Datasets:

roslein

/

CZE_Supreme_Court_Decision

like 0

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.12.2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, ECLI:CZ:NS:2015:31.CDO.4087.2013.1 Číslo: 103/2016 Právní věta: Blankosměnka se stává směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, odtud teprve vznikají práva směnečná, a to se zpětnými účinky (ex tunc).Podle § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, je významná nejen vědomost věřitele o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění, ale i vědomost manžela povinného o budoucím závazku jeho manžela, jakož i to, kdy vznikla blankosměnkou zajištěná (budoucí) pohledávka. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 09.12.2015 Spisová značka: 31 Cdo 4087/2013 Číslo rozhodnutí: 103 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Směnky, Společné jmění manželů Předpisy: § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 57 Co 42/2013, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 8 C 70/2010, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou ze dne 14. 4. 2010 se žalobkyně domáhala, aby z exekuce vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 Nc 4486/2008 k návrhu oprávněné společnosti F. T. L., se sídlem Britské panenské ostrovy, proti povinným J. T. a J. T., byly vyloučeny nemovitosti – dům na pozemku par. č. st. 1980, pozemek par. č. st. 1980, pozemek par. č. 509/34 a pozemek par. č. 509/35, vše v katastrálním území N. J. – H. P., zapsané na listu vlastnictví č. 3577 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště N. J., pozemek par. č. st. 1062, pozemek par. č. 3051/8, pozemek par. č. 3067/6 a stavba č. ev. 27 na pozemku par. č. st. 1062, vše v katastrálním území R. u V., zapsané na listu vlastnictví č. 792 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště V., včetně jejich příslušenství a součástí a movitých věcí, které tvoří jejich příslušenství. Tvrdila, že tyto nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví, neboť s manželem (1. povinným) uzavřela dne 19.1. 2005 notářským zápisem smlouvu o zúžení společného jmění manželů, a stala se jejich vlastnicí. Měla za to, že dluh 1. povinného mohl vzniknout až v roce 2007 vyplněním směnečné částky na blankosměnkách, které jako avalista podepsal dne 12. 2. 2004 a které zajišťovaly leasingové smlouvy, jež uzavřel téhož dne jako zástupce společnosti R.-T., s. r. o., se sídlem v Š. u N. J., že však blankosměnky byly doplněny neoprávněně a v rozporu se smlouvou, neboť v té době již všechny splatné závazky společnosti R.-T., s. r. o., byly uhrazeny. O podepsání blankosměnek navíc ani nevěděla, a nelze-li předem s určitostí stanovit výši částky, která bude do blankosměnky doplněna, nelze ani hovořit o obvyklé správě majetku, a proto i kdyby závazek 1. povinného vznikl před zúžením společného jmění manželů, nemohl by být zahrnut do jejich společného jmění. 2. V průběhu řízení Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 28. 4. 2011, č. j. 8 C 70/2010-105, k návrhu žalobkyně připustil podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vstup nového žalovaného J. K. na místo dosavadní žalované společnosti F. T. L., neboť bylo prokázáno, že v exekučním řízení byl usnesením soudního exekutora Mgr. P. J. ze dne 21. 4. 2010, č. j. 129 EX 6123/08-39, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2010, č. j. 56 Co 462/2010-51, připuštěn jeho vstup do řízení na místo dosavadní oprávněné společnosti. 3. O k r e s n í s o u d v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 8 C 70/2010-261, vyloučil předmětné nemovitosti z exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. 53 Nc 4486/2008 a uložil žalovanému zaplatit náklady řízení ve výši 44 760 Kč. 4. Zjistil, že společnost R.-T., s. r. o., uzavřela dne 12. 2. 2004 se společností V. leasing, a. s., tři leasingové smlouvy, a to smlouvu č. 204/0079, ve které bylo předmětem leasingu vozidlo FREIGHT- LINER CONDO, leasingovou smlouvu č. 204/0080 s předmětem leasingu vozidlo Tatra 815 a leasingovou smlouvu č. 204/0078 s předmětem leasingu vozidlo Volvo 610. Smlouvy za společnost R.- T., s. r. o., uzavřel jednatel společnosti J. T. a zplnomocněný zástupce J. T., manžel žalobkyně. Leasingová nájemkyně společnost R.-T., s. r. o., současně s podpisem smluv vystavila ve prospěch společnosti V. leasing, a. s. blankosměnky bez data splatnosti a výše částky, které jako avalisté podepsali J. T. J. T. Všechny leasingové smlouvy byly postupně dohodou ukončeny (dne 23. 8. 2005 a 18. 10. 2005) a byly uzavřeny nové leasingové smlouvy, jejichž předmětem byla stejná vozidla, dne 22. 5. 2006 byly uzavřeny smlouvy o cessi těchto leasingových smluv, kdy se namísto společnosti R.- T., s. r. o., stala leasingovým nájemcem společnost 1. Ostravská podnikatelská, s. r. o. (následně pod obchodní firmou T., s. r. o., a T., s. r. o., „v likvidaci“, jež zanikla výmazem z obchodního rejstříku 29. 1. 2013). Do směnek byla doplněna směnečná suma (87 218 Kč a 159 507 Kč) a datum jejich splatnosti (21. 8. 2007) a společnost V. leasing, a. s., je převedla indosamentem na společnost F. T. L. a ta na J. K. Formou notářského zápisu ze dne 19. 1. 2005 sp. zn. NZ 12/2005 a NZ 13/2005, bylo zúženo společné jmění žalobkyně a 1. povinného, výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí se stala žalobkyně a 1. povinný se stal výlučným vlastníkem společnosti R.-T., s. r. o. O zúžení společného jmění manželů byla společnost V. leasing, a. s. informována v květnu 2006 při uzavírání smluv o cessi. Dále zjistil, že soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 9. 2008, č. j. 53 Nc 4486/2008-15, nařídil exekuci na majetek 1. povinného J. T. (manžela žalobkyně) a 2. povinného J. T. podle směnečných platebních rozkazů Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 12. 2007, č. j. 6 Sm 325/2007-11 a č. j. 6 Sm 326/2007-11, k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti F. T. L. ve výši 246 725 Kč a úroků z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 159 507 Kč od 22. 8. 2007 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 87 218 Kč od 22. 8. 2007 do zaplacení a náhrady nákladů předcházejícího řízení ve výši 66 413,25 Kč a nákladů exekuce. Jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. P. J., který vydal dne 1. 4. 2009 exekuční příkazy č. j. 129 EX 6123/08-12 a č. j. 129 EX 6123/08-13, jimiž rozhodl o provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně (manželky povinného) s tím, že v době vzniku vymáhané pohledávky dne 12. 2. 2004 patřily do společného jmění žalobkyně a 1. povinného a kesmlouvě o zúžení společného jmění manželů ze dne 19. 1. 2005, podle níž se stala jejich vlastnicí žalobkyně, se nepřihlíží (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění do 31. 12. 2012, dále jen „e. ř.“). 5. Soud prvního stupně zdůraznil, že se nemohl zabývat otázkou (ne)existence pohledávky v době vyplnění směnek a (ne)oprávněností vyplnění blankosměnek (jak tvrdila žalobkyně), neboť jde o podmínky vydání exekučního titulu, a tyto otázky se proto musí posoudit v nalézacím řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, však dospěl k závěru, že pro vznik závazku není podstatný okamžik podepsání ani doplnění blankosměnky, ale že ke vzniku závazku manžela žalobkyně (1. povinného) došlo až dnem splatnosti směnky, tj. 21. 8. 2007, tedy v době, kdy již bylo společné jmění žalobkyně a 1. povinného zúženo a vlastnicí předmětných nemovitostí se stala žalobkyně. Svědčí jí tak k nemovitostem právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuci) a podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. nelze tyto nemovitosti v exekuci postihnout, a žaloba je proto důvodná. Žalobu shledal důvodnou i podle ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nemovitosti žalobkyně je třeba z exekuce vyloučit, neboť smlouva o zúžení společného jmění byla účinná ještě před vznikem závazku 1. povinného, a oprávněné byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám její obsah. 6. K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, č. j. 57 Co 42/2013-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 57 419,- Kč a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 12 323,- Kč. 7. Shodně se soudem prvního stupně považoval se zřetelem k závěrům uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2031/2009 za den vzniku závazku 1. povinného až den splatnosti směnky, tj. den 21. 8. 2007. Ztotožnil se s jeho závěrem, že předmětné nemovitosti je třeba vyloučit z exekuce vedené proti 1. povinnému, neboť jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalobu pokládal za důvodnou jak podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř., neboť ke vzniku závazku došlo se značným časovým odstupem po zúžení a vypořádání společného jmění žalobkyně a jejího manžela, v jejichž důsledku byla žalobkyně v té době výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, tak podle ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř., neboť byly splněny rovněž všechny podmínky pro vyloučení věci tam stanovené. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. Namítal, že soudy nesprávně posoudily právní otázku, kdy vzniká závazek ze směnky, nesouhlasil s jejich názorem, že za den vzniku závazku manžela žalobkyně z blankosměnky je nutno považovat až den splatnosti směnky. Poukázal na konstantní judikaturu [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 62), rozsudek ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 324/2011, rozsudek ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1249/2011, rozsudek ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 721/2006, rozsudek ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1261/2004, rozsudek ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 72/2010, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06] a právní literaturu zastávající opačný názor. Vyplňovací oprávnění spočívá v možnosti jeho nositele doplnit obsah blankosměnky a dovršit její přeměnu na směnku úplnou. Účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou pak nastávají ex tunc, k tomu okamžiku tedy vznikne i závazek rukojmích, kteří blankosměnku podepsali. Kdyby došlo k doplnění listiny s účinky ex nunc, nebyli by ti, kdo doposud udělili vyplňovací právo, směnečně vázáni, nestali by se směnečnými dlužníky. Navrhoval, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba o vyloučení nemovitosti z exekuce se zamítá, a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení.9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, jež se týkalo obdobných skutkových okolností, nastolenou otázku řešilo vyčerpávajícím způsobem a zcela přitom zohlednilo povahu zajišťovací směnky. V jeho intencích také rozhodly i oba soudy v projednávané věci (jež stanovily okamžik vzniku závazku směnečného avala ke dni splatnosti doplněnému v blankosměnkách, a nikoli ke dni emise blankosměnek, případně podpisu avalem či okamžiku vzniku zajištěné pohledávky). Má za to, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud rozhodl po právní stránce správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž není dán ani jiný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel neuvedl žádný závažný důvod, proč by mělo dojít ke změně v posouzení již judikatorně vyřešené stěžejní právní otázky. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl. III. Přípustnost dovolání 10. Tříčlenný senát č. 30, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, při posouzení otázky, kdy vzniká závazek ze směnky, dospěl k jinému právnímu názoru, než je vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009. Proto rozhodl o postoupení věci (podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia věc projednal a rozhodl o ní v souladu s § 19 a § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Postupoval při tom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět jen „o. s. ř.“. 11. V reakci na předložení věci k rozhodnutí velkému senátu žalobkyně v obsáhlém podání datovaném 8. 1. 2015 poukázala na (skutkové i právní) odlišnosti mezi projednávanou věcí a věcí sp. zn. 29 Odo 483/2002 a snesla další argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu. 12. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že exekuce byla nařízena usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 2008, návrh na vyloučení nemovitostí z exekuce byl podán dne 14. 4. 2010 a smlouva o zúžení společného jmění byla uzavřena 19. 1. 2005 – podle občanského soudního řádu a exekučního řádu ve zněních účinných do 31. 12. 2012 (čl. II., bod 1. a čl. IV., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), dále jen „o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012“, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). 13. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky dovoláním otevřené, týkající se doby vzniku práv a povinností ze směnky, jež byla původně vystavena jako blankosměnka, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a je i důvodné. IV. Důvodnost dovolání 14. Vyřešení otázky, kdy vzniká závazek avala z blankosměnky, je rozhodující pro posouzení, zda lze v projednávané věci vyloučit z exekuce nemovitosti, které žalobkyně nabyla do svého vlastnictví na základě dohody o zúžení společného jmění (§ 267 odst. 1, 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012). 15. Podle ustanovení čl. I. § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majitelisměnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. 16. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, na jehož závěry soudy nižších stupňů odkázaly, považoval za rozhodující okamžik vzniku vymáhané pohledávky oprávněného podle směnečného platebního rozkazu den splatnosti směnky (původně blankosměnky), neboť až doplněním směnečné sumy a data splatnosti směnky do blankosměnky vznikl závazek dlužníka (směnečníka) a závazek manžela žalobkyně, který směnku avaloval, zaplatit žalovanému směnečnou sumu a současně oprávnění žalovaného uplatňovat z ní svá práva a směnku předložit k proplacení. Měl za to, že ze zajišťovacího charakteru směnky vyplývá, že se žalovaný nemohl domáhat plnění z této směnky dříve, než mu vznikl nárok, který zajišťovala; dnem vystavení blankosměnky tak nemohl manželovi žalobkyně žádný závazek z blankosměnky vzniknout. Jestliže závazek vymáhaný v exekučním řízení proti manželovi žalobkyně vznikl dnem splatnosti směnky, tedy až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění (a jeho vypořádání), nelze předmětné nemovitosti, jejichž výlučnou vlastnicí se žalobkyně stala, v exekučním řízení postihnout, a žalobkyni tudíž svědčí ve smyslu § 267 odst. 1 o. s. ř. k tomuto majetku právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí (exekuci). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. i v rozsudku ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2690/2012. 17. V rozsudku sp. zn. 29 Odo 483/2002, jakož i v usneseních sp. zn. 29 Odo 1261/2004 a sp. zn. 29 Odo 721/2006, Nejvyšší soud jednak formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož pro ujednání o doplnění blankosměnky zákon nepředepisuje žádné formální náležitosti a nestanoví ani, které náležitosti směnky mohou být později doplněny, nebo které naopak doplněny být nemohou, a jednak dovodil, že blankosměnka se stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí, přičemž účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou nastávají ex tunc; ex tunc vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal. 18. V projednávané věci není pochyb o tom, že směnky, o jejichž úhradě bylo rozhodnuto shora zmíněnými směnečnými platebními rozkazy, byly původně tzv. blankosměnkami, tj. směnkami vydanými záměrně v neúplné podobě s tím, že chybějící údaje (směnečná suma a datum splatnosti) budou doplněny v souladu s uděleným vyplňovacím prohlášením. 19. Vyplňovací právo (jehož podstata tkví v oprávnění doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti, a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem směnky). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva a jeho rozsahu. Při převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu právo vyplnit blankosměnku přechází na nabyvatele listiny, přičemž obsah vyplňovacího práva se bez dalšího (tj. pouze v důsledku převodu či přechodu blankosměnky na jinou osobu) změnit nemůže. I po převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu je tak pro vyplnění chybějících údajů nadále určující pouze obsah uzavřené dohody o vyplnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněný pod č. 19/2010 Sb. roz. obč.). 20. Současná právní teorie nepochybuje o tom, že blankosměnka se stává skutečnou směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, a odtud teprve vznikají skutečná práva směnečná, a že se tak děje se zpětnými účinky (ex tunc). Od vyplnění směnky je nutno na tuto listinu pohlížet jako na úplnou směnku, a to tak, jako by bývala již vydána jako úplná směnka, jako by od počátku byla úplnou směnkou. Tímto zpětným účinkem realizace vyplňovacího práva, lze také na osoby, které se podepsaly na listinu ještě nevyplněnou, pohlížet jakona směnečné dlužníky (viz KOVAŘÍK, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 119). 21. Podepíše-li blankosměnku (i) směnečný rukojmí, přebírá garanci za zaplacení směnky s výminkou, že listina bude podle ujednání o vyplnění doplněna, a tím přeměněna na skutečnou směnku, a ta následně nezaplacena. Pro posouzení, zda a kdy k této přeměně dojde, není podstatné, zda se doplnění událo v souladu s ujednáním o vyplnění, či nikoli. Doplněním listiny na formálně platnou směnku stávají se se zpětnou účinností (ex tunc) podpisy rukojmích na listině podpisy na směnce, a tedy je nutno na listinu i na účinnost podpisů všech dlužníků, avalisty z toho nevyjímajíce, pohlížet tak, jako by daná listina byla bývala již od počátku, tedy rozumějme od data uvedeného na listině jako den jejího vystavení, vydána v plné podobě. Sama okolnost, kdy k vyplnění blankosměnky došlo, však pro tuto zpětnou účinnost vyplnění blankosměnky a její přeměny na směnku úplnou významná nijak není. Proto ustanovení čl. I. § 10 zákona směnečného a šekového hovoří o směnkách vydaných původně jako nevyplněné, protože kdyby nebylo tohoto zpětného účinku, nebylo by možné před vyplněním označit takovou listinu za směnku vůbec. Nebylo-li by tohoto zpětného účinku, neměly by blankosměnky vůbec smysl, protože by osoby, které podepsaly listinu před vyplněním, nemohly být vůbec směnečnými dlužníky. Smysl by pak postrádalo také rukojemské prohlášení na blankosměnce (viz KOVAŘÍK, Z. Úskalí směnečného rukojemství. I. část. Bulletin advokacie 11-12/2002). 22. K závěru, podle něhož směnka vzniká doplněním absentujících údajů a je třeba na ni hledět tak, jako by měla již od počátku (ex tunc) obsah, který získala až následně doplněním, se hlásí rovněž KOTÁSEK, J. in Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 104. 23. K otázce vzniku práv a povinností ze směnky, která byla původně blankosměnkou, se vyjadřovala i historická literatura. 24. Tak v díle SPIŠIAK, J., Blankozmenka, Bratislava 1938, s. 52 až 59, autor považoval především za důležité ustálit, ve kterém okamžiku vzniká „ručení“ (rozuměj práva a povinnosti) ze směnky, když podle toho bude nutné zaujmout stanovisko, kdy tu má být pasivní způsobilost k právním úkonům povinného ze směnky, ve kterém čase musí mít zástupce plnou moc atd. V této souvislosti odmítl možnost, že by směnečný závazek vznikl až doplněním blankosměnky, akcentuje, že směnečný závazek netvoří věřitel tím, že jej doplní, jelikož není přípustné, aby si věřitel vůči dlužníku právo tvořil. Tím, že věřitel směnku doplní, směnečný závazek jen nabývá, ale netvoří. Doplněním směnky a nabytím práva ze směnky se stane směnečný závazek účinným. Posuzuje tehdejší judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 1930, sp. zn. Rv I 164/30, ze dne 21. 6. 1921, sp. zn. Rv I 215/21, ze dne 17. 3. 1926, sp. zn. Rv I 322/26, ze dne 7. 4. 1926, sp. zn. Rv II 178/26, ze dne 4. 12. 1931, sp. zn. Rv I 1888/31, ze dne 20. 12. 1933, sp. zn. R I 1146/33, uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod čísly 9645, 1102, 5863, 5923, 11216, 13.124) dospěl k závěru, že přes v některých rozhodnutích užitou „nejasnou“ formulaci (o tom, že blankoskripturním aktem ještě směnečný závazek nevzniká) vyjadřuje judikatura zásadu, že nevzniká ještě možnost uplatnit závazek ze směnky. Jinými slovy, nikoli vznik závazku bude záviset na doplnění (blankosměnky), nýbrž toto doplnění je předpokladem uplatnění již existujícího závazku. Doplnění (blankosměnky) je zákonným předpokladem pro uplatnění směnky, jde o nepravou podmínku možnosti „žalování směnečného závazku“, a ne vzniku směnečného závazku. 25. Rovněž ŠVAMBERG, G. v knize Československé právo směnečné a šekové, Praha 1947, s. 209, dovodil, že vyplňovacím právem (směnečným) uděluje podpisatel při předání blankosměnky jejímu majiteli (…) právo, prostřednictvím kterého může majitel blankosměnky proměnit dosud utajenou neboli latentní obligaci směnečnou v živou obligaci tak, jako by byla vznikla již v době předání blankosměnky (k tomu srov. též ŠVAMBERG, G., Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, s.224). 26. Velký senát Nejvyššího soudu nemá žádné pochybnosti o tom, že podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti. Rozdíl mezi zajišťovací směnkou a zajišťovací blankosměnkou (z hlediska volby prostředku zajištění) je tak odvislý jen od skutečnosti, zda výše kauzální pohledávky je daná a neměnná nebo zda je závislá na dalších okolnostech (např. důsledky spojené s prodlením dlužníka s placením kauzální pohledávky – vznik nároku na úroky z prodlení, popř. na smluvní pokutu). Jinými slovy, je-li v době vystavení zajišťovacího prostředku známa (konečná) výše zajištěné pohledávky a její splatnost (jde např. o pohledávku ze smlouvy o bezúročné půjčce ve výši 10 000 Kč, splatnou jako celek ke konkrétnímu datu), není obvykle důvod (vyjma případu, kdy by měly být zajištěny i případné sankční nároky, jejichž vznik by byl vázán na prodlení dlužníka) pro to, aby taková pohledávka byla zajištěna blankosměnkou (a nikoli „úplnou“ směnkou). Naopak, není-li v době vystavení zajišťovacího prostředku známa výše zajištěné pohledávky (např. jde o pohledávku ze smlouvy o úvěru a závisí na dlužníku, v jakém rozsahu bude v rámci sjednaného úvěrového rámce ve skutečnosti úvěr čerpat, popřípadě mají být zajištěny i shora popsané sankční nároky), je vhodným prostředkem zajištění zpravidla blankosměnka. 27. Přitom není žádný důvod, pro který by měl být okamžik vzniku práv a povinností ze směnky, která byla původně vystavená jako neúplná, posuzován odlišně od vzniku práv a povinností ze směnky, která byla od počátku úplná. 28. Opačný právní názor, zastávaný žalobkyní a opírající se o závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, podle nichž závazek ze (zajišťovací) směnky, která byla původně blankosměnkou, vzniká (až) dnem splatnosti směnky, není akceptovatelný již proto, že nepřípustně ztotožňuje vznik nároku (a jemu odpovídajícího závazku) a jeho splatnost. Navíc při vyplnění údaje data splatnosti (zajišťovací) blankosměnky je sice majitel omezen potud, že toto datum nesmí předcházet datu splatnosti blankosměnkou zajištěné pohledávky (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod č. 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod č. 169), nicméně excesivní vyplnění bílých míst na blankosměnce, ať již jde o datum splatnosti, nebo směnečnou sumu, nemá vliv na platnost směnky, nýbrž zakládá (jen) námitku porušení dohody o vyplňovacím právu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněný pod č. 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom na platnost směnky (a vznik závazku ze směnky) by neměla vliv ani skutečnost, že by pohledávka zajištěná blankosměnkou vůbec nevznikla (popřípadě zanikla); i zde by totiž obrana (směnečného) dlužníka spočívala (jen) v kauzálních námitkách (k důkaznímu břemenu ohledně kauzálních námitek srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod č. 84, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod č. 30/2011 Sb. roz. obč.). 29. Konečně přijatelným není ani právní názor, podle něhož by směnečná práva a povinnosti vznikala okamžikem doplnění blankosměnky. Takový okamžik by totiž nebyl ze směnky nijak zjistitelný (a byla by tak popřena samotná povaha směnky jako cenného papíru, jenž zakládá přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek) a nebylo by možné ani prověřit, zda osoby, které listinu podepsaly, tak byly způsobilé (a oprávněné) učinit.30. S odkazem na shora uvedené velký senát Nejvyššího soudu dospěl při řešení otázky vzniku práv a povinností ze směnky, která byla původně vystavena jako blankosměnka, k závěru shodnému s tím, který Nejvyšší soud formuloval v rozsudku sp. zn. 29 Odo 483/2002 (a následně se k němu přihlásil např. v usneseních sp. zn. 29 Odo 1261/2004 a sp. zn. 29 Odo 721/2006, sp. zn. 29 Cdo 324/2011 a sp. zn. 29 Cdo 1249/2011). 31. Pro rozhodnutí ve věci je zároveň významné, zda má žalobkyně k předmětným nemovitostem právo nepřipouštějící exekuci a lze je proto z nařízené exekuce vyloučit (§ 267 odst. 1, 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012). 32. Žalobkyně měla za to, že předmětné nemovitosti jsou z exekuce vyloučeny, neboť se – poté, co s 1. povinným dne 19. 1. 2005 uzavřela smlouvu o zúžení a vypořádání společného jmění manželů – stala jejich výlučnou vlastnicí, nejsou proto již součástí jejich společného jmění a nelze na ně ani vést exekuci pro vymožení pohledávky, která vznikla za trvání manželství jen 1. povinnému. 33. Samotná okolnost, že manželé uzavřeli za trvání manželství smlouvu o zúžení a vypořádání společného jmění, podle níž se jeden z manželů stal výlučným vlastníkem věci, která byla do té doby v jejich společném jmění, však nepostačuje pro závěr, že věřitel nemůže vést exekuci na tento majetek, domáhá-li se uspokojení závazku, který vznikl za trvání manželství druhému manželovi. 34. Dohoda manželů o změně rozsahu jejich společného jmění může mít vliv na rozsah uspokojení věřitele. Z tohoto důvodu zákon práva věřitele chrání, a to zejména prostřednictvím úpravy obsažené v § 42 e. ř. (§ 262a o. s. ř.), když pro účely nařízení exekuce považuje za majetek patřící do společného jmění manželů i majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen jeho zákonem stanovený rozsah, a umožňuje mu vést exekuci na tento majetek i pro vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. 35. Věřitel nemůže být dotčen změnou rozsahu společného jmění, k níž došlo až po vzniku závazku jednoho z manželů. Proto podle ustanovení § 42 odst. 2, věty první, e. ř. (§ 262a odst. 2, věta první, o. s. ř.) se při exekuci nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku pohledávky. Jestliže závazek povinného vznikl před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů, k této smlouvě se v exekučním řízení nepřihlíží a pro účely exekuce se i majetek vypořádaný takovou smlouvou považuje nadále za „společný“, tj. patřící do společného jmění manželů (§ 42 odst. 2 e. ř., respektive § 262a odst. 2 o. s. ř.) a není důvod pro jeho vyloučení z exekuce (§ 267 o. s. ř.) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 36. Jestliže však závazek jednoho z manželů vznikl až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění a exekucí byl postižen majetek, který se stal na základě této dohody výlučným majetkem druhého manžela, může tento manžel uplatnit vůči oprávněnému návrhem podle § 267 odst. 2 o. s. ř. své výlučné vlastnické právo nepřipouštějící exekuci. 37. Podle ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. soud vyloučí k jeho návrhu tyto věci z exekuce, prokáže-li, že vymáhaný závazek vznikl při používání majetku, který se považuje podle § 42 odst. 1 e. ř. (§ 262a odst. 1 o. s. ř.) za společný, a že oprávněnému byl v době vzniku pohledávky znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů. 38. Podmínkou pro vyloučení majetku z exekuce je tak nejen skutečnost, že závazek vznikl druhému manželovi až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů, ale i vědomost věřitele o uzavření této smlouvy. Je-li manželovi povinného známo, že druhému manželovi má vzniknout závazek, a neupozorní-li věřitele – ačkoliv tak před uzavřením závazku učinit mohl – na existencismlouvy (a neseznámí ho s jejím obsahem) o zúžení společného jmění manželů, podle níž některé věci, které by jinak patřily do společného jmění manželů, jsou nyní v jeho vlastnictví, nemůže se úspěšně dovolávat svého výlučného práva k tomuto majetku [§ 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Majetek se bude pro účely exekuce považovat za součást společného jmění manželů a lze na něj vést exekuci i pro vymožení závazku, který vznikl za trvání manželství (byť až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů) jen druhému manželovi. Jestliže však manžel povinného o vzniku jeho závazku nevěděl, pak věřitele ani nemohl upozornit na jiný rozsah společného jmění manželů. V takovém případě se ovšem věřitel nemůže dovolávat vůči manželovi, který uplatňuje své výlučné právo k majetku, ochrany, jenž mu poskytuje ustanovení § 262a a § 267 odst. 1 písm. a) o. s. ř. 39. Pro úspěch manžela povinného při uplatňování jeho výlučného vlastnického práva podle § 267 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k majetku, který by nebýt smlouvy o zúžení společného jmění manželů patřil do společného jmění povinného a jeho manžela, jenž byl postižen exekucí pro vymožení závazku vzniklého jen povinnému po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů, je tak významná nejen vědomost věřitele o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění, ale i vědomost manžela povinného o budoucím závazku jeho manžela. 40. Tyto obecné závěry platící pro vylučovací žaloby, jimiž uplatňuje manžel povinného právo k majetku, který získal smlouvou o zúžení společného jmění manželů, je však třeba v projednávané věci promítnout se zřetelem k tomu, že exekuce byla nařízena k vymožení pohledávky ze směnky, která byla původně vystavena jako blankosměnka. 41. Jakkoli účinky přeměny blankosměnky v (úplnou) směnku nastaly zpětně k datu podpisu blankosměnky výstavcem, a závazek povinného (manžela žalobkyně) tak vznikl okamžikem, kdy se na blankosměnku podepsal jako směnečný rukojmí, pro rozhodnutí o vylučovací žalobě je (v dané věci) podstatný nejen okamžik vzniku vymáhané (směnečné) pohledávky, nýbrž i skutečnost, že blankosměnka případně zajišťovala budoucí pohledávku. 42. Měla-li totiž podle vůle (budoucího) remitenta a (budoucích) směnečných dlužníků blankosměnka sloužit k zajištění pohledávky, která v době vystavení blankosměnky dosud neexistovala, je pro posouzení, zda jsou v poměrech dané věci splněny předpoklady plynoucí z ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro vyhovění žalobě o vyloučení věci z exekuce (tj. zda „vymáhaná“ pohledávka vznikla v době po zúžení společného jmění manželů a věřiteli byl znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů) významné i to, zda a kdy vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka. 43. Jinými slovy, byť „vymáhanou“ pohledávkou je pohledávka na zaplacení směnky (ohledně které bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem), je pro řešení otázky doby vzniku této pohledávky (pro účely posouzení, zda se tak stalo před nebo po zúžení společného jmění manželů) podstatné i to, kdy vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka. Mezi podpisem blankosměnky a vznikem blankosměnkou zajištěné pohledávky může totiž být značný časový odstup a právě v tomto „mezidobí“ může být modifikován rozsah společného jmění (budoucího) povinného a jeho manželky. Manželce povinného přitom nelze upřít obranu proti postižení jejího majetku, který se považuje za součást společného jmění manželů (§ 262a odst. 1 o. s. ř., resp. § 42 odst. 1 e. ř.), v exekuci vedené proti povinnému, spočívající v možnosti tvrdit a prokázat, že se stala výlučným vlastníkem majetku (jenž je předmětem vylučovací žaloby) dříve, než vznikla blankosměnkou zajištěná (budoucí) pohledávka. 44. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, tak není správné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).45. Soud se v dalším řízení bude zabývat tím, kdy vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka, vznikla-li až po uzavření Smlouvy, pak i vědomostí žalobkyně o budoucím závazku 1. povinného a v návaznosti na to i vědomostí věřitele o obsahu Smlouvy.

decision_1269.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1936/2022, ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1936.2022.1 Číslo: 17/2024 Právní věta: Náhrada poskytovaná oprávněným z práva nezbytné cesty za zvýšené náklady při spoluužívání nezbytné cesty není v zásadě součástí úplaty za povolení nezbytné cesty a nelze o ní rozhodnout již v rozsudku, kterým se nezbytná cesta povoluje. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 22 Cdo 1936/2022 Číslo rozhodnutí: 17 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Nezbytná cesta (o. z.) Předpisy: § 1029 o. z. § 1032 odst. 1 o. z. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 26 Co 8/2021, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 8 C 41/2019-167, zamítl žalobu na zřízení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky a cesty (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Žalobce se domáhal povolení nezbytné cesty ke svým nemovitostem umístěným v oploceném areálu žalované. Soud prvního stupně nepovolil nezbytnou cestu podle § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), neboť shledal hrubou nedbalost v jednání žalobce, který se před uzavřením smlouvy, na jejímž základě nabýval vlastnické právo k nemovitostem, dostatečně účinně nezajímal o právní zajištění přístupu a spokojil se pouze s informací od svého právního předchůdce o faktické možnosti přístupu. Žalobu soudprvního stupně zamítl i proto, že žalobce má možnost přístup zajistit obligační smlouvou. Z návrhu smlouvy o povolení nezbytné cesty vypracovaného žalovanou soud prvního stupně zjistil, že žalovaná nabízí žalobci obligační zajištění nezbytné cesty v dosud užívaném rozsahu pěšky i vozidly za podmínky podílení se na nákladech spojených s užíváním nezbytné cesty včetně nákladů na provoz příjezdové brány. Záloha na tyto náklady by byla vybírána na základě čipového kontroly vstupů do areálu (např. za průjezd osobního automobilu částka 10 Kč). Ročně by pak došlo k vyúčtování podle skutečně vzniklých nákladů s tím, že smlouva by byla uzavřena na dobu neurčitou. 3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 26 Co 8/2021-323, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zřizuje ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. 1 a parc. č. 2 v k. ú. CH., obci CH., nezbytná cesta jako služebnost přes pozemky parc. č. 3 a parc. č. 4 v k. ú. CH., obci CH., v rozsahu vymezeném geometrickým plánem vyhotoveným A. Z., který je nedílnou součástí rozsudku, a každý vlastník pozemků parc. č. 3 a parc. č. 4 v k. ú. CH. je povinen tuto služebnost strpět (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované za zřízení nezbytné cesty úplatu ve výši 672 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). 4. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že návrh smlouvy by žalobci zajistil pro jeho potřeby dostačující přístup z veřejné cesty k jeho pozemkům v areálu. Měl za to, že nejistota budoucích právních vztahů vyplývá ze samotné obligační formy. Přihlédl k tomu, že žalobce užívá své nemovitosti k podnikání. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014), která vychází z toho, že zejména je-li využívána k podnikání, nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku. Prvek nežádoucí nejistoty v budoucích právních vztazích je dán i obsahem návrhu smlouvy, neboť: Tento návrh je koncipován jako umožnění přístupu žalobce k jeho nemovitostem v areálu za podmínky, že bude hradit určitou částku za každý průjezd osobním nebo nákladním automobilem s tím, že takto vybrané prostředky žalovaná použije jako zálohu na výdaje na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému (brány), jakož i na údržbu a opravy dotčených komunikací v areálu. Žalovaná zároveň předběžně vyčíslila roční odhadovanou výši těchto nákladů s tím, že na žalobce by vždy připadla částka odpovídající míře využití dotčených komunikací v areálu určené především ze zjištěné frekvence použití dopravních prostředků.“ 5. Podle názoru odvolacího soudu však takto koncipovaný návrh smlouvy na zajištění nezbytné cesty nezakládá nezbytnou právní jistotu ve vzájemných vztazích smluvních stran, neboť případná vyúčtování by závisela na mnoha dopředu nejistých okolnostech, v mnoha směrech závislých i na subjektivním posouzení žalované, zejména ohledně nutnosti a rozsahu nákladů na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému a na provoz a údržbu dotčených komunikací, přičemž sporovány by mohly být i faktury, kterými by žalovaná dokládala např. výši spotřebované energie či jiných skutečně vynaložených nákladů. Takto koncipovaný obsah obligačního zajištění nezbytné cesty by s velkou mírou pravděpodobnosti vedl ke sporům, které by nebyly z hlediska požadavku zajištění právní stability úpravy nezbytné cesty žádoucí. 6. Poté, co odvolací soud účastníkům předestřel svůj právní názor na věc, žalovaná předložila nový návrh smlouvy, která by pro žalobce zajistila nezbytnou cestu k jeho nemovitostem v areálu. K tomu odvolací soud uvedl, že „žalovaná i nadále trvá na smluvních podmínkách uvedených již v dříve zmíněném návrhu, tedy že žalobce (a osoby od něj odvislé) bude platit určitou (v návrhu smlouvy neuvedenou) částku za každý průjezd motorovým či nákladním vozidlem, a to jako zálohu na výdaje žalované na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému, jakož i na údržbu a opravy dotčených komunikací v areálu, kdy by docházelo k ročnímu vyúčtování, a to i s ohledem na míru využití dotčených komunikací podle evidence průjezdů. Takto koncipovaný návrh smlouvy o nezbytné cestěvšak, jak již zdůvodněno výše, z hlediska stability budoucích právních vztahů mezi zainteresovanými subjekty požadovanou dostatečnou jistotu nezajišťuje“. Žalobce s takto koncipovanou úpravou nezbytné cesty nesouhlasí; navrhl obligační zřízení nezbytné cesty za pravidelnou roční paušální náhradu ve výši 22 160 Kč. Žalovaná na tento návrh žalobce nepřistoupila. Z uvedených důvodů návrh této smlouvy nemůže vyloučit povolení nezbytné cesty jako služebnosti. 7. Odvolací soud nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že si žalobce nedostatek přístupu k veřejné cestě způsobil svou hrubou nedbalostí. „V době, kdy žalobce nabyl do vlastnictví nejprve stavby a poté i pozemky pod nimi, byla praxe taková, že žalovaná bezplatně umožňovala používání těchto pozemků k zajištění spojení uvnitř areálu, a to všem subjektům, které toho potřebovaly. Tato praxe pak existovala i nadále, a to prakticky až do současné doby, kdy teprve žalovaná pojala úmysl umožnit vjezd do areálu jen za poplatek“. Šlo o pozemky původně ve vlastnictví státu, které byly postupně rozprodávány, a tak vznikla nynější situace. 8. Při stanovení úplaty za povolení nezbytné cesty soud vycházel ze znaleckého posudku, a uvedl: „Znalec za použití § 16b odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, určil výši náhrady za zřízení služebnosti v žalovaném rozsahu dle § 39a vyhlášky č. 441/2013 Sb. (oceňovací vyhláška) v platném znění. S tímto postupem se odvolací soud ztotožňuje.“ Úplata by podle odvolacího soudu „měla zahrnout nejenom náhradu za omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), ale i náhradu nákladů na běžnou údržbu zatížené nemovitosti způsobených zvýšenou frekvencí užívání (v rámci spoluužívání) cizí soukromé cesty, jak to vyplývá z ustanovení § 1030 odst. 1 o. z. Z toho zároveň plyne, že v rámci náhrady dle § 1030 odst. 1 o. z. nelze vlastníku zatížené nemovitosti přiznat náhradu neběžných nákladů na údržbu, tedy takových, které by zvyšovaly kvalitu zatížené nemovitosti oproti stávajícímu stavu.“ Podle odvolacího soudu proto „není po právu zahrnovat do náhrady dle § 1030 odst. 1 o. z. i náhradu nákladů, se kterými v daném případě žalovaná počítá v souvislosti s vybudováním vjezdové brány do areálu s čipovým systémem, protože by se jednalo o náklady nikoli na běžnou údržbu, nýbrž o náklady zvyšující kvalitu služebné věci“. Protože základem pro určení výše náhrady bylo simulované roční nájemné, které obsahuje i složku odpovídající podílu na úhradě nákladů pronajímané věci, uzavřel odvolací soud, že jím stanovená částka 672 000 Kč v sobě zahrnuje kromě samotné náhrady za omezení vlastnického práva i odpovídající podíl žalobce na běžných nákladech na údržbu nezbytné cesty způsobených jejím spoluužíváním. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. 10. Dovolatelka uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 999/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3607/2016 při řešení otázky, zda může obligační smlouva v daném případě poskytovat žadateli dostatečnou právní jistotu. Právní nejistotu spatřoval odvolací soud v povaze smlouvy samotné a návrhu smlouvy vytýkal, že náklady spojené s užíváním nezbytné cesty nejsou předem stanoveny, aniž by se současně řádně vypořádal s tím, že každoroční vyúčtovávání nákladů nemělo žádný vliv na to, že nezbytná cesta jako taková byla dlouhodobě garantovaná a ze strany žalované ji nebylo možné vypovědět. Soud pominul, že navržená smlouva upravuje i povinnost převést ji v případě změny vlastnického práva na nového nabyvatele, užívání nezbytné cesty samo o sobě je koncipováno jako bezplatné a že žalovaná žalobci v přístupu nikdy nebránila. Navíc upravený návrh smlouvy již neobsahoval podmínění nezbytné cesty hrazením záloh.11. Ani úvahy odvolacího soudu ohledně „dopředu neznámých okolností“, na nichž by vyúčtování nákladů záviselo, nelze považovat za odpovídající. Dopředu neznámá okolnost nemůže objektivně uzavření smlouvy bránit. Je obvyklé, že užívání je spojeno i s náklady, jejichž rozsah nelze předem určit. Odvolací soud nebyl ochoten přijmout skutečnost, že náklady předem určit nelze, a tento postoj jej vedl k závěru, že návrh smlouvy je z těchto důvodů neakceptovatelný a pro žalobce neposkytuje dostatečnou právní jistotu. Žalobci tak stačilo návrh smlouvy předložený žalovanou odmítnout, aniž by musel odůvodnit, proč považuje za problematické hradit zálohy na náklady, které mu budou každoročně řádně doloženy a vyúčtovány, nebo uvést, jaké navrhuje změny návrhu smlouvy, které by žalované garantovaly, že náklady, jež by měl nést žalobce, nepůjdou k její tíži. 12. Odvolacímu soudu dále dovolatelka vytýká, že v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5409/2015, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016 a sp. zn. 22 Cdo 1569/2008 při stanovení náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty nepřihlédl k újmě vlastníka pozemku zatíženého služebností spočívající ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem nezbytné cesty. Odvolací soud při stanovené úplaty vyšel pouze ze znaleckého posudku, a tedy z cenového předpisu, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2854/2010. Přitom sám znalec označil svůj výpočet za neodpovídající skutečné náhradě za omezení vlastnického práva a upozornil na nelogičnosti stanovené cenovou vyhláškou, podle které se při výpočtu snažil postupovat. Odvolací soud nezohlednil, že žalobce nabyl stavby za cenu o několik milionů nižší a s vědomím, že se jedná o stavby bez přístupu, a že zřízením věcného břemene lze očekávat výrazné zhodnocení staveb, které znalec v rámci svých úvah vyčíslil. Nepřihlédl ani k podílu žalobce na úhradě nákladů a míře užívání nezbytné cesty žalobcem, která je užívána i žalovanou a dalšími dvěma vlastníky staveb v areálu. 13. Pokud jde o stanovení nákladů v úplatě za povolení nezbytné cesty, má dovolatelka za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Výše nákladů měla být v rozhodnutí jasně stanovena, ať již pravidelně hrazenou částkou nebo stanovením způsobu, jakým budou náklady zjištěny a průběžně hrazeny. Z rozhodnutí odvolacího soudu však není zřejmé, jaké náklady a v jaké výši jsou v úplatě zahrnuty. Znalec je nebyl schopen vyčíslit. 14. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, sp. zn. 22 Cdo 1472/2017 a sp. zn. 22 Cdo 1470/2016 při posouzení hrubé nedbalosti. Odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně týkající se hrubé nedbalosti jinak než tento soud, aniž je provedl. Žalobce se před nabytím nemovitostí nezajímal o přístup a nepokusil se přístup zajistit. S tímto jednáním je spojována hrubá nedbalost. 15. V rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 a sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 odvolací soud učinil nepřiměřené a neodůvodněné úvahy a zasáhl do vlastnického práva žalované. Za nespravedlivé považuje žalovaná i nákladové výroky. 16. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. 17. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí. Souhlasí zcela se závěry odvolacího soudu. Žalovaná nenabízela žalobci nevypověditelné právo nezbytné cesty za konkrétní a jednoznačnou úplatu. Žalovaná nikdy nepředložila konkrétní nabídku s částkou, jíž by za zřízení obligačního práva průjezdu přes svůj pozemek po žalobci požadovala. Do ceny za průjezd neustále započítávala i budoucí náklady spojené s vybudováním vjezdového systému, mzdové náklady budoucích zaměstnanců, nebo náklady spojené s údržbou a opravami cesty, které byl žalobce vždy připraven hradit po jejich doložení. Žalovaná nebyla schopna tyto náklady vyčíslit nebo specifikovat. Žalovaná v dovolání pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, které však nejde dovoláním zpochybnit. Otázkou snížení hodnoty nemovitostí žalované se odvolací soud zabývalpodrobně a opět jde o skutkové hodnocení založené na odborném posudku ocenění hodnoty služebnosti. Správně hodnotil odvolací soud i další náklady na údržbu či opravy komunikace na pozemcích žalované. III. Přípustnost dovolání 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. 20. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 21. K dovolání je třeba dodat: Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu § 237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (k tomu z četných rozhodnutí viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). V této věci dovolatelka podává polemiku s právními názory odvolacího soudu a uvádí spisové značky rozhodnutí, od kterých se měl odvolací soudu odchýlit; v této části je tak dovolání na hranici projednatelnosti, neboť právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá, nejsou výslovně uvedeny a podávají se jen z obsahu dovolání. 22. K obligačnímu zajištění přístupu k nemovitostem: 23. Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (§ 1029 odst. 1 o. z.).24. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty (§ 1029 odst. 2 o. z.). 25. V rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, Nejvyšší soud uvedl, že nezbytnou cestu povolí soud podle § 1029 odst. 2 o. z. zpravidla jako služebnost; výjimečně ji může povolit jako obligační (závazkové) právo. Ve stejném rozhodnutí se pak vyjádřil k situaci, kdy žadatel o nezbytnou cestu odmítl uzavřít nabízenou obligační smlouvu o zřízení přístupu, a uvedl: „V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, publikovaném pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dovolací soud vyslovil názor, podle kterého věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná. Zřízení nezbytné cesty soudem brání možnost přístupu na základě obligačního práva jen v případě, že toto právo v konkrétní věci objektivně postačuje k řádnému přístupu k nemovitosti a poskytuje jejímu vlastníkovi nezbytnou právní jistotu. Odvolací soud opřel rozhodnutí mimo jiné o to, že žalobkyně má možnost využít nabídky na zřízení práva nájmu nabízeného žalovanými; podmínky nájemní smlouvy jsou sice důležité, nicméně žalobkyně odmítá obecně uzavření nájemní smlouvy, aniž by ji podmínky zajímaly. Pokud by odvolací soud učinil závěr o tom, že žalobkyně vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty pro žalobkyni, pak by bylo možno jeho právnímu závěru přisvědčit. Tak tomu však v dané věci nebylo. Soudy neučinily zjištění, že by žalovaní nabídli žalobkyni uzavření takové smlouvy zajišťující příjezd, jejíž uzavření by po ní bylo možno spravedlivě požadovat, tedy takové, která by jí v konkrétní věci poskytla potřebnou právní jistotu při užívání stavby; jedině v takovém případě by totiž bylo možno zamítnout žalobu s tím, že přístup je, resp. mohl a měl být, zajištěn jinak, na základě obligačního práva“. 26. Má-li tedy žadatel možnost zajistit si přístup k nemovitosti na základě obligační smlouvy, jejíž uzavření žalovaný nabízí, soud zváží, zda uzavření takové smlouvy s ohledem na její obsah lze po žadateli spravedlivě požadovat; v kladném případě nelze nezbytnou cestu formou služebnosti zřídit. 27. Nelze obecně stanovit podmínky, za kterých bude možné po žadateli spravedlivě žádat, aby nabízenou smlouvu uzavřel; bude třeba vyjít z okolností dané věci. Je třeba zvažovat, k čemu nemovitost žadatele slouží, je-li navrhovaný přístup objektivně dostačující, zda mu smlouva poskytuje potřebnou jistotu, pokud jde o možnost jejího vypovězení vlastníkem pozemku. Je třeba přihlédnout k tomu, že smlouva zaručující spoluužívání cesty bude mít zpravidla formu nájemní smlouvy, uplatní se tedy § 2221 odst. 1 a § 2222 odst. 1 o. z., zajišťující nájemci jistotu v případě změny vlastníka. 28. Úvahy soudů v nalézacím řízení, zda lze v konkrétní věci po žadateli spravedlivě požadovat uzavření nabízené obligační smlouvy zajišťující přístup k nemovitosti lze v dovolacím řízení zpochybnit, jsou-li zjevně nepřiměřené. Tak tomu je v dané věci; úvaha odvolacího soudu je i neúplná. 29. Odvolací soud uzavřel, že žalovanou předložený návrh obligačního zajištění nezbytné cesty pro žalobce požadovanou míru právní jistoty do budoucna nenaplňuje. To vyplývá v obecné rovině již z obligační formy. 30. Odvolací soud v projednávané věci akcentoval zejména skutečnost, že žalobce využívá (budoucí panující) nemovitosti k podnikání a obsah návrhu smlouvy, který je koncipován jako umožnění přístupu žalobce k jeho nemovitostem v areálu za podmínky, že bude hradit určitou částku za každýprůjezd osobním nebo nákladním automobilem s tím, že vybrané prostředky žalovaná použije jako zálohu na výdaje na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému (brány), jakož i na údržbu a opravy dotčených komunikací v areálu. Na žalobce by připadla částka odpovídající míře využití zatížených pozemků určené ze zjištěné frekvence použití dopravních prostředků. Případná vyúčtování by záležela na mnoha dopředu nejistých okolnostech, v mnoha směrech závislých na subjektivním posouzení žalované, zejména ohledně nutnosti a rozsahu nákladů na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému a na provoz a údržbu dotčených komunikací, přičemž sporovány by mohly být i faktury, kterými by žalovaná dokládala např. výši spotřebované energie či jiných skutečně vynaložených nákladů. Takto koncipovaný obsah obligačního zajištění nezbytné cesty by s velkou mírou pravděpodobnosti vedl ke sporům, které by nebyly z hlediska požadavku zajištění právní stability úpravy nezbytné cesty žádoucí. 31. V návrhu předloženém v odvolacím řízení žalovaná nadále trvala na smluvních podmínkách uvedených v předchozím návrhu, tedy, že žalobce (a osoby od něj odvislé) bude platit určitou (v návrhu smlouvy neuvedenou) částku za každý průjezd motorovým či nákladním vozidlem, a to jako zálohu na výdaje žalované na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému, jakož i na údržbu a opravy dotčených komunikací v areálu. Následně bude docházet k ročnímu vyúčtování, a to i s ohledem na míru využití dotčených komunikací podle evidence průjezdů. Žalobce s takto koncipovanou úpravou nezbytné cesty nesouhlasil, nabídl obligační řešení nezbytné cesty za pravidelnou roční paušální úplatu 22 160 Kč. Žalovaná trvala na svém návrhu. 32. Jak je však uvedeno níže, budoucí náklady na údržbu komunikace jsou v době povolení nezbytné cesty, resp. v době jejího smluvního zřízení, v zásadě vždy nejisté, a stejně tak je nejisté, zda ohledně nich mohou vzniknout spory; to platí i o nákladech na energie potřebné k provozu vjezdového systému. Tato nejistota tak nemůže být důvodem k odmítnutí nabízené smlouvy. 33. Odvolací soud v souvislosti se stanovením úplaty za nezbytnou cestu uvedl, že „není po právu zahrnovat do náhrady dle § 1030 odst. 1 o. z. i náhradu nákladů, se kterými v daném případě žalovaná počítá v souvislosti s vybudováním vjezdové brány do areálu s čipovým systémem, protože by se jednalo o náklady nikoli na běžnou údržbu, nýbrž o náklady zvyšující kvalitu služebné věci. Tyto náklady by proto měla podle odvolacího soudu po smyslu výše uvedených zákonných ustanovení nést pouze žalovaná jako vlastník služebné věci“. Z toho se podává, že odmítnutí uzavřít nabízenou smlouvu, zahrnující uvedený příspěvek, považuje za ospravedlnitelné. Takový závěr je však předčasný. Je třeba vzít do úvahy, nakolik takový systém slouží i zájmům žadatele z hlediska bezpečnosti a zajištění jeho nemovitostí před přístupem neoprávněným osobám, kvantifikaci míry užívání cesty žadatelem, která může zajistit spravedlivé rozdělení nákladů i poplatků za smluvně zřízené užívání, zejména užívá-li cestu více osob, ev. další významné okolnosti (břemeno tvrzení je tu na vlastníkovi zatěžovaného pozemku). Teprve po zvážení všech okolností lze ohledně této otázky učinit závěr. 34. Odkazovala-li žalovaná na skutečnost, že žalobci v přístupu k jeho pozemkům nikdy nebránila a umožňovala mu jej, pak tato skutečnost nemůže být sama o sobě důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení nezbytné cesty, neboť výprosa neposkytuje žadateli potřebnou právní jistotu spojení s veřejnou cestou (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014). Nicméně k této okolnosti lze přihlédnout při zvažování toho, zda nabízená obligační smlouva poskytuje v konkrétním případě žadateli potřebnou jistotu. 35. Jestliže tedy odvolací soud komplexně a konkrétně, na základě obsahu navržené smlouvy, nezvážil, zda lze v této věci po žadateli spravedlivě požadovat uzavření navržené smlouvy zajišťující obligační přístup, a to i z hlediska, zda mu poskytuje dostatečnou právní jistotu potřebnou k jeho podnikání, je jeho úvaha neúplná a předčasná; pokud považoval za překážku to, že náklady na údržbu cesty, resp. na vjezdový systém, nejsou předvídatelné, jde o úvahu zjevně nepřiměřenou.Předčasná je též úvaha o tom, že vstupní systém bude jen vylepšením majetku žalované a nebude sloužit i žadateli. Za této situace je jeho úvaha předčasná, a tudíž i nepřiměřená; rozhodnutí je tak v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014; dovolání je tak v této části přípustné i důvodné, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 36. K úplatě za povolení nezbytné cesty: 37. Podle § 1030 odst. 1 o. z. za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu. 38. V zásadě i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí to, co Nejvyšší soud uvedl například v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010 ohledně náhrady za zřízení nezbytné cesty, pokud konstatoval: a) při stanovení náhrady (úplaty) za povolení nezbytné cesty nelze vycházet ani z ceny určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná; b) je nutno přihlédnout ke všem okolnostem věci. Zejména je třeba zvážit všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese; c) náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady – práva cesty svědčící žalobci – zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že se právo cesty zřizuje bez časového omezení (i když není vyloučeno v konkrétní věci ani jeho zřízení na určitou dobu); d) stanovení výše náhrady je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna; e) stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní Souhrnným způsobem pak dovolací soud akceptoval tyto své dosavadní závěry v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010. 39. V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, Nejvyšší soud uzavřel, že „k újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke kterému soud zřizuje právo nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení práva a tato újma se promítne ve výši úplaty.“ K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v ostatních rozhodnutích, na která žalovaná odkazuje v dovolání. V rozsudku ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, uveřejněném pod číslem 93/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud doplnil, že újma vlastníka „může spočívat i ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem cesty. Lze také vzít v potaz, zda pozemek, resp. jeho část zatíženou právem nezbytné cesty bude výlučně užívat žadatel o její povolení, či spolu s ním i další osoby nebo vlastník zatíženého pozemku.“ 40. Při stanovení úplaty za povolení nezbytné cesty vyšel odvolací soud ze znaleckého posudku Ing. M., který náhradu vypočetl podle vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška). 41. Náhrada za povolení nezbytné cesty není upravena žádným cenovým předpisem. Nemožnost stanovit náhradu jen na základě ocenění podle cenového předpisu je dána tím, že nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, neboť tento zákon upravuje způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, tam povolení nezbytné cesty nepatří (viz např. i v poměrech o. z. použitelný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2283/2013, a další judikaturu tam citovanou). 42. Odvolací soud při stanovení úplaty za povolení nezbytné cesty vycházel z úvahy, že úplata byměla zahrnout náhradu za omezení vlastnického práva a náhradu nákladů na běžnou údržbu zatížené nemovitosti způsobených zvýšenou frekvencí užívání (v rámci spoluužívání) cizí soukromé cesty. Při stanovení výše úplaty za povolení nezbytné cesty však nepřihlédl k újmě žalované jako vlastnice pozemků zatížených služebností spočívající ve snížení ceny těchto pozemků v důsledku jejich zatížení právem nezbytné cesty. Zohlednění této újmy se nepromítlo ani v ocenění hodnoty práva odpovídajícího služebnosti soudem ustanoveným znalcem. Ostatně, jak uvedeno výše, je stanovení výše úplaty věcí právního posouzení a nepřísluší znalci. 43. Napadené rozhodnutí je tak založeno na právní otázce – určení výše úplaty za povolení nezbytné cesty, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což zakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je proto v této části přípustné a důvodné. 44. K náhradě nákladů spojených s užíváním nezbytné cesty: 45. Položená otázka nebyla v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. dosud Nejvyšším soudem řešena, dovolání je přípustné, není však důvodné. 46. Odvolací soud vyšel z toho, že úplata za povolení nezbytné cesty „by měla zahrnout nejenom náhradu za omezení vlastnického práva, ale i náhradu nákladů na běžnou údržbu zatížené nemovitosti způsobených zvýšenou frekvencí užívání (v rámci spoluužívání) cizí soukromé cesty, jak to vyplývá z ustanovení § 1030 odst. 1 o. z. Z toho zároveň plyne, že v rámci náhrady dle § 1030 odst. 1 o. z. nelze vlastníku zatížené nemovitosti přiznat náhradu neběžných nákladů na údržbu, tedy takových, které by zvyšovaly kvalitu zatížené nemovitosti oproti stávajícímu stavu“; tento závěr dále rozvedl. „Proto není po právu zahrnovat do náhrady dle § 1030 odst. 1 o. z. i náhradu nákladů, se kterými v daném případě žalovaná počítá v souvislosti s vybudováním vjezdové brány do areálu s čipovým systémem, protože by se jednalo o náklady nikoli na běžnou údržbu, nýbrž o náklady zvyšující kvalitu služebné věci. Tyto náklady by proto měla podle odvolacího soudu po smyslu výše uvedených zákonných ustanovení nést pouze žalovaná jako vlastník služebné věci“. Tento závěr dovolání napadá. 47. Řešení uvedených otázek je závislé na otázce základní, a to zda o zvýšených nákladech na údržbu soukromé cesty užívané i vlastníkem pozemku lze rozhodnout již při povolení nezbytné cesty, resp. zda takové náklady lze zahrnout do úplaty. 48. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. 49. Podle § 1030 odst. 1 o. z. za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu. 50. Pojem náhrada za povolení nezbytné cesty obsažený v § 1029 odst. 1 o. z. je rozveden v § 1030 odst. 1 o. z. a zahrnuje úplatu za povolení práva cesty a odčinění újmy, která není kryta úplatou. Úplata představuje náhradu za omezení vlastnického práva; jde v podstatě o cenu za užívání zatíženého pozemku tím, že je na něm vykonáváno právo cesty, a také o kompenzaci újmy, která vlastníkovi dotčeného pozemku povolením nezbytné cesty vzniká. 51. Újma, která není kryta úplatou, je samostatnou složkou náhrady za povolení nezbytné cesty. Půjde zejména o újmu, která vznikne až po povolení nezbytné cesty, a nemohla být proto zohledněna v úplatě.52. Právní úprava týkající se náhrady zvýšených nákladů za spoluužívání cizí soukromé cesty platí pro případy, kdy jde o užívání již existující cesty, kterou užívá i její vlastník [srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 205]. Zvýšené náklady na údržbu za spoluužívání nezbytné cesty představují náklady, které vzniknou se zvýšenou frekvencí jejího užívání [srovnej Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník, Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1105]. Jsou to tedy náklady, které by vlastník pozemku spoluužívající zatížený pozemek neměl, pokud by vlastník panující nemovitosti zatížený pozemek neužíval spolu s ním. 53. Zákon č. 89/2012 Sb. v § 1030 odst. 1 zahrnuje do úplaty za nezbytnou cestu i zvýšené náklady na údržbu, povoluje-li se spoluužívání cizí soukromé cesty. 54. Při doslovném výkladu § 1030 odst. 1 o. z. by se mohlo zdát, že zvýšené náklady na údržbu cesty způsobené jejím užíváním tím, komu svědčí právo nezbytné cesty, se kompenzují již v rámci úplaty poskytované vlastníkovi pozemku při povolení nezbytné cesty. Tak tomu však není. 55. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikaci právní normy. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího obsahu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). K tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 384/08. V nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 pak Ústavní soud vyslovil, že „soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.“ 56. Nároky na úplatu a odčinění újmy za zřízení nezbytné cesty na straně jedné a na náhradu zvýšených nákladů na její údržbu na straně druhé jsou dva různé nároky odlišné právní povahy s různými podmínkami vzniku. 57. Nárok na úplatu a na odčinění újmy kompenzuje tu újmu, která vlastníkovi pozemku vzniká v důsledku povolení nezbytné cesty v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu o úplatě a odčinění újmy je součástí rozhodnutí o povolení nezbytné cesty, je konstitutivní, zakládá tedy práva a povinnosti, které tu dříve nebyly, byly tu jen zákonné podmínky umožňující založení práva soudem. Okolnosti umožňující posoudit, jaká újma vlastníkovi v době rozhodování soudů o jednorázově poskytnuté úplatě a náhradě újmy vzniká (zejména snížení ceny jeho pozemku, rušení vlastníka průjezdem či průchodem při užívání nemovitostí), lze objektivně zjistit, ocenit a v rozhodnutí z nich vyjít. 58. Naproti tomu to, jaké náklady (resp. v jaké výši) bude třeba vynaložit v souvislosti s povolením spoluužívané nezbytné cesty na její údržbu, a zda vůbec budou takové náklady vynaloženy, stejně jako jejich možnou výši, nelze v době rozhodování soudu o povolení nezbytné cesty v zásadě zjistit; pohledávka na jejich úhradu je budoucí nejistou pohledávkou. Není totiž jisté, jaké práce bude třeba provést a jaké náklady vynaložit, jaká bude v době jejich provedení jejich cena (k tomu viz např. současnou obecně známou inflaci a strmý růst cen stavebních materiálů v nedávné době) a ostatně zda takové náklady přes jejich potřebu budou vůbec vynaloženy. Také míra spoluužívání cesty se může v čase měnit. Rozhodnutí o náhradě těchto nákladů tak musí nutně vycházet z jejich skutečné výše; jde o rozhodnutí deklaratorní, přiznávající nárok již vzniklý v důsledku účelného vynaložení těchto nákladů. 59. Lze proto uzavřít, že náhrada poskytovaná oprávněným z práva nezbytné cesty za zvýšené náklady na údržbu při spoluužívání cizí soukromé cesty není v zásadě součástí úplaty za povolení nezbytné cesty a nelze o ní rozhodnout již v rozsudku, kterým se nezbytná cesta povoluje.60. K věci se dodává: Předchozí právní úprava práva nezbytné cesty v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neobsahovala úpravu náhrady za zřízení nezbytné cesty. Právo na náhradu bylo dovozováno z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod číslem 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97). Judikatura rovněž dovodila, že jednorázová náhrada za omezení vlastnického práva náležející z věcného břemene povinné osobě v sobě nezahrnuje plnění odpovídající povinnosti stanovené v § 151n odst. 3 obč. zák., tj. nést přiměřené náklady na zachování a opravu cizí věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1357/2009). Šlo zjevně o dva různé nároky, vycházející z různých skutkových předpokladů a majících nestejnou právní povahu. To vyplývá ze samotné povahy věci a ani poté, co nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se to navzdory jinému slovnímu vyjádření nezměnilo. 61. Z toho se podává, že odvolací soud rozhodl správně, pokud žalované již v rozhodnutí o povolení nezbytné cesty nepřiznal náhradu za zvýšené náklady na údržbu cesty, které mají vzniknout až v budoucnosti, resp. za zamýšlená technická opatření; bylo by tak nadbytečné zabývat se tím, zda v budoucnu vznikne právo na jejich náhradu. Pokud předpokládané náklady na běžnou údržbu zohlednil, učinil tak ve prospěch dovolatelky, a v této části se dovolací soud napadeným rozhodnutím nezabýval. Přesto, že v této části spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neprojevilo se toto pochybení nepříznivě do právních poměrů dovolatelky, a tak není důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu, který je zrušen z jiného důvodu. 62. Již jen na okraj se dodává, že odvolací soud uvedl, že jím stanovená výše náhrady za povolení nezbytné cesty zahrnuje i odpovídající podíl žalobce na nákladech na údržbu nezbytné cesty způsobených jejím spoluužíváním, jestliže základem pro určení výše náhrady bylo simulované roční nájemné, které v sobě podle odvolacího soudu obsahuje vedle odměny za umožnění užívání věci i podíl na úhradě nákladů souvisejících s pronajímanou věcí. Nicméně nájemné, upravené v § 2217 o. z., představuje úplatu za přenechání užívání věci, jak vyplývá z § 2201 o. z. Nájemné nezahrnuje úhradu nákladů souvisejících s užíváním předmětu nájmu ani provádění běžné údržby, které upravuje § 2207 o. z. [srovnej Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 280]. S tímto názorem odborné literatury Nejvyšší soud souhlasí. Odvolacím soudem stanovená úplata za povolení nezbytné cesty tedy ve skutečnosti nezahrnuje žádné náklady na údržbu za spoluužívaní soukromé cesty žalované. 63. K hodnocení důkazů v odvolacím řízení: 64. V usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, Nejvyšší soud uvedl, že „odvolací soud je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem prvního stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit.“ 65. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí o nepovolení nezbytné cesty z důvodu způsobení si nedostatku přístupu z hrubé nedbalosti tím, že před uzavřením smlouvy, na jejímž základě nabyl vlastnické právo k nemovitostem, se žalobce spokojil s informací svého právního předchůdce o faktické možnosti přístupu, ale na žalovanou se s dotazem na možnost a podmínky přístupu neobrátil. Tento skutkový závěr učinil z výpovědi žalobce, žalované a vyjádření J. F. (body 5, 7 a 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, aniž uvedené důkazy zopakoval, vycházel ze skutkového závěru, že v době, kdy žalobce nabyl do vlastnictví nejprve stavby a poté i pozemky pod nimi, byla praxe taková, že žalovaná bezplatně umožňovala užívání těchto pozemků kzajištění spojení uvnitř areálu, a to všem subjektům, které to potřebovaly. Tento skutkový závěr, soudem prvního stupně označovaný jako skutkový stav (bod 3 odůvodnění jeho rozsudku), převzal od soudu prvního stupně (body 7 a 8 odůvodnění jeho rozsudku). Na rozdíl od soudu prvního stupně jej však považoval za důležitý pro právní posouzení věci, a to natolik, že postup žalobce nepovažoval za hrubě nedbalý, resp. lehkovážný, i když žalobce žalovanou nepožádal o zajištění spojení s veřejnou cestou. Odvolací soud tedy nehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně jinak než soud prvního stupně, pouze na jejich základě učinil jiný právní závěr. 66. Odvolací soud se v této části neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani nezatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 67. K hrubé nedbalosti žadatele o nezbytnou cestu: 68. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá. 69. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, uveřejněném pod číslem 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uzavřel: „Hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou.“ Současně uvedl, že koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovité věci v daném případě postupoval hrubě nedbale, či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovité věci. Jinými slovy řečeno, soud bude moci v poměrech konkrétní věci žalobě vyhovět, jestliže nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné ani hrubě nedbalé (prostá nedbalost zřízení nezbytné cesty nevylučuje). 70. V rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, Nejvyšší soud uvedl: „Podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů.“ 71. Odvolací soud neshledal na straně žalobce hrubou nedbalost, pokud koupil stavby v areálu, a později i pozemky pod nimi, aniž žalovanou požádal o zajištění spojení s veřejnou cestou. Přihlédl k tomu, že oplocený areál, v němž se nemovitosti žalobce nacházejí, je tvořen pozemky více vlastníků a zatížené pozemky vždy sloužily jako komunikace k zajištění spojení jednotlivých objektů v areálu. V době, kdy žalobce nabyl do vlastnictví stavby a poté i pozemky pod nimi, byla praxe taková, že žalovaná bezplatně umožňovala používání těchto pozemků k zajištění spojení uvnitř areálu, a to všem subjektům, které spojení potřebovaly. V inkriminované době značná část pozemků v objektu byla ve vlastnictví státu, který je začal po odpadnutí blokace z důvodu církevních restitucí postupně odprodávat, a mezi úspěšnými zájemci byla žalovaná, žalobce, jakož i další subjekty. 72. Úvaha odvolacího soudu, že si žalobce nezpůsobil nedostatek přístupu hrubou nedbalostí čiúmyslně, není zjevně nepřiměřená. Žalobce se před koupí nemovitostí (staveb na pozemcích parc. č. 1 a 2 v roce 2012, pozemku parc. č. 2 v květnu 2018 a pozemku parc. č. 1 v březnu 2019 – body 3 a 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) neobrátil na žalovanou, jako tehdejšího vlastníka zatížených pozemků, ve snaze vyjednat si přístup ke kupovaným nemovitostem. Byl však o zajištění přístupu ke stavbám již jako jednatel svého právního předchůdce V. D. O. G. ubezpečen J. F., jednatelem právního předchůdce V. D. O. G. V té době a i nadále zatížené pozemky užívaly bez problémů a bez omezení právní předchůdci žalobce i další subjekty jako cestu k přístupu ke svým nemovitostem umístěným v oploceném areálu, který byl původně ve vlastnictví státu, jenž jednotlivé nemovitosti v areálu prodával. Tím, že stát prodal žalované pozemky, které byly přístupovou cestou k ostatním nemovitostem umístěným v areálu původně vlastněném státem [další nemovitosti v areálu prodal stát jiným osobám než žalované (např. právnímu předchůdci žalobce, žalobci), případně vydal církvi (vlastníkem pozemku v areálu je i Metropolitní kapitula u sv. Víta v P. – bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně)], nastala situace, že zde byla v době koupě nemovitostí žalobcem absence přístupu k jeho nemovitostem objektivní skutečností a žalobce jako nabyvatel nemovitostí do ní vstoupil. Nedostatek přístupu si tedy žalobce nezpůsobil sám prodejem, zastavěním, přehrazením cesty či jiným obdobným způsobem. Přesto lze postup žalobce, který se spolehl pouze na ujištění právního předchůdce o přístupu ke kupovaným nemovitostem a následně i na praxi umožňující vlastníkům i uživatelům nemovitostí v areálu volný přístup do areálu, považovat za nedbalý, nesnažil- li se žalobce jednat s žalovanou jako vlastníkem přístupových pozemků o přístup ke kupovaným nemovitostem. S přihlédnutím k uvedeným individuálním skutečnostem však nejde o nedbalost hrubou. Ostatně v řízení nevyšlo najevo, že by v případě, že by se žalobce již před koupí staveb a pozemků snažil zajistit si k nim přístup, bylo reálné docílení přístupu jednáním s žalovanou, mají-li účastníci naprosto odlišnou představu o obsahu dohody o zajištění přístupu. 73. Odvolací soud se tak při řešení této právní otázky neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. 74. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že by žalovaná porušovala případnou smlouvu, kterou by účastníci o zajištění přístupu žalobce k jeho nemovitostem uzavřeli. Dovolání proto není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). 75. K tvrzení o nepřiměřeném zásahu do vlastnického práva žalované: 76. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, neboť tato rozhodnutí neřeší otázku přiměřenosti zásahu do vlastnického práva. V posledně uvedeném rozhodnutí bylo sice zmiňováno v dovolání, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do vlastnického práva dovolatele, avšak v souvislosti se skutkovou námitkou. Dovolací soud se proto touto otázkou věcně nezabýval. 77. K nákladům řízení: 78. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 79. Namítala-li žalovaná nerovný přístup odvolacího soudu k účastníkům, nevymezila kritérium přípustnosti dovolání. V této části proto není dovolání projednatelné. 80. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je pro řešení některých otázek dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 81. Odvolací soud vycházel z nesprávných skutkových závěrů, pokud jde o obsah návrhu smlouvy napřístup žalobce k jeho nemovitostem, který žalovaná předložila v odvolacím řízení. Tato smlouva (č. l. 208 a násl. spisu), ostatně ani smlouva předložená žalovanou v řízení před soudem prvního stupně (č. l. 126 a násl. spisu), neobsahuje ujednání o tom, že by se měl žalobce podílet na nákladech za zřízení vjezdové brány s čipovým systémem, neobsahuje ani podmínění vjezdu do areálu zaplacením poplatku. A byť nestanoví paušálně výši nákladů, které by měl žalobce hradit žalované, obsahuje mechanismus, jak by byly počítány. 82. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá při řešení některých otázek na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 83. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

decision_127.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.12.2015, sp. zn. 22 Cdo 81/2015, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.81.2015.1 Číslo: 108/2016 Právní věta: K projednání a rozhodnutí sporu o určení práv k dobývacímu prostoru není dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 09.12.2015 Spisová značka: 22 Cdo 81/2015 Číslo rozhodnutí: 108 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Pravomoc soudu Předpisy: § 25 předpisu č. 44/1988Sb. § 27 odst. 1 předpisu č. 44/1988Sb. § 7 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 84 Co 2/2014, v části v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 7 C33/2012, zrušil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 84 Co 2/2014, v části v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 7 C 33/2012, a výrok II. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 7 C 33/2012, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Zároveň rozhodl o tom, že po právní moci tohoto rozsudku bude věc v rozsahu, v němž bylo řízení zastaveno, postoupena Obvodnímu báňskému úřadu pro území kraje Ústeckého, se sídlem v Mostě. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 7 C 33/2012-176, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že dobývací prostor č. 70957, L., stanovený generálním ředitelstvím Československého Kamenoprůmyslu, jako orgánem pověřeným Ministerstvem stavebnictví ČSR, rozhodnutím zn.: DP-265/80 ze dne 27. 4. 1981, dobývací prostor č. 70336 D., stanovený rozhodnutím Severočeského krajského národního výboru v Ústí nad Labem zn.: Výst 6191/62-329-6/Vav ze dne 30. 12. 1962, a dobývací prostor č. 71070 L. I., stanovený rozhodnutímMinisterstva výstavby a stavebnictví České republiky ze dne 27. 11. 1990, č. j. TZÚS/SSZ 212/90 (dále též „předmětné dobývací prostory“), náleží žalobkyni a Ing. V., každému id. podíl ½ (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že práva k dobývacím prostorům č. 70957, L., stanovenému generálním ředitelstvím Československého Kamenoprůmyslu, jako orgánem pověřeným Ministerstvem stavebnictví ČSR, rozhodnutím zn.: DP-265/80 ze dne 27. 4. 1981, dobývacímu prostoru č. 70336 D., stanovenému rozhodnutím Severočeského krajského národního výboru v Ústí nad Labem zn.: Výst 6191/62-329-6/Vav ze dne 30. 12. 1962, a dobývacímu prostoru č. 71070 L. I. stanovenému rozhodnutím Ministerstva výstavby a stavebnictví České republiky ze dne 27. 11. 1990, č. j. TZÚS/SSZ 212/90, náleží žalobkyni a Ing. V., jako složka jejich podniku, který nabyli na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995 uzavřenou s Fondem národního majetku České republiky (výrok II.). Dále soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 19 742,10 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně spolu s Ing. V. nabyli práva k dobývacím prostorům D. a L. na základě smlouvy o prodeji podniku KAMENOLOM D., s. p. uzavřené dne 15. 1. 1995 s Fondem národního majetku České republiky. Následně docházelo k převodům práv k dobývacím prostorům na základě § 27 odst. 7 horního zákona. Dobývací prostor ovšem není věcí v právním slova smyslu, a proto nemůže být předmětem vlastnického práva. Dobývací prostor je oprávněním, které se váže k ložisku výhradního nerostu nezávisle na vlastnictví pozemku a zakládá pro adresáta oprávnění k dobývání. Stanovení dobývacího prostoru je veřejnoprávní akt a zakládá pro adresáta oprávnění k dobývání, dobývací prostor lze převádět smluvně jen po předchozím souhlasu obvodního báňského úřadu podle § 27 odst. 7 horního zákona. Jelikož dobývací prostor není věcí ve smyslu hmotného práva, a nemůže tak být předmětem vlastnictví, shledal soud prvního stupně žalobu na určení vlastnického práva nedůvodnou. Stran řízení o určení práv k dobývacím prostorům shledal soud prvního stupně, že se ho musí účastnit jak žalobkyně, tak i Ing. V., kteří se stali vlastníky privatizovaného majetku státního podniku KAMENOLOM D. Na oba se musí vztahovat účinky rozhodnutí soudu, neboť musí být zajištěno, aby oba mohli za řízení v zájmu ochrany svých práv a oprávněných zájmů vykonávat svá procesní práva a plnit své procesní povinnosti, a to tím spíše, že se žalobkyně domáhá i určení ve prospěch Ing. V. Ke vznesené námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že se jedná o právo, které promlčení podléhá, nadto je třeba zohlednit otázku právní jistoty dalších případných nabyvatelů práv k dobývacím prostorům. Soud prvního stupně přitom shledal, že k okamžiku doručení žaloby bylo již právo žalobkyně promlčeno. 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, č. j. 84 Co 2/2014-213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 12 025 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 4. Podle odvolacího soudu k zamítnutí žaloby v projednávané věci musí vést již skutečnost, že žalobkyně není v řízení aktivně věcně legitimována. Domáhá-li se žalobkyně určení nejen svých práv, ale i práv třetího subjektu, musí být tento subjekt rovněž účastníkem řízení, a to buď na straně žalující, nebo na straně žalované. Z tohoto hlediska není rozhodné, zda žalobkyně a Ing. L. V. jsou ve vztahu k právům k dobývacím prostorům oprávněni solidárně a zda by v řízení byli účastníky samostatnými či nerozlučnými. Rozhodující je skutečnost, že se žalobkyně domáhá určení práv ve prospěch subjektu, který není účastníkem řízení, přičemž podání takové žaloby není v občanském soudním řízení přípustné. Nedůvodná je proto námitka žalobkyně, že soud prvního stupně měl žalobu v požadavku na určení práv Ing. V. zamítnout. Na tom ničeho nemění žalobkyní uváděná judikatura, neboť ta na posuzovaný případ nedopadá. Žalobkyně se mýlí, že měla být poučena o účastenství v řízení s ohledem na poučovací povinnost soudu podle § 5 a § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Soud prvního stupně žalobkyni se svým názorem na nutnost účasti Ing. V. seznámil. Správný je i názor soudu prvního stupně, že dobývací prostor není samostatnou věcí a nemůže být předmětem vlastnictví. Na okraj odvolací soud uvedl, že patrně by nebylo možné shledat ani naléhavý právnízájem žalobkyně na určení, že jí práva k předmětným dobývacím prostorům náleží, neboť v posuzovaném případě k porušení tvrzeného práva žalobkyně k předmětným dobývacím prostorům již dochází, a rozhodnutí by tak nebylo způsobilé zamezit potřebě podání žaloby na plnění v případě, že by žalovaná od užívání předmětných dobývacích prostor neupustila. S ohledem na uvedené se odvolací soud nezabýval otázkou, zda právo organizace, pro niž byl dobývací prostor vymezen či na niž byl platně převeden, podléhá promlčení a zda je právo žalobkyně promlčeno. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Nesprávnost právního posouzení spatřuje především v tom, že i kdyby přistoupila na závěry ohledně povahy dobývacího prostoru, ač ani s nimi nesouhlasí, je chybný závěr odvolacího soudu, že je třeba zamítnout žalobu ohledně určení práv k dobývacímu prostoru v celém rozsahu, jestliže nebyl účastníkem řízení Ing. V., přičemž nemá být rozhodné, zdali žalobkyně a Ing. V. jsou ve vztahu k právům k dobývacím prostorům oprávněni solidárně a zda byli samostatnými či nerozlučnými společníky, nýbrž jen to, že se žalobkyně domáhá určení práv ve prospěch subjektu, který není účastníkem řízení, což není v občanském soudním řízení přípustné. Žalobkyně je přesvědčena, že pro posouzení je právě zcela klíčové postavit najisto, o jaké procesní společenství se jedná, a proto se měl odvolací soud touto otázkou zabývat. Konstrukce odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace by mohla obstát pouze v případě posouzení společenství jako nerozlučného, pokud by se však jednalo o společenství samostatné, mohl by soud rozhodnout o zamítnutí žaloby jen v rozsahu, kdy se žalobkyně domáhá určení práv pro Ing. V. a nikoliv pro sebe samu. O samostatnosti společenství svědčí povaha předmětu řízení, kdy se jedná o nabytí práv k dobývacímu prostoru plynoucímu ze smlouvy, nelze však hovořit o spoluvlastnictví, kde by šlo o práva nedílné povahy, a byla by tak nutná účast všech spoluvlastníků. Ani v horním zákoně není stanoveno, že by se jednalo o nerozlučné společenství. Pro zamítnutí žaloby nestačí ani údajná absence naléhavého právního zájmu. Žalobkyně se již dříve domáhala vydání předmětného dobývacího prostoru. Jelikož však bylo uzavřeno, že dobývací prostor není věcí ve smyslu hmotného práva, nezbylo jí, než aby se domáhala určení práv k dobývacím prostorům. Je proto absurdní závěr odvolacího soudu, že nemá žalovat na určení, ale na plnění. Žalobkyně dodává, že pokud by byl nesprávný její závěr o tom, že se řízení měl účastnit i Ing. V., měla být o tom poučena. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné. Žalobkyně za rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje jedno dílčí rozhodnutí, které ovšem na případ nedopadá, neboť se jedná o skutkově jinou věc, kterou nelze použít jako univerzální pravidlo. Není tak obecně možné poučovat žalobce o tom, kdo má být účastníkem řízení, jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95. Přípustnost dovolání pak nelze shledat v otázce, která nebyla řešena, protože ji dovolatelka nijak blíže nerozebírá. Žalovaná souhlasí s právním názorem o nepřípustnosti actio popularis, žaloba tak byla správně zamítnuta z toho důvodu, že se řízení neúčastnil Ing. V. Povaha případného procesního společenství je v tomto ohledu nepodstatná. Žalovaná v této souvislosti upozorňuje na nekonzistentnost právních názorů žalobkyně, která si v nově podané žalobě odporuje. Žalobkyně se navíc snaží všemožnými způsoby systematicky a dlouhodobě zatěžovat žalovanou. Co se týče výhrady směřující proti naléhavému právnímu zájmu, tento byl vysloven toliko obiter dictum, a proto není nosným důvodem rozhodnutí. I tak se žalovaná i v tomto ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně pro nedůvodnost zamítnuto.III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013Sb., kterým se mění zákon č. 99/19863 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 11. Dovolání je z části přípustné a zároveň i důvodné. 12. Žalobkyně dovoláním napadla výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen jak výrok I., tak i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka však vůči právnímu posouzení nároku na určení vlastnického práva k dobývacím prostorům, o němž bylo rozhodnuto výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně a který byl následně potvrzen výrokem I. rozsudku odvolacího soudu, naznačuje toliko nesouhlas s tím, že dobývací prostor není věcí v právním slova smyslu, nýbrž toliko veřejnoprávním oprávněním, aniž by přitom vymezila otázku přípustnosti dovolání. Ostatně z dovolání ani nevyplývá, jestli tuto otázku vůbec hodlala učinit předmětem dovolacího přezkumu, neboť i přes naznačený nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že dobývací prostor není věcí v právním smyslu, současně vyjádřila v dovolání názor, že „přijme-li tento závěr“, neobstojí zamítavý důvod spočívající v tvrzeném nedostatku aktivní věcné legitimace. I kdyby pak dovolací soud připustil, že (snad) dovolatelka vyjádřila v dovolání nesouhlas s posouzením povahy dobývacího prostoru, dovolání neobsahuje žádnou věcnou argumentaci a polemiku s důvody, na kterých odvolací soud své rozhodnutí týkající se povahy dobývacího prostoru založil. 13. Pouhé naznačení nesouhlasu bez vymezení otázky hmotného či procesního práva však k přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. zjevně nepostačuje, a proto dovolací soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. dovolání v této části jako nepřípustné odmítl. 14. Žalobkyně dále namítala, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily její nárok na určení práv k dobývacím prostorům, když dovodily, že nelze návrhu vyhovět, pokud účastníkem řízení nebude též Ing. V. V této souvislosti pak vymezila právní otázku přípustnosti dovolání spočívající vtom, zda je nezbytné, aby se řízení o určení práv k dobývacímu prostoru účastnil Ing. V., kterému mají přináležet stejná práva jako jí, přičemž podle žalobkyně hraje rozhodující roli určení, zda se jedná o samostatné nebo o nerozlučné společenství. 15. Vzhledem k tomu, že na této právní otázce je rozhodnutí odvolacího soudu o určení práv k dobývacím prostorům založeno, přičemž tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodnuta a dovolatelka závěry přijaté odvolacím soudem napadá, je dovolání přípustné. IV. Důvodnost dovolání 16. Jelikož je dovolání přípustné, dovolací soud se s ohledem na zásadu procesní ekonomie z úřední povinnosti nejprve zabýval tím, zda řízení není postiženo vadou řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přitom shledal, že rozhodnutí soudů obou stupňů v části, v níž se zabývaly nárokem na určení práv k dobývacím prostorům, je zatíženo zmatečnostní vadou spočívající v nedostatku pravomoci civilních soudů (§ 229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 17. Podle § 7 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. 18. Z dosavadního řízení vyplývá, že žalobkyně se domáhá určení svého práva k předmětným dobývacím prostorům s poukazem na skutečnost, že tato práva nabyla na základě smlouvy ze dne 15. 1. 1995, a zdůrazňuje, že je nepřevedla na žádný jiný subjekt, tedy ani na žalovanou. V této souvislosti zpochybňuje smlouvu o převodu „dobývacích prostorů“ ze dne 6. 4. 1995 s poukazem na to, že na základě tohoto smluvního vztahu žalovaná nemohla oprávnění vztahující se k předmětným dobývacím prostorům nabýt. Žalovaná naproti tomu namítala, že nabyla práva k dobývacím prostorům na základě smlouvy o jejich převodu ze dne 8. 6. 2001. Žalobkyně pak sumarizuje, že podstatou sporu je posouzení práv vyplývajících ze smluv o převodech dobývacích prostorů, jimiž oba účastníci odůvodňují svá práva k předmětným dobývacím prostorům. 19. Podle § 25 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) – (dále též jen „horní zákon“), se dobývací prostor stanoví na základě výsledků průzkumu ložiska podle rozsahu, uložení, tvaru a mocnosti výhradního ložiska se zřetelem na jeho zásoby a úložní poměry tak, aby ložisko mohlo být hospodárně vydobyto. Při stanovení dobývacího prostoru se vychází ze stanoveného chráněného ložiskového území a musí se přihlédnout i k dobývání sousedních ložisek a k vlivu dobývání (odstavec 1). Dobývací prostor může zahrnovat jedno nebo více výhradních ložisek nebo, je-li to vzhledem k rozsahu ložiska účelné, jen část výhradního ložiska (odstavec 2). Dobývací prostor se stanoví pro dobývání výhradního ložiska určitého nerostu nebo skupiny nerostů. Současně se stanoví, které nerosty výhradního ložiska budou dočasně ukládány. Je-li odděleně dobývání jiného nerostu nebo skupiny nerostů jinou organizací racionálnější, stanoví se pro jejich dobývání zvláštní dobývací prostor (odstavec 3). 20.Podle § 27 odst. 1, odst. 7 věty první horního zákona dobývací prostor a jeho změny stanoví obvodní báňský úřad v součinnosti s dotčenými orgány. Organizace může smluvně převést dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu obvodního báňského úřadu; ustanovení § 24odst. 11 o tříleté lhůtě pro požádání o povolení hornické činnosti zde platí obdobně. 21. Dobývací prostor je pojmem používaným v horním právu, jehož právní normy spadají převážně do oblasti veřejného práva (srovnej Makarius, R.: České horní právo: Díl I. 1. vydání. Ostrava: Montanex a. s., 1999, str. 20). Dobývacím prostorem se rozumí územně vymezený prostor pro dobývání výhradního ložiska určitého nerostu nebo skupiny nerostů vytyčený rozhodnutím příslušného obvodního báňského úřadu a opravňující organizaci, které byl dobývací prostor stanoven nebo na kterou byl zákonným způsobem převeden, k dobývání výhradního ložiska v tomto prostoru se nacházejícího a k nakládání s vydobytými nerosty v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru. Ke stanovení dobývacího prostoru se váže pouze oprávnění organizace k dobývání výhradního ložiska v dobývacím prostoru (zahájit dobývání výhradního ložiska ve stanoveném dobývacím prostoru může však organizace až po vydání povolení obvodním báňským úřadem). Rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je správním aktem vydávaným obvodním báňským úřadem, který má pravomoc dobývací prostor stanovit, změnit či zrušit. Z uvedeného vyplývá, že dobývací prostor je toliko územně vymezeným prostorem, k němuž se váže veřejnoprávní oprávnění, nikoliv však věcí v právním slova smyslu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že dobývací prostor lze podle § 27 odst. 7 horního zákona převést na jinou organizaci, neboť převedením dobývacího prostoru na jinou organizaci se rozumí převedení práva dobývat výhradní ložisko v dobývacím prostoru, nikoli převedení „vlastnictví“ k dobývacímu prostoru (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2050/2011 /uveřejněný pod č. C 14 116 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“/, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2013, č. j. 23 Cdo 721/2011 /dostupné na www.nsoud.cz/). 22. Z uvedeného vyplývá, že právní úprava týkající se dobývacího prostoru má zřejmý veřejnoprávní základ; dovolací soud se proto nejprve zabýval charakteristikou smluv týkajících se převodů dobývacích prostorů. 23. Část pátá zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, upravuje problematiku tzv. veřejnoprávních smluv v § 159 – § 170. 24. Podle § 159 odst. 1 – 4 správního řádu veřejnoprávní smlouva je dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Veřejnoprávní smlouva nesmí být v rozporu s právními předpisy, nesmí je obcházet a musí být v souladu s veřejným zájmem. Uzavření veřejnoprávní smlouvy, jejíž stranou je správní orgán, nesmí snižovat důvěryhodnost veřejné správy, musí být účelné a správní orgán musí mít při jejím uzavírání za cíl plnění úkolů veřejné správy. Veřejnoprávní smlouva se vždy posuzuje podle svého skutečného obsahu. 25. Pro vymezení povahy veřejnoprávní smlouvy není rozhodující charakter subjektu, který smlouvu uzavírá. Naopak skutečnost, že smluvními stranami jsou subjekty veřejného práva, ještě neznamená, že se musí jednat o smlouvu veřejnoprávní. Subjekty veřejného práva mohou mezi sebou uzavírat smlouvy, které mají soukromoprávní charakter a které veřejnoprávními smlouvami nejsou. Naproti tomu i právní vztah mezi soukromoprávními subjekty může nabýt veřejnoprávní povahy ve formě veřejnoprávní smlouvy, neboť subjekty soukromého práva mohou vzájemně uzavírat veřejnoprávní smlouvy, jak v obecné rovině předpokládá ustanovení § 162 správního řádu (k tomu shodně srovnej: JEMELKA, L. – SLOVÁČEK, J. : Veřejnoprávní smlouvy, Právní rozhledy, 2007, č. 11, s. 395). 26. Dovolací soud sdílí závěry vyslovené v odborné literatuře vztahující se ke kategorizaci veřejnoprávních smluv potud, pokud rozlišuje členění veřejnoprávních smluv na: a) veřejnoprávní smlouvy koordinační (uzavřené mezi dvěma a více subjekty veřejné správy), b) veřejnoprávní smlouvy subordinační (uzavřené mezi subjektem veřejné správy a adresátem veřejnoprávníhopůsobení – fyzickou či právnickou osobou), c) veřejnoprávní smlouvy mezi účastníky, tedy osobami, které by byly účastníky správního řízení nebo jimi jsou (uzavřené soukromoprávními subjekty s veřejnoprávním obsahem) – (k tomu srovnej Jemelka, L. – Slováček, J. Veřejnoprávní smlouvy, Právní rozhledy, 2007, č. 11, str. 396 nebo Kolman, P. Veřejnoprávní smlouvy /vybrané otázky/, Správní právo, 2007, č. 4). 27. Podle § 162 správního řádu ti, kdo by byli účastníky podle § 27 odst. 1, kdyby probíhalo řízení podle části druhé, popřípadě ti, kdož účastníky takového řízení jsou, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností, nevylučuje-li to povaha věci nebo nestanoví-li zvláštní zákon jinak. K uzavření takové veřejnoprávní smlouvy je třeba souhlasu správního orgánu; ten posuzuje veřejnoprávní smlouvu a její obsah z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. 28. Veřejnoprávní smlouvu mezi účastníky (§ 162 správního řádu), tedy smlouvu o převodu nebo způsobu výkonu veřejných subjektivních práv nebo veřejných subjektivních povinností, mohou uzavřít ti, kdo by byli účastníky podle § 27 správního řádu, kdyby probíhalo řízení podle jeho části druhé, popřípadě ti, kdo účastníky takového řízení jsou. Uzavírají ji tedy subjekty soukromého práva (jednotlivé fyzické nebo právnické osoby), a nikoli správní orgány ve smyslu § 1 odst. 1 správního řádu. Výjimku by představovala situace, kdyby tyto správní orgány měly v řízení postavení účastníka řízení podle 27 odst. 1 správního řádu. K uzavření takové veřejnoprávní smlouvy je však třeba, aby k ní dal správní orgán souhlas. Před vydáním tohoto souhlasu správní orgán posoudí její obsah z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Veřejnoprávní smlouva mezi účastníky se může týkat převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností, nevylučuje-li to povaha věci nebo nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Cílem takové smlouvy je nahradit poměrně složité a formální správní řízení (méně formální) dohodou stran uzavřenou se souhlasem správního orgánu (k tomu srovnej JEMELKA, L. – SLOVÁČEK, J. Veřejnoprávní smlouvy, Právní rozhledy, 2007, č. 11, s. 398). 29. O stanovení, změně a zrušení dobývacího prostoru rozhoduje obvodní báňský úřad správním aktem (§ 27 odst. 1 horního zákona a § 41 odst. 2 písm. a/ zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě /dále též jen „zákon o hornické činnosti“/) a jeho rozhodnutím dochází ke vzniku, změně nebo zániku veřejných práv vztahujících se k dobývacímu prostoru. Práva vztahující se k dobývacímu prostoru lze sice smluvně převést na jinou organizaci podle § 27 odst. 7 horního zákona, nicméně k tomuto převodu se vyžaduje předchozí souhlas obvodního báňského úřadu. Jelikož obsahem takové smlouvy je převod veřejných práv vztahujících se k dobývacímu prostoru, které jsou stanoveny v rozhodnutí obvodního báňského úřadu, jedná se o veřejnoprávní smlouvu o převodu nebo způsobu výkonu veřejných subjektivních práv a povinností podle § 162 správního řádu, což výslovně připouští i odborná literatura (k tomu srovnej : Jemelka, L. – Pondělníčková, K. – Bohadlo, D. : Správní řád. Komentář, 4. Vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 686; Jemelka, L. – Slováček, J. : Veřejnoprávní smlouvy, Právní rozhledy, 2007, č. 11, s. 398). 30. Smlouva o převodu dobývacího prostoru podle § 27 odst. 7 horního zákona tak je veřejnoprávní smlouvou ve smyslu § 162 správního řádu, na kterou dopadá působnost správního řádu v části páté. Aplikovatelnost správního řádu do poměrů těchto smluv vyplývá i z § 41 horního zákona, který vymezuje výluky vylučující obecnou aplikovatelnost předpisů o správním řízení pouze v případě řízení podle § 3 odst. 3, § 6, 13, 14, 14a, 14b, 14c a 32a. 31. Tento závěr o veřejnoprávní povaze práva k dobývacím prostorům ostatně v dovolání tvrdí i samotná dovolatelka poukazem na to, že při akceptaci závěru, že dobývací prostor nelze považovat za samostatný předmět právních vztahů „musí se tedy jednat pouze o právo k dobývacím prostorům, resp. o veřejnoprávní oprávnění, které vzniká na základě správního rozhodnutí konkrétního báňského úřadu, a jeho režim se řídí veřejnoprávními předpisy“.32. Spory z veřejnoprávních smluv upravuje ustanovení § 169 správního řádu zákonem založenou kompetencí správních orgánů. Podle § 169 odst. 1 písm. e) správního řádu spory z veřejnoprávní smlouvy rozhoduje správní orgán, který k jejímu uzavření udělil souhlas, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 162. Tento závěr ve prospěch pravomoci správních orgánů k rozhodování sporů z veřejnoprávních smluv v obecné rovině výslovně potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 (uveřejněném pod č. C 9 433 v Souboru), a vychází z něj i odborná literatura (srovnej např. Jemelka, L. – Slováček, J. Veřejnoprávní smlouvy, Právní rozhledy, 2007, č. 11, s. 400). 33. Na těchto závěrech by přitom ničeho neměnila ani skutečnost, že by byla veřejnoprávní smlouva uzavřena před 1. 1. 2006, kdy nabyl účinnosti správní řád, neboť podle § 182 odst. 2 části věty před středníkem správního řádu se ustanoveními tohoto zákona řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011 dostupné na www.nsoud.cz/, proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3186/2012 dostupným na http://nalus.usoud.cz/). 34. V rozsudku ze dne 22. 9. 2011, č. j. Komp 5/2011-88 (dostupném na www.nssoud.cz)], formuloval Nejvyšší správní soud názor, podle kterého kompetence správního orgánu rozhodovat spory z veřejnoprávních smluv uzavřených před nabytím účinnosti správního řádu se posuzuje podle právní úpravy platné ke dni rozhodování sporu, zatímco hmotněprávní nároky vzniklé z takových smluv podle dosavadních právních předpisů. 35. Současně dovolací soud poukazuje na ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu, podle něhož správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. 36. Dovolací soud s ohledem na uvedené shledal, že ve věci sporu o určení existence práv k dobývacímu prostoru není dána pravomoc civilních soudů, neboť předmětem řízení je určení práv veřejnoprávní povahy. Pokud i přes nedostatek pravomoci přesto o tomto návrhu civilní soudy rozhodovaly, zatížily své rozhodnutí zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. 37. Vzhledem k tomu dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a podle § 243e odst. 4 o. s. ř. řízení zastavil (výrok II.). 38. Podle § 1 odst. 1 písm. e) zákona o hornické činnosti tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje organizaci a působnost orgánů státní báňské správy. Podle § 38 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona o hornické činnosti orgány státní báňské správy jsou obvodní báňské úřady s působností 1. Obvodní báňský úřad pro území Hlavního města Prahy a kraje Středočeského, 2. Obvodní báňský úřad pro území krajů Plzeňského a Jihočeského, 3. Obvodní báňský úřad pro území kraje Karlovarského, 4. Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého, 5. Obvodní báňský úřad pro území krajů Královéhradeckého a Pardubického, 6. Obvodní báňský úřad pro území krajů Jihomoravského a Zlínského, 7. Obvodní báňský úřad pro území krajů Moravskoslezského a Olomouckého, 8. Obvodní báňský úřad pro území krajů Libereckého a Vysočina. Sídla obvodních báňských úřadů stanoví Český báňský úřad vyhláškou. Podle § 1 písm. d) vyhlášky č. 394/2011 Sb., o sídlech obvodních báňských úřadů, sídlem Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého je Most.39. Dovolací soud proto dále rozhodl, že po právní moci rozhodnutí bude věc v rozsahu zrušení a zastavení řízení postoupena Obvodnímu báňskému úřadu pro území kraje Ústeckého, se sídlem v Mostě, do jehož pravomoci projednávaný návrh náleží (výrok III.).

decision_1270.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 08.12.2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4384.2015.1 Číslo: 102/2016 Právní věta: Jmenování opatrovníka dle § 165 odst. 2 o. z. představuje zásah soudu do vnitřních poměrů právnické osoby, který je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je na místě přikročit až tehdy, není-li možné důsledky rozporu mezi zájmy člena statutárního orgánu a právnické osoby překlenout jinak.Má-li právnická osoba jiného člena orgánu, který je oprávněn za ni jednat (člena statutárního orgánu či likvidátora), nebo byl-li právnické osobě jmenován opatrovník (který je oprávněn za ni jednat) z jiného důvodu, nelze jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 08.12.2015 Spisová značka: 29 Cdo 4384/2015 Číslo rozhodnutí: 102 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Opatrovník (opatrovnictví) právnické osoby (o. z.) Předpisy: § 165 odst. 2 o. z. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 Cmo 17/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 11. 2014, č. j. 15 Cm 146/2014-24, zamítl návrh na jmenování JUDr. T. S. opatrovníkem společnosti Motor L. spol. s r. o. (dále též jen „společnost“). 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: [1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, zahájila usnesením ze dne 17. 9. 2013, č. j. KRPT-35642-112/TČ-2011-070081, trestní stíhání B. P. a K. V. (dále též jen „obviněných“), kteří měli společnosti jako její jednatelé způsobit škodu spácháním trestného činu zpronevěry. [2] V současné době jsou jednateli společnosti T. P. a R. P. (synové obviněného B. P.) aobviněný K. V. (dále též jen „současní jednatelé“). [3] Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ustanovila společnosti „pro potřeby tohoto trestního řízení k výkonu práv poškozeného“ usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. ZT 11/2013-260, opatrovníka (JUDr. J. Z., advokáta, se sídlem v T.) s tím, že rodinné vztahy T. P. a R. P. k obviněnému B. P. a postavení K.V. v probíhajícím trestním řízení zakládají střet zájmů současných jednatelů se zájmy společnosti. [4] Návrh na zahájení řízení v projednávané věci podal za společnost JUDr. T. S. (dále jen též „advokát“), který k tomu byl zmocněn R. P. 3. Soud prvního stupně zdůraznil, že navrhovatel v řízení o jmenování opatrovníka dle ustanovení § 165 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), musí tvrdit (konkrétní) skutečnosti, z nichž musí být zřejmý rozpor mezi zájmy právnické osoby a zájmy členů jejího statutárního orgánu. Měl za to, že tvrzení společnosti, podle něhož je konflikt zájmů dán tím, že se za ni její současní jednatelé nebudou ochotní připojit k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, je v „logickém nesouladu“ s jednáním R. P., který jako jeden ze současných jednatelů společnosti zmocnil advokáta, aby jménem společnosti podal návrh na zahájení řízení v projednávané věci a v tomto řízení ji zastupoval. 4. Soud poukázal též na vnitřní rozpor tvrzení obsažených v návrhu na zahájení řízení, neboť společnost sice navrhuje, aby jí byl jmenován opatrovník (resp. „je připravena respektovat případný závěr soudu o tom, že v daném případě jsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka“), současně však uvádí, že s ustanovením opatrovníka nesouhlasí a považuje takový postup za nedůvodný. Z toho soud dovodil, že cílem návrhu na zahájení řízení v projednávané věci nebylo překlenout rozpor mezi zájmy společnosti a zájmy jejich současných jednatelů, nýbrž věcně přezkoumat postup státního zastupitelství, k čemuž však § 165 odst. 2 a § 486 odst. 1 o. z. neslouží. 5. Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatelky usnesením ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 Cmo 17/2015-59, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. 6. Odvolací soud konstatoval, že společnost „má statutární orgán“, přičemž z toho, že současný jednatel R. P. udělil procesní plnou moc advokátovi, který zahájil řízení v projednávané věci, dovodil, že „statutární orgán“ činí kroky k tomu, aby hájil zájmy společnosti. Mimo to jsou podle odvolacího soudu zájmy společnosti plně ochráněny tím, že jí byl pro potřeby trestního řízení ustanoven opatrovník, a to „advokát, tedy osoba znalá práva a profesně zdatná“. 7. Přitakávaje závěru soudu prvního stupně, podle něhož společnost netvrdila skutečnosti, které by odůvodňovaly jmenování opatrovníka, odvolací soud doplnil, že návrh, aby byl opatrovníkem jmenován JUDr. T. S., nebyl odůvodněn vůbec. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice: [1] který „státní orgán má ze zákona pravomoc (…) rozhodnout o jmenování opatrovníka obchodní společnosti pro účely zastupování jejích majetkových zájmů v trestním řízení (…) v situaci, kdy orgány činné v trestním řízení dospějí ke zjištění, že je zde dán střet zájmů mezi zájmy společnosti (…) a zájmy členů statutárního orgánu (…),“ a[2] zda je dán střet zájmů zakládající potřebu jmenovat opatrovníka k ochraně zájmů společnosti, je-li jeden z jednatelů společnosti trestně stíhán pro trestný čin, při jehož spáchání měl společnosti způsobit škodu, respektive je-li pro trestný čin, při jehož spáchání měl společnosti způsobit škodu, stíhán otec dvou ze tří současných jednatelů společnosti. 9. Dovolatelka namítá, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Dovolatelka uvádí, že návrh na zahájení řízení v projednávané věci podala proto, aby soud rozhodl, zda jsou zájmy současných jednatelů v rozporu se zájmy společnosti, tj. aby společnosti jmenoval opatrovníka, či v případě, že společnosti opatrovníka nejmenuje, aby „vysvětlil, proč ke konfliktu zájmů nedochází“. 11. Soudům nižších stupňů dovolatelka vytýká, že odůvodnění napadených usnesení neodpovídá její právní argumentaci. Prostřednictvím dovolání proto Nejvyšší soud žádá, aby „při svém rozhodování nevycházel z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž přímo z obsahu procesních podání“. 12. Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož jsou zájmy společnosti (jako poškozené) chráněny tím, že jí byl státním zastupitelstvím ustanoven opatrovník. Dle jejího mínění státnímu zastupitelství současná zákonná úprava neumožňuje ustanovit opatrovníka právnické osobě, která v trestním řízení vystupuje jako poškozená. Pokud policejní orgán či státní zastupitelství měly za to, že jsou zájmy současných jednatelů v rozporu se zájmy společnosti, měly iniciovat zahájení (civilního) řízení, v němž společnosti mohl opatrovníka jmenovat soud. Dovolatelka zpochybňuje též nestrannost ustanoveného opatrovníka. 13. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, podle něhož nebyl návrh na jmenování JUDr. T. S. „vůbec odůvodněn“, dovolatelka odkazuje na svá dřívější podání, v nichž jako důvod pro jeho jmenování uvedla, že mu udělila plnou moc k zastupování v trestním řízení vedeném proti obviněným, z čehož vyplývá, že je s okolnostmi případu detailně seznámen. III. Přípustnost dovolání 14. První z dovolatelkou formulovaných otázek nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá a její řešení se nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. 1. 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu). 15. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky předpokladů jmenování opatrovníka právnické osobě podle § 165 odst. 2 o. z. IV. Důvodnost dovolání 16. Podle § 164 odst. 1 o. z. může člen statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu ve všechzáležitostech. Podle § 165 odst. 2 o. z. soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nemá-li právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji zastupovat. Podle § 437 odst. 1 o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Podle § 487 odst. 1 o. z. pro práva a povinnosti opatrovníka právnické osoby platí obdobně ustanovení o právech a povinnostech člena statutárního orgánu. Působnost opatrovníka se přiměřeně řídí ustanoveními o působnosti statutárního orgánu. Podle § 54 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „z. o. k.“), dozví-li se člen orgánu obchodní korporace, že může při výkonu jeho funkce dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem obchodní korporace, informuje o tom bez zbytečného odkladu ostatní členy orgánu, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. To platí obdobně pro možný střet zájmů osob členovi orgánu obchodní korporace blízkých nebo osob jím ovlivněných nebo ovládaných (odstavec první). Člen orgánu splní povinnosti podle odstavce 1 i tím, že informuje nejvyšší orgán, ledaže sám jako jediný společník vykonává jeho působnost (odstavec druhý). Tímto ustanovením není dotčena povinnost člena orgánu obchodní korporace jednat v zájmu obchodní korporace (odstavec třetí). Kontrolní nebo nejvyšší orgán může na vymezenou dobu pozastavit členu orgánu, který oznámí střet zájmu podle odstavce 1, výkon jeho funkce (odstavec čtvrtý). 17. Nejvyšší soud předesílá, že ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu dovolatelka (s účinností od 1. 1. 2013) nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů proto nemůže být dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 18. S účinností od 1. 1. 2014 jsou členové statutárního orgánu právnické osoby jejími zástupci (srov. § 164 odst. 1 o. z. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 880/2015). Jsou-li zájmy člena statutárního orgánu právnické osoby v rozporu se zájmy této právnické osoby, nemůže ji (při právních jednáních dotčených konfliktem zájmů) zastupovat (§ 437 odst. 1 o. z.). Z § 165 odst. 2 o. z. se podává, že není-li zde jiného člena orgánu, který je schopen právnickou osobu zastoupit, jmenuje soud právnické osobě opatrovníka. Jinými slovy, předpokladem jmenování opatrovníka soudem podle § 165 odst. 2 o. z. je rozpor mezi zájmy člena statutárního orgánu a právnické osoby a současně absence jiného člena orgánu, který je schopen právnickou osobu zastoupit. 19. Při výkladu § 165 odst. 2 o. z. je nezbytné mít na zřeteli, že jmenování opatrovníka představuje zásah soudu do vnitřních poměrů právnické osoby, který je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je na místě přikročit až tehdy, není-li možné důsledky rozporu mezi zájmy člena statutárního orgánu a právnické osoby překlenout jinak (zůstala-li by jinak právnická osoba bez zástupce oprávněného za ni právně jednat) (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4235/2013). 20. Je-li zde jiný člen orgánu, který je oprávněn za právnickou osobu jednat (ať již jde o člena statutárního orgánu, či o likvidátora – viz § 193 věta první o. z.), nelze opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. jmenovat. Obdobně, má-li již právnická osoba jmenovaného opatrovníka, který je oprávněn za ni jednat, z jiného důvodu (srov. např. § 165 odst. 1 o. z.), není na místě postupovat podle § 165 odst.2 o. z., i kdyby byly zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nebyl zde (stricto sensu) jiný člen orgánu oprávněný za právnickou osobu jednat. Jakkoliv totiž opatrovník není orgánem společnosti, je oprávněn za právnickou osobu právně jednat (§ 487 odst. 1 věta druhá o. z.) a není důvodu jmenovat (dalšího) opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. 21. V poměrech obchodních korporací nelze přehlížet ani to, že konflikt zájmů členů (statutárních) orgánů a obchodních korporací řeší § 54 z. o. k. Splní-li člen (statutárního) orgánu svoji informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k. a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon jeho funkce (§ 54 odst. 4 z. o. k.), může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmů; ustanovení § 437 o. z. se v takovém případě neuplatní. Pak ani nelze obchodní korporaci jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. (pro takový postup není důvod, neboť obchodní korporace má člena statutárního orgánu oprávněného za ni jednat). Avšak poruší-li člen statutárního orgánu povinnost informovat o (možném) střetu zájmů podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k., brání existující rozpor zájmů tohoto člena statutárního orgánu se zájmy obchodní korporace tomu, aby za obchodní korporaci právně jednal (na jednání takového člena statutárního orgánu dopadá § 437 o. z. se všemi důsledky z toho plynoucími). Jsou-li splněny ostatní podmínky § 165 odst. 2 o. z., lze takové obchodní korporaci i jmenovat opatrovníka podle posledně označeného ustanovení. 22. V projednávané věci spatřuje dovolatelka konflikt mezi jejími zájmy a zájmy členů statutárních orgánů v tom, že jeden z jejích jednatelů a otec zbývajících dvou jednatelů jsou trestně stíháni pro trestný čin zpronevěry, jímž měli způsobit dovolatelce škodu, přičemž dovolatelka vystupuje v trestním řízení jako poškozená. Jakkoliv uvedená skutečnost bez pochyby zakládá konflikt mezi zájmy jednatelů a zájmy dovolatelky při zastupování dovolatelky jako poškozené v trestním řízení, jsou oprávněné zájmy dovolatelky dostatečně chráněny tím, že jí „pro potřeby trestního řízení“ ustanovila opatrovníka státní zástupkyně. Otázku, zda tak byla oprávněna učinit, přitom soudu v občanském soudním řízení nepřísluší přezkoumávat (srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12, 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10, 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005). 23. Důvod pro jmenování opatrovníka dovolatelce podle § 165 odst. 2 o. z. tudíž není dán. 24. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

decision_1271.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 08.12.2015, sp. zn. 32 Cdo 3964/2014, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3964.2014.1 Číslo: 114/2016 Právní věta: Výše nároku zhotovitele podle ustanovení § 544 odst. 1 obch. zák. na úhradu toho, oč se objednatel obohatil zhotovováním věci, nemůže přesáhnout cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 08.12.2015 Spisová značka: 32 Cdo 3964/2014 Číslo rozhodnutí: 114 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Smlouva o dílo Předpisy: § 544 odst. 1 obch. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 5 Cmo 302/2013, v části směřující proti výroku, jímž byl potvrzen částečný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 15 Cm 54/2010, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 15 Cm 54/2010, a doplňujícího usnesení ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 15 Cm 54/2010, ve věci samé, ve vztahu k žalované 2); jinak dovolání ve vztahu k žalované 2) odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou dne 30. března 2010 domáhal na žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 15 583 520,60 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Usnesením ze dne 9. ledna 2013, č. j. 15 Cm 54/2010-225, soud prvního stupně připustil změnu žaloby vůči žalovaným 2) a 3) tak, že na místo původní žalované částky s příslušenstvím se žalobce domáhal zaplacení částky 34 867 406 Kč s příslušenstvím. Týmž usnesením soud prvního stupně nepřipustil tuto změnu žaloby vůči žalované 1), neboť na žalovanou 1) byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2012, č. j. KSOS 13 INS 954/2012-B36, prohlášen konkurs. Týmž usnesením soud prvního stupně nepřipustil ani změnu žaloby, jíž žalobce vedle původního nároku uplatnil rovněž nárok na zaplacení částky 1 200 000 000 Kč představující ztrátu žalovaného v oboru podnikání v důsledku nepoctivého jednání žalovaných. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi skutečnou hodnotou plnění, které žalobce jako zhotovitel poskytl žalovaným (tvořícím sdružení podnikatelů) jako objednatelkám na základě smlouvy o dílo, od níž žalované posléze odstoupily, a rozsahem, vněmž byl závazek žalovaných vůči žalobci vypořádán v průběhu realizace díla. Ve vyjádření k žalobě, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 17. Června 2010, žalované vznesly in eventum námitku započtení svých pohledávek vůči žalobci, a to včetně pohledávky ve výši 800 000 EUR z titulu smluvní pokuty za prodlení s dokončením a předáním díla. 2. Krajský soud v Ostravě částečným rozsudkem ze dne 11. 2. 2013, č. j. 15 Cm 54/2010-319, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 2. 2013, č. j. 15 Cm 54/2010-336, a doplňujícího usnesení ze dne 29. 4. 2013, č. j. 15 Cm 54/2010-337, žalobu vůči žalovaným 2) a 3) zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a o tom, že o nároku žalobce vůči žalované 1) a o nákladech řízení mezi těmito účastníky bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok IV.). 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byla mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovanými jako objednatelkami dne 14. 4. 2008 uzavřena smlouva o dílo č. B 0440/79-S podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Celková cena díla sjednaná v předmětné smlouvě byla 797 509,72 EUR bez DPH. Žalobce měl dílo podle smlouvy ve znění jejích dodatků dokončit dne 19. června 2009. Žalované hradily žalobcem provedené práce v průběhu realizace díla na základě zjišťovacích protokolů a dle nich vystavených faktur buď na účet žalobce, nebo dohodami o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků. Žalobce však dílo ve stanoveném termínu nedokončil a žalovaným nepředal. Žalované od smlouvy o dílo odstoupily dopisem ze dne 8. 10. 2010. 4. Soud prvního stupně nepřisvědčil argumentaci žalobce týkající se neplatnosti zápočtů pohledávek provedených po odstoupení od smlouvy. Po odstoupení od smlouvy o dílo zůstal žalobci nárok na vypořádání toho, co žalovaným poskytl, a proti jeho pohledávce bylo tedy možno započíst pohledávky žalovaných. Zápočty pohledávek provedené dohodou i jednostranným započtením pohledávek a závazků jsou platné a žalobcův nárok na vypořádání plnění poskytnutého žalovaným v rozsahu započtení zanikl. Žalovanými bylo žalobci uhrazeno celkem 876 393,19 EUR, tedy 92,35% celkové ceny díla sjednané ve smlouvě o dílo bez DPH. Rozdíl mezi celkovou cenou díla a jeho neuhrazenou částí činí 7,25% z ceny díla, tj. 69 524,97 EUR. 5. Nárok, který žalobce žalobou uplatňoval, soud prvního stupně posoudil v souladu s § 544 odst. 1 obch. zák. Z provedeného dokazování i z nesporných tvrzení účastníků učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že žalobce dílo nerealizoval v rozsahu, jaký byl sjednán ve smlouvě, a nemá tedy právo na úhradu plné ceny díla. Výše žalobou uplatňovaného nároku výrazně přesahovala cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo. Žalobce přitom netvrdil, že by realizoval jiné dílo, než bylo sjednáno ve smlouvě o dílo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na vydání toho, o co se objednatelky díla obohatily, nemůže být neomezený a nemůže přesáhnout cenu díla, kterou by žalované jako objednatelky zaplatily v případě, že by dílo bylo řádně provedeno, neboť zhotovitel by se tak dostal do výhodnějšího postavení než v případě, že by smlouva byla řádně splněna, či v případě, že by od ní sám odstoupil pro prodlení objednatelek. 6. Soud prvního stupně dále znovu zdůraznil, že limitem plnění, které by žalobce mohl po žalovaných požadovat, je cena díla sjednaná ve smlouvě o dílo, a to i v případě, že by bylo prokázáno, že hodnota toho, o co se žalované obohatily, přesahuje peněžité plnění, které bylo žalovanými žalobci již poskytnuto. Nad rámec toho, co již bylo žalobci zaplaceno, by mohl žalobce požadovat částku 69 524,97 EUR představující případnou neuhrazenou cenu díla (zbývajících 7,25% z ceny díla). I kdyby však tento nárok žalobce existoval, zanikl by započtením proti nároku žalovaných na zaplacení smluvní pokuty ve výši 800 000 EUR, který žalované in eventum vznesly. 7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. 8. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 5 Cmo 302/2013-438, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit žalované 2)náhradu nákladů řízení (výrok I.), změnil jej ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit žalované 3) náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. a IV.). 9. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce nemůže po žalovaných požadovat více, než by se mu dostalo, pokud by své povinnosti ze smlouvy o dílo řádně a včas splnil. Na tom podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani argument žalobce, že mu by předložena nedostatečná projektová dokumentace a že cena byla tzv. podhodnocena, neboť žalobce podpisem smlouvy o dílo potvrdil, že se na ceně se žalovanými dohodl na základě předložených dokladů a že je mu objem výkonů zcela jasný, že k výpočtu ceny vzal v úvahu všechny směrodatné okolnosti a je srozuměn se všemi podmínkami výstavby díla (čl. IV bod 1 předmětné smlouvy o dílo). II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. právní otázka řešená odvolacím soudem má být dovolacím soudem vyřešena jinak. 11. Právního pochybení se podle dovolatele odvolací soud dopustil svým závěrem, že po žalovaných nelze požadovat více, než co by se dovolateli dostalo, pokud by předmětné dílo bylo dokončeno řádně a včas. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) podle dovolatele pominul, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba vyjít z obecné ceny (tržní hodnoty) stavby, kterou žalované získaly do svého vlastnictví. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010, z nějž se podle dovolatele podává, že pro stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba posoudit rozdíl mezi hodnotou stavby před počátkem stavebních prací a po jejich ukončení. Vypočtený rozdíl pak představuje výši bezdůvodného obohacení. Odvolací soud dle názoru dovolatele pochybil rovněž v tom, že pominul rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, podle nějž cena díla sjednaná v zaniklé smlouvě o dílo není rozhodná. 12. Odvolací soud podle dovolatel rovněž pochybil, neboť měl nejprve dospět k závěru o přesné výši bezdůvodného obohacení a teprve poté se mohl zabývat námitkou započtení smluvní pokuty, kterou vznesly žalované. Dovolatel se domnívá, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o dílo odporuje zásadám poctivého obchodního styku a dobrých mravů, a je proto neplatné. Soudy obou stupňů se však platností tohoto ustanovení smlouvy o dílo nezabývaly a nezkoumaly ani přiměřenost výše smluvní pokuty. 13. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013. 15. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) usnesením zedne 13. 6. 2014, č. j. KSOS 34 INS 6537/2014-A-50, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 10:38 hodin zjistil úpadek dlužníka (žalované 3) a ustanovil jejím insolvenčním správcem Insolvenční agenturu v.o.s., se sídlem v K. V. Usnesení nabylo právní moci ve výroku o zjištění úpadku dne 13. 6. 2014 a ve výroku o ustanovení insolvenčního správce dne 2. 7. 2014. Usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. KSOS 34 INS 6537/2014-B-26, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 15:28 hodin, potvrdil insolvenční soud usnesení schůze věřitelů ze dne 5. 9. 2014, kterým byla povolena reorganizace dlužníka (žalované 3). Toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 9. 2014. 16. Usnesením ze dne 12. 11. 2015, č. j. 32 Cdo 3964/2014-526, vyrozuměl Nejvyšší soud účastníky o tom, že usnesením ze dne 13. 6. 2014, č. j. KSOS 34 INS 6537/2014-A-50, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 13. 6. 2014 v 10:38 hodin, Krajský soud v Ostravě jako insolvenční soud zjistil úpadek žalované 3) a že okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku bylo řízení v této věci ve vztahu k žalované 3) přerušeno. Nejvyšší soud se proto zabýval dovoláním žalobce pouze ve vztahu k žalované 2). 17. Otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého v předmětné smlouvě o dílo přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezaložil. 18. Dovolání je však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. v otázce, zda-li výše úhrady podle § 544 odst. 1 obch. zák. může přesáhnout cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 19. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.). 20. Podle ustanovení § 544 odst. 1 obch. zák., má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá. 21. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů dovolatel neprovedl dílo v rozsahu, jaký byl sjednán ve smlouvě o dílo, a žalované od smlouvy odstoupily pro prodlení dovolatele se splněním povinnosti provést dílo ve sjednaném čase. Tato skutková zjištění byla mezi účastníky nesporná. 22. Odkázal-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010, přehlédl, že toto rozhodnutí řeší otázku, v čem spočívá obohacení objednatele dle § 544 odst. 1 obch. zák., neřeší však dovolatelem shora vymezenou otázku výše úhrady podle téhož ustanovení obchodního zákoníku. Tato otázka nebyla doposud řešena ani v rozhodování dovolacího soudu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, na který dovolatel odkázal, řešil případ skutkově odlišný a na nyní souzenou věc nedopadá. 23. Ustanovení § 544 odst. 1 obch. zák. poskytuje ochranu především objednateli v situaci, kdy (za splnění dalších podmínek) závazek k provedení díla zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá. V nyní souzené věci bylo tímto důvodem porušení smluvní povinnosti zhotovitele – prodlení se splněním povinnosti provést dílo ve sjednaném čase. Proto, jak správně dovodily soudy obou stupňů, se v případě zániku závazku provést dílo z tohoto důvodu nemůže dostat ten, kdo smlouvu porušil(zhotovitel), do výhodnějšího postavení než v případě, kdyby závazek nezanikl a smlouva byla řádně splněna. Toto hledisko nelze při výkladu ustanovení § 544 odst. 1 obch. zák. pominout, a proto výše nároku zhotovitele na úhradu toho, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, nemůže přesáhnout cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo. 24. Nejvyšší soud proto uzavřel, že k naplnění žádného z ohlášených dovolacích důvodů nedošlo. 25. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku ve věci samé pro nedůvodnost zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

decision_1272.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1253/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1253.2015.1 Číslo: 12/2016 Právní věta: Zpětvzetí již uděleného souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného pro skutek, v němž byl původně spatřován některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř., nebrání orgánu činnému v trestním řízení přezkoumat a posoudit, zda s ohledem na probíhající dokazování nemohou jeho výsledky případně odůvodnit změnu právní kvalifikace posuzovaného skutku podle ustanovení o takovém trestném činu, jehož stíhání není podmíněno souhlasem poškozeného. Pokud orgán činný v trestním řízení dospěje k takovému závěru a postupuje podle § 160 odst. 6 tr. ř. (popř. § 190 odst. 2 tr. ř., § 225 odst. 2 tr. ř.), lze pokračovat pro daný skutek v trestním stíhání navzdory zpětvzetí souhlasu poškozeného. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 02.12.2015 Spisová značka: 3 Tdo 1253/2015 Číslo rozhodnutí: 12 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Souhlas poškozeného s trestním stíháním Předpisy: § 163 odst. 1 tr. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. I. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 182/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 184/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 19 T 184/2014, byl obviněný M. I. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k § 145 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v blíže nezjištěné době, kolem 8. srpna 2014, po předchozích opakovaných slovních konfliktech spojených s opakovanými rozchody a následným usmiřováním, opětovně slovně napadl poškozenou V. B., která se v té době nacházela u něho doma V. S., P., načež jí sdělil, že ji odveze vozem domů, kdy při jízdě ze S. na V. Ch. nejdříve na poškozenou křičel a následně ji udeřil pěstí do stehna, když se poškozená snažila bránit tím, že si na stehno dalakabelku, tuto vzal, vystoupil z vozu, následně ji vyhodil do pole a po nastoupení zpět do vozidla pokračoval v jízdě, kdy po odbočení z ulice K L. směrem do ulice K H. následně poškozené řekl, aby si za jízdy vystoupila, přitom otevřel dveře u spolujezdce a začal za jízdy poškozenou vytlačovat z vozidla ven, a to i přes prosby poškozené, aby toho nechal, ji z jedoucího vozidla vystrčil, poškozená vypadla z vozidla a v šoku hlasitě křičela, nato obžalovaný vozidlo zastavil, naštvaně vystoupil z vozidla, jelikož poškozená nemohla vstát, tuto postavil na nohy a poté ji požádal, aby na místo přivolala policii, že se bojí, že by jí mohl ublížit i víc, přičemž jednáním obžalovaného byly poškozené způsobeny lehké oděrky na nohou, rukou a zádech, poranění palce u nohy, ze soudně lékařského hlediska však hrozil poškozené vznik i velmi závažných úrazových změn, zejména v oblasti hlavy, a to i při relativně pomalé jízdě vozidla, mohlo dojít k prudkému nárazu hlavy na tvrdou podložku či vystupující tupý předmět, ke zlomeninám skeletu zejména horních končetin či k přímému ohrožení života poškozené, a způsobená zranění tak mohla dosáhnout ze soudně lékařského hlediska charakteru těžké újmy na zdraví“. Za to byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. 2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 182/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 6. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. I. následně dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. 4. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že v průběhu trestního řízení došlo ze strany policie a státního zastupitelství k významnému porušení trestního řádu a jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V této souvislosti připomněl, že byl od počátku trestně stíhán pro tři skutky, v nichž policejní orgán spatřoval přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad 1), pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad 2) a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Stíhání pro všechny tyto přečiny bylo přitom podmíněno původním souhlasem poškozené V. B., která jej ovšem dne 13. 10. 2014 vzala zpět. V ten okamžik mělo být podle názoru dovolatele jeho trestní stíhání zastaveno jako nepřípustné z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. K tomu však chybně nedošlo v plném rozsahu, když policejní orgán „překvalifikoval“ skutek ad 2) na pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kde již souhlas poškozeného podle § 163 odst. 1 tr. ř. s trestním stíháním zákon nevyžaduje. Dovolatel pokládá za podstatné, že k uvedené změně právní kvalifikace došlo ve skutečnosti nejdříve dne 14. 10. 2014, a nikoli o den dříve, jak je uvedeno na příslušné listině. Z toho dovozuje, že orgán činný v trestním řízení postupoval úmyslně svévolně a účelově, aby ho mohl nadále vazebně stíhat. Tím je naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 5. V rámci dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný poukázal na to, že soudy obou stupňů svůj závěr o jeho vině žalovaným skutkem založily pouze na výpovědi poškozené. Ta sice původně uváděla, že jím byla násilím vystrčena z automobilu za jízdy, ovšem v dalším průběhu řízení své tvrzení korigovala v tom smyslu, že „si není zcela jistá, zda v danou chvíli vozidlo jelo, nebo již stálo“. Znaleckým posudkem z oboru dopravy pak bylo prokázáno, že obviněný nemohl tempore criminis jet s vozidlem rychlostí 30 km/h, jak na počátku vypovědělasvědkyně, ale maximálně rychlostí 5 km/h. K vysvětlení rozporů v jejích výpovědích dovolatel navrhl v rámci odvolacího řízení její opětovný výslech. Soud druhého stupně však tento důkazní návrh zamítl, a nevyčerpal tak všechny dostupné prostředky pro řádné zjištění skutkového stavu věci. Tím znovu porušil právo dovolatele na spravedlivý proces. V další části dovolání obviněný ze svého pohledu podrobně hodnotil závěry znaleckých posudků z oboru dopravy. Z nich podle něj jednoznačně vyplynulo, že poškozenou z automobilu nevystrčil za jízdy, ale v danou chvíli stál na místě. Proto navrhoval vypracování „sjednocujícího posudku“, jímž mělo být postaveno najisto, zda u poškozené skutečně mohlo dojít v důsledku jeho jednání k vzniku těžké újmy na zdraví, či nikoli. Ani k tomuto doplnění dokazování však soudy obou stupňů po jeho výtce nepřistoupily. Skutkový stav tak zjistily zcela nedostatečně. Provedené důkazy navíc hodnotily tendenčně v neprospěch dovolatele, v rozporu se zásadou presumpce neviny, obsaženou v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 6. Dovolatel je dále přesvědčen, že ani zjištěný skutkový stav věci, jak byl popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nebylo možno právně posoudit jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví pro absenci zákonem požadované formy úmyslného zavinění (tj. alespoň eventuálního úmyslu). V této souvislosti zdůraznil, že pokud bylo vozidlo v okamžiku vystrčení poškozené ven vůbec v pohybu, pak jelo rychlostí maximálně 5 km/h; tj. velmi pomalu. Potom ovšem nemohl být ani srozuměn s tím, že by u ní mohlo dojít k těžké újmě na zdraví. Předvídat se nedala ani zranění lehká, která ostatně poškozená také neutrpěla. Soudy se důkladněji nezabývaly ani zhodnocením otázky společenské škodlivosti jeho jednání, zejména s ohledem na postoj poškozené, která vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním. Uplatnění trestní odpovědnosti v daném případě nebylo podle dovolatele namístě již s přihlédnutím k principu ultima ratio. 7. Za nedostatečně odůvodněný dovolatel považuje i výrok o nepodmíněném trestu, který mu byl uložen. Ten je nutno pokládat za nepřiměřeně přísný, jestliže se měl dopustit pouze pokusu trestného činu, kdy jednal v citovém rozrušení, poškozená s odstupem času nechtěla, aby byl dále trestně stíhán, a kromě toho neutrpěla ani lehká zranění. Uložený trest podle názoru dovolatele nebude mít na jeho osobu výchovný účinek a setrvání ve výkonu trestu nepřispěje k jeho nápravě ani k účinnému řešení jeho psychických problémů, na němž začal při pobytu na svobodě dobrovolně spolupracovat s psycholožkou; zvláště pak je-li ještě ve věku blízkém věku mladistvých. Dovolatel je přesvědčen, že při zohlednění principů přiměřenosti a proporcionality trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku v jeho případě postačovalo uložení trestu nespojeného s přímým výkonem. 8. S ohledem na výše rekapitulované námitky uzavřel své dovolání návrhem, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 182/2015, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2015, č. j. 19 T 184/2014, a Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 4. 9. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 5. 10. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství tohoto oprávnění nevyužívá a k podanému dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Vyjádřil pouze souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání. III. Přípustnost dovolání10. Obviněný M. I. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. 12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.). 13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá tedy na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno, přestože byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 14. Námitkou, že zpětvzetí souhlasu poškozené V. B. s jeho trestním stíháním bylo důvodem pro jeho okamžité zastavení pro nepřípustnost podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., a to i ohledně skutku označeného v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 9. 2014, č. j. KRPA-335108-14/TČ-2014-001271, pod bodem ad 2), uplatnil dovolatel zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. právně relevantně. Nejvyšší soud však jeho důvodům a argumentaci, jak byly rekapitulovány shora, nepřiznal opodstatnění. 15. V prvé řadě je třeba připomenout, že obviněný vznesl výše uvedenou námitku opakovaně již v průběhu přípravného řízení, zejména pak v rámci stížnosti podané proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 10. 2014, č. j. 37 Nt 3042/2014-4, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně se v odůvodnění usnesení o zamítnutí podané stížnosti ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 8 To 486/2014 (č. l. 20 a násl. procesního spisu), otázkou přípustnosti dalšího trestního stíhání obviněného pro skutek ad 2) důsledně zabýval a zodpověděl ji věcně správně (k tomu viz podrobné odůvodnění citovaného rozhodnutí na str. 3 dole až 5). Pokud na ně Obvodní soud pro Prahu 5 následně pro stručnost odkázal na str. 10 shora odůvodnění odsuzujícího rozsudku, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout.16. Rovněž Nejvyšší soud zastává právní názor, že zpětvzetí již uděleného souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného pro skutek, v němž byl původně spatřován některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř., nebrání orgánu činnému v trestním řízení přezkoumat a posoudit, zda s ohledem na probíhající dokazování nemohou jeho výsledky případně odůvodnit změnu právní kvalifikace posuzovaného skutku podle ustanovení o takovém trestném činu, jehož stíhání souhlasem poškozeného podmíněno není. Pokud orgán činný v trestním řízení dospěje k podloženému závěru, že tomu tak je, a vůči obviněnému současně dostojí své povinnosti uvedené v § 160 odst. 6 tr. ř. (popř. § 190 odst. 2 tr. ř., § 225 odst.2 tr. ř.), lze pro daný skutek v trestním stíhání – navzdory zpětvzetí souhlasu poškozeného – pokračovat. 17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). 18. S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci vznesl na výhrady vůči rozsahu dokazování ve věci a vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, zejména pak usvědčující výpověď poškozené z přípravného řízení a závěry znaleckých posudků z odvětví soudního lékařství a z oboru dopravy, vypracovaných MUDr. Ivanem Procházkou, resp. Stanislavem Bartoněm. Dovolatel v podstatě setrval na své obhajobě uplatňované po celé trestní řízení, podle níž poškozenou vypudil z automobilu až poté, co zabrzdil a stál na místě, a nikoli ještě za jízdy; tedy že skutkový děj neproběhl tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Soudy podle přesvědčení dovolatele tuto jeho verzi provedeným dokazováním nevyvrátily a přesto ho – v rozporu se zásadou in dubio pro reo – uznaly vinným. Jinými slovy, obsah provedených důkazů interpretovaly zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě, resp. není přípustný. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné i s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedyzčásti nezaložil na hmotně právních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.) se primárně domáhal zásadní revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotně právním posouzení jeho jednání. Takové námitky – jak bylo zmíněno výše – pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. 19. Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány tyto zásadní procesní vady, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měly nebo mohly mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu lze (výjimečně) připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum. 20. Podle názoru Nejvyššího soudu se však o takovou situaci v projednávaném případě nejedná. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté podrobně a přesvědčivě zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané a proč považoval alternativu skutkového děje předkládanou obviněným, podle níž ve skutečnosti násilně vytlačil poškozenou z vozidla až poté, co úplně zastavil, za jednoznačně vyvrácenou. Jeho úvahy prezentované v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (viz na str. 6 dole až 10 shora) nijak principům formální logiky neodporují. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) řádně odůvodnil. I on dostatečně vysvětlil, proč nepřisvědčil obhajobě obviněného, spočívající v popírání či bagatelizaci žalovaného jednání (viz část na str. 6-7 písemného vyhotovení napadeného usnesení). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle. 21. K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými), a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitéhoodůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují. Soudy konkrétní důkazní návrhy obviněného neopomenuly. Soud prvního stupně rozvedl důvody, pro které k obhajobou navrhovanému doplnění dokazování nepřistoupil, na str. 6 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud pak své podrobné stanovisko k dovolatelem tvrzené nutnosti dalšího dokazování zaujal na str. 5 a 6 odůvodnění svého usnesení. 22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkami, podle nichž jeho jednání ani v podobě, jak ji zjistily soudy obou stupňů, jednak nevykazuje znaky pokusu zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky (zde alespoň ve formě nepřímého úmyslu) a jednak nebylo do té míry společensky škodlivé, aby v daném případě bylo nutno přistoupit k uplatnění trestněprávní represe. 23. Při posuzování jejich opodstatnění dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům: V obecné rovině je třeba připomenout, že zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusu tohoto trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu těžkého ublížení na zdraví, kdy pachatel jedná v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu těžkého ublížení na zdraví, musí být bezpečně prokázán úmysl (§ 15 tr. zákoníku) tento trestný čin spáchat. Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že závěr o úmyslu pachatele způsobit jednáním ukončeným ve stadiu pokusu jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový těžší následek mohlo způsobit. Naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu podle § 145 tr. zákoníku předpokládá, že úmysl pachatele, ať přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] či nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] zároveň směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. 24. Tzv. nepřímý úmysl, jímž bylo podle závěru soudů zahrnuto posuzované jednání dovolatele, je charakterizován tím, že pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a s eventualitou, že se tak stane, byl zároveň srozuměn. Vůle ve formě srozumění tak vyjadřuje aktivní vztah pachatele k způsobenému následku (zde těžké újmy na zdraví jiného). Podle právní nauky (srov. např. V. Solnař: Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) pak představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění (srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003). Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle. V judikatuře se zdůrazňuje, že při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu jinému způsobit těžkou újmu na zdraví, je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl proveden, jakého nástroje při něm bylo případně použito apod. 25. Podstatná skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotně právním posouzení otázky zavinění, lze stručně reprodukovat tak, že dovolatel dne 8. 8. 2014 během partnerské schůzky nejprve ve svém bydlišti slovně napadl svou přítelkyni V. B. a poté jí sdělil, že ji odveze domů. Jejich slovní rozepře však pokračovala i při jízdě v automobilu a eskalovala v dovolatelově impulzivní reakci, kdy poškozenou nejprve udeřil do stehna, posléze zastavil, vzal její kabelku, kterou měla na klíně, vystoupil z vozu, příruční zavazadlo odhodil do pole a znovu pokračoval v jízdě. Ani předchozí „potrestání“ poškozené ho však zjevně dostatečně neuspokojilo a jeho hněv nijak nezmírnilo. Naopak, své rozčílení následně projevil výzvou, aby si poškozená za jízdy „vystoupila“ z auta, doprovázenou demonstrativním otevřením dveří u spolujezdce, a přestože ho partnerka z důvodnýchobav o své zdraví prosila, aby jí nejprve zastavil a umožnil jí vůz opustit bezpečně, nebo dalšího hrubého jednání vůči ní zanechal, počal ji z jedoucího vozidla násilím vystrkovat, dokud nevypadla na vozovku. Teprve poté zastavil a sám z vozu vystoupil, vědom si nebezpečnosti svého předchozího počínání, a v obavě z možných následků pro zdraví poškozené, které mohl způsobit, ji šel „zkontrolovat“. 26. Takto zjištěné skutkové okolnosti závěr soudů o naplnění znaků subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v jednání dovolatele plně odůvodňují. 27. Jeho námitka, že při poměrně nízké rychlosti jízdy v řádu několika km/h nemohl při násilném vypuzení poškozené z automobilu předpokládat vznik jakýchkoli úrazových změn na jejím těle, natož pak závažnějších poranění, a v tomto směru nebyla v jeho jednání dána již zmíněná představová složka úmyslu ve vztahu k následku předpokládanému v ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku, podle názoru Nejvyššího soudu nemůže obstát. Dovolatel v jejím rámci poněkud tendenčně přirovnal řešenou situaci k postrčení chodce pohybujícího se volnou chůzí, aniž by vzal v úvahu, že reakční možnosti poškozené k účinné koordinaci pádu z (byť pomalu) jedoucího automobilu, z polohy vsedě na vozovku, musely být logicky výrazně nižší. Je obecně známo, že i průměrně intelektově vybavený člověk s elementárními znalostmi v oblasti fyziky si dokáže reálně představit, že násilně vystrčená osoba z jedoucího vozidla může prudce a nekontrolovatelně dopadnout na pozemní komunikaci např. hlavou, tedy navýsost citlivou částí těla, v níž jsou uloženy životně důležité orgány (zejména mozek), k jejichž závažnému až fatálnímu poranění může dojít poměrně snadno. Totéž platí i v případě horních či dolních končetin, které jsou nekoordinovaným pádem na tvrdou podložku vystaveny riziku komplikovaných fraktur, z nichž některé mohou vést i k doživotnímu omezení hybnosti. Skutečnost, že poškozená v daném případě z celé situace vyvázla pouze s četnými oděrkami, rozhodně nezávisela na vůli dovolatele a byla spíše výslednicí šťastné shody okolností. 28. K námitce obviněného, že soudy se při svém rozhodování odklonily od zásady „ultima ratio“, podle níž má být trestněprávní řešení krajním prostředkem ochrany celospolečenských hodnot, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Pouze tehdy lze uplatňovat odpovědnost pachatele podle jiné právní normy (např. zákona o přestupcích). Jednání dovolatele, jímž beze zbytku naplnil všechny zákonné znaky pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, však výše uvedený rámec jednoznačně přesáhlo. Poukazovaná změna postoje poškozené k jeho trestnímu stíhání ještě v průběhu přípravného řízení na společenské škodlivosti jeho činu ničeho neubírá. Užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. 29. Výtky dovolatele směřující proti tvrdosti (nepřiměřenosti) uloženého trestu odnětí svobody dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu citovaného důvodu dovolání je možno – pokud jde o výrok o trestu – považovat jen pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného, nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003 Rt.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v „jiném nesprávném právním posouzení“ též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě i přiobecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších, zákonem taxativně vymezených vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. 30. Pouze pro úplnost lze dodat, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ani takovou vadou však výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně v projednávané trestní věci netrpí (viz ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 2 tr. zákoníku). 31. Protože dovolání obviněného M. I. bylo opřeno dílem o námitky, které nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a v jeho podle § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. relevantně uplatněných částech mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je výrokem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

decision_1273.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.110.2015.1 Číslo: 83/2016 Právní věta: Ustanovení § 140e insolvenčního zákona zakazuje nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, které by postihovaly majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, i pro ta insolvenční řízení, v nichž i v době od 1. 1. 2014 trvají účinky rozhodnutí o úpadku vydaných před 1. 1. 2014. U pohledávky (jistiny), která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nelze považovat příslušenství pohledávky tvořené soudem přiznanou náhradou nákladů řízení za peněžitý závazek, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení (§ 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), ani za pohledávku vzniklou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení (§ 409 odst. 2 insolvenčního zákona), bez zřetele k tomu, že toto příslušenství vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) po schválení oddlužení. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.11.2015 Spisová značka: 29 NSCR 110/2015 Číslo rozhodnutí: 83 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Náklady řízení, Oddlužení Předpisy: § 140e IZ § 409 odst. 2 IZ § 418 odst. 1 písm. c) IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání dlužníka změnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. KSOS 8 INS 27373/2012, 3 VSOL 253/2015-B, tak, že se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. KSOS 8 INS 27373/2012-B, potvrzuje. I. Dosavadní průběh řízení1. Usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. KSOS 8 INS 27373/2012-B-16, zamítl Krajský soud v Ostravě návrh věřitele R. na zrušení schváleného oddlužení dlužníka R. K. 2. Insolvenční soud [vycházeje z ustanovení § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) a z ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] dospěl k závěru, že dotčená pohledávka věřitele R. vůči dlužníku z titulu náhrady nákladů řízení je příslušenstvím pohledávky, která vznikla před schválením oddlužení. „Dlužník“ (správně věřitel R.) měl proto odpovídající částku přihlásit jako podmíněnou pohledávku a po pravomocném rozhodnutí ji doložit. Nejde o pohledávku novou, vzniklou po schválení oddlužení. 3. Co do nákladů exekučního řízení, specifikovaných ve vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 23. 7. 2014, platí, že závazek k jejich úhradě (soudnímu) exekutorovi vzniká až rozhodnutím – příkazem k úhradě nákladů exekuce. Takové rozhodnutí v rámci návrhu věřitele R. na zrušení oddlužení nebylo předloženo. 4. Návrh věřitele R. na zrušení oddlužení není za daného stavu důvodný. 5. K odvolání věřitele R. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 7. 2015, č. j. KSOS 8 INS 27373/2012, 3 VSOL 253/2015-B-24, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 418 odst. 1, 2 a 4 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: [1] Odvolací soud nepřisvědčuje závěru insolvenčního soudu, že pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení je pohledávkou, která vznikla před schválením oddlužení, a že věřitel R. měl odpovídající částku přihlásit jako podmíněnou pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka a po pravomocném rozhodnutí tuto pohledávku doložit. [2] Povahou nároku na náhradu nákladů řízení se opakovaně zabýval ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud. V důvodech rozhodnutí ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod č. 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [de o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu (dále jen „R 146/2011“)], uvedl, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé. [3] V rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014 [jde o rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 85/2015 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 85/2015“)], Nejvyšší soud řešil otázku, zda nárok na náhradu nákladů občanského soudního řízení je konstruován jako pohledávka vázána na splnění odkládací podmínky. Uzavřel, že vzniká-li nárok na náhradu nákladů řízení teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (R 146/2011), pak před okamžikem vzniku (před právní mocí soudního rozhodnutí, které nárok přiznává) neexistuje ani v podobě pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky. Jinak řečeno, před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníkuobčanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. [4] Ze shora citovaných závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že právní posouzení věci provedené insolvenčním soudem správné není. Odvolatelem tvrzená pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení neexistovala ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka (21. 11. 2012) ani ke dni vydání rozhodnutí o schválení oddlužení (19. 2. 2013). Tato pohledávka vznikla až 7. 3. 2013, kdy rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nabylo právní moci. Jde o peněžitý závazek, který vznikl dlužníku po schválení oddlužení. [5] Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen „o. s. ř.“), napadené usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc vrací k dalšímu řízení, v průběhu kterého se insolvenční soud bude zabývat tím, zda jde o závazek, jehož vznik dlužník zavinil, a také tím, zda tento závazek v mezidobí nezanikl zaplacením. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda příslušenství pohledávky, která vznikla před zahájením insolvenčního řízení, tvořené náhradou nákladů řízení, o které bylo rozhodnuto až po rozhodnutí o úpadku, je pohledávkou za podstatou, případně, zda jde o nový peněžitý závazek, případně, zda jde o pohledávku, která se má uspokojovat v rámci insolvenčního řízení, nebo zda jde o pohledávku vyloučenou z uspokojení. 8. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že návrh na zrušení oddlužení se zamítá. 9. V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že výše charakterizovaná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení není novým peněžitým závazkem (a tudíž pohledávkou za majetkovou podstatou), takže nemůže být důvodem pro zrušení schváleného oddlužení. Míní, že příslušenství pohledávky (náklady řízení) není možné oddělit od pohledávky samotné. S odvolacím soudem souhlasí dovolatel jen potud, že nárok na náhradu nákladů řízení vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu. Příslušenství pohledávky, která vznikla před zahájením insolvenčního řízení, však musí sledovat osud jistiny, když i Nejvyšší soud dovodil (v R 85/2015), že pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení je příslušenstvím pohledávky, na které se vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u nalézacího soudu, přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení. 10. Insolvenční správce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s názorem dovolatele, maje napadené rozhodnutí za nesprávné. 11. Věřitel R. ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, poukazuje na závěry obsažené v R 146/2011 a v R 85/2015 s tím, že jeho pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení neexistovala ke dni rozhodnutí o úpadku ani ke dni rozhodnutí o schválení oddlužení. Podmínky uvedené v § 418 insolvenčního zákona má za splněné.III. Přípustnost dovolání 12. Dovolání je v dané věci přípustné dle § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek (dovoláním předestřených), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. IV. Důvodnost dovolání 13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 16. Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých: [1] Usnesením ze dne 27. 9. 2012, č. j. 110 EC 112/2012-16, zastavil Okresní soud ve Frýdku- Místku (dále jen „okresní soud“) řízení o žalobě, kterou se právní předchůdce věřitele R. (S. N., s. r. o.) (jako žalobce) domáhal po dlužníku (jako žalovaném) zaplacení částky 7 201,41 Kč. K zastavení řízení došlo pro zpětvzetí žaloby pro chování dlužníka, který uhradil dluh po zahájení řízení (ve výroku o zastavení řízení nabylo usnesení právní moci dne 20. 10. 2012). Okresní soud dále uložil dlužníku (žalovanému) zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7 280 Kč. [2] Usnesením ze dne 21. 11. 2012, č. j. KSOS 8 INS 27373/2012-A-4, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení. [3] K odvolání dlužníka (coby žalovaného) i právního předchůdce věřitele R. (coby žalobce) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 1. 2013, č. j. 57 Co 978/2012-31 (které nabylo právní moci dne 7. 3. 2013), změnil usnesení okresního soudu ze dne 27. 9. 2012 v napadeném výroku o nákladech řízení tak, že uložil dlužníku zaplatit právnímu předchůdci věřitele R. do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 10 964 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 968 Kč. [4] Usnesením ze dne 19. 2. 2013, č. j. KSOS 8 INS 27373/2012-B-3, schválil insolvenční soud oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. [5] Podáním z 2. 4. 2014 uplatnil věřitel R. u insolvenčního správce pohledávku ve výši 11 932 Kč jako pohledávku za majetkovou podstatou vzniklou mu z titulu náhrady nákladů řízení podle usnesení okresního soudu ze dne 27. 9. 2012 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2013). [6] Soudní exekutor JUDr. J. P. vydal dne 23. 7. 2014 pod č. j. 065 EX 02408/14-013 vyrozumění o zahájení exekuce proti dlužníku (povinnému) k vymožení povinností uložených usnesením okresního soudu ze dne 27. 9. 2012 (ve spojení s usnesením Krajského soudu vOstravě ze dne 29. 1. 2013) ve prospěch věřitele R (oprávněného), a to nákladů soudního řízení ve výši 11 132 Kč, předběžných nákladů exekutora ve výši 5 445 Kč, odměny ve výši 3 630 Kč a nákladů oprávněného ve výši 2 637,80 Kč (celkem 22 844,80 Kč). [7] Podáním z 12. 8. 2014 navrhl věřitel R. insolvenčnímu soudu, aby vzhledem k jeho neuspokojené pohledávce z titulu náhrady nákladů řízení, pro kterou vede exekuci na majetek dlužníka, zrušil oddlužení dlužníka dle ustanovení § 418 insolvenčního zákona. 17. Podle ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. [ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro věc rozhodném se zřetelem k ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. 18. Povahou pohledávky vzniklé z titulu práva na náhradu nákladů řízení přiznané v občanském soudním řízení pravomocným soudním rozhodnutím se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům: [1] Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (R 146/2011). [2] Před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky (R 85/2015). [3] V rozsahu, v němž bylo věřiteli v soudním řízení, ve kterém uplatnil pohledávku vůči dlužníku, pravomocně přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení, jde o příslušenství pohledávky ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2114/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod č. 24 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3403/2012). 19. Pro poměry dané věci odtud plyne, že: [1] Pohledávka věřitele R. z titulu práva na náhradu nákladů řízení ve výši 11 932 Kč vznikla až právní mocí usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. l. 2013 (až 7. 3. 2013), tedy v době, kdy již nemohla být přihlášena do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (po uplynutí propadné třicetidenní přihlašovací lhůty počítané od zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku). [2] Před vznikem pohledávky ji věřitel R. nemohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. [3] Pohledávka měla charakter příslušenství pohledávky uspokojené ještě před zjištěním dlužníkova úpadku (ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák. šlo o náklady spojené s uplatněním pohledávky). 20. S přihlédnutím k době vzniku pohledávky z titulu práva na náhradu nákladů řízení (7. 3. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě) je pro posouzení, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou, určující ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle tohoto ustanovení pak platí, že pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou a) hotové výdaje a odměna insolvenčního správce,b) náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka, c) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku, d) náhrada hotových výdajů a odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty, e) daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, f) pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s výjimkou smluv uzavřených dlužníkem po schválení oddlužení, g) pohledávky věřitelů ze smluv, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními povolila, jakož i ze smluv, které osoba s dispozičními oprávněními nevypověděla, h) pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno nebo které osoba s dispozičními oprávněními vypověděla, i) náhrada hotových výdajů osob, které poskytly insolvenčnímu správci součinnost, j) další pohledávky, o nichž tak stanoví tento zákon. 21. Výčet pohledávek za majetkovou podstatou v ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona je výčtem taxativním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod č. 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“); ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 721/2012, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu), přičemž pohledávka věřitele R. není přiřaditelná žádné z tam vypočtených pohledávek. 22. Dlužno dodat, že tuto pohledávku nelze považovat za pohledávku za majetkovou podstatou ani po změnách insolvenčního zákona provedených s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. 23. Budiž dále řečeno, že vzhledem k tomu, že insolvenční soud rozhodoval o návrhu na zrušení oddlužení po 1. 1. 2014, uplatní se pro zkoumání předpokladů pro zrušení oddlužení ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II části první zákona č. 294/2013 Sb.). 24. Podle ustanovení § 418 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti (odstavec 1 písm. c/). Má se za to, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku podle odstavce 1 písm. c), byl-li k jeho vymožení vůči dlužníku nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce (odstavec 2). 25. K předpokladům pro zrušení oddlužení ve smyslu § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (jejichž naplnění bylo předmětem zkoumání obou soudů) patří: [1] Vznik peněžitého závazku dlužníka po schválení oddlužení.[2] Neuhrazení tohoto peněžitého závazku po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti. [3] Zaviněné jednání dlužníka vedoucí ke vzniku tohoto peněžitého závazku. 26. Pro závěr, že dlužník vznik závazku „zavinil“, postačuje (jelikož insolvenční zákon neurčuje jinak) zavinění ve formě nedbalosti. Co do zavinění dlužníka na vzniku peněžitého závazku po lhůtě splatnosti přitom platí vyvratitelná domněnka „zavinění“, byl-li k vymožení takového peněžitého závazku nařízen vůči dlužníku výkon rozhodnutí nebo exekuce (§ 418 odst. 2 insolvenčního zákona). 27. Ustanovení § 418 odst. 2 insolvenčního zákona nedoznalo změn od přijetí insolvenčního zákona a zjevným opomenutím zákonodárce nebyla jeho dikce přizpůsobena (na rozdíl od jiných ustanovení insolvenčního zákona /srov. např. ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona/) pozdějším změnám exekučního práva (promítnutým zejména v textu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekučního řádu/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), které účinky spojené dříve jen s nařízením exekuce připínají (v době rozhodné pro tuto věc připínaly) též k zahájení exekuce (k doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému ve smyslu § 44 exekučního řádu). Závěr o existenci vyvratitelné domněnky zavinění dlužníka dle § 418 odst. 2 insolvenčního zákona se tudíž prosadí i pro případy zahájení exekuce směřující k vymožení takového peněžitého závazku. 28. S účinností od 1. 1. 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) určuje (nově) ustanovení § 140e insolvenčního zákona, že v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 (odstavec 1). Pro výkon rozhodnutí nebo exekuci nařízenou nebo zahájenou v rozporu s omezením podle odstavce 1 platí § 109 odst. 6 obdobně (odstavec 2). 29. Dikce § 140e insolvenčního zákona (stejně jako dikce § 140b až 140d a § 141a insolvenčního zákona) váže (v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v článku II části první zákona č. 294/2013 Sb.) použití v něm obsaženého pravidla k době trvání účinků rozhodnutí o úpadku (tedy i k době po 1. 1. 2014). Ustanovení § 140e insolvenčního zákona tedy zakazuje nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty i pro ta insolvenční řízení, v nichž i v době od 1. ledna 2014 trvají účinky rozhodnutí o úpadku vydaných před 1. 1. 2014. To platí i pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka, v němž rozhodnutí o úpadku, jehož účinky trvají, bylo vydáno 21. 11. 2012. 30. Z ustanovení § 8 insolvenčního zákona dále plyne, že ustanovení části první a třetí tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li tento zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak. 31. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře vymezuje odchylku od pravidla obsaženého v § 140e insolvenčního zákona ustanovení § 409 odst. 2 insolvenčního zákona. To určuje, že dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění. Majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení.32. Pro poměry dané věci lze odtud shrnout, že pohledávka věřitele R. z titulu práva na náhradu nákladů řízení ve výši 11 932 Kč vznikla až poté, co u dlužníka nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře (§ 409 odst. 2 insolvenčního zákona), takže pojímáno z čistě časového hlediska zde nebylo překážky, jež by bránila nařízení nebo zahájení exekuce (byť pouze a výlučně na ten majetek dlužníka, který nepodléhá režimu schváleného oddlužení). 33. Insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 12. 2013 (kdy vznikla i předmětná pohledávka věřitele R.) umožňoval věřitelům dlužníka pokračovat ve vedení sporů o peněžité pohledávky zahájených před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka i po rozhodnutí o úpadku dlužníka, jakož i poté, co byl úpadek dlužníka řešen oddlužením (povolením oddlužení a následným schválením jedné z forem oddlužení). Řečené platilo bez zřetele k tomu, že šlo o pohledávky, které podléhaly režimu oddlužení (pohledávky, které věřitelé, kteří chtěli být poměrně uspokojeni z majetku dlužníka za trvání insolvenčního řízení, museli přihlásit do insolvenčního řízení nejpozději v propadné přihlašovací lhůtě určené ustanovením § 136 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013/). U pohledávek, které měly být přihlášeny do insolvenčního řízení, přitom možnost pokračovat ve vedení sporů o ně zjevně nebyla motivována snahou zajistit, aby se věřitelům dostalo (v rozsahu, jenž nebyl podložen přihláškou pohledávky) jiného (vyššího) uspokojení za trvání insolvenčního řízení. Právní úprava pouze dovolovala (bez zřetele k tomu, že insolvenční řízení probíhalo v tzv. sanačním režimu /že úpadek dlužníka byl řešen oddlužením/) věřiteli zajistit si (v rozsahu, v němž pohledávka nebude uspokojena v průběhu insolvenčního řízení) exekuční titul pro případ, že dlužník nevyjde z insolvenčního řízení oddlužen. 34. To je patrno též z důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 929/0 (přijaté posléze s účinností od 1. 1. 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů). Tato novela uvedené pravidlo změnila, přičemž zvláštní část důvodové zprávy (k bodům 71 až 73 k § 140a až § 141a) tuto změnu odůvodňuje následovně: „Skupinu ustanovení, o jejichž změny jde, lze označit jako ta, v nichž se podrobněji a jinak než dosud vymezují další účinky spojené s rozhodnutím o úpadku. Veřejná konzultace ukázala potřebu zvážit, zda sanační způsoby řešení úpadku dlužníka, zejména oddlužení, vskutku mají ponechat stranou (vzhledem k tomu, že dlužník v těchto případech zůstává dlužníkem s dispozičními oprávněními) pravidla zakazující pokračování obecných sporů o pohledávky a jiná práva vedená vůči dlužníku jeho věřiteli. Praxe ukazuje, že tam, kde se sanační způsob řešení úpadku daří, nemá další vedení takových sporů valného smyslu a toliko zatěžuje majetkovou podstatu dalšími náklady při vedení těchto sporů dlužníkem. Obecně lze v této souvislosti říci, že pokračování takových sporů by mělo záviset na účelnosti jejich vedení vzhledem ke způsobu, jakým byly pohledávky a práva věřitelů, jichž se spory týkají, vypořádány v insolvenčním řízení. Jelikož odpověď na tyto otázky dává zpravidla až výsledek přezkoumání pohledávek v insolvenčním řízení, případně rozhodnutí o zvoleném způsobu řešení dlužníkova úpadku, jeví se žádoucím ponechat takové spory „v klidu“ (přerušit je, pokud probíhají) již od rozhodnutí o úpadku. Tomu odpovídá pravidlo promítnuté v textu nového § 140a, jež se potud výslovně vymezuje i ve vztahu k pohledávkám, které se v insolvenčním řízení neuspokojují vůbec (vedení sporů o takových pohledávkách s dlužníkem nemá za trvání insolvenčního řízení smysl žádný). Pravidla popsaná v návrhu § 140a odst. 2 až 4 insolvenčního zákona odpovídají obvyklým účinkům přerušení řízení, jak jsou ostatně ve vztahu k účinkům prohlášení konkursu popsána v § 263 odst. 2 a 4 insolvenčního zákona. Obecně se formuluje zákaz pokračování těchto sporů po dobu, po kterou trvají (jen) účinky rozhodnutí o úpadku. Ukázalo se rovněž, že není vhodné formulovat uvedené pravidlo pro jiná než soudní a rozhodčí řízení (pro správní řízení). U oněch jiných řízení se možný střet s účinky insolvence prosazuje jiným způsobem (srov. níže důvodovou zprávu k § 140dnávrhu).“ 35. „Pohledávka“ věřitele R. z titulu práva na náhradu nákladů řízení ve výši 11 932 Kč je příslušenstvím pohledávky (jistiny), která věřiteli R. vznikla (a stala se splatnou) ještě před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka a kterou by věřitel R. (kdyby ji dlužník neuhradil) musel přihlásit (pro účely poměrného uspokojení za trvání insolvenčního řízení) do insolvenčního řízení v propadné přihlašovací lhůtě plynoucí z ustanovení § 136 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013). Pro pohledávku (jistinu), jejímž příslušenstvím je „pohledávka“ věřitele R. z titulu práva na náhradu nákladů řízení ve výši 11 932 Kč, přitom platil absolutní zákaz nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. 36. Logikou věci je dáno, že příslušenství pohledávky (byť vzniká později, právní mocí soudního rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení) nemůže mít z hlediska možnosti uspokojení pohledávky (jistiny) a jejího případného exekučního vymožení jiné (lepší) pořadí než pohledávka (jistina) samotná. 37. V intencích závěrů plynoucích z R 54/2012 přitom Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že kdyby pohledávka věřitele R. z titulu práva na náhradu nákladů řízení ve výši 11 932 Kč vznikla sice po uplynutí propadné přihlašovací lhůty počítané od rozhodnutí o úpadku, ale před rozhodnutím o schválení oddlužení, šlo by o pohledávku, kterou by nebylo možné uspokojit v insolvenčním řízení a pro kterou by nebylo možné nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci ani na tu část majetku dlužníka, které nepodléhá oddlužení. 38. Pro posouzení, zda pohledávka věřitele z titulu práva na náhradu nákladů řízení je peněžitým závazkem, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], a zda jde o pohledávku vzniklou poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (§ 409 odst. 2 insolvenčního zákona), má Nejvyšší soud na základě výše uvedeného za určující, o příslušenství jaké pohledávky (jistiny) jde. U pohledávky (jistiny), která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nelze považovat příslušenství pohledávky tvořené soudem přiznanou náhradou nákladů řízení za peněžitý závazek, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], ani za pohledávku vzniklou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení (§ 409 odst. 2 insolvenčního zákona), bez zřetele k tomu, že toto příslušenství vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) po schválení oddlužení. 39. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné. Dosavadní výsledky řízení pak ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), v souladu s § 243d písm. b) o. s. ř. změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že usnesení insolvenčního soudu se potvrzuje. 40. Z výše řečeného plyne, že exekuční řízení zahájené (pod sp. zn. 065 EX 02408/14) pro vymožení pohledávky věřitele R. vůči dlužníku z titulu práva na náhradu nákladů řízení ve výši 11 932 Kč je vedeno v rozporu se zákazem formulovaným v ustanovení § 140e insolvenčního zákona a úkolem insolvenčního bude neprodleně zjednat nápravu postupem dle § 109 odst. 6 insolvenčního zákona. Dlužník má právo požadovat zpět plnění, které poskytl věřiteli R. na úhradu pohledávky, pro kterou bylo nezákonně zahájeno exekuční řízení (Nejvyšší soud nepřehlédl obsah dohody promítnuté v textu protokolu o jednání před insolvenčním soudem ze dne 24. 9. 2015, B-29).

decision_1274.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2015, sen. zn. 29 ICdo 47/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.47.2013.1 Číslo: 87/2016 Právní věta: Jestliže v době, kdy měly nastat obligační účinky kupní smlouvy, kterou povinný a jeho manželka převedli na třetí osobu nemovitosti ve společném jmění manželů, bylo v právní moci usnesení o nařízení exekuce, soudní exekutor ani oprávněný nebyli v žádném ohledu účastníky kupní smlouvy nebo osobami, jež by převod odsouhlasily, a oprávněným vymáhaná pohledávka nebyla uspokojena, je kupní smlouva absolutně neplatná pro porušení speciálního inhibitoria ve smyslu § 47 odst. 4 exekučního řádu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.11.2015 Spisová značka: 29 ICdo 47/2013 Číslo rozhodnutí: 87 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Exekuce, Incidenční spory Předpisy: § 47 odst. 4 předpisu č. 120/2001Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 ICm 1070/2011, 101 VSPH 121/2013 (KSCB 28 INS 9196/2010). I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2012, č. j. 28 ICm 1070/2011-70, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích o vylučovací žalobě žalobce K. F., směřující proti žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka P. L. tak, že z majetkové podstaty dlužníka vyloučil ve výroku označené nemovitosti (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že kupní smlouva ze dne 5. 1. 2009 (datovaná 19. 12. 2008), kterou dlužník a jeho manželka (jako prodávající) převedli sporné nemovitosti do vlastnictví žalobce (jako kupujícího) za dohodnutou kupní cenu ve výši 8 miliónů Kč (dále jen „kupní smlouva“), není neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Došlo sice k porušení ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, včetněporušení tzv. generálního inhibitoria vyplývajícího z ustanovení § 47 odst. 4 exekučního řádu, je však namístě respektovat „vyvíjející se judikaturu“, vycházející především z rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 (jde o rozsudek uveřejněný pod č. 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen „R 84/2011“, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). 3. Pohledávka oprávněného (jiní přihlášení věřitelé nebyli) byla v exekučním řízení uspokojena před provedením vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí [o povolení vkladu rozhodl Katastrální úřad pro V., Katastrální pracoviště P. (dále jen „katastrální úřad“), dne 11. 2. 2009], takže úkon, jímž povinný (dlužník) nakládal s majetkem postiženým exekucí, je nutno pokládat za platný. 4. Důvody pro odstoupení žalovaného od kupní smlouvy insolvenční soud neshledal. 5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j. 28 ICm 1070/2011, 101 VSPH 121/2013-102 (KSCB 28 INS 9196/2010), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že vylučovací žalobu zamítl (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o soudním poplatku z odvolání (třetí výrok). 6. Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu k závěru, že insolvenční soud zjistil správně a dostatečně skutkový stav věci, leč nevyvodil z něj správný právní závěr. 7. K tomu dále uvedl, že skutkové okolnosti této věci jsou odlišné od těch, jež byly podkladem pro vydání R 84/2011. V R 84/2011 posuzoval Nejvyšší soud platnost právního úkonu dlužníka učiněného za trvání tzv. generálního inhibitoria, kdežto v této věci uzavřel dlužník kupní smlouvu poté, co soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitostí (vydal exekuční příkaz, po jehož doručení dlužníku /povinnému/ platilo pravidlo obsažené v § 47 odst. 4 exekučního řádu). Odlišnost tkví podle odvolacího soudu i v tom, že podle skutkového stavu věci, z nějž vyšel Nejvyšší soud v R 84/2011, v době, kdy dlužník (povinný) činil právní úkon, nebylo v právní moci usnesení o nařízení exekuce ani nebyl vydán exekuční příkaz postihující majetek, jehož se právní úkon týkal, dlužník (povinný) uspokojil pohledávku mimo exekuci, která byla zastavena, právním úkonem dlužníka nebyl zmařen účel exekuce na úkor osob chráněných zákonem a dlužník učinil právní úkon se souhlasem soudního exekutora. 8. Pro nyní projednávanou věc není podle odvolacího soudu splněna ani premisa, že celá kupní cena byla použita na uspokojení exekucí vymáhané pohledávky. 9. Kupní smlouva je tedy absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s § 47 odst. 4 exekučního řádu. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje (ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř.) argumentem, že odvolací soud se neřídil názorem formulovaným v R 84/2011. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Připouští, že při uzavření kupní smlouvy bylo porušeno ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, když v době, kdy byl u katastrálního úřadu podán návrh na vklad vlastnického práva knemovitostem podle kupní smlouvy, byli vlastníky nemovitostí dlužník a jeho manželka, přičemž výkon vlastnických práv byl omezen „nařízeními o exekuci“. 12. Katastrální úřad nepovolil vklad vlastnického práva (ve prospěch dovolatele) podle kupní smlouvy a učinil tak až poté, co obdržel oznámení soudního exekutora z 30. 1. 2009 o tom, že „exekuce byla vymožena“, s návrhem na odstranění poznámky o nařízení exekuce i zápisu exekučního příkazu. Katastrální úřad tedy neměl kupní smlouvu za neplatnou. K tomu dovolatel dále cituje z R 84/2011, dodávaje, že institut generálního inhibitoria považuje v daném případě za příliš rigidní a nadbytečný, když postupem povinného nebyly byť i jen ohroženy zájmy věřitelů (oprávnění z exekuce byli naopak v důsledku tohoto postupu uspokojeni, a zkráceni tak nebyli ani zástavní věřitelé, kteří jimi zůstali). Dovolatel kritizuje odvolací soud za to, že se při právním posouzení věci spokojil s odkazem na platná ustanovení exekučního řádu, aniž by dokázal (v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v R 84/2011) „nahlédnout na věc z vyšší úrovně právního náhledu“. 13. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. K tomu poukazuje na to, že dovolatel argumentačně nerozlišuje mezi generálním inhibitoriem podle § 44 odst. 7 exekučního řádu a speciálním inhibitoriem podle § 47 odst. 4 exekučního řádu, ani nebere na vědomí, že katastrální úřad nezkoumá (pro účely rozhodnutí o povolení vkladu) „absolutní platnost smlouvy“ a zabývá se listinou, podle které má povolit vklad, pouze z hledisek uvedených v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Žalobce má kupní smlouvu za absolutně neplatnou, s tím, že byla uzavřena poté, co byl dlužníku (povinnému) doručen exekuční příkaz o provedení exekuce prodejem nemovitostí. III. Přípustnost dovolání 14. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Dovolání v této věci má Nejvyšší soud za přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení míry aplikace závěrů obsažených v R 84/2011 na poměry dané věci závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 19. Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:[1] Usnesením ze dne 13. 8. 2008, č. j. 5 Nc 1948/2008-4, které nabylo právní moci dne 4. 9. 2008, nařídil Okresní soud v Pelhřimově k návrhu oprávněného Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky exekuci na majetek dlužníka. [2] Exekučním příkazem ze dne 18. 8. 2008, č. j. 35 EX 796/8-10, doručeným dlužníku 19. 8. 2008, rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného prodejem spoluvlastnického podílu dlužníka ke sporným nemovitostem. Exekuční příkaz obsahuje (ve smyslu § 47 odst. 4 exekučního řádu) výrok (poučení), jímž se dlužníku a jeho manželce zakazuje, aby v exekučním příkazu označené nemovitosti převedli na někoho jiného nebo je zatížili a jinak s nimi nakládali. [3] Poté, co exekuční příkaz nabyl právní moci, převedli dlužník a jeho manželka (jako prodávající) sporné nemovitosti (jež se nacházely v jejich společném jmění) do vlastnictví žalobce (jako kupujícího) kupní smlouvou (z 5. 1. 2009, datovanou 19. 12. 2008) za dohodnutou kupní cenu ve výši 8 miliónů Kč, z čehož 7 100 000 Kč zaplatil žalobce prodávajícím započtením své pohledávky proti kupní ceně. V kupní smlouvě (jejím článku IV.) prodávající prohlašují, že na předmětu prodeje vázne exekuční příkaz. [4] Soudní exekutor sdělil katastrálnímu úřadu, že exekuce skončila 30. 1. 2009 vymožením vymáhané pohledávky, včetně nákladů exekuce. [5] Pohledávka oprávněného nebyla vymožena zpeněžením majetku postiženého shora označeným exekučním příkazem, nýbrž tak, že mimo rámec exekuce daný exekučním příkazem dlužník uhradil pohledávku oprávněného i náklady exekuce. [6] Usnesením ze dne 13. 9. 2010 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. 20. Podle ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 8. 2008, pro věc rozhodném vzhledem k době vydání usnesení o nařízení exekuce a exekučního příkazu) po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Věta první a druhá se nepoužije, je-li povinným stát. Dle ustanovení § 47 odst. 4 exekučního řádu (v rozhodném znění) majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Ustanovení § 47 odst. 4 exekučního řádu upravuje institut tzv. speciálního inhibitoria, které spočívá v zákazu povinnému nakládat po dobu trvání exekuce s jednotlivými konkrétně určenými věcmi a právy postiženými exekučními příkazy. Porušení speciálního inhibitoria je svázáno s absolutní neplatností úkonu, kterým bylo speciální inhibitorium porušeno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 64/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1118/2015). Úkolem Nejvyššího soudu tudíž je pouze zodpovědět, zda sankce absolutní neplatnosti kupní smlouvy se v důsledku porušení zákazu stanoveného speciálním inhibitoriem dlužníku (coby povinnému) a jeho manželce ve vztahu k nemovitostem v jejich společném jmění manželů, označeným v exekučním příkazu, neprosadí se zřetelem ke stavu exekučního řízení. 21. K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v R 84/2011 (jelikož šlo o rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, stalo se tak způsobem závazným provšechny tříčlenné senáty Nejvyššího soudu) pro poměry zákazu nastaveného tzv. generálním inhibitoriem v ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu (v rozhodném znění). 22. Tam na dané téma uzavřel, že je-li zastavena exekuce, aniž jí byl postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu (v rozhodném znění), považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné. 23. Odvolací soud nicméně přiléhavě vystihl, že závěry, jež Nejvyšší soud formuloval v R 84/2011, vzešly z významně odlišného skutkového stavu věci, takže R 84/2011 není způsobilým podkladem pro závěr, že sankce plynoucí z porušení zákazu formulovaného v § 47 odst. 4 exekučního řádu se neuplatní. 24. Tyto odlišnosti tkví především v tom, že: [1] V době uzavření kupní smlouvy (5. 1. 2009) bylo v právní moci usnesení o nařízení exekuce. [2] V dané věci jde o důsledky porušení zákazu nastaveného speciálním inhibitoriem dle § 47 odst. 4 exekučního řádu ve vztahu ke konkrétnímu způsobu provedení exekuce pro konkrétní majetek ve společném jmění povinného a jeho manžela, nikoli o důsledky zákazu nastaveného obecně generálním inhibitoriem. [3] Soudní exekutor ani oprávněný nebyli v žádném ohledu účastníky kupní smlouvy (jejími smluvními stranami nebo osobami, jež by převod odsouhlasily), přičemž oprávněným vymáhaná pohledávka (pro kterou byl exekuční příkaz vydán) nebyla v době uzavření kupní smlouvy uspokojena. 25. K námitce dovolatele, že katastrální úřad (jenž po skončení exekuce povolil vklad jeho vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí) neměl kupní smlouvu za neplatnou, Nejvyšší soud poukazuje na závěry, jež k rozsahu, v jakém katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, přijal ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněném pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam na dané téma uzavřel (srov. bod II. stanoviska), že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá. 26. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 1. 2009 (datované 19. 12. 2008) povinným a jeho manželkou bylo zjevným porušením zákazu převést označené nemovitosti na někoho jiného, adresně a jednoznačně formulovaného v exekučním příkazu jako účinek speciálního inhibitoria plynoucí z ustanovení § 47 odst. 4 exekučního řádu, jehož důsledkem je podle jednoznačného znění uvedeného ustanovení absolutní neplatnost kupní smlouvy; s přihlédnutím k tomu, že v době, kdy měly nastat obligační účinky kupní smlouvy, bylo v právní moci usnesení o nařízení exekuce, že soudní exekutor ani oprávněný nebyli v žádném ohledu účastníky kupní smlouvy (jejími smluvními stranami nebo osobami, jež by převod odsouhlasily) a že oprávněným vymáhaná pohledávka nebyla v době uzavření kupní smlouvy uspokojena, neexistoval žádný důvod, pro který by porušení speciálního inhibitoria nemělo způsobovat absolutní neplatnost takové kupní smlouvy. 27. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].

