Datasets:

roslein

/

CZE_constitutional_court_decisions

like 0

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Krušnohor, sídlem Čsl. armády 1766/84, Most, zastoupeného Mgr. Eduardem Belšánem, advokátem, sídlem Husova 386, Drahelčice, proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 241/2023-291 ze dne 8. 3. 2024 a výroku IV usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 48 EXE 5685/2021-219 ze dne 7. 6. 2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Lubomíra Gomboše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel doručil Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2024 ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků II a III usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a výroku IV usnesení Okresního soudu v Mostě s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody.2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, Ústavní soud zpravidla stěžovatele vyzve k odstranění vad v určené lhůtě. Stěžovatele současně poučí, že neodstranění vad v uvedené lhůtě může vést k odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.3. Návrh stěžovatele obsahoval vadu, neboť k ústavní stížnosti přiložil plnou moc ze dne 8. 6. 2021, která nesplňovala požadavky ve smyslu § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Neobsahovala výslovné uvedení, že je udělena i pro zastupování před Ústavním soudem; obsahovala pouze informaci, že je udělena i jako zvláštní plná moc k zastupování osoby stěžovatele v celém rozsahu. Jelikož z předložené plné moci bez pochybností nevyplývá (srov. bod 10 usnesenísp. zn. III. ÚS 3293/23ze dne 28. 2. 2024), že je udělena i pro zastupování před Ústavním soudem, zaslal Ústavní soud dne 2. 10. 2024 stěžovateli, prostřednictvím jeho právního zástupce, výzvu k odstranění vad podání. Stěžovatele vyzval k předložení speciální plné moci prokazující splnění podmínky povinného zastoupení účastníka v řízení před Ústavním soudem advokátem (§ 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu).4. Předložená plná moc byla rovněž udělena ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Jak ovšem vyplývá z již citovaného usnesenísp. zn. III. ÚS 3293/23, tato skutečnost sama o sobě není důvodem vzniku pochybností, respektive důvodem pro výzvu k odstranění vad návrhu (viz body 10 až 13 tohoto usnesení).5. Dne 17. 10. 2024 zaslal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce dvě podání. Prvním podáním sdělil, že neexistuje osoba, která je oprávněna udělit právnímu zástupci novou speciální plnou moc s výslovným určením, že je udělena i pro řízení před Ústavním soudem. Důvodem je, že stěžovatel nemá již od roku 2016 řádně zvolené členy představenstva. Předložená (generální) plná moc byla stěžovatelem udělena v krátkém období, kdy bylo představenstvo jmenováno Krajským soudem v Ústí nad Labem. Doplnil, že tedy stěžovatel není objektivně schopen udělit perfektní plnou moc, jak ji vyžaduje Ústavní soud ve své výzvě. Uvedl, že případné odmítnutí ústavní stížnosti za této situace by bylo výsledkem přepjatého formalismu. Stěžovatel rovněž požádal o ustanovení opatrovníka právnické osoby Ústavním soudem. Druhým podáním stěžovatel z procesní opatrnosti požádal o prodloužení lhůty k doplnění plné moci, a to o 30 dní.6. Přípisem ze dne 23. 10. 2024 Ústavní soud prodloužil stěžovateli lhůtu ke splnění povinnosti, a to tak, že mu stanovil novou lhůtu v délce 30 dnů od doručení přípisu. Stěžovatel byl znovu poučen o skutečnosti, že neodstranění vad v uvedené lhůtě může být důvodem, proč bude ústavní stížnost odmítnuta. Tento přípis byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 24. 10. 2024. Stěžovatel měl tedy uvedenou povinnost splnit ve lhůtě, která marně uplynula dne 25. 11. 2024 (pondělí).7. Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v této prodloužené lhůtě (a ani později) se zdejším soudem již žádným způsobem nekomunikoval a nesdělil mu žádné informace o jeho dalším případném postupu. Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad znovu nevyzýval, neboť jej opakovaně srozumitelně poučil, že pro odstranění vad návrhu musí mimo jiné předložit speciální plnou moc o zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem.8. Ústavní soud navíc nepřisvědčil ani stěžovatelově argumentaci, že objektivně není žádná možnost, jak zajistit plnou moc pro řízení před Ústavním soudem. V souladu s § 165 odst. 1 nebo § 486 občanského zákoníku mohl a měl stěžovatel činit procesní úkony před obecnými soudy k obsazení orgánů či zajištění opatrovníka, který by mohl hájit jeho práva. Je tedy zřejmé, že stěžovatel se mohl obrátit na obecný soud s návrhem podle § 85 písm. e) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, na zahájení řízení o určení opatrovníka. Žádný takový postup přitom stěžovatel v ústavní stížnosti, ani po výzvě k odstranění vad návrhu neučinil či neavizoval. Ústavní soud navíc připomíná, že stěžovatelem popisovaná skutečnost, že nemá delší dobu statutární orgán, může být ve smyslu § 172 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku důvodem pro zrušení právnické osoby a nařízení její likvidace.9. Ústavní soud proto konstatuje, že vada podání, tj. předložení speciální plné moci k zastupování před Ústavním soudem, nebyla odstraněna a stěžovatelův návrh proto soudkyní zpravodajkou odmítl [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 29. listopadu 2024Kateřina Ronovská v. r.soudkyně zpravodajka

decision_1.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dagmar Havlové, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 2846/2022-394, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2022 č. j. 3 Co 105/2018-377 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017 č. j. 37 C 83/2012-260, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti BAUER MEDIA v.o.s., sídlem Rohanské nábřeží 678/29, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, o návrhu na odložení vykonatelnosti, takto:Vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 2846/2022-394, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2022 č. j. 3 Co 105/2018-377 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017 č. j. 37 C 83/2012-260 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.Odůvodnění:1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť vedlejší účastník vůči ní zahájil řízení o vydání bezdůvodného obohacení, konkrétně částky 2 860 000 Kč, kterou stěžovatelce zaplatil na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019 č. j. 3 Co 105/2018-328 jako náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Uvedený rozsudek byl však následně zrušen a napadenými soudními rozhodnutími byla původní žaloba stěžovatelky v dané částce zamítnuta.3. Ústavní soud žádost stěžovatelky o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí zaslal vedlejší účastnici k vyjádření. Vedlejší účastnice se ve stanovené lhůtě nevyjádřila.4. Zásadně platí, že ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.5. Ústavní soud se v souvislosti s návrhem stěžovatelky musel zabývat otázkou, zda odložení vykonatelnosti přichází v úvahu, jestliže napadená rozhodnutí, resp. výroky, jimiž byla původní žaloba stěžovatelky částečně zamítnuta, neukládají žádnou povinnost, kterou by měla stěžovatelka splnit. Ústavní soud nicméně již v minulosti vyložil, že odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí je nutné chápat v širším smyslu jako vytvoření procesního prostoru pro rozhodování Ústavního soudu a poskytnutí efektivní ochrany základním právům a svobodám. Ve své podstatě tedy má jít o odložení účinků (sistaci) napadených rozhodnutí, která z formálního hlediska zůstanou i nadále pravomocná, ex tunc se však pozastavují ty jejich účinky, které pozastavit lze (srov. např. usnesení ze dne 28. 11. 2019sp. zn. III. ÚS 3752/19; ze dne 3. 9. 2024 sp. zn.IV. ÚS 2263/24.6. Ve světle uvedených východisek tedy Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky a dospěl k závěru, že podmínky podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou v posuzované věci naplněny. Odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebrání žádný důležitý veřejný zájem. Jejich výkon (účinek) by naopak mohl pro stěžovatelku představovat závažný a obtížně zvrátitelný zásah do její majetkové sféry, a to i s ohledem na časový odstup od zaplacení předmětné částky. Naopak vedlejší účastnici může na základě dostupných informací dočasným odložením vykonatelnosti vzniknout nepoměrně menší újma.7. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že dopady napadených rozhodnutí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení by v případě věcného vyhovění ústavní stížnosti mohly být pro stěžovatelku fakticky obtížněji zvrátitelné, a proto jejímu návrhu na odložení jejich vykonatelnosti vyhověl. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nikterak nepředjímá meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 27. listopadu 2024Pavel Šámal v. r.předseda senátu

decision_10.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. srpna 2024 č. j. 10 As 132/2024-21 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. června 2024 č. j. 59 Af 15/2023-94, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 29. 10. 2024 Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. V ní stěžovatel rovněž uvedl, že odmítá "všechny soudce Ústavního soudu" pro jejich podjatost.2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.1. Ústavní soud zjistil, že podání stěžovatele trpí vadami. Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není řádně zastoupen advokátem na základě plné moci splňující náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom platí, že fyzické a právnické osoby musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Podle § 31 odst. 2 téhož zákona musí být v plné moci k zastupování výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.2. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.5. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se na něj opakovaně obrací s návrhy trpícími stejnými vadami. Na nedostatky byl stěžovatel opakovaně náležitě upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem pro odmítnutí návrhu. Stěžovatel byl poučen o náležitostech uvedených sub 3 např. v řízeních vedených podsp. zn. III. ÚS 1588/13,sp. zn. IV. ÚS 3556/13, sp. zn. IV ÚS 3790/13,sp. zn. I. ÚS 673/18a dalších (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Navzdory uvedenému nadále volí postup, kterým opomíjí zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli o nich byl Ústavním soudem mnohokrát poučen. Přístup stěžovatele, který řízení prodlužuje tím, že vyčkává, až jej Ústavní soud vyzve k odstranění vad, nesvědčí o jeho pečlivém zájmu o ochranu svých vlastních práv.6. Jde-li o vznesenou námitku podjatosti všech soudců Ústavního soudu, je Ústavnímu soudu z úřední činnosti známo, že stěžovatel se na něj opakovaně obrací také s těmito požadavky. Taková námitka podjatosti nesplňuje obligatorní zákonné náležitosti, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci a soudkyně vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatele. Ústavní soud přitom již mnohokrát uvedl, že o námitce podjatosti vznesené proti všem soudcům Ústavního soudu nemá kdo rozhodovat (srov. např. usnesení ze dne 8. 11. 2023sp. zn. I. ÚS 2907/23, ze dne 6. 2. 2024sp. zn. IV. ÚS 207/24či ze dne 16. 4. 2024sp. zn. III. ÚS 1004/24), což se uplatní i zde.7. Proto soudce zpravodaj za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, stejně jako v dalších desítkách věcech stěžovatele u Ústavního soudu (srov. namátkou usnesení ze dne 22. 2. 2021sp. zn. III. ÚS 493/21, ze dne 1. 4. 2022sp. zn. III. ÚS 768/22, ze dne 19. 10. 2023sp. zn. III. ÚS 2601/23, ze dne 3. 7. 2024sp. zn. II. ÚS 1825/24či ze dne 4. 9. 2024sp. zn. III. ÚS 2287/24).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 19. listopadu 2024Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj

decision_100.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Klárou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Těchařovice 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 4 Tdo 785/2023-287, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2023 č. j. 11 To 66/2023-258 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. ledna 2023 č. j. 16 T 48/2022-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 6. 8. 2021 na dálnici D1 stěžovatel zaútočil kovovou tyčí na poškozeného a několikrát jej zasáhl. Kovovou tyčí rozbil i části vozidla poškozené obchodní společnosti. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byl shledán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.3. Stěžovatel podal odvolání. Namítal, že není vinen z přečinů podle § 228 odst. 1 a § 358 odst. 1 trestního zákoníku, protože škoda nepřesáhla částku 10 000 Kč (k tomu předložil znalecký posudek a upozornil na čestné prohlášení poškozené obchodní společnosti) a jednání se nedopustil na místě veřejnosti přístupném. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele zamítl. Žádný ze stěžovatelem předložených důkazů nevyvrátil závěr o výši škody nad 10 000 Kč. Krajský soud se zároveň shodl s okresním soudem, že místo na dálnici D1, kde došlo k posuzovanému jednání stěžovatele, je místo veřejnosti přístupné.4. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že okresní soud při zjištění škody vycházel z odborného vyjádření, které, na rozdíl od znaleckého posudku předloženého stěžovatelem, zohledňuje všechny podstatné okolnosti. Zároveň shledal, že jednání stěžovatele bylo správně kvalifikováno také jako přečin výtržnictví, neboť se jej dopustil na frekventované části dálnice v pracovní den na počátku dopravní špičky. Jednání stěžovatele bylo způsobilé narušit klid dalších osob, vyvolat u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení či obdobnou zápornou reakci.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V prvé řadě rozporuje výši škody. Poukazuje na znalecký posudek, který stanovil cenu nákladů na provedení opravy ve výši 8 601,50 Kč a na čestné prohlášení poškozené společnosti, která škodu vyčíslila na 4 356 Kč. Výše škody stanovená obecnými soudy je ve zjevném rozporu s těmito důkazy. Stěžovatel zpochybňuje odborné vyjádření, ze kterého obecné soudy při stanovení výše škody vycházely. Odborné vyjádření odkazuje na objednávku, kterou nelze považovat za procesně použitelný důkaz - je nedatovaná a nepodepsaná. Cena uvedená v objednávce je v rozporu s cenou uvedenou v odborném vyjádření, které navíc nezahrnuje informaci o tom, zda jde o cenu s DPH. Odborné vyjádření rovněž nezahrnuje informaci, zda zohlednilo snížení hodnoty věci z důvodu stáří a opotřebovanosti. Šlo o poškození autodílů, které jsou starší a používané přibližně devět let. Skutečnost, zda zpětné zrcátko automobilu mělo dálkové elektrické ovládání a výhřev a trojúhelníkové okno na straně řidiče bylo tónováno, nebyla předmětem dokazování, nebyla jakkoli prokázána a nemůže být vykládána k tíži stěžovatele.6. Stěžovatel rovněž rozporuje kvalifikaci svého jednání jako přečinu výtržnictví, neboť podle něj nenaplnilo zákonné znaky tohoto přečinu. Šlo o individuální konflikt s jinou osobou, který se nijak nedotkl ostatních občanů a nenarušil veřejný pořádek. Zdůrazňuje, že místem incidentu byl prostor mezi vozidly v levém průběžném pruhu nájezdové větve dálnice. Jednání tak bylo skryto z části vozidly a z části svodidly a ostatních lidí se událost nemohla žádným způsobem dotknout.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého právaIV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [např. nález ze dne 8. 7. 1999sp. zn. III. ÚS 224/98(N 98/15 SbNU 17]. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se tak v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek, bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky.9. Základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je existence patřičného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud ve věci existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je takové rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 12. 9. 2016sp. zn. I. ÚS 1356/16(N 170/82 SbNU 647)].10. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoli rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je vinen. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost" [např. nález ze dne 30. 7. 2015 sp. zn.I. ÚS 1095/15 (N 135/78 SbNU 115), bod 20].11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud ale po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud vyložil, že tyto pochybnosti nemá (např. usnesení ze dne 7. 12. 2023sp. zn. I. ÚS 1754/23, ze dne29. 11. 2023sp. zn. II. ÚS 2919/23či ze dne 14. 11. 2023sp. zn. II. ÚS 2719/23).12. Stěžovatel svou ústavní stížnost zakládá na zpochybnění výše škody a na rozporování kvalifikace jeho jednání jako přečinu výtržnictví. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Obě tyto námitky ostatně byly již předmětem řízení před obecnými soudy, které na argumentaci stěžovatele opakovaně reagovaly.13. Pokud jde o stanovení výše škody, k výhradám stěžovatele ohledně odborného vyjádření nezbývá než zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy a z nich dovozená skutková zjištění. Ústavní soud zároveň neshledal, že ve věci by byl dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K čestnému prohlášení poškozené společnosti ze dne 9. 9. 2021 krajský soud uvedl, že škodu v rámci trestního řízení je třeba zjistit tak, že se vychází z ceny, za niž se poškozená věc v době a místě vzniku škody prodává, popřípadě se vychází z hodnoty věci obdobné. Odmítl tedy přístup, že by se při zpochybnění výše škody, popřípadě při zjištění její výše, mělo vycházet z dohody mezi poškozenou společností a stěžovatelem, že škoda činí pouze 4 356 Kč. Poukázal i na vyjádření poškozené společnosti ze dne 16. 8. 2021, kde shrnula poškozené části vozidla a škodu vyčíslila na 15 000 Kč. Okresní soud vzal za podklad pro stanovení výše škody odborné vyjádření, které jako jediné zohlednilo všechny aspekty vzniklé škody. Oproti znaleckému posudku totiž vzalo v potaz, že zpětné zrcátko automobilu mělo dálkové elektrické ovládání a výhřev, trojúhelníkové okno na straně řidiče bylo tónováno, stejně jako ostatní skla na automobilu, což lze zjistit z protokolu o ohledání místa činu. Na toto odůvodnění krajského soudu (potvrzené i Nejvyšším soudem) stěžovatel nijak v ústavní stížnosti nereaguje a pouze opakuje svou argumentaci.14. Jde-li o kvalifikaci jednání stěžovatele jako přečinu výtržnictví, všechny obecné soudy dostatečně vypořádaly argumenty, které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto ve stručnosti odkazuje na body 10 až 11 rozsudku okresního soudu a bod 9 usnesení krajského soudu. To, že se stěžovatel svým jednáním dopustil přečinu výtržnictví, potvrdil i Nejvyšší soud (strana 6 napadeného usnesení), jehož rolí je sjednocovat judikaturu obecných soudů. Nutno poznamenat, že s napadeným usnesením Nejvyššího soudu se stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nevypořádává. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sám vykládal § 358 odst. 1 trestního zákoníku a posuzoval, která jednání skutkovou podstatu přečinu výtržnictví naplní, a která nikoli. Odůvodnění obecných soudů, proč jednání stěžovatele naplnilo skutkovou podstatu § 358 odst. 1 trestního zákoníku, přitom nevykazuje ústavněprávně relevantní deficity.15. Podle Ústavního soudu závěry obecných soudů nelze označit za extrémně rozporné (tedy bez jakéhokoli racionálního propojení) s obsahem provedených důkazů ani za projev libovůle. Obecné soudy jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Obecné soudy nepostupovaly v rozporu se pravidlem in dubio pro reo, neboť neměly žádné relevantní pochybnosti o skutkovém ději. Ústavní soud zároveň neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany.16. Právo na spravedlivý (řádný) proces negarantuje úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.V.Závěr17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu

decision_1000.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Verešpeje, advokáta, místo výkonu advokacie Orlí 18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 9 Nt 209/2018, takto:Řízení se zastavuje.OdůvodněníÚstavnímu soudu byl dne 5. 1. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 9 Nt 209/2018.Dne 1. 2. 2022 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, jímž byla předmětná ústavní stížnost vzata zpět.Vzhledem ke zpětvzetí ústavní stížnosti Ústavní soud podle ustanovení § 77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, řízení zastavil.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10000.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti ČR, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021 č. j. 21 Cdo 3836/2020-532 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 62 Co 46/2020-460, za vedlejšího účastenství JUDr. Alice Šťastné, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.II.Stěžovatelka uzavřela v roce 2001 s vedlejší účastnicí pracovní smlouvu, na základě které byla tato přijata do Odboru "Organizace a dohled", se stanoveným druhem práce "Prověřování úrovně řídící a kontrolní činnosti předsedů soudů na úseku občanskoprávním, obchodním a správním; provádění prověrek rychlosti a plynulosti řízení na úseku občanskoprávním a obchodním; výkon dohledu ministerstva nad činností notářů.". Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 18. 3. 2002 došlo ke změně druhu práce na "Tvorba koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství". Pracovní náplň vedlejší účastnice byla v průběhu pracovního poměru stanovena v rámci sjednaného druhu práce celkem třikrát s tím, že byla zařazena do 12. resp. 14. platové třídy.V roce 2010 doručila stěžovatelka vedlejší účastnici výpověď z pracovního místa s odkazem na výpovědní důvod uvedený v § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, tj. z důvodu zrušení funkčního místa ke dni 31. 5. 2010.Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala neplanosti doručené výpovědi, neboť se domnívala, že se v důsledku organizačních změn nestala nadbytečným zaměstnancem. V rozhodnutí stěžovatelky č. 10/2010 bylo stanoveno, že se v rámci odboru, kde práce vykonávala i vedlejší účastnice ruší funkční místo ve 14. a v 10. platové třídě. Ve výpovědi pak bylo toto pracovní místo vedlejší účastnice blíže vymezeno.Po předchozím soudním řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že žalobu vedlejší účastnice na určení neplatnosti výpovědi zamítl. K podanému odvolání změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí prvního stupně tak, že výpověď daná stěžovatelkou vedlejší účastnici je neplatná. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná pro rozpor se zákonem, a to jednak proto, že pracovní místo vedlejší účastnice nebylo řádně zrušeno (nebyla dána příčinná souvislost mezi nadbytečností vedlejší účastnice a rozhodnutím o organizační změně) a v neposlední řadě též proto, že výpověď ve skutečnosti sledovala jiné cíle, než skončení pracovního poměru s vedlejší účastnicí jako nadbytečnou zaměstnankyní. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.Stěžovatelka vznesla vůči rozhodnutím obecných soudů celou řadu námitek, přičemž poukázala mimo jiné na skutečnost, že obecné soudy dle jejího mínění nerozlišovaly mezi druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě a pracovní náplní. Městský soud si tak v daném případě rozšířil druh práce vedlejší účastnice o agendu týkající se insolvenčního řízení. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelce právo na spravedlnost, neboť její dovolání odmítl pro nepřípustnost. Postup Nejvyššího soudu, který nesprávně vyhodnotil přípustnost dovolání a dovolání odmítl, ač jeho přípustnost byla dána, považuje stěžovatelka za porušení čl. 36 Listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je založeno na libovůli a není řádně odůvodněno. Jak městský, tak i Nejvyšší soud neuvedl důvod, proč se odchýlil od stěžovatelkou uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelka měla legitimní důvod očekávat, že její věc bude posouzena obdobně, jako jiné typově shodné případy. Tím, že se tak nestalo, byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo rovněž porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl ve věci k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutích dovolacího soudu v dané věci, byl povinen postoupit věc rozšířenému senátu Nejvyššího soudu. Pakliže tak neučinil a věc rozhodl, zatížil tím řízení vadou nesprávně obsazeného soudu. Závěrem poukázala stěžovatelka na skutečnost, že věc byla rozhodována celkem 11 let, což značí existenci průtahů v řízení.III.Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.V projednávané věci vznesla stěžovatelka celou řadu námitek, jimiž se snažila zpochybnit závěry obecných soudů, týkající se výkladu a aplikace svého rozhodnutí č. 10/2010 nebo rozdílu mezi druhem práce a pracovní náplní. Přitom se jedná o námitky, které vznesla již v řízení před obecnými soudy. V rovině ústavní stížnosti se tak jedná toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatelka přitom nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení její věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.Stěžovatelka v části své argumentace vytýká obecným soudům, že se řádně nevypořádaly se související judikaturou Nejvyššího soudu. K těmto námitkám lze uvést, že sjednocování judikatury je v zásadě úkolem vyšších obecných soudů, nikoliv soudu Ústavního. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou zejména ta skutečnost, že především odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí logicky vysvětlil, z jakého důvodu považuje spornou výpověď za neplatnou. Namítá-li stěžovatelka porušení práva na zákonného soudce z toho důvodu, že věc nebyla předložena rozšířenému senátu Nejvyššího soudu, neboť nebylo ze strany městského soudu dbáno předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu v téže věci, nutno uvést, že po rozhodnutí odvolacího soudu se věc vrátila k soudu prvního stupně, bylo ve věci doplněno dokazování a odvolací soud měl tak dostatečný prostor pro odchýlení se od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu.Pokud jde o dovolací řízení, posouzení přípustnosti dovolání přísluší Nejvyššímu soudu, v jehož postupu v případě stěžovatelky Ústavní soud nespatřuje odepření práva na soudní ochranu a přístup k soudu. Nejvyšší soud srozumitelně a v souladu se svou judikaturou objasnil důvody, které jej vedly k tomu, že v této věci odmítl dovolání jako nepřípustné. V postupu Nejvyššího soudu tak Ústavní soud nezjistil nedostatky dosahující ústavněprávní úrovně.Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10001.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, nezastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 29. 11. 2021 č. j. 23 Co 317/2021-49, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 28. 1. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou se domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.2. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Podání stěžovatele není možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních i obsahových nedostatků. Stěžovatel navíc nebyl zastoupen advokátem, ačkoliv tato povinnost je dána ustanovením § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.3. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel se na něj obrací opakovaně s ústavními stížnostmi trpícími stále stejnými vadami, přičemž na nedostatky svých podání byl v minulosti několikrát upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených podsp. zn. II. ÚS 513/18čiII. ÚS 1553/21a dalších). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, a ani nyní projednávaná ústavní stížnost nebyla sepsána advokátem a stěžovatel není do dnešního dne právně zastoupen.4. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.5. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Ludvík David, v. r.soudce zpravodaj

decision_10002.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. J.,toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Janem Konečným, advokátem, sídlem Žampachova 1729/12, 613 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 977/2021-266 ze dne 14. 9. 2021, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 22/2021-213 ze dne 24. 2. 2021 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 100/2020-179 ze dne 5. 1. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit způsobem a za okolností blíže popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku městského soudu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho bylo stěžovateli uloženo také protitoxikomanické ochranné léčení v ambulantní formě.K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením rozsudek nalézacího soudu zrušil pouze ve výroku o uloženém ochranném léčení, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho trestní věci nerozhodoval nestranný a nezávislý soud. Předseda senátu soudu prvního stupně byl vůči němu zaujatý. Soudům stěžovatel vytkl, že velice chabě odůvodnily zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, přičemž současně nekriticky hodnotily důkazy předložené obžalobou, zejména provedené znalecké posudky. Stěžovatel má za to, že ač existovaly velmi vážné důvody přinejmenším k pochybnostem o verzi skutkového stavu, trestní soudy nepostupovaly v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny a nerespektovaly presumpci neviny a s ní spojenou zásadu in dubio pro reo. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek neshledal. Zejména Nejvyšší soud reagoval na všechny zásadní výhrady stěžovatele a srozumitelně a logicky odůvodnil, proč jim nebylo lze přisvědčit. Ústavní stížnost je v tomto ohledu vesměs opakováním týchž námitek bez zřetele k jejich vypořádání trestními soudy, na němž Ústavní soud nic protiústavního či zásadně nespravedlivého nezjistil.Co se týče údajně podjatého rozhodování předsedy senátu městského soudu, nutno podotknout, že stěžovatel sice vznesl námitku jeho podjatosti, ta však byla usnesením téhož soudu č. j. 11 T 100/2020-175 ze dne 5. 1. 2021 vypořádána tak, že předseda senátu vůči stěžovateli podjatý není. Jak připomněl odvolací soud, stěžovatel si proti tomuto rozhodnutí nepodal opravný prostředek v podobě stížnosti (viz bod 17 napadeného usnesení krajského soudu). Námitka stěžovatele ohledně podjatosti soudce je proto nyní v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná, poněvadž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nadto, jak zdůraznil dovolací soud, antipatii předsedy senátu ve vztahu ke stěžovateli by bylo možno dovodit při zjištění, že předseda senátu se v průběhu hlavního líčení choval ke stěžovateli zřetelně šikanózním způsobem a s jeho obhajobou se vypořádal vysloveně hrubými, nevhodnými nebo přímo urážejícími formulacemi a pejorativními výrazy, které by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti v předložené kauze rozhodnout objektivně a nestranně (srov. str. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z vyjádření předsedy senátu, že obhajoba "udělala z banální věci případ", ještě nelze na takový antagonistický postoj usuzovat. Nadto k tomu mělo dojít až po skončení hlavního líčení a vyhlášení odsuzujícího rozsudku.Pokud jde o stěžovatelem vytknuté nedostatky v odůvodnění soudů stran zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, nepovažuje Ústavní soud důvody, pro které odvolací soud zmíněné důkazy neprovedl, za ústavně nekonformní. Krajský soud srozumitelně vyložil, proč tyto návrhy nevyslyšel. V provedeném znaleckém posudku odvolací soud nezjistil žádné nedostatky, takže neviděl nutnost doplnit dokazování o nový posudek jen proto, že obhajoba byla přesvědčena o nesprávnosti toho původního. Výslech řidičů projíždějících v době spáchání činu nemohl být proveden, jelikož policejnímu orgánu se nepodařilo identifikovat vozidla, o která se mělo jednat, takže ani jejich řidiči nemohli být ustanoveni. V podrobnostech lze na dostatečně přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu zcela odkázat (viz zejména bod 14 jeho usnesení).Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s výhradami stěžovatele, že soudy hodnotily ostatní provedené důkazy nekriticky či že se dopustily jejich deformace. Rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně obsahují racionální a srozumitelná odůvodnění, z nichž zřetelně plyne souvislý řetězec důkazů ukazujících na vinu stěžovatele a v nichž soudy reagují na stěžovatelem zaujatou obhajobu (srov. body 13 až 21 rozsudku nalézacího soudu a body 8 až 15 napadeného usnesení odvolacího soudu). Obdobně ani odůvodnění výroku o trestu není zatíženo vadami, jež by si žádaly kasaci napadených rozhodnutí trestních soudů. Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, že stěžovateli lze v teoretické rovině přisvědčit v názoru, že důraz soudů na vyhlášený nouzový stav v době činu se v nyní posuzované věci jeví minimálně jako problematický. Současně však nebylo možno přehlédnout, že vzhledem k okolnostem případu a zejména k osobě stěžovatele a jeho trestní minulosti se městským soudem zvolená výměra trestu v dolní polovině zákonné sazby nepříčí zásadám proporcionality a individualizace trestních sankcí. Jinak řečeno, výrok o trestu soudu prvního stupně by v ústavní rovině obstál i při absenci zmínky o vyhlášeném nouzovém stavu.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10003.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Waltera, zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. září 2021 č. j. 7 As 286/2020-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 11. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").II.Shrnutí řízení před obecnými soudy2. Stěžovatel se u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") žalobou domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejší účastnice, jež v zákonné lhůtě údajně nevyřídila jeho žádost o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se po vedlejší účastnici dožadoval informace o "projektované době, po kterou mají být pracovníci v pilařském závodu Pila Kovářská společnosti DABEN Kovářská s.r.o. v obci Kovářská vystaveni hluku dělící pily" a "čím je tato doba podložena"; pro případ, že se tato doba v čase měnila, žádal taktéž poskytnutí informace o všech jejích změnách. Přestože vedlejší účastnice na žádost reagovala, neposkytla stěžovateli údaj o tom, jak dlouho bude pracovník hluku dělící pily vystaven. Krajský soud o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 5. srpna 2020 č. j. 15 A 102/2019-67 tak, že ji zamítl, neboť dovodil, že žádosti o informace bylo v plném rozsahu vyhověno. Dle krajského soudu není vedlejší účastnici možno vytknout, pokud žádost vyložila tak, že míří na poskytnutí informace o úpravě pracovní doby pracovníků vystavených hluku dělící pily, a odkázala v té souvislosti na podklady, z nichž vyplývalo pracovní zařazení dotyčných pracovníků a na ně navazující právní úprava pracovní doby. Nelze klást vedlejší účastnici k tíži, že stěžovatel použil nestandardní formulaci, jež nevedla k získání jím skutečně chtěné informace.3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť nečinnost vedlejší účastnice neshledal. Soud nepřisvědčil argumentu stěžovatele, že z textu žádosti jednoznačně vyplývá, že užitý pojem "projektovaná doba" cílí na časový údaj o trvání expozice. Uvedl, že je na žadateli, aby svou žádost formuloval způsobem umožňujícím povinnému subjektu ji vyřídit k žadatelově plné spokojenosti; tím spíše pak, pokud je žadatel - tak jako stěžovatel - zastoupen advokátem. Neztotožnil se ani s námitkou, že vedlejší účastnice měla stěžovatele vyzvat k upřesnění žádosti, pokud měla o výkladu pochybnosti. Dle Nejvyššího správního soudu byla žádost formulována dostatečně určitě a neumožňuje dvojí výklad; nebylo proto třeba stěžovatele vyzývat k jejímu upřesnění. Pokud stěžovatel ve skutečnosti chtěl, aby mu byl poskytnut časový údaj o trvání expozice hluku dělící pily, měl takto formulovat svou žádost. Jeho námitka, že vedlejší účastnice měla tento údaj k dispozici, by pak mohla být posuzována v případném odvolacím či soudním řízení ohledně takové žádosti, nikoli však v aktuálním řízení, jehož předmětem je toliko posouzení nečinnosti správního orgánu při vyřizování existující žádosti.III.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud zvolil výklad žádosti, který nepřípustně omezil jeho ústavně zaručené právo na informace, přestože Ústavní soud ve své judikatuře prosazuje restriktivní výklad omezení ústavně zaručených práv. V této souvislosti stěžovatel cituje z nálezu ze dne 18. 2. 1999sp. zn. I. ÚS 526/98(N 27/13 SbNU 203) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Argumentuje dále, že jím užitá formulace jednoznačně cílí na poskytnutí informace o časovém údaji, jak dlouho má vystavení hluku dělící pily trvat. Interpretace, kterou obecné soudy zvolily, je svévolná, neboť je ve zjevném rozporu se zněním žádosti i se smyslem a účelem zákona o svobodném přístupu k informacím.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).V.Vlastní posouzení6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, rozhodnutím krajského soudu a dalšími listinami předloženými stěžovatelem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.9. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v kasační stížnosti, podrobně se věnoval znění stěžovatelovy žádosti o informace a řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil, jak dospěl k závěru, že žádosti bylo v plném rozsahu vyhověno a na straně vedlejší účastnice nedochází k nečinnosti. Napadené rozhodnutí - ani samotný výklad textu žádosti - nevykazují prvky svévole. Stěžovatel sice nesouhlasí s výsledkem interpretace textu jeho žádosti o poskytnutí informací, to však nezakládá porušení jeho ústavně zaručeného práva na informace.10. Jak stěžovatele upozornil již Nejvyšší správní soud, v rámci předmětného řízení nebyla posuzována otázka odepření poskytnutí informací, o něž stěžovatel - dle svého tvrzení - ve skutečnosti usiloval. Obecné soudy v daném případě rozhodovaly pouze o tom, zda na straně vedlejší účastnice dochází k nečinnosti při vyřizování stěžovatelovy žádosti v předmětném znění. Pokud stěžovatel ve skutečnosti usiloval o poskytnutí časového údaje o době trvání expozice hlukem dělící pily, nic mu nebránilo - a nebrání - v podání takto formulované žádosti o informace.11. Ústavní soud zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10004.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. Janem Jasou, advokátem, sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. srpna 2021 č. j. 11 Co 135/2021-93 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. dubna 2021 č. j. 24 Nc 901/2021-62, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé E. P., 2) M. Č., 3) Krajského státního zastupitelství v Plzni, sídlem Veleslavínova 27/38, Plzeň, a 4) Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, sídlem Jaltská 1043/4, Karlovy Vary, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Vedlejší účastnici 1), nezletilé E. P., se k zastupování v řízení o ústavní stížnosti, vedenému před Ústavním soudem podsp. zn. II. ÚS 2902/21, jmenuje opatrovníkem Statutární město Karlovy Vary, sídlem Moskevská 2035/21, Karlovy Vary.Odůvodnění:Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 4. 2021 č. j. 24 Nc 901/2021-62, jež bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2021 č. j. 11 Co 135/2021-93, bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatelky na svěření nezletilé vedlejší účastnice 1) do její péče [výrok I.], o jejím svěření do poručnické péče vedlejší účastnice 2) [výrok II.], o zastavení řízení o pěstounské péči [výrok III.], o pozastavení rodičovské odpovědnosti stěžovatelky k nezletilé vedlejší účastnici 1) [výrok IV.] a o stanovení soudního dohledu nad nezletilou vedlejší účastnicí 1) [výrok V.], jakož i o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení [výrok VI.]. Stěžovatelka se ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 10. 2021, domáhá zrušení obou těchto rozhodnutí zejména z důvodu tvrzených porušení jejích základních práv a svobod, k nimž mělo dojít znemožněním výkonu rodičovské odpovědnosti, aniž by k tomu existoval objektivní důvod.Podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů přímo se dotýkajících zájmů nezletilé dcery stěžovatelky, která má postavení vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud postupoval podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 469 odst. 1 větou první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., a nezletilé vedlejší účastnici 1) jmenoval pro řízení o ústavní stížnosti opatrovníka schopného účinně hájit její zájmy, zejména prostřednictvím vyjádření k věci na základě výzvy Ústavního soudu nebo případných jiných nezbytných procesních úkonů. Za vhodného opatrovníka považoval Statutární město Karlovy Vary, které bylo opatrovníkem nezletilé již v řízení před obecnými soudy.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10005.txt

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Ivem Školou, advokátem se sídlem Riegerova 72, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 4 Tdo 325/2021-360, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. září 2020 sp. zn. 55 To 90/2020 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2020 č. j. 1 T 71/2019-270, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 10. září 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do celé řady jemu ústavně zaručených práv dle čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 a 3 písm. e) trestního zákoníku (ve znění účinném od 1. února 2019), za což byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 200 denních sazeb v částce 400 Kč, tedy celkem 80 000 Kč, a pro případ, že by trest nebyl ve lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. K odvolání stěžovatele rozhodl výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci tak, že prvostupňový rozsudek při nezměněném výroku o vině v části, která se týkala trestu, z formálních důvodů chybných citací zrušil, a nově rozhodl o trestu (ve stejné výměře jako soud prvostupňový). O dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že jej odmítl jako zjevně neopodstatněné postupem dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.3. Skutkový základ věci spočíval v tom, že stěžovatel, jakožto jednatel obchodní společnosti X, měl v odvolání podaném dne 6. května 2018 proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen "SZPI") ze dne 13. dubna 2018 nepravdivě nařknout inspektory SZPI z požadování úplatku, o nějž si dle stěžovatele měli říci během kontroly v maloobchodní provozovně uvedené společnosti, která byla vykonána dne 8. června 2017.4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v napadených rozhodnutích řádně nezhodnotily provedené důkazy a že mu trestný čin, resp. zejm. jeho subjektivní stránka nebyla prokázána. Sepisem a odesláním výše zmíněného odvolání pouze uplatňoval právo na obranu proti "nestandardnímu" průběhu kontroly ze strany SZPI. V řízení nebyly odstraněny pochybnosti o skutkovém ději a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Dle stěžovatele pak obecné soudy jeho skutek vadně posoudily také po hmotněprávní stránce. Stěžovatel dle vlastních slov nikoho křivě z žádného trestného činu neobvinil, pouze popsal faktický průběh kontroly. V odvolání proti rozhodnutí SZPI měl právo uvést všechny relevantní skutečnosti, což učinil. Ostatně žádné osoby nebyly v jím sepsaném odvolání označeny jmenovitě. Jeho tvrzení měla být navíc vytržena z kontextu a zmanipulována. Rozhodováním soudů měl být stěžovatel neústavně "dotčen na právu svobodného projevu" - v tomto ohledu tedy i "diskriminován". Rovněž mu měla být nesprávným procesním postupem soudu znemožněna řádná příprava obhajoby.5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces.7. Po prostudování napadených rozhodnutí je dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že obecné soudy se s věcí obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za kvalitně zpracovaná a zcela přiměřeným způsobem odůvodněná, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. Provedené dokazování se jeví jako dostatečné a jeho vyhodnocení jako přiléhavé. Obecné soudy se věcí zabývaly úplně a naprosto srozumitelně tak, aby mohly učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jež vychází z presumpce neviny, v dané věci nebyl vůbec prostor, neboť žádná rozumná pochybnost o jednání stěžovatele a dalších skutkových okolnostech nepanovala - závěry soudů se jeví jako spolehlivé. V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám, které stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl, odkazuje na jednotlivé body odůvodnění napadených rozhodnutí, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. K procesním otázkám vzneseným stěžovatelem odkazuje Ústavní soud jednak na bod 9 napadeného rozsudku okresního soudu, v němž je (byť poměrně stručně) vyloženo, proč byly další důkazy navržené obhajobou nadbytečné, jednak na bod 11 napadeného rozsudku krajského soudu, v němž krajský soud vyvrací tvrzení stěžovatele o procesních pochybeních okresního soudu. Právní kvalifikaci se pak obšírně věnoval také dovolací soud, a to dle názoru Ústavního soudu i výrazně nad rámec dovolacího přezkumu - viz zejm. body 26 až 30 napadeného usnesení dovolacího soudu. Tento výklad k přečinu křivého obvinění a jeho vztáhnutí na poměry projednávané věci (mj. právnické vzdělání stěžovatele a jeho přechozí odsouzení pro obdobnou trestnou činnost) shledává Ústavní soud z pohledu ústavních požadavků za zcela uspokojivý. Ani závěru dovolacího soudu o tom, že jmenovité označení osob, které si měly o údajný úplatek říci, není nezbytnou podmínkou pro naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu, jsou-li tyto osoby i tak jasně identifikovatelné s ohledem na konkrétní okolnosti, nelze z ústavního pohledu cokoli vytknout.8. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel mu v ústavní stížnosti předestřel své vnímání údajně nestandardní kontroly ze strany SZPI, jejíž průběh měl být nezákonný a nespravedlivý, nicméně postoj stěžovatele k věci není způsobilý vyvinit jej z faktu, že se dopustil jednání, které v souladu s čl. 39 Listiny, zákonodárce označil za trestné. Nespokojenost stěžovatele s výsledkem jeho věci nezakládá nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení, nezákonnost rozhodnutí soudů a ve svém důsledku ani jejich neústavnost (důvodnost ústavní stížnosti).9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10006.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 7 Tdo 1046/2021-523, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2021 č. j. 4 To 50/2021-476 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, ze dne 14. ledna 2021 č. j. 4 T 19/2020-433, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zločinem znásilnění dle § 185 odst. 1, 2 a) tr. zákoníku a přečinem vydírání dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Proti rozsudku podalo odvolání Okresní státní zastupitelství v Bruntále i stěžovatel, který je zaměřil do všech výroků rozsudku. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2021 č. j. 4 To 50/2021-476 byla obě odvolání dle § 256 tr. řádu zamítnuta. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 7 Tdo 1046/2021-523 bylo poté odmítnuto také stěžovatelovo dovolání v dané věci.2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru soudy dostatečně nezvážily důkazy, svědčící v jeho prospěch a v řadě případů prý svévolně konstruují nový skutkový děj. Podle stěžovatele byla porušena celá řada ustanovení trestního řádu, včetně soudní judikatury, která se zabývá postupem dokazování a některá tvrzení v důvodech rozsudku byla zcela vykonstruována. Odsouzení ve všech čtyřech skutcích rozsudku údajně závisí výhradně na tom, že soudy uvěřily tvrzením poškozené, která je však dle stěžovatele "závadovou osobou" se sklonem ke kriminalitě, která nikdy řádně nepracovala. Naproti tomu stěžovatel byl v době trestního stíhání zcela bezúhonný a nedopustil se nikdy žádného trestného činu či přestupku a od ukončení školní docházky celý život řádně pracoval a nezadlužoval se. Jestliže výpověď svědka (v konkrétním případě Evy S. /jedná se o pseudonym/) je důkazem, na kterém stojí nebo padá odsouzení stíhané osoby, pak základním požadavkem by mělo být, aby taková výpověď byla zcela konzistentní, což podle názoru stěžovatele nebylo v daném případě splněno.3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele z hlediska jejich zákonnosti a není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly.4. Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, na základě jakých důkazů byl stěžovatel odsouzen. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání jsou jen jeho pokračujícím sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místa ani pro námitku, že ve vztahu ke stěžovateli měla být aplikována zásada in dubio pro reo.5. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10007.txt

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti obchodní korporace JB Debt Investments, s. r. o., sídlem Nové sady 988/2, Brno, zastoupené Mgr. Bc. Lumírem Šindelářem, advokátem, sídlem Jiráskova 495, Rajhrad, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. března 2021, sp. zn. C 17627/RD208/KSCB, Fj 6302/2021/KSCB, ze dne 24. března 2021 sp. zn. C 17627/RD214/KSCB, Fj 6302/2021/KSCB a ze dne 8. dubna 2021 sp. zn. C 17627/RD243/KSCB, Fj 8513/2021/KSCB, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DANABE, s. r. o., sídlem Novohradská 747/19, České Budějovice, zastoupené Mgr. Bc. Lucií Neprašovou, advokátkou, sídlem Edvarda Beneše 2254/56, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Stěžovatelka se posuzovanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak vyplývá z doložených rozhodnutí, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "rejstříkový soud") usnesením sp. zn. C 17627/RD208/KSCB, Fj 6302/2021/KSCB zahájil řízení o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem ve věci zápisu obchodní společnosti DANABE, s. r. o. týkající se sídla společnosti a trvání funkce jednatelů společnosti. Usnesením sp. zn. C 17627/RD214/KSCB, Fj 6302/2021/KSCB bylo do obchodního rejstříku zapsáno původní sídlo obchodní společnosti DANABE a byla změněna data funkčního období předchozích jednatelů obchodní společnosti DANABE. Usnesením sp. zn. C 17627/RD243/KSCB, Fj 8513/2021/KSCB pak bylo z obchodního rejstříku vymazáno zástavní právo stěžovatelky, kterým byl zatížen podíl ve výši 100 % na základním kapitále obchodní společnosti DANABE.2. Stěžovatelka tvrdí, že je věřitelkou obchodní společnosti DANABE, k zajištění pohledávky bylo mimo jiné zřízeno zástavní právo k obchodnímu podílu ve společnosti DANABE, přičemž jediným majetkem obchodní společnosti DANABE jsou dle stěžovatelky hodnotné nemovité věci, z jejichž zpeněžení může být uspokojena pohledávka stěžovatelky. Stěžovatelka napadá všechna tři shora označená usnesení, tvrdí, že v jejich důsledku, resp. v důsledku aktivit tehdejší jednatelky obchodní společnosti DANABE došlo k výmazu zástavního práva svědčícího stěžovatelce bez toho, že by k tomuto výmazu dala stěžovatelka souhlas, resp. bez toho, že by zajištěná pohledávka zanikla nebo došlo k zániku zástavního práva jiným zákonem předvídaným způsobem. Stěžovatelka tvrdí, že kroky obchodní společnosti DANABE a jí spřízněných osob jsou motivovány zmařením uspokojení pohledávky stěžovatelky.3. Stěžovatelka tvrdí porušení práva na přístup k soudu, neboť o řízení před rejstříkovým soudem nevěděla, o napadených rozhodnutích se dozvěděla až ex post nahlédnutím do spisu, nemohla tak v řízení jakkoli argumentovat, ačkoli šlo o její práva, stejně tak nemohla proti rozhodnutí rejstříkového soudu podat odvolání. Dále namítá, že usnesení rejstříkového soudu vydala vyšší soudní úřednice, nikoli soudce, což s ohledem na obsah změny považuje za rozporné s nálezem Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 31/10ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.).4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření rejstříkového soudu i obchodní společnosti DANABE. Za rejstříkový soud zaslala vyjádření vyšší soudní úřednice Marie Klára Petrášková. Rekapituluje složitou a nepřehlednou situaci v dané rejstříkové věci a věcech souvisejících, uvádí, že "jednala podle nejlepšího vědomí a svědomí z titulu vyšší soudní úřednice, když zápis v rejstříku byl v tu chvíli opravdu dosti zmatečný". Nerozporuje, že takto složitý spis měl řešit spíš soudce, upozorňuje však na personální situaci na rejstříkovém oddělení, omezení v "covidové době" a potřebu věc rychle řešit vzhledem k zákonným lhůtám. Obchodní společnost DANABE jako vedlejší účastnice uvádí, že se vymezuje proti jednání Andrey Cimfeové (osoba vystupující jako jednatelka vedlejší účastnice v předmětných rejstříkových řízeních - pozn. ÚS), "která opakovaně zaujímá funkci osoby oprávněné jednat za [vedlejší účastnici], ačkoli u ní absentuje jakékoli oprávnění k takovému jednání, neboť zápis ve veřejném rejstříku jí nesvědčí a ani svědčit nemůže. Jakékoli právní jednání uvedené osoby učiněné jménem [vedlejší účastnice] proto považuje [vedlejší účastnice] za nulitní".5. Stěžovatelka v replice k ústavní stížnosti uvádí, že se vyšší soudní úřednice ve svém vyjádření nevyjádřila k meritu věci, pouze se snaží omluvit své pochybení, zároveň má za to, že se měl za rejstříkový soud vyjádřit soudce, nikoli vyšší soudní úřednice. Trvá na tom, že byl porušen čl. 36 Listiny.6. Ústavní soud musel primárně posoudit, zda v nastalé situaci může do činnosti rejstříkového soudu zasahovat, neboť dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.7. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv je vybudováno na zásadě subsidiarity ústavních stížností. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud v rámci právního řádu existuje možnost, jak možné pochybení orgánu veřejné moci vedoucí k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv napravit jiným způsobem, než právě zásahem Ústavního soudu.8. V nyní posuzované situaci tak musel Ústavní soud zvážit, zda možnost stěžovatelky obrátit se na rejstříkový soud podle § 101 odst. 2 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen "zákon č. 304/2013 Sb."), může představovat způsobilý prostředek nápravy tvrzeného porušení ústavních práv stěžovatelky. Jádro argumentace stěžovatelky je založeno na tom, že ačkoli se řízení před rejstříkovým soudem týkalo jejích majetkových zájmů, sama o probíhajícím řízení před rejstříkovým soudem ve věci obchodní společnosti DANABE nevěděla, nemohla tak věcně argumentovat, o jejích právech nerozhodoval soudce, přičemž se proti napadeným rozhodnutím nemohla - vzhledem k absenci povědomí o řízení - odvolat k nadřízenému soudu. Ústavní soud tak musel posoudit, zda možnost domáhat se změny zápisu dle § 101 odst. 2 zákona č. 304/2013 Sb. představuje způsobilý prostředek nápravy tvrzeného protiústavního postupu rejstříkového soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka podáním návrhu dle § 101 odst. 2 mohla docílit toho, aby o zápisu do obchodního rejstříku v otázce týkající se jejích majetkových zájmů bylo rozhodnuto již při zvážení její vlastní argumentace, tedy při respektu k jejím ústavně zaručeným procesním právům. Zároveň je uvedeným postupem zajištěno, že věc bude posuzovat soudce, neboť při případném nepříznivém rozhodnutí rejstříkového soudu, byť vydaném vyšším soudním úředníkem, může stěžovatelka svou argumentaci předestřít nadřízenému soudu. Tím je učiněno zadost též právu na přístup k soudu v materiálním smyslu (tj. přístup k soudci). Teprve proti tomuto rozhodnutí, pokud by nevedlo k nápravě protiústavního stavu, je možno případně podat ústavní stížnost.9. Ústavní soud tedy má za to, že tvrzená pochybení rejstříkového soudu týkající se práva na přístup k soudu jsou napravitelná v řízení před obecnými soudy. Teprve poté, co budou mít možnost se obecné soudy s tvrzenými pochybeními vypořádat, otevírá se případný prostor pro meritorní posouzení věci ze strany Ústavního soudu.10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že dle sdělení stěžovatelky rejstříkový soud dne 20. 12. 2021 vyhověl jejímu návrhu a změnil zápis v obchodním rejstříku tak, jak stěžovatelka požadovala, s datem vzniku jejího zástavního práva ke dni 12. 1. 2016.11. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 9. února 2022Milada Tomková v. r.soudkyně zpravodajka

decision_10008.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CentroFinance, s.r.o., se sídlem Česká 57, Beroun, zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 10. 2021, č. j. 17 C 110/2016-134, za účasti Okresního soudu v Mostě, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Okresního soudu v Mostě, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, Okresní soud v Mostě ve věci žaloby podané stěžovatelem proti žalovanému J. Č., zastoupenému opatrovníkem, zastavil řízení po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 2.557,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 1.500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).3. Obsahem nyní posuzované a velmi stručně koncipované ústavní stížnosti je pouhé konstatování, že stěžovatel nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, že z předložených důkazů nebylo doloženo, že částka 1.500 Kč nebyla předána žalovanému, a tvrdí, že toto předání řádně doložil. Okresní soud v Mostě údajně svoje závěry v tomto směru řádně neodůvodnil a tím zasáhl do základních práv stěžovatele.4. Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.6. V této věci je třeba nejprve uvést, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze přitom v tomto ohledu považovat jednoznačně za bagatelní, neboť žaloba byla podána o zaplacení částky 4 057,50 Kč s příslušenstvím.7. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byl by dán zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí. Z obsahu podané ústavní stížnosti se totiž podává, že neobsahuje vůbec žádnou relevantní (natožpak ústavněprávní) argumentaci, překračující pouhý vyslovený nesouhlas s výsledkem soudního řízení.8. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je přitom uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušeného základního práva.9. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozsudku věcně přezkoumával, když se navíc jedná o bagatelní částku. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud ani co přezkoumávat.10. Právě na tyto případy výslovně pamatuje § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož postačuje při odmítnutí návrhu (mimo jiné) pro jeho zjevnou neopodstatněnost uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a není tedy nutné domýšlet za samotného stěžovatele případné důvody, pro které by bylo namístě podrobit napadená soudní rozhodnutí skutečnému věcnému přezkumu.11. Lze proto uzavřít, že jelikož stěžovatel neuvedl žádný relevantní důvod, pro který by napadené rozhodnutí Okresního soudu v Mostu nemělo být ústavně konformní, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10009.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti R. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 386/2024-631 ze dne 22. května 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 4/2024-540 ze dne 18. ledna 2024 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 4 T 82/2023-492 ze dne 1. prosince 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, práva na procesní rovnost zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na uložení trestu jen podle zákona zaručeného čl. 39 Listiny, presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny. K těmto porušením mělo dojít odsouzením stěžovatele bez dostatečných důkazů, opomenutím důkazů navržených stěžovatelem, uložením nepřiměřeného trestu a odmítnutím dovolání bez vypořádání stěžovatelových námitek.2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku uznán vinným ze spáchání přečinů vydírání a porušování osobní svobody (skutek 1), zločinu znásilnění (skutek 2) a přečinu nebezpečného vyhrožování (skutek 3), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a k trestu propadnutí věci.3. Přečinů vydírání a porušování osobní svobody se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že dne 31. 10. 2022 v čase mezi 6.25 a 6.35 vešel do bytového domu, kde bydlela mladistvá, sebral jí mobilní telefon a výhružkami ji přinutil, aby s ním odjela na ubytovnu. Zločinu znásilnění se měl dopustit ve zkratce tak, že téhož dne mezi 6.35 a 8.00 na ubytovně nad mladistvou stál s nůžkami v ruce a napřáhl se vůči ní zaťatou pěstí, čímž ji donutil se svléknout, načež jí strčil prsty do přirození. Přečinu nebezpečného vyhrožování se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že mladistvé opakovaně různými způsoby (elektronickými zprávami, ústně, gesty) vyhrožoval, že zabije ji, její matku a přítele.4. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu zrušil a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a k trestu propadnutí věci. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením stěžovatele dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nedostál požadavkům plynoucím z judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud se podle stěžovatele nedostatečně vypořádal s námitkami ve vztahu k zjištěnému skutkovému stavu, neboť jen zopakoval argumenty soudů nižších stupňů, aniž by je podrobil jakémukoli kritickému hodnocení.6. Stěžovatel dále namítá, že soudy opomenuly některé jím navržené důkazy, a to provedení rekonstrukce trestného činu a záznamy z kamer. Stěžovatel byl přitom údajně odsouzen jen na základě výpovědi mladistvé a nepřímých důkazů a navržené důkazy měly minimálně stejnou váhu.7. S právě uvedeným souvisí také další stěžovatelova námitka, a sice že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, a došlo tak k porušení presumpce neviny. Rozhodnutí o vině se opírá o výpověď mladistvé, kterou podle stěžovatele nelze hodnotit jinak než jako nevěrohodnou, soudy však přistupovaly k věci zaujatě a přihlížely jen k okolnostem, které mohly vyložit ve stěžovatelův neprospěch. Rozpory ve výpovědi mladistvé tak přešly, zatímco veškeré možné mezery ve výpovědi stěžovatele šly k jeho tíži. V konečném důsledku se tak skutková zjištění soudů ocitla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.8. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně přísný, nebyly navíc splněny podmínky pro uložení trestu v rámci trestní sazby zvýšené o jednu třetinu podle § 43 odst. 1 ve spojení s § 59 odst. 1 trestního zákoníku.9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.10. Ústavní soud předesílá, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy České republiky). Důvodem k intervenci Ústavního soudu jsou jen závažná pochybení trestních soudů, která vyústí v porušení ústavně zaručených práv obviněného. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.11. Ačkoli lze v dovolání v trestních věcech v souladu s judikaturou Ústavního soudu uplatnit každou námitku porušení ústavně zaručených práv včetně námitek skutkových (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014), což se promítlo i do zákonné úpravy [viz § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], nic to nemění na skutečnosti, že zjišťování skutkového stavu je primárně doménou soudu prvního stupně. Úkolem Nejvyššího soudu, vznese-li dovolatel odpovídající námitku, je pouze ověřit, zda se soudy nižších stupňů při procesu zjišťování skutkového stavu nedopustily zásadních pochybení. To Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí učinil, přičemž zároveň reagoval na všechny stěžovatelovy námitky. Výhradám, které stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu vznáší, proto nelze přisvědčit.12. Jelikož stěžovatel shodné skutkové námitky opakuje i v ústavní stížnosti, aniž by odůvodnění Nejvyššího soudu odpovídajícím způsobem ve své argumentaci reflektoval, postačí pro stručnost na relevantní pasáže napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz zejména body 13-16), s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje, odkázat.13. Souhlasit nelze ani s námitkou opomenutých důkazů. K návrhu rekonstrukce se okresní soud vyjádřil v bodě 59 napadeného rozsudku, kamerovými záznamy se pak zabývaly soudy všech tří stupňů (viz bod 56 rozsudku okresního soudu, bod 8 rozsudku krajského soudu a bod 17 usnesení Nejvyššího soudu). Tyto důkazy tedy nebyly opomenuty.14. Námitky vůči uloženému trestu jsou pak do značné míry obecné a bez patřičného rozvedení. I zde proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (zejména bod 24) a dodává, že uložený trest vzhledem k okolnostem – mimo jiné povaha trestné činnosti, spáchání více trestných činů, věk A. B. (jedná se o pseudonym), trestní minulost stěžovatele – zjevně nelze považovat za nepřiměřený.15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu

