opatřením uložena povinnost nošení ochrany úst a nosu, což jej, dle jeho vyjádření, omezuje a ohrožuje, protože je astmatik. Stěžovatel namítá, že tím, že opatření neupravilo výjimky pro zjevné případy lidí s onemocněním dýchacích cest, se dopustilo opomenutí, které založilo jeho neústavnost a nezákonnost. Dále namítá, že nemoc covid již prodělal a má protilátky. V předcházejících rozsudcích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Ao 6/2021 a sp. zn. 8 Ao 17/2021 byla jedním z důvodů pro zrušení předcházejících opatření absence úpravy zohlednění protilátek. V tomto případě Nejvyšší správní soud absenci úpravy zohlednění protilátek neuznal jako důvod pro zrušení opatření a tím se odchýlil od své dosavadní judikatury, aniž by věc předložil rozšířenému senátu, v souladu s § 17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").II.5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.6. Ústavní přezkum rozhodování ve správním řízení a řízení před správními soudy se řídí ve své podstatně shodnými východisky jako u ostatních odvětví práva, tedy vůdčími ústavními principy a konkrétněji zejména prioritou procesního přezkumu. Posouzení věci týkajících se rozhodování orgánů veřejné správy, včetně přezkumu rozhodování správními soudy, je však zesíleno povahou veřejných subjektivních práv a postuláty čl. 36 odst. 2 Listiny, z nichž nelze vyloučit žádné opatření v relaci k základním právům a svobodám. Správní soudnictví je pak ovládáno mj. zásadou dispoziční (rozsah soudního přezkumu vymezuje sám žalobce s výjimkami přihlížení k vadám rozhodnutí z moci úřední, viz nálezsp. zn. I. ÚS 1169/07), širokým pojetím aktivní procesní legitimace (založené na tvrzení adresáta opatření o zkrácení na svých právech) či samotnou šíří soudního přezkumu (extenze výkladu pojmu rozhodnutí, možnosti soudní ochrany ve vztahu k jiným aktivitám správních orgánů), jakkoli je správní soudnictví založeno na subsidiaritě soudního přezkumu (blíže k tématu Kopa, M. in Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1116-1124).7. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví je opatřením obecné povahy, k čemuž se Ústavní soud vyslovil již dříve (viz usnesení ze dne 22. 4. 2020sp. zn. Pl. ÚS 8/20či ze dne 5. 5. 2020sp. zn. Pl. ÚS 12/20). Ministerstvo zdravotnictví přijalo napadené mimořádné opatření jako správní úřad příslušný podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., a to podle § 69 odst. 1 písm. i) téhož zákona, který stanoví, že mimořádnými opatřeními při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku jsou zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. K projednání návrhu na zrušení předmětného opatření je, dle § 13 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 94/2021 Sb."), příslušný Nejvyšší správní soud.8. V rozsudku shora označeném se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval včasností návrhu, aktivní procesní legitimací, obecnými východisky přezkumu, přezkoumatelností napadeného opatření, pravomocí k vydání napadeného opatření, přiměřeností napadeného opatření (jeho cílem, vhodností, potřebností a přiměřeností), potenciální diskriminací a také výhradou svědomí.9. Stěžovatelem namítaná absence úpravy výjimky pro zjevné případy lidí s onemocněním dýchacích není důvodná. Napadené opatření v bodě 3 písm. ee) stanoví výjimky pro osoby, které nemohou ze zdravotních důvodů, na základě indikace učiněné poskytovatelem zdravotních služeb, stanovenou ochranu nosit. Bod 5 opatření v návaznosti na bod 3 písm. ee) ukládá povinnost všem poskytovatelům zdravotních služeb vydat potvrzení osobám, které ze závažných zdravotních důvodů stanovenou ochranu nemohou nosit a zároveň je poučit o rizicích s tím spojených. Vzhledem k výše uvedenému je v opatření zajištěna výjimka tak, aby v individuálních případech nedocházelo k nepřiměřenému zásahu do práv osob, které nemohou ze zdravotních důvodů nosit stanovenou ochranu. Lidé s onemocněním dýchacích cest si mohou zajistit tuto výjimku na základě lékařského potvrzení, stejně tak, jako lidé s jiným onemocněním, které jim nedovolí nosit stanovenou ochranu. Nejvyšší správní soud se dostatečně věcně zabýval tím, zda námitka nedostatečné úpravy výjimky pro osoby s onemocněním dýchacích cest je či není důvodná (především v části F rozsudku "Přiměřenost napadeného opatření").10. Uvádí-li stěžovatel, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odchýlil od právního názoru vyjádřeného v jeho rozsudcích sp. zn. 7 Ao 6/2021 a sp. zn. 8 Ao 17/2021, pročež měla být věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupena rozšířenému senátu, nelze této námitce přisvědčit. Ostatně již Nejvyšší správní soud v bodě 76 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že ve výše uvedených rozsudcích zdůraznil nutnost vysvětlení, proč je povinnost ukládána rovněž těm, kteří jsou očkováni nebo mají dostatek protilátek po prodělání nemoci. Vzhledem k tomu, že napadené opatření obsahuje vysvětlení ve svém odůvodnění (str. 14), Nejvyšší správní soud správně dovodil, že opatření tuto podmínku z výše uvedených rozsudků splnilo. Proto také nebyl dán důvod, aby Nejvyšší správní soud postoupil věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu.11. Ačkoliv stěžovatel namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny, nepřipojuje k tomuto namítanému porušení žádné argumenty. Totéž lze konstatovat ohledně namítaného porušení práva svobody pohybu a pobytu dle čl. 14 odst. 1 Listiny.12. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud, v souladu s ústavními kautelami, provedl při přezkumu napadeného opatření posouzení, zda je naplněna proporcionalita ukládaných opatření ve vztahu k dotčeným právům povinných osob. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.13. Ústavní soud si je vědom toho, že napadené opatření bylo již zrušeno mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN, s účinností od 25. 10. 2021. Nicméně tento fakt nebránil, v souladu s § 13 odst. 4 zákona č. 94/2021 Sb., dalšímu postupu v řízení.14. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu

decision_10239.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Jany Phamové, zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem, se sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2024 č. j. 22 Cdo 818/2024-283, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. prosince 2023 č. j. 19 Co 1062/2023-239 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2023 č. j. 23 C 277/2021-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Špergerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a bylo zasaženo do práva na legitimní očekávání a do právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem vlastněným spolu se stěžovatelkou (žalovanou).3. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") výrokem I rozsudku ze dne 12. 6. 2023 č. j. 23 C 277/2021-216 zrušil spoluvlastnictví vedlejší účastnice řízení a stěžovatelky k nemovitostem v rozsudku blíže specifikovaným [mj. i k pozemku parc. č. X, který se nachází v katastrálním území Lhota u Vlachnovic, Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice (dále jen "sporný pozemek")]. Do vlastnictví vedlejší účastnice řízení přikázal nemovitosti specifikované ve výroku II (budova statku a s ním funkčně související pozemky). Nemovitosti specifikované ve výroku III (lesní pozemky) přikázal do vlastnictví stěžovatelky. Výrokem IV rozhodl o sporném pozemku tak, že jej rozdělil na dva nové pozemky o shodné výměře (638 m2), z nichž každý přikázal do vlastnictví jedné z účastnic řízení. Okresní soud vyšel z toho, že tento způsob vypořádání navrhla vedlejší účastnice řízení a jeho rozdělení nebránily žádné důvody. Stěžovatelka, i když s reálným rozdělením sporného pozemku nesouhlasila, pro případ, že k němu dojde, byla srozuměna s tím, že jí připadne nově vzniklý pozemek podle její volby. Výrokem V uložil okresní soud vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce na vypořádání spoluvlastnického podílu částku ve výši 1 076 414,50 Kč. Výroky VI, VII a VIII rozhodl o náhradě nákladů mezi účastnicemi řízení a o náhradě nákladů státu.4. K odvolání stěžovatelky, které se týkalo toliko sporného pozemku a způsobu jeho vypořádání reálným rozdělením, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2023 č. j. 19 Co 1062/2023-239 rozsudek okresního soudu ve výroku I ohledně sporného pozemku a ve výrocích IV, V, VII a VIII potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud zdůraznil, že při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy dát přednost reálnému rozdělení nemovitosti, je-li to jen trochu možné.5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2024 č. j. 22 Cdo 818/2024-283 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka dovolacími námitkami směřovala k tomu, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s tím, zda rozdělením sporného pozemku nedojde k jeho znehodnocení, a svůj závěr nedostatečně podložily. Tyto námitky nemohly založit přípustnost dovolání, neboť je stěžovatelka uplatnila až v dovolacím řízení, ačkoliv tak mohla učinit dříve v rámci řízení o věci. O reálném rozdělení sporného pozemku rozhodl již okresní soud, proto stěžovatelce nic nebránilo uplatnit výhrady k tvrzenému snížení jeho hodnoty v odvolání. Krajský soud jednoznačně zopakoval závěr okresního soudu, že sporný pozemek je reálně dělitelný bez jeho znehodnocení, přičemž žádná z účastnic v řízení před okresním soudem netvrdila existenci žádné překážky pro jeho faktické rozdělení. Jestliže v dovolání obsažené námitky proti rozdělení pozemku stěžovatelka neuplatnila ani v odvolání proti rozsudku okresního soudu, a krajský soud se tak přezkumem věci po této stránce ani nezabýval, nemohou takové námitky nově předložené až Nejvyššímu soudu úspěšně založit dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně rekapituluje skutkový stav, argumentaci svoji i vedlejší účastnice řízení, průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Zdůrazňuje, že předmětem řízení zůstalo pouze vypořádání sporného pozemku (parc. č. 75/1). Stěžovatelka nesouhlasila s reálným rozdělením sporného pozemku na dva pozemky o shodné výměře a požadovala, aby jí jako celek připadl do jejího výlučného vlastnictví. Vyšly-li obecné soudy při rozhodování o rozdělení sporného pozemku ze znaleckého posudku Ing. Davida Juračky, nezohlednily, že znalec uvedl, že tvoří jediný funkční celek a lze o něm uvažovat jako o stavebním pozemku. Navíc se nevypořádaly s otázkou, zda rozdělením pozemku nedojde k podstatnému snížení jeho hodnoty a této otázce se nevěnuje ani znalecký posudek. Obecným soudům vytýká, že svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily (v této souvislosti poukazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu), nesprávně interpretovaly znalecký posudek, nezabývaly se jejími námitkami a rozhodly na základě skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na znění § 1144 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), podle něhož nelze věc rozdělit, snížila-li by se podstatně její hodnota. Na podporu svého tvrzení o možném snížení hodnoty sporného pozemku uvádí, že rozdělením pozemku vznikly dva úzké pruhy o šířce cca 15 m, kdy může být obtížné na nich realizovat výstavbu. Obecné soudy rovněž nezohlednily, že na pozemku, který byl přikázán vedlejší účastnici řízení, se nachází studna, která je zdrojem i pro pozemek stěžovatelky.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.9. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiny ústavní stížnosti se podává, že podstatou její argumentace je pouze polemika, resp. nesouhlas, s výkladem podústavního práva, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy, která ovšem nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatelka cituje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu i komentářové literatury týkající se náležitostí řádného odůvodnění, s čímž lze samozřejmě souhlasit, nicméně z její strany jde o argumentaci nacházející se toliko v obecné rovině, která se konkrétně nepromítá do ústavní stížností napadených rozhodnutích. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s názorem obecných soudů na způsob vypořádání spoluvlastnictví.10. Ačkoliv je ústavní stížnost poměrně rozsáhlá, zásadní a v podstatě pouze jediná námitka stěžovatelky se soustřeďuje na to, zda mohl být sporný pozemek rozdělen a zda jeho reálným rozdělením nedošlo k jeho znehodnocení. V této souvislosti je třeba předně poznamenat, že reálné rozdělení věci je preferovaným způsobem vypořádání spoluvlastnictví (srov. § 1144 odst. 1 obč. zák.). Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy při rozdělení sporného pozemku vyšly z toho, že tento způsob navrhla vedlejší účastnice řízení a jeho rozdělení nic nebránilo (nedošlo ke ztrátě jeho funkčnosti). Sporný pozemek byl navíc rozdělen tak, aby každý z nově vzniklých pozemků byl přístupný z přilehlé komunikace. Závěry obecných soudů, podložené znaleckým posudkem, podle nichž pozemek lze reálně rozdělit na dvě shodné části bez snížení hodnoty pozemků ve smyslu § 1144 odst. 1 obč. zák., jsou srozumitelně a logicky odůvodněny. Argumentace stěžovatelky, že rozdělením pozemku došlo (mohlo by dojít) k jeho znehodnocení, když na pozemku o šíři 15 m bude obtížnější potenciálně vybudovat nějakou stavbu, je čistě hypotetická a spekulativní. Stejně lze totiž argumentovat i opačným směrem, tedy že menší pozemek, který je nicméně ještě dostatečně velký (638 m2) na případnou výstavbu, bude v přepočtu na cenu za metr čtvereční lépe zpeněžitelný. Nadto nelze přehlédnout, že jak uvedl krajský soud (viz bod 13 odůvodnění rozsudku), stěžovatelka původně (v průběhu řízení před okresním soudem) netvrdila žádné okolnosti bránící reálnému rozdělení, učinila nesporným, že obě části vzniklého pozemku mají stejnou hodnotu a sama si vybrala nově vzniklý pozemek bez studny. Až v odvolacím řízení začala uvádět námitku týkající se umístění studny, jako argument bránící reálnému rozdělení sporného pozemku. Tento postup stěžovatelky krajský soud z pohledu Ústavního soudu správně vyhodnotil jako účelový až obstrukční, nehledě na to, že možnost připojení nově vzniklého pozemku na vodovodní řad existuje bez ohledu na umístění studny. Argumentaci týkající se možného znehodnocení sporného pozemku jeho rozdělením stěžovatelka začala uplatňovat až v dovolacím řízení, i když ji mohla vznášet i dříve. Nemohl-li se touto námitkou zabývat Nejvyšší soud, tím spíše nemůže nalézt své uplatnění v řízení o ústavní stížnosti.11. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly, jejich argumentaci rozvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy nejsou nepřiměřené. V závěrech ve věci jednajících soudů nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišně formalistický postup. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1024.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 47 To 462/2021-104 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20. září 2021, č. j. 2 Nt 519/2021-41, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 8 odst. 2, věta prvá, odst. 3 věta prvá a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli bylo dne 24. 7. 2021 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 očist. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tohoto jednání se stěžovatel měl stručně řečeno dopustit tím, že od počátku roku 2021 si v objektech v obci S. měl nechat s druhým obviněným V. A. sestavit a seřídit výrobní linku na výrobu cigaret, přičemž stěžovatel měl od počátku června 2021 dopravovat potřebné suroviny a předměty k nelegální výrobě cigaret a v obci S. ubytovat osoby, které měly nelegálně cigarety vyrábět. Takto vyrobené cigarety měli s druhým obviněným převážet do skladu v D. a distribuovat dalším osobám. Stěžovatel měl s dalším obviněným v objektu ve S. ukrývat mimo jiné nejméně 2 164 500 kusů výseků krabiček a v D. 1 475 kusů krabiček, všechny neoprávněně označené ochrannou známkou "Marlboro" a dále 296,95 kg řezaného tabáku. Stěžovatel měl pověřit svého zaměstnance L. T. spálením odpadu z nelegální výroby cigaret. Dále měl stěžovatel s druhým obviněným v obci S. skladovat nelegálně vyrobené cigarety v počtu 5 200 kusů, neoprávněně označené ochrannou známkou "Rothmans". Takto se stěžovatel s druhým obviněným měl podílet na výrobě nejméně 424 800 kusů cigaret, čímž měli společně zkrátit spotřební daň z cigaret o částku 1 359 360 Kč a dále si s druhým obviněným měli opatřit prostředky a nástroje k výrobě cigaret v množství nejméně 43 319 500 kusů, čímž se připravovali na zkrácení spotřební daně z cigaret o částku ve výši nejméně 138 622 400 Kč.3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto podle § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") o zamítnutí žádosti stěžovatele na propuštění z vazby, když okresní soud dospěl k závěru, že i nadále trvají důvody vazby dle § 67 písm. b), písm. c) tr. řádu.4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský osud") podle § 149 odst. 1 písm. a) zrušil usnesení okresního soudu a nově rozhodl podle § 71a tr. řádu tak, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá, když nadále trvá vazební důvod dle § 67 písmeno c) tr. řádu.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, které soudy pro trvání vazby uvedly v zamítavých usneseních. Namítá, že oba soudy opřely své závěry o hrozbě pokračování v trestné činnosti pouze o jeho dávnou trestní minulost; zde stěžovatel uvádí, že se trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, dopustil v roce 2006. Stěžovatel tvrdí, že žádné cigarety nevyráběl, že u něj žádné vyrobené cigarety nebyly nalezeny a dodává, že zařízení na výrobu cigaret bylo rozebráno, takže ani hypoteticky nehrozí, že by v trestné činnosti mohl v budoucnu pokračovat. Celkově namítá, že obecné soudy důvody pro trvání vazby popsaly velmi obecně a nekonkrétně, a že napadená rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, když v nich dle stěžovatele chybí jakékoli konkrétní okolnosti odůvodňující závěr, že v jeho případě je důvodná obava, že bude pokračovat v trestné činnosti.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).7. Co se týče usnesení okresního soudu, to bylo již dříve zrušeno usnesením krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost v této části za návrh, k jehož projednání není příslušný.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.9. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 689/05ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny).10. V posuzovaném případě krajský soud vysvětlil, z čeho dovozuje obavu z opakování trestné činnosti stěžovatele, přičemž toto vysvětlení není nijak excesivní či ústavně nepřijatelné. Odůvodnění trvání důvodů pro předstižnou vazbu je sice relativně stručné, ale dostatečně srozumitelné. Krajský soud v napadeném usnesení odkázal na stěžovatelovo předchozí chování, přičemž kladl důraz na skutečnost, že stěžovatel byl posledně, v roce 2011, odsouzen pro shodnou trestnou činnost (spočívající v dovozu látky celně deklarované jako ředidlo, přelévané do lahví opatřených etiketami alkoholických nápojů, a neodvedení spotřební daně ve výši čtyři a půl milionu Kč). Z napadeného usnesení se podávají zřejmé důvody k podezření, že se stěžovatel dopouštěl majetkové trestné činnosti opakovaně, i že by mohl pokračovat v páchání trestné činnosti nadále, za účelem získání finančních prostředků. Svůj závěr, že by stěžovatel mohl pokračovat v páchání majetkové trestné činnosti, odůvodnil krajský soud tím, že stěžovatel se vytýkaného jednání dopouštěl i v minulosti a po delší časové období. K tomu krajský soud dodal, že stěžovatel nevysvětlil původ finančních prostředků (téměř 4 milionů korun), které vložil během krátké doby prostřednictvím bankomatu na svůj účet. Stěžovatelova námitka, že opakování trestné činnosti není v jeho případě ani hypoteticky možné, když stroj na výrobu cigaret byl zajištěn a rozebrán, neobstojí, neboť opakováním trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán, se totiž nerozumí toliko opakování stejného trestného činu na stejném předmětu útoku stejným způsobem za stejných rozhodujících okolností, ale postačí k němu opakování stejného trestného činu či druhově stejné trestné činnosti vyznačující se určitým stejným charakteristickým rysem, např. pohnutkou, způsobem spáchání atd. [k tomu srov. AUGUSTINOVÁ, Pavla. K § 67. In: FENYK, Jaroslav; DRAŠTÍK, Antonín. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno dle ASPI (právní informační systém), bod 25]. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že napadené usnesení neobsahuje žádné konkrétní důvody pro trvání vazby, když dospěl k závěru, že krajský soud odůvodnil napadené usnesení přezkoumatelným způsobem, přičemž uvážil i osobnost obviněného, včetně jeho zdravotního stavu.11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d), jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10240.txt

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského, místopředsedkyně soudu Milady Tomkové, místopředsedy soudu Jaroslava Fenyka a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Radovana Suchánka, Vladimíra Sládečka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavních stížností stěžovatelky obchodní společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., sídlem Bělehradská 222/128, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Ing. Samuelem Schreiberem, advokátem, sídlem Na Příkopě 854/14, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019 č. j. 33 Cdo 2986/2018-235, ze dne 20. července 2021 č. j. 33 Cdo 3257/2020-652, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2020 č. j. 51 Co 38/2020-480, vedené podsp. zn. I. ÚS 2978/21, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021 č. j. 33 Cdo 1899/2020-604 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 29 Co 397/2019-462, vedené podsp. zn. IV. ÚS 3348/21, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Štěpána Průchy a Aleny Vaculínové, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na spojení, takto:Ústavní stížnosti vedené podsp. zn. I. ÚS 2978/21aIV. ÚS 3348/21se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny podsp. zn. I. ÚS 2978/21.Odůvodnění1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení výše konkretizovaných rozhodnutí tvrdíc, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na autonomii vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny ve spojení s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, a že byl i porušen princip zákazu svévole (podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny) a princip rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy).2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízeních, jejichž účastnicí byla stěžovatelka (ve sporech o trvání právních vztahů ze smluv o stavebním spoření), a obě ústavní stížnosti jsou obsahově shodné. Ústavní soud proto, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.4. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 č. Org. 1/22 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Vladimír Sládeček, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude vedeno podsp. zn. I. ÚS 2978/21.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Pavel Rychetský, v. r.předseda Ústavního soudu

decision_10241.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. O., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem Zámecká 488/20, Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2021, č.j. 43 Nc 12052/2020-352, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2021, č.j. 14 Co 152/2021-427, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) M. O. a 2) nezl. M. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.1. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č.j. 43 Nc 12052/2020-352, svěřil nezletilou M. do střídavé péče rodičů s týdenními intervaly střídání (výrok I.). S účinností od 1. 5. 2021 byl otec zavázán platit na výživu nezletilé 6 000 Kč měsíčně a stěžovatelka byla zavázána platit na výživu nezletilé 1 800 Kč měsíčně, přičemž shodná úprava práv a povinností k nezletilé byla stanovena i pro dobu po právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů (výroky II., III. a IV.). Dále okresní soud rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroku I. a o náhradě nákladů řízení (výroky V., VI., VII. a VIII.).2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2021, č.j. 14 Co 152/2021-427, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.II.3. Shora uvedenými rozhodnutími byla dle přesvědčení stěžovatelky porušena základní práva vyplývající z čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.4. Obecné soudy podle stěžovatelky svěřily nezletilou do střídavé péče, aniž by se zabývaly splněním všech nezbytných předpokladů. Otec v minulosti jednal v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé a nerespektoval rodičovskou roli stěžovatelky, když jí (coby dosavadní primární pečovatelce) zcela svévolně a v rozporu s předchozí dohodou po dobu několika měsíců bránil v plnohodnotném styku s nezletilou, aniž by k takovému kroku měl relevantní důvody (tvrzení týkající se údajné psychické poruchy stěžovatelky byla v řízení vyvrácena). V této souvislosti stěžovatelka v řízení namítala také porušení § 889 občanského zákoníku, porušení zákonných práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti však obecné soudy nevzaly v potaz. Partnerský vztah rodičů je navíc hluboce rozvrácen a jejich komunikace ohledně záležitostí souvisejících s výchovou je neefektivní. Bránění ve styku s druhým rodičem, neuznávání jeho rodičovské role a neschopnost kooperace jsou přitom považovány za okolnosti, ke kterým je při hodnocení kritérií pro nařízení střídavé péče nutno přihlédnout. Dle stěžovatelky by svěření nezletilé do její výlučné péče s odpovídající širokou úpravou styku s otcem lépe sloužilo zájmu nezletilé a méně zasahovalo do jejího práva na péči o nezletilou.III.5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů.6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").IV.7. Svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rodičů či do péče jednoho z nich s co nejcitlivější úpravou styku s druhým z rodičů je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti dané situace nejlépe disponovány k tomu, aby zvážily individuální okolnosti každého případu a upravily aktuální rodinné poměry (pakliže toho nejsou schopni na základě vlastní dohody a oboustranných kompromisů sami účastníci). Soudy musí vycházet ze zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Úkolem soudů zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy mají taktéž povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.8. Okresní soud dospěl po vyhodnocení všech provedených důkazů k závěru, že návrhy, kterými se rodiče domáhali svěření nezletilé do své výlučné péče, nejsou důvodné. Kromě výslechu rodičů vycházel ze sdělení opatrovníka, lékařských zpráv a zejména ze znaleckého posudku a podrobného výslechu znalkyně při jednání. Dle znaleckého posudku má nezletilá velmi pěkný vztah k oběma rodičům a k žádnému z nich neprojevuje negativní emoce. Za nejrozumnější způsob uspořádání vzájemných vztahů považovala znalkyně střídavou péči s týdenními intervaly, shodné řešení navrhl také opatrovník nezletilé. Okresní soud poukázal na to, že přestože jsou rodiče pro nezletilou stejně milovanými osobami a ani o jednoho z nich nechce přijít, oba dělají vše pro to, aby k tomu došlo. Na střídavé péči se přitom již byli na krátkou dobu schopni dohodnout (nejprve bezprostředně po rozpadu jejich vztahu, než otec tento režim ze svého rozhodnutí ukončil, posléze v době po vypracování znaleckého posudku do doby soudního rozhodnutí). Střídavou péči navrhovala stěžovatelka také v rámci návrhů na vydání předběžného opatření. Okresní soud uvedl, že oba rodiče jsou v zásadě stejně kompetentní o svou dceru pečovat, současně však naráží na určité limity, které je při výchově omezují. Po zvážení jednotlivých variant péče okresní soud rozhodl o svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, díky které bude nezletilá moct být i nadále v maximální možné míře v kontaktu s oběma rodiči, kteří budou mít možnost dceru vychovávat, formovat a případně i korigovat to, v čem je druhý z nich při výchově limitován.9. Ani v řízení před krajským soudem nevyplynuly žádné okolnosti, v důsledku kterých by bylo namístě se od závěrů okresního soudu odchýlit. Krajský soud konstatoval, že nesouhlas stěžovatelky se střídavou péčí není vybudován na důvodech, které by mohly tento způsob péče o nezletilou diskvalifikovat. Zopakoval, že ze závěrů znaleckého posudku nevyplynuly ohledně rodičovských kompetencí žádné zásadní skutečnosti, oba rodiče jsou k péči o nezletilou způsobilí a oba mají o péči zájem. K osobám rodičů, k podmínkám v místě jejich bydlišť či k péči o nezletilou nebyly zjištěny žádné negativní poznatky ani ze strany opatrovníka. Střídavá péče je na základě předběžné vykonatelnosti rozsudku okresního soudu řádně realizována, oba rodiče toto rozhodnutí respektují a nezletilá, která má dle znaleckého posudku vytvořenu pozitivní citovou vazbu ke stěžovatelce i k otci, se tak již po delší dobu nachází v rovnovážném kontaktu s každým z rodičů. Jelikož relevantní důvody, pro které by nezletilá nemohla být svěřena do střídavé péče rodičů, krajský soud nezjistil, rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.10. Pro účely svého rozhodnutí tedy obecné soudy zhodnotily závěry znaleckého posudku, kladný vztah nezletilé k oběma rodičům, jejich srovnatelné výchovné kompetence, jakož i to, že se na střídavé péči byli dvakrát schopni sami dohodnout a tato již byla na základě předběžné vykonatelnosti rozsudku okresního soudu po určitou dobu také bez větších problémů řádně realizována (navzdory problémům v minulosti tak rodiče jsou schopni navzájem respektovat svou rodičovskou roli). Sama skutečnost, že stěžovatelka se svěřením nezletilé do střídavé péče obou rodičů nyní nesouhlasí, přitom za důvod k zásahu Ústavního soudu považována být nemůže, když nadto není zřejmé, v čem konkrétně by stěžovatelkou navrhovaná varianta její výlučné péče s širokou úpravou styku s otcem měla být za daných okolností pro nezletilou vhodnější.11. Přestože vzájemná komunikace rodičů není zcela optimální, lze souhlasit s názorem obecných soudů, že v daném případě nejde o problém natolik zásadní, aby realizaci střídavé péče vylučoval. Navíc ani svěřením nezletilé do péče jednoho z rodičů a úpravou styku s druhým rodičem by potřeba vzájemné komunikace nebyla zásadněji eliminována. Nedostatky v komunikaci dle stěžovatelky zapříčiňuje otec, který není ochoten se dohodnout, zatímco ona byla schopna polevit ze svých požadavků a přes znatelný ústupek ze své procesní pozice uzavřít dohodu o střídavé péči. Zjevně se ovšem jednalo o ústupek pouze dočasný, když proti rozhodnutí okresního soudu o střídavé péči a jeho potvrzení krajským soudem brojí nynější ústavní stížností, zatímco otec nezletilé vzal své odvolání proti rozsudku okresního soudu v plném rozsahu zpět.12. Dle § 889 občanského zákoníku rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.13. Navzdory tomu, že po svém rozchodu spolu rodiče před orgánem sociálněprávní ochrany dětí původně uzavřeli dohodu o střídavé péči, rozhodl se následně otec nezletilé (veden tvrzenými obavami o její bezpečnost), že bude o dceru pečovat sám a stěžovatelce s ní od 4. 11. 2020 do 11. 3. 2021 umožnil toliko asistovaný kontakt (v průměru dvakrát až třikrát týdně, vždy na dobu cca dvou hodin). Ačkoliv s popsaným postupem otce nezletilé souhlasit nelze, namítala-li stěžovatelka v této souvislosti také porušení § 889 občanského zákoníku (na základě čehož se domáhala svěření nezletilé do své péče), je třeba přisvědčit závěru krajského soudu, dle kterého se nejednalo o situaci tímto ustanovením předpokládanou, neboť péče o nezletilou ani styk s ní v dané době ještě nebyly nikterak upraveny rozhodnutím soudu a otec stěžovatelce pravidelný styk s nezletilou umožňoval (byť formou asistovaných kontaktů).14. Lze uzavřít, že obecné soudy aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, vycházely z provedeného dokazování, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Potřebnou pozornost věnovaly také nejlepšímu zájmu nezletilé, přičemž způsob jeho vymezení nelze v posuzovaném případě považovat za ústavně nekonformní. Nedostatky svědčící pro stěžovatelkou tvrzené porušení základních práv, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost proto byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10242.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. J., zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 5 To 156/2021, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 5 To 157/2021, za účasti Městského soudu v Praze, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 38 odst. 1 Listiny.2. Napadeným usnesením sp. zn. 5 To 156/2021 městský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 4 T 163/2019, jímž obvodní soud rozhodl, že protokol o hlavním líčení ze dne 12. 11. 2020 vedeném proti stěžovateli se nedoplňuje ani neopravuje. Obvodní soud vycházel v otázce protokolu z § 55 odst. 1 písm. d) zákona č. 1414/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dle kterého protokol musí obsahovat stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu. Městský soud se s tímto názorem obvodního soudu ztotožnil.3. Napadeným usnesením sp. zn. 5 To 157/2021 městský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 4 T 163/2019, jímž obvodní soud rozhodl, že přísedící Milan Hassman není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele. Obvodní soud vycházel v otázce podjatosti přísedícího z jeho tvrzení, že se podjatý být necítí a obžalovaného osobně nezná, přičemž kromě hlavního líčení se s ním nikdy nesetkal. Nebylo mu známo, že se podílel na volbě přísedících včetně jeho osoby. Obvodní soud se opíral o skutečnost, že od zmíněného zasedání zastupitelstva uplynula doba téměř čtyř let, negativní postoj obžalovaného nemá na jeho rozhodování ve věci žádný vliv a skutečnost, že přísedící během hlavního líčení nebyl aktivní, nijak nedokazuje, že by byl ve věci podjatý. Z informací, které obžalovaný uvedl, není dle obvodního soudu možné dovodit, že by byl ve věci podjatý. Na tuto skutečnost nemá vliv, zda spolu v souvislosti s dotčeným zasedáním zastupitelstva hovořili, či nikoliv. I tyto závěry obvodního soudu přijal za své rovněž městský soud.4. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v mnoha nepřesnostech, o nichž se domnívá, že je obsahuje protokol z hlavního líčení konaného dne 12. 11. 2021 (poznámka Ústavního soudu: pravděpodobně se jedná o rok 2020). Dle svého vyjádření nerozuměl obsahu písemného přepisu pořízeného soudem prvního stupně, který byl v mnoha větách nejen pozměněn významově, ale plných přibližně 50 % vyřčených slov ve svědectvích vyslýchaných a hovořících osob zúčastněných na řízení zcela chybělo. Dále uvádí, že přepisem do spisovného jazyka došlo k poškození autenticity projevu osob a že protokol nezachycuje věrně průběh úkonu. Ohledně výpovědi svědkyně se domnívá, že měl být aplikován § 55 odst. 3 trestního řádu, protože vypovídala odlišně. Odvolává se také na svévolný a nepřezkoumatelný postup soudu prvního stupně a porušení zásady "iura novit curia".5. Stěžovatel ve své stížnosti ze dne 22. 5. 2021 výslovně upozornil městský soud na porušení zákonné povinnosti plynoucí z § 55b odst. 3 věty první trestního řádu obvodním soudem. Městský soud se dle jeho slov stížnostní argumentací nikterak nezaobíral. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud neprováděl reálnou kontrolu souladu protokolu se zvukovou nahrávkou a zároveň kvůli neseznámení se s argumentací stěžovatele založil zjevně nepravdivým závěrem nepřezkoumatelnost napadeného usnesení.6. V souvislosti s nestranností přísedícího Hassmana stěžovatel uvedl, že k jeho osobě měl v roce 2017 jakožto radnímu městské části výhrady, zda vůbec může zastávat post přísedícího. Stížností ze dne 22. 5. 2021 se stěžovatel domáhal vyvrácení tvrzení přísedícího Hassmana, že obžalovaného osobně nezná, a kromě hlavních líčení se s ním nikdy osobně nesetkal. Toto tvrzení se stěžovatel snaží vyvrátit popisem faktů a událostí spojených s volbou přísedících ze dne 27. 6. 2017. Obvodní soud dle jeho názoru v rozhodnutí sp. zn. 4 T 163/2019 svůj závěr nijak neodůvodnil, pokud jde o námitku narušené nestrannosti jako důsledek nevyhovění objektivnímu testu nestrannosti. Jako zcela zásadní uvádí skutečnost, že nikdy neobdržel vyjádření přísedícího Hassmana v písemné podobě, ačkoliv je podkladem pro rozhodnutí soudu. Námitka narušené nestrannosti přísedícího Hassmana je postavena na nevyhovění objektivnímu testu nestrannosti, jak je popsán v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989. Dle jeho tvrzení je evidentní, že již nyní, v průběhu trestního řízení před nalézacím soudem, dochází ke kumulativním negativním účinkům selhávání obvodního soudu v respektování procesních pravidel v takovém rozsahu, že je v ohrožení jeho právo na spravedlivý proces ve svém celku.7. Stěžovatel se rovněž domnívá, že názorem městského soudu, že skutečnost, že obžalovaný byl jednou ze dvou osob, které jej na funkci přísedícího odmítly zvolit, není důvodem podjatosti a nespadá mezi zákonné důvody, byla porušena zásada "iura novit curia". Ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu totiž neobsahuje jednoznačný výčet důvodů, ale první věta tohoto ustanovení zní: "Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká...".8. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost však všechny tyto procesní předpoklady nesplňuje.9. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.10. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesenísp. zn. II. ÚS 293/97ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesenísp. zn. Pl. ÚS 38/10ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesenísp. zn. III. ÚS 1336/10ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nálezsp. zn. III. ÚS 62/95ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesenísp. zn. I. ÚS 236/04ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nálezsp. zn. II. ÚS 3383/14ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].11. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesenísp. zn. IV. ÚS 125/06ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].12. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.13. Napadené usnesení sp. zn. 5 To 156/2021 městského soudu i usnesení obvodního soudu o doplnění a opravě protokolu dle § 57 odst. 1 trestního řádu jsou toliko procesního charakteru a nijak nebrání tomu, aby námitky proti případným vadám byly uplatněny i v dalším průběhu trestního řízení. Ústavní soud proto dlouhodobě ve své rozhodovací činnosti považuje ústavní stížnosti proti těmto usnesením za nepřípustné (srov. např. či usnesenísp. zn. II. ÚS 1401/07ze dne 25. 10. 2007, usnesenísp. zn. II. ÚS 3692/13ze dne 17. 2. 2015, usnesenísp. zn. I. ÚS 3025/13ze dne 24. 10. 2013 či usnesenísp. zn. IV. ÚS 662/20ze dne 24. 3. 2020; přiměřeně i usnesení sp. zn.II. ÚS 272/04 ze dne 7. 2. 2005).14. Stejně je tomu i ohledně napadeného usnesení sp. zn. 5 To 157/2021 a usnesení obvodního soudu o nevyloučení přísedícího z vykonávání úkonu ve stěžovatelově trestní věci. Ani tato usnesení nezakončují trestní řízení či jeho ucelenou dílčí část a nezbavují stěžovatele možnosti brojit proti jím pociťované vadě spočívající v údajné podjatosti přísedícího v dalším průběhu řízení. I v této otázce Ústavní soud dlouhodobě rozhoduje, že ústavní stížnost proti usnesení o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí dle § 31 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 30 odst. 1 trestního řádu není přípustná (viz k tomu např. usnesenísp. zn. III. ÚS 2899/19ze dne 30. 9. 2019; usnesenísp. zn. II. ÚS 2188/19, bod 8.; usnesenísp. zn. III. ÚS 831/19ze dne 9. 4. 2019, bod 6.; usnesenísp. zn. III. ÚS 3121/21ze dne 30. 11. 2021, bod 10.; usnesenísp. zn. II. ÚS 4042/19ze dne 23. 3. 2020; usnesenísp. zn. I. ÚS 3307/19ze dne 11. 2. 2020, bod 13.).15. Stěžovatel rovněž netvrdil ani neprokazoval splnění některého z důvodů dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, umožňujících Ústavnímu soudu výjimečně ústavní stížnost neodmítnout pro nepřípustnost. Ústavní soud proto z meritorního hlediska nemůže jeho stížnost posoudit a je nucen ji odmítnout.16. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Jaroslav Fenyk v. r.soudce Ústavního soudu