decision_1275.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2015, sp. zn. 22 Cdo 3325/2013, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3325.2013.1 Číslo: 98/2016 Právní věta: Podání účastníka učiněné vůči soudu v elektronické podobě prostřednictvím datové schránky je doručeno okamžikem, kdy bylo podání dodáno do datové schránky soudu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.11.2015 Spisová značka: 22 Cdo 3325/2013 Číslo rozhodnutí: 98 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Datové schránky, Doručování Předpisy: § 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 300/2008Sb. § 17 odst. 1 předpisu č. 300/2008Sb. § 18 odst. 1 předpisu č. 300/2008Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 27 Co 648/2012, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č. j. 10 C 82/2010-293, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v k. ú. K., a to domu postavenému na pozemku parc. č. st. 254 a pozemkům parc. č. st. 254, parc. č. 1005/1, parc. č. 1005/2, parc. č. 1006/3, parc. č. 1010, parc. č. 1012, parc. č. 1013/1 a parc. č. 1013/2, a dále k nemovitostem v k. ú. L., a to domu postavenému na pozemku parc. č. st. 1213 a pozemkům parc. č. st. 1213 a parc. č. 621/33 (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nemovitosti v k. ú. K. (bod II. výroku) a do výlučného vlastnictví žalované přikázal nemovitosti v k. ú. L. (výrok III). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 141 880 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). 2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č. j. 27 Co 648/2012-341, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku IV. co do lhůty k plnění, když uložil žalované zaplatit žalobci vypořádací podíl do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Vezbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Odvolací soud rozhodl napadeným rozsudkem přesto, že žalobce vzal své odvolání zpět. K tomu odvolací soud uzavřel, že „zpětvzetí odvolání doručované odvolacímu soudu datovou schránkou, které bylo ověřeno dne 13. 3. 2013 ve 21.55 hodin, se do dispozice odvolacího senátu dostalo dne 14. 3. 2013 v 16.00 hodin. Jednání odvolacího soudu bylo skončeno v 9.46 hodin.“ II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky okamžiku doručení podání účastníka do datové schránky soudu, tedy otázky procesního práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle odvolatele je takové podání doručeno soudu již okamžikem jeho dodání do datové schránky soudu, nikoliv až přihlášením oprávněné osoby do datové schránky či okamžikem, kdy se dostane do „dispozice odvolacího senátu“. Protože zpětvzetí odvolání žalobce bylo dodáno do datové schránky odvolacího soudu dne 13. 3. 2013, nemohl odvolací soud na jednání uskutečněném dne 14. 3. 2013 odvolání projednat, neboť jeho zpětvzetím nastala právní moc rozsudku soudu prvního stupně. 5. Dovolatel dále namítá procesní pochybení soudu prvního stupně, který při vyhlášení rozsudku dne 20. 9. 2012 uložil žalované zaplatit žalobci na vypořádací podíl 283 760 Kč a následně dne 21. 9. 2012 opravila předsedkyně senátu v protokolu o vyhlášení rozsudku tuto částku na 141 880 Kč, bez toho, že by šlo o pouhou písařskou chybu vzniklou při diktování protokolu. 6. Dovolatel napadá i postup odvolacího soudu, který rozhodl o celém předmětu řízení, přestože žalobce svým odvoláním napadl pouze výši vypořádacího podílu a lhůtu k jeho zaplacení. 7. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a řízení podle § 243e o. s. ř. zastavil. 8. Podle žalované je podané dovolání nepřípustné. Odvolací soud v okamžiku rozhodování o odvolání žalobce nevěděl o učiněném zpětvzetí a ani „nebylo v silách administrativy soudu zprávu předat senátu“, jestliže žalobce zpětvzetí dovolání odeslal datovou zprávou ve večerních hodinách den před nařízeným jednáním odvolacího soudu. Bylo procesní odpovědností žalobce informovat odvolací soud o zpětvzetí odvolání včas tak, aby se s ním mohl senát odvolacího soudu seznámit. Není dána ani „subjektivní přípustnost dovolání“ na straně žalobce, když „zrušením rozsudku odvolacího soudu žalobce nedosáhne pro něj příznivějšího výsledku“. Navíc účinky zpětvzetí odvolání upravené v § 222 odst. 1 o. s. ř. vyvolávají v případě, kdy odvolání podal účastník, kterému bylo přiznáno právo na plnění, „stav právní nejistoty“ u účastníka, kterému byla uložena povinnost plnit. V případě, že by dovolací soud shledal dovolání přípustné, navrhuje proto přerušení řízení a podání návrhu na „zrušení ustanovení § 207 odst. 2 o. s. ř. nebo ustanovení § 222 odst. 1 o. s. ř. k Ústavnímu soudu“. III. Přípustnost dovolání 9. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.10. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 11. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 3. 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno 8. 7. 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). 12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 14. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky okamžiku doručení podání účastníka učiněného vůči soudu v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání přípustné. IV. Důvodnost dovolání 15. Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“), tento zákon upravuje elektronické úkony státních orgánů, orgánů územních samosprávných celků, státních fondů, zdravotních pojišťoven, Českého rozhlasu, České televize, samosprávných komor zřízených zákonem, notářů a soudních exekutorů (dále jen „orgán veřejné moci“) vůči fyzickým osobám a právnickým osobám, elektronické úkony fyzických osob a právnických osob vůči orgánům veřejné moci a elektronické úkony mezi orgány veřejné moci navzájem prostřednictvím datových schránek. Podle § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., umožňuje-li to povaha dokumentu, orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí. Podle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.Podle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě deseti dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení. Podle § 18 odst. 1, 2 zákona č. 300/2008 Sb. fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky. Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob. 16. Provádění elektronických úkonů fyzických osob a právnických osob vůči orgánům veřejné moci je upraveno v zákoně č. 300/2008 Sb. [§ 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 300/2008 Sb.]. Tento právní předpis však neupravuje pravidla pro určování okamžiku doručení podání adresovaného účastníkem soudu jako orgánu veřejné moci (§ 18 odst. 1, 2 zákona č. 300/2008 Sb.). Z povahy věci přitom není možné postupovat podle ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., které stanoví, kdy je možno považovat za doručený dokument doručovaný orgánem veřejné moci účastníkovi řízení. Tím je okamžik, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na své oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Nelze totiž vázat okamžik doručení na aktivitu samotného soudu, a to za situace, kdy dodáním do datové schránky se podání objektivně i fakticky nachází v jeho dispoziční sféře. Odvozovat doručení takového podání až od přihlášení oprávněné osoby do datové schránky by znamenalo ponechat pouze na rychlosti postupu soudu (osob oprávněných za soud přihlásit se do jeho datové schránky) to, kdy nastanou důsledky podání zamýšlené účastníkem. K doručení podání účastníka učiněného vůči soudu v elektronické podobě prostřednictvím datové sítě proto musí nutně dojít již okamžikem, kdy bylo podání dodáno do datové schránky soudu, a kdy se tak dostalo do dispoziční sféry soudu. Obdobné závěry učinil i Ústavní soud (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3518/11, uveřejněný na nalus.usoud.cz) a Nejvyšší správní soud (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 9 Afs 28/2010, uveřejněné na www.nssoud.cz). 17. Podle obsahu spisu bylo podání žalobce učiněné v elektronické podobě, jehož obsahem bylo zpětvzetí odvolání, dodáno do datové schránky odvolacího soudu 13. 3. 2013 v 21.55 hodin. Tím došlo k jeho doručení odvolacímu soudu. Již tímto okamžikem se totiž procesní úkon žalobce dostal do dispozice odvolacího soudu a vyvolal tím zamýšlené důsledky (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/2002). Odvolací soud proto měl postupovat podle § 207 odst. 2 o. s. ř. a odvolací řízení zastavit, když podle § 222 odst. 1 o. s. ř. doručením zpětvzetí soudu nastala právní moc napadeného rozhodnutí, jako kdyby k podání odvolání nedošlo. Jestliže tak odvolací soud neučinil a následující den odvolání projednal a rozhodl o něm tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil a zčásti změnil s tím, že odvolacímu senátu bylo zpětvzetí předloženo až po skončení jednání, dopustil se nesprávného právního posouzení otázky okamžiku doručení procesního úkonu účastníka řízení. 18. Vzhledem k těmto závěrům se již dovolací soud nezabýval dalšími námitkami žalobce, směřujícími do procesního postupu nalézacích soudů při rozhodování o rozsahu odvolacího řízení a výši přiznané náhrady za vypořádací podíl. 19. Dovolací soud neshledal ani důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 207 odst. 2 o. s. ř. a § 222 odst. 1 o. s. ř. Důvodem pro takovýto postup soudu je podle čl. 95 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu závěr, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu sústavním pořádkem. Označená ustanovení o. s. ř. obsahují popis logických důsledků zpětvzetí odvolání v podobě povinnosti soudu zastavit odvolací řízení a vyjádření okamžiku nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Tato ustanovení nemohou vyvolat „stav právní nejistoty“ účastníků řízení a nejsou v rozporu s ústavním pořádkem, a to ani s ohledem na fikci, že nenastal suspenzivní účinek podaného odvolání. Jestliže totiž podá odvolání účastník, který se žalobou domáhá určitého plnění (žalobce), nedojde vůbec k odkladu právní moci rozhodnutí v té části, ve které bylo jeho žalobě vyhověno. K podání odvolání proti této části rozhodnutí totiž žalobce není subjektivně legitimován. 20. Vzhledem ke shora uvedenému dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). Odvolací soud v dalším řízení rozhodne o návrhu žalobce na zpětvzetí odvolání a rozhodne i o nákladech tohoto dovolacího řízení.

decision_1276.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2015, sp. zn. 25 Cdo 3643/2015, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3643.2015.1 Číslo: 4/2017 Právní věta: Počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku státu na náhradu škody (§ 106 odst. 1 obč. zák.) se váže k okamžiku, kdy se o škodě a o škůdci dozvěděla ta organizační složka státu, která při uplatňování jeho práva za něj jeho jménem jedná. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 26.11.2015 Spisová značka: 25 Cdo 3643/2015 Číslo rozhodnutí: 4 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada škody, Promlčení, Stát Předpisy: § 106 odst. 1 obč. zák. § 14 odst. 4 předpisu č. 219/2000Sb. ve znění od 31.12.2007 § 15 odst. 4 předpisu č. 290/2002Sb. ve znění do 15.06.2010 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 60 Co 52/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2406/2013, a poté, co usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 10. 2014, č. j. 60 Co 553/2012-251, byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 8. 2012, č. j. 8 C 304/2010-156, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 12. 10. 2012, č. j. 8 C 304/2010-181, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s pokyny k doplnění znaleckého dokazování, Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, č. j. 8 C 304/2010-271, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 800.000,- Kč s úrokem z prodlení a na náhradě nákladů řízení 9 432,80 Kč a zaplatit na účet soudu soudní poplatek 32 000,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. nabyla žalovaná od státu do svého vlastnictví pozemky parc. č. 487, 623/3 a 632/59 v katastrálním území K. u Z. s účinností od 1. 1. 2003. Dne 8. 8. 2006 žalovaná písemně nabídla žalobkyni část jednoho z pozemků zakreslenou ručně do kopie katastrální mapy, žalobkyně jí přípisem ze dne 7. 9. 2006 sdělila, že nabídka je neurčitá, že nabízenou část pozemku je nutno specifikovat geometrickým plánem, žalovaná pak v dopise ze dne6. 10. 2006 uvedla, že pozemek byl dostatečně specifikován, geometrický plán je nadbytečný, v případě zájmu si ho žalobkyně může nechat zpracovat sama, a dala najevo, že více to řešit nehodlá. Kupní smlouvou ze dne 17. 10. 2007 žalovaná převedla část pozemku oddělenou geometrickým plánem na třetí osoby za dohodnutou kupní cenu 100 000 Kč s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 19. 10. 2007. Soud posoudil nárok státu na náhradu za tržní cenu pozemku podle § 420 obč. zák. a § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky a změnách dalších zákonů, ve znění účinném ke dni převodu vlastnického práva, a dospěl k závěru, že nabídková povinnost nebyla ze strany žalované splněna, její dopis z 8. 8. 2006 není pro svou neurčitost nabídkou bezúplatného převodu, pozemek nebyl dostatečně určitě vymezen a označena byla jiná část pozemku, než jakou žalovaná následně prodala. Porušila tedy svoji zákonnou povinnost přednostní bezúplatné nabídky pozemku státu a v důsledku toho žalobkyni vznikla škoda (§ 420 obč. zák.) ve výši obvyklé ceny pozemku, při jejímž vyčíslení soud vyšel z posudku Ing. J., který oproti znaleckému posudku Ing. T. zvolil vhodnější (srovnávací) metodu pro stanovení ceny a zohlednil reálné okolnosti, když vzal v úvahu, že v době prodeje byly pozemky vedeny jako ostatní plocha a byl již zahájen proces změny jejich využití na stavební, k čemuž pak následně skutečně od 1. 1. 2012 došlo. Soud dovodil, že žalobkyně se na vzniku škody nepodílela, žalovanou poučila, jak má odstranit vady, k promlčení nároku nedošlo, a to ani s ohledem na to, že 19. 10. 2007 byl podán návrh na vklad vlastnického práva a 7. 12. 2007 bylo podáno přiznání k dani z převodu nemovitostí, neboť za okamžik, kdy se stát ve smyslu ust. § 106 odst. 1 obč. zák. dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je nutno považovat okamžik, kdy se o tom dozví organizační složka státu, do jejíž působnosti uplatnění práva na náhradu škody spadá. Uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť pozdější změna zákona, která nabídkovou povinnost zrušila, nezakládá nemravnost nároků vzniklých podle dřívější platné právní úpravy. 2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 60 Co 52/2015-337, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, ve výroku o poplatkové povinnosti jej změnil tak, že se poplatková povinnost žalované neukládá, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěry, že žalovaná porušila svoji zákonnou povinnost učinit žalobkyni řádnou nabídku bezúplatného převodu vyplývající z § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., ve znění účinném do 15. 6. 2010, čímž žalobkyni ušel majetkový přínos ve výši odpovídající hodnotě předmětného pozemku ke dni převodu vlastnického práva, tj. ke dni 19. 10. 2007, a jeho postup při stanovení výše škody je v souladu s pokyny v předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, když po doplnění řízení a zhodnocení důkazů byl za podklad vzat posudek Ing. J., který použil vhodnější metodu a své závěry přesvědčivě zdůvodnil, takže nebylo třeba vyžadovat revizní znalecký posudek. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně rovněž ohledně namítaného spoluzavinění žalobkyně ve smyslu § 441 obč. zák., ohledně námitky promlčení nároku podle § 106 obč. zák. i v otázce rozporu nároku na náhradu škody s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Tento rozsudek napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že odvolací soud se při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo se jedná o otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Podrobně popisuje průběh řízení před soudem prvního stupně a namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepředvídatelná, že soud prvního stupně se neřídil závazným pokynem odvolacího soudu o doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, že Ing. J. při svém výslechu neodstranil rozpory ve svém znaleckém posudku, a soudům vytýká, že daly přednost posudku Ing. J., aniž toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnily, že soud s tímto posudkem zacházel jako se znaleckým posudkem, ačkoliv se jednalo pouze o důkaz listinou.Dovozuje, že při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž cituje rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 583/2001, 30 Cdo 3631/2011, 29 Cdo 1763/2011, 25 Cdo 583/2001, 22 Cdo 1188/2008, 22 Cdo 1290/2007 a 21 Cdo 2616/2013, a poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05 a I. ÚS 191/05. Dále namítá, že svoji nabídkovou povinnost částečně splnila, že žalobkyně si vznik škody spoluzavinila, neboť nepostupovala podle stanoviska ministerstva financí č. j. 221/84198/2004 a nepřevzala iniciativu k realizaci darovací smlouvy, že žaloba je nemravná, odporuje zákonu nebo jej obchází a vykazuje i prvky šikany, a v této souvislosti poukazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu. Uvádí, že se mimosoudně pokoušela o urovnání sporu, avšak žalobkyně na to nereagovala, a k datu podání žaloby již její nabídková povinnost neexistovala. Namítá dále, že žalobkyně měla nejprve požadovat uvedení věcí do původního stavu ve smyslu § 442 odst. 2 obč. zák. a náhrada škody měla být vyřešena navrácením do původního stavu, za tímto účelem žalovaná nabízela žalobkyni k bezplatnému převodu jiný pozemek a soudy nižších stupňů se s námitkou šikanózního jednání žalobkyně nijak nevypořádaly. Dovozuje, že nárok je promlčen, odvolací soud se při řešení otázky promlčení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3371/2008, podle něhož promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy, takže běh subjektivní promlčecí doby započal 20. 10. 2007, případně 8. 12. 2007, neboť návrh na vklad do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy byl podán 19. 10. 2007 a přiznání k dani z převodu nemovitosti bylo doručeno finančnímu úřadu 7. 12. 2007. Za stát jsou totiž oprávněny jednat veškeré složky státu, mají-li příslušný vztah k projednávané věci, což je v daném případě i katastrální úřad i finanční úřad, a veškeré složky státu jsou též povolány k uplatňování náhrady škody. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že oba znalci byli vyslechnuti soudem a nebyl shledán důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku. K převodu části pozemku je třeba zaměření a oddělení geometrickým plánem, žalobkyně nebyla vlastníkem pozemku ani nevěděla, která část má být předmětem převodu, v dopise z 8. 8. 2006 upozornila žalovanou, že nabídkovou povinnost nesplnila. Nárok není promlčen, neboť tříletá objektivní promlčecí doba počala běžet dnem uzavření kupní smlouvy a nesrovnalosti ohledně výměry parcely č. 632/3 v k. ú. K. u Z. a převod části pozemku do vlastnictví třetích osob žalobkyně zjistila v únoru 2009. Z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby je podstatné, kdy vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nabyla ta organizační složka státu, které přísluší uplatnit právo na náhradu škody. S námitkami žalované, které byly uplatněny již v předchozím řízení, se odvolací soud řádně vypořádal a v dovolání není řešena žádná otázka, která by zakládala jeho přípustnost. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a žalobkyni přiznány náklady dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné k řešení právní otázky nabytí vědomosti státu o způsobené škodě ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák., neboť tato otázka nebyla na obdobném skutkovém základě v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. IV. Důvodnost dovolání 6. S ohledem na ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se promlčení nároku i po 1. 1. 2014 posuzuje podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).7. Podle § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odstavec 1). 8. Vzhledem k ust. § 3041 odst. 1 větě první o. z. se právní povaha státu a jeho jednání v soukromoprávních vztazích posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle § 21 obč. zák. 9. Především dovolací námitka, že odvolací soud se při právním posouzení námitky promlčení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3371/2008, není důvodná. Podle tohoto rozhodnutí promlčecí doba k uplatnění práva podílového spoluvlastníka (jehož předkupní právo bylo porušeno) domáhat se na nabyvateli, aby mu spoluvlastnický podíl na nemovitosti nabídl ke koupi, začíná běžet dnem následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu řeší běh tříleté obecné promlčecí doby k uplatnění zákonného předkupního práva podílového spoluvlastníka, a to domáhat se podle § 603 odst. 3 obč. zák. nabídky ke koupi na nabyvateli spoluvlastnického podílu; zabývá se tedy otázkou promlčení práva v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák., podle nějž „pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“. Avšak v dané věci nejde o vztah mezi opomenutým podílovým spoluvlastníkem a tím, kdo se na základě kupní smlouvy stal nabyvatelem podílu na nemovitosti, ani o vztah, v němž se běh promlčecí doby řídí dle obecného ustanovení § 101 obč. zák., nýbrž v dané věci jde o právní vztah mezi tzv. škůdcem a poškozeným, kdy běh promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody se posuzuje podle speciálního ustanovení § 106 obč. zák. 10. Otázka, kdy se stát ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák. dozvěděl o vzniku škody, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Pokud je poškozeným stát, dovolatelka zastává názor, že vědomost státu je utvářena skrze vědomost těch, kteří jsou za něj oprávněni jednat, což jsou veškeré složky státu, mají-li příslušný vztah k projednávané věci, a stát v tomto případě nabyl vědomost o obsahu kupní smlouvy v den, kdy nastaly právní účinky vkladu do katastru nemovitostí, a rovněž toho dne, kdy žalovaná podala u finančního úřadu ve Z. přiznání k dani z převodu nemovitostí, proto podle jejího názoru započal již tehdy běh subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku státu. 11. Podle § 21 obč. zák. pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. Podle § 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném od 31. 12. 2007 (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), tento zákon upravuje způsoby a podmínky hospodaření s majetkem České republiky (dále jen „stát“), vystupování státu v právních vztazích, jakož i postavení, zřizování a zánik organizačních složek státu. Podle § 14 odst. 4 téhož zákona příslušná organizační složka důsledně využívá všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy a včas uplatňuje právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení. Zvláštní právní předpis může stanovit, ve kterých případech a za jakých podmínek v řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku vystupuje za stát jiná než příslušná organizační složka. Podle § 14 odst. 5 věty první téhož zákona příslušná organizační složka průběžně sleduje, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zejména včasným uplatněním a vymáháním práv státu zajišťuje, aby nedošlo k promlčení nebo zániku těchto práv. 12. Jak je ze shora uvedených zákonných ustanovení zřejmé, uplatňování práv státu jako vlastníka, ochrana majetku před neoprávněnými zásahy a zejména uplatňování práva na náhradu škody, aby nedošlo k promlčení, je svěřeno „příslušné“, nikoliv jakékoliv organizační složce státu. Proto z hlediska vědomosti o tom, že státu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá (§ 106 odst. 1 obč. zák.), je třeba za rozhodující považovat tu okolnost, kdy se o škodě a o škůdci dozvěděla ta organizační složka státu, která za stát vystupuje a při uplatňování jeho práva na náhradu škody jeho jménem jedná.13. Dovolací soud ve vztahu k nároku státu na vydání bezdůvodného obohacení již dříve zaujal názor, že pokud oprávněným subjektem z bezdůvodného obohacení je stát, je rozhodující z hlediska jeho vědomosti o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (§ 107 obč. zák.), ta okolnost, kdy se o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl státní orgán (popř. státní organizace), který stát zastupuje a jeho jménem jedná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 685/2011). 14. Vzhledem k tomu, že promlčecí doby (subjektivní a objektivní) jsou v § 107 obč. zák. řešeny obdobně jako v § 106 obč. zák. u nároku na náhradu škody, lze i okamžik vědomosti státu o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, řešit obdobně. 15. Finanční úřad ani katastrální úřad s ohledem na okruh jejich působnosti nebyly organizačními složkami příslušnými v daném případě k uplatnění práva státu na náhradu škody, proto podání návrhu na vklad práva vlastnického podle kupní smlouvy ani podání přiznání k dani z převodu nemovitosti nemělo za následek počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. 16. Jak vyplývá z výše uvedeného, právní názor odvolacího soudu na tuto otázku je správný. 17. Z námitek dovolatelky ohledně znaleckého dokazování se podává, že v podstatě nesouhlasí s výší škody tak, jak byla v řízení po provedeném dokazování a jeho zhodnocení zjištěna. Tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení a nelze uzavřít, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, když nevyžádal revizní posudek ke zjištění výše škody. V rozhodnutích, na něž dovolání poukazuje, se vesměs uvádí, že soud vyžaduje revizní posudek, jestliže dosavadním znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí. To ovšem není tento případ, když výše škody a tím i výše náhrady byla na základě provedeného znaleckého dokazování zjištěna, a soudy obou stupňů přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, která skutková zjištění byla prokázána, z jakých důvodů vyhodnotily posudek Ing. J. jako správný a proč z jeho závěrů vycházely. Polemika s tím, zda je v tomto směru potřebné další znalecké dokazování, ani námitky proti závěru, které podstatné okolnosti byly či nebyly důkazy provedenými v řízení prokázány, pak nesměřují k posouzení otázky právní, nýbrž proti rozsahu, v jakém byl skutkový stav podle závěru odvolacího soudu zjištěn, a nejsou tedy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). 18. Další námitky v dovolání, týkající se spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody, nemravné a šikanózní žaloby, náhrady uvedením do původního stavu apod. nesměřují proti řešení otázky hmotného nebo procesního práva (§ 237 o. s. ř.), nýbrž zpochybňují zejména správnost skutkových zjištění, z nichž vychází rozhodnutí o výši škody; dovolatelka soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a v podstatě se domáhá neomezeného přezkumu rozsudku odvolacího soudu. Nesprávnost právního posouzení odvozuje od jiného skutkového stavu, založeného na odlišném hodnocení důkazů, aniž by bylo patrno, konkrétně o jakou právní otázku jde, a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. 19. Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, řešil odvolací soud v souladu s právním názorem dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolání proto podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1277.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2015, sp. zn. 29 Cdo 4235/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4235.2013.1 Číslo: 10/2017 Právní věta: Akcionář, který může postupem podle § 181 obch. zák. dosáhnout svolání valné hromady, zpravidla nemá právní zájem na jmenování chybějících členů dozorčí rady soudem podle § 194 odst. 2 a § 200 odst. 3 obch. zák. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 25.11.2015 Spisová značka: 29 Cdo 4235/2013 Číslo rozhodnutí: 10 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Akcionář, Představenstvo Předpisy: § 194 odst. 2 obch. zák. § 200 odst. 3 obch. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání navrhovatele P. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 7 Cmo 552/2011. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 14. 9. 2011, č. j. 46 Cm 114/2010-203, Krajský soud v Plzni jmenoval Ing. M. V., P. J. a J. Z. členy dozorčí rady společnosti CZK plus a. s. (dále též jen „společnost“) (výrok I.), jmenoval M. L., L. P. a M. H. členy představenstva společnosti (výrok II.), zamítl návrh na jmenování K. F., V. Š., A. R. a J. S. členy dozorčí rady či představenstva společnosti (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). 2. Proti usnesení soudu prvního stupně podali navrhovatelé a J. S. odvolání, a to navrhovatelka a) do výroku I. a III., navrhovatel b) a J. S. do výroku II. v části, jíž byla jmenována navrhovatelka a) členkou představenstva, a do výroku III. v části, jíž byl zamítnut návrh na jmenování J. S. členem představenstva, navrhovatel c) do výroků II. a III. a navrhovatel d) do výroku II. 3. Usnesením ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Cmo 552/2011-286, Vrchní soud v Praze odmítl odvolání J. S., odvolání navrhovatelky a) do části výroku I. usnesení soudu prvního stupně, jíž byl členemdozorčí rady jmenován J. Z., a do části výroku III. usnesení soudu prvního stupně, jíž byl zamítnut návrh na jmenování J. S. členem dozorčí rady, odvolání navrhovatele c) do části výroku II. usnesení soudu prvního stupně, jíž byli L. P. a M. H. jmenováni členy představenstva, a do části výroku III. usnesení soudu prvního stupně, jíž byl zamítnut návrh na jmenování K. F., V. Š. a A. R. za členy dozorčí rady či představenstva, a odvolání navrhovatele d) do části výroku II. usnesení soudu prvního stupně, jíž byli L. P. a M. H. jmenováni členy představenstva společnosti (první výrok). Současně odvolací soud rozhodl o ukončení účasti v řízení V. Š., A. R., K. F. a J. S. (druhý výrok). Třetím výrokem odvolací soud rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi navrhovateli a osobami, jejichž účast v řízení ukončil. 4. Usnesením ze dne 7. 6. 2013, č. j. 7 Cmo 552/2011-300, Vrchní soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. v části týkající se jmenování Ing. M. V. a P. J. členy dozorčí rady společnosti tak, že návrh na jmenování Ing. M. V. a P. J. členy dozorčí rady zamítl, a ve výroku II. v části týkající se jmenování M. L. členkou představenstva společnosti tak, že návrh na jmenování M. L. členkou představenstva společnosti zamítl, a potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. (první výrok). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 5. Odvolací soud vyšel z toho, že: [1] Navrhovatelka a) vlastní 10 akcií společnosti o nominální hodnotě 100 000 Kč, s nimiž je spojeno 50 % hlasů všech akcionářů. [2] Ostatní navrhovatelé vlastní dohromady celkem 10 akcií o nominální hodnotě 100 000 Kč, s nimiž je spojeno 50 % hlasů všech akcionářů. [3] Podle tvrzení navrhovatelů mezi navrhovatelkou a) na straně jedné a ostatními navrhovateli na straně druhé „panují rozpory, kvůli kterým se nepodařilo zvolit členy orgánů společnosti“. [4] Společnost ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně neměla obsazeno ani představenstvo, ani dozorčí radu. [5] Osoby navržené za členy obou orgánů společnosti splňují všechny předpoklady pro jmenování členy představenstva, resp. dozorčí rady. [6] Podle stanov společnosti mají představenstvo i dozorčí rada tři členy, jmenování členů představenstva spadá do působnosti dozorčí rady a jménem společnosti „jedná kterýkoliv člen představenstva samostatně a podepisují za ni alespoň dva členové představenstva“. [7] Usnesení soudu prvního stupně je v části, v níž byli jmenováni členem dozorčí rady J. Z. a členy představenstva L.P. a M. H., pravomocné. 6. Na takto ustaveném základu odvolací soud uzavřel, že navrhovatelům nesvědčí právní zájem na jmenování zbývajícího člena představenstva podle § 194 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť členy představenstva jmenuje dozorčí rada. Jmenování zbývajícího člena představenstva by bylo nepřiměřeným zásahem do vnitřních poměrů společnosti. 7. Má-li společnost dva členy představenstva a jednoho člena dozorčí rady, není podle odvolacího soudu dán ani právní zájem na jmenování zbývajících dvou členů dozorčí rady podle § 200 odst. 3 obch. zák. Soudem jmenovaní členové představenstva mohou jednat jménem společnosti navenek a mohou, stejně jako člen dozorčí rady, svolat valnou hromadu za účelem volby zbývajících členů dozorčí rady. Svolání dozorčí rady mohou dosáhnout i kvalifikovaní akcionáři společnosti. 8. K rozporům mezi akcionáři (navrhovateli) odvolací soud uvedl, že „zásada loajality, k jejímužrespektování se akcionáři zavázali se vznikem členství ve společnosti, předpokládá schopnost akcionářů povýšit zájmy společnosti nad své vlastní a vytvořit při volbě dozorčí rady potřebný konsensus za situace, kdy poměr hlasů ve společnosti neumožňuje dosáhnout potřebné většiny“. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel b) (P. J.) dovolání, maje je za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázek „účelné úpravy poměrů obchodní společnosti soudem“, „spojení věcí“ a „nabytí právní moci části výroku soudu prvního stupně“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. 10. Dovolatel namítá, že usnesení soudu prvního stupně o spojení věcí ze dne 4. 2. 2011 nebylo doručeno všem účastníkům řízení, nenabylo tudíž právní moci a ke spojení věcí nedošlo. Ačkoliv tuto vadu dovolatel i další odvolatelé namítali, odvolací soud se jí nezabýval, když pouze poukázal na usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1202/2009) a uzavřel, že návrhy dalších navrhovatelů se považují za přistoupení do řízení o prvním návrhu a ke spojení věcí tak došlo ze zákona. Tím však zaměnil otázku spojení řízení o jmenování členů jednoho orgánu společnosti s otázkou přípustnosti spojení řízení o jmenování členů různých orgánů (představenstva a dozorčí rady) téže společnosti. Postup soudu představuje „závažnou vadu v právním posouzení otázky procesního práva“. 11. Odvolací soud podle dovolatele současně pochybil, považoval-li rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž byl členem dozorčí rady jmenován J. Z. a členy představenstva jmenováni L. P. a M. H., za pravomocné. Výrok o jmenování J. Z. členem dozorčí rady byl napaden odvoláním navrhovatelky a), a nemohl tak nabýt právní moci; na tom nemůže podle dovolatele ničeho změnit ani skutečnost, že odvolání navrhovatelky bylo v této části odmítnuto. Taktéž výrok II. usnesení soudu prvního stupně byl napaden odvoláními navrhovatelů b) až d) v plném rozsahu, tedy včetně jmenování L. P. a M. H. členy představenstva, a nemohl nabýt právní moci. To nemohlo změnit ani usnesení ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Cmo 552/2011-286, jímž odvolací soud odmítl odvolání navrhovatelů c) a d) v části, v níž směřovalo proti výroku soudu prvního stupně o jmenování L. P. a M. H. členy představenstva. Navíc dovolatel se domáhal toho, aby odvolací soud zcela zamítl návrh na jmenování členů představenstva; jeho dovoláním byl tudíž dotčen výrok II. v plném rozsahu, včetně jmenování L. P. a M. H. členy představenstva. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy v tomto rozsahu dosud nenabylo právní moci. 12. Dovolatel poukazuje na to, že navrhovatelé b) až d) se domáhali toliko jmenování členů dozorčí rady, a nikoliv i jmenování členů představenstva; odvolací soud proto pochybil, odmítl-li jejich dovolání v části směřující proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně s odůvodněním, že jimi napadají výrok, jímž bylo navrhovatelům vyhověno. 13. Dovolatel má dále za to, že navrhovatelům svědčí právní zájem na jmenování členů dozorčí rady. I kdyby se podařilo svolat valnou hromadu, rozložení hlasů ve společnosti („50 % ku 50 %“) neumožňuje nalézt konsensus nezbytný k přijetí rozhodnutí valné hromady o jmenování členů dozorčí rady. Odvolací soud svým názorem rezignoval na účelnou a funkční úpravu vnitřních poměrů ve společnosti. V důsledku jeho rozhodnutí společnost nemá orgány, přičemž tuto situaci není schopna bez zásahu soudu vyřešit. III. Přípustnost dovolání14. Napadené rozhodnutí nepatří mezi usnesení vypočtená v § 238a o. s. ř.; Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je dovolání (podané proti rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí) přípustné podle § 237 o. s. ř. 15. Námitkou, podle které soud prvního stupně projednal návrhy akcionářů na jmenování členů dozorčí rady společně s návrhy na jmenování členů představenstva, aniž usnesení ze dne 4. 2. 2011, č. j. 46 Cm 114/2010-59, jímž soud prvního stupně rozhodl o spojení řízení, nabylo právní moci, dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že – nezrušil-li z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně – zatížil řízení vadou, jež (podle názoru dovolatele) mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku procesního práva, která by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezený v § 237 o. s. ř. Dovolatel touto námitkou nevystihuje přípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolání tudíž k jejímu přezkoumání není přípustné. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká, že případné projednání návrhů na jmenování členů dozorčí rady společně s návrhy na jmenování členů představenstva téže společnosti, aniž by zde bylo pravomocné usnesení o spojení řízení (§ 112 odst. 1 o. s. ř.), by v poměrech projednávané věci představovalo vadu řízení, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Typově jde o věci, jejichž společné projednání a rozhodnutí vyhovuje kritériím § 112 odst. 1 o. s. ř. 16. Dovolání není přípustné ani k řešení otázky, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž byli jmenováni členem dozorčí rady J. Z. a členy představenstva L. P. a M. H., pravomocné, neboť její zodpovězení není – jak plyne z dále uvedeného – významné pro posouzení správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně dovolatel v této souvislosti zcela pomíjí, že návrh na jmenování L. P. a M. H. členy představenstva podal i on sám (viz č. l. 124 a 130 spisu), a následně v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (jímž bylo i jeho návrhu v této části vyhověno) požadoval, aby odvolací soud návrh na jmenování členů představenstva buď zamítl, anebo členy představenstva jmenoval L. P., M. a H. a J. S. Představa dovolatele, podle níž nemá usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání žádný význam (tedy že navzdory rozhodnutí odvolacího soudu zůstávají odvoláním napadené i výroky usnesení soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byli jmenováni členem dozorčí rady J. Z. a členy představenstva L. P. a M. H.), je pak v rozporu s § 218 o. s. ř., jakož i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2391/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1999, pod č. 72). 17. Zcela bez významu je pak otázka věcné správnosti usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Cmo 552/2011-286, které není předmětem dovolacího přezkumu; proto dovolání není přípustné ani k jejímu řešení. Ostatně dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání není objektivně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.); k prověření jeho správnosti slouží žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. 18. Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatel nebrojí proti té části prvního výroku napadeného usnesení, v níž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o zamítnutí návrhů na jmenování členů představenstva, a změnil je ve výroku II. tak, že zamítl návrh na jmenování M. L. členkou představenstva; dovolatel naopak výslovně dovozuje, že na jmenování členů představenstva „není právní zájem“. Zpochybňuje však posouzení předpokladů pro jmenování členů dozorčí rady akciové společnosti soudem podle § 200 odst. 3 a § 194 odst. 2 obch. zák., učiněné odvolacím soudem. Jelikož jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. k jejímu řešení. IV. Důvodnost dovolání 19. Podle § 200 odst. 3 obch. zák. pro členy dozorčí rady platí obdobně ustanovení § 194 odst. 2, 4 až7 a § 196. Podle § 194 odst. 2 věty první a druhé obch. zák. jestliže člen představenstva zemře, odstoupí z funkce, je odvolán nebo jinak skončí jeho funkční období, musí příslušný orgán společnosti do tří měsíců zvolit nového člena představenstva. Nebude-li z tohoto důvodu představenstvo schopno plnit své funkce, jmenuje chybějící členy nebo člena představenstva soud na návrh osoby, jež na tom osvědčí právní zájem, a to na dobu, než budou zvoleni noví členové nebo člen příslušným orgánem společnosti, jinak může soud i bez návrhu zrušit společnost a nařídit její likvidaci. 20. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že soud může zasahovat do vnitřních poměrů obchodní společnosti jen v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2005, pod č. 162, na něž přiléhavě odkázal i odvolací soud). Jedním z takových případů je i úprava jmenování chybějících členů představenstva a dozorčí rady soudem. 21. Řízení o jmenování chybějících členů představenstva či dozorčí rady je řízením ve statusových věcech obchodních společností podle § 9 odst. 3 písm. b), § 200e o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, jež lze – jak plyne z § 194 odst. 2 obch. zák. a § 200e odst. 2 o. s. ř., v témže znění – zahájit pouze na návrh (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1202/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2010, pod č. 114). 22. Aktivní legitimace svědčí tomu, kdo má na jmenování chybějících členů představenstva či dozorčí rady právní zájem. Odvolací soud proto správně posuzoval, zda navrhovatelům – akcionářům společnosti – takový právní zájem svědčí. 23. Není pochyb o tom, že akcionář (jakožto společník akciové společnosti, jemuž náleží práva vtělená do akcie – srov. zejména § 155 odst. 1 obch. zák.) má zájem na řádném fungování společnosti. Současně platí, že předpokladem řádného fungování společnosti je i schopnost představenstva a dozorčí rady plnit své funkce (srov. zejména § 191 a 197 a 198 obch. zák.). Jinak řečeno, akcionář má beze sporu zájem na tom, aby oba obligatorně zřizované volené orgány společnosti byly obsazeny v souladu se zákonem a stanovami. Nicméně z uvedeného nelze bez dalšího dovozovat právní zájem akcionáře na jmenování chybějících členů představenstva či dozorčí rady soudem podle § 194 odst. 2 a § 200 odst. 3 obch. zák. 24. Postup podle citovaných ustanovení je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je na místě přikročit až tehdy, nemůže-li jmenovat chybějící členy v rozumné době příslušný orgán společnosti. S odvolacím soudem lze proto souhlasit i v závěru, podle něhož zpravidla nebude potřebný právní zájem na jmenování chybějících členů dozorčí rady svědčit akcionáři, který může s využitím postupu podle § 181 obch. zák. dosáhnout jejich jmenování usnesením valné hromady (k postupu podle § 181 obch. zák. v situaci, kdy společnost nemá představenstvo, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4946/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2011, pod č. 174). 25. To platí i tehdy, není-li valná hromada – jako je tomu v projednávané věci – schopna přijímat rozhodnutí jen proto, že mezi třemi akcionáři společnosti (navrhovateli b/, c/ a d/, disponujícími dohromady 50 % všech hlasů spojených s akciemi emitovanými společností) na straně jedné a zbývající akcionářkou (navrhovatelkou a/, disponující zbývajícími 50 % všech hlasů spojených s akciemi emitovanými společností) na straně druhé existují závažné rozpory, pro které nejsou s to se shodnout ani na osobách členů volených orgánů. Institut jmenování chybějících členů dozorčí rady neslouží k řešení sporů mezi akcionáři; jsou-li mezi akcionáři společnosti natolik nepřekonatelné rozpory, že jim brání v přijetí rozhodnutí valné hromady o jmenování členů dozorčí rady (a v důsledku toho není obsazen orgán, který podle stanov jmenuje členy představenstva), je na místěpostupovat podle § 68 odst. 6 písm. a) nebo c) obch. zák. 26. Zbývá dodat, že akcionáři, jenž nemá právo požádat o svolání valné hromady podle § 181 obch. zák., bude naopak zpravidla právní zájem na jmenování chybějících členů dozorčí rady podle § 194 odst. 2 a § 200 odst. 3 obch. zák. svědčit. Obdobně tomu může být (podle okolností případu) i tehdy, půjde-li o akcionáře, který se na „patové“ situaci ve společnosti (neschopnosti valné hromady přijímat rozhodnutí pro existující rozpory mezi některými akcionáři) nepodílí a současně nedisponuje počtem hlasů potřebným k přijetí usnesení valné hromady o volbě členů dozorčí rady. 27. Jelikož dovolateli právní zájem na jmenování chybějících členů dozorčí rady soudem nesvědčí, je nadbytečné zkoumat, zda byla v projednávané věci splněna další podmínka, podle které soud může chybějícího člena dozorčí rady jmenovat pouze tehdy, kdy v důsledku neobsazení některých míst není dozorčí rada schopna plnit své funkce (zpravidla proto, že není usnášeníschopná). 28. Dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud, který neshledal ani vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto dovolání zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.

decision_1278.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2015, sp. zn. 29 Cdo 4747/2014, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4747.2014.1 Číslo: 1/2017 Právní věta: V občanském soudním řízení jedná za společnost v likvidaci podle § 21 odst. 2 o. s. ř. , § 70 odst. 3 a § 72 obch. zák. likvidátor; to neplatí, nemá-li společnost likvidátora nebo jde-li o řízení, v němž je zastoupení společnosti likvidátorem vyloučeno (§ 32 odst. 2 o. s. ř.). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 25.11.2015 Spisová značka: 29 Cdo 4747/2014 Číslo rozhodnutí: 1 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Jednání právnických osob, Likvidace obchodní společnosti Předpisy: § 21 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 70 odst. 3 předpisu č. 513/1991Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení o dovolání Harvardského průmyslového holdingu, a. s. – v likvidaci proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 7 Cmo 83/2012. I. Dosavadní průběh řízení 1. Společnost Harvardský průmyslový holding, a. s. – v likvidaci (dále jen „společnost HPH“) podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Praze. Učinila tak prostřednictvím zástupce JUDr. T. C., advokáta, se sídlem ve S. S., který své oprávnění zastupovat společnost HPH v dovolacím řízení opírá o plnou moc udělenou dne 31. 7. 2014 předsedou představenstva společnosti K. S. II. Dovolání a vyjádření k němu 2. Podáním ze dne 6. 10. 2014 společnost HPH, zastoupená JUDr. T. Ch., advokátem, se sídlem v P., jednajícím na základě plné moci udělené dne 18. 8. 2014 likvidátorem společnosti Prof. Ing. Z. Č., DrSc. (a založené na č. l. 299 spisu), namítla, že dovolání za ni podala neoprávněná osoba na základě neplatně udělené plné moci; s podaným dovoláním nesouhlasí.III. Přípustnost dovolání 3. Podle § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), za právnickou osobu jedná její statutární orgán; tvoří-li statutární orgán více fyzických osob, jedná za právnickou osobu jeho předseda, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen. Podle § 21 odst. 2 o. s. ř. ustanovení odstavce 1 se nepoužije, stanoví-li tento nebo zvláštní zákon, že za právnickou osobu jednají jiné osoby. Podle § 3043 odst. 2, věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto o zrušení nebo přeměně právnické osoby, postupuje se podle dosavadních právních předpisů, nerozhodne-li příslušný orgán právnické osoby do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, že se uplatní postup podle tohoto zákona. 4. Z obsahu spisu se nepodává, že bylo přijato rozhodnutí podle citovaného ustanovení; proto je třeba otázku působnosti likvidátora jakožto orgánu společnosti HPH, včetně jeho oprávnění zastupovat (jednat za) společnost HPH, posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. 5. Podle § 68 odst. 5, věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), byla-li společnost zrušena nebo bylo-li ohledně ní vydáno rozhodnutí o úpadku, vykonává statutární orgán svou působnost jen v takovém rozsahu, v jakém nepřešla na likvidátora nebo insolvenčního správce. Podle § 70 odst. 3 obch. zák. jmenováním likvidátora na něj přechází v rámci § 72 působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti. Je-li jmenováno více likvidátorů a ze jmenování nevyplývá nic jiného, má tuto působnost každý likvidátor. Podle § 72 obch. zák. likvidátor činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti. Při výkonu této působnosti plní závazky společnosti, uplatňuje pohledávky a přijímá plnění, zastupuje společnost před soudy a jinými orgány, uzavírá smíry a dohody o změně a zániku práv a závazků a vykonává práva společnosti. Nové smlouvy může uzavírat jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů, nebo je-li to potřebné k zachování hodnoty majetku společnosti nebo k jeho využití, nejedná-li se o pokračování v provozu podniku. Likvidátor je oprávněn jednat jménem společnosti též ve věcech zápisu do obchodního rejstříku. 6. Likvidace je zákonem upravený způsob vypořádání majetkových poměrů zrušené společnosti, jejíž obchodní jmění nepřechází na právního nástupce (universálního sukcesora) a jež má následně – po provedení likvidace – zaniknout. Je-li společnost zrušena a vstoupí-li do likvidace, přestává naplňovat účel, pro který byla založena; její činnost nadále směřuje (musí směřovat) k naplnění cílů likvidace (vypořádání majetku, vyrovnání dluhů a rozdělení likvidačního zůstatku). Likvidaci provádí k tomu určený orgán společnosti – likvidátor (srov. § 71 odst. 5 obch. zák.), na který přechází „působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti“ (§ 70 odst. 3 obch. zák.), resp. s účinností od 1. 1. 2014 zastupovat společnost (srov. v tomto směru § 164 o. z. a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 880/2015, dostupného na webových stránkách Nejvyššího soudu). 7. Určuje-li § 70 odst. 3 obch. zák., že tato působnost na likvidátora přechází „v rámci § 72“ obch. zák., vyjadřuje tím pouze skutečnost, že jiné úkony za společnost, která je v likvidaci, činit nelze (srov. v právní teorii Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku /s přihlédnutím k evropskému právu/, 2. díl, § 56-104e, 3. přepracované a doplněné vydání, Praha. Aspi Publishing, 2004, s. 243 a 244, 343, 358 a 359). Nelze tudíž dovozovat, že by členům statutárního orgánu zůstávalo „zbytkové“ jednatelské oprávnění (oprávnění zastupovat společnost v likvidaci) při úkonech mimo rozsahvymezený ustanovením § 72 obch. zák. 8. Tím není vyloučeno, aby za určitých okolností zastupovali společnost v likvidaci členové statutárního orgánu. Tak tomu bude nejen po dobu, kdy společnost nemá likvidátora (§ 68 odst. 5 in fine obch. zák.), ale zpravidla i tehdy, nebude-li likvidátor oprávněn společnost zastoupit pro konflikt zájmů. O žádný z uvedených případů však v projednávané věci nejde. 9. Ustanovení § 72 obch. zák. demonstrativně vypočítává, jaké úkony likvidátor jménem společnosti (resp. za ni) činí; mimo jiné výslovně uvádí, že zastupuje společnost před soudy a jinými orgány. Osobou, oprávněnou zastupovat společnost v likvidaci v občanském soudním řízení podle § 21 odst. 2 o. s. ř., § 70 odst. 3 a § 72 obch. zák. je tudíž zásadně (s výjimkou předvídanou ustanovením § 32 odst. 2 o. s. ř.) likvidátor společnosti. Má-li společnost likvidátora a nejde-li o řízení, v němž je zastoupení společnosti likvidátorem vyloučeno (§ 32 odst. 2 o. s. ř.), nejsou členové statutárního orgánu oprávněni za společnost podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jednat. 10. Lze dodat, že uvedené závěry se obdobně prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. zejména § 188, § 189 odst. 2, § 193 a § 196 odst. 1 o. z., jakož i důvodovou zprávu k návrhu nového občanského zákoníku). 11. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že plnou moc JUDr. T. C., advokátu, za společnost HPH udělila osoba, které nesvědčilo oprávnění jednat za společnost podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; tato plná moc tudíž nedokládá oprávnění JUDr. T. C., advokáta, podat za společnost HPH dovolání a zastupovat ji v dovolacím řízení. 12. Obecně je nedostatek průkazu oprávnění zastupovat účastníka řízení nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod číslem 36). Jelikož však z podání společnosti HPH ze dne 6. 10. 2014 plyne, že společnost HPH uvedený nedostatek neodstraní, Nejvyšší soud bez dalšího dovolací řízení podle § 243b části věty před středníkem o. s. ř. za přiměřeného užití § 104 odst. 2, věty třetí, o. s. ř. zastavil.

decision_1279.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3873/2022, ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3873.2022.3 Číslo: 21/2024 Právní věta: Ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nezakládá nárok oprávněné osoby na vydání užitku věci ve formě nájemného, jež přijímala povinná osoba od doručení výzvy k vydání věci na základě smlouvy o nájmu od nájemce pozemku. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 28 Cdo 3873/2022 Číslo rozhodnutí: 21 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Církev (náboženská společnost), Zmírnění křivd (restituce) Předpisy: § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 58 Co 197/2022; k dovolání žalované zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 58 Co 197/2022, v části výroku I., jíž byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 1. 2022, sp. zn. 17 C 124/2021, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 698.787,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení, a dále ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 15. 7. 2021 domáhal na žalované zaplacení částky 1.716.459,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu založil na tvrzeních, podle nichž je právnickou osobou Církve římskokatolické a dne 1. 8. 2013 doručil žalované ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskýmispolečnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), výzvu k vydání pozemků v katastrálním území H. a K. (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Rozhodnutími ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 621314/2015/Šeb a ze dne 14. 12. 2015, č. j. SPU 657233/2015/Dv žalovaná pro překážku upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. část nárokovaných pozemků nevydala. Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 10/2016-115, ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 11/2016-105, a ze dne 5. 6. 2020, č. j. 35 C 20/2016-301, byly žalobci pozemky poté, kdy soud neshledal překážky jejich naturální restituce, vydány. Po nabytí právní moci označených rozsudků Krajského soudu v Brně žalobce výzvou ze dne 23. 6. 2021 vyzval žalovanou o vydání nájemného za období od 1. 8. 2013 do 31. 10. 2018, jež pobírala na základě nájemní smlouvy uzavřené na pozemky v katastrálním území H. s Rybářstvím P. a. s. a na pozemek v katastrálním území K. s Moravským rybářským svazem, o. s., místní organizace K. Nájemné, jež se stalo splatným po právní moci rozsudků soudu, na jejich základě byly žalobci pozemky vydány, žalovaná žalobci zaplatila. 2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 124/2021-143, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.716.459,32 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2021 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.). 3. Zjištěný skutkový stav, jenž odpovídal žalobním tvrzením, která žalovaná nezpochybnila, soud prvního stupně po právní stránce poměřoval ustanoveními § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., § 131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále také „obč. zák.“ (pro nárok za období od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2013) a §1000 a § 1001 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále také „o. z“ (pro nárok za období od 1. 1. 2014). Nepřisvědčil argumentaci žalobce závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 2801/2018-276 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), jež – dle mínění soudu prvního stupně – do poměrů jím posuzované věci nedopadají. Vysvětlil, že žalovanou povinnou osobu nelze považovat za neoprávněného nebo nepoctivého držitele, k čemuž dospěl Nejvyšší soud vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem případu v odkazovaném rozsudku, a připomněl, že rozhodnutí o nevydání předmětných pozemků v řízení před pozemkovým úřadem nebylo s ohledem na jejich povahu projevem svévole státu. Uzavřel, že žalobci tudíž nárokovaný užitek ve formě nájemného za období do právní moci rozhodnutí soudu, na jejichž základě oprávněná osoba nabyla vlastnické právo k pozemkům, nenáleží. 4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 58 Co 197/2022-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 698.787,73 Kč spolu s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 7. 2021 do zaplacení; v dalším ve věcném výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 267,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 111,50 Kč (výrok III.). 5. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který dále zopakováním listinných důkazů doplnil. Z hlediska právního posouzení věci dospěl při zohlednění těch ustanovení zákona č. 428/2012 Sb., zákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 89/2012 Sb., které vzal v úvahu i soud prvního stupně, k odlišnému závěru o základu žalovaného nároku. Dovodil, že v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. lze přitakat důvodnosti žalobního požadavku oprávněné osoby na vydání nájemného, jež žalovaná povinná osoba inkasovala od jednotlivých nájemců posléze vydaných pozemků od okamžiku doručení výzvy. S argumentační oporou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 2801/2018-276, konstruujícího pro případ porušení povinnosti povinné osoby vydat věc, včetně součástí a příslušenství, ve stavu, vněmž se nacházela k rozhodnému okamžiku, tezi o neoprávněném (nepoctivém) držiteli dovodil, že žalovaná nebyla od doručení výzvy v dobré víře [na absenci dobré víry žalované odvolací soud poukázal i s využitím závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, a ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] o tom, že pozemky nebude muset vydat, přičemž se od ní (od státu) očekávalo, že zná svůj právní řád a dále faktický stav pozemků (rybniční pozemky), jenž podle dostupné judikatury (žalované rovněž známé) nezakládá překážku pro vydání pozemku. Odvolací soud uzavřel, že žalobci v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svědčí nárok na vydání užitků v podobě nájemného (§ 491 o. z.), které žalovaná obdržela od nájemců posléze vydaných pozemků za období od doručení výzev k vydání do právní moci rozsudků soudu, kterými bylo o naturální restituci pozemků rozhodnuto. 6. Poté, kdy odvolací soud dospěl k důvodnosti žaloby co do základu uplatněného nároku, zabýval se jeho výší. V důsledku námitky promlčení řádně uplatněné žalovanou a s využitím ustanovení § 619 odst. 1 a § 629 odst. 1 o. z. dovodil, že žalobou uplatněný nárok je promlčen za období tří let předcházejících datu podání žaloby (dne 15. 7. 2021); proto jej nelze žalobci v soudním řízení přiznat. Vzhledem k ujednání o splatnosti nájemného v nájemních smlouvách obou nájemců „ročně pozadu vždy k 1. 10. běžného roku“ pak za nepromlčenou dobu pro vydání užitků ve formě nájemného žalovanou označil odvolací soud i období od 1. 7. 2017 dále, za něž žalobci přiznal částku 698.787,73 Kč (z celkově žalovaných 1.716.459,32 Kč). II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti té části výroku I., jíž byl ve výroku o věci samé potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně) podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež má podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro zodpovězení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a sice stanovení časového okamžiku splatnosti dluhu povinné osoby vydat oprávněné osobě plody a užitky podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jež implikuje i určení počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění takového nároku. 8. Dovolatel podrobil kritice závěr odvolacího soudu, podle něhož počíná promlčecí lhůta k vydání plodů a užitků restituované věci ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je-li užitkem nájemné inkasované povinnou osobou od nájemců vydaných pozemků, od sjednaného data splatnosti nájemného mezi povinnou osobou a nájemci. Žalobce v návaznosti na tento závěr uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nejen při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb., ale i ustanovení § 619 odst. 1 a 2 o. z. S argumentační oporou v dílčí konkluzi vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, o povinnosti vydat oprávněné osobě s restituovanou věcí i plody a užitky (za něž se dle odkazu dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, považuje i nájemné) vyjádřil přesvědčení, že splatnost nároku na vydání plodů a užitků nastala až dnem vydání věci oprávněné osobě, tedy v poměrech posuzovaného sporu až právní mocí rozsudků Krajského soudu v Brně (rozsudek ze dne 13. 7. 2017, č. j. 24 C 10/2016-115, nabyl právní moci dne 31. 10. 2018, rozsudek ze dne 13. 7. 2017, č. j. 24 C 11/2016-105, nabyl právní moci dne 18. 7. 2018, a rozsudek ze dne 5. 6. 2020, č. j. 35 C 20/2016-301, nabyl právní moci dne 27. 6. 2020), jimiž bylo konstituováno vlastnické právo žalobce k vydaným pozemků. V návaznosti na tento názor pak dovolatel konstatoval, že vzhledem k uplatnění nároku žalobou u soudu dne 15. 7. 2021 nemůže být promlčen nárok na vydání užitků vydaných pozemků dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. vzniklých po 15. 7. 2018; nárok žalobce na nájemné inkasované žalovanou tak měl být uspokojen ještě částkou 1.017.691,59 Kč.9. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, ve kterém byl v zamítavém věcném výroku potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu uplatněné argumentace toliko proti měnící části výroku I.) podala rovněž dovolání žalovaná (dále též „dovolatelka“), jež je má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné, pro posouzení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, popřípadě byla-li již tato otázka dovolacím soudem řešena, měla by být znovu posouzena jinak. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že pod ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nelze subsumovat nároky, jež nelze spojit se součástmi či příslušenstvím vydávané věci podle jejího stavu ke dni doručení výzvy povinné osobě. Za takový nárok žalovaná nepovažovala ani nájemné, jež by inkasovala v období od data doručení výzvy k vydání věci až do jejího vydání, popřípadě konstituování vlastnického práva oprávněné osoby rozhodnutím pozemkového úřadu, popřípadě soudu. Oponovala rovněž názoru odvolacího soudu, že okamžikem doručení výzvy k vydání věci získala postavení nepoctivého držitele. Upozornila na fakt, že přijetím takové konstrukce by postrádalo smysl dále již zkoumat, zda výzva k vydání věci byla opodstatněná, zda se nevztahuje na majetek, jehož naturální restituci brání některá ze zákonných překážek a zda se může vůbec za takových okolností uplatnit rozhodovací pravomoc žalované (pozemkového úřadu) o restituční žádosti rozhodnout. Argumentovala proti aplikovatelnosti té judikatury Nejvyššího soudu, jež se vztahovala na případ, kdy povinné osobě byla uložena povinnost vydat pokácenou dřevní hmotu, jež byla podle stavu ke dni doručení výzvy k vydání věci v podobě stromů součástí restituovaného pozemku (odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016). Dovozovala rovněž, že právo brát z věci užitky (nájemné) korespondovalo až do vydání věci její povinnosti starat se o pozemky s péčí řádného hospodáře, neboť v opačném případě by musela pozemky obhospodařovat ve vlastní režii, čímž by jí vznikly náklady na mzdy a údržbu. Možnými náklady žalované se však odvolací soud vůbec nezabýval. Žalovaná po doručení výzvy k vydání věci s pozemky nijak nenakládala, neznehodnocovala je, a ani neměnila jejich účel. Pokud pak odvolací soud přiznal žalobci užitky v podobě nájemného za nepromlčené období počítané zpětně do data podání žaloby, pak, dle mínění žalované, nesprávně považoval nájemné inkasované od doručení výzvy za součást původního církevního majetku. 11. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 12. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované primárně upozornil na jeho nedostatky spočívající v tom, že žalovaná nevymezila žádnou právní otázku, jíž by měl Nejvyšší soud ve vztahu k vlastní judikatuře řešit, a ani řádně neuplatnila dovolací důvod, tj. neuvedla, jaké právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné. I přesto se však k dovolání věcně vyjádřil, přičemž důvodnost nároku na vydání užitků (nájemného) za dobu od doručení výzvy až do samotného vydání pozemků podpořil s využitím závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, z něhož obsáhle citoval. Jejich aplikovatelnost ilustroval porovnáním nájemného s vytěženou dřevní hmotou jako plodů vydávané věci, jež oprávněné osobě náleží od data doručení výzvy k jejímu vydání, a to v případě, kdy budou v průběhu restitučního procesu odděleny od věci a přestanou být tudíž její součástí. Dovozoval, že uplatněný nárok je představován náhradou za plody věci, které bral třetí subjekt a žalované za to platil nájemné. V další části vyjádření žalobce s odkazem na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2423/2022, nesouhlasil s argumentací žalované, že by mělo být na úvaze povinné osoby, zda nárokované pozemky vydá či nikoliv. V návaznosti na to označil za nesprávný názor žalované založený na popírání postavení povinné osoby jako nepoctivého držitele. Připomněl, že není rozhodné subjektivní přesvědčení povinné osoby, ale objektivní stav nastupující okamžikem doručení výzvy k vydání pozemků. Žalovaná z individuálně daných okolností případu musela vědět, že vydávanépozemky, na nichž se nacházejí rybník a hráze tvořené zeminou, nelze považovat za pozemky vyloučené z naturální restituce a v tomto směru měla dostatek poznatků z mnoha řízení před soudem, v nichž jako strana sporu vystupovala. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl. 13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce zopakovala svou argumentaci uplatněnou ve vlastním dovolání, v němž zpochybnila, že základ nároku mající dle dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu zákonný podklad v ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je po právu. Požadavek na vydání ekvivalentu nájemného, jež povinná osoba inkasovala z titulu nájemních smluv uzavřených s třetí osobou od doručení výzvy k vydání věci, označila žalovaná za nesouladný nejen s ideou citovaného zákona, ale i s jeho konkrétním ustanovením. Aniž by ustoupila od procesního stanoviska o nedůvodnosti žaloby již toliko pro neexistenci základu žalovaného nároku, přitakala závěru odvolacího soudu o promlčení části nároku v důsledku marného uplynutí promlčecích lhůt a ztotožnila se s tím, jakým způsobem odvolací soud počátek běhu těchto lhůt stanovil. 14. Žalobce v replice k vyjádření žalované (k dovolání žalobce) připomněl, že řešení právní otázky základu nároku nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť žalovaná ji v dovolání nezpochybnila a žalobce k tomu neměl žádný důvod, neboť odvolacím soudem přijaté řešení vyznívá v jeho prospěch. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení žalobce advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a žalované pověřeným zaměstnancem, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda jsou dovolání přípustná (§ 237 o. s. ř.). 16. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 17. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 18. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Dovolání žalobce není přípustné. Argumentace dovolatele, jíž brojí proti rozsudku odvolacího soudu, je vedena nesouhlasem s výší nároku na vydání užitků ve formě nájemného přisouzeného dovolateli v režimu ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Žalobce oponuje konkluzi odvolacího soudu, který počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku stanovil v závislosti na splatnosti nájemného sjednaného žalovanou a nájemci vydávaných pozemků. Oproti závěru odvolacího soudu dovolatel prosazuje s odkazem na znění citovaného ustanovení stanovisko o jiném počátku běhu promlčecích lhůt, a sice až k okamžiku vydání nárokovaných pozemků, jenž se pojí s nabytím právní moci rozsudků soudu, na jejichž základě bylo žalobcovo vlastnické právokonstituováno. Odpověď dovolacího soudu na dovoláním vymezenou právní otázku vážící se k výši žalobcova nároku (byť nebyla v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena) by byla pro dovolatele bez jakéhokoliv významu v situaci, kdy dovolání ve věci podala rovněž žalovaná (s využitím argumentace, že základ nároku na vydání užitků restituovaných pozemků není vůbec dán), a dovolací soud shledává toto dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným (a rovněž důvodným). I když je tedy rozsudek odvolacího soudu založen na řešení obou právních otázek (jak té vztahující se k základu nároku, tak i k jeho výši), dostalo by se žalobci na jím vymezenou otázku požadující stanovení časového okamžiku splatnosti dluhu povinné osoby vydat ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. plody a užitky odpovědi pouze hypotetické, jež by nebyla způsobilá (v souladu s požadavkem dovolatele) přinést pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018); s ohledem na právě uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 20. Dovolání žalované je, jak bylo výše předznamenáno, ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou (dovolatelkou obsahově vymezenou) právní otázku, zda ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. může být právním podkladem pro úspěšné uplatnění nároku oprávněné osoby na vydání užitků (ve formě nájemného) restituovaných pozemků, jež povinná osoba pobírala na základě nájemních smluv sjednaných s třetími osobami od doručení výzvy k vydání církevního majetku až do okamžiku nabytí vlastnického práva k takovému majetku oprávněnou osobou. 21. Nejvyšší soud neshledává – i přes připomenutí žalobce formulované v replice k vyjádření žalované (viz bod 14. odůvodnění tohoto rozsudku) – že by dovolání žalované bylo pro absenci náležitostí upravených v ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprojednatelné, a tudíž nezpůsobilé iniciovat přezkum dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu po věcné stránce. Při respektování základního principu, jenž ovládá veškerý písemný styk účastníka civilního řízení se soudem (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), a sice že podání se vždy posuzuje podle jeho obsahu a nikoliv podle formy, jsou i v textu dovolání, z něhož neplynou uvozovací (popřípadě i zvýrazněné) odstavce, v nichž by byl vizuálně vymezen důvod přípustnosti dovolání a dovolací důvod, záměr a vůle dovolatelky patrné a zákonným požadavkům podřaditelné (z nálezové judikatury Ústavního soudu k této problematice srovnej např. nálezy ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, nebo ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 27. až 29. odůvodnění nálezu; nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). V situaci, kdy dovolatelka založila svou dovolací argumentaci rovněž na námitce vycházející ze znění ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., že žalobou nárokované nájemné nelze označit za původní církevní majetek ve stavu rozhodném ke dni doručení výzvy povinné osobě a současně užitek ve formě nájemného netvoří součást či příslušenství takového majetku, pak tím dovolatelka vystihla právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí. Jinými slovy řečeno, se táže, zda lze (či nelze) z dosahu citovaného ustanovení předmětný nárok vyloučit v závislosti na posouzení jeho vazby na vydávanou věc nebo její součásti či příslušenství. Ve spojení s alternativním (ústavně souladným) vymezením vztahu řešené otázky k judikatuře Nejvyššího soudu tudíž žalovaná dostála své povinnosti dovolatele řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. Z dovolání žalované je rovněž patrné uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) při aplikaci dovolatelkou připomenutého ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. odvolacím soudem, který „vyložil ustanovení o tom, jaká věc má být vydána a v jakém stavu, co je součástí a co příslušenstvím věci, nesprávně.“ Tuto formulaci přitom nelze považovat za pouhý prostý nesouhlas s právním posouzením věci, ale jako výtku nesprávného výkladu konkrétního ustanovení zákona, v jehož důsledkudovolatelka současně brojí proti nesprávně určenému aplikačnímu dosahu interpretovaného ustanovení. IV. Důvodnost dovolání 22. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované, jež je pro výše předestřenou právní otázku přípustné, je i opodstatněné. 23. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. 24. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem). 25. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 26. Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou osobou písemně jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, nebo které zastoupily jejich funkci, anebo jsou nezbytné k řádnému užívání nemovité věci v souladu s jejím účelem. Povinná osoba nemá vůči oprávněné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento nebo jiný zákon. Oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemá vůči povinné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento zákon. 27. Účelem ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je zajistit, aby v procesu naturální restituce původního církevního majetku nedocházelo k novým majetkovým křivdám jak na úkor oprávněných osob, tak i na úkor dalších (třetích) zainteresovaných subjektů. Zákon č. 428/2012 Sb. v citovaném ustanovení vybízí k nalezení praktické konkordance mezi zájmy oprávněných osob a zájmy třetích osob, které jsou vydáním věcí dotčeny, resp. ke spravedlivému řešení střetu mezi principem zmírnění majetkových křivd formou obnovení vlastnictví a principem právní jistoty. Skutečnost, že zákon stanoví, že významný z hlediska posouzení nároku na vydání je stav věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné osobě, má přispět k právní jistotě jak oprávněných, tak povinných osob. Citované ustanovení přitom neobsahuje koncepčně právní normu novou, neboť i ve dříve přijatých restitučních předpisech se ustanovení obdobného obsahu, významu a účelu objevilo [k tomu srovnej ustanovení § 10 odst. 1 věta první zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 403/1990 Sb.“), nebo ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“)]. I odborná (komentářová) literatura [Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Wolters Kluwer (ČR), Praha, 2015, dostupný též v systému ASPI] k ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. uvádí, že „okamžik doručení výzvy k vydání věci povinné osobě je důležitý mezník, který jakobykonzervuje stav věci, která je předmětem výzvy. Stavem se rozumí jak stav faktický, tak i právní. Cílem této úpravy je především zamezit možnému znehodnocení věci a rovněž i vzniku překážky bránící vydání věci. Povinná osoba se tak musí zdržet všech jednání, která by proti stavu v době doručení výzvy mohla nárokovanou věc poškodit.“ 28. V rozhodovací praxi dovolací soud reflektoval smysl a účel shora připomenutého ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v rozsudku ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98, z jehož odůvodnění se podává: „Citovaným ustanovením je deklarována důležitost dne, kdy byla povinné osobě doručena výzva podle § 5 odst. 2 restitučního zákona. Systematickým a logickým výkladem lze dovodit, že smyslem tohoto ustanovení je zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení účelovým změnám tohoto stavu. Stav věci je totiž významný zejména u nemovitých věcí, kde vydání brání důvody uvedené v ustanovení § 8 restitučního zákona, týkající se právě stavu věci – ať již jde o stav materiální či právní……. Skutečnost, že ustanovením § 7 odst. 1 restitučního zákona bylo najisto postaveno, že významný z hlediska posouzení nároku na vydání je (mimo jiné) právě stav věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné osobě, má přispět k právní jistotě jak oprávněných, tak povinných osob“. Závěr shora citovaného rozsudku dovolacího soudu v uvedeném ohledu akcentující význam okamžiku doručení výzvy povinné osobě jako časového hlediska pro posouzení stavu, v němž má být restituovaná věc, včetně jejích součástí a příslušenství, vydána, je pak se zřetelem na obdobné znění ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení § 12 odst. 1 věta první zákona č. 428/2012 Sb. přenositelný i do právních poměrů spravujících se zákonem č. 428/2012 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, jenž byl uveřejněn pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu z dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1807/2022). 29. Požadavek zákona č. 428/2012 Sb. na vydání věci ve stavu, v němž se nacházela ke dni doručení výzvy oprávněnou osobou, adresovaný povinné osobě je v ustanovení § 12 odst. 1 citovaného zákona doplněn o vcelku jednoznačnou a srozumitelnou úpravu vypořádání práv oprávněné a povinné osoby souvisejících s vydávanou věcí, jež uplatnění jiných práv, než těch, která jsou stanovena citovaným zákonem (v případě povinné osoby i jiným zákonem), nepřipouští. Tím se do značné míry zákon č. 428/2012 Sb. odlišuje od zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), jež upravují řadu náhradových institutů pojících se se stavem vydávané věci, popřípadě se situací, kdy v restituci nárokovanou věc nebylo možné vydat (srovnej např. § 10 odst. 2 a 3 a § 14 až 16 zákona č. 403/1990 Sb., § 7 odst. 3 a 4, § 8, § 9, § a § 13 zákona č. 87/1991 Sb. a 11a odst. 1, § 14 až 16 nebo § 20 zákona č. 229/1991 Sb.). Všechny označené restituční předpisy ovšem bez výjimky obsahují generální klauzuli (shodně jako ustanovení § 12 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 428/2012 Sb.) zapovídající vypořádání jiných vzájemných nároků mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou než těch, jež jsou tou kterou konkrétní restituční normou upraveny (viz § 11 věta první a druhá zákona č. 403/1990 Sb., § 10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 28 zákona č. 229/1991 Sb.). Důvod pro striktní přístup zákonodárce k možnosti církevní právnické osoby uplatňovat podle zákona č. 428/2012 Sb. i jiná práva než právo na naturální restituci historického majetku lze vysledovat z obecné části Důvodové zprávy k zákonu č. 428/2012 Sb. (viz PS-Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, rok 2012, sněmovní tisk č. 580 – dále „Důvodová zpráva“), v níž jsou ke zvolené variantě kombinované finanční kompenzace a naturální restituce přiřazena obecná realizační východiska (pravidla), podle nichž má být postupováno při vydávání původního církevního majetku. Mezi nimi jsou pak (se zřetelem na poměry posuzované věci) uvedeny i postuláty o vydání věci ve stavu, v němž se nachází ke dni doručení výzvy, a o tom, že s vydávanou nemovitou věcí se vydávají rovněž majetková práva a jiné majetkové hodnoty z původního majetku církví a náboženských společností, které jsou v majetku státu a s vydávanou nemovitou věcí souvisely nebo souvisejí. O smyslu a účelu ustanovení § 12 odst. 1 zvláštní část Důvodové zprávy zákona mlčí(reprodukuje pouze znění tohoto zákonného ustanovení), tudíž při jeho intepretaci bude skýtat oporu ohled na výše zmíněnou formu paušálního finančního vypořádání státu s církvemi a náboženskými společnostmi, jak je zakotvena v ustanovení § 15 zákona, a na smysl a účel zákona samotného vyjádřený v textu preambule a jeho uvozovacím ustanovení § 1. V nich je artikulován zákonodárcem akcentovaný záměr „zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd spáchaných v rozhodném období církvím a náboženským společnostem.“ Při úvahách o šíři vypořádání oprávněné a povinné osoby pak nelze přehlédnout, že zákon č. 428/2012 Sb. – na rozdíl od dříve přijatých restitučních předpisů – výjimky z generální klauzule obsažené v ustanovení § 12 odst. 1 věta druhá a třetí neupravuje, a tudíž ani implicitně nepřipouští. 30. V přítomné právní věci odvolací soud založil závěr o důvodnosti žaloby co do základu na konkluzích vyjádřených v již výše připomenutém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018. 31. V odkazovaném rozsudku byl dovolací soud konfrontován se skutkovou situací, kdy žalovaný jakožto osoba povinná podle zákona č. 428/2012 Sb. na základě písemné výzvy, jež mu byla doručena dne 1. 7. 2013, vydal žalobkyni coby osobě oprávněné dne 18. 9. 2014 pozemky určené k plnění funkcí lesa. V době od 1. 7. 2013 do 18. 9. 2014 přitom žalovaný na těchto pozemcích prováděl nahodilou těžbu dřeva (kůrovcovou, ostatní hmyzovou, živelnou, tracheomykózní, ostatní těžbu a pokládal lapáky). Zároveň ovšem za dané období došlo i k přírůstu dřevní hmoty v hodnotě (dle lesního hospodářského plánu) 6.428 244,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak Nejvyšší soud v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. prověřoval správnost závěru odvolacího soudu, že v situaci, „kdy žalovaný o vydávané pozemky v době od obdržení výzvy k vydání do jejich odevzdání žalobkyni pečoval jako řádný hospodář [plnil povinnosti stanovené mu zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon)], nemá žalobkyně na vydání vytěžené dřevní hmoty a ani na poskytnutí peněžní náhrady nárok.“ S tímto závěrem se v odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud neztotožnil. Dovodil, že „právní postavení povinné osoby, jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci, a jíž je tudíž známo, že je povinna nakládat s drženou věcí s péčí řádného hospodáře a zajistit její odevzdání, včetně součástí a příslušenství, ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy, oprávněné osobě (§ 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), jest pak – v souvislosti s nakládáním s vydávanou věcí – připodobnit právnímu postavení neoprávněného, resp. nepoctivého, držitele, jemuž je (nebo z okolností musí být) známo, že mu výkon práv k věci nenáleží a že by jej měl přenechat jinému.“ S argumentační oporou v závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, dále vyložil, že i povinná osoba, jež zajišťuje splnění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy, je povinna vydat věc oprávněné osobě s jejími plody (popřípadě jejich hodnotovým ekvivalentem v penězích) a užitky (získanými za dobu od převzetí výzvy k vydání) i tehdy, je-li těžení plodů vydávané věci obsahem její zákonné povinnosti vlastníka lesního pozemku (viz ustanovení § 32 odst. 1 a § 33 odst. 1 věta první lesního zákona). 32. Právní posouzení aprobované v poměrech projednávané věci odvolacím soudem z odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za správné již jen proto, že pod ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. byl subsumován – s komparovanou věcí – zcela nesouměřitelný skutkový stav. Z citovaného ustanovení se podává, že se oprávněnou osobou nárokovaná věc vydá, včetně jejích součástí a s příslušenstvím, které „náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, nebo které zastoupily jejich funkci, anebo jsou nezbytné k řádnému užívání nemovité věci v souladu s jejím účelem.“ Součástí lesního pozemku (shodně s poměry v odkazované věci) jsou stromy, jež pokácením tuto svou právní povahu ztrácejí a stávají se oddělením (v podobě dřevní hmoty) věcí v právním slova smyslu samostatnou (viz § 505 a § 507 o. z. a § 120 odst. 1 obč. zák.). Současně jsou stromy oddělitelnými přirozenými plody (lesního) pozemku [(fructas naturales) – § 491 o. z.], jež náleží zpravidla tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen (§ 1067 o. z.).Nájemné, jež je užitkem plynoucím vlastníku věci jejím přenecháním k užívání jinému (§ 491 odst. 2 o. z.), nelze ovšem pod vymezený rozsah věci, v němž se v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněné osobě vydává, podřadit. Nejde o součást a ani o příslušenství věci, jež by náležela do historického církevního majetku žalobce, ani o jejich náhradu a rozumně nelze rovněž tvrdit, že vydáním nájemného by bylo podmíněno řádné užívání vydaných pozemků v souladu s jejich účelem; takové tvrzení ostatně žalobce ani neuplatnil. Lze proto přitakat dovolací námitce žalované, že nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, jež by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno. 33. Nejvyšší soud vychází z teze, že ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. má být vyloženo tak, aby jeho smysl korespondoval s tím, jak bylo obdobně koncipované ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. reflektováno v rozsudku ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98. Jeho základním smyslem je přispět k právní jistotě v postavení oprávněné a povinné osoby tím, že dojde k rozhodnému okamžiku doručení výzvy k vydání věci k petrifikaci stavu věci s cílem předejít účelovým změnám takového stavu. V obecné rovině tudíž citované ustanovení má bránit tomu, aby vydání věci oprávněné osobě bylo změnou nastalou po doručení výzvy ztíženo, popřípadě úplně znemožněno, např. tím, že věc bude dotčena zákonnou překážkou bránící její naturální restituci (k tomu srovnej např. výše připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020). Konkrétně se pak bude jednat o zásahy jednak do hmotné podstaty věci (její kvalitativní i kvantitativní stránky), nebo i do podstaty právní (např. zřízení práva stavby, práva odpovídající pozemkové služebnosti nebo reálného břemene). V tomto duchu jsou ustanovení restitučních předpisů petrifikující stav vydávané věci k okamžiku doručení výzvy povinné osobě judikaturou Nejvyššího soudu konstantně interpretována (kromě již výše připomenutých, dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1734/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1152/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2408/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1807/2022). Ani na základě judikatorní reflexe těch ustanovení restitučních předpisů, jež garantují stabilitu stavu věci, na niž byl uplatněn oprávněnou osobou restituční nárok, nemůže tudíž Nejvyšší soud souhlasit s konkluzí odvolacího soudu, že pod takovou změnu stavu věci ovlivňující její hmotnou či právní podstatu by bylo lze podřadit plnění z titulu nájemného plynoucího povinné osobě po doručení výzvy k vydání věci. 34. Z výše uvedeného již zcela zřetelně vyplývá, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, k nimž se odvolací soud přichýlil, nelze do poměrů přítomné právní věci promítnout. Sluší se k těmto závěrům dále uvést, že jimi nemůže být eliminována stěžejní zásada úpravy vzájemných práv oprávněné a povinné osoby souvisejících s vydávanou věcí, a sice že v aplikačních poměrech ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná a povinná osoba jiná práva než citovaným zákonem přiznaná nemají. Připodobnil-li Nejvyšší soud v odkazovaném rozsudku pozici povinné osoby k postavení neoprávněného (nepoctivého) držitele, pak tak učinil pouze ve vztahu k jeho povinnosti respektovat materiální stav vydávané věci a jejích součástí ke dni doručení výzvy a k následkům, byť z objektivního hlediska, omluvitelného jednání, jímž povinná osoba tento stav změnila. Použitá argumentace nároky z neoprávněné držby plnila pouze roli podpůrnou, neboť ani rozsudek Nejvyššího soudu není v odkazované věci založen na předpokladu, že by snad již doručením výzvy k vydání věci ztratil žalovaný (osoba povinná) vlastnické právo k věci (jež se pochopitelně konstituje až schválením dohody mezi oprávněnou osobou o vydání zemědělské nemovitosti, případně pravomocným rozhodnutím o jejím vydání; srovnej § 9 zákona č. 428/2012 Sb.) a že tím okamžikem stal se jejím nepoctivým držitelem, vůči němuž by bylo možné v plném rozsahu uplatnit nároky vyplývající z ustanovení § § 131 odst. 1 obč. zák. popřípadě z ustanovení § 1000 a § 1001 o. z. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1807/2022). 35. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávnémprávním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl ve výroku o věci samé I. změněn rozsudek soudu prvního stupně, a dále ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). 36. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

decision_128.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2015, sp. zn. 30 Cdo 4364/2013, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4364.2013.1 Číslo: 9/2017 Právní věta: Samotná skutečnost, že žalobkyně nežádala o morální satisfakci, nemůže být důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění, je-li zřejmé, že její nárok na přiznání satisfakce v penězích za závažný zásah do jejích osobnostních práv nebyl prima facie zcela nepřiměřený. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 25.11.2015 Spisová značka: 30 Cdo 4364/2013 Číslo rozhodnutí: 9 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Ochrana osobnosti Předpisy: § 13 odst. 1 o. z. § 13 odst. 2 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil v části výroku I. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 1 Co 101/2010, jíž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 34 C 131/2008, a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2009, č. j. 34 C 131/2008-117, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále zamítl, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni dalších 1 950 000 Kč. Současně určil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 34 367,47 Kč. 2. Soud prvního stupně spatřoval zásah do osobnostních práv žalobkyně v článcích publikovaných ve dnech 21. 8. 2008 a 9. 10. 2008, jenž jsou vydávány žalovanou jakožto vydavatelkou týdeníku Pestrý svět. První článek byl nazvaný „Bezcitná panička! H. V. nechala umírat svoji fenku opuštěnou“, jehož uveřejnění předcházela reklamní kampaň v televizi NOVA se slovním doprovodem „Zděšení! H. V. Veterinář promluvil: Utrápila svého psa“. V tomto článku bylo uvedeno, že žalobkyně nechala umírat svoji fenku opuštěnou, že stará a nemocná jí začínala být na obtíž, tak ji nechala na pospas cizím lidem, že dovolená v T. a koncerty u nás i v zahraniční jsou jí přednější než zdraví její psí společnice,že to vypadá, že na její smrti má svůj podíl viny, neboť fenka skončila jako „pokusný králík“ a místo do péče odborníka ji svěřila nezkušenému veterináři a fence se nedostalo potřebné lásky a péče. V druhém článku „H. V. odložila štěně“ se uvádí, že se žalobkyně rychle nabažila nového psa a následně odjela na dovolenou, zatímco psa odložila ke své právničce a neblahý osud, který postihnul posledního pejska, čeká i nové štěně. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je osobou veřejného zájmu a že poskytla médiím (deník AHA!) informace týkající se její fenky (tj. že byla chápána jako člen rodiny, žalobkyně těžce nesla její zdravotní obtíže a řešila je nákladnou léčbou, že veterinář jim byl doporučen jako odborník a že velmi těžce nesla smrt svého psa). Proto soud prvního stupně dovodil, že články nepopsaly objektivní informace o skutečném stavu, že označovaly žalobkyni jako „bezcitnou paničku“ a že nový pes dopadne jako ten předchozí a současně přihlédl k tomu, že žalobkyně musela vyhledat psychiatra a „dát se dohromady“. Došlo tak k neoprávněnému zásahu do cti, jména a zdraví žalobkyně, a byly tak splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, přičemž u její výše přihlédl ke stylu článků, využití jména žalobkyně k reklamě, k dlouhotrvajícímu negativnímu zájmu žalované o žalobkyni. Přihlédl i k tomu, že žalobkyně i její manžel zpřístupnili tuto část soukromí médiím, ale to pouze selektivně a tudíž sami přispěli k neúplnosti a nepřesnosti daných informací a že žalobkyně sice nechávala fenku u cizích lidí, ale v době jejích zdravotních problémů skutečně pobývala v zahraničí a jezdila na pracovní cesty. 3. Vrchní soud v Praze dne 23. 7. 2013 změnil rozsudkem č. j. 1 Co 101/2010-181, rozsudek soudu prvního soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 150 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek potvrdil a rozhodnul o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. 4. Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že žalobkyně je osobou veřejného zájmu a že není povinna snášet nepravdivé a pravdu zkreslující, dehonestující informace o své osobě. Odvolací soud zdůraznil, že články vykreslují žalobkyni jako zavrženíhodnou osobu, která může za smrt svého psa a připomíná to v souvislosti s pořízením nového psa. Odvolací soud proto dospěl k názoru, že sporné články zasáhly do vážnosti a důstojnosti žalobkyně a zvýšil přiznanou náhradu nemajetkové újmy na celkovou výši 300 000 Kč. Výši náhrady odvolací soud zdůvodnil povahou užitých formulací (že žalobkyně označena za bezcitnou a zavrženíhodnou osobu) a tím, že články měly dopad na její psychiku, takže musela vyhledat odbornou lékařskou pomoc a že informace poskytnuté médiím byly učiněny proto, aby předešly následným možným spekulacím v médiích. Soud dále přihlédnul k tomu, že žalobkyně v době zdravotních potíží svého psa pracovala a nelze ji klást k tíži, že byla i na dovolené a dále k tomu, že informace byly uveřejněny v celostátním periodiku, kdy se článek netýká její pěvecké kariéry či jiné společenské činnosti. Následně odvolací soud přihlédl i k reklamě na publikaci periodika, která byla vysílána na televizní stanici NOVA, v níž žalovaná úmrtí psa žalobkyně využila ke zvýšení svého prodeje. 5. Dovolatelka poté podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, č. j. 30 Cdo 1231/2011-166, rozsudek odvolacího soudu částečně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 23. 7. 2013, č. j. 1 Co 101/2010-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 150 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 7. Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, nepřičetl k tíži žalobkyně, že neposkytla informace redaktorům žalované, když ti opakovaně zasahují do jejích osobnostních práv. Naopak vzal v potaz cílený záměr článků poškodit žalobkyni a to, že na uvedené číslo periodika běžela televizní reklama. Při určení výše náhrady nemajetkové újmy však vzal odvolací soud v potaz i skutečnost, že žalobkyně se nedomáhá morální satisfakce a uvádí, že omluva zveřejněná po tolika letech by byla neúčinná.II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatelka podrobně zrekapitulovala průběh celého řízení a uvedla, že jí byla přiznána k původní částce 300 000 Kč ještě další částka ve výši 150 000 Kč, přičemž výrok odvolacího soudu se nijak nezměnil, proto ho považuje za nepřezkoumatelný, nesprávný a v rozporu s odůvodněním. Dovolatelka má za to, že přiznaná finanční satisfakce není dostatečná a nemůže odradit škůdce od pokračování či opakování poruchového jednání, není pro žalovanou žádnou opravdovou sankcí, když osoba, která stála za uvedenými články, pracuje v redakci předmětného periodika a zastává pozici zástupkyně šéfredaktorky. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že článek byl vydán v týdenníku, který je možno zakoupit i později než běžné deníky, navíc žalobkyně byla nucena vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc, proto se v jejím případě jedná o intenzivnější újmu a je třeba ji odškodnit vyšší částkou. Dovolatelka poukazuje na to, že nelze dávat žalobkyni k tíži, že odmítla na žalované morální satisfakci. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). 10. V rozsahu, v němž žalobkyně dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni dalších 150 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, je její dovolání subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod č. 45/2006 Sb. rozh. obč.). Dovolatelka tudíž není osobou subjektivně oprávněnou podat proti této části výroku pod bodem I. dovolání (§ 240 odst. 1, § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř.), neboť v tomto rozsahu ji bylo odvolacím soudem vyhověno. Nejvyšší soud je proto jako takové v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. 11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř, neboť otázka odmítnutí morální satisfakce a promítnutí tohoto odmítnutí do výše náhrady nemajetkové újmy v rámci ochrany osobnosti nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu v úplnosti vyřešena. IV. Důvodnost dovolání14. Morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tedy nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Primárně tedy musí být přihlíženo k samotné podstatě tohoto ustanovení, tj. k tomu, aby přiznané zadostiučinění účelně plnilo svoji satisfakční funkci a adekvátně vyvážilo a zmírnilo vzniklou nemajetkovou újmu. 15. Obecně platí, že zadostiučinění v penězích (relutární satisfakce) podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. plní podpůrnou (subsidiární) funkci, takže nastupuje vždy až poté, kdy se morální zadostiučinění ukáže (ať zcela nebo zčásti) nepostačujícím. Tuto relutární satisfakci je třeba považovat za občanskoprávní prostředek v zásadě výjimečného charakteru. Uplatňuje se pak konkrétní a diferencované objektivní hodnocení případu (srovnej např. KNAP K. a ŠVESTKA J., Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost 6/1991, s. 330 násl.). 16. Nicméně je třeba zdůraznit, že je vždy na poškozeném, aby si zvolil podle svého uvážení, zda bude požadovat nějaké zadostiučinění a v jaké formě. Obecně platí, že pokud dotčená fyzická osoba o přiznání přiměřeného zadostiučinění nepožádá, nemůže o něm soud sám jednat a tudíž o něm s ohledem na ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. ani rozhodnout (ne eat iudex ultra petita partium) (srov. ŠVESTKA J., SPÁČIL J., ŠKÁROVÁ M., HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 181). Zvolit si formu zadostiučinění může žalobce i s vědomím, že v případě, kdy soudy shledají, že forma zadostiučinění je s ohledem na zjištěné okolnosti jednotlivého případu nepřiměřená podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., bude žaloba zamítnuta. 17. Není proto nikterak vyloučeno, aby se poškozená osoba v podané žalobě domáhala přímo náhrady nemajetkové újmy, aniž by vedle toho musela požadovat i morální zadostiučinění. V případech, kdy je zřejmé, že přiznání morální satisfakce je nepostačující a ztrácí svoji účinnost a funkčnost, popřípadě se taková satisfakce nejeví jako dostačující nebo fakticky možná, může se osoba poškozená domáhat přímo zadostiučinění v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Jinak řečeno, pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění finančního (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 581/99). 18. V přezkoumávané věci se dovolatelka domáhala výhradně náhrady nemajetkové újmy v penězích, s tvrzením, že morální zadostiučinění ve formě omluvy by již po tolika letech od zveřejnění dehonestujícího článku neplnilo satisfakční funkci. Odvolací soud přitom skutečnost, že žalobkyně nepožadovala morální satisfakci, zohlednil do výše přiznaného finančního zadostiučinění a přisoudil ji nižší relutární zadostiučinění. Vycházel přitom z názoru, že omluva uveřejněná v periodiku vydávaném žalovanou, by přinesla výraznou satisfakci, neboť by věrohodnost žalované byla zpochybněna před širokou veřejností. 19. Takové právní posouzení je však nesprávné. Samotná skutečnost, že žalobkyně upřednostňovala přiznání náhrady v penězích, jí nemůže být k tíži, zvláště když uvedla, které okolnosti ji k tomu vedly (časový odstup od zveřejnění dehonestujícího článku a zpochybnění účinnost omluvy). Pouhá skutečnost, že o morální satisfakci žalobkyně vůbec nežádala, resp. ji ani nežalovala, nemůže být důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění. Za situace, kdy žalobkyně již poměrně vysokou částku na žalované vysoudila, je zřejmé, že její nárok na přiznání satisfakce v penězích za závažný zásah do jejích osobnostních práv nebyl prima facie zcela nepřiměřený, a proto přesvědčení žalobkyně, že může žalovat přímo na přiznání peněžitého zadostiučinění, bylo oprávněné. Taktéž s ohledem na dobu, která již od vydání článku uplynula – kdy se s ohledem na velký časový odstup daný (nepeněžní) způsob satisfakce míjí účinkem – zpravidla nezbývá, než vzniklou nerovnováhu kompenzovat zadostiučiněním finančním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 281/03). S ohledem na konkrétní okolnosti případu pak nelze klást k tíži žalobkyně, že požalované nepožadovala primárně morální satisfakci a žalovala přímo na náhradu újmy v penězích, když bylo zřejmé, že morální satisfakce by žalobkyni s ohledem na intenzitu zásahu do práva na ochranu osobnosti nepřinesla kýženou a účinnou satisfakci pro odčinění způsobené újmy, tak jak je jejím prvořadým cílem. 20. Jelikož odvolací soud při právním posouzení ve výše uvedené věci posoudil právní otázku nesprávně, bylo na místě, aby dovolací soud postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil.

decision_1280.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.311.2015.1 Číslo: 50/2017 Právní věta: Neurčí-li insolvenční soud jinak v usnesení, jímž zamítá insolvenční návrh, zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nejpozději okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku. Usnesení, jímž odvolací soud zrušil usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, se stává účinným nejpozději okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (jenž je vždy též okamžikem právní moci takového usnesení); tímto okamžikem se opět obnovují (ex nunc) účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Na právní jednání a úřední postupy nebo rozhodnutí, k nimž došlo v době od účinnosti rozhodnutí, jímž insolvenční soud odklidil účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, do účinnosti rozhodnutí, jímž odvolací soud toto usnesení insolvenčního soudu zrušil, se nevztahuje omezení plynoucí z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení obnovených až účinností zrušujícího usnesení insolvenčního soudu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 25.11.2015 Spisová značka: 29 Cdo 311/2015 Číslo rozhodnutí: 50 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Insolvenční rejstřík Předpisy: § 142 písm. c) předpisu č. 182/2006Sb. § 146 odst. 1 předpisu č. 182/2006Sb. § 89 odst. 1 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 7 Cmo 415/2013, ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. C 2842-RD93/MSPH, Fj 34575/2013, v části, kterou byl zamítnut návrh na výmaz jednatele M. Č. a záspi jednatele M. P., a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 25. 3. 2013, č. j. C 2842-RD93/MSPH, Fj 34575/2013-905, zamítl M ě s t s k ý s o u d v Praze návrh ze dne 27. 2. 2013, jímž se navrhovatel M. P. domáhal podle § 200db odst. 7 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., změny zápisu v osobách jednatele a společníka společnosti T., v obchodním rejstříku. 2. K odvolání navrhovatele V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2014, č. j. 7 Cmo 415/2013-1039, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části, kterou byl zamítnut návrh na výmaz jednatele M. Č. a zápis jednatele M. P., a ve zbývající části je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že: [1] Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2008, č. j. 48 Nc 1237/2008-8, které nabylo právní moci dne 2. 6. 2009, a exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem JUDr. J. P., Ph. D., dne 19. 11. 2008 pod č. j. 067 EX 6566/08-7, byl exekucí postižen obchodní podíl navrhovatele ve společnosti T. [2] Vyhláškou ze dne 23. 3. 2009, č. j. 99 INS 1516/2009-A-2, oznámil Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“), že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek společnosti T. [3] Usnesením ze dne 15. 12. 2009, č. j. MSPH 60 INS 1523/2009-A-88 (zveřejněným téhož dne v insolvenčním rejstříku), zamítl insolvenční soud insolvenční návrh (podaný 23. 3. 2009), jímž se insolvenční navrhovatel (věřitel) domáhal zjištění úpadku M. P. [4] Rozhodnutím P. H. (dále jen „P. H.“) jako jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady ze dne 8. 2. 2010 (ve formě notářského zápisu) byl navrhovatel odvolán z funkce jednatele společnosti T, do této funkce byl jmenován M. Č. a bylo rozhodnuto o převodu uvolněného obchodního podílu po navrhovateli na společnost Q. s. r. o. [5] Společnost T (jako převodkyně) uzavřela dne 9. 2. 2010 se společností Q (jako nabyvatelkou) smlouvu o převodu uvolněného obchodního podílu po navrhovateli. [6] Usnesením ze dne 15. 2. 2010, č. j. MSPH 60 INS 1523/2009, 2 VSPH 85/2010-B-8, zrušil Vrchní soud v Praze usnesení insolvenčního soudu z 15. 12. 2009 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. [7] Usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 99 INS 1516/2009-A-241 (které nabylo právní moci dne 22. 11. 2012), zamítl insolvenční soud insolvenční návrh (podaný 23. 3. 2009), jímž se insolvenční navrhovatel (věřitel) domáhal zjištění úpadku společnosti T. [8] Usnesením ze dne 14. 12. 2012, č. j. 7 Cmo 425/2012-768 (ve znění usnesení ze dne 24. 1. 2013, č. j. 7 Cmo 425/2012-785), změnil Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, č. j. 98388/2011/C 2842-654, tak, že na podkladě rozhodnutí jediného společníka ze dne 8. 2. 2010 a smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 9. 2. 2010 byl v obchodním rejstříku u společnosti T vymazán navrhovatel jako jednatel a společník společnosti T a místo něj byl jako jednatel zapsán M. Č. a jako společník společnost Q. [9] Navrhovatel se návrhem ze dne 27. 2. 2013 domáhal změny zápisu jednatele a společníka v obchodním rejstříku podle § 200db odst. 7 o. s. ř.4. Odkazuje na § 113 odst. 5 a 6, § 120 odst. 1 a 2, § 132 odst. 1, § 141 odst. 1 a § 148 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) (ve znění účinném do 31. 12. 2012), a na § 109 odst. 2 písm. c), § 111, § 142 písm. c) a § 146 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého v důsledku zveřejnění usnesení insolvenčního soudu z 15. 12. 2009 v insolvenčním rejstříku zanikly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; proto bylo možné provést exekuci nařízenou proti navrhovateli. Navrhovateli tak na základě pravomocného usnesení o nařízení exekuce ve spojení s vydaným exekučním příkazem zanikla účast ve společnosti T a jeho obchodní podíl přešel na společnost T. 5. Společnost T nebyla oprávněna vykonávat práva společníka, proto byl zbývající jediný společník při výkonu působnosti valné hromady oprávněn odvolat navrhovatele z funkce jednatele společnosti T, jmenovat jednatele nového a rozhodnout o převodu uvolněného obchodního podílu na společnost Q. Skutečnost, že usnesení insolvenčního soudu z 15. 12. 2009 posléze zrušil odvolací soud (a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení), nemůže podle odvolacího soudu zpochybnit úkony, k nimž došlo po zveřejnění usnesení insolvenčního soudu z 15. 12. 2009 v insolvenčním rejstříku (a po zániku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení). 6. Při posuzování, zda společnost T mohla naložit s uvolněným obchodním podílem, odvolací soud nepovažoval za významné, že v rozhodné době probíhalo insolvenční řízení i proti společnosti T, neboť toto řízení bylo ke dni rozhodování odvolacího soudu o zápisu změn do obchodního rejstříku (14. 12. 2012) již pravomocně skončeno tak, že insolvenční návrh byl zamítnut. Odvolací soud navíc zdůraznil, že sankcí za porušení povinnosti zdržet se nakládání s majetkovou podstatou, uložené v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, je podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona neúčinnost úkonu vůči věřitelům, nikoliv jeho neplatnost. Omezení podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona se pak netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy (§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona), mezi které podle odvolacího soudu patří též povinnost společnosti naložit s uvolněným obchodním podílem podle § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. 7. Námitku navrhovatele ohledně procesní vady původního řízení spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 14. 12. 2012, č. j. 7 Cmo 425/2012-768, aniž nařídil jednání, považoval odvolací soud za nedůvodnou, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1759/2008 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu). II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek „hmotného a procesního“ práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to výkladu § 111 odst. 2 a § 146 odst. 1 insolvenčního zákona, a dále otázky včasnosti návrhu na zápis údajů do obchodního rejstříku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 9. Dovolatel považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, podle kterého se za povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona považuje povinnost podle § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. Takový výklad směřuje (podle něj) proti účelu insolvenčního řízení, kterým je zajistit ochranu věřitelům v podobě spravedlivého rozdělení majetku dlužníka. 10. Odvolací soud (pokračuje dovolatel) nesprávně vyložil i § 146 odst. 1 insolvenčního zákona. Kzániku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu § 146 odst. 1 insolvenčního zákona (totiž) dojde jen tehdy, nabude-li usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu právní moci; jinak by byl ohrožen účel insolvenčního řízení, kterým je ochrana věřitelů. 11. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že se v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4753/2009, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2011, pod číslem 132, v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4313/2010, dovolatel namítá, že návrh na zápis změn v osobách jednatele a společníka nepodal údajný nový jednatel společnosti T bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti, ale učinila tak až po více než 17 měsících společnost Q. Podle dovolatelova mínění bylo účelem takto „zcela zjevně opožděného“ návrhu zbavit jej práva domáhat se v zákonem stanovené lhůtě určení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady; dovolateli (totiž) nebylo toto rozhodnutí doručeno (v rozporu s § 132 odst. 2 obch. zák.) a dozvěděl se o něm až z rejstříkového řízení. 12. Při zachování principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku a dobré víry odvolaného jednatele mohla v důsledku libovůle a nezákonného a účelového jednání společníka P. H., údajného nového jednatele M. Č. a společnosti Q různým subjektům vzniknout značná újma následným zpochybněním celé řady závazků vzniklých v době mezi přijetím rozhodnutí o změnách v osobách jednatele a společníka a zápisem těchto změn do obchodního rejstříku. Tím, že rejstříkový soud vyhověl „opožděně podanému“ návrhu na zápis změn v osobách jednatele a společníka, fakticky schválil porušení zákonných povinností a poskytl ochranu právům vykonávaným v rozporu s dobrými mravy, dovozuje dovolatel. 13. Dovolatel konečně namítá, že řízení vedené před Vrchním soudem v Praze, ukončené usnesením ze dne 14. 12. 2012, č. j. 7 Cmo 425/2012-768, je postiženo procesní vadou, neboť odvolací soud v rozporu se zákonem rozhodl o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, aniž nařídil jednání. 14. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení tak, že vyhoví návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku. III. Přípustnost dovolání 15. Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. 12. 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 16. Dovolání nebrojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož v době, kdy odvolací soud rozhodoval o zápisu změn do obchodního rejstříku (14. 12. 2012), bylo pravomocně skončeno insolvenční řízení vedené na majetek společnosti T (insolvenční návrh byl zamítnut), ani proti závěru odvolacího soudu, podle něhož sankcí za porušení povinnosti zdržet se nakládání s majetkovou podstatou uložené v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona je podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona neúčinnost úkonu vůči věřitelům, nikoliv jeho neplatnost. Tyto závěry obstojí jako samostatné důvody, pro které odvolací soud shledal neopodstatněnou námitku dovolatele spočívající v existenci insolvenčního řízení vedeného proti společnosti T (po pravomocném zamítnutí insolvenčního návrhu na majetek společnosti T se neúčinnost ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona již nemůže prosadit, i kdyby (insolvenční) dlužník předtím vskutku činil právní jednání odporující ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. výklad podaný k obdobnému institutu, upravenému v § 4a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005). Dovolání v dané věci tak nenípřípustné co do posouzení otázky výkladu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. 17. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013). 18. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 19. Dovolání je však přípustné (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení dovolatelem otevřené otázky výkladu § 146 odst. 1 insolvenčního zákona, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 20. Podle § 89 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile jsou vyhlášena účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní; rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně (odstavec 2). 21. Ve smyslu § 142 písm. c) insolvenčního zákona je jiným rozhodnutím o insolvenčním návrhu i zamítnutí insolvenčního návrhu. 22. Dle 146 odst. 1 insolvenčního zákona účinností rozhodnutí podle § 142 zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření. Odůvodňují-li to okolnosti případu, může insolvenční soud určit, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí. 23. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zamítnutí insolvenčního návrhu na majetek M. P. (15. 12. 2009) a do současné doby nedoznala změn. 24. Již z dikce § 146 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 89 odst. 1 insolvenčního zákona tak pro situaci, kdy insolvenční soud nerozhodne jinak v rozhodnutí, jímž zamítá insolvenční návrh (§ 146 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona), plynou následující závěry: [1] Zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání (§ 89 odst. 2 insolvenčního zákona), je rozhodnutí účinné vůči všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci veřejným vyhlášením a vůči ostatním subjektům zveřejněním v insolvenčním rejstříku; tímto okamžikem zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení [včetně účinku předjímaného – ve vazbě na výkon rozhodnutí nebo exekuci vedenou na majetek (insolvenčního) dlužníka – ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (v rozhodném znění)].[2] Zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh bez jednání, je jeho rozhodnutí účinné zveřejněním v insolvenčním rejstříku; tímto okamžikem (opět) zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. 25. Srov. v literatuře i Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 498 – 499. K výkladu ustanovení § 89 insolvenčního zákona srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2233/2015. 26. Smysl této úpravy tkví v tom, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (upravené především v ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona) se prosazují v zásadě automaticky (nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku; srov. § 109 odst. 4 insolvenčního zákona). Děje se tak v zájmu ochrany dlužníkových věřitelů i dlužníka samotného, s cílem zajistit, aby zde po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů dlužníka, který je v úpadku, a aby tam, kde dlužník požádá o ochranu před věřiteli vlastním insolvenčním návrhem, nebyla potenciální majetková podstata dlužníka (srov. § 205 insolvenčního zákona) zmenšována dalšími pokusy věřitelů o individuální uspokojení jejich nároků, na úkor principu poměrného uspokojení všech oprávněných věřitelů (srov. i § 1 písm. a/ insolvenčního zákona, jakož i zvláštní část důvodové zprávy /k § 109 a § 110/ k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 1120). Rozhodne-li insolvenční soud o insolvenčním návrhu jinak než tak, že zjistí úpadek dlužníka (nevydá-li rozhodnutí o úpadku dlužníka ve smyslu § 136 insolvenčního zákona, nýbrž některé z rozhodnutí vypočtených v § 142 insolvenčního zákona), pak tím současně posuzuje i důvodnost omezení plynoucích z pouhého zveřejnění informace o tom, že řádným insolvenčním návrhem (jehož opodstatněnost ještě není známa) bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Dospěje-li soud (byť nepravomocně) k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, pak (s výjimkou danou okolnostmi případu a plynoucí z dikce § 146 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona) je s tímto (účinným) rozhodnutím plně v souladu též okamžitý zánik omezení, jejichž dočasné zavedení ospravedlňoval jen předpoklad (rozhodnutím insolvenčního soudu vyvrácený), že dlužník v úpadku být může. 27. Jestliže odvolací soud na základě podaného odvolání zruší usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu a věc vrátí insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, stává se jeho usnesení rovněž účinným za podmínek formulovaných ustanovením § 89 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Nejpozději okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (jenž je vzhledem k ustanovení § 74 odst. 1 insolvenčního zákona vždy též okamžikem právní moci usnesení odvolacího soudu) se opět obnovují účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení odklizené usnesením insolvenčního soudu. Jde nicméně o obnovení s účinky ex nunc (tedy bez zpětné účinnosti). Na právní jednání a úřední postupy nebo rozhodnutí, k nimž došlo v době od účinnosti rozhodnutí, jímž insolvenční soud odklidil účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do účinnosti rozhodnutí, jímž odvolací soud toto usnesení insolvenčního soudu zrušil, se proto nevztahuje omezení plynoucí z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení obnovených až účinností zrušujícího usnesení insolvenčního soudu. 28. Dovolatel se proto mýlí, usuzuje-li, že k zániku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení dojde pouze tehdy, nabude-li usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu právní moci. Takový názor je v přímém rozporu se zněním § 146 odst. 1 insolvenčního zákona. 29. Právní posouzení věci odvolacímu soudu je tedy v dotčeném ohledu správné. 30. Dovolání je přesto důvodné. 31. U přípustného dovolání totiž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostním vadám řízení),jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 32. Ustanovení § 229 odst. 3 písm. f) o. s. ř. spojuje zmatečnost usnesení ve věci samé se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, a nikoliv také při rozhodování (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod č. 49/1998 Sb. rozh. obč.). 33. O zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. pak jde např. tehdy, jestliže odvolací soud projedná odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (rejstříkového soudu) „ve věci samé“ a rozhodne o něm bez nařízení odvolacího jednání, aniž jde o postup dovolený úpravou obsaženou v ustanovení § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2748/2006, uveřejněné pod číslem 48/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě takovou vadou je postiženo odvolací řízení v dané věci. 34. Ze spisu je totiž patrno, že účastníci se práva účasti na projednání věci při jednání před odvolacím soudem nevzdali ani s rozhodnutím bez nařízení odvolacího jednání nesouhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), přičemž možnost rozhodnout o odvolání bez nařízení odvolacího jednání platila jen pro druhý (dovoláním nedotčený) výrok napadeného usnesení, jímž odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zčásti zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [srov. § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. 35. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). 36. Za dané situace shledal Nejvyšší soud nadbytečným zabývat se dalšími dovolacími námitkami (vypořádat se s nimi v novém rozhodnutí bude úkolem odvolacího soudu).

decision_1281.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2015, sp. zn. 6 Tdo 1231/2015, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1231.2015.3 Číslo: 28/2016 Právní věta: Skutečnosti zakládající důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. mohou vyvstat i u obviněného, který je neschopen verbální komunikace s orgány činnými v trestním řízení (např. po prodělané léčbě hrtanu má vážné problémy s řečí a je hlasově indisponován), a je tak významně omezen ve svém právu na obhajobu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 25.11.2015 Spisová značka: 6 Tdo 1231/2015 Číslo rozhodnutí: 28 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Nutná obhajoba Předpisy: § 36 odst. 2 tr. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného L. P. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 219/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 16 T 4/2015, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 16 T 4/2015, byl obviněný L. P. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 21. 1. 2015 od 14:40 hod. do 14:45 hod. v P. v obchodním domě H. odcizil 3 ks malířských štětců v celkové hodnotě 2 355 Kč tím způsobem, že je uložil do své igelitové tašky, kterou měl při sobě, a následně s tímto zbožím prošel bez zaplacení přes pokladnu, kde byl zadržen ostrahou, čímž způsobil poškozené společnosti H. B. CS, s. r. o., se sídlem P., škodu odcizením ve výši 2 355 Kč, kdy zboží bylo vráceno zpět do prodeje, přestože byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 41 T 54/2013, který nabyl právní moci dne 28. 8. 2013, odsouzen pro přečin krádeže § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mimo jiné k trestuodnětí svobody v trvání 5 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. 2. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 252/2014, byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 252/2014, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 219/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněný napadl toto rozhodnutí prostřednictvím ustanoveného obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Namítl, že důvod nutné obhajoby nastal proto, že v důsledku jeho tělesné vady – po prodělané onkologické léčbě spinocelulárního karcinomu hrtanu se není schopen ústně vyjadřovat – existovala během celého řízení pochybnost o jeho způsobilosti se náležitě hájit. V přípravném řízení, v řízení před soudem prvního stupně a ani v řízení odvolacím si obhájce nezvolil, tento mu ani nebyl ustanoven. Svůj nepříznivý zdravotní stav doložil zprávou o ambulantním vyšetření ze dne 18. 6. 2015 a dále výsledky posouzení jeho zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti, kdy posudek svědčí o 3. stupni invalidity. Jelikož není schopen se ústně vyjadřovat a komunikace s ním je možná jen písemně, má za to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a zároveň porušen jeden z hlavních principů trestního řízení, tj. v jeho případě ústnosti. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 219/2015, i celé jemu předcházející trestní řízení. 5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejdříve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a poté připomenul, že obviněným uplatněný dovolací důvod dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byl dán důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. Jeho prostřednictvím lze zjednat nápravu, pokud skutečně došlo k porušení práva na obhajobu. Po výčtu důvodů nutné obhajoby zdůraznil, že podle § 36 odst. 2 tr. ř. musí mít obviněný obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Námitku obviněného tak považuje za důvodnou, neboť byl dán důvod nutné obhajoby a orgány činné v trestním řízení pochybily, pokud nerespektovaly, že obviněný nemohl svou obhajobu náležitě vykonat pro psychickou nebo fyzickou nezpůsobilost. 6. Dále poznamenal, že z komentářové literatury lze dovodit, že pochybnosti o způsobilosti obviněného se náležitě hájit mohou vzniknout u obviněných, kteří trpí určitou duševní nemocí, u obviněných hluchých, hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných. V případě nutné obhajoby dle § 36 odst. 2 tr. ř. nejde o přesně zákonem vymezené situace, ale je na posouzení soudu a v přípravném řízení na státním zástupci, aby s ohledem na konkrétní skutečnosti předmětného případu posoudili rozsah tělesných či duševních vad obviněného a jejich dopad na způsobilost se náležitě hájit. Podle názoru státního zástupce je zřejmé, že obviněný má v důsledku léčby prodělané rakoviny hrtanu problémy s řečí, je plně invalidní a pracovní schopnost je snížena o 80 %. Tyto skutečnosti dovozuje z listinných materiálů doložených obviněným k odvolání i dovolání, tak z prohlášení obviněného, že přišel o hlas. S ohledem na závažnost zdravotního postiženíobviněného tak podle něj byly dány pochybnosti o způsobilosti obviněného se náležitě hájit, měl být proto zastoupen obhájcem. Doplnil, že soud prvního stupně tyto pochybnosti dokonce zřejmě měl, což dovozuje z opatření ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 16 T 4/2015, kterým po odvolacím řízení obviněnému obhájce ustanovil podle § 36a odst. 2 písm. c) tr. ř. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, vadné řízení mu předcházející, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 2, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 8. Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, neboť tato skutečnost je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v okolnosti, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se tedy o porušení zákonného ustanovení o nutné obhajobě. Tento dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). 10. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pokládat za takové, jež by odůvodňovaly rozhodnout o jeho mimořádném opravném prostředku formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru o důvodnosti dovolání obviněného. IV. Důvodnost dovolání 11. V případě dovolatele nebyly orgány činné v trestním řízení primárně vázány nutností ustanovit obviněnému obhájce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 tr. ř. V úvahu však přicházelo zvážení možnosti nutné obhajoby vzhledem ke zhoršenému zdravotnímu stavu obviněného, který mu neumožňoval náležitě vykonávat jeho právo na obhajobu. Byť se jedná o otázku značně subjektivní, pojící se k uvážení orgánů činných v trestním řízení a jejich posouzení nutnosti ustanovit obviněnému obhájce, v daném případě a na základě materiálů, které byly Nejvyššímu soudu předloženy, byla shledána minimálně zákonem požadovaná pochybnost o způsobilosti obviněného náležitě se obhajovat, jež dostačuje k tomu, aby byl obhájce obviněnému ustanoven v intencích § 36 odst. 2 tr. ř. 12. V daném směru dostačuje poukázat na údaje, které stran snížené způsobilosti obviněného uplatnit v plném rozsahu svá obhajovací práva obsahují protokoly o procesních úkonech s obviněným realizovaných orgány činnými v trestním řízení. Již v protokolu o výslechu podezřelého ze dne 27. 1.2015 je obsažen údaj, že obviněný v důsledku operace po prodělané rakovině hrtanu přišel o hlas. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 4. 2015 plyne, že hlavní líčení bylo odročeno na základě žádosti přítomného obviněného z důvodu jeho zdravotních potíží, protokol o jednání soudu ze dne 21. 4. 2015 obsahuje stručné vyjádření obviněného a posléze údaj, že v reakci na možnost přednesení závěrečného návrhu a vyjádření se v rámci mu uděleného posledního slova předložil písemný návrh. Rovněž protokol o veřejném zasedání o projednání odvolání obviněného obsahuje údaj, že obviněný nemůže hovořit, a proto předkládá své písemné vyjádření, které bylo odvolacím soudem přečteno. V neposlední řadě nelze také přehlédnout opatření soudu prvního stupně, který obviněnému právě s ohledem na podmínky předvídané ustanovením § 36 odst. 2 tr. ř. („mají-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit“) ustanovil k jeho žádosti pro dovolací řízení obhájce z důvodu § 36a odst. 2 písm. a) tr. ř., tedy důvodu obsahově shodného („jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit“). 13. Uvedenými protokoly je doložena jasná limitace obviněného, daná jeho zdravotním stavem, reagovat plnohodnotně na prováděné procesní úkony a realizovat své právo na obhajobu. Uvedená zjištění stran nemožnosti obviněného verbálně komunikovat s orgány činnými v trestním řízení měla tyto vést k závěru, že nastaly zákonné podmínky předvídané ustanovením § 36 odst. 2 tr. ř. Důsledek realizované operace, tj. neschopnost obviněného verbálně se vyjádřit, je nutno vyložit tak, že v důsledku tělesné vady obviněného existují pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Takový závěr je ostatně v souladu i s tím, co ve vztahu k ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. dovodila soudní judikatura. V daném směru odkazuje dovolací soud na rozhodnutí, která pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit vztáhla i ve vztahu k osobám s vadami řeči. Podle nich mohou konkrétně vzniknout např. u obviněných, u nichž jejich duševní stav vyvolává v tomto směru pochybnosti (např. trpí některou duševní nemocí), dále u obviněných hluchých, hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných (např. u osob s organickým onemocněním mozku, silným kornatěním apod.), u obviněných, kteří jsou po utrpěném úrazu v kómatu nebo v jiném obdobném stavu hospitalizováni v nemocnici, anebo u obviněných, kteří neumí číst nebo psát, apod. (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 27/1977, č. 65/1978 Sb. rozh. tr.). 14. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatnil důvodně, neboť neměl v řízení vůči němu vedeném obhájce, ač ho podle zákona (z důvodu § 36 odst. 2 tr. ř.) mít měl. Z tohoto důvodu rozhodl podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. tak, že zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 219/2015, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 16 T 4/2015, i vadné řízení jim předcházející, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující. pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 15. Protože vada řízení, která odůvodnila zrušení dovoláním napadených rozhodnutí, se netýká toliko řízení soudního, rozhodl Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. tak, že se věc přikazuje státnímu zástupci, který na obviněného podal návrh na potrestání, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrácení věci až do stadia přípravného řízení je odůvodněno tím, že obviněný musí mít obhájce (§ 36 tr. ř.) už v tomto stadiu řízení. Přípravné řízení, v němž obviněný obhájce rovněž neměl, se v jeho věci konalo od 21. 1. 2015, kdy byl sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení (viz § 12 odst. 10 tr. ř.). Úkolem orgánů činných v trestním řízení je, aby řízení vedené vůči obviněnému realizovaly při dodržení podmínek plynoucích ze znění § 36 odst. 2 tr. ř.

decision_1282.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.627.2015.1 Číslo: 23/2016 Právní věta: Právnická osoba, Trestní odpovědnost, Přičitatelnost činu právnické osobě § 8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů I. Protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“), má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoliv imateriální prospěch, či získá-li jakoukoliv jinou výhodu. Uvedený znak je třeba vykládat tak, že prospěch nebo výhoda právnické osoby plynoucí pro ni ze spáchaného trestného činu prostřednictvím benefitů dosažených tímto trestným činem jejími zaměstnanci či společníky musí mít takovou povahu, že benefitem zaměstnance či společníka právnické osoby jsou podmíněny prospěch nebo výhoda samotné právnické osoby. Jestliže tedy např. jediný společník právnické osoby – společnosti s ručením omezeným řídil její motorové vozidlo, jímž vykonal jízdy výlučně pro své soukromé účely a svůj osobní prospěch, ač mu byl pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, nejde o čin spáchaný v zájmu právnické osoby, a právnická osoba se jím proto nemůže dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zavinění, Právnická osoba § 14, 15 tr. zákoníku, § 1 odst. 2 t. o. p. o. II. Zavinění právnické osoby ve vztahu k některému z trestných činů vymezených v § 7 t. o. p. o. je třeba odvozovat od zavinění fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o., nikoliv od zavinění fyzické osoby oprávněné činit v řízení úkony za právnickou osobu, jde-li o odlišné fyzické osoby. Přítomnost při soudních jednáních, Jednání za právnickou osobu, Právnická osoba § 34 odst. 4, 7 t. o. p. o. III. Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti osob, které činí úkony za právnickou osobu, jsou uvedeny v ustanovení § 34 odst. 7 t. o. p. o., které je speciální k ustanovení § 202 odst. 2, 4 a 5 tr. ř. (viz § 1 odst. 2 t. o. p. o.). Podle § 34 odst. 7 t. o. p. o. platí, že nedostaví-li se osoba uvedená v § 34 odst. 1 t. o. p. o., popřípadě zmocněnec obviněné právnické osoby nebo opatrovník, k hlavnímu líčení bez řádné omluvy, může soud hlavní líčení provést v jejich nepřítomnosti, byla-li obžaloba obviněné právnické osobě řádně doručena, byla-li včas a řádně k hlavnímu líčení předvolána, bylo-li dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněná právnická osoba byla upozorněna na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Byl-li jednatel jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným svědkem v projednávané trestní věci, nemohl za ni činit úkony v řízení nejen v hlavním líčení, v němž byl vyslechnut jako svědek, ale nemohl je činit kdykoliv do budoucna od okamžiku, kdy byl orgánem činným v trestním řízení předvolán jako svědek. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 24.11.2015 Spisová značka: 8 Tdo 627/2015 Číslo rozhodnutí: 23 Číslo sešitu: 4Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Jednání za právnickou osobu, Právnická osoba, Přičitatelnost činu právnické osobě, Trestní odpovědnost, Zavinění Předpisy: § 1 odst. 2 předpisu č. 418/2011Sb. § 14 tr. zákoník § 15 tr. zákoník § 34 odst. 4 předpisu č. 418/2011Sb. § 34 odst. 7 předpisu č. 418/2011Sb. § 8 odst. 1 předpisu č. 418/2011Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i v neprospěch obviněné právnické osoby M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 8 To 285/2014, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 8 To 285/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, byla obviněná právnická osoba M. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna návrhu na potrestání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 ZK 82/2014, pro skutek, jímž měla spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 2. Podle návrhu na potrestání se měla obviněná právnická osoba shora označeného přečinu dopustit tím, že od 1. 1. 2012 do 17. 4. 2013 jako vlastník osobního motorového vozidla značky Ford Focus, barva modrá metal, a nejméně od 17. 4. 2013 do 4. 11. 2013 jako vlastník osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia Combi, barva stříbrná metal, v rámci své činnosti a ve svém zájmu prostřednictvím odsouzeného Ing. M. N., 100% společníka a osoby vykonávající rozhodující vliv na jejím řízení, jehož jednání lze této právnické osobě ve smyslu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, přičítat, přenechala k užívání uvedená služební vozidla, ačkoli Ing. M. N. měl vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel vydaný soudy, přičemž se konkrétně jednalo o tyto případy: ̶ ̶ dne 8. 3. 2012 v 21:10 hodin na dálnici D2 ve směru na B. řídil Ing. M. N. osobní motorové vozidlo značky Ford Focus, přičemž byl zastaven hlídkou Policie České republiky, kdy lustrací v evidencích policie bylo zjištěno, že mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 95 T 94/2011, uložen zákaz řízení motorových vozidel pro všechny skupiny od 9. 11. 2011 do 9. 11. 2013, což bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 To 316/2011, a dále dne 18. 3. 2012 v 16:35 hodin v katastru obce B. řídil po silnici ve směru od obce Ž. osobní motorové vozidlo značky Ford Focus, přestože věděl, že řídit motorové vozidlo nesmí, neboť mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 95 T 94/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 To 316/2011, uložen zákaz řízení motorovýchvozidel pro všechny skupiny od 9. 11. 2011 do 9. 11. 2013, za což byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 30 T 54/2012, v právní moci dne 18. 7. 2012, uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ̶ dne 26. 4. 2013 v době kolem 11:00 hodin v obci H. řídil Ing. M. N. osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, přestože věděl, že motorové vozidlo řídit nesmí, neboť mu byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 30 T 54/2012, v právní moci dne 18. 7. 2012, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců, za což byl trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 3 T 76/2013, v právní moci dne 15. 8. 2013, uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ̶ dne 4. listopadu 2013 v 9:50 hodin řídil Ing. M. N. v B. osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, barva stříbrná-metal, kdy byl při tomto zastaven a kontrolován hlídkou dopravní policie (DI MŘP Brno), a následnou lustrací bylo zjištěno, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 3 T 76/2013, s právní mocí ke dni 15. 8. 2013, mimo jiné vysloven trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců, tedy od 15. 8. 2013 do 15. 8. 2015, kdy následnou lustrací v evidenční kartě řidiče a rejstříku trestů byly zjištěny další dva doposud nevykonané tresty zákazu řízení motorových vozidel, za což byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 6 T 102/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 455/2013, uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 3. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, napadla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch obviněné právnické osoby odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 8 To 285/2014, bylo odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch i neprospěch obviněné právnické osoby. Odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 5. S poukazem na ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „t. o. p. o.“, příp. „zákon č. 418/2011 Sb.“), § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), § 194 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, a na výpis z obchodního rejstříku uvedl, že za obviněnou právnickou osobu M. nemohl jednat Ing. M. N., který byl toliko jejím společníkem, nýbrž M. S., jediná jednatelka obviněné právnické osoby. M. S. však byla od počátku trestního řízení považována za svědkyni, přičemž jako se zástupcem podezřelé a posléze obviněné právnické osoby bylo jednáno s JUDr. M. Z., obhájcem Ing. M. N. v předchozí trestní věci. Vzhledem k procesnímu postavení Ing. M. N. ve věci vedené proti obviněné právnické osobě měl JUDr. M. Z. v tomto řízení postavení právního zástupce potencionálního svědka a směl nanejvýš poskytnout právní pomoc při podání vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř. V důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení, které JUDr. M. Z. považovaly za zástupce obviněné právnické osoby a jako s takovým s ním jednaly, byla hrubým způsobem ignorována práva obviněné právnické osoby na sdělenípodezření a na doručení záznamu podle § 179b odst. 3 tr. ř. i veškerá její práva podle § 33 odst. 1, odst. 2, § 179b odst. 2 tr. ř. Z důvodu procesní ekonomie, neboť z téže vady posléze vzešel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz níže), dovolatel uvedené prvotní pochybení nezahrnul pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (porušení práva na spravedlivý proces). 6. Podle dovolatele provedl nalézací soud dne 30. 4. 2014 hlavní líčení, aniž by řádně (podle § 198 odst. 1 tr. ř.) předvolal jednatelku obviněné právnické osoby M. S. M. S. předvolal pouze jako svědkyni a nedoručil jí návrh na potrestání. Jako se zástupcem obviněné právnické osoby jednal pouze s JUDr. M. Z., zmocněncem Ing. M. N. Že k jeho přítomnosti u hlavního líčení dne 30. 4. 2014 nebyl žádný věcný ani právní důvod, si byl JUDr. M. Z. vědom, uvedl-li, že se mu těžko vyjadřuje za společnost, když je právním zástupcem Ing. M. N. Hlavní líčení konané dne 30. 4. 2014 tak bylo provedeno v nepřítomnosti obviněné právnické osoby, aniž pro to byly splněny podmínky podle § 202 odst. 2 tr. ř. 7. Své pochybení soud nenapravil ani u dalšího hlavního líčení konaného dne 26. 5. 2014. K němu sice jednatelku M. S. předvolal, jako zástupkyni obžalované právnické osoby ji však opět nepoučil a vyslechl ji pouze jako svědkyni. Jako zástupce obviněné právnické osoby soud vyslechl JUDr. P. H., jehož vztah k předmětnému řízení je poněkud zmatečný. Plnou moc mu totiž udělil opět Ing. M. N., který v textu plné moci tentokrát uvedl, že tak činí v zastoupení právnické osoby M. Navíc – „za M. – ing. M. N.“ podepsala tuto plnou moc skutečná jednatelka M. S. Na této plné moci se tedy vyskytuje pouze její podpis; v textu ani u podpisu není uvedeno ani její jméno, ani že by snad ona sama tuto plnou moc udělovala. Plná moc je přitom datována dnem 26. 5. 2014, tj. shodným dnem jako druhé hlavní líčení. Byla tudíž podepsána osobou, kterou nalézací soud považoval za svědkyni. Podle dovolatele je sporné, zda M. S. podepsala plnou moc za obviněnou právnickou osobu, za Ing. M. N. nebo sama za sebe. Není jasné, koho JUDr. P. H. na základě uvedené plné moci zastupoval. Výklad zmocnění může být různý, včetně toho, že se obsahově jednalo o určení jiné osoby k provádění dalších úkonů podle § 34 odst. 4 t. o. p. o. Tomu však odporuje postup nalézacího soudu, který považoval M. S. za svědkyni. Plná moc je natolik nejasná, že nemohla být podkladem opravňujícím JUDr. P. H. konat úkony za obviněnou právnickou osobu. Tato nejasnost byla ještě více posílena tím, že nalézací soud u hlavního líčení dne 26. 5. 2014 ponechal i JUDr. M. Z. Dovolatel mimo dovolací argumentaci podotkl, že současnou přítomností JUDr. M. Z. i JUDr. P. H. u hlavního líčení by bez dalšího došlo k porušení ustanovení § 34 odst. 3 t. o. p. o., podle něhož může v řízení za právnickou osobu činit úkony současně jen jedna osoba. Uzavřel, že ani k hlavnímu líčení konanému dne 26. 5. 2014 nebyla obviněná právnická osoba řádně předvolána (podle § 198 odst. 1 tr. ř.) a že i toto hlavní líčení bylo konáno v její nepřítomnosti, aniž pro to byly splněny podmínky podle § 202 odst. 2 tr. ř. 8. Pro úplnost dodal, že nalézací soud postupoval řádně teprve tehdy, když M. S. doručil rozsudek, a že odvolací soud M. S. již považoval za osobu oprávněnou zastupovat obviněnou právnickou osobu a její právo na přítomnost u veřejného zasedání nijak nekrátil, byť si nepovšiml krácení tohoto práva u soudu nalézacího. 9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítl, že nalézací soud se dopustil nesprávného právního posouzení skutku, dovodil-li, že skutek, pro který byl na obviněnou právnickou osobu podán návrh na potrestání, není trestným činem. Neztotožnil se s názorem, že obviněná právnická osoba soukromými cestami nezískala žádnou výhodu, a že čin tak nebyl spáchán v jejím zájmu ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o. Takovému výkladu odporuje nauka, podle níž „v zájmu právnické osoby“ je jakékoliv jednání, které zlepšuje nebo alespoň zachovává právnické osobě postavení v oblasti jejího působení, bez ohledu na to, zda jde o zájem hmotný nebo nehmotný (majetek a majetková práva, výhodnější postavení na trhu, personální zvýhodnění společníků, zaměstnanců atd.); v zájmu právnické osoby je i takové jednání, které zlepšuje postavení společníků či jiných osob ve společnosti. V posuzované věci byly uvedené jízdy benefitem pro společníka Ing. M. N. Ke svým soukromým jízdám by si jinak musel opatřit vozidlo vlastní, nefiremní. Za prospěchobviněné právnické osoby proto dovolatel považuje i prospěch poskytnutý Ing. M. N., jedinému společníkovi společnosti s ručením omezeným. 10. Za nesprávné označil i úvahy nalézacího soudu o absenci subjektivní stránky. Předmětný trestný čin měl být spáchán Ing. M. N. jakožto jediným společníkem obviněné právnické osoby, a tedy osobou vykonávající rozhodující vliv na její řízení; Ing. M. N. byl sekundárním subjektem uvedeným v § 8 odst. 1 písm. c) t. o. p. o. Vzhledem k tomu, že platná právní úprava vychází z teorie fikční, a nikoliv organické, nutno obviněné právnické osobě přičítat zavinění Ing. M. N., osoby, jejímž jednáním byly rozhodujícím způsobem v konečném důsledku naplněny znaky spáchaného trestného činu. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zcela nadbytečně zabýval zaviněním jednatelky M. S. Jestliže se jmenovaná předmětného jednání nedopustila, je vyloučeno, aby u ní bylo shledáno zavinění přičitatelné obviněné právnické osoby. Dovolatel poznamenal, že k popsané nejistotě soudu, jaké jednání které fyzické osoby je vlastně jednáním obviněné právnické osoby, mohl přispět i způsob, jakým byl skutek popsán v návrhu na potrestání. Skutek je formulován tak, jako by Ing. M. N. jménem M., s. r. o., poskytl pomoc Ing. M. N. – fyzické osobě. Tím byla poněkud zastřena podstata jednání, tedy že Ing. M. N. předmětná vozidla v uvedených případech řídil a že toto jeho jednání je možno obviněné právnické osobě M. přičítat podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. 11. Byť nalézací soud dospěl k závěru, že jednání obviněné právnické osoby nebylo předmětným přečinem pro chybějící formální znaky, v odůvodnění svého rozhodnutí se zabýval jeho škodlivostí podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ačkoliv tak učinil pouze „nad rámec odůvodnění“, z rozsahu a obsahu příslušné pasáže lze usoudit, že tyto úvahy přispěly nezanedbatelným dílem k vynesení zprošťujícího rozsudku. Soud poukázal na účel zákona č. 418/2011 Sb. a dovodil, že z hlediska tohoto účelu je trestní postih obviněné právnické osoby za jednání Ing. M. N. duplicitní a zbytečný. Argumentaci ustanovením § 9 odst. 3 t. o. p. o., které právě takový „duplicitní“ postih předpokládá, považoval soud za formalistickou a měl za to, že podle zákona č. 418/2011 Sb. by měla být posuzována pouze závažná, organizovaná nebo obtížně prokazatelná trestná činnost. Takové úvahy, které směřují proti celkové koncepci trestní odpovědnosti právnických osob, a nikoliv proti aplikaci zákona č. 418/2011 Sb. v konkrétním případě, dovolatel odmítl. V prvé řadě akcentoval, že citovaný zákon není koncipován jako nástroj postihu nejzávažnější trestné činnosti; trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání s horní hranicí trestní sazby dvou let je ve výčtu trestných činů, na které zákon č. 418/2011 Sb. dopadá, uveden. S poukazem na ustanovení § 9 odst. 3 či § 31 zákona č. 418/2011 Sb. namítl, že tento zákon není koncipován ani jako východisko z důkazní nouze při stíhání fyzických osob. Pokud jde o údajnou duplicitu a o údajný formalistický výklad § 9 odst. 3 t. o. p. o., poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1434/13, ve věci, v níž právnická osoba brojila proti svému trestnímu stíhání námitkou, že již bylo zahájeno trestní stíhání osob fyzických. Jestliže ani Ústavní soud nepovažoval výklad § 9 zákona č. 418/2011 Sb. za formalistický, není žádný rozumný důvod, aby tak činil soud nalézací. Dovolatel zmínil stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jakož i další související judikaturu, a uvedl, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, za zcela mimořádných a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelných okolností. Posuzovaný případ však podle něj nijak výjimečný není. Jedná se o běžné nerespektování soudního zákazu řízení všech motorových vozidel řidičem osobního automobilu – společníkem obviněné právnické osoby. Jednání obviněné právnické osoby je škodlivé spíše více než méně. Bylo spácháno celkem čtyřmi útoky, když k předchozím pravomocným odsouzením Ing. M. N. jakožto osoby fyzické postačoval vždy jen útok jediný. Jednání obviněné právnické osoby je již z hlediska počtu útoků mnohem závažnější a společensky škodlivější. 12. Dovolatel závěrem poznamenal, že oba soudy si zjevně neuvědomily podstatu celé věci, tj. že zavinění M., s. r. o., je třeba dovodit z jednání společníka Ing. M. N., ale že před soudem musí zaobviněnou právnickou osobu jednat její jednatelka M. S. Z toho pak vzešly shora uvedené omyly ohledně rolí jednotlivých fyzických osob v trestním řízení, jako i nesprávné úvahy, kdo je fyzickou osobou, jejíž zavinění je třeba přičítat osobě právnické. Otázky, které mají být z podnětu dovolání řešeny, jsou podle dovolatele zásadního významu. Jedná se o základní vymezení procesních podmínek tohoto druhu trestního řízení, jakož i základů trestní odpovědnosti právnických osob, přičemž žádná judikatura Nejvyššího soudu v tomto směru neexistuje. Nelze proto postupovat podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání odmítnout. 13. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 8 To 285/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, jako i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně k novému projednání a rozhodnutí. K porušení práv obviněné právnické osoby došlo již v přípravném řízení, a aby byla její práva zachována, měl by o věci znovu jednat státní zástupce. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné. 15. Dovolatel v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. IV. Důvodnost dovolání K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. 16. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. 17. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě (návrhu na potrestání) kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Tato teze platí i v řízení proti obviněnýmprávnickým osobám. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. věc Société Stenuit proti Francii, č. 11598/85, rozsudek ze dne 27. 2. 1992), jakož i Ústavního soudu vyplývá, že právo na spravedlivý proces je jako celek (včetně minimálních práv obviněného) garantováno i ve vztahu k trestnímu obvinění právnické osoby. Lze tudíž konstatovat, že právnická osoba, proti níž se vede trestní řízení, má stejně jako fyzická osoba právo na obhajobu. Stejný názor zastává i odborná literatura (srov. REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac 2002, s. 94, 108, ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 646). 18. V daných souvislostech nutno připomenout, že výslech obviněného je jednak jedním z důležitých důkazních prostředků (§ 89 odst. 2 tr. ř.), jednak je také prostředkem jeho obhajoby (§ 33 odst. 1 tr. ř.). Právnická osoba jedná prostřednictvím fyzických osob, proto funkci výslechu obviněného přebírá výslech fyzické osoby jednající za právnickou osobu podle § 34 t. o. p. o. Také výslech této osoby bude proto na straně jedné důkazem, na druhou stranu tato osoba svojí výpovědí bude uplatňovat obhajobu právnické osoby. I pro fyzickou osobu jednající za právnickou osobu podle § 34 t. o. p. o. budou platit podobná pravidla jako pro samotného obviněného, především může plně využít práv obviněného vyplývajících z ustanovení § 33 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení si ale nejprve musí ujasnit, která fyzická osoba má oprávnění jednat za obviněnou právnickou osobu, což se v posuzované věci nestalo. 19. Dovolatel vytýkal, že ve dnech 30. 4. 2014 a 26. 5. 2014 nalézací soud provedl hlavní líčení, aniž byla k hlavnímu líčení řádně předvolána jednatelka obžalované právnické osoby M., s. r. o., M. S. jako obžalovaná podle § 198 odst. 1 tr. ř. Pouze ta jakožto jediná jednatelka uvedené právnické osoby mohla jednat před soudem za obviněnou právnickou osobu M. Hlavní líčení ale byla provedena v její nepřítomnosti, aniž by byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle § 202 odst. 2 tr. ř. Třebaže námitky dovolatele jsou opodstatněné jen částečně, dovolací soud shledal, že principy spravedlivého procesu a ustanovení, která upravují, ale i rozlišují oprávnění činit v trestním řízení úkony právnických osob, v řízení (a to po celou dobu jeho trvání) dodržena nebyla. 20. Právnická osoba jako právnická konstrukce, umělý útvar, může projevovat svoji vůli, vykonávat svoje procesní práva a povinnosti jen prostřednictvím osob fyzických. Z dikce ustanovení § 34 t. o. p. o. vyplývá, že je nutné rozlišit oprávnění činit úkony v trestním řízení jednak jménem právnické osoby (§ 34 odst. 1), jednak v zastoupení právnické osoby jako zmocněnec (§ 34 odst. 2), jednak v zastoupení právnické osoby jako opatrovník (§ 34 odst. 5). 21. Podle § 34 odst. 1 t. o. p. o. za právnickou osobu činí v řízení úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle občanského soudního řádu. Tato osoba musí prokázat své oprávnění k činění úkonů za právnickou osobu. 22. Podle § 21 odst. 1 o. s. ř. jedná za právnickou osobu a) člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna, nebo b) její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo c) vedoucí jejího odštěpného závodu, jde-li o věci týkající se tohoto závodu, nebo d) její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně člen statutárního orgánu. 23. Podle § 194 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. 24. Z výpisu z obchodního rejstříku se podává, že statutárním orgánem společnosti M., s. r. o., (dáletéž jen „M“), je od 20. 10. 2010 její jednatelka M. S. Tato fyzická osoba měla proto, pokud by tu nebyly další překážky, jménem právnické osoby činit úkony (tedy i vystupovat ve všech situacích, v nichž jinak vystupuje podezřelý, obviněný a posléze obžalovaný). 25. Nutno ale upozornit na dvě okolnosti, které tento závěr, zdůrazňovaný dovolatelem, zpochybňují. Jednak nelze pustit ze zřetele ustanovení § 34 odst. 4 t. o. p. o., podle něhož činit úkony v řízení nemůže osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci. Pokud je v průběhu řízení zjištěna tato skutečnost, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce vyzve právnickou osobu, aby určila k provádění úkonů v dalším řízení jinou osobu; k určení takové osoby jí stanoví lhůtu (pořádkovou) zpravidla v délce 7 dnů. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně M. S. již k hlavnímu líčení stanovenému na den 30. 4. 2014 předvolal jako svědkyni a jako svědkyni ji v hlavním líčení dne 26. 5. 2014 také vyslechl, nemohl ji proto považovat za osobu, která může činit úkony jménem právnické osoby, nemohl ji tudíž ani vyslechnout v procesním postavení obviněného jako fyzickou osobu jednající za právnickou osobu. Byla-li jednatelka jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným svědkem v předmětné trestní věci, nemohla činit úkony v řízení nejen v hlavním líčení, v němž byla vyslechnuta jako svědkyně, ale nemohla je činit kdykoliv do budoucna od okamžiku, kdy byla orgánem činným v trestním řízení předvolána jako svědkyně. 26. Současně nemůže být přehlédnuto vyjádření M. S. zaznamenané v úředním záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. ze dne 21. 1. 2014, v němž se poněkud neurčitě zmiňuje o tom, že „v roce 2012 někdy po ustanovení do funkce jednatelky podepsala generální plnou moc na Ing. M. N., na základě níž ten všechno vyřizuje sám“. Bez bližší konkretizace tuto okolnost potvrdila i ve výpovědi jako svědkyně v hlavním líčení dne 26. 5. 2014, jak je patrné ze zvukového záznamu, který o něm byl pořízen a s nímž se dovolací soud seznámil. Také Ing. M. N., slyšen v hlavním líčení dne 26. 5. 2014 jako svědek, zmínil bez bližšího určení existenci plné moci. 27. Jakkoliv je z citovaného ustanovení § 34 odst. 1 t. o. p. o. zřejmé, že v trestním řízení nemohl činit úkony jménem právnické osoby Ing. M. N., neboť jednak nebyl jejím statutárním orgánem, ale jen společníkem, navíc materiálně v postavení spolupachatele, předvolávaný jako svědek, existence generální plné moci by v obecné rovině nemusela vylučovat, že byl oprávněn za právnickou osobu zvolit zmocněnce. V konkrétním případě ale není potřebné věnovat bližší pozornost existenci a vymezení „generální plné moci“, neboť by to z hlediska určení osoby oprávněné činit úkony za obviněnou právnickou osobu nebylo relevantní. Ing. M. N. totiž jako zmocněnce právnické osoby M. „jako jediný společník firmy“ zvolil advokáta JUDr. M. Z., který jej v minulosti opakovaně zastupoval u Městského soudu v Brně jako obhájce (např. trestní věc sp. zn. 96 T 94/2011), naposledy v trestní věci vedené sp. zn. 6 T 102/2013. Jako obhájce jej zastupoval ve všech případech, kdy byl Ing. M. N. jako fyzická osoba uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ohledně všech skutků, které jsou popsány v předmětném návrhu na potrestání. JUDr. M. Z. také dne 3. 3. 2014 převzal záznam o sdělení podezření a byl jako zmocněnec obviněné právnické osoby M. vyslechnut s tím, že je současně právním zástupcem jediného společníka uvedené společnosti a ten si jej zvolil jako zmocněnce v trestním řízení proti společnosti M. 28. Podle § 34 odst. 2 t. o. p. o. právnická osoba si může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V řízení může mít obviněná právnická osoba současně pouze jednoho zmocněnce (§ 34 odst. 3 tohoto zákona). 29. Požadavky na zmocněnce nejsou zákonem stanoveny, nemůže jím být ale ten, kdo má v řízení v téže věci postavení obviněného, svědka nebo poškozeného. Diskutabilní je, zda za právnickou osobu může jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby (viz § 21 odst. 4 o. s. ř.). Jestliže však § 34 odst. 1 t. o. p. o. odkazuje na občanský soudní řád v otázce, kdo je oprávněn za právnickou osobu činit úkony v řízení, zahrnuje to i ustanovení tohoto právního předpisu, kteráomezují okruh oprávněných osob (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 628). Logice věci pak nasvědčuje, aby střet zájmů byl obecně důvodem, pro který je vyloučena z jednání za právnickou osobu osoba jinak k tomu oprávněná, v tomto případě zmocněnec. Ostatně sám JUDr. M. Z. popsanou situaci shrnul ve svém vyjádření závěrem hlavního líčení dne 30. 4. 2014, když uvedl: „Těžko se mi vyjadřuje za společnost, když jsem právním zástupcem pana N.“. 30. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně pochybil, pokud za obviněnou právnickou osobu k hlavnímu líčení na den 30. 4. 2014 předvolal jako jejího zmocněnce JUDr. M. Z., jemuž (a nikoliv též právnické osobě M.) byl současně doručen i návrh na potrestání, a jako fyzickou osobu jednající za právnickou osobu jej v hlavním líčení vyslechl v procesním postavení obžalovaného (dále též „obviněného“). 31. K nápravě tohoto nedostatku ale nedošlo ani v hlavním líčení dne 26. 5. 2014, k němuž se dostavil JUDr. P. H., nalézacím soudem nejprve označovaný jako zástupce právnické osoby M. posléze pak i jako obhájce. Neujasněné procesní postavení JUDr. P. H. je spojeno již s jeho zmocněním. Plnou moc mu totiž opět udělil společník obviněné právnické osoby Ing. M. N., který v textu plné moci uvedl, že tak činí „v zastoupení právnické osoby M. … v souladu se zák. č. 418/2011 Sb. – ust. § 34“. 32. Věc je komplikovanější tím, že „za M., s. r. o. – ing. M. N.“ podepsala tuto plnou moc, datovanou dnem 26. 5. 2014, jednatelka M. S. Na této plné moci se tedy vyskytuje pouze její podpis − v textu ani u podpisu však není uvedeno ani její jméno, ani že by snad ona sama tuto plnou moc udělovala. 33. Lze souhlasit s dovolatelem, že je velmi sporné, zda M. S., která nadto nemohla činit úkony v řízení z důvodu uvedeného v § 34 odst. 4 t. o. p. o., podepsala plnou moc za obviněnou právnickou osobu, nebo za Ing. M. N., nebo sama za sebe. Není jasné, koho vlastně JUDr. P. H. na základě uvedené plné moci zastupuje. Plná moc je natolik nejasná, že nemohla být podkladem k tomu, aby byl u hlavního líčení konaného dne 26. 5. 2014 podkladem opravňujícím JUDr. P. H. konat úkony za obviněnou právnickou osobu. Z protokolu o hlavním líčení a ani z pořízeného zvukového záznamu o něm nelze spolehlivě zjistit, jaké procesní postavení měl, zda se jednalo o zmocněnce či obhájce, a za zmocněnce byl nadále pokládán JUDr. M. Z., jak naznačuje dovolatel. 34. V této souvislosti lze toliko poznamenat, že podle pořízeného zvukového záznamu, v rozporu s protokolem o hlavním líčení, nebyl „obviněný opětovně poučen“, není ani patrno, zda hlavnímu líčení byl skutečně přítomen JUDr. M. Z., jak uvádí dovolatel, když ten se po celou dobu jeho konání nijak neprojevil, nepronesl ani závěrečnou řeč a neměl poslední slovo. Jen pro úplnost lze ve shodě s nevyšším státním zástupcem podotknout, že současnou přítomností JUDr. M. Z. a JUDr. P. H. u hlavního líčení jakožto zástupců obviněné právnické osoby by došlo k porušení ustanovení § 34 odst. 3 t. o. p. o., podle něhož v řízení může za právnickou osobu činit úkony současně jen jedna osoba. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že odvolací soud vyrozuměl o veřejném zasedání z důvodu, který neobjasnil, oba jmenované jako obhájce. 35. Existují vážné pochybnosti, zda jmenovaní JUDr. M. Z. či JUDr. P. H. ze shora vyložených důvodů obviněnou právnickou osobu mohli zastupovat, důsledkem čehož je, že přítomnost obviněné právnické osoby nebyla zákonným způsobem zajištěna. K hlavnímu líčení nebyla včas a řádně předvolána a nebyla jí dána reálná možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co jí je v návrhu na potrestání kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je návrh na potrestání založen. 36. Podle § 198 odst. 1 tr. ř. den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obviněný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě.37. Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti osob, které činí úkony za právnickou osobu, jsou upraveny v ustanovení § 34 odst. 7 t. o. p. o., které je speciální k ustanovení § 202 odst. 2, 4 a 5 tr. ř. (viz § 1 odst. 2 t. o. p. o.). Podle tohoto ustanovení platí, že nedostaví-li se osoba uvedená v § 34 odst. 1 t. o. p. o., popřípadě zmocněnec obviněné právnické osoby nebo opatrovník, k hlavnímu líčení bez řádné omluvy, může soud hlavní líčení provést v jejich nepřítomnosti, byla-li obžaloba obviněné právnické osobě řádně doručena, byla-li včas a řádně k hlavnímu líčení předvolána, bylo-li dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněná právnická osoba byla upozorněna na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. 38. Nalézací soud však žádnou z těchto podmínek nesplnil; obě hlavní líčení tím byla provedena v nepřítomnosti obviněné právnické osoby, která v rozporu se shora citovaným ustanovením § 198 odst. 1 nebyla řádně předvolána jako obviněná. Tím bylo porušeno ustanovení § 34 odst. 7 t. o. p. o., které je v řízení proti obviněné právnické osobě ustanovením o přítomnosti obviněného u hlavního líčení, jehož porušení naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že stejnou vadou je zatíženo i řízení před odvolacím soudem. 39. V dalším řízení je třeba především vyřešit otázku, kdo, tj. která fyzická osoba, je oprávněn činit úkony za obviněnou právnickou osobu, což dosud přesvědčivě neučinily ani policejní orgány, ani státní zástupce a ani soudy obou stupňů. V této souvislosti je třeba připomenout, že v důsledku pochybení policejního orgánu, který JUDr. M. Z. považoval za zástupce obviněné právnické osoby a jako s takovým s ním jednal, byla též ignorována práva obviněné právnické osoby na sdělení podezření a na doručení záznamu podle § 179b odst. 3 tr. ř. i veškerá její práva podle § 33 odst. 1, 2, § 179b odst. 2 tr. ř. 40. Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, poněvadž tato rozhodnutí vzešla z řízení, jež je zatíženo vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož k porušení práv obviněné právnické osoby došlo již v přípravném řízení, jak správně upozornil dovolatel, aby byla její práva zachována, byla věc vrácena státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně k došetření. 41. Tento výsledek dovolacího řízení je v konkrétní věci podporován i dalšími vadami, na něž bude dále soustředěna pozornost a jež zakládají důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existencí bylo taktéž žádoucí se zabývat. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 42. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný (zde obviněná právnická osoba) uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je zjevné, že námitky podřazené dovolatelem pod tento důvod dovolání byly uplatněny relevantně. 43. Jak již bylo konstatováno, státní zástupce podal na obviněnou právnickou osobu návrh na potrestání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (tedy přečin uvedený v § 7 t. o. p. o.), jehož se měla dopustit tím, že od 1. 1. 2012 do 17. 4. 2013 jako vlastník osobního motorového vozidla značky Ford Focus, barva modrá metal, a nejméněod 17. 4. 2013 do 4. 11. 2013 jako vlastník osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia Combi, barva stříbrná metal, v rámci své činnosti a ve svém zájmu prostřednictvím odsouzeného Ing. M. N., 100% společníka a osoby vykonávající rozhodující vliv na jejím řízení, jehož jednání lze této právnické osobě ve smyslu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, přičítat, přenechala k užívání uvedená služební vozidla, ačkoli Ing. M. N. měl vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel vydaný soudy, přičemž se konkrétně jednalo o čtyři zde konkretizované případy. 44. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2014, č. j. 8 T 25/2014-94, byla obviněná právnická osoba podle § 226 písm. b) tr. ř. návrhu na potrestání zproštěna, neboť označený skutek není trestným činem. Soud své rozhodnutí odůvodnil poukazem na okolnosti případu, připomněl, že Ing. M. N. byl za totožné jednání pravomocně odsouzen, a vyslovil pochybnost, zda v podstatě totožné jednání lze přičítat i právnické osobě M. Dospěl k závěru, že v tomto případě nešlo o jednání v rámci činnosti právnické osoby, neboť předmětná vozidla řídil Ing. M. N. vždy ze soukromých důvodů a nejednalo se tedy o služební jízdy výlučně spojené s fungováním právnické osoby. Podle soudu nešlo ani o jednání v zájmu právnické osoby, neboť popsaným jednáním nezískala žádnou výhodu, jakýkoliv majetkový či jiný prospěch. Dále poukázal na to, že kniha jízd existovala pouze pro vozidlo Škoda Octavia a Ing. M. N. nevěděl, zda tam tyto jízdy byly vůbec zaneseny. Soud nepovažoval za prokázanou ani subjektivní stránku daného přečinu, neboť z výpovědi svědkyně M. S., jediné jednatelky právnické osoby, vzal za prokázané, že jmenovaná o osobním životě Ing. M. N. nic nevěděla, rovněž nevěděla o uloženém zákazu řízení, a proto nelze dovodit ani tzv. eventuální úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 45. Nad rámec odůvodnění rozsudku soud poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 418/2011 Sb. a dospěl k závěru, že trestní stíhání právnické osoby se v daném případě jeví jako zcela duplicitní a postrádající zákonem požadovanou míru škodlivosti, jak je předvídána v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nic na tom nemění ani ustanovení § 9 odst. 3 t. o. p. o.; podle názoru soudu je těžké přistoupit na formalistický výklad neznamenající nic jiného než skutečně dvojkolejné trestní řízení u fyzických osob, kterým lze sice přičítat jednání právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 2 t. o. p. o., ovšem které se dopustily jednání postiženého jejich přímou trestní odpovědností jako fyzických osob. Závěrem uvedl, že „v zásadě lze uvažovat o tom, že z takového jednání právnické osobě nevznikl žádný užitek, žádná výhoda či spíše dokonce, že takové jednání bylo v podstatě proti zájmům právnické osoby“ (viz str. 3 až 5 rozsudku). 46. Odvolací soud se zcela ztotožnil s argumentací nalézacího soudu. Poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe a na formalistický výklad ustanovení § 9 odst. 3 t. o. p. o., který by měl za následek shora uvedené dvojkolejné trestní řízení. Zopakoval názor nalézacího soudu, že z jednání fyzické osoby nevznikl právnické osobě žádný užitek, žádná výhoda, a že spíše bylo takové jednání „v podstatě … proti zájmům právnické osoby“ (str. 3, 4 usnesení). 47. Dovolatel s odkazem na odbornou literaturu (FENYK, J., SMEJKAL, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. Příloha: Modelová interní opatření k předcházení trestné činnosti právnické osoby. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 186; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 192) předně nesouhlasil s názorem soudů, že obviněná právnická osoba nezískala soukromými cestami Ing. M. N. žádnou výhodu a že předmětný čin proto nebyl spáchán „v jejím zájmu“ ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o. Vyvozoval, že v předmětné věci je zřejmé, že za popsaných okolností byly uvedené jízdy benefitem pro společníka Ing. M. N., který by si jinak musel ke svým soukromým jízdám opatřit vozidlo vlastní – nefiremní. Za prospěch obviněné právnické osoby proto považoval i prospěch poskytnutý uvedenému jedinému společníkovi této společnosti s ručením omezeným. Tento názor ale dovolací soud nepokládá za správný.48. V obecné rovině lze připomenout, že podle § 8 odst. 1 t. o. p. o. trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat, b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a), c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c), jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2. 49. Podle § 8 odst. 2 tohoto zákona právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7, jestliže byl spáchán a) jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c), nebo b) zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. 50. Spáchání trestného činu právnickou osobou tedy vyžaduje splnění následujících předpokladů: 1. jde o čin protiprávní, 2. protiprávní čin je spáchán jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu anebo v rámci její činnosti, 3. protiprávní čin je spáchán osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) a 4. musí být přičitatelný právnické osobě podle § 8 odst. 2 (popř. 3, 4, což však není v daných souvislostech významné). 51. Zákon č. 418/2011 Sb. v návětě odst. 1 § 8 stanoví základní předpoklady pro přičtení některého trestného činu uvedeného v § 7 tohoto zákona právnické osobě, a to že takový protiprávní čin byl spáchán některou ze zde uvedených osob jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Jde v podstatě o korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou. Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, které jsou zde uvedeny alternativně. Protože všechny tyto korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona č. 418/2011 Sb. Není vyloučeno, že jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán na její úkor. V takovém případě dozajista není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 190, 191; shodně ŠÁMAL, P., VOKOUN, R., NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné. 4. díl. Trestní odpovědnost právnických osob. Změny v trestních zákonech po 1. 1. 2010. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 34, 35).52. S ohledem na námitky dovolatele je třeba soustředit pozornost k otázce, zda byl protiprávní čin spáchán v zájmu obviněné právnické osoby. Dovolatel, který akceptoval skutková zjištění soudů, nepolemizoval s tím, že nebyl spáchán jejím jménem anebo v rámci její činnosti. 53. Protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby, má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoliv imateriální prospěch, či získá-li jakoukoliv výhodu. V zájmu právnické osoby je i takové jednání, které zlepšuje postavení společníků či jiných osob ve společnosti, a to včetně jejích zaměstnanců. Odborná literatura shrnuje, že čin je spáchán v zájmu právnické osoby, jestliže zlepšuje nebo alespoň oproti jiným zachovává stávající postavení předmětné právnické osoby v oblasti jejího působení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 192, 193). 54. Názor dovolatele, že jízdy Ing. M. N. vozidlem společnosti byly pro něj benefitem, jelikož by si jinak musel ke svým soukromým jízdám opatřit vozidlo vlastní, přičemž tento prospěch jediného společníka společnosti s ručením omezeným je třeba považovat za prospěch obviněné právnické osoby, dovolací soud nesdílí. Jím předestřený výklad znaku „v zájmu právnické osoby“ shledává extrémním a nesprávným. 55. Není sporu o tom, že Ing. M. N., jediný společník obviněné právnické osoby M. a tedy ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, ve vymezeném období ve čtyřech případech řídil výlučně pro své soukromé účely motorové vozidlo právnické osoby, přestože mu byl jako fyzické osobě pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel. Všechna tato jednání byla předmětem trestního stíhání proti obviněnému Ing. M. N. jako fyzické osobě a byla právně kvalifikována jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu za ně uložen trest. Jakkoliv jistě platí obecný princip, že právnická osoba odpovídá za volbu osob oprávněných za ni jednat, jakož i osob, které působí v jejích řídicích a kontrolních orgánech, je třeba odlišit případy, kdy půjde o exces takových osob, poněvadž není smyslem zákona č. 418/2011 Sb. uplatňovat trestní odpovědnost právnických osob v situaci, kdy byl čin spáchán v zásadě proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor. Tvrzení dovolatele, že benefit – prospěch společníka Ing. M. N. spočívající v tom, že si nemusel pořizovat vozidlo vlastní, poněvadž označené jízdy vykonal vozidlem společnosti, nutno považovat i za prospěch obviněné právnické osoby, nelze v konkrétním případě akceptovat. Je pravda, že společník užívající motorové vozidlo společnosti požívá jisté výhody v tom, že si nemusí obstarat vozidlo vlastní. Nelze však již tvrdit, že tento jeho benefit je také benefitem pro společnost, jejíž vozidlo je tak amortizováno, na její účet jsou obvykle spotřebovávány i pohonné hmoty a odpovídá i za škodu z provozu dopravního prostředku (§ 427 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nyní § 2927 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Uvedený prospěch na straně společníka Ing. M. N. byl výlučným prospěchem právě a jen této fyzické osoby, který navíc nemá nic společného s podstatou protiprávního jednání, jímž je řízení motorového vozidla přes zákaz takové činnosti uložený vykonatelným rozhodnutím soudu. Jednání Ing. M. N. se postavení předmětné právnické osoby v oblasti jejího působení nijak pozitivně nedotklo, potencionálně a ani fakticky jím nemohla získat žádný materiální či imateriální prospěch a ani žádnou výhodu, činy rozhodně nebyly spáchány v jejím zájmu. 56. Protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o., má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoliv imateriální prospěch, či získá-li jakoukoliv jinou výhodu. Uvedený znak je třeba vykládat tak, že prospěch nebo výhoda právnické osoby plynoucí pro ni ze spáchaného trestného činu prostřednictvím benefitů dosažených tímto trestným činem jejími zaměstnanci či společníky musí mít takovou povahu, že benefitem zaměstnance či společníka právnické osoby jsou podmíněny prospěch nebo výhoda samotné právnické osoby. O to se ale v posuzované věci zjevně nejednalo, jelikož zde chybí jakékoliv kauzální propojení prospěchu fyzické osoby na straně jedné a jakéhokoliv prospěchu právnické osoby na straně druhé. Jednáníspolečníka právnické osoby nutno v tomto ohledu vnímat jako exces, ve vztahu k němuž není důvod vyvozovat trestní odpovědnost obviněné právnické osoby. Přiléhavou reakcí na tuto situaci je vyvození trestní odpovědnosti fyzické osoby, tj. Ing. M. N., jak uvádějí nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích, k čemuž i došlo. 57. Již pro absenci tohoto znaku nelze reálně uvažovat o uplatnění trestní odpovědnosti právnické osoby, aniž by bylo významné, zda jsou další dovolatelovy námitky relevantní či nikoliv ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. 58. Dovolatel označil za nesprávné i úvahy nalézacího soudu o absenci subjektivní stránky na straně obviněné právnické osoby. Akcentoval, že předmětný trestný čin měl být spáchán Ing. M. N. jakožto jediným společníkem obviněné právnické osoby a tedy osobou vykonávající rozhodující vliv na řízení této společnosti. Ing. M. N. tak byl sekundárním subjektem předmětného trestného činu uvedeným v § 8 odst. 1 písm. c) t. o. p. o. Vzhledem k tomu, že platná právní úprava postavení právnických osob vychází z teorie fikční a nikoliv organické, je třeba přičítat obviněné právnické osobě zavinění jejího společníka Ing. M. N., tedy osoby, „jejímž jednáním byly rozhodujícím způsobem v konečném důsledku naplněny znaky spáchaného trestného činu“ (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 178, 184). 59. V této části jsou námitky uplatněné v dovolání přiléhavé. Abstraktně posuzováno, soud prvního stupně učinil nesprávný závěr o absenci subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, opíraje se o výpověď svědkyně M. S., která potvrdila, že o trestech zákazu činnosti uložených Ing. M. N. nevěděla. Nepřípadně v daných souvislostech uzavřel, že nemohl vzít za prokázané, že jednatelka právnické osoby byla informována o uložených trestech zákazu řízení motorových vozidel Ing. M. N., v důsledku čehož jí nelze klást k tíži, že mu přenechala k užívání motorová vozidla, a nelze uvažovat o úmyslném zavinění. Odvolací soud jeho chybné úvahy nijak nekorigoval, naopak se s nimi ztotožnil. 60. Zavinění právnické osoby ve vztahu k některému z trestných činů vymezených v § 7 t. o. p. o. je třeba odvozovat od zavinění fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti ve smyslu § 8 odst. 1 tohoto zákona, nikoliv od zavinění fyzické osoby oprávněné činit v řízení za právnickou osobu úkony, jde-li o odlišné fyzické osoby. 61. Nejvyšší státní zástupce dále obsáhle vyjádřil nesouhlas s úvahami nalézacího soudu vztahujícími se k aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 t. o. p. o., které směřují spíše proti celkové koncepci zákona č. 418/2011 Sb., a s jeho hodnocením společenské škodlivosti činu právnické osoby. Se zřetelem na závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu měl za to, že předmětný čin žádné judikaturou soudů předpokládané výjimečné znaky nemá. Jedná se o běžné nerespektování soudního zákazu řízení všech motorových vozidel řidičem osobního automobilu – zde společníkem obviněné právnické osoby. Předmětné jednání právnické osoby je škodlivé spíše více než méně, neboť bylo spácháno celkem čtyřmi útoky, když k předchozím pravomocným odsouzením Ing. M. N., jakožto osoby fyzické, postačoval vždy jen útok jediný. 62. Není na dovolacím soudu, aby posuzoval a hodnotil důvody, které vedly především nalézací soud k obecnější úvaze nad smyslem zákonné úpravy provedené zákonem č. 418/2011 Sb., k validitě jeho závěrů ale nutno přistupovat ve světle konkrétně posuzované věci. Ostatně i on sám uvádí, že jeho úvahy o společenské škodlivosti činu právnické osoby, o významu vyvození trestní odpovědnosti fyzické osoby a současně právnické osoby, je-li jednání fyzické osoby ve své podstatě proti zájmům právnické osoby, stojí nad rámec skutečně věcných důvodů jeho rozhodnutí. 63. Není žádný důvod pochybovat o smyslu a správnosti zařazení ustanovení § 9 odst. 3, podle jehožvěty první trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby, do zákona č. 418/2011 Sb. Zde je vymezen souběžný samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby. Nejde o žádnou formu spolupachatelství s ohledem na povahu přičitatelnosti ve smyslu § 8 odst. 2 t. o. p. o., neboť zde nejde o úmyslné společné jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235). Jinak je tomu ovšem tehdy, jak již bylo zmíněno, když jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán na její úkor. V takovém případě není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost fyzické osoby. 64. Z toho také vyplývá a tím se dokládá, že pojem trestného činu je třeba i u právnických osob vykládat ve spojení se zásadou subsidiarity trestní represe, jak je vymezena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Právě u trestní odpovědnosti právnických osob je namístě zdůraznit, že trestněprávní řešení je nejzazší prostředek k ochraně právního řádu, protože i po přijetí zákona č. 418/2011 Sb. zůstává základní trestní odpovědnost fyzických osob a tento základní trestněprávní koncept trestní odpovědnost právnických osob spíše doplňuje. I proto také Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že v konkrétním případě s ohledem na konkrétní způsob jednání společníka obviněné právnické osoby a osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. c) t. o. p. o., spočívající v opakovaném nerespektování soudního zákazu řízení všech motorových vozidel pro soukromé účely, je předmětné jednání právnické osoby škodlivé spíše více než méně. Navíc jde vskutku jen o teoretické úvahy, jelikož základní předpoklad pro relevanci takových úvah, tedy spáchání činu vykazujícího všechny zákonné znaky předpokládané v ustanovení § 8 odst. 1, 2 t. o. p. o., prokázán nebyl. 65. Nejvyšší soud na základě shora uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 8 To 285/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně k došetření. Při novém rozhodování je státní zástupce vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, a bude na něm, aby pečlivě vážil podmínky dalšího vedení trestního stíhání proti obviněné právnické osobě.