decision_1001.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Miškoviče, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 116, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2021, č. j. 7 Afs 280/2019-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byly porušeny ústavní principy a jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovateli byla Finančním úřadem pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") dodatečným platebním výměrem doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 a současně mu byla uložena povinnost zaplatit penále z doměřené daně.3. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") jako odvolací správní orgán následně změnilo výši doměřené daně a vzniklého penále.4. Žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud"), neboť shledal, že stěžovateli poskytnuté úplaty za užívání motorových vozidel obchodní společností MIŠKOVIČ PLOCHÉ STŘECHY s. r. o. nelze považovat za nezdanitelné cestovní náhrady, ale za příjmy z pronájmu movitých věcí podle § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Krajský soud přitom odkázal na závazný právní názor vyslovený v téže věci v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 7 Afs 4/2017-31. Současně dal za pravdu vedlejšímu účastníkovi, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, když neprokázal výdaje související s pronájmem předmětných vozidel. Správce daně proto správně přistoupil k postupu, kdy u příjmů z pronájmu předmětných vozidel zohlednil zákonem garantované výdaje ve výši 30 %.5. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Nejprve konstatoval, že původně sporná otázka, zda finanční prostředky, které stěžovatel přijal od společnosti MIŠKOVIČ PLOCHÉ STŘECHY s. r. o. lze vyhodnotit jako příjmy z pronájmu, již není předmětem kasační stížnosti, neboť stěžovatel tento závěr nenapadl. Spornou otázkou tak zůstalo již pouze posouzení tzv. daňově účinných nákladů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a k tomu se kasační soud ztotožnil s vedlejším účastníkem i krajským soudem, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, když žádným způsobem neprokázal výdaje související s realizovaným pronájmem předmětných vozidel. Vedlejší účastník proto správně k příjmům z pronájmu předmětných vozidel zohlednil zákonem garantované výdaje ve výši 30 % podle § 9 odst. 4 zákona o daních z příjmů.6. Stěžovatel ve velmi stručně pojaté ústavní stížnosti uvádí, že se domnívá, že ze strany NSS nebyl předmět sporu pochopen tak, jak jej v kasační stížnosti popsal, a možná z důvodu tohoto posunu nebylo o podané kasační námitce řádně rozhodnuto. Následně reprodukuje závěry kasačního soudu a poukazuje na jejich nesprávnost.7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je tak v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.9. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud (neboť pouze jeho rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno) v nyní posuzovaném případě dostál.10. Oproti tomu stěžovatel, ačkoliv označil základní práva, do kterých mělo být zasaženo, činí tak pouze obecně (v podstatě blanketně) a jediné, proti čemu se výslovně vymezuje, je údajně diskriminační postup správce daně vůči stěžovateli jako pronajímateli vozidel oproti zaměstnanci, který by při služební cestě použil vlastní vozidlo. Ústavní stížnost proto postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a ve skutečnosti je pouze pokračující polemikou se skutkovými a právními závěry soudů i správních orgánů. Jejím těžištěm je přitom snaha stěžovatele popřít rozdíl mezi skutečně vynaloženými náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které musí on, jako poplatník prokázat, chce-li tímto způsobem snížit základ daně z pronájmu, a cestovní náhradou za užití vozidla při pracovní cestě. Takto však stěžovatel činí bez jakékoliv snahy posunout daný případ do ústavněprávní roviny (chybí kupř. poukaz na judikaturu Ústavního soudu, doktrinální názory atp.).11. Za této situace, kdy stěžovatel ve skutečnosti brojí pouze proti způsobu výkladu podústavního práva, se kterým se neztotožňuje, Ústavní soud ve stručnosti uvádí, že stěžovatel měl v úmyslu tímto způsobem (tedy pomocí odečtu cestovních náhrad za užití jeho vozidel jinými osobami při pracovních cestách) dosáhnout snížení základu daně z příjmu, avšak takový postup zákon o daních z příjmů nepřipouští. Ten totiž umožňuje odečíst pouze výdaje, které jsou skutečné, a současně jejich vynaložení poplatník prokáže, anebo umožňuje poplatníkovi odečíst paušální částkou stanovené výdaje ve výši 30% z příjmu.12. Nesouhlasil-li proto stěžovatel s uplatněním výdajů paušální částkou (§ 9 odst. 4 zákona o daních z příjmů), bylo na něm, aby prokázal, že jím uplatněné náklady reálně vynaložil (břemeno tvrzení a důkazní). To však není možné provést pomocí vyúčtování cestovních náhrad, neboť ty jsou sice částečně tvořeny doloženými výdaji za spotřebované pohonné hmoty, ale současně jsou tvořeny i paušální částkou v podobě základní náhrady za 1 km jízdy (a to aniž by musela být tato částka skutečně vydána). To odpovídá samotnému účelu takto stanovené paušální náhrady, která má být kompenzací za poskytnutí soukromého vozidla ve prospěch zaměstnavatele, který o to zaměstnance požádá (viz § 157 odst. 3 a 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce), a zahrnuje v sobě jak opotřebení, tak i náklady spojené s provozováním vozidla (srov. PICHRT, Jan aj. Zákoník práce: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer).13. Z uvedeného je pak patrný logický rozpor, neboť paušální částkou nelze prokázat skutečně vynaložené náklady (nemusí jim totiž odpovídat), a proto ani stěžovatel nemůže tímto způsobem naplnit podmínku pro odečet reálných nákladů pro účely daně z příjmu.14. Pro úplnost je možné doplnit, že ani v případě vozidel stěžovatele není vyloučeno, aby se jejich opotřebení v konečné výši stanovené daně odrazilo, neboť se zcela jistě promítne do nákladů na případné opravy, což jsou pak ony skutečné a prokazatelné výdaje, které lze následně při výpočtu základu daně uplatnit.15. Z výše uvedeného důvodu tedy nelze stěžovateli přisvědčit, a to ani co do tvrzeného nerovného přístupu. V daném případě se totiž stěžovatel nenachází ve stejné či srovnatelné situaci jako zaměstnanec, který vykonal služební cestu, a kterému právě a pouze z tohoto titulu náleží zákonem stanoveným způsobem vypočtená, event. částečně předem sjednaná cestovní náhrada.16. Ústavní soud tedy uzavírá, že proti závěrům Nejvyššího správního soudu nemá výhrad, neboť jeho rozhodnutí je podrobně a přesvědčivě odůvodněno a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění. Použitá argumentace kasačního soudu je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud při jeho rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10010.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana B. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Martinem Čajkou, advokátem, sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2021 č. j. 5 To 207/2021-496 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. dubna 2021 č. j. 66 T 11/2019-486, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 9. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").II.Shrnutí řízení před obecnými soudy2. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ve věci vedené pod sp. zn. 66 T 11/2019, v níž byl dříve pravomocně odsouzen pro zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení dle § 276 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ani na výzvu soudu dostatečně neosvětlil své majetkové poměry, když pouze částečně doložil současnou majetkovou situaci, avšak nijak se nevyjádřil ke svým budoucím majetkovým možnostem. Pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je přitom obviněný povinen prokázat, že aktuálně není a ani v budoucnu nebude schopen hradit náklady své obhajoby. Ani z obsahu spisu pak okresní soud nezjistil existenci takových okolností, jež by stěžovateli znemožňovaly náklady obhajoby uhradit alespoň po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tím spíše pak za situace, kdy si stěžovatel v současnosti zvyšuje kvalifikaci studiem na střední škole a výše nákladů jeho obhajoby je poměrně nízká, konkrétně 15 845 Kč. Okresní soud uzavřel, že právo stěžovatele na obhajobu nebylo v posuzované věci nijak dotčeno, neboť mu byl obhájce ustanoven z řad advokátů již ve fázi přípravného řízení.3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel včasnou stížnost, kterou však krajský soud neshledal důvodnou a napadeným usnesením ji zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že okresní soud nepřípustně zúžil právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce, když v rozporu s judikaturou Ústavního soudu při posuzování žádosti dostatečně nezohlednil jeho aktuální majetkové poměry, které mu neumožňují náklady obhajoby hradit. Krajský soud konstatoval, že povinnost pravomocně odsouzeného nahradit státu náklady vzniklé v souvislosti s odsouzením a výkonem trestu je pravidlem [§ 152 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád")]. To je zmírněno ustanovením § 33 odst. 2 trestního řádu, při jehož aplikaci je však nutno zkoumat nejen majetkové poměry existující, nýbrž i možnosti odsouzeného po skončení výkonu trestu. Odmítl na posuzovaný případ aplikovat závěry uvedené ve stěžovatelem odkazované judikatuře Ústavního soudu, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatele již před zahájením páchání trestné činnosti zatěžovaly životní podmínky, jež by předurčovaly jeho nepříznivý osud. Výjimku dle § 33 odst. 2 trestního řádu nelze vykládat způsobem, jenž by umožňoval jednotlivcům profitovat ze svého trestného jednání na úkor společnosti, nýbrž je třeba její aplikaci omezit na případy, kdy by uložení povinnosti nahradit náklady obhajoby představovalo pro odsouzeného a jeho blízké enormní zátěž jak aktuálně, tak i do budoucnosti.III.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně akcentuje význam práva na obhajobu, resp. bezplatnou pomoc obhájce, a v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Argumentuje, že se obecné soudy nepřípustně zaměřily na jeho majetkovou potencialitu, přestože z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že soudy jsou při posuzování nároku na bezplatnou obhajobu povinny vycházet ze stavu v době rozhodování a nesmí stanovovat dodatečné podmínky, jež nemají oporu v zákoně; k tomu poukazuje na nálezy ze dne 23. 4. 2019sp. zn. I. ÚS 3966/17(N 69/93 SbNU 341), ze dne 8. 10. 2019sp. zn. IV. ÚS 2590/19(N 173/96 SbNU 206), ze dne 1. 9. 2020sp. zn. II. ÚS 1411/20a ze dne 16. 2. 2021sp. zn. III. ÚS 3582/20(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Namítá, že své majetkové poměry obecným soudům dostatečně osvětlil, když jim předložil svá čestná prohlášení o neexistenci majetku, potvrzení o studiu střední školy, potvrzení věznice o nezařazení k pracovní činnosti z důvodu studia, soudní rozhodnutí o stanovení výživného ke své nezletilé dceři, jakož i pohledávek, jež jsou vůči němu vymáhány. Obecné soudy však existující nepříznivé majetkové poměry stěžovatele zcela ignorovaly a ani jeho majetkovou potencialitu nevyhodnotily správně, neboť opomenuly, že stěžovatel nemá rodinné zázemí ani bydlení, do něhož by se mohl po propuštění z výkonu trestu vrátit, a bude pro něj velmi obtížné najít si zaměstnání, mimo jiné proto, že po propuštění - v roce 2025 - mu bude již 41 let.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).V.Vlastní posouzení6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými soudními rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.9. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v údajném rozporu napadených rozhodnutí se závěry judikatury Ústavního soudu. Tvrzený rozpor však Ústavní soud v dané věci neshledal. Odkazovaná judikatura Ústavního soudu nezapovídá rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu s ohledem na schopnosti obviněného (odsouzeného) vydělat si prostředky v budoucnosti. Soudy toliko nesmí tuto schopnost předvídat bez důkazů (nebo dokonce v rozporu s nimi) a přehlížet mimořádné okolnosti, které v případech jednotlivých obviněných (odsouzených) nastaly. Takové výjimečné okolnosti spatřoval Ústavní soud v případě, že bylo rozhodnuto o úpadku obviněného (srov. nálezsp. zn. I. ÚS 3966/17), obviněný by byl nucen za účelem obstarání finančních prostředků přerušit studium (srov. nálezsp. zn. IV. ÚS 2590/19), obviněný je osobou, s níž bylo trestní řízení vedeno jako s mladistvým, která pochází z marginalizované skupiny, velkou část svého dospívání strávila v ústavní péči, na prahu zletilosti zůstala bez rodičů, ubytování a jiného zázemí, ukončila jen základní vzdělání, příležitostně užívá pervitin a nebyla si schopna samostatně zajistit obživu a živobytí (srov. nálezII. ÚS 1411/20) nebo bylo rozhodnuto o úpadku odsouzeného a horizont, v němž obecné soudy jeho majetkovou potencialitu posuzovaly, byl nepřiměřeně dlouhý (srov. nálezIII. ÚS 3582/20).10. V žádném z těchto aspektů však obecné soudy ve stěžovatelově věci nepochybily. Závěr o stěžovatelově schopnosti v budoucnu hradit náklady obhajoby nedovodily ze skutečností nejasných či hypotetických, nýbrž ze skutečností aktuálně platných a nadto stěžovatelem nerozporovaných (jeho věk, dosavadní příjmy, doplnění středoškolského vzdělání). V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal ani existenci mimořádných okolností, jež by odůvodňovaly přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a jež by obecné soudy přehlédly.11. Za podstatnou považuje Ústavní soud i skutečnost, že zamítnutím stěžovatelovy žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebylo ohroženo jeho právo na efektivní obhajobu. Jak se podává z napadených rozhodnutí, v předmětné trestní věci byl stěžovateli obhájce ustanoven a žádost podal stěžovatel až poté, co již bylo trestní řízení pravomocně skončeno (odsuzujícím rozsudkem). Z obsahu stížnosti ani napadených rozhodnutí koneckonců neplyne, že by stěžovatel kdykoli tvrdil, že se mu v jeho trestní věci nedostalo obhajoby včas a v potřebném rozsahu.12. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, ani jiných jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10011.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obchodní korporace ZKS miltex s. r. o., se sídlem v Miletíně, Lhotova 252, zastoupené Mgr. Jakubem Šotníkem, advokátem se sídlem v Brně, Šikulova 190/17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 106/2019-43 ze dne 18. 10. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. V rámci kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 posuzoval tehdy příslušný správce daně dodržení principu tržního odstupu ve smyslu § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o daních z příjmů"), ve vztahu k německé společnosti Zwickauer Kammgarn GmbH - mateřské společnosti stěžovatelky, s níž tvoří koncern. Na základě výsledků daňové kontroly správce daně uzavřel, že rozdělení zisku mezi stěžovatelku a její mateřskou společnost za využití metody rozdělení zisku/ztráty indikuje porušení principu tržního odstupu, takže doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob včetně penále a úroků z prodlení.2. Finanční úřad v Hořicích (tehdy příslušný správce daně) vydal dne 18. 4. 2012 dodatečný platební výměr č. j. 26774/12/239970603968, jímž stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 601 440 Kč a stanovil penále ve výši 120 288 Kč. Po sérii několika rozhodnutí podal stěžovatel u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 45014/16/5200-11431-706012 ze dne 20. 12. 2016, kterým bylo změněno rozhodnutí správce daně tak, že doměřená daň činí 526 260 Kč a stanovil penále ve výši 105 252 Kč.3. Krajský soud rozsudkem č. j. 31 Af 67/2016-62 ze dne 18. 3. 2019 (ve věci již druhým) zamítl žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") zamítl jako nedůvodnou. NSS dospěl k závěru, že součástí základu daně stěžovatelky za zdaňovací období roku 2008 mají být i nerealizované kurzové ztráty z přijaté cizoměnové půjčky vykázané stěžovatelkou. NSS dále uzavřel, že ve vztahu k posuzované otázce sice byla změněna správní praxe (a to již rozsudky NSS č. j. 5 Afs 45/2011-94 ze dne 19. 4. 2012 a č. j. 5 Afs 56/2012-37 ze dne 25. 1. 2013), avšak stěžovatelce nevzniklo legitimní očekávání, do něhož by bylo změnou této praxe zasaženo k její tíži.4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že jím byla porušena zejména její ústavně zaručená práva v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").5. Stěžovatelka především namítá, že NSS porušil její legitimní očekávání v postup orgánů veřejné moci jakožto komponenty principu právní jistoty tím, že i přes vědomí změněné správní praxe odmítl poskytnout ochranu jejím ústavně zaručeným právům; stěžovatelka přitom postupovala v souladu s tehdy ustálenou správní praxí, podle které zvyšovala v jednotlivých letech odpovídajícím způsobem, nebo naopak snižovala základ daně o nerealizované kurzové rozdíly. Odmítá tvrzení NSS, že od počátku nepostupovala při výpočtu základu daně z příjmů právnických osob způsobem odpovídajícím tehdejší správní praxi - od počátku totiž rozporovala zahrnutí nerealizovaných kurzových ztrát do výpočtové základny pro rozdělení zisků a ztrát koncernu, což v konečném důsledku vylučovalo též zahrnutí nerealizovaných kurzových rozdílů do základu její daně. NSS tyto kroky nepřípadně směšuje a odkazuje na jednotlivé kroky způsobu stanovení základu daně (a) až d). Dále stěžovatelka poukazuje na to, že i v případě, že změnu judikatury nelze považovat za svévolnou, je třeba zvažovat, zda existuje prostor pro vyvažování rozdílných zájmů, kde se jako cesta primárně nabízí zohlednění principu důvěry v právo v rámci interpretace a aplikace podústavního práva. Její právo vlastnit majetek bylo porušeno tím, že krajský soud svým prvním rozsudkem (jímž vyhověl žalobě stěžovatelky) založil legitimní očekávání, že již nebude její vlastnické právo ze strany orgánů veřejné moci omezeno.6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.8. Stěžovatelka nebrojí vůči změně správní praxe jako takové, ale vůči jejím zpětným účinkům v předmětné věci. Podstatou přezkumu Ústavního soudu v nyní projednávané věci je tedy posouzení, zda způsob, jakým se NSS vypořádal s námitkou ochrany dobré víry a legitimního očekávání při změně správní praxe, lze považovat za ústavně konformní. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je v rozsahu přezkoumávané námitky logicky odůvodněný, srozumitelný, nevybočuje ze zákonného rámce ani není svévolný.9. Nejvyšší správní soud nezpochybnil, že ve vztahu k otázce zahrnutí nerealizovaných kurzových rozdílů do základu daní z příjmů byla změněna správní praxe jeho judikaturou až po předmětném zdaňovacím období roku 2008, současně však uzavřel, že stěžovatelce nevzniklo legitimní očekávání, jež by bylo touto změnou zasaženo (vycházeje přitom z východisek týkajících se změny správní praxe předestřených v rozsudku NSS č. j. 1 Afs 77/2015-124 ze dne 14. 10. 2015, viz bod 32 napadeného rozsudku). NSS řádně vysvětlil, že stěžovatelka od začátku řízení rozporovala zahrnutí nerealizované kurzové ztráty do výpočtové základny pro rozdělení zisků a ztrát koncernu a jí uplatňovaná argumentace (že nejde o reálný výnos či ztrátu koncernu, ale o pouhé vykázání aktuální hodnoty závazku pro účely účetnictví) v konečném důsledku zahrnutí nerealizovaných kurzových rozdílů do základu daně vylučovala. Právě uvedené je podle NSS zřejmé zejména ze skutečnosti, že to byla právě stěžovatelka, která v prvním řízení před krajským soudem odkazovala na rozsudek NSS č. j. 5 Afs 45/2011-94, jehož aplikovatelnost nyní zpochybňuje, jenž předmětnou správní praxi změnil (viz bod 33 napadeného rozsudku).10. NSS tedy založil svůj závěr na tom, že stěžovatelce nemohlo vzniknout legitimní očekávání, byla-li její argumentace vnitřně nekonzistentní a rozporná, neboť vnímá výpočet základny pro rozdělení zisku/ztráty koncernu a stanovení základu daně jako dvě samostatné otázky (jak také uvádí v ústavní stížnosti); přitom k rozdělení zisku/ztráty koncernu dochází právě za účelem stanovení základu daně a tyto postupy je tedy třeba vnímat ve vzájemné návaznosti (viz bod 25 napadeného rozsudku). Ústavní soud v takovém závěru neshledává ústavněprávně vady, jež by byly takové intenzity, aby odůvodnily jeho výjimečnou ingerenci.11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10012.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. D. a 2) J. D., 3) E. M., všech zastoupených JUDr. Ing. Zdeňkem Davidem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1261/2020-187 ze dne 30. 11. 2020, Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 418/2019-148 ze dne 26. 11. 2019 a Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 18 C 88/2019-107 ze dne 6. 9. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a České republiky - Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 810, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení věci1. Předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím jejich manžela a otce při dopravní nehodě nastalé při výkonu služby policisty. Zastavením řízení pro nedostatek pravomoci civilních soudů a postoupením věci k projednání vedlejšímu účastníku se stěžovatelé cítí být zkráceni na svých základních právech zaručených čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").II. Řízení před obecnými soudy2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") řízení o žalobě stěžovatelů o náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím jejich manžela a otce (policisty) při dopravní nehodě služebního vozidla (vyčíslené v souladu s § 2959 občanského zákoníku) výrokem I napadeného usnesení zastavil a postoupil věc k projednání vedlejšímu účastníkovi. Přisvědčil námitce vedlejšího účastníka [podpořené usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"), č. j. Konf 11/2018-16 ze dne 15. 1. 2019; dostupné na https://www.nssoud.cz] o nedostatku pravomoci civilních soudů s odkazem na zvláštní režim nároků vyplývajících ze služebního poměru a k tomu určenou komplexní úpravu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb.").3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") výrok nalézacího soudu napadeným usnesením potvrdil, s jeho odůvodněním se ztotožnil a k vypořádání odvolacích námitek stěžovatelů odcitoval jako přiléhavé body 28-32 zmíněného usnesení sp. zn. Konf 11/2018. Dále k tomu dodal, že správní orgány se v následujícím správním řízení při posuzování důvodnosti žalobou uplatněných nároků nebudou moci spokojit s jednoduchou úvahou, že nároky žalobců jsou pro absenci adekvátní úpravy zákona č. 361/2003 Sb. neopodstatněné, a že soudní ochrana není stěžovatelům upřena díky možnosti přezkumu vydaných rozhodnutí ve správním soudnictví.4. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") neshledal dovolání přípustným. S odkazy na svou judikaturu doplnil, že uplatněné nároky mají bezpochyby časový, místní i věcný poměr k výkonu služby ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., neboť jejich základ spočívá ve služebním poměru zemřelého policisty (manžela a otce). Zákon č. 361/2003 Sb. nadto v Části sedmé, Hlavě III, obsahuje komplexní úpravu odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu vzniklou v souvislosti s výkonem služby (zejména § 90 odst. 1, § 100 a § 106 až 110). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak souladné s ustálenou rozhodovací praxí.III. Argumentace stěžovatelů5. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelů diskriminační, odpírají jejich nárokům přístup k soudu, soudní ochranu a porušují princip předvídatelnosti soudního rozhodování. V případě jiného účastníka téže dopravní nehody tytéž obecné soudy věc projednaly a dotčeným poškozeným odčinění nemajetkové újmy podle občanského zákoníku pravomocně přiznaly (srov. rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u nalézacího soudu pod sp. zn. 20 C 245/2017). Stěžovatelé vyjadřují pochybnost o tom, že by o jejich nároku mohl nestranně rozhodnout subjekt povinný k plnění uplatněného nároku a nacházející se v postavení žalovaného. K podání civilní žaloby byli nadto stěžovatelé odkázáni soudem v rámci trestního řízení proti pachateli dopravní nehody.6. Podle stěžovatelů postrádá legitimitu odlišné zacházení s poškozenými - pozůstalými po osobách usmrcených při dopravní nehodě podle toho, zda šlo o služební vozidlo, či nikoli, a kvalitativně rozlišovat intenzitu způsobené újmy, resp. jejího odčinění. Zatímco v případech netýkajících se služebního poměru lze očekávat plnění nároků pozůstalých z titulu pojistného v rámci povinného ručení, pojišťovna vedlejšího účastníka podle něj není povinna takové plnění poskytnout.7. Konečně stěžovatelé považují pro svou věc za aplikovatelný nálezsp. zn. Pl. ÚS 1/19ze dne 30. 6. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterým bylo zrušeno výše uvedené usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 11/2018, o něž obecné soudy zčásti opřely svá odůvodnění. Z něj dovozují nedostatečnou garanci nestrannosti v případě rozhodování správního orgánu a tedy i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.V. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelů9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení i vedlejšímu účastníku a vyžádal si rozhodnutí ve věci vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 20 C 245/2017.10. Nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí se vyjádřil pouze Nejvyšší soud, který povahu uplatněného nároku jako věc služebního poměru podpořil dále odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 319/2018-59 ze dne 2. 12. 2020. Je podle něj nerozhodné jak to, že samotní stěžovatelé nejsou ve služebním poměru, tak i skutečnost, že pozůstalí po druhém zemřelém policistovi z téže dopravní nehody se odčinění duševních útrap v civilním řízení domohli, neboť obecné soudy v jejich případě dospěly k jinému závěru o své pravomoci.11. Odkaz stěžovatelů na nálezsp. zn. Pl. ÚS 1/19shledal Nejvyšší správní soud pro jejich věc nepřípadným; nežádají odčinění za nezákonné rozhodnutí ředitele policejního sboru o kázeňském provinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Riziko systémové podjatosti, které plénum Ústavního soudu shledalo v tamním případě, zde nehrozí. Podle Nejvyššího soudu by přijetí výkladu naznačovaného stěžovateli představovalo nepřípustné dotváření práva nad rámec zákonné úpravy občanského soudního řádu a zákona č. 361/2003 Sb.12. Vedlejší účastník Ústavnímu soudu předestřel, jaká plnění byla stěžovatelům dosud poskytnuta; také zákon č. 361/2003 Sb. upravuje odškodnění nemajetkové újmy pozůstalých po osobě zemřelé při výkonu služby. Stěžovatelkám byly vyplaceny částky maximální výše, kterou dotčená úprava umožňovala [stěžovatelce 1) byla k 31. 7. 2020 vyplacena částka 956 744 Kč, do února 2023 bude navíc vyplácena náhrada nákladů pozůstalých na výživu ve výši cca 10 000 Kč měsíčně; stěžovatelce 3) byla vyplacena částka 706 649 Kč]. Kdyby mělo být o jejich nárocích rozhodováno podle občanského zákoníku, šlo by o dvojí rozhodnutí v téže věci.13. K otázce odškodnění pozůstalých po druhém zemřelém policistovi vedlejší účastník uvádí, že odškodněna byla pojišťovnou pouze družka ve chvíli, kdy pojišťovna nebyla obeznámena se stanoviskem vedlejšího účastníka o kompetenci k projednání sporu; matce, otci a bratrovi druhého policisty pojišťovna dosud neplnila a řízení vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 20 C 245/2017 není dosud pravomocně skončeno, neboť v jeho rámci probíhá řízení o kompetenčním sporu před zvláštním senátem, vedené pod sp. zn. Konf 7/2020.14. Závěry nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/19, dokládající údajně podjatost služebního funkcionáře při rozhodování o nárocích pozůstalých, nepovažuje vedlejší účastník za použitelné. Celý zákon č. 361/2003 Sb. je koncipován tak, že služební funkcionář je vůči příslušníkům bezpečnostních sborů ve vrchnostenském postavení a rozhoduje o jejich právech i povinnostech, a dává mu pravomoc rozhodovat v případech, kdy odpovědnost za škodu nese příslušník, i kdy ji nese bezpečnostní sbor (podobnou úpravu obsahuje i zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů). V nynější věci, na rozdíl od odkazovaného plenárního rozhodnutí, nejde o škodu vzniklou v přímé souvislosti s rozhodnutím služebního funkcionáře. Výklad naznačovaný stěžovateli by znamenal neústavnost celé koncepce rozhodování služebních funkcionářů ve věcech služebního poměru (zejména části zákona č. 361/2003 Sb. upravující náhradu škody, tedy § 98 a násl.). Mají-li mít stěžovatelé nárok na odškodnění nemateriální újmy nad rámec zákona č. 361/2003 Sb., musí o tom podle přesvědčení vedlejšího účastníka rozhodnout soudy v rámci správního soudnictví, nikoliv v občanském soudním řízení.15. Ve své replice stěžovatelé udávají jiné údaje o částkách vyplacených vedlejším účastníkem (pojišťovnou), jak jim, tak i pozůstalým druhého zemřelého policisty, a uvádějí, že jsou jim známy i jiné případy, kdy pozůstalí po zemřelém příslušníkovi bezpečnostního sboru čerpali jak náhrady podle zákona č. 361/2003 Sb., tak i odčinění duševních útrap (ve smyslu občanského zákoníku), čímž demonstrují rozdílnost praxe. Ve prospěch jejich argumentace podle stěžovatelů svědčí např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 293/2018 ze dne 28. 2. 2018 nebo jeho rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3111/2018 ze dne 19. 5. 2019.VI. Posouzení Ústavního soudu16. Po seznámení se zaslanými podáními dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná; zabývat se vyjasněním protichůdných tvrzení o částkách vyplacených na náhradě újmy všech pozůstalých z téže dopravní nehody nepovažoval za potřebné, neboť tyto okolnosti nejsou podstatné pro přezkum napadených rozhodnutí, kterými bylo pouze řečeno, že o sporném nároku mají rozhodovat správní orgány a správní soudy, nikoli civilní větev soudnictví.VI. a) Přístup Ústavního soudu k přezkumu kompetenčních otázek17. Ústavní soud vstoupil do meritorního rozhodování kompetenčních věcí mimořádně nálezemsp. zn. Pl. ÚS 1/19, a to právě s ohledem na charakter dotčené újmy, pramenící přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny (viz bod 22 nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/19). Jinak stojí jeho judikatura dlouhodobě na závěru, že nalézání hranice mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která může být nezřetelná, je věcí obecné justice (v případě sporu prostřednictvím zvláštního senátu). Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti podobné právně-teoretické spory neřeší. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí podústavního práva, nikoli otázkou základních lidských práv, ať už hmotných nebo procesních [srov. bod 26 nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/18ze dne 10. 12. 2019 (N 205/97 SbNU 195) a další rozhodnutí v něm citovaná].18. Jinými slovy, samotné rozhodnutí o povaze uplatněného nároku a kompetenci konkrétního orgánu není zásadně způsobilé zasáhnout sféru základních práv jednotlivce, neboť potřebnou ochranu (vyhovující i požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) mohou poskytovat jak soudy civilní, tak i správní; samo rozlišení soukromoprávní a veřejnoprávní povahy věci záležitostí Ústavního soudu není (srov. usnesenísp. zn. I. ÚS 1393/07ze dne 24. 2. 2009). Stěžovatelům tak - navzdory jejich přesvědčení - nebyl napadenými rozhodnutími upřen přístup k soudu, neboť v každém z možných případů kompetenčního řešení mají možnost obrátit se na soud (srov. čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny). Ve věci stěžovatelů ostatně kompetenční spor nevznikl, neboť vedlejší účastník se cítí být pravomocným k projednání nároku, zatímco civilní soudy nikoli. Proto se také stěžovatelé samotní nemohli na zvláštní senát obrátit, ač jim to § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. umožňuje.19. Jelikož byl kompetenční spor vyvolán v paralelním, skutkově úzce souvisejícím případě, vyčkal Ústavní soud výsledku řízení o něm sp. zn. Konf 7/2020. Zvláštní senát však vydal dne 14. 1. 2022 jen procesní usnesení č. j. Konf 7/2020-78, kterým byl návrh podaný nalézacím soudem i vedlejším účastníkem ve zmíněném řízení pozůstalých po druhém ze zemřelých policistů sp. zn. 20 C 245/2017 odmítnut pro nesplnění podmínek jeho projednání; k meritu věci se zvláštní senát nevyjádřil.VI. b) Aplikovatelnost nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/1920. Za dané situace zbývá Ústavnímu soudu posoudit dodržení procesních mantinelů soudního rozhodování, tj. zda dostali účastníci řízení šanci přednést svá tvrzení, zda jim byl poskytnut prostor reagovat na stanovisko protistrany či předběžný náhled soudu (byl-li vysloven) a zda jsou napadená rozhodnutí obecných soudů obhajitelná z hlediska srozumitelnosti a přesvědčivosti odůvodnění učiněných závěrů (zda jsou prosty nepřezkoumatelnosti a svévole).21. Ústavní soud se zabýval vztahem projednávané věci ke zmíněnému rozhodnutí sp. zn. Konf 11/2018, jímž se obecné soudy zčásti inspirovaly, které bylo ovšem v průběhu řízení zrušeno nálezemsp. zn. Pl. ÚS 1/19. Mohlo by se tak jevit, že důvody rozhodnutí obecných soudů pozbyly svou legitimitu. Podle Ústavního soudu tomu tak není, neboť z ústavněprávního hlediska o srovnatelné nároky nejde; z toho, že usnesení sp. zn. Konf 11/2018 bylo Ústavním soudem zrušeno v kontextu práva na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. (čl. 36 odst. 3 Listiny), neplyne, že by v něm uvedená obecná východiska zvláštního senátu nebyla aplikovatelná pro nároky týkající se újmy vzniklé při výkonu služby. Nešlo navíc o jediný důvod, o který obecné soudy svá rozhodnutí opřely.22. Specifikem nároku na odškodnění nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. je základní předpoklad jeho vzniku, kterým je pochybení orgánu při výkonu veřejné moci (vydání nezákonného rozhodnutí, nebo nesprávný úřední postup). Ze systémového hlediska je logické, že by o odčinění újmy takto vzniklé neměl rozhodovat sám chybující orgán, neboť "[v] takové situaci existuje značné riziko ovlivnění rozhodování o náhradě újmy obavou příslušného vedoucího příslušníka z možného regresu státu vůči jeho osobě či jiných důsledků shledání odpovědnosti bezpečnostního sboru za nezákonné jednání ředitele sboru" (bod 39 nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/19).23. Ve věci stěžovatelů však nejde o nárok odvozovaný od nezákonného výkonu veřejné moci; vedlejší účastník je žalován z titulu existence služebního poměru policisty, který při výkonu služby zahynul. Zatímco v prvním případě byla zejména s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny (který dává zmíněnému nároku ústavní základ) aplikace zákona č. 361/2003 Sb. namísto zákona č. 82/1998 Sb. označena za nesystémovou, v daném případě je použití zákona č. 361/2003 Sb. logické, neboť jde o újmu vzniklou v souvislosti s výkonem služby (podobně jako se v případě zaměstnance soukromého zaměstnavatele aplikují příslušná ustanovení zákoníku práce týkající se pracovního úrazu).24. Současně nejde o případ, ve kterém by zákon č. 361/2003 Sb. výslovně upravoval výluku z rozhodování ve věcech služebního poměru služebním funkcionářem (viz jeho § 77 odst. 9 ve spojení s § 7 odst. 3 občanského soudního řádu a usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 8/2020 ze dne 24. 9. 2021). Jako nejpřiléhavější se proto jeví připodobnění případu k věcem služebního poměru vojáků z povolání, jimiž se již soudní praxe zabývala (viz usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 51/2004 ze dne 4. 5. 2005, či Nejvyšším soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 319/2018).25. V této souvislosti není případný poukaz stěžovatelů, že nikdo z nich není příslušníkem bezpečnostních sborů, pro což by nemělo jít o věc služebního poměru - jejich nárok se odvíjí od osoby zemřelého a existence jeho služebního poměru. Nebýt výkonu služby, při němž dotčený policista zemřel, neobraceli by se stěžovatelé se svým nárokem na vedlejšího účastníka.26. Závěr obecných soudů se tedy nejeví nikterak nelogický ani svévolný a Ústavní soud znovu opakuje, že samotným závěrem o kompetenci správních orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v plné jurisdikci přezkoumatelná ve správním soudnictví, stěžovatelům újma nevzniká.VI. c) Předčasnost meritorních námitek27. Jaká náleží stěžovatelům náhrada vzniklé nemajetkové újmy, je věcí dalšího posouzení k tomu určených orgánů, které by měly věnovat pozornost rozdílnosti jednotlivých úprav náhrady nemajetkové újmy pozůstalých při úmrtí osoby blízké (srov. bod 36 zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 319/2018, nebo i body 17-18 napadeného usnesení nalézacího soudu).28. Stěžovatelé totiž poukazují na rozdílný přístup k odškodnění pozůstalých, jde-li o úmrtí osoby blízké související se služebním poměrem či nikoli; požadují, aby bylo se všemi osobami poškozenými protiprávním úmrtím osoby blízké zacházeno srovnatelným způsobem, a uvádějí, že jejich námitky o rozdílném zacházení nebyly dosud v řízení vypořádány (bod 6 usnesení).29. Bude nyní na orgánu příslušném podle platné právní úpravy k rozhodnutí věci, aby se nastolenými otázkami řádně zabýval. Stěžovatelům nebylo upřeno projednání vznesených otázek tím, že civilní soudy vyslovily nedostatek svojí pravomoci, a nelze na jejich straně spatřovat pochybení proto, že se jimi nezabývaly. V tomto ohledu Ústavnímu soudu nezbývá než přitakat vedlejšímu účastníku, že co do merita věci jsou námitky stěžovatelů před Ústavním soudem předčasné. Teprve nebudou-li stěžovatelé spokojeni s výsledkem řízení ve správní větvi soudnictví, mohou podat novou ústavní stížnost a nové (či případně tytéž) námitky uplatnit. Do doby skončení věci před příslušnými orgány veřejné moci ovšem Ústavní soud není s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti oprávněn do rozhodovací činnosti příslušných orgánů vstupovat.VII. Závěr30. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10013.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 14, U Hostavického potoka 787/37, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 370/2020 ze dne 28. 1. 2021, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. R., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává.Odůvodnění:I. Rekapitulace procesního vývoje a skutkových okolností věci1. Stěžovatel dne 13. 11. 2015 napadl vedlejšího účastníka, načež bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví ve stádiu pokusu v souběhu s přečinem výtržnictví. Předmětné trestní stíhání bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 č. j. 1 ZT 75/2017-11 ze dne 19. 6. 2017 podmíněně zastaveno; stížnost vedlejšího účastníka proti uvedenému usnesení byla zamítnuta.2. Dne 14. 5. 2018 vedlejší účastník navrhl Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") jako soudu trestnímu, aby byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi jakožto poškozenému náklady řízení vzniklé přibráním zmocněnce podle § 154 odst. 1 ve spojení s § 155 odst. 4 trestního řádu. Obvodní soud vyhodnotil předmětné podání jako civilní žalobu a věci přidělil civilní spisovou značku 16 C 146/2018; usnesením č. j. 16 C 146/2018-63 ze dne 21. 5. 2018 vedlejšího účastníka vyzval, aby obvodnímu soudu sdělil, co mínil návrhem ze dne 14. 5. 2018, aby bylo zřejmé, zda jde o žalobu podle občanského soudního řádu či o návrh ve smyslu trestního řádu. Vedlejší účastník v podání doručeném obvodnímu soudu dne 29. 5. 2018 uvedl, že podává návrh v později uvedeném smyslu a požádal, aby věc byla předložena trestnímu soudu. Dne 26. 6. 2018 vydala tehdejší předsedkyně obvodního soudu pokyn, že v dané věci jde o nárok na náhradu škody, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného. Dne 20. 8. 2018 vzal vedlejší účastník svůj původní návrh zpět a obvodní soud usnesením č. j. 16 C 146/2018-93 ze dne 20. 8. 2018 řízení zastavil.3. Vedlejší účastník následně podal dne 12. 11. 2018 žalobu, kterou se domáhal proti stěžovateli zaplacení 27 770 Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady škody, která mu (jako poškozenému) měla vzniknout vynaložením nákladů na právní zastoupení v rámci předmětného trestního řízení. Obvodní soud rozsudkem č. j. 34 C 337/2018-114 ze dne 4. 9. 2019 žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 13 Co 397/2019-143 ze dne 15. 1. 2020 potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný.4. Posledně citované rozsudky obecných soudů zrušil Ústavní soud nálezemsp. zn. I. ÚS 825/20ze dne 29. 9. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Dospěl k závěru, že poškozený v trestním řízení má právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, byť trestní stíhání obviněného bylo podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu; náhradu takových nákladů je třeba poškozenému přiznat analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu.5. Po vydání nálezu Ústavního soudu obvodní soud původní řízení vedené v civilněprávním úseku zastavil a věc postoupil trestnímu úseku. Obvodní soud (trestní úsek) následně usnesením sp. zn. 37 Nt 5890/2020 ze dne 2. 12. 2020 rozhodl tak, že je stěžovatel povinen nahradit poškozenému vedlejšímu účastníkovi náklady spojené s účastí v trestním řízení ve výši 23 414 Kč; zbývající část návrhu vedlejšího účastníka (tvrzené náklady ve výši 4 356 Kč) obvodní soud zamítl.6. Stěžovatel proti posledně citovanému rozhodnutí obvodního soudu podal stížnost, ve které především namítal, že vedlejší účastník neuplatnil svůj nárok včas. Městský soud stížnost stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením zamítl; dospěl k závěru, že v rámci analogického užití § 155 odst. 4 trestního řádu je nutné za odsuzující rozsudek považovat usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání ve spojení s usnesením o osvědčení stěžovatele ve zkušební době. Prekluzivní lhůta tedy v projednávaném případě podle městského soudu začala běžet dne 21. 5. 2019, tj. dnem nabytí právní moci usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. KZT 810/2017-20 ze dne 21. 5. 2019 o tom, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, a vedlejší účastník proto uplatnil svůj nárok včas.II. Argumentace stěžovatele7. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.8. Argumentaci stěžovatele lze shrnout následovně: Zaprvé, městský soud nerespektoval kasační závaznost nálezusp. zn. I. ÚS 825/20, ze kterého vyplývá, že právo poškozeného domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce je třeba hodnotit k době rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, nikoliv až k době rozhodnutí o tom, že se obviněný osvědčil. Lhůta jednoho roku od vydání rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uplynula dne 25. 7. 2018 (tj. nabytím právní moci výše citovaného usnesení ze dne 19. 6. 2017), právo na náhradu nákladů vedlejšího účastníka zaniklo, a návrh ze dne 12. 11. 2018 je tedy nutné považovat za opožděný.9. Zadruhé, podle stěžovatele městský soud aplikoval analogii v trestním právu procesním nepřípustným způsobem, neboť fakticky prodloužil roční prekluzivní lhůtu takřka o dva roky v důsledku toho, že aplikoval účinky odsuzujícího rozsudku ve smyslu § 155 odst. 4 trestního řádu na rozhodnutí podle § 308 trestního řádu o tom, že se obviněny´ ve zkušební době osvědčil. K nepřípustnému zásahu do práv stěžovatele přitom došlo, aniž by to odůvodnila ochrana srovnatelného práva vedlejšího účastníka.III. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili.11. Městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.12. Vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Ohledně námitky uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty se plně ztotožňuje s městským soudem, že ta počíná běžet až ode dne právní mocí rozhodnutí o tom, že se obviněný osvědčil ve zkušební době. Vedlejší účastník dále tvrdí, že se Ústavní soud v předmětném nálezu během prekluzivní lhůty vůbec nezabýval, a napadené rozhodnutí mu proto neodporuje. Alternativně vedlejší účastník uvádí, že předmětný nárok nemohl prekludovat ani z toho důvodu, že návrh na uložení povinnost stěžovateli k náhradě nákladů trestního řízení dříve uplatnil celkem třemi podáními - na dvě podání ze dne 18. 3. 2018 a dne 10. 5. 2018 obvodní soud vůbec nereagoval; třetí návrh ze dne 14. 5. 2018 vzal vedlejší účastník zpět, protože jej obvodní soud považoval za civilní žalobu. Užití analogie v trestním právu procesním v neprospěch obviněného výslovně připouští předmětný nález. Argumentaci, že by mělo být silněji chráněno vlastnické právo stěžovatele jako pachatele násilné trestní činnosti oproti vlastnickému právu poškozeného, považuje za nemravnou.13. Vedlejší účastník ve svém podání rovněž navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.14. Stěžovatel v replice (kromě již výše shrnuté argumentace) uvádí, že ani jedno z dřívějších podání vedlejšího účastníka nevedlo ke stavení prekluzivní lhůty, která se staví jedině tehdy, uplatní-li účastník řízení právo u soudu a řádně pokračuje ve věci. Případný nesprávný postup obecných soudů, který vedl vedlejšího účastníka ke zpětvzetí žaloby, nemůže být přičítán k tíži stěžovatele, ale měl by být důvodem pro náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. č. 82/1998 Sb.]. Skutečnost, že se vůči vedlejšímu účastníkovi dopustil násilné trestné činnosti, nemá pro určení počátku běhu prekluzivní lhůty žádný význam.IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem15. Ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou osobou a řádně zastoupenou advokátem a je přípustná [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti16. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.17. Stěžovatel předně namítá, že napadeným rozhodnutím městského soudu byla porušena tzv. kasační závaznost dřívějšího nálezusp. zn. I. ÚS 825/20vydaného v této věci. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Orgánům veřejné moci, včetně soudů, přitom neplyne pouze vázanost výrokem rozhodnutí Ústavního soudu, ale i jeho právním názorem vyjádřeným v odůvodnění, tedy závěry, k nimž Ústavní soud ve svém rozhodnutí dospěl [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 491/15ze dne 22. 9. 2015 (N 175/78 SbNU 605)].18. Je pravdou, že v bodech 36-37 předmětného nálezu Ústavní soud vyložil, že právo domáhat se po obviněném náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce vzniká již samotným rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání, nikoliv až ve spojitosti s rozhodnutím o tom, zda se obviněný osvědčil. Z takového závěru rovněž logicky vyplývá, že při analogické aplikaci § 155 odst. 4 trestního řádu, který stanoví, že "nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká", je třeba za analogii "odsuzujícího rozsudku" považovat samotné rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Roční lhůta v případech, ve kterých je náhrada nákladů poškozeného přiznána analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu ve smyslu nálezusp. zn. I. ÚS 825/20, skutečně začíná běžet od právní moci rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Městský soud proto nepostupoval adekvátně, počítal-li roční lhůtu vedlejšího účastníka k uplatnění jeho nároku až ode dne 21. 5. 2019, tj. ode dne nabytí právní moci výše citovaného usnesení ze dne 21. 5. 2019 o tom, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil; nerespektoval tak dílčí právní závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezusp. zn. I. ÚS 825/20v části týkající se rozhodných skutečností pro počátek běhu příslušných lhůt. Uvedené pochybení a jeho následky je však třeba zasadit do kontextu a konkrétních okolností nyní projednávané věci.19. Podstatou nálezusp. zn. I. ÚS 825/20- ve stručnosti - zejména bylo, že poškozený má právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, byť trestní stíhání obviněného bylo podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu. Ústavní soud poskytl vedlejšímu účastníkovi (tehdy jako stěžovateli) ústavněprávní ochranu jeho nároku na náhradu nákladů poškozeného, který slouží k zajištění veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení; současně vymezil (obecně) předpoklady pro uplatnění takového nároku.20. Vedlejší účastník původně uplatnil svůj nárok řádně a včas, tj. navrhoval, aby obvodní soud projednal věc jako soud trestní. Až na základě toho, že nalézací soud předmětný návrh podřadil, a přes námitky stěžovatele nadále nechal přiřazený jako návrh civilněprávní, vzal stěžovatel svůj návrh zpět a následně podal civilní žalobu (viz bod 60 nálezusp. zn. I. ÚS 825/20). Nelze následně klást k tíži vedlejšímu účastníkovi, který jednal jako bdělý účastník řízení, že v dobré víře ve správnost postupu nalézacího soudu a s ohledem na zásadu iura novit curia (soud zná právo), vzal svůj původní (řádně a včas podaný - viz též bod 61 předmětného nálezu) návrh zpět [srov. např. nálezysp. zn. II. ÚS 618/01ze dne 20. 2. 2002 (N 20/25 SbNU 153) asp. zn. IV. ÚS 2163/11ze dne 30. 5. 2013 (N 97/69 SbNU 641)] nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vodárenská akciová společnost, a. s., proti České republice ze dne 24. 2. 2004,č. stížnosti 73577/01].21. Ostatně bylo by v rozporu se smyslem nálezusp. zn. I. ÚS 825/20, aby ve věci vedlejšího účastníka Ústavní soud na jednu stranu dospěl k závěru, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebyla-li mu přiznána náhrada nákladů spojených s účastí v trestním řízení, a na druhou stranu shledal ústavně konformní, že mu náhradu nelze přiznat pouze proto, že svůj nárok uplatnil - nikoli jeho vinou - opožděně.22. Ústavní soud tak v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že ačkoli se neztotožňuje s důvody, pro které byla stížnost stěžovatele napadeným usnesením zamítnuta (viz body 19 a 20), je z jeho pohledu rozhodující výsledek řízení - tj., že vedlejšímu účastníkovi byla přiznána náhradu nákladů řízení spojených s trestním řízení vzniklých přibráním zmocněnce. Jeví se nespravedlivé - a tudíž i protiústavní - aby byla odepřena vedlejšímu účastníku možnost náhrady pouze proto, že jeho původní (správné) podání, bylo obecnými soudy mylně vyhodnoceno, což vedlo ke zrušení původních rozhodnutí Ústavním soudem. Jestliže městský soud dospěl k ústavně konformnímu výsledku, avšak při užití nesprávných východisek a argumentů, byla by další ingerence Ústavního soudu pouze formální. Ústavní soud proto uzavírá, že předmětné řízení lze vzhledem k výjimečným okolnostem jako celek považovat za ústavně konformní.23. Namítá-li stěžovatel, že vedlejší účastník může požadovat odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., lze k tomu uvést, že tato možnost nastupuje až za situace, kdy nelze nápravu zjednat cestou vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 3244/09ze dne 10. 3. 2011 (N 39/60 SbNU 463)]. Obecné soudy se proto nemohou zprostit povinnosti chránit ústavně zaručená práva jednotlivců odkázáním účastníků řízení na postup podle zákona č. 82/1998 Sb. [srov. též bod 37 nálezusp. zn. II. ÚS 216/18ze dne 2. 4. 2019 (N 48/93 SbNU 155)].VI. Závěr24. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (výrok I).25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal výjimečné okolnosti pro přiznání náhrady nákladů podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 677/07ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)], návrhu vedlejšího účastníka nevyhověl (výrok II).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10014.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní korporace BONCZECH s. r. o., se sídlem ve Stříteži 60, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 354/2020-23 ze dne 15. 11. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 Af 35/2020-58 ze dne 14. 10. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 1521/2020-900000-314 a č. j. 1522/2020-900000-314 ze dne 8. 1. 2020 (vzhledem k předchozím kasačním zásahům správních soudů již několikátých), kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 10. 11. 2014 a potvrzeny platební výměry ve věci doměření spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období listopad 2012 a duben 2013, celkem ve výši 15 903 Kč. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla žaloba stěžovatelky zamítnuta jako nedůvodná. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy porušily její právo na spravedlivý proces, neboť nepostupovaly v souladu se zásadami správného rozhodování a s ústavními principy. Dále v rámci rozhodování užily soudy neoprávněnou libovůli a nedostatečně odůvodnily vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Stěžejní otázkou v nyní projednávané věci je kritérium umělého zabarvení, které je rozhodné pro zařazení minerálního oleje do příslušné nomenklatury. Správní soudy uzavřely, že barva minerálních olejů musí být rozeznatelná pouhým okem, bez ohledu na laboratorní výsledky a jiná odborná stanoviska; taková konstrukce je ovšem nepřípustná, neboť tento postup dostatečně neodůvodnily, ani neodkázaly na příslušné právní normy, které takový postup upravují. Stěžovatelka dále namítá, že několikaleté omezení jejího vlastnického práva k předmětným minerálním olejům v celkové hodnotě cca 1 500 000 Kč z důvodu sporu o cca 15 000 Kč, je nepřiměřeným zásahem do jejího vlastnického práva.4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 85/06ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].6. V nyní projednávané věci jde vzhledem k předmětné částce (15 903 Kč) o tzv. bagatelní věc. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 3725/13ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Ostatně sama stěžovatelka si je toho vědoma a v této souvislosti upozorňuje, že v důsledku sporu o předmětnou částku jí bylo zabaveno zboží v hodnotě 1 500 000 Kč; navíc jde podle ní o určení nedoplatku na základě zvýšení daně o 50 haléřů za litr oleje - byl-li by tedy v identické věci předmětem pro zvýšení daně větší objem oleje, nebyla by částka bagatelní. Uvedené okolnosti ovšem podle Ústavního soudu nezbytný přesah nezakládají. Zejména stěžovatelkou tvrzená škoda není přímo předmětem přezkumu v nyní projednávané věci, kterým je pouze otázka doměření spotřební daně; současně dostatečně neodůvodnila její vztah k nynějšímu přezkumu.7. Bez ohledu na bagatelní povahu věci Ústavní soud uvádí, že stěžovatelčina argumentace představuje především polemiku s právními a skutkovými závěry správních soudů v rovině podústavního práva. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, však sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. usnesenísp. zn. IV. ÚS 22/02ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)]. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí logicky odůvodněna, srozumitelná, nevybočují ze zákonného rámce ani nejsou svévolná.8. Správní soudy přesvědčivě vyložily, že základním východiskem pro posouzení barvy minerálního oleje, je vizuální posouzení pouhým okem, což se v předmětném daňovém řízení stalo, a bylo na stěžovatelce, aby umělé barvení minerálního oleje prokázala (viz bod 30 napadeného rozsudku NSS). Správní soudy následně dospěly k závěru, že stěžovatelka nesplnila svoji povinnost obarvit odebraný olej tak, aby byl vizuálně odlišný od přírodní barvy minerálních olejů a mohl být zařazen do příslušné položky nepodléhající povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň podle § 45 odst. 3 písm. d) a odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném znění. V takovém závěru nezjistil Ústavní soud ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Je úkolem především Nejvyššího správního soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat výklad a aplikaci správního práva.9. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10015.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Sáry, zastoupeného Mgr. Dobroslavou Pezlarovou, advokátkou se sídlem v Horní Cerekvi, Havlíčkova 159, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 182/2020-30 ze dne 2. 12. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 33 A 48/2018-72 ze dne 21. 4. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1882/57, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, sp. zn. SZ-MMJ/OD/21802/2017/14 ze dne 4. 4. 2018 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání v rozhodnutí blíže specifikovaného přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni vydání uvedeného rozhodnutí, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí o přestupku podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") č. j. KUJI 32344/2014 ze dne 21. 6. 2018 zamítnuto. Následně Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I); současně uložil krajskému úřadu povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II). Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jíž Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") odmítl napadeným usnesením jako nepřípustnou, protože ji podal účastník, který byl v předcházejícím řízení o žalobě před krajským soudem procesně úspěšný.2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud krajskému úřadu uložil povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvádí tři okruhy stížnostních námitek, jejichž podstatu lze shrnout následovně: Zaprvé, jeho kasační stížnost byla odmítnuta, ačkoli pro to nebyly splněny podmínky; nelze tvrdit, že stěžovatel byl se správní žalobou úspěšný, potvrdil-li krajský soud rozhodnutí správních orgánů o vině a rozhodnutí krajského úřadu zrušil jen pro nepřezkoumatelné odůvodnění ohledně výše pokuty, které vůbec nenamítal. Procesní úspěšnost stěžovatele byla v jeho věci vyložena rozdílně, neboť mu krajský soud nepřiznal všechny požadované náklady řízení, protože úspěšný nebyl, zatímco NSS odmítl kasační stížnost, protože úspěšný byl. Zadruhé, krajský soud rozhodl, aniž by nařídil jednání, čímž neumožnil stěžovateli u soudu vysvětlit nebo doplnit námitky uplatněné písemně v žalobě, ani se vyjádřit k předloženým důkazům. Zatřetí, důkazy uložené ve spise jsou v extrémním nesouladu s rozhodnutím správních orgánů a závěry krajského soudu; soudy a správní orgány porušily zásadu materiální pravdy a nedostatečně zjistily skutkový stav, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti.4. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.5. V části proti napadenému usnesení NSS je ústavní stížnost přípustná. Uvedeným rozhodnutím byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta jako nepřípustná podle § 104 odst. 2 s. ř. s., neboť směřovala pouze proti důvodům rozhodnutí krajského soudu (který správní žalobě stěžovatele vyhověl) a ve zbytku se týkala výroku o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení následoval závěr vyplývající z usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Afs 91/2012-41 ze dne 1. 7. 2015, podle něhož je kasační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti, které tyto závěry zpochybňují, jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesenísp. zn. II. ÚS 2875/15ze dne 20. 10. 2015; usnesenísp. zn. III. ÚS 1345/17ze dne 18. 7. 2017 nebo usnesenísp. zn. II. ÚS 503/19ze dne 26. 3. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); ani v nyní projednávané věci nemá důvod se od tohoto závěru odchylovat. Námitky stěžovatele, že byl v řízení u krajského soudu úspěšný pouze částečně, nejsou důvodné s ohledem na skutečnost, že v jeho případě bylo vyhověno jeho návrhu ve věci samé, a tudíž byl z pohledu posuzování přípustnosti kasační stížnosti procesně úspěšný. Jeho ústavní stížnost je proto v části směřující proti napadenému usnesení NSS zjevně neopodstatněná.6. Stěžovatel dále napadá rozsudek krajského soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí krajského úřadu. Rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom vychází z toho, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek obstojí v ústavněprávní rovině. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat pouze o "konečných" pravomocných rozhodnutích. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 1743/20ze dne 25. 8. 2020 nebo usnesenísp. zn. II. ÚS 994/20ze dne 8. 9. 2020).7. Procesním důsledkem napadeného rozsudku krajského soudu je, že věc se vrací zpět krajskému úřadu, který o ní bude znovu rozhodovat; lze proto uzavřít, že jím řízení skončeno nebylo. Stěžovatel brojí proti závěrům krajského soudu a správních orgánů ve věci samé; uvedené námitky přitom může uplatnit v navazujícím řízení u krajského úřadu, případně u správních soudů. Z těchto důvodů nelze považovat napadený rozsudek krajského soudu za pravomocné rozhodnutí podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (obdobně srov. usnesenísp. zn. II. ÚS 444/21ze dne 29. 3. 2021 nebo usnesenísp. zn. IV. ÚS 2366/21ze dne 9. 9. 2021).8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Vzhledem k výsledku řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení (srov. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10016.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti obchodní společnosti ArtCorp s.r.o., sídlem Hamplova 175/5, Praha 9 - Třeboradice, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 3 KZN 982/2021-10, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 15. března 2021 sp. zn. 1 ZN 2073/2020, usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality ze dne 9. února 2021 č. j. KRPA-260766-13/TČ-2020-001193-MŠ, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 23. října 2020 sp. zn. 1 ZN 2622/2019, usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality ze dne 12. října 2020 č. j. KRPA-411086-37/TČ-2019-001193-6-MŠ, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 15. července 2020 sp. zn. 1 ZN 1617/2020 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality ze dne 25. června 2020 č. j. KRPA-162048-7/TČ-2020-001193-6-MŠ, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 11. 2021, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").II.Shrnutí dosavadního postupu orgánů činných v trestním řízení2. Stěžovatelka podala dne 8. 11. 2019 trestní oznámení z důvodu podezření na spáchání trestného činu porušení autorského práva, práva souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 trestního zákoníku neznámým pachatelem. Z jejích podání vyplývá, že je producentkou a nositelkou práv k celovečernímu hranému filmu "Taxi 121" v režii D. P. Tento film je podle jejích tvrzení bez jejího svolení (neoprávněně) ve větší míře sdělován veřejnosti prostřednictvím veřejně dostupných internetových portálů YouTube.com a Uloz.to. Trestní oznámení stěžovatelka doplnila několika podáními s označením dalších, nově zpřístupněných odkazů s rozmnoženinou filmu. Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 25. 6. 2020 č. j. KRPA-162048-7/TČ-2020-001193-6-MŠ, usnesením policejního orgánu ze dne 12. 10. 2020 č. j. KRPA-411086-37/TČ-2019-001193-6-MŠ a usnesením policejního orgánu ze dne 9. 2. 2021 č. j. KRPA-260766-13/TČ-2020-001193-MŠ byly postupně podle § 159a odst. 5 trestního řádu odloženy trestní věci, v nichž šlo o zveřejnění uvedeného filmu některým z uživatelů uvedených portálů (vždy bylo použito jiné uživatelské jméno). Policejní orgán připustil, že k protiprávnímu jednání neznámého pachatele dojít mohlo, veškerá relevantní a dostupná šetření jím však byla provedena bez získání poznatku vedoucího k objasnění věci, přičemž s přihlédnutím k objektivním okolnostem již žádný takový poznatek není možné získat.3. Proti každému z těchto usnesení podala stěžovatelka stížnost. O jednotlivých stížnostech rozhodl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") postupně usnesením ze dne 15. 7. 2020 sp. zn. 1 ZN 1617/2020, usnesením ze dne 23. 10. 2020 sp. zn. 1 ZN 2622/2019 a usnesením ze dne 15. 3. 2021 sp. zn. 1 ZN 2073/2020 tak, že je podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, neboť policejní orgán rozhodl správně. Na základě podnětu stěžovatelky k výkonu dohledu nad činností obvodního státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), se věcí zabývalo Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), které ve vyrozumění ze dne 9. 9. 2021 č. j. 3 KZN 982/2021-10 adresovanému stěžovatelce shledalo její podnět nedůvodným.4. Jak vyplývá z uvedeného vyrozumění, závěr učiněný orgány činnými v trestním řízení, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání, je podle městského státního zastupitelství správný. Ve věci byly u několika telekomunikačních společností vyžádány údaje k zajištěným IP adresám. Uživatelé ztotožňovaných IP adres jsou nicméně rozeseti po celém území České republiky, což jednoznačně svědčí o tom, že neznámý pachatel používá některý ze způsobů maskování vlastní IP adresy, u něhož je technická možnost dohledání zdroje, resp. zasilatele v podstatě nulová. Provedení šetření u společnosti Google by bylo zcela neúčelné. Z praxe policejních složek i státního zastupitelství je známo, že většina zahraničních společností (Google, Facebook či Microsoft) archivují data o přístupu ke schránkám či jiným službám maximálně 90 dní. Orgány činné v trestním řízení tak učinily všechny zásadní úkony k zjištění pachatele. Možnosti objasnění dané trestné činnosti jsou za situace, kdy pachatelé využívají relativně snadno dostupné zastření identity prostřednictvím tzv. "šifrování", limitovány technickými možnostmi orgánů činných v trestním řízení.III.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka podotýká, že "ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv" [nález ze dne 12. 8. 2014sp. zn. I. ÚS 3196/12(N 152/74 SbNU 301)]. V posuzované věci nemá stěžovatelka možnost jiného postupu, jak se domoci svých práv, než trestní řízení, neboť nezná osobu či osoby, které zasáhly do jejích práv k duševnímu vlastnictví. Navíc má omezené možnosti dobrat se skutečné intenzity zásahu do jejích práv a vznikající škodu vyčíslit. Postup orgánů činných v trestním řízení podle stěžovatelky neodpovídá požadavku, aby tyto orgány jednaly kompetentně, efektivně a vynaložily veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily. Dosavadní vyšetřování nebylo důkladné a dostatečné. K odložení trestní věci došlo s odkazem na ukvapené, nepodložené až zkratkovité domněnky, kterými orgány činné v trestním řízení odůvodnily nepokračování v objasňování dané věci, zejména předpoklad využití složitého šifrovacího systému či neexistence informací získatelných od provozovatelů dotčených internetových portálů. Orgány činné v trestním řízení neprověřily všechny relevantní okolnosti a skutečnosti, které měly k dispozici, zejména získané e-mailové adresy a IP adresy nebo osobní údaje zveřejněné uživateli jednotlivých profilů. Pokud by bylo v obecné míře přistoupeno na závěry orgánů činných v trestním řízení v dané věci, kyberkriminalita a tzv. internetové pirátství by nebyly jakkoli řešitelné. Faktickou aprobací daného stavu stěžovatelce vznikají a rostou škody. Rozmnoženiny filmu jsou opakovaně zpřístupňovány neznámou osobou či osobami prostřednictvím veřejně dostupných serverů, což zásadně omezuje okruh potenciálních platících diváků nebo zájemců o získání licence k užití filmu.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná [stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy stížnost podle § 141 a násl. trestního řádu jako opravný prostředek a podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).V.Vlastní posouzení7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.9. Ústavní soud konstatuje, že ze základního práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyplývá pozitivní závazek státu poskytnout odpovídající právní prostředky k jeho ochraně, je-li do něj zasaženo soukromou osobou, včetně případné možnosti domáhat se náhrady škody. Poškozený se může domáhat ochrany především v občanském soudním řízení. U závažných zásahů do vlastnického práva je tato ochrana poskytována i prostřednictvím trestního práva. Je-li tomu tak, součástí uvedeného pozitivního závazku je povinnost státu vést účinné vyšetřování, která se ale vztahuje pouze na způsob, jakým je vyšetřování vedeno, nikoli na jeho výsledek [podrobně k tomuto právu, jeho ústavnímu základu a vývoji relevantní judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva viz zejména nález ze dne 2. 3. 2015sp. zn. I. ÚS 1565/14(N 51/76 SbNU 691), nález ze dne 27. 10. 2015sp. zn. I. ÚS 860/15(N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 24. 5. 2016sp. zn. I. ÚS 1042/15(N 91/81 SbNU 485), nález ze dne 9. 8. 2016sp. zn. III. ÚS 1716/16(N 151/82 SbNU 385) nebo nález ze dne 3. 9. 2019sp. zn. III. ÚS 2012/18(N 153/96 SbNU 14); ve vztahu k ochraně práva vlastnit majetek viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 10. 2008 ve věci stížnosti č. 70930/01 Blumberga proti Lotyšsku nebo usnesení ze dne 18. 5. 2021sp. zn. II. ÚS 2972/20, zejména body 26 a 32]. Nejde o povinnost státu dosáhnout za každou cenu odsouzení pachatele, ale pouze o povinnost tzv. náležité péče. Ostatně mnohé trestné činy zůstávají nevyřešeny či nepotrestány i přes náležité úsilí vyvinuté příslušnými orgány (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20).10. Jak podotkl Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Blumberga proti Lotyšsku (bodu 67 uvedeného rozsudku), při plnění uvedené povinnosti státu je nutné brát ohledy na praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování zpravidla čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. V takovém případě stát nedostojí své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze tehdy, když jsou v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy (srov. usnesení ze dne 21. 12. 2020sp. zn. II. ÚS 3354/20).11. Podle Ústavního soudu zpřístupněním předmětného filmu na internetu bez souhlasu stěžovatelky mohlo dojít k závažnému zásahu do jejího vlastnického práva a tím i ke spáchání trestného činu, což připustily i orgány činné v trestním řízení. Současně však nelze přehlédnout, že tyto orgány vysvětlily důvody, pro které nepovažovaly další prověřování věci za účelné, přičemž Ústavní soud tyto důvody, které jsou uvedeny v napadených rozhodnutích, neshledává svévolnými ani jinak excesivními v tom smyslu, že by následkem odložení trestní věci došlo k porušení základního práva stěžovatelky zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.12. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že se při svém přezkumu omezil výlučně na hledisko možného porušení práva stěžovatelky na účinné vyšetřování, při němž ale nenahrazuje dozor nebo dohled vykonávaný příslušným státním zastupitelstvím v trestním řízení. Požadavky vyplývající z práva na účinné vyšetřování jsou přísnější zejména u závažných zásahů do základních práv a svobod, u nichž je nejen omezena možnost ochrany práva jinými prostředky, ale současně jsou dány významné dopady do různých sfér života jednotlivce (například dojde-li následkem škody ke ztrátě obydlí nebo nemožnosti či významnému ztížení samotné možnosti výkonu zaměstnání či podnikání). V posuzované věci sice nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, tato skutečnost ovšem nezbavuje orgány činné v trestním řízení, bude-li dána možnost získání dalších poznatků či důkazů, povinnosti postupovat v souladu s trestním řádem za účelem objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10017.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL. M., advokátem, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti příkazu k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. října 2021 sp. zn. 20 Nt 4019/2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Na základě nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, ve spojení se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371 ze dne 5. července 2017 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie, přidělil německý evropský pověřený žalobce české evropské pověřené žalobkyni provedení domovní prohlídky v obydlí stěžovatele, a to v návaznosti na trestní řízení vedené Úřadem Evropského žalobce pod sp. zn. I.000123/2021. Na návrh české evropské pověřené žalobkyně ze dne 18. října 2021 na vydání příkazu k domovní prohlídce podle § 83 odst. 1 trestního řádu byla napadeným rozhodnutím nařízena domovní prohlídka rodinného domu a prostor k němu náležejících na adrese X, neboť bylo dáno důvodné podezření, že v uvedených nemovitostech se nacházejí věci důležité pro trestní řízení týkající se rozsáhlé přeshraniční trestné činnosti krácení daně z přidané hodnoty v organizované skupině ve Spolkové republice Německo.II. Argumentace stěžovatele2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí, a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně chráněné právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny.3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že s ním bylo u Městského soudu v Praze vedeno řízení podle § 205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, sp. zn. Nt 2044/2020, na vydání rozhodnutí o předání stěžovatele do Spolkové republiky Německo na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Obvodním soudem Chemnitz dne 15. května 2020 č. j. 14 Gs 1403/20 k trestnímu stíhání pro trestný čin krácení daní v obzvlášť závažném případě.4. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že s ohledem na jeho závažné onkologické onemocnění Městský soud svým usnesením ze dne 15. června 2021 řízení vedené pod sp. zn. Nt 2044/2020 přerušil; i přes informovanost o zdravotním stavu stěžovatele byl vydán Městským soudem v Hamburku dne 26. března 2021 evropský zatýkací rozkaz sp. zn. 166 Gs 1044/19. Tento postup považuje stěžovatel za šikanózní a nesprávný a tvrdí, že se německé justiční orgány novou žádostí o předání snaží pouze obejít probíhající řízení sp. zn. Nt 2044/2020.5. Stěžovatel konstatuje, že domovní prohlídka ve stejných nemovitostech proběhla již jednou v roce 2020, a proto byl zásah provedený na základě napadeného rozhodnutí nadbytečný, neboť nikdo se nemohl rozumně domnívat, že provedením druhé prohlídky budou získány jakékoliv nové či jiné poznatky, než byly získány při první domovní prohlídce. Namítá, že účastník řízení nevzal v úvahu skutečnost, že prognóza stěžovatelova onemocnění je přímo ovlivněná úrovní stresu, jakému je stěžovatel vystaven. Tvrdí, že s ohledem na již proběhlou předchozí domovní prohlídku jsou důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost, uvedené v napadeném rozhodnutí, zcela liché. Účastník řízení se podle stěžovatele dopustil po nátlaku německých justičních orgánů, které nesouhlasí s přerušením řízení sp. zn. Nt 2044/20, justiční šikany.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Je však zjevně neopodstatněná.IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. K tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele připomíná Ústavní soud závěry své judikatury, podle nichž kasační zásah do probíhajícího řízení má místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, případně zákonnému procesně právnímu rámci. Před vydáním příkazu k domovní prohlídce je tak nutno pečlivě zkoumat, zda jsou pro její nařízení splněny všechny zákonné podmínky. Obecný soud musí své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu zřetelně vyložit, z rozhodnutí musí být zřejmé, z jakých skutkových či jiných okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné [např. nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 362/06ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)]. Soud musí dále přezkoumatelným způsobem odůvodnit přiměřenost provedení prohlídky a její nezbytnost.8. Účastník řízení při nařízení domovní prohlídky vysvětlil, že popsané skutky naplňují znaky rozsáhlé organizované trestné činnosti daňového charakteru, kterou by bylo možné v České republice kvalifikovat jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku a na ní navazující trestné činnosti praní špinavých peněz, kterou by bylo možné kvalifikovat jako legalizaci výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku, případně trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 trestního zákoníku.9. Napadený příkaz k domovní prohlídce obsahuje nezbytné zákonem stanovené požadavky a dostatečné odůvodnění. Kromě obecných náležitostí o uložení provedení prohlídky zahrnuje označení nemovitých věcí, rozsah prováděné prohlídky i její účel. Vyplývá z něj, že prohlídkou může dojít k dalším skutkovým zjištěním, jež mohou osvětlit vyšetřovanou věc, neboť je dán důvodný předpoklad, že se v předmětných prostorách nacházejí věci důležité pro trestní řízení, které mohou být v dalším řízení využity jako důkaz. V napadeném rozhodnutí je dostatečně vysvětleno, jaká trestná činnost je vyšetřována, kdo ji vyšetřuje, kdo je podezřelou osobou a proč je dáno důvodné podezření, že v uvedených obydlích se nacházejí věci důležité pro trestní řízení. Z napadeného rozhodnutí je tedy zjevné, že se účastník řízení zabýval podmínkami pro vydání příkazu k domovní prohlídce. Z uvedených popsaných okolností dospěl k logickému závěru, že bydliště stěžovatele je místem, kde se mohou nacházet specifikované věcné důkazy, dokumentující míru a způsob zapojení stěžovatele do vyšetřované trestné činnosti, a že je namístě důvodná obava o tom, že vyčkání s prohlídkami na dobu pozdější by mohlo zapříčinit odstranění věcí s cílem vyhnout se trestnímu stíhání. Na tom nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že jedna domovní prohlídka již byla vykonána. Ostatně podle předloženého protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 3. listopadu 2021 je zřejmé, že bylo sepsáno sedm položek nalezených věcí.10. Nadto Ústavní soud poznamenává, že příkaz k domovní prohlídce byl vydán na základě návrhu české evropské pověřené žalobkyně v rámci řízení vedeného Úřadem evropského veřejného žalobce, tedy není zřejmé, o jaký nátlak německých justičních orgánů by mohlo jít. Ve vztahu k příslušnosti Úřadu evropského veřejného žalobce pak stěžovatel žádnou námitku nevznáší. Ústavní soud tedy uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože neshledal namítaná porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10018.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti F. G., zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2021, č. j. 96 Co 148/2021-206, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a V. Š., nezl. T. G., a nezl. T. G. a Okresního soudu v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a práva nezletilých zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. 53 Nc 3521/2021-59 ve výroku I. svěřil nezletilého T. a nezletilého T. (dále jen "nezletilí") do střídavé péče rodičů. Ve výroku II. rozhodl, že otec je oprávněn a povinen mít nezletilé v péči každý první sudý týden v roce od čtvrtka 17:00 hodin do neděle 16:00 hodin; každý první lichý týden v roce od úterý 17:00 hodin do pátku 16:00 hodin; každý druhý sudý týden v roce od pondělí do čtvrtka od 17:00 do 16:00 hodin; každý druhý lichý týden v roce od neděle tomuto týdnu předcházející do čtvrtka od 10:00 hodin do 16:00 hodin; a dále rozhodl o péči o nezletilé o Vánocích a v období letních prázdnin. Ve výroku III. rozhodl, že matka je oprávněna a povinna mít nezletilé v péči každý první sudý týden v roce od neděle tomuto týdnu předcházející od 16:00 hodin do čtvrtka 17:00 hodin; každý první lichý týden v roce od neděle tomuto týdnu předcházející od 16:00 hodin do úterý 17:00 hodin; každý první lichý týden v roce od pátku 16:00 hodin do následujícího pondělí 17:00 hodin; každý druhý sudý týden v roce od čtvrtka 16:00 hodin do neděle 10:00 hodin; a dále rozhodl o péči o nezletilé o Vánocích a v období letních prázdnin. Ve výroku IV. rozhodl, že otec převezme a předá nezletilé v místě bydliště matky. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je v zájmu nezletilých, aby byli svěřeni do střídavé péče rodičů.3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudek změnil tak, že nezletilý T. a nezletilý T. se svěřují do péče matky. Rozhodl, že otec (stěžovatel) je oprávněn se s nezletilými stýkat v každém sudém kalendářním týdnu v roce od čtvrtka od 16:00 hodin do neděle do 16:30 hodin, v každém lichém kalendářním týdnu v roce od úterý od 16:00 hodin do čtvrtka do 16:30 hodin a dále rozhodl o péči o nezletilé o letních prázdninách a svátcích. Dále stanovil, že stěžovatel (otec) nezletilé děti převezme a matce předá v místě bydliště matky, přičemž matka je povinna nezletilé na styk s otcem řádně připravit.II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé, nepřezkoumatelné a protiústavní, když dle jeho názoru krajský soud bezdůvodně změnil rozhodnutí okresního soudu a svěřil nezletilé do výlučné péče matce a otci umožnil pouze styk. Uvádí, že není vůbec jasné, z jakého důvodu odvolací soud přistoupil k takovému radikálnímu kroku, když dodává, že rozhodnutí krajského soudu je dle jeho mínění neobjektivní a podjaté v tom směru, že odvolací soud si všímá negativ pouze na straně otce, aniž by jakkoliv hodnotil zjištěná negativa na straně matky. Stěžovatel uvádí, že tyto skutečnosti osobně vnímá diskriminačně a domnívá se, že soud o rozsahu péče o nezletilé rozhodl z toho důvodu, že stěžovatel je cizincem a mužem. Dodává, že o chování matky, a o jejích náladových a procesních výkyvech si zcela správně udělal obrázek již okresní soud, s jehož rozhodnutím se stěžovatel ztotožnil.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné dovolání, ústavní stížnost přípustná je (§ 75 odst. téhož 1 zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.7. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně, s odkazem na konkrétní právní normy, i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019sp. zn. II. ÚS 1740/19); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].8. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. V rámci tohoto omezeného přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte (nezletilých) shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá pouze na samotné účastníky, ale i na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014sp. zn. I. ÚS 2482/13(N 105/73 SbNU 683)].9. Takové míry protiústavnosti však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že se krajský soud náležitě vypořádal s námitkami stěžovatele, a že své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. V odvolacím řízení se zabýval především otázkou, zda jsou splněny podmínky pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče, přičemž nedospěl k závěru, že by potřeby nezletilých dětí byly v rámci střídavé péče lépe zajištěny. Uvedl, že oba nezletilí jsou na výchovné prostředí u matky adaptováni, a že otec dosud nezačal nezletilému T. poskytovat pravidelnou péči, kterou mu doporučili lékaři, spočívající v poskytování každodenního cvičení a rehabilitaci. Dodal, že dle opatrovníka je zřejmé, že otec upřednostňuje své zájmy před zájmy nezletilých dětí, což vyplynulo z průběhu celého opatrovnického řízení. Střídavá péče v intervalu po týdnu, jak navrhoval otec, se dle krajského soudu jeví jako nevhodná, neboť s ohledem na nízký věk nezletilých by se jednalo o příliš dlouhé období, které by strávily bez své matky, a každý týden by u nich narůstal pocit osiření, což jednoznačně není v jejich zájmu. Dále uvedl, že stěžovatel nezletilé předává v době, kdy je má ve své péči v průběhu všedních dní, do péče předškolního zařízení (jeslí). Konstatoval, že nezletilí dosud nejsou ve věku, kdy by potřebovali navazovat sociální kontakty s dalšími osobami a to zvlášť za situace, kdy se jejich výchovná prostředí nepravidelně střídají. Dodal, že stěžovatel by měl zvážit, zda je pobyt nezletilých v jeslích nutný, a připomněl, že nezletilé děti jsou dosud natolik útlého věku, kdy je pro ně prioritou mít jedno hlavní výchovné prostředí, a k druhému rodiči jezdit ve stanovené termíny. Z rozhodnutí plyne, že krajský soud přihlédl k tomu, že je v zájmu nezletilých, aby byli především v péči obou rodičů, tedy tak, aby rodiče o nezletilé děti pečovali v zásadě stejnou měrou a podíleli se na jejich výchově. V tomto smyslu krajský soud zdůraznil, že zájem dítěte musí být vždy předním hlediskem pro rozhodnutí o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Krajský soud uvedl, že upravil běžný styk otce s nezletilými dětmi v rozsahu odpovídajícím potřebám nezletilých dětí a tento styk doplnil ještě o úpravu styku otce s nimi během velikonočních, letních a vánočních prázdnin. V rozhodnutí odkázal i na stanovisko opatrovníka, který v odvolacím řízení s odkazem na aktuální situaci navrhl svěření nezletilých do péče matky a úpravu styku s otcem.10. V projednávané věci Ústavní soud po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí uzavírá, že nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadené rozhodnutí porušilo jeho základních práva, či základní práva jeho nezletilých synů. Krajský soud uvedl, na základě jakých skutečností upřednostnil svěření nezletilých do péče matky (při současné úpravě pravidelného styku nezletilých se stěžovatelem), když odkázal na konkrétní potřeby nezletilých (s ohledem na věk, na prioritu jednoho výchovného prostředí i nutnost každodenního cvičení, rehabilitace u jednoho z nezletilých). Stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v rámci obecné justice - k tomu však není Ústavní soud povolán. Napadené rozhodnutí je dostatečně a srozumitelně odůvodněno, a skutečnost, že s ním stěžovatel nesouhlasí, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10019.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: Andrey Guzeev, zastoupený JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem, sídlem nám. Míru 341/15, Praha 2, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024 č. j. 17 Co 116/2024-51 a proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. března 2024 č. j. 67 C 161/2023-38, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníka řízení a za účasti vedlejší účastnice řízení: Maria Guzeeva, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Vedlejší účastnice řízení podala dne 31. května 2023 u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "soud I. stupně") žalobu na vypořádání SJM. Později žalobu vzala zpět a soud I. stupně rozhodl usnesením ze dne 4. března 2024 č. j. 67 C 161/2023-38 o zastavení řízení (výrok I) a o tom, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč k rukám právního zástupce stěžovatele (výrok II, napadený nyní ústavní stížností), oproti požadovaným 204 477,90 Kč. Proti tomuto výroku o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že soud I. stupně postupoval při výpočtu nákladů řízení chybně, když při výpočtu aplikoval § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a o náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Městský soud v Praze o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 17. dubna 2024, č. j. 17 Co 116/2024-51 tak, že potvrdil usnesení soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení (výrok I napadený nyní ústavní stížností) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).3. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.4. Ústavní stížnost směřuje toliko do výroků o náhradě nákladů řízení. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení zásadně nedosahuje ústavněprávní roviny. Jakkoli může mít rozhodnutí o nákladech někdy citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. K přezkumu nákladových výroků se proto Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 777/12ze dne 15. října 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nálezsp. zn. II. ÚS 2578/18ze dne 21. května 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Ani skutečnost, že se soud při rozhodování o nákladech řízení dopustí nesprávné aplikace podústavního práva, nepředstavuje dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. Staví-li se totiž Ústavní soud k přezkumu nákladových výroků rezervovaně, projeví se tato zdrženlivost z povahy věci právě i v případech, kdy by měl na výklad či aplikaci podústavních předpisů oproti obecnému soudu jiný názor. Ústavní soud není nejvyšší nákladový soud a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr obecného soudu, jemuž to přísluší především. Rozhodování o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního rozměru až v situaci, kdy se jedná o extrémní vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování.5. Nic takového Ústavní soud nyní nezjistil. Městský soud v Praze srozumitelně vyložil, proč při stanovení tarifní hodnoty, a z něj odvozené sazby za úkon právní služby, použil § 9 odst. 1 advokátního tarifu (nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč), namísto § 8 odst. 6 advokátního tarifu. Městský soud v Praze vzal v úvahu okolnosti projednávaného případu, k čemuž nepochybně oprávněn byl, s ohledem na princip proporcionality mezi skutečnou hodnotou sporu a náhradou nákladů řízení. Není pravda, že ohodnocení jednotlivých položek SJM bylo nesporné, ostatně stěžovatel sám zpochybnil, že cena bytu v Rusku byla srovnatelná s hodnotou majetku obchodní společnosti po odečtení hypotečního úvěru, oproti tvrzení vedlejší účastnice. Je také zřejmé, že ohodnocení řady položek (např. byt v Rusku, obchodní společnost) by bylo spojeno s obtížemi. Nelze tedy označit za svévolný závěr obecných soudů, že by to byly obtíže nepoměrné (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu) vzhledem k tomu, že řízení bylo zastaveno. Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítl, že Městský soud v Praze ve vztahu ke stěžovateli připojil i právně nevhodnou poznámku, že svým pasivním postojem přiměl vedlejší účastnici řízení k podání žaloby a po zpětvzetí žaloby dosáhl svého. Tuto poznámku však lze kvalifikovat jako hodnocení chování účastníků řízení, které předcházelo podání, resp. zpětvzetí žaloby, k němuž je soud při rozhodování o nákladech řízení oprávněn ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.6. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu

decision_1002.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Manželové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2021 č. j. 25 Co 94/2021-114 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. února 2021 č. j. 9 C 107/2020-72, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení a Aleše Manžela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastník se žalobou ze dne 15. 6. 2020 domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla v důsledku neoprávněně podaného návrhu stěžovatelky na nařízení exekuce. Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 17 845 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že v důsledku podání nedůvodného návrhu stěžovatelky na nařízení exekuce proti vedlejšímu účastníkovi, vznikla vedlejšímu účastníkovi škoda ve výši pokut uložených mu v exekučním řízení, které byly uhrazeny na účet okresního soudu.3. Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 260 Kč. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelka podala návrh na zahájení exekučního řízení, aniž by si ověřila, zda vedlejší účastník dobrovolně plnil, co mu bylo uloženo exekučním titulem (v průběhu exekučního řízení bylo prokázáno, že podmínky pro jeho vedení splněny nebyly, a proto bylo řízení zastaveno). Vedlejšímu účastníkovi vznikla škoda uložením pokut ve výši 10 000 Kč a 30 000 Kč, které byly odepsány z jeho účtu pro vymožení uložené povinnosti exekučním titulem a připsány na účet okresního soudu. Vedlejší účastník má tedy právo domáhat se po stěžovatelce náhrady vzniklé újmy ve výši pokut, které v důsledku jí nedůvodně podaného návrhu zaplatil.II.Argumentace stěžovatelky4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si obecné soudy neujasnily, na základě jakého exekučního příkazu byly vedlejšímu účastníkovi pokuty uloženy. Argumentují-li obecné soudy, že stěžovatelka podala předčasně nový nedůvodný návrh na vydání klíčů od zámků ke garáži, stěžovatelka namítá, že oba exekuční příkazy byly vedeny pouze ohledně povinnosti zdržet se zásahu spočívajícího ve výměně zámků k bytové jednotce č. 46/2. Stěžovatelka spatřuje dále pochybení obecných soudů v tom, že neprovedly na její návrh dokazování nalézacím spisem, z něhož vyplývají veškeré okolnosti týkající se zpřístupnění nemovitosti a vydání klíčů. Stěžovatelka je také přesvědčena, že soudy použily při svém rozhodování nesprávný právní předpis, a to zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a jeho ustanovení (§ 2900 a § 2910) nesprávně aplikovaly. Stěžovatelka má za to, že žalobu na náhradu škody za neoprávněné ukládání pokut by mohl podat vedlejší účastník, jen jednalo-li by se ze strany stěžovatelky o šikanózní návrh, touto skutečností se však obecné soudy nezabývaly. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastník svým jednáním sám způsobil, že proti němu bylo vedeno exekuční řízení, které stěžovatelka zahájila, aniž by jednala jakkoli protiprávně, tím méně s úmyslem způsobit vedlejšímu účastníkovi škodu. Naopak vedlejší účastník si měl být vědom toho, že může být sankcionován za své protiprávní jednání.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů, a postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výše naznačená východiska jsou významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci, jimž stěžovatelka vytýká nesprávnou aplikaci § 2900 a § 2910 občanského zákoníku. Ústavní soud ve své judikatuře zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002sp. zn. III. ÚS 74/02(N 126/28 SbNU 85) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva, jak tvrdí v posuzované věci stěžovatelka). Ústavní soud žádné takové pochybení v postupu obecných soudů neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.7. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.8. Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka podala dne 23. 2. 2017 návrh na nařízení exekuce, kterým se po vedlejším účastníkovi domáhala splnění povinnosti uložené mu II. výrokem rozsudku okresního soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 7 C 225/2014-296, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 22. 3. 2016 č. j. 22 Co 486/2015-371, tedy povinnosti vydat stěžovatelce klíče od zámku od vstupních vrat vedoucích do garáže, povinnosti zdržet se dalších zásahů spočívajících ve výměně tohoto zámku a výměně zámku ke vstupním dveřím vedoucím do garáže z chodby domu, a dále zásahů spočívajících ve výměně zámku ke vstupním dveřím vedoucím do bytu z chodby domu. Exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 30. 3. 2017 č. j. 206 EX 286/17-25 byla uložena vedlejšímu účastníkovi pro nesplnění povinnosti pokuta 10 000 Kč, dne 29. 6. 2017 byla tato částka odepsána z účtu vedlejšího účastníka. Exekučním příkazem ze dne 3. 7. 2017 č. j. 206 EX 286/17-54 byla vedlejšímu účastníkovi uložena další pokuta ve výši 30 000 Kč, dne 11. 8. 2017 byla tato částka odepsána z účtu vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník považoval exekuční návrh za nedůvodný, proto podal dne 16. 6. 2017 návrh na zastavení exekuce. Usnesením Okresního soudu ze dne 17. 12. 2018 č. j. 10 EXE 5/2017-131 byla exekuce zastavena, neboť bylo prokázáno, že vedlejší účastník neporušil povinnost stanovenou exekučním titulem, když vedlejším účastníkem již před vykonatelností exekučního titulu vyměněný zámek dveří k bytu nebyl od té doby vyměněn a zámek od dveří do garáže odstranila po vykonatelnosti exekučního titulu sama stěžovatelka.9. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu stěžovatelce vysvětlil, že je rozhodnutím okresního soudu (vydaném v řízení sp. zn. 10 EXE 5/2017 ) o zastavení exekučního řízení z důvodu neporušení vedlejšímu účastníkovi exekučním titulem uložené povinnosti vázán. Byla-li tedy vedlejšímu účastníkovi v exekučním řízení pro vymožení exekučním titulem uložené povinnosti uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a 30 000 Kč, které byly odepsány z jeho účtu, vznikla mu škoda ve výši 40 000 Kč. Nepodala-li by stěžovatelka nedůvodný návrh na zahájení exekučního řízení, k újmě na majetku vedlejšího účastníka by nedošlo. Krajský soud pro úplnost konstatoval (opět s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu), že uloženou pokutu nelze prominout, povinnému se nevrací, i když byla exekuce zastavena, a to ani tehdy, podala-li stěžovatelka jako oprávněná návrh na nařízení exekuce zcela nedůvodně. V takovém případě se může podle judikatury Nejvyššího soudu vedlejší účastník po stěžovatelce domáhat náhrady vzniklé újmy ve výši pokut, které v důsledku nedůvodného návrhu stěžovatelky zaplatil.10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu a okresního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího soudu.11. Má-li stěžovatelka za to, že na danou věc nelze aplikovat § 2900 či § 2910 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka nezasáhla do žádného absolutního práva vedlejšího účastníka ani se nedopustila protiprávního jednání, okresní soud v napadeném rozsudku srozumitelně uvedl, že stěžovatelka svou zákonnou povinnost porušila, a to podáním nedůvodného návrhu na nařízení exekuce, neboť podala návrh za situace, kdy vedlejší účastník exekučním titulem uloženou povinnost neporušil, a v návrhu uváděla nepravdivá tvrzení, z nichž byl soud povinen při nařízení exekuce vycházet. Konkrétně okresní soud poukázal na skutečnost, že si stěžovatelka musela být vědoma toho, že k výměně zámků vedoucích do garáže došlo opakovaně na její pokyn ještě před tím, než podala exekuční návrh, a v průběhu exekučního řízení přitom uváděla, že vedlejší účastník své povinnosti porušuje. Krajský soud pak, jde-li o výměnu zámku ke vstupním dveřím do bytové jednotky, zdůraznil, že stěžovatelka návrh podala, aniž by jí bylo cokoliv známo o tom, že by k výměně zámků ke vstupním dveřím do bytové jednotky ze strany vedlejšího účastníka vůbec došlo, a uvedla v něm, že vedlejší účastník vyměnil zámek ke vstupním dveřím vedoucím do bytu z chodby domu.12. Tvrdí-li stěžovatelka, že její jednání spočívající v podání návrhu na exekuci nebylo šikanózní, Ústavní soud nemůže než přisvědčit okresnímu soudu v tom, že uváděla-li stěžovatelka v návrhu nepravdivé skutečnosti o porušení povinnosti vedlejším účastníkem uložené mu exekučním titulem, z nichž byl soud povinen při nařízení exekuce vycházet, porušila svou zákonnou povinnost [srovnej nález ze dne 25. 7. 2012sp. zn. I. ÚS 988/12(N 132/66 SbNU 61), podle kterého lze za zneužití procesního práva považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem nebo zmařit řádný postup řízení]. Že tak skutečně učinila, je zřejmé např. i z odůvodnění exekučního příkazu ze dne 3. 7. 2017 č. j. 206 EX 286/17-54, ve kterém se uvádí, že stěžovatelka sdělila podáním ze dne 23. 5. 2017 (tedy poté, co v únoru 2017 nechala odstranit zámek od vrat vedoucích do garáže a současně poté, co vedlejšímu účastníkovi byla 30. 3. 2017 udělena první pokuta ve výši 10 000 Kč), že vedlejší účastník stále nesplnil vymáhanou povinnost, a navrhla udělení další pokuty.13. Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou zneužití práva zabýval a dospěl k závěru, že tato otázka se neuplatňuje pouze v hmotném právu, ale také v právu procesním, jednotlivé procesní úkony účastníků je proto třeba podrobit i přezkumu z hlediska jejich souladu s účelem procesní normy či procesního institutu. V nálezu ze dne 17. 12. 2015sp. zn. IV. ÚS 3216/14(N 218/79 SbNU 503) Ústavní soud uvedl, že "smyslem exekučního řízení je vymožení plnění, jež bylo oprávněnému přiznáno vykonatelným exekučním titulem a které povinný odmítá oprávněnému dobrovolně uhradit. Je notorietou, že vymáhání plnění cestou exekuce představuje poměrně komplikovaný proces, jehož délka se pohybuje v řádech měsíců nebo dokonce let. Proto například za situace, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního, neboť jeho podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce". Ústavní soud v této souvislosti poukázal na zvláštní případ zneužití procesního práva, který představují tzv. šikanózní návrhy či postupy, které se vyznačují úmyslem účastníka způsobit protistraně škodu. Škodlivost šikanózního jednání se přitom neomezuje pouze na ostatní účastníky, kteří jsou nuceni v souvislosti s vedením řízení vynakládat prostředky na svou procesní obranu, případně snášet další negativní důsledky s řízením spojené (typicky např. důsledky insolvenčního návrhu), ale spočívá také v tom, že zbytečně zatěžuje soudní soustavu a "zneužívá" ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, tzn. poskytování ochrany právům (čl. 90 Ústavy, § 2 o. s. ř.). V nyní posuzované věci soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, že stěžovatelka byla podle § 37 zákona č. 120/2021 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, oprávněna podat návrh na zahájení exekuce pouze tehdy, pokud by vedlejší účastník nesplnil dobrovolně to, co mu bylo uloženo exekučním titulem, stěžovatelka však porušila svou zákonnou povinnost, když podala návrh na nařízení exekuce přesto, že vedlejší účastník povinnosti uložené mu exekučním titulem neporušil a před podáním exekučního návrhu dobrovolně plnil to, co mu jím bylo uloženo.14. Obecným soudům nelze ani vytknout, že by se nezabývaly otázkou zavinění, jak uvádí stěžovatelka. Okresní soud konstatoval, že stěžovatelka si musela být vědoma toho, že podává nedůvodný návrh na nařízení exekuce, neboť věděla o tom, že k výměně zámků vedoucích do garáže došlo opakovaně na její pokyn ještě před tím, než podala exekuční návrh, navíc opakovaně v průběhu exekučního řízení uváděla, že vedlejší účastník své povinnosti porušuje. K tomu Ústavní soud dodává, že také ve svém vyjádření k návrhu vedlejšího účastníka na zastavení exekuce stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník vyměňuje zámky i přes pravomocný a vykonatelný exekuční titul, současně stěžovatelka uvedla, že ji v exekučním řízení v tomto směru netíží břemeno tvrzení a důkazní. Stěžovatelka si tedy byla vědoma toho, že pro nařízení exekuce je postačující tvrzení oprávněného, že povinný neplní povinnosti uložené exekučním titulem, a soudní exekutor a soud se zabývají pouze tím, zda předložený exekuční titul má potřebné formální náležitosti.15. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud odmítl její návrh na provedení dokazování nalézacím spisem (sp. zn. 7 C 225/2014), Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.16. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stejně tak jako okresní soud doplnění dokazování spisem sp. zn. 7 C 225/2014 považoval za zcela nadbytečné, neboť pro toto řízení byl podstatný exekuční titul (rozsudek), který byl v daném řízení vydán, a nikoli spory a neshody účastníků, které jeho vydání předcházely. Z uvedeného je zřejmé, že se krajský soud nedopustil při zjišťování skutkového stavu stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť řádně uvedl, z jakých důvodů nebyly stěžovatelkou navržené důkazy provedeny, a vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.17. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že ačkoli se oba exekuční příkazy týkaly povinnosti vedlejšího účastníka zdržet se zásahu spočívajícího ve výměně zámků, soudy dávaly stěžovatelce k tíži, že podala nedůvodný návrh na vydání klíčů od zámků vedoucích do garáže. Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, soudy pouze "mimo jiné" argumentují tím, že se navíc stěžovatelka domáhala i vymožení povinnosti vedlejšího účastníka vydat jí klíče od zámku vrat vedoucích do garáže, ačkoli již pro tento její nárok bylo zahájeno exekuční řízení v roce2016. Okresní soud však v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že "soudní exekutor byl pověřen pouze k vedení exekuce pro vymožení povinnosti žalobce zdržet se zásahů spočívajících ve výměně zámků od vstupních vrat a dveří vedoucích do Garáže a povinnosti zdržet se zásahů spočívajících ve výměně zámků ke vstupním dveřím vedoucím do Bytu (soudní exekutor nebyl pověřen vedením exekuce pro vymožení povinnosti vydat žalované klíče od zámku od vstupních vrat vedoucích do Garáže, neboť ohledně vymožení této povinnosti bylo zahájeno na základě návrhu žalované ze dne 18. 10. 2016 jiné exekuční řízení vedené pod sp. zn. 6 EXE 5029/2016; usnesením ze dne 21. 3. 2017, č. j. 206 EX 286/17-7, bylo rozhodnuto o částečném zastavení exekuce v části týkající se vymožení povinnosti žalobce vydat žalované klíče od vrat do Garáže)." Je tedy zjevné, že v řízení o náhradě škody bylo postaveno najisto, o jakou vedlejším účastníkem podle tvrzení stěžovatelky porušenou povinnost šlo.18. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce za vyhrocené situace, kdy poté, co vedlejší účastník osadil na začátku roku 2016 vrata ke garáži a dveře k bytové jednotce novými zámky, nechala vložku u vrat do garáže dne 26. 10. 2016 vyměnit a (po zatlučení vrat do garáže zevnitř vedlejším účastníkem) dne 2. 2. 2017 odvrtat. Jak však konstatovaly obecné soudy, skutečnost, že garáž byla zajištěna zevnitř, není ve vztahu k podání exekučního návrhu stěžovatelkou podstatná - proto také exekuční řízení bylo zastaveno, když okresní soud neshledal nerespektování exekučního titulu (zapovídajícího výměnu klíčů), který nabyl právní moci dne 30. 5. 2016 a vykonatelnosti dne 15. 6. 2016. Krajský soud k tomu dodal, že stěžovatelka měla navíc do garáže zajištěn přístup z chodby domu, nebylo zjištěno, že by vedlejší účastník vyměnil zámek od těchto dveří.19. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala již dříve v průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly, včetně námitky, že jednání vedlejšího účastníka představuje zneužití práva ve smyslu § 3, § 6 a § 8 občanského zákoníku. Krajský soud dovodil, že vedlejší účastník se pouze bránil proti postupu stěžovatelky, na jejíž návrh bylo zahájeno exekuční řízení, aniž by vedlejší účastník porušil povinnosti uložené mu exekučním titulem. Stěžovatelka polemizuje s napadenými rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.20. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10020.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Plzeň - Severní předměstí, sídlem Komenského 1692/21, Plzeň, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem, sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2021 č. j. 28 Cdo 1900/2021-340 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2021 č. j. 4 Co 97/2020-311, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2020 č. j. 19 C 57/2017-281 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2020 č. j. 19 C 57/2017-293 rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") o vydání ve výroku rozsudku uvedených pozemků v k. ú. Plzeň stěžovatelce (I. výrok), o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (II. výrok) a o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že jednotlivé pozemky prakticky obklopují stavby zahradních domků, které byly zřízeny jako stavby dočasné podle tehdejších předpisů, a jako zahrádky jsou se stavbami spjaty svým účelovým určením a způsobem využití. Zároveň bylo prokázáno, že předmětná zahrádkářská kolonie vznikla na původním historickém majetku stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že šlo o stavby dočasné, zřízení zahrádkářské osady na předmětných pozemcích podle krajského soudu nezpůsobuje překážku naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Krajský soud také přihlédl ke skutečnosti, že podanou žalobou se stěžovatelka domáhala už jen části původně nárokovaných pozemků, když soubor nemovitostí specifikovaný v nahrazeném správním rozhodnutí jí již nelze vydat pro nesplnění podmínky § 4 zákona č. 428/2012 Sb.3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu změněn tak, že se předmětné pozemky stěžovatelce nevydávají z důvodu výluky podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť na jednotlivých pozemcích se nachází stavba chatky bránící vydání jednoho každého z těchto pozemků, a pozemek parc. č. 12351/1, na jehož celé ploše se nachází zahrádkářská osada, je nezbytně nutný k užívání chatek, jež se uvnitř této osady nachází, a pozemků tvořících areál zahrádkářské osady.4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž lze i stavby dočasné, jež jsou stavbami relativně trvalého charakteru, podřadit pod výlukový důvod stanovený v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nejvyšší soud taktéž poukázal na svou judikaturu, která stanoví přihlížet k případné celkové funkční provázanosti nárokovaného pozemku s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál) jako funkční celek.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že vrchní i dovolací soud posoudily povahu nevydaných pozemků chybně, když je vyhodnotily jako bezprostředně související se stavbou a nezbytně nutné k užívání stavby podle zákona č. 428/2012 Sb. Stěžovatelka připomíná, že pozemky se nachází na území tzv. zahrádkářské kolonie, kterou zákonodárce mezi překážky vydání nezařadil. Jde-li o aplikaci výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, pak toto ustanovení nelze podle stěžovatelky vztahovat na plochy, na nichž jsou umístěny pouhé přístřešky, kolny, oplocení apod., pokud tyto stavby buď vůbec nejsou samostatnými věcmi v dřívějším soukromoprávním slova smyslu, nebo se nejedná o stavby hlavní. Stěžovatelka zdůrazňuje, že celá kolonie není souvislým využívaným prostorem k rekreačním účelům, když část ploch je zanedbaná, nevyužívaná, ničím nezastavěná. Stěžovatelka uvádí, že pozemek parc. č. 12351/1 má výměru 14 682 m2, tedy téměř l,5 ha, chatky jsou postaveny na oddělených pozemcích se samostatným parc. č., jejichž výměra v součtu činí 520 m2, tedy cca 3,5% výměry pozemku parc. č. 12351/1 (byť fakticky na tomto pozemku chatky nestojí). 1 kdyby každá chatka měla přiznané nezbytné zázemí přístupové cesty, prostoru pro sezení, uložení dřeva apod. v rozsahu zhruba dvoj až trojnásobném, činila by výměra těchto pozemků tvořících nutné příslušenství do 10 % výměry pozemku parc. č. 12351/1. Velká část zahrádkářské osady přitom není užívána vůbec, pozemky jsou zarostlé náletovými křovinami, trávou apod., vzdálenosti mezi jednotlivými chatkami jsou značné, a pokud by např. vznikl zájem o výstavbu nových chatek obdobného typu, na pozemku parc. č. 12351/1 by jich bylo možné postavit daleko více. Posoudily-li tedy vrchní a i dovolací soud celý pozemek parc. č. 12351/1 jako nutný k užívání předmětných pozemků tvořících areál zahrádkářské osady, pak je tento závěr v rozporu se zásadami, kterými by výlukové důvody měly být posuzovány, a taktéž s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je při zvažování použitelnosti závěrů tzv. "areálové judikatury" i v oblasti církevních restitucí namístě postup spíše zdrženlivý, kdy je vždy třeba uvážit i hledisko proporcionality. Stejně tak judikatura Ústavního soudu upřednostňuje vždy snahu o restituci naturální a spíše zužující výklad pojmu zastavěnosti pozemku.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. téhož 1 zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že pozemek parc. č. 12351/1, na jehož celé ploše se nachází zahrádkářská osada, je nezbytně nutný k užívání chatek, jež se uvnitř této osady nachází.9. Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. platí, že věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.10. Ústavní soud se otázkou výkladu citovaného ustanovení opakovaně zabýval, a ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že je jeho úkolem toliko zkoumat, zda obecnými soudy provedený výklad není v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Tak by tomu bylo zejména v případě, že by se obecné soudy v rámci svého právního hodnocení dopustily svévole nebo vybočení z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních norem (srovnej např. usnesení ze dne 14. 4. 2020sp. zn. I. ÚS 1979/19, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.11. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku upozornil, že po vyhlášení rozsudku krajského soudu vydal Nejvyšší soud řadu rozhodnutí, která se zabývají problematikou nezbytné nutnosti pozemků k užívání staveb či jiných pozemků, zejména poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019 sp. zn. 28Cdo 3086/2019. Ve světle tohoto rozhodnutí dovolacího soudu vrchní soud srozumitelně vysvětlil, že předmětný pozemek nelze vydat nejen proto, že jde o funkčně propojený areál zahrádkářské osady sloužící účelům, k nimž byly chatky v zahrádkářské osadě vystavěny, ale také proto, že se na něm nachází přístupová komunikace ke všem jednotlivým chatkám na předmětných pozemcích, jež jsou tímto pozemkem bezprostředně obklopeny. Bez tohoto pozemku by tak chatky nacházející se uvnitř uvedeného areálu zahrádkářské osady v podstatě ztratily svůj smysl, ke kterému byly postaveny.12. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr vrchního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího soudu. Postup vrchního soudu byl i v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které vyhodnocení povahy či charakteru restituovaného pozemku je vždy především na obecných soudech, které by měly v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlit, z jakých důvodů lze či nelze konkrétní pozemek vydat, jedním z rozlišujících kritérií by přitom mělo být to, zda sporný pozemek bezprostředně souvisí a je nezbytně nutný k provozu stavby, na niž se restituční nárok nevztahuje [srovnej nálezsp. zn. I. ÚS 217/17ze dne 4. 9. 2018 (N 148/90 SbNU 423)] .13. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v § 237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.14. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, pro které je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zohledňuje podstatné skutkové okolnosti daného případu (účel pozemku k zahrádkářské činnosti a rekreaci, vybudování společného vodovodu, soustavy elektrických přípojek, udržované příjezdové cesty) a nepříčí se relevantním kritériím stanoveným v judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. přitom výslovně z výluky pro naturální restituci nevyjímá ani stavby dočasné, stejně tak je překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek, proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně propojený soubor staveb (areál, jako funkční celek). Rozhodující přitom není, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky.15. Poukazuje-li stěžovatelka na hledisko proporcionality, Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 2. 10. 2019 sp. zn. 28 Cdo 3086/2019 uvedl, že u nárokovaných pozemků je nutno přihlížet i k veřejnému zájmu na zachování funkčních celků, přičemž při posuzování toho, zda převáží zájem veřejný nebo zájem restituční, je podstatné i hledisko proporcionality, a v tomto směru může být významnou okolností i výměra dotčených nárokovaných pozemků v poměru k celku. V citovaném rozsudku však Nejvyšší soud současně uvedl, že úvaha odvolacího soudu, že za funkčně spjaté s domky bylo by lze považovat toliko takové pozemky, jež by představovaly "bezprostřední okolí daných budov či přístupovou cestu k těmto budovám z pozemní komunikace" je nadmíru restriktivní, a dovodil, že stejně tak jako nelze přijmout extenzívní výklad překážek naturální restituce, nejsou namístě ani závěry paušalizující či nadmíru restriktivní, jež by vedly k nerozumnému a neúčelnému uspořádání poměrů, k nepřiměřeným omezením vlastníků staveb a vytvoření komplikovaných a obtížně řešitelných právních situací, jež by byly neproporcionální užitku, jehož by se případně dostalo oprávněné osobě. Také těmto závěrům, z nichž vrchní soud i dovolací soud v napadených rozhodnutích vycházely, nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout, a dodává, že právě takové právně složité vztahy by vznikly mimo jiné v případě navrácení (části) pozemků a stěžovatelkou zmíněné možné výstavby "významného počtu" dalších chatek.16. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.17. Přehodnocení závěrů obecných soudů nelze dosáhnout ani poukazem na zásadu ex favore restitutionis. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že restituční zákony mají být vykládány pokud možno způsobem, který umožní naplnění jejich účelu. To ale neznamená, že by při výkladu restitučních zákonů bylo možné odhlížet od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, zejména jazykového a systematického výkladu, a fakticky tak rozšiřovat nároky oprávněných osob nad rámec jejich rozsahu stanoveného zákonem. Nutno navíc brát zřetel na to, že zákon č. 482/2012 Sb. stanovil jako prostředek zmírnění majetkových křivd také finanční náhradu podle jeho § 15 odst. 1 a 2, dopadající na ty majetkové křivdy, jež nemohou být zmírněny vydáním určité nemovité nebo movité věci.18. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10021.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2021 č. j. 39 Co 115/2021-494 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. prosince 2020 č. j. 11 C 37/2017-444 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 18. ledna 2021 č. j. 11 C 37/2017-452, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Ing. Jozefa Birka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Stěžovatel (žalobce) se v řízení před obecnými soudy podanou žalobou domáhal na vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném), jako vlastníkovi blíže vymezené bytové jednotky (dále též "předmětný byt"), zaplacení částky ve výši 38 803 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných úhrad spojených s jejím užíváním. Šlo o nedoplatek z vyúčtování nákladů na předmětný byt, příspěvku do fondu oprav a úhrad nákladů za služby, a to za roky 2011 a 2012.3. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2020 č. j. 11 C 37/2017-444 žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení (výrok II.).4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2021 č. j. 39 Co 115/2021-494 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že v situaci, kdy stěžovatel použil odchylně od pravidla stanoveného v § 15 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, mechanismus přijatý usnesením shromáždění vlastníků jednotek, jež však nebylo schváleno 100% většinou hlasů vlastníků, nebylo vyúčtování za roky 2011 a 2012 týkající se bytové jednotky vedlejšího účastníka řízení provedeno řádně, neboť neobsahovalo uvedení vedlejším účastníkem řízení zaplacených záloh. Zálohy zaplacené vedlejším účastníkem řízení se do vyúčtování nepromítly, takže z něj nebylo zřejmé, jak s nimi stěžovatel naložil. Městský soud tedy s ohledem na výše uvedené uzavřel, že splatnost vyúčtování dosud nenastala a žaloba byla podána předčasně.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vysvětluje, proč přijal rozhodnutí o způsobu rozúčtování jinak, než podle spoluvlastnických podílů a proč právě tento způsob považuje za spravedlivý. Stěžovatel vytýká obvodnímu soudu, že jej řádně nepoučil podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o tom, že má jiný právní názor na věc a že vyúčtování není sesplatněno. Jeho závěry považuje za nepřezkoumatelné, obsahující vnitřní rozpory. Obdobná pochybení vytýká i městskému soudu, který se nijak nevypořádal se stěžovatelovým odvoláním. Porušení ústavně zaručených práv spatřuje v extrémním formalismu obecných soudů při posuzování, zda byly či nebyly zohledněny zálohy při výpočtu nedoplatku z vyúčtování. Stěžovatel konečně namítá, že se městský soud nevypořádal s jeho námitkou, proč byla vedlejšímu účastníkovi řízení přiznána náhrada nákladů řízení za cestovné (jízda automobilem po trase Želiezovce - Praha a zpět).III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když dovolání proti rozsudku městského soudu není ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.8. Ústavní soud nejprve podotýká, že obsahově obdobnou ústavní stížností týkající se týchž účastníků řízení se zabýval ve věcisp. zn. I. ÚS 3476/21(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž ústavní stížnost stejného stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením ze dne 11. 1. 2022. I v nyní posuzované věci nemá důvod se od závěrů obsažených ve jmenovaném usnesení odchylovat, pročež postačí na ně ve stručnosti odkázat.9. Hlavním důvodem pro odmítnutí předchozí ústavní stížnosti bylo, že posuzování náležitostí vyúčtování je především věcí podústavního práva, potažmo obecných soudů, do něhož Ústavní soud zásadně nezasahuje. Obecné soudy (a to i v nyní posuzované věci) přitom vysvětlily, z jakých důvodů považují vyúčtování za vnitřně rozporné (srov. body 25 - 26 rozsudku obvodního soudu, resp. body 27 - 29 rozsudku městského soudu). Samotný nesouhlas stěžovatele s náležitostmi vyúčtování napadená rozhodnutí obecných soudů protiústavními nečiní. Vyúčtování jako takové má informativní a evidenční povahu, jež by svému adresátu mělo poskytnout základní informace týkající se správy domu jako celku.10. Namítal-li stěžovatel absenci poučení podle § 118a o. s. ř. obvodním soudem, lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, který na tuto námitku reagoval (viz bod 33 odůvodnění rozsudku) s tím, že stěžovatel byl obvodním soudem opakovaně poučován a na jiný právní názor byl upozorněn již v souvislosti se stanoviskem vedlejšího účastníka řízení.11. Pokud stěžovatel naznačoval polemiku s výkladem § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, který dává vlastníkům bytových jednotek možnost, aby se dohodli na míře své účasti na úhradě těchto nákladů na správu domu a pozemku a tím vyloučily zákonnou právní úpravu, lze k uvedenému konstatovat, že jak v judikatuře, tak i v odborné literatuře panuje shoda na tom, že s touto změnou by museli souhlasit všichni vlastníci. Tedy nikoliv jen jejich většina či kvalifikovaná většina.12. Co se týče námitky vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, pak je třeba zdůraznit, že přiznání náhrady nákladů sporného řízení, popř. jejich výpočet, je předmětem právní úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10022.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. H., 2) R. N., zastoupených Mgr. Romanem Měrkou, advokátem, sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. července 2021 sp. zn. 0 Nt 64/2021 a postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Frýdek-Místek, Obvodního oddělení Nošovice, při provedení domovní prohlídky, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Frýdek-Místek, Obvodního oddělení Nošovice, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelé napadají v záhlaví označený příkaz k provedení domovní prohlídky vydaný Okresním soudem ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") a postup Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Frýdek-Místek, Obvodního oddělení Nošovice (dále jen "policejní orgán") při provedení domovní prohlídky s tvrzením, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhují, aby Ústavní soud uvedený příkaz zrušil, policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelů podle Úmluvy a Listiny a přikázal mu obnovit stav před porušením práv a svobod tím, že druhému stěžovateli vrátí věci vydané či odňaté při domovní prohlídce provedené dne 30. 7. 2021, blíže specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 30. 7. 2021 č. j. KPRT-207759/TČ-2020-070213.2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že policejní orgán vede pod sp. zn. KRPT-207759/TČ-2020-070213-HRU prověřování podezření ze spáchání trestného činu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit první stěžovatel jednáním popsaným v příkazu. Napadeným příkazem byla na návrh Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní státní zastupitelství") podle § 83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z důvodů uvedených v § 82 odst. 1 téhož zákona, nařízena domovní prohlídka bytu (blíže označeného v příkazu) ve společném jmění manželů D. R. a P. R. a zahrady přináležející k tomuto bytu (blíže označené v příkazu), které užívá první stěžovatel, s tím, že domovní prohlídku provede policejní orgán v období od 19. 7. 2021 do 31. 7. 2021. Důvodnost zahájení úkonů přípravného řízení a dalšího vedení prověřování je dle okresního soudu dostatečně podložena zjištěními vyplývajícími ze spisového materiálu a lze důvodně předpokládat, že nařízenou domovní prohlídkou budou zajištěny věci důležité pro trestní řízení, popsané v příkazu. Provedení úkonu nesnese dle okresního soudu odkladu, přičemž zajištěním věcí lze předpokládat, že budou získány skutečnosti významné pro trestní řízení.3. Při domovní prohlídce provedené policejním orgánem dne 30. 7. 2021 byly zajištěny věci blíže popsané v protokolu o provedení domovní prohlídky, přičemž dle tvrzení druhého stěžovatele (přítele prvního stěžovatele) jsou všechny uvedené věci v jeho vlastnictví.II.Argumentace stěžovatelů4. Stěžovatelé namítají, že v posuzované věci, kdy jde toliko o podezření ze spáchání přečinu, nebylo přiměřené nařizovat a provádět domovní prohlídku, přičemž je diskutabilní, zda předmětný skutek vůbec naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Dle jejich názoru příkaz neobsahuje žádné informace o účelu či důvodech dané prohlídky. Jeho odůvodnění je formulováno příliš široce a obecně. Odkazují přitom na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž je kladen důraz na nutnost vymezení toho, proč má být domovní prohlídka nařízena i toho, po čem je pátráno a zhodnocení závažnosti deliktu. Zajištění přístrojů schopných elektronické komunikace, které mají vždy potenciál přispět významnou měrou k objasnění trestné činnosti, představují dle stěžovatelů extrémně razantní a intenzivní zásah do osobnostní sféry prověřované osoby. Posuzovanou věc přitom prohlašují za banalitu.5. Stěžovatelé dále namítají, že nebyl proveden předchozí výslech prvního stěžovatele dle § 84 tr. řádu ani nebylo využito prostředků dle § 78 až § 79c tr. řádu. Nebylo provedeno podání vysvětlení druhého stěžovatele, případně jiných osob.6. Předmětný příkaz vydaný ve fázi před zahájením trestního stíhání neobsahuje podle názoru stěžovatelů jakékoliv zdůvodnění, proč nebylo možné provedení domovní prohlídky odložit na pozdější stádium trestního řízení. Takové zdůvodnění pak neobsahuje ani protokol o provedení domovní prohlídky.7. Stěžovatelé poukazují též na to, že důsledky domovní prohlídky neskončily pouze jejím provedením, neboť byly zajištěny věci ve vlastnictví a užívání druhého stěžovatele, proti němuž se trestní řízení nevede. Bylo tím zasaženo také do jeho práva podnikat.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti příkazu k domovní prohlídce byla podána včas oprávněnými stěžovateli, neboť první stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byl napadený příkaz vydán, a druhého účastníka se vydání příkazu přímo dotklo, neboť byly zajištěny věci v jeho vlastnictví, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti napadenému příkazu k domovní prohlídce je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).9. Část ústavní stížnosti směřující proti provedení domovní prohlídky je nutno posoudit jako nepřípustnou, neboť nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.11. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, podle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012sp. zn. I. ÚS 2532/12nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).12. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997,sp. zn. III. ÚS 287/96(N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001,sp. zn. I. ÚS 201/01(N 147/24 SbNU 59) poukázal na charakter nedotknutelnosti obydlí jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec. Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti. V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, nýbrž musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009,sp. zn. I. ÚS 536/06(N 100/53 SbNU 263)].13. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným východiskům Ústavní soud dospěl v nyní posuzovaném případě k závěru, že napadený příkaz k domovní prohlídce byl vydán v souladu se zákonem, byl též řádně odůvodněn, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Okresní soud totiž s odkazem na stav věci shledal, že zajištění předmětných věcí je nezbytné pro účely trestního řízení, především pro objasnění trestné činnosti, z jejíhož spáchání je podezřelý první stěžovatel, a zároveň neměl pochyb o tom, že se předmětné věci nachází v bytě, který první stěžovatel užívá. Proto dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro vydání příkazu k domovní prohlídce.14. Stěžovatelé především tvrdí, že okresní soud napadený příkaz dostatečně neodůvodnil. K tomu však Ústavní soud uvádí, že z příkazu k domovní prohlídce je patrné, jaké prostory mají být prohlídce podrobeny a za jakým účelem byla prohlídka nařizována, kdy se jako účel uvádí zajištění elektronických přístrojů schopných elektronické komunikace v internetové síti, např. výpočetní technika, tablety a mobilní telefony, ve kterých jsou uloženy údaje vztahující se k vytvoření profilů, objednávek a inzerátů, které jsou součástí trestné činnosti, podrobně popsané v příkazu a páchané vůči poškozenému. Je v něm též popsána činnost, která je prověřována jako podezření z trestného činu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku a nechybí ani uvedení zjištění, z nichž vyplývá podezření, že se uvedeného jednání dopouštěl první stěžovatel, který se k němu částečně doznal. Je přitom zřejmé, že v dané fázi trestního řízení nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat bližší specifikaci důkazů, které by mohly a měly být při nařízených prohlídkách zajištěny, neboť orgány činné v trestním řízení k danému časovému okamžiku ještě nemohou vědět, jaké předměty se v objektu nacházejí a jaké dokumenty se podaří zajistit - ostatně proto je prohlídka také nařizována.15. Z napadeného příkazu je také dostatečně seznatelné, že prohlídka je nařizována jako neodkladný a neopakovatelný úkon, kdy je nutné ji provést co nejdříve, neboť je dána důvodná obava ze zmaření nebo zničení důkazů, které nelze zajistit jiným způsobem. Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonů trestního řízení posuzuje ex post, někdy dokonce i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže proto Ústavní soud již k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přistupovat jen tehdy, nebyly-li pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu dány ani žádné věcné důvody, a nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013,sp. zn. I. ÚS 4183/12(N 131/70 SbNU 211)]. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která sama o sobě zpravidla dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí jako protiústavních (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2006,sp. zn. III. ÚS 231/05). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přistupuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2009,sp. zn. I. ÚS 3108/08(U 9/52 SbNU 821)].16. Ústavní soud tak dle své judikatury za důvod k zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění stran neopakovatelnosti a neodkladnosti úkonu pouze reprodukuje zákonná ustanovení nebo absentuje úplně, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z celkových okolností případu zcela zřejmá (srov. např. usnesení ze dne 16. 3. 2011,sp. zn. I. ÚS 2816/10, nebo usnesení ze dne 19. 5. 2015,sp. zn. I. ÚS 3655/14).17. V nyní posuzovaném případě jsou důvody neodkladnosti z obsahu příkazu (i z protokolu o provedení domovní prohlídky) seznatelné (viz především důvodné podezření, podepřené konkrétními zjištěními, že v prostorách, ke kterým se příkaz k prohlídce vztahuje, se mohou nacházet dokumenty a věci nutné pro další objasnění věci, které mohou být zničeny či ukryty, a které nelze zajistit jinak). Odůvodnění napadeného příkazu tedy naplňuje požadavky kladené na tento typ rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu a s ohledem na výše uvedené proto obstojí i při přezkumu ústavnosti provedeného zásahu.18. Okolnost, že policejní orgán nepostupoval nejprve podle § 78 a násl. tr. řádu, ještě nezakládá nezákonnost domovní prohlídky. Je totiž na policejním orgánu, aby podle okolností konkrétního případu zvolil odpovídající strategii postupu v trestním řízení tak, aby naplnil požadavek § 2 odst. 5 věty první tr. řádu a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K tomu může podle svého uvážení a v souladu se zákonem využít široké palety nástrojů, jež mu trestní řád nabízí.19. První stěžovatel svou trestnou činnost bagatelizuje, pomíjí však, že orgány činné v trestním řízení prověřují nejen jednání, k němuž se doznal, ale i další trestnou činnost, z níž je podezřelý a kterou byla opakovaně způsobena vážná újma na právech poškozeného způsobem popsaným v příkazu k domovní prohlídce. Jeho argumenty o nepřiměřenosti domovní prohlídky jsou tak nepřípadné.20. Závěrem lze konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu okresního soudu při vydání napadeného příkazu k domovní prohlídce žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní intenzity.21. Ostatní námitky vztahující se k provedení domovní prohlídky shledal Ústavní soud nepřípustnými pro nevyčerpání opravných prostředků, které poskytuje trestní řád a zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství").22. Trestní řád v § 157a upravuje zejména žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce, kterou může pro závady v postupu policejního orgánu nebo státního zástupce per analogiam využít i osoba, která tvrdí, že vůči ní bylo nezákonně postupováno při výkonu domovní prohlídky a že bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť takovou osobu je třeba analogicky považovat za osobu, vůči níž se trestní řízení ve fázi prověřování vede. Budou-li navazovat další stadia trestního řízení, stanou se tyto námitky i předmětem soudního přezkumu.23. Účinné nápravy lze podle judikatury Ústavního soudu také docílit podáním podnětu k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství, který je obecně Ústavním soudem přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně práv dotčených osob [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014sp. zn. II. ÚS 2166/14(U 14/74 SbNU 623), usnesení ze dne 14. 2. 2019sp. zn. I. ÚS 34/19, aj.]. Citované ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Přitom je v posuzované věci zásadní zjištění, že stěžovatelé této možnosti nevyužili; v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by takové možnosti využili. Nevyčerpání procesního prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost nepřípustnou.24. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud část ústavní stížnosti proti příkazu k domovní prohlídce podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a část směřující proti provedení domovní prohlídky odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10023.txt

NálezÚstavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Emila Kostky, zastoupeného JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2021 č. j. 70 Co 312/2020-213, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, takto:I. Výrokem III rozsudku Krajského soudu Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2021 č. j. 70 Co 312/2020-213 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Výrok III rozsudku Krajského soudu Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2021 č. j. 70 Co 312/2020-213 se ruší.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 2. 2020 č. j. 16 C 98/2018-164 bylo rozhodnuto, že vyživovací povinnost stěžovatele stanovená rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 4. 2015 č. j. 9 C 183/2013-145, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 2. 2016 č. j. 70 Co 445/2015-236, přispívat vedlejší účastnici jako manželce od 31. 10. 2013 na její výživu částkou 15 000 Kč měsíčně se s účinností od 20. 4. 2018 do zániku manželství účastníků dne 25. 5. 2019 snižuje na částku 5 000 Kč měsíčně, splatnou vždy od každého prvního dne v měsíci k rukám vedlejší účastnice (výrok I); ve zbývající části, domáhal-li se stěžovatel dalšího snížení výživného ve výši 5 000 Kč měsíčně s účinností od 20. 4. 2018 do 25. 5. 2019, se žaloba zamítá (výrok II); vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 63 618 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně (výrok III) a stěžovatel je povinen zaplatit České republice na účet okresního soudu soudní poplatek ve výši 9 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV).3. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud, že se odvolání stěžovatele proti výroku I okresního soudu odmítá (výrok I); rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II mění tak, že povinnost stěžovatele platit vedlejší účastnici výživné manželky, stanovená rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 4. 2015 č. j. 9 C 183/2013-145, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 12. 2. 2016 č. j. 70 Co 445/2015-236, se ve zbývající výši 5 000 Kč měsíčně s účinností od 20. 4. 2018 do 25. 5. 2019 zrušuje (výrok II); vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli k jeho rukám náhradu nákladů řízení před okresním soudem v částce 37 314 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (napadený výrok III), a vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli k jeho rukám náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Ústavní stížností napadený výrok III odůvodnil krajský soud tak, že nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že odměna za jeho právní zastoupení advokátkou měla být vypočtena jako pětinásobek ročního plnění (tj. 900 000 Kč) podle § 8 odst. 2 věty za středníkem vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "advokátní tarif") ani podle § 8 odst. 2 věty před středníkem advokátního tarifu, jak to učinil okresní soud, nýbrž je nutno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, podle kterého, domáhá-li se v soudním řízení vedeném o vyživovací povinnosti povinný vydání rozhodnutí o tom, že oprávněnému již právo na poskytování výživného nenáleží, jde o určovací žalobu, neboť v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze existence vyživovacího závazku, a aplikovat § 9 odst. 1 advokátního tarifu.II. Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně použil podústavní právo, když posouzení, zda jde o přímo určitelnou hodnotu předmětu řízení, posuzoval nikoliv s ohledem na relevantní skutečnosti určité výše výživného a určité doby, za kterou mělo výživné vedlejší účastnici původně náležet, nýbrž s ohledem na typ žalobního petitu. Učinil tak, přestože Ústavní soud již opakovaně vyjádřil v usneseních (např. ze dne 22. 4. 2014sp. zn. III. ÚS 3514/13nebo ze dne 1. 11. 2016sp. zn. III. ÚS 1551/16), že i tam, kde se po obecném soudu žádá vydání rozsudku určovacího charakteru, musí být považováno použití § 8 odst. 2 advokátního tarifu při určení výše náhrady nákladů řízení za logické a přiléhavé, jde-li o jasně určitelný součet opakujících se peněžitých plnění výživného. V důsledku této nesprávné aplikace podústavního práva krajským soudem by naopak bylo nutné podle stěžovatele dojít k absurdnímu závěru, že kdyby neinicioval řízení o zrušení vyživovací povinnosti, nýbrž o její snížení na 1 Kč měsíčně, měl by při aplikaci těchto právních závěrů nárok na náhradu nákladů řízení ve výši vypočtené podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu, na rozdíl od situace, kdy při snížení vyživovací povinnosti na 0 Kč měsíčně by mu podle názoru krajského soudu měla náležet náhrada nákladů řízení stanovená za pomoci aplikace § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel namítá též duplicitu výroků, která spočívá v tom, že přestože z odůvodnění rozsudku krajského soudu může vyplývat, že úmyslem soudu bylo změnit původní výrok III rozhodnutí okresního soudu, v samotném výroku III rozsudku krajského soudu není uvedeno, že se tímto výrokem mění výrok III okresního soudu. Nyní tedy existuje výrok III okresního soudu, ke kterému duplicitně přibyl nový výrok III rozsudku krajského soudu, oba o náhradě nákladů řízení před okresním soudem.III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele5. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení.6. Krajský soud sdělil, že rozhodnutí se opírá mimo jiné o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, které je přiléhavé na posuzovanou věc. Též má krajský soud za to, že v žádném případě nenastolil duplicitu nákladových výroků, když rozhodoval podle § 224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). V podrobnostech pak odkázal na napadené rozhodnutí, konkrétně jeho body 13 až 16, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.7. Ing. arch. Tereza Kostková, která byla účastnicí řízení před obecnými soudy, se k věci nevyjádřila. Protože byla poučena o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdává, nebylo s ní již dále v posuzované věci jednáno.8. Vyjádření krajského soudu bylo stěžovateli zasláno na vědomí a k případné replice. Ten v ní setrval na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti, přičemž zdůraznil, že šlo o řízení, v němž je jeho předmět, tedy i hodnota sporu, určitým způsobem vymezený a vyčíslitelný a z tohoto důvodu měla být náhrada nákladů na právní zastoupení stanovena na základě § 8 odst. 2 advokátního tarifu.IV. Procesní předpoklady projednání návrhu9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].12. Ústavní soud proto přezkoumal rozsudek krajského soudu, jakož i řízení jemu předcházející, a po seznámení se s vyžádaným soudním spisem dospěl k následujícím závěrům.13. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně podle názoru Ústavního soudu je toto rozhodování též integrální součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002sp. zn. III. ÚS 455/01(N 57/26 SbNU 113)], přičemž "právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny" [viz nálezy ze dne 4. 7. 2001sp. zn. II. ÚS 598/2000(N 100/23 SbNU 23) nebo ze dne 21. 3. 2006sp. zn. II. ÚS 259/05(N 65/40 SbNU 647)]. Jak Ústavní soud uvedl výše, jeho zásah do této činnosti je namístě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami, tj. vadami majícími za následek porušení ústavnosti, jak je Ústavní soud vymezuje ve své rozhodovací činnosti.14. Takový případ nastal i v nyní posuzované věci, a to i se zřetelem k faktu, že je v ní nutno posoudit rozpor vzniklý mezi judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a věc tak může svým významem podstatně přesáhnout vlastní zájem stěžovatele na výsledku řízení.15. Ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu stanoví: "Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok."16. Ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu stanoví: "Je-li předmětem právní služby opětující se plnění, stanoví se tarifní hodnota součtem hodnot těchto plnění; jde-li však o plnění na dobu delší než pět let nebo na dobu neurčitou, stanoví se jen pětinásobkem hodnoty ročního plnění."17. Ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu stanoví: "Nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč."18. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3890/2015 dospěl ke shora dovolávanému závěru, podle kterého, jde-li o předmět řízení, který je "vymezen v žalobním návrhu, lze rozlišit několik druhů řízení o výživném pro zletilé dítě. Předně jde o žalobu, kterou se zletilé dítě domáhá toho, aby soud uložil rodičům povinnost poskytovat mu výživné. V tomto případě jde o žalobu na plnění (výživné) s tím, že pravomocný rozsudek o této žalobě v sobě zahrnuje řešení otázky existence práva a povinnosti (vyživovacího závazku). Žalobou na plnění se zahajuje také řízení, jehož předmětem je snížení nebo zvýšení výživného. Domáhá-li se však rodič, aby soud rozhodl o tom, že zletilému dítěti již právo na poskytování výživného nenáleží (tedy, že právo zletilého dítěte na výživné relativně zaniklo pro jeho schopnost samo se živit nebo pro rozpor dalšího poskytování výživného s dobrými mravy), jde o určovací žalobu, neboť v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze existence vyživovacího závazku".19. Oproti tomu Ústavní soud již ve svém odkazovaném usnesenísp. zn. III. ÚS 3514/13konstatoval, že "nelze považovat za svévolné, pokud obecný soud použil při stanovení výše nákladů řízení § 8 odst. 2 advokátního tarifu hovořící o opětujícím se plnění, i když předmětem žaloby je návrh na zrušení onoho opětujícího se plnění, tedy návrh na zrušení výživného, nikoli návrh na jeho stanovení, zvýšení či snížení".20. Ústavní soud následně ve svém usnesenísp. zn. III. ÚS 1551/16tento svůj názor s odkazem na shora uvedené (sub 19) usnesení potvrdil a rozvedl, když v tehdejší věci zdůraznil, že "krajský soud vycházel při výpočtu sazby mimosmluvní odměny zástupce vedlejšího účastníka za soudní řízení z tarifní hodnoty stanovené součtem opakujících se peněžitých plnění výživného, o které byl veden spor (§ 8 odst. 2 advokátního tarifu). Stěžovatelka svůj odlišný názor, dovolávající se aplikace § 9 odst. 1 advokátního tarifu (uvedené ustanovení se vztahuje na případy, kdy ,nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi´), opírá o tvrzení, že v daném řízení nebylo předmětem peněžité plnění. Ústavní soud však považuje užití ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu krajským soudem za logické a přiléhavé. V dané věci byl totiž veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši (byť nebylo navrhováno přiznání daného plnění, ale jeho zrušení), a to za zcela určité časové období, tedy celkovou spornou peněžitou částku bylo možno zjistit jednoduchým početním úkonem. Ústavní soud proto nemá za to, že by zde krajský soud vybočil z mezí ústavnosti, resp. interpretoval a aplikoval právní normu extrémně nesprávně (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014sp. zn. III. ÚS 3514/13)".21. Těžiště posuzované věci spočívá v posouzení, zda lze jako ústavně konformnímu přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle kterého, jde-li o náhradu nákladů řízení ve věcech návrhu na zrušení výživného, je nutno postupovat podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť jde o určovací žalobu. To by znamenalo, že v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze určení existence vyživovacího závazku. Oproti tomu byl Ústavním soudem ústavně konformním shledán právní názor, že v takovém případě je nutno použít § 8 odst. 2 advokátního tarifu, jelikož je veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši (byť není navrhováno přiznání daného plnění, ale jeho zrušení), kdy celkovou spornou peněžitou částku je možno zjistit jednoduchým početním úkonem.22. Z hlediska systematiky i dikce jednotlivých ustanovení advokátního tarifu je zřejmé, že § 9 odst. 1 advokátního tarifu je v jistém smyslu "zbytkové" ustanovení, které se pro výpočet odměny použije v případech, kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že by toto ustanovení mělo být aplikováno až jako poslední možnost, kdy není možno posuzovanou věc podřadit pod žádné jiné ustanovení advokátního tarifu, a to dokonce i tehdy, kdy by se takové řešení nabízelo jako nejjednodušší možnost - např. v nálezu ze dne 4. 7. 2001sp. zn. II. ÚS 598/2000shledal, že "nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí či práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů" [obdobně též nálezy ze dne 15. 1. 2003sp. zn. I. ÚS 712/01(N 6/29 SbNU 41), ze dne 11. 6. 2009sp. zn. II. ÚS 2811/08(N 141/53 SbNU 747), ze dne 16. 3. 2010sp. zn. II. ÚS 2886/07(N 53/56 SbNU 571) či ze dne 24. 3. 2011sp. zn. II. ÚS 538/10(N 54/60 SbNU 671)]. Zjednodušeně řečeno, je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv § 9 odst. 1 advokátního tarifu.23. Opětujícími se plněními ve smyslu § 8 odst. 2 advokátního tarifu jsou typicky plnění vyživovací povinnosti na zletilé dítě (pro nezletilé srov. speciální úpravu v § 9 odst. 2 advokátního tarifu), případně právě (jako v nyní souzené věci) vyživovací povinnost na manželku. V právní praxi pak nečiní problém situace, je-li předmětem řízení zvýšení či snížení vyživovací povinnosti, kdy je pak tarifní hodnotou nikoliv plná výše výživného, ale pouze rozdíl mezi výživným stávajícím a požadovaným, který je také předmětem řízení. K tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2000 sp. zn. 6 Co 872/2000, podle kterého: "Je-li požadováno zvýšení výživného zletilého dítěte na dobu neurčitou, je tarifní hodnota pětinásobek hodnoty ročního plnění, kterým je rozdíl mezi dosavadním a nově požadovaným výživným, nikoliv celá výše požadovaného výživného. Právní pomoc se týká pouze tohoto rozdílu."24. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že ústavně konformním je výklad advokátního tarifu (§ 8 odst. 2 a § 9 odst. 1), podle kterého, domáhá-li se jedna osoba žalobou, aby soud rozhodl o tom, že druhé osobě již právo na poskytování výživného nenáleží, jde o žalobu na plnění (výživné), avšak s tím, že pravomocný rozsudek o této žalobě v sobě zahrnuje nejen řešení otázky existence práva a povinnosti (vyživovacího závazku), nýbrž i jeho výše. Je-li proto veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši (byť není rozhodováno o přiznání daného plnění, ale o zrušení výživného), a to za určité časové období, kdy je celkovou spornou peněžitou částku možno zjistit jednoduchým početním úkonem, je postup, ve kterém je dána přednost použití § 8 odst. 2 advokátního tarifu, v souladu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.25. Pro úplnost je pak možno dodat, že právní úprava pak samozřejmě počítá i se situacemi, kdy by výše naznačený názor byl z hlediska konkrétních okolností souzené věci neudržitelný a pro neúspěšného účastníka např. až ekonomicky likvidační. Pak obecný soud může bezpochyby za splnění zákonem daných podmínek zvážit i v takové situaci aplikaci § 150 o. s. ř. Tím však Ústavní soud nijak nepredikuje další posouzení věci obecnými soudy v nyní posuzované věci.VI. Závěr26. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbývá než uzavřít, že práva stěžovatele na soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva byla napadeným výrokem III krajského soudu porušena, došlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny.27. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok III rozsudku krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu upustil.