decision_10243.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Korbáše, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2021 č. j. 30 Cdo 2214/2021-280, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021 č. j. 28 Co 290/2020-237 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2019 č. j. 41 C 239/2018-113, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 41 C 239/2018 se podává, že stěžovatel mezi lety 1997 až 1999 vložil na účet družstva Česká národní záložna, spořitelní a úvěrní družstvo (dále jen "družstvo ČNZ") peněžní prostředky zejména jako termínované vklady. Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") rozhodnutím ze dne 25. 3. 1999 uvalil na družstvo ČNZ nucenou správu. Stěžovatel dne 30. 4. 1999 požádal nuceného správce o předčasné ukončení termínovaných vkladů a vyplacení částek na účtech. Dne 13. 5. 1999 byly vklady stěžovatele předčasně zrušeny a dne 20. 5. 1999 se stěžovatel u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") po družstvu ČNZ domáhal zaplacení 435 854 Kč s příslušenstvím jako vrácení vložených peněžních prostředků. Nucený správce dne 20. 9. 1999 rozhodl o "uhrazovací povinnosti" stěžovatele vůči družstvu ČNZ ve výši 181 717 Kč a danou částku z účtu stěžovatele odečetl. Dne 25. 7. 2001 byl na družstvo ČNZ prohlášen konkurs, který byl zrušen ke dni 25. 11. 2017 po splnění rozvrhového usnesení; po dobu konkursního řízení bylo řízení o žalobě stěžovatele ze dne 20. 5. 1999 přerušeno. Uvedená pohledávka stěžovatele byla v konkursním řízení uspokojena částečně, co do částky 785 Kč. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2018 č. j. 37 C 149/99-738 uložil družstvu ČNZ zaplatit stěžovateli 221 115,40 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení z vložených vkladů a ve zbylé části jeho žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 6. 2018 č. j. Dr 380/RD36/KSOS, Fj 50710/2018/KSOS k návrhu České národní banky rozhodl o zápisu výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku. Družstvo ČNZ ke dni 4. 7. 2018 zaniklo.3. Poté se stěžovatel dne 23. 11. 2018 u obvodního soudu žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 221 115,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nesprávný úřední postup Úřadu při schvalování "uhrazovací povinnosti" stěžovatele v září 1999. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že v době rozhodnutí nuceného správce již byly jeho účty u družstva ČNZ zrušeny a stěžovatel formálně členem družstva ČNZ nebyl, což se podává i z rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 1999. V replice doručené obvodnímu soudu dne 8. 10. 2019 stěžovatel nadále trval na nezákonném postupu nuceného správce v roce 1999, přičemž mimo jiné namítl, že krajský soud nezákonně rozhodl o výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku, aniž byla ukončena soudní řízení s ním vedená; stěžovatel proto nemůže vymáhat povinnost uloženou družstvu ČNZ rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 6. 2018. Na jednání konaném dne 15. 10. 2019 obvodní soud usnesením podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), stěžovatele vyzval, aby doplnil rozhodná skutková tvrzení a označil důkazy k jejich prokázání. Zejména aby uvedl konkrétní rozhodnutí, která považuje za nezákonná a kdy a kým byla vydána, či konkrétní nesprávný úřední postup a kdo a jak se jej měl dopustit, a dále v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi uvedeným a žalobou požadovanou částkou. Stěžovatel na jednání dále uvedl: "meritem žaloby považuji pochybení nuceného správce ..., protože ten mě okradl", a dále: "meritem věci je nezákonné pochybení nuceného správce, kdybych nebyl okraden nuceným správcem, tak bych nemusel podávat žalobu ...". Na jednání konaném dne 6. 12. 2019 stěžovatel uvedl, mimo jiné, že "meritem celé věci je, že jsem ... vypověděl vklady ... a podle podmínek [družstva ČNZ] byly ukončeny veškeré termínované účty. ... Byl jsem okraden nuceným správcem, to je základní věc ...".4. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť nárok stěžovatele shledal k námitce vedlejší účastnice promlčeným, a rozhodl o nákladech řízení. Spojoval-li stěžovatel vznik škody s postupem nuceného správce, o vzniku škody věděl nejpozději dne 20. 9. 1999. Ke dni podání žaloby tříletá promlčecí lhůta uplynula. Stěžovatel nemůže úspěšně opírat svůj žalobou uplatněný nárok o rozsudek okresního soudu ze dne 5. 6. 2018, neboť jím okresní soud rozhodl o povinnosti družstva ČNZ vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení; s uvedeným rozhodnutím nelze bez dalšího úspěšně spojovat odpovědnost vedlejší účastnice za stěžovatelem tvrzenou škodu.5. Stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku obvodního soudu odvoláním, ve kterém mimo jiným tvrdil, že "vlivem nezákonného rozhodnutí" krajského soudu o výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku neobdržel částku podle rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 2018, a tím mu vznikl nárok vymáhat tuto částku po státu. Promlčecí lhůta v nyní posuzované věci počala běžet od okamžiku nabytí právní moci rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 2018, tj. ode dne 4. 7. 2018. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že změnil výši nákladů řízení, a ve zbylé části, včetně věci samé, jej potvrdil. Sám stěžovatel v odvolání uvedl, že se o škodě dozvěděl dne 20. 9. 1999; to odpovídá i jeho procesnímu postupu, kdy se žalované částky domáhal u okresního soudu. Nárok na náhradu škody odpovídající této částce potom uplatnil až dne 11. 6. 2015, kdy promlčecí lhůta uplynula. Námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí neodporuje dobrým mravům, neboť se stěžovatel domohl nároku v jiném soudním řízení, avšak exekuční titul nenavrhl k vykonání. Šlo proto o nárok, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném soudním řízení.1. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku městského soudu brojil dovoláním, ve kterém mimo jiným uvedl, že odvolací řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadený rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; městský soud "se při svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ... a Ústavního soudu". Dále stěžovatel namítl nezákonnost výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku provedeného krajským soudem. Stěžovatel v dovolání také uvedl, že napadený rozsudek městského soudu odporuje Ústavním soudem a Nejvyšším soudem akcentované zásadě ochrany důvěry jednotlivců v právo. K tomu uvedl několik rozhodnutí Ústavního soudu. Z těchto důvodů, se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhá zaplacení v žalobě uvedené částky. Nejde však o náhradu škody, "jak před prvním rozhodnutím [obvodního soudu] tvrdil [stěžovatel], byť se [stěžovatel] cítí být poškozen tím, že mu veškeré jeho peníze [vedlejší účastnicí] vráceny nebyly". "Škoda" přitom vznikla až dne 4. 7. 2018, po zániku družstva ČNZ. Konečně stěžovatel tvrdil, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí odporuje dobrým mravům [s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005sp. zn. I. ÚS 643/04(N 171/38 SbNU 367); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].2. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl zčásti pro vady, a zčásti proto, že jej neshledal přípustným. Dovolání stěžovatele postrádá obligatorní náležitosti u tvrzení o odchýlení se od zásady ochrany důvěry jednotlivců v právo, neboť neobsahovalo konkrétní argumentaci, jak se měl městský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a u tvrzení, že žalobou uplatněný nárok měl být posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť u něj stěžovatel nevymezil právní otázku, natož předpoklady přípustnosti dovolání. Šlo-li o tvrzení, že vedlejší účastnice uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, městský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Hlavním ani přímým úmyslem vedlejší účastnice nebylo poškodit stěžovatele, stěžovateli nic nebránilo žalobou uplatňovaný nárok vůči státu uplatnit během promlčecí lhůty a zamítnutí posuzovaného nároku pro jeho zánik na základě důvodně vznesené námitky promlčení není pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdým postihem. Spojuje-li stěžovatel v dovolání vznik uplatněné škody s nezákonným postupem krajského soudu, nebyl takový nárok předmětem předcházejícího řízení; jde o nepřípustnou novotu.II.Argumentace stěžovatele1. Stěžovatel zaprvé nesouhlasí s odmítnutím části svého dovolání pro vady, když není pravdou, že postrádalo obligatorní náležitosti. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že výmaz družstva ČNZ z obchodního rejstříku krajským soudem je nezákonný. Na vadný postup krajského soudu přitom stěžovatel upozornil již v řízení před obvodním soudem v replice (sub 3), nejde proto o nepřípustné novoty. Tvrdil-li stěžovatel další skutečnosti nebo navrhoval další důkazy, šlo o "duplicitní zvýraznění důkazů" před vydáním napadeného rozsudku obvodního soudu. Zatřetí stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně počítají počátek promlčecí lhůty od vzniku škody, přestože žádná škoda nevznikla; šlo o bezdůvodné obohacení družstva ČNZ, jak se podává z rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 2018. Obecné soudy chybně v napadených rozhodnutích operují s tím, že stěžovateli vznikla škoda. Nadto družstvo ČNZ odečetlo "uhrazovací povinnost" stěžovatele až dne 30. 10. 1999, nikoli dne 20. 9. 1999, jak tvrdí obecné soudy. Stěžovatel konečně tvrdí, že nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti již dne 11. 6. 2015.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Uvedené se neuplatní u ústavní stížnosti, směřovala-li proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu v těch částech, proti kterým stěžovatel brojil dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro vady (sub 7). Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo jeho obligatorní náležitosti (sub 12), nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 větu za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by nebylo podáno. Za takové situace pak nelze ústavní stížnost v uvedené části považovat za přípustnou.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).2. V nyní posuzované věci se Ústavní soud nejprve zaměřil na tvrzení stěžovatele uvedené shora zaprvé (sub 8), neboť na něm mimo jiným závisí rozsah věcného přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí (sub 9). Obecně platí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z příslušných ustanovení občanského soudního řádu vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu (či Ústavního soudu); konkrétně jde o diformitu, chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018sp. zn. III. ÚS 3045/17(N 47/88 SbNU 633)]. K problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existuje četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která je způsobilá poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Uvedené odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, č. 32610/07).3. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, z dovolání stěžovatele je patrné, že v části, ve které je Nejvyšší soud odmítl pro vady (sub 7), postrádá obligatorní náležitosti dovolání (srov. sub 6). Šlo-li o tvrzení nerespektování zásady ochrany důvěry jednotlivců v právo, dovolání stěžovatele sice obsahuje řadu odkazů na judikaturu Ústavního soudu, avšak stěžovatel v tomto směru nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení mělo napadené rozhodnutí městského soudu spočívat a při jejímž řešení se měl uvedený soud od ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Jde-li o tvrzení, že žalobou uplatněný nárok měl být posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, rovněž je z dovolání stěžovatele patrné, že k tomu nevymezil žádnou právní otázku. Nejvyšší soud proto nepochybil, odmítl-li dovolání stěžovatele v tomto rozsahu (částečně) pro vady spočívající v nevymezení obligatorních náležitostí dovolání.4. V ústavní stížnosti stěžovatel zadruhé (sub 8) tvrdí, že předmětem jeho žaloby byl i nezákonný postup krajského soudu při výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku, na což obecné soudy nereagovaly. K tomu je třeba nejprve v obecné rovině připomenout, že občanské soudní řízení sporné ovládá zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů [srov. např. nález ze dne 8. 12. 2015sp. zn. II. ÚS 385/15(N 206/79 SbNU 353)]. Další významnou zásadou sporného řízení je zásada dispoziční, která spočívá v možnosti procesních stran (především žalobce) disponovat řízením, a proto procesní iniciativu svěřuje jim, a nikoli soudu. Žalobce tedy podáním žaloby určuje, kdy je řízení zahájeno a v průběhu řízení disponuje předmětem řízení, který může měnit. Je to rovněž žalobce, kdo ve sporném řízení jako jeho pán (dominus litis) procesními úkony určuje, co bude jeho předmětem. Toto právo uplatňuje již samotným podáním žaloby, v níž svými skutkovými tvrzeními a formulací žalobního petitu předmět řízení vymezí [srov. např. bod 5 nálezu ze dne 27. 9. 2016sp. zn. IV. ÚS 3153/15(N 182/82 SbNU 769)].5. Jak se podává z vyžádaného spisu obvodního soudu, lze stěžovateli přisvědčit, že již v řízení před obvodním soudem tvrdil, že postup krajského soudu při výmazu družstva ČNZ považuje za nezákonný a za důvod, proč se nemůže domoci povinnosti uložené družstvu ČNZ pravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 6. 2018. Přitom však stěžovatel v žalobě označil za žalovanou vedlejší účastnici, neboť v žalobě tvrdil, že příčinou celého jeho problému byl postup družstva ČNZ a nuceného správce jmenovaného Úřadem. Na takové argumentaci setrval jak v řízení před obvodním soudem, tak v navazujícím řízení, byť i v dalších fázích řízení stěžovatel rovněž poukázal na nezákonný postup krajského soudu při výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku. Jak se proto podává ze spisového materiálu, v průběhu řízení se argumentace stěžovatele měnila a byla vnitřně rozporná.6. Pro Ústavní soud je rozhodné, že obvodnímu soudu neunikly rozpory v tvrzeních stěžovatele, a proto v řízení (při ústním jednání) aktivně zjišťoval, jaké skutečnosti stěžovatel považuje za rozhodné pro uplatnění jeho nároku. Obvodní soud rovněž přistoupil k poučení stěžovatele podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (byť později žalobu stěžovatele nezamítl pro neusnesení břemene tvrzení a břemene důkazního). Přesto stěžovatel opakovaně a výslovně trval na tom, že nezákonného úředního postupu, na kterém spočívá podaná žaloba, se dopustil nucený správce v roce 1999 (sub 3). Nelze proto důvodně vyčítat obvodnímu soudu, jakož i městskému soudu a Nejvyššímu soudu, že se v předcházejícím řízení nesoustředily na případná pochybení krajského soudu při výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku. Z kontextu tvrzení stěžovatele (jako "pána sporného řízení") vznesených v řízení před obvodním soudem nelze učinit závěr, že takovou povinnost měly; bylo legitimní považovat tvrzení o chybném postupu krajského soudu u výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku za okrajová. Taková procesní situace je výhradně důsledkem zvolené procesní strategie stěžovatele, jenž sám označil za rozhodná tvrzení pochybení nuceného správce, a to jak již v žalobě, tak i dále v průběhu řízení před obvodním soudem. Postup obvodního soudu spočívající ve snaze překonat rozpory v argumentaci stěžovatele je naopak důkazem, že se stěžovateli dostalo náležitého poučení o jeho procesních právech; úlohou soudu v občanském soudním řízení sporném však není namísto žalobce domýšlet jeho tvrzení tak, aby byl ve věci úspěšný. Obecné soudy proto nepochybily, nezabývaly-li se tvrzeným nezákonným postupem krajského soudu při výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku.7. Jde-li o tvrzení stěžovatele uvedená shora zatřetí (sub 8), jsou tzv. materiálně nepřípustná, a Ústavní soud se jimi za dané procesní situace zabývat nemůže. Institut ústavní stížnosti je spojen se zásadou subsidiarity; podání ústavní stížnosti přichází v úvahu až poté, co jiné právní prostředky k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele byly vyčerpány. Ústavní soud mimoto ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že kromě "formálního vyčerpání" prostředků nápravy je nadto třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [viz např. nález ze dne 6. 9. 2016sp. zn. II. ÚS 3383/14(N 163/82 SbNU 565), nález ze dne 20. 12. 2016sp. zn. III. ÚS 1047/16(N 249/83 SbNU 885) či usnesení ze dne 6. 9. 2019sp. zn. II. ÚS 2582/19].8. V podmínkách posuzované věci je z dovolání a napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatele patrné, že u námitek uvedených shora zatřetí stěžovatel nedal Nejvyššímu soudu možnost se k nim věcně vyjádřit, neboť u nich řádně nevymezil obligatorní náležitosti dovolání. Jediným zbývajícím aspektem věci samé, kterým se Ústavní soud na podkladě podané ústavní stížnosti může zabývat, je posouzení oprávněnosti námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí; tuto problematiku však stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí a ničeho k ní nenamítá. Tvrzení o tom, že nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti již dne 11. 6. 2015, svědčí o vnitřní rozpornosti argumentace stěžovatele. Spojuje-li stěžovatel, jak sám tvrdí, vznik škody s nezákonným postupem krajského soudu v roce 2018, stěží mohl totožný nárok řádně uplatnit již v roce 2015.V.Závěr1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona (sub 9 in fine), a proto ústavní stížnost z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10244.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného Mgr. Lukášem Vernerem, advokátem, sídlem nám. Republiky 679/5, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2021 č. j. 1 To 79/2021-499 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 8. září 2021 č. j. 19 Dt 3/2013-486, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 357 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a § 100 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítl žádost stěžovatele o změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení (výrok I.). Podle § 100 odst. 5 trestního zákoníku konstatoval, že zabezpečovací detence nadále trvá (výrok II.).3. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu se podává, že zabezpečovací detence byla stěžovateli uložena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. Nt 301/2011, které nabylo právní moci 16. 11. 2011. Důvodem pro vyslovení tohoto ochranného opatření bylo, že se stěžovatel dopustil jednání, které mělo znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odstavec 1, 3 písmeno i) trestního zákoníku. Po skutkové stránce šlo o jednání ze dne 21. 5. 2011, kdy v ubytovně v úmyslu usmrtit napadl spolubydlícího, kterému nejprve opakovaně nastříkal do obličeje slzný plyn, pak jej kopal do hlavy a hrudníku, kuchyňským nožem a nůžkami mu zasadil mnoho bodných ran, nůžkami mu vypíchl obě oči, hlavu posypal kávou a polil vařící vodou, pak několikrát nohou dupnul do oblasti krku poškozeného, kterému tak způsobil mnohačetná závažná poranění, pro která na místě zemřel. Trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepříčetnosti stěžovatele. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie a přibraní znalci u stěžovatele diagnostikovali paranoidní schizofrenii, kdy touto chorobou trpěl již mnoho let před událostí. Znalci dále uvedli, že stěžovatel jednal jednoznačně pod vlivem především perzekučních bludů, zároveň u něj mohly být přítomny i intrapsychické halucinace. V době spáchání uvedeného činu byly jeho schopnosti ovládací a rozpoznávací úplně vymizelé. Jeho pobyt na svobodě hodnotili znalci jako extrémně nebezpečný s tím, že nelze vyloučit opakování obdobných jednání pod vlivem zmíněných bludů, kterým podléhá. Hierarchie hodnot stěžovatele byla shledána primitivní, pouze na úrovni vlastního uspokojení. Možnost resocializace znalci hodnotili jako minimální. Výkon zabezpečovací detence byl u stěžovatele zahájen dne 19. 12. 2011.4. Okresní soud ve veřejném zasedání provedl dokazování výpovědí stěžovatele, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl k posouzení duševního stavu stěžovatele vypracován v řízení o předchozím přezkumu, tj. dne 22. 6. 2020, zprávou o průběhu zabezpečovací detence podané Věznicí a ústavem pro výkon zabezpečovací detence Opava (dále jen "detenční ústav") a zprávou ošetřující psychiatričky MUDr. Kristýny Pravdové. Po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že návrhu stěžovatele na přeměnu detence na ochranné léčení není možné vyhovět a že je zároveň nadále odůvodněno i rozhodnutí o trvání zabezpečovací detence ve smyslu § 100 odst. 5 trestního zákoníku. Dokazováním vyšlo najevo, že u stěžovatele pokračuje zlepšení jeho stavu, že spolupracuje s psychologem i terapeuty, snaží se o spolupráci s psychiatričkou a také o dobré vztahy s ostatními chovanci a personálem. Díky aktuální medikaci se jeho stav zlepšil v tom směru, že bylo dosaženo relativně dobré kvality jeho života, současně bylo však z provedených důkazů zřejmé, že je trvale v zajetí své chorobné produkce a z jeho projevu není vůbec patrno, že by si byl vědom nemoci, kterou trpí. Ze zpráv detenčního ústavu i ze znaleckého posudku vyplynulo, že je u něj stále přítomná psychotická symptomatika, která je sice již vlivem medikace méně emočně sycená, přesto má stále vliv na jeho chování, když odborníci se zároveň shodli, že jeho jednání v zátěžových situacích může být zkratkovité a mohlo by vést k dalšímu násilnému jednání. Okresní soud proto uzavřel, že u stěžovatele je pro účinnou ochranu společnosti nadále nutné pokračování výkonu zabezpečovací detence, neboť podstatně volnější a méně chráněné prostředí civilního zdravotnického zařízení spojené s intenzivní sociální interakcí by nebylo dostatečnou zárukou, že by při přetrvávající psychotické symptomatice nedošlo k opakování závažného protiprávního jednání agresivního charakteru. Návrh na vypracování nového znaleckého posudku okresní soud zamítl, neboť měl za to, že aktuální situaci stěžovatele bylo možno dostatečně posoudit již na základě shora uvedených shromážděných důkazů, a to i s ohledem na stanoviska odborníků, že stav stěžovatele, přes jistý pozitivní trend, zůstává v zásadě nezměněn.5. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Odkázal na obsah rozhodnutí okresního soudu a k námitkám stěžovatele dodal, že zamítnutí návrhu na vypracování nového znaleckého posudku lze akceptovat, neboť okresní soud vycházel i z dalších důkazů, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že v duševní sféře stěžovatele nedošlo k takovým změnám, aby zabezpečovací detence již nebyla nutná. Zdůraznil, že zebezpečovací detence trvá tak dlouho, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, a že v daném případě nelze riskovat opětovně agresivní chování stěžovatele, které by mohlo vést k závažným následkům na zdraví či dokonce k usmrcení nějaké osoby.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud nenechal vypracovat nový znalecký posudek a jako důkaz použil znalecký posudek ze dne 22. 6. 2020, který byl vyhotoven více než čtrnáct měsíců před daným rozhodováním o detenci. Poukazuje na to, že zabezpečovací detence je subsidiárním opatřením ve vztahu k ochrannému léčení. Podrobně rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy a má za to, že jeho zdravotní stav nebyl zjištěn a odůvodněn dostatečně. Závěrem uvádí, že si je vědom toho, co způsobil, ale že v průběhu zabezpečovací detence neměl jediný konflikt s personálem nebo ostatními chovanci a spolupracuje s psychiatry i terapeuty a řádně užívá předepsanou medikaci. Je proto přesvědčen, že přeměně zabezpečovací detence v ústavní ochranné léčení u něj nic nebrání.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.9. Lze souhlasit se stěžovatelem, že zabezpečovací detence je velmi intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce a její nařízení, resp. rozhodnutí o dalším trvání, vyžaduje náležité zkoumání a zdůvodnění. Je však třeba také zdůraznit, že trvání zabezpečovací detence není nijak omezeno, podle § 100 odst. 5 trestního zákoníku zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, přičemž soud nejméně jednou za dvanáct měsíců a u mladistvých jednou za šest měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají.10. Ústavní soud při posuzování rozhodnutí o trvání zabezpečovací detence přezkoumává, zda si rozhodující soudy opatřily pro svá rozhodnutí dostatek podkladů, zda respektovaly procesní práva stěžovatele, zda své závěry dostatečně zdůvodnily a zda při rozhodování nevybočily z mezí, které ve své judikatuře stanovil Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019sp. zn. I. ÚS 574/19).11. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že okresní soud i krajský soud dodržely veškeré procesní záruky, bylo konáno veřejné zasedání, stěžovatel se měl možnost k věci vyjádřit a oba uvedené soudy vyšly z relevantních podkladů. K námitce stěžovatele, že v řízení nebyl vypracován nový znalecký posudek, když okresní soud jako důkaz použil znalecký posudek ze dne 22. 6. 2020, Ústavní soud uvádí, že s touto námitkou se vypořádal již krajský soud a Ústavní soud se s jeho názorem ztotožňuje. Jak zpráva detenčního ústavu, tak i zpráva ošetřující lékařky jednoznačně vysvětlují, proč je pobyt stěžovatele v zabezpečovací detenci i nadále nutný, proč plní svůj účel a proč by bylo riskantní realizovat jeho převod do ochranného léčení ústavní formou. Za takové důkazní situace nebylo nezbytné vypracování nového znaleckého posudku. Nelze pomíjet, že stěžovatel se dopustil velmi závažné násilné trestné činnosti, přičemž komplexní pohled na nebezpečnost osoby držené v zabezpečovací detenci je nutno si učinit nejen z hlediska aktuálního chování dané osoby v průběhu detence, ale vždy též s přihlédnutím k tomu, z jakého důvodu byla do detence umístěna a jaká potencionální rizika hrozí při přeřazení do mírnějšího režimu omezení osobní svobody (tj. ústavní léčby). Ústavní soud připomíná, že nebezpečnost osoby v detenci, resp. nezbytnost trvání detence, lze bezesporu posuzovat též na základě závažnosti protiprávních jednání, kterých se osoba držená v detenci dříve dopustila [srov. nález ze dne 18. 7. 2018sp. zn. I. ÚS 497/18(N 126/90 SbNU 109)].12. Ústavní soud již dříve judikoval, že jakkoli není nutné zpracovávat znalecký posudek na duševní stav osob v zabezpečovací detenci při každé žádosti o propuštění ze zabezpečovací detence, jeví se naopak jako nanejvýš žádoucí zpracovat nezávislý znalecký posudek při přezkumu trvání zabezpečovací detence v situaci, kdy při samotném rozhodnutí o zabezpečovací detenci takovýto posudek zpracován nebyl (srov. již shora uvedený nálezsp. zn. I. ÚS 497/18). Na stěžovatele byl znalecký posudek vypracován jak při samotném rozhodnutí o zabezpečovací detenci, tak v průběhu výkonu detence dne 22. 6. 2020 (v řízení o předchozím přezkumu). O dalším trvání detence bylo rozhodováno v záhlaví označeným rozhodnutím okresního soudu dne 8. 9. 2021. Postup soudů v nyní posuzovaném případě se tak neocitá v kolizi s uvedenými závěry Ústavního soudu.13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10245.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. O., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Rumburk, Matušova 982/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021 č. j. 6 Tdo 320/2021-18958, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. 4 To 72/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018 sp. zn. 40 T 14/2014, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníV záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu sedmi let. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že ji podává proti všem třem v záhlaví označeným rozhodnutím. Ani na výzvu Ústavního soudu sice neformuloval petit své ústavní stížnosti, nicméně Ústavní soud, ve snaze vyhnout se přílišnému formalismu, posoudil ústavní stížnost tak, že se stěžovatel domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Z kontextu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že právě to bylo cílem jejího podání.Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b) a d), čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.Stěžovatel namítá, že dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a dalších základních zásad trestního řízení, trestní soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny. Skutková zjištění trestních soudů a jejich právní závěry jsou podle něj v extrémním nesouladu. Stěžovatel dále rozporuje jednotlivá skutková zjištění trestních soudů, na nichž byl založen závěr o jeho vině. Tvrdí, že nalézací soud manipuloval s důkazy provedenými při hlavních líčeních tak, že projevy osob zaznamenané audiozáznamem neodpovídají písemné protokolaci. Soudce JUDr. Sotolář měl navíc vyhrožovat jednomu ze znalců ztrátou znalecké licence.Namítá, že smlouvou o převodu listinného dluhopisu nic neprodal ani nepřevedl. Brojí proti tomu, že nalézací soud s přepjatě formalistickou argumentací odmítl provést důkaz znaleckým posudkem znaleckého ústavu Prague Accounting Services s. r. o. a výslechem Ing. Jakuba Kováře. Ve vztahu ke znaleckému posudku společnosti Česká znalecká, a. s., z něhož trestní soudy vycházely, namítá, že se do řízení před soudem nedostal žádným ze způsobů předvídaných trestním řádem. Upozorňuje na to, že oba zmíněné znalecké posudky si v řadě odborných otázek odporují, a považuje za nepřijatelné, aby orgány činné v trestním řízení bez třetího revizního posudku rozhodovaly o tom, který posudek je správný a který chybný. Má za to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, jak trestní soudy dospěly k závěru, že poškozenými jsou investoři, ani to, že by splnění závazků vůči investorům bylo závislé na řadě nejistých budoucích skutečností. Uvádí některé další okolnosti, se kterými se podle něj trestní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezysp. zn. III. ÚS 84/94,III. ÚS 166/95či usnesenísp. zn. III. ÚS 376/03).Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení o údajné manipulaci nalézacího soudu s důkazy provedenými při hlavních líčeních. Jestliže stěžovatel v tomto ohledu upozorňuje především na údajně chybně zaprotokolovanou námitku týkající se znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., nelze tuto okolnost považovat za podstatnou, neboť jak odvolací, tak dovolací soud posoudily tuto námitku tak, jak ji stěžovatel popisuje i v ústavní stížnosti (viz dále). Tvrzení stěžovatele, že soudce JUDr. Sotolář měl vyhrožovat znalci ztrátou znalecké licence, Ústavní soud nemůže hodnotit jinak než jako neprokázanou spekulaci.Jako neopodstatněné vyhodnotil Ústavní soud námitky stěžovatele týkající se znaleckého dokazování. Odkazuje v prvé řadě na č. l. 53-54 rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kde tento soud vyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že znalecký posudek znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., byl opatřen způsobem, který trestní řád neumožňuje. Státní zástupkyně v průběhu řízení před soudem prostřednictvím policejního orgánu (tj. postupem podle § 179 odst. 2 trestního řádu) přibrala uvedený znalecký ústav, a to jako strana trestního řízení v souladu s § 110a trestního řádu. Jestliže stěžovatel namítá, že zpracovatel posudku podal svůj posudek přímo nalézacímu soudu, Ústavní soud k tomu uvádí, že z hlediska zákonnosti opatření a provedení tohoto důkazu je zcela irelevantní, zda byl posudek soudu dodán přímo jeho zpracovatelem, anebo prostřednictvím státního zástupce; byl-li soud informován státním zástupcem o přibrání znalce (resp. znaleckého ústavu), lze v obou případech hovořit o tom, že posudek předložil státní zástupce jako strana trestního řízení.Ústavní soud nemůže přijmout tvrzení stěžovatele, že jím předložený posudek znaleckého ústavu Prague Accounting Services s. r. o. byl odmítnut na základě přepjatě formalistických argumentů. Vrchní soud na č. l. 54 svého rozsudku vysvětlil, že uvedený posudek neobsahoval znaleckou doložku vyžadovanou ustanovením § 110a trestního řádu (obsahoval pouze prohlášení, které za znaleckou doložku nebylo možno považovat) a nebyla v něm označena osoba, která jej vypracovala a může být v případě potřeby vyslechnuta jako znalec (uveden byl pouze jednatel společnosti). Na uvedené nedostatky navíc upozorňoval již nalézací soud, avšak ke dni konání veřejného zasedání v odvolacím řízení nebyly odstraněny. Jestliže tedy trestní soudy odmítly na základě těchto vad k uvedenému posudku přistupovat jako k důkazu v podobě znaleckého posudku, nelze to považovat za formalistický přístup.Přehlížet navíc nelze ani skutečnost, že trestní soudy uvedený posudek předložený stěžovatelem neignorovaly, ale provedly jej jako listinný důkaz (srov. č. l. 54-55 rozsudku vrchního soudu). Z obsahového hlediska byl ovšem vyhodnocen jako nesprávný, a i proto trestní soudy vycházely ze závěrů výše zmíněného znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. Ústavní soud k tomu dodává, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že trestní soudy nemohou bez třetího revizního posudku rozhodovat o tom, který posudek je správný a který chybný. Znalecký posudek, tak jako ostatní důkazy, soudy hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle svého vnitřního přesvědčení, a to mj. v kontextu s ostatními provedenými důkazy (srov. § 2 odst. 6 trestního řádu). Trestní soudy se tedy mohou přiklonit k závěrům jednoho z opatřených znaleckých posudků a odlišné závěry vyplývající z posudku druhého odmítnout, pokud své úvahy vedoucí k takovému výsledku náležitě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí. V nyní posuzovaném případě byla tato podmínka splněna, neboť trestní soudy hodnocení uvedených důkazů přesvědčivě odůvodnily (srov. č. l. 177 rozsudku Městského soudu v Praze a č. l. 55-56 rozsudku vrchního soudu).Jako irelevantní vyhodnotil Ústavní soud námitku stěžovatele, že samotným uzavřením smlouvy nedochází k převodu listinného dluhopisu. Z hlediska odpovědnosti za trestný čin podvodu, za nějž byl stěžovatel odsouzen, je podstatné, že stěžovatel dluhopisy reálně prodával, při uzavírání smluv o převodu dluhopisů se dopustil podvodného jednání a ze strany investorů došlo k zaplacení sjednané ceny.Pokud jde o stěžovatelovy námitky směřující proti závěrům trestních soudů, že předmětným skutkem byli poškozeni investoři a splnění závazků vůči nim bylo závislé na řadě nejistých budoucích skutečností, je třeba nejprve uvést, že stěžovatel v tomto směru vychází z vlastní verze skutkových okolností, nikoli z té, ke které se přiklonily trestní soudy. Opírá se zejména o závěry vyplývající ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Prague Accounting Services s. r. o., který ovšem trestní soudy vyhodnotily jako nevěrohodný, jak již bylo výše vysvětleno. Ústavní soud dále odkazuje na č. l. 37-38 usnesení Nejvyššího soudu, kde byla přehledně shrnuta argumentace, z níž uvedené závěry trestních soudů vyplývaly. Stěžovatel a další spoluobžalovaní měli závazky právě vůči investorům, přičemž jejich jednáním byly způsobeny mnohamilionové škody. Byly zde rovněž vyvráceny všechny podstatné námitky včetně těch, které se týkaly možných dalších investic, a to s tím, že tyto investice jednoduše nebyly provedeny, resp. že stěžovatel a spoluobžalovaní neměli zájem dané prostředky rozumně investovat. Spolehlivě byl rovněž prokázán podvodný úmysl stěžovatele. Blíže k tomu viz rovněž č. l. 65-69 a 77-79 rozsudku vrchního soudu.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10246.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. Ch., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 388/8, proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně v řízení vedeném pod sp. zn. 68 T 13/2018, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníRozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 3. 2019 č. j. 68 T 13/2018-1032 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2019 č. j. 1 To 33/2019-1092 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, odst. 5 trestního zákoníku a zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020 č. j. 5 Tdo 1176/2019-1222 byly uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně i Vrchního soudu v Olomouci zrušeny a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, odst. 5 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel následně dvakrát požádal Krajský soud v Brně, pobočku ve Zlíně (dále jen "krajský soud") o započtení doby výkonu trestu odnětí svobody do zkušební doby podmíněného odsouzení. Krajský soud přípisy ze dne 6. 10. 2021 a 21. 10. 2021 vyrozuměl obhájce stěžovatele, že uvedené žádosti nelze vyhovět, neboť započítání trestu odnětí svobody vykonaného před výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu do zkušební doby podmíněného odsouzení není možné. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem krajského soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a je krajský soud povinen rozhodnout o započítání části vykonaného trestu uloženého výše citovaným rozsudkem krajského soudu ve spojení s výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci do trestu uloženého uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu.Podle stěžovatele došlo postupem krajského soudu k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").Stěžovatel namítá, že podle ustanovení § 52 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je trest odnětí svobody jedním z druhů trestů. Má za to, že byly splněny podmínky pro započtení vyplývající z § 92 odst. 2 trestního zákoníku, neboť nepodmíněný trest odnětí svobody uložený rozsudkem krajského soudu i trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu uložený rozsudkem Nejvyššího soudu představují stejný druh trestu. Jestliže krajský soud odmítl započíst výkon části uloženého (nepodmíněného) trestu odnětí svobody do zkušební doby podmíněného odsouzení, porušil tím podle stěžovatele zákaz dvojího přičítání.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nezapočtení části vykonaného trestu odnětí svobody do zkušební doby podmíněného odsouzení, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 455/05či usnesenísp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o započítání trestu podle § 92 trestního zákoníku. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.Stěžovateli je třeba přisvědčit, že trestní zákoník pojímá trest odnětí svobody jako jediný druh trestu, který má tři formy, a to nepodmíněný trest odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody a podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (srov. § 52 odst. 2 trestního zákoníku). Nelze však přehlížet, že důsledky spojené s podmíněným odsouzením (tedy povinnost vést v průběhu zkušební doby řádný život a vyhovět případně uloženým doplňujícím opatřením) jsou diametrálně odlišné od těch, které vyplývají z uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (tedy uvěznění). Existují tedy zásadní rozdíly mezi faktickým obsahem obou uvedených forem trestu odnětí svobody, což se projevuje např. i v tom, že nepodmíněný trest odnětí svobody je vždy považován za přísnější trest než podmíněné odsouzení, a to bez ohledu na výměru odnětí svobody (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. I/1967).Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem, který formuloval krajský soud ve svém přípisu obhájci stěžovatele ze dne 21. 10. 2021, tedy že započítání vykonané části původně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody do zkušební doby podmíněného odsouzení uloženého následně pro stejný skutek není možné. Krajský soud správně uvedl, že k započtení vykonané části trestu odnětí svobody by mohlo dojít až v případě, kdy by soud podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl, že se trest odnětí svobody vykoná.Ústavní soud tedy shrnuje, že se krajský soud při posuzování žádosti stěžovatele o započtení části vykonaného trestu odnětí svobody do zkušební doby podmíněného odsouzení nedopustil žádného pochybení. Jeho postupem proto nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10247.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M&R Czech a.s., Dlouhá třída 1226/44a, Havířov-Podlesí, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2021 č. j. 6 Afs 126/2021-41 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2021 č. j. 25 Af 1/2020-57, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníIStěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.IIFinanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") patnácti dodatečnými platebními výměry ze dne 22. 10. 2018 žalobkyni (původně do 27. 9. 2021 ExaSoft Czech a.s., nyní M&R Czech a. s., dále jen "stěžovatelka") doměřil daň z přidané hodnoty (dále také "daň" nebo "DPH") za zdaňovací období říjen 2012 až prosinec 2013 v celkové výši 933 600 Kč a zároveň jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně. Správce daně neuznal nárok stěžovatelky na odpočet DPH ze zdanitelných plnění (marketingových a reklamních služeb) přijatých od společnosti PROPAG-STORM a.s. proto, že tato plnění byla zasažena podvodem na DPH, o němž stěžovatelka věděla, nebo alespoň měla vědět. Odvolací finanční ředitelství (dále také "žalované", "žalovaný") rozhodnutím ze dne 25. 10. 2019 č. j. 43743/19/5300-21442-712243 odvolání stěžovatelky zamítlo (když předtím správce daně v autoremeduře stěžovatelce ve vztahu ke zdaňovacímu období prosinec 2013 vyhověl).Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, když poukázal na deficit daně nejen u společnosti PROPAG-STORM a.s., ale také u jejich dodavatelů, neboť rozdíl mezi DPH na vstupu a na výstupu u dodavatelů společnosti PROPAG-STORM a.s. byl ve výši milionů Kč. Dodavatelé však přiznali a odvedli daň toliko v řádech desítek tisíc Kč, došlo tedy k porušení daňové neutrality. Existenci podvodného řetězce podporovala též nekontaktnost společností působících uprostřed řetězce (tzv. středové společnosti), závěry plynoucí z relevantních výpovědí svědkyň a další shromážděné důkazy a jejich vzájemné souvislosti. Soud se dále ztotožnil se žalovaným, že splnění podmínek pro vznik nároku na odpočet se posuzuje za každé zdaňovací období zvlášť. Uvedl, že závěr žalovaného o nízké sledovanosti sportovních akcí nezatížilo jeho rozhodnutí nezákonností, neboť k němu došlo v rámci hodnocení adekvátnosti přijatých opatření, kde žalovaného netíží důkazní břemeno. Na zákonnost rozhodnutí žalovaného neměla vliv ani krátká lhůta, kterou správce daně stanovil stěžovatelce pro vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění, neboť tato svou argumentaci mohla uplatnit a také uplatnila v odvolání proti dodatečným platebním výměrům.Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost zamítl. V prvé řadě poukázal na to, že v kasační stížnosti nejsou přípustné takové námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Soud dále poukázal na to, že stěžovatelka z převážné části opakovala své žalobní námitky a často vůbec nereagovala na způsob, jakým je vypořádal krajský soud. Kasační soud dále zdůraznil, že pro závěr o existenci daňového podvodu musí být postaveno najisto, že došlo k narušení daňové neutrality, tedy že nebyla odvedena DPH. Připomněl, že podvodného jednání, které má za následek daňový únik, se může dopustit kterýkoli článek řetězce mnoha různými způsoby, přičemž rozhodující je, aby objektivní okolnosti v konkrétním případě ukazovaly na to, že porušení daňové neutrality bylo následkem cílené snahy získat neoprávněné daňové zvýhodnění. Daňové orgány přitom nemají povinnost prokázat, jakým způsobem a konkrétně kterým z dodavatelů v řetězci byl spáchán podvod, musejí však postavit najisto, v jakých skutkových okolnostech podvod spočíval, čemuž závěry krajského soudu odpovídají a jsou v souladu s příslušnou judikaturou. V rámci obchodních transakcí v řetězci dodavatelů stěžovatelky docházelo ke skokovému nárůstu cen plnění, jež k němu nepřidávaly žádnou hodnotu a plnění fakticky pouze přefakturovaly, navýšení ceny tudíž nemělo žádné rozumné opodstatnění. Nejvyšší správní soud akceptoval závěr, že stěžovatelka mohla a měla vědět, že se účastní plnění, které je součástí daňového podvodu. Svědčí o tom zjištění správce daně o nepřiměřené ceně plnění, neobezřetnosti stěžovatelky k poměru mezi počáteční sjednanou cenou a konečnou podobou reklamních služeb, když navíc správce daně dal stěžovatelce prostor k tomu, aby mu poskytla k těmto otázkám vysvětlení, což nelze považovat za přenášení důkazního břemena na stěžovatelku. Ke stěžovatelčině námitce porušení zásady rovnosti a ochrany jejího legitimního očekávání kasační soud mimo jiné zdůraznil, že žalovaný odepřel stěžovatelce nárok na odpočet v souladu se zákonem, což nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Obdobně také odmítl stěžovatelčinu argumentaci týkající se protiřečící si argumentace ročním plněním na základě rámcové smlouvy se společností PROPAG-STORM a.s., když stěžovatelka zároveň tvrdí, že rámcová smlouva vymezovala předmět plnění pouze obecně a rozhodující byly jednotlivé postupně přijímané dodatky a jí vystavované faktury. Kasační soud se mj. ztotožnil i se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka veškeré své výhrady mohla uplatnit, a také uplatnila v odvolání proti dodatečným platebním výměrům, jímž se žalovaný řádně zabýval. Ostatně daňové řízení je mimo jiné konstruováno tak, že případné vady prvostupňového řízení je třeba napravit v řízení odvolacím (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 8 Afs 15/2007-75).IIIStěžovatelka v obsáhlé a strukturované ústavní stížnosti se podrobně zabývala věcnou, procesní a argumentační stránkou souzené věci, přičemž se často vracela k argumentaci, která byla uvedena již v odůvodněních dříve použitých opravných prostředků ve správním řízení a řízeních před správními soudy. Opětovně a obdobně jako v žalobě a kasační stížností podrobněji poukázala na to, že se orgány veřejné moci nevypořádaly s jejími námitkami, soudy porušily zásadu rovnosti, legitimního očekávání a nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v důsledku deficitu srozumitelných právních úvah. Domněnku zapojení stěžovatelky v podvodném řetězci soudy dostatečně neodůvodnily, ba dokonce (podle stěžovatelky) vycházely z toho, že tato by (snad) měla "nasazovat na obchodní partnery detektivy".IVÚstavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry daňových orgánů a správních soudů. Nezbývá však než konstatovat, že tyto orgány vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového a procesního stavu, jenž jim poskytl oporu pro posouzení podstatných otázek a právní závěry na jejich základě přijaté. Ústavní soud poukazuje na argumentaci, v níž tyto orgány a zvláště správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí daňových orgánů, která navíc nenesou znaky libovůle; ostatně oba správní soudy podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na judikaturu naplnily rozsah požadavků na detailní vysvětlení a odpovědi na stěžovatelkou opakovaně vznášené námitky. Ústavní soud připomíná věcné odůvodnění v podobě důkladné, podrobné a komplementární argumentace obou správních soudů (a Nejvyššího správního soudu zvláště) týkající se jednotlivých v odůvodněních popsaných a vzájemně se doplňujících procesních předpokladů (například nepřípustnosti námitek neuplatněných v řízení před krajským soudem), předmětných skutečností, závěrů o podvodném charakteru řetězce a vědomosti stěžovatelky o účasti v daňovém podvodu, ochrany legitimního očekávání, jakož i protiřečící si argumentace stěžovatelky. Na těchto skutečnostech nic nemění ani stěžovatelčiny spekulativní úvahy týkající se "nasazování detektivů" či deficitu srozumitelných právních úvah krajského soudu.Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí řádně a jasně odůvodněna, odkazy na judikaturu považuje za přiléhavé. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatelka snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její výtky, jež oba správní soudy přesvědčivě vysvětlily.Ústavní soud považuje argumentaci dotčených orgánů za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud musí konečně připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatelky.Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10248.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky MEDICA - LANGER s. r. o., IČ 498 15 440, se sídlem Protifašistických bojovníků 182, Broumov, zastoupené JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem nám. Československé armády 51, Jaroměř, proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 23. března 2021, č. j. 12 E 1/2021-281, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 28 Co 99/2021-378 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021, č. j. 20 Cdo 2568/2021-438, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.2. Okresní soud v Benešově napadeným usnesením ze dne 23. 3. 2021, č. j. 12 E 1/2021-281, nařídil v řízení, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako povinná, výkon rozhodnutí podle rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2019, č. j. 1 T 129/2017-13283, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, č. j. 12 To 67/2020-14679, a zřídil soudcovské zástavní právo na pozemku parc. č. 3303/3 v katastrálním území a obci Poříčí nad Sázavou (výrok I.), dále uložil povinné, aby do patnácti dnů od doručení usnesení oznámila, zda uvedenou nemovitou věc nabyla jako substituční jmění (výrok II.), dále uložil povinné zaplatit oprávněné na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok III.) a nakonec zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Benešově soudní poplatek za návrh na výkon rozhodnutí ve výši 27 859 Kč (výrok IV.). Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka (povinná) odvolání ke Krajskému soudu v Praze. Stěžovatelka své odvolání odůvodnila stručně řečeno tím, že jí oprávněná neposkytla dostatečnou součinnost, zejména nereagovala na žádost povinné o možnost úhrady škody formou zápočtu. Dále namítala, že nebyla oprávněnou vyzvána k úhradě, ani jí nebylo sděleno číslo účtu, na které má příslušnou částku uhradit. V poslední řadě stěžovatelka namítala, že zřízení soudcovského zástavního práva považuje vzhledem k výši vymáhané částky za nepřiměřené. S ohledem na výše uvedené označila jednání oprávněné za zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany.3. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 12. 5. 2021, č. j. 28 Co 99/2021-378, rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.), povinné uložil povinnost nahradit oprávněné na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 300 Kč a na nákladech odvolacího řízení rovněž částku 300 Kč (výrok II.), jakož i povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 13 929,50 Kč (výrok III.). Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil zejména tím, že oprávněná vzala svůj návrh zpět, proto bylo na místě usnesení soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. S ohledem na nákladový výrok a výrok o soudním poplatku se však krajský soud zabýval některými argumenty uvedenými v odvolání, přičemž však žádnému z argumentů stěžovatelky nepřisvědčil. Krajský soud uvedl, že oprávněná neměla zákonnou povinnost vyzvat povinnou k zaplacení náhrady škody, která jí byla uložena pravomocným a vykonatelným rozhodnutím v trestním řízení. Neuznal ani argument stěžovatelky, že nevěděla, na jaký bankovní účet má příslušnou částku zaslat, jelikož jí bankovní účet oprávněné byl znám z jejich předchozího vzájemného bankovního styku. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky označující jednání oprávněné za zneužití práva. S odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shledal, že v daném případě nebylo zřejmé, že by povinná byla připravena v nejbližší době plnit, a že jediné, co ji od splnění povinnosti zdržuje, je potřebná součinnost oprávněné. K námitce oprávněné týkající se nepřiměřenosti zvoleného způsobu výkonu rozhodnutí krajský soud uvedl, že právě tento způsob, tj. zřízení soudcovského zástavního práva, slouží primárně k zajištění pohledávky oprávněného a není pro něj rozhodná výše vymáhané pohledávky ani její nepoměr k nemovité věci.4. Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Cdo 2568/2021-438, odmítl. Poukázal na to, že dovolání nelze projednat, neboť vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a řízení zastavil, není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání ve smyslu § 243b odst. 5 věta první ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Dovolání napadající rozhodnutí krajského soudu v nákladovém výroku a výroku o soudním poplatku Nejvyšší soud odmítl s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a písm. i) občanského soudního řádu.5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje skutečnosti, které vedly k výkonu rozhodnutí proti ní jako povinné a dále v zásadě opakuje výše popsanou argumentaci, kterou uvedla v odvolacím řízení a která je shrnuta výše v bodě 2 tohoto usnesení. Svá tvrzení stěžovatelka podkládá odkazem na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 17. 12. 2015,sp. zn. IV. ÚS 3216/14, přípustnost svého dovolání pak dovozuje ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb; ST 45/87 SbNU 905). Další ústavněprávní argumentaci však ústavní stížnost neobsahuje.6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka vyčerpala ostatní prostředky k ochraně svých práv.7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.9. V rozsahu, ve kterém stěžovatelka napadá rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015,sp. zn. IV. ÚS 3216/14. Uvádí, že závěry tohoto nálezu týkající se zneužití práva na soudní ochranu v exekučním řízení se vztahují i na její případ. V tomto nálezu Ústavní soud označil za exekuční návrhy zneužívající právo, tzv. šikanózní návrhy taková podání, která se vyznačují úmyslem účastníka způsobit protistraně škodu. Škodlivost šikanózního jednání se přitom neomezuje pouze na ostatní účastníky, kteří jsou nuceni v souvislosti s vedením řízení vynakládat prostředky na svou procesní obranu, případně snášet další negativní důsledky s řízením spojené (typicky např. důsledky insolvenčního návrhu), ale spočívá také v tom, že zbytečně zatěžuje soudní soustavu a "zneužívá" ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, tzn. poskytování ochrany právům (čl. 90 Ústavy, § 2 občanského soudního řádu). Typicky bude mít návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního tehdy, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, neboť takové podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce.10. Ústavní soud však shledal, že nyní posuzovaný případ se skutkově od případu posuzovaného v nálezu ze dne 17. 12. 2015,sp. zn. IV. ÚS 3216/14, liší, a argumentace odkazem na tento nález proto není přiléhavá. Jak správně vyhodnotily již obecné soudy, oprávněná zdravotní pojišťovna neměla "praktickou jistotu", že bude stěžovatelka (povinná) v nejbližší době plnit. Povinností oprávněné ani není ve chvíli, kdy má již k dispozici exekuční titul, aktivně usilovat o to, aby jí povinná ještě dobrovolně plnila (např. formou písemné výzvy, jako je tomu v případě předžalobní výzvy podle § 142a občanského soudního řádu). Řádně vyvráceny byly také námitky stěžovatelky, že jí oprávněná neposkytla dostatečnou součinnost (srov. zejména bod 17 napadeného usnesení krajského soudu). Námitka zneužití práva ze strany oprávněné tak v dané věci ani ve světle judikatury Ústavního soudu neobstojí.11. Co se týče námitek stěžovatelky směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu a odkazu na stanovisko pléna Ústavního soudu 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (460/2017 Sb; ST 45/87 SbNU 905), ani zde Ústavní soud neshledal, že by byla argumentace stěžovatelky případná. Stanovisko pléna se sice skutečně týká případů, kdy Nejvyšší soud odmítá dovolání pro nepřípustnost, vztahuje se však k náležitostem dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy k řádnému uvedení dovolacího důvodu.12. V nyní posuzovaném případě však Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky ze dvou důvodů. Ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšší soud dovolání odmítl proto, že stěžovatelka nesplnila podmínku tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Jak správně uvádí Nejvyšší soud, smyslem dovolání jakožto opravného prostředku je (mimo jiné) umožnit účastníkovi, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma, tuto újmu napravit tím, že Nejvyšší soud dané rozhodnutí zruší. V projednávané věci však již krajský soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a řízení zastavil. Neexistovalo tak rozhodnutí, které by stěžovatelce mohlo působit újmu (jelikož bylo zrušeno). Na tomto postupu tedy nelze Nejvyššímu soudu nic vytknout.13. Ve vztahu k II. a III. výroku napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšší soud uvedl, že je mu přezkum těchto výroků zapovězen ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) a písm. i) občanského soudního řádu. Ani tento postup Nejvyššího soudu není v rozporu se zákonem, respektive s ústavním pořádkem. Účelem dovolání totiž není zajistit co nejširší přezkum rozhodnutí soudů nižších stupňů, nýbrž kvalitní přezkum takových druhů rozhodnutí, u kterých to zákonodárce považuje za nejdůležitější. Ústavní soud ostatně i ve stěžovatelkou citovaném stanovisku pléna uvádí, že v obecné rovině platí, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Je třeba zdůraznit, že mimořádný opravný prostředek dovolání mívají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice (čl. 92 Ústavy České republiky). Již jen z právě uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků. Tyto požadavky mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání [srov. např. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu stanovící tzv. majetkový census] a ke zvýšení kvality těch dovolání, která se účastník odvolacího řízení rozhodne podat v případě, že mu to zákon umožňuje (srov. body 27 - 30 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).14. Závěrem Ústavní soud podotýká, že skutečnost, že bylo rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 12 To 67/2020, které v exekučním řízení sloužilo ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2019, č. j. 1 T 129/2017-13283, jako exekuční titul, zrušeno Nejvyšším soudem, není pro nynější rozhodnutí Ústavního soudu relevantní. Exekuční řízení bylo pravomocně zastaveno již napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 28 Co 99/2021-378.15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10249.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně, o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Ladislava Grábla a 2. Ing. Soňi Gráblové, zastoupených Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou, se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 1712/2023-424 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2022 č. j. 18 Co 169/2019-389, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Denisy Kotasové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Výše označení stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2019 č. j. 17 C 78/2016-180 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali toho, aby vedlejší účastnice byla povinna odstranit ze svého pozemku parc. č. X1 v k. ú. Ž. vzrostlý strom břízy bělokoré rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků stěžovatelů a vedlejší účastnice (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna odstranit ze svých pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2 v k. ú. Ž. všechny stromy dorůstající obvyklé výšky přesahující 3 m rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků a ostatní stromy rostoucí ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků (výrok II), přičemž se tomuto nároku věnoval v souladu s podanou žalobou z pohledu § 1017 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Výrokem III zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna se zdržet sázení stromů na pozemcích parc. č. X1 a parc. č. X2 v k. ú. Ž. dorůstající obvyklé výšky přesahující 3 m ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků a ostatních stromů ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků, a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2020 č. j. 18 Co 169/2019-323 rozsudek nalézacího soudu ve výroku I změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna odstranit ze svého pozemku parc. č. X1 v k. ú. Ž. vzrostlý strom břízy (bod a/ výroku I), ve výroku II potvrdil (bod b/ výroku I), ve výroku III změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zdržet se sázení stromů na pozemcích parc. č. X1 a parc. č. X2 v k. ú. Ž. dorůstajících obvyklé výšky přesahující 3 m ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků a ostatních stromů ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků (bod c/ výroku I), a ve výroku V změnil rozhodnutí o nákladech řízení (bod d/ výroku I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).3. Předmětem dovolání byl následně pouze nárok stěžovatelů, o němž městský soud původně rozhodoval pod výrokem II., tedy požadavek, aby vedlejší účastnice byla povinna odstranit ze svých pozemků p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. Ž. všechny stromy dorůstající obvyklé výšky přesahující 3 m rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků a ostatní stromy rostoucí ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2022 č. j. 22 Cdo 656/2021-365 zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I bodu b/ a d/ a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu. V novém rozhodnutí ve věci krajský soud v napadeném rozsudku posuzoval věc z hlediska aplikace § 2903 odst. 2 o. z., rozsudek nalézacího soudu ve výroku II potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.II.Argumentace stěžovatelů4. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nedostály svým zákonným povinnostem, když své závěry založily na neověřených informacích; nevypořádaly se se vším, co v řízení vyšlo najevo; neuvedly, proč nepřihlédly k závěrům znalců; nevypořádaly se s právní argumentací stěžovatelů a svá rozhodnutí založily na domněnkách, aniž by vyložily právně kvalifikační úvahu, co je k tomu vedlo, čímž nedodržely nezbytnou návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.5. Soudy nedodržely princip rovnosti při ochraně vlastnického práva, když se ve svých rozhodnutích nezabývaly otázkou, zda vedlejší účastnice dbala prevenční povinnosti; nesouhlasí s výkladem obecných soudů o mírném, méně závažném a dlouhodobém působení kořenového systému na pozemek stěžovatelů; namítají, že ochrana, kterou poskytly vedlejší účastnici, je ve zjevném nepoměru k reálným možnostem ochrany, kterou po vynesení rozsudku mají stěžovatelé.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.8. Stěžovatelé vedou v ústavní stížnosti polemiku s právními závěry obecných soudů. Ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, jímž byl v dané věci zejména § 1017 odst. 1 a § 2903 odst. 2 o. z.; argumentace stěžovatelů tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatelé nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě jejich ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu běžnému "instančnímu" přezkumu.9. V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují námitky uplatněné již v předchozích řízeních, které byly obecnými soudy řádně vypořádány. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami, podloženými důkazy, se obecné soudy zabývaly a z jakých důvodů konstatovaly stěžovateli uplatňovaný nárok za nedůvodný. Přesvědčivě prokázaly, že se stromy na pozemku vedlejší účastnice nacházely již před 1. 1. 2014 a vysvětlily, proč nebylo možné nároku podle § 1017 odst. 1 o. z., s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, vyhovět. Podrobně vysvětlily, proč působení kořenového systému stromů na pozemku vedlejší účastnice v dané věci nepředstavuje vážné ohrožení ve smyslu § 2903 odst. 2 o. z.10. Stěžovatelé vznáší v obecné rovině námitku vztahující se k prevenční povinnosti vedlejší účastnice a nedostatečnému posouzení věci obecnými soudy z tohoto hlediska. Tuto námitku uplatňují až v ústavní stížnosti, aniž by ji jakkoli blíže specifikovali a uvedli, jak má být jejich obecné tvrzení vztaženo na posuzovanou věc. Již proto nelze námitce stěžovatelů přisvědčit. K tomu Ústavní soud doplňuje, že odpovědnost za porušení prevenční povinnosti přichází v úvahu, pouze neexistuje-li konkrétní právní úprava upravující jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3510/2019). Obecné soudy řádně posoudily žalovaný nárok podle odpovídajících ustanovení o. z., jichž se sami stěžovatelé v řízení dovolávali. Pro aplikaci obecné prevenční povinnosti není v posuzovaném případě místo a tato námitka stěžovatelů není případná.11. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy zabývaly všemi výhradami stěžovatelů a své závěry řádně odůvodnily, neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů a ústavní stížnosti proto nelze vyhovět.12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přístupné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1025.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Jiřím Čihákem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 3 Tdo 1097/2020-10609, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2020 č. j. 12 To 60/2019-10526 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2019 č. j. 46 T 4/2017-10390, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterého se stručně uvedeno dopustil tím, že jako pomocník obviněných P. K. a K. K. jim zejména opatřením prostředků umožnil, aby se obohatili tím, že uvedli v omyl obchodní společnost Bancroft Czech Republic, L. P., a způsobili tak na majetku této obchodní společnosti škodu velkého rozsahu. Obvinění porušili podmínky smlouvy o prodeji akcií uzavřené dne 25. 7. 2003 mezi nimi, jako kupujícími, a obchodní společností Bancroft Czech Republic, L. P., jako prodávající, jejímž předmětem byl prodej akcií v obchodní společnosti A. Smlouvu o prodeji akcií porušili tím, že prodali akcie obchodní společnosti A, obchodní společnosti B, za cenu úmyslně podhodnocenou, ačkoli si byli oba obvinění i stěžovatel vědomi skutečné hodnoty akcií obchodní společnosti A, s ohledem na znalecké ocenění v době před samotným prodejem. Pomoc stěžovatele spočívala v tom, že založil obchodní společnost B, kterou nikdy neřídil a skrze kterou obvinění ovládali obchodní společnost A.3. Za to byl stěžovatel podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená obchodní společnost Bancroft Czech Republic, L. P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.4. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění uvedl, že všechny v dovolání uvedené námitky stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s nimi řádně a přesvědčivě vypořádaly. Konstatoval, že námitky, kterými stěžovatel toliko polemizoval s učiněnými skutkovými zjištěními, neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za relevantní z hlediska zmíněného dovolacího důvodu, byť neopodstatněné, považoval Nejvyšší soud námitky, kterými stěžovatel poukazoval na porušení zásady akcesority účastenství a absenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Porušení zásady akcesority účastenství spatřoval stěžovatel v tom, že byl odsouzen za pomoc k jinému trestnému činu, než za který byli odsouzeni obvinění P. K. a K. K. (hlavní pachatelé). Zatímco tito byli odsouzeni za to, že obohatili obchodní společnost B, on byl odsouzen za to, že umožnil P. K. a K. K., aby obohatili sebe. Tomuto názoru stěžovatele však Nejvyšší soud nepřisvědčil s tím, že na základě učiněných skutkových zjištění bylo evidentní, že postupné kroky spočívající v založení obchodní společnosti B a uzavírání účelových kontraktů fakticky a skrytě sloužících k vyvádění finančních prostředků z obchodní společnosti A, by bez úzké a vědomé kooperace všech zmíněných subjektů nebyly vůbec realizovatelné a k dokonání předmětného skutku by nemohlo dojít.6. Za pravdu nedal Nejvyšší soud ani tvrzení stěžovatele, že svým jednáním nenaplnil objektivní a subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Poukázal na to, že jeho pomocná role je v tzv. skutkové větě popsána tak, že vystupoval za nastrčenou obchodní společnost B, přičemž nikdy tuto společnost neřídil, když jej fakticky při výkonu funkce předsedy představenstva zastupoval P. K., a prezentoval se tak zejména bankovním ústavům, které žádal o poskytnutí úvěrů pro obchodní společnost A, čímž umožnil obviněným P. K. a K. K., aby prostřednictvím obchodní společnosti B, nadále skrytě ovládali obchodní společnost A, a ke škodě poškozené obchodní společnosti Bancroft Czech Republic, L. P., se fakticky zmocnili majoritního podílu v obchodní společnosti A, za cenu úmyslně podhodnocenou a způsobili poškozené společnosti Bancroft Czech Republic, L. P., škodu ve výši 70 841 423 Kč. Podle Nejvyššího soudu je zřejmé, že městský soud dostatečně přiléhavě vystihl podstatu věci, tedy podvodný převod akcií na obviněnými P. K. a K. K. nastrčený subjekt za nejnižší možnou cenu. Objektivní stránka trestného činu byla podle Nejvyššího soudu ve skutkové větě vyjádřena všemi obligatorními znaky a nemohou na tom nic změnit ani výhrady stěžovatele, že nalézací soud i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí nesprávně uváděly, že akcie obchodní společnosti A, prodala obchodní společnosti B, obchodní společnost Bancroft Czech Republic, L. P. Dodal, že u soudů nižších stupňů šlo o pochybení svědčící o jejich nepatřičné nepozornosti při zpracování rozhodnutí, nikoliv o to, že by o skutkovém stavu věci neměly jasnou představu. Související skutková zjištění soudů vyplývající z napadených rozhodnutí v jejich celku jsou podle Nejvyššího soudu jednoznačná a přehledná. Úmyslné zavinění na straně stěžovatele je patrné ze samotného charakteru předmětné trestné činnosti. Námitkám stěžovatele uplatněným k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c) a l) trestního řádu Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil.II.Argumentace stěžovatele7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, že příslušné smlouvy o prodeji akcií neznal a neznal ani skutečnou cenu jedné akcie obchodní společnosti A, neboť žádné znalecké ocenění v rozhodné době neexistovalo. Proti usnesení vrchního soudu, namítá porušení zásady (sc. pravidla) in dubio pro reo a dále skutečnost, že v řízení nebyla respektována zásada akcesority účastenství, když byl odsouzen za pomoc k jinému trestnému činu, než za který byli odsouzeni hlavní pachatelé P. K. a K. K. K subjektivní stránce stěžovatel uvádí, že jeho úmysl pomoci hlavním pachatelům způsobit škodu velkého rozsahu nelze vyvodit z žádné části skutkové věty. Skutková věta podle něj nevyjadřuje ani jeho vědomost o tom, že byla uzavřena smlouva o prodeji akcií P. K. a K. K. Za fabulaci považuje stěžovatel závěr obecných soudů, že znal hodnotu jedné akcie obchodní společnosti A, neboť znalecký posudek k hodnotě akcií byl datován až deset dní poté, co obvinění P. K. a K. K. oznámili uvedený prodej akcií. Z toho vyvozuje, že v době domluvy smluvní ceny nemohl být seznámen s předmětným znaleckým posudkem, neboť tento ještě neexistoval. Má proto za to, že jeho úmyslné zavinění nebylo prokázáno. Závěrem dodává, že veškeré jeho jednání bylo čistě obchodního charakteru a vůbec se netýkalo obchodní společnosti Bancroft Czech Republic, L. P., a že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k jeho nepřípustné kriminalizaci.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Městský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vrchní soud se po přezkoumání věci se závěry krajského soudu ztotožnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele. Přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.13. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí se vyjádřil i k námitce porušení zásady akcesority účastenství, kterou stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti. Poukázal na to, že obvinění P. K. a K. K. byli uznáni vinnými rozsudkem městského soudu ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 43 T 7/2016 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. 4 To 9/2018 (dovolání obou obviněných Nejvyšší soud odmítl). Odlišnost v označení vztahu k osobě, jež měla být trestným činem obohacena, vyplývá podle Nejvyššího soudu z dílčího závěru městského soudu ve věci vedené pod sp. zn. 43 T 7/2016, podle kterého v průběhu hlavního líčení nebylo nikterak prokázáno, že by obvinění P. K. a K. K. založili či jakkoliv ovládali obchodní společnost B. Tento závěr ovšem zásadně korigoval odvolací soud (usnesení sp. zn. 4 To 9/2018) tak, že nějaká forma ovládání obchodní společnosti B, jmenovanými obviněnými existovala. Nejvyšší soud zdůraznil, že je důležité si uvědomit, že obvinění P. K. a K. K., obchodní společnost B, stěžovatel coby předseda představenstva této obchodní společnosti a do určité míry i další fyzické a právnické osoby tvořili jakousi spolupracující skupinu, která vzájemně koordinovala jednotlivé své kroky a směřovala k jedinému (předem prokazatelně domluvenému) cíli, jímž bylo umožnění převodu akcií obchodní společnosti A, na obchodní společnost B. Vzhledem k prokázané úzké kooperaci shora jmenovaných pravomocně odsouzených fyzických osob nehrálo podle Nejvyššího soudu natolik podstatnou roli zjištění, kdo z nich založil a skutečně ovládal obchodní společnost B, neboť všichni zúčastnění sledovali jeden a ten samý cíl. Konkrétní skutková zjištění formulovaná ve skutkové větě proto nebyla nikterak modifikována ani za situace, kdy otázka "ovládání" byla vyřešena odlišně. Obě strany smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. 5. 2005 (tedy obvinění P. K., K. K. i stěžovatel) sjednali v podvodném úmyslu ve snaze obohatit sebe, případně jiného, ke škodě obchodní společnosti Bancroft Czech Republic, L. P. Odlišnost v tom, kdo byl jednáním hlavních pachatelů za pomoci stěžovatele obohacen, je podle Nejvyššího soudu pouze zdánlivá.14. Podrobně se Nejvyšší soud vyjádřil také k další námitce (též uplatněné v ústavní stížnosti), a to že ve výroku napadených rozhodnutí absentuje popis subjektivní stránky trestného činu podvodu. Mimo jiné konstatoval, že lze plně akceptovat závěr soudů nižších stupňů, podle kterého byl stěžovatel minimálně v základních rysech seznámen s obsahem smluv mezi obviněnými P. K. a K. K. a obchodní společností Bancroft Czech Republic, L. P., a že úmyslné zavinění také u stěžovatele je patrné ze samotného charakteru předmětné trestné činnosti - vysoce sofistikované, zahrnující celou řadu postupných kroků, jejíž dokonání vyžadovalo předem domluvené, koordinované jednání směřující k přesně definovanému cíli. Podvodný úmysl obou hlavních pachatelů i úmysl stěžovatele přispět k uskutečnění jejich cíle byl evidentní z účelového vyvádění majetku z obchodní společnosti A, ve prospěch obchodní společnosti B, i z obsahu dopisu ze dne 15. 4. 2005. Podle Nejvyššího soudu nebylo ani podstatné, který z obviněných splnil ten který konkrétní dílčí úkol, jelikož trestná činnost by bez plně vědomé spolupráce všech byla jen stěží realizovatelná.15. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.16. Přisvědčit nelze ani námitkám, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti o skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009sp. zn. II. ÚS 1975/08(N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010sp. zn. III. ÚS 1624/09(N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006sp. zn. I. ÚS 553/05(N 167/42 SbNU 407)].17. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v tomto případě. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10250.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ARNOŠT, s. r. o., sídlem Tismice 19, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 33 Cdo 1325/2021-314, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 13 Co 207/2020-284 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. října 2019 č. j. 11 C 40/2017-217, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Ing. Kateřiny Rosecké a MUDr. Davida Roseckého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejších účastnících jako žalovaných zaplacení částky 717 018,52 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil ji povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 178 963,84 Kč (výrok II.). Obvodní soud věc posoudil podle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a dospěl k závěru, že proti neuhrazené ceně díla ve výši 534 192,80 Kč vedlejší účastníci důvodně započetli nárok na smluvní pokutu z důvodu prodlení stěžovatelky (dále i "zhotovitelka"). Dodatkem č. 7 smlouvy bylo ujednáno, že dílo bude dokončeno do 31. 8. 2014, k jeho předání a převzetí však došlo až dne 15. 5. 2016. Vedlejším účastníkům (dále i "objednatelé") tak vznikl nárok na smluvní pokutu, který byl ve smlouvě o díle ujednán. Obvodní soud shledal prodlení u stěžovatelky podle § 517 a násl. občanského zákoníku, a nikoli u vedlejších účastníků, jako objednatelů, kteří podle tvrzení stěžovatelky neposkytli součinnost při provádění díla a vznášeli neustále nové požadavky. Stěžovatelka v řízení neprokázala, jaké povinnosti měli vedlejší účastníci porušit a neprokázala ani prodlení vedlejších účastníků. Obvodní soud poukázal na to, že smlouvu bylo možné podle čl. 16.1. měnit pouze písemnými dodatky, případně její změnou podepsanou oběma smluvními stranami, a proto ke změnám nemohlo docházet zápisy z kontrolních dnů, ani změnovými listy, jak tvrdila stěžovatelka, neboť takový způsob ujednán nebyl. Vznášeli-li by vedlejší účastníci nové požadavky, měly se tyto skutečnosti promítnout v písemném dodatku smlouvy tak, jako se dělo 8 x v minulosti dodatky, na jejichž základě byl také termín provedení a dokončení díla posouván. Po termínu 31. 8. 2014 se tak stěžovatelka dostala do prodlení se zhotovením díla a vedlejší účastníci důvodně započetli svou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty podle § 580 občanského zákoníku. Jde-li o částku 182 825,72 Kč, stěžovatelka podle soudu neprokázala, jaké konkrétní práce měly být v tomto případě předmětem fakturace a neunesla tak své povinnosti tvrzení a důkazní.3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o díle podle § 631 a násl. občanského zákoníku, přičemž v řízení bylo prokázáno, že termín dokončení díla se několikrát z různých důvodů, ať již na straně zhotovitelky, či objednatelů posouval, konečný termín byl stanoven dodatkem č. 7 ze dne 30. 7. 2014, a to na 31. 8. 2014. V tomto termínu však dílo dokončeno a předáno způsobem předvídaným č. 4 smlouvy o díle, tedy podepsáním protokolu o předání a převzetí díla, nebylo, ale stalo se tak až dne 15. 5. 2016. Z dodatku č. 8 provedeného k důkazu v odvolacím řízení pak městský soud dovodil, že již v době jeho podpisu si byly obě strany smlouvy vědomy, že se zhotovitelka ocitla v prodlení s předáním řádně dokončeného díla, neboť v tomto dodatku je ujednání o možnosti snížení smluvní pokuty, bude-li dílo předáno do 1. 9. 2015. Ani v této lhůtě však k předání a převzetí díla nedošlo. K odkazům stěžovatelky na zvyklosti stran, které v průběhu stavby podepisovaly zápisy z kontrolních dnů, čímž se podle jejího názoru prodlužoval termín předání a převzetí díla městský soud uzavřel, že v řízení bylo naopak prokázáno, že smluvní strany vždy prováděly změny smlouvy způsobem předvídaným čl. 16. smlouvy, podle kterého bylo možné měnit, zpřesňovat nebo doplňovat smlouvu pouze písemně, a to dodatky nebo "změnou stavby" projednanou a podepsanou oběma stranami. Vznášeli-li vedlejší účastníci jako objednatelé podle tvrzení stěžovatelky v průběhu provádění další požadavky, nic nebránilo uzavřít další dodatek a termín dokončení díla změnit, jak se tomu dělo v minulosti, když dodatků bylo uzavřeno celkem 7 se změnou termínu dokončení díla. To se však nestalo, a proto městský soud uzavřel, že se v prodlení s předáním a převzetím díla oproti ujednanému termínu dostala stěžovatelka a smluvní pokuta podle čl. 8 smlouvy o dílo ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení byla vedlejšími účastníky započtena důvodně. Smluvní pokuta byla sjednána v souladu s § 544 občanského zákoníku, její výše není nepřiměřená. Městský soud shledal správnými i závěry obvodního soudu směřující k zamítnutí žaloby na zaplacení částky 182 825,72 Kč s tím, že nenastaly podmínky pro zaplacení této částky předvídané protokolem o předání a převzetí díla, tedy že stěžovatelka nejpozději do 21 dnů ode dne podpisu předávacího protokolu doloží, že vedlejší účastníci neuhradili částku 182 825,72 Kč a předmětná část díla byla řádně provedena, a potom jsou vedlejší účastníci povinni tuto částku do 21 dnů od doložení uhradit. Městský soud se proto ztotožnil závěry obvodního soudu, že stěžovatelka v průběhu sporu ani přes poučení soudu nespecifikovala, jaké konkrétní práce měly být provedeny a fakturovány. Žaloba tak podle městského soudu byla správně zamítnuta pro nedostatek tvrzení a neunesení břemene tvrzení ve sporu.4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání, které "není přípustné a současně trpí vadou bránící v dovolacím řízení pokračovat", odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výtkou, že smluvní strany zavedly v průběhu stavby praxi, podle které zápisy z kontrolních dnů, v nichž vedlejší účastníci požadovali změny rozsahu a kvality díla, byly považovány za ujednané změny předmětu plnění spojené s posunutím termínu dokončení díla, aniž by musely být postupem podle čl. 16. 1. uzavřeny dodatky smlouvy, neuplatnila stěžovatelka dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nýbrž zpochybnila správnost skutkového zjištění, z něhož městský soud vyšel. Právní námitku, že požadované změny spojené s prodlužováním termínů dokončení díla lze ztotožnit s neposkytnutím součinnosti vedlejších účastníků při plnění závazku zhotovitelky, stěžovatelka založila na skutkové verzi. Nejvyšší soud proto uzavřel, že stěžovatelka ve svém dovolání sice uvedla, že městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, otázku, kterou městský soud podle jejího názoru posoudil nesprávně, však neformulovala.II.Argumentace stěžovatelky5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí tohoto soudu. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, že se dostala do prodlení s předáním a převzetím díla oproti ujednanému termínu a že smluvní pokuta podle čl. 8 smlouvy o dílo ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení byla vedlejšími účastníky započtena důvodně. Uvedené závěry stěžovatelka považuje za rozporné s provedenými důkazy a dovozuje, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu.6. Stěžovatelka namítá, že předmětné dílo nebylo možné dokončit v původním ujednaném termínu, neboť vedlejší účastníci uplatňovali neustále nové požadavky na změnu v provedení díla oproti původním ujednáním ve smlouvě o dílo. Stěžovatelka proto nemůže odpovídat za prodlení s dokončením díla z důvodů na straně vedlejších účastníků.7. Stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy opakovaně namítala, že mezi stranami se v průběhu provádění díla zavedla praxe, podle které vedlejší účastníci své požadavky na změny v provedení díla uváděli v zápisech z kontrolních dnů. Tyto zápisy z kontrolních dnů tak byly považovány za požadavky na změnu v provádění díla. Souhlasila-li stěžovatelka s jednotlivými požadavky vedlejších účastníků a provedla je, muselo to mít nevyhnutelně vliv na posunutí konečného termínu díla. Obecné soudy tedy nesprávně uzavřely, že k posunutí termínu dokončení díla nemohlo dojít, protože nebyl uzavřen dodatek ke smlouvě o dílo.8. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, v němž Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že ,,(z)ákladním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě - u vícestranných právních jednání - společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají." Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.9. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu i tím, že nerespektovaly závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, ve kterém Nejvyšší soud definoval tzv. omluvitelné zpoždění, tedy zpoždění, za které zhotovitel neodpovídá, a závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3999/2010, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy se zhotovitel dostal do zpoždění z důvodů na straně objednatele.10. Stěžovatelka uzavírá, že ke změně termínu dokončení díla došlo z důvodu prodlení a neposkytování součinnosti ze strany vedlejších účastníků, a proto jim nemohl vzniknout nárok na uhrazení smluvní pokuty a nemohlo tak dojít k platnému započtení pohledávek. Přiznaly-li obecné soudy vedlejším účastníkům nárok na smluvní pokutu, došlo tímto k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].14. V předmětné věci vyšly obecné soudy ze skutkových zjištění, že smluvní strany prováděly změny smlouvy způsobem předvídaným čl. 16.1. smlouvy o díle, podle kterého bylo možné měnit, zpřesňovat nebo doplňovat smlouvu pouze písemně, a to dodatky nebo "změnou stavby" projednanou a podepsanou oběma stranami. Vznášeli-li by vedlejší účastníci jako objednatelé v průběhu provádění další požadavky, nic nebránilo uzavřít další dodatek a termín dokončení díla změnit, jak se tomu dělo v minulosti, když bylo uzavřeno celkem 7 dodatků o změně termínu dokončení díla. Městský soud navíc z dodatku č. 8 provedeného k důkazu v odvolacím řízení dále zjistil, že již v době jeho podpisu si byly obě strany smlouvy vědomy, že se zhotovitelka ocitla v prodlení s předáním řádně dokončeného díla, neboť v tomto dodatku je ujednání o možnosti snížení smluvní pokuty, bude-li dílo předáno do 1. 9. 2015, avšak ani v této lhůtě k předání a převzetí díla nedošlo.15. Obecné soudy proto správně uzavřely, že do prodlení s předáním a převzetím díla oproti ujednanému termínu se dostala stěžovatelka a pohledávka ze smluvní pokuty podle čl. 8 smlouvy o dílo ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení byla vedlejšími účastníky započtena důvodně. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly i s odkazy stěžovatelky na zvyklosti stran a správně dovodily, že ke změnám obsahu právního vztahu na základě předmětné smlouvy nemohlo docházet zápisy z kontrolních dnů. Jejich závěrům z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout.16. Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nesprávně namítá, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí tohoto soudu. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelka výtkou, že smluvní strany zavedly v průběhu stavby praxi, podle které zápisy z kontrolních dnů, v nichž vedlejší účastníci požadovali změny rozsahu a kvality díla, byly považovány za ujednané změny předmětu plnění spojené s posunutím termínu dokončení díla, neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nýbrž zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž městský soud vyšel.17. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jejím nároku na zaplacení částky 717 018,52 Kč s příslušenstvím. Posuzovaná ústavní stížnost však postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se pouze v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu.18. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dovodil, že dovolání není přípustné a současně trpí vadou, bránící v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10251.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021 č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2019 sp. zn. 11 To 27/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2018 sp. zn. 48 T 6/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 283 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 23 denních sazeb, přičemž denní sazba činila 1 000 Kč, tj. celkem 23 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci (mobilních telefonů včetně SIM karet, rušičky a několika padělaných dokladů). Rovněž bylo tímto rozsudkem městského soudu rozhodnuto o zabrání v něm blíže specifikovaných věcí zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor.3. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění jako členové organizované zločinecké skupiny nakupovali nemovitosti či sjednávali jejich nájem, nakupovali stroje a zařízení a zakládali obchodní společnosti, aby mohli na různých místech v České republice za účelem dosažení zisku a bez příslušného povolení pěstovat v tzv. indoor pěstírnách rostliny konopí pro výrobu marihuany. Sazenice konopí, včetně určitého množství kokainu, si opatřovali v zahraničí. Jako trestný čin krádeže obecné soudy kvalifikovaly neoprávněný odběr elektrické energie v indoorových pěstírnách a jako trestný čin poškození cizí věci posoudily znehodnocení vybavení nemovitostí, jež měli obvinění v nájmu za účelem provozu uvedených indoorových pěstíren. V této souvislosti stěžovatel disponoval několika padělanými doklady (cestovním pasem, řidičským průkazem a průkazem totožnosti).4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podali obvinění i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele zamítl (zamítl též odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele). V řízení před městským soudem totiž nebyly zjištěny takové vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění a z nich vyvozených závěrů o vině a trestu. Byly dodrženy obecné zásady, které mají zajistit provedení řádného zákonného procesu, tj. byla respektována veřejnost řízení, obžalovaní byli přítomni jednání, bylo dbáno na jejich právo na obhajobu a u obžalovaných neovládajících český jazyk byla zajištěna pomoc tlumočníka. Obžalovaní byli seznámeni s povahou a důvody obvinění, od počátku řízení byli zastoupeni obhájci a měli čas na přípravu obhajoby. Z protokolu o hlavním líčení se podává, že obžalovaní se mohli k prováděným důkazům vyjádřit. Městský soud přitom při svém rozhodování vycházel pouze z těch důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení. Rozsudek městského soudu je podle vrchního soudu velmi podrobný a lze z něj zjistit, které skutečnosti vzal městský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, včetně těch, které si vzájemně odporovaly. Nadto převážná většina námitek uvedených v podaných odvoláních obžalovaných - stěžovatele nevyjímaje - již byla uplatněna před městským soudem, a ten se s touto obhajobou přiměřeným způsobem vypořádal.5. Dovolání obviněných (včetně stěžovatele) byla napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta dílem proto, že byla podána z jiných důvodů, než umožňuje zákon, a dílem proto, že uplatněné dovolací námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. V odůvodnění usnesení zejména zdůraznil, že nelze konstatovat, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla svévolná, rozporuplná, nelogická či nepřezkoumatelná nebo že by tato rozhodnutí odporovala základním principům trestního řízení. Oba soudy se v posuzované věci náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a věnovaly rovněž náležitou pozornost námitkám obviněných, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, kdy Nejvyšší soud se s touto argumentací soudů nižších stupňů ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. Skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, korespondují s provedenými důkazy a není pochyb o tom, že obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, uvádí námitky proti rozsudku vrchního soudu a k tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování, principu presumpce neviny, extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Rozebírá a ze svého pohledu hodnotí jednotlivé v řízení provedené důkazy a polemizuje se závěry příslušných soudů. Podle něj není z provedeného dokazování jasné, jakým konkrétním jednáním se měl dané trestné činnosti dopustit. Má za to, že jeho v dovolání uplatněné námitky byly způsobilé naplnit deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.9. Stěžovatel v ústavní stížnosti bez náležité ústavněprávní argumentace (za kterou nelze považovat stěžovatelovy blanketní odkazy na odůvodnění několika nálezů Ústavního soudu) v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se však obecné soudy v napadených rozhodnutích - vzdor stěžovatelovu opačnému přesvědčení - již dostatečně vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.10. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Městský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vrchní soud se po přezkoumání věci se závěry městského soudu ztotožnil a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.11. Podle Ústavního soudu není ve věci stěžovatele dán žádný extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z něho vyvozenými, který by teprve zakládal přípustnost stěžovatelova dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatelův podíl na organizované zločinecké skupině byl prokázán nejen odposlechy či ztotožněním jeho biologického materiálu na nástrojích a pomůckách používaných v souvislosti s provozem pěstíren (například na přípravku proti škůdcům rostlin, na gumových rukavicích; v ústavní stížností napadeném rozsudku městského soudu se naopak v souvislosti se jménem stěžovatele nezdůrazňuje údajný nedopalek cigarety, který je podle stěžovatele ve spisovém materiálu nesprávně zaevidován, když navíc stěžovatel je podle svého tvrzení nekuřák), ale jeho činnost ve skupině byla zaznamenána též pomocí sledování osob ve smyslu § 158d odst. 1 trestního řádu. Proto stěžovatelovo tvrzení, že jeho podíl na nedovolené výrobě a jiném nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy nebyl prokázán žádným důkazem, natož pak důkazem přímým, je neopodstatněné.12. Na základě učiněných skutkových zjištění nejsou pochybnosti ani o vědomosti stěžovatele o neoprávněném odběru elektrické energie (kvalifikovaném obecnými soudy jako trestný čin krádeže), která byla potřeba pro provoz pěstíren. Ostatně sám stěžovatel si v této souvislosti v ústavní stížnosti vystačí s prostým tvrzením, že rovněž k prokázání jeho podílu na trestném činu krádeže absentují důkazy. Podle Ústavního soudu pro zhodnocení stěžovatelovy účasti na shora popsané trestné činnosti naopak není podstatné, že stěžovatel odmítl vydat (srov. str. 200 rozsudku městského soudu) přístupové informace k softwaru, jenž obviněným (stěžovatele nevyjímaje) umožňoval prostřednictvím jinak běžně dostupného telefonu tov. zn. Blackberry šifrovaně komunikovat, a tak komunikace obviněných prostřednictvím tohoto komunikačního kanálu nemohla být ani za pomoci znalce zjištěna.13. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že by obecné soudy vycházely jen z výňatků odposlechů zpracovaných policejním orgánem, neboť odposlechy byly u hlavního líčení přehrány. Převzal-li pak městský soud do odůvodnění svého rozhodnutí jejich textové výňatky zpracované policejním orgánem (jak stěžovatel uvádí), nelze na tom shledávat nic neústavního, neboť jejich autenticita byla ověřena. Ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti proti obsahu městským soudem citovaných výňatků konkrétní námitky nevznáší. Vyšel-li městský soud ve svém rozhodnutí mimo jiné i z odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha ze dne 6. 6. 2017, když některý rostlinný materiál byl policejním orgánem zajištěn až po tomto datu, pak městský soud z tohoto vyjádření získal toliko informaci, že pro získání jednoho kilogramu pro výrobu drogy nutné sušiny je nutné vypěstovat asi 10 až 11 rostlin konopí. Právě i tuto informaci posléze městský soud konfrontoval s dalšími zjištěními policejního orgánu, aby tak mohl přibližně určit mimo jiné finanční zisk celé organizované zločinecké skupiny. Není proto v rozporu s logikou časové posloupnosti, vzniklo-li toto vyjádření ještě před tím, než byl zajištěn veškerý rostlinný materiál.14. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale je zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obsáhle se zabýval též stěžovatelovou námitkou, že obecné soudy při posuzování shora popisované trestné činnosti údajně nedostatečně zohlednily vývojová stadia rostlin konopí, což by mělo podle stěžovatele zásadní vliv na kvalifikaci jemu za vinu kladené trestné činnosti. Nejvyšší soud k tomu uvedl (srovnej odstavec 252 a násl. a z nich zejména odstavec 256 odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu), že zhodnocení, že v dané věci nešlo jen o pěstování rostlin, nýbrž přímo o výrobu drogy, lze provést i jen na základě sofistikovanosti a způsobu zpracování již obviněnými získaného (a policejní orgánem zajištěného) rostlinného materiálu, bez toho, aniž by bylo nutno znát vývojová stadia rostlin konopí. Nejvyšší soud se zabýval i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10252.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pšenčíkova 677/18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1823/2021-366 ze dne 24. 9. 2021 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 330/2020-345 ze dne 13. 1. 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 19/2019-305 ze dne 17. 6. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Nadepsaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení 1 582 210,80 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která měla být stěžovateli způsobena nezákonným rozhodnutím - nesprávně stanoveným výživným pro jeho nezletilé děti. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek v meritu potvrdil, změnil jen výši nákladů nalézacího řízení na 2 700 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení uložil stěžovateli zaplatit 600 Kč. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné.2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").3. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, které jako nezákonné vyhodnotil sám. Takto ovšem odpovědnostní titul upravený v § 8 zákona č. 82/1998 Sb., který je provedením čl. 36 odst. 3 Listiny, koncipován není. Existují sice případy, v nichž zcela výjimečně není nutné trvat na formálním zrušení nezákonného rozhodnutí, je-li z dalších okolností bezpochyby patrna jeho materiální nezákonnost (byla-li později prohlášena jiným rozhodnutím orgánu veřejné moci - viz např. nálezI. ÚS 2904/20ze dne 31. 8. 2021, čisp. zn. II. ÚS 3516/20ze dne 3. 6. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); ve věci stěžovatele ovšem nezákonnosti dotčených rozhodnutí žádné skutečnosti - vyjma jeho subjektivního přesvědčení - nenasvědčují (viz zmíněné usnesenísp. zn. II. ÚS 2778/16i další průběh opatrovnického řízení rekapitulovaný v bodě 17 rozsudku odvolacího soudu). To už ostatně stěžovateli osvětlil i Nejvyšší soud.4. Byl-li tedy nyní žalovaný nárok z tohoto důvodu obecnými soudy odmítnut, nejde o přepjatý formalismus, nýbrž o ustálený výklad zákonného předpokladu vzniku odpovědnostního titulu. Je zjevné, že existence nezákonného rozhodnutí nemůže být ponechána volné úvaze (ať už domněle či skutečně) poškozeného účastníka. Stát vstupuje do soukromých rodinných vztahů až ve chvíli, kdy rodiče nejsou schopni se na úpravě poměrů k nezletilým dětem dohodnout; pak jim ovšem nezbývá než se v zájmu zachování principů právní jistoty a vymahatelnosti práva autoritativnímu konečnému rozhodnutí soudu (po vyčerpání dostupných opravných prostředků) podrobit.5. Opatrovnické řízení, z něhož vzešla stěžovatelem zpochybňovaná rozhodnutí, je Ústavnímu soudu známo, neboť ústavní stížnost stěžovatele proti nim odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesenímsp. zn. II. ÚS 2778/16ze dne 15. 11. 2016. Stěžovatel tak v opatrovnickém řízení vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany svých práv, aniž by mu kterýkoli z dotčených soudů dal za pravdu a jím napadaná rozhodnutí zrušil pro nezákonnost. Spatřuje-li stěžovatel flagrantní zkrácení svých práv v absenci dovolacího přezkumu opatrovnických věcí, pak lze pouze dodat, že množství dostupných opravných prostředků v rámci obecné justice není ústavním pořádkem zaručeno a je na zákonodárci, jak systém vystaví. Postavení všech účastníků opatrovnických řízení je v tomto ohledu stejné a jejich základní práva tím nejsou zkrácena.6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10253.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Gregora, zastoupeného JUDr. Olgou Krejsovou, advokátkou se sídlem v Říčanech, Na Kozákově 1028/18, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 278/2021-290 ze dne 13. 10. 2021 a Okresního soudu v Karviné č. j. 26 C 12/2021-256 ze dne 26. 7. 2021, spojené s návrhem na zrušení Položky 1 odst. 1 písm. b) a c) přílohy (Sazebník poplatků) k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v účinném znění, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Zdeňka Bakaly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Karviné (dále jen "nalézací soud") proti vedlejšímu účastníku žalobu o zaplacení 129 694 817 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené krachem společnosti OKD, a.s. (jejímž byl vedlejší účastník statutárním orgánem), v důsledku čehož ztratily hodnotu akcie společnosti NWR N. V., které stěžovatel vlastnil. K žalobě připojil stěžovatel návrh na osvobození od soudních poplatků v rozsahu 70 %, který nalézací soud napadeným usnesením zamítl, což rovněž napadeným usnesením potvrdil i Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací.2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.4. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu argumentaci, kterou již uplatnil před obecnými soudy a která byla beze zbytku vypořádána (včetně ústavnosti napadeného předpisu). Ústavní soud k tomu v zásadě nemá co dodat.5. Skutečnost, že vysoká částka soudního poplatku činí podobné soudní řízení pro většinu občanů nedostupným, nebyla obecnými soudy zpochybněna, bylo pouze logicky a srozumitelně osvětleno, že je bez vlivu na posouzení majetkových poměrů stěžovatele, které ani částečné osvobození neodůvodňují. Jelikož obecné soudy na základě skutkových zjištění (stěžovatelem nerozporovaných) dospěly k závěru, že v případě stěžovatele nejsou naplněny předpoklady § 138 občanského soudního řádu a tento svůj závěr přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem odůvodnily, nevzniká Ústavnímu soudu prostor do jejich nezávislé rozhodovací činnosti zasahovat; Ústavní soud není další přezkumnou instancí a neshledává, že by napadenými rozhodnutími byl stěžovatel dotčen na svých základních právech. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že je v (dokonce disponibilních) možnostech stěžovatele soudní poplatek (byť značné výše) uhradit a není proto důvod jej od této fiskální povinnosti osvobozovat, pak nemůže jít o porušení jeho práva na přístup k soudu.6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10254.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. N. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2021, č. j. 4 T 4/2012-10685, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, č. j. 15 To 52/2021-10695, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení předmětu řízení1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví konkretizovaných rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť zastává názor, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu.II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje2. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 4 T 4/2012-8994, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 5. 8. 2013, č. j. 11 To 89/2013-9424, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákonu, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce čtyř let se zařazením k výkonu do věznice s ostrahou a rovněž trest vyhoštění na dobu neurčitou. Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 12. 6. 2014, č. j. 47 PP 88/2014-18, byl stěžovatel z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn na zkušební dobu v délce pěti let. Následně bylo dne 28. 8. 2014 realizováno vyhoštění stěžovatele do Vietnamské socialistické republiky. Dne 25. 6. 2019 Okresní soud v Mostě usnesením č. j. 47 PP 88/2014-43 rozhodl, že stěžovatel se ve zkušební době osvědčil.3. Dne 4. 11. 2020 podal stěžovatel k okresnímu soudu žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění dle § 350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterou okresní soud zamítl svým napadeným usnesením. Proti němu podal stěžovatel stížnost, již zamítl svým napadeným usnesením vrchní soud dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.4. Krajský soud poukázal na to, že nejsou splněny podmínky dle § 350h odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neboť ačkoliv se stěžovatel oženil a jeho manželka má povolený pobyt na území České republiky a také zde žije, stěžovatel aktuálně pobývá na území Vietnamské socialistické republiky, tedy nemá na území České republiky pracovní zázemí, a vzhledem k tomu, že neovládá český jazyk, je jeho uplatnění na trhu práce dosti omezené. Ke stěžovatelově odkazu na nálezsp. zn. III. ÚS 3628/18ze dne 3. 12. 2019 (N 203/97 SbNU 175) krajský soud uvedl, že tento nález sice vytváří fakultativní možnost upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, pokud se odsouzený napravil, nicméně dle názoru krajského soudu nebyly podmínky této mimořádné možnosti naplněny. Stěžovatel totiž dle jeho názoru žil řádným spořádaným životem toliko na území Vietnamské socialistické republiky, což nezakládá automaticky i prognózu, že bude takto žít i na území České republiky, zejména neovládá-li český jazyk. Odkázal přitom i na nálezsp. zn. III. ÚS 3101/13ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481), podle nějž je u trestu vyhoštění na dobu neurčitou zdůrazněna funkce ochranná oproti nápravě pachatele. Výchovná funkce trestu pak není dle krajského soudu jediná a u všech zabraňovacích trestů dominuje funkce ochranná.5. S úvahami krajského soudu se ztotožnil i vrchní soud, který je považoval za logické, odůvodněné a odpovídající duchu nálezusp. zn. III. ÚS 3628/18. Nad rámec toho ještě poznamenal, že stěžovatel ani příliš o návrat do České republiky neusiluje, neboť sám uvedl, že to aktuálně neplánuje, ale rád by si tuto možnost ponechal do budoucna.III. Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť se domnívá, že na jeho případ dopadá právní názor vyjádřený v nálezusp. zn. III. ÚS 3628/18o možnosti upustit od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle § 350h odst. 4 trestního řádu proto, že se napravil. Oba obecné soudy se k tomuto nálezu sice formálně hlásí, ale ve skutečnosti jsou jejich rozhodnutí v příkrém rozporu s jeho smyslem a podstatou. Jestliže tento nález za důvod k upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle § 350h odst. 4 trestního řádu považuje nápravu pachatele, nemůže být návrh na takové upuštění zamítnut s ohledem na skutečnosti, které nastaly ještě před odsouzením. Ve stěžovatelovu nápravu ostatně uvěřil i Okresní soud v Mostě, když rozhodl o tom, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil.7. Co se týče neznalosti jazyka, ta sice trvala i po odsouzení, nicméně stěžovatel věděl, že po skončení výkonu trestu bude vyhoštěn, takže nebyl motivován se tomuto jazyku učit. Teprve po uzavření manželství má důvod se do České republiky vrátit.8. Stěžovatel má rovněž za to, že krajský soud za hlavní důvod pro své rozhodnutí považoval skutečnost, že byl odsouzen za závažnou trestnou činnost a že po svém návratu do České republiky by se mohl dopustit recidivy kvůli jazykové bariéře a menší možnosti uplatnění na trhu práce. Nepřihlédl naopak k tomu, že stěžovatel se oženil a jeho manželka je ochotna mu poskytovat bydlení a finanční podporu. Z této skutečnosti krajský soud nevyvodil žádný závěr.IV. Posouzení Ústavním soudem9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.10. Stěžovatel vychází z přesvědčení, že obecné soudy dostatečně nezhodnotily podmínky pro upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou tak, jak byly formulovány v nálezusp. zn. III. ÚS 3628/18, a dovozuje, že tyto podmínky navzdory závěrům obecných soudů splněny byly, a tedy obecné soudy měly od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou upustit. Z ústavněprávního hlediska je však relevantní, že nálezsp. zn. III. ÚS 3628/18nevyvodil ústavně zaručené právo na upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu za všech okolností, nýbrž toliko ústavně konformně vyložil ustanovení § 350h odst. 4 trestního řádu tak, že za splnění podmínek uvedených v části V.3.2 odkazovaného nálezu obecný soud může rozhodnout o tom, že od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou upustí.11. Upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou tak není nárokové. Podmínky pro tento mimořádný postup pak v každém případě předpokládají nejen spolehlivé prokázání pachatelovy nápravy, ale rovněž i skutečnost, že byla naplněna i represivní funkce trestu, tedy že odsouzený z něj již vykonal určitou část, kterou je třeba stanovit vzhledem k okolnostem konkrétního případu.12. V nynějším případě obecné soudy dospěly k závěru, že ochranná funkce trestu vyhoštění v daném případě stále převažuje a že stěžovatel dosud svým chováním neprokázal, že se napravil a dalšího výkonu trestu vyhoštění tedy není zapotřebí. Jejich stěžejním důvodem přitom nebyla skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen za závažnou trestnou činnost, jak se on domnívá, nýbrž to, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl schopen řádného života i na území České republiky, nejen Vietnamské socialistické republiky, a to zejména nevládne-li českým jazykem, a ani se o to nesnaží. Jelikož tento závěr nelze považovat za extrémně nelogický či neracionální, nepřísluší Ústavnímu soudu jej přezkoumávat. K tomu je třeba doplnit, že samozřejmě samotná neznalost českého jazyka není překážkou pobytu na území České republiky ani sama o sobě bez dalšího neznamená, že by na něm osoba jím nevládnoucí nemohla žít řádným životem. Je však rovněž nezpochybnitelné, že možnost vytvoření pracovního a sociálního zázemí je v takovém případě obtížnější, a tedy obecné soudy správně žádaly po stěžovateli ve specifickém kontextu jeho trvajícího výkonu trestu vyhoštění více, aby vyvrátil jejich obavy v tomto směru.13. Na tom ničeho nemění skutečnost, že Okresní soud v Mostě rozhodl o stěžovatelově osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jednalo se totiž o odlišné řízení s odlišnými procesními požadavky. Něco jiného je totiž uvěřit ve stěžovatelovu nápravu v situaci, kdy zůstává v zahraničí, tedy v zásadě nijak nemůže ohrožovat veřejný pořádek na území České republiky, a něco jiného je uvěřit jeho nápravě pro případ, že se na území České republiky vrátí. Je zřejmé, že v prvé situaci mohou nároky soudu být nižší, nehledě k omezeným možnostem dokazování nápravy.14. Obecné soudy z ústavněprávního hlediska nepochybily ani tím, že stěžovatelovo tvrzení, že se do České republiky neplánuje vrátit hned, jen by měl rád ponechánu možnost tak učinit do budoucna, vyhodnotily v jeho neprospěch. Stěžovatel totiž neuvedl v ústavní stížnosti žádný rozumný důvod, jaký užitek by měl z okamžitého upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a proč by o ně neusiloval až tehdy, bude-li na pobyt v České republice připraven; a je-li jeho motivací sňatek uzavřený s manželkou žijící na území České republiky, proč neusiluje o soužití ihned. Tím je vyvrácena i námitka stěžovatele, že se česky nenaučil, protože věděl, že bude vyhoštěn. Stěžovatel totiž nijak nerozporoval závěry obecných soudů, že dosud i v situaci, kdy již plánuje (byť dle jeho slov pouze do budoucna) pobývat na území České republiky, český jazyk neovládá, a neuvedl ani žádný důvod, který by mu aktuálně bránil v tom se jej doučit.15. Skutečnost, že stěžovatel má na území České republiky manželku, uváděly obecné soudy zjevně toliko v kontextu § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, tedy aby odůvodnily, že nejsou splněny podmínky pro upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění dle doslovného znění § 350h odst. 4 trestního řádu, neboť stěžovatel uzavřel sňatek až po svém vyhoštění, takže nemá v České republice sociální zázemí; možnosti upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu dovozené nálezemsp. zn. III. ÚS 3628/18se tedy tato úvaha vůbec netýkala.16. Ostatně i kdyby podmínka nápravy byla bez jakékoliv pochybnosti naplněna, stejně by se svými rozhodnutími nemohly obecné soudy dopustit porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, protože zjevně nebyla splněna podmínka výkonu přiměřené části trestu. K tomu je třeba uvést, že Ústavní soud v nálezusp. zn. III. ÚS 3628/18v bodě 66. nestanovil postačující délku výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou paušálně, ale uložil obecným soudům, aby se touto otázkou zabývaly v konkrétních případech vzhledem k jejich specifickým okolnostem. V odkazovaném nálezu Ústavní soud neměl pochybnost o tom, že potřebná část trestu již byla vykonána, neboť tamní stěžovatel pobýval po svém vyhoštění v zahraničí po dobu cca 20 let.17. V nynější věci v době podání návrhu na upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou stěžovatel tento trest vykonával po dobu cca šesti let. Tato doba je vzhledem ke specifické povaze délky trestu vyhoštění na dobu neurčitou (mající trvat v zásadě po zbytek života odsouzeného) poměrně krátká jak v absolutním pojetí, tak i relativně v kontextu obdobných institutů. Např. ustanovení § 90 odst. 1 trestního zákoníku, které umožňuje podmíněné upuštění od výkonu zbytku některých dalších zabraňujících trestů, stanoví jako minimální délku výkonu těchto trestů jejich polovinu. Horní hranice trestní sazby těchto trestů je dle trestního zákoníku 10 let, tedy při nejpřísnější výměře těchto trestů s omezenou horní hranicí trestní sazby představuje minimální délka výkonu 5 let. Podmíněně propustit odsouzeného k trestu odnětí svobody na doživotí lze dle § 88 odst. 5 trestního zákoníku nejdříve po 20 letech. V obou případech je pak pachatelovo chování následně monitorováno po zkušební dobu s možností nařízení výkonu zbytku trestu.18. Ačkoliv tak Ústavní soud není povolán určovat zcela konkrétní minimální délku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, která musí být před upuštěním od jeho zbytku ve smyslu § 350h odst. 3 trestního řádu vykonána, je zjevné, že se řádově nemůže jednat o délku jen o málo delší než je nezbytná délka k podmíněnému upuštění od výkonu jiných zabraňovacích trestů, byly-li uloženy v nejvyšší možné výměře, tedy na 10 let. Stíral by se tím totiž nejen rozdíl mezi tresty ukládanými "toliko" na 10 let a trestem ukládaným v zásadě na doživotí, ale i rozdíl mezi podmíněným upuštěním od výkonu zbytku trestu na zkušební dobu, během níž je možno stále výkon zbytku trestu nařídit, a definitivním upuštěním od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle § 350h odst. 4 trestního řádu, jehož se stěžovatel domáhal.V. Závěr19. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10255.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 524/2021-8821 ze dne 14. 9. 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 48/2019 ze dne 17. 9. 2020 a Městského soudu v Praze č. j. 49 T 7/2016-7934 ze dne 29. 1. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným pod body 1, 2, 4, 5, 6 a 7 výroku napadeného rozsudku ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a v bodech 1, 2, 4, 5 a 6 ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici s ostrahou. Současně mu uložil peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl uložen trest zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Konečně mu byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněnými M. N., G. J. a P. K. nahradil poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj - územní pracoviště Brno 1 škodu ve výši 6 152 229 Kč.2. Podstatou předmětné trestné činnosti bylo podvodné jednání obviněných, které směřovalo k vylákání nadměrných odpočtů DPH v souvislosti s předstíraným vývozem zboží z České republiky do Indonésie skrze uměle vytvořený řetězec společností a účelových fakturačních mezičlánků bez skutečného ekonomického významu. Na samém konci řetězce byly společnosti ovládané mj. stěžovatelem, u nichž se měl jako výnos z trestné činnosti realizovat uplatněný nadměrný odpočet DPH, na který by vznikl zákonný nárok v situaci, kdyby se jednalo o skutečné vývozy.3. K odvolání stěžovatele (a dalších obviněných) Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu, a to pouze ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu, které byly těmto obviněným uloženy, a ve vztahu ke stěžovateli znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí; tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením ohledně věrohodnosti svědků H. a D. Nalézací soud neprovedl řadu důkazů, které by svědčily ve prospěch stěžovatele a potvrdily jeho nevědomost o podvodných záměrech pánů H. a D. Za účelem zjištění objektivní stránky trestného činu zažádal stěžovatel o zjištění hodnoty zboží, avšak v napadených rozhodnutích nebyl vyhotoven žádný takový důkaz, zda hodnota na fakturách odpovídala podmínkám indonéského trhu. Stěžovatel opakovaně poukazuje na chybějící nebo nedostatečné odůvodnění odmítnutí jím podaných návrhů na doplnění dokazování (návrhu na opatření za účelem ocenění zboží, návrhy na zpochybnění věrohodnosti pánů H. a D., tj. vyžádání spisu z jiných trestních řízení vedeným vůči těmto osobám, návrhu na specifikaci zboží, návrhu na doplnění dokazování před odvolacím soudem). Dále namítá, že odposlechy byly nalézacím soudem označeny jako významný důkaz, avšak odvolací soud je následně označil jako bezpředmětné a nedůležité; tudíž jejich vady a následná vadná hodnocení, na která stěžovatel neustále bez reakce upozorňuje, ukazují na libovůli při rozhodování soudů. Neprovedenými důkazy, chybějícími, neúplnými, zkreslenými nebo nepravdivým informacemi v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tyto vady nebyly zčásti nebo vůbec reflektovány odvolacím a následně Nejvyšším soudem. Trestní postih v jeho případě je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť se orgány činné v trestním řízení neobrátily na daňovou/celní správu v době, kdy získaly poznatky nasvědčující spáchání daňového deliktu. Závěrem namítá, že se odvolací ani dovolací soud nevypořádaly s jeho námitkou, že trestní řízení bylo nepředvídatelné.6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není podle čl. 83 Ústavy České republiky další instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani soudem nadřízeným obecným soudům [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 23/93ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. To v trestním řízení především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení okolností spáchání trestných činů stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací pravomoci připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže jejich rozhodnutími byly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jednotlivce.8. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřují především vůči skutkovým zjištěním nalézacího soudu; jsou přitom totožné s těmi, které již uplatnil v rámci odvolacího a následně i dovolacího řízení a kterými se již obecné soudy (opakovaně) zabývaly. Nalézací soud po provedeném dokazování vyšel při skutkových zjištěních nejen z usvědčujících výpovědí spoluobviněných H. a D. (jejichž věrohodnost stěžovatel zpochybňuje), ale také z dalších důkazů, výstupů z odposlechů, listinných důkazů a výpovědí svědků. Odvolací a Nejvyšší soud skutková zjištění nalézacího soudu aprobovaly, současně vzaly argumentaci stěžovatele do úvahy a řádně se s ní vypořádaly. V podrobnostech lze odkázat na rozsáhlá a pečlivá odůvodnění napadených rozhodnutí.9. Ústavní soud neshledal, že by se soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, ani že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním rozporu se skutkovým stavem zjištěným právě na základě tohoto dokazování [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 2864/09ze dne 3. 5. 2010 (N 101/57 SbNU 305)]. Ústavní soud neshledal ani vadu tzv. opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci nepochybně (objektivně) významné [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 1135/17ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) nebo nálezsp. zn. II. ÚS 2736/19ze dne 13. 10. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, z jakého důvodu neshledaly návrh na doplnění dokazování důvodným (viz bod 17 rozsudku odvolacího soudu).10. Jde-li o namítaný rozpor se zásadou subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud vyložil, že tuto zásadu nelze vykládat tak, že disponuje-li státní moc i jinými kontrolními mechanismy, na jejichž základě lze zajistit splnění zákonné povinnosti konkrétním subjektem, zbavuje to dotčený subjekt trestní odpovědnosti. V případě stěžovatele nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, jež by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala. Naplnilo-li jeho jednání skutkovou podstatu závažného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, nemohla být dostatečně zajištěna ochrana konkrétního právního statku uplatněním odpovědnosti podle daňových právních předpisů (viz str. 27 a 28 usnesení Nejvyššího soudu). K namítanému nevypořádání námitky nepředvídatelnosti trestního řízení lze pouze poznamenat, že stěžovatel neuvádí, v čem tato námitka měla spočívat, k jaké úvaze nalézacího soudu měla směřovat a jakým způsobem měla být v jejím důsledku porušena jeho ústavně zaručená práva.11. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v trestní věci stěžovatele porušily jeho ústavně zaručená právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (stěžovatel ani netvrdí, v čem spatřuje porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny) nebo že by jejich závěry byly hrubě nepřiléhavé, případně vykazovaly znaky svévole. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily.12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10256.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje, a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele městyse Luka nad Jihlavou, se sídlem v Lukách nad Jihlavou, 1. máje 76, zastoupeného Mgr. Petrem Šmídem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 1927/5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 UL 23/2021-10 ze dne 6. 12. 2021 a zásahu veřejné moci spočívajícím v nezahájení řízení o zastavení exekuce vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 2302/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením odmítl návrh stěžovatele na určení lhůty Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") k zahájení řízení o zastavení exekuce vedené pod sp. zn. 54 EXE 2302/2019 (k jejíž provedení byla pověřena Mgr. Veronika Jakubovská, soudní exekutorka se sídlem v Kutné Hoře). Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněn k podání návrhu na určení lhůty k zahájení řízení o zastavení exekuce, neboť není v postavení oprávněného či povinného v předmětném exekučním řízení.2. Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje, aby zrušil napadené usnesení a přikázal obvodnímu soudu, aby do 3 dnů od doručení nálezu zahájil řízení o zastavení exekuce vedené Mgr. Veronikou Jakubovskou, soudní exekutorkou se sídlem v Kutné Hoře, pod sp. zn. 192 Ex 169/19, neboť je přesvědčen, že napadeným usnesením a nezahájením řízení o zastavení exekuce bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla v části proti usnesení městského soudu podána včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem a je přípustná (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části proti zásahu veřejné moci spočívajícím v nezahájení řízení o zastavení exekuce vedené obvodním soudem pod sp. zn. 54 EXE 2302/2019 jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz bod 9 tohoto usnesení).4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje skutečnosti, které mají svědčit o vytvoření umělé a nepravé pohledávky oprávněného Jana Čepla vůči společnosti Vanderlaan s. r. o. (vůči které je stěžovatel v pozici oprávněného v exekučním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 49 EXE 1409/2017), jenž se na základě neplatného exekučního titulu v exekučním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 54 EXE 2302/2019 snaží neoprávněné získat zbývající majetek této společnosti a zkrátit tak stěžovatele na jeho právech věřitele a zmařit uspokojení jeho práv. Návrh stěžovatele na zastavení exekuce byl zamítnut, neboť jej soud nepovažuje za účastníka řízení, který je oprávněný takový návrh podat, přestože mu procesní postavení věřitele náleží ex lege, a nadto z procesní opatrnosti svoji pohledávku do předmětného exekučního řízení přihlásil. Soudy odmítají věcně projednat a vypořádat se s námitkami stěžovatele, přestože je věřitelem společnosti Vanderlaan s. r. o. a má na zastavení exekuce naléhavý právní zájem, protože neoprávněně vedená exekuce blokuje exekuci, ve které měla být uspokojena jeho pohledávka. Současně jsou důvody pro zahájení řízení o zastavení exekuce ex offo, což obvodní soud neučinil.5. Ústavní stížnost je v části proti napadenému usnesení zjevně neopodstatněná.6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. usnesenísp. zn. IV. ÚS 22/02ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)].7. Argumentace stěžovatele je vedena především v rovině podústavního práva a představuje polemiku s tím, že se obecné soudy odmítly meritorně zabývat jeho námitkami o neplatnosti exekučního titulu v jiném exekučním řízení, jehož není účastníkem. Stěžovatelova argumentace přitom nesouvisí přímo s napadeným usnesením, ve kterém se městský soud zabýval pouze otázkou, zda je stěžovatel oprávněn k podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu v předmětném řízení. Proti napadenému usnesení jako takovému stěžovatel konkrétní argumentaci nepředkládá.8. Městský soud v napadeném usnesení řádně vyložil, že podle § 174a odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, může účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, má-li za to, že v tomto řízení dochází k průtahům. Vzhledem k tomu, že stěžovatel není v postavení oprávněného či povinného v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 54 EXE 2302/2019, není oprávněn k podání návrhu na určení lhůty k zahájení řízení o zastavení předmětné exekuce. Ústavní soud neshledává v uvedeném závěru žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.9. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že stěžovatel musí být účastníkem (stranou) napadeného řízení (viz např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 965/15ze dne 23. 4. 2015, usnesenísp. zn. I. ÚS 1792/18ze dne 19. 6. 2018, všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel proto není oprávněn domáhat se zastavení řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 54 EXE 2302/2019, jehož není účastníkem a ve kterém není přímo rozhodováno o jeho právech a povinnostech.10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10257.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem Žižkova 498, Trutnov, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 5. 2020, č. j. 2 T 59/2018-650, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2020, č. j. 12 To 142/2020-687, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 5 Tdo 550/2021-727, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení předmětu řízení1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá shora specifikovaná rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi dle jeho názoru došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 7 odst. 1 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje2. Napadeným rozsudkem okresní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl odsouzen dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Poškození byli týmž rozsudkem dle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v období od 14. 5. 2014 do 12. 9. 2016 zatajovat své příjmy v úmyslu vyhnout se plnění svých závazků vůči věřitelům, a to tím, že si nechal zasílat své příjmy (mzda, dávky sociálního zabezpečení, příjmy z podnikání) v celkové částce 546 093,15 Kč na účet vedený na jinou osobu, s nímž však manipuloval výhradně sám a finanční prostředky na něm vedené zatajil svým věřitelům, ačkoliv si byl vědom, že nemá žádný jiný majetek, z nějž by jejich pohledávky mohly být uspokojeny, čímž od připsání první platby do vydání usnesení insolvenčního soudu o způsobu řešení jeho oddlužení splátkovým kalendářem způsobil svým třinácti věřitelům škodu v celkové výši206 346, 06 Kč (dále jen "předmětný skutek").4. Šlo již o druhý odsuzující rozsudek okresního soudu ve věci poté, co byl jeho předchozí odsuzující rozsudek zrušen k dovolání stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 656/2019. Původním odsuzujícím rozsudkem byl stěžovatel odsouzen za stejný trestný čin, nicméně Nejvyšší soud spatřoval pochybení okresního soudu ve způsobu, jakým se vypořádal se stanovením výše škody kvůli tomu, že jednoduše řečeno, ta se lišila podle toho, byl-li stěžovatel zaměstnán, pobíral-li dávky podpory v nezaměstnanosti a podnikal-li jako osoba samostatně výdělečně činná.5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, jež krajský soud zamítl svým usnesením dle § 256 trestního řádu. Stěžovatel brojil proti tomuto usnesení dovoláním, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.III. Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně představuje vlastní stížnostní argumentaci. Proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) ignorování možnosti zjistit peněžní prostředky na předmětném účtu; 2) nesprávné určení doby skutku; a 3) vady znaleckého posudku. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně:7. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že pro věřitele, resp. soudní exekutory, nebylo v rámci povinné součinnosti jeho zaměstnavatelů, orgánů správy sociálního zabezpečení a daňového úřadu problémem zjistit údajně utajované příjmy. Se všemi uvedenými orgány stěžovatel přitom řádně spolupracoval. Dne 4. 5. 2016 stěžovatel na sebe krajskému soudu podal insolvenční návrh, který doložil svými příjmy za poslední 3 roky a tyto dokumenty byly rovněž veřejně přístupné v insolvenčním rejstříku. Stěžovatel tedy žádné své příjmy netajil.8. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s tím, že období, po něž měl páchat předmětný skutek, obecné soudy považovaly za ukončené až 12. 9. 