decision_1283.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1337.2015.1 Číslo: 24/2016 Právní věta: Nutná obrana, Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky § 29, § 146a odst. 3 tr. zákoníku I. Jestliže pachatel fyzicky napadl osobu, která na něj před tím násilím zaútočila, a to ze strachu před jejím dalším útokem, může spáchat trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku jen tehdy, nejednal-li za splnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Jednání ze strachu jako omluvitelné pohnutky a jednání z obavy z přímo hrozícího nebo trvajícího útoku totiž mohou být velmi blízká a mohou nastat za obdobných situací, přičemž souvisejí s duševními prožitky pachatele a odvíjí se od nich jeho následné chování, mají však různé důsledky z hlediska jeho trestní odpovědnosti. Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, Znalecký posudek § 146a odst. 3 tr. zákoníku, § 105 odst. 1 tr. ř. II. Posouzení činu, jímž pachatel způsobil útočníkovi těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu v době, kdy jej útočník fyzicky napadl, jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku je možné jen tehdy, je-li prokázáno, že obava (strach), v níž pachatel jednal, u něj vyvolala takové duševní rozpoložení, které ve svém důsledku způsobilo psychické pochody, silnější emoce či emotivní prožitky, jež vedly ke značnému zúžení jeho vědomí a k oslabení jeho zábran (srov. rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). K objasnění duševního stavu pachatele v době, kdy se měl dopustit jednání z omluvitelné pohnutky spočívající „v silném rozrušení“, je třeba zpravidla opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně psychologie. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 24.11.2015 Spisová značka: 8 Tdo 1337/2015 Číslo rozhodnutí: 24 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Nutná obrana, Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, Znalecký posudek Předpisy: § 105 odst. 1 tr. ř. § 146a odst. 3 tr. zákoníku § 29 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. M. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlozrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem spáchaným tak, že dne 1. 1. 2011 v době kolem 12:30 hod. v obci N. H., na N. r. před domem, poté, co nejprve oslovil zde procházejícího J. Š. a M. V. s tím, aby nenavštěvovali jeho restauraci T., a co se jmenovanými došlo ke slovní rozepři a následné vzájemné fyzické potyčce, vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál, který měl uložen v pouzdru na opasku na levé straně, a bez výstrahy z něj vystřelil proti tělu J. Š., kterého zasáhl do pravého podžebří, kdy střela pronikla vzestupnou částí tlustého střeva a dutinou zábřišní vpravo a odlomila drobnou část kosti kyčelní vpravo, tedy mu způsobil zranění těžké pro poškození důležitého orgánu s obvyklou dobou léčení kolem dvou až tří měsíců. 2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to revolveru zn. Brazília, ráže 38 Speciál. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě způsobené škody. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, a to na základě skutkového zjištění popsaného obdobně jako v rozsudku soudu prvního stupně s tím rozdílem, že změnil část „a co se jmenovanými došlo ke slovní rozepři a následné vzájemné fyzické potyčce, vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál, který měl uložen v pouzdru na opasku na levé straně“ na nové zjištění, že „došlo se jmenovanými ke slovní rozepři, poté, co byl jimi fyzicky napaden, z obavy před dalším napadáním vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál“. Mimo takto zmíněných změn skutková zjištění popsal ve shodě s tím, jak to učinil soud prvního stupně. 4. Za uvedený přečin odvolací soud obviněného podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí revolveru a rozhodl i o náhradě škody. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání proti výroku o vině i o trestu, a to pro nesprávné právní posouzení skutku, k němuž došlo v souvislosti s vadným hodnocením důkazů, které soudy v odůvodnění svých rozsudků řádně nevyložily. Obviněný v dovolání nejprve poukázal na výpovědi poškozeného J. Š. a M. V., kteří potvrzovali, že jimi byl napaden, jakož i na výpovědi svědků V. R. a M. S., z nichž vyplývá, že útok zahájili právě J. Š. a M. V., kteří navíc byli více jak o generaci mladší a měli fyzickou převahu. Obviněný vysvětlil, že pokud proti útočníkům použil střelnou zbraň, kterou by mohl další útok J. Š. a M. V. odvrátit, uvědomil si, že ji má u sebe až ve chvíli napadení, snažil se ji vyjmout z pouzdra a tehdy došlo k nechtěnému výstřelu pod nohy útočníků. Tento výstřel je však neodradil od dalšího útoku, protože ho i nadále škrtili. Přitom došlo při další manipulaci se zbraní knáslednému nechtěnému výstřelu, který již poškozeného J. Š. zasáhl. 6. Obviněný vznesl výhrady proti protokolu o ohledání místa činu, který podle jeho názoru neobsahuje žádné skutečnosti významné pro zjištění skutkového stavu věci, ale pouze orientační informace, protože ani čtyři pokusné situace v něm konstruované nevedly k závěru o protiprávním jednání obviněného. Rovněž závěry znalce JUDr. Z. N. z oboru kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky a vedení boje zblízka, o tom, že obviněný konflikt svým postupem vyprovokoval, obsahují nepřijatelné subjektivní názory. Z těchto důvodů obviněný shledal, že ve zjištěném skutkovém ději je řada nepřesností a neúplností, které, pokud nebudou vyjasněny dalšími provedenými důkazy, zakládají důvody pro použití zásady in dubio pro reo. 7. I přes tyto námitky proti správnosti skutkových zjištění, při respektu ke skutku tak, jak byl odvolacím soudem prokázán a popsán, obviněný považoval použitou právní kvalifikaci za nesprávnou, protože soud druhého stupně, byť obviněného uznal vinným podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, nevzal v úvahu všechny rozhodné a prokázané okolnosti, které odlišují jednání v omluvitelné pohnutce z důvodu silného rozrušení ze strachu od situace, při níž obránce jedná za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, když i podle odvolacího soudu ze strany J. Š. a M. V. došlo k útoku na obviněného (viz svědectví J. N., M. S., policisty M. B., F. J. a V. R.), při kterém byl škrcen a měl z nich strach. Obviněný též namítl, že skutečnost, že obviněný útočníky oslovil proto, aby nešli do jeho restaurace v podnapilém stavu, ve kterém se oba nacházeli, nelze považovat za vyprovokování daného útoku a taková úvaha k vyloučení nutné obrany nepostačuje. Odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 4 Tz 284/2001, obviněný zdůraznil, že i vyprovokovaný útok je útokem ve smyslu nutné obrany, pokud bylo prokázáno, že obviněný se bránil trvajícímu fyzickému útoku J. Š. a M. V., který směřoval proti jeho životu či zdraví. Dodal, že přiměřenost obrany nelze srovnávat s proporcionalitou, neboť obviněný byl vystaven vyhrožování J. Š. a M. V., které přerostlo v násilné natlačení na zeď, uchopení za krk a škrcení. Za této situace jednání obviněného nevybočilo z mezí nutné obrany, neboť bylo reakcí na fyzický útok nebezpečných pachatelů, byť neozbrojených. Použití zbraně proti útočníkovi, který sám není ozbrojen, nutnou obranu nevylučuje, neboť obrana musí být způsobilá útok odvrátit. Zákon připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější prostředek než útočník, a také to, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1347/2008, a ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 272/2006). 8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu. 9. K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž v první části dovolání shledal námitky, které pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť obviněný vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních a způsobu hodnocení důkazů, které jsou založené na nerespektování ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 125 tr. ř. a zásady in dubio pro reo. V druhé části dovolání, v níž obviněný v souladu s označeným dovolacím důvodem zpochybnil právní kvalifikaci přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, spatřoval námitky, z jejichž podnětu již lze napadené rozhodnutí přezkoumávat, protože obviněný se na podkladě skutkových zjištění domáhal nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku a v důsledku toho své beztrestnosti. Tuto výhradu však státní zástupce nepovažoval za opodstatněnou, protože se s ní soudy obou stupňů, byť stručně, vypořádaly a uzavřely, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená předmětnému útoku. 10. Státní zástupce se s dovoláním obviněného ztotožnil v tom, že při posouzení, zda určité jednání je nutnou obranou či nikoli, není samo o sobě rozhodné, kdo útok od počátku vyprovokoval, ale to, zdatakové jednání splňuje podmínky uvedené v § 29 tr. zákoníku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem „způsobu útoku“, a proto obviněný správně poukazoval na to, že u nutné obrany se nevyžaduje její přiměřenost ve smyslu naprosté proporcionality, neboť tato obrana musí být intenzivnější, aby útok odvrátila. I když posouzení, zda je určité jednání nutnou obranou nebo již excesem z nutné obrany, je obtížné, a i přesto, že obviněný byl skutečně napaden dvěma útočníky, o nichž bylo známo, že jsou konfliktními osobami, a dokonce téhož dne nedlouho předtím byli účastni incidentu v jiné restauraci, nebyla obava z nich natolik intenzivní, jak obviněný popisoval. Státní zástupce proto i při těchto zjištěních vyslovil závěr, že přestože jednání obviněného odráželo útok J. Š. a M. V., jeho obrana byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Za přiléhavou proto považoval právní kvalifikaci jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, která je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku a postihuje takové případy nižším trestem. Ve věci obviněného lze ze skutkových zjištění dovodit, že jeho jednání bylo ovlivněno silným rozrušením vyvolaným strachem z poškozeného J. Š., který měl nevalnou pověst, a ze svědka M. V. v důsledku jeho agresivního výtržnického jednání, když oba měli nad obviněným fyzickou převahu a byli ovlivněni alkoholem, a proto v důsledku rozrušení způsobeném strachem z nich užil svou legálně drženou střelnou zbraň a způsobil zranění v podobě těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného pro jeho neopodstatněnost odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že netrpí vadami, pro které by jej mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout. Proto v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. 12. Dovolání obviněného podané podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahuje dvě skupiny námitek, přičemž první skupinu tvoří ty, jimiž obviněný poukazoval na nedostatky v provedeném dokazování výtkami, že soudy v něm nepostupovaly důsledně podle pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo neodůvodnily své závěry v souladu s § 125 tr. ř. a že nepostupovaly podle pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny. Ve druhé části dovolání vytýkal vady v použité právní kvalifikaci a domáhal se své beztrestnosti z důvodu splnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. 13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (srov. př. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006). Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištěnísoudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Vzhledem k tomu, že právní námitka dovolatele týkající se právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku souvisí se zjištěným skutkovým stavem a popisem skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku, zabýval se Nejvyšší soud právě z uvedených hledisek i některými skutkovými námitkami obviněného J. M., které mají bezprostřední vztah k popisu skutku a právním závěrům učiněným odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí. 14. Obviněný mimo shora zmíněných skutkových námitek v dovolání v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnost použité právní kvalifikace jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, a proto z podnětu těchto právních námitek Nejvyšší soud zkoumal správnost přezkoumávaného výroku o vině, jímž byl obviněný napadeným rozhodnutím odvolacího soudu uznán vinným. IV. Důvodnost dovolání 15. Nejvyšší soud k výhradě týkající se nesprávného právního posouzení skutku především zkoumal, zda právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku odpovídá skutku tak, jak byl soudem druhého stupně popsán ve výroku o vině v jeho odsuzujícím rozsudku, a to v alternativě, že jinému způsobil těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, a zda odvolací soud při tomto svém právním závěru vzal v úvahu všechny rozhodné a prokázané okolnosti, které odlišují jednání v omluvitelné pohnutce z důvodu silného rozrušení ze strachu od situace, při níž obránce jedná za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, jíž se domáhal obviněný. 16. Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Naproti tomu v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku jedná ten, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, v důsledku čehož takový čin jinak trestný není trestným činem.17. Výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí podle § 120 odst. 3 tr. ř. přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Z toho mimo jiné vyplývá potřeba, aby popis skutku, zejména pak způsob jeho spáchání, byl uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení činu, je nutno jej popsat, stejně jako subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, skutkově, nikoliv právně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). 18. Ve výroku rozsudku v tzv. skutkové větě musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť ta tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.). Ve skutkové větě proto musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát co do své určitosti, přičemž nedostatky skutkové věty nemohou být zhojeny cestou odůvodnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). 19. V případě skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, která je privilegovanou skutkovou podstatou k trestným činům těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, zaručuje přesný popis skutku, včetně popisu omluvitelných pohnutek, reálnou kontrolu zachování principu totožnosti skutku a je důležitý z řady hmotněprávních důvodů (např. právě pro odlišení od znaků privilegovaných od základních skutkových podstat anebo od okolností vylučujících protiprávnost), ale i procesněprávních důvodů (např. pro dodržení požadavku ne bis in idem), především však slouží k transparentnosti rozhodování orgánů činných v trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10). 20. Při uvážení těchto podmínek je nutné poukázat na popis skutku v napadeném rozsudku, jenž odvolací soud uvedl velmi stručně tak, že obviněný „dne 1. 1. 2011 v době kolem 12:30 hod. v obci N. H., na N. r. před domem, poté, co nejprve oslovil zde procházejícího J. Š. a M. V. s tím, aby nenavštěvovali jeho restauraci T., došlo se jmenovanými ke slovní rozepři, poté, co byl jimi fyzicky napaden, z obavy před dalším napadáním vytáhl svůj revolver zn. Brazília, ráže 38 Speciál, a bez výstrahy z něj vystřelil proti tělu J. Š., kterého zasáhl do pravého podžebří, kdy střela pronikla vzestupnou částí tlustého střeva a dutinou zábřišní vpravo a odlomila drobnou část kosti kyčelní vpravo a způsobila mu zranění těžké pro poškození důležitého orgánu s obvyklou dobou léčení kolem dvou až tří měsíců“. 21. Z uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že odvolací soud znak skutkové podstaty přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku „v silném rozrušení ze strachu“ vyjádřil v popisu skutku ve výrokové části svého rozhodnutí jen tak, že obviněný vytáhl svůj revolver „z obavy před dalším napadáním“, což spíše odpovídá obviněným v dovolání namítané nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku ve smyslu „odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem“. Takový popis však dostatečně nevystihuje potřebné a dostatečné skutkové okolnosti,které jsou právně významné pro naplnění uvedeného zákonného znaku přezkoumávané právní kvalifikace, a to zejména z hlediska intenzity zákonem požadovaného rozrušení, tedy jinými slovy, zda odvolacím soudem uvedená obava před dalším napadáním vedla u obviněného k silnému rozrušení. 22. Přes uvedené nedostatečné skutkové zjištění v popisu skutku odvolací soud podle právní věty a odůvodnění napadeného rozsudku v posuzované věci shledal, že obviněný jednal v „silném rozrušení ze strachu“, což je v obecném slova smyslu duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, uveřejněné pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). 23. Z hlediska takto chápaného pojmu silného rozrušení bylo nutné, aby skutek obsahoval konkrétní skutečnosti, které by tento znak na základě konkrétních projevů uvedeného emočního stavu obviněného popisovaly. Odvolacím soudem ve skutku uvedená „obava před dalším napadáním“ znak „silného rozrušení“ nepopisuje vůbec, tzn. že v popisu skutkových zjištění potřebné k němu se vážící skutkové okolnosti zcela chybí, přičemž naopak popis skutku odpovídá spíše znakům nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, byť podle odůvodnění napadeného rozsudku tuto obhajobu obviněného odvolací soud neshledává důvodnou (viz strana 16 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž pro znak „strachu“ v potřebné intenzitě v popisu skutku není požadovaný skutkový základ, neboť „obava před dalším napadáním“ dostatečně nevystihuje pojem „strachu“ ve smyslu § 146a odst. 3 tr. zákoníku, za nějž se považuje vystupňovaná obava o život nebo o zdraví, zpravidla ve formě vážné újmy na zdraví, jako nelibá emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, zpravidla spojená s neurovegetativními projevy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492). Za „strach“ by sice obecně bylo možno považovat i obavu, která však zpravidla vyjadřuje jeho podstatně méně intenzivní podobu, než je tomu u uvedeného pojmu „strachu“ jako takového, u něhož, jak již bylo uvedeno, musí jít o „vystupňovanou obavu o život nebo o zdraví“. Z tohoto důvodu ani „strach“ ve smyslu znaku skutkové podstaty přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku nemá v popisu zkoumaného skutku v rozsudečném výroku odvolacího soudu potřebné a nutné skutkové okolnosti hlavně co do jeho intenzity. 24. Vzhledem k těmto důvodům je výrok rozsudku odvolacího soudu nedostatečný, neboť popis skutkové věty neobsahuje potřebné skutkové okolnosti, které by dostatečně vymezovaly znaky „silného rozrušení“ a ze „strachu“, aby na jejich základě bylo možné dovodit, že se o tyto znaky skutečně jedná. V důsledku tohoto nedostatečného skutkového popisu je dovoláním napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Postačující z těchto hledisek nejsou ani závěry odvolacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde tento soud pouze uvedl, že obviněný se nevhodným chováním ve vztahu k oběma osobám, tedy J. Š. a M. V., dostal do situace, kdy byl oběma fyzicky napaden a škrcen, a dostal se zřejmě do jiné situace, než jak původně předpokládal, že se bude vyvíjet. V okamžiku, kdy byl oběma napadán a škrcen, použil legálně drženou střelnou zbraň, kterou použil proti tělu poškozeného J. Š., a způsobil mu zranění, které je zraněním těžkým. V souvislosti s tím odvolací soud dále konstatoval: „Obžalovaný však takto jednal ve stavu silného rozrušení, ze strachu z obou těchto osob, majících jednak fyzickou převahu, špatnou pověst v místě bydliště, kde se opakovaně projevují agresivním výtržnickým chováním a v době, kdy je kontaktoval, byli tito muži ve stavu opilosti. V okamžiku, kdy byl těmito následně fyzicky atakován, naražen a držen u zdi, lze uzavřít, že byl v silném rozrušení a ve strachu v okamžiku, kdy použil střelnou zbraň“ (viz strana 16 druhý odstavec napadeného rozsudku).25. Nehledě k tomu, že i tento popis odpovídá spíše znakům nutné obrany, vyplývá z něj, že jsou zde hodnoceny vlastnosti a způsob útoku J. Š. a M. V., které samozřejmě mohly vést ke strachu obviněného, avšak jakkoli nezaznamenává vlastní duševní stav obviněného J. M. z hlediska omluvitelné pohnutky spočívající v jednání „v silném rozrušení ze strachu“, a to především z hlediska jeho požadované intenzity. 26. Nejvyšší soud rovněž shledal nepřezkoumatelnost posuzovaného rozsudku i v tom, že se odvolací soud důsledně nezabýval vztahem nutné obrany podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, který s ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, i výhrady obviněného v průběhu celého trestního řízení je v přezkoumávané věci podstatný a pro spravedlivé rozhodnutí o vině či nevině obviněného nezbytný. Jednání „v silném rozrušení ze strachu“ (§ 146a odst. 3 tr. zákoníku) a jednání z obavy z „přímo hrozícího nebo trvajícího útoku“ (§ 29 tr. zákoníku) mohou být velmi blízká, mohou nastat za obdobných situací, neboť obě souvisejí s duševními prožitky pachatele, od nichž se odvíjí jeho následné konfliktní chování. 27. Podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z hlediska tohoto právního vymezení nutné obrany je zřejmé, že její podstatou je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje tak ve své podstatě zásah veřejných orgánů). Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce. 28. Odvolací soud v této souvislosti v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že obhajoba obviněného, že jednal v nutné obraně, je vyloučena v případě, kdy obviněný tvrdil, že k oběma výstřelům došlo nechtěně. Avšak ani v případě obhajoby, kterou obviněný připustil, že spoušť pistole zmáčkl, se podle názoru odvolacího soudu o jednání v nutné obraně nejedná, neboť „obžalovaný nebyl napadán fyzicky tak, jak ve své obhajobě popisoval. Je zřejmé, že jak intenzitu útoku, tak následky zveličoval, což je patrné mimo jiné z toho, že svědci F. J., ani P. A. poté, co se obžalovaný J. M. vrátil do restaurace T., na něm žádné takové příznaky nepozorovali. Obžalovaný bez problému mluvil, ukazoval jim zbraň i náboje a popisoval konflikt, k němuž došlo. Obžalovaný také, přestože se na náměstí později objevila hlídka Policie ČR, ani později neučinil žádné oznámení o tom, že byl fyzicky napaden, ani o použití střelné zbraně. Je zřejmé, že ani jeho zranění nebylo nějak závažné, neboť nevyhledal lékařské ošetření“ (strana 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu). 29. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že smyslem nutné obrany je odrazit útok a uchránit napadený zájem, a proto je za ni považován i útok vyprovokovaný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 268, 270). V tomto případě však vzniká otázka, zda se vůbec o „nevhodné chování“ ve formě provokace, jak uvádí znalec JUDr. Z. N., ze kterého odvolací soud vychází, v obecném smyslu tohoto slova jednalo, neboť za provokaci se považuje „úmyslně vyzývavý projev, čin, vyzývavé chování“ apod. (viz PETRÁČKOVÁ, V., KRAUS, J. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2001, s. 630). V tomto případě měla „provokace“ spočívat jen v tom, že obviněný přistoupil k J. Š. a M. V. s výzvou, aby nechodili do jeho restaurace, kdy je vůbec otázkou, zda šlo o provokaci a zda se nejednalo spíše ze strany obviněného o nikoli zcela uvážený postup, který byl spouštěcím podnětem k zmíněné reakci jmenovaných a jenž byl ze strany obviněného veden snahou, aby zabránil následnému výtržnickému chování obou jmenovaných v jeho restauraci. Také s těmito okolnostmi se odvolací soud dostatečně nevypořádal.30. Po subjektivní stránce úmysl při jednání v nutné obraně zahrnuje všechny její podmínky, zejména pak to, že tu je určitý, přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, že obrana má určitou intenzitu a má vyvolat určité následky, tedy odvrátit tento útok způsobem, který není zcela zjevně nepřiměřený způsobu takového útoku. Obranný smysl jednání nemusí být jedinou pohnutkou. Úmyslné vybočení z podmínek a mezí nutné obrany v důsledku silného rozrušení, strachu, úleku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného vede, došlo-li k ublížení na zdraví nebo k způsobení těžké újmy na zdraví, k použití privilegované skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 400, 408). 31. Z toho vyplývá, že je třeba, aby soudy v takových případech, jako je posuzované jednání obviněného J. M., nejprve zodpovědně objasňovaly všechny okolnosti rozhodné pro posouzení nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku a zjištěné okolnosti také správně hodnotily z toho hlediska, zda obrana směřovala proti útočníkovi, zda šlo o útok přímo hrozící nebo trvající a zda obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. U nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality mezi významem chráněného společenského vztahu a vztahu dotčeného, což zákon zdůrazňuje slovy „zcela zjevně nepřiměřená“. Proto o vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvrácení útoku, nebo když škoda, způsobená nutnou obranou, je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Každý případ nutné obrany musí být posuzován komplexně ve všech souvislostech jeho okolností a přísně individuálně (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Takový zodpovědný a ucelený způsob posouzení všech skutečností je nezbytný v každém konkrétním případě, neboť každý takový případ se projevuje jedinečnými skutečnostmi. Zásadně je nutné brát v úvahu, že: „Přiměřenost není vyloučena neúměrností mezi napadeným a obětovaným zájmem; možno beztrestně chránit i zájem nižší kategorie nebo v konkrétním případě méně závažný, a to i obětováním zájmu vyššího nebo v daném případě významnějšího. Obrana je zřejmě nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná a kromě toho též je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu… Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti.“ (srov. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Akademia, 1972, s. 109). 32. Pro posouzení toho, zda byla obrana proti útoku přiměřená, nebo zda již šlo o intenzivní exces, je třeba zvažovat, jaká tato obrana byla, tedy zda „nebyla silnější, než k odvracení útoku bylo třeba. Dolní přirozenou hranicí je taková obrana, jež k odvrácení útoku právě ještě stačila. Byla-li slabší, zvítězí útočník a pak je jasné, že obrana byla pod dolní hranicí přiměřenosti. Obránce nemůže ex ante vědět, jak dopadne, použije-li toho či onoho způsobu. Ale ani soud ex post to nemůže vědět, neboť situace i reakce protivníka jsou neopakovatelné… Zásadně by tedy obrana neměla být silnější, než je nutno. To lze uskutečnit jen tam, kde je obránce pánem situace, má v rukou silné prostředky obrany a může bez obav napřed použít slabšího způsobu. Jinak je tomu, když síly a prostředky jsou zhruba stejné. Tu nelze klást na obránce přehnané nároky. … Nutná obrana přitom musí být tak silná, aby útok odvrátila“ (viz DOLENSKÝ, A. Přiměřenost nutné obrany. In Sborník prací z trestního práva k narozeninám prof. dr. Vladimíra Solnaře. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova, 1969, s. 34, 35). Intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku, není závislá od použitého prostředku, ale od toho, jak tento prostředek obránce použije (srov. rozhodnutí č. 41/1981 Sb. rozh. tr.). Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (srov. rozhodnutí č. 47/1995 Sb. rozh. tr.). Spravedlivá nutná obrana není vyloučena tím, že napadený svým předchozím trestným skutkem, který však nebylo možno považovat za útok, dal k útoku podnět (srov. rozhodnutí č. 254/1947 Sb.rozh. tr.). 33. Při posuzování intenzivního excesu je potřeba zvažovat i subjektivní hledisko osoby, která útok odvrací, neboť vykročení z mezí nutné obrany vyžaduje i vědomí pachatelovo (obránce), nebo alespoň možnost uvědomění si, že překračuje nutnou mez toho, co bylo potřebné, aby odvrátil od sebe protiprávní útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Přiměřenost obrany je třeba zkoumat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se obránci jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. rozhodnutí č. 3791/1929 Sb. rozh. tr.). 34. Přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku je, jak již bylo v zásadě uvedeno při posuzování vymezení skutku v napadeném rozsudku, privilegovanou samostatnou základní skutkovou podstatou (vedle podstaty vyjádřené v odstavci 1 téhož ustanovení), která postihuje úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví jinému, jestliže pachatel jednal v některé z alternativně uvedených forem, v nichž je omluvitelná pohnutka spatřována, tzn. v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jedná se o různé případy vyhroceného duševního rozpoložení pachatele, které ve svém důsledku způsobuje, že psychické pochody pachatele se dostanou do takového stavu, který značně ovlivňuje jeho následné jednání, tj. jedná se o stav, v němž pachatel reaguje pod jejich vlivem jinak, než kdyby nenastaly (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1552, 1553). 35. Silné rozrušení pachatele v době činu, které odůvodňuje mírnější postih podle privilegované skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, musí mít charakter tzv. omluvitelného hnutí mysli. Rozumí se jím afektivní reakce pachatele na vysoce zátěžové životní okamžiky, která je sice reakcí nepřiměřenou, avšak do jisté míry lidsky pochopitelnou. Jde o emocionální odezvu podmíněnou mimořádnými vnějšími okolnostmi, nikoli osobnostními dispozicemi pachatele (např. jeho zvýšenou popudlivostí a agresivitou). Pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu. Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran (č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Podle dikce zákona jde především o reakci, k níž došlo ze strachu, úleku či zmatku (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 30, 31). 36. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Zákon zde užívá pojem „omluvitelné hnutí mysli“, čímž vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Na druhé straně to však neznamená, že by takový čin tím byl zcela ospravedlnitelný, neboť stále zůstává, byť mírněji, trestuhodným a zavrženíhodným, neboť jde o úmyslné jednání, které vede k poruše zdraví člověka (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 825/2013). 37. Odvolací soud v přezkoumávané věci, ač každý z těchto hmotněprávních pojmů ve svém rozhodnutí zčásti posoudil, jejich vzájemný poměr nezkoumal. Pro úplnost je třeba připomenout, žeodvolací soud oproti závěru soudu prvního stupně, jenž v činu obviněného za zčásti odlišných skutkových okolností (viz shora) shledal zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, rovněž neakceptoval obviněným opakovaně namítaný požadavek na posouzení jeho jednání jako činu spáchaném v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku se závěrem, že se o ni pro intenzivní exces nejedná. Takto odvolací soud rozhodl i přesto, že upravil skutkové zjištění, že obviněný byl „fyzicky napaden“ a že „z obavy před dalším napadáním vytáhl svůj revolver“. Na základě těchto skutkových závěrů shledal, že obviněný jednal „v silném rozrušení ze strachu“, a považoval za naplněnu skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že oba soudy považovaly obranu obviněného jako zcela zjevně nepřiměřenou způsobu a intenzitě útoku, která proti němu byla ze strany poškozeného J. Š. a svědka M. V. vedena, čímž v daném případě šlo o intenzivní exces z nutné obrany, protože útok poškozeného J. Š. a svědka M. V. nebyl dostatečně intenzivní, aby byl schopen v obviněném vzbudit obavy, které by odůvodňovaly použití střelné zbraně. Na nedostatečnou intenzitu útoku oba soudy usuzovaly především s ohledem na neprokázané zdravotní následky u obviněného, čímž se jeho stav neshodoval s jím tvrzenou závažností útoku, jakož i na chování obviněného po činu. Odvolací soud vzal za prokázané, že obviněný se do konfliktu dostal svým nevhodným chováním, přičemž připustil, že situace „kdy byl obviněný oběma fyzicky napaden a škrcen, je zřejmě jinou situací, než jak původně předpokládal, že se bude vyvíjet“ (viz strana 16 napadaného rozsudku odvolacího soudu). Takto vyslovený závěr však nevychází z dostatečně objasněných skutkových okolností o tom, jak čin proběhl, kdo na koho a za jakých souvislostí útočil, a proto nebylo možné zodpovědně učinit závěr o tom, zda obviněný jednal v nutné obraně či nikoli. 38. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolacím soudem učiněný popis skutku, jak je ve výroku napadeného rozsudku vyjádřen, nevytváří potřebný základ pro správné právní závěry zejména pro vymezení znaku „silného rozrušení ze strachu“ u přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku a ani z něj dostatečně nevyplývá správnost závěru o intenzivním excesu z nutné obrany podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku. 39. Posouzení činu, jímž pachatel způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu vyplývajícího ze skutečnosti, že jej poškozený, třeba i za pomoci další osoby, jako útočník fyzicky napadl, jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku musí odpovídat popisu skutku ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, který vyplývá z výsledků provedeného dokazování, přičemž musí být prokázáno, že obava, v níž pachatel jednal, u něj vyvolala takové duševní rozpoložení, které ve svém důsledku způsobilo psychické pochody, silnější emoce či emotivní prožitky, jež vedly ke značnému zúžení jeho vědomí a k oslabení jeho zábran (srov. č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Pro závěr o naplnění znaku „silného rozrušení ze strachu“ nepostačuje jen skutkové zjištění, že obviněný jednal z obavy před dalším napadáním útočníka, která sice vyjadřuje jistou formu méně intenzivního strachu obviněného, ale náležitě neodráží „silné rozrušení“ z hlediska jeho intenzity a závažnosti, a proto je třeba v popisu skutku ve výroku o vině v potřebné míře vyjádřit i skutečnost, zda se obviněný nacházel v takovém duševním stavu, z něhož by bylo patrné značné emoční vzrušení či neklid, které by svědčilo o tom, že právě tento jeho duševní stav ovlivnil jeho další jednání a projevil se v průběhu činu, resp. v jeho reakci na předmětný útok. Jestliže tyto skutečnosti nejsou uvedeny ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž nejsou uvedena žádná objektivní zjištění vzešlá z výsledků provedeného dokazování, která by takový závěr opodstatňovala, je to důvod pro zrušení dovoláním napadeného rozsudku v důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zvláště když odvolací soud právní závěr o „silném rozrušení“ učinil jen na základě vlastní úvahy založené na tom, že obviněný měl z útočníků strach proto, že šlo o osoby mající fyzickou převahu, v místě bydliště se opakovaně projevovali agresivně výtržnickým chováním a v době, kdy je kontaktoval, byli oba ve stavu opilosti. Odvolací soud nerozvedl, zda obviněný uvedené osoby znal, zda jimi byl někdy v minulosti napaden, zda se s nimi dostal do osobního sporu nebo jiné nepříjemné situace, která by v něm vyvolala takový emoční stav, z něhož by mohly v době činuvyplynout takové možné hnutí mysli, které by u obviněného v době útoku a v umocnění jeho vlivu na psychiku vyvolaly stav, jenž by uvedený znak § 146a odst. 3 tr. zákoníku naplňoval. Žádné takové zjištění odvolací soud neučinil. 40. Na podkladě doposud soudy učiněných skutkových zjištění samotný útok poškozeného J. Š. a svědka M. V. rovněž není dostatečnou skutečností pro závěr o silném rozrušení, neboť na jedné straně tento útok odvolací soud považuje za nedosahující intenzity pro nutnou obranu z hlediska intenzívního excesu z nutné obrany, tedy co do míry obranného zákroku, neboť obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ale na druhé straně z téže okolnosti dovozuje „silné rozrušení ze strachu“ z útočníků ve smyslu přečinu podle § 146a tr. zákoníku. Nejvyšší soud tyto závěry odvolacího soudu, které blíže v napadeném rozsudku neodůvodnil, nepovažuje za daných skutkových zjištění za vnitřně souladné, neboť popis skutku obsažený ve skutkové větě napadeného rozsudku neobsahuje potřebná fakta, z nichž by měla existence předmětné omluvitelné pohnutky ve smyslu § 146 odst. 3 tr. zákoníku vyplývat. 41. Nejvyšší soud z těchto důvodů podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 To 39/2015, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 T 152/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 42. Věc se vrací soudu prvního stupně (nikoliv odvolacímu soudu, u něhož byla vytýkaná pochybení především shledána) zejména proto, že bude potřeba nejen znovu hodnotit již provedené důkazy, ale také v návaznosti na shora uvedené právní závěry doplnit dokazování, a to zejména ohledně psychického stavu obviněného v době konfliktu, který má rozhodující význam pro posouzení shora podrobně rozebraných znaků nutné obrany podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Dále bude třeba se znovu zabývat náležitým hodnocením všech provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a to s ohledem na rozporuplnost jednotlivých výpovědí obviněného J. M. a vyslechnutých svědků, což je činnost zejména soudu prvního stupně, který tyto důkazy v hlavním líčení v převážné míře provedl, a proto měl vytvořeny na základě zásad bezprostřednosti a ústnosti nejlepší podmínky pro jejich hodnocení. 43. V novém řízení se Okresní soud v Českých Budějovicích vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal. S ohledem na to, že odvolací soud učinil závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, přičemž jak bylo shora uvedeno, nedostatečně objasnil znak „v silném rozrušení ze strachu“, který vyžaduje náležité posouzení duševního stavu obviněného, bude třeba v novém řízení doplnit dokazování přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž by měl objasnit, v jakém duševním stavu se obviněný v době útoku nacházel. Silné rozrušení, které představuje duševní stav pachatele, je právním závěrem, pro nějž musí být v provedeném dokazování dostatečný podklad, nedostačuje proto pro něj, vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu, jen samotná úvaha soudů a nelze k němu dojít jen na základě zhodnocení způsobu chování obviněného. Z těchto důvodů jsou v posuzovaném případě splněny podmínky § 105 odst. 1 věta druhá tr. ř. pro znalecké zkoumání duševního stavu obviněného. Znalec z oboru psychiatrie by měl především posoudit, v jak velkém emočním rozpoložení se obviněný v době činu nacházel, zda z povahy a osobnosti obviněného a z okolností případu u něj šlo o vysoce vypjaté rozpoložení, jak silný stav psychického emočního vypjetí se u něj v době útoku dostavil, resp. zda u něj skutečně takový duševní stav nastal, čím se za dané situace konkrétně projevoval, eventuálně čím byl vyvolán, atd. Znalec by měl také uvést všechny další skutečnosti rozhodné pro posouzení právní otázky, zda se obviněný ve stavu silného rozrušení nacházel, či nikoli.44. Další řízení se bez vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně silného rozrušení jako duševního stavu obviněného ze shora uvedených důvodů neobejde, jak ostatně je podle rozhodovací praxe soudů v obdobných případech obvyklé (srov. např. trestní věci, v nichž rozhodoval Nejvyšší soud usneseními ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 852/2010; ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011; ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 932/2012; ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 279/2013; ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 643/2013; ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014, a jiné). Znalecký posudek však bude v daném případě sloužit jen jako odborný skutkový podklad, neboť je nutno ho hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepoužívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. 45. Nejvyšší soud také vysvětlil, proč zmíněné právní závěry odvolacího soudu o tom, že o nutnou obranu nešlo, nepovažuje na základě dosud provedeného a zhodnoceného dokazování za dostatečně doložené zjištěnými skutkovými okolnostmi. Na základě zevrubného rozboru v odůvodnění rozhodnutí uvedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost všem provedeným důkazům, ani rozporům ve výpovědích svědků, zejména těch, kteří byli ovlivněni požitým alkoholem, nezohlednil všechny skutečnosti, jež z dokazování vyplynuly, a nezdůvodnil, proč některé svědecké výpovědi preferoval a vzal za podklad svých zjištění a jiné, na které bylo shora poukázáno, pominul. Z rozvedených souvislostí bylo zřejmé, že nalézací soud a ani odvolací soud najisto nestanovily, z jakých důvodů a kterého ze svědků považovaly při rozporuplnosti jejich výpovědí za natolik věrohodného, aby mohly z jeho výpovědi a v jakém směru vycházet při svých závěrech o vině obviněného, přičemž z napadeného rozsudku ani dostatečně nevyplývá, o které konkrétní skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování své závěry odvolací soud opřel, jakož i proč některé skutečnosti pominul. V důsledku tohoto postupu odvolacího soudu do značné míry navazujícího na obdobně nedostatečné hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu se jeví napadený rozsudek nepřezkoumatelný, a proto je třeba, aby se nalézací soud všemi těmito skutečnostmi znovu podrobně zabýval. 46. Pochybnosti vzbuzují rovněž závěry odvolací soudu vycházející z obsahu znaleckého posudku JUDr. Z. N. z oboru kriminalistika, se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky a vedení boje zblízka (č. l. 330 – 344 spisu), a z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení ze dne 1. 9. 2014 (č. l. 437 – 440 spisu). Nejvyšší soud poukazuje na to, že v hlavním líčení sám znalec připustil, že některé svědecké výpovědi, ze kterých soudy při svém rozhodování vycházely, neměl při vypracovávání svého posudku k dispozici (např. výpověď svědka V. R. – viz č. l. 439 spisu). Přesto tento znalec uvedl, že „je prokázáno, že obviněný lhal, když měl být pět minut dušen a on se pět minut snažil vyndat zbraň“ nebo že „se do situace vmanévroval sám svým postupem“. Rovněž uvedl, že „obviněný se do konfliktu neměl pouštět, i kdyby mu vešli do restaurace, měl tam hosty a personál, kdy tyto osoby by mu pomohly tyto dva odstranit“ a že „nevěří tomu, že obviněný nechtěl Š. poškodit“, nebo že obviněný „mohl mít zbraň připravenou jen tak, aby byla zaznamenána, a nemusel to nechat dojít do krajnosti“, anebo že kdyby „obviněný zůstal sedět v baráku, tak by k tomu nedošlo“. Znalec též uvedl, že „to, že obviněný tyto dva oslovil, považuje za provokaci, kdyby byl v jejich kůži, tak by to tak bral“, a že „nelze objektivizovat, kdo první začal“ (č. l. 439 spisu). Odvolací soud do svého rozsudku na straně 9 převzal závěry znalce a z odůvodnění rozhodnutí tak lze jen zmínit, že přijal tvrzení znalce, že není přesvědčen o tom, že v čase bezprostředně před střetem nebo při střetu měl obviněný zbraň ještě v pouzdře u pasu, že je „potřebné řídit se zásadou nevyvolávat konflikty…“, že obviněný se choval iracionálně, neboť muž běžné populace a jeho věku by se měl vyhnout osobám, o nichž má informace, že mohou být v podnapilém stavu agresivní, …, přičemž nelze vyloučit ani předestřenou alternativu, že si byl vědom toho, že má zbraň nabitou ostrými náboji. Stejně tak odvolací soud akceptoval závěr znalce, že „… může téměř vyloučit, že by J. Š. a M. V. po prvním výstřelu pokračovali v boji s obviněným dál a nechali jej za dalších až dvacet sekund vystřelit podruhé“, a to aniž by zhodnotil ve vztahu k ostatním výsledkům provedeného dokazování, na kterébylo shora poukázáno a z kterých vyplývá, že někteří svědci slyšeli dvě střelné rány (srov. zejména výpovědi M. S. a V. R.). Dále znalec uvedl, že „… obviněný měl a mohl předpokládat, že některého z útočníků střelou zasáhne…“. 47. Z uvedeného je zřejmé, že znalec hodnotil výpovědi svědků i obviněného, což přísluší pouze soudu, a současně činil nikoliv jen odborné závěry, čímž se zpronevěřil zásadám pro zpracování znaleckého posudku, jehož účelem ve smyslu § 105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Takto mimo svá znalecká oprávnění učinil závěry, které mu nepříslušejí. 48. Navíc znalec nerespektoval ani to, že jestliže je podání znaleckého posudku závislé na určitém hodnocení důkazů, znalec musí svůj závěr v posudku vyslovit podmínečně, popř. alternativně, s ohledem na možná či v úvahu přicházející hodnocení opatřených důkazů orgánem činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí č. 64/1980 Sb. rozh. tr.). Pokud si tedy důkazy navzájem odporují a mohou vést k různým skutkovým variantám, nesmí znalec zaujímat stanovisko k správnosti či pravdivosti určité skupiny důkazů nebo určité skutkové varianty, ale musí zpracovat znalecký posudek s přihlédnutím k různým možnostem (variantám) z takové důkazní situace vyplývajícím. Jestliže je však některá z alternativ podle poznatků příslušného vědního oboru podle specializace znalce nepřijatelná, tedy vyloučena (nikoli jen pochybná apod.), je třeba, aby to bylo ve znaleckém posudku výslovně uvedeno (srov. rozhodnutí č. 33/1981 Sb. rozh. tr.). 49. Z ustálené judikatury vyplývá, že pokud mají být závěry znalce opřeny o různé subjektivní údaje (např. o svědecké výpovědi o chování obviněného v době spáchání trestného činu) nebo o podkladové materiály, které jsou rozporné nebo se vzájemně vylučují, pak by měl znalec vypracovat podmíněný nebo alternativní závěr pro všechny možné varianty řešení, přičemž definitivní závěr o spolehlivosti podkladových materiálů a výběr jedné z variant řešení musí učinit orgán činný v trestním řízení, nikoliv znalec (viz MUSIL, J. Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika [online]. 2010, roč. 42, č. 3, [cit. 7. 1. 2015], dostupné na http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx). Znalci proto ze všech uvedených důvodů nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, a přestože orgány činné v trestním řízení jím nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz (srov. zejména rozhodnutí pod č. 40/1972, č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.), nalézací soud i odvolací soud uvedený znalecký posudek znalce JUDr. Z. N., i přes zjevné vady, které tento znalecký posudek vykazuje a na které bylo shora poukázáno, vzaly za podklad svých úvah o vině obviněného, aniž by uvedené vady hodnotily nebo kriticky uvážily. 50. Zásadně však Nejvyšší soud připomíná, že výsledky prováděného dokazování bude nutné soustředit i na pečlivé objasnění toho, zda obviněný jednal za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, jak je na ně shora poukázáno. V té souvislosti bude nutné obezřetně zkoumat ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. obviněným uplatňovanou obhajobu, kterou bude třeba důsledně posuzovat na základě všech ve věci provedených důkazů. 51. Nejvyšší soud považuje za nutné, aby soud prvního stupně nejprve provedl dokazování, podle jehož výsledků by mohlo být jednoznačně určeno, kterou z nabízejících se verzí obviněného nebo útočníků, příp. i jinou verzi a s ní korespondující obsahy výpovědí dalších svědků, považuje za prokázanou, což zejména odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí nesplnil, když jednak v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. hodnotil sám důkazy, které neprovedl, a ty, jenž provedl, náležitě nezhodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jak byl povinen, tzn. bez alternativních skutkových zjištění (srov. rozhodnutí č. I/1996 Sb. rozh. tr.). Zejména je třeba poukázat na jeho nedostatečné objasnění okolností, které by mohly odůvodnit použití nutné obrany, jež vycházely z nejednoznačně zjištěného skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). V dalším řízení se bude muset soud prvního stupně vyvarovat chyb, jež jsou shora vytknuty jemu i odvolacímu soudu, a dokazování vést tak, aby v něm bylo objasněno nejen to, jak intenzivní byla obava obviněného před dalším napadáním útočníkav době jeho útoku, ale i to, zda prostředky použité k odvrácení této obavy byly přiměřené způsobu útoku z hlediska podle § 29 tr. zákoníku. 52. Soud bude muset brát v úvahu nejen všechna důležitá zjištění vyplývající z provedeného dokazování, ale tato zjištění konfrontovat i se zákonným vymezením nutné obrany, zejména co do vztahu hrozícího útoku a jeho intenzity a intenzity obviněným zvolené obrany, jak jsou tyto okolnosti jednání v nutné obraně vymezeny nejen právní teorií, ale i ustálenou judikaturou soudů stanovící hlediska, k nimž je třeba při řešení otázky případné zcela zjevné nepřiměřenosti nutné obrany způsobu útoku přihlížet. Zvažovat bude nutné to, že intenzita obrany, má-li být způsobilá odvrátit útok, může být zásadně silnější než intenzita útoku, přitom však nesmí být zcela zjevně, tj. přehnaně silnější, než je třeba k odvracení útoku, a že je nutná obrana vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 433/02). 53. Na základě výsledků provedeného dokazování soud bude muset hodnotit všechny prokázané okolnosti, za nichž k činu došlo, a posuzovat povahu a nebezpečnost útoku, jímž byl obviněný ohrožen, intenzitu napadení s ohledem na stav, jak jej v době konfliktu prožíval obviněný. Nejvyšší soud pro úplnost svého závěru poukazuje na výpověď svědka M. S. ohledně intenzity útoku J. Š. a M. V. a jeho následků (č. l. 235, 236 spisu). Uvedené svědectví bude soud povinen při posuzování intenzity útoku v naznačeném smyslu vyhodnotit. Stejně tak bude povinen náležitě zhodnotit, zda se obviněný do konfliktu dostal svým „nevhodným chováním“, příp. svou „provokací“, na kterou doposud bez potřebných argumentů oba soudy bez dalšího usuzovaly (srov. strana 8 rozsudku soudu prvního stupně, strana 16 rozsudku odvolacího soudu). Dále bude nutné brát v úvahu i to, že obviněný ani samotný poškozený v době, kdy byl zraněn, zřejmě nevěděli o tom, že výstřelem byl skutečně zasažen, neboť tuto okolnost zjistil poškozený sám až poté, co druhý den vyhledal ošetření, kde byla neprůkazná rána na jeho těle lékaři jako střelné poranění konstatována. 54. V souvislosti s tím Nejvyšší soud připomíná, že nelze rezignovat na princip presumpce neviny, jenž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). 55. Závěrem je třeba zdůraznit, že soud může závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku učinit až tehdy, pokud dojde k závěru, že byl skutečně prokázán intenzivní exces z nutné obrany (§ 29 odst. 2 tr. zákoníku), tedy vyloučí, že obviněný jednal v nutné obraně jako okolnosti vylučující protiprávnost jeho činu. Za důkladným zodpovězením této otázky nelze vyloučit, že v průběhu dokazování bude nutné s ohledem na potřebné doplnění dokazování a závěry z něj vyplývající, jakož i nové zákonu odpovídající zhodnocení již provedených důkazů, provést i další důkazy. 56. Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, a současně rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).

decision_1284.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4806.2014.1 Číslo: 80/2016 Právní věta: Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. ani tehdy, jestliže dlužník cenu (náhradu) za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k jinému účelu než k uspokojení pohledávky věřitele. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 24.11.2015 Spisová značka: 21 Cdo 4806/2014 Číslo rozhodnutí: 80 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Cena, Odporovatelnost, Smlouva kupní Předpisy: § 42a odst. 1 obč. zák. § 42a odst. 2 obč. zák. § 42a odst. 3 obč. zák. § 42a odst. 4 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 26 Co 107/2014, v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; jinak je zamítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 30. 12. 2010 domáhal určení, že „kupní smlouva o převodu nemovitostí dle § 588 a násl. obč. zák. uzavřená dne 14. 1. 2008 mezi žalovaným a Z. S., kterou žalovaný nabyl do svého výlučného vlastnictví nemovitosti, a to budovu (rodinný dům) na pozemku parc. č. st. 7/4 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 90 m2, pozemek parc. č. st. 7/4 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 90 m2 a pozemek parc. č. st. 7/1 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 1 290 m2, zbořeniště, to vše zapsáno na LV č. 186 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P., pro obec a katastrální území K. Ú., podle níž byl rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. se sídlem v P., č. j. V-410/2008-209 povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného dokatastru nemovitostí“, je vůči němu právně neúčinná, a aby mu žalovaný zaplatil „na náhradě dle § 42a odst. 4 za středníkem obč. zák. částku 1 160 606,80 Kč“ s úroky z prodlení ve výši 0,2 % denně z částek a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil tím, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008, č. j. 45 Cm 73/2008-40, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2010, byla družce jednatele žalovaného Z. S. a společnosti Nakladatelství a vydavatelství A., s. r. o., jejímž jediným jednatelem byla Z. S., uložena povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobce – společnosti P.-tisk group s. r. o. 1 048 599,60 Kč s úroky z prodlení a na náhradě nákladů řízení 112 007,20 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 11. 2008 společnost P.- tisk group s. r. o. postoupila uvedenou pohledávku z rámcové smlouvy o dílo uzavřené dne 5. 5. 2006 mezi společností Nakladatelství a vydavatelství A., s. r. o., jako objednatelem a společností P.-tisk group s. r. o. jako zhotovitelem a z ručitelského závazku Z. S. ve výši 1 048 599,60 Kč s příslušenstvím žalobci. Tato vykonatelná pohledávka je zatím bezúspěšně vymáhána v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu Praha- východ pod sp. zn. 28 EXE 10476/2010. Dne 14. 1. 2008 uzavřela Z. S. se žalovaným, jehož jediným jednatelem je druh Z. S. Ing. O. T., kupní smlouvu, kterou převedla uvedené nemovitosti do vlastnictví žalovaného s právními účinky vkladu ke dni 14. 1. 2008. Dne 25. 3. 2009 žalovaný, za nějž jednal Ing. O. T. jako jediný jednatel, uzavřel s Ing. O. T. kupní smlouvu, kterou na Ing. O. T. převedl vlastnické právo k uvedeným nemovitostem za sjednanou kupní cenu v celkové výši 2 750 000 Kč; právní účinky vkladu nastaly ke dni 25. 3. 2009. Žalobce má za to, že Z. S. uzavřela kupní smlouvu se žalovaným v úmyslu zkrátit uspokojení svého věřitele, že výsledkem tohoto právního úkonu bylo vyloučení převedených nemovitostí z majetku Z. S., z něhož by žalobce mohl uspokojit svou vymahatelnou pohledávku např. exekucí prodejem nemovitostí, a že tento právní úkon Z. S. učinila vůči osobě blízké (právnické osobě, jejímž jednatelem byl její druh), přičemž s ohledem na tento jejich poměr musel být žalovaný s úmyslem dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky věřitele alespoň srozuměn. Vzhledem k tomu, že žalovaný uvedené nemovitosti dále zcizil ve prospěch třetí osoby (Ing. O. T.) a není již vlastníkem nemovitostí, domáhá se žalobce podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. náhrady vůči žalovanému. Této náhrady se žalobce domáhá „pouze z opatrnosti“, neboť má za to, že kupní smlouva ze dne 25. 3. 2009 uzavřená mezi žalovaným a Ing. O. T. jako jediným jednatelem a společníkem žalovaného je neplatná pro rozpor s § 196a odst. 3 obch. zák., protože hodnota majetku nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. 2. Žalovaný namítal, že mezi Z. S. a Ing. O. T. nebyl v době uzavření kupní smlouvy partnerský vztah druha a družky, že Ing. O. T. se se Z. S. zná jen po pracovní stránce a že o dluhu Z. S. vůči žalobci nevěděl (pouze tušil, že Z. S. má zřejmě finanční obtíže v rámci svého podnikání, neboť žalovanému řádně neplatila vystavené faktury). Zdůraznil, že kupní cena odpovídala ceně v daném čase a místě obvyklé, že ji dlužnici reálně vyplatil (její část byla uhrazena přímo hypoteční bance dlužnice za účelem splacení hypotečního úvěru zajištěného zástavním právem váznoucím na předmětných nemovitostech) a že důvodem následného převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze žalovaného na Ing. O. T. byla skutečnost, že žalovaný od banky nedostal podnikatelský úvěr a že Ing. O. T. jako fyzická osoba mohl o úvěr požádat a nabídnout bance zajištění splacení úvěru zástavním právem k předmětným nemovitostem. 3. Okresní soud Praha-východ – poté, co Městský soud v Brně usnesením ze dne 11. 1. 2011, č. j. 51 C 1/2011-28, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Okresnímu soudu Praha-východ a co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2011, č. j. 26 Nc 207/2011-33, rozhodl, že nesouhlas Okresního soudu Praha-východ s postoupením věci Městským soudem v Brně není důvodný – rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 19 C 62/2011-122 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 17 424 Kč k rukám advokáta JUDr. T. S., BA, a České republice – Okresnímu soudu Praha-východ 602 Kč. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008, č. j. 45 Cm 73/2008-40, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (správně Vrchního soudu v Praze) ze dne 28. 5. 2009, č. j. 1 Cmo 267/2008-59, byla žalobci „potvrzena pohledávka mj. za Z. S.“ ve výši 1 048 599,60 Kč spříslušenstvím, že na základě tohoto exekučního titulu byla na majetek povinné Z. S. nařízena dne 28. 6. 2010 exekuce, že Z. S. kupní smlouvou ze dne 14. 1. 2008 s právními účinky vkladu k témuž dni převedla na žalovaného budovu (rodinný dům) na pozemku parc. č. st. 7/4 a pozemky parc. č. st. 7/4 a parc. č. st. 7/1, vše v obci a katastrálním území K. Ú, za dohodnutou kupní cenu 3 150 000 Kč, že cena předmětných nemovitostí činila ke dni 14. 1. 2008 podle znaleckého posudku znalkyně Ing. J. H. ze dne 25. 5. 2008 částku 2 827 590 Kč a že jejich obvyklá cena stanovená na základě odhadu banky pro účel úvěru činila ke dni 12. 3. 2009 částku 2 750 000 Kč. Shledal, že „jestliže dlužník převede svůj majetek v hodnotě 2 827 590 Kč a získá za něj 3 150 000 Kč (či nárok na jeho výplatu), pak se jeho majetek takovým právním úkonem nezmenšil“, že nelze vyslovit neúčinnost právního úkonu, který nevede ke zmenšení majetku dlužníka, a že námitka žalobce, že kupní cena nebyla ve skutečnosti zaplacena, není pro posouzení věci relevantní, neboť v případě nezaplacení kupní ceny má žalobcův dlužník možnost domáhat se splnění této povinnosti žalovaného z kupní smlouvy a stejnou možnost má i žalobce za využití institutu tzv. poddlužnické žaloby. Dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 14. 1. 2008 není odporovatelným právním úkonem a že nebylo třeba zabývat se platností kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a Ing. O. T., neboť „nárok zakotvený v ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. se odvíjí od úspěšného uplatnění odporovatelnosti právnímu úkonu“. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 26 Co 107/2014-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 761,80 Kč k rukám advokáta JUDr. T. S., BA. Shledal, že soud prvního stupně sice správně uzavřel, že dohodnutá kupní cena dokonce převyšovala cenu odhadní a že z tohoto hlediska převedení majetku Z. S. na žalovaného nezakládá zkrácení uspokojení pohledávky žalobce, že však samo převedení majetku dlužníka na třetí osobu kupní smlouvou nelze podle ustálené soudní praxe považovat bez dalšího za právní úkon, kterým nedochází ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele, neboť převod majetku dlužníka kupní smlouvou (byť za „úměrnou“ cenu) je třeba považovat za možný odporovatelný právní úkon, jestliže prokazatelně nedošlo k zaplacení kupní ceny. Poté, co doplnil dokazování výpisy z peněžního deníku žalovaného a co zopakoval dokazování výdajovými pokladními doklady, jimiž provedl důkaz již soudu prvního stupně, vzal odvolací soud z těchto listin za prokázáno, že žalovaný vyplatil Z. S. celou kupní cenu podle kupní smlouvy ze dne 14. 1. 2008 ve výši 3 150 000 Kč. K námitce žalobce, že podle dokladu G. M. bank ze dne 27. 12. 2007 o vkladu částky 1 066 600 Kč dne 27. 12. 2007 na hypoteční účet Z. S. a potvrzení téže banky ze dne 14. 5. 2014 o vkladu částky 200 000 Kč dne 21. 12. 2007 na týž účet je pochybné, zda mohlo dojít skutečně k vyplacení částky Z. S. podle účetního dokladu a výpisu z peněžního deníku žalované ve výši 1 266 600 Kč, odvolací soud uvedl, že není rozhodné, jakým způsobem byla částka 1 266 600 Kč jako část kupní ceny Z. S. vyplacena (zda osobním převzetím, či poukázáním na její hypoteční účet), a k žalobcem předloženým stanoviskům dvou účetních firem zpochybňujícím správnost zaúčtování vyplácených částek na kupní cenu a k návrhu žalobce na vypracování znaleckého posudku uvedl, že případné nesprávnosti tohoto zaúčtování z hlediska požadavku na správné vedení účetnictví nemohou zpochybnit věrohodnost těchto dokladů a závěr odvolacího soudu o tom, že kupní cena byla „v celé její výši“ vyplacena. Námitky žalobce, že kupní cena byla „případně“ uhrazena v hotovosti v rozporu s právními předpisy a že žalovaný převedl dále předmětné nemovitosti v rozporu s § 196a odst. 3 obch. zák., shledal odvolací soud z hlediska posouzení důvodnosti žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. právně nevýznamnými. Uzavřel, že za situace, kdy bylo prokázáno, že kupní cena podle odporované kupní smlouvy, která je adekvátní skutečné hodnotě převáděných nemovitostí, byla dlužnici žalobce Z. S. skutečně zaplacena, ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce za Z. S. „realizací této kupní smlouvy“ nedošlo, a že proto nejsou splněny podmínky pro určení neúčinnosti této smlouvy vůči žalobci a ani pro přiznání náhrady podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. II. Dovolání a vyjádření k němu5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ke zhoršení postavení žalované (správně žalující) strany vede nejen zmenšení celkové hodnoty majetku Z. S., ale i změna skladby tohoto majetku, tedy i případ, kdy by Z. S. skutečně obdržela přiměřenou kupní cenu namísto nemovitostí, když takto by se její majetek zdánlivě nezmenšil, ale ve skutečnosti „zašantročením“ obdržené kupní ceny či jejím utracením „bylo zkrácení takto dovršeno“, což bylo v řízení prokázáno mimo jiné samotným výslechem Z. S., která je zcela nemajetná a která nebyla schopna „dostatečně sdělit a prokázat, jak naložila s údajně uhrazenou kupní cenou“. Dovolatel má za to, že samotný pokladní doklad není dostačující pro prokázání úhrady kupní ceny, zejména za situace, kdy tato cena měla být uhrazena v rozporu s právními předpisy v hotovosti, ale že je třeba se zabývat všemi okolnostmi úhrady (včetně dodržení účetních a daňových předpisů), „pokud je vůbec možno považovat takto v rozporu s předpisy provedenou úhradu za vůbec (ve spojitosti s dalšími důkazy) způsobilou prokázat úhradu kupní ceny“, a že „porušování zákonů o účetnictví a daňových zákonů taktéž oslabuje důkazní hodnotu pokladních dokladů a sestav peněžních deníků“. Vytýká odvolacímu soudu, že „vadně vyhodnotil důkazy žalující strany (a další zamítnul) stran zjevné vadnosti zaúčtování pokladních dokladů“, že neaplikoval ustanovení § 196a obch. zák. na kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a Ing. O. T., když nedošlo k jejímu schválení valnou hromadou ani ke zpracování posudku znalcem jmenovaným soudem, a že nesprávně posoudil také otázku nákladů řízení, neboť „v řízení byly prokázány podmínky pro uplatnění odporovatelnosti žalující stranou, přičemž až v odvolacím řízení byla nakonec zkoumána úhrada kupní ceny, avšak žalobce mimo soudní řízení takovou možnost neměl, když za velmi podivných okolností celé věci a velmi podivného způsobu uhrazení kupní ceny nezbylo než podat žalobu“ a „podání žaloby zapříčinila žalovaná strana, když žalující neměla jinou možnost, jak věc řešit“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není v posuzovaném případě podle § 237 o. s. ř. přípustné v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.); Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl. 10. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3, věty první, o. s.ř. – nepodléhá), že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008, č. j. 45 Cm 73/2008-40, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, č. j. 1 Cmo 267/2008-59, byla žalobci (jeho právnímu předchůdci P.- tisk group s. r. o.) přiznána pohledávka mimo jiné za Z. S. ve výši 1 048 599,60 Kč s příslušenstvím, že na základě tohoto exekučního titulu byla usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 6. 2010, č. j. 28 EXE 10476/2010-8, opraveným usnesením ze dne 24. 8. 2010 č. j. 28 EXE 10476/2010-13 proti povinné Z. S. nařízena exekuce, že kupní smlouvou ze dne 14. 1. 2008 s právními účinky vkladu k témuž dni Z. S., která byla zaměstnankyní žalovaného a zároveň i družkou jednatele žalovaného Ing. O. T., převedla na žalovaného budovu (rodinný dům) na pozemku parc. č. st. 7/4 a pozemky parc. č. st. 7/4 a parc. č. st. 7/1, vše v obci a katastrálním území K. Ú., za dohodnutou kupní cenu 3 150 000 Kč, že cena předmětných nemovitostí činila ke dni 14. 1. 2008 podle znaleckého posudku znalkyně Ing. J. H. ze dne 25. 5. 2008 částku 2 827 590 Kč a že jejich obvyklá cena stanovená na základě odhadu banky pro účel úvěru činila ke dni 12. 3. 2009 částku 2 750 000 Kč. Sjednanou kupní cenu ve výši 3 150 000 Kč žalovaný zaplatil Z. S. platbami ve výši 1 266 600 Kč (dne 20. 12. 2007), 300 000 Kč (dne 20. 12. 2007), 333 400 Kč (dne 27. 12. 2007), 300 000 Kč (dne 11. 1. 2008), 400 000 Kč (dne 11. 1. 2008), 350 000 Kč (dne 18. 1. 2008) a 200 000 Kč (dne 21. 1. 2008). 11. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jaký význam má z hlediska podmínek odporovatelnosti právního úkonu okolnost, jak dlužník naložil s kupní cenou, která mu byla zaplacena podle odporované kupní smlouvy. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné. 13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinná kupní smlouva ze dne 14. 1. 2008 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb. a č. 296/2007 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále jen „obč. zák.“). 14. Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. 15. Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třechletech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. 16. Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. 17. Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. 18. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. 19. K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12/1998 Sb. rozh. obč.), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27/2000 Sb. rozh. obč.). 20. Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná – jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. – tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch. 21. Odporovatelným je – jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. – takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázáníúmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat. 22. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006). 23. Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64/2002 Sb. rozh. obč.). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30/2009 Sb. rozh. obč.). 24. Okolnost, jak dlužník naložil s cenou nebo náhradou, které obdržel od nabyvatele převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na základě ekvivalentního právního úkonu (zda cenu nebo náhradu za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k uspokojení pohledávky věřitele), není pro posouzení podmínek odporovatelnosti tohoto právního úkonu významná. Jestliže by dlužník cenu (náhradu) za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k jinému účelu než k uspokojení pohledávky věřitele, nedošlo by ke zkrácení věřitelovy pohledávky v důsledku právního úkonu, na jehož základě tuto cenu (náhradu) obdržel, nýbrž v důsledku následného jednání dlužníka, které nabyvatel převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, jenž za ně dlužníkovi skutečně (reálně) zaplatil obvyklou cenu nebo mu za ně poskytl jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, zpravidla nemůže nijak ovlivnit, a za které proto ani nemůže nést následky v podobě neúčinnosti právního úkonu učiněného mezi ním a dlužníkem vůči věřiteli. Nejvyšší soud protodospěl k závěru, že, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. ani tehdy, jestliže dlužník cenu (náhradu) za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k jinému účelu než k uspokojení pohledávky věřitele. 25. V projednávané věci žalovaný jako kupující zaplatil podle zjištění soudů za předmětné nemovitosti dlužnici žalobce Z. S. jako prodávající na základě kupní smlouvy ze dne 14. 1. 2008 skutečně (reálně) kupní cenu ve výši 3 150 000 Kč, která přesahovala jejich obvyklou cenu. Vzhledem k tomu, že okolnost, jak dlužnice Z. S. s touto kupní cenou naložila, není – jak vyplývá z výše uvedeného – pro posouzení podmínek odporovatelnosti kupní smlouvy významná, je závěr odvolacího soudu, že ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce za Z. S. touto kupní smlouvou nedošlo, a že proto nejsou splněny podmínky pro určení neúčinnosti této smlouvy vůči žalobci a ani pro přiznání náhrady podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák., v souladu se zákonem. Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit ani žalobcem namítaná okolnost, že kupní cena za převedené nemovitosti byla (měla být) uhrazena v rozporu s právními předpisy v hotovosti, neboť z hlediska možnosti odporovat kupní smlouvě ze dne 14. 1. 2008 bylo rozhodující, že dlužnice Z. S. kupní cenu přesahující obvyklou cenu skutečně (reálně) obdržela, byť by se tak stalo způsobem odporujícím zákonu č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a zakládajícím odpovědnost zúčastněných osob za správní delikty podle tohoto zákona. Není-li kupní smlouva ze dne 14. 1. 2008 odporovatelným právním úkonem, nemůže být pro posouzení projednávané věci významné ani to, zda kupní smlouva, kterou žalovaný následně převedl předmětné nemovitosti na svého jednatele Ing. O. T., byla v souladu s ustanovením § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013, schválena valnou hromadou žalovaného a zda byl ve smyslu tohoto ustanovení ke stanovení hodnoty převáděného majetku zpracován posudek znalce jmenovaného soudem. 26. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud (aniž by se mohl zabývat námitkami, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, neboť tyto námitky nepředstavují způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolání žalobce ve věci samé podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1285.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2015, sp. zn. 21 Cdo 4529/2015, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4529.2015.1 Číslo: 109/2016 Právní věta: Pro rozhodnutí soudu podle § 30 o. s. ř. (§ 138 o. s. ř.) není významné, zda účastník podal žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů v řízení sporném, nesporném, exekučním či jiném řízení upraveném v zákoně o zvláštních řízeních soudních. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 24.11.2015 Spisová značka: 21 Cdo 4529/2015 Číslo rozhodnutí: 109 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Ustanovení zástupce Předpisy: § 30 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 § 30 předpisu č. 292/2013Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 14 Co 162/2015, jakož i usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. O P 423/2004, a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2004, č. j. 42 P a Nc 134/2004, P 423/2004-29, byla (mimo jiné) schválena dohoda rodičů o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé pro dobu do i po rozvodu, podle níž nezletilá byla svěřena do výchovy matky a otec se zavázal platit na její výživu s účinností od 1. 11. 2004 částku 1 000 Kč měsíčně. 2. Dne 16. 6. 2014 podal otec návrh na zrušení vyživovací povinnosti k nezletilé a současně požádal o ustanovení zástupkyně pro řízení z řad advokátů (JUDr. Z. D.), odůvodněnou tím, že „sám není schopen řádně sepsat návrh a obhajovat se“ a že „mu jeho finanční a celková životní situace neumožňuje platit si právního zástupce“, neboť jeho jediným příjmem je invalidní důchod, který od ledna 2014 činí 9 122 Kč měsíčně. 3. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 3. 2015, č. j. 0 P 423/2004-334, návrh otce naustanovení zástupce pro řízení zamítl. Dospěl k závěru, že v současné době nejsou splněny podmínky pro to, aby otci mohl být (tak jako v předchozím řízení) ustanoven zástupce, neboť jednak soudu nezaslal zprávu o svém aktuálním zdravotním stavu (nesprávně uvedeno „prohlášení o majetkových poměrech“) a kromě toho nelze dovodit „potřebu ochrany zájmu otce“. V řízení „o novou úpravu výživného“ pro nezletilou totiž „nejde o zájmy otce jako takové, ale především o zájem nezletilého dítěte“. „Není zde žádný konkrétní důvod k obavám z poškození práv nezletilé, která bude v řízení zastoupena orgánem sociálně-právní ochrany dětí“, přičemž jde o řízení nesporné, v němž je soud povinen z úřední povinnosti zjišťovat veškeré skutečnosti důležité pro rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že „by se jednalo o věc skutkově nebo právně natolik složitou, že by ochrana zájmů otce ustanovení zástupce vyžadovala“. 4. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. j. 14 Co 162/2015-343, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že nejsou splněny předpoklady pro to, aby otci byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Podle jeho názoru není pro posouzení důvodnosti otcovy žádosti „až natolik podstatné, zda doložil či nedoložil lékařskou zprávu o svém aktuálním zdravotním stavu, nýbrž to, že musejí být splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 30 o. s. ř.“. Jakkoliv by na straně otce bylo možno dovodit, že tyto předpoklady splňuje, jelikož je poživatelem invalidního důchodu ve výši 9 122 Kč měsíčně, není splněna další podmínka, a to potřeba ochrany jeho zájmů jakožto účastníka řízení. S touto „problematikou se okresní soud vypořádal zevrubným a naprosto správným způsobem, kdy poukazuje na charakter nyní probíhajícího řízení s tím, že věc péče soudu o nezletilé je řízením ovládaným zásadou vyšetřovací, která znamená, že soud je z úřední povinnosti povinen zjišťovat veškeré skutečnosti důležité pro rozhodnutí, aniž by byl vázán návrhy účastníků ohledně provádění dokazování“. Jestliže soud v řízení postupuje takovýmto způsobem, nelze v „žádném případě vyvozovat závěr, že by ochrana zájmů otce jako účastníka řízení vyžadovala ustanovení zástupce, resp. zástupce z řad advokátů“. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání a současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů (JUDr. Z. D.) pro dovolací řízení. 6. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 7. 2015, č. j. P 423/2004-366, otci ustanovil zástupcem pro dovolací řízení advokátku JUDr. Z. D. Dospěl k závěru, že „podmínky pro osvobození otce od soudního poplatku jsou splněny“, neboť na rozdíl od „řízení o nové úpravě výživného pro nezletilou“, v němž zastoupení otce není s ohledem na charakter řízení povinné, musí být dovolatel, který nemá právnické vzdělání, v dovolacím řízení zastoupen advokátem, jímž musí být dovolání sepsáno. 7. Otec v doplnění dovolání, sepsaném soudem mu ustanovenou zástupkyní, dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „zda je možné rozlišovat mezi sporným řízením a řízením ve věcech péče o nezletilou v souvislosti s ustanovením zástupce účastníkovi ve smyslu § 30 o. s. ř.“. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že i kdyby doložil lékařskou zprávu o svém aktuálním zdravotním stavu, nebyla by potřeba ochrany jeho zájmů dána vzhledem k nespornému charakteru řízení a zájmu nezletilé. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má totiž každý právo na právní pomoc v řízení před soudy a jinými státními orgány či orgány veřejné správy od počátku řízení, přičemž toto právo se nevztahuje pouze na sporná řízení, a tudíž charakter řízení není relevantní. Pokud jsou předpoklady podle ustanovení § 30 o. s. ř. splněny, tak jako v daném případě, musí soud návrhu na ustanovení zástupce vyhovět bez ohledu na charakter řízení (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 768/99). Z toho vyplývá, že je zcela irelevantní, že řízení „o určení výživného“ je ovládáno zásadouvyšetřovací a že hlavní zájem je na straně nezletilého dítěte, jelikož „tato skutečnost nemá žádný vliv na právo jiného účastníka být zastoupen“. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 8. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2014), podle tohoto zákona projednávají a rozhodují soudy právní věci stanovené v tomto zákoně. Nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád (odstavec 2). 9. Jelikož řízení o zrušení vyživovací povinnosti k nezletilé bylo v dané věci zahájeno dne 16. 6. 2014 a napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 5. 2015, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 10. Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jsou od 1. 1. 2014 upravena v části druhé hlavě páté zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v jeho ustanoveních § 466 až 469. 11. Podle ustanovení § 30 z. ř. s. dovolání není přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. 12. Protože rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým otci v řízení o zrušení vyživovací povinnosti nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, není rozhodnutím podle hlavy páté části druhé zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nýbrž rozhodnutím procesním, o němž soud rozhoduje podle občanského soudního řádu (§ 30 o. s. ř.), nevylučuje ustanovení § 30 z. ř. s. přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí; současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). 13. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 15. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání otce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to jednak z důvodu, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva – výkladu a aplikace ustanovení § 30 o. s. ř. (§ 138 o. s. ř.) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pro řešení otázky, zda při rozhodnutí soudu podle ustanovení § 30 o. s. ř. (§ 138 o. s. ř.) je významné, že účastník podal žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů v řízení ve věci péče onezletilého, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 16. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. 17. Podle ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. 18. Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec 2 tohoto ustanovení). 19. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. 20. V posuzované věci dospěl odvolací soud při svém rozhodnutí o žádosti otce o ustanovení zástupce z řad advokátů k závěru, že „jakkoli by na straně otce bylo možno dovodit, že předpoklady podle ustanovení § 30 o. s. ř. splňuje, jelikož je poživatelem invalidního důchodu ve výši 9 122 Kč měsíčně, není splněna další podmínka, a to potřeba ochrany jeho zájmů jakožto účastníka řízení“ vzhledem k charakteru řízení „o novou úpravu výživného“, které je ovládáno zásadou vyšetřovací. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí. 21. Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru, že by na straně otce bylo možno dovodit, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků splňuje, jelikož je poživatelem invalidního důchodu ve výši 9 122 Kč měsíčně (a k tomuto závěru dospěl i Okresní soud v Ostravě v usnesení ze dne 24. 7. 2015, č. j. P 423/2004-366, jímž mu ustanovil zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení s odůvodněním, že podmínky pro osvobození otce od soudních poplatků jsou splněny), nemělo být – při nezměněném skutkovém základu ohledně poměrů otce – k rozhodnutí o ustanovení mu zástupce přistoupeno teprve až pro účely dovolacího řízení. Nejvyšší soud totiž ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že nelze dost dobře akceptovat úvahu, že – při nezměněných poměrech účastníka – jeho poměry odůvodňují ustanovení mu zástupce z řad advokátů ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř. pro dovolací řízení, avšak neodůvodňovaly takový postup pro řízení předcházející; hlediska pro rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů účastníku podle ustanovení § 30 o. s. ř. jsou zde totiž stále stejná (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1093/2010, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněného pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1928/2014, či ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2802/2015). Od tohoto právního názoru dovolací soud nemá důvod se odchýlit. 22. Za správný nelze považovat ani názor odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že samotná povaha řízení o zrušení vyživovací povinnosti otce k nezletilé je natolik jednoduchá, že nevyžaduje zastoupení otce. Zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci, přičemžokolnost, že řízení o zrušení vyživovací povinnosti je ovládáno zásadou vyšetřovací [spočívající v tom, že soud je z úřední povinnosti povinen zjišťovat veškeré skutečnosti důležité pro rozhodnutí, že přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci, a že provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 20 odst. 1 a § 21 z. ř. s.)] a že ve věci péče o nezletilého je soud vždy povinen přihlížet k zájmu nezletilého, neznamená, že ochrana jeho zájmů ustanovení zástupce nevyžaduje (srov. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy od počátku řízení). Ochrana zájmů účastníka – bez ohledu na to, zda jde o řízení sporné, nesporné, exekuční či jiné řízení upravené v zákoně o zvláštních řízeních soudních – bude vyžadovat ustanovení zástupce z řad advokátů zejména v případech, kdy nepůjde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.). Otázkou, kdy jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, se Nejvyšší soud zabýval např. v již citovaném usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013. 23. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

decision_1286.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2015, sen. zn. 29 ICdo 78/2014, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.78.2014.1 Číslo: 112/2016 Právní věta: Výzva k vrácení daru učiněná po prohlášení konkursu na majetek obdarovaného musí být adresována insolvenčnímu správci. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 24.11.2015 Spisová značka: 29 ICdo 78/2014 Číslo rozhodnutí: 112 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Konkurs, Vrácení daru Předpisy: § 246 odst. 1 IZ § 630 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 25 ICm 697/2012, 13 VSOL 21/2014 (KSOS 25 INS 4320/2010), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 25 ICm 697/2012, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, č. j. 25 ICm 697/2012-33, zamítl žalobu o vyloučení ve výroku blíže určených nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 2. Vyšel přitom z toho, že: [1] Žalobce uzavřel dne 21. 3. 2008 jako dárce se svou dcerou J. G. a jejím manželem R. G. (nynějším dlužníkem) jako obdarovanými darovací smlouvu (dále též jen „smlouva“), na jejímž základě daroval každému z obdarovaných spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny na předmětných nemovitostech, tj. budově (rodinný dům) na pozemku parc. č. st. 33/2, pozemku parc. č. st. 33/2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku parc. č. 536/4 (zahrada), všech zapsaných v katastru nemovitostí pro obec V., okres N. J., u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště N. J. (dále též jen „předmětnénemovitosti“). [2] Spoluvlastnické právo manželů G. k předmětným nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 14. 4. 2008. [3] Usnesením ze dne 8. 6. 2010, č. j. KSOS 25 INS 4320/2010-A8, jež nabylo právní moci téhož dne, Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek R. G. a jeho insolvenční správkyní ustanovil žalovanou. Krajský soud v Ostravě posléze usnesením ze dne 17. 8. 2010, č. j. KSOS 25 INS 4320/2010-B9, jež nabylo právní moci dne 15. 9. 2010, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. [4] Výzvou k vrácení daru ze dne 29. 4. 2011 adresovanou jak žalované, tak dlužníkovi, žalobce vyzval dlužníka k vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), kterého se měl dlužník dopustit vůči žalobci a jeho dceři (manželce dlužníka) chováním ve výzvě blíže specifikovaným (dále též jen „výzva“). Současně žalovanou a dlužníka vyzval, aby do 10 dnů od doručení výzvy podepsali souhlasné prohlášení, na jehož základě dojde k zápisu spoluvlastnického práva, tj. podílu o velikosti ideální jedné poloviny na předmětných nemovitostech, ve prospěch žalobce do katastru nemovitostí. [5] Výzva byla doručena žalované 2. 5. 2011, dlužník si zásilku obsahující výzvu nepřevzal a tato byla uložena na poště od 3. 5. 2011 do 18. 5. 2011 a jako nevyzvednutá byla 19. 5. 2011 vrácena zpět odesílateli. 3. Na takto ustaveném základu soud prvního stupně – dovodiv nejprve, že žaloba byla podána včas podle § 225 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), protože žalobce nikdy neobdržel vyrozumění o soupisu spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech do majetkové podstaty dlužníka – uzavřel, že výzva nemohla vyvolat právní účinky spočívající v obnovení vlastnického (resp. spoluvlastnického) práva žalobce coby dárce, neboť byla doručena žalované a dlužníkovi (obdarovanému) až po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a po sepsání spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech do soupisu majetkové podstaty, přičemž však v této době byla ve smyslu § 246 odst. 1 a § 217 insolvenčního zákona oprávněna nakládat s majetkovou podstatou dlužníka pouze žalovaná insolvenční správkyně; spoluvlastnický podíl tak do majetkové podstaty dlužníka náleží. Soud prvního stupně měl tudíž prokázání existence důvodů pro vrácení daru za nadbytečné a dokazování v tomto směru neprovedl. 4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož výzva k vrácení daru nemohla vyvolat zamýšlené účinky, tj. obnovení vlastnického práva žalobce, neboť v té době byl již dlužník v konkursu a oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností souvisejících s majetkovou podstatou, které přísluší dlužníku, přešly na žalovanou insolvenční správkyni podle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona. Skutečnost, že v projednávané věci byla výzva zaslána i žalované, nemůže podle odvolacího soudu na závěru o její neúčinnosti ničeho změnit, protože nebyly splněny předpoklady pro vrácení daru. 6. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách), odvolací soud zdůraznil, že ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení dobrých mravů, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, nikoli jen podle subjektivníhonázoru dárce. 7. Důvody pro vrácení daru vymezené ve výzvě nešlo podle přesvědčení odvolacího soudu vyhodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů. Ve vztahu k jednotlivým důvodům dospěl odvolací soud k následujícím závěrům: [1] Skutečnost, že dlužník, kterému žalobce umožnil, aby podnikal od roku 2005 do roku 2010 na jeho jméno, neplnil ve vztahu k finančnímu úřadu daňové povinnosti (ačkoli žalobce ubezpečoval, že je vše v pořádku), v důsledku čehož vznikl žalobci dluh vůči finančnímu úřadu ve výši 196 507 Kč, který musí finančnímu úřadu splácet, „nenaplňuje skutkovou podstatu vrácení daru“. [2] To, že dlužník od srpna roku 2010 pod vlivem alkoholu slovně napadal dceru žalobce a svou manželku J. G. a začal rozbíjet věci ve společné domácnosti, pročež musel žalobce od srpna 2010 minimálně ve třech případech dojet do místa bydliště dlužníka a jeho manželky a snažit se dlužníku v tomto jednání zabránit, nelze podle odvolacího soudu hodnotit jako hrubé porušování dobrých mravů. Aby úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. mohla být založena na soustavném porušování dobrých mravů za situace, kdy jednotlivá jednání dlužníka vůči žalobci, resp. jeho dceři, podle odvolacího soudu samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, musela by být tato dílčí jednání specifikována ve výzvě k vrácení daru, následně obsažena jako tvrzení v žalobě a být předmětem dokazování, uzavřel odvolací soud. V projednávané věci však bylo nevhodné chování dlužníka vůči dceři žalobce ve výzvě popsáno „pouze obecně“ a „není nijak blíže konkretizováno, ať již časově, či skutkově.“ Dle názoru odvolacího soudu tedy nebylo třeba provádět dokazování výslechem dcery žalobce, neboť předmětem dokazování by mohly být jen ve výzvě uvedené zcela konkrétní skutečnosti. [3] Ani skutečnost, že se dlužník dostal do úpadku, v důsledku čehož byly do soupisu majetkové podstaty zapsány i movité věci spadající do společného jmění dlužníka a jeho manželky, dle názoru odvolacího soudu „nenaplňuje předpoklad pro vrácení daru“. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje jako dovolací důvod v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. 9. Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem obou soudů, podle něhož výzva k vrácení daru doručená obdarovanému a insolvenčnímu správci po prohlášení konkursu na majetek obdarovaného a po sepsání předmětu daru do soupisu majetkové podstaty nemůže mít právní účinky. Namítá, že účinek obnovení vlastnického práva nastává automaticky ze zákona dnem doručení výzvy k vrácení daru obdarovanému, k čemuž v projednávané věci došlo, a na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že na žalovanou přešlo dle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužníka. Tato otázka nebyla podle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. 10. Závěry odvolacího soudu, podle nichž výzva k vrácení daru nebyla v projednávané věci dostatečně určitá a v ní předestřené důvody pro vrácení daru nenaplnily znaky jednání hrubě porušujícího dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák., jsou pak podle dovolatele v rozporu s dosavadnírozhodovací praxí dovolacího soudu. 11. Výzva je dle názoru dovolatele dostatečně určitá a srozumitelná a obsahuje všechny náležitosti právních úkonů dané § 34 a § 37 obč. zák., jakož i náležitosti výzvy k vrácení daru popsané v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, a v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 767/2011. Konkretizaci skutečností, jež jsou důvodem pro vrácení daru, pak obsahuje i samotná žaloba. Označením závadného chování dlužníka vůči žalobci a jeho dceři ve výzvě, resp. v žalobě, byl vymezen okruh sporných skutečností, jež měly být předmětem dokazování; to však soudy obou stupňů neprovedly, a zatížily tak řízení vadou (nutnost provést dokazování existence tvrzených důvodů pro vrácení daru dovolatel zdůrazňuje s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4038/2013). 12. Podle dovolatele je s podivem, že odvolací soud sice konstatuje, že z učiněné výzvy není zřejmé, jaké konkrétní jednání dlužníka mělo být v hrubém rozporu s dobrými mravy, přitom však následně činí závěr, že i bez nutnosti provedení dokazování má být z takto nedostatečně a nekonkrétně popsaného chování dlužníka zřejmé, že nemohlo dosáhnout intenzity hrubého porušení dobrých mravů. Dovolatel v této souvislosti zdůrazňuje, že v řízení nikdy netvrdil, že by jednotlivá jednání dlužníka popsaná a konkretizovaná v jeho výzvě měla samostatně dosáhnout intenzity hrubého rozporu s dobrými mravy; tato jednání představují hrubé porušení dobrých mravů ve svém souhrnu. Není proto zřejmé, na čem odvolací soud svůj závěr o nedostatečné závažnosti jednání dlužníka založil a proč se podrobněji zabýval jen jednáním dlužníka vůči dceři žalobce. III. Přípustnost dovolání 13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v dovolání předestřená otázka právních účinků výzvy k vrácení daru doručené obdarovanému a insolvenčnímu správci po prohlášení konkursu na majetek obdarovaného a po sepsání daru do soupisu majetkové podstaty nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Při řešení otázky určitosti výzvy k vrácení daru v projednávané věci a při posuzování závažnosti chování obdarovaného vůči žalobci a členům jeho rodiny v intencích § 630 obč. zák. se pak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 14. Dovolání je i důvodné. 15. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení § 3028 odst. 1 a 2 (věty za středníkem) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. 16. Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. 17. Z § 225 insolvečního zákona (ve znění, jež od nabytí účinnosti insolvečního zákona nedoznalo změn) se podává, že osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec první). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůtyinsolvenčnímu soudu (odstavec druhý). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec třetí). 18. Podle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností. 1. K vrácení daru po prohlášení konkursu na majetek obdarovaného 19. Podle § 630 obč. zák. dojde k zániku darovacího vztahu, tj. k obnově vlastnictví dárce k věci, na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod č. 44, a rozsudku sp. zn. 33 Cdo 767/2011). 20. Insolvenční zákon ani jiný právní předpis přitom nestanoví, že se dárce nemůže domáhat vrácení daru po prohlášení konkursu na majetek obdarovaného, resp. že výzva k vrácení daru doručená insolvenčnímu správci a obdarovanému po prohlášení konkursu na majetek obdarovaného nemá právní účinky. V tomto směru neplyne žádné omezení ani z § 246 odst. 1 insolvenčního zákona. Za předpokladu, že obdarovaný vskutku hrubě porušil dobré mravy svým chováním vůči dárci či jeho rodině, totiž dochází k obnově vlastnického práva dárce k předmětu daru okamžikem doručení výzvy k vrácení daru obdarovanému (insolvenčnímu správci), a to s účinky ex nunc. Výzva k vrácení daru je jednostranným adresovaným právním úkonem dárce, k nástupu jejíchž účinků adresát (obdarovaný, resp. insolvenční správce) nemusí učinit žádný právní úkon. 21. Důsledkem toho, že prohlášením konkursu na majetek obdarovaného přešlo na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku (obdarovanému), pokud souvisí s majetkovou podstatou, je pouze to, že výzva k vrácení daru učiněná po prohlášení konkursu musí být adresována insolvenčnímu správci. Ten totiž předmět daru zapsal do soupisu majetkové podstaty, před obdržením výzvy k jeho vrácení s ním byl oprávněn nakládat a je povinen jej vydat poté, co došlo k obnově (spolu)vlastnického práva dárce a dar již nadále do majetkové podstaty dlužníka (obdarovaného) nenáleží. 22. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dovolatel jako dárce postupoval správně, když výzvu k vrácení daru adresoval žalované jako insolvenční správkyni obdarovaného, a poté, co mu tato odmítla předmět daru vydat a poskytnout součinnost ve věci zápisu v katastru nemovitostí, podal podle § 225 insolvenčního zákona vylučovací žalobu. Závěr odvolacího soudu, podle něhož výzva k vrácení daru doručená insolvenčnímu správci po prohlášení konkursu na majetek obdarovaného nemá žádné právní účinky, není správný (v rozsahu, v němž jej odvolací soud pojal bez vazby na důvody vrácení daru). 2 K určitosti výzvy k vrácení daru 23. I pro výzvu k vrácení daru jako jednostranný adresovaný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.), tedy ináležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Musí tedy obsahovat jasný a srozumitelný požadavek na vrácení předmětu daru obdarovaným, přičemž nesmí vzniknout pochybnost o tom, komu je adresován, jaké darovací smlouvy se týká a která část předmětu daru má být vrácena (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 455/2000). 24. K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je rovněž nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc – okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému (viz důvody rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006, a rozsudku sp. zn. 33 Cdo 767/2011). 25. Dle názoru odvolacího soudu byla v projednávané věci výzva k vrácení daru zčásti neurčitá, a to ve vymezení druhého tvrzeného důvodu pro vrácení daru – nevhodného chování dlužníka vůči dceři dovolatele, které bylo „popsáno pouze obecně“ a nebylo „nijak blíže konkretizováno, ať již časově, či skutkově“. Nejvyšší soud tento názor nesdílí. 26. Ve výzvě k vrácení daru ze dne 29. 4. 2011, adresované žalované, jež je součástí spisu, uvedl dovolatel jako druhý důvod pro vrácení daru následující: „Současně od srpna roku 2010 začalo docházet k tomu, že pan G. začal pod vlivem alkoholu slovně napadat dceru pana Z. a manželku pana G., paní J.G. (…), začal rozbíjet věci, které mají s paní G. ve společné domácnosti, kdy od srpna roku 2010 musel pan Z. minimálně ve třech případech dojet do místa bydliště pana G. a jeho manželky na základě telefonátu paní G. a snažil se zabránit panu G. v tom, aby v takovém jednání pokračoval.“ 27. Ačkoliv mohl dovolatel citovanou pasáž výzvy nepochybně formulovat podrobněji, vymezuje v ní časové období, kdy mělo k nevhodnému chování dlužníka dojít (od srpna roku 2010 do dne podání výzvy), jeho četnost i povahu; takové vymezení je dostatečně určité. Bližší okolnosti tvrzeného jednání dlužníka tak měly být předmětem dokazování, jež však odvolací soud nepovažoval za nutné provést. Jeho právní posouzení je tak i v této části nesprávné. 28. Nadto, odvolací soud přehlédl závěry učiněné Nejvyšším soudem již v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 455/2000, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1620/2001 a z nichž plyne, že není vyloučeno, aby výzva k vrácení daru byla pojata do textu písemného návrhu na zahájení řízení (žaloby) o vrácení daru a aby jeho doručením žalovanému podle § 79 odst. 3 o. s. ř. byla splněna zákonná podmínka, že se dárce vrácení daru domáhá. Uvedený závěr se prosadí i v poměrech řízení o vylučovací žalobě. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že výzva k vrácení daru ze dne 29. 4. 2011 byla (zčásti) neurčitá, a z toho důvodu nemohla vyvolat zamýšlené právní účinky, měl se v intencích výše uvedených rozhodnutí zabývat tím, zda náležitosti výzvy k vrácení daru splňuje samotná žaloba. 3) K posouzení existence důvodů pro vrácení daru: 29. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Zákon však nestanoví, že by závadné chování muselo dosáhnout intenzity trestného činu nebo přestupku. Otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkouskutkovou (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). 30. Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 630 obč. zák. (o intenzitě rozporu jednání obdarovaného s dobrými mravy) se proto vždy odvíjejí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a Nejvyšší soud je může přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). 31. V projednávané věci však odvolací soud uzavřel, že důvody pro vrácení daru vymezené ve výzvě (včetně jednání dlužníka vůči dceři dovolatele, jež bylo dle názoru odvolacího soudu ve výzvě konkretizováno nedostatečně) „nelze hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů“, přestože ohledně nich nebylo vedeno žádné dokazování a soud prvního stupně ani odvolací soud ve vztahu k nim neučinily žádná konkrétní skutková zjištění. U jednotlivých dovolatelem tvrzených důvodů pro vrácení daru pak odvolací soud toliko konstatuje, že nenaplňují předpoklad pro vrácení daru podle § 630 obč. zák., aniž by svůj závěr jakkoli blíže zdůvodnil. Jelikož závěr odvolacího soudu o neexistenci hrubého porušení dobrých mravů chováním dlužníka vůči dovolateli a jeho dceři nespočívá na konkrétních skutkových zjištěních a postrádá argumentaci, jako důvod pro zamítnutí žaloby, resp. pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, neobstojí; napadené rozhodnutí je i v této části nesprávné. 32. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá, o. s. ř.). 33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro soud odvolací závazný (§ 243g odst. 1 věta první, o. s. ř.). 34. V další fázi řízení soud prvního stupně doplní dokazování stran ve výzvě tvrzených důvodů pro vrácení daru a v případě, že bude ve výzvě popsané jednání dlužníka prokázáno, v intencích výše citované judikatury posoudí, zda se obdarovaný choval k dovolateli nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušil dobré mravy. Nepřehlédne přitom, že jednotlivá jednání obdarovaného vůči dárci a jeho rodině, která samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, mohou být považována za hrubé porušení dobrých mravů ve svém souhrnu, docházelo-li k nim soustavně (v podrobnostech viz důvody rozsudku sp. zn. 33 Cdo 767/2011). Nemusí jít přitom o opakované chování obdobné povahy, ale o několik závadných jednání rozličného charakteru, ke kterým došlo v krátkém časovém období. 35. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá, o. s. ř.). Při formulaci výroku rozhodnutí soud nepřehlédne úpravu § 3054 a § 3055 o. z. 36. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

decision_1287.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2015, sp. zn. 21 Cdo 4333/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4333.2014.1 Číslo: 5/2017 Právní věta: Smlouva o zúžení společného jmění manželů týkající se nemovité věci evidované v katastru nemovitostí, jež dosud netvoří společné jmění manželů, nemůže být samostatně předmětem řízení o vkladu vlastnického práva, neboť na jejím základě žádný z účastníků vlastnické právo nenabývá (ani nepozbývá). Taková smlouva o zúžení společného jmění manželů proto nabývá účinnosti jejím uzavřením, tedy zpravidla dnem podpisu smluvních stran, pokud si účastníci smlouvy nesjednali tzv. odkládací podmínku, na jejíž splnění je účinnost smlouvy vázána. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.11.2015 Spisová značka: 21 Cdo 4333/2014 Číslo rozhodnutí: 5 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Dědické řízení, Společné jmění manželů Předpisy: § 143a odst. 1 písm. poslední věta) obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 24 Co 39/2013, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Řízení o dědictví po Ing. arch. P. P., zemřelém dne 24. 1. 2007 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2007, č.j. 32 D 240/2007-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. J. K., notářka v P. (§ 38 o. s. ř.). 2. V průběhu řízení bylo o dědickém právu zjištěno, že zůstavitel nezanechal závěť ani listinu o vydědění a že jeho dědičkami ze zákona jsou manželka V. P. a dcera Mgr. K. M. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 30. 11. 2012, č. j. 32 D 240/2007-517, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel s V. P. ve společném jmění manželů, částkou 212 795,99 Kč, a rozhodl, že do dědictví po zůstaviteli patří „účet na jméno zůstavitele u U. B. Czech Republic, a. s., stímto účtem spojená práva a povinnosti a náhradová pohledávka zůstavitele proti pozůstalé manželce V. P. ve výši 58 992,05 Kč“ a že pozůstalé manželce V. P. náleží „hodnota stavebního spoření na jméno zůstavitele u H. stavební spořitelny, a. s., a hodnota stavebního spoření na jméno pozůstalé manželky V. P. u H. stavební spořitelny, a. s.“. Uvedl, že „do společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalé manželky nezahrnul spoluvlastnický podíl 15/50 budovy na parcele č. 2190 a spoluvlastnický podíl 15/50 pozemku parc. č. 2190 zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsané na LV č. 1789 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro město P., katastrální pracoviště P., pro obec P., katastrální území V. (dále také jen „spoluvlastnický podíl 15/50 nemovitostí ve V.“)“, že spoluvlastnický podíl 15/50 nemovitostí na V. „byl sice získán za trvání manželství na základě kupní smlouvy ze dne 15. 1. 2001, podle níž byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí“, že „však bývalí manželé dne 5. 12. 2000, tj. ještě před uzavřením citované kupní smlouvy, uzavřeli v zákonem stanovené formě notářským zápisem smlouvu podle § 143 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, v níž se dohodli tak, že výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu 15/50 nemovitostí ve V. se stane zůstavitel“, že „smlouva o zúžení společného jmění ze dne 5. 12. 2000 nebyla až do dne zůstavitelovy smrti v zákonné formě notářského zápisu nahrazena či jakkoli modifikována jinou smlouvou o zúžení nebo rozšíření společného jmění manželů“, dále že mezi účastníky zůstalo „sporným“, „zda hodnota účtu u Československé obchodní banky, a.s. vedené na jméno V. P., patří do společného jmění manželů“, neboť „V. P. tvrdila, že na předmětném účtu jsou peníze, které zdědila po své matce“, a že se proto ohledně tohoto aktiva omezil jen na zjištění jeho spornosti. Protože mezi účastníky zůstalo „sporným“ také to, „zda závazek z úvěru zůstavitele a V. P. u U. B. Czech Republic, a.s., ve výši ke dni smrti zůstavitele 750 000 Kč a závazek z úvěru zůstavitele a V. P. u U. B. Czech Republic, a.s., ve výši ke dni smrti zůstavitele 706 265,65 Kč náleží do společného jmění, soud prvního stupně ani k těmto pasivům nepřihlížel. 4. K odvolání Mgr. K. M. a V. P. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2014, č. j. 24 Co 39/2013-581, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně „pochybil, když při vypořádání společného jmění zůstavitele a V. P. nezohlednil, že na jméno V. P. byl veden tzv. podnikatelský účet“, že „příjmy z pronájmu prostor v domě na V. za dobu trvání manželství zůstavitele a V. P. jsou předmětem společného jmění“, neboť „nejde o položky sporné ve smyslu § 175k odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31.12.2013), ale o právní posouzení, které činí soud v dědickém řízení“, že „závěr soudu prvního stupně, že závazky z úvěrů dle smlouvy u H. B. Czech Republik, a. s. (později U. B. Czech Republic, a. s.) zůstaly mezi dědičkami sporné, není správný“, neboť „otázka, zda zmíněné závazky jsou předmětem společného jmění manželů či nikoliv, je především otázkou právní, kterou musí řešit soud v dědickém řízení“, a že „je-li prokázáno, že manželé převzali tyto závazky za účelem pořízení společného majetku (konkrétně na pořízení spoluvlastnického podílu 15/50 nemovitostí ve V.), pak tyto závazky náleží do pasiv společného jmění manželů“, dále, že smlouva o zúžení společného jmění manželů ze dne 5. 12. 2000 „nenabyla účinnosti ve smyslu § 143a odst. 1 in fine obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť „účinnosti mohla nabýt pouze vkladem do katastru nemovitostí“, přičemž návrh na vklad nebyl za života zůstavitele podán“, a že proto „je nutno jako společné jmění zůstavitele a V. P. vypořádat i spoluvlastnický podíl 15/50 nemovitostí ve V., neboť jde o společný majetek“, a uložil soudu prvního stupně, aby „doplnil řízení ohledně dalších položek (automobil Peugeot, práva a povinnosti z leasingové smlouvy, výnosy z podnikání a z pronájmu a využití poskytnutého úvěru)“. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Mgr. K. M. dovolání. Namítá, že odvolací soud „zaujal nesprávný právní názor týkající se (účinnosti) smlouvy o zúžení zákonem stanovenéhorozsahu společného jmění manželů uzavřené dne 5. 12. 2000 ve formě notářského zápisu ohledně 15/50 nemovitostí v k.ú. V., obec P.“, že „věcně právní účinky smlouvy o zúžení společného jmění manželů nastávají až vkladem do katastru nemovitostí pouze za předpokladu, že jde o nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich“, že „za situace, kdy smlouva o zúžení společného jmění manželů upravuje majetkové poměry k nemovitostem, které mají manželé teprve v budoucnu nabýt, není taková smlouva samostatně do katastru nemovitostí vložitelná“, že „zůstavitel a V. P. upravovali smlouvou o zúžení společného jmění ze dne 5. 12. 2000 své právní vztahy k nemovitostem, které měli nabýt teprve v budoucnu“, a že „taková smlouva nabývá účinnosti již dnem podpisu zůstavitele a pozůstalé manželky“, když „z jejího obsahu nevyplývá, že by její účinnost vázali na pozdější datum“. Má za to, že smlouva o zúžení společného jmění nemohla nabýt účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí také proto, že „podíl (15/50) na nemovitostech ve V. v době uzavření smlouvy o zúžení SJM neměli zůstavitel a pozůstalá manželka ve společném jmění manželů a ani nikdo z nich ve výlučném vlastnictví“. Domnívá se, že „kupní smlouva ze dne 15. 1. 2001 uzavřená mezi zůstavitelem a pozůstalou manželkou není způsobilá k negaci vůle zůstavitele a pozůstalé manželky vyjádřené ve smlouvě o zúžení společného jmění“, a že „podíl na předmětných nemovitostech ve V. tak nespadá do rozsahu společného jmění manželů a výlučným vlastníkem podílu na předmětných nemovitostech byl zůstavitel“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. V. P. k dovolání uvedla, že „původní účel smlouvy o zúžení společného jmění odpadl“, že „smlouva nebyla uzavřena v souladu se skutečnou vůlí bývalých manželů“, a proto „ji ani po více než sedmi letech od jejího podpisu do katastru nevložili“, a že „plně respektuje“ napadené usnesení odvolacího soudu. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je třeba i v současné době projednat a rozhodnout – jak vyplývá z ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. (řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1. 1. 2014) – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). 9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 11. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, za jakých podmínek nabývá účinnosti smlouva o zúžení společného jmění manželů ohledně nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, která v době uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů dosud nepatří do společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláníMgr. K. M. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 12. Po zjištění, že usnesení odvolacího soudu lze hodnotit jen z hlediska právního posouzení věci (okolnost, zda usnesení odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 způsobilým dovolacím důvodem – srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 13. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 24. 1. 2007, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „OSŘ“ (srov. čl. II body 7 a 10 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstaviteli a vypořádání dědictví se řídí právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 19. 10. 2008 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 14. V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel uzavřel dne 5. 12. 2000 s manželkou V. P. ve formě notářského zápisu smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů podle § 143a odst. 1 obč. zák., v níž se dohodli tak, že „výlučným vlastníkem“ předmětných nemovitostí ve V. „se stane výlučně“ zůstavitel (dále také jen „smlouva o zúžení společného jmění ze dne 5. 12. 2000“). Dne 22. 12. 2000 uzavřela Bank A. C. R., a.s. jako věřitel na straně jedné se zůstavitelem a V. P. jako dlužníky na straně druhé smlouvu o hypotečním úvěru přičemž se mimo jiné dohodli, že hypoteční úvěr může být použit pouze ke sjednanému účelu, a to k profinancování koupě spoluvlastnického podílu ve výši 15/50 na nemovitostech ve V. (dále také jen „smlouva o hypotečním úvěru ze dne 22. 2. 2000“). Dne 15. 1. 2001 uzavřela G. V. jako prodávající se zůstavitelem a V. P. jako kupujícími kupní smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu 15/50 nemovitostí ve V. (dále také jen „kupní smlouva ze dne 15. 1. 2001“). Z výpisu z katastru nemovitostí LV č. 1789 vyplývá, že jako vlastníci spoluvlastnického podílu 15/50 na nemovitostech ve Vinohradech jsou uvedeni zůstavitel a V. P. s poznámkou, že se jedná o společné jmění manželů. 15. Podle ustanovení § 143 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. 16. Podle ustanovení § 143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnu, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnostivkladem do katastru nemovitostí. 17. Majetek nabytý za trvání manželství jedním z manželů nebo jimi oběma společně tvoří (až na výjimky taxativně stanovené v § 143 odst. 1 obč. zák.) jejich společné jmění manželů. Manželé mohou zákonný rozsah společného jmění modifikovat zejména dohodami o zúžení či rozšíření jejich společného jmění. Při rozšíření se předmětem společného jmění manželů stanou majetkové hodnoty, které by jím podle zákona nebyly, naopak při zúžení dochází k tomu, že se manželé dohodnou na tom, že určité věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, případně závazky, jež dosud patřily do společného jmění, resp. které by jinak (nebýt modifikační dohody) v budoucnu do společného jmění náležely, se ze společného jmění vyjímají, resp. do společného jmění vůbec nespadnou. Věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, na něž se dohoda o zúžení vztahuje, nabývá do budoucna každý z manželů (i za trvání manželství) do svého výlučného vlastnictví nebo je oba manželé nabývají do podílového spoluvlastnictví, nabývají-li je společně. 18. Podle ustálené judikatury soudů smlouva o rozšíření nebo zúžení společného jmění manželů není smlouvou, kterou by docházelo k úplatnému či bezúplatnému převodu nebo přechodu vlastnického práva k majetku, pouze se mění počet (spolu) vlastníků nemovitosti (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 10.7.1970, sp. zn. 6 Cz 41/1970, uveřejněný ve Sb. rozh. obč. pod č. 34, ročník 1971, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 986/2004). S těmito závěry se navíc ztotožňuje také právní doktrína (srov. např. Dvořák, T.: Společné jmění manželů a právní úprava jeho smluvní modifikace de lege lata a de lege ferenda. Obchodní právo č. 7-8, ročník 2013, s. 253). Smlouvou o rozšíření společného jmění manželů se totiž výlučné (dosavadní nebo budoucí) vlastnické právo jednoho z manželů k majetku, jenž je začleňován do společného jmění, mění na bezpodílové spoluvlastnické právo obou manželů. Smlouvou o zúžení společného jmění manželů se již existující nebo budoucí spoluvlastnické právo obou manželů k majetku vyčleňovanému ze společného jmění manželů mění na výlučné vlastnické právo jednoho z nich nebo podílové spoluvlastnictví obou manželů. 19. Ustanovení § 143a odst. 1 poslední věta obč. zák., podle nějž, je-li „předmětem dohody“ o rozšíření nebo zúžení společného jmění nemovitá věc evidovaná v katastru nemovitostí, nabývá dohoda „účinnosti“ až vkladem do katastru nemovitostí, je nutno vykládat tak, že je-li předmětem právních vztahů upravovaných smlouvou nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů, nebo do výlučného majetku jednoho z nich, eventuelně do podílového spoluvlastnictví obou manželů, nabývá se vlastnické právo k ní do výlučného majetku jednoho z manželů, nebo do společného jmění obou manželů, anebo do podílového spoluvlastnictví obou manželů až vkladem modifikační smlouvy do katastru nemovitostí. Argumentem a contrario nutno dospět k závěru, že, změní-li manželé (event. snoubenci) smlouvou dle § 143a odst. 1 (odst. 3) obč. zák. rozsah jejich společného jmění ve vztahu k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí nabytým v budoucnu (jak je tomu v právě posuzovaném případě), nemohou být práva z takové smlouvy předmětem zápisu do katastru nemovitostí bez dalšího, a to právě proto, že se jedná o změnu budoucích právních vztahů manželů k nemovitostem, k nimž žádný z manželů (snoubenců) dosud nemá v katastru nemovitostí žádná práva zapsána. Z logiky věci tedy vyplývá, že ustanovení § 143a odst. 1 věty poslední obč. zák. platí jen pro případ, že manželé nebo jeden z nich předmětnou nemovitost v době uzavření smlouvy o modifikaci jejich společného jmění již vlastnili, respektive, že byla předmětem jejich společného jmění, jde-li o smlouvu o zúžení společného jmění, anebo, že byla ve výlučném vlastnictví alespoň jednoho z nich, eventuelně v podílovém spoluvlastnictví obou manželů, jedná-li se o smlouvu o rozšíření společného jmění (srov. právní názor vyslovený také v právní teorii např. FIALA, J., KINDL, M. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 2. upravené vydání. Plzeň 2009, s. 245). V případě smlouvy o zúžení společného jmění týkající se nemovité věci evidované v katastru nemovitostí, jež dosud netvoří společné jmění manželů, nemůže být taková smlouva samostatně předmětem řízení o vkladu vlastnického práva, neboť na jejím základě žádný z účastníků vlastnické právo nenabývá (aninepozbývá). Stejně jako pro každou jinou smlouvu však i pro tuto smlouvu o zúžení společného jmění platí, že, obsahuje-li všechny zákonem stanovené náležitosti, nabývá účinnosti jejím uzavřením, tedy zpravidla dnem podpisu smluvních stran, pokud si účastníci smlouvy nesjednali tzv. odkládací podmínku, na jejíž splnění je účinnost smlouvy vázána. Okamžikem, kdy se smlouva stane platnou (perfektní), vyvolává obligačně právní účinky a účastníkům smlouvy vznikají subjektivní obligační práva a povinnosti. 20. V posuzovaném případě je nesporné, že spoluvlastnický podíl 15/50 nemovitostí ve V. nebyl ke dni uzavření smlouvy o zúžení společného jmění zůstavitele a V. P. součástí jejich společného jmění (nebyl ani ve výlučném vlastnictví některého z nich) a že smlouva o zúžení společného jmění ze dne 5. 12. 2000 se týkala majetku, který měl zůstavitel nabýt v budoucnu. Tomu nasvědčuje také samotný text smlouvy o zúžení společného jmění, kde se v části „za prvé“ uvádí, že „výlučným vlastníkem“ spoluvlastnického podílu 15/50 nemovitostí ve V. „se stane výlučně“ zůstavitel. Dovolací soud proto souhlasí s názorem dovolatele, že smlouva o zúžení společného jmění ze dne 5. 12. 2000 nabyla účinnosti ke dni podpisu obou smluvních stran, neboť ustanovení § 143a odst. 1 poslední věty obč. zák. na daný případ nelze aplikovat. 21. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva o zúžení společného jmění manželů „nenabyla účinnosti ve smyslu ustanovení § 143a odst. 1 in fine obč. zák.“ z důvodu, že nebyla vložena do katastru nemovitostí, nesprávný. 22. Přestože zůstavitel a V. P. platně zúžili shora uvedeným způsobem obsah svého budoucího společného jmění manželů, z obsahu spisu vyplývají důvodné pochybnosti, zda svůj původní záměr, aby předmětné nemovitosti ve V. nabyl zůstavitel do svého výlučného vlastnictví, následně nezměnili, a to s ohledem na tvrzení V. P. (na čl. 469 a 538) o původním účelu uzavření smlouvy o zúžení společného jmění, ale zejména s ohledem na skutečnost, že jak smlouvu o hypotéčním úvěru ze dne 20. 12. 2000, tak kupní smlouvu ze dne 15. 1. 2001 uzavírala společně se zůstavitelem také jeho pozůstalá manželka. 23. Na druhou stranu však nelze pominout, že soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že i když kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů (a nabývaná věc by tedy zásadně měla náležet do výlučného jmění tohoto manžela), avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví; to platí i pro společné jmění manželů (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněný ve Sb. rozh. obč. pod č. 49, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Co 51/2010, uveřejněný ve Sb. rozh. obč. pod poř. č. 62, ročník 2012). Z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do společného jmění manželů, tedy může – za určitých okolností – být rozhodující také vůle obou manželů projevená při uzavírání samotné kupní smlouvy nabýt kupovanou věc do společného jmění, eventuelně do podílového spoluvlastnictví. To platí i v případě, že manželé původně modifikovali rozsah svého společného jmění odlišně (např. tak, že kupovaná věc bude náležet do výlučného vlastnictví jednoho z nich). 24. Protože v souzené věci úmysl zůstavitele a pozůstalé manželky V. P. při uzavírání kupní smlouvy ze dne 15. 1. 2001 nabýt spoluvlastnický podíl 15/50 nemovitostí ve V. do společného jmění manželů nebyl v řízení prokázán (resp. nebyl ani zjišťován), a protože nelze z tohoto důvodu ani vyloučit, že zůstavitel a V. P. měli v úmyslu nabýt spoluvlastnický podíl do podílového spoluvlastnictví, je závěr odvolacího soudu, že spoluvlastnický podíl 15/50 nemovitostí ve V. náleží do společného jmění manželů (zatím) předčasný. 25. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou splněnypodmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

decision_1288.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2015, sp. zn. 32 Cdo 3532/2014, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3532.2014.1 Číslo: 8/2017 Právní věta: Výkon funkce správce konkursní podstaty advokátem nelze považovat za výkon advokacie podle ustanovení § 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.11.2015 Spisová značka: 32 Cdo 3532/2014 Číslo rozhodnutí: 8 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Advokacie Předpisy: § 1 předpisu č. 85/1996Sb. ve znění do 31.12.2007 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 6 Cmo 377/2013, v části směřující proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 37 Cm 18/2012, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 37 Cm 18/2012; jinak dovolání odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se podanou žalobou domáhali, aby soud uložil žalovaným zaplatit žalobkyni a) společně a nerozdílně částku 343 250 Kč a žalobci b) částku 343 250 Kč. Žalované částky představují hodnotu členského podílu zemřelého JUDr. F. M., jenž byl spolu se žalovanými členem Společné advokátní kanceláře a jehož jsou žalobci zákonnými dědici. 2. Před přednesením žaloby žalobci vzali žalobu co do částky 55 014 Kč zpět. Městský soud řízení o žalobě ohledně této částky s úrokem z prodlení od 1. 3. 2008 do zaplacení zastavil usnesením ze dne 12. 2. 2013, č. j. 37 Cm 18/2012-67. 3. Žalovaní uznali, že žalobcům by náležel vypořádací podíl v celkové výši 631 486 Kč, uplatnili však proti žalobcům nárok na zaplacení částky 2 749 690 Kč. JUDr. F. M. vykonával činnost správce konkursní podstaty, a to jako člen sdružení. Usnesením ze dne 11. 3. 2011, č. j. 90 K 48/96-340Městský soud v Praze schválil zemřelému JUDr. F. M. jako správci konkursní podstaty odměnu ve výši 4 688 235 Kč. Od této částky žalovaní odečetli zálohu na odměnu ve výši 180 000 Kč, jejíž výplatu JUDr. F. M. schválil Městský soud usnesením ze dne 12. 7. 2002, č. j. 90 K 48/96-340, a jež byla poukázána na účet sdružení. Žalovaným jako členům sdružení proto náleží tři čtvrtiny z částky 4 508 235 Kč, tedy 3 381 176 Kč. Po odečtení nesporné výše nároku žalobců žalovaným náleží 2 749 690 Kč. 4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j. 37 Cm 18/2012-120, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 8. 2013, č. j. 37 Cm 18/2012-153, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni a) společně a nerozdílně částku 315 743 Kč spolu s úrokem z prodlení od 1. 3. 2008 (výrok I.) a zaplatit žalobci b) společně a nerozdílně částku 315 743 Kč spolu s úrokem z prodlení od 1. 3. 2008 (výrok II.); zamítl žalobu, jíž se žalovaní domáhali, aby soud uložil žalobkyni a) zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 374 845 Kč (výrok III.) a zamítl žalobu, jíž se žalovaní domáhali, aby soud uložil žalobci b) zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 374 845 Kč (výrok IV.); výrokem V. rozhodl o nákladech řízení. 5. Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalobci jsou dědici po JUDr. F. M. zemřelém dne 4. 1. 2008, jenž byl na základě smlouvy o sdružení ze dne 1. 1. 2000 členem sdružení, které vzniklo za účelem výkonu advokacie. Sdružení bylo tvořeno zemřelým JUDr. F. M. a žalovanými. JUDr. F. M. smlouvu o sdružení vypověděl dopisem ze dne 20. 12. 2007 k datu 31. 12. 2007 a požádal o vyplacení podílu na společném majetku. K vyplacení podílu nedošlo. 6. Nárok žalobců žalovaní nečinili sporným co do základu ani výše (631 486 Kč), soud prvního stupně proto rozhodl v souladu s § 839 občanského zákoníku a každému z žalobců přiznal žalovaný nárok z jedné poloviny. 7. Nárok žalovaných neshledal soud prvního stupně oprávněným, neboť dospěl k závěru, že výkon funkce správce konkursní podstaty není činností zahrnutou v ustanovení § 1 zákona č. 85/1996 Sb., zákon o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“) a nelze jej ztotožňovat s poskytováním právních služeb klientovi. Odměna uhrazená žalobcům za výkon funkce správce konkursní podstaty zemřelým JUDr. M. M. ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 90 K 48/96 nepředstavovala příjem advokáta za poskytnuté právní služby podle zákona o advokacii, na nějž si žalovaní činili nárok podle článku I bodu 6 smlouvy o sdružení ze dne 27. 12. 2012 (dále jen „smlouva o sdružení“). Tato odměna proto nebyla v souzeném případě majetkem získaným při výkonu společné činnosti a nestala se spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení podle § 834 občanského zákoníku. 8. Žalobci i žalovaní podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Žalobci odvoláním napadli rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, žalovaní napadli pouze výrok o náhradě nákladů řízení. 9. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 6 Cmo 377/2013-201, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 10. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu dospěl na základě provedených zjištění a souhlasných tvrzení účastníků ke správnému závěru, že nárok uplatňovaný žalobci je po právu. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soud prvního stupně o tom, že v daném případě nebyla odměna JUDr. F. M. jako správce konkursní podstaty příjmem advokáta za poskytování právních služeb, a proto nepatří do příjmů sdružení. 11. Námitkám žalovaných o tvrzených procesních pochybeních učiněných soudem prvního stupněodvolací soud nepřisvědčil. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně uzavřel, že žalovaní neprokázali, že mezi účastníky sdružení došlo k dohodě o tom, že i příjmy z jiné činnosti než výkonu advokacie, patří do příjmů sdružení. 12. Stran výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že další písemná podání zástupce žalobců neobsahovala žádné nové skutečnosti, než ty, která byly uvedeny v předchozích podáních, a neshledal ani důvod k dalším poradám zástupce žalobců s klienty. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil a žalobcům přiznal na náhradě nákladů částku nižší, než soud prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Uvedli, že dovolání podávají z důvodů uvedených v § 241a odst. 1, majíce za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 14. Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, zda advokát sdružený ke společnému výkonu advokacie je oprávněn vykonávat činnost správce konkursní podstaty samostatně, či pouze v rámci tohoto sdružení. 15. Dovolatelé odvolacímu soudu vytkli, že při posuzování této otázky pochybil, neboť aplikoval ustanovení § 56 zákona o advokacii ve znění účinném od 1. 1. 1997 do 31. 12. 2007 nesprávně, pokud opomněl na zjištěný skutkový stav přiměřeně použít ustanovení § 14 odst. 4 tohoto zákona účinné od 1. 1. 1997 do 31. 3. 2006 (resp. ustanovení § 14 odst. 5 tohoto zákona ve znění účinném od 1. 4. 2006 do 31. 12. 2007). 16. Ze znění ustanovení § 56 zákona o advokacii účinného v době od 1. 1, 1997 do 3. 6, 2002 i ze znění téhož ustanovení účinného v době od 4. 6, 2002 do 31. 12, 2007 podle dovolatelů vyplývá, že na činnost advokáta jako správce konkursní podstaty se přiměřeně použijí ustanovení hlavy druhé a třetí zákona o advokacii, mj. tedy i ustanovení § 14 tohoto zákona, jež upravuje společný výkon advokacie ve sdružení. Dovolatelé se domnívají, že advokát podle znění tohoto ustanovení sice mohl v rozhodné době vykonávat i funkci správce konkursní podstaty, avšak byl-li advokát vykonávající funkci správce konkursní podstaty účastníkem sdružení, nemohl funkci správce konkursní podstaty vykonávat samostatně. Začne-li takový advokát vykonávat i funkci správce konkursní podstaty, vztahuje se i na tuto činnost smlouva o sdružení, ačkoli byla primárně uzavřena ke společnému výkonu advokacie. 17. Dovolatelé, majíce za to, že jsou naplněny podmínky ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř., navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. tak, že žaloba žalobkyně a) i žaloba žalobce b) se zamítají, žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně 1 374 845 Kč s příslušenstvím a žalobce b) je povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 1 374 845 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. tak, že žalobci jsou povinni nahradit žalovaným náklady řízení před odvolacím soudem. III. Přípustnost dovolání 18. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodnýchustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1, 2013 do 31. 12, 2013. 19. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka formulovaná dovolateli, zda „advokát sdružený ke společnému výkonu advokacie je oprávněn vykonávat činnost správce konkursní podstaty samostatně, či pouze v rámci tohoto sdružení“ a tudíž otázka, zda se v takovém případě stává odměna advokáta za výkon funkce správce konkursní podstaty spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 20. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolateli (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.). 21. Podle § 829 odst. 1 obč. zák. se několik osob může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu. Podle § 829 odst. 2 občanského zákoníku sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem. Podle § 834 obč. zák. majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků. Podle § 839 obč. zák. účastníkovi, který vystoupil nebo byl vyloučen, se vrátí věci vnesené do sdružení. Podíl majetku podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení se mu vyplatí v penězích. Podle čl. I bod 1 smlouvy o sdružení se účastníci dohodli, že se sdružují k výkonu advokacie, jenž je upraven občanským zákoníkem, zákonem o advokacii a stavovskými předpisy přijatými Českou advokátní komorou. Podle čl. I bod 6 smlouvy o sdružení příjmy za výkon advokacie jsou společné a o jejich rozdělení a užití rozhodují společníci společně. Podle čl. II bod 2 smlouvy o sdružení v otázkách, jež nejsou výslovně upraveny v této smlouvě se vztahy mezi účastníky, řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Podle § 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV) účastníky konkursu jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky (dále jen „konkursní věřitelé“) a dlužník. Podle § 8 odst. 1 ZKV správce podstaty (dále jen „správce“) se zásadně vybírá ze seznamu správců, který vede soud příslušný k řízení. Do seznamu správců lze zapsat jen bezúhonnou fyzickou osobu, která je plně způsobilá k právním úkonům, má přiměřenou odbornou způsobilost a se zápisem souhlasí, nebo veřejnou obchodní společnost, která bude činnost správce vykonávat prostřednictvím svých společníků, o nichž prokáže, že splňují podmínky pro zapsání do seznamu. Veřejná obchodní společnost, ustavená správcem, oznámí soudu neprodleně, kdo ze společníků bude jejím jménem funkci správce vykonávat. Správcem může soud ustavit pouze ve věci nepodjatou osobu. Osoba zapsaná do seznamu může své ustavení správcem odmítnout, jen jsou-li pro to důležité důvody. Výjimečně může soud ustavit správcem i osobu do seznamu správců nezapsanou, pokud splňujepodmínky pro zapsání do seznamu a s ustavením souhlasí. Podle § 8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce. Podle § 8 odst. 3 ZKV správce má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů; tento nárok správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu; tento nárok správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Do náhrady hotových výdajů se zahrnují i náklady na péči o spisovnu a archiv úpadce. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru. Podle § 1 odst. 1 zákona o advokacii tento zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty (dále jen „výkon advokacie“). Podle § 1 odst. 2 zákona o advokacii poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu1), je-li vykonávána advokátem. Podle § 14 odst. 4 zákona o advokacii ve znění účinném do 31. 3. 2006 advokát, který je účastníkem sdružení, nemůže současně vykonávat advokacii samostatně, jako společník veřejné obchodní společnosti (§ 15) ani v jiném sdružení. Podle § 14 odst. 5 zákona o advokacii ve znění účinném od 1. 4. 2006 do 31. 8. 2008 advokát, který je účastníkem sdružení, nemůže současně vykonávat advokacii samostatně, jako společník společnosti, v jiném sdružení, ani v pracovním poměru (§ 15a). Podle § 56 odst. 1 zákona o advokacii ve znění účinném do 31. 12. 2007 advokát je oprávněn spravovat cizí majetek, včetně výkonu funkce správce konkursní podstaty podle zvláštních právních předpisů. Podle § 56 odst. 2 věta první zákona o advokacii ve znění účinném do 31. 12. 2007 ustanovení části druhé hlav druhé a třetí tohoto zákona se použijí pro činnost advokáta podle odstavce 1, jakož i pro další činnosti advokátů vykonávané podle zvláštních právních předpisů přiměřeně. 22. Řešení otázky vymezené dovolateli je závislé na posouzení, zda výkon funkce správce konkursní podstaty vykonávaný advokátem lze zahrnout pod výkon advokacie ve smyslu § 1 zákona o advokacii a dle smlouvy o sdružení z 27. 12. 2000 a zda lze na tento případ podle ustanovení § 56 zákona o advokacii aplikovat ustanovení § 14 odst. 4 (resp. odst. 5) téhož zákona o zákazu samostatnéhovýkonu advokacie advokátem, který je účastníkem sdružení. 23. Dovolací soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda výkon funkce správce konkursní podstaty advokátem lze zahrnout pod výkon advokacie ve smyslu § 1 zákona o advokacii. K postavení správce konkursní podstaty se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, v němž uvedl následující: „Správce podstaty není účastníkem konkursního řízení (srovnej § 7 KV), nýbrž má jako zvláštní procesní subjekt (viz též § 8 KV) samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům. Nelze jej proto považovat za zástupce konkursních věřitelů (i když vlastně svou činností jedná v jejich zájmu) ani za zástupce úpadce (ačkoliv na něj přešla téměř všechna úpadcova dispoziční oprávnění).“ Smyslem a účelem výkonu funkce správce konkursní podstaty není poskytování právních služeb klientovi. Umožňuje-li zákon o konkursu a vyrovnání, aby funkci správce konkursní podstaty vykonával advokát, činí tak proto, že jde o osobu s přiměřenou odbornou způsobilostí, nikoliv však za účelem výkonu advokacie. Shodný názor je vyjádřen i v odborné literatuře (ZELENKA J., MARŠÍKOVÁ J.,: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související včetně komentáře, druhé podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde, Praha 2002), již citoval soud prvního stupně na str. 6 svého rozsudku, ve které se uvádí, že „výkon funkce správce konkursní podstaty nelze ztotožňovat s poskytováním právních služeb klientovi, i když k výkonu své funkce správce-advokát (notář) využívá svých odborných znalostí.“ Dovolací soud proto uzavírá, že výkon funkce správce konkursní podstaty nelze považovat za výkon advokacie podle ustanovení § 1 zákona o advokacii. 24. Podle ustanovení § 56 zákona o advokacii se pro činnost advokáta ve funkci správce konkursní podstaty přiměřeně použijí ustanovení části druhé hlavy druhé a třetí téhož zákona. Ustanovení hlavy druhé a třetí zákona o advokacii je třeba použít přiměřeně. Z čl. 41 odst. 2 Legislativních pravidel vlády České republiky, podle něhož se přiměřeným použitím vyjadřuje volnější vztah mezi odkazovaným ustanovením a vymezenými právními vztahy, na které se má použít, než při použití slova obdobně, které podle čl. 41 odst. 1 Legislativních pravidel vyjadřuje, že se odkazované ustanovení vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006, „legislativní termín ‚přiměřeně‘ je nutno chápat jako interpretační pravidlo, jehož obsahem je takový postup při použití právního předpisu, při kterém se na právní vztahy aplikují jen některé odpovídající části jiné právní úpravy, jež má být přiměřeně použita; na rozdíl od legislativního termínu ‚obdobně‘, které ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu, naznačuje termín ‚přiměřeně‘ volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Úvaha o míře přiměřené použitelnosti jiného ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu přitom musí vycházet zejména z cíle sledovaného právní úpravou daných právních vztahů, ze způsobu, jakým jsou tyto právní vztahy upraveny, a ze vzájemného srovnání jednotlivých ustanovení obsažených v obecně závazném právním předpisu, jenž má být přiměřeně použit, a způsobem, jakým právní úprava vymezuje dané právní vztahy; teprve na základě takové úvahy lze učinit jednoznačný závěr o přiměřené použitelnosti konkrétních ustanovení obsažených v témže nebo jiném právním předpise a o tom, u kterých z nich je přiměřené použití vyloučeno.“ 25. Ve smyslu tohoto výkladu nelze pro činnost advokáta při výkonu funkce správce konkursní podstaty použít ustanovení § 14 odst. 4 (resp. odst. 5) zákona o advokacii o tom, že advokát, který je účastníkem sdružení, nemůže současně vykonávat advokacii samostatně, jako společník společnosti, v jiném sdružení, ani v pracovním poměru, neboť přiměřené použití tohoto ustanovení vylučuje právě výše uvedený závěr, že výkon funkce správce konkursní podstaty advokátem nelze považovat za výkon advokacie. 26. Na základě shora uvedených hledisek Nejvyšší soud uzavřel, že odměna správce konkursní podstaty, jímž je advokát sdružený ke společnému výkonu advokacie, se nestává spoluvlastnictvím účastníků sdružení ve smyslu § 834 obč. zák. Dovolatelům se tedy v rámci uplatněného dovolacíhodůvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu. Proto, aniž Nejvyšší soud nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.

decision_1289.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sen. zn. 29 NSČR 134/2022, ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.134.2022.1 Číslo: 23/2024 Právní věta: Je-li součástí výrokové části usnesení, jímž insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli, také stanovení lhůty, ve které má insolvenční správce vydat zajištěnému věřiteli stanovený (odsouhlasený) výtěžek zpeněžení zajištění, má příslušná část výroku povahu pokynu uděleného insolvenčním soudem insolvenčnímu správci při výkonu dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/, § 11 insolvenčního zákona). Stejnou povahu má usnesení, jímž insolvenční soud takový pokyn změní nebo zruší [včetně usnesení, jímž insolvenční soud udělí insolvenčnímu správci pokyn, aby odsouhlasenou částku „prozatím“ (bez jeho dalšího pokynu) nevydával]. Takový pokyn nic nemění na tom, že pravomocné usnesení, jímž insolvenční soud souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, založilo právo zajištěného věřitele, aby mu onen výtěžek zpeněžení předmětu zajištění byl vyplacen nejpozději před rozvrhem (srov. § 305 odst. 1 insolvenčního zákona). I tam, kde pohledávka věřitele byla v insolvenčním řízení zjištěna podle § 201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (jelikož ji při přezkumném jednání nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů), jakož i tam, kde (zajištěnému) věřiteli insolvenční soud následně (již) odsouhlasil plnění na takto zjištěnou pohledávku pravomocným usnesením vydaným podle § 298 insolvenčního zákona, nelze vyloučit, že věřiteli bude výjimečně odepřeno plnění na jeho pohledávku, jestliže v insolvenčním řízení po zjištění pohledávky a po odsouhlasení plnění na takto zjištěnou pohledávku pravomocným usnesením vydaným podle § 298 insolvenčního zákona nově nastaly nebo nově vyšly najevo takové skutečnosti, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenční řízení (§ 5 insolvenčního zákona), potažmo s dalšími procesními zásadami (srov. i § 2 o. s. ř.), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 29 NSČR 134/2022 Číslo rozhodnutí: 23 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Dohlédací činnost soudu, Insolvenční řízení (zásady), Zneužívání výkonu práv a povinností, Zpeněžování Předpisy: § 10 IZ§ 11 IZ § 186 IZ § 2 o. s. ř. § 201 odst. 1 písm. a) IZ § 298 IZ § 5 IZ § 7 IZ § 91 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání insolvenční správkyně dlužníka změnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2021, v prvním výroku tak, že i v tomto rozsahu se odvolání odmítá. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 4. 5. 2021 Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“), uložil Mgr. I. R., insolvenční správkyni dlužníka D. S., a. s., aby: [1] sepsala do majetkové podstaty „částku 2.591.581,52 Kč“, u níž „byl vysloven souhlas s vydáním“ zajištěnému věřiteli F. a. s. (dále jen „věřitel F“), a aby tuto částku nevydávala věřiteli F bez výslovného pokynu insolvenčního soudu; [2] zvážila podání žaloby na zaplacení částky 16.174.020,35 Kč proti věřiteli F „z důvodu, že mu tato částka byla vyplacena“ na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. 1. 2019, ačkoliv na ni neměl nárok. 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Usnesením ze dne 12. 3. 2021, které již nabylo právní moci, souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění ve výši 2.591.581,52 Kč (zajištěnému) věřiteli F. [2] Následně věřitel D. L. ČR, spol. s r. o., předložil insolvenční správkyni rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „okresní soud“) ze dne 20. 9. 2019, č. j. 2 T 63/2018-3464, který nabyl právní moci dne 13. 12. 2019, o čemž insolvenční správkyně vyrozuměla insolvenční soud podáním datovaným 12. 4. 2021. [3] Podle onoho rozsudku (výroku i odůvodnění) byla půjčka, k jejímuž zajištění zřídil dlužník zástavní právo ve prospěch věřitele F, fiktivní a smlouva o zřízení zástavního práva sloužila pouze k získání neoprávněných výhod pro věřitele F (na úkor jiných věřitelů dlužníka). [4] Insolvenční soud (proto) usnesením ze dne 3. 5. 2021 odvolal věřitele F z funkce člena věřitelského výboru. [5] Věřiteli F bylo na jeho pohledávku již vyplaceno 16.174.020,35 Kč a na základě usnesení ze dne 12. 3. 2021 má obdržet dalších 2.591.581,52 Kč. 3. Na výše uvedeném základě dospěl insolvenční soud k závěru, že popsané okolnosti vyžadují mimořádný přístup. Proto s odkazem na ustanovení § 5 písm. a/ a § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), na ustanovení § 2 zákona č. 99/1963 Sb.,občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a na ustanovení § 6 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dovodil, že vydání výtěžku zpeněžení, byť o něm bylo pravomocně rozhodnuto, by odporovalo zásadám insolvenčního řízení (věřitel F účastí v řízení zneužíval svá práva). 4. Věřiteli F výtěžek zpeněžení ve výši 2.591.581,52 Kč nenáleží a je na místě, aby mu jej insolvenční správkyně nevydávala (a sepsala jej do majetkové podstaty, s tím, že věřitel bude moci uplatnit právo k výtěžku žalobou na vyloučení věci z majetkové podstaty). 5. Věřiteli F neměla být vydána ani již vyplacená částka 16.174.020,35 Kč, takže je na insolvenční správkyni, aby zvážila, zda potud nejde o bezdůvodné obohacení a zda by tato částka neměla být vymáhána zpět do majetkové podstaty. 6. Usnesení insolvenčního soudu obsahovalo poučení, že odvolání proti němu není přípustné (vzhledem k § 91 insolvenčního zákona). 7. O odvolání věřitele F proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. 5. 2021 rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 11. 2021 tak, že: [1] Změnil usnesení insolvenčního soudu v části týkající se pokynu k soupisu částky 2.591.581,52 Kč do majetkové podstaty a k nevydání této částky věřiteli F tak, že tato povinnost se insolvenční správkyni neukládá (první výrok). [2] Odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku o zvážení možnosti podat žalobu (druhý výrok). 8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 10, § 11 a § 91 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 9. Insolvenční soud má v insolvenčním řízení důležité postavení jako procesní subjekt s řídicí pravomocí. V insolvenčním řízení jednak zajišťuje rozhodovací činnost, jednak provádí dohled nad ostatními procesními subjekty. V rámci dohlédací činnosti vymezuje insolvenční zákon i pravomoc insolvenčního soudu vůči insolvenčnímu správci; srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2372/11, uveřejněný pod číslem 146/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu]. 10. Dohlédací činnost insolvenčního soudu je obecně upravena v § 11 insolvenčního zákona, přičemž proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti není odvolání přípustné (§ 91 insolvenčního zákona). 11. Promítnuto do poměrů projednávané věci, v části vymezené prvním výrokem usnesení odvolacího soudu nemá usnesení insolvenčního soudu zákonnou oporu v insolvenčním řízení. Jde o překročení meze dohlédací činnosti insolvenčního soudu, neboť tímto rozhodnutím insolvenční soud zcela negoval své dřívější (již pravomocné) usnesení, jímž souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění věřiteli F (k uspokojení jeho zjištěné zajištěné pohledávky). Přitom při vydání souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli, jehož pohledávka byla řádně zjištěna, je insolvenční soud vázán výsledkem přezkumného jednání; srov. např. „rozhodnutí“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sen. zn. 29 NSČR 55/2018 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 12. Odvolací soud proto uzavírá, že věřitel F je oprávněn podat proti takovému rozhodnutíinsolvenčního soudu odvolání. Jinými slovy, v tomto rozsahu se usnesení insolvenčního soudu vymyká zákonné úpravě; jde o zjevný exces, kterým insolvenční soud zjevně překročil kompetence, které mu přiznává insolvenční zákon, což ve svém důsledku představuje porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu a spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 599/02, uveřejněný pod číslem 122/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Proto je nutno přiznat věřiteli F právo odvolání, neboť usnesením insolvenčního soudu v tomto rozsahu bylo zasaženo do jeho práv. 13. Ve zbývajícím rozsahu (promítnutém ve druhém výroku usnesení odvolacího soudu) usnesení insolvenčního soudu nevybočuje z mezí dohlédací činnosti insolvenčního soudu, takže v této části odvolání není přípustné (§ 91 insolvenčního zákona). II. Dovolání a vyjádření k němu 14. Proti prvnímu (měnícímu) výroku usnesení odvolacího soudu podala insolvenční správkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: [1] Je insolvenční soud oprávněn uložit insolvenčnímu správci v rámci dohlédací činnosti dle § 11 insolvenčního zákona pokyn, aby zajištěnému věřiteli, který podle pravomocného rozhodnutí trestního soudu nabyl pohledávku (včetně pořadí) trestným činem, nevydával výtěžek zpeněžení dle předchozího usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištění? [2] Je případná absence takového pokynu insolvenčního soudu v dohlédací činnosti vůči insolvenčnímu správci v souladu se základními zásadami insolvenčního řízení? 15. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v prvním výroku zrušil. 16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatelka ve prospěch názoru, že pokyn insolvenčního soudu byl v souladu se základními zásadami insolvenčního řízení i s ustanovením § 11 insolvenčního zákona. III. Přípustnost dovolání 17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 18. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 19. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 21. S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno (již) 27. 7. 2012, jakož i s přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro poměry daného insolvenčního řízení uplatní i v době od 1. 6. 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 5. 2019. 22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 5. 2019) a občanského soudního řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od rozhodnutí o úpadku dlužníka): § 5 (insolvenčního zákona) Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c/ nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. § 7 (insolvenčního zákona) Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. § 10 (insolvenčního zákona) Insolvenční soud Insolvenční soud v insolvenčním řízenía/ vydává rozhodnutí, jejichž vydání zákon ukládá nebo předpokládá, b/ průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (dále jen „dohlédací činnost“). § 11 (insolvenčního zákona) (1) Při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení. (2) Insolvenční soud je oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru. § 91 (insolvenčního zákona) Proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak. § 186 (insolvenčního zákona) (1) Jestliže pohledávka přihlášeného věřitele byla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena nebo zanikla jiným způsobem a přihlášený věřitel nevzal přihlášku bez zbytečného odkladu zpět, insolvenční soud jeho účast v insolvenčním řízení ukončí rozhodnutím, které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci. Proti tomuto rozhodnutí, které musí být odůvodněno, nejsou opravné prostředky přípustné; v odůvodnění však insolvenční soud vždy uvede důvod zániku pohledávky. (2) Přihlášený věřitel, který tvrdí, že jeho pohledávka nebyla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena ani nezanikla jiným způsobem, se může žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat určení, že jeho pohledávka nadále trvá. Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy přihlášenému věřiteli bylo doručeno rozhodnutí podle odstavce 1. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Nebyla-li žaloba včas podána, platí, že pohledávka přihlášeného věřitele zanikla způsobem uvedeným v rozhodnutí podle odstavce 1. Totéž platí, jestliže insolvenční soud žalobu zamítne, odmítne ji nebo řízení o ní zastaví. Právní mocí rozhodnutí, kterým insolvenční soud žalobě vyhoví, se účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení obnovuje. Žaloba se projednává jako incidenční spor. § 201 (insolvenčního zákona) (1) Pohledávka je zjištěna a/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů, (…) § 298 (insolvenčního zákona) (1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.(2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce a částky připadající na uspokojení osoby podle odstavce 8 vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli. (3) Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví. (…) (7) Rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci, zajištěnému věřiteli, jemuž má být výtěžek vydán, a věřitelům, kteří proti němu podali námitky; jen tyto osoby mohou proti rozhodnutí podat odvolání. (…) § 2 (o. s. ř.) V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. 23. Dovolatelka položenými otázkami (a k nim připojenou argumentací) automaticky předjímá, že usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. 5. 2021 bylo usnesením vydaným při výkonu dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/, § 11 insolvenčního zákona). Pro účely posouzení dovoláním předestřených právních otázek se proto Nejvyšší soud zabýval nejprve prověřením tohoto předpokladu, jelikož jeho potvrzení (závěr, že šlo o usnesení vydané insolvenčním soudem při výkonu dohlédací činnosti) by vzhledem k ustanovení § 91 insolvenčního zákona bez dalšího předurčovalo výsledek dovolacího řízení. 24. Nejvyšší soud především připomíná, že usnesení, jímž insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas s vydáním určeného výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli, je rozhodnutím ve věci samé, když jeho prostřednictvím definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (je takto „rozvržena“ zajištěnému věřiteli); srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sen. zn. 29 NSČR 31/2013, uveřejněného pod číslem 95/2015 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 95/2015“). Účinky právní moci takového usnesení (v daném případě účinky právní moci usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. 3. 2021) se projevují (v intencích § 159a o. s. ř. a § 167 odst. 2 o. s. ř.) tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností jeho výroku a jeho nezměnitelností (materiální právní moc); srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč. a (přímo pro poměry výkladu ustanovení § 298 insolvenčního zákona) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. 25. Platí ovšem také, že usnesení, jímž insolvenční soud souhlasí s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli, nelze splnit (vykonat) jinak, než prostřednictvím insolvenčního správce (srov. i § 203 insolvenčního zákona). V poměrech dané věci řečené umocňuje, že dosud nepominuly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (takovýúčinek nastal dne 9. 5. 2012 v 10.15 hodin, kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka), účinky spojené s rozhodnutím o úpadku dlužníka (takový účinek nastal dne 27. 7. 2012 v 12.58 hodin, kdy insolvenční soud zveřejnil ono rozhodnutí v insolvenčním rejstříku) a účinky spojené s usnesením o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (takový účinek nastal dne 18. října 2012 v 9.21 hodin, kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka vydané téhož dne. Onen závěr plyne též z podoby bodu I. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. 3. 2021, v němž insolvenční soud „vyslovuje souhlas“ k tomu, aby předmětnou částku (zajištěnému) věřiteli F „vydala“ dovolatelka. 26. V usnesení ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 118/2016, uveřejněném pod číslem 134/2017 Sb. rozh. obč., se Nejvyšší soud pro poměry upravené insolvenčním zákonem přihlásil k závěrům, které pro konkursní poměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), formuloval k povaze rozvrhového usnesení např. již v usnesení ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, uveřejněném pod číslem 39/2002 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2002“). I v poměrech insolvenčního řízení, v němž je dlužníkův úpadek řešen konkursem, tak platí, že podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení majetkové podstaty se rozdělí mezi (insolvenční) věřitele podle pravidel stanovených v § 306 a § 307 insolvenčního zákona. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením; tímto usnesením se tudíž rozvrh nenařizuje, ale provádí. Samotné rozvrhové usnesení pak [stejně jako v poměrech upravených zákonem o konkursu a vyrovnání (srov. opět R 39/2002)] není exekučním titulem. Obdobnou povahu (jako rozvrhové usnesení) má usnesení, jímž insolvenční soud uděluje souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli; jím se část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty „rozvrhuje“ zajištěnému věřiteli (srov. opět R 95/2015). Také toto usnesení není ve smyslu výše řečeného exekučním titulem. Jeho podstatou je svolení insolvenčního soudu k tomu, aby insolvenční správce konal (určený výtěžek zpeněžení zajištění rozvrhl) způsobem předjímaným ustanovením § 298 insolvenčního zákona. Přitom jde o usnesení, jehož vydání zákon předpokládá (§ 10 písm. a/ insolvenčního zákona). 27. Nejde-li o rozhodnutí, jejichž vydání zákon v průběhu insolvenčního řízení „ukládá“ nebo (lhostejno zda mlčky nebo výslovně) „předpokládá“ (§ 10 písm. a/ insolvenčního zákona), včetně těch, u kterých onen „předpoklad“ plyne (za použití § 7 insolvenčního zákona) z ustanovení občanského soudního řádu týkajících se sporného řízení (a není-li to možné, z ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních), pak ve zbývajícím rozsahu nemůže jít o jiná (další) „rozhodnutí“ nebo „opatření“, než jsou ta, jejichž prostřednictvím insolvenční soud vykonává dohlédací činnost (§ 10 písm. b/ insolvenčního zákona) tím, že rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona), včetně toho, že je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru (§ 11 odst. 2 insolvenčního zákona). Dohlédací činnost soudu se netýká jen procedurální části insolvenčního řízení; zaměřuje se též k dohledu nad tím, zda některý z (dalších) procesních subjektů nepřekračuje meze svých oprávnění, anebo zda jinak nedochází k porušení zákona; srov. v literatuře (k obdobně formulovanému ustanovení § 12 ZKV ve znění účinném do 30. 4. 2000) např. dílo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998 (dále jen „Zoulík“), str. 82. 28. „Rozhodnutí“, „opatření“ a „pokyny“, které insolvenční soud vydává, činí nebo udílí „při výkonu dohlédací činnosti“, mohou být zatížena chybami (nesprávnostmi) stejně jako rozhodnutí, jejichž vydání zákon v průběhu insolvenčního řízení „ukládá“ nebo „předpokládá“. Důvod, pro který proti takovému „rozhodnutí“, „opatření“ nebo „pokynu“ [jež insolvenční soud vydává (v souladu s § 88 odst. 1 insolvenčního zákona) formou usnesení] není zásadně (pokud zákon nestanoví jinak) odvolánípřípustné (§ 91 insolvenčního zákona), tkví v tom, že zásadně (typově) mají povahu usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení, leč v některých případech by povaha vydaného „usnesení“ mohla být z pohledu ustanovení § 201 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. sporná (srov. opět obdobně Zoulík, str. 82). Dalším důvodem pro (pravidelné) vyloučení přípustnosti odvolání tu je okolnost, že „rozhodnutí“, „opatření“ nebo „pokyn“ insolvenčního soudu při výkonu dohlédací činnosti zpravidla dříve nebo později vyúsťuje (stejně jako usnesení, jímž se upravuje vedení řízení) ve vydání „rozhodnutí“ (opět formou usnesení), jehož vydání zákon v průběhu insolvenčního řízení „ukládá“ nebo „předpokládá“ (a správnost rozhodnutí vydaného předtím v rámci dohlédací činnosti se zásadně prověřuje prostřednictvím opravného prostředku směřujícího proti rozhodnutí, jehož vydání zákon v průběhu insolvenčního řízení „ukládá“ nebo „předpokládá“). „Rozhodnutí“, „opatření“ nebo „pokyn“ insolvenčního soudu vydané při výkonu dohlédací činnosti neztrácí svou povahu jen proto, že je nesprávné; jeho povahu nelze poměřovat tím, zda bylo vydáno „správně“, ani tím, že (nebo jak výrazně) případně omezilo konkrétní procesní subjekt nebo subjekty (jde o jeden z účinků, který takové usnesení podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona může mít). 29. Z výše řečeného plyne, že je-li součástí výrokové části usnesení, jímž insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli, také stanovení lhůty, ve které má insolvenční správce vydat zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení zajištění [jako tomu bylo (podle skutkových reálií) např. ve věci Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 55/2018, na kterou odkazoval odvolací soud], má příslušná část výroku povahu pokynu uděleného insolvenčním soudem insolvenčnímu správci při výkonu dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/, § 11 insolvenčního zákona). Tam, kde insolvenční soud v takovém usnesení nestanovil lhůtu, ve které má insolvenční správce vydat výtěžek zpeněžení předmětu zajištění (jako v této věci), tak může učinit (za účelem nápravy případného prodlení insolvenčního správce) i samostatným usnesením vydaným kdykoli později; i v takovém případě jde o pokyn, který insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci v rámci své dohlédací činnosti (§ 11 insolvenčního zákona). Má-li povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti ta část (výroku) usnesení, kterou insolvenční soud udílí insolvenčnímu správci pokyn, aby výtěžek zpeněžení předmětu zajištění vydal zajištěnému věřiteli v určité lhůtě, pak stejnou povahu musí mít (má) usnesení, jímž insolvenční soud takový pokyn změní nebo zruší [včetně usnesení, jímž insolvenční soud udělí insolvenčnímu správci pokyn, aby odsouhlasenou částku „prozatím“ (bez jeho dalšího pokynu) nevydával]. Takový pokyn nic nemění na tom, že pravomocné usnesení, jímž insolvenční soud souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, založilo právo zajištěného věřitele, aby mu onen výtěžek zpeněžení předmětu zajištění byl vyplacen nejpozději před rozvrhem (srov. § 305 odst. 1 insolvenčního zákona). 30. K tomu lze dodat, že v těch případech, kdy pohledávka byla zjištěna podle § 201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, jelikož ji při přezkumném jednání nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů, nelze ohledně skutečností, rozhodnutí nebo důkazů, které osoba nadaná popěrným právem nemohla bez své viny použít při přezkoumání zajištěné pohledávky, uplatnit na insolvenční řízení (nebo jen na některou z jeho fází) institut obnovy řízení (srov. § 96 odst. 1 insolvenčního zákona). Možnost reagovat po zjištění zajištěné pohledávky na nové skutečnosti, s nimiž je spojen zánik přihlášené pohledávky (např. započtením), nebo s nimiž je spojena ztráta věcné legitimace přihlášeného věřitele k dalšímu uplatňování (vymáhání) přihlášené pohledávky (např. nastala-li skutečnost, na základě níž se věřitelem této pohledávky stala jiná osoba, která se ale nestala namísto původního věřitele účastníkem insolvenčního řízení), upravuje ustanovení § 186 insolvenčního zákona; srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sen. zn. 29 NSČR 91/2019 uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 10, ročníku 2022, pod číslem 85 (podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 3453/21) nebo důvody (odstavec 24.) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sen. zn. 29 ICdo 7/2020, uveřejněného pod číslem 9/2023 Sb. rozh. obč. Závěr, že prostřednictvím ustanovení § 186 insolvenčního zákona upravuje insolvenční zákon mechanismus, jehož prostřednictvím lze ukončitúčast dlužníkova věřitele v insolvenčním řízení v případě, že po svém zjištění pohledávka přihlášeného věřitele „byla uspokojena“ (např. tím, že ji v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek ručitele uhradil osobní dlužník), nebo „zanikla jiným způsobem“, formuloval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněném pod číslem 34/2014 Sb. rozh. obč.; k obraně dotčeného přihlášeného věřitele proti takovému postupu srov. ustanovení § 186 odst. 2 insolvenčního zákona. 31. Možnost insolvenčního soudu ukončit postupem podle § 186 odst. 1 insolvenčního zákona účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení na základě zjištění, že pohledávka přihlášeného věřitele byla v průběhu insolvenčního řízení „uspokojena“, nebo „zanikla jiným způsobem“, není vyloučena ani v případě, že jde o pohledávku zajištěného věřitele, na kterou mělo být podle (již) pravomocného usnesení insolvenčního soudu o vydání výtěžku zpeněžení zajištění takovému věřiteli plněno z majetkové podstaty dlužníka a která po vydání takového usnesení (respektive po jeho právní moci) byla „uspokojena“ z jiného zdroje (např. plněním ručitele nebo dlužníkova spoludlužníka) nebo „zanikla jiným způsobem“ [např. započtením nebo tak, že (nově) nastala skutečnost, na základě níž se věřitelem této pohledávky stala jiná osoba, která se ale nestala namísto původního zajištěného věřitele účastníkem insolvenčního řízení)]. 32. Obecně též platí, že i tam, kde věřiteli již bylo právo přiznáno pravomocným soudním rozhodnutím, lze „výjimečně“ (a toto slovo je zapotřebí zdůraznit) odepřít věřiteli jeho zákonem předvídané vymožení (výkon), jsou-li dány takové okolnosti, pro které by takový výkon mohl založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke „zcela zjevné“ (a toto slovní spojení je opět zapotřebí zdůraznit) nespravedlnosti. Srov. v poměrech výkonu rozhodnutí nebo exekuce ve vazbě na úpravu obsaženou v § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. např. důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, uveřejněného pod číslem 138/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 33. Stejnou otázku (Lze věřiteli odepřít již přiznané plnění?) si lze položit i v poměrech insolvenčního řízení; pro ně lze tuto otázku upravit do podoby: „Lze věřiteli odepřít plnění na zjištěnou pohledávku?“, respektive (pro poměry této věci) do podoby: „Lze zajištěnému věřiteli odepřít plnění na zjištěnou pohledávku, jde-li o plnění, jehož vydání zajištěnému věřiteli již insolvenční soud odsouhlasil pravomocným usnesením vydaným podle § 298 insolvenčního zákona?“. 34. V odpověď na otázky formulované v předchozím odstavci lze pro poměry insolvenčního řízení rovněž uzavřít, že i tam, kde pohledávka věřitele byla v insolvenčním řízení zjištěna podle § 201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (jelikož ji při přezkumném jednání nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů), jakož i tam, kde (zajištěnému) věřiteli insolvenční soud následně (již) odsouhlasil plnění na takto zjištěnou pohledávku pravomocným usnesením vydaným podle § 298 insolvenčního zákona, nelze vyloučit, že věřiteli bude výjimečně odepřeno plnění na jeho pohledávku, jestliže v insolvenčním řízení po zjištění pohledávky a po odsouhlasení plnění na takto zjištěnou pohledávku pravomocným usnesením vydaným podle § 298 insolvenčního zákona nově nastaly nebo nově vyšly najevo takové skutečnosti, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona), potažmo s dalšími procesními zásadami (srov. i § 2 o. s. ř.), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. 35. Též s přihlédnutím ke stadiu insolvenčního řízení, v němž vyvstala potřeba takovou otázku řešit, se pro takový (zcela výjimečný) zásah do již nabytých práv (zajištěného) věřitele zpravidla (zásadně) nabízí využití těch postupů, jež má insolvenční soud k dispozici, má-li za to, že nastala nová skutečnost, se kterou je spojen zánik přihlášené pohledávky, nebo nová skutečnost, se kterou je spojena ztráta věcné legitimace přihlášeného věřitele k dalšímu uplatňování (vymáhání) přihlášenépohledávky (srov. odstavce 30. a 31. shora). Dotčenému věřiteli se takovým postupem v zájmu zachování zásady rovnosti účastníků (principu „rovnosti zbraní“), současně otevírá možnost prokázat, že nenastaly ony výjimečné okolnosti, jež jej zbavují (pravomocně přiznaného) práva na výplatu plnění odpovídajícího zjištěné pohledávce. 36. Jinak řečeno, má-li insolvenční soud za to, že po zjištění pohledávky zajištěného věřitele postupem podle § 201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona a poté, co pravomocným usnesením odsouhlasil vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění takovému věřiteli, nově nastaly nebo nově vyšly najevo takové skutečnosti, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (potažmo s dalšími procesními zásadami), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, může ukončit účast zajištěného věřitele v insolvenčním řízení rozhodnutím vydaným podle § 186 odst. 1 insolvenčního zákona. Učiní- li tak, pak v odůvodnění takového rozhodnutí uvede důvod, pro který na pohledávku nelze plnit (uvede nově nastalou skutečnost nebo nově najevo vyšlou skutečnost a vysvětlí, proč jde o skutečnost, pro kterou by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení, potažmo s dalšími procesními zásadami, a pro kterou by tímto plněním došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti). 37. Zajištěný věřitel, který tvrdí, že skutečnost, pro kterou mu insolvenční soud odepřel plnění na zjištěnou pohledávku, nenastala „vůbec“, nenastala „nově“ nebo nevyšla najevo „nově“, případně tvrdí, že nejde o skutečnost, pro kterou by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (potažmo s dalšími procesními zásadami), a pro kterou by tímto plněním došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se může žalobou podanou podle § 186 odst. 2 insolvenčního zákona u insolvenčního soudu v tam určené lhůtě domáhat proti insolvenčnímu správci určení, že mu právo na plnění náleží (že důvod pro odepření plnění nebyl dán). Nebude-li žaloba včas podána, bude platit, že zajištěnému věřiteli nenáleží plnění na pohledávku v insolvenčním řízení. Totéž bude platit, jestliže insolvenční soud žalobu zamítne, odmítne ji nebo řízení o ní zastaví. Právní mocí rozhodnutí, kterým insolvenční soud žalobě vyhoví, se účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení obnoví. I taková žaloba se projedná jako incidenční spor. 38. Výše podaným výkladem nejsou nikterak dotčeny závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k významu probíhajícího trestního řízení pro možnost upokojení věřitele např. v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 67/2013, uveřejněném pod číslem 12/2014 Sb. rozh. obč. 39. Té části výroku usnesení ze dne 4. 5. 2021, kterou insolvenční soud dává insolvenční správkyni pokyn k soupisu „částky 2.591.581,52 Kč“ do majetkové podstaty a k tomu, aby tuto částku nevydávala věřiteli F bez výslovného pokynu insolvenčního soudu, lze vytknout značnou míru formulační nepřesnosti. Kdyby skutečně mělo jít o pokyn k soupisu označeného „majetku“ do majetkové podstaty dlužníka, pak by se zřetelem k ustanovení § 217 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona nebyly namístě žádné pochyby o tom, že jde o pokyn vydaný v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu. Ve skutečnosti ale nejde o pokyn k soupisu „majetku“, nýbrž o pokyn k soupisu „dluhu“. Platí, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st., důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč. Podstata toho, co insolvenční soud navenek vyjádřil (projevil) dotčenou částí výroku předmětného usnesení, tkví právě v tom, aby insolvenční správkyně odsouhlasenou částku „prozatím“ (bez dalšího pokynu insolvenčního soudu) nevydávala (nevyplácela) věřiteli F, což vystihuje (jak rozebráno shora v odstavcích 27. až 29.) povahu pokynuinsolvenčního soudu vydaného při výkonu dohlédací činnosti. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu není správné. 40. Odvolací soud potud rozhodl nesprávně (o usnesení vydané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu šlo i v dovoláním napadené části usnesení odvolacího soudu), přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadené části v tom duchu, že odvolání se i potud odmítá (jelikož jeho přípustnost vylučuje ustanovení § 91 insolvenčního zákona).

decision_129.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.09.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1747.2014.1 Číslo: 67/2016 Právní věta: Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.(ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 16.11.2015 Spisová značka: 30 Cdo 1747/2014 Číslo rozhodnutí: 67 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost státu za škodu Předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 21 Co 604/2011, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 10 C 68/2010, a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou domáhal zadostiučinění ve výši 150 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí – usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Východočeského kraje, č. j. KRPH-14646-8/Tč-2009-050281, ze dne 31. 7. 2009, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 trestního zákona, když žalobce byl následně obžaloby zproštěn. 2. Rozsudkem ze dne 20. 1. 2014 Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2011, který uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 150 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. 3. Odvolací soud rozhodoval opakovaně poté, co jeho předchozí zamítavý (měnící) rozsudek byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že „konstatování porušení práva je formou zadostiučinění, při které stát prostřednictvím orgánu veřejné moci uzná, že jeho postupem k zásahu do práv poškozeného a v důsledku toho vzniku nemajetkové újmy došlo. Pokud v odůvodnění zprošťujícího rozsudku takové konstatování absentuje, nelze uvažovat o tom, že by se samotným zproštěním obžaloby dostalo poškozenému satisfakce odpovídající konstatování porušení jeho konkrétního práva nebo práv v důsledku trestního stíhání.“ Kromě toho se odvolací soud nevypořádal „s námitkou žalobce, že se v průběhu trestního stíhání nemohl stýkat se svými nezletilými dětmi, neboť by tím naplnil vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu.“ V této souvislosti navíc odvolací řízení trpělo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se „odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazu provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazu.“ 4. Podle skutkových zjištění, která učinil odvolací soud poté, co v rámci nového projednání odvolání částečně zopakoval dokazování, byly úkony trestního řízení zahájeny na základě oznámení K. C. (matky dětí žalobce). Usnesením ze dne 31. 7. 2009 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Žalobcova stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta. Žalobce byl dne 31. 7. 2009 v 15.30 hodin zadržen na základě předchozího písemného souhlasu státního zástupce s tím, že je důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky a že bude opakovat trestnou činnost, čímž měly být dány důvody vazby podle § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Téhož dne ve 22.45 hodin byl na pokyn státního zástupce propuštěn ze zadržení. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2010, č. j. 1 T 35/2010-192, byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. V odůvodnění rozsudku absentuje konstatování, že postupem státu došlo k zásahu do práv poškozeného. Žalobce měl se svými dětmi dobrý vztah, k rozpadu jeho manželství s matkou dětí došlo před 12 nebo 13 lety, matka se pak s dětmi odstěhovala do azylového domu. Přesto se žalobce s dětmi pravidelně stýkal, a to každý víkend a někdy i v týdnu. Jeho kontakty s dětmi ustaly v okamžiku, kdy byl obviněn. S dětmi se nemohl stýkat z důvodu hrozící vazby, na což jej upozorňovali policisté, obhájce i státní zástupce. Matce dětí to doporučila psycholožka. Během trestního stíhání nebyl žalobce s dětmi v žádném kontaktu. Po skončení trestního řízení za dětmi šel, ale reagovaly chladně. Podle výpovědi M. C., syna žalobce, se děti s otcem začaly stýkat někdy koncem léta 2013. 5. Podle právního posouzení odvolacího soudu „sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“, za kterou jí podle § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve zněnízákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), náleží přiměřené zadostiučinění, přičemž je na státu, „zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit.“ V projednávané věci je usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 31. 7. 2009 v důsledku rozhodnutí o zproštění obžaloby nezákonným rozhodnutím. Sama žalovaná podle odvolacího soudu nesporovala vznik nemajetkové újmy na straně žalobce, namítala však, že jako „dostatečné zadostiučinění postačovalo vynesení rozsudku o zproštění žalobce obžaloby.“ K tomu odvolací soud uvedl, že takové konstatování porušení práva, které by podle zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu bylo možno považovat za formu zadostiučinění, ve zprošťujícím rozsudku chybí. Odvolací soud pak vyšel z toho, že trestní řízení nebylo spojeno s omezením osobní svobody žalobce (s výjimkou 7 hodin a 15 minut), avšak žalobce byl policejními orgány, státním zástupcem a též svým obhájcem upozorněn na to, že kontaktování dětí by mohlo být hodnoceno jako ovlivňování svědků či pokračování v trestné činnosti, čímž by byly dány důvody vazby. Trestní stíhání jinak bylo vedeno v přiměřené době, žalobce nebyl trestním stíháním postižen v zaměstnání a ani jeho pověst u veřejnosti nebyla trestním stíháním žádným způsobem dotčena. Vzhledem k tomu, že před zahájením trestního stíhání se žalobce se svými dětmi pravidelně a intenzivně stýkal, lze podle odvolacího soudu uzavřít, že „vedením trestního stíhání došlo k citelnému zásahu do rodinného života žalobce. Žalobci tedy vzniklo právo na imateriální újmu.“ Dále se odvolací soud zabýval tím, „v jakém rozsahu by měla být imateriální újma přiznána“ (odvolací soud měl nepochybně na mysli zadostiučinění za imateriální újmu; pozn. Nejvyššího soudu). Přitom citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 914/2011, podle kterého „při úvaze o formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. Samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby… K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje.“ Podle odvolacího soudu žalobce nebyl držen ve vazbě, avšak s ohledem na daná doporučení byl ve vztahu k dětem omezen stejně jako kdyby ve vazbě držen byl. Přerušení kontaktů s dětmi pak pro něj mělo velmi citelné následky v osobní sféře, když došlo k ochladnutí citových vztahů dětí k němu. Při stanovení výše zadostiučinění odvolací soud vyšel z toho, že „za dobu zhruba 10 měsíců trestního stíhání by žalobce, nebýt trestního stíhání, byl v kontaktu s dětmi minimálně po dobu 138 dnů (46 sobot, 46 nedělí a minimálně jeden pracovní den v týdnu, tedy rovněž 46). Při odškodnění 1 200 Kč za den, které odvolací soud považuje za přiměřené vzniklé újmě žalobce, by tak žalobci vzniklo právo na náhradu 165 600 Kč.“ Nárok žalobce proto shledal důvodným. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti napadenému rozsudku podala žalovaná dovolání, kterým navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky vzniku nemajetkové újmy, když nemajetková újma se presumuje pouze v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. V případě vzniku imateriální újmy z titulu nezákonného rozhodnutí nebo jiného nesprávného úředního postupu je nutno vznik a intenzitu imateriální újmy nejen tvrdit, ale i prokazovat. Odvolací soud vycházel z nepřiléhavého rozhodnutí Nejvyššího soudu a podle dovolatelky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe obecných soudů i dovolacího soudu. 8. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu i nesprávné posouzení výběru odpovídající formy zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk a „naprostý exces při stanovení výše zadostiučinění“, když tento uplatnil „nepřiléhavou judikaturu dovolacího soudu, která se na posuzovaný případnevztahuje.“ Odvolací soud se opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které upravuje mechanizmus stanovení výše zadostiučinění v případě omezení osobní svobody. Podle dovolatelky otázka stanovení konkrétní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním nebyla v praxi dovolacího soudu prozatím vyřešena. Dovolatelka odkázala na ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk s tím, že nebylo-li konstatování vysloveno již ve zprošťujícím rozsudku, neznamená to, že by jej jako odpovídající formu odškodnění nemohl shledat soud rozhodující v kompenzačním řízení a učinit jej obsahem výroku rozsudku. Rovněž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ve kterém byla vymezena obecná kritéria, která mohou pravidelně indikovat rozsah nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Podle dovolatelky byla délka trestního stíhání žalobce přiměřená, zásah do osobnostní sféry žalobce trval necelých deset měsíců, v trestním stíhání nedošlo k žádnému excesu ze strany orgánů činných v trestním řízení a podle obsahu spisu a výpovědi žalobce podala trestní oznámení jeho bývalá manželka ve snaze omezit kontakt s dětmi. Rovněž nebyl prokázán zásah do pracovní sféry žalobce, pověst žalobce nebyla dotčena a tento nebyl omezen na osobní svobodě. Jediným zásahem do osobnostní sféry žalobce bylo dočasné znemožnění styku s jeho dětmi. Při hodnocení intenzity tohoto zásahu odvolací soud zjevně vybočil z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů. Podle dovolatelky nelze v žádném případě srovnávat dočasné a do určité míry dobrovolné omezení styku s nezletilými dětmi s újmou, která vzniká osobám v souvislosti s omezením jejich osobní svobody ve vazbě. Vazebně stíhané osoby se podrobují mnohem intenzivnějšímu zásahu do své osobnostní sféry, který spočívá nejenom v nemožnosti se stýkat s jejich nejbližšími, ale spočívá i v dalších, někdy mnohem zásadnějších omezeních. Z toho důvodu se dovolatelce jeví přiznaná výše zadostiučinění neadekvátní a přemrštěná, když odvolací soud vycházel z nepřiléhavého rozhodnutí Nejvyššího soudu, navíc téměř z horní hranice odškodnění poskytovaného za den omezení osobní svobody, v posuzovaném případě za každý den neuskutečněného obvyklého styku žalobce s dětmi. Konečně dovolatelka zdůraznila, že v dosavadní judikatuře není kromě obecného návodu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 upraven žádný výpočetní mechanismus (algoritmus), s jehož pomocí by bylo možné stanovit konkrétní výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. 9. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za kterou ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná osoba s právnickým vzděláním. 12. Dovolání má zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), aby jej bylo možno projednat, a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti. 13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Odvolací soud sice vyšel z právního názoru (byť nesprávného, viz dále), že sama existencenezákonného rozhodnutí presumuje u poškozeného vznik nemajetkové újmy, napadené rozhodnutí však na takovém řešení otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť odvolací soud současně na základě provedeného dokazování učinil skutková zjištění o narušení vztahu žalobce k jeho nezletilým dětem (a přerušení styku s nimi) a teprve na základě těchto konkrétních skutkových zjištění dospěl k závěru o formě a výši zadostiučinění, které vzhledem k utrpěné nemajetkové újmě (zásahu do rodinného života) považoval za přiměřené ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk. K posouzení právní otázky, zda sama existence nezákonného rozhodnutí presumuje vznik nemajetkové újmy, tak dovolání není přípustné. 15. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na vyřešení otázky hmotného práva, zda v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním je konstatování porušení práva možnou formou zadostiučinění pouze v případě, že je obsaženo přímo ve zprošťujícím rozsudku. Nezabýval-li se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku otázkou poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva obsaženého ve výroku svého rozhodnutí, není jeho postup v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pouze v případech, kdy soud shledá, že není namístě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2036/2012). 16. Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze při stanovení výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání využít judikaturou vymezená kritéria pro stanovení výše peněžitého zadostiučinění v případě nezákonného omezení osobní svobody, příp. podle jakých kritérií určit konkrétní výši zadostiučinění, přičemž vyřešení této otázky odvolacím soudem je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pro vyřešení této otázky hmotného práva je dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a současně je i důvodné. IV. Důvodnost dovolání 17. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). 18. Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha odvolacího soudu, že „sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce, a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk. 19. K otázce kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním se Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyjadřoval.20. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud (v publikované právní větě) konstatoval, že „zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ 21. V odůvodnění právě citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud dále blíže objasnil, co se rozumí povahou trestní věci, délkou trestního řízení a následky způsobenými trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Tvrdí-li žalobce v nynější věci konkrétní negativní dopady svého trestního stíhání spočívající v narušení rodinné sféry života (styku s dětmi), pak toto tvrzení nepochybně směřuje ke kritériu následků způsobených trestním řízením. 22. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále uvedl, k jakým okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.“ 23. V řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk. 24. Byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně provedla srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. 25. V nynější věci odvolací soud neprovedl srovnání s obdobnými případy, ač k tomu směřovala podstata odvolacích námitek žalované, totiž že přiznaná výše zadostiučinění je přemrštěná, neodpovídá soudní praxi a okolnostem případu. Odvolací soud nevedl žalovanou, pokud snad její argumentaci nepovažoval za dostatečně konkrétní či přiléhavou, aby své odvolací námitky doplnila o příklady takové soudní praxe. Soud prvního stupně sice podal určitý přehled použitelné judikatury (aniž by k tomu primárně vedl účastníky), avšak neprovedl srovnání závěrů judikatury s žalobnímnárokem a ani z jeho rozhodnutí tak nevyplývá, jakou úvahou shledal žalovanou částku za přiměřenou. 26. Otázkou použitelnosti judikatury vztahující se k případům porušení jiných práv se Nejvyšší soud v minulosti již zabýval, nicméně především z hlediska negativního vymezení. Například v rozsudku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, uzavřel, že výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, nelze odvíjet od základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení, ve kterém bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tento svůj závěr odůvodnil právě tím, že na rozdíl od případů nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ale i nemajetkové újmy způsobené vazbou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2012), v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním zde nejsou jednotící prvky, v případě nepřiměřené délky řízení demonstrativně vyjádřené kritérii § 31a odst. 3 OdpŠk, od kterých by se odvíjela intenzita újmy poškozeného, a tím i forma či výše zadostiučinění. Z toho důvodu není možné výši odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním odvozovat od určité (výchozí) částky za měsíc či rok trestního stíhání. 27. Uvedený závěr nicméně nevylučuje, aby v konkrétním případě při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání bylo postupováno obdobně podle judikatury týkající se odškodňování nemajetkové újmy vzniklé z jiného odpovědnostního titulu, příp. spočívající v porušení jiných práv, avšak pouze za předpokladu, že oba případy vykazují (zejména z hlediska porušených práv poškozeného, tedy nemajetkové újmy) pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění významné množství jednotících prvků. 28. Není tak správná úvaha odvolacího soudu, jestliže vyšel z judikatury týkající se nemajetkové újmy způsobené nezákonným omezením osobní svobody, byť některá kritéria odškodňování, tj. povaha trestní věci a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, jsou podobná jako v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (srov. rozsudek ze dne 11. 1. 2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2012, jakož na něj se odvolávající se rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012). Ve vztahu k tvrzené újmě žalobce (přerušení kontaktu s dětmi) je totiž v podstatě jediným jednotícím prvkem okolnost, že újma se (obdobně jako v případě omezení osobní svobody) prohlubovala s dobou trvání porušení práv. Naopak nelze přehlédnout, že omezení osobní svobody (vazbou, výkonem trestu) sice v některých případech zasahuje do práva na rodinný život, ale především a vždy porušuje též právo na osobní svobodu, které navíc patří v hierarchii lidských práv k nejvýznamnějším, přičemž s omezením osobní svobody je zpravidla spojen zásah i do celé řady dalších práv (např. práva na soukromí). 29. Odvolací soud při posuzování přiměřené formy a výše zadostiučinění nepostupoval v souladu se shora uvedenými závěry, jeho právní posouzení věci je tak neúplné, tudíž nesprávné. Protože tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 30. V rámci nového projednání věci soud v prvé řadě posoudí, jaká práva žalobce byla trestním stíháním porušena a jaká újma, v jakém rozsahu, žalobci v důsledku toho vznikla. Poté ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk zváží i přiměřenou formu zadostiučinění. Dojde-li k závěru, že samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující, posoudí i výši peněžitého zadostiučinění. Přitom bude respektovat, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují a že významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tím účelem si opatří (a to případně i s využitím postupu podle § 118a o. s. ř.) odpovídající zjištění.31. Neshledá-li soud takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění (což právě v této věci odvolací soud neučinil), tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). I v takovém případě bude ale primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. 32. Soud prvního stupně je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 ve spojení s § 243g odst. 1 částí věty první za středníkem o. s. ř.). Podle § 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, soud v novém rozhodnutí o věci.