decision_10024.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Pavlem Štanglem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 4 Tdo 814/2021-1789, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. 4 To 9/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020 č. j. 4 T 3/2020-1577, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníStěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod.Stěžovatel namítá, že hodnocení důkazů v jeho věci představuje exces, který je v rozporu s principy právní logiky, a závěr o jeho vině vyjadřuje svévoli soudní moci. Tvrdí, že pouhé prohlášení poškozeného o předání hotovosti ve výši 18 355 930 Kč nemůže být považováno za dostatečný důkaz o tom, že se tak skutečně stalo. Podle něj neexistuje žádný přímý důkaz, na němž by trestní soudy mohly postavit svůj závěr o vině, nepřímé důkazy pak netvoří ucelený řetězec. Uvádí, že výpověď poškozeného je potvrzována jen jeho blízkými osobami (manželkou a nejlepším přítelem), kteří tuto informaci měli pouze od poškozeného. Připomíná, že částku 1 341 300 Kč mu poškozený zaslal na účet, takže je nelogické, aby většinu finančních prostředků, celých 17 034 630 Kč předával v hotovosti bez jakýchkoli dokladů. Odkazuje na nálezsp. zn. II. ÚS 1975/08a uvádí, že se v trestním řízení negativně projevila jeho příslušnost do množiny sociálně marginalizovaných osob z důvodu jeho národnosti. Trestní soudy podle něj nerespektovaly princip in dubio po reo.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.Výše uvedené námitky směřující výhradně k revizi hodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu za trestné činy. Přitom hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezysp. zn. III. ÚS 84/94aIII. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a polemizuje tak se skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezysp. zn. III. ÚS 84/94,III. ÚS 166/95či usnesenísp. zn. III. ÚS 376/03).Stěžovatel brojí primárně proti tomu, že soudy jako pravdivou vyhodnotily výpověď poškozeného a na ni navazující důkazy. Ústavní soud k tomu nejprve uvádí, že důkazní situace, kdy proti sobě stojí na jedné straně tvrzení obžalovaného a na straně druhé výpověď poškozeného, podporovaná případně dalšími důkazy, je poměrně běžná, zejména u některých trestných činů. Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 861/11,III. ÚS 1854/10,III. ÚS 722/12aIII. ÚS 1310/13).Z napadených rozhodnutí vyplývá, že si trestní soudy byly v posuzované věci dobře vědomy uvedené důkazní situace a věrohodností tvrzení poškozeného i stěžovatele se velmi pozorně a důkladně zabývaly. Ústavní soud odkazuje primárně na č. l. 39-43 rozsudku Městského soudu v Praze, kde nalézací soud podrobně vyložil hodnocení provedených důkazů. Z tohoto odůvodnění vyplývá, že výpověď poškozeného byla podporována nejen svědeckou výpovědí jeho manželky (rovněž poškozené trestným činem stěžovatele) a nejlepšího přítele, jak tvrdí stěžovatel, ale i výpověďmi dalších osob. Předávky peněz stěžovateli byly dále nepřímo prokazovány výpisy z účtu poškozeného a jeho manželky, z nichž je patrné, že docházelo k výběru z bankomatů v době bezprostředně předcházející předávkám hotovosti. Nalézací soud také upozornil na některé zásadní nelogičnosti ve výpovědi stěžovatele.Odůvodnění hodnocení provedených důkazů dále doplnil odvolací soud na č. l. 6-7 a 10-12 svého usnesení, když zejména rozvedl vysvětlení důvodů, pro které bylo třeba výpověď stěžovatele vyhodnotit jako jednoznačně nevěrohodnou a účelovou. Rovněž upozornil na nepravdivost tvrzení stěžovatele, že svědek Š. v řízení vypovídal čistě na základě informací získaných od poškozeného. Uvedený svědek totiž v několika případech zaznamenal, že poškozený ihned poté, co od něj převzal peníze, je složil ve Sberbank (u níž měl účet stěžovatel) nebo běžel na schůzku se stěžovatelem, přičemž ve dvou případech stěžovatele i viděl z dálky.Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na citované pasáže napadených rozhodnutí a podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky nijak nereaguje na uvedené konkrétní důvody, na jejichž základě trestní soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch. Také proto Ústavní soud nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že hodnocení provedených důkazů ze strany trestních soudů má excesivní charakter, je v rozporu s principy právní logiky a je projevem jejich svévole. Žádné takové vady v Ústavní soud v argumentaci trestních soudů neshledal a nenachází ani žádný další důvod pro to, aby zpochybňoval jejich výsledný závěr, že provedené důkazy spolehlivě prokazují vinu stěžovatele, a není proto prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo.Ústavní soud závěrem podotýká, že pokud stěžovatel s odkazem na nálezsp. zn. II. ÚS 1975/08tvrdí, že se v trestním řízení negativně projevila jeho příslušnost do "množiny sociálně marginalizovaných osob především skrze svou národnost", neuvádí nic konkrétního, čím by toto tvrzení dokládal. Samotná skutečnost, že trestní soudy uznaly vinnou osobu, která není českým státním občanem, však nemůže představovat důvod k pochybnostem o zákonnosti takového rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo.Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.předseda senátu

decision_10025.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Pavlíka, zastoupeného Mgr. Michalem Fidrou, advokátem, sídlem Ant. Barcala 1446/26a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2021 č. j. 25 Cdo 2672/2021-299 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 11 Co 147/2021-277, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Bronislava Šeráka, advokáta, sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby stěžovatele proti vedlejšímu účastníku o zaplacení 804 416 Kč s příslušenstvím byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 1. 2021 č. j. 25 C 304/2018-226 vedlejšímu účastníku uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 507 445 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 3. 5. 2018 o zaplacení (výrok I.), co do částky 296 971 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 4. 2018 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 507 445 Kč od 12. 4. 2018 do 2. 5. 2018 byla žaloba zamítnuta (výrok II.), vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 401 605,04 Kč (výrok III.) a oba účastníci byli zavázáni k náhradě nákladů řízení státu - stěžovatel ve výši 44 Kč a vedlejší účastník ve výši 78 Kč (výroky IV. a V.).3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu co do částky 50 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 3. 5. 2018 do zaplacení, jinak v tomto výroku napadený rozsudek potvrdil. Ve výrocích IV. a V. změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 52 Kč a vedlejšímu účastníku ve výši 70 Kč (výrok I.). Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 83 815,60 Kč (výrok II.).4. O nákladech řízení před soudy obou stupňů městský soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s § 224 odst. 1, 2 občanského soudního řádu s tím, že obvodní soud pochybil, rozhodl-li o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť v daném případě nezáviselo rozhodnutí na úvaze soudu ve smyslu § 136 občanského soudního řádu, ale na posouzení otázky, v jakém rozsahu, by bylo stěžovateli (žalobci) stanoveno výživné na nerozvedenou manželku v případě, že by ve věci nebylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, přičemž o výživném manželky se nerozhoduje podle úvahy soudu podle § 136 občanského soudního řádu, ale na základě zákonných kritérií stanovených v příslušných ustanoveních občanského zákoníku. Judikatura poukazovaná stěžovatelem nebyla podle názoru městského soudu relevantní, neboť se vztahovala k rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jehož výše se stanoví úvahou soudu podle § 136 občanského soudního řádu.5. Pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2021 č. j. 25 Cdo 2672/2021-299 odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 345 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudek městského soudu obsahuje nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, na základě kterého podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo odmítnuto jako nepřípustné. Z toho důvodu mu uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které nesprávné poučení o možnosti podat dovolání nemůže jít k tíži stěžovatele pro účely eventuálního přístupu k Ústavnímu soudu.7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud pochybil, když o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, a nikoliv podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Tvrdí, že pro posouzení věci je podstatné, zda by vůbec a v jaké výši měla jeho bývalá manželka nárok na výživné, což není otázka exaktně aritmeticky určitelná a závisí na mnoha okolnostech, které nemohl znát ani před podáním žaloby. Poukazuje na kritéria pro stanovení výše výživného a má za to, že městský soud při určení rozsahu náhrady nákladů na výživu manželky vycházel z nesprávného právního názoru.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozhodnutí městského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008sp. zn. II. ÚS 256/08, ze dne 7. 12. 2004sp. zn. IV. ÚS 406/04(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004].9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že proti usnesení Ústavního soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.10. Cítil-li se stěžovatel dotčen na svých základních právech nákladovým výrokem rozsudku městského soudu, proti kterému není dovolání přípustné, mohl se ústavní stížností včas obrátit na Ústavní soud, což neučinil. V tomto ohledu je tedy třeba ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu považovat za opožděně podanou.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].13. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nesprávným poučením městského soudu mu uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu, neboť namísto toho podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo odmítnuto jako nepřípustné. S tímto jeho názorem se Ústavní soud neztotožnil, neboť poučení v rozsudku městského soudu považuje za řádné. Městský soud v poučení uvedl "Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud". Ač z poučení výslovně nevyplývá, že proti výroku o nákladech řízení nelze podat dovolání, z obsahu poučení lze tuto informaci dovodit, a to tím spíše, když stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, a navíc je sám advokátem, jak uvádí v ústavní stížnosti.14. Cítil-li se stěžovatel nákladovým výrokem rozsudku městského soudu dotčen na svých základních právech (což Ústavní soud, přestože jde pouze o náklady řízení, ve výjimečných případech připouští jako možné), měl se ústavní stížností včas obrátit na Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2020sp. zn. I. ÚS 1609/20). Stěžovatel tak ovšem, ač sám advokát a zastoupen právním profesionálem, neučinil, a namísto toho podal proti nákladovému výroku dovolání k Nejvyššímu soudu.15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti nákladovému výroku městského soudu s tím, že podle účinného znění § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné, k tomu Ústavní soud uvádí, že přezkum Ústavního soudu se omezuje na posouzení, zda Nejvyšší soud postupoval v mezích zákona, interpretoval jej v souladu s ústavním pořádkem, nedopustil se při jeho aplikaci nepřípustné svévole, a zda své rozhodnutí odůvodnil odpovídajícím způsobem (tj. srozumitelně a přesvědčivě).16. Všem těmto požadavkům Nejvyšší soud zjevně dostál. Dikce § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu je jasná a nepřináší výkladové problémy. Je-li dovoláním napaden výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, nezbývá Nejvyššímu soudu s účinností od 30. 9. 2017, než je bez dalšího zkoumání odmítnout.17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že v případě ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti nákladovému výroku městského soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10026.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vasila Blaňára, zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 20 Cdo 2986/2021-168 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 18 Co 154/2020-80, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Márie Blaňárové a Obce Malé Přítočno, sídlem Kladenská 10, Malé Přítočno, jako vedlejších účastnic řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 10. 2020 č. j. 22 EXE 2/2020-59 byl zamítnut návrh stěžovatele a první vedlejší účastnice jako povinných (dále též jen "povinní"), na zastavení exekuce provedením prací a výkonů a zdržením se užívání. Okresní soud neshledal důvod k zastavení exekuce, neboť již z obsahu podání povinných (a současně z přiložených fotografií) bylo zřejmé, že povinnost uložená exekučním titulem dosud nebyla splněna, na tom nic nemění ani případná částečná změna umístění plotu nebo rozsahu užívání příslušných pozemků. Ani skutečnosti uváděné povinnými k nižší rychlosti postupu prací neshledal soud relevantními. Podle okresního soudu v tomto případě nehraje roli ani věk, stejně jako případná karanténa, neboť odstranění plotu, o jehož odstranění se v řízení jednalo, je záležitostí dnů, nikoli měsíců či let. Protože okresní soud neshledal ani jiný důvod k zastavení exekuce, ke kterému by soud přihlížel z úřední povinnosti, soud návrh na zastavení exekuce zamítl, přičemž vzhledem k obsahu podání stran okresní soud rozhodl bez nařízení jednání (§ 269 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.").3. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podali povinní odvolání, ve kterém poukazovali na to, že podstatou návrhu na zastavení exekuce je zásadní změna situace v oplocení pozemků od vydání exekučního titulu, neboť postupně podle svých sil a možností zajišťují splnění exekučního titulu. Připustili, že k úplnému splnění exekučního titulu ještě nedošlo, soud měl ovšem po provedení navrženého ohledání exekuci zastavit částečně ve zjištěném rozsahu plnění. Zdůraznili dále, že to, co bylo splněno mimo exekuci, nelze plnit ve vlastním exekučním řízení a o tento rozsah musí být exekuce omezena, okresní soud se však touto problematikou nezabýval. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že již z obsahu podání povinných vyplývá, že exekučním titulem uložené povinnosti nebyly splněny a důvod pro zastavení exekuce tak není dán. Okresní soud proto nepochybil, když návrh povinných na zastavení exekuce zamítl. Poukazovali-li povinní na to, že soud měl provést ohledání a po jeho provedení exekuci zastavit aspoň částečně v ohledáním zjištěném rozsahu plnění, přičemž zdůraznili, že to co bylo splněno mimo exekuci, nelze plnit i ve vlastním exekučním řízení, a o tento rozsah musí být exekuce omezena, krajský soud uvedl, že povinní v návrhu na zastavení exekuce její částečné zastavení nenavrhovali, a exekuční soud tak neměl důvod pro postup podle § 55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Navíc ani provedeným místním šetřením by nebylo zjištěno, v jakých konkrétních časových úsecích byly ty které povinnými tvrzené práce vykonány, tedy zda by zde byl vůbec důvod pro částečné zastavení exekuce dán. Okresní soud proto podle krajského soudu nepochybil, když návrh povinných na zastavení exekuce zamítl.4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., odmítl s odůvodněním, že v dovolání je uplatněn jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1896/2011. Namítal, že krajský soud rozhodnutím bez nařízení jednání o návrhu na zastavení exekuce povinným odňal právo jednat před soudem a upřesnit časový rozsah dobrovolného splnění před nařízením exekuce. Nejvyšší soud konstatoval, že k takové námitce, která poukazuje na možné vady řízení, však Nejvyšší soud v daném případě nemůže přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by tato případná vada řízení dosáhla takové intenzity, aby byla tak v rozporu s principy demokratického státu. Nejvyšší soud by se jimi podle § 242 odst. 3 o. s. ř., mohl zabývat až tehdy, byla-li by dána přípustnost dovolání, ale o takový případ v předmětné věci nešlo.II.Argumentace stěžovatele5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím jeho návrhu a návrhu jeho manželky jako povinných na zastavení exekuce podle § 268 odst. l písm. g) a h) o. s. ř., jakož i návrhu na provedení důkazů o rozsahu splněné povinnosti již před exekucí, a to bez nařízení jednání a dokazování.6. Stěžovatel poukazuje na to, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu k rozhodování o návrzích na zastavení exekuce podle § 268 odst. l písm. g) a h) o. s. ř., bez soudního jednání je založena na závěru, že zásadně rozporná tvrzení účastníků nelze bez soudního jednání řešit. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1896/2011, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že § 269 odst. 2 o. s. ř., slovy "zpravidla po předchozím jednání" považuje za možné rozhodovat mimořádně bez jednání o návrzích podle § 268 odst. l písm. g) a h) o. s. ř., jen v těch případech, kde jsou rozhodná tvrzení účastníků shodná. Není-li tomu tak, není možné rozhodovat bez jednání. V předmětné věci jde právě o případ, kdy rozhodnutí bez jednání soudu, vylučuje i ustálená judikatura Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele v předmětné věci došlo k překvapivému postupu soudu, jímž současně bylo stěžovateli odňato právo na přístup k soudu a ke spravedlivému projednání věci. Závěr Nejvyššího soudu, že absence soudního jednání při neprovedení žádného z navržených důkazů "nedosáhla intenzity rozporu s principy demokratického státu" je podle stěžovatele nesprávný.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].10. Namítá-li stěžovatel, že soud rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele a jeho manželky jako povinných na zastavení exekuce podle § 268 odst. l písm. g) a h) o. s. ř., jakož i návrhu na provedení důkazů o rozsahu splněné povinnosti již před exekucí, bez nařízení jednání, Ústavní soud poukazuje na to, že z občanského soudního řádu vyplývá, že obecně není povinností soudu nařídit k rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí jednání, byť se v § 269 odst. 2 o. s. ř., stanoví, že v případech uvedených v § 268 odst. 1 písm. g) a h) se rozhoduje zpravidla po předchozím jednání.11. V předmětné věci okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že již z obsahu podání povinných (a současně z přiložených fotografií) bylo zřejmé, že povinnost uložená exekučním titulem dosud nebyla splněna, což mu umožnilo, aby rozhodl bez nařízení jednání. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu.12. Poukazovali-li povinní na to, že soud měl provést ohledání a po jeho provedení exekuci zastavit aspoň částečně v ohledáním zjištěném rozsahu plnění, přičemž zdůraznili, že to co bylo splněno mimo exekuci, nelze plnit i ve vlastním exekučním řízení, a o tento rozsah musí být exekuce omezena, krajský soud k tomu především uvedl, že povinní v návrhu na zastavení exekuce její částečné zastavení nenavrhovali. Krajský soud dále uzavřel, že ani provedeným místním šetřením by nebylo zjištěno, v jakých konkrétních časových úsecích byly ty které povinnými tvrzené práce vykonány, tedy zda byl dán důvod pro částečné zastavení exekuce.13. Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Z napadených rozhodnutí se podává, že oba soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a přesvědčivě vysvětlily, proč v předmětné věci nebylo nutné při rozhodování o návrhu povinných na zastavení exekuce nařizovat jednání, případně provádět dokazování.14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem vysvětlil, že dovolání stěžovatele bylo nutno odmítnout, neboť v dovolání je uplatněn jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř., lze totiž dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Přitom jen, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.15. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10027.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CentroFinance, s. r. o., sídlem Česká 57, Beroun, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 31. srpna 2021 č. j. 109 C 197/2021-52, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníka řízení, a Daniela Čackého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.3. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.4. Proti napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově nebylo přípustné odvolání. Dotazem k uvedenému soudu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 16. 10. 2021. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána dne 24. 1. 2022, je zjevné, že se tak stalo až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.5. Na základě těchto skutečností soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2020Radovan Suchánek, v. r.soudce zpravodaj

decision_10028.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Henriety Vandersmissen, zastoupené advokátkou JUDr. Janou Kudynovou, sídlem Štefánikova 203/23, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2021 č. j. 22 Cdo 126/2021-354, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2020 č. j. 28 Co 148/2020-300 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. února 2020 č. j. 8 C 324/2018-255 ve znění usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. března 2020 č. j. 8 C 324/2018-259, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, a obce V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. že došlo k vyvlastnění jejího pozemku v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhala zrušení spoluvlastnictví k pozemkům parcelní číslo X1, ostatní plocha, a parcelní číslo X2, orná půda, oba v katastrálním území a obci V., zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, které spoluvlastnila se stěžovatelkou. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice k výše uvedeným pozemkům zrušuje (I. výrok), pozemky připadají do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice (II. výrok), která je povinna za vyrovnání podílů zaplatit stěžovatelce částku 39 000 Kč (III. výrok), a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 18 617 Kč (IV. výrok). Usnesením ze dne 27. 3. 2020 č. j. 8 C 324/2018-259 doplnil okresní soud rozsudek o V. výrok, kterým byla účastníkům řízení uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku.3. Okresní soud dospěl po obsáhlém dokazování k závěru, že jsou splněny podmínky pro zrušení spoluvlastnictví stanovené v § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Vedlejší účastnice měla na zrušení spoluvlastnictví právní zájem, přičemž dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se mezi ní a stěžovatelkou nepodařilo uzavřít. Okresní soud uvedl, že pozemky nemohou být rozděleny, neboť je lze v zásadě považovat za účelové komunikace, i když přísně vzato u nich není splněn požadavek nutné komunikační potřeby. Využití obou pozemků jako veřejně přístupné účelové komunikace přitom bude "účelnějším využitím (ke kterému ostatně dlouhodobě fakticky slouží desítky let) než žalovanou plánované užití pro pěstování malin a jiných keřů ..." (bod 20 odůvodnění). Proto pozemky přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, a to za částku vycházející ze znaleckého posudku.4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil III. výrok rozsudku okresního soudu tak, že mírně navýšil přiznanou náhradu za vyrovnání podílů (na částku 39 058 Kč) a ve zbytku rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (I. výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, ani před krajským soudem (II. výrok). Krajský soud v prvé řadě vyvrátil námitku stěžovatelky, že okresní soud prováděl důkazy navržené vedlejší účastnicí i po koncentraci řízení (bod 15 odůvodnění). Ta v posuzované věci nenastala, neboť při jednání konaném dne 20. 2. 2019 nebyly splněny veškeré podmínky stanovené v § 118 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stejně tak nepřisvědčil ani námitce nesplnění podmínek řízení v důsledku tvrzené vady plné moci udělené vedlejší účastnicí (bod 20 odůvodnění).5. Krajský soud v odvolacím řízení doplnil dokazování a zdůraznil, že mezi účastníky zůstal nadále sporným způsob vypořádání spoluvlastnictví k druhému z předmětných pozemků (bod 23 odůvodnění). Druhý pozemek nemá podle právního názoru krajského soudu povahu účelové komunikace. Přesto jej však nelze rozdělit mezi stěžovatelku a vedlejší účastnici. Podle krajského soudu je sice rozdělení nemovitostí "skutečně prvním ze způsobů jejich vypořádání, který je na řadě... avšak jedině tehdy, je-li to dobře možné. Pro takový postup jsou určujícími kritérii poloha pozemku, celková plocha a tvar pozemku ... Pozemek č. 2 je pozemkem o šíři maximálně 4,5 m, který obklopují nemovitosti jiných vlastníků, na nichž jsou umístěny stavby. Jde navíc o pozemek, který se lomí, jeho celková výměra činí 530 m2 a žalovaná z něj má přístup na svůj další pozemek..." (bod 24). Právě vzhledem ke svému tvaru a velkosti shledal krajský soud dotčený pozemek jako reálně nedělitelný. Po případném rozdělení by navíc nebyla část pozemku, která by měla připadnout vedlejší účastnici, objektivně využitelná. Krajský soud ve výroku proto pouze korigoval výši částky přiznané stěžovatelce, když za částku na vyrovnání, odpovídající velikosti jejího podílu na nemovitostech považoval částku 39 058 Kč, a nikoliv 39 000 Kč přiznanou okresním soudem (bod 28). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019sp. zn. II. ÚS 572/19(N 211/97 SbNU 260) pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, ani krajským soudem.6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243 odst. 3 o. s. ř. a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč. Zdůraznil, že rozhodnutí krajského soudu je založeno na právní otázce závaznosti pořadí způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž stěžovatelka v dovolání namítala, že krajský soud nepostupoval podle § 1144 o. z. a nerozhodl o přednostním způsobu vypořádání, kterým je rozdělení společné věci, resp. rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu se však krajský soud při použití předmětného ustanovení občanského zákoníku v žádném ohledu neodchýlil od jeho ustálené judikatury, neboť rozdělení společné věci brání nejen podstatné snížení její hodnoty, ale též to, že rozdělení není "dobře možné". Krajský soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč rozdělení druhého pozemku reálně možné nebylo. Platí dále, že "byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě, že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Úvahy nalézacího soudu o splnění či nesplnění podmínek pro rozdělení věci by pak mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. V dané věci úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená není.".II.Argumentace stěžovatelky7. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkový stav věci, jakož i průběh řízení před soudy a namítá, že jejich postupem došlo "k obejití práva a k jeho zneužití, když institut vypořádání podílového spoluvlastnictví byl použit k odnětí vlastnického práva". V důsledku tohoto nepřípustného vyvlastnění bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.8. Druhý z pozemků měl být podle názoru stěžovatelky rozdělen mezi ni a vedlejší účastnici. Rozhodnutí soudů o přikázání pozemku vedlejší účastnici je nezákonné pro rozpor s § 1144 o. z. a neodpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Odůvodnění krajského soudu pokládá stěžovatelka za "velmi zjednodušené ... a nedostatečné v kontextu toho, o jak velký a zásadní zásah do jejího vlastnického práva jde". Pouhá skutečnost, že si vedlejší účastnice přeje užívat pozemek jako účelovou komunikaci, není důvodem k tomu, aby byla stěžovatelka zbavena svého vlastnického práva. Popírá přitom, že by se na předmětném pozemku jakákoliv účelová komunikace nacházela. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že jí Nejvyšší soud uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Proto je nutno vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat až za situace, kdy je dané rozhodování stiženo kvalifikovanými vadami majícími za následek porušení ústavnosti. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.11. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení o odmítnutí dovolání správně uvedl, že úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení o způsobu vypořádání lze v dovolacím řízení zpochybnit jen za předpokladu, že budou zjevně nepřiměřené [srov. též KRÁLÍK, M. § 1147 (Přikázání společné věci a její prodej ve veřejné dražbě) In SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. III. svazek. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 14]. Jak Ústavní soud zdůraznil v nedávném usnesení ze dne 9. 11. 2021sp. zn. IV. ÚS 2673/21, toto "pravidlo platí také pro řízení o ústavní stížnosti, neboť ve věcech, v nichž je dán poměrně široký prostor pro uvážení obecných soudů, je možnost zásahu Ústavního soudu z povahy věci ... značně zúžena, a to na případy, kdy dané rozhodování nese známky excesu, tedy kdy obecné soudy své rozhodnutí opřou o skutečnosti, které jsou z právního hlediska irelevantní nebo očividně nepodstatné, a naopak podstatné skutečnosti, pro které by bylo možné věc přikázat do výlučného vlastnictví protistrany, pominou" (přiměřeně viz též usnesení ze dne 8. 10. 2009sp. zn. IV. ÚS 1993/09). Rozhodnutí krajského soudu, který ve věci doplnil dokazování a korigoval závěr okresního soudu o existenci účelové komunikace na pozemku, však uvedené nedostatky nevykazuje.12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá rozpor napadených rozhodnutí s § 1144 o. z. Zcela však přehlíží § 1147 o. z., podle něhož soud přikáže společnou věc jednomu ze spoluvlastníků též tehdy, není-li její rozdělení dobře možné. Jde přitom o další (samostatný), na § 1144 o. z. nezávislý důvod, zamezující rozdělení společné věci. Krajský soud přitom přesvědčivým způsobem zdůvodnil, proč není rozdělení pozemku "dobře možné" (viz bod 5 výše). Namítá-li dále stěžovatelka nesprávnost závěru o existenci účelové komunikace na předmětném pozemku, na tomto závěru rozhodnutí krajského soudu (na rozdíl od rozsudku okresního soudu) nestálo.13. Zrušení spoluvlastnictví k předmětnému pozemku je ryze soukromoprávním institutem, který nelze ztotožňovat s vyvlastněním coby nuceným odnětím vlastnického práva, provedeným ve veřejném zájmu, a to správním rozhodnutím vydaným na základě zákona obsahujícího expropriační titul (viz GRYGAR, T. In GRYGAR, T., FRUMAROVÁ, K., HORÁK, O., MASARIK, M. Vyvlastnění a vyvlastňovací řízení. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 29 a násl., s. 46 a násl.). Za zrušení spoluvlastnictví a přikázání pozemku do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice byla stěžovatelce poskytnuta náhrada, jejíž výši (přiměřenost) stěžovatelka kvalifikovaným způsobem nezpochybňuje.14. Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ale za předvídatelný důsledek toho, že stěžovatelka v dovolání neuplatnila relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci, resp. zda rozhodnutí není protiústavní typicky pro absenci jeho odůvodnění jako projev soudní svévole. K tomu však v posuzované věci nedošlo, když usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněno a s ohledem na shora uvedené je patrné, že se krajský soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Namítá-li vůči tomuto usnesení dále stěžovatelka, že jí byla nesprávně uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč, nevypořádává se s ustáleným přístupem Ústavního soudu k této otázce. Problematika náhrady nákladů řízení totiž může nabýt ústavněprávní roviny jen výjimečně. To platí tím spíše, jde-li o zjevně bagatelní částku (např. usnesení ze dne 26. 3. 2019sp. zn. IV. ÚS 2179/18), což je případ stěžovatelky. Za situace, kdy stěžovatelka nedokládá, že i tato bagatelní částka kvalifikovaně zasahuje do její majetkové sféry, nepřísluší Ústavnímu soudu blíže přezkoumávat nákladový výrok usnesení Nejvyššího soudu.15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10029.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Družstva CBA CZ, sídlem Průmyslová 3062/5, Šumperk, zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Cimbotou, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 53/2022-612 ze dne 16. dubna 2024, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1373/2023-588 ze dne 27. září 2023 ve výroku doplněném doplňujícím usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1373/2023-653 ze dne 19. června 2024, výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 53/2022-555 ze dne 10. listopadu 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 75 Co 53/2022-562 ze dne 30. ledna 2023 a výroku I rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 207 C 35/2017-503 ze dne 17. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení a společnosti ENFIN CZ, a.s., sídlem Masarykovo nám. 162, Uherský Brod, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení těchto práv mělo dojít zjednodušeně řečeno nesprávným posouzením obchodních vztahů a souvisejících práv a povinností stěžovatelky a vedlejší účastnice.2. Z ústavní stížnosti se podává, že se vedlejší účastnice domáhala žalobou proti stěžovatelce zaplacení 236 012 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se společností Maloobchodní síť CBA, s. r. o., uzavřela smlouvu o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci, v jejímž čl. 6 se měla stěžovatelka zavázat k vyplácení čtvrtletních odměn. Tyto odměny stěžovatelka vedlejší účastnici skutečně vyplácela a mezi stranami měla vzniknout praxe, kdy odměny byly pravidelně vypláceny stěžovatelkou na základě opravných daňových dokladů. Odměny za první a třetí čtvrtletí roku 2016 však stěžovatelka nevyplatila, ačkoli opravné daňové doklady vystavila. Později vedlejší účastnice doplnila svá tvrzení tak, že mezi ní a stěžovatelkou (jednající panem Romanem Mazákem) došlo k uzavření ústní smlouvy, v níž se stěžovatelka k vyplácení odměn zavázala.3. Stěžovatelka oproti tomu v řízení před soudy argumentovala tím, že nebyla stranou smlouvy o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci a žádnou ústní smlouvu s vedlejší účastnicí neuzavřela. Zároveň stěžovatelka vznesla vůči pohledávce vedlejší účastnice námitku započtení, a to pohledávkami z titulu bezdůvodného obohacení (ve výši přesahující 1 000 000 Kč) a smluvní pokuty (ve výši 36 206 Kč). Nárok na smluvní pokutu měl vyplývat ze smlouvy o poskytnutí reklamy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, kterou se vedlejší účastnice zavázala poskytnout reklamu na svých prodejnách a podle níž vznikne vedlejší účastnici povinnost zaplatit smluvní pokutu, vypoví-li členství svých prodejen ve skupině stěžovatelky.4. Okresní soud v Šumperku rozsudkem č. j. 207 C 35/2017-503 ze dne 17. 9. 2021 žalobě vyhověl co do částky 199 806 Kč s příslušenstvím (výrok I, napadený posuzovanou ústavní stížností), co do částky 36 206 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Šlo o v pořadí již druhý rozsudek okresního soudu v této věci poté, co jeho předchozí, taktéž částečně vyhovující rozhodnutí odvolací soud zrušil a zavázal okresní soud k tomu, aby se zabýval tvrzenou ústní smlouvou údajně uzavřenou mezi účastníky.5. Po doplnění dokazování okresní soud uzavřel, že v lednu 2013 bylo mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou ústně ujednáno, že se vedlejší účastnice (její prodejny) stane součástí maloobchodní sítě CBA a stěžovatelka bude vedlejší účastnici vyplácet čtvrtletní bonusy. Stěžovatelka však nevyplatila bonusy za první a třetí čtvrtletí roku 2016, na které měla vedlejší účastnice nárok.6. Dále okresní soud shledal, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou byla uzavřena smlouva o poskytnutí reklamy s ujednáním o smluvní pokutě pro případ, že by vedlejší účastnice vypověděla členství nějaké ze svých prodejen v maloobchodní síti CBA. Konečně, mezi vedlejší účastnicí a společností Maloobchodní síť CBA, s. r. o., byla uzavřena smlouva o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci, kterou vedlejší účastnice vypověděla dne 1. 4. 2013, čímž podle okresního soudu porušila svůj závazek utvrzený smluvní pokutou dle smlouvy o poskytnutí reklamy. Započtení smluvní pokuty stěžovatelkou tedy bylo po právu. Naopak nárok z bezdůvodného obohacení je nejistý, nezpůsobilý k započtení.7. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. 75 Co 53/2022-555 ze dne 10. 11. 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 75 Co 53/2022-562 ze dne 30. 1. 2023 prvostupňový rozsudek ve výroku I potvrdil (výrok I, napadený posuzovanou ústavní stížností), prvostupňový rozsudek ve výroku II změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici 36 206 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Měnící výrok krajský soud odůvodnil tím, že ze smlouvy o poskytnutí reklamy nelze dovodit, která konkrétní smluvní povinnost je smluvní pokutou utvrzena; ujednání o smluvní pokutě je tak podle krajského soudu neplatné.8. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 33 Cdo 1373/2023-588 ze dne 27. 9. 2023 rozsudek krajského soudu č. j. 75 Co 53/2022-555 ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť ujednání o smluvní pokutě nelze podle Nejvyššího soudu považovat za neurčité. Nejvyšší soud se dále v uvedeném rozsudku zabýval dovolacími námitkami proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým sice nepřisvědčil, ve výroku však o dovolání v této části nerozhodl. Usnesením č. j. 33 Cdo 13733/2023-653 ze dne 19. 6. 2024 Nejvyšší soud svůj rozsudek doplnil o výrok, že ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá (tento výrok je napadán posuzovanou ústavní stížností).9. Krajský soud se v mezidobí nově zabýval tvrzeným nárokem stěžovatelky na smluvní pokutu, přičemž opětovně dospěl k závěru, že není důvodný, a ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 75 Co 53/2022-612 ze dne 16. 4. 2024 rozhodl, že je stěžovatelka povinna zaplatit stěžovatelce 36 206 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Podle krajského soudu nebylo možné za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 výkonem práva odstoupit od smlouvy nebo vypovědět smlouvu založit nárok na zaplacení smluvní pokuty. I kdyby to navíc možné bylo, podle čl. II smlouvy o poskytnutí reklamy byla vedlejší účastnice v případě odstoupení od smlouvy povinna nabídnout stěžovatelce odkup či pronájem prodejen s tím, že pokud nabídnuté prodejny budou stěžovatelkou převzaty nebo odmítnuty, smluvní sankce nebude účtována. Tuto povinnost vedlejší účastnice splnila a učinila tak včas, neboť lhůta k plnění nebyla ve smlouvě stanovena, vedlejší účastnice měla tedy plnit na výzvu stěžovatelky, která ovšem nepřišla. Jestliže zároveň stěžovatelka nabídku vedlejší účastnice odmítla, nárok na vyplacení smluvní pokuty nevznikl a námitka započtení je nedůvodná.10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nebyla pasivně legitimována, neboť odměny, jejichž proplacení se vedlejší účastnice domáhala, vedlejší účastnici proplácela na základě vlastní dohody se společností Maloobchodní síť CBA, s. r. o. Šlo o plnění za jiného ve smyslu § 534 občanského zákoníku z roku 1964. To, že stěžovatelka sama zjišťovala, zda nárok na odměnu vedlejší účastnici vznikl a v jaké výši, a že odměny poté vyplácela, neznamená, že se stěžovatelka dostala do smluvního vztahu s vedlejší účastnicí. V něm byla nadále společnost Maloobchodní síť CBA, s. r. o. S touto argumentací se přitom soudy podle stěžovatelky dostatečně nevypořádaly.11. Stěžovatelka dále soudům vytýká, že se podrobněji nezabývaly změnou žalobních tvrzení, ke které vedlejší účastnice v průběhu řízení přistoupila. Vedlejší účastnice totiž až v dubnu 2019 začala tvrdit, že mezi ní a stěžovatelkou byla uzavřena ústní smlouva. S odkazem na nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1452/20ze dne 10. 3. 2021 (N 49/105 SbNU 70) stěžovatelka namítá, že soudy měly řešit, proč vedlejší účastnice k této změně přistoupila, a posoudit, zda nešlo o účelovou změnu ve snaze zlepšit své procesní postavení.12. Stěžovatelka přitom popírá, že by k uzavření ústní smlouvy došlo. Ústní smlouva, jak ji popisovala vedlejší účastnice, navíc nemůže podle stěžovatelky být platná, neboť není jasné a určitelné, mezi kým a kdy byla uzavřena a co bylo jejím obsahem (k tomu stěžovatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4863/2009 ze dne 27. 9. 2011 a č. j. 23 Cdo 2515/2019-460 ze dne 29. 4. 2020). Zejména stěžovatelka poukazuje na to, že podle soudů mělo dojít k uzavření ústní smlouvy, ačkoli jedna ze smluvních stran (vedlejší účastnice) ani nevěděla, s kým ji uzavírá. A kdyby přece jen taková smlouva skutečně uzavřena byla, šlo by o smlouvu budoucí a podmíněnou, takže by na jejím základě stejně nebylo možné dovolávat se nároku na odměnu.13. K porušení stěžovatelčiných práv mělo dále dojít v dovolacím řízení, neboť se Nejvyšší soud jejím dovoláním dostatečně nezabýval a k námitkám stěžovatelky přistupoval přehnaně formalisticky. Zejména se stěžovatelka pozastavuje nad tím, že se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že pro uzavření ústní smlouvy nebylo podstatné, aby vedlejší účastnice měla najisto postaveno, za jakou právnickou osobu jedná pan Roman Mazák, pokud jí ústně sliboval nějaké bonusy.14. Stěžovatelka konečně nesouhlasí ani s tím, jak krajský soud v novém rozhodnutí posoudil její nárok na zaplacení smluvní pokuty. Podle stěžovatelky krajský soud jednak postupoval v rozporu s kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci, navíc na věc aplikoval judikaturu, která řešila odlišné případy, kdy smluvní pokutou byl utvrzen závazek neodstoupit od smlouvy, která ujednání o smluvní pokutě obsahovala. Zde tomu tak ovšem nebylo. Ztotožnit se stěžovatelka konečně nemůže ani se závěrem, že zaplacení smluvní pokuty (a tedy ani započtení) není namístě, neboť vedlejší účastnice nabídla obchodní prostory stěžovatelce k pronájmu. Učinila tak totiž podle stěžovatelky pozdě a za zcela absurdních podmínek.15. Ústavní soud k procesním podmínkám řízení o ústavní stížnosti poznamenává, že ačkoli v souladu s jeho judikaturou nemá doplňující rozhodnutí vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí doplňovanému (viz např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 349/22ze dne 15. 3. 2022), platí to pochopitelně jen právě ve vztahu k výrokům původního rozhodnutí. Proti nim ovšem stěžovatelka ústavní stížnost nepodává; šlo ostatně o kasační výroky, kterými Nejvyšší soud zčásti vyhověl jejímu dovolání, ústavní stížnost proti nim by tak ani nebyla přípustná. Bylo-li ve zbývající části dovolání stěžovatelky odmítnuto až v doplňujícím usnesení, je potřeba počátek lhůty k podání ústavní stížnosti proti tomuto odmítnutí odvíjet až od doručení doplňujícího usnesení, a to navzdory tomu, že odůvodnění tohoto odmítnutí obsahovalo již rozhodnutí původní. Doplňující usnesení bylo stěžovatelce doručeno 3. 7. 2024, ústavní stížnost byla podána 22. 7. 2024, tedy včas (§ 72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu).16. Doručení doplňujícího usnesení pochopitelně nemá vliv ani na běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu č. j. 75 Co 53/2022-612 ze dne 16. 4. 2024. To bylo stěžovatelce doručeno 22. 5. 2024, i v tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost včasná.17. Ústavní stížnost je nicméně zjevně neopodstatněná.18. Jak vidno z obsáhlé rekapitulace průběhu řízení, argumentace v ústavní stížnosti je vesměs pokračující polemikou se závěry soudů, a to na úrovni podústavního práva, jehož výklad Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Není na Ústavním soudu, aby řešil, zda platby, které stěžovatelka poskytovala vedlejší účastnici, představovaly plnění za jiného (konkrétně za společnost Maloobchodní síť CBA, s. r. o.), nebo šlo o plnění na základě ústní smlouvy sjednané mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že se soudy touto otázkou podrobně zabývaly a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily.19. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelkou, že by nebylo jasné, mezi kým byla ústní smlouva uzavřena a co bylo jejím obsahem. Okresní soud v bodu 29 napadeného rozsudku jasně konstatuje, že ústní smlouva byla uzavřena mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou a že se v ní stěžovatelka zavázala platit vedlejší účastnici, pokud se stane součástí Maloobchodní sítě CBA, v rozhodnutí specifikované bonusy; ty měly být vypláceny jednou za čtvrtletí (viz i bod 12 rozsudku krajského soudu č. j. 75 Co 53/2022-555). Za dvě čtvrtletí roku 2016 tak ovšem stěžovatelka neučinila, proto byla žaloba důvodná. Není přitom pravda, že by vedlejší účastnice nevěděla, s kým smlouvu uzavírá. Vedlejší účastnice podle soudů jednala s Romanem Mazákem, o kterém věděla, že jedná a může jednat za stěžovatelku.20. Posuzovaný případ tak není srovnatelný s případy řešenými Nejvyšším soudem ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích - v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4863/2009 Nejvyšší soud řešil situaci, kdy soudy nižších stupňů konstatovaly, že byla uzavřena smlouva o převodu lékařské praxe, aniž by měly jasno, co se onou lékařskou praxí myslí; v rozsudku č. j. 23 Cdo 2515/2019-460 zase Nejvyšší soud soudům nižších stupňů vytkl, že shledaly uzavření nepojmenované smlouvy o poskytování služeb, i když se obsahem této smlouvy vůbec nezabývaly. To se v posuzované věci nestalo.21. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že tvrzení o existenci ústní smlouvy vedlejší účastnice doplnila až v průběhu řízení, tak je potřeba uvést, že pravidla pro uvádění nových skutečností stanoví procesní předpisy (viz zejména § 118b odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatelka ani netvrdí, že by vedlejší účastnice tvrzení doplnila v rozporu s těmito předpisy, přesto se podle jejího názoru měly soudy doplněním tvrzení zabývat a řešit, proč se tak stalo. Ve své podstatě stěžovatelka touto námitkou zpochybňuje zjištěný skutkový stav s tím, že tvrzení o existenci ústní smlouvy je jeho uplatněním až v průběhu řízení znevěrohodněno. Ústní smlouva nicméně byla prokázána provedenými důkazy, nikoli žalobním tvrzením.22. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1452/20není případný. Ústavní soud v něm řešil situaci, kdy tehdejší žalobkyně neměla dostatek informací k řádné formulaci petitu, přehnané nároky soudů na jeho formulaci tak vedly k porušení práva žalobkyně na soudní ochranu. Z toho neplyne, že v jiných případech by soudy naopak mohly, či dokonce měly klást na žalobce ještě přísnější nároky, než jaké stanoví zákon.23. Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož odůvodnění odpovídá skutkové povaze většiny stěžovatelkou vznesených námitek. Nejvyšší soud přitom neuvedl, jak tvrdí stěžovatelka, že není podstatné, aby vedlejší účastnice měla najisto postaveno, za koho jednal pan Roman Mazák. Nejvyšší soud pouze konstatoval, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisel na otázce, "zda bylo třeba postavit najisto, jaké bylo postavení Romana Mazáka při jednání s [vedlejší účastnicí]". To je bezpochyby pravda, neboť soudy postavily najisto, že Roman Mazák jednal za stěžovatelku.24. Pokud se týče rozsudku krajského soudu č. j. 75 Co 53/2022-612, v němž byla řešena otázka započtení nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 36 206 Kč, jde o rozhodnutí o bagatelní částce, což zakládá bez dalšího důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak v ústavní rovině významnou činí (viz např. usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 1948/24ze dne 31. 7. 2024). Takové okolnosti Ústavní soud v této věci neshledal. Není pravda, že by krajský soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, neboť ten se zabýval pouze tím, zda je ujednání o smluvní pokutě dostatečně určité. Další stěžovatelčiny argumenty proti uvedenému rozsudku krajského soudu pak představují jen nesouhlas s výkladem a aplikací podústavního práva, který tuto bagatelní věc do ústavní roviny neposouvá.25. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu

decision_1003.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Lieberzeita, zastoupeného Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem, sídlem Dobrovského 1463, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 23 Cdo 2408/2021-274, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Josefa Číže, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na "spravedlivý soudní proces" obsaženého v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, zejména v čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti na dvou místech uvádí, že ji podává i proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 11. 2020 č. j. 55 Co 299/2020-196, avšak v petitu uvedl, že "navrhuje, aby na základě důvodů uvedených v kapitole IV. této ústavní stížnosti Ústavní soud zrušil Usnesení NS ČR č. j. 23 Cdo 2408/2021-274 ze dne 27. 10. 2021 a doporučil NS ČR, aby zrušil rozsudek MS v Praze č.j. 55 Co 299/2020-196 ze dne 11. 11. 2020 a vrátil mu spis k dalšímu řízení".2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou (po jejím rozšíření) u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal zaplacení částky 126 776,20 Kč, což odůvodnil tvrzením, že vedlejší účastník se zavázal při ukončení činnosti jejich sdružení uhradit veškeré jeho závazky, této povinnosti nedostál, a proto byla vůči oběma účastníkům sdružení nařízena exekuce, v níž byla stěžovateli sražena částka 58 377 Kč, takže se vedlejší účastník na jeho úkor bezdůvodně obohatil, dále požadoval zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení a nákladů exekuce. Obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 2. 6. 2020 č. j. 12 C 46/2019-167 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 49 410,90 Kč (I. výrok), žalobu v částce 77 365,32 Kč zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek (III. a IV. výrok). V odůvodnění uvedl, že stěžovateli byla v exekuci na úhradu pohledávky sražena částka 49 410,90 Kč, na kterou mu vznikl regresní nárok, zbývající částka 8 966,10 Kč představovala náhradu nákladů exekuce, na kterou se regresní nárok nevztahuje, a takový nárok mu nevznikl ani na úhradu kapitalizovaného úroku, neboť nejde o plnění, které by splnil za vedlejšího účastníka.3. Proti zamítavému výroku a akcesorickým výrokům podal stěžovatel odvolání, které městský soud neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 11. 11. 2020 č. j. 55 Co 299/2020-196 potvrdil rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok).4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost založil na dvou právních otázkách, které podle jeho názoru nebyly v praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to existence regresního nároku na vynaložené náklady exekuce a nároku na zaplacení úroku z prodlení z regresní pohledávky. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelovo dovolání není přípustné, proto ho napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ohledně jednotlivých nároků samostatně. Protože samostatný nárok na náhradu nákladů exekuce ve výši 8 966,10 Kč nepřevyšuje zákonem stanovenou výši, jde v této části o dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále upozornil, že na druhé otázce napadený rozsudek městského soudu nezávisí, protože nárok na úhradu částky 68 399,22 Kč nevznikl, neboť stěžovatel tuto částku, byť jen zčásti, za vedlejšího účastníka neuhradil.II.Argumentace stěžovatele5. Podle stěžovatele "ústavní stížností napadené soudy" nezjistily skutečný skutkový stav věci a jejich právní názory se vztahovaly k jinému skutkovému stavu. Připomíná, že při ukončení činnosti sdružení porušil vedlejší účastník dohodu a neumožnil rozdělení majetku 50 : 50, nesplnil ani dohodu o hrazení závazku věřiteli, čímž "způsobil nárůst exekučního titulu o 500 tis. Kč". Za neuhrazení závazku nemůže být odpovědný stěžovatel, ale vedlejší účastník, který se k úhradě závazku zavázal. "Určitě se nemůže jednat o spravedlivý soudní proces, kdy se po ukončení činnosti sdružení účastníci dohodli na rozdělení majetku 50 : 50, když jeden účastník získá majetek 9 mil. Kč (Ing. Číž) a druhý má zatím více než 1 mil. Kč ztrátu (Ing. Lieberzeit)." Přitom mu není ani umožněno, aby mohl požadovat regresní úhrady včetně úroků z prodlení a snižovat si tak alespoň částečně ztrátu, která mu vznikla z činnosti sdružení.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471)].9. Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž nevyhověly žalobě o zaplacení jeho údajných regresních nároků vůči vedlejšímu účastníkovi, které měly mít základ ve vypořádání jejich sdružení. V řízení před obvodním soudem bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o sdružení podle § 829 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni 3. 7. 1995. Obvodní soud připomenul, že takové sdružení nemělo způsobilost k právním úkonům, takže ze závazků vzniklých vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně, přičemž tato odpovědnost se nemění ani po zániku sdružení. Na regresní nároky poté použil § 511 téhož zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že regresní nároky účastníků sdružení jsou předmětem úpravy v zákoně, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z výkladových metod, nebo vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.10. Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal žádná pochybení, která by mohla vést ke zrušení napadeného usnesení. Obecné soudy ústavně souladným způsobem stěžovateli objasnily povahu jeho regresních nároků determinovaných postavením solidárně zavázaných dlužníků, zejména určení okamžiku jejich vzniku, na němž je závislé oprávnění regredienta (postihovatele) tvořícího obsah právního vztahu mezi ním a regresním dlužníkem (postižníkem).11. Byť stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, žádné konkrétní námitky vůči jeho postupu vyúsťujícím v odmítnutí dovolání neformuluje. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, protože nebylo přípustné podle § 237 a násl. o. s. ř., přičemž svůj postup dostatečně a srozumitelně, byť stručně, odůvodnil.12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10030.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Pavla Krámského a Ing. Heleny Krámské, zastoupených JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021 č. j. 28 Cdo 2857/2021-310, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2021 č. j. 72 Co 55/2020-267, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2021 č. j. 72 Co 55/2020-287, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. října 2019 č. j. 10 C 270/2016-199, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Mgr. Stanislava Zborníka a JUDr. Martiny Zborníkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody, a to vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domovní svoboda podle čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejších účastnících zaplacení částky 2 260 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnili tvrzením, že vedlejším účastníkům vzniklo bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, neboť zažalovanou částku zaplatili v jejich prospěch pouze pod tlakem dražby nemovitostí, které si koupili na základě kupní smlouvy, jež byla posléze uznána za neúčinnou. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelé uzavřeli dne 16. 4. 2004 kupní smlouvu s prodávajícím, na základě žaloby vedlejšího účastníka bylo pravomocně rozhodnuto, že je neúčinná. Protože vedlejší účastník měl vůči prodávajícímu a jeho manželce vykonatelnou pohledávku, byla k jeho návrhu nařízena exekuce k jejímu uspokojení. V průběhu tohoto exekučního řízení stěžovatelé složili na účet pověřeného exekutora obvyklou cenu kupovaných nemovitých věcí ve výši 2 260 000 Kč, z níž exekutor vyplatil vedlejšímu účastníkovi částku 1 837 967,73 Kč, zbytek připadl na náklady exekuce. Po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu byla odpůrčí žaloba zamítnuta (bylo též přihlédnuto ke skutečnosti, že vedlejšímu účastníkovi se dostalo v exekučním řízení částečného plnění), proto stěžovatelé vyzvali vedlejšího účastníka k vrácení částky 2 260 000 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2017 č. j. 10 C 270/2016-111 žalobu zamítl, neboť dovodil, že stěžovatelé nejsou ve věci pasivně legitimovaní, když nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl plněním za jiného, konkrétně za prodávajícího a jeho manželku, a ty stíhá povinnost k jeho vydání. Rozsudek obvodního soudu zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. 72 Co 52/2018-141, a poté obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že žalobu zamítl co do částky 1 837 967,73 Kč pro rozpor s dobrými mravy a ve zbytku pro nedůvodnost. K odvolání stěžovatelů městský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2020 č. j. 72 Co 55/2020-222 změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé tak, že vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 1 837 967,73 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ohledně částky 422 032,27 Kč zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil (II. výrok) a rozhodl o povinnosti vedlejších účastníků nahradit stěžovatelům náklady řízení (III. výrok). Podle městského soudu vzniklo vedlejším účastníkům bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který později odpadl (tj. pravomocná rozhodnutí o neúčinnosti kupní smlouvy). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2020 č. j. 28 Cdo 2976/2020-247 zrušil I. a III. výrok rozsudku městského soudu, shledav nesprávným závěr městského soudu o skutkové podstatě bezdůvodného obohacení, v odůvodnění naznačil, že na základě dosud zjištěného skutkového stavu by bylo možné nárok stěžovatelů posoudit jako bezdůvodné obohacení vzniklé poskytnutím plnění za jiného.3. Poté městský soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé co do částky 1 837 967,73 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (II. výrok). Výslovně zdůraznil, že bezdůvodné obohacení poskytnutím plnění na základě právního důvodu, který později odpadl, vzniká i tehdy, kdy někdo plnil na základě pravomocného soudního rozhodnutí ukládajícího mu povinnost k plnění, které bylo později zrušeno. Avšak má-li být pravomocné soudní rozhodnutí právním důvodem k poskytnutí peněžitého plnění, je nezbytné, aby účastníka řízení zavazovalo k zaplacení určité peněžité částky. Konstatoval, že obvodní soud postupoval správně, když nárok stěžovatelů posoudil jako bezdůvodné obohacení vzniklé poskytnutím plnění za jiného, protože zaplatili kupní cenu a poté ještě v exekučním řízení vedeném na majetek prodávajícího vyvolávací dražební cenu, tak její úhradou hradili dluh za prodávajícího. Bezdůvodné obohacení tak vzniklo kupujícímu, nikoliv vedlejším účastníkům. Jako správný vyhodnotil závěr obvodního soudu, že vedlejší účastníci nejsou k vydání požadovaného bezdůvodného obohacení věcně pasivně legitimováni.4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože shledal, že není přípustné pro žádnou z jimi vymezených právních otázek, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že vzhledem k charakteru pravomocného soudního rozhodnutí o odpůrčí žalobě nemůže obstát dovolací argumentace stěžovatelů, že částku 1 837 967,73 Kč (z celkově uhrazené částky 2 260 000 Kč), kterou složili v exekučním řízení, jež následně soudní exekutor vyplatil vedlejšímu účastníkovi, je třeba identifikovat jako plnění z právního důvodu, který později odpadl. Po podrobném výkladu účinků odpůrčí žaloby, včetně zrušení pravomocného vyhovujícího rozsudku, a relevantních podstat bezdůvodného obohacení, upozornil, že subjektivní vlivy přičitatelné osobám "zapojeným do stavu vzniklého bezdůvodného obohacení" nemohou nijak změnit identifikaci některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Je zřejmé, že stěžovatelé neměli povinnost cokoliv v exekučním řízení plnit, učinili-li tak, plnili povinnost, kterou neměli, čehož si byli vědomi, neboť exekuční řízení probíhalo k uspokojení peněžité pohledávky vedlejšího účastníka vůči prodávajícímu a jeho manželce. Závěr městského soudu, že vedlejší účastníci nejsou věcně pasivně legitimování, a že k bezdůvodnému obohacení došlo u těch, za něž bylo plněno, je konformní s konkluzemi ustálené praxe Nejvyššího soudu.II.Argumentace stěžovatelů5. Porušení základních práv a svobod (bod 1.) stěžovatelé spatřují ve formalistickém přístupu obecných soudů k řešení celé záležitosti, což vedlo ke zjevné nespravedlnosti neodpovídající skutečnému skutkovému stavu. Zvoleným výkladem podústavního práva tak zasáhly do jejich vlastnického práva - to vše za situace, kdy aprobovaly pochybení orgánu veřejné moci - soudního exekutora, a namísto snahy o napravení této nespravedlnosti byl zvolen výklad, který ji petrifikuje.6. Stěžovatelé setrvávají na svém právním názoru, že v dané věci jde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Jsou si však vědomi, že vzhledem k nesprávnému nařízení dražby nemovitých věcí v exekučním řízení vedeném proti prodávajícímu a jeho manželce, nikoliv proti nim, bylo možno formalistickým a nesprávným výkladem pomíjejícím smysl zákonné úpravy bezdůvodného obohacení dospět i ke skutkové podstatě bezdůvodného obohacení plněním za jiného. Podle nich se měl Nejvyšší soud (resp. obecné soudy) přiklonit k té alternativě, která nezasahuje do jejich základních práv a svobod.7. Dále stěžovatelé připomínají, že složením vyvolávací ceny dražených nemovitých věcí chtěli ochránit své obydlí, kdy jednali pod tlakem veřejné moci. Výklad, který abstrahuje jejich motiv spočívající v ochraně obydlí, nelze ospravedlnit, když zvolili zákonem předvídanou alternativu odvrácení dražby, a to složení kupní ceny. Skutečnost, že byla rovněž přípustná excindační žaloba, není pro posuzovanou věc podstatná.8. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy zvolily formalistický přístup, který zcela ignoruje reálný skutkový stav, kdy se vedlejším účastníkům dostalo bezdůvodného obohacení na jejich úkor a ti nejsou povinni jim bezdůvodné obohacení vrátit. Obecné soudy se dopustily postupu, který Ústavní soud označil ve své judikatuře za neústavní (pozn. stěžovatelé odkazují na dvě konkrétní rozhodnutí), a tím zasáhly do ústavně garantovaných práv a svobod, což není v demokratickém právním státě přípustné.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.11. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471)].12. Stěžovatelé nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů o skutkové podstatě bezdůvodného obohacení. Budiž připomenuto, že občanskoprávní předpisy tradičně rozlišují několik skutkových podstat bezdůvodného obohacení (srov. § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), mezi konkrétními skutkovými podstatami i bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, a bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného, co měl po právu plnit sám. Je notorietou, že k předpokladům vzniku závazkového vztahu bezdůvodného obohacení u první skutkové podstaty patří poskytnutí plnění a odpadnutí důvodu pro poskytnutí plnění, u druhé skutkové podstaty je to existence právní povinnosti na straně toho, za něhož bylo plněno, a splnění této právní povinnosti subjektem, který neměl povinnost tak učinit. Judikatura k této skutkové podstatě dovodila, že osobě, která plnění poskytuje, i osobě, která plnění přijímá, musí být zřejmé, že je plněn určitý závazek jiné (povinné) osoby, nikoliv závazek osoby poskytující plnění vůči osobě přijímací plnění, tedy jde o vztah osoby oprávněné k osobě jiné - povinné (srov. zprávu Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. Cpj 34/74 a řadu navazujících rozhodnutí - viz jejich příkladmý výčet na str. 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Rozdílnost předpokladů u těchto skutkových podstat má evidentní dopady do určení věcné pasivní legitimace.13. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady vzniku závazkového vztahu u jednotlivých skutkových podstat jsou předmětem úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do jejich posouzení zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovaly vady uvedené výše sub 11., vady tohoto stupně Ústavní soud ve věci stěžovatelů nezjistil.14. Argumentace stěžovatelů, i přes jejich snahu, nedosahuje ústavně právní roviny a je pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Přitom již v roce 2017 obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2017 č. j. 10 C 270/2016-111 jejich žalobu zamítl pro nedostatek věcné pasivní legitimace vedlejších účastníků, přičemž tento závěr, přes pochybení soudního exekutora nařizujícího prodej nemovitých věcí a původně odlišné posouzení provedené městským soudem, se prosadil. Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (zejména str. 6. a 7.), včetně právní bezvýznamnosti motivace ke složení předmětné částky (str. 8., třetí odstavec) a možnosti obrany stěžovatelů v exekučním řízení proti prodávajícímu a jeho manželce, jakož i možném postupu v případném exekučním řízení vůči nim (str. 8., čtvrtý odstavec).15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10031.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace, Františkovy Lázně SAVOY, a. s., sídlem V Celnici 1031/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, sídlem Chodská 9, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení schůze věřitelů ze dne 19. července 2021 č. j. MSPH 59 INS 24899/2020-B-195, kterým schůze věřitelů odvolala insolvenčního správce a jmenovala insolvenčního správce nového, usnesení, kterým se schůze věřitelů usnesla, že stěžovatelka nemá přednostní právo na sestavení reorganizačního plánu a usnesení, kterým se schůze věřitelů usnesla, že přednostní právo na sestavení reorganizačního plánu má jeden z věřitelů, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2021 č.j. MSPH 59 INS 24899/2020-B-195 (usnesení 1) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2021 č. j. MSPH 59 INS 24899/2020-B-203 (usnesení 2), za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení věřitelského výboru. Z ústavní stížnosti, soudních rozhodnutí a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti, případně obsažených ve spise vedeném městským soudem pod sp. zn. MSPH 59 INS 24899/2020 (dostupná na https://isir.justice.cz) zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.2. Stěžovatelka je dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném městským soudem pod sp. zn. MSPH 59 INS 24899/2020. Dne 19. 7. 2021 pokračovala u městského soudu schůze věřitelů, která započala 10. 5. 2021 a byla přerušena na návrh stěžovatelky, aby byla Ústavním soudem přezkoumána její ústavní stížnost (ústavní stížnost byla pro nepřípustnost odmítnuta usnesenímsp. zn. III. ÚS 1436/21ze dne 1. 7. 2021; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz).3. Schůze věřitelů dne 19. 7. 2021 mimo jiné usnesením podle § 29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") odvolala insolvenčního správce. Toto usnesení potvrdil insolvenční soud napadeným usnesením 1.4. Schůze věřitelů se dále usnesla na odejmutí přednostního práva stěžovatelky na sestavení reorganizačního plánu a na udělení práva na přednostní sestavení reorganizačního plánu jednomu z věřitelů.5. Následně městský soud po skončení schůze věřitelů usnesením 2 podle § 29 odst. 2 a odst. 3 insolvenčního zákona potvrdil odvolání insolvenčního správce a jmenování insolvenčního správce nového. V odůvodnění městský soud uvedl, že nový insolvenční správce má zvláštní povolení, schůze věřitelů se usnesla na odvolání dosavadního insolvenčního správce a usnesla se na jmenování nového insolvenčního správce. Proti usnesení městského soudu není řádný opravný prostředek přípustný.II. Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka tvrdí, že pravomocnými usneseními schůze věřitelů a městského soudu v řízení, jehož byla účastnicí, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení chráněné čl. 37 odst. 3 Listiny, právo vlastnit majetek dané čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo podnikat zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny.7. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená usnesení jsou nicotná, resp. neplatná. Domnívá se, že usnesení schůze věřitelů byla přijata na základě protizákonného započítání hlasů jednoho z věřitelů. Podle jejího názoru byly věřitelské orgány ovládnuty subjekty, kterým nemělo být přiznáno hlasovací právo.8. Stěžovatelka uvádí, že napadená usnesení schůze věřitelů byla přijata na základě hlasů věřitelů, o jejichž hlasovacích právech nebylo insolvenčním soudem nikdy rozhodnuto. Tvrdí, že městský soud postupoval protizákonně, když se domníval, že došlo k pokračování schůze ze dne 10. 5. 2021. Dne 19. 7. 2021 pak měl městský soud přezkoumat hlasovací práva pouze některých věřitelů. Nerozhodl však o hlasovacích právech obchodní korporace IFIS investiční fond, a.s. (věřitel č. 12), která tak podle názoru stěžovatelky nemohla hlasovat.9. Ve své stížnosti stěžovatelka dále konstatuje, že usnesení o hlasovacím právu věřitele č. 12 nebylo městským soudem řádně odůvodněno, resp. soud konstatoval, že rozhodnutí odůvodnit nemůže.10. Stěžovatelka požádala o přednostní projednání návrhu podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.12. Ústavní soud dále zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle shora odkazovaného usnesenísp. zn. III. ÚS 1436/21sice není ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele přípustná [viz bod 49. nálezusp. zn. I. ÚS 1549/11ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197)], je však přípustná proti rozhodnutí, která na rozhodnutí o hlasovacích právech navazují (bod 8. usnesení). Ústavní stížnost je rovněž přípustná proti usnesení o odejmutí přednostního hlasovacího práva na sestavení reorganizace stěžovatelce, což plyne i z usnesenísp. zn. IV. ÚS 2137/17ze dne 30. 4. 2019. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou.IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není řazen do soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), ani jim není instančně nadřízen. Ústavní soud také nemá pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, ledaže by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody v důsledku porušení objektivního práva. Jako jakýkoli jiný orgán veřejné moci, i Ústavní soud je povinen respektovat limity své pravomoci dané ústavním pořádkem, zákonem o Ústavním soudu, ale také principem dělby moci. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny v prvé řadě obecným soudům, včetně soudů insolvenčních, a Ústavní soud má pravomoc do nich zasáhnout jen v extrémních případech, kdy porušení práva představuje zásah do základních práv a svobod osob (stěžovatelů). Ústavní soud není povolán k tomu, aby svá hodnocení skutkového stavu, či svůj výklad práva nadřadil soudům. Nemá pravomoc je nahrazovat. Jeho úkolem, svěřeným mu Ústavou, je posoudit, zda jsou závěry obecných soudů podloženy racionálními, bezrozpornými a ucelenými argumenty a zda je postup obecných soudů souladný s ústavním pořádkem.14. Stěžovatelka je přesvědčena, že vzhledem k tomu, že věřitel č. 12 nesměl hlasovat na schůzi věřitelů, jsou všechna následná usnesení nicotná či neplatná a představují zásah do jejích základních práv a svobod. Stěžovatelka se odvolává na to, že schůze věřitelů 19. 7. 2021 nebyla pokračováním schůze věřitelů ze dne 10. 5. 2021. Tyto otázky spadají zcela do sféry podústavního práva a Ústavnímu soudu nepřísluší o nich rozhodovat, nedosahují-li ústavního rozměru. Není důvod nepřisvědčit městskému soudu, že se jednalo o pokračování schůze věřitelů, protože k jejímu přerušení došlo na základě jednání stěžovatelky. Nadto je z protokolu z jednání schůze věřitelů ze dne 10. 5. 2021 patrné, že věřitel č. 12 splnil podmínky stanovené § 177 odst. 5 insolvenčního zákona. Žádný z věřitelů tuto skutečnost dále nezpochybnil, což je patrné i z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2021 č.j. MSPH 59 INS 24899/2020, 1 VSPH 1058/2021-B-251. Přitom by to měli být především věřitelé, kteří by tím chránili svá práva a možnost uspokojit své pohledávky. Postup městského soudu tak nepředstavuje zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.15. Stěžovatelka také uvádí, že rozhodnutí o hlasovacích právech není dostatečně odůvodněno, což je podle ní důvodem pro neplatnost či přímo nicotnost následných usnesení. Z insolvenčního rejstříku je však patrné, že žádný z věřitelů tuto skutečnost nezpochybňuje. Nelze tedy předpokládat, že by usneseními, kterými došlo k odvolání insolvenčního správce, došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Odůvodnění je přiměřené situaci a vzhledem k tomu, že právní normy jsou v této části insolvenčního zákona relativně konkrétní, je dostatečné, pokud městský soud konstatoval splnění podmínek, za nichž mají nastat příslušné právní následky.16. Týž závěr učinil Ústavní soud i ve vztahu k usnesením dotýkajícím se přednostního práva na sestavení reorganizace. Přestože lze především uvažovat o zásazích do základních práv a svobod věřitelů, je možné uvažovat i o zásazích do základních práv a svobod dlužníků (v tomto případě stěžovatelky). Ústavní soud však neshledal, že by byla ústavně chráněná práva stěžovatelky dotčena.17. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10032.txt

NálezÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 946, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2021 č. j. 9 To 188/2021-448, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021 č. j. 9 To 188/2021-448 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021 č. j. 9 To 188/2021-448 se ruší.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 10. 2019 č. j. 3 T 139/2019-318 byli stěžovatel a spoluobviněný Š. P. (dále též "obvinění") podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěni obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi (dále jen "příslušný státní zástupce"), kterou jim bylo kladeno za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. l zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měli dopustit jako spolupachatelé podle § 23 trestního zákoníku, zkráceně uvedeno tím, že dne 29. 5. 2019 kolem 20:30 hodin v X. s další dosud neustanovenou osobou přistoupili k poškozenému P. H. (dále jen "poškozený") v úmyslu opatřit si finanční prostředky, přičemž jej obviněný Š. P. oslovil, zda nemá nějaké drobné na cigarety, a když poškozený odpověděl, že nemá, tak obviněný Š. P. řekl "Tak poslouchej ty mrdko, naval prachy nebo tě kopnu do držky", když na to poškozený neodpověděl a chtěl z místa odejít, následně jej stěžovatel strčil do zad a vyzval obviněného Š. P. slovy "Dej mu Š., dej", na což poškozený nejprve nereagoval, ale poté na základě těchto slov, předchozí výhružky a postrčení, z obavy z fyzického napadení, neboť měli muži početní i fyzickou převahu, vyndal z kapsy rukávu své bundy bankovky v celkové hodnotě 1 300 Kč a tyto ze strachu předal obviněnému Š. P., čímž popsaným jednáním způsobili poškozenému celkovou škodu ve výši 1 300 Kč, bez újmy na zdraví. Zhodnocením důkazů okresní soud dovodil pochybnosti ve vztahu ke klíčovému důkazu obžaloby, tj. výpovědi poškozeného. Okresní soud uzavřel, že poškozený nevypovídal pravdu o místu a času údajného přepadení, naopak výpověď obviněných odpovídala učiněným skutkovým zjištěním. Poškozenému neuvěřil ani co do samotné podstaty jeho výpovědi.3. K odvolání příslušného státního zástupce Krajský soud v Praze (dále též jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 12. 2019 č. j. 9 To 360/2019-349 napadený rozsudek v části, ve které byli stěžovatel a spoluobviněný Š. P. zproštěni obžaloby, zrušil a v rozsahu zrušení věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Shledal, že ač nelze upřít okresnímu soudu snahu postupovat v intencích § 2 odst. 6 trestního řádu, způsob hodnocení důkazů nevyzněl přesvědčivě. Poukázal na to, že okresní soud podle něj založil své skutkové závěry především na vyhodnocení pohybu poškozeného a obviněných, který zasadil do jakési časové stopy stanovené na podkladě kamerových záznamů a za pomoci webové aplikace mapy.cz. Tímto šetřením dospěl okresní soud k závěru, že je vyloučeno, aby byl poškozený v daném místě a čase obviněnými přepaden. Podle krajského soudu okresní soud upozadil skutečnost, že obvinění hovořili vždy o přibližných časových údajích, a zejména skutečnost, že se v daný den kolem 20:30 hodin prokazatelně skutečně s poškozeným setkali. Okresnímu soudu vytkl také to, že pominul zásadní rozpory ve výpovědích stěžovatele a spoluobviněného Š. P., tj. že obviněný Š. P. v přípravném řízení, na rozdíl od stěžovatele, popřel, že by se uvedeného dne s poškozeným setkali. Další z rozporů spočíval ve skutečnosti, že obviněný Š. P. u hlavního líčení tvrdil, že poškozený při setkání s nimi sám drogu požadoval, zatímco stěžovatel uvedl, že mu naopak byla obviněnými nabídnuta. Podle krajského soudu se okresní soud nevypořádal s rozpory ve výpovědích obviněných ani s okolností, že poškozený se dne 29. 5. 2019 v 21:43 hodin dostavil na Policii České republiky, kde oznámil, že byl přepaden a okraden, přičemž krátce nato byli oba obvinění zadrženi a byla u nich nalezena nezanedbatelná finanční hotovost. V neposlední řadě krajský soud vytkl okresnímu soudu procesní postup, kdy nebyl jako důkaz připuštěn protokol o rekognici (okresní soud tento důkazní prostředek neprovedl, neboť poškozený byl osobně přítomen zadržení obviněných, v důsledku čehož viděl osoby, které později byly předmětem rekognice, a nemohlo být tak rozlišeno, zda je při rekognici poznal, protože jimi byl přepaden, nebo proto, že je viděl při zadržení). Krajský soud podotkl, že v dané věci od zadržení obviněných, čemuž byl poškozený přítomen a viděl zadržené osoby, do rekognice uplynula doba jeden a půl měsíce, což je již dostatečně dlouhá doba eliminující zákaz jejího provedení. Krajský soud okresnímu soudu uložil, aby v dalším řízení provedl jako důkaz výsledek provedené rekognice, dále aby opětovným výslechem odstranil rozpory ve výpovědích obviněných a případně v reakci na výsledky těchto výsledků znovu vyslechl i poškozeného a posléze aby znovu a mnohem podrobněji zhodnotil provedené důkazy.4. Po vrácení věci okresní soud na základě pokynu krajského soudu znovu vyslechl oba obviněné a k důkazu provedl shora zmíněný protokol o rekognici, přičemž poté v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 17. 6. 2020 č. j. 3 T 139/2019-381 dospěl opět ke zprošťujícímu verdiktu. I v tomto případě posoudil relevantní část výpovědi poškozeného jako nepravdivou, kdy dílčí rozpory ve výpovědích obviněných, na které poukazoval odvolací soud, nepovažoval s ohledem na další provedené důkazy za natolik podstatné, aby na jejich základě obviněným neuvěřil, a místo toho uvěřil poškozenému, neboť v ději popsaném poškozeným shledal a akcentoval významné nesrovnalosti, pro které mu nemohl uvěřit. Podle výsledků provedeného dokazování považoval za vyloučené, aby se obvinění předmětného přepadení v daném místě a čase dopustili, neboť se nacházeli jinde a neměli na spáchání činu dostatek času.5. K odvolání příslušného státního zástupce krajský soud opětovně usnesením ze dne 24. 9. 2020 č. j. 9 To 249/2020-404 napadený rozsudek zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Setrval na závěrech ze svého prvního rozhodnutí ve věci a především okresnímu soudu vytkl, že oba odděleně vyslýchané obviněné dostatečným způsobem neseznámil s výpovědí druhého obviněného, v důsledku čehož zůstalo neobjasněno, jaký postoj obžalovaní zaujímají k tvrzení toho druhého. U výpovědí stěžovatele poukázal na rozdíl jeho procesních výpovědí, kdy dne 17. 6. 2020 u hlavního líčení uvedl, že ještě než došlo k prodeji "cukru", který byl vydáván za pervitin, tak mu obviněný Š. P. sdělil, že již jednou poškozenému "cukr" prodal. O tom se však stěžovatel při své výpovědi ze dne 18. 9. 2019 nezmínil, kdy naopak tvrdil, že se poškozeného přímo na koupi pervitinu zeptal, a obviněný Š. P. mu předtím akorát řekl, že poškozeného zná. Na tyto nejasnosti okresní soud podle krajského soudu nereagoval. Dále poukázal na rozdíly ve výpovědi obviněného Š. P., který ve výpovědi z přípravného řízení kategoricky popíral setkání s poškozeným, ačkoliv v řízení před soudem toto setkání naopak připustil. Z toho učinil krajský soud závěr, že obvinění rozhodně v podstatných bodech nevypovídali shodně, jak mylně konstatoval okresní soud. Dále připomněl, že rovněž není možné nevzít do úvahy zjištění k předchozímu způsobu života obviněných. Zopakoval, že okresní soud upozadil zásadní fakt, že obvinění se s poškozeným předmětného dne kolem 20:30 hodin skutečně setkali, proto se jeví jako nadbytečné detailně rekonstruovat jejich pohyb a pohyb poškozeného, a že okresní soud hodnotil důkazy jednostranně. Okresnímu soudu uložil, aby znovu a způsobem nevyvolávajícím pochybnosti vyhodnotil provedené důkazy, kdy další dokazování zřejmě již nepřichází v úvahu, a poté aby znovu ve věci rozhodl, a to při respektování všech výhrad, které byly odvolacím soudem vzneseny.6. Rovněž v pořadí třetím rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 1. 2021 č. j. 3 T 139/2019-429 byli stěžovatel a spoluobviněný Š. P. předmětné obžaloby zproštěni. Podle zjištěného skutkového stavu věci okresním soudem byli oba obvinění policií společně zadrženi dne 29. 5. 2019 ve 22:30 hodin, a to jen několik málo metrů od místa, které označil poškozený jako místo, kde byl obviněnými a s ještě další neztotožněnou osobou v čase kolem 20:30 hodin přepaden. Policisté obviněné zadrželi na základě sdělení poškozeného, který v době zadržení obviněných seděl v policejním vozidle a obviněných si všiml, jak z nedalekého obchodního domu Kaufland přicházejí směrem k policejnímu vozu. Z provedeného dokazování neměl okresní soud žádných pochyb o tom, že obvinění se s poškozeným daný večer skutečně setkali. Stěžovatel setkání s poškozeným zmínil hned při výslechu dne 30. 5. 2019. Spoluobviněný Š. P. se o setkání s poškozeným zmínil až při seznámení se spisem, což u hlavního líčení vysvětlil tak, že jej nejdříve vůbec nenapadlo, že osoba, která ho obvinila z loupeže, by mohla být právě ta, kterou potkali cestou z KFC a které prodali "cukr". Při seznámení se spisem však tuto osobu poznal podle fotografie založené ve spisu a uvedl, že této osobě prodali společně se stěžovatelem na cestě z KFC cukr místo drogy (viz protokol o hlavním líčení ze dne 18. 9. 2019 - č. l. 271 spisu). Stěžovatel konstantně (při výslechu na policii dne 30. 5. 2019 i u hlavních líčení konaných dne 18. 9. 2019 a dne 17. 6. 2020) uváděl, že to byl on, kdo poškozeného oslovil s nabídkou prodeje pervitinu. Naopak obviněný Š. P. u hlavního líčení dne 18. 9. 2019 nejprve uvedl, že to byl poškozený, kdo se jich na pervitin zeptal. Když byl obviněný Š. P. při tomto výslechu soudem upozorněn, že stěžovatel tvrdí něco jiného, tak uvedl, že poškozenému drogu nabídli oni (obvinění), ale poškozený ho dříve v minulosti (při jiných setkání v okolí Kauflandu) několikrát o pervitin naopak žádal. Při opětovném výslechu před soudem dne 17. 6. 2020 už obviněný Š. P. konkrétně nevěděl, kdo komu drogu při setkání v inkriminovaný večer nabídl, s tím, že už je to dlouhá doba. Nutno dodat, že oba obvinění byli po svém zadržení pozitivně testováni na metamfetamin, byli tedy pod vlivem návykové látky - pervitinu, což mohlo mít negativní vliv na vnímání a zapamatování dílčích událostí.7. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí znovu podrobně rozebral všechny v řízení provedené důkazy a shledal, že na základě učiněných skutkových zjištění není žádných pochyb o tom, že obvinění se s poškozeným daný večer skutečně setkali, přičemž stěžovatel hned při výslechu dne 30. 5. 2019 setkání s poškozeným zmínil. Obviněný Š. P. o setkání s poškozeným poprvé hovořil až při seznámení se spisem, což u hlavního líčení vysvětlil tak, že jej nejdříve vůbec nenapadlo, že osoba, která ho obvinila z loupeže, by mohl být poškozený, kterému ten den prodali se stěžovatelem namísto pervitinu cukr. Podle okresního soudu vysvětlení obviněného Š. P. co do zjištění totožnosti poškozeného nevyznělo nelogicky. Zdůraznil, že naopak poškozený v přípravném řízení prokazatelně několikrát uvedl, že žádného z pachatelů neznal, ačkoliv to nebyla pravda, což nakonec u hlavního líčení připustil. Dále okresní soud považoval na základě zhodnocení provedených důkazů za nepravděpodobné, že by se obvinění s poškozeným setkali na místě uváděném poškozeným, za podivné označil odchodovou trasu poškozeného z údajného místa činu a rovněž tvrzení poškozeného, že ho měli přepadnout tři muži, když zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že obvinění se v daný večer pohybovali jen ve dvojici. Z uvedených důvodů okresní soud konstatoval, že dostupnými důkazy nemá vinu obviněných za prokázanou nade vši rozumnou pochybnost, jak je vyžadováno pro odsouzení. Výpovědi obviněných považoval za přesvědčivé a v podstatných bodech za souladné. Byli-li již oba obvinění v minulosti odsouzeni za trestný čin loupeže, tak z této skutečnosti nelze bez dalšího vyvozovat jejich vinu ze spáchání posuzovaného skutku.8. Krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením opět (již potřetí) podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil, podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí a podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. V odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že i v pořadí třetí rozhodnutí okresního soudu vyznívá nepřesvědčivě a nevychází z řádně provedeného zhodnoceného dokazování, neboť i nadále přetrvávají zásadní rozpory ve výpovědích obviněných, které je nutno zasadit do kontextu s ostatními provedenými důkazy a na které poukazoval příslušný státní zástupce v podaném odvolání. Okresnímu soudu vytkl, že rezignoval na skutečnost, že stěžovatel ve svých postupně složených výpovědích má podstatné rozpory. Znovu také připomenul, že obviněný Š. P. ve výpovědi v přípravném řízení určité konkrétní skutečnosti popíral, ale u hlavního líčení je připustil, a že nelze také pominout, že poškozený se předmětného dne dostavil na Policii České republiky a oznámil, že byl přepaden a okraden. V podrobnostech odkázal na svá předchozí rozhodnutí ve věci a uzavřel, že skutková zjištění učiněná okresním soudem zůstala i nadále nejasná, neboť okresní soud se důsledně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Dodal, že rozhodnutí učinil při vědomí výhradního práva okresního soudu k hodnocení důkazů, kterým je vázán, avšak že nemohl nereagovat na pochybení spočívající v jednostranném hodnocení provedených důkazů mající zásadní vliv na správnost a zákonnost vydaného rozhodnutí.9. Krajský soud dále konstatoval, že vzhledem k vývoji rozhodování v dané věci a přetrvávajícím důvodným pochybnostem o správnosti napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že bude nutné, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. Podotkl, že nemůže akceptovat, že okresní soud opakovaně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, a to aniž by jakýkoli důkaz nedůvodně favorizoval nad dalšími. Skutečnost, že okresní soud jeho výhrady nerespektoval a zřejmě tak ani nehodlá učinit, se podle krajského soudu mimo jiné negativně odráží v délce řízení. Krajský soud proto s ohledem na přetrvávající pochybení v postupu okresního soudu a při respektování zásady "spravedlivého procesu" uzavřel, že je namístě mimořádně využít § 262 trestního řádu, a to při vědomí toho, že toto ustanovení představuje zákonem povolenou výjimku ze zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.II. Argumentace stěžovatele10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud v prvních dvou zrušujících rozhodnutích uložil okresnímu soudu jednak doplnit dokazování a jednak doplnit odůvodnění rozhodnutí, což okresní soud učinil. Podle stěžovatele krajský soud svým postupem nezákonným způsobem zasahuje do pravomoci okresního soudu hodnotit důkazy, které sám neprovedl. Stěžovatel má rovněž za to, že krajský soud svým nařízením o změně složení senátu podle § 262 trestního řádu porušil jeho právo na zákonného soudce, neboť se snaží okresnímu soudu vnutit své vlastní hodnocení důkazů, které sám neprovedl. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil.III. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení11. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.12. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že danou věc posuzoval v rámci limitů přezkumné činnosti, při respektování příslušných ustanovení trestního řádu, a reagoval na zjištěné nedostatky v řízení před okresním soudem, což následně vyjádřil ve svých rozhodnutích, na jejichž obsah v plném rozsahu odkázal. Dodal, že je přesvědčen, že jeho postupem v odvolacím řízení nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces (sc. řádný proces) a že mimořádným využitím § 262 trestního řádu nebylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce.13. Krajské státní zastupitelství v Praze nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, v důsledku čehož se předpokládá, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.14. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat vyjádření účastníka řízení stěžovateli na vědomí a k případné replice, neboť neobsahuje žádné zásadní nebo nové argumenty.IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.a) Obecná východiska17. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nezávislost soudu zaručuje mimo jiné právo na zákonného soudce, které je samostatně zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.18. Podstatou práva na zákonného soudce, které je jednou ze systémových záruk nezávislosti soudů, je, že přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, která jsou obsažena v zákonných ustanoveních (zejména věcná, funkční a místní příslušnost soudu) a v rozvrhu práce vydaném na jejich základě (zohledňujícím zejména zákonem vymezená hlediska rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i zákonem stanovený počet soudců v senátech). Pravidla pro určení osoby soudce ve složení senátů či osoby samosoudce musí být tedy stanovena dříve, než návrh dojde soudu. Takto je minimalizována možnost ovlivňování soudců, korupce, svévole apod. [srov. nález ze dne 19. 4. 2021sp. zn. II. ÚS 52/21(N 79/105 SbNU 322)].19. Právo na zákonného soudce nicméně není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, ani jen stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc [srov. například nález ze dne 21. 1. 1999sp. zn. III. ÚS 293/98(N 11/13 SbNU 71)].20. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tak sice upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude konkrétní věc rozhodovat. Zahrnují ovšem rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2015sp. zn. II. ÚS 2766/14(N 202/79 SbNU 281)], resp. jedno a totéž soudní těleso, neboť stejné podmínky jako pro soudce platí v zásadě i pro přísedící [srov. např. nález ze dne 2. 6. 2011sp. zn. II. ÚS 3213/10(N 105/61 SbNU 581)]. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení [srov. například nález ze dne 1. 12. 2015sp. zn. II. ÚS 2766/14(N 202/79 SbNU 281), bod 19]. Pochopitelně však právo na zákonného soudce připouští ve svém formálním i materiálním rozměru výjimky, neboť nemusí být vždy objektivně možné, aby konkrétní věc rozhodovalo konkrétní soudní těleso v konkrétním složení [srov. nález ze dne 27. 5. 2004sp. zn. IV. ÚS 307/03(N 76/33 SbNU 243)]. Na takové výjimky se však vztahují stejné požadavky na transparentnost, předvídatelnost a objektivnost jejich úpravy a tyto vždy musí být v dané situaci důvodné [nález ze dne 27. 5. 2004sp. zn. IV. ÚS 307/03(N 76/33 SbNU 243)], tedy nesmí být arbitrární, ale musí v nich existovat objektivní překážka, která vylučuje, aby věc rozhodovalo v celém hlavním líčení jediné soudní těleso ve stále stejném složení, či to ztěžuje v intenzitě výrazně se blížící faktickému znemožnění.21. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu také vyplývá, že při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený (viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2012sp. zn. I. ÚS 2531/12). K použití § 262 trestního řádu lze přistoupit pouze za podmínky, že je zde dána vysoká míra pravděpodobnosti, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat [viz nález ze dne 5. 3. 2013sp. zn. II. ÚS 3564/12(N 38/68 SbNU 391)]. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998sp. zn. I. ÚS 112/98(U 45/11 SbNU 335)]. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz shora uvedený nálezsp. zn. II. ÚS 3564/12). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (viz usnesenísp. zn. I. ÚS 2991/09ze dne 14. 1. 2010 či usnesenísp. zn. III. ÚS 963/08ze dne 15. 5. 2008).22. Použije-li odvolací soud § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů pro odlišné hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, je možno tento postup podle Ústavního soudu považovat za opodstatněný tehdy, byly-li pokyny dostatečně konkrétní a přezkoumatelně popsané [viz nález ze dne 30. 9. 2021sp. zn. IV. ÚS 839/21(N 167/108 SbNU 73)] a vyplývalo-li z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z § 2 odst. 6 trestního řádu (viz shora uvedený nálezsp. zn. II. ÚS 3564/12). Je však v rozporu s právem na řádně vedené trestní řízení, mění-li spekulativně odvolací či dovolací soud nad rámec svého zákonného oprávnění (srov. § 254 odst. 2 trestního řádu), jakož i procesních pravidel pro dokazování, skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Je-li takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny [srov. nález ze dne 26. 4. 2016sp. zn. I. ÚS 3235/15(N 80/81 SbNU 349)].23. Z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle něhož, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 19. 7. 2016sp. zn. III. ÚS 1073/15(N 130/82 SbNU 137), nález ze dne 15. 8. 2008sp. zn. III. ÚS 1076/08(N 144/50 SbNU 269) aj.]. Nedodržením této povinnosti porušuje soud nejen toto pravidlo, ale i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009sp. zn. III. ÚS 2042/08(N 247/55 SbNU 377)].24. Součástí práva na soudní ochranu a ústavních záruk řádného procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004sp. zn. Pl. ÚS 1/03(N 15/32 SbNU 131, 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž rozhodující orgán založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Požadavkem na řádné odůvodnění je nutno rozumět přiměřenou míru odůvodnění. Jako celek odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím jeho přezkoumatelnost z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.25. V dané souvislosti je třeba připomenout také nedávný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Tempel vs. Česká republika, stížnost č. 44151/12, ve kterém ESLP shledal, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť Vrchní soud v Praze jako soud odvolací opakovaně přistupoval k použití § 262 trestního řádu, a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec odvolacím soudem přikázána, neuznal navrhovatele vinným zločinem vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody, zatímco původní soud prvního stupně, tj. Krajský soud v Plzni navrhovatele obžaloby čtyřikrát zprostil. V té souvislosti poukázal ESLP na to, že při rušení prvoinstančních rozsudků vrchní soud především vytýkal soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Plzni) způsob, jakým hodnotil důkazy, včetně věrohodnosti svědka. Tento přístup byl podle názoru ESLP v rozporu s § 263 odst. 7 trestního řádu tak, jak jej vykládá Ústavní soud, podle jehož judikatury je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Vrchnímu soudu ESLP dále vytkl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry, aniž by byl sám dotčeného svědka vyslechl či aniž by byl alespoň vyložil, proč nepokládá jeho výslech za této situace za nezbytný. Rovněž ESLP poukázal na to, že rozhodnutí vrchního soudu obsahuje formulace, jež podle něj mohou být vykládány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům o věrohodnosti předmětného svědka, a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení navrhovatele. ESLP podotkl, že takové závěry stěží obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu. Podle názoru ESLP odvolací soud nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného, resp. nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani své výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. ESLP ve věci uzavřel, že sled událostí v případu navrhovatele významně svědčí o selhání justice, jímž "utrpěla celková spravedlivost řízení".b) Aplikace obecných východisek na nynější věc26. Po prostudování předmětného trestního spisu vyžádaného od okresního soudu Ústavní soud shledal, že z postupu a rozhodnutí okresního soudu učiněných před vydáním napadeného rozhodnutí krajského soudu nelze dovodit, že by nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, což značí, že požadavek čl. 38 odst. 1 Listiny nebyl dodržen.27. Okresní soud již ve svém prvním rozhodnutí ve věci (stejně jako v dalších dvou rozsudcích) podrobně odůvodnil, na základě jakých skutečností a důkazů zprostil stěžovatele i spoluobviněného Š. P. obžaloby v té části, která jim kladla za vinu spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Okresní soud z učiněných skutkových zjištění dovodil pochybnosti o klíčovém důkazu obžaloby, a to výpovědi poškozeného, jemuž v konečném důsledku neuvěřil, že se skutkový děj odehrál způsobem, jaký on uváděl. Skutek kvalifikovaný jako zločin loupeže tedy neměl za prokázaný.28. Přesto krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a uložil mu, aby dokazování doplnil (viz sub 3 shora). Při druhém a třetím vrácení věci krajský soud již po okresním soudu žádné další doplnění dokazování nepožadoval ani sám žádné důkazy neprováděl (což nečinil ani po prvním vrácení věci), pouze okresnímu soudu setrvale vytýkal nedostatečné hodnocení již provedených důkazů, a to zejména rozpory ve výpovědích obviněných (sub 5 a 8 shora).29. I když okresní soud krajským soudem opakovaně vytýkané rozpory ve výpovědích obou obviněných nezamlčoval a hodnotil, shledal, že to byl naopak poškozený, kdo v přípravném řízení prokazatelně několikrát jednoznačně nepravdivě uvedl, že žádného z pachatelů neznal, ačkoliv to nebyla pravda, což nakonec u hlavního líčení připustil, když sdělil, že obviněného Š. P. znal od vidění z okolí Kauflandu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 18. 9. 2019 - č. l. 272-273 spisu), což koresponduje s tvrzením obviněného Š. P. Z toho okresní soud dovodil, že jde o skutečnost, která vzbuzuje pochybnosti o pravdivosti výpovědi poškozeného z hlediska celku. Další nesrovnalostí ve výpovědi poškozeného je podle okresního soudu označení místa, kde mělo podle jeho výpovědi k loupežnému přepadení dojít. Z kamerových záznamů ve spojení s výpovědí obviněných, poškozeného a svědkyně E. H. vyhodnotil okresní soud jako krajně nepravděpodobné (až nereálné), že by k setkání došlo v místě, které uváděl poškozený, neboť v době, kdy poškozený údajným místem činu (autobusová zastávka u stánku Kebab) v čase okolo 20:40 hodin procházel, se obvinění prokazatelně nacházeli v prodejně KFC, odkud odešli zhruba v čas 20:44 hodin směrem k obchodnímu domu Kaufland. Naopak shodná verze obou obviněných, že právě na cestě mezi prodejnou KFC a obchodním domem Kaufland potkali poškozeného a posléze v čase zhruba 21:02 hodin vstoupili do herny v ul. Y., vyznívá podle okresního soudu jako pravděpodobnější. Další skutečností, kterou je třeba vzít v úvahu, je, že svědkyně E. H. (matka poškozeného) u hlavního líčení uvedla, že syn k ní běžně a často chodil pro peníze a jídlo. I daného večera podle její výpovědi přišel pro peníze (viz č. l. 273 verte spisu). Naopak poškozený vypověděl, že šlo o společenskou návštěvu matky, která mu sama od sebe nabídla finanční přilepšení, a že od matky inkasoval jednu bankovku v hodnotě 500 Kč, což odpovídá výpovědi stěžovatele, který hned ve své první procesní výpovědi uvedl, že "cukr" poškozenému prodali právě za 500 Kč, přičemž od poškozeného obdrželi jednu bankovku. Jako podivná se podle okresního soudu jeví také odchodová trasa poškozeného z údajného místa činu a jeho následné počínání (viz č. l. 3 a 272 verte spisu), přičemž je velmi nepravděpodobné, že by poškozený nevěděl, kde se nachází policejní stanice, když pocházel z X. a policejní stanice je nedaleko místa bydliště jeho matky, kterou často navštěvoval. Navíc měl u sebe funkční mobilní telefon, tudíž se mohl matky zeptat telefonicky nebo mohl přepadení policii oznámit telefonicky, případně se mohl dotázat náhodného kolemjdoucího.30. Zjištěné skutečnosti podle závěrů okresního soudu nasvědčují tomu, že okolnosti, za kterých se obvinění s poškozeným daného večera setkali, měly spojitost s drogami, ale poškozený nic takového ve své výpovědi neuvedl. Dále je třeba uvést i další závěry okresního soudu, že věrohodnost stěžovatele, co do jím uváděné verze skutkového děje, podporuje i to, že místo, kde se obvinění podle svých výpovědí s poškozeným setkali, je přesně na trase, kterou by poškozený šel na svou tehdejší ubytovnu, což však stěžovatel při svém výslechu v přípravném řízení nemohl vědět, neboť poškozeného předtím prokazatelně neznal. Oba obvinění také shodně u hlavního líčení uvedli, že když vyšli z prodejny McDonald, tak si všimli policejního vozidla, které stálo u autobusové zastávky, a že se tam šli ze zvědavosti podívat. Poté proti nim vyrazil člověk, který se představil jako policista, a zadržel je. Je zřejmé, že dopustili-li by se obvinění trestného činu loupeže, bylo by jejich setrvání v okolí místa činu přinejmenším zvláštní. Ještě méně pravděpodobné je však to, že by za takové situace sami a dobrovolně přišli k policejní dodávce stojící nedaleko místa činu, to logiku postrádá, jak správně uvedl již okresní soud. Takové chování podle okresního soudu bez pochyby neodpovídá chování pachatelů trestného činu loupeže.31. Z výše uvedeného okresní soud dovodil, že oba obvinění vypovídali v podstatných částech svých výpovědí shodně a podrobně popsali svůj pohyb po městě dané odpoledne až do okamžiku zadržení. Krajský soud však i při své třetím rozhodování ve věci, aniž by doplnil dokazování, setrval na svém stanovisku, že okresní soud se nevypořádal se zásadními rozpory ve výpovědích obviněných. Podle jeho názoru vysvětlení okresního soudu o výpovědi obviněného Š. P., který v přípravném řízení setkání s poškozeným popíral a připustil jej až u hlavního líčení, není přesvědčivé a nekoresponduje s tím, co uvedl stěžovatel (tj. že obviněný Š. P. poškozeného poznal ještě předtím, než došlo k prodeji cukru). Krajský soud zdůraznil, že mýlil-li by se poškozený do určité míry v časových údajích, nelze bez dalšího odmítat jeho výpověď jako celek a považovat ji za nevěrohodnou, jak to opakovaně činí okresní soud. Nevěrohodnost poškozeného lze podle jeho názoru stěží dovozovat také z toho, jakým způsobem měl po setkání s obviněnými odejít ke svojí matce. Poukázal také na to, že není možné nevzít do úvahy zjištění k předchozímu způsobu života obviněných.32. Z § 259 odst. 3 věty první trestního řádu vyplývá, že neztotožní-li se odvolací soud se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout.33. Podle § 263 odst. 7 trestního řádu z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.34. Z uvedeného se podává, že krajský soud ve všech svých rozhodnutích ve věci hodnotil souhrnně důkazy jinak než soud okresní, a to včetně věrohodnosti obviněných a poškozeného, aniž by sám prováděl potřebné dokazování, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/96 (R 20/1997 tr.), ze dne 28. 2. 1991 sp. zn. 1 Tz 4/91 (R 53/1991 tr.), rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83 (R 57/1984 tr.) aj.] i se shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 3235/15) a ESLP (srov. rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika). Krajský soud opakovaně poukazoval na údajné rozpory ve výpovědích obviněných. Jak bylo již shora uvedeno, okresnímu soudu vytkl, že rezignoval na skutečnost, že stěžovatel při své výpovědi u hlavního líčení dne 17. 6. 2020 uvedl, že ještě než došlo k prodeji "cukru", tak mu obviněný Š. P. sdělil, že již v minulosti poškozenému "cukr" prodal. Na rozdíl od toho u hlavního líčení konaného dne 18. 9. 2019 vypověděl, že se přímo poškozeného, kterého neznal, ptal, zda chce koupit pervitin, kdy obviněný Š. P. mu předem řekl, že poškozeného zná. Znovu také připomenul, že obviněný Š. P. ve výpovědi v přípravném řízení setkání s poškozeným popíral, ale u hlavního líčení ho připustil, a že nelze přehlížet, že poškozený se dne 29. 5. 2019 ve 21:43 hodin dostavil na Policii České republiky, kde oznámil, že byl přepaden a okraden.35. Okresní soud se však, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno shora (sub body 6 a 7 shora), s uvedenými výtkami krajského soudu vypořádal a vysvětlil, proč uvěřil výpovědi obviněných a z jakých důvodů vyhodnotil výpověď poškozeného jako nevěrohodnou (sub body 30-31). Krajský soud však i přesto setrval na svém stanovisku, že přetrvávají zásadní rozpory ve výpovědích obviněných a že rozhodnutí okresního soudu vyznívá nepřesvědčivě. Tímto postupem krajský soud ani nerespektoval princip presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu), z něhož kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález ze dne 5. 3. 2010sp. zn. III. ÚS 1624/09(N 43/56 SbNU 479)]. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů dle § 226 písm. a), c) trestního řádu. Nedodržením této povinnosti porušuje soud pravidlo in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009sp. zn. III. ÚS 2042/08(N 247/55 SbNU 377)].36. Z postupu krajského soudu je zřejmá jeho snaha vyvodit z důkazů provedených okresním soudem odlišné závěry, aniž by sám provedl byť jediný důkaz. Opakovaně jen poukazuje na rozpory ve výpovědích obviněných, se kterými se okresní soud již vypořádal, a naopak zlehčuje rozpory ve výpovědi poškozeného, když např. k rozporům v časových údajích uvedl, že mýlil-li by se poškozený v časových údajích, nelze bez dalšího odmítat jeho výpověď jako celek a považovat ji za nevěrohodnou. De facto se tak snaží přimět okresní soud, aby odlišným způsobem posoudil věrohodnost obviněných a poškozeného, resp. svými rozhodnutími dává najevo, že neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení obviněných. Takový jeho postup však stěží obstojí ve světle shora uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu a ESLP.37. Podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Považuje-li odvolací soud rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl ve veřejném zasedání (viz k tomu sub 33). Neztotožní-li se například odvolací soud s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení jeho výpovědi i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (§ 263 odst. 7 trestního řádu) je projevem zásady přímosti (§ 2 odst. 11 trestního řádu) a zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu), jež jsou stěžejními zásadami dokazování určujícími i postup odvolacího soudu v trestním řízení [srov. např. nálezy ze dne 28. 8. 2008sp. zn. II. ÚS 445/06(N 149/50 SbNU 311), ze dne 29. 4. 2008sp. zn. I. ÚS 608/06(N 79/49 SbNU 153), rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika]. Odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede, a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 1980/13ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23) nebosp. zn. I. ÚS 794/16ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 833)].38. Odvolací soud tedy nesmí sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, a tím prosazovat své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení. Naproti tomu může a měl by odvolací soud rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních [srov. např. nálezysp. zn. I. ÚS 1922/09ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411),sp. zn. II. ÚS 3564/12ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391),sp. zn. I. ÚS 109/11ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105) nebosp. zn. I. ÚS 794/16ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 833)].39. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o odnětí věci nelze dovodit ani to, že by se původní senát okresního soudu dopustil v řízení závažných vad a že by nadto byl důvod k obavám, že se jich dopustí i propříště, respektive, že nebude schopen věc uzavřít způsobem, který by mohl krajský soud, jako soud odvolací, akceptovat. Již nedostatečné odůvodnění daného rozhodnutí krajského soudu by přitom postačovalo k jeho zrušení [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 2766/14ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)].40. V kontextu výše uvedeného, aniž by Ústavní soud sám jakkoli hodnotil provedené důkazy či posuzoval, zda takové hodnocení provedené okresním soudem či krajským soudem, jak na ně bylo shora poukázáno, je dostatečné a správné, se podává, že krajským soudem byla okresnímu soudu věc odňata za situace, kdy původní senát okresního soudu, jak bylo shora uvedeno, reagoval na všechny konkrétní výtky krajského soudu a byl schopen ve věci sám rozhodnout při posouzení všech rozhodných skutkových okolností, čímž došlo k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tímto postupem krajský soud rovněž překročil meze stanovené trestním řádem pro postup odvolacího soudu, když sám hodnotil okresním soudem provedené a hodnocené důkazy, aniž by jakýkoli z rozhodných důkazů sám provedl, a to přesto, že takový postup mu zapovídá § 263 odst. 7 trestního řádu. Okresnímu soudu opakovaně důrazně naznačil, že nevina stěžovatele a obviněného Š. P. z provedených důkazů nevyplývá, byť sice navenek deklaroval, že je prost toho, aby naznačoval, jakým způsobem měly být provedené důkazy okresním soudem zhodnoceny, což vyplývá i z jeho poukazu na předchozí způsob života obviněných (sub 31). Podrobně popsaný postup krajského soudu navíc odporuje i zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení [srov. nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2766/14ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)].VI. Závěr41. Ze shora popsaných důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V návaznosti na to dané usnesení krajského soudu zrušil.42. Věc se tak vrací do stadia po vyhlášení zprošťujícího rozsudku okresního soudu ze dne 13. 1. 2021 č. j. 3 T 139/2019-429, proti kterému podal státní zástupce odvolání. Úkolem krajského soudu bude projednat podané odvolání státního zástupce v souladu s § 263 odst. 7 trestního řádu.43. Vzhledem k důvodům vyhovění ústavní stížnosti a obecné platnosti zásady beneficii cohaesionis (srov. § 261 trestního řádu) i pro rozhodování Ústavního soudu zrušil Ústavní soud napadené rozhodnutí i vůči spoluobviněnému Š. P.44. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