2016, kdy krajský soud rozhodl o jeho oddlužení formou plnění splátkového kalendáře. Dlužník je totiž povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku a nebo jeho nikoliv zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zaplacení dluhů věřitelům, které měl stěžovatel poškodit, by však těmto podmínkám neodpovídalo. Kdyby tak stěžovatel učinil, porušoval by insolvenční zákon i smysl insolvenčního řízení, a naopak by se tím mohl dopustit trestného činu zvýhodnění věřitele dle § 223 trestního zákoníku. Odkaz Nejvyššího soudu na § 140 insolvenčního zákona není dle stěžovatele přiléhavý, neboť Nejvyšší soud přehlédl § 409 insolvenčního zákona. Dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty tak sice měl i k majetku získanému po zahájení insolvenčního řízení stěžovatel, avšak toto dispoziční oprávnění nesměl vykonávat způsobem, jaký po něm obecné soudy požadovaly. Stěžovatel řádně splnil veškeré podmínky schváleného oddlužení a podrobil se v jeho rámci životu na samé hraně chudoby, tudíž by si zasloužil nyní žít novým životem s čistým štítem. Poškození jeho údajným trestným činem jsou navíc současně i věřiteli přihlášenými se svými pohledávkami do insolvenčního řízení, takže jde v podstatě o jedny a tytéž závazky.9. Ad 3) se stěžovatel vymezuje proti znaleckému posudku, z nějž soud vyšel při stanovení výše škody. Jednak stěžovatel výpočet provedený soudním znalcem nepovažuje za relevantní v důsledku nesprávného určení konce předmětného skutku (viz námitka č. 2), jednak bylo dle jeho názoru znalci uloženo, aby odpověděl na právní otázku, což soudní znalec činit nesmí a soud to po něm nesmí požadovat.10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl celou řadu dalších vad, kterými obecné soudy měly svá napadená rozhodnutí zatížit, zejména rozhodnutí v rozporu se zásadou in dubio pro reo, porušení zásady subsidiarity trestní represe, odnětí stěžovateli možnosti hájit se tím, že Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, což stěžovateli znemožnilo se vyjádřit ke všem prováděným důkazům a vybočení ze standardů fixovaných v soudní praxi. Napadená rozhodnutí dále považuje za rozporná s mnoha judikáty Ústavního soudu, které cituje.IV. Posouzení Ústavním soudem11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jí předkládá toliko námitky, se kterými se již opakovaně obecné soudy v průběhu trestního řízení vypořádaly, aniž na to z velké části stěžovatel vůbec reaguje. Závěry obecných soudů přitom žádné pochybnosti z hlediska své ústavní konformity nevyvolávají. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen opakováním stěžovatelovy obhajoby, s níž se již v mezích ústavního pořádku obecné soudy vypořádaly. Za těchto okolností se Ústavnímu soudu neotevírá prostor k dalšímu instančnímu přezkumu napadených rozhodnutí. K jednotlivým námitkám se pak Ústavní soud vyjadřuje následovně:13. K námitce 1) Ústavní soud podotýká, že tato námitka brojí proti způsobu, jakým obecné soudy vyložily ustanovení § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve variantě "zatají". K tomu Ústavní soud obecně konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 2372/11ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nálezsp. zn. IV. ÚS 1834/10ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nálezsp. zn. I. ÚS 1052/10ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nálezsp. zn. I. ÚS 1524/15ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 1056/07ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nálezsp. zn. I. ÚS 351/05ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nálezsp. zn. II. ÚS 259/05ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 2516/07ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].14. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nálezsp. zn. I. ÚS 3523/11ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nálezsp. zn. I. ÚS 2736/07ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nálezsp. zn. I. ÚS 755/06ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nálezsp. zn. I. ÚS 320/06ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].15. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 2610/14ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 2472/13ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 2972/10ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 3106/13ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 3403/11ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nálezsp. zn. II. ÚS 3/10ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nálezsp. zn. II. ÚS 635/09ze dne 31. 8. 2010(N 176/58 SbNU 539)].16. Žádná z těchto situací, které by výjimečně odůvodňovaly zásah Ústavního soudu proti způsobu interpretace a aplikace norem podústavního práva, však nenastala. Obecné soudy vyšly při řešení sporné otázky na rozdíl od stěžovatele z toho, že hypotetická možnost soudního exekutora vyžádat si informaci od jeho zaměstnavatelů, orgánů sociálního zabezpečení, správce daně či zákazníků v období, kdy podnikal, nijak dovození trestní odpovědnosti stěžovatele nebrání, a to zejména proto, že prostředky zasílané na cizí účet nelze exekučně postihnout (srov. bod 15. odsuzujícího rozsudku a bod 39. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 656/2019, na něž Nejvyšší soud odkázal v bodě 17. svého nyní napadeného usnesení).17. Tento právní závěr je racionální již vzhledem k tomu, že nemožnost odhalení zatajené části majetku ve smyslu § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku legálními prostředky není znakem této skutkové podstaty. Jestliže tedy obecné soudy vychází z toho, že podstatou předmětné varianty uvedené skutkové podstaty je to, že pachatel protiprávně úmyslně vytváří překážky k uspokojení svých věřitelů a že na tom ničeho nemůže změnit to, zda tito věřitelé vyvinuli či byli schopni vyvinout zvláštní mimořádné úsilí, aby důsledky tohoto jeho protiprávního jednání neutralizovali, Ústavní soud nemůže považovat tento výklad obecných soudů za rozporný s výše nastíněnými ústavněprávními požadavky. Jde o situaci analogickou nezávislosti trestní odpovědnosti např. pachatele krádeže dle § 205 odst. 1 trestního zákoníku na tom, zda a případně jak kvalitně měl poškozený odcizenou věc zabezpečenou.18. Obecné soudy nemohly pochybit ani tím, že nepřiznaly vyviňující význam stěžovatelově tvrzení, že své příjmy řádně uvedl v insolvenčním návrhu, který na sebe podal. Příjmy v posledních třech letech a existence peněžního účtu, na který měly být zasílány, jsou totiž dvě zcela rozdílné položky a uvedení příjmů v posledních třech letech nijak neindikovalo existenci předmětného účtu ani objem finančních prostředků, které se na něm nacházely, jakož obecně ani osud příjmů stěžovatele v uvedeném období.19. Stěžovatel přitom nijak nedoložil, že by tento právní závěr kolidoval s ustálenou rozhodovací praxí či že by nebyl rozumně předvídatelný, naopak v rozhodovací praxi obecných soudů jsou běžně dle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve variantě "zatajení věci" postihovány i takové případy, v nichž původně zatajenou věc věřitel, soudní exekutor či insolvenční správce nakonec odhalí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 5 Tdo 14/2019, bod 27.).20. Dlužno podotknout i to, že stěžovatel přímo ani nerozporuje skutkový závěr obecných soudů, že předmětný účet si zakládal právě proto, aby jeho příjmy nebyly podrobeny exekucím, což v zásadě připustil sám již v době původního hlavního líčení a potvrdila to i svědkyně, na jejíž jméno byl předmětný účet veden (srov. bod 35. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 656/2019 a body 6., 7. a 14. napadeného rozsudku okresního soudu). Stěžovatel přesto v ústavní stížnosti nenabídl žádné vysvětlení, jaký jiný legitimní cíl než dosáhnout toho, aby jeho věřitelé nebyli z finančních prostředků na předmětném účtu uspokojeni, by jeho čin vůbec mohl mít.21. Námitka 2) spadá rovněž do množiny stěžovatelova subjektivního nesouhlasu s právními závěry vyvozenými obecnými soudy ohledně podústavního práva, a tedy vztahují se na ni všechna shora uvedená východiska. Stěžovatel prosazuje stanovisko, že v době od nastoupení účinků zahájení insolvenčního řízení do právní moci usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se dlužník nemůže dopustit trestného činu poškození věřitele, neboť taková dispozice s jeho majetkem, jíž by uspokojil své věřitele, by byla nutně v rozporu s omezeními v nakládání s majetkem spadajícím do majetkové podstaty dle insolvenčního zákona.22. Jak uvedeno výše, Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat správnost či vhodnost právních názorů na výklad jednotlivých norem podústavního práva. Spor mezi stěžovatelem a obecnými soudy tkví v tom, zda účinky zahájeného insolvenčního řízení zabraňovaly stěžovateli naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přičemž stěžovatel odůvodňuje kladnou odpověď na tuto otázku tím, že tyto účinky mu zabraňovaly věřitelům pohledávky uhradit, zatímco dle jeho názoru obecné soudy měly nesprávně, protože v rozporu s insolvenčním zákonem, za to, že své dluhy vůči věřitelům i po zahájení insolvenčního řízení zaplatit mohl.23. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by z ústavněprávního hlediska tato otázka byla relevantní. Dle výše nastíněného výkladu předmětné skutkové podstaty obecnými soudy tak, jak jej Ústavní soud shledal za souladný s kautelami ústavně konformní interpretace, totiž trestnost této varianty předmětné skutkové podstaty nespočívá v tom, že jako dlužník neplní svým věřitelům dluhy, které vůči nim má (ostatně taková právní úprava by narážela na čl. 8 odst. 2 větu druhou Listiny, podle níž: "Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku."), ale v tom, že pachatel skrývá před svými věřiteli svůj majetek nebo jeho část, čímž jim vzniká škoda. Obecné soudy přitom učinily skutkový závěr, který stěžovatel konkrétním tvrzením ani nezpochybnil, že stěžovatel v době zahájení insolvenčního řízení neinformoval insolvenčního správce o předmětném účtu a o tom, že mu na něj jsou posílány prostředky z výdělečné činnosti (srov. bod 14. napadeného rozsudku okresního soudu).24. Trestnost předmětného skutku po nastoupení účinků zahájení insolvenčního řízení tak spočívala právě v tom, že stěžovatel i v insolvenčním řízení zatajoval existenci předmětného účtu a prostředků, které mu na něj byly v tomto období připisovány. Pokud by tedy stěžovatel řádně existenci této části svého majetku přiznal, jak byla jeho zákonná povinnost dle insolvenčního zákona, vyhnul by se tím své trestní odpovědnosti za poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku bez ohledu na to, co by se poté s peněžními prostředky na předmětném účtu dělo, neboť by nenaplňoval v tomto období objektivní stránku tohoto trestného činu, protože by žádný majetek ani jeho část nezatajoval.25. Konečně ani námitka 3) Ústavní soud nepřesvědčila. Jak se podává z výše uvedeného, soudní znalec vycházel ze správně stanoveného období, neboť stěžovatel páchal trestný čin poškození věřitele i po zahájení insolvenčního řízení. Co se pak týče námitky nesprávného zadání znaleckého posudku, o němž se stěžovatel domnívá, že mělo spočívat v uložení odpovědi na právní, nikoliv skutkové otázky, tuto svou námitku stěžovatel blíže nekonkretizoval. Uplatňoval ji přitom již před usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 656/2019 zrušujícím původní odsuzující rozsudek okresního soudu, takže i s touto námitkou se obecné soudy opakovaně vypořádaly.26. Nesprávné zadání znaleckého posudku a nekritické převzetí jeho závěrů přitom bylo jedním z důvodů, proč Nejvyšší soud původní odsuzující rozsudek okresního soudu zrušil, přičemž tyto nedostatky v dalším průběhu trestního řízení okresní soud napravil, a Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení tento postup aproboval. Stěžovateli rovněž vysvětlil, že byť bylo zadání znaleckého posudku formulováno poněkud zavádějícím způsobem tak, že měl vyčíslit "výši škody", materiálně však šlo o určení souhrnné výše finančních prostředků, které stěžovatel zatajil, a výpočet té jejich části, která by byla způsobilá k úhradě pohledávek jeho věřitelů. Stěžovatel na toto odůvodnění ve své ústavní stížnosti nijak nereagoval, pouze paušálně uvedl, že znalec odpovídal na otázku právní. Za této situace neumožnil Ústavnímu soudu přezkoumat, zda toto odůvodnění v konfrontaci se stěžovatelovou argumentací, proč i tak materiálně šlo o otázku právní, obstojí, a Ústavní soud se s ním tedy byl nucen spokojit.27. Co se týče zbývající části stěžovatelových námitek, tyto se nesly pouze v rovině obecných proklamací, že se obecné soudy dopustily určitého typu procesní vady či že postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, aniž by však stěžovatel jakkoliv konkretizoval, v čem přesně tyto vady či rozpory spatřuje (např. jaké dokazování mělo být prováděno v neveřejném zasedání před Nejvyšším soudem, na něž mu mělo být údajně znemožněno zareagovat, když z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu žádná taková skutečnost nevyplývá) a proč. Upřel tedy Ústavnímu soudu možnost na tyto námitky rovněž konkrétně reagovat, neboť aby se jimi vůbec Ústavní soud mohl zabývat, musel by sám vytvořit za stěžovatele jeho vlastní argumentaci, k čemuž však Ústavní soud povolán není.V. Závěr28. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10258.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Treinvest, s. r. o., sídlem Krupská 33/20, Teplice, zastoupené JUDr. Ing. Markem Andráškem, LL.M., advokátem, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2021 č. j. 5 As 281/2020-40 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2020 č. j. 11 A 39/2020-53, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dne 23. 1. 2018 podala stěžovatelka žádost o zrušení prohlášení blíže specifikované stavby za kulturní památku s tím, že ji plánuje využívat způsobem, který jí současný status stavby, která je v havarijním stavu, neumožňuje. Ministerstvo kultury rozhodnutím č. j. MK 47032/2019 OPP ze dne 8. 7. 2019 žádost zamítlo. Stěžovatelka následně podala rozklad, kterému ministr kultury doc. Mgr. Antonín Staněk, Ph.D. rozhodnutím č. j. MK 54650/2019-OLP ze dne 31. 7. 2019 (dále také "přezkoumávané rozhodnutí") vyhověl a rozhodnutí ministerstva změnil tak, že se prohlášení objektu za kulturní památku ruší.3. Ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek zahájil rozhodnutím MK 61756/2019 OLP ze dne 16. 9. 2019 z moci úřední přezkumné řízení, neboť měl za to, že jeho předchůdce rozhodl v rozporu s právními předpisy. Toto rozhodnutí dne 20. 9. 2019 na základě jeho doručení stěžovatelce pozastavilo vykonatelnost a jiné právní účinky přezkoumávaného rozhodnutí. Rozhodnutím č. j. MK 84537/2019-OLPT ze dne 17. 12. 2019 ministr kultury přezkoumávané rozhodnutí ministra kultury změnil s tím, že podaný rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. I proti tomuto rozhodnutí ministra kultury ze dne 17. 12. 2019 si stěžovatelka podala rozklad, který ministr kultury rozhodnutím č. j. MK 13611/2020 OLP zamítl a své předchozí rozhodnutí potvrdil.4. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud zamítl i stěžovatelčinu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud konstatoval, že předmětem přezkumného řízení mohou být i rozhodnutí ministra o rozkladu, přičemž v souladu s § 178 odst. 2 správního řádu se za nadřízeného ministra kultury považuje sám ministr kultury.5. Jak dále Nejvyšší správní soud poznamenal, přezkumné řízení bylo zahájeno, neboť ministr kultury měl pochybnosti o tom, že ve věci byly dány mimořádně závažné důvody ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o památkové péči, pro které lze prohlášení stavby za kulturní památku zrušit. Šlo tedy o výklad neurčitého právního pojmu, nikoli o přezkum věcné správnosti, resp. správního uvážení, které je ministru kultury dle § 8 odst. 1 zákona o památkové péči svěřeno pro případ, že mimořádně závažné důvody jsou opravdu dány.6. Podle Nejvyššího správního soudu pak závěr ministra kultury v žalobou napadeném rozhodnutí, že zde mimořádně závažné důvody dány nebyly, plně odpovídá judikatuře i aplikační praxi. Stěžovatelka se totiž zrušení prohlášení stavby za kulturní památku domáhala v zásadě jen z toho důvodu, že havarijní stav objektu neumožňoval jeho využití k plánovanému provozu. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že objekt stále stojí, jeho hmotná podstata je zachována a skutečnost, že je ve špatném stavebně-technickém stavu, neznamená, že by neměl být nadále předmětem památkové ochrany. Kdyby tomu tak mělo být, dle Nejvyššího správního soudu by to znamenalo, že se již žádná zchátralá stavba jako kulturní památka neopraví.7. Nejvyšší správní soud se konečně zabýval i ochranou práv stěžovatelky nabytých v dobré víře. Jak Nejvyšší správní soud poznamenal, ministr kultury vyšel z toho, že stěžovatelka nedoložila žádná konkrétní práva, která na základě přezkoumávaného rozhodnutí v dobré víře nabyla. Ačkoli se přitom postavení vlastníka nemovitosti logicky liší v závislosti na tom, zda je nemovitost kulturní památkou, nebo nikoli, přezkoumávaným rozhodnutím došlo v zásadě pouze k odpadnutí povinností s kulturní povinností spjatých. Stěžovatelka tedy měla určité povinnosti spjaté s tím, že její nemovitost je kulturní památkou, tyto povinnosti posléze odpadly v důsledku přezkoumávaného rozhodnutí a poté jí v návaznosti na přezkumné rozhodnutí ministra kultury opět vznikly. Stěžovatelka žádná konkrétní nově nabytá práva neuvedla, navíc doba, po kterou své povinnosti vlastníka kulturní památky neměla, byla velmi krátká.8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud pominul její námitku, že v souladu s odbornou literaturou správní orgány nejsou nadány pravomocí podat podnět k zahájení přezkumného řízení proti svému vlastnímu rozhodnutí, neboť jim k danému úkonu v rámci správního řádu chybí výslovné zákonné zmocnění. Uvedl-li k tomu Nejvyšší správní soud, že se tento argument nevztahuje na specifický případ, kdy vedoucí ústředního správního orgánu přezkoumává vlastní rozhodnutí, tak k tomu stěžovatelka uvádí, že dovolávaná zápověď správnímu orgánu je obecný princip, který je vztažitelný i na případ rozhodování vedoucího ústředního správního orgánu přezkoumávajícího vlastní rozhodnutí.9. Správní soudy dále údajně narušily legitimní očekávání stěžovatelky a její rovnost před zákonem aprobací extenzivního přezkumu pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Jak stěžovatelka uvádí, Nejvyšší správní soud opomenul svou vlastní rozhodovací praxi, jestliže formalisticky uzavřel, že zrušení statutu kulturní památky samo osobě nezaložilo stěžovatelce žádná nová práva, do kterých by bylo zahájením přezkumného řízení zasaženo. Do práv stěžovatelky totiž zachováním památkové ochrany nemovité věci v jejím vlastnictví bylo údajně zasaženo markantně, neboť památková ochrana klade vlastníku zásadní překážky v užívání věci.10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.11. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nezpochybnila závěr správních soudů, že přezkoumávané rozhodnutí ministra kultury ze dne 31. 7. 2019 bylo v rozporu s právními předpisy. Podstatou jejích námitek je, že ministr kultury nemůže zahájit přezkumné řízení ve věci vlastního rozhodnutí a že takovým postupem zasáhl do práv stěžovatelky nabytých v dobré víře. Ústavní soud přitom nesouhlasí se stěžovatelkou v tom, že by se soudy těmito námitkami řádně nezabývaly či že by je dokonce opomenuly. Naopak, odůvodnění napadených rozhodnutí je podrobné a precizní.13. Jde-li o námitku pravomoci ministra kultury, tak Nevyšší správní soud se nespokojil - jak tvrdí stěžovatelka - s tím, že její argumentace nereaguje na nyní řešený případ, který je svou povahou specifický. Nejvyšší správní soud totiž zároveň detailně vysvětlil, proč ministr kultury zákonem danou pravomoc k zahájení přezkumného řízení ve věci vlastního rozhodnutí (resp. rozhodnutí svého předchůdce) má (viz zejména bod 22 napadeného rozsudku). Zahájí-li dle § 95 odst. 1 správního řádu přezkumné řízení "nadřízený správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal", přičemž dle § 178 odst. 2 správního řádu "[n]adřízeným správním orgánem ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu", tak při absenci ustanovení, které by pravomoc ministra přezkoumávat v přezkumném řízení vlastní rozhodnutí vylučovalo, není pochyb o tom, že ministr takovou pravomoc má.14. Pokud se týče ochrany práv nabytých v dobré víře, tak jde nepochybně o významnou hodnotu, ostatně na ni výslovně pamatuje § 94 odst. 4 správního řádu, podle něhož jestliže "po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví", jakož i § 94 odst. 5 správního řádu, dle kterého je při rozhodování v přezkumném řízení správní orgán "povinen šetřit práva nabytá v dobré víře".15. Stěžovatelka sice zdůrazňuje zásadní význam, který prohlášení stavby za kulturní památku má, to ovšem žádný ze soudů v zásadě nezpochybnil. Podstatou napadených rozhodnutí nebylo, že by napadené rozhodnutí, resp. prohlášení stavby za kulturní památku obecně nezasahovalo do práv, nýbrž že napadené rozhodnutí nezasahovalo do práv nabytých v dobré víře v zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, neboť stěžovatelka žádná práva, která by v dobré víře v důsledku tohoto rozhodnutí nabyla, ani neuvedla. Zásahy do práv, které stěžovatelka zmiňuje, jsou čistě důsledkem toho, že je stavba kulturní památkou (je za takovou prohlášena) a to bez ohledu na to, že po určitou dobu (ani ne dvou měsíců) kulturní památkou nebyla. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by mohlo poměřování ochrany její dobré víry a společenského zájmu na dodržování právních předpisů a na ochraně kulturního dědictví České republiky, zásadním způsobem ovlivnit, a to tím spíše, pokud tato dobrá víra trvala tak krátkou dobu.16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10259.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1) HEIM Trade SE, se sídlem Vídeňská 264/120b, Brno a 2) KOVOHUTĚ HOLDING DT, a. s., se sídlem Křižíkova 270/17, Čelákovice, obě zastoupené Mgr. Martinou Leitnerovou, advokátkou, se sídlem Koláčkovo náměstí 727, Slavkov u Brna, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2024 č. j. 21 Co 126/2024-414 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. března 2024 č. j. 0 Nc 1019/2020-391, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti A1 - Point, s. r. o., se sídlem Záběhlická 134/95, Praha 10 - Záběhlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelek na zrušení předběžného opatření, nařízeného jeho usnesením ze dne 24. 11. 2020 č. j. 0 Nc 1019/2020-42. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odkázal zejména na ustanovení § 77 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelky podle okresního soudu dostatečně neosvědčily, že pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Pokud nařízením předběžného opatření druhé stěžovatelce vznikla škoda v souvislosti s tím, že musela ve prospěch vedlejší účastnice řízení obnovit dodávky vody a plynu, taková okolnost není podle okresního soudu důvodem pro zrušení předběžného opatření. Důvodem pro zrušení předběžného opatření není sama o sobě ani okolnost, že předběžné opatření je nařízeno již déle než 3 roky, neboť důvody pro trvání předběžného opatření stále existují, vedlejší účastnice řízení jako jeho navrhovatelka zahájila v příslušné lhůtě řízení o věci samé, které ještě nebylo skončeno. Důvodem pro zrušení nařízeného předběžného opatření není ani tvrzení stěžovatelek, že vedlejší účastnicí řízení zahájená soudní pře na zřízení práva nezbytné cesty a na zřízení služebnosti inženýrských sítí se obsahově neshoduje s návrhem na vydání předběžného opatření.3. K odvolání stěžovatelek následně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil. Rovněž podle krajského soudu nepominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření soudem původně nařízeno a nadále existuje naléhavá potřeba zatímně upravit poměry mezi účastníky daného řízení. Souhlasil s okresním soudem, že stěžovatelky netvrdily žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývala změna okolností naznačující, že pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Skutečnost, že předběžným opatřením uloženou povinností obnovit ve prospěch vedlejší účastnice řízení stěžovatelce vznikla škoda, není sama o sobě důvodem pro zrušení nařízeného předběžného opatření.II.Argumentace stěžovatelek4. Obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, neboť nezkoumaly vztah mezi nařízeným předběžným opatřením a žalobou podanou vedlejší účastnicí řízení ve věci samé; nezkoumaly ani smysluplnost dalšího trvání předběžného opatření ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020sp. zn. III. ÚS 208/20(N 192/102 SbNU 196). Předběžné opatření v dané věci nebude mít pro rozhodnutí ve věci samé žádný reálný význam [v této souvislosti stěžovatelky odkazují na nález ze dne 21. 11. 2001sp. zn. IV. ÚS 189/01(N 178/24 SbNU 327)]. Obecné soudy se východisky těchto nálezů neřídily a nerespektovaly tedy závaznost judikatury Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Nyní napadenými rozhodnutími obecných soudů je rovněž porušena zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť druhé stěžovatelce v souvislosti s povinností obnovit ve prospěch vedlejší účastnice řízení dodávky vody a plynu vzniká škoda. Okolnost, že obecné soudy odkazují druhou stěžovatelku na eventuální samostatné řízení o náhradě škody, není dostačující. Stěžovatelky rovněž nesouhlasí s tím, že v daném případě neexistují skutečnosti odůvodňující zrušení předběžného opatření. Takovou skutečností je totiž samo o sobě trvání nařízení předběžného opatření, obecné soudy o předchozím návrhu stěžovatelek rozhodovaly asi před rokem a stav navozený předběžným opatřením trvá více než tři a půl roku. Délka řízení neodpovídá složitosti řízení, o věci nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ve věci existuje extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, přičemž tato nesrovnalost je posílena tím, že obecné soudy se námitkami stěžovatelek dostatečně nezabývaly - rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.7. Rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření a hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Je si samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vyjádřeno - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení; práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků změněna či zrušena.8. Zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje, že v meritorním soudním rozhodnutí může dojít k významné změně dosavadní úpravy. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání nebo důvodnosti trvání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ověřit, zda rozhodování o předběžném opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo učiněno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999sp. zn. II. ÚS 221/98(N 158/16 SbNU 171) či ze dne 1. 10. 2014sp. zn. I. ÚS 2486/13(N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014sp. zn. III. ÚS 909/14či usnesení ze dne 9. 8. 2016sp. zn. II. ÚS 1710/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodování o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který vyžaduje zásah Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 13. 7. 2011sp. zn. III. ÚS 3363/10(N 131/62 SbNU 59) či ze dne 9. 1. 2018sp. zn. IV. ÚS 3749/17]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.9. V rámci přezkumu ve výše uvedených mezích k samotné argumentaci stěžovatelek Ústavní soud uvádí následující. Odkazy stěžovatelek na předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu jsou nepřípadné. To se týká již prvního odkazu stěžovatelek na nálezsp. zn. III. ÚS 208/20s tvrzením, že obecné soudy nedostatečně zkoumaly smysluplnost trvání nařízeného předběžného opatření. Obdobnými námitkami stěžovatelek se obecné soudy zabývaly opakovaně. Obecné soudy při posuzování návrhu na zrušení nařízeného předběžného opatření vysvětlily vztahy mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí řízení. Popsaly, že mezi nimi jsou rozporné úhrady za dodávky energií, přičemž vedlejší účastnice řízení vychází z toho, že spotřebované dodávky energií jsou jí špatně vyúčtovány, a proto platby za ně nehradí v celém po ní požadovaném rozsahu. O konfliktní situaci mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí řízení svědčí opakované zásahy policie, jakož i zásahy dalších složek integrovaného záchranného systému s ohledem na ekologické havárie v areálu, v němž právě vedlejší účastnice řízení podniká. Zatímní úprava poměrů stěžovatelek a vedlejší účastnice řízení je v takto vyhrocené situaci smysluplná. Srovnání právě posuzovaného případu s okolnostmi nálezusp. zn. III. ÚS 208/20je poněkud nepřiléhavé, neboť tam bylo předběžné opatření nařízeno po dobu takřka 10 let s tím, že minimálně 8 let bylo bez viny tehdejšího stěžovatele řízení přerušeno.10. Stěžovatelky nevysvětlují, jak by se v jejich věci měl uplatnit nálezsp. zn. IV. ÚS 189/01. Tento nález byl vydán ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti, která se domáhala nařízení předběžného opatření z důvodu ohrožení výkonu rozhodnutí, a obecné soudy se jejím návrhem nedostatečně zabývaly. V nyní posuzovaném případě je hodnocena odlišná situace, jde o návrh na zrušení vydaného předběžného opatření. Neobstojí ani blanketní odkaz stěžovatelek na čl. 89 odst. 2 Ústavy s tím, že obecné soudy údajně nerespektují nálezovou judikaturu Ústavního soudu.11. Stěžovatelky v ústavní stížnosti rovněž tvrdí, že byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, protože obecné soudy mimo jiné odmítají chránit zájmy druhé stěžovatelky, které vedlejší účastnice řízení neplatí řádně a včas za dodávky vody a plynu, a žije v nejistotě, zda za své plnění dostane zaplaceno. Dlužné částky za dodávky vody a plynu zřejmě v tomto kontextu považují za škodu. Stěžovatelky ovšem zároveň nezpochybňují, že o výši plateb za dodávky plynu a vody vedou samostatný spor, v němž po vedlejší účastnici řízení požadují zaplacení dlužných částek za dodávky vody a plynu, tedy v ústavní stížnosti tvrzenou škodu druhé stěžovatelky. Stěžovatelky nekonkretizují, proč žijí v nejistotě, že vedlejší účastnice řízení svou případnou povinnost zaplatit za dodávky vody a plynu nesplní. Nic jim však nebrání, aby v jimi zahájeném samostatném řízení také dostupnými právními prostředky řešily tuto obavu druhé stěžovatelky. Samy stěžovatelky učinily otázku plateb za dodávky vody a plynu předmětem jiného řízení a jejich argumentace není pro projednávanou věc týkající se důvodnosti předběžného opatření případná. K odkazu obecných soudů směřujícímu k vymáhání škody v jiném samostatném řízení lze uvést, že na možný vznik škody v důsledku uloženého předběžného opatření pamatuje i občanský soudní řád v ustanoveních upravujících předpoklady jeho uložení (srov. § 75b o. s. ř.). V upozornění soudu na tuto možnost nelze spatřovat nic neústavního.12. Stěžovatelkám lze dát za pravdu v tom, že s postupující časovou prodlevou od okamžiku, kdy k nařízení předběžného opatření došlo, musejí být o to přísněji hodnoceny důvody jeho dalšího trvání. V tomto kontextu je důležité, že z příloh k ústavní stížnosti se podává, že vztahy mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí řízení dlouhodobě nejsou standardní, v areálu musela opakovaně zasahovat Policie České republiky a složky integrovaného záchranného systému. Za takové situace je zřejmé, že stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení nejsou schopny řešit situaci bez intervence třetích osob (orgánů veřejné správy či soudu) a zatímní úprava jejich poměrů předběžným opatřením tudíž není nepřiměřená. Ústavní soud tedy - právě i s odkazem na skutkové okolnosti nálezusp. zn. III. ÚS 208/20- dospěl k závěru, že nařízené předběžné opatření nelze shledávat neústavním z toho důvodu, že trvá tři a půl roku. Ústavní soud rovněž neshledal, že by v případě stěžovatelek existoval extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů, přičemž tyto právní závěry jsou dostatečně odůvodněny. Ze stejného důvodu nemohl Ústavní soud přisvědčit ani námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí.13. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelek, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 20. srpna 2024Daniela Zemanová v. r.předsedkyně senátu

decision_1026.txt

NálezÚstavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dáši Smělíkové, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti výrokům II, III a IV usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021 č. j. 20 Co 1/2021-154, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:I. Výroky II, III a IV usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021 č. j. 20 Co 1/2021-154 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Výroky II, III a IV tohoto usnesení se proto ruší.OdůvodněníI. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnostiA.1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení výše označených výroků usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na ochranu legitimního očekávání ve smyslu zmnožení jejího majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatelka namítá porušení principu rovnosti podle čl. 1 Listiny a porušení principu přednosti občana před státem podle čl. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy a podle čl. 2 odst. 2 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 EXE 3614/2019 Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 31. 10. 2020 č. j. 9 EXE 3614/2019-86 zamítl návrh povinné Romany Kohoutkové na zastavení exekuce. Okresní soud totiž učinil závěr, že složila-li povinná na účet soudního exekutora částku 1 700 000 Kč, pak tím zástavní právo nezaniklo, neboť cena zástavy (blíže specifikované bytové jednotky) činí 3 400 000 Kč, a zajištěná pohledávka tak nebyla zcela uspokojena. Okresní soud přitom vyšel z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 9 EXE 3614/2019 pověřil soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, Exekutorský úřad Frýdek-Místek, vedením exekuce k vymáhání pohledávky ve výši 4 024 325,96 Kč prodejem zástavy. Exekučním titulem v dané věci přitom bylo usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016 č. j. 51 C 48/2016-23, jímž bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto, že se nařizuje prodej zástavy (bytové jednotky).3. K odvolání povinné změnil krajský soud nyní napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu tak, že se předmětná exekuce zastavuje (výrok I), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů exekučního řízení částku 18 997 Kč (výrok II), stanovil jí povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 12 330 Kč (výrok III) a konečně stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23 374 Kč (výrok IV). K zastavení exekuce krajský soud přistoupil proto, že stěžovatelka jako zástavní věřitelka zajištěnou pohledávku označila ve svém návrhu pouze v rámci tvrzení, nikoliv žalobním petitem, a ani okresní soud (aniž by stěžovatelku vyzval k odstranění této vady) ve výroku svého usnesení ze dne 12. 10. 2016 č. j. 51 C 48/2016-23 o nařízení prodeje zástavy uvedenou pohledávku včetně jejího příslušenství ve výroku tohoto usnesení neoznačil (nápravu v tomto směru nezjednal ani odvolací soud). Proto krajský soud uzavřel, že usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, které neobsahuje označení výše zajištěné pohledávky, popřípadě též výši jejího příslušenství, je z materiálního hlediska nevykonatelné. O náhradě nákladů řízení pak krajský soud rozhodl v rámci výroků napadených ústavní stížností na základě kritéria procesního zavinění podle ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kdy stěžovatelka jako oprávněná podle názoru krajského soudu navrhla provedení exekuce na základě materiálně nevykonatelného exekučního titulu. Zavinila tedy, že exekuční řízení muselo být zastaveno.B.4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že krajský soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl zcela formalisticky bez zohlednění podstaty věci. Materiální nevykonatelnost exekučního titulu přitom byla v prvé řadě zaviněna samotným soudem, který si měl být nedostatku v podání stěžovatelky vědom, nikoliv tento nedostatek bez dalšího převzít. Pokud k odstranění vadného petitu při rozhodování o nařízení soudního prodeje zástavy nepřistoupily samotné soudy, musela stěžovatelka, chtěla-li docílit odklizení vadného exekučního titulu, postupovat tak, že navrhla provedení exekuce, aby dostála podmínkám pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka v této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že to měly být obecné soudy, kdo ji měly vyzvat ke změně žalobního petitu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále odkazuje zejména na nálezsp. zn. I. ÚS 350/04ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), podle něhož - zjednodušeně řečeno - důvody materiální nevykonatelnosti jinak pravomocného soudního rozhodnutí, které mají za následek následný neúspěch oprávněného v exekučním řízení, se musí odrazit v rozhodnutí exekučního soudu o povinnosti k náhradě nákladů řízení tak, že ve prospěch oprávněného aplikuje moderační právo podle § 150 o. s. ř.II. Vyjádření účastníka řízení5. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti souhlasil se základním argumentačním východiskem stěžovatelky, že nevykonatelný exekuční titul v její věci vydal Městský soud v Brně a ten byl potvrzen Krajským soudem v Brně, když oba soudy vyhověly žalobě podané stěžovatelkou. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že judikatura k tomu, jaký má být obsah exekučního titulu pro soudní prodej zástavy, se ustálila již v roce 2008 a od té doby se nezměnila. Stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem, a měla tedy vědět, jaké jsou náležitosti k tomu, aby byl exekuční titul vykonatelný. Krajský soud nesouhlasí s tvrzením, že stěžovatelka měla snad exekuci zahájit z důvodu, že chtěla dosáhnout jejího zastavení, aby pak proti nevykonatelnému exekučnímu titulu mohla podat žalobu pro zmatečnost, neboť se skutečností, že soudní rozhodnutí jako exekuční titul v dané věci není vykonatelné, stěžovatelku seznámil právě až krajský soud. Ostatně pokud by stěžovatelka podala návrh na exekuci s vědomím, že tato bude zastavena pro nevykonatelnost s ohledem na vady exekučního titulu, musela by si být vědoma toho, že ponese náklady řízení. Krajský soud nadto neshledal důvody, pro které by povinnost k úhradě náhrady nákladů exekučního řízení měl přenést na účastníka, který zastavení exekučního řízení nezavinil. Zastavení exekučního řízení přitom zavinila stěžovatelka, která soudům navrhla nesprávné znění výroku usnesení o soudním prodeji zástavy. Na tom prý nic nemění ani okolnost, že soudy si tohoto pochybení nevšimly a takto stěžovatelkou nesprávně formulovaný výrok do svého usnesení převzaly. Z těchto důvodů se krajský soud domnívá, že stížnost není důvodná.6. Povinná i soudní exekutor se přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Proto Ústavní soud v souladu s uděleným poučením konstatuje, že se postavení vedlejších účastníků vzdali.7. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice, neboť toto zásadně nepřesahuje rámec argumentace ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí.III. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, neboť krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednil závěry nálezové judikatury Ústavního soudu (jak bude vysvětleno níže), byť tyto na nyní posuzovanou věc dopadají. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy přitom platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Platí přitom [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 1997sp. zn. I. ÚS 70/96(N 29/7 SbNU 191); nálezsp. zn. Pl. ÚS 41/02ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a další], že právní názor obsažený v odůvodnění nálezu Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mj. proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace Ústavy, Listiny či mezinárodních závazků, který má být jednotný a předvídatelný. Závaznost nálezů Ústavního soudu totiž plyne rovněž z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá i právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je pak nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv tato byla ve skutkově obdobných případech Ústavním soudem přiznána.9. Rozhodnutí Ústavního soudu tedy představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty, s výjimkou případu uvedeného v ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož, dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu; stanoviskem pléna je ovšem senát v dalším řízení vázán.10. Závaznost judikatury Ústavního soudu bezesporu platí i v případech, kdy je Ústavní soud konfrontován s problematikou nákladů řízení, byť se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, takže i v tomto případě je nutno respektovat ústavně zaručená práva účastníků [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 2570/10ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457); nálezsp. zn. I. ÚS 887/15ze dne 15. 12. 2015 (N 213/79 SbNU 433); a nálezsp. zn. I. ÚS 672/03ze dne 11. 2. 2004 (N 17/32 SbNU 163)]. Výrok o náhradě nákladů řízení tak musí odpovídat průběhu a výsledku řízení. Ve vztahu k zásadě úspěchu ve věci, která je hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech civilního řízení, pak Ústavní soud opakovaně připomněl, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba je posuzovat v širších souvislostech. Ani rozhodování o nákladech řízení tak nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz nálezsp. zn. I. ÚS 660/11ze dne 20. 11. 2012 (N 190/67 SbNU 285); nálezsp. zn. I. ÚS 2904/16ze dne 6. 2. 2017 (N 22/84 SbNU 283), bod 18; či nálezsp. zn. I. ÚS 613/18ze dne 14. 8. 2019 (N 146/95 SbNU 268), bod 16].11. Již z odůvodnění shora zmíněného nálezusp. zn. I. ÚS 350/04se podává, že v tehdy posuzovaném případě stěžovatelé podali návrh na výkon rozhodnutí o povolení prodeje zástavy, o němž se domnívali, že je rozhodnutím bezvadným, čímž realizovali svůj právní nárok stvrzený soudem (podobně jako nyní stěžovatelka). Stěžovatelé postupovali v dobré víře ve správnost rozhodnutí soudu, které považovali za vykonatelný titul. Exekuční soud ale dospěl k závěru, že příslušné rozhodnutí není materiálně vykonatelné pro absenci jedné z náležitostí rozhodnutí a návrh stěžovatelů na výkon rozhodnutí proto zamítl, což se podle něj muselo odrazit též v rozhodování o náhradě nákladů, jež povinnému v řízení vznikly. Tuto úvahu exekučního soudu Ústavní soud přímo nezpochybnil, ovšem zdůraznil, že vykonatelnost rozhodnutí, zahrnující v sobě implicitně též princip presumpce správnosti aktů státu včetně soudních rozhodnutí, je jedním z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněným zájmům jednotlivce tak, jak je zaručena čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud ovšem obecný soud jednotlivci sice poskytne právní ochranu, nicméně taková ochrana není v konečném důsledku orgány veřejné moci vynutitelná, jde o situaci obdobnou tomu, jako by stát takovou ochranu neposkytl vůbec. Jinak řečeno, každému vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a s konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí [srov. k tomu též nálezsp. zn. IV. ÚS 525/02ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)]. Na tomto základním východisku pak podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že důsledky reálné nevykonatelnosti jinak již pravomocného rozhodnutí obecného soudu právní řád umožnuje v zákonem definovaných případech eliminovat, když nevykonatelné rozhodnutí soudu lze napadnout žalobou pro zmatečnost [v podmínkách nyní posuzované věci jde o ustanovení § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].12. Není přitom podle nálezusp. zn. I. ÚS 350/04povinností oprávněného, aby exekučnímu soudu pro účely jeho rozhodování o náhradě nákladů řízení sděloval, zda následně hodlá uvedenou žalobu pro zmatečnost podat či nikoli. Naopak, vydá-li soud materiálně nevykonatelné rozhodnutí, pročež není v exekučním řízení pokračováno [exekuční soud rozhodne, že se exekuční řízení zastavuje (jako v nyní posuzovaném případě) nebo že se návrh na výkon rozhodnutí zamítá (jako v případě skutkových okolností nálezusp. zn. I. ÚS 350/04)], musí exekuční soud výslovně zvažovat, zda v takovém případě nejsou dány podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., podle něhož mj. platí, že jsou-li v daném případě důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je-li přitom účelem soudního řízení poskytování soudní ochrany právům, pak okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení nemohou být pouze skutečnosti stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti týkající se věci jako takové, počítaje v to právě překážku vykonatelnosti exekučního titulu, tedy okolnost bránící exekučnímu soudu v tom, aby poskytoval ochranu právům. Na základě těchto úvah dospěl přitom Ústavní soud ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu k tomu, že vydá-li soud materiálně nevykonatelné rozhodnutí, má zásadně ve prospěch oprávněného aplikovat § 150 o. s. ř. (nejsou-li zde okolnosti svědčící pro rozhodnutí jiné). Postup opačný - tedy rozhodnutí o povinnosti oprávněného nahradit povinnému náklady řízení - totiž jen prohlubuje stav, kdy oprávněnému není efektivně poskytována soudní ochrana.13. Jak přitom plyne již jen z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud se při svých úvahách, upínajících se k rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení, zabýval jen formálním kritériem procesního zavinění na zastavení řízení, které shledal na straně stěžovatelky. Vůbec však nezvážil okolnost, že ani obecné soudy chybnou formulaci v podání stěžovatelky neodhalily a právě naopak (podobně jako v případě nálezusp. zn. I. ÚS 350/04) vydávaly opakovaně rozhodnutí, kterými měly stěžovatelkou formulovaný návrh za správný. Tento chybný postup obecných soudů přitom podle Ústavního soudu nelze relativizovat tím (ačkoliv to krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti minimálně naznačuje), že stěžovatelka byla v době podání žaloby zastoupena osobou znalou práva - tedy advokátem; princip zvýšené odpovědnosti soudu za správnost jeho rozhodnutí nebo postupu v řízení jde ostatně dovodit z četné nálezové judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu např. stěžovatelkou odkazované nálezysp. zn. I. ÚS 799/11ze dne 4. 8. 2011 (N 141/62 SbNU 195) asp. zn. I. ÚS 3336/09ze dne 18. 2. 2010 (N 31/56 SbNU 353) anebo kontextuálně také nálezsp. zn. II. ÚS 2062/14ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185)]. Soudem způsobené pochybení by nadto nemělo - lze-li nalézt jiný způsob nápravy - vést automaticky k tomu, aby takto postižený účastník řízení musel vyvolat řízení další, například o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobeným orgány veřejné moci.14. Z vyžádaného spisového materiálu navíc vyplývá (srov. č. l. 152), že během řízení stěžovatelka uznala krajským soudem nově předestřený právní názor, že exekuční titul je nevykonatelný, když jinak ovšem v řízení nebylo - přes opakovanou argumentační aktivitu povinné - pochyb, že by stěžovatelkou v exekučním řízení požadované plnění (které povinná dobrovolně nehradila) nebylo po právu. To Ústavní soud uvádí především v návaznosti na argument krajského soudu, že v řízení nebyly dány okolnosti, pro které by bylo lze shledat spravedlivým přenesení povinnosti k náhradě nákladů řízení na ty účastníky, kteří podle krajského soudu zastavení exekučního řízení nezavinili; takto přitom krajský soud argumentuje, přestože i povinná byla minimálně v rámci exekučního řízení zastoupena osobou znalou práva (advokátem) a osobou znalou práva je rovněž soudem pověřený exekutor. Vedle toho stěžovatelka právě ve svém přípisu založeném na č. l. 152 soudního spisu konstatuje, že s ohledem na krajským soudem předestřený právní názor o nevykonatelnosti exekučního titulu bude nutno podat žalobu pro zmatečnost, aby byl nevykonatelný exekuční titul zrušen. Právě v kontextu tohoto sdělení je pak v ústavní stížnosti žaloba pro zmatečnost opětovně uvedena.15. Za daného stavu tedy ani podle opakovaně zmiňovaného závazného nálezu nelze vycházet bez dalšího z toho, že to byla jen stěžovatelka, kdo způsobil materiální nevykonatelnost soudního rozhodnutí. Krajský soud se ovšem v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení tímto aspektem vůbec nezabýval a ani nezvážil existenci důvodů pro aplikaci § 150 o. s. ř., byť mu tato povinnost - neshledal-li v jím posuzovaném případě výrazné odlišnosti - plyne právě z výše citovaného nálezu Ústavního soudu.16. Ústavnímu soudu proto nezbylo než v záhlaví uvedené rozhodnutí (resp. napadené výroky) zrušit podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je rozporné s citovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Došlo tak k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