decision_1290.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2015, sp. zn. 21 Cdo 811/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.811.2014.1 Číslo: 79/2016 Právní věta: Neplatnosti souhlasu k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům, uděleného podle ustanovení § 68a zákona o rodině, se lze dovolat jen určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013). Účastníky řízení o určení neplatnosti souhlasu k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům musí být všichni, jichž se tento právní úkon týká; žalovaným je v takovém řízení nezletilé dítě, k jehož osvojení byl dán souhlas, zastoupené v řízení opatrovníkem ustanoveným soudem. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 12.11.2015 Spisová značka: 21 Cdo 811/2014 Číslo rozhodnutí: 79 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Osvojení, Účastníci řízení, Žaloba určovací Předpisy: § 180a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 68 odst. 1 zák. o rod. § 80 písm. c) o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání navrhovatelů výrokem I. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 59 Co 404/2013, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 43 Nc 913/2010, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení, výrokem II. zrušil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 14 Nc 1171/2010, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 14 Nc 1171/2010, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení, současně výrokem III. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 26 Co 144/2013, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 3 C 39/2012. I. Dosavadní průběh řízení 1. Manželé M. a M. S. se návrhem ze dne 16. 7. 2010 domáhali zrušitelného osvojení nezletilého A. R., z matky J. R. a otce P. J., který dne 19. 5. 2011, při jednání ve věci osvojení nezletilého A. R. vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 43 Nc 913/2010, změnili na návrh na osvojenínezrušitelné. 2. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 6. 12. 2010, č. j. 14 Nc 1171/2010-37 rozhodl v tzv. incidenčním řízení vedeném podle ustanovení § 180a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) o návrhu Městského úřadu V. na určení kvalifikovaného nezájmu rodičů o nezletilého tak, že určil, že P. J., otec nezletilého A. R., neprojevoval o nezletilého nejméně po dobu dvou měsíců od narození žádný zájem, a tudíž k osvojení není třeba jeho souhlasu, a zamítl návrh Městského úřadu V. na určení, že matka J. R. nejméně po dobu dvou měsíců od narození nezletilého A. R. neprojevovala o nezletilého žádný zájem. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že nelze pouze mechanicky spočítat, jak dlouho se matka o nezletilého nezajímala, ale je třeba se také zabývat sociální a psychickou situací matky. Na základě posouzení osobní situace matky soud dospěl k závěru, že matce v projevování zájmu o dítě bránila závažná překážka – dočasná duševní porucha. 3. Podáním ze dne 19. 7. 2010 rodiče nezletilého, J. R. a P. J., navrhli, aby vstoupili do řízení o osvojení nezletilého. Ve svém podání dále uvedli, že souhlas s osvojením odvolali a chtějí, aby byl nezletilý svěřen do péče mateřské babičky a mateřského dědečka J. a J. R. 4. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 29. 9. 2011, č. j. 43 Nc 972/2011-63, návrh rodičů nezletilého na vstup do řízení o osvojení nezletilého jako vedlejších účastníků zamítl, neboť oba rodiče nezletilého dali písemný blanketový souhlas s osvojením nezletilého a tento odvolali až poté, co byl nezletilý umístěn do předadopční péče manželů S., tedy v době, kdy již svůj souhlas platně odvolat nemohli. 5. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 12. 2011 č. j. 59 Co 443/2011-88 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh rodičů nezletilého na vstup do řízení jako vedlejších účastníků. V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že řízení o osvojení je řízením nesporným, které se zahajuje jen na návrh, a že je tedy pojmově vyloučeno, aby v něm mohli vystupovat vedlejší účastníci, jejichž smyslem v řízení je pomoci ve sporu žalobci nebo žalovanému. Odvolací soud považoval za potřebné zdůraznit, že z obsahu spisu je zjevné, že oba rodiče zpochybňují dříve udělený souhlas s osvojením nezletilého. Takovou námitku však dle vysloveného názoru odvolacího soudu lze uplatnit pouze v tzv. incidenčním řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř. V takovém případě bude soud rozhodovat o tom, zda je třeba k osvojení nezletilého souhlasu jeho rodičů s ohledem na námitku neplatnosti dříve uděleného blanketového souhlasu s osvojením. Odvolací soud uvedl, že si je vědom toho, že soud již v incidenčním řízení o nutnosti souhlasu rodičů nezletilého s osvojením rozhodoval, to však není na překážku, pokud bude incidenční řízení vedeno pro jiné důvody. Dle názoru odvolacího soudu totiž v incidenčním řízení byla dosud toliko pravomocně vyřešena otázka nutnosti souhlasu otce s osvojením. Ve vztahu k matce však byla dosud rozhodnuta pouze otázka jejího zájmu o nezletilého v době dvou měsíců po narození nezletilého, nikoliv o nutnosti jejího souhlasu s osvojením nezletilého, neboť v takovém případě by výrok musel znít, že je, či není třeba souhlasu matky s osvojením nezletilého. 6. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 14. 5. 2012, č. j. 14 Nc 1171/2010-77, rozhodl tak, že „ k osvojení nezletilého A. R. není třeba souhlasu otce a že k osvojení nezletilého A. R. je třeba souhlasu matky“. Soud v odůvodnění konstatoval, že o této otázce již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 12. 2010, č. j. 14 Nc 1171/2010-37, a je tedy založena překážka res iudicatae, odvolací soud však považoval za nedostatečný výrok rozsudku formulovaný tak, že „(s)oud určuje, že P. J., otec nezl. A. R., neprojevoval o něj po dobu svou měsíců od narození žádný zájem, tudíž k osvojení nezletilého není třeba souhlasu otce,“ a „(n)ávrh MÚ V. na určení, že matka J. R. nejméně po dobu dvou měsíců od narození nezl. A. R. se o něj žádný způsobem nezajímala, se zamítá.“ Dle soudu prvního stupně totiž z takto formulovaného výroku jasně nevyplývá, zda je, či není třeba souhlasu matky s osvojením. Proto znovu rozhodl rozsudkem, kde výrok „formuloval“ tak,jak považoval za vhodné, tedy že k osvojení nezletilého není třeba souhlasu jeho otce (výrok I.), že k jeho osvojení je třeba souhlasu matky (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 7. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č. j. 3 C 39/2012-285, zamítl žalobu matky nezletilého na určení neplatnosti právního úkonu – souhlasu s osvojením nezletilého A. R., učiněného dne 19. 4. 2014. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že matka podala tzv. žalobu určovací ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., nicméně matka nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu, neboť se může vyřešení této otázky domáhat v incidenčním řízení vedeném podle ustanovení § 180a o. s. ř. jako otázky předběžné. Soud přitom odkázal na názor vyslovený ve shora citovaném usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2011, č. j. 59 Co 443/2011-88. Takové řízení dle názoru Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (na rozdíl od názoru odvolacího soudu) však již proběhlo a bylo v něm rozhodnuto o platnosti blanketového souhlasu s osvojením uděleného matkou tak, že jej učinila v duševní poruše. Z toho Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou dovodil, že je třeba souhlasu matky s osvojením a matka je zároveň účastníkem řízení o osvojení, a tudíž ani případné rozhodnutí o neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením uděleným matkou tak nemůže na pozici matky (hmotněprávní ani procesní) nic změnit. 8. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 6. 2013, č. j. 26 Co 144/2013-322, zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově pod Kněžnou ze dne 26. 2. 2013, č. j. 3 C 39/2012-285, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové uzavřel, že návrh matky na určení neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením nelze posoudit jako prostou určovací žalobu, ale naopak jako návrh na řízení o určení neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením, které je třeba podřídit ustanovení § 180a o. s. ř. Uvedl proto, že je nyní na Okresním soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby provedl incidenční řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř., ve kterém rozhodne o platnosti blanketového souhlasu s osvojením uděleného matkou, přičemž se zřejmě neobejde bez znaleckého posudku. 9. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 29. 7. 2013, č. j. 43 Nc 913/2010-183, zamítl návrh manželů M. a M. S. na nezrušitelné osvojení nezletilého A. R. Vycházel přitom z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 12. 2010 č. j. 14 Nc 1171/2010-37, v němž bylo vysloveno, že k osvojení je třeba souhlasu matky, která s návrhem na osvojení nesouhlasila. Platností či neplatností souhlasu rodičů k osvojení nezletilého bez vztahu k určitým osvojitelům se soud nezabýval. 10. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 59 Co 404/2013-237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že jakkoliv není zpochybňováno žádným z účastníků řízení, že rodiče nezletilého udělili blanketový souhlas k osvojení podle ustanovení § 68a zákona o rodině, který odvolali až poté, co nezletilý byl umístěn do péče budoucích osvojitelů, není rozhodné, zda bylo udělení blanketového souhlasu platné. Tento názor opřel odvolací soud o to, že v incidenčním řízení bylo rozhodnuto, že k osvojení je třeba souhlasu matky, a jelikož tato svůj souhlas v řízení o osvojení neudělila, nemohlo být návrhu navrhovatelů vyhověno pro nesplnění zákonem vyžadované podmínky. Na učiněném závěru dle odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že v řízení došlo k vadě, když nezletilému nebyl ustanoven opatrovník podle ustanovení § 68b, přestože nebylo třeba souhlasu otce. 11. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že oba rodiče udělili dne 19. 4. 2010 souhlas s osvojením nezletilého na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, prevence a služeb, odboru sociálních služeb Městského úřadu v R. nad K. Rodiče udělili souhlas s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům, a to i do ciziny. Manželé S. podali dne 4. 6. 2010 žádost o svěření nezletilého do péče budoucích osvojitelů. Dne 7. 6. 2010 byl nezletilý svěřen rozhodnutím Sociálního odboru, orgánu sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu V., č. j. MUVIZ 012873/2010, do péče budoucích osvojitelů manželů M. a M. S. Blanketový souhlas s osvojením nezletilého A. R. odvolala matka nezletilého, J. R., podáním doručeným dne 1. 7. 2010 Okresnímu soudu ve Zlíně a podáním doručeným dne 7. 7.2010 Okresnímu soudu ve Zlíně odvolal blanketový souhlas rovněž otec nezletilého, P. J. II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé (dále jen „dovolatelé“) dovolání, v němž vymezují otázku, zda může být s matkou dítěte jednáno jako s účastnicí řízení v řízení o osvojení, když dala předem tzv. blanketový souhlas k osvojení a o neplatnosti tohoto souhlasu nebylo pravomocně rozhodnuto, a to pouze proto, že bylo v incidenčním řízení vedeném podle ustanovení § 180a o. s. ř. rozhodnuto, že k osvojení je třeba souhlasu matky, neboť nebyly naplněny podmínky kvalifikovaného nezájmu matky o nezletilého. Dovolatelé poukazují na to, že matka dala tzv. blanketový souhlas s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům, a to i do ciziny. Tento souhlas odvolala v době, kdy byl nezletilý již umístěn do předadopční péče, tedy v době, kdy nebylo možné souhlas platně odvolat. O neplatnosti souhlasu s osvojením v řízení pod sp. zn. 14 Nc 1171/2010 u Okresního soudu ve Zlíně nebylo rozhodnuto, navíc ve spisu vedeném v řízení pod sp. zn. 43 Nc 972/2011, u téhož soudu je založen znalecký posudek, z nějž vyplývá, že matka v době, kdy dala souhlas s osvojením, netrpěla žádnou duševní poruchou, a tedy jej nelze z tohoto důvodu považovat za neplatný. Dovolatelé dále uvádí, že bylo-li v incidenčním řízení (pod sp. zn. 14 Nc 1171/2010) rozhodnuto, že k osvojení je třeba souhlasu matky, pak je třeba za tento souhlas považovat právě blanketový souhlas s osvojením udělený matkou dne 19. 4. 2010. Dovolatelé dále uvádějí, že rozdílně se soudy postavily k řešení otázky možnosti řešení jednotlivých důvodů neúčasti rodičů v řízení o osvojení v incidenčním řízení. Nejprve konstatovaly, že skutečnost, že nejprve proběhlo incidenční řízení o otázce tzv. kvalifikovaného nezájmu, nebrání tomu, aby proběhlo jiné incidenční řízení o otázce platnosti uděleného blanketového souhlasu. Následně však toto stanovisko nebylo v řízení respektováno a výsledkem řízení vedeného pod sp. zn. 14 Nc 1171/2010 bylo rozhodnutí, ve kterém soud konstatoval, že jde o res iudicata a pouze přeformuloval výrok původního rozhodnutí ve věci. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 13. Matka ve vyjádření k dovolání uvedla, že z podání dovolatelů plyne zřejmá neujasněnost koncepce dovolání a nelze v něm nalézt žádný z důvodů obsažený v ustanovení § 237 o. s. ř. Domnívá se, že obdobná problematika již byla řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 415/2005. Matka má za to, že souhlas zákonného zástupce osvojovaného dítěte je hmotněprávní podmínkou osvojení a takový souhlas musí být dán před soudem osobně, výslovně, určitě, se zřetelem k určité osobě osvojitele, musí se týkat konkrétního stupně osvojení a zákonný zástupce osvojovaného dítěte musí být poučen o právním následku osvojení. Z článku 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dovozuje matka povinnost soudu přihlédnout při svém rozhodnutí k vyjádření matky nezletilého. Poukazuje rovněž na to, že odvolala svůj souhlas k osvojení nezletilého nedlouho po uplynutí zákonné lhůty, které si navíc nebyla vědoma. Od samého počátku svěření A. do předadopční péče matka s osvojením nesouhlasila, a postup dovolatelů je tedy třeba hodnotit tak, že prodlužovali stav, kdy se dítě fakticky nachází v jejich péči bez jakékoliv perspektivy. Matka dále argumentuje úpravou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z něhož dovozuje, že o osvojení nemůže být rozhodnuto bez souhlasu rodičů. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítnul. III. Přípustnost dovolání 14. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. 11. 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).15. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. 16. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť má být vyřešena právní otázka, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. IV. Důvodnost dovolání 20. Podle ustanovení § 3035 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o osvojení, dokončí se podle dosavadních právních předpisů. Úkony, které byly provedeny v rámci přípravného řízení směřujícího k osvojení, se posoudí podle tohoto zákona; to neplatí, jedná-li se o udělení souhlasu rodičů k osvojení nebo o rozhodnutí soudu o tom, že tohoto souhlasu není třeba. Dovolací soud proto postupoval podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o rodině“). Podle ustanovení § 67 zákona o rodině je k osvojení třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte. Podle ustanovení § 68 odst. 1 zákona o rodině není třeba souhlasu zákonných zástupců osvojovaného dítěte, jsou-li jimi rodiče osvojovaného dítěte, jestliže je naplněna alespoň jedna z uvedených podmínek: a)rodiče osvojovaného dítěte po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě, zejména tím, že dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě, nebo b)rodiče osvojovaného dítěte po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem, ačkoliv jim v projevení zájmu nebránila závažná překážka. Podle ustanovení § 68 odst. 3 zákona o rodině návrh na vyslovení, že k osvojení není třeba souhlasu rodiče osvojovaného dítěte, je oprávněn podat orgán sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovník dítěte, popřípadě rodič dítěte. Podle ustanovení § 68a zákona o rodině není dále třeba souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte, jestliže dají souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Souhlas předem musí být dán osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Souhlas může být dán rodičem nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Odvolat souhlas lze toliko do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí do péče budoucích osvojitelů.Podle ustanovení § 180a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 lze vést řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení. Účastníky řízení jsou dítě a jeho rodiče, jsou-li jeho zákonnými zástupci; rodič dítěte, který je nezletilý, je účastníkem řízení, i když není zákonným zástupcem dítěte. Zvláštní zákon stanoví, kdo je oprávněn podat návrh na zahájení tohoto řízení a z jakých důvodů souhlas rodičů k osvojení dítěte není potřebný. Podle ustanovení § 181 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 jsou účastníky řízení osvojované dítě, jeho rodiče, popřípadě poručník, osvojitel a jeho manžel. Ustanovení § 180a odst. 2 zde platí obdobně. Podle ustanovení § 181 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 rodiče osvojovaného dítěte nejsou účastníky řízení o osvojení tehdy, jestliže a) jsou zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nebo b) byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům, popřípadě byli v této způsobilosti omezeni, nebo c) dali souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům, anebo d) soud pravomocně rozhodl, že k osvojení dítěte není třeba jejich souhlasu. 21. Pro rozhodnutí v přezkoumávané věci bylo určující, zda rodiče, kteří udělili tzv. blanketový souhlas s osvojením nezletilého, budou účastníky řízení o osvojení nezletilého a zda je možné neplatnost blanketového souhlasu s osvojením namítat v tzv. incidenčním řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. 22. Právní účinky osvojení podle ustanovení § 63 odst. 1 zákona o rodině spočívají mimo jiné v tom, že mezi osvojitelem a osvojencem vzniká takový poměr (obdobný poměr) jako mezi rodičem a dítětem. Ve svých důsledcích to znamená, že u dosavadního (právního) rodiče dochází osvojením ke zrušení jeho rodičovské zodpovědnosti jako souhrnu jeho rodičovských práv a povinností ve vztahu k nezletilému dítěti a jeho rodičovská zodpovědnost přechází na osvojitele. Projevem tohoto poměru mezi osvojitelem a osvojencem jako mezi rodičem a dítětem je i to, že do knihy narození matriky se na základě pravomocného rozhodnutí soudu o osvojení zapíše osvojitel, popř. osvojitelé (§ 63 odst. 3 zákona o rodině). K tomuto účinku dochází na základě rozsudku soudu právotvorného (konstitutivního) charakteru, kdy (teprve) jeho právní mocí (§ 159 o. s. ř.) vznikne mezi osvojitelem a osvojencem osvojenecký poměr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4795/2010, uveřejněný pod č. 78/2012 Sb. roz.obč.). 23. Do okamžiku nabytí právní moci rozsudku o osvojení však rodičovská práva a povinnosti vykonávají rodiče, tedy ti, které zákon za rodiče dítěte považuje – matka podle ustanovení § 50a zákona o rodině a otec, kterému svědčí některá ze zákonných domněnek otcovství (§ 51 až 54 zákona o rodině). Mezi práva a povinnosti rodičů upravené v části druhé zákona o rodině (vztahy mezi rodiči a dětmi) je třeba řadit i (osobní) právo udělit souhlas k osvojení dítěte, představující nezbytný předpoklad osvojení (§ 67 odst. 2 zákona o rodině). Jedná se o právo zcela zásadního významu, neboť na jeho uplatnění závisí, zda rodič bude (§ 181 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), či nebude (§ 181 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) účastníkem řízení o osvojení. 24. Postup, kdy je souhlas k osvojení udělen v řízení o osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům, je zásadou, z níž však zákon stanoví dvě výjimky – možnost soudu v řízení o osvojitelnosti (nazývaným též incidenční řízení) vedeném na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí či rodiče rozhodnout, že souhlasu rodiče k osvojení není třeba (ustanovení § 68 odst. 1 zákona o rodině, § 180a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a udělení blanketového souhlasu předem bez vztahu ke konkrétním osvojitelům (ustanovení § 68a zákona o rodině).25. V prvním případě lze o osvojení rozhodnout bez účasti rodičů tehdy, jsou-li naplněny podmínky absolutního nezájmu (§ 68 odst. 1 písm. b) zákona o rodině) nebo kvalifikovaného nezájmu [§ 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině] rodičů o nezletilé dítě. Má-li příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, nebo případně jeden z rodičů ve vztahu k druhému z nich, za to, že byly naplněny podmínky nezájmu nebo kvalifikovaného nezájmu podle citovaného ustanovení, může podat návrh na zahájení tzv. incidenčního řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř. 26. Dospěje-li soud v řízení o osvojitelnosti k tomu, že podmínky stanovené v zákoně o rodině ve věci nezájmů byly naplněny, dítě může být zařazeno do seznamu dětí vhodných pro osvojení a může začít zprostředkování osvojení. Pokud se pro konkrétní dítě podaří najít vhodné osvojitele, mohou v souladu se zákonem podat návrh na zahájení řízení o osvojení (§ 181 a násl.), ve kterém již nebudou rodiče dítěte účastníky řízení, a nebude tudíž vyžadován jejich souhlas k osvojení dítěte. Obdobné důsledky vyvolává vyslovení souhlasu k osvojení rodiči, kteří jsou zákonnými zástupci, předem bez vztahu ke konkrétním zájemcům o osvojení podle § 68a zákona o rodině. Jde-li o obsah rozhodnutí, soud musí vyslovit, zda v řízení o osvojení bude třeba souhlasu rodičů dítěte, či nikoliv. Rozhodnutí je vydáváno s výhradou změněných poměrů – clausula rebus sic stantibus (srov. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1346 nebo shodně HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině / Zákon o registrovaném partnerství: komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 335-336). 27. V druhém případě lze o osvojení bez účasti rodičů rozhodnout tehdy, dali-li rodiče souhlas předem bez vztahu k určitým osvojitelům (tzv. blanketový souhlas). Souhlas předem musí být udělen osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Souhlas může být dán rodičem nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Cílem zákonodárce je tak v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva zamezit neuváženému udělení souhlasu k osvojení rodičem krátce po porodu (srov. Todorova proti Itálii, rozsudek ESLP, ze dne 13. 1. 2009, stížnost č. 33932/06, bod 80). Odvolat souhlas udělený podle ustanovení § 68a zákona o rodině lze pouze do té doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí do péče budoucích osvojitelů. Toto časové omezení odvolání souhlasu rodiči je odůvodněno tím, že by pro nezletilé dítě nebylo z hlediska zajištění jeho dalšího celkově zdárného vývoje příznivé, aby poté, co již začalo žít u budoucích osvojitelů, zvyklo si na ně, navázalo k nim určité citové vztahy a psychicky u nich zakotvilo, muselo být přemístěno do jiného výchovného prostředí (srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině / Zákon o registrovaném partnerství: komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 342). 28. Souhlasem zákonných zástupců s osvojením podle ustanovení § 67 zákona o rodině se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 30 Cdo 415/2005 (na který ve vyjádření matka nezletilého odkazuje), kde vyslovil, že udělený souhlas zákonného zástupce (resp. rodiče) musí vyhovovat všem náležitostem, které zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) jako základní předpis i pro rodinněprávní vztahy klade obecně na projevy vůle jako právní úkony (§ 104 zákona o rodině, § 37 a násl., § 104 obč. zák.). Souhlas zákonného zástupce musí být dán před soudem osobně (což je třeba dovodit z ustanovení § 70 zákona o rodině předpokládajícího seznamovací, resp. informační povinnost soudu při naplňování předpokladů osvojení), výslovně a určitě. Musí být učiněn se zřetelem k určité osobě osvojitele, musí se týkat konkrétního stupně osvojení a zákonný zástupce osvojovaného dítěte musí být poučen o právních následcích osvojení (§ 70 zákona o rodině). Nejvyšší soud také vyslovil, že případný souhlas s osvojením podle ustanovení § 67 zákona o rodině může být zákonným zástupcem dítěte (jeho rodičem) odvolán, a to až do doby, než případný rozsudek o osvojení dítěte nabude právní moci. Soud rozhodující o návrhu o osvojení je pak povinen k takové skutečnosti bez dalšího (tj. aniž by byl důvod zabývat se důvodem odvolání tohoto dřívějšího souhlasu) přihlédnout. 29. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že požadavky, jež Nejvyšší soud klade na souhlas zákonných zástupců s osvojením učiněný v rámci řízení o osvojení ve vztahu ke konkrétním osvojitelům, stejnějako podmínky, za nichž je možné souhlas odvolat, tak, jak byly vymezeny v předmětném rozsudku, je nutné vztahovat výhradně k postupu podle ustanovení § 67 zákona o rodině, nikoliv k ustanovení § 68a zákona o rodině. 30. Zákon o rodině nemá ustanovení upravující přezkum platnosti blanketového souhlasu s osvojením (tuto možnost ostatně neupravuje ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, i když tak činí např. ve vztahu k prohlášení otcovství podle ustanovení § 782). I když zákon o rodině nemá výslovnou úpravu přezkoumání platnosti blanketového souhlasu, nelze dovodit, že zákonodárce takový přezkum mlčky vylučuje. Protože v praxi nelze vyloučit situace, kdy blanketový souhlas bude trpět vadami, které mají za následek jeho absolutní neplatnost podle ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, nelze ani účastníkům soukromoprávních vztahů odepřít účinný prostředek nápravy takového stavu (§ 1 o. s. ř.). Stejné východisko bylo uplatněno např. v souvislosti s přezkumem platnosti souhlasného prohlášení rodičů podle § 52 odst. 1 zákona o rodině (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102/2012 Sb. rozh. obč.). 31. Soudy nižších stupňů sice dospěly k správnému závěru o nutnosti přezkumu platnosti blanketového souhlasu s osvojením, nesprávně však dovodily, že se tak má stát v incidenčním řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Jak již bylo výše vyloženo, incidenční řízení představuje zvláštní řízení, v němž se má vyřešit, zda rodiče dítěte budou (§ 181 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), či nebudou [§ 181 odst. 2 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013] účastníky samotného řízení o osvojení. Jiný způsob, jak vyřešit otázku účastenství rodičů dítěte v řízení o jeho osvojení, představuje ustanovení § 181 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, které rodiče za účastníky řízení o osvojení nepovažuje, jestliže dali souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Oba uvedené způsoby je třeba považovat za nezaměnitelné a vzájemně nepodřaditelné. 32. Platně udělený blanketový souhlas, který nebyl v zákonem stanovené lhůtě odvolán, vylučuje, aby rodič byl účastníkem řízení o osvojení, a místo rodiče uděluje souhlas k osvojení opatrovník, který byl osvojovanému dítěti v řízení o osvojení ustanoven (§ 68b zákona o rodině). Současně je vyloučeno, aby soud přezkoumával případný nezájem rodičů o dítě ve smyslu ustanovení § 68 zákona o rodině, neboť (shodná) otázka účastenství v řízení o osvojení již byla vyřešena. 33. Je-li však platnost blanketového souhlasu zpochybněna, je třeba tuto otázku vyřešit jako otázku samostatnou, neboť až následně na jejím vyřešení závisí, zda bude třeba zvažovat jiný (v ustanovení § 68 odst. 1 zákona o rodině uvedený) důvod vylučující rodiče z účastenství v řízení o osvojení. 34. Názor, že je třeba zkoumat platnost blanketového souhlasu s osvojením, jako předběžnou otázku v incidenčním řízení přehlíží skutečnost, že rodič by zahájil řízení, v němž se jako hlavní otázka (od neplatnosti blanketového souhlasu skutkově odlišná) řeší, zda jeho souhlas k osvojení není třeba z důvodu kvalifikovaného nezájmu, nebo žádného zájmu, tedy otázek, které objektivně vzato jsou v neprospěch navrhovatele. Právo přitom musí poskytovat efektivní nástroj ochrany práv jednotlivce, aniž by takovým postupem zároveň činil kroky ve svůj neprospěch. 35. Jiný způsob ochrany zájmu rodičů na tom, aby dítě bez jejich souhlasu nebylo osvojeno, představuje určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením. Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č.21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je, či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). 36. Žaloba o určení neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením má vytvořit pevný právní základ pro posouzení účastenství rodičů v řízení o osvojení dítěte. Protože účastníky řízení o určení neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením musí být všichni, jichž se právní úkon souhlas s blanketovým osvojením týká, je žalovaným v takovém řízení nezletilé dítě, k jehož osvojení byl dán souhlas, zastoupené v řízení soudem ustanoveným opatrovníkem. Místně příslušný je dle ustanovení § 84 o. s. ř. obecný soud žalovaného, tedy nezletilého dítěte. 37. Opatrovnický soud, jenž vede řízení o osvojení a který je rovněž obecným soudem pro řízení na určení neplatnosti blanketového souhlasu, si proto otázku neplatnosti blanketového souhlasu posoudí samostatně. Je-li již zahájeno řízení o osvojitelnosti (§ 180a o. s. ř.), soud takové řízení usnesením podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přeruší a vyčká rozhodnutí o žalobě na určení platnosti blanketového souhlasu. 38. Bylo-li rozhodnuto, že blanketový souhlas k osvojení byl dán platně, případné dříve zahájené řízení o určení, zda je, nebo není třeba souhlasu rodiče k osvojení podle ustanovení § 180a o. s. ř., se zastaví, neboť je zde již naplněna jedna z alternativních podmínek nezbytných pro rozhodnutí o osvojení, kterou blanketový souhlas (vedle souhlasu rodiče uděleného v řízení o osvojení a vedle rozhodnutí, že souhlasu rodiče není třeba) představuje. Rozhodování o tom, zda rodič projevoval, či neprojevoval o dítě zájem a zda je, či není třeba k osvojení jeho souhlasu, by bylo nadbytečné. Následně může být pokračováno také v řízení o osvojení, jehož účastníkem nebude ve smyslu ustanovení § 181 odst. 2 písm. c) o. s. ř. rodič, který dal blanketový souhlas k osvojení a o jehož platnosti bylo rozhodnuto v předcházejícím řízení. 39. Bylo-li rozhodnuto, že blanketový souhlas k osvojení byl dán neplatně a dříve nebylo zahájeno incidenční řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř., poučí soud příslušný orgán sociálně-právní ochrany dítěte o možnosti podat návrh na zahájení řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř. ve spojení s § 68 zákona o rodině. Není-li takový návrh podán, pokračuje opatrovnický soud v řízení o osvojení, jehož účastníkem bude podle ustanovení § 181 odst. 1 o. s. ř. a podle ustanovení § 181 odst. 2 o. s. ř. a contrario i rodič dítěte, jehož souhlas k osvojení byl v předcházejícím řízení posouzen jako neplatný.40. Bylo-li rozhodnuto, že blanketový souhlas k osvojení byl dán neplatně a dříve již bylo zahájeno incidenční řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř. nebo bylo-li incidenční řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř. zahájeno na návrh opatrovníka či druhého z rodičů poté, co byla vyslovena neplatnost blanketového souhlasu k osvojení, rozhodne soud o tom, zda rodič projevoval, či neprojevoval o dítě zájem a zda je či není třeba k osvojení jeho souhlasu. V závislosti na výsledku takového řízení pak bude účastníkem řízení o osvojení ve smyslu ustanovení § 181 o. s. ř. rodič pouze tehdy, vysloví-li soud, že rodič projevoval o dítě zájem, a tedy je k osvojení třeba jeho souhlasu. 41. V souzené věci podali budoucí osvojitelé dne 16. 7. 2010 návrh na zrušitelné osvojení. Dne 19. 5. 2011 svůj návrh změnili tak, že navrhli osvojení nezrušitelné. Dne 12. 10. 2010 bylo na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí zahájeno řízeno o vyslovení, že matka a otec neprojevovali o dítě zájem a že není k osvojení třeba jejich souhlasu podle ustanovení § 180a o. s. ř. Dne 6. 12. 2010 bylo o tomto návrhu rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně, č. j. 14 Nc 1171/2010-37, ve kterém bylo vysloveno, že k osvojení je třeba souhlasu matky nezletilého, avšak není třeba souhlasu otce. Teprve dne 28. 8. 2012 podala matka návrh na určení neplatnosti dříve uděleného blanketového souhlasu. 42. Z výše vyložených závěrů se podává, že soudy měly nejdříve rozhodnout o platnosti blanketového souhlasu s osvojením. To ostatně namítali i osvojitelé, kteří prostřednictvím svého právního zástupce při jednání u soudu prvního stupně dne 14. 2. 2013 (č.l. 117) současně vyjádřili přesvědčení, že nátlak veřejného ochránce práv na opatrovníka s cílem ovlivnit soud v tom, aby rozhodl urychleně dříve než bude rozhodnuto o okruhu účastníků, je naprosto nezákonný. Jestliže Okresní soud ve Zlíně rozhodl dne 6. 12. 2010 o vyslovení, že matka a otec neprojevovali o dítě zájem a že není k osvojení třeba jejich souhlasu, tedy v době, kdy platnost blanketového souhlasu nebyla zpochybněna, bylo na místě, aby řízení zastavil, neboť zde byla splněna jiná podmínka (blanketový souhlas mající povahu veřejné listiny ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř.), která je alternativně pro rozhodnutí o osvojení vyžadována, a nebyl zde proto důvod zkoumat, zda rodiče nezletilého zájem projevovali, či neprojevovali. 43. Z obsahu spisu se nicméně podává, že o návrhu matky ze dne 28. 8. 2012 na určení, že udělený blanketový souhlas je neplatný, nebylo dosud rozhodnuto. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 2. 2013, č. j. 3 C 39/2012-285, bylo rozhodnuto, že soud žalobu zamítá, a to s odůvodněním, že neplatnost blanketového souhlasu k osvojení nelze uplatnit cestou určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť na uplatnění takové žaloby nemá matka naléhavý právní zájem, když veškeré námitky týkající se neplatnosti uděleného blanketového souhlasu lze uplatnit v incidenčním řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř. Usnesením ze dne 20. 6. 2013, č. j. 26 Co 144/2013-322, Krajský soud v Hradci Králové citovaný rozsudek okresního soudu zrušil, když uvedl, že je třeba matkou podaný návrh posoudit jako návrh na zahájení řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř., v němž má být rozhodnuto o neplatnosti blanketového souhlasu k osvojení. Uvedl přitom, že v dříve zahájeném incidenčním řízení bylo rozhodováno pouze o tom, zda matka a otec projevovali o nezletilého zájem a zda je k osvojení třeba jejich souhlasu, o platnosti matkou uděleného blanketového souhlasu však rozhodnuto nebylo. 44. Jako již bylo výše vyloženo, o platnosti blanketového souhlasu k osvojení musí být rozhodováno právě v režimu určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., a nikoliv v rámci řízení incidenčního podle ustanovení § 180a o. s. ř. Shora uvedený názor Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jakož i názor Krajského soudu v Hradci Králové, je proto třeba jako nesprávný odmítnout. 45. Bylo-li připomenuto, že teprve určovací žaloba o neplatnost blanketového souhlasu s osvojením může vytvořit pevný právní rámec pro posouzení účastenství v samotném řízení o osvojení, je zřejmé, že rozhodování soudu o osvojení musí nutně předcházet, a není-li tomu tak, pak je rozhodnutí o osvojení předčasné. Tento požadavek nemohl být naplněn rozhodnutím ze dne 14. 5. 2012, č. j. 14Nc 1171/2010-77, jímž byl „přeformulován“ výrok rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 12. 2010, č. j. 14 Nc 1171/2010-37. Takový postup soudu, jímž změní výrok již pravomocného rozhodnutí (vydaného před dvěma lety), aniž by takové rozhodnutí bylo napadeno opravným prostředkem, nemá oporu v žádném zákonném ustanovení, je třeba je považovat za nicotné, a nemůže proto vyvolávat žádné právní účinky. Protože však právní řád s vydáním nicotného rozhodnutí nepočítá, musí být formálně odklizeno. 46. O samotném návrhu budoucích osvojitelů na osvojení nezletilého bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 7. 2013, č. j. 43 Nc 913/2010-183, a to tak, že se návrh manželů S. zamítá. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2013, č. j. 59 Co 404/2013-237. Rozhodl-li Okresní soud ve Zlíně o návrhu na osvojení i přesto, že bylo vedeno řízení o návrhu na určení neplatnosti blanketového souhlasu k osvojení, o němž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, postupoval v rozporu s § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo na místě, aby řízení přerušil, a to až do doby, kdy bude o tomto návrhu rozhodnuto, jak bylo vyloženo výše. Shora označené rozsudky Okresního soudu ve Zlíně i Krajského soudu v Brně je proto třeba označit za předčasné. 47. Dovolací soud dále zdůrazňuje, že ani za předpokladu, že by o návrhu budoucích osvojitelů na osvojení nebylo rozhodnuto předčasně, učiněné právní závěry obou soudů by nemohly obstát. Rozhodnutí nelze založit na skutečnosti, že matka neudělila v řízení k osvojení svůj souhlas, přestože je takový souhlas k osvojení podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 12. 2010, č. j. 14 Nc 1171/2010-37, vyžadován, když takové rozhodnutí nemělo být, jak je vyloženo výše, vůbec vydáno a zároveň existuje blanketový souhlas k osvojení, jehož neplatnost nebyla deklarována. 48. Neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.). 49. S ohledem na výše uvedené a neboť jde o rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni a v řízení odvolacím, která jsou na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislá, považoval dovolací soud za nezbytné zrušit taktéž rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 2. 2013, č. j. 3 C 39/2012-285, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2013, č. j. 26 Co 144/2013-322, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 12. 2010, č. j. 14 Nc 1171/2010-37, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 5. 2012, č. j. 14 Nc 1171/2010-77, a to podle ustanovení § 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř. 50. V dalším řízení bude třeba nejdříve rozhodnout o návrhu ze dne 28. 8. 2012 na určení, že udělený blanketový souhlas je neplatný. Podle výsledku tohoto řízení soudy dále posoudí účastenství rodičů v řízení a potřebu případného řízení podle ustanovení § 180a o. s. ř. o osvojení a až teprve poté, co bude vymezen okruh účastníků řízení o osvojení, rozhodnou o návrhu osvojitelů na nezrušitelné osvojení nezletilého.

decision_1291.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1069.2015.1 Číslo: 17/2016 Právní věta: Jestliže advokát převezme do úschovy na základě smlouvy o úschově (§ 747 až 753 obč. zák. Poznámka redakce: Nyní jde o ustanovení § 2402 až 2408 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.) finanční prostředky, které pro něj jsou cizí věcí, aby s nimi naložil způsobem ujednaným ve smlouvě, a poté s nimi naloží v rozporu se smluvními podmínkami tak, že si je přisvojí, čímž způsobí klientům (svěřitelům) škodu, jde o trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, a nikoliv o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku. U trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je vznik škody spojen s nakládáním s cizím majetkem v rozporu s tím, jak byl pachatel povinen takový majetek opatrovat nebo spravovat, avšak záměrem pachatele není ani vlastní prospěch, ani prospěch nikoho jiného (srov. rozhodnutí č. 21/2002-I., II.Sb. rozh. tr.). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 11.11.2015 Spisová značka: 8 Tdo 1069/2015 Číslo rozhodnutí: 17 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Advokát, Cizí věc, Svěřená věc, Zpronevěra Předpisy: § 206 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Mgr. R. L. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 2 To 2/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 52 T 3/2014, byl obviněný R. L. uznán vinným v bodě I. 1a) až c) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodech I. 2), 4), II. 5) až 10) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě I. 3) přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými tak, že I. jako advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, poskytující právní služby pod názvem Advokátní kancelář L. (dále „advokátní kancelář“), v průběhu let 2009 až 2011 přijímal od svých klientů na bankovní účty advokátních úschov peněžní prostředky, které mu byly klienty na základě uzavřených písemných či ústních smluv o úschovách svěřeny do advokátní úschovy či jinak účelově určeny, přičemž takto svěřené finanční prostředky si v rozporu s podmínkami smluv, bez souhlasu a vědomí klientů, přisvojil a použil pro vlastní potřebu nebo k jinému než sjednanému účelu, kdy ve snaze zakrýt trestnou činnost a zneprůhlednit tok získaných finančních prostředků, toto po jejich obdržení na svůj úschovní bankovní účet rozděloval na menší obnosy, které následně postupně převáděl na své další bankovní účty – ať již úschovné, osobní či podnikatelské, kdy takto finanční prostředky často použil k dodatečnému vyplacení jím dříve přijatých a k jinému účelu použitých úschov a v případě, že nedisponoval dostatečnými finančními prostředky, tyto si opatřil podvodně získaným úvěrem u F. banky a takto: ad 1a) dne 28. 5. 2009 v B. jako schovatel uzavřel Smlouvu o úschově peněz a o svěřenectví majetku s MUDr. I. M. jako složitelem, když na podkladě této smlouvy přijal dne 2. 6. 2009 od složitele na bankovní účet vedený u U. banky, na jméno schovatele a splňující náležitosti zvláštního depozitního účtu částku ve výši 3 566 632 Kč, přičemž podle článku IV. uvedené smlouvy se zavázal jemu svěřené finanční prostředky vyplatit oprávněnému – společnosti D. C., a to ve lhůtě 7 pracovních dnů ode dne, kdy mu jakožto schovateli úschovy bude předložena listina prokazující pravomocné rozhodnutí soudu nebo dohoda složitele s oprávněním o určení právní závaznosti listiny sepsané v anglickém jazyku s označením „Settlement Agreement“ ve znění dodatků datovanou dnem 21. 5. 2009 a uzavřenou mezi složitelem, oprávněným a společností K. S. A., se sídlem Polská republika, (dále „společnost K.“), a společností D. H., když následně v rozporu s účelem úschovy a bez souhlasu a vědomí klienta ze složených finančních prostředků ve dnech 26. 6. 2009 a 29. 7. 2009 neoprávněně vybral v hotovosti částku ve výši 700 000 Kč, v době od 3. 6. 2009 do 31. 7. 2009 neoprávněně postupně převedl na další bankovní účet sloužící k přijímání úschov částku v celkové výši 2 866 632 Kč, přičemž částku 210 000 Kč převedl dne 3. 6. 2009 na bankovní účet Dražební společnost L. s poznámkou „půjčka společníka“, částku 256 666 Kč použil dne 2. 7. 2009 na výplatu jiné úschovy převedením na bankovní účet s poznámkou „výplata depozita A. R.“, částku ve výši 1 239 740 Kč postupně převedl ve dnech 3. 6. 2009 do 22. 6. 2009 na svůj běžný bankovní účet pro podnikající fyzickou osobu s poznámkou „vklad do podniku“ a zbývající částku ve výši 1 160 226 Kč postupně v době od 7. 7. 2009 do 31. 7. 2009 převedl na soukromý bankovní účet, ad 1b) dne 23. 11. 2009 v P. po předchozí ústní dohodě s MUDr. I. M. přijal od něho na bankovní účet vedený u U. banky na jméno obviněného částku ve výši 1 000 000 Kč účelově určenou jako rezervační poplatek pro plánovaný nákup činžovního domu v P. klientem, když v rozporu s tímto účelem, bez souhlasu a vědomí MUDr. I. M., částku v období od 23. 11. 2009 do 18. 12. 2009 postupně osmi převody převedl na svůj další úschovní účet a poté na své soukromé bankovní účty vedené u U. banky, ad 1c) po předchozí dohodě s MUDr. I. M. v P. přijal dne 15. 2. 2010 na bankovní účet vedený u U. banky na jméno obviněného a splňující náležitosti depozitního účtu částku ve výši 2 000 000 Kč a dne 17. 2. 2010 částku ve výši 909 066 Kč, obě účelově určeny k navýšení úschovy dle Smlouvy o úschově peněz a o svěřenectví majetku ze dne 28. 5. 2009, kdy následně v rozporu s účelem úschovy a bez souhlasu a vědomí klienta složené finanční prostředky postupně v době od 16. 2. 2010 do 13. 4. 2010 neoprávněně převedl na své další bankovní účty sloužící k přijímání úschov, následně dne 18. 2. 2010 použil částku 1 000 000 Kč na výplatujiné úschovy převedením na bankovní účet částku 9 000 Kč použil dne 16. 4. 2010 na výplatu jiné úschovy převedením na bankovní účet s poznámkou „A. V.“ a zbývající částky v celkové výši 1 900 000 Kč převedl ve dnech od 16. 2. 2010 do 22. 2. 2010 na svůj soukromý bankovní účet, čímž tak neoprávněnými machinacemi s finančními prostředky na uschovatelském účtu dosáhl ke dni 13. 4. 2014 zůstatku ve výši 66 Kč, který trval do 17. 1. 2011, kdy na tento účet byla poukázána úschova ve výši 10 000 000 Kč od společnosti H., čímž poškozenému MUDr. I. M., způsobil škodu ve výši 7 475 698 Kč, následně po výzvě právního zástupce společnosti K. [bod 1a)] uhradil dne 25. 1. 2011 na účet advokátní kanceláře JUDr. V. G. částku ve výši 7 304 686 Kč, k čemuž použil finanční prostředky z úschovy složené společností H., ad 2) dne 17. 1. 2011 v P. jako schovatel uzavřel se společností H., zastoupenou předsedou představenstva Ing. T. B. a členem představenstva P. M., jako složitelem Smlouvu o úschově peněz a svěřenectví majetku, na základě které přijal dne 17. 1. 2011 od složitele na bankovní účet u U. banky na jméno schovatele a splňující náležitosti zvláštního depozitního účtu částku ve výši 10 000 000 Kč jako jistiny prokazující vůli složitele k mimosoudnímu vyřízení sporných nároků mezi složitelem jako žalobcem a společností C. E. E. I. zapsanou v obchodním rejstříku Okresního soudu v Bratislavě, podnikající na území České republiky prostřednictvím organizační složky, zapsané v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze, (dále společnost „C. E.“), v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 121/2009, 32 Cm 111/2009, 71 Cm 97/2009, a na základě dodatku č. 1 k této smlouvě uzavřené dne 15. 3. 2011 měl svěřené finanční prostředky vrátit složiteli do 3 dnů od 15. 4. 2011, které nevrátil, neboť finanční prostředky použil k jinému účelu a ke dni skončení lhůty sjednání pro uvolnění úschovy, tj. k 18. 4. 2011, měl na uschovatelském účtu zůstatek 0 Kč, neboť v době od 17. 1. 2011 do 25. 1. 2011 převedl částku ve výši 2 695 380 Kč na své další bankovní účty sloužící k přijímání úschov a následně finanční prostředky použil tak, že dne 17. 1. 2011 převedl na svůj podnikatelský účet částku 100 000 Kč, částku 145 000 Kč použil dne 18. 1. 2011 na výplatu jiné úschovy převedením na bankovní účet s poznámkou „manželé Z.“, částku 59 975 Kč použil dne 18. 1. 2011 na výplatu jiné úschovy převedením na bankovní účet s poznámkou „daň z převodu nemovitosti“, částku 312 000 Kč použil dne 18. 1. 2011 na výplatu jiné úschovy převedením na bankovní účet s poznámkou „Šeková jistina, sml. pokuta“ a zbývající částky v souhrnné výši 2 078 405 Kč převedl ve dnech od 17. 1. 2011 do 25. 1. 2011 na svůj soukromý bankovní účet, dále částku 7 304 620 Kč použil dne 25. 1. 2011 na výplatu jiné úschovy převedením na bankovní účet s poznámkou „RSP 1165/09, M., M. CA“, přičemž tuto skutečnost se pokusil zakrýt tím způsobem, že složiteli předložil padělaný výpis ze svého shora uvedeného depozitního účtu, který měl osvědčovat, že z tohoto účtu byla dne 22. 4. 2011 odeslána částka 10 000 000 Kč na bankovní účet složitele, ačkoliv k tomuto datu byl na všech jeho bankovních účtech souhrnný zůstatek 1 560 398 43 Kč, čímž způsobil obchodní společnosti H. škodu ve výši 10 000 000 Kč; takto způsobenou škodu poškozené následně nahradil dne 17. 6. 2011 z neoprávněně čerpaných prostředků, které získal na základě smlouvy o úvěru ze dne 7. 6. 2011 od společnosti F. banka, ad 3) jako advokát advokátní kanceláře AK L., v úmyslu získat finanční prostředky pro výplatu úschovy společnosti H. a k úhradě dalších splatných závazků, požádal formou e-mailu dne 4. 5. 2011 F. banku o poskytnutí finančních prostředků ve výši 15 000 000 Kč na dobu 6 měsíců, kdy jako důvod vědomě nepravdivě uvedl „osvědčení equity své advokátní kanceláře pro účely jejího dalšího obchodního rozvoje“, přičemž na základě této žádosti doplněné přílohami, a to daňovým přiznáním jako advokáta, daňovým přiznáním Dražební společnosti L., Rozhodčí společnosti B., s ním F. banka dne 7. 6. 2011 v P. uzavřela Smlouvu o úvěru, v níž mimo jiné nepravdivě uvedl, že nemá žádné závazky po splatnosti, a na základě Smlouvy o úvěru obdrželúvěr ve výši 15 000 000 Kč na dobu 6 měsíců za účelem posílení provozního kapitálu v souvislosti s výkonem advokacie a úvěr mu byl dne 10. 6. 2011 v plné výši převeden z úvěrového účtu vedeného u F. banky na účet advokátní úschovy vedený na jméno obviněného u U. banky, když dne 17. 6. 2011 v rozporu se smluvními podmínkami a účelem úvěru použil částku 10 000 000 Kč k výplatě úschovy společnosti H. převodem na účet této společnosti a zbývající část úvěru ve výši 5 000 000 Kč převedl týž den v částkách 562 500 Kč a 4 437 500 Kč na další svůj účet advokátní úschovy a tyto následně použil k úhradě jiných závazků, přičemž neoprávněně vyčerpaný úvěr následně v plné výši vrátil F. bance zpět, a to tak, že neoprávněně použil finanční prostředky získané dne 31. 8. 2011 do úschovy od svých klientů manželů K. a M. V. a určených k jinému účelu, když částku 15 000 000 Kč postupnými převody po částkách 500 000 Kč převedl dne 14. 9. 2011 ze svého úschovného účtu na další úschovní účet a z tohoto účtu dne 19. 9. 2011 převedl na úvěrový účet vedený u F. banky, kde byly připsány dne 20. 9. 2011, ad 4) dne 19. 8. 2011 v P. jako schovatel uzavřel Smlouvu o úschově peněz a o svěřenectví majetku s Ing. K. V. a Ing. M. V. jako složiteli a obchodní společností A., zastoupenou jednatelkou P. P., jako oprávněným, na základě níž přijal dne 31. 8. 2011 od složitelů na bankovní účet vedený u U. banky na jméno schovatele a splňující náležitosti zvláštního depozitního účtu částku ve výši 16 000 000 Kč a v hotovosti částku 8 000 000 Kč, přičemž podle článku IV. Smlouvy se zavázal svěřené finanční prostředky vyplatit do 7 pracovních dnů poté, co mu jako schovateli úschovy bude předložen originální List vlastnictví, z něhož bude vyplývat vlastnické právo složitelů k předmětným nemovitostem, uvolní kupní cenu ve výši 23 832 714 Kč ve prospěch účtu oprávněného a částku 167 286 Kč sloužící k uhrazení daně z převodu nemovitosti uvolní ve prospěch bankovního účtu příslušného správce daně oproti předložení originálu Listu vlastnictví a daňového přiznání, přičemž ke dni 5. 10. 2011, kdy mu byl doručen List vlastnictví č. 2137 a byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků, tyto ve sjednané sedmidenní lhůtě neuvolnil, neboť finanční prostředky použil pro svou potřebu, když neoprávněnými operacemi s finančními prostředky měl ke dni 14. 10. 2011 zůstatek ve výši 1 500 000 Kč, neboť dne 14. 9. 2011 převedl částku 15 000 000 Kč (ve 30 případech po částce 500 000 Kč) na svůj další bankovní účet sloužící k přijímání úschov a následně tuto částku použil ke splacení úvěru ve výši 15 000 000 Kč získaného od F. banky, čímž tak oprávněné společnosti A. způsobil škodu ve výši 23 832 714 Kč, po urgencích k výplatě peněz převedl oprávněné společnosti postupně v době od 11. 11. 2011 do 30. 11. 2011 v různých částkách kupní cenu a též dne 30. 11. 2011 uhradil příslušnému správci daně z převodu nemovitosti ve výši 167 286 Kč, II. jako advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, v souvislosti s poskytováním právních služeb klientům realitní kanceláře A. r. si při realizaci prodeje nemovitostí neoprávněně přisvojil finanční prostředky složené jako kupní ceny, které mu byly klienty svěřeny do advokátní úschovy, a takto ad 5) dne 5. 3. 2012 v B. jako schovatel uzavřel s M. N. a M. T. jako složiteli a M. P. jako oprávněným Smlouvu o úschově peněz a svěřenectví majetku, na jejímž základě přijal dne 28. 3. 2012 od složitele na bankovní účet vedený u Č. na jméno schovatele a splňující náležitosti zvláštního depozitního účtu částku ve výši 2 100 000 Kč, přičemž podle článku III. předmětné smlouvy se zavázal svěřené finanční prostředky vyplatit ve lhůtě do 7 pracovních dnů ode dne, kdy mu jako schovateli úschovy bude předložen List vlastnictví, dle něhož bude zakoupená nemovitost náležet do podílového spoluvlastnictví složitelů, uvolnit částku 2 037 000 Kč ve prospěch účtu oprávněného – prodejce, zbývající částku 63 000 Kč uvolnit ve prospěch bankovních účtu příslušného správce daně oproti předložení daňového přiznání a daňovéhovýměru, přičemž ke dni 9. 7. 2012, kdy mu byl doručen List vlastnictví a byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků oprávněnému, takto neučinil, neboť neoprávněnými operacemi s finančními prostředky na schovatelském účtu ke dni uvolnění úschovy dne 18. 7. 2012 měl zůstatek ve výši 5 964 Kč, čímž tak M. P. způsobil škodu ve výši 2 037 000 Kč, které po četných urgencích oprávněného převedl na jeho bankovní účet dne 24. 8. 2012, ad 6) dne 22. 3. 2012 v B. jako schovatel uzavřel s L. J. jako složitelem a K. N. jako oprávněným Smlouvu o úschově peněz a o svěřenectví majetku, na jejímž základě přijal dne 26. 4. 2012 od složitele na bankovní účet vedený u Č. na jméno schovatele a splňující náležitosti zvláštního depozitního účtu částku ve výši 1 160 000 Kč, představující kupní cenu na nemovitost, přičemž dle článku III. předmětné smlouvy se zavázal jemu svěřené finanční prostředky vyplatit ve lhůtě 7 pracovních dnů ode dne, kdy mu jako schovateli úschovy bude předložen originál Listu vlastnictví, dle něhož bude zakoupená nemovitost náležet do vlastnictví složitele, uvolnit částku 1 065 200 Kč ve prospěch účtu oprávněného, částku 60 000 Kč ve prospěch účtu zprostředkovatele prodeje A. r. a částku 34 800 Kč ve prospěch účtu příslušného správce daně oproti předložení daňového přiznání a daňového výměru, přičemž ke dni 7. 6. 2012, kdy mu byl doručen originál Listu vlastnictví a byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků oprávněné, tak neučinil, neboť neoprávněnými operacemi s finančními prostředky na schovatelském účtu ke dni uvolnění úschovy 15. 6. 2012 měl zůstatek ve výši 217 267 Kč, čímž poškozené K. N. způsobil škodu ve výši 1 065 200 Kč, po urgencích k výplatě peněz převedl na účet poškozené – oprávněné dne 2. 7. 2012 částku 65 200 Kč, dne 3. 7. 2012 částku 1 000 000 Kč a dne 24. 8. 2012 zprostředkovateli A. r. částku 60 000 Kč, ad 7) dne 23. 3. 2012 v B. jako schovatel uzavřel s Ing. J. J. jako složitelem a Z. B. a H. K. jako oprávněnými Smlouvu o úschově peněz a svěřenectví listin, na jejímž základě přijal dne 26. 4. 2012 od složitele na bankovní účet vedený u Č. na jméno schovatele a splňující náležitosti zvláštního depozitního účtu částku ve výši 1 720 000 Kč, představující kupní cenu na nemovitost, přičemž dle článku III. předmětné smlouvy se zavázal jemu svěřené finanční prostředky vyplatit ve lhůtě 7 pracovních dnů ode dne, kdy mu jako schovateli úschovy bude předložen originál Listu vlastnictví, podle něhož bude zakoupená nemovitost náležet do vlastnictví složitele, uvolnit na dvakrát částku 834 200 Kč ve prospěch účtu oprávněných a částku 51 600 Kč ve prospěch účtu příslušného správce daně oproti předložení daňového přiznání a daňového výměru, přičemž ke dni 31. 5. 2012, kdy mu byl doručen originál Listu vlastnictví a byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků oprávněným, tak neučinil, neboť neoprávněnými operacemi s finančními prostředky na uschovatelském účtu ke dni uvolnění úschovy měl zůstatek ve výši 217 267 Kč, čímž poškozené H. K. způsobil škodu ve výši 834 200 Kč a škodu v téže výši též Z. B., teprve po urgencích k výplatě peněz převedl na účet oprávněné Z. B. dne 3. 7. 2012 částku 834 200 Kč a oprávněné H. K. dne 3. 8. 2012 částku 834 200 Kč, ad 8) dne 26. 3. 2012 v B. jako schovatel uzavřel s L. B. a A. B. jako složiteli a Ing. J. C. a Mgr. L. C. jako oprávněnými Smlouvu o úschově peněz a svěřenectví majetku, na jejímž základě přijal dne 11. 4. 2012 od složitelů na bankovní účet vedený u Č. na jméno schovatele a splňující náležitosti zvláštního depozitního účtu částku ve výši 2 060 000 Kč, představující kupní cenu na nemovitost, přičemž dle článku III. předmětné smlouvy se zavázal svěřené finanční prostředky vyplatit ve lhůtě 7 pracovních dnů ode dne, kdy mu jako schovateli úschovy bude předložen List vlastnictví, dle něho bude zakoupená nemovitost náležet do spoluvlastnictví složitelů, uvolnit dvakrát částku ve výši 999 100 Kč ve prospěch účtu oprávněných – prodejců a zbývající částku ve výši 61 800 Kč uvolnit ve prospěch bankovního účtu příslušného správce daně k uhrazení daně z převodu nemovitosti oproti předložení daňového přiznání a daňovéhovýměru, přičemž ke dni 16. 5. 2012, kdy mu byl doručen List vlastnictví a byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků oprávněným, tak neučinil, neboť neoprávněnými operacemi s finančními prostředky na schovatelském účtu ke dni uvolnění úschovy 15. 6. 2012 měl zůstatek ve výši 217 267 Kč, čímž tak Ing. J. C. a Mgr. L. C. způsobil škodu ve výši 1 998 200 Kč, když po četných urgencích oprávněných k výplatě peněz převedl na jimi určený bankovní účet dne 3. 7. 2012 částku 999 100 Kč a dne 12. 7. 2012 částku 999 100 Kč, ad 9) dne 13. 4. 2012 v B. jako schovatel uzavřel s JUDr. G. B. a RNDr. J. B. jako složiteli a společností K., zastoupenou jednatelem Mgr. Ing. T. K., jako oprávněným Smlouvu o úschově peněz a listin, na jejímž základě přijal od složitelů ve dnech 17. 4. 2012 a 18. 4. 2012 na bankovní účet vedený u Č. na jméno schovatele a splňující náležitosti zvláštního depozitního účtu částku ve výši 3 100 000 Kč, představující kupní cenu na nemovitost, přičemž dle článku IV. předmětné smlouvy se zavázal svěřené finanční prostředky vyplatit ve lhůtě 7 pracovních dnů ode dne, kdy mu bude jako schovateli úschovy předložen originál Listu vlastnictví, dle něhož bude zakoupená nemovitost náležet do spoluvlastnictví složitelů, uvolnit složenou kupní cenu ve prospěch účtu oprávněného, přičemž ke dni 23. 5. 2012, kdy mu byl doručen List vlastnictví a byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků, tak neučinil, neboť neoprávněnými operacemi s finančními prostředky na uschovatelském účtu ke dni uvolnění úschovy 1. 6. 2012 měl zůstatek ve výši 217 267 Kč, čímž tak poškozené oprávněné společnosti K., zastoupené jednatelem Mgr. Ing. T. K., způsobil škodu ve výši 3 100 000 Kč, když po urgencích ze strany oprávněného převedl na jím určený bankovní účet dne 3. 8. 2012 částku 2 100 000 Kč a dne 24. 8. 2012 částku 1 000 000 Kč, ad 10) dne 18. 4. 2012 v B. jako schovatel uzavřel s M. K. jako složitelem a A. D. jako oprávněným Smlouvu o úschově peněz a o svěřenectví majetku, na jejímž základě přijal dne 23. 4. 2012 od složitele na bankovní účet vedený u Č. na jméno schovatele a splňující náležitosti zvláštního depozitního účtu částku ve výši 780 000 Kč, představující kupní cenu na nemovitost, přičemž dle článku III. předmětné smlouvy se zavázal jemu svěřené finanční prostředky vyplatit ve lhůtě 7 pracovních dnů ode dne, kdy mu jako schovateli úschovy bude předložen originál Listu vlastnictví, dle něhož bude zakoupená nemovitost náležet do vlastnictví složitele, uvolnit částku ve výši 756 600 Kč ve prospěch účtu oprávněného a částku 23 400 Kč ve prospěch účtu příslušného správce daně k uhrazení daně z převodu nemovitosti oproti předložení daňového přiznání a daňového výměru, přičemž ke dni 3. 7. 2012, kdy mu byl předložen List vlastnictví a byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků oprávněnému, tak neučinil, neboť neoprávněnými operacemi s finančními prostředky na uschovatelském účtu ke dni uvolnění úschovy 16. 7. 2012 měl zůstatek ve výši 5 964 Kč, čímž poškozenému A. D. způsobil škodu ve výši 756 000 Kč, když po urgencích uvolnil oprávněnému částku 756 600 Kč dne 3. 8. 2012. 2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 5 za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokátní činnosti na dobu čtyř roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 2 To 2/2015, odvolání obviněného a poškozeného MUDr. I. M., podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v jehož podstatné části zopakoval argumenty, o něž opíral své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Soudům vytýkal, že dostatečně neobjasnily, kdo nakládal s penězi nebo jinou majetkovou hodnotou, a to zejména s ohledem na výpověď svědka M. Š., ředitele jeho kanceláře, jemuž soudy uvěřily v tom, že neměl k příslušným účtům přístupová práva a že se on sám ničeho nedopustil. Soudy podle něj ani neodstranily rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí tohoto svědka a ani nevzaly v úvahu skutečnosti, které nastaly v době, kdy probíhalo přípravné řízení, jež měly zásadní vliv na průběh dokazování a možnosti obhajoby (např. obviněný po zjištění nelegálního jednání M. Š. přesunul sídlo advokátní kanceláře a v důsledku výbuchu v ulici došlo ke zničení části důkazního materiálu). Obviněný poukázal na nedostatky v provedeném dokazování, které považoval za neúplné za situace, kdy proti sobě stojí tvrzení jeho a svědka M. Š., jehož výpověď soudy dostatečně neověřovaly, mimo jiné i ohledně příkazů k převodu podávaných elektronicky, kde je důležité, kdo má k dispozici tzv. token umožňující elektronický přístup k účtu, a bylo tak možné z elektronické paměti zpětně zjistit, jak a kdy bylo s účty nakládáno, včetně pouhého nahlížení do účtů. Ve všech případech, vyjma případu MUDr. I. M., existovala možnost, že s účtem manipuloval právě svědek M. Š., a nelze proto jednoznačně tvrdit, že to byl právě pouze obviněný, kdo tuto manipulaci prováděl. 5. Obviněný spatřoval neúplnost provedeného dokazování i v tom, že soudy nevyslechly všechny osoby, které mohly uvést rozhodné skutečnosti především k tomu, že o řadě smluv a manipulací s účtem nevěděl. Konkrétně poukázal na svědky P. P., svědka M. P., Ž. či R. Za důležité považoval rovněž provést dokazování za účelem objasnění způsobu, jakým byla vedena kniha, do které se zapisovaly podpisy, a v této souvislosti požadoval k prověření jím tvrzených skutečností vypracovat znalecký posudek z oborů písmoznalectví a chemie za účelem objasnění, zda v knize nedošlo k přemazání, odstranění a následnému záměrnému přelepení některých textů. Měly být rovněž vyslechnuty i pracovnice odpovědné za vedení této knihy. Vytýkal též, že nebyla zjištěna totožnost mladíka, který měl být podle svědectví K. J. přítomen u sepisování smlouvy. Obviněný poukázal i na další nedostatky v dokazování spočívající v tom, že nebyla řádně objasněna jeho obhajoba, že nevěděl o většině operací, které prováděl M. Š., a že nevěděl o tom, že docházelo k falšování dokladů, zejména uvedené knihy, do níž se zapisovaly úschovy. Podle obviněného, pokud by soudy řádně provedly dokazování, nemohl by být odsouzen za zločin zpronevěry, ale za jiný delikt, který by vycházel z toho, že nezvládal velkou šíři své advokátní činnosti, ale spoléhal na M. Š., neboť to nebyl obviněný, ale tento svědek, kdo sjednával a podepisoval smlouvy a manipuloval s prostředky na účtech. 6. Na základě těchto tvrzení obviněný odmítal právní posouzení jeho činu jako trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a poukázal (odkazem na rozhodnutí č. 21/2002 Sb. rozh. tr.) na skutkové podstaty přečinů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku či porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku, jež od sebe dělí zásadně forma zavinění. Zpochybnil, resp. považoval za neobjasněnou otázku, zda byl zodpovědný za kontrolu osoby, která v jeho advokátní kanceláři poskytovala služby, či za to, že ji ponechal bez takové kontroly, a to s vědomím, že jako člen kárné komise České advokátní komory znal její rozhodnutí K3/2009. Obviněný však považoval za sporné, zda by jeho jednání bylo možné podřadit pod hrubou nedbalost (§ 16 odst. 2 tr. zákoníku) ve smyslu § 221 tr. zákoníku, když nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem, a to zejména proto, že veškerá způsobená škoda byla uhrazena, což se promítlo i do výroku o trestu. 7. Odvolacímu soudu obviněný vytýkal, že se nevypořádal se všemi jím v odvolání namítanými výhradami a že řádně neprověřoval jeho obhajobu. I v odvolacím řízení navrhoval řadu důkazů k prověření pohybu na účtu u všech úschov, soud mu však nevyhověl a ztotožnil se s vyhodnocenímdůkazů nalézacím soudem i se závěrem o dostatečnosti provedeného dokazování. Soudy podle obviněného pochybily v tom, že důsledně nepřezkoumávaly jeho obhajobu zaměřenou na doložení toho, že pachatelem byl M. Š. 8. Obviněný v návaznosti na zmíněné shledal v konečném důsledku porušení práva na spravedlivý proces a při zmínce judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezů sp. zn. II. ÚS 669/05, sp. zn. III. ÚS 1104/08 a sp. zn. III. ÚS 888/14, konstatoval, že přestože byla jeho práva porušena nedodržením procesních předpisů, ve svém důsledku mají jeho argumenty hmotněprávní charakter, neboť na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu nelze učinit správné právní závěry. 9. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 2 To 2/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 52 T 3/2014, a dále aby postupoval podle § 265l tr. ř. 10. K podanému dovolání se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce, jenž zdůraznil, že dovolání obviněného je z velké části toliko opakováním jeho obhajoby uplatňované v průběhu celého trestního řízení, s níž se oba soudy náležitým způsobem vypořádaly. Poukázal na to, že většinu námitek nelze podřadit pod označený dovolací důvod, neboť se týkají procesních otázek, které by mohly být přezkoumány jen v případě extrémního rozporu, o který v této věci nejde, protože soudy dostály všem parametrům řádného, spravedlivého procesu, a je proto třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění tak, jak byla v trestním řízení učiněna. Nezjistil ani tzv. opomenuté důkazy, neboť nalézací soud věnoval dokazování velkou pozornost a provedl všechny důkazy, které byly k řádnému objasnění věci potřebné, a své rozhodnutí rovněž pečlivě a logicky zdůvodnil. Pokud byl ze strany obhajoby či obžaloby učiněn návrh na doplnění dokazování a tomuto nebylo vyhověno, soud rovněž věcně zdůvodnil, proč takový návrh nepřipouští, resp. proč jej považuje za nadbytečný. 11. Podle státního zástupce pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze námitky, jejichž prostřednictvím zpochybnil právní kvalifikaci svého jednání jakožto trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a domáhal se mírnějšího právního posouzení podle § 220 tr. zákoníku či nedbalostního přečinu podle § 221 tr. zákoníku. V případě nakládání s penězi v advokátní úschově mimo účel, k němuž mu byly svěřeny, shledal naplnění znaku přisvojení si cizí věci, a s ohledem na průběh činu shledal, že i když obviněný sice skutečně peněžní prostředky dodatečně vrátil, stalo se tak až s časovým odstupem, po četných urgencích poškozených a v zásadě za užití metody „vytloukání klínu klínem“, neboť proto, aby vrátil zpronevěřené či úvěrovým podvodem získané peněžní prostředky jednoho konkrétního poškozeného, zpronevěřil peněžní prostředky jiného poškozeného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 947/2013). Zjištěným jednáním tak obviněný naplnil znaky zločinů, jimiž byl uznán vinným, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. Přípustnost dovolání 12. Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky korespondují s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejž lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 13. Tento dovolací důvod zásadně slouží k nápravě právních vad, pokud vyplývají z nesprávnéhoprávního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, neboť postup při zjišťování skutku, jakož i jeho popis ve výroku rozsudku, jsou procesní kategorie založené na procesních ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 125, eventuálně § 134 tr. ř., a proto je zásadně nelze namítat na podkladě uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006). 14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutek, jak byl soudy zjištěn a popsán v příslušném výroku, případně jeho rozvedení v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního, příp. druhého stupně, Nejvyšší soud nemůže zásadně změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.) 15. Takto zákonem a judikaturou soudů stanovené meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vylučují na jeho podkladě přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani je neopravňují prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006). 16. Výjimku z těchto pravidel představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by však šlo tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O takový případ jde ovšem jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 11. 2004, a sp. zn. III. ÚS 177/04). Uvedený nesoulad může být dán i v případě, když vydaná rozhodnutí nejsou řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 621/15). Pokud však soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není Nejvyššímu soudu umožněno zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, usnesení ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 1701/11, nebo usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 443/14). 17. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v převážné části vytýkal nedostatky, které na jím označený dovolací důvod zásadně nedopadají, neboť v rozporu s ním brojil proti tomu, že soudy pro uznání jeho viny uvěřily výpovědi svědka M. Š., jenž podle obviněného předmětnou trestnou činnost spáchal. Na základě tohoto tvrzení se obviněný domáhal, aby soudy zkoumaly zavinění na straně tohoto svědka, a to ať již činěnými návrhy na doplnění dokazování, nebo požadavku na řešení jeho viny jako předběžné otázky. Svou odpovědnost obviněný shledával pouze v zanedbání kontrolní činnosti M. Š. jako ředitele své kanceláře. Tyto výhrady byly součástí obhajoby obviněného po celé toto trestní řízení, jíž se soudy nižších stupňů zabývaly a svá stanoviska k ní zaujaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. I přes toto konstatování však Nejvyšší soud se zřetelem na nutnost vyloučit existenci extrémního nesouladu v míře nezbytně nutné posuzoval postupy soudů obou stupňů a ve vztahu k obviněným vytýkaným nedostatkům a z obsahů napadených rozhodnutí i spisového materiálu shledal, že soudy provedly obsáhlé dokazování, řádnězkoumaly ve věci zajištěné důkazy a na vinu obviněného usuzovaly z celého komplexu důkazních prostředků, jež provedly zákonem předepsaným způsobem. 18. Protože soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci bez kardinálně logických rozporů a své závěry také dostatečně odůvodnily a nebyly zjištěny ani opomenuté či nehodnocené stěžejní důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10), Nejvyšší soud neměl důvod o správnosti učiněných skutkových zjištění pochybovat. Mohl tudíž na podkladě výroku o vině uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně posuzovat hmotněprávní výhrady obviněného týkající se nesprávnosti použité právní kvalifikace zločinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným v bodech 1), 2), 4) až 10) [jeho dovolání nesměřuje proti bodu 3)], a to i v reakci na zdůrazňovanou možnost posoudit jemu za vinu kladené činy jako trestné činy podle § 220 nebo 221 tr. zákoníku, které s označeným hmotněprávním důvodem dovolání korespondují. IV. Důvodnost dovolání 19. Trestného činu podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu, tj. škodu dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). 20. Základní skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tedy že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasivlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Věci svěřené jsou jak hotové cizí peníze, tak i cizí peněžní prostředky na účtu, na které se též vztahují ustanovení o věcech (srov. ustanovení § 496 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 21. Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). 22. V posuzované věci se obviněný trestných činů zpronevěry dopustil podle skutkových zjištění soudů tím, že jako advokát přijímal od svých klientů na bankovní účty advokátních úschov peněžní prostředky, které mu byly svěřeny klienty na základě Smlouvy o úschově peněz a o svěřenectví majetku [viz bod 1a), 1c), 2), 4), 5), 6), 8)] nebo Smlouvy o úschově peněz a o svěřenectví listin [viz bod 7), 9)] a zavázal se v rámci těchto Smluv poskytovat právní služby s tím spojené (např. při realizaci prodeje nemovitostí a poplatků s tím spojených), avšak v rozporu s těmito smlouvami neoprávněně bez souhlasu a vědomí klientů s finančními prostředky, jimi mu ke konkrétním účelům přesně vymezeným svěřenými, nakládal způsobem, jak je popsán v bodech 1), 2) až 10). Tytoprostředky převzaté do úschovy použil pro vlastní potřebu nebo k jinému než sjednanému účelu, ačkoli podle svěřeneckých smluv nebo smluv o úschovách byl povinen použít je pouze k úkonům ve smlouvách přesně vymezeným v návaznosti též na předem smluvně stanovené účely. K okamžiku, kdy byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků tím, že nastala ve smlouvě konkretizovaná událost, na niž byla vázána povinnost obviněného tyto svěřené finanční prostředky uvolnit z advokátní úschovy, tak neučinil, neboť tyto prostředky již dříve užil podle svého, zásadně ke svému užitku. Klientům, tj. poškozeným, tak způsobil škodu v bodě 1a) až c) ve výši 7.304.686 Kč a v bodech 2), 4), 5) až 10) v částce 44 457 514 Kč. Obviněný vzniklou škodu později nahradil. 23. Obviněný uvedeným způsobem zneužil finanční prostředky svěřené mu do advokátní úschovy na základě smlouvy o úschově, která byla podle občanského zákoníku účinného v době činu (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) upravena v § 747 odst. 1, 2, podle něhož smlouvou o úschově vznikne složiteli právo, aby schovatel movitou věc od něj do úschovy převzatou řádně opatroval. Ve smlouvě bylo možné dohodnout, že schovatel může věc odevzdat do úschovy dalšímu schovateli. Podle § 749 odst. 1, 2 obč. zák. má schovatel povinnost převzatou věc opatrovat dohodnutým způsobem a nebyla-li dohoda o způsobu úschovy uzavřena, povinnost ji opatrovat pečlivě, jakož i vrátit věc složiteli na požádání i před uplynutím sjednané doby úschovy, když sám nebyl oprávněn vrátit ji dříve, ledaže věc nemůže pro nepředvídatelnou okolnost bezpečně nebo bez vlastní škody opatrovat. Podle ustanovení § 750 obč. zák., není-li ujednáno a ani z okolností zřejmé, jak dlouho má být věc v úschově, může složitel kdykoli žádat vrácení věci a schovatel může věc kdykoli vrátit. 24. Účastníky smlouvy jsou složitel a schovatel. Schovatelem může být osoba fyzická i právnická. Rozlišovacím znakem pro smlouvu o úschově je předmět závazku, který zde spočívá v opatrování cizí věci, zdržení se jejího užívání a posléze vrácení složiteli. Schovatel je povinen plnit povinnosti vyplývající ze smlouvy o úschově osobně. Dalšímu schovateli může odevzdat věc jen tehdy, pokud to bylo ve smlouvě výslovně sjednáno. Učiní-li tak bez souhlasu složitele, odpovídá sám za škodu na věci; jde o odpovědnost objektivní. Od sjednaného způsobu opatrování věci se může schovatel odchýlit spíše výjimečně, jen pokud to vyžadují významné okolnosti věci. Základní povinností schovatele je řádné, pečlivé opatrování věci, která byla převzata do úschovy. Schovatel je povinen vrátit věc složiteli ihned po uplynutí doby, na kterou byla úschova sjednána, a složitel je povinen věc převzít. Složitel je však oprávněn žádat vrácení věci kdykoliv, tedy i před uplynutím sjednané doby, a to z jakéhokoliv důvodu či pohnutky. Vrácena musí být ta věc, která byla předána do úschovy (tím se rozumí také to, že bude vrácena vcelku, nikoliv po částech), nemůže být poskytnuto jiné, náhradní plnění, třeba v penězích. Schovatel je povinen vrátit věc na místě ve smlouvě sjednaném. Není-li takto místo určeno nebo nevyplývá-li toto místo ze zvláštní povahy věci (movité věci jako mobiliář v domě), pak na místě, kde má schovatel sídlo nebo bydliště (srov. FIALA J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1692; shodně ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I, 2. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009, s. 2250 až 2256; dále srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010). 25. Ve věci advokátních úschov je toto obecné právní vymezení smlouvy o úschově doplněno usnesením představenstva České advokátní komory č. 7/2004 ze dne 28. 6. 2004, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, ve znění pozdějších změn a doplňků, které stanoví v článku 2 odst. 4 (ve znění účinném v době spáchání skutku), že pokud ve smlouvě uzavřené s klientem (článek 1 odst. 1) není stanoveno jinak, veškeré prostředky musí být klientovi vyplaceny okamžitě nebo v nejbližším termínu, který pro výplatu stanoví banka v podmínkách pro vedení účtu, anebo za podmínek odsouhlasených klientem. O podmínkách banky pro výplatu prostředků advokát klienta informuje před převzetím prostředků do úschovy. Nestanoví-li právní předpis jinak, vyplatí advokát klientovi na základě jeho žádosti prostředky uložené na účtu některým ze způsobů uvedených v článku 2 odst. 1 písm. a) až c).26. Nejvyšší soud v projednávané věci na podkladě těchto pravidel se zřetelem na obsah připojeného spisu shledal, že podle povahy konkrétně obviněným uzavíraných smluv je zřejmé, že obviněný jako advokát se svými klienty – poškozenými uzavřel ve všech případech smlouvy o úschově. Podle jejich obsahu není pochyb o tom, že poškození obviněnému na základě těchto smluv svěřili do úschovy své finanční prostředky a pro jejich určení a realizaci, eventuálně vrácení, stanovili zcela konkrétně dohodnuté podmínky a zcela jasně z nich vyplývá, za jakých okolností byl obviněný oprávněn s nimi nakládat. Nebyl tudíž oprávněn se svěřenými finančními prostředky disponovat jinak, než jak tyto smlouvy stanovily. Obviněný však těmto povinnostem nedostál a zpronevěřil se uvedenému účelu jejich svěření, neboť část z nich převedl na svůj soukromý bankovní účet, na svůj podnikatelský účet či na další bankovní účty sloužící k přijímání úschov [skutky ad I. 1a), b), c), 4)], eventuálně je použil ke splacení podvodně vylákaného úvěru u F. banky [skutek ad I. 3)], dále je používal na uhrazení jinde chybějících finančních prostředků [skutek ad I. 2), 4)] či ke krytí a zastření jiné neoprávněné manipulace s penězi v advokátní úschově jiného klienta [skutky ad II. 5) až 10)]. Jednal tudíž v rozporu s účelem, k němuž mu byly tyto finanční prostředky klienty svěřeny, a tyto prostředky si přisvojil. 27. Obviněný uvedený trestný čin spáchal jako advokát, ve smyslu shora uvedeného usnesení představenstva České advokátní komory byl oprávněn k úschovám, tedy osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to v podobě péče o zabezpečování zájmů poškozeného, k níž se na základě smluvních ujednání zavázal. Tyto povinnosti jsou vymezeny rovněž i v obecné rovině v § 16 a 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k výši způsobené škody se u obou zločinů zpronevěry jedná o způsobení škody velkého rozsahu, neboť u obou zločinů škoda přesáhla hranici 5 000 000 Kč (§ 138 tr. zákoníku). 28. Ve vztahu k subjektivní stránce těchto trestných činů Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se soudy s otázkou zavinění obviněného v potřebné míře vypořádaly. Lze jen připomenout, že soud prvního stupně (viz strana 35 jeho rozsudku) uzavřel, že obviněný uvedený čin spáchal minimálně v nepřímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], neboť věděl, že s finančními prostředky uloženými na účtech určených pro advokátní úschovy není oprávněn bez souhlasu složitele nakládat jinak nežli striktně v souladu s účelem svěření vymezeným ve smlouvě o úschově, avšak i přesto tyto z uvedeného účtu zřízeného pro účely advokátních úschov převedl na jiné účty, než byl v souladu se smlouvami povinen a oprávněn. Tento soud vymezil i okamžik dokonání uvedeného trestného činu, který spojil s momentem, kdy obviněný v rozporu s ujednáními finanční prostředky z úschovního účtu vyvedl, a to vědom si všech z toho pramenících důsledků, když je osobou s právnickým vzděláním, nadto bývalým členem kárné komise České advokátní komory, a byl proto srozuměn i s možným negativním dopadem svého jednání do majetkové sféry poškozených. Skutečnost, že obviněný následně uhradil vzniklou škodu, soudy zcela správně považovaly už pouze za náhradu způsobené škody. 29. Nejvyšší soud na základě těchto úvah a závěrů v souladu se závěry soudů prvního i druhého stupně shledal, že činem, jenž je obviněnému kladen za vinu, byly naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. 30. Z uvedeného je zřejmé, že když bylo po všech stránkách prokázáno, že obviněný naplnil znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, vylučuje tento závěr možnost posoudit jeho jednání jako trestné činy podle § 220 či § 221 tr. zákoníku. 31. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést k námitce obviněného, že měl být uznán vinným trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, eventuálně porušením povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku, že se o tyto trestné činy jednat nemůže proto, že dopadají na jiné skutkové okolnosti. Je třeba připomenout, žeNejvyšší soud musí své úvahy činit jen podle skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, což znamená, že obviněný je tím, kdo úmyslně neoprávněně disponoval se svěřenými finančními prostředky klientů, jež si přivlastnil. 32. O trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku jde tehdy, když pachatel poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, kterou jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládat s ním. Taková povinnost může být vedle zákonného ustanovení určena i smlouvou. Jednání u tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel způsobí jinému škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. 33. Podstatou u trestného činu podle § 220 tr. zákoníku je sice vznik škody na spravovaném cizím majetku, ale na rozdíl od trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku tuto škodu zákon nespojuje s tím, aby v souvislosti s ní pachatel obohatil sebe nebo někoho jiného. Tím se tyto trestné činy od sebe zásadně liší, protože i když zákon u trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku předpokládá vznik škody, dochází k ní zásadně tím, že pachatel tohoto trestného činu poruší svou povinnost spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob. Škoda u tohoto trestného činu proto vzniká nedodržením postupů a stanovených povinností pečovat o svěřený majetek nebo nakládat s ním v zájmu takového majetku či osoby, která jej vlastní, nebo nesplněním povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek v rámci zásad řádné péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborné péče a náležitého obhospodařování majetku. Škoda se tak projeví v majetkové sféře poškozeného ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku (srov. rozhodnutí č. 55/1971 Sb. rozh. obč. nebo č. III/1967, s. 51 Sb. rozh. tr.), ale pachatel si takový cizí spravovaný majetek nebo jeho část nebo takovou cizí věc nepřisvojí. Nedojde u něj k obohacení (srov. rozhodnutí č. 21/2002-I., II. Sb. rozh. tr.). Škoda zde vzniká proto, že pachatel činí neoprávněné nebo nesprávné či jinak nezodpovědné manipulace s takovým majetkem. 34. Protože se trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody je subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. 35. Ze shora uvedených důvodů je třeba požadavek obviněného, aby jemu za vinu kladený čin byl posouzen jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku, považovat za zcela vyloučený, neboť tato právní kvalifikace je možná jen v případě nedbalostního zavinění, kdežto obviněný v posuzované věci trestné činy spáchal úmyslně. 36. Protože Nejvyšší soud shledal, že o vině obviněného bylo rozhodnuto na podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami, dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

decision_1292.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.61.2015.1 Číslo: 81/2016 Právní věta: I podle ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona ve znění účinném před 1. 1. 2014 platilo, že pro účely uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka byl za zajištěného věřitele pokládán věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen (pouze) zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. Jde (i před 1. 1. 2014 šlo) o výčet taxativní. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 11.11.2015 Spisová značka: 29 ICdo 61/2015 Číslo rozhodnutí: 81 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Insolvence Předpisy: § 2 písm. g) IZ ve znění do 31.12.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 43 ICm 3005/2013, 104 VSPH 275/2014 (KSUL 43 INS 104/2008). I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 19. února 2014, č. j. 43 ICm 3005/2013-36, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) žalobu (podanou 6. 9. 2013), kterou se žalobce (Ing. I. G.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka G. CH., s. r. o.) určení, že pohledávka žalobce ve výši 345 267 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je zajištěna majetkem dlužníka (bod I. výroku). Dále uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12 467,84 Kč (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že nevykonatelná pohledávka žalobce [vycházející z dohody o obchodní spolupráci a vyrovnání závazků a pohledávek ze dne 3. 3. 2005, uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem (dále jen „dohoda“)] není zajištěnou pohledávkou (žalobce není zajištěným věřitelem), jelikož nejde o žádný z případů taxativně vypočtených vustanovení § 2 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu odkázal též na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 929/0 (přijaté posléze s účinností od 1. 1. 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], uváděje, že změna dikce § 2 písm. g) insolvenčního zákona toliko potvrdila, že tam provedený výčet byl výčtem taxativním i před 1.1. 2014. 3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2014, č. j. 43 ICm 3005/2013, 104 VSPH 275/2014-55 (KSUL 43 INS 104/2008), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč (druhý výrok). 4. Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dohodu uzavřenou mezi žalobcem a dlužníkem (G. CH., s. r. o.) nelze přiřadit žádnému ze zajišťovacích prostředků taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona (ve znění účinném před i po 1. 1. 2014). II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Konkrétně dovolatel míní, že insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 12. 2013 nevylučoval ujednání zajištění v jiné formě než uvedené v ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona, s tím, že vzhledem k principu legitimního očekávání mu nelze klást k tíži změnu zákonného ustanovení v době, kdy (jsa přesvědčen o demonstrativnosti výčtu) své nároky zajistil způsobem, který považoval za korespondující ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona. 7. Dovolatel má dále za to, že soudy měly „respektovat vůli stran při uzavírání dohody směřující k zajištění závazku“ a posoudit dohodu případně jako smlouvu o zřízení zástavního práva ke zboží nacházejícímu se ve skladu dlužníka, k čemuž dodává, že výklad podaný soudy je v rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení uvedenou v § 5 písm. c) insolvenčního zákona, jež zakazuje omezit práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení. Dovolatel je proto přesvědčen, že s jeho pohledávkou mělo být nakládáno jako se zajištěnou. 8. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné a zdůrazňuje, že výčet možných způsobů zajištění v ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona je úplný a pohledávka dovolatele v insolvenčním řízení není zajištěna. 9. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). III.Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud má dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., když otázka, zda výčet zajišťovacích prostředků byl v ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, výčtem taxativním, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 11. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 13. Podle ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona pro účely tohoto zákona se rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. 14. V této podobě platilo uvedené ustanovení od přijetí insolvenčního zákona do 31. 12. 2013. Bodem 2. článku I části první zákona č. 294/2013 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2014 v § 2 písm. g) za slova „a to“ vloženo slovo „jen“, k čemuž se v důvodové zprávě k vládnímu návrhu této novely (jenž byl následně přijat co do dotčeného ustanovení v nezměněné podobě) uvádí: 15. „Změna (doplnění) § 2 písm. g) insolvenčního zákona má za cíl potvrdit, že výčet přednostně uspokojovaných zajištění v tomto ustanovení je výčtem taxativním, bez zřetele k tomu, že vnitrostátní úprava zná nebo bude znát i jiné typy zajištění, jež ovšem podle své povahy právo přednosti nezasluhují (a jejich prosazení v insolvenčním řízení by naopak smysluplné řešení dlužníkova úpadku mařilo). Srov. např. § 2045 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ‚nový občanský zákoník’). Úvahy o možném rozšíření ‚práva přednosti’ je pro účely úpadkového práva vždy nutné vést ve spojení s posouzením, zda prosazovaná míra ‚přednosti’ té které zájmové skupiny věřitelů ve skutečnosti nepovede k nevratnému poškození smyslu a účelu insolvenčního řízení, jež má sloužit především jako předvídatelný a spravedlivý proces poměrného uspokojení nezajištěných (obecných) věřitelů dlužníka. 16. Podle doplnění textu § 2 písm. g) insolvenčního zákona se zajištěním pro potřeby insolvenčního zákona rozumí pouze tam vyjmenované zajištění, ne již například (typicky) dohoda o srážkách ze mzdy, která je v novém občanském zákoníku výslovně považována za zajištění (§ 2045 a násl. nového občanského zákoníku). Dohoda o srážkách ze mzdy se svou povahou spíše blíží utvrzení a její masové použití by mohlo negativně ovlivnit využitelnost oddlužení formou splátkového kalendáře. Jelikož je nicméně takováto dohoda zajištěním podle hmotného práva, rozšiřují se blokační účinky § 109 odst. 1 písm. b) i na ni tak, aby nemohlo dojít k tomu, že věřitel, který nebude podle insolvenčního zákona věřitelem zajištěným, své zajištění přesto prosadí. “ 17. Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů ausnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Srov. shodně např. též důvody rozsudků velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 (jde o rozsudek uveřejněný pod č. 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008 (jde o rozsudek uveřejněný pod č. 34/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 (jde o rozsudek uveřejněný pod č. 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 (jde o rozsudek uveřejněný pod č. 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 18. Výčet zajišťovacích prostředků obsažených v ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona ve znění účinném před 1. 1. 2014 nevzbuzuje ani v rovině jazykového výkladu, ani v rovině výkladu e ratione legis pochyb o tom, že co do „práva přednosti“, jež se z něj podává pro takto zajištěné věřitele, je výčtem taxativním (úplným), bez zřetele k tomu, zda v mimoinsolvenčních poměrech existují i jiné zajišťovací prostředky. Řečené dokládá výše citovaná důvodová zpráva (potvrzující záměr zpřesnit text již platného pravidla, nikoli snahu toto pravidlo změnit) a pochybnosti nesdílí ani literatura (srov. např. dílo Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 13). 19. Obdobným způsobem bylo vykládáno v poměrech upravených zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), též ustanovení § 28 odst. 1 ZKV, jež za „oddělené věřitele“, kteří mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna, považovalo věřitele pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník nebo postoupením pohledávky dle § 554 obč. zák. V rozsudku ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1194/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2009, pod číslem 12, Nejvyšší soud při výkladu onoho ustanovení uzavřel, že tam obsažená úprava je úpravou kogentní a výčet situací, kdy lze konkursnímu věřiteli přiznat postavení odděleného věřitele, je taxativní. 20. Princip legitimního očekávání tedy dovolateli nesvědčil (s přihlédnutím k posledně označenému rozhodnutí mohl nejvýše legitimně očekávat, že výklad § 2 písm. g) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, bude podán ve stejném duchu jako výklad § 28 odst. 1 ZKV). 21. Lze tedy shrnout, že i podle ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona ve znění účinném před 1. 1. 2014 platilo, že pro účely uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka byl za zajištěného věřitele pokládán věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen (pouze) zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. Jde (i před 1.1. 2014 šlo) o výčet taxativní.22. Poukaz dovolatele (pro účely vymezení otázky, jež měla založit přípustnost dovolání) na základní zásadu insolvenčního řízení vyjádřenou v ustanovení § 5 písm. c) insolvenčního zákona (jež určuje, že nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce), zjevně též neobstojí, jelikož dovolatel nemá pro účely uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele proto, že mu je nepřiznává insolvenční zákon, nikoli proto, že by jeho práva omezil insolvenční soud svým rozhodnutím nebo insolvenční správce svým postupem. 23. Ve světle výše uvedeného pak nemůže dovolatel uspět ani s poslední námitkou týkající se porušení základních zásad insolvenčního řízení (konkrétně zákazu omezení práv věřitele nabytých v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení). 24. Zbývá dodat, že závěr, že jakákoliv část dohody (z 3. 3. 2005), byť i jen vzdáleně nepřipomíná ujednání o smluvně zřízeném zástavním právu (srov. § 152 a násl. obč. zák., ve znění účinném v době uzavření dohody) ani jakýkoliv jiný prostředek zajištění z těch, jež jsou taxativně vypočteny v § 2 písm. g) insolvenčního zákona (ve znění účinném před i po 1. 1. 2014), je zcela zřejmý. 25. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

decision_1293.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3849.2014.1 Číslo: 90/2016 Právní věta: Sama skutečnost, že se advokát v rámci výkonu svého povolání a v důsledku nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci ocitl v konfliktní, emočně vypjaté, stresující či lidsky nepříjemné situaci, u něho nepředstavuje vznik nemajetkové újmy, za kterou by odpovídal stát podle zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nejde-li o zjevný exces v porovnání s obdobnými situacemi, které jsou s výkonem advokacie běžně spojené. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 11.11.2015 Spisová značka: 30 Cdo 3849/2014 Číslo rozhodnutí: 90 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Advokacie, Odpovědnost státu za škodu Předpisy: § 31a odst. 1 předpisu č. 82/98Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 15 Co 395/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. O b v o d n í s o u d pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 34 C 215/2011-186, že žalovaná je povinna omluvit se žalobci za nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla nesprávným úředním postupem policejního komisaře (výrok I), a že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok II). Dále soud prvního stupně žalobu v části, v níž se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 85 000 Kč spolu s příslušenstvím zamítl (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok IV). 2. M ě s t s k ý s o u d v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 15 Co 395/2013-251, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I a II) tak, že zamítl nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu formou omluvy a peněžního zadostiučinění ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím. V zamítavém výroku (III) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění. Žalobce byl jako právní zástupce osob podávajících vysvětlení osobně přítomen při podání vysvětlení paní E. P., pana V. M., paní M. S. a pana V. Š. Úřední záznamy o podání vysvětlení sepisoval policejní komisař por. Mgr. R. K. Přes jeho nesouhlas žalobce pořizoval při podání vysvětlení M. S. a V. Š. zvukové záznamy a odmítl uposlechnout pokyn komisaře, aby se nahrávání zdržel. Policejní komisař posléze, ve snaze předejít konfliktu se žalobcem, nahrávání žalobci umožnil. Při podání vysvětlení dále policista vyzval žalobce, aby prokázal zmocnění k zastupování M. S., ten to odmítl s tím, že klientka udělila plnou moc do protokolu, navíc z přítomnosti žalobce na úkonu je již zřejmé, že k zastupování klientky je zmocněn. K dalšímu střetu mezi policejním komisařem a žalobcem došlo v okamžiku, kdy žalobce požádal policejního komisaře o vydání stejnopisu protokolu o podání vysvětlení. Komisař nejprve odmítl, aby následně jeho vydání podmínil v té době již nesplnitelnou podmínkou úhrady poplatku, který však v době ukončení podání vysvětlení nebylo komu zaplatit a sám komisař odmítl finanční hotovost od žalobce přijmout. Mgr. K. následně spolu s npor. Mgr. S. podal na žalobce stížnost u České advokátní komory, která byla odložena jako nedůvodná. 4. Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně shledal, že postup policejního komisaře byl nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Policejní komisař se dopustil nesprávného úředního postupu, a zasáhl tak do práv a svobod osob zúčastněných na podání vysvětlení tím, že zakazoval žalobci, aby z podání vysvětlení pořizoval zvukové záznamy. I na výslech osoby podávající vysvětlení podle trestního řádu je třeba aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 5 As 37/2009, ve kterém bylo řešeno pořizování zvukového záznamu ve správním řízení. Ztotožnil se s argumentací Nejvyššího správního soudu, že za situace, kdy ve správním řízení není pořizování zvukových záznamů upraveno, nelze je bez dalšího odepřít s argumentací, že účastník řízení pořizováním zvukového záznamu hrubě ruší pořádek. Rovněž odkázal na Stanovisko oboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČR, podle kterého by bylo nelogické, aby osoba podávající vysvětlení či její advokát, kteří znají obsah podaného vysvětlení, si nemohli nahrát zvukový záznam podaného vysvětlení. 5. Další nesprávný úřední postup policejního komisaře shledal soud prvního stupně jak v požadavku komisaře, aby žalobce prokázal zmocnění k zastupování vyslýchaného klienta písemnou plnou mocí, tak ve způsobu vyřízení žádosti žalobce o vydání stejnopisu protokolu, byť žalobce právo na jeho vydání neměl. Zabýval se i rolí advokáta při zastupování klienta podávajícího vysvětlení na Policii ČR, přičemž konstatoval, že osoba podávající vysvětlení nemá právo nahlížet do spisu, pořizovat si z něj opisy, a toto právo nesvědčí ani jejímu advokátu, který může pouze objasňovat význam jednotlivých úkonů a jejich možných dopadů na klienta. Toto bylo v předmětném případě zkresleno, když vzhledem k vyhrocené atmosféře žalobce podával námitky proti protokolaci i vzneseným otázkám přímo do protokolu, aniž by postupoval cestou konzultací s klientem, k tomuto řádnému postupu však měl policejní komisař žalobce vést. 6. Postup policejního komisaře tak byl soudem prvního stupně kvalifikován jako jednání, kterým policejní komisař zasáhl do řádného, nestranného a svědomitého plnění svých služebních povinností, čímž ohrozil pověst bezpečnostního sboru a zasáhl do práv osob podávajících vysvětlení, ale i do práv žalobcových. 7. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci tak vznikl nárok jak na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě požadované omluvy, tak nárok na finanční odškodnění nemajetkové újmy. Oprávněnost obou forem odškodnění shledal s ohledem na postoj dohledových orgánů (nadřízený policejní orgán i dohledový státní zástupce), které na rozdíl od soudu zaujaly ke stížnostem žalobce negativní stanovisko. Zejména však přihlédl k osobě žalobce, který je na úroveň komunikace mezilidmi citlivý a v daném případě v jednání Mgr. K. vnímal výraznou nadřazenost policejního komisaře v komunikaci s ním i klientem i snahu dominovat v oboru, ve kterém má znalostní nedostatky. Stejně vnímali jednání policisty i klienti žalobce. Omluva je tak podle soudu prvního stupně způsobilá očistit žalobce jako advokáta před jeho klienty a finanční zadostiučinění ve výši přiznaných 15 000 Kč postačuje k reparaci jeho újmy, když jednající komisař mu ve většině jeho namítaných bodů vyhověl (tj. připustit nahrávání, opravy protokolů, následně mu vydal protokol). 8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že samotný nesprávný úřední postup nebo existence nezákonného rozhodnutí se neodškodňuje. Předpokladem úspěšnosti žaloby na náhradu škody podle § 13 OdpŠk i na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a OdpŠk je existence škody či nemajetkové újmy, nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu a příčinné souvislosti mezi nimi. Nemajetkovou újmu není třeba prokazovat pouze v případě, že nesprávným úředním postupem je nepřiměřená délka řízení, což není případ žalobce. 9. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem v žalobním návrhu vylíčené jednání policejního komisaře bylo objektivně způsobilé pro vznik tvrzené nemajetkové újmy. Popsané jednání nemohlo advokátu, který musí být nadán právní erudicí, schopností profesionálně a korektně řešit i emotivně vypjaté spory a situace, způsobit natolik závažnou újmu, aby mu vznikl nárok na náhradu imateriální újmy podle zákona 82/1998 Sb. Skutečnosti popsané žalobcem, a to ani v případě jejich prokázání, tak nebyly způsobilé snížit vážnost advokáta před jeho klientem či před jeho stavovskou organizací, Českou advokátní komorou. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobci jako advokátu nemohla jednáním policejního komisaře vzniknout žádná zákonem č. 82/1998 Sb. reparovatelná újma. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, ve kterém namítá, že v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v neoprávněném zásahu do základních práv a svobod jedince vzniká nemajetková újma (§ 31a odst. 1 OdpŠk) již samotným zásahem do základních práv a svobod (shodně nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/2010). Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu však na rozdíl od názoru Ústavního soudu presumuje vznik nemajetkové újmy pouze v případě nepřiměřené délky řízení, v jiných případech podle § 31a odst. 1 OdpŠk se požaduje, aby byla nemajetková újma prokázána. Dovolatel má za to, že tato otázka hmotného práva by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, a to v souladu s výše citovaným nálezem Ústavního soudu. 11. Podle žalobce odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, podle které v případě neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačuje, že takový zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008). 12. Žalobce dále namítá, že v judikatuře Nejvyššího soudu není dosud řešena otázka, zda je advokát povinen snášet vyšší míru nesprávného úředního postupu, kterým je zasahováno do jeho základních práv a svobod, včetně práva na ochranu osobnosti, aniž by mu tím vznikla nemajetková újma, protože je advokát, tudíž požívá nižší míru první ochrany nežli jiní jednotlivci. 13. Žalobce uvádí, že podle něho na straně policisty došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Dále namítá, že z napadeného rozsudku nelze vůbec zjistit, na základě jakých skutkových zjištění odvolací soud rozhodoval, a že rozsudek odvolacího soudu trpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1 písm. e) a ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., neboť ve věci rozhodoval vyloučený soudce a nesprávným postupemodvolacího soudu v průběhu odvolacího řízení byla žalobci odňata možnost jednat před soudem. 14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř“. 16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 18. V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda byl zásah do práv žalobce jako advokáta zastupujícího své klienty v trestním řízení, spočívající v tvrzeném nesprávném úředním postupu policisty při podání vysvětlení ze strany klientů žalobce, způsobilý přivodit vznik nemajetkové újmy na straně žalobce. Uvedená otázka nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. IV. Důvodnost dovolání 20. Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval otázkou, ve kterých případech a jakým způsobem se nemajetková újma prokazuje, a kdy ji naopak prokazovat není třeba a její vznik se předpokládá. 21. Nejvyšší soud přijal závěr, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V). 22. Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla. 23. Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. 24. Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvodypro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.). Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011). 25. Jinými slovy, neprokazuje se, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným – srov. KOLBA, J., in KOLBA, J., ŠULÁKOVÁ, M.: Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci, 1. vyd. Praha: Leges, s. 55. 26. Nejvyšší soud neshledal důvod se od uvedených závěrů odchýlit ani v nyní posuzovaném případě. 27. Z výše uvedeného tedy pro nyní posuzovaný případ plyne, že aby žalobci vznikla odškodnitelná nemajetková újma, muselo by se jednat o situaci, ve které by jakákoliv osoba v postavení žalobce mohla důvodně pociťovat vznik újmy. 28. Při posuzování této otázky nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce do situace, ve které mu měla vzniknout újma, vstoupil v postavení advokáta. Jako advokát v trestním řízení měl za úkol dohlížet na dodržování práv svých klientů, poskytovat jim právní pomoc tak, aby byla šetřena veškerá jejich práva, a dbát na to, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s předpisy trestního práva. Lze předpokládat, že při této činnosti, stejně jako při výkonu advokacie obecně, bude advokát nucen obhajovat a prosazovat svůj (popř. klientův) názor proti názoru jiných osob, bude se dostávat do situací konfliktních, emotivně vypjatých a často i stresujících či lidsky nepříjemných. Advokát tedy musí určitou míru duševní nepohody, která mu vznikne při výkonu jeho povolání, předpokládat a snášet. 29. Stejnou míru nepohody ostatně musí předpokládat a snášet i každý soudce, který je ze strany účastníků řízení či jejich zástupců vystaven kritice, ať již oprávněné, nebo neoprávněné, a emočně vypjatým, stresujícím situacím v průběhu ústních jednání (více viz níže u vypořádání námitky vady řízení spočívající v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce). 30. Ne každá újma, která člověku v životě vznikne, je odškodnitelná. Právo uznává za hodnu nápravy jen některou újmu. Vždy je třeba brát v úvahu intenzitu a délku trvání nestandardního duševního stavu, slabá a krátkodobá duševní nepohoda nemusí být odčiněna (např. nebude odškodnitelná újma na zdraví spočívající v drobné oděrce). Tak i v případě žalobce bylo nutno posoudit, zda mu vznikla nadměrná újma větší než pouhá duševní nepohoda běžně spojená s výkonem advokacie. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. 31. V posuzovaném případě veškeré tvrzené nesprávné úřední postupy policejního komisaře měly spočívat v tom, že policejní komisař prosazoval jiný výklad právních předpisů než žalobce coby advokát a že mezi policistou a žalobcem vznikaly rozepře ohledně zákonného průběhu podání vysvětlení. S takovými spory o výklad právních předpisů musel žalobce počítat, neboť jejich řešení je jedním z důvodů, proč se advokát podání vysvětlení svých klientů účastní. Psychický diskomfort spojený s řešením těchto sporů proto spadá mezi běžné důsledky výkonu advokacie, které byly popsány výše a které musí být advokát připraven snášet.32. I v případě advokáta, jenž v řízení zastupuje svého klienta, může nastat situace, kdy mu v důsledku protiprávního jednání orgánů státu vznikne odškodnitelná nemajetková újma. Muselo by se však jednat o výrazný až extrémní zásah do práv advokáta. K tomu v posuzovaném případě nedošlo. Za extrémní zásah, objektivně způsobilý vyvolat újmu ve sféře žalobce jako advokáta, nelze považovat to, že policista rozporoval právo advokáta, resp. jeho klienta, pořizovat zvukový záznam z podání vysvětlení, odmítal přijmout udělení plné moci do protokolu, odmítal zaprotokolovat určité skutečnosti, na jejichž zaprotokolování advokát trval, odmítal vydat advokátovi po skončení podání vysvětlení protokol, podal na advokáta k České advokátní komoře stížnost, která byla odložena jako nedůvodná, apod. 33. Nejvyšší soud výše uvedeným rozhodně nemíní aprobovat situace, kdy orgány státu jednají nevhodně nebo v rozporu se zákonem. Prostředkem nápravy však v takovém případě (nejedná-li se o výše zmíněný výrazný nebo extrémní zásah do osobnostních práv advokáta) nemůže být konstrukce nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. Vhodným řešením naopak bude podání stížnosti na postup policisty. Ze skutkových zjištění v posuzované věci plyne, že žalobce tohoto prostředku využil, avšak jeho stížnosti nebyly shledány důvodnými. 34. Opačné závěry nevyplývají ani z judikatury citované žalobcem, která se týká zcela odlišných skutkových situací. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, se týká prokazování vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, řeší zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům a nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, se týká trestního řízení a řešení stížnosti pro porušení zákona. Obecným závěrům učiněných v těchto nálezech ohledně principu právního státu a lidské důstojnosti závěry Nejvyššího soudu neodporují. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, na který žalobce rovněž odkazuje, se týká práva na ochranu osobnosti, a na posuzovanou věc se tedy nevztahuje. V něm přijatý závěr, že pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná § 11 obč. zák., je navíc obdobou závěru, který Nejvyšší soud učinil ve vztahu k nemajetkové újmě podle zákona č. 82/1998 Sb. – a totiž že se neprokazuje, jak se žalobce cítí (tedy následek ve sféře žalobce), ale zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se mohl cítit poškozený (tedy že způsob výkonu veřejné moci byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit jeho práva). 35. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal správným názor odvolacího soudu, že v žalobě vylíčené jednání příslušníka policie nebylo způsobilé vyvolat tvrzenou nemajetkovou újmu na straně žalobce. Dovolání tedy není důvodné. 36. Nejvyšší soud se nezabýval námitkami žalobce ohledně toho, zda se policista v posuzovaném případě dopustil nesprávného úředního postupu. Jestliže obstál první důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání v rozsahu uvedených námitek nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 37. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že z napadeného rozsudku nelze vůbec zjistit, na základě jakých skutkových zjištění odvolací soud rozhodoval. Tento závěr žalobce dovozuje z toho, že v napadeném rozsudku je uvedeno, že „skutečnosti tvrzené žalobcem, a to ani v případě jejich prokázání,“ nebyly způsobilé snížit vážnost advokáta. Podle žalobce tak není zřejmé, zda má odvolací soud skutečnosti tvrzené žalobcem za prokázané. Odvolací soud však uvedenou formulací pouze vyjádřil stejnou skutečnost, kterou v předchozím odstavci popsal i Nejvyšší soud, a sice že se jižnezabýval prokazováním a posuzováním tvrzeného nesprávného úředního postupu, když zjistil jiný důvod, pro který nemůže být žalobě vyhověno (absenci vzniku újmy). Napadený rozsudek tak není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, a námitka žalobce tvrdící opak nemůže přípustnost dovolání založit. 38. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud otázkou, zda v řízení nedošlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 39. Za takovou vadu považuje žalobce skutečnost, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě jiného právního posouzení věci, než jaké bylo doposud předmětem úvah soudu prvního stupně. Podle žalobce se tak jednalo o nepřípustné překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. 40. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). 41. V posuzovaném případě však k vydání překvapivého rozhodnutí, jak je vymezeno v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nedošlo. Odvolací soud založil napadený rozsudek na závěru, že žalobci nemohla vzniknout nemajetková újma. Uvedenou otázkou se zabýval i soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že nemajetková újma žalobci způsobena byla. Tento závěr soudu prvního stupně žalovaná v odvolání napadla. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu pak nemůže spočívat pouze v tom, že odvolací soud určitou otázku k odvolací námitce žalované právně posoudil jinak než soud prvního stupně. 42. Žalobce dále v dovolání namítá, že ve věci samé rozhodoval u odvolacího soudu v tříčlenném senátu vyloučený soudce Mgr. Š. H. Důvod k vyloučení tohoto soudce spatřuje žalobce v tom, že na tohoto soudce a jeho matku podal dne 31. 12. 2013 Mgr. M. Š. žalobu, ve které tvrdí, že se tento soudce a jeho matka dopustili vůči Mgr. Š. neetického a korupčního jednání. K takovému jednání vůči Mgr. Š. mělo podle Mgr. Š. docházet mimo jiné i při projednání nyní posuzované věci žalobce odvolacím soudem. Odvolací soud totiž např. usnesením č. j. 15 Co 395/2013-240 nepřipustil bezplatné zastupování žalobce Mgr. Š. jako obecným zmocněncem. 43. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. 44. Nejvyšší soud připomíná judikaturu, podle které korektně formulované stížnosti sice mohou vzbudit určitou nelibost dotčeného soudce, avšak s ohledem na to, že kritika je běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům, příp. jejich zástupcům, který by byl důvodem pro vyloučení soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01). 45. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že důvodem pro vyloučení soudce nemůže být okolnost, že proti tomuto soudci byla osobou, která v řízení nebyla připuštěna jako zástupce žalobce, podána žaloba, v níž je kritizován postup soudce v jednotlivých soudních řízeních. Soudce jako reprezentant veřejné moci může být (a často také je)objektem i neoprávněné kritiky, současně je však třeba přepokládat a požadovat od soudce vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u ostatních občanů (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01). Samotná kritika postupu soudce (navíc ze strany jiného subjektu než účastníka řízení), byť učiněná formou podání žaloby, bez dalšího nezaloží vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení, příp. jejich zástupcům, který by byl takové povahy a intenzity, aby objektivně mohl způsobit podjatost soudce. 46. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1294.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2015, sp. zn. 30 Nd 201/2013, ECLI:CZ:NS:2015:30.ND.201.2013.1 Číslo: 96/2016 Právní věta: České soudy mají pravomoc zahájit řízení o schválení právního úkonu učiněného v dědickém řízení za nezletilého, který má obvyklý pobyt v jiném členském státě Evropské unie, než je Česká republika, výhradně za podmínek čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 11.11.2015 Spisová značka: 30 Nd 201/2013 Číslo rozhodnutí: 96 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Příslušnost soudu mezinárodní Předpisy: čl. 12 odst. 3 Nařízení () č. 2201/2003 čl. 8 Nařízení () č. 2201/2003 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud v řízení o určení místní příslušnosti podle § 11 odst. 3 o.s.ř. rozhodl tak, že se neurčuje, který soud věc projedná a rozhodne. 1. M ě s t s k ý s o u d v Brně usnesením ze dne 27. 4. 2010, č. j. 60 D 420/2010 – 5, zahájil řízení o dědictví po Mgr. G. M., zemřelé dne 8. 5. 2009 v N. Provedením úkonů v řízení o dědictví byla pověřena jako soudní komisařka notářka JUDr. M. M. Soudní komisařka zjistila, že zemřelá byla občankou České republiky, v době smrti trvale bytem B. Manžel zemřelé, B. J. E. M., toho času bytem K., a dvě nezletilé děti, M. M. a E. J. M., toho času bytem K., žili v N. Jelikož obě nezletilé děti měly obvyklé bydliště mimo území České republiky, Městský soud v Brně ustanovil usnesením ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 40 Nc 82/2010, za kolizního opatrovníka nezletilých matku zemřelé, PaedDr. D. M. Ustanovení opatrovníka bylo dne 27. 4. 2011 potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 18 Co 101/2011. 2. Dne 14. 7. 2011 uzavřeli účastníci, Ing. M. S., sestra zemřelé zastupující pozůstalého manžela, a PaedDr. D. M., CSc., kolizní opatrovnice nezletilých pozůstalých dětí, dědickou dohodu. 3. V průběhu dědického řízení došlo k úmrtí PaedDr. D. M., načež Městský soud v Brně dne 7. 10. 2011 určil usnesením sp. zn. 40 P 71/2011 nezletilým dětem nového kolizního opatrovníka, syna pozůstalé sestry, D. S. Ke změně zastoupení došlo i na straně pozůstalého manžela, který stáhl plnoumoc udělenou pozůstalé sestře M. S. a nechal se v dědickém řízení dále zastupovat advokátkou JUDr. F. Právní zástupkyně pozůstalého manžela v dědickém řízení dne 2. 8. 2012 uvedla nové skutečnosti, a to že pozůstalá měla obvyklé bydliště v době úmrtí v N., v B. měla pouze vedený trvalý pobyt, který ovšem neodpovídal skutečnosti. Dále upozornila na dědické řízení, které již proběhlo v N, a předložila nizozemské potvrzení o dědickém právu ze dne 14. 3. 2011. Účastníci na jednání vyjádřili souhlas s dědickou dohodou uzavřenou původně dne 14. 7. 2011 a pozměněnou takovým způsobem, aby odpovídala dědickému řízení, které již proběhlo v N. 4. Jelikož byla tato dohoda uzavřena za nezletilé děti, podléhala dále schválení opatrovnického soudu. Dne 3. 8. 2012 proto soudní komisařka předložila spis Městskému soudu v Brně ke schválení právního úkonu – dědické dohody – za nezletilé děti. Městský soud v Brně přípisem ze dne 29. 3. 2013 vrátil soudní komisařce dědický spis bez věcného vyřízení se sdělením, že obě nezletilé děti žijí dlouhodobě mimo území České republiky, a tedy mimo obvod Městského soudu, a v České republice mají navíc ukončen pobyt občana ČR. V návaznosti na to soudní komisařka dne 18. 4. 2013 požádala Městský soud o vydání usnesení o místní nepříslušnosti a postoupení věci Nejvyššímu soudu podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) k určení místně příslušného soudu, který věc projedná a rozhodne. Městský soud v Brně přípisem ze dne 19. 6. 2013 opětovně vrátil soudní komisařce dědický spis bez věcného vyřízení s vyjádřením, že řízení o schválení právního úkonu za nezletilého u něj nebylo zahájeno, jelikož si je soud vědom své nepříslušnosti. Proto nemůže ani vyslovit svou místní nepříslušnost a rozhodnout o předložení věci Nejvyššímu soudu. 5. Soudní komisařka se proto dne 10. 7. 2013 obrátila na Nejvyšší soud se žádostí o určení místně příslušného soudu, který bude rozhodovat o schválení právního úkonu uzavření dědické dohody za nezletilé pozůstalé děti, ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. 6. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. platí, že jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. 7. V případě, kdy je Nejvyššímu soudu přímo předložen návrh na určení soudu, který věc projedná a rozhodne (tj. tehdy, jestliže řízení v dané věci před žádným z českých soudů dosud neprobíhá), a to společně se žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení, zkoumá Nejvyšší soud v rámci postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. i podmínky pravomoci českých soudů (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Nd 290/2013, a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod č. 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se na Nejvyšší soud obrací přímo soudní komisařka, aniž by před Městským soudem v Brně v předmětné věci probíhalo řízení o schválení právního úkonu za nezletilé, musí se Nejvyšší soud předně vypořádat s otázkou, zda je dána pravomoc soudů České republiky řízení v uvedené věci zahájit. 8. Z členství České republiky v Evropské unii plyne povinnost vnitrostátních soudů aplikovat příslušné přímo použitelné předpisy unijního práva přednostně před vnitrostátním právem. Vzhledem k tomu, že nezletilé pozůstalé děti, jakož i pozůstalý manžel, mají obvyklé bydliště na území N., je nutné posoudit přednostní použití unijních předpisů, v projednávaném případě konkrétně nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále „nařízení Brusel II bis“). Dané nařízení se podle svého čl. 1 odst. 1 písm. b) „vztahuje na občanskoprávní věci týkající se … přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti“, přičemž dle čl. 1 odst. 2 písm. e) se tato působnost týká (krom jiného) „opatření k ochraně dítěte spojených se správou, zachováním a nakládáním se jměním dítěte“. Článek 1 odst. 3 písm. f) nařízení Brusel II bis nicméně vylučuje z věcné působnostinařízení věci týkající se správy jmění nebo dědictví. S ohledem na takto vymezenou věcnou působnost se Nejvyšší soud zabýval otázkou, jakou povahu má řízení o schválení právního úkonu za nezletilého, učiněného v rámci v dědickém řízení, a zda je lze charakterizovat jako „opatření k ochraně dítěte spojené se správou, zachováním a nakládáním jmění dítěte“ v rámci výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. e) nařízení Brusel II bis, nebo zda jde o věc nebo opatření vyloučené z věcné působnosti nařízení Brusel II bis ve smyslu tzv. „dědické výjimky“ uvedené v jeho čl. 1 odst. 3 písm. f). 9. Vzhledem k tomu, že nelze přijmout jednoznačný závěr, zda dát přednost negativnímu či pozitivnímu vymezení působnosti nařízení, a jasné vodítko pro obdobný případ nelze najít ani v judikatuře Soudního dvora, nejedná se o acte clair ani o acte éclairé (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Cilfit). Nejvyšší soud, jako soud jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, proto usnesením ze dne 25. 6. 2014, č. j. 30 Nd 201/2013 – 87, řízení přerušil a požádal na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudní dvůr Evropské unie o odpověď na následující předběžnou otázku: 10. Je-li za nezletilého jeho opatrovníkem uzavřena dědická dohoda, která ke své platnosti vyžaduje schválení soudem, jedná se ze strany soudu o opatření ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b), nebo o opatření ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. f) nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000? 11. Rozsudkem ze dne 6. 10. 2015 ve věci C-404/14 Soudní dvůr rozhodl takto: 12. „Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládáno v tom smyslu, že schválení dědické dohody uzavřené opatrovníkem nezletilých dětí za tyto děti představuje opatření týkající se výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, které proto spadá do rozsahu působnosti posledně uvedeného nařízení, a nikoliv opatření týkající se dědictví ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. f) uvedeného nařízení, které je z rozsahu působnosti tohoto nařízení vyloučeno.“ 13. Soudní dvůr tedy dospěl k závěru, že schválení dědické dohody je opatřením přijatým s ohledem na právní způsobilost nezletilého, které má chránit jeho nejlepší zájem a týká se přímo právní způsobilosti fyzické osoby. Skutečnost, že o schválení bylo požádáno v rámci dědického řízení, nemůže být z hlediska posouzení, zda toto opatření spadalo do dědického práva, určující. Nutnost získat schválení opatrovnického soudu je přímým důsledkem osobního stavu a způsobilosti dětí a je opatřením k ochraně dítěte spojeným se správou, zachováním a nakládáním se jměním dítěte v rámci výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu nařízení Brusel II bis (odst. 28–31 rozsudku). Soudní dvůr nicméně reagoval na úvahu Nejvyššího soudu, zda by rozdělením procesu rozhodování o dědictví do dvou různých členských států – státu, kde bylo zahájeno dědické řízení, a státu obvyklého bydliště dítěte podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis – nebyl ohrožen nejlepší zájem dítěte. V tomto ohledu poznamenal, že podle čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis jsou soudy členského státu příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti i v jiných řízeních, než která jsou uvedena v odstavci 1 tohoto článku, v případě, že dítě má jednak silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti má v tomto členském státě obvyklé bydliště nebo je dítě státním příslušníkem tohoto členského státu, a jednak všechny strany řízení v době zahájení řízení příslušnost soudů tohoto členského státu výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly a je to v zájmu dítěte. V projednávaném případě tak lze založit příslušnost soudu, kterému byla předložena ke schválení dědická dohoda, i když tento soud není soudem obvyklého bydliště dítěte, pokud jsou splněny výše uvedené podmínky (odst. 36–37 rozsudku).14. Nejvyšší soud proto konstatuje, že promítnutí závěrů Soudního dvora o aplikovatelnosti nařízení Brusel II bis na řízení o schválení úkonu za nezletilého má za následek nutnost posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů podle relevantních ustanovení daného nařízení. 15. Podle čl. 8 nařízení Brusel II bis jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. 16. Podle čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis jsou soudy členského státu příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti i v jiných řízeních, než která jsou uvedena v odstavci 1 (tj. řízení o návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné), v případě, že a) dítě má silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti má v tomto členském státě obvyklé bydliště nebo dítě je státním příslušníkem tohoto členského státu, b) všechny strany řízení v době zahájení řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly a je to v zájmu dítěte. 17. V projednávané věci mají nezletilí obvyklé bydliště v Nizozemsku. Mezinárodní příslušnost pro řízení o schválení právního úkonu za ně je proto podle čl. 8 nařízení Brusel II bis svěřena nizozemským soudům. Nejsou tedy v danou chvíli splněny podmínky § 11 odst. 3 o. s. ř. stran pravomoci českých soudů k tomu, aby byl Nejvyšším soudem určen soud, který věc projedná a rozhodne. Nejvyšší soud z toho důvodu rozhodl, že se neurčuje, který soud je příslušný k projednání a rozhodnutí této věci, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. 18. Obiter dictum Nejvyšší soud v souladu s rozsudkem Soudního dvora poukazuje na možnost založení mezinárodní příslušnosti podle čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis. 19. V tomto ohledu Nejvyšší soud poznamenává, že pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená nařízením Brusel II bis jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost, což znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti (bod 12 preambule nařízení Brusel II bis). Vyjma místa obvyklého bydliště tak mohou být za přesně stanovených podmínek k projednání příslušné i soudy, jejichž příslušnost jinak dána není. Ve smyslu čl. 12 odst. 3 nařízení ale strany musí příslušnost daného soudu výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijmout a současně musí být naplněna podmínka silného vztahu dítěte k členskému státu a podmínka souladu se zájmem dítěte. 20. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 12. 11. 2014, ve věci C-656/13, L proti M, ustanovení čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis umožňuje založit příslušnost soudu členského státu, v němž dítě nemá obvyklé bydliště, i v případě, že u zvoleného soudu neprobíhá žádné jiné řízení, přičemž ustanovení čl. 12 odst. 3 vykládané ve světle čl. 16 vyžaduje, aby byla prokázána existence výslovné nebo přinejmenším jednoznačné shody ohledně uvedené prorogace příslušnosti mezi všemi účastníky řízení, a to nejpozději ke dni, kdy je návrh na zahájení řízení nebo jiná obdobná písemnost podán ke zvolenému soudu. Strany tak existencí výslovné nebo jednoznačné shody, ve spojení s naplněním dalších podmínek, mohou založit příslušnost konkrétního soudu, který by jinak k projednání příslušný nebyl. Prorogace soudu, která představuje jistou výjimku z obecné příslušnosti určené podle obvyklého bydliště dítěte, je tak spojena jak s mezinárodní příslušností (pravomocí) soudu, tak s místní příslušností, a otázka mezinárodní příslušnosti (pravomoci) se proto s otázkou místní příslušnosti kryje (obdobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 4 Nd225/2011). 21. V posuzované věci dosud nedošlo k zahájení řízení o schválení právního úkonu za nezletilé, neboť Městský soud v Brně nereagoval na podnět soudní komisařky k zahájení tohoto řízení ze dne 3. 8. 2012. Nelze tedy vyloučit, že by případně ke dni zahájení takového řízení mohly být splněny podmínky čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis, zakládající pravomoc českých soudů ke schválení právního úkonu za nezletilé, tj. existence silného vztahu dítěte k České republice, výslovné či jiným jednoznačným způsobem učiněné přijetí příslušnosti soudu účastníky řízení, přičemž pravomoc českého soudu by musela být v zájmu nezletilých. 22. V tomto ohledu nelze přehlédnout, že silný vztah nezletilých k České republice je dán v souladu s demonstrativním výčtem v čl. 12 odst. 3 písm. a) nařízení Brusel II bis jejich občanstvím, neboť jsou jak občany Nizozemského království, tak občany České republiky. Zbývá tedy zjistit stanovisko v úvahu přicházejících účastníků řízení o schválení právního úkonu za nezletilé k možnému vedení řízení před soudy v České republice, když schválení úkonu za nezletilého v České republice je v zájmu nezletilých, neboť prodlužování procesu schválení úkonu by jenom oddálilo možnost další dispozice s majetkem. Zjištění výše uvedeného stanoviska je na soudní komisařce. 23. Pokud budou v době zahájení řízení splněny předpoklady pro použití čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis, je prorogovaný soud i místně příslušným, a není potřeba určení místně příslušného soudu ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř.

decision_1295.pdf

Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2015, sp. zn. Tpjn 304/2014, ECLI:CZ:NS:2015:TPJN.304.2014.1 Číslo: 51/2015 Právní věta: Vykonavatele soudního exekutora, provádí-li z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel, lze za splnění dalších zákonných podmínek pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 11.11.2015 Spisová značka: Tpjn 304/2014 Číslo rozhodnutí: 51 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Stanovisko Hesla: Úřední osoba Předpisy: 4 předpisu č. 262/2006Sb. 40/1964 Sb. § 524 § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Z o d ů v o d n ě n í : Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“), a čl. 14 odst. 1 písm. f) Jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo stanovisko k otázce, zda lze vykonavatele soudního exekutora pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 tr. zákoníku. Tento návrh učinil předseda trestního kolegia na základě podnětu nejvyššího státního zástupce ze dne 2. 7. 2014, z něhož vyplývá, že Nejvyšší státní zastupitelství zaznamenalo v rámci výkonu své působnosti ohledně uvedené otázky rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu. Nejvyšší státní zástupce ve svém podnětu uvedl, že otázka, zda je vykonavatel soudního exekutora úřední osobou, není v rámci judikatury Nejvyššího soudu řešena poprvé a i v minulosti se soudy k této složité právní otázce stavěly protichůdně. Podání podnětu k zaujetí stanoviska bylo iniciovánousnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1396/2013, v němž se Nejvyšší soud postavil na stanovisko, že vykonavatele soudního exekutora není možno pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 tr. zákoníku. Obdobný názor pak Nejvyšší soud zaujal i v rozsudku ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tz 65/2013, v němž uvedl, že vykonavatele ani další zaměstnance soudního exekutora nelze považovat za úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Poukázal mj. na to, že přenesení některých činností soudním exekutorem na jiné osoby je možné, ale přenesení osobního statusu exekutora, a tím i statusu úřední osoby, možné není. Podobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 478/2004, konstatoval, že poškozený jako zaměstnanec soudního exekutora podle § 27 odst. 1 exekučního řádu se nenacházel v postavení veřejného činitele, neboť takové postavení má jen soudní exekutor. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na to, že uvedené závěry učinil Nejvyšší soud i přesto, že v uvedených rozhodnutích zmínil i zcela opačný názor dříve judikaturou zaujatý, a to bez toho, aby jej zcela odmítl či důvodně prohlásil za již překonaný. Jde o rozhodnutí publikované pod č. 49/2001 Sb. rozh. tr., v němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 4 To 810/2000, vyslovil, že „… pokud poškozený vystupoval jako soudní vykonavatel, jehož úkolem bylo zajistit soupis movitých věcí povinného na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního usnesení, je veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 trestního zákona“. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 3 Tz 168/2001, konstatoval, že „… soudní vykonavatele provádějící dražbu a s ní spojené úkoly je nutno považovat ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 trestního zákona za odpovědné pracovníky soudu, kteří se podíleli na plnění úkolů společnosti a státu a používali přitom pravomoci, která jim byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena“. Nejvyšší státní zástupce ve svém podnětu rovněž zmínil, že řešení uvedené problematiky je složité a ani na Nejvyšším státním zastupitelství nepanuje na ni jednotný názor. Ve vyjádření k dovolání obviněného ve věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 6. 3. 2014, zn. 6 Tdo 1396/2013, zaujalo Nejvyšší státní zastupitelství právní názor, že status úřední osoby má osoba právě z důvodu výkonu určité činnosti. Z tohoto úhlu pohledu pak nepochybně vykonavatel soudního exekutora plní úkoly státu a společnosti a používá přitom svěřené, byť delegované pravomoci. Ztotožňuje se proto spíše s extenzivním výkladem předmětného hmotně právního pojmu, tak jak byl prezentován v rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2001 Sb. rozh. tr. a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 168/2001. Otázkou, zda lze vykonavatele soudního exekutora pokládat za úřední osobu, se na své poradě dne 26. 6. 2014 zabývalo i trestní kolegium Nejvyššího soudu v rámci projednávání návrhu na publikaci rozhodnutí, které tuto otázku řešilo (srov. shora již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1396/2013). Po obsáhlé diskusi, v níž zazněly protichůdné názory, a po seznámení se s názory připomínkových míst (rovněž protichůdnými) dospělo k závěru, že je vhodné zpracovat stanovisko k dané otázce. Nejvyšší soud si prostřednictvím předsedů krajských soudů vyžádal a opatřil též další rozhodnutí soudů, jimiž se jen doložila jejich nejednotná rozhodovací praxe a odlišné pohledy na řešení sporné právní otázky. Je možné zde zmínit např. rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. 10. 2013, sp. zn. 2 T 326/2013, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že (stručně vyjádřeno) ve svém bydlišti fyzicky napadl dva vykonavatele soudního exekutora, kteří na základě pověření u něho prováděli exekuci – soupis movitých věcí. K odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 13 To 559/2013, zrušil napadený rozsudek a věc postoupil místně příslušnému správnímu orgánu, který by mohl věc projednat jako přestupek. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud po poukazu na zákonný text a dřívepublikovanou judikaturu učinil závěr, že vykonavatele soudního exekutora nelze považovat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) [ale ani podle písm. d)] tr. zákoníku. Citované ustanovení dopadá výlučně na soudního exekutora, který je osobou jmenovanou ministrem spravedlnosti a musí splňovat přesně stanovené požadavky. Opačný výklad by totiž znamenal neúměrné zvýšení počtu úředních osob. V další věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 122/2012 se pověřený vykonavatel soudního exekutora nenacházel v postavení poškozeného (jak tomu bylo v naprosté většině výše zmíněných věcí), nýbrž v pozici obviněného. Rozsudkem jmenovaného soudu byl uznán vinným mj. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že v uvedené pozici při provádění exekuce proti povinnému překročil svou pravomoc (v rozsudku blíže popsaným způsobem). Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 4 To 69/2013, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě uznal obviněného vinným přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku (těmi byl uznán vinným i napadeným rozsudkem soudu prvního stupně). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je třeba zmínit, že také tento soud s poukazem na zákonnou úpravu a standardní judikaturu (nejen Nejvyššího soudu, ale i Nejvyššího správního soudu) dospěl k závěru, že vykonavatele soudního exekutora nelze považovat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) [ale ani podle písm. d)], odst. 2 tr. zákoníku, jelikož nevykonává vrchnostenskou pravomoc, ale pouze administrativně technicky provádí výkon rozhodnutí soudního exekutora, jehož je zaměstnancem. Obdobný názor zaujala i ministryně spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona (věc je vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tz 53/2014 a dosud v ní nebylo rozhodnuto), kterou podala ve prospěch obviněného, jenž byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 34 T 60/2012, uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že ve svém bydlišti fyzicky napadl dva poškozené, kteří z pověření soudního exekutora prováděli v (blíže označené) exekuční věci soupis movitých věcí. Argumentačně se ministryně spravedlnosti ztotožnila s názory Nejvyššího soudu blíže rozvedenými v jeho rozhodnutích učiněných ve věcech pod sp. zn. 5 Tdo 478/2004, 7 Tz 65/2013 a 6 Tdo 1396/2013 (viz výše). Naopak v pravomocných rozsudcích Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 24 T 249/2011, či Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 38/2014, se vykonavatel soudního exekutora považuje bez bližšího odůvodnění za úřední osobu. Před zaujetím stanoviska si trestní kolegium Nejvyššího soudu vyžádalo podle § 21 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. vyjádření od Ministerstva spravedlnosti, Nejvyššího státního zastupitelství, předsedy Nejvyššího správního soudu, předsedů vrchních a krajských soudů, právnických fakult univerzit v Praze, v Brně, v Plzni a v Olomouci, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, veřejné ochránkyně práv, Exekutorské komory a České advokátní komory. Spolu se žádostí o vyjádření jim zaslalo návrh stanoviska, který byl postupně zpracován ve třech alternativách. Nejprve v podobě, že vykonavatel soudního exekutora není úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Druhý návrh vyzníval tak, že vykonavatele soudního exekutora lze pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Třetí alternativa návrhu odůvodňovala závěr, že vykonavatele soudního exekutora, provádí-li z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel, lze za splnění dalších zákonných podmínek pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Z připomínkových míst se vyjádřily Nejvyšší státní zastupitelství, Vrchní soud v Olomouci, Vrchnísoud v Praze, Městský soud v Praze, Krajský soud v Praze, Krajský soud v Plzni, Krajský soud v Hradci Králové, Krajský soud v Ostravě, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, veřejná ochránkyně práv, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně a Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Názor na tento problém vyjádřily i Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Exekutorská komora. Nejvyšší státní zastupitelství sdělilo, že ve shodě s podnětem nejvyššího státního zástupce zastává názor, že vykonavatel soudního exekutora by měl být považován za úřední osobu. Nejvyšší státní zastupitelství akcentovalo, že úkony exekutora se považují za úkony soudu, poukázalo na rozdílný režim ochrany a odpovědnosti vykonavatele soudního exekutora a soudního vykonavatele a uvedlo, že vyvstává otázka, proč by zaměstnanecký poměr k soudnímu exekutorovi měl vykonavatele soudního exekutora vylučovat z okruhu úředních osob, když osoba se stejnými oprávněními v exekučním řízení, tj. vykonavatel soudu, pouze z titulu odpovědného úředníka jiného orgánu veřejné moci, je zákonem definován jako úřední osoba. Status úřední osoby by měl být chápán jako důsledek výkonu určité pro stát strategické a důležité činnosti, nikoli jako nepřenosný institut vázaný striktně na určitou osobu; ochrana je poskytována úřední osobě nikoli kvůli osobním kvalitám, ale jako ztělesnění výkonu veřejné moci. Soudní exekutor navíc ve většině případů sám neprovádí výkon rozhodnutí, reálně jej činí právě jeho vykonavatel. Proto se Nejvyšší státní zastupitelství přiklonilo k třetímu návrhu stanoviska, totiž že vykonavatele soudního exekutora lze za splnění dalších předpokladů považovat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Vrchní soud v Olomouci rovněž souhlasil s tímto řešením, upozornil ale na menšinový názor, podle nějž je výklad § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku příliš extenzivní a situace by měla být řešena legislativní cestou. Vrchní soud v Praze se přiklonil k názoru, že vykonavatel soudního exekutora je úřední osobou. Uvedl, že pokud zvláštní zákon připouští, aby soudní exekutor pověřil výkonem některých oprávnění vykonavatele, lze souhlasit s výkladem, že takové osoby (za stejných okolností jako soudní exekutor) by měly mít stejnou právní ochranu. Zdůraznil, že zmíněné pověření k výkonu oprávnění může být učiněno pouze v rozsahu, v jakém takový postup předpokládá zvláštní zákon, nikoliv obecně podle své úvahy kohokoliv, proto podle něj nemohou vznikat pochybnosti ani o spojitosti mezi úřední osobou a tím, kdo byl pověřen, ani o tom, zda úřední osoba byla k pověření oprávněna a v jakém rozsahu. Krajský soud v Praze se ztotožnil se třetím návrhem, neboť seznal, že odkaz na charakter úkonů v právní větě je namístě stejně jako závěr o možnosti pokládat vykonavatele soudního exekutora za úřední osobu. Krajské soudy v Plzni, v Hradci Králové a v Ostravě souhlasily s první variantou návrhu. Krajský soud v Hradci Králové tak učinil s odkazem na jím uplatňovanou praxi a na stanovisko již dříve schválené na jeho gremiální poradě. Krajský soud v Ostravě měl za to, že použití rozšiřujícího výkladu by postupně vedlo k narůstajícímu počtu úředních osob, extenzivní výklad označil spíše za analogii, která je k tíži povinného subjektu, a tudíž nepřípustná. Poznamenal též, že mezera v zákoně musí být řešena legislativní cestou. S tímto návrhem bez bližšího odůvodnění souhlasila i veřejná ochránkyně práv. Ministerstvo spravedlnosti se nejprve připojilo k druhému návrhu. Konstatovalo, že si nelze vystačit s pouhým jazykovým výkladem, nýbrž že je třeba přihlédnout i k účelu normy a k potřebě poskytnout adekvátní ochranu vykonavatelům veřejné moci a zároveň náležitě poskytovat ochranu třetím osobám před zneužitím jejich postavení, byť za cenu užití rozšiřujícího výkladu. Podle něj by v opačném případě bylo ustanovení § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku téměř obsoletní a ochrana povinných a třetích osob při zneužití pravomocí vykonavatele soudního exekutora při výkonuexekučních činností pouze iluzorní. Neodhlédlo rovněž od skutečnosti, že soudní vykonavatel, který disponuje obdobnými pravomocemi jako vykonavatel soudního exekutora, se považuje za úřední osobu, přičemž zmínilo, že odlišné postavení těchto zaměstnanců v trestněprávní oblasti by mohlo vést až k úvahám o ústavní konformitě takového výkladu. Posléze, v souvislosti s předložením třetího návrhu stanoviska, Ministerstvo spravedlnosti sdělilo, že tato nově navrhovaná varianta se mu jeví jako vhodnější. Ztotožnilo se s názorem, že s použitím obdobného výkladu je možné považovat za úřední osobu rovněž exekutorského koncipienta či exekutorského kandidáta. Ministerstvo vnitra, ačkoliv respektuje podobnost mezi činností vykonavatele soudního exekutora a činností soudního vykonavatele, upřednostnilo s ohledem na zásadu „nullum crimen sine lege certa et stricta“ doslovný výklad ustanovení § 127 tr. zákoníku, a tudíž se přiklonilo k prvnímu návrhu. Pokud jde o třetí návrh stanoviska, upozornilo na několik rizik, jež obsáhle popsalo. Ministerstvo vnitra dále zdůraznilo, že připuštění extenzivního výkladu se blíží zapovězené analogii „in malam partem“, vyvolá další otázky ohledně statusu dalších zaměstnanců osob, které jsou výslovně uvedeny v § 127 tr. zákoníku, což by mohlo vést k neurčitosti citovaného ustanovení. Podle něj bude extenzivním výkladem dotčena právní jistota adresátů trestního zákoníku. Průměrný občan, který nesleduje judikaturu, vychází z ustanovení § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, v němž není uveden vykonavatel soudního exekutora; proto takový občan nebude předpokládat, že zaměstnanci soudního exekutora jsou úředními osobami jako odpovědní úředníci jiného orgánu veřejné moci podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Veřejnost navíc vnímá odlišně postavení soudního vykonavatele, tj. zaměstnance soudu jako významné veřejné instituce, která vykonává jednu ze základních mocí ve státě, a vykonavatele soudního exekutora, tj. zaměstnance soukromé osoby, která vykonává exekuční činnost za účelem dosažení zisku. Ministerstvo vnitra uvedlo, že návrh stanoviska se zcela nevypořádal s úmyslem zákonodárce, jenž připravoval trestní zákoník prakticky souběžně s novelou exekučního řádu a vykonavatele soudního exekutora ani další zaměstnance soudního exekutora přesto nezařadil do ustanovení § 127 tr. zákoníku. Ministerstvo vnitra tedy uzavřelo, že s ohledem na medializaci předchozí judikatury Nejvyššího soudu, podle níž vykonavatel soudního exekutora není úřední osobou, je z hlediska právního povědomí veřejnosti lepší novelizace ustanovení § 127 tr. zákoníku. Legislativní cestu považuje za vhodnější i s ohledem na dělbu státní moci. Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně se v předloženém vyjádření většinově přiklonila k druhému návrhu stanoviska. K dané otázce se vyjádřila i Právnická fakulta Univerzity Karlovy, která rovněž zastávala názor, že vykonavatel soudního exekutora by měl být považován za úřední osobu. Připomněla, že teleologický výklad by měl vést k závěru, že vykonavatel soudního exekutora má mít stejné postavení jako soudní vykonavatel. Je třeba přihlédnout především k současné praxi, kdy rozhodnutí jsou v převážné většině vykonávána prostřednictvím exekuce podle exekučního řádu, a nikoli v rámci soudního výkonu rozhodnutí, přičemž soudní exekutor již dávno fakticky v naprosto drtivé většině případů sám neprovádí výkon rozhodnutí, ale provádí jej právě prostřednictvím svých vykonavatelů. Z toho též plyne, že sám soudní exekutor se zpravidla nedostane do situace, kdy by musel čelit napadení při samotném provedení některých úkonů, jako je např. soupis movitých věcí a jejich zajištění. Ovšem takový vykonavatel při přijetí navrženého názoru nejenže nebude chráněn, ale nebude před ním ani chráněna osoba, jež má být postižena exekucí, resp. ani další osoby, před nesprávným výkonem či dokonce zneužitím pravomoci, kterou zcela nepochybně vykonavatel soudního exekutora disponuje. Exekutorská komora souhlasila s poslední alternativou návrhu stanoviska. Měla ale za to, že by se závěr obsažený v jeho právní větě měl vztahovat na všechny zaměstnance soudního exekutora, provádí-li z jeho písemného pověření úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel. Institut pro kriminologii a sociální prevenci se sice nejdříve ztotožnil s prvním návrhem stanoviska,posléze ale akceptoval třetí alternativu návrhu a závěr obsažený v právní větě navrhovaného stanoviska shledal věcně správným. Městský soud v Praze se vyjádřil jen k prvnímu návrhu stanoviska a zmínil nejednotný postoj. Upozornil ale, že výčet osob v § 127 odst. 1 tr. zákoníku je taxativní a ustanovení § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku zahrnuje jen exekutora. Ostatní připomínková místa se k návrhům stanoviska explicitně nevyjádřila. Trestní kolegium Nejvyššího soudu, též po zvážení všech výše uvedených vyjádření a v nich obsažených argumentů, zaujalo shora uvedené stanovisko. Jak je z dosavadního textu zřejmé, otázka, zda je vykonavatel soudního exekutora úřední osobou či nikoli, má velký praktický dopad, neboť úřední osoby požívají za podmínek stanovených trestním zákoníkem zvýšené ochrany před různými útoky souvisejícími s výkonem jejich pravomoci (viz například ustanovení § 323 až § 326 tr. zákoníku). Současně však mají i zvýšenou trestní odpovědnost, neboť právě v souvislosti s výkonem své pravomoci se mohou dopustit speciálních trestných činů, které nemohou spáchat osoby, jimž nenáleží status úřední osoby (viz například ustanovení § 329 a § 330 tr. zákoníku). Právní rámec pro řešení výše uvedené otázky je dán především zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „tr. zákoník“). Ustanovení vztahující se k řešené problematice jsou ale obsažena i v zákoně č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „e. ř.“), v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „o. s. ř.“), a ve vyhlášce č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „j. ř. s.“). Přijetí zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, se promítlo i do tehdy účinného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Soudní exekutor byl zařazen mezi osoby požívající podle § 89 odst. 9 tr. zák. statusu „veřejného činitele“. Podle tohoto ustanovení veřejným činitelem byl volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů byla veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžadovalo, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu se za těchto podmínek považoval za veřejného činitele, pokud tak stanovila vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 nahradil pojem „veřejný činitel“ pojmem „úřední osoba“. Tento pojem umožnil zahrnout pod výše zmíněnou zvýšenou ochranu i zvýšenou trestní odpovědnost také osoby, které sice nejsou veřejnými činiteli, ale přesto plní důležité úkoly při ochraně státních nebo jiných celospolečenských zájmů a k tomu jsou nadány potřebnou pravomocí – např. notáře, finančního arbitra apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 1352).Legální definice úřední osoby je obsažena v § 127 tr. zákoníku. Podle § 127 odst. 1 tr. zákoníku úřední je osobou a) soudce, b) státní zástupce, c) prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci, d) člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, e) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, f) soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce, g) notář při provádění úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař, h) finanční arbitr a jeho zástupce, i) fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Úřední osoba tedy podle uvedené obecné definice musí splňovat následující znaky: a) jde o některou z osob vyjmenovaných v § 127 odst. 1 písm. a) až i) tr. zákoníku, která b) plní úkoly státu nebo společnosti a c) používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle § 127 odst. 2 tr. zákoníku k trestní odpovědnosti a ochraně úředních osob se podle jednotlivých ustanovení trestního zákoníku vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jejich pravomocí a odpovědností. Vedle uvedeného obecného vymezení úřední osoby obsahuje trestní zákoník speciální úpravu pro trestné činy podle § 331 až § 333 tr. zákoníku podřazené pod úplatkářství v dílu 3. hlavy X. zvláštní části tr. zákoníku. Podle § 334 odst. 2 tr. zákoníku se úřední osobou podle § 331 až 333 tr. zákoníku vedle osoby uvedené v § 127 tr. zákoníku rozumí jakákoli osoba: a) zastávající funkci v zákonodárném orgánu, soudním orgánu nebo v jiném orgánu veřejné moci cizího státu, b) zastávající funkci, zaměstnaná nebo pracující v mezinárodním soudním orgánu, c) zastávající funkci, zaměstnaná nebo pracující v mezinárodní či nadnárodní organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného nebo v jejím orgánu nebo instituci, d) zastávající funkci v podnikající právnické osobě, v níž má rozhodující vliv Česká republika nebo cizí stát, pokud je s výkonem takové funkce, zaměstnání nebo práce spojena pravomoc při obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí. K tomu je ještě vhodné dodat, že podle § 327 tr. zákoníku se ochrana podle § 323 až § 326 tr. zákoníku poskytuje také osobě, která vystoupila na podporu nebo na ochranu orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci anebo úřední osoby a dále též mezinárodně chráněné osobě, kterou se rozumí úřední osoba cizího státu nebo mezinárodní organizace, která požívá diplomatické nebo jiné výsady a imunity podle mezinárodního práva, nebo osoba zastávající funkci nebo zaměstnání nebo pracující v mezinárodním soudním orgánu.Jak bylo zmíněno, soudní exekutor požívá statusu úřední osoby jen při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce. Oproti předchozí právní úpravě obsažené v § 89 odst. 9 tr. zák. již soudní exekutor není úřední osobou při sepisování exekutorských zápisů, které nespadá pod exekuční činnost, ale je výslovně zahrnuto pod další činnosti exekutora (viz § 77 a násl. e. ř.), na něž se ustanovení § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku nevztahuje. Postavení soudního exekutora je upraveno už výše citovaným exekučním řádem. Soudním exekutorem je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem (§ 1 odst. 1 e. ř.). V rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů včetně zřizování exekutorského zástavního práva (dále jen „exekuční činnost“) a další činnost podle tohoto zákona (§ 1 odst. 2 e. ř.). Při výkonu exekuční činnosti a další činnosti je exekutor povinen používat označení „soudní exekutor“. Označení „soudní exekutor“ nebo „exekutorský úřad,“ od nich odvozené tvary ani označení způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s uvedenými označeními není oprávněna používat jiná osoba (§ 4 odst. 1 e. ř.). Exekuční činností se podle § 1 odst. 2 e. ř. rozumí pouze činnosti při nuceném výkonu rozhodnutí, nikoli též další činnosti podle exekučního řádu (např. poskytování právní pomoci oprávněnému nebo povinnému po vydání exekučního titulu, jakož i v souvislosti s exekuční a další činností, sepisování exekutorských zápisů, činnosti při provádění autorizované konverze dokumentů, při sepisování listin apod.; viz § 74 až § 86 e. ř.). Činnosti vykonávané z pověření soudu upravuje ustanovení § 76 odst. 1 e. ř., podle něhož pověří-li soud exekutora, může exekutor provádět i jinou činnost, zejména doručovat písemnosti soudu a vykonávat činnost soudního vykonavatele podle zvláštního právního předpisu (§ 45 a násl. j. ř. s.). Podle § 76a e. ř. na základě pověření soudu nebo státního zástupce zjišťuje exekutor majetek podléhající podle rozhodnutí vydaného v trestním řízení zajištění a osobně nebo prostřednictvím jiné osoby vykonává správu takového majetku. Při evidenci spravovaného majetku postupuje exekutor přiměřeně jako při evidenci věcí převzatých do úschovy. Z pohledu řešené problematiky je významné ustanovení § 5 e. ř., které stanoví jednak to, že „exekutor může zaměstnávat zaměstnance“ (odst. 1), a dále to, že „na základě písemného pověření uděleného exekutorem mohou jeho zaměstnanci vykonávat úkony exekuční činnosti a další činnosti za podmínek a v rozsahu stanoveném tímto zákonem“ (odst. 2). Na základě § 19 až § 22 e. ř. lze rozlišit čtyři typy zaměstnanců exekutora s rozdílným stupněm oprávnění (srov. Kuchta, J. Jsou soudní exekutor a jeho zaměstnanci úředními osobami ve smyslu § 127 nového trestního zákoníku? In Dny práva – 2009 – Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 969 a 970). Jsou jimi: a) Exekutorský koncipient, který je podle § 19 odst. 1 e. ř. zaměstnancem exekutora zapsaným do seznamu koncipientů. Exekutor ho může písemně pověřit prováděním úkonů, které jsou předmětem exekuční činnosti nebo další činnosti. Exekutor však nemůže pověřit koncipienta k vydání exekučního příkazu. Koncipient nemůže vykonat dražbu nemovité věci nebo obchodního závodu (dále jen „závod“), vydávat rozhodnutí v exekuci prodejem nemovitých věcí nebo závodu ani zřizovat exekutorské zástavní právo (§ 21 e. ř.). b) Exekutorský kandidát, který je podle § 23 odst. 1 e. ř. zaměstnancem exekutora zapsaným do seznamu exekutorských kandidátů. Exekutor může kandidáta písemně pověřit prováděním úkonů v exekuční nebo další činnosti; § 25 e. ř. Exekutorský kandidát může být také Komorou pověřen zastupováním exekutora (§ 16 a násl. e. ř.). Podle § 17 odst. 3 e. ř. ustanovení exekučního řádu vztahující se na exekutora platí také pro exekutorského kandidáta, jestliže vykonává úřad exekutora jako zástupce exekutora.c) Vykonavatel exekutora, jehož může podle § 27 odst. 1 e. ř. exekutor zaměstnávat v pracovním poměru. Exekutor může vykonavatele exekutora písemně pověřit prováděním úkonů, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí vykonavatel (§ 27 odst. 2 e. ř.). d) Další zaměstnanci, které může exekutor podle § 27 odst. 1 e. ř. zaměstnávat v pracovním poměru. Další zaměstnance může pověřit prováděním jednoduchých úkonů, které jsou předmětem exekuční nebo další činnosti (§ 27 odst. 2 e. ř.). Takovými úkony mohou být např. vedení rejstříků, vedení spisovny, zjišťování informací z veřejných seznamů apod. V této souvislosti je třeba připomenout, že původní znění § 27 e. ř. nerozlišovalo mezi vykonavatelem exekutora a (jiným) zaměstnancem. Upravovalo výslovně možnost exekutora zaměstnávat v pracovním poměru další zaměstnance a pověřit je prováděním jednoduchých úkonů, které souvisejí s exekuční nebo jinou činností. Teprve novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. 11. 2009, přinesla rozlišení vykonavatele exekutora a dalšího zaměstnance a rozšířila do stávající podoby činnosti, kterými může být vykonavatel exekutora pověřen. Občanský soudní řád v ustanovení § 265 odst. 3 zakotvil oprávnění zaměstnance soudu (vykonavatele) činit jednotlivé úkony při výkonu rozhodnutí, stanoví-li tak zákon nebo zvláštní právní předpisy, nebo pověří-li ho tím předseda senátu. Působnost těchto vykonavatelů je dále upravena ustanovením § 46 j. ř. s., podle něhož: (1) Vykonavatelé jsou oprávněni přijmout od povinného plnění, zprostředkovat vzájemné plnění oprávněného, které souvisí s výkonem rozhodnutí, a v případech stanovených zákonem provádějí všechny úkony, jichž je k výkonu rozhodnutí třeba. (2) Vykonavatelé provádějí zejména tyto úkony: a) prodej movitých věcí při likvidaci pozůstalosti prováděný soudem podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí [§ 232 odst. 1 písm. a) zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních (dále zde jen „z. z. ř.“)], b) úkony spojené s odnětím dítěte (§ 504 z. z. ř.), c) úkony spojené s provedením výkonu rozhodnutí o nařízení předběžného opatření (§ 493 až § 497 z. z. ř.), d) úkony spojené s realizací výkonu rozhodnutí postižením jiných majetkových práv povinného spočívajících ve vydání nebo dodání věci (§ 320 o. s. ř.), e) úkony spojené s provedením výkonu rozhodnutí správou nemovité věci, f) osobní prohlídku povinného a prohlídku jeho místností, skříní a jiných schránek (§ 325a o. s. ř.), g) soupis movitých věcí (§ 326 o. s. ř.), h) prodej věcí, které se rychle kazí, mimo dražbu (§ 326b o. s. ř.), i) zajištění sepsaných věcí (§ 327 o. s. ř.), j) označení sepsaných věcí, které nebyly zajištěny (§ 327 odst. 3 o. s. ř.), k) pojetí věci do soupisu zápisem do protokolu (§ 327a odst. 1 o. s. ř.), l) odhad sepsaných movitých věcí, nebyl-li přibrán znalec (§ 328 o. s. ř.), m) prodej pohledávek a prodej sepsaných věcí v dražbě (§ 314b odst. 1 a § 329 odst. 1 o. s. ř.), n) vydání výtěžku z prodaných věcí oprávněným nebo jiným věřitelům, popřípadě složení výtěžku u soudu (§ 331 a § 331a o. s. ř.), o) vydání odebraných peněz oprávněnému nebo jejich složení u soudu (§ 333 o. s. ř.), p) jednání potřebná k uplatnění práv z cenných papírů nebo zaknihovaných cenných papírů či listin představujících právo na splacení dlužné částky (§ 334 o. s. ř.),q) úkony potřebné ke zpeněžení sepsaných cenných papírů a zaknihovaných cenných papírů (§ 334a o. s. ř.), r) jednotlivé úkony při dražbě nemovité věci a závodu (§ 336h odst. 1 a § 338u odst. 1 o. s. ř.), s) podání návrhu k vymožení potřebných částek proti vydražiteli (§ 336n odst. 3 o. s. ř.), t) vyklizení nemovitých věcí, staveb, bytů a jiných místností, odevzdání vyklizených věcí povinnému nebo zletilému příslušníku jeho domácnosti, předání vyklizených věcí do úschovy obci nebo jinému vhodnému schovateli, prodej nevyzvednutých věcí a rozdělení výtěžku tohoto prodeje (§ 340 až § 344 o. s. ř.), u) zničení zjevně bezcenné věci (§ 341 odst. 4 o. s. ř.), v) odebrání movitých věcí se vším, co k nim patří, povinnému, nebo tomu, kdo je ochoten je vydat, a jejich odevzdání oprávněnému (§ 345 o. s. ř.), w) úkony spojené s realizací rozhodnutí prodejem movité věci podle § 348 o. s. ř., x) úkony směřující k obnovení předešlého stavu podle § 351a o. s. ř. V souvislosti s výkonem rozhodnutí je třeba připomenout i další ustanovení občanského soudního řádu spojená s výkonem rozhodnutí. Podle § 325a o. s. ř. vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn učinit osobní prohlídku povinného a prohlídku bytu (sídla) a jiných místností povinného, jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má povinný svůj majetek; za tím účelem je oprávněn zjednat si do bytu nebo do jiné místnosti povinného přístup, popřípadě uzavřené skříně či schránky otevřít. Podle § 325b odst. 1 a 2 o. s. ř. povinný umožní tomu, kdo provádí výkon rozhodnutí, přístup na všechna místa, kde má své movité věci umístěny, a dále každý, v jehož objektu má povinný svůj byt (sídlo) nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, provedl prohlídku bytu a jiných místností povinného. Nesplní-li tuto povinnost, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti povinného přístup. Z uvedeného vyplývá, že vykonavatel soudního exekutora, je-li exekutorem písemně pověřen prováděním úkonů podle § 27 odst. 2 e. ř., činí řadu úkonů, které v sobě nesou prvky výkonu pravomoci a rozhodování. Na druhé straně však není uveden výslovně (označením „vykonavatel soudního exekutora“) ve výčtu osob, které se podle § 127 odst. 1 tr. zákoníku považují za úřední osoby. Odborná literatura, která se zabývá otázkou, zda lze vykonavatele soudního exekutora považovat za úřední osobu, není příliš bohatá. Komentář k trestnímu zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012) sice tuto otázku výslovně neřeší, nicméně na s. 1363 v rámci výkladu o osobách, které nelze považovat za úřední osoby, uvádí konkrétně v případě insolvenčního správce či likvidátora, že rozhodující v tomto případě je, že nejsou podřaditelní pod některou z taxativně vypočtených osob uvedených v § 127 odst. 1 písm. a) až i) tr. zákoníku, a není proto splněna základní podmínka, aby bylo možno učinit závěr, že jsou úředními osobami. Názor, že „přenesení osobního statusu exekutora spojeného s exekutorským úřadem a v rámci něho i přenesení statusu veřejného činitele (úřední osoby) možné není“, zastává i komentář k exekučnímu řádu (srov. Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 4). Podle jiného názoru (Kuchta, J. Jsou soudní exekutor a jeho zaměstnanci úředními osobami ve smyslu § 127 nového trestního zákoníku? In Dny práva – 2009 – Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 969 a 970) „… jestliže může mít na základě zákona a pověření vykonavatel exekutora stejné oprávnění jako soudní vykonavatel, není důvodu mu postavení úřední osoby v takovém případě nepřiznat, poněvadž jinak by byl pro pracovníky se stejnými oprávněními zakotven rozdílný právní režim“. Poukazuje přitom na rozhodnutí publikované pod č. 49/2001 Sb. rozh. tr., podle něhož soudnívykonavatel, který na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního usnesení provádí, popřípadě hodlá bezprostředně provést soupis věcí povinného, je veřejným činitelem podle § 89 odst. 9 tr. zák. Autor posledně zmíněného názoru (J. Kuchta) nicméně současně upozorňuje, že uvedená otázka by měla být výslovně upravena, neboť současný stav je nejasný, vychází z rozporné judikatury a zavdává mnoho důvodů k pochybnostem. Z dalších rozhodnutí je třeba kromě těch, která již byla uvedena v předchozím textu, zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, č.j. 5 Aps 6/2011-85, uveřejněný pod č. 2482/2012 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož „… soudní exekutor je soukromá osoba vykonávající z pověření soudu veřejnou moc v oboru justice; podle § 28 e. ř. se úkony exekutora považují za úkony soudu. Uvedené ustanovení tudíž zakládá veřejnoprávní povahu postavení soudního exekutora a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých subjektů. Exekutor však není správním orgánem, nelze tedy v jakékoli jeho činnosti, ať zákonné nebo nezákonné, spatřovat zásah správního orgánu, který by bylo lze přezkoumávat ve správním soudnictví podle § 82 soudního řádu správního“. Nelze pominout ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 478/2004, jenž nepřiznal postavení veřejného činitele ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. vykonavateli soudního exekutora. Takový závěr odůvodnil tím, že vykonavatel soudního exekutora není soudním exekutorem podle § 1 odst. 1 e. ř., nýbrž má pouhé postavení tzv. dalšího zaměstnance exekutora podle § 27 odst. 1 e. ř., který je soudním exekutorem pověřen k vykonávání jednoduchých úkonů, a nedopadá na něj proto ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. [nyní § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku], podle něhož byl veřejným činitelem mj. soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního předpisu, jímž se rozumí exekuční řád. Na právní názor vyjádřený v tomto rozsudku posléze odkázal Nejvyšší soud např. také v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 32/2006. Nutno ovšem také upozornit, že jde o rozhodnutí přijatá před rokem 2009, a tudíž před novelizací exekučního řádu provedenou zákonem č. 286/2009 Sb., který, jak již bylo uvedeno, přinesl rozlišení vykonavatele exekutora a dalších zaměstnanců a nově také upravil postavení zaměstnanců exekutora ohledně rozšíření jejich pravomocí. Účelem ustanovení § 127 tr. zákoníku je vymezení okruhu osob, jimž je přiznán status úřední osoby a které proto jednak požívají zvýšené ochrany (např. § 323 až 326 tr. zákoníku), jednak jsou nositeli zvýšené trestní odpovědnosti (např. § 329 a § 330 tr. zákoníku). Taxativnost výčtu a také značně konkrétní vymezení jednotlivých osob neposkytuje příliš prostoru pro extenzivní výklad a evokuje otázku, nakolik je vůbec možné rozšiřujícím výkladem tohoto výčtu rozšířit dopad ustanovení § 127 odst. 1 tr. zákoníku i na další, výslovně tam neuvedené osoby, aniž by přitom byl zpochybněn postulát „nullum crimen sine lege certa et stricta“. Nabízí se proto závěr, že okruh osob, jimž má být přiznán status úřední osoby, byl zákonodárcem právě takto zamýšlen. Na druhé straně ovšem nelze přeceňovat „vůli zákonodárce“. Zjišťování účelu zákonné úpravy při její interpretaci se neomezuje na pátrání po úmyslu, sledovaném zákonodárcem při přijímání zákonů; takový postup nemůže být ani výlučný, ani rozhodující. Není-li úmysl zákonodárce jednoznačně zřejmý z textu zákona, může být jeho zkoumání nespolehlivé, ne-li neschůdné. Soustřeďuje se především na odůvodnění, které musí být připojeno k návrhu zákona, ale které není součástí zákona a není předmětem schvalování v zákonodárném sboru. Některé důvodové zprávy ani neobjasňují dostatečně účel jednotlivých ustanovení. Vyskytují se také případy, kdy jazykový, logický a systematický výklad smyslu právní normy neodpovídá úmyslům vyjádřeným v důvodové zprávě. Eventuální omyl normotvůrce ve formulaci je pak pro interpretaci nevýznamný, směrodatný je smysl textu normy (k tomu viz Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Praha: EUROLEX Bohemia, 2001, s. 267; Holländer, P. Filozofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 85).Jde-li o důvodovou zprávu k ustanovení § 127 tr. zákoníku, ta udává, že pojem veřejného činitele, jenž pochází ještě z období komunistického státu, je nahrazen pojmem úřední osoba, jinak z hlediska vymezení trestní odpovědnosti úřední osoby a její ochrany se v podstatě zachovávají znaky obsažené v platné úpravě, pouze s dílčími úpravami vyplývajícími z návaznosti na ostatní ustanovení osnovy. Osnova pouze doplňuje výčet úředních osob o finančního arbitra a jeho zástupce, o notáře při provádění úkonů v řízení o dědictví v postavení soudního komisaře a také sem výslovně zařazuje strážníka obecní policie. Zpřesněna byla také podmínka záležející ve výkonu pravomoci, nyní výslovně spojené s plněním úkolů státu nebo společnosti. Zjevně z ní nevyplývá žádný konkrétní záměr zákonodárce související s postavením zaměstnanců soudního exekutora, což nelze bez dalšího vyložit tak, že možnost jejich zařazení mezi úřední osoby (za splnění určitých předpokladů) je vyloučena. V daných souvislostech nutno upozornit na význam soudcovského výkladu. V tomto kontextu třeba připomenout, že i Evropský soud pro lidská práva zdůrazňuje, že protiprávní jednání a tresty za ně stanovené musí být zákonem jasně vymezeny. Tato podmínka je splněna, pokud má souzená osoba možnost se z textu příslušného ustanovení, a v případě potřeby z výkladu, který k němu podaly soudy, a případně po vyhledání odborné porady dozvědět, jaká konání a jaká opomenutí zakládají jeho trestní odpovědnost a jaký trest mu z tohoto důvodu hrozí (Cantoni proti Francii, č. 17862/91, rozsudek ze dne 15. 11. 1996, § 29, Rohlena proti České republice, č. 59552/08, rozsudek velkého senátu ze dne 27. 1. 2015, § 79, Contrada proti Itálii, č. 66655/13, rozsudek ze dne 14. 4. 2015 aj.). V rozsudku velkého senátu ve věci Rohlena proti České republice Evropský soud pro lidská práva mimo jiné uvádí: „V každém právním systému, ať už je zákonné ustanovení, včetně ustanovení trestního práva, formulováno jakkoli jasně, bude nevyhnutelně existovat prostor pro soudní výklad. Vždy bude třeba objasnit nejasné otázky a přizpůsobit se změnám situace. Nadto jistota, jakkoliv je velmi žádoucí, jde občas ruku v ruce s přílišnou nepružností; právo se tudíž musí umět přizpůsobit změnám situace (Kafkaris, č. 21906/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. 2. 2008, § 140). Účelem rozhodování svěřeného soudům je právě rozptýlení možných přetrvávajících nejasností ohledně výkladu právních norem (tamtéž). Mimoto je v právní tradici smluvních států Úmluvy pevně zakotveno, že judikatura jako pramen práva nezbytně přispívá k postupnému vývoji trestního práva (Kruslin proti Francii, č. 11801/85, rozsudek ze dne 24. 4. 1990, § 29). Článek 7 Úmluvy nelze vykládat tak, že zakazuje postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti soudním výkladem, avšak s tím, že výsledek bude slučitelný s podstatou protiprávního jednání a dostatečně předvídatelný (S. W. proti Spojenému království, cit. výše, § 36; C. R. proti Spojenému království, cit. výše, § 34; Streletz, Kessler a Krenz proti Německu, č. 34044/96, 35532/97 a 44801/98, rozsudek velkého senátu ze dne 22. 3. 2001, § 50; K.-H. W. proti Německu, č. 37201/97, rozsudek velkého senátu ze dne 22. 3. 2001, § 85; Korbely proti Maďarsku, č. 9174/02, rozsudek velkého senátu ze dne 19. 9. 2008, § 71; Kononov proti Lotyšsku, č. 36376/04, rozsudek velkého senátu ze dne 17. 5. 2010, § 185)“. Obdobně se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil i ve věci Vasiliauskas proti Litvě, č. 35343/05, v rozsudku velkého senátu ze dne 20. 10. 2015, § 155: „Bez ohledu na to, jak jednoznačné může být zákonné ustanovení, je nezbytným prvkem v jakémkoliv systému práva, včetně práva trestního, soudní výklad. Vždy bude dána potřeba pro objasnění problematických bodů a pro jejich přizpůsobení se měnícím se okolnostem. Progresivní vývoj trestního práva prostřednictvím soudního výkladu je ve smluvních státech Úmluvy dobře zakořeněný a je nezbytnou součástí právní tradice. Článek 7 Úmluvy nemůže být vykládán tím způsobem, že zakazuje postupné objasňování pravidel trestní odpovědnosti prostřednictvím soudního výkladu případ od případu, pokud je takový vývoj v souladu s podstatou trestného činu a může být rozumně předvídán“. Vykonavatel soudního exekutora není uveden ve výčtu osob, jimž trestní zákoník v § 127 explicitně přiznává postavení úřední osoby. S oporou jen o doslovný výklad se nabízí závěr, že vykonavatele soudního exekutora by nebylo možno pokládat za úřední osobu ve smyslu tohoto ustanovení. Takový rezultát však má svoje problematické stránky, neboť nastoluje nerovný přístup k subjektům vestejném postavení. Jak je uvedeno výše, vykonavatel soudního exekutora, je-li exekutorem jakožto jeho zaměstnanec písemně pověřen prováděním úkonů podle § 27 odst. 2 e. ř., činí řadu úkonů, které v sobě nesou prvky výkonu pravomoci a rozhodování. V tomto ohledu je ve stejném postavení jako zaměstnanec soudu (vykonavatel), jehož status úřední osoby dovozuje judikatura z ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 4 To 810/2000, uveřejněný pod č. 49/2001 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 168/2001). Jak se rovněž uvádí v odborné literatuře, „jestliže je tedy vykonavatel soudního exekutora ve stejném postavení jako soudní vykonavatel, není důvodu mu postavení úřední osoby nepřiznat, protože jinak by byl pro pracovníky se stejnými oprávněními zakotven rozdílný právní režim“ (srov. Kuchta, J. Jsou soudní exekutor a jeho zaměstnanci úředními osobami ve smyslu § 127 nového trestního zákoníku? In Dny práva – 2009 – Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 969 a 970). Problém je o to naléhavější, že – jak je patrné i z podkladů shromážděných při přípravě návrhu tohoto stanoviska – v současné době soudní exekutor v naprosté většině případů sám neprovádí výkon rozhodnutí, ale realizuje ho právě prostřednictvím vykonavatele, popřípadě dalších zaměstnanců. Z uvedeného též plyne, že sám soudní exekutor se zpravidla nedostane do situace, kdy by musel čelit napadení při samotném provedení některých úkonů, jako je např. soupis movitých věcí a jejich zajištění. Zákon však musí chránit především ty, kteří fakticky vykonávají exekutorskou praxi. Z již dříve uvedeného je zřejmé, že závěr o tom, zda vykonavatel soudního exekutora je úřední osobou, je možné učinit jen na základě interpretace ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) či f) tr. zákoníku. Jinými slovy, řešení spočívá v zodpovězení otázky, jakému výkladu, tedy zda doslovnému (adekvátnímu) či rozšiřujícímu (extenzivnímu), popřípadě i dalšímu (např. teleologickému), dát přednost. Ne vždy je možno vystačit pouze s gramatickým výkladem. Důležitou roli zde hraje výklad teleologický, tj. posouzení účelu a smyslu právní úpravy vzhledem ke společenským podmínkám, v nichž se realizuje (viz i nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 315/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 369/01, aj.). Teleologický výklad právní normy je prováděn na základě funkcionálních a teleologických metod a jeho úlohou je vystihnout smysl a funkci právní normy s přihlédnutím k právním principům a v souvislosti se sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat, když se přihlíží i k tomu, že s vývojem společenských podmínek se někdy mění i funkce právní normy (blíže viz Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J. Základy teorie práva a právní filozofie. Praha: Codex, 1996, s. 136), což právě s ohledem na už uvedené skutečnosti i shora citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva přichází v úvahu. Problém tkví především v tom, nakolik je při teleologickém přístupu možné rozšiřujícím výkladem relativně uzavřeného (taxativního) výčtu osob rozšířit dopad daného ustanovení i na další, výslovně nezmíněné osoby, byť v některých případech jen obecně vymezené [viz zejména § 127 odst. 1 písm. d) a e) tr. zákoníku], aniž by to bylo proti postulátu nullum crimen sine lege certa (zásada určitosti trestněprávních norem) et stricta (zákaz analogie „in malam partem“). Rozšiřující výklad je přípustný jen ve výjimečných případech, a to jedině tehdy, jestliže interpretace za použití všech vědeckých metod vede k nepochybnému závěru o takovém smyslu a rozsahu právní normy, přestože norma je tu formulována např. ze stylistických důvodů úžeji a nezahrnuje doslovně všechny případy, které má na zřeteli (obdobně, byť naopak, je tomu u zužujícího výkladu). Výklad pak vychází ze všech souvislostí, nejen z doslovného textu, a koriguje doslovné znění a rozšiřuje je. Extenzivní výklad v trestním právu hmotném je užíván zřídka (tedy ve smyslu zásady „criminalia sunt restringenda“); přílišné rozšíření vykládaného pojmu totiž hraničí se zapovězenou analogií, jde-li o analogii „in malam partem“, pokud jde o rozšiřování podmínek trestnosti. Přitom je třeba zdůraznit, že obojí, tj. extenzivní výklad a analogii k tíži pachatele, nelze libovolně zaměňovat, jak se někdy děje (viz Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 348). Nicméně i takový výklad v literatuře a judikatuře lze nalézt (např. rozšíření pojmu „dům“ v definici obydlí podle § 133 tr. zákoníku i na „uzavřený dvůr domu“ či dokonce „přilehlouohrazenou zahradu“ – viz rozhodnutí pod č. 1/1980, s. 25 až 28 Sb. rozh. tr., č. 16/1993-II. Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 125/2010, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1264. v sešitě 63, Praha: C.H. Beck). Proto je na místě soustředit pozornost primárně k otázce výkladu ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, podle něhož je úřední osobou za splnění již uvedených předpokladů člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, přičemž v úvahu zde přichází pouze „odpovědný úředník jiného orgánu veřejné moci“. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že takto užitá formulace, tj. v podstatě obecná, značně rozšiřuje (což nelze vnímat jakkoliv negativně) jinak taxativní výčet osob majících postavení úřední osoby. Proti názoru, že na vykonavatele soudního exekutora lze vztáhnout ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, stojí argument, že vykonavatel je zaměstnancem soudního exekutora jakožto soukromé osoby vykonávající z pověření soudu veřejnou moc v oboru justice. V této souvislosti se zdůrazňuje právní názor obsažený v již výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 Aps 6/2011-85, podle něhož „… soudní exekutor je soukromá osoba vykonávající z pověření soudu veřejnou moc v oboru justice; podle § 28 e. ř. se úkony exekutora považují za úkony soudu. Uvedené ustanovení tudíž zakládá veřejnoprávní povahu postavení soudního exekutora a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých subjektů. Exekutor však není správním orgánem, nelze tedy v jakékoli jeho činnosti, ať zákonné nebo nezákonné, spatřovat zásah správního orgánu, který by bylo lze přezkoumávat ve správním soudnictví podle § 82 soudního řádu správního.“ Takto učiněný právní názor však má své opodstatnění právě a jen v kontextu, v jakém byl vysloven. Pro odpověď na otázku, zda a za jakých okolností je vykonavatel soudního exekutora úřední osobou ve smyslu § 127 tr. zákoníku, není významné, že soudní exekutor není správním orgánem, přičemž podstata a smysl označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se odvíjela právě od této okolnosti a na to navazující možnosti přezkumu zásahu správního orgánu. Z hlediska použití § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku jde totiž o to, zda lze vykonavatele soudního exekutora považovat za odpovědného úředníka jiného orgánu veřejné moci. Jiným orgánem veřejné moci je jakýkoliv orgán, který splňuje obecnou charakteristiku orgánu veřejné moci, kterým se rozumí orgán autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Kritériem, zda konkrétní subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob tzv. vrchnostensky a jestli tato rozhodnutí jsou vynutitelná státní mocí, nebo zda může stát zasahovat do těchto práv a povinností. Odpovědný úředník jiného orgánu veřejné moci je ten úředník, který působí v rámci příslušného orgánu veřejné moci a vykonává svěřenou odvozenou pravomoc, a to ať už do určité míry samostatně, nebo v návaznosti na výkon pravomoci příslušného funkcionáře orgánu veřejné moci, kterému je podřízen (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 1356 a 1358). Jiným orgánem veřejné moci ve výše uvedeném kontextu může být např. soud, a proto odpovědným úředníkem takového jiného orgánu veřejné moci může být např. vyšší soudní úředník, soudní tajemník a též soudní vykonavatel. Jde-li konkrétně o soudního vykonavatele, je třeba podrobněji zmínit závěry obsažené v již zmíněném rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/2001 Sb. rozh. tr. Z nich vyplývá, že soudní vykonavatel, který na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního usnesení provádí (případně hodlá bezprostředně provést) soupis věcí povinného, je veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. (nyní úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 tr. zákoníku). Proto povinný, jenž fyzicky napadne takového soudního vykonavatele, cloumá jím a strká do něho, aby mu zabránil ve vstupu do svéhobytu a provedení zamýšleného soupisu věcí, se dopouští trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. [nyní trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. V důvodech pak soud vyložil, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že poškozený vystupoval jako soudní vykonavatel, jehož úkolem bylo zajistit soupis movitých věcí na podkladě exekučního usnesení okresního soudu. Soud, aby zdůraznil význam postavení soudního vykonavatele a jeho ochranu, odkázal na ustanovení § 325a o. s. ř., podle něhož v případě, vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn (mimo jiné) učinit prohlídku bytu a jiných místností povinného, kde má povinný svůj majetek, a za tím účelem je oprávněn zjednat si do bytu povinného nebo do jiné místnosti přístup. Postup soudu v těchto a obdobných situacích upravuje ustanovení § 53 j. ř. s. Jsou-li pro to důvody, soudní vykonavatel může požádat nejbližší policejní orgán o poskytnutí ochrany (což umožňovalo ustanovení § 44 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, účinného do 31. 12. 2008, a nyní jde o ustanovení § 21 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Třebaže to v textu označeného rozhodnutí není explicitně uvedeno, je zřejmé, že soudní vykonavatel je za daných předpokladů úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 168/2001). Z hledisek kritérií ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku není žádný důvod činit rozdíl mezi postavením soudního vykonavatele a vykonavatele soudního exekutora, provádí-li na podkladě písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel. Soudní judikatura uznává, že soudní exekutor je soukromá osoba, která však vykonává z pověření soudu veřejnou moc v oboru justice; podle § 28 e. ř. se úkony exekutora považují za úkony soudu. Uvedené ustanovení tudíž zakládá veřejnoprávní povahu postavení soudního exekutora a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých subjektů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 Aps 6/2011-85). V souladu s tím Nejvyšší správní soud připomíná, že v průběhu exekuce se charakter postavení soudního exekutora mění. Po zahájení samotné exekuční činnosti totiž exekutor vystupuje jako orgán veřejné moci, tj. ve vrchnostenském postavení vůči ostatním účastníkům řízení, neboť je na něj v určitém rozsahu přenesen výkon státní moci (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 11 Kseo 4/2009). To byl patrně důvod, proč zákon posléze zařadil i soudní exekutory do kategorie úředních osob a přiznal jim tento status. Současně jim ovšem dává zákonnou možnost delegovat tato svá oprávnění na další kategorie osob, a to jen na osoby a v takovém rozsahu, jak to stanoví zákon. „Veřejnoprávní“ povaha postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti je opakovaně zmiňována i v rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Ústavní soud se ve své judikatuře vyslovil k postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako úřední osoby (viz např. stanovisko pléna ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06). Tento svůj status získal podle exekučního řádu, neboť v § 1 odst. 1 e. ř. se mimo jiné stanoví, že soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Exekučním řádem stát přenesl část výkonu své moci – specificky moci soudní, přičemž součástí výkonu soudní moci je i řízení vykonávací – na soudní exekutory (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1331/07). Jimi sice jsou fyzické osoby, avšak tato skutečnost má význam toliko právně technický či organizačně institucionální. Z hlediska funkcionálního vykonávají tyto osoby státní moc, resp. moc soudní (viz též např. označení soudní exekutor, či ustanovení § 28 větu druhou e. ř.: „Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu.“). Vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, resp. soud, je podle Ústavního soudu při výkonu svěřené státní moci povinen šetřit a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž vykonává přenesenou státní moc; stejně tak pro tyto osoby musí platit stejný standard ochrany jejich základních práv jako v řízení před soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 543/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3111/10, usnesení téhožsoudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 2040/10 aj.). Není proto rozumné a ani udržitelné hledat formální rozdíly a klást překážky rovnocennému vnímání postavení soudního vykonavatele a vykonavatele soudního exekutora, chce-li soudní praxe i nadále zastávat právní názor, že soudní vykonavatel jako odpovědný úředník jiného orgánu veřejné moci (soudu) je úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Relevantní je, že soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti fakticky i de iure vykonává státní moc, tj. konkrétně moc soudní, a plní funkci orgánu veřejné moci. Má tedy postavení jiného orgánu veřejné moci a okolnost, že jde o fyzickou osobu, je v daných souvislostech jen otázkou právně technickou. Obdobně je třeba nahlížet i na význam postavení vykonavatele soudního exekutora, jenž má z důvodů již uvedených, ačkoliv je zaměstnancem soudního exekutora jako fyzické osoby, ve skutečnosti (materiálně) postavení odpovědného úředníka jiného orgánu veřejné moci, který zde představuje soudní exekutor. Uvedený závěr vyplývá z toho, že soudní exekutor jej může písemně pověřit prováděním úkonů, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí soudní vykonavatel (§ 27 odst. 2 e. ř.), z čehož se odvíjí zcela stejné postavení, jako je postavení soudního vykonavatele. Opět jde jen o otázku organizačně institucionální, která však nemá zásadní význam z hlediska závěru o tom, že i takového zaměstnance lze označit jako odpovědného úředníka jiného orgánu veřejné moci, jelikož z hlediska funkcionálního je úředníkem, který působí v rámci příslušného orgánu veřejné moci a vykonává svěřenou odvozenou pravomoc. Jinak řečeno, vykonává-li vykonavatel soudního exekutora funkce, které by jinak byl povinen vykonat sám soudní exekutor, popřípadě stát, resp. soud, je podle Nejvyššího soudu při výkonu svěřené státní moci povinen chránit a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž vykonává přenesenou státní moc; stejně tak pro tyto osoby musí platit stejný standard ochrany jejich základních práv jako v řízení před soudy. Není od věci upozornit, že takto pojatý vztah mezi soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti jako úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a vykonavatelem soudního exekutora, provádí-li podle § 27 odst. 2 e. ř. z písemného pověření soudního exekutora úkony, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí soudní vykonavatel, jako úřední osobou podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zcela koresponduje se vztahem mezi soudcem a soudním vykonavatelem, když soudce má postavení úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zatímco postavení soudního vykonavatele jako úřední osoby se vyvozuje z ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Není přitom pochyb, že teleologický výklad posledně uvedeného ustanovení vede k závěru, že vykonavatel soudního exekutora má mít stejné postavení jako soudní vykonavatel. Ve prospěch tohoto závěru svědčí povaha jimi vykonávaných činností při výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, mechanismus, na jehož základě vykonávají tuto činnost, jakož i důsledky takové činnosti. Na podporu uvedeného přístupu je třeba uvést též nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou, zda lze daňového kontrolora považovat za veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák., nyní úřední osobu podle § 127 odst. 1 tr. zákoníku (dále jen úřední osoba), v návaznosti na skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., nyní trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku. Ústavní soud dospěl k závěru, že daňového kontrolora je třeba považovat za úřední osobu. Jako zaměstnanec územního finančního orgánu je nepochybně odpovědným pracovníkem orgánu státní správy, podílejícím se na plnění úkolů společnosti a státu. Zároveň sám nemá přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových subjektů, i když se řada jeho oprávnění, svěřených mu mimotrestními právními předpisy, velmi blíží takovým zásahům. Proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, vlastní přijetí rozhodnutí a fázi jeho výkonu. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato, musí rovněž spadat pod pojem pravomoc. Pokud je projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by takového rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo.Kvalifikovaná příprava rozhodnutí, učiněného správcem daně, je svěřena daňovému kontrolorovi, jenž za ni nese nemalý díl odpovědnosti, která je nepochybně odpovědností za plnění úkolů společnosti a státu nikoliv jen okrajové povahy. Tím je podle právního názoru obsaženého v citovaném nálezu dáno postavení daňového kontrolora v kontextu trestního práva hmotného jakožto úřední osoby, přičemž důvody, které Ústavní soud zformuloval, odpovídají znakům úřední osoby obsaženým v ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Současně v citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že si je vědom relativní neurčitosti a zastaralosti výkladových pravidel obsažených v § 89 odst. 9 tr. zák., a konstatoval, že je věcí Parlamentu České republiky, aby vymezil znaky profesí, které budou požívat ochrany veřejného činitele, a podrobil tehdejší právní úpravu veřejného činitele revizi. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že hodnocení zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod zahrnuje mimo jiné posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Ústavně konformní výklad má prioritu a obecný soud je zavázán k výkladu ústavně konformnímu, existuje-li možnost i výkladu ústavně nekonformního. Z uvedeného tedy plyne, že Ústavní soud obecně nepokládal za nepřípustné vyložit ustanovení § 127 odst. 1 tr. zákoníku metodou teleologického výkladu tak, že je jím zaměstnanec finančního orgánu, jemuž je jako daňovému kontrolorovi svěřena kvalifikovaná příprava rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí samotné (to činí správce daně), v čemž byla spatřována odpovědnost za plnění úkolů společnosti a státu nikoliv jen okrajové povahy. Tomu odpovídá závěr, že tím spíše lze za úřední osobu pokládat zaměstnance soudního exekutora, který při výkonu exekuční činnosti (jako úřední osoba) vystupuje jako orgán veřejné moci, vykonávající konkrétně moc soudní, přičemž tento jeho zaměstnanec – vykonavatel soudního exekutora z jeho písemného pověření provádí úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel. Za stávající situace je výše předložený výklad § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zcela namístě, neboť byl zjištěn širší smysl uvedené normy, než by odpovídalo doslovnému znění textu zákonného ustanovení. Je také třeba znovu zdůraznit, že ustanovení § 127 tr. zákoníku poskytuje úředním osobám nejen ochranu, ale přináší i jejich zvýšenou trestní odpovědnost. Vyloučení vykonavatele soudního exekutora z dosahu § 127 odst. 1 tr. zákoníku by znamenalo nejen to, že nebude chráněn, ale nebude před ním chráněna ani osoba, jež má být postižena exekucí, resp. ani další osoby (např. osoby s ní spolubydlící), před nesprávným výkonem nebo dokonce zneužitím pravomoci, kterou bezesporu vykonavatel soudního exekutora disponuje. Lze proto konstatovat, že při řešení předmětné otázky je třeba interpretovat ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku s použitím teleologického výkladu tak, že dopadá rovněž na vykonavatele soudního exekutora. Za správnou a v souladu se zákonem trestní kolegium Nejvyššího soudu tedy považuje variantu, podle níž vykonavatele soudního exekutora, provádí-li z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel, lze pokládat za úřední osobu ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákoníku za podmínek, které jsou v tomto ustanovení zákona dále stanoveny. Za stejných okolností lze za úřední osobu považovat také exekutorského koncipienta (§ 21 odst. 1 e. ř.) či exekutorského kandidáta (§ 25 e. ř.). Zaujetím tohoto stanoviska v zájmu jednotného rozhodování soudů, k němuž došlo zákonem předvídanou procesní cestou (§ 14 odst. 3, § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), Nejvyšší soud respektoval požadavky právní jistoty a předvídatelnosti práva, neboť posuzování vztahu mezi těmito požadavky na straně jedné a hodnotou soudcovského dotváření práva na straně druhé vychází ze zásad proporcionality. Podstata právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu spočívá v tom, že každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že hostát postihne zákonem předvídanou, ale žádnou jinou než předvídanou sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil (viz Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C.H. Beck 1995, s. 205 a násl.). Vedle již citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva k této otázce nelze pominout ani judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud rovněž akcentuje, že ke znakům právního státu patří zásada právní jistoty, jejíž nedílnou součástí je jak požadavek předvídatelnosti práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky (viz např. nálezy ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 34/97, ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2127/12 aj.). Řada nálezů tohoto soudu obsahuje rovněž podmínky, jež je nutné vyžadovat pro změnu právního názoru soudů. V nálezu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, (následovaným dalšími nálezy vydanými ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 117/07, sp. zn. II. ÚS 635/09 aj.) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, kterou lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: „Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána“ (k tomu viz též nálezy ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 1275/10 aj.). V nálezu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, Ústavní soud konstatoval, že změna právního názoru vysloveného v soudních rozhodnutích, která představují ustálenou judikaturu, zvláště pak nejvyšších soudních instancí, vykazuje (materiálně) zpětný účinek, jenž stojí proti principu právní jistoty a důvěry jednotlivce v právo; ve vzájemné kolizi mezi potřebou právní jistoty a požadavkem materiální správnosti soudního rozhodnutí však významnou roli hraje postulát vnitřní otevřenosti soudního rozhodování jako podstatný strukturální element nezávislého nalézání práva a příkaz spravedlivého procesu. Z tohoto důvodu je nutno vycházet z principu, že změna ustálené judikatury je – byť za určitých materiálních a případně procesních podmínek – přípustná a nový právní názor zpravidla nalezne své uplatnění na všechny další kauzy, které soudy rozhodují. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že změnu ustálené judikatury lze považovat za negativní z hlediska zmíněných principů právní jistoty a důvěry občanů v právo, nelze ji však považovat za negativní obecně; proces „zkvalitňování“ práva je jevem prospěšným, a tudíž i žádoucím, a z toho důvodu se nemůže vyhnout ani justici, včetně nejvyšších soudů. V této souvislosti je třeba opětovně připomenout také již citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kterou shrnul zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 20. 10. 2015 ve věci Vasiliauskas proti Litvě, č. 35343/05, § 155, v němž uvedl: „Bez ohledu na to, jak jednoznačné může být zákonné ustanovení, je nezbytným prvkem v jakémkoliv systému práva, včetně práva trestního, soudní výklad. Vždy bude dána potřeba pro objasnění problematických bodů a pro jejich přizpůsobení se měnícím se okolnostem. Progresivní vývoj trestního práva prostřednictvím soudního výkladu je ve smluvních státech Úmluvy dobře zakořeněný a je nezbytnou součástí právní tradice“. Přístup zvolený v tomto stanovisku je v souladu s uvedenou evropskou judikaturou, přičemž zcela zjevně nejde o svévolnou změnu judikatury, neboť zaujetí stanoviska jednoznačně směřuje ke sjednocení dosud odlišné rozhodovací praxe soudů v dané otázce. O tom svědčí skutečnost, že z rozhodnutí soudů, jež si v průběhu zpracování stanoviska Nevyšší soud rovněž opatřil, vyplývá, že právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 478/2004, (shodně i v rozsudku téhož soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 32/2006) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1396/2013 (v podstatě shodně i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tz 65/2013), který v jistém směru skutečně ovlivnil část praxe soudů (viznapř. již dříve uváděný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 4 To 69/2013, či usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 13 To 559/2013), nebyl většinově přijat nejen trestním kolegiem Nejvyššího soudu, ale ani všemi soudy (viz např. pravomocné rozsudky Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 24 T 249/2011, nebo Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 38/2014). Trestní kolegium Nejvyššího soudu proto zcela důvodně v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujalo toto stanovisko k otázce, zda lze vykonavatele soudního exekutora pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 tr. zákoníku. Pro úplnost trestní kolegium Nejvyššího soudu dodává, že za této situace není třeba zabývat se v podrobnostech důvody, pro které není akceptovatelná alternativa, podle níž by vykonavatele soudního exekutora bylo možné pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Lze toliko poznamenat, že zásadním argumentem pro tento závěr je samotné znění ustanovení § 127 odst. 1 tr. zákoníku, které stanoví základní znaky, jež musí úřední osoba kumulativně splňovat, přičemž jedním z nich je, že musí jít o některou z osob taxativně vyjmenovaných v § 127 odst. 1 písm. a) až i) tr. zákoníku. Vykonavatel soudního exekutora není v tomto výčtu uveden. Jeho součástí je pouze soudní exekutor, který navíc požívá status úřední osoby jen při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce. Taxativnost výčtu a také značně konkrétní vymezení jednotlivých osob neposkytuje prostor pro extenzivní výklad ustanovení § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a nedovoluje touto cestou rozšířit dopad i na další, výslovně tam neuvedené osoby, aniž by byla zpochybněna zásada „nullum crimen sine lege certa et stricta“.