decision_10033.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace UNO PRAHA stavební družstvo, sídlem Limuzská 528/39, Praha 10 - Malešice, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 23 Cdo 1810/2021-298, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SAPE BOHEMIA s. r. o., sídlem Pražská brána 108, Mladá Boleslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále zásada rovnosti účastníků soudního řízení.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2020 č. j. 20 C 294/2018-231 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 850 000 Kč a zaplacení částky 221 257,12 Kč s příslušenstvím, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 176 101 Kč.3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č. j. 25 Co 238/2020-276 rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 39 265 Kč.4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 633 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatelka nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), neboť jí avizovanou právní otázku nezformulovala a ta se nepodává ani z obsahu dovolací argumentace, navíc ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním o uzavření nájemní smlouvy na další období. K námitce, že odvolací soud pochybil, když "posoudil oprávněnost zápočtu, protože uznal započtení žalobního nároku proti pohledávce [vedlejší účastnice], jejíž oprávněnost nebyla postavena najisto", Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, přičemž uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu. S ohledem na to uzavřel, že dovolání trpí dílem vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla v zákonné lhůtě stěžovatelkou odstraněna, a dílem že v něm stěžovatelka uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod.II.Stěžovatelčina argumentace5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, aniž by se zabýval meritem věci, což je ústavně nepřijatelné, neboť jí tím odepřel přístup k soudu. V návaznosti na to stěžovatelka označuje postup Nejvyššího soudu za přepjatě restriktivní a v této souvislosti poukazuje na článek soudce Ústavního soudu doc. JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Ph.D. v Bulletinu advokacie ze dne 22. 9. 2016, podle něhož se uvedený soud snaží v mnoha případech obhájit svá stanoviska o nepřípustnosti dovolacího přezkumu, i když jsou splněny podmínky pro rozhodnutí meritorním způsobem. Zejména stěžovatelka nesouhlasí s tím, že i když Nejvyšší soud považoval dovolání za vadné, nedoručil jí jakoukoliv výzvu k odstranění vad, jak předpokládá § 241b odst. 3 o. s. ř.6. V další části stěžovatelka namítá, že na celou věc byl soudy nižších stupňů aplikován nesprávný právní názor a že ty nesprávně hodnotily důkazy, přičemž poukazuje na své "dovolací skutkové argumenty", tedy že především vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil, že mezi ní a vedlejší účastnicí byla dne 19. 2. 2018 konkludentně uzavřena nová nájemní smlouva na dobu určitou, zakládající nový nájemní vztah, a to pouze na základě e-mailové komunikace. Dále mu vytkla, že jako oprávněnou posoudil kompenzační námitku, kterou vznesla vedlejší účastnice, a dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 221 257,21 Kč zanikl započtením. Stěžovatelka má za to, že předestřenými argumenty splnila "povinnost pro přípustnost" dovolání; brojila prý totiž proti dvěma podstatným právním názorům rozhodujících soudů, které uvedené otázky nesprávně posoudily. Ty jsou natolik zásadní, že je měl Nejvyšší soud "z podstaty jejich věci" řádně meritorně posoudit.7. V další části stěžovatelka opakuje, že byly splněny všechny podmínky pro přípustnost podaného dovolání a že Nejvyšší soud pochybil, když jí nevyzval k odstranění vad dovolání, ačkoliv je zjistil, čímž jí znemožnil tyto odstranit. K stěžovanému postupu se uchýlil přes množství právně chybných názorů, které provázely celé předchozí řízení a které vždy byly v její neprospěch. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud se měl zabývat meritem věci a neulehčovat si svou úlohu tím, že dovolání pouze odmítne.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odmítá, že by jí podané dovolání trpělo nějakými vadami, a pro případ, že tomu tak bylo, má za to, že ji měl Nejvyšší soud podle § 241b odst. 3 o. s. ř. vyzvat, aby příslušné vady odstranila. Protože její dovolání bylo nejen bezvadné, ale i přípustné, bylo povinností Nejvyššího soudu, aby je meritorně posoudil; nestalo-li se tak, uvedený soud jí odepřel spravedlnost (denegatio iustitiae).11. Ústavní soud opakovaně připomíná, že dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je povinností dovolatele v dovolání označit, jaké konkrétní právní posouzení pokládá za nesprávné, a vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak má být, a to tak, aby se z dovolání (alespoň) podávala konkrétní právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešit (není-li tedy dovolatelem přímo formulována). Tato otázka přitom musí naplňovat některý ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, tedy že u ní je dovolatel povinen uvést, v čem shledává přípustnost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), tj. konkrétně který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. pokládá za splněný a proč tomu tak má být, a to (v závislosti na tom kterém předpokladu) specifikací ustálené rozhodovací praxe, resp. konkrétní judikatury dovolacího soudu (příp. Ústavního soudu), od které se měl odvolací soud odchýlit, či která není jednotná, nebo od které by se nyní měl odchýlit dovolací soud. Jak dále plyne z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež opakovaně byla podrobena ústavněprávnímu přezkumu, vzhledem k tomu, že dovolání může být podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení, se Nejvyšší soud nemůže zabývat takovou právní námitkou, která vychází z jiného skutkového stavu, než jak byl ustálen odvolacím soudem.12. Stěžovatelka v dovolání sice poukázala na nesprávné právní posouzení rozhodnutí odvolacího soudu, tuto nesprávnost však vyvozovala z nesprávných skutkových závěrů, aniž by přitom bylo zřejmé, jakou konkrétní právní otázku by měl dovolací soud řešit. Mohlo by být předmětem určité polemiky, zda lze v takovém případě označit dovolání za vadné, neboť (výslovná) formulace právní otázky není zákonnou náležitostí dovolání. Tak např. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. 23 Cdo 2828/2021 konstatoval, že dovolatelka (v tehdejší věci) příslušné právní otázky výslovně neformuluje, "z její polemiky se správností právního posouzení odvolacího soudu lze však na ně usoudit". V případě skutkových vad z povahy věci např. ani nelze uvést, v čem je spatřováno naplnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž se nabízí úvaha, že dovolání bylo podáno ze zákonem nepředpokládaného (tj. nikoliv přípustného) důvodu Ovšem vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl i proto, že dovolání bylo podáno "z jiného důvodu", nemá význam tuto otázku řešit, neboť by to na výsledku dovolacího řízení nic změnit nemohlo.13. K vlastním stížnostním námitkám Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka pouze reprodukuje obsah dovolání a vyjadřuje se závěry Nejvyššího soudu nesouhlas, aniž by blíže objasnila, z jakého důvodu nemohou z věcného hlediska (natož pak z hlediska ústavnosti) obstát. Ústavní soud nicméně zkoumal, zda by z obsahu dovolání nebylo možné bez větších pochybností vyvodit právní otázku, kterou by Nejvyšší soud mohl/měl řešit, avšak k takovému závěru nedospěl, ostatně ani stěžovatelka žádnou konkrétní otázku, kterou by v dovolání k řešení Nejvyššímu soudu předložila, v ústavní stížnosti nespecifikovala. V něm primárně odmítá výsledek hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, přičemž vyvozuje, že k uzavření nové nájemní smlouvy nedošlo a že nebyla prokázána existence pohledávky vedlejší účastnice (na vydání bezdůvodného obohacení).14. Namítá-li stěžovatelka, že ji Nejvyšší soud nevyzval k odstranění vad dovolání podle § 241b odst. 3 o. s. ř., pak přehlíží, že dovolání může být o chybějící náležitosti doplněno jen tehdy, běží-li lhůta k dovolání, a to jen samotným dovolatelem, neboť § 43 o. s. ř. se pro dovolací řízení neuplatní [viz § 243b o. s. ř.; srov. i usnesení ze dne 26. 6. 2014sp. zn. III. ÚS 1675/14(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]; dovolatel je soudem vyzýván pouze tehdy, není-li splněna podmínka jeho právního zastoupení podle § 241 o. s. ř.15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10034.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupené Petrem Čápem, advokátem, sídlem v Dobříši, náměstí Svobody 1 (Zámek Dobříš), proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 261/2021-849 ze dne 12. 10. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 18 C 395/2004-790 ze dne 28. 4. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníÚstavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení o určení otcovství určil, že V. V., zemřelý, je otcem P. M., narozeného z matky M. M. a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka se daného řízení účastnila v postavení vedlejší účastnice na straně žalované, jíž byla Městská část Prahy 5 jako opatrovník zesnulého domnělého otce, vůči němuž by jinak žaloba byla směřovala. Stěžovatelka měla na výsledku řízení právní zájem, neboť V. V. byl jejím otcem, přičemž určení jeho otcovství k P. M. jako dalšímu potomkovi (a polorodému sourozenci stěžovatelky) má přímý vliv na výsledek projednání dědictví po V. V. v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 204/2004. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil.V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy ve věci neprovedly řádné dokazování, zvláště zpochybnila jejich úvahy o prokázání domněnky otcovství podle § 783 odst. 2 občanského zákoníku. Soudům konkrétně vytkla, že svá rozhodnutí vystavěly v zásadě jen na tvrzeních původní žalobkyně, matky P. M., o intimních mimomanželských stycích s V. V., aniž by však byla tato tvrzení blíže doložena. Krom toho se dle jejího názoru jednalo o tvrzení zčásti protichůdná. Vypořádání svých námitek odvolacím soudem označila stěžovatelka za nepřesvědčivé. V té spojitosti stěžovatelka rozebrala důkazní situaci a uvedla, že výsledky provedeného dokazování neumožňují učinit věrohodný závěr o určení otcovství jejího otce k P. M. Stěžovatelka se rovněž ohradila proti poznámce soudů o neochotě podrobit se testu DNA pro účely zjištění tvrzeného otcovství. Soudy dle jejího mínění od tohoto způsobu zjištění otcovství nakonec upustily. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním původního řízení před obecnými soudy. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, které soudy vedly ke shora popsanému určení otcovství. Ústavní soud přitom extrémní exces či jiný ústavně významný nedostatek, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, nezjistil.Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že soudy určily otcovství pouze na základě ničím nepodložených tvrzení původní žalobkyně. Naopak lze přisvědčit odvolacímu soudu, že skutečnosti naplňující domněnku otcovství podle § 783 odst. 2 občanského zákoníku byly prokázány řetězením jednotlivých nepřímých důkazů ve vzájemných souvislostech s tvrzeními vyplynuvšími z výslechu původní žalobkyně. Z dokazování kupříkladu vyplynulo, že otec stěžovatelky učinil dne 27. 9. 1973 prohlášení před státním notářem v Praze 1 o tom, že v matrice sice není uveden jako otec dítěte (žalobce), ale ve skutečnosti jeho otcem je. Na svou čest ujistil, že toto prohlášení odpovídá skutečnosti. Spolu s tím vyjádřil souhlas, aby nezletilý P. M. vycestoval se svou matkou M. M. do Spolkové republiky Německo. Obdobně žalobce (nastoupivší na místo původní žalobkyně po její smrti) ve své výpovědi uvedl, že pana V. měl jako otce, oslovoval ho "táto", pan V. je s matkou navštěvoval, vozil mu dárky, byl mu na svatbě, na přísaze, pracovali spolu v jednom podniku, kde kolegové měli od otce stěžovatelky vědět, že je jeho synem atd. (viz body 9 a 10 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatelka se v ústavní stížnosti snaží význam těchto důkazů bagatelizovat, Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústí-li tyto nepřímé důkazy spolu s tvrzeními původní žalobkyně v závěr o naplnění zákonné domněnky otcovství, nepředstavuje to ze strany soudů žádné vybočení z kautel spravedlivého procesu.Dále se sluší poznamenat, že stěžovatelka měla možnost vyvrátit takto zjištěnou domněnku otcovství na základě příslušné genetické expertízy. Stěžovatelka se však nepodrobila odběrům biologického materiálu potřebného ke zjištění otcovství pomocí DNA. Skutečnost, že stěžovatelka v tomto směru se soudem prvního stupně vůbec nespolupracovala a snažila se znaleckému zkoumání vyhnout, a to i pod pohrůžkou uložených pokut, je Ústavnímu soudu ostatně dobře známa, neboť toto její počínání bylo předmětem přezkumu Ústavního soudu ve věci dřívější ústavní stížnosti podané stěžovatelkou. V usnesenísp. zn. III. ÚS 3165/09ze dne 15. 1. 2010 dal Ústavní soud zřetelně najevo, že "[v] projednávané věci byla soudem vyvrácena námitka o údajných zdravotních či psychických překážkách, bránících stěžovatelce v odběru biologického materiálu nezbytného pro analýzu DNA. Podle lékařské zprávy ošetřující lékařky stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby se podrobila odběru vzorků stěrem bukální sliznice z dutiny ústní, který je úkonem zcela bezbolestným, nepředstavujícím podle dosavadních lékařských zjištění v žádném ohledu zdravotní riziko pro vyšetřovanou osobu. Protože stěžovatelka tento soudní příkaz po poměrně dlouhý časový úsek zcela ignorovala, aniž pro své obstrukční jednání uvedla jiná než nedoložená, kusá a neurčitá tvrzení, opírající se spíše o její subjektivně vnímané psychické stavy, nelze postupu obou soudů a jejich rozhodnutím při nezbytné ochraně řádného průběhu soudního řízení cokoli vytknout". Skutečnost, že soudy nakonec od realizace genetické expertízy upustily, neznamená, že rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu. Pro úspěch žaloby bylo rozhodné, zda bylo možné na existenci vyvratitelné domněnky otcovství podle § 783 odst. 2 občanského zákoníku usoudit z jiných důkazů. Tak se i stalo. Bylo posléze na stěžovatelce, aby tuto domněnku vyvrátila, což bylo lze uskutečnit nejúčinněji analýzou DNA. Pakliže zde stěžovatelka nevyvinula patřičnou součinnost, sama si tím uzavřela prostor, který se jí v daném řízení pro náležité zpochybnění domněnky otcovství naskytl.Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, o němž i s přihlédnutím k přednostnímu vyřízení ústavní stížnosti nebylo třeba rozhodnout samostatným usnesením.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10035.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Taťjany Šoltysové, zastoupené JUDr. Vladanou Vališovou, LL.M., advokátkou, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 8 Ao 24/2021-87 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 1 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město a 2. Ing. Františka Černého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení § 1 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon").2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že návrh na zrušení mimořádného opatření obecné povahy 1. vedlejšího účastníka ze dne 26. 8. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-23/MIN/KAN, a to v rozsahu čl. I bodu 2 písm. b), bodu 3 písm. b), bodu 6 písm. b), bodu 7, bodu 8 písm. a), bodu 9 písm. a), bodu 10 písm. b), bodu 12 písm. a) až c), bodu 13 a bodu 16 (dále jen "mimořádné opatření") Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).3. Mimořádné opatření stručně shrnuto stanovilo s účinností od 1. 9. 2021 podmínky pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast na hromadných akcích nebo jiných činnostech, přičemž podle napadeného čl. I bodu 16 bylo vyžadováno: a) absolvování RT-PCR vyšetření na přítomnost viru SARS-CoV-2, a to nejdéle před 7 dny, b) absolvování rychlého antigenního testu (RAT), a to provedeného zdravotnickým pracovníkem nejdéle před 72 hodinami, c) uplynutí nejméně 14 dní od dokončeného očkovacího schématu, d) prodělání laboratorně potvrzeného onemocnění covid-19, neuplynulo-li od prvního pozitivního testu více než 180 dní, e) podstoupení RAT určeného pro sebetestování na místě, případně prokázání podstoupení takového testu za dozoru zdravotnického pracovníka prostřednictvím online služby nejdéle před 24 hodinami, anebo f) v případě osoby ve škole nebo školském zařízení doložení čestného prohlášení anebo potvrzením školy o absolvování RAT určeného pro sebetestování. Toto opatření bylo s účinností od 13. 9. 2021 změněno mimořádným opatřením 1. vedlejšího účastníka ze dne 10. 9. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-24/MIN/KAN a následně s účinností od 30. 9. 2021 zrušeno mimořádným opatřením 1. vedlejšího účastníka ze dne 27. 9. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-25/MIN/KAN. Mimořádné opatření přikazovalo provozovatelům a poskytovatelům služeb a organizátorům akcí zajistit dodržování stanovených podmínek, zákazníkům a účastníkům pak přikazovalo vstupovat do uzavřených prostor anebo se účastnit v něm uvedených akcí (s výjimkou dětí do dovršení 6 let věku), pouze tehdy, splňují-li výše uvedené podmínky podle čl. I bodu 16, a zároveň nevykazují-li příznaky onemocnění covid-19. Stěžovatelkou napadené části se při nesplnění podmínek týkaly konkrétně zákazu využití v mimořádném opatření vyjmenovaných služeb.4. Nejvyšší správní soud návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když shledal, že přezkumem dané části napadeného mimořádného opatření se již podrobně věcně zabýval při projednání jiného návrhu, který rozsudkem ze dne 20. 10. 2021 č. j. 8 Ao 22/2021-183 zamítl. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů přijatých v uvedeném rozsudku a nevidí ani jiný důvod, pro který by bylo rozumné a respektující ekonomii soudního procesu, aby nyní podaný návrh projednal běžnou procedurou. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že si je vědom, že stěžovatelka v nynější věci napadla kromě čl. I bodu 16 mimořádného opatření také jeho další shora uvedené části, kterými se v rozsudku ze dne 20. 10. 2021 č. j. 8 Ao 22/2021-183 konkrétně nezabýval. Všechna tato ustanovení však navazují (odkazují) právě na čl. I bod 16 mimořádného opatření, neboť pouze stanovují, že do určitých prostor lze vstupovat (využívat poskytovaných služeb) jen za podmínek stanovených tímto ustanovením. Nejvyšší správní soud již dospěl k závěru, že konstatování nezákonnosti formálně oddělené (avšak materiálně neoddělitelné) části pravidla způsobuje nezákonnost tohoto pravidla jako celku, neboť bez této části je pravidlo jako celek nadále nepoužitelné. Jinými slovy, konstatuje-li soud nezákonnost ustanovení, které vymezuje, jaké skupiny osob jsou považovány za bezinfekční, stávají se nezákonnými také jednotlivá ustanovení, která na toto nezákonné pravidlo na jiných místech mimořádného opatření odkazují. V kontextu nyní posuzované věci tato vzájemná provázanost a neoddělitelnost napadených ustanovení znamená, že zamítl-li soud výše citovaným rozsudkem na základě obdobné argumentace návrh na zrušení čl. I bodu 16 mimořádného opatření, a stěžovatelka neuplatnila jinou (samostatnou) argumentaci k dalším napadeným bodům, je její návrh z povahy věci zjevně neopodstatněný nejen v rozsahu k čl. I bodu 16, ale také ve vztahu ke zbylým (navazujícím) ustanovením.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka zejména namítá, že považuje za svévolné, nevzal-li soud v úvahu změnu okolností - změnu epidemiologické situace, ani nové vědecké poznatky, na něž upozorňovala, a "automaticky" uplatnil názory vyjádřené soudem ve věcech dřívějších, o nichž bylo rozhodováno za jiných podmínek. Podle názoru stěžovatelky je třeba, aby se soud před vyřčením takového soudu vždy zabýval tím, zda jsou podmínky v době nařízení napadeného opatření totožné nebo alespoň obdobné, jako byly v době, kdy bylo nařízeno opatření, o němž již soud rozhodl. Stěžovatelka má za to, že omezit práva lze pouze zákonem. Deleguje-li zákonodárce tuto pravomoc na moc výkonnou, měly by být stanoveny přesné parametry mezí takto delegované pravomoci.6. V současnosti je notorietou, že vir SARS-CoV-2 se stal virem endemickým, tedy virem, který nás s největší pravděpodobností nikdy neopustí, a budeme s ním muset žít stejně, jako třeba s virem chřipkovým, ale jako i s celou řadou jiných běžných a stále se vyskytujících virů. Podle názoru stěžovatelky je třeba stávající § 1 odst. 3 pandemického zákona nahradit ustanovením přesněji definujícím podmínky vyhlášení a zrušení stavu pandemické pohotovosti (i když celý zákon v době, kdy se vir stal endemickým, postrádá smyslu). Stěžovatelka je pak podle svého mínění též diskriminovaná, protože je po nemoci proti onemocnění COVID-19 dostatečně chráněna a společnosti není nebezpečná, a přesto s ní není zacházeno stejně jako s osobami očkovanými.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí odkázal na své dřívější rozhodnutí, zejména na rozsudek ze dne 20. 10. 2021 č. j. 8 Ao 22/2021-183. Stejně Nejvyšší správní soud postupoval i v dalších usneseních (např. ze dne 31. 5. 2021 č. j. 5 Ao 8/2021-84, ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Ao 10/2021-48, ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Ao 13/2021-49 či ze dne 24. 6. 2021 č. j. 5 Ao 11/2021-38 atp.). Jeho postup přitom aproboval i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021sp. zn. III. ÚS 1498/2021, ze dne 22. 6. 2021sp. zn. III. ÚS 1430/2021či ze dne 22. 6. 2021sp. zn. III. ÚS 1482/21). Samotná skutečnost, že Nejvyšší správní soud odmítl návrh stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný s odkazem na svou předchozí rozhodovací činnost, v žádném případě nemůže způsobit nezákonnost či dokonce neústavnost daného postupu, a to zvláště tehdy, když tento postup umožňuje § 13 odst. 3 pandemického zákona, kdy ústavní konformita tohoto zákona byla (s výjimkou zrušení části jednoho s nynější věcí nesouvisejícího ustanovení) potvrzena plénem Ústavního soudu v nálezu ze dne 7. 12. 2021sp. zn. Pl. ÚS 20/21(č. 4/2022 Sb.).11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníků, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.12. Ústavní soud ve své judikatuře zastává právní názor, podle kterého postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení v posuzované věci neshledal. Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996sp. zn. II. ÚS 294/95(N 63/5 SbNU 481)].13. Ústavní soud po ústavním přezkumu napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně souladné a srozumitelné, a úvahy Nejvyššího správního soudu (viz sub 5, a dále zejména body 18 až 25 napadeného usnesení) neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v meritu předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadené rozhodnutí nelze označit za svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.15. S ústavní stížností byl spojen akcesorický návrh na zrušení § 1 odst. 3 pandemického zákona. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí "osud" ústavní stížnosti (§ 74 ve spojení s § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní procesní předpoklad pro posouzení akcesorického návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995sp. zn. III. ÚS 101/95(U 22/4 SbNU 351)].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10036.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti WB Mills, a. s., sídlem Mlýnská 241/17, Plzeň, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 8 As 180/2020-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Magistrát města Plzně (dále jen "stavební úřad") dne 29. 11. 2017 oznámil stěžovatelce zahájení řízení o odstranění nepovolené změny stavby v napadeném rozhodnutí blíže určeného vodního díla a poučil stěžovatelku, že vlastník nebo stavebník může do 30 dnů od zahájení řízení podat žádost o dodatečné povolení stavby. Stěžovatelka dne 12. 2. 2018 požádala stavební úřad o dodatečné povolení stavby, aniž přiložila požadované podklady. Stavební úřad proto dne 27. 2. 2018 vyzval k doplnění žádosti ve lhůtě do dne 30. 4. 2018. Téhož dne stěžovatelka požádala o prodloužení uvedené lhůty s tím, že se nepodařilo obstarat požadované dokumenty kvůli čerpání dovolené osob, které mají věc na starosti. Dne 14. 5. 2018 stavební úřad lhůtu prodloužil do dne 15. 6. 2018.2. Dne 14. 6. 2018 stěžovatelka znovu požádala stavební úřad o prodloužení uvedené lhůty s tím, že příprava a kompletace požadovaných podkladů je administrativně náročná a je třeba dodat velké množství dokumentů. Stavební úřad usnesením ze dne 25. 6. 2018 č. j. MMP/158041/18 řízení o žádosti stěžovatelky o dodatečném povolení změny stavby zastavil, neboť žádost neobsahovala i přes výzvu požadované náležitosti. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 3. 9. 2018 č. j. PK-ŽP/15319/18 změnil formulaci výroku uvedeného usnesení stavebního úřadu, věcně je však potvrdil.3. Stěžovatelka proti uvedenému usnesení vedlejšího účastníka brojila správní žalobou, v níž mimo jiného namítala, že lhůta pro doplnění žádosti nebyla přiměřená. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 8. 2020 č. j. 30 A 260/2018-37. Krajský soud uznal, že jedním z kritérií přiměřenosti délky lhůty je složitost věci. Stavební úřad však zjevně vycházel z toho, že věc je složitější, neboť lhůtu již jednou prodloužil. Sama stěžovatelka přitom původně neargumentovala složitostí věci, nýbrž tím, že její zaměstnanci čerpají dovolenou. Věc stěžovatelky nevykazuje takové zvláštnosti, aby odůvodnila opakované prodlužování lhůty.4. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud vyšel z předpokladu, že zákonná úprava počítá pro podání žádosti včetně požadovaných podkladů se "základní" 30denní lhůtou od oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby; běžně je délka lhůty přiměřená a její prodloužení je namístě u typově či konkrétně složitějších věcí. Stěžovatelka přitom svoji druhou žádost odůvodnila tím, že je třeba zkompletovat velké množství dokumentů. Neuvedla však konkrétní překážky a problémy, které jí v opatření podkladů bránily. Teprve v kasační stížnosti však stěžovatelka tvrdí, že u povolování změn vodních děl je nutné vypracovat podrobnou projektovou dokumentaci, kterou je obtížné sehnat, neboť oprávněných zhotovitelů je v České republice málo, a že bylo obtížné získat dokumentaci k původnímu vodnímu dílu. Mimoto stěžovatelka nepředložila ani jeden z podkladů, lhůta k doložení ve svém důsledku činila 4 měsíce (4krát déle než předpokládá zákon), ne-li více, běží-li již od oznámení zahájení řízení o odstranění stavby, a jde o řízení o žádosti, ve kterém je primárně na žadateli, aby byl procesně aktivní. Nebyl proto důvod lhůtu k doložení podkladů ve věci stěžovatelky dále prodlužovat.II.Argumentace stěžovatelky1. Stěžovatelka tvrdí, že lhůta určená stavebním úřadem k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby je nepřiměřená. Stěžovatelka trvá na tom, že posuzovaná věc je složitá a je třeba dodat velké množství dokumentace. Jde o dodatečné povolení změny vodního díla, což je skutkově a právně složitá věc, neboť se posuzují kritéria podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 5 As 291/2016-34 je dále rozhodným kritériem přiměřenosti lhůty, zda lze úkon v daném časovém úseku skutečně provést. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení o žádosti je třeba dodat projektovou dokumentaci, kterou je oprávněn zhotovit jen omezený počet subjektů. Zhotovitel, se kterým se podařilo domluvit, však sám podle svých vyjádření nebyl objektivně schopný ve lhůtě 4 měsíců dokumentaci vypracovat. Nadto nebylo možné sehnat dokumentaci k původnímu vodnímu dílu; jde o stavbu zhotovenou před rokem 1976. U těch je proces získávání dokumentace složitý a časově a administrativně náročný, protože je nutné dokumentaci získat z archivu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471)].1. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci je založena na tvrzení, že Nejvyšší správní soud chybně posoudil přiměřenost lhůty k doplnění žádosti stěžovatelky stanovené stavebním úřadem (chybně aplikoval podústavní právo). Stěžovatelka tvrdí, že její věc byla právně a skutkově složitá a nebylo v jejích možnostech obstarat požadovanou dokumentaci.2. Na uvedená tvrzení však již srozumitelně a logicky reagoval Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku. Z něj se zejména podává, že pro něj bylo v tomto směru rozhodné, že stěžovatelka měla možnost obdobně argumentovat již v řízení před stavebním úřadem, avšak konkrétní argumenty, proč nebyla schopná v určené lhůtě dodat potřebnou dokumentaci, předložila až v řízení před krajským soudem. Taková tvrzení však neuplatnila v první, ani druhé žádosti o prodloužení lhůty, kdy stavební úřad o prodloužení lhůty rozhodoval. Sama stěžovatelka proto svou nedostatečnou procesní aktivitou zavinila, že stavební úřad neměl ani příležitost se vypořádat s případnou nemožností doložit požadované dokumenty.3. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti na uvedenou konkrétní argumentaci Nejvyššího správního soudu věcně nereaguje a opakuje tatáž tvrzení a nosné závěry napadeného rozhodnutí nezpochybňuje. Argumentace Nejvyššího správního soudu přitom je řádně odůvodněna, nepostrádá racionální základ a není svévolná ani excesivní. Nejvyšší správní soud se nezpronevěřil ani vlastní judikatuře, neboť se v souladu se stěžovatelkou odkazovaným rozsudkem sp. zn. 5 As 291/2016 soustředil na zjištění, zda stěžovatelka mohla objektivně splnit povinnost, ke které se váže posuzovaná lhůta. Dospěl však k závěru, že obdobná tvrzení byla stěžovatelka povinna sama stavebnímu úřadu včas oznámit, což odkazovaná judikaturní východiska nepopírá.4. Jde-li o tvrzení stěžovatelky o složitosti věci, správní soudy samy uznaly, že věc mohla být skutkově či právně složitější, avšak stavební úřad tuto skutečnost reflektoval již tím, že lhůtu dříve prodloužil na čtyřnásobek lhůty zákonné. Pro Ústavní soud je proto rozhodné, že se správní soudy argumentací stěžovatelky náležitě zabývaly, což značí již sama skutečnost, že otázka přiměřenosti lhůty byla "středobodem" celého soudního řízení správního. Samotné závěry správních soudů v tomto směru nepředstavují vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10037.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek nezletilé C. M. M., zastoupené matkou, druhou stěžovatelkou, a K. M., proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 9 As 264/2020-51 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2020 č. j. 18 A 71/2020-230, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě.2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vláda usnesením ze dne 12. 10. 2020 č. 1022 o přijetí krizového opatření, vyhlášeným pod č. 408/2020 Sb. (dále jen "opatření č. 408/2020 Sb."), v souvislosti s koronavirovou epidemií a vyhlášeným nouzovým stavem mimo jiné omezila provoz základních škol a zakázala osobní přítomnost žáků na základním vzdělávání v základní škole. Následně vláda usnesením ze dne 21. 10. 2020 č. 1078 o přijetí krizového opatření, vyhlášeným pod č. 424/2020 Sb. (dále jen "opatření č. 424/2020 Sb."), obdobně mimo jiné zakázala volný pohyb osob na území celé České republiky s určitými výjimkami a nařídila omezit kontakty s jinými osobami a pobývat na veřejně přístupných místech nejvýše v počtu 2 osob.3. Dne 26. 10. 2020 se stěžovatelky tzv. zásahovou žalobou domáhaly u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") určení, že příspěvková organizace X (dále jen "X"), e-mailem ze dne 13. 10. 2020 nezákonně zakázala nezletilé stěžovatelce osobní přítomnost na základním vzdělávání a Y (dále jen "Y") e-mailem ze dne 21. 10. 2020 nezákonně zrušil nezletilé stěžovatelce atletické tréninky.4. Městský soud žalobu napadeným usnesením odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neboť X a Y (společně též jako "žalovaní") nevykonávaly při žalobou napadeném jednání pravomoc svěřenou jim zákonem, a proto nemohlo jít o zásah správních orgánů podle § 82 a násl. soudního řádu správního. Podle městského soudu žalovaní nerozhodovali o právech a povinnostech stěžovatelek, neboť jsou sami (a pouze oni) adresáty opatření č. 408/2020 Sb. a opatření č. 424/2020 Sb. Stěžovatelky podanou žalobou ve svém důsledku požadují abstraktní přezkum uvedených opatření, který je však prostřednictvím tzv. zásahové žaloby vyloučen, neboť podle judikatury Ústavního soudu mají povahu tzv. jiného právního předpisu (srov. usnesení ze dne 5. 5. 2020sp. zn. Pl. ÚS 10/20, ze dne 5. 5. 2020sp. zn. Pl. ÚS 13/20a ze dne 9. 6. 2020sp. zn. Pl. ÚS 19/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Žalovaní napadeným jednáním toliko informovali stěžovatelky o tom, že se krizovými opatřeními řídí. Nešlo o individualizovaný právní zásah.5. Stěžovatelky proti napadenému usnesení městského soudu brojily kasační stížností. Devátý senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 19. 2. 2021 č. j. 9 As 264/2020-29 věc postoupil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen "rozšířený senát") podle § 17 soudního řádu správního. Devátý senát Nejvyššího správního soudu dospěl na rozdíl od jeho osmého senátu v bodu 117. a násl. rozsudku ze dne 19. 11. 2020 č. j. 8 As 34/2020-100 k odlišnému právnímu závěru při řešení otázky, zda lze jednání základní školy, která v souladu s krizovým opatřením přeruší výuku v prostorách školy, považovat za zásah správního orgánu ve smyslu § 82 soudního řádu správního.6. Rozšířený senát kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem. Podle rozšířeného senátu se v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu hledí na krizová opatření vlády podle svého obsahu buď jako na "právní předpis sui generis", individuální správní akt, nebo "čistě interní akt". Je-li krizové opatření právním předpisem svého druhu, nelze je samostatně napadnout žádným návrhovým typem podle soudního řádu správního. Správní soudy jsou však oprávněny takové opatření případně zkoumat tzv. incidenčně podle čl. 95 odst. 1 věty druhé za středníkem Ústavy. Za takové situace soud krizové opatření neruší, ale jen vysloví jeho nepoužitelnost v individuální věci. Opatření č. 408/2020 Sb. a opatření č. 424/2020 Sb. přitom mají povahu právního předpisu sui generis, a jednotlivec je nemůže napadnout, aniž došlo k jeho použití, což potvrdil i Ústavní soud (srov. bod 3. usnesení ze dne 15. 12. 2020sp. zn. Pl. ÚS 111/20a bod 7. usnesení ze dne 26. 1. 2021sp. zn. Pl. ÚS 113/20).7. Postup žalovaných ani nemohl zasáhnout do práv žáků; tím rozšířený senát překonal právní názor vyslovený osmým senátem Nejvyššího správního soudu v rozsudku sp. zn. 8 As 34/2020. X je sice jako základní škola ve zvláštním postavení v tom smyslu, že poskytuje žákům vzdělání jako veřejnou službu a za určitých situací jako správní orgán vystupuje. V nyní posuzované věci však sama X byla adresátkou nouzových opatření a sama nečinila nic, co by bylo přímo zaměřeno proti žákům. Nepředala-li by X stěžovatelkám informaci, že prezenční výuka probíhat nebude, nic by to na této skutečnosti nezměnilo; omezení výuky plyne přímo z krizových opatření vlády, a proto X nedisponovala žádnou pravomocí. Případná ochrana tzv. zásahovou žalobou proti postupu X či jiné školy by nadto byla neefektivní ("bezzubá"). Účinky výroku soudu by totiž působily výhradně mezi žalobcem a žalovaným a žalobce by "vysoudil" otevření školy toliko pro sebe. Y pak nemůže být za žádných okolností správním orgánem; jde o osobu soukromého práva, není nositelem veřejnoprávního oprávnění a mezi stěžovatelkami a jím jde ryze o soukromoprávní vztah.8. Rozšířený senát konečně shledal, že normotvornou činnost ani samostatné dopady či důsledky obecně formulované právní normy nelze považovat za tzv. zásah. Všechny tzv. typy správních žalob vyžadují existenci konkrétního zkrácení práv; soudní řád správní nezná actio popularis. Rozšířený senát v tomto smyslu odmítl i výjimečný přezkum důsledků krizových opatření vlády jako přímého zásahu do práv jednotlivce, existuje-li užší vztah mezi žalobcem a krizovým opatřením a nelze-li za daných skutkových okolností rozumně vyžadovat, aby se vystavil jeho individuální aplikaci (srov. bod 29. a násl. rozsudku městského soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 14 A 45/2020-141). Uvedená konstrukce totiž obchází nedostatek pravomoci správních soudů k přímému přezkumu právních předpisů.9. Vycházel-li městský soud z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), nešlo o přiléhavé srovnání, neboť ESLP je mezinárodním orgánem a jeho procesní instrumenty nelze mechanicky přenášet na řízení podle soudního řádu správního. Rozšířený senát připustil, že jím zastávaný výklad nepřispívá k ochraně individuálních práv v době pandemie; nenastává však bezbřehá a neregulovaná "vláda exekutivy", neboť nouzový stav, s nímž je spojeno vydávání nouzových opatření vlády, je pod kontrolou Poslanecké sněmovny Parlamentu a kontrolu aktů zajišťuje i Ústavní soud. Postup žalovaných proto nemůže být tzv. zásahem podle § 82 soudního řádu správního a stěžovatelky žalobu podaly proti někomu, kdo není správním orgánem. Žaloba druhé stěžovatelky proti X je nadto podaná osobou zjevně neoprávněnou podle § 46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního, neboť její dotčení je toliko nepřímé; sama není nositelkou práva na vzdělání (srov. např. bod 22. rozsudku ze dne 31. 3. 2016 č. j. 4 As 281/2015-32 či body 27. až 30. rozsudku ze dne 3. 6. 2021 č. j. 9 Ao 3/2021-41 a další).II.Argumentace stěžovatelek10. Stěžovatelky tvrdí, že žalovaným bylo svěřeno rozhodování o jejich veřejných subjektivních právech a žalovaní do nich neoprávněně zasáhli. Stěžovatelky odkazují na usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004 č. j. 5 As 11/2003-50 a dovolávají se uplatnění tzv. organické teorie rozlišování práva soukromého a práva veřejného. Vláda opatřením č. 408/2020 Sb. a opatřením č. 424/2020 Sb. svěřila žalovaným pravomoc jednostranně ukládat povinnosti. Není rozhodné, zda jsou žalované osobami soukromého či veřejného práva, ani kdo je jejich vlastníkem či zřizovatelem či co je předmětem jejich činnosti (srov. bod 33. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011 č. j. 1 As 22/2011-64 a bod 28. rozsudku ze dne 27. 7. 2011 č. j. 1 As 53/2011-109). Stěžovatelky dále odkazují na bod 27. usnesení Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 19/20, podle něhož podle stěžovatelek lze posuzovaný postup základní školy napadnout tzv. zásahovou žalobou. Správní soudy proto upřely stěžovatelkám právo brojit proti zásahům žalovaných.11. Nesprávný je také závěr rozšířeného senátu, že druhá stěžovatelka není osobou oprávněnou k podání žaloby. Stěžovatelky konečně v doplnění k ústavní stížnosti tvrdí, že správní soudy zasáhly do jejich práva na právní pomoc, neboť s druhou stěžovatelkou jednaly toliko jako se zákonnou zástupkyní nezletilé stěžovatelky, ale nikoli jako s advokátkou. Stěžovatelky tvrdí, že jako každý jiný mají právo na odbornou právní pomoc. Poněvadž je druhá stěžovatelka sama advokátkou, stěžovatelky neměly důvod žádat o právní pomoc třetí osoby.III.Vyjádření účastníků řízení12. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, stejně jako X a Y, kterým náleželo postavení vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti.13. Nejvyšší správní soud ve vyjádření zdůraznil, že napadený rozsudek spočívá na dvou nosných závěrech. Jde o to, že zaprvé základní škola v nyní posuzované věci nemůže být původcem zásahu a zadruhé, že tzv. zásahovou žalobou nelze brojit proti účinkům bezprostředně plynoucím z právního předpisu. Ústavní stížnost přitom zpochybňuje toliko závěr uvedený zaprvé. X v nyní posuzované věci nemá odlišné postavení např. od církve či obchodu, je rovněž adresátem krizových opatření. Sama škola je oprávněna brojit proti krizovému opatření, má-li povahu opatření obecné povahy. Rozšířený senát nezpochybňuje, že veřejná moc zasahuje během pandemie do práv žáků, avšak zasahují do nich přímo krizová opatření, nikoli samotné školy. Rozšířený senát konečně upozorňuje, že přistoupil-li by na výklad zastávaný stěžovatelkami, stejnou logikou by bylo možné, aby každý brojil proti "zásahu" své restaurace, divadla nebo posilovny. Konečně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že soudní ochrana, které se stěžovatelky dovolávají, je neefektivní (sub 7.), a že kontrola celostátních krizových opatření je zajištěna i jinak (sub 9.).14. Městský soud ve vyjádření nejprve uvedl, že tvrzení stěžovatelek v ústavní stížnosti nejsou náležitou reflexí napadeného rozsudku rozšířeného senátu; jde o prostá paušální popření jeho nosných závěrů bez věcné argumentace. Městský soud zrekapituloval nosné závěry svého napadeného usnesení a zdůraznil, že ani stěžovatelkami odkazované usnesení Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 19/20jejich argumentaci nesvědčí. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že posuzovaná krizová opatření mají povahu právních předpisů svého druhu, které právní řád neumožňuje jednotlivci napadnout v systému správního soudnictví. Městský soud vyjádřil znepokojení nad neexistencí individuální ochrany práv proti krizovým opatřením, avšak správní soudy nemohou obcházet zřejmou vůli zákonodárce. Městský soud konečně zdůraznil, že si je vědom judikatury ESLP, která připouští za výjimečných okolností brojit ve svém důsledku proti účinkům právního předpisu, aniž došlo k jeho konkrétní aplikaci. Takové výjimečné okolnosti však v nyní posuzované věci nenastaly.15. X ani Y se ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí k ústavní stížnosti nevyjádřily. Vzhledem k tomu, že byly poučeny, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se postavení vedlejších účastníků vzdávají, nebylo s nimi v posuzované věci nadále jednáno.16. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelkám na vědomí a k případné replice. Stěžovatelky ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí na výzvu k replice nereagovaly, tedy svého práva k replice nevyužily.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost stěžovatelek splňuje procesní předpoklady stanovené § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť druhá stěžovatelka, která je současně zákonnou zástupkyní nezletilé stěžovatelky, jako advokátka nemá povinnost být dále zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměly (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).V.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti18. Těžištěm argumentace stěžovatelek je tvrzení, že správní soudy jim v rozporu s ústavním pořádkem České republiky neposkytly soudní ochranu proti tomu, že X a Y podle krizových opatření vlády dočasně neumožnily nezletilé stěžovatelce účast na základním vzdělávání v prezenční formě a účast na atletických trénincích.19. Nejprve je nutné odkázat na odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022sp. zn. Pl. ÚS 34/21, v němž Ústavní soud postavil najisto, že má-li krizové opatření vlády povahu právního předpisu sui generis, nelze se proti němu samotnému, jeho "účinkům", ani "důsledkům" bránit tzv. zásahovou žalobou podle § 82 soudního řádu správního. Ústavní soud v uvedeném nálezu mimo jiné označil úvahy rozšířeného senátu v napadeném rozsudku za ústavně konformní.20. Stěžovatelky nadto v nyní posuzované věci nezpochybňují, že správní soudy nejsou oprávněny k návrhu jednotlivce přímo přezkoumat právní předpis sui generis. Nezpochybňují ani závěr, že opatření č. 404/2020 Sb. a opatření č. 428/2020 Sb. mají povahu právního předpisu sui generis. Argumentace stěžovatelek v nyní posuzované věci totiž spočívá výhradně na zodpovězení otázky, zda X a Y při žalobou napadeném jednání vystupovaly jako správní orgány. Jak se dále podává z ústavní stížnosti, přestože stěžovatelky v petitu svého návrhu odkazují na jednotlivé články Úmluvy, neargumentují případnými neústavními důsledky výkladu zastávaného správními soudy, nýbrž spíše upozorňují na jeho doktrinální nedůslednosti.21. Jde-li proto o možné neústavní důsledky výkladu prezentovaného správními soudy v napadených rozhodnutích, postačí stěžovatelky odkázat na odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 34/21. Ačkoli se Ústavní soud v uvedené věci výslovně povahou základní školy nebo sportovního spolku jako správního orgánu nezabýval, i přesto z tohoto nálezu plynou pro nyní posuzovanou věc podstatné závěry, a to zejména, že Ústavní soud v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 19/20nevyslovil, že proti konkrétním důsledkům právního předpisu se lze bránit jedním z návrhových typů ve správním soudnictví (srov. bod 25. nálezu a k tomu a contrario tvrzení stěžovatelek sub 10. in fine). Dále, že výklad, který omezuje použití tzv. zásahové žaloby toliko na konkrétní a individualizovaný zásah, neodporuje čl. 36 odst. 2 Listiny (srov. bod 32. nálezu), a také, že tzv. zásahová žaloba podle soudního řádu správního není jedinou ochranou dotčených práv během nouzového stavu (srov. bod 33. nálezu). V neposlední řadě uvedl, že v situaci, kdy proti konkrétním účinkům právního předpisu není přípustný individuální opravný prostředek, nejde o porušení čl. 13 Úmluvy (srov. bod 34. nálezu). V podmínkách nyní posuzované věci je proto zejména rozhodné, jak zdůraznil i rozšířený senát, že právní řád poskytuje i jiné prostředky ochrany proti krizovým opatřením mimo správní soudnictví a že správní soudy nevylučují soudní ochranu tam, kde skutečně jde o konkretizovaný a individualizovaný zásah, který lze přičítat správnímu orgánu při výkonu veřejné správy.22. Jde-li o samotný obsah námitek v ústavní stížnosti, stěžovatelky nejprve odkazují na usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 5 As 11/2003 a citují pasáž týkající se tzv. organické teorie rozlišování soukromého a veřejného práva. Z uvedeného usnesení se však dále podává, zjednodušeně řečeno, že tzv. organická teorie je "jen" jednou z mnoha obdobných teorií, přičemž ani jedna není natolik spolehlivá, aby jí bylo možné považovat za jedinou možnou či "správnou". Kromě toho, rozšířený senát se v odkazované věci uchýlil k použití teorie rozdílné, a to k tzv. metodě právní regulace. Stěžovatelky z uvedeného rozhodnutí proto dovozují obecné závěry, které z něj neplynou.23. Odkazují-li stěžovatelky na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 22/2011 a sp. zn. 1 As 53/2011, lze jim přisvědčit, že se z nich podává, že z hlediska přípustnosti přezkumu aktů právnických osob ve správním soudnictví není rozhodné, zda jde o právnickou osobu založenou podle veřejného nebo soukromého práva, kdo je jejím vlastníkem, zřizovatelem či co je předmětem její činnosti. Uvedená kritéria však pro správní soudy v nyní posuzované věci rozhodná nebyla; v tomto směru se totiž správní soudy zaměřily na zjištění, zda žalovaným byla svěřena veřejnomocenská pravomoc, což východiskům stěžovatelkami odkazovaných rozhodnutí plně odpovídá.24. Stěžovatelky dále brojí proti závěru rozšířeného senátu, že druhá stěžovatelka je osobou neoprávněnou k podání žaloby. Rozšířený senát přitom vyšel z předpokladu jeho ustálené rozhodovací praxe, podle níž rodič žáka není nositelem práva na vzdělání (sub 9. in fine). Nejen že stěžovatelky kromě tvrzení, že je tento závěr "nesprávný", žádnou konkrétní argumentaci k tomuto tvrzení nepředkládají, dokonce Ústavní soud obdobný závěr správních soudů v minulosti shledal ústavně konformním (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2017sp. zn. III. ÚS 1845/16). Proto za situace, kdy je uvedený závěr Nejvyššího správního soudu řádně odůvodněn, vychází z jeho ustálené rozhodovací praxe, obdobnou právní problematikou se Ústavní soud v minulosti zabýval a stěžovatelky v ústavní stížnosti nepřináší žádnou (natož ústavněprávní) argumentaci, nemá Ústavní soud důvod takový závěr zpochybnit.25. Výklad zastávaný správními soudy proto nejen nemá neústavní důsledky, ale není ani excesivní, libovolný či svévolný. Rozhodnutí napadená ústavní stížností jsou řádně odůvodněna, vydána v souladu s právy a principy podle hlavy páté Listiny a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování.26. Není konečně porušením práva na právní pomoc stěžovatelek, "nejednaly-li" správní soudy s druhou stěžovatelkou "jako s advokátkou". Druhá stěžovatelka zřejmě a zjevně byla oprávněna za nezletilou stěžovatelku jednat v řízení před správními soudy. Jak druhá stěžovatelka sama zdůrazňuje, je advokátkou, a tudíž měla možnost využít svoji odbornost a tomu přizpůsobit svoji procesní aktivitu. Není rozhodné, zda druhá stěžovatelka vystupovala "jako advokátka" či jako zákonná zástupkyně; rozhodné je, že stěžovatelka jako právní profesionálka zástupčím oprávněním disponovala a za sebe i za nezletilou stěžovatelku mohla jednat a v řízení uplatňovat práva svá i nezletilé stěžovatelky. Tomu ostatně odpovídá i postup Nejvyššího správního soudu, který v řízení o kasační stížnosti, ve kterém je jinak uplatňován tzv. advokátní přímus, po stěžovatelkách nepožadoval zastoupení jiným advokátem. Správní soudy proto postavení druhé stěžovatelky jako právní profesionálky respektovaly.27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelek (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10038.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Prštice, sídlem Hlavní 1, Prštice, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem, sídlem Rašínova 103/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2021 č. j. 20 Cdo 2582/2021-115 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2021 č. j. 26 Co 208/2020-95, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Antonína Urbana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 19 EXE 77/2019-61 zamítl návrh stěžovatelky, který podřadil pod § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") [§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], jako povinné ze dne 21. 3. 2019 na zastavení exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Šumperk Mgr. Marcel Kubis. V odůvodnění usnesení okresní soud konstatoval, že exekutor byl pověřen provedením exekuce k vymožení povinnosti stěžovatelky poskytnout vedlejšímu účastníkovi jako oprávněnému informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."), jak jí bylo uloženo výrokem III. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 6. 2018 č. j. 31 A 160/2016-56. Okresní soud při svém rozhodování přihlédl ke sdělení stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi ze dne 10. 8. 2015, na které stěžovatelka ve svém návrhu na zastavení exekuce poukazovala a kterým podle jejího tvrzení měla být v exekuci vymáhaná povinnost splněna. Okresní soud však poukázal na to, že jde-li o sdělení před datem vydání exekučního titulu, tato námitka nemůže být v exekučním řízení zohledněna. V této souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2707/2000 a ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, ze kterých vyplývá, že z exekučního titulu musí soud ve vykonávacím řízení vycházet, neboť ve vykonávacím řízení již jeho věcnou správnost nelze zpochybnit. Tato námitka stěžovatelky tak mohla být uplatněna v nalézacím řízení, avšak v exekučním řízení k ní již nelze přihlížet.3. Usnesení okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 31 A 160/2016-56 je zřejmé, že soud při vydání tohoto rozsudku vzal v úvahu sdělení stěžovatelky (jejího obecního úřadu) vedlejšímu účastníkovi, mimo jiné i sdělení ze dne 10. 8. 2016, na které stěžovatelka poukázala ve svém návrhu na zastavení exekuce a ve svém odvolání. Opírá-li stěžovatelka svůj návrh na zastavení exekuce o tvrzení, že vymáhaná povinnost byla již dříve (před vydáním exekučního titulu) splněna, odkázal krajský soud na § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., který je nutno přiměřeně užít i v exekučním řízení (vedeném podle exekučního řádu). Podle tohoto ustanovení je nutno exekuci zastavit, zaniklo-li po vydání rozhodnutí, podle něhož je prováděna, právo jím přiznané, ledaže jde o právo přiznané rozsudkem pro zmeškání. Krajský soud shodně s okresním soudem konstatoval, že je-li v exekuci argumentováno, že vymáhaná povinnost byla splněna již dříve, před vydáním exekučního titulu, je tím zpochybňována věcná správnost exekučního titulu. Krajský soud zdůraznil, že v exekučním řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, podle něhož je exekuce prováděna (exekučního titulu). Argumentace stěžovatelky, že vedlejšímu účastníkovi žádané informace poskytla již před vydáním vykonávaného rozhodnutí, tedy nemůže být důvodem pro zastavení exekuce. V návaznosti na rozvíjející se judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu pak krajský soud dodal, že argumentace stěžovatelky v jejím návrhu na zastavení exekuce a v podaném odvolání neodůvodňuje ani závěr o podmínkách pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Na jejím základě nejsou dány důvody usuzovat, že provedení exekuce by bylo v rozporu s požadavkem spravedlnosti, principy právního státu. Krajský soud dále dovodil, že byť správní orgán nižšího stupně, v daném případě obec Prštice, v řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. 31 A 160/2016 nevystupovala, je rozsudkem vázána, jak lze mimo jiné dovodit i z přiměřeně užitého § 54 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné. V odůvodnění dospěl k závěru, že dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka k požadavku přípustnosti dovolání uvedla, že "otázkou hmotného a procesního práva, kterou je nutno vyřešit a která (viz judikaturní odkazy soudů obou stupňů) by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak, je ta, zda právě v případě stěžovatelky, kdy nebyla účastna na nalézacím řízení, neboť jí nebylo pochybením nalézacího soudu přiznáno řádné procesní postavení v takovém nalézacím řízení a současně tak nemohla stěžovatelka bez své viny uplatnit veškeré námitky, by bylo možné uplatnit důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř." Nejvyšší soud konstatoval, že z obsahu dovolání je zřejmé, že podle stěžovatelky by Nejvyšší soud měl právní otázku posoudit jinak než krajský soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání (které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.), však § 237 o. s. ř., neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", míří pouze na případ právní otázky vyřešené Nejvyšším soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá stěžovatelka, že má Nejvyšší soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby stěžovatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má Nejvyšší soud odchýlit [srov. usnesení ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 29 ICdo 43/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1 2014sp. zn. I. ÚS 3524/13(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Tomuto požadavku stěžovatelka nedostála, neboť judikaturu Nejvyššího soudu, od níž by se měl tento soud odchýlit, neuvedla.5. Nadto Nejvyšší soud dodal, že stěžovatelka sice namítá, že nebyla účastnicí nalézacího řízení, ve kterém byl vydán exekuční titul (tedy řízení vedeného před krajským soudem pod sp. zn. 31 A 160/2016), pomíjí však, že ve správním řízení vystupovala jako orgán moci veřejné, který se řízení zúčastnil a který vydal rozhodnutí v prvním stupni. Z tohoto důvodu jí bylo možné ze strany správního soudu uložit podle § 69 soudního řádu správního, resp. § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., ve znění účinném do 23. 4. 2019, danou povinnost (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. 3 As 278/2015-44, ve kterém Nejvyšší správní soud dovodil, že ustanovení § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je možno ohledně vymezení účastníků řízení vnímat ve vztahu k § 69 soudního řádu správního jako určitý lex specialis). Námitku stěžovatelky, že nebyla účastníkem řízení, v němž jí byla uložena povinnost, tedy podle Nejvyššího soudu nelze vyhodnotit jako porušení jejích účastnických práv (ani práva na soudní ochranu). Nejvyšší soud dále dodal, že již dříve ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že k případnému splnění povinnosti před vydáním exekučního titulu nelze přihlédnout [srov. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., a dále např. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/98, usnesení ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002, usnesení ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, usnesení ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. 20 Cdo 1556/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012sp. zn. I. ÚS 871/11(N 15/64 SbNU 155), bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012sp. zn. IV. ÚS 2735/11(N 71/65 SbNU 9), bod 14, 15].II.Argumentace stěžovatelky6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v předmětné věci se soudy všech stupňů dopustily pochybení, neboť v jejich rozhodnutích byly pominuty její námitky, že veškeré informace byly v minulosti žadateli o informace již poskytnuty, a že právě tato skutečnost zakládá důvod pro zastavení vykonávacího řízení podle § 268 odst. l písm. g), h) o. s. ř. Stěžovatelka namítá, že nemůže být šikanózně nucena k opakovanému poskytování informací, které ostatně již v minulosti poskytla, a to ani ve vykonávacím řízení. Tato námitka však nebyla soudy akceptována, ačkoliv byla důkazně doložena, a byla odmítnuta pouze obecnými argumenty. Stěžovatelka tvrdí, že soudy se měly zabývat tím, zda byly naplněny důvody pro zastavení exekuce, jak uváděla, resp. nejde-li u žadatele o šikanózní vedení vykonávacího řízení, byly-li mu v minulosti již žádané informace řádně poskytnuty.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].10. Jde-li o napadené rozhodnutí krajského soudu, jímž potvrdil shora uvedené usnesení okresního soudu (sub 2), Ústavní soud konstatuje, že krajský soud správně poukázal na to, že opírá-li stěžovatelka svůj návrh na zastavení exekuce o tvrzení, že vymáhaná povinnost byla již dříve, před vydáním exekučního titulu, splněna, zpochybňuje tím věcnou správnost exekučního titulu. Vzhledem k tomu, že v exekučním řízení již nelze přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, podle něhož je prováděna (exekučního titulu), nemůže být argumentace stěžovatelky, že vedlejšímu účastníkovi žádané informace poskytla již před vydáním vykonávaného rozhodnutí, důvodem pro zastavení exekuce (blíže sub 3). Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, zvláště když důvodně poukázal v odůvodnění napadeného usnesení i na to, že dospěl-li krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 31 A 160/2016 k závěru, že povinnost poskytnout vedlejšímu účastníkovi žádané informace nebyla před vydáním vykonávaného rozhodnutí splněna, a to mimo jiné zasláním sdělení, na které stěžovatelka odkazuje ve svém návrhu na zastavení exekuce, resp. podaném odvolání, tento závěr nelze v exekučním řízení "revidovat".11. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud především poukazuje na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť ho neshledal přípustným. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka ve svém dovolání řádně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když neoznačila judikaturu Nejvyššího soudu, od níž by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Podle stěžovatelky by Nejvyšší soud měl právní otázku posoudit jinak než krajský soud. Nejvyšší soud přitom důvodně konstatoval, že takový předpoklad přípustnosti dovolání však § 237 o. s. ř., neobsahuje (sub 4). Ústavní soud považuje za ústavně konformní jeho závěr, že spokojila-li se stěžovatelka s kritikou správnosti právního posouzení věci krajským soudem, a neoznačila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani příslušné ustálené judikaturní závěry, od nichž by se měl Nejvyšší soud odchýlit, nedošlo k řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, případně nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř., obligatorní náležitostí dovolání (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). S ohledem na tyto závěry Nejvyššího soudu, jež nelze považovat za ústavně nekonformní, Ústavní soud neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.12. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10039.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Kohouta a Veroniky Kohoutové, proti usnesení JUDr. Venduly Flajšhansové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Plzeň-sever ze dne 22. dubna 2024 č. j. 121 Ex 986/14-106, za účasti JUDr. Venduly Flajšhansové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Plzeň-sever, sídlem Divadelní 2728/3a, Plzeň, jako účastnice řízení, a obchodní společnosti Laub AMC 1 s. r. o., sídlem Kališnická 379/10, Praha 3 - Žižkov, a Pavla Freibrücka a Marie Freibrückové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 25. 6. 2024 Ústavní soud obdržel podání stěžovatelů, z jehož kontextu bylo možné dovodit, že jako ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí.2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, a to na základě speciální procesní plné moci (§ 31 odst. 2 téhož zákona). Účel povinného zastoupení spočívá v tom, aby ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti, které zákon stanoví, tj. zejména aby z podání bylo patrno, jaké věci se týká, co sleduje a čeho se navrhovatel domáhá, jakož i označení důkazů k tvrzením obsaženým v návrhu (§ 34 zákona o Ústavním soudu). Především pak musí být z návrhu zjevné, k porušení jakých ústavně zaručených práv a svobod mělo podle stěžovatele dojít.3. Ústavní soud zjistil, že podání stěžovatelů trpí vadami. Stěžovatelé při podání ústavní stížnosti nebyli a ani nyní nejsou řádně zastoupeni advokátem na základě plné moci splňující zákonem stanovené náležitosti (§ 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).4. Platí přitom, že nemá-li návrh na zahájení řízení náležitosti podle zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud o tom navrhovatele vyrozumí a určí mu lhůtu k odstranění vad návrhu [§ 41 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Dne 3. 7. 2024 Ústavní soud stěžovatele vyzval k odstranění vad návrhu s poučením, že neodstraní-li vady ve lhůtě 30 dní od doručení výzvy, ústavní stížnost bude podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Tato výzva byla oběma stěžovatelům doručena dne 9. 7. 2024. Stanovená lhůta uplynula dne 8. 8. 2024, na který připadl poslední den lhůty. Stěžovatelé na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovali.1. Stěžovatelé ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí dosud neodstranili všechny ve výzvě vytýkané vady svého podání, tedy nezajistili povinné právní zastoupení. Proto soudce zpravodaj podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Pavel Šámal v. r.soudce zpravodaj

decision_1004.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Ing. Ladou Petráskovou Manovou, LL.M., advokátkou, sídlem Klábalka 439, Zlín, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 15. září 2021 č. j. 59 Co 31/2021-2289 (59 Co 118/2021), za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jak účastníka řízení, a 1) nezletilé T. K., 2) nezletilé K. K.a 3) V. P., a 4) A. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci nezletilých vedlejších stěžovatelek (dále jen "nezletilé") Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 25. 2. 2021 č. j. P 60/2013-2142 nařídil výkon rozhodnutí a uložil třetí vedlejší účastnici (dále jen "matka") v daném usnesení podrobně specifikované pokuty za řádně neuskutečněný styk stěžovatelky a A. K. (již zemřelého dědečka nezletilých) s nezletilými. Po zhodnocení provedených důkazů měl okresní soud za prokázané, že matka ovlivňovala názor nezletilých o jejich vztahu s prarodiči a svým chováním bránila řádné realizaci tohoto styku, proto přikročil k uložení pokut matce za nerealizované a částečně realizované styky v celkové výši 6 000 Kč. Současně uložil matce povinnost nahradit stěžovatelce a A. K. náklady řízení ve výši 17 100 Kč.3. K odvolání matky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu ve vztahu ke stěžovatelce změnil tak, že nařídil výkon rozhodnutí a uložil matce za řádně neuskutečněný styk stěžovatelky s nezletilými době od 3. 10. 2020 od 9:00 hodin do 4. 10. 2020 do 17:00 hodin pokutu ve výši 800 Kč, v době od 7. 11. 2020 od 9:00 hodin do 8. 11. 2020 do 17:00 hodin pokutu ve výši 500 Kč, v době od 5. 12. 2020 od 9:00 hodin do 6. 12. 2020 do 17:00 hodin pokutu ve výši 800 Kč, v době od 28. 12. 2020 od 9:00 hodin do 29. 12. 2020 do 19:00 hodin pokutu ve výši 500 Kč, v době od 6. 2. 2021 od 9:00 hodin do 7. 2. 2021 do 17:00 hodin pokutu ve výši 500 Kč (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).4. Krajský soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, se kterým se v zásadě ztotožnil. Poukázal na to, že ve vztahu k prarodičům, zejména ke stěžovatelce, nezletilé deklarovaly pozitivní vztah. Nebyl tak důvod, aby jejich styk neprobíhal v rozsahu, jaký byl určen soudním rozhodnutím s tím, že není možné, aby stanovený styk byl modifikován matkou, která poskytovala součinnost nezletilým při zkracování tohoto styku (dřívější příjezd pro ně), v některých případech takovýto styk neproběhl vůbec z důvodu, že matka nezletilé ani prarodičům nepředala. Oproti okresnímu soudu však krajský soud snížil výši ukládaných pokut za zmařené styky s ohledem na význam kontaktu nezletilých s prarodiči v poměru k významu kontaktu dětí s rodiči s tím, že nemá nesporně takový význam, proto byla i pokuta přiměřeně snížena na výši, kterou krajský soud v dané fázi řízení považoval za přiměřenou, když šlo o první výkon rozhodnutí (pokuta může být ukládána opakovaně v rostoucí výši), který má povinného nadále motivovat pro respektování rozhodnutí do budoucna.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti výroku II. napadeného usnesení krajského soudu, kterým byly sníženy pokuty uložené matce za řádně neuskutečněný styk stěžovatelky a A. K. (již zemřelého dědečka nezletilých) s nezletilými. V ústavní stížnosti uvádí, že až do listopadu 2018 se ona i její dnes již zemřelý manžel s nezletilými intenzivně stýkali (trávili spolu víkendy, vánoční svátky, dovolené apod.). Poté byl jejich kontakt matkou přerušen a od té doby nemá možnost se nezletilými stýkat, a to ani prostřednictvím soudem určeného styku nezletilých s otcem, neboť styky nezletilých s otcem od konce roku 2018 téměř neprobíhají. Ani existence pravomocného soudního rozhodnutí o styku nezletilých s prarodiči (tj. stěžovatelkou a jejím manželem) nezajistilo prarodičům styk s nezletilými. Stěžovatelka považuje napadený výrok II. rozhodnutí krajského soudu, který ještě snížil okresním soudem matce uložené pokuty za nerespektování soudního rozhodnutí, za nedostatečně odůvodněný. Krajský soud se podle ní nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a bagatelizoval význam kontaktu nezletilých se stěžovatelkou. Stěžovatelka má za to, že snížením pokut matce krajský soud fakticky legalizoval její jednání v rozporu s pravomocným rozhodnutím soudu a nepřímo jí naznačil, že není třeba dané soudní rozhodnutí dodržovat, neboť jí žádný postih nehrozí. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud nejednal v zájmu nezletilých, neshromáždil potřebné důkazy a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, čímž porušil její práva na soudní ochranu a na ochranu před neoprávněným zásahem do rodinného života.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.8. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se snížením pokut uložených matce za řádně neuskutečněný styk stěžovatelky a A. K. (již zemřelého dědečka nezletilých) s nezletilými.9. Z § 251 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že výkon rozhodnutí lze nařídit tehdy, nesplní-li povinný dobrovolně, co je mu uloženo vykonatelným rozhodnutím. Podle § 502 odst. 1 zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"), platí, že soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním, anebo rozhodnutí o navrácení dítěte. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí a uložení exekuční pokuty při neplnění upraveného styku jsou upraveny podústavním právem, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně zasahovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.10. Lze dodat, že pokuta ukládaná podle § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních je nástrojem negativní motivace, který slouží pro vyvarování se opakování porušení povinnosti do budoucna [srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2009sp. zn. I. ÚS 2731/08; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V nyní posuzované věci je touto povinností povinnost matky zejména nezletilé na styk připravit, při styku spolupracovat a styku nebránit. Právě bránění ve styku bylo důvodem uložení pokut matce. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že výše uložených pokut je zásadně v kognici obecných soudů, přičemž související nejlepší zájem dítěte je třeba posuzovat i v kontextu zájmu jiných osob, zejména pak druhého rodiče, který podle čl. 32 Listiny má rovněž právo pečovat o své dítě. Nejlepší zájem dítěte není spojen s promítnutím subjektivního přesvědčení o nejlepším řešení věci, nýbrž s garancí základních práv dětí [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014sp. zn. I. ÚS 1554/14(N 236/75 SbNU 629)]. Mezi tato práva patří jak právo na péči vlastním rodičem (srov. čl. 18 Úmluvy o právech dítěte), tak i právo na identitu a zachování rodinných vazeb (srov. zejména body č. 52 a násl. obecného komentáře Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14).11. Krajský soud po zhodnocení provedeného dokazování shledal, že nezletilé deklarovaly pozitivní vztah ke stěžovatelce, proto nebyl relevantní důvod, aby jejich styk neprobíhal v rozsahu, jaký byl určen soudním rozhodnutím. Současně však oproti okresnímu soudu snížil výši ukládaných pokut za zmařené styky s ohledem na význam kontaktu nezletilých s prarodiči v poměru k významu kontaktu dětí s rodiči s tím, že nesporně takovýto kontakt požívá daleko menší ochrany. Takové odůvodnění napadeného rozhodnutí o snížení výše pokut nelze podle Ústavního soudu považovat za "faktickou legalizaci" jednání matky, jak namítá stěžovatelka, zvláště když jde o první výkon rozhodnutí.12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu o snížení pokut uložených matce je dostatečně odůvodněno a jde o rozhodnutí zákonné. Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatelky takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jejích ústavně zaručených práv.13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10040.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Kašeho, zastoupeného Mgr. Petrem Kučerou, advokátem, sídlem Sloupská 135, Nový Bor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2021 č. j. 24 Cdo 1394/2021-596 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2020 č. j. 83 Co 475/2015-506, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Aleny Waulinové, Gilone Brun, Lucie Waulinové Slivkové a Ireny Kašeové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu se podává, že čtvrtá vedlejší účastnice jako žalobkyně se proti stěžovateli, první vedlejší účastnici a druhé vedlejší účastnici jako žalovaným (dále též jen "žalovaní"), v řízení před Okresním soudem v České Lípě (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že je výlučným vlastníkem konkretizovaných nemovitých věcí v kat. úz. X. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2015 č. j. 7 C 133/2012-319 žalobu zamítl (výrok I.) a výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že čtvrtá vedlejší účastnice nenabyla vlastnické právo darováním od stěžovatele jako druhého žalovaného, neboť darovací smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatel, manžel čtvrté vedlejší účastnice, totiž převáděl předmětné nemovitosti v době, kdy mu byly pravomocně přisouzeny rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Šlo o rozsudek vydaný ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mezi stěžovatelem, první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí, proti němuž podala první vedlejší účastnice dovolání. K uzavření darovací smlouvy v průběhu dovolacího řízení došlo právě proto, aby případné vyhovění dovolání nevedlo k dalšímu vedení sporu a případnému vydání předmětných nemovitostí první vedlejší účastnici a druhé vedlejší účastnici. Čtvrtá vedlejší účastnice a stěžovatel tak věcně nesledovali účel darovací smlouvy, ale jednali šikanózně za účelem poškození první vedlejší účastnice a druhé vedlejší účastnice.3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice odvolání. Rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 5. 2016 č. j. 83 Co 475/2015-405 byl napadený rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve věci samé a v nákladových výrocích III. a IV. potvrzen, změněn byl jen v nákladovém výroku II. Odvolání stěžovatele bylo odmítnuto.4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 byla obě dovolání odmítnuta a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.5. Proti usnesení Nejvyššího soudu podala čtvrtá vedlejší účastnice ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019sp. zn. I. ÚS 2657/18[(N 26/92 SbNU 278), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], byl rozsudek krajského soudu zrušen. V uvedeném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 bylo porušeno právo čtvrté vedlejší účastnice na soudní ochranu, neboť Nejvyšší soud se odmítl meritorně zabývat jejím dovoláním, aniž by řešení předestřené právní otázky výkladu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyplývalo z judikatury či jinak podporovalo závěr o nepřípustnosti dovolání. Ve výše uvedeném nálezusp. zn. I. ÚS 2657/18Ústavní soud vyslovil, že konstatuje-li Nejvyšší soud, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na rozhodnutí, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, odpírá dovolateli soudní ochranu práva stanoveným postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny.6. Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 3. 4. 2019 č. j. 24 Cdo 876/2019-478 zrušil výše uvedený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že vzhledem k právním názorům Ústavního soudu, jak se podávající z odůvodnění jeho kasačního nálezu, Nejvyšší soud považuje za nezbytné, aby krajský soud při právním posouzení věci zohlednil, zda otázka plurality účelu právního jednání a jejich významu má či nemá právní význam pro posouzení platnosti předmětné smlouvy, a aby tento svůj právně kvalifikační závěr v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odpovídajícím způsobem vyložil.7. Podáním ze dne 8. 1. 2020 navrhla čtvrtá vedlejší účastnice, aby na místo všech žalovaných, do řízení vstoupila třetí vedlejší účastnice, neboť předmětné nemovitosti (o určení vlastnického práva k nim v tomto řízení jde), byly darovací smlouvou z 20. 7. 2017 převedeny první vedlejší účastnicí právě na třetí vedlejší účastnici, která je nyní jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí. Uvedenou právní skutečnost čtvrtá vedlejší účastnice doložila výpisem z katastru nemovitostí.8. Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto, že návrhu čtvrté vedlejší účastnice, aby na místo žalovaných do řízení vstoupila třetí vedlejší účastnice, se vyhovuje. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci došlo před rozhodnutím ve věci samé (v důsledku zrušení předchozího rozhodnutí krajského soudu) k uzavření darovací smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, o něž v řízení jde, a k zapsání vlastnického práva do katastru nemovitostí podle ní, tedy k právní skutečnosti, s níž je spojen převod vlastnického práva. Procesním předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je kromě naléhavého právního zájmu na požadovaném určení i věcná legitimace účastníků, a ta je na straně žalované dána zapsaným vlastnickým právem k věci. Protože nastala právní skutečnost, s níž je podle zákona spojen převod práva, na němž je závislá věcná legitimace žalovaných a naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a výkon vlastnického práva ke sporným nemovitostem převzala třetí vedlejší účastnice, krajský soud návrhu čtvrté vedlejší účastnice na její vstup do řízení na stranu žalovanou podle § 107a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 211 o. s. ř., vyhověl.9. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém uvedl, že usnesení odvolacího soudu "trpí závažnou procesní vadou" spočívající ve skutečnosti, že mu bylo znemožněno uplatnění jeho námitek a poskytnutí vyjádření k návrhu čtvrté vedlejší účastnice (žalobkyně) učiněného podle § 107a o. s. ř. tím, že mu tento návrh na vstup účastníka do řízení nebyl odvolacím soudem doručen a odvolací soud následně o tomto návrhu rozhodl, aniž byl seznámen s jeho stanoviskem k věci. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele, které shledal přípustným podle § 237 o. s. ř., ale nedůvodným, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., zamítl. Nejvyšší soud uvedl, že v posuzované věci je stěžovatel manželem čtvrté vedlejší účastnice, z obsahu spisu zjistil, že s manželkou též sdílí společnou domácnost a lze tudíž s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou konstatovat, že o předmětném návrhu čtvrté vedlejší účastnice byl stěžovatel - právě svou manželkou - informován ještě dříve, než uvedený návrh byl k soudu podán. Nejvyšší soud připustil, že za této procesní situace krajský soud nepostupoval v intencích ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu však nelze právě pro specifické okolnosti daného případu shledat naplnění důvodu pro vydání kasačního rozhodnutí, když z obsahu spisu zřetelně vyplývá, že dosud byl stěžovatel v dané věci plně obeznámen s dosavadními podáními své manželky - čtvrté vedlejší účastnice, a jistě tomu bylo také i v této procesní záležitosti. Nejvyšší soud proto neshledal, že by tato zjištěná vada řízení zakládala důvod k vydání stěžovatelem navrhovaného kasačního rozhodnutí.II.Argumentace stěžovatele10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud mu před vydáním napadeného usnesení nedoručil návrh čtvrté vedlejší účastnice, tak jak stanoví ustálená judikatura Nejvyššího soudu, a toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud. Tímto svým postupem obecné soudy odňaly stěžovateli možnost, aby se k návrhu čtvrté vedlejší účastnice mohl vyjádřit a rozhodnutí soudu ovlivnit. Svým postupem tak krajský soud odňal stěžovateli možnost, aby nadále v řízení aktivně vystupoval (neboť stěžovatel po vydání usnesení nadále nebyl účastníkem řízení), čímž bylo zasaženo do jeho práv a oprávněných zájmů. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho dovolání zamítl, ačkoli ve svém rozhodnutí připustil, že krajský soud nepostupoval v souladu s ustálenou praxí a judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby Nejvyšší soud postup krajského soudu omlouval tzv. specifickými okolnostmi daného případu a dovolání zamítl jen kvůli své domněnce (která není ničím podložena), že stěžovatel byl s obsahem podání čtvrté vedlejší účastnice - jeho manželky - seznámen. Stěžovatel oponuje, že s obsahem podání čtvrté vedlejší účastnice seznámen nebyl. Navíc čtvrtá vedlejší účastnice neměla povinnost stěžovatele s obsahem svého podání seznamovat, tuto povinnost měl naopak krajský soud, který ji nesplnil. Podle stěžovatele není možné přenášet povinnost soudu na účastníka řízení a tvrdit, že nesplněná povinnost krajského soudu byla zhojena, protože stěžovatel byl pravděpodobně s návrhem čtvrté vedlejší účastnice seznámen samotnou čtvrtou vedlejší účastnicí. Pro tyto úvahy navíc podle stěžovatele ani neexistuje opora ve spisu. Protože krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podal stěžovatel proti jeho rozhodnutí dovolání s oprávněným přesvědčením, že usnesení krajského soudu bude Nejvyšším soudem zrušeno jako odporující v ustálené judikatuře. Protože tak Nejvyšší soud neučinil, byly podle stěžovatele v posuzované věci porušeny i základní principy formulované Ústavním soudem, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a princip rozhodování soudu na základě zjištěného skutkového stavu.III.Vyjádření Nejvyššího soudu a krajského soudu11. Pro posouzení předmětné ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a krajského soudu k této věci.12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k námitce stěžovatele, že mu krajský soud nedoručil návrh čtvrté vedlejší účastnice na rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., setrval na svých závěrech vyjádřených v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice jsou manželé žijící ve společné domácnosti, stěžovatel byl dosud plně informován o podáních manželky, a s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou byl informován i o návrhu na procesní nástupnictví ještě před doručením návrhu soudu, kdy navíc zástupce stěžovatele a zástupce čtvrté vedlejší účastnice mají sídlo na stejné adrese, dospěl tento soud k závěru, že vydání kasačního rozhodnutí by bylo nepřiměřeným formalismem. Ačkoli stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno se k návrhu na procesní nástupnictví vyjádřit, neuvádí v dovolání ani v ústavní stížnosti, jaké pro věc významné výhrady proti procesnímu nástupnictví hodlal vznést. V projednávané věci přitom návrhem na procesní nástupnictví na straně žalované reagovala čtvrtá vedlejší účastnice na jednání (převod vlastnictví) stěžovatele, nešlo tedy o případ, kdy by takový návrh mohl představovat zneužití procesní úpravy na úkor stěžovatele, jako by tomu mohlo být typicky v situaci, kdy žalobce navrhuje, aby namísto něj do řízení vstoupila jiná osoba, např. za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Podle Nejvyššího soudu proto stěžovateli napadenými rozhodnutími žádná újma ústavněprávního charakteru nevznikla, a stěžovatel usiluje napadením předmětných rozhodnutí ve skutečnosti o zpochybnění následného rozhodnutí ve věci samé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021 sp. zn. 24 Cdo 1611/2021), a nikoli o možnost vyjádřit se k návrhu na procesní nástupnictví, když žádné věcné námitky, které by proti tomuto návrhu jinak hodlal uplatnit, nezmiňuje v dovolání, ani v ústavní stížnosti. Namítá-li stěžovatel, že se s návrhem čtvrté vedlejší účastnice na procesní nástupnictví ve skutečnosti neseznámil, a úvahy Nejvyššího soudu označuje za domněnky, odkázal Nejvyšší soud na dosavadní spolupráci stěžovatele a čtvrté vedlejší účastnice i na nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 2657/18, který již ve věci těchto konkrétních účastníků např. přisvědčil závěru, že "jednání vedlejšího účastníka (nynějšího stěžovatele) směřovalo s vědomím stěžovatelky (nyní toliko v pozici žalobkyně) k omezení možnosti první vedlejší účastnice domoci (nyní v pozici první vedlejší účastnice) a třetí vedlejší účastnice domoci (nyní v pozici druhé vedlejší účastnice) se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jejich tvrzeného práva na vypořádání spoluvlastnictví konkrétní formou". Nejvyšší soud připustil, že postup krajského soudu sice nebyl po formální stránce vyhovující, tato vada však s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci nedosahuje ústavněprávního rozměru, když nadto není ani patrné, jak by se toto ryze procesní pochybení mělo promítnout do právní sféry stěžovatele, když se nacházel v postavení žalovaného a rozhodnutím o procesním nástupnictví přestal být účastníkem řízení, a tudíž mu ani nemohly být následnými rozhodnutími ukládány povinnosti. Proto nelze dospět k závěru, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu mohla být porušena ústavní práva stěžovatele, Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.13. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na své ústavní stížností napadené rozhodnutí, jakož i na důvody uvedené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, opírající se o specifické okolnosti případu. Podle krajského soudu nedoručení návrhu čtvrté vedlejší účastnice (manželky stěžovatele) stěžovateli nemohlo představovat újmu na jeho procesních právech, potažmo porušení jeho práva na soudní ochranu. Stěžovatel, ačkoli byl formálně žalován, totiž po celou dobu trvání sporu vystupoval fakticky jako žalobce vedle své manželky - čtvrté vedlejší účastnice, s níž sdílí společnou domácnost. V řízení vždy postupovali ve shodě, což vyplývá mimo jiné i z toho, že si stěžovatel jako účastník, jemuž bylo vyhověno, podal odvolání proti původnímu rozsudku ve věci a jeho odvolání bylo odmítnuto. Je proto zřejmé, že o návrhu podle § 107a o. s. ř., při jehož absenci by čtvrtá vedlejší účastnice byla bez dalšího v řízení neúspěšná, byl informován, jak uvedl Nejvyšší soud, dříve, než byl návrh podán na soud. Ostatně to, že nebyla porušena procesní práva stěžovatele v míře představující zásah do jeho ústavních práv, plyne i z toho, že věcně proti stížností napadenému usnesení stěžovatel nic nenamítá.14. Zaslaná vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.17. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471)].18. Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel ústavní stížností brojí proti procesnímu rozhodnutí. V usnesení ze dne 5. 3. 2019sp. zn. II. ÚS 1997/18Ústavní soud vyslovil, že přezkum Ústavního soudu se v případě procesního rozhodnutí omezuje pouze na to, zda v postupu soudu nelze v případě těchto rozhodnutí zjistit přítomnost zjevné libovůle, tedy zda hlediska, na základě kterých věc posuzoval, nejsou evidentně nepřiléhavá.19. Podle § 107a odst. 1 o. s. ř., má-li žalobce zato, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o. s. ř. O účastenství ve sporném řízení rozhoduje pouze žalobce, tj. bez toho, že by musel důvod k označení žalovaného za účastníka jakkoliv zdůvodňovat, či dokonce prokazovat (§ 90 o. s. ř.). Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení soud návrhu usnesením vyhoví, prokáže-li se, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a souhlasí-li s tím ten, kdo má vstoupit na místo žalobce. Souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Proto § 107a odst. 2 o. s. ř., ukládá, aby právní skutečnost, která zakládá procesní nástupnictví, byla prokázána.20. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 32 Cdo 90/2016, usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 23 Cdo 3241/2016), platí, že rozhoduje-li soud o písemném návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř., aniž by návrh doručil žalované straně, a umožnil jí se k němu vyjádřit, porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění jejich práv vyplývající z § 18 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému totiž tím, že se již stal účastníkem řízení, vznikla určitá procesní práva (včetně práva na soudní ochranu v podobě meritorního rozhodnutí soudu), o která nemůže být bez dalšího připraven. Ochranu práv žalovaného - který je subjektem procesního vztahu, o jehož další existenci je soudem rozhodováno - je tak zajišťováno alespoň tím, že má právo se k návrhu podle § 107a o. s. ř. vyjádřit.21. Namítá-li stěžovatel, že mu krajský soud nedoručil návrh čtvrté vedlejší účastnice na rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., a neumožnil mu tak vyjádřit se k procesnímu nástupnictví na straně žalované, je nutno s ním souhlasit, že krajský soud nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ústavní soud však shledává ústavně souladným současně závěr Nejvyššího soudu, že právě pro specifické okolnosti daného případu nebyl důvod pro vydání jeho kasačního rozhodnutí, když z obsahu spisu zřetelně vyplývá, že stěžovatel byl plně obeznámen s dosavadními podáními své manželky - čtvrté vedlejší účastnice, se kterou sdílí společnou domácnost, a jistě tomu tak bylo i v této procesní záležitosti. Navíc ze spisového materiálu není ani patrné, jak by se toto procesní pochybení krajského soudu mělo promítnout do právní sféry stěžovatele, když stěžovatel se nacházel v postavení žalovaného a rozhodnutím o procesním nástupnictví přestal být účastníkem řízení, a tudíž mu ani nemohly být následnými rozhodnutími ukládány povinnosti.22. Vyhovění návrhu na vstup jiné osoby do řízení namísto některého z účastníků s sebou sice na straně dosavadního účastníka nese zánik jeho práv a povinností, jež jsou spojena s tímto jeho procesním postavením, dochází k tomu však za situace, kdy mu dále nemohlo svědčit právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Není přitom podstatné, zda toto právo či povinnost předtím skutečně měl, neboť o tom musí stejně teprve rozhodnout soud (nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016sp. zn. III. ÚS 2242/15(N 201/83 SbNU 235).23. Ústavní soud proto shodně s Nejvyšším soudem dospěl k závěru, že namítaná vada vhledem k individuálním okolnostem věci nedosahuje ústavněprávního roviny, a zrušení napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšším soudem by proto bylo výrazem přepjatého formalismu.24. Pro úplnost je nutno poukázat na to, že ačkoli stěžovatel namítá, že mu krajský soud v předmětném řízení nedal prostor k vyjádření se k návrhu čtvrté vedlejší účastnice, aby na místo žalovaných do řízení vstoupila třetí vedlejší účastnice, v ústavní stížnosti neuvádí, jaké konkrétní věcné námitky proti procesnímu nástupnictví hodlal vznést, pro které krajský soud neměl tomuto návrhu čtvrté vedlejší účastnice vyhovět. Své případné námitky stěžovatel neuvedl ani v dovolání. Z podání stěžovatele tak není zřejmé, v jakém vyjádření k návrhu čtvrté vedlejší účastnice stěžovateli nedoručení tohoto návrhu zabránilo.25. V řízení bylo naopak výpisem z katastru nemovitostí prokázáno, že třetí vedlejší účastnice nabyla od první vedlejší účastnice vlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. V předmětné věci přitom žalobou na určení vlastnického práva reagovala čtvrtá vedlejší účastnice na jednání (převod vlastnictví) svého manžele, který jí převáděl předmětné nemovitosti v době, kdy mu byly pravomocně přisouzeny rozsudkem krajského soudu (viz sub 2 tohoto usnesení). V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v nálezusp. zn. I. ÚS 2657/18, vydaném v téže věci těchto konkrétních účastníků Ústavní soud ze skutkových zjištění okresního a krajského soudu dovodil, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník (v nyní posuzované věci čtvrtá vedlejší účastnice a stěžovatel) převáděli nemovité věci právě i za účelem toho, aby byl definitivně vyřešen spor mezi vedlejšími účastníky (v nyní posuzované věci spor mezi stěžovatelem, první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí), a to při vědomí jejich vzájemně napjatých vztahů a probíhajícího dovolacího řízení (sub bod 24 uvedeného nálezu). Je proto otázkou, zda u stěžovatele nejde jen o obstrukční jednání, resp. o zpochybnění následného rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021 sp. zn. 24 Cdo 1611/2021).26. Při shrnutí výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a krajského soudu nemohla být ústavně zaručená práva stěžovatele porušena.27. Uvedený závěr není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016sp. zn. III. ÚS 2242/15, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že § 107a o. s. ř., umožňuje, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, vstoupil do řízení namísto žalovaného bez jeho souhlasu, avšak jen v případě, že toto právo nebo povinnost odvozuje od jejich převodu nebo přechodu ze strany žalovaného. Ústavní soud dále dodal, že připuštění jeho vstupu do řízení, aniž by byla splněna tato podmínka, představuje nepřípustný zásah do základního práva původního žalovaného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V nyní posuzované věci nejde o tento případ.28. V nálezu ze dne 9. 2. 2012sp. zn. III. ÚS 468/11(N 30/64 SbNU 319), Ústavní soud vyslovil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., pouze formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř., neboť obecné soudy musí dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. V nyní posuzované věci nejde ani o tento případ. Naopak právě případné zrušení napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšším soudem v předmětné věci by znamenalo nepřiměřený formalismus.29. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud i Nejvyšší soud se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy. V závěrech ve věci jednajících obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.30. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10041.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Predraga Kohoutka, zastoupeného advokátem Mgr. Ladislavem Rychtářem, sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2021 č. j. 27 Cdo 3611/2020-490, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Honebního společenstva Chrášťany-Koloměřice, sídlem Chrášťany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Dne 19. 1. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se návrhem podle § 22 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), podaným u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), domáhal vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 10. 4. 2017. Stěžovatel zejména namítal, že valná hromada byla svolána k tomu neoprávněnou osobou, nezákonně rozhodla o odvolání celého honebního výboru a rozhodla o prominutí vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv tento bod nebyl uveden v pozvánce na valnou hromadu. Krajský soud usnesením ze dne 14. 5. 2019 č. j. 13 Cm 434/2017-152 návrh stěžovatele zamítl jako nedůvodný. Vyšel ze skutkových zjištění, že starosta vedlejšího účastníka Zdeněk Zeman, který byl do 19. 4. 2017 zapsán v rejstříku honebních společenstev, zemřel, a že jediným členem honebního výboru zůstal Ing. Miroslav Jiříček. Předmětné valné hromady se účastnili členové honebního společenstva se 78,59 % hlasů, přičemž pro přijetí každého z rozhodnutí bylo získáno "více jak 98 % hlasů na valné hromadě přítomných členů". Valná hromada byla podle krajského soudu svolána členem honebního společenstva, který pro to splnil podmínky vyplývající z § 22 a § 23 zákona o myslivosti. Všechna rozhodnutí byla na valné hromadě přijata dostatečným počtem hlasů. Krajský soud též odmítl tvrzení stěžovatele, podle něhož projednání bezdůvodného obohacení nebylo uvedeno v pozvánce, a naopak konstatoval, že pozvánka tuto záležitost jasně označuje v bodu 17, když tam "použitý pojem jiná újma lze vedle pojmu náhrada škody užít jako obecné vyjádření jakéhokoli typu náhrady škody, tedy i bezdůvodného obohacení".3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 4. 8. 2020 č. j. 6 Cmo 181/2019-468 potvrdil usnesení krajského soudu, když se ztotožnil s jeho právními závěry. Důvodnou neshledal ani námitku stěžovatele, podle něhož byla valná hromada svolána předčasně. Zdůraznil, že "pozvánky na valnou hromadu mohou být doručovány až po uplynutí zákonné lhůty 30 dní od doručení žádosti o svolání valné hromady. Ta v projednané věci ... uplynula 17. 3. 2017."4. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Otázku výkladu obsahu pozvánky na valnou hromadu vyřešil vrchní soud v souladu s § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pročež zde nebyla založena přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud neshledal ani ve vztahu k dalším třem námitkám (viz bod 28 odůvodnění), neboť neobsahovaly vymezení předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř.5. Dovolání bylo přípustné toliko pro řešení v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky výkladu § 22 odst. 1 zákona o myslivosti. Nejvyšší soud uvedl, že účelem § 22 odst. 1 zákona o myslivosti je "zajistit fungování honebního společenstva i za situace, kdy je honební starosta při svolání valné hromady nečinný, a to bez zřetele na důvody této nečinnosti. Při nečinnosti honebního starosty má právo svolat valnou hromadu také honební místostarosta. Pokud žádný z uvedených orgánů valnou hromadu nesvolá, vzniká členu nebo členům, jejichž hlasy činí alespoň 10 % všech ... právo žádat honebního starostu o její svolání. Po marném uplynutí třicetidenní lhůty od doručení žádosti o svolání valné hromady může svolat valnou hromadu kvalifikovaný člen honebního společenstva ... V případě, že funkce honebnímu starostovi zanikla, požádá kvalifikovaný člen honebního společenstva o svolání valné hromady honebního místostarostu. Zanikly-li funkce jak honebnímu starostovi, tak místostarostovi, nemá honební společenstvo orgán, který by kvalifikovaný člen honebního společenstva mohl požádat o svolání valné hromady. Za této situace odpovídá smyslu a účelu § 22 odst. 1 zákona o myslivosti závěr, podle něhož při neexistenci orgánu honebního společenstva, který by mohl svolat valnou hromadu, může valnou hromadu honebního společenstva svolat sám kvalifikovaný člen honebního společenstva" (body 34 a 35 odůvodnění). Dospěl-li proto vrchní soud (ve shodě s krajským soudem) k závěru, že "svolavatel jako kvalifikovaný člen honebního společenstva mohl v souladu s § 22 odst. 1 zákona o myslivosti valnou hromadu svolat, je jeho právní posouzení věci ve výsledku správné" (bod 38 odůvodnění). Stěžovatel v dovolání zjevně přehlédl, že krajský soud nevyšel ze skutkového zjištění, podle něhož by byl Ing. Miroslav Jiříček místostarostou vedlejšího účastníka, ale ze zjištění, že byl toliko členem jeho výboru. V předmětné době tak honební společenstvo nemělo nejen starostu, ale ani místostarostu. Nejvyšší soud se též zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vrchního soudu a této námitce nepřisvědčil (bod 39 odůvodnění).II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel rekapituluje skutkový stav věci a uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu pokládá za neústavní pro jeho rozpor s čl. 95 odst. 1 Ústavy.7. Za svévolný považuje stěžovatel skutkový závěr vrchního soudu, podle něhož byl Ing. Miroslav Jiříček "pouze řadovým členem honebního společenstva", neboť ve skutečnosti byl jeho místostarostou. Právě honební místostarosta měl být správně vyzván ke svolání valné hromady. Stěžovatel rovněž opakuje, že o prominutí vydání bezdůvodného obohacení nemohlo být valnou hromadou rozhodnuto, neboť tento bod nebyl uveden v pozvánce na ni. Náhrada škody (újmy) a vydání bezdůvodného obohacení jsou podle něj zcela odlišné kategorie, které jsou také upraveny v různých hlavách občanského zákoníku. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší soud měl rozhodnutí vrchního soudu zrušit i pro jeho nepřezkoumatelnost. Namítá dále podjatost soudce vrchního soudu, který měl v odvolacím řízení bagatelizovat, resp. schvalovat trestný čin pytláctví.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997sp. zn. I. ÚS 157/96(N 26/7 SbNU 165)]. K zásahu do rozhodovací činnosti soudů je proto oprávněn jen tehdy, kdyby porušily ústavně zaručená práva stěžovatele [viz např. nález ze dne 19. 11. 2013sp. zn. III. ÚS 3199/12(N 191/71 SbNU 279)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, sám o sobě nevede k porušení ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020sp. zn. III. ÚS 1171/20, veřejně dostupné na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). Směřuje-li tedy ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost (viz např. usnesení ze dne 20. 10. 2020sp. zn. III. ÚS 2214/20).10. Ústavní stížnost je pouhým opakováním tvrzení uplatněných stěžovatelem v řízení před obecnými soudy, resp. pokračováním polemiky s jejich závěry. To však její důvodnost založit nemůže. Ústavní stížnost nadto neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci - za tu přitom nelze považovat pouhé odkazy na články Listiny, popř. Úmluvy.11. Je nutné předeslat, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, v němž (stejně jako v záhlaví ústavní stížnosti) stěžovatel napadá toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu. Obzvláště v této situaci se vzhledem k předmětu dovolacího řízení neotevírá prostor pro posouzení správnosti skutkových zjištění krajského soudu a vrchního soudu v otázce postavení Ing. Miroslava Jiříčka v rámci vedlejšího účastníka. Stejně tak není na místě, aby Ústavní soud posuzoval otázku (ne)podjatosti soudce vrchního soudu, když k tomu slouží institut námitky vyloučení upravený v § 15a o. s. ř.12. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele přípustným toliko pro řešení otázky svolání valné hromady podle § 22 odst. 1 zákona o myslivosti. V rozsahu ostatních námitek bylo dovolání nepřípustné z důvodů, které Nejvyšší soud řádně a srozumitelně vysvětlil (viz bod 4 výše). Stěžovatel ostatně ani nezpochybňuje, že u třech námitek (otázek) vůbec nevymezil předpoklady jejich přípustnosti. Jde-li o výklad § 22 odst. 1 zákona o myslivosti provedený Nejvyšším soudem, stěžovatel neuvádí, v čem přesně jej považuje za ústavně nekonformní. Bez bližších argumentů pouze polemizuje se skutkovým zjištěním nalézacích soudů, podle nichž byl Ing. Miroslav Jiříček pouze členem výboru vedlejší účastnice, a nikoliv jejím místostarostou. Výkladu a použití § 22 odst. 1 zákona o myslivosti Nejvyšším soudem není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Nejvyšší soud provedl jeho systematický výklad a správně zohlednil rovněž jeho smysl a účel. I v této části je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu náležitě odůvodněno a prosto vnitřních rozporů nebo projevů soudní svévole.13. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala, v. r.předseda senátu