decision_10260.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 1332/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 6 Tdo 1396/2020-4315, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020 č. j. 3 To 175/2019-4050 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019 č. j. 48 T 7/2017-3864, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let a trest propadnutí majetku, a to peněžních prostředků ve výši 850 000 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen ve výroku o trestu propadnutí majetku a jinak zůstal nezměněn, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.Stěžovatel namítá, že skutkové i právní závěry trestních soudů neodpovídají objektivně zjištěným okolnostem a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Uvádí, že jeho trestní odpovědnost byla dovozena z formálních skutečností spočívajících toliko v podpisu dvou předávacích protokolů týkajících se fotovoltaických elektráren, v čemž podle něj nelze spatřovat uvedení Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") v omyl. Podle něj nebyly zjištěny konkrétní skutečnosti svědčící o jeho vědomosti o některých okolnostech podstatných pro posouzení jeho trestní odpovědnosti, zejména o tom, že předávací protokoly budou sloužit jako jeden z podkladů pro udělení licence. Tvrdí, že nemohl mít úmysl podvést ERÚ a že smlouva s objednatelem díla neuváděla nic o předávání majetku při jeho dokončení, licenčním řízení či revizních postupech.Stěžovatel dále namítá, že v daném případě nebyla prokázána ani příčinná souvislosti mezi jeho jednáním spočívajícím v podepsání předávacích protokolů a uvedením ERÚ v omyl za účelem získání licence, přičemž Nejvyššímu soudu vytýká, že se této jeho námitce vůbec nevěnoval. Tvrdí, že nemohl být srozuměn s vývojem příčinné souvislosti ani v hrubých rysech, neboť se licenčního řízení neúčastnil a neměl o něm žádné informace. Připomíná existenci třicetidenní správní lhůty k vydání rozhodnutí a pravidlo, podle kterého je rozhodující stav v době rozhodnutí, přičemž uvádí, že v tu dobu již byly předmětné fotovoltaické elektrárny dokončeny. Podotýká, že v předávacích protokolech není žádná zmínka o dokončenosti fotovoltaických elektráren a ustanovení energetického kona a prováděcí vyhlášky neobsahují žádnou zmínku o předávacích protokolech.Trestní soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s jeho námitkou, že licence k výrobě elektrické energie je obdobou živnostenského oprávnění. Jako zjednodušující odmítá závěr Nejvyššího soudu, že podmínka pro dodávání do elektrické soustavy nemůže být naplněna jednáním, které není v souladu s právním řádem. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 753/2018, z něhož dovozuje, že poskytování dotované výkupní ceny elektřiny není závislé na tom, kdy fotovoltaická elektrárna získala licenci, ale pouze na započetí dodávek elektrické energie. Na základě toho tvrdí, že svým jednáním mohl jiným osobám maximálně dopomoci k získání licence, avšak nic víc.Stěžovatel dále namítá, že trestní soudy nerespektovaly úpravu obsaženou v zákoně č. 137/2010 Sb., a proto vycházely z mylného předpokladu, že výkupní ceny elektřiny byly v roce 2010 vyšší než v roce 2011. Tvrdí, že ve skutečnosti tomu bylo naopak, odkazuje na srovnávací tabulku obsaženou v doplnění dovolání, nicméně k ústavní stížnosti takovou tabulku nepřiložil. Je přesvědčen, že na jeho případ nemělo být aplikováno cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. Odmítá závěr Nejvyššího soudu, že jako předseda představenstva společnosti X, musel o uvedeném cenovém rozhodnutí vědět. Zdůrazňuje, že ze stíhaného skutku neměl žádný prospěch. Vytýká trestním soudům, jak přistoupily k hodnocení znaleckých posudků ČVUT, VUT a Vysoké školy Báňské, kdy je podle něj zřejmé, že závěry znaleckého posudku ČVUT stojí osamoceně. Takový postup trestních soudů považuje za projev libovůle a nevypracování revizního znaleckého posudku pak za opomenutý důkaz. Ve vztahu k subjektivní stránce podvodu poukazuje na skutečnost, že Státní energetická inspekce vydala oficiální protokol o tom, že fotovoltaická elektrárna je dostavěná. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil i tím, že nepředložil věc Soudnímu dvou Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustnéÚstavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezysp. zn. III. ÚS 84/94,III. ÚS 166/95či usnesenísp. zn. III. ÚS 376/03).Ústavní soud konstatuje, že s výše uvedenými námitkami stěžovatele se důkladně vypořádal ve svém usnesení zejména Nejvyšší soud. Ten na č. l. 20-24 přesvědčivě vyvrátil tvrzení stěžovatele o obdobě licence k výrobě elektrické energie a živnostenského oprávnění, resp. o tom, že poskytování dotované výkupní ceny elektřiny není závislé na získání licence pro fotovoltaickou elektrárnu. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje tuto argumentaci Nejvyššího soudu za zjednodušující, neboť Nejvyšší soud pozorně analyzoval relevantní ustanovení zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), jakož i příslušná cenová rozhodnutí ERÚ, a dovodil z nich, že licence na výrobu elektrické energie vydávaná ERÚ představuje speciální oprávnění, které není možno ztotožňovat s obecným živnostenským oprávněním. Odkázal přitom také na judikaturu Nejvyššího soudu, která uvedenou námitku stěžovatele rovněž vyvrací. Neopomněl ani reagovat na usnesení sp. zn. 7 Tdo 753/2018, na něž odkazoval stěžovatel, přičemž poukázal na skutečnost, že to se primárně týkalo skutkově odlišné situace. Závěr Nejvyššího soudu, že bez licence nelze provozovat elektrárnu, a nelze tudíž uplatňovat nárok na zvýhodněné výkupní ceny za elektrickou energii, neboť podmínky dodávání elektřiny do elektrizační soustavy nemohou být splněny jednáním, které není v souladu s právem, tak Ústavní soud považuje za logický a opodstatněný a neshledává v uvedených úvahách Nejvyššího soudu žádné prvky libovůle.Ke stejnému závěru pak Ústavní soud dospěl ve vztahu ke způsobu, jakým se Nejvyšší soud na č. l. 29-32 svého usnesení vypořádal s námitkou stěžovatele, že na jeho případ nemělo být aplikováno cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. Stěžovatel na tuto argumentaci Nejvyššího soudu v podstatě nereaguje a omezuje se toliko na vyjádření nesouhlasu. Blíže ani nevysvětluje své tvrzení, že zmíněné cenové rozhodnutí ERÚ bylo v rozporu se zákonem. I z těchto důvodů Ústavní soud považuje za dostačující stěžovatele odkázat na výše uvedenou pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.Nejvyšší soud se na č. l. 19 svého usnesení vypořádal se stěžovatelovou námitkou týkající se jeho vědomosti o cenovém rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. Připomněl, že stěžovatel byl předsedou představenstva společnosti X, s návazností na společnost X, vykupující elektrickou energii, tudíž mu vydání nového cenového rozhodnutí muselo být známo. Nejvyšší soud dále správně odkázal na usnesení Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1394/19, který v jiném případě takovou argumentaci akceptoval. Ani v nyní projednávané věci proto Ústavní soud neshledává potřebu uvedené úvahy rozporovat.Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že se Nejvyšší soud ve svém usnesení nevěnoval jeho námitce týkající se údajné neexistence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním spočívajícím v podepsání předávacích protokolů a uvedením ERÚ v omyl za účelem získání licence. Nejvyšší soud předně na č. l. 32 svého usnesení vyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že podepsáním předávacích protokolů k fotovoltaickým elektrárnám nemohl uvést ERÚ v omyl. Uvedené předávací protokoly totiž popisují, že zhotovitel předává objednatelům zhotovená díla. To vyvrací i stěžovatelovu námitku, že předávací protokoly neobsahují žádnou zmínku o dokončenosti fotovoltaických elektráren. Údaj o předání zhotovených děl tedy byl zjevně nepravdivý, a podepsání předávacích protokolů proto bez jakýchkoli pochybností naplňuje znak skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívající v uvedení jiné osoby v omyl.Nejvyšší soud dále na č. l. 32-34 svého usnesení vysvětlil význam předávacích protokolů i to, proč nelze přijmout obhajobu stěžovatele, že mu nebyl znám tento význam, ani že budou sloužit jako jeden z podkladů pro udělení licence. Nejvyšší soud odkázal na relevantní judikaturu, v níž již bylo podrobně rozebráno, že bez předložení předávacích protokolů (společně s ostatními dokumenty) by k vydání licence nedošlo. Dále správně připomněl, že trestněprávní relevantní jednání stěžovatele spočívalo nejen v podepsání předávacích protokolů, ale též v tom, že prostřednictvím další osoby nechal tyto protokoly, jakož i nepravdivé revizní zprávy, předložit se žádosti o udělení licence na ERÚ. Ústavní soud k tomu dodává, že jedině právě okamžik, kdy stěžovatel uvedená jednání uskutečnil, jsou z trestněprávního hlediska relevantní. Lhůta pro vydání rozhodnutí ve správním řízení, na kterou stěžovatel poukazuje, je proto v této souvislosti bez významu. Kromě toho lze odkázat na č. l. 30-31 usnesení odvolacího soudu, kde připomněl, že podle výsledků dokazování ještě na počátku měsíce ledna chyběly na obou elektrárnách stovky fotovoltaických panelů, tudíž elektrárny ani v tuto dobu nebyly dokončeny, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani první paralelní připojení do sítě.Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelovo jednání představovalo jeden z předpokladů vzniku zamýšleného následku v podobě získání licence k výrobě elektrické energie na základě nepravdivých podkladů a nárokování garantované výkupní ceny pro zařízení uvedené do provozu v roce 2010. Mezi jednáním stěžovatele a uvedeným následkem lze tedy bez důvodných pochybností identifikovat příčinnou souvislost, která je v hrubých rysech kryta jeho úmyslným zaviněním. Skutečnost, že stěžovatel neměl z daného jednání prospěch nehraje žádnou roli, protože o trestný čin podvodu se může jednat i tehdy, pokud má z pachatelova podvodného jednání prospěch jiná osoba.V souvislosti se stěžovatelovou námitkou týkající se údajného opomenutého důkazu v podobě nepořízení revizního znaleckého posudku, resp. upřednostnění znaleckého posudku ČVUT, Ústavní soud nejprve připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezysp. zn. I. ÚS 425/97čiI. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezysp. zn. I. ÚS 32/95čiI. ÚS 459/2000).V nyní projednávané věci se jednalo právě o takový případ. Vrchní soud v Olomouci na č. l. 30 svého usnesení vysvětlil, že se v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu ustálil názor aprobovaný Ústavním soudem, že závěry znaleckého posudku ČVUT jsou správné. Trestní soudy proto tytéž závěry z uvedeného znaleckého posudku logicky také převzaly jako spolehlivé, tudíž provádění revizního znaleckého dokazování navrhovaného stěžovatelem vyhodnotily jako nadbytečné.Na usnesení Vrchního soudu v Olomouci lze odkázat rovněž ve vztahu k námitce stěžovatele, že podle protokolu Státní energetické inspekce byla jedna z předmětných fotovoltaických elektráren dostavěná. Odvolací soud na č. l. 31-32 svého usnesení totiž vysvětlil, proč (stejně jako nalézací soud) nepovažuje uvedený protokol za důkaz, který by věrohodným způsobem popisoval skutečný stav dané elektrárny. Jelikož odůvodnění tohoto hodnocení zmíněného důkazu je dostatečně podrobné, logické a přesvědčivé, Ústavní soud není oprávněn je rozporovat.Nejvyšší soud na č. l. 25-29 usnesení řádně odůvodnil také svůj závěr, že nejsou splněny podmínky k tomu, aby byla věc předložena Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení předběžné otázky, jak navrhoval stěžovatel. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti na tuto argumentaci nijak adekvátně nereagoval a ani nevysvětlil důvody, kvůli kterým by k předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie mělo dojít, nepovažuje Ústavní soud za potřebné uvedené odůvodnění Nejvyššího soudu jakkoli doplňovat.Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak tvrdí stěžovatel. Trestní soudy své skutkové i právní závěry náležitě a přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud v jejich argumentaci neidentifikoval libovůli či logický exces.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10261.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Kateřiny Faberové a 2) Jana Kočky, obou zastoupených Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 2828/151, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021 č. j. 22 Cdo 2013/2021-140, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021 č. j. 15 Co 386/2018-124 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 č. j. 22 Cdo 1082/2019-104, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníV ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že výše označenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít postupem soudů při rozhodování o určení vlastnictví.Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 30. 4. 2018 č. j. 14 C 136/2017-51 určil, že žalobci jsou vlastníky části pozemku specifikovaného v rozhodnutí.Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem (v pořadí druhým, poté co jeho předchozí rozsudek byl zrušen ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1082/2019) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné s odůvodněním, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.Stěžovatelé se závěry odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí a tvrdí především, že tím, že soudy uznaly údajné vydržení předmětného pozemku ze strany žalobců, došlo k porušení jejich výše uvedených ústavně zaručených práv. Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu namítají, že žalobci jako dovolatelé nedostatečně vymezili dovolací důvody, a jejich dovolání nemělo tak být vůbec projednáno.Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu, kterým se Ústavní soud ostatně již zabýval (usnesenísp. zn. I. ÚS 1800/20), Ústavní soud konstatuje, že jím byl toliko zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k novému projednání. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí je řádně odůvodněno a doloženo relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Samotné kasační rozhodnutí - pokud není rozhodnutím konečným - není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Posouzení přípustnosti dovolání pak přísluší výhradně Nejvyššímu soudu.Pokud jde o zbývající části ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Odvolací soud rozhodoval ve věci podruhé a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu přehodnotil svůj původní náhled, potvrdil závěr nalézacího soudu a své rozhodnutí řádně odůvodnil. V projednávané věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.Pokud jde o námitky ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud opět připomíná, že rozhodování o přípustnosti dovolání podle ust. § 239 o. s. ř. přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Výjimku opravňující zásah do odmítavého usnesení Nejvyššího soudu by mohly představovat excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. O takový případ však v projednávané věci nejde. Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil. Konstatoval, že odvolací soud posoudil předmětnou otázku oprávněnosti držby sporného pozemku a jeho vydržení v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (konkrétně se závěry uvedenými v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1082/2019, vydaným v této věci) a dovolací soud nemá důvod od svých závěrů a úvah zde vyjádřených se jakkoli odchýlit.Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 2929/09aIV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud svůj závěr dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10262.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.), K Nemocnici 207/9, Nový Jičín, zastoupené Mgr. Jánem Gajdošem, advokátem se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021 č. j. 28 Cdo 2069/2021-250, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2021 č. j. 71 Co 396/2019-193 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 7. 2019 č. j. 8 C 110/2019-82, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelce byla zaplacena Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze škoda způsobená nesprávným úředním postupem. Na základě dovolání Nejvyšší soud uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. V něm Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatelky zamítl a Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil. Stěžovatelkou podané dovolání bylo odmítnuto a pro opožděnost pak byla odmítnuta i její ústavní stížnost (sp. zn. I. ÚS 2688/19). Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti vyzvalo stěžovatelku k vydání bezdůvodného obohacení. Protože stěžovatelka odmítla zaplatit požadovanou částku, podala Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti k Okresnímu soudu v Novém Jičíně žalobu o zaplacení částky 9 091 723 Kč s příslušenstvím. Ten žalobě vyhověl. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (poté, co jeho předchozí měnící rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem zrušeno). Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěry obecných soudů, na jejichž základě jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení. Namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly jejím tvrzením, že uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy a rozporuje i posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nedostály své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, neboť se nedostatečně vypořádaly s jejím námitkami.Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s názory obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem a vytýká jim nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Jelikož stěžovatelka rozpor s dobrými mravy u soudu prvního stupně nenamítala, v odůvodnění rozhodnutí se jím nezabýval. Stejně tak odvolací soud nepochybil, když tvrzení stěžovatelky, vážící se k posouzení důvodnosti žaloby s ohledem na dobré mravy, shledal s ohledem na zásadu neúplné apelace uplatňující se v odvolacím řízení nepřípustnými novotami. Stěžovatelka ostatně v námitce existence rozporu s dobrými mravy poprvé vznesené až v odvolacím řízení argumentuje pouze skutečnostmi vycházejícími z řízení o náhradě škody. V tomto řízení však stěžovatelka všechny dostupné prostředky k nápravě využila, ústavní stížnost podaná v této věci pak byla odmítnuta pro opožděnost. Rozhodnutí v tomto řízení vydané je závazné a vytváří překážku věci rozsouzené. K otázce posouzení rozporu s dobrými mravy a postupu soudů se podrobně vyslovil i dovolací soud. Z uvedených skutečností nelze stěžovatelkou tvrzený rozpor uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy dovodit.Ani názoru soudů ohledně určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nelze nic vytknout. Ústavní soud v tomto konkrétním případě nevidí důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2242/2010 (za rozhodný okamžik se považuje právní moc zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu v dalším řízení). Pokud stěžovatelka tvrdí, že v tomto případě je situace odlišná, nelze jí přisvědčit. Jak upozorňuje také Nejvyšší soud, i v tomto případě zůstala výše hmotněprávního nároku sporná, a to nejen z hlediska právní kvalifikace přijaté soudy nižších stupňů, ale i v poměrech právního posouzení, které předestřel dovolací soud v kasačním rozhodnutí. Až od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu v dalším řízení tedy mohla začít běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. I v tomto případě z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se soudy námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a své právní závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud ani k této otázce nesdílí názor stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí.Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadené rozhodnutí přesvědčivě reaguje na všechny námitky stěžovatelky. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10263.txt

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Nuska, zastoupeného Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem, se sídlem Údolní 2997, Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2020 č. j. 12 Co 9/2020-318 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2021 č. j. 24 Cdo 823/2021-339, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 29. srpna 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely stručného odůvodnění tohoto usnesení (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v postavení jednoho z žalovaných účastníkem civilního soudního řízení o odpůrčí žalobě podané Finančním úřadem pro Ústecký kraj (dále jen "finanční úřad") o určení, že v žalobě specifikovaná darovací smlouva na nemovitosti uzavřená v listopadu 2017 mezi stěžovatelem a druhý žalovaným (dědečkem stěžovatele), je vůči finančnímu úřadu právně neúčinná, a dále o uložení povinnosti stěžovateli zaplatit finančnímu úřadu částku 998.575,85 Kč. Skutkový základ sporu spočíval v situaci, kdy dlužník finančního úřadu, kterým byl otec stěžovatele, daroval v prosinci 2016 po zahájení daňové kontroly, která se týkala jeho daně z příjmu fyzických osob, stěžovateli určité nemovitosti, který je následně v listopadu 2017 dále daroval otci dlužníka (svému dědečkovi). Okresní soud v Teplicích (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 18 C 45/2018-286 žalobu zamítl. K odvolání finančního úřadu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem ze dne 23. září 2020 č. j. 12 Co 9/2020-318 tak, že částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně a stěžovateli povinnost zaplatit finančnímu úřadu částku 998.575,85 Kč uložil. Hlavním důvodem pro změnu rozsudku soudu prvního stupně byl (stručně řečeno) právní závěr odvolacího soudu týkající se aplikace § 591 písm. b) občanského zákoníku, když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti věci darování nemovitostí dlužníkem stěžovateli v prosinci 2016 za jednání, které lze považovat za plnění, jímž bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud") dovolání, jehož přípustnost mělo založit údajné nesprávné posouzení dvou pro věc rozhodných právních otázek odvolacím soudem. První právní otázka měla spočívat v řešení toho, zdali uzavřením darovací smlouvy bylo vyhověno mravnímu závazku a ohledům slušnosti, tj. zdali prokázané skutečnosti lze podřadit pod výjimku z neúčinnosti bezplatných právních jednání dle § 591 písm. d) občanského zákoníku (přičemž při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Druhou právní otázkou mělo být, zda byly za daných okolností splněny podmínky pro uložení povinnosti stěžovateli zaplatit finančnímu úřadu náhradu dle § 595 odst. 1 občanského zákoníku (což dle stěžovatele měla být právní otázka dovolacím soudem prozatím neřešená). Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením ze dne 18. června 2021 č. j. 24 Cdo 823/2021-339 pro nepřípustnost postupem dle § 243c odst. 1 o. s. ř. K první právní otázce dovolací soud uzavřel, že jde o prostou skutkovou a právní polemiku, přičemž skutková polemika je již sama o sobě nepřípustná, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, a právní argumentace stěžovatele pak představuje "pouhý nesouhlas" s právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolací soud došel k závěru, že odvolací soud správně vyšel z rozsudku dovolacího soudu ze dne 13. prosince 2018 sp. zn. 21 Cdo 2332/2018 (dostupný na https://nsoud.cz), když dospěl k racionálnímu úsudku, že pro aplikaci § 591 písm. d) občanského zákoníku v dané věci s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti nenastaly podmínky, a své právně kvalifikační úvahy požadovaným způsobem v napadeném rozsudku vyložil a odůvodnil. U druhé právní otázky dospěl dovolací soud k závěru, že její řešení plyne přímo ze zákona a odkázal na vlastní rozsudek ze dne 28. února 2019 sp. zn. 21 Cdo 955/2018, ve kterém se danou otázkou v potřebné míře zabýval.4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů (podmínek) řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ačkoli je v rubrice ústavní stížnosti označen jako účastník řízení rovněž Okresní soud v Teplicích a jeho rozsudek ze dne 26. listopadu 2019 č j. 18 C 45/2018-286 je uveden jako jedno z ústavní stížností napadených rozhodnutí, v petitu stížnosti tento prvostupňový rozsudek již absentuje a nevztahuje se k němu ani žádná část argumentace stěžovatele (což je logické i vzhledem k tomu, že soud prvního stupně stěžovateli meritorně vyhověl, když zamítl proti němu podanou žalobu). Ústavní soud se tak soustředil toliko na napadená rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího.5. Stěžovatel se ve stížnosti předně dovolává práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu nesprávným právním posouzením věci, a to zejm. obecnými soudy zvolenou interpretací a aplikací § 595 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací i dovolací soud se měly dle stěžovatele (nedovoleně) odchýlit od závěrů vyslovených v usnesení dovolacího soudu ze dne 21. května 2008 sp. zn. 26 Cdo 3253/2006, které stěžovatel označuje i za nadále použitelné. Lze shrnout, že věcně stěžovatel namítá, že z darovací smlouvy, kterou uzavřel s dlužníkem finančního úřadu (svým otcem), neměl žádný prospěch, neboť nabytý majetek dále daroval svému dědečkovi, a proto mu nelze uložit povinnost zaplatit finančnímu úřadu, jakožto zkrácenému věřiteli, peněžitou náhradu. Do stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny měly obecné soudy zasáhnout právě tím, že mu "bylo upřeno" právo na ochranu jemu náležející peněžních prostředků v částce 998.575,85 Kč. Jakoukoli bližší ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost neobsahuje.6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku - napadená rozhodnutí tedy Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek. Proto Ústavnímu soudu až na naprosté výjimky nepřísluší výklad podústavního práva (včetně norem práva procesního) provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat [a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy - k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008sp. zn. I. ÚS 1056/07(N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006sp. zn. I. ÚS 351/05(N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006sp. zn. II. ÚS 259/05(N 65/40 SbNU 647); dostupné též na http://nalus.usoud.cz].8. Ústavní soud zasahuje jen vůči takovým případům výkladu či aplikace podústavního práva obecnými soudy, které jsou zjevně excesivní a intenzitou svých následků představují zásah do určitého základního práva či svobody, popř. jsou v extrémním rozporu s obecnými požadavky spravedlnosti. O takovouto situaci v projednávané věci nejde. Obě napadená rozhodnutí jsou ústavně konformní.9. Materiálně je pro stížnost klíčový rozsudek odvolacího soudu a na jeho obsah se proto Ústavní soud zaměřil nejdříve. Po jeho prostudování Ústavní soud konstatuje, že vůči němu nemá žádné výhrady. Jde o kvalitně zpracované, dostatečně a přesvědčivě odůvodněné soudní rozhodnutí - co do vypořádání námitek, které stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, jej Ústavní soud odkazuje především na body 14 až 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu, k nimž nemá z pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. Úvahy odvolacího soudu se Ústavnímu soudu v tomto směru navíc jeví jako správné, věcně opodstatněné a souladné se smyslem institutu odporovatelnosti právního jednání zkracujícího věřitele. Teze, že by se osoba, která nabyla v důsledku odporovatelného právního jednání bezúplatně majetek dlužníka, z něhož by jinak mohl být po právu uspokojen zkrácený věřitel, vyhnula povinnosti zaplatit věřiteli odpovídající náhradu jen tím, že nabytý majetek dále převede na třetí osobu (opět) bezúplatně, se Ústavnímu soudu jeví spíše jako pokus o čistě formalistický přístup k daným právním normám na hranici obcházení účelu zákona. Takový právní náhled na věc by dle názoru Ústavního soudu již sám o sobě (tj. bez zkoumání dalších rozhodných okolností) ve svém důsledku extrémně ztěžoval (a v praxi patrně přímo znemožňoval) účinnou realizaci institutu věřitelské odpůrčí žaloby, což jistě nebyl zákonodárcem sledovaný stav.10. K napadenému usnesení dovolacího soudu pak Ústavní soud uvádí, že plně respektuje názor dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání stěžovatele. Přípustnost dovolání v prvé řadě zkoumá právě dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§ 239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se pak podává, že až na naprosté výjimky Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12). Vzhledem k tomu, že dovolací soud v souzené věci svůj závěr ohledně nepřípustnosti dovolání dostatečně a racionálně vyložil, přitom odkázal na konkrétní a pro věc relevantní prejudikaturu, nemá mu Ústavní soud cokoli vytknout. Stěžovatelem v ústavní stížnosti citované usnesení dovolacího soudu ze dne 21. května 2008 sp. zn. 26 Cdo 3253/2006 je "pouhým" usnesením o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazovalo zásadní právní význam (tj. tehdejším dovolatelem nastolené právní otázky dovolací soud vůbec neřešil), z čehož již samo o sobě dle názoru Ústavního soudu plyne, že takové rozhodnutí dovolacího soudu nemůže mít z pohledu pozdějšího soudního rozhodování meritorní "precedenční potenciál" a nemůže pro danou problematiku představovat součást ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které by se tento vůbec mohl (nedovoleně) "odchylovat".11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10264.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleše Štibingera, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2021 č. j. 19 Co 303/2021-154 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. června 2021 č. j. 57 C 88/2020-81, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 57 C 88/2020-52 ze dne 9. 3. 2021 vyhověl žalobě žalobkyně, která se domáhala po stěžovateli (v řízení před soudy v postavení žalovaného) zaplacení částky 340 000 Kč s příslušenstvím z titulu mediační dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 14. 5. 2018. Stěžovatel podal odvolání a žalobkyně dala návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhala uložení povinnosti stěžovateli zdržet se do právní moci rozhodnutí ve věci samé nakládání s blíže specifikovanými nemovitostmi. Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným usnesením návrhu vyhověl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové usnesení potvrdil. Dle soudů žalobkyně osvědčila, že se stěžovatel zbavuje majetku a výkon rozhodnutí by mohl být ohrožen.3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žalobkyně důvody pro vydání předběžného opatření řádně neosvědčila a obvodní soud vycházel z nesprávných a účelově zkreslených údajů o skutkovém stavu předložených stěžovatelkou. Soudy se navíc nezabývaly přiměřeností předběžného opatření. Podle stěžovatele je nepochopitelné, že bylo vyhověno návrhu na předběžné opatření spočívající v zákazu nakládání s nemovitostmi, když bylo možné zablokovat jen příslušné částky na účtu advokátní úschovy či na účtu stěžovatele. Stěžovatel také s odkazem na nález Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 736/17ze dne 10. 5. 2017 uvádí, že odvolací soud rozhodl o odvolání až po více než třech měsících. Odvolací soud to odůvodnil tím, že se čeká na zaplacení soudního poplatku, přitom žalobkyně poplatek také neuhradila a o jejím návrhu přesto bylo rozhodnuto.4. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudy neustále odkazují na jistou provázanost mezi stěžovatelem a společností PRODIMO REAL ESTATE, s. r. o., v jejíž prospěch bylo zahájeno řízení o povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, aniž by tuto provázanost blíže odůvodnily. Jeden soud navíc hovoří o společnosti PRODIMO, s. r.o., zatímco druhý o společnosti PRODIMO REAL ESTATE, s. r. o. Ani v jednom případě přitom provázanost se stěžovatelem není doložena žádným důkazem, z napadených rozhodnutí ani není zřejmé, jakou roli by takový vztah měl hrát.5. Stěžovatel také namítá, že městský soud osvědčuje jeho pohnutky při prodeji nemovitostí na základě hodnocení kupní ceny, která přitom vyplývá ze znaleckého posudku, jenž byl soudu předložen a který soud zpochybnil jednou větou. Pokud se pak soud odvolával na časovou souslednost vydání rozhodnutí v řízení ve věci samé a podpisu kupní smlouvy, tak nezohlednil proces, který uzavření smlouvy předcházel. Stěžovatel těžko mohl reagovat až na vydaný rozsudek, neboť by to nebylo možné stihnout. O prodeji nemovitosti navíc stěžovatel žalobkyni informoval. Městský soud v napadeném rozhodnutí poznamenal, že stěžovatel nedoložil žádnou listinu osvědčující jeho tvrzení, že zmenšení majetku nebylo způsobenou úmyslným jednáním, ale zapříčinily ho okolnosti nezávislé na jeho vůli (převedení akcií v rámci zajištění jiného závazku či existence více věřitelů, které musí uspokojit). Tím krajský soud údajně zcela ignoroval důkazy navržené stěžovatelem, který na podporu svých tvrzení např. označil výpověď v protokolu o jednání ze dne 2. 9. 2020 před Obvodním soudem pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 0 P 313/2019.6. Dále stěžovatel namítá, že neúspěšně žádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž městský soud v usnesení č. j. 19 Co 239/2021-143 ze dne 16. 8. 2021 uvedl, že stěžovatelova životní úroveň odpovídá příjmu minimálně 90 000 Kč. Přesto městský soud nyní de facto tvrdí, že je předběžné opatření přiměřené, neboť budoucí výkon rozhodnutí nelze jinak zajistit. Žalobkyně neprokázala důvodnou obavu, že by v případě nevydání předběžného opatření ve znění, v jakém bylo vydáno, došlo k neodčinitelným následkům, přičemž uvedl-li městský soud, že stěžovatel nenavrhl jinou alternativu, tak stěžovatel takovou povinnost nemá a bylo by nelogické sdělovat žalobkyni, jak má svůj nárok žalovat. K otázce přiměřenosti stěžovatele dodává, že je blokována nemovitost v hodnotě 4 382 000 Kč ve vztahu k pohledávce žalobkyně ve výši 340 000 Kč s příslušenstvím.7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vykonává-li tedy svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 85/06ze dne 25. 9. 2007).10. Způsobilost předběžného opatření jako opatření prozatímní povahy k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru. Ústavní soud tedy zpravidla do rozhodnutí o předběžných opatřeních nezasahuje, poněvadž jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem.11. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. nálezy Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 221/98ze dne 10. 11. 1999 nebosp. zn. IV. ÚS 189/01ze dne 21. 11. 2001 či usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 3365/10ze dne 3. 3. 2011,sp. zn. II. ÚS 2010/12ze dne 28. 6. 2012 nebosp. zn. III. ÚS 909/14ze dne 27. 3. 2014). Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.12. V posuzované věci Ústavní soud při zohlednění výše uvedeného důvody pro svůj výjimečný zásah neshledal. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, přičemž z nich je patrné, na základě čeho soudy dospěly k závěru, že podmínky postupu dle § 102 odst. 1 občanského soudního řádu jsou naplněny. Žalobkyně má vůči stěžovateli nepravomocně přiznanou pohledávku a stěžovatel přistoupil ke krokům, které by mohly ohrozit její uspokojení (zcizení akcií, resp. převod nemovitostí, v obou případech ve prospěch osob z jeho okolí).13. Namítá-li stěžovatel nejasnosti ohledně soudy tvrzené provázanosti stěžovatele a subjektu, na který nemovitosti převádí, pak odvolací soud upřesnil, že společnost PRODIMO REAL ESTATE (na kterou mají být nemovitosti převedeny) je personálně propojena se společností PRODIMO, která společnosti GAIA GROUP SE (v níž je stěžovatel předsedou představenstva) poskytuje účetní služby. Stěžovatel tuto skutečnost blíže nerozporuje, ostatně Ústavnímu soudu k ústavní stížnosti přiložil protokol o jednání ze dne 2. 9. 2020 před Obvodním soudem pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 0 P 313/2019, v němž svědkyně Daniela Macová uvedla, že jako mzdová účetní společnosti PRODIMO pro společnost GAIA GROUP SE zpracovává mzdy (na daném jednání stěžovatel tuto svědkyni odmítl zbavit mlčenlivosti).14. Táže-li se stěžovatel, jaký to má v posuzované věci význam, tak samozřejmě nejde o věc rozhodující, může nicméně přispívat k obavám, které ohledně výkonu případného budoucího rozhodnutí vznikají. To platí i o skutečnosti, že stěžovatel nemovitosti prodává za nižší částku, než za kterou je před cca třemi lety pořídil a že k podpisu kupní smlouvy došlo krátce po vydání nepravomocného rozsudku obvodního soudu. Lze samozřejmě tvrdit, že není podstatné, komu jsou nemovitosti prodávány, že kupní cena odpovídá znaleckému posudku a že prodej byl sjednáván již před rozsudkem. Pokud ovšem stěžovatel, jenž dle vlastních slov měl závazky, které neplnil (viz výše zmíněný protokol o jednání ze dne 2. 9. 2020), a v řízení žádá o osvobození od soudních poplatků (jehož podmínkou je mimo jiné nedostatek prostředků), zcizí krátce po vydání rozsudku majetek ve prospěch osob z jeho okolí za nižší cenu, než za jakou jej před pár lety pořídil, tak to ve svém souhrnu skutečně může způsobovat obavy vedoucí k vydání předmětného předběžného opatření.15. Stěžovatel se ohrazuje proti tvrzení odvolacího soudu, podle kterého stěžovatel nepředložil žádnou listinu osvědčující, že zmenšení majetku (zejména tedy zcizení akcií) zapříčinily okolnosti nezávislé na jeho vůli, s tím, že na podporu svých tvrzení "označil výpověď v protokolu o jednání [ze dne 2. 9. 2020 před Obvodním soudem pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 0 P 313/2019]". Nicméně ačkoli je účastnická výpověď, na kterou tím stěžovatel odkázal, v řízení sp. zn. 0 P 313/2019 důkazem, nejde o "listinu", která by např. osvědčovala existenci zajištění závazku, k jehož uspokojení akcie musely sloužit, apod.16. Pokud stěžovatel poukazuje na odůvodnění rozhodnutí městského soudu ohledně nepřiznání osvobození od soudních poplatků, tak jedna věc je životní úroveň stěžovatele a tomu odpovídající příjmy, druhá pak dohledatelnost těchto příjmů pro účely výkonu rozhodnutí.17. Soudy se dostatečně zabývaly i přiměřeností předmětného předběžného opatření. Odvolací soud na jednu stranu poukázal, že k nepravomocně přiznané částce 340 000 Kč je třeba přičíst příslušenství včetně nákladů řízení. Navíc uvedl, že na nemovitosti vázne zástavní právo. V této souvislosti lze poznamenat, že dle stěžovatelem přiloženého usnesení městského soudu č. j. 19 Co 239/2021-143 stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků uvedl, že po uspokojení zástavního věřitele bude příjem z prodeje nemovitosti činit částku 683 241,10 Kč (která navíc "bude použita na úhradu dalších dluhů" stěžovatele). Dle názoru Ústavního soudu tak o nepřiměřenosti předběžného opatření hovořit nelze. Stěžovatel pochopitelně nemusí sám navrhovat alternativy předběžného opatření, ale riskuje tím, že žalobkyně ani soudy žádnou alternativu nenaleznou. Ostatně i v ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje jako alternativu pouze zajištění následně obdržených finančních prostředků, kdy by ale mimo jiné nebylo eliminováno riziko, že nemovitost nebude prodána za maximální možnou cenu a získané prostředky by nepostačovaly na uhrazení veškerých závazků, tedy ani pohledávky žalobkyně.18. Konečně, jde-li o namítané průtahy, stěžovatelem zmiňovaným nálezemsp. zn. IV. ÚS 736/17Ústavní soud nezrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (jako soudu odvolacího) o předběžném opatření z důvodu průtahů, nýbrž proto, že "odvolací soud nedodržel ústavní požadavky na rozhodovací činnost co do posouzení věci jako takové". V případě již skončených průtahů je totiž efektivním prostředkem ochrany primárně postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 18. ledna 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10265.txt