decision_1296.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 09.11.2015, sp. zn. 32 Cdo 1714/2015, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1714.2015.1 Číslo: 75/2016 Právní věta: Jestliže soud schválí smír poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci samé bylo zrušeno, zaplacený soudní poplatek se nevrací (§ 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 09.11.2015 Spisová značka: 32 Cdo 1714/2015 Číslo rozhodnutí: 75 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Poplatky soudní Předpisy: § 10 odst. 7 předpisu č. 549/1991Sb. ve znění od 01.09.2011 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 19 Co 277/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2015, č. j. 19 Co 277/2014, potvrdil usnesení ze dne 3. 6. 2014, č. j. 9 C 193/2008-348, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl tak, že se žalobkyni nevrací části zaplacených soudních poplatků za žalobu ve výši 56 712 Kč, za odvolání ve výši 56 712 Kč a za dovolání ve výši 4 000 Kč (první odstavec výroku), a rozhodl o nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení žádné z účastnic (druhý odstavec výroku). 2. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o nenaplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, které podle shodného názoru soudů obou stupňů dopadá na případy, kdy došlo k uzavření a schválení smíru předtím, než soud vydá ve věci meritorní rozhodnutí. Taková situace však v souzené věci nenastala. Řízení sice skončilo smírem, nicméně až po té, kdy již bylo rozhodováno ve věci samé rozsudky soudu prvního stupně, Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího a Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Odvolací soud vysvětlil, že jakmile soud ve věci jedná, provede dokazování a rozhodne, nemůže být soudní poplatek ani jeho část vrácena, a to ani za situace, že je později rozhodnutíodvolacím či dovolacím soudem zrušeno (jak tomu bylo v předmětné věci). Argumentaci odvolatelky (žalobkyně), že v době schválení smíru neexistuje jiné rozhodnutí ve věci samé, odvolací soud označil za nedůvodnou, a to již s poukazem na § 159a odst. 4 o. s. ř. Pro úplnost pak doplnil, že soudní poplatky, které žalobkyně ve věci uhradila, měly být účastnicemi řízení zahrnuty do ujednání o nákladech řízení v rámci soudem schváleného smíru. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda „lze vrátit zaplacené soudní poplatky (resp. jejich 80 %) na základě schválení smíru v řízení před soudem prvního stupně po zrušení jeho předchozího meritorního rozhodnutí“, která nebyla judikaturou Nejvyššího soudu dosud řešena. 4. Na rozdíl od odvolacího soudu dovolatelka zastává názor, že podle ustanovení § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 9. 2011 (dále též jen „cit. zákon“), je možnost vrácení soudních poplatků zachována i v případě, že již bylo ve věci samé rozhodnuto a toto rozhodnutí bylo na základě podaného opravného prostředku zrušeno a poté byl schválen smír. K takovému závěru ji vede účel citované právní úpravy i její jazykové vyjádření. 5. Dovolatelka zcela souhlasí s odvolacím soudem, že sledovaným cílem předmětné právní úpravy je předcházení soudním sporům. Podle jejího mínění však zájem o předcházení soudním sporům a o jejich řešení smírnou cestou neodpadá okamžikem, kdy je vydáno prvoinstanční rozhodnutí. Smysl omezení vracení soudních poplatků pouze na případy „schválení smíru mezi účastníky řízení předtím, než je ve věci samé rozhodnuto,“ nespatřuje v tom, že v odvolacím řízení není uzavření smíru mezi účastníky žádoucí, nýbrž v tom, že má zabránit spekulativnímu jednání účastníků řízení, kteří by, nebýt tohoto omezení, mohli „zkusmo“ podávat žalobu jen s cílem zjistit náhled soudu na věc a po vydání prvostupňového rozsudku se účelově odvolat a posléze uzavřít soudní smír (třeba i o stejném obsahu, jak rozhodl soud prvního stupně) a tím dosáhnout „slevy“ na soudním poplatku. O takový případ však v souzené věci nešlo, neboť rozsudky soudů obou stupňů zrušil až dovolací soud a až v následném řízení před soudem prvního stupně byl mezi účastnicemi uzavřen (a schválen) smír v době, kdy již neexistovalo žádné rozhodnutí ve věci samé. Z pohledu žalobkyně tak neexistuje jakýkoliv opodstatněný důvod k nevrácení zaplacených soudních poplatků, a to tím spíše, že tento smír bezesporu ulehčil i práci soudu, který by – nebýt schváleného soudního smíru – musel řešit otázky, na jejichž zodpovězení spor spočíval a které nebyly dovolacím soudem v kasačním rozsudku vyřešeny. 6. Ve prospěch názoru dovolatelky svědčí podle jejího mínění i jazykové vyjádření právní úpravy vrácení soudních poplatků po schválení smíru. Akcentuje, že zákonodárce použil ohledně meritorního rozhodnutí přítomný čas (než je ve věci samé rozhodnuto), což minimálně naznačuje, že rozhodnutím ve věci samé, které má toto ustanovení na mysli, je pouze aktuálně (v době schvalování smíru) existující (nezrušené) rozhodnutí. Pokud by tomu tak být nemělo, byl by jistě použit minulý čas (než bylo ve věci samé rozhodnuto). 7. Dovolatelka se domnívá, že její pojetí předmětné právní normy nelze označit za uměle vykonstruovaný výklad, jak uvedl odvolací soud. Uzavírá, že odvolací soud ustanovení § 10 odst. 7 cit. zákona nesprávně interpretoval, nepřiznal-li jí právo na vrácení 80 % zaplacených soudních poplatků. Proto navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že její žádostí o vrácení 80 % zaplacených soudních poplatků vyhoví. III. Přípustnost dovolání8. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. 9. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda ustanovení § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 9. 2011, dopadá i na případy uzavření a schválení smíru po zrušení předchozího meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně, nebyla judikaturou Nejvyššího soudu dosud řešena. IV. Důvodnost dovolání 10. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). 11. Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. 12. V souzené věci šlo o situaci, kdy o věci rozhodl nejprve Městský soud v Praze, jehož rozsudek z důvodu věcné nepříslušnosti zrušil Vrchní soud v Praze s tím, že po právní moci rozhodnutí byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Posléze rozhodl ve věci Obvodní soud pro Prahu 6, jehož rozsudek potvrdil Městský soud v Praze. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V novém řízení (před případným dalším rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci) potom došlo soudem prvního stupně ke schválení smíru uzavřeného mezi účastnicemi a žalobkyně požádala o vrácení zaplacených soudních poplatků za žalobu, za odvolání a za dovolání; její žádosti soud prvního stupně s odkazem na dikci § 10 odst. 7 cit. zákona nevyhověl a odvolací soud toto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. 13. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka staví nárok na vrácení zaplacených soudních poplatků zejména na jazykovém vyjádření právní úpravy o vracení soudních poplatků po schválení smíru, kdy zákonodárce použil ohledně meritorního rozhodnutí formulaci „než je ve věci samé rozhodnuto“. S touto její argumentací se dovolací soud neztotožňuje. 14. Při řešení shora formulované otázky, jakož i s ohledem na vymezení dovolacího důvodu ze strany dovolatelky, vycházel dovolací soud z následující právní úpravy. 15. Podle ustanovení § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, v případě schválení smíru mezi účastníky řízení předtím, než je ve věci samé rozhodnuto. Byl-li smír schválen pouze v části předmětu řízení, vrátí soud odpovídající část poplatku; věta první se použije obdobně. 16. Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-liřízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle § 6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek. 17. Obě shora cit. ustanovení byla zavedena do právního řádu zákonem č. 218/2011 Sb., kterým byl s účinností od 1. 9. 2011 zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony novelizován. V případě ustanovení § 10 odst. 7 cit. zákona jde o zcela novou právní úpravu, která (na rozdíl od předchozí úpravy) rozšiřuje institut vracení soudního poplatku i na případy, kdy je mezi účastníky uzavřen smír, který je následně schválen soudem. Podmínkou pro vracení soudního poplatku je však schválení smíru předtím, než soud vydá ve věci meritorní rozhodnutí. 18. Do nabytí účinnosti zákona č. 218/2011 Sb. soud při uzavření a schválení smíru podle ustanovení § 99 o. s. ř. žádný poplatek nevracel, neboť to zákon o soudních poplatcích neumožňoval; soud mohl vrátit zaplacený soudní poplatek jen tehdy, pokud účastníci uzavřeli smír mimosoudní a v důsledku něj žalobce vzal žalobu zpět. Zaplacený soudní poplatek tvořil (a tvoří i v současné době) náklady řízení, o kterých se musely strany dohodnout; pokud se nedohodly, rozhodl soud v rámci řízení o schválení smíru tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 19. Již na tomto místě přitom Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod č. 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod č. 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 20. Z tohoto pohledu je nezbytné vykládat i právní úpravu v zákoně č. 218/2011 Sb., kterým se s účinností od 1. 9. 2011 mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 21. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 218/2011 Sb. ozřejmuje, že „Problematika možnosti vracet soudní poplatek pro případ uzavření smíru mezi účastníky řízení a schválení tohoto smíru předtím, než je ve věci samé rozhodnuto, úzce souvisí s předcházejícím bodem“ (v něm je řešena úprava vracení soudního poplatku při zastavení řízení před prvním jednáním dle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích). „Jako v případě vracení soudních poplatků při zpětvzetí žaloby a následném zastavení soudního řízení před prvním jednáním je i uzavření sporu smírem a jeho schválení soudem významným faktorem ovlivňujícím zatížení soudů. Uzavření smíru je časově a finančně úsporné a způsobuje výrazně nižší psychické zatížení stran sporu. Institut soudního smíru je navzdory svémupotenciálu výrazně snížit zatížení justice využíván jen v omezeném rozsahu. Snaha o co největší pokles zatížení soudů vede k závěru, že současný stav je vhodné upravit. Otázkou v tomto směru zůstává jaké řešení k posílení motivace uzavírat smír je nejúčelnější. Poradní skupina složená zejména z představitelů soudů se k úpravě posilující motivaci účastníků uzavřít smír stavěla pozitivně a vnímá tuto snahu jako velmi přínosnou. Rozdíly panovaly v otázce, v jakém rozsahu se má tato změna provést. Nakonec byl jako nejvhodnější řešení zvolen stejný model jako v případě vracení soudního poplatku při zastavení řízení před prvním jednáním, tedy vracet soudní poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč. Z logiky věci ostatně vyplývá, že úprava vracení soudního poplatku pro případ smíru nemůže být pro účastníky řízení výhodnější, než v případě zpětvzetí žaloby, neboť by to znamenalo, že by institut zpětvzetí přestal být fakticky využíván.“ 22. Nejvyšší soud neshledává žádné pochybení odvolacího soudu, dospěl-li k závěru, že institut vracení soudních poplatků podle § 10 odst. 7 cit. zákona dopadá na situace, kdy dojde ke schválení smíru uzavřeného mezi účastníky soudem předtím, než soud ve věci poprvé meritorně rozhodne. Odvolací soud správně posoudil, že jakmile soud ve věci jedná, provede dokazování a rozhodne, nemůže být soudní poplatek ani jeho část vrácena, a to ani za situace, že je později rozhodnutí odvolacím či dovolacím soudem zrušeno. Pokud totiž bylo soudem ve věci meritorně rozhodnuto, nebyl naplněn předpoklad podle § 10 odst. 7 cit. zákona pro vrácení zaplaceného soudního poplatku sníženého o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč. Jestliže tedy následně odvolací (či dovolací) soud meritorní rozhodnutí soudu zruší, nárok účastníka na vrácení zaplacených soudních poplatků (resp. jejich části) se neobnoví (znovu nevznikne), neboť pro takové řešení nelze najít v platné právní úpravě žádnou oporu. Přistoupit na argumentaci dovolatelky založené na jazykovém vyjádření právní úpravy vracení soudních poplatků po schválení smíru by mimo jiné znamenalo, že obnovený nárok účastníka na vrácení zaplacených soudních poplatků při uzavření a schválení smíru by byl odvislý i od toho, jak odvolací či dovolací soud rozhodne. Pokud by odvolací či dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení, pak by podle dovolatelky měl účastník při uzavření a schválení smíru nárok na vrácení zaplacených soudních poplatků; tak by tomu však nebylo zřejmě v případě měnícího rozhodnutí odvolacího (dovolacího) soudu (pokud by teoreticky do nabytí právní moci měnícího rozhodnutí došlo k uzavření a schválení smíru), neboť napadené rozhodnutí by nebylo „odklizeno“, ale bylo by pouze změněno. Taková situace, která by znamenala nerovnost účastníků, je však naprosto nepřijatelná. 23. Dovolací soud nemá ve shodě s odvolacím soudem (a ostatně ani s dovolatelkou) pochyb o tom, že cílem právní úpravy je předcházet soudním sporům. Podle Nejvyššího soudu (na rozdíl od názoru dovolatelky) však není tento smysl narušen ani v případě, končí-li nárok účastníka na vrácení zaplacených soudních poplatků podle § 10 odst. 7 cit. zákona vydáním (prvního) meritorního rozhodnutí ve věci. Jestliže účastník řízení nevyužije možnosti řešit otázku vrácení soudního poplatku cestou zpětvzetí žaloby podle § 10 odst. 3 cit. zákona, pokračuje i poté, kdy došlo k prvnímu jednání, možnost dalšího způsobu vrácení soudního poplatku (jeho části) schválením smíru dle § 10 odst. 7 cit. zákona. Jakmile však soud meritorně rozhodne, možnost vrácení soudních poplatků tímto meritorním rozhodnutím končí a nárok účastníka na vrácení zaplacených soudních poplatků znovu nevznikne ani tehdy, dojde-li následně odvolacím či dovolacím soudem ke zrušení předchozího meritorního rozhodnutí soudu. Ani v takové situaci však nic nebrání účastníkům řízení skončit řízení soudním smírem (§ 99 o. s. ř.), jehož součástí může být i jejich dohoda o tom, že účastníku, který nemá nárok na vrácení zaplacených soudních poplatků, je uhradí protistrana. 24. Nejvyšší soud uzavřel, že se dovolatelce vymezenými námitkami v rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nárok na vrácení zaplacených soudních poplatků dle § 10 odst. 7 cit. zákona nevznikl. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.

decision_1297.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 09.11.2015, sp. zn. 26 Cdo 271/2014, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.271.2014.1 Číslo: 3/2017 Právní věta: Účinky nařízeného výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy trvají i tehdy, jestliže plátce mzdy po dobu trvání pracovního poměru neprováděl srážky ze mzdy ve prospěch pohledávky oprávněného (srážky byly prováděny ve prospěch jiných pohledávek). Skutečnost, že povinný ukončil pracovní poměr, aniž založil nový pracovní poměr mu obdobný, nemá za následek „skončení“ výkonu rozhodnutí. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 09.11.2015 Spisová značka: 26 Cdo 271/2014 Číslo rozhodnutí: 3 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Výkon rozhodnutí, Výživné Předpisy: § 284 odst. 1 o. s. ř. § 290 odst. 1 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 73 Co 332/2012, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 41 E 535/2010, a věc vrátil okresnímu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 21. 9. 2011, č. j. 41 E 535/2010-24, zastavil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, nařízený usnesením ze dne 29. 6. 2010, č. j. 41 E 535/2010-11, na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 1. 1986, sp. zn. 14 C 927/85, 14 C 981/85, 14 C 982/85, 14 C 983/85, 14 C 984/85 a 14 C 986/85, který nabyl právní moci 8. 8. 1986 a vykonatelnosti 11. 8. 1986. Současně soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Shledal důvodnou námitku promlčení s tím, že desetiletá promlčecí doba podle § 110, 112 obč. zák. (jež však neběžela od 23. 8. 1986 do 23. 3. 1995 – viz výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy vedený pod sp. zn. Okresního soudu v Liberci E 1819/86, dále od 14. 4. 1995 do 13. 3. 1996 – viz výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí vedený pod sp. zn. E 892/95 a od 14. 8. 2006 do 10. 12. 2009 – viz výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí vedený pod sp. zn. 44 E719/2006), v níž bylo možné právo vykonat, již uplynula (návrh na zahájení řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí vedený pod sp. zn. 41 E 535/2010 byl podán 24. 6. 2010) a důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že exekuční titul se stal vykonatelným dne 11. 8. 1986, že desetiletá promlčecí doba (§ 112 obč. zák.) začala běžet od 12. 8. 1986. Právním předchůdcem oprávněné byl podán dne 28. 8. 1986 návrh na výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného. Povinný byl v té době ve výkonu trestu a podle oznámení Věznice H. S. ze dne 13. 6. 1989 srážky z výdělku povinného prováděny nebyly. Dle usnesení ze dne 7. 11. 1989 měla srážky ze mzdy povinného nadále provádět Dubena Č. D., jejímž zaměstnancem se povinný stal. Ke dni 22. 2. 1995 byl stav pohledávky stále 114 800 Kč. Přípisem ze dne 23. 3. 1995 byl právní předchůdce oprávněné vyzván k podání návrhu na prodej movitých věcí povinného, který se stal podnikatelem. Dále odvolací soud uzavřel, že v řízení vedeném pod sp. zn. E 1819/86 byl vydán příkaz plátci mzdy povinného, mzda povinného ve výkonu trestu však postižena nebyla, účinky nařízeného výkonu rozhodnutí proto nenastaly a výkon rozhodnutí tak fakticky zanikl, aniž by byl soud povinen vydat rozhodnutí. Řízení tak bylo ukončeno před datem 23. 3. 1995, kdy byla oprávněná vyzvána k podání návrhu na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Následné vykonávací řízení, vedené pod sp. zn. E 892/95, bylo zahájeno 13. 4. 1995 a pravomocně zastaveno 13. 3. 1996. Další návrh byl podán dne 14. 8. 2006, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 44 E 719/2006 a výkon rozhodnutí byl pravomocně zastaven 10. 12. 2009. Poslední návrh byl soudu doručen 24. 6. 2010 a dne 29. 6. 2010 byl nařízen výkon rozhodnutí (sp. zn. 41 E 535/2010). I s přihlédnutím ke stavení promlčecí doby je zřejmé, že desetiletá promlčecí doba již v období od 14. 3. 1996 do 14. 8. 2006 uplynula. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího názoru nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, vedený pod sp. zn. E 1819/86, skončil tím, že Okresní soud v Liberci přípisem ze dne 29. 3. 1995 oprávněné oznámil, že má učinit návrh na zabavení a prodej movitých věcí, neboť povinný je podnikatel. Dovolatelka má za to, že uvedený výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy stále trvá, jelikož nepodala návrh na jeho zastavení ani svůj návrh na nařízení nevzala zpět. Závěrem navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). IV. Důvodnost dovolání 5. Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud se dosud nezabýval otázkou trvání řízení o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, jehož pracovní poměr v průběhu řízení skončil, avšak žádný nový pracovní nebo obdobný poměr nevznikl, přičemž současně ani nebyl podán žádný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (§ 290 odst. 1 o. s. ř.).6. Podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však dovolací soud neshledal. 7. Podle § 276 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 srážky ze mzdy lze provádět jen do výše rozhodnutím přiznané pohledávky s příslušenstvím. 8. Podle § 284 odst. 1 o. s. ř. plátce mzdy přestane provádět srážky, jakmile je pohledávka oprávněného uspokojena (§ 276). 9. V projednávané věci bylo zjištěno, že v řízení vedeném pod sp. zn. E 1819/86 byl na návrh právního předchůdce oprávněné ze dne 28. 8. 1986 nařízen usnesením ze dne 29. 8. 1986 výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, v té době byl povinný v Nápravně výchovném ústavu MS v H. S., kterému také bylo usnesení doručeno. Zde nebyla z pracovní odměny provedena žádná srážka, srážky byly prováděny ve prospěch dřívějších pohledávek; následně bylo zasláno usnesení o vyrozumění dalšího plátce mzdy ze dne 7. 11. 1989 výrobnímu družstvu Dubena Č. D., ani u něho nebylo ve prospěch oprávněné nic sraženo (v tomto směru však odvolací soud nevyžadoval zprávu od správkyně konkursní podstaty – viz č. l. 34). Okresní soud poté přípisem ze dne 23. 3. 1995 sdělil právnímu předchůdci oprávněné, že povinný je podnikatel, a vyzval jej k podání návrhu na prodej movitých věcí povinného. 10. Pro posouzení, zda byl výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy účinně nařízen, je mimo jiné podstatné, zda v den, kdy soud usnesení o nařízení srážkami ze mzdy vydal, byl povinný u označeného plátce mzdy zaměstnán (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 1977, sp. zn. 11 Co 289/77, uveřejněné pod číslem 18/1980 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Dle tohoto usnesení pokud povinný v době nařízení soudního výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy již nepracuje u organizace označené jako plátce mzdy, nevztahuje se nařízený výkon rozhodnutí i na mzdu povinného u nového plátce mzdy, a soud nemůže postupovat podle ustanovení § 294 odst. 3 o. s. ř.). 11. Protože v souzené věci v době nařízení výkonu rozhodnutí byl povinný ve výkonu trestu v NVÚ MS H. S., kterému bylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy doručeno, účinky nařízeného výkonu rozhodnutí nastaly. Skutečnost, že srážky ze mzdy (pracovní odměny) povinného byly prováděny ve prospěch jiných pohledávek, a stejně tak nebyla sražena žádná částka ze mzdy povinného u jeho dalšího zaměstnavatele, samo o sobě k faktickému zániku výkonu rozhodnutí nevede (k tomu srov. např. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 2319 s.). V tomto směru je právní závěr odvolacího soudu nesprávný. 12. Je zřejmé, že další provádění výkonu rozhodnutí (exekuce) srážkami ze mzdy je závislé na tom, zda je zde subjekt, vůči němuž má povinný nárok na mzdu (plat). Jestliže povinný před uspokojením pohledávky oprávněného přestal pracovat u plátce mzdy, skončil pracovní nebo obdobný poměr a nový takový vztah nezaložil, případně po skončení pracovního poměru začal podnikat, pak výkon rozhodnutí trvá, pouze není fakticky prováděn, protože tu není žádný další plátce mzdy, na něhož by bylo lze výkon rozhodnutí převést. V zákoně chybí ustanovení o tom, že by v těchto případech bylo možno řízení zastavit (speciální ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. na danou věc pro absenci návrhu nedopadá, k tomu srov. např. KURKA V., DRÁPAL L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, s. 418). Lze tedy uzavřít, že exekuční řízení běží, dokud nenastane některá z okolností předvídaných zákonem, na základě níž soud rozhodne o zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí vedený pod sp. zn. E 1819/86 nebyl dosud pravomocně zastaven (s ohledem na odlišný právní názor zároveň nebylo zkoumáno, zda v řízení bylo ve smyslu § 112 obč. zák. řádněpokračováno), nemohlo dojít (a to i přes následná řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí) k promlčení pohledávky tak, jak soudy v této věci zamýšlely; jejich rozhodnutí tudíž není správné. 13. Nejvyšší soud postupoval podle § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř., napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 14. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první, o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). 15. Pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na to, že dle obsahu spisu se soudnímu vykonavateli nepodařilo sepsat žádné movité věci povinného (protokol o bezvýslednosti soupisu – č. l. 14), k tomu srov. § 326a o. s. ř.

decision_1298.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2015, sp. zn. 30 Cdo 2864/2015, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2864.2015.1 Číslo: 46/2017 Právní věta: Ustanovení § 47b zákona č. 111/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) konstruuje kvazilicenční omezení autorského práva, jehož účelem je vysokou školou nevýdělečné zveřejnění disertační, diplomové, bakalářské a rigorózní práce, u kterých proběhla obhajoba, tj. zveřejnění díla [§ 4 odst. 1 zákona č. 121/2000 (ve znění pozdějších předpisů)], které přesahuje užití školního díla pro vnitřní potřebu školy ve smyslu ustanovení § 35 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). I v tomto případě zákonného omezení autorského práva však platí restriktivní výklad, který musí být v souladu s tříkrokovým testem, který je výslovně vyjádřen v § 29 odst. 1 autorského zákona. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.10.2015 Spisová značka: 30 Cdo 2864/2015 Číslo rozhodnutí: 46 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Autorské právo Předpisy: § 35 předpisu č. 121/2000Sb. § 47b zákona č. 111/1998 Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 7 co 54/2014, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. K r a j s k ý s o u d v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 23 C 61/2013-117, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo odstranit závadný stav, a to znepřístupněním disertační práce žalobce s názvem „Důsledky vad právních úkonů na soukromoprávní vztahy“, která byla žalobcem odevzdána žalovanému v roce 2011 a jež byla vložena do archivu závěrečné práce dne 18. 2. 2011, a to prostřednictvím veřejné elektronické sítě (internet). Dále zamítl žalobu aby žalovanému bylo uloženo odstranit závadný stav, a to znepřístupněním disertační práce žalobce s názvem „Důsledky vad právních úkonů na soukromoprávní vztahy“, jež byla žalobcem odevzdána žalovanému v roce 2012, a jež byla vložena do archivu závěrečné práce dne 27. 1. 2012 a to prostřednictvím veřejnéelektronické sítě (internet). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. 2. Po provedeném dokazování soud prvního stupně konstatoval neexistenci jakékoliv případné žalobcovy výhrady, která by se týkala jeho závazků vůči nakladateli Wolters Kluwer ČR, a. s., která vydala jeho disertační práci v knižní podobě, resp. eventuální výhrady, která by se týkala vlastních autorských práv (žalobce) za situace, kdy žalobce při odevzdání obou verzí disertačních prací neuplatnil námitky vůči jejich zveřejnění podle § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění do 1. 1. 2012 (dále jen „zákon o vysokých školách“), a podle vnitřních předpisů žalované. Žalobce měl přitom možnost žalovanou požádat o nezveřejnění práce nebo o dočasné vynětí z povinnosti práci a navazující dokumenty zveřejnit, což neučinil. 3. Soud prvního stupně shledal, že žalovaná jednala v souladu s ustanoveními zákona č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“), stejně tak jako zákona o vysokých školách a současně i s příslušnými ustanoveními vlastních vnitřních předpisů, zejména se Studijním a zkušebním řádem Masarykovy univerzity ve znění účinném do 31. 1. 2012, pokud uveřejnila obě verze disertační práce žalobce. Žalobce měl možnost z titulu ochrany autorských práv nezveřejnění dokumentů na veřejnosti elektronickou cestou projednat se žalovaným, a tak zajistit, aby nebyly publikovány, čehož ale nevyužil; návrhy na smírné řešení věci nabízené žalovanou (přitom) vždy odmítl. 4. K odvolání žalované V r c h n í s o u d v Olomouci (dále „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 Co 5/2014-142, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované určil povinnost odstranit závadný stav tak, aby byly znepřístupněny obě verze disertační práce žalobce. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil především tím, že disertační práce žalobce je školním dílem podle autorského zákona, které může škola v souladu s § 34 odst. 3 tohoto zákona užít pouze ke své vnitřní potřebě, přičemž tak může učinit prostřednictvím vnitřní sítě elektronických komunikací (intranet). Žalovaná ale práci žalobce zveřejnila prostřednictvím elektronické sítě internet skutečně přístupné komukoliv, čímž porušila jeho autorská práva. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., když tvrdí, že předmětná otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, přičemž namítá, že se odvolací soud nevypořádal s právní úpravou obsaženou v ustanovení § 47b zákona o vysokých školách, který novelou ke dni 1. 1. 2006 zakotvil v českém právním řádu další licenci týkající se vyjmenovaných školních děl. Nelze přehlédnout, že podle § 47b odst. 3 zákona o vysokých školách je s odevzdáním práce spojena nevyvratitelná právní domněnka souhlasu autora se zveřejněním jeho práce. Dovolatelka poukazuje na to, že hlavním důvodem této novelizace byl nepochybně veřejný zájem na transparentnosti činnosti vysokých škol (zejména pak veřejných vysokých škol), přičemž dovolatelka má za to, že ustanovení jejího vnitřního předpisu dostatečným způsobem berou v úvahu případnou kolizi možných zúčastněných zájmů včleněním zmírňovacích opatření, připouštějících, že práce dokonce zveřejněna být nemusí nebo nemusí být publikována celá. Žalobce však takovéto možnosti nevyužil a žádné důvody, které by bylo možné akceptovat, žalované nesdělil. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o zamítnutí žaloby potvrdí a žalované přizná právo na náhradu nákladů celého řízení. 7. Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 12. 10. 2015, v němž se zcela ztotožňuje s dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Zejména zdůrazňuje, že soud druhého stupnězřetelně konstatoval, že ustanovení §47b zákona o vysokých školách upravující zveřejňování závěrečných prací je třeba vykládat restriktivně a výklad tohoto ustanovení se nesmí dít v rozporu se zájmy autora. Současně odkazuje na závěry odvolacího soudu, pokud uvedl, že závěrečné práce jsou podle autorského zákona školním dílem se všemi konsekvencemi, které pro ně vyplývají z ustanovení § 35 odst. 3 autorského zákona. Navrhuje proto zamítnutí dovolání a přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. 9. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny předpoklady obsažené v ustanovení § 241 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přičemž je dovolání charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). 12. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 13. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné. Dovolatelka namítá ve smyslu § 237 o. s. ř., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena – konkrétně, zda zveřejnění závěrečných (disertačních) prací příslušnou školou bez výslovně k tomu uděleného souhlasu autora práce (studenta, absolventa apod.) je nutno klasifikovat jako neoprávněný zásah do autorských práv zpracovatele. Naskýtá se tak zásadní otázka aplikace ustanovení § 47b zákona o vysokých školách, který novelou ke dni 1. 1. 2006 zakotvil v českém právním řádu další licenci užití autorských děl – v tomto případě školních děl. Za popsaného stavu věci pak dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal se závěrem, že dovolání bylo podáno důvodně. IV. Důvodnost dovolání 14. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však v posuzované věci zjištěny nebyly.15. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. 16. Podle ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen „dílo“). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. 17. Výjimky z ochrany podle práva autorského ve veřejném zájmu jsou formulovány v § 3 autorského zákona, podle něhož ochrana podle práva autorského se nevztahuje na a) úřední dílo, jímž je právní předpis, rozhodnutí, opatření obecné povahy, veřejná listina, veřejně přístupný rejstřík a sbírka jeho listin, jakož i úřední návrh úředního díla a jiná přípravná úřední dokumentace, včetně úředního překladu takového díla, sněmovní a senátní publikace, pamětní knihy obecní (obecní kroniky), státní symbol a symbol jednotky územní samosprávy a jiná taková díla, u nichž je veřejný zájem na vyloučení z ochrany, b) výtvory tradiční lidové kultury, není-li pravé jméno autora obecně známo a nejde-li o dílo anonymní nebo o dílo pseudonymní (§ 7 téhož zákona); užít takové dílo lze jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. 18. Podle § 4 autorského zákona prvním oprávněným veřejným přednesením, provedením, předvedením, vystavením, vydáním či jiným zpřístupněním veřejnosti je dílo zveřejněno (odstavec 1). Zahájením oprávněného veřejného rozšiřování rozmnoženin je dílo vydáno (odstavec 2). 19. Podle ustanovení § 11 odst. 1 autorského zákona má autor právo rozhodnout o zveřejnění svého díla. 20. V ustanovení § 35 autorského zákona se praví, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo nikoliv za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užije dílo při občanských či náboženských obřadech nebo při úředních akcích pořádaných orgány veřejné správy (odstavec 1). Do práva autorského nezasahuje ten, kdo nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užije dílo při školních představeních, v nichž účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy nebo školského či vzdělávacího zařízení (odstavec 2). Do práva autorského také nezasahuje škola nebo školské či vzdělávací zařízení, užije-li nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě dílo vytvořené žákem nebo studentem ke splnění školních nebo studijních povinností vyplývajících z jeho právního vztahu ke škole nebo školskému či vzdělávacímu zařízení – školní dílo (odstavec 3). 21. Podle ustanovení § 47b zákona o vysokých školách vysoká škola nevýdělečně zveřejňuje disertační, diplomové, bakalářské a rigorózní práce, u kterých proběhla obhajoba, včetně posudkůoponentů a záznamu o průběhu a výsledku obhajoby prostřednictvím databáze kvalifikačních prací, kterou spravuje. Způsob zveřejnění stanoví vnitřní předpis vysoké školy (odstavec 1). Disertační, diplomové, bakalářské a rigorózní práce odevzdané uchazečem k obhajobě musí být též nejméně pět pracovních dnů před konáním obhajoby zveřejněny k nahlížení veřejnosti v místě určeném vnitřním předpisem vysoké školy, nebo není-li tak určeno, v místě pracoviště vysoké školy, kde se má konat obhajoba práce. Každý si může ze zveřejněné práce pořizovat na své náklady výpisy, opisy nebo rozmnoženiny (odstavec 2). Platí, že odevzdáním práce autor souhlasí se zveřejněním své práce podle tohoto zákona, bez ohledu na výsledek obhajoby (odstavec 3). 22. Dovolací soud vychází se skutečnosti, že autorský zákon je normou obecnou vůči zákonu o vysokých školách, který je normou speciální. Novelou zákona o vysokých školách č. 552/2005 Sb. byl do tohoto zákona včleněn § 47b ukotvující povinnost vysokých škol zveřejnit závěrečné práce; současně byl definován konkludentní souhlas autora práce s jejím zveřejněním, když tento presumovaný souhlas se pojí s faktem odevzdání práce. Způsob zveřejnění zákonodárce ponechal na akademické samosprávě, která měla svými vnitřními předpisy dostát zákonné povinnosti, ale také ji vyvážit s ohledem na autorská práva studenta, který školní dílo vytvořil. 23. Protože otázka správného vyvážení obou zákonných požadavků tvoří jádro sporu, dovolací soud se jí zabýval přednostně. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že dovolatelka postupovala v souladu s autorským právem i podzákonnými normami, když v opatření rektora Masarykovy univerzity č. 3/2009 v čl. 1 přiznává za určitých podmínek autorovi právo na nezveřejnění dokumentu široké veřejnosti elektronickou cestou, pokud o to autor požádá. Odvolací soud se otázkou vztahu § 47b zákona o vysokých školách a autorského zákona nezabýval, pouze dovodil výkladem § 35 autorského zákona, že uveřejnění práce na internetu nelze pokládat za užití díla pro vnitřní potřebu, a proto konstatoval porušení autorského práva žalobce ze strany žalované. 24. Ustanovení § 47b zákona o vysokých školách ve svém důsledku konstruuje kvazilicenční omezení autorského práva, které však přesahuje užití školního díla pro vnitřní potřebu školy, neboť jeho účelem je zveřejnění díla (srovnej § 4 odst. 1 autorského zákona). Stejně jako pro jakékoliv zákonné omezení autorského práva platí i v tomto případě omezující (restriktivní) výklad, který musí být v souladu s tříkrokovým testem, který je výslovně vyjádřen v § 29 odst. 1 autorského zákona (srovnej CHALOUPKOVÁ H., HOLÝ P., Autorský zákon, C. H. BECK, 4. vydání, 2012). 25. V tomto případě je proto nutné provést test proporcionality, tak, jak ho uvádí § 29 odst. 1 autorského zákona. Toto ustanovení upravuje obecnou zásadu, kterou obsahuje jak Bernská úmluva, tak Dohoda TRIPS, pokud jde o výjimky z výlučného práva autorského. Jde o výkladové pravidlo ve vztahu ke všem způsobům volného užití a zákonné licence. 26. Tradiční doktrinální výklad rozsahu všech omezení autorského práva vychází z kritéria „spravedlivého nakládání“. Bezvýjimečně se jedná o výklad dovoleného zásahu, který je vždy zužující (restriktivní), což odpovídá absolutní povaze autorského práva k cizímu dílu, do níž se touto mimořádně zákonem dovolenou cestou v upřednostněném obecném zájmu zasahuje. 27. Dovolená jsou tak pouze bezesmluvní užití díla: [1] která jsou stanovena ve zvláštních případech stanovených v autorském zákoně; rozšiřujícím výkladem též v jiném zákoně, neboť druh zákona není rozhodný, význam má jen „zvláštní případ“ a „zákon“, [2] která nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla, [3] jimiž nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autorů (srovnej TELEC I., TUMA P.,Autorský zákon, C. H. BECK, 1. vydání, 2007, s. 341). 28. První z uvedených podmínek považuje dovolací soud za splněnou, neboť k omezení autorských práv žalobce došlo na základě zákona o vysokých školách v souladu s § 47b uvedeného zákona. 29. K druhé z nastíněných podmínek dovolací soud uvádí, že zveřejnění disertační práce (obou jejích verzí) žalovanou se nejeví být v rozporu s běžným způsobem užití díla, neboť závěrečné práce tvoří jeden z předpokladů pro úspěšné zakončení studia, jejich účel je tedy primárně studijní, běžný způsob užití díla tedy obsahuje i zásadu odevzdání práce za účelem završení studia. 30. Pokud současně nastane případ, že student se svou prací nakládá také jinak, například jestliže na základě licenční smlouvy, kterou uzavře s vydavatelem, je tato práce paralelně vydána, má autor v takovém případě – jak již bylo naznačeno výše – možnost požádat o její částečné či úplné znepřístupnění. V předmětném řízení však nebylo prokázáno, že by tuto možnost žalobce využil. Dovolací soud současně poznamenává, že ustanovení § 47b zákona o vysokých školách, na jehož základě začala dovolatelka uveřejňovat závěrečné práce studentů, vstoupilo v účinnost v roce 2006 a v době odevzdání první verze disertační práce žalobce již bylo účinné pět let. 31. Dovolací soud neshledal ani nepřiměřené dotčení oprávněných zájmů žalobce jako autora, neboť, jak bylo řečeno, žalobce měl možnost publikaci své práce žalovanou vyloučit. Jestliže tak neučinil a ani při druhém odevzdání práce, kdy již o uveřejnění první verze této práce věděl, žádné výhrady nevznesl, nemohlo být jeho očekávání legitimní. 32. Protože právní posouzení zvolené odvolacím soudem je z výše vyložených důvodů nesprávné, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení § 243e o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

decision_1299.pdf

Text extraction failed

decision_13.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1570/2022, ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1570.2022.1 Číslo: 96/2023 Právní věta: Jestliže odvolací soud na základě podaného odvolání zruší rozhodnutí o úpadku dlužníka spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka a věc vrátí insolvenčnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí poté, co již proběhlo přezkumné jednání, při kterém některá z osob nadaných popěrným právem popřela pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, a jestliže insolvenční soud následně opět vydá rozhodnutí o úpadku dlužníka spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka (§ 148 odst. 1 insolvenčního zákona), nejsou pro další chod insolvenčního řízení využitelné výsledky přezkoumání přihlášených pohledávek provedeného při přezkumném jednání, jež se konalo na základě zrušeného rozhodnutí o úpadku dlužníka; účinky popěrných úkonů učiněných při takovém přezkumném jednání pomíjejí účinností usnesení, jímž odvolací soud zruší rozhodnutí o úpadku dlužníka. To platí i tehdy, jde-li o popěrný úkon dlužníka ve smyslu ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.02.2023 Spisová značka: 29 Cdo 1570/2022 Číslo rozhodnutí: 96 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Exekuční titul, Insolvenční řízení, Popření pohledávky, Rovnost účastníků, Zastavení exekuce Předpisy: § 110 odst. 1 IZ § 148 odst. 1 IZ § 18 o. s. ř. § 189 IZ § 190 IZ § 192 IZ § 268 o. s. ř. § 312 IZ § 5 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2021,sp. zn. 20 Co 268/2020. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. 26 EXE 1619/2019-51, Městský soud v Brně (dále jen „exekuční soud“) zamítl návrh povinného (A. H.) ze dne 22. 10. 2019 na zastavení exekuce [vedené ve prospěch oprávněného – České spořitelny, a. s. (dále jen „banka“)]. 2. Exekuční soud – vycházeje z ustanovení § 52 odst. 1 a § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů, a z ustanovení § 268 odst. 1 písm. a/ a písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k následujícím závěrům: 3. Povinný se domáhal zastavení exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu [jímž je výpis ze seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) pod označenou spisovou značkou]. Pro část exekučně vymáhané pohledávky (722.858,41 Kč) bylo exekuční řízení již dříve zastaveno. K vymožení však zbývají i směnečné pohledávky oprávněného (vzešlé ze dvou směnek vlastních vystavených 10. 8. 2007 a 7. 2. 2008) v celkové výši 1.538.140,34 Kč. 4. Odkaz povinného na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 235/2005 [jde o usnesení, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu], nemá exekuční soud za přiléhavý, poukazuje především na to, že vykládalo jiný předpis [ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)]. Ve věci povinného jde o výklad ustanovení § 312 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Exekuce je tedy vedena na základě řádného exekučního titulu a důvod pro zastavení exekuce není dán. 5. K odvolání povinného Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 2. 2021, č. j. 20 Co 268/2020-106, potvrdil usnesení exekučního soudu. 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 40 odst. 1 písm. f/ exekučního řádu, z ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a z ustanovení § 197, § 201 a § 312 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 7. Seznam přihlášek je způsobilým exekučním titulem tehdy, byla-li vykonávaná pohledávka pohledávkou v konkursu zjištěna (§ 201 insolvenčního zákona), nepopřel-li ji dlužník co do pravosti nebo výše a došlo-li ke zrušení konkursu; možnost vést exekuci na jmění dlužníka již není vázána na existenci pravomocného rozvrhového usnesení. 8. Dlužník popřel vymáhané pohledávky pouze při přezkumném jednání, jež se konalo 23. 1. 2013; to ovšem proběhlo na základě (nepravomocného) rozhodnutí o úpadku následně zrušeného v odvolacím řízení. 9. Jelikož usnesení o úpadku spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka nabylo právní moci až 12. 2. 2014, přezkumné jednání muselo poté proběhnout znovu; dosud provedené přezkumné jednání (a z něj vyplývající upravený seznam přihlášených pohledávek) nemá žádné právní účinky. Řádně předvolaný dlužník (povinný) nepopřel (co do pravosti nebo výše) přihlášené pohledávky oprávněného při přezkumném jednání, jež se konalo 23. 4. 2014 (a neučinil tak ani insolvenční správce nebo přihlášení věřitelé); přihlášené pohledávky byly prohlášeny za zjištěné a seznam přihlášených pohledávek je dle ustanovení § 312 odst. 4 insolvenčního zákona řádným exekučním titulem.10. K povaze směnečných pohledávek odvolací soud uzavřel, že směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od závazku, na jehož základě vznikl. Závazky (dluhy) zbylé po částečném zastavení exekuce tak lze samostatně vymáhat. Zahájení a vedení exekuce též nebylo zneužitím práva a šikanou povinného. 11. Usnesením ze dne 6. 5. 2021, č. j. 97 EX 1351/19-54, které nabylo právní moci dne 4. 4. 2022, rozhodl soudní exekutor JUDr. K. U. (dále též jen „soudní exekutor“ nebo „K. U.“), že na místo původního oprávněného (banky) vstupuje do exekučního řízení jako jeho právní nástupce S. I. s. r. o. (dále též jen „společnost S“). II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky: Uplatní se následek uvedený v § 192 odst. 3 insolvenčního zákona i tehdy, popřel-li dlužník pohledávku pouze při přezkumném jednání, jež se konalo po rozhodnutí o úpadku, které následně zrušil odvolací soud, a nikoli již při přezkumném jednání, jež se konalo po novém rozhodnutí o úpadku v rámci téhož insolvenčního řízení? 13. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel s odkazem na „R 117/2019“ [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sen. zn. 29 ICdo 121/2016, uveřejněný pod číslem 117/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 117/2019“)], namítá, že účinky přihlášky pohledávek oprávněného přetrvaly i poté, co odvolací soud zrušil první rozhodnutí o úpadku dlužníka (a prohlášení konkursu na majetek dlužníka), respektive i poté, co insolvenční soud znovu rozhodl o úpadku dlužníka (a o prohlášení konkursu na jeho majetek). Proto (také) účinky popření pohledávky ve smyslu ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona vyvolalo již popření při prvním přezkumném jednání a dovolatel nemusel opakovat popěrný úkon při novém přezkumném jednání (po novém rozhodnutí o úpadku). Insolvenční zákon též neváže konání přezkumného jednání na právní moc rozhodnutí o úpadku (a prohlášení konkursu); srov. § 190 odst. 2 insolvenčního zákona. V jiném (než jím prosazovaném) právním posouzení věci spatřuje dovolatel popření rovnosti účastníků řízení dle § 18 odst. 1 věty první o. s. ř. a pravidla plynoucího z článku 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 15. Společnost S (se kterou Nejvyšší soud na základě rozhodnutí označeného v odstavci 11. shora jednal v dovolacím řízení jako s novým oprávněným) ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Poukazuje na to, že ač řádně předvolán, nedostavil se povinný (dlužník) k přezkumnému jednání konanému dne 23. 4. 2014. I v důsledku této jeho nečinnosti byla zjištěna pohledávka oprávněného (jeho právního předchůdce), což se následně promítlo v upraveném seznamu přihlášených pohledávek (jenž je řádným exekučním titulem oprávněného). Oprávněný míní, že na tento závěr nemůže mít vliv ani popření pohledávky povinným na prvním přezkumném jednání. III. Přípustnost dovolání 16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.17. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem dosud ve všech souvislostech neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 20. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy) a údaje plynoucí z exekučního spisu: 21. Insolvenční řízení na majetek povinného bylo zahájeno insolvenčním návrhem banky ze dne 14. 4. 2010, došlým insolvenčnímu soudu 15. 4. 2010. 22. Usnesením ze dne 25. 10. 2012 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek povinného (dlužníka) [bod I. výroku], prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku) a nařídil přezkumné jednání na 12. 12. 2012 (bod VIII. výroku). 23. Banka přihlásila podáním datovaným 20. 11. 2012 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka: [1] dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 779.359,39 Kč vzešlou ze smlouvy o hypotečním úvěru, kterou s dlužníkem uzavřela 18. 10. 2001, [2] dílčí pohledávku č. 2 v celkové výši 359.479 Kč vzešlou ze směnky vlastní vystavené dlužníkem 10. 8. 2007, [3] dílčí pohledávku č. 3 v celkové výši 1.112.999 Kč vzešlou ze směnky vlastní vystavené dlužníkem 7. 2. 2008. Všechny tyto pohledávky přihlásila banka jako nevykonatelné. 24. Při přezkumném jednání, jež se konalo (po změně termínu stanoveného usnesením insolvenčního soudu z 25. 10. 2012) dne 23. 1. 2013, popřel (prostřednictvím opatrovníka) dílčí pohledávky banky č. 1 až 3 pouze dlužník, a to v plné výši (B-9, B-10). 25. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 1. 2013 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), zrušil usnesení insolvenčního soudu z 25. 10. 2012 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 26. Usnesením ze dne 20. 8. 2013 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) opět zjistil úpadek povinného (dlužníka) [bod I. výroku], prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku) a nařídil přezkumnéjednání na 2. 10. 2013 (bod VIII. výroku). 27. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 1. 2014 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 23. 1. 2014), mimo jiné potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. 8. 2013 v bodech I. až III. výroku. 28. K přezkumnému jednání, jež se konalo (po zrušení termínu stanoveného usnesením insolvenčního soudu z 20. 8. 2013) dne 23. 4. 2014, se dlužník nedostavil; dílčí pohledávky banky č. 1 až 3 byly zjištěny v plné výši (B-68, B-70). 29. Usnesením ze dne 5. 2. 2016 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 8. 2. 2016), které nabylo právní moci dne 26. 2. 2016, insolvenční soud (mimo jiné) zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující (bod I. výroku). 30. Podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka ze dne 17. 7. 2019 (dále jen „výpis ze seznamu přihlášených pohledávek“), vystaveného insolvenčním soudem, byly dílčí pohledávky banky č. 1 až 3 zjištěny v celkové výši 2.260.998,75 Kč; údaj o stanovisku dlužníka je proškrtnut. 31. Exekučním návrhem ze dne 14. 8. 2019 se banka jako oprávněný domáhala vůči povinnému provedení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 2.260.998,75 Kč na základě výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek coby exekučního titulu (a příslušenství tvořeného náklady oprávněného a náklady exekuce). 32. K žádosti K. U. ze dne 27. 8. 2019 pověřil exekuční soud K. U. dne 9. 9. 2019 provedením exekuce k vymožení předmětné pohledávky. 33. Podáním datovaným 22. 10. 2019 navrhl povinný zastavení exekuce (a do doby, než se tak stane, odklad jejího provedení). Návrh odůvodnil jednak tím, že k 18. 9. 2019 dluží oprávněnému jen 250.426,12 Kč, jednak tím, že zde není exekuční titul. K tomu s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 235/2005 zdůrazňoval, že v jeho insolvenční věci nebylo vydáno rozvrhové usnesení. 34. Usnesením ze dne 26. 11. 2019, č. j. 97 EX 1351/19-21, soudní exekutor se souhlasem oprávněného (banky) zastavil exekuci vůči povinnému pro částku 722.858,41 Kč (představující pohledávku z hypotečního úvěru ve výši zjištěné (a v tomto rozsahu uhrazené) v insolvenčním řízení vedeném na majetek povinného u insolvenčního soudu. 35. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu: § 5 (insolvenčního zákona) Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;c/ nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. § 110 (insolvenčního zákona) (1) Věřitelé dlužníka jsou od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v něm své pohledávky přihláškou, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek. (…) § 189 (insolvenčního zákona) Seznam přihlášených pohledávek (1) Insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné. (2) Účastníci jsou oprávněni u insolvenčního správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven. (3) Seznam přihlášených pohledávek zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání, a má-li se přezkumné jednání konat do 15 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, nejpozději 3 dny přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání. Insolvenční soud dále bez zbytečného odkladu zveřejní v insolvenčním rejstříku každou změnu seznamu přihlášených pohledávek. § 190 (insolvenčního zákona) Přezkumné jednání (1) Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem. (2) Termín a místo konání přezkumného jednání určí insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku. Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání k přezkumnému jednání do vlastních rukou, s poučením o nezbytnosti jejich účasti. (…) § 192 (insolvenčního zákona) Popření přihlášených pohledávek (1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.(2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek. (3) Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem. (4) Věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání. § 312 (insolvenčního zákona) (1) Zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu s výjimkou účinků, u kterých je možné jejich navrácení do stavu před prohlášením konkursu. Platnost a účinnost právních úkonů, které byly provedeny během konkursu, tím není dotčena. (…) (4) Na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zrušení konkursu podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel; toto právo se promlčí za 10 let od zrušení konkursu. To neplatí, jde-li o neuspokojenou pohledávku nebo její část, která zaniká podle § 311. § 18 (o. s. ř.) (1) Účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. (…) 36. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době, kdy insolvenční soud vydal první rozhodnutí o úpadku dlužníka (25. 10. 2012) a do právní moci usnesení o zrušení konkursu na majetek dlužníka (26. 2. 2016) již (s dále uvedenými výjimkami) nedoznala změn. S účinností od 1. 1. 2014, po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, doznalo ustanovení § 190 odst. 2 insolvenčního zákona změny jen potud, že na konci odstavce 2 byla doplněna věta: „Není-li dále stanoveno jinak, může se insolvenční správce na své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců.“. Toto doplnění však pro další úvahy Nejvyššího soudu význam nemá. Ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř. platí v nezměněné podobě od prvního rozhodnutí o úpadku dlužníka. 37. Ustanovení § 189 insolvenčního zákona ve výše uvedené podobě platilo od rozhodnutí o úpadku dlužníka do 31. 12. 2013. V době od 1. 1. 2014 (po novele provedené zákonem č. 294/2013) do zrušení konkursu na majetek dlužníka (26. 2. 2016) platilo ustanovení § 189 insolvenčního zákona v tomto znění: § 189 (insolvenčního zákona) Seznam přihlášených pohledávek(1) Insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné a pohledávky přihlášené jako podmíněné osobami, od kterých může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2. (2) Seznam přihlášených pohledávek insolvenční správce sestavuje a doplňuje tak, aby jej mohl uzavřít neprodleně po skončení lhůty k podání přihlášek pohledávek a v dostatečném předstihu před termínem konání přezkumného jednání. Účastníci jsou oprávněni u insolvenčního správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven. (3) Seznam přihlášených pohledávek zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání, a má-li se přezkumné jednání konat do 30 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, nejpozději 10 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání. Insolvenční soud dále bez zbytečného odkladu zveřejní v insolvenčním rejstříku každou změnu seznamu přihlášených pohledávek. Změny promítnuté v textu ustanovení § 189 insolvenčního zákona s účinností od 1. 1. 2014 (uplatnitelného pro druhé přezkumné jednání) však pro odpověď na položenou otázku nemají samostatný význam. 38. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry: 39. Seznam přihlášených pohledávek (srov. § 189 insolvenčního zákona) je veřejnou listinou. Nejde o „rozhodnutí“, proto je nesprávné o něm uvažovat jako o právní skutečnosti, která vytváří „překážku věci pravomocně rozhodnuté“. Seznam přihlášených pohledávek ani tam, kde se stal exekučním titulem pro přihlášenou nevykonatelnou pohledávku, kterou dlužník nepopřel, nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci (nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté). Ostatně, exekučním titulem pro přihlášenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel, se takový seznam může stát i tehdy, přihlašuje-li věřitel již vykonatelnou pohledávku [lhostejno, zda jde o pohledávku vykonatelnou na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu nebo o pohledávku vykonatelnou na základě jiné veřejné listiny (např. notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti)]. Srov. např. R 117/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sen. zn. 29 ICdo 129/2020, uveřejněné pod číslem 32/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 32/2022“). 40. K tomu, aby takovou (veřejnou) listinu bylo možné mít za exekuční titul, musí zákon vymezit předpoklady, za nichž se tak děje (exekuční právo takové listině bez dalšího povahu exekučního titulu nepřiznává). Podmínky, za nichž se (upravený) seznam přihlášených pohledávek stává (coby veřejná listina) exekučním titulem, pozitivně vymezuje i ustanovení § 312 odst. 4 insolvenčního zákona, jež způsobilost upraveného seznamu coby exekučního titulu dále omezuje (vedle požadované absence popření pohledávky dlužníkem) jen na „zjištěnou neuspokojenou“ pohledávku (část pohledávky). O exekuční titul nejde ani tehdy, jestliže pohledávka, kterou dlužník nepopřel, nebyla v insolvenčním řízení zjištěna v důsledku popěrného úkonu uplatněného jinou k tomu oprávněnou osobou (insolvenčním správcem nebo přihlášeným věřitelem). Stejně tak nejde o exekuční titul v rozsahu, v němž dlužník pohledávku uspokojil v průběhu insolvenčního řízení. Srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 377/2020.41. Platí rovněž, že popření pohledávky dlužníkem má vždy (i tehdy, bude-li pohledávka v insolvenčním řízení jinak zjištěna) za následek, že v rozsahu popření není upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem. Tento zvláštní důsledek popření pohledávky dlužníkem není možné nijak zvrátit; uplatní se i v těch případech, v nichž popěrný úkon dlužníka vyvolá spor o pravost nebo výši pohledávky, v němž věřitel uspěje (§ 201 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona). Srov. opět R 117/2019 nebo R 32/2022. 42. Samozřejmým předpokladem aplikace závěru formulovaného v předchozím odstavci však je nejen to, že popěrný úkon dlužníka vyvolal účinky předjímané ustanovením § 192 odst. 3 insolvenčního zákona v době, kdy jej dlužník učinil, nýbrž i to, že tyto účinky trvaly i v dalším průběhu insolvenčního řízení. 43. V usnesení ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2016, uveřejněném pod číslem 32/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 32/2017“), Nejvyšší soud mimo jiné vysvětlil, že pro insolvenční řízení je charakteristické, že se člení na několik relativně samostatných fází. První, přípravná, fáze začíná podáním insolvenčního návrhu a končí rozhodnutím o úpadku. Druhá fáze začíná rozhodnutím o úpadku a končí rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. Tato fáze nemusí probíhat samostatně, ale může (za podmínek § 148 insolvenčního zákona) částečně splývat s první fází. Třetí fází začínající rozhodnutím o způsobu řešení úpadku se provádí přijatý způsob řešení úpadku. Ve čtvrté fázi dochází k vlastnímu rozvržení výtěžku zpeněžení majetkové podstaty mezi věřitele a ukončení insolvenčního řízení. 44. Je-li na základě podaného opravného prostředku (odvolání, dovolání nebo žaloby pro zmatečnost) zrušeno usnesení, jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a věc vrácena insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, pak bez zřetele k tomu, v jaké další fázi (druhé, třetí či čtvrté) se nachází insolvenční řízení k danému okamžiku, se věc opět vrací do první, přípravné, fáze insolvenčního řízení. Rozhodnutí vydaná do té doby v oněch pozdějších fázích insolvenčního řízení jsou v takové situaci zpravidla rušena (bez ohledu na to, zda již jsou v právní moci) formou „závislých výroků“; srov. pro případ, že rozhodnutí o úpadku se odklizuje na základě podaného dovolání, např. § 243e odst. 2 větu třetí a čtvrtou o. s. ř. Vedle „závislých“ rozhodnutí insolvenčního soudu zde však jsou (mohou) být i další procesní úkony insolvenčního soudu (jež nemají povahu „rozhodnutí“), nebo procesní úkony jiných (dalších) procesních subjektů (§ 9 insolvenčního zákona), které nemůže soud rušící usnesení, jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, formálně „zrušit“ prostě proto, že tuto pravomoc neměl insolvenční soud v dané fázi insolvenčního řízení ani v době, kdy byly učiněny. 45. Ve vztahu k těmto procesním úkonům si pak lze klást otázku, zda okolnost, že na základě opravného prostředku bylo zrušeno rozhodnutí, jímž se končí první fáze insolvenčního řízení, tedy rozhodnutí o úpadku (a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí do této přípravné fáze insolvenčního řízení), má vliv též na jejich platnost nebo účinnost (zda je nutné je opakovat). K tomu srov. mutatis mutandis pro poměry žaloby pro zmatečnost směřující proti rozhodnutí (usnesení) insolvenčního soudu (lhostejno, zda je jím míněn soud prvního stupně nebo odvolací soud) vydanému v insolvenčním řízení, jímž se končí příslušná fáze insolvenčního řízení, ve vztahu ke schůzi věřitelů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2020, sen. zn. 29 NSČR 55/2019, 29 NSČR 111/2019, 29 NSČR 141/2019, uveřejněné pod číslem 66/2021 Sb. rozh. obč. a ve vztahu k přezkumnému jednání rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020. V prvním z označených rozhodnutí přitom Nejvyšší soud za použití argumentu a maiori ad minus připomenul (odkazuje na ustanovení § 226 odst. 2 věty druhé o. s. ř.), že výsledky dosavadního řízení nejsou bez dalšího (s dvěma výslovně uvedenými výjimkami) využitelné ani v případech, kdy je soudní rozhodnutí rušeno (a věc postoupena věcně příslušnému soudu) proto, že v prvním stupni o věci rozhodoval věcně nepříslušný soud [tedy pro existenci tzv. jiné (než zmatečnostní) vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci].46. Pro účely správné odpovědi na dovoláním předestřenou právní otázku je významné pojmenovat i to, jak úzce, nebo naopak jak volně, jsou ty které procesní úkony navázány na určitou fázi insolvenčního řízení, včetně určení, zda by vyvolaly zamýšlené (zákonem předjímané) účinky, před vydáním rozhodnutí, jímž se končí určitá fáze insolvenčního řízení. 47. V této souvislosti je namístě vypořádat se též s dovolatelem namítaným porušením principu rovnosti účastníků (spojovaným v dovolání s ustanovením § 18 odst. 1 o. s. ř. a článkem 37 odst. 3 Listiny). 48. Princip rovnosti účastníků, jenž má v ústavním pořádku České republiky svůj základ v článku 37 odst. 3 Listiny a v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky, je na úrovni zákona realizován také prostřednictvím ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř. Jde o jeden ze základních principů, jimiž je ovládáno soudní řízení, a vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Srov. např. již nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03 uveřejněný pod číslem 134/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (a dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu). Takto chápaný princip „rovnosti zbraní“ se ovšem prosazuje (má prosadit) v těch případech, kdy postavení účastníků toho kterého řízení, případně dřívější soudní rozhodnutí v takovém řízení vydané, nepředurčuje k uplatnění toho kterého práva v rámci daného procesního institutu jen některého z účastníků řízení. 49. V insolvenčním řízení se princip rovnosti účastníků ve výše uvedeném pojetí promítá též v textu základních zásad insolvenčního řízení vyjádřených v ustanovení § 5 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona. Současně je zjevné, že v poměru věřitel – dlužník nelze vést úvahu na téma dodržení principu rovnosti způsobem, jakým ji předestírá dovolatel, totiž v tom duchu, že přetrvaly-li zrušení rozhodnutí o úpadku účinky přihlášky pohledávky věřitele, pak musí zrušení rozhodnutí o úpadku přetrvat i účinky popření pravosti nebo výše pohledávky dlužníkem. 50. Vymezuje-li ustanovení § 14 odst. 1 insolvenčního zákona jako účastníky insolvenčního řízení dlužníka a věřitele, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku, pak je odtud především zjevné, že přihláška pohledávky coby procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v insolvenčním řízení (§ 2 písm. h/ insolvenčního zákona), není procesním nástrojem, na jehož účincích v insolvenčním řízení by mohla nebo měla jakkoli participovat osoba, která se onoho řízení účastní jako dlužník. Srovnání institutu přihlašování pohledávek na straně jedné a institutu popření přihlášených pohledávek na straně druhé z pohledu účinku zrušení rozhodnutí o úpadku (tak, aby jen proto šlo – jak prosazuje dovolatel – o účinek stejný) není možné již proto, že proces přihlašování pohledávek není (oproti procesu jejich popření) závislý na vydání rozhodnutí o úpadku. Jak se podává z ustanovení § 110 insolvenčního zákona věřitelé dlužníka jsou oprávněni uplatnit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka své pohledávky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (tedy ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona ode dne, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu), přičemž v insolvenčním řízení zahájeném insolvenčním návrhem věřitele tak insolvenční navrhovatel musí učinit již při podání insolvenčního návrhu (přihlášku pohledávky k němu připojit); srov. § 105 odst. 1 insolvenčního zákona. Rozhodnutí o úpadku (coby rozhodnutí, jímž se končí první fáze insolvenčního řízení a otevírá fáze druhá) má ve vztahu k procesu přihlašování pohledávek jen ten účinek, že (zásadně) vymezuje konečnou (propadnou) lhůtu k jejich podání (srov. § 136 odst. 2 insolvenčního zákona ve spojení s § 173 odst. 1 insolvenčního zákona). 51. Proces přezkoumání pohledávek se od procesu přihlašování pohledávek liší i dobou a procesním rámcem, ve kterém jej lze uskutečnit. Obecně platí, že přezkumné jednání v insolvenčním řízení vedeném podle insolvenčního zákona je zvláštním druhem soudního jednání, jehož cílem a smyslemje sestavit seznam přihlášených pohledávek, které se považují za zjištěné. V souladu s ustanovením § 189 insolvenčního zákona se provádí podle seznamu přihlášených pohledávek, který obsahuje stanovisko insolvenčního správce ke každé pohledávce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sen. zn. 29 ICdo 76/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sen. zn. 29 NSČR 44/2020). 52. Pouze při přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem pak v rozhodné době bylo možné účinně přezkoumat přihlášené pohledávky insolvenčních věřitelů; srov. § 190 insolvenčního zákona. Lze doplnit, že pro řešení úpadku konkursem (o něž šlo v dané věci, ve které insolvenční soud s prvním rozhodnutím o úpadku spojil i usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka) platí řečené stále; srov. § 190 odst. 1 insolvenčního zákona v aktuálním znění. Přezkumné jednání je spojeno s rozhodnutím o úpadku, neboť je soud nařídí v rozhodnutí, jímž zjišťuje úpadek dlužníka (srov. § 136 odst. 2 a § 190 odst. 2 větu první insolvenčního zákona). Je tedy procesním institutem použitelným až po rozhodnutí o úpadku dlužníka (až pro druhou fázi insolvenčního řízení). 53. Opakování přezkumného jednání pak přichází v úvahu pouze (a právě) tehdy, je-li zrušeno rozhodnutí o úpadku [v takovém případě znovu začíná běžet konečná (propadná) lhůta k přihlašování pohledávek]; srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 44/2020. Z hlediska principu „rovnosti zbraní“ vstupuje dlužník, u kterého insolvenční soud spojil s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o prohlášení konkursu na jeho majetek (§ 148 odst. 1 insolvenčního zákona), do popěrného procesu oslaben již tím, že v takovém případě nemá jeho popření pohledávky vliv na její zjištění (srov. § 192 odst. 3 část věty před středníkem insolvenčního zákona). Princip rovnosti účastníků nadaných popěrných právem (dlužníka, insolvenčního správce, jiného přihlášeného věřitele) však jinak zůstává zachován, jelikož požadavek opakovat popěrný úkon při přezkumném jednání, které se konalo po rozhodnutí o úpadku vydaném poté, co první rozhodnutí o úpadku zrušil na základě podaného odvolání odvolací soud, platí pro všechny tyto osoby stejně. Popěrný úkon učiněný při přezkumném jednání, jež se konalo na základě posléze zrušeného rozhodnutí o úpadku, pomíjí (stává se neúčinným) jakmile se stane účinným rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí o úpadku. 54. Ještě jinak (a pro poměry odvolacího řízení) řečeno, jestliže odvolací soud na základě podaného odvolání zruší rozhodnutí o úpadku dlužníka spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka a věc vrátí insolvenčnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí poté, co již proběhlo přezkumné jednání, při kterém některá z osob nadaných popěrným právem popřela pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, a jestliže insolvenční soud následně opět vydá rozhodnutí o úpadku dlužníka spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka (§ 148 odst. 1 insolvenčního zákona), nejsou pro další chod insolvenčního řízení využitelné výsledky přezkoumání přihlášených pohledávek provedeného při přezkumném jednání, jež se konalo na základě zrušeného rozhodnutí o úpadku dlužníka; účinky popěrných úkonů učiněných při takovém přezkumném jednání pomíjejí účinností usnesení, jímž odvolací soud zruší rozhodnutí o úpadku dlužníka. To platí i tehdy, jde-li o popěrný úkon dlužníka ve smyslu ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona. 55. Dovolání tak není důvodné. 56. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

decision_130.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2102.2013.1 Číslo: 71/2016 Právní věta: Částka odpovídající dani z přidané hodnoty, obsažená v nejvyšším podání, za něž byl vydražiteli udělen příklep prodávané nemovitosti patřící do obchodního majetku povinného, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zůstává majetkem povinného až do jejího odvedení na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně. Je-li před odvedením této částky prohlášen konkurs na majetek povinného podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), soud (při výkonu rozhodnutí) nebo soudní exekutor (při exekuci) ji vydá (je povinen ji vydat) jako součást majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce správci konkursní podstaty úpadce, aniž by se o tom vydávalo zvláštní rozhodnutí. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.10.2015 Spisová značka: 29 Cdo 2102/2013 Číslo rozhodnutí: 71 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Daň z přidané hodnoty, Exekuce, Konkurs Předpisy: § 14 odst. 1 písm. a/ a e/) ZKV Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud částečně odmítl a částečně zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 35 Co 541/2012; současně tento rozsudek částečně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou 13. 10. 2010 se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce K + L S. P., s. r. o.) domáhala vůči žalovanému (JUDr. V. P., soudnímu exekutorovi) toho, aby „vydal“ do konkursní podstaty úpadce částku 3 076 078 Kč, se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2007 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že: [1] Žalovaný byl pověřen provedením exekuce na majetek pozdějšího úpadce. [2] Exekuce byla provedena:a) prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 16 miliónů Kč, b) prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 193 514 Kč. [3] V obou případech usnesení o příklepu nabyla právní moci (3. 8. 2005 a 15. 12. 2005) a vydražitelé uhradili nejvyšší podání, takže příslušnému finančnímu úřadu vznikla pohledávka z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 19 % z uvedených částek, tj. celkem ve výši „3 076 078 Kč“, kterou žalovaný v zákonném termínu neodvedl finančnímu úřadu. [4] Po prohlášení konkursu na majetek úpadce (16. 10. 2006) rozhodly soudy v exekučním řízení (exekuční soud prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu) o rozvrhu podstaty z prodeje úpadcových nemovitostí konečným způsobem tak, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty a po zaplacení nejvyššího podání měla být vydána (v zákonné lhůtě) správci daně. [5] Jelikož daňová pohledávka nebyla uspokojena před prohlášením konkursu na majetek úpadce a celý výnos dražeb se ke dni prohlášení konkursu nacházel na účtu žalovaného, náleží i žalovaná částka do konkursní podstaty úpadce, kde bude v konkursním režimu řešena i daňová pohledávka státu (daňovým dlužníkem je úpadce). 2. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, č. j. 14 C 196/2010-90, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 o žalobě tak, že: [1] Uložil žalovanému, aby „vydal“ do konkursní podstaty úpadce částku 3 076 078 Kč, se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2007 do 27. 7. 2010 (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení za dobu od 28. 7. 2010 do zaplacení (bod II. výroku). [3] Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). 3. Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 6, § 13 odst. 6 a § 14 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), z ustanovení § 75 a § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, z ustanovení § 108 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení § 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [1] Není důvodná námitka žalovaného, že o částce odpovídající dani z přidané hodnoty již pravomocně rozhodl odvolací soud v exekuční věci úpadce, jelikož výroková část onoho rozhodnutí se této částky netýká. Závěr obsažený v důvodech tohoto rozhodnutí (že částka představující daň z přidané hodnoty z ceny vydražených nemovitostí nepatří do rozdělované podstaty) je nutno chápat tak, že odvolací soud má na mysli rozdělovanou podstatu v exekučním řízení, nikoli majetkovou (správně konkursní) podstatu ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání. [2] Žalovaný v době do prohlášení konkursu na majetek úpadce neodvedl částku odpovídající dani z přidané hodnoty správci daně. [3] Dnem prohlášení konkursu na majetek úpadce se nositelem práv (úpadce), ale i povinností,které úpadce dosud nesplnil, stala žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce; proto je důvod žalobě vyhovět, včetně úroků z prodlení za dobu od 1. 1. 2007 do 27. 7. 2010, tedy do doby, než žalovaný předmětnou částku složil do deposita podle § 75 exekučního řádu. [4] Zamítnutí žaloby co do úroků z prodlení za dobu od 28. 7. 2010 do zaplacení je odůvodněno tím, že od uvedeného data je požadovaná jistina deponována (ve smyslu § 75 exekučního řádu) v úschově soudního exekutora, čímž nastaly (ve smyslu ustanovení § 568 obč. zák.) „účinky splnění závazku z hlediska prodlení“. 4. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2013, č. j. 35 Co 541/2012-128: [1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (první výrok). [2] Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok). [3] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [4] Uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 153 840 Kč (třetí výrok). 5. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování a po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně k závěru, že odvolání žalovaného „v zásadě“ není důvodné a k odvolacím námitkám uzavřel, že: [1] Ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. Cpjn 6/2007, uveřejněného pod č. 69/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2008“), plyne, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty z prodeje nemovitostí patřících do obchodního majetku povinného nepatří do rozdělované exekuční podstaty a soud nebo soudní exekutor ji odvede na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně, jakmile bylo zaplaceno nejvyšší podání, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí. [2] Skutečnost, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty z prodeje nemovitostí patřících do obchodního majetku povinného nepatří do rozdělované exekuční podstaty, neznamená, že nepatří ani úpadci (do jeho konkursní podstaty). Jde o pohledávku státu vůči úpadci, která se neuspokojuje z rozdělované exekuční podstaty, ale jiným způsobem (přímo soudem nebo soudním exekutorem). [3] Žalovaný tedy porušil svou povinnost, jestliže neodvedl daň z přidané hodnoty po zaplacení nejvyššího podání. I když daň z přidané hodnoty odvádí soud nebo soudní exekutor, plátcem daně je povinný (úpadce), a to z částky získané prodejem jeho majetku. [4] Byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného a je-li vydání rozvrhového usnesení v exekuci prováděním exekuce (jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4368/2010 /usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu/), pak se uplatní ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) a e) ZKV a odtud plyne závěr, že nositelem povinnosti zaplatit daň z přidané hodnoty z prodeje nemovitostí úpadce je správce konkursní podstaty (v daném případě žalobkyně). [5] Nepřiléhavá je námitka nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, podloženápoukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2007, pod č. 24), týkající se účinků notářské úschovy. Složitelem a osobou, která v této věci přijala peníze do úschovy podle ustanovení § 75 exekučního řádu, je jedna a táž osoba (žalovaný). K tomu nelze přehlédnout, že (soudní) exekutor, který přijal věc do úschovy, ji může vydat složiteli, kdykoli o to požádá, nezávisle na vůli povinného. [6] Neobstojí ani námitka žalovaného k úrokům z prodlení, když potud žalobkyně uplatňuje úrok z prodlení, na který má nárok podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný „v plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázky, „která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatel má (posuzováno podle obsahu dovolání) za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba bude zamítnuta a aby je současně zrušil ve výroku o zaplacení soudního poplatku. 7. Konkrétně dovolatel předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku, zda neodvedená částka odpovídající dani z přidané hodnoty za převod obchodního majetku při provádění exekuce, která nepatří do rozdělované exekuční podstaty a o níž (proto) nelze rozhodovat rozvrhovým usnesením, náleží po prohlášení konkursu na majetek povinného do konkursní podstaty povinného, a zda nositelem povinnosti zaplatit daň z přidané hodnoty z prodeje nemovitostí povinného (úpadce) se stává správce konkursní podstaty úpadce, nebo jím zůstává soudní exekutor. 8. S názorem odvolacího soudu [že nositelkou povinnosti zaplatit daň z přidané hodnoty z prodeje nemovitostí povinného (úpadce) se stala žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce] dovolatel nesouhlasí, maje jej za rozporný s (výše zmíněným) usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4368/2010. Z tohoto rozhodnutí dovolatel cituje i pasáž: „Na uvedeném obecném závěru, že daň z přidané hodnoty do rozdělované podstaty nepatří, a že tudíž o ní – a to ani jako o daňové pohledávce finančního úřadu, a tím méně jako o „nákladech státu“ (jak nesprávně uvádí obvodní soud), nelze rozhodovat rozvrhovým usnesením (jehož vydání je ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV ‚prováděním exekuce’), nemůže nic změnit ani dovolatelkou namítnutá okolnost, že v konkrétním případě soudní exekutor svou povinnost daň z přidané hodnoty zajistit a odvést místně příslušnému správci daně porušil“. 9. K tomu dovolatel uvádí, že v exekučním řízení vedeném na majetek pozdějšího úpadce neporušil povinnost odvést daň z přidané hodnoty, a to s přihlédnutím k ustanovení § 68 exekučního řádu, platnému v době, kdy proběhly dražby (nemovitostí) (7. 7. 2005 a 15. 11. 2005). R 69/2008 bylo vydáno až 11. 6. 2008 a dovolatel se řídil názorem obsaženým v díle KASÍKOVÁ, M. a kol., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti a předpisy související, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck, 2005, s. 296, poslední věta (s tím, že před právní mocí rozvrhového usnesení nebyl oprávněn odvést daň z přidané hodnoty). 10. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4368/2010 podle dovolatele vyplývá, ženepatří-li daň z přidané hodnoty do rozdělované (exekuční) podstaty a nelze-li o ní rozhodovat rozvrhovým usnesením (jehož vydání je prováděním exekuce podle § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV), pak její odvod není prováděním exekuce postihujícím majetek patřící do konkursní podstaty ve smyslu § 14 odst. 1 písm. e) ZKV. Nenáleží-li žalovaná částka do „rozvrhové podstaty“, nejde o majetek úpadce, tudíž nemůže ani spadat do konkursní podstaty a povinnost odvést daň z přidané hodnoty nepřechází na správce konkursní podstaty, ale zůstává povinností soudního exekutora (splnitelnou po právní moci rozvrhového usnesení). 11. Dovolatel dále cituje ustanovení § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí o příklepu), maje za to, že tam uvedená povinnost nepřechází prohlášením konkursu na majetek úpadce na správce konkursní podstaty, takže předmětná částka nepatří do konkursní podstaty úpadce; majetek povinného byl totiž vydražen před prohlášením konkursu. 12. Z dikce ustanovení § 6 odst. 2 ZKV pak dovolatel dovozuje, že daň z přidané hodnoty není majetkem, který by dlužníku patřil v den prohlášení konkursu, neboť náleží státu a je odváděna do státního rozpočtu, takže ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) ZKV nepřešlo prohlášením konkursu na majetek úpadce na správkyni jeho konkursní podstaty ani právo s touto daní nakládat. 13. Dovolatel dále uvádí, že se nepovažuje za osobu ve sporu pasivně věcně legitimovanou, jelikož žalovaná částka mu nenáleží a nehodlal si ji ponechat. Nevidí rovněž důvod, pro který by mu mělo být uloženo vydání žalované částky s úrokem z prodlení, který ani není příslušenstvím nezaplacené daně, přičemž dovolatel ani není dlužníkem žalobkyně. 14. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. K tomu poukazuje závěry obsažené v R 69/2008 a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4368/2010. 15. K ustanovení § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty žalobkyně uvádí, že ve spojení s ustanovením § 101 téhož zákona vznikla dnem zaplacení ceny dosažené dražbou povinnost odvést daň do 25. dne po skončení daňového období, tedy do 25. 1. 2006, což se nestalo, takže dovolatel měl žalovanou částku ve svém držení ke dni prohlášení konkursu na majetek povinného (úpadce). 16. Plátcem daně z přidané hodnoty podle ustanovení § 95 zákona o dani z přidané hodnoty byl a je povinný (úpadce), nikoli soudní exekutor. Soudní exekutor zpeněžuje pro oprávněného majetek povinného, takže i výnos z provedené exekuce zůstává majetkem povinného až do okamžiku vydání oprávněnému. Daňovou pohledávku z neodvedené daně z přidané hodnoty přihlásil správce daně do konkursu vedeného na majetek úpadce, kde byla též přezkoumána a zjištěna. Po prohlášení konkursu na majetek povinného měl soudní exekutor ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) a e) ZKV povinnost vydat vše, co ke dni prohlášení konkursu vymohl a drží, správkyni konkursní podstaty. 17. V replice (z 6. 11. 2013) k vyjádření žalobkyně dovolatel vesměs zopakoval dovolací argumentaci k § 68 exekučního řádu, uváděje dále, že žalobkyně ve vyjádření neuvádí jediný důvod, pro který by měla být „daň z přidané hodnoty náležející státu zahrnuta do konkursní podstaty úpadce“, když nejde o majetek úpadce. Míní rovněž, že je i v rozporu s dobrými mravy, byl-li za svůj principiální postoj chránící „nárok správce daně“ fakticky potrestán tím, že byl zavázán zaplatit žalobkyni ještě úrok (z prodlení) v celkové výši 1 035 532,10 Kč (přestože smyslem úroku z prodlení je tzv. penalizace, respektive „trest dlužníka“ náležející věřiteli, nesplní-li dlužník včas povinnost uhradit peněžitý závazek), jakož i soudní poplatek, což se fakticky rovná jeho ekonomické likvidaci. Závěrem zdůrazňuje, že žalobkyně se nevyjádřila k námitce nedostatku jeho pasivní věcné legitimace. III. Přípustnost dovolání18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2 č. II části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 19. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 20. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. I. K výrokům o nákladech řízení a soudním poplatku. 21. Dovolatel směřuje dovolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení a proti třetímu výroku o soudním poplatku. 22. Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří též oba (výše specifikované) výroky o nákladech řízení a výrok o soudním poplatku. 23. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). 24. Dovolání ve vztahu ke shora označeným výrokům neobsahuje žádnou způsobilou argumentaci (nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k těmto výrokům), přičemž na řešení právních otázek, jimiž dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé, nespočívá žádný z těchto (akcesorických) výroků. Potud proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Srov. k tomu především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). 25. K posuzování přípustnosti dovolání u závislých výroků (jimž jsou ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé jak označené výroky o nákladech řízení, tak výrok o soudním poplatku) srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod č. 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. II. K té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé. 26. Potud je dovolání přípustné (dle § 237 o. s. ř.), když dovoláním otevřené právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly (v konkursních souvislostech) beze zbytku vyřešeny. IV. Důvodnost dovolání27. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 28. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 29. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 30. Skutkový stav věci, z nějž vyšel odvolací soud, lze shrnout následovně: [1] V exekuční věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „exekuční soud“) byl dovolatel pověřen provedením exekuce na majetek pozdějšího úpadce. [2] Exekuce byla provedena: a) prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 16 milionů Kč, b) prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 193 514 Kč. [3] V obou případech usnesení o příklepu (ze 7. 7. 2005 a 15. 11. 2005) nabyla právní moci (3. 8. 2005 a 15. 12. 2005) a vydražitelé uhradili nejvyšší podání, takže příslušnému finančnímu úřadu vznikla pohledávka z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 19 % z uvedených částek, tj. celkem ve výši „3 076 078 Kč“ (pro úplnost budiž řečeno, že správně mělo jít o částku 3 076 768 Kč). [4] Usnesením ze dne 16. 10. 2006 prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek úpadce (povinného). [5] Ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce (povinného) nebyla uspokojena (příslušnému finančnímu úřadu dovolatelem /soudním exekutorem/ odvedena) shora (srov. bod 3/) označená daňová pohledávka ve výši 3 076 078 Kč. Jde o částku, která se až do 27. 7. 2010 nacházela v držení dovolatele a od 28. 7. 2010 je deponována (ve smyslu § 75 exekučního řádu) v úschově soudního exekutora (dovolatele). [6] Usnesením ze dne 1. 6. 2009 rozvrhl exekuční soud rozdělovanou exekuční podstatu povinného (úpadce) ve výši 16 913 503 Kč tak, že z ní uspokojil pohledávku České republiky – Finančního úřadu P. na dani z přidané hodnoty z převodu nemovitostí v dražbě v částce 3 076 768 Kč a pohledávku soudního exekutora (dovolatele) na náhradu nákladů exekuce v částce 2 207 087 Kč; zbytek rozdělované podstaty ve výši 11 629 648 Kč vydal žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadce. [Šlo přitom již o druhé usnesení exekučního soudu o „rozvrhu“, když první usnesení ze dne 20. 6. 2007, (jímž exekuční soud rozhodl o vydání „majetkové“ podstaty v částce 16 303 852,50 Kč žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadce) zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2008, a věc vrátil exekučnímu soudu k dalšímu řízení]. [7] K odvolání oprávněného i povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2010 (které nabylo právní moci 16. 7. 2010) změnil (mimo jiné) usnesení exekučního soudu tak, že zrozdělované podstaty ve výši 13 965 276 Kč (snížené předtím o odpočet daně z přidané hodnoty) se uspokojuje pohledávka soudního exekutora (dovolatele) na náhradu nákladů exekuce v částce 2 207 087 Kč a zbytek rozdělované podstaty ve výši 11 758 189 Kč se vydává žalobkyni (jako správkyni konkursní podstaty úpadce). Odvolací soud dospěl ohledně částky 3 076 768 Kč k závěru, že nepatří do rozdělované podstaty a soudní exekutor (dovolatel) ji odvede na osobní daňový účet povinného, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí. [8] K dovolání povinného Nejvyšší soud usnesením zrušil usnesení Městského soudu v Praze, v měnícím výroku o věci samé, jakož i usnesení exekučního soudu a věc vrátil exekučnímu soudu k dalšímu řízení. Ohledně částky 3 076 768 Kč poukázal Nejvyšší soud na závěry obsažené v R 69/2008 s tím, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty. Soud proto odvede daň z přidané hodnoty na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně ihned poté, jakmile vydražitel zaplatil nejvyšší podání. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že na uvedeném obecném závěru, že daň z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty, a že tudíž o ní, a to ani jako o daňové pohledávce finančního úřadu, a tím méně jako o „nákladech státu“ (jak nesprávně uvádí obvodní soud), nelze rozhodovat rozvrhovým usnesením (jehož vydání je ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV „prováděním exekuce“), nemůže nic změnit ani okolnost, že v konkrétním případě soudní exekutor porušil povinnost zajistit a odvést daň z přidané hodnoty místně příslušnému správci daně. 31. Podle ustanovení § 6 ZKV (ve znění účinném do 31. 12. 2007, pro věc rozhodném) majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (dále jen „podstata“) (odstavec 1). Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2). Dle ustanovení § 14 odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) má prohlášení konkursu mimo jiné i tyto účinky: a) oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu, (…) e) nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§ 28). Z ustanovení § 14a odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) se podává, že prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, rozhodovat o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů o daních. Povinnosti uložené úpadci tímto zákonem tím nejsou dotčeny. Podle ustanovení § 4 odst. 3 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty se podává, že pro účely tohotozákona se dále rozumí (…) c) obchodním majetkem souhrn majetkových hodnot, který slouží nebo je určen osobě povinné k dani k uskutečňování ekonomických činností a o kterém je tato osoba povinna účtovat nebo jej evidovat, V této podobě platilo citované ustanovení jak v době vydání obou usnesení o příklepu (7. 7. 2005 a 15. 11. 2005), tak v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (16. 10. 2006). Podle ustanovení § 108 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v době vydání obou usnesení o příklepu (7. 7. 2005 a 15. 11. 2005), přiznat a zaplatit daň správci daně je povinen a) plátce, který uskutečňuje zdanitelná plnění v tuzemsku, b) plátce nebo osoba identifikovaná k dani, která uskutečňuje pouze plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně, kterým jsou poskytnuty služby podle § 10 odst. 7 s místem plnění v tuzemsku, c) kupující, který je plátcem nebo osobou identifikovanou k dani, kterému je dodáváno zboží za podmínek stanovených v § 17, d) plátce nebo osoba identifikovaná k dani, kterým je dodáváno zboží podle § 13 odst. 8, e) plátce nebo osoba identifikovaná k dani, kteří uskutečňují pořízení zboží z jiného členského státu, včetně pořízení zboží, které je předmětem spotřební daně, f) plátce nebo osoba identifikovaná k dani, kterým jsou poskytnuty služby podle § 10 odst. 1, 2, 4, 5, 9, 12, 13 s místem plnění v tuzemsku osobou registrovanou k dani v jiném členském státě nebo zahraniční osobou povinnou k dani, g) osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která uskutečňuje zasílání zboží do tuzemska podle § 18 osobám, které nejsou plátcem ani osobou identifikovanou k dani, pokud hodnota dodaného zboží, s výjimkou zboží, které je předmětem spotřební daně, přesáhne částku 1 140 000 Kč za kalendářní rok, h) osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která uskutečňuje zasílání zboží do tuzemska podle § 18, které je předmětem spotřební daně, osobě, která není plátcem ani osobou identifikovanou k dani, i) osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která poskytuje služby uvedené v § 10 odst. 1, 2, 4, 5, 12, 13 nebo dodává zboží podle § 13 odst. 9 s místem plnění v tuzemsku osobě, která není plátcem ani osobou identifikovanou k dani, případně uskutečňuje jinou ekonomickou činnost v tuzemsku, j) osoba, které je při dovozu zboží toto zboží propuštěno do celního režimu, u kterého vznikla daňová povinnost, k) osoba, která pořizuje nový dopravní prostředek z jiného členského státu, l) zahraniční osoba povinná k dani, která poskytuje služby podle § 10 odst. 1, 2, 4, 5, 9, 10, 11 a 12 nebo dodává zboží podle § 13 odst. 9 s místem plnění v tuzemsku osobě, která není plátcem ani osobou identifikovanou k dani, popřípadě uskutečňuje jinou ekonomickou činnost v tuzemsku, m) osoba, která uvede daň na daňovém dokladu, n) zahraniční osoba povinná k dani, která poskytuje elektronické služby podle zvláštního režimu (odstavec 1). Osoby povinné přiznat a zaplatit daň mají procesní postavení daňového subjektu (odstavec 2). Osoba určená k zajištění prodeje obchodního majetku plátce, která přijala úplatu za uskutečněný prodej obchodního majetku, je povinna zajistit daň a odvést ji na osobní daňový účet plátce vedený u místně příslušného správce daně. Tato osoba je povinna oznámit správci daně uskutečnění a výši zdanitelného plnění ve lhůtě pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnil prodej obchodního majetku plátce (odstavec 3). Ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce (k 16. 10. 2006) doznalo citované ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty změny (novelou provedenou zákonem č. 545/2005 Sb.) jen potud, že v odstavci 1 byla na konci textu písmene a) doplněna slova „s výjimkou dodání zlata podle § 92a.“ a do odstavce 1 bylo doplněno písmeno o) ve znění: „o) plátce, osoba registrovaná k dani v jiném členském státě nebo zahraniční osoba povinná k dani, kterým je dodáno zlato podle § 92a.“. 32. Judikatura obecných soudů je ustálena v následujících závěrech: [1] Prodej movitých věcí a nemovitostí ve výkonu rozhodnutí (exekuci) podléhá dani z přidané hodnoty, jde-li ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty o součást obchodního majetku povinného, který je plátcem daně z přidané hodnoty. Je-li povinným právnická osoba, mají movité věci a nemovitosti vždy povahu obchodního majetku (R69/2008, č. I s. 420 /626/). [2] Plátcem daně z přidané hodnoty je osoba povinná přiznat a zaplatit tuto daň; tyto osoby jsou vyjmenovány v § 108 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Daň z přidané hodnoty z prodeje obchodního majetku povinného zajišťuje a na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně odvádí soud, který provedl nařízený výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nebo nemovitostí (R 69/2008, č. II s. 421-422 /627-628/). [3] Patří-li prodávaná movitá věc nebo nemovitost do obchodního majetku povinného (§ 4 odst. 3 písm. c/ zákona o dani z přidané hodnoty), který je plátcem daně z přidané hodnoty, soud určí nejnižší podání pro dražbu z odhadní nebo úředně stanovené ceny movité věci nebo z výsledné ceny nemovitosti, k níž připočte částku odpovídající dani z přidané hodnoty (R 69/2008, č. III s. 422 /628/). [4] V nejvyšším podání, za něž soud udělil vydražiteli příklep prodávané movité věci nebo nemovitosti patřící do obchodního majetku povinného, který je plátcem daně z přidané hodnoty, je obsažena daň z přidané hodnoty. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty; soud ji odvede na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně, jakmile bylo nejvyšší podání zaplaceno, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí (R 69/2008, č. III s. 422 /628/). [5] Byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného poté, co v řízení o výkon rozhodnutí byla jeho nemovitost pravomocným usnesením o příklepu prodána, soud po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem usnesením rozhodne o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty; toto usnesení má účinky rozvrhového usnesení (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněné pod č. 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 86/2005“/). [6] Zákon o konkursu a vyrovnání má ve vztahu k zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, povahu zákona speciálního při plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Daňové pohledávky, vzniklé před prohlášením konkursu, musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu konkursu je zásadně nelze uspokojit jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, pod číslem 70, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, uveřejněný pod č. 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 52/2007“/). 33. K závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 95/2000 a z R 52/2007 budiž dodáno, že v nich formulovanému pojetí vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků přitakal i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, uveřejněnému pod č. 76/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uzavřel, že „obecně řečeno, daňové řízení tedy probíhá (nepřerušuje se), ale okamžikem prohlášení konkursu pro ně platí omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání“. 34. K závěrům plynoucím z R 69/2008 Nejvyšší soud podotýká, že předmětem tam podaného výkladu byla ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty ve znění rozhodném i pro tuto věc. 35. Na takto ustaveném judikatorním základě lze pro poměry dané věci uvést k dovolací argumentaci následující: [1] Dovolatelova námitka, že daň z přidané hodnoty není majetkem, který by dlužníku patřil vden prohlášení konkursu, neboť náleží státu a je odváděna do státního rozpočtu, takže ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) ZKV nepřešlo prohlášením konkursu na majetek úpadce na správkyni jeho konkursní podstaty ani právo s touto daní nakládat, je pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenná již proto, že dovolatel jejím prostřednictvím klade (z pohledu zákonné úpravy daní zjevně nesprávně) rovnítko mezi pojmy „daň“ a „majetek“. [2] Pozdější úpadce byl coby právnická osoba, na jejíž majetek byla vedena exekuce (povinný), osobou, jejíž nemovitosti měly pro účely zpeněžení v exekuci povahu obchodního majetku (R 69/2008, čl. I s. 420 /626/) a tedy i osobou povinnou přiznat a zaplatit z tohoto zpeněžení daň z přidané hodnoty (plátcem daně z přidané hodnoty ve smyslu ustanovení § 108 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty) (R 69/2008, čl. II s. 421-422 /627-628/). Proto nejnižší podání pro obě dražby sestávalo (mělo sestávat) z výsledné ceny nemovitosti, k níž byla připočtena částka odpovídající dani z přidané hodnoty (R 69/2008, čl. III s. 422 /628/). [3] Částka odpovídající dani z přidané hodnoty obsažená v nejvyšším podání zůstává i po zaplacení nejvyššího podání až do svého odvedení na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně majetkem povinného (zde majetkem pozdějšího úpadce), na čemž ničeho nemění skutečnost, že nepatří do rozdělované podstaty (není součástí rozvrhu) a že povinnost ji odvést má (coby osoba určená k zajištění prodeje obchodního majetku plátce, která přijala úplatu za uskutečněný prodej obchodního majetku) soud (při výkonu rozhodnutí) nebo soudní exekutor (při exekuci) v souladu s pravidlem formulovaným v § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty (aniž by se o tom vydávalo zvláštní rozhodnutí) (R 69/2008, čl. III s. 422 /628/). Nejde o „majetek státu“ (jak nesprávně tvrdí dovolatel), nýbrž (stále) o majetek právnické osoby – povinného, z nějž má být postupem určeným v ustanovení § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty tam určenou osobou (která ale není plátcem daně z přidané hodnoty, jímž zůstává povinný) uhrazena „daňová pohledávka“ státu (zaplacena daň z přidané hodnoty). [4] Není-li částka odpovídající dani z přidané hodnoty obsažená v nejvyšším podání předmětem rozvrhu (součástí rozvrhového usnesení) v exekučních souvislostech nedotčených konkursem, není ani důvod činit ji (po prohlášení konkursu na majetek povinného, k němuž došlo sice po zaplacení nejvyššího podání, leč před rozvrhem a před odvedením částky odpovídající dani z přidané hodnoty na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně) ani součástí „quasirozvrhového“ usnesení vydávaného způsobem popsaným v R 86/2005; tomu odpovídají též závěry Nejvyššího soudu vyjádřené (přímo pro poměry úpadcovy exekuční věci) v usnesení sp. zn. 20 Cdo 4368/2010. [5] Zbývá proto určit, jaký režim nakládání se pro částku odpovídající dani z přidané hodnoty, s níž mělo být v exekuční věci pozdějšího úpadce naloženo postupem podle § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, uplatní od prohlášení konkursu na majetek úpadce (od 16. 10. 2006). „Daňová pohledávka“ státu z titulu neodvedené (dosud neuhrazené) daně z přidané hodnoty z exekučního zpeněžení nemovitostí úpadce (povinného) je pohledávkou, která vznikla před prohlášením konkursu na majetek úpadce (před 16. 10 2006), takže jde o pohledávku (druhé třídy), která musí být přihlášena do konkursu vedeného na majetek úpadce – povinného (správce daně ji též správně přihlásil) a v průběhu konkursu ji zásadně nelze uspokojit jinak než prostřednictvím rozvrhového usnesení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 95/2000, R 52/2007). Neodvedená částka odpovídající dani z přidané hodnoty z exekučního zpeněžení úpadcových nemovitostí je stále majetkem úpadce (povinného) a v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 ZKV náleží do jeho konkursní podstaty. Z řečeného plyne, že od prohlášení konkursu na majetek úpadce (od 16. 10. 2006) již dovolatel (soudní exekutor v úpadcově exekuční věci) nebyl oprávněn odvést (uhradit) správci daně částku odpovídající dani z přidané hodnoty, neboť by v intencích ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV šlo o nepřípustné provádění exekucepostihující majetek úpadce (povinného) a o nepřípustné uspokojování úpadcova (konkursního) věřitele mimo poměr a pořadí určené zákonem o konkursu a vyrovnání. [6] Prohlášením konkursu na majetek úpadce (povinného) přešlo právo nakládat s majetkem konkursní podstaty, tedy i se spornou částkou, na správce konkursní podstaty úpadce (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV), čímž byl práva jakkoli se spornou částkou nakládat zbaven dovolatel (soudní exekutor v úpadcově exekuční věci). Jakékoliv pochybnosti na téma, zda účinky předjímané ustanovením § 14 odst. 1 písm. a) ZKV se prosazují (mají prosadit) též v poměrech daňových (co do plnění daňových povinností úpadce), rozptyluje jednoznačná dikce § 14a odst. 1 ZKV, jež v příkladmém výčtu práv a povinností, která přecházejí na správce konkursní podstaty úpadce prohlášením konkursu na majetek úpadce, zmiňuje též plnění povinností podle předpisů o daních. [7] Lze tudíž uzavřít, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty, obsažená v nejvyšším podání, za něž byl vydražiteli udělen příklep prodávané nemovitosti patřící do obchodního majetku povinného, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zůstává majetkem povinného až do jejího odvedení na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně. Je-li před odvedením této částky prohlášen konkurs na majetek povinného, soud (při výkonu rozhodnutí) nebo soudní exekutor (při exekuci) ji vydá (je povinen ji vydat) jako součást majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce správci konkursní podstaty úpadce, aniž by se o tom vydávalo zvláštní rozhodnutí. Soudní exekutor, který tak neučiní dobrovolně (zde dovolatel), je ve sporu o vydání této částky do konkursní podstaty úpadce osobou pasivně věcně legitimovanou, jelikož u sebe zadržuje majetek náležející do konkursní podstaty úpadce. 36. Dovolání tudíž v tomto ohledu důvodné není a právní posouzení věci odvolacím soudem je potud správné. 37. Nejvyšší soud však shledává dovolání zčásti důvodným v rozsahu, v němž se týká přiznaného úroku z prodlení z dlužné částky. 38. Odvolacímu soudu lze obecně vzato přisvědčit v tom, že nesplnil-li dovolatel (coby soudní exekutor v úpadcově exekuční věci) povinnost vydat spornou částku do konkursní podstaty úpadce, ač k tomu byl žalobkyní (správkyní konkursní podstaty úpadce) vyzván, ocitl se v prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo požadovat (ve shodě s ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák.) zákonný úrok z prodlení. 39. Oběma soudům je ovšem nutno vytknout, že jejich rozhodnutí postrádají jakýkoliv skutkový podklad (např. údaj o tom, kdy a jak byl dovolatel žalobkyní vyzván k vydání žalované částky), na jehož základě by bylo možno v rovině právní uzavřít, že dovolatel je v prodlení s úhradou (vydáním) sporné částky do konkursní podstaty úpadce právě od 1. 1. 2007 (v intencích závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jsou tyto závěry soudů nižších stupňů bez tomu odpovídajících závěrů skutkových nepřezkoumatelné). 40. Řečené platí tím více, že prodlení pokrývá i dobu, po kterou zde byla (byť nepravomocná) usnesení exekučního soudu, z nichž se podávalo (nejprve z usnesení z 20. 6. 2007 a posléze z usnesení z 1. 6. 2009), že částka odpovídající dani z přidané hodnoty má být vydána do konkursní podstaty úpadce prostřednictvím „quasirozvrhového“ usnesení exekučního soudu (v režimu R 86/2005), a kdy postup, jímž by soudní exekutor (dovolatel) tuto částku bez dalšího vydal správkyni konkursní podstaty úpadce (žalobkyni), mohl být vnímán jako rozporný s postupem (nebo rozhodnutím) exekučního soudu.41. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodl o dovolání k té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, tak, že: [1] Zamítl dovolání v rozsahu, v němž se týkalo jistiny [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. [2] Zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkalo příslušenství pohledávky (úroku z prodlení) a v navazujících (závislých) výrocích o nákladech řízení, a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení § [243e odst. 1 a 2 o. s. ř., § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Výrok o soudním poplatku z odvolání, jenž povahu závislého výroku nemá, ponechal Nejvyšší soud nedotčen.

decision_1300.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2015, sp. zn. 29 Cdo 1849/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1849.2013.1 Číslo: 85/2016 Právní věta: Je-li u soudu příslušného podle článku 2 nařízení Brusel I a ustanovení § 85 odst. 1 nebo 3 o. s. ř. (resp. § 85a o. s. ř.) k projednání a rozhodnutí žaloby směnečného věřitele proti výstavci směnky vlastní současně podána žaloba také proti směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě Evropské unie, použije se pro určení soudu příslušného k projednání a rozhodnutí takové žaloby (neplyne-li příslušnost soudu již z článku 23 či 24, popř. z článku 5 odst. 1 nařízení) článek 6 odst. 1 nařízení. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.10.2015 Spisová značka: 29 Cdo 1849/2013 Číslo rozhodnutí: 85 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Právo Evropské unie, Ručení, Směnky Předpisy: čl. 6 odst. 1 Nařízení () č. 44/2001 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 5 Cmo 35/2012, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 9. 2011, č. j. 33 Cm 708/2009-45, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. 12. 2010, č. j. 33 Cm 708/2009-11, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (akciové společnosti se sídlem v Bratislavě) částku 30 908,91 EUR s 6% úrokem od 1. 12. 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 103,02 EUR a náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo, když dílem šlo o námitky nedůvodné, dílem žalovaný své námitky neprokázal. 3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 28. 2. 2012, č. j. 5 Cmo 35/2012-63, ve zněníusnesení ze dne 11. 2. 2013, č. j. 5 Cmo 35/2012-74, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně, jakož i vydaný směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil (první výrok); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 4. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že: [1] Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost V. RP S., s. r. o.) se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, podaným u soudu prvního stupně 17. 12. 2009, domáhala po žalovaném (Ing. P. U., bytem v Košicích) a dále po společnosti H. P., s. r. o., se sídlem v Postoloprtech., (dále jen „společnost H“) plnění ze směnky vlastní vystavené v Košicích dne 6. 7. 2006 společností H na řad původní žalobkyně, znějící na směnečný peníz 931.162 Sk, se splatností dne 30. 11. 2009 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství žalovaný. [2] Společnost H v průběhu řízení před soudem prvního stupně ztratila způsobilost být účastníkem řízení (výmazem z obchodního rejstříku zanikla bez právního nástupce). [3] Usnesením ze dne 24. 8. 2010, č. j. 33 Cm 708/2009-8, soud prvního stupně (mimo jiné) řízení ve vztahu mezi žalobkyní a společností H podle ustanovení § 107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zastavil. [4] Ve včas podaných námitkách, jimiž se žalovaný bránil povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem (a jež byly prvním procesním úkonem, který žalovaný v dané věci učinil), byla uplatněna rovněž námitka (mezinárodní) nepříslušnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem. 5. Na takto ustaveném základě odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který neměl – se zřetelem k tomu, že společnost H byla z obchodního rejstříku vymazána až po podání žaloby – námitku nepříslušnosti soudu za důvodnou) uzavřel, že Krajský soud v Ústí nad Labem není k projednání a rozhodnutí dané věci příslušný. 6. Přitom zdůraznil, že otázku mezinárodní příslušnosti soudů (pravomoci) k projednání dané věci je nutné posuzovat (vzhledem k tomu, že žaloba směřuje proti účastníkovi s bydlištěm na území Slovenské republiky) podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“ či „nařízení“). Jelikož v poměrech dané věci nejde o žádný z případů výlučné příslušnosti podle článku 22 nařízení, ani příslušnosti na výběr dané podle článku 5 až 7 nařízení, mezi účastníky dále nebyla uzavřena dohoda o příslušnosti soudu podle článku 23 nařízení a příslušnost soudu nebyla založena ani postupem podle článku 24 nařízení, jsou podle článku 2 nařízení k projednání a rozhodnutí věci příslušné soudy členského státu Evropské unie, na jehož území má žalovaný své bydliště, v posuzovaném případě tedy soudy Slovenské republiky. 7. Za opodstatněnou v této souvislosti neměl odvolací soud ani argumentaci žalobkyně, podle níž mohla v daném případě uplatnit svůj nárok proti žalovanému u českých soudů (společně s nárokem vůči společnosti H) podle článku 6 odst. 1 nařízení, které upravuje pravidlo příslušnosti na výběr dané pro případy, kdy žaloba směřuje proti více osobám, přičemž právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních. Podle odvolacího soudu jsou totiž žalobou uplatněné nároky (mající původ v podpisu jednotlivých dlužníků na sporné směnce) charakterizovány vlastnostmi přesně opačnými, tj. samostatností a vzájemnou nezávislostí. Z hlediska svého procesního postavení je každý z původně žalovaných samostatným společníkem v řízení (nejde tady o nerozlučné společenství žalovaných, jak má na mysli článek 6 nařízení) a ani z pohledu hmotnéhopráva nelze uvažovat o tom, že by rozhodnutí soudu ve vztahu ke každému z více směnečných dlužníků „muselo být stejné, bez ohledu na to, zda vůbec a jakou procesní obranu jednotliví dlužníci uplatnili“. Nic proto nebrání tomu, aby o jednotlivých závazcích plynoucích z téže směnky bylo rozhodováno samostatně, v oddělených řízeních vedených před různými soudy. 8. Protože nedostatek pravomoci soudů České republiky je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a jím vydaný směnečný platební rozkaz podle ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. zrušil a řízení podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého k projednání a rozhodnutí dané věci nejsou příslušné české soudy. Poukazujíc na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 10. 2007 ve věci Freeport plc, C-98/06, a ze dne 1. 12. 2011 ve věci Eva-Maria Painer, C-145/10, setrvává na názoru, že příslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem byla v posuzovaném případě založena postupem podle článku 6 nařízení, tedy tím, že žaloba byla podána u soudu místa, kde byl ke dni podání žaloby domicilován jeden ze žalovaných. 11. Předmětné ustanovení nařízení, pokračuje dovolatelka, neobsahuje oproti přesvědčení odvolacího soudu podmínku, aby jednotlivé právní nároky nemohly obstát samostatně a nezávisle (pro takovou situaci je naopak aplikace článku 6 spíše typická), nýbrž pouze stanoví, že spolu musí úzce souviset, pročež je účelné o nich rozhodnout společně. Tomuto požadavku přitom uplatněné nároky ze sporné směnky nepochybně vyhovují, když jejich podkladem a právním titulem je jeden cenný papír (směnka), přičemž „vlastní podstata souvislosti závazků (a od nich odvislých právních nároků) ze směnky vychází již ze samotného institutu směnečného rukojemství“. Pominout v této souvislosti nelze podle dovolatelky ani to, že výstavce směnky vlastní a jeho avalista jsou (podle české i slovenské právní úpravy) solidárními dlužníky. 12. Použití článku 6 nařízení pak zjevně nebrání ani procesně samostatné postavení jednotlivých účastníků řízení na straně žalované. Naopak skutečnost, že soudy různých členských států Evropské unie mohou ve vztahu k jednotlivým žalovaným vydat „zcela samostatná rozhodnutí“, je právě jednou z podmínek pro aplikaci tohoto článku nařízení. Je jen na žalobci, zda se rozhodne žalovat každého ze žalovaných samostatně (u různých soudů), nebo zda uplatní své související nároky vůči žalovaným (s využitím pravidla obsaženého v článku 6 nařízení) společně u jediného soudu. 13. Podle dovolatelky nemůže být ani pochyb o tom, že také v projednávané věci existovalo (v případě vedení samostatných soudních sporů) riziko vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí, když např. otázku platnosti sporné směnky mohly soudy v různých členských státech Evropské unie posoudit rozdílně. 14. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. 15. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné. Podle žalovaného nelze v poměrech dané věci článek 6 nařízení použít již z toho důvodu, že společnost H, od níž „je odvozována“ pravomoc soudů České republiky rozhodnout v tomto řízení, jižzanikla, a tím „zanikla“ také pravomoc českých soudů. I kdyby tedy byla původně dána pravomoc českých soudů k projednání dané věci, „došlo k natolik zásadní změně okolností“, že již pravomoc českých soudů dána není. III. Přípustnost dovolání 16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 17. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu je – bez dalšího – přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; podmínku, aby šlo o usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou návěštím označeného ustanovení), má Nejvyšší soud za obsolentní z příčin popsaných např. v díle DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1903-1904 (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněného pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání je i důvodné. IV. Důvodnost dovolání 18. Závěr odvolacího soudu, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci není dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů, Nejvyšší soud za správný nepovažuje. 19. Není pochyb o tom, že řízení, ve kterém žalobce vůči žalovaným uplatňuje práva ze směnky, je věcí občanskou a obchodní podle článku 1 odst. 1 nařízení Brusel I (k výkladu pojmu „věci občanské a obchodní“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, uveřejněné pod číslem 12/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovanou judikaturu Soudního dvora, popř. z novější judikatury Soudního dvora jeho rozsudky ze dne 12. 9. 2013 ve věci Sunico ApS, C-49/12, či ze dne 23. 10. 2014 ve věci flyLAL- Lithuanian Airlines AS, v likvidaci, C-302/13). Řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 17. 12. 2009; spadá tak do (věcné i časové) působnosti nařízení Brusel I. Jelikož zde není jiného právního nástroje ve smyslu kapitoly VII nařízení Brusel I, je v daném sporu (jak správně dovodil také odvolací soud) nutné posoudit příslušnost soudů podle tohoto nařízení (jež je v České republice přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, majícím přednost před aplikací národního /českého/ práva). 20. K výše řečenému se sluší pro úplnost dodat, že nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) (nařízení Brusel I bis) je podle jeho čl. 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. Příslušnost českých soudů proto v projednávané věci podle tohoto nařízení určit nelze. 21. Odvolacímu soudu lze dále přisvědčit v tom, že v projednávané věci neplyne příslušnost českých soudů z článku 2 nařízení (z obsahu spisu se nepodává, že by žalovaný, vůči němuž žaloba směřuje, měl na území České republiky bydliště) a nejde ani o řízení, k němuž by byly české soudy výlučně příslušné podle článku 22 nařízení. Žalovaný rovněž nezaložil příslušnost soudu prvního stupně podle článku 24 nařízení (tím, že by se vyjádřil k nároku uplatněnému návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, aniž by nejpozději současně s takovým vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp.zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod č. 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2842/2013) a mezi účastníky nebyla uzavřena ani dohoda o volbě soudu ve smyslu článku 23 nařízení. 22. Zbývá určit, zda je některý ze soudů České republiky příslušný k projednání a rozhodnutí dané věci podle pravidel upravujících tzv. zvláštní příslušnost podle článků 5 až 7 nařízení. Označené články dávají žalobci (navrhovateli) možnost zahájit řízení (vedle soudů státu, v němž má žalovaný bydliště) i u soudů v nich označených. Tyto články tak upravují příslušnost danou na výběr žalobci (navrhovateli). 23. Článek 6 odst. 1 nařízení Brusel I (jehož použití v projednávané věci se dovolává žalobkyně) pak určuje, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních. 24. Judikatura Soudního dvora (srov. v této souvislosti zejména dovolatelkou zmiňované rozsudky ve věcech Freeport plc a Eva-Maria Painer) k ustanovení článku 6 odst. 1 nařízení je ustálena v závěrech, podle kterých: [1] Smyslem (cílem) pravidla pro určení příslušnosti uvedeného v článku 6 odst. 1 nařízení je především usnadnit řádný výkon spravedlnosti, minimalizovat možnost souběžných řízení, a tedy zajistit, aby nebyla v oddělených řízeních přijata řešení, která by si mohla vzájemně odporovat. Toto pravidlo (jež je třeba – se zřetelem k tomu, že jde o odchylku od obecné zásady zakotvené v článku 2 nařízení – vykládat restriktivně) však nelze uplatnit takovým způsobem, aby umožnilo žalobci podat žalobu směřující proti více žalovaným s jediným cílem odejmout některého z nich soudům státu, ve kterém má bydliště (viz též rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988 ve věci Kalfelis, 189/87). [2] Pro použití článku 6 odst. 1 nařízení je třeba ověřit, zda existuje mezi jednotlivými žalobami podanými týmž žalobcem proti různým žalovaným takový vztah souvislosti, aby bylo účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo možnosti dojít v oddělených řízeních k protichůdným soudním rozhodnutím. K tomu, aby rozhodnutí mohla být (ve smyslu článku 6 odst. 1 nařízení) považována za rozporná, nestačí, že existuje rozdíl v řešení sporu, ale je ještě třeba, aby tento rozdíl spadal do rámce téže skutkové a právní situace. [3] K naplnění podmínky úzkého spojení uplatněných nároků (v tom smyslu, v jakém je formulována v citovaném článku) není nezbytné, aby tyto nároky měly stejný právní základ. Při posouzení existence vztahu souvislosti mezi žalobami, a tedy rizika, že v oddělených řízeních budou vydána vzájemně si odporující rozhodnutí, je totožnost právních základů podaných žalob jen jedním z mnoha relevantních faktorů; nezbytnou podmínkou použití článku 6 bodu 1 nařízení však není. Rozdíl v právních základech žalob podaných proti jednotlivým žalovaným proto sám o sobě nebrání použití článku 6 bodu 1 nařízení, avšak jen potud, pokud mohli žalovaní předvídat, že mohou být žalováni u soudu členského státu, v němž má alespoň jeden z nich místo svého bydliště. Tak je tomu a fortiori v případě, že se ukáže, že vnitrostátní právní úpravy, na nichž jsou založeny žaloby podané proti jednotlivým žalovaným, jsou v podstatě totožné. [4] Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby s ohledem na všechny poznatky obsažené ve spisu posoudil existenci vztahu souvislosti mezi jednotlivými žalobami, které mu byly předloženy, a tedy rizika, že v oddělených řízeních budou vydána vzájemně si odporující rozhodnutí.[5] Pravidlo stanovené v článku 6 odst. 1 nařízení se použije, když žaloby podané proti různým žalovaným mají souvislost při svém podání. [6] Článku 6 odst. 1 nařízení se lze dovolávat v rámci žaloby podané v jednom členském státu proti žalovanému s bydlištěm v tomto státu a dalšímu žalovanému s bydlištěm v jiném členském státu, i pokud je tato žaloba již k okamžiku svého podání považována za nepřípustnou vůči prvnímu žalovanému na základě vnitrostátní právní úpravy (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 2006 ve věci Reisch Montage AG, C-103/05). 25. Z výše podaných judikaturních závěrů pak pro poměry projednávané věci především plyne, že použití pravidla příslušnosti obsaženého v článku 6 odst. 1 nařízení Brusel I není – oproti mínění odvolacího soudu – podmíněno požadavkem, aby žalovaní, vůči nimž společná žaloba směřuje, měli v řízení postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Skutečnost, že hmotněprávní povaha předmětu řízení umožňuje, aby spory jednotlivých společníků byly projednány a rozhodnuty samostatně vůči každému z nich (jinak řečeno, že v konkrétní věci jde o samostatné společenství účastníků), nepředstavuje překážku pro aplikaci článku 6 odst. 1 nařízení. Využití tam obsaženého pravidla závisí (jsou-li jinak podmínky článku 6 nařízení splněny) pouze na rozhodnutí žalobce; povaha procesního společenství účastníků z tohoto pohledu žádný význam nemá. 26. Přisvědčit nelze ani názoru odvolacího soudu, podle kterého žalobou uplatněné nároky, mající původ v podpisu jednotlivých dlužníků na sporné směnce, nejsou úzce spojeny v tom smyslu, jak je tento požadavek formulován v textu článku 6 nařízení. Jakkoli nepochybně platí, že závazky jednotlivých směnečných dlužníků (včetně závazků výstavce směnky vlastní a „jeho“ směnečného rukojmího) jsou zásadně samostatné, tj. existence jednoho závazku nepodmiňuje existenci závazku jiného (byť ani tato zásada se neprosazuje ve směnečném právu bezvýjimečně, k tomu srov. v české právní úpravě např. čl. I. § 32 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového), uvedená okolnost ještě bez dalšího neznamená, že mezi žalobou uplatněnými nároky není takový vztah souvislosti, aby bylo (ve smyslu článku 6 odst. 1 nařízení) účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně (a zabránit tak v oddělených řízeních vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí). Nelze totiž (jak přiléhavě uvádí dovolatelka) přehlédnout, že společným základem původně uplatněných nároků (tedy jak nároku proti společnosti H jako výstavci směnky, tak nároku proti žalovanému jako směnečnému rukojmímu) je tatáž listina (sporná směnka), což z nich činí (minimálně z hlediska nutnosti posoudit otázku platnosti směnky) právní nároky natolik úzce spojené, že jejich společné projednání jediným soudem zjevně může (jak předpokládá článek 6 odst. 1 nařízení) zabránit rozdílnému řešení sporů (majících – v intencích výše uvedeného – totožný skutkový i právní rámec), jež by případně byly vedeny vůči oběma žalovaným odděleně. V obecné rovině přitom současně není pochyb o tom, že směneční dlužníci mohou předvídat, že budou (společně) žalováni u soudu členského státu, v němž má alespoň jeden z nich místo svého bydliště. 27. Neopodstatněnou konečně Nejvyšší soud shledává rovněž výhradu žalovaného, podle níž mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí dané věci „zanikla“ po podání žaloby (v důsledku ztráty způsobilosti společnosti H být účastníkem řízení). Jak totiž plyne z výše citované judikatury Soudního dvora, pravidlo stanovené v článku 6 odst. 1 nařízení se použije, když žaloby podané proti různým žalovaným mají souvislost při svém podání (srov. v této souvislosti též např. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 2887). Ke změnám okolností rozhodných pro posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů, k nimž došlo až v průběhu řízení, již nelze přihlížet. 28. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že je-li u soudu příslušného podle článku 2 nařízení Brusel I a ustanovení § 85 odst. 1 nebo 3 o. s. ř. (resp. § 85a o. s. ř.) k projednání a rozhodnutí žaloby směnečného věřitele proti výstavci směnky vlastní současně podána žaloba také proti směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě Evropské unie, použije se pro určení soudupříslušného k projednání a rozhodnutí takové žaloby (neplyne-li příslušnost soudu již z článku 23 či 24, popř. z článku 5 odst. 1 nařízení) článek 6 odst. 1 nařízení. 29. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož k projednání a rozhodnutí předmětné věci není dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).

decision_1301.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2015, sen. zn. 29 NSČR 59/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.59.2013.1 Číslo: 92/2016 Právní věta: K vydání rozhodnutí o pořadí úhrady nebo o poměrné úhradě pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených podle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona může insolvenční soud přistoupit až po schválení konečné zprávy. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.10.2015 Spisová značka: 29 NSCR 59/2013 Číslo rozhodnutí: 92 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Konkurs, Majetková podstata, Zpeněžování Předpisy: § 296 odst. 1 IZ ve znění do 31.07.2013 § 297 IZ ve znění do 31.07.2013 § 302 odst. 1 IZ ve znění do 31.07.2013 § 305 odst. 1 IZ ve znění do 31.07.2013 § 305 odst. 2 IZ ve znění do 31.07.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání insolvenční správkyně dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. KSUL 44 INS 4653/2010, 3 VSPH 1523/2012-B. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 21. 9. 2012, č. j. KSUS 44 INS 4653/2010-B-135, rozhodl K r a j s k ý s o u d v Ústí nad Labem o uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou z výtěžku zpeněžení tak, že pohledávka věřitele M. Š. z úvěrového financování v neuhrazené výši 3 100 000 Kč bude uspokojena v plném rozsahu (tj. částkou 3 100 000 Kč) (bod I. výroku) a že pohledávky věřitelů dle ustanovení § 168 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), tj. náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka v neuhrazené výši 17 104 379 Kč budou uspokojeny poměrně ve výši 40 % částkou 6 841 725 Kč mezi jednotlivé věřitele (pod čísly 1. až 119.), jak jsou uvedeni ve výroku rozhodnutí (bod II. výroku). Současně insolvenční správkyni uložil, aby uspokojení věřitelů podle bodů I. a II. výroku provedla do třiceti dnů od právní moci usnesení (bod III. výroku).2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Usnesením ze dne 5. 5. 2010, č. j. KSUL 44 INS 4653/2010-A-8, rozhodl o úpadku dlužníka. Usnesením ze dne 9. 12. 2011, č. j. KSUL 44 INS 4653/2010-B-87, pak přeměnil schválenou reorganizaci v konkurs. [2] Insolvenční správkyně na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. KSUL 44 INS 4653/2010-B-116, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 12. 2011, č. j. KSUL 44 INS 4653/2010-B-117, vyplatila zajištěným věřitelům výtěžek zpeněžení takto: věřiteli č. 188 C. E. plc částku 9 142 214,37 Kč, věřiteli č. 59 V. CZ, a. s., částku 11 603 333,11 Kč, věřiteli č. 116 České republice – České správě sociálního zabezpečení částku 12 240,51 Kč, věřiteli č. 196 T., a. s., částku 34 077,87 Kč a věřiteli č. 127 S. S. šedé a tvárné litiny a. s. částku 90 493,87 Kč. [3] V podání doručeném insolvenčnímu soudu dne 29. 5. 2012 navrhla insolvenční správkyně vydání usnesení o pořadí a poměrné úhradě pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených. V návrhu uvedla, že ukončení řízení brání pouze neuhrazený nadměrný odpočet ze strany finančního úřadu ve výši 1,2 mil. Kč. K datu podání návrhu činil zůstatek majetkové podstaty uložený na bankovních účtech cca 20 mil. Kč, oproti tomu pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené činí 63,2 mil. Kč. Podle insolvenční správkyně zůstatek výtěžku zpeněžení nebude postačovat k úplnému krytí pohledávek a nákladů za majetkovou podstatou podle § 296 odst. 1 insolvenčního zákona. K tomu doplnila, že tyto pohledávky vznikly v době, kdy dispoziční oprávnění k majetkové podstatě měl dlužník, s tím, že od prohlášení konkursu již nedocházelo k nárůstu těchto pohledávek. Podle insolvenční správkyně nebyly přihlášeny pohledávky dle ustanovení § 169 odst. 1 písm. e) a g) insolvenčního zákona. 3. Na tomto základě insolvenční soud bez podrobnějšího odůvodnění – cituje ustanovení § 296 odst. 1, § 297 odst. 1 a 2 a § 305 odst. 2 insolvenčního zákona – uzavřel, že návrh insolvenční správkyně je správný. Zcela uspokojena bude pohledávka M. Š. z úvěrového financování ve výši 3 100 000 Kč a poměrně (ve výši 40 %) náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty. K tomu doplnil, že ostatní pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň pravděpodobně nebudou v insolvenčním řízení uspokojeny, přičemž definitivní závěr bude možné učinit až po předložení konečné zprávy. 4. K odvolání věřitelů RNDr. Bc. P. Č. a České republiky – České správy sociálního zabezpečení V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2013, č. j. KSUL 44 INS 4653/2010, 3 VSPH 1523/2012- B-162, zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu dovodil, že rozhodnutí podle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona musí předcházet konečná zpráva. Přitom vyšel z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2009, č. j. KSUL 45 INS 1285/2008, 1 VSPH 42/2009-B-52, z něhož citoval pasáž, podle níž: 6. V konečné zprávě, již je insolvenční správce podle ustanovení § 302 odst. 1 insolvenčního zákona povinen v konkursu v závěru zpeněžení majetkové podstaty insolvenčnímu soudu předložit (zpeněžení majetkové podstaty bylo v dané věci podle sdělení insolvenční správkyně ukončeno), musí být ve smyslu ustanovení § 302 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona obsažen přehled zpeněžení majetkové podstaty s uvedením jeho výsledku, přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, a to jak těch, které již uspokojil (včetně výdajů vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty), tak i těch, které ještě uspokojit zbývá. Všechny tyto údaje musí vyústit ve vyčíslení částky, která má být rozdělena mezi věřitele (s označením těchto věřitelů aúdajem o výši jejich podílů na této částce). 7. Když ze schválené konečné zprávy (pokračoval odvolací soud) vyplyne, že dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty – po zapravení zajištěných pohledávek v rozsahu stanoveném v ustanoveních § 298 a 299 odst. 1 insolvenčního zákona – postačuje i k uspokojení dalších pohledávek uvedených v ustanovení § 305 odst. 1 insolvenčního zákona, jež se (v režimu ustanovení § 203 insolvenčního zákona) uspokojují kdykoliv v průběhu konkursního řízení, tj. pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a pohledávek jim na roveň postavených (§ 169 insolvenčního zákona), a je k dispozici i další částka, jež má být rozdělena mezi věřitele v rozvrhu, insolvenční správce uspokojí všechny dosud neuhrazené pohledávky uvedené v ustanovení § 305 odst. 1 insolvenčního zákona a po právní moci rozhodnutí o schválení konečné zprávy předloží soudu návrh rozvrhového usnesení (§ 306 odst. 1 insolvenčního zákona). Sestaví ho tak, že z výtěžku vyčlení částku na předpokládané výlohy spojené s ukončením řízení (§ 305 odst. 3 insolvenčního zákona) a ohledně zbytku výtěžku uvede, kolik má být (dle rozvrhových pravidel obsažených v ustanovení § 306 odst. 3 až 5 insolvenčního zákona) vyplaceno na každou pohledávku uvedenou v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. 8. Jen konečná zpráva může autoritativně odpovědět na otázku, zda se v konkrétním insolvenčním řízení uplatní (v závislosti na výtěžnosti zpeněžení majetkové podstaty) postup podle ustanovení § 297 odst. 1, resp. podle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona. Bude-li ze schválené konečné zprávy a vyúčtování zřejmé, že výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty po uspokojení nároků zajištěných věřitelů ani spolu s prostředky získanými zálohou na náklady insolvenčního řízení či zálohou poskytnutou věřitelským výborem, nepostačuje k úplné úhradě pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených (§ 297 odst. 1 insolvenčního zákona), a že tedy k rozvrhu dojít nemůže, insolvenční soud dle § 297 odst. 2 insolvenčního zákona na základě návrhu insolvenčního správce buď rozhodne o pořadí úhrady těchto dosud neuhrazených pohledávek, nebo o jejich poměrné úhradě podle pravidel vymezených v ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona. 9. Otázka, zda a v jakém rozsahu byly tyto svou povahou přednostní pohledávky v konkursu již uspokojeny, je předmětem projednání v rámci konečné zprávy a podle výsledků zjištění v tom směru a dalších výsledků konkursu následuje některý z výše popsaných procesních postupů. Proto je insolvenční správce povinen uvést v konečné zprávě jak přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, které již uspokojil, tak i přehled takovýchto pohledávek, které uspokojit zbývá, tj. stávajících (již vzniklých) pohledávek, které dosud nebyly uspokojeny, ač jim podle správce právo na uspokojení v režimu za podstatou náleží (§ 302 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona). Není-li takových neuspokojených přednostních pohledávek, uvede to insolvenční správce v konečné zprávě výslovně. 10. Nevyřešil-li insolvenční soud v rozhodnutí o konečné zprávě otázku existence dosud neuspokojených uplatněných přednostních pohledávek, pak je zřejmé, že dosud nebyla učiněna zjištění rozhodná pro postup řízení následující po konečné zprávě, jímž je buď úplné uspokojení případných dosud neuhrazených pohledávek za majetkovou podstatnou a pohledávek jim na roveň postavených s následným rozvrhem, nebo zrušení konkursu dle ustanovení § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, jemuž při existenci dosud neuhrazených přednostních pohledávek uvedených v ustanovení § 296 odst. 1 insolvenčního zákona a při současné existenci prostředků použitelných dle ustanovení § 297 insolvenčního zákona k jejich úhradě předchází rozhodnutí o uspokojení takových pohledávek dle ustanovení § 297 odst. 2 insolvenčního zákona. 11. Na tomto základě odvolací soud pro poměry dané věci uzavřel, že insolvenční soud zvolil zákonu neodpovídající postup. Třebaže neměl k dispozici konečnou zprávu insolvenční správkyně (míněno projednanou a schválenou), rozhodl nesprávně s odkazem na ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona jen o uspokojení části pohledávek za podstatou (jen těch, o nichž insolvenční správkynětvrdila, že jde o náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty), aniž by současně ostatním věřitelům pohledávek za podstatou a jim na roveň postavených dal odpověď na otázku, jaký je konečný osud jejich pohledávek v insolvenčním řízení. Zákonu neodpovídá ani rozhodnutí insolvenčního soudu o pohledávce věřitele M. Š., které insolvenční soud nikterak neodůvodnil (zejména s přihlédnutím k námitce odvolatele RNDr. Bc. P. Č., že nemělo jít o pohledávku z úvěrového financování ve smyslu ustanovení § 41 insolvenčního zákona). II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti usnesení odvolacího soudu podala insolvenční správkyně dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 13. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí dle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona musí vždy předcházet konečné zprávě. Přestože označuje konstrukci odvolacího soudu za „logickou a vyváženou k pohledávkám za majetkovou podstatou a jim na roveň postaveným“, míní, že „zcela selhává v případech, kdy si daňové orgány uspokojí své pohledávky zápočtem bez ohledu na vůli insolvenčního správce“. 14. Dovolatelka tvrdí, že Finanční úřad pro Středočeský kraj, území pracoviště v B. ,prováděl úhradu svých pohledávek za majetkovou podstatou zápočtem nadměrných odpočtů vykázaných za období trvání konkursu, a to s odkazem na ustanovení § 242 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Tím dosáhl toho, že jeho pohledávky byly uspokojeny zcela a je zvýhodněn. Dovolatelka míní, že zásadu poměrného uspokojení věřitelů lze (s ohledem na označené ustanovení daňového řádu) zrealizovat jen tak, že insolvenční soud nejprve vydá usnesení podle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona, v jehož důsledku zanikne nárok daňových orgánů na úhradu celé jejich pohledávky za majetkovou podstatou a na osobním účtu dovolatelky vznikne přeplatek, o jehož vrácení je povinna požádat a přeplatek rozdělit mezi všechny věřitele pohledávek za majetkovou podstatou. 15. Kdyby usnesení podle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona měla předcházet konečná zpráva, nelze podle dovolatelky dospět k jinému závěru, než že po nabytí její právní moci vznikne majetek (přeplatek), který se bude muset opětovně rozdělit mezi všechny věřitele pohledávek za majetkovou podstatou, což zcela popírá smysl a účel konečné zprávy. III. Přípustnost dovolání 16. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 7. 2013 (tj. naposledy ve znění zákona č. 399/2012 Sb.) 17. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., v rozhodném znění, jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázky výkladu ustanovení § 297 odst. 2 a § 305 odst. 2 insolvenčního zákona). IV. Důvodnost dovolání18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 20. Podle ustanovení § 296 odst. 1 insolvenčního zákona pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, jakož i náklady, které souvisí se správou majetkové podstaty, se hradí z výtěžku zpeněžení. Podle ustanovení § 297 insolvenčního zákona, nestačí-li výtěžek zpeněžení ke krytí pohledávek a nákladů podle § 296 odst. 1, lze použít prostředků získaných zálohou na náklady insolvenčního řízení nebo zálohou poskytnutou věřitelským výborem (odstavec 1). Pokud nepostačují ani prostředky podle odstavce 1, rozhodne o pořadí úhrady pohledávky nebo o její poměrné úhradě insolvenční soud na základě návrhu insolvenčního správce podle § 305 odst. 2 (odstavec 2). Podle ustanovení § 302 odst. 1 věty první insolvenčního zákona v závěru zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu konečnou zprávu. Podle ustanovení § 302 odst. 2 insolvenčního zákona konečná zpráva insolvenčního správce musí podat celkovou charakteristiku jeho činnosti s vyčíslením jejích finančních výsledků. Konečná zpráva musí obsahovat zejména a) přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, které insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit zbývá, b) přehled výdajů vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty se zdůvodněním výdajů, které nejsou obvyklé, c) přehled zpeněžení majetkové podstaty s výsledkem, jehož bylo dosaženo, d) uvedení majetku, který nebyl zpeněžen, s odůvodněním, proč k tomu došlo, e) výsledky částečného rozvrhu, pokud k němu došlo, f) přehled plnění zajištěným věřitelům s promítnutím do rozvrhu, g) přehled jednání a právních úkonů, významných pro průběh insolvenčního řízení. Podle ustanovení § 305 insolvenčního zákona před rozvrhem se uspokojí dosud nezaplacené pohledávky, které se uspokojují kdykoliv v průběhu konkursního řízení; a to pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jím postavené na roveň a zajištěné pohledávky v rozsahu stanoveném v § 298 a § 299 odst. 1 (odstavec 1). Nestačí-li dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty k uspokojení všech pohledávek, uvedených v odstavci 1, uspokojí se nejdříve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávky věřitelů podle § 168 odst. 1 písm. e) a § 169 odst. 1 písm. g), poté pohledávky věřitelů z úvěrového financování, poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty a poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona; ostatní pohledávky se uspokojí poměrně. Výtěžku zpeněžení podle § 298 odst. 2 lze však použít k uspokojení jiných pohledávek až po uspokojení pohledávky zajištěného věřitele (odstavec 2). 21. Vycházeje z dikce shora citovaných ustanovení, činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným otázkám následující závěry: [1] Je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, insolvenční správce hradí pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené v průběhu insolvenčního řízení, aniž by k tomu potřeboval souhlas či jiné rozhodnutí insolvenčního soudu. Je plně na odpovědnosti insolvenčního správce, aby podle stavu majetkové podstaty, výsledků jejího zpeněžování a stavu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň vyhodnotil, zda majetková podstata dovoluje plné uspokojení těchto nároků, či zda jebude možné uspokojit pouze poměrně nebo vůbec. [2] Dospěje-li insolvenční správce k závěru, že pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené nebude možné uspokojit v plném rozsahu, určí rozsah jejich úhrady (pořadí a poměr úhrady jednotlivých nároků) insolvenční soud na základě návrhu insolvenčního správce podle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona. [3] Rozhodnutí podle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona s konečnou platností určuje, které pohledávky za majetkovou podstatou a v jakém rozsahu budou v insolvenčním řízení uspokojeny, nepostačuje-li výtěžek zpeněžení majetkové podstaty k jejich plné úhradě. [4] Po (byť i jen částečném) uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených na základě rozhodnutí dle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud zruší konkurs dle ustanovení § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, aniž by bylo v řízení vydáno rozvrhové usnesení (§ 306 odst. 1 insolvenčního zákona). [5] V situaci, kdy výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nepostačuje ani k plné úhradě pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, nahrazuje rozhodnutí podle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona rozvrhové usnesení. A to na rozdíl od předchozí právní úpravy, která umožňovala, aby v rozvrhu byly uspokojeny též (nebo jen) pohledávky za konkursní podstatou (srov. ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007). [6] Rozhodnutí podle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona by tedy mělo v plném rozsahu vypořádat veškerý (po schválení konečné zprávy zbylý) výtěžek zpeněžení majetkové podstaty. Oproti úpravě (částečného) rozvrhu (srov. § 301 insolvenčního zákona) insolvenční zákon nepředpokládá, že by „konečnému“ rozhodnutí o poměru uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených předcházelo rozhodnutí o jejich „částečném vypořádání“. Právní úprava totiž insolvenčnímu správci umožňuje (na rozdíl od uspokojení pohledávek „běžných“ /nepřednostních, nezajištěných/ věřitelů), aby tyto pohledávky průběžně hradil z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (§ 296 odst. 1 insolvenčního zákona). 22. Pro poměry dané věci z uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně uzavřel, že k vydání rozhodnutí dle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona může insolvenční soud přistoupit až po schválení konečné zprávy. Jen na základě schválené konečné zprávy, obsahující náležitosti dle ustanovení § 302 odst. 2 insolvenčního zákona, je totiž možné posoudit, zda bude v řízení realizován rozvrh, anebo zda bude zbývající výtěžek zpeněžení mezi věřitele rozdělen postupem dle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona. Konečná zpráva totiž obsahuje nejen údaje o majetkové podstatě a způsobu jejího zpeněžení, ale zároveň i výčet pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, včetně údajů o tom, které z nich a v jakém rozsahu již byly uspokojeny. Zákonem stanovený postup při projednání konečné zprávy (srov. § 304 insolvenčního zákona) pak umožňuje věřitelům a dlužníku vyjádřit se jak ke způsobu zpeněžení majetkové podstaty, tak i k úplnosti a věcné správnosti přehledu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, stejně jako k rozsahu, v jakém již byly v průběhu insolvenčního řízení uspokojeny. 23. Ostatně k tomuto závěru je možné dospět rovněž na základě systematického výkladu uvedených ustanovení. Zatímco právní úprava týkající se uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených v případě, kdy se v majetkové podstatě nachází dostatečný majetek pro jejich úplné uspokojení (ustanovení § 296 a 297 insolvenčního zákona), je obsažena v insolvenčním zákoně v části druhé hlavě první dílu 6 pod rubrikou Nakládání s výtěžkem zpeněžení, uspokojování takových pohledávek v případě nedostatečného výtěžku zpeněžení majetkové podstatyje upraveno v ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona, který je systémově řazen do dílu 7, pod rubrikou Konečná zpráva a rozvrh, navíc mezi ustanovení týkající se konečné zprávy (§ 302 až 304) a rozvrhového usnesení (§ 306 a 307). I ze systematického výkladu tak plyne, že aplikace ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona je možná teprve po schválení konečné zprávy. 24. Dovolatelka zpochybňuje správnost právních závěrů odvolacího soudu v podstatě jen námitkou, že v dané věci by měla konečná zpráva následovat až po vydání rozhodnutí dle ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť „v jeho důsledku zanikne nárok daňových orgánů na úhradu celé jejich pohledávky za majetkovou podstatou“. Tato námitka však zjevně není důvodná, neboť vydání rozhodnutí o částečném uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou (ani jeho následná realizace insolvenčním správcem) nemá za následek zánik zbylých (neuspokojených) částí těchto pohledávek. Takový závěr neplyne ze žádného ustanovení insolvenčního zákona (ani z § 305 odst. 2). 25. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1302.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.683.2011.1 Číslo: 116/2016 Právní věta: Žalobce, který se žalobou podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že označený majetek neměl být do soupisu zařazen proto, že je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, je k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li soupis majetku do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.10.2015 Spisová značka: 29 Cdo 683/2011 Číslo rozhodnutí: 116 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Insolvence, Žaloba vylučovací (excindační) Předpisy: § 225 odst. 1 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 13 Cmo 248/2009. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 2. 9. 2009, č. j. 199 Cm 1/2009-33, ve znění usnesení ze dne 4. 10. 2010, č. j. 199 Cm 1/2009-62, rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobce V. CZ s. r. o. směřující vůči žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka B. I. C., a. s. (dále též jen „dlužník“) tak, že ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vyloučil ve výroku blíže označené nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení [bod II. výroku]. 2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Dlužník je výlučným vlastníkem sporných nemovitostí, k nimž bylo – podle zápisu v katastru nemovitostí – zřízeno (s právními účinky vkladu ke dni 17. 3. 1999) zástavní právo zajišťující pohledávku žalobce (původně společnosti B. – C. E S., S. U., LDA – dále jen „původní věřitel“)ve výši 55 000 000 Kč za L. B. [2] Usnesením ze dne 3. 5. 2006, č. j. 40 K 16/2006-69, prohlásil Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) konkurs na majetek L. B. (dále též jen „úpadce“) a správcem konkursní podstaty ustavil Mgr. M. Ch. [3] Původní věřitel přihlásil pohledávku ve výši 105 696 025,76 Kč zajištěnou zástavním právem ke sporným nemovitostem do konkursu vedeného na majetek úpadce s nárokem na oddělené uspokojení; při přezkumném jednání konaném dne 19. 7. 2006 byla tato pohledávka co do výše 37 305 134,60 Kč zjištěna, a to jako pohledávka s právem na oddělené uspokojení. [4] Podáním ze dne 30. 8. 2007 správce konkursní podstaty úpadce sdělil konkursnímu soudu, že sepsal sporné nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce. [5] K výzvě konkursního soudu podal dlužník proti správci konkursní podstaty úpadce žalobu, jíž se domáhal vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce; o žalobě doposud nebylo rozhodnuto. [6] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. MSPH 89 INS 1186/2008- A-43, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Dne 24. 11. 2008 insolvenční správce dlužníka (žalovaný) sepsal sporné nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka. 3. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – především uzavřel, že žalobce je aktivně věcně legitimován k podání vylučovací žaloby ohledně sporných nemovitostí, neboť v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce má postavení konkursního věřitele s nárokem na oddělené uspokojení své pohledávky z těchto nemovitostí, jimiž byla přihlášená (a v konkursu zjištěná) pohledávka zajištěna. Podáním vylučovací žaloby tak žalobce chrání své právo na vyplacení výtěžku získaného zpeněžením zástavy (sporných nemovitostí). 4. Žaloba je podle insolvenčního soudu rovněž důvodná. V situaci, kdy správce konkursní podstaty již zahrnul sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, je nepřípustné, aby „další správce, tentokrát insolvenční správce, v konkursu, který byl prohlášen následně s odstupem dvou let, zapsal tytéž nemovitosti nyní podle nové právní úpravy do soupisu majetkové podstaty“ dlužníka. Za daného stavu je nejprve nutné vyřešit – v řízení o vylučovací žalobě podané podle ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – otázku oprávněnosti prvého soupisu sporných nemovitostí (do konkursní podstaty úpadce). Teprve na základě výsledku tohoto řízení může případně insolvenční správce dlužníka (žalovaný) zapsat sporné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužníka. 5. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 6. Odvolací soud, maje pro poměry insolvenčního řízení za plně uplatnitelné závěry, jež byly soudní judikaturou formulovány „ohledně zápisu věci do soupisu konkursní podstaty úpadce podle § 19 ZKV“, zdůraznil, že k předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, podané podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona, patří (stejně jako tomu bylo u vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV) mimo jiné i to, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetkové podstaty, svědčí jí. Potud odvolací soud odkázal též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (jdeo rozsudek uveřejněný pod č. 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 27/2003“). 7. V projednávané věci, pokračoval odvolací soud, však žalobci takové právo ke sporným nemovitostem nesvědčí. Žalobce totiž není vlastníkem sporných nemovitostí a nemá k nim ani jiné právo, jež by vylučovalo jejich zařazení do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Z titulu tvrzeného zástavního práva, jež mělo být zřízeno k zajištění pohledávky uplatněné v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce, je pak žalobce pouze oprávněn požadovat, aby zástavní dlužník strpěl uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zastavených věcí, přičemž žalobci nic nebránilo v tom, aby se tohoto uspokojení domáhal jak v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka (úpadce), tak v insolvenčním řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka (B. I. C., a. s.). K tomu odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 396/2003 (jde o rozsudek ze dne 29. 11. 2005, uveřejněný pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 9. Dovolatel především považuje za zcela nepřípadnou argumentaci odvolacího soudu vycházející z judikatury Nejvyššího soudu k vylučovací žalobě podle dříve platné právní úpravy obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání. Odvolacím soudem převzaté závěry nelze podle dovolatele v žádném případě aplikovat na insolvenční řízení, neboť ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona upravuje otázku aktivní věcné legitimace k podání vylučovací žaloby odlišným způsobem oproti ustanovení § 19 odst. 2 ZKV, když výslovně stanoví, že takovou žalobu může podat kromě osoby, které k dotčenému majetku svědčí právo vylučující jeho zahrnutí do soupisu, rovněž další osoby, je-li tu jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu. 10. Legitimace žalobce k podání vylučovací žaloby je pak v poměrech dané věci nepochybně dána již tím, že je zástupcem věřitelů v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce, jeho pohledávka včetně práva na oddělené uspokojení ze sporných nemovitostí byla při přezkumném jednání řádně zjištěna a tyto nemovitosti představují „zásadní majetkovou hodnotu z hlediska možného uspokojení věřitelů v rámci konkursního řízení“. Podaná žaloba je přitom podle přesvědčení dovolatele „jediným možným nástrojem, jak odstranit protiprávní stav a hájit pozici žalobce jako přihlášeného odděleného věřitele a pozici dalších věřitelů v konkursním řízení na majetek úpadce“. 11. Za správný nemá dovolatel ani závěr odvolacího soudu, podle kterého se zástavní věřitel může domáhat uspokojení zástavním právem zajištěné pohledávky jak v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka, tak i v konkursu vedeném na majetek dlužníka zástavního. Podle ustálené a „mnohokrát judikované“ praxe (použitelné na rozdíl od výše zmiňovaných judikatorních závěrů i v poměrech insolvenčního práva) totiž platí, že zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka má přednost před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka (vlastníka zástavy). V této souvislosti navíc odvolací soud zcela pomíjí, že možnosti upokojení pohledávky věřitele v konkursu na majetek zástavního dlužníka by musela předcházet řádná přihláška věřitele do tohoto „konkursního“ řízení. 12. Podle přesvědčení dovolatele zápis sporných nemovitostí do soupisu majetkové podstaty dlužníka „nemá žádnou relevanci“, neboť majetkové hodnoty zapsané již dříve v jiné konkursní podstatě nelzedo konkursní (majetkové) podstaty zapsat, aniž účinky předchozího soupisu budou odklizeny na základě podané excindační žaloby. Současný zápis téhož majetku ve více konkursních či majetkových podstatách nelze strpět. Žalovaný proto mohl přistoupit k soupisu sporných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka až na základě pravomocného rozhodnutí, kterým by byl uvedený majetek vyloučen ze soupisu konkursní podstaty úpadce. 13. Na výše popsanou situaci pak podle dovolatele přesně dopadá ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť je tu jiný důvod, pro který sporné nemovitosti neměly být zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka. 14. Akceptace právního názoru zastávaného odvolacím soudem (o přípustnosti zápisu téhož majetku do dvou různých konkursních či majetkových podstat) by mohla vést k tomu, že dojde „k zásadnímu a nevratnému poškození práv žalobce jako přihlášeného odděleného věřitele a dalších věřitelů v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce“, když žalovanému (jako insolvenčnímu správci dlužníka) žádné ustanovení insolvenčního zákona nezakazuje disponovat s majetkem zahrnutým v soupisu majetkového podstaty. 15. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. 16. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné. III. Přípustnost dovolání 17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 18. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. IV. Důvodnost dovolání 19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn, a Nejvyšší soud z něj proto při dalších úvahách vychází. 20. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 22. Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylodoručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3). 23. Podle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). 24. Nejvyšší soud předesílá, že již v důvodech usnesení ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání]. 25. V rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněném pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud doplnil, že výše uvedené nicméně neplatí pro závěry formulované v konkursních poměrech k povaze tzv. vylučovací žaloby, jež jsou – se zřetelem k tomu, že podstata vylučovací žaloby nedoznala změn ani v nyní platné právní úpravě insolvenčního práva – použitelné i pro výklad ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. 26. K vylučovací žalobě podle zákona o konkursu a vyrovnání Nejvyšší soud uzavřel např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že její podstatou je závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek sepsaný do konkursní podstaty byl do soupisu pojat oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje. Obdobně např. v rozsudku ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2006, pod č. 179, Nejvyšší soud vysvětlil, že vylučovací žaloba je žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoliv) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen, nebo zda je zde (jakýkoliv) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněného pod číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 27. Jinak tomu není ani u vylučovací žaloby podané podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona, jejímž prostřednictvím se pro poměry insolvenčního řízení s definitivní platností vymezuje příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka. 28. I v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), ty, jež byly (obdobně) ustaveny judikaturou jako předpoklad úspěšnosti vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV např. v R 27/2003 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněném pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K těmto předpokladům patří, že:[1] Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka. [2] Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka, což platí i pro poměry dané věci). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty. [3] Žalovaným je insolvenční správce. [4] V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). [5] Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. 29. Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání nově) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“. 30. Přitom vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. pro konkursní poměry k výkladu § 19 odst. 2 ZKV na dané téma rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2004, pod č. 179, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1513/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2009, pod č. 36). 31. U určovacích žalob podle § 80 písm. c) o. s. ř. je třeba vždy rozlišovat mezi věcnou legitimací žalobce a naléhavým právním zájmem žalobce na požadovaném určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (shodně srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněného pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani u zvláštního druhu určovací žaloby, kterou je vylučovací žaloba v insolvenci (a obdobně pro dřívější poměry vylučovací žaloba v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání), tedy závěr, že naléhavý právní zájem se neprokazuje (nezkoumá se), neřeší otázku věcné legitimace žalobce k podání vylučovací žaloby. Pro tu stále platí (i v režimu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona co do obou tam zmíněných možností) požadavek, že soupis zasahuje do právní sféry žalobce (vylučovatele), tedy, že právě jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“. 32. V projednávané věci žalobce důvod, pro který neměly být sporné nemovitosti zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka, dovozoval ze skutečnosti, že tytéž nemovitosti již byly dříve sepsány do konkursní podstaty úpadce (osobního dlužníka žalobce). Nejvyšší soud shodně s odvolacím soudem dospívá k závěru, že samotná existence takového soupisu aktivní věcnou legitimaci žalobce k podání žaloby o vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka nezakládá.33. Nejvyšší soud již v R 27/2003 formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého práva a povinnosti spojené se soupisem majetku do konkursní podstaty svědčí tomu správci konkursní podstaty, který majetek sepsal jako první. V pořadí druhý soupis týchž nemovitostí neopravňuje správce konkursní podstaty, který takový soupis provedl, k tomu, aby po dobu, kdy trvají účinky v pořadí prvního soupisu, s nemovitostmi nakládal, ani jej nezatěžuje povinností obstarat údržbu a správu sepsaných nemovitostí (k tomu je povolán správce konkursní podstaty, který nemovitosti sepsal jako první). V pořadí druhý soupis sporných nemovitostí tak sám o sobě žádným způsobem neomezuje správce konkursní podstaty, který nemovitosti sepsal jako první, co do jeho možnosti věc držet, užívat, požívat její plody a užitky, popř. tuto věc zpeněžit nebo s ní jinak nakládat. Význam takového druhého soupisu tak lze spatřovat pouze ve spojení se žalobou podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV, jíž se osoba, která druhý soupis provedla, domáhá vůči správci konkursní podstaty, který věci sepsal jako první, vyloučení těchto věcí z konkursní podstaty. 34. V rozsudku ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2005, pod č. 113, Nejvyšší soud (navazuje potud na závěry formulované v R 27/2013) dále vysvětlil, že nemá-li v pořadí druhý soupis sporných nemovitostí do konkursní podstaty příslušného úpadce žádný dopad do poměrů správce konkursní podstaty, který věci sepsal jako první, nemůže být tento správce konkursní podstaty ani aktivně věcně legitimován k podání vylučovací žaloby podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV. Rozhodnutí soudu, jímž by bylo takové žalobě vyhověno, by totiž na obsahu a rozsahu jeho práv a povinností k věcem sepsaným do konkursní podstaty ničeho neměnilo (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 505/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2009, pod č. 45). 35. Shora uvedené závěry se přitom nepochybně prosadí rovněž v situaci, kdy v pořadí druhý soupis dotčeného majetku nebude učiněn v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání, nýbrž (až) v insolvenčním řízení za účinnosti insolvenčního zákona. 36. Pro poměry projednávané věci z výše řečeného plyne, že ani žalobce jako konkursní věřitel, který v konkursu vedeném na majetek úpadce uplatnil právo na oddělené uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí, jež správce konkursní podstaty zahrnul jako první do soupisu (konkursní podstaty), nemůže být na svých právech nijak dotčen v pořadí druhým soupisem těchto nemovitostí (do majetkové podstaty dlužníka). Pozdější soupis sporných nemovitostí totiž (za daného stavu) nemůže představovat ani potencionální zásah do právní sféry žalobce, když na jeho postavení odděleného věřitele v konkursním řízení ani na rozsah uspokojení jeho (spornými nemovitostmi zajištěné) pohledávky v konkursu vedeném na majetek úpadce takový soupis žádný dopad nemá. Dokud trvají účinky v pořadí prvního soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce, není konkursní podstata úpadce žádným způsobem omezena tím, že tytéž nemovitosti později sepsal do konkursní podstaty nebo jiné majetkové podstaty jiný správce (správce konkursní podstaty, insolvenční správce). 37. Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, je tedy správný. 38. Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

decision_1303.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2015, sp. zn. 29 Cdo 3309/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3309.2015.1 Číslo: 74/2016 Právní věta: Žalobce, na kterého byla směnka indosována po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, je jakožto právní nástupce původního věřitele vázán rozhodčí smlouvou uzavřenou tímto věřitelem.Věcně příslušnými k projednání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, jímž bylo rozhodnuto o zaplacení směnky, jsou krajské soudy. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.10.2015 Spisová značka: 29 Cdo 3309/2015 Číslo rozhodnutí: 74 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Pravomoc soudu, Příslušnost soudu věcná, Rozhodčí řízení, Směnky Předpisy: § 9 odst. 2 písm. j) předpisu č. 99/1963Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 13 Co 38/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 11 C 74/2014, a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni jako soudu věcně příslušnému. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12. 8. 2014, č. j. 11 C 74/2014-35, „zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu č. 13122701 ze dne 23. 1. 2014, vydaného rozhodcem JUDr. V. L.“ (dále jen „rozhodčí nález“) [výrok I.], zamítl návrh žalobce na odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). 2. Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 13 Co 38/2015-64, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že rozhodčí nález zrušil (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně zrušil i ve výroku II., jímž byl zamítnut návrh žalobce na odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudů obou stupňů (třetí výrok). 3. Odvolací soud – cituje ustanovení § 2 odst. 1, § 31, § 32 odst. 1, § 33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a odkazuje naustanovení čl. I § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že rozhodčí smlouva sjednaná mezi výstavcem směnky (Ing. J. Š.), o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem, a remitentem (Ing. P. B.) se nevztahuje na spor o zaplacení této směnky mezi žalovanou, na kterou byla směnka převedena, a výstavcem (žalobcem). 4. Přitom zdůraznil, že „převod směnky indosamentem na nového majitele způsobí právě jen převod abstraktního směnečného nároku, tzn. pouze nároku vyplývajícího výhradně ze směnky, a nikoli nároků či práv vyplývajících případně z jiných právních úkonů nebo jiných skutečností“; přitom je nerozhodné, že „na téže listině kromě směnky je obsažena i rozhodčí smlouva“. 5. V situaci, kdy se rozhodčí smlouva vztahuje pouze na smluvní strany (žalobce a remitenta), nebyla dána pravomoc rozhodce ve sporu o zaplacení směnky mezi žalovanou a žalobcem. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka pravomoci rozhodce pro řešení majetkového sporu vyplývajícího ze směnky, která byla následně rubopisována, a namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu – co do řešení neexistence pravomoci rozhodce – spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 7. Dovolatelka snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu dána byla, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. III. Přípustnost dovolání 8. Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky dovolatelkou otevřené, týkají se pravomoci rozhodce k rozhodování sporu o zaplacení směnky mezi indosatářem a výstavcem směnky, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězené. IV. Důvodnost dovolání 9. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 10. Podle ustanovení § 2 zákona o rozhodčím řízení strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva) (odstavec 1). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír (odstavec 2). Rozhodčí smlouva se může týkat a) jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo b) všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka) (odstavec 3). Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související (odstavec 4). Rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovněnevyloučí (odstavec 5). 11. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž: [1] Rozhodčí smlouvu podle ustanovení § 2 zákona o rozhodčím řízení lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky, když nároky ze směnek mají majetkovou povahu, přičemž je splněná i podmínka určená § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, tj. že strany by mohly o takovém předmětu sporu uzavřít smír (srov. např. rozsudek ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2012, pod č. 87, jakož i rozsudek ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3613/2009 a usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3969/2013. [2] Žalobce, na kterého byla směnka převedena podle ustanovení čl. I § 20 odst. 1 směnečného zákona (tj. s účinky obyčejného postupu), je podle ustanovení § 2 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení jakožto právní nástupce původního věřitele vázán uzavřenou rozhodčí smlouvou (viz důvody výše zmíněného rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3613/2009). [3] Byla-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem), pak nový majitel (s výjimkou případů, kdy k převodu směnky dojde až po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, viz čl. I § 20 odst. 1 směnečného zákona) nabývá práva ze směnky originárně, tj. neodvozeně od právního postavení převodce (jinak řečeno, nevstupuje do práv a povinností předchozího majitele listiny, není jeho právním nástupcem). K tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněného pod č. 32/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudků ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011 a ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1779/2012. V právní teorii pak např. KOVAŘÍK, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 84, nebo KOTÁSEK, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 137 a násl. 12. Ze shora uvedeného pak bez jakýchkoliv pochybností plyne, že v případě, kdy nabyvatel směnky není právním nástupcem předchozího majitele směnky, neváže ho ani rozhodčí smlouva uzavřená předchozím majitelem směnky. 13. V poměrech dané věci tak bude rozhodující, zda směnka byla na žalovanou indosována teprve po protestu pro neplacení, nebo po uplynutí lhůty k protestu (čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona), popřípadě, zda žalovaná nabyla práva ze směnky originárním způsobem, tj. nikoli jako právní nástupce předchozího majitele. 14. Za situace, kdy je z obsahu spisu zjevné, že směnka byla na žalovanou převedena nedatovaným rubopisem, o němž se má − dokud není prokázán opak − za to, že byl na směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu (čl. I. § 20 odst. 2 směnečného zákona), a kdy existence uvedené domněnky nebyla vyvrácena, je právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož se rozhodčí doložka nevztahuje na spor o zaplacení směnky mezi žalobcem a žalovanou, správné. 15. Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí. 16. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 17. Již v usnesení ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 559/2005, Nejvyšší soud, odkazuje (mimo jiné) na ustanovení § 41 zákona o rozhodčím řízení a na ustanovení § 9 odst. 1 a 3 a § 103 o. s. ř., dospěl k závěru, podle něhož šlo-li v rozhodčím řízení o spor mezi podnikateli (obchodními společnostmi zapsanými v obchodním rejstříku) při jejich podnikatelské činnosti a byl-li předmětem sporu nárokna náhradu škody („vzešlé“ z vadného plnění) přesahující 100 000 Kč, je k projednání žaloby (bez ohledu na to, zda jde o žalobu o obnovu rozhodčího řízení nebo o žalobu o zrušení rozhodčího nálezu) věcně příslušný nikoli (v poměrech dané věci) Obvodní soud pro Prahu 1, nýbrž Městský soud v Praze; jinými slovy věcně příslušným k projednání takové žaloby je v prvním stupni soud, který by byl příslušný k řízení ve věci podle zvláštního předpisu (občanského soudního řádu), kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. 18. V poměrech dané věci je nepochybné, že rozhodčím nálezem bylo rozhodnuto o zaplacení směnky, tj. ve sporu, který rozhodují jako soudy prvního stupně (jako věcně příslušné) krajské soudy (§ 9 odst. 2 písm. j/ o. s. ř.). Rozhodoval-li v dané věci jako soud prvního stupně Okresní soud v Karlových Varech, je nepochybné, že šlo o soud věcně nepříslušný; odvolací soud pak pochybil tím, že rozhodnutí vydané věcně nepříslušným soudem prvního stupně nezrušil (§ 219a odst. 1 o. s. ř.) a věc nepostoupil věcně příslušnému krajskému soudu [§ 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. 19. Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni jako soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 2 o. s. ř.)