decision_10042.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2021 č. j. 7 Tdo 399/2021-1008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. února 2021 č. j. 6 To 89/2020-956 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2020 č. j. 46 T 5/2020-907, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 7. 2020 č. j. 46 T 5/2020-907 byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Poškozená byla podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 2. 2021 č. j. 6 To 89/2020-956 byl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušen a stěžovatel byl znovu uznán vinným stejným zločinem a byl mu uložen stejný trest. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu soud uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč a se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu byla poškozená podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 399/2021-1008 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že využívaje nízkého věku své nezletilé dcery, která v důsledku nedostatečné vyspělosti nebyla schopna projevit svou vůli ohledně jeho jednání a účinně se mu bránit, ji po delší dobu hladil po jejích obnažených nohách zejména na vnitřní straně stehen, přitom jí několikrát strčil ruku pod kraťasy a prsty se jí dotýkal v oblasti vnějšího pohlavního orgánu, na což poškozená několikrát reagovala tak, že chtěla dát nohy k sobě, v čemž jí obviněný zadržením nohy rukou zabránil, přičemž tímto jednáním poškozenou nepatřičně vystavil sexuálnímu kontaktu, činnosti a chování, které mělo za následek změny v jejím psychosociosexuálním vývoji.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel za prvé namítá, že jeho jednání nelze podřadit pod trestný čin znásilnění. Takového činu se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, kdy ke spáchání takového činu je vyžadován úmysl pachatele. Dle komentářové judikatury je pohlavním stykem jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného nebo odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Z toho plyne, že ke spáchání uvedeného trestného činu je nezbytné, aby pachatel svým jednáním ukájel svůj pohlavní pud a tímto jednáním směřoval ke svému pohlavnímu uspokojení.7. Krajský soud podřadil stěžovatelovo jednání pod předmětnou skutkovou podstatu způsobem, kdy rozšířil pojem znásilnění i na jednání, které nevyžaduje sexuální motiv pachatele. Jeho úvaha, kterou nepodložil žádnou judikaturou ani odbornou literaturou, je však dle stěžovatele přespříliš extenzivní. Skutkovou podstatu trestného činu znásilnění nelze svévolně rozšiřovat o jednání, které zasahuje do sexuální integrity jiné osoby, avšak není sexuálně motivováno.8. Vrchní soud své rozhodnutí v tomto směru odůvodnil odlišně, když odmítl možnost zmíněného extenzivního výkladu skutkové podstaty znásilnění, nicméně dospěl k závěru o jejím naplnění s tím, že o motivaci ukojení pohlavního pudu stěžovatele šlo. Stěžovatel ale namítá, že při svém jednání nejednal takovým způsobem, který by směřoval k ukájení jeho pohlavního pudu či jeho sexuálního uspokojení. To dokazuje videozáznam ze dne 9. 7. 2019, který zaznamenává jednání stěžovatele, jež má být trestným činem, ze kterého je zjevné, že u stěžovatele během kontaktu s poškozenou nedošlo k erekci. I znalec MUDr. Tomáš Kilián při hlavním líčení dne 29. 7. 2020 hovořil o tom, že jednání stěžovatele nelze s jistotou označit za sexuálně motivované. Znalci též konstatovali, že stěžovatel je mužem heterosexuálně orientovaným s preferencí zralých žen a souhlasných sexuálních aktivit a nebyly zjištěny žádné indicie, které by svědčily pro preferenci dětských objektů a nebyla zjištěna žádná sexuální úchylka ani v objektu ani v aktivitě. Závěr vrchního soudu o sexuálním motivu stěžovatelova jednání je tak v rozporu s provedeným dokazováním.9. Za druhé má stěžovatel za problematické, že v řízení bylo přihlédnuto k tomu, že již byl v minulosti stíhán pro údajné trestné jednání vykazující vysokou podobnost s jednáním, pro které je stíhán nyní. Tehdejší soudní řízení skončilo zproštěním obžaloby, odůvodněným aplikací zásady in dubio pro reo. Je tedy na něj třeba pohlížet jako na nevinného a je zcela nepřípustné, aby zmiňované trestní stíhání nějak svědčilo o vině stěžovatele v další věci.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.11. Co se týče rozsudku krajského soudu, ten byl již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu. Vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost v této části za návrh, k jehož projednání není příslušný.12. Ke zbývající části návrhu, totiž té, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.14. Jde-li o otázku, zda skutkovou podstatu trestného činu znásilnění naplňuje i jednání, které zasahuje do sexuální integrity jiné osoby, avšak není sexuálně motivováno, rozsudek krajského soudu, vycházející ze stěžovatelem rozporovaného právního názoru, byl v odvolacím řízení zrušen a vrchní soud vyšel z právního názoru jiného. V takovéto situaci je bezpředmětné, aby se Ústavní soud k ústavněprávní akceptovatelnosti právních závěrů krajského soudu jakkoliv vyjadřoval, když nejde o závěry, na základě kterých je stěžovatel nyní osobou pravomocně odsouzenou.15. Co se pak týče hodnocení vrchního soudu, že předmětné jednání stěžovatele bylo motivováno potřebou ukojení jeho pohlavního pudu, jde o závěr v oblasti skutkových zjištění, která obecný soud provedl jako orgán k tomu oprávněný. Vyšel přitom z konkrétních ve věci provedených důkazů, zejména shlédl a hodnotil pořízený videozáznam. Soud se přitom vypořádal i se stěžovatelovými poukazy na některá vyjádření znalců. Jak vysvětlil, stěžovatel poněkud vytrhává jejich vybrané části z kontextu, když i znalecká část provedeného dokazování celkově podporuje závěr o stěžovatelově vině.16. Dále se Ústavní soud věnoval stěžovatelově námitce nepřípustnosti odkazu na předchozí trestní řízení, ve kterém byl zproštěn obžaloby. Krajský soud ve svém rozhodnutí shrnul, jaké jednání bylo předmětem předchozího trestního stíhání, a následně uvedl, že stěžovatel byl tehdejšího obvinění zproštěn, a to zejména v důsledku uplatnění zásady in dubio pro reo, "ovšem nelze přehlédnout, že obě řízení vykazují skutkovou podobnost (zejména probuzení zájmu nezletilých dětí o sexualitu, pohlavní orgány, kdy procházely i obdobnou změnou chování po návštěvách u obžalovaného)". Ústavní soud nicméně zjistil, že rozsudek vrchního soudu ani usnesení Nejvyššího soudu takovou ani podobnou argumentaci neobsahuje. Rozsudek krajského soudu přitom byl, jak již uvedeno výše, zrušen. I v tomto případě tak nutno konstatovat, že stěžovatelem napadané úvahy nejsou těmi, na kterých by bylo jeho odsouzení založeno.17. Jen nad rámec věci tak považuje Ústavní soud za vhodné k této problematice dodat, že za situace, kdy jednání, které bylo obviněnému v dřívějším trestním řízení kladeno za vinu, mu nebylo prokázáno, není možné z nepotvrzených dřívějších podezření jakkoliv vycházet a něco z nich dovozovat v jakémkoliv jiném trestním řízení. Šlo by o pochybení v postupu soudu při provádění a hodnocení důkazů, vzbuzujícím otázky o dodržení práva na soudní ochranu.18. V posuzované věci však porušení uvedeného práva Ústavní soud neshledal, když kromě odkazu na zrušení rozsudku krajského soudu je vhodné též zdůraznit, že soudy v řízení měly k dispozici přesvědčivé důkazy, včetně videozáznamu nevhodných dotyků stěžovatele vůči poškozené a informací o jejím neobvyklém chování (předčasných projevech sexuality) ve školce. Závěr o jeho vině se tak jeví v každém případě dostatečně a pevně podložen.19. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10043.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pravoslava Vernera, zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 30 Cdo 1618/2020-214, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2019 č. j. 72 Co 529/2016-151 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2016 č. j. 25 C 26/2014-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.2. Z napadených rozhodnutí, z dovolání stěžovatele a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky ve výši 19 481 EUR s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s celním prohlášením ze dne 28. 4. 2011, přičemž za příčinu vzniku škody považoval vydání nezákonného rozhodnutí o nepropuštění zboží (motoru) do navrženého celního režimu vývozu a délkou řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 200 Kč (výrok II.).3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I.) a uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 500 Kč (výrok II.).4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť městský soud založil v meritu své rozhodnutí na třech samostatných závěrech, přičemž stěžovatel ve svém dovolání třetí z těchto důvodů nenapadl.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel brojí proti mnohým skutkovým zjištěním, zejména např. uvádí, že se neocitl v prodlení s plněním smlouvy vlastním zaviněním. Naopak to byla celní správa, kdo bezdůvodně a neoprávněně znemožnil vývoz zboží dne 28. 4. 2011 až do dne 9. 8. 2011. Stěžovatel se tedy ohrazuje proti skutkovému zjištění, že byl vlastní vinou v prodlení s plněním smlouvy (dodáním motoru).6. Stěžovatel uvádí, že došlo ke skartaci všech důkazů, které v řízení předložil. Stěžovatel se o skartaci dozvěděl náhodně a považuje ji za nestandardní. Skartované dokumenty osvědčovaly řadu skutkových tvrzení stěžovatele.7. Stěžovatel namítá, že městský soud se nezabýval a ani se nemohl zabývat prodlením stěžovatele s dodáním motoru, neboť neprovedl rekonstrukci spisu.8. Stěžovatel považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za přepjatě formalistické a překvapivé rozhodnutí, neboť ve svém dovolání výslovně namítl, že kupující odstoupil od smlouvy pouze proto, stručně řečeno, že vývoz motoru nebyl českými orgány povolen a na běloruské straně trvala nejistota.9. Stěžovatel namítá porušení zásad legální licence a enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, neboť byl vystaven libovůli správních orgánů, které svým jednáním vybočily z rámce stanoveného právním řádem, jelikož mu nebylo umožněno vyvézt nezávadné zboží.10. Soudy podle stěžovatele zcela pominuly veškeré důvody prokazující nesprávný úřední postup, které stěžovatel od počátku uváděl ve své žalobě. Zcela nesprávně posoudily přiměřenost délky řízení před celním orgánem. Celní řízení zpravidla probíhá v řádu hodin, přičemž ve věci stěžovatele trvalo odvolací celní řízení 4,5 měsíce, čímž byla zákonná lhůta překročena o více než tři měsíce. Přesto však městský soud konstatoval, že celní orgány postupovaly v přiměřených lhůtách. Stěžovatel se tedy domnívá, že bylo-li rozhodnutí vydáno po lhůtě stanovené zákonem či ve lhůtě nepřiměřené, šlo o nesprávný úřední postup.11. Stěžovatel dále uvádí, že měl legitimní očekávání, že mu bude umožněn vývoz zboží, které se svou povahou shoduje se zbožím, jež již dříve bez jakýchkoliv restrikcí vyvezl.12. Soudy se taktéž řádně nezabývaly otázkou, zda stěžovatel v celním řízení potřeboval vývozní licenci. Požadavek na udělení individuální vývozní licence vzešel z nezákonného opatření "catch-all" ze dne 5. 8. 2011 a v případě stěžovatele šlo o retroaktivní použití tohoto požadavku. Skutečnost, že opatření "catch-all" představuje nezákonný zásah, vyplývá i z usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018sp. zn. III. ÚS 1384/17.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.15. Stěžovatel primárně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro nepřípustnost. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, který uvedl, že rozsudek městského soudu byl vystavěn na třech argumentačních bodech (nebyl shledán nesprávný úřední postup; stěžovatel nedisponoval potřebným individuálním vývozním povolením; škoda byla zapříčiněna zaviněním stěžovatele, který nedodal motor řádně a včas), avšak stěžovatel napadl dovoláním toliko dva první body, přičemž podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je takové dovolání nepřípustné. Stěžovatel k tomu uvádí, že rozsudek městského soudu tyto tři argumentační body neobsahuje, nadto stěžovatel dodává, že rozporoval i své zavinění, na základě něhož mělo dojít ke vzniku škody. S uvedenou argumentací stěžovatele se však nelze ztotožnit. Městský soud v napadeném rozsudku výslovně uvádí, že se ztotožňuje s argumentací obvodního soudu. Ústavní soud soustavně judikuje, že součástí ústavních záruk řádného procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 84/94ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nálezsp. zn. Pl. ÚS 1/03ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [srov. usnesenísp. zn. IV. ÚS 360/99ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363) a nálezsp. zn. III. ÚS 961/09ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat poznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Přitom je možno těmto požadavkům dostát i odkazem na argumentaci obsaženou v předchozím rozhodnutí soudu, jak to ostatně učinil městský soud v posuzované věci. Uvedený postup městského soudu je možno považovat za ústavně souladný i z hlediska kontextu posuzované věci, neboť stěžovatel v odvolání (jakož i posléze v dovolání) předkládá svou vlastní skutkovou verzi, která však byla zcela vyvrácena dokazováním před obvodním soudem. Jelikož tedy stěžovatel vznesl námitky, které jsou převážně skutkové povahy, resp. právní hodnocení v nich uvedené vychází ze skutkové verze, kterou předkládá, lze akceptovat způsob, jakým se městský soud s argumentací stěžovatele vypořádal.16. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu pak zcela zřetelně vyplývají argumentační body, o něž se rozsudek opírá, tj. absence nesprávného úředního postupu (tedy průtahů v řízení) a dále skutečnost, že stěžovatel nedisponoval individuálním vývozním povolením, byť si byl na základě zjištěného skutkového stavu vědom toho, že je nutné je mít (a stěžovatel o ně ani nepožádal). Z provedených důkazů dále vyplynula i skutečnost, že motor, který měl stěžovatel do Běloruské republiky dodat, nesplňoval požadavky na něj kladené, což byl důvod k následnému ukončení smluvního vztahu. Na tuto argumentační linii odkázal městský soud v odůvodnění svého rozsudku. Stěžovatel výslovně v dovolání nerozporoval právní otázku zavinění, resp. vzniku škody. Z obsahu jeho dovolání zcela zřetelně vyplývá, že přípustnost dovolání vymezuje pouze ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu a nutnosti disponovat individuálním vývozním povolením. Brojí-li stěžovatel v textu dovolání proti svému zavinění na vzniku škody, činí tak toliko opětovným předkládáním své skutkové verze, která však již byla vyvrácena.17. Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí splnit, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby přitom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [např. nález ze dne 25. 8. 2005sp. zn. IV. ÚS 281/04(N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.18. Uvedená východiska se uplatní pro dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nálezy ze dne 11. 2. 2004sp. zn. Pl. ÚS 1/03(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a ze dne 15. 3. 2017sp. zn. II. ÚS 1966/16(N 45/84 SbNU 527)]. Stěžovatel však nevymezil řádně přípustnost dovolání v souladu s § 237 občanského soudního řádu, tudíž jeho věc nemohla být věcně projednána. Nenaplnil-li tedy stěžovatel svým dovoláním zákonné požadavky, nebylo možno je věcně projednat. Z ústavněprávního hlediska je tento způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu aprobovatelný.19. Další námitky stěžovatele považuje Ústavní soud toliko za polemiku se skutkovými závěry, které učinil v průběhu dokazování obvodní soud. Tato polemika však nemůže obstát v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem, neboť je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném občanským soudním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat, není-li dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však v posuzované věci nenastalo.20. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10044.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného Mgr. Filipem Červenkou, advokátem, sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 15 To 79/2021-930 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 7 T 21/2017-729, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnuto, že se podle § 92 odst. 1, § 93 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a § 334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, do trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, který byl stěžovateli uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 1. 2019 č. j. 7 T 21/2017-543 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 7. 2019 č. j. 15 To 38/2019-654, započítává dočasná předávací vazba na území České republiky v době od 24. 1. 2017 v 23.45 hodin do 9. 3. 2017 v 8.50 hodin, předávací vazba na území Maďarska v době od 24. 10. 2018 v 23.15 hodin do 2. 11. 2018 v 16.50 hodin a zatčení v době od 2. 11. 2018 v 16.50 hodin do 3. 11. 2018 v 11.15 hodin. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud konstatoval pravomocné meritorní rozhodnutí v trestní věci stěžovatele a stanovení trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Posléze rekapituloval podklady, z nichž při vydání předmětného usnesení vycházel, a podrobněji při odkazu na konkrétní podklady konstatoval doby a způsoby, jakými byl stěžovatel omezen na svobodě, a které proběhly v souvislosti s trestním stíháním, v rámci něhož byl i odsouzen. Po citaci § 93 odst. 1 trestního zákoníku konstatoval učinění zápočtu dočasné předávací vazby a odkázal na výrok samotného rozhodnutí.3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, ve které namítl, že do trestu odnětí svobody ve výměře osmi let nebyla započítána část trestu, kterou vykonal ve Španělském království, kde mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle něj byly v jeho případě splněny předpoklady § 93 odst. 1 trestního řádu, neboť jde o stejný druh trestu uložený pro týž skutek v cizině.4. Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Uvedl, že krajský soud se vzhledem k možné nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 2 trestního řádu totožností skutku dopodrobna zabýval již v rozsudku ze dne 21. 1. 2019 č. j. 7 T 21/2017-543. Vrchní soud zdůraznil, že stěžovatel (s dalším spoluobviněným) se dopustil trestněprávně relevantního jednání, které proběhlo v několika dílčích útocích, kdy některé se uskutečnily na území Španělského království, některé na území České republiky. Jednotlivé dílčí útoky byly rozděleny podle místa spáchání do dvou samostatně posuzovaných a samostatně sankcionovaných předmětů trestních řízení. Na tyto dva odlišné předměty řízení nelze hledět jako na jeden a týž skutek a nebylo možné postupovat podle § 45 trestního zákoníku.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a poukazuje na skutečnost, že v dané trestní věci podal dovolání k Nejvyššímu soudu i ústavní stížnost, ve kterých mimo jiné namítal, že nejde o pokračování v trestném činu, ale o trestný čin trvající, z čehož dovozoval porušení zásady ne bis in idem. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. 8. 2020 č. j. 11 Tdo 851/2020-848 a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 12. 1. 2021sp. zn. IV. ÚS 3427/20(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že lze oddělit jednotlivé útoky páchané na území České republiky od útoků páchaných na území Španělského království a že jde o útoky pokračujícího trestného činu. Z toho stěžovatel dovozuje, že jeho trestná činnost byla tvořena dílčími útoky na území České republiky a Španělska a že obecné soudy měly zohlednit dobu, kterou strávil ve španělské preventivní vazbě a ve výkonu trestu - celkem 800 dnů. Tvrdí, že tato doba mu měla být v České republice započítána do trestu podle § 93 odst. 1 trestního zákoníku.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.8. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Krajský soud i vrchní soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru, že nebylo ve smyslu § 93 odst. 1 trestního zákoníku možno započítat vazbu a trest, které stěžovatel vykonal ve Španělském království. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na základě učiněných skutkových zjištění se stěžovatel dopustil jednání sestávajícího se z několika dílčích útoků, kdy některé dílčí útoky se uskutečnily na území České republiky a některé na území Španělského království, přičemž bylo rozhodováno vzhledem k místu spáchání v rámci obou těchto států, ale vždy jen o útocích, které se na jejich území uskutečnily. Rozhodným bylo zjištění, že pro dílčí útoky spáchané v České republice stěžovatel ve Španělském království souzen nebyl, tedy s ohledem na § 11 odst. 3 trestního řádu nic nebránilo tomu, aby ohledně těchto útoků bylo konáno řízení v České republice.9. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 11 Tdo 851/2020-848 vyplývá, že stěžovatel byl odsouzen pravomocným rozsudkem soudu Španělského království pro trestný čin proti veřejnému zdraví velkého významu, trestný čin integrace do zločinecké skupiny a trestný čin manipulace s elektrickým proudem. Ve výroku o vině rozsudku soudu Španělského království je přitom pouze velmi obecně popsána činnost organizované skupiny na území Španělského království, na které se stěžovatel osobně podílel, a to za obecného vymezení některých forem jeho jednání, kterými měl vést proces pěstování drog, a bez bližšího časového vymezení. Předmětný rozsudek pouze konstatuje, že celá organizovaná skupina se zabývala pěstováním a distribucí marihuany, přičemž ve vztahu k osobě stěžovatele deklaruje především jeho vedoucí pozici v organizované skupině, která se trestné činnosti dopouštěla "alespoň v průběhu roku 2015 a počátkem roku 2016". Nejvyšší soud dodal, že rozhodnutí španělského soudu je svým obsahem zjevně zjednodušeno zejména v souvislosti se skutečností, že stěžovatel se ke své trestné činnosti v něm vymezené v plné míře doznal. V řízení vedeném v České republice pak orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání stěžovatele za celkem čtyři dílčí skutky, které byly oddělené konkrétním popisem jednání, kterého se stěžovatel měl dopouštět během přesných časových úseků.10. Není pochyb o tom, že skutky, pro které bylo vůči stěžovateli na území České republiky zahájeno trestní stíhání, naplňují znaky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 trestního zákoníku, jak plyne nejen z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, ale i z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021sp. zn. IV. ÚS 3427/20. Ze zjištěných okolností však nelze dovodit, jak činí stěžovatel, že by útoky pokračujícího trestného činu zahrnovaly i útoky spáchané stěžovatelem na území Španělského království.11. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vysvětlil, že pro specifičnost cizozemského rozhodnutí nebylo možno postupovat podle § 45 trestního zákoníku a že místo páchání skutek pomyslně oddělilo na dvě části sestávající se z několika dílčích útoků, kdy o každé části bylo rozhodováno jako o samostatném předmětu trestního řízení (skutku), v každém trestním řízení byla samostatně shledána vina a byly uloženy samostatné tresty. Zápočet podle § 93 odst. 1 trestního zákoníku proto možný nebyl.12. Ústavní soud nemá výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť závěry krajského soudu a vrchního soudu považuje za racionální i obhajitelné a nelze je označit za projev libovůle. Ústavní soud neshledal, že by postupem krajského soudu a vrchního soudu došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsapředseda senátu

decision_10045.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Czech Airlines Technics, a. s., sídlem Jana Kašpara 1069/1, Praha 6 - Ruzyně, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2021 č. j. 55 Co 114, 115/2021-112 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. února 2021 č. j. 6 Nc 5001/2021-20, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti České aerolinie, a. s., sídlem K Letišti 1068/30, Praha 6 - Ruzyně, zastoupené JUDr. Petrem Kališem, advokátem, sídlem Týn 639/1, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 6 Nc 5001/2021 se podává, že napadeným usnesením tohoto soudu bylo k návrhu vedlejší účastnice jako navrhovatelky nařízeno předběžné opatření, jímž byla stěžovatelce jako odpůrkyni uložena povinnost zdržet se zásahu do držby užívacího a nájemního práva vedlejší účastnice ke dvěma tam blíže specifikovaným letadlům (I. výrok). Stejná povinnost byla uložena i obchodní společnosti Letiště Praha, a. s., jako třetí osobě (II. výrok), a bylo rozhodnuto, že předběžné opatření se nařizuje na dobu do pravomocného skončení věci samé, přičemž vedlejší účastnici byla uložena povinnost podat návrh na zahájení řízení ve věci samé, a to do třiceti dnů od doručení tohoto usnesení (III. výrok).3. Obvodní soud vzal za osvědčené, že vedlejší účastnice se ke dni nařízení předběžného opatření nacházela v režimu tzv. mimořádného moratoria podle § 127a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který byl do tohoto zákona vložen novelou, jejímž účelem bylo zmírnění dopadů epidemie onemocnění COVID-19. Mimořádné moratorium bylo na majetek vedlejší účastnice vyhlášeno dne 27. 8. 2020 na dobu tří měsíců a následně bylo prodlouženo o další tři měsíce, tedy do 27. 2. 2021. Stěžovatelka, která je ovládána obchodní společností Letiště Praha, a. s. vůči majetku vedlejší účastnice opakovaně uplatnila zadržovací právo, a to již v době, kdy se vedlejší účastnice nacházela v režimu mimořádného moratoria. Zadržovací právo stěžovatelka uplatnila nejprve k náhradním dílům a letadlovým celkům, proti čemuž se vedlejší účastnice bránila. Následně se stěžovatelka dne 2. 2. 2021 tohoto zadržovacího práva vzdala, nicméně je nově uplatnila vůči předmětným dvěma letadlům s tím, že se na daný případ nevztahují účinky insolvenčního zákona, neboť vedlejší účastnice není vlastníkem letadel. Uvedené jednání považovala vedlejší účastnice za protiprávní, šikanózní a odporující dobrým mravům. Bylo osvědčeno, že popsané zadržovací právo bylo uplatněno ke dvěma z celkového počtu pěti provozuschopných letadel z flotily vedlejší účastnice, pročež byla nucena zrušit linky, které zadržená letadla obvykle obsluhovala, v důsledku čehož musela též upravit celý letový řád. Popsaným jednáním stěžovatelky došlo dle obvodního soudu k více než citelnému zásahu do provozu vedlejší účastnice, který byl již tak omezený v důsledku pandemie, a to až do té míry, že je ohrožena samotná existence vedlejší účastnice. Soud zvažoval, zda ochrana vedlejší účastnice poskytnutá nařízením předběžného opatření nedosáhne takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů stěžovatelky, přičemž dospěl k závěru, že navrhované předběžné opatření je přiměřené, neboť nezhoršuje postavení stěžovatelky v situaci, kdy se vedlejší účastnice nachází v režimu mimořádného moratoria; nařízením předběžného opatření vznikne méně škod, než kdyby nařízeno nebylo, neboť kdyby návrhu nebylo vyhověno, mohla by tato skutečnost přispět k faktické likvidaci vedlejší účastnice. Zároveň soud nedospěl k tomu, že by následkem předběžného opatření byl vznik takové škody, která by byla ve zjevném nepoměru k prospěchu, který nařízením předběžného opatření získává vedlejší účastnice. Cílem předběžného opatření je přiznání časově omezené ochrany vedlejší účastnici za účelem poskytnutí prostoru k překonání finančních problémů při zachování a udržení stávajícího provozu. Ochrana se dle obvodního soudu poskytuje do doby, než bude v řízení ve věci samé vyřešeno, zda jsou pohledávky stěžovatelky za vedlejší účastnicí po právu, resp. zda k předmětným letadlům mohlo platně vzniknout zadržovací právo v situaci, kdy je vedlejší účastnice v režimu mimořádného moratoria, s nímž je spojen účinek nemožnosti platně uplatnit a nově nabýt právo ze zajištění, když už nyní soudu nebylo zřejmé, na základě čeho stěžovatelka dovodila své oprávnění ke zřízení zadržovacího práva k letadlům, která má vedlejší účastnice pouze v nájmu. Za dané situace bylo dle soudu minimálně pochybné, zda k uplatnění zadržovacího práva nedošlo neprávem. Nad rámec uvedeného zde byla navíc dle soudu obava, že by budoucí výkon rozhodnutí byl ohrožen, neboť nenařízení předběžného opatření by mohlo přispět k likvidaci vedlejší účastnice, což by vedlo mimo jiné k tomu, že by její věřitelé nebyli uspokojeni v takové míře jako v situaci, kdy jí bude umožněno zachování jejího provozu.4. Proti usnesení obvodního soudu podaly stěžovatelka a obchodní společnost Letiště Praha, a. s., odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"); stěžovatelka a vedlejší účastnice pak podaly odvolání rovněž proti usnesení obvodního soudu ze dne 25. 2. 2021 č. j. 6 Nc 5001/2021-62, kterým byla na základě návrhu stěžovatelky vedlejší účastnici uložena povinnost doplatit jistotu ve výši 5 000 000 Kč (I. výrok), v rozsahu návrhu na složení jistoty ve výši 95 000 000 Kč byl návrh zamítnut (II. výrok). Městský soud nyní napadeným usnesením napadené usnesení obvodního soudu změnil tak, že vůči obchodní společnosti Letiště Praha, a. s., návrh zamítl, jinak usnesení potvrdil (I. výrok); dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit obchodní společnosti Letiště Praha, a. s. náklady odvolacího řízení (II. výrok). Usnesení obvodního soudu ze dne 25. 2. 2021 městský soud v I. výroku změnil tak, že vedlejší účastnice se k doplacení jistoty nevyzývá, v II. výroku ho potvrdil (III. výrok).5. Městský soud korigoval některé závěry obvodního soudu, přičemž rekapituloval, že § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, zakazující uplatnit a nově nabýt práva na uspokojení ze zajištění, dopadá jednak na majetek ve vlastnictví dlužníka, jednak na majetek náležející do majetkové podstaty. Zadržená letadla majetkem vedlejší účastnice (dlužníka) nejsou, zmíněné ustanovení by tak bylo možno použít pouze v případě, že by šlo o majetek náležející do majetkové podstaty. K tomu soud uvedl, že jelikož v době vyhlášení moratoria letadla zadržena nebyla, nestaly se jako věci cizí, nezajištěné, součástí majetkové podstaty. Jakmile však došlo k uplatnění zadržovacího práva, součástí majetkové podstaty se staly. Uspokojení z takto získaného zajištění však bylo vyloučeno zmíněným § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, neboť zadržovací právo mělo v daném případě povahu nově nabývaného práva k majetkové podstatě, které však bylo možno za trvání účinků moratoria nabýt jen za podmínek insolvenčního zákona, jejichž splnění nebylo tvrzeno ani zjištěno. Městský soud proto uzavřel, že ke zřízení zadržovacího práva stěžovatelkou došlo neoprávněně a současně tím došlo k zásahu do práv vedlejší účastnice; nařízení předběžného opatření obvodním soudem vůči stěžovatelce tak bylo namístě. Městský soud však neshledal splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření vůči třetí osobě, kterou byla obchodní společnost Letiště Praha, a. s., neboť pouhá tvrzení o propojení této osoby se stěžovatelkou a obava, že by snad v budoucnu tato osoba mohla zasáhnout do práv vedlejší účastnice, k vyhovění návrhu nestačila. Jde-li o usnesení obvodního soudu ze dne 25. 2. 2021 o zvýšení jistoty, městský soud ho neshledal správným, neboť stěžovatelka nedoložila riziko žádných významnějších možných škod, které by jí mohly vzniknout v důsledku trvání účinků předběžného opatření. K tvrzenému zmaření možnosti uspokojení pohledávek za vedlejší účastnicí ze zajištění v podobě zadržovacího práva městský soud s ohledem na protiprávnost jeho zřízení nepřihlédl.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka rekapituluje, že zadržovací právo k letadlům zřídila k zajištění svých pohledávek vůči vedlejší účastnici ve výši více než 150 000 000 Kč, přičemž v době zřízení zadržovacího práva prováděla na letadlech pravidelnou údržbu. V důsledku napadených rozhodnutí však byla nucena obě letadla vydat, čímž její zadržovací právo nenávratně zaniklo. Rozhodnutí obecných soudů jsou založena na svévolném výkladu a použití podústavního práva, což stěžovatelka rozvádí následujícím způsobem. Soudy dospěly k závěru, že zadržovací právo nemohlo být platně zřízeno, neboť letadla bylo nutno považovat za součást majetkové podstaty vedlejší účastnice. Tento jejich závěr je však dle stěžovatelky nesprávný, nadto fakticky vychází z v té době již neúčinného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, konkrétně z jeho § 27 odst. 5, dle něhož je součástí majetkové podstaty dlužníka i majetek třetích osob, který je zajištěný. Uvedený zákon byl však s účinností od 1. 1. 2008 nahrazen insolvenčním zákonem, do něhož zmíněná právní úprava převzata nebyla, tudíž ji na stěžovatelčin případ nebylo možno použít. Soudy navíc namísto toho, aby poměry účastníků zatímně upravily pouze v nezbytné míře (například tím, že by stěžovatelce do rozhodnutí ve věci samé zakázaly se zadrženými letadly jakkoliv disponovat), předběžným opatřením fakticky vyčerpaly předmět řízení. V řízení před obvodním soudem bylo porušeno i právo na rovnost účastníků řízení, když stěžovatelce nebylo umožněno vyjádřit se k návrhu vedlejší účastnice. Tato možnost jí byla dána až v odvolacím řízení, kdy se však již letadla nacházela mimo sféru stěžovatelčina vlivu.III.Vyjádření k věci7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.8. V řízení před obecnými soudy vystupovala v pozici třetí osoby obchodní společnost Letiště Praha, a. s. Nicméně vzhledem k tomu, že byl vůči ní směřující návrh vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření rozhodnutím městského soudu zamítnut, čímž její účast v řízení skončila, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat ji, aby se vyjádřila ke stěžovatelčině ústavní stížnosti. Rozhodnutí Ústavního soudu v této věci nadto nijak nezasahuje do právního postavení uvedené obchodní společnosti.9. Městský soud úvodem svého vyjádření poukazuje na to, že ve vztahu k druhému usnesení obvodního soudu ze dne 25. 2. 2021 není ústavní stížnost nijak odůvodněna. Jde-li o námitky proti nařízenému předběžnému opatření, městský soud především odkazuje na odůvodnění svého usnesení, v němž se k většině stěžovatelčiných námitek již vyjádřil. Z hlediska námitek o "vyprázdnění" zadržovacího práva a bezpředmětnosti dalšího (nalézacího) řízení pak poznamenává, že bez zřetele k jeho rozhodnutí bylo do příslušného rejstříku zapsáno zástavní právo třetích osob, což opět nasvědčuje tomu, že zadržená letadla budou spadat do majetkové podstaty úpadce. Soud rovněž upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím, kterými se poměry účastníků upravují pouze zatímně, a na jeho zdrženlivý postup v těchto věcech.10. Obvodní soud pouze odkázal na odůvodnění jak svého napadeného usnesení, tak usnesení městského soudu.11. Vedlejší účastnice se k jednotlivým stížnostním námitkám vyjádřila následovně. Soudy dle jejího názoru pečlivě poměřovaly, zda vydání předběžného opatření nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv některého z účastníků, přičemž správně zohlednily (mimo jiné), že uplatnění zadržovacího práva stěžovatelkou se jevilo na první pohled minimálně jako velmi sporné a že jeho uplatněním mohla být vedlejší účastnici způsobena nepoměrně větší újma. K letadlům jsou zřízena zástavní práva bank, která jsou navíc publikována v leteckém rejstříku; stěžovatelka jako osoba dlouhodobě podnikající v leteckém průmyslu si tak musela být vědoma toho, že se z takových věcí stejně nebude moci uspokojit. Uplatnění předmětného zadržovacího práva, byť i zřízeného po právu, je tak nutno považovat za šikanózní akt bez reálného ekonomického užitku. Soudy rovněž dostatečně odůvodnily, proč nebylo možno zatímní úpravy poměrů účastníků dosáhnout jinak. Vedlejší účastnice zdůraznila, že letadla byla zadržena za situace vyhlášeného mimořádného moratoria, kdy se tato účastnice nacházela v tíživé finanční situaci v důsledku pandemie onemocnění COVID-19 a bylo pro ni klíčové zachování provozu jejího podniku. Uvedená skutečnost je však stěžovatelkou přehlížena, když v ústavní stížnosti je pouze obecně argumentováno možností zřízení zadržovacího práva k věci cizí. Vedlejší účastnice dále souhlasí s názorem soudů, že letadla bylo nutné považovat za součást majetkové podstaty. Ke stěžovatelčině námitce, že rozhodnutí soudů fakticky nahradila rozhodnutí ve věci samé, vedlejší účastnice uvádí, že v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření je nezbytné zabývat se tím, zda navrhovatel alespoň osvědčí rozhodné skutečnosti; jednou z takových skutečností, která musí být v tomto řízení osvědčena, je i ta, že nárok ve věci samé není zjevně bezdůvodný. I odborná literatura navíc předjímá situace, kdy již předběžným opatřením navrhovatel dosáhne toho, čeho chce dosáhnout až meritorním rozhodnutím, jelikož v praxi dochází k situacím, kdy ochrany oprávněného zájmu daného účastníka nelze dosáhnout jinak. K tomu vedlejší účastnice doplňuje, že navrhovaný petit v řízení ve věci samé projednávané v současnosti u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 94/2021 nespočívá v povinnosti zdržet se zásahu do nájemního práva vedlejší účastnice (jak bylo uloženo předběžným opatřením), nýbrž ve vydání věci, in eventum určení neplatnosti zadržovacího práva. Nelze tak tvrdit, že by napadená rozhodnutí zcela nahrazovala budoucí rozhodnutí ve věci samé. K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků řízení vedlejší účastnice závěrem odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které uvedenou zásadu není možno absolutizovat tak, že všichni účastníci řízení musejí mít v každém okamžiku řízení současně k dispozici určitý procesní prostředek. Stěžovatelce bylo umožněno vyjádřit se v řízení před městským soudem, který stěžovatelčiny argumenty náležitě zohlednil. Vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítl.12. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice. Ta se v ní ohradila proti tvrzení vedlejší účastnice, že zadržení letadel bylo jedním z faktorů, které zapříčinily nemožnost odvrácení úpadku vedlejší účastnice. Letadla byla naplánována k deregistraci z leteckého rejstříku, přičemž z jeho obsahu je patrné, že k jejich výmazu ke dni 30. 4. 2021 následně skutečně došlo, nadto přinejmenším jedno z letadel mělo být imobilizováno až do doby výmazu z leteckého rejstříku. Stěžovatelka dále setrvává na tvrzení, že soudy fakticky rozhodovaly podle zrušeného zákona o konkursu a vyrovnání, což blíže rozvádí. Letadla nebyla insolvenčním správcem zapsána do soupisu majetkové podstaty vedlejší účastnice, a je tedy zjevné, že do ní nespadají. Institut mimořádného moratoria přitom nezapovídá uplatnění či nové nabytí zajišťovacích práv k majetku, který do majetkové podstaty nenáleží. V další části repliky stěžovatelka opakuje dřívější argumentaci o nemožnosti obnovy zadržovacího práva a o vyčerpání předmětu řízení nařízeným předběžným opatřením.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.14. Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí v celém jejich rozsahu. Je však nutno podotknout, že proti III. výroku usnesení městského soudu bylo přípustné dovolání, o čemž byla stěžovatelka poučena. Z veřejně dostupných zdrojů (aplikace infoSoud, dostupná na https://infosoud.justice.cz/) se však podává, že této možnosti nevyužila, přičemž ani ona sama netvrdí opak.15. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. S ohledem na uvedené je tak nutno konstatovat, že proti III. výroku usnesení městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná a Ústavnímu soudu nezbývá než ji v tomto rozsahu odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Nutno nicméně doplnit, že ačkoliv se stěžovatelka domáhá jeho zrušení, proti danému výroku nevznáší žádné konkrétní námitky.V.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti16. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od obvodního soudu spis sp. zn. 6 Nc 5001/2021. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývajícím rozsahu zjevně neopodstatněná.17. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999sp. zn. II. ÚS 221/98(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012sp. zn. II. ÚS 2010/12nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016sp. zn. III. ÚS 49/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nálezsp. zn. II. ÚS 221/98]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010sp. zn. Pl. ÚS 16/09(N 8/56 SbNU 69)].18. Stěžovatelka - stručně řečeno - tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou projevem svévole, spočívající v tom, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že stěžovatelkou zadržená letadla mají spadat do majetkové podstaty vedlejší účastnice, a dále v tom, že nařízením předběžného opatření fakticky nahradily rozhodnutí ve věci samé. Dalšího ústavně relevantního pochybení se měl dopustit obvodní soud, který v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení stěžovatelce neumožnil vyjádřit se k návrhu vedlejší účastnice.19. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření soud nezřídka stojí před nelehkým úkolem, neboť v situaci, kdy s ohledem na potřebu rozhodnout bezodkladně zpravidla nelze provádět dokazování, musí volit mezi dvěma hraničními možnostmi. Na jedné straně zvažuje riziko vzniku škody (či rozšiřování již vzniklé škody) pro navrhovatele, na druhé straně poměřuje intenzitu zásahu do práv toho, proti němuž návrh směřuje, nadto často za situace, kdy se tento účastník nemůže vydání předběžného opatření předem bránit. Zatímní úprava poměrů předběžným opatřením tak připadá v úvahu zpravidla jen tam, kde soud dospěje k závěru, že v důsledku jeho rychlého zásahu vznikne méně škod, než když do daného konfliktu nezasáhne. Toho si přitom byly soudy v posuzované věci vědomy, přičemž ani přes četné stěžovatelčiny výtky Ústavní soud neshledal, že by jejich rozhodnutí byla zatížena natolik závažnými vadami, pro něž by bylo třeba přistoupit k jejich zrušení.20. Ústavní soud nicméně sdílí jisté pochybnosti o správnosti právního názoru městského soudu, jenž uzavřel, že uplatněním zadržovacího práva stěžovatelkou se předmětná letadla stala součástí majetkové podstaty vedlejší účastnice, a uspokojení z nich tak bylo vyloučeno podle § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (srov. bod 24 odůvodnění usnesení městského soudu).21. Úkolem Ústavního soudu není závazně určovat, zda konkrétní majetek náleží do majetkové podstaty dlužníka, případně zda byl do soupisu majetkové podstaty pojat oprávněně či nikoliv, neboť to přísluší výlučně insolvenčnímu soudu, který danou otázku projedná a rozhodne jako incidenční spor [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 953/2014 (R 48/2015); rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na http://www.nsoud.cz]. Již na tomto místě však nelze bez dalšího přitakat městskému soudu v tom, že letadla, která měla vedlejší účastnice v nájmu, se stala součástí majetkové podstaty. Ústavnímu soudu není zřejmé, na základě čeho městský soud dospěl k tomuto kategorickému závěru (stěžovatelkou odkazovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání výslovně nezmiňuje), když podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona náleží do majetkové podstaty majetek jiných osob než dlužníka pouze ve výjimečných případech (srov. § 205 odst. 4 insolvenčního zákona); odborná literatura se pak shoduje na tom, že věc, kterou má dlužník prokazatelně jen v nájmu, do majetkové podstaty nenáleží, a byla-li do soupisu majetkové podstaty přesto zařazena, je to důvodem k jejímu vyřazení podle § 217 odst. 2 insolvenčního zákona (viz JIRMÁSEK, T. Spory o rozsah majetkové podstaty. Právní rozhledy, 2019, č. 19, s. 655, dále též RICHTER, T. Insolvenční právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 341).22. I přes uvedené však nutno zohlednit další zjištění, jež soudy ve věci učinily, a která podporují závěr, že nařízené předběžné opatření z ústavněprávního hlediska přeci jen obstojí. Ústavní soud na rozdíl od městského soudu neshledal dílčí nedostatky v odůvodnění usnesení obvodního soudu, z jehož příslušných pasáží se podává, že splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření bylo pečlivě zvažováno (pro stručnost postačí odkázat na bod 3 odůvodnění tohoto usnesení, případně na str. 8 odůvodnění usnesení obvodního soudu).23. Stěžovatelka namítá, že soudy měly upravit poměry mezi účastníky řízení pouze v nezbytné míře, když především měly zvolit vhodnější způsob řešení vzniklé situace a stěžovatelce kupříkladu pouze zakázat, aby se zadrženými letadly disponovala či je zpeněžila. Ačkoliv lze rozumět tomu, že stěžovatelka vnímá nařízené předběžné opatření jako nespravedlivé, neboť vedlo k zániku jí zřízeného zadržovacího práva, je třeba si uvědomit, že v opačném případě by takovým opatřením poskytnutá ochrana zájmů vedlejší účastnice byla pouze iluzorní. Stěžovatelkou navrhovaná "mírnější" řešení by totiž jen stěží mohla jakkoliv přispět ke sledovanému cíli, kterým mělo být udržení provozuschopnosti vedlejší účastnice při zachování možnosti využít za tímto účelem i předmětná letadla.24. Důvodem k vyhovění ústavní stížnosti konečně není ani skutečnost, že obvodní soud stěžovatelce nezaslal návrh vedlejší účastnice a neumožnil, jí se k němu před nařízením předběžného opatření vyjádřit. Stěžovatelka v této části argumentace odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné na nález ze dne 19. 1. 2010sp. zn. Pl. ÚS 16/09, dle něhož "[m]á-li ... být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu". Stěžovatelka však nezohledňuje, že okolnosti nynější věci se od okolností věci, z níž vzešel odkazovaný plenární nález (či další stěžovatelkou citovaný nález ze dne 1. 9. 2016sp. zn. II. ÚS 1847/16), podstatně liší.25. Zásadní odlišnost odkazovaných věcí spočívá v tom, že poté, co byly v obou těchto případech soudy prvního stupně zamítnuty návrhy na nařízení předběžných opatření, byla tato rozhodnutí doručována pouze navrhovatelům, k jejichž odvoláním bylo návrhům na nařízení předběžných opatření vyhověno. Řízení před obecnými soudy tak de facto proběhla bez účasti žalovaných stěžovatelů, kterým byla doručena až rozhodnutí odvolacích soudů. V důsledku uvedeného stěžovatelé neměli žádnou možnost procesní obrany proti soudy uložené právní povinnosti a neměli k dispozici ani jiný procesní prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), čímž se ocitli v horším postavení, než jakého by se dostalo povinnému, pakliže by předběžné opatření nařídil již soud prvního stupně (viz odkazované nálezysp. zn. Pl. ÚS 16/09asp. zn. II. ÚS 1847/16či též nález ze dne 13. 2. 2014sp. zn. III. ÚS 1888/13). V nyní posuzované věci se naproti tomu stěžovatelce dostalo příležitosti vyjádřit se k předběžnému opatření i k námitkám vedlejší účastnice v odvolání podaném k městskému soudu. Z pohledu uvedené judikatury Ústavního soudu tak stěžovatelka v soudním řízení dostala reálnou možnost uplatnit a obhajovat svá tvrzení, a k porušení zásady rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny tak nedošlo.26. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v rozsahu, v němž je navrhováno zrušení III. výroku napadeného usnesení městského soudu, ji odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. 2. 2022Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu

decision_10046.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti družstva Bytové družstvo X, zastoupeného JUDr. Petrem Hostašem, advokátem, sídlem Růžová 1416/17, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2021 č. j. 4 Cmo 149/2020-167, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Milana Čitarského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník je tzv. nebydlícím členem stěžovatele - bytového družstva. Dne 2. 12. 2019 se vedlejší účastník žalobou domáhal u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") nahrazení projevu vůle stěžovatele uzavřít smlouvu o nájmu blíže určeného bytu, neboť měl za to, že dosavadní nájemnice (nečlenka stěžovatele) užívá byt neoprávněně. Krajský soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2020 č. j. 79 Cm 14/2019-93 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Krajský soud shledal, že nájemní smlouva zemřelého manžela dosavadní nájemkyně a stěžovatele je neplatná, na dosavadní nájemkyni nemohlo přejít právo k užívání bytu smrtí jejího manžela, daný byt je proto "právně a fyzicky volný" a vedlejší účastník má jako člen stěžovatele právo na přidělení konkrétního bytu.3. Stěžovatel brojil proti uvedenému rozsudku odvoláním. Mezitím však dosavadní nájemkyně bytu zemřela a dne 19. 10. 2021 stěžovatel s vedlejším účastníkem uzavřeli nájemní smlouvu s obsahem uvedeným v odvoláním napadeném rozsudku. Vedlejší účastník následně vzal žalobu zpět.4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil odvoláním napadený rozsudek krajského soudu tak, že se řízení zastavuje (výrok I.), a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 27 104 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Podle vrchního soudu vzal vedlejší účastník žalobu zpět proto, že stěžovatel projevil tutéž vůli, kterou měl rozhodnutím nahradit soud; vedlejší účastník se domohl svého nároku. Vedlejší účastník proto vzal žalobu zpět pro chování stěžovatele a má se za to, že žaloba byla ve věci podána důvodně. Náklady řízení proto podle § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), hradí stěžovatel jako žalovaný.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel nesouhlasí se svou povinností hradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Tvrdí, že vedlejší účastník podal žalobu předčasně; před smrtí dosavadní nájemkyně nebyl byt "právně a fyzicky volný". Právo k užívání bytu na dosavadní nájemkyni přešlo po smrti jejího manžela ex lege. Odvoláním napadený rozsudek krajského soudu nadto byl zatížen vadami; krajský soud stěžovatele chybně poučil a neměl dostatek podkladů pro zjištění, že je nájemní smlouva s manželem dosavadní nájemkyně neplatná. Stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017sp. zn. III. ÚS 2741/16(N 12/84 SbNU 153) a ze dne 17. 1. 2017sp. zn. III. ÚS 3592/16(N 14/84 SbNU 167) a tvrdí, že výklad § 146 odst. 2 o. s. ř. provedený vrchním soudem je přehnaně formalistický. Vrchní soud se totiž nezabýval důvodností žaloby podané vedlejším účastníkem.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).8. V nyní posuzované věci jde o náklady řízení. K uvedené problematice se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií řádně vedeného soudního řízení totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Problematika náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v situacích interpretace a aplikace zákonných ustanovení, v nichž je obsažen prvek svévole.9. Taková situace v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovatel sice odkazuje na nálezovou judikaturu, ve které Ústavní soud při výkladu a použití § 146 odst. 2 o. s. ř. obecnými soudy shledal porušení práva účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Opomíjí však, že v odkazovaných věcech šlo o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby v řízení v prvním stupni, zatímco v nyní posuzované věci vrchní soud zastavil řízení o žalobě v odvolacím řízení potom, co krajský soud (soud prvního stupně) vyhověl žalobě vedlejšího účastníka. Jde přitom o podstatný rozdíl, poněvadž za dané procesní situace je zjevné, že vrchní soud v nyní posuzované věci při hodnocení předpokladů § 146 odst. 2 o. s. ř. vyšel právě ze skutečnosti, že podle rozsudku krajského soudu, byť ve věci samé napadeném odvoláním, byl vedlejší účastník (žalobce) ve věci úspěšný. Krajský soud se přitom v uvedeném rozsudku s argumentací stěžovatele ve věci samé vypořádal. Tím se nyní posuzovaná věc liší od věcí, na které stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti.10. Závěry vrchního soudu proto jsou srozumitelné a nelze jim upřít racionálně-logický základ. Vrchním soudem provedený výklad zákonných ustanovení tudíž není důsledkem svévole a není ani přehnaně formalistický. Samotná správnost (zákonnost) není bez dalšího kritériem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. A to tím spíše za situace, kdy jde o věc s tzv. bagatelní částkou, u které je (bez dalšího) dán důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, vyjma specifických okolností, které je povinen stěžovatel tvrdit a prokázat [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014sp. zn. III. ÚS 3725/13(N 55/73 SbNU 89) či bod 25 nálezu ze dne 6. 4. 2021sp. zn. IV. ÚS 3502/20(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10047.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Fialy, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, advokátem, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 25 Cdo 1942/2021-292, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2021 č. j. 17 Co 13/2020-270 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. srpna 2019 č. j. 7 C 115/2018-238, ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu ze dne 12. září 2019 č. j. 7 C 115/2018-241, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Jana Ševčíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem ve spojení s doplňujícím usnesením Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal toho, aby vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 60 180 Kč (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II.), a dále mu uložil povinnost zaplatit náklady řízení státu (výrok III.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že v předmětné věci se stěžovatel podanou žalobou (poté, co ji vzal zčásti zpět) domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 60 180 Kč jako náhrady škody, kterou mu měl vedlejší účastník způsobit svým nepoctivým jednáním spočívajícím v tom, že jako zájemce o létání opakovaně projevil vážný zájem o odkup letounu, resp. podílu na něm, který vlastnil stěžovatel. Tento odkup však nakonec neuskutečnil a stěžovateli neuhradil ani lety, které letounem se stěžovatelem absolvoval v době od listopadu 2014 do září 2016 se záměrem podíl na letounu odkoupit. Výši škody, kterou měl takto vedlejší účastník stěžovateli způsobit, vyčíslil stěžovatel jako hodnotu absolvovaných letů v uvedené době. Vedlejší účastník s žalobou nesouhlasil, důrazně popřel, že by kdy projevil zájem o odkup letounu, resp. podílu na něm, avšak připustil, že lety se stěžovatelem absolvoval a nezaplatil za ně, neboť po něm stěžovatel nikdy nic nepožadoval a jakékoli protiplnění za lety odmítal. Lety se stěžovatelem uskutečnil na základě přátelského vztahu a z důvodu společného zájmu o létání. Okresní soud se zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k takovému ujednání o odkupu podílu na letounu stěžovatele, že tento odkup byl vysoce pravděpodobný a že jednání vedlejšího účastníka mohlo vzbudit u stěžovatele důvodné očekávání, že k odkupu skutečně dojde, a zda se vedlejší účastník za situace, kdy nakonec k odkupu nedošlo, tedy toto očekávání stěžovatele nebylo naplněno, dopustil nepoctivého jednání předvídaného v § 1729 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Zjištění takového protiprávního jednání vedlejšího účastníka je totiž jedním ze základních zákonných předpokladů k vyvození stěžovatelem tvrzené odpovědnosti za škodu, který musí být splněn, a to vedle existence škody, příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce, vzniklou škodou a zaviněním na straně škůdce, které se předpokládá. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že vedlejší účastník nejednal nepoctivě a nedopustil se uvedeného protiprávního jednání, za tvrzenou škodu tudíž neodpovídá.3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud zjištěný skutkový stav správně podřadil pod § 1729 odst. 1 občanského zákoníku a § 1728 odst. 1 a § 6 odst. 1 občanského zákoníku a správně uzavřel, že vedlejší účastník nejednal nepoctivě a nedopustil se žádného protiprávního jednání, v jehož důsledku měla vzniknout stěžovatelem tvrzená škoda. Neporušil-li vedlejší účastník žádnou právní povinnost, není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, neboť všechny tyto zákonné předpoklady musí být splněny současně a chybí-li, byť jen jeden z nich, odpovědnost za škodu vyvodit nelze. Krajský soud dále dovodil, že vedlejšímu účastníkovi nelze uložit povinnost zaplatit stěžovateli požadovanou částku ani z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, neboť zjištěný skutkový stav nelze pod institut bezdůvodného obohacení podřadit. K bezdůvodnému obohacení na úkor stěžovatele u vedlejšího účastníka nedošlo. Krajský soud shodně s okresním soudem dovodil, že vedlejší účastník vnímal lety, které mu stěžovatel nabízel a které společně absolvovali, jako sdílení jejich společného zájmu o létání. Ve věci proto není naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jak vyplývá z příslušných ustanovení občanského zákoníku.4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť nebylo přípustné. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud usoudil, že stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce významu dobré víry kontrahenta v uzavření smlouvy pro vznik povinnosti k náhradě škody podle § 1729 odst. 2 občanského zákoníku a dále též na otázce požadavku formálního zachycení konsenzu osob vyjednávajících o uzavření smlouvy, přičemž tyto otázky pokládá za rozporně řešené stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Jeho názoru však Nejvyšší soud nepřisvědčil, a to jak s ohledem na to, že úsudek o rozpornosti judikatury je založen na dezinterpretaci odkazovaných rozhodnutí, tak i s přihlédnutím k tomu, že v projednávané věci nebyla nalézacími soudy zjištěna dobrá víra v uzavření smlouvy, tak jak o ní hovoří rozhodovací praxe, a nejde tak o otázku, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo.II.Argumentace stěžovatele5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že "předmětem žalobního nároku stěžovatele byla předsmluvní odpovědnost vedlejšího účastníka" podle § 1729 občanského zákoníku. Vedlejší účastník svým jednáním založil dobrou víru stěžovatele v to, že vedlejší účastník má vážný úmysl uzavřít s vedlejším účastníkem kupní smlouvu, avšak tuto smlouvu pak bez vážného důvodu neuzavřel. Jednání vedlejšího účastníka považuje stěžovatel za nespravedlivé, nezákonné a odporující dobrým mravům, a je přesvědčen, že nebylo činěno v dobré víře. Stěžovateli tak bylo odepřeno právo na vlastnictví k peněžním prostředkům, které mu měly náležet.6. Stěžovatel poukazuje na to, že při aplikaci § 1729 občanského zákoníku soudy musí velmi pečlivě posuzovat veškeré okolnosti případu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016sp. zn. II. ÚS 2588/16(N 223/83 SbNU 481), podle kterého nevyplývá-li právní řešení bez dalšího ze zákonného textu, musí soud své právní úvahy v odůvodnění pečlivě vysvětlit.7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly dokazování svědeckými výpověďmi, v důsledku čehož nemohl být dostatečně objasněn skutkový stav věci. Současně tím soudy ignorovaly meritum problému a porušily právo na soudní ochranu nároků stěžovatele. Svým postupem soudy poskytly ochranu protiprávnímu jednání vedlejšího účastníka, který tak mohl těžit ze svého protiprávního jednání.8. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud v odůvodnění svého rozsudku překročil zásadu volného hodnocení důkazů, a došlo tak k založení extrémního nepoměru mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými závěry a následně rovněž právními závěry. Tyto zjevné excesy, které jsou v rozporu s právem na soudní ochranu, nebyly "odklizeny" ani v řízeních o opravných prostředcích.9. Stěžovatel dovozuje, že porušením jeho práva na soudní ochranu bylo současně zasaženo do jeho vlastnického práva, neboť na jeho majetku vznikla škoda, která však nebyla obecnými soudy v rozporu s hmotným právem zjištěna.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].13. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší, aby hodnotil, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.14. Vytýká-li stěžovatel soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995sp. zn. III. ÚS 61/94(N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály.15. Namítá-li stěžovatel, že soudy neprovedly dokazování svědeckými výpověďmi, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém se krajský soud uvedenou námitkou zabýval a dostatečně se s ní vypořádal. Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že okresní soud nesprávně vyhodnotil výpověď svědka Ing. Pavla Imriše, a proto je zapotřebí jeho opakovaný výslech. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom krajský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč není třeba výslech tohoto svědka opakovat. Krajský soud konstatoval, že z důkazů ve věci provedených vyplývá skutkový stav v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí ve věci a okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil, proč neprovedl další důkazy. Krajský soud proto uzavřel, že provedení dalších důkazů by bylo nadbytečné, a tudíž nehospodárné.16. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jeho nároku na náhradu škody vzniklou na jeho majetku v důsledku neuzavření kupní smlouvy s vedlejším účastníkem. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.17. V předmětné věci obecné soudy shodně uzavřely, že vedlejší účastník nejednal nepoctivě a nedopustil se žádného protiprávního jednání, v jehož důsledku měla vzniknout stěžovatelem tvrzená škoda. Neporušil-li vedlejší účastník žádnou právní povinnost, není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a proto odpovědnost za škodu v posuzované věci vyvodit nelze. Jak ostatně výstižně konstatoval Nejvyšší soud, předsmluvní odpovědnost lze spojovat až se situací, v níž jednání pokročí natolik, že uzavření smlouvy je vysoce pravděpodobné, což bude především tehdy, je-li již dosažena shoda o podstatných náležitostech, jež pak může zakládat dobrou víru kontrahentů. V předmětné věci však tato situace nenastala.18. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedeným závěrům obecných soudů, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10048.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Martina Hály, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021 č. j. 26 Cdo 2176/2021-86, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2021 č. j. 6 Cmo 250/2019-65 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 80 Cm 140/2017-44, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AFstyle, s. r. o., Ing. Jaroslava Jezla a Společenství vlastníků X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a první a druhý vedlejší účastníci (společně též "navrhovatelé") jsou vlastníky bytů v domě, jehož správu zajišťuje třetí vedlejší účastník (dále jen "SVJ"). Dne 1. 6. 2017 se konalo shromáždění SVJ, na kterém byli navrhovatelé přítomni a na kterém bylo mimo jiné přijato rozhodnutí o správě domu, při kterém byli navrhovatelé přehlasováni. SVJ zveřejnilo zápis z jednání dne 4. 9. 2017.3. Dne 30. 11. 2017 se navrhovatelé u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhali určení neplatnosti uvedeného rozhodnutí SVJ. Městský soud návrh zamítl napadeným usnesením, neboť navrhovatelé jej podali po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jejíž počátek se počítá od okamžiku, kdy se přehlasování vlastníci o rozhodnutí dozvěděli nebo mohli dozvědět. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 26 Cdo 2360/2016 se takovým okamžikem u přehlasovaných vlastníků přítomných na shromáždění rozumí okamžik přijetí rozhodnutí. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání navrhovatelů napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení městského soudu. Vrchní soud potvrdil, že se v nyní posuzované věci tříměsíční prekluzivní lhůta k podání návrhu počítá ode dne 1. 6. 2017, kdy bylo přijato návrhem napadené rozhodnutí na shromáždění, kterého se navrhovatelé účastnili. Tímto dnem se totiž o rozhodnutí dozvěděli nebo mohli dozvědět.5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání navrhovatelů, neboť je neshledal přípustným. Napadená usnesení městského soudu a vrchního soudu jsou podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho usnesením sp. zn. 26 Cdo 2360/2016. Nejvyšší soud odkázal rovněž na komentářovou literaturu. Od uvedené rozhodovací praxe není důvod se odchýlit. Tvrzeními navrhovatelů o pochybeních výboru SVJ při přijetí rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval, poněvadž navrhovatelé podali návrh na jeho přezkum opožděně.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel nesouhlasí s takovým výkladem § 1209 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého se počítá lhůta k uplatnění práva podle téhož ustanovení od okamžiku přijetí rozhodnutí SVJ. Podle stěžovatele se má lhůta počítat teprve od okamžiku doručení písemného vyhotovení zápisu ze zasedání shromáždění. K tomu stěžovatel odkazuje na úpravu obdobné situace u spolků podle § 259 občanského zákoníku. Podle § 1221 téhož zákona se přitom spolková úprava podpůrně použije v poměrech spoluvlastnictví bytu. Obecné soudy se nadto ve věci stěžovatele dovolávají rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která není ustálená; jde jen o jedno izolované rozhodnutí. Proto se obecné soudy měly uvedenou otázkou zabývat "do hloubky".7. Dále stěžovatel upozorňuje na vady postupu SVJ při přijetí návrhem napadeného rozhodnutí. SVJ namísto slova "usnesení" použilo v písemném vyhotovení zápisu slovo "hlasování", což rozhodnutí činí nesrozumitelným, SVJ zveřejnilo zápis opožděně a rozhodnutí nemohlo být vůbec přijato, protože nebylo přijato všemi hlasy. Na rozhodnutí SVJ je proto nutné hledět jako na nicotné a obecné soudy k tomu měly přihlédnout i bez návrhu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).10. Jádrem argumentace stěžovatele je polemika s výkladem podústavního práva provedeným obecnými soudy. Obecné soudy se jím v nyní posuzované věci zabývaly ústavně konformním způsobem. Usnesení Nejvyššího sp. zn. 26 Cdo 2360/2016 je sice skutečně jediné, na které obecné soudy odkazují, to však neznamená, že z argumentů tam vyjádřených nemohly vyjít v nyní posuzované věci. Rozhodné je, zda obecné soudy argumentovaly ve svém důsledku věcně, konkrétně, reflektovaly samou podstatu rozhodných námitek stěžovatele a lze z jejich argumentace seznat, z jakého důvodu se nelze od jiné rozhodovací praxe odchýlit (srov. např. a contrario nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021sp. zn. IV. ÚS 1898/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).11. V nyní posuzované věci stěžovatel opomíjí, že Nejvyšší soud mimo jiné odkázal na komentářovou literaturu. Naopak stěžovatel odkazuje na právní úpravu, která, na rozdíl od ve věci použitého § 1209 odst. 1 občanského zákoníku, výslovně stanoví počátek prekluzivní lhůty k okamžiku doručení návrhem napadeného rozhodnutí (srov. § 259 téhož zákona). Z těchto důvodů je odůvodnění napadených rozhodnutí adekvátní a výklad v nich provedený není excesem, ani důsledkem libovůle či svévole.12. Obecné soudy postupovaly logicky, nevyhnutelně a ústavně konformně, nezabývaly-li se samotnou podstatou námitek stěžovatele (navrhovatelů) o vadách návrhem napadeného rozhodnutí SVJ. Rozhodné je za současné procesní situace toliko to, že právo navrhovatelů (včetně stěžovatele) domáhat se u soudu zrušení návrhem napadeného rozhodnutí SVJ zaniklo, k čemuž obecné soudy dospěly řádně. Nebylo proto povinností obecných soudů se uvedenými námitkami zabývat, ať už bylo jejich obsahem cokoli, co se vad rozhodnutí SVJ týká.13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsa v. r.předseda senátu

decision_10049.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., t. č. věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1264/2023-555 ze dne 19. 12. 2023, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 9 P 89/2019-517 ze dne 30. 6. 2023, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a nezl. D. J. a E. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Stěžovatel se návrhem podaným k Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci domáhal toho, aby soud upravil styk s jeho synem (nezletilým vedlejším účastníkem) i jako osobní styk ve věznici jednou za tři měsíce a aby stanoveny i videohovory. Stěžovatel podal i návrh, aby mu soud zvýšil výživné pro nezletilého, neboť se chce větší mírou podílet na výchově syna a také přispívat na cestu syna za ním do věznice. Okresní soud napadeným rozsudkem (výrokem I.) rozhodl tak, že stěžovatel je po dobu výkonu trestu odnětí svobody oprávněn se s nezletilým stýkat formou telefonického kontaktu vždy v úterý, ve čtvrtek a v neděli od 18 hodin do 20 hodin, a dále prostřednictvím videohovorů přes aplikaci Skype vždy 1. neděli v měsíci místo telefonického kontaktu, a to od 17 hodin do 18 hodin. Vedlejší účastnici uložil povinnost zajistit připojení a umožnit stěžovateli videohovor s nezletilým. Návrh na zvýšení výživného pro nezletilého okresní soud zamítl (výrok II.). Dále rozhodl (výrok III.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání.3. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým po dobu výkonu trestu stýkat formou telefonického kontaktu v úterý, ve čtvrtek a v neděli od 18 hodin do 20 hodin. Výrok II. okresního soudu (o zamítnutí zvýšení výživného) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).II.Argumentace stěžovatele4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že okresní soud svým rozhodnutím znemožnil provedení videohovorů. Přestože měl stanovisko věznice Plzeň - Bory, že videohovory lze uskutečnit pouze v pracovní dny, byl videohovor s nezletilým stanoven na neděli. Rozhodnutí okresního soudu tak bylo podle stěžovatele "zcela absurdní" a v rozporu s čl. 32 odst. 4 Listiny. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci v odstavci I. tak, že zachoval pouze telefonický styk stěžovatele s nezletilým, avšak vůbec jim neumožnil realizovat styk prostřednictvím videohovorů. Proti rozsudku krajského soudu namítá, že krajský soud v potřebném rozsahu nepřezkoumal okolnosti podstatné pro posouzení věci (nezjistil aktuální stanovisko nezletilého k videohovorům), nestanovil povinnost videohovorů a nerozvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil. Jeho rozhodnutí tak podle stěžovatele pouze prohlubuje odcizení mezi otcem a synem, což je "v příkrém rozporu s relevantními články Listiny". Výkon trestu není a nemůže být považován za okolnost vylučující styk rodiče s dítětem. Tím by mohly být pouze okolnosti v nejlepším zájmu nezletilého, které však v tomto případě zcela jistě nenastaly. Soudy obou stupňů se podle stěžovatele měly zabývat jeho chováním ve výkonu trestu, udělením kázeňských pochval a plněním programu zacházení, ze kterých by vyplynulo, že stěžovatel prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Tím podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V části, kterou ústavní stížnost směřuje proti té části rozsudku okresního soudu, která byla změněna rozsudkem krajského soudu, jde o návrh, k jehož projednávání není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které již bylo změněno.6. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019sp. zn. II. ÚS 1740/19). Lze dodat, že při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.8. Napadené rozhodnutí krajského soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu okresního je přesvědčivým způsobem odůvodněno. Oba soudy vyšly z provedeného dokazování, odkázaly na vyjádření nezletilého, jehož názor zjistil v řízení již soud okresní, a to prostřednictvím kolizního opatrovníka s ohledem na nízký věk nezletilého, který navštěvoval druhou třídu základní školy. Z pohovoru vyplynulo, že nezletilý za otcem do věznice jezdit nechce, nepřeje si ani komunikaci prostřednictvím videohovoru, na otce si nepamatuje a nechce se s ním vídat. Nezletilý uvedl, že by si přál, aby kontakt s otcem probíhal pouze prostřednictvím telefonních hovorů, tak jako doposud.9. Obecné soudy vyšly z provedeného dokazování, důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, v jejich vzájemném kontextu, své závěry řádně odůvodnily a zabývaly se všemi námitkami stěžovatele, včetně názoru nezletilého. Svých povinností obecné soudy v projednávané věci dostály, když v napadených rozhodnutích vyšly z toho, že prioritním hlediskem je nejlepší zájem nezletilého (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Odkázaly na specifika projednávané věci - na zpřetrhané vazby stěžovatele s nezletilým související s výkonem trestu odnětí svobody, uloženého za násilnou trestnou činnost stěžovatele, jež byla páchána i proti matce nezletilého. Krajský soud pak odůvodnil, proč nevyhověl požadavku stěžovatele, aby hovory probíhaly již od 14 hodin, když uvedl, že by byl narušen denní a volnočasový režim nezletilého, i proč nepovažoval za vhodnou úpravu styku prostřednictvím videohovorů, když takový styk by nezletilého nepřiměřeně zatěžoval, přičemž v rozhodnutí dříve zmínil, že videohovory nezletilý odmítal. Zároveň upravil telefonický styk 3x za týden. Nevyhovění návrhu na zvýšení výživného krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatel řádně nesplácí dlužné výživné, na dlužné výživné je vedena exekuce. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti.10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Kateřina Ronovská v. r.předsedkyně senátu

decision_1005.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti výroku III. rozsudku Krajského sodu v Plzni č. j. 61 Co 27/2021-1298 ze dne 31. 3. 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníVčas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí v rozsahu jeho výroku III., kterým bylo v řízení o nahrazení projevu vůle žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu (dále jen "stěžovatelka") rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve výši 503 982 Kč.Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti dostatečně známy.Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že tímto výrokem bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť krajský soud extrémně nespravedlivě a v rozporu s ustanovením § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 občanského soudního řádu upřel stěžovatelce částečný úspěch ve sporu, čímž jí neprávem zavázal k plné náhradě nákladů řízení.Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah rozhodnutí v rozsahu napadeného výroku o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a vzhledem k tomu ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, považovat za další "superrevizní" instanci v systému civilních soudů, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování těchto soudů; jeho úkolem je "jen" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů je oprávněn zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).Uvedené zásady se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 303/02,III. ÚS 106/11,III. ÚS 255/05,I. ÚS 195/13a řada dalších). Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.Z těchto principů vyšel Ústavní soud i při posuzování argumentace stěžovatelky. Ústavní soud v předmětné věci ověřil, že odvolací soud své závěry ohledně aplikace ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za náklady řízení vzniklé do vydání rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 8 C 198/2016-1176 ze dne 3. 11. 2020 řádně odůvodnil, čímž dostál požadavkům na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.Ústavní soud konstatuje, že interpretaci a aplikaci výše označených ustanovení občanského soudního řádu ze strany krajského soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že krajský soud opřel svá rozhodnutí na změně výroku o náhradě nákladů o jiný právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Její poukaz na konkrétní judikaturu dovolacího soudu či soudu Ústavního se sice formálně váže k ve věci aplikovaným ustanovením občanského soudního řádu o nákladech řízení, tím však jakákoli možnost aplikovat jejich závěry jak na daný předmět řízení, tak i na jeho procesní stránku předmětné věci končí.Závěrem Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není přehodnocovat výroky o nákladech řízení v běžných civilních věcech, i kdyby se s jejich odůvodněním zcela neztotožňoval. Kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti, a to navíc za situace, kdy tuto pravomoc ve vztahu k samostatným výrokům o náhradě nákladů řízení nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. nálezsp. zn. II. ÚS 2578/18).Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Jaromír Jirsapředseda senátu

decision_10050.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Neničky, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021 č. j. 26 Cdo 2209/2021-496, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se po stěžovateli (žalovaném) domáhal, aby mu zaplatil částku 53 354 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a částku 1 030 000 Kč z titulu smluvní pokuty. Ve vztahu ke smluvní pokutě žalobu odůvodnil tvrzením, že nájemní smlouvou ze dne 15. 5. 2006 ve znění pozdějších dodatků pronajal stěžovateli část pozemku (blíže specifikovaného) o výměře 14 m2 (dále též jen "předmětný pozemek") za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s tiskem včetně výstavky zboží. Pro případ nepředání této části pozemku po skončení nájmu ve stanovené lhůtě se stěžovatel zavázal zaplatit mu smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč denně do doby protokolárního předání předmětu nájmu. V tomto případě pak šlo o smluvní pokutu za období od 1. 5. 2013 do 11. 8. 2013, tj. za 103 dnů, kdy byl stěžovatel v prodlení se splněním uvedené povinnosti.3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. 1. 2020 č. j. 41 C 121/2014-409, poté co jeho první rozsudek včetně na něj navazujícího rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 6. 2016 č. j. 72 Co 208/2016-134 byl k dovolání vedlejšího účastníka řízení v napadených zamítavých výrocích zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 20187 č. j. 26 Cdo 1649/2017-219, opětovně žalobu na zaplacení smluvní pokuty v částce 976 646 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).4. K odvolání vedlejšího účastníka řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2020 č. j. 72 Co 272/2020-446 změnil tento v pořadí druhý rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku I. tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení do tří měsíců od právní moci rozsudku smluvní pokutu v částce 976 646 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.). Na zjištěném skutkovém základě - s odkazem na závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu - dospěl městský soud k závěru, že ujednání účastníků o smluvní pokutě není z hlediska korektivu dobrých mravů neplatné ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Zároveň neshledal, že by požadavek na zaplacení smluvní pokuty představoval výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., příp. zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2021 č. j. 26 Cdo 2209/2021-496 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud posuzoval pouze to, zda vzhledem ke zjištěným okolnostem bylo možné odepřít vedlejšímu účastníkovi řízení ochranu jeho práva podle § 3 odst. 1 obč. zák. S odkazem na ustálenou judikaturu vyšel z toho, že v občanskoprávních vztazích - na rozdíl od obchodněprávních vztahů - není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu podle § 3 odst. 1 obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům. K tomu doplnil, že ujednání o smluvní pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. Dále zdůraznil, že stěžovatel musel být s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn a věděl, že odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí, které je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem. Jestliže nájemní vztah skončil, vznikla stěžovateli povinnost vyklidit předmět nájmu. To, že ho ve sjednané době nevyklidil, nasvědčuje tomu, že dohodnutá smluvní pokuta nebyla pro něj očividně dostatečnou pobídkou. Stěžovatel tudíž jednal výhradně na vlastní riziko, jestliže užíval předmětný pozemek i v rozhodném období (v období od 1. 5. 2013 do 11. 8. 2013), tedy v době, kdy mu k čerpání jeho užitných vlastností nesvědčil žádný právní důvod a kdy byl - pod pohrůžkou majetkové sankce (smluvní pokuty) - povinen jej vyklidit a vyklizený (protokolárně) předat vedlejšímu účastníkovi řízení (souhlas s jeho opětovným užíváním mu byl udělen až s účinností od 12. 8. 2013). Okolnost, že se uvedené riziko později uplatnilo (skrze žalobní požadavek na zaplacení smluvní pokuty), jde proto k jeho k tíži.II.Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkový stav a dosavadní průběh řízení a posléze vyjmenovává obecné ústavněprávní principy související s právem na soudní ochranu, zejména pak povinnost soudu vypořádat se s právní argumentací účastníka řízení a právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. To sice neznamená nutnost podrobně odpovědět na každý argument, avšak jde-li o argument, který je pro věc zásadní, soud na něj v zásadě musí explicitně reagovat - zvláště pokud je podepřen názory právní vědy nebo judikaturou. Stěžovatel uvádí, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a že rovněž Nejvyšší soud musí odůvodnit rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho věc se skutkově odlišuje od obdobných sporů, které již byly soudy projednány (věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 23 C 207/2014 a sp. zn. 20 C 295/2014), neboť stávající věc se týká období prodlení, kdy stěžovatel již oficiálně požádal o zařazení svého tržního místa do novely tržního řádu. Nejvyšší soud se nevypořádal s argumentací stěžovatele obsaženou v dovolání, nijak nezdůvodnil, proč stěžovatelem tvrzené skutečnosti nemají pro posouzení věci význam, a rovněž nereagoval na stěžovatelovy odkazy na relevantní judikaturu.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud předem podotýká, že obdobnými ústavními stížnostmi ve sporu týchž účastníků řízení se zabýval ve věcechsp. zn. III. ÚS 3902/19asp. zn. II. ÚS 303/20(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž obě ústavní stížnosti stěžovatele byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Třebaže stěžovatel poukazuje na odlišný skutkový stav od obou předchozích věcí, kdy stávající věc se týká období prodlení, v němž stěžovatel již oficiálně požádal o zařazení svého tržního místa do novely tržního řádu, rozhodující otázka, na jejímž vyřešení byl spor postaven, zda ujednání o smluvní pokutě bylo či nebylo neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák., resp. zda výkon práva vedlejšího účastníka řízení byl či nebyl v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák., zůstala stejná. Podstatný pro posouzení věci byl přitom závěr, že stěžovatel byl s výší smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn a věděl, jaké podstupuje riziko v případě nevyklizení předmětného pozemku po skončení nájmu, což platilo i pro období, kdy oficiálně požádal o zařazení tržního místa do novely tržního řádu, neboť i přes oficiální žádost mu pronájem nemusel být schválen.10. Co se týče námitky nedostatečného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, je třeba obdobně jako ve výše zmiňovaných věcech konstatovat, že jeho rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím o přípustnosti dovolání z hlediska naplnění předpokladů stanovených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud tak v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl toliko důvody rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání a nevypořádával se s meritem dovolací otázky, když shledal, že ty byly správně právně posouzeny již odvolacím soudem, a to v souladu s ustálenou judikaturou.11. Prozkoumání dovolání z hlediska jeho přípustnosti, tedy včetně posouzení relevantnosti dovolacího důvodu přísluší výlučně Nejvyššímu soudu. Ústavněprávní přezkum se zaměřuje toliko na případná pochybení, která by nebyla ústavněprávně tolerovatelná, a takové vady v napadeném rozhodnutí neshledal. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů [srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.) a usnesení ze dne 25. 11. 2010sp. zn. IV. ÚS 2929/09, ze dne 9. 2. 2015sp. zn. IV. ÚS 3416/14a ze dne 11. 12. 2018sp. zn. I. ÚS 2454/18]. Ústavní soud tak v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů rozhodování, což ve věci stěžovatele nenastalo.12. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí nelze dovodit stěžovatelem tvrzené pochybení v rozhodování Nejvyššího soudu, z něhož dovozuje porušení svých základních práv. Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání, a to i poukazem na ustálenou rozhodovací praxi týkající se institutu smluvní pokuty. Z jeho rozhodnutí je nepochybné, že se dovolací soud otázkou zabýval, a to z hlediska nezbytnosti jejího posouzení při meritorním přezkumu, přičemž dospěl k závěru, že není důvod jejího posouzení odlišně, než tomu bylo v obdobných věcech v jeho rozhodovací praxi, a předestřel i úvahy, kterými se při posuzování otázky přípustnosti dovolání řídil.13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10051.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bartka, zastoupeného doc. JUDr. Filipem Melzerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem U Sokolovny 262, Majetín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 1131/2019-488, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o žalobě V. Křísty (dále jen "žalobce"), jíž se vůči žalovanému stěžovateli domáhal odstranění nepovolené stavby, nebo eventuálně - v případě, že by nebylo možné tomuto návrhu vyhovět - zaplacení částky ve výši 1 980 000 Kč sestávající z částky 980 000 Kč za snížení hodnoty sousední nemovitosti žalobce a částky 1 000 000 Kč za újmu spočívající v trvalé ztrátě kvality a radosti z bydlení, trvalé ztrátě možnosti pohledu do zeleně, jakož i ve ztrátě soukromí a slunečního svitu v domě žalobce.3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uložil rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 8 C 83/2015-333, stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč (výrok I.). Co do částky 1 680 000 Kč pak žalobu zamítl (výrok II.).4. Obvodní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil porušení důležité právní povinnosti, v důsledku čehož vznikla žalobci újma spočívající v osobních útrapách v souvislosti s probíhající černou stavbou a v pocitech bezmoci a frustrace z vědomí, že při úspěšném využití legálních prostředků obrany proti stavbě na sousedově pozemku cestou veřejného práva se nepodařilo neoprávněné stavbě zabránit. Obvodní soud žalobci za tuto nemajetkovou újmu přiznal právo na náhradu v částce 300 000 Kč. Co do částky 700 000 Kč žalobu zamítl s tím, že újmu nelze spatřovat v trvalé ztrátě možnosti pohledu do zeleně z oken všech obytných místností, ve ztrátě soukromí a slunečního svitu v domě žalobce, neboť tyto hodnoty jsou regulovány limity stavebních předpisů a soulad stavby s pravidly pro oslunění a vzdálenost od sousedního objektu je oprávněn posoudit jen stavební úřad v rámci stavebního řízení. Obvodní soud dále nevzal za prokázané tvrzení žalobce, že se v důsledku stavební činnosti stěžovatele snížila tržní hodnota pozemku žalobce, proto žalobu zamítl též co do částky 980 000 Kč.5. K odvolání žalobce i stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 23 Co 254/2018-444, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2018, č. j. 23 Co 254/2018-449, potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku, kterým byla žalobci přiznána náhrada újmy ve výši 300 000 Kč (výrok I.). V zamítavém výroku II. pak městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobci částku 200 000 Kč; jinak tento výrok ohledně uvedeného dílčího nároku potvrdil (výrok II.).6. Městský soud se neztotožnil se závěrem, že újmu na straně žalobce nelze spatřovat ve ztrátě soukromí a slunečního svitu v domě, jakož i v trvalé ztrátě možnosti pohledu do zeleně z oken domu. Vyjmenovaná omezení byla podle městského soudu prokázána tím, že se stavba stěžovatele nachází před celou jižní stranou domu žalobce, převyšuje jej a jsou v ní umístěna okna směřující k oknům domu žalobce. Závěry studií oslunění nepovažoval městský soud za relevantní, neboť byly zpracovány k projektům jiných staveb, než jaká byla skutečně zbudována, a navíc hodnotily jen soulad oslunění s normou, nikoli míru zhoršení proti původnímu stavu. Městský soud konstatoval, že jednáním stěžovatele bylo ve smyslu § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") zasaženo do absolutního práva žalobce na soukromí (§ 86 občanského zákoníku), za což mu náleží náhrada podle § 2956 téhož zákona. Celkovou náhradu městský soud zvýšil o 200 000 Kč, neboť za veškerou újmu, kterou v důsledku jednání stěžovatele žalobce utrpěl, považoval přiměřenou právě náhradu v souhrnné výši 500 000 Kč.7. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto v části směřující proti výroku I. a části výroku II. rozsudku městského soudu, kterou byl změněn zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci 200 000 Kč (výrok I.), resp. bylo odmítnuto v části směřující proti potvrzující části výroku II. (neboť se jednalo o rozhodnutí ve prospěch stěžovatele) a nákladovým výrokům III. a IV. (výrok II.).8. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů pro řešení otázky právního posouzení podmínek vzniku a výše nároku vlastníka nemovité věci na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena zřízením stavby na sousedním pozemku bez veřejnoprávního oprávnění a v rozporu se soudním rozhodnutím, kterážto otázka nebyla za daných skutkových okolností dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání však považoval za nedůvodné.9. Nejvyšší soud potvrdil závěry městského soudu, když uvedl, že pokud "stavba zhotovená stěžovatelem bez stavebního povolení a dokonce v rozporu se zákazem stavebního úřadu i soudu ve srovnání s dobou před jejím zhotovením významně více stíní žalobcův pozemek a dům, brání-li výhledu z žalobcova domu do zeleně a narušuje-li její užívání soukromí žalobce, pak je správný závěr odvolacího soudu, že stěžovatel souhrnem těchto okolností neoprávněně zasahuje do absolutních přirozených práv žalobce na soukromí a příznivé životní prostředí ve smyslu § 81 o. z. způsobem, jejž by již každý v jeho postavení vnímal úkorně, a to právě vzhledem ke svévolnému postupu stěžovatele, který nerespektuje stavební předpisy ani rozhodnutí soudu, proto je podle § 2910 věty první o. z. povinen žalobci nahradit tím způsobené duševní útrapy (§ 2956 o. z.)."10. S těmito závěry Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž mu předně vytýká, že dovodil zásah do vlastnického práva souseda (žalobce), k němuž mělo dojít stavební činností stěžovatele bez veřejnoprávního povolení, aniž by se však zabýval hodnocením, zda fakticky (materiálně) byla dodržena pravidla pro výstavbu. Uvádí, že zřízení předmětné stavby nepředstavovalo nedovolenou imisi vůči žalobci, což dovozuje z navazujícího řízení o dodatečném povolení stavby. Neztotožňuje se se závěrem Nejvyššího soudu, že i takové rušení souseda, které je přípustnou imisí, představuje zásah do vlastnického práva, a to již jen z toho důvodu, že příslušné dotčení souseda nebylo projednáno ve stavebním řízení.11. Stěžovatel dále uvádí, že řešení, kterého se svým návrhem domáhá, zastává v obdobných případech i sám Nejvyšší soud, a to konkrétně v řízení o odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (odkazuje zde na rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). Je přitom toho názoru, že pokud nyní Nejvyšší soud řešil totožnou otázku odchylně od vlastní dosavadní judikatury (týkající se právě odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí), aniž by věc předložil k rozhodnutí velkému senátu, porušil právo účastníků na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.12. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že pochybil rovněž tím, že odmítl respektovat ochranný účel porušené právní normy, na kterýžto účel odkazuje rovněž v doplnění ústavní stížnosti, když dovodil, že "jde-li o zásah do absolutního práva poškozeného, je škůdce odpovědný za způsobenou újmu i v případě, že porušená zákonná povinnost neslouží k ochraně porušeného práva." Dle stěžovatele platí přesný opak, což prokazuje rovněž odkazem na nález zdejšího soudusp. zn. I. ÚS 1587/15ze dne 15. 12. 2015 (N 214/79 SbNU 443), bod 31; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.13. Stěžovatel dále rozporuje závěry obecných soudů, které považovaly povinnost stavět na základě veřejnoprávního povolení za normu, která chrání i před dovoleným rušením (dovolenými imisemi) vlastníka sousedního pozemku. Zdůrazňuje, že pokud stavebník dodržel materiální předpisy pro výstavbu (veřejnoprávní i soukromoprávní, např. stavba nepůsobí nedovolené imise), pak měl právní nárok na vydání stavebního povolení a zbudování stavby. K danému dovolenému dotčení zájmů sousedů by tak došlo i tehdy, pokud by stavebník neporušil zákaz stavět bez stavebního povolení. Má rovněž za to, že obecné soudy nesprávně posoudily tuto povinnost (stavět na základě veřejnoprávního povolení) jako tzv. důležitou právní povinnost, aniž by tento závěr korektně odůvodnily.14. Stěžovatel současně uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily zásah do soukromí žalobce rovněž při aplikaci ustanovení § 2956 občanského zákoníku, když odmítly zohlednit meze dovoleného rušení vlastníka sousedního pozemku. Konkretizuje, že jsou-li při výstavbě dodržena pravidla regulující právě odstup staveb, možné zastiňování apod., pak zásadně nedochází k porušení práv souseda, byť tento může být ve svém zájmu (dovoleně) dotčen. Má za to, že se jedná o "zcela nezbytný důsledek soužití více osob v sídelních celcích s hustou zástavbou." V neposlední řadě stěžovatel projevuje nesouhlas s výší stanovené nemajetkové újmy. Obecným soudům přitom vytýká, že neprovedly srovnání s jinými obdobnými případy.15. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se v konečném důsledku výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel svoji argumentaci zastřešuje odkazy na právo na spravedlivý proces, neboť - jak již bylo řečeno - podstatou jeho argumentace, byť velmi erudované, je vymezení se vůči způsobu, jakým obecné soudy vyložily příslušné předpisy podústavního práva.17. Ústavní soud současně bere v potaz, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Takovou výjimečnou situací ve shora naznačeném smyslu je rovněž situace, kdy dojde ke svévolné aplikaci podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s ústavně chráněným účelem. Pojem svévole přitom zdejší soud ustáleně vykládá ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. Takovou kvalifikovanou vadu, která by nyní posuzovanou věc posunula do ústavní roviny, však zdejší soud v napadeném rozhodnutí a jemu předcházejícím řízení neshledal.18. Ústavní soud ke shora uvedeným obecným východiskům ústavního přezkumu dodává, že ke sjednocování výkladu podústavního práva je v posuzované oblasti rozhodování příslušný zejména Nejvyšší soud [srov. ustanovení § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích], ve znění pozdějších předpisů, a za tímto účelem také právní řád dotčeným účastníkům řízení poskytuje možnost podat mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, čehož také stěžovatel v nyní posuzovaném případě využil.19. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se Nejvyšší soud danou věcí řádně zabýval, příslušné právní normy interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a své rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Stěžovateli bylo tudíž dostatečně vysvětleno, proč bylo jeho dovolání zamítnuto, resp. odmítnuto. Ústavní stížností napadené rozhodnutí tak nelze hodnotit jako projev svévole odůvodňující nutnost zásahu Ústavního soudu, nýbrž jako výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V tomto ohledu lze podotknout, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu neztotožňuje, ještě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.20. Ústavní soud proto již konkrétněji a s odkazem na okolnosti nyní posuzovaného případu uvádí, že pokud Nejvyšší soud dospěl ze své pozice sjednocovatele judikatury a poskytovatele závazného výkladu právních norem podústavního práva k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, s. 7), že se "neztotožňuje s námitkou [stěžovatele], podle níž by k ochraně práv účastníků stavebního řízení sloužily jen jednotlivé dílčí povinnosti dodržet konkrétní normy a limity veřejného práva, zatímco zcela základní povinnost realizovat stavbu až po vypořádání případných námitek všech účastníků v řádně vedeném stavebním řízení by ve vztahu k nim byla bez významu (a byl by jí chráněn jen veřejný pořádek)", na základě čehož dovodil, že stěžovatel je povinen podle § 2910 věty druhé občanského zákoníku nahradit to, co způsobil žalobci porušením zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon") a pravomocných rozhodnutí stavebního úřadu a soudu, resp. pokud Nejvyšší soud konstatoval (srov. tamtéž, s. 8), že "porušení povinnosti stavět ve smyslu stavebního zákona jen na základě stavebního povolení, jakož i vědomé ignorování rozhodnutí stavebního úřadu a soudu zakazujících realizaci stavby, je úmyslným porušením důležité právní povinnosti ve smyslu § 2971 o. z., a to bez ohledu na to, zda předmětná stavba splňuje předpisy veřejného práva či nikoli a bez ohledu na to, zda v budoucnu bude rozhodnuto o jejím odstranění nebo o jejím dodatečném povolení, neboť žalovaný svým nezákonným jednáním žalobce, ostatní účastníky stavebního řízení i správní orgán zbavil možnosti předem vyřešit možné budoucí problémy a posoudit vliv plánované stavby na její okolí", zdejší soud nehodlá - a s ohledem na své postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - tyto závěry přehodnocovat, neboť v nich nespatřuje cokoliv protiústavního, resp. svévolného ve shora naznačeném smyslu, což jedině by mohlo iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci.21. Ústavní soud považuje za ústavně konformní rovněž způsob, jakým byla stanovena a odůvodněna výše náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, s. 9). Vytýká-li snad stěžovatel obecným soudům, že neprovedly srovnání s jinými obdobnými případy, nelze přehlédnout, že stěžované rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje v souvislosti s přezkumem dovoláním napadeného rozsudku městského soudu zmínku o "absenci ustálené judikatury stanovící výši náhrad v obdobných případech" (srov. tamtéž, s. 9), kteréžto okolnosti si je ostatně vědom též stěžovatel (srov. reprodukovaný obsah jeho dovolání, tamtéž, s. 3). Pro Ústavní soud je nicméně podstatné, že městský soud navzdory zmiňované absenci prejudikatury dostatečně vysvětlil, jaká kritéria vzal při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu v potaz, což následně reflektoval a aproboval rovněž Nejvyšší soud. Postup obecných soudů tak - obdobně jako v případě shora předestřené interpretace příslušných ustanovení občanského zákoníku - nelze považovat za svévolný, a tedy ústavněprávně nepřípustný. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v tomto postupu obecných soudů nespatřuje ani jiné pochybení, které by snad znamenalo vybočení ze záruk spravedlivého procesu.22. Ústavní soud závěrem uvádí, že nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že by konkluze Nejvyššího soudu odporovaly předchozí judikatuře Ústavního soudu (zde ve vztahu k nálezusp. zn. I. ÚS 1587/15a zejména jeho bodu 31) či Nejvyššího soudu (zde ve vztahu k rozsudku sp. zn. 30 Cdo 283/2016), a to již proto, že tyto případy vycházely ze zcela odlišných skutkových okolností, což se v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu projevilo též v rovině použitelného práva [v dané věci byl aplikován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].23. Co se týká argumentu dovolávajícího se nerespektování ochranného účelu normy, v jehož rámci stěžovatel odkazuje právě na nález zmíněný v předchozím odstavci, Ústavní soud uvádí, že tato polemika je v konečném důsledku omezena toliko na posouzení otázky, zda příslušná ustanovení stavebního zákona, zakotvující povinnost stavebníka provádět stavbu v souladu s povolením vydaným podle tohoto zákona a po posouzení námitek všech účastníků stavebního řízení, slouží pouze k ochraně veřejných zájmů (jak tvrdí stěžovatel), nebo zda slouží také k ochraně soukromých práv a zájmů vlastníků nemovitých věcí dotčených stavbou, konkrétně pak k tomu, aby tito vlastníci nebyli (pokud jde o zbudování stavby a její účinky) vystaveni libovůli stavebníka a neoprávněným zásahům do jejich soukromých práv (jak uvádí Nejvyšší soud, srov. rozsudek, s. 7).24. Ústavnímu soudu zde nezbývá než zopakovat shora předestřenou obecnou tezi, že výklad podústavního práva, v tomto případě související s dohledáváním účelu jednotlivých ustanovení stavebního zákona, náleží primárně obecným soudům, do jejichž činnosti zdejší soud s ohledem na zásadu zdrženlivosti a sebeomezení zasahuje pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva obecným soudem v konkrétním případě byla důsledkem interpretace, jež by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě není k takovému zásahu dán prostor.25. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10052.txt

NálezÚstavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Veronikou Kubrychtovou, advokátkou, se sídlem Pařížská 1075/5, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. 14 To 125/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 10. 2020 sp. zn. Nt 2048/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se zamítá.OdůvodněníI. Vymezení věci a průběh předchozího řízení1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž stěžovatel brojí proti v záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 1, odst. 2 al. 1, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným usnesením rozhodl o vzetí stěžovatele do předběžné vazby podle ustanovení § 204 odst. 5 a § 94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZMJS"), a to počínaje dnem 27. 10. 2020 od 6:20 hodin. Městský soud rozhodoval na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného soudcem pro předběžné vyšetřování při soudu v Bari dne 24. 10. 2020 č. j. 2123/2013 RGNR DDA MOD.21, jímž bylo žádáno o předání stěžovatele k trestnímu stíhání pro spáchání trestných činů legalizace výnosů z trestné činnosti, kterých se měl dopustit způsobem blíže specifikovaným v tomto zatýkacím rozkazu.3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel bezprostředně po jeho vyhlášení ve vazebním zasedání stížnost, v níž označil závěr městského soudu, že důvodem jeho předání má být trestní stíhání v Itálii, za svévolný a nemající oporu ve znění předmětného zatýkacího rozkazu. Zdůraznil, že ke skutkům uvedeným v zatýkacím rozkazu nebyl v Itálii nikdy vyslýchán, nebyl předvolán k žádnému procesnímu úkonu v dané trestní věci a nejsou mu též známy důkazy, na jejichž základě by mohl být v souvislosti s těmito skutky obviněn. Vyjádřil názor, že za tohoto stavu věci měl vyžadující stát zvolit jiný druh nástroje, a to evropský vyšetřovací příkaz.4. Stěžovatel následně doplnil, že napadené rozhodnutí městského soudu je v rozporu s ustanovením § 190 ZMJS, podle kterého k předání může dojít pouze za účelem trestního stíhání, přičemž předmětný evropský zatýkací rozkaz byl vydán ve fázi prověřování, nikoli vyšetřování, z čehož dovodil, že měl být předán toliko do vazby prověřovací, v jejímž rámci měl být vyslechnut k prověřovaným skutkům. Následně též městskému soudu vytkl, že napadené rozhodnutí neobsahuje úvahy o možném nahrazení účelu předběžné vazby, která je významným zásahem do osobnostních práv stěžovatele, jinými prostředky.5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") však shora rubrikovaným usnesením stěžovatelem podanou (trestní) stížnost zamítl podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Připomněl, že evropský zatýkací rozkaz je institut založený na vysokém stupni vzájemné důvěry, s čímž souvisí, že "orgány dožádaného státu neposuzují důvodnost trestního stíhání nebo vyšetřování ve vyžadujícím členském státě podle Rámcového rozhodnutí č. 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Nemohou ani požadovat, aby trestní stíhání bylo ve vyžadujícím státě formálně zahájeno nějakým rozhodnutím obdobným tomu v dožádaném členském státě. Je potřeba respektovat, že každý členský stát má svůj právní řád". Ve vztahu ke stěžovatelem zmíněné méně restriktivní alternativě žádosti o právní pomoc formou evropského vyšetřovacího příkazu vrchní soud uvedl, že v nyní posuzované věci nebylo účelem provedení úkonu právní pomoci opatření důkazu na území jiného členského státu, nýbrž to, že Itálie žádala o předání stěžovatele za účelem trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin. Vrchní soud se dále vypořádal rovněž s nesrovnalostmi v překladu evropského zatýkacího rozkazu a námitkou poukazující na možnost nahrazení vazby mírnějšími zajišťovacími prostředky předvídanými v ustanoveních § 73 a 73a trestního řádu.6. Ústavní soud z vyžádaného spisu dále zjistil, že stěžovatel byl v období následujícím po vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí z předběžné vazby propuštěn, a to bezprostředně poté, co Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") obdrželo informaci o zrušení předmětného evropského zatýkacího rozkazu ze strany vystavujícího státu (srov. usnesení městského státního zastupitelství ze dne 27. 11. 2020 sp. zn. 1 KZM 1096/2020; spis, č. l. 99).II. Argumentace stěžovatele7. Stěžovatel se závěry obecných soudů o jeho vzetí do předběžné vazby nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž nejprve rekapituluje průběh předchozího řízení. Doplňuje, že v rámci předběžného šetření byl dne 23. 11. 2020 vyslechnut ve vazební věznici, přičemž zdůraznil, že v Italské republice proti němu není vedeno trestní stíhání, a tedy jej nelze držet v předběžné vazbě či vést proti němu předběžné šetření a jeho předání do Italské republiky je tudíž právně nemožné. Městskému soudu vytýká, že "v rozporu se skutečností vyložil, že stěžovatel je vyžadován k předání do Italské republiky za účelem trestního stíhání, které se však nevedlo". Stěžovatel dále uvádí, že "v posuzovaném případě však soudy obou stupňů neznaly důkazy shromážděné italskými orgány před vydáním EZR, neznaly intenzitu zavinění stěžovatele na popsaném skutku v EZR, a přesto si dovolily, to vše při značné rozpornosti znění EZR, pouze na základě údaje o výši trestní sazby v policejní zprávě, nezabývat se zdůvodněním nemožnosti nahrazení vazby mírnějším zajišťovacím prostředkem".8. Stěžovatel upozorňuje na následný (shora popsaný) průběh řízení v jeho trestní věci, když zdůrazňuje, že italské orgány proti němu vydaný evropský zatýkací rozkaz odvolaly, a to dne 26. 11. 2020. Upozornil, že "italský trestní řád umožňuje vydat evropský zatýkací rozkaz i za situace, kdy je osoba pouze prověřována z účasti na mafiánském seskupení, ovšem mnohdy se jedná o zcela nevinné osoby, jako v případě stěžovatele. Tato situace však není ústavně konformní s českým právním řádem, který takový procesní postup neumožňuje, když předpokládá vydání pouze za účelem trestního stíhání. Nastíněný konflikt obou právních úprav způsobil, že české orgány si doslova vymyslely, v jakém procesním stadiu je trestní řízení stěžovatele v Italské republice". Závěrem zmiňuje, že městské státní zastupitelství následně rozhodlo o jeho propuštění z předběžné vazby, jakož i o ukončení předběžného šetření dle ZMJS.9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel zmínil aktuální dění kolem soudce G. De Benedictise, jenž vydal evropský zatýkací rozkaz, který stál na počátku nyní posuzovaného řízení. S odkazem na italský tisk uvedl, že dotyčný soudce byl zatčen, přičemž následně se vzdal funkce, a to pro "machinace s vydáváním příkazů k zatčení, braním a propuštěním osob z vazby a úplatkářství, a to vše v rámci operace Velký vůz, jejíž součástí bylo i zatčení stěžovatele".III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele10. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření městského i vrchního soudu, jakož i městského státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství").11. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky předkládané stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou identické s námitkami, s nimiž se vrchní soud vypořádal již v průběhu předchozího řízení. Zopakoval, že z obsahu předmětného zatýkacího rozkazu bylo zřejmé, že byl vydán za účelem předání stěžovatele do Italské republiky k trestnímu stíhání pro tři skutky, které zde byly velmi podrobně popsány. Tyto skutky podle dožadujícího státu vykazovaly znaky trestných činů praní výnosů z trestné činnosti spáchaných organizovanou skupinou působící ve více zemích a používající mafiánské metody. V České republice by takové jednání mohlo být právně posouzeno jako pokračující zvlášť závažný zločin podle ustanovení § 216 odst. 1, 2, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s trestní sazbou tři až deset let. Vrchní soud opětovně zdůraznil zásadu vzájemné důvěry, jež je základem justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie.12. Městský soud označil ústavní stížnost za neopodstatněnou a nedůvodnou a stručně odkázal na obsah napadeného rozhodnutí.13. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo, přičemž současně uvedlo, že s námitkami stěžovatele se přesvědčivě vypořádaly již obecné soudy. Dle vrchního státního zastupitelství v nyní posuzovaném řízení nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.14. Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření zrekapitulovalo průběh předběžného šetření. Uvedlo, že "evropský zatýkací rozkaz akceptovalo jako podklad pro podání návrhu na vzetí jmenovaného do předběžné vazby, neboť nebyly zjevné žádné zásadní okolnosti, které by vylučovaly posoudit doručený dokument italského justičního orgánu jako evropský zatýkací rozkaz". Městské státní zastupitelství (po vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí městského soudu) dále opatřilo dodatkové informace, které doplňovaly evropský zatýkací rozkaz tak, aby na jeho základě mohl být soudu předložen návrh na rozhodnutí o předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Italské republiky.15. Z vyjádření městského státního zastupitelství se dále podává, že dne 24. 11. 2020 státní zástupkyně obdržela zprávu, že stěžovatelův obhájce podal v Itálii stížnost proti vnitrostátnímu příkazu k zadržení. Dle uvedené zprávy mohl mít výsledek projednání této stížnosti, které mělo proběhnout ve lhůtě pěti dnů po podání stížnosti, vliv na platnost evropského zatýkacího rozkazu. Dne 26. 11. 2020 pak obdržela státní zástupkyně další zprávu národního zastoupení České republiky v Eurojustu, z níž vyplynulo, že italský soud zrušil vnitrostátní příkaz k zadržení, na jehož základě byl vydán evropský zatýkací rozkaz. Na základě této skutečnosti - jak již bylo uvedeno výše - byl stěžovatel propuštěn z předběžné vazby, resp. bylo ukončeno předběžné šetření týkající se jeho předání.16. K námitce neexistence trestního stíhání v Itálii městské státní zastupitelství uvedlo, "že tato je vyvrácena skutečnostmi, které jsou uvedeny shora a které potvrzují to, že byl vydán vnitrostátní příkaz k zadržení, o němž rozhodl vyšetřující soudce, a na tomto základě pak i evropský zatýkací rozkaz, a to za účelem předání k trestnímu stíhání, které bylo v Italské republice vedeno. Orgány České republiky, které byly v daném procesním okamžiku příslušné k postupu a rozhodování, neměly žádný důvod pochybovat o tom, že nebyl evropský zatýkací rozkaz vydán v souladu s principy obsaženými v právním aktu EU, který byl implementován v legislativě Italské republiky, tedy že šlo o rozhodnutí justičního orgánu ve smyslu § 190 písm. b) ZMJS vydané za účelem předání stěžovatele k trestnímu stíhání do jeho domovského státu".17. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení na vědomí a k možnosti repliky, v níž však stěžovatel v podstatě jen zopakoval argumenty uvedené již v ústavní stížnosti. Zdůraznil tedy, že žádný z účastníků (a vedlejších účastníků) řízení se dostatečně nevypořádal s námitkou, že proti němu nebylo v Italské republice zahájeno trestní stíhání.IV. Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem18. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem19. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, včetně průběhu řízení, které jim předcházelo, jakož i obsah vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.20. Podstata nyní posuzované věci spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů o splnění podmínek pro uvalení předběžné vazby, kterou měla být zajištěna dosažitelnost stěžovatele v průběhu řízení o předání do Itálie, jehož základem byl právě shora specifikovaný evropský zatýkací rozkaz.V. A) Obecná východiska21. Ústavní soud předně připomíná obecná východiska ústavního přezkumu případů, v nichž se uplatňuje evropské právo a ze kterých se podává, že čl. 4 Ústavy je třeba vykládat ve světle čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy tak, že povinností soudní moci (včetně Ústavního soudu) je v rámci poskytování ochrany základním právům a svobodám dbát na dodržování závazků, které pro Českou republiku vyplývají z evropského práva. Tato povinnost soudní moci představuje součást práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zvláště významné je to v případě závazků plynoucích z Listiny základních práv Evropské unie, která je lidskoprávním katalogem a Ústavní soud ji považuje za součást referenčního rámce přezkumu v řízení o ústavních stížnostech [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 387/20ze dne 26. 5. 2020 (N 105/100 SbNU 221), bod 46, či nálezsp. zn. II. ÚS 78/19ze dne 24. 1. 2020 (N 14/98 SbNU 108), bod 11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Soudní moc má tedy povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, přičemž porušení této povinnosti je Ústavním soudem považováno za porušení čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a 4 Ústavy, jakož i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 615/17ze dne 10. 8. 2017 (N 148/86 SbNU 485), bod 71, nálezsp. zn. II. ÚS 2778/19ze dne 5. 11. 2019 (N 186/97 SbNU 31) či nálezsp. zn. I. ÚS 945/20ze dne 16. 12. 2020 (N 233/103 SbNU 372)].22. Současně platí, že posouzení otázek spojených s aplikací evropského práva jako práva bezprostředně použitelného je především v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností možnost a případně i povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 56/05ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), bod 48, nebo nálezsp. zn. I. ÚS 945/20, bod 44]. Ačkoliv Ústavní soud není oprávněn autoritativně vykládat evropské právo ani bezprostředně kontrolovat jeho dodržování, neznamená to, že by z ochrany, kterou poskytuje ústavně zaručeným právům a svobodám, byly vyloučeny všechny případy, v nichž vnitrostátní soudy toto právo nesprávně aplikují či interpretují. Judikatura zdejšího soudu naopak setrvale potvrzuje, že porušení ústavně zaručených základních práv či svobod může spočívat právě v nesprávné aplikaci či interpretaci evropského práva [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 2522/19ze dne 10. 12. 2020 (N 228/103 SbNU 318), bod 26]. Výklad evropského práva obecnými soudy přitom nikdy nesmí být svévolný či neudržitelný, a to ani tam, kde nevzniká povinnost položit předběžnou otázku [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 2224/19ze dne 19. 11. 2019 (N 194/97 SbNU 94)].23. Lze tak konstatovat, že Ústavní soud klade na obecné soudy požadavek jak na aplikaci evropského práva, tak na tzv. eurokonformní výklad vnitrostátního právního řádu, který vychází nejen z textu relevantní unijní právní úpravy, ale i z interpretačních závěrů, které k ní zaujaly k tomu kompetentní unijní instituce, což ostatně vyplývá již z čl. 19 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, podle něhož Soudní dvůr Evropské unie zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění smluv. Samozřejmým předpokladem k tomu, aby mohlo být vnitrostátní právo interpretováno a aplikováno eurokonformním způsobem, je pak to, aby obecné soudy vůbec zohlednily, že v příslušné věci jde o závazky vyplývající z práva Evropské unie. Těmto požadavkům, jak bude vysvětleno dále, obecné soudy v nyní posuzované věci dostály.24. Jak plyne z předestřených obecných úvah i rekapitulace průběhu předchozího řízení, v nynější věci se zřetelně uplatňuje evropské právo. K tomu je vhodné na tomto místě alespoň stručně připomenout, že institut evropského zatýkacího rozkazu, jenž je středobodem stěžovatelova případu, byl do práva Evropské unie zaveden rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009, (dále jen "rámcové rozhodnutí") jako významný prostředek mezinárodní justiční spolupráce mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie sloužící k provedení zásady vzájemnosti, kterou Evropská rada označila za "úhelný kámen" justiční spolupráce (srov. preambulární část rámcového rozhodnutí, odst. 6). Tradiční vydávání (extradition) mezi jednotlivými členskými státy Unie, založené na Evropské úmluvě o vydávání ze dne 13. 12. 1957, bylo tímto nahrazeno systémem předávání (surrender) mezi soudními orgány v rámci Unie, a to ve snaze zjednodušit systém předávání podezřelých nebo odsouzených osob za účelem trestního stíhání nebo k výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, resp. ve snaze odstranit složitosti, jakož i možná prodlení spojená s dosavadními formalizovanými postupy při extradici, znesnadňující volný pohyb rozsudků ve věcech trestních v rámci Evropské unie (srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 2388/07ze dne 7. 2. 2008 čisp. zn. I. ÚS 2484/13ze dne 9. 9. 2013).25. Lze rovněž zmínit, že rámcové rozhodnutí sice nemůže mít přímý účinek, z jeho závazné povahy lze ale dovodit povinnost výkladu vnitrostátních předpisů konformního s rámcovým rozhodnutím [srov. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ve věci Pupino (C-105/03) ze dne ze dne 16. 6. 2005; všechna rozhodnutí Soudního dvora jsou dostupná na http://curia.europa.eu/]. Vnitrostátní právo je tedy nutné vykládat ve světle a znění rámcového rozhodnutí, aby bylo dosaženo výsledku jím sledovaného [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 66/04ze dne 3. 5. 2006 (434/2006 Sb., N 93/41 SbNU 195), bod 58].26. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy Evropské unie, což potvrdil záhy po přijetí citovaného rámcového rozhodnutí též Soudní dvůr, když konstatoval, že členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku (srov. rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-187/01 a C-385/01 ze dne 11. 2. 2003). Ústavní soud přitom již dříve potvrdil, že koncepce evropského zatýkacího rozkazu založená na vzájemné důvěře brání tomu, aby vykonávající členský stát byl oprávněn přezkoumávat důvodnost evropského zatýkacího rozkazu (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 3770/16ze dne 14. 2. 2017).27. Institut vzájemné důvěry, jenž tvoří základ evropské justiční spolupráce v trestních věcech, ostatně vychází z obdobných předpokladů jako tzv. doktrína aktů veřejné moci (act of State doctrine), která - byť není pravidlem mezinárodního práva, ale spíše "jen" principem vytvořeným anglo-americkou soudní praxí - s ohledem na zásadu svrchované rovnosti států, zásadu nevměšování se do vnitřních záležitostí, jakož i s ohledem na mezinárodní zdvořilost, kteréžto principy a koncepty jsou uplatnitelné též v rámci justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, zdůrazňuje, že soud jednoho státu není oprávněn posuzovat akty veřejné moci vykonané jiným (cizím) státem (srov. KUDRNA, Jaroslav. Státní imunita na prahu 21. století: soumrak, nebo renesance? Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 16).28. Z důvodu takto zdůrazněné vzájemné důvěry mezi členskými státy Evropské unie je případný přezkum rozhodnutí v trestních věcech vydaných soudy jiného členského státu do značné míry limitován, nikoliv však vyloučen (srov. body 8 a 12 preambule rámcového rozhodnutí). Ve vztahu k evropskému zatýkacímu rozkazu tyto hranice stanovuje předně samotné rámcové rozhodnutí (srov. čl. 3, 4 a 4a provedené v ustanovení § 205 ZMJS), které vymezuje okolnosti, jež zakládají (obligatorně) či alespoň mohou zakládat (fakultativně) důvod pro nevyhovění vydanému evropskému zatýkacímu rozkazu. Další výjimky z jinak obecně nastavené povinnosti provedení evropského zatýkacího rozkazu pak byly formulovány judikaturou Soudního dvora, a to předně s ohledem na požadavek zajištění ochrany základních práv [srov. např. rozsudek velkého senátu ve věci Aranyosi a Căldăraru (C-404/15 a C-659/15 PPU) ze dne 5. 4. 2016, týkající se povinnosti odmítnutí předání v případech skutečně hrozícího nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení, nebo rozsudek velkého senátu ve věci LM (C-216/18) ze dne 25. 7. 2018, zdůrazňující totéž ve vztahu k případům, v nichž skutečně hrozí zásah do práva na nezávislý soud, resp. spravedlivý proces], ale rovněž - což je vzhledem k okolnostem nyní posuzovaného případu podstatné - v souvislosti s posouzením platnosti evropského zatýkacího rozkazu [srov. rozsudek druhého senátu ve věci Bob-Dogi (C-241/15) ze dne 1. 6. 2016].29. Již výše bylo zdůrazněno, že soud vykonávajícího členského státu není vzhledem k postulátu vzájemné důvěry oprávněn přezkoumávat důvodnost evropského zatýkacího rozkazu. S ohledem na judikaturu Soudního dvora je však nutno zdůraznit, že evropský zatýkací rozkaz musí být na základě čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí v každém případě založen na vnitrostátním vykonatelném rozsudku, zatýkacím rozkazu nebo soudním rozhodnutí se stejným účinkem. Soudní dvůr nadto výraz "soudní rozhodnutí" vykládá autonomním způsobem, neboť jej spojuje s rozhodnutími orgánů, které se účastní výkonu trestního soudnictví členských států, s vyloučením policejních orgánů [srov. rozsudek čtvrtého senátu ve věci Özçelik (C-453/16 PPU) ze dne 10. 11. 2016, bod 33, v němž byl za soudní rozhodnutí ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí považován rovněž státním zástupcem potvrzený zatýkací rozkaz vystavený policejním orgánem; tento závěr Soudní dvůr aproboval též v rozsudku třetího senátu ve věci MM (C-414/20 PPU) ze dne 13. 1. 2021 (bod 46), v němž se uvádí, že postavení vystavujícího justičního orgánu ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí nezávisí na tom, zda rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu a vnitrostátní rozhodnutí, které je základem tohoto zatýkacího rozkazu, podléhají soudnímu přezkumu].30. S přihlédnutím k závěrům Soudního dvora tudíž platí, že pokud v předávacím řízení není k dispozici vnitrostátní vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz či soudní rozhodnutí se stejným účinkem, což znamená, že evropský zatýkací rozkaz plní souběžně právě též funkci vnitrostátního zatýkacího rozkazu, je tím dotčena platnost samotného evropského zatýkacího rozkazu. Jestliže tedy vykonávající justiční orgán, a to mj. s přihlédnutím k informacím poskytnutým vystavujícím státem podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí, dospěje k závěru, že evropský zatýkací rozkaz byl vydán, aniž byl skutečně vydán vnitrostátní zatýkací rozkaz, který je odlišný od evropského zatýkacího rozkazu, nesmí uvedený orgán evropskému zatýkacímu rozkazu vyhovět (srov. rozsudek Bob-Dogi). Soudní dvůr tyto závěry potvrdil rovněž ve shora citovaném rozsudku ve věci MM (bod 57), v němž uvedl, že evropský zatýkací rozkaz musí být považován za neplatný, pokud není založen na "vnitrostátním zatýkacím rozkazu nebo jiném vykonatelném soudním rozhodnutí se stejným účinkem" ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí.31. Ústavní soud dále připomíná, že vykonávající justiční orgány mají povinnost rozptýlit případné pochybnosti o vnitrostátním právním základu evropského zatýkacího rozkazu prostřednictvím obligatorní procedury konzultací (srov. čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí, jemuž na vnitrostátní úrovni odpovídá ustanovení § 203 odst. 4 ZMJS). Tento závěr reflektuje i citovaná judikatura Soudního dvora, z níž se podává, že "vykonávající justiční orgán musí požádat justiční orgán vystavujícího členského státu o neprodlené poskytnutí všech potřebných doplňujících informací, aby mohl vyhodnotit otázku, zda je neexistence údaje o vnitrostátním zatýkacím rozkazu v evropském zatýkacím rozkazu dána tím, že takový předchozí vnitrostátní zatýkací rozkaz, který je odlišný od evropského zatýkacího rozkazu, skutečně chybí, nebo zda takový rozkaz existuje, avšak není zmíněn" (srov. rozsudek Bob-Dogi, bod 65). V další fázi, pokud by vykonávající justiční orgán na základě obdržených informací i všech dalších informací, které má k dispozici, dospěl k závěru, že evropský zatýkací rozkaz byl vydán, aniž byl skutečně vydán vnitrostátní zatýkací rozkaz, který je odděleně vydaný od evropského zatýkacího rozkazu, má vykonávající orgán povinnost evropskému zatýkacímu rozkazu nevyhovět, resp. má povinnost odmítnout jeho provedení (tamtéž, bod 66), a to z důvodu neplatnosti tohoto evropského zatýkacího rozkazu.32. Ústavní soud současně s odkazem na judikaturu Soudního dvora zdůrazňuje, že rozhodnutí o odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu z důvodu jeho neplatnosti musí zůstat výjimkou v rámci uplatňování systému předávání zavedeného rámcovým rozhodnutím (srov. rozsudek Bob-Dogi, bod 65), jemuž dominuje uznávání založené - budiž řečeno ještě jednou - na vzájemné důvěře.V. B) Aplikace obecných východisek na nyní posuzovaný případ33. Jak vyplývá z čl. 12 rámcového rozhodnutí, při zatčení osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu rozhodne v souladu s právem vykonávajícího členského státu vykonávající justiční orgán o tom, zda by měla být vyžádaná osoba ponechána ve vazbě. Vnitrostátní prováděcí právní úprava obsažená v ZMJS (srov. ustanovení § 204 ve spojení s § 94) přitom pro uvalení této tzv. předběžné vazby stanoví toliko dvě kumulativní podmínky, a to konkrétně 1. existenci důvodu předběžné vazby a 2. vydání evropského zatýkacího rozkazu.34. Jak plyne z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy dospěly k závěru, že tyto podmínky předběžné vazby byly v případě stěžovatele splněny, s čímž se Ústavní soud při zohlednění shora předestřených obecných východisek a konkrétních skutkových okolností nyní posuzovaného případu ztotožňuje. Interpretace a aplikace zákonných podmínek uvalení předběžné vazby totiž dostatečně reflektují rekapitulovanou použitelnou judikaturu Soudního dvora, a tudíž nevykazují deficit ústavněprávního rozměru, který jedině by mohl iniciovat uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu.35. Co se týká první zákonné podmínky, obecné soudy správně uvedly, že důvodem předběžné vazby je dle ustanovení § 204 odst. 5 ve spojení s § 94 odst. 1 ZMJS obava z útěku osoby, o jejímž předání je rozhodováno. Ústavní soud přitom již v minulosti mnohokráte uvedl, že zjištění důvodu vazby a posouzení existence konkrétních okolností, z nichž je možné jej dovodit, je věcí obecných soudů [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 18/96ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nálezsp. zn. I. ÚS 62/96ze dne 12. 9. 1996 (N 74/6 SbNU 27), nálezsp. zn. IV. ÚS 137/2000ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235) či nálezsp. zn. I. ÚS 585/02ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83)]. Pakliže obecné soudy svůj závěr o existenci takové obavy řádně odůvodní, nemá Ústavní soud, vázán zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, možnost takový závěr přezkoumávat, resp. zpochybňovat. To platí i pro vazbu předběžnou [srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 1326/15ze dne 23. 6. 2015, usnesenísp. zn. III. ÚS 3572/16ze dne 21. 2. 2017, usnesenísp. zn. II. ÚS 635/16ze dne 22. 11. 2016, usnesenísp. zn. IV. ÚS 3140/14ze dne 5. 1. 2015, usnesenísp. zn. I. ÚS 3399/11ze dne 12. 12. 2011 či nálezsp. zn. I. ÚS 1801/14ze dne 9. 12. 2014 (N 222/75 SbNU 499)].36. Obecné soudy v nyní posuzovaném případě dovodily konkrétní důvod obavy, že by stěžovatel mohl uprchnout, z poměrně vysoké horní hranice trestní sazby (12 let), jíž byl stěžovatel ohrožen (srov. usnesení městského soudu, bod 4; usnesení vrchního soudu, bod 10). Toto odůvodnění, byť poměrně stručné, považuje Ústavní soud s ohledem na shora zmíněnou zásadu sebeomezení za dostačující.37. Ve vztahu ke druhé zákonné podmínce pak Ústavní soud uvádí následující. Jak se podává z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy se při posuzování otázky, zda byl vydán evropský zatýkací rozkaz, omezily na obecné konstatování, že nejsou oprávněny přezkoumávat důvody, pro které byl předmětný evropský zatýkací rozkaz vydán (srov. usnesení městského soudu, bod 4), resp. uvedly, že "evropský zatýkací rozkaz je institut založený na vysokém stupni vzájemné důvěry, takže důvodnost trestního stíhání nebo vyšetřování ve vyžadujícím členském státě podle Rámcového rozhodnutí č. 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy orgány dožádaného státu neposuzují" (srov. usnesení vrchního soudu, bod 8).38. Ze stěžovaných rozhodnutí je dále patrné, že obecné soudy výslovně neidentifikovaly vnitrostátní právní základ evropského zatýkacího rozkazu (srov. např. bod 4 usnesení vrchního soudu). Vrchní soud v tomto ohledu pouze zdůraznil (srov. usnesení vrchního soudu, bod 8), že české soudy "nemohou ani požadovat, aby trestní stíhání bylo ve vyžadujícím státě formálně zahájeno nějakým rozhodnutím obdobným tomu v dožádaném členském státě".39. Takto vyslovenou tezi ovšem může Ústavní soud aprobovat, pouze pokud je vykládána v souladu se shora předestřeným závěrem Soudního dvora zdůrazňujícím povinnost dožádaného státu považovat evropský zatýkací rozkaz, jenž není založen na vnitrostátním zatýkacím rozkazu nebo jiném vnitrostátním vykonatelném soudním rozhodnutí se stejným účinkem ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí, za neplatný. Řečeno jinak, ve světle konkluzí plynoucích z judikatury Soudního dvora je pro splnění zákonné podmínky vydání evropského zatýkacího rozkazu klíčové, zda v každém konkrétním případě existuje vedle samotného evropského zatýkacího rozkazu rovněž jeho vnitrostátní ekvivalent. Ústavní soud přitom po pečlivém prostudování spisu a při zohlednění vyjádření městského státního zastupitelství dospěl k závěru, že evropský zatýkací rozkaz vydaný v nyní posuzovaném případě tomuto kategorickému požadavku vyhověl, což v konečném důsledku znamená, že byla splněna rovněž druhá zákonná podmínka pro vzetí stěžovatele do předběžné vazby.40. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za relevantní především vyjádření městského státního zastupitelství (které nezpochybnil v replice ani samotný stěžovatel), dle kterého "dne 24. 11. 2020 státní zástupkyně obdržela zprávu, že obhájce vyžádaného v Itálii podal stížnosti proti vnitrostátnímu příkazu k zadržení, přičemž výsledek projednání této stížnosti, které má proběhnout ve lhůtě 5 dnů, může mít vliv na platnost evropského zatýkacího rozkazu" (srov. výše bod 15 tohoto nálezu, resp. vyjádření městského státního zastupitelství, s. 3). Závěr o vnitrostátním základu předmětného evropského zatýkacího rozkazu vyplývá rovněž z usnesení městského státního zastupitelství o propuštění stěžovatele z předběžné vazby, jež obsahuje odkaz právě na vnitrostátní příkaz k zadržení ze dne 22. 9. 2020 (srov. spis, č. l. 99). Z uvedeného mj. vyplývá, že samotný evropský zatýkací rozkaz byl vydán zhruba až o jeden měsíc později.41. Ústavní soud tudíž uzavírá, že evropský zatýkací rozkaz vydaný vůči stěžovateli vycházel z vnitrostátního podkladu (příkazu k zadržení), o jehož existenci nadto stěžovatel zcela jistě věděl, neboť proti němu brojil prostředky, které mu k tomu poskytoval italský právní řád. V nastalé situaci tak při zohlednění institutu vzájemné důvěry mezi členskými státy Evropské unie, jakožto základního stavebního kamene justiční spolupráce v trestních věcech, nebyl dán žádný důvod, pro který by české justiční orgány neměly předmětnému evropskému zatýkacímu rozkazu vyhovět, resp. nebyla dána jakákoliv okolnost, která by vylučovala vzetí stěžovatele do předběžné vazby. Slovy zákonné úpravy, zde totiž byl vydán evropský zatýkací rozkaz, který bylo možno s ohledem na shora citované závěry Soudního dvora považovat za platný.42. Neméně podstatnou je pak skutečnost, že orgány činné v trestním řízení adekvátně posoudily provázanost evropského zatýkacího rozkazu s jeho vnitrostátním základem též následně, tj. v době trvání předběžné vazby, čímž fakticky naplnily požadavky plynoucí z unijní judikatury. Jak již bylo řečeno, stěžovatel byl propuštěn z předběžné vazby bezprostředně po zrušení vnitrostátního příkazu k jeho zadržení. Městské státní zastupitelství tak rozhodlo poté, co získalo doplňující informace od Eurojustu i italské strany, to vše při informování právních zástupců stěžovatele (srov. vyjádření městského státního zastupitelství, s. 3). Takový postup považuje zdejší soud za souladný s právem ústavním, podústavním i evropským.VI. Závěr43. Ústavní soud tedy s ohledem na shora uvedené konstatuje, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud proto ústavní stížnost zamítl jako nedůvodný návrh podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona).

decision_10053.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ř., zastoupeného Mgr. Martinem Kunickým, advokátem, sídlem 28. října 184, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021 č. j. 101 Co 174/2021-540 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. dubna 2021 č. j. 11 Nc 6005/2020-301, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, nezletilé K. Ř. a A. Ř., jako vedlejších účastnic řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4 a čl. 96 Ústavy, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud"), v záhlaví uvedeným rozsudkem svěřil první vedlejší účastnici, nezletilou (dále jen "nezletilá"), za trvání manželství do péče druhé vedlejší účastnice, matky (dále jen "matka") [výrok I.]. Stěžovateli jako otci (dále též jen "otec") uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé od 4. 3. 2020 částkou 5 000 Kč měsíčně a rozhodl, že otci za dobu od 4. 3. 2020 do 30. 4. 2021 dluh na běžném výživném nevznikl [výroky II., III.]. Dále rozhodl, že nezletilá se od právní moci výroku o rozvodu manželství svěřuje do střídavé péče rodičů, která byla v rozsudku podrobně upravena [výrok IV.]. Výrokem V. soud upravil střídavou péči o vánočních a velikonočních prázdninách. Výrokem VI. okresní soud určil, že každý z rodičů si nezletilou do své péče převezme vždy v místě bydliště druhého rodiče. Výroky VII. a VIII. soud rozhodl o výživném tak, že stanovil matce povinnost přispívat na výživu nezletilé od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství částkou 1 600 Kč měsíčně a otci povinnost přispívat na výživu nezletilé od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství částkou 2 000 Kč měsíčně. Výrokem IX. okresní soud zamítl návrh matky na udělení souhlasu soudu za otce s poskytováním zdravotnické péče nezletilé MUDr. R. P., pediatričkou. Výrokem X. zamítl návrh matky na udělení souhlasu soudu za otce s uzavřením smluvního vztahu o umístění nezletilé do Hlídacího centra X. Výrokem XI. okresní soud rozhodl o nákladech řízení ve věci samé i o nákladech spojených s návrhy rodičů na nařízení předběžných opatření.3. Proti výrokům I., IV., V., VI., VII., VIII., IX. a X. rozsudku okresního soudu podala matka odvolání a proti výrokům I., II., IV., V. a VII. rozsudku okresního soudu podal otec odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnuto, že rozsudek okresního soudu se ve výroku IV. mění tak, že nezletilá se pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče matky [výrok I.]. Výrokem II. byl rozsudek okresního soudu ve výrocích II., VII. a VIII. změněn tak, že otec je s účinností od 4. 3. 2020 a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 6 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Výrokem III. byl rozsudek okresního soudu ve výroku III. změněn tak, že nedoplatek na vyměřeném výživném za dobu od 4. 3. 2020 do 31. 8. 2021 ve výši 18 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Rozsudek okresního soudu byl ve výrocích V. a VI. změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu v kalendářním roce od čtvrtka od 12.30 hodin do pondělí lichého týdne v kalendářním roce do 8.30 hodin s tím, že otec si nezletilou ke styku převezme a po skončení styku ji předá v předškolním zařízení navštěvovaném nezletilou, v případě, že nezletilá nebude přítomna v předškolním zařízení, je místem předání a převzetí místo bydliště matky, a dále byl upraven styk otce s nezletilou o velikonočních svátcích, letních prázdninách a vánočních prázdninách (výroky IV. a V.). Rozsudek okresního soudu byl ve výroku I., IX. a X. potvrzen (výrok VI.). Výrokem VII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před okresním soudem a krajským soudem.II.Argumentace stěžovatele4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek okresního soudu byl vydán nezákonným soudcem, když u JUDr. Josefa Pelcnera již od samotného počátku řízení byly důvodné a objektivní okolnosti pro jeho vyloučení, a to vzhledem k dřívějšímu pracovnímu poměru matky nezletilé, která na tomto okresním soudu pracovala jako asistentka soudce. Stěžovatel proto vznesl námitku podjatosti, o které rozhodl krajský soud usnesením ze dne 7. 9. 2020 č. j. 31 Nc 1290/2020-49 tak, že soudci JUDr. Josef Pelcner, JUDr. Lenka Melmuková, JUDr. Zuzana Masnerová a JUDr. Vlasta Cízlová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u okresního soudu. Stěžovatel poukazuje i na to, že podle platného rozvrhu práce ke dni 4. 3. 2020 měl věc u okresního soudu projednávat soudce JUDr. Štěpán Slavík, nikoli JUDr. Josef Pelcner.5. Stěžovatel také namítá, že krajský soud při dokazování porušil § 132 a § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když uvedl, že stěžovatel se měl dopustit přestupkového jednání a provedl k tomu důkaz spisem přestupkové komise města P., ačkoli jej stěžovatel upozornil, že takové rozhodnutí nebylo vydáno řádně, a tudíž nemohlo nikdy nabýt právní moci. Stěžovatel nebyl za žádné jednání přestupkovou komisí města P. pravomocně potrestán a nebylo mu ani uloženo, aby hradil náklady přestupkového řízení.6. Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud převzal tvrzení matky, aniž by si k nim opatřil důkazy. Tvrzeními stěžovatele se krajský soud nezabýval, ani k nim neprováděl žádné dokazování. Krajský soud tak neprovedl stěžovatelem navrhované listinné důkazy (doklady, které prokazovaly, že stěžovatel má pro nezletilou zajištěny lepší podmínky a má i lepší výchovné předpoklady), a bez odůvodnění odmítl stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým vyšetřením obou rodičů na výchovné předpoklady. Krajský soud vycházel z tvrzení, která v řízení před soudem nebyla prokázána. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že krajský soud hodnotil "tendenčně" jednotlivé účastníky předkládané důkazy.7. Stěžovatel dále namítá, že ho krajský soud diskriminoval na základě jeho pohlaví, když řádně neodůvodnil, jak jsou (lépe) naplňována následující kritéria pro výlučnou péči matky, a to 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [srov. nález ze dne 30. 5 2014sp. zn. I. ÚS 1506/13(N 110/73 SbNU 739) a ze dne 6. 12. 2016sp. zn. I. ÚS 823/16(N 233/83 SbNU 637), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Krajský soud rovněž stěžovateli neumožnil, aby prokázal, že prostředí u něj je stabilnějším a lepším zázemím pro výchovu a vyrůstání nezletilé.8. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že s ohledem na útlý věk nezletilé, konfliktní vztahy mezi rodiči (kdy otec se snaží převážně prosadit svůj zájem), je v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do péče matky, a to pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů, z toho důvodu, aby měla jedno stabilní výchovné zázemí. Takovéto odůvodnění neodpovídá nejlepšímu zájmu nezletilé, naopak z tohoto odůvodnění plyne, že "lepším zájmem nezletilé je být ve výchovně horším prostředí než být ve výchovném prostředí u stěžovatele".9. V této souvislosti namítá, že mu krajský soud uložil, aby vyzvedával nezletilou v předškolním zařízení a také ji do tohoto zařízení navracel. Došlo tak výraznému odchýlení od posledně vydaného usnesení krajského soudu, které dopravu rovnoměrně rozdělilo, právě s ohledem na rovnoměrné vyvážení překážek spojených s realizací styku dítěte s nerezidentním rodičem, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž dítě bylo svěřeno do péče [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017sp. zn. I. ÚS 955/15, ze dne 29. 5. 2018sp. zn. I. ÚS 2996/17(N 104/89 SbNU 529) a ze dne 2. 9. 2020sp. zn. IV. ÚS 4156/19].III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471)].13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019sp. zn. II. ÚS 1740/19).14. V ústavní stížnosti stěžovatel především krajskému soudu vytýká, že nevyhověl jeho návrhu na svěření nezletilé do jeho výlučné péče, popřípadě do střídavé péče obou rodičů s tím, že by nezletilá navštěvovala předškolní zařízení v místě jeho bydliště.15. Namítá-li přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu krajským soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.16. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995sp. zn. III. ÚS 61/94(N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti krajský soud v posuzované věci dostál.17. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem na oba rodiče k posouzení jejich výchovných schopností, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu, ve kterém je dostatečně přesvědčivě vysvětleno, proč by provedení tohoto důkazu ke zjištění, kdo má lepší předpoklady pro výchovu nezletilé, bylo nadbytečné. Krajský soud nevyhověl návrhům obou rodičů na vypracování znaleckého posudku, který by posoudil, který z rodičů má lepší výchovné předpoklady, neboť tuto problematiku považoval za stigmatizující a neetickou, když u tzv. normálních rodičů je to otázka nehodnotitelná. Krajský soud vyšel z předpokladu, že péče o nezletilé dítě je přirozeným právem rodičů, které může být omezeno pouze z forenzně podstatných důvodů.18. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč nebyly naplněny podmínky pro svěření nezletilé do výlučné péče otce či do střídavé péče obou rodičů. Krajský soud rozhodl o svěření nezletilé do péče matky především s ohledem na útlý věk nezletilé, jakož i na přetrvávající konflikty mezi rodiči. Krajský soud nepochyboval o rodičovských kvalitách otce, o jeho schopnostech postarat se o nezletilou, nicméně považoval za nezbytné, aby dítě tak útlého věku bylo převážně v péči matky, na kterou je především vázáno. Krajský soud poukázal na to, že obecně se připouští, že teprve dítě od věku tří let je schopno delšího pobytu v jiném prostředí. Navíc v zájmu nezletilé není, aby navštěvovala dvě předškolní zařízení po týdnu. Krajský soud při svém rozhodování o péči o nezletilou přihlédl i k přetrvávajícím konfliktním vztahům mezi rodiči, kdy otec se snaží převážně prosadit svůj zájem. Krajský soud proto upřednostnil, aby nezletilá měla jedno stabilní výchovné zázemí. Při svém rozhodování o svěření nezletilé do péče měl krajský soud na zřeteli především zájem nezletilé.19. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud zvolil místo převzetí a předání nezletilé předškolní zařízení navštěvované nezletilou, z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že tak učinil z toho důvodu, že bude-li tímto místem neutrální prostředí, bude tím možné předejít případným rodičovským konfliktům, kterým by byla nezletilá přítomna.20. K námitce, že krajský soud při dokazování porušil § 132 a § 135 odst. 1 o. s. ř., když uvedl, že stěžovatel se měl dopustit přestupkového jednání, je nutné poznamenat, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval zprávu města Plasy ze dne 30. 6. 2021, ze které vyplývá, že stěžovatel byl projednáván ve věci přestupku proti občanskému soužití. Tuto skutečnost však krajský soud ve svém rozhodnutí nijak nehodnotil a při svém rozhodování k ní nepřihlédl.21. Měl-li podle stěžovatele ve věci rozhodovat vyloučený soudce, je třeba poukázat na to, že z ústavní stížnosti ani z přiloženého odvolání nevyplývá, že stěžovatel tuto námitku uplatnil ve svém odvolání. Navíc je třeba poukázat na to, že v souladu s § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ve spojení s § 1 odst. 3 a § 29 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, rozhodoval-li vyloučený soudce nebo přísedící. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel možnosti podat žalobu pro zmatečnost, resp. navazující opravné prostředky využil. Uvedená námitka stěžovatele je proto za dané procesní situace nepřípustná.22. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilé. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál, neboť hodnotil především nejlepší zájem nezletilé způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilé. V závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.23. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění nálezu ze dne 18. 4. 2019sp. zn. I. ÚS 3970/18(N 68/93 SbNU 333), ve kterém Ústavní soud důrazně apeloval na oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit cestou vzájemné dohody. Žádný soud totiž nemůže jejich rodinnou situaci upravit ideálním způsobem ani napravit již narušené rodinné vztahy. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem dětí, se soud pouze může snažit do budoucna vyloučit další důsledky konfliktního vztahů rodičů a jejich negativní dopady na děti. Je totiž především věcí rodičů, aby upřednostnili zájmy svých dětí před osobními antipatiemi, děti netraumatizovali svými osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí, umožňující zdravý vztah k oběma rodičům. Uvedené lze plně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10054.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Simony Kožíškové, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, sídlem V Nových domcích 13, Praha 10 - Hostivař, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. května 2021 č. j. 17 Co 4/2021-46, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní korporace IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, jako vedlejší účastnice, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jejím případě bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnického práva garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdí, že bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění, napadeného usnesení a dalších dokumentů připojených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu.3. Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 12. 11. 2020 č. j. 46 C 145/2020-32 rozhodl tak, že zastavil řízení, v němž se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení 5 536 Kč (výrok I). Dále výrokem II stanovil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 4 356 Kč. Výrokem III rozhodl, že se vedlejší účastnici nevrací soudní poplatek.4. V odůvodnění okresní soud uvedl, že k zastavení řízení došlo podle § 96 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., protože vedlejší účastnice vzala žalobu v plném rozsahu zpět. Dále, k nákladům řízení, konstatoval, že vedlejší účastnice zavinila zastavení řízení, a proto rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř.5. Vedlejší účastnice podala proti výroku II usnesení okresního soudu odvolání. Na to krajský soud napadeným usnesením změnil výrok II usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I) a vedlejší účastnici nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).6. V odůvodnění uvedl, že souhlasí se závěrem okresního soudu, že pouze z pohledu procesního zavinění na zastavení řízení je vedlejší účastnice tím, koho zatěžuje povinnost nahradit náklady řízení stěžovatelce, protože vzala návrh na zahájení řízení zpět. K tomu však dodal, že předtím, než došlo k projednávání věci, uposlechla vedlejší účastnice výzvu okresního soudu a v jím stanovené lhůtě vzala žalobu zpět. Proto mohla podle krajského soudu očekávat, že stěžovatelce nevzniknou náklady. Naopak, domnívá se, nemohla očekávat, že okresní soud nevyčkal a s výzvou adresovanou žalobkyni současně zaslal i výzvu stěžovatelce, aby se vyjádřila. Krajský soud proto dospěl k závěru, že úkony, které stěžovatelka učinila, nebyly účelné, a proto je podle něj přiměřené a spravedlivé, aby si vedlejší účastnice náklady řízení nesla sama.7. Vzhledem k tomu, že se řízení týkalo výroku o nákladech řízení, není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.II. Argumentace stěžovatelky8. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že krajský soud postupoval podle § 150 o. s. ř., protože podle jejího názoru je náhrada nákladů civilního řízení spojena především s úspěchem ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. má být podle jejího názoru použito pouze výjimečně a v situacích, z nichž žádná v dané věci nenastala. Stěžovatelka odmítá, že existují dostatečné důvody legitimizující zásah do její majetkové sféry. Podle jejího názoru je spravedlivé, aby získala náhradu nákladů řízení, protože důvodně hájila svá ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy. Stěžovatelka také odmítá, že by částka, kterou vynaložila na úhradu nákladů právního zastoupení v této věci, pro ni nebyla nevýznamná.9. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit jí její náklady řízení.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení krajského soudu. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.12. Ústavní stížnost směřuje výlučně do výroku dotýkajícího se nákladů řízení. V těchto případech Ústavní soud značně limitoval svou pravomoc a k otázce nákladů řízení přistupuje velmi zdrženlivě. Svou pravomoc zasáhnout může uplatnit pouze v případech, ve kterých jsou případné vady natolik výjimečné povahy, že zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Zásah Ústavního soudu v otázkách nákladů řízení je přiměřený například v případech, ve kterých je rozhodnutí založeno na svévoli, neboť není řádně odůvodněno (viz např. nálezsp. zn. IV. ÚS 3038/20ze dne 23. 3. 2021 - všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi Nalus; viz https://nalus.usoud.cz).13. V případu předloženém Ústavnímu soudu je patrné, jaké úvahy vedly krajský soud k rozhodnutí, a jaké skutečnosti právní i faktické povahy jej ovlivnily. Krajský soud má pravomoc posoudit splnění podmínek pro aplikaci § 150 o. s. ř. (důvody hodné zvláštního zřetele) a Ústavní soud je oprávněn pouze přezkoumávat, zda obecný soud dodržel limity dané ústavním pořádkem České republiky, nevykročil z mezí ústavnosti, ve svém rozhodování respektoval ústavně chráněná práva a svobody stěžovatelky a své rozhodnutí řádně odůvodnil [viz např. nálezsp. zn. II. ÚS 444/01ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197) případně nálezsp. zn. I. ÚS 2174/20ze dne 5. 10. 2021].14. Při dodržení limitů své pravomoci přezkoumal Ústavní soud i usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že rozhodnutí je řádně odůvodněno a nijak nevystoupilo z mezí kladených ústavním pořádkem na principy odůvodňování rozhodnutí obecně, i s ohledem na rozhodování o nákladech řízení. Krajský soud vyložil, čím byl veden a srozumitelně sdělil, proč rozhodl o nákladech řízení podle § 150 o. s. ř.15. Nelze také pominout, že jde o případ tzv. bagatelní, protože spor byl veden o částku nepřesahující 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podle ustálené praxe Ústavního soudu zakládá tato skutečnost důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, ledaže ji provázejí mimořádné okolnosti [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014sp. zn. III. ÚS 3725/13(N 55/73 SbNU 89) nebo z novějších usnesenísp. zn. III. ÚS 2416/21ze dne 30. 11. 2021]. Přestože stěžovatelka uvádí, že je proti ní vedeno více exekučních řízení, a považuje částku za významnou, nelze v těchto tvrzeních spatřovat skutečnost, která by byla způsobilá vyvolat ústavně relevantní zásah do jejích základních práv a svobod. To navíc v kontextu ústavněkonformního postupu krajského soudu.16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.17. Ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožňuje rozhodnout o nákladech řízení podle výsledků řízení. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, vztahuje se tento závěr i na návrh na přiznání náhrady nákladů řízení.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10055.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Červinky, insolvenčního správce dlužnice Heleny Fialové, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, sídlem kanceláře Wilsonova 368, Hlinsko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021 sp. zn. KSLB 87 INS 8643/2019, 87 ICm 3642/2019, 29 ICdo 3/2021-55, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace CFIG SE, sídlem Sladkovského 767, Pardubice, jako vedlejší účastnice, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě bylo porušeno základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadeného usnesení a dalších dokumentů připojených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu.3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2020 č. j. 87 ICm 3642/2019-19 (KSLB 87 INS 8643/2019) v řízení vedeném na návrh stěžovatele proti vedlejší účastnici o určení pravosti, výše a pořadí popřených vykonatelných pohledávek rozhodl tak, že odmítl žalobu na určení pořadí pohledávek vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněných přihláškou P5 v celkové výši 233 972,72 Kč (výrok I), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/1 není co do částky 57 012,42 Kč po právu (výrok II), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/2 není v přihlášené výši 19 334,18 Kč po právu (výrok III), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/3 není v přihlášené výši 24 148,42 Kč po právu (výrok IV), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/4 není v přihlášené výši 1 600 Kč po právu (výrok V), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/5 není v přihlášené výši 29 911,20 Kč po právu (výrok VI), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/6 není v přihlášené výši 15 427,50 Kč po právu (výrok VII), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/7 není v přihlášené výši 13 893 Kč po právu (výrok VIII), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/8 není v přihlášené výši 6 837 Kč po právu (výrok IX), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/9 není v přihlášené výši 36 649 Kč po právu (výrok X), a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI).4. V odůvodnění krajský soud uvedl, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby na určení pořadí pohledávek, neboť k podání žaloby na určení pořadí pohledávky je vždy aktivně legitimován věřitel, a to bez ohledu na charakter uplatněné pohledávky. Podle jeho názoru měla být žaloba na určení pořadí pohledávky podána věřitelem, který byl o popření pohledávek co do pořadí stěžovatelem vyrozuměn. Proto odmítl žalobu v části dovolávající se určení pořadí pohledávek.5. Dále se krajský soud zabýval žalobou v rozsahu určení pravosti a výše pohledávek. K tomu uvedl, že stěžovatel popřel pohledávky věřitele, které byly přiznány platebním rozkazem, a to z důvodu neplatnosti smlouvy. Námitka neplatnosti smlouvy je podle krajského soudu námitkou, která směřuje proti právnímu posouzení věci a nemůže být proto podle § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), důvodem popření vykonatelné pohledávky. V tom se odvolává na nálezsp. zn. III. ÚS 4129/18ze dne 26. 2. 2019 (N 32/92 SbNU 334) a nálezsp. zn. II. ÚS 3194/18ze dne 1. 4. 2019 (N 44/93 SbNU 119) ze dne 1. 4. 2019 (všechna odkazovaná rozhodnutí jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz) a uvádí, že pouze v případech závažného porušení ústavní konformity lze výjimečně připustit přezkum exekučního titulu, resp. přezkum vykonatelných pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení. K takovému závažnému porušení ústavní konformity má podle krajského soudu dojít v případě zásadních vad, kdy akceptování vykonatelného rozhodnutí vede ke zjevné nespravedlnosti či je v rozporu s principy právního státu. Současně konstatuje, že přezkum souladu výkonu práva s dobrými mravy má probíhat v nalézacím řízení, v čemž se odvolává na usnesenísp. zn. III. ÚS 3700/17ze dne 17. 7. 2019.6. Krajský soud se dále zabýval otázkou, zda vedlejší účastnice dodržela své zákonné povinnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru s dlužnicí, a zda případné nedodržení této povinnosti vedlo k zjevné nespravedlnosti. Toto porušení však krajský soud nezjistil. Domnívá se, že vedlejší účastnice neporušila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost dlužnice, což měl prokázat v přihlášce své pohledávky. Krajský soud dále uvedl, že elektronický platební rozkaz nebyl vydán v rozporu s principy právního státu a nedošlo k závažnému porušení práv účastníků řízení. K tomu připojil, že vykonatelné rozhodnutí nalézacího soudu je v daném případě nutné respektovat.7. Krajský soud se také vypořádal s námitkou stěžovatele směřující ke zjevnému rozporu věřiteli přisouzeného plnění s dobrými mravy. Podle krajského soudu však stěžovatel blíže nespecifikoval, v čem tento rozpor spatřuje. Po odkazech na znění smlouvy o úvěru uzavřené mezi dlužnicí a vedlejší účastnicí uvedl, že nelze konstatovat, že by přisouzené plnění bylo ve zjevném rozporu s dobrými mravy.8. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2020 č. j. 87 ICm 3642/2019, 104 VSPH 675/2020-32, (KSLB 87 INS 8643/2019) k odvolání stěžovatele výrokem I rozsudek krajského soudu ve výrocích II- X potvrdil a ve výrocích I a XI změnil tak, že se tyto výroky nevydávají. Výrokem II rozhodl o nákladech řízení.9. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že nepovažuje za správný názor, že otázka posouzení úvěruschopnosti dlužnice a z toho plynoucí právní závěr o absolutní neplatnosti smlouvy představuje skutkovou námitku, kterou by byl stěžovatel oprávněn vznést, neboť jde o právní hodnocení, jež náleželo výhradně nalézacímu soudu. Podle jeho názoru skutečnost, že nalézací soud vydal elektronický platební rozkaz postačuje pro závěr, že se zabýval též touto otázkou. Proto se domnívá, že v poměrech insolvenčního řízení jde o nepřípustné jiné právní posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, a proto krajský soud nepochybil, pokud žalobu z tohoto důvodu zamítl. Další argumentací krajského soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, založené výhradně na právním posouzení věci již pravomocně rozsouzené, se vrchní soud nezabýval.10. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu právní posouzení věci, na kterém spočívá rozsudek vrchního soudu, který měl ve věci vykonatelnosti pohledávek odkazovat k elektronickému platebnímu rozkazu a listinám připojeným k návrhu, odpovídá závěrům dříve formulovaným Nejvyšším soudem a dovolací soud na nich nemá důvod cokoli měnit.II. Argumentace stěžovatele11. Stěžovatel uvádí, že v rámci řízení o vydání elektronického platebního rozkazu, na nějž mají podle jeho názoru odkazovat obecné soudy, nebyla posuzována úvěruschopnost dlužnice, neboť tato skutečnost nebyla ani tvrzena ani prokázána. Domnívá se, že pokud obecné soudy odkazují na tyto závěry v incidenčním řízení, dopouští se formalistického odepření práva na soudní ochranu dlužnice, a tedy i stěžovatele.12. Stěžovatel konstatuje, že tvrzení, že vydání elektronického platebního rozkazu je postačující pro závěr, že se soud, který rozkaz vydal, zabýval i otázkou úvěruschopnosti, je mimo realitu a představy o spravedlnosti. Podle něj je povinností obecných soudů se touto otázkou zabývat, a to i v incidenčním řízení.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.15. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy, s důrazem kladeným na Nejvyšší soud, proti jehož usnesení směřuje ústavní stížnost, se v insolvenčním řízení zcela ztotožnily se závěry vyslovenými v nalézacím řízení. Tomu však nelze přisvědčit. Jak krajský soud, tak následně Nejvyšší soud se odvolávají nejen na řízení, kterému přecházelo vydání elektronického platebního rozkazu, ale také na smlouvu a další skutečnosti. Krajský soud zhodnotil i podklady připojené k přihlášce pohledávky a uvedl, proč je podle jeho názoru pohledávka po právu.16. Stěžovatel směřuje k závěru, který by znamenal jiné právní posouzení věci (rozpor smlouvy o úvěru s dobrými mravy), což je však v rozporu s § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Pro takový postup však nejsou dány důvody, což ústavněkonformním způsobem posoudil již krajský soud. Ústavní soud proto neshledal, že by se obecné soudy (Nejvyšší soud) dopustily zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.17. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 8. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10056.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci návrhu stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 77, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2021 č. j. 2 Cmo 3/2021-403 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2021 č. j. (73) 39 Cm 1/2016-382, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. července 2021 č. j. (73) 39 Cm 1/2016-390, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Napadeným usnesením krajský soud rozhodl o návrhu stěžovatelky ze dne 21. 6. 2021, který s přihlédnutím k jeho obsahu posoudil jako návrh na přerušení řízení vedeného pod sp. zn. 39 Cm 1/2016, a to do doby pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 40 Cm 1/2019, jehož se stěžovatelka domáhala z důvodu údajné litispendence těchto řízení. Krajský soud tento návrh zamítl s odůvodněním, že nemá za to, že by v řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 1/2019 byla řešena jakákoli otázka, kterou by v řízení sp. zn. 39 Cm 1/2019 nebyl oprávněn sám řešit, či která by mohla mít význam pro jeho rozhodnutí. Řízení sp. zn. 40 Cm 1/2019 navíc bylo zahájeno později než řízení sp. zn. 39 Cm 1/2016, pokud by tedy přes uvedené byl jeho předmět stejný, bylo by třeba zastavit později zahájené řízení, proto návrh stěžovatelky na přerušení řízení dříve zahájeného zamítl. Zároveň stěžovatelku poučil o tom, že odvolání proti jeho usnesení není dle § 202 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné.3. I přes poučení, které se stěžovatelce dostalo, se proti rozhodnutí krajského soudu odvolala. Její odvolání vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není a ústavní stížnost je nepřípustná.5. Jak Ústavní soud stěžovatelce vysvětlil již ve svých usneseních ze dne 26. 3. 2021sp. zn. IV. ÚS 683/21či ze dne 15. 6. 2021sp. zn. III. ÚS 1468/21, je pojmovým znakem ústavní stížnosti její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.6. V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že vydáním napadených rozhodnutí, jimiž byl jednak zamítnut návrh stěžovatelky, který krajský soud posoudil jako návrh na přerušení řízení (byť stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se tímto návrhem ve skutečnosti domáhala pouze odročení jednání nařízeného na den 28. 6. 2021), a jednak odmítnuto její odvolání, neboť toto směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž občanský soudní řád odvolání nepřipouští, řízení o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost vedené u krajského soudu pod sp. zn. 39 Cm 1/2016 nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky k ochraně jejích práv. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li stěžovatelka i nadále nespokojena s výsledkem řízení o její žalobě, by se jí otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Je totiž třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005sp. zn. III. ÚS 292/05(U 23/38 SbNU 587); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].7. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, byť řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být současně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelka totiž podala ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, a brojí jí "pouze" proti rozhodnutí soudů, jímž tyto nevyhověly jejímu návrhu na přerušení řízení sp. zn. 39 Cm 1/2016, příp. odročení jednání, které bylo v rámci tohoto řízení nařízeno na den 28. 6. 2021, a to z důvodu stěžovatelkou tvrzené litispendence dvou řízení vedených krajským soudem, u nichž však krajský soud existenci takové překážky neshledal. Ani v případě, že by se krajský soud mýlil a soudy vyšších stupňů následně dospěly k závěru, že tato překážka dána je, nebylo by napadené rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu způsobilé citelně zasáhnout do práv stěžovatelky, neboť, jak ostatně již srozumitelně vysvětlil krajský soud, byla-li by tato překážka skutečně dána, muselo by být zastaveno to řízení, které bylo zahájeno později, nikoli tedy řízení sp. zn. 39 Cm 1/2016. O jakýkoli "citelný a bezprostřední" zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky proto v nynější věci nejde.8. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná proti shora uvedeným procesním rozhodnutím zásadně není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná. Stěžovatelka tím však není zbavena možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci samé, pokud by podle jejího názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo a stěžovatelka by byla v důsledku nesprávného procesního postupu soudů zbavena možnosti uplatnit veškerou svou argumentaci, čehož se s ohledem na dvě souběžně probíhající řízení obává. K takové situaci však dosud nedošlo, když stěžovatelka sama v ústavní stížnosti pouze vyjadřuje svou obavu, že by k takové situaci v dalším průběhu řízení hypoteticky mohlo dojít.9. Konečně Ústavní soud uvádí, že v této věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když nic takového netvrdí ani samotná stěžovatelka.10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022Jaroslav Fenyk v. r.soudce Ústavního soudu

decision_10057.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Zimové, bez právního zastoupení, "na Okresní soud v Hodoníně a Krajský soud v Brně pro poškození majetkového i finančního práva v ČR", takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud v souvislosti s exekučním řízením, které bylo na její majetek vedeno od roku 2011 a jehož vyústěním byl exekuční prodej bytu podle rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 6 C 232/2020-173 ze dne 4. 6. 2021, ukládajícího stěžovatelce povinnost jeho vyklizení.2. Jelikož však podání nesplňovalo náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud stěžovatelku k odstranění vad spolu s poučením, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě odpovídajícím způsobem doplněno, bude odmítnuto podle § 43 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona. Výzva byla do vlastních rukou stěžovatelky doručena dne 14. 1. 2022 a od té doby běžela 20denní lhůta k odstranění vad, které stěžovatelka nevyužila; ústavní stížnost nebyla ve stanovené lhůtě (ani později) doplněna.3. Ústavní soud proto, jak avizoval v zaslané výzvě, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022Jaromír Jirsa v. r.soudce zpravodaj

decision_10058.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu Bernarda Pospěcha, takto:Návrh se odmítá.Odůvodnění:1. Navrhovatel se na Ústavní soud obrací opakovaně a jeho podání pravidelně nesplňují náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - stejně jako v posledním případě (viz usnesenísp. zn. III. ÚS 809/21ze dne 27. 7. 2021) ani nyní není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1) a není patrno, čeho se domáhá. O náležitostech podání i následcích neodstranění vad byl přitom v minulosti již několikrát poučen (namátkou srov. usnesenísp. zn. I. ÚS 3714/14ze dne 20. 1. 2015).2. Ústavní soud proto nepovažoval v daném případě za nutné (ani efektivní) navrhovatele znovu vyzývat a poučovat o následcích nesplnění zaslané výzvy; nynější návrh na zahájení blíže neurčeného řízení proto bez dalšího odmítl podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022Jaromír Jirsa v. r.soudce zpravodaj

decision_10059.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Turečka, zastoupeného Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem Brandlova 1685/9, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 222/2023-187 ze dne 8. 3. 2024 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 57 Co 222/2023-191 ze dne 8. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 114 C 22/2019-151 ze dne 12. 5. 2023, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, a Evy Stryczkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí1. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se v řízení před obecnými soudy Eva Stryczková, vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, po stěžovateli domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nevrácené části zápůjčky. Tu měla stěžovateli poskytnout na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 12. 8. 2016. Stěžovatel se bránil zejména tvrzením, že peníze vedlejší účastnici vrátil. Svůj argument doložil originálem příjmového pokladního dokladu s vlastnoručním podpisem vedlejší účastnice.2. Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným rozhodnutím rozhodl ve prospěch stěžovatele a žalobu výrokem I zamítl poté, co vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno ohledně nepravosti jejího podpisu na příjmovém pokladním dokladu. Zároveň uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení a náklady řízení státu (výroky II a III).3. Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Ostravě došel k závěru, že okresní soud chybně aplikoval § 565 občanského zákoníku, a proto je tak podle názoru soudu právě stěžovatel tím, kdo ani po výzvě soudu o označení dalších důkazních návrhů neunesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu. Z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím změnil a nařídil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 50 000 Kč spolu s úroky z prodlení (výrok I), náhradu nákladů řízení (výrok II) a také uhradit další náklady (výrok III a IV).II.Argumentace stěžovatele4. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí na základě tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti tomu, že nebyl soudem ve smyslu § 118a občanského soudního řádu dostatečně poučen, když se mu v řízení před soudem prvního stupně na základě chybné aplikace § 565 občanského zákoníku tomuto zákonnému poučení vůbec nedostalo a zároveň byl jeho důkazní návrh k doplnění znaleckého posudku soudem zamítnut. Poučena byla pouze vedlejší účastnice, kterou podle soudu tížilo důkazní břemeno.5. Odvolací soud sice účastníkům svůj právní názor ohledně chybné aplikace § 565 občanského zákoníku sdělil, nicméně stěžovatele pouze vyzval k označení dalších důkazních návrhů pro prokázání svého tvrzení a k označení ani neposkytl žádnou lhůtu. Taková výzva podle názoru stěžovatele nesplňuje poučení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu a v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.6. Stěžovatel je zároveň přesvědčen, že nebyly dány důvody pro změnu rozsudku odvolacím soudem podle § 220 občanského soudního řádu. Soud měl podle jeho názoru rozsudek okresního soudu pro jiné vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní stížnost byla podána včas řádně zastoupeným stěžovatelem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, který vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k napadenému rozsudku okresního soudu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno. Ve zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud na úvod připomíná, že je soudním orgánem, jehož rolí je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není orgánem stojícím v další instanci nad obecnými soudy a taktéž není zásadně oprávněn přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry.9. V nyní posuzované věci stěžovatel podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci, když požaduje přezkum řízení před nalézacími soudy a rozhodnutí ve věci, kde sporná částka činila právě 50 000 Kč [srov. § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. V těchto bagatelních věcech je ovšem přezkum Ústavního soudu omezen o to více. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, úspěch ústavní stížnosti v takových případech bývá často vyloučen zpravidla kvůli velmi nízkým, svou podstatou zanedbatelným částkám. Děje se tak z důvodu nevýznamnosti možného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který obecně není schopen způsobit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 405/04ze dne 25. 8. 2004). Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů, která vedou ke zřetelnému zásahu do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesenísp. zn. IV. ÚS 1393/11ze dne 1. 8. 2011 asp. zn. IV. ÚS 193/14ze dne 8. 4. 2015). Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.10. Ústavní soud rovněž připomíná, že v nálezusp. zn. III. ÚS 3725/13ze dne 10. 4. 2014 vyslovil závěr, že bagatelnost věci by se ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak ne vždy tomu tak musí být. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud na věc nahlížet jak z hlediska kvalitativního, tak i kvantitativního. Míra dotčení nemusí být závislá pouze na zákonodárcem stanovené hranici pro bagatelnost částky, tedy 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, ale v ojedinělých případech se i ve věcech, které jsou podle těchto hranic jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do života stěžovatele, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit. Takto je třeba postupovat zejména v případech, kdy si sociální a majetkové poměry účastníka vyžadují zvláštního zohlednění. Stejně tak nemusí být určující právní hranice bagatelnosti s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (body 31 a 33 již citovaného nálezusp. zn. III. ÚS 3725/13). V tomto směru ovšem stěžovatel ničeho ve své ústavní stížnosti nenamítá a Ústavní soud ani žádné takové okolnosti z předložené ústavní stížnosti a jejích příloh nezjistil.11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Kateřina Ronovská v. r.předsedkyně senátu

decision_1006.txt

UsneseníÚstavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Šárkou Horáčkovou, advokátkou, se sídlem Železná 159, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020 č. j. 101 Co 216/2020-152 takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Vymezení věci a předchozí průběh řízení1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), protože jím mělo být porušeno především právo stěžovatele a nezletilých (viz dále) na ochranu jejich soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a dále ustanovení čl. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 26 P 210/2019 zjistil následující. Stěžovatel je biologickým otcem nezletilé ve věku 2 roky a nezletilého ve věku 10 let. Nezletilý se narodil v roce 2011, přičemž v rodném listu byl jako jeho otec uveden muž, s nímž matka nezletilého později, v roce 2016, uzavřela sňatek. V roce 2019 bylo toto manželství rozvedeno, nezletilá se narodila několik měsíců po rozvodu. Jako její otec byl do rodného listu zapsán bývalý manžel matky, jelikož mu svědčila domněnka otcovství. Stěžovatel podal ve stejném měsíci, kdy se nezletilá narodila, návrh na úpravu styku s oběma nezletilými. Matka nezletilých a stěžovatel svůj vztah ukončili na jaře roku 2019, před narozením nezletilé, stěžovatel se s nezletilou nikdy nesetkal. S nezletilým se stěžovatel sporadicky stýkal do jara roku 2019, ne však natolik, aby si k němu nezletilý vytvořil jakoukoliv vazbu. Nezletilý neví, že je stěžovatel jeho biologickým otcem, k dotazům stran jeho jména uvádí, že stěžovatele nezná, v jednací síni jej nepoznal (viz dále).3. V prvním stupni o stěžovatelově návrhu rozhodl Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2020 č. j. 26 P 210/2019-98. Návrhu v podstatě vyhověl a styk s nezletilými upravil v rozsahu čtyř hodin jednou za měsíc. Okresní soud na základě znaleckého posudku především postavil najisto, že stěžovatel je biologickým otcem dětí. Ze zprávy opatrovníka nezletilých dále zjistil, že nezletilý vnímá jako svého otce bývalého manžela matky a stěžovatele dle svého tvrzení nezná. Matka nezletilých tvrdila, že stěžovatel jejich biologickým otcem není a že se stěžovatelem udržovala intimní vztah jen ze strachu z prozrazení tohoto mimomanželského poměru, čímž popírala stěžovatelovo tvrzení, že početí nezletilé společně plánovali. Okresní soud výpověď matky označil v první části za nepravdivou (viz znalecký posudek) a v druhé za nevěrohodnou, jelikož matka pracuje jako zdravotní sestra na gynekologii, a tedy musela vědět, jak se chránit před nechtěným těhotenstvím. Nadto bývalý manžel matky připustil, že jej tato o svém poměru se stěžovatelem před několika lety informovala. Okresní soud konstatoval, že ačkoliv český právní řád nedává biologickému otci prostředky k tomu, aby jeho otcovství bylo zapsáno do matriky, chrání, prostřednictvím § 927 občanského zákoníku, právo biologického otce na kontakt s jeho dětmi. V dané věci navíc kontakt stěžovatele s nezletilými není v rozporu s nejlepšími zájmy dětí, naopak je prostředkem k tomu, aby si mohly vybudovat svou identitu na pravdivém základě. Konečně okresní soud poukázal na to, že rodinný život matky, jejího bývalého manžela a nezletilých nebude rozhodnutím významněji narušen, neboť bývalý manžel (matrikový otec) vyjádřil vůli se o děti i nadále starat jako o vlastní.4. Na základě odvolání matky a matrikového otce nezletilých krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatele zamítl. Krajský soud doplnil dokazování, a to zprávou Střediska výchovné péče v Praze, zprávou speciální pedagožky z privátní poradny, kterou nezletilý navštěvuje, a výslechy nezletilého, matky, matrikového otce a stěžovatele. Na základě dosavadního i nového dokazování pak konstatoval, že nezletilý má k matrikovému otci silné citové vazby, matrikový otec se o něj a nezletilou každý druhý či třetí den v bydlišti matky stará po návratu z práce do doby, než jdou spát, nezletilý s matrikovým otcem tráví dovolené a volný čas, přeje si, aby se matrikový otec vrátil do domácnosti matky. Naproti tomu stěžovatele nezletilý v jednací síni ani nepoznal, přičemž stěžovatel se o svém biologickém otcovství nezletilého dozvěděl již v roce 2013. Za takové situace není v zájmu nezletilého prosazovat styk s jeho biologickým otcem, a tedy ani styk biologického otce s nezletilou, o němž by se nezletilý nutně dozvěděl. Pro nezletilého by totiž další zpochybnění rozvodem matrikových rodičů narušené vazby na osobu matrikového otce znamenalo trauma. Stejně tak by pro nezletilou bylo traumatizující, kdyby byla v takto útlém věku vystavena nucenému odloučení od matky. Krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal na nálezy Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 4160/12ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) asp. zn. II. ÚS 2919/14ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115).II. Argumentace účastníků řízení5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že jedinou formou, kterou lze nezletilým zajistit možnost poznat svůj biologický původ a vybudovat si svou identitu, je umožnění vzájemného styku nezletilých a stěžovatele. Pouhá informace o biologickém otcovství stěžovatele, jejíž sdělení nezletilým je v důsledku rozhodnutí krajského soudu ponecháno na libovůli matky a matrikového otce, nepostačuje k tomu, aby nezletilí poznali skutečnou osobnost svého biologického otce, a vytvořili si tak obraz vlastního původu. Stěžovatel dále považuje za nepřípustné, aby byl zájem nezletilého na stabilitě jeho vazeb upřednostněn před zájmy nezletilé na vytvoření vazby s jejím biologickým otcem ještě v útlém věku.III. Hodnocení Ústavního soudu6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.8. V projednávané věci jde o problematiku úpravy styku s dítětem. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí týkajících se úpravy poměrů k nezletilým dětem je přitom především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele například tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, a dále zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 2482/13ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), bod 17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V posuzované věci přitom Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a které by mohlo být důvodem kasace napadeného rozhodnutí. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry krajského soudu důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.9. Podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Ústavní soud v nálezusp. zn. II. ÚS 2919/14ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115), citovaném krajským soudem, konstatoval, že v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz. Přednost zájmu dítěte ostatně reflektuje i ustanovení § 927 občanského zákoníku, dle něhož právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné, ať blízce, či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, má-li k nim dítě citový vztah, který není jen přechodný, a je-li zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Obecně k aplikaci § 927 občanského zákoníku se Ústavní soud vyjádřil v nálezusp. zn. I. ÚS 1081/20ze dne 30. 8. 2021 (N 149/107 SbNU 252). Konstatoval, že při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými podle § 927 občanského zákoníku je třeba pečlivě zvažovat nejlepší zájem dítěte, který může být oslaben mimo jiné i z důvodu existence napětí, konfliktů či vyhrocených vztahů mezi rodiči dítěte a příbuznými, o jejichž styku s dítětem je rozhodováno.10. Konkrétně k úpravě styku biologického otce s dítětem, v jehož rodném listu je ovšem jako matrikový otec zapsán jiný muž, se Ústavní soud vyjádřil v (rovněž krajským soudem citovaném) nálezusp. zn. II. ÚS 4160/12ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213). Konstatoval, že tam, kde se dostane do konfliktu zájem osob pokrevně příbuzných, u nichž prokazatelně existují i sociální vazby tvořící typické rysy rodiny [důraz Ústavní soud], se zájmem osob nepříbuzných, mezi nimiž a dítětem se v minulosti sice rovněž vytvořily v důsledku déletrvajícího společného soužití shora zmíněné vazby emoční, sociální a další, které by jinak naplňovaly rysy tzv. de facto rodinných svazků, je třeba - není-li zde jiný naléhavý důvod - poskytnout ochranu těm rodinným vztahům, které naplňují vedle vazeb emočních a sociálních i vztah pokrevního příbuzenství. Tento závěr Ústavní soud učinil ve věci stěžovatele, který usiloval o styk se svým biologickým dítětem poté, co jej matka dítěte po několika letech, kdy o dítě pečoval, ze života dítěte vyloučila a do rodného listu byl na základě souhlasného prohlášení matky a jiného muže zapsán tento jiný muž. V jiné věci [nálezsp. zn. II. ÚS 3122/16ze dne 16. 5. 2017 (N 80/85 SbNU 363), bod 33], týkající se snahy biologického otce o dosažení právního uznání jeho otcovství navzdory neexistující právní úpravě takového postupu, pak Ústavní soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva shrnul, že relevantní ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být vykládáno tak, že ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit mezi nimi vztah, například prostřednictvím přiznání práva na styk. V souladu s tím také platí, že biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života svého dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte. V bodě 27 téhož nálezu (sp. zn. II. ÚS 3122/16) Ústavní soud konstatoval, že skutečnou existenci blízkých osobních vazeb lze v praxi zjistit na základě několika faktorů, kterými jsou povaha vztahu mezi biologickými rodiči a prokazatelný zájem a oddanost otce vůči dítěti před jeho narozením i po něm. V usnesenísp. zn. I. ÚS 2769/20ze dne 13. 10. 2020 pak Ústavní soud odmítnutím ústavní stížnosti biologického otce naznačil, že důvodem pro neupravení styku biologického otce s jeho dítětem může být i vyloženě konfliktní vztah matrikových rodičů s biologickým otcem, kterýžto vztah způsobuje újmu dítěti.11. Z výše uvedeného je zřejmé, že toliko biologický (ve smyslu nikoliv matrikový) otec má v zásadě právo na úpravu styku se svým dítětem, není-li to ovšem vzhledem ke konkrétním okolnostem v rozporu se zájmem dítěte. S jistou mírou zjednodušení pak lze konstatovat, že právo biologického otce na úpravu styku s jeho dítětem je silnější, existuje-li mezi ním a dítětem rovněž sociální vazba, pokud biologický otec o dítě v minulosti přinejmenším projevoval opravdový zájem a nejsou-li vztahy biologického otce a matrikových rodičů konfliktní. Především za těchto okolností je nutno vzít v potaz oprávněný zájem biologického otce, přičemž ovšem předním hlediskem stále musí zůstat zájem dítěte. Pro úplnost je ještě možno poukázat na Obecný komentář Výboru pro práva dětí č. 14 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, který v bodě 52 a následujících vyjmenovává faktory, které jsou při posuzování zájmu dítěte určující. Těmito faktory jsou názor dítěte; identita dítěte (tvořená takovými znaky, jakými jsou kupříkladu pohlaví, sexuální orientace, národnost, náboženství a přesvědčení aj.); ochrana rodinného prostředí a udržování vztahů (s lidmi, s nimiž dítě navázalo silné osobní vztahy); péče, ochrana a bezpečí dítěte (zde se mj. vyžaduje posouzení možných následků rozhodnutí z hlediska emocionálních potřeb dítěte); zranitelné postavení dítěte; právo dítěte na zdraví a právo dítěte na vzdělání. Pro rozhodování o úpravě styku biologického otce s jeho dítětem jsou přitom relevantní zejména první čtyři z uváděných faktorů.12. V nyní projednávané věci, soudě podle skutkového stavu zjištěného obecnými soudy, neexistuje sociální vazba mezi stěžovatelem a nezletilými, o styk s nimiž jakožto jejich biologický otec usiluje. Stěžovatel návrh na úpravu styku s nezletilými podal až poté, co došlo k ukončení vztahu mezi ním a matkou nezletilých, a to navzdory tomu, že o svém otcovství vůči nezletilému již přibližně šest let před podáním návrhu věděl. V řízení před obecnými soudy nebylo ani prokázáno, že by stěžovatel o nezletilé (respektive o nezletilého) v minulosti projevoval opravdový zájem. Naopak je zřejmé, že si matrikoví rodiče nezletilých vstup stěžovatele do života dětí nepřejí a že přinejmenším matka nezletilých má se stěžovatelem vyhrocený konfliktní vztah. Za těchto okolností nelze vytýkat krajskému soudu, že na základě vlastního dokazování, mimo jiné i výpovědí nezletilého přímo před soudem, vyvážil oprávněný zájem stěžovatele, oslabený ze shora uvedených důvodů, a zájmy nezletilých dětí, přičemž dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je vzhledem k zájmům nezletilých třeba zamítnout. Krajský soud tento svůj závěr řádně odůvodnil, přičemž poukázal především na nutnost ochrany rozvodem matrikových rodičů narušeného rodinného prostředí nezletilých a jejich emocionálních potřeb (viz a contrario usnesenísp. zn. II. ÚS 2540/20ze dne 16. 8. 2021, jímž Ústavní soud odmítl stížnost sezdaných matrikových rodičů proti úpravě styku jejich dítěte s biologickým otcem).13. Ústavní soud nijak nezpochybňuje právo nezletilých znát svůj biologický původ, nesouhlasí však se stěžovatelem v tom, že jedinou formou, jak nezletilým informaci o jejich biologickém původu sdělit, je přinutit je pravidelně se stýkat se stěžovatelem. Za situace, kdy právní řád upřednostňuje stabilitu rodinného zázemí dítěte a stěžovateli v zásadě neumožňuje převzít za nezletilé rodičovskou odpovědnost, kdy stěžovatel měl vědět, že se vzhledem k trvajícímu manželství své intimní partnerky automaticky nestane matrikovým otcem jimi případně počatého dítěte, a kdy ani stěžovatel, ani matka nezletilých nejednali se záměrem upravit svůj vztah ve prospěch nezletilých, nelze nezletilé za nezodpovědné chování jejich biologických rodičů postihnout tím, že bude narušována jejich, v tuto chvíli křehká, vazba k matrikovému otci nuceným stykem s další osobou.14. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

decision_10060.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem Nová Paka, K. J. Erbena 1266, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1087/2021-630 ze dne 2. 7. 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, když má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("dále jen Listina") a mnohá další v ústavní stížnosti vyjmenovaná základní práva či svobody.2. Napadeným rozsudkem rozhodl Nejvyšší soud tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2020 č. j. 17 Co 150/2019-571 se v dovoláním napadené části výroku I. písm. a) a b) mění tak, že "rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019 č. j. 30 Nc 1902/2015-400, v části výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto, že posuzovaný stěžovatel se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý zastupovat jiné osoby v řízení před soudy a jinými orgány, obhajovat v trestních věcech, udělovat právní rady, sepisovat listiny, zpracovávat právní rozbory, vykonávat činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního předpisu a poskytovat soustavně a za úplatu další formy právní pomoci, a že toto omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku, se potvrzuje v tom správném znění, že stěžovatel se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a že omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku, a dále se mění v části výroku II. o jmenování opatrovníka posuzovanému a o vymezení jeho oprávnění a povinností tak, že se posuzovanému opatrovník nejmenuje".3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy a obsahují z velké části osobní i zdravotní údaje o stěžovateli.4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že je státními orgány od roku 2010 šikanován a opakovaně omezován na osobní svobodě. V roce 2011 po policejním zásahu se stěžovatel nechal sám vyšetřit u psychiatra, absolvoval návštěvy u dvou psychiatriček v Pardubickém kraji a čtyřhodinové vyšetření u psychologa se závěrem, že je absolutně zdráv, toliko má zvláštní vlastnost osobnosti, a to, že má potřebu upozorňovat na svoje názory. V roce 2015 Česká advokátní komora (ČAK) podala soudu návrh na omezení svéprávnosti stěžovatele. Okresní soud v Jičíně v roce 2017 návrhu nevyhověl, Krajský soud v Hradci Králové v roce 2018 případ vrátil k novému projednání. Okresní soud v Jičíně napodruhé návrhu v roce 2019 vyhověl a Krajský soud v Hradci Králové v roce 2020 rozhodnutí okresního soudu zrušil a návrh zamítl. Nejvyšší soud poté napadeným rozsudkem rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové změnil tak, že návrhu v podstatě vyhověl.5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje vývoj věci od samého počátku, kritizuje jak přístup navrhovatelky (ČAK), tak i obecných soudů, tvrdí, že je zcela zdráv a že kárná řízení, jež byla proti němu ČAK vedena, byla vedena účelově.6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.7. Ústavní soud podotýká, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti dle § 55 odst. 1 občanského zákoníku je vždy zapotřebí dbát toho, aby nedošlo k omezení ve větším rozsahu, než vyžaduje ochrana zájmů posuzovaného a než je nezbytně nutné třeba k ochraně základních práv třetích osob. Vždy je třeba zkoumat mírnější alternativy řešení, kterými by bylo možno dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany práv posuzovaného, popřípadě třetích osob, neboť omezení svéprávnosti je nutno považovat za nejkrajnější řešení. Při rozhodování je nutno zkoumat, co ohrožuje zachování právní osobnosti omezované osoby. Co se týče samotných důvodů omezení svéprávnosti a řízení o něm, neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů nějaké závažné pochybení, které by mělo vést k jeho zásahu.8. Ústavnímu soudu po přezkoumání napadeného rozhodnutí nezbývá než konstatovat, že se Nejvyšší soud nedopustil vůči stěžovateli procesního postupu, který by zavdával pochybnosti o nestranně vedeném řízení, a že by tedy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jakož ani dalších ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud odkázal na judikaturu, z níž je zřejmé, že součástí výkonu advokacie je rovněž požadavek, aby advokát respektoval etická pravidla a choval se poctivě, čestně, slušně i v soukromém životě. V dané věci však stěžovatel hodlá i nadále rozlišovat mezi prací advokáta, která podle něj končí vlastní prací nad spisy, poskytováním právních služeb či jednáním s klienty atd., od jeho soukromého života, kde se podle něj již nemohou uplatňovat stejné požadavky jako při vlastním výkonu advokacie, neboť "posuzovaný je přesvědčen, že jestliže zavře klientské spisy, stává se z něho opět prostý občan". S přihlédnutím k výše uvedenému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro omezení svéprávnosti stěžovatele ve výkonu advokacie, kterou dříve vykonával a i podle svého nynějšího aktuálního vyjádření má zájem vykonávat, přičemž volba mírnějšího opatření - než předmětné omezení svéprávnosti - nepřichází v úvahu.9. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu

decision_10061.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. P. T., právně zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 3 T 63/2016, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 5 To 222/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2021 č. j. 6 Tdo 659/2021-3385, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen, k peněžitému trestu ve výměře 110 denních sazeb, přičemž výměra denní sazby činila 500 Kč a k trestu propadnutí věci, a to za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a za zločin podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o vině a trestu za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a změnil tento rozsudek v části výroku o trestu za zločin podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tak, že uložil stěžovateli trest odnětí svobody ve výši 15 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil, peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, přičemž denní sazba činila 500 Kč, trest propadnutí věci a trest zákazu činnosti - zákaz poskytování a provozování taxislužby na dobu tří let. Nejvyšší soudu poté odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že jako člen organizované skupiny taxikářů poskytoval prostřednictvím třetí osoby úplatu úředníku Magistrátu hl. města Prahy za poskytování informací o probíhajících a plánovaných kontrolách.3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že celé trestní řízení bylo od počátku politicky vykonstruované ze strany tehdejší primátorky Adriany Krnáčové, která již od počátku, bez ohledu na zásadu presumpce neviny, veřejně uváděla, že tito taxikáři kradou a podvádí a že ukáže veřejnosti, že s "problematikou" taxikářů něco "provede". V rámci celého trestního řízení docházelo ze strany orgánů činných v trestním řízení k zjevnému účelovému jednání a podstatným a opakovaných procesním vadám záměrně činěných v neprospěch stěžovatele s cílem dosáhnout odsouzení stěžovatele a jeho kolegů za každou cenu a toto odsouzení využít jako "odstrašující případ". Obecné soudy vycházejí a poukazují pouze na jakousi obecnou formu kolektivní odpovědnosti všech obžalovaných, včetně stěžovatele, aniž by zkoumaly, zda existuje úmyslné zavinění konkrétně na straně stěžovatele ve vztahu k podplácení, a aniž by uvedly, z jakých důkazů, odposlechů a výslechů se dá usoudit, že stěžovatel věděl, že peníze budou sloužit jako úplatek a že chtěl toto protiprávní jednání spáchat. V rozhodnutích obecných soudů subjektivní stránka trestného činu není zkoumána a s argumentací stěžovatele ohledně absence úmyslu kohokoliv podplatit se obecné soudy nijak nevypořádaly.5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003sp. zn. II. ÚS 182/02(N 130/31 SbNU 165)].7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.8. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se řádně zabýval všemi uplatněnými námitkami stěžovatele týkajícími se tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů. S těmito námitkami stěžovatele se v napadeném usnesení vypořádal, ačkoli dovolání odmítal podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy pro absenci relevantních námitek ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu. O jeho podrobně rozvedených závěrech nemá ústavní soud důvod pochybovat.9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesenísp. zn. III. ÚS 181/14ze dne 13. 3. 2014, usnesenísp. zn. IV. ÚS 3006/13ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022David Uhlíř, v. r.předseda senátu