NálezÚstavní soud rozhodl podsp. zn. Pl. ÚS 43/18dne 18. ledna 2022 v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského, soudkyně Milady Tomkové a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa (soudce zpravodaj), Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Krajského soudu v Ostravě na zrušení § 60b zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 206/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a čl. II bodů 3 a 4 zákona č. 206/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a vlády jako vedlejší účastnice řízení, takto:Návrh se zamítá.OdůvodněníI. Obsah návrhu a text napadených zákonných ustanovení1. Navrhovatel - Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") - se podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá, aby Ústavní soud zrušil § 60b zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o zaměstnanosti") a čl. II body 3 a 4 zákona č. 206/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, (dále jen "zákon č. 206/2017 Sb.").2. Napadený § 60b zákona o zaměstnanosti byl do části druhé hlavy čtvrté tohoto zákona nazvané "Zprostředkování zaměstnání agenturami práce" vložen pomocí čl. I bodu 15 zákona č. 206/2017 Sb.; dosud nebyl změněn. Jeho text je následující:"(1) Právnická nebo fyzická osoba žádající o povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) je povinna poskytnout kauci ve výši 500 000 Kč.(2) Kauce se poskytuje na výzvu generálního ředitelství Úřadu práce složením částky na zvláštní účet generálního ředitelství Úřadu práce po splnění všech stanovených podmínek pro udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání žádající právnickou nebo fyzickou osobou.(3) Dojde-li k zániku povolení ke zprostředkování zaměstnání, stává se složená částka přeplatkem právnické nebo fyzické osoby, které povolení zaniklo. Je-li takto vzniklý přeplatek vratitelným přeplatkem, vrátí jej generální ředitelství Úřadu práce do 60 dnů ode dne zániku tohoto povolení.(4) Pro správu placení kauce se použijí přiměřeně ustanovení daňového řádu."3. Napadený čl. II bod 3 zákona č. 206/2017 Sb. obsahuje přechodné ustanovení v tomto znění:"Povinnost podle § 60b odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, má právnická nebo fyzická osoba, k jejíž žádosti bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno správní řízení o udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání a toto správní řízení nebylo do dne nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně skončeno."4. Napadený čl. II bod 4 zákona č. 206/2017 Sb. obsahuje přechodné ustanovení v tomto znění:"Právnická nebo fyzická osoba, které bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je povinna do 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona poskytnout kauci podle § 60b odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a to složením částky na zvláštní účet generálního ředitelství Úřadu práce; marným uplynutím této lhůty povolení ke zprostředkování zaměstnání zaniká."5. Před navrhovatelem je vedeno soudní řízení o správní žalobě, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - generálního ředitelství, jímž bylo rozhodnuto o zastavení správního řízení ve věci žádosti o posečkání úhrady kauce [§ 106 odst. 1 písm. b) a § 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 170/2017 Sb., (dále jen "daňový řád")]. Žalobce se žádostí domáhal rozložení úhrady kauce podle § 60b odst. 1 zákona o zaměstnanosti ve výši 500 000 Kč do splátek. Správní orgány žádosti nevyhověly, neboť podle čl. II zákona č. 206/2017 Sb. měla osoba, které bylo přede dnem účinnosti tohoto zákona vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání, povinnost uhradit kauci podle § 60b odst. 1 zákona o zaměstnanosti do 30. 10. 2017, přičemž s nesplněním této povinnosti zákon spojil zánik povolení ke zprostředkování zaměstnání. Ke dni podání žádosti tak již žalobce (žadatel) nebyl povinen poskytnout kauci. Dále správní orgány uvedly, že na poskytnutí kauce nelze vůbec § 156 daňového řádu (posečkání úhrady daně či rozložení její úhrady na splátky) aplikovat. Kauce je buď složena v plné výši, anebo není uděleno povolení; nesložením kauce však nevzniká daňový dluh.6. Podle navrhovatele žaloba, o které má rozhodnout, obsahuje z velké části ústavněprávní argumentaci, se kterou se ztotožňuje. Napadená ustanovení jsou v rozporu s čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a neobstojí ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014sp. zn. Pl. ÚS 44/13(N 90/73 SbNU 497; 130/2014 Sb.). Z hlediska racionality zvoleného řešení lze akceptovat, že přijaté řešení je způsobilé dospět k vytčenému cíli, nicméně problém je jednak v tom, že není zřejmé, jakou racionální úvahou byl zákonodárce veden při stanovení výše kauce, jednak v tom, že přijaté řešení má i "vedlejší účinky", které jsou s veřejným zájmem v rozporu. Toto řešení totiž deformuje podnikatelské prostředí v sektoru agenturního zaměstnávání tak, že z něj eliminuje hospodářsky slabší subjekty, které by ale jinak byly zcela způsobilé v daném sektoru vyvíjet podnikatelskou činnost.7. S tím podle navrhovatele souvisí zásadní problém přijaté právní úpravy, jímž je absence proporcionality přijatého řešení ve vztahu k deklarovaným cílům, a to hned na několika rovinách:a) Není zjištěno, nakolik bylo obcházení zákona rozšířené natolik, aby ospravedlňovalo plošný zásah proti všem právnickým nebo fyzickým osobám, které mají povolení k příslušné formě zprostředkování zaměstnání (dále jen "agentury práce") v podobě jednotné a univerzální kauce. Nelze prokázat, že se obcházení zákona dopouštělo množství agentur srovnatelné s 544 agenturami, které v důsledku sporné úpravy podle tvrzení Asociace pracovních agentur ukončily během tří měsíců od účinnosti napadené úpravy svou činnost? Nebylo možno využít nástrojů přestupkového práva a postihovat individuálními správními akty jen ty, kdo se popsaného obcházení zákona dopouštěli?b) Proč byla kauce uvalena na každé povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, když problémem bylo podle důvodové zprávy pouze vícečetné zakládání agentur práce jedním podnikatelem; proč tedy nemohla kauce dopadnout až na druhé a další založení agentury jedním subjektem, popř. i jednou ovládající osobou korporací zúčastněných na účelovém zakládání agentur práce?c) Na základě jaké úvahy dospěl zákonodárce ke kauci ve výši 500 000 Kč, a nikoliv ve výši jiné? Důvodová zpráva opakovaně uvádí, že tato výše byla stanovena jako "cca dvacetinásobek průměrné mzdy v národním hospodářství". Racionální vazba mezi výší průměrné mzdy a schopností agentur práce obstarat si prostředky na uhrazení předepsané kauce zde není. Výše kauce je tak - zdá se - zcela nahodilá a arbitrární. Důvodová zpráva apodikticky tvrdí, že výše kauce "nemůže představovat omezení ve vstupu na trh". Takovýto závěr ovšem nelze učinit z násobení průměrné mzdy v národním hospodářství, ale spíše odkazem na náklady spojené se vznikem a provozem agentury práce. Takové náklady však nejsou ani zmíněny, natož vyčísleny. Oněch 544 zaniklých agentur se zdá nasvědčovat tomu, že se autor důvodové zprávy mýlil ve své úvaze o tom, že kauce vstup na trh neomezí.d) Proč zákonodárce nezohlednil skutečnost, že na trhu agenturního zaměstnávání působí subjekty nesrovnatelné ekonomické síly? Důvodová zpráva k tomu uvádí, že "odstupňovat výši kauce s ohledem na velikost a ekonomické obraty agentur práce však není možné, neboť nelze seznat, kolik zaměstnanců bude agentura práce v budoucnu dočasně přidělovat". Šetrnějším by bylo místo jedné kauce stanovit průběžné placení kaucí a diferencovat podle určitých časových období, za něž by bylo zjistitelné, kolik zaměstnanců v nich daná agentura přidělila.8. Navrhovatel k napadeným přechodným ustanovením (čl. II bod 3 a 4 zákona č. 206/2017 Sb.) klade otázku, proč bylo potřebné a přiměřené sledovanému cíli uvalit povinnost platit kauci na stávající agentury v relativně krátké lhůtě 3 měsíců od nabytí účinnosti zákona. Je třeba připomenout, že stávající agentury práce disponovaly povolením na relativně nedlouhé období 3 let (§ 62 odst. 3 zákona o zaměstnanosti). Na takto stanovené období jim bylo uděleno, měly legitimní očekávání, že po uvedenou dobu budou moci povolenou činnost vykonávat bez změny tak zásadní, že by nemalému zlomku agentur znemožnila jejich podnikání v tomto období dokončit. Převažovala naléhavost řešení shora popsaného obcházení zákona nad tímto legitimním očekáváním?9. Navrhovatel uzavírá, že proporcionalita přijatého řešení ve vztahu k vytyčenému cíli absentuje jak co do volby užitého regulačního prostředku (stanovení kauce), tak co do jeho plošného uplatnění (vůči všem subjektům a ve vztahu ke všem povolením), tak i co do jeho výše (arbitrárně zvolená částka, která byla pro nezanedbatelný počet subjektů likvidační). Vzhledem k jednoznačně formulované povinnosti složit (sc. poskytnout) kauci i následku jejího nesplnění v § 60b odst. 1 zákona o zaměstnanosti a čl. II bodech 3 a 4 zákona č. 206/2017 Sb. nenalezl navrhovatel prostor pro ústavně konformní výklad uvedených ustanovení a nezbylo mu než navrhnout Ústavnímu soudu jejich zrušení.II. Vyjádření účastníků řízení, vlády a údaje Asociace poskytovatelů personálních služeb10. Soudce zpravodaj postupem podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 18/2000 Sb., zaslal návrh oběma komorám Parlamentu České republiky jako účastníkům řízení a dále podle § 69 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu vládě a veřejnému ochránci práv. Současně požádal o stanovisko Asociaci poskytovatelů personálních služeb jako profesní organizaci personálních agentur a poradenských společností v oblasti personálních služeb.11. Za Poslaneckou sněmovnu se vyjádřil její tehdejší předseda Mgr. Radek Vondráček, který uvedl, že § 60b byl do zákona o zaměstnanosti vložen zákonem č. 206/2017 Sb. Návrh tohoto zákona předložila vláda Poslanecké sněmovně dne 16. 6. 2016 a byl rozeslán poslancům jako sněmovní tisk 911. Prvé čtení sněmovního tisku 911 proběhlo dne 2. 12. 2016 na 53. schůzi Poslanecké sněmovny, kde byl tento návrh přikázán k projednání výboru pro sociální politiku jako výboru garančnímu. Výbor pro sociální politiku návrh projednal dne 1. 2. 2017 a vydal usnesení, které bylo rozesláno poslancům jako sněmovní tisk 911/1 (pozměňovací návrhy). Druhé čtení návrhu zákona proběhlo dne 1. 3. 2017, kdy návrh zákona prošel obecnou i podrobnou rozpravou. V podrobné rozpravě byly předloženy pozměňovací návrhy včetně poslaneckých, které byly následně rozeslány poslancům dne 2. 3. 2017 jako sněmovní tisk 911/2. Následně výbor pro sociální politiku vydal usnesení garančního výboru, které bylo 10. 3. 2017 doručeno poslancům jako sněmovní tisk 911/3. Obsahem usnesení bylo stanovisko garančního výboru k jednotlivým pozměňovacím návrhům a návrh hlasovací procedury. Ve třetím čtení návrhu zákona, které proběhlo dne 10. 4. 2017, nebyl schválen (ze 168 přihlášených poslankyň a poslanců bylo pro 72 a proti 77) pozměňovací návrh poslance Ing. Antonína Sedi na zvýšení kauce podle § 60b zákona o zaměstnanosti z 500 000 Kč na 1 000 000 Kč. Současně nebyl přijat (ze 171 přihlášených poslankyň a poslanců bylo pro 59 a proti 94 hlasů) ani návrh poslankyně Ing. Markéty Pekarové Adamové na vypuštění celého § 60b zákona o zaměstnanosti z návrhu zákona. Poslanecká sněmovna poté závěrečným hlasováním vyslovila souhlas s celým vládním návrhem (ze 171 přihlášených poslankyň a poslanců bylo pro 133 a proti 34 hlasů). Poslanecká sněmovna postoupila dne 9. 5. 2017 návrh zákona Senátu, který jej projednal na své schůzi dne 8. 6. 2017, kdy návrh zákona schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Prezident republiky zákon podepsal dne 15. 6. 2017. Ve Sbírce zákonů byl zákon vyhlášen dne 14. 7. 2017. Předseda Poslanecké sněmovny uvedl, že návrhem napadená ustanovení byla přijata po řádně provedeném zákonodárném procesu a že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že napadená ustanovení jsou v souladu s Ústavou a českým právním řádem.12. Za Senát se vyjádřil jeho tehdejší předseda Jaroslav Kubera, který uvedl, že návrh zákona č. 206/2017 Sb. byl Senátu doručen dne 9. 5. 2017 a v senátní evidenci 11. funkčního období mu bylo přiřazeno číslo tisku 116. Návrh byl projednán výborem pro zdravotnictví a sociální politiku (usnesení č. 48 ze dne 17. 5. 2017, senátní tisk č. 116/1) jako výborem garančním a ústavně-právním výborem (usnesení č. 41 ze dne 17. 5. 2017, senátní tisk č. 116/2) jako výborem dalším. Výbor pro zdravotní a sociální politiku doporučil Senátu vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, jež se však napadených ustanovení netýkaly. Ústavně-právní výbor pak doporučil schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Senát se návrhem zákona zabýval na své 7. schůzi v 11. funkčním období dne 8. 6. 2017. V obecné rozpravě vystoupil k napadenému ustanovení pouze senátor Tomáš Czernin, a to kriticky. K věci se nevyjádřili ani zpravodajové výborů, jimž byl tisk přikázán. Jelikož z výboru ústavně-právního vzešel návrh schválit návrh zákona ve znění předloženém Poslaneckou sněmovnou, tudíž v souladu s § 108 odst. 2 větou druhou zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, Senát hlasoval po ukončení obecné rozpravy nejprve o tomto návrhu. V hlasování č. 73 se z 52 přítomných senátorů a senátorek vyslovilo 30 pro návrh, proti bylo 6. Usnesením č. 188 ze dne 8. 6. 2017 Senát návrh zákona schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.13. Vláda přijala usnesení, podle kterého vstoupila jako vedlejší účastnice do řízení, zmocnila ministryni práce a sociálních věcí k jejímu zastupování v řízení před Ústavním soudem a ministra spravedlnosti, aby ve spolupráci s ministryní práce a sociálních věcí vypracoval vyjádření vlády s návrhem na zamítnutí návrhu. Ve vyjádření zaslaném dne 9. 1. 2019 ministrem spravedlnosti a předsedou Legislativní rady vlády JUDr. Janem Kněžínkem, Ph.D., vláda uvedla, že před zavedením povinnosti poskytnout kauci pro agentury práce existovaly podnikatelské subjekty, které zakládaly větší počet agentur práce, jejichž prostřednictvím v rámci jednoho měsíce přidělovaly jednoho a téhož zaměstnance k témuž uživateli. Toto přidělování v daném měsíci nepřesáhlo rozsah tzv. zaměstnání malého rozsahu, což je činnost, ve které je započitatelný příjem zaměstnance za kalendářní měsíc sjednaný v částce nižší než 2 500 Kč. Nejenže stát takto přicházel o významné finanční prostředky při výběru sociálního a zdravotního pojištění, ale zmíněná praxe s sebou nesla i závažné sociální následky pro dočasně přiděleného zaměstnance, neboť tím, že není účasten sociálně pojistných systémů, nevzniká nárok např. na nemocenské, případně na podporu v nezaměstnanosti a v budoucnu i na starobní důchod.14. Zavedení kauce bylo mimo jiné vedeno snahou zákonodárce prokázat finanční způsobilost agentury práce, eliminovat vznik účelově založených agentur práce, zabránit obcházení právních předpisů zejména v oblastech zdravotního a sociálního pojištění a zajistit, aby na trh agenturního zaměstnávání vstupovaly pouze ty subjekty, které disponují určitým minimálním zázemím a jsou schopny zaručit základní účetní a provozní standardy včetně materiálního vybavení. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona byla výše kauce stanovena s ohledem na skutečnost, že finanční nároky na vznik agentury práce jsou minimální. Agentura práce tak mohla na pracovněprávní trh vstoupit takřka bez prostředků, neboť k výkonu její činnosti v podstatě nebylo nutné disponovat hmotnými výrobními prostředky. Zavedení kauce pro agenturu práce je sice zpřísňujícím regulativem, nicméně pro dotčené subjekty únosným a přiměřeným. V legislativním procesu byly posuzovány i alternativní způsoby dosažení stanoveného cíle, a byl učiněn závěr, že kauce je tím nejvhodnějším opatřením.15. Prostor pro zákonné omezení rozhodnutím zákonodárce je poměrně široký, omezení však nesmí být diskriminační. Kauce pro agentury práce nezasahuje nepřiměřeně do majetkové podstaty a sféry podnikajících subjektů, jelikož nemá sankční povahu. V případě, kdy dojde k zániku povolení ke zprostředkování zaměstnání, jde o přeplatek právnické nebo fyzické osoby, které povolení zaniklo, a jde-li o vratitelný přeplatek, je subjektu (bývalé agentuře práce) vrácen. I z této skutečnosti vyplývá další účel kauce, a to zajištění úhrady případných nedoplatků subjektu.16. Vláda též doložila statistiku, podle které je zřejmé, že po zavedení kauce, i přes dočasné snížení počtu agentur práce, následně dochází dokonce k dlouhodobému nárůstu jejich počtu, z čehož dovozuje, že kauce nebyla likvidační. Vláda také dodala, že zavedení kauce bylo navíc důkladně projednáno se sociálními partnery i zástupci agentur práce. Nadto je nutné upozornit, že výši kauce nelze případně ani v zákoně o zaměstnanosti odstupňovat podle velikosti agentury práce či jejího obratu, a to vzhledem ke skutečnosti, že v době správního řízení o vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání nelze seznat, kolik zaměstnanců bude agentura práce v budoucnu dočasně přidělovat. K navrhovatelem namítané možnosti postihovat individuálními správními akty jen ty, kteří se popsaného obcházení zákona dopouštěli, je nutné uvést, že kauce nemíří výhradně proti subjektům, které zneužívaly institut zaměstnání malého rozsahu. K namítané možnosti uložit povinnost složit kauci pouze subjektům až v případě dalšího založení agentury práce je nutné zopakovat, že kauce nesměřuje pouze k omezení účelového zakládání agentur práce, ale také k prokázání jejich finanční způsobilosti. Otázku legitimity zvoleného cíle dané právní úpravy lze nalézt v důvodové zprávě a zprávě RIA k návrhu zákona. Co se týče rozumnosti zvoleného prostředku, kauce podle výše uvedeného jistě může být jedním z prostředků, jak dané negativní jevy, vyskytující se v oblasti agenturního zaměstnávání, eliminovat. Tento prostředek regulace přitom zvolily i jiné evropské státy, nejenom Česká republika. Tvrdí-li navrhovatel, že vhodnějším prostředkem by byly spíše častější kontroly inspekce práce a individualizované ukládání kaucí, jde pak spíše o polemiku se zákonodárcem o nejvhodnějším možném prostředku regulace, přičemž vláda má za to, že uspokojivě vysvětlila, proč byla zvolena právě povinnost kauce. Jde-li o možné vyvolání rdousícího efektu, na který navrhovatel rovněž poukazuje, přičemž uvádí počty agentur, které kvůli nové právní úpravě zanikly, tento efekt je vyvrácen zpracovanou statistikou, čerpající z dat shromažďovaných relevantními státními orgány. Počty agentur práce se zavedením kauce nejenom rapidně nesnížily, ale naopak vzrostly, což podporuje argumenty vlády, že kauce ve výši 500 000 Kč nepředstavuje nijak signifikantní překážku, která by mohla vůči daným subjektům dosahovat intenzity "rdousícího efektu", a porušovat tak právo na podnikání vtělené do čl. 26 Listiny. Vláda proto navrhla zamítnutí předmětného návrhu.17. Asociace poskytovatelů personálních služeb ve svém stanovisku sdělila, že zprostředkování zaměstnání formou agenturního zaměstnávání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti má ze své povahy jisté zvláštnosti, neboť dochází ke vzniku pracovněprávního vztahu mezi agenturou práce jako zaměstnavatelem a jejím zaměstnancem, který má být dočasně přidělován k dalšímu subjektu, který ovšem ukládá tomuto zaměstnanci pracovní úkoly. Jde o specifický trojúhelník vztahů, pro jehož zdárné fungování je důležité, aby tuto zprostředkovatelskou činnost vykonávaly pouze prověřené subjekty, jejichž úmyslem je vykonávat svou činnost v souladu s právními předpisy. Asociace poskytovatelů personálních služeb přivítala v tomto bodě přijatou novelu zákona o zaměstnanosti, protože před zavedením povinnosti poskytnout kauci podle § 60b zákona o zaměstnanosti existovaly evidentně na našem trhu podnikatelské subjekty, které zakládaly větší počet agentur práce, jejichž prostřednictvím v rámci jednoho měsíce přidělovaly jednoho a téhož zaměstnance ke stejnému uživateli. Toto přidělování v daném měsíci nepřesáhlo rozsah tzv. zaměstnání malého rozsahu. Jestliže byl příjem z této činnosti nižší než hranice 2 500 Kč, nevznikala zaměstnavateli povinnost za takového zaměstnance odvádět platby na zdravotní a sociální pojištění. Nejenže stát takto přicházel o značné finanční prostředky při výběru sociálního a zdravotního pojištění, ale zmíněná praxe s sebou nesla i závažné sociální následky pro dočasně přiděleného zaměstnance, neboť nebyl účasten sociálně pojistných systémů, což zakládalo u těchto lidí evidentní problémy do budoucnosti. Zahájení činnosti v oblasti zprostředkování zaměstnání oproti jiným podnikatelským činnostem s sebou neneslo téměř žádné vstupní náklady, a právě tímto opatřením, obsaženým v předmětném ustanovení novely zákona o zaměstnanosti, došlo k situaci, kdy agentura práce musí na pracovněprávní trh jít přece jen s nějakými finančními prostředky. Kauce tak mimo jiné plní to opatření, že agentura práce má jisté rezervy finančně plnit své závazky vůči státu.18. Veřejná ochránkyně práv sdělila, že nevyužije svého práva vstoupit do řízení.19. Vyjádření účastníků řízení, vlády a Asociace poskytovatelů personálních služeb byla zaslána navrhovateli na vědomí a k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.III. Upuštění od ústního jednání20. Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem k obsahu návrhu a písemným vyjádřením účastníků řízení již nelze od ústního jednání očekávat další objasnění věci, a proto na základě § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl ve věci bez jeho nařízení.IV. Procesní předpoklady řízení o zrušení zákona21. Ústavní soud dále posoudil, zda jsou splněny zákonem stanovené procesní předpoklady pro projednání podaného návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.22. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Obecný soud je oprávněn podat návrh tehdy, navrhuje-li zrušení zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, případně je nezbytná; nepostačí jen hypotetické použití nebo jiné širší souvislosti [usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2000sp. zn. Pl. ÚS 39/2000(U 39/20 SbNU 353); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Z účelu a smyslu tzv. konkrétní kontroly ústavnosti právních předpisů plyne, že zákon (resp. jeho jednotlivá ustanovení), jehož má být při řešení věci použito, je pouze takový zákon, jenž překáží dosažení žádoucího, tj. ústavně konformního výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek probíhajícího řízení jiný, a to neústavní [viz k tomu nález ze dne 6. 3. 2007sp. zn. Pl. ÚS 3/06(N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.), bod 26 odůvodnění].23. Ústavní soud shledal, že krajskému soudu svědčí aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení napadených ustanovení, neboť tato ustanovení mají být použita v řízení o správní žalobě, které se před ním vede. Jak si Ústavní soud ověřil, ve správní žalobě, o níž bude krajský soud rozhodovat, žalobce namítá (sub 5), že aplikací napadených ustanovení došlo k zásahu do jeho práva podnikat, jehož ochrana je zaručena v čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Uvádí přitom ústavněprávní argumentaci, se kterou se navrhovatel ztotožnil, přičemž dospěl k závěru, že není v posuzované věci možné provést ústavně konformní výklad. Ústavní soud přitom bere v úvahu, že podstatná část námitek navrhovatele přímo v řízení před ním řešena nebude, nicméně bez napadené právní úpravy by k podání žaloby proti rozhodnutí správních úřadů (viz sub 5) nedošlo a bez ní by řízení pozbylo významu. Žalobce v incidenčním řízení před navrhovatelem sice napadá předmětná ustanovení v posuzované věci, nikoli však přímo proto, že kauci nehodlal poskytnout, nýbrž proto, že požadoval její poskytnutí formou posečkání úhrady daně, popřípadě rozložení její úhrady na splátky podle § 156 daňového řádu, a to navíc v době, kdy již lhůta pro poskytnutí kauce podle čl. II zákona č. 206/2017 Sb. uplynula. Bez napadené právní úpravy by však k takovému sporu vůbec nedošlo, neboť by stěžovatel neměl důvod správní žalobu podávat.V. Ústavní konformita zákonodárného procesu24. Ústavní soud posoudil průběh zákonodárného procesu a shledal, že údaje uvedené ve vyjádřeních Poslanecké sněmovny a Senátu (sub 11 a 12) prokazují, že zákon č. 206/2017 Sb., jímž byla přijata napadená ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Tato skutečnost není zpochybňována ani navrhovatelem.VI. Věcné posouzení důvodnosti návrhu25. Ústavní soud zvážil argumenty vznesené v návrhu a dospěl k závěru, že návrh není důvodný.26. Podle čl. 26 odst. 1 Listiny má každý právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.27. Podle čl. 26 odst. 2 Listiny zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.28. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny, tedy základních práv ve shora uvedených ustanoveních Listiny, je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.29. Zákony, které se dotýkají hospodářských, sociálních a kulturních práv uvedených v čl. 41 odst. 1 Listiny, jsou při zkoumání jejich případného rozporu s ústavním pořádkem poměřovány zpravidla testem racionality. To by měl být i případ napadených ustanovení. V některých případech je však nutné i takový zákon (resp. napadená ustanovení) stanovící meze hospodářských práv poměřovat přísnějším testem proporcionality. To v případě, kdy zákonná úprava neguje jádro ústavně zaručeného hospodářského práva. Tak je tomu v případě, kdy zpochybňuje jeho samotnou existenci, popř. nerespektuje jeho podstatu a smysl. Tak tomu může být i v případě, ve kterém zásah do hospodářského práva představuje současně i zásah do základního lidského práva, které je s ním logicky a funkčně spojeno, nebo ukrývá-li se za zákonnou regulací hospodářského práva zásah do základního lidského práva, které jinak s dotčeným hospodářským právem zjevně nesouvisí. Podstatou dovolávaného práva podnikat je možnost volně vstupovat do určitých právních nebo společenských vztahů, směňovat s ostatními výsledky svého duševního i fyzického úsilí za peníze či jiné hodnoty a dosahovat výnosů ze svého majetku. Cílem podnikání je dosažení zisku. Jádrem tohoto práva je proto dostatečná míra možnosti rozhodování se o vlastním majetku a času tak, aby jednotlivec mohl jednak uspokojit své podnikatelské ambice, tak i dosáhnout příjmů potřebných k uspokojení svých hospodářských potřeb [srov. např. nález ze dne 26. 2. 2019sp. zn. Pl. ÚS 37/16(N 31/92 SbNU 324; 119/2019 Sb.), bod 26].30. Těžiště námitek proti napadeným ustanovením spočívá ve stanovení povinnosti právnických nebo fyzických osob žádajících o povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti poskytnout na zvláštní účet generálního ředitelství Úřadu práce kauci ve výši 500 000 Kč. Tato povinnost se vztahuje nejen na žadatele, kteří teprve žádají o povolení ke zprostředkování, nýbrž i na ty, u kterých toto řízení o takové žádosti již běží, a konečně na ty (což je žalobce v řízení před navrhovatelem v nynější věci), kteří je již získali, ale podle dosavadní právní úpravy (viz právní úpravu citovanou sub 2 až 4). Jinak řečeno, je napadena i nepravá zpětná účinnost stanovená zákonem č. 206/2017 Sb. Tento zákon nabyl platnosti dne 14. 7. 2017 a napadená ustanovení účinnosti dne 29. 7. 2017.VI. a) Věcné posouzení důvodnosti návrhu na zrušení § 60b zákona o zaměstnanosti31. Úvodem je třeba konstatovat, že se napadená ustanovení dotýkají z hlediska množství podnikatelů (právní úpravou zasažených subjektů) okrajového, byť z praktického hlediska relativně významného, segmentu pracovního trhu, přičemž jako taková nemohou sama o sobě popírat samotnou existenci ústavně garantovaného práva (natož svobody) podnikat, jeho podstatu či smysl. Kauce omezující nepřímo určitým způsobem přístup podnikatelů k některým druhům podnikání je v právním řádu České republiky, stejně jako v zahraničí (viz níže), standardním institutem, který má v něm z odůvodnitelných důvodů své místo - srov. např. povinnost osoby skladující surový tabák poskytnout kauci ve výši 20 000 000 Kč podle § 134zk zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, povinnost distributora pohonných hmot poskytnout kauci ve výši 20 000 000 Kč podle § 6i zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění pozdějších předpisů, různé druhy a výše kaucí v souvislosti s provozováním hazardních her podle § 89 a 100 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů, kde kauce v některých případech dosahuje až částky 50 000 000 Kč, či konečně kauce k žádosti o povolení k provádění veřejného zdravotního pojištění ve výši 100 000 000 Kč podle § 4a zákona České národní rady č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů.32. Z uvedeného je jednak zřejmé, že institut kauce podle § 60b zákona o zaměstnanosti jako takový nemůže sám o sobě popírat samotnou existenci ústavně garantovaného práva podnikat, jelikož jde o standardní nástroj regulace podnikání, tak také to, že výši kauce stanovenou v napadených ustanoveních nelze prima facie (k podrobnějšímu hodnocení výše kauce přistoupí Ústavní soud následně) hodnotit jako nepřiměřenou či excesivní, objektivně znemožňující dotčeným subjektům jejich podnikání. V této souvislosti nutno zmínit též to, že podle statistických údajů uvedených ve vyjádření vlády i přes dočasné a pochopitelné snížení počtu agentur práce po zavedení kauce došlo v následujícím roce dokonce k dlouhodobému nárůstu jejich počtu (počet agentur práce s povolením k agenturnímu zaměstnávání ke dni 31. 12. 2014 byl 978, ke dni 31. 12. 2015 byl 1 014, ke dni 31. 12. 2016 byl 1 222, ke dni 31. 12. 2017 byl 812 a ke dni 4. 12. 2018 bylo evidováno celkem 2 096, z tohoto počtu disponovalo povolením ke zprostředkování zaměstnání formou agenturního zaměstnávání 1 025 agentur práce). Je tak zřejmé, že nárůst v počtu agentur po zavedení kauce byl ještě větší než v letech, kdy kauce nebyla zavedena. Pro úplnost je možno dodat, že k 10. 1. 2022 působilo v České republice celkem 2 137 agentur práce s některým z druhů povolení podle § 14 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, z čehož 1 108 s povolením ke zprostředkování zaměstnání formou agenturního zaměstnávání (údaje dostupné na adrese https://www.uradprace.cz/web/cz/agentury-prace, poslední návštěva 10. 1. 2022).33. Ústavní soud se ve své ustálené rozhodovací praxi staví k přezkumu výkonu i výkladu některých práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny ve vazbě na její čl. 41 odst. 1 zdrženlivě. Posouzení účelnosti a vhodnosti zákonné úpravy v této oblasti proto Ústavní soud v zásadě ponechává v pravomoci zákonodárce a do jeho činnosti, kromě případů zjištěné neústavnosti, nezasahuje [srov. již nález ze dne 15. 2. 1994sp. zn. Pl. ÚS 35/93(N 7/1 SbNU 51; 49/1994 Sb.) a v poslední době zejména nález ze dne 24. 8. 2021sp. zn. Pl. ÚS 40/17(N 143/107 SbNU 187; 344/2021 Sb.)].34. Diskrece poskytnutá zákonodárci v čl. 41 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 26 Listiny není neomezená. Zákonné vymezení podmínek realizace práva podnikat nesmí být v rozporu se základními ústavními principy a nesmí zasahovat do jeho samotné podstaty. Stejně jako v případě základních práv a svobod přímo vymahatelných na základě Listiny musí být též v tomto případě zákonodárcem respektováno obecné pravidlo čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu [srov. nález ze dne 23. 4. 2008sp. zn. Pl. ÚS 2/08(N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.), body 52-56 odůvodnění].35. Ústavní soud dále musel zvážit, zda se za zákonnou regulací hospodářského práva neskrývá zásah do základního práva nebo svobody, který s dotčeným hospodářským právem na první pohled nesouvisí. Bylo by tomu tak kupříkladu tehdy, kdyby důsledkem zdánlivě neutrální regulace hospodářského práva byla diskriminace v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny nebo zásah do práva svobodně projevovat své náboženství zaručeného čl. 16 odst. 1 Listiny. Vzhledem k faktu, že ani sám navrhovatel takovýto případný zásah neuvádí, a ani Ústavní soud takový zásah ve stanovení předmětné kauce nespatřuje, postačuje z tohoto hlediska konstatování, že zákonná úprava současně neznamená zásah do některého základního lidského práva nebo svobody, které by s nimi byly logicky a funkčně spojeny. Naopak nepřímo zajišťuje legitimní zájmy státu, chrání před obcházením právních předpisů a zajišťuje lépe postavení agenturních zaměstnanců.36. K tvrzenému rozporu s právem podnikat zaručeným čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny, popř. čl. 2 odst. 4 Ústavy, nutno shledat, že vzhledem k tomu, že nejde o zásah do základních práv a svobod neuvedených ve výčtu v čl. 41 odst. 1 Listiny, není třeba provádět požadovaný test proporcionality, a proto postačí posouzení v rámci testu racionality. Dovolává-li se navrhovatel toho, že proporcionalita přijatého řešení absentuje ve vztahu k vytyčenému cíli, bude se Ústavní soud touto námitkou rovněž (existence legitimního cíle je ovšem předpokládána všemi kroky každého z testů pro přezkum zásahu do základních práv a svobod) zabývat v rámci třetího a čtvrtého kroku testu racionality, tedy při posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl a zda nejde o projev svévole či libovůle v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, popř. čl. 2 odst. 3 Ústavy, a zda je rozumná.37. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci tak je postačujícím a přiměřeným prostředkem k posouzení ústavnosti napadených ustanovení test racionality (rozumnosti), který se z výše uvedených důvodů v judikatuře Ústavního soudu prosadil a ustálil po vzoru jiných států [např. již v roce 1897 zavedl pro tuto oblast Nejvyšší soud USA v rozhodnutí ve věci Gulf, Colorado & Santa Fe Ry. Co. v. Ellis, 165 U.S. 150 (1897) tzv. rational basis test, kde musí stát dokázat, že napadená právní úprava sleduje legitimní státní cíl a že prostředky státem užité jsou racionálně vztaženy k dosažení tohoto cíle]. Tento test slouží jako metodologický nástroj přezkumu zásahu zákonodárce do shora uvedených základních práv a svobod.38. Formulace jednotlivých kroků testu racionality byly Ústavním soudem s přihlédnutím k použitým hlediskům a okolnostem posuzovaných věcí vyjádřeny poněkud odchylně [viz např. nález ze dne 27. 1. 2015sp. zn. Pl. ÚS 16/14(N 15/76 SbNU 197; 99/2015 Sb.), bod 85; či nález ze dne 24. 4. 2012sp. zn. Pl. ÚS 54/10(N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), bod 48], avšak jimi sledovaná hlediska jsou stejná. Test rozumnosti (racionality) sestává z těchto čtyř kroků:a) vymezení podstatného obsahu hospodářského, sociálního či kulturního práva, tedy jeho tzv. jádra;b) zhodnocení, zda se požadovaný nárok týká jádra tohoto práva (jeho podstatného obsahu);c) posouzení, zda zájmy, které stojí proti požadovanému nároku, jsou legitimní (z ústavněprávního pohledu přijatelné) ad) zvážení otázky, zda právní úprava týkající se nároku je s ohledem na protichůdné legitimní zájmy rozumná (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší, nicméně sledující legitimní cíl (veřejný zájem) [již nálezsp. zn. Pl. ÚS 1/08ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.), body 102-105].39. Vymezení jádra hospodářského práva (práva podnikat) a jeho podstatný obsah Ústavní soud provedl již výše (sub 31 a násl.) při zvažování, zda je nutné provést test proporcionality či zda je přiměřeným testem test racionality. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že postačuje test racionality, a v souvislosti s tím konstatuje, že v prvních dvou krocích testu racionality napadená ustanovení obstojí. K těmto argumentům lze ještě v podrobnostech dodat následující.40. Právo podnikat zahrnuje pozitivní, stejně jako negativní aspekt svobody podnikat (čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny, popř. čl. 2 odst. 4 Ústavy), kterým je respektování autonomního prostoru pro rozhodování nositele této svobody. Tato svoboda zahrnuje: svobodu rozhodnout se, zda podnikat, v jakém oboru, jakými prostředky, možnost zvolit si právní formu podnikání na vlastní účet (riziko podnikání) za účelem dosažení zisku, svobodu při výběru prostředků konkurence v tržním hospodářství, smluvní svobodu a s ní spojenou svobodu volby prodeje, nabízení služeb, stanovení cen, hospodaření, půjčování, účasti na kapitálovém trhu, zaměstnávání pracovníků, strategii a taktiku podnikání, dobu podnikání atd. s tím, že to podnikateli nebude na újmu. Bez ohledu na to, co bylo právě obecně uvedeno, nelze pustit ze zřetele, že v posuzované věci jde výslovně o "povolení ke zprostředkování zaměstnání" (nikoli systém registrace či pouhé evidence), nikoli o svobodu se rozhodovat, zda osoba bude na určitém úseku bez zásahu státu podnikat či nikoli, na což však navrhovatel nebere zřetel. Jde tedy o problém zásahu do svobody podnikat, který však není navrhovatelem napaden. Lze tak jen dodat, že omezení práva podnikat nebo vyvíjet jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 2 Listiny na základě koncese či povolení (jako v nynější věci) je ústavně konformní, je-li tím sledován důležitý veřejný zájem, jakým může být dosahování cílů sociální politiky, sociální ochrana zaměstnanců, finanční rovnováha systému sociálního zabezpečení či nemocenského pojištění, zamezení podvodům a obcházení zákona atd.41. Dále jde podle čl. 26 odst. 1 Listiny o aspekt práva podnikat, čímž je vyjádřen požadavek na stát, aby při splnění podmínek (tedy po vydání povolení - viz k tomu sub 40 in fine) pro vstup do podnikatelského prostředí zajistil nositeli tohoto práva podmínky pro jeho podnikatelskou činnost vymezenou zákony, registroval ho jako podnikající subjekt, chránil jeho dobré jméno, značku, poskytoval ochranu jeho právům a oprávněným zájmům při podnikání atd. K tomu patří i právo bránit se proti zásahům státu do rozhodování podnikatele a vlastního podnikání (čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny), právo, aby stát v zájmu své ochranné funkce (čl. 1 odst. 1 Ústavy) chránil podnikatele před zásahy jiných soukromníků i nezákonnými zásahy jeho orgánů (insolvenční řízení, civilní proces, ochrana hospodářské soutěže). Současně má ale i stát povinnost omezovat podnikání v zájmu ochrany práv a svobod jiných např. ve spotřebitelských vztazích (viz k tomu nález ze dne 2. 7. 2019sp. zn. Pl. ÚS 2/19(N 125/95 SbNU 27; 223/2019 Sb.), ochrany zdraví, života či majetku jiných. Dále je to právo na to, aby stát vytvářel podmínky pro fungování podnikatelského prostředí (obecná zásada ústavního systému jako subjektivizace objektivní zásady) a přihlížel přitom k závazkům plynoucím z členství v Evropské unii zejména podle IX. hlavy Smlouvy o fungování Evropské unie (viz níže).42. Z tohoto širšího pohledu Ústavní soud považuje napadenou právní úpravu za racionální, do podstaty svobody podnikat nezasahující a v případě podnikání jako práva pak pouze stanovící nutné podmínky, jejichž splnění odpovídá požadavkům testu racionality.43. Lze konstatovat, že právo podnikat v oblasti tzv. agenturního zaměstnávání je samotným stanovením předmětné kauce omezeno pouze okrajově a toto omezení se nedotýká jeho samotného jádra. Naopak, napadená právní úprava narovnává podnikatelské prostředí a poskytuje ochranu i zájmům státu na úseku placení daní a odvodů plateb na sociální pojištění a veřejné zdravotní pojištění, a tím nepřímo dalším subjektům (agenturním zaměstnancům z hlediska jejich účasti v systémech nemocenského pojištění, podpory v nezaměstnanosti či stanovení starobního důchodu). Konečně již samotná povaha kauce jiný závěr (i s ohledem na její výši a návratnost) vylučuje, zejména s ohledem na sledovaný legitimní cíl, neboť podmínky stanovené státem byly do přijetí napadeného § 60b zákona o zaměstnanosti prakticky minimální, s negativními důsledky, které právě má napadená právní úprava alespoň podle možností odstranit.44. Při posuzování legitimity cíle zákonné úpravy lze poukázat nejen na důvodovou zprávu k předmětnému tisku Poslanecké sněmovny (tisk 911 z roku 2016, důvodová zpráva jen vysvětluje, ale nezavazuje), ale i na obecně známé skutečnosti či na obdobné právní úpravy v zemích Evropské unie, ve kterých je agenturní zaměstnávání také využíváno. Napadená právní úprava tak sleduje nepochybně legitimní cíl či cíle, tj. potřebu prokázat finanční způsobilost agentury práce, eliminovat vznik účelově založených agentur práce, zabránit obcházení právních předpisů zejména v oblastech veřejného zdravotního a sociálního pojištění a zajistit, aby na trh agenturního zaměstnávání vstupovaly pouze ty subjekty, které disponují určitým minimálním zázemím a jsou schopny zaručit základní účetní a provozní standardy včetně materiálního vybavení. To odpovídá i stavu v jiných členských státech Evropské unie, stejně jako požadavkům práva Evropské unie na úseku zaměstnávání předmětným způsobem.45. Na základě analýzy právních úprav zemí Evropské unie Ústavní soud zdůrazňuje, že fungování agentur práce je v zemích Evropské unie podmíněno složením často i daleko vyšší finanční částky (záruky, kauce či složení částky do speciálního fondu) než v případě posuzovaných napadených ustanovení. Konkrétně v případě Belgického království agentury práce musejí přispívat do sociálního fondu. Mezi jejich povinnosti patří mimo jiné zaplacení finanční záruky ve výši 75 000 eur (cca 1,827 milionu Kč, vše i násl. v přepočtu podle kurzu České národní banky ke dni 10. 