decision_1304.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2015, sp. zn. 23 Cdo 3695/2013, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3695.2013.1 Číslo: 91/2016 Právní věta: Nedohodnou-li si zákazník a investiční zprostředkovatel zvláštní povinnost investičního zprostředkovatele informovat zákazníka o možném vývoji na trhu s investičním nástrojem v době od nákupu investičního nástroje do jeho případného prodeje, neodpovídá investiční zprostředkovatel zákazníkovi za možnou ztrátu z prodeje investičního nástroje. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.10.2015 Spisová značka: 23 Cdo 3695/2013 Číslo rozhodnutí: 91 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Cenné papíry, Náhrada škody Předpisy: § 4 odst. 5 předpisu č. 256/2004Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce a druhé žalované zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 9 Cmo 560/2012, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 30 Cm 421/2011, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1.M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2012, č. j. 30 Cm 421/2011-172, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 10. 2012, č. j. 30 Cm 421/2011-179, uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci částku 9 475 USD s příslušenstvím spolu s náklady řízení žalobce (bod I. výroku), v rozsahu 4 061,69 USD s příslušenstvím vůči druhé žalované a v celém rozsahu vůči první žalované žalobu zamítl (bod II. výroku) a uložil žalobci úhradu nákladů řízení vůči první žalované (bod III. výroku). 2. Soud prvního stupně posuzoval uplatněný nárok žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout porušením povinností žalovaných v souvislosti s nákupem akcií společnosti FED na základě doporučení druhé žalované – investičního zprostředkovatele – s tím, že výše škody představuje ztrátu z obchodování ve výši 13 140 USD, poplatky spojené s nákupem akcií ve výši 345,18 USD a poplatky spojené s prodejem akcií ve výši 51,51 USD. Dne 20. 1. 2009 žalobce nakoupil celkem 9 000 ks akciíFED za cenu 1,65 USD za jednu akcii v celkové hodnotě 14 850 USD s provizí 345,18 USD, dne 11. 3. 2009 žalobce prodal 9 000 ks akcií FED za cenu 0,19 USD za jednu akcii v celkové hodnotě 1 710 USD s provizí 51,51 USD. K nákupu akcií došlo na základě telefonické poptávky první žalované ze dne 20. 1. 2009, která poskytovala žalobci jako obchodník s cennými papíry investiční služby na základě smlouvy o poskytování investičních služeb ze dne 17. 12. 2008. Soud měl za prokázané, že této telefonické poptávce muselo předcházet elektronické avízo investičního zprostředkovatele – druhé žalované, která byla na základě písemného zmocnění ze dne 17. 12. 2008 zmocněna, aby prostřednictvím svého zaměstnance P. V. předávala udělené pokyny k nákupu a prodeji investičních nástrojů první žalované v souladu s komisionářskou smlouvou, a byla oprávněna poskytovat žalobci investiční poradenství týkající se investování do investičních nástrojů. Soud prvního stupně uvedl, že lze důvodně předpokládat, že elektronickému avízu předcházela komunikace mezi zástupcem druhé žalované a žalobcem týkající se nákupu FED. 3. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že znehodnocení akcií FED bylo důsledkem pádu jedné z největších amerických bank. Soud prvního stupně zkoumal, zda žalované společnosti dostály všem povinnostem daným zákonem tak, aby ztrátu, kterou tímto znehodnocením akcií žalobce utrpěl, eliminovaly, neboť povinnosti dané zákonem podle soudu prvního stupně slouží právě k ochraně zákazníků obchodníka s cennými papíry (resp. investičního zprostředkovatele) před možnými ztrátami při obchodování na kapitálovém trhu. Soud prvního stupně nárok žalobce posuzoval podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen „ZPKT“). Z provedeného dokazování nevyplynulo, jaká konkrétní doporučení v rámci investičního poradenství učinil zástupce druhé žalované ve vztahu k žalobci v období od nákupu do prodeje akcií. Podle soudu prvního stupně lze tak odvodit porušení povinností, neboť ve svém důsledku došlo k výraznému znehodnocení akcií FED z původní hodnoty 1,65 USD na 0,19 USD. Zejména v tomto období bylo nezbytné učinit ve vztahu ke klientovi opakovaná investiční doporučení s tím, že soud nehodnotí výhodnost prodeje ve výši 0,19 USD za jednu akcii ke dni 11. 3. 2009. 4. Soud prvního stupně uzavřel, že spatřuje porušení povinností na straně druhé žalované v postavení investičního zprostředkovatele, a to v jeho pasivní roli v období od nákupu do prodeje akcií, kdy lze důvodně předpokládat, že jako osoba odborně znalá nese určitou odpovědnost za své jednání s tím, že vzniklé škodě se dalo v určitém rozsahu zabránit vhodnými doporučeními ohledně další strategie obchodování. Ve vztahu k výši vzniklé škody dovodil, že vzhledem k tomu, že na vzniklé škodě se podílí i samotné riziko obchodování s cennými papíry a v určitém rozsahu nelze vyloučit ani samotnou odpovědnost žalobce za své jednání, určil soud dle své úvahy odpovědnost druhé žalované za škodu v rozsahu 70 %, neboť za použití § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), výši nároku lze zjistit s ohledem k charakteru obchodu jen s nepoměrnými obtížemi. 5. K odvolání druhé žalované V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, č. j. 9 Cmo 560/2012-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v povinnosti druhé žalované zaplatit žalobci částku 2 628 USD s příslušenstvím, a v rozsahu povinnosti druhé žalované zaplatit žalobci částku 6 847 USD rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první bod výroku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku). 6. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že to byla právě druhá žalovaná jako osoba nesporně nadaná vyššími odbornými znalostmi než žalobce, která v rámci odborného poradenství měla žalobce upozornit na hrozící ztrátu. To, že o poklesu akcií a pádu amerických bank informovala média a kurzy akcií bylo možné rovněž sledovat na příslušných webových stránkách, a tedy, že rozhodné informace měl (mohl mít) žalobce z těchto zdrojů, nezbavilo druhou žalovanou povinnosti informovat žalobce v rámci zákonem předpokládané komunikace se zákazníkem. Splnění této povinnosti žalovaná neprokázala. Pokud soud prvního stupně uvedl, že spatřuje porušení povinnosti na straně druhé žalované jako investičního zprostředkovatele v její pasivní roli v obdobíod nákupu do prodeje akcií, a dovodil, že se ztrátě v určitém rozsahu vhodným doporučením ohledně další strategie obchodování mohlo zabránit, pak tuto úvahu shledal odvolací soud opodstatněnou. 7. Odvolací soud se však neztotožnil s právním posouzením výše škody určené soudem prvního stupně. Uvedl, že určení poměru, v jakém byla shledána odpovědnost druhé žalované na ztrátě (škodě), nelze podřadit pod § 136 o. s. ř., ale vychází z prokázaných skutečností. Odvolací soud proto při určení výše škody vzal za prokázanou ztrátu z obchodování s akciemi FED danou rozdílem mezi částkou, za kterou byly tyto akcie nakoupeny (14 850 USD) a částkou představující výtěžek z prodeje (1 710 USD). Ztrátou v uvedeném smyslu (škodou) nemohou být poplatky spojené s nákupem a prodejem akcií, neboť tyto by byl žalobce povinen uhradit bez ohledu na výsledek obchodování s akciemi. Lze tedy dovodit, že škoda odpovídající ztrátě, kterou žalobce utrpěl, je dána částkou 13 140 USD. 8. Odvolací soud také nepřijal závěry soudu prvního stupně ohledně poměru druhé žalované na vzniklé ztrátě. Žalobce v rámci své svobodné volby přistoupil k obchodování s cennými papíry, byl dostatečně informován o rizikovosti takových obchodů a dle testu vhodnosti a přiměřenosti vstupoval do obchodování s cennými papíry i se spekulativními úmysly, kdy těmito mohlo být ovlivněno i jeho rozhodování při prodeji akcií FED. V tomto odvolací soud spatřoval více než podstatný vliv v jednání žalobce na vzniku ztráty z obchodování. Pochybení žalobce lze spatřit v porušení obecné povinnosti (§ 415 obč. zák.), přičemž toto pochybení zásadním způsobem přispělo ke vzniku ztráty z obchodování s akciemi FED. Odvolací soud dospěl k závěru, že v rozsahu 80 % je vyloučena druhá žalovaná z povinnosti nahradit žalobci škodu. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání žalobce a druhá žalovaná. 10. Žalobce napadl dovoláním první bod výroku rozsudku odvolacího soudu v té části, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení 6.857 USD se zamítá, a dále související bod druhý výroku rozsudku o nákladech řízení. Dovolání považuje za přípustné dle § 237 o. s. ř., jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, neboť se týká míry rozložení odpovědnosti za škodu vzniklou při obchodování s akciemi mezi zákazníka a investičního zprostředkovatele, který zákazníkovi poskytuje poradenství týkající se investování do investičních nástrojů. Odvolací soud dle dovolatele pochybil v otázce rozložení odpovědnosti za způsobenou škodu mezi žalobce a druhou žalovanou, přičemž podle žalobce je adekvátním poměrem v dané situaci rozložení odpovědnosti tak, že na vzniklé škodě se žalobce podílí v poměru 30 % a druhá žalovaná v poměru 70 %, tedy jak rozhodl soud prvního stupně. 11. Druhá žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým pod bodem prvním výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v povinnosti druhé žalované platit žalobci částku 2 628 USD s příslušenstvím. Z obsahu dovolání je zřejmé, že přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. druhá žalovaná odvozuje z řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Konkrétně jde o posouzení, zda a za jakých podmínek je nečinnost investičního zprostředkovatele v době po nákupu investičního nástroje, který zprostředkoval, porušením povinnosti, jež zakládá právo na náhradu škody ze ztráty utrpěné investicemi. 12. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovozuje druhá žalovaná z nesprávného výkladu a aplikace ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu, jež upravují povinnosti investičního zprostředkovatele vůči zákazníkovi. Tyto povinnosti jsou vykládány značně excesivním způsobem, a to přesto, že investiční zprostředkovatel se zákazníky neuzavřel (adle zákona ani nemohl uzavřít) smlouvu o poskytování investiční služby správy a obhospodařování majetku zákazníka ve smyslu § 4 odst. 2 písm. d) ZPKT, kterážto služba by jako jediná mohla s sebou nést na straně poskytovatele druh povinností a odpovědnosti za investiční strategie, jaké na straně investičního zprostředkovatele v napadeném rozhodnutí dovozují soudy prvního a druhého stupně. Druhá žalovaná má za to, že napadené rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení věci a excesivním výkladu ustanovení § 32 odst. 1 a 3 ZKPT, resp. obsahu pojmu odborná péče při poskytování investiční služby investičního poradenství. 13. Uvedené dále rozsáhle rozvádí v tom smyslu, že soud v napadeném rozhodnutí nerozlišuje, o jaký typ služby, případně komunikace mezi druhou žalovanou, jeho vázaným zástupcem a žalobcem, se v konkrétních případech jednalo. Objem povinností vůči zákazníkovi je třeba interpretovat také individuálně v závislosti na druhu a povaze služeb, které zákazník od obchodníka s cennými papíry či investičního zprostředkovatele čerpá. V rámci řízení nebylo postaveno najisto, zda ve věci investice do titulu FED byla žalobci skutečně poskytnuta služba investičního poradenství ve smyslu § 4 odst. 2 písm. e) ZPKT, nebo pouze prezentováno neindividualizované investiční doporučení jako doplňková služba ve smyslu § 4 odst. 3 písm. d) ZPKT. Druhá žalovaná zdůrazňuje, že služba investičního poradenství ani prezentace neindividualizovaného investičního doporučení v žádném případě nezavazuje poskytovatele této služby, aby dlouhodobě sledoval celé portfolio klienta a reagoval na veškeré změny kurzu. Dle žalované byla také vůči žalobci řádně splněna „komunikační povinnost“ ve smyslu § 15 ZPKT, a to jednak prostřednictvím smluvní dokumentace první žalované, jednak prostřednictvím zasílaných zpráv a poskytováním dalších informací. 14. Druhá žalovaná v dovolání také namítá, že posouzení ztráty z investování bez dalšího jako škody, kterou žalobce jako investor utrpěl v důsledku údajné nečinnost druhé žalované, je zcela v rozporu s dosavadní judikaturou. Dovolatelka obsáhle rozvádí závěr, že v případě kapitálových trhů není dána příčinná souvislost mezi pohybem tržní ceny cenného papíru a jednáním obchodníka s cennými papíry. Podání jakéhokoliv doporučení v době od 21. 1. 2009 do 10. 3. 2009 nemělo žádné souvislosti s pohybem kurzu akcie FED na kapitálovém trhu. Dovolatelka uvádí, že ztrátu z investování nelze považovat za škodu, za niž by odpovídal obchodník s cennými papíry. 15. S ohledem na uvedené navrhuje druhá žalovaná, aby dovolací soud rozsudek v napadeném rozsahu změnil tak, že žaloba se co do částky 2 628 USD s příslušenstvím proti druhé žalované zamítá, a žalobce je povinen druhé žalované uhradit náklady řízení. III. Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání žalobce i druhé žalované je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že dovolání splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se tedy zabýval přípustností obou dovolání. 17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 18. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebokterá v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. 19. Dovolání je přípustné k řešení otázky předkládané druhou žalovanou, zda a za jakých podmínek je nečinnost investičního zprostředkovatele v době po nákupu investičního nástroje, který zprostředkoval, porušením povinnosti, jež může založit právo na náhradu škody ze ztráty utrpěné investicemi, neboť tato právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. 20. Pro tuto otázku byl určující závěr odvolacího soudu, který se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobci vznikla škoda v důsledku „pasivní role druhé žalované v období od nákupu do prodeje akcií, přičemž se ztrátě v určitém rozsahu vhodným doporučením ohledně další strategie obchodování mohlo zabránit“. IV. Důvodnost dovolání 21. Dle § 29 odst. 1 ZPKT je investiční zprostředkovatel osoba, která není oprávněna poskytovat jinou hlavní investiční službu než investiční službu uvedenou v § 4 odst. 2 písm. a) nebo e) ZPKT týkající se investičních cenných papírů nebo cenných papírů kolektivního investování. Těmito hlavními investičními službami je přijímání a předávání pokynů týkajících se investičních nástrojů /§ 4 odst. 2 písm. a) ZPKT/ a investiční poradenství týkající se investičních nástrojů /§ 4 odst. 2 písm. e) ZPKT/. 22. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že druhá žalovaná byla na základě zmocnění ze dne 17. 12. 2008 zmocněna jako investiční zprostředkovatel (smluvní zástupce obchodníka s cennými papíry, tedy první žalované) prostřednictvím svého zaměstnance (resp. vázaného zástupce) k předávání pokynů k nákupu a prodeji investičních nástrojů obchodníkovi s cennými papíry v souladu se smlouvou o poskytování investičních služeb uzavřenou téhož dne mezi první žalovanou a žalobcem. Žalobce rovněž udělil druhé žalované právo poskytovat mu poradenství týkající se investování do investičních nástrojů. 23. Druhá žalovaná tak poskytovala žalobci obě hlavní investiční služby podle § 4 odst. 2 písm. a) a e) ZPKT. 24. Podle § 4 odst. 5 ZPKT je investičním poradenstvím týkajícím se investičních nástrojů poskytování individualizovaného poradenství, které směřuje přímo či nepřímo k nákupu, prodeji, úpisu, umístění, vyplacení, držbě nebo jinému nakládání s konkrétním investičním nástrojem nebo nástroji nebo k uplatnění práva na takové nakládání, a to bez ohledu na to, zda je poskytováno z podnětu zákazníka nebo potenciálního zákazníka či obchodníka s cennými papíry. 25. Investiční poradenství investičního zprostředkovatele přitom není poradenství tzv. průběžné, týká se jen jednotlivých operací s konkrétním investičním nástrojem. Mělo-li by tomu tak být, docházelo by ke stírání věcných rozdílů s hlavní investiční službou – individuálního portfolia managementu podle § 4 odst. 2 písm. d) ZPKT, kdy jde o obhospodařování majetku zákazníka, je-li jeho součástí investiční nástroj, na základě volné úvahy v rámci smluvního ujednání. U této investiční služby obchodník s cennými papíry vystupuje jako ochránce zájmů zákazníka a na základě předem smluvně vymezené strategie. Je to obchodník, kdo činí rozhodnutí, zákazník sám pokyny nepodává. Obchodník odpovídá za řádnou správu majetku a jeho rozmnožování, tj. i za to, že provádí odborné úvahy nad tím, který investiční nástroj prodat z majetku, koupit do majetku (v mezích dohodnutého) a podobně. Odborný výkon této služby vyžaduje patřičné znalosti a zkušenosti, dostatečné zdrojefinanční i hmotné. I z tohoto důvodu investiční zprostředkovatel k takové službě není oprávněn. Tím není dotčeno, aby si investiční zprostředkovatel se zákazníkem smluvně ujednal, že jej bude např. informovat, že kurz určitého nástroje klesá, příp. rozsah jiných povinností. Nesmí však poskytovat materiálně investiční službu podle § 4 odst. 2 písm. d) ZPKT. 26. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že žalobce jako zákazník a žalovaná jako investiční zprostředkovatel si nesjednali zvláštní povinnost investičního zprostředkovatele aktivně konat ve vztahu k žalobci po nákupu investičního nástroje do jeho případného prodeje, např. informovat žalobce o možném vývoji na trhu s investičním nástrojem. 27. Za této situace, nedohodli-li si zákazník a investiční zprostředkovatel zvláštní povinnost investičního zprostředkovatele informovat zákazníka o možném vývoji na trhu s investičním nástrojem v době od nákupu investičního nástroje do jeho případného prodeje, ze zákona o podnikání na kapitálovém trhu taková povinnost nevyplývá. Investiční zprostředkovatel v takovém případě zákazníkovi neodpovídá za možnou ztrátu z prodeje investičního nástroje. 28. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému a dovodil odpovědnost druhé žalované za škodu, která měla žalobci vzniknout v příčinné souvislosti s pasivním chováním druhé žalované po nákupu investičního nástroje, je jeho právní posouzení nesprávné. 29. Absenci povinností investičního zprostředkovatele informovat zákazníka o vývoji na trhu investičního nástroje je však třeba odlišovat od povinností investičního zprostředkovatele, které má k zákazníkovi předtím, než dojde k nákupu investičního nástroje na základě případného doporučení investičního zprostředkovatele. 30. V rozsahu posuzování této povinnosti, kdy žalobce možný nárok na náhradu škody odvozoval i od „porušení povinnosti druhého žalovaného, který měl doporučit žalobci koupi akcií FEDu, navzdory nepříznivému vývoji této společnosti a negativnímu zpravodajství“ (bod X. žaloby), je právní posouzení odvolacího soudu neúplné. 31. Základním znakem investičního poradenství je jeho individualizace vůči zákazníkovi a vůči investičnímu nástroji. Investiční poradenství má být individualizované poradenství, „šité na míru“ každého jednotlivého klienta. Tento požadavek předpokládá povinnost investičního poradce zjistit si o klientovi před poskytnutím služby nezbytné informace, na základě kterých je schopen formulovat vhodné investiční doporučení. 32. Základní právní rámec povinností investičního zprostředkovatele při poskytování investiční služby je dán ustanovením § 32 odst. 1 ZPKT, dle kterého je investiční zprostředkovatel povinen poskytovat investiční služby s odbornou péčí. Vynaložení odborné péče především znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků, zejména plní povinnosti podle části druhé hlavy páté zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Toto ustanovení postuluje tzv. malou generální klauzuli, výchozí princip pro jednání se zákazníky, a určuje směr, jakým musí investiční zprostředkovatel se zákazníky jednat. (srov. HUSTÁK, Z., ŠOVAR, J., FRANĚK, M., SMUTNÝ, A., CETLOVÁ, K., DOLEŽALOVÁ, D., Zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 319). 33. Skutečnost, zda poskytovaná hlavní investiční služba obsahuje poradenský prvek, či nikoliv, je však rozhodná pro určení dalších povinností podle těch ustanovení, která se podle § 32 odst. 2 ZPKT použijí na výkon činnosti investičního zprostředkovatele přiměřeně. V případě, kdy je poskytovaná služba s poradenským prvkem, je investiční zprostředkovatel povinen posoudit vhodnost investice, a to podle kritérií uvedených v § 15h ZPKT a v prováděcí vyhlášce o podrobnější úpravě některých pravidel při poskytování investičních služeb (od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2010 vyhláška ČNB č. 237/2008Sb.). Investiční poradce je tak povinen vycházet z informací o zákazníkovi, které určují kritéria a) odborných znalostí investora v oblasti investic, b) zkušeností, c) investičních záměrů a d) finančního zázemí. Jde o proces profilování klienta, jehož cílem je poskytnutí investičního doporučení dle individuálních podmínek každého klienta. 34. Podle § 15h odst. 3 ZPKT nesmí investiční zprostředkovatel doporučit investiční službu investičního poradenství nebo poskytnout radu ohledně investičního nástroje nebo provést obchod s investičním nástrojem v rámci investiční služby investičního poradenství v případě, že se mu nepodaří získat rozsah informací ve smyslu odstavce 2; tento zákaz platí obdobně i v případech odmítnutí poskytnutí informace zákazníkem nebo podání informace zjevně neúplné, nepřesné nebo nepravdivé. Oproti tomu § 15i ZPKT vyžaduje v případě, kdy je poskytovaná hlavní investiční služba bez poradenského prvku nižší standard, který spočívá v hodnocení přiměřenosti, zda poskytnutí investiční služby nebo rady ohledně investičního nástroje nebo provedení obchodu s investičním nástrojem v rámci investiční služby odpovídá odborným znalostem a zkušenostem potřebným pro pochopení souvisejících rizik. Při poskytování všech investičních služeb je však investiční zprostředkovatel povinen dodržovat pravidla komunikace se zákazníky, které jsou stanoveny v § 15a ZPKT pro obchodníka s cennými papíry. 35. Účelem této úpravy je zejména zajištění a zvýšení ochrany drobných (neprofesionálních) investorů. Zcela klíčovou podmínkou poskytnutí investičního poradenství v souladu s pravidly odborné péče je posouzení vhodnosti a přiměřenosti investice, vzhledem ke konkrétním okolnostem každého zákazníka. Jen takové investiční doporučení, které splňuje podmínky § 15h ZPKT, lze považovat za doporučení v nejlepším zájmu zákazníků. Nelze však přehlédnout, že povinnost provedení testu vhodnosti časově nutně předchází artikulaci konkrétního investičního doporučení. 36. Odvolací soud se však otázkou vhodnosti investičního doporučení ve svém rozhodnutí dosud dostatečně nezabýval. Z rozhodnutí bankovní rady České národní banky č. 2011/132/570 ze dne 13. 1. 2011 sice bylo soudy zjištěno, že druhá žalovaná v rozhodném období porušovala soustavně a systematicky své povinnosti mimo jiné tím, že umožňovala zprostředkovatelům druhé úrovně a vázaným zástupcům iniciovat pokyny a doporučovat obchody s investičními nástroji, které byly v rozporu se skutečným investičním profilem zákazníka. Takové zjištění však není dostatečné pro zhodnocení, zda v nyní projednávané věci bylo poskytnuto investiční poradenství k nákupu konkrétního titulu, které bylo či nebylo vhodné pro individualizované podmínky zákazníka, tedy žalobce. Zkoumat je třeba zejména skutečný investiční profil zákazníka. 37. Poskytne-li investiční zprostředkovatel investiční poradenství v souladu s požadavky odborné péče, po provedení testu vhodnosti a za dodržení informačních povinností (zejména § 15a ZPKT), není možné dovodit případné porušení jeho povinností ve smyslu zákona o podnikání na kapitálovém trhu. 38. Dojde-li však k porušení povinnosti, je třeba zkoumat, zda zjištěné porušení povinnosti bylo způsobilé ovlivnit rozhodnutí zákazníka takovým způsobem, který zakládá právo k náhradě škody ze zmařené investice, neboť ne každé porušení povinností stanovených ZPKT může mít takovou intenzitu. 39. Právní posouzení učiněné odvolacím soudem je tedy neúplné, tudíž nesprávné již v otázce posouzení, zdali druhá žalovaná porušila tvrzené povinnosti v době před nákupem investičního nástroje. 40. Teprve za situace, dospěje-li soud k závěru, že druhá žalovaná porušila povinnost, bude se soud zabývat otázkou, zdali je dána příčinná souvislost mezi takovým porušením povinnosti a vzniklou ztrátou na majetku žalobce, a otázkou, zdali tato ztráta představuje škodu.41. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud shledal nesprávné právní posouzení odvolacím soudem již v otázce porušení povinnosti druhou žalovanou, je předčasný závěr odvolacího soudu o podílu žalobce na vzniklé škodě, který svým dovoláním napadá žalobce. Výše uvedené důvody nesprávného právního posouzení lze tak vztáhnout i na dovolání žalobce. 42. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není správné. Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody zrušení rozhodnutí odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

decision_1305.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2015, sp. zn. 25 Cdo 3444/2013, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3444.2013.1 Číslo: 89/2016 Právní věta: Vydání (změna) územního plánu zastupitelstvem obce je výkonem veřejné správy podle stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), svěřené do samostatné působnosti obce, a nárok účastníka na náhradu tím způsobené škody, který nepodléhá režimu náhrady za změnu v území podle jeho § 102 odst. 2, se posuzuje podle zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.10.2015 Spisová značka: 25 Cdo 3444/2013 Číslo rozhodnutí: 89 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada škody, Odpovědnost státu za škodu Předpisy: § 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 19 předpisu č. 82/1998Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 57 Co 25/2013, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 128 C 15/2010, a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. O k r e s n í s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j. 128 C 15/2010-71, zamítl žalobu o zaplacení 32 000 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody za z mařenou investici spočívající v ušlém zisku z budoucí kupní smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela se společností S. E., s. r. o., a kterou hodlala prodat pozemky v O., katastrálním území M. O., spolu se zamýšlenou budovou obchodního centra; v důsledku změny územního plánu nemohla žalobkyně výstavbu provést, kupní smlouva uzavřena nebyla a žalobkyně nezískala sjednanou kupní cenu v žalované částce. Ze skutkových zjištění soudu vyplynulo, že podmínkou uzavření kupní smlouvy bylo, že žalobkyně zajistí územní plán a pravomocné územní rozhodnutí, aby mohla v pozici developera následně uskutečnit projekt obchodního centra. Požádala proto v roce 2003 zastupitelstvo žalovaného o změnu územního plánu tak, aby došlo ke změněfunkčního využití příslušných ploch „sportovní areály, drobná ochranná zeleň“ na „občanská vybavenost“ s tím, že pozemek bude rozdělen na dvě části, v první bude obchodní galerie se sportovními aktivitami a druhá bude upravena na venkovní pronajímatelná hřiště. Zastupitelstvo města změnu v roce 2005 schválilo, žalobkyně začala postupně připravovat svůj obchodní projekt, ale její pozdější žádosti o rozšíření funkčního využití už nevyhovělo, a naopak z důvodu obav občanů i zastupitelů z vybudování dalšího nežádoucího hypermarketu změnilo v územním plánu funkční využití předmětných pozemků na „hromadné bydlení“, aby se vytvořily podmínky pro zástavbu s převažující obytnou funkcí. Námitka žalobkyně, že již vynaložila značné finanční prostředky v rámci přípravy výstavby obchodního centra, byla v opatření obecné povahy, které nabylo účinnosti 17. 12. 2009, vypořádána tak, že přijatou změnou nedojde ke znemožnění výstavby a projekt obchodního centra bude v souladu s územním plánem. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný už od počátku věděl o zamýšlené rozloze obchodního centra, a zároveň sama řízení o změně územního plánu vyvolala, protože se rozšíření začala domáhat v rozporu se svou původní žádostí. Žalovaný přijal opatření obecné povahy o změně územního plánu zcela v rozsahu své pravomoci, jedině v případě, kdyby vydal nezákonné rozhodnutí, které by navíc muselo být napadeno ve správním soudnictví správní žalobou, nemohla by být změna územního plánu platnou, a tudíž teprve poté by mohla následovat případná odpovědnost žalovaného. Naopak, žalovaný přijatou změnou zajišťoval předpoklady pro územní rozvoj, účelné využití a prostorové uspořádání území i s ohledem na zájmy obyvatel v něm žijících, čímž upřednostnil veřejný zájem nad zájmem soukromého subjektu, a neporušil tak ustanovení § 18 odst. 2 ani § 87 stavebního zákona. Soud tak porušení právní povinnosti podle § 415 obč. zák. ze strany žalovaného neshledal. 2. K r a j s k ý s o u d v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, č. j. 57 Co 25/2013-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a věc rovněž správně posoudil po právní stránce, dospěl-li k závěru, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, a nemůže být proto ani dána příčinná souvislost s tvrzenou škodou. Změna územního plánu z funkční plochy „občanská vybavenost“ na funkční plochu „hromadné bydlení“ nepředstavuje porušení právní povinnosti. Řízení o změně územního plánu je řízením o vydání opatření obecné povahy, v němž se obligatorně koná veřejné projednávání, před kterým se musí všichni s návrhem seznámit a nejpozději na něm mohou dotčené osoby uplatnit své námitky. Právní řád navíc umožňuje tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy zkrácen, podat návrh na jeho zrušení v rámci správního soudnictví. Žalobkyně však takto nepostupovala a svá práva, o nichž tvrdila, že na nich byla dotčena, nechránila. Jestliže právo napadnout dané opatření obecné povahy nevyužila, nemůže se poté s úspěchem domoci náhrady škody za zmařenou investici s tvrzením, že to byl žalovaný, kdo se měl snažit předejít vzniku škody tím, že ke změně územního plánu nepřikročí. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Odvolací soud věc nesprávně posoudil v tom, že neshledal porušení prevenční povinnosti žalovaným v jeho postupu při vydání opatření obecné povahy. Ze samé podstaty územního plánování vyplývá stálost a kontinuita územního plánu, jestliže jej žalovaný bez důvodu založeného na odborně vypracovaných podkladech změnil, porušil i přes formální splnění zákonných požadavků svou prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. a § 18 odst. 2 stavebního zákona. Provedená změna byla čistě politickým rozhodnutím s ohledem na petici občanů z předchozího volebního období, jediným záměrem žalovaného tak bylo neumožnit žalobci výstavbu hypermarketu. Účelem změny územního plánu však je odborně podložená úprava poměrů,a to zejména z důvodu změny okolností v daném území, svévolné a bezdůvodné měnění narušilo legitimní očekávání adresátů a ustanovení o prevenční odpovědnosti na takové jednání dopadá stejně jako na bezdůvodné odstoupení strany z průběhu jednání o uzavření smlouvy. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 376/12 také namítá, že žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť jako statutární město neprokázal, že by náklady na zastoupení advokátem byly vynaloženy účelně. Žalobkyně proto navrhuje, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně. 4. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. Argumentaci dovolatelky k porušení prevenční povinnosti při změně územního plánu formou opatření obecné povahy označuje za účelovou a přímo rozpornou se zjištěným skutkovým stavem věci i jeho právním posouzením. Poukazuje na to, že změna územního plánu byla žalovaným přijata v rámci samostatné působnosti obce v listopadu 2009, a nemohla zapříčinit nerealizaci žalobkyní zamýšlené výstavby. Zda bylo umístění stavby v souladu s územním plánem, je možno řešit jen v rámci správního řízení. Protože jde o problematiku týkající se soukromého i veřejného práva a k řešeným otázkám neexistuje žádná judikatura, je opodstatněné, aby se žalovaný v takovém sporu vedeném o vysokou částku nechal zastoupit advokátem III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka odpovědnosti obce za škodu vzniklou změnou územního plánu nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena; dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., který dovolatelka uplatňuje) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud neshledal důvod k aplikaci ustanovení § 415 obč. zák. (vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále též jen „obč. zák.“, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014). 7. Namítá-li dovolatelka, že k porušení prevenční povinnosti došlo v daném případě tím, že „svévolné a bezdůvodné“ měnění územně plánovací dokumentace narušilo legitimní očekávání adresátů, opomíjí, že opatření obecné povahy je sice správním aktem s konkrétně určeným předmětem, ale s obecně vymezeným okruhem adresátů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 1 Ao 1/2005, publikovaný pod č. 740/2006 Sb. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Ačkoliv se tedy vztahuje k určité konkrétní situaci, nemá adresáty, kteří by mohli v dobré víře očekávat vydání určitého opatření obecné povahy. Závěry dosavadní judikatury týkající se odpovědnosti za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti podle § 415 obč. zák., aplikovatelné na situace, v nichž konkrétní strany při vzájemném jednání dospěly do stádia, kdy jedna z nich byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, publikovaný pod č. 82/2007 Sb. roz. obč., nebo rozsudek téhož soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, uveřejněný pod C 6332 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck), proto nejsou do oblasti změn územního plánu ve formě opatření obecné povahy přenositelné. Ostatně adresátůtohoto smíšeného správního aktu, stojícího na pomezí mezi rozhodnutím a právním předpisem, lze vždy předpokládat větší množství, a nelze si tedy ani dost dobře představit, jak by bylo možno postupovat dostatečně obezřetně tak, aby byly vyloučeny veškeré nepříznivé následky (dopady) do sféry všech adresátů. Jestliže pak žalobkyně spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že žalovaný postupoval svévolně a se záměrem ji poškodit, jde o skutková tvrzení, na jejichž základě odvolací soud své rozhodnutí nepostavil. Nepodléhají proto ani dovolacímu přezkumu. 8. Dovolání je přesto důvodné, neboť odvolací soud neposoudil opodstatněnost uplatněného nároku podle všech relevantních právních předpisů. 9. Škoda měla v posuzované věci vzniknout v důsledku změny územního plánu schválené zastupitelstvem statutárního města (obce). 10. Podle § 6 odst. 5 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), obec vydává v samostatné působnosti územní plán. Podle § 43 odst. 4 věty čtvrté stavebního zákona územní plán se vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen „územní celky v samostatné působnosti“). Podle § 19 zákona č. 82/1998 Sb. územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy a) nezákonným rozhodnutím, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., bylo-li územním celkem v samostatné působnosti v řízení, na něž se vztahují předpisy o správním řízení, vydáno nezákonné rozhodnutí, mají účastníci řízení právo na náhradu škody, která jim tímto rozhodnutím vznikla. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. 11. Z uvedeného je zřejmé, že vydání (změna) územního plánu, od nějž žalobkyně odvozuje vznik škody, je postupem orgánu územního plánování (§ 1 odst. 1 stavebního zákona), který je výkonem státní správy podle § 4 stavebního zákona a ustanovení § 6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona tuto činnost výslovně svěřuje do samostatné působnosti obce. Pak se ovšem nárok účastníka, který v občanskoprávním soudním řízení tvrdí, že mu změnou dosavadního nebo vydáním nového územního plánu vznikla újma, jež není nahraditelná podle § 102 odst. 2 stavebního zákona (náhrada některých nároků v souvislosti se změnou územního plánu řešená přímo stavebním zákonem), neposuzuje podle obecného předpisu (občanského zákoníku) o odpovědnosti za škodu, nýbrž podle zvláštního zákona, který řeší odpovědnost za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Jím je zákon č. 82/1998 Sb., který ovšem odvolací soud neaplikoval a neposuzoval, zda jsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu v tomto zákoně stanovené (§ 1 odst. 2 a § 19 a následující tohoto zákona). 12. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten sice v odůvodnění rozsudku uvažoval o tom, zda je možno mít změnu územního plánu za nezákonné rozhodnutí, zákon č. 82/1998 Sb. ovšem v této souvislosti nevyložil ani neaplikoval a neposoudil, zda jsou splněny všechny podmínky této odpovědnosti (nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi). Dovolací soud proto zrušil i rozhodnutísoudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).

decision_1306.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2015, sp. zn. 29 Cdo 847/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.847.2015.1 Číslo: 86/2016 Právní věta: Žádost o osvobození od soudních poplatků, kterou účastník řízení podal až poté, kdy odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, avšak dříve, než bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno, není důvodem pro to, aby odvolací soud již vydané rozhodnutí změnil (nebo zrušil). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.10.2015 Spisová značka: 29 Cdo 847/2015 Číslo rozhodnutí: 86 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Poplatky soudní Předpisy: § 170 předpisu č. 99/1963Sb. § 9 předpisu č. 549/1991Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 5 Cmo 487/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2013, č. j. 30 Cm 272/2013-42, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. 10. 2013, č. j. 30 Cm 272/2013-23, jímž uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (P. T. E., s. r. o.) částku 300 000 Kč s 6% úrokem od 1. 11. 2012 do zaplacení a částku 200 000 Kč s 6% úrokem od 1. 1. 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu 1 650 Kč a náklady řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání a současně požádali o osvobození od soudních poplatků. 3. Městský soud v Praze usneseními ze dne 12. 3. 2014, č. j. 30 Cm 272/2013-89 (ve vztahu k první žalované) a č. j. 30 Cm 272/2013-91 (ve vztahu ke druhému žalovanému), návrhy na přiznání osvobození od soudních poplatků zamítl.4. V r c h n í s o u d v Praze usneseními ze dne 24. 4. 2014, č. j. 5 Cmo 186/2014-106 a č. j. 5 Cmo 187/2014-110, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 29 Cdo 2702/2014, 29 Cdo 2703/2014-134, odmítl dovolání žalovaných proti výše zmíněným usnesením odvolacího soudu. 6. Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, odmítl ústavní stížnost druhého žalovaného (J. P.) proti rozhodnutím, jimiž obecné soudy rozhodly ve věci poplatkové povinnosti jmenovaného. 7. Přitom zdůraznil, že „rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry civilních soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinými slovy, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), spočívající buď v absenci jakéhokoliv odůvodnění rozhodnutí anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principu spravedlnosti“. Projednávaný případ však takovou anomálii nepředstavuje, když napadená rozhodnutí „civilních“ soudů, zejména soudu prvního stupně a odvolacího soudu, obsahují srozumitelná a celkově dostatečná odůvodnění, z nichž vyplývá, že stěžovateli nelze přiznat osvobození od soudních poplatků. 8. Městský soud v Praze usneseními ze dne 23. 5. 2014, č. j. 30 Cm 272/2013-115 a č. j. 30 Cm 272/2013-116, opětovně vyzval žalované, aby zaplatili (každý z nich) soudní poplatek za odvolání ve výši 25 080 Kč, a současně je poučil o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, „bude odvolací řízení zastaveno“. 9. Konečně usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 30 Cm 272/2013-142, Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích − řízení o odvolání (obou) žalovaných proti rozsudku ze dne 16. 12. 2013, č. j. 30 Cm 272/2013-42, zastavil, jelikož žalovaní soudní poplatek za odvolání nezaplatili ani na základě (opakované) výzvy, jež jim byla doručena 28. 5. 2014. 10. Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. 5 Cmo 487/2014-148, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. – zdůraznil, že je vázán závěry, které soudy přijaly ve vztahu k žádosti druhého žalovaného o osvobození od soudních poplatků a že „žádný další návrh na poplatkovou moderaci neobdržel a bez návrhu ji nikdy ve sporném řízení přiznat nemůže“. Druhým žalovaným tvrzený „posun“ v majetkových poměrech pak vyhodnotil jako „okrajové povahy“. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla dosud řešena, totiž, zda „je soud povinen změnit, resp. zrušit své rozhodnutí v případě, kdy usnesení sice bylo vydáno, nicméněnebylo vyhlášeno ani doručeno žádnému z účastníků, a to v situaci, kdy v mezidobí obdržel nové informace svědčící o tom, že vydané usnesení je v rozporu se zákonem“. 12. Dovolatel popisuje změny, ke kterým v průběhu času došlo a které vedly podle jeho názoru k podstatnému zhoršení jeho majetkových poměrů, a současně poukazuje na skutečnost, že nově požádal o osvobození od soudních poplatků. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se „žádným způsobem nevypořádal s jeho podáním ze dne 5. 11. 2014 (rozuměj s novou žádostí o osvobození od soudních poplatků), které bylo odvolacímu soudu doručeno dříve, než bylo usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2014 doručeno účastníkům řízení, tj. dříve, než byl soud tímto rozhodnutím vázán. 13. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a „věc vrátil zpět soudu prvního stupně k posouzení otázky, zda je dovolatel oprávněn k osvobození od soudního poplatku, či nikoliv“. 14. V průběhu dovolacího řízení (6. 3. 2015) žalobkyně změnila obchodní firmu na K.&S., s. r. o.; dovolací soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví tohoto usnesení. III. Přípustnost dovolání 15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 16. Dovolání druhého žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 170 o. s. ř. v souvislosti s „novou“ žádostí účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků. IV. Důvodnost dovolání 17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 18. Podle ustanovení § 170 o. s. ř. soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno (odstavec 1). Usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, není však soud vázán (odstavec 2). Podle ustanovení § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. 19. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněném pod č. 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku,založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1924/2014). 20. Zmíněný závěr se pak bez jakýchkoli pochybností uplatní i v poměrech projednávané věci, když druhý žalovaný přes opakovanou výzvu soudu prvního stupně soudní poplatek za odvolání neuhradil ani nepožádal o osvobození od soudních poplatků s tím, že v mezidobí se bez jeho zavinění zhoršily jeho majetkové poměry natolik, že oproti stavu, kdy byla jeho předchozí žádost o osvobození od soudních poplatků zamítnuta, mu aktuální majetkové poměry brání splnit poplatkovou povinnost. 21. Na výše uvedeném přitom není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (a před jeho doručením účastníkům řízení) dovolatel o přiznání osvobození od soudních poplatků (opětovně) požádal. 22. Z ustanovení § 170 odst. 1 o. s. ř. je zjevné, že upravuje okamžik, od něhož je soud vázán usnesením (vyjma usnesení, jímž se upravuje vedení řízení). Tento účinek (vázanost usnesením) nastává okamžikem, kdy soud usnesení vyhlásil, nebylo-li usnesení vyhlášeno, okamžikem, kdy bylo doručeno, a není-li třeba je doručovat, okamžikem, kdy bylo vyhotoveno. To mimo jiné znamená, že nebylo-li usnesení dosud doručeno (ani jednomu z účastníků řízení nebo jiné osobě, které se podle zákona doručuje), může je soud změnit nebo zrušit (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.1142-1143). 23. Shora popsanou „možnost“ soudu změnit nebo zrušit usnesení, jímž (dosud) není vázán, však v žádném případě nelze vykládat jako „povinnost“ soudu „korigovat“ již vydané usnesení. 24. V poměrech projednávané věci tak (opožděný) návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků nemůže být důvodem pro to, aby odvolací soud změnil (nebo zrušil) rozhodnutí, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. 25. Nad rámec shora uvedeného pak Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem uváděné „změny“ v jeho majetkové situaci by ostatně ani nebyly důvodem pro to, aby otázka jeho poplatkové povinnosti byla řešena jinak.

decision_1307.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2015, sp. zn. 32 Cdo 4092/2014, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4092.2014.1 Číslo: 88/2016 Právní věta: Zpracování daňového přiznání pro jiné subjekty podnikatelským způsobem nespadá pod živnost „činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“; je-li proto pojistná smlouva sjednána k pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s provozováním této živnosti, nevztahuje se na škodu způsobenou pochybením učiněným až při samotném zpracování daňového přiznání. O to nejde tam, kde k pochybení došlo již v rámci vedení daňové evidence a do daňového přiznání bylo pouze přeneseno. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.10.2015 Spisová značka: 32 Cdo 4092/2014 Číslo rozhodnutí: 88 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Daň z příjmů, Pojištění odpovědnosti za škodu, Živnostenské podnikání Předpisy: § 7b předpisu č. 586/1992Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 16 Co 417/2013, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 27 C 89/2012, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v souzené věci domáhala zaplacení částky 172 762 Kč z titulu nároku na pojistné plnění z pojistné smlouvy, kterou byla pojištěna její odpovědnost za škodu. 2. M ě s t s k ý s o u d v Praze rozhodnutím ze dne 5. 11. 2013, č. j. 16 Co 417/2013-62, potvrdil rozsudek ze dne 22. 8. 2013, č. j. 27 C 89/2012-42, jímž O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. 3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, doplněných dokazováním v odvolacím řízení, podle nichž mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované byla dne 25. 4. 2001 uzavřena pojistná smlouva vztahující se na odpovědnost žalobkyně za škodu způsobenou v souvislosti s jejípodnikatelskou činností, vymezenou odkazem na živnostenský list, vystavený dne 14. 2. 2001. Ten žalobkyni opravňoval provozovat činnost účetních poradců a vedení účetnictví. Dne 1. 1. 2003 žalobkyně uzavřela s P. volejbalovým klubem, o. s. (dále jen „občanské sdružení“), smlouvu o provádění účetních prací, v níž se mimo jiné zavázala též ke zpracování daňového přiznání z příjmu právnických osob. Finanční úřad vyměřil občanskému sdružení daňové penále za roky 2004 a 2005 ve výši 438 774 Kč, z nichž mu poté část ve výši 271 783 Kč prominul. Důvodem pro vyměření penále za rok 2004 byla úprava daňového základu (jeho snížení) o hospodářský výsledek z reklamní činnosti, který je u poplatníků, kteří nejsou založeni nebo zřízeni za účelem podnikání, vždy předmětem daně. Penále za rok 2005 pak bylo vyměřeno z důvodu nezahrnutí příspěvku na činnost města do daňového základu a z důvodu snížení daňového základu o hospodářský výsledek z reklamní činnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo žalobkyni uloženo zaplatit občanskému sdružení z titulu náhrady škody částku 125 243 Kč a na nákladech řízení částku 47 519 Kč, žalovaná jí však odmítla poskytnout pojistné plnění s odůvodněním, že škoda nevznikla v souvislosti s činností účetních poradců. 4. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Shodně s ním dovodil, že úkon, kterým žalobkyně způsobila škodu, nebyl úkonem vedení daňové evidence, nýbrž zpracováním daňového přiznání, a usoudil, že zpracování daňového přiznání nespadá pod oblast živnosti „činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“ (dále též jen „účetní poradenství“), nýbrž jde o daňové poradenství. Na základě toho pak uzavřel, že škoda nebyla způsobena úkonem učiněným v rámci podnikatelské činnosti kryté sjednaným pojištěním. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, podle obsahu toliko ve výroku o věci samé. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Touto otázkou má být „výklad pojmu vedení účetnictví a daňové evidence, jak toto bylo v rozhodné době upraveno ve vládním nařízení č. 469/2000 Sb., příloha 2, skupina 214“. 6. Dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že výčet činností spadajících pod pojem „vedení účetnictví a daňové evidence“ je v uvedeném vládním nařízení uveden toliko demonstrativně, poukazuje na to, že vedení daňové evidence slouží ke stanovení základu daně z příjmů, a prosazuje závěr, že zpracování přiznání k dani z příjmů právnické osoby lze podřadit pod pojem „vyhotovování účetních dokladů“. Podle jejího mínění soudy nižších stupňů vyložily oprávnění k vedení účetnictví a daňové evidence příliš restriktivně, jestliže do něj nezahrnuly i úkon spočívající v přípravě a vyhotovení daňového přiznání; v tom spatřuje nesprávné právní posouzení věci. 7. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 9. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některédalší zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). 10. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. 12. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť otázku výkladu pojmu „vedení daňové evidence“ ve vztahu ke zpracování daňového přiznání k dani z příjmu (dále též jen „daňové přiznání“), na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. IV. Důvodnost dovolání 13. Dovolání je též důvodné, byť nikoliv všem dovolacím argumentům lze přisvědčit. 14. V příloze 2 nařízení vlády č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 10. 2004, tedy v době, kdy byl dovolatelce vystaven živnostenský list a došlo k uzavření pojistné smlouvy, byla v rámci vázaných živností ve skupině 214 vymezena živnost „činnost účetních poradců, vedení účetnictví“ tak, že jde o „poskytování rad v otázkách vedení účetnictví v rámci právních předpisů, zejména v otázkách používání účetních metod, vyhotovování účetních dokladů, sestavování účtového rozvrhu, účtování o účetních případech v účetních knihách, sestavování účetní uzávěrky a konsolidované účetní uzávěrky, výroční zprávy a konsolidované výroční zprávy, provádění analýz finanční situace účetních jednotek, jakož i zpracování podkladů (návodu) pro systém vedení účetnictví. Provádění účetních operací dle zvláštního předpisu“. 15. Ve znění účinném od 1. 11. 2004 do 13. 8. 2008, kdy bylo toto nařízení zrušeno, byla v něm tato živnost označena jako „činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“ a vymezena tak, že jde o „poskytování rad v otázkách vedení účetnictví a daňové evidence v rámci právních předpisů, zejména v otázkách používání účetních metod, vyhotovování účetních dokladů, sestavování účtového rozvrhu, účtování o účetních případech v účetních knihách, sestavování účetní uzávěrky a konsolidované účetní uzávěrky, výroční zprávy a konsolidované výroční zprávy, provádění analýz finanční situace účetních jednotek, jakož i zpracování podkladů (návodu) pro systém vedení účetnictví. Provádění účetních operací dle zvláštního právního předpisu. Vedení daňové evidence“. 16. Zcela stejně (doslova) je pak obsah této živnosti vymezen též v příloze 2 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, účinného od 14. 8. 2008. 17. Podle ustanovení § 4 odst. 4 věty první zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o daních z příjmů“), obchodním majetkem se pro účely daně z příjmů fyzických osob rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot), které jsou ve vlastnictví poplatníka a o kterých bylo nebo je účtováno anebo jsou nebo byly uvedeny v evidenci majetku a závazků pro účely stanovení základudaně a daně z příjmů (dále jen „daňová evidence“). 18. Podle ustanovení § 7b zákona daních z příjmů daňová evidence zajišťuje zjištění základu daně z příjmů a obsahuje údaje o a) příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně, b) majetku a závazcích (odstavec 1). Zjištění skutečného stavu zásob, hmotného majetku, pohledávek a závazků provede poplatník k poslednímu dni zdaňovacího období. O tomto zjištění provede zápis. O případné rozdíly upraví základ daně podle § 24 a 25 (odstavec 4). 19. Tato ustanovení nedoznala následnou novelizací, provedenou k 1. 1. 2014 zákonným opatřením senátu č. 344/2013 Sb., z pohledu otázky řešené v souzené věci podstatných změn. V ustanovení § 4 odst. 4 věty první je obsažen již jen samotný pojem „daňová evidence“ a vymezení tohoto pojmu je vyhrazeno ustanovení § 7b odst. 1, podle něhož, daňovou evidencí se pro účely daní z příjmů rozumí evidence pro účely stanovení základu daně a daně z příjmů. Tato evidence obsahuje údaje o a) příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně, b) majetku a dluzích“. Text v odstavci 4 zůstal beze změny. 20. Zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky (dále jen „zákon o daňovém poradenství“), definuje daňové poradenství v ustanovení § 1 písm. a) jako poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných plateb (dále jen „daně“), jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí. 21. Podle dovoláním nezpochybněného závěru odvolacího soudu byla příčinou předmětné škody pochybení dovolatelky spočívající v neoprávněném snížení základu daně o tržby z reklamní činnosti a v nesprávném posouzení daňového režimu určitého výdaje – dovolatelka jej zahrnula mezi daňově účinné výdaje, přestože tomu tak podle zákona o daních z příjmů nemělo být. Odvolací soud zaujal názor, že tyto úkony nejsou operacemi účetními, neboť jde o posouzení, jak uvedené příjmy zdaňovat, tedy o daňové poradenství. Jinými slovy řečeno, šlo-li v případě předmětných pochybení věcně o posouzení otázek daňových, a nikoliv účetních, nejednalo se o součást poradenství účetního, nýbrž daňového. Východisko založené na takto zjednodušeném, mechanickém oddělení daňových a účetních otázek obstát nemůže. 22. Soudy nižších stupňů vycházely z poznatku, který dovolatelka rovněž nezpochybňuje, nýbrž na něm naopak staví svou argumentaci, a jenž tudíž není otevřen dovolacímu přezkumu, že dovolatelka daňová přiznání za roky 2004 a 2005 zpracovala na základě daňové evidence, které pro občanské sdružení vedla. Z vymezení účelu a obsahu daňové evidence v ustanovení § 7b zákona o daních z příjmů vyplývá, že nezbytnou součástí daňové evidence je vždy i rozčlenění příjmů a výdajů potřebné pro zjištění základu daně, tedy jejich klasifikace a roztřídění z toho hlediska, zda jde o příjmy a výdaje daňové, nebo nedaňové. Též odborná literatura shodně dovozuje (srov. např. HLAVÁČKOVÁ, H., Příjmy a výdaje v daňové evidenci podnikatelského subjektu, Účetnictví, daně a právo v zemědělství, Wolters Kluwer, ročník 2012, číslo 8, s. 25), že při vedení daňové evidence je nutno odděleně sledovat výdaje a příjmy, které základ daně ovlivní (výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů a zdanitelné příjmy), a ty, které základ daně neovlivní (příjmy, které se nezdaňují, a nedaňové výdaje), má-li proto poplatník vést tuto evidenci správně, musí vědět, jaké výdaje jsou daňové a jaké nedaňové. 23. Při vedení daňové evidence je tedy vždy třeba řešit daňový režim příjmů a výdajů; bez tohoto posouzení není řádné provedení služby spočívající ve vedení (popř. v jednorázovém sestavení) daňové evidence uskutečnitelné. Účetní a daňové otázky tu proto nelze stavět do protikladu – v rozsahu potřebném pro řádné vedení daňové evidence je i řešení daňové problematiky nezbytnou součástí činnosti účetního poradce a činnosti daňového a účetního poradenství se v tomto rozsahu při řešení daňových otázek překrývají. I pochybení při řešení právě těchto daňových souvislostí proto může být pochybením, k němuž došlo v rámci výkonu živnosti účetního poradenství.24. Vymezení rozsahu účetního poradenství poskytovaného v souvislosti s daňovou evidencí tedy závisí na posouzení, které činnosti jsou a které již nejsou nezbytné pro řádné vedení daňové evidence. 25. Názor prosazovaný dovolatelkou, podle něhož mezi činnosti, z nichž sestává vedení daňové evidence, náleží též zpracování daňového přiznání, správný není. 26. Zpracování daňového přiznání pro jiný subjekt náleží do oblasti daňového poradenství, neboť jde o činnost, při níž se bezprostředně uplatní „poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní“ ve smyslu ustanovení § 1 písm. a) zákona o daňovém poradenství. Z ustanovení § 7b zákona o daních z příjmů, vymezujícího obsah pojmu daňová evidence, lze přitom spolehlivě dovodit, že zpracování daňového přiznání mezi úkony nezbytné pro samotné vedení daňové evidence nepatří; jde již o činnost navazující, nadstavbovou. Služba spočívající ve zpracování daňového přiznání podnikatelským způsobem je proto – ve vztahu mezi účetním a daňovým poradenstvím – výhradní součástí poradenství daňového a pod živnost „činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“ nespadá. 27. Pro správnost tohoto závěru svědčí podpůrně i zřejmá odlišnost daňového poradenství od poradenství účetního ve vztahu k podávání daňového přiznání, vyplývající ze speciálního statutu daňového poradce jako zmocněnce daňového subjektu v daňovém řízení jak podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zrušeného ke dni 1. 1. 2011 a účinného v době rozhodné v souzené věci, tak podle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, účinného od 1. 1. 2011. Pouze daňový poradce (podobně jako advokát) mohl (resp. může) v daňovém řízení vystupovat v pozici „daňového poradce“ (§ 11 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.), resp. „poradce“ (§ 29 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb.), s níž se v režimu obou uvedených předpisů pojí zvláštní (určitým způsobem privilegované) procesní postavení, např. v otázkách vyloučení ze zastupování, doručování, lhůty k podání daňového přiznání (srov. §§ 11, 17 a 40 zákona č. 337/1992 Sb.), resp. v otázkách ustanoveného zástupce, omezení zmocnění, lhůty k podání daňového přiznání a povinnosti k mlčenlivosti (srov. §§ 26, 29, 136 odst. 1 a 255 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb.). 28. Porovnávané činnosti se pak – jak se to projevuje právě v souzené věci – liší mimo jiné též různým rozsahem rizik spojených s jejich výkonem. Daňový poradce při své činnosti přebírá odpovědnost i za posouzení dalších, nadstavbových daňově relevantních právních i ekonomických souvislostí, přesahujících rámec řešení nezbytných pro řádné vedení daňové evidence. Proto také speciální úprava této profese, obsažená v zákoně o daňovém poradenství, stanoví nejen zvláštní předpoklady pro oprávnění k výkonu této činnosti (vzdělání, podle úpravy účinné do 30. 4. 2004 středoškolské, podle pozdější úpravy vysokoškolské, složení kvalifikační zkoušky z oboru finančního, správního, občanského a obchodního práva, financí a ekonomiky a účetnictví a zápis do seznamu daňových poradců, popř. registrace v něm, srov. §§ 4 a 5), nýbrž zakotvuje též zvláštní odpovědnost za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem daňového poradenství (srov. § 6 odst. 7 citovaného zákona, ve znění účinném do 31. 8. 2008, ve znění pozdějších předpisů pak § 6 odst. 8). 29. Zcela zjevně chybná je pak argumentace dovolatelky, že daňové přiznání je účetním dokladem. Daňové přiznání nade vši pochybnost neodpovídá definičním znakům účetního dokladu, vyplývajícím z ustanovení § 11 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“), ve spojení s ustanovením § 6 odst. 1 tohoto zákona, vymezujícím pojem „účetní případ“. 30. S otázkou, zda vedení daňové evidence zahrnuje též zpracování daňového přiznání, se tedy odvolací soud vypořádal ve výsledku správně. Posouzení úkonů, při nichž došlo k pochybení, jako zpracování daňového přiznání však neobstojí. 31. V důsledku nepřesného vyhodnocení obsahu daňové evidence (rozsahu činností spočívajících vjejím vedení) odvolací soud nevzal na zřetel, že nesprávnost obsažená v daňovém přiznání může věcně spočívat v pochybení, k němuž došlo již při vedení daňové evidence a do daňového přiznání byla tato nesprávnost pouze přenesena; účetní poradce se při vedení daňové evidence dopustil chyby při členění příjmů a výdajů z hlediska jejich daňového režimu, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn základ daně (resp. nesprávně stanoven základ daně a daň). Na faktu, že k pochybení došlo nesprávným posouzením daňového režimu příjmu či výdaje v rámci vedení daňové evidence, se přenosem nesprávnosti do daňového přiznání ničeho nemění; samotný přenos, i pokud by byl proveden účetním poradcem, není skutečností, která by měla za důsledek přetržení příčinné souvislosti mezi takovým pochybením a výslednou škodou. Chyba daňové evidence se při přenesení údajů do daňového přiznání projeví jak v případě, že tento přenos provede daňový subjekt sám, tak i v případě, že tento úkon učiní přímo účetní poradce, který daňovou evidenci sestavil. Příčinou škody proto bude v takovém případě pochybení v postupu, který spadá pod oblast živnosti „činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“, a je tudíž pokryt pojištěním, jež bylo sjednáno v souzené věci. 32. Chyba v daňovém přiznání mohla být též způsobena až při řešení dalších, s vedením daňové evidence již přímo nesouvisejících daňových otázek, jako např. až dodatečnými úpravami při zjišťování konečného daňového základu, nesprávnou aplikací daňových sazeb či manipulací s nimi, aplikací určité daňové strategie přesahující dané účetní období apod. Tyto činnosti již do živnosti „činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“ nespadají, a není proto pojistnou smlouvou pokryto ani riziko pochybení, jichž se při takové činnosti účetní poradce může dopustit, pokud ji (případně i v rozporu se svým podnikatelským oprávněním) vykonává. 33. Nakonec pak mohlo k chybě dojít i při samotném přepisu, resp. přenosu údajů z daňové evidence do daňového přiznání, chyba mohla být způsobena také při aktu podávání přiznání, při komunikaci se správcem daně, případně dokonce při zastupování v daňovém řízení. I v tomto případě jde již o pochybení ve sféře, která do živnosti účetního poradenství nenáleží, a příslušné riziko tudíž není pokryto pojištěním, jehož rozsah je sjednán odkazem na tuto živnost. 34. Bez vyhodnocení, zda nesprávnost obsažená v daňovém přiznání věcně spočívá v pochybení, k němuž došlo již při vedení daňové evidence, či v pochybení při činnostech, které vedení daňové evidence překračují, nelze náležitě posoudit, zda byla škoda způsobena činností náležející do sféry účetního poradenství, či do oblasti vyhrazené poradenství daňovému. Takové hodnocení však odvolací soud v souzené věci neprovedl. Z jeho rozhodnutí tak není například patrno, proč pochybení, kterého se dovolatelka dopustila tím, že neoprávněně zahrnula určitý výdaj do kategorie výdajů daňově účinných, nepovažuje za součást vedení daňové evidence. Spokojil se zřejmě s tím, že dovolatelka se s žalovanou shodly v názoru, že k pochybení došlo při vyhotovení daňového přiznání. Otázka příčinné souvislosti je sice otázkou skutkovou (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, uveřejněného pod č. 109/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v souzené věci však jde o posouzení povahy úkonu, při němž došlo k pochybení, jež mělo za následek vznik škody, tedy o otázku právního posouzení. Právní kvalifikace skutku předkládaná účastníkem řízení pro soud závazná není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sb. roz. obč.), proto ani skutečnost, že se na ní strany sporu shodly, nezbavuje soud povinnosti posoudit příslušnou otázku z hlediska práva a (v duchu zásady „iura novit curia“) učinit příslušný právní závěr sám. 35. Vady řízení, k nimž se v dovolacím řízení v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. 36. Protože právní posouzení, na němž spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, je neúplné, a tudíž nesprávné, a protože podmínky pro změnu tohoto rozhodnutí v takovéto procesní situaci dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvnío. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2, věta třetí, o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tedy v souladu s ustanovením § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 37. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 38. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se zabýval vztahem řešení daňové problematiky k vedení daňové evidence, nikoliv k vedení účetnictví, jsa vázán mezemi dovolacího přezkumu vytyčenými uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a v jeho rámci tou konkrétní otázkou, na jejímž řešení odvolací soud založil své rozhodnutí. Nepřehlédl však, že občanské sdružení jako právnická osoba (srov. § 2 odst. 3 větu první zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zrušeného k 1. 1. 2014) ve skutečnosti vést daňovou evidenci oprávněno nebylo. Ustanovení § 7b zákona o daních z příjmů, umožňující vést namísto účetnictví daňovou evidenci, je totiž obsaženo v části první tohoto zákona, upravující, jak se výslovně deklaruje v její rubrice, výlučně daň z příjmů fyzických osob. Část druhá, předmětem jejíž úpravy je daň z příjmů právnických osob, obdobné ustanovení nemá. Občanské sdružení tak bylo povinno vést účetnictví (bylo ze zákona účetní jednotkou), přičemž, pokud ke dni 31. 12. 2004 vedlo účetnictví v soustavě jednoduchého účetnictví, mohlo podle ustanovení § 38a zákona o účetnictví, ve znění účinném od 1. 1. 2005, vést i nadále jednoduché účetnictví (srov. shodně např. STEJSKAL, J., Neziskový sektor – úvod do problematiky, UNeS. – UNES – účetnictví neziskového sektoru, Wolters Kluwer, 2011, číslo 2, s. 17, či tamtéž PETRLÍKOVÁ, B., Občanský spolek – odepisování majetku v daňové evidenci, ročník 2015, číslo 5, s. 23), původně po omezenou dobu, nejprve do 31. 12. 2006, poté do 31. 12. 2007, a po novele provedené s účinností od 1. 1. 2008 zákonem č. 348/2007 Sb. již po dobu časově neomezenou, avšak nově za předpokladu, že jeho celkové příjmy za poslední uzavřené účetní období nepřesáhnou 3 000 000 Kč. 39. Soud prvního stupně, s jehož právním posouzením se odvolací soud bez výhrad ztotožnil, sice konstatoval, že daňová evidence je určena pro podnikající fyzické osoby, ve svých úvahách však tuto okolnost nezohlednil; vycházel z názoru, že daňová evidence je jednoduché účetnictví. Tak tomu ale není. Byť lze v odborné literatuře nalézt názor, že tyto dva typy evidence mají mnoho společného, včetně toho, že jsou obě založeny na sledování příjmů a výdajů v členění potřebném pro zjištění základu daně, a obě tedy musí splňovat z hlediska členění údajů a průkaznosti zápisů požadavky daňových předpisů, a že daňová evidence je vlastně obdobou jednoduchého účetnictví s tím rozdílem, že zákon vymezuje pouze její obsah, nikoliv způsob vedení (srov. VLASÁKOVÁ, H., Zrušení soustavy jednoduchého účetnictví, Účetnictví v praxi, Wolters Kluwer, 2004, číslo 2, s. 7), ztotožňovat je či zaměňovat rozhodně nelze (srov. shodně např. STEJSKAL, J., Několik poznámek k jednoduchému účetnictví, UNeS. – UNES – účetnictví neziskového sektoru, Wolters Kluwer, 2015, číslo 3, s. 27). Zatímco daňová evidence není účetnictvím (jeho zvláštním typem), nýbrž je speciální evidencí vyplývající z ustanovení § 7b zákona o daních z příjmů, vedenou pro účely stanovení základu daně a daně z příjmů těch fyzických osob, které nevedou účetnictví (nejsou účetními jednotkami), jednoduché účetnictví účetnictvím je, a to účetnictvím, které jsou oprávněny vést právnické osoby taxativně vypočtené v ustanovení § 38a zákona o účetnictví a při jehož vedení se postupuje zejména podle ustanovení § 15 zákona o účetnictví, ve znění účinném do 31. 12. 2003, a podle vyhlášky č. 507/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky účtující v soustavě jednoduchého účetnictví, zrušené ke dni 1. 1. 2004 (srov. shodně např. PETRLÍKOVÁ, B., v již citovaném článku „Občanský spolek – odepisování majetku v daňové evidenci“, a STEJSKAL, J., Účetnictví nestátních neziskových organizací v otázkách a odpovědích, UNeS. – UNES – účetnictví neziskového sektoru, Wolters Kluwer, 2011, číslo 12, s. 22).40. V zájmu hospodárnosti dalšího řízení proto Nejvyšší soud upozorňuje, že v něm bude zapotřebí vypořádat se v prvé řadě s otázkou, zda a v jakém ohledu se shora přijaté závěry o vztahu řešení daňové problematiky k vedení daňové evidence uplatní též ve vztahu k vedení jednoduchého účetnictví.

decision_1308.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2015, sp. zn. 25 Cdo 3782/2013, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3782.2013.1 Číslo: 100/2016 Právní věta: Pozůstalý rodič je pro potenciální střet svých zájmů se zájmy nezletilých dětí vyloučen ze zastupování při uplatňování nároků dětí na náhradu nákladů na výživu po smrti druhého rodiče a do doby, než je nezletilým dětem ustanoven kolizní opatrovník, nepočíná běh promlčecí doby k uplatnění těchto nároků. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.10.2015 Spisová značka: 25 Cdo 3782/2013 Číslo rozhodnutí: 100 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Promlčení, Zastoupení Předpisy: § 113 obč. zák. § 37 předpisu č. 94/1963Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 44 Co 85/2012, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 61 C 251/2006, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. M ě s t s k ý s o u d v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2010, č. j. 61 C 251/2006-104, zamítl žalobu D. Ch. o zaplacení 166 806 Kč s příslušenstvím, mezitímním rozsudkem vyslovil opodstatněnost základu nároku žalobců L. Ch. a M. Ch. na náhradu nákladů na výživu pozůstalým a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný způsobil pod vlivem alkoholu dne 8. 1. 2003 dopravní nehodu, při níž byl vážně zraněn P. Ch., otec žalobců a) a b) a manžel D. Ch., který na následky nehody po převozu do nemocnice následujícího dne zemřel. Nárok manželky zemřelého posoudil soud jako promlčený, ve vztahu k nezletilým žalobcům však dovodil, že podle § 113 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nemohlo promlčení jejich nároku vůbec započít, neboť při jeho uplatňování nemohli být pro kolizi zájmů zastoupeni svou matkou. 2. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 11. 2010, č. j. 44 Co336/2010-181, rozsudek soudu prvního stupně v mezitímním výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. 61 C 251/2006-203, žalobu žalobců a) a b) o zaplacení 360 642 Kč s příslušenstvím a 3642 Kč měsíčně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že žalovaný zaviněně porušil právní povinnost a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobcům škoda, zároveň však shledal důvodnou námitku promlčení uplatněného nároku, vznesenou vedlejší účastnicí řízení. Žaloba byla podána 27. 9. 2006, tedy více než dva roky po vzniku škody, a tudíž po uplynutí subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák.; aplikace § 113 obč. zák. v původním rozhodnutí nebyla správná. K podání žaloby byla jménem obou žalobců oprávněna jako jediná zákonná zástupkyně jejich matka a nastalá kolize zájmů byla odstraněna ustanovením kolizního opatrovníka nezletilým v průběhu řízení. 4. K r a j s k ý s o u d v Brně k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, č. j. 44 Co 85/2012-221, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba žalobci byli v době škodné události nezletilí, a tudíž nebyli ve smyslu § 9 obč. zák. schopni podat žalobu na náhradu za výživu pozůstalých, nic však nebránilo, aby ji za ně podala matka jako jejich zákonná zástupkyně. Ta tak ostatně učinila, ovšem až po uplynutí dvouleté promlčecí doby. K aplikaci § 113 obč. zák. by mohlo dojít jen v případě, že by žalobci neměli žádného zákonného zástupce, který by za ně mohl učinit hmotněprávní úkon uplatnění nároku u soudu. Kolize zájmů mezi matkou a oběma nezletilými žalobci nastala až po zahájení řízení a soud ji vyřešil ustanovením kolizního opatrovníka. Námitkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se jako nepřípustnou podle § 205a odst. 1 o. s. ř. nezabýval, protože skutkové okolnosti, které ji měly odůvodnit, byly uplatněny až v odvolacím řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla náležitě vyřešena. Nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu spatřují v tom, že v daném případě mělo být aplikováno ustanovení § 113 obč. zák., protože kolizní opatrovnictví je druhem zákonného zastoupení. Namítají dále, že označili vznesení námitky promlčení žalovaného nároku za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. již v řízení před soudem prvního stupně, a nikoli až před soudem odvolacím. Uplatnění námitky promlčení považují za zneužití tohoto práva na jejich úkor. Navrhují proto, aby byl jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. 6. Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné, neboť „neobsahuje žádné nové skutečnosti či rozpory a otázkou promlčení nároku a rozporu s dobrými mravy se soud prvního stupně i odvolací soud podrobně zabývaly“. Vznesením námitky promlčení k rozporu s dobrými mravy nedošlo, protože žalobci měli plnou možnost využít svého práva prostřednictvím matky, která byla za jeho výkon podle § 36 zákona o rodině plně zodpovědná. 7. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření považuje aplikaci ustanovení § 113 obč. zák. v daném případě za vyloučenou, neboť nezletilí žalobci měli zákonného zástupce, a to svoji matku, které v podání žaloby nic nebránilo; kolize mezi ní a žalobci nastala až po zahájení řízení. Vznesení námitky promlčení pak zde dobrým mravům neodporuje, zákonná zástupkyně nezletilých o škodě a o škůdci věděla, v uplatnění jejich nároku jí nic nebránilo a jeho zánik v důsledku promlčení není pro žalobce nepřiměřeně tvrdým postihem, protože požadovaná výše náhrady je z převážné části kryta z dávek poskytovaných Českou správou sociálního zabezpečení.III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 9. Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 10. Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o rodině“), neboť posuzovaná promlčecí doba počala běžet před 1. 1. 2014. 11. Podle § 113 obč. zák., jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok potom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine. 12. Citované ustanovení je jednou z výjimek pravidelného běhu promlčecích dob, resp. představuje modifikaci jejich běhu tak, aby práva osob, které nejsou schopny samy je uplatňovat, a mohou tak činit pouze prostřednictvím zákonného zástupce, nedoznala újmy v důsledku běhu promlčecích dob právě po období, kdy tyto osoby zákonného zástupce nemají. Zákonným zástupcem nezletilé osoby ve smyslu tohoto ustanovení je osoba stanovená zákonem o rodině (§ 27 odst. 1 obč. zák.), tedy v první řadě rodič, který je způsobilý k právním úkonům a nebyl zbaven rodičovské zodpovědnosti ani mu její výkon nebyl pozastaven. 13. Podle § 36 odst. 1 zákona o rodině rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé. 14. Podle § 37 odst. 1 zákona o rodině žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení, nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. 15. Z této úpravy je zřejmé, že zákonnými zástupci nezletilého dítěte jsou jeho rodiče, kteří mají způsobilost k právním úkonům a rodičovskou zodpovědnost. Tuto svoji funkci mohou plnit a postavení zákonného zástupce mají, nebrání-li tomu nějaká další okolnost, jíž je podle zákona střet zájmů mezi rodiči a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. Rodinněprávní úprava je pak přísnější v tom, že z tohoto pohledu není rozhodující samotný (již nastalý a soudem zjištěný) střet zájmů, nýbrž jeho pouhá možnost, tedy potenciální stav, kdy by ke střetu zájmů dojít mohlo; tomu nasvědčuje i podmiňovací způsob dikce § 37 odst. 1 zákona o rodině (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 890/2003, uveřejněný pod č. 89/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“). Pro takový případ počítá zákon s tím, že právní úkon učiní či vpříslušném řízení bude za dítě vystupovat tzv. kolizní opatrovník. 16. Pravděpodobnost kolize zájmů vyvstává tehdy, jsou-li rodiče i děti účastníky téhož soudního řízení (srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, 2005, s. 127), samozřejmě zejména vystupují-li navzájem jako účastníci sporu v postavení žalobce a žalovaného. Ovšem i ve sporu o náhradu škody způsobené usmrcením otce rodiny může dojít ke střetu zájmů mezi pozůstalou matkou a dítětem či dětmi navzájem, jestliže se domáhají nároku na náhradu za ztrátu na výživě proti odpovědné osobě. 17. Podle § 448 odst. 1 obč. zák. se při usmrcení hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. 18. Soudní praxe již v minulosti odmítla způsob výpočtu této náhrady pomoci tzv. „dílové teorie“ a vychází z názoru, že rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které jim náleží podle hledisek zákona o rodině (srov. Zhodnocení rozhodování soudů k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sbírky, použitelné v tomto směru i pro občanskoprávní odpovědnost; viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 708/2004, publikovaný pod C 3323 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck). Při výpočtu této náhrady soud přihlíží (za obdobného použití § 96 odst. 1 věty první zákona o rodině) k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, a vychází z průměrného výdělku zemřelého (§ 448 odst. 2 obč. zák.); náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých ovšem nesmí úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 447 odst. 2 obč. zák. 19. Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší jen do výše limitu představovaného výší náhrady za ztrátu na výdělku zemřelého, a to bez ohledu na to, zda tato limitace odpovídá skutečným odůvodněným potřebám jednotlivých oprávněných, a že v tom rozsahu, v jakém by byla jednomu z pozůstalých přiznána náhrada vyšší, musí být ostatním pozůstalým přiznána v rámci dané limitace náhrada nižší. S touto vzájemnou podmíněností nároků jednotlivých pozůstalých je třeba počítat i při úvaze o možném střetu zájmů mezi pozůstalým manželem-rodičem nezletilých dětí a nezletilými dětmi (srov. již citované rozhodnutí č. 89/2006 Sbírky). Tento střet zájmů tedy nenastupuje až podáním žaloby, jak dovodil odvolací soud, nýbrž je ve smyslu § 37 odst. 1 zákona o rodině navozen již tím, že nastanou okolnosti zakládající nároky jednotlivým osobám, neboť zejména vyčíslení výše nároků, které jsou vzájemně provázané rozsahem vyživovací povinnosti zemřelého rodiče a limitací celkové výše náhrady, vyvolává kolizi zájmů i pro samotné uplatnění nároku podáním žaloby. Z toho tedy vyplývá, že ačkoliv žalobci po smrti otce měli v době své nezletilosti zákonnou zástupkyni (matku), ta za ně nemohla pro potenciální střet zájmů účinně uplatňovat nároky na náhradu škody, které jsou předmětem tohoto řízení, a z hlediska promlčení těchto nároků na ni nelze pro účely výkladu § 113 obč. zák. nahlížet jako na zákonného zástupce. Proto do doby, než byl žalobcům ustanoven kolizní opatrovník podle § 37 odst. 2 zákona o rodině, nemohl započnout běh promlčecí doby k uplatnění nároků nezletilých dětí na náhradu nákladů na výživu. 20. Rozsudek odvolacího soudu v otázce výkladu § 113 obč. zák. je tedy nesprávný, a Nejvyšší soud jej proto zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).

decision_1309.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 5 Tz 4/2023, ECLI:CZ:NS:2023:5.TZ.4.2023.1 Číslo: 29/2023 Právní věta: O povinnosti obviněného nahradit náklady řízení spojené s účastí poškozeného v trestním řízení podle § 154 odst. 1 tr. ř. nelze v případě, že jde o pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou, rozhodnout po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku [§ 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Při rozhodování o povinnosti obviněného nahradit takové náklady řízení po pominutí účinků rozhodnutí o úpadku musí soudy zkoumat, zda nebyly splněny podmínky osvobození od jejich placení podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.02.2023 Spisová značka: 5 Tz 4/2023 Číslo rozhodnutí: 29 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náklady trestního řízení Předpisy: § 154 odst. 1 tr. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 8 To 365/2019, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného T. H. proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 2 T 178/2017, a pravomocnými výroky pod body I. a III. usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 2 T 178/2017, kterými byla podle § 154 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným náklady potřebné k účelnému uplatnění jejich nároku na náhradu škody, byl porušen zákon v neprospěch obviněného T. H. v ustanoveních § 148 odst. 1 tr. ř. a § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 tr. ř. ve spojení s § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, proto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, č. j. 8 To 365/2019-2036, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 9. 2019, č. j. 2 T 178/2017-2013, ve výrocích pod body I. a III. zrušil, a rovněž i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebnémrozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 9. 2019, č. j. 2 T 178/2017-2013, bylo rozhodnuto o návrzích poškozených T. t., a. s., (dále jen „T. t.“), a P. P., s. r. o., (dále jen „P. P.“), tak že podle § 154 odst. 1 tr. ř. uložil soud prvního stupně obviněnému T. H. povinnost nahradit poškozené T. t. náklady potřebné k účelnému uplatnění jejího nároku na náhradu škody v celkové výši 153 374,76 Kč (výrok I.), podle § 154 odst. 1 ve zbývající části v rozsahu 13 261,60 Kč návrh této poškozené zamítl (výrok II.), podle § 154 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému T. H. povinnost nahradit poškozené P. P. náklady potřebné k účelnému uplatnění jejího nároku na náhradu škody v celkové výši 8 460 Kč (výrok III.). Usnesení nabylo ve výrocích I. a III. právní moc dne 15. 10. 2019 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, č. j. 8 To 365/2019-2036. Stížnostní soud tímto usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obviněného proti shora uvedenému usnesení soudu prvního stupně ohledně výroků I. a III. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 2. Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného T. H. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, č. j. 8 To 365/2019-2036, a proti výrokům pod body I. a III. usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 9. 2019, č. j. 2 T 178/2017-2013. 3. Ministr spravedlnosti vyjádřil přesvědčení, že stížnostní soud pochybil, pokud souhlasil s rozhodnutím soudu prvního stupně, že poškozeným měl být přiznán nárok na náhradu nákladů řízení podle § 154 odst. 1 tr. ř. Zamítnutí stížnosti obviněného proti takovému usnesení proto považoval za nesprávné. Svůj názor ministr spravedlnosti odůvodnil tím, že přiznání tohoto nároku podle § 154 odst. 1 tr. ř. bránila zákonná překážka, konkrétně ustanovení § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „insolvenční zákon“ nebo jen „IZ“), neboť s obviněným T. H. bylo insolvenční řízení zahájeno dne 12. 6. 2019, přičemž o úpadku tohoto obviněného bylo rozhodnuto dne 19. 6. 2019. 4. Ministr spravedlnosti upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/16, týkající se problematiky přednostního použití insolvenčního zákona. V tomto rozhodnutí Ústavní soud potvrdil, že po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku nelze obviněnému uložit povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. K tomu ministr spravedlnosti odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 6 To 14/2018, a další. 5. Podle názoru ministra spravedlnosti je nutno tyto závěry z výše uvedené judikatury ohledně nároku na náhradu škody analogicky uplatnit i v rámci ustanovení o náhradě nákladů spojených s účastí poškozeného v trestním řízení podle § 154 odst. 1 tr. ř. V posuzovaném případě tak soudy nižších stupňů měly zohlednit speciální ustanovení jiných procesních předpisů jako lex specialis. V době rozhodování soudu prvního stupně o nárocích poškozených podle § 154 odst. 1 tr. ř. dne 3. 9. 2019 byl obviněný již v úpadku, proto měly být tyto nároky poškozených za dané situace zamítnuty, resp. krajský soud měl na základě podané stížnosti obviněného zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť insolvenční řízení nebylo doposud skončeno. 6. Ministr spravedlnosti proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, č. j. 8 To 365/2019-2036, a usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 2 T 178/2017, ve výrocích I. a III.,byl porušen zákon v neprospěch obviněného T. H. v ustanoveních § 148 odst. 1 tr. ř. a § 154 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 140b IZ, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí v tomto rozsahu a všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. 7. Opis stížnosti pro porušení zákona byl zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství, obviněnému a poškozeným k vyjádření. Svého oprávnění využil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který souhlasil s podanou stížností pro porušení zákona, stejně tak s návrhem ministra spravedlnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci. Souhlasil také s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí. 8. Ke stížnosti pro porušení zákona se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil též obviněný. Uvedl, že podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ministru spravedlnosti. S touto podanou stížností se tak ztotožňuje a dále rozvedl své argumenty, jež byly v podstatě shodné jako v podané stížnosti pro porušení zákona. Zdůraznil, že o povinnosti obviněného uhradit poškozeným náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody přibráním zmocněnce se rozhoduje v adhezním řízení, jehož výsledkem je svou povahou občanskoprávní rozhodnutí o peněžní náhradě. Jedná se tak o rozhodnutí, které se přímo dotýká majetkové podstaty dlužníka (obviněného), jehož vydání brání § 140b IZ. Souhlasil tak s návrhem na zrušení napadených rozhodnutí. III. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona 9. Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř. přípustnou, a z jejího podnětu pak přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení předcházející napadané části rozhodnutí. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná a že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně a usnesením Okresního soudu v Břeclavi ve výroku I. a III. byl porušen zákon v neprospěch obviněného T. H. 10. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že Okresní soudu v Břeclavi rozhodl usnesením ze dne 3. 9. 2019, č. j. 2 T 178/2017-2013, o návrzích poškozených na náhradu nákladů spojených s účastí v trestním řízení podle § 154 odst. 1 tr. ř., podaných ve lhůtě podle § 155 odst. 4 tr. ř. Okresní soud v Břeclavi, jde-li o náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění majetkového nároku poškozených v adhezním řízení, podle § 154 odst. 1 tr. ř. částečně vyhověl návrhu poškozené obchodní společnosti T. t. (výrok pod bodem I.) a zcela vyhověl návrhu poškozené obchodní společnosti P. P. (výrok pod bodem III.) a zavázal obviněného T. H. k zaplacení shora uvedených částek těmto poškozeným. Proti těmto výrokům (pod body I. a III. uvedeného usnesení) podal obviněný stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 10. 2019, č. j. 8 To 365/2019-2036, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Soudy nižších stupňů přitom odůvodnily svá rozhodnutí tím, že obviněný byl v dané věci uznán vinným (označenými trestnými krádeže a poškození věřitele), byl mu uložen trest a poškozeným byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zčásti přiznán nárok na náhradu škody (se zbytkem svého nároku byly poškozené obchodní společnosti odkázány podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních). Proto byly podle soudů nižších stupňů splněny podmínky § 154 odst. 1 tr. ř. pro přiznání povinnosti obviněného nahradit poškozeným náklady spojené s účastí poškozených v trestním řízení (potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení), včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Jsou-li podle soudu druhého stupně splněny podmínky pro postup podle § 154 odst. 1 tr. ř., musí být obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným účelně vynaložené náklady na uplatnění nárokuna náhradu škody v adhezním řízení bez ohledu na to, zda v době rozhodnutí trestních soudů o náhradě nákladů řízení probíhá proti obviněnému insolvenční řízení a zda v něm byl zjištěn úpadek obviněného či nikoliv. 11. Nejvyšší soud z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku zjistil detaily insolvenčního řízení ve věci úpadce T. H. vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS XY. Dne 12. 6. 2019 došlo k zahájení insolvenčního řízení proti obviněnému T. H. a věřitelé byli vyzváni k podání přihlášek svých pohledávek. Dne 19. 6. 2019 bylo vydáno usnesení o zjištění úpadku dlužníka T. H., bylo (mimo jiné) povoleno řešení úpadku formou oddlužení. Toto insolvenční řízení nebylo dosud skončeno. 12. Předně je třeba připomenout relevantní ustanovení, jichž se stěžovatel i obviněný dovolávali. 13. Pokud byl poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je podle § 154 odst. 1 tr. ř. odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. 14. S rozhodnutím o úpadku insolvenční zákon spojuje řadu účinků, a to i vůči jiným řízením, jež se dotýkají majetkové podstaty dlužníka (§ 140 a násl. IZ). Účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 140a odst. 1 věta první IZ). V § 140b IZ je upraven zákaz vydání rozhodnutí následovně. Nejde-li o řízení uvedená v § 140a IZ, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 IZ); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. 15. Určité výkladové spory i problémy v aplikační praxi vyvolávalo zpočátku ustanovení § 140b IZ ohledně jeho aplikovatelnosti vůči úpadci při rozhodování jednak o nárocích poškozených na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení v trestním řízení a na ukládání majetkových sankcí takovým obviněným (nyní je stěžovatelem předestřen nový problém rozhodování o nárocích poškozených na náhradu nákladů řízení po pravomocném rozhodnutí ve věci samé). Ke zmíněné problematice je možno odkázat na odbornou literaturu – srov. především PÚRY, F. Některé souvislosti trestního a insolvenčního práva v aktuální rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Bulletin advokacie, 2019, č. 5, str. 49 a násl.; dále srov. též KRUPIČKA, J. Uspokojování pohledávek a majetkové dispozice při střetu insolvenčního a trestního řízení. Soudce, 2019, č. 5, s. 44 a násl.). Ustálily se již názory, že zásadně není možno poškozenému přiznat v adhezním řízení nárok na náhradu škody, ačkoliv byl řádně a včas podle trestního řádu uplatněn, pokud bylo předtím zahájeno insolvenční řízení ve věci obviněného, bylo rozhodnuto o jeho úpadku a účinky tohoto rozhodnutí v době rozhodování v trestní věci stále trvaly, pokud nebyl v trestním řízení zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka (obviněného) ve smyslu § 47 tr. ř. (věta za středníkem § 140b IZ). Z aplikační praxe je možno odkázat např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, nebo ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 4 Tz 37/2021, za stávající úpravy (po vložení § 140b IZ do insolvenčního zákona – viz níže) lze navázat i na starší judikaturu vztahující se k předchozímu zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, konkrétně jeho § 14 odst. 1 písm. c), zejména pak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 41/2002, uveřejněný pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr.16. Uvedené názory žádal stěžovatel uplatnit i na rozhodování o nákladech poškozeného spojených s účastí poškozeného v trestním řízení ve smyslu § 154 tr. ř., což předtím neakceptovaly soudy nižších stupňů v dané věci, neboť vycházely z toho, že postup podle uvedeného ustanovení je obligatorní a nebrání mu ani úprava obsažená v insolvenčním zákoně. 17. Obecně je k tomu možno uvést, že základním procesním předpisem pro postup soudů v trestním řízení je trestní řád, což platí také pro adhezní řízení, ve kterém soud rozhoduje o civilním nároku poškozeného na peněžité plnění z titulu odpovědnosti za škodu, nemajetkovou újmu, resp. bezdůvodné obohacení, způsobené mu trestným činem, jakož i o nákladech spojených s účastí poškozeného na takovém trestním řízení. Trestní řízení tak zde v tomto ohledu supluje řízení ve věcech občanskoprávních, rozhoduje se přitom podle norem civilního hmotného práva, nejčastěji podle občanského zákoníku, zákoníku práce nebo jiných právních předpisů (např. autorského zákona). Z této zvláštní povahy rozhodování o civilních nárocích poškozených v trestním řízení plynou též zvláštní konsekvence pro rozhodování v případech, kdy je obviněný coby povinný v úpadku a není schopen uspokojit pohledávky všech svých věřitelů. Proto je nezbytné zohlednit také speciální ustanovení jiných procesních předpisů stanovujících zvláštní režim pro takové specifické situace. Tímto speciálním předpisem ve vztahu k trestnímu řádu je v naznačených situacích insolvenční zákon, jak konstatoval při jiné příležitosti i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/16, publikovaném ve svazku 85 pod č. 105/2017 na str. 729 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 18. Po zahájení insolvenčního řízení se totiž aktivují zvláštní pravidla sledující zájem na efektivním uspořádání majetkových poměrů úpadce (přičemž je lhostejné, zda současně trestně stíhaného či nikoli) tak, aby pokud možno došlo k uspokojení všech věřitelů, a to alespoň zčásti, poměrně a rovnoměrně (při případném současném zohlednění zvláštních pravidel upřednostnění některých pohledávek z důležitých důvodů uznaných zákonodárcem), jak vyplývá z insolvenčního zákona. Aby k takovému efektivnímu uspořádání majetkových poměrů vůbec mohlo dojít, je třeba vypořádávat pohledávky k určitému datu a zakázat vytváření a přidávání stále nových pohledávek, které by měly být uspokojeny v insolvenčním řízení, v procesu vypořádávání majetkových poměrů úpadce. Proto zákonodárce novelizací provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. vložil do insolvenčního zákona mimo jiné i ustanovení § 140a a § 140b IZ, kterými znemožnil vytváření nových exekučních titulů v průběhu insolvenčního řízení vůči úpadci (jednak tím, že běžná civilní řízení se přerušují, jednak tím, že v řízení, které se nepřerušuje, jako např. trestní řízení, se zásadně zapovídá rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty). 19. Řešení dlužníkova úpadku ve zvláštním soudním řízení se zvláštními pravidly je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnění povinností ze strany úpadce postihnout standardními procesními prostředky. Jinak by při mnohosti dlužníkových závazků a nedostatku prostředků k jejich krytí byli použitím obvyklých právních prostředků někteří věřitelé vůči ostatním zvýhodněni, např. proto, že splatnost jejich pohledávek nastává dříve. Cílem řešení úpadku zvláštní právní úpravou je vyloučit preference věřitelů, pokud nejsou věcně odůvodněny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. Výsledkem takového zvláštního řízení je mnohostranné spravedlivé uspořádání, při němž lze vzít v úvahu i další aspekty, např. sociální aspekty ve vztahu k úpadci. Řešení úpadku proto nemůže být pouze dvoustrannou záležitostí a nemůže fungovat např. jako alternativa postupu při vymáhání pohledávek ve dvoustranných sporech (viz důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu). Z uvedeného je zřejmý úmysl zákonodárce upřednostnit insolvenční řízení jako prostředek generálního vyřešení vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli před individuálním uplatňováním pohledávek v nalézacím, příp. exekučním řízení. 20. Platí-li shora uvedené myšlenky pro rozhodnutí ve věci samé, tedy o samotném nároku (o jeho základu i výši), tím spíše to musí platit i pro rozhodování o navazujícím nároku na náhradu nákladů řízení spojených s uplatněním nároku. Takový nárok má totiž akcesorickou povahu a civilistickájudikatura jej proto důvodně považuje za příslušenství pohledávky, které sídlí její osud, jak bude rozvedeno níže. 21. V posuzované věci nedošlo k porušení ustanovení § 140b IZ při rozhodování o samotném uplatněnému nároku poškozených na náhradu škody způsobené trestným činem podle § 43 odst. 1, 3 tr. ř., neboť ani při rozhodnutí soudem prvního stupně, ani při rozhodnutí soudem druhého stupně ve věci samé (tj. v řízení o vině, trestu a nároku na náhradu škody) neprobíhalo insolvenční řízení ve věci obviněného. Ve věci samé v řízení o odvolání totiž rozhodoval Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 To 166/2018-1936, tehdy nebylo ještě insolvenční řízení ve věci obviněného ani zahájeno, natož aby bylo rozhodnuto o úpadku. Jak bylo uvedeno shora, k zahájení insolvenčního řízení ve věci obviněného došlo až dne 12. 6. 2019 a o úpadku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. KSBR 54 INS XY, jímž současně mimo jiné rozhodl o řešení úpadku oddlužením, ustanovil insolvenčního správce Insolvenční servis, v. o. s., a vyzval věřitele, aby nejpozději ve lhůtě 2 měsíců od zveřejnění usnesení přihlásili své pohledávky s tím, že k později přihlášeným pohledávkám nebude insolvenční soud přihlížet a nebudou v insolvenčním řízení uspokojovány. Okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku, k němuž došlo týž den (19. 6. 2019), tak měly nastat účinky mimo jiné též uvedené v § 140b IZ. Jen pro úplnost se uvádí, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2020, č. j. KSBR 54 INS XY, bylo mimo jiné rozhodnuto, že se schvaluje oddlužení obviněného T. H. plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. 22. Přes výše uvedené, že po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku platil obecný zákaz vyplývající z § 140b IZ rozhodnout o pohledávkách, které mají být uplatněny v insolvenčním řízení přihláškou, rozhodl Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 3. 9. 2019, č. j. 2 T 178/2017-2013, o povinnosti obviněného T. H. nahradit označeným poškozeným náklady řízení (viz výše), jakož i po něm Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 10. 2019, č. j. 8 To 365/2019-2036, o zamítnutí stížnosti obviněného proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně. Uvedená rozhodnutí přitom zjevně navazují na předchozí řízení ve věci samé, v němž bylo též rozhodováno o nárocích poškozených na náhradu škody. Podmínkou přiznání nároku na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění takového nároku na náhradu škody podle § 154 odst. 1 tr. ř. (dále též jen nárok na náhradu nákladů) je právě jeho alespoň zčásti úspěšné uplatnění, tj. soud musel předtím v řízení ve věci samé alespoň zčásti přiznat nárok na náhradu škody (resp. nemajetkové újmy či nárok na vydání bezdůvodného obohacení). I v tom lze spatřovat významnou provázanost a svým způsobem akcesoritu nároku na náhradu nákladů řízení, o němž se rozhoduje jen na návrh poškozeného, a to po právní moci rozsudku (§ 155 odst. 4 tr. ř.), kterým byl poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení (dále též jen majetkový nárok). 23. Dále je třeba upozornit na bohatou, ustálenou a publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu v insolvenčních věcech, kterou nezohlednil ani stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku a podle které se nárok na náhradu nákladů řízení považuje za příslušenství pohledávky (tj. majetkového nároku), jež sdílí její osud. Tak to konstatoval Nejvyšší soud v řadě svých publikovaných i nepublikovaných rozhodnutí – srov. zejména rozhodnutí pod č. 85/2015, č. 83/2016 či č. 43/2020 Sb. rozh. obč. Příslušenství pohledávky (jistiny) tvořené soudně přiznanou náhradou nákladů řízení zásadně sdílí (co do pořadí, v jakém se uspokojuje) osud pohledávky (jistiny), bez zřetele k tomu, že takové příslušenství mohlo vzniknout (vzniklo) až právní mocí soudní rozhodnutí, kterým byla přiznána náhrada nákladů řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 NSČR 54/2016). Zároveň platí, že před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (tj. před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení, neboť ten vzniká až s právní mocí takového rozhodnutí), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky; na příslušenstvípohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 IZ bez zřetele k tomu, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u nalézacího soudu, přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod č. 85/2015 Sb. rozh. tr.). To doplnil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 NSCR 110/2015, uveřejněném pod č. 83/2016 Sb. rozh. obč., podle nějž u pohledávky (jistiny), která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nelze považovat příslušenství pohledávky tvořené soudem přiznanou náhradou nákladů řízení za peněžitý závazek, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. c) IZ], ani za pohledávku vzniklou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení (§ 409 odst. 2 IZ), bez zřetele k tomu, že toto příslušenství vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) po schválení oddlužení. Uvedený přístup se nemění ani v případech přerušených civilních řízení v důsledku postupu podle § 140a odst. 1 IZ, v nichž dojde ke zpětvzetí žaloby a s tím spojeného rozhodnutí o zastavení řízení spojeného s akcesorickým výrokem o nákladech řízení – viz k tomu více v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4524/2017, uveřejněném pod č. 43/2020 Sb. rozh. obč. 24. I z důvodů zmíněné závislosti nároku na náhradu nákladů řízení na rozhodnutí o majetkovém nároku je možno vycházet ze shora uvedené judikatury týkající se rozhodnutí o nákladech řízení učiněného v občanskoprávním řízení i pro účely rozhodnutí o nákladech řízení poškozeného v trestním řízení ve smyslu § 154 tr. ř. Z této judikatury přitom jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí o nákladech má vždy akcesorickou povahu, že sdílí osud hlavní pohledávky (jistiny), tj. přiznaného nároku na náhradu škodu nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Zásadně je třeba takový nárok přihlásit spolu s hlavní pohledávkou (jistinou), přičemž tento nárok na náhradu nákladů řízení musí být v takovém okamžiku již pravomocně přiznán rozhodnutím soudu, neboť teprve tehdy vzniká (jde tak o konstitutivní rozhodnutí – stejně to platí pro civilní i trestní řízení). Právní moci takové rozhodnutí ovšem musí nabýt dříve, než věřitel nárok na náhradu nákladů řízení přihlásí do insolvenčního řízení, protože není možno vázat přihlášku na odkládací podmínku. V civilním řízení je snad jen poněkud rozdíl v tom směru, že o nákladech řízení se standardně rozhoduje spolu s rozhodnutím ve věci samé, naproti tomu v trestním řízení se tak činí až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé (v rámci tzv. postagendy), čímž se zvětšuje časový prostor, v němž může dojít k zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o úpadku (na samotnou podstatu nároku na náhradu nákladů řízení to ovšem vliv nemá). 25. Je tak třeba vycházet ze zmíněné judikatury Nejvyššího soudu týkající se rozhodnutí o nákladech řízení v občanskoprávním řízení, protože není zvláštního důvodu, aby tomu bylo v trestním řízení jinak. Také rozhodnutí o nákladech řízení spojených s účastí poškozeného v trestním řízení podle § 154 odst. 1 tr. ř. je tedy rozhodnutím o příslušenství pohledávky (jistiny), o níž bylo předtím rozhodnuto ve věci samé. Osud příslušenství musí v insolvenčním řízení sdílet osud jistiny, zároveň není možno ani s odkládací podmínkou přihlásit do insolvenčního řízení ještě pravomocně nepřiznaný nárok na náhradu řízení. Tímto rozhodnutím přitom není řešeno možné přiznání nákladů řízení podle § 154 odst. 2 a 3 tr. ř. 26. Upozornit je třeba též na to, že na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 IZ bez zřetele k tomu, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u soudu prvního stupně, přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení. 27. Zároveň by měl platit i zákaz učinit rozhodnutí, které založí pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení, v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Je totiž nutné respektovat ustanovení § 140b IZ, neboť insolvenční zákon je lex specialis k trestnímu řádu. Okresní soud v Břeclavi tuto uzávěru obsaženou v insolvenčním zákoně nerespektoval, nezohlednil ji ani stížnostní soud, tedyKrajský soud v Brně. Přitom je zřejmé, že soudy svým postupem založily (konstituovaly) peněžitou pohledávku, která by jinak spolu s pohledávkou hlavní (jistinou) měla být uplatněna v insolvenčním řízení přihláškou. Pokud však takové rozhodnutí nenabylo právní moci dříve, než uplynula lhůta pro podání přihlášek (zde dokonce ani nebylo vydáno), není možno nárok na náhradu nákladů řízení uplatnit. Také ohledně nároku na náhradu nákladů by mělo platit, že jako příslušenství sdílí osud s jistinou (majetkovým nárokem poškozeného), tedy se na něj vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 IZ pro případ řešení úpadku oddlužením (jako tomu je v případě obviněného T. H.), tedy splní-li dlužník řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a zároveň dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. 28. Z uvedeného vyplývá, že Okresní soud v Břeclavi a Krajský soud v Brně svými rozhodnutími o povinnosti obviněného T. H. nahradit náklady řízení spojené s účastí poškozeného v trestním řízení podle § 154 odst. 1 tr. ř. porušily zákon v ustanovení § 140b IZ, pokud nerespektovaly z něj plynoucí zákaz učinit rozhodnutí o pohledávce týkající se majetkové podstaty, která měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou. Po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku je totiž takové rozhodnutí nepřípustné. Soudy tak budou muset s takovým rozhodováním o nárocích poškozených na náhradu nákladů řízení spojených s jejich účastí v trestním řízení vyčkat, dokud uvedené účinky rozhodnutí o úpadku obviněného nepominou, přičemž navíc budou muset poté zkoumat, zda nebyly splněny podmínky osvobození podle § 414 odst. 1 IZ, tedy zda obviněný nebyl v insolvenčním řízení od takové pohledávky, která jako příslušenství sdílí osud jistiny (tj. majetkového nároku na náhradu škody), osvobozen. IV. Závěrečné shrnutí 29. Nejvyšší soud proto na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, č. j. 8 To 365/2019-2036, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného T. H. proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 9. 2019, č. j. 2 T 178/2017-2013, jakož i jeho výroky pod body I. a III., kterými byla podle § 154 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným náklady potřebné k účelnému uplatnění jejich nároku na náhradu škody, byl v ustanoveních § 148 odst. 1, § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 tr. ř. ve spojení s § 140b IZ porušen zákon v neprospěch obviněného T. H. 30. Nejvyšší soud z uvedeného důvodu podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i usnesení soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a III. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 31. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 32. Okresní soud v Břeclavi je při dalším rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího soudu uvedeným v tomto rozsudku (§ 270 odst. 4 tr. ř.). Zároveň je třeba upozornit, že bylo konstatováno porušení zákona v neprospěch obviněného, a proto v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 273 tr. ř.), a to ani kdyby byly zjištěny nové skutečnosti jinak odůvodňující navýšení nároků poškozených. Bude na soudu prvního stupně, aby se věcí znovu zabýval a zvolil správný právní postup, jak byl nastíněn shora. 33. Za splnění podmínek § 274 odst. 3 písm. a), odst. 5 tr. ř. (a to ve znění zákona č. 418/2021 Sb., účinného od 8. 12. 2021) rozhodoval Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.

decision_131.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2015, sp. zn. 29 Cdo 2344/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2344.2015.1 Číslo: 105/2016 Právní věta: Převod vlastnického práva ke směnce na řad se od 1. 1. 2014 řídí (mimo jiné) zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; skutečnost, že směnka byla vystavena před tímto datem, není významná. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.10.2015 Spisová značka: 29 Cdo 2344/2015 Číslo rozhodnutí: 105 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Právní nástupnictví, Směnky Předpisy: čl. I § 11 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb. § 1103 předpisu č. 89/2012Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 4 Cmo 267/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 4 Cmo 266/2014-483, potvrdil usnesení ze dne 20. 6. 2014, č. j. 22 Cm 75/2008-469, jímž Krajský soud v Brně s odkazem na ustanovení § 107 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl, že na místo žalobce (D. H. B. V.) do řízení vstupuje společnost P. TRADE, s. r. o. (dále jen „společnost“). Dovolání žalovaných proti shora označenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 284/2015, odmítl. 2. Dále V r c h n í s o u d v Olomouci usnesením ze dne 14. 10. 2014, č. j. 4 Cmo 267/2014-486, k odvolání žalovaných potvrdil usnesení ze dne 10. 7. 2014, č. j. 22 Cm 75/2008-472, jímž K r a j s k ý s o u d v Brně vyhověl návrhu žalobkyně (společnosti; po změně názvu – P. T. I. E. A. s. r. o.), aby na její místo vstoupila společnost Šestý uzavřený investiční fond, a. s., se sídlem v P. (dále jen „ fond“). 3. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 107a o. s. ř. − zdůraznil, že dne 19. 6. 2014 se do budovysoudu prvního stupně dostavil advokát Mgr. J. P. v substituci advokáta Mgr. M. L., zástupce společnosti, na základě plné moci ze dne 2. 1. 2014 a současně zástupce fondu na základě plné moci ze dne 30. 10. 2012, který vyznačil na originále směnky indosament a směnku vrátil do úschovy soudu. 4. Na základě shora uvedeného následně dospěl k závěru, podle něhož, byla-li směnka v rukou advokáta zastupujícího indosanta i indosatáře a následně tímto advokátem vrácena do úschovy soudu, byl naplněn požadavek zákona na faktické převzetí indosované směnky novým majitelem. Ostatně samotná skutečnost, že fond „sdělil soudu výslovný souhlas vstoupit do řízení o zaplacení směnečné pohledávky na místo žalobkyně za situace, kdy k indosaci směnky dochází v průběhu směnečného řízení a indosament se vyznačuje na originálu směnky, která se nachází v úschově soudu, by byla dostačující pro závěr o převzetí směnky indosatářem“. 5. Byť odvolací soud připustil, že soud prvního stupně o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. rozhodl dříve, než usnesení „o vstupu společnosti“ do řízení (rozuměj usnesení podle ustanovení § 107 o. s. ř.) nabylo právní moci, zároveň akcentoval, že toto procesní pochybení „je již zhojeno a nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně“. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že odporuje závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 64/2007“), jelikož soud prvního stupně rozhodl „o změně v osobě žalobkyně“ v procesní situaci, kdy společnost jistě neměla postavení žalobce. Současně zdůrazňují, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda „k tradici směnky postačí, když jedna a tatáž osoba vyzvedne směnku ze soudní úschovy, vyhotoví na směnku indosament a navrátí tuto směnku opět do úschovy soudu jako zástupce téže osoby, pokud tato osoba je zmocněna k zastupování v témže řízení nejen od převodce směnky, ale i od nabyvatele směnky“. 7.Podle dovolatelů „je k převodu směnky prostřednictvím indosace nezbytné nejen směnku opatřit indosamentem, ale taktéž směnku předat, když předání směnky musí být uskutečněno mezi převodcem a nabyvatelem s úmyslem směnku na nabyvatele převést“. V této souvislosti poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1285/2006 (jde o usnesení ze dne 14. 12. 2006) a v něm obsažený právní názor, podle něhož, „je-li podmínkou převodu směnky na řad vedle rubopisu její předání nabyvateli, není možno dovozovat předání směnky rubopisem učiněné ve prospěch další osoby jejím vrácením do úschovy soudu po provedení rubopisu. Směnka nebyla třetí osobě předána (tradována), když došlo k jejímu rubopisu a vrácení do úschovy soudu, aniž by se směnka fakticky dostala do rukou této třetí osoby“. 8. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a návrh žalobkyně, aby na její místo vstoupil fond, zamítl. III. Přípustnost dovolání 9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 10.Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že dovolání žalovaných není podle ustanovení § 237 o. s. ř.přípustné k řešení otázky, zda soud prvního stupně mohl rozhodnout o vstupu fondu do řízení na místo společnosti dříve, než nabylo právní moci usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve smyslu ustanovení § 107 o. s. ř. o tom, že se společností jako s univerzální nástupkyní původní žalobkyně (D. H. B. V.) bude v řízení pokračovat. 11. Již v usnesení ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 192/2004, totiž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, vydal-li soud prvního stupně k návrhu univerzálního sukcesora rozhodnutí podle ustanovení § 107a o. s. ř., aniž vyčkal právní moci rozhodnutí, jímž ve smyslu ustanovení § 107 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude s univerzálním sukcesorem pokračováno, jde o vadu řízení, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když rozhodnutím o tom, s kým bude v řízení pokračováno (§ 107 o. s. ř.), byl pouze v rovině procesní „potvrzen“ stav, který zde podle hmotného práva nastal již dříve. 12. Jinými slovy, nabylo-li usnesení podle ustanovení § 107 o. s. ř. právní moci dříve, než odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně vyhověl návrhu procesního nástupce na vstup nabyvatele práva do řízení na jeho místo (§ 107a o. s. ř.), je samotná skutečnost, že návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř. byl podán před právní moci rozhodnutí podle ustanovení § 107 o. s. ř., z hlediska správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nevýznamná. 13. Promítnuto do poměrů dané věci, nabylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2014, č. j. 22 Cm 75/2008-469 (vydané podle ustanovení § 107 o. s. ř.) právní moci dne 8. 10. 2014, tj. dříve, než odvolací soud rozhodl o návrhu univerzálního sukcesora podle ustanovení § 107a o. s. ř., nejsou dovolateli namítané časové souvislosti z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu relevantní. 14. Dovolateli namítaný rozpor s R 64/2007, které se týkalo (na rozdíl od projednávané věci) opakované singulární sukcese, přitom zcela zjevně není dán. 15.Dovolání žalovaných je však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky hmotně právních předpokladů pro převod směnky na řad, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězené. IV. Důvodnost dovolání 16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 17. Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3). 18. Jelikož směnku společnost rubopisovala na fond dne 19. 6. 2014 (srov. úřední záznam č. l. 461), je vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pro posouzení podmínek pro převod směnky (vedle ustanovení čl. I. § 11 směnečného zákona)rozhodný výklad ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. 19. Podle ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání. O náležitostech rubopisu a jeho přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění prokazuje, platí ustanovení právního předpisu upravujícího směnky; převodce cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru, jen je-li k tomu zvlášť zavázán. 20.Podle ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem). 21. Jelikož o rubopisu směnky na řad fondu nebylo mezi účastníky řízení pochyb (k tomu ostatně srov. úřední záznam na č. l. 461, jakož i fotokopii směnky opatřenou rubopisem společnosti na č. l. 464-5), zbývá posoudit, zda došlo k předání směnky, když právě s okamžikem předání spojuje ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. převod cenného papíru na řad. 22.V tomto směru vyšel odvolací soud ve skutkové rovině ze „zjištění“, podle něhož rubopis na směnce za společnost učinil na základě pověření jejího zástupce (Mgr. M. L.) Mgr. J. P., který následně směnku vrátil do úschovy soudu, přičemž Mgr. M. L. byl současně zástupcem fondu, který se vstupem do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. vyslovil souhlas. Za stavu, kdy z obsahu spisu (srov. plné moci na č. l. 448, 450 a 462-3) plyne souhlas společnosti i fondu, aby si Mgr. M. L. ustanovil dalšího zástupce, je nepochybné, že dostala-li se směnka do rukou zástupce společnosti a fondu (respektive do rukou dalšího zástupce), byla směnka fondu předána; skutečnost, že dosavadního i nového majitele směnky zastupovala tatáž fyzická osoba, na výše uvedeném nic nemění. 23.Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1310.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2015, sp. zn. 29 Cdo 2451/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2451.2013.1 Číslo: 12/2017 Právní věta: Po nabytí účinnosti reorganizačního plánu nelze měnit jeho obsah ani důsledky plynoucí ze zařazení věřitelů do jednotlivých skupin. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.10.2015 Spisová značka: 29 Cdo 2451/2013 Číslo rozhodnutí: 12 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Reorganizace, Zánik závazku Předpisy: § 195 IZ ve znění do 31.12.2013 § 337 odst. 1 IZ ve znění do 31.12.2013 § 337 odst. 2 písm. c) IZ ve znění do 31.12.2013 § 337 odst. 3 IZ ve znění do 31.12.2013 § 337 odst. 4 IZ ve znění do 31.12.2013 § 337 odst. 5 IZ ve znění do 31.12.2013 § 337 odst. 6 IZ ve znění do 31.12.2013 § 340 odst. 1 písm. a) IZ ve znění do 31.12.2013 § 340 odst. 1 písm. b) IZ ve znění do 31.12.2013 § 340 odst. 1 písm. g) IZ ve znění do 31.12.2013 § 344 odst. 1 IZ ve znění do 31.12.2013 § 348 odst. 1 písm. e) IZ ve znění do 31.12.2013 § 350 odst. 1 IZ ve znění do 31.12.2013 § 352 odst. 1 IZ ve znění do 31.12.2013 § 356 odst. 1 IZ ve znění do 31.12.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 5 Cmo 445/2012. I.Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, č. j. 25 Cm 172/2009-90, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, jíž se žalobce (M. – R., spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (F. – ŽSO spol. s r.o.) zaplacení částky 1 234 151,56 Kč se specifikovaným příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: [1] Dne 16. 4. 2009 bylo u Krajského soudu v Brně zahájeno insolvenční řízení týkající se majetku žalovaného (jako dlužníka). [2] Usnesením ze dne 27. 4. 2009, č. j. KSBR 32 INS 2062/2009-A-18, Krajský soud v Brně vyhlásil moratorium, které bylo účinné od 27. 4. do 27. 7. 2009. [3] Na základě objednávek žalovaného žalobce dodal žalovanému v období od 1. do 29. 7. 2009 litinový a ocelový odpad, když za jednotlivé dodávky žalovanému vyúčtoval v 11 fakturách celkem částku 1 392 666 Kč. Na fakturu ze dne 2. 7. 2009 žalovaný částečně co do výše 93 559,10 Kč plnil. Celkem tedy žalobce požadoval k úhradě 1 299 106,90 Kč. Pohledávka vyúčtovaná fakturou ze dne 5. 8. 2009 ve výši 61 166 Kč vznikla po zániku moratoria. [4] Usnesením ze dne 5. 8. 2009, č. j. KSBR 40 (32) INS 2062/2009-A-44, Krajský soud v Brně zjistil úpadek žalovaného. [5] Žalobce žalobou uplatněné pohledávky v celkové výši 1 299 106,90 Kč řádně a včas přihlásil (dle svého tvrzení z opatrnosti) do insolvenčního řízení. Pohledávky byly na přezkumném jednání zjištěny a následně i zařazeny do reorganizačního plánu jako běžné pohledávky. [6] Usnesením ze dne 10. 9. 2009, č. j. KSBR 40 (32) INS 2062/2009-B-15, Krajský soud v Brně povolil reorganizaci dlužníka. [7] Žalobce dopisy z 20. 8. a 22. 10. 2009 uplatnil žalované pohledávky vůči JUDr. J. B., tehdejší insolvenční správkyni žalovaného. Ta reagovala ve svých dopisech ze dne 12. 9. a 30. 10. 2009 tak, že dle jejího názoru v daném případě nejde o pohledávky za majetkovou podstatou. [8] Žalobce své pohledávky uplatnil žalobou ze dne 4. 12. 2009 (došlou soudu prvního stupně 7. 12. 2009) původně vůči insolvenční správkyni žalovaného. [9] Usnesením ze dne 26. 4. 2010, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-138, Krajský soud v Brně schválil dlužníkem sestavený reorganizační plán, podle něhož se předmětem reorganizace staly i pohledávky žalobce. Měly být uspokojeny do výše 5 % z každé fakturované částky. [10] Žalobce navrhl dne 7. 11. 2011 změnu v osobě žalovaného tak, aby na místo insolvenčního správce bylo v řízení pokračováno s dlužníkem F. – ŽSO spol. s r. o. Soud prvního stupně změnu připustil usnesením ze dne 24. 11. 2011, č. j. 25 Cm 172/2009-60, jež nabylo právní moci dne 23. 12. 2011. [11] Usnesením ze dne 31. 8. 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-244, vzal Krajský soud v Brně na vědomí splnění reorganizačního plánu a rozhodl o ukončení reorganizace s účinky k 31. 8. 2012.[12] Vzhledem k tomu, že žalobce byl v rámci reorganizace uspokojen do výše 5 % z každé jednotlivé fakturované částky (celkem do výše 64 955,34 Kč), vzal žalobu částečně zpět a trval dále na zaplacení částky 1 234 151,56 Kč. Soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení usnesením vyhlášeným na jednání konaném dne 19. 9. 2012 zastavil (č. l. 71). 3. Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že jedinou spornou skutečností bylo posouzení povahy žalobou uplatněných pohledávek, tedy zda se jedná o pohledávky za majetkovou podstatou z úvěrového financování ve smyslu ustanovení § 41 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 4. Dospěl přitom k závěru, že vzhledem k tomu, že šlo o jednorázové dodávky ocelového a litinového odpadu, nejednalo se o plnění ze smluv, které by trvaly alespoň po dobu 3 měsíců ke dni vyhlášení moratoria (§ 122 odst. 2 insolvenčního zákona), a nešlo tak o pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona. 5. Dále soud prvního stupně posuzoval, zda nešlo o pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona, tedy o pohledávky z úvěrového financování. K tomu se zabýval zejména otázkou, zda litinový a ocelový odpad je surovinou ve smyslu ustanovení § 41 insolvenčního zákona. Odmítl argumentaci žalobce, založenou na tom, že dodávky litinového a ocelového odpadu jsou primární surovinou pro převažující podnikatelskou činnost žalovaného a že bez těchto dodávek by tato nemohla být provozována. Měl naopak za to, že pojem suroviny dle ustanovení § 41 insolvenčního zákona má jiný obsahový význam, a to takový, že pod pojmem surovina je nutné rozumět nezpracovanou materii v původním přírodním stavu i tvaru z prostředí živé či neživé přírody, ze které se následně vyhotoví polotovar a poté výrobek (potud vyšel z definice surovina na http://cs.wikipedia.org/wiki/surovina). V projednávané věci měl tedy soud prvního stupně žalobcem dodaný odpad za druhotnou surovinu, resp. sekundární produkt. Z tohoto důvodu neměl žalované pohledávky ani za pohledávky za majetkovou podstatou dle ustanovení § 168 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona. 6. K výše zmíněné jediné pohledávce vzniklé po moratoriu (tedy po 27. 7. 2009) pak dodal, že nemohlo jít v žádném případě o pohledávku za majetkovou podstatou. 7. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalované pohledávky bylo nutné přihlásit do insolvenčního řízení (§ 109 insolvenčního zákona), což také žalobce učinil. Vzhledem k úspěšnému splnění reorganizačního plánu (podle něhož mělo být na každou pohledávku uhrazeno 5 %) došlo k zániku zbylé neuspokojené části žalovaných pohledávek v souladu s ustanovením § 356 odst. 1 insolvenčního zákona. 8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č. j. 5 Cmo 445/2012-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 9. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobcem dodaný litinový a ocelový odpad je surovinou ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 insolvenčního zákona, když za rozhodující hledisko považoval skutečnost, že dodávky tohoto odpadu jsou primární surovinou nutnou pro zajištění většinové podnikatelské činnosti žalovaného (slévárenské činnosti), bez níž by provozována být nemohla. Dospěl proto k závěru, že žalované pohledávky jsou pohledávkami z úvěrového financování a tedy pohledávkami za majetkovou podstatou dle ustanovení § 168 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona. 10. Žalobce proto podle odvolacího soudu postupoval správně, když podal žalobu vůči insolvenčnímu správci (§ 203 insolvenčního zákona). Z uvedeného však podle odvolacího soudu zároveň vyplývá, ženásledně připuštěná změna účastníků na straně žalovaného „nebyla správná“, a tudíž že žalovaný (dlužník F. – ŽSO spol. s r. o.) není ve věci pasivně legitimován. 11. Za další důvod pro zamítnutí žaloby považoval odvolací soud skutečnost, že se žalobce přihlásil s pohledávkami, o nichž od počátku tvrdil, že jsou pohledávkami za majetkovou podstatou, v rámci reorganizace jako obyčejný věřitel, nezúčastnil se jednání, jehož předmětem bylo projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí. Nehlasoval tudíž proti přijetí reorganizačního plánu, v němž byl zařazen jako obyčejný věřitel, nepodal (a ani nemohl) proti reorganizačnímu plánu odvolání, a v důsledku toho jeho pohledávky v rozsahu, v němž nebyl v reorganizaci uspokojen, zanikly (§ 356 odst. 1 insolvenčního zákona). II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě bude vyhověno. 13. Konkrétně dovolatel formuluje tyto otázky: [1] Zda se mění povaha pohledávky z pohledávky za majetkovou podstatou na pohledávku „běžnou“ tím, že tato pohledávka byla z procesní opatrnosti vedle uplatnění pořadem práva přihlášena do insolvenčního řízení? [2] Zda zaniká pohledávka za majetkovou podstatou, která byla v insolvenčním řízení pořadem práva uplatněna, ale reorganizační plán s ní nepočítal, když ji považoval toliko za „běžnou“ pohledávku s tím, že je z procesní opatrnosti přihlášena zároveň jako běžná pohledávka, a následně je reorganizační plán splněn? [3] Jaký je vztah § 203 a § 330, resp. § 353 odst. 1 insolvenčního zákona? Musí být pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky jim postavené na roveň uplatněny vůči insolvenčnímu správci či se uplatňují vůči osobě s dispozičními oprávněními? [4] Pokud je pořadem práva uplatněna pohledávka vůči insolvenčnímu správci a v průběhu řízení před soudem prvního stupně dojde ke splnění reorganizačního plánu a tím i ke skončení insolvenčního řízení, je možné i nadále uplatňovat pohledávku vůči insolvenčnímu správci nebo se tato pohledávka uplatňuje proti samotnému dlužníku? 14. K jednotlivým otázkám předestřeným v dovolání uplatňuje dovolatel tuto argumentaci: K otázce ad 1/. Dovolatel nesouhlasí s tím, že pochybil, když přihlásil své pohledávky za majetkovou podstatou jako obyčejný věřitel. Míní, že charakter pohledávky je dán její právní povahou a nikoli způsobem jejího uplatnění. Jestliže insolvenční zákon nějakou pohledávku definuje jako pohledávku za majetkovou podstatou, tato povaha jí zůstává i tehdy, pokud je z opatrnosti uplatněna přihláškou. Přitom upozorňuje na to, že současně pohledávku uplatnil i žalobou vůči insolvenčnímu správci v souladu s insolvenčním zákonem. K tomu doplňuje, že přihlášená pohledávka (která nebyla běžnou pohledávkou), měla být insolvenčním správcem i dlužníkem popřena. Výtka odvolacího soudu, že dovolatel se neúčastnil jednání o schválení reorganizačního plánu a nehlasoval proti němu, je podle dovolatele „nepatřičná“. Reorganizační plán totiž garantoval 100%uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a dovolatel i přes zahrnutí jeho pohledávek mezi obecné věřitele měl za to, že tyto pohledávky budou uspokojeny v plné výši. K otázce ad 2/. Dovolatel zdůrazňuje, že charakter pohledávky není dán formou jejího uplatnění, ale její fakticitou. Proto podle dovolatele nemohlo dojít k zániku jeho pohledávek, když reorganizační plán (čl. XIII) stanovil, že pohledávky z úvěrového financování ani po splnění reorganizačního plánu nezaniknou. K otázce ad 3/ a 4/. 15. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný (dlužník) není pasivně legitimován. Má za to, že schválením reorganizačního plánu přechází dispoziční oprávnění na dlužníka, který se tak i stává osobou pasivně legitimovanou v řízení o pohledávce za majetkovou podstatou (§ 303 a § 353 insolvenčního zákona). Kdyby tomu tak nebylo, nastala by podle dovolatele absurdní situace, kdy by žalobce musel žalovat insolvenčního správce, který však v daném okamžiku nedisponuje s majetkovou podstatou a nemůže tak za dlužníka cokoliv plnit. Poukazuje i na ustanovení § 154 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně již insolvenční soud vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu a v době rozhodnutí soudu odvolacího byl insolvenční správce již zproštěn své funkce. III. Přípustnost dovolání 16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 17. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek, které nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. Jde o otázky formulované dovolatelem pod body 2), 3) a 4). Naopak otázka 1) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím zodpovězení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž posuzoval situaci, kdy věřitel přihlásil do insolvenčního řízení jako nepřednostní pohledávku, kterou zároveň uplatnil pořadem práva vůči insolvenčnímu správci, jen ve vztahu k účinkům, které vyvolalo splnění reorganizačního plánu. Nikoliv tedy obecně důsledky plynoucí z toho, že pohledávka za majetkovou podstatou byla uplatněna přihláškou pohledávky jako pohledávka nepřednostní. IV. Důvodnost dovolání 18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. 19. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 21. Pro danou věc jsou rozhodná níže označená ustanovení insolvenčního zákona v jeho zněníúčinném do 31. 12. 2013. 22. K výkladu ustanovení § 356 odst. 1 insolvenčního zákona [otázka ad 2)]. 23. Podle skutkových závěrů soudů obou stupňů žalobce pohledávku, jejíhož zaplacení se v tomto řízení domáhá, zároveň přihlásil jako nezajištěnou nepřednostní pohledávku do insolvenčního řízení, v němž byla takto v plném rozsahu zjištěna. V souladu s tím byla pohledávka zařazena do reorganizačního plánu mezi „obecné“ pohledávky a uspokojena měla být částkou odpovídající 5 % přihlášené pohledávky. 24. Věřitelé jsou v reorganizaci rozdělení do skupin, přičemž toto rozdělení má význam jak pro hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu (věřitelé hlasují „ve skupinách“) [§ 344 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona], tak i pro určení rozsahu uspokojení pohledávek (§ 337 odst. 1 insolvenčního zákona). Rozdělení věřitelů do skupin, s určením, jak bude nakládáno s pohledávkami věřitelů v jednotlivých skupinách, určení způsobu reorganizace a údaj o tom, zda a jaké závazky vůči věřitelům bude mít dlužník po skončení reorganizace, patří mezi základní náležitosti reorganizačního plánu (§ 340 odst. 1 písm. a/, b/ a g/ insolvenčního zákona). Odůvodněnost a vhodnost rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin podléhá přezkumu insolvenčního soudu jak z úřední povinnosti, tak i k námitce dotčeného věřitele (§ 337 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona). Nesouhlasí-li věřitel s reorganizačním plánem, který byl přijat, přestože věřitel hlasoval pro jeho odmítnutí, má možnost napadnout rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu odvoláním (§ 350 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom je zapotřebí zdůraznit, že předpokladem schválení reorganizačního plánu je i to, že pohledávky za majetkovou podstatou byly (ke dni rozhodování o schválení reorganizačního plánu) uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, ledaže bylo mezi dlužníkem a příslušným věřitelem dohodnuto jinak (§ 348 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona). 25. Samostatnou skupinu věřitelů tvoří v reorganizaci věřitelé, jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny. Těmi jsou pohledávky, jejichž výši, splatnost ani další jejich vlastnosti a práva s nimi spojená reorganizační plán nemění, nebo pohledávky, o kterých věřitel písemně uznal, že nejsou reorganizačním plánem dotčeny (§ 337 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 insolvenčního zákona), a dále pohledávky uvedené v ustanovení § 337 odst. 4 insolvenčního zákona. Podle ustanovení § 356 odst. 1 insolvenčního zákona pak platí, že není-li tímto zákonem nebo reorganizačním plánem stanoveno jinak, zanikají účinností tohoto plánu (k tomu srov. § 352 odst. 1 insolvenčního zákona) práva všech věřitelů vůči dlužníku, přičemž za věřitele dlužníka se považují osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanových, včetně rozsahu jejich práv. 26. Promítneme-li výše uvedená zákonná východiska do poměrů projednávané věci, nelze než přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla nabytím účinnosti reorganizačního plánu (§ 356 odst. 1 insolvenčního zákona). Dlužníku naopak vznikla povinnost uhradit dovolateli částku odpovídající 5% přihlášené pohledávky, kterou následně dlužník i splnil. 27. Schválený reorganizační plán je podstatou reorganizace. Určuje, které pohledávky a v jakém rozsahu budou reorganizací dotčeny. Reorganizační plán je pro dlužníka i jeho věřitele závazný a po jeho schválení (a splnění) již nelze obsah reorganizačního plánu měnit či důsledky z něj pro věřitele plynoucí obcházet (srov. § 352 odst. 2 insolvenčního zákona). Jestliže dovolatel nesouhlasil s tím, že reorganizační plán (dlužno však poznamenat, že v souladu s obsahem jeho přihlášky do insolvenčního řízení) zařadil dovolatelovu pohledávku do skupiny „běžných“ věřitelů, bylo na něm, aby proti tomu brojil. Měl možnost zpochybnit zařazení pohledávky do této skupiny, hlasovat proti přijetí reorganizačního plánu a domoci se přezkoumání splnění podmínek pro schválení reorganizačního plánu (včetně podmínky dle ustanovení § 348 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona) mohl i v odvolacím řízení. Nic z toho však dovolatel neučinil.28. Namítá-li dovolatel, že neměl důvod účastnit se jednání o schválení reorganizačního plánu a hlasovat proti jeho přijetí, když měl za to, že reorganizační plán garantoval plné uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou, pak přehlíží důsledky plynoucí z toho, že jeho pohledávka byla v reorganizačním plánu výslovně zařazena mezi běžné pohledávky. K tomu srov. především dikci ustanovení § 356 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož se za věřitele dlužníka považují osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, včetně rozsahu jejich práv. 29. Jak shora dovozeno, obsah reorganizačního plánu je pro dlužníka a věřitele závazný a nelze připustit jeho dodatečné zpochybňování. Nelze též přehlédnout důsledky, které by plynuly z dovolatelem prosazovaného výkladu. Připuštění možnosti dodatečného zpochybnění zařazení věřitelů do jednotlivých skupin věřitelů by vedlo k tomu, že by věřitelé po nabytí účinnosti reorganizačního plánu vznášeli vůči dlužníku nové požadavky. Závěr, že měli být zařazeni do jiné skupiny věřitelů, event. že jejich pohledávka neměla být dotčena reorganizací (§ 337 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona), by pak mohl vést až k tomu, že dlužník nebude schopen splnit přijatý reorganizační plán. Takto nově se objevivší nároky by totiž mohly překročit možnosti dlužníka, s nimiž počítal předkladatel reorganizačního plánu. Dalším důsledkem dovolatelem prosazovaného výkladu by bylo zkreslení výsledků hlasování o přijetí reorganizačního plánu. Až po jeho schválení insolvenčním soudem by se totiž dodatečně ukázalo, že někteří věřitelé hlasovali o přijetí reorganizačního plánu v rámci určité skupiny věřitelů, ač správně jejich pohledávka patřila do skupiny jiné (a měla by být uspokojena podle podmínek určených reorganizačním plánem pro tuto jinou skupinu věřitelů). 30. Zcela nedůvodná je pak výhrada dovolatele, podle níž měli insolvenční správce a dlužník pohledávku dovolatele popřít, když nešlo „o běžnou pohledávku“. Jelikož si dovolatel pohledávku přihlásil jako nepřednostní, neměli dlužník ani insolvenční správce důvod „popírat“ pořadí pohledávky. Důvod popřít pořadí pohledávky je dán tehdy, jestliže má podle popírajícího pohledávka méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce (§ 195 insolvenčního zákona), což zjevně nebyl případ dovolatelem uplatněné pohledávky. 31. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Prověřovat za dané situace, zda obstojí i závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace [otázky ad 3) a 4)], shledává Nejvyšší soud nadbytečným (o nedůvodnosti žaloby svědčí již závěr o zániku uplatněné pohledávky nabytím účinnosti reorganizačního plánu).

decision_1311.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.5054.2014.1 Číslo: 84/2016 Právní věta: Okolnost, zda u zaměstnavatele působí odborová organizace a její orgán, jehož členem je (byl v průběhu doby jednoho roku před výpovědí) zaměstnanec, kterému byla zaměstnavatelem dána výpověď z pracovního poměru, a zda tedy zaměstnavatel byl povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas k výpovědi, je třeba zjišťovat ke dni doručení výpovědi zaměstnanci; k tomuto dni je třeba zkoumat i splnění podmínky působení odborové organizace u zaměstnavatele spočívající v tom, aby alespoň tři její členové byli u zaměstnavatele v pracovním poměru. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 26.10.2015 Spisová značka: 21 Cdo 5054/2014 Číslo rozhodnutí: 84 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odbory, Skončení pracovního poměru Předpisy: § 286 odst. 2 § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2012 § 61 odst. 1 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Co 232/2014, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 19 C 98/2012, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Dopisem ze dne 20. 2. 2012 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „na základě vydaných TP ze dne 25. 3. 2008 platných od 1. 10. 2008“ byly provedeny organizační změny, v jejichž důsledku došlo dnem 30. 9. 2008 ke zrušení pracovního místa žalobkyně. 2. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 30. 6. 2012 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je od 3. 1. 1994 „civilní“ zaměstnankyní žalované s pracovním zařazením účetní u Vojenskéhoútvaru 5008 v K., že v návaznosti na organizační změny provedené na základě „TP č. 530240, č. j. V6-5/2008/M-1203“ ze dne 25. 3. 2008 jí dala žalovaná výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce již dne 2. 8. 2008, že po určení neplatnosti této výpovědi rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010 jí žalovaná dala dne 11. 11. 2009 ze stejného důvodu další výpověď, která byla určena neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 6. 2011 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, že v případě třetí výpovědi ze dne 20. 2. 2012 si žalovaná předem vyžádala souhlas odborové organizace, členkou jejíhož orgánu je žalobkyně, s výpovědí a že odborová organizace odmítla souhlas udělit s odkazem na zjevnou účelovost opakovaných výpovědí, které jsou vedeny snahou poškodit žalobkyni a zároveň „decimovat“ odborovou organizaci. Uvádí, že provedené organizační změny jsou změnami pouze formálními, neboť její pracovní místo zůstalo „v plné míře“ zachováno a pouze je převzal jiný pracovník (voják z povolání), že žalovaná „zneužila“ organizační změny k oslabení odborové organizace, jejíž činnost jí byla „značně na obtíž“ vzhledem k soustavnému dohledu nad dodržováním předpisů a hájení zájmů zaměstnanců, že žalovaná neprojednala „plánované propuštění“ s odborovou organizací a projednání „zúžila“ na pouhou písemnou výzvu ke sdělení stanoviska a že vzhledem k odmítnutí odborové organizace dát souhlas s podanou výpovědí je tato výpověď neplatná, neboť „na straně žalované neexistují zvláštní důvody, pro něž by nebylo možné po ní požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala“. 3. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 19 C 98/2012-74, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalované od roku 1994 jako účetní u Vojenského útvaru 5008 K. (dále též „VÚ 5008 K.“), že její náplní práce bylo provádění účetních operací, zpracovávání účetních dokladů, účetních knih a ostatních účetních písemností pro automatizované zpracování, že s účinností k 1. 10. 2008 rozhodla žalovaná o reorganizaci VÚ 5008 K., v rámci níž bylo zrušeno místo pracovníka logistiky (účetní) určené pro „civilního“ zaměstnance a zastávané žalobkyní a nově v pracovišti logistické informační služby zřízeno místo specialisty určené pro vojáka z povolání, jehož náplní práce bylo kromě účetních operací i využívání a aplikace „taktických norem a pravidel pro vedení základních druhů bojové činnosti na nejnižší úrovni“, obsluha, ošetřování a údržba přidělené osobní zbraně a techniky a plnění úkolů v zahraničních misích, že dopisem ze dne 6. 1. 2012 požádal velitel VÚ 5008 K. Základní organizaci Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády Vojenského útvaru 5008 K. (dále jen „ZO ČMOSA VÚ 5008 K.“) a zároveň Základní organizaci Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády Vojenského útvaru 5008 K. – Prapor oprav (dále jen „ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav“) o předchozí souhlas s výpovědí žalobkyni a dopisem ze dne 9. 1. 2012 požádal o předchozí souhlas s výpovědí žalobkyni i Českomoravský odborový svaz civilních zaměstnanců armády, který dopisem ze dne 12. 1. 2012 veliteli sdělil, že není kompetentní se v dané věci vyjadřovat a že způsobilou je ZO ČMOSA VÚ 5008 K., jejíž předsedkyní je žalobkyně, že dopisem ze dne 18. 1. 2012 výbor ZO ČMOSA VÚ 5008 K. odmítl udělit souhlas s výpovědí žalobkyni, neboť výpověď považuje za účelovou a v rozporu s dobrými mravy, že dopisem ze dne 20. 1. 2012 ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav udělila předchozí souhlas s výpovědí žalobkyni a že od roku 2009 až do doby, kdy byla žalobkyni dána předmětná výpověď, měla odborová organizace, jejíž byla žalobkyně předsedkyní (ZO ČMOSA VÚ 5008 K.), dva členy v pracovním poměru k žalované – žalobkyni a J. K. Dovodil, že ke dni 20. 2. 2012, kdy byla žalobkyni dána výpověď, nebyla žalobkyně členkou orgánu odborové organizace působící u žalované ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, neboť odborová organizace, jejíž byla předsedkyní, nesplňovala od roku 2009 podmínku stanovenou v § 286 odst. 3 zák. práce, aby alespoň tři její členové byli u zaměstnavatele v pracovním poměru, že žalobkyni proto v době rozvázání pracovního poměru nenáležela ochrana podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce a že žalovaná za těchto okolností správně projednala výpověď žalobkyni ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce se ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav jako s odborovou organizací působící u žalované s největším počtem členů, kteří jsou u ní v pracovním poměru. Dospěl k závěru, že i když práce účetníbyla i po předmětné organizační změně potřebná, spočívala tato změna ve vytvoření „změněné organizační struktury daného vojenského útvaru“, kdy pracovní místo zastávané původně žalobkyní bylo v nové struktuře nahrazeno vytvořeným systemizovaným místem pro vojáka z povolání, a soudu nepřísluší rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách „jakkoli přezkoumávat“. Dodal, že výpověď daná žalobkyni nebyla úkonem, který by byl v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně měla od účinnosti organizační změny u žalované v roce 2008 dostatečný časový prostor, aby se s důsledky rozhodnutí žalované o organizační změně „vyrovnala“ a našla si jiné pracovní uplatnění. 4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, č. j. 23 Co 232/2014-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ZO ČMOSA VÚ 5008 K., jejíž předsedkyní byla žalobkyně a která registrovala devět členů, neměla právo „jednat za zaměstnance podle stanov ve smyslu ustanovení § 286 zákoníku práce“, neboť v době výpovědi byli v pracovním poměru u žalované pouze dva její členové, a že proto žalovaná postupovala správně, pokud projednala udělení výpovědi žalobkyni se ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i v závěru, že soud zkoumá pouze vztah příčinné souvislosti mezi nadbytečností a přijatými organizačními změnami a že mu nepřísluší přezkoumávat „správnost organizačního rozhodnutí z roku 2008“. Zdůraznil, že k organizační změně u žalované došlo už v roce 2008, že od roku 2005 trvale probíhalo v resortu žalované snižování stavu „civilních“ zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, kdy „místo původního civilního zaměstnance z důvodu na straně žalované“ mělo být obsazeno vojákem ve služebním poměru, a že „řádné“ požadavky na výkon práce přísluší stanovit zaměstnavateli. Uzavřel, že „samotné dání výpovědi nadbytečnému zaměstnanci při splnění dalších zákonných předpokladů“ není samo o sobě diskriminací zaměstnance, neboť se jedná o „zákonný institut, který v případě žalobkyně nebyl v rozporu s dobrými mravy“, když výběr nadbytečného zaměstnance v důsledku organizační změny přísluší zaměstnavateli, a že nerovné zacházení se žalobkyní nelze spatřovat ani v tom, že v případě dvou předchozích výpovědí z roku 2008 a 2009 šlo o výpovědi neplatné z „formálních“ důvodů. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy nedostatečně zkoumaly podmínky „existence“ odborové organizace, jejíž předsedkyní a členkou je (byla) žalobkyně, neboť nezjišťovaly, od jaké doby odborová organizace „eventuelně“ přestala „naplňovat zákonné podmínky“. Zákoník práce ve znění účinném ke dni 31. 12. 2011 totiž „nepodmiňoval existenci“ odborové organizace třemi členy, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, a pokud odborová organizace pozbyla „působnost“ vyjadřovat se či souhlasit „s ukončováním pracovních poměrů zaměstnanců“ až od 1. 1. 2012, měla ji žalovaná požádat o předchozí souhlas, neboť žalobkyně se nacházela v tzv. „ochranné“ lhůtě jednoho roku po skončení funkčního období. Vytýká soudům, že neprovedly dotaz na žalovanou a Českomoravský odborový svaz, která odborová organizace působící u žalované měla největší počet zaměstnanců, kteří jsou u žalované v pracovním poměru, v období před podáním výpovědi žalobkyni. Namítá, že se odvolací soud „nedostatečně vypořádal“ s otázkou účelovosti podané výpovědi a „vůbec nezkoumal, zda organizační opatření žalované naplnilo hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi v souladu s § 52 písm. c) zák. práce“. Žalobkyně zdůraznila, že její „pozice“ nezanikla a že na její místo byl pouze zařazen voják z povolání, který byl dokonce „posazen ke stejnému pracovnímu stolu, ke stejnému počítači a vykonával stejnou pracovní náplň“. Nový požadavek, který byl zaměstnavatelem stanoven na tuto „pozici“ – účast na misích – považuje dovolatelka za „čistě účelový“. Má za to, že za situace, kdy na její „pozici“ byl zaměstnán voják z povolání bez jakýchkoliv znalostí účetnictví, který si až následně musel doplňovat vzdělání kurzem účetnictví, mohla i ona vstoupit do služebního poměru vojáka z povolání, ovšem tato možnost jí nebyla nabídnuta; pokud jí žalovaná toto neumožnila a„upřednostnila na její místo nekvalifikovaného muže (vojáka)“, pak byla diskriminována nejen jako zaměstnanec, ale i jako žena. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a buď sám žalobě vyhověl, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť považuje rozhodnutí obou soudů za správné a zcela v souladu se zákonem i judikaturou. Uvedla, že funkce, kterou žalobkyně v roce 2008 vykonávala jako „občanský“ zaměstnanec žalované, byla po „obsahových“ změnách v rámci profesionalizace armády převedena na funkci určenou pro vojáky z povolání a že v době podání výpovědi byla již u všech vojenských útvarů vykonávána výhradně vojáky z povolání. Není proto možné, aby u jediného vojenského útvaru tuto funkci vykonával „občanský“ zaměstnanec, neboť by to „výrazně narušilo plánování a akceschopnost Armády ČR k plnění jejího základního poslání“. Žalovaná rovněž nepokládá za možné, aby „občanský“ zaměstnanec vykonával funkci na systemizovaném místě specialisty pracoviště logistické informační služby, které je určeno výhradně pro vojáka z povolání s předpokladem plnění úkolů v zahraničních vojenských misích a vojenských úkolů v rámci „brigádních úkolových uskupení“. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované od roku 1994 v pracovním poměru jako účetní u VÚ 5008 K. a že její náplní práce bylo provádění účetních operací, zpracovávání účetních dokladů, účetních knih a ostatních účetních písemností pro automatizované zpracování. Nařízením Ministerstva obrany ze dne 11. 11. 2007 k realizaci organizačních, mobilizačních a dislokačních změn v resortu Ministerstva obrany v roce 2008 bylo rozhodnuto reorganizovat 142. prapor oprav K. na novou organizační strukturu (mimo jiné „zvýšit počty osob o 16 vojáků – válečně, 9 – mírově a snížit počty občanských zaměstnanců o 10 – válečně, 3 – mírově“) a v rámci reorganizace VÚ 5008 K. provedené s účinností od 1. 10. 2008 bylo zrušeno místo pracovníka logistiky (účetní) zastávané žalobkyní a nově bylo zřízeno místo specialisty určené pro vojáka z povolání v pracovišti logistické informační služby, jehož náplní práce bylo kromě účetních operací i využívání a aplikace taktických norem a pravidel pro vedení základních druhů bojové činnosti na nejnižší úrovni, obsluha, ošetřování a údržba přidělené osobní zbraně a techniky a plnění úkolů v zahraničních misích (bez souhlasu vojáka na dobu šesti měsíců, se souhlasem vojáka na delší dobu). Velitel VÚ 5008 K. požádaldopisem ze dne 6. 1. 2012 ZO ČMOSA VÚ 5008 K., kde žalobkyně působila jako předsedkyně výboru této odborové organizace, a zároveň ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav o předchozí souhlas s výpovědí žalobkyni. Zatímco výbor ZO ČMOSA VÚ 5008 K. dopisem ze dne 18. 1. 2012 odmítl tento souhlas udělit, ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav s výpovědí v dopise ze dne 20. 1. 2012 vyjádřila souhlas. ZO ČMOSA VÚ 5008 K. měla od roku 2009 až do doby, kdy byla žalobkyni dána předmětná výpověď, dva členy v pracovním poměru u žalované, a to žalobkyni a J. K. 11. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva, podle jakých hledisek a k jakému okamžiku se posuzuje, zda u zaměstnavatele působí odborová organizace (její orgán), kterou je zaměstnavatel povinen požádat o předchozí souhlas s výpovědí zaměstnanci, jenž je (byl) členem jejího orgánu, podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, a za jakých podmínek může dát zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Protože první z těchto právních otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a při řešení druhé otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. 13. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 2. 2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb. a č. 466/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zák. práce“). 14. Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen předem projednat s odborovou organizací. Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, jde-li o člena orgánu odborové organizace, který působí u zaměstnavatele, v době jeho funkčního období a v době jednoho roku po jeho skončení, je k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatel povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas. Za předchozí souhlas se považuje též, jestliže odborová organizace písemně neodmítla udělit zaměstnavateli souhlas v době do patnácti dnů ode dne, kdy byla o něj zaměstnavatelem požádána. Podle ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce, jestliže odborová organizace odmítla udělit souhlas podle odstavce 2, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu neplatné; pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi nebo okamžitého zrušení splněny a soud ve sporu podle § 72 shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné. Ustanovení § 61 zák. práce upravuje účast odborových organizací při rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo okamžitým zrušením zaměstnavatele. Vzhledem k závažnosti těchto jednostranných opatření pro pracovní i osobní život zaměstnance zákon stanoví povinnost zaměstnavatele je předemprojednat s odborovou organizací (§ 61 odst. 1 zák. práce). Zvýšená ochrana členů orgánu odborové organizace působícího u zaměstnavatele se zde projevuje v tom, že – na rozdíl od pouhého projednání – je zaměstnavatel povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas se zamýšleným okamžitým zrušením pracovního poměru nebo výpovědí (§ 61 odst. 2 zák. práce). Zatímco absence předchozího projednání s odborovou organizací nezakládá neplatnost dotčených rozvazovacích projevů vůle, je ochrana členů orgánu odborové organizace působícího u zaměstnavatele zvýšena natolik, že, dá-li zaměstnavatel takovému zaměstnanci výpověď z pracovního poměru nebo s ním okamžitě zruší pracovní poměr, aniž by – v rozporu s § 61 odst. 2 zák. práce – požádal odborovou organizaci o předchozí souhlas k tomuto opatření, je takové rozvázání pracovního poměru vzhledem k ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce neplatné (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10 2012, sp. zn. 21 Cdo 4423/2011). Avšak i tehdy, jestliže zaměstnavatel požádá podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce odborovou organizaci o předchozí souhlas k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce rovněž neplatné, jestliže odborová organizace v době do patnácti dnů ode dne, kdy byla zaměstnavatelem požádána o souhlas, písemně odmítne souhlas udělit a jestliže soud ve sporu podle ustanovení § 72 zák. práce shledá, že na zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1615/2001, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Shledá-li ovšem soud, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru – splňují-li jinak všechny hmotněprávní (formální i materiální) podmínky předmětného rozvázání pracovního poměru – platné, i když odborová organizace odmítla udělit souhlas s tímto rozvázáním (§ 61 odst. 4 zák. práce). 15. Předchozí souhlas odborové organizace s rozvázáním pracovního poměru zaměstnavatelem se vztahuje – jak vyplývá z výše uvedeného – jen na jednostranné rozvazovací úkony zaměstnavatele, které směřují proti členům orgánu odborové organizace působícího u zaměstnavatele v době jejich funkčního období a v době jednoho roku po jeho skončení. U jiných zaměstnanců, byť by byli odborově organizováni nebo byli členy odborového orgánu, ale jiné odborové organizace (která u zaměstnavatele nepůsobí), se tato vyšší forma součinnosti odborových organizací při rozvázání pracovního poměru neuplatní. Působí-li u zaměstnavatele více odborových organizací, požádá zaměstnavatel o udělení souhlasu jen tu odborovou organizaci, členem jejíhož orgánu dotčený zaměstnanec je. Odborovým orgánem, jehož člen požívá zvýšené ochrany, se rozumí orgán, který je podle stanov odborové organizace oprávněn vystupovat jménem příslušné odborové organizace (srov. § 286 odst. 2 zák. práce). Určení, kdo je členem orgánu odborové organizace, je vnitřní záležitostí odborové organizace. Zaměstnavatel proto bude v konkrétním případě vycházet ze sdělení odborové organizace, kdo jsou členové jejího orgánu působícího u zaměstnavatele. 16. Podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce odborová organizace působí u zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov a alespoň tří její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová organizace nebo její organizační složka, která má právo jednat jménem odborové organizace. 17. Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínkou působení odborové organizace u zaměstnavatele je, aby alespoň tři její členové byli u zaměstnavatele v pracovním poměru. Odborová organizace, která přestane splňovat tuto podmínku, neboť počet jejích členů, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, poklesne na méně než tři, přestane dnem skončení pracovního poměru svého třetího člena působit u zaměstnavatele. Nepůsobí-li u zaměstnavatele odborová organizace, nepůsobí u něj ani její orgán, který je podle stanov odborové organizace oprávněn vystupovat jejím jménem a jehož člen požívá zvýšené ochrany podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce.18. Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. § 4 zák. práce a § 34 a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru a dalších právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru. Zkoumání podmínek pro podání výpovědi z pracovního poměru se proto děje podle stavu v době výpovědi, neboť její právní účinky nastávají okamžikem, kdy výpověď byla doručena druhému účastníku; k tomuto okamžiku (tj. ke dni, k němuž ve smyslu ustanovení § 334, § 335 a § 336 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru zaměstnanci doručena, popř. se považuje za doručenou) musí být též zjišťováno, zda byly splněny všechny podmínky (tedy i podmínky podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce) pro podání výpovědi (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2339/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2866/2014). 19. Z uvedeného vyplývá, že okolnost, zda u zaměstnavatele působí odborová organizace a její orgán, jehož členem je (byl v průběhu doby jednoho roku před výpovědí) zaměstnanec, kterému byla zaměstnavatelem dána výpověď z pracovního poměru, a zda tedy zaměstnavatel byl povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas k výpovědi, jehož udělení je podmínkou platnosti tohoto rozvázání pracovního poměru (nejde-li o případ uvedený v ustanovení § 61 odst. 4 části věty za středníkem zák. práce), je třeba zjišťovat ke dni doručení výpovědi zaměstnanci. K tomuto dni je proto třeba zkoumat i splnění podmínky působení odborové organizace u zaměstnavatele spočívající v tom, aby alespoň tři její členové byli u zaměstnavatele v pracovním poměru. 20. V projednávané věci bylo zjištěno, že odborová organizace (ZO ČMOS VÚ 5008 K.), ve které byla žalobkyně předsedkyní výboru, měla v době, kdy byla žalobkyni doručena výpověď ze dne 20. 2. 2012, pouze dva členy v pracovním poměru u žalované (žalobkyni a J. K.). Závěr soudů, že žalobkyně nebyla členkou orgánu odborové organizace působící u žalované, neboť odborová organizace (ZO ČMOS VÚ 5008 K.), jejíž byla předsedkyní, nesplňovala podmínku stanovenou v § 286 odst. 3 zák. práce, aby alespoň tři její členové byli u žalované v pracovním poměru, a že žalobkyni proto v době rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 20. 2. 2012 nepříslušela zvýšená ochrana podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, je tak správný. 21. Namítá-li žalobkyně, že žalovaná měla požádat odborovou organizaci (ZO ČMOS VÚ 5008 K.) o předchozí souhlas k výpovědi, neboť žalobkyně se nacházela v tzv. „ochranné“ lhůtě jednoho roku po skončení funkčního období, pak přehlíží, že předpokladem zvýšené ochrany zaměstnance, který byl členem orgánu odborové organizace, v době jednoho roku po skončení jeho funkčního období podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce je – jak vyplývá z výše uvedeného – působení odborové organizace, jejíhož orgánu byl zaměstnanec členem, u zaměstnavatele v době, kdy je mu dávána výpověď. 22. Za správný však nelze považovat závěr obou soudů, že byly splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. 23. Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. 24. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jinýchorganizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). 25. Judikatura soudů též dovodila, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným, a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), může být jiná okolnost spočívající pouze v jeho osobě (že kupř. podle názoru zaměstnavatele nesplňuje požadavky pro řádný výkon sjednané práce), jen podkladem (za splnění dalších zákonem stanovených předpokladů) k úvahám o možnosti skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1770/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2735/2004); obdobně to samozřejmě platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel činí opatření směřující k tomu, aby práci konanou zaměstnancem, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost, nadále konal nově přijatý zaměstnanec. Na tomto závěru nic nemění to, že rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem a že je samo o sobě nelze přezkoumávat z hlediska jeho platnosti; nejedná se tu totiž o přezkum, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč.). 26. V projednávané věci měla „organizační změna“, kterou žalovaná odůvodnila výpověď ze dne 20. 2. 2012, původ v rozhodnutí žalované reorganizovat 142. prapor oprav K. tak, že se zvýší počet vojáků a sníží počet „občanských“ zaměstnanců, na základě něhož bylo u Vojenského útvaru 5008 K. s účinností od 1. 10. 2008 zrušeno místo pracovníka logistiky (účetní) zastávané žalobkyní a nově bylo zřízeno místo specialisty určené pro vojáka z povolání v pracovišti logistické informační služby, jehož náplní bylo provádění účetních operací. „Organizační změna“ tedy v posuzovaném případěspočívala v náhradě (záměně) žalobkyně, která vykonávala práci účetní u žalované v pracovním poměru, jinou osobou, která měla stejnou činnost provádět ve služebním poměru vojáka z povolání (na tom nic nemění ani skutečnost, že náplní práce specialisty v pracovišti logistické informační služby byly kromě účetních operací i některé další činnosti související s plněním úkolů vojáka z povolání). Nejedná se tedy o to, že by „rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně“ v dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost plnit povinnost [srov. § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce] přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat, vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným. 27.Je třeba totiž mít na zřeteli, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně – možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, anebo – jako je tomu v posuzovaném případě – v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce v pracovním poměru, vojákem z povolání, který má stejnou činnost vykonávat ve služebním poměru, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1331/2013). 28. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

decision_1312.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.06.2015, sp. zn. 21 Cdo 2930/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2930.2014.1 Číslo: 12/2016 Právní věta: Poruší-li zaměstnanec ustanovení vnitřního předpisu (pracovního řádu, organizačního řádu, vnitropodnikové směrnice, aktu řízení) nebo ujednání v pracovní smlouvě, že má vykonávat práci v jednotném stejnokroji, nejde o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, nýbrž o nesplňování požadavků pro řádný výkon sjednané práce. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 25.10.2015 Spisová značka: 21 Cdo 2930/2014 Číslo rozhodnutí: 12 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Pracovní kázeň, Výpověď z pracovního poměru Předpisy: § 52 písm. f) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009 § 52 písm. g) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 15 Co 237/2012, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 13 C 29/2010, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Dopisem ze dne 17. 12. 2009, který žalobce převzal dne 18. 12. 2009, žalovaný sdělil žalobci, který u žalovaného vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 4. 2007 práci řidiče tramvaje, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce z důvodu soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, neboť žalobce – přestože mu žalovaný v dopise ze dne 30. 6. 2009 vytknul opakované nedodržování jízdního řádu (předčasný odjezd ze zastávek), zavinění „tří drobnějších dopravních nehod“ a opakované překročení maximální povolené rychlosti a v souvislosti s tím jej upozornil na možnost výpovědi – opakovaně v období od 9. 7. 2009 do 13. 12. 2009 ve specifikovaných dnech nedodržel jízdní řád tím, že v rozporu s ustanovením čl. 3.2.1. „směrnice D01r2 Organizování MHD“ předčasně odjel ze zastávky, a v období od 2. 7. 2009 do 13. 12. 2009 vespecifikovaných dnech v rozporu s ustanovením čl. 2.1. uvedené směrnice vykonával práci řidiče „v neschváleném oděvu namísto ve stejnokroji“. 2. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 8. 3. 2010 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil tím, že si není vědom žádného porušení svých pracovních povinností, že svou práci vykonává „svědomitě a řádně“, že dopisem ze dne 2. 2. 2010 žalovanému oznámil, že s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasí a trvá na tom, aby jej žalovaný dále zaměstnával, a že „již vyčerpal veškeré možnosti mimosoudního řešení věci“. 3. M ě s t s k ý s o u d v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 13 C 29/2010-111, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl seznámen se směrnicí žalovaného „D01r2 Organizování MHD“, podle níž je řidič povinen dodržovat jízdní řád (čl. 3.2.1) a zaměstnanci jsou povinni vykonávat službu ve stejnokroji (čl. 2.1), se směrnicí „PO2r1 Oděvní řád“, která ukládá řidičům tramvaje, trolejbusu a autobusu povinnost vykonávat službu ve stejnokroji (čl. 2 ve spojení s čl. 5), a s příkazem generálního ředitele č. 48/99, kterým byl změněn „příkaz D-1/97 o organizování MHD“ (podle něhož byla „tolerance odjezdu z kontrolního bodu“ určena na 2 minuty) a kterým bylo s účinností od 1. 1. 2000 stanoveno, že řidič vozidla MHD je povinen dodržovat jízdní řád, že je povinen „odjet z kontrolního bodu v předepsaném čase, eventuálně odjezd se zpožděním způsobeným dopravním provozem“ a že jiné odchylky od jízdního řádu je oprávněn nařídit řidiči pouze dispečer. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce, který prošel „veškerými zdravotními prohlídkami“ a jehož zdravotní stav byl zjištěn jako dobrý, byl shledán způsobilým k práci řidiče drážních vozidel, že byl dne 8. 11. 2007 žalovaným písemně upozorněn na „porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávání činnosti řidiče MHD v neschváleném oděvu“ a že dne 30. 6. 2009 převzal písemné upozornění na porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, v němž mu bylo vytknuto, že v období od 17. 6. 2008 do 16. 6. 2009 zavinil tři dopravní nehody, že dne 5. 5. 2009 překročil maximální povolenou rychlost a že se dopouští nedodržování stanoveného jízdního řádu. Tvrzení žalobce, že součásti oděvu, kterými ho žalovaný vybavoval, byly nekvalitní, popřípadě z nevhodného materiálu způsobujícího žalobci údajné zdravotní potíže, neměl soud prvního stupně za prokázáno. Dospěl k závěru, že soustavné nedodržování jízdního řádu žalobcem, který měl největší počet předčasných odjezdů oproti ostatním řidičům, nelze označit za „omluvitelnou lidskou chybu“, jak toto porušování předpisů nazval žalobce, neboť „k chybám a nedodržování předpisů docházelo ze strany žalobce soustavně bez jakékoliv snahy o nápravu“, přestože byl žalobce při nástupu do zaměstnání k žalovanému seznámen se všemi předpisy a byl srozuměn s tím, že jejich dodržování je předpokladem jeho zaměstnání u žalovaného. 4. K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Brně rozsudkem ze dne 5. 2. 2013, 15 Co 237/2012-180 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že žalobce, který byl řádně seznámen s „interní směrnicí D01“ o organizování městské hromadné dopravy, si musel být vědom svých povinností dodržovat jízdní řád a nosit služební stejnokroj, a že nebylo prokázáno, že by k porušení povinností ze strany žalobce došlo bez jeho zavinění. Odvolací soud nepřihlédl k námitce žalobce, že „řádně neviděl na displej ukazující čas tramvaje“, neboť „žalobce se podrobil lékařskému vyšetření a byl shledán schopen práce řidiče“. Zdůraznil, že ohledně nošení služebního stejnokroje se snažil žalovaný vyjít žalobci vstříc tím, že některé součásti stejnokroje nosit nemusel, avšak žalobce „nerespektoval ani minimální požadavky a žádnou ze součástí stejnokroje posléze nenosil“. Neshledal důvodnou obranu žalobce, že se „nesrovnává s lidskými právy a demokratickou společností, aby byl nucen stejnokroj při řízení tramvaje nosit“, neboť žalovaný řádně odůvodnil požadavek, aby jeho zaměstnanci nosili stejnokroj označený logem zaměstnavatele tím, že pro potřeby provozu je nezbytné, aby pro veřejnost a cestující byl zaměstnanec žalovaného řádně označen. Uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl věcněsprávně, neboť žalobce se přes upozornění na možnost výpovědi v dopise žalovaného ze dne 30. 6. 2009, ve kterém byla žalobci vytknuta dřívější porušení pracovních povinností, „opakovaně dopouštěl porušení pracovních povinností, byť méně závažným způsobem“. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů se nezabývaly důvody výpovědi „každým jednotlivě a následně souhrnně“ ani tím, zda příkaz generálního ředitele žalovaného č. 48/99 „se dá výkladově považovat za vnitřní předpis“, jehož porušení lze hodnotit jako porušení pracovní kázně. Zdůrazňuje, že „nikdy nejednal tak, aby nejezdil v souladu s jízdním řádem“, že na sledování displeje musel používat brýle, že „žádný člověk není strojem a odchylky se mohou právě z pohledu tohoto lidského faktoru projevovat“ a že „jakákoliv činnost“ nebyla z jeho strany zaviněna ani z nedbalosti. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nepřihlédl k jeho potížím „ve vztahu ke čtení displeje“, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů a k tomu, že porušení pracovní kázně vytýkané mu ve výpovědi nemělo pro žalovaného ani pro nikoho jiného žádné důsledky. Má za to, že „směrnice o nošení stejnokroje není předpisem, který by se měl vztahovat k dané práci“, a že jde o „zásah do osobnostních práv člověka“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť soud prvního stupně „zjistil úplně skutkový stav věci a věc správně posoudil v souladu s hmotným právem“ a odvolací soud se proto s jeho názorem ztotožnil. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 4. 2007 jako řidič tramvají, byl dne 30. 6. 2009 písemně upozorněn na možnost výpovědi v případě dalšího porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, neboť v době od 17. 6. 2008 do 16. 6. 2009 zavinil tři dopravní nehody, dne 5. 5. 2009 překročil maximální povolenou rychlost a dlouhodobě se dopouští porušování čl. 3.2.1. „směrnice D01“ nedodržováním stanoveného jízdního řádu, které spočívá v předčasných odjezdech ze zastávek. Dopisem ze dne 17. 12. 2009 žalovaný sdělil žalobci, že s nímrozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce z důvodu soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, neboť žalobce opakovaně v období od 9. 7. 2009 do 13. 12. 2009 ve specifikovaných dnech nedodržel jízdní řád tím, že předčasně odjel ze zastávky, a v období od 2. 7. 2009 do 13. 12. 2009 ve specifikovaných dnech v rozporu s ustanovením čl. 2.1. „směrnice D01r2 Organizování MHD“ vykonával práci řidiče „v neschváleném oděvu namísto ve stejnokroji“. 11. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může být to, že zaměstnanec, který vykonává práci řidiče tramvaje, nedodržuje stanovený jízdní řád, porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, za které může být zaměstnanci dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, a zda je takovým porušením povinnosti to, že zaměstnanec při práci nepoužívá oděv určený zaměstnavatelem. Protože při řešení první z těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a protože druhá z nich v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. 13. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 18. 12. 2009 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „zák. práce“). 14. Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi. 15. Výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce předpokládá, že [nejde-li o výpověď danou z důvodu, pro který by zaměstnavatel mohl se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) zák. práce] zaměstnanec poruší povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance plynoucím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302-304 zák. práce), pracovním řádem (§ 306 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Všechny tyto povinnosti, které je zaměstnanec povinen plnit od vzniku pracovního poměru, spojuje to, že vyplývají z pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele; podle pracovněprávních předpisů nemůže být postiženo jednání (chování) zaměstnance, kterým neporušil povinnosti z pracovněprávního vztahu. Není přitom samo osobě rozhodující, zda zaměstnanec porušil své povinnosti v pracovní době, nebo mimo tuto dobu (v době odpočinku); o porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru jde také tehdy, jednal-li zaměstnanec mimo stanovenou pracovní dobu v rozporu s povinnostmi, které jsou mu uloženy jako zaměstnanci, tedy s povinnostmi, které nepostrádají místní, časový, ale zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění jeho závazků plynoucích z pracovního poměru, jako je tomu například při porušení povinnosti uložené zaměstnanci v ustanovení § 301 odst. 1 písm. d) zák. práce spočívajícím ve způsobení škody na majetku zaměstnavatele. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci je ovšem výpovědním důvodem podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce jen tehdy, bylo-li zaměstnancem zaviněno, a to úmyslně, vědomou nedbalostí nebo alespoň z nevědomé nedbalosti. Přitom může mít zaměstnanec dobré pracovní výsledky, ale přestože dobrých výsledků dosahuje, porušuje některé své povinnosti, jež vyplývají z pracovního poměru (srov. například – ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005 publikovaný pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 758/2006, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, anebo – přímo ve vztahu k nyní platné právní úpravě – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 742/2012). 16. Není-li byť jen nedbalostního porušení pracovních povinností, nemůže se jednat o výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, ale případně, při splnění dalších zákonných požadavků, o výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce spočívající v nesplňování požadavků zaměstnavatele pro řádný výkon sjednané práce, které může spočívat též v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance. Uplatnění tohoto výpovědního důvodu nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že nesplňování požadavků může spočívat také v tom, že zaměstnanec některé své povinnosti porušuje); postačuje objektivní zjištění, že zaměstnanec nesplňuje požadavky zaměstnavatele pro řádný výkon práce, aniž by bylo významné, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je zcela nepodstatné, zda nesplňování požadavků zaměstnavatele je důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Podstatné je, že zde objektivně nesplňování požadavků zaměstnavatele existuje. Přitom, oproti výpovědnímu důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, je zcela nepodstatné, zda zaměstnanec všechny své povinnosti plní a pracovní povinnosti dodržuje (chodí do práce, dodržuje pracovní dobu, respektuje pokyny nadřízených atd.). Rozhodující pro posouzení, zda vytýkané jednání představuje nesplňování požadavků zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, nebo zda jde o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, tedy je, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje znaky porušení pracovních povinností, které ale musí být zaviněno alespoň z nedbalosti (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 758/2006). 17. Vzhledem k tomu, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní o splnění předpokladů pro platnou výpověď z pracovního poměru danou zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce a procesní odpovědnost z toho vyplývající (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) nese v řízení před soudem zaměstnavatel (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, který byl uveřejněn pod č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 324/99, publikované pod č. 73 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, roč. 1999), musí zaměstnavatel – chce-li úspěšně splnit uvedené procesní povinnosti – v řízení před soudem tvrdit a prokazovat též to, že porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci vytýkané mu ve výpovědi bylo zaměstnancem, alespoň z nedbalosti, zaviněno.18. V projednávané věci bylo žalobci ve výpovědi dané mu dopisem žalovaného ze dne 17. 12. 2009 mimo jiné vytýkáno, že opakovaně v období od 9. 7. 2009 do 13. 12. 2009 nedodržel jízdní řád tím, že v rozporu s ustanovením čl. 3.2.1. „směrnice D01r2 Organizování MHD“ předčasně odjel ze zastávky. Protože toto porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci řidiče tramvaje by mohlo být důvodem k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce – jak vyplývá z výše uvedeného – jen tehdy, bylo-li by žalobcem zaviněno, měl se odvolací soud náležitě zabývat též tím, zda bylo v řízení prokázáno, že je žalobce – alespoň z nedbalosti – zavinil. To však odvolací soud neučinil, neboť pro závěr o zaviněném porušení povinnosti žalobcem považoval nesprávně za dostačující, že nebylo prokázáno, že by k předčasným odjezdům žalobce ze zastávky došlo bez jeho zavinění. V této souvislosti se měl odvolací soud zabývat též tvrzením žalobce, že v důsledku své zrakové vady řádně neviděl na zařízení (displej), na němž se zobrazoval čas odjezdu tramvaje ze zastávky podle jízdního řádu, a to bez ohledu na to, že žalobce se podrobil lékařskému vyšetření, na základě něhož byl shledán zdravotně způsobilým k práci řidiče tramvaje, neboť okolnost, že žalobce byl lékařským posudkem uznán schopným výkonu uvedené práce, nevypovídá nic o tom, zda viděl (mohl vidět) údaje o času odjezdu tramvaje ze zastávky zobrazované na displeji. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se uvedenými rozhodnými skutečnostmi náležitě nezabýval, je jeho závěr, že jednání žalobce spočívající v předčasných odjezdech ze zastávky v období od 9. 7. 2009 do 13. 12. 2009 představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, předčasný, a proto nesprávný. 19. Za správný nelze považovat ani závěr odvolacího soudu, že žalovaný byl oprávněn dát žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce též proto, že žalobce v období od 2. 7. 2009 do 13. 12. 2009 v rozporu s ustanovením čl. 2.1. „směrnice D01r2 Organizování MHD“ vykonával práci řidiče tramvaje „v neschváleném oděvu namísto ve stejnokroji“. 20. Předpokladem výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. g) zák. je (nejde-li o výpověď danou z důvodu, pro který by zaměstnavatel mohl se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. a/ zák. práce) porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Právní předpisy nestanoví povinnost zaměstnance, aby při práci používal pouze oděv určený zaměstnavatelem (není-li takový pracovní oděv součástí osobních ochranných pracovních prostředků, které je podle ustanovení § 106 odst. 4 písm. d) zák. práce zaměstnanec povinen používat). Protože takovou povinnost nesmí stanovit ani pracovní řád, který jen rozvádí ustanovení zákoníku práce, popřípadě zvláštních právních předpisů podle zvláštních podmínek u zaměstnavatele, jde-li o povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance vyplývající z pracovněprávních vztahů, aniž by mohl zakládat nové povinnosti zaměstnanců (srov. § 306 odst. 1 zák. práce), nemůže zaměstnanec nepoužíváním pracovního oděvu určeného zaměstnavatelem (používáním jiného oděvu) porušit povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Stanoví-li povinnost zaměstnance používat takový oděv „vnitřní předpis“ zaměstnavatele (akt řízení, který není vnitřním předpisem zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 305 odst. 1 zák. práce), pokyn nadřízeného vedoucího zaměstnance nebo pracovní smlouva, nejde o povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, nýbrž o požadavek zaměstnavatele pro řádný výkon práce zaměstnancem, jehož nesplňování bez zavinění zaměstnavatele může být důvodem k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, nikoli však k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. 21. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž totorozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

decision_1313.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2015, sp. zn. 26 Cdo 1351/2014, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1351.2014.1 Číslo: 65/2016 Právní věta: Právo správce podniku na odměnu podle § 2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nevzniká na základě pouhého zjištění správce, že podnik neexistuje. Přiznání takové odměny předpokládá podání zprávy správce o ceně podniku a z ní plynoucí výsledek rozhodování soudu o (ne)účelnosti dražby podniku. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 22.10.2015 Spisová značka: 26 Cdo 1351/2014 Číslo rozhodnutí: 65 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Prodej podniku, Výkon rozhodnutí Předpisy: § 2 odst. 2 předpisu č. 485/2000Sb. § 338n odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 338n odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 16 Co 465/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 19. 6. 2013, č. j. 13 E 241/2012-24, Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil výkon rozhodnutí nařízený jeho usnesením ze dne 2. 5. 2012, č. j. 13 E 241/2012-6, prodejem podniku povinné (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok II.) a oprávněnému uložil povinnost zaplatit správci podniku Mgr. E. F., MBA, odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 54 450 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že povinná podnik neprovozuje (na adrese zapsané v obchodním rejstříku nesídlí, nevede účetnictví a nelze zjistit její majetek) a že čisté jmění podniku je nulové. Protože oprávněný měl a mohl předpokládat uvedený výsledek řízení, je povinen zaplatit správci podniku (dále také „dovolatel“) náhradu hotových výdajů a odměnu ve výši celkem 54 450 Kč, z toho odměnu v částce 45 000 Kč podle § 2 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů, ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 329/2009 Sb. (dálejen „vyhláška“). 2. K odvolání oprávněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. 16 Co 465/2013-58, výrok o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku změnil tak, že oprávněný je povinen nahradit dovolateli částku 446,40 Kč; náhradu nákladů odvolacího řízení oprávněnému nepřiznal. Podle názoru odvolacího soudu je nutno ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky vykládat v souvislosti s § 338n zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“) tak, že upravuje odměnu správce pouze pro případ předlužení podniku. Jestliže správce podniku určí cenu věcí a jiných majetkových hodnot patřících podniku, zjistí výši peněžních prostředků v hotovosti a na uloženém účtu, ocení závazky patřící k podniku, výši peněžitých závazků patřících k podniku a cenu podniku se závěrem o jeho předluženosti, má při zastavení výkonu rozhodnutí (§ 338n odst. 6 o. s. ř.) právo na odměnu ve výši 45 000 Kč. Nemůže-li správce podniku svou odměnu odvodit od určené ceny podniku (§ 338n odst. 2 o. s. ř.) a nevykoná-li žádnou práci kromě zjištění, že podnik povinného neexistuje, a nelze jej proto ocenit, „nárok na jakoukoliv odměnu nemá“. Za tohoto stavu odvolací soud dovolateli přiznal náhradu hotových výdajů, které vynaložil za účelem zjištění, že podnik neexistuje. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Usnesení odvolacího soudu napadl správce podniku (povinné) dovoláním, v němž přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky stanovení výše odměny správce podniku podle § 2 odst. 2 vyhlášky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (§ 237 o. s. ř.). Ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky odvolací soud nesprávně právně posoudil a vyložil, připustil-li široký výklad zcela jednoznačné normy a popřel-li smysl vyhlášky, která odměnu správce podniku kogentně stanovuje a stupňuje výši odměny podle složitosti věci. Názor odvolacího soudu degraduje práci správce podniku a současně „ignoruje…otázku explicitních nákladů, které správce v souvislosti se svou prací má, jako jsou náklady na provoz kanceláře a pojištění, které nemohou být postiženy náhradou hotových výdajů a které právě pro svou obtížnou vyčíslitelnost pro jednotlivý případ jsou zahrnuty v odměně správce“. Účelem novely vyhlášky (č. 329/2009 Sb.) bylo odstranění zjevné nedostatečnosti předchozí úpravy založením práva správce podniku na minimální výši odměny pro případ, kdy cenu podniku nebylo možno zjistit. Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že v daném vykonávacím řízení vůbec nedošlo ani k ocenění podniku. Jestliže komentář k příslušné procesní úpravě (§ 338zo a § 338n o. s. ř. – Občanský soudní řád, Drápal/Bureš a kol., Nakladatelství C. H. Beck, Velké komentáře. 1. vydání 2009, II. díl, strana 2657) zmiňuje, že správci podniku nenáleží odměna, vyplývá-li z usnesení o ceně podniku nemajetnost povinného, pak tím spíše nemůže být správci podniku přiznána odměna v té fázi řízení, ve které vůbec nebylo přistoupeno k ocenění podniku, ale pouze k prvotnímu prověřování majetkových poměrů podniku povinného. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) bez nařízení ústního jednání (viz § 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.). 6. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu legitimovaným – správcem podniku povinné, jehožpráv se napadený výrok týká (§ 338i a násl. o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo pravomocně skončeno odvolací řízení (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť odvolacím soudem řešená otázka odměny správce podniku za situace, kdy správce nepodal zprávu o ceně podniku z důvodu, že podnik neexistuje, doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání však není opodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 7. Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud za splněného předpokladu přípustnosti dovolání povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že správci podniku nenáleží odměna, jestliže podnik neexistuje (a nebyl proto oceněn). 8. Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl podán 2. 2. 2012 – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II., bod 1 přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). 9. Podle § 2 odst. 1 věty první vyhlášky je základem pro určení odměny správce podniku zjištěná cena podniku (§ 338n odst. 2 zákona /pozn. dovolacího soudu: míněno o. s. ř./). 10. Podle § 2 odst. 2 vyhlášky, nebyla-li soudem určena zjištěná cena podniku podle § 338n odst. 1 a 2 zákona, činí odměna správce podniku 45 000 Kč. 11. Podle § 338i odst. 4 o. s. ř. má správce nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. 12. Podle § 338n odst. 1 o. s. ř. soud podle obsahu zprávy správce o ceně podniku, popřípadě zjištění podle § 338m odst. 5 určí a) cenu věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku, b) výši peněžních prostředků v hotovosti a uložených na účtu u peněžního ústavu v měně České republiky, patřících k podniku, c) cenu všech závazků patřících k podniku, d) výši peněžitých závazků patřících k podniku, e) zjištěnou cenu podniku. 13. Podle § 338m odst. 5 o. s. ř. soud může správci podniku uložit, aby zprávu doplnil nebo aby podal soudu potřebná vysvětlení. K objasnění rozhodných skutečností může též provést potřebná šetření. 14. Z citované právní úpravy plyne, že základem pro určení odměny správce je zjištěná cena podniku (§ 338n odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Nezbytným předpokladem pro soudní určení zjištěné ceny podniku je vyhotovení zprávy správce o ceně podniku (§ 338m odst. 1 o. s. ř.), která musí splňovat zákonem předepsané či soudem stanovené obsahové náležitosti (viz § 338m odst. 3 o. s. ř.). Teprve podle obsahu uvedené zprávy může soud zvažovat další účelný postup ve výkonu rozhodnutí, tj. zda podnik bude prodán v dražbě (určení zjištěné ceny podniku je k tomu prvním krokem) či zda výkon rozhodnutí má být zastaven. Pro zastavení výkonu rozhodnutí musí být soudem zjištěno, a to zásadně podle obsahu zprávy správce o ceně podniku, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu peněžními prostředky (§ 338n odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného a těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, které nepatří k podniku, a předpokládané náklady výkonu rozhodnutí, odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů, případně že ji přesahuje jen nepatrně (viz § 338n odst. 6 o. s. ř.), tedy jinak řečeno, že podnik je předlužen. Právě pro tento případvyhláška v § 2 odst. 2 stanoví, že odměna správce podniku činí 45 000 Kč; gramatickým a logickým výkladem uvedeného ustanovení je zároveň nutno dospět k závěru, že přiznání této paušální odměny předpokládá podání zprávy o ceně podniku a z ní plynoucí výsledek rozhodování soudu o (ne)účelnosti dražby podniku. Na základě pouhého zjištění, že podnik neexistuje, právo dovolatele na uvedenou odměnu nevzniklo, a napadené usnesení odvolacího soudu je proto správné. 15. Dovolatelem namítaná otázka „explicitních nákladů“ správce podniku není „ignorována“ v důsledku toho, že správci byla odvolacím soudem přiznána náhrada hotových výdajů. 16. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání správce podniku zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.

decision_1314.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 4952/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4952.2014.1 Číslo: 72/2016 Právní věta: Po účinnosti přeměny zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením, při níž dochází k převodu činnosti nebo úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, jenž má za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, se odborová organizace působící u zaměstnavatele nemůže úspěšně domáhat, aby ji přejímající zaměstnavatel o této přeměně informoval a toto opatření s ní projednal. Vznikne-li však odborové organizaci porušením povinnosti zaměstnavatele informovat ji o uvedené přeměně a tuto přeměnu s ní před její účinností projednat škoda, může odborová organizace uplatnit právo na její náhradu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 21.10.2015 Spisová značka: 21 Cdo 4952/2014 Číslo rozhodnutí: 72 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odbory, Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů Předpisy: § 287 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013 § 339 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 62 Co 156/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 24. 5. 2013 u obvodního soudu domáhala, aby žalovaná (Investiční a rozvojová P., a. s.,) byla „povinna informovat a projednat se žalobkyní proces fúze dle ustanovení § 287 odst. 1 b) a z ustanovení § 279 odst. 1 c) zákona č. 262/2006 Sb. zák. práce, v platném znění“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná podala „v těchto dnech pravděpodobně“ návrh na zápis fúze – sloučení se společností Správa majetkového portfolia P., a. s., se sídlem v P. – do obchodního rejstříku a že porušila svou povinnost zaměstnavatele „informovat a projednat s odborovou organizací mimo jiné i své právní postavení a jeho změny“, kterou do dne podání žaloby v rozporu s ustanoveními § 287 odst. 1 písm. b) a § 279 odst. 1 písm. c) zák. práce nesplnila. Přípisem ze dne 20. 12. 2012 žalovaná oznámila žalobkyni, že „nejsou splněny všechny náležitosti oznámenídle zákoníku práce“, přestože žalobkyně je „řádně“ evidována Ministerstvem vnitra, a „tudíž má právní subjektivitu“. Vzhledem k tomu, že mimosoudní dohoda mezi účastníky řízení nebyla možná, uplatňuje žalobkyně své právo u soudu. 2. Žalovaná namítala, že oznámení ze dne 5. 12. 2012 o založení odborové organizace zaměstnanců Investiční a rozvojové P., a. s., stejně jako oznámení ze dne 24. 4. 2013 nebylo ve smyslu ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce učiněno řádně, a že proto žalobkyni nevzniklo právo působit u žalované jako u zaměstnavatele a „právo zde jednat“. Uvedla, že „existují zcela zásadní důvody“ pochybovat o tom, zda žalobkyně vskutku zastupuje zájmy zaměstnanců společnosti Investiční a rozvojová P., a. s., a zda má alespoň tři členy, kteří jsou u této společnosti zaměstnaní. 3. Obvodní soud pro Prahu 3 – poté, co usnesením ze dne 30. 10. 2013, č. j. 17 Co 130/2013-95, rozhodl, že „v řízení bude na straně žalovaného pokračováno podle ustanovení § 107 o. s. ř. se společností Správa majetkového portfolia, P., a. s., se sídlem P. – rozsudkem ze dne 4. 12. 2013 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6 534 Kč k rukám advokáta Mgr. V. N. Na základě zjištění, že dne 26. 10. 2012 byl Ministerstvu vnitra doručen návrh na evidenci žalobkyně jako odborové organizace, která byla provedena „pod č. j. VS/1-1/90 711/12-E“, že žalobkyně čestným prohlášením dne 24. 4. 2013 prohlásila, že proběhla ustavující členská schůze, že u „původní žalované“ působí jako zaměstnanci tři členové odborové organizace, že Z. L. je oprávněn jednat jménem organizace a že společnost Investiční a rozvojová P., a. s., zanikla v důsledku fúze sloučením se společností Správa majetkového portfolia P., a. s., ke dni 1. 8. 2013, dospěl k závěru, že ke dni vyhlášení tohoto rozsudku bylo plnění požadované v žalobě plněním nemožným ve smyslu ustanovení § 575 občanského zákoníku. 4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 62 Co 156/2014-130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 356 Kč k rukám advokáta Mgr. V. N. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k fúzi sloučením Investiční a rozvojové P., a. s., Správy komunálního majetku P., a. s., a P. parkovací a. s., které zanikly a jejichž jmění přešlo na žalovanou, nelze již žalované uložit povinnost žalobkyni „o této záležitosti informovat a projednat ji s ní“. Uvedl, že i když informační povinnost, které se žalobkyně domáhá, vyplývá pro žalovanou přímo ze zákona, za situace, kdy k fúzi již došlo, „fakticky odpadl předmět sporu“, a „případné vyhovující soudní rozhodnutí by se tak stalo po materiální stránce nevykonatelným“ a nemohlo by mít „ani deklaratorní charakter, neboť by žalované ukládalo povinnost, kterou by fakticky vůbec splnit nemohla“. Shledal, že soud prvního stupně správně argumentoval ustanovením § 575 obč. zák. a že rovněž „přiléhavě aplikoval“ ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že fúzí předmět sporu odpadl a že případný „kladný“ rozsudek by byl po materiální stránce nevykonatelný. Je toho názoru, že došlo-li ze strany určitého subjektu k porušení právní povinnosti, která vyplývá z „jakéhokoliv“ právního předpisu, pak by měla být poškozenému subjektu dána možnost soudní ochrany prostřednictvím podané žaloby na splnění právní povinnosti. Namítá, že jí nemůže být „přičítáno k tíži“, by pak i když podala žalobu na splnění právní povinnosti žalované dne 24. 5. 2013 „přímo do podatelny soudu“, že bylo o žalobě rozhodnuto až dne 4. 12. 2013. Má za to, že zde „bez ohledu na zrealizovanou fúzi či jinou přeměnu subjektu“ dochází k porušení „prvotní“ právní povinnosti, čímž vzniká „druhotná, sekundární povinnost sankční povahy“, za kterou musí nést odpovědnost „právě nastupující subjekt, který vznikl contra legem“ a u něhož by rozsudek o stanovení povinnosti mohl být vykonatelný. Vytýká soudům, že se „soustředily“ pouze nainterpretaci ustanovení § 575 odst. 1 obč. zák., aniž by vzaly v úvahu druhý odstavec tohoto ustanovení, podle kterého plnění není nemožné, lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny, nebo aby je jako nedůvodné zamítl, protože odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně a žalovaná se plně ztotožňuje s jeho závěry. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva, zda zaměstnavatel má povinnost informovat odborovou organizaci o své fúzi sloučením s jinou obchodní společností a tuto fúzi s ní projednat a, v kladném případě, zda dnem účinnosti fúze zaměstnavatele tato jeho povinnost zaniká z důvodu nemožnosti jejího splnění. Protože tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné. 12. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že účinky změny právního postavení Investiční a rozvojové P., a. s., (fúze sloučením jmění Investiční a rozvojové P., a. s., Správy komunálního majetku P., a. s. a P. parkovací a. s.,) nastaly dne 1. 8. 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č.466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“). 13. Zaměstnanci v pracovním poměru a v právním vztahu založeném dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr mají právo na informace a projednání. Zaměstnavatel je povinen informovat zaměstnance a jednat s nimi přímo, nepůsobí-li u něj odborová organizace, rada zaměstnanců nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (zástupci zaměstnanců). Jestliže u zaměstnavatele působí více zástupců zaměstnanců, je zaměstnavatel povinen plnit povinnosti podle zákoníku práce vůči všem zástupcům zaměstnanců, nedohodnou-li se mezi sebou a zaměstnavatelem o jiném způsobu součinnosti. Informování zaměstnanců a projednání s nimi se uskutečňují na úrovni odpovídající předmětu jednání s ohledem na oprávnění a působnost zástupců zaměstnanců a úroveň řízení (srov. § 276 odst. 1 zák. práce). Zástupci zaměstnanců jsou povinni vhodným způsobem informovat zaměstnance na všech pracovištích o své činnosti a o obsahu a závěrech informací a projednání se zaměstnavatelem (§ 276 odst. 6 zák. práce). 14. Informováním se rozumí poskytnutí nezbytných údajů, z nichž je možné jednoznačně zjistit stav oznamované skutečnosti, popřípadě k ní zaujmout stanovisko. Zaměstnavatel je povinen poskytnout informace v dostatečném předstihu a vhodným způsobem, aby je zaměstnanci (zástupci zaměstnanců) mohli posoudit, popřípadě se připravit na projednání a vyjádřit své stanovisko před uskutečněním opatření (srov. § 278 odst. 2 zák. práce). Projednáním se rozumí jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci (zástupci zaměstnanců), výměna stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnout shody. Zaměstnavatel je povinen zajistit projednání v dostatečném předstihu a vhodným způsobem, aby zaměstnanci (zástupci zaměstnanců) mohli na základě poskytnutých informací vyjádřit svá stanoviska a zaměstnavatel je mohl vzít v úvahu před uskutečněním opatření. Zaměstnanci (zástupci zaměstnanců) mají při projednání právo obdržet na své stanovisko odůvodněnou odpověď (srov. § 278 odst. 3 zák. práce). 15. Záležitosti, o kterých je zaměstnavatel povinen informovat odborovou organizaci působící u zaměstnavatele (srov. § 286 odst. 3, 4, 5 zák. práce), jsou uvedeny v ustanovení § 287 odst. 1 zák. práce a záležitosti, které je zaměstnavatel povinen s touto odborovou organizací projednat, jsou vyjmenovány v ustanovení § 287 odst. 2 zák. práce. Mezi záležitosti, ve vztahu k nimž zákon stanoví informační povinnost zaměstnavatele vůči odborové organizaci a zároveň jeho povinnost je s odborovou organizací projednat, patří též převod činnosti zaměstnavatele (její části) nebo úkolů zaměstnavatele (jejich části) k jinému zaměstnavateli, který má za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímajícího zaměstnavatele, podle ustanovení § 338 až 342 zák. práce (srov. § 287 odst. 1 písm. b/, § 279 odst. 1 písm. e/, § 287 odst. 2 písm. h/, § 280 odst. 1 písm. d/ a § 339 odst. 1 zák. práce). K takovému převodu činnosti nebo úkolů zaměstnavatele, popřípadě jejich části, může dojít rovněž při přeměně zaměstnavatele, který je obchodní společností nebo družstvem, jež spočívá ve fúzi sloučením, při níž dochází k zániku společnosti nebo družstva nebo více společností nebo družstev a přechodu jmění zanikající společnosti nebo družstva na nástupnickou společnost nebo družstvo a při níž nástupnická společnost nebo družstvo vstupuje do právního postavení zanikající společnosti nebo družstva, nestanoví-li zvláštní zákon něco jiného (srov. § 1 odst. 2 a § 61 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů). O přeměně zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením, při níž dochází k převodu činnosti nebo úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, jenž má za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je proto zaměstnavatel povinen informovat odborovou organizaci, která u něj působí, a tuto přeměnu je povinen s ní rovněž projednat. 16. Podmínky, za kterých je zaměstnavatel (dosavadní i přejímající) povinen informovat odborovouorganizaci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů a tuto skutečnost s ní projednat, jsou stanoveny v § 339 odst. 1 zák. práce. Z tohoto ustanovení vyplývá, že uvedenou povinnost jsou dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel povinni splnit v dostatečném časovém předstihu přede dnem nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nejpozději třicet dnů před přechodem práv a povinností k jinému zaměstnavateli, a že obsahem projednání za účelem dosažení shody jsou stanovené nebo navrhované datum převodu, důvody převodu, právní, ekonomické a sociální důsledky převodu pro zaměstnance a připravovaná opatření ve vztahu k zaměstnancům. 17. Zaměstnavatel (dosavadní i přejímající) je povinen informovat odborovou organizaci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku přeměny dosavadního zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením a tuto skutečnost s ní projednat – jak vyplývá z ustanovení § 278 odst. 2 a 3 a § 339 odst. 1 zák. práce – v dostatečném předstihu před uskutečněním tohoto opatření (před účinností fúze), aby odborová organizace mohla poskytnuté informace posoudit, popřípadě se připravit na projednání, a aby mohla na základě poskytnutých informací vyjádřit své stanovisko, které by zaměstnavatel mohl vzít v úvahu před uskutečněním opatření. Po účinnosti fúze (a po zániku dosavadního zaměstnavatele) již tato povinnost zaměstnavatele netrvá, ani kdyby ji žádný ze zaměstnavatelů do té doby nesplnil, neboť případné stanovisko odborové organizace vyjádřené až po účinnosti fúze na základě informací poskytnutých jí zaměstnavatelem opožděně již nemůže rozhodnutí zaměstnavatele o uskutečnění tohoto opatření ovlivnit a splnění uvedené povinnosti až po uskutečnění opatření, o kterém měla být odborová organizace informována a které s ní měl zaměstnavatel projednat, by tak bylo v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 278 odst. 2 a 3 a § 339 odst. 1 zák. práce. 18. Povinnost zaměstnavatele (dosavadního i přejímajícího) informovat odborovou organizaci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku přeměny zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením a tuto skutečnost s ní projednat vyplývá ze zákona a není obsahem závazkového pracovněprávního vztahu, který vymezuje práva a povinnosti mezi zaměstnanci, zaměstnavateli a jinými subjekty pracovněprávních vztahů, jehož předmětem (obsahem) je „dluh“ (subjektivní povinnost) jedné ze stran (jiných subjektů) pracovněprávních vztahů („dlužníka“) a „pohledávka“ (subjektivní právo) druhé (ostatních) ze stran (jiných subjektů) pracovněprávních vztahů („věřitele“) a jenž vzniká ze smluv a jiných právních úkonů, ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení a z jiných právních skutečností uvedených v zákoně. Na tuto povinnost zaměstnavatele proto nelze použít ustanovení § 488 a následující obč. zák. o závazkových právních vztazích, a tedy ani ustanovení § 575 odst. 1 obč. zák. o zániku povinnosti dlužníka plnit, stane-li se plnění nemožným. 19. Okolnost, že zaměstnavatel (dosavadní nebo přejímající) nesplnil svou povinnost informovat odborovou organizaci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku přeměny dosavadního zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením a tuto skutečnost s ní projednat, nebrání uskutečnění přeměny dosavadního zaměstnavatele a nemůže zamezit přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímajícího zaměstnavatele, který je s ní spojen (srov. též § 19 písm. g/ část věty za středníkem zák. práce). Porušení uvedené právní povinnosti je však správním deliktem (srov. § 23 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů) a za podmínek stanovených v § 420 obč. zák. může založit odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou odborové organizaci. 20. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že po účinnosti přeměny zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením, při níž dochází k převodu činnosti nebo úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, jenž má za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, se odborová organizace působící u zaměstnavatele nemůže úspěšně domáhat, aby ji přejímající zaměstnavatel o této přeměně informoval a toto opatření s ní projednal.Vznikne-li však odborové organizaci porušením povinnosti zaměstnavatele informovat ji o uvedené přeměně a tuto přeměnu s ní před její účinností projednat škoda, může odborová organizace uplatnit právo na její náhradu. 21. V projednávané věci Investiční a rozvojová P., a. s., která jako dosavadní zaměstnavatel zanikla dnem účinnosti fúze (1. 8. 2013) sloučením Investiční a rozvojové P., a. s., Správy komunálního majetku P., a. s., a P. parkovací a. s., jež měla za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovanou jako přejímajícího zaměstnavatele, ani žalovaná nesplnily před účinností fúze svou povinnost informovat žalobkyni, která podle zjištění soudů působila u dosavadního zaměstnavatele, o této jeho přeměně a tuto přeměnu s ní projednat. Vzhledem k tomu, že po účinnosti fúze, a tedy i v době rozhodování soudů (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.), již tato jejich povinnost – jak vyplývá z výše uvedeného – netrvala, je závěr odvolacího soudu, že ji již nelze žalované uložit, správný. 22. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (byť není odůvodněn zcela přiléhavě) správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. _____________________________________ *) Usnesením ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 95/2016, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu.