decision_10062.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4 - Pankrác, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 14To 670/2021-334, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. září 2021, č. j. 2 Pp 227/2020-257, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele podle čl. 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961, trestního řádu. Okresní soud svým předcházejícím usnesením podle § 88 odst. 1 a 4 trestního zákoníku zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s tím, že stěžovatel nevyhověl zákonným podmínkám § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Jelikož krajský soud tento závěr aproboval, namítá stěžovatel porušení čl. 10 a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále čl. 2 odst. 2, čl. 4, odst. 1, 2, 3, 4, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), přičemž požaduje zrušit obě napadená usnesení.2. Stěžovatel byl v minulosti rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2016, sp. zn. 1 T 27/2014 shledán vinným ze spáchání několika trestných činů vydírání v různých vývojových stádiích a různých formách účastenství a několika trestných činů útoku na veřejného činitele v různých formách účastenství. Krajský soud mu za tuto rozsáhlou trestnou činnost uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pěti let a zařadil ho do věznice s ostrahou. Krajský soud však stěžovatele také zprostil obžaloby pro několik skutků kvalifikovaných jako vydírání v různých vývojových stádiích a různých formách účastenství, protože nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal.3. Posléze stěžovatel žádal o podmíněné propuštění. Namítal, že splňuje veškeré zákonné podmínky. Okresní soud ve svém rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění dospěl po zhodnocení všech rozhodných skutečností k závěru, že odsouzený se sice prokazatelně polepšil (i přes skutečnost, že do výkonu trestu nenastoupil dobrovolně, stejně tak splňuje podmínku vedení řádného života, dosažení kázeňských odměn a pozitivních poznatků a účel trestu je tedy u něj naplňován). Rovněž splňuje kritérium časové (vykonal více než dvě třetiny uloženého trestu). Třetí podmínku § 88 trestního zákoníku však již naplněna nebyla, neboť v případě vyhovění žádosti hrozí, že by stěžovatel nadále páchal zvlášť závažnou trestnou činnost. Stěžovatel v minulosti v průběhu vazebního stíhání a výkonu trestu páchal další závažnou trestnou činnost. Posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, pak plyne, že riziko opakované násilné činnosti je značné. Závěrem okresní soud konstatoval, že aby stěžovatel mohl v budoucnu žádat o podmínečné propuštění, bylo by vhodné absolvovat odbornou psychologickou pomoc zaměřenou na zvládání obtížných životních situací tak, aby zamezil riziku další násilné trestné činnosti.4. Ke stížnosti stěžovatele vydal krajský soud napadené usnesení, v němž konstatoval, že rozhoduje ve věci opakovaně. Okresní soud však nyní již vyhověl předchozímu kasačnímu rozhodnutí krajského soudu a náležitě zjistil všechny rozhodné skutečnosti a řízení již nevykazuje dříve vytýkané vady zákonnosti. Okresní soud se dle krajského soudu zabýval veškerými důkazy, které stěžovatel navrhoval a na jejichž provedení trval při veřejném zasedání. Dokazování tak proběhlo v potřebném rozsahu. Dodatek znaleckého posudku byl proveden rovněž při veřejném zasedání a stěžovatel měl možnost proti němu vznášet námitky. Ani ostatní námitky stěžovatele rozporující procesní postup okresního soudu nebyly dle napadeného usnesení krajského soudu důvodné. Co do věcného posouzení krajský soud plně přisvědčil právnímu závěru nižšího soudu, že u stěžovatele hrozí opakování trestné činnosti, tudíž není naplněna třetí podmínka § 88 trestního zákoníku.5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel předně rozporuje, že by obecné soudy k jeho žádosti přistoupily individuálně, nestranně, zákonně a včas. Ačkoliv si je plně vědom, že nemá na podmíněné propuštění nárok, nelze mu ústavně konformně dávat za vinu splnění podmínek dalších podmínek § 88 trestního zákoníku, které jsou dle jeho názoru jaksi individuálně pro jeho případ vytvořeny, za tím účelem, aby nebylo žádosti vyhověno. Namítá, že splnil veškerá kritéria rozhodná pro vyhovění jeho žádosti - ve výkonu trestu se choval řádně a řádně absolvoval předepsaný program zacházení. Ani opatrovnické soudy ve sporu o styk s nezletilou dcerou neshledaly závadné chování stěžovatele. Obecné soudy se jeho žádostí o podmíněné propuštění zabývaly nepřiměřeně dlouhou dobu. Nalézací soud nebyl dle stěžovatele nikdy na jednání řádně připraven. Závěry znalce jsou dle stěžovatele velmi zaujaté. Ani ze znaleckých posudků, ani z dodatků nelze vyvodit závěry, ke kterým obecné soudy došly, a jejich postup je pro stěžovatele demotivační. Dle názoru stěžovatele jde v tomto případě, tedy při bezdůvodném nevyhovění jeho žádosti o zjevnou svévoli soudů obecné soudní soustavy, kdy ve skutečnosti absentuje řádné a přiléhavé odůvodnění všech napadaných rozhodnutí, tato jsou povrchní, nedostatečná, a především neurčitá ve vztahu k opakovaným námitkám stěžovatele. Tato rozhodnutí trpí nezhojitelnými vadami nepřezkoumatelnosti, a proto je třeba jejich zrušení.6. V doplnění ze dne 23. 1. 2022, které Ústavnímu soudu adresoval sám stěžovatel, vlastními slovy rekapituloval nosné důvody stížnosti, další pak obdržel Ústavní soud 3. 2. 2022.7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.8. Podmíněné propuštění upravené v § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.9. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015,sp. zn. III. ÚS 599/14(N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014,sp. zn. III. ÚS 4851/12(N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005,sp. zn. II. ÚS 715/04(N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017,sp. zn. I. ÚS 2201/16].10. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001,sp. zn. III. ÚS 611/2000(N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny [nálezsp. zn. II. ÚS 482/18ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411)], či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011,sp. zn. III. ÚS 1735/10(N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016,sp. zn. II. ÚS 2503/16(N 185/83 SbNU 37)].11. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014,sp. zn. III. ÚS 4851/12(N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015,sp. zn. III. ÚS 599/14(N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018,sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005,sp. zn. II. ÚS 715/04(N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.12. Z výše uvedeného vyplývá, že si stěžovatel nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud při posuzování žádosti sice shledal, že stěžovatel splnil časovou podmínku spočívající ve výkonu alespoň poloviny uloženého trestu, stejně jako podmínku druhou, avšak třetí podmínce, tedy k prognóze vedení řádného života po propuštění na svobodu, již podle městského soudu nedostál.13. Jak se podává ze shora uvedeného, rozhodnou v nyní posuzované věci je především okolnost, že krajský i okresní soud napadená rozhodnutí odůvodnily způsobem, který považuje zdejší soud za ústavně konformní, přičemž vycházel i z judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy se nedopustily nepřípustné libovůle. Jakkoliv je totiž možno si samozřejmě představit i odůvodnění pečlivější a přesvědčivější, není úkolem Ústavního soudu obecné soudy "edukovat", nýbrž zasahovat pouze v těch případech, kdy zjistí pochybení ústavní intenzity. K takovému deficitu odůvodnění však v této věci nedošlo. Námitku posouzení důkazů okresním soudem již spolehlivě vypořádal krajský soud v napadeném usnesení a Ústavní soud ani zde nemohl stěžovateli přisvědčit.14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10063.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Jeřábkové, zastoupené JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem Komenského 474/40, Mariánské Lázně, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. ledna 2020, č. j. 13 C 128/2018-129, dále proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2021, č. j. 61 Co 252/2020-255 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2021 č. j. 21 Cdo 1806/2021-288, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Konkrétně byla dle spisového materiálu zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze strany vedlejšího účastníka AXXOS hotel & spa management s.r.o., IČ 28018818, sídlem U dubu 691/48, Praha 4 - Braník. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 38 013,48 Kč.3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2021, č. j. 61 Co 252/2020 - 255 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 1. 2020, č. j. 13 C 128/2018 - 129. Stěžovatelka ve svém odvolání uvedla, že soud prvního stupně nevzal v potaz důkazy, které během řízení předložila. Stěžovatelka dále poukazuje na údajnou zaujatost soudce, která vyplývala ze skutečnosti, že stěžovatelka nebyla zastoupená advokátem. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí potvrdil rozsudek prvního stupně a rozhodl, že předmětná pracovní smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena dne 9. 4. 2018 a že byla v pracovní smlouvě sjednána i zkušební doba v trvání 3 měsíců, která byla v souladu s § 35 odst. 4 zákoníku práce prodloužena o 12 dnů z důvodu čerpání dovolené. Odvolací soud dále potvrdil i výrok týkající se náhrady nákladů řízení.4. Stěžovatelka následně brojila proti rozhodnutí krajského soudu dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021 č. j. 21 Cdo 1806/2021 - 288 však bylo dovolání odmítnuto, jelikož nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání, které stanovuje § 237 o. s. ř. Dovolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí prvního stupně obsahuje logické hodnocení provedených důkazů, přičemž stěžovatelce byla dána možnost doplnit dokazování v prvním i ve druhém stupni, kterou ale stěžovatelka využila pouze pro další vyjádření. Ohledně výpovědi stěžovatelkou navrženého svědka dovolací soud uvedl, že stěžovatelka směřovala návrh důkazu výslechem tohoto svědka k událostem týkajícím se ukončení pracovního poměru. Soud prvního stupně ale řádně odůvodnil, proč nebyl důkaz proveden pro nadbytečnost. K otázce týkající se stěžovatelkou pořízených nahrávek se dovolací soud vyjádřil, že v obecné rovině provedení takového důkazu má význam jako opatření jediného či spíše klíčového důkazu pro rozhodnutí ve věci. V tomto případě má však dovolací soud za to, že by tyto nahrávky zásadně neovlivnily skutková zjištění. Ohledně ustanovení zástupce dovolací soud podotknul, že ze strany žalobkyně nebyla učiněná žádost o ustanovení zástupce. To je zřejmé i z obsahu protokolů, přičemž ty byly stěžovatelce po jednání zaslané a správnost jejich obsahu nebyla nijak zpochybňována.5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka v první řadě poukazuje na to, že jí soudem prvního stupně nebyl ustanoven zástupce, i když o to žalobkyně požádala. Stěžovatelka dále tvrdí, že prvostupňovým i odvolacím soudem došlo k pominutí relevantních skutkových tvrzení a rovněž došlo k zamítnutí návrhu na provedení některých důkazů, jako například výslechy navržených svědků a dále zvukovými nahrávkami rozhovoru stěžovatelky s dalšími zaměstnanci. Nadto dle stěžovatelky nebylo rozhodnutí jednotlivých soudů ani řádně odůvodněno. V neposlední řadě stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že se dovolací soud řádně nevypořádal s dovolacími důvody.6. Ústavní soud po posouzení splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je v současné době již právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021,sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91. odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.9. Co se týče neustanovení zástupce z řad advokátů, Ústavní soud připomíná, že i toto rozhodování spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s odkazem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při rozhodování dospěly. [viz např. nález ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 4212/18]. Ústavní soud se ztotožňuje s odůvodněním dovolacího soudu v tom, že z obsahu spisu a napadených rozhodnutí, které se touto námitkou opakovaně zabývaly, skutečně nevyplývá to, že by mělo být o ustanovení zástupce požádáno na začátku ústního jednání před soudem prvního stupně. Správnost protokolů přitom nebyla stěžovatelkou zpochybňována ani namítána.10. Ohledně pominutí důkazů a relevantních skutkových tvrzení stěžovatelky má Ústavní soud za to, že obecné soudy řádně odůvodnily svá rozhodnutí. V obecné rovině platí, že soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, je povinen ve svém rozhodnutí odpovídajícím způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 2736/19ze dne 13. 10. 2020, nálezsp. zn. III. ÚS 61/94ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nálezsp. zn. II. ÚS 663/2000ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nálezsp. zn. I. ÚS 413/02ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25). Judikatura Ústavního soudu přitom vychází z přesvědčení, že ne každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč se některými ze stěžovatelkou předložených důkazů nezabývaly.11. Argumentace stěžovatelky ohledně nepoužití zvukové nahrávky jakožto důkazu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014,sp. zn. II. ÚS 1774/14nelze akceptovat z toho důvodu, že se v tomto případě nejednalo o důkaz jediný nebo klíčový. Podle namítaného nálezu totiž platí, že pokud obecné soudy nepřipustí jako důkaz účastníkem řízení (zaměstnancem) navrhovanou audionahrávku rozhovoru mezi jím a členem vedení zaměstnavatele, způsobilou zásadně ovlivnit skutková zjištění v projednávané věci, tzn. přispět k objasnění skutečného důvodu výpovědi z pracovního poměru, nedůvodně tak upřednostní právo na ochranu osobnosti této nahrávané osoby před právem zaměstnance jako slabší strany sporu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O takovou nahrávku se však v nyní projednávané věci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že to byla právě stěžovatelka, která v průběhu řízení předkládala důkazy, jejichž pravost byla přinejmenším sporná a během řízení svá tvrzení také několikrát měnila.12. Ústavní soud pokládá závěry soudů v daném případě dostatečně zdůvodněné a racionální, soudy podání v této věci stanoveným postupem projednaly a rozhodly o něm. Ústavní soud v této věci dále připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení [viz např. nález ze dne 17. 5. 1994,sp. zn. Pl. ÚS 36/93]. O porušení práva na spravedlivý proces by se jednalo, zejména pokud by byla komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu nebo pokud by zůstal soud bez zákonného důvodu nečinný. To však není případ stěžovatelky.13. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Chebu, Krajského soudu v Plzni ani Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10064.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Imperial Karlovy Vary a. s., IČ 45359318, se sídlem U Imperiálu 7/31, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Kateřinou Fílovou, advokátkou, se sídlem Závodní 391/96, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2019, č. j. 43 Cm 29/2007-436, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2020, č. j. 14 Cmo 260/2019-507 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2021, č. j. 27 Cdo 3153/2020-594, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.2. Řízení před obecnými soudy, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, se zjednodušeně řečeno týkalo určení přiměřenosti protiplnění poskytnutého vytěsněným menšinovým akcionářům obchodní společnosti Imperial Karlovy Vary a. s. (stěžovatelky). Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2019, č. j. 43 Cm 29/2007-436, určil, že protiplnění poskytnuté menšinovým akcionářům společnosti Imperial Karlovy Vary a. s. (stěžovatelky), jehož výše byla stanovena usnesením valné hromady společnosti ze dne 10. 1. 2006 v částce 4,05 Kč za jednu akcii společnosti o jmenovité hodnotě 5 Kč, je nepřiměřené (výrok I.), určil, že přiměřená výše protiplnění pro vytěsněné menšinové akcionáře společnosti za jednu akcii činí 5,63 Kč (výrok II.), uložil společnosti oznámit rozhodnutí o přiměřené výši protiplnění podle výroku II. všem vytěsněným menšinovým akcionářům způsobem, který ke dni 28. 2. 2007 vyplýval ze stanov společnosti (výrok III.), uložil společnosti zaplatit navrhovateli Ing. Bohumilu Hálovi doplatek na protiplnění za 347.763 ks akcií ve výši 549.465,54 Kč spolu s příslušenstvím (výrok IV.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.), o poplatkové povinnosti (výrok VII.) a o vrácení složených záloh na provedení důkazu (výroky VIII., IX. a X.). Proti tomuto usnesení podali jak navrhovatelé (vedlejší účastníci), tak stěžovatelka odvolání.3. Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelů i stěžovatelky napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil; ve výroku II. a IV. je změnil tak, že a) výši přiměřeného protiplnění za akcii při realizaci práva přechodu účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře, o němž rozhodla valná hromada společnosti dne 10. 1. 2006, určil částkou 6,93 Kč, a b) uložil společnosti zaplatit navrhovateli Ing. Bohumilu Hálovi částku 1.001.557,44 Kč s příslušenstvím (první výrok), změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích VIII. a IX. co do výše vrácených záloh, jinak je potvrdil (druhý výrok), ve výroku III. je zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve výroku VII. je zrušil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok).4. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo její ústavně zaručené právo podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy odlišně posoudily, kdy a zejména jakým způsobem bylo zahájeno řízení před krajským soudem. Konkrétně namítá, že není možné zahájit řízení podáním zaslaným elektronickou poštou (e-mailem). Dále stěžovatelka napadá znalecký posudek, který byl v řízení před soudem prvního stupně vyhotoven za účelem posouzení přiměřenosti protiplnění poskytnutého vytěsněným menšinovým akcionářům, respektive metody, které byly při vyhotovení posudku aplikovány. Stěžovatelka ve svém návrhu klade Ústavnímu soudu rétorické otázky, svá tvrzení však nepodkládá žádnou ústavněprávní argumentací. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje Ústavnímu soudu odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to z důvodu nepříznivé finanční situace v důsledku opatření souvisejících s pandemií Covid-19. Žádost o odložení vykonatelnosti stěžovatelka opakuje také v doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2022. K ústavní stížnosti stěžovatelka (vedle napadených rozhodnutí) připojila také e-mailovou zprávu ze dne 27. 2. 2007, kterou jeden z vedlejších účastníků podal návrh na zahájení řízení, a dále uplatnění práva na dorovnání výše protiplnění podle § 183k odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ze dne 5. 1. 2022.6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka vyčerpala ostatní prostředky k ochraně svých práv.7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 84/94ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 166/95ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá povinnost stěžovatelky, právě s ohledem na výše uvedené závěry, uvádět v ústavní stížnosti ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud sice není vázán právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatelku nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. usnesení ze dne 24. 10. 2006,sp. zn. II. ÚS 632/06(U 12/43 SbNU 639) nebo usnesení ze dne 9. 4. 2019,sp. zn. IV. ÚS 2650/18].11. Argumenty stěžovatelky, které jsou shrnuty výše v bodě 5 tohoto usnesení, však zřejmě nemají žádný ústavněprávní rozměr, ani nejsou podloženy odkazem na judikaturu Ústavního soudu. První námitka stěžovatelky týkající se momentu zahájení řízení před soudem prvního stupně, respektive podání, kterým bylo toto řízení zahájeno, nemá oporu v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka uvádí, že každý z obecných soudů posoudil otázku zahájení řízení odlišně. Z obsahu napadených rozhodnutí je však zřejmé, že všechny obecné soudy považovaly za podání zahajující řízení podání navrhovatele Ing. Aleše Hodiny učiněné faxem dne 28. 2. 2007 (doplněné o originál dne 1. 3. 2007), přičemž podání Ing. Bohumila Hály učiněné e-mailem dne 28. 2. 2007 (doplněné o originál dne 1. 3. 2007) krajský soud považoval za přistoupení dalšího navrhovatele k návrhu vedenému krajským soudem pod sp. zn. 43 Cm 29/2007 ze zákona. Obecné soudy přitom dostatečně přesvědčivě odůvodnily, proč nelze klást účastníku řízení k tíži skutečnost, že se jeho podání nedochovalo ve spise, byť je z jiných listin patrné, že bylo učiněno (srov. např. bod 22 napadeného usnesení vrchního soudu).12. Druhá námitka stěžovatelky spočívá pouze v polemice s hodnocením důkazů, které provedly obecné soudy, konkrétně s hodnocením provedeného znaleckého posudku. Stěžovatelka ani v souvislosti s touto námitkou nenabízí žádnou ústavněprávní argumentaci. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud není další přezkumnou instancí a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti nezávislých soudů, neshledá-li v ní zásadní pochybení ústavněprávního charakteru. Ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces, vyjma situací, zasáhla-li by některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 31/97ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].13. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V této procesní situaci návrh podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (jako návrh akcesorický) sdílí osud "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti. O tomto návrhu Ústavní soud nevydával samostatné rozhodnutí, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době poté, co ji obdržel.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10065.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Ivanova, právně zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem, se sídlem Šantova 2, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2020, č. j. KSOS 40 INS 16678/2014-B-125, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2021, č. j. 4 VSOL 27/2021-B-155 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021, č. j. 29 NSČR 47/2021-B-183, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.2. Stěžovatel byl v postavení věřitele v insolvenčním řízení dlužnice MUDr. Lenky Vyroubalové, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 16678/2014. Stěžovatel navrhl insolvenčnímu soudu zrušení schváleného oddlužení dlužnice, a to z důvodu, že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužnice sledovala podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Svůj návrh stěžovatel odůvodnil tím, že se dlužnice bezdůvodně spokojila s příliš nízkým příjmem vzhledem ke svému vzdělání zubní lékařky, který jí postačoval na uspokojení 31 % přihlášených pohledávek, tedy téměř na zákonné minimum. Dále argumentoval tím, že jeden z věřitelů (otec dlužnice) dlužnici dluh prominul, jeho pohledávka však zůstala přihlášena v insolvenčním řízení a byla tedy uspokojována na úkor ostatních přihlášených pohledávek, respektive ostatních věřitelů. Jako poslední stěžovatel namítal, že měla dlužnice povinnost podat žalobu proti vydědění (vyděděna byla svou matkou), jelikož by případné dědictví spadalo do majetkové podstaty, čímž také došlo ke zkrácení práv věřitelů. Krajský soud v Ostravě posoudil předložené námitky a provedl příslušné důkazy, žádné z námitek stěžovatele však nepřisvědčil a usnesením ze dne 5. 10. 2020, č. j. KSOS 40 INS 16678/2014-B-125, návrh stěžovatele zamítl.3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, přičemž Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 2. 2021, č. j. 4 VSOL 27/2021-B-155, usnesení krajského soudu potvrdil. Z usnesení vrchního soudu je patrné, že v odvolání stěžovatel opakoval v zásadě tytéž námitky, které uvedl v návrhu na zrušení schváleného oddlužení dlužnice. Vrchní soud zdůvodnil, proč se některými námitkami stěžovatele nebude vůbec zabývat (bod 9 napadeného usnesení) a proč ostatní námitky nejsou opodstatněné.4. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním k Nejvyššímu soudu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 29 NSČR 47/2021-B-183, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že dovolatel neuvedl, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva v daném případě jde a od které ustálené rozhodovací praxe se (podle mínění dovolatele) odvolací soud odchýlil.5. Proti všem výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které se domáhá zrušení těchto rozhodnutí, jelikož jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že soudy prvního a druhého stupně pochybily, když nevzaly při svém rozhodování v potaz jeho tvrzení a důkazní návrhy. Pochybení Nejvyššího soudu pak spatřuje v tom, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatel neuvedl, s kterou ustálenou rozhodovací praxí (se kterými konkrétními rozhodnutími) jsou napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v rozporu. V dalším odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel v podstatě uvádí tytéž skutečnosti a opakuje svou argumentaci, kterou předložil již v předchozím řízení. Závěrem své stížnosti stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu vztahující se k právu být slyšen, jakožto součásti práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti.7. Ústavní soud nejprve přistoupil k posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Z dovolání stěžovatele, jehož kopii si Ústavní soud vyžádal ze spisu Krajského soudu v Ostravě, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v dovolání uváděl v zásadě shodnou argumentaci, kterou použil v ústavní stížnosti. Přípustnost dovolání vymezil stěžovatel tak, že: "...napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu." Ve zbylé části dovolání stěžovatel uvádí tytéž argumenty, které jsou shrnuty výše v bodě 5. tohoto usnesení. Dovolání neobsahuje žádné odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl dle názoru stěžovatele vrchní soud odchýlit. Stěžovatel rovněž neuvádí, jaká konkrétní právní otázka má být dovolacím soudem řešena.8. Ústavní soud otázku přípustnosti dovolání podrobně řešil v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb., všechna rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr odpovídá rovněž přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).9. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto dovolání pro vady odmítl.10. Po přezkoumání závěrů dovolacího soudu, jakož i obsahu samotného dovolání, Ústavní soud neshledal rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatele.11. Je třeba konstatovat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí a jaké požadavky musí být při jeho podání dodrženy. S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou, není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel. Uvedení předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení dovolacího důvodu je podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu obligatorní náležitostí každého dovolání (srov. usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 3801/15ze dne 15. 3. 2016). Přípustnost dovolání tak, jak ji vymezil stěžovatel, není v souladu se zákonnými požadavky. Jestliže stěžovatel dovozoval přípustnost dovolání z toho, že se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel v dovolání uvést, od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu se vrchní soud odchýlil. Jak ostatně upozorňuje plénum Ústavního soudu v již zmíněném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16: "...v souladu s § 241 občanského soudního řádu musí být dovolatel zásadně zastoupen advokátem. I tento požadavek slouží mimo jiné k zajištění vyššího standardu právní pomoci dovolatelům. Na advokáty, kteří jsou v oboru profesionály, přitom lze logicky klást vyšší nároky stran jejich podání adresovaných soudům než na účastníky řízení, kteří obvykle advokáty nejsou a nemají ani právnické vzdělání. Ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu pak po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Plénum Ústavního soudu neshledává v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být prakticky standardem i bez existence § 241a odst. 2 občanského soudního řádu."12. Jestliže tedy Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel nevymezil řádně předpoklady přípustnosti dovolání, jde o rozhodnutí ústavně konformní, kterému Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá co vytknout. Proto podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel neuplatnil dovolání řádně, tj. se všemi zákonnými náležitostmi, čímž nevyužil procesní prostředek k ochraně svých práv.13. S odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro řádné nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pojí nevyhnutelné procesní důsledky související s posouzením přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k usnesením vrchního soudu a krajského soudu. V části, v níž ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti usnesením vrchního a krajského soudu, tak musí být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Jak vyplývá z již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.14. Nad rámec nutného Ústavní soud uvádí, že ani argumentace stěžovatele směřující proti usnesením vrchního a krajského soudu by nezaložila opodstatněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel ve svém návrhu v zásadě opakuje argumenty, které předestřel již v řízení před obecnými soudy. Namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že obecné soudy nevzaly v potaz jím navrhované skutečnosti a důkazy. Tomuto závěru stěžovatele však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Ke všem předkládaným tvrzením a navrhovaným důkazům se obecné soudy zevrubně vyjádřily v napadených rozhodnutích a přesvědčivě odůvodnily, proč nejsou tato tvrzení a důkazy stěžovatele validní. Z odůvodnění krajského soudu i vrchního soudu je jednoznačně patrné, jaké důvody je vedly k tomu, že neakceptovaly námitky stěžovatele. Jak krajský soud, tak vrchní soud předkládají skutková zjištění způsobem, který je konzistentní, srozumitelný a racionální a je založen na provedených důkazech. Hodnocení důkazů provedené obecnými soudy je přiléhavé a nezavdává důvod domnívat se, že je svévolné či vykračující z mezí volného hodnocení důkazů. Stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu tak není v daném případě přiléhavá, respektive napadená rozhodnutí obecných soudů s ní nejsou v rozporu. Rozhodující soud totiž není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Neučiní-li tak obecný soud, zatíží své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů a zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny, především pak v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021,sp. zn. III. ÚS 1765/21). Tomuto ústavněprávnímu požadavku však obecné soudy v dané věci jednoznačně dostály. Ke konkrétní citaci judikatury Ústavního soudu, kterou stěžovatel zahrnul do své ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí, že právě zde citované ústavněprávní požadavky obecné soudy také dodržely. Z odůvodnění napadených usnesení musí být stěžovateli zřejmé, proč soudy jeho argumentaci nepřisvědčily.15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; v rozsahu směřujícím proti předcházejícím usnesením Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10066.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., právně zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2021, č. j. 6 To 33/2021-2574, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 7 Tdo 1133/2021-2644, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, č. j. 48 T 5/2020-2476, shledán vinným pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to zjednodušeně řečeno tím, že s úmyslem vylákat a neoprávněně získat peněžní prostředky, jednající jako jediný jednatel společnosti X, uzavřel s Metropolitním spořitelním družstvem dvě smlouvy o úvěru, jejichž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru na nákup nemovitostí a jejich následný prodej v celkové výši 66 200 000 Kč, přičemž při sjednávání úvěrových smluv úmyslně uvedl hrubě zkreslené údaje týkající se hodnoty předmětu, kterým byly tyto úvěrové smlouvy zajištěny (v prvním případě byla nemovitá věc nadhodnocena více než 22x a v druhém případě více než 9x). Za uvedený zločin byl stěžovatel odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obžalovanému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy, a to na dobu pěti let.3. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 6 To 33/2021-2574, k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a rozhodl, že se stěžovatel podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodl, že se stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že jsou v případě stěžovatele splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a proto změnil trest odnětí svobody na trest nepodmíněný v trvání pěti let.4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 7 Tdo 1133/2021-2644. Námitku stěžovatele týkající se nepříslušnosti vrchního státního zastupitelství shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou, jelikož příslušnost vrchního státního zastupitelství v řízení před soudem vyplývá přímo ze zákonného ustanovení § 179 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Námitku stěžovatele ohledně nepřiměřené výše trestu pak Nejvyšší soud rovněž neshledal důvodnou, jelikož takovou námitku nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. S odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu se v další části odůvodnění Nejvyšší soud podrobně věnoval tomu, zda byly v případě stěžovatele naplněny mimořádné okolnosti předvídané ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu. Nejvyšší soud po zhodnocení okolností případu, jakož i relevantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, neshledal žádné skutečnosti, které by odůvodnily jeho zásah do výše uloženého trestu.5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel brojí zejména proti postupu vrchního soudu, který změnil rozhodnutí městského soudu v tom ohledu, že částečně zrušil výrok o trestu a uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání pět let. Své rozhodnutí odůvodnil mj. tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel nepopírá, že se dopustil skutku, pro který byl odsouzen. Zdůrazňuje však, že v trestné činnosti figuroval jako tzv. bílý kůň a byl k trestnému jednání zneužit jinou osobou, J. V. S ohledem na tuto skutečnost má za to, že postup městského soudu, který v jeho případě aplikoval zmírňující ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, byl správný. Stěžovatel namítá, že vrchní soud uznal jeho obhajobu, zároveň však neshledal důvody pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, což se stěžovateli zdá nepřiměřené a poškozující jeho základní práva. Dále namítá, že vrchní soud nezohlednil při rozhodování o výši trestu dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, a že se jednání dopouštěl bez zištného úmyslu. Svá tvrzení stěžovatel podkládá odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se přiměřenosti trestních sankcí. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud výše nadepsaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušil. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.10. V nyní posuzovaném případě se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí z důvodu nepřiměřeně vysokého trestu. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud tenduje ke zdrženlivosti v případě přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení a zásadně se necítí být oprávněn do této oblasti zasahovat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008,sp. zn. II. ÚS 455/05(N 74/49 SbNU 119); usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010,sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016,sp. zn. I. ÚS 1928/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016,sp. zn. II. ÚS 2708/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016,sp. zn. II. ÚS 2996/15; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015,sp. zn. II. ÚS 1429/14; usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010,sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009,sp. zn. IV. ÚS 128/08; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007,sp. zn. IV. ÚS 176/06; či z poslední doby usnesenísp. zn. II. ÚS 3761/17ze dne 13. 2. 2018, bod 14; usnesenísp. zn. II. ÚS 2833/17ze dne 25. 10. 2017, bod 15; usnesenísp. zn. I. ÚS 9/17ze dne 9. 2. 2017, bod 15; usnesenísp. zn. II. ÚS 5/16ze dne 27. 3. 2017, bod 15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ani ukládání trestu obecnými soudy se však nemůže nacházet mimo rámec ústavní konformity, a tak Ústavní soud výjimečně k zásahu do tohoto procesu sahá, zejména neodůvodnily-li dostatečně obecné soudy výběr druhu či výměry trestu [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 4503/12ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827) či nálezsp. zn. II. ÚS 2027/17ze dne 7. 8. 2017 (N 137/86 SbNU 315)].11. Ústavní soud však ve stěžovatelem napadených rozhodnutích neshledal žádné ústavněprávní nedostatky, které by zavdaly důvod pro jeho zásah. Stěžovatel byl v trestním řízení shledán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, a byl tak ohrožen trestní sazbou ve výměře pět až deset let. Vrchní soud v Praze uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce pěti let, tedy trest na samé dolní hranici trestní sazby. Vrchní soud neshledal, na rozdíl od soudu prvního stupně, zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Jak správně podotkly vrchní i Nejvyšší soud, ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je, ze své podstaty, mimořádné a může být aplikováno v mimořádných případech, respektive za mimořádných okolností. Soudy přitom dostatečně přesvědčivě odůvodnily, proč v případě stěžovatele tyto mimořádné okolnosti neshledaly. Ústavní soud podotýká, že neušlo jeho pozornosti, že stěžovatel používá některé závěry vrchního soudu ve prospěch své argumentace, vytrhává je však z kontextu celého rozhodnutí. Jak tedy správně podotkl již Nejvyšší soud, vrchní soud sice ve svém rozhodnutí uvedl, že se stěžovatel "nevědomky zapojil do rozsáhlé trestné činnosti, jíž bylo poškozeno MSD velkým množstvím osob." Tuto nevědomost však vztáhl nikoli na samotné jednání stěžovatele, nýbrž na organizovanost a rozsáhlost celé trestné činnosti poškozující Metropolitní spořitelní družstvo.12. Co se týče námitky stěžovatele týkající se nepřiměřenosti trestu vzhledem k době, která uplynula od spáchání trestného činu, Ústavní soud uvádí, že délka řízení je, podle skutečností popsaných v napadených rozhodnutích, přiměřená. Z obsahu rozhodnutí se podává, že skutek byl spáchán v listopadu roku 2012, respektive dubnu roku 2013. Dřívějšímu projednání věci však bránily objektivní skutečnosti (zejména skutečnost, že poškozené Metropolitní spořitelní družstvo se o trestné činnosti dozvědělo až v listopadu roku 2015). Vzhledem k organizovanosti a rozsáhlosti trestné činnosti tak trestní řízení trvající přibližně pět let není excesivní. Je nutno podotknout, že v případě stěžovatele nebylo možné uložit trest kratšího trvání než pět let za předpokladu, že by soudy neaplikovaly ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu. Nebylo tak možné uložit ani trest podmíněný (srov. ustanovení § 81 odst. 1 tr. zákoníku a následující). Ústavnímu soudu jistě nepřísluší posuzovat, zda jsou v konkrétním případě splněny zákonné podmínky pro aplikaci daného ustanovení trestního zákoníku, neboť takovým přezkumem by nepřiměřeně zasáhl do rozhodovací činnosti trestních soudů. Jak již bylo uvedeno výše, takový zásah by mohl odůvodnit pouze určitý exces v rozhodování trestních soudů, případně excesivní délka trestního řízení, takové okolnosti však v daném případě dány nejsou.13. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V této procesní situaci návrh podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (jako návrh akcesorický) sdílí osud "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti. O tomto návrhu Ústavní soud nevydával samostatné rozhodnutí, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době poté, co ji obdržel.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10067.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ladislava Bárty, advokáta, proti výroku III. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 160/2021-29 ze dne 11. listopadu 2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku III. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 160/2021-29 ze dne 11. 11. 2021, kterým bylo podle něj porušeno stěžovatelovo právo vlastnit majetek a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 11 a 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.2. V nyní projednávané věci stěžovatel (advokát) nesouhlasí se způsobem stanovení odměny Nejvyšším správním soudem (podle napadeného výroku III. rozhodnutí kasačního soudu se odměna za zastupování žalobce stěžovateli nepřiznává). Poukazuje přitom na jiný případ, v němž byl stěžovatel rovněž advokátem účastníka, a kde mu na rozdíl od nyní projednávané věci byla odměna přiznána totožným senátem Nejvyššího správního soudu ve stejném složení.3. Stěžovatel je zástupcem cizince, v jehož případě Ministerstvo vnitra dne 5. 3. 2021 shledalo rozhodnutím č. j. OAM-125/DS-PR-D09-2021, že státem příslušným k přijetí vedlejšího účastníka řízení 2 podle ustanovení článku 18 odst. 1 písm. d) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 je Rumunsko. Proti tomuto rozhodnutí cizinec podal žalobu, o které Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením č. j. 20 Az 5/2021-27 ze dne 25. 6. 2021 tak, že se řízení o žalobě zastavuje podle § 33 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, protože nezjistil pobyt žalobce. Nejvyšší správní soud posléze znovu ověřoval pobyt cizince (rovněž u rumunských úřadů) a dospěl k závěru, že je na místě řízení o kasační stížnosti rovněž zastavit podle ustanovení § 33 písm. b) zákona o azylu. K výroku o stanovení odměny zástupce Nejvyšší správní soud konstatoval, že již opakovaně judikoval, že by odporovalo smyslu a účelu právní úpravy, pokud by ustanovený zástupce mohl úspěšně nárokovat odměnu za libovolný počet úkonů, aniž by byl zřejmý jejich přínos pro zastupovaného účastníka řízení. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 Afs 56/2010 - 59 nebo ze dne 12. 7. 2012, č. j. 1 As 98/2012 -21. Dále konstatoval, že s ohledem na to, že již krajský soud dospěl k závěru, že pobyt stěžovatele je neznámý a rovněž Nejvyšší správní soud aktuální místo pobytu stěžovatele nezjistil, nemohla argumentace uplatněná v kasační stížnosti nic přinést a za takový úkon zástupci odměna nenáleží.4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu může do budoucna představovat "nepřípustný precedens". Krajský soud v Ostravě zastavil řízení o žalobě vedlejšího účastníka řízení z toho důvodu, že dospěl k názoru, že jsou dány podmínky ustanovení § 33 písm. b) zákona o azylu, tedy není znám pobyt účastníka řízení, přičemž k tomuto závěru dospěl poté, co se na pobyt cizince dotázal Ministerstva vnitra a Ředitelství služby cizinecké policie, aniž by se obrátil na rumunské úřady. Stěžovatel přitom poukázal na postup stejného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 155/2021-33 ze dne 14. 10. 2021, který měsíc před vydáním nyní napadeného usnesení dospěl k názoru, že totožný postup krajského soudu, který nezjišťoval místo pobytu žadatele o azyl předaného do Rumunska, je nezákonný a rozhodnutí krajského soudu zrušil. Stěžovatel poukázal na to, že se v tehdy projednávaném případě Nejvyšší správní soud na rámec procedurálního postupu krajského soudu dotazoval i rumunské strany a zjistil, že se stěžovatel nachází v azylovém centru v Bukurešti, jeho pobyt ve skutečnosti je znám, a nebyly tak naplněny podmínky pro postup dle § 33 zákona a azylu.5. Podle stěžovatele tak Nejvyšší správní soud nepřiznání odměny v napadeném rozhodnutí odvozoval od okolností, které stěžovatel nemohl ovlivnit (tedy od toho, zda se v řízení podaří zjistit pobyt vedlejšího účastníka řízení, nebo nikoliv). Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohrožuje i řádný výkon činnosti ustanovených zástupců a opatrovníků, stěžovatel přitom odkázal na nálezsp. zn. Pl. ÚS 17/21ze dne 19. 10. 2021 (443/2021 Sb.).6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, tudíž nemusí být v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 [ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) zastoupen v řízení před Ústavním soudem jiným advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.8. Ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní [srov. § 202 odst. 2 i § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014sp. zn. III. ÚS 3725/13(N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli v nyní projednávané věci nezdařilo.9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021,sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91. odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.10. V ústavní stížnosti stěžovatel k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k meritornímu přezkumu uvádí možné precedenční účinky na způsob stanovení odměny zástupcům v obdobných věcech. Míra zásahu do práva stěžovatele vlastnit majetek však nedosahuje ústavní intenzity, kterou tento soud shledal ve stěžovatelem namítané judikatuře týkající se stanovení odměny advokátů-opatrovníků srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 17/21ze dne 19. 10. 2021 (443/2021 Sb.).11. V obecné rovině se judikatura správních soudů k § 33 zákona o azylu opakovaně vyjadřovala. Nejvyšší správní soud v minulosti shledal, že smyslem § 33 je totiž umožnit soudům nejen vést efektivně řízení a pokračovat v něm (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. 1 Azs 482/2019 - 27), ale rovněž nezabývat se meritorně žalobami ve věcech azylu těch žalobců, kteří "již zmizeli ze zorného pole orgánů české veřejné moci, tzn. žalobců, o nichž by již bylo nadbytečné rozhodovat, neboť již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce České republiky" (rozsudek ze dne 25. 2. 2004, č. j. 2 Azs 16/2004 - 45) a na jejichž právní postavení (pobytový status) již výsledek azylového řízení pravděpodobně nebude mít žádný vliv. Jsou-li splněny podmínky tohoto ustanovení, nemá soud ve svém procesním postupu možnost volby; vylučuje to, aby ve věci meritorně rozhodoval, a musí řízení zastavit (rozsudky ze dne 4. 9. 2008, č. j. 3 Azs 40/2008 - 67, či např. ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 2/2009 - 33).12. V dané věci Nejvyšší správní soud pobyt stěžovatele (na rozdíl od krajského soudu) ověřil na příslušných úřadech v zemi, kam byl stěžovatel transferován v rámci dublinského řízení. Na základě toho označil kasační soud pobyt stěžovatele za neznámý způsobem, který procedurálně plně odpovídá dublinského nařízení, a mohl tak řízení o kasační stížnosti zastavit dle § 33 zákona o azylu. Z pohledu rozhodnutí krajského soudu však šlo o procesní vadu, která na rozdíl od jiné kasačním soudem posuzované věci sp. zn. 9 Azs 155/2021, v níž byl stěžovatel rovněž právním zástupcem účastníka, neměla vliv na zákonnost. Samotný výrok Nejvyššího správního soudu o stanovení odměny advokáta pak nevybočil z ústavních mantinelů řádného odůvodnění.13. Z výše uvedených důvodů není možné shledat žádné výjimky přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nálezsp. zn. III. ÚS 3725/13ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 11 a 26 odst. 1 a 3 Listiny.14. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 7. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10068.txt

NálezÚstavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Běhunčíka, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem v Brně, Vídeňská 546/55, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. května 2021 č. j. 11 C 15/2020-75, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, takto:I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2021 č. j. 11 C 15/2020-75 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Uvedený rozsudek se proto ruší.OdůvodněníI. Řízení před obecnými soudy1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že shora citovaným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na zákonného soudce, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Stěžovatel se žalobou ze dne 13. 10. 2019 domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 250 eur s příslušenstvím. Požadovaná částka představuje dle stěžovatele nárok na náhradu nemajetkové újmy ve formě paušální finanční kompenzace za zpoždění letu vedlejšího účastníka řízení (společnosti Smartwings, a. s.) č. QS 1096 z Prahy do Londýna ze dne 21. 3. 2019, a to dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, ve spojení s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 11. 2009 ve spojených věcech Christopher Sturgeon a další proti Condor Flugdienst GmbH a Stefan Bdck a další proti Air France SA, C-402/07, C-432/07 (dále jen "věc C-402/07, C-432/07"). Dle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení, ve spojení se závěrem Soudního dvora Evropské unie ve věci C-402/07, C-432/07, platí, že cestujícím, jejichž let o délce nepřesahující 1 500 kilometrů byl na svém příletu do cílového místa určení opožděn o více než 3 hodiny, náleží paušální kompenzace nemajetkové újmy způsobené významným zpožděním letu ve výši 250 eur.3. Let měl dle tvrzení stěžovatele odlétat dle letového plánu v čase 12:30 hodin místního času a přiletět do cílového místa určení v čase 13:35 hodin místního času. Let byl však na svém příletu významně zpožděn, když skutečně odletěl z letiště v místě odletu až v 16:11 hodin místního času a cílového místa určení dosáhl v čase 16:48 hodin místního času, tedy se zpožděním 3 hodiny a 13 minut, když v tomto okamžiku došlo k příjezdu letounu operujícího let k příletové bráně, tzv. gate. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k žalobě stěžovatele namítal, že zpoždění letu nedosáhlo délky trvání přesahující 3 hodiny, zakládající nárok cestujících na finanční kompenzaci vzniklé újmy, když ze záznamu o provedení letu vyhotoveného vedlejším účastníkem (tzv. journey log) vyplývá, že let dosáhl cílového místa určení nikoliv v čase, který tvrdí stěžovatel, ale v čase 16:30 hodin místního času. Zpoždění letu v cílovém místě určení tak dle vedlejšího účastníka dosáhlo délky celkově 2 hodiny a 55 minut. Vzhledem k uvedenému vedlejší účastník navrhl soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl v plném rozsahu.4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2021 č. j. 11C 15/2020-75 byla žaloba stěžovatele zamítnuta v plném rozsahu a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč. Proti napadenému rozsudku není podání odvolání přípustné.II. Ústavněprávní argumentace stěžovatele5. Stěžovatel považuje závěry obecného soudu za nesprávné a neústavní. Zásadní zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje v postupu soudu, když tento dle stěžovatele postupoval při rozhodování o důvodnosti jeho nároku a při dokazování tendenčně, a to pouze ve prospěch vedlejšího účastníka. Stěžovatel shledává tendenčnost hodnocení důkazů konkrétně ve skutečnosti, že ačkoliv stěžovatel předložil soudu prvního stupně za účelem prokázání délky zpoždění letu přesahující hranici významného zpoždění letu ve smyslu shora citovaného nařízení a relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie několik listinných důkazů opatřených z různých zdrojů, které nezávisle na sobě tvrzení stěžovatele o délce zpoždění letu zcela shodně potvrdily, přesto soud vycházel při posuzování délky zpoždění letu toliko z důkazu předloženého vedlejším účastníkem, a to navíc důkazu jím přímo vyhotoveného. Stěžovatel soudu přitom předložil dva informační výpisy o průběhu letu shodně zachycující zpoždění letu na příletu do cílového místa určení v délce trvání 3 hodin a 13 minut, a to ze specializovaných portálů www.flightradar24.com a www.flightstats.com, které shromažďují informace o časech odletů a příletů zejména z údajů poskytnutých letišti, řídícími letového provozu či leteckými dopravci. Jedná se o nezávislé zdroje provozované subjekty odlišnými od vedlejšího účastníka, přičemž informace zde obsažené užívají nejen cestující, ale i letečtí dopravci samotní. Ve shodě s těmito výpisy pak délku trvání zpoždění letu 3 hodiny a 13 minut potvrdilo stěžovateli k jeho dotazu e-mailem ze dne 26. 3. 2021 i letiště v místě příletu, načež stěžovatel navrhl soudu prvního stupně provedení důkazu i tímto potvrzením. Stěžovatel současně navrhl soudu prvního stupně provedení důkazu fotografií pořízenou stěžovatelem v době příletu a dále provedení důkazu účastnickým výslechem stěžovatele a výslechem svědků - pana Petra Valenty, pana Michala Kodra a paní Simony Řebíčkové.6. Soud k žádnému z těchto důkazů při hodnocení nároku stěžovatele nepřihlédl, a navíc z důvodu nadbytečnosti zamítl další důkazní návrhy stěžovatele, konkrétně návrh, aby soud učinil dotaz na letiště v místě příletu letu ke zjištění, z jakého zdroje čerpá toto letiště informace o odletech a příletech, a to za účelem vyvrácení pochybností o věrohodnosti informací uvedených v potvrzení letiště, zaslaném stěžovateli dne 26. 3. 2021. Soud vycházel při zjišťování délky zpoždění letu v cílovém místě toliko a jedině ze záznamu o provedení letu vyhotoveného vedlejším účastníkem (tzv. journey log), který vedlejší účastník předložil k důkazu a ve kterém bylo uvedeno, že let dosáhl cílového místa určení v čase 16:30 hodin místního času, přesněji, že v tomto čase došlo k otevření dveří letounu, když byl tento údaj označen pojmem "block". Stěžovatel v průběhu řízení několikrát namítl, že tato listina je přepisem informací ručně zaznamenaných pilotem letounu operujícího předmětný let a jedná se o listinu vyhotovenou samotným vedlejším účastníkem. Nejenže tak listinu vyhotovil sám vedlejší účastník se zájmem na výsledku soudního řízení, ale navíc se v ní mohou v důsledku selhání lidského faktoru nacházet nesprávné informace. Údaje o příletu obsažené v této listině se současně zcela liší od všech ostatních údajů obsažených v informačních výpisech o letu, v potvrzení letiště v místě příletu ze dne 26. 3. 2021 a od skutečností uváděných svědky.7. Stěžovatel v tom shledává nedostatečně odůvodněný, tendenční přístup k hodnocení důkazů a nerespektování zásady civilního soudního řízení v podobě volného hodnocení důkazů, když soud nehodnotil veškeré předložené důkazy každý jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. I přes skutečnost, že záznam o provedení letu vyhotovený vedlejším účastníkem (tzv. journey log) jako jediná k důkazu provedená listina obsahoval zcela odlišné informace od údajů obsažených v ostatních listinách a výpovědích provedených k důkazu, hodnotil soud tuto listinu jako věrohodnou a přisoudil jí nejvyšší hodnotu důležitosti.8. Stěžovatel soudu rovněž vytýká, že při svém rozhodování o důvodnosti jeho nároku neodůvodněně nerespektoval existující judikaturu vyšších soudů, například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. 20 Cdo 1299/2019, dle kterého: "Nelze pominout, že i plná moc je soukromou listinou, a proto je na každém, kdo se jí dovolává, aby prokázal její pravost a správnost." Stěžovatel totiž projevil důvodné pochybnosti o věrohodnosti listiny předložené vedlejším účastníkem - záznamu o provedení letu (tzv. journey log), a to z toho důvodu, že se jedná o listinu vytvořenou přímo vedlejším účastníkem, který může se zapisovanými údaji svévolně a neomezeně manipulovat, přičemž má zájem na výsledku sporu, když navíc listina vznikla přepisem ručně zaznačených údajů pilotem letounu operujícího let. Citované usnesení Nejvyššího soudu bylo dle stěžovatele namístě aplikovat i na posuzovaný nárok, přičemž pokud stěžovatel důvodně zpochybňoval pravost a správnost listiny vyhotovené a předložené vedlejším účastníkem, bylo na vedlejším účastníkovi, aby své tvrzení týkající se zpoždění letu v cílovém místě určení nepřesahujícího délku 3 hodin prokázal jinak.9. Soud nicméně dle stěžovatele postupoval při hodnocení důvodnosti jeho nároku dle nesprávného schématu, neboť i přes skutečnost, že stěžovatel doložil důvodnost svého nároku několika podklady z několika různých zdrojů, soud uvěřil jedině důkazu předloženému vedlejším účastníkem - jeho záznamu o provedení letu.III. Vyjádření účastníků řízení10. Ústavní soud si k posouzení celé věci vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání příslušného spisového materiálu.11. Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření zejména uvedl, že v této bagatelní věci proběhla celkem tři jednání, v jejichž průběhu soud provedl veškeré důkazy, pokud byly účastníky řádně navrženy a byly důležité pro zjištění právně významných skutečností. Zamítnutí důkazního návrhu žalobce soud řádně odůvodnil, a to jak při závěrečném ústním jednání, tak i v písemném vyhotovení rozsudku. Všechny provedené důkazy soud, za respektování judikatury vyšších soudů, hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., přičemž při hodnocení věrohodnosti letových údajů v záznamu o letu (journey log) soud vycházel z ustálené praxe odvolacího soudu - Městského soudu v Praze. Uvedený dokument a údaje v něm zaznamenané podléhají kontrole příslušných orgánů v letecké dopravě včetně Úřadu pro civilní letectví, a to na rozdíl od žalobcem doložených údajů, vycházejících z různých "internetových webů", které takové revizi podrobeny nejsou. Ohledně právního posouzení bagatelní věci soudní judikatura dovodila, že postačí uvést, z jakých právních ustanovení při rozhodování soud vycházel. I v tomto směru však soud provedl podrobnější právní hodnocení, než je mu při zkrácené verzi odůvodnění rozsudku ukládáno, přičemž rovněž respektoval smysl a účel nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91. Názor stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv (na spravedlivý proces a zákonného soudce) soudem tak pramení pravděpodobně pouze z toho, že výsledek samotného sporu byl pro něj nepříznivý. Nesouhlas žalobce se skutkovým a právním hodnocením věci soudem však dle názoru soudu nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Soud konstatoval, že předmětný rozsudek s ohledem na přípravu jednání, průběh jednání ve věci, provedení a hodnocení řádně označených a relevantních důkazů, jakož i formu jeho odůvodnění nelze považovat za neústavní rozhodnutí. Naopak, soud se prý zabýval všemi aspekty projednávané věci a meritorní rozhodnutí v této věci považuje nejen za zákonné, ale i za spravedlivé.12. Společnost Smartwings, a. s., se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřila.IV. Ústavněprávní posouzení věci13. Ústavní stížnost je důvodná.14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) vyplývá i požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Například v nálezusp. zn. II. ÚS 2221/07(N 58/48 SbNU 857) uvedl, že jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, odpovídajícího kritériím daným ustanovením § 157 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny základních práv a svobod.15. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají podobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v nesouladu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale také i se zásadami spravedlivého procesu. Nemá-li soudní rozhodnutí nést znaky libovůle, je soud vždy povinen se vypořádat se všemi výhradami, které byly v konkrétním soudním řízení uplatněny, jakož i se vším pro spor relevantním, co vyšlo najevo.16. Z hlediska ústavněprávního je pro zkoumaný případ rovněž významné, že proti rozsudku soudu prvního stupně není podle § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné odvolání. Jedná-li se o řízení jednoinstanční, je od soudu nutno vyžadovat zvláštní pečlivost, neboť na případná pochybení či nesrovnalosti již žádný z účastníků řízení následně nemůže v řádném procesu reagovat. To vyžaduje také přísnější přístup Ústavního soudu a odůvodňuje přezkum i jinak bagatelních věcí, jako tomu je v daném případě.17. Ve výše opakovaně citovaném nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 se zejména uvádí, že činnost Společenství v oblasti letecké dopravy by měla mimo jiné směřovat k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících a měl by být zároveň brán zřetel na požadavky ochrany spotřebitele. Smyslem a účelem nařízení tedy je chránit cestující jako slabší stranu a spotřebitele pro případ, že by jim byl odepřen nástup na palubu letadla anebo by došlo ke zrušení či významnému zpoždění jejich letu.18. Lze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že pokud za jediný klíčový a věrohodný podklad k prokázání délky zpoždění letu v cílovém místě určení měl být pro zkoumaný případ považován toliko záznam o provedení letu vypracovaný provozujícím leteckým dopravcem, který má možnost s údaji zapisovanými do takového záznamu volně disponovat dle svých zájmů, je takový postup odporující smyslu a účelu nařízení, spočívajícím v ochraně cestujících jako slabší smluvní strany. Cestující by v takovém případě neměli ve sporu s provozujícím leteckým dopravcem fakticky žádnou možnost prokázat délku zpoždění letu, neboť i pokud by svá tvrzení ohledně délky zpoždění letu prokazovali jakýmikoliv jinými důkazními prostředky, například právě výpisy o letech z různých zdrojů, informacemi z letišť či od řízení letového provozu, svědeckými výpověďmi atp., byla by pro zjištění délky zpoždění letu v cílovém místě rozhodující toliko informace obsažená v záznamu o provedení letu vyhotoveném provozujícím leteckým dopravcem, a to bez ohledu na její správnost.19. Na tomto závěru nic nemění názor soudu obsažený ve shora citovaném vyjádření, že uvedený dokument a údaje v něm zaznamenané podléhají kontrole příslušných orgánů v letecké dopravě včetně Úřadu pro civilní letectví, a to na rozdíl od stěžovatelem doložených údajů, vycházejících z různých "internetových webů", které takové revizi podrobeny nejsou. Ústavní soud totiž souhlasí rovněž s názorem stěžovatele, že provozující letecký dopravce má v případě neshody s cestujícími o délce zpoždění letu v cílovém místě určení zájem na prokázání, že let nebyl na svém příletu opožděn o víc než tři hodiny, a při vyhotovení záznamu o provedení letu může údaje zapisované do tohoto záznamu případně upravovat dle svých potřeb.20. V pokračování v řízení vezme soud v úvahu a řádně zhodnotí veškeré důkazy předložené stěžovatelem, případně vyslechne jím navržené svědky, a znovu zváží věrohodnost listiny předložené vedlejším účastníkem.V. Závěr21. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecný soud rozhodující ve věci porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jelikož takové zjištění postačí k vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud se, v souladu se zásadou minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, již nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, zejména nijak blíže neodůvodněným tvrzením o zásahu do práva na zákonného soudce.22. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

decision_10069.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Ivo Šotka, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, insolvenčního správce dlužnice obchodní korporace JOB AIR - CENTRAL CONNECT AIRLINES s. r. o., sídlem Velká 2984/23, Ostrava, zastoupeného JUDr. Mgr. Pavlou Ládovou, advokátkou, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 461/2024-253 ze dne 19. 3. 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 169/2023-231 ze dne 5. 10. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 24 C 255/2012-198 ze dne 12. 5. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Letiště Ostrava, a. s., sídlemMošnov 401, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.2. V roce 1997 Česká republika - Ministerstvo obrany (v postavení pronajímatele) a obchodní korporace AIR OSTRAVA spol. s r. o. (v postavení nájemkyně) uzavřely nájemní smlouvu, jejíž předmětem bylo letiště v Mošnově u Ostravy. Stěžovatel se jako insolvenční správce žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení 7 439 174,23 Kč s příslušenstvím; uvedená částka měla představovat technické zhodnocení předmětu nájmu, které měla nájemkyně - právní předchůdkyně dlužnice obchodní korporace JOB AIR - CENTRAL CONNECT AIRLINES s. r. o. - za trvání nájmu provést na pronajatých nemovitostech.3. Okresní soud v Novém Jičíně ("nalézací soud") žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud v Ostravě ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na několika důvodech: Zaprvé, uplatněný nárok na úhradu technického zhodnocení podle nájemní smlouvy právní předchůdkyni dlužnice (nájemkyni) vůbec nevznikl, a proto byla vyvrácena domněnka existence uznaného závazku založená prohlášením vedlejší účastnice z listopadu 2008 (první právní názor). Zadruhé, žalovanou částku nelze stěžovateli přiznat ani jako protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci podle § 667 odst. 1 "starého" občanského zákoníku; takový nárok by navíc byl již promlčen. I kdyby uplatněný nárok vznikl (ať už z jakéhokoli titulu), nebyla by vedlejší účastnice v daném sporu pasivně věcně legitimována (tj. neměla by povinnost zaplatit stěžovateli požadovanou částku), jelikož závazky ze zaniklé nájemní smlouvy se nemohly stát součástí podniku, který provozuje, pouze a jen tím, že do něj byly po skončení nájmu (po 31. 12. 2005) vloženy předmětné nemovitosti (druhý právní názor). Zatřetí, žalobě by nebylo možné vyhovět ani v případě, že by neobstály dosud uvedené důvody pro její zamítnutí, neboť dopisem ze dne 14. 5. 2020 vedlejší účastnice uplatnila k započtení své pohledávky zjištěné v řízení u Krajského soudu v Ostravě vedeném pod sp. zn. 25 ICm 2719/2012 a žalovaná pohledávka by tak zanikla započtením (třetí právní názor). Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho tvrzením o pasivní legitimaci vedlejší účastnice. Stěžovatel se nároku domáhal z titulu technického zhodnocení předmětu nájmu, který měl užívat na základě smlouvy z roku 1997 od České republiky. Rozhodnutím ministra dopravy z května 2004 přešlo vlastnictví předmětu nájmu na Moravskoslezský kraj, a proto vstoupil tento nabyvatel podle § 680 odst. 2 "starého" občanského zákoníku do práv a povinností pronajímatele. Závazek uhradit technické zhodnocení předmětu nájmu tímto ex lege přešel na nového nabyvatele, který následně jako nový vlastník uzavřel v červnu 2004 smlouvu o nájmu podniku Letiště Ostrava - Mošnov s vedlejší účastnicí; v prosinci 2005 byl uzavřen dodatek k této smlouvě. Osobou povinnou k úhradě technického zhodnocení předmětu nájmu se tak stala účinností této smlouvy vedlejší účastnice, na kterou podle § 488e obchodního zákoníku přešla veškerá práva a závazky náležející k pronajatému podniku, tím i předmětu nájmu, který do podniku náleží. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dodatkem k nájemní smlouvě byla do podniku vložena "pouze" nemovitost (letecký hangár), a nikoli závazky z původní, zaniklé nájemní smlouvy. Ze skutečnosti, že nájemní smlouva zanikla k prosinci 2005, nelze dovodit, že by tím zanikl i nárok stěžovatele, tj. závazek pronajímatele na úhradu technického zhodnocení.5. Odvolací soud se podle stěžovatele detailně nezabýval existencí nároku stěžovatele na vydání technického zhodnocení předmětu nájmu sníženého o odpisy (tj. ve výši žalované částky) ve smyslu čl. 8.13 nájemní smlouvy z roku 1997, jež byl uznán v uznání dluhu z listopadu 2008. Byť čl. 8.13 nájemní smlouvy výslovně nestanoví, že po skončení nájmu má stěžovatel nárok na úhradu technického zhodnocení sníženého o odpisy, vyplývá to z dalších ujednání nájemní smlouvy, zejména pak z ujednání, že v případě převodu předmětu nájmu bude kupní cena snížena o zůstatkovou hodnotu provedeného technického zhodnocení. Z vůle stran tak byl zřejmý úmysl tuto zůstatkovou hodnotu technického zhodnocení vypořádat i pro případ, že předmět nájmu nebude na stěžovatele převeden. Uznání závazku z listopadu 2008 co do důvodu i výše nadto zakládá domněnku o existenci uznaného závazku; nestačí, když vedlejší účastnice existenci uznání dluhu "pouze popře". Soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi a jejich skutková zjištění jsou nejasná a neúplná; přijaté závěry jsou založeny na neúplném posouzení věci bez dokazování všech skutečností (jde o opomenuté důkazy).6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze znovu (obdobně jako v dovolání) namítá chybné posouzení otázky nedostatku pasivní legitimace vedlejší účastnice. Odvolací soud však ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč vedlejší účastnice není subjektem povinným jak ve vztahu k žalobou tvrzenému smluvnímu nároku na vydání technického zhodnocení předmětu nájmu, tak ve vztahu k soudem materiálně identifikovanému zákonnému nároku na vydání protihodnoty vzniklé zvýšením hodnoty pronajaté věci.9. Odvolací soud především dospěl ke klíčovému závěru, že nájemní smlouva z ledna 1997 skončila uplynutím sjednané doby nájmu ke dni 31. 12. 2005, tedy dříve, než byl předmět nájmu na základě dodatku ke smlouvě o nájmu s účinností od ledna 2006 vložen do podniku pronajatého vedlejší účastnici (viz bod 18 napadeného rozsudku). Závěr, že součástí pronajatého podniku se nestaly závazky z již zaniklé nájemní smlouvy a že se na ně neuplatní § 488e obchodního zákoníku, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní. Stěžovatel nadto žádným ústavně relevantním způsobem nerozporuje další závěr odvolacího soudu, že jeho nárok by byl v každém případě promlčen (viz bod 21 napadeného rozsudku).10. Namítá-li stěžovatel pouze v obecné rovině, že opomenutí provedených důkazů představuje protiústavní porušení základního práva na spravedlivý proces, avšak opomenuté důkazy konkrétně neoznačuje, neunáší břemeno tvrzení, kterého ho v řízení o ústavní stížnosti tíží. Úlohou Ústavního soudu není, aby ústavněprávní argumentaci za stěžovatele domýšlel.11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu

decision_1007.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., proti příkazu k zatčení a evropskému zatýkacímu rozkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 5 Nt 1151/2021, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:Dne 26. 12. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, brojící proti v záhlaví označenému příkazu k zatčení a evropskému zatýkacímu rozkazu Okresního soudu v Kladně. V doplnění tohoto podání stěžovatel dne 27. 12. 2021 Ústavnímu soudu sdělil, že "pokud je třeba pro ústavní žalobu právní zástupce, pak žádám soud o projednání žaloby v krajní nouzi."Protože podaný návrh nesplňoval zákonem stanovené podmínky řízení, když stěžovatel zejména nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu), upozornil ho Ústavní soud výzvou, doručenou I. T. dne 3. 1. 2022, která je stěžovatelem zmocněna k přijímání i odesílání listovních zásilek i pro veškeré datové služby (viz plná moc ze dne 27. 11. 2021) na vady návrhu s tím, že pokud nebudou odstraněny do 30 dnů od doručení tohoto přípisu, bude návrh odmítnut.Výslovně byl stěžovatel poučen o způsobu, jakým si může zajistit advokátní zastoupení, a byl informován o okolnosti, že stěžovatelem požadované projednání žaloby v krajní nouzi bez právního zastoupení není možné, jelikož zákonná povinnost stěžovatele být v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, je bezvýjimečná. Ústavní soud konečně stěžovateli sdělil, že jeho zastoupení I. T. nepostačuje, protože jmenovaná není podle aktuálního seznamu advokátu, vedeného Českou advokátní komorou, zapsána jako advokátka.Protože na tuto výzvu stěžovatel nijak nezareagoval, konstatuje Ústavní soud, že vady svého návrhu k dnešnímu dni neodstranil, přičemž lhůta k jejich odstranění marně uplynula dne 2. 2. 2022.S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 4. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.soudce zpravodaj

decision_10070.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Bujárkové, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2021 sp. zn. 15 Co 216/2021, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění1. Dne 10. 12. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelčina ústavní stížnost proti rozhodnutí uvedenému v záhlaví.2. Na základě zjištění, že stěžovatelčino podání nesplňovalo náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy a upozorněna na následky jejich neodstranění. Výzva byla stěžovatelce doručena dne 31. 12. 2021. V průběhu lhůty k odstranění vad stěžovatelka na výzvu nereagovala.3. Vzhledem k tomu, že vady podání nebyly v určené lhůtě odstraněny, Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 2. února 2022Josef Fiala v. r.soudce zpravodaj

decision_10071.txt

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. Věznice Karviná, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 10. 2021, č. j. 5 Nt 3031/2021-15, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:Dne 16. 12. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, brojící proti v záhlaví označenému usnesení Okresního soudu v Karviné, kterým bylo rozhodnuto o ujednocení typu věznice, a to tak, že byla určena věznice se zvýšenou ostrahou.Protože podaný návrh nesplňoval zákonem stanovené podmínky řízení, když stěžovatel zejména nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu), upozornil ho Ústavní soud výzvou, doručenou stěžovateli dne 21. 12. 2021 na vady návrhu s tím, že pokud nebudou odstraněny do 40 dnů od doručení tohoto přípisu, bude návrh odmítnut. Výslovně byl stěžovatel poučen o způsobu, jakým si může zajistit advokátní zastoupení.Protože na tuto výzvu stěžovatel nijak nezareagoval, konstatuje Ústavní soud, že vady svého návrhu k dnešnímu dni neodstranil, přičemž lhůta k jejich odstranění marně uplynula dne 31. 1. 2022.S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 2. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.soudce zpravodaj

decision_10072.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. L., zastoupené JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem, sídlem nám. 3. května 1877, Otrokovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 55 Co 284/2021-353, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. Š. a nezl. V. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jejích základních práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. V ústavní stížnosti stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti I. výroku napadeného rozsudku.2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2021 č. j. 66 Nc 2559/2020-327 svěřil vedlejší účastnici (dceru stěžovatelky a vedlejšího účastníka) do střídavé péče rodičů v intervalu jednoho týdne (I. výrok), rozhodl o výživném a dlužném výživném (II. výrok), zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžné vykonatelnosti rozsudku (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Po provedeném dokazování obvodní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice se narodila mimo manželství rodičů, kteří spolu žili ve společné domácnosti do června roku 2020, poté se stěžovatelka společně s nezletilou odstěhovala ze společné domácnosti do O. Následně bylo soudem vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovatelce uloženo, aby se zdržela změny bydliště vedlejší účastnice. Od července roku 2020 doposud je vedlejší účastnice v péči vedlejšího účastníka a probíhá styk se stěžovatelkou. Stěžovatelka je zaměstnána jako pornoherečka s příjmem okolo 30 000 Kč měsíčně. Trpí posttraumatickou poruchou, bere antidepresiva, která nebere, má-li vedlejší účastnici v péči. Otec má vyživovací povinnost pouze k vedlejší účastnici, má středoškolské vzdělání s maturitou, pracuje jako elektrotechnik s příjmem okolo 30 000 Kč měsíčně a žije s vedlejší účastnicí a se svou novou partnerkou. Po právní stránce obvodní soud věc posoudil podle § 906 násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a vedlejší účastnici svěřil do střídavé péče rodičů, neboť to podle jeho názoru odpovídalo jejím nejlepším zájmům, když vedlejší účastnice má právo na oba rodiče a v péči rodičů nebyly shledány žádné zásadní závady. Vzájemné obviňování rodičů je neopodstatněné, oba jsou podle obvodního soudu schopni řádně o vedlejší účastnici pečovat.3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnici svěřil do péče vedlejšího účastníka, rozhodl o výživném a dlužném výživném (I. výrok) a o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Městský soud v odůvodnění zejména zrekapituloval vyjádření kolizního opatrovníka vedlejší účastnice, které podal k odvolání vedlejšího účastníka. Z vyjádření mimo jiné vyplynulo, že všechna podání stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi o jí tvrzeném domácím násilí byla Policií České republiky odložena. Osobní život stěžovatelky podle kolizního opatrovníka plně odpovídá její profesi. Jde o velmi nestabilní prostředí, v němž se plánuje minimálně. Stejně tak hodnotí kolizní opatrovník partnerské svazky stěžovatelky a četnost změn jejího bydliště. Stěžovatelka podle kolizního opatrovníka mylně informovala Úřad práce České republiky o své převažující péči o vedlejší účastnici tak, aby jí byla zachována výplata rodičovského příspěvku. Současně podnikla kroky směřující k výplatě vyšší částky v kratším časovém období, než bylo původně stanoveno. Dle informací ze sociálních sítí má stěžovatelka zdravotní problémy, v jejichž důsledku u ní došlo ke krátkodobému kolapsu. Vedlejší účastník si naopak podle kolizního opatrovníka dojednal se svým zaměstnavatelem úpravu pracovní doby tak, aby se mohl převážnou část dne věnovat péči o vedlejší účastnici. Ze všech těchto důvodů kolizní opatrovník setrval na svém původním vyjádření s tím, že vedlejší účastnice má zůstat v péči vedlejšího účastníka a stěžovatelce má být umožněn styk v rozsahu od pátku do neděle jednou za 14 dnů.4. Z výpovědi vedlejšího účastníka městský soud zjistil, že i po vydání rozsudku obvodního soudu vedlejší účastnice zůstala v jeho péči a stěžovatelka se s ní stýká jednou za 14 dnů od pátku do neděle. Žádal-li vedlejší účastník stěžovatelku o souhlas, aby se s vedlejší účastnicí mohli přestěhovat do jiného bytu v dané lokalitě (vedlejší účastník uvádí, že šlo o byty ve vzdálenosti 170 m), stěžovatelka před městským soudem uvedla, že s tím nesouhlasila, neboť se sama považuje za vychovatelku vedlejší účastnice. Městský soud dále zjistil, že stěžovatelka v době jeho rozhodování bydlí ve Z., práci si podle svého tvrzení vybírá s ohledem na péči o vedlejší účastnici, často ale pracuje v Brně nebo po celé Evropě. To vyžaduje, že se musí dopravit na letiště a dále je jí zajištěna doprava do místa výkonu práce. Vedlejší účastnici si vyzvedává v pátek jednou za 14 dnů a v neděli ji vedlejšímu účastníkovi vrací zpět.5. Po takto doplněném dokazování městský soud uzavřel, že v řízení bylo postaveno najisto, že vedlejší účastnice je prakticky po dobu roku a čtvrt v péči vedlejšího účastníka, ve které prospívá. Se stěžovatelkou jako matkou se stýká jednou za 14 dní během víkendu. Vedlejší účastník přizpůsobil svůj život potřebám nezletilé zkrácením pracovní doby, žije společně s přítelkyní, která v době jeho pracovních povinností zajišťuje péči o vedlejší účastnici, s níž má dobrý vztah. Sama stěžovatelka přitom podle městského soudu uvedla, že se léčí na psychiatrii, ovšem léky bere podle vlastního uvážení. Z toho městský soud dovodil, že vzhledem k věku dvou let vedlejší účastnice je taková situace přece jen rizikem, neboť vedlejší účastnice může být ohrožena zdravotní indispozicí stěžovatelky, byť v její péči nebyly jinak shledány zásadní nedostatky. Městský soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatelka bez toho, že by o vedlejší účastnici osobně pečovala, dlouhodobě pobírala rodičovský příspěvek a z něj pro vedlejší účastnici poukazovala pouze 1 000 Kč a zbytek si ponechávala pro sebe, byť pracovala. Argumentace vedlejšího účastníka, že zájem stěžovatelky o výchovu vedlejší účastnice je motivován hlavně finančně, je tak podle městského soudu věrohodná. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že u vedlejšího účastníka vyrůstá vedlejší účastnice ve stabilním bezproblémovém prostředí, shledal městský soud důvody pro její svěření do jeho péče. Městský soud nerozhodoval o úpravě styku mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, neboť o ní nerozhodoval ani obvodní soud. Zásadní pro městský soud bylo zjištění, že styk mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je dlouhodobě realizován od pátku do neděle jednou za 14 dnů, a apeloval na stěžovatelku a vedlejšího účastníka, aby styk alespoň v této míře zachovali s tím, že se mají rovnoměrně podílet na nákladech se stykem spojených.II.Argumentace stěžovatelky6. Stěžovatelka považuje rozsudek městského soudu za nepředvídatelný, překvapivý a nedostatečně odůvodněný. Městský soud podle ní změnil rozsudek obvodního soudu jen na základě účastnického výslechu obou rodičů, avšak tímto výslechem městský soud zjišťoval jen jejich aktuální poměry. Napadený rozsudek tak není odůvodněn způsobem, aby odůvodnění bylo možno považovat za řádné [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 1. 6. 2020sp. zn. I. ÚS 3784/19(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)]. Městský soud, ač rozhodnutí obvodního soudu změnil, se přitom nikterak zásadně neodchýlil od původních skutkových závěrů. Podle stěžovatelky ji její zdravotní stav v žádném případě neomezuje v možnostech péče o vedlejší účastnici. Měl-li městský soud jiný názor, měl v tomto ohledu vést dokazování. To však městský soud neučinil a ve svém důsledku nerozhodl v nejlepším zájmu dítěte (stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 31. 3. 2020sp. zn. III. ÚS 149/20). Městský soud ve svém rozhodnutí také nikterak neupravil její styk s vedlejší účastnicí a ten je tak ponechán na libovůli vedlejšího účastníka.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, eventuálně který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471].10. Z uvedených důvodů Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které ve vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.11. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení napadeného výroku.12. Předně se Ústavní soud neztotožňuje se stěžovatelčinou námitkou, že by rozsudek městského soudu byl nepředvídatelný, a to v kontextu odkazovaného nálezusp. zn. I. ÚS 3784/19. Městský soud totiž o výchovném prostředí pro vedlejší účastnici nerozhodl tak, jak žádný z účastníků řízení nenavrhoval, naopak vyhověl návrhu vedlejšího účastníka, se kterým se ztotožnil i kolizní opatrovník. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by jí obsah odvolání vedlejšího účastníka nebo obsah vyjádření kolizního opatrovníka k odvolání vedlejšího účastníka nebyl znám, ostatně stěžovatelka byla slyšena před městským soudem. Není rovněž pravda, že by ke změně rozsudku obvodního soudu dospěl městský soud jen na základě vyhodnocení účastnických výpovědí stěžovatelky a vedlejšího účastníka, neboť vyšel právě i z vyjádření kolizního opatrovníka, který se k poměrům stěžovatelky a vedlejšího účastníka podrobně vyjádřil, a stěžovatelka v této souvislosti podle Ústavního soudu dostatečně nevyužívá prostor daný jí v řízení před Ústavním soudem, aby jeho závěry v ústavní stížnosti důsledně zpochybnila.13. Městský soud nerozhodl o změně rozsudku obvodního soudu na základě zjištění o psychickém onemocnění stěžovatelky a jeho vlivu na její schopnost pečovat o vedlejší účastnici, naopak vyšel z tvrzení samotné stěžovatelky, že léky bere podle svého uvážení (v té souvislosti stěžovatelka i před obvodním soudem uvedla, že léky nebere, má-li vedlejší účastnici u sebe v péči). Z toho městský soud dovodil - rozdílně od obvodního soudu - že takovýto stav může pro vedlejší účastnici představovat riziko. Uvádí-li přitom sama stěžovatelka, že se léčí na psychiatrii a že léky bere podle svého uvážení, když na sociálních sítích měla zároveň prezentovat, že zkolabovala, pak závěr městského soudu, že takovéto počínání stěžovatelky představuje pro vedlejší účastnici riziko, nelze podle Ústavního soudu považovat za nepřiměřený. Z uvedeného (jakož i z provedené rekapitulace) je přitom rovněž zřejmé, že pro odmítnutí modelu střídavé péče obou rodičů městský soud nevedla samotná vzdálenost mezi bydlišti rodičů (což by bylo v rozporu mimo jiné i s nálezemsp. zn. III. ÚS 149/20), ale okolnosti jiné, jak byly popsány výše.14. Městský soud ve svém rozsudku také objasnil, proč samostatně nerozhodoval o úpravě styku vedlejší účastnice se stěžovatelkou. Vyšel zejména z toho, že ani stěžovatelka takový eventuální návrh na úpravu styku soudu nepodala, když styk stěžovatelky s vedlejší účastnicí je fakticky dlouhodobě realizován. Naopak městský soud apeloval na stěžovatelku i vedlejšího účastníka, aby tento rozsah styku udrželi (případně prohloubili) a aby se oba, pokud možno spravedlivě, podíleli na nákladech se stykem spojených. V nyní posuzovaném případě tak městský soud dostál východisku plynoucímu mimo jiné i z nálezu ze dne 22. 12. 2020sp. zn. IV. ÚS 2611/20(bod 26. a násl.), tj. že vedle fakticky převažující péče jednoho z rodičů musí být dítěti zajištěn (nebrání-li tomu výjimečné okolnosti) i kontakt s rodičem, jenž dítě v péči nemá. Přitom lze souhlasit s městským soudem v tom, že primární pro určení styku jednoho z rodičů s dítětem je dohoda rodičů. Té bylo v dané věci dosaženo, když vedlejší účastnice je - bez ohledu na nyní posuzované rozhodnutí - v péči vedlejšího účastníka a stěžovatelka se s vedlejší účastnicí pravidelně stýká. Z toho důvodu Ústavní soud akceptuje závěr městského soudu, že samostatně o styku stěžovatelky s vedlejší účastnicí nerozhodoval. Ostatně stěžovatelka tento faktický stav v ústavní stížnosti nerozporuje, toliko uvádí, že její styk je nyní umožněn jen v závislosti na eventuální libovůli vedlejšího účastníka. Tak ale podle Ústavního soudu na danou otázku nahlížet a priori nelze, neboť dohoda rodičů dítěte, ať už k jakékoliv otázce, je klíčová a primární.15. Ústavní soud neshledal, že by rozsudkem městského soudu (napadeným výrokem) byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného výroku.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10073.txt

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Tomšíka, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 12 C 136/2021-24, a o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vrbaty, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. října 2021 č. j. 15 C 86/2021-65, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení takto:Ústavní stížnosti se odmítají.OdůvodněníI.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Dvěma samostatnými, obsahově shodnými, ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se každý ze stěžovatelů domáhá zrušení jednoho z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") konkretizovaného v záhlaví s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.2. Podané ústavní stížnosti Ústavní soud spojil ke společnému řízení usnesením ze dne 18. 1. 2022sp. zn. IV. ÚS 41/22,II. ÚS 44/22s tím, že budou nadále vedeny podsp. zn. IV. ÚS 41/22.3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že obvodní soud napadenými rozsudky zamítl žaloby stěžovatelů, kteří se po vedlejší účastnici domáhali náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), každý ve výši 4 300 Kč s příslušenstvím. Škodu podle nich představují vynaložené náklady na zastoupení v přestupkových řízeních, která byla s nimi vedena jako podezřelými ze spáchání přestupku a která byla skončena před správním orgánem prvního stupně zastavením řízení.4. Zamítnutí žaloby prvního stěžovatele obvodní soud odůvodnil tím, že při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. jsou soudy povinny zohlednit podstatu práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny) a v každém jednotlivém případě zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení a procesní postup správních orgánů v něm je možné považovat za nesprávný úřední postup, i když správní řízení nevyústilo v pravomocné rozhodnutí, že podezřelý je vinný ze spáchání přestupku. Ústavní soud v nálezech ze dne 3. 9. 2019sp. zn. II. ÚS 1099/19(N 156/96 SbNU 36) a ze dne 15. 12. 2020sp. zn. IV. ÚS 2841/19(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že v některých případech je možné na oznámení o zahájení řízení o přestupku spojené se sdělením obvinění z přestupku hledět jako na nezákonné rozhodnutí. Nicméně dovodil, že ne každé zahájení řízení o přestupku či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí o přestupku, je možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. V těch případech, kdy Ústavní soud shledal existenci práva na náhradu škody v podobě nákladů na zastoupení v přestupkových řízeních, byla zjištěna flagrantní pochybení správních orgánů. Žádné takové pochybení ovšem první stěžovatel ve své věci netvrdil, natož aby tvrdil takové pochybení, které by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí, jímž řízení o přestupku skončilo. Obvodní soud uzavřel, že oznámení o zahájení řízení o přestupku u prvního stěžovatele nebylo nezákonným rozhodnutím, nebyly tedy splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu.5. Zamítnutí žaloby druhého stěžovatele obvodní soud odůvodnil tím, že ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá právo obviněného z přestupku na náhradu škody, neskončí-li přestupkové řízení shledáním jeho viny. Nelze ani postupovat analogicky podle případů, kdy je obviněnému z trestného činu přiznáno právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, skončilo-li trestní řízení zproštěním obžaloby. Použití analogie vyloučil Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 10. 2010sp. zn. III. ÚS 1845/08. Obvodní soud odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, podle něhož není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. skutečnost, že přestupkové řízení z jakéhokoli důvodu neskončilo pravomocným rozhodnutím o shledání viny. Obvodní soud v přestupkovém řízení s druhým stěžovatelem neshledal nesprávný úřední postup, neboť řízení proběhlo bez excesů, podle zákonných pravidel a netrvalo nepřiměřeně dlouho.II.Argumentace stěžovatelů6. Stěžovatelé se dožadují analogického uplatnění závěrů o náhradě škody v trestním řízení a tvrdí, že za nezákonné rozhodnutí je nutno považovat i rozhodnutí o zahájení přestupkového řízení, nepotvrdilo-li se následně, že obviněný přestupek spáchal. Tento závěr podle stěžovatelů přijal i Ústavní soud v nálezech ze dne 3. 9. 2019sp. zn. II. ÚS 1099/19(N 156/96 SbNU 36), ze dne 15. 12. 2020sp. zn. IV. ÚS 2841/19a ze dne 31. 8. 2021sp. zn. III. ÚS 917/21. Stěžovatelé trvají na tom, že mají právo na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení v přestupkovém řízení, které skončilo jeho zastavením, protože správní orgán shledal, že se přestupku nedopustili.7. Obvodní soud se podle stěžovatelů v napadených rozsudcích nevypořádal s nálezy Ústavního soudu, kterými v řízení argumentovali. Nevysvětlil, proč se odchýlil od svého rozsudku ze dne 18. 12. 2020 č. j. 10 C 209/2020-25, na který stěžovatelé poukazovali, a kterým v obdobné věci vyhověl žalobě na náhradu škody.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů.10. V každé z posuzovaných věcí je veden spor o bagatelní částku (4 300 Kč s příslušenstvím). V takových případech, s výjimkou extrémního vybočení, je úspěšnost ústavní stížnosti v zásadě vyloučena. U bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u stěžovatelů. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž pro svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Bagatelní výše částky, jež je předmětem sporu, bez dalšího zakládá důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, ledaže věc doprovázejí mimořádné okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález ze dne 6. 4. 2021sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25. odůvodnění). Je především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili (a případně doložili), proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [usnesení ze dne 9. 1. 2019sp. zn. IV. ÚS 3256/18(U 1/92 SbNU 356), bod 11. odůvodnění].11. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech předestřeli argumentaci, proč napadená rozhodnutí i přes bagatelní výši sporu jim podle jejich názoru způsobila ústavněprávní relevantní újmu. Ústavní soud však porušení jejich základních práv či svobod neshledal.12. Ústavní soud v minulosti judikoval, že na rozhodování o náhradě škody způsobené zahájením či vedením přestupkového řízení je za určitých okolností analogicky aplikovatelný závěr o škodě způsobené zahájením či vedením trestního řízení, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Podle této judikatury týkající se trestního řízení platí, že ukáže-li se, že se obviněný nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, pak má být odškodněn za veškeré úkony, kterým ho stát neoprávněně v trestním řízení podrobil [viz např. nálezy ze dne 17. 6. 2008sp. zn. II. ÚS 590/08(N 108/49 SbNU 567), bod 36. odůvodnění; a ze dne 20. 2. 2013sp. zn. II. ÚS 1540/11(N 32/68 SbNU 343)]. Tuto judikaturu lze přitom analogicky uplatnit i na přestupkové řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím, že se obviněný přestupku nedopustil (viz výše zmíněné nálezysp. zn. II. ÚS 1099/19, bod 13.;sp. zn. IV. ÚS 2841/19;sp. zn. III. ÚS 917/21, bod 24. odůvodnění). K této možnosti Ústavní soud dodal, že ne každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí o shledání viny ze spáchání přestupku, je možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí zakládající odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. V každém jednotlivém řízení je zapotřebí samostatně zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů lze považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, a zda tedy vzniká nárok na náhradu škody (viz zmíněný nálezsp. zn. II. ÚS 1099/19, body 12. a 16. odůvodnění, nálezsp. zn. IV. ÚS 2841/19).13. Při popsané analogické aplikaci závěrů vztahujících se k náhradě škody v trestním řízení nelze ztrácet ze zřetele, že v trestním řízení je obviněný vystaven riziku uplatnění řady omezujících institutů, které jsou daleko závažnější než v přestupkovém řízení. Obecně pak v trestním řízení oproti řízení o přestupku hrozí citelnější tresty, což platí zejména o trestu odnětí svobody, který v přestupkovém řízení není možné uložit. Vedení trestního řízení zpravidla představuje pro obviněného větší psychickou zátěž v porovnání s přestupkovým řízením (u méně závažných přestupků navíc o znatelné psychické zátěži spojené s jejich vedením nelze ani uvažovat). Samotný fakt trestního stíhání má na obviněného, navzdory zásadě presumpce neviny, nezřídka difamační dopad (srov. usnesení ze dne 7. 10. 2010sp. zn. III. ÚS 1845/08), což pro přestupkové řízení neplatí.14. Popsané rozdíly mezi trestním řízením a přestupkovým řízením je třeba mít na paměti při analogické aplikaci závěrů judikatury týkající se náhrady škody způsobené zahájením či vedením trestního řízení, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Jak bylo již výše uvedeno, při rozhodování, zda je dán nárok na náhradu škody za zahájení či vedení přestupkového řízení, je třeba důsledně zohledňovat konkrétní okolnosti věci a zejména okolnosti postupu orgánů veřejné moci. Za ústavně přijatelný Ústavní soud v bodě 13. odůvodnění usnesení ze dne 4. 6. 2019sp. zn. II. ÚS 1470/19označil závěr, že samotná okolnost zahájení přestupkového řízení pro svou nižší společenskou závažnost ve srovnání s trestním řízením nezakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. jen z toho důvodu, že nedošlo k uznání viny či k uložení sankce za přestupek.15. V přestupkovém řízení, které skončilo jeho zastavením z důvodů, že se skutek, o němž se vede řízení, nestal nebo není přestupkem, skutek nespáchal obviněný či spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému prokázáno [srov. § 86 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich], Ústavní soud v minulosti shledal neústavnost v rozhodnutí soudů, které zamítly žalobu na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na zastoupení v přestupkovém řízení, bylo-li takové řízení stiženo zřetelným pochybením správního orgánu. Konkrétně šlo o zastavení přestupkového řízení, kde pro absenci důležitých podkladů ve spisovém materiálu v důsledku pochybení Policie České republiky nebylo možno v přestupkovém řízení pokračovat (nálezsp. zn. II. ÚS 1099/19, body 1. a 13. odůvodnění). Dále zastavení přestupkového řízení, jemuž předcházelo trojí zrušení rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí v odvolacím řízení pro nedostatečné objasnění právně relevantních okolností (nálezsp. zn. IV. ÚS 2841/19). V dalším případě šlo o zastavení přestupkového řízení, jemuž předcházelo dvojí zrušení rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí v odvolacím řízení pro nedostatek opory skutkových závěrů v dokazování, resp. nedostatek skutkových důvodů (nálezsp. zn. III. ÚS 917/21, body 2. až 5. a 28. odůvodnění). Společné všem právě rekapitulovaným nálezům bylo, že zastavení přestupkového řízení předcházela celá řada zásadních pochybení správních orgánů, která vedla k tomu, že v přestupkovém řízení byla zastoupenými obviněnými činěna řada úkonů, jež neúměrně zvyšovaly jimi vynaložené náklady na zastoupení.16. V posuzované věci bylo přestupkové řízení vedeno v jednom stupni a skončilo zastavením řízení, neboť u prvního skutku správní orgán shledal, že jej nespáchali stěžovatelé, u druhého skutku shledal, že nejde o přestupek. Zástupce stěžovatelů zde vykonal úkon právní služby v podobě převzetí a přípravy zastoupení a v podobě písemného podání ve věci samé (návrh na zastavení řízení), dále podal námitku podjatosti a dvě odvolání ve věci podjatosti. Obvodní soud v obou napadených rozsudcích (bod 20. rozsudku sp. zn. 12 C 136/2021, bod 27. rozsudku sp. zn. 15 C 86/2021) rozebral, že správní řízení bylo prosto procesních pochybení či excesů. Ústavní soud na toto posouzení odkazuje a dodává, že zástupce stěžovatelů učinil vedle převzetí a přípravy zastoupení v řízení jediný úkon, který se týkal merita věci (podal návrh na zastavení řízení), jeho další úkony spočívaly jen v podání nedůvodné námitky podjatosti a neúspěšného odvolání ve věci podjatosti. V procesním postupu správního orgánu soudy pochybení nespatřovaly a nedošlo zde ani k jeho pochybením, která vedla k tomu, že v přestupkovém řízení byla zastoupenými obviněnými činěna řada úkonů, jež zvyšovala náklady na zastoupení. Za této situace Ústavní soud neshledal porušení základních práv či svobod stěžovatelů v tom, že obvodní soud při zohlednění okolností věci dospěl k závěru o nedůvodnosti žalob na náhradu škody.17. Ústavní soud dodává, že přestupkové řízení, v němž stěžovatelům vznikly náklady na zastoupení, mělo návaznost na kampaň "stop genocidě". Stěžovatelé byli podezřelí z přestupku neoprávněného zabrání veřejného prostranství [§ 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích] umístěním informačních panelů této kampaně u Střední školy technické a gastronomické v Blansku a z přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby [§ 5 odst. 1 písm. a) zmíněného zákona] pro nerespektování výzvy strážníka městské policie k odstranění těchto informačních panelů. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud s touto kampaní v minulosti setkal na poli práva shromažďovacího [zamítavý nález ze dne 5. 5. 2015sp. zn. II. ÚS 164/15(N 88/77 SbNU 285), usnesení ze dne 15. 10. 2013sp. zn. IV. ÚS 310/13] a konstatuje, že častou součástí této kampaně je boj proti potratům s využitím plakátů naturalisticky zobrazujících torza lidských embryí; dané plakáty jsou mnohdy umístěny u školských zařízení. Ve zmíněném nálezusp. zn. II. ÚS 164/15tehdy použitá vyobrazení Ústavní soud označil za šokující a uvedl, že stát je povinen zabránit tomu, aby děti a mladiství přijímali šokující sdělení pro ně nevhodná s přihlédnutím k jejich věku (bod 35. zmíněného nálezu). Lze znovu poukázat na závěr, že samotná okolnost zahájení přestupkového řízení nezakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. jen z toho důvodu, že nedošlo k uznání viny či k uložení sankce za přestupek (srov. usnesenísp. zn. II. ÚS 1470/19). Přestupková věc měla vztah k výzvě k odstranění informačních panelů, což je po právní stránce komplikovaná problematika z pohledu střetu svobody projevu (čl. 17 odst. 1 Listiny) a zvláštní ochrany dětí a mladistvých (čl. 32 odst. 1 Listiny). Posuzování výzvy úřední osoby k odstranění panelů se šokujícími vyobrazeními je závislé na celé řadě dílčích okolností (např. zda panely byly na místě, kde se vyskytují děti a mladiství; pokud ano, jaký je jejich věk; zda byla přijata opatření, která by zamezila jejich vnímání dětmi či mladistvými např. umístěním do přístřešku nebo uzavřeného tvaru; k tomu srov. bod 37. nálezusp. zn. II. ÚS 164/15a body 34 až 53 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 9 As 33/2017-16, který se věnoval i oprávnění městské policie usměrňovat konané shromáždění v jeho dílčích aspektech příčících se veřejnému pořádku). Zahájení přestupkového řízení dalo stěžovatelům možnost, aby se ve věci vyjádřili a poukázali na skutečnosti svědčící v jejich prospěch ve věci, kde je třeba vážit řadu okolností z pohledu střetu čl. 17 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny. V samotném zahájení přestupkového řízení tak Ústavní soud nespatřuje nesprávný úřední postup ani nezákonné rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, což platí i pro vedení takového řízení, neboť, jak popsal obvodní soud, správní orgán se v jeho průběhu nedopustil procesních pochybení, takže v důsledku neexistujících procesních pochybení v řízení stěžovatelům nemohly vzniknout dodatečné náklady na zastoupení.18. Nedůvodně stěžovatelé dále namítají, že se obvodní soud nevypořádal s jejich odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se náhrady škody způsobené zahájením a vedením přestupkového řízení. Ponechá-li obecný soud bez reakce nálezy Ústavního soudu, které se týkají shodné právní problematiky, jakou soud řeší, a na které v řízení účastník odkazuje (reakcí se míní jejich zohlednění nebo uvedení důvodů, proč se od nich soud odchyluje), jde o pochybení, které zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny [viz body 17. a 18. nálezu ze dne 12. 6. 2019sp. zn. IV. ÚS 2503/18(N 112/94 SbNU 341), kde bylo popsáno pochybení Obvodního soudu pro Prahu 1, který se nevypořádal s účastníkovým odkazem na nálezy týkající se náhrady škody v podobě vynaložení nákladů řízení na zastoupení v přestupkovém řízení, které skončilo zastavením řízení]. V napadených rozsudcích však obvodní soud na odkazované nálezy adekvátně reagoval (v rozsudku sp. zn. 12 C 136/2021 poukázal, že podle nálezů sp.II. ÚS 1099/19asp. zn. IV. ÚS 2841/19ne každé zahájení přestupkového řízení, které nevyústí ve shledání viny, či procesní postup v jeho průběhu, je možno považovat za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup; v rozsudku sp. zn. 15 C 86/2021 vyšel z toho, že posuzovaná věc umožňuje převzít závěry z usnesenísp. zn. III. ÚS 1845/08, které se týkalo náhrady škody v podobě náhrady nákladů v přestupkovém řízení).19. Stěžovatelé spatřují porušení svých základních práv též v tom, že obvodní soud se nevypořádal s jimi odkazovaným rozsudkem ze dne 18. 12. 2020 č. j. 10 C 209/2020-25, kterým podle nich v obdobné věci obvodní soud vyhověl žalobě na náhradu škody. Ústavní soud konstatuje, že odkazovaný rozsudek sp. zn. 10 C 209/2020 je, co se týče právního hodnocení, velmi stručný. Naopak ústavní stížností napadené rozsudky obsahují ucelený a srozumitelný výklad právní normy. Z napadených rozsudků je tak patrné, jakými právními úvahami byl obvodní soud veden, jak vykládá právní úpravu a jaké skutkové okolnosti zjistil a jak je právně hodnotil. Z napadených rozsudků je tedy patrno, proč žalobě obvodní soud nevyhověl.20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Josef Fiala v. r.předseda senátu

decision_10074.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Martina Chvátala, zastoupeného JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 3125/11, Šumperk, podané proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 2545/2021-237, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 3. 2021, č. j. 69 Co 286/2020-219, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 6. 2020, č. j. 17 C 30/2016-176, za účasti Okresního soudu v Šumperku, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, v roce 1994 obec R. dle geometrického plánu rozdělila větší pozemek na dvě zhruba stejně velké části, jednu ten samý rok prodala stěžovateli, druhou manželskému páru (dále jen jako "žalobci"). Oba nově vymezené pozemky nebyly od sebe původně nijak fyzicky odděleny. Žalobci začali na svém pozemku stavět rodinný dům, v roce 1999 pak postavili mezi oběma pozemky plot. Stěžovatel v roce 2013 nechal svůj pozemek znovu geometricky zaměřit a tím bylo zjištěno, že postavený plot nebyl postaven přesně na hranici obou pozemků, ale kvůli posunutí plotu se pozemek žalobců zvětšil o 124 m2 na úkor pozemku stěžovatele. Stěžovatel započal správní řízení s cílem dosáhnout odstranění stavby dle něj neoprávněné stavby plotu; postupně se rozbíhala i další správní řízení.3. Žalobci ve snaze reagovat na novou situaci v roce 2016 podali žalobu, kterou se domáhali určení vlastnictví sporné části pozemku. Uvedli, že plot vytyčili a postavili dle červených značek na okolních plotech, které dle tehdy dostupných informací hranici obou pozemků vymezovaly. Následně celý pozemek včetně části přiléhající k novému oplocení bez jakýchkoliv námitek stěžovatele až do roku 2013 užívali. V dobré víře se považovali za majitele předmětné části pozemku, jelikož tento stav trval déle než 10 let a ve výsledku se stali řádnými vlastníky z titulu vydržení.4. Okresní soud v Šumperku poté, co jeho prvotní zamítavý rozsudek ve věci byl zrušen odvolacím soudem, žalobě napadeným rozsudkem v plném rozsahu vyhověl. Měl totiž po provedeném dokazování za to, že žalobci v omluvitelném omylu postavili plot v linii vycházející z červených značek na plotech sousedních pozemků a poté pozemek ohraničený plotem využívali, aniž by jejich vlastnické právo stěžovatel zpochybňoval. Ať již žalobci začali onu část pozemku využívat od roku 1994 (kdy se chopili držby) či až od roku 1999 (kdy byl postaven plot), vlastnické právo nabyli uplynutím vydržecí doby 10 let, neboť ke zpochybnění dobré víry stěžovatelem došlo teprve v roce 2013.5. Následné odvolání stěžovatele ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci nebylo úspěšné, obdobně Nejvyšší soud odmítl též dovolání stěžovatele.6. Stěžovatel s uvedenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Jeho hlavní námitky směřují proti provedenému dokazování. V řízení totiž údajně nebylo zjištěno, kdo a za jakým účelem červené značky na sousední ploty umístil. Dále, pokud bylo v původním geometrickém plánu uvedeno, že hranice pozemků byly vymezeny UH mezníky, nelze se odvolat pouze na skutečnost, že v terénu žádné takové mezníky nebyly. I kdyby tomu tak totiž bylo, měli se žalobci pokusit o nové zaměření pozemků, případně jiným způsobem vykázat přiměřenou opatrnost a nespoléhat se pouze na pofidérní značky na plotech. V neposlední řadě Nejvyšší soud vycházel při odmítnutí dovolání z rozhodnutí ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011 (dostupné na www.nsoud.cz), které pojednává o vydržení pozemku po mnoha desítkách let, bez přesné specifikace v terénu a od osob novému vlastníkovi blízkých. V jeho případě však nebylo ani jedno z těchto kritérií naplněno; například držba trvala pouze maximálně 14 let. Citovaný rozsudek tak vůbec nebyl relevantní ve vztahu k dovolání stěžovatele.7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.8. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti, přičemž ale dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.9. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž zdejší soud dospěl k názoru, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele.10. Předně je třeba uvést, že podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice zjišťování a hodnocení skutkových okolností případu obecnými soudy včetně soudu nalézacího. Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho již výše naznačenou roli zásadně nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy.11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017,sp. zn. I. ÚS 3709/16; http://nalus.usoud.cz).12. Naznačený extrémní nesoulad nebo projev svévole však v nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel je dokonce v podstatě netvrdí a místo toho v podstatě předkládá jen svoje subjektivní přesvědčení o tom, jak měli žalobci při stavbě plotu správně postupovat a že dle jeho názoru tohoto standardu v praxi nedosáhli. Tato argumentace ale nijak nezpochybňuje průběh skutkového děje (na něm panuje shoda) a vlastně ani závěr obecných soudů, že postup žalobců byl v dobré víře. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele o nepřípadné aplikaci judikatury Nejvyššího soudu. Není totiž rozhodné, zda nezpochybněná držba pozemku trvala 30 či 14 let. Jestliže totiž byla překročena 10-ti letá zákonná vydržecí doba, o čemž dle všeho opět není pochyb (srov. stěžovatelem použitá námitka na str. 7 ústavní stížnosti, že šlo jen o "poměrně krátké překročení zákonné vydržecí doby"), byla daná zákonná podmínka vydržení vlastnictví naplněna. Okolnost, že stěžovatel se závěry napadených rozhodnutí obecných soudů nesouhlasí, přitom nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2019,sp. zn. I. ÚS 3608/18).13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10075.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem Balbínova 223/5, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 19 Co 260/2021-923, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživy a výchovy stěžovatelčiny dcery, nezletilé L. J. K., jejímž otcem je J. K. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 0 P 344/2019-818, svěřil nezletilou do péče stěžovatelky a otci uložil povinnost přispívat na její výživu k rukám stěžovatelky měsíčně částkou 60 000 Kč s účinností od 1. 1. 2018, přičemž dlužné výživné za období od 1. 1. 2018 do 30. 4. 2021 ve výši 2 400 000 Kč mělo být otcem uhrazeno nejpozději do 30. 6. 2021 (výrok I.). Obvodní soud dále rozhodl, že styk otce s nezletilou se neupravuje (výrok II.).4. K odvolání otce ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu v části výroku I., jíž byla nezletilá svěřena do výchovy stěžovatelce. V části, v níž bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti otce, pak rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že otec nezletilé je povinen přispívat na její výživu měsíčně částkou 30 000 Kč vždy do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky, a to s účinností od 1. 1. 2018, přičemž konstatoval, že nedoplatek na výživném ke dni 20. 10. 2021 nevznikl (výrok I.). Městský soud současně změnil rozhodnutí obvodního soudu v části týkající se styku, přičemž stanovil jeho harmonogram (výrok II.).5. S těmito závěry městského soudu stěžovatelka nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně uvádí, že "městský soud rozhodl o změně rozhodnutí v rozporu s provedeným dokazováním, v době, kdy nebylo dokazování plně doplněno, a navíc na základě nepravdivého tvrzení otce." Rozporuje rovněž závěr městského soudu o nepřiznání nedoplatku na výživném, které zahrnuje období bezmála čtyř let. Stěžovatelka zdůrazňuje, že 17 dní po nabytí právní moci rozhodnutí městského soudu otec nezletilé odstoupil od darovací smlouvy ve prospěch nezletilé, jejímž předmětem byl byt č. X ve S., přičemž se v současné době domáhá soudního vystěhování stěžovatelky i nezletilé.6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.8. Podstata stěžovatelčiny polemiky se závěry městského soudu je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilou, tzn. směřuje výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Městský soud přitom své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecného soudu, pokud stěžovatelka nepřinesla argumenty, že by došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.9. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 299/06ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].10. Tomuto požadavku městský soud dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil. Městský soud totiž srozumitelně vysvětlil, proč v nyní posuzovaném případě oproti rozhodnutí obvodního soudu výživné snížil, resp. nepřiznal je zpětně. Zásadní okolností přitom bylo darování bytu nezletilé v hodnotě téměř 20 milionů korun (srov. rozsudek městského soudu, bod 13). Tímto darováním byla dle městského soudu zajištěna rovněž spořící složka výživného (srov. tamtéž, bod 21) a částečně též nedoplatek na výživném. Ve vztahu k nedoplatku navíc městský soud zohlednil, že stěžovatelce byly otcem nezletilé darovány dva byty, přičemž - jak se podává z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí - sama stěžovatelka v rámci své výpovědi připustila, "že k darování došlo pod podmínkou, že byty budou po dosažení zletilosti darovány dceři" (srov. tamtéž, bod 22). S ohledem na tyto okolnosti tudíž městský soud uzavřel, že nedoplatek na výživném nevznikl a určil, že na pokrytí dalších odůvodněných potřeb nezletilé se bude otec podílet výživným ve výši 30 000 Kč.11. Na těchto závěrech nehodlá (a ani nemůže) zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Vyjadřuje-li stěžovatelka přesto nespokojenost, neboť se ve vztahu ke své nezletilé dceři domáhala stanovení vyšší vyživovací povinnosti, přičemž ale tento svůj argument zaštiťuje toliko obecnými odkazy na shora uvedené součásti ústavního pořádku, Ústavní soud jí nemůže s ohledem na zmíněná východiska přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného vyhovět.12. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že vychází ze skutkového stavu, který byl zjištěn obecnými soudy a plyne z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a proto se nijak nevyjadřuje např. ke stěžovatelkou namítanému odstoupení otce nezletilé od darovací smlouvy týkající se shora uvedeného bytu, provedenému (údajně) až v období po právní moci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, neboť tato skutečnost nebyla předmětem dokazování.13. Zdejší soud ovšem považuje v této souvislosti za nutné připomenout, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně" konečného a nezměnitelného, jak ostatně vyplývá z ustanovení § 923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, což tedy znamená, že stěžovatelka má možnost domáhat se zvýšení vyživovací povinnosti otce vůči nezletilé s ohledem na trvalou a podstatnou změnu poměrů, z nichž vycházely obecné soudy, resp. městský soud, existence kterýchžto poměrů, konkrétně pak nabytí vlastnictví nezletilé ke shora uvedenému bytu, byla základem ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Na to ostatně účastníky řízení upozornil již městský soud, když uvedl, že pokud by nedošlo k úspěšnému dokončení darování předmětného bytu nezletilé dceři, "půjde o změnu okolností, z nichž soud při nynějším rozhodnutí vycházel, a to - při zohlednění důvodu, pro který smlouva nebyla naplněna - se všemi z toho plynoucími důsledky" (srov. rozsudek městského soudu, bod 20).14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10076.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného Mgr., Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, č. j. 5 Tdo 750/2021-1784, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, č. j. 13 To 39/2021-1755, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 12. 2020, č. j. 2 T 116/2018-1708, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud" či "nalézací soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 větou první a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem poškození věřitele dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu. Za tyto trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu 36 měsíců a částečně bylo rozhodnuto i o povinnosti stěžovatele uhradit způsobenou škodu. O odvolání stěžovatele a poškozené proti uvedenému rozsudku rozhodl krajský soud tak, že je zamítl jako nedůvodná. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") odmítl jako zjevně neopodstatněné.3. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv zejména v porušení zásady ne bis in idem, neboť byl údajně dvakrát souzen pro totožný skutek. Dále namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, a to při hodnocení výpovědi svědka Z., včetně hodnocení důležitosti této výpovědí. Namítá rovněž porušení trestního postihu jako principu ultima ratio.4. Konkrétně stěžovatel odkazuje na dřívější řízení vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 99/2015, ve kterém byl pro stejný skutek již jedenkráte souzen a byl zproštěn v plném rozsahu obžaloby. Tehdy soud, nehledě na popis skutku obžalobou a navrhovanou právní kvalifikaci, celou věc posuzoval stejně jako nyní jako poškozování věřitele. Soudy tak řešily stejnou věc opakovaně a tím porušily zásadu ne bis in idem.5. Za excesivní vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů pak stěžovatel považuje nezohlednění a znevěrohodnění výpovědi svědka Z. pobývajícího dlouhodobě v zahraničí pouze z toho důvodu, že se rozhodl nezúčastnit se hlavního líčení a v něm nevypovídat, a to ani v rámci přeshraniční spolupráce. Stěžovatel soudům vytýká, že se dostatečně nezajímaly o důvody takového svědkova jednání.6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.8. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995,sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, neprobíhalo-li dokazování v trestním řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000,sp. zn. III. ÚS 463/2000(N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009,sp. zn. III. ÚS 1104/08(N 65/52 SbNU 635)].9. V nyní posuzované věci lze souhrnně uvést, že stěžovatelovy námitky, které již uplatnil v předchozím řízení, směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině, přičemž však jeho tvrzení o flagrantním porušování zásady volného hodnocení důkazů či o nerespektování dalších zásad trestního řízení Ústavní soud nemohl přisvědčit. V daném případě totiž obecné soudy popsaly a interpretovaly jednání stěžovatele a velmi podrobně a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o jeho vině. Uvedly přitom i důvody, pro které o věrohodnosti některých výpovědí v jeho prospěch pochybovaly (u svědka S. přitom vychází pochybnosti jak přímo ze svědkova jednání, kdy jeho součinnost byla pouze formální a uvedená adresa nepravdivá, tak i z obsahu jeho výpovědi) a proč neuvěřily tvrzením obhajoby o prodeji obchodního podílu společnosti a předání jejích finančních prostředků v hotovosti osobě nového nabyvatele, který se nadto vykazoval falešnými či pozměněnými doklady.10. Na základě provedeného dokazování neměl nalézací soud žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině, přičemž těmto závěrům, které stvrdil i odvolací a později i dovolací soud, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout. Ústavní soud totiž neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. V daném případě tedy neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany.11. Námitkou stěžovatele týkající se porušení zásady ne bis in idem se obecné soudy rovněž podrobně zabývaly a vysvětlily, v čem spatřují rozdíl v obou jednáních. Na rozdíl od předchozího trestního řízení, ve kterém bylo stěžovateli kladeno za vinu podvodné vylákání služeb a věcí, bylo nyní posuzováno "vytunelování" obchodní společnosti spočívající ve dvou výběrech hotovosti z bankovních účtů jím ovládané společnosti, v důsledku čehož nemohli být později uspokojeni věřitelé. Šlo tedy o různá jednání spadající do jiného časového období s jiným následkem. Přitom, jak uvedl již nalézací soud, pravomocné meritorní rozhodnutí o jednom z těchto skutků není překážkou pro stíhání pachatele pro druhý skutek a pro jiné rozhodnutí o něm. V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí (viz body 18-25 usnesení Nejvyššího soudu, bod 10 usnesení krajského soudu a bod 55 rozsudku okresního soudu), ke kterým nemá žádných výhrad.12. Ústavní soud tedy s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. V jejich rozhodování Ústavní soud neshledal ani jiná pochybení, která by bylo možné teprve vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10077.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Šubrta, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2021, č. j. 24 Cdo 2256/2021-522, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2021, č. j. 21 Co 100/2020-457, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má totiž za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina) a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel se stal v roce 2010 na základě kupní smlouvy vlastníkem domu a pozemku (dále jen jako "nemovitosti"). V roce 2016 podala původní majitelka nemovitostí (dále jen jako "žalobkyně") proti stěžovateli žalobu na určení svého vlastnického práva k nemovitostem s odkazem na neplatnost předmětné kupní smlouvy. Zdůvodnila to tím, že stěžovatel nesplnil povinnosti z kupní smlouvy; konkrétně neuhradil kupní cenu, daň z převodu nemovitostí, nepřevzal závazky z hypotéky a ani dluh vůči bance poskytnuvší hypotéku. Zároveň tvrdila, že v kupní smlouvě nebyla jasně vypočtena kupní cena nemovitostí, smlouvu uzavřela v tísni za zhoršeného psychického stavu a i díky tomu byla kupní smlouva nevyváženým smluvním vztahem.3. Okresní soud v Trutnově žalobu zamítl, neboť neshledal důvody pro neplatnost kupní smlouvy. Měl za to, že žalobkyně byla způsobilá k uzavření smlouvy a kupní cena ve výši 240.000 Kč byla stanovena jasně, byť úplně neodpovídala myšlenému rozdílu mezi pasivy a aktivy spojenými s nemovitostmi. Zaplacení kupní ceny se měla žalobkyně domáhat žalobou na plnění, mezitím došlo k jejímu promlčení. Smlouva neobsahovala podmínku převzetí závazků váznoucích na nemovitostech, ale pouze, že stěžovatel je povinen strpět zástavní práva. To učinil, nemovitosti se posléze ocitly v dražbě, ve které po uhrazení obecné ceny uspěl stěžovatel.4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudek nalézacího soudu změnil a určil, že vlastníkem nemovitostí je žalobkyně. Souhlasil s hodnocením prvostupňového soudu, že žalobkyně přes své psychické problémy byla způsobilá kupní smlouvu uzavřít. Zabýval se nicméně tím, zda tato smlouva nenaplňovala charakteristiku lichevní smlouvy. Nejprve odmítl (dodatečnou) obranu stěžovatele, odvolávajícího se na dohodu o narovnání uzavřenou mezi ním a žalobkyní v roce 2012: dle názoru soudu totiž tato dohoda nesplňovala zákonné podmínky dohody o narovnání, protože z ní neplyne, která sporná práva z kupní smlouvy a dalších smluvních vztahů mezi stranami se danou dohodou ruší či mají zaniknout. K samotné otázce lichevní povahy kupní smlouvy odvolací soud vyšel z toho, že daná smlouva byla dovršením řady předtím postupně uzavíraných úvěrových smluv mezi stěžovatelem (v roli věřitele) a žalobkyní (dlužnicí). Tyto smlouvy (zajištěné zástavním právem k nemovitostem) považoval soud kvůli naprosto nepřiměřeným smluvním pokutám a úrokům z prodlení za rozporné s dobrými mravy. V praxi neměla žalobkyně díky mizivým příjmům šanci úvěry splatit a každý další (stále vyšší) úvěr byl z podstatné části použit pouze na zaplacení úvěru předchozího a s ním spojených sankcí. Z celkové výše úvěrů žalobkyně stěžovateli přesto uhradila přes 1 milion Kč, ke dni podpisu kupní smlouvy však zbývalo uhradit přes 2 miliony Kč. Již předtím se stal kvůli zpoždění se splácením splatným i hypotéční úvěr žalobkyně na nemovitosti váznoucí ve výši 1.900.000 Kč. Obě strany v kupní smlouvě předpokládaly tržní cenu nemovitostí 5.500.000 Kč. S ohledem na její úvěrové (zástavní) zatížení ve výši zhruba 4 miliony Kč by tedy cena měla dosahovat zhruba 1.500.000 Kč, dohodnutá kupní cena však činila jen zmíněných 240.000 Kč. Přestože žalobkyně měla právní způsobilost, dle názoru soudu byla v daném období dlouhodobě v tísni, neboť čelila duševním potížím kvůli úmrtí druha. Kombinace zmíněných skutečností vedla odvolací soud k závěru, že kupní smlouva naplňuje charakteristiku lichevní smlouvy a byla proto absolutně neplatná.5. Dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným usnesením odmítl. Argumentaci stěžovatele totiž považoval v části za zpochybňování skutkového stavu, ve zbytku označil odůvodnění odvolacího soudu za přesvědčivé a odpovídající relevantní judikatuře dovolacího i Ústavního soudu.6. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, přičemž své námitky dělí do několika okruhů. Zaprvé odvolací soud neuvedl, na základě čeho založil skutkové zjištění, že žalobkyně se nacházela v době uzavírání úvěrových smluv a kupní smlouvy ve stavu tísně, když prý takový stav těžko mohl trvat tři roky. Zadruhé odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil hodnotu zástavních práv banky na nemovitostech. Dluh spojený s hypotékami měl totiž činit nikoliv 1.900.000, ale cca 2.800.000 Kč, jak uváděl i nalézací soud. Odvolací soud svá zjištění založil chybně jen na informacích z jiného soudního řízení, měl se přitom dotázat přímo u banky nebo poučit stěžovatele o nutnosti prokázání příslušných závazků (rozhodnutí tak pro něj bylo zároveň překvapivé). V praktické rovině není rozhodné, kolik prostředků následně stěžovatel uhradil na splacení hypotéčního úvěru bance, ale pouze, jaké dluhy vázly na nemovitostech ke dni uzavření kupní smlouvy. Zatřetí, odvolací soud porovnával nepoměr v kupní ceně nemovitostí svévolně, neboť vycházel pouze z výsledných rozdílů mezi aktivy a pasivy, tj. 240.000 proti 1.500.000 Kč (šestinásobný rozdíl). Reálně měl však srovnávat souhrnné ceny, tj. tržních 5.500.000 Kč proti v kupní smlouvě určených 4.000.000 Kč, což je i přes nesouhlas stěžovatele s výpočtem pasiv (viz předchozí námitka) mnohem nižší relativní rozdíl. Začtvrté, stěžovatel v řízení navrhoval důkazy, kterými chtěl osvědčit, že iniciativa při uzavírání smluv vycházela od žalobkyně, tyto důkazy však odvolací soud bez zdůvodnění neprovedl. Zapáté se stěžovatel vymezuje proti usnesení Nejvyššího soudu, protože se nijak nevypořádal s předloženými dovolacími důvody a rozhodl toliko formalisticky.7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu posouzení je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.8. Ústavní soud proto mohl přistoupit k posouzení obsahu ústavní stížnosti, přičemž však dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.9. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud dospěl k názoru, že odvolací a ani poté dovolací soud neporušily základní práva stěžovatele.10. Ústavní soud převedším konstatuje, že Krajský soud v Hradci Králové při hodnocení lichevního charakteru kupní smlouvy vycházel z příslušné judikatury Ústavního soudu, mj. se jednalo o nález ze dne 19. 1. 2017,sp. zn. I. ÚS 3308/16. Ten stojí na premise, že při posuzování dané otázky (lichevní povaha smlouvy) mají obecné soudy do rozhodování promítnout "ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany". Ústavní soud má za to, že odvolací soud své rozhodování právě na těchto zásadách založil.11. Z konkrétních skutečností, doložených v předmětném řízení, není důvodných pochyb o tom, že žalobkyně byla ve vzájemných vztazích ve slabším postavení, a to nejen pro svůj psychický stav, a že stěžovatel této situace využil k poskytování extrémně nevýhodných úvěrů, které vzhledem k (nevýznamným) příjmům stěžovatelky nemohly být reálně splaceny. Tím stěžovatel porušil ostatně i ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které je věřitel povinen pod hrozbou neplatnosti smlouvy ověřovat úvěruschopnost věřitele (srov. za všechny nález ze dne 26. 2. 2019,sp. zn. III. ÚS 4129/18). Jelikož stěžovatel nikde ani netvrdí, že by jednal z čistého "samaritánství", jeho jednání mohlo mít logicky těžko jiný ekonomický cíl než získat předmětné nemovitosti jako jediný hodnotný majetek stěžovatelky. Postup odvolacího soudu propojujícího předchozí aktivity stěžovatele s rozporovanou kupní smlouvou tudíž nelze považovat za svévolný. Není možné ostatně přehlédnout ani následné kroky stěžovatele po podepsání kupní smlouvy, a to včetně neuhrazení kupní ceny či uzavření pro něj jednostranně výhodné tzv. dohody o narovnání s žalobkyní (jediným cílem dohody bylo zabránit spolupráci žalobkyně s orgány činnými v trestním řízení při přezkumu aktivit stěžovatele).12. Stěžovatel se pokouší zpochybnit vybrané aspekty rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke kupní smlouvě. Některé z uplatněných námitek přitom vyjadřují čistě subjektivní pohled stěžovatele na proces dokazování, což se týká zejména vymezení délky stavu tísně či potřeby provedení určitých pro řízení zjevně nadbytečných důkazů.13. Ústavní soud nicméně uznává, že jiné námitky vykazují jistou míru důvodnosti. Jde zvláště o otázku, který z obecných soudů správně určil výši hypotéčního dluhu (dluhů) váznoucího na nemovitostech; obdobně by šlo vést diskuzi o volbě způsobu vymezení rozdílu v kupní ceně (včetně metody výpočtu) oproti ceně obvyklé a nakolik daný rozdíl již může být v rozporu s dobrými mravy. Takový přístup by ale byl v rozporu s (v předchozím textu představeným) komplexním zhodnocením situace, na kterém založil své rozhodnutí odvolací soud a do jehož rámce je nutné jednotlivé námitky stěžovatele zasadit a konfrontovat. I kdyby snad měl proto na některou ze stěžovatelem zpochybňovaných jednotlivostí Ústavní soud jiný názor než obecné soudy, nijak by to nezpochybnilo celkově hodnocení stěžovatelova jednání vůči žalobkyni, na kterém je lichevní charakter kupní smlouvy založen. Co je však zejména podstatné, Ústavní soud především není k takovému druhu přezkumu ani oprávněn, jak již bylo vysvětleno, jelikož nepředstavuje další revizní instanci v systému obecného soudnictví.14. Ústavní soud s ohledem na uvedené shrnuje, že rozsudek odvolacího soudu neshledal v rozporu s ústavními principy spravedlnosti, přiměřenosti či ochrany slabší strany. Není zde proto důvod zrušit ani navazující usnesení dovolacího soudu, které došlo v podstatě ke stejnému závěru. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10078.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Lindy, zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 26 Cdo 2107/2021-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021 č. j. 22 Co 240/2020-56 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. září 2020 č. j. 28 C 138/2019-29, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 1. 2022, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě, jakož i porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Podle stěžovatele by měl Ústavní soud v nálezu přehodnotit svou dosavadní rozhodovací praxi v tom smyslu, že základní právo na náhradu škody způsobené státní regulací nájemného podle čl. 11 odst. 4 Listiny je nepromlčitelné.II.Shrnutí řízení před obecnými soudy2. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici, podanou dne 25. 7. 2019, domáhal zaplacení částky 50 400 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nuceným omezením jeho vlastnického práva regulací nájemného v sedmi bytech v domě, jehož je spoluvlastníkem, v období od 25. 10. 1996 do 31. 12. 1996. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 9. 2020 č. j. 28 C 138/2019-29, jenž byl následně (ze stejných důvodů) potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021 č. j. 22 Co 240/2020-56, žalobu zamítl z důvodu promlčení uplatněného práva. Podle obecných soudů vedlejší účastnicí uplatněná námitka nebyla v rozporu s dobrými mravy. Bez ohledu na složitý judikaturní vývoj totiž byla žaloba podána až 10 let od přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jež vyřešilo dřívější zásadní rozpory ohledně toho, zda má předmětný nárok vůbec smysl uplatňovat u soudu. I nadále sice vznikaly při rozhodování soudů dílčí otázky, na které reagovala judikatura zejména Nejvyššího soudu, nešlo však o zásadní pochybnosti o tom, zda a jakým způsobem lze nárok uplatnit.3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. 26 Cdo 2107/2021-80, neboť nebyl dán žádný z předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. K otázce, zda je právo na náhradu za omezení vlastnického práva zaručené v čl. 11 odst. 4 Listiny nepromlčitelné, Nejvyšší soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000sp. zn. I. ÚS 131/2000(U 19/18 SbNU 433), podle něhož je třeba rozlišovat dvě úrovně právních vztahů vznikajících při zásahu do základních práv. První úroveň představuje samotné absolutní právo (vlastnické) působící erga omnes, které je v zásadě nepromlčitelné, a druhou představuje obligačně právní vztah vznikající při zásahu do tohoto práva. Majetková práva tvořící obsah tohoto obligačního právního vztahu přitom promlčení podléhají (obdobně též usnesení ze dne 12. 9. 2013sp. zn. III. ÚS 1688/13nebo usnesení ze dne 31. 3. 2015sp. zn. II. ÚS 3524/14).4. K otázce promlčení práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva Nejvyšší soud uvedl, že toto právo se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), která počíná dnem omezení vlastnického práva. Tím není vyloučeno případné použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku [např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 13 Co 578/2011 (R 18/2013) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2421/2012], což je právní názor, který ve svých odmítacích usneseních opakovaně akceptoval i Ústavní soud (např. usnesení ze dne 20. 11. 2012sp. zn. I. ÚS 1896/12nebo usnesenísp. zn. III. ÚS 1688/13). Námitka promlčení práva na náhradu za předmětné nucené omezení vlastnického práva vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům odpovídající ochranu jejich práv, je dokonce zásadně v rozporu s dobrými mravy. Tak tomu ale není, byla-li žaloba podána s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila neústavní nečinnost Parlamentu v oblasti regulace nájemného [rozsudek ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1042/2017 (R 20/2019)].III.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel tvrdí, že náhradu, které se domáhá žalobou, mu zaručuje jeho základní právo podle čl. 11 odst. 4 Listiny, které je podle čl. 1 Listiny nepromlčitelné. Nejde o nárok ze zákona, který promlčitelný je, nýbrž o nárok z ústavního zákona, který promlčitelný není. Na úrovni zákona právní základ pro uplatňování uvedené náhrady doposud neexistuje a judikatura obecných soudů již 20 let dokazuje, že toto právo u orgánů veřejné moci vymahatelné není. Logicky proto nemohla začít běžet ani promlčecí doba. Obecné soudy se s touto argumentací neztotožnily a pouze odkázaly na dřívější judikaturu vyšších soudů, což však nelze považovat za právní posouzení. Nijak nevysvětlily, z jakého důvodu není právo na náhradu plnohodnotným základním právem, u něhož se neuplatní nepromlčitelnost. Stěžovatel připomíná, že během posledních 20 let se v 6 řízeních vedených před obecnými soudy neúspěšně pokusil vymoci předmětnou náhradu. Není proto namístě spekulace, že nehájil své právo s dostatečnou péčí. Právo na plnou náhradu (rozdíl mezi tržním a regulovaným nájemným) stanovil až rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 2. 2017 ve věci stížností č. 25784/09 a 36002/09 Čapský a Jeschkeová proti České republice, kterým byla zcela zpochybněna předchozí neústavní judikatura českých soudů snažící se minimalizovat výši náhrady.IV.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).V.Vlastní posouzení7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tak tomu ale v posuzované věci není.9. Stěžovatel namítá nesprávnost právního závěru obecných soudů o promlčení jím uplatněného práva na náhradu za omezení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 4 Listiny, a to s ohledem na jeho povahu základního práva, které je podle čl. 1 Listiny nepromlčitelné. Ústavní soud konstatuje, že na uvedenou argumentaci stěžovatele správně reagovaly obecné soudy poukazem na to, že v posuzované věci šlo o závazkový právní vztah vznikající při konkrétním zásahu do vlastnického práva, u něhož se majetková práva tvořící obsah tohoto právního vztahu promlčují (ve shodě s napadenými rozhodnutími lze odkázat na usnesenísp. zn. I. ÚS 131/2000, jakož i na další usnesení uvedená v bodu 3). Nepromlčitelnost základního práva podle čl. 1 Listiny nutno vztáhnout na samotnou ústavní záruku vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i ústavní záruku práva na náhradu za vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, nikoli však na jednotlivé závazkové právní vztahy, jejichž prostřednictvím je v konkrétních případech tato ústavní záruka realizována.10. Obecný závěr, že se stěžovatelem uplatněné právo promlčuje, ovšem neznamená, že nelze zohlednit specifické okolnosti ovlivňující možnost jeho dřívějšího uplatnění, a to při posouzení, zda námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 10. 2016sp. zn. II. ÚS 2062/14(N 198/83 SbNU 185) vyslovil, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Mohou ale nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Specifickou skupinu případů tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. U regulace nájemného stát navzdory svým povinnostem i opakovaným apelům Ústavního soudu na jedné straně prostřednictvím zákonodárné moci toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých nejednotností v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) bylo fakticky "sázkou do loterie", zda podaná žaloba bude úspěšná. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu, jehož břemeno musí v materiálním právním státě nést právě stát, a nikoli jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí.11. Nejvyšší soud pak v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1042/2017 dodal, že závěry přijaté v nálezusp. zn. II. ÚS 2062/14o selhání státu, který neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, se uplatní ve všech řízeních, jejichž předmětem je nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného neústavní regulací nájemného, v nichž bude soud posuzovat soulad námitky promlčení s dobrými mravy. V těchto případech tak bude zásadně nutné považovat uplatnění námitky promlčení státem za příčící se obecnému principu spravedlnosti a slušnosti, tedy odporující dobrým mravům. Uvedené závěry by se výjimečně neprosadily jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) nestřežil svá práva podle zásady vigilantibus iura scripta sunt (právo patří bdělým), zejména podal-li by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila neústavní nečinnost Parlamentu.12. Tato východiska se uplatní i v posuzované věci. Předně nutno zdůraznit, že stěžovatel se žalobou podanou dne 25. 7. 2019 domáhal zaplacení náhrady za omezení svého vlastnického práva za v žalobě vymezené období části roku 1996, tedy období přede dnem vykonatelnosti nálezu ze dne 21. 6. 2000sp. zn. Pl. ÚS 3/2000(N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.), kterým byla dnem 31. 12. 2001 zrušena vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů. Teprve tímto nálezem byla zjištěna neústavnost tehdejšího způsobu regulace nájemného, nestalo se tak však zpětně ve vztahu k celé době účinnosti uvedené vyhlášky, nýbrž byly shledány důvody pro její zachování po přechodnou dobu, než zákonodárce přijme novou zákonnou úpravu. Ve vztahu k období roku 1996 proto nelze uplatnit závěry o neústavní nečinnosti zákonodárce, a tudíž ani o s ní spojené náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, jejíž právní základ byl podrobně vymezen ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 a jež se vztahuje jen k období, kdy tato neústavní nečinnost zákonodárce trvala. Tak tomu ale v období před 1. 1. 2002, tedy před vykonatelností nálezusp. zn. Pl. ÚS 3/2000, nebylo.13. I kdyby ale přece jen bylo možné vztáhnout uvedené právo i k tomuto období, nadále by platilo, že stěžovatel podal žalobu až 13 let od ukončení neústavní regulace nájemného, ačkoli již po vydání nálezu ze dne 28. 2. 2006sp. zn. Pl. ÚS 20/05(N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) bylo zřejmé, že takový nárok lze uplatnit u soudu a ten se jím musí zabývat. Vzniklé zásadní rozpory týkající se uplatnění nároku u soudu byly odstraněny nejpozději vydáním stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, kterým bylo postaveno najisto, že pronajímatelé mají vůči státu nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené neústavní regulací nájemného. Od publikace uvedeného stanoviska ve Sbírce zákonů přitom uplynulo ke dni podání žaloby více než 10 let. Tento časový odstup nesvědčí o bdělém přístupu stěžovatele a námitku promlčení vznesenou státem nelze, při zohlednění právních názorů obsažených v nálezusp. zn. II. ÚS 2062/14a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, již z tohoto důvodu považovat za jsoucí v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení ze dne 9. 11. 2021sp. zn. IV. ÚS 2755/21).14. Lze uzavřít, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly se stěžovatelem uplatněnou argumentací, svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a jejich právním závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiná jeho ústavně zaručená základní práva.15. Ústavní soud proto rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022David Uhlíř v. r.předseda senátu