1. 2022). Tato částka placená agenturami práce slouží v případě jejich platebních obtíží jako záruka pro zaměstnance a sociální fond. V případě Francie pro agentury práce není přímo stanovena kauce u příslušného správního úřadu, ale agentury práce jsou povinny uzavřít smlouvu o finanční záruce. Finanční záruka se pak ujednává každoročně. Obecně je závislá na ročním obratu společnosti; představuje konkrétně určité procento z obratu během posledního účetního období (8 %). Nemůže být ale nižší než dekretem každoročně stanovená částka [v roce 2019 to např. bylo 127 079 eur (cca 3,096 milionu Kč), přičemž tato částka je závislá na průměrném růstu platů]. V případě Itálie záleží na typu agentury práce, ale pro některé z nich může kauce dosahovat až výše 350 000 eur (cca 8,526 milionu Kč), přičemž agentury specializované na zprostředkování zaměstnání pak musejí mít základní kapitál alespoň ve výši 50 000 eur (cca 1,218 milionu Kč). V případě Maďarska při provozování činnosti v oblasti agenturního zaměstnávání zákon ukládá povinnost složit zálohu ve výši 500 000 forintů (cca 34 tisíc Kč) pro soukromé agentury, jež chtějí zprostředkovávat zaměstnání na území Maďarska či na území států, jež jsou členy Evropského hospodářského prostoru. Zálohu ve výši 1 milion forintů (cca 68 tisíc Kč) jsou pak povinny složit agentury, jejichž cílem je provozovat svou činnost ve státech mimo Evropský hospodářský prostor. V případě Slovenské republiky sice nemají agentury práce povinnost složit kauci v zákonem stanovené výši, ale právnické osoby musejí prokázat, že disponují jměním ve výši nejméně 30 000 eur (cca 731 tisíc Kč), a fyzické osoby naopak musejí prokázat, že uzavřely smlouvu o poskytnutí bankovní záruky v hodnotě nejméně 15 000 eur (cca 365 tisíc Kč). V případě Slovinské republiky mají agentury práce povinnost při podání žádosti o zápis do zvláštního registru složit bankovní záruku ve výši nejméně 30 000 eur (cca 731 tisíc Kč). A konečně v případě Španělska je minimální výše finanční záruky 22 500 eur (cca 548 tisíc Kč). Zároveň mají agentury dočasného zaměstnávání povinnost tuto záruku pravidelně aktualizovat (např. s valorizací minimální mzdy). Poněkud odlišná je situace v Německu, kde vyžaduje fungování agentur práce alespoň prokázání stanovené finanční částky na účtu jako projev bonity. Bonitu je třeba prokázat buď aktuálním výpisem z bankovního účtu, nebo potvrzením banky o poskytnutí úvěru, kdy minimální výše volných finančních prostředků žadatele musí činit alespoň 10 000 eur (cca 244 tisíc Kč), přičemž při zaměstnávání, resp. dočasném přidělení více jak 5 zaměstnanců k výkonu práce, se tato finanční částka navyšuje o 2 000 eur (cca 48 800 Kč) za každého dalšího zaměstnance. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že za žádost o povolení ke zprostředkování zaměstnání je vybírán správní poplatek ve výši 1 000 eur (cca 24 400 Kč) za roční omezené povolení, resp. 2 500 eur (cca 61 tisíc Kč) za neomezené povolení. Žádnou obdobnou povinnost, s výjimkou složení pouze malého "registračního" poplatku, pak nelze vysledovat v Dánském království, Chorvatsku, Irsku, Polsku, Rakousku a Řecku.46. Podle čl. 4 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES o agenturním zaměstnávání (dále jen "směrnice 2008/104/ES") zákazy nebo omezení týkající se agenturního zaměstnávání mohou být odůvodněny pouze na základě obecného zájmu souvisejícího zejména s ochranou zaměstnanců agentur práce, s požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a s potřebou zajistit náležité fungování trhu práce a zamezit možnému zneužívání. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2015 ve věci C-533/13 Auto- ja Kuljetusalan Työntekijäliitto AKT ry proti Öljytuote ry, Shell Aviation Finland Oy dovodil, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2008/104/ES musí být, je-li na něj nahlíženo v jeho kontextu, chápán v tom smyslu, že vymezuje rámec pro normotvornou činnost členských států v oblasti zákazů nebo omezení týkajících se agenturního zaměstnávání a ukládá jim povinnost přezkumu s cílem ujistit se o odůvodněnosti případných zákazů a omezení týkajících se agenturního zaměstnávání.47. Jak vyplývá z důvodové zprávy (tisk 911 z roku 2016) k zákonu č. 206/2017 Sb., jehož prostřednictvím byla povinnost poskytnout kauci zavedena, prokázání finanční způsobilosti formou kauce je důležitým předpokladem reálného výkonu zprostředkovatelské činnosti a zajištění požadavků na kvalitu zprostředkování zaměstnání. Tvrdí-li navrhovatel (viz sub 7), že je nesprávný závěr v důvodové zprávě, že výše kauce "nemůže představovat omezení ve vstupu na trh", tak má jistě pravdu, protože o omezení, avšak racionální a odůvodněné, jde. To však nic nemění na závěru o ústavní konformitě napadeného § 60b zákona o zaměstnanosti. Cílem navrhovaného opatření bylo zajištění záruky úspěšné existence agentury práce, přičemž mělo eliminovat vznik účelově zakládaných agentur práce. Podle zákonodárce byla výše kauce zvolena i s ohledem na omezenou odpovědnost právnických osob, kdy tyto osoby mohou být založeny s minimálním vkladem. Účelem kauce je prokázání finanční způsobilosti, tzn. schopnosti dostát svým finančním závazkům. Cílem navrhované úpravy bylo zajistit, aby na trh agenturního zaměstnávání vstupovaly pouze ty agentury práce, které disponují minimálním odpovídajícím zázemím a jsou schopny zaručit alespoň základní účetní a provozní standardy včetně materiálního vybavení. Zavedení jednotné kauce mělo být opatřením, které mělo postihnout několik aspektů - zajištění finanční způsobilosti agentury práce, zabránění vzniku účelově nově zakládaných agentur práce a zamezení obcházení právních předpisů zejména v oblastech zdravotního a sociálního pojištění prostřednictvím institutu zaměstnání malého rozsahu jednoho zaměstnance přidělovaného několika majetkově propojenými agenturami práce (srov. obdobně též vyjádření vlády sub 13 a násl. a vyjádření Asociace poskytovatelů personálních služeb sub 17).48. Při posouzení toho, zda zájmy, které stojí proti požadovanému nároku, jsou legitimní, tedy z ústavněprávního pohledu akceptovatelné, Ústavní soud předně shledává, že napadená úprava byla při své přípravě a schválení posuzována rovněž z pohledu nároků obsažených v primárním a sekundárním právu Evropské unie (čl. 4 odst. 1 směrnice 2008/104/ES). Jak totiž vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 206/2017 Sb., z vyjádření vlády a konečně i z vyjádření Asociace poskytovatelů personálních služeb, cílem napadené úpravy bylo mimo jiné docílit větší ochrany zaměstnanců agentur práce, jelikož v minulosti prokazatelně docházelo k tomu, že u malých (často majetkově a personálně propojených) agentur práce přidělování zaměstnanců v daném měsíci nepřesáhlo rozsah tzv. zaměstnání malého rozsahu, za situace, že byl příjem z této činnosti nižší než hranice 2 500 Kč, nevznikala zaměstnavateli povinnost za takového zaměstnance odvádět platby na zdravotní a sociální pojištění, což s sebou neslo i závažné sociální následky pro dočasně přiděleného zaměstnance, neboť nebyl účasten sociálně pojistných systémů. Tento cíl napadených ustanovení považuje Ústavní soud za legitimní, jelikož míří na ochranu zaměstnanců jako slabší smluvní strany pracovněprávních vztahů a na jejich účast v sociálních systémech zdravotního a důchodového pojištění, což má i ústavněprávní přesah (čl. 30 a 31 Listiny).49. Za legitimní cíl napadené právní úpravy lze shledat též to, že na trh agenturního zaměstnávání budou vstupovat pouze takové agentury práce, které disponují minimálním odpovídajícím zázemím a jsou schopny zaručit alespoň základní účetní a provozní standardy včetně materiálního vybavení. Současně lze legitimní cíl napadené právní úpravy spatřovat ve skutečnosti, že přijetím napadených ustanovení došlo k zabránění vzniku účelově nově zakládaných agentur práce. I tyto cíle plně odpovídají čl. 4 odst. 1 směrnice 2008/104/ES a jsou též legitimní z hlediska veřejného zájmu na zachování určitého standardu podnikatelského prostředí v České republice a též z hlediska oprávněného zájmu státu na kontrole nad těmito podnikatelskými subjekty (agenturami práce).50. Za legitimní lze považovat též další účel kauce, a to zajištění úhrady případných nedoplatků dotčených subjektů (agentur práce) vůči veřejným rozpočtům (zejména nedoplatky na daních či na sociálním a zdravotním pojištění). Nelze též opominout výše analyzovaný fakt (sub 45), že určitá forma kauce (tj. složení finanční částky jako záruky) pro agentury práce je ve vícero zemích Evropské unie standardem a ani tyto země nepovažují takto stanovenou kauci za rozpornou s právem podnikat. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledává, že základní cíle napadených ustanovení jsou legitimní.51. K námitce výše kauce a neprovedení odstupňování výše poskytované kauce Ústavní soud připomíná, že to není přímo předmětem řízení před navrhovatelem, kde jde pouze o požadavek, aby bylo povoleno posečkání s úhradou kauce podle daňového řádu. Ale i kdyby tomu tak nebylo, Ústavní soud konstatuje, že jde o úpravu pro danou oblast a situaci v ní naopak příznivou. Zákonodárce se její výší zabýval i při samotném projednávání návrhu v Poslanecké sněmovně, kde bylo hlasováno o návrhu poslance Ing. Antonína Sedi na její zvýšení na 1 milion Kč z důvodu intenzivní potřeby minimalizace negativních jevů agenturního zaměstnávání s ohledem na účelový vznik mnohých agentur práce (viz návrh k tisku 911 z roku 2016, ev. č. 5942 z 28. 2. 2017). Stejně tak byl projednán návrh poslankyně Markéty Pekarové Adamové na vypuštění z návrhu zákona (tamtéž, pod ev. č. 5885 z 28. 2. 2017).52. Při stanovení kauce se zákonodárce nerozhodl pro stanovení kaucí v různé výši, ale stanovil pouze výši prahovou, minimální, jako předpoklad pro agenturní činnost vůbec. Není pochyb, že by bylo možno stanovit kritéria pro rozlišování, i když by to znamenalo komplikace a další nároky při výkonu státní správy (zvyšování nebo pokles počtu agenturních zaměstnanců, oblast zaměstnávání jako jsou sezónní práce apod.). Je-li však stanovena základní hranice, aniž se dále tímto způsobem mezi žadateli a podnikateli rozlišuje, nelze to hodnotit jako neústavní, natož protiústavní zásah, naopak jde o úpravu, která podnikání zjednodušuje, nevyžaduje neustálé sledování měnících se veličin, na jejichž základě by bylo možno výši kauce odstupňovat a např. vyžadovat její "doplacení" či naopak "vracení". Nehledě k tomu, je třeba dodat k námitce navrhovatele (sub 7), že výše kauce je stanovena násobkem průměrné mzdy, že zákon o zaměstnanosti s touto veličinou pracuje v celé řadě dalších ustanovení (jako právo obecně), přičemž navrhovatel nezpochybňuje, že stejným způsobem byla stanovena i předchozí výše kauce.53. S tím, co bylo právě uvedeno, souvisí poslední krok testu racionality, jehož úkolem je odpovědět na otázku, zda zákonný prostředek k dosažení cíle je rozumný, byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější nebo nejmoudřejší [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2002sp. zn. Pl. ÚS 39/01(N 135/28 SbNU 153; 499/2002 Sb.), ze dne 13. 12. 2005sp. zn. Pl. ÚS 6/05(N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.), ze dne 12. 3. 2008sp. zn. Pl. ÚS 83/06(N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.) či ze dne 20. 5. 2008sp. zn. Pl. ÚS 1/08(N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.)]. Nemá-li být test racionality vyprázdněn, musí Ústavní soud poměřovat racionalitu posuzovaného zákonného prostředku s racionalitou možné lepší právní úpravy. Musí proto existovat překážka, přes kterou neracionální právní úprava ve srovnání s jinou, racionální, neprojde. Přitom je nutné připustit [lze poukázat na rozsáhlou odbornou literaturu k otázkám hodnocení skutkových okolností v rozhodování ústavních soudů v jiných státech, srov. k tomu rovněž nález ze dne 2. 2. 2021sp. zn. Pl. ÚS 44/17(N 20/104 SbNU 191; 49/2021 Sb.)], že při neexistenci systému, který by v České republice exaktně ověřoval a ex post vyhodnocoval ekonomickou a sociální účinnost přijatých právních předpisů, může být rozhodování soudců Ústavního soudu v některých ohledech vedeno vnitřním přesvědčením [srov. obdobně nález ze dne 26. 2. 2019sp. zn. Pl. ÚS 37/16(N 31/92 SbNU 324; 119/2019 Sb.), bod 43]. Ústavní soud připomíná, že hodnocení ústavnosti jen částečně mohou vyjádřit kvantitativní údaje, navíc zde se vůbec neprojevily (viz vyjádření vlády). Pokles mohl být způsoben různými příčinami (např. získáním času při zpětvzetí a novém podání návrhu na povolení z důvodu získání času apod.). Proto nejsou údaje spolehlivým a jediným základem a ani zde nejsou třeba. Ústavní soudy obvykle nepracují při kontrole ústavnosti zákonů s konkrétními skutečnostmi, nýbrž daleko více s obecnými skutečnosti (v odborné literatuře a judikatuře tzv. generelle Tatsachen, legislative facts).54. Sám navrhovatel ve svém návrhu výslovně uvedl, že "z hlediska racionality zvoleného řešení lze akceptovat, že přijaté řešení je způsobilé dospět k vytčenému cíli", přičemž poté uvádí z jeho pohledu vhodnější řešení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pravomoci Ústavního soudu jsou taxativně vymezeny v čl. 87 odst. 1 a 2 Ústavy, přičemž podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy může Ústavní soud pouze zrušit ustanovení zákona, která jsou v rozporu se základními právy a svobodami, nemůže je však nahradit ani nikterak doplnit. Plní tudíž v tomto směru "pouze" roli tzv. negativního zákonodárce. Samotný text zákona by mohl změnit pouze zákonodárce [srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 1998sp. zn. II. ÚS 272/98(U 42/11 SbNU 323)]. Ústavní soud tedy nemůže nikterak zasahovat v daném případě do rozhodování zákonodárného orgánu, jak konkrétně dotčené společenské vztahy upravit, může toliko posoudit, jsou-li napadená ustanovení ústavně souladná, a kdyby tomu tak nebylo, tak tato ustanovení zrušit. Výběr kontrolních nástrojů a míra jejich uplatnění v pracovněprávních vztazích jsou primárně úkoly zákonodárce, který zejména posuzuje, zda nově zaváděná opatření mohou vést ke sledovanému cíli.55. Ústavní soud konstatuje, že i kdyby k dosažení požadovaného cíle existovaly prostředky lepší, vhodnější či účinnější, neznamená to nutně neústavnost zákonodárcem zvoleného řešení. Byť Ústavní soud rozumí některým dílčím výtkám navrhovatele uvedeným sub 6 a násl. tohoto nálezu, nelze však konstatovat, že by posuzovaná právní úprava byla extrémně neracionální [viz k tomu nálezy ze dne 21. 4. 2009sp. zn. Pl. ÚS 29/08(N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.) nebo ze dne 27. 11. 2012sp. zn. Pl. ÚS 1/12(N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.)]. Lze sice souhlasit s navrhovatelem, že konkrétní výše kauce 500 000 Kč není v důvodové zprávě důsledně odůvodněna, na druhou stranu nelze opominout fakt, že z důvodové zprávy vyplývá, že výše kauce byla stanovena s ohledem na skutečnost, že finanční nároky na vznik agentury práce jsou minimální a že zavedení kauce pro agenturu práce je sice zpřísňujícím regulativem, nicméně stanoveným tak, aby to bylo pro dotčené subjekty únosné a přiměřené. Ústavní soud též zdůrazňuje, že výše kauce pro agentury práce (i vzhledem ke srovnání s právní úpravou v ostatních zemích - sub 45) nezasahuje nepřiměřeně do jejich majetkové podstaty. Pro ústavnost přijaté úpravy svědčí též ta skutečnost, že kauce nemá sankční povahu. V případě, kdy dojde k zániku povolení ke zprostředkování zaměstnání, jde o přeplatek právnické nebo fyzické osoby, které povolení zaniklo, a jde-li o vratitelný přeplatek, je této osobě vrácen.56. To, že výše kauce neznemožňuje vstup podnikatelských subjektů na trh, dokládají statistické údaje (viz sub 32) z doby poté, co nabyla napadená právní úprava účinnosti. Z nich vyplývá, že i po zavedení napadené právní úpravy dochází ke vzniku nových agentur práce. Za relevantní lze označit též argument, že výši kauce nelze případně ani v zákoně o zaměstnanosti odstupňovat podle velikosti agentury práce či jejího obratu, a to vzhledem ke skutečnosti, že v době správního řízení o vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání nelze seznat, kolik zaměstnanců bude agentura práce v budoucnu dočasně přidělovat. Jen pro úplnost lze v této souvislosti upozornit na právní úpravu v Německu, kde se "kauce" navyšuje o 2 000 eur (cca 48 800 Kč) za každého dalšího zaměstnance, nicméně tato konkrétní úvaha je podle Ústavního soudu z ústavního hlediska (čl. 41 odst. 1 Listiny) věcí úvahy zákonodárce.57. K navrhovatelem namítané možnosti postihovat individuálními správními akty jen ty agentury, které se popsaného obcházení zákona (zneužívání institutu zaměstnání malého rozsahu) dopouštěly, lze konstatovat to, že toto jednání nebylo de lege lata nelegální, nicméně takové jednání bylo pro zaměstnance nevýhodné a z pohledu státní politiky zaměstnanosti zjevně nežádoucí (viz sub 43 a 47). Nadto se nejednalo o jediný cíl přijaté právní úpravy (k tomu více sub 43). Jako rozumný lze konečně označit též argument, že kauce nesměřuje pouze k omezení účelového zakládání agentur práce, ale také k prokázání finanční způsobilosti potřebné k podnikání, jak bylo opakovaně zdůrazněno výše.58. Pro úplnost Ústavní soud k argumentu navrhovatele, že napadená ustanovení neobstojí ve světle závěrů nálezu ze dne 13. 5. 2014sp. zn. Pl. ÚS 44/13(N 90/73 SbNU 497; 130/2014 Sb.), toliko konstatuje, že v tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné seznal, že kauce je racionálním prostředkem k prosazení zákonodárcem stanoveného cíle. Nutno však zdůraznit, že "není kauce jako kauce", a přesto, že se odkazovaný nález týkal problematiky kaucí, šlo o kauce ve vztahu k distributorům pohonných hmot, nikoli fyzickým osobám, se kterými je třeba jednat jinak [srov. nález ze dne 19. 1. 2016sp. zn. II. ÚS 3436/14(N 8/80 SbNU 91) k nevolnické či otrocké práci v tehdejší věci]. Oblast zaměstnanosti je pak bezpochyby od distribuce pohonných hmot značně odlišná, přičemž účel a výše kauce v posuzované věci jsou jiné, než tomu bylo v případě kauce pro distributory pohonných hmot. Kauce pro distributory pohonných hmot nadto směřovala k jinému cíli než v nyní posuzované věci. Proto závěry uvedené v citovaném nálezu lze v nyní posuzované věci aplikovat jen částečně a nelze je přejímat bez dalšího. Zákonodárce mohl nepochybně stanovit i kauci v jiné výši, ale rozhodl-li se pro výši, kterou lze pro danou oblast považovat za prahovou, nelze proti tomu z hlediska ústavního nic namítat.VI. b) K důvodnosti návrhu na zrušení přechodných ustanovení čl. II bodů 3 a 4 zákona č. 206/2017 Sb.59. Za legitimní, racionální a ústavně souladná pak lze označit též napadená přechodná ustanovení (sub 3 a 4). Kdyby tato přechodná ustanovení (jejichž důsledkem je, že povinnost poskytnout kauci se vztahuje na veškeré agentury práce, tedy jak nově vznikající, tak stávající, které existovaly přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 206/2017 Sb.) neexistovala, šlo by o neodůvodnitelné nerovné zacházení, kdy by na trhu agenturního zaměstnávání působily subjekty, které byly povinny prokázat finanční způsobilost, a ty, které tuto způsobilost neprokázaly, což by bylo bezpochyby nesouladné s deklarovanými cíli právní úpravy a mohlo by to vést až k diskriminaci a nepřípustné nerovnosti v podnikatelském prostředí v České republice, stejně jako k ohrožení hospodářských a sociálních práv agenturních zaměstnanců.60. Délka přechodného období tří měsíců pak i podle názoru Ústavního soudu představovala dostatečný časový prostor pro seznámení se s navrhovanou novou právní úpravou (o které se navíc v době jejího projednávání veřejně diskutovalo) a pro alokování finančních zdrojů nutných pro uhrazení kauce stávajícími agenturami práce. Tato podmínka (kauce) není spjata pouze se samotným rozhodováním o povolení k agenturní činnosti, ale rovněž se váže na činnost samotnou a na plnění dalších s tím spojených povinností uložených agenturám práce.61. Tedy ani napadená přechodná ustanovení nelze hodnotit jako právní úpravu neracionální, aby bylo třeba přikročit k jejímu zrušení vyhovujícím nálezem Ústavního soudu, neboť jde o stanovení nové povinnosti pro subjekty již vzniklých právních vztahů. Nelze přehlédnout již zmíněnou okolnost, že nejde o právo, nýbrž o žádost o "povolení", takže se jen mění podmínky projednání návrhu na jeho získání. Stejně tak úprava výše kauce není svévolným postupem či projevem libovůle, nýbrž sleduje legitimní cíl.VII. Závěr62. Ústavní soud uzavírá, že při posuzování zákonů upravujících hospodářské otázky se již v minulosti vyslovil pro zachování maximální míry zdrženlivosti [za všechny srov. nález ze dne 29. 5. 2013sp. zn. Pl. ÚS 10/13(N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)]. Pravidelnou součástí testu racionality je pak posouzení, zda napadené ustanovení není zjevně důsledkem svévolného rozlišování (diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny), a to, zda napadená právní úprava je v rozumném vztahu k legitimnímu cíli, není zjevně důsledkem svévolného rozlišování a projevem libovůle v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, popř. čl. 2 odst. 3 Ústavy, a zda zákonný prostředek k dosažení cíle je rozumný. Test proporcionality by bylo třeba provést v případě, kdyby zákonná úprava negovala jádro (podstatu a smysl) ústavně zaručeného hospodářského práva či svobody. V nynější věci se úprava stanovení kauce pro právnické nebo fyzické osoby žádající o povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti nepříčí ústavnímu pořádku, proto není namístě zásah Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do takové regulace zákonodárce.63. Na základě všeho výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že test proporcionality napadená ustanovení nevyžadují a v testu racionality obstojí. Nepříčí-li se omezení práva podnikat nebo vyvíjet jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 2 Listiny formou koncese či povolení spojeného se stanovením kauce podle § 60b zákona o zaměstnanosti pro právnické nebo fyzické osoby žádající o povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) téhož zákona hodnotám ústavního pořádku a je-li tím sledován důležitý veřejný zájem, jakým může být dosahování cílů sociální politiky, sociální ochrana pracovníků, finanční rovnováha systému sociálního zabezpečení či nemocenského pojištění, zamezení podvodům a obcházení zákona, jde o postup ústavně souladný. V takovém případě není namístě zásah Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do takového rozhodnutí zákonodárce.64. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že argumentace navrhovatele neprokázala jím tvrzený nesoulad napadených ustanovení zákona o zaměstnanosti a zákona č. 206/2017 Sb. s ústavním pořádkem. Proto Ústavní soud podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení napadených ustanovení zamítl.

decision_10266.txt

NálezÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Holomojové, zastoupené Mgr. Julií Filipovou, advokátkou, sídlem Nádražní 342, Horšovský Týn, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. července 2021 č. j. 15 Co 149/2021-49, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Pavla Holomoje, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem, sídlem Domažlická 800/III., Klatovy 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. července 2021 č. j. 15 Co 149/2021-49 bylo porušeno právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. července 2021 č. j. 15 Co 149/2021-49 se ruší.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, 95 a 96 Ústavy.2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Domažlicích (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 19 C 7/2021, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem pro uznání ze dne 23. 2. 2021 č. j. 19 C 7/2021-21 uložil vedlejšímu účastníkovi přispívat stěžovatelce na její výživu částkou 6 000 Kč měsíčně, a to s účinností ode dne 11. 1. 2021 do dne právní moci rozsudku, kterým bude manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozvedeno (I. výrok), a zaplatit stěžovatelce dlužné výživné do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok), dále bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit soudní poplatek ve výši 500 Kč (III. výrok) a stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 32 152 Kč (IV. výrok).3. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že není přiměřené postupovat při určení odměny advokátky stěžovatelky podle § 8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "advokátní tarif"), tedy z tarifní hodnoty ve výši pětinásobku ročního plnění, a proto při stanovení nákladů stěžovatelky, která měla v řízení plný úspěch, přihlédl k § 755 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dovodil, že upravená vyživovací povinnost by mohla trvat jen do července 2023. Okresní soud tedy vycházel z tarifní hodnoty dané součtem plnění výživného za 31 měsíců.4. Proti IV. výroku okresního soudu o nákladech řízení podali stěžovatelka i vedlejší účastník odvolání. Stěžovatelka poukázala na § 8 odst. 2 advokátního tarifu a uvedla, že okresní soud nedůvodně vyšel z předpokladu ukončení manželství účastníků nejpozději v červenci roku 2023, když tento závěr nelze vyvodit ze žádných důkazů či tvrzení účastníků. Návrh na rozvod manželství zatím nikdo z účastníků nepodal, a je proto třeba vycházet ze současného stavu. Správný výpočet tedy vychází z odměny advokátky stěžovatelky za čtyři úkony po 9 740 Kč a čtyři paušální náhrady, z daně z přidané hodnoty a dále z náhrady za jízdné a za ztrátu času, celkem 48 848 Kč. Vedlejší účastník namítl, že stěžovatelka nemá právo na tak vysokou náhradu nákladů, neboť řízení o výživném manželky není skutkově ani právně složité, a tomu by měla odpovídat i výše vyúčtovaných nákladů. Vedlejší účastník uvedl, že manželství může být rozvedeno i dříve než v červenci 2023, s úvahou okresního soudu tedy souhlasit nelze. Okresní soud podle vedlejšího účastníka také nevzal v úvahu, že vedlejší účastník nárok stěžovatelky uznal a navrhl uzavření smíru, stěžovatelka však trvala na nákladech řízení ve výši 36 455 Kč. Vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatelka před podáním žaloby uplatnila nárok na výživné 10 000 Kč měsíčně a dále nárok na výživné pro dceru a na vypořádání majetku, tyto neúměrné požadavky vedlejší účastník důvodně odmítl, a proto žádá, aby právo na náhradu nákladů nebylo přiznáno žádnému z účastníků.5. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil ústavní stížností napadeným usnesením tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 10 528 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud měl za to, že okresním soudem zvolený postup vycházející z odhadu doby, do které může manželství účastníků trvat, v dané věci není přiléhavý, neboť není zřejmé, jak dlouho by mohlo rozvodové řízení trvat, pokud vůbec bude zahájeno, a závěr o právní moci rozsudku o rozvodu manželství není podložen žádnou kvalifikovanou úvahou. Krajský soud proto uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že před zahájením řízení stěžovatelka požadovala na výživném manželky 10 000 Kč měsíčně, je třeba vycházet s použitím § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") z § 142 odst. 2 o. s. ř. a stanovit výši účelně vynaložených nákladů stěžovatelky podle poměru jejího úspěchu a neúspěchu s jejím předžalobním nárokem. Současně krajský soud uvedl, že vedlejší účastník zahájení soudního řízení nezavinil, neboť předžalobní požadavky stěžovatelky důvodně odmítl. Stěžovatelka požadovala původně částku 10 000 Kč měsíčně, rozsudkem pro uznání jí bylo přiznáno 6 000 Kč měsíčně, úspěch tedy měla z 60 % a při aplikaci zásad § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na úhradu 20 % účelně vynaložených nákladů řízení. Účelně vynaložené náklady představují podle krajského soudu čtyři úkony právní služby z tarifní hodnoty 360 000 Kč, tedy čtyřikrát 9 740 Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu), čtyři paušální náhrady po 300 Kč, náklady jízdného k jednání okresního soudu 110,40 Kč a náhrada za ztrátu času 100 Kč, to vše s připočtením částky odpovídající dani z přidané hodnoty, celkem 48 848 Kč, z toho 20 % činí 10 258 Kč.II. Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že krajský soud pochybil, když při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházel s použitím § 150 o. s. ř. z § 142 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatelka upozorňuje, že před podáním žaloby se značným časovým předstihem dne 3. 11. 2020 zaslala vedlejšímu účastníkovi výzvu s návrhem na mimosoudní vyřízení, žaloba byla stěžovatelkou podána až dne 11. 1. 2021. Vedlejší účastník měl značný časový prostor, aby své stanovisko důkladně zvážil, k návrhu stěžovatelky se vyjádřil a eventuálně navrhl jinou výši plnění. Vedlejší účastník se však vyjádřil až k žalobě, kterou navrhoval zamítnout. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastník byl po celou dobu řízení i před jeho zahájením zastoupen advokátem, musel si tedy být vědom následků své nesoučinnosti či zamítavého postoje. Stěžovatelka má za to, že předmět řízení je určován žalobou, nikoli předžalobní upomínkou, když žalobce je oprávněn s žalobou disponovat a požadovat plnění podle svého uvážení na základě vyhodnocení skutkového stavu. Domáhala-li se stěžovatelka žalobou nároku výživného manželky ve výši 6 000 Kč měsíčně a s touto částkou vedlejší účastník v průběhu řízení vyslovil souhlas, stěžovatelka měla plný úspěch ve věci samé, a náleží jí právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že je třeba vycházet z § 150 o. s. ř. V dané věci nejsou dány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž soud nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, naopak je nutné přihlédnout k přístupu vedlejšího účastníka, který se stěžovatelkou před podáním žaloby nekomunikoval a následně navrhoval zamítnutí žaloby. Byl to tedy právě vedlejší účastník, kdo zavinil podání žaloby, neboť nebyl-li by pasivní, mohli účastníci o věci před podáním žaloby jednat, případně mohl vedlejší účastník navrhnout svou představu výše výživného. Má-li však krajský soud za to, že vedlejší účastník předžalobní požadavky stěžovatelky důvodně odmítl, a ze vztahu mezi předžalobní upomínkou a následným rozhodnutím ve věci samé dovozuje důvody hodné zvláštního zřetele, stěžovatelka s jeho závěrem nesouhlasí.III. Vyjádření účastníků řízení7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu a vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.8. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že neshody mezi ním a stěžovatelkou byly dlouhodobé a nepříznivě se na nich podepsala jednak nemoc stěžovatelky, jednak zdravotní postižení jejich dcery. Vedlejší účastník se vždy snažil stěžovatelku finančně zabezpečit, rodina měla velmi slušnou životní úroveň, vlastnili se stěžovatelkou rodinný dům, ve kterém společně žili a vychovávali dceru. Poté, co se stěžovatelka s dcerou odstěhovala, bydlela v pronájmu, vedlejší účastník jí nabízel, že s dcerou může v domě zůstat a že by na ni svůj spoluvlastnický podíl převedl. Požadavky stěžovatelky na její výživné ve výši 10 000 Kč vedlejší účastník od počátku odmítal jako nedůvodné a přehnané. Stěžovatelka teprve poprvé v žalobě požadovala výživné ve výši 6 000 Kč, také tuto částku vedlejší účastník ve vyjádření k žalobě s ohledem na listinami doloženou majetkovou situaci stěžovatelky odmítl. Při jednání před okresním soudem vedlejší účastník přistoupil na požadavek stěžovatelky na výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně a navrhoval uzavření smíru za podmínky, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, to však zástupkyně stěžovatelky odmítla. Podle přesvědčení vedlejšího účastníka krajský soud postupoval zcela podle zákona a v duchu logiky a spravedlnosti, když rozhodl o snížení částky nákladů řízení, které je vedlejší účastník povinen zaplatit. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby bylo rozhodnuto, že se ústavní stížnost zamítá. Současně pak navrhuje, aby bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna uhradit mu náklady právního zastoupení vzniklé v řízení před Ústavním soudem.9. Vyjádření vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice, stěžovatelka však tohoto svého práva nevyužila. Podáním ze dne 12. 1. 2022 vedlejší účastník doplnil své vyjádření přiložením rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 11. 2021 č. j. 9 C 27/2021-48 s vyznačenou doložkou právní moci, kterým se manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozvádí.IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti11. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je důvodná.12. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 1. 11. 1999sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 27. 5. 1998sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. 8. 2002sp. zn. IV. ÚS 303/02(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 13. 10. 2005sp. zn. III. ÚS 255/05a další, dostupná stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně.13. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc, jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.14. V nyní posuzované věci krajský soud použil při svém rozhodování o výši nákladů řízení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Krajský soud přitom vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka ve svém předžalobním návrhu požadovala po vedlejším účastníkovi původně částku 10 000 Kč měsíčně, rozsudkem pro uznání jí bylo přiznáno 6 000 Kč měsíčně, a měla tedy úspěch z 60 %. S takovým způsobem aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. se ale Ústavní soud neztotožňuje.15. Z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka se domáhala žalobou ze dne 17. 12. 2020 vydání rozsudku, kterým by bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit jí na její výživu částku 6 000 Kč. Vedlejší účastník se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 25. 1. 2021, ve kterém s požadovanou částkou ve výši 6 000 Kč nesouhlasí a navrhuje zamítnutí žaloby. V protokolu o jednání před okresním soudem ze dne 23. 2. 2021 se uvádí, že stěžovatelka trvá na výši výživného v částce 6 000 Kč, vedlejší účastník navrhuje částku 4 000 Kč. Poté, co soud při ústním jednání prezentoval předběžný právní názor, že je s ohledem na majetkovou situaci vedlejšího účastníka namístě považovat požadavek stěžovatelky za plně oprávněný, uznal vedlejší účastník po poradě se svým zástupcem nárok stěžovatelky ve výši 6 000 Kč, požadoval však, aby každá ze stran nesla své náklady řízení. Stěžovatelka trvala na náhradě nákladů řízení, proto nebyl uzavřen soudní smír, nýbrž bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání tak, že vedlejší účastník je povinen přispívat stěžovatelce na její výživu částkou 6 000 Kč měsíčně a nahradit jí náklady řízení ve výši 32 152 Kč.16. Podle Ústavního soudu nelze interpretovat popsaný průběh soudního řízení jiným způsobem, než že stěžovatelka byla ve věci plně úspěšná, neboť nárok, který jí byl soudem přiznán, odpovídá v plné výši jejímu nároku uplatněnému žalobou. Konstatoval-li tedy krajský soud, že je třeba vycházet z § 142 odst. 2 o. s. ř. a stanovit výši účelně vynaložených nákladů stěžovatelky podle poměru úspěchu a neúspěchu s jejím předžalobním nárokem, jeho závěry nejsou správné, neboť úspěch či neúspěch ve věci je vždy nutno poměřovat ve vztahu k žalobnímu, nikoli předžalobnímu nároku. Ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. by tak mohl soud použít pouze za situace, kdy žalobě zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne. Základem pro rozhodnutí o výši nákladů řízení by v takovém případě byla míra úspěchu ve věci, resp. poměr, v jakém kdo z účastníků byl úspěšný. Žalobou uplatněný nárok se přitom rovná 100 %, při částečném úspěchu z tohoto základu přísluší každému z účastníků určitá v procentech vyjádřená část. Účastník, který uspěl ve větší míře, má právo na náhradu nákladů řízení, jejich míra pak odpovídá rozdílu mezi jeho úspěchem a úspěchem protistrany.17. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť, jak již bylo uvedeno, stěžovatelka byla ve věci plně úspěšná. Za takové situace bylo namístě postupovat podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelce tak měla být přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů v plné výši. Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že krajský soud dospěl k závěru o pouze částečném úspěchu stěžovatelky ve věci a k použití § 150 o. s. ř., jehož aplikace je v napadeném usnesení poněkud nejasně odůvodněna okolnostmi věci - zejména tím, že stěžovatelka před zahájením řízení požadovala po vedlejším účastníkovi výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně.18. Takový postup je nejen svévolný, ale také nelogický, když ve věci je rozhodující, že stěžovatelka se domáhala žalobou zaplacení částky 6 000 Kč, tuto částku pak vedlejší účastník odmítl nejen písemně ve vyjádření k žalobě, ale i později při jednání před okresním soudem. Bylo pouze na vedlejším účastníkovi, jaký procesní postup zvolí, neuznal-li žalobní nárok stěžovatelky ve výši, která jí byla posléze žalobou přiznána. Nelze však tuto skutečnost ani s přihlédnutím k předžalobnímu postupu stěžovatelky interpretovat tak, že zahájení soudního řízení nezavinil, a spatřovat v ní skutečnosti předpokládané v § 150 o. s. ř.19. Podle § 150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že § 150 o. s. ř. zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce, nejedná se však o zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané jim § 150 o. s. ř. či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, ale pouze zvážit, zda příslušný soud při použití § 150 o. s. ř. posoudil všechny okolnosti konkrétní věci. Uvedené přitom nemůže nic změnit na skutečnosti, že soud musí vycházet při rozhodování o náhradě nákladů řízení ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), jež je pouze modifikována možností soudu použít § 150 o. s. ř., kterou soud mimořádně využije v případech, kdy by důsledná aplikace § 142 o. s. ř. a násl. vedla k nepřiměřeným tvrdostem.20. Takovým způsobem však krajský soud v nyní posuzované věci nepostupoval, když použití § 150 o. s. ř. ústavně souladným způsobem neodůvodnil, a § 142 odst. 2 o. s. ř. nesprávně aplikoval za situace, kdy byla stěžovatelka ve věci plně úspěšná. K uvedenému přistupuje skutečnost, že krajský soud aplikoval § 150 o. s. ř., aniž by na možnost takového svého postupu účastníky řízení upozornil. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že podmínkou aplikace § 150 o. s. ř., pokud soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, je vytvoření procesního prostoru účastníkům řízení k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí o nákladech řízení již účastník řízení nemá procesní prostředky k uplatnění svých námitek [viz např. nález ze dne 25. 8. 2015sp. zn. I. ÚS 1593/15(N 156/78 SbNU 353), nález ze dne 22. 2. 2017sp. zn. IV. ÚS 1610/16(N 34/84 SbNU 393), nález ze dne 11. 10. 2016sp. zn. IV. ÚS 899/15(N 187/83 SbNU 71), nález ze dne 13. 2. 2018sp. zn. III. ÚS 2397/17(N 23/88 SbNU 301), nález ze dne 6. 2. 2018sp. zn. I. ÚS 3237/17(N 21/88 SbNU 285) a další]. Taktéž v nálezu ze dne 23. 3. 2021sp. zn. IV. ÚS 998/20(N 57/105 SbNU 148) Ústavní soud uvedl, že krajský soud při rozhodování o nákladech řízení "za situace, kdy chtěl ve věci vyjít z odlišných skutkových zjištění než okresní soud a po právní stránce rozhodnout na základě odlišného ustanovení právního předpisu než okresní soud, měl ve věci nařídit jednání, přičemž stěžovatelé (i vedlejší účastníci) měli právo být krajským soudem s tímto jeho postupem seznámeni tak, aby ve vhodném okamžiku vyjádřili své stanovisko, příp. navrhli jiné důkazy či svůj právní názor na posuzovanou věc".21. Jakkoli Ústavní soud není oprávněn nahrazovat úvahu obecných soudů o tom, zda v určité věci je či není splněn důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., je z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu povinen posoudit, zda skutečně existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči tomuto účastníkovi k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Jak bylo naznačeno výše, odůvodnění rozsudku krajského soudu žádnou takovouto srozumitelnou úvahu neobsahuje, když použití § 150 o. s. ř. je odůvodněno poukazem na skutečnosti, které neposkytují odpověď na otázku, z jakého důvodu by přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v této konkrétní věci bylo pro vedlejšího účastníka nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Takovouto úvahu nelze považovat ani za zřejmou či dovoditelnou a úlohou Ústavního soudu ani není ji dotvářet. Nezbývá tak než uzavřít, že k nepřiznání plné náhrady nákladů řízení stěžovatelce došlo bez toho, aby bylo náležitě odůvodněno naplnění podmínek pro takovéto rozhodnutí podle § 150 o. s. ř. Toto pochybení krajského soudu mělo za následek porušení základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny) stěžovatelky, která mohla jinak důvodně předpokládat, že jí bude podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení. Ústavní soud také nepřehlédl, že 20 % z částky 48 848 Kč, představující podle krajského soudu výši stěžovatelkou účelně vynaložených nákladů, nečiní 10 258 Kč, jak tvrdí v závěru napadeného usnesení krajský soud, který uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit tuto částku stěžovatelce (jakožto úspěšné z 60 %) na náhradě nákladů řízení.22. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že postupem krajského soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí bylo zabráněno, aby její věc byla projednána stanoveným postupem. Jak již přitom Ústavní soud uvedl v nálezusp. zn. IV. ÚS 114/96ze dne 25. 9. 1997 (N 114/9 SbNU 71), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na soudní ochranu, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem (čl. 36 odst. 4 Listiny).23. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná, proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení krajského soudu ze dne 12. července 2021 č. j. 15 Co 149/2021-49 zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka, aby mu stěžovatelka byla povinna uhradit náklady právního zastoupení vzniklé v řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

decision_10267.txt