decision_1315.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 2238/2015, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2238.2015.1 Číslo: 78/2016 Právní věta: Jestliže účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle § 175k odst. 2 o. s. ř. zemřel poté, co podal žalobu o určení dědického práva, soud projednávající spor o určení dědického práva řízení přeruší a vyčká rozhodnutí dědického soudu, v němž tento spor vznikl, o procesních nástupcích po žalobci. Poté, co usnesení, jímž soud v řízení o dědictví rozhodl o procesních nástupcích po zemřelém žalobci ve smyslu § 107 odst. 2 o. s. ř., nabylo právní moci, je soud v řízení o určení dědického práva povinen jednat jako s účastníky řízení na straně žalující s procesními nástupci zemřelého žalobce, aniž by o tom sám vydával rozhodnutí podle § 107 odst. 2 o. s. ř. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 15.10.2015 Spisová značka: 21 Cdo 2238/2015 Číslo rozhodnutí: 78 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Dědické řízení, Způsobilost být účastníkem řízení Předpisy: § 107 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 53 Co 241/2013, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 53 Co 241/2013, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. V řízení o dědictví po K. M. zemřelé dne 6. 11. 2007, (dále také jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 19. 3. 2008 uložil žalobci ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal žalobu o určení, že „je dědicem ze zákona“ po zůstavitelce. Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitelka zemřela jako vdova a měla syna (žalobce), že v řízení o dědictví vyšla najevo závěť a listina o vydědění sepsaná dne 8. 3. 2005 ve formě notářského zápisu JUDr. E. N., notářkou v P., podle níž zůstavitelka ustanovila dědicem svého majetku žalovanou a žalobce vydědila, přičemž účinky vydědění vztáhla i na jeho potomky, a že žalobce namítl neplatnost závěti i listiny o vydědění.2. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 21. 5. 2008 se žalobce domáhal určení, že „je dědicem ze zákona“ po zůstavitelce. Uvedl, že zůstavitelka „je jeho matkou“ a on je jejím „jediným potomkem v řadě přímé“, že „v dědickém řízení zpochybnil platnost závěti a listiny o vydědění“, neboť zůstavitelka tyto listiny sepsala „v duševní poruše, která ji činila k těmto právním úkonům neschopnou“, že zůstavitelka se „několik let před pořízením závěti a listiny o vydědění chovala velice vztahovačně a byla přesvědčena o tom, že všichni lidé z jejího okolí se spikli proti ní“, že „měla napjaté vztahy se sousedy“, že i vůči němu se projevovala „podivným způsobem“, když jej „obviňovala z toho, že se spolčuje proti ní s jejími nepřáteli – sousedy z domu“, že „zřejmě i z těchto důvodů zůstavitelka byla dlouhá léta v ošetření psychiatra“, že se o zůstavitelku „pravidelně v rámci svých časových možností a v rámci toho, co zůstavitelka vůči sobě od něj připustila, vždy staral, neustále se snažil o kontakt s ní, a to i v dobách, kdy jej zůstavitelka nechtěla vidět“, „vozil ji na ošetření k lékařům, v letním období ji pravidelně několikrát za sezonu převážel a odvážel na její rekreační nemovitost“, „navštěvoval ji“ a byl s ní v kontaktu také telefonicky. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 3. 2013, č. j. 18 C 237/2008-235, určil, že žalobce „je dědicem ze zákona po zůstavitelce“ (výrok I.) a že „žalovaná není dědicem ze závěti sepsané dne 8. 3. 2005 po zůstavitelce v části, v níž zkracuje dědický podíl žalobce jako zletilého potomka zůstavitelky“ (výrok II.); současně rozhodl, že žalobce a žalovaná „jsou povinni zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení každý částku ve výši 7 228 Kč (výrok III.) a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou „nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok IV.). Vycházel ze zjištění, že zůstavitelka „sepsala dne 8. 3. 2005 ve formě notářského zápisu závěť a listinu o vydědění“, že byla „komplikovanou osobností, která vyhledávala v sociálních vztazích záminky ke konfliktům, ať se to týkalo jejího nejbližšího okolí (sousedů v domě nebo na chalupě), nebo později i jeho“, že žalobce „pečoval o zůstavitelku dle svých možností, pomáhal jí s běžnými úkony v domácnosti, zajišťoval jí dopravu apod.“, „snažil se udržet normální vztahy jak se sousedy v domě, tak i se zůstavitelkou“, že „zůstavitelku bránil, když např. odmítl podat návrh na omezení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům“, a dospěl k závěru, že „zůstavitelka nebyla ovlivněna svou poruchou osobnosti natolik, aby nebyla ke dni 8. 3. 2005 plně způsobilá k právním úkonům“, neboť „její vnímání reality bylo celkem objektivní a její stav odpovídal jejímu věku“, že „v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitelka byla k pořízení závěti a listiny o vydědění žalovanou jakkoli nucena“, že „právní úkon v části představující závěť ze dne 8. 3. 2005 je platným právním úkonem v rozsahu, v němž nezkracuje zákonný nárok žalobce“, že „důvody pro vydědění nebyly k rozhodnému datu dány“, že „k jistému zproblematizování vztahů mezi zůstavitelkou a žalobcem došlo až poté, co se zůstavitelka přestěhovala do nového bytu“, že se však jedná o období, které „jde mimo rozhodné datum“, že sice „motivace zůstavitelky k podpisu závěti a listiny o vydědění zůstala neobjasněna“, že však „vyplynula z určité subjektivní nespokojenosti zůstavitelky se svým okolím (v tomto případě s žalobcem)“. 4. K odvolání žalované Městský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 28. 1. 2014, rozhodl, že namísto „dosavadního“ žalobce T. M., zemřelého dne 12. 7. 2013, bude v řízení pokračováno s H. M., T. M. a P. M. Vycházel ze zjištění, že H. M., T. M. a P. M. jsou podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 2013 dědici žalobce, že „mají zájem na tom, aby bylo postaveno najisto dědické právo zemřelého žalobce a majetkové nároky z něj vyplývající“, a že „podle § 107 odst. 2 o. s. ř. vstupují do práv uplatněných žalobcem v tomto řízení“, a rozsudkem ze dne 24. 3. 2014 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ jen tak, že „pozůstalý syn T. M. je dědicem ze zákona po zůstavitelce K. M., zemřelé dne 6. 11. 2007“, zrušil „ve výroku II.“ a v tomto rozsahu řízení zastavil a potvrdil „ve výroku III.“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit H. M., T. M. a P. M. na nákladech řízení před soudy obou stupňů 38 600 Kč k rukám advokáta JUDr. I. M. Neshledal důvodnou námitku žalované ohledně „nesprávného určení okruhu účastníků řízení“ a „nedostatečného žalobního žádání“, neboť žalobce „podal žalobu z podnětu usnesení dědického soudu, který mu uložil podat žalobu na určení, že je jako pozůstalý syn dědicem ze zákona pozůstavitelce“. Dospěl k závěru, že „v řízení bylo prokázáno, že zůstavitelka byla způsobilá k projevu vůle bez omezení, nebyla stižena duševní poruchou, která by jí bránila v platném pořízení závěti a vydědění“, že „závěť je tudíž zapotřebí považovat za závěť platnou“, dále že žalobce se „nedopustil vůči zůstavitelce jednání, které by ospravedlnilo jeho vydědění“, a že se „staral o zůstavitelku přiměřeně tak, jak mu umožňovaly jeho poměry“, „pomáhal jí na chalupě, s běžnými úkony v domácnosti, vozil ji k lékaři, zajišťoval jídlo atp.“ a „zastal se jí vůči sousedům, kteří poukazovali na její obtěžující chování“, a že „z provedených důkazů není možné vyvodit nedostatek opravdového zájmu žalobce o zůstavitelku či neposkytnutí pomoci“, když odlišná argumentace žalované „nemá oporu v provedeném dokazování“, a že žalobce „prokázal nedostatek předpokladů pro své vydědění“. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č. j. 53 Co 241/2013-288, podala žalovaná dovolání. 6. V dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 žalovaná namítá, že „ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. v daném řízení nelze použít, protože zůstavitelka výslovně v závěti ze dne 8. 3. 2005 stanovila, aby se důsledky vydědění vztahovaly i na všechny potomky žalobce“, že „právo žalobce být účastníkem řízení je odvozeno od § 19 o. s. ř. ve spojení s § 175k o. s. ř.“, když „se jedná o zákonem dané právo výlučně žalovanému (správně žalobci), který je osobně spjat s prokazováním svého dědického nároku“, že usnesení odvolacího soudu „nemohlo být náležitým podkladem pro další průběh řízení“, že „vzhledem k tomu, že účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, nelze v dědickém řízení přiznat účastenství v řízení osobám, které nejsou ze zákona účastníky řízení dle § 175b o. s. ř.“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu. 7. V dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014 žalovaná namítá zejména, že právo být účastníkem řízení náleží „výlučně žalobci, který je osobně spjat s prokazováním svého dědického nároku“, že „odvolací soud rozhodl v rozporu s § 175k odst. 2 o. s. ř., aniž vyzval dědice, jejichž právo se jeví méně pravděpodobné, aby své právo uplatnili žalobou“, a že „ve věci není prokázán naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř.“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „nepřihlédl k tvrzených skutečnostem a k označeným důkazům a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním“, a soudu prvního stupně, že „ustanovil znalce před slyšením účastníků řízení“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) se nejprve zabýval dovoláním žalované směřujícím proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 – posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. 9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu,kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 11. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jak má soud v řízení o určení dědického práva postupovat za situace, kdy účastník v průběhu řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že tato procesní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a že její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. 13. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 6. 11. 2007, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „OSŘ“ (srov. Čl. II body 7 a 10 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstavitelce a vypořádání dědictví se řídí právní úpravou účinnou v době její smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 14. Podle ustanovení § 107 odst. 1 OSŘ jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. 15. Podle § 107 odst. 2 OSŘ, ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. 16. Podle ustanovení § 107 odst. 5 OSŘ, neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo, řízení též zastaví, zemře-li partner před pravomocným skončením řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší. 17. Ztratí-li účastník během řízení (v době po zahájení řízení do dne, kdy řízení bylo pravomocně skončeno) způsobilost být účastníkem řízení, soud – jak vyplývá z citovaných ustanovení – nejprve podle povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat; povahou věci se tu rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení. Povaha věci brání pokračování v řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce (napříkladnárok na výživné), nebo kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení (například v řízení o způsobilosti k právním úkonům zemřel vyšetřovaný) nebo kde smrtí (zánikem) účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo (například v řízení o rozvod manželství, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je, nebo není, kdy zemřel manžel, popřípadě v řízení o zrušení nebo neplatnost registrovaného partnerství nebo o určení, že registrované partnerství nevzniklo, kdy zemřel registrovaný partner), pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo, anebo kde účastník nemá žádného právního nástupce (například při zastavení dědického řízení po zemřelém účastníku řízení podle § 175h odst. 1 a 2 OSŘ, ledaže by bylo prokázáno, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, při zániku právnické osoby, byla-li provedena likvidace nebo jestliže se likvidace z důvodů uvedených v zákoně nevyžaduje), který by převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Protože v těchto (popřípadě i v dalších) případech nelze v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. 18. Nebude-li řízení zastaveno podle § 107 odst. 5 OSŘ, soud dále posoudí, zda je možné v řízení ihned pokračovat. Tam, kde to nebude možné, řízení usnesením přeruší. Úvaha o tom, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci. 19. Nebude-li řízení zastaveno a je-li možné v řízení ihned pokračovat nebo odpadla-li překážka bránící pokračování v řízení, soud zjistí (bez návrhu z úřední povinnosti), kdo je procesním nástupcem zemřelého (zaniklého) účastníka ohledně práv nebo povinností, o něž v řízení jde. K objasnění této otázky provede všechna potřebná šetření; protože tu jde o postup soudu v řízení (a nikoliv o dokazování o skutkovém stavu věci), soud není vázán případnými návrhy účastníků o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, ani navrhovanými prostředky ke zjištění tohoto procesního nástupce. 20. Z pravidla, že soud vždy rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého (zaniklého) účastníka, je podle názoru dovolacího soudu nutno připustit výjimku ve sporech o určení dědického práva. Především proto, že jde o spory odvozené (vyvolané) řízením o dědictví, v němž vznikl (mezi jeho účastníky) spor o dědické právo ohledně skutkových okolností rozhodných pro posouzení dědického práva některého z účastníků (pravděpodobného dědice). Přestože řízení o určení dědického práva probíhá samostatně, má specifickou povahu spočívající v tom, že předmětem tohoto řízení je vyřešení sporu o dědické právo, který vznikl v rámci řízení o dědictví. Výsledek sporu o dědické právo má přitom význam (jen) pro konkrétní řízení o dědictví, neboť nebyl-li žalobce s žalobou úspěšný (zejména byla-li žaloba odmítnuta či zamítnuta), případně nebyla-li žaloba podána včas, pokračuje soud v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice, který se již nemůže kdykoliv v budoucnu dovolávat svého dědického práva, např. žalobou podle § 485 obč. zák., ledaže by jeho právo vyplývalo z jiných (nových) skutečností, než pro které byl k podání žaloby odkázán (srov. § 175k odst. 2, věta třetí, OSŘ). Kromě toho je třeba zohlednit, že rovněž věcná legitimace osob oprávněných k vedení sporu o dědické právo vyplývá z usnesení dědického soudu vydaného ve smyslu § 175k odst. 2 OSŘ, když na straně žalobce jde o dědice, jehož dědické právo se jeví jako „méně pravděpodobné“, a na straně žalované jde o dědice, jemuž svědčí „pravděpodobnější“ dědické právo, jež vylučuje (zcela nebo zčásti) dědické právo účastníka odkázaného k podání žaloby, případně také ostatní dědice (kteří tvrzení dědice odkázaného k podání žaloby podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko). Konečně nelze připustit, aby soud v řízení o určení dědického práva rozhodoval o procesních nástupcích po zemřelém žalobci (eventuelně žalovaném) také proto, že by nebylo možné zcela vyloučit případy vzniku duplicitních rozhodnutí o procesních nástupcích téhož zůstavitele s rozdílným okruhem procesních nástupců vydaných jak v řízení o určení dědického práva, tak v řízení o dědictví. 21. Z uvedeného nutno uzavřít, že v řízení o určení dědického práva se soud samostatně procesnímnástupnictvím podle § 107 OSŘ nezabývá a pro jeho úvahu, zda na straně žalobce (účastníka dědického řízení odkázaného k podání žaloby), který v průběhu řízení o určení dědického práva zemřel, došlo k procesnímu nástupnictví formou univerzální sukcese, je rozhodné, kdo se stal procesním nástupcem tohoto účastníka v řízení o dědictví (srov. k tomu právní závěry přijaté ve sporech, které byly vyvolány konkursem nebo insolvenčním řízením, zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 223/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82, ročník 2004, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2099/2009, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 58, ročník 2011, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2004, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 154, ročník 2006). Z toho vyplývá, že dokud nenabude právní moci usnesení vydané soudem v řízení o dědictví o procesních nástupcích ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 OSŘ, respektive dokud nebude zřejmé, kdo se stal na základě usnesení dědického soudu procesním nástupcem zemřelého žalobce, nejsou dány podmínky k tomu, aby soud ve sporném řízení rozhodl spor o určení dědického práva tohoto (zemřelého) žalobce. V takovém případě není ani možné řízení o určení dědického práva žalobce podle § 107 odst. 5 OSŘ zastavit, neboť – jak vyplývá z logiky věci – v řízení o dědictví po zemřelém žalobci nemůže být rozhodnuto, že žalobce zemřel bez právních nástupců, neboť rozsah jeho majetku není (prozatím) znám. Za této situace proto nelze řízení o dědictví po zemřelém žalobci zastavit podle § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ (z důvodu, že zůstavitel nezanechal žádný majetek, nebo proto, že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty), neboť dosud není postaveno najisto, zda žalobce je či není právním nástupcem zůstavitele a zda případně zdědí „další“ majetek po zůstaviteli (srov. k tomu závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4311/2014). 22. Jestliže účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle § 175k odst. 2 OSŘ zemřel poté, co podal žalobu o určení dědického práva, soud projednávající spor o určení dědického práva řízení přeruší a vyčká rozhodnutí dědického soudu, v němž tento spor vznikl, o procesních nástupcích po žalobci. Poté co usnesení, jímž soud v řízení o dědictví rozhodl o procesních nástupcích po zemřelém žalobci ve smyslu § 107 odst. 2 OSŘ, nabylo právní moci, je soud v řízení o určení dědického práva povinen jednat jako s účastníky řízení na straně žalující s procesními nástupci zemřelého žalobce, aniž by o tom sám vydával rozhodnutí podle § 107 odst. 2 OSŘ. O tom, že ve sporu o určení dědického práva došlo ke změně v osobě žalobce (případně žalovaného), soud ve sporném řízení samostatně nerozhoduje; může však procesní nástupce zemřelého žalobce (eventuelně žalovaného) vzít na vědomí prostřednictvím usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. 23. Z uvedeného vyplývá, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 není správné. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). Dále Nejvyšší soud zrušil jako závislý výrok (podle § 243e odst. 2, věty třetí, o. s. ř.) obsažený v jiných (než dovoláním napadených) rozhodnutích také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č.j. 53 Co 241/2013-288, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 3. 2013, kterým bylo určeno, že T. M. je dědicem po zůstavitelce, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ohledně nějž sice dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 podáno nebylo, ale které je tímto dovoláním ve smyslu § 242 odst. 2 o. s. ř. dotčeno. 24. Vzhledem k tomu, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, který byl napaden (druhým) dovoláním žalované, byl zrušen podle § 242 o. s. ř., nebylo třeba se tímto (druhým) dovoláním žalované samostatně zabývat.

decision_1316.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 5126/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.5126.2014.1 Číslo: 95/2016 Právní věta: Okolnost, že zaměstnanec, který byl uznán dočasně práce neschopným, neoznačil místo svého pobytu údaji potřebnými k tomu, aby zaměstnavateli umožnil kontrolu, zda dodržuje svou povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek, není důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 15.10.2015 Spisová značka: 21 Cdo 5126/2014 Číslo rozhodnutí: 95 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Výpověď z pracovního poměru Předpisy: § 52 písm. h) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 § 56 odst. 2 písm. b) předpisu č. 187/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Co 252/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Dopisem ze dne 19. 9. 2012, který žalobkyně odmítla dne 20. 9. 2012 převzít, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že při kontrole režimu dočasně práce neschopného pojištěnce ve dnech 3. 9. 2012 a 4. 9. 2012 bylo zjištěno, že žalobkyně zvlášť hrubým způsobem porušila povinnost upravenou v ustanovení § 301a zák. práce, neboť nedodržela povinnosti pojištěnce uvedené v ustanovení § 64 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, protože neumožnila příslušnému orgánu nemocenského pojištění a ani zaměstnavateli kontrolu dodržování režimu práce neschopného pojištěnce a neposkytla nezbytnou součinnost k provedení této kontroly, zejména neoznačila potřebnými údaji místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti tak, aby bylo možné tuto kontrolu provést.2. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 28. 1. 2013 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2010 jako prodejce developerských projektů, že dne 3. 9. 2012 byla lékařem uznána dočasně práce neschopnou, což oznámila žalovanému téhož dne, a že dne 21. 9. 2012 jí byl doručen dopis, kterým jí žalovaný sdělil, že dne 20. 9. 2012 v době mezi 7:30 hod. až 8:15 hod. jí mělo být zástupkyní žalovaného doručeno rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce, a k němuž byly přiloženy záznamy o kontrole dodržování stanoveného režimu dočasné pracovní neschopnosti provedené dne 3. 9. 2012 a dne 4. 9. 2012. Uvádí, že o kontrolách na adrese R. 2, F., se dozvěděla až z tohoto dopisu, že ji žalovaný o provedené kontrole neinformoval a ani jí nedal „prostor k vyjádření se k zjištěným nedostatkům“ a že poté žalovanému sdělila, že v době jeho „údajných“ kontrol byla na vyšetření u lékaře, a v jednom případě byla dokonce přítomna na označeném místě, avšak žádné kontroly si není vědoma. Žalobkyně si není vědoma „žádných okolností, kterými by měl být naplněn některý z výpovědních důvodů dle ustanovení § 52 zák. práce“, a postup zaměstnavatele shledává nesprávným a nezákonným. 3. Žalovaný uvedl, že v souladu s ustanovením § 192 odst. 6 zák. práce provedl dne 3. 9. 2012 a dne 4. 9. 2012 prostřednictvím „svých pověřených osob“ a pracovníků Okresní správy sociálního zabezpečení F.- M. kontrolu žalobkyně, zda dodržuje režim dočasně práce neschopného pojištěnce na adrese R. 2, F., uvedené v rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně jako místo jejího pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti, a zjistil, že na předmětné adrese se nachází dvoupatrový dům, v jehož přízemí jsou obchody a v patrech kanceláře firem a „pár“ bytů, přičemž na zvoncích u hlavního vchodu domu nebylo uvedeno jméno žalobkyně a ani nebyla jejím jménem označena žádná poštovní schránka uvnitř domu ani žádné dveře k bytům. 4. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, č. j. 6 C 11/2013-73, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15 552 Kč k rukám advokáta JUDr. O. B. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2010 jako prodejce developerských projektů, dne 3. 9. 2012 doručila žalovanému „rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, III. díl“, podle něhož je žalobkyně práce neschopná od 3. 9. 2012 s místem pobytu v době pracovní neschopnosti na adrese F., R. 2, a bez povolených vycházek, a že žalovaný provedl ve dnech 3. 9. 2012, 4. 9. 2012 a 17. 9. 2012 prostřednictvím pověřených osob i prostřednictvím pracovníků Okresní správy sociálního zabezpečení F.-M. kontrolu žalobkyně, zda dodržuje režim dočasně práce neschopného zaměstnance na adrese uvedené v rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, přičemž na zvoncích u hlavního vchodu domu nebylo uvedeno jméno žalobkyně a nebyla označena žádná poštovní schránka uvnitř domu ani žádné dveře k bytům. S přihlédnutím k tomu, že žalovaný vymezil důvod výpovědi z pracovního poměru tak, že žalobkyně neměla ve dnech 3. 9. 2012 a 4. 9. 2012 označeno bydliště uvedené v rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, a tím „neumožnila příslušnému orgánu nemocenského pojištění a ani zaměstnavateli“ provést kontrolu dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, dospěl k závěru, že porušení povinnosti zaměstnance označit potřebnými údaji místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti tak, aby bylo možné provést kontrolu podle ustanovení § 192 odst. 6 zák. práce, stanovené v § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, není porušením jiné povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 301a zák. práce spočívající v dodržování stanoveného režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde o povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění, a že proto nemůže být důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce. 5. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, č. j. 23 Co 252/2014-125, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatitžalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 164 Kč k rukám advokáta JUDr. O. B. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že ustanovení § 301a zák. práce zahrnuje dvě povinnosti zaměstnance, které náleží do režimu práce neschopného pojištěnce a které vyplývají z ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění; jednak povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a jednak povinnost dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění. Vycházeje z toho, že žalovaný spatřoval porušení povinností žalobkyně v porušení její povinnosti stanovené v § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb. označit potřebnými údaji místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti, jímž žalobkyně neumožnila provést kontrolu dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že porušení takové povinnosti (ani porušení povinnosti zaměstnance umožnit zaměstnavateli kontrolu dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce stanovené v § 192 odst. 6 zák. práce) nemůže být důvodem pro dání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce, protože není porušením „jiné povinnosti“ uvedené v ustanovení § 301a zák. práce. Vyslovil názor, že „připuštění varianty“, že výpověď lze dát i pro porušení jiné povinnosti, než která je uvedena v ustanovení § 301a zák. práce, by znamenalo „nepřípustné rozšíření taxativně stanovených výpovědních důvodů na straně zaměstnavatele“. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že je třeba brát v úvahu, že k provedení jakékoliv kontroly je potřebná součinnost kontrolovaného a že žalobkyně tuto součinnost neposkytla, aniž by bylo významné, jakým způsobem neposkytnutí součinnosti při provádění kontroly práce neschopného pojištěnce proběhlo; zda to bylo neoznačením zvonku (schránky) nebo „znefunkčněním“ řádně označeného zvonku, popř. „znemožněním přístupu do zamčeného domu“. Má za to, že podstata porušení povinnosti podle ustanovení § 301a zák. práce spočívá v tom, že žalobkyně svým jednáním, resp. nečinností, zabránila provedení kontroly vůbec, a slovní vyjádření ve výpovědi, že šlo o neoznačení místa pobytu potřebnými údaji, je jen „zpřesněním popisu tohoto zabránění kontroly“. Žalovaný trvá na tom, že nebyl povinen při kontrole žalobkyně v době její dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu uvedeném v rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti podrobně zkoumat, „ve kterém bytě činžovního domu na udané adrese žalobkyně bydlí, kterou poštovní schránku užívá“, popřípadě „zvonit na náhodně zvolené neoznačené zvonky“, protože „žalobkyni prostě na tomto místě z důvodů na straně žalobkyně nezastihl“. Znemožnila-li žalobkyně provedení kontroly dodržování povinností, jejichž porušení „je sankcionováno možností podání výpovědi“, musí být podle názoru žalovaného „posuzována stejně, jako by jí toto porušení bylo kontrolou prokázáno“. Ze skutečnosti, že žalobkyni nebyly povoleny vycházky, žalovaný dovozuje, že žalobkyně porušila povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že „žaloba žalobkyně se zamítá s tím, že rozvázání pracovního poměru výpovědí bylo platné a pracovní poměr skončil dnem 30. 11. 2012“, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, protože nesplňuje náležitosti uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., nebo aby je zamítl, protože považuje závěry odvolacího soudu uvedené v napadeném rozsudku za správné a ztotožňuje se s nimi. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé dalšízákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 11. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnavatel může rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce, jestliže mu zaměstnanec neumožní provést kontrolu dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce tím, že neoznačí potřebnými údaji místo svého pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné. 13. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 9. 2012 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb. a č. 167/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zák. práce“). 14. Podle ustanovení § 50 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52 zák. práce. Podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, poruší-li zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance stanovenou v § 301a zák. práce. Podle ustanovení § 301a zák. práce zaměstnanci jsou v době prvních 14 kalendářních dnů a v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v době prvních 21 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti povinni dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde o povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění. 15. Zatímco zaměstnanec může dát zaměstnavateli výpověď z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu (srov. § 50 odst. 3 zák. práce), zaměstnavatel smí přistoupit k rozvázání pracovního poměruvýpovědí – jak vyplývá z ustanovení § 50 odst. 2 zák. práce – jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 52 zák. práce. Kdyby zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z jiného důvodu, jde bez dalšího o důvod neplatnosti tohoto pracovněprávního úkonu (srov. § 19 písm. d/ zák. práce). 16. K rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce může zaměstnavatel přistoupit, jestliže zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem poruší „jinou“ povinnost, než je povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci [srov. § 52 písm. g) zák. práce], tj. povinnost, která nepatří mezi povinnosti zaměstnanců vyplývající z pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a která je zaměstnancům stanovena [s účinností od 1. 1. 2012 (srov. čl. XIX zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony)] v ustanovení § 301a zák. práce. Touto povinností je v době prvních 14 kalendářních dnů a v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 v době prvních 21 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, jde-li o povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění, tedy, řečeno jinak, dodržovat režim dočasně práce neschopného pojištěnce stanovený podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) zákona o nemocenském pojištění. 17. Zaměstnanec tedy poruší režim dočasně práce neschopného pojištěnce ve smyslu ustanovení § 301a zák. práce tehdy, nezdržuje-li se v místě, které sdělil ošetřujícímu lékaři při vzniku dočasné pracovní neschopnosti, nebo v místě, do něhož změnil svůj pobyt v době dočasné pracovní neschopnosti s předchozím souhlasem ošetřujícího lékaře (změnu místa pobytu dočasně práce neschopného pojištěnce z důvodu pobytu v cizině může ošetřující lékař povolit jen po předchozím písemném souhlasu příslušného orgánu nemocenského pojištění, o nějž je povinen požádat zaměstnanec, a předchozí souhlas ošetřujícího lékaře se nevyžaduje, jde-li o změnu místa pobytu v souvislosti s poskytováním lůžkové nebo lázeňské léčebně rehabilitační péče; změnu místa pobytu je zaměstnanec povinen oznámit „písemně nebo jinak prokazatelně“ zaměstnavateli (srov. § 56 odst. 3 a 5 zákona o nemocenském pojištění/), nebo nedodržuje-li rozsah a dobu vycházek stanovených ošetřujícím lékařem (srov. § 56 odst. 4 a 6 zákona o nemocenském pojištění). Poruší-li zaměstnanec tyto povinnosti, jde o důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce, jen jestliže bylo toto porušení ze strany zaměstnance zaviněno a jen jedná-li se o porušení „zvlášť hrubým způsobem“. Porušení těchto povinností zaměstnancem může být též – se zřetelem na závažnost jejich porušení – důvodem ke snížení nebo neposkytnutí náhrady mzdy nebo platu příslušející zaměstnanci v době prvních 14 kalendářních dnů a v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 v době prvních 21 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti; to však neplatí, byla-li pro totéž porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce dána zaměstnanci výpověď podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce (srov. § 192 odst. 5 zák. práce). Poruší-li zaměstnanec, který byl uznán dočasně práce neschopným, jinou povinnost než povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek, nemůže s ním být z toho důvodu rozvázán pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce a ani mu nemůže být snížena, popřípadě vůbec neposkytnuta náhrada mzdy nebo platu. 18. Zaměstnavatel je oprávněn kontrolovat, zda zaměstnanec, který byl uznán dočasně práce neschopným, dodržuje v období prvních 14 kalendářních dnů a v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 v období prvních 21 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde o povinnost stanovenou v § 56 odst. 2 písm. b) zákona o nemocenském pojištění zdržovat se v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek, a zaměstnanec je povinen zaměstnavateli kontrolu dodržování těchto svých povinností umožnit [srov. § 192 odst. 6, věty první a čtvrtou zák. práce a § 65 odst. 2 písm. c) zákona o nemocenskémpojištění]. 19. Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o nemocenském pojištění pojištěnec, který je dočasně práce neschopný, je povinen umožnit příslušnému orgánu nemocenského pojištění a v rozsahu uvedeném v § 65 odst. 2 písm. c) též zaměstnavateli kontrolu dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce a poskytnout nezbytnou součinnost k provedení této kontroly, zejména označit potřebnými údaji místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti tak, aby bylo možné tuto kontrolu provést; při této kontrole je dočasně práce neschopný pojištěnec povinen prokázat svou totožnost a předložit rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti. 20. Z ustanovení § 192 odst. 6, věty první a čtvrté zák. práce, § 64 odst. 1 písm. b) a § 65 odst. 2 písm. c) zákona o nemocenském pojištění vyplývá, že zaměstnanec, který byl uznán dočasně práce neschopným, byl povinen v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 v období prvních 21 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti umožnit zaměstnavateli kontrolu, zda dodržuje svou povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek, a poskytnout nezbytnou součinnost k provedení této kontroly, zejména označit potřebnými údaji místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti tak, aby bylo možné tuto kontrolu provést. Vzhledem k tomu, že povinnost zaměstnance umožnit zaměstnavateli tuto kontrolu a poskytnout k ní nezbytnou součinnost, zejména označit potřebnými údaji místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti tak, aby bylo možné tuto kontrolu provést, nepatří mezi povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení § 301a zák. práce, nemůže být její porušení – a to ani zvlášť hrubým způsobem – důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce, kterou zaměstnavatel může dát zaměstnanci jen pro porušení povinnosti zaměstnance stanovené v § 301a zák. práce zvlášť hrubým způsobem. 21. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že okolnost, že zaměstnanec, který byl uznán dočasně práce neschopným, v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 v období prvních 21 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti neoznačil místo svého pobytu údaji potřebnými k tomu, aby zaměstnavateli umožnil kontrolu, zda dodržuje svou povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek, nemůže být důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce. 22. V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k rozvázání pracovního poměru se žalobkyní výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce v tom, že žalobkyně neumožnila kontrolu dodržování režimu práce neschopného pojištěnce ve dnech 3. 9. 2012 a 4. 9. 2012 a neposkytla nezbytnou součinnost k provedení této kontroly, neboť neoznačila potřebnými údaji místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti tak, aby bylo možné tuto kontrolu provést. Vzhledem k tomu, že neoznačení místa pobytu zaměstnance údaji potřebnými k tomu, aby zaměstnavateli umožnil kontrolu, zda dodržuje v období prvních 21 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti (v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013) stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde o povinnost zdržovat se v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek, nepředstavuje – jak vyplývá z výše uvedeného – porušení jiné povinnosti zaměstnance stanovené v § 301a zák. práce, a že proto nemůže být důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce, je závěr soudů, že výpověď, kterou dal žalovaný žalobkyni dopisem ze dne 19. 9. 2012, je neplatná, v souladu se zákonem. 23. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1317.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, ECLI:CZ:NS:2015:31.CDO.3093.2013.1 Číslo: 56/2016 Právní věta: Výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání; proto kolektivnímu správci, zastupujícímu autory přísluší oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 14.10.2015 Spisová značka: 31 Cdo 3093/2013 Číslo rozhodnutí: 56 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Autorské právo Předpisy: § 18 předpisu č. 121/200Sb. § 23 předpisu č. 121/200Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 3 Co 136/2011, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 6. 2011, č. j. 34 C 129/2010-159, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“) částku 553 935 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná dále zaplatila žalobci částku 102 725 Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Věc posuzoval za situace, kdy se žalobce s poukazem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, na mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, a na ustanovení autorského zákona, domáhal zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanévzniklo neoprávněným užíváním chráněných autorských děl v období od 1. 6. 2007 do 18. 5. 2008, jejich zpřístupňováním prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích situovaných v zařízení žalované, Lázně T. v Č. 2. Žalovaná nesouhlasila se žalobou vzhledem k ustanovení § 23 autorského zákona, které podle jejího názoru dopadá na projednávanou věc, neboť díla byla zpřístupňována pacientům při poskytování zdravotnické péče ve zdravotnickém zařízení. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalovanou však výjimka stanovená v poslední větě § 23 citovaného zákona nedopadá. Uvedl, že při posuzování této výjimky nelze vystačit s vnitrostátní úpravou, nýbrž je třeba se zabývat i mezinárodními smlouvami a dalšími mezinárodními předpisy, které jsou závazné pro Českou republiku. Podle čl. 11 odst. 1 písm. ii Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. 9. 1986, autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoliv veřejnému sdělování po drátě nebo bezdrátově díla vysílaného rozhlasem či televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní. Podle odstavce 2 téhož článku platí, že zákonodárství států Unie se vyhrazuje, aby stanovila podmínky výkonu práv uvedených v odstavci 1, které však v žádném případě nesmějí být na újmu osobních práv autora na přiměřenou odměnu. Obdobnou ochranu přiznávají autorům i další mezinárodněprávní předpisy, např. na Bernskou úmluvu navazující Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví nebo Všeobecná úmluva o autorském právu. Soud prvního stupně dále poukázal na právní princip aplikační přednosti evropského práva před právem členského státu, je-li toto právo členského státu s evropským právem v rozporu, zejména na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících (dále jen „Směrnice“), která garantuje autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti. V článku 5 Směrnice je obsažen výčet výjimek, kdy může dojít k omezení autorských práv. Tento výčet podle názoru soudu není taxativní. Směrnice jako pramen práva společenství je normou, která má přímý účinek jen vůči členským státům a nemohou se jí dovolávat jednotlivci. I když nebyla transponována do vnitrostátního práva, vyvolává nepřímý účinek spočívající v tom, že vzniká povinnost vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu s právem EU. Podle názoru soudu výjimka zakotvená v § 23 autorského zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami, ani se Směrnicí, nevztahuje se však na pokoje pro ubytování pacientů lázeňských zařízení. Vzhledem k tomu, že uvedená výjimka omezuje práva autora, je nutno výklad možného omezení pojmout restriktivně. Pod rozsah uvedené výjimky patří pouze provozování díla při samotném výkonu zdravotní péče, nikoliv však v širší souvislosti s ní. K poskytování zdravotnické péče totiž nedochází přímo na pokojích, kde jsou ubytováni lázeňští hosté, nýbrž pravidelně v jiných prostorách. Z hlediska kvality zdravotní péče není nutné, aby televizní či rozhlasové přijímače byly umístěny na jednotlivých pokojích pacientů. Zamítavý výrok soud prvního stupně odůvodnil zjištěnou vytížeností lázeňského zařízení. 4. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, č. j. 3 Co 136/2011-288, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 553 935 Kč zamítl, výrokem II. podle § 219 o. s. ř. potvrdil jeho zamítavý výrok II. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně. 5. Odvolací soud uvedl, že pojem „zdravotní péče“, je i péče poskytovaná ve formě lázeňské péče, při níž pojišťovny hradí procedury, ubytování i stravu. Lázeňská péče je praktickými lékaři předepisována u vážných onemocnění, kdy má rehabilitační efekt. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pod termín „poskytování péče ve zdravotnických zařízeních“, lze zahrnout i praktickým lékařem navržený a pacientem uskutečněný pobyt v lázeňském zařízení. I v tomto zařízení se o osoby zde pobývající starají lékaři s odborným medicínským vzděláním, osoby zde pobývající se nazývají pacienti, kteří jsou podrobeni režimu lázeňského zařízení, přičemž v případěporušení tohoto režimu může být pacient i předčasně z lázeňské léčby vyřazen. Poskytování zdravotní péče v lázeňském domě v sobě zahrnuje nejenom konkrétní lékařský výkon, spočívající např. v rehabilitaci po úraze, ale pod pojem poskytování zdravotní péče lze zahrnout i samotný pobyt osoby v klidném a přívětivém prostředí lázní, odpočinek pacienta na pokoji třeba při poslechu rozhlasu či pořadu v televizi, na které je pacient z prostředí domova zvyklý. Absencí těchto přístrojů na pokoji by pacient mohl být vytržen z navyklého životního standardu a jeho pobyt by pak na něj mohl mít i jistý negativní dopad. Totožné odůvodnění pak odvolací soud vztáhl i na výrok II. napadeného rozsudku, kterým (byť z jiných důvodů) potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod uvádí, že napadené výroky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na jiné otázce hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a vyřešená otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak. Za otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu ohledně výkladu poslední věty § 23 autorského zákona, považuje to, že nerozlišoval mezi pacienty na jedné straně a ostatními lázeňskými hosty na straně druhé, ale všechny pokoje v lázeňských domech pokládal za pokoje obsazené pacienty. Dovolacím soudem by pak, vzhledem k rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále již jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-351/12, měla být posouzena jinak již vyřešená právní otázka tak, že uvedená výjimka by se neměla vztahovat ani na lázeňské pacienty. Podle dovolatele dosud nevyřešenou právní otázkou dovolacím soudem je i relevance vytíženosti (obsazenosti) ubytovacích pokojů z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti či z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny. Je přesvědčen, že vytíženost pokojů není relevantní ani z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti, ani z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny, na druhou stranu podle něj sdělování děl veřejnosti nezahrnuje situaci, kdy pokoj pro své znepřístupnění obsazen být nemůže. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. 7. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se plně ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl. III. Přípustnost dovolání 8. Tříčlenný senát č. 30, který měl podle platného rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, vzal v úvahu svoji dosavadní rozhodovací praxi týkající se uvedené právní otázky. 9. V rozsudcích ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3056/2012, a ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že právní teorie dospěla k závěru, že při vymezení vzájemné souvislosti mezi prováděním zdravotní péče a provozováním vysílaného díla je nutno vycházet z výkladu restriktivního, neboť důsledkem tohoto omezení je bezplatné užívání cizího majetku. Pod rozsah uvedené výjimky může patřit pouze provozování díla při samotném výkonu zdravotní péče, nikoli již v širší souvislosti s ní (tj. např. provozováním díla v čekárnách, společenských místnostech lázeňských zařízení apod.). Pro účely posuzované otázky je nezbytné důsledně rozlišovat mezi „pacienty“ ve smyslu § 33 zákona o veřejném zdravotním pojištění, resp. § 19 zákona o péči o zdraví lidu, a ostatními lázeňskými hosty v lázeňských zařízeních ubytovanýmipouze na komerčním základě. Poměr ubytovacích lázeňských prostor využívaných ve spojitosti s výlučným poskytováním zdravotní péče a prostor využívaných k ubytování na komerčním základě je ověřitelný. Ač poslední větu § 23 autorského zákona je nezbytné vykládat restriktivně, neznamená to, že tento požadavek může odůvodnit výklad přezírající konkrétní právní úpravu, resp. eventuálně přijmout výklad jsoucí s ní fakticky v rozporu. V případech, kdy jsou naplněny vyložené předpoklady, je výkon lázeňské péče třeba posuzovat jako výkon zdravotní péče. Zejména u tzv. komplexní lázeňské péče indikované a navržené příslušným lékařem jde o ucelený léčebný proces, který pravidelně není poskytován formou ambulantní péče; jeho součástí proto je i ubytování lázeňských pacientů na pokojích (přičemž nelze přehlížet ani nepochybný vliv lázeňského prostředí – včetně úrovně ubytování pacientů – na stimulaci a výsledky léčebného procesu zaměřeného na rekonstrukci zdravotního stavu léčených, resp. zdravotní rehabilitaci se podrobujících osob). Ve zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud vycházel též z faktu, že podle § 33 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění lázeňskou péči, včetně určení stupně naléhavosti, poskytovanou jako nezbytnou součást léčebného procesu, doporučuje ošetřující lékař, potvrzuje revizní lékař a hradí příslušná zdravotní pojišťovna (podle čtvrtého odstavce téhož ustanovení komplexní lázeňská péče je plně hrazena zdravotní pojišťovnou). Podle § 19 zákona o péči o zdraví lidu se lázeňská péče poskytuje výběrově osobám, jejichž zdravotní stav ji vyžaduje. Podle § 58 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, jsou od daně osvobozeny zdravotnické služby a zboží, jimiž se ve smyslu odst. 1 uvedeného ustanovení, ve znění do 31. 12. 2008, pro účely tohoto zákona rozumí služby zdravotní péče a související služby poskytované oprávněnými subjekty pacientům a osobám, jimž je taková péče určena, vymezené zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Dovolací soud současně připomněl nutnost podrobit tyto případy užití autorských děl tříkrokovému testu, tedy zodpovědět, zda se jednalo o bezesmluvní užití díla – které je stanoveno ve zvláštních případech stanovených v autorském zákoně (resp. též v jiném zákoně), – které nebylo v rozporu s běžným způsobem užití díla, – nebyly jím nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autorů. 10. SDEU však v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-351/12, v rámci sporu mezi OSA a Léčebnými lázněmi M. L., mimo jiné uvedl, že provozovatel lázeňského zařízení, který vědomě zprostředkovává chráněná díla prostřednictvím záměrného zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů v pokojích pacientů tohoto zařízení, proto provádí sdělování. K tomu, aby sdělování díla vysílaného rozhlasem či televizí spadalo pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je dále nezbytné, aby bylo zprostředkováno nové veřejnosti, tedy veřejnosti, kterou autoři chráněných děl nebrali v potaz při udělování povolení k jejich užití sdělováním původní veřejnosti. Obdobně jako hoteloví zákazníci jsou i pacienti lázeňského zařízení takovou novou veřejností. Lázeňské zařízení je totiž subjektem, který zprostředkovává, při plném vědomí důsledků svého chování, svým pacientům přístup k chráněnému dílu. Při neexistenci tohoto zprostředkování by tito pacienti v zásadě nemohli vysílané dílo sledovat. Z toho vyplývá, že sdělování chráněných děl takovým lázeňským zařízením, jako je zařízení dotčené v původním řízení, prostřednictvím vědomého zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů na pokojích pacientů tohoto zařízení je „sdělováním veřejnosti“ ve smyslu (zmíněného) čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Tento výklad nelze podle vyjádřeného názoru SDEU vyvrátit argumentem, který uplatnily Léčebné lázně, podle něhož takové sdělování, jaké je dotčeno v původním řízení, vykazuje stejné vlastnosti jako sdělování chráněných děl zubařem v jeho zubním kabinetu, ohledně něhož Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. 3. 2012, SCF (C-135/10), rozhodl, že takové sdělování nespadá pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. 11. S ohledem na naznačený právní názor SDEU vztahující se k výkladu ustanovení § 23 autorského zákona, který je odlišný od zmiňované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a s přihlédnutím k požadavku eurokonformního výkladu českého práva, konkrétně poslední věty § 23 autorskéhozákona, senát č. 30 Cdo proto postoupil věc podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia tohoto soudu. Ten věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. 1. 2013 do 31. 12. téhož roku. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. 13. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 15. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 16. Dovolací soud konstatuje, že dovolání žalobce je přípustné, neboť zásadní otázka, zda výjimka stanovená v poslední větě § 23 autorského zákona dopadá i na situace, kdy chráněná autorská díla jsou zpřístupňována na pokojích, které slouží k ubytování lázeňských pacientů, byla sice dovolacím soudem již vyřešena, ale s ohledem na právní názor obsažený ve zmiňovaném rozsudku SDEU je nutno tuto již vyřešenou právní otázku dovolacím soudem posoudit jinak. IV. Důvodnost dovolání 17. Nejvyšší soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a o. s. ř. 18. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. 19. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. 20. SDEU provádí výklad právních předpisů EU a zajišťuje tedy jejich jednotné uplatňování ve všechstátech EU. Vnitrostátní soudy každé země EU odpovídají za řádné provádění práva EU ve své zemi. 21. I když SDEU není oprávněn provádět výklad vnitrostátních předpisů jednotlivých členských států, veškeré orgány členského státu, včetně soudů, jsou podle jeho ustálené judikatury povinny při uplatňování vnitrostátního práva vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice či jiného právního předpisu Unie, k jehož implementaci slouží (viz např. rozsudky SDEU ze dne 10. 4. 1984, Von Colson and Kamann v. Land Nordhein-Westfalen, 14/83 a ze dne 13. 11. 1990, Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA., C-106/89). Eurokonformní výklad vychází z toho, že unijní právo a judikatura SDEU slouží jako vodítko pro výklad národního práva, pokud bylo vykládané ustanovení přijato za účelem sbližování českého práva s právem unijním (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4407/2011). Pokud je tedy možný výklad ustanovení, který je v souladu s tím, co stanoví evropské právo, upřednostní se tento (tzv. eurokonformní) výklad. 22. V posuzované věci byla odvolacím soudem řešena otázka výkladu poslední věty ustanovení § 23 autorského zákona ve znění účinném v době od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008, konkrétně, zda ubytování lázeňských hostů, konkrétně pacientů v lázeňských zařízeních je poskytováním zdravotní péče, na níž se vztahuje výjimka v této větě uvedená, tedy že za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. Uvedenou otázku odvolací soud vyřešil pozitivně, tedy že zmíněná výjimka se na ubytování pacientů v lázeňských zařízeních vztahuje, a proto žalované nevznikla povinnost se žalobcem uzavřít licenční smlouvu a platit autorskou odměnu. Tento právní názor odvolacího soudu je v obecných rysech v podstatě shodný s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však s přihlédnutím k již uvedenému rozhodnutí SDEU se cítí nucen tuto právní otázku posoudit jinak. 23. SDEU ve zmiňovaném rozsudku uvedl, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 „musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která vylučuje právo autorů udělit svolení k tomu, aby lázeňské zařízení, které je podnikatelským subjektem, sdělovalo jejich díla prostřednictvím vědomého zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů na pokojích pacientů tohoto zařízení, nebo takovéto sdělování zakázat. Článek 5 odst. 2 písm. e) odst. 3 písm. b) a odst. 5 této směrnice nemůže mít na tento výklad vliv.“ Ustanovení § 23 autorského zákona ve své třetí větě obsahuje výjimku: „Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 (téhož zákona) nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.“ Vzniká otázka, zda lze toto ustanovení autorského zákona vyložit eurokonformě, aniž by se jednalo o výklad contra legem, nebo bez toho, aby byly porušeny obecné právní zásady. 24. Nelze dovodit, že stěžejní pojem „poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních“ je pro účely autorského zákona legálně definován, přičemž zákon pro potřebu takovéto definice neodkazuje ani na případnou úpravu v jiných právních předpisech. Tak je tomu jak ve vztahu k zákonu č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (s účinností do 31. 12. 2012), resp. k zákonu č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (s účinností od 1. 4. 2012), které neobsahují eventuální ustanovení, která by vedla ke zcela jednoznačnému závěru o podřaditelnosti ubytování v lázeňském zařízení přímo pod poskytování zdravotních služeb. Je tak dán prostor k tomu, aby výjimka z autorského zákona, vztahující se na poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních byla vyložena restriktivně tak, aby nebyl dotčen výklad podaný SDEU. Léčebně rehabilitační péče je sice podřazena pod poskytování zdravotních služeb, avšak s ohledem na výše vyložené lze mít za to, že nepůjde o výklad contra legem, pokud budou pro účely autorského zákona zařazena do léčebně rehabilitační péče pouze samotné rehabilitační a léčebné úkony, nikoliv však již ubytování pacientů (takovému výkladu by nemělo bránit ani to, že v kontextu jiných právních předpisů – např. v zákoně o veřejném pojištění – je ubytování vnímáno jako součást zdravotní péče).S ohledem na nepřímý účinek směrnice je (totiž) třeba pojem zdravotní péče vykládat eurokonformě tak, aby bylo v co nejširší míře přihlédnuto k výkladu SDEU. Proto výklad pojmu „zdravotní péče“ pro potřebu předpokladů autorského zákona nemusí plně odpovídat jeho výkladu z kontextu jiných zákonů, přičemž je nutno vzít v úvahu požadavek restriktivnosti takového výkladu. 25. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se proto odchyluje od závěrů formulovaných v rozsudcích ze dne 31. 1. 2013 a ze dne 28. 3. 2013 a uzavírá, že výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a proto kolektivnímu správci zastupujícímu autory přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl. 26. Bylo uvedeno, že dovolatel současně naznačuje i právní otázku relevance vytíženosti (obsazenosti) ubytovacích pokojů z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti či z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny. Tato otázka však nebyla předmětem úvah, na nichž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu, o čemž již byla učiněna zmínka. Dovolací soud proto při svém rozhodování o dovolání neměl zákonný důvod se jí zabývat. 27. Protože Vrchní soud v Praze věc posoudil odchylně od vyloženého právního názoru, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).

decision_1318.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013, ECLI:CZ:NS:2015:31.CDO.945.2013.1 Číslo: 66/2016 Právní věta: Smlouva o nájmu nebytových prostor je platná i tehdy, je-li sice uzavřena v okamžiku, kdy ještě nebylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, avšak strany ve smlouvě zajistily, že účinnost smlouvy nenastane dříve, než bude vydáno kolaudační rozhodnutí a toto rozhodnutí nabude právní moci. Fikce souhlasu obecního úřadu s pronájmem místností určených k provozování obchodu a služeb podle § 3 odst. 2 poslední věty zákona č. 116/1990 Sb. (ve znění účinném do 2. 12. 1999) nastává i tehdy, nebyly-li k žádosti připojeny přílohy, na něž žádost odkazovala, avšak žádost i bez nich splňovala požadavky zákona na ni kladené. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 14.10.2015 Spisová značka: 31 Cdo 945/2013 Číslo rozhodnutí: 66 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Nájem nebytových prostor Předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb. ve znění do 02.12.1999 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 51 Co 263/2011. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 24 906 615,90 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 28. 2. 2006 do zaplacení ve výši, která odpovídá nařízení vlády č. 142/1994 Sb., z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jež měla žalovaná získat placením nájemného podle neplatné nájemní smlouvy, kterou uzavřela žalovaná jako pronajímatelka a právní předchůdkyně žalobkyně Investiční a poštovní banka, a. s., jako nájemkyně dne 7. 2. 1996 a jejímž předmětem byl nájem nemovitosti na pozemku parc. č. 373/2 v katastrálním území M. O. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně a poté žalobkyně užívaly nebytové prostory v této smlouvě specifikované a platily dohodnuté nájemné. Smlouva je však podle žalobkyně absolutně neplatná, neboť nebyl dán souhlas obecního úřadu s nájmem těchto prostor podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.Kromě toho je smlouva neplatná z důvodu, že nebytové prostory nebyly ke dni uzavření smlouvy kolaudovány za účelem jejich užívání k bankovním účelům. Za dobu od února 2002 do ledna 2006 zaplatila žalobkyně žalované na nájemném částku 30 464 438,90 Kč. Za užívání nebytových prostor měla žalobkyně podle svého výpočtu žalované zaplatit peněžitou náhradu ve výši 5 558 280 Kč. Rozdíl, který žalobkyně požaduje vydat, činí částku 24 906 615,90 Kč. 2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, č. j. 21 C 207/2006-267, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 24 906 615,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši, jak vyplývá z nařízení vlády č. 142/1994 Sb., za dobu od 28. 2. 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). 3. Soud prvního stupně zjistil, že dne 16. 11. 1993 nabylo právní moci rozhodnutí, kterým Úřad městského obvodu M. O. a P. povolil opravu a rekonstrukci objektu J., U., v k. ú. M. O. s tím, že účelem opravy a rekonstrukce objektu je zabezpečení provozu mj. bankovní části (2. podzemní podlaží plus 1. a 4. nad-zemní podlaží). Rozhodnutím ze dne 26. 7. 1996, č. 906/96, které nabylo právní moci dne 30. 7. 1996, povolil tentýž správní orgán užívání předmětné části stavby. 4. Dne 7. 2. 1996 byla uzavřena nájemní smlouva na objekt E., jejímž předmětem bylo přenechání nebytových prostor v tomto objektu žalovanou společnosti Investiční a poštovní banka, a.s. (právní předchůdkyně žalobkyně), s tím, že pronajímané nebytové prostory byly definovány takto: – 1. podzemní podlaží 63,7 m2 – 1. nadzemní podlaží 176,9 m2 – 2. nadzemní podlaží 513,2 m2 – 3. nadzemní podlaží 232,5 m2 – 4. nadzemní podlaží 407,1 m2 – 5. nadzemní podlaží 227,1 m2 – 6. nadzemní podlaží 237,6 m2 celkem 1 858,1 m2, současně se žalovaná zavázala dokončit rekonstrukci nebytových prostor dle projektové dokumentace a požadavků právní předchůdkyně žalobkyně; účelem nájmu bylo poskytování bankovních a dalších služeb. Doba nájmu byla sjednána na dobu určitou, od 1. 7. 1996 do 1. 7. 2001 (správně 2011), s tím, že nezbytnou a nutnou podmínkou nájemního vztahu je kolaudace s nabytím právní moci, a bude-li kolaudace s nabytím právní moci opožděná, nájem počíná běžet dnem následujícím po kolaudaci po dobu patnácti let. Nájemné činilo 3 000 Kč/m2 se zvyšováním dle roční inflace. Dne 15. 8. 1996 byly právní předchůdkyni žalobkyně předány veškeré klíče od pronajatých prostor a bylo provedeno zaškolení pracovníků nájemce s obsluhou technologie v pronajatých prostorách. Dne 19. 6. 2000 došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku mezi Investiční a poštovní bankou, a. s., a žalobkyní. Za dobu od února 2002 do února 2006 bylo žalobkyní na nájemném žalované zaplaceno 30 464 438,90 Kč. 5. Dne 12. 9. 1995 projevila podle soudu prvního stupně žalovaná vůli požádat Úřad městského obvodu M. O. a P. o souhlas s pronájmem nebytových prostor o celkové výměře 1 858,1 m2 v 1. podzemním a (zřejmě správně „až“) 6. nadzemním podlaží v objektu E., domu č. p. na pozemku 373/2, v k. ú. M. O., nájemci Investiční a poštovní bance, a. s., za účelem provozování banky a poskytování bankovních služeb, přičemž téhož dne podala žalovaná na poštu doporučenou zásilku o hmotnosti 0,012 kg tento projev vůle obsahující. Nebylo prokázáno, že by zásilka nebyla správnímu orgánu doručena. 6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném k 7. 2. 1996 (dále „zákon č. 116/1990 Sb.“), a dospěl k závěru, že nájemní smlouva byla platně uzavřena. 7. Podle soudu prvního stupně neobstojí argument žalobkyně o neudělení souhlasu k pronájmupříslušným správním orgánem, neboť dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., pokud národní výbor (obecní úřad) do patnácti dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen. Žalovaná prokázala, že předala k doručení projev vůle žádající o souhlas příslušný správní orgán. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti sporu je to žalobkyně, kdo má povinnost prokázat tvrzení, že se projev žalované požádat příslušný úřad o souhlas s pronájmem, předaný České poště k doručení, tomuto úřadu do dispozice nedostal. Tento závěr založil na tom, že kontraktační proces byl zdlouhavý, smlouva byla uzavírána zcela rovnocennými stranami, předmětem nájmu byly prostory v historické budově v centru města vyžadující speciální technické úpravy, na které smlouva reagovala délkou nájemní doby a výší nájemného, přičemž smlouva byla bez dalšího plněna šest let, když námitku, že žalovaná nepožádala o souhlas s pronájmem nebytových prostor, vznesla žalobkyně až v době, kdy ani Česká pošta, s. p., ani Úřad městského obvodu M. O. a P. nebyly vzhledem ke skartačním lhůtám s to předložit listiny prokazující doručení. Přitom s přihlédnutím k praxi u žalobkyně běžným auditům lze předpokládat, že o absenci písemného souhlasu správního orgánu mohla vědět již mnohem dříve. Soud prvního stupně rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, podle něhož „je v zájmu spravedlivého rozhodování (ve smyslu § 1 o. s. ř.) třeba uplatňovat obecný princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat či otevírat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy. Ve sporech, v nichž časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační, je požadavek dokládat existenci právních úkonů, k nimž nebylo třeba ani písemné formy a k nimž pravidelně, resp. obvykle docházelo, nepatřičný (zde v případě pochybností platí zásada presumpce správnosti správního aktu)…Není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci před delší dobou dály obvyklým či pravidelným způsobem či (úředním) postupem, je pak důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.“ Nevyvratitelná domněnka udělení souhlasu tak vzhledem k doručení žádosti o souhlas nastala před uzavřením smlouvy. 8. Soud prvního stupně nepřijal ani argument právní nemožnosti plnění, přestože v den uzavření smlouvy, tj. 7. 2. 1996, nebyla stavba, ke které bylo vydáno stavební povolení, ještě dokončena a kolaudována. Mezi smluvními stranami bylo dohodnuto, že právo užívací bude převedeno až v době, kdy žalovaná toto právo nabude, v návaznosti na kolaudaci, čemuž nebrání žádné kogentní ustanovení. 9. Žalobkyně tedy užívala předmětné prostory a platila nájemné na základě platně uzavřené smlouvy a v souladu s ní, proto nešlo o bezdůvodné obohacení. 10. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). 11. Odvolací soud k závěru soudu prvního stupně doplnil, že termíny užívané soudem prvního stupně „žalovaná projevila vůli požádat úřad o předchozí souhlas“ a „užívací právo“ považuje za nepřesné vyjádření toho, že žalovaná podala u úřadu žádost o udělení předchozího souhlasu dle ustanovení § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., ve znění platném do 3. 12. 1999, a že se jedná o nájem nebytových prostor. Odvolací soud dospěl k závěru, že k udělení souhlasu příslušným správním orgánem došlo na základě fikce dle ustanovení § 3 odst. 2 věty třetí zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud však neuvažoval o přenesení důkazního břemena na žalobkyni, nýbrž závěr o doručení žádosti správnímu orgánu učinil z obvyklého chodu věcí, neboť není žádný důvod k závěru opačnému, když jde o doručování poštou ve stejném místě, ve kterém se nacházelo jak sídlo adresáta, tak odesílatele. Důkazně na takovém závěru již nelze ničeho změnit v důsledku skartace materiálů pošty i úřadu. Podle odvolacího soudu bylo zpochybnění platnosti nájemní smlouvy žalobkyní účelové, neboť k němu došlo až po několika letech, kdy již byl nájemní vztah dlouhodobě nerušeně realizován. Odvolací soud dále zdůraznil, že zákon nestanovil žádné speciální obsahové a dokladové náležitostižádosti, a proto je bez významu, že žalovaná spolu s žádostí nezaslala v ní avizované přílohy ohledně stavby, nehledě k tomu, že příslušný úřad byl zároveň stavebním úřadem, takže předmětné přílohy měl k dispozici i tak. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno doručení žádosti a nastala zákonná fikce udělení požadovaného předchozího souhlasu. 12. Ohledně námitky, že předmět nájmu – nebytové prostory – byl ke sjednanému účelu pravomocně kolaudován až dne 30. 7. 1996, uzavřel, že smluvní strany na skutečnost, že stavba ještě není zkolaudována, v nájemní smlouvě reagovaly dohodou, že nájemní vztah vzniká až právní mocí kolaudačního rozhodnutí, a ujednaly si důsledky, pokud by ke kolaudaci nedošlo v dohodnutém termínu. Podle názoru odvolacího soudu tak smlouva byla uzavřena s tím, že platnosti a účinnosti nabude nejdříve dnem následujícím po právní moci kolaudačního rozhodnutí. Smluvní strany nepostupovaly v úmyslu porušit předpisy stavebního zákona, naopak s ohledem na ně uzavíraly smlouvu k datu, ke kterému měl být předmět nájmu zkolaudován, tj. stavebně určen ke sjednanému účelu nájmu. Odvolací soud odkázal na zásadu autonomie vůle a právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012. Důvodnost dovolání spatřuje v naplnění podmínek ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. 14. Dovolatelka pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, když mu vytýká jeho závěr o platnosti nájemní smlouvy. 15. Podle dovolatelky ke vzniku smlouvy dochází v okamžiku včasného přijetí návrhu osobou, které byl návrh určen. Smlouva v tomto okamžiku vzniká jako platná, nebo nikoliv. Podle dovolatelky nebyla k okamžiku vzniku smlouvy splněna náležitost předmětu právního úkonu – předmět nájmu nebyl pravomocně kolaudován, nebyl tedy k nájmu způsobilý. Nájemní smlouva tedy byla absolutně neplatná pro nezpůsobilost jejího předmětu a pro rozpor se zákonem. Odvolací soud se dle dovolatelky ani nezabýval celou řadou práv a povinností, které se vztahovaly na dobu před kolaudací předmětu nájmu. Rozhodnutí soudů obou stupňů dle dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je předcházející je stiženo vadou. 16. Dovolatelka má za to, že odvolací soud věc nesprávně posoudil i ohledně doručení žádosti o udělení předchozího souhlasu k nájmu nebytových prostor obecnímu úřadu (resp. Úřadu městského obvodu M. O. a P.). V posuzované věci jde o to, zda žádost, která je neúplná, může vyvolat vznik fikce, přičemž dovolatelka se domnívá, že vznik fikce může přivodit pouze perfektní podání, o kterém by bylo možno bez dalšího rozhodnout. Pokud podání odkazuje na přílohy, které z logiky věci mohou obsah podání měnit, pak by bez ohledu na to, že tyto přílohy nemusejí být předkládány, o takovém podání nemohl příslušný orgán rozhodnout a není tedy možné, aby takové podání mohlo dát vzniknout jakékoliv fikci. Ohledně podrobnější argumentace dovolatelka odkázala na své podání z 18. 9. 2012. 17. Dovolatelka nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu „obvyklým postupem věci“, na základě níž odvolací soud učinil závěr o doručení této žádosti Úřadu městského obvodu M. O. a P. Svůj nesouhlas odůvodňuje tím, že: a) tvrzený okamžik podání žádosti ze strany žalované není v časové souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy, ale předchází mu o cca pět měsíců, což by bylo zcela neobvyklé a v rozporu s běžnou praxí; b) ve spise úřadu není žádost jakkoli vedena, ačkoli žádosti byly do spisů zakládány, přičemž na vedení spisů se skartační lhůty nevztahovaly, neboť ty se vztahovaly pouze na knihu došlé pošty;c) žalovaná byla osobou znalou v oblasti nemovitostí a jejich pronájmu, přesto nyní tvrdí, že u tak zásadní investice nezjišťovala, zda byla žádost o předběžný souhlas úřadu skutečně doručena tak, aby se nemusela spoléhat na nečinnost úřadu a na účinky fikce, přestože jí bylo známo, že úřad o žádostech aktivně rozhodoval. 18. V dalším k „obvyklému postupu věci“ odkázala na své podání z 18. 9. 2012. 19. Dovolatelka má za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1336/2009, rozsudek ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4683/2009, rozsudek ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3714/2008, rozsudek ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010). Z uvedené judikatury dle dovolatelky vyplývá, že na neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené v době před kolaudací nemůže nic změnit ani posléze vydané kolaudační rozhodnutí, neboť absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku, a nelze ji tudíž následně konvalidovat. Vydání kolaudačního rozhodnutí nelze považovat za odkládací podmínku, neboť jde o předpoklad platnosti právního úkonu, jehož absence má za následek neplatnost právního úkonu. Smlouvu o nájmu nebytových prostor bylo možno uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu tehdy účinného § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona) určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven. Nájemní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, jestliže nebytové prostory byly pronajaty k účelům, ke kterým nebyly v době uzavření smlouvy stavebně určeny. Z nájemní smlouvy proto nemohly vůbec vzniknout subjektivní práva a povinnosti. 20. Ohledně institutu podmínky dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011. 21. Vzhledem k tomuto rozporu s ustálenou judikaturou považuje dovolatelka dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. 22. Nadto se dovolatelka domnívá, že rozhodnutí obou soudů se dotýkají otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 23. Konkrétně má jít o dvě otázky: [1] Je přípustné jen na základě předložení poštovního podacího lístku a předložení listiny, jejíž datace odpovídá datu podacího lístku, spolehlivě učinit závěr, že dokumentem odeslaným poštou na základě podacího lístku je předložená listina, a tedy že předložení obou dokladů prokazuje, že listina byla prostřednictvím držitele poštovní licence odeslána a adresátovi skutečně doručena? [2] Bylo v rozhodné době možné, aby na základě neúplného podání nastaly účinky fikce udělení souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění, popř. obecně? 24. Dovolatelka dále pokládá tyto otázky, jimž přisuzuje zásadní právní význam: [3] Bylo v rozhodné době možné uzavřít nájemní smlouvu, jejíž platnost (nikoliv účinnost) měla nastat až v budoucnu, jak dovozuje krajský soud? [4] Bylo v rozhodné době možné platně uzavřít smlouvu, aniž by předmět nájmu byl v den jejího uzavření stavebně určen k účelu v nájemní smlouvě stanovenému? 25. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil souduprvního stupně k dalšímu řízení. 26. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka v části dovolání, ve které napadá řešení otázky doručení žádosti příslušnému úřadu, vytýká odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění, a nikoliv nesprávné právní posouzení věci. Neobstojí ani tvrzení dovolatelky, že žádost žalované o souhlas s pronájmem nebytových prostor nebyla způsobilá k projednání, neboť z jejího obsahu bylo zřejmé, kdo ji činí, kdo je adresátem, které věci se týká a co navrhuje, nad rámec toho byla uvedena i celková výměra nebytových ploch s jejich rozvržením na jednotlivá podlaží. Projednatelnost žádosti nevyplývá z toho, jaké údaje žadatel v žádosti uvede, ale z toho, jaké údaje jsou k projednání žádosti potřebné. 27. Právního posouzení se dle žalované týká pouze námitka směřující proti platnosti nájemní smlouvy z důvodu, že byla uzavřena v době, kdy rekonstrukce části paláce E., ve kterém se nacházely pronajímané prostory, nebyla ještě kolaudována. Žalovaná poukazuje na to, že dle některých rozhodnutí Nejvyššího soudu může být stavební určení provedeno nejen kolaudačním rozhodnutím, ale i stavebním povolením (rozsudek ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1336/2009, rozsudek ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010, rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1862/2003, 28 Cdo 2040/2003, 30 Cdo 1306/2001, 28 Cdo 1528/2005). Podle žalované je nepochybné, že při posuzování stavebního určení pronajímaných nebytových prostor bylo třeba vycházet z ustanovení § 85 odst. 1 tehdy platného stavebního zákona č. 50/1976 Sb., podle něhož lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popř. ve stavebním povolení. V posuzovaném případě již ve stavebním povolení ze dne 29. 10. 1993 bylo povoleno rozdělení paláce E. na několik částí, a to mimo jiné na bankovní část a na ni navazující část komerční a administrativní. 28. Nesprávnost právní názoru dovolatelky vyplývá i z dalších rozhodnutí dovolacího soudu. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012, podle kterého věcné břemeno spočívající v právu užívání stavby lze zřídit i v době, kdy stavba ještě nebyla kolaudována. Rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, dle kterého sama skutečnost, že prodávající v době uzavření kupní smlouvy nebyl vlastníkem prodávané věci ani neměl právo s ní nakládat, nečiní smlouvu neplatnou. 29. Dovolatelka dále podle žalované pominula rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005, ačkoliv na toto rozhodnutí odkazoval odvolací soud. Přitom toto rozhodnutí řeší skutkově obdobnou situaci, přičemž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že jestliže si účastníci sjednali, že nájemní vztah mezi nimi vznikne až po provedené kolaudaci, nevede tento postup k tomu, že by nepřímým předmětem nájemního vztahu byl předmět právně nedovolený s důsledky plynoucími z § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná dále upozornila na prioritu výkladu smluv, při kterém je možno dovodit jejich platnost. Rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2012), z něhož vyplývá právní závěr, že k neplatnosti smlouvy dle § 39 obč. zák. nestačí formální porušení některého zákonného předpisu, nýbrž je zapotřebí, aby posuzovaný úkon skutečně zasáhl do právního vztahu, který dotyčné ustanovení upravuje či chrání. 30. Jestliže byla nájemní smlouva ze dne 7. 2. 1996 uzavřena za situace, kdy již stavebním povolením byla dotčená část paláce E. určena pro bankovní činnost, a jestliže navíc vznik nájemního poměru byl výslovným ujednáním odsunut až na dobu po právní moci kolaudačního rozhodnutí, je evidentní, že plněním této smlouvy nedošlo k porušení § 85 odst. 1 tehdejšího stavebního zákona, přičemž není významné, zda uvedené odsunutí vzniku nájemního vztahu bude posouzeno jako odkládací podmínka nebo jako ujednání o počátku doby určité, na kterou byla smlouva uzavřena. 31. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.32. Dovolatelka podala k vyjádření žalované repliku. 33. V ní odmítá závěry předložené žalovanou. Pro věc nemá význam, zda a v jakém rozsahu znal příslušný úřad technické specifikace předmětné budovy. 34. Podle dovolatelky žalovaná dezinterpretuje § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. a judikaturu s ním související, když uvádí, že pro platnost nájemních smluv postačovalo stavební povolení. Naopak některá jí citovaná rozhodnutí uvádí opak, přičemž k takovému opačnému závěru je nutno dojít i při jazykovém výkladu předmětného ustanovení. Stavební povolení tedy nemůže nahradit kolaudační rozhodnutí. Nadto v době vydání stavebního povolení nebyly předmětné nebytové prostory určeny k provozování bankovní pobočky. 35. Soudní rozhodnutí, na která žalovaná odkazuje, dle dovolatelky s posuzovanou věcí vůbec nesouvisí nebo se týkají případů skutkově zcela odlišných. 36. Dovolatelka žalobu podávala až vlivem jí příznivé judikatury a upozorňuje na otázku předvídatelnosti práva a soudních rozhodnutí jako jednoho ze základních atributů právního státu. 37. V doplnění repliky pak dovolatelka odkázala na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1283/2012, podle něhož smlouva o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť takováto nájemní smlouva se svým obsahem dostává do rozporu se zákonným příkazem užívat stavby na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému. III. Přípustnost dovolání 38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 39. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posuzování otázky, zda v případě, kdy předpokladem platnosti nájemní smlouvy je vydání kolaudačního rozhodnutí, je tato podmínka platnosti smlouvy splněna i tehdy, kdy je sice smlouva uzavřena v době, kdy ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, účinnost smlouvy (resp. počátek nájmu) však byla vázána na právní moc tohoto kolaudačního rozhodnutí, k závěru odlišnému od toho, k němuž dospěl senát č. 26 v rozsudku ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4683/2009. 40. Z toho důvodu senát č. 23 rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 41. Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. 42. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.43. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. 44. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. 45. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody. 46. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp., jejichž řešení v dovolání zpochybnil. 47. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jednak pro řešení otázky, zda nastaly účinky fikce udělení souhlasu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, jestliže k žádosti o udělení souhlasu k pronájmu nebytových prostor nebyly přiloženy přílohy, na něž žádost odkazovala, jednak pro řešení otázky, zda je platná smlouva o nájmu nebytových prostor, která byla uzavřena v okamžiku, kdy ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, avšak strany vázaly účinnost smlouvy, resp. počátek nájmu na okamžik, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci. První otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, druhá otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. 48. Přípustnost dovolání však nemohou založit argumenty dovolatelky, kterými zpochybňuje závěr o doručení žádosti příslušnému správnímu orgánu, ke kterému s ohledem na obvyklý postup věci dospěl odvolací soud. Tyto námitky totiž směřují proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, jež nemůže být v dovolacím řízení přezkoumáváno. IV. Důvodnost dovolání 49. Dovolání není důvodné.50. Dovolatelka namítá, že dopis ze dne 12. 9. 1995, kterým žalovaná žádala příslušný úřad o souhlas s pronájmem určených nebytových prostor v paláci E., neobsahoval přílohy, na které žalovaná v žádosti odkazuje, a tato neúplná žádost nemohla založit fikci souhlasu příslušného správního orgánu. Tato námitka však není opodstatněná. 51. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999, tedy do novely provedené zákonem č. 302/1999 Sb., se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (resp. obecního úřadu). Pokud národní výbor do patnácti dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen. 52. Podle § 3 odst. 4 uvedeného zákona, pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná. 53. Od účinnosti zákona o obcích rozhodoval o udělení souhlasu s pronájmem podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. orgán obce v přenesené působnosti [§ 22 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. 54. Bližší vymezení žádosti zákon neobsahoval. 55. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že podání činila žalovaná, že se týká udělení souhlasu k pronájmu specifikovaných nebytových prostor a že se navrhuje udělení tohoto souhlasu. Žádost tedy splňovala minimální požadavky na ni kladené zákonem i bez příloh. Je třeba souhlasit s dovolatelkou, že přílohy mohou mít vliv na obsah žádosti – pokud však nejsou přiloženy a i bez nich žádost splňuje náležitosti shora uvedené, je třeba vyjít z toho, že fikce souhlasu je dána v takovém rozsahu, jaký vyplývá ze samotné žádosti bez příloh. Nelze totiž a priori vycházet z toho, že příloha, která měla být k žádosti přiložena pouze z vůle žadatele (tedy nikoliv z nutnosti vyhovět zákonnému požadavku splnit náležitosti žádosti), a nestalo se tak žadatelovým opomenutím, mění význam či rozsah žádosti. Tento závěr odpovídá i účelu fikce vyjádřené v třetí větě § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., kterým je zmírnění ingerence veřejné moci do soukromoprávního vztahu, kterou jinak toto ustanovení zakotvovalo. 56. S dovolatelkou však lze souhlasit v části její argumentace, ve které odvolacímu soudu vytýká, že nelze odsunout platnost smlouvy, je-li tato již uzavřena. Je-li právní úkon při svém vzniku absolutně neplatný, nemůže být tato neplatnost později zhojena. Závěr odvolacího soudu, že byla odložena platnost uzavřené smlouvy, je proto nesprávný. 57. Z hlediska rozporu se zákonem jako důvodu absolutní neplatnosti právního úkonu podle § 39 obč. zák. je proto nutno platnost předmětné nájemní smlouvy posuzovat ke dni jejího vzniku. 58. Již výše citovaný § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve své větě první stanovil, že se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny, v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je odkaz na ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). 59. Podle § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy, tj. ke dni 7. 2. 1996 (dále jen „stavební zákon“), lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby, popřípadě činnosti, která by mohla ohrozit zdraví a život nebo životní prostředí, jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby; na řízení se vztahují přiměřeně ustanovení § 76 až 84.60. Podle odstavce 2 téhož paragrafu změnu v užívání stavby, která je spojena se změnou stavby, projedná stavební úřad ve stavebním řízení a po jejím dokončení provede kolaudaci změny stavby. 61. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze 17. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, z 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze 4. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, z 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, z 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005), lze smlouvu o nájmu nebytových prostor platně uzavřít jen k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny kolaudačním rozhodnutím, příp. stavebním povolením. 62. Ustanovení § 85 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení, je třeba vyložit v souvislosti s ustanovením § 76 a § 83 první věty stavebního zákona. 63. Podle § 76 stavebního zákona dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání nebo tu část stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (odst. 1). Dokončené terénní úpravy, těžební a jim podobné nebo s nimi související práce, jakož i informační, reklamní a propagační zařízení se kolaudují pouze v případě, že to stavební úřad stanovil při jejich povolení (odst. 2). 64. Podle § 83 první věty stavebního zákona stavební úřad může na žádost stavebníka vydat časově omezené povolení k předčasnému užívání stavby i před jejím úplným dokončením, pokud to nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby a předčasné užívání neohrožuje bezpečnost a zdraví osob. 65. Na základě těchto ustanovení nelze než učinit závěr, že jestliže jde o stavbu, která se kolauduje (a nejde o její předčasné užívání), lze ji užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu určenému v tomto kolaudačním rozhodnutí. 66. V posuzované věci v době uzavření smlouvy nebyly nebytové prostory, které byly jejím nepřímým předmětem, zkolaudovány, a tedy nebyly stavebně určeny k danému účelu. 67. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně strany uzavřely smlouvu o nájmu nebytových prostor dne 7. 2. 1996, přičemž doba nájmu byla sjednána na dobu určitou od 1. 7. 1996 do 1. 7. 2011 s tím, že nezbytnou a nutnou podmínkou nájemního vztahu je kolaudace s nabytím právní moci a bude-li kolaudace s nabytím právní moci opožděná, počíná nájem běžet dnem následujícím po kolaudaci. 68. Je tedy třeba posoudit, zda požadavek § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je splněn i tehdy, jestliže počátek nájmu, jako tomu bylo v daném případě, byl vázán na vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí. 69. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4683/2009, dovodil, že „vydání kolaudačního rozhodnutí o povolení užívání prostor, jež mají být předmětem nájmu, k trvalému bydlení, nelze považovat za odkládací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., neboť jde o předpoklad platnosti právního úkonu (nájemní smlouvy k bytu), jehož absence má s ohledem na ustanovení § 685, § 118 odst. 3 a § 37 odst. 2 obč. zák. za následek neplatnost právního úkonu. Na podmínku (tj. jakoukoliv skutečnost, o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku nevědí, zda se vůbec splní, popř. kdy se splní), která se stává vedlejším ustanovením smlouvy, mohou být podle § 36 obč. zák. v občanském právu vázány právní následky (účinky) právního úkonu. Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným (odstavec 3). Je-li však vydání rozhodnutí o povolení užívání prostor pro trvalé bydlení (kolaudace prostor na byt) předpokladem platnosti smlouvy o nájmu bytu podle § 685 obč.zák., nemůže ani zmaření podmínky (nevydání kolaudačního rozhodnutí) vést k závěru, že prostory se již staly způsobilým předmětem smlouvy. Vydání kolaudačního rozhodnutí o povolení užívání prostor, jež mají být předmětem nájmu, k trvalému bydlení (předvídaného i účastníky v nájemní smlouvě) je proto předpokladem platnosti právního úkonu (nájemní smlouvy k bytu).“ 70. Tento závěr však není správný. 71. Shora uvedená podmínka platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor je splněna i tehdy, je-li sice smlouva uzavřena v okamžiku, kdy ještě nebylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, avšak strany ve smlouvě řádně zajistily, že účinnost smlouvy, resp. počátek nájmu, nezačne dříve, než bude vydáno kolaudační rozhodnutí a toto rozhodnutí nabude právní moci. 72. Takový postup totiž vede k tomu, že je splněn požadavek zákona, že se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Tento závěr je i v souladu s níže uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu: s rozsudkem ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, podle kterého nelze mít za to, že by prodávající nemohl kupující platně prodat věc, kterou v době uzavření kupní smlouvy zatím nevlastnil, bylo-li reálné, že se stane vlastníkem prodávaných věcí, a právě z toho důvodu vázal účinnost smlouvy na odkládací podmínku, s rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012, podle kterého věcné břemeno spočívající v právu užívání stavby lze zřídit i v době, kdy stavba ještě nebyla kolaudována, a konečně i s rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005, v němž bylo judikováno, že v případě, že si účastníci sjednali, že nájemní vztah mezi nimi vznikne až po provedené kolaudaci, nevede tento postup k tomu, že by nepřímým předmětem právního vztahu byl předmět právně nedovolený s důsledky plynoucími z § 39 obč. zák. 73. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak z výše uvedených důvodů správné. 74. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl. 75. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které se sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 54 300 Kč (§ 1 odst. 2 věta první, § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. d/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), po připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 11 466 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem ve výši 66 066 Kč. 76. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2, věty první, o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem [jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] (část věty před středníkem) a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem). 77. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne30. 4. 2013, č. org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem, o. s. ř. ____________________________________ *) Usnesením ze dne 19. 1. 2016 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu.

decision_1319.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3578/2022, ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.3578.2022.1 Číslo: 97/2023 Právní věta: Podílem na odměně ve smyslu ustanovení § 15 odst. 6 exekučního řádu se rozumí i podíl na náhradě hotových výdajů, jakož i na dalších náhradách podle § 90 odst. 1 exekučního řádu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.02.2023 Spisová značka: 20 Cdo 3578/2022 Číslo rozhodnutí: 97 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Bezdůvodné obohacení, Exekuce Předpisy: § 15 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb. § 15 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb. § 243d odst. 1 o. s. ř. § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. § 90 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 58 Co 152/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 23 C 118/2017-158, zamítl žalobu o zaplacení 2 666 220 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení náhrady hotových výdajů, které vynaložil jako soudní exekutor předtím, než mu zanikl výkon exekutorského úřadu. Žalobce byl z funkce soudního exekutora odvolán rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti v návaznosti na jeho pravomocné odsouzení pro trestné činy zneužití pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatků. Žalovaný byl poté jmenován soudním exekutorem na místo uvolněné žalobcem. Mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k dohodě o podílu na odměně, a proto podle ustanovení § 15 odst. 6 věty druhé zákona č.120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „e. ř.“), podíl na odměně stanovila usnesením Exekutorská komora ČR. Žalobce na výzvu soudu uvedl, že v nyní řešené věci nepožaduje podíl na odměně, ale náhradu hotových výdajů soudního exekutora. Soud si na návrh žalovaného k případu vyžádal odborné stanovisko Exekutorské komory ČR, podle kterého odvolaný exekutor má nárok pouze na podíl na odměně nově jmenovaného exekutora dle dohody mezi nimi, či dle rozhodnutí Exekutorské komory ČR. Co se týká náhrady hotových výdajů [či ostatních náhrad podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif)], platí, že náhrady, o nichž odvolaný exekutor rozhodl, vymohl je a řádně si je vyplatil, náleží jemu. Ostatní náhrady (tj. ty, které vymůže nový exekutor) náleží nově jmenovanému exekutorovi. Proto Exekutorská komora ČR v případě, že rozhoduje o podílu na odměně podle § 15 odst. 6 e. ř., přihlíží při určení podílu na odměně i k případným dosud nevypořádaným nárokům na náhrady. Jinými slovy, podíl na odměně zohledňuje tvrzené a doložené náhrady hotových výdajů, o nichž předchozí exekutor pravomocně ke dni jmenování nového exekutora rozhodl, vymohl je, ale nevyplatil. Ostatní nikoliv, neboť nárok na tyto náhrady již přísluší novému exekutorovi. Soud vzal proto za prokázané, že hotové výdaje byly vypořádány spolu s podílem na odměně soudního exekutora (resp. že vynaložené hotové výdaje byly v přiznané částce zahrnuty) již v rozhodnutí Exekutorské komory ČR, které bylo poté i přezkoumáno a potvrzeno soudem. Po hmotněprávní stránce soud věc posoudil podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), jako žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž žalobce vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného neprokázal a soud dospěl k závěru, že žalobní návrh není důvodný. 2. Městský soud v Praze, k odvolání žalobce, rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 58 Co 152/2022-202, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vůči žalovanému nárok na náhradu hotových výdajů vynaložených v souvislosti s výkonem jeho exekuční činnosti do doby jeho odvolání nepřísluší. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že náhrada hotových výdajů byla vyřešena rozhodnutím Exekutorské komory ČR o určení podílu žalobce na odměně, neboť se podle odvolacího soudu jedná o dva odlišné nároky. Odvolací soud nicméně dospěl k závěru, že exekuční řád odvolanému soudnímu exekutorovi přiznává pouze nárok na odměnu, resp. podíl na odměně nově jmenovaného exekutora (§ 15 odst. 6 e. ř.), podle odvolacího soudu je tak zřejmé, že žádný jiný nárok odvolanému soudnímu exekutorovi nevzniká. Pokud totiž nárok na náhradu hotových výdajů nebyl exekučním řádem stanoven, nelze jej vzhledem ke speciální úpravě provedené § 15 odst. 6 e. ř. dovozovat na základě občanského zákoníku (§ 2991 o. z.). Pokud se jedná o hotové výdaje, lze pouze dovodit, že si bývalý exekutor může ponechat ty hotové výdaje, které byly určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce a následně vymoženy (do doby jeho odvolání z funkce), na další hotové výdaje již nárok nemá. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, ve kterém vymezil celkem 5 právních otázek, na jejichž řešení podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí. Tyto otázky formuloval dovolatel následovně: 1) Lze bez dalšího uzavřít, že pokud nebyl ustanovením § 15 odst. 6 e. ř. stanoven nárok odvolaného exekutora na náhradu hotových výdajů, pak takovýto exekutor nemůže mít vůči namísto něj jmenovanému exekutorovi v souvislosti s vedením exekucí nárok z jiného právního důvodu? 2) Může v obecné rovině existovat nárok odvolaného exekutora na vydání bezdůvodnéhoobohacení exekutorem jmenovaným na jeho místo, a to v případě, kdy nově jmenovaný exekutor zahrnul hotové výdaje původního exekutora do všech hotových výdajů vedené exekuce, takto to předal exekučnímu soudu k rozhodnutí o nákladech s tím, že exekuční soud ve svém rozhodnutí o náhradě hotových výdajů nerozlišoval, zda jde o výdaje odvolaného exekutora, nebo nově jmenované exekutora a uložil povinnému, aby je všechny uhradil k rukám exekutora, který v dané chvíli vedl exekuční řízení? 3) Může v obecné rovině existovat nárok odvolaného exekutora na náhradu škody způsobené na jeho místo jmenovaným exekutorem z důvodu, že nově jmenovaný exekutor (i) nezahrne hotové výdaje původního exekutora do podkladů pro rozhodnutí exekučního soudu o nákladech řízení, v důsledku čehož není odvolanému exekutorovi exekučním soudem náhrada hotových výdajů přiznána, nebo (ii) nepostupuje v souladu s ustanovením § 44b odst. 4 exekučního řádu, tedy při převzetí věci sám nerozhodne příkazem k úhradě nákladů exekuce o hotových výdajích, k jejichž náhradě by měl být povinen některý z účastníků řízení? 4) Do jaké míry je soud vázán právním názorem prezentovaným žalobcem v rámci podané žaloby a jejích doplněních? 5) Provedly obecné soudy důkazy nezbytné ke zjištění skutkového stavu? 4. K prvním třem otázkám dovolatel uvádí, že žádná z nich nebyla v rámci rozhodovací praxe dovolacího soudu doposud řešena. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně vyřešil první dovolací otázku, když na ni odpověděl pozitivně, čím implicitně zodpověděl i druhou a třetí otázku – negativně. Dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, z jehož závěrů dovozuje, že vystupuje-li soudní exekutor stran úhrady vlastních nákladů jako kterýkoliv jiný podnikatel, potom jsou bývalý i současný exekutor v rovnocenném postavení jako dva podnikatelé, a na jejich vztah je třeba aplikovat právní úpravu občanského zákoníku, včetně institutu bezdůvodného obohacení. Odvolanému exekutorovi náklady exekuce prokazatelně vznikly, nemůže se však již domáhat jejich úhrady po účastnících řízení. Podle dovolatele absence nároku odvolaného exekutora vůči namísto něj jmenovanému exekutorovi na náhradu hotových výdajů nevylučuje existenci nároku odvolaného exekutora z jiného právního důvodu (bezdůvodné obohacení nebo náhrada škody). 5. Ke čtvrté dovolací otázce dovolatel uvádí, že se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) při jejím řešení odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, tím, že nepřekročil právní kvalifikaci skutku učiněnou v žalobě. Odvolací soud se nesprávně zaobíral toliko otázkou, zda dovolatel má vůči žalovanému nárok na náhradu hotových výdajů, přičemž zcela odhlédl od možnosti, že dovolatelem skutkově popsané okolnosti mohou mít právní základ i v jiném ustanovení hmotného práva než v ustanovení § 15 odst. 6 e. ř. Právní kvalifikace nároku (zda jde o vydání bezdůvodné obohacení, nebo o náhradu škody či kombinaci obojího) vyplyne teprve z provedeného dokazování, jež však odvolací soud (i soud prvního stupně) neprovedl. 6. K páté dovolací otázce dovolatel uvádí, že se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) odchýlil od judikatury Ústavního soudu, neboť z uvedených chybných právních závěrů nabyl dojmu, že skutkový stav netřeba zjišťovat. 7. Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 58 Co 152/2022-202, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání stručně uvádí, že souhlasí s právními závěry soudů prvního a druhého stupně, jakož i se stanoviskem Exekutorské komory ČR, že odvolaný exekutor má nárok pouze na podíl na odměně soudního exekutora a případně na náhrady, o nichž odvolaný exekutorrozhodl, vymohl je a řádně si je vyplatil, ostatní náhrady již náleží novému soudnímu exekutorovi. Podle žalovaného pokládá žalobce velké množství otázek, kterými se snaží ex post formulovat, že by snad mohl mít hypotetický nárok na náhradu škody či bezdůvodné obohacení, což však v řízení uplatňoval jiným způsobem. Navíc by takový nárok byl již promlčen. Odkazy na judikaturu Ústavního soudu jsou podle žalovaného zcela nepřiléhavé a sám žalobce dokonce v dovolání poukazuje na to, že věc chybně právně uchopil. Žalovaný proto navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto a žalovanému přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (otázka vztahu ustanovení § 15 odst. 6 e. ř. a vyrovnání náhrady hotových výdajů mezi odvolaným soudním exekutorem a na jeho místo nově jmenovaným soudním exekutorem), která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. IV. Důvodnost dovolání 10. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal. 11. Podle ustanovení § 15 odst. 5 e. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, exekutor jmenovaný do exekutorského úřadu, jehož výkon zanikl, převezme spisy tohoto exekutorského úřadu a provádí dále exekuční i další činnost. Účastníky exekučního řízení o tom informuje a oprávněného poučí, že může požádat o změnu exekutora. Exekutor, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu, zajistí předání spisů, plnění vymožených v exekuci, zajištěných věcí, exekutorských úschov a registrů nově jmenovanému exekutorovi a předání razítek, průkazů a pečetidel podle § 103 odst. 1. Podle ustanovení § 15 odst. 6 e. ř. se podíl exekutora, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu, popřípadě jeho dědiců nebo odkazovníků na odměně nově jmenovaného exekutora určí dohodou. Nebude-li dohoda doručena Komoře (Exekutorská komora ČR) do 2 měsíců od jmenování nového exekutora, rozhodne Komora podle zásad spravedlivého uspořádání. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první e. ř. náklady exekuce jsou odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce závodu a správce nemovité věci, a je-li exekutor nebo správce závodu a správce nemovité věci plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Podle ustanovení § 90 odst. 1 e. ř. za exekuční činnost a další činnost podle tohoto zákona náleží exekutorovi odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při vedení exekuce, náhrada za doručení písemností, a je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu.12. Nejvyšší soud v souvislosti s přezkumem rozhodnutí prezidia Exekutorské komory České republiky ze dne 23. 1. 2015, č. j. SPR 100/14-18, která stanovila, že R. V., kterému zanikl výkon Exekutorského úřadu XY, se stanoví podíl ve výši 10 % na odměně J. L., soudního exekutora jmenovaného do uvolněného Exekutorského úřadu XY, a to s účinností ode dne jmenovaní J. L. soudním exekutorem, tj. od 21. 2. 2014, uzavřel, že má-li být podíl odměny původního a nového soudního exekutora ve smyslu § 15 odst. 5 e. ř. stanoven na základě spravedlivého uspořádání, musí být určen tak, aby se v něm promítlo úsilí původního i nového exekutora na vymáhání dlužné částky, stejně jako způsob, jakým původní soudní exekutor zajistil povinnosti spojené s předáním spisů, plnění vymožených v exekuci apod. a jak se podílel na chodu exekutorského úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2218/2019). 13. Výši odměny soudního exekutora upravují ustanovení § 5–12 exekutorského tarifu, zatímco právní úpravu výše náhrady hotových výdajů soudního exekutora obsahuje § 13 exekutorského tarifu. Z textu § 87 odst. 1 věty první e. ř., § 90 odst. 1 e. ř. a z § 5–13 exekutorského tarifu je patrné, že odměna soudního exekutora a náhrada hotových výdajů jsou nepochybně dva rozdílné nároky. 14. V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázkou je vztah ustanovení § 15 odst. 6 e. ř. a vypořádání náhrady hotových výdajů mezi odvolaným soudním exekutorem a na jeho místo nově jmenovaným (novým) soudním exekutorem. 15. Použití gramatického výkladu textu § 15 odst. 6 e. ř. by mohlo vést k (odvolacím soudem přijatému) závěru, že dané ustanovení upravuje výlučně vypořádání podílu na odměně soudního exekutora, a naopak se nijak netýká vypořádání nároku na náhradu hotových výdajů. Způsob vypořádání náhrady hotových výdajů mezi odvolaným a novým soudním exekutorem však zároveň není (na rozdíl od odměny exekutora) výslovně upraven v žádném jiném ustanovení exekučního řádu ani jiného právního předpisu. 16. Předestřená jazyková interpretace § 15 odst. 6 e. ř. by tak znamenala, že odvolaný soudní exekutor buď vůbec nemá vůči novému soudnímu exekutovi nárok na náhradu hotových výdajů (k čemuž dospěl odvolací soud), anebo že odvolanému soudnímu exekutorovi daný nárok odepřen není, ale z důvodu absence speciální právní úpravy je třeba jej uplatňovat v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, popř. o náhradě škody (což tvrdí dovolatel). 17. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu představuje gramatický výklad toliko prvotní přiblížení se textu právní normy, obsažené ve vykládaném ustanovení (srov. za všechna rozhodnutí např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03). Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí odchýlit, vyžadují-li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně souladném právním řádu jako významovém celku. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, nebo nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96]. 18. V nyní řešeném případě vede teleologický výklad k odlišnému závěru než výklad gramatický. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce zcela upřít odvolanému exekutorovi nárok na náhradu hotových výdajů, které mu v souvislosti s jeho exekuční činností vznikly (resp. které musel sám uhradit). Takové řešení by nebylo spravedlivé a rovněž by podle názoru Nejvyššího soudu bylo přinejmenším problematické z hlediska norem ústavního práva. Zároveň však zjevně nebylo úmyslem zákonodárce ani to, aby byl odvolaný exekutor ohledně svého nároku na náhradu hotových výdajů vůči novému exekutorovi odkázán na obecnou právní úpravu týkající se vydání bezdůvodného obohacení či náhrady škody, neboť vypořádání náhrady hotových výdajů tímto způsobem by byloneúměrně složité a nákladné. 19. Zákon dává prostřednictvím ustanovení § 15 odst. 6 věty první e. ř. jednoznačně najevo, že preferovaným způsobem vypořádání mezi odvolaným a novým soudním exekutorem je jejich dohoda o podílu odvolaného exekutora „na odměně“. Teprve v případě absence uvedené dohody stanovuje exekuční řád v § 15 odst. 6 větě druhé náhradní způsob vypořádání mezi odvolaným a novým soudním exekutorem spočívající v rozhodnutí Exekutorské komory ČR, a to podle zásad spravedlivého uspořádání. 20. Ani při použití gramatického výkladu nic nebrání tomu, aby odvolaný a nový soudní exekutor vzájemnou dohodou vedle odměny exekutora rovněž vypořádali i náhradu hotových výdajů, resp. aby byl danou dohodou vedle podílu na odměně stanoven i podíl odvolaného exekutora na náhradě hotových výdajů (popř. i na dalších náhradách). Právě tato možnost naopak představuje optimální způsob vypořádání mezi odvolaným a novým soudním exekutorem. 21. Nejvyšší soud nespatřuje žádný smysl ani účel v tom, aby zákon v případě absence dohody mezi odvolaným a novým exekutorem na jedné straně stanovil postup pro vypořádání odměny soudního exekutora a na straně druhé nestanovil postup pro vypořádání náhrady jeho hotových výdajů. Za použití teleologického výkladu lze podle Nejvyššího soudu opodstatněně usuzovat, že úpravou obsaženou v ustanovení § 15 odst. 6 e. ř. zamýšlel zákonodárce zcela (tj. bez ponechání jakýchkoliv dalších v principu sporných nároků) vypořádat majetkové vztahy mezi odvolaným a novým soudním exekutorem spojené s převzetím exekutorského úřadu. 22. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že výraz „odměna“ (resp. „podíl na odměně“) obsažený v ustanovení § 15 odst. 6 e. ř. je třeba vykládat šířeji než „odměna exekutora“ ve smyslu § 87 odst. 1 e. ř., § 90 odst. 1 e. ř. či „odměna za výkon exekuční činnosti“ podle § 5–12 exekutorského tarifu. Podílem na odměně je vedle podílu na samotné odměně exekutora třeba rozumět i podíl na náhradě hotových výdajů, jakož i na dalších náhradách. Jinými slovy, dohoda odvolaného a nového soudního exekutora podle § 15 odst. 6 věty první e. ř. má s konečnou platností a bezezbytku vypořádat všechny majetkové vztahy mezi odvolaným a novým soudním exekutorem spojené s převzetím exekutorského úřadu. Dojde-li z důvodu absence dohody k aplikaci ustanovení § 15 odst. 6 věty druhé e. ř., Exekutorská komora ČR svým rozhodnutím rovněž vypořádává vedle samotného podílu na odměně odvolaného soudního exekutora i jeho podíl na náhradě hotových výdajů, jakož i podíl na dalších náhradách dle § 90 odst. 1 e. ř. 23. V nyní řešeném případě lze proto uzavřít, že žalobce, jako odvolaný soudní exekutor, se nemůže úspěšně domáhat náhrady hotových výdajů žalobou o vydání bezdůvodného obohacení ani žalobou o náhradu škody, může se však domáhat zaplacení podílu na odměně stanovené rozhodnutím prezidia Exekutorské komory (viz výše), která v sobě zahrnuje vedle odměny i náhradu hotových výdajů a popř. další náhrady. 24. Pro úplnost dovolací soud dodává, že i pro náhradu hotových výdajů platí závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2218/2019, tj. že se jedná o hotové výdaje ve věcech, které nový exekutor po exekutorovi, který byl odvolán, převzal. Rovněž výklad pojmu „spravedlivé uspořádání“ učiněný v uvedeném rozhodnutí lze vztáhnout i na náhradu hotových výdajů. 25. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_132.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1650.2015.1 Číslo: 99/2016 Právní věta: Trvale nepříznivý zdravotní stav účastníka, jenž se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil, nelze považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 14.10.2015 Spisová značka: 26 Cdo 1650/2015 Číslo rozhodnutí: 99 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Lhůty, Odvolání Předpisy: § 58 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 59 Co 338/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 4. 4. 2014, č. j. 10 C 3/2014-38, zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 8. 4. 2014, patnáctidenní lhůta k podání odvolání započala běžet dne 9. 4. 2014 a skončila dne 23. 4. 2014. 2. Dne 8. 5. 2014 podal žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a zároveň požádal o prominutí zmeškání lhůty, které odůvodnil zejména svým špatným zdravotním stavem (poškození sluchu, zraku a pohybového aparátu) a tím, že v inkriminované době probíhala rozsáhlá rekonstrukce domu, ve kterém bydlí (výměna rozvodů elektroinstalace, STA a úprava vzduchotechnického potrubí v období od 3. 3. 2014 do 30. 7. 2014). 3. O k r e s n í s o u d ve Zlíně usnesením ze dne 17. 6. 2014, č. j. 10 C 3/2014-75, návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení téhož soudu ze dne 4. 4. 2014, č. j. 10 C 3/2014-38, zamítl. Dospěl k závěru, že důvod, pro který žalobce zmeškal lhůtu k podání odvolání,nelze považovat za omluvitelný ve smyslu § 58 občanského soudního řádu, neboť jeho tvrzené zdravotní problémy nebyly blíže specifikovány a doloženy, a ani probíhající rekonstrukci v domě, kde bydlí, neshledal důvodem omluvitelným, když navíc právě v dubnu 2014 žalobce učinil vůči soudu čtyři jiná podání. 4. K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 59 Co 338/2014-88, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že trvale nepříznivý zdravotní stav žalobce sám o sobě nesvědčí o nezpůsobilosti účastníka řízení provést ve stanovené lhůtě zamýšlený úkon a rovněž tvrzená rekonstrukce domu, ve kterém žalobce bydlí, není omluvitelným důvodem zmeškání lhůty k podání odvolání, zvláště když se nejedná o rekonstrukci nečekanou a když není zřejmé, že by byla prováděna bezprostředně v bytě žalobce. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že oba soudy nevzaly v předchozím řízení v úvahu, že jeho zdravotní stav je trvale velmi špatný a s vážným poškozením zraku je obtížné podání soudu sepsat. Proto musel hledat pomoc u svých známých, kteří mu pomáhali jeho podání na soud připravit. Poukázal i na hlučnost a prašnost probíhající rekonstrukce domu. Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 7. V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), shledal, že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda trvale nepříznivý zdravotní stav účastníka řízení může být považován za omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58 o. s. ř., nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně řešena. IV. Důvodnost dovolání 9. Podle ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů od odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. 10. Ze shora citovaného ustanovení vyplývá, že jedním z předpokladů prominutí zmeškání lhůty je to, že důvod zmeškání je na straně účastníka (jeho zástupce) omluvitelný. Omluvitelným může být nejen důvod vyplývající z objektivních okolností, ale i zaviněné jednání nebo opomenutí, pokud je lzepovažovat s ohledem na okolnosti konkrétního případu za omluvitelné. Je nutno mít ale na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení. 11. Omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. Proto takovým důvodem nemohou být překážky trvalého charakteru, které navíc v době, kdy účastník úkon činí, trvají, takže účastníku v provedení úkonu fakticky nebrání. Trvale nepříznivý zdravotní stav žalobce, jenž se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil, tak nelze považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř. Stejný závěr je třeba učinit i ohledně plánované dlouhodobé rekonstrukce domu, v němž žalobce bydlí, která probíhala i v době, kdy žalobce zmeškaný úkon (odvolání) učinil. 12. Z vyložených důvodů je zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska právního posouzení věci správné, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), žalobcem podané dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

decision_1320.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2015, sp. zn. 32 Cdo 694/2015, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.694.2015.1 Číslo: 69/2016 Právní věta: Vadou zboží podle ustanovení § 422 obch. zák. je též nepředání dokladů stanovených v kupní smlouvě. Přijme-li kupující vadné plnění, prodlení prodávajícího se splněním povinnosti dodat zboží nenastává, respektive nepokračuje. Primární smluvní závazek prodávajícího dodat zboží ve sjednané době se v případě vadného plnění mění ve smyslu ustanovení § 324 odst. 3 obch. zák. na závazek z vadného plnění odpovídající nárokům kupujícího z vad zboží. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 12.10.2015 Spisová značka: 32 Cdo 694/2015 Číslo rozhodnutí: 69 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost za vady Předpisy: § 324 odst. 3 obch. zák. § 422 obch. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 4 Cmo 88/2014, v části, již byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 6 Cm 21/2012; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 1 745 339, 30 Kč s příslušenstvím a částky 27 615, 95 EUR s příslušenstvím. Usnesením ze dne 20. 3. 2012 soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení co do částky 17 015, 95 EUR, neboť žalobkyně vzala před prvním jednáním žalobu co do této částky zpět, protože jí byla žalovanou uhrazena. Žalované částky představovaly část dohodnuté kupní ceny za zboží (fotovoltaické panely), které žalobkyně dodala žalované na základě kupní smlouvy ze dne 3. 10. 2012. Žalovaná uplatnila proti nároku žalobkyně jako procesní obranu nárok na zaplacení smluvní pokuty, jenž měl žalované vzniknout prodlením žalobkyně s dodáním zboží, neboť žalobkyně spolu s fotovoltaickými panely nedodala tzv. flashtesty, jakožto další doklad stanovený v kupní smlouvě.2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 6 Cm 21/2012-80, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 745 339, 30 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z této částky od 31. 1. 2011 do zaplacení (výrok I) a částku 11 101, 23 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. z částky 10 600 EUR od 30. 4. 2011 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalované, že žalobkyně byla jako prodávající v prodlení s dodáním zboží, pokud žalované spolu s fotovoltaickými panely nedodala tzv. flashtesty. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že dne 3. 10. 2012 žalobkyně jako prodávající uzavřela s žalovanou jako kupující kupní smlouvu, podle níž měla žalované dodat fotovoltaické panely. Dle čl. 2 předmětné kupní smlouvy měly být kompletní flashtesty přílohou zálohové faktury ke každé účtované dodávce zboží. V článku 5.2 všeobecných smluvních podmínek žalobkyně výslovně prohlásila, že disponuje všemi doklady o kvalitě a charakteru zboží a že tyto doklady jsou nedílnou součástí dodávky. Podle soudu prvního stupně žalobkyně sice byla povinna předat žalované rovněž tzv. flashtesty jako další doklad stanovený ve smlouvě, avšak přestože tuto povinnost nesplnila, vznikl jí nárok na zaplacení kupní ceny, neboť dodání zboží bylo nesporné, a to včetně převedení vlastnického práva k němu na žalovanou. Tzv. flashtesty představovaly dokumenty nutné k užívání zboží a na jejich nedodání je třeba nahlížet jako na vadu zboží, nikoli jako na prodlení s dodáním zboží ze strany žalobkyně (prodávající). Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ prodlení žalobkyně s dodáním zboží, nikoli pro případ vadného plnění, proto byla procesní obrana žalované bezdůvodná. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání. 5. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 4 Cmo 88/2014-2016, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 6. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho hodnotící závěry. 7. K námitkám žalované, že soud prvního stupně chybně aplikoval § 422 obch. zák., neboť se ve vztahu k nedodání flashtestů nejednalo o porušení povinnosti stanovené v § 420 obch. zák., ale o porušení povinnosti dle § 409 odst. 1 ve spojení s § 411 obch. zák., odvolací soud konstatoval, že tzv. flashtesty sice představovaly další doklad stanovený ve smlouvě ve smyslu § 417 obch. zák., avšak nebyl-li takový doklad k části dodávky přiložen, je nutné na jeho absenci nahlížet jako na vadu zboží. Žalovaná však žalobkyni vady zboží nevytkla a neuplatnila práva z odpovědnosti za vady, nenastaly proto ani podmínky pro postup podle § 439 odst. 4 obch. zák. 8. Žalovaná se podle odvolacího soudu rovněž mýlí, tvrdí-li, že jí svědčí právo na úhradu smluvní pokuty, ať už je absence tzv. flashtestů posuzována jako prodlení s dodáním zboží, nebo jako vada zboží. Žalobkyně se nedostala do prodlení s dodáním zboží, neboť splnila povinnost dodat žalované zboží a umožnila žalované nabýt ke zboží vlastnické právo. Žalovaná dodané zboží převzala a žalobkyni vzniklo právo požadovat úhradu kupní ceny. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. Uvádí, že dovolání podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 1, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Právního pochybení se podle dovolatelky odvolací soud dopustil svým závěrem, že nedodání tzv. flashtestů představuje vadu zboží podle § 422 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka namítla, že tzv.flashtesty nebyly žalobkyní žalované vůbec dodány, nemohly tedy obsahovat žádné vady. Citované ustanovení obchodního zákoníku proto nelze na daný případ aplikovat. Žalobkyně porušila své povinnosti uvedené v § 409 a 411 obch. zák. Dodávku zboží bez tzv. flashtestů ale nelze považovat za úplnou a žalobkyně je s dodáním zboží v prodlení. 11. Dovolatelka rovněž namítla, že i kdyby v daném případě bylo možno nazírat na nedodání tzv. flashtestů jako na vadu zboží, zakládalo by znění čl. 4 odst. 4.5 všeobecných smluvních podmínek povinnost žalobkyně uhradit smluvní pokutu. Z hlediska tohoto ujednání je totiž podstatné, že žalobkyně nedodržela dohodnuté smluvní termíny kompletního dodání zboží, a není podstatné, zda je nesplnění této povinnosti posuzováno jako prodlení či vada plnění. 12. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. 14. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka řešená napadeným rozsudkem, zda nedodání dokladů stanovených v § 417 obch. zák. představuje vadu zboží a zakládá prodlení s jeho dodáním, nebyla dovolacím soudem doposud řešena. IV. Důvodnost dovolání 15. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.). 16. Podle § 324 odst. 1 obch. zák. závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně. Podle § 324 odst. 3 obch. zák., jestliže dlužník poskytne vadné plnění a věřitel nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění, a závazek zaniká jejich uspokojením. 17. Podle § 409 odst. 1 obch. zák. kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. 18. Podle § 411 obch. zák. prodávající je povinen kupujícímu dodat zboží, předat doklady, které se ke zboží vztahují, a umožnit kupujícímu nabýt vlastnického práva ke zboží v souladu se smlouvou a tímto zákonem. 19. Podle § 417 obch. zák. prodávající je povinen předat kupujícímu doklady, jež jsou nutné k převzetí a k užívání zboží, jakož i další doklady stanovené ve smlouvě. 20. Podle § 422 obch. zák. odst. 1, poruší-li prodávající povinnosti stanovené v § 420, má zboží vady.Za vady zboží se považuje i dodání jiného zboží, než určuje smlouva a vady v dokladech nutných k užívání zboží. 21. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou, jíž dovolatelka v rámci ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci brojila proti právnímu závěru odvolacího soudu o tom, že nedodání tzv. flashtestů představuje vadu zboží dle § 422 obch. zák. 22. Ustanovení § 422 obch. zák. zakládá právní fikci, podle níž porušení povinností prodávajícího stanovených v § 420 obch. zák. způsobuje vadu zboží. Za vadu zboží se podle věty druhé téhož ustanovení považují mimo jiné i vady v dokladech nutných k užívání zboží. Takovou vadu v dokladech nutných k užívání zboží nepředstavuje pouze jejich nekompletnost, jak se mylně domnívá dovolatelka, nýbrž i jejich úplná absence, neboť potřebná dokumentace není způsobilá splnit svůj účel nejen v případě, že je poskytnuta s vadami, ale i v případě, že nebyla poskytnuta vůbec (shodně např. Bednář, Kasík in: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055-3014/. Komentář. 1. vyd Praha: C.H. Beck, 2014, s. 64). Dovolatelce lze sice přisvědčit, že tzv. flashtesty nepředstavovaly doklady nutné k užívání zboží podle § 422 odst. 1 obch. zák., tedy doklady, bez nichž by nebylo možné zboží z faktických či právních důvodů užívat, nýbrž doklady vztahující se ke zboží podle § 411 obch. zák. Nelze jí však přisvědčit, že odvolací soud posoudil tzv. flashtesty odlišně, uvedl-li, že představovaly doklady stanovené ve smlouvě podle § 417 obch. zák. Posledně citované ustanovení obch. zák. totiž obsahuje výčet dokladů vztahujících se ke zboží dle § 411 obch. zák. a zahrnuje mezi ně i doklady stanovené ve smlouvě. Tato námitka dovolatelky tedy není důvodná. 23. Dovolací soud se ztotožnil i se závěrem odvolacího soudu, že předpokladem řádného dodání zboží je nejen předání dokladů nutných k užívání zboží, nýbrž i dalších dokladů stanovených ve smlouvě (srov. § 417 obch. zák.). Pokud další doklady stanovené ve smlouvě obsahovaly vady nebo nebyly kupující vůbec předány, jako tomu bylo v nyní posuzované věci, nedošlo k řádnému dodání zboží. Ve vztahu k závěru o vadách zboží je přitom nerozhodné, zda prodávající kupujícímu nedodal doklady nutné k užívání zboží či doklady stanovené ve smlouvě, neboť o vadu zboží se jedná v obou případech. 24. Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky týkající se jejího nároku na zaplacení smluvní pokuty a shledal ji taktéž nedůvodnou. Podle čl. 4 odst. 4.5 všeobecných smluvních podmínek totiž „prodávající odpovídá za dodržení dohodnutých termínů dodání zboží“ a pro případ jejich nedodržení stanoví prodávajícímu povinnost „zaplatit kupujícímu smluvní pokutu ve výši 0,2% za každý den prodlení“. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že smluvní pokuta sjednaná ve všeobecných smluvních podmínkách by se uplatnila pouze v případě prodlení žalobkyně s dodáním zboží, nikoli v případě dodání vadného zboží, neboť z formulace tohoto ujednání je zřejmé, že na případy dodání vadného zboží nedopadá. 25. Dovolací soud proto k této námitce dovolatelky rovněž přezkoumal závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nebyla s dodáním zboží v prodlení, a shledal jej správným. Žalobkyně nebyla s dodáním zboží v prodlení i přesto, že dovolatelce nedodala zboží bez vad, neboť přímo z dikce § 324 odst. 3 obch. zák. vyplývá, že poskytne-li dlužník věřiteli vadné plnění, obsah závazku se v takovém případě mění způsobem, který odpovídá nárokům vzniklým z vadného plnění, neměl-li věřitel právo na odstoupení od smlouvy nebo takového práva nevyužil. Prodlení dlužníka tak v případě, že věřitel přijme vadné plnění, nenastává, resp. nepokračuje (viz např. ELIÁŠ, K. In Prodlení dlužníka, Právní rádce, č. 12, 2003, s. 5). Ve vztahu ke kupní smlouvě se tedy primární smluvní závazek prodávajícího dodat zboží ve sjednané době v případě vadného plnění mění ve smyslu § 324 odst. 3 obch. zák. na závazek z vadného plnění odpovídající nárokům kupujícího z vad zboží a prodlení prodávajícího nenastává. Je tomu tak proto, že prodlení by v takové situaci již nebylo k čemu vztahovat, neboť po přijetí vadného plnění nelze splnit původní dluh, protože ten v primární podobě již neexistuje(shodně např. ŠILHÁN In HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ 1721-2054/. Komentář. 1. vyd Praha: C.H. Beck, 2014, str. 1042, či ELIÁŠ In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. Praha: Linde, 2008, s. 1480, nebo ŠKÁROVÁ In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). V nyní souzeném případě dovolatelka od žalobkyně vadné plnění přijala (o čemž mezi účastníky nebylo sporu) a k odstoupení od smlouvy nedošlo. Obsah smluvního závazku žalobkyně se proto proměnil, nemohly ji nadále stíhat následky prodlení, ale dopadly na ni pouze následky odpovědnosti za vadné plnění. Bylo proto na dovolatelce, aby žalobkyni vady zboží náležitě vytkla a uplatnila vůči ní práva z odpovědnosti za vady. Jestliže tak neučinila, nemohla se proti vadám dodaného zboží „bránit“ ani postupem podle § 439 odst. 4 obch. zák., ani prostřednictvím ustanovení o smluvní pokutě obsaženého ve všeobecných smluvních podmínkách. 26. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatelce se v rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl. 27. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3, větu první, o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 19. 5. 2014 (srov. ustanovení § 57 odst. 2, větu první, o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

decision_1321.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 09.12.2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1300.2015.1 Číslo: 21/2016 Právní věta: Majetková dispozice spočívající v „zatížení věci, která je předmětem závazku“, jako jeden z alternativních způsobů nedovoleného nakládání dlužníka se svým majetkem podle § 222 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, brání nebo alespoň ztěžuje dlužníkovi povinnost splnit pohledávku věřitele. Předmětem (objektem) zatížení tedy vždy musí být takový majetek dlužníka, který je způsobilý k uspokojení pohledávky věřitele. Zároveň se vyžaduje, aby dlužník, který využije takového zajišťovacího prostředku, neměl jiný (další) majetek způsobilý k reálnému splnění dluhu poškozeného věřitele (srov. rozhodnutí č. 56/2003 Sb. rozh. tr.). Znak „zatíží věc, která je předmětem závazku“, tedy předpokládá jednání dlužníka, který svůj jediný majetek způsobilý k uspokojení pohledávky poškozeného věřitele zatíží ve prospěch třetí osoby. Vyvolá tím situaci, kdy poškozený věřitel nemůže uspokojit svou pohledávku vůči takovému dlužníku, neboť např. zástavní věřitel, v jehož prospěch dlužník využil zajišťovacího práva, má přednostní právo na poskytnutí plnění ze zástavy, resp. z jejího zpeněžení. Při nedostatku dalšího majetku dlužníka se pak poškozenému věřiteli nedostane plnění, které je předmětem závazku mezi dlužníkem a tímto věřitelem. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 09.10.2015 Spisová značka: 5 Tdo 1300/2015 Číslo rozhodnutí: 21 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Poškození věřitele Předpisy: § 222 odst. 1 písm. c) tr. zákoník Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných RSDr. A. K. a V. K proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ̶ pobočka v Olomouci ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 To 50/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 232/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 3 T 232/2014, byli obvinění RSDr. A. K. a V. K. uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Oběma bylpodle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou let. 2. Výše uvedeného trestného činu se obvinění dopustili tím, že dne 1. 10. 2010 smlouvou uzavřenou u notářky JUDr. J. V. v Š. záměrně zúžili společné jmění manželů, a to zejména ohledně nemovitého majetku, který nabyli kupní smlouvou ze dne 9. 9. 2002, a tento majetek se stal výlučným vlastnictvím obviněné V. K., která dne 7. 3. 2011 záměrně zaregistrovala u notářky JUDr. I. C. v B. smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem pro pohledávku ve výši 3 000 000 Kč ve prospěch rodinného příbuzného M. D., a tuto zástavní smlouvu následně zaevidovala u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, přestože si oba obvinění museli být vědomi z průběhu probíhajícího civilního řízení žalobce (poškozeného) M. K. a žalovaného RSDr. A. K. u Krajského soudu v Ostravě a následně u Vrchního soudu v Olomouci, který dne 22. 2. 2011 vynesl rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2010, a kterým byla uznána pohledávka poškozeného M. K. ve výši 1 700 000 Kč, že proti rozsudku není žádný opravný prostředek přípustný a že tedy obviněný RSDr. A. K. bude povinen M. K. tuto částku uhradit, když v souladu s § 262a a násl. o. s. ř. mohly být předmětné nemovitosti předmětem výkonu rozhodnutí i přes provedené zúžení společného jmění manželů, a museli si být vědomi i toho, že zřízení zástavního práva bude mít nepříznivý důsledek pro uspokojení pohledávky poškozeného, neboť ve smyslu § 165 obč. zák., ve znění účinném k 24. 5. 2011 (ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nesprávně uvedeno ustanovení § 151c obč. zák.), se přednostně uspokojí pohledávka zástavního věřitele, přičemž jiný adekvátní majetek obvinění nevlastnili, a způsobili tak poškozenému M. K. škodu ve výši nejméně 1 700 000 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě ̶ pobočka v Olomouci zamítl usnesením ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 To 50/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadli oba obvinění dovoláním vypracovaným ve shodném znění prostřednictvím společného obhájce Mgr. P. H. Tento mimořádný opravný prostředek založili na dovolacích důvodech uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 5. Podle názoru obviněných nelze skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podřadit ustanovení § 222 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle této právní kvalifikace se trestného činu poškození věřitele dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zatíží věc, která je předmětem závazku, nebo ji pronajme. Avšak předmětné nemovitosti nebyly předmětem závazku mezi obviněným a poškozeným M. K. Soudy obou stupňů tak nesprávně aplikovaly právní normu, přičemž analogie v neprospěch obviněného je v trestním právu obecně nepřípustná. 6. Obvinění dále namítli, že soudy obou stupňů nerespektovaly usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1011/2013. Existence pohledávky věřitele M. K. měla být posouzena jako předběžná otázka podle § 9 odst. 1 tr. ř., bez ohledu na existenci pravomocného rozhodnutí civilního soudu. Soudy obou stupňů však pouze mechanicky převzaly deklaratorní rozhodnutí vydané v občanskoprávním řízení, aniž by se zabývaly skutečností, zda závazek vůči poškozenému M. K. nadále trvá. Obvinění jsou přesvědčeni, že pohledávka poškozeného M. K. již zanikla, což podle jejich názoru dokazuje kvitance a dohoda mezi obviněným a poškozeným ze dne 4. 9. 2000. 7. Rovněž byla podle dovolatelů porušena zásada subsidiarity trestní represe, neboť poškozený M. K.podal u Okresního soudu v Šumperku civilní žalobu, kterou se domáhá určení neexistence zástavního práva svědčícího ve prospěch M. D. a samotné pohledávky mezi obviněnými a M. D. Toto civilní řízení je zcela dostačující k ochraně práv poškozeného; na podporu svých tvrzení odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, publikovaný pod č. 21 ve svazku 72, str. 253 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Oba dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že jednali v souladu s civilním právem, neboť obviněný RSDr. A. K. se ve smlouvě o půjčce uzavřené s M. D. zavázal zajistit tento závazek zřízením zástavního práva k nemovitostem. S odkazem na zásadu pacta sunt servanda tak nelze hovořit o škodlivosti právně aprobovaného jednání. 8. V závěru svých dovolání obvinění shrnuli, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nerespektovaly zásadu nulla poena sine lege a rovněž tak zásadu presumpce neviny. Dále nebyl prokázán úmysl obviněné V. K., neboť oba soudy pouze předpokládaly, že věděla o stavu probíhajícího civilního řízení. Soudy obou stupňů opomenuly zásadu subsidiarity trestní represe a předjímaly rozhodnutí soudu civilního, který se otázkou existence zástavního práva aktuálně zabývá. Na základě shora uvedených skutečností obvinění RSDr. A. K. a V. K. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. K dovolání bylo jako příloha připojeno vyjádření sepsané přímo obviněným RSDr. A. K., v němž podrobně popsal vývoj obchodních vztahů mezi ním a poškozeným M. K. Opakovaně zdůraznil tu skutečnost, že pohledávka M. K. již zanikla, o čemž svědčí soudům předložená kvitance. 10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. I. Z. N. (dále jen „státní zástupkyně“). Argumentace uplatněná dovolateli je podle jejího názoru podřaditelná zvoleným dovolacím důvodům, navíc jejich první námitku o nesprávně použité kvalifikaci popsaného skutku označila za důvodnou. Správně mělo být jednání obviněných právně kvalifikováno jako trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť došlo ke zcizení části majetku, čímž bylo zmařeno uspokojení poškozeného M. K. Při vypořádání společného jmění manželů, z nichž jeden je dlužníkem třetí osoby, musí být zachována rovnováha mezi zájmy druhého manžela a právy věřitelů, která podle § 150 odst. 2 obč. zák. nesmí být dohodou manželů dotčena. Pokud je tato rovnováha podstatným způsobem narušena dohodou o vypořádání společného jmění manželů, která neodůvodňuje znevýhodnění toho z manželů, který je dlužníkem třetí osoby, jsou tím naplněny znaky trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takovéto uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů tak lze považovat za zcizení části majetku dlužníka, přičemž tato dohoda se dotkla věcí, které byly způsobilé k reálnému uspokojení věřitele. Následné zřízení zástavního práva k nemovitostem již pouze dokumentovalo záměr obviněných zabránit uspokojení pohledávky poškozeného M. K. 11. Státní zástupkyně souhlasila s obviněnými v tom, že otázku existence a obsahu závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., neboť jde o posouzení viny obviněného. To platí i v případě, že existence takového vztahu byla deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, které nemá konstitutivní povahu. Státní zástupkyně upozornila na to, že takovým rozhodnutím není soud v trestním řízení vázán, nemůže je však pominout. V posuzované trestní věci oba soudy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vysvětlily, proč vzaly v úvahu civilní rozhodnutí, přičemž v průběhu dokazování nevyšly najevo žádné skutečnosti způsobilé zpochybnit vznik a trvání závazku obviněného RSDr. A. K. vůči M. K. 12. Na závěr státní zástupkyně uvedla, že námitka dovolatelů týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe je nedůvodná. Obvinění se posuzovaného trestného činu dopustili jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení překročilo rámec civilněprávních vztahů anabylo jasných rysů kriminálního činu. Proto je vyloučeno akceptovat jejich úvahu, že věc měla být řešena výhradně prostředky civilního práva. Z časových souvislostí je zřejmé, že obvinění jednali cíleně a systematicky. Do práv poškozeného bylo zasaženo zcela zásadním způsobem, kdy jednáním obviněných mu bylo znemožněno domoci se svého nároku, který mu byl přiznán v občanskoprávním řízení. V důsledku zřízení zástavního práva se stal dluh obviněného prakticky nedobytným, neboť hodnota majetku nepřesahuje výši údajného dluhu vůči M. D. 13. I přes tu skutečnost, že právní kvalifikace trestného jednání obviněných neodpovídá zcela zákonu, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a to proto, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jejich postavení, a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání. 15. Obviněnými uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá vadu v právním posouzení skutku a může být naplněn zejména tehdy, pokud skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, eventuálně nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V úvodu je možné říci, že námitky uplatněné obviněnými v rámci dovolání sice bezpochyby spadají pod deklarovaný dovolací důvod, jsou to však výhrady zjevně neopodstatněné. Naproti tomu vyjádření obviněného RSDr. A. K., které bylo k dovolání připojeno jako příloha, směřuje svým obsahem výlučně do oblasti skutkových zjištění. Proto ani pokud by se formálně jednalo o součást mimořádného opravného prostředku podaného prostřednictvím obhájce, jak vyžaduje ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., nemohly obviněným uplatněné výhrady vést k přezkumu napadeného rozhodnutí. IV. Důvodnost dovolání 16. Je nutno upozornit na skutečnost, že oba obvinění v mimořádném opravném prostředku pouze zopakovali argumenty, které uplatnili již v rámci své dosavadní obhajoby a které tvořily součást jejich odvolání. Soudy obou stupňů se těmito výhradami důsledně zabývaly, odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení přiléhavě poukázal na ty skutkové okolnosti, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování a které se tak důvodně staly podkladem správného zjištění soudu prvního stupně. Stejně tak dostatečně srozumitelným způsobem doplnil odvolací soud argumentaci použití zákonných ustanovení soudem prvního stupně a ztotožnil se (správně) s právním posouzením skutku jako přečinu podle § 222 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (srov. zejména strana 8 napadeného usnesení). V dovolání pak obvinění nepředložili žádná nová tvrzení či jiné verze obhajoby, než jaké byly předmětem řízení o jejich řádném opravném prostředku, a s nimiž se soud druhého stupně náležitě vypořádal. Takové dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). 17. Podstatou trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku je poškozovací jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitelů, jimž senedostane odpovídajícího plnění z majetku dlužníka. Objektivní stránka tohoto činu zahrnuje dvě formy jednání, které jsou spolu s dalšími znaky samostatnými skutkovými podstatami: poškození vlastního věřitele (§ 222 odst. 1 tr. zákoníku) a poškození cizího věřitele (§ 222 odst. 2 tr. zákoníku). Pachatel (dlužník) zcela zmaří uspokojení svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle § 222 odst. 1 způsobí stav, v jehož důsledku věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení je částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl, kdyby zde nebylo mařícího jednání pachatele. Trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán, tedy uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 222 odst. 1 tr. zákoníku již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1994 až 1997). 18. V tomto případě se Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu, který neshledal odůvodněným, v souladu s ustanovením § 265i odst. 2 tr. ř. stručně vyjádří ke dvěma hlavním výhradám, o něž obvinění opřeli svá dovolání. První z nich: které z popsaných jednání obviněných je relevantní ve vztahu ke spáchání trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak řečeno, která majetková dispozice s předmětnou nemovitostí byla skutečně způsobilá zmařit, byť i jen částečně, uspokojení pohledávky věřitele M. K. Nabízí se dvě možnosti, a to že k poškození tohoto věřitele došlo již samotným zúžením společného jmění manželů (viz argumentace státní zástupkyně uvedená výše), anebo že s ohledem na ustanovení § 262a o. s. ř. obvinění zmařili uspokojení pohledávky věřitele M. K. až zřízením zástavního práva k pohledávce M. D. (k tomuto druhému výkladu se přiklonily soudy obou stupňů). Druhou otázkou, jež přímo souvisí s vyřešením otázky první, je určení, pod které konkrétní zákonné ustanovení je možno jednání obviněných podřadit [taxativní výčet jednotlivých způsobů poškozování vlastního věřitele je uveden v ustanovení § 222 odst. 1 pod písmeny a) až g) tr. zákoníku]. 19. V ustanovení § 262a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném k 30. 3. 2011, bylo stanoveno, že výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považoval také majetek, který netvořil součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se při výkonu rozhodnutí nepřihlíželo ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, měl právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stal manžel dlužníka (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006). 20. S ohledem na znění právní úpravy účinné v době, kdy oba obvinění činili majetkové dispozice s předmětnou nemovitostí, nebylo samotné jednání spočívající v zúžení společného jmění manželů K. a převzetí rodinného domu a pozemků označených ve výroku o vině způsobilé zmařit, byť i jen částečně, uspokojení pohledávky věřitele, jak správně uvedl soud prvního stupně v tzv. skutkové větě svého rozsudku. Přestože se sporné nemovitosti staly výlučným vlastnictvím obviněné V. K., mohly být i přesto postižitelné výkonem rozhodnutí, neboť v době vzniku závazku vůči poškozenému M. K. patřily do společného jmění manželů K. Zpeněžením tohoto nemovitého majetku proto nebylovyloučeno uspokojení pohledávky poškozeného. Při splnění dalších zákonných podmínek by z hlediska trestní odpovědnosti obviněných za tuto část jednání mohlo přicházet v úvahu jeho posouzení jako pokusu trestného činu poškození věřitele, neboť ke vzniku škodlivého následku spočívajícího v zabránění uspokojení pohledávky poškozeného by s ohledem na jeho možnost domáhat se svého nároku ve vykonávacím řízení (lze očekávat, že podle tehdy platné právní úpravy úspěšně) nemuselo dojít. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění, jak je popsána ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, neskončily dispozice s předmětnými nemovitostmi. 21. Pouze pro upřesnění považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit novelu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, provedenou zákonem č. 139/2015 Sb. s účinností od 1. 7. 2015. Podle § 42 odst.1 tohoto zákona je exekutor povinen zjistit, zda je v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném podle notářského řádu evidována smlouva o manželském majetkovém režimu nebo rozhodnutí soudu o zrušení společného jmění manželů, jeho obnovení nebo zúžení jeho stávajícího rozsahu, anebo dohoda nebo rozhodnutí soudu o změně smluveného režimu nebo režimu založeného rozhodnutím soudu. Jde-li o vydobytí dluhu ze závazku vzniklého po jejím zápisu do Seznamu listin, nebo vzniklého před jejím zápisem za souhlasu oprávněného, je exekutor povinen vycházet z obsahu takové listiny. Tato nová právní úprava exekuce vedené na majetek patřící do společného jmění manželů se tak odvrací od poměrně širokého vymezení možností věřitele uspokojit svou pohledávku, která mu vznikla i jen vůči jednomu z manželů, a to dokonce před uzavřením manželství z majetku, který je součástí společného jmění manželů. Je možné pouze podotknout, že s ohledem na dobu, kdy závazek obviněného vůči poškozenému v daném případě vznikl, neměla by ani citovaná změna exekučního řízení na možnost uspokojení pohledávky M. K. zpeněžením předmětných nemovitostí vliv. 22. Teprve až zřízení zástavního práva na nemovitostech ve prospěch pohledávky M. D. zapříčinilo stav, kdy obvinění nebyli schopni uspokojit pohledávku poškozeného M. K., a to z následujících důvodů. Podle ustanovení § 165 odst. 2 zákona č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 24. 5. 2011 (soud prvního stupně ve výroku o vině nesprávně označil ustanovení § 151c tohoto zákona, které však bylo účinné pouze do 31. 12. 2000, tedy v době spáchání trestného činu bylo již zrušeno), vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv. Tedy věřitel té pohledávky, v jejíž prospěch bylo zástavní právo zřízeno, měl přednostní právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. V tomto případě to byl právě M. D. a jeho pohledávka ve výši 3 000 000 Kč, k jejímuž zajištění byla zástava zřízena dne 7. 3. 2011. Hodnota nemovitostí tvořících předmět zástavy činila podle znaleckého posudku opatřeného v trestním řízení 2 401 700 Kč. Vzhledem k tomu, že obvinění nevlastnili žádný jiný majetek způsobilý k uspokojení pohledávky poškozeného M. K., která byla vyšší než tento majetek, zbavili jej možnosti alespoň částečného uspokojení, jehož by dosáhl M. D. jako zástavní věřitel. Proto nikoli zúžením společného jmění manželů, kdy by poškozený M. K. vzhledem k ustanovení § 262a o. s. ř. mohl stále dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku obviněných, ale až zřízením zástavního práva na nemovitostech v nižší hodnotě (2 401 700 Kč), než jaká byla výše pohledávky zajištěné tímto zástavním právem (3 000 000 Kč), došlo k dokonání trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. 23. Naprosto správné stanovisko zaujaly soudy obou stupňů též k právnímu posouzení předmětného jednání ve vztahu k alternativám způsobů poškození věřitele, jak jsou obsaženy v odstavci prvním ustanovení § 222 tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno, obvinění vyslovili nesouhlas s podřazením zjištěného skutku pod možnost uvedenou pod písmenem c). Jedná se o takové nakládání s majetkem dlužníka použitelným k uspokojení pohledávky věřitele, jímž dlužník (pachatel) zatíží věc, která je předmětem závazku, nebo ji pronajme, v konkrétní věci se jedná o zatížení nemovitostí zástavním právem. Dovolatelé shodně jako v odvolání namítali, že nemovitý majetek, o jehož dispozice v danévěci jde, nebyl předmětem závazku mezi obviněným RSDr. A. K. a poškozeným M. K. Ačkoli se soud druhého stupně přiléhavě a poměrně podrobně zabýval naprosto shodnou námitkou na straně 8 napadeného usnesení, setrvali oba dovolatelé na své výhradě, aniž by však jakkoli reagovali na právní názor vyslovený Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci. Nejvyšší soud proto může jen doplnit zcela správné úvahy, jimiž byl tento soud veden při výkladu ustanovení § 222 tr. zákoníku, resp. jednoho z alternativně vymezených způsobů směřujících vůči majetku obviněných, který by mohl být použitelný k uspokojení pohledávky poškozeného, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání popsanému ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Nejprve je třeba zdůraznit, že ustanovení § 222 tr. zákoníku patří mezi tzv. úpadkové delikty (dále též § 223, 224, 225 a 226 tr. zákoníku), jejichž objektem je mj. ochrana majetkových práv věřitelů. Jak již bylo rovněž uvedeno, trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku postihuje pachatele, který jedním z alternativních způsobů poškodí vlastní nebo cizí majetek (§ 222 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku), jenž je způsobilý k uspokojení pohledávky vlastního věřitele nebo věřitele jiné osoby. Tím dochází k poškození majetku samotného věřitele, jehož součástí se stala ta konkrétní pohledávka, a věřiteli se v důsledku protiprávního jednání dlužníka nedostane plnění odpovídajícího pohledávce vůči takovému dlužníkovi. 24. V tomto kontextu je tedy nutné přistoupit také k výkladu „sporného“ znění alternativy poškozovacího jednání spočívajícího v „zatížení věci, která je předmětem závazku“. Nelze totiž tento pojem chápat možná na první pohled se nabízejícím způsobem, jak učinili dovolatelé, tj. že „předmětem závazku musí být ta věc z majetku dlužníka, s níž je nakládáno, resp. dojde k jejímu zatížení“. Předmětem závazku je totiž povinnost dlužníka plnit dluh svému věřiteli a jemu odpovídá právo věřitele na plnění, tj. pohledávka. Plnění jako předmět závazku musí být majetkové povahy (srov. § 1721 a 1722 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku). Existence závazkového právního vztahu tvoří zásadní předpoklad trestní odpovědnosti pachatele, který způsobem v § 222 tr. zákoníku stanoveným, nakládá s majetkem, ať svým či jiného, tak, že z něho věřitel nemůže uspokojit svou pohledávku. To znamená, že protiprávní jednání směřuje vůči samotné pohledávce, jíž současně odpovídá závazek pachatele poskytnout věřiteli plnění. Předmětem závazku (splnění dluhu) může být mj. věc z majetku dlužníka použitelná ke splnění dluhu, ať již k částečnému či v celém rozsahu existující pohledávky věřitele. Pokud pachatel zatížením takové věci ve prospěch třetí osoby zabrání věřiteli v uspokojení jeho pohledávky, neboť ten nezíská věcí, resp. jejím zpeněžením, zpět to, co mu na základě závazkového právního vztahu s dlužníkem náleží, pak jedná způsobem přepokládaným v ustanovení § 222 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Je nutné mít na zřeteli mj. též skutečnost, že pohledávka věřitele (věc) tvoří součást jeho majetku, je objektem jeho vlastnictví. To znamená, že stejně je nutné nahlížet na odpovídající závazek dlužníka, který na druhé straně tvoří pasivní součást jeho jmění. 25. Obvinění dovozovali nesprávné hmotněprávní posouzení skutku mj. právě ze zákonné formulace této alternativy, která obsahuje pojem „věc“, a vůči níž směřuje zatížení, v důsledku čehož se taková věc stane neupotřebitelnou pro uspokojení věřitele. Nová právní úprava občanského práva hmotného provedená zákonem č. 89/2012, občanský zákoník, výslovně definuje (na rozdíl od předešlého zákona) věc v právním smyslu jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí (viz § 489 o. z.). Mezi věci z pohledu práva je tudíž nutné zařadit nejen hmotné předměty, nýbrž i takové, které nemají hmotnou podstatu, např. pohledávku, obchodní tajemství apod. (srov. ŠVESTKA, Jiří, STUNA, Stanislav. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2011, č. 10, s. 371). 26. Jednání obviněných spočívající ve zřízení zástavního práva ve prospěch M. D., jehož pohledávky označily soudy za fiktivní, a to na nemovitostech, které mohly sloužit k reálnému uspokojení pohledávky poškozeného M. K., se záměrem zmařit či zabránit splnění nároku vzniklého se závazkového právního vztahu s tímto věřitelem, soudy důvodně posoudily podle § 222 odst. 1 písm. c)tr. zákoníku. Tím vyvolali situaci, že M. D. jako zástavní věřitel se mohl přednostně uspokojit z nemovitosti, resp. z jejího zpeněžení, zajištěné v jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že hodnota nemovitosti nedosahovala výše „údajného“ nároku M. D., tak obvinění zbavili poškozeného M. K. (jako nezajištěného věřitele) možnosti reálně uspokojit jeho pohledávku. Zatížení věci spadající do majetku dlužníka, které má za důsledek, že taková věc přestane být pro věřitele použitelná (způsobilá) ke splnění jeho pohledávky, a to za situace, kdy dlužník nemá jiný majetek, představuje jednu z majetkových dispozic pachatele ̶ dlužníka, k jejichž postihu je určeno ustanovení § 222 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. 27. Další námitka obviněných, že existenci závazkového vztahu mezi RSDr. A. K. a poškozeným M. K. soudy obou stupňů neposoudily jako předběžnou otázku, je výhradou zcela nedůvodnou. Stejnou námitku uplatnili oba dovolatelé již v rámci svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se k ní vyjádřil na straně 7 svého rozhodnutí v tom smyslu, že je pravdou, že otázku existence a obsahu právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat samostatně jako předběžnou otázku; to platí i v případě již existujícího pravomocného rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, které nemá konstitutivní povahu. Obvinění však opomněli tu skutečnost, že občanskoprávním rozhodnutím sice soud není vázán, avšak nemůže jej pominout, provede je jako důkaz a zhodnotí v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a ve svém rozhodnutí se s jeho argumenty vypořádá. Odvolací soud správně uzavřel, že soud prvního stupně uvedený požadavek splnil, když se zejména na straně 6 až 7 rozsudku zabýval jak časovou posloupností, tak obsahem jednotlivých rozhodnutí v občanskoprávním sporu. K tomu Nejvyšší soud pouze dodává, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou věnující se otázce posouzení existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem ̶ pachatelem tohoto trestného činu ̶ a jeho věřitelem ̶ poškozeným jeho jednáním, která je použitelná i za účinnosti nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2010, neboť oproti původnímu trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, se v základních podmínkách trestnosti zásadně nic nezměnilo ani u trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 10 To 286/2007, uveřejněné pod číslem 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V posuzovaném případě nebyly prokázány žádné skutečnosti, které by existenci závazkového právního vztahu mezi obviněným RSDr. A. K. a poškozeným M. K. v době předcházející majetkovým dispozicím obviněných zpochybňovaly. Postupu soudů obou stupňů při hodnocení otázky existence závazku tudíž nelze nic vytknout. 28. Dostatečným a naprosto přesvědčivým způsobem se soud druhého stupně vypořádal s další opakovanou námitkou obviněných týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe. Jak poznamenal odvolací soud na straně 7 až 8 svého rozhodnutí, poškozený M. K. uplatňoval svůj nárok přednostně v řízení občanskoprávním, ve kterém byl zcela úspěšný (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 28 Cm 35/2004). Nicméně jednáním obviněných popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mu bylo znemožněno fakticky se domoci svého nároku v důsledku zřízení zástavního práva na jediném majetku dlužníka. Pohledávka poškozeného se pro něho stala prakticky nedobytnou, neboť hodnota předmětných nemovitostí nepřesáhla výši „údajné“ pohledávky zástavního věřitele ̶ M. D. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, že projednávaná trestní věc se nijak nevymyká tzv. běžným případům poškozovacího jednání dlužníků, na něž dopadá ustanovení § 222 tr. zákoníku, aby ji nebylo nutné postihnout prostředky trestního práva včetně odpovídající trestní sankce. Pokud v probíhajícím občanskoprávním sporu o platnost zástavy bude M. K. úspěšný, dosáhne tím fakticky nápravy škodlivého stavu, který obvinění svým protiprávním jednáním způsobili a které naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K výkladu zásady subsidiarity trestní represe je v podrobnostech možné odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.29. K námitce dovolatelů, že obviněný RSDr. A. K. se ve smlouvě o půjčce s M. D. zavázal svůj závazek zajistit zřízením zástavního práva na nemovitostech, Nejvyšší soud pro upřesnění dodává, že ve zmiňované smlouvě o půjčce ze dne 14. 4. 2000, která byla uzavřena mezi oběma obviněnými a M. D. (v trestním spisu na č. l. 202), je uvedeno, že k zajištění dluhu ve prospěch věřitele navrhuje dlužník (tj. obvinění) provést zástavu jeho nemovitostí. Podle této smlouvy však věřitel na sepsání zástavní smlouvy netrvá; na vyzvání věřitele se proto dlužník zavazuje svůj nemovitý majetek dodatečně zástavní smlouvou ve prospěch věřitele zastavit. Taktéž v druhém uznání dluhu ze dne 23. 5. 2008 (č. l. 271 trestního spisu), které podepsal již pouze obviněný RSDr. A. K., je poznámka, že na výzvu věřitele M. D. bude k zajištění dluhu sepsána zástavní smlouva na veškerý nemovitý majetek. Avšak z výpovědi M. D. (rozsudek soudu prvního stupně na straně 5) vyplývá, že zajištění jeho pohledávky zástavním právem mu navrhla obviněná V. K. Nadto sám obviněný RSDr. A. K. ve své výpovědi (rozsudek soudu prvního stupně na straně 4) uvedl, že zástavní smlouva vznikla v roce 2010 nebo 2011; M. D. však „po něm nic takového nechtěl“. Nedošlo tedy k žádné „výzvě k zajištění pohledávky“ ze strany M. D., obvinění proto neměli povinnost zajistit pohledávku M. D. zřízením zástavního práva na nemovitostech, a učinili tak výlučně z vlastní iniciativy. Tato skutečnost vyvrací námitku dovolatelů, že zřízením zástavní smlouvy ve prospěch pohledávky M. D. pouze plnili povinnost, která jim vyplývala z uzavřené smlouvy o půjčce, a nešlo tak z jejich strany o záměrně poškozující jednání vůči M. K. Nadto k poznámce obviněných, že respektovali zásadu pacta sunt servanda a že jednali zcela v souladu s civilním právem, Nejvyšší soud podotýká, že způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník zbavuje majetku nebo ho zatěžuje na úkor uspokojení pohledávky věřitele, nemusejí být samy o sobě ani trestnými činy. Trestně postižitelnými se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávek jejich věřitelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, publikované pod č. T 1158 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 52, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). 30. Odvolací soud se podle názoru Nejvyššího soudu také zcela dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se subjektivní stránkou skutkové podstaty daného trestného činu, a to u obou obviněných. To platí i ohledně hodnocení skutečnosti, že obviněná V. K. byla dostatečně věcně informována o stavu probíhajícího civilního řízení, které před zatížením nemovitostí dospělo do stadia těsně před vyhlášením rozhodnutí o žalobě. Soud druhého stupně se k tomu vyjádřil na straně 8 až 9 napadeného usnesení, v podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na uvedené argumenty. V rámci opětovně namítané výhrady dovolatelů, že nebyl prokázán jejich úmysl poškodit věřitele, kdy příčinou zúžení společného jmění manželů byl zhoršující se zdravotní stav RSDr. A. K., Nejvyšší soud upozorňuje na tu skutečnost, že vzhledem k tomu, že jako trestněprávně relevantní jednání způsobilé poškodit věřitele nebylo posouzeno samotné zúžení společného jmění manželů K., ale až zřízení zástavního práva na předmětných nemovitostech představujících jediný majetek způsobilý k uspokojení poškozeného věřitele, je taková námitka zcela bezpředmětná. Navíc pokud zúžením společného jmění manželů dovolatelé sledovali pouze finanční zajištění obviněné V. K. pro případ manželova úmrtí, je zcela nelogické, aby tento majetek následně sama dobrovolně zatížila zástavním právem ve prospěch M. D., jehož tvrzená pohledávka byla navíc vyšší než odhadovaná cena nemovitostí. O to více se jeví úvahy soudů obou stupňů zpochybňující nárok tohoto věřitele jako logické a odpovídající skutečnému stavu věcí. 31. Námitka obviněného, že orgány činné v trestním řízení nevyslechly v přípravném řízení jím navrženého svědka, směřuje do oblasti dokazování a není tak námitkou spadající pod deklarovaný dovolací důvod. K tomu již nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že skutečnost, která měla být navrhovaným důkazem prokázána (tedy že došlo v letech 1989 až 1990 k finanční transakci mezi M. D. a sovětským generálem) je zcela bez významu ve vztahu ke spáchanému trestnému činu. Nehraje zde totiž zásadní roli, co se dělo s finančními prostředky před tím, než je M. D. údajně půjčil obviněnému RSDr. A. K.32. Druhý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na nějž obvinění odkázali, zákon definuje ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Druhá pak dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodu uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k). Dovolatelé nespecifikovali, která z těchto alternativ měla být v posuzované věci naplněna, avšak vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání o podaných odvoláních obviněných, nepřichází v úvahu jeho první alternativa. Nejvyšší soud na podkladě podaných dovolání a obsahu trestního spisu neshledal ani naplnění namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo proto možné úspěšně využít ani druhé ze zákonných alternativ důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 33. Dovolání obviněných tedy neobsahovala žádnou výhradu, která by mohla vést ke kasaci napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ̶ pobočky v Olomouci ani jeho předcházejícího řízení pro vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, za který byli odsouzeni, či v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nedošlo tak k naplnění důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněných RSDr. A. K. a V. K. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího.

decision_1322.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 07.10.2015, sp. zn. 23 Cdo 1629/2013, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1629.2013.1 Číslo: 52/2016 Právní věta: Je-li zde vykonatelný exekuční titul určující, kterému věřiteli má dlužník plnit, nemůže mít dlužník ve smyslu § 568 věty prvé obč. zák. důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem. V takovém případě není dán důvod pro složení plnění do soudní úschovy, a není tedy ani dán důvod pro rozhodnutí, jímž soud nahradí souhlas s vydáním předmětu úschovy tomuto či jinému věřiteli. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že po vydání prvního exekučního titulu je vydán jiný exekuční titul ukládající témuž dlužníkovi poskytnout stejné plnění jinému věřiteli. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 07.10.2015 Spisová značka: 23 Cdo 1629/2013 Číslo rozhodnutí: 52 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Úschova Předpisy: § 185a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 568 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce a druhého žalovaného zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 64 Co 458/2011, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 11 C 65/2008, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 4. 2011 uložil první žalované a třetímu žalovanému povinnost souhlasit s vydáním kmenových listinných akcií na jméno emitovaných společností V. H., a.s., se sídlem O.,s datem emise 13. 12. 2005, konkretizovaných v tomto výroku, (dále též jen „předmětné akcie“) z úschovy Okresního soudu Praha – východ, kam byly přijaty usnesením Okresního soudu Praha – východ dne 24. 1. 2008 žalobkyni (bod I. výroku) a zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá po druhém žalovaném souhlasu s vydáním předmětných akcií konkretizovaných v tomto výroku z úschovy Okresního soudu Praha – východ žalobkyni (bod II. výroku). Dále zamítl žalobu, kterou se první žalovaná na žalobkyni, druhém žalovaném a třetím žalovaném domáhá souhlasu s vydáním předmětných akcií z úschovy Okresního soudu Praha –východ první žalované (bod III. výroku), žalobu kterou se druhý žalovaný na žalobkyni, první žalované a třetím žalovaném domáhá souhlasu s vydáním předmětných akcií z úschovy Okresního soudu Praha – východ druhému žalovanému (bod IV. výroku) a stejně tak zamítl žalobu, kterou se třetí žalovaný na žalobkyni, první žalované a druhém žalovaném domáhá souhlasu s vydáním předmětných akcií z úschovy Okresního soudu Praha – východ třetímu žalovanému (bod V. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. K odvolání třetího žalovaného (proti výroku I., V. a nákladovým výrokům ve vztahu mezi žalobkyní, druhým žalovaným a třetím žalovaným a ve vztahu mezi první žalovanou, druhým žalovaným a třetím žalovaným) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu, aby první žalovaná a třetí žalovaný byli uznáni povinnými souhlasit s vydáním předmětných akcií z úschovy Okresního soudu Praha – východ žalobkyni (první bod výroku). Dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku V. ve vztahu mezi žalobkyní, první žalovanou a třetím žalovaným změnil tak, že žalobkyni a první žalované uložil povinnost souhlasit s vydáním předmětných akcií z úschovy třetímu žalovanému, ve vztahu mezi třetím žalovaným a druhým žalovaným tento rozsudek potvrdil (druhý bod výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že třetí žalovaný jako prodávající a druhý žalovaný jako kupující uzavřeli dne 9. 1. 2002 a dne 14. 5. 2002 smlouvy o převodu cenných papírů. Ve smlouvách bylo v čl. 4.3 sjednáno předkupní právo spočívající v povinnosti kupujícího v případě, že se kdykoli v budoucnu rozhodne akcie prodat, tyto přednostně nabídnout ke koupi prodávajícímu (třetímu žalovanému), a to nejvýše za cenu, za kterou je ochotna tyto akcie koupit třetí osoba. Vzhledem k tomu, že druhý žalovaný uzavřel dne 9. 11. 2005 jako prodávající se žalobkyní jako kupující smlouvu o koupi předmětných akcií ve znění dodatku ze dne 24. 12. 2005, odstoupil třetí žalovaný dopisy ze dne 28. 4. 2006 od smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 9. 1. 2002 a dne 14. 5. 2002 s tím, že druhý žalovaný porušil povinnost v rámci sjednaného předkupního práva. 4. K návrhu třetího žalovaného byl vydán dne 11. 1. 2008 rozhodčí nález Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, sp. zn. RSP 864/07, jímž byla uložena druhému žalovanému povinnost vydat třetímu žalovanému předmětné akcie oproti vrácení kupní ceny ve výši 72 9000 000 Kč s přísl. s tím, že odstoupením od smlouvy dne 28. 4. 2006 zanikly podle § 351 odst. 1 a 2 obch. zák. práva a povinnosti ze smlouvy a účastníci jsou povinni vrátit si poskytnuté plnění. Dne 15. 5. 2009 vydal k návrhu žalobkyně proti druhému žalovanému Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži rozhodčí nález č. 14668/AVH/CCO/JRF/GZ, kterým uložil druhému žalovanému povinnost opatřit předmětné akcie rubopisem na řad žalobkyně a tyto akcie vydat první žalované. 5. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda porušení předkupního práva druhým žalovaným je podstatným porušením smlouvy ve smyslu ustanovení § 345 odst. 2 obch. zák. a zda třetí žalovaný byl oprávněn od smluv o převodu cenných papírů platně odstoupit. Uvedl, že samotné porušení předkupního práva je podstatným porušením smluv o převodu cenných papírů uzavřených mezi druhým žalovaným a třetím žalovaným, neboť podmínkou třetího žalovaného při uzavření těchto smluv bylo sjednání předkupního práva. Z úkonů třetího žalovaného, které učinil bez zbytečného odkladu poté, kdy se dozvěděl o uzavření smlouvy o koupi předmětných cenných papírů mezi žalobkyní a druhým žalovaným uzavřené dne 9. 11. 2005 ve spojení s dodatkem ze dne 24. 12. 2005, vyplývá, že vyzval druhého žalovaného dopisy ze dne 21. 12. 2005 a 18. 1. 2006 k dodržení závazku z předkupního práva ze smluv o převodu cenných papírů. Druhý žalovaný přesto svůj závazek ze smluv o převodu cenných papírů nesplnil a třetí žalovaný tak byl oprávněn ve smyslu ustanovení § 345 odst.1 a 2 obch. zák. od smluv platně odstoupit. Odvolací soud konstatoval, že možnost odstoupení od smlouvy vyplývá z ustanovení § 345 odst. 1, 2 obch. zák., neboť v důsledku prodlení druhéhožalovaného se splněním jeho smluvní povinnosti nabídnout pro případ prodeje předmětných akcií tyto kdykoli v budoucnu přednostně prodávajícímu, došlo k podstatnému porušení jeho smluvních povinností, a třetí žalovaný tak měl právo od smlouvy odstoupit. Uzavřel tedy, že třetí žalovaný od smluv o převodu cenných papírů ze dne 9. 1. 2002 a dne 14. 5. 2002 uzavřených s druhým žalovaným platně odstoupil dopisem ze dne 28. 4. 2006 s účinky ke dni 2. 5. 2006. Tím došlo k obnovení jeho vlastnického práva k předmětným akciím a třetí žalovaný je osobou oprávněnou, aby jí byly vydány předmětné cenné papíry z úschovy u Okresního soudu Praha – východ. 6. Odvolací soud pro posouzení věci nepovažoval za rozhodující rozhodčí nález vydaný dne 15.5. 2009 v rozhodčím řízení vedeném mezi žalobkyní a druhým žalovaným u Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži pod sp. zn 14668/AVHCCO/JRF/GZ, jímž byla uložena povinnost druhému žalovanému vydat akcie žalobkyni. Podle odvolacího soudu se toto rozhodnutí týká pouze vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným a stejně jako nález rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, který působí pouze ve vztahu mezi druhým žalovaným a třetím žalovaným, je závazný pouze pro účastníky tohoto řízení. Právě rozpor mezi nálezy obou rozhodčích soudů vedl mimo jiné druhého žalovaného ke složení předmětných akcií do soudní úschovy. Nelze tedy vycházet z nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži ze dne 15. 5. 2009, jak činil soud prvního stupně, a dovozovat z tohoto nálezu nahrazení projevu vůle druhého žalovaného ve svém důsledku vedoucí k převodu vlastnického práva na žalobkyni. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i druhý žalovaný. Žalobkyně přípustnost dovolání odůvodňuje odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Druhý žalovaný přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. 8. Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení v závěru odvolacího soudu o tom, že odstoupení třetího žalovaného od smluv o převodu akcií bylo platné. Žalobkyně namítá, že o právu k akciím bylo již rozhodováno rozhodčími nálezy, přičemž Mezinárodní rozhodčí soud měl rozhodnout ve prospěch žalobkyně. Podle žalobkyně z povahy předkupního práva vyplývá, že se jedná o samostatný právní vztah. Porušení ujednání o předkupním právu proto nemůže mít dopad na jiná ujednání, jestliže si to strany výslovně nesjednaly. Dle jejího mínění zákonná úprava ani smluvní ujednání mezi druhým a třetím žalovaným nedávají v případě porušení ujednání o předkupním právu vzniknout oprávnění třetího žalovaného odstoupit od smluv o převodu cenných papírů. Poukazuje na ustanovení § 344 obch. zák. Dále uvádí další důvody, pro které nemůže být odstoupení třetího žalovaného od smluv o převodu akcií považováno za platné: (i) třetí žalovaný učinil úkon směřující k odstoupení od smluv o převodu akcií v době, kdy již závazky z nich neexistovaly, protože zanikly splněním; (ii) druhý žalovaný nebyl v době učinění úkonu směřujícího k odstoupení od smluv o převodu akcií v prodlení se plněním svého závazku z ujednání o předkupním právu, neboť bylo prokázáno, že v té době již neměl druhý žalovaný v úmyslu akcie převést žalobkyni; (iii) třetí žalovaný nedodržel postup předvídaný zákonem pro učinění úkonu směřujícího k odstoupení od smluv o převodu akcií. Žalobkyně dále namítá procesní vadu řízení, že v řízení ji nebyla dána možnost klást Ing. N. dotazy, když jeho výslech byl bezdůvodně nahrazen jeho písemným prohlášením. 9. Druhý žalovaný ve svém dovolání namítá, že závazky z předkupního práva vůči třetímu žalovanému nikdy neporušil. Smlouvy o převodu akcií mezi třetím žalovaným a druhým žalovaným byly splněny, nebylo tedy možné od uzavřené kupní smlouvy pro porušení vedlejšího ujednáníodstoupit. Má za to, že nebyl vázán předkupním právem již z toho důvodu, že původní akcie jako individuelní věci, ke kterým bylo sjednáno předkupní právo, zanikly. Namítá, že třetí žalovaný nemohl s ohledem na ustanovení § 345 odst. 1 obch. zák. odstoupit od smlouvy, když uvedené ustanovení neumožňuje odstoupení od smlouvy při jakémkoliv jejím podstatném porušení, ale pouze při takovém porušení, které je prodlením ve smyslu ustanovení § 365 obch. zák. Dle jeho názoru porušení povinnosti učinit nabídku koupě v rámci předkupního práva není prodlení s plněním kupní smlouvy. Odstoupení považuje za neúčinné i z důvodu, že úmysl druhého žalovaného převést akcie třetí osobě – žalobkyni, s kterou uzavřel Smlouvu o převodu předmětných akcií dne 9. 11. 2005, trval pouze v období od 9. 11. 2005 do 27. 12. 2005. Dále namítá, že obálku s údajným projevem odstoupení od smluv o převodu akcií druhý žalovaný nikdy nepřevzal, nebyla splněna fikce doručení písemností stanovená smlouvami o převodu akcií, a tak účinnému odstoupení od těchto smluv nemohlo dojít. Konečně upozorňuje na to, že jednání třetího žalovaného bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy a jako takové nemohlo požívat žádné právní ochrany. Rozhodnutí odvolacího soudu má za nepředvídatelné. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony. 11. Procesní senát ve věci rozhodl poté, kdy velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1629/2013, rozhodl o vrácení věci soudnímu oddělení 23 Cdo. 12. Po zjištění, že dovolání žalobkyně i druhého žalovaného byla podána ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnými osobami řádně zastoupenými advokáty, kterými bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda jsou dovolání v této věci přípustná, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. 13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 14. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř. 15. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c] o. s. ř.]. 16. Dovolání druhého žalovaného v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I., jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti první žalované a třetího žalovaného tak, že žalobu zamítl, je subjektivně nepřípustné, jelikož tímto zamítavým výrokem odvolacího soudu nemohla být druhému žalovanému způsobena žádná újma, jež by byla odstranitelná zrušením rozhodnutí odvolacího soudu.17. Ve zbývajícím rozsahu přichází v úvahu přípustnost dovolání druhého žalovaného za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. 18. V projednávané věci však námitky druhého žalovaného nemohou založit přípustnost dovolání ani dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na řešení jím předložených otázek rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k jeho osobě založeno nebylo. Určující pro závěr odvolacího soudu o potvrzení zamítnutí žaloby, kterou se druhý žalovaný na ostatních účastnících domáhal souhlasu s vydání předmětných akcií, bylo, že druhý žalovaný jako složitel není ve smyslu § 185d odst. 2 o. s. ř. aktivně legitimován k řízení o nahrazení projevu vůle, neboť složiteli může být předmět úschovy vydán jen za splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení, dle kterého složiteli vydá soud předmět úschovy na jeho žádost, a) jestliže příjemce projeví s tímto postupem souhlas, nebo b) prohlásí-li příjemce soudu, že předmět úschovy nepřijímá, nebo c) nevyjádří-li se příjemce ve lhůtě stanovené soudem, ačkoliv byl na takové následky upozorněn. Tyto podmínky v řízení splněny nebyly, ani druhým žalobcem v dovolání napadány. Druhý žalovaný však nemohl být ve věci ani pasivně legitimován ve smyslu § 185d odst. 1 o. s. ř., neboť jak uvedly soudy nižších stupňů, v projednávané věci nebylo plnění složeno pro neznámého věřitele, když druhý žalovaný jako složitel označil jako možné věřitele žalobkyni a první žalovanou a druhého (správně třetího) žalovaného. 19. Z uvedeného vyplývá, že dovolání druhého žalovaného je nepřípustné a dovolací soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 20. Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalobkyně, které je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. IV. Důvodnost dovolání 21. Dovolání žalobkyně je i důvodné, neboť odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nesprávně posoudil otázku, kdy je dán důvod pro rozhodnutí soudu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy v případě, nejsou-li dány důvodné pochybnosti dlužníka o tom, kdo je jeho věřitelem. 22. Pro posouzení dovolacích námitek je rozhodné nejprve posoudit, zdali jsou splněny předpoklady § 185e o. s. ř., podle něhož, byl-li souhlas, jako v nyní projednávané věci, s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze je nahradit pravomocným rozhodnutím soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli. 23. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, dospěl k závěru, že u soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (§ 185a odst. 1 o. s. ř.). Důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popř. zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy. Pravomocné usnesenísoudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. 24. Uvedené ovšem platí jen za předpokladu, že dlužník složil předmět plnění do úschovy opravdu v souladu s ustanovením § 568 obč. zák. nebo jiným zákonem stanoveným důvodem. Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník neměl důvody pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále trvá. 25. Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (§ 185d odst. 1 o. s. ř.). Jiné osobě, než která je uvedena v ustanovení § 185d odst. 1 a 2 o. s. ř. (tj. jiné osobě než složiteli nebo příjemci), žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce (§ 185d odst. 3 o. s. ř.). Není-li možné v řízení o úschovách vyhovět žádosti příjemce nebo jiné osoby, která uplatnila právo na předmět úschovy (přihlašovatele), o vydání předmětu úschovy proto, že se žádostí nesouhlasí ten, jehož souhlasu je třeba, může být předmět úschovy – jak vyplývá z ustanovení § 185e o. s. ř. – vydán žadateli (příjemci nebo přihlašovateli), jen jestliže byl jeho souhlas nahrazen rozhodnutím soudu vydaným v řízení podle části třetí občanského soudního řádu (ve sporném řízení). Aktivně legitimován k podání žaloby, kterou se takové řízení zahajuje, je příjemce nebo ten, kdo uplatňuje právo k předmětu úschovy (přihlašovatel). Žaloba směřuje proti tomu, pro jehož nesouhlas nebylo možné předmět úschovy vydat, a žalobce se jí domáhá, aby žalovanému bylo uloženo souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci. Výrok rozsudku soudu o tom, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci, nahrazuje prohlášení vůle účastníka řízení o úschovách ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. 26. Dovolací soud zdůrazňuje, že také to však platí jen za předpokladu, že dlužník složil předmět plnění do úschovy vskutku v souladu s ustanovením § 568 obč. zák. nebo jiným zákonem stanoveným důvodem; nestalo-li se tak a nenastaly-li proto soluční účinky složení předmětu plnění závazku do soudní úschovy, nemá (nemůže mít) příjemce ani přihlašovatel právo na vydání předmětu plnění z úschovy soudu, a nemůže se proto úspěšně domáhat, aby bylo tomu, kdo vydání předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli odporuje, uloženo s tímto vydáním souhlasit. 27. Důvodem tzv. soluční úschovy v občanskoprávních, rodinných, pracovních a obchodních vztazích může být – jak vyplývá z ustanovení § 568 věty první obč. zák. – mimo jiné skutečnost, že dlužník má důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem. Dlužník má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží. 28. V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že k návrhu třetího žalovaného byl vydán dne 11. 1. 2008 rozhodčí nález Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, sp. zn. RSP 864/07, jímž byla uložena druhému žalovanému povinnost vydat třetímu žalovanému předmětné akcie oproti vrácení kupní ceny ve výši 72 900 000 Kč. Poté, dne 15. 5. 2009 vydal k návrhu žalobkyně proti druhému žalovanému Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži rozhodčí nález č. 14668/AVH/CCO/JRF/GZ, kterým uložil druhému žalovanému povinnost opatřit předmětné akcie rubopisem na řad žalobkyně a tyto akcie vydat první žalované.29. Odvolací soud při aplikaci § 185e o. s. ř. neposuzoval předmětné rozhodčí nálezy ve smyslu ustanovení § 568 věty prvé obč. zák., nezabýval se tedy otázkou, zdali je zde pro složitele, tedy druhého žalovaného, známý věřitel, který neodmítá plnění. V takovém případě podle shora citovaných judikatorních závěrů by nebyl dán důvod pro rozhodnutí o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy. 30. Podle shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, důvodem tzv. soluční úschovy v občanskoprávních, rodinných, pracovních a obchodních vztazích může být – jak vyplývá z ustanovení § 568 věty první obč. zák. – mimo jiné skutečnost, že dlužník má důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem. 31. Za situace, je-li zde vykonatelný exekuční titul určující, kterému věřiteli má dlužník plnit, nemůže mít dlužník ve smyslu § 568 věty prvé obč. zák. důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem. V takovém případě není dán důvod pro složení plnění do soudní úschovy, a není tedy ani dán důvod pro rozhodnutí soudu o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy tomuto či jinému věřiteli. 32. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že po vydání prvního exekučního titulu je vydán jiný exekuční titul ukládající témuž dlužníkovi poskytnout stejné plnění jinému věřiteli. 33. Účelem řízení o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy vedeném podle § 185a a násl. o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013) nemůže být věcný přezkum exekučních titulů ukládajících dlužníkovi plnit určitému věřiteli. 34. K uvedenému závěru je třeba dospět proto, že i v případě, že by podle § 185e o. s. ř. došlo rozsudkem soudu k nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy určitému věřiteli, jako žadateli ve smyslu tohoto ustanovení, neměnilo by to nic na tom, že zde určitý vykonatelný exekuční titul či tituly jsou. 35. Vzhledem k nesprávným právním závěrům odvolacího soudu při řešení otázky, zdali je zde pro složitele známý věřitel, který neodmítá plnění, se proto již dovolací soud nezabýval dalšími dovolacími námitkami žalobkyně, včetně námitky směřující k otázce posouzení, zdali třetí žalovaný účinně odstoupil od smlouvy o převodu akcií. 36. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné, tudíž nesprávné, a Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. věty druhé i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu podle stejného ustanovení vrátil k dalšímu řízení.

decision_1323.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 01.10.2015, sp. zn. 26 Cdo 3078/2015, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3078.2015.1 Číslo: 64/2016 Právní věta: Předmět řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech není penězi ocenitelný. Za tarifní hodnotu pro určení odměny advokáta se proto v tomto řízení považuje částka 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 01.10.2015 Spisová značka: 26 Cdo 3078/2015 Číslo rozhodnutí: 64 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Odměna advokáta, Uznání cizích rozhodnutí Předpisy: § 9 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 18 Co 364/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 3. 4. 2014, č. j. 44 EXE 916/2014 -27, prohlásil rozhodnutí – rozsudek vydaný Vrchním soudem Oddělení Královského soudu v Londýně, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. HQ10X02871K (dále jen „exekuční titul“), za vykonatelný na území České republiky. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny formální náležitosti stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení“) pro prohlášení rozsudku za vykonatelný. 2. K odvolání povinného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 2. 2015, č. j. 18 Co 364/2014-82, usnesení okresního soudu výrokem I. zrušil a řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a výrokem III. uložil oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady řízenípřed krajským soudem částkou 16 411 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta povinného JUDr. V. Š. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že oprávněný podáním ze dne 22. 1. 2015 vzal návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu zpět a navrhl zastavení řízení. Jelikož povinný v podání ze dne 6. 2. 2015 vyjádřil souhlas se zpětvzetím návrhu a zastavením řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že nastala situace předvídaná v ustanovení § 222a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též „o. s. ř.“, a odvoláním napadené rozhodnutí okresního soudu proto zrušil a řízení zastavil. K námitce povinného ohledně stanovení náhrady nákladů řízení uvedl, že v řízení nejde o výkon rozhodnutí (exekuci), kde by se odměna advokáta stanovila v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), z výše exekucí vymáhaného peněžitého plnění, protože předmětem řízení je toliko návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu podle nařízení, tedy plnění penězi neocenitelné. Proto je při stanovení tarifní hodnoty nutné vycházet z ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, které stanoví tarifní hodnotu na částku 10 000 Kč, jestliže hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Výrok III. usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém (mimo jiné) namítá, že odvolací soud pochybil, když dovolateli přiznal náklady řízení v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť přestože předmětem poskytnutí právní služby bylo prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí podle nařízení, nelze uzavřít, že by se jednalo o závazek penězi neocenitelný, protože předmětem daného rozhodnutí byl závazek zaplatit částku 25 198,70 GBP, tedy závazek penězi ocenitelný a přímo vyjádřený peněžní částkou. Podle dovolatele je nesporné, že v dané věci jde o výkon rozhodnutí, a odvolací soud tak měl při vyčíslení nákladů řízení vycházet z výše částky, která byla předmětem rozhodnutí, jehož prohlášení vykonatelnosti oprávněný navrhoval, protože část týkající se prohlášení vykonatelnosti je s exekučním řízením „neodmyslitelně spjata“. Navrhl proto, aby dovolací soud výrok III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2015, č. j. 18 Co 364/2014-82, změnil tak, že oprávněný je povinen nahradit povinnému náklady řízení před krajským soudem částkou 67 328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta povinného JUDr. V. Š. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (zda je při výpočtu nákladů řízení, jehož předmětem je návrh na prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí, namístě vycházet z tarifní hodnoty výše peněžitého plnění, které je předmětem rozhodnutí, jehož prohlášení vykonatelnosti je navrhováno, či z tarifní hodnoty stanovené podle ustanovení § 9 advokátního tarifu), která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. IV. Důvodnost dovolání5. Podle ustanovení § 1 odst. 2 věta první před středníkem advokátního tarifu při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. 6. Výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (podle ustanovení § 7 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty: do 500 Kč 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč 500 Kč, přes 1 000 Kč do 5000 Kč 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč 1 500 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1 500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč do 10 000 000 Kč 9 100 Kč a 40 Kč za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč, a přes 10 000 000 Kč 48 300 Kč a 40 Kč za každých započatých 100 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 000 Kč) a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal (srov. § 6 odst. 1 advokátního tarifu). 7. Podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. 8. Podle ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč. 9. V posuzované věci dovolatel namítá postup odvolacího soudu, který při stanovení tarifní hodnoty vycházel z částky 10 000 Kč, z níž vyčíslil odměnu za úkon právní služby advokáta v souladu s ustanovením § 7 bod 4. advokátního tarifu na částku ve výši 1 500 Kč, a rozhodl, že za učiněné čtyři úkony právní služby po 1 500 Kč advokátu povinného náleží odměna ve výši 6 000 Kč, paušální odměna hotových výloh za čtyři úkony po 300 Kč ve výši 1 200 Kč, zvýšené o 21% DPH, včetně nákladů za překlady předkládaných listin z anglického jazyka ve výši 7 699 Kč (včetně DPH), celkem 16 411 Kč. 10. Dovolatel se mýlí, jestliže dovozuje, že řízení o prohlášení vykonatelnosti je součástí exekučního řízení. Exekuční (vykonávací) řízení vedoucí k přímé vykonatelnosti uspokojení povinnosti uložené povinnému exekučním titulem, které dobrovolně nesplnil, je zahájeno až dnem, kdy exekuční návrh došel exekutorovi [srov. § 35 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí je oproti tomu řízením formálním, protože nevede k přímému výkonu povinnosti uložené v cizozemském rozhodnutí, ale má pouze umožnit vykonatelnost tohoto rozhodnutí na území České republiky. Předmětem řízení je jen posouzení, zda došlo ke splnění formálních náležitostí stanovených nařízením. Z uvedeného důvodu nelze předmět řízení ocenit a pro vyčíslení odměny za úkon právní služby advokáta se aplikuje ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, který stanoví tarifní hodnotu na částku 10 000 Kč. 11. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v části napadené dovoláním povinného z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243d písm. a), o. s. ř. zamítl.