decision_10079.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené JUDr. Danou Hokrovou, advokátkou, sídlem Pražská 100/II, Jindřichův Hradec, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 151/2024-1938 ze dne 16. dubna 2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Okresní soud v Jindřichově Hradci ("okresní soud") usnesením č. j. 1 T 22/2024-1923 ze dne 26. března 2024 rozhodl, že stěžovatelka nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Krajský soud v Českých Budějovicích ("stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost stěžovatelky zamítl.2. Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje okolnosti svého trestního řízení, v němž je stíhána jako spoluobviněná. Jako osoba neznalá práva potřebuje právní pomoc, která je pro ni nákladná, a to i s ohledem na řadu úkonů, u nichž není snadné určit, jsou-li účelné. Ani stížnostní soud však nezohlednil její skutečnou finanční situaci, která není důsledkem marnotratného způsobu života. Jediným příjmem stěžovatelky je starobní důchod, a proto je přesvědčena, že bezplatná obhajoba jí měla být přiznána [viz též nálezsp. zn. IV. ÚS 2198/22ze dne 31. ledna 2023 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)].4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i stěžovatelkou předloženými písemnostmi a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví; proto ve vztahu k procesnímu postupu obecných soudů reaguje jen na pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která současně porušují ústavně zaručená práva nebo svobody. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do základních práv nebo svobod.6. K nároku na bezplatnou obhajobu přistupuje Ústavní soud restriktivně (viz např. usnesenísp. zn. III. ÚS 214/2017ze dne 14. února 2017), neboť výklad podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je založen na širokém uvážení obecných soudů. Ústavní soud zasáhne teprve, zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vyskytne-li se zjevný logický rozpor nebo postrádá-li rozhodnutí srozumitelná kritéria.7. V projednávané věci stěžovatelka předložila okresnímu soudu svoji měsíční finanční bilanci, informaci o zdravotním stavu a věku - s tím, že jejím jediným příjmem je starobní důchod. Okresní soud na základě toho uzavřel, že částka, která stěžovatelce měsíčně zbývá na hrazení nepravidelných výdajů (5700 Kč), je dostačující a není důvod aplikovat výjimečný institut pomoci osobám skutečně nemajetným. Tento závěr považoval stížnostní soud za správný a reagoval i na stěžovatelčin odkaz na nálezsp. zn. IV. ÚS 2198/22, který nepovažoval s ohledem na konkrétní okolnosti za případný.8. Podmínky, za nichž lze uplatnit právo na bezplatnou obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy) upravuje § 33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (viz např. usnesení Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 1900/12ze dne 22. srpna 2013). V projednávané věci obecné soudy dostatečně prověřily poměry stěžovatelky a uzavřely, že má dostatek prostředků na úhradu své obhajoby. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajištuje každému, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud, nikoli, že rozhodnutí musí odpovídat jeho očekávání; přesto stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila jen na prostém nesouhlasu se závěry obecných soudů.9. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 21. srpna 2024Jan Wintr v. r.předseda senátu

decision_1008.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Konečného, se sídlem Šrámkova 481, Zlín - Malenovice, likvidačního správce pozůstalosti po Miloši Lebedovi, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem Hřebíčkova 1320, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, č. j. 24 Cdo 2628/2021-415, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 18 C 105/2016-349, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 10. 2020, č. j. 18 C 105/2016-363, určil, že žalobkyně (Z. Grmelová) je vlastnicí v tomto rozsudku specifikovaných nemovitých věcí. Dále okresní soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 236 866,69 Kč. K odvolání stěžovatele jako žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 69 Co 365/2020-399, rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 51 848,50 Kč.3. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům, resp. k budově, neboť měla být uvedena M. Lebedou, v mezidobí zemřelým dne 29. 5. 2019, v omyl spočívajícím v podpisu kupní smlouvy, která ovšem měla být podle žalobkyně toliko smlouvou zástavní, když navíc částku označenou ve smlouvě jako kupní cena žalobkyně neobdržela, resp. obdržela pouze částku 150 000 Kč. Okresní soud ve Vyškově v návaznosti na smrt M. Lebedy nařídil likvidaci jeho pozůstalosti a stěžovatele jmenoval likvidačním správcem. Namísto zemřelého M. Lebedy tedy bylo v řízení na straně žalovaného pokračováno se stěžovatelem jako s likvidačním správcem jmenovaným v pozůstalostním řízení po M. Lebedovi. M. Lebeda se přitom podle zjištění soudu zabýval "realitní činností" spočívající (i podle orgánů činných v trestním řízení) v tom, že majitelům nemovitostí, kteří zároveň měli finanční problémy, poskytoval finanční prostředky, kdy k zajištění jejich vrácení měly sloužit nemovité věci dlužníků, které ale na sebe M. Lebeda nechal na základě kupních smluv převést, byť dlužníkům vyplatil jen malou část kupní ceny, přičemž takto získané nemovité věci si hodlal ponechat. V daném případě žalobkyně chtěla pomoci svému synovi z finančních potíží částkou 150 000 Kč, M. Lebeda jí ale nevysvětlil, že mu takto - ve svém důsledku - prodává svůj dům, ve kterém by mohla dále setrvat již jen jako nájemce.4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností. Stěžovatel totiž v dovolání podle Nejvyššího soudu uplatnil jen svou skutkovou verzi případu, na jejímž základě pak přistoupil k oponentnímu právnímu posouzení věci. Taková dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") založit nemůže. Skutková polemika je nepřípustná již z toho důvodu, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Prostá právní polemika, vycházející z dovolatelem předestřené skutkové verze případu, pak není pro posouzení přípustnosti dovolání relevantní, neboť je založena na pouhém nesouhlasu s právním posouzením věci odvolacím soudem, ovšem jen právě ve světle jiné skutkové verze případu, než jak z ní vycházel odvolací soud. Dovolání lze přitom podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel tedy musí v dovolání uvést, jaké právní posouzení pokládá za nesprávné s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo v řízení před odvolacím soudem byla řešena otázka, která doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena nebyla, nebo jde o otázku, která je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně či měla by být Nejvyšším soudem posuzována jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom obligatorní náležitostí dovolání. Úkolem Nejvyššího soudu naopak není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, jehož povinností naopak je, aby vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Neučiní-li tak, pak ani podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není z toho vyplývající odmítnutí takového dovolání pro vady porušením práva na soudní ochranu. Vzhledem k absenci vymezení předpokladů přípustnosti stěžovatelova dovolání proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.5. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že stěžovatel v dovolání dostatečně vymezil jeho přípustnost, když se v něm obsáhle vyjádřil k nesprávné aplikaci § 142 o. s. ř. Na stěžovatele v postavení likvidačního správce podle jeho názoru vůbec nemělo být při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikováno kritérium (ne)úspěchu ve věci a soudy měly postupovat podle § 229 a § 230 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), kde výchozím pravidlem je, že žádný z účastníků řízení o likvidaci pozůstalosti, bylo-li v něm rozhodováno o pasivech likvidační podstaty jen určením základu nebo výše práva, nemá proti likvidačnímu správci právo na náhradu nákladů řízení. Dále se krajský soud podle stěžovatele odchýlil od ustáleného judikatorního výkladu ustanovení § 555 a § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť podle stěžovatele nesprávně hodnotil úmysl smluvních stran kupní smlouvy (tzn. M. Lebedy a Z. Grmelové), z čehož nepřiléhavě dovodil, že Z. Grmelová nechtěla jí patřící nemovité věci prodat M. Lebedovi a ten je nechtěl v souladu s údaji uvedenými v jím připravené kupní smlouvě koupit.6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a ve věci vydaných rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Po prostudování stěžovatelova dovolání, přiloženého k ústavní stížnosti, totiž Ústavní soud uzavřel, že závěr Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání ze strany stěžovatele je správný. V převážné části dovolání se totiž stěžovatel věnuje interpretaci jednotlivých listin vztahujících se k finanční situaci syna Z. Grmelové, resp. interpretaci a rekapitulaci závěrů orgánů činných v trestním řízení, když z nich dovozuje, že M. Lebeda za syna žalobkyně uhradil úvěr u Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s. ve výši 416 198 Kč. Toto jednání pak podle stěžovatelovy dovolací argumentace musí být interpretováno právě tak, že úmyslem žalobkyně mj. bylo, aby M. Lebeda nabyl výše zmíněné nemovité věci do svého vlastnictví.9. V tomto ohledu ovšem Ústavní soud považuje za plně akceptovatelný závěr Nejvyššího soudu, že totiž stěžovatel jen na základě jím předestřené verze skutkového děje toliko dodatečně zpochybňuje právní závěry krajského soudu. Stěžovatel si tak v rámci podaného dovolání nejprve vystavěl vlastní interpretaci skutkového děje, aby na základě ní zpochybnil právní hodnocení provedené krajským soudem. Současná právní úprava přípustnosti dovolání je ovšem koncipována tak, že tvrzená nesprávná skutková zjištění nemohou v zásadě (jak správně uvádí Nejvyšší soud) založit přípustnost dovolání.10. Ostatně stěžovatel ani dodatečně v ústavní stížnosti žádnou otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., která teprve by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, neformuluje, když si vystačí s argumentační linií nastavenou již v dovolání, že totiž výklad opačný (tzn., že Z. Grmelová nechtěla M. Lebedovi nemovité věci prodat a ten je nechtěl od ní koupit) by byl značně nelogický. V tomto kontextu Ústavní soud pro úplnost odkazuje na zcela přiléhavý závěr krajského soudu, že úmyslem M. Lebedy bylo získat nemovité věci do svého vlastnictví, ale jen za zlomek jejich skutečné hodnoty. K tomu krajský soud správně doplnil, že projevu vůle je nutno přiznat význam nikoliv podle jeho formy (není tedy rozhodné, zda mezi M. Lebedou a Z. Grmelovou byla podepsána mimo jiné i kupní smlouva), ale (i) v souladu s novou koncepcí občanského zákoníku je nutno projevu vůle přiznat právě takový význam, jaký mu zamýšlel dát jednající subjekt.11. Ještě méně argumentačního prostoru pak stěžovatel ve svém dovolání věnuje otázce aplikace ustanovení § 229 a § 230 z. ř. s. Stěžovatel tuto otázku zmiňuje až v závěru dovolání, resp. dokonce až v návrhu na odklad právní moci rozhodnutí krajského soudu, když podle něj krajský soud dostatečně nevysvětlil, proč tato ustanovení zákona v dané věci neaplikoval. V návaznosti na to pak stěžovatel v dovolání ještě uvádí, že bude-li muset skutečně uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 236 866,69 Kč, resp. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 51 848,50 Kč, bude to na úkor likvidační podstaty, respektive na úkor ostatních věřitelů za M. Lebedou. Ke stěžovatelem navrhované aplikaci § 229 z. ř. s. nicméně krajský soud výslovně uvedl, že v dané věci se toto ustanovení použít nemůže, protože soudem bylo rozhodnuto konečně a určovacím výrokem o vlastnickém právu, nikoliv jen o základu či výši pasiv likvidační podstaty. Stěžovatel však k tomuto východisku krajského soudu podle Ústavního soudu žádnou přesvědčivou oponentní argumentaci v dovolání nenabízí.12. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10080.txt

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, advokátky, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 35 Co 218/2021-595, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše označeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 2 odst. 2 Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Ústavy.2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 31 EC 22/2011-563, uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit žalobci M. Pokornému částku 43 549 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o znalečném a o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Konstatoval, že se žalobce žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení původně celkem částky 532 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, vzniklého stěžovatelce platbami žalobce jako nájemného z neplatné nájemní smlouvy za užívání nebytových prostor v rozsudku blíže specifikovaných. Po předchozích již pravomocných rozhodnutích obecných soudů zůstaly mezi stěžovatelkou a žalobcem předmětem právního posouzení již jen žalobcem zaplacené měsíční úhrady za užívání nebytových prostor, a to za období od 6. 2. 2009 do 16. 3. 2010, kdy se jednalo celkem právě o částku ve výši 43 549 Kč. Vázán právním názorem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), vyjádřeným v jeho předchozích kasačních rozhodnutích, obvodní soud porovnal prospěch, který se dostal stěžovatelce, určený mimo jiné na podkladě znaleckého posudku, s ohledem na pro věc použitelnou výši obvyklého nájemného, s prospěchem žalobce získaným užíváním daných nebytových prostor. Tímto porovnáním zjistil, že žalobcem požadovaná částka ve výši 43 549 Kč je oprávněná.3. K odvolání stěžovatelky i žalobce (když žalobce podal odvolání do rozhodnutí obvodního soudu o náhradě nákladů řízení) městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil a žalobci nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud se totiž neztotožnil s výpočty stěžovatelky; naopak výpočet obvodního soudu považoval za zcela přesvědčivý. Obvodní soud totiž podle městského soudu správně vyšel ze znaleckého posudku a jeho závěru o výši nájemného, kterou podle předchozího pokynu městského soudu správně přepočetl pro účely nyní hodnocené věci.4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a ve věci vydaných rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.7. Argumentace stěžovatelky, obsažená v ústavní stížnosti, totiž neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci; za tu jistě nelze považovat blanketní odkazy stěžovatelky na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků předvídatelnosti soudních rozhodnutí nebo naopak zákazu libovůle při soudním rozhodování. Zjevnou skutečností naopak zůstává (a tuto stěžovatelka ve svém důsledku ani nezastírá), že ústavní stížnost je využita jen k prezentaci další verze výpočtu částky, kterou má stěžovatelce podle jejího přesvědčení dlužit žalobce, kdy ona naopak jemu po započtení vzájemných nároků údajně nic nedluží; konkrétně pak stěžovatelka v ústavní stížnosti v dané souvislosti uvádí, že by jí měl žalobce zaplatit částku přes 50 000 Kč, přestože městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí při rekapitulaci výpočtu stěžovatelky zmiňuje, že podle stěžovatelčiny odvolací argumentace by žalobci měla být uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku přes 28 000 Kč. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nezdůrazňuje, že by rekapitulace provedená v rozhodnutí městského soudu byla do té míry nesprávná, ač sama v ústavní stížnosti k tomuto rozporu - byť by to bylo lze logicky očekávat - přesvědčivou argumentaci nenabízí.8. Z výpočtů prezentovaných obecnými soudy naopak podle Ústavního soudu vyplývá, že tyto důsledně vycházely ze závěrů znalce, které stěžovatelka v ústavní stížnosti nejenže nezpochybňuje, ale sama z nich koneckonců vychází. Oba soudy konečně ve svých rozhodnutích zřetelně zohledňují rovněž závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu prezentované například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), řešící otázku aktivní a pasivní legitimace v rámci vztahu o vydání bezdůvodného obohacení (srov. k tomu odst. 8 ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu). Naopak stěžovatelka v ústavní stížnosti srozumitelně nevysvětluje, v čem vlastně oba soudy měly pochybit, pokud stěžovatelku zavázaly jen k vrácení částky, kterou jí žalobce z titulu neplatné nájemní smlouvy na její účet vzhledem k velikosti jejího podílů na předmětných nemovitých věcech poukázal jako menšinové spoluvlastnici.9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10081.txt

UsneseníÚstavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského, místopředsedkyně soudu Milady Tomkové a ze soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Tomáše Lichovníka, Radovana Suchánka (soudce zpravodaj), Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Lubomíra Volného, zastoupeného Mgr. Eliškou Faltýnkovou Rytířovou, advokátkou, sídlem Trnkova 555/16, Olomouc, proti usnesení Poslanecké sněmovny č. 1618 ze dne 20. dubna 2021 a usnesením mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny č. 162 ze dne 26. ledna 2021 a č. 170 ze dne 16. února 2021, za účasti Poslanecké sněmovny a mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.OdůvodněníI. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených usnesení1. Dne 14. 6. 2021 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatele označený jako "ústavní stížnost proti nezákonnému zkrácení vlastnických práv stěžovatele a porušení práva na spravedlivý proces v disciplinárním řízení vedeném proti stěžovateli mandátovým a imunitním výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a v řízení o odvolání stěžovatele proti usnesení mandátového a imunitního výboru - plénem Poslanecké sněmovny", jehož petitem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil "úmyslné" porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") shora uvedenými usneseními Poslanecké sněmovny (dále též jen "Sněmovna") a mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny (dále jen "mandátový a imunitní výbor").2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Usnesením mandátového a imunitního výboru č. 162 ze dne 26. 1. 2021 došlo podle § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, (dále též jen "zákon o jednacím řádu") k zahájení disciplinárního řízení proti stěžovateli jako poslanci za projev při jednání Sněmovny ze dne 21. 1. 2021, a to zčásti z vlastního podnětu mandátového a imunitního výboru a zčásti na návrh poslanců Mgr. Radka Vondráčka a Mgr. Marka Výborného. Poslanec Mgr. Radek Vondráček ve svém návrhu, který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, uvedl, že se jeho jednáním cítí uražen, neboť se "vyjadřoval hanlivě ve vztahu k řídícímu schůze, byl oblečen způsobem, který naprosto neodpovídal jednání zákonodárného sboru" a "opakovaně použil mobilního telefonu k tomu, aby na mikrofon ... pouštěl projev třetí osoby", čímž výrazně snížil důstojnost Poslanecké sněmovny. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, v řízení namítal nepříslušnost mandátového a imunitního výboru k vedení disciplinárního řízení a dne 7. 2. 2021 doručil mandátovému a imunitnímu výboru návrh na zastavení řízení. Stěžovatel dále podal námitky podjatosti vůči mandátovému a imunitnímu výboru a některým jeho členům, o nichž bylo usnesením organizačního výboru Sněmovny č. 368 ze dne 10. 2. 2021 rozhodnuto tak, že se zamítají.3. Mandátový a imunitní výbor v usnesení č. 170 ze dne 16. 2. 2021 konstatoval, že se stěžovatel svým jednáním na 80. schůzi Sněmovny dne 21. 1. 2021 "pokusil o násilné převzetí řízení schůze, přičemž napadl místopředsedu Tomáše Hanzela, dále hrubě odstrčil poslance Jana Chvojku a posléze udeřil poslance Michala Ratiborského, čímž se dopustil nedůstojného a agresivního jednání, které je v přímém rozporu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny" (výrok I), za což mu byla uložena pokuta ve výši jednoho měsíčního platu (90 785 Kč), splatná do třiceti dnů od doručení usnesení (výrok II). Popsané jednání stěžovatele bylo ukončeno až přivolaným příslušníkem Ochranné služby Policie České republiky, který vůči němu použil donucovací prostředky podle § 52 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. V odůvodnění předmětného usnesení je dále uvedeno, že "během svého projevu poslanec Lubomír Volný opakovaně použil mobilní telefon k tomu, aby na mikrofon pro vystupujícího poslance na místo osobního projevu pouštěl projev třetí osoby".4. Proti usnesení mandátového a imunitního výboru vydanému v disciplinárním řízení podal stěžovatel podle § 16 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny odvolání. Usnesením ze dne 20. 4. 2021 č. 1618 Sněmovna napadené usnesení mandátového a imunitního výboru o uložení disciplinárního opatření potvrdila.II. Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel nejprve obsáhle rekapituluje průběh řízení před mandátovým a imunitním výborem, cituje platnou právní úpravu týkající se imunity a indemnity poslance a uvádí, že mandátový a imunitní výbor a Sněmovna svým jednáním spočívajícím v přijetí napadených usnesení úmyslně porušily jeho shora vymezená základní práva a svobody (viz výše bod 1).6. Argumentace stěžovatele je založena především na tvrzení o "nulitě rozhodnutí", neboť mandátový a imunitní výbor nebyl věcně příslušný k vedení disciplinárního řízení, resp. "rozhodoval o věci, která do jeho gesce nespadá". Stěžovatel je toho názoru, že "aby určité jednání mohlo být předmětem přezkoumání v disciplinárním řízení mandátového a imunitního výboru, nemůže jít o jakékoliv jednání, ale o jednání, které je zároveň projevem učiněným disciplinárně odpovídajícím ve Sněmovně nebo jejích orgánech". Skutečnost, že mandátový a imunitní výbor zahájil řízení na podkladě nezpůsobilého podnětu předsedy Sněmovny Mgr. Radka Vondráčka pro jednání, které není projevem, dopustil se svévolného a nezákonného postupu, který je v rozporu s § 13 odst. 1 a 4 zákona o jednacím řádu. Předseda Sněmovny je totiž dle názoru stěžovatele oprávněn podat podnět k vedení disciplinárního řízení jen v případě projevu poslance, který by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin, nikoliv též jako přestupek.7. Porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že nebyl podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění, a v této souvislosti namítá absenci vymezení skutku, pro nějž bylo řízení vedeno. Tato vada přitom fakticky znemožnila řádné vedení obhajoby, přičemž stěžovatel byl "nucen se hájit pro skutky, jejichž skutkové podstaty se musel domýšlet...". Protože disciplinární řízení nebylo pro absenci vymezení jeho předmětu řádně zahájeno, je "naprosto vyloučeno, aby mohlo proběhnout a být skončeno". Stěžovatel rovněž namítá, že byl vyrozuměn o jednání mandátového a imunitního výboru pouhý den předem. To chápe jako diskriminační jednání, kterým bylo sledováno, aby se na jednání nemohl náležitě připravit. Stěžovatel dále namítá podjatost některých členů mandátového a imunitního výboru, konkrétně poslanců Mgr. Petra Gazdíka, Jana Jakoba a Mgr. Marka Výborného, kteří se měli ostře vymezit proti jednání stěžovatele a uvést, že budou trvat na jeho nejpřísnějším potrestání.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená usnesení vydána. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti napadeným usnesením nebyl přípustný žádný procesní prostředek ochrany podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Sněmovna, resp. její mandátový a imunitní výbor zde totiž z materiálního (funkčního) ani formálního (organizačního) hlediska nerozhodoval jako orgán veřejné správy (k vymezení viz již HOETZEL, J. Československé správní právo. Část všeobecná. Praha: Melantrich, 1934, s. 11-12), nýbrž jako ústavní orgán vykonávající výlučnou disciplinární pravomoc proti svému členovi, pročež tato usnesení nemohla být úspěšně žalována ve správním soudnictví jako rozhodnutí správního orgánu [viz usnesení ze dne 13. 1. 2015sp. zn. Pl. ÚS 17/14(U 2/76 SbNU 909), bod 55 odůvodnění, implicite též usnesení ze dne 19. 12. 2011sp. zn. IV. ÚS 3615/11(dostupné na https://nalus.usoud.cz), z rozhodnutí správních soudů srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2012 č. j. 3 As 11/2012-28 a jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011 č. j. 3 A 196/2011-12].9. Jde-li o příslušnost Ústavního soudu k projednání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v disciplinárním řízení proti členovi komory Parlamentu, tou se Ústavní soud v minulosti zabýval v usnesení ze dne 13. 1. 2015sp. zn. Pl. ÚS 17/14(U 2/76 SbNU 909). V něm dospěl k závěru, že přezkumu v ústavním soudnictví se v zásadě "vymykají některé druhy speciálních rozhodnutí nebo zásahů zákonodárných nebo exekutivních orgánů, zejména taková rozhodnutí, jimiž zákonodárné nebo exekutivní orgány upravují své vnitřní poměry ... rozhodnutí, jimiž parlamentní orgány rozhodují v disciplinárním řízení o přestupcích poslanců a senátorů, patří mezi rozhodnutí, která jsou výrazem autonomie Parlamentu jako zákonodárného sboru a jež nepodléhají kontrole Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, taková rozhodnutí nemohou být napadena ústavní stížností ... Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti namířené proti rozhodnutím parlamentních orgánů vydaným při výkonu jejich disciplinární pravomoci, protože by kontrolou takových rozhodnutí porušil autonomní působnost parlamentních orgánů" (body 47, 48 a 51 odůvodnění).10. Ústavní soud shledal důvodným se od shora sub 9 uvedených závěrů, obsažených v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 17/14, odchýlit, resp. je na posuzovanou věc nepoužít. Úvodem je třeba předeslat, že pravomoc Ústavního soudu při rozhodování o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob je koncepčně založena na přezkoumatelnosti zásadně veškerých pravomocných rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci (po vyčerpání všech zákonných procesních opravných prostředků), když ani Ústava, ani zákon o Ústavním soudu výslovně nevypočítávají, v jakých věcech, resp. v jaké oblasti působnosti orgánů veřejné moci lze ústavní stížnost podat. Rovněž rozhodnutí mandátového a imunitního výboru a Sněmovny vydaná při výkonu jejich disciplinární pravomoci jsou přitom způsobilá porušit základní práva nebo svobody poslance, jehož se rozhodnutí o uložení disciplinární sankce týká.11. Přezkum stěžovatelem napadených usnesení mandátového a imunitního výboru a Sněmovny není v obecné rovině v rozporu ani s ústavním principem dělby moci, jehož projevem je v demokratických právních státech s koncentrovaným ústavním soudnictvím mimo jiné to, že Ústavní soud poskytuje ochranu základním právům a svobodám před potenciálně protiústavními akty zákonodárné a výkonné moci. Takového zásahu se přitom může dopustit i komora Parlamentu, která sankcionuje svého člena za disciplinární delikt. Jde totiž bezpochyby o výkon veřejné moci, jehož adresátem je právě dotčený poslanec (stěžovatel). Princip dělby moci znamená rozdělení moci za účelem zamezení její koncentrace ve státě (srov. KELSEN, H. Základy obecné teorie státní. Brno: Barvič & Novotný, s. 1926, s. 68-69), nikoliv však jejich vzájemnou nekontrolovatelnost (k tomu viz již Madisonův List federalistů č. 48). Dělba moci má sloužit k "udržení svobody ve státě" (WEYR, F. Československé právo ústavní. Praha: Melantrich, a. s., 1937, s. 21), nikoli k umožnění svévolného a nepřezkoumatelného postupu některé ze složek státní moci.12. To, co odlišuje nynější věc od situace posuzované Ústavním soudem v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 17/14(bod 49 odůvodnění), je skutečnost, že stěžovatel neměl možnost si zvolit, zda bude jeho veřejnoprávní delikt projednán správními orgány, nebo toliko mandátovým a imunitním výborem při výkonu jeho disciplinární pravomoci. V důsledku toho lze sice připustit, že usnesení mandátového a imunitního výboru, resp. Sněmovny, která není správním orgánem, nebude přezkoumatelné ve správním soudnictví, nelze tím však vyloučit přezkum ústavnosti takového aktu Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že je v předmětné věci k posouzení ústavní stížnosti příslušný.IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti13. Ústavní soud při přezkumu napadených usnesení mandátového a imunitního výboru a Sněmovny nezastupuje správní soudy, které přezkoumávají správní akty z pohledu jejich (ne)zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky a contrario (dále jen "Ústava")] a nezasahuje do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [viz např. nález ze dne 25. 1. 1995sp. zn. II. ÚS 45/94(N 5/3 SbNU 17)]. Na napadená usnesení, resp. průběh disciplinárního řízení, které jejich přijetí předcházelo, tudíž nemůže Ústavní soud klást takové požadavky, jaké by na ně kladly správní soudy. S ohledem na tato východiska dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.14. Podle čl. 27 odst. 2 Ústavy platí, že "za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem". Pojem "projev" použitý v čl. 27 odst. 2 Ústavy je mnohem širší než pojem "výrok" použitý v minulosti v § 23 ústavní listiny Československé republiky (č. 121/1920 Sb. z. a n.). Projevem se totiž rozumí nejen verbální vyjádření myšlenky (výrok), ale též "vyjádření gestem, prostřednictvím transparentu, způsobu chování, typu oblečení aj." (Syllová, J. In Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 312). Indemnita, resp. hmotněprávní exempce podle čl. 27 odst. 2 Ústavy, se přitom vztahuje nejen na trestné činy, jak dovozuje stěžovatel, ale s ohledem na větu druhou téhož ustanovení též na přestupky, resp. správní delikty obecně, přičemž poslanec podléhá toliko disciplinární pravomoci Sněmovny. Platí tedy, že pojem "trestní stíhání" je nutné "vykládat extenzivně a zahrnout pod něj i trestně správní trestání. Jediným možným postihem poslance ... za jeho projev učiněný na půdě komory je každopádně postih v disciplinárním řízení vedeném příslušným mandátovým a imunitním výborem bez ohledu na to, zda svým projevem naplnil skutkovou podstatu trestného činu, či pouze přestupku" (Mlsna, P. In Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti ČR. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 296; podobně viz Syllová, J. In Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 310; Bahýľová, L. In Bahýľová, L., Filip, J., Molek, P., Podhrázký, M., Suchánek, R., Šimíček, V., Vyhnánek, L. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 395).15. Disciplinární řízení proti poslancům upravuje blíže zákon o jednacím řádu, který v § 13 odst. 1 stanoví, že "disciplinární řízení se zavede proti poslanci, který se svým projevem učiněným ve Sněmovně nebo v Senátu nebo v jejich orgánech dopustí jednání, pro které by mohl být jinak trestně stíhán". Rovněž zde je třeba trestním stíháním rozumět i stíhání za přestupek (viz Mlsna, P. In Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti ČR. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 296). Podle § 13 odst. 2 téhož zákona dále platí, že "disciplinární řízení lze zavést proti poslanci, který svým projevem učiněným ve Sněmovně nebo v Senátu nebo v jejich orgánech urazí poslance, senátora, ústavního soudce nebo jinou osobu, která má oprávnění zúčastnit se schůze Sněmovny a jejích orgánů ze zákona". Stěžovateli tak nelze přisvědčit v argumentaci, že by bylo možné vést disciplinární řízení pouze v případě projevu poslance, který by bylo možné kvalifikovat jako trestný čin, nikoliv též jako přestupek (viz bod 6 in fine).16. Jednání stěžovatele, tak jak je popsáno v usnesení mandátového a imunitního výboru a v návrhu poslance Mgr. Radka Vondráčka, může naplňovat znaky deliktu, za který by jinak mohl být stěžovatel přestupkově odpovědný. Tuto skutečnost ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti kvalifikovaně nezpochybňuje. Z toho důvodu byla na základě výše uvedených ustanovení Ústavy a zákona o jednacím řádu založena působnost Sněmovny, resp. jejího mandátového a imunitního výboru k vedení disciplinárního řízení proti stěžovateli. Nepřístojné chování (projev) poslance, které podle návrhu Mgr. Radka Vondráčka spočívalo mimo jiné v hanlivém vyjadřování se vůči řídícímu schůze, jeho napadání (I. výrok usnesení mandátového a imunitního výboru) nebo v opakovaném pouštění hlasových projevů třetích osob namísto svého projevu (viz str. 2 odůvodnění téhož usnesení), bylo přitom učiněno při jednání Sněmovny a v souvislosti s výkonem mandátu poslance. V této situaci je proto již nerozhodné, zda též další část jednání stěžovatele spočívající v "udeření" poslance Michala Ratiborského je projevem podřaditelným pod čl. 27 odst. 2 Ústavy.17. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti (bod 13 výše) nepřísluší přezkoumávat zákonnost samotného postupu mandátového a imunitního výboru v disciplinárním řízení. Namítá-li v této souvislosti stěžovatel porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz bod 7 výše), je třeba podotknout, že veřejné disciplinární delikty nelze podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") zpravidla podřadit pod pojem trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2013 ve věci Oleksandr Volkov proti Ukrajině), nejsou-li spojeny s hrozbou sankce v podobě omezení na svobodě (blíže rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2007 ve věci Štitić proti Chorvatsku). Na tom podle aktuální judikatury ESLP nic nemění ani skutečnost, že uložená pokuta byla vysoká [srov. zejména rozsudky ESLP ze dne 22. 12. 2020 ve věci Gestur Jónsson a Ragnar Halldór Hall proti Islandu (pořádková pokuta ve výši 6 200 eur) a ze dne 19. 2. 2013 ve věci Müller-Hartburg proti Rakousku, § 47 (pokuta za disciplinární delikt až ve výši 36 000 eur)], což v zásadě platí i pro stěžovatele, kterému byla uložena pokuta ve výši celého měsíčního platu. Lze-li přitom podle § 15 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny poslanci uložit za disciplinární delikt pokutu až do výše jeho jednoho měsíčního platu, nepostupoval mandátový a imunitní výbor při výměře pokuty (disciplinárního opatření) ultra vires. I proto není namístě, aby Ústavní soud do rozhodnutí mandátového a imunitního výboru, resp. Sněmovny, kasačně zasahoval.18. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.19. V souladu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti (vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 52/2014 Sb.) byla tato ústavní stížnost posouzena plénem Ústavního soudu, neboť účastníkem řízení byla komora Parlamentu.

decision_10082.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky APB - PLZEŇ a.s., IČO: 270 66 410, sídlem Losiná 303, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 8 As 147/2021-46 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna 2021 č. j. 16 A 139/2020-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva na spravedlivý proces zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i její právo na podnikání dle čl. 26 Listiny, proto stěžovatelce nezbývá než se ochrany tohoto práva domáhat prostřednictvím ústavní stížnosti.2. Ústavní soud stručně rekapituluje obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, ze kterých vyplývají následující skutečnosti. Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") odmítl jako opožděnou žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen "vedlejší účastník"), který měl spočívat v neprodloužení stanoviska EIA. Vedlejší účastník vydal stěžovatelce souhlasné stanovisko ze dne 17. 2. 2012 č. j. 690/ZPZ/2010, k posouzení vlivů na životní prostředí záměru "Větrná farma Krištofovy Hamry a větrná farma Výsluní". Žádostí ze dne 10. 12. 2018 požádala stěžovatelka o prodloužení tohoto stanoviska EIA. Vedlejší účastník stěžovatelku sdělením ze dne 3. 12. 2019 č. j. KUUK/158764/2019/ZPZ (dále jen "sdělení o neprodloužení stanoviska"), doručeným 5. 12. 2019, informoval o tom, že platnost stanoviska neprodlouží. V tomto neprodloužení stěžovatelka spatřovala nezákonný zásah, který napadla zásahovou žalobou dne 23. 12. 2020 u krajského soudu. Stěžovatelka předtím dne 22. 10. 2020 podala podnět k přezkumu sdělení o neprodloužení stanoviska k Ministerstvu životního prostředí. Tento podnět doplnila dne 6. 11. 2020 na základě informací, které dne 2. 11. 2020 obdržela od Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen "AOPK"). Usnesením ze dne 11. 11. 2020 č. j. MZP/2020/530/1686 postoupilo Ministerstvo životního prostředí podnět k přezkumu vedlejšímu účastníkovi, jelikož dospělo k závěru, že sdělení o neprodloužení stanoviska je tzv. jiný správní úkon, tedy úkon podle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Podnět k přezkumu tedy vyhodnotilo jako podnět k opravě nebo zrušení vyjádření dle § 156 správního řádu. Vedlejší účastník přípisem ze dne 15. 12. 2020 č. j. KUUK/180321/2020 informoval stěžovatelku, že neshledal důvody pro opravu nebo zrušení sdělení o neprodloužení stanoviska.3. Krajský soud žalobu pro opožděnost odmítl, protože sdělení o neprodloužení stanoviska bylo stěžovatelce doručeno dne 5. 12. 2019 a tímto dnem se dozvěděla o nezákonném zásahu. Dle krajského soudu tak od tohoto dne mohla namítat, že sdělení o neprodloužení stanoviska obsahuje nedostatečné odůvodnění, že postupem žalovaného došlo k porušení zásady legitimního očekávání a že nesprávné tvrzení žalovaného o údajích AOPK a nesprávný postup žalovaného spočívající v tom, že změny ve výskytu jeřába popelavého a tetřívka obecného v dotčeném území nejsou změnami, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby tak počala plynout v úterý 6. 12. 2019 a skončila ve středu 5. 2. 2020. Žalobu však stěžovatelka podala až dne 23. 12. 2020.4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka vzhledem ke všem skutkovým okolnostem věci musela nejpozději dne 5. 12. 2019 vědět o neprodloužení stanoviska. Subjektivní dvouměsíční lhůta pro podání zásahové žaloby tedy počala běžet nejpozději tímto datem, a stěžovatelčina žaloba byla doručená krajskému soudu dne 23. 12. 2020; tedy byla podána opožděně.II.Argumentace stěžovatelky5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích trvá na tom, že její žaloba proti nezákonnému zásahu byla včasná, neboť správní soudy pochybily při posouzení druhu nezákonného zásahu, proti němuž stěžovatelka brojí. Poukázala na nesprávné údaje o výskytu chráněného druhu živočichů. Správnost tvrzení mohla rozporovat až po doručení informací AOPK, tedy od 3. 11. 2020, kdy začala běžet subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby. Dle jejího tvrzení správní soudy vadně posoudily okolnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, neposkytly stěžovatelce možnost vyjádřit se ke zmeškání lhůty a opomněly se vypořádat s § 85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka disponovala souhlasným stanoviskem EIA na výstavbu větrné farmy v oblasti Krušných hor a žádala vedlejšího účastníka o prodloužení platnosti souhlasného stanoviska. Dále zdůraznila, že neprodloužit platnost stanoviska je možné pouze v případě zásadních změn v území, které neprodloužení stanoviska odůvodňují. O nepravdivosti tvrzení vedlejšího účastníka se dozvěděla teprve dne 2. 11.2020, kdy obdržela informace od AOPK. Před tímto dnem stěžovatelka neměla a ani nemohla mít povědomí o tom, že tvrzení vedlejšího účastníka o údajích AOPK je nesprávné nebo že nesprávný byl postup vedlejšího účastníka, kdy tento vyhodnotil, že v území došlo ke změnám, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí. Současně je argumentace krajského soudu dle názoru stěžovatelky absurdní a v rozporu s presumpcí správnosti správních aktů.6. Stěžovatelka argumentuje porušením procesních pravidel a poukazuje na nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 15. 5. 2018sp. zn. II. ÚS 635/18; ze dne 11. 7. 2017sp. zn. II. ÚS 1577/16), z nichž dovozuje, že Ústavní soud musí vždy zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé a posoudit zda správní soudy zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a do práva na podnikání; proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002sp. zn. II. ÚS 369/01(N 156/28 SbNU 401) dostupný na http://nalus.usoud.cz]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace učiněná Nejvyšším správním soudem v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002sp. zn. III. ÚS 173/02(N 127/28 SbNU 95), či nález ze dne 6. 11. 2003sp. zn. IV. ÚS 239/03(N 129/31 SbNU 159) a další].9. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr krajského soudu a Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, zejména lze odkázat na argumentaci krajského soudu, který na základě obsahu správního spisu vedlejší účastnice konstatoval, že stěžovatelka se o neprodloužení stanoviska dozvěděla dne 5. 12. 2019, subjektivní dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle § 84 odst. 1 s. ř. s. tak uplynula nejpozději dne 5. 2. 2020, žalobu však podala až dne 23. 12. 2020.11. Stěžovatelka tvrdí, že počátek běhu lhůty se odvozuje od doručení informací AOPK, o které zažádala 10 měsíců od tvrzeného zásahu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stejně tak si informace mohla vyžádat okamžitě po sdělení o neprodloužení stanoviska. Kdy tak učinila, není podstatné. Pokud by byl názor stěžovatelky správný, mohl by žalobce v podstatě prodlužovat lhůtu k podání žaloby bez jakéhokoli omezení. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu v tom, že již v podnětu k přezkumu uvedla stěžovatelka stejné námitky, které později také uplatnila v žalobě. Z toho správní soudy vyvodily závěr, že stěžovatelka byla přesvědčená o nezákonnosti postupu žalovaného před obdržením informací AOPK. Jednalo se o čtyři žalobní body samostatně projednatelné.12. S argumentací stěžovatelky nálezem Ústavního soudu se již vypořádal Nejvyšší správní soud. V této souvislosti uvedl, že stěžovatelka nesprávně namítala, že prostředek nápravy dle § 85 s. ř. s. je nutno vyčerpat před podáním zásahové žaloby, třeba i podnět k přezkumu. Dle závěru Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka mýlí a poukázal na rozsudek rozšířeného senátu v rozsudku ze dne 21. 11. 2017 č. j. 7 As 155/2015-160 ve věci EUROVIA. Tento rozsudek byl následně zrušen Ústavním soudem pouze z důvodu nesouhlasu s posouzením běhu objektivní a subjektivní lhůty k podání žaloby proti trvajícím zásahům [nález ze dne 15. 5. 2018sp. zn. II. ÚS 635/18(N 94/89 SbNU 387)]. Ústavní soud uzavírá, že ve věci stěžovatelky se však o tvrzený trvající zásah nejedná, proto lze z názoru rozšířeného senátu vycházet a je v judikatuře Nejvyššího správního soudu respektován. Z právní úpravy či judikatury je zřejmé a nesporné, že se nejedná o takový prostředek právní ochrany, jehož užití z hlediska běhu lhůt a včasnosti podání žaloby, nemá na běh lhůty k podání žaloby žádný vliv. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu i k námitce stěžovatelky, že neměla možnost se vyjádřit k opožděnosti žaloby (bod 17).13. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o opožděnosti stěžovatelkou podané žaloby proto nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu. Argumentaci judikaturou Ústavního soudu neshledal přiléhavou.14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10083.txt

UsneseníÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti a) Roberta Turinského, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, advokátem, sídlem Kaizlovy sady 434/13, Praha 8 ? Karlín, a ústavní stížnosti b) JUDr. Jany Marečkové a c) spolku Hnutí život, z. s., sídlem Bělohorská 454/3, Plzeň, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, sídlem Křenova 438/11, Praha 6 ? Veleslavín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. srpna 2021 č. j. 6 As 162/2020-162 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. května 2020 č. j. 50 A 55/2019-160 a s nimi spojených návrzích stěžovatele a) na zrušení § 18 odst. 5, § 20 odst. 1 ve slovech "členění území národního parku do zón ochrany přírody a", § 20 odst. 3 ve slovech "zón národního parku, návrh" a § 79 odst. 3 písm. g) ve slovech "zóny ochrany přírody národního parku podle § 18 odst. 5 nebo" zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. prosince 2021, a vyhlášky č. 42/2020 Sb., o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava, a o návrhu stěžovatelů b) a c) na zrušení § 15 odst. 3, § 18 odst. 5, § 20, § 38a odst. 3, 4, 5 a 6 a § 79 odst. 3 písm. g) ve slovech "zóny ochrany přírody národního parku podle § 18 odst. 5 nebo" zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. prosince 2021, a vyhlášky č. 42/2020 Sb., o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a 1) Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, 2) příspěvkové organizace Správa národního parku Šumava, sídlem 1. máje 260, Vimperk, 3) Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 ? Vršovice, 4) obce Modrava, sídlem Modrava 63, 5) obecně prospěšné společnosti Komunita pro duchovní rozvoj, o. p. s., sídlem Čkyně 197, 6) obce Borová Lada, sídlem Borová Lada 38, 7) obce Želnava, sídlem Želnava 2, 8) zájmového sdružení právnických osob Sdružení vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů v ČR, sídlem K Silu 1980, Pelhřimov, a 9) obce Horská Kvilda, sídlem Horská Kvilda 40, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Ústavní stížnosti a návrhy s nimi spojené se odmítají.OdůvodněníI. Vymezení věci1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 10. 2021 a o níž bylo od počátku vedeno řízení podsp. zn. III. ÚS 2827/21, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dne 26. 10. 2021 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů b) a c), která směřuje proti stejným rozhodnutím správních soudů z důvodu tvrzeného porušení základních práv těchto stěžovatelů zaručených v čl. 35 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy. Řízení o této ústavní stížnosti bylo vedeno podsp. zn. III. ÚS 2892/21. S každou z ústavních stížností byl spojen samostatný návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 12. 2021, (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny") a vyhlášky č. 42/2020 Sb., o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava, (dále též jen "napadená vyhláška"). Usnesením ze dne 9. 11. 2021 č. j.III. ÚS 2827/21-28(všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) rozhodl Ústavní soud o spojení obou ústavních stížností ke společnému řízení.II. Shrnutí řízení před správními soudy2. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 5. 2020 č. j. 50 A 55/2019-160 byla odmítnuta žaloba Jihočeského kraje proti tvrzenému zásahu Správy Národního parku Šumava a Ministerstva životního prostředí, který měl spočívat v jejich pokračování v procesu vymezení zón ochrany přírody v Národním parku Šumava. Každý ze stěžovatelů měl v řízení o této žalobě postavení osoby zúčastněné na řízení. Důvodem odmítnutí byl nedostatek pravomoci krajského soudu. Nezákonný zásah totiž nelze spatřovat v procesu směřujícím k vydání podzákonného právního předpisu, tedy ani v postupu Ministerstva životního prostředí při realizaci jeho povinnosti stanovit navrženou zonaci formou vyhlášky podle § 18 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny.3. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2021 č. j. 6 As 162/2020-162 byly zamítnuty kasační stížnosti Jihočeského kraje (výrok I), stěžovatelů b) a c) (výrok II) a stěžovatele a) (výrok III) proti uvedenému usnesení krajského soudu. Jihočeskému kraji ani žádnému ze stěžovatelů nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok IV) a žalovaným Správě Národního parku Šumava a Ministerstvu životního prostředí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok V). Protože krajský soud odmítl žalobu z důvodu chybějící podmínky řízení, Nejvyšší správní soud se zabýval pouze otázkou, zda proces vymezení zón ochrany přírody v Národním parku Šumava mohl představovat zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního. Dospěl přitom k závěru, že správní soudy nejsou nadány pravomocí k poskytování ochrany proti právním předpisům ani procesu jejich přijímání a tento nedostatek nelze obcházet cestou zásahové žaloby. U přijímání normativních aktů nejde o proces sui generis na pomezí správního řízení, jak tvrdí stěžovatelé, nýbrž o legislativní proces za účasti správy národního parku v postavení odborné organizace ochrany přírody a rady národního parku jako poradního orgánu. Ani výrok rozsudku, jímž by správní soud zásahové žalobě vyhověl, deklaroval nezákonnost zásahu a žalovaným uložil zejména zrušit návrh vymezení zón ochrany přírody v Národním parku Šumava, by navíc nemohl nic změnit na platnosti a účinnosti napadené vyhlášky. Podle Nejvyššího správního soudu náleží hodnocení dílčí otázky zákonnosti procesu přijímání normativního správního aktu výhradně Ústavnímu soudu. Jde o součást přezkumu souladu napadené normy s ústavním pořádkem nebo zákonem.4. Již v řízení o kasačních stížnostech stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení některých ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Pro takovýto postup však nebyl shledán důvod. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovateli, že vymezení zón ochrany přírody prostřednictvím vyhlášky neumožňuje tak vysoký standard účasti veřejnosti jako u opatření obecné povahy, kterému zonace spíše odpovídá svou povahou než právnímu předpisu. Stanoví-li ale zákon určitou formu aktu, kterou orgány veřejné moci při jeho vydání dodrží, nemůže správní soud takto zřetelně určenou formu zvrátit, a to ani za situace, že v rámci přípravy zákonné úpravy byla původně pro zonaci zamýšlena forma opatření obecné povahy. Povinnosti strpět omezení a zákazy vztahující se k územím zařazeným do jednotlivých zón národního parku jsou podle Nejvyššího správního soudu v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny stanoveny přímo zákonem, konkrétně § 18 zákona o ochraně přírody a krajiny. Není podstatné, že se ve vztahu ke konkrétnímu území stanovené povinnosti projeví až provedením příslušné zonace.III. Argumentace stěžovatele a)5. Stěžovatel a) je vlastníkem dvou pozemků v k. ú. Horská Kvilda. Ústavní stížností se domáhá ochrany před tvrzeným neústavním zásahem do svého vlastnického práva, k němuž mělo dojít tím, že jeho pozemky byly napadenou vyhláškou zařazeny do zóny soustředěné péče o přírodu podle § 18 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, ačkoli správně měly být zařazeny do zóny kulturní krajiny podle § 18 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny. Přestože jsou tyto pozemky v katastru nemovitostí evidovány jako "zastavěná plocha a nádvoří", následkem přijetí napadené vyhlášky se staly fakticky nezastavitelnými. Stěžovatel a) namítá, že nemohl účinným způsobem uplatňovat svá práva v procesu zonace Národního parku Šumava.6. Podle § 18 zákona o ochraně přírody a krajiny Správa Národního parku Šumava připravuje návrh zonace národního parku a má povinnost její obsah dohodnout s Radou Národního parku Šumava. Ministerstvo životního prostředí poté zonaci vyhlašuje vyhláškou podle § 18 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny. Stěžovatel a) považuje tento proces sui generis, který měl přímo a individuálně zasáhnout do jeho vlastnického práva, za netransparentní a nepřezkoumatelný. Zákon pro něj nenastavil žádná pravidla zajišťující ochranu práv dotčených osob ani možnost podat řádný opravný prostředek. Zonace se přitom vyhlašuje na dobu 15 let. Správa Národního parku Šumava a Ministerstvo životního prostředí měly v procesu zonace zhodnotit, z jakého důvodu zařazují určité území do té které zóny ochrany, a své závěry podrobně zdůvodnit, včetně hodnocení dopadu zonace na subjektivní práva osob. To platí obzvlášť za situace, kdy nebyly schváleny Zásady péče o Národní park Šumava, které jsou stále ve fázi přípravy. Stěžovatel a) se nemohl bránit proti vypořádání jeho námitek Správou Národního parku Šumava ani proti jejímu sdělení o důvodech zařazení pozemků v zonaci, neboť nešlo o přezkoumatelné správní akty. Není ani zřejmé, jaké aspekty byly v průběhu projednání zonace skutečně řešeny.7. Vymezování a změny jednotlivých zón ochrany přírody národního parku by podle stěžovatele a) měly být prováděny opatřením obecné povahy, jímž se upravuje konkrétní věc ve vztahu k neurčitému okruhu adresátů. Již nyní ostatně proces zonace nese znaky řízení o jeho vydání. Akceptace možnosti omezení vlastnického práva podzákonným právním předpisem představuje postup v rozporu s principem dělby státní moci a požadavky na obecnost právních předpisů. Veřejný zájem na omezení vlastnického práva v konkrétní věci by měl být zjišťován správními orgány na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního aktu, jehož ústředním bodem je otázka existence veřejného zájmu, pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou soukromých, partikulárních zájmů. Z vyhlášky o zonaci ovšem nelze zjistit, z jakých důvodů Správa Národního parku Šumava a Ministerstvo životního prostředí přiznaly konkrétním omezením status obecného zájmu či veřejného zájmu, zda zjišťovaly případné protichůdné zájmy a jak se s jejich existencí vyrovnaly. Legislativní proces ostatně není vybaven prostředky pro posuzování individuálních případů a dotčených zájmů se všemi jejich souvislostmi a důsledky.IV. Argumentace stěžovatelů b) a c)8. Stěžovatelka b) je advokátkou, zároveň však vykonává zemědělskou činnost v Plzeňském kraji. Podle svých tvrzení má v Národním parku Šumava řadu právních aktivit, podrobně zná tamní poměry a je si vědoma destrukce tamních lesních porostů, jejíž dopad ovlivňuje přírodní prostředí v Plzeňském kraji a Jihočeském kraji, a tím i zemědělskou činnost. Využila možnosti zapojit se do připomínek k zonaci. Stěžovatel c) je spolkem, jehož předmětem činnosti je ochrana životního prostředí se zaměřením na ochranu přírody v Národním parku Šumava.9. Napadená rozhodnutí měla porušit základní právo stěžovatelů b) a c) na příznivé životní prostředí a na včasné, úplné a pravdivé informace o životním prostředí podle čl. 35 odst. 1 a 2 Listiny tím, že byl jimi akceptován postup Správy Národního parku Šumava a Ministerstva životního prostředí, které vyhlásily zonaci bez zjištění skutečného stavu věci a zhodnocení validních vědeckých zdrojů. Zařazení jednotlivých území do zón ochrany přírody nebylo podrobně zdůvodněno, což platí i pro dopady tohoto zařazení na jednotlivé ekosystémy. Nebyly předloženy zásady péče ani inventarizace lesů, která byla zařazena až do spisu krajského soudu v rámci soudního řízení. Stěžovatelé b) a c) zdůrazňují, že na návrh zonace reagovali z pozice osob zajímajících se o životní prostředí. Byli si vědomi skutečnosti, že zonace je zahajována, aniž by byly k dispozici úplné, včasné a pravdivé informace o životním prostředí, které jsou pro proces zonace nezbytné, a že v Národním parku Šumava je řada problematických území, která se činností ochrany přírody nijak nezlepšila, naopak došlo k jejich zhoršení. V tomto ohledu uplatnili v ústavní stížnosti řadu věcných námitek vůči provedené zonaci.10. Pokud jde o právo stěžovatelů b) a c) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, oba uplatňují podobnou argumentaci jako stěžovatel a), která zpochybňuje ústavnost stanovení zonace vyhláškou podle § 18 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny. Upozorňují, že tento proces má přímý dopad na práva občanů, konkrétně právo na příznivé životní prostředí, právo na včasné, úplné a pravdivé informace o životním prostředí, právo vlastnické a například u zemědělců i právo podnikat. Zařazením území do konkrétní zóny ochrany přírody zákon umožňuje nebo naopak zakazuje určité činnosti, které při nesprávném zařazení mohou mít dopad na ekosystémy v Národním parku Šumava. Zařazením do zóny ochrany přírody může Správa Národního parku Šumava velmi podstatně ovlivnit další vývoj ekosystémů a tento akt může mít závažné dopady na životní prostředí. Tato činnost správního orgánu proto musí být soudně přezkoumatelná. Jako řešení respektující ústavně zaručená základní práva a svobody se podle stěžovatelů jeví vymezování a změny jednotlivých zón ochrany přírody národního parku podle § 18 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny opatřením obecné povahy, které jako správní akt s konkrétně určeným předmětem a obecně vymezeným okruhem adresátů podléhá soudnímu přezkumu a na jehož obsah jsou kladeny nároky přezkoumatelnosti a transparentnosti. Stejně jako stěžovatel a) spatřují stěžovatelé b) a c) ve stávajícím procesu zonace porušení principu dělby státní moci a požadavku na obecnost právních předpisů.11. Výsledná zonace je z důvodu formy podzákonného právního předpisu z pozice stěžovatelů nepřezkoumatelná. K ní uplatněné námitky stěžovatelů b) a c) nebyly ani projednány Radou Národního parku Šumava, která příslušnou zonaci schvaluje. Jednotliví stěžovatelé neměli možnost se k předmětu námitek vyjádřit v průběhu jednání Rady Národního parku Šumava, a hájit tak svá práva, která jsou zonací dotčena. Při zonaci jde přitom o komplexní proces s hlubokým a závažným dopadem na celé území Národního parku Šumava, včetně práv osob, které na jeho území žijí, podnikají či vykonávají své vlastnické právo, ale také s dosahem na další území. Jelikož právní řád neposkytuje v posuzované věci jinou ochranu, jevila se právě zásahová žaloba vhodným, či dokonce jediným možným nástrojem, který právní řád nabízí.12. Stěžovatelé b) a c) žádají Ústavní soud, aby zrušil napadená rozhodnutí. Současně by měl deklarovat, že proces zonace musí vykazovat znaky správního řízení, v němž orgán ochrany přírody musí předložit všechny zásadní dokumenty, a že i v národních parcích musí ochrana směřovat ke zlepšení ekosystémů, včetně lesních.V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem13. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhů. Ústavní stížnosti byly podány oprávněnými navrhovateli, kteří měli v soudním řízení správním, v němž bylo vydáno napadené usnesení krajského soudu, postavení osob zúčastněných na řízení a v řízení o kasačních stížnostech postavení stěžovatelů. Osobu zúčastněnou na řízení podle § 34 soudního řádu správního lze podřadit pod pojem "účastník řízení" (zákon přesněji řečeno používá slova "řízení, jehož byla účastníkem") podle § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť uvedené procesní postavení se u ní odvíjí právě od toho, že žalobou napadeným rozhodnutím, případně jiným zásahem orgánu veřejné moci, byla přímo dotčena ve svých právech a povinnostech, a mohlo tak dojít i k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod [tento závěr navazuje na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je osoba zúčastněná na řízení oprávněnou navrhovatelkou v řízení o ústavních stížnostech, např. nález ze dne 26. 4. 2005sp. zn. II. ÚS 310/04(N 93/37 SbNU 269), nález ze dne 23. 9. 2013sp. zn. IV. ÚS 4468/12(N 167/70 SbNU 553), nález ze dne 22. 7. 2019sp. zn. II. ÚS 1839/19(N 137/95 SbNU 171) nebo nález ze dne 1. 6. 2021sp. zn. III. ÚS 871/21(N 109/106 SbNU 218)]. Přestože o kasačních stížnostech bylo rozhodováno samostatnými výroky, Ústavní soud považoval jednotlivé stěžovatele, vzhledem k jejich postavení osob zúčastněných na řízení a obsahové provázanosti jednotlivých výroků rozsudku Nejvyššího správního soudu, za oprávněné k podání ústavní stížnosti vůči usnesení krajského soudu i všem výrokům napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, včetně navazujících výroků IV a V o náhradě nákladů řízení, byť výrok V, kterým se stěžovatelům neukládá žádná povinnost ani nebylo rozhodnuto o jejich právech, do jejich základních práv a svobod samostatně zasáhnout nemohl. Ústavní stížnosti nejsou nepřípustné (stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byly podány včas a splňují všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinnosti účastníka řízení být zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu), která se vztahuje na stěžovatele a) a c). Stěžovatelka b), která je sama advokátkou, takto zastoupená být nemusí [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].VI. Vlastní posouzení14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.16. Usnesením krajského soudu byla odmítnuta žaloba Jihočeského kraje proti tvrzenému zásahu Správy Národního parku Šumava a Ministerstva životního prostředí, který měl spočívat v jejich pokračování v procesu vymezení zón ochrany přírody v Národním parku Šumava. Již bylo uvedeno, že důvodem odmítnutí byl nedostatek pravomoci správních soudů. Podle krajského soudu žaloba směřovala proti části procesu, který vyústil v přijetí napadené vyhlášky jako právního předpisu. Přezkum způsobu přijetí právních předpisů ovšem náleží Ústavnímu soudu a nelze jej provádět ve správním soudnictví. S tímto právním názorem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který zamítl kasační stížnosti Jihočeského kraje a stěžovatelů. Ústavní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda správní soudy napadenými rozhodnutími následkem použití tohoto právního názoru neodepřely stěžovatelům soudní ochranu.17. Podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o zrušení jiného právního předpisu než zákona. Ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stanoví, že tento přezkum zahrnuje vedle posouzení obsahového souladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem nebo zákonem také posouzení, zda byl dodržen ústavně předepsaný způsob jeho přijetí. To neznamená, že dílčí postup orgánu veřejné moci, který je součástí způsobu přijetí právního předpisu, nemůže přímo zasáhnout do práv konkrétního jednotlivce. O takovýto individuální zásah, proti němuž by bylo možné se bránit žalobou ve správním soudnictví, však nejde, lze-li odstranění jeho následku dosáhnout jen zrušením právního předpisu, který byl postupem zahrnujícím tvrzený zásah přijat, neboť uvedenou žalobou nelze obcházet pravomoc Ústavního soudu [tomu odpovídá ustálený přístup Ústavního soudu, který vyloučil možnost domáhat se ústavní stížností přezkumu aktů Parlamentu vydaných v průběhu legislativního procesu, např. usnesení ze dne 25. 1. 2002sp. zn. II. ÚS 21/02(U 3/25 SbNU 353), usnesení ze dne 1. 3. 2011sp. zn. Pl. ÚS 47/10(U 2/60 SbNU 765), usnesení ze dne 9. 10. 2012sp. zn. Pl. ÚS 23/12, usnesení ze dne 15. 1. 2013sp. zn. Pl. ÚS 31/12nebo usnesení ze dne 24. 5. 2016sp. zn. Pl. ÚS 11/16].18. Žaloba Jihočeského kraje směřovala proti tvrzenému zásahu, jenž měl spočívat v nepřezkoumatelném a netransparentním postupu Správy Národního parku Šumava a Ministerstva životního prostředí, vůči němuž zákonná úprava nestanovila dostatečné záruky, že budou zohledněny a vypořádány připomínky dotčených osob a chráněna jejich práva, což platí i pro případný soudní přezkum. Stanovení zón ochrany přírody národního parku by podle stěžovatelů mělo být prováděno spíše formou opatření obecné povahy. S tím ostatně souvisí jejich s ústavní stížností spojené návrhy na zrušení zákonné úpravy stanovující postup při vymezení zón ochrany přírody národního parku i napadené vyhlášky. Ústavní soud z napadených rozhodnutí i výše shrnuté argumentace stěžovatelů dovozuje jednoznačný závěr, že stěžovatelé v řízení před správními soudy, jehož se účastnili jako osoby zúčastněné na řízení, spatřovali neústavní a nezákonný zásah do svých práv právě ve způsobu přijetí napadené vyhlášky, k jehož přezkumu však správní soudy, jak bylo vysvětleno výše, nemají pravomoc. Odmítnutí žaloby napadeným usnesením krajského soudu, stejně jako zamítnutí kasačních stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, proto z ústavněprávního hlediska není co vytknout. Těmito rozhodnutími, na jejichž odůvodnění lze v podrobnostech odkázat, nebylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiná jejich ústavně zaručená základní práva a svobody.19. Závěrem nutno zdůraznit, že tímto usnesením není aprobována ústavnost či zákonnost provedené zonace. S ohledem na její provedení podzákonným právním předpisem se sice dotčená osoba nemůže domáhat zrušení napadené vyhlášky či příslušných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny přímo, může tak nicméně učinit společně s ústavní stížností podanou ve věci, v níž by tato právní úprava byla použita. Teprve v takovém případě bude dán prostor pro věcné vypořádání ostatních námitek stěžovatelů, které se týkaly konkrétního vymezení zón ochrany přírody. Rovněž lze namítat v řízení před obecnými soudy, že se napadená vyhláška jako neústavní či nezákonná nemůže v konkrétní věci použít. Tímto usnesením nakonec není nijak předjímáno ani posouzení té části argumentace stěžovatelů, podle níž by s ohledem na požadavek účinné ochrany práv stěžovatelů či jiných dotčených osob měly být zóny ochrany přírody vymezeny opatřením obecné povahy.VII. Návrh na zrušení některých ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny a vyhlášky o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava20. Stěžovatelé s ústavními stížnostmi spojili návrhy na zrušení některých ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny a na zrušení napadené vyhlášky, vzhledem k důvodu odmítnutí žaloby však posouzení jejich ústavnosti či zákonnosti nemohlo mít vliv na výsledek řízení před správními soudy. Ani závěr o neústavnosti zákonné úpravy, která pro vymezení zón ochrany přírody národního parku stanoví formu vyhlášky, by nemohl nic změnit na tom, že napadená vyhláška je právním předpisem a způsob jejího přijetí nelze přezkoumat v soudním řízení správním. Za této situace nebyli stěžovatelé oprávněni k podání uvedených návrhů podle § 64 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu.VIII. Závěr21. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavních stížností stěžovatelů. S ústavními stížnostmi spojené návrhy na zrušení některých ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

decision_10084.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Rovného, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 27 Cdo 599/2021-360, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2020 č. j. 84 Co 61/2020-337, 84 Co 62/2020-337 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 28. června 2019 č. j. 14 C 2215/91-285 včetně doplňujícího usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 31. ledna 2020 č. j. 14 C 2215/91-313, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Vymezení věci a předchozí průběh řízení1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, především právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Okresní soud usnesením ze dne 28. 6. 2019 č. j. 14 C 2215/91-285, ve znění usnesení ze dne 31. 1. 2020 č. j. 14 C 2215/91-313, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelem dle § 229 odst. 1 písm. e), f) a g) občanského soudního řádu proti rozsudku okresního soudu ze dne 18. 3. 1993 č. j. 14 C 2215/91-62 a proti rozsudku krajského soudu ze dne 4. 8. 1993 č. j. 10 Co 216/93-73 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že bude rozhodnuto doplňujícím usnesením (výrok II.). Doplňujícím usnesením okresního soudu ze dne 31. 1. 2020 č. j. 14 C 2215/91-313 bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalované Czech Coal Services a.s. na nákladech řízení částku 12 527 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. V předcházejícím řízení stěžovatel požadoval určení neplatnosti výpovědi ze dne 20. 6. 1991 a dále neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dne 12. 8. 1991 u žalované. V případě tvrzených důvodů zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e), f) občanského soudního řádu byla žaloba podána opožděně a podle § 229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu nebyla podána důvodně.3. Krajský soud usnesením ze dne 21. 10. 2020 č. j. 84 Co 61/2020-337, 84 Co 62/2020-337 potvrdil napadené usnesení okresního soudu, jakož i doplňující usnesení jako věcně správné. Stěžovateli uložil zaplatit na náhradu odvolacího řízení 4 085 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce žalované. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné, neboť se ztotožnil s názorem okresního soudu, který správně stanovil počátek běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost a její konec.4. Stěžovatel se bránil dovoláním k Nejvyššímu soudu, o kterém ovšem dovolací soud rozhodl odmítavě dle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, protože dovolání nesměřovalo proti žádnému z důvodů vypočtených v § 238a občanského soudního řádu a není přípustné ani podle § 237 občanského soudního řádu. Dle Nejvyššího soudu tak soudy nižších stupňů tedy i v této otázce postupovaly správně.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a na rovnost účastníků, což spatřuje především v tom, že obecné soudy žalobu pro zmatečnost striktně formalisticky odmítly.6. Stěžovatel uvedl, že je si vědom zákonné lhůty, nicméně považuje za rozporné se zásadami spravedlivého procesu, aby žalobu pro zmatečnost bylo možné podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl a v některých případech lze žalobu pro zmatečnost podat pouze do tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.7. Konstatoval, že lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. e) a f) občanského soudního řádu (rozhodoval nesprávně obsazený senát a rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící) je stanovena 3 měsíce od doručení rozhodnutí, ale s ohledem na charakter pochybení na straně soudu v původním řízení nelze na věc nahlížet čistě striktně a je nutné se důvody věcně zabývat, bez ohledu na to, že žalobu podal až v roce 2015. Důvody zmatečnosti napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že rozsudek nebyl opatřen kulatým razítkem a jednání předsedy senátu JUDr. Štičky, což může naplňovat znaky trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti dle § 159 trestního zákoníku. Nejvyšší soud tuto námitku nesprávně pominul s tím, že tato není způsobilý dovolací důvod. K porušení práva stěžovatele na rovnost došlo tím, že obecné soudy upřednostnily vedlejší účastníky řízení, ačkoli za řízení vyšlo najevo, že na straně soudců a přísedících došlo k pochybením, která byla jasně doloženy. Obecné soudy se odmítly vyjadřovat věcně, pouze hledaly procesní důvody, pro které žalobu zamítly. Tento postup obecných soudů je dle stěžovatele protiprávní a protiústavní, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností a věc vrátil k dalšímu řízení.III.Hodnocení ústavní stížnosti8. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat obsahem ústavní stížnosti, musel posoudit, jsou-li splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").9. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti opožděný a ve zbytku se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.10. Ústavní soud na tomto místě toliko připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007sp. zn. Pl. ÚS 85/06(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].11. Obecné soudy tedy v tomto ohledu postupovaly správně a svůj postup pak též řádně odůvodnily. V případě ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu dospěl okresní soud i krajský soud k závěru, že řízení nebylo zatíženo zmatečností, protože chybějící lustrační osvědčení přísedících a absence kulatého razítka nemohlo vést k závěru, že došlo ke spáchání trestného činu ze strany soudce či přísedících. Rozsudek Okresního soudu v Mostě č. j. 14 C 2215/91-62 byl vydán dne 18. 3. 1993 a nabyl právní moci dne 27. 8. 1993, na tom nemůže nic změnit ani chybějící otisk kulatého razítka.12. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019sp. zn. II. ÚS 1852/19(N 182/96 SbNU 300); či nález ze dne 10. 10. 2017sp. zn. III. ÚS 3733/15(N 186/87 SbNU 556]. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a občanského soudního řádu a není přípustné ani podle § 237 občanského soudního řádu, protože stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto nemohl v dovolacím řízení pokračovat (např. usnesení ze dne 8. 3. 2016sp. zn. III. ÚS 200/16). Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, který se vypořádal s námitkou stěžovatele, jenž polemizoval s postupem okresního soudu a krajského soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí (bod 5) poukázal na judikaturu v této věci a Ústavní soud nemůže přijmout jiný závěr, než že ústavní stížnost proti tomuto usnesení není důvodná. Nejvyšší soud nepřípustnost dovolání srozumitelně odůvodnil; v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.13. V části směřující proti usnesením obecných soudů, vydaným v řízení o zmatečnostní žalobě dle § 229 odst. 1 písm. e) a f) občanského soudního řádu, je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Uvedené ustanovení vyjadřuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a požaduje, aby stěžovatel nejprve řádně vyčerpal dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv; řádným vyčerpáním opravných prostředků je přitom míněno jejich efektivní vyčerpání. Za takové nelze považovat jejich uplatnění po uplynutí zákonem stanovené lhůty (srov. např. usnesení ze dne 14. 1. 2020sp. zn. IV. ÚS 3287/19). Daný výklad vychází z předpokladu, že má-li účastník řízení k vydanému soudnímu rozhodnutí výhrady, nebude se práva na podání opravného prostředku vzdávat dobrovolně ? takový postup nelze považovat za efektivní vyčerpání zákonných možností ochrany práv stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a činí jakákoli další podání stěžovatele nepřípustnými.14. Ústavní soud uvádí, že byla-li stěžovatelova žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. e) a f) občanského soudního řádu zamítnuta napadenými usneseními pro opožděnost podle § 234 odst. 1, 3 občanského soudního řádu, je i ústavní stížnost opožděná, neboť § 72 odst. 3 uvedeného zákona stanoví k podání ústavní stížnosti dvouměsíční lhůtu běžící od doručení rozhodnutí o posledním (efektivně vyčerpaném ? viz výše) opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Nebyla-li opožděná zmatečnostní žaloba stěžovatele efektivním prostředkem ochrany jeho práv, uplynula stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům obecných soudů dva měsíce po doručení usnesení krajského soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nepovažoval za potřebné rozhodné datum ověřovat s ohledem na datum vydání usnesení a na skutečnost, že usnesení okresního soudu (ve znění doplňujícího usnesení) a usnesení krajského soudu prokazatelně muselo být doručeno v době dávno předcházející dni podání ústavní stížnosti (3. 12. 2021) ? v této části je tak ústavní stížnost podána zjevně po lhůtě.15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Vojtěch Šimíček v. r.předseda senátu

decision_10085.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., t. č. ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, sídlem Plzeňská 2095/150, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2021 č. j. 14 To 585/2021-109, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v délce trvání devíti let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 77 T 7/2011 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 1 To 17/2017 pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 2. 9. 2021 č. j. 6 PP 89/2021-94 vyhověl žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, přičemž mu stanovil zkušební dobu v délce trvání sedmi let za současného vyslovení dohledu. Okresní soud stěžovateli zároveň uložil, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil a nejméně jednou za půl roku písemně informoval soud o tom, jaké kroky k náhradě škody učinil.4. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně napadl usnesení okresního soudu stížností s argumentací, že stěžovatel nenaplnil třetí zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění, tedy podmínku prognózy vedení řádného života. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") stížnosti vyhověl a podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), znovu rozhodl tak, že napadené usnesení okresního soudu zrušil a podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku žádost stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel neprojevil žádnou sebereflexi ve vztahu k trestné činnosti, za niž byl odsouzen, čímž nedošlo k naplnění podmínky polepšení ve výkonu trestu odnětí svobody, ani k naplnění podmínky prognózy vedení řádného života.II.Argumentace stěžovatele5. Stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, že nenaplnil podmínky prognózy vedení řádného života a polepšení. Dle stěžovatele je jediným důvodem tohoto hodnocení skutečnost, že nikterak nehradí vzniklou škodu, jiná argumentace v napadeném usnesení chybí. Stěžovatel však činí kroky k náhradě škody a jedná s poškozenými.6. Stěžovatel se též neztotožňuje se závěrem krajského soudu o nedostatku vlastní sebereflexe a namítá, že krajský soud bagatelizuje to, že si stěžovatel zajistil zaměstnání a bydlení pro případ podmíněného propuštění. Tím stěžovatel doložil, že je schopen v budoucnu žít řádným životem. Stěžovatel taktéž namítá, že napadené usnesení krajského soudu neobsahuje žádný návod, jaké kroky má do budoucna učinit, aby měl naději, že příště s žádostí o podmíněné propuštění uspěje.7. Zdůrazňováním neuhrazení vzniklé škody se, podle názoru stěžovatele, nadto krajský soud dopustil porušení čl. 40 odst. 5 Listiny.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku (viz např. usnesení ze dne 20. 9. 2001sp. zn. III. ÚS 284/2001, ze dne 10. 6. 2008sp. zn. III. ÚS 1280/08, ze dne 26. 3. 2009sp. zn. III. ÚS 458/09nebo ze dne 25. 2. 2010sp. zn. III. ÚS 338/10, dostupná na http://naus.usoud.cz). Ústavní soud v těchto rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodnout o podmíněném propuštění je možností, a nikoli povinností, a posuzování účelnosti jeho využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti. Jinak řečeno, neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu nebo logického excesu a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") není podmíněné propuštění právem, nýbrž dobrodiním. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje při odsouzení, a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012sp. zn. III. ÚS 208/12nebo nález ze dne 23. 9. 2010sp. zn. III. ÚS 1542/09). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií pro podmíněné propuštění je proto věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy (viz usnesení ze dne 17. 9. 2019sp. zn. IV. ÚS 2479/19).11. V posuzované věci stěžovatel zpochybňuje závěry krajského soudu, který zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění s odůvodněním, že u něj nebyla naplněna podmínka prognózy řádného života. Krajský soud v napadeném usnesení podal přesvědčující argumentaci, v níž popisuje, proč se neztotožnil s právními závěry okresního soudu, který vyhověl žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. Krajský soud vychází především z nedostatečné sebereflexe stěžovatele, který doposud nepřijal svou vinu z trestné činnosti, jíž se dopustil a kterou způsobil mnohamilionové škody, neboť vznik škody klade na vrub svým spolupracovníkům či bezdůvodným zásahům České národní banky. Stěžovatel sice uvádí, že škodu hodlá hradit, nicméně žádné reálné kroky dosud nepodnikl.12. Krajský soud tedy na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že prognóza řádného života je u stěžovatele nejistá, neboť neztotožnil-li se stěžovatel vnitřně s tím, že se dopustil svou vlastní vinou trestné činnosti, nelze striktně vzato považovat za naplněnou ani druhou podmínku, tedy polepšení ve výkonu trestu, byť formálně stěžovatel druhou podmínku naplnil, a tudíž nelze brát za splněnou ani třetí podmínku, neboť bez plné sebereflexe je prognóza řádného života z podstaty věci nejistá.13. Ústavní soud v souladu se shora uvedenými ústavněprávními východisky aprobuje závěry uvedené v napadeném usnesení krajského soudu, který zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč považuje třetí podmínku pro podmíněné propuštění za nesplněnou a proč považuje druhou podmínku za splněnou toliko formálně. Námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné, neboť krajský soud nestaví své závěry toliko na skutečnosti, že stěžovatel dosud neuhradil ani část způsobené škody, nýbrž primárně na tom, že postrádá jakoukoliv sebereflexi, jde-li o spáchanou trestnou činnost, za niž byl pravomocně odsouzen. Stěžovatel dosud neuznal svou vinu a vznik škody vnímá toliko jako výsledek souhry nešťastných okolností, na jejichž vzniku se nepodílel. S tímto přístupem skutečně nelze vnímat jakoukoliv vnitřní proměnu stěžovatele, která by naznačovala reálnou pozitivní prognózu řádného života. Absenci snahy jakkoliv škodu hradit lze v uvedeném kontextu vnímat i jako následek skutečnosti, že stěžovatel svou vinu vnitřně dosud nepřijal.14. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že mu neposkytl návod, co má změnit, aby měl do budoucna vůbec možnost s žádostí o podmíněné propuštění uspět. Ústavní soud této námitce přiznává relevanci, neboť opakovaně připomíná, že odůvodnění soudního rozhodnutí zamítajícího žádost o podmíněné propuštění spočívá v tom, že odsouzenému má být rovněž jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Teprve uvedením konkrétních důvodů, proč žádosti odsouzeného nebylo vyhověno, a to důvodů, které odsouzený mohl a může v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ovlivnit, ho soudy mohou vést ke změně. V posuzované věci takový návod stěžovatel k dispozici má, jak je ostatně popsáno shora. Stěžovatel však dosud neprojevil žádnou sebereflexi, jde-li o spáchanou trestnou činnost, která je základním předpokladem naplnění podmínky druhé, tj. polepšení ve výkonu trestu, a zároveň i podmínky třetí, neboť uvědomí-li si, co učinil v minulosti špatně, bude se takového jednání v budoucnu moci vyvarovat.15. Napadené usnesení krajského soudu tedy naplňuje podmínky čl. 36 odst. 1 Listiny, pod něž lze podřadit požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, který slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález ze dne 20. 6. 1995sp. zn. III. ÚS 84/94(N 34/3 SbNU 257)] a k seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení jeho přesvědčivosti.16. Námitka porušení čl. 40 odst. 5 Listiny též není důvodná, neboť krajský soud se nedopustil tzv. dvojího přičítání téže skutečnosti, v tomto případě škody, jejíž vznik a výše byly již hodnoceny v řízení o meritu věci. Podle § 88 odst. 3 trestního zákoníku je skutečnost, zda odsouzený částečně či zcela nahradil nebo jinak odčinil škodu kritériem, k němuž soud přihlíží. Jde tedy o zákonné kritérium, které bylo v posuzované věci relevantně zohledněno, přičemž nešlo o toliko jediné kritérium, jak je popsáno shora.17. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Josef Fiala, v. r.předseda senátu

decision_10086.txt

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů F. S. a L. S., zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 6 NZN 2282/2021-20, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného vyrozumění, a to pro porušení čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Z napadeného vyrozumění, z dalších vyrozumění, které stěžovatelé dodali, jakož i z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatelé učinili v posuzované věci tři trestní oznámení, která se týkala 1. nezákonného vstupu úředních osob a vlastníků sousední nemovitosti do obydlí stěžovatelů, v čemž tito spatřují porušení nedotknutelnosti obydlí (podáno dne 1. 2. 2021), 2. poškození a ničení stromků na pozemcích stěžovatelů (podáno dne 16. 4. 2021), 3. nezákonně zahájeného stavebního řízení z moci úřední o odstranění stavby iniciované na základě pomluvy vlastníků sousední nemovitosti (19. 11. 2021). Ve věci žádného z podnětů nebylo po sérii úkonů, které vykonala Policie České republiky (dále jen "policie"), Okresní státní zastupitelství v Blansku (dále jen "okresní státní zastupitelství") a Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"), zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelé nebyli spokojeni s vyřízením svých trestních oznámení a domáhali se opakovaně různými procesními prostředky toho, aby ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení a aby bylo zahájeno trestní stíhání proti konkrétním osobám domnělých pachatelů (podnět k výkonu dozoru státního zástupce, podnět k výkonu dohledu státního zástupce, stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace a další). Stěžovatelé pojali podezření z možné konspirace a dospěli k závěru, že trestné činnosti se dopustili i policisté a státní zástupci zabývající se jejich podněty, jelikož podle jejich náhledu bylo zjevné, že nadržují domnělým pachatelům primární trestné činnosti.3. Stěžovatelé nyní napadají vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 6 NZN 2282/2021-20 vydané podle § 16a odst. 7 zákona o státním zastupitelství, přičemž takové rozhodnutí je ve věci konečné. Uvedené vyrozumění bylo vydáno jako reakce na podnět stěžovatelů ze dne 2. 11. 2021 (jakož i na doplňující podněty ze dnů 20. 11. 2021 a 22. 11. 2021), které se skutkově týkají shora popsaných tří podání stěžovatelů označených jako trestní oznámení, kdy ve všech případech bylo shledáno, že nedošlo ke spáchání trestného činu. Uvedené podněty lze vyhodnotit jako zčásti brojící proti vyrozumění státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 21. 10. 2021 č. j. 8 VZN 319/2021-35 a zčásti proti postupu krajského státního zastupitelství, které bylo stěžovateli ve shora skutkově popsaných věcech opětovně vyzýváno zejména k vykonání dohledu. Jde-li o část podnětů stěžovatelů, která brojila proti vyrozumění vrchního státního zastupitelství, Nejvyšší státní zastupitelství uvedené vyrozumění přezkoumalo a aprobovalo závěry v něm uvedené, tedy ztotožnilo se s tím, že podání stěžovatelů bylo postoupeno krajskému státnímu zastupitelství k dalšímu opatření, a to z důvodu věcné a místní příslušnosti krajského státního zastupitelství. V části brojící proti postupu krajského státního zastupitelství není Nejvyšší státní zastupitelství oprávněno činit jakékoliv kroky, a tudíž byl podnět v této části postoupen vrchnímu státnímu zastupitelství k opětovnému vyhodnocení.II.Argumentace stěžovatelů4. Stěžovatelé namítají, že neúspěšně žádali o výkon dohledu dle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství a nyní se domáhají nápravy závadného postupu orgánů činných v trestním řízení, které ve věci jejich trestních oznámení postupovaly nesprávně. Stěžovatelé uvádějí, že využili všechny myslitelné prostředky nápravy, nicméně výkon dohledu jim byl vědomě odepřen.5. Stěžovatelé jsou toho názoru, že jejich trestní oznámení osvědčují spáchání trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení soustavně ignorovaly trestní oznámení stěžovatelů, která byla uložena bez dalšího opatření podle zákona o policii, a tudíž nemohl být proveden ani dozor ani dohled státního zastupitelství. Vůči stěžovatelům je uplatňováno informační embargo.6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že řízení mělo od počátku probíhat podle trestního řádu. Nejvyšší státní zastupitelství svým postupem "posvětilo" novou kategorii nedotknutelných a exponovaných osob (např. profesionálních hasičů, neboť právě profesionální hasič měl dle názoru stěžovatelů podřezat jejich třešně). Tyto osoby jsou pak v trestním řízení nepostižitelné, a proto jsou práva stěžovatelů přehlížena.7. Stěžovatelé uzavírají, že státní zastupitelství se dopustilo nesprávného úředního postupu. Stěžovatelé budou nadále požadovat náhradu vzniklé újmy, jakož i další výdaje, které budou muset vynaložit na zajištění své bezpečnosti.III.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž bylo vydáno napadené vyrozumění, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.IV.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Ústavní soud přezkoumal napadené vyrozumění z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.10. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé se považují za poškozené trestnou činností, spáchanou dílem jejich sousedy, dílem úředníky katastrálního úřadu a dílem konkrétními policisty a státními zástupci, kteří se jejich věcí zabývali. Stěžovatelé se domnívají, že jsou jim upírána práva osob poškozených trestným činem, a to nejspíše v důsledku podjatosti konkrétních policistů a státních zástupců, kteří nechtějí trestně stíhat souseda stěžovatelů, "exponovaného profesionálního hasiče", jak jej oni sami nazývají. Stěžovatelé zejména brojí proti způsobu vyřízení jejich věci, neboť jejich prvotní trestní oznámení, které bylo následně rozšiřováno, bylo tzv. uloženo, aniž by o něm bylo rozhodnuto některým ze způsobů předvídaných trestním řádem. Ústavní soud však nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že uvedeným postupem policejního orgánu bylo porušeno jejich právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené ustanovení je určeno k ochraně před neústavním postupem orgánů veřejné moci v řízeních, v nichž se rozhoduje o subjektivních právech fyzických a právnických osob. Jde-li o řízení o podáních, která jsou oznámeními o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování takových podnětů ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných práv oznamovatelů (viz usnesenísp. zn. III. ÚS 2235/21ze dne 7. 9. 2021,sp. zn. III. ÚS 921/06ze dne 29. 3. 2007,sp. zn. I. ÚS 84/99ze dne 8. 4. 1999 asp. zn. II. ÚS 361/96ze dne 26. 2. 1997). Trestní oznámení není nástrojem k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž je v zásadě prostředkem účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality. Ústavní předpisy neposkytují fyzickým a právnickým osobám žádné subjektivní právo vyvolat trestní stíhání osoby, kterou ve svém oznámení označí za podezřelou ze spáchání trestného činu (viz usnesenísp. zn. III. ÚS 921/06). Podáním trestního oznámení oznamovatel svá subjektivní práva nevykonává a případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout. Toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. Shledají-li tyto orgány, že z podaného oznámení nevyplývá žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu a věc odkládat nebo jinak vyřizovat postupem podle § 159a trestního řádu. Jelikož orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že v případě skutečností, které stěžovatelé popsali ve svých podnětech, nejde o trestné činy, stěžovatelé nemohou dosáhnout žádnými procesními prostředky toho, aby byly zahájeny úkony trestního řízení, resp. aby byla trestně stíhána konkrétní osoba nebo osoby, nebo aby ve věci proběhl dozor či dohled státního zastupitelství.11. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 1. února 2022Josef Fiala, v. r.předseda senátu

decision_10087.txt