decision_1324.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sp. zn. 29 Cdo 880/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.880.2015.1 Číslo: 20/2016 Právní věta: Pověření člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům podle § 164 odst. 3 o. z. se zapisuje do veřejného rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) zákona č. 304/2013 Sb. jako způsob, jak člen statutárního orgánu za právnickou osobu jedná. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.09.2015 Spisová značka: 29 Cdo 880/2015 Číslo rozhodnutí: 20 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Obchodní rejstřík, Právní jednání (o. z.), Statutární orgán Předpisy: § 164 odst. 3 o. z. § 25 odst. 1 písm. g) předpisu č. 304/2013Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání navrhovatelky zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2014, č. j. 8 Cmo 270/2014-RD99/1, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2014, č. j. B 3243-RD66/KSOS, Fj 26299/2014, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. K r a j s k ý s o u d v Ostravě usnesením ze dne 15. 5. 2014, č. j B 3243-RD66/KSOS, Fj 26299/2014, zamítl návrh ze dne 13. 5. 2014, kterým se navrhovatelka domáhala zápisu člena statutárního orgánu pověřeného právním jednáním vůči zaměstnancům podle § 164 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), do obchodního rejstříku. Soud prvního stupně uzavřel, že „statutárním orgánem společnosti je představenstvo a způsob jednání za právnickou osobu je již v obchodním rejstříku zapsán. Způsob jednání pověřené osoby vůči zaměstnancům není způsobem jednání statutárního orgánu za právnickou osobu“. Podle názoru soudu prvního stupně tak nebyly splněny předpoklady pro provedení zápisu do veřejného rejstříku. 2. K odvolání navrhovatelky V r c h n í s o u d v Olomouci usnesením ze dne 14. 10. 2014, č. j. 8 Cmo 270/2014-RD99/1 potvrdil usnesení soudu prvního stupně.3. Odvolací soud konstatoval, že § 164 o. z. neukládá zapsat pověření podle § 164 odst. 3 o. z. do obchodního rejstříku a ani z jiných ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu povinnost zapsat takové pověření do obchodního rejstříku neplyne. 4. Podle odvolacího soudu „lze důvodně očekávat“, že pověření podle § 164 odst. 3 o. z. budou odrážet vnitřní organizační předpisy právnické osoby a v tomto směru nebudou mít její zaměstnanci pochybnost o tom, kdo je oprávněn vůči nim za zaměstnavatele činit právní jednání; pověření podle předmětného ustanovení je tudíž vnitřní záležitostí navrhovatelky, podobně jako v praxi časté pověření členů kolektivního statutárního orgánu dílčími činnostmi právnické osoby (obchodními, provozními či ekonomickými apod.). 5. Odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že člen kolektivního statutárního orgánu právnické osoby byl pověřen právním jednáním vůči zaměstnancům dle § 164 odst. 3 o. z., není skutečností zapisovanou do obchodního rejstříku, neboť tak nestanoví zákon, a to ani § 25 odst. 1 písm. g) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „z. v. r.“) (navrhovatelka již způsob jednání statutárního orgánu v obchodním rejstříku zapsaný má), ani § 25 odst. 1 písm. k) z. v. r., „neboť z obsahu spisu není zřejmý právní zájem, pro který by bylo nutno tento údaj zapsat jako jinou důležitou skutečnost.“ II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, opírajíc jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., s tím, že otázka zápisu osoby pověřené právním jednáním vůči zaměstnancům ve smyslu § 164 odst. 3 o. z. do veřejného rejstříku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, podle něhož pověření člena kolektivního statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům podle § 164 odst. 3 o. z. není určením způsobu jednání statutárního orgánu za právnickou osobu. Proti uvedenému závěru svědčí zařazení předmětného ustanovení do rubriky „Jednání za právnickou osobu“, jakož i jeho doslovné znění [použití slov „jednání“ a „jednat“ jak v § 164 odst. 3 o. z., tak v § 25 odst. 1 písm. g) z. v. r.]. Dle jejího názoru je § 164 odst. 3 o. z. zjevně lex specialis ke způsobu jednání kolektivního statutárního orgánu stanovenému v zakladatelském právním jednání nebo v zákoně. 8. Podle dovolatelky „právní jednání v pracovněprávních vztazích není jednáním výlučně dovnitř společnosti, ale jedná se o realizaci vzájemných vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kterou je nutno mnohdy prokazovat i třetím osobám (např. skutečnosti řádně uzavřených pracovních smluv, příkazů ke služební cestě, uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, sjednání pojištění ve prospěch zaměstnance podle kolektivní smlouvy atd.)“. Pro dovolatelku je právně významné, aby široký okruh jejích zaměstnanců (více než tisíc osob) věděl, že existuje i jiný způsob právního jednání, který „je právně relevantní“ a „zjistitelný z veřejných zdrojů“. 9. Z výše popsaných důvodů je dle názoru dovolatelky namístě pověření k právnímu jednání v pracovněprávních vztazích vůči zaměstnancům do veřejného rejstříku zapsat; závěr odvolacího soudu, že zápis pověřené osoby nelze připustit ani v rámci rubriky „Ostatní skutečnosti“ (podle § 25 odst. 1 písm. k/ z. v. r.), pak podle dovolatelky „nemá oporu v reálném světě“. III. Přípustnost dovolání10. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v dovolání předestřená otázka zápisu pověření člena kolektivního statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům podle § 164 odst. 3 o. z. do veřejného rejstříku nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání je i důvodné. IV. Důvodnost dovolání 11. Podle § 164 o. z. platí: Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech (odstavec 1). Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání (odstavec 2). Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem zaměstnance, pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního orgánu (odstavec 3). 12. Z § 25 odst. 1 písm. g) z. v. r. se podává, že se do veřejného rejstříku zapíše název statutárního orgánu, neplyne-li ze zákona, počet členů statutárního orgánu, jméno a sídlo nebo adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, osoby, která je členem statutárního orgánu, s uvedením způsobu, jak za právnickou osobu jedná, a den vzniku a zániku její funkce; je-li členem statutárního orgánu právnická osoba, také jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, osoby, která ji při výkonu funkce zastupuje. 13. Obecně platí, že člen statutárního orgánu je oprávněn zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech; svědčí mu tudíž ničím neomezené zástupčí oprávnění (§ 164 odst. 1 o. z.). Výjimky z tohoto pravidla může upravit zákon, popř. v souladu se zákonem zakladatelské právní jednání (srov. např. dále k úpravě způsobu zastupování členy kolektivního statutárního orgánu). 14. Právnická osoba si tvoří orgány buď o jednom členu (a pak jde o individuální orgán), anebo o více členech (a pak jde o orgán kolektivní) (§ 152 odst. 1 o. z.). Z toho také vychází § 164 odst. 2 věta první o. z., formulující pravidlo, podle něhož je-li působnost statutárního orgánu svěřena více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Z uvedeného pravidla upravují výjimku např. § 44 odst. 5 a § 194 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“), z nichž plyne, že má-li společnost s ručením omezeným více jednatelů, představuje každý z nich individuální statutární orgán (neurčí-li společenská smlouva, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán – § 44 odst. 5 a § 194 odst. 2 ZOK). 15. Má-li právnická osoba kolektivní statutární orgán, anebo má-li více individuálních statutárních orgánů (např. společnost s ručením omezeným s více jednateli, kteří netvoří kolektivní orgán), svědčí (neomezené) zástupčí oprávnění podle § 164 odst. 1 o. z. každému členu statutárního orgánu. Nicméně zakladatelské právní jednání může upravit způsob zastupování členy statutárního orgánu odlišně; může tak např. určit, že právnickou osobu musí zastupovat vždy více členů statutárního orgánu společně (tzv. „pravidlo čtyř či více očí“), může svěřit zástupčí oprávnění pouze některým členům statutárního orgánu (např. toliko předsedovi) apod. (§ 164 odst. 2 věta druhá o. z.). 16. Způsob, jak členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupují, se (povinně) zapisuje do veřejného rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) z. v. r.17. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že právní úprava užívá v souvislosti se způsobem, jak členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupují, promiskue výrazy „zastupovat“ (§ 164 odst. 2 o. z.) a „jednat“ [§ 25 odst. 1 písm. g) z. v. r., § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. či § 164 odst. 3 o. z.]. Tím však není nikterak dotčena skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2014 soukromé právo nerozlišuje přímé jednání právnické osoby a jednání jejího zástupce; členové statutárního orgánu právnické osoby jsou jejími zástupci. 18. Je-li způsob zastupování právnické osoby členy jejího statutárního orgánu určený zakladatelským právním jednáním zapsán ve veřejném rejstříku, mohou členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupovat (činit za ni právní jednání) zásadně (srov. výjimku upravenou v § 164 odst. 2 in fine o. z.) pouze v souladu s tímto způsobem (srov. k tomu v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněný pod č. 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 216/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 176, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013 – označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. 1. 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu). 19. Pro určitá právní jednání však občanský zákoník (popř. jiné právní předpisy) upravují odchylná pravidla způsobu zastupování právnické osoby členy kolektivního statutárního orgánu. Vedle § 154 o. z. (upravujícího zastupování právnické osoby jakožto člena voleného orgánu jiné právnické osoby) či § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (upravujícího zastupování právnické osoby s kolektivním statutárním orgánem v občanském soudním řízení) tak činí (mimo jiné) i § 164 odst. 3 o. z. 20. Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem zaměstnance, neuplatní se pro zastupování právnické osoby členy statutárního orgánu při právních jednáních vůči zaměstnancům způsob zastupování podle § 164 odst. 2 o. z., ale způsob upravený v § 164 odst. 3 o. z. 21. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku neuvádí k § 164 odst. 3 o. z. ničeho. Lze mít za to, že zvláštní úpravou zástupčího oprávnění v § 164 odst. 3 o. z. zákonodárce sledoval zvýšení právní jistoty zaměstnanců, popř. budoucích zaměstnanců právnické osoby; určením jednoho konkrétního člena kolektivního statutárního orgánu je postaveno najisto, kdo (který člen statutárního orgánu) je oprávněn právnickou osobu zastoupit při pracovněprávních jednáních. 22. Pouze člen statutárního orgánu určený v souladu s § 164 odst. 3 o. z. může právnickou osobu zastoupit při uzavření pracovní smlouvy či dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jejich změnách či ukončení, jakož i při dalších právních jednáních vůči zaměstnancům. 23. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že úprava způsobu zastupování členem statutárního orgánu v § 164 odst. 3 o. z. nebrání tomu, aby statutární orgán případně delegoval pracovněprávní záležitosti na další osoby (např. zaměstnance personálního odboru), které budou jakožto zákonní zástupci podle § 166 či § 430 odst. 1 o. z. oprávněny činit za právnickou osobu určitá, popř. všechna (podle rozsahu a obsahu pověření) právní jednání vůči zaměstnancům vedle člena statutárního orgánu pověřeného podle § 164 odst. 3 o. z. (k tzv. delegaci vnější srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011). 24. Jelikož § 164 odst. 3 o. z. upravuje způsob zastupování právnické osoby s kolektivním statutárním orgánem členem statutárního orgánu při určitém okruhu právních jednání, musí být pověření podle označeného ustanovení zapsáno do veřejného rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) z. v. r. 25. Uvedený závěr plyne (pro poměry akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným) i z článku 2 písm. d) bodu i) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES ze dne 16. 9. 2009 okoordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření, implementovaného v českém právním řádu právě ustanovením § 25 odst. 1 písm. g) z. v. r. 26. O pověření určitého člena kolektivního statutárního orgánu podle § 164 odst. 3 o. z. zpravidla rozhoduje kolektivní statutární orgán postupem podle § 156 o. z. Listinou dokládající pověření bude obvykle zápis ze zasedání statutárního orgánu, na němž byl člen pověřen. Pověření je však možné doložit i jinak, např. listinou obsahující pověření, podepsanou všemi členy statutárního orgánu. Nelze vyloučit ani to, že pověření podle § 164 odst. 3 o. z. bude obsahovat již zakladatelské právní jednání (tak, že pověření bude uděleno členu statutárního orgánu zastávajícímu ve statutárním orgánu určitou funkci, např. funkci předsedy, místopředsedy či personálního ředitele). 27. Zbývá dodat, že oproti § 164 odst. 2 o. z. ustanovení § 164 odst. 3 o. z. (jak plyne z jeho výslovného znění) nedopadá na právnické osoby, které mají více individuálních statutárních orgánů (např. společnost s ručením omezeným s více jednateli, kteří netvoří kolektivní orgán); ostatně v těchto případech zde není předsedy kolektivního statutárního orgánu, jemuž by svědčilo zástupčí oprávnění při absenci pověření jiného člena statutárního orgánu. 28. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá, o. s. ř.).

decision_1325.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sp. zn. 29 Cdo 2842/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2842.2013.1 Číslo: 62/2016 Právní věta: Příslušnost soudu k projednání návrhu na zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, směřujícího proti osobě s bydlištěm v jiném členském státu Evropské unie, se určí – neplyne-li již z článku 23 či 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – podle článku 5 odst. 1 písm. a) téhož nařízení. Nesjednají-li si strany smlouvy o převodu obchodního podílu jinak, je místem plnění závazku zaplatit cenu za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným pro účely článku 5 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, bydliště převodce. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.09.2015 Spisová značka: 29 Cdo 2842/2013 Číslo rozhodnutí: 62 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Právo Evropské unie, Příslušnost soudu místní Předpisy: čl. 5 odst. 1 bod a Nařízení () č. 44/2001 § 337 obch. zák. § 339 obch. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 14 Cmo 351/2012. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 27. 5. 2013 Vrchní soud v Praze č. j. 14 Cmo 351/2013-132, k odvolání společnosti A. G. S. (dále jen „společnost“) potvrdil usnesení ze dne 4. 6. 2012, č. j. 31 EVCm 16/2011-59, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl námitku nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích. 2. Odvolací soud vyšel z toho, že:[1] Na základě společenské smlouvy ze dne 30. 5. 2007 ve spojení s usnesením valné hromady společnosti S. plus, s. r. o., ze dne 9. 7. 2007, převedl navrhovatel (dle svého tvrzení) obchodní podíl ve společnosti S. plus, s. r. o. (dále též jen „obchodní podíl“), na společnost sídlící v R. [2] Návrhem (ze dne 29. 11. 2011) na vydání evropského platebního rozkazu se navrhovatel domáhal zaplacení částky 1 508 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny obchodního podílu. [3] Spolu s odporem proti evropskému platebnímu rozkazu vznesla společnost námitku (mezinárodní) nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích, majíc za to, že příslušným je – při neexistenci prorogační doložky ve smyslu čl. 23 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“ či „nařízení“) – obecný soud společnosti podle čl. 2 nařízení Brusel I (tedy soud v R.). 3. Na takto ustaveném základu odvolací soud (přitakávaje soudu prvního stupně) uzavřel, že mezinárodní příslušnost českých soudů plyne z článku 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I, neboť předmětem sporu je nárok na zaplacení ceny obchodního podílu dle uzavřené smlouvy, přičemž uplatněný závazek měl být splněn na území České republiky. Věcná a místní příslušnost Krajského soudu v Českých Budějovicích pak plyne z občanského soudního řádu. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, kde je – s ohledem na § 339 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodníku zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – místo plnění peněžitého závazku ve výši 1 508 000 Kč. 5. Dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je místem plnění peněžitého závazku, jehož zaplacení se navrhovatel domáhá, bydliště navrhovatele, za nesprávný. Odvolací soud podle dovolatelky pominul § 339 obch. zák. a zejména § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Je zjevné, že pohledávku uplatněnou návrhem by dovolatelka (pokud by uznávala její oprávněnost) neplnila v hotovosti (a to ani v případě, že by tak činila ve splátkách), ale bezhotovostně, tedy v souladu s výše označenými ustanoveními na účet navrhovatele. Proto má za to, že místem plnění závazku, jehož zaplacení se navrhovatel domáhá, je místo, kde je veden účet věřitele (navrhovatele). 6. Vzhledem k argumentaci navrhovatele pak dovolatelka dodává, že navrhovatel nedoložil soudu splnění podmínek mezinárodní příslušnosti českých soudů (totiž že má v tuzemsku účet u banky), a začal tak činit až po vznesení námitky nedostatku příslušnosti českých soudů. Dovolatelka mohla tuto námitku vznést s ohledem na čl. 24 nařízení Brusel I pouze v úvodu řízení; proto dovozuje, že „při rozhodování o příslušnosti soudu … platí velmi přísná pravidla ostré lhůty, jejichž nedodržení je sankcionováno právě ztrátou jakékoliv dodatečné nápravy ze strany účastníka řízení“. V této souvislosti dovolatelka vznáší otázku, zda navrhovatel může doplňovat „tvrzení a podklady odůvodňující příslušnost soudu“ kdykoliv v průběhu řízení. Přitom námitku vznesla právě proto, že z návrhu ani jeho příloh neplynuly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit příslušnost českých soudů. 7. Navrhovatel považuje dovolání za nepřípustné, resp. nedůvodné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl.III. Přípustnost dovolání 8. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to pro řešení (dovoláním otevřené) otázky příslušnosti soudu prvního stupně k řízení o nároku na zaplacení ceny za převod obchodního podílu, uplatněného proti obchodní společnosti se sídlem v jiném členském státu Evropské unie, v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené. IV. Důvodnost dovolání 9. Řízení o návrhu na zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným je věcí občanskou a obchodní podle článku 1 odst. 1 nařízení Brusel I (k výkladu pojmu „věci občanské a obchodní“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, uveřejněné pod č. 12/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, popř. z novější judikatury Soudního dvora jeho rozsudky ze dne 12. 9. 2013, C-49/12, ve věci Sunico ApS, či ze dne 23. 10. 2014, C-302/13, ve věci flyLAL-Lithuanian Airlines AS, v likvidaci). Řízení bylo zahájeno (doručením návrhu) dne 29. 11. 2011; spadá tak do (věcné i časové) působnosti nařízení Brusel I. A jelikož zde není jiného právního nástroje ve smyslu kapitoly VII nařízení Brusel I, určí se příslušnost soudu v projednávané věci podle tohoto nařízení. 10. Na úvod se sluší poznamenat, že nařízení Brusel I upravuje jak mezinárodní, tak (v některých ustanoveních) i místní příslušnost soudů členských států Evropské unie. Tam, kde určuje pouze příslušnost mezinárodní (pravomoc), hovoří o „příslušnosti soudů státu“ (srov. např. čl. 2 a čl. 22), tam, kde určuje (vedle mezinárodní) i příslušnost místní, stanoví, že příslušný je „soud místa“ (např. čl. 5 odst. 1 až 3, odst. 5, čl. 6 odst. 1), či prostě „soud“ v jednotném čísle (např. čl. 5 odst. 4, čl. 6 odst. 2 až 4, čl. 23 – v závislosti na znění prorogační doložky – či čl. 24). Nelze tudíž odvolacímu soudu přisvědčit v závěru, podle něhož nařízení řeší toliko otázku mezinárodní příslušnosti. Tam, kde nařízení upravuje i místní příslušnost, je přednostně aplikovatelné před ustanoveními národního práva upravujícími místní příslušnost soudů (zpravidla ustanoveními občanského soudního řádu). 11. V projednávané věci nejde o řízení, k němuž by byly české soudy výlučně příslušné podle čl. 22 nařízení Brusel I. 12. Společnost nezaložila příslušnost soudu prvního stupně podle čl. 24 nařízení Brusel I tím, že by se vyjádřila k nároku uplatněnému návrhem na zahájení řízení, aniž by nejpozději současně s takovým vyjádřením vznesla námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (k příslušnosti podle čl. 24 nařízení Brusel I srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod č. 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v aktuální judikatuře Soudního dvora např. rozsudek ze dne 13. 6. 2013, C-144/12, ve věci Goldbet Sportwetten GmbH, bod 37, či rozsudek ze dne 27. 2. 2014, C-1/13, ve věci Cartier parfums – lunettes SAS, bod 36). 13. Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o volbě soudu ve smyslu čl. 23 nařízení Brusel I a nejde ani o žádný z případů tzv. obligatorní příslušnosti ve smyslu kapitoly II oddílu 3, 4 a 5 nařízení. 14. Z napadeného rozhodnutí ani z obsahu spisu se nepodává, že by společnost, vůči níž směřuje návrh na zahájení řízení, měla na území České republiky „bydliště“ ve smyslu čl. 60 odst. 1 nařízení Brusel I, tedy že by zde měla zapsané sídlo, ústředí či hlavní provozovnu; příslušnost českých soudů tudíž neplyne ani z čl. 2 nařízení Brusel I. 15. Zbývá posoudit, zda je soud prvního stupně příslušný k projednání a rozhodnutí věci podleněkterého z pravidel upravujících tzv. zvláštní příslušnost podle čl. 5 až 7 nařízení Brusel I. Označené články dávají žalobci (navrhovateli) možnost zahájit řízení (vedle soudů státu, v němž má žalovaný bydliště) i u soudů v nich označených. Tyto články tak upravují příslušnost danou na výběr žalobci (navrhovateli). 16. Návrhem na zahájení řízení se navrhovatel domáhá zaplacení částky 1 508 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny za převod obchodního podílu, opíraje svůj nárok o smlouvu uzavřenou se společností, a dovozuje, že společnost dobrovolně převzala závazek cenu za převod obchodního podílu zaplatit. Jde tak o „nárok ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I (k výkladu uvedeného pojmu srov. v aktuální judikatuře Soudního dvora např. rozsudek ze dne 14. 3. 2013, C-419/11, ve věci Česká spořitelna, a. s., body 46 až 48). Jelikož je „žalovaným“ (osobou, vůči níž návrh směřuje) společnost se sídlem v Rakouské republice, tedy v jiném členském státu Evropské unie, lze určit (mezinárodní a místní) příslušnost soudu podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I. 17. Článek 5 odst. 1 nařízení určuje: Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: – v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, – v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 18. Nejvyšší soud považuje za zjevné, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným nelze považovat za „zboží“ ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I; v tomto směru má označené ustanovení za „acte claire“ (k výkladu pojmu zboží pro účely volného pohybu zboží srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 12. 1968, 7/68, ve věci Komise proti Italské republice). Proto je na místě určit příslušnost podle článku 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I (viz článek 5 odst. 1 písm. c/ nařízení). 19. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poznamenává, že bylo-li by možno považovat obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným za zboží ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení, byl by mezinárodně a místně příslušný soud, v jehož obvodu je zapsána společnost Stavební technika plus, s. r. o. (tedy Krajský soud v Českých Budějovicích), neboť pouze tam by bylo možno uvažovat o místě, kam podle smlouvy „zboží bylo nebo mělo být dodáno“ ve smyslu posledně označeného článku. Jinými slovy aplikace čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení by vedla k určení příslušnosti téhož soudu jako aplikace čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení (viz dále). 20. Závazek, jehož splnění se navrhovatel domáhá, a jenž je tudíž „závazkem, o nějž se jedná“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení, je závazek nabyvatele obchodního podílu zaplatit cenu za jeho převod. 21. Místo, kde tento závazek byl nebo měl být splněn, se určí podle práva, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena, uvedený závazek řídí (rozsudek Soudního dvora ze dne 14.3. 2013, C-419/11, ve věci Česká spořitelna, a. s., bod 54, a tam citovaná judikatura Soudního dvora). 22. Navrhovatel svůj nárok opírá o smlouvu ze dne 30. 5. 2007. S ohledem na čl. 1 odst. 2 písm. e) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (sdělení č. 64/2006 Sb. m. s. Ministerstva zahraničních věcí) je třeba rozhodné právo určit podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém. 23. Ustanovení § 10 odst. 1 tohoto zákona určuje: 24. Nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu. 25. Jelikož si účastníci rozhodné právo (podle dovolatelky i obsahu spisu) nezvolili, řídí se jejich vztah právem českým, jehož použití (jde-li o právní úkon, na jehož základě mělo dojít – dle tvrzení navrhovatele – k převodu obchodního podílu ve společnosti se sídlem v České republice) odpovídá rozumnému uspořádání vztahu (mezi převodcem s bydlištěm v tuzemsku a nabyvatelem se sídlem v R.). Je tedy třeba posoudit, ve kterém místě měl být závazek zaplatit cenu za převod obchodního podílu splněn dle českého práva. 26. Podle § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák. se vztahy ze smluv, jimiž se převádí obchodní podíl, řídí třetí částí obchodního zákoníku. 27. Podle § 337 odst. 1 obch. zák. peněžitý závazek plní dlužník na své nebezpečí a náklady v sídle nebo místě podnikání, popřípadě bydlišti věřitele, nestanoví-li smlouva nebo tento zákon jinak. 28. Podle § 339 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 10. 2009, peněžitý závazek lze též platit u banky věřitele ve prospěch jeho účtu, jestliže to není v rozporu s platebními podmínkami sjednanými mezi stranami (odstavec první). Peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo provozovatele poštovních služeb je splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti (odstavec druhý). 29. Jelikož si v projednávané věci (jak se podává z obsahu spisu i dovolání) strany smlouvy místo plnění závazku zaplatit cenu za převod obchodního podílu nesjednaly, byl dlužník (dovolatelka) podle § 337 obch. zák. povinen zaplatit označený peněžitý závazek v bydlišti věřitele (navrhovatele). 30. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani možnost daná dlužníkovi ustanovením § 339 obch. zák. poskytnout plnění třetí osobě – bance, která vede účet věřitele – a to s účinky splnění závazku (k výkladu citovaného ustanovení srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, uveřejněného pod č. 42/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tomu tak již proto, že citované ustanovení dlužníku neukládá povinnost plnit na účet věřitele, ale pouze mu dává možnost tak učinit a pro tento případ upravuje „alternativní“ místo plnění. Ostatně dovolatelka pomíjí, že § 339 obch. zák. umožňuje plnit peněžitý závazek nejen prostřednictvím banky, ale taktéž prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, přičemž v druhém případě nelze za místo plnění považovat účet věřitele. 31. Opačný závěr nelze dovozovat – jak činí dovolatelka – ani ze zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, a to již proto, že se na platby prováděné dovolatelkou (společností se sídlem v R.) nevztahuje (§ 3 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb.). Dovolatelka navíc přehlíží, že označený zákon umožňuje provést platby překračující limit upravený v § 4 zákona č. 254/2004 Sb. nejen prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat platební služby (tedy na účet věřitele), ale taktéž prostřednictvím provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu (§ 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb.). Jinými slovy, ani ze zákona č. 254/2004 Sb. neplyne povinnost dlužníka plnitpeněžitý závazek na účet věřitele vedený bankou, a tedy ani závěr, že místem plnění je pro účely určení příslušnosti soudu podle článku 5 odst. 1 písm. a) nařízení nutno rozumět místo, kde má sídlo pobočka banky, jež vede účet věřitele. 32. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že místem, kde závazek, o nějž se v projednávané věci jedná, měl být splněn (ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a/ nařízení), je bydliště navrhovatele; mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí návrhu na zahájení řízení tudíž svědčí českým soudům a místně příslušným je s ohledem na bydliště navrhovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (Příloha 2, bod 3, Příloha 3, bod 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích); k věcné příslušnosti, jíž nařízení neupravuje, srov. § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013. 33. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud – s ohledem na argumentaci dovolatelky, podle které lze z článku 24 nařízení dovodit, že žalobce (navrhovatel) nesmí po podání návrhu uvádět a prokazovat další skutečnosti, z nichž lze dovodit příslušnost procesního soudu – dodává: 34. Článek 24 nařízení vychází z toho, že účast žalovaného na řízení může být považována za konkludentní souhlas s příslušností soudu, jemuž byl spor předložen, a tedy za ujednání o jeho příslušnosti (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2014, C-1/13, ve věci Cartier parfums – lunettes SAS, bod 34). Jinými slovy jde o prorogaci sui generis, která založí (mezinárodní i místní) příslušnost soudu, k němuž byl podán návrh na zahájení řízení; k dohodě o volbě soudu dochází podáním žaloby (projev vůle žalobce) a vyjádřením žalovaného ve věci samé, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (projev vůle žalovaného, nařízením označovaný jako „účast na řízení“). 35. Článek 24 nařízení však nikterak nebrání žalobci (navrhovateli) – a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li opačně – ,aby poté, kdy je (včas, tj. dříve, než je příslušnost soudu založena postupem podle označeného článku) žalovaným (dalším účastníkem řízení) zpochybněna příslušnost soudu, k němuž podal žalobu (návrh), dodatečně uvedl (a osvědčil) skutečnosti, z nichž příslušnost soudu podle nařízení Brusel I vyplývá. 36. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud se nezabýval (a ani nemohl zabývat) důvodností uplatněného nároku. 37. Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1326.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4460.2014.1 Číslo: 77/2016 Právní věta: Nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.09.2015 Spisová značka: 23 Cdo 4460/2014 Číslo rozhodnutí: 77 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Překážka věci rozsouzené (res iudicata), Rozhodčí doložka, Rozhodčí řízení Předpisy: § 103 o. s. ř. § 28 odst. 2 předpisu č. 216/1994Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6.2014, sp. zn. 2 Cmo 407/2013, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 56 Cm 117/2013, ve znění usnesení ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 56 Cm 117/2013, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2013, č. j. 56 Cm 117/2013-19, ve znění usnesení ze dne 20. 9. 2013, č. j. 56 Cm 117/2013-25, zastavil řízení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a o vrácení soudního poplatku (bod III. výroku). 2. Soud prvního stupně řízení zastavil z důvodu, že ve věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a tato překážka je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). 3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2014, č.j. 2 Cmo 407/2013-35, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).4. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně jako leasingový pronajímatel uplatnila proti žalovanému jako ručiteli za závazky společnosti M. C., s. r. o., právo na zaplacení částky 383 660,14 Kč, která představuje původně v rozhodčím řízení uplatněnou pohledávku vzešlou z předčasně ukončených leasingových smluv proti společnosti M. C., s. r. o., jako leasingovému nájemci. Rozhodce JUDr. E. P., která byla v souladu s rozhodčími doložkami jmenována rozhodcem pro rozhodnutí sporu, vydala dne 26. 10. 2011 pod sp. zn. R 1535/2011 rozhodčí nález, kterým schválila mezi stranami smír s tím, že se společnost M. C., s. r. o., spolu s žalovaným zavázali splácet žalovanou částku žalobkyni formou určených měsíčních splátek. Tento rozhodčí nález se stal pravomocným a vykonatelným. Vzhledem k tomu, že ze strany společnosti M. C., s. r. o. a žalovaného nebyl dohodnutý splátkový kalendář řádně splněn, podala žalobkyně návrh na zahájení exekučního řízení. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 10. 2010, č. j. EXE 2075/2002, soud na podkladě výše uvedeného vykonatelného rozhodčího nálezu nařídil exekuci na majetek žalovaného. K odvolání žalovaného však Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2013, č. j. 21 Co 28/2013-58, napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobkyně na nařízení exekuce zamítl s tím, že rozhodčí doložka je neplatná, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1624/12. Spor nebyl rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel. Žalobkyně v současné době nemá vykonatelný právní titul přiznávající ji proti žalovanému peněžité pohledávky vzniklé z jeho ručení za závazky z leasingových smluv, a proto se se svým nárokem obrátila na soud. 5. Odvolací soud uvedl, že pravomocný předmětný rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. E. P. má podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „zákon o rozhodčím řízení“), účinky pravomocného rozsudku a je soudně vykonatelný. Rozhodčí nález nebyl zrušen postupem podle § 31 zákona o rozhodčím řízení ani postupem předpokládaným v ustanovení § 35 zákona o rozhodčím řízení. Za procesní situace, kdy sice byl zamítnut návrh na nařízení exekuce na majetek povinného z důvodu výše uvedeného, avšak předmětný rozhodčí nález nebyl odklizen žádným ze zákonných důvodů, je zde neodstranitelná překážka podmínky řízení podle § 103 o. s. ř. spočívající v překážce věci pravomocně rozsouzené, neboť rozhodčí nález i předmětná žaloba jsou totožné jak účastníky, tak i skutkem. 6. Podle odvolacího soudu je danou situaci třeba odlišit od té řešené například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1923/2011, která rozhodčí nález vydaný v situaci, kdy rozhodčí doložka nebyla vůbec sjednaná, označují za „nicotný akt“ (nicotný akt aplikace práva). Nicotný akt by nebylo třeba odstraňovat výše zmíněným postupem podle § 23a násl. a § 35 zákona o rozhodčím řízení. V takovém případě by se překážka věci pravomocně rozhodnuté neprojevila. O danou situaci se však v daném případě nejedná. Jestliže v daném případě je rozhodčí nález vadným aktem aplikace práva, bylo by třeba odklidit jej zákonným způsobem, což se v daném případě nestalo. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení – překážku věci pravomocně rozhodnuté. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. 8. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry Nejvyššího soudu přijatými v jeho usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 9. Dovolatelka namítá, že rozhodčí nález na základě judikatury Nejvyššího soudu v dané věci není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož nemohlabýt nařízena exekuce, jelikož rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím nálezu pravomoc. Výše citovaným usnesením se Nejvyšší soud odklonil od právního názoru uvedeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které ve svém odůvodnění odkazoval odvolací soud. Z pohledu závěrů přijatých Nejvyšším soudem je zřejmé, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem, který k jeho vydání neměl pravomoc, již nemusí být zrušen soudem, aby mu nebyly přiznány účinky dle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Takový rozhodčí nález pak nemůže představovat překážku věci pravomocně rozhodnuté. 10. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. 1. 2014. 12. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to konkrétně otázky, zdali rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení, ač k jeho vydání neměl rozhodce pravomoc a tento rozhodčí nález nebyl zrušen v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, představuje překážku věci rozhodnuté pro soudní řízení o témže nároku, o němž bylo již rozhodováno daným rozhodčím nálezem. IV. Důvodnost dovolání 13. Dovolání je rovněž důvodné. 14. Podle § 159a odst. 5 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. 15. Podle ustálených judikaturních závěrů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1577/2007) překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). 16. Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k podmínkám řízení. Jestliže o věci již bylo v rozsahu závaznosti výroku rozsudku nebo usnesení ve věci samé pravomocně rozhodnuto, soud řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaví. 17. V nyní projednávané věci jde o stejnou věc týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob jako v rozhodčím nálezu. 18. Rozhodné pro závěr, zdali v nyní projednávané věci jde o překážku věci rozhodnuté, je posouzení, zdali orgán, který rozhodčí nález vydal, měl k jeho vydání pravomoc. 19. Odvolací soud vystavěl svou argumentaci o rozhodčím nálezu jako překážce věci rozhodnuté „narozlišení judikaturních závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 nebo sp. zn. 20 Cdo 1923/2011, ve kterých má jít o odlišnou situaci s odlišnými závěry. Závěry dvou posléze uvedených rozhodnutí o rozhodčím nálezu vydaném v situaci, kdy rozhodčí doložka nebyla vůbec sjednána, což má za důsledek nicotnost takového rozhodnutí, nelze převzít pro závěry přijaté v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010“. 20. Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, přijal a odůvodnil závěr, že neměl-li rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález proto, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, respektive rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nelze za správný považovat dřívější právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v obecné rovině [bez vztahu k problematice neexistence rozhodčí doložky řešené v rozhodnutích ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, v usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod č. 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( v řadě dalších)] a to, že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalované spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dodal, že od tohoto právního závěru se odklání pro případ, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí doložka neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala „na rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčích řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné. Nejvyšší soud v rozhodnutí uzavřel, že odvolací soud v daném případě nepřekročil „meze svých pravomocí“ a že žádná práva oprávněné neporušil, jestliže dospěl k závěru, že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán, neboť vydaný rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, a exekuce je tak nepřípustná. Existence nezpůsobilého exekučního titulu (předmětného rozhodčího nálezu), který vydal orgán, jenž k tomu neměl pravomoc, zároveň vylučuje, aby se soud mohl zabývat otázkou jeho vykonatelnosti; vykonatelnost rozhodnutí (jiného exekučního titulu), jehož výkon je navržen, je totiž vlastnost, která jej činí způsobilým k tomu, aby byla proti vůli povinného subjektu vymáhaná povinnost uskutečněna (k této části věty za středníkem srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1833/2002, či odůvodnění usnesení téhož soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1257/2006). Protože ani případná právní moc usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nezhojí vady bránící výkonu rozhodnutí a existující již v době jeho vydání, neobstojí podle závěru Nejvyššího soudu v citovaném rozhodnutí ani námitka dovolatelky, že odvolací soud „popřel zásadu věci rozsouzené“. 21. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v nyní projednávané věci spor nebyl rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel. 22. Podle citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu tedy i v nyní projednávané věci vydal rozhodčí nález orgán, jenž k tomu neměl pravomoc. 23. Vydá-li však rozhodnutí orgán, který k jeho vydání neměl pravomoc, nemůže takové rozhodnutí představovat překážku věci rozhodnuté. 24. Nejde proto o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc. 25. O stejném závěru ostatně neměl pochybnosti ani Ústavní soud, který v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13, v tam projednávané věci mj. uvedl, že „pakliže rozhodčí nález byl vydánmimo pravomoc rozhodce, překážku rozsouzené věci, jak se domnívá stěžovatelka, samozřejmě nezakládá“. 26. Opačný závěr by pro žalobkyni znamenal odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť by jí bylo znemožněno domáhat se v případě důvodnosti takto uplatněného nároku způsobilého exekučního titulu. Vzhledem k vývoji judikaturních závěrů přijatých zejména v rozhodnutí ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, neměla dovolatelka k dispozici jiný zákonný prostředek na „odklizení“ rozhodčího nálezu cestou řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení. 27. Dovolacímu soudu proto nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

decision_1327.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.760.2015.1 Číslo: 76/2016 Právní věta: Okolnostmi případu odůvodňujícími vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. mohou být i jiné skutečnosti než ty, které vyplývají ze žaloby.Takovou okolností mohou být i skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti, např. skutečnost, že v jiném řízení vedeném mezi týmiž účastníky byla již otázka rozhodná pro řešení věci posuzována jako otázka předběžná. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.09.2015 Spisová značka: 23 Cdo 760/2015 Číslo rozhodnutí: 76 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Rozsudek pro uznání Předpisy: § 114b o. s. ř. § 153a odst. 3 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 1 Cmo 205/2013, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Plzni rozsudkem pro uznání ze dne 15. 5. 2013, č. j. 46 Cm 314/2012-38, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 8. 2013, č. j. 46 Cm 314/2012-108, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20 854 919,13 Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným v tomto výroku (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. V dané právní věci rozhodl soud prvního stupně rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 114b o. s. ř. 3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. Odvolací soud uvedl, že vymáhaný nárok na zaplacení ceny jako „hmotné dávky“, tak zákonných či smluvních sankcí je v žalobě uplatněn z právního titulu „smlouvy o dílo z 11. 4. 2008“, uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou. Jak je i ze spisu zřejmé, platnost a pravost uzavřené smlouvy byla v jiné soudním (incidenčním) řízení vedeném mezi totožnými účastníky již podrobena soudnímu přezkumu. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2012, č. j. 139 ICm 1108/2012-23, je přitom zřejmé, že o platnosti uzavřené smlouvy lze mít minimálně důvodné pochybnosti. Neexistuje totiž verze smlouvy podepsaná oběma smluvními stranami, obsahující v čl. IV českou verzi ujednání o smluvní pokutě ve znění shodném s verzí v německém jazyce. Insolvenčním soudem je zmiňována i aplikace ustanovení § 44 odst. 2 obč. zák. Zdůraznil, že je přitom podstatné, že pohledávka žalobce na zaplacení smluvní pokuty je co do výše v žalobou kumulovaných nárocích zcela dominující. Z uvedeného odvolací soud uzavřel, že žalobou uplatněné nároky nevyplývají z dosud žalobcem uvedených skutečností, a proto nebylo dle jeho mínění namístě vydávat usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a potažmo i rozsudek pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř. 6. Žalobce má za to, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda lze při vydání usnesení dle § 114b o. s. ř. vycházet pouze ze skutečností uvedených v žalobě a z nich dovozovat důvodnost uplatněného nároku, nebo zda si soud může i bez návrhu posoudit věc na základě jiných skutečností a zda může posuzovat platnost právních úkonů, kterých se žalobce v žalobě dovolává“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. 8. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu závisí na řešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací soud se tak zabýval otázkou, zda lze při vydání usnesení dle § 114b o. s. ř. vycházet pouze ze skutečností uvedených v žalobě, příp. i jiných skutečností, např. těch, které jsou soudu známy z jeho úřední činnosti. IV. Důvodnost dovolání 10. Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnoutzpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů pro usnesení, kterým soud žalovanému ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřil, je – jak vyplývá z ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. – okolnost, aby to vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, které bylo uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Pro usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. není třeba, aby výzvu k vyjádření vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu, vyhověl-li soud současně žalobě platebním rozkazem (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). 11. V projednávané věci šlo o posouzení předpokladů k vydání samostatné výzvy podle § 114b o. s. ř., nikoliv výzvy spojené s vydaným platebním rozkazem podle § 114b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 172 odst. 1 a 2 o. s. ř. 12. K řešené otázce je třeba uvést, že nelze vyloučit, že pro rozhodnutí soudu o vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. mohou být významné i jiné skutečnosti než ty, které bezprostředně vyplývají ze žaloby. Mohou to být i skutečnosti známé soudu z úřední činnosti, např. z jiných řízení, jak dovodil odvolací soud. Tyto skutečnosti mohou představovat okolnosti předvídané § 114b o. s. ř., které mohou ukazovat, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. V projednávané věci takovou okolností je skutečnost, že v jiném řízení vedeném mezi týmiž účastníky byla již otázka rozhodná pro řešení věci posuzována jako otázka předběžná. 13. Odvolací soud uvedl, že „v jiném soudním řízení byla platnost a pravost uzavřené smlouvy podrobena přezkumu, … je přitom zřejmé, že o platnosti uzavřené smlouvy lze mít minimálně důvodné pochybnosti, … nebylo proto namístě vydávat usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a potažmo i rozsudek pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.“. 14. Tento závěr nelze považovat za správný. Nepředstavuje-li odvolacím soudem zmiňované rozhodnutí překážku věci rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř. nebo případně závazné řešení otázky ve výroku rozhodnutí podle § 159a odst. 3 o. s. ř., může řešení otázky platnosti smlouvy (jako otázky předběžné v jiném sporu mezi týmiž účastníky) naopak představovat okolnost případu vyžadující vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. 15. Odvolací soud proto dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že v projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. To vše navíc za situace, kdy skutečnost, že mezi účastníky má probíhat ještě další řízení, kde má být řešena otázka platnosti smlouvy o dílo, vyšla najevo až v řízení odvolacím. 16. Pro úplnost dovolací soud upozorňuje, že rozhodl-li soud prvního stupně o věci rozsudkem pro uznání (§ 153a o. s. ř.) a dospěje-li odvolací soud k závěru, že pro vydání rozsudku pro uznání nebylysplněny předpoklady stanovené zákonem, odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; zrušení rozsudku soudu prvního stupně by bylo v tomto případě v rozporu s § 219a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008*)). 17. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Vzhledem k tomu, že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). _________________________________ *) Jde o usnesení uveřejněné pod číslem 67/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

decision_1328.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sen. zn. 29 NSČR 54/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.54.2013.1 Číslo: 82/2016 Právní věta: Je-li v průběhu insolvenčního řízení činných více správců, je nezbytné v souladu s ustanovením § 6 vyhlášky č. 313/20007 Sb. nejprve stanovit jedinou celkovou odměnu insolvenčních správců pro celé řízení (dle ustanovení § 1 až § 5 vyhlášky) a následně určit podíly jednotlivých správců na této odměně. Celkovou odměnu nelze navyšovat jen proto, že v řízení bylo činných více insolvenčních správců. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.09.2015 Spisová značka: 29 NSCR 54/2013 Číslo rozhodnutí: 82 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Insolvenční správce Předpisy: § 38 odst. 1 IZ ve znění do 31.12.2013 § 6 předpisu č. 313/2007Sb. ve znění do 31.12.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. KSBR 24 (32) INS 2062/2009, 2 VSOL 887/2012-B. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 31. 8. 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-244, ve znění usnesení ze dne 4. 10. 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009-B-247, K r a j s k ý s o u d v Brně (dále jen „insolvenční soud“): [1] vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu dlužníka ze dne 8. 3. 2010 (bod I. výroku), [2] rozhodl o ukončení dlužníkovy reorganizace a o účincích tohoto rozhodnutí (body II. a III. výroku), [3] určil odměnu insolvenčního správce Ing. P. S. ve výši 9 860 400 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty, k jejíž úhradě co do výše 4 482 000 Kč zavázal dlužníka (bod IV. výroku),[4] nepřiznal P. S. náhradu hotových výdajů (bod V. výroku), [5] určil odměnu bývalé insolvenční správkyně JUDr. J. B. (dále také jen „bývalá insolvenční správkyně“ nebo „J. B.“) ve výši 896 400 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty, k jejíž úhradě co do výše 796 400 Kč zavázal dlužníka a co do výše 100 000 Kč určil, že bude hrazena ze záloh složených dlužníkem na účtu insolvenčního soudu (bod VI. výroku), [6] schválil vyúčtování hotových výdajů bývalé insolvenční správkyně ve výši 34 087,78 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty a zavázal dlužníka k jejich úhradě (bod VII. výroku), [7] určil odměnu odděleného správce Mgr. V. R. (dále jen „oddělený správce“) ve výši 9 600 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty a zavázal dlužníka k její úhradě (bod VIII. výroku), [8] nepřiznal oddělenému správci náhradu hotových výdajů (bod IX. výroku), [9] určil odměny jednotlivým členům věřitelského výboru ve výši 15 000 Kč pro každého z nich a zavázal dlužníka k jejich úhradě (bod X. výroku), [10] nepřiznal členům věřitelského výboru náhradu hotových výdajů (bod XI. výroku) a určil odměnu předběžné správkyně J. B. ve výši 12 000 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty a zavázal dlužníka k její úhradě (bod XII. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel ve vztahu k odměně správců zejména z toho, že: [1] Usnesením insolvenčního soudu ze dne 27. 4. 2009, byla J. B. ustanovena předběžnou správkyní. [2] Usnesením ze dne 5. 8. 2009 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a předběžná správkyně (J. B.) se stala insolvenční správkyní s plnou působností. Po dobu výkonu funkce předběžné správkyně (od 27. 4. 2009 do 4. 8. 2009) podala J. B. jednu zprávu o své činnosti, podle níž se zúčastnila dvou jednání se zástupci dlužníka, provedla prohlídku provozovny a sídla dlužníka a vyjádřila se k návrhu dlužníka na vydání předběžného opatření. [3] Usnesením ze dne 10. 9. 2009 povolil insolvenční soud reorganizaci dlužníka. [4] Usnesením ze dne 21. 12. 2009 potvrdil insolvenční soud usnesení schůze věřitelů o odvolání J. B. z funkce insolvenční správkyně a o ustanovení P. S. insolvenčním správcem. Dne 4. 1. 2010 vyčíslila bývalá insolvenční správkyně svoji odměnu ve výši 896 400 Kč, včetně 20% daně z přidané hodnoty, když za každý měsíc výkonu funkce účtovala 298 800 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty (249 000 Kč bez daně) s tím, že vykonávala funkci po dobu tří měsíců (říjen až prosinec 2009). [5] Usnesením ze dne 9. 3. 2010, ustanovil insolvenční soud do funkce odděleného insolvenčního správce. Jeho činnost spočívala v sepisu dvou podání adresovaných insolvenčnímu správci, čtyř podání dlužníku, dvou podání insolvenčnímu soudu, v jednom jednání s insolvenčním správcem a v účasti na dvou soudních jednáních. Funkci vykonával do 19. 5. 2012. Odměnu ve výši 9 600 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty vyúčtoval podáním ze dne 28. 8. 2012. [6] Dne 27. 8. 2012 P. S. vyúčtoval svou odměnu ve výši 9 860 400 Kč, přičemž vycházel z částky 298 800 Kč za každý měsíc výkonu funkce včetně 20% daně z přidané hodnoty s tím, že vykonával funkci po dobu 33 měsíců. Současně navrhl, aby insolvenční soud přiznal každému z členů věřitelského výboru za výkon funkce v období od 26. 8. 2009 do 31. 8. 2012 odměnu vevýši 15 000 Kč, když vzal v úvahu náročnost a délku řízení a počet jednání věřitelského výboru. [7] Dne 29. 8. 2012 předložil dlužník zprávu o splnění reorganizačního plánu a P. S. podal zprávu o úplném splnění reorganizačního plánu a současně navrhl, aby soud vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu. [8] Dlužníkův obrat za poslední účetní období předcházející podání insolvenčního návrhu (za rok 2008) činil 634 585 000 Kč. 3. Na tomto základě insolvenční soud, vycházeje z ustanovení § 364 odst. 3 a ustanovení § 38 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen „vyhláška“), určil insolvenčnímu správci P. S. i bývalé insolvenční správkyni odměny tak, jak je vyúčtovali, tedy za každý započatý měsíc výkonu jejich funkce po rozhodnutí o povolení reorganizace jim vzhledem k výše uvedenému obratu dlužníka ve výši 634 585 000 Kč přiznal částku 249 000 Kč navýšenou o daň z přidané hodnoty. Bývalé insolvenční správkyni přiznal odměnu za tři měsíce výkonu funkce a P. S. za 33 měsíců výkonu jeho funkce. 4. Oddělenému správci insolvenční soud přiznal odměnu zvlášť dle jeho vyúčtování ve výši 8 000 Kč navýšenou o daň z přidané hodnoty. 5. K návrhu J. B., aby jí byla dále přiznána i odměna za dobu výkonu funkce předběžné správkyně v délce čtyř měsíců ve výši 1 195 200 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty (vycházející z odměny insolvenčního správce v tomto řízení za jeden měsíc výkonu funkce), vydal insolvenční soud usnesení ze dne 4. 10. 2012, jímž doplnil usnesení ze dne 31. 8. 2012 o bod XII. výroku, kterým přiznal J. B. další odměnu ve výši 12 000 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty. 6. Insolvenční soud přitom vyšel z ustanovení § 6 vyhlášky namísto ustanovení § 2 vyhlášky, jehož se dovolávala J. B. Výši odměny určil na základě posouzení rozsahu, náročnosti a délky doby výkonu její činnosti, přičemž tato kritéria porovnával s činností odděleného správce. Současně vzal v úvahu i výši odměny členů věřitelského výboru a přihlédl i k ustanovení § 7 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Na tomto základě dospěl k závěru, že přiměřená odměna za výkon činnosti předběžné správkyně činí 10 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. 7. K odvolání J. B. proti usnesení ze dne 4. 10. 2012, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 3. 2013, č. j. KSBR 24 (32) INS 2062/2009, 2 VSOL 887/2012-B-254, toto doplňující usnesení (tedy bod XII. výroku), a body IV., VI. a VIII. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. 8. 2012 zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 8. Odvolací soud shrnul, že v tomto insolvenčním řízení vykonávaly funkci správce tři osoby. J. B. nejprve jako předběžná správkyně, následně jako insolvenční správkyně, insolvenční správce P. S. a oddělený správce. 9. S poukazem na ustanovení § 6 vyhlášky odvolací soud dovodil, že každý ze správců má právo na podíl na odměně insolvenčního správce, jejíž výše se určuje dle příslušného ustanovení vyhlášky v závislosti na způsobu řešení úpadku. Jestliže funkci správce vykonávalo více osob, nelze jejich odměnu určit jinak než podílem na (jedné celkové) odměně insolvenčního správce. Jedinou výjimku z tohoto pravidla odvolací soud – cituje ustanovení § 168 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona – shledává v situaci, kdy je ustanoven předběžný správce, který následně vykonává funkci insolvenčního správce s plnou působností po zjištění úpadku, když má za to, že odměna za výkonfunkce předběžného správce je konzumována v odměně za výkon funkce insolvenčního správce, a zvláštní odměna mu tedy nepřísluší (nejde o pohledávku za majetkovou podstatou, § 168 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). 10. Při určení výše podílu každé osoby, která v řízení vykonávala funkci správce, pokračoval odvolací soud, je třeba vycházet jen z kritérií určených v ustanovení § 6 vyhlášky, tedy musí být přihlédnuto k délce doby, rozsahu a náročnosti činnosti jednotlivých správců a úpravu advokátního tarifu pak nelze použít ani přiměřeně. K tomuto doplnil, že jde o obdobnou úpravu, jakou obsahovalo ustanovení § 9 dnes již zrušené vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (dále také jen „konkursní vyhláška“), a jsou tedy pro posouzení kritérií rozsahu a délky doby činnosti použitelné na aktuální právní úpravu i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4135/2011, uveřejněného ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod č. 13, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže – k dispozici též na webových stránkách Nejvyššího soudu. 11. V návaznosti na to odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud nepostupoval důsledně podle ustanovení § 6 vyhlášky, když při určení výše odměny insolvenčního správce vyšel správně ze základu pro její výpočet dle ustanovení § 2 vyhlášky, avšak při určení poměru už vycházel pouze z kritéria délky doby výkonu funkce insolvenčního správce od povolení reorganizace. Vytkl insolvenčnímu soudu, že v rozporu s ustanovením § 6 vyhlášky určil zvlášť nad rámec vypočtené odměny insolvenčního správce odměnu J. B. jako předběžné správkyně i odměnu odděleného správce, kterou navíc z hledisek tohoto ustanovení neposuzoval vůbec. 12. Protože odvolací soud dovodil, že odměna jednotlivých správců v jednom insolvenčním řízení je vždy podílem na jediné odměně insolvenčního správce, měl jednotlivé body výroku (IV., VI., VIII. a XII.) o odměnách správců za závislé, a tedy otevřené odvolacímu přezkumu, přestože odvoláním bylo napadeno pouze doplňující usnesení, resp. bod XII. výroku. Odvolací soud tedy, maje rozhodnutí insolvenčního soudu o odměnách správců za nesprávné, zrušil všechny tyto výroky a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce P. S. dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení Nejvyšším soudem dosud nevyřešené otázky způsobu určení odměny insolvenčních správců v insolvenčním řízení, v němž úpadek dlužníka byl řešen reorganizací, a požaduje, aby bylo Nejvyšším soudem zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 14. Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu o závislosti výroků o odměnách správců, když dle jeho názoru měl odvolací soud s ohledem na způsob řešení úpadku reorganizací postupovat pouze podle ustanovení § 2 vyhlášky a měl přezkoumat pouze bod XII. výroku. Dovolatel míní, že insolvenční soud určil jeho odměnu správně, u jednotlivých správců ji nelze krátit a používat její část pro další osoby postupně činné v jednom insolvenčním řízení. Podle dovolatele je odměna dle ustanovení § 2 vyhlášky pevně daná pro každého správce vykonávajícího funkci, proto mu byla v dané věci správně přiznána za činnost trvající 33 měsíců po 249 000 Kč. 15. Dovolatel má za to, že s odměnou insolvenčního správce je tomu jinak v případě řešení úpadku konkursem, kdy jde skutečně o jednu odměnu insolvenčních správců, která se rozdělí mezi více správců působících v jednom insolvenčním řízení s přihlédnutím k délce doby, rozsahu a náročnosti jejich činnosti. Tento postup se však podle mínění dovolatele nedá použít při reorganizaci.III. Přípustnost dovolání 16. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod č. 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 17. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky stanovení odměny více osobám, které působily ve funkci předběžného správce, insolvenčního správce a odděleného správce, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. IV. Důvodnost dovolání 18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 20. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 21. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení se na danou věc uplatní insolvenční zákon i vyhláška ve znění účinném do 31. 12. 2013. 22. Dle ustanovení § 27 odst. 2, věty třetí, insolvenčního zákona, nestanoví-li insolvenční soud o osobě insolvenčního správce jinak v rozhodnutí o úpadku, stává se předběžný správce po tomto rozhodnutí insolvenčním správcem s plnou působností. Podle ustanovení § 38 insolvenčního zákona má insolvenční správce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu (odstavec 1). Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval (odstavec 3). Způsob určení odměny a některých hotových výdajů insolvenčního správce, jejich nejvyšší přípustnou výši a podmínky a rozsah hrazení odměny a hotových výdajů státem stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 5). Z ustanovení § 168 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona vyplývá, že pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, jsou i náhrada hotových výdajů a odměna předběžného správce; to neplatí, byl-li předběžný správceustanoven insolvenčním správcem. Podle ustanovení § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona jsou hotové výdaje a odměna insolvenčního správce pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku. Dle ustanovení § 364 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne po skončení reorganizace o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech. Podle ustanovení § 2 vyhlášky, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku reorganizace, náleží insolvenčnímu správci za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace odměna, která je stanovena z dvanáctinásobku průměrného měsíčního obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu takto: při obratu do 250 mil. Kč 83 000 Kč, od 250 mil. do 500 mil. Kč 166 000 Kč, od 500 mil. do 750 mil. Kč 249 000 Kč, od 750 mil. do 1 mld. Kč 332 000 Kč, nad 1 mld. Kč 415 000 Kč. Z ustanovení § 5 vyhlášky vyplývá, že nelze-li odměnu určit postupem podle § 1 až 4, rozhodne o výši odměny insolvenční soud s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti insolvenčního správce. Podle ustanovení § 6 vyhlášky, bylo-li v insolvenčním řízení činných více insolvenčních správců, zástupce insolvenčního správce, oddělený insolvenční správce, zvláštní insolvenční správce nebo předběžný správce, náleží každému z nich podíl odměny odpovídající zejména délce doby, rozsahu a náročnosti jejich činnosti. 23. Nejvyšší soud předesílá, že vyhláška je v intencích ustanovení § 38 odst. 5 insolvenčního zákona oním zvláštním předpisem, podle kterého se odměna insolvenčního správce stanoví, a to i na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 431 písm. b) insolvenčního zákona (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, uveřejněné pod číslem 64/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 24. Odvolací soud správně vystihl, že je-li v průběhu insolvenčního řízení činných více správců – zde předběžná správkyně, jež se následně stala insolvenční správkyní s plnou působností, insolvenční správce a oddělený správce, je nezbytné v souladu s § 6 vyhlášky nejprve stanovit jedinou celkovou odměnu insolvenčních správců pro celé řízení (dle ustanovení § 1 až 5 vyhlášky) a následně určit podíly jednotlivých správců na této odměně. 25. Při určení celkové odměny insolvenčního správce v případě způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací se postupuje dle ustanovení § 2 vyhlášky, podle kterého je třeba pro výpočet odměny zjistit dvě rozhodné skutečnosti, a to výši (sazbu) odměny a počet započatých měsíců od rozhodnutí o povolení reorganizace až do jejího skončení, tedy fakticky do rozhodnutí dle ustanovení § 364 odst. 2 insolvenčního zákona. Pro určení podílů jednotlivých správců činných v průběhu insolvenčního řízení na odměně pak ustanovení § 6 vyhlášky příkladmo vypočítává jednotlivá kritéria, kterými se insolvenční soud musí řídit. 26. Nejvyšší soud přisvědčuje odvolacímu soudu i v jeho závěru, že vzhledem k obdobné úpravě ustanovení § 9 konkursní vyhlášky (jen s tím rozdílem, že tehdejší úprava výslovně hovořila o kritériích délky doby a rozsahu činnosti), jsou přiměřeně použitelné závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4135/2011. Nejvyšší soud v něm vysvětlil, že ustanovení § 9 odst. 1 konkursní vyhlášky neupravuje způsob výpočtu konkursní odměny (ta se určuje podle ustanovení § 6 až 8 konkursní vyhlášky), nýbrž stanoví kriteria, podle kterých se určí podíl v konkursu postupně činných správců konkursních podstat na již vypočtené konkursní odměně.27. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolatel se mýlí, když usuzuje, že by měla být každému správci činnému v jednom insolvenčním řízení (při reorganizaci) určena jeho odměna samostatně (odděleně), aniž by byl aplikován postup a kritéria upravená v ustanovení § 6 vyhlášky. Lichá je i jeho námitka, že rozdělením jedné (celkové) odměny mezi více v řízení činných správců dochází ke krácení odměny určené jednotlivým správcům podle ustanovení § 2 vyhlášky. Dovolatel totiž přehlíží, že ustanovení § 2 vyhlášky neurčuje, který z více v řízení činných správců a v jaké výši obdrží odměnu, ale slouží pouze k výpočtu odměny (její výše). Jinak řečeno, skutečnost, že určitá osoba působila v době po povolení reorganizace po určitou dobu jako insolvenční správce, ještě neznamená, že její odměnu musí nutně představovat částka vypočtená podle ustanovení § 2 vyhlášky za dobu působení této osoby ve funkci. Celková odměna totiž bude za použití ustanovení § 6 vyhlášky rozdělena mezi jednotlivé v řízení činné správce, přičemž součty jejich odměn budou odpovídat jedné celkové odměně insolvenčního správce za celé insolvenční řízení. 28. Konstrukce vyhlášky (stejně jako tomu bylo u konkursní vyhlášky) vychází z toho, že stanovená odměna insolvenčního správce bude vždy stejná, ať již v řízení tuto funkci vykonávala jedna osoba, anebo bylo v řízení činných více správců. Je tomu tak proto, že pro věřitele a dlužníka není podstatné, kolik osob bylo činných ve funkci insolvenčního správce, zda byl ustaven zástupce insolvenčního správce, zvláštní insolvenční správce nebo oddělený insolvenční správce. Rovněž je nerozhodné, zda insolvenční správce (před rozhodnutím o úpadku) vykonával funkci předběžného insolvenčního správce. 29. Nelze přehlédnout, že dovolatel odvolacím soudem zvolený výklad vyhlášky zpochybňuje pouze pro případy, kdy je jako způsob řešení úpadku určena reorganizace, maje za to, že se uplatní pouze tehdy, je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs. Tento názor však nemůže obstát, neboť z ustanovení § 6 vyhlášky nic takového nevyplývá. Naopak, toto ustanovení logicky navazuje na předchozí ustanovení vyhlášky, která (samostatně) upravují způsob výpočtu odměny pro jednotlivé způsoby řešení úpadku (§ 1 až 3), stanoví způsob určení odměny pro případ, kdy dojde k přeměně reorganizace v konkurs nebo ke zrušení schváleného oddlužení a k prohlášení konkursu (§ 4), a pamatují i na situace, kdy nelze odměnu určit postupem podle ustanovení § 1 až 4 vyhlášky (§ 5). Vyhláška tedy v označených ustanoveních nejprve upravuje výši odměny (v závislosti na přijatý způsob řešení úpadku a event. jeho změnu v průběhu insolvenčního řízení) a poté určuje, jak s touto odměnou naložit (jakým způsobem ji rozdělit), bylo-li v řízení činných více správců. Celkovou odměnu insolvenčního správce, jak plyne z ustanovení § 1 až 5 vyhlášky, proto nelze navyšovat (a dovolatelova argumentace nevybízí k ničemu jinému) jen proto, že v řízení bylo činných více insolvenčních správců. Jinak než rozhodnutím dle ustanovení § 38 odst. 3 insolvenčního zákona nelze (celkovou) odměnu zvýšit. 30. V projednávané věci tedy odvolací soud správně uzavřel, že insolvenční soud nepostupoval důsledně podle ustanovení § 6 vyhlášky, když neurčil jednu celkovou odměnu, kterou by rozdělil mezi všechny osoby činné v řízení (jako předběžný správce, insolvenční správce a oddělený správce) podle stanovených kritérií, a namísto toho určil odměnu oddělenému správci a J. B. za dobu výkonu funkce předběžné správkyně zvlášť, nikoliv jako podíl na celkové odměně. Správný je proto i závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí pod body IV., VI. a VIII. výroku usnesení insolvenčního soudu (odvoláním výslovně nenapadené) mají v dané věci povahu závislých výroků ve vztahu k rozhodnutí o odměně přiznané J. B. za dobu výkonu funkce předběžné správkyně (bodu XII. výroku). 31. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud zamítl dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.

decision_1329.pdf

Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. Tpjn 300/2022, ECLI:CZ:NS:2023:TPJN.300.2022.1 Číslo: 1/2023 Právní věta: Vylákání kompenzačního bonusu, vypláceného na základě jednotlivých zákonů o kompenzačních bonusech přijatých v letech 2020 a 2021 v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 způsobujícího nemoc COVID-19, je za splnění dalších podmínek trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 22.02.2023 Spisová značka: Tpjn 300/2022 Číslo rozhodnutí: 1 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Stanovisko Hesla: Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Předpisy: § 240 odst. 1 tr. zákoníku Druh: Stanoviska Dotčená rozhodnutí: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tz 16/2016, uveřejněný pod číslem 41/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 8 Tdo 630/2022, uveřejněné pod číslem 40/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 Tdo 326/2014, uveřejněné pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1229/2020, uveřejněné pod číslem 36/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 395/2018, uveřejněné pod číslem 44/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013, uveřejněné pod číslem 54/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestníUsnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 666/2012, uveřejněné pod číslem 38/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012, uveřejněné pod číslem 29/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, uveřejněné pod číslem 55/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009, uveřejněné pod číslem 4/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 362/2003, uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 11 Tdo 265/2002 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1435/2018 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 551/2013 Sbírkový text rozhodnutí: Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. Tpjn 300/2022, k právnímu posouzení vylákání kompenzačního bonusu, vypláceného na základě jednotlivých zákonů o kompenzačních bonusech přijatých v letech 2020 a 2021 v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 způsobujícího nemoc COVID-19. I. Vymezení problému 1. Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu navrhl dne 25. 8. 2022 podle § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na podnět nejvyššího státního zástupce ze dne 15. 8. 2022, podaný podle § 12 odst. 4 zákona č. 283/1992 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, trestnímu kolegiu Nejvyššího soudu zaujmout stanovisko k otázce právního posouzení (ve smyslu trestněprávní kvalifikace) skutku spočívajícího ve vylákání kompenzačního bonusu, vypláceného na základě jednotlivých zákonů o kompenzačních bonusech přijatých v letech 2020 a 2021 v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 způsobujícího nemoc COVID-19 (dále jen „koronavirus“). Konkrétně šlo o zákon č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 159/2020 Sb.“), zákon č. 461/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti se zákazem nebo omezením podnikatelské činnosti v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 461/2020 Sb.“), zákon č. 95/2021 Sb., o kompenzačním bonusu pro rok 2021 (dále jen „zákon č. 95/2021 Sb.“), a zákon č. 519/2021 Sb., o kompenzačním bonusu pro rok 2022 (dále jen „zákon č. 519/2021 Sb.“). 2. Nejvyšší státní zástupce ve svém podnětu uvedl, že po zjištění nejednotnosti soudní praxe vpřístupu k popsanému problému byla na základě žádosti o součinnost oslovena všechna státní zastupitelství, přičemž z jejich odpovědí a z jimi předložených soudních rozhodnutí vyplynulo, že v zásadě totožná jednání žadatelů, kteří podvodně vylákali či se pokusili vylákat vyplacení kompenzačních bonusů, některé soudy kvalifikují jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku a jiné jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Byl rovněž zjištěn případ, kdy dané jednání bylo posouzeno jako dotační podvod podle § 212 tr. zákoníku. Určitý význam přitom mohla mít i okolnost, zda se pachatel vydával při podání žádosti za jiný daňový subjekt, než odpovídalo realitě, nebo zda při své řádné identifikaci jako skutečný daňový subjekt pouze předstíral, že mu vznikl nárok na vyplacení kompenzačních bonusů, ačkoli věděl, že tomu tak není. Ke svému podnětu nejvyšší státní zástupce přiložil 32 rozhodnutí získaných od státních zastupitelství nižších stupňů, k nimž uvedl, že většina z nich neobsahuje odůvodnění nebo z jejich odůvodnění nevyplývá, zda byla zvažována i jiná než užitá právní kvalifikace; výjimku představují zejména některá rozhodnutí krajských soudů, které rozhodovaly ve druhém stupni. 3. V návaznosti na takto získané podklady nejvyšší státní zástupce konstatoval, že jedna názorová skupina považuje kompenzační bonus za daň, a to s ohledem na skutečnost, že všechny zákony, jimiž byl nárok na kompenzační bonus stanoven, jej výslovně prohlásily za vratku daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti s tím, že se kompenzační bonus spravuje jako daň. Tato skutečnost následně odůvodnila kvalifikaci jednání osob, které úmyslně neoprávněně vylákaly kompenzační bonus nebo se o to pokusily, jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Přitom bylo nerozhodné, zda se tyto osoby vydávaly při podání žádosti za jiné daňové subjekty, nebo zda jako skutečné daňové subjekty pouze neoprávněně předstíraly, že jim vznikl nárok na vyplacení kompenzačních bonusů, a to s poukazem na fakt, že u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se nevyžaduje speciální subjekt, a tedy jej může spáchat kdokoli, jak ostatně vyplývá i z dosavadní judikatury a odborné literatury. Z důvodu poměru speciality trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku pak nelze dané jednání v případě nenaplnění všech znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jmenovitě znaku spočívajícího ve větším rozsahu zkrácení, kvalifikovat ani jako trestný čin podvodu. Nutným důsledkem tohoto právního názoru je, že jednání osob, které se jednotlivými dílčími útoky nepokusily vylákat kompenzační bonusy přinejmenším ve větším rozsahu, s ohledem na ustanovení § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kde jde o výši nejméně 100 000 Kč, nenaplnilo skutkovou podstatu žádného trestného činu, a tyto osoby tak nelze postihnout prostředky trestního práva. V uvedené souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na dvě z předložených rozhodnutí, kde v jednom případě po dovození nutnosti právní kvalifikace podle § 240 tr. zákoníku a současně z důvodu nedosažení potřebného rozsahu následku soud podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby a v dalším případě za obdobných okolností postoupil věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. příslušnému finančnímu úřadu, neboť toto jednání není trestným činem, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek, konkrétně by mohlo jít o přestupek proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“). 4. Odlišný právní názor spočíval podle nejvyššího státního zástupce v tom, že je správné kvalifikovat výše popsané jednání jako trestný čin podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. Kompenzační bonus totiž nelze pro účely trestního práva považovat za daň, neboť svou povahou není daní, ale zákonodárce jej pouze z administrativních a organizačních důvodů pro účely jeho vyplácení podřadil pod správu daní, což ostatně vyplývá i z důvodových zpráv k jednotlivým zákonům. Na základě této argumentace je pak z hlediska právní kvalifikace nerozhodné, zda se žadatel vydává za jiný daňový subjekt, nebo zda pouze v rámci žádosti jako skutečný daňový subjekt uvádí nepravdivé údaje. 5. V jedné pravomocně skončené trestní věci pak byla tato právní úvaha ještě rozvedena a jednánípachatele bylo kvalifikováno jako trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku s ohledem na závěr, že kompenzační bonus je svou povahou vlastně příspěvkem ve smyslu tohoto ustanovení trestního zákoníku. 6. Do jisté míry poslední názorovou skupinu představovali ti, kteří sice nezpochybňovali, že kompenzační bonus je daní, ale za zásadní považovali skutečnost, zda se osoby žádající o kompenzační bonus při žádosti vydávaly za jiný daňový subjekt, či nikoli. Nebylo sice výslovně zpochybněno, že u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není stanoven speciální subjekt, a tedy postačuje subjekt obecný, zastánci zmíněného názoru se však neztotožnili se závěrem, že v důsledku uvedené skutečnosti je třeba jednání osob vydávajících se za jiný daňový subjekt kvalifikovat právě podle citovaného ustanovení (tj. podle § 240 tr. zákoníku). Měli za to, že v daném případě nejsou tito pachatelé oprávněnými účastníky konkrétního daňového vztahu se státem, a proto je třeba v jejich jednání spatřovat obecný podvod ve smyslu § 209 tr. zákoníku. 7. Nejvyšší státní zástupce dodal, že Nejvyšší státní zastupitelství je toho názoru, že kompenzační bonus je třeba pro účely trestního řízení považovat za daň a že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se dopouští i osoby, které se pouze neoprávněně vydávají za konkrétní daňový subjekt bez jeho vědomí. Při nenaplnění znaku základní skutkové podstaty spočívajícího ve větším rozsahu pak nelze dané jednání postihnout prostředky trestního práva, ale ani jako přestupek. 8. Jak již bylo zmíněno, nejvyšší státní zástupce přiložil ke svému podnětu 32 rozhodnutí (konkrétní označení soudů, jež je vydaly, resp. konkrétní spisové značky věcí, v nichž se tak stalo, nejsou pro posouzení vytyčené otázky podstatné), která se při v zásadě shodném skutkovém ději spočívajícím ve vylákání kompenzačního bonusu většinově přikláněla k právní kvalifikaci takového skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku (22 rozhodnutí), menšinově potom jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (9 rozhodnutí), v jednom případě jako trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku. Tato rozhodnutí, opět většinově, neobsahovala odůvodnění vysloveného právního názoru, neboť šlo zejména o trestní příkazy, o rozsudky, jimiž byla schválena dohoda o vině a trestu, resp. o rozsudky, které s ohledem na naplnění procesních podmínek podle § 129 odst. 2 tr. ř. nemusely obsahovat odůvodnění, a byla-li odůvodnění vyhotovena, byla spíše stručná. II. Vyjádření připomínkových míst 9. Návrh stanoviska s výše uvedenou právní větou, s níž byl nakonec i schválen, byl zaslán k připomínkám všem krajským soudům, Městskému soudu v Praze, oběma vrchním soudům, Nejvyššímu správnímu soudu, Ministerstvu spravedlnosti, Ministerstvu financí, Ministerstvu vnitra, Nejvyššímu státnímu zastupitelství, katedrám trestního práva a katedrám finančního práva všech čtyř právnických fakult univerzit v České republice, České advokátní komoře, veřejnému ochránci práv, Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Z nich se k návrhu vyjádřila následujícím způsobem tato připomínková místa. 10. Vrchní soud v Olomouci vyslovil v zásadě souhlas se zaslaným návrhem stanoviska, s tím, že se v některých případech jako přiléhavá jeví spíše právní kvalifikace vylákání kompenzačního bonusu jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a to zvláště tam, kde jsou k vylákání zneužity doklady jiného daňového subjektu. Současně bylo ze strany tohoto soudu navrženo blíže rozvést postup pro situace, v nichž je v úvahu přicházející kvalifikace jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku vyloučena skutečností, že daňová výhoda nedosahuje „většího rozsahu“.11. Krajský soud v Hradci Králové a Krajský soud v Plzni akceptovaly navržené znění stanoviska. 12. Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo souhlas s návrhem stanoviska a doporučilo upřesnění jeho právní věty tak, aby bylo zřejmé, že na právní závěr zde obsažený nemá vliv to, zda pachatel byl přímo daňovým subjektem a jen podvodně prohlašoval, že mu vznikl nárok na vyplacení kompenzačních bonusů, ačkoli věděl, že tomu tak není, anebo zda se při podání žádosti vydával za jiný daňový subjekt. Rovněž byla zmíněna drobná formulační připomínka. 13. Katedra trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze podpořila přijetí stanoviska v navrženém znění. 14. Katedra finančního práva a finanční vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konstatovala, že kompenzační bonus by neměl být považován za daň (ani v širokém slova smyslu). Je nutné jej vnímat jako ad hoc formu pomoci ze strany státu ve prospěch dotčených subjektů. Při rozhodování o vnější formě kompenzačního bonusu hrály klíčovou roli aspekty účelnosti, efektivnosti, proveditelnosti a kontroly. Právě tyto aspekty byly nakonec rozhodující pro procesní podřazení kompenzačního bonusu pod činnost orgánů finanční správy (tedy pod daňovou agendu a daňový řád). Toto podřazení však mělo toliko praktické příčiny a bylo zvoleno i přesto, že odborníci na daňové právo konstantně namítali nesoulad znaků kompenzačního bonusu s daní (v širokém slova smyslu). Z pohledu teorie daňového práva se tedy katedra finančního práva a finanční vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze přiklonila k posuzování kompenzačního bonusu nikoli jako daně podle § 240 tr. zákoníku, resp. rovněž nikoli jako jiné podobné povinné platby ve smyslu téhož ustanovení. 15. Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně uvedla, že souhlasí s věcným řešením dané problematiky podle návrhu stanoviska. V něm je dostatečně zdůvodněna praktická potřeba jeho přijetí ke sjednocení aplikační praxe a způsob, který byl zvolen, tedy podřazení vylákaných kompenzačních bonusů pod pojem „daň“ ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku, je správný z teoretického hlediska a vhodný z praktického hlediska. Následně tato právnická fakulta navrhla doplnit stanovisko ke zdůraznění odlišností v případě vylákání kompenzačního bonusu a jiných forem ekonomické pomoci v souvislosti s výskytem koronaviru, a to stran programů COVID-nájemné, COVID-nepokryté náklady, COVID-kultura apod., a závěry dovozené v tomto smyslu vyjádřit širším způsobem v další právní větě, jež by byla zařazena jako bod II., nebo omezeněji rozšířením již navržené stávající právní věty se souladným odůvodněním. Dále zmíněná právnická fakulta uvedla, že návrh stanoviska odůvodňuje charakter kompenzačního bonusu jako daně mimo jiné tím, že je jako daň označen v příslušných zákonech, a to s odvoláním na potřebu jednotnosti právního řádu. Tento argument, jakkoliv je v dané věci přiléhavý, by mohl do budoucna vyvolat potíže v případě, že zákonodárce přijme nějakou obdobnou formu ekonomické pomoci, ale v příslušném zákoně ji označí jinak, či dokonce výslovně uvede, že nejde o daň. Za vhodnější by proto považovala odůvodnit uvedený závěr výhradně povahou, konstrukcí a charakterem kompenzačních bonusů, tedy funkčním kritériem, přičemž rozhodujícím argumentem, proč je třeba uzavřít, že kompenzační bonus je pro potřeby ustanovení § 240 tr. zákoníku daní, je to, že jde o snížení daňových příjmů státního rozpočtu stejně jako u vratek daní. Přesvědčivost závěru, že kompenzační bonus lze považovat za daň ve smyslu § 240 tr. zákoníku, podporuje zdůraznění významu právě této skutečnosti. Je-li totiž kompenzační bonus snížením příjmové, nikoliv výdajové stránky státního rozpočtu (resp. je-li snížením daňových příjmů), je dán jeho charakter vratky nejen formálně (v tom smyslu, že jej takto označují příslušné zákony), ale i materiálně (tj. splňuje stejné pojmové znaky, jako jiné vratky). Současně bylo zmíněno, že „daň“ je tzv. normativním znakem skutkové podstaty, který sice zohledňuje obsah tohoto pojmu v jiných právních předpisech, ovšem připouští i autonomní trestněprávní výklad tam, kde je to nutné s ohledem na účel trestněprávní ochrany. Jakkoliv to v nynější věci není potřebné, bylo by vhodné výslovné doplnění textu návrhu stanoviska o konstatování, že pojem „daň“ v § 240 tr. zákoníku je normativním znakem skutkové podstaty, a tedy jeho výklad se může odchylovat od výkladu v jiných právních předpisech, nicméně že povaha apodstata kompenzačních bonusů odpovídá dani, takže v jejich případě není důvod vykládat je jinak, než jak je označují příslušné právní předpisy. Závěrem Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně navrhla drobnou formulační úpravu textu. 16. Ministerstvo financí uvedlo, že z jeho pozice lze souhlasit s celkovým závěrem vyjádřeným v návrhu stanoviska, a proto k němu nevznáší žádné připomínky s výjimkou dílčí nesrovnalosti týkající se vyloučení možnosti uložení penále, neboť jedinou sankcí za neoprávněně vyplacený, resp. správcem daně doměřený, kompenzační bonus je úrok z prodlení podle § 252 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a to za dobu, kdy daná osoba disponovala neoprávněně vylákanými finančními prostředky. 17. Nejvyšší státní zástupce v průběhu projednávání návrhu stanoviska požádal, aby se pro případ, že by bylo dovozeno možné posouzení vylákání kompenzačního bonusu jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, Nejvyšší soud vyjádřil i k související otázce povinnosti mlčenlivosti ve smyslu § 52 a násl. daňového řádu, a to s ohledem na její omezené prolomení ve vztahu ke zmíněné právní kvalifikaci. Současně požádal, aby se Nejvyšší soud, shledal-li by, že za určitých okolností (při nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu) přichází v úvahu postoupení věci jinému orgánu z důvodu, že skutek může být posouzen jako přestupek, a to konkrétně podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o některých přestupcích, vyjádřil, zda je příslušným orgánem k jeho projednání finanční úřad nebo obecní úřad a jak se v takové situaci opět vypořádat s povinností mlčenlivosti. III. Základní východiska 18. Trestní kolegium Nejvyššího soudu posoudilo předložený návrh stanoviska a obsah připomínek k němu došlých a při zaujetí stanoviska vycházelo z následujících skutečností. 19. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. 20. Trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. 21. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. 22. Dále je namístě připomenout, že jednočinný souběh trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku s trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku je vyloučen, neboť trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku je ve vztahu speciality k trestnému činu podvodu jako trestnému činu obecnému. Ze stejného důvodu je vyloučen jednočinný souběh trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, tedy jako obecného, s trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku jako speciálním. 23. Pokud jde o dotaci, rozumí se jí peněžní prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel. Dotaci ze státního rozpočtu může poskytnout ústřední orgán státní správy, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky, Technologická agentura České republiky nebo organizačnísložka státu, kterou určí zvláštní zákon [viz § 3 písm. a) a § 14 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů]. Dotace lze rozlišit na účelové a neúčelové. Subvencí se obecně rozumí finanční podpora poskytovaná z veřejných prostředků, i ji lze poskytnout v účelové nebo neúčelové podobě. Pojmy „dotace“ a „subvence“ v našem právním řádu do značné míry splývají, a proto jejich rozlišení je třeba provádět na základě konkrétní právní úpravy, která se jich týká. Návratnou finanční výpomocí jsou prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté bezúročně (nestanoví-li zákon jinak) právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel, které je povinen jejich příjemce vrátit do státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2122). 24. Podle § 2 odst. 1 daňového řádu jsou předmětem správy daní daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, nebo snížením příjmu veřejného rozpočtu (dále jen „vratka“). Podle § 2 odst. 3 daňového řádu se pro účely tohoto zákona rozumí daní podle písm. a) peněžité plnění, označené zákonem jako daň, clo nebo poplatek, popřípadě podle písm. b) peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu. Podle § 2 odst. 4 daňového řádu daň ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu zahrnuje rovněž daňový odpočet, daňovou ztrátu nebo jiný způsob zdanění a příslušenství daně. 25. K výkladu ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku je namístě zmínit následující. Jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti, popřípadě mu není daň vyměřena vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla, lze za splnění dalších podmínek posoudit jako zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody (viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.). Vylákání výhody na některé povinné platbě lze tedy obecně definovat jako předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného správce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby (např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k níž je výhoda (poskytované plnění) poskytována (např. nadměrný odpočet). Za vylákání daňové výhody přitom nelze považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti, které je zkrácením daně, ale fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Pokud jde o daňové výhody, pachatelé podvodně uplatňují (tedy vylákávají) v praxi zejména nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu a nárok na vrácení spotřební daně, nicméně podobně tomu může být také u fingovaného vylákání jakéhokoli jiného přeplatku na dani, poplatku nebo jiné povinné platbě (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2425 až 2430). 26. Pachatelem i spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku může být nejen subjekt daně (poplatku nebo jiné povinné platby), tj. plátce či poplatník příslušné platby, ale kdokoli, tedy osoba fyzická nebo právnická, která jen předstírá, že je subjektem příslušné povinné platby (např. plátcem spotřební daně), ačkoli vzhledem k jen fiktivní podnikatelské činnosti ve skutečnosti vůbec není daňovým subjektem (plátcem nebo poplatníkem), a tím finguje i povinnost státu k vrácení platby (např. spotřební daně), tedy daňové výhody (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2431, a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 648/2020). 27. Pokud jde o první z výše zmíněných zákonů, které se týkaly kompenzačního bonusu, tedy zákon č. 159/2020 Sb., jeho ustanovení § 1 upravuje daňový bonus na kompenzaci některýchhospodářských následků souvisejících s ohrožením zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru nebo s krizovými opatřeními přijatými z důvodu tohoto ohrožení. Ustanovení § 2, § 2a a § 2aa tohoto zákona upravují subjekt kompenzačního bonusu, § 3 předmět kompenzačního bonusu, § 4 a § 5 jeho výši a bonusové období. Ustanovení § 6 zákona č. 159/2020 Sb. potom určuje, že kompenzační bonus se spravuje jako daň podle daňového řádu (odst. 1) a že je vratkou daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti (odst. 2); správcem kompenzačního bonusu je finanční úřad (odst. 3). Podle § 8 odst. 1 zákona č. 159/2020 Sb. se kompenzační bonus stanoví za bonusové období. Zjistí-li správce bonusu na základě postupu k odstranění pochybností nebo na základě daňové kontroly, že nebyly splněny podmínky pro vznik nároku na kompenzační bonus a kompenzační bonus nebyl vyměřen ve správné výši, doměří daň ve výši rozdílu vyměřeného kompenzačního bonusu a částky nově zjištěné (§ 8 odst. 3 zákona č. 159/2020 Sb.). Podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 159/2020 Sb. vyměřený kompenzační bonus jeho správce předepíše do evidence daní. Kompenzační bonus se eviduje na samostatném osobním daňovém účtu daňového subjektu. Přeplatek vzniklý předepsáním vyměřeného kompenzačního bonusu je vratitelným přeplatkem a správce bonusu jej vrátí daňovému subjektu bez zbytečného odkladu ode dne vyměření kompenzačního bonusu. 28. Pro stručnost lze dále uvést, že zákon č. 461/2020 Sb., zákon č. 95/2021 Sb. a zákon č. 519/2021 Sb. vykazují shodnou konstrukci a obsahují v podstatě stejná ustanovení, jaká byla výše zmíněna u zákona č. 159/2020 Sb., přičemž jejich zásadní rozdíl spočívá v bonusovém období, tedy ve vymezení časového úseku, za který se poskytoval kompenzační bonus, upravený daným předpisem. 29. Z důvodových zpráv k těmto zákonům lze uvést, že cílem navrhovaných opatření bylo prostřednictvím tzv. kompenzačního bonusu zmírnit dopady událostí souvisejících se vznikem a rozšířením onemocnění způsobeného koronavirem na (zejména) osoby samostatně výdělečně činné, jejichž činnost byla v důsledku těchto událostí úplně či částečně utlumena, a tedy došlo k podstatnému nebo výraznému negativnímu zásahu do jejich podnikání. Kompenzační bonus se spravuje jako daňový odpočet podle daňového řádu, tedy v procesním režimu správy daní. Vstupním požadavkem byla především rychlost a snadná realizovatelnost, a to za využití jednak prvku čestného prohlášení a dále konceptu tzv. samovyměření. Tento koncept na jedné straně velmi zjednodušuje a zrychluje samotné vyměření, na druhé straně však garantuje, že pokud bude při následném kontrolním postupu zjištěno, že kompenzační bonus byl vyměřen v nesprávné výši, bude následkem nejen doměření daně, ale také vznik sankce podle daňového řádu. Důvodové zprávy k citovaným zákonům rovněž konstatovaly, že po předepsání kompenzačního bonusu vznikne na osobním daňovém účtu přeplatek, který není podroben tzv. testu vratitelnosti, tj. nebude použit na úhradu případných nedoplatků daňového subjektu ani u správce kompenzačního bonusu, ani u jiného správce daně. Naopak na základě speciální normy, která jej ex lege prohlašuje za vratitelný, je bez žádosti vrácen daňovému subjektu bez zbytečného odkladu ode dne vyměření kompenzačního bonusu. IV. Závěry trestního kolegia Nejvyššího soudu vyvozené z výše uvedených poznatků 30. Trestní kolegium Nejvyššího soudu především konstatuje, že z rozhodnutí soudů, předložených v příloze podnětu nejvyššího státního zástupce k zaujetí tohoto stanoviska, je zřejmé, že soudní praxe týkající se posuzování vylákání kompenzačního bonusu není jednotná, a to ve smyslu zjištění popsaného nejvyšším státním zástupcem v jeho podnětu, který byl již výše reprodukován a lze na něj na tomto místě pro stručnost odkázat. Bylo tedy namístě, aby v zájmu jednotného rozhodování soudů bylo zaujato stanovisko k rozhodovací činnosti soudů v takových, tj. skutkově obdobných věcech. K závěru, jaká právní kvalifikace je odpovídající zákonné úpravě, bylo konkrétně třeba, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu vyhodnotilo, zda je vylákání kompenzačního bonusu některým ze speciálních trestných činů (podle § 212 tr. zákoníku nebo § 240 tr. zákoníku), a pokud nikoli, zda je obecným trestným činem podvodu (§ 209 tr. zákoníku), či případně trestným činem jiným nebožádným. 31. S ohledem na výše citované právní normy, závěry soudní praxe a související odbornou literaturu trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo právní názor, že takové jednání (tj. vylákání kompenzačního bonusu) může být za splnění dalších podmínek trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. 32. Trestní kolegium Nejvyššího soudu zastává v první řadě právní názor, že kompenzační bonus je třeba považovat za daň. Platí to jednak ve formálním smyslu, neboť se podle norem, které tento institut (shodně) upravují (tedy podle výše uvedených zákonů o kompenzačních bonusech), spravuje podle daňového řádu a je označen jako vratka daně (viz zmíněné ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 159/2020 Sb. a obdobně v dalších zákonech). Rozumí se proto daní ve smyslu § 2 odst. 1 daňového řádu, jenž shodně (a obecně) shledává předmětem správy daní i vratky jako snížení veřejného rozpočtu, přičemž následně v § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu výslovně prohlašuje za daň i peněžité plnění, stran kterého zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu, což výslovně činí právě i zákony o kompenzačních bonusech. Není přitom žádného důvodu vykládat pojem „daň“ pro účely § 240 odst. 1 tr. zákoníku v daném případě odlišně, než je tomu v těchto zákonech, byť jinak není vyloučeno interpretovat pojmy, které tvoří podle trestního zákoníku znaky skutkových podstat trestných činů, v rámci trestního práva autonomně (viz např. i výkladová ustanovení podle § 110 a násl. tr. zákoníku). Zde však, jak již bylo řečeno, nevzniká taková potřeba, resp. ta není nijak odůvodněna. 33. Dále nelze přehlédnout, že systematika zákonů o kompenzačních bonusech odpovídá systematice daňových zákonů (např. pokud jde o subjekt, předmět a výši kompenzačního bonusu, bonusové období), správa kompenzačních bonusů byla svěřena finančním úřadům, přičemž při stanovení a vyplácení kompenzačního bonusu se vyměřený kompenzační bonus předepisuje do evidence daní, v důsledku čehož vznikne přeplatek na daňovém účtu příslušného daňového subjektu jako příjemce kompenzačního bonusu. Jeho vyměření v nesprávné výši má za následek doměření daně. Uvedené tudíž rovněž odůvodňuje potřebu přistupovat ke kompenzačnímu bonusu jako k dani, neboť se s ním takto nakládá. 34. Trestní kolegium Nejvyššího soudu k tomu doplňuje, že kompenzační bonus byl právně upraven v zájmu rychlé a účinné reakce na dopady událostí souvisejících se vznikem a rozšířením onemocnění způsobeného koronavirem, jelikož zejména některé osoby samostatně výdělečně činné z důvodu nuceného utlumení jejich činnosti v podstatě ze dne na den zůstaly bez příjmů. V návaznosti na to vznikl kompenzační bonus jako institut nový a do jisté míry specifický, resp. nikoli zcela standardní, jenž – jako daň – dříve nebyl součástí soustavy daní. S naznačeným účelem kompenzačního bonusu (náhrada výpadku příjmů) pak přímo souvisí, že jeho podstatou je vždy snížení příjmu veřejného rozpočtu, zatímco daně (z jinak existující soustavy daní) jsou pravidelně jeho příjmem a pouze v konkrétních případech (zejména jde-li o nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, osvobození od daně či nárok na její vrácení v případě spotřební daně) dochází k vratce daně. Proto sice může být z teoretického pohledu charakter kompenzačního bonusu (právě s ohledem na jeho specifičnost) jako daně zpochybňován (viz vyjádření katedry finančního práva a finanční vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a dále viz např. BOHÁČ, R. Kompenzační bonus – příjem, nebo výdej veřejných rozpočtů? AUC Iuridica č. 3/2020, s. 15, dostupné v právním informačním systému ASPI). Nicméně z komplexního hlediska, s ohledem na zákonnou konstrukci kompenzačního bonusu, resp. systematiku a jeho navázání na další stávající instituty (byl označen za vratku daně) i na související procesní postupy (spravuje se jako daň podle daňového řádu) je namístě považovat kompenzační bonus za daň (byť v širším smyslu) pro potřeby ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc je nutné zmínit i to, že připomínka katedry finančního práva a finanční vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze byla ve své podstatě jen konstatováním, že by kompenzační bonus neměl být považován za daň, ovšem bez podpůrné argumentace, jež by se vyjadřovala k výše citovanýmustanovením. Pokud jde potom o zmíněný odborný příspěvek dostupný v ASPI, na který se odkazuje výše, byla v něm jako klíčová (pro závěr, že kompenzační bonus není daní) shledána skutečnost, že tento bonus není příjmem veřejného rozpočtu, ale snížením příjmu veřejného rozpočtu. Povaha kompenzačního bonusu jako vratky příjmu státního rozpočtu je údajně specifická, neboť jiné vratky (např. nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty nebo daňový bonus u daně z příjmů fyzických osob) jsou typické tím, že k nim dochází u konkrétních daní, které jsou ve většině případů příjmem veřejných rozpočtů, pouze za splnění určitých podmínek (u daně z přidané hodnoty převýšení daně na výstupu daní na vstupu, u daně z příjmů fyzických osob převýšení daňového zvýhodnění na vyživované dítě daně po uplatnění slev na dani), nikoli obecně. Kompenzační bonus je ovšem, jak bylo ve zmíněném příspěvku konstatováno, vratkou vždy, v tom je zcela jedinečný. Trestní kolegium Nejvyššího soudu respektuje tento teoretický náhled, ale s přihlédnutím k výše uvedenému znění rozhodných právních předpisů (zejména § 2 odst. 1 daňového řádu, podle kterého jsou předmětem správy daní jak ty daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, tak ty daně, které jsou snížením příjmu veřejného rozpočtu, tedy tzv. vratky), dovozuje potřebu podřadit institut kompenzačních bonusů pod pojem daň. 35. Navíc vedle uvedeného, do jisté míry dílčího závěru (podle něhož je kompenzační bonus daní), trestní kolegium Nejvyššího soudu s ohledem na výše citované znění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a její výklad poukazuje na funkční kritérium, tedy na způsob stanovení a vyplácení kompenzačního bonusu. Jak již bylo zdůrazněno, vyměřený daňový bonus předepíše jeho správce (finanční úřad) do evidence daní, přičemž důsledkem takového postupu je vznik přeplatku na osobním daňovém účtu daně z příjmů, který je vrácen (bez zbytečného odkladu, resp. bez testu vratitelnosti) jako vratka daně daňovému subjektu. Z uvedeného vyplývá, že je-li kompenzační bonus vyplacen za řádných okolností, tedy za splnění zákonem stanovených podmínek, i stav daňového účtu odpovídá řádnému běhu věcí. Je-li však kompenzační bonus vyplacen na podkladě podvodného jednání pachatele, který cíleně nepravdivě tvrdí existenci podmínek pro jeho stanovení a placení, dochází, v důsledku nesprávně určeného přeplatku, ke snížení daňových příjmů veřejného rozpočtu (jak je tomu právě u daňových vratek, resp. je to jejich podstatou). K tomuto snížení dochází formou uplatnění daňové výhody, tedy předstíráním nepravdivé okolnosti, zakládající jinak povinnost státu (finančního úřadu) poskytnout pachateli plnění z daňových výnosů. Z uvedeného vyplývá, že zjevným a pravidelným následkem takového jednání, tedy v podobě podvodného požadování kompenzačního bonusu, je neoprávněné uplatnění (vylákání) daňové výhody jako alternativa spáchání zmíněného deliktu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. 36. Trestní kolegium Nejvyššího soudu dále doplňuje, že na popsaný závěr stran jednání pachatele formou vylákání výhody na příslušné platbě nemá vliv, jestli pachatel byl určitým daňovým subjektem a jen podvodně tvrdil, že mu vznikl nárok na vyplacení kompenzačních bonusů, ačkoli věděl, že tomu tak není, nebo zda se při podání žádosti vydával za jiný daňový subjekt. Uvedený rozdíl v postavení pachatele nemá žádný dopad na podstatu realizovaného jednání a jeho zamýšleného následku v podobě vylákání výhody na dani, resp. tímto rozdílem není skutečnost, zda je daňová vratka provedena z daňového účtu pachatele nebo z daňového účtu jiného subjektu, za který se pachatel vydává. Tento závěr je v souladu s výše citovaným názorem teorie i soudní praxe, podle kterého pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, tedy subjekt obecný, takže zde není důvod na něm cokoli měnit ani pro případy posuzované tímto stanoviskem. Proto je názor vyjádřený v právní větě tohoto stanoviska všeobecný, platný pro vymezenou množinu případů (definovanou vylákáním kompenzačního bonusu) a trestní kolegium Nejvyššího soudu neshledalo potřebným výslovně uvádět v právní větě, že je tomu tak i v případě podmnožin, např. s ohledem na to, jaké je postavení pachatele, směřujícího své jednání k vylákání kompenzačního bonusu v daňovém vztahu (resp. má-li v něm vůbec formálně nějaké postavení).37. V návaznosti na popsanou (jako správnou) právní kvalifikaci jednání daného charakteru trestní kolegium Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je vylákání výhody na povinné platbě (nebo její zkrácení) ve větším rozsahu, tj. za podpůrného využití pravidla podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve výši nejméně 100 000 Kč. V případě zjištění, že pachatel sice vylákal (popřípadě chtěl vylákat) prostřednictvím kompenzačního bonusu výhodu na dani, avšak v nižším rozsahu, se trestní represe neuplatní. V takové situaci je namístě považovat za adekvátní zejména sankční oprávnění podle daňového řádu, neboť pokud je při kontrolním postupu daňových orgánů zjištěno, že kompenzační bonus byl vyměřen v nesprávné výši nebo zcela neoprávněně, je následkem nejen doměření daně, ale také vznik sankce v podobě úroku z prodlení podle daňového řádu. V úvahu pak rovněž může připadat naplnění znaků přestupku podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o některých přestupcích fyzickou osobou, popřípadě podle § 2 odst. 3 písm. b) téhož zákona právnickou osobou nebo podnikající fyzickou osobou, což může odůvodnit rozhodnutí o postoupení věci podle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2 nebo § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to podle fáze daného trestního řízení. Příslušným správním orgánem k projednání takového (možného) přestupku je podle § 60 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, obecní úřad obce s rozšířenou působností. 38. Stran souvisejících procesních postupů k tomu trestní kolegium Nejvyššího soudu doplňuje, že podle § 52 odst. 1 daňového řádu jsou úřední osoby a osoby zúčastněné na správě daní vázány povinností mlčenlivosti o tom, co se při správě daní dozvěděly o poměrech jiných osob. O porušení povinnosti mlčenlivosti nicméně podle § 53 odst. 2 písm. a) daňového řádu nejde, poskytne-li správce daně informace získané při správě daní pro účely trestního řízení, pokud je požaduje státní zástupce a po podání obžaloby soud v souvislosti s objasněním okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán některý z trestných činů daňových a poplatkových, který se týká porušení povinnosti při správě daní. Správce daně má současně i oznamovací povinnost podle zákona, pokud při své činnosti zjistí skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán (mimo jiné) takový trestný čin. Jestliže by státní zástupce nebo soud činný ve věci dovodil, že je třeba postupovat podle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2 nebo § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz výše bod 37. odůvodnění tohoto stanoviska), je namístě zmínit, že podle § 53 odst. 1 písm. d) daňového řádu o porušení povinnosti mlčenlivosti rovněž nejde, poskytne-li správce daně informace získané při správě daní. 39. Pro úplnost k dalším právním kvalifikacím zvažovaným v soudní praxi trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stručnosti dodává, že kompenzační bonus není dotací zejména z důvodu, že tu může poskytnout ústřední orgán státní správy, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky, Technologická agentura České republiky nebo organizační složka státu, kterou určí zvláštní zákon, přičemž finanční úřady k tomu nebyly určeny. Rovněž nelze mít za to, že by kompenzační bonus byl subvencí, a jistě není ani návratnou finanční výpomocí (viz i již výše citovanou literaturu, zejména BOHÁČ, R. Kompenzační bonus – příjem, nebo výdej veřejných rozpočtů? AUC Iuridica č. 3/2020, s. 15, dostupné v právním informačním systému ASPI). Posuzované jednání proto nemůže být trestným činem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku; v rámci dalších reakcí na výskyt koronaviru však lze připomenout např. program COVID- Nájemné, realizovaný Ministerstvem průmyslu a obchodu, nebo program Antivirus z gesce Ministerstva práce a sociálních věcí, které mohou vykazovat spíše dotační charakter. 40. V návaznosti na zjištěnou nutnost právní kvalifikace jako speciálního trestného činu podle § 240 tr. zákoníku pak není namístě ani postih daného jednání jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Při úvahách o trestném činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je však možné připomenout programy či finanční instrumenty COVID úvěr. 41. Ke zmíněným dalším programům ekonomické pomoci upraveným v souvislosti s výskytem koronaviru je vhodné zdůraznit, že z nich vyplývající případné platby, náhrady apod. byly prováděnyna podkladě různých právních úprav a právních titulů, a tudíž právní kvalifikaci možných protiprávních jednání, která směřovala k vylákání vyplacení takových plnění, je nutné posuzovat individuálně, což – v jednotlivých případech – přesahuje rámec problematiky řešené tímto stanoviskem. 42. Trestní kolegium Nejvyššího soudu tedy uzavírá, že vylákání kompenzačního bonusu, vypláceného na základě jednotlivých (výše uvedených) zákonů o kompenzačních bonusech přijatých v letech 2020 a 2021 v souvislosti s výskytem koronaviru, je za splnění dalších podmínek (míněno dalších obecně platných podmínek nutných pro závěr o spáchání trestného činu) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.

decision_133.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sen. zn. 29 ICdo 28/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.28.2013.1 Číslo: 94/2016 Právní věta: Tam, kde určitá osoba zajišťuje smluvně pohledávku vůči úpadci zástavou a ručením jen do určité částky, s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého z titulu jednoho zajištění se snižuje závazek z titulu druhého zajištění, je plněním poskytnutým (v rozsahu oné maximální částky) do konkursu vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání z titulu zástavního práva zbavena povinnosti doplatit na úhradu zajištěné pohledávky z titulu ručení částku, které se v důsledku omezení založeného ustanovením § 28 odst. 2 a 4 uvedeného zákona nedostalo na úhradu zajištěné pohledávky zajištěnému věřiteli ze složené částky. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.09.2015 Spisová značka: 29 ICdo 28/2013 Číslo rozhodnutí: 94 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Konkurs, Ručení, Zástavní právo Předpisy: § 27 odst. 5 ZKV ve znění do 31.12.2007 § 28 ZKV ve znění do 31.12.2007 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 129 ICm 3085/2011, 129 ICm 3084/2011, 102 VSPH 360/2012 (KSPL 29 INS 7941/2011), o nákladech řízení, zároveň rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 129 ICm 3085/2011, 129 ICm 3085/2011, 129 ICm 3084/2011, 102 VSPH 360/2012 (KSPL 29 INS 7941/2011), ve výroku o věci samé změnil tak, že se potvrzuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 29 ICm 3085/2011, 29 ICm 3084/2011, i v té části výroku o věci samé, kterou bylo rozhodnuto, že pohledávka přihlášená žalovaným 29. července 2011 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka SCHWACH, spol. s r.o., u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 7941/2011, není po právu ani co do jistiny ve výši 4.537.530,60 Kč a příslušenství ve výši 2 467 795 Kč. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 6. 8. 2012, č. j. 129 ICm 3085/2011, 129 ICm 3084/2011-96, rozhodl K r a j s ký s o u d v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobců a) W., s. r. o., a b) JUDr. P. Š., směřující proti žalovanému P. I. H., Ltd., tak, že určil, že pohledávka přihlášená žalovaným dne 29. 7. 2011 do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka S., spol. s r. o., není po právu (bod I. výroku). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 62 100 Kč (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je důvodná, jelikož ručitelský závazek (insolvenčního) dlužníka vůči žalovanému, limitovaný částkou 15 miliónů Kč, zanikl tím, že na ručením zajištěnou pohledávku již bylo plněno částkou 15 miliónů Kč. V roce 2005 totiž (insolvenční) dlužník coby zástavní dlužník složil (k výzvě správce konkursní podstaty) do konkursní podstaty společnosti A., a. s., (dále jen „společnost A“) částku 15 miliónů Kč. To je podle insolvenčního soudu plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které platí, že dojde-li k plnění do konkursní podstaty na základě výzvy podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), pak tím zaniká nejen zástavní právo, ale i zajišťovaná pohledávka ve výši, v jaké bylo plnění poskytnuto. Řečené podle insolvenčního soudu platí, i když zástavní věřitel banka G obdržel na úhradu pohledávky méně (10 492 469,40 Kč jako 70 % výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěnou pohledávku). Tato úhrada vedla mimo jiné i k tomu, že zástavní věřitel vzal zpět návrh na soudní prodej zástavy a výslovně prohlásil, že došlo k úplnému zaplacení pohledávky ve výši 15 miliónů Kč. Soud tak dovodil, že ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), došlo k zániku zajištěné pohledávky. Jelikož pohledávka zanikla, není (insolvenční) dlužník nadále povinen ničeho plnit. K uspokojení ze zástavy z důvodu její realizace nedošlo, a nebyl tedy uplatněn režim ustanovení § 27 odst. 5 věty druhé ZKV. Žalovaný tedy přihlásil do insolvenčního řízení neexistující pohledávku. 3. K odvolání žalovaného V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2013, č. j. 129 ICm 3085/2011, 129 ICm 3084/2011, 102 VSPH 360/2012-152 (KSPL 29 INS 7941/2011), změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že se určuje, že žalovaný má vůči dlužníku pohledávku z titulu ručení za závazky společnosti A ve výši 4 537 530,60 Kč s příslušenstvím ve výši 2 467 795 Kč, a ve zbývající části bodu I. výroku jej potvrdil (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud vyšel po doplnění a zopakování dokazování z toho, že: [1] Banka K jako věřitel uzavřela se společností A jako osobním dlužníkem dne 19. 1. 1999 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla banka společnosti A úvěr ve výši 450 miliónů Kč. [2] Část pohledávky z úvěru ve výši 15 miliónů Kč byla zajištěna [na základě dohody o postupu při realizaci zajištění ze dne 7. 12. 2000 (dále jen „dohoda ze 7. 12. 2000)], zástavním právem k označeným nemovitostem (insolvenčního) dlužníka (coby zástavního dlužníka) a ručitelským prohlášením dlužníka vystaveným dne 7. 12. 2000 a omezeným částkou 15 miliónů Kč. [3] K zajištění oné části pohledávky z úvěru vystavila společnost A blankosměnku avalovanou společností D., J. K., žalobcem b) a J. P. [4] Po prohlášení konkursu na majetek společnosti A uhradil zástavní dlužník k výzvě správce konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 ZKV do konkursní podstaty částku 15 miliónů Kč, ze které bylo věřiteli vyplaceno (postupem podle § 28 odst. 2 a 4 ZKV) pouze 70 % složené částky (10 492 469,40 Kč). [5] Banka K postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru bance G a ta ji následně postoupila žalovanému, který se žalobou doručenou soudu (Okresnímu soudu Plzeň – město) dne 26. 7. 2005, vedenou pod sp. zn. 25 C 178/2005, domáhal vůči (insolvenčnímu) dlužníku zaplacenípohledávky ve výši 15 miliónů Kč. [6] Po zjištění úpadku dlužníka přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka dne 29. 7. 2011 pohledávku ve výši 4 537 530,60 Kč, s příslušenstvím ve výši 2 467 795 Kč. Jako důvod vzniku pohledávky uvedl žalovaný v přihlášce pohledávky ručení dlužníka podle ručitelského prohlášení ze dne 7. 12. 2000 a dohody ze dne 7. 12. 2000 [7] Předmětem zajištění jsou „závazky“ společnosti A ze smlouvy o úvěru, ručitelský závazek byl omezen do výše 15 miliónů Kč a o postupu při realizaci zajištění byla sjednána dohoda ze dne 7. 12. 2000. [8] Podáním došlým (insolvenčnímu) soudu dne 14. 9. 2011 doplnil žalovaný přihlášku pohledávky (při zachování důvodu vzniku pohledávky) tak, že jistina pohledávky činí 15 miliónů Kč a její příslušenství 8 230 325 Kč. [9] Při přezkumném jednání, jež se konalo 10. 10. 2011, vzal žalovaný přihlášku pohledávky zčásti zpět s tím, že jistina pohledávky činí 8 800 000 Kč a její příslušenství 4 834 756,16 Kč (celkem 13 634 756,16 Kč). [10] Žalobci popřeli pohledávku žalovaného co do „důvodu a výše“ a podanými žalobami se domáhali určení, že přihlášená pohledávka není po právu. Důvod popření spatřovali v tom, že v červnu 2005 složil dlužník plnou cenu zajišťované pohledávky (15 miliónů Kč) do konkursní podstaty společnosti A podle § 27 odst. 5 ZKV, čímž pohledávka žalobce (správně žalovaného) z titulu ručení zanikla. 5. Na tomto základě dospěl odvolací soud k následujícím závěrům: [1] Dohoda ze dne 7. 12. 2000 je platná. Jejím účelem bylo zajistit závazek (správně pohledávku) ze smlouvy o úvěru do výše 15 miliónů Kč několika zajišťovacími instituty, přičemž využití všech způsobů zajištění je limitováno částkou 15 miliónů Kč. Ze všech zajištění bylo proto možné požadovat plnění toliko do výše 15 miliónů Kč. [2] Přestože na uspokojení zajištěné pohledávky uhradil zástavní dlužník do konkursní podstaty (společnosti A) 15 miliónů Kč, (zajištěnému) věřiteli bylo vyplaceno (vzhledem k ustanovení § 28 odst. 4 ZKV) jen 10 492 469,40 Kč. [3] Při posouzení, zda za situace, kdy zástavní dlužník složil do konkursní podstaty celou zajištěnou pohledávku, ale (zajištěnému) věřiteli bylo v důsledku ustanovení § 28 odst. 2 a 4 ZKV vyplaceno pouze 70 % ze složené částky, je žalovaný oprávněn požadovat úhradu zbylé částky z titulu ručení, vyšel odvolací soud z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2036/2009, uveřejněného pod č. 25/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) (dále jen „R 25/2012“). Podle tohoto rozsudku tam, kde určitá osoba zajišťuje pohledávku vůči úpadci svým majetkem několika různými způsoby, a nikoliv jen omezeně (zástavou), nýbrž celým svým majetkem (ručením), není plněním poskytnutým do konkursu vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání z titulu zástavního práva (v případě, že šlo o plnění poskytnuté ve výši zástavou zajištěné pohledávky) zbavena povinnosti doplatit na úhradu zajištěné pohledávky z titulu ručení částku, které se v důsledku omezení založeného ustanovením § 28 odst. 2 a 4 uvedeného zákona nedostalo na úhradu zajištěné pohledávky zajištěnému věřiteli ze složené částky. [4] Dlužník zajišťoval splnění pohledávky svědčící původně bance K, jednak zástavním právemzřízeným na nemovitostech, jednak ručením podle ručitelského prohlášení ze dne 7. 12. 2000. [5] Na pohledávku žalovaného ve výši 15 miliónů Kč byla v průběhu konkursu vedeného na majetek osobního dlužníka vyplacena pouze částka 10 492 469,40 Kč, poskytnutá z titulu zřízeného zástavního práva. Proto nemohl být dlužník (jenž byl jak zástavním dlužníkem, tak ručitelem) zbaven povinnosti doplatit na úhradu zajištěné pohledávky z titulu ručení částku, které se v důsledku omezení založeného ustanovením § 28 odst. 2 a 4 ZKV nedostalo žalovanému ze složené částky. [6] Jelikož žalovanému nebyla v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka vyplacena částka 4 537 530,60 Kč, zůstalo mu i nadále právo, aby její úhradu požadoval po dlužníku z titulu jeho ručitelského závazku. Dlužník byl s úhradou této částky v prodlení od 16. 7. 2005, takže žalovanému vzniklo rovněž právo na zákonné úroky z prodlení ve výši 2 467 795 Kč. [7] Námitku promlčení vznesenou žalobci neměl odvolací soud za důvodnou, s tím, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla splatná nejpozději dne 10. 12. 2007 (splatnou se ovšem stala v průběhu roku 2004), žalobce ji uplatnil žalobou podanou u soudu 26. 7. 2005 a po zjištění úpadku dlužníka ji přihlásil do insolvenčního řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali (v rozsahu týkajícím se měnícího výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení) oba žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „popřípadě má být posouzena jinak“, namítajíce, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a požadujíce, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části tak, že rozsudek insolvenčního soudu se i potud potvrzuje a žalobcům se přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, případně aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v dotčené části zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu snášejí dovolatelé výhrady: I. K důvodu vzniku pohledávky. 8. Potud dovolatelé obsáhle vytýkají odvolacímu soudu, že přiznal žalovanému pohledávku z titulu nedoplatku vzniklého neopodstatněnou aplikací § 28 odst. 4 ZKV, kterou však žalovaný nepřihlásil do insolvenčního řízení. II. K ustanovením § 178 a § 179 insolvenčního zákona. 9. Odvolací soud nerespektoval úpravu, která má čelit přihlašování pohledávek ve výši přesahující jejich skutečnou velikost, pohledávek deklarovaných nepravdivě jako zajištěné, případně pohledávek s tvrzeným lepším pořadím, než jaké mají (§ 176, § 178, § 179 insolvenčního zákona). Pominul totiž, že žalovaný přihlásil podáním ze 14. září 2011 neexistující pohledávku ve výši 15 miliónů Kč, opírající se o zajištění samostatným ručitelským závazkem, a uzavřel, že existuje pohledávka v rozsahu neuspokojené části poskytnutého plnění (30 %). Za této situace dovolatelé poukazují na to, že nebyla-li přihlášena zajištěná pohledávka, měl soud v souladu s ustanovením § 179 insolvenčního zákona aplikovat sankci spočívající v tom, že se nepřihlédne ani k jiné (byť zajištěné) pohledávce, tedy v konkrétním případě k pohledávce identifikované společným závazkem se stanoveným pořadímzajištění. III. K hodnocení důkazů. 10. Odvolací soud sice uvádí, že doplnil a zopakoval dokazování, nesdělil však, na základě čeho dospěl k jinému skutkovému zjištění než insolvenční soud. Při hodnocení důkazů pak nepostupoval podle § 132 o. s. ř., když nepřihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (zejména čeho se žalovaný domáhal a jaké projevy vůle v tomto ohledu učinil). K těmto výtkám na adresu odvolacího soudu dovolatelé odkazují na „sp. zn. 30 Cdo 1802/2010“ (míněn je zřejmě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010), s tím, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůrazňující nezbytnou návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. IV. K (ne)existenci přisouzené pohledávky. [1] Potud dovolatelé především namítají, že poté, co zástavní dlužník (a současný ručitel) přivodil úplným zaplacením zánik samotné pohledávky dle § 170 odst. 1 písm. a) nebo písm. e) obč. zák., potažmo zástavního práva, tím, že v intencích § 27 odst. 5 ZKV uhradil do konkursní podstaty osobního dlužníka zajištěnou pohledávku nebo složil cenu zástavy, již zástavní věřitel nemůže žádat úhradu téže pohledávky (její části) v insolvenčním řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka (ručitele). Zanikla-li peněžitá pohledávka úplným zaplacením na účet správce konkursní podstaty (tedy splněním dle § 559 odst. 1 obč. zák.), nemůže dále přetrvávat v podobě neuspokojené části (v režimu § 28 odst. 4 ZKV) a k její úhradě již nelze uplatnit žádný zajišťovací institut. [2] Dovolatelé v této souvislosti míní, že odvolací soud na věc nesprávně aplikoval závěry obsažené v R 25/2012, jež vychází z jiných skutkových závěrů. K tomu dále uvádějí, že skutková odlišnost posuzované věci od R 25/2012 spočívá v tom, že: – zástava nebyla sepsána do konkursní podstaty úpadce (společnosti A), – zástavní dlužník neplnil do konkursní podstaty osobního dlužníka zástavou, nýbrž vyplacením zajištěné pohledávky, – zaplacená částka (15 miliónů Kč) nepředstavuje výtěžek zpeněžení zástavy, i když s ní správce konkursní podstaty nakládá dle § 28 odst. 2 ZKV, – zajišťovací instituty (zástavní právo, ručení) zde nepůsobí samostatně, ale tvoří ucelený soubor prostředků mající stanovené pořadí (na základě dohody ze 7. 12. 2000), – hodnota pohledávky zajištěná z titulu zástavního práva není jiná než z titulu ručení (15 miliónů Kč), – pohledávka i zástavní právo zanikly dle § 559 odst. 1 a § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák., – žalovaný přihlásil pohledávku vůči zástavnímu dlužníku poté, co byl zrušen konkurs [dle § 44 odst. 1 písm. d) ZKV] na majetek osobního dlužníka. [3] Důvod k vyloučení aplikace závěrů R 25/2012 spatřují dovolatelé i v tom, že vzhledem k článku 5 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení [česká verze nařízení byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, s. 191-208, dne 20. 8. 2004)] vylučuje (podle jejich názoru) aplikaci § 28 odst. 4 ZKV.V. K neopodstatněnosti úroků z prodlení. 11. Potud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že není jasné, jak dospěl k výši úroků z prodlení, a potud namítají, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Míní též, že odvolací soud rozhodl o příslušenství pohledávky v rozporu se závěry uvedenými ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005 (uveřejněném pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce a) (dále též jen „dovolatel a/“) své dovolání dále doplnil (podáním z 28. 6. 2013) o výhrady, podle nichž: [1] Odvolací soud nerespektoval posloupnost zajištění danou dohodou ze 7. 8. 2000 (jež dovoluje vymáhat plnění z titulu ručení až po realizaci zástavy a po plnění směnečných avalistů). [2] Závěry odvolacího soudu vedou k tomu, že dlužník (coby zajišťovatel pohledávky ve výši 15 miliónů Kč) zaplatí 130 % pohledávky. [3] Odvolací soud zatížil rozhodnutí početní chybou (při úhradě ve výši 10 492 469,40 Kč činí nesplacený zbytek jistiny do částky 15 miliónů Kč částku 4 507 530,60, nikoliv částku 4 537 530, 60 Kč /o 30 tisíc Kč vyšší/). [4] Částečným zpětvzetím přihlášky, motivovaným snahou vyhnout se případným sankcím dle § 178 insolvenčního zákona, žalovaný záměrně obchází zákon. [5] Žalovaný změnil výši pohledávky po jejím „zjištění“ (poté, co původní výši pohledávky popřel insolvenční správce i dlužník). [6] Odvolací soud se nezabýval (ne)platností smlouvy o postoupení pohledávky ze 17. 7. 2007. [7] Odvolací soud nezkoumal platnost procesní plné moci vystavené žalovaným zástupci žalovaného, přičemž pohledávku přihlásil jménem žalovaného někdo, kdo k tomu nebyl řádně zmocněn. 12. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci. I. K výroku o nákladech řízení. 14. V dané věci může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (nejde o žádný z případů uvedených v § 238a o. s. ř.). To platí i pro dovolateli výslovně napadený akcesorický výrok o nákladech řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).15. Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 16. V rozsahu, v němž dovolání směřují proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, jsou neprojednatelná, jelikož potud dovolatelé žádné výhrady k věcné správnosti tohoto výroku neuplatňují (a žádné právní otázky v mezích § 237 o. s. ř. neotevírají). Nejvyšší soud tudíž v této části odmítl dovolání jako nepřípustná podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. II. K měnícímu výroku o věci samé. 17. Potud je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř., když v posouzení, zda se závěry obsažené v R 25/2012 beze zbytku uplatní tam, kde třetí osoba zajišťovala pohledávku za pozdějším úpadcem zástavou i osobním ručením maximálně do sjednané výše (zde 15 miliónů Kč), jde o věc dovolacím soudem nezodpovězenou. IV. Důvodnost dovolání K důvodnosti dovolání. 18. S přihlédnutím k tomu, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze s účinností od 1. 1. 2013 dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a nikoli již pro tzv. skutkový dovolací důvod uplatnitelný pro dovolací řízení omezeně před 1. 1. 2013 na základě tehdejšího znění § 241a odst. 3 o. s. ř.), shledává Nejvyšší soud pro výsledek dovolacího řízení v této věci právně bezcennými všechny skutkové námitky, jež dovolatelé v dovolání uplatňují především v argumentaci k důvodu vzniku pohledávky. 19. Při posuzování dovolacích důvodů podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013 platilo, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 20. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vycházel ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuloval sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabýval námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. 21. Shora formulované závěry platí pro posouzení důvodnosti dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 tím více, že skutkový dovolací důvod nemá dovolatel od uvedeného data vůbec k dispozici. Je tedy vyloučeno posuzovat správnost právního posouzení věci odvolacím soudem na základě skutkových závěrů, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a které pro potřebu svých odlišných právních závěrů v dovolání zformuloval dovolatel sám.22. Ostatně, vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že přiznal žalovanému pohledávku z titulu nedoplatku vzniklého neopodstatněnou aplikací § 28 odst. 4 ZKV, nikoliv pohledávku z titulu ručení, pak se vymezují vůči závěru, na kterém napadené rozhodnutí nespočívá; z něj je naopak bez jakýchkoliv pochyb patrno (srov. str. 6 odst. 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že odvolací soud rozhodoval o pravosti pohledávky z titulu osobního ručení dlužníka za splnění pohledávky žalovaného v rozsahu, v němž nezanikla plněním z titulu zástavního práva. 23. Argumentace obsažená v předchozím odstavci činí zjevně neopodstatněnou též dovolací námitku spojenou s ustanoveními § 178 a § 179 insolvenčního zákona (odvolatelé potud nejprve nesprávně tvrdí, že odvolací soud rozhodoval o pohledávce z titulu zástavního práva, a pak se pozastavují nad tím, že pohledávka byla přihlášena jako nezajištěná). O tom, že pohledávka z titulu ručení uplatněná věřitelem (přihlašovatelem) vůči (insolvenčnímu) dlužníku coby ručiteli je jen na tomto základě pohledávkou nezajištěnou, žádných pochyb není. 24. Budiž v této souvislosti rovnou řečeno, že okolnost, že přihlašovatel pohledávky vezme pohledávku částečně zpět proto, aby se vyhnul případným sankcím dle § 178 insolvenčního zákona [namítaná dovolatelem a) v doplnění jeho dovolání], je právně nevýznamná; takový postup s sebou nenese žádné negativní důsledky (srov. k tomu např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 82/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 10). Totéž ostatně platí o doplňující námitce dovolatele a/, že žalovaný změnil výši pohledávky po jejím „zjištění“ (dovolatel a/ potud nesprávně nečiní rozdíl mezi částečným zpětvzetím přihlášky pohledávky a její změnou co do důvodu nebo výše, stejně jako nesprávně užívá výraz „zjištění“ pohledávky pro stav, kdy byla naopak popřena). 25. Dovolací výhrady k hodnocení důkazů odvolacím soudem jsou rovněž právně bezcenné, neboť potud platilo a platí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 26. Nedůvodnou shledává Nejvyšší soud bez dalšího též námitku dovolatele a), že aplikaci § 28 odst. 4 ZKV vylučovalo ustanovení článku 5 nařízení o úpadkovém řízení. Dovolatel a) v této souvislosti ani netvrdí skutečnosti, z nichž by mělo vyplývat, že konkursní řízení vedené na majetek osobního dlužníka bylo konkursním řízením s evropským mezinárodním prvkem (konkursní a insolvenční řízení, v nichž se evropský mezinárodní prvek nevyskytuje, do působnosti nařízení o úpadkovém řízení nespadají), a takový závěr neplyne ani ze skutkového stavu, z nějž v dané věci vyšly soudy nižších stupňů. Jen jako obiter dictum budiž dodáno, že z dikce článku 5 nařízení o úpadkovém řízení, z jeho výkladu v komentářové literatuře ani z judikatury Evropského soudního dvora se nepodává, že by jeho prostřednictvím byla upravena práva zajištěných věřitelů k jinému majetku než k tomu, který se nachází v jiném členském státu Evropské unie (pro který platí nařízení o úpadkovém řízení) než v tom, v němž bylo zahájeno úpadkové (v poměrech námitky konkursní) řízení. 27. Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání opodstatněnými co do námitky, že na danou věc nedopadají závěry obsažené v R 25/2012. 28. Odvolací soud založil své skutkové a právní závěry v dané věci též na obsahu dohody ze 7. 12. 2000, z níž se podávalo, že: [1] K zajištění části pohledávky zástavního věřitele (banky K) ze smlouvy o úvěru, jejíž výše je limitována částkou 15 miliónů Kč, se zřizuje zástavní právo k označeným nemovitostem (vPlzni) ve vlastnictví (pozdějšího insolvenčního) dlužníka (článek I.). [2] K zajištění shora uvedené (stejné) částky avalují společnost D, J. K., žalobce b) a J. P. každý do výše 15 miliónů Kč vlastní blankosměnku (článek II.). [3] Pohledávka banky K je dále zajištěna ručitelským prohlášením žalobce ze 7. 12. 2000, omezeným do částky 15 miliónů Kč (článek III.). [4] Banka se zavazuje, že při nutnosti realizace shora uvedeného zajištění pohledávky se bude řídit následujícím pořadím: a/ realizace zástavního práva k nemovitostem, uplatnění nároku z titulu avalu směnky, b/ uplatnění nároku z titulu ručení. 29. Smluvní strany současně sjednávají, že pořadí realizace zajištění pod písm. a) předchozího odstavce je ponecháno zcela na vůli banky K, přičemž případné využití obou způsobů zajištění je limitováno částkou 15 miliónů Kč. Smluvní strany dále sjednávají, že banka K je oprávněna přistoupit k uplatnění nároku z titulu ručení (dle písm. b/ předchozího odstavce) pouze v případě, že součet výnosu prodeje zástav a plnění směnečných avalistů nedosáhne částky 15 miliónů Kč. V takovém případě se výše nároku banky rovná rozdílu mezi částkou dosaženou realizací předchozího zajištění a částkou 15 miliónů Kč (článek IV.) 30. V R 25/2012 Nejvyšší soud uzavřel, že tam, kde určitá osoba zajišťuje pohledávku vůči úpadci svým majetkem několika různými způsoby, a nikoliv jen omezeně (zástavou), nýbrž celým svým majetkem (ručením), není plněním poskytnutým do konkursu vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání z titulu zástavního práva (v případě, že šlo o plnění poskytnuté ve výši zástavou zajištěné pohledávky) zbavena povinnosti doplatit na úhradu zajištěné pohledávky z titulu ručení částku, které se v důsledku omezení založeného ustanovením § 28 odst. 2 a 4 uvedeného zákona nedostalo na úhradu zajištěné pohledávky zajištěnému věřiteli ze složené částky. 31. Na podporu tohoto závěru bylo v R 25/2012 argumentováno i tím, že hodnota pohledávky uspokojované třetí osobou v průběhu konkursu vedeného na majetek osobního dlužníka z titulu ručení může být jiná (vyšší) než hodnota pohledávky uspokojované z titulu zástavního práva v režimu § 27 odst. 5 ZKV. 32. Základní skutkovou odlišností věci zkoumané v R 25/2012 od věci zkoumané v tomto řízení je pak právě skutečnost, že (insolvenční) dlužník zajišťoval pohledávku vůči úpadci (společnosti A) omezeně jak z titulu zástavního práva (coby zástavní dlužník) tak z titulu ručení (coby ručitel) – do částky 15 miliónů Kč. Srov. k tomu zejména obsah článku IV. dohody ze 7. 12. 2000. 33. Složením částky 15 miliónů Kč do konkursní podstaty úpadce (společnosti A) v režimu ustanovení § 27 odst. 5 ZKV v postavení zástavního dlužníka přivodil (insolvenční) dlužník zánik zástavního práva [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, uveřejněný pod č. 41/2007 Sb. roz. obč. (dále jen „R 41/2007“)]. S částkou, kterou zástavní dlužník (insolvenční dlužník) složil do konkursní podstaty úpadce (společnosti A) coby osobního dlužníka jako cenu zástavy, se přitom nakládá jako s výtěžkem zpeněžení ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 ZKV (srov. opět R 41/2007). Jinak řečeno, šlo (v intencích článku IV. dohody ze 7. 12. 2000) o plnění, jež mělo charakter „výnosu z prodeje zástav“. Plněním v této výši tedy zástavní dlužník (insolvenční dlužník) přivodil i zánik svého zajištění z titulu ručení. 34. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není.35. Dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může již na tomto základě rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí změnil v dovoláním dotčeném rozsahu. 36. Za dané situace pokládal zároveň za nadbytečné zabývat se i dalšími (shora nevypořádanými dovolacími námitkami). 37. Změnou rozsudku odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé současně došlo ke zhojení početní chyby, na kterou v doplnění dovolání přiléhavě poukázal dovolatel a) (rozdílem částky 15 miliónů Kč a částky 10 492 469,40 Kč je skutečně částka 4 507 530,60 Kč, nikoliv částka 4 537 530, 60 Kč). Tímto způsobem došlo též k nápravě vady řízení týkající se formulace měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu. 38. Má-li totiž soud za to, že žaloba, kterou se popírající věřitel (žalobce) domáhá určení, že žalovaný (jiný věřitel) nemá pohledávku, kterou přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek (insolvenčního) dlužníka, není zcela nebo zčásti důvodnou, pak žalobu zcela nebo zčásti zamítne (zamítnutím žaloby není v takovém případě určení /provedeném měnícím výrokem napadeného rozhodnutí/, že žalovaný pohledávku, kterou přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek /insolvenčního/ dlužníka, má).

decision_1330.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.104.2013.1 Číslo: 93/2016 Právní věta: Ustanovení § 420 insolvenčního zákona neukládá insolvenčnímu soudu povinnost zveřejnit v insolvenčním rejstříku (v seznamu dlužníků) identifikační číslo osoby, jde-li o dlužníka - fyzickou osobu, který ke dni zahájení insolvenčního řízení (§ 97 odst. 1 část věty za středníkem insolvenčního zákona) již není podnikatelem. Skutečnost, že insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku identifikační číslo osoby týkající se dlužníka - fyzické osoby, který ke dni zahájení insolvenčního řízení již nebyl podnikatelem, nemá žádný vliv na běh této lhůty. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.09.2015 Spisová značka: 29 NSCR 104/2013 Číslo rozhodnutí: 93 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvenční rejstřík Předpisy: § 420 IZ § 97 odst. 1 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání věřitele č. 12 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. KSPA 56 INS 388/2008, 1 VSPH 957/2012. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 1. 6. 2012, č. j. KSPA 56 INS 388/2008-P12-3, K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že k přihlášce pohledávky věřitele č. 12 M. T., s. r. o., ve výši 88 056 Kč se nepřihlíží (bod I. výroku). [2] Odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 12 (bod II. výroku). [3] Určil, že právní mocí rozhodnutí končí účast věřitele č. 12 v insolvenčním řízení (bod III.výroku). 2. Insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 83, § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – vyšel z toho, že: [1] Insolvenční řízení v insolvenční věci dlužníka bylo zahájeno u insolvenčního soudu dne 8. 2. 2008. [2] Usnesením ze dne 12. 3. 2008, č. j. KSPA 56 INS 388/2008-A-30, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka, rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a ustanovil insolvenčního správce. Zároveň vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby do třiceti dnů ode dne rozhodnutí o úpadku přihlásili své pohledávky, s tím, že k přihláškám, které budou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. [3] Rozhodnutí o úpadku bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku a jeho účinky nastaly 12. 3. 2008 v 14.54 hodin. Lhůta k přihlašování pohledávek tak skončila dne 11. 4. 2008. 3. Na tomto základě pak dospěl k následujícím závěrům: [1] Jelikož lhůta k přihlašování pohledávek v insolvenčním řízení je lhůtou procesní, postačuje, aby byla přihláška pohledávky v poslední den určené lhůty podána k poštovní přepravě. [2] Podle usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPA 56 INS 388/2008, 2 VSPH 1332/2011 (přesněji jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, č. j. KSPA 56 INS 388/2008, 2 VSPH 1332/2011-P11-7), je povinností insolvenčního soudu zapsat do seznamu dlužníků insolvenčního rejstříku identifikační číslo dlužníka – fyzické osoby, i když v době zahájení insolvenčního řízení již nepodnikal. [3] Identifikační číslo osoby (dlužníka) bylo „v systému ISIR“ zveřejněno dne 22. 2. 2012 (P12-2). Dne 22. 2. 2012 tedy začala běžet nová lhůta pro podání přihlášek, která skončila dne 23. 3. 2012. [4] Věřitel č. 12 přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení až 26. 4. 2012 (kdy ji osobně doručil insolvenčnímu soudu), tedy v době, kdy již uplynula i náhradní lhůta k přihlášení pohledávek. Přihláška je tedy opožděná, přičemž prominutí zmeškání lhůty není podle ustanovení § 83 insolvenčního zákona přípustné. 4. K odvolání věřitele č. 12 V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2012, č. j. KSPA 56 INS 388/2008, 1 VSPH 957/2012-P12-9, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 5. Odvolací soud vyšel především z ustanovení § 2 písm. b), § 136 odst. 2 písm. d), odst. 3, 4, § 173 odst. 1 a 4, § 185 a § 420 odst. 2 insolvenčního zákona, přičemž po přezkoumání napadeného usnesení dospěl k následujícím závěrům: [1] Při posuzování včasnosti přihlášky se soudní praxe ustálila na tom, že k zachování lhůty pro podání přihlášek stanovené insolvenčním soudem v rozhodnutí o úpadku postačí, je-li přihláška posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost písemnost doručit. Nejde-li o známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska (§ 430 insolvenčního zákona), nedoručuje insolvenční soud známým věřitelům dlužníka zvlášť (jinak než vyhláškou podle ustanovení § 71 insolvenčního zákona) ani vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, ani rozhodnutí o úpadku (potud odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9.2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 25/2009“/, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2536/08 /jde o usnesení, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti R 25/2009/, které je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu. [2] Informace o identifikačním čísle osoby byla u dlužníka (jenž již nepodniká, ale před zahájením insolvenčního řízení byl podnikatelem) zveřejněna v insolvenčním rejstříku 22. 2. 2012 v 10.41 hodin (P-12-2) a konec stanovené (přihlašovací) lhůty připadl nejpozději na 23. 3. 2012. Věřitel č. 12 podal přihlášku u insolvenčního soudu 26. 4. 2012, tedy opožděně. [3] Koncepce insolvenčního zákona je založena na informovanosti účastníků a dalších osob o průběhu insolvenčního řízení prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Rejstřík je podle ustanovení § 419 odst. 1 insolvenčního zákona informačním systémem veřejné správy veřejně přístupným na internetu a díky tomu poskytuje všem osobám klíčové informace o rozhodnutích soudu i dalších písemnostech obsažených v insolvenčním spisu. Jeho správcem je Ministerstvo spravedlnosti. Na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti je jako součást tohoto informačního systému veřejnosti nabízena webová služba aplikace ISIR, která poskytuje podobné informace jako webové rozhraní aplikace ISIR přizpůsobené pro automatickou strojovou komunikaci. Podle bodu 1. podmínek této služby je určena pro subjekty, které potřebují automatické zpracování informací. Současně se v podmínkách uvádí, že služba předpokládá vytvoření vlastních kopií databází na straně uživatelů. Jako příklad typické akce se v bodu 1.5.1. podmínek uvádí druhá akce, která nese informace o dlužníkovi, kromě jiných též identifikační číslo. [4] Podmínky služby provozované v rámci informačního systému veřejné správy tak vycházejí z údajů, které se povinně zapisují do insolvenčního rejstříku, resp. do seznamu dlužníků, jejichž výčet je obsažen v ustanovení § 420 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona. Tyto údaje je insolvenční soud podle odstavce 4 téhož ustanovení povinen zapsat do seznamu dlužníků, resp. zveřejnit je v insolvenčním rejstříku, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nejpozději však do 7 dnů po tomto okamžiku. Účelem této úpravy je, jak výše naznačeno, umožnit věřitelům, kteří zpracovávají data svých klientů v automatizovaných systémech, aby mohli porovnáváním údajů ve svých klientských databázích s údaji v systému ISIR pravidelně zjišťovat, zda ohledně jejich klienta (dlužníka) bylo zahájeno insolvenční řízení, a posléze sledovat jeho průběh. [5] Z ustanovení § 420 odst. 2 insolvenčního zákona se podává, že je-li dlužník fyzickou osobou, která je podnikatelem, zapisuje se do seznamu dlužníků též identifikační číslo. Rozhodující pro výsledek odvolacího řízení bylo v daném případě posouzení správnosti závěru insolvenčního soudu, dle něhož bylo identifikační číslo osoby (dlužníka) zveřejněno ve lhůtě delší než třicet dnů před podáním přihlášky odvolatelem. [6] Ze shora uvedených zjištění je zjevné, že informaci o identifikačním čísle osoby (dlužníka) insolvenční soud doplnil do insolvenčního rejstříku a tam zveřejnil 22. 2. 2012 (informace se dosud nachází v insolvenčním rejstříku). [7] V přihlašovací lhůtě [fakticky prodloužené opožděným zveřejněním informace o identifikačním čísle osoby (dlužníka) do 23. 3. 2012] tedy věřitel č. 12 pohledávku nepřihlásil. Závěr insolvenčního soudu, že přihláška je opožděná, je proto správný (věřitel č. 12 vychází z nesprávných informací o okamžiku zveřejnění identifikačního čísla osoby /dlužníka/ v insolvenčním rejstříku).II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 12 dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Konkrétně dovolatel namítá: [1] Tím, že insolvenční soud (ač dlužník tento údaj uvedl v insolvenčním návrhu) nesplnil (ke dni rozhodnutí o úpadku) povinnost zveřejnit v insolvenčním rejstříku údaj o identifikačním čísle osoby (dlužníka) podle § 420 odst. 4 insolvenčního zákona, se stalo neúčinným určení přihlašovací lhůty v rozhodnutí o úpadku dlužníka. [2] Oba soudy (proto) pochybily, jestliže uzavřely, že zveřejněním identifikačního čísla osoby (dlužníka) (dne 22. 2. 2012) začala běžet nová lhůta pro podávání přihlášek věřitelů, která opět činí třiceti dnů. [3] Dovolatel míní, že v takovém případě musí insolvenční soud novým usnesením změnit lhůtu pro podání přihlášek pohledávek. Nelze automaticky vycházet z toho, že nová lhůta má trvat třicet dnů, neboť podle ustanovení § 136 odst. 3 insolvenčního zákona může být stanovena i delší lhůta (až dva měsíce). Insolvenční soud mohl takové usnesení vydat za přiměřeného použití (dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona) § 170 odst. 2 o. s. ř. Jde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení a jímž není vázán. Jestliže se tak nestalo (nebylo vydáno nové usnesení o lhůtě k přihlášení pohledávek), pak lhůta k přihlášení pohledávek není (až do jejího stanovení v novém usnesení) nijak časově ohraničena. [4] Tento závěr je v souladu s ustanovením § 173 odst. 1 insolvenčního zákona, podle jehož první věty věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. Insolvenční soud v tomto řízení dosud nové usnesení nevydal, nová lhůta pro podávání přihlášek tak nebyla platně vymezena usnesením insolvenčního soudu. Přihlašovací lhůta tedy stále běží a dovolatelova přihláška je včasná. III. Přípustnost dovolání 8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 9. Dovolání věřitele č. 12 proti usnesení odvolacího soudu je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3, části věty před středníkem, o. s. ř.; srov. R 25/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněné pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. IV. Důvodnost dovolání 10. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicíchprávních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 12. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný především insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 10, 2012 (tj. naposledy ve znění zákona č. 167/2012 Sb.). 13. Podle ustanovení § 71 odst. 3 insolvenčního zákona povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhláškou různé údaje, stanovená v tomto zákoně, je splněna vyvěšením příslušné písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu se současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku, pokud zákon nestanoví pouze zveřejnění písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu; při zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku platí odstavec 2 obdobně. Dle ustanovení § 136 insolvenčního zákona rozhodnutí o úpadku musí obsahovat (též) výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání (odstavec 2 písm. d/). Lhůta k přihlášení pohledávek stanovená v rozhodnutí nesmí být kratší třicet dnů a delší dvou měsíců (odstavec 3). Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, činí lhůta k přihlášení pohledávek třicet dnů (odstavec 4). Ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona dále určuje, že věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Dle ustanovení § 185 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí. Z ustanovení § 420 insolvenčního zákona se dále podává, že je-li dlužník fyzickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho jméno, příjmení, bydliště, rodné číslo, a nemá-li rodné číslo, datum narození; jde-li o fyzickou osobu, která má podle zvláštního právního předpisu sídlo, zapíše se do seznamu dlužníků i její sídlo (odstavec 1). Je-li dlužníkem fyzická osoba, která je podnikatelem, zapisuje se do seznamu dlužníků vedle údajů podle odstavce 1 i dodatek odlišující její firmu, používá- li jej při svém podnikání, dále místo podnikání, jestliže se liší od bydliště, a identifikační číslo (odstavec 2). Je-li dlužník právnickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho obchodní firma nebo název, sídlo a identifikační číslo (odstavec 3). Údaje podle odstavců 1 až 3 zapíše insolvenční soud do seznamu dlužníků, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nejpozději však do sedmi dnů po tomto okamžiku; není-li mu některý z těchto údajů v uvedené době znám, zapíše jej insolvenční soud do seznamu dlužníků, jakmile v insolvenčním řízení vyjde najevo (odstavec 4). 14. Zveřejňováním předepsaných údajů v insolvenčním rejstříku coby informačnímu systému veřejné správy, jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti (§ 419 odst. 1 insolvenčního zákona), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům:[1] Rozhodnutí o úpadku ve smyslu ustanovení § 136 odst. 1 insolvenčního zákona se vydává formou usnesení (§ 88 odst. 1 insolvenčního zákona). Obecné náležitosti takového usnesení, jak jsou za přiměřené aplikace § 7 odst. 1 o. s. ř. obsaženy v § 169 odst. 1 o. s. ř., jsou co do podoby záhlaví usnesení vydaného v insolvenčním řízení modifikovány úpravou obsaženou v § 88 odst. 2 insolvenčního zákona (jež má potud přednost před § 169 odst. 1 o. s. ř.) a co do výrokové části usnesení pak úpravou obsaženou v § 136 odst. 2 insolvenčního zákona. Předepsané (povinné) náležitosti výrokové části rozhodnutí o úpadku mají ovšem rozdílnou povahu, což se projevuje i jejich pojmenováním ve struktuře § 136 odst. 2 o. s. ř. Jsou tam označeny jako „výroky“ (písmena a/, b/, g/ a h/), jako výzvy (písmena d/ až f/) a jako údaj (písmeno c/) a označení (písmeno i/). O „výrocích“ hovoří insolvenční zákon v § 136 odst. 2 především v souvislosti s rozhodnutím o věci samé, jež je důsledkem zjištění, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí (§ 136 odst. 1 insolvenčního zákona); srov. k tomu § 136 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona. Takové rozhodnutí vede ke změně právního postavení dlužníka (jde v daném smyslu o statusové rozhodnutí). Dále je takto pojmenováno rozhodnutí, jímž se určitému subjektu (insolvenčnímu správci) zakládají práva a povinnosti (§ 136 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) a patří mezi ně i rozhodnutí, jímž se určuje (nařizuje) termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání (§ 136 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona) a jímž se dlužníku ukládá splnit povinnost, které nedostál (byť i proto, že mu nebyla uložena) v dřívější fázi insolvenčního řízení (§ 136 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona). Všechna tato rozhodnutí mají společné, že jsou jimi zakládány účinky nebo vydávány pokyny, jejichž bezprostřední nedodržení může způsobit procesním subjektům, jimž jsou adresovány, nepříznivé následky. Současně jde o rozhodnutí, jejichž vydání insolvenční zákon předjímá jen za určité situace (v případech uvedených v § 136 odst. 2 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona jen tehdy, je-li zjištěn dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a v případě uvedeném v § 136 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona jen tehdy, nebyly-li příslušné seznamy předloženy dříve) nebo v podobě, která se pro každé jednotlivé insolvenční řízení liší (při určení termínu konání schůze věřitelů a přezkumného jednání ve smyslu § 136 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona). Skupina „výzev“ představuje ve struktuře § 136 odst. 2 insolvenčního zákona ta rozhodnutí nebo pokyny, jejichž prostřednictvím jsou oslovené osoby informovány o tom, jak by se měly podle insolvenčního zákona chovat, aby neutrpěly újmu na svých právech. Jinak řečeno, jde o splnění poučovací povinnosti soudu ohledně jednání, k němuž nemohou být poučované osoby nuceny proti své vůli, jež však může předejít pro ně nepříznivým důsledkům. Nerespektování výzvy (poučení) insolvenčního soudu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě (jejíž délka se odvíjí od úpravy obsažené v § 136 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona), způsobuje (v souladu s poučením, jež má být současně – dle § 136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona – poskytnuto), že k přihlášce podané později insolvenční soud nepřihlíží a pozdě uplatněná pohledávka se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 173 odst. 1 insolvenčního zákona). (…) Chybí-li v rozhodnutí o úpadku některá z předepsaných náležitostí, kterou současně nelze charakterizovat jako tu, jíž mělo být rozhodnuto o předmětu insolvenčního řízení, neznamená to samozřejmě, že by možnost (povinnost) insolvenčního soudu učinit příslušnou výzvu, poskytnout příslušnou informaci nebo nařídit přezkumné jednání definitivně skončila uplynutím lhůt, k nimž se váže úprava obsažená v § 166 o. s. ř. Lze tak učinit (takový nedostatek napravit) i později, samostatně vydaným usnesením, u vědomí, že dokud se tak nestane, nejsou procesní subjekty povinny postupovat v insolvenčním řízení způsobempředjímaným v opomenuté výrokové části rozhodnutí o úpadku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2011, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura /Judikatura konkursní a insolvenční/, ročník 2012, pod číslem 17). [2] Zákonem není předepsán způsob, jakým má uživatel provádět vyhledávání dlužníků v insolvenčním rejstříku. Použije-li při vyhledávání některý (či více) z údajů umožňujících spolehlivou identifikaci hledané osoby, nelze mu klást k tíži, že nepoužil ještě jiné údaje. U právnické osoby pak k údajům, jež mají přinést spolehlivý výsledek vyhledávání, patří identifikační číslo osoby a/nebo obchodní firma nebo název (potud, že dlužník i při zobrazení více záznamů plynoucích z možné zaměnitelnosti obchodní firmy nebo názvu nezůstane ve výsledcích vyhledávání uživateli insolvenčním rejstříku utajen). Výsledky vyhledávání na základě zadaných parametrů musí být přitom stejné bez ohledu na to, zda tyto byly zadány do formuláře „základního“ či do formuláře hledání „pokročilého“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2010, uveřejněné ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod č. 21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSČR 17/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2014, pod č. 60, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 11/2012). [3] Vyjde-li až v průběhu insolvenčního řízení najevo, že dlužník, který již nebyl považován za podnikatele, má závazky (dluhy) vzešlé z jeho podnikání (tj. že ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona „je“ podnikatelem), nelze insolvenčnímu soudu (důvodně) vytýkat, že do té doby v insolvenčním rejstříku nezveřejnil údaj identifikačního čísla osoby dlužníka. 15. Dozvěděl-li se věřitel z (jiných) údajů obsažených v insolvenčním rejstříku, že insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, není pro posouzení, zda přihlásil pohledávku za dlužníkem v insolvenčním řízení včas, významná skutečnost, že v insolvenčním rejstříku nebyl zveřejněn údaj identifikačního čísla osoby dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 11/2012). 16. K těmto (judikatorně ustáleným) závěrům Nejvyšší soud dodává, že z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 11/2012, jakož i z (tam zmíněného) usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1719/11, plyne, že tam, kde absence údaje povinně zveřejňovaného v insolvenčním rejstříku mohla mít (měla) vliv na možnost věřitele přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka v propadné přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, tato přihlašovací lhůta začala běžet (v délce předepsané rozhodnutím o úpadku) až okamžikem zveřejnění takového údaje v insolvenčním rejstříku. Přitom ve věci, v níž bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 11/2012, bylo tímto chybějícím údajem právě identifikační číslo osoby (dlužníka) (pro něž je v § 88 odst. 2 insolvenčního zákona zavedena legislativní zkratka „identifikační číslo“). 17. Již na tomto základě lze pro poměry této věci uzavřít, že dovolání není opodstatněné. Oba soudy v dané věci stanovily počátek běhu propadné přihlašovací lhůty (třicet dnů) určené rozhodnutím o úpadku až ke dni, kdy bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno identifikační číslo osoby (dlužníka), tj. k 22. 2. 2012. Jejich závěr, že i lhůta počítaná od tohoto data uplynula ve vztahu k dovolatelově pohledávce marně a že je důvod přihlášku odmítnout ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 insolvenčního zákona, je souladný s výše citovanou judikaturou. 18. Oporu v zákoně naopak nemá názor dovolatele, že určení přihlašovací lhůty v rozhodnutí o úpadku dlužníka se stalo neúčinným [pro absenci údaje o identifikačním čísle osoby (dlužníka)] a že bez vydání nového usnesení (nové výzvy k přihlašování pohledávek) žádná přihlašovací lhůta neběží. 19. Jako zjevně nepřiléhavý je třeba v dané souvislosti odmítnout též dovolatelův názor, že usnesení(výzva) o lhůtě k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení je svou povahou usnesením, kterým se upravuje vedení řízení (a jímž insolvenční soud proto není vázán); to vylučuje již skutečnost, že se zmeškáním přihlašovací lhůty se pojí účinky, jež věřitele (přihlašovatele pohledávky) vylučují z další účasti na řízení. 20. Nejvyšší soud nicméně dodává, že v situaci, kdy v řízení nebylo pochyb o tom, že dlužník – fyzická osoba ke dni zahájení insolvenčního řízení (jímž je ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1, části věty za středníkem, insolvenčního zákona 8. 2. 2012, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu) již nebyl podnikatelem, nebyl dán ani důvod počítat běh lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení od jiného dne než ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku. 21. Budiž v této souvislosti především řečeno (v návaznosti na závěry obsažené ke spolehlivosti údajů, jejichž prostřednictvím lze provádět vyhledávání dlužníků v insolvenčním rejstříku, v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 35/2010), že u dlužníka – fyzické osoby nepatří k těmto spolehlivým identifikátorům samo o sobě identifikační číslo osoby (dlužníka) (bez zřetele k tomu, že jde o podnikatele). Věřitel, který pro účely prověření, zda je vedeno insolvenční řízení na majetek jeho dlužníka (fyzické osoby), použije pouze tento údaj (tento identifikátor), nekoná v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva). 22. Je tomu tak především proto, že ve věřitelském insolvenčním návrhu nemusí být tento údaj o dlužníku – fyzické osobě uveden prostě proto, že jej insolvenční navrhovatel nezná. Nesprávnost postupu insolvenčního soudu pak nelze spatřovat v tom, že tento údaj nezveřejní v insolvenčním rejstříku proto, že mu jej nesdělil (lhostejno proč) dlužník – fyzická osoba, ač tak měl učinit (tyto situace předjímá úprava obsažená v § 420 odst. 4 insolvenčního zákona). 23. Nespolehlivost tohoto údaje coby jediného identifikátoru dlužníka – fyzické osoby pro účely zjištění, zda je vedeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, plyne též z ustanovení § 420 odst. 2 insolvenčního zákona. To ukládá insolvenčnímu soudu zapsat do insolvenčního rejstříku (do seznamu dlužníků) též identifikační číslo (osoby) jen tehdy, je-li dlužníkem fyzická osoba, která „je podnikatelem“. 24. Jazykový ani teleologický výklad daného ustanovení pak nevyvolávají žádných pochyb o jeho významu v tom ohledu, že má jít o reakci insolvenčního soudu na současný (podnikatelský) status dlužníka – fyzické osoby, a nikoliv o pobídku k tomu, aby byl insolvenční rejstřík doplňován o identifikační čísla (osoby) týkající se podnikatelských aktivit dlužníka – fyzické osoby z minulosti (dávné i nedávné). Tento úsudek ostatně posiluje i ta část označeného ustanovení, která ukládá insolvenčnímu soudu, aby v případě, že dlužníkem je fyzická osoba, která „je podnikatelem“, zapsal do insolvenčního rejstříku (do seznamu dlužníků) dodatek odlišující firmu dlužníka – fyzické osoby, „používá-li jej při svém podnikání“, a místo podnikání, „jestliže se liší od bydliště“. Také formulace užitá u těchto údajů dozajista nesměřuje k „historickému“ zkoumání dodatků, jež odlišovaly firmu dlužníka v minulosti, ani nevybízí k zápisu jakéhokoli místa podnikání dlužníka z minulosti, odlišného od dlužníkova bydliště. To ostatně dokumentuje též úprava obsažená (pro rozhodné období) v ustanovení § 13a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2013), jež povinnost uvádět tyto údaje v obchodních listinách ukládá tomu, kdo podnikatelem „je“, nikoli tomu, kdo jím v minulosti „byl“. 25. Jakkoliv Nejvyšší soud shledává užitečnou a zákonu neodporující praxi insolvenčních soudů, které v zájmu plné informovanosti věřitelů dlužníka doplní v insolvenčním rejstříku údaj o identifikačním čísle (osoby) dlužníka – fyzické osoby, jehož dřívější podnikatelský status může souviset s pohledávkami uplatňovanými věřiteli v insolvenčním řízení, povinné zveřejnění takového údaje v insolvenčním rejstříku předepisuje insolvenční zákon insolvenčnímu soudu jen ohlednědlužníka – fyzické osoby, který ke dni zahájení insolvenčního řízení stále „je podnikatelem“. 26. Jinak řečeno, ustanovení § 420 insolvenčního zákona neukládá insolvenčnímu soudu povinnost zveřejnit v insolvenčním rejstříku (v seznamu dlužníků) identifikační číslo osoby, jde-li o dlužníka – fyzickou osobu, který ke dni zahájení insolvenčního řízení (§ 97 odst. 1 část věty za středníkem) již není podnikatelem. 27. Skutečnost, že insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku identifikační číslo osoby týkající se dlužníka – fyzické osoby, který ke dni zahájení insolvenčního řízení již nebyl podnikatelem, nemá žádný vliv na běh této lhůty. 28. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

decision_1331.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sp. zn. 7 Tdo 1166/2015, ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1166.2015.1 Číslo: 5/2017 Právní věta: Jestliže se pachatel po obdržení daru ocitl v postavení osoby, která hodlá dovézt do České republiky exemplář exotického zvířete (byť neživého, preparovaného), pak z titulu dovozce měl povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou týkající se dovozu takové věci. Závěr, že skutek není trestným činem, nelze v tomto případě odůvodnit právním omylem pachatele ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku, protože i kdyby jednal v omylu, mohl se ho vyvarovat (§ 19 odst. 2 tr. zákoníku). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.09.2015 Spisová značka: 7 Tdo 1166/2015 Číslo rozhodnutí: 5 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami úmyslné, Omyl právní Předpisy: § 19 tr. zákoníku § 299 odst. 2 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné K. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 44 To 267/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 92/2014, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 44 To 267/2015, zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 T 92/2014, byla obviněná K. M. uznána vinnou přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání.2. Jako přečin posoudil Obvodní soud pro Prahu 6 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněná dne 2. 3. 2014 v P. na Letiště V. H. dovezla leteckou linkou na trase J. – A. – P. ve svém cestovním zavazadle jeden kus neživého preparovaného exempláře karety obrovské (Chelonia Midas), ačkoli jí nebylo uděleno povolení k vývozu tohoto exempláře ani povolení k dovozu v souladu s čl. III odst. 2, 3 Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) a s čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I Úmluvy CITES a do přílohy A nařízení Komise EU č. 750/2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 338/97. 3. Z podnětu odvolání obviněné Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 44 To 267/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. zprostil obviněnou návrhu na potrestání z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. Městský soud v Praze opřel své rozhodnutí o závěr, že obviněná jednala v právním omylu podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obviněné dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl, že v této věci Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 207/2015, v němž vyslovil závazný právní názor, že posuzovaným skutkem byly naplněny všechny formální znaky přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku a že není důvod posoudit skutek jako pouhý přestupek s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce namítl, že pokud Městský soud v Praze dospěl bez jakékoli změny skutkových zjištění k závěru, že skutek není trestným činem, pak nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu. Dále nejvyšší státní zástupce vytkl nesprávnost úsudku Městského soudu v Praze ohledně právního omylu obviněné, poukázal na to, že nešlo o omluvitelný právní omyl, neboť obviněná mohla protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží, a uzavřel, že obviněná jednala minimálně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za tohoto stavu nejvyšší státní zástupce prezentoval názor, že skutek byl přečinem, jímž obviněnou uznal vinnou Obvodní soud pro Prahu 6, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 5. Obviněná ve vyjádření, které učinila prostřednictvím obhájce, označila rozhodnutí Městského soudu v Praze za správné. Ztotožnila se s Městským soudem v Praze v tom, že jednala v právním omylu, a zdůraznila, že šlo o omluvitelný omyl, který vylučuje zavinění. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, popř. zamítl jako nedůvodné. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 7. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení ashledal, že dovolání je důvodné. 8. Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou otázkou právního posouzení skutku to, zda obviněná jednala v omylu ohledně protiprávnosti činu spočívajícího v dovozu neživého exempláře karety obrovské bez potřebného povolení. 9. Právní omyl je upraven v ustanovení § 19 tr. zákoníku. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl- li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. 10. Z citovaných ustanovení vyplývá, že právní omyl je relevantní jen za předpokladu, že se ho pachatel nemohl vyvarovat. To znamená, že se nepřihlíží k právnímu omylu, kterého se pachatel mohl vyvarovat. Městský soud v Praze se výslovně nezabýval otázkou, zda obviněná se mohla vyvarovat omylu ohledně toho, že k dovozu neživého exempláře karety obrovské potřebuje úřední povolení a že jeho dovoz bez takového povolení je protiprávní. 11. Ve svých úvahách Městský soud v Praze zdůrazňoval, že obviněná dostala exemplář želvy jako nečekaný dar, že ho nezakoupila na tržišti, nesebrala ve volné přírodě, nepožádala své hostitele o usmrcení jimi chované želvy, aby si ji mohla odvézt domů, a neměla před odjezdem do Indonésie úmysl přivézt si exemplář neživé želvy. Z toho Městský soud v Praze vyvodil, že obviněné nelze klást za vinu, že si před odjezdem neověřila, jaký druh želvy může dovézt, a že v okamžiku, kdy nečekaný dar dostala, měla vědět, že se jedná o exemplář živočicha, který je ohrožen vyhynutím nebo vyhubením, což nemohla předpokládat ani s ohledem na to, že její hostitelé měli želvu ve svém domě zřejmě jako dekorační předmět. K tomu Městský soud v Praze dodal, že když obviněná po obdržení nečekaného dárku vzhledem k omezené délce svého pobytu v Indonésii a vzhledem k předpokládané jazykové bariéře u indonéských úřadů nezjišťovala, zda obdržený exemplář želvy může vyvézt, jde spíš o nevědomou nedbalost, a nikoli o nepřímý úmysl. Na tyto úvahy, které byly argumentačně neseny vymezením rozdílu mezi úmyslem a nedbalostí jako formami zavinění, vcelku nesystematicky navazoval závěr Městského soudu v Praze, že obviněná jednala v právním omylu podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku. I kdyby předcházející citované úvahy Městského soudu v Praze měly být považovány za zdůvodnění toho, že obviněná se nemohla omylu vyvarovat, nelze je akceptovat. 12. Okolnosti, za kterých obviněná obdržela neživý exemplář karety obrovské, svědčí o tom, že hostitelé jí ho věnovali proto, že se líbil její dceři. Nešlo tedy o dar, který by vyplýval ze zcela jednostranného popudu hostitelů a který by byl v tomto smyslu zcela nečekaný či překvapivý. Předmětem daru byl neživý exemplář karety obrovské, tedy takové želvy, která má v České republice vyloženě exotickou povahu a obvykle tu nežije. Součástí běžné životní zkušenosti lidí, jako je obviněná, tj. lidí s vysokoškolským vzděláním a zahraniční cestovatelskou praxí, je alespoň všeobecné povědomí o tom, že dovoz a vývoz exemplářů různých zvířat, zvláště pak exotických zvířat, podléhá právní regulaci a je podmíněn úředním povolením. Ze subjektivního hlediska obviněné bylo proto snadno předvídatelné, že dovoz daného exempláře do České republiky bez úředního povolení není možný. Lze tedy souhlasit s námitkou nejvyššího státního zástupce, že obviněná mohla protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Především je třeba ale zdůraznit, že pokud se obviněná po obdržení daru ocitla v postavení osoby, která hodlá dovézt do České republiky exemplář exotického zvířete, pak již z titulu postavení dovozce takové věci měla povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou týkající se dovozu. Z obsahu spisu vyplývá, že obviněná před Celním úřadem P.-R. prezentovala účel své cesty do Indonésie jako dovolenou a zároveň pracovní a přátelské setkání s tím, že spolupracuje s indonéskou ambasádou, propaguje Indonésii a její kulturu ve svém obchodě a má kontakty s osobami z velvyslanectví Indonésie a z indonéského ministerstvaobchodu v J. Tyto okolnosti jasně ukazují na to, že obviněná byla schopna orientovat se i v takových sférách společenského života, jejichž složitost převyšuje běžnou životní zkušenost průměrné části populace, a že toho byla schopna i v cizině. Obviněné ve skutečnosti žádná reálná překážka nebránila v tom, aby se seznámila s příslušnou právní úpravou, a to i během svého pobytu v Indonésii, např. prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky. Úvahy Městského soudu v Praze ohledně omezené doby pobytu a jazykové bariéry vyznívají za uvedeného stavu zcela nepřesvědčivě. Závěr, že skutek není trestným činem, nelze odůvodnit omylem obviněné, protože i kdyby obviněná jednala v omylu, mohla se ho vyvarovat (§ 19 odst. 2 tr. zákoníku). 13. Obviněná byla po obdržení exempláře karety obrovské v postavení, v kterém musela předvídat variantu, že dovoz takového exempláře do České republiky vyžaduje úřední povolení a že je bez povolení protiprávní. Jestliže se přesto rozhodla uskutečnit dovoz bez povolení, pak je jasné, že byla srozuměna i s tím, že jde o protiprávní dovoz. Není tedy žádných pochyb o tom, že jednala v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak namítal nejvyšší státní zástupce. Zákonné znaky přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku tudíž naplnila i z hlediska subjektivní stránky. Jinak Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 207/2015, v němž v projednávané věci vyložil, v čem spočívala protiprávnost činu a proč nejde jen o přestupek, ale o trestný čin. 14. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil nejvyšší státní zástupce. Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, pokud taková rozhodnutí byla učiněna, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze znovu rozhodne o odvolání obviněné proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6.

decision_1332.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3202.2013.1 Číslo: 48/2017 Právní věta: Požadavek předvídatelnosti vzniku škody podle § 379 obch. zák. se uplatní i v případě, kdy je odpovědnost za škodu založena porušením povinnosti jednatele jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák. Okamžikem, ke kterému je vztaženo posuzování předvídatelnosti vzniku škody, je okamžik vzniku konkrétní povinnosti, kterou jednatel porušil. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.09.2015 Spisová značka: 23 Cdo 3202/2013 Číslo rozhodnutí: 48 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada škody, Péče řádného hospodáře Předpisy: § 194 odst. 5 obch. zák. § 379 obch. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 7 Cmo 207/2012, v části, kterou bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 2 690 645 Kč zamítá, a ve výrocích závislých a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2011, č. j. 32 Cm 27/2006-321, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 760 390, 50 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která jí vznikla, neboť žalovaný jako jednatel žalobkyně nejednal s péčí řádného hospodáře tím, že v souvislosti se stavbou víceúčelové haly k pozemkům parc. č. 2380/7 o výměře 870 m2 a parc. č. 2380/94 o výměře 24 m2, které byly v jeho vlastnictví, nezajistil právně platný vztah žalobkyně k těmto pozemkům, resp. včas a dostatečně neinformoval žalobkyni o konfliktu svých zájmů jako osoby fyzické a jako jednatele žalobkyně. Poté, co se žalobkyně dozvěděla, že jsoupředmětné pozemky ve vlastnictví žalovaného, byla donucena tyto pozemky od žalovaného koupit za nevýhodných podmínek. Dne 31. 5. 2005 uzavřela se žalovaným kupní smlouvu, na základě které od něho pozemky odkoupila za 6 000 000 Kč. Předtím si od něho pozemky pronajala na dobu od 1. 10. 2004 do 31. 5. 2005 a na nájemném mu za tuto dobu zaplatila částku 400 000 Kč. Podle znaleckého posudku však v roce 2003 činila obvyklá cena těchto pozemků 2 440 620 Kč a obvyklá cena nájmu za uvedené období byla 198 989,50 Kč. 3. Dne 21. 11. 2008 vydal soud prvního stupně mezitimní rozsudek, ve kterém rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný. 4. K odvolání žalovaného bylo toto rozhodnutí rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2010 potvrzeno. 5. Soud prvního stupně tedy vyšel z toho, že rozhodnutí o základu věci je již pravomocné, odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu je dána. Nezabýval se tedy příčinnou souvislostí mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody, spoluodpovědností dalších osob, pasivní věcnou legitimací na straně žalovaného či námitkou promlčení. Při výpočtu výše škody vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. B. Uzavřel, že výše škody požadovaná žalobkyní je oprávněná. Náhrada škody vzniklé žalobkyni sestává z částky 3 559 380 Kč, což je rozdíl mezi částkou 6 000 000 Kč (kupní cena uhrazená žalobkyní za předmětné pozemky na základě kupní smlouvy) a částkou 2 440 620 Kč (cena obvyklá předmětných pozemků k roku 2003), a částky 201 010,50 Kč, což je rozdíl mezi nájmem uhrazeným žalobkyní na základě nájemní smlouvy a obvyklou výší nájemného předmětných pozemků. 6. K odvolání žalovaného V r c h n í h o s o u d u v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, č. j. 7 Cmo 207/2012-394, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 1 069 745,50 Kč potvrdil; ve zbývající části výroku I. jej změnil tak, že co do částky 2 690 645 Kč žalobu zamítl (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky a vůči státu (druhý až čtvrtý výrok). 7. Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 194 odst. 5 a § 135 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále „obch. zák.“) a dle ustanovení § 373 a násl. obch. zák. 8. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 379 obch. zák. a uvedl, že v roce 2003, kdy došlo ke škodnímu jednání žalovaného, nemohl tento předvídat, za jakou cenu se mu v budoucnu podaří předmětné pozemky pronajmout či prodat. Je proto nutno uplatnil objektivní, nikoli subjektivní hledisko a vyjít z toho, že obvyklá cena předmětných pozemků činila v roce 2005 částku 3 311 376 Kč a obvyklá cena nájmu za předmětné pozemky za období od 1. 10. 2004 do 31. 5. 2005 částku 198 989,50 Kč. Ceny sjednané mezi žalobkyní a žalovaným, a to 6 000 000 Kč za prodej pozemků na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2005 a 400 000 Kč na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 9. 2004, nejsou tedy pro posouzení věci rozhodné. Rozhodné jsou ceny obvyklé. Uvedl, že jestliže žalobkyně zaplatila žalovanému na kupní ceně a za nájem pozemků více než je cena obvyklá, jde o škodu, jejíž vznik žalovaný nemohl předvídat. Tato škoda se dle ustanovení § 379 věty druhé obch. zák. neuhrazuje. Uzavřel, že skutečná škoda vzniklá žalobkyni v důsledku škodního jednání žalovaného činí částku obvyklého nájemného za období od 1. 10. 2004 do 31. 5. 2005 ve výši 198 989,50 Kč a dále částku 870 756 Kč, která je tvořena rozdílem mezi obvyklou cenou pozemků v roce 2005 ve výši 3 311 376 Kč a obvyklou cenou pozemků v roku 2003 ve výši 2 440 620 Kč. Obvyklá cena pozemků ve výši 2 440 620 Kč je cenou, za kterou mohla žalobkyně předmětné pozemky od žalovaného koupit již v roce 2003, avšak v důsledku škodního jednání žalovaného jí tato koupě nebyla umožněna. Koupě byla umožněna až v roce 2005, kdy obvyklá cena pozemků již dosáhla částky 3 311 376 Kč. Celková skutečná škoda žalobkyně tedy činí částku 1 069 745,50 Kč.II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. 10. Nesprávné právní posouzení spočívá dle dovolatelky v nesprávné aplikaci ustanovení § 379 věty druhé obch. zák. na danou věc. Namítá, že odvolací soud neměl omezovat výši škody, kterou je žalovaný povinen žalobkyni nahradit jen na předvídatelnou škodu, neboť u deliktní odpovědnosti za škodu je aplikace § 379 odst. 2 obch. zák. vyloučena. 11. Dále má dovolatelka za to, že odvolací soud nesprávně zjistil, jakou škodu žalovaný předvídal v době škodního jednání jako možný důsledek porušení své povinnosti vykonávat působnost jednatele žalobkyně s péčí řádného hospodáře nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v době škodního jednání žalovaný znal nebo měl znát při obvyklé péči. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že škoda vzniklá žalobkyni v důsledku škodního jednání žalovaného činí v případě nájemního vztahu částku 198 989,50 Kč, tedy částku, která odpovídá obvyklé ceně nájmu za období od 1. 10. 2004 do 31. 5. 2005. Škoda, která žalobkyni vznikla, musí spočívat v rozdílu mezi cenou nájmu skutečně žalobkyní zaplacenou, tj. 400 000 Kč a obvyklou cenou nájmu, tj. částkou 198 989,50 Kč. 12. V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrzuje, případně napadené rozhodnut zrušil. 13. K dovolání žalobkyně se dle obsahu spisu žalovaný nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 14. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013, což se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Dovolání je přípustné k řešení otázky, zdali a za jakých podmínek lze aplikovat ustanovení § 379 obch. zák. o náhradě předvídatelné škody v případě porušení povinností statutárního orgánu společnosti jednat s péčí řádného hospodáře upravených v ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. IV. Důvodnost dovolání 17. K námitce dovolatelky, že v případě vzniku škody v příčinné souvislosti s porušením péče řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 obch. zák.) nelze ustanovení § 379 obch. zák. vůbec aplikovat, odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1488/2006. Ačkoliv v tomto rozhodnutí dovolací soud posuzoval, zda je „v případě porušení povinnostispolečnosti vůči svému menšinovému akcionáři aplikovatelné ustanovení § 379 obch. zák.“, závěry zde uvedené se bezesporu uplatní i na vztah mezi obchodní společností a jejím statutárním orgánem. S odkazem na znění § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák. tak lze i v projednávaném případě uvést, že toto ustanovení nevzbuzuje pochybnosti o tom, že se na vztah mezi obchodní společností a osobou, která je jejím statutárním orgánem, použije třetí část obchodního zákoníku, tedy i ustanovení § 379 obch. zák. Nelze proto přisvědčit tvrzení dovolatelky, která dovozuje, že ustanovení § 379 obch. zák. se na případy, kdy škoda vznikla v důsledku porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře dle § 194 odst. 5 obch. zák., nepoužije. 18. Důvodnost dovolání však zakládá námitka dovolatelky, jež polemizuje se závěry odvolacího soudu, který vztáhl okamžik posuzování předvídatelnosti vzniku škody k době, kdy ke škodnímu jednání došlo. 19. Podle § 379 obch. zák., nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči. 20. Z citovaného ustanovení vyplývá, že je třeba odlišovat okamžik vzniku závazkového vztahu od okamžiku porušení povinnosti, respektive vzniku škody. Hledisko předvídatelnosti je vztaženo k prvnímu z uvedených, tedy k okamžiku vzniku (primárního) závazkového právního vztahu. Uvedené koresponduje i se závěry části literatury, která se zabývala možností aplikace § 379 obch. zák. v případě mimosmluvní odpovědnosti, s tím, že bývá dovozováno, že dané ustanovení není možné vykládat tak, že za vznik závazkového vztahu je v těchto případech možné považovat vznik (sekundárního) závazkového vztahu k náhradě škody, který vzniknul porušením povinnosti (blíže srovnej např. CZACH, K. Predvídateľnosť vzniku a jej význam (nielen) v obchodnom práve. In: BEJČEK, J. (ed.). Historie obchodněprávních institutů: sborník příspěvků z konference pořádané Katedrou obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity dne 10. 6. 2009 v Brně. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 134.) 21. Z toho vyplývá, že okamžikem, ke kterému je vztaženo posuzování předvídatelnosti vzniku škody, není – jak dovodil odvolací soud – vznik deliktu, nýbrž okamžik vzniku povinnosti, jejíž porušení má za následek vznik odpovědnosti za škodu; konkrétně tedy okamžik vzniku povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. A právě v tomto pojetí se projevuje objektivní hledisko posuzování předvídatelnosti vzniku škody, na které argumentačně odkazuje odvolací soud. 22. Jakkoliv dovolací soud nerozporuje, že pojem předvídatelnosti škody je v zásadě pojat objektivně, neboť se váže k osobě průměrných znalostí a vlastností (viz např. POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1472.), neznamená uvedené, že objektivní standard pro předvídatelnost škody vylučuje zohlednění konkrétní vědomosti či informace, jenž škůdce objektivně má. 23. Při hodnocení, zda jde o případ nepředvídatelné škody, je třeba vzít v úvahu znalost, kterou škůdce měl vzhledem ke své situaci a okolnostem vztahujícím se jen k němu, ale dále, pokud nelze dojít k závěru, že vzhledem k nim možnost vzniku škody předvídal, je třeba vyjít z úvahy, co v dané situaci mohl předvídat obchodu dbalý podnikatel. Nejde přitom o uvažování pravděpodobné možnosti, ale o to, zda jako možnost vznik uplatněné škody přicházel v úvahu, a to vzhledem k okolnostem daného případu v době vzniku závazku a skutečnostem, o kterých pečlivý podnikatel měl vědět. Pokud ale došlo ke škodě veliké výše v důsledku skutečnosti, která nastala až po vzniku závazku a kterou nebylo dobře možno při vzniku závazku předpokládat (např. změna závazku, který byl porušeným závazkem věcně zabezpečován), je předpoklad, že nevznikne právo na náhradu škodyve výši, která v důsledku toho vznikla. Toto omezení má zamezit nepřiměřené tvrdosti, ale ne změkčit odpovědnost za porušení závazku (shodně ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1043). 24. V právní teorii je předvídatelnost škodního následku vnímána jako základní kritérium, ze kterého vychází teorie adekvátnosti kauzálního nexu. Ta vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Předvídatelnost se tím velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby (srov. např. KÖTTZ, H. Deliktsrecht. 8. vydání. Neuwied, Kriftel 1998, m. č. 151; LORENZ, K. Lehrbuch des Schuldrechts, sv. I., Allgemeiner Teil. 14. vydání. München 1987, s. 439, 440). Tento optimální pozorovatel tak personifikuje znalosti a zkušenost své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele. Každý nedbalostně zaviněný následek je tedy též adekvátním následkem příslušného jednání (srov. takto shodně nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Také dovolací soud ve své rozhodovací praxi uznal ty situace, kdy v konkrétním případě je (čistě) objektivní pojetí převáženo subjektivně známou informací (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2843/2008, popřípadě SZTEFEK, M. Předvídatelnost škody v novém občanském zákoníku. In: Jurisprudence, 2014, č. 5, s. 25-33). 25. V posuzovaném případě tak nelze pominout zejména tu skutečnost, že žalovaný mohl sám svým jednáním do poslední chvíle ovlivnit výši vzniklé škody, která záležela v navýšení kupní ceny pozemků, respektive v navýšení ceny nájemného. Je třeba také zdůraznit, že rozhodovací praxe dovolacího soudu k § 379 obch. zák. stojí na úvaze, že „(z)a nepředvídatelnou škodou je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohl škůdce předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znal nebo měl při obvyklé péči znát v době vzniku závazkového vztahu, a právem se tedy domníval, že z porušení povinnosti, kterého se dopustil, taková škoda vzniknout nemůže“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/99). Požadavek předvídatelnosti bezpochyby nelze vykládat v tom smyslu, že škůdce si má být přesně vědom výše škody, kterou porušením své povinnosti může způsobit. Ustanovení § 379 obch. zák. má být vykládáno jako výjimka ze zásady úplné náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s porušení povinnosti s tím, že (jak již bylo výše uvedeno) má zamezit nepřiměřené tvrdosti, ale ne změkčit odpovědnost za porušení závazku. 26. V projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud měl posoudit, zda žalovaný, který byl z pozice statutárního orgánu žalobkyně zavázán jednat s péčí řádného hospodáře, mohl v rámci této své povinnosti předpokládat, že z jeho jednání ve střetu zájmu může vzniknout společnosti škoda. Hledisko předvídatelnosti však nevyžaduje, aby si škůdce byl vědom přesné částky, za jakou se mu v budoucnu podaří předmětné pozemky pronajmout či prodat. 27. Ze shora uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud shledal dovolání za důvodné, a na tomto základě rozsudek odvolacího soudu v rozsahu té části jeho prvního výroku, v níž bylo rozhodnuto o částce 2 690 645 Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

decision_1333.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.344.2014.1 Číslo: 113/2017 Právní věta: Závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy.Jestliže správní orgán porušil ve správním řízení povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jde sice o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších odpisů), avšak vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.09.2015 Spisová značka: 30 Cdo 344/2014 Číslo rozhodnutí: 113 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost státu za škodu, Průtahy v řízení, Správní řízení, Zadostiučinění (satisfakce) Předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně a žalované zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 55 Co 172/2013, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy, způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského úřadu ve Vsetíně. Předmětem řízení byla žádost E. a J. G. ze dne 8. 1. 2002 o stavební povolení na stavební úpravy a nástavbu rodinného domu č. p. 363 na pozemku stavební parcela č. 1063 v k. ú. J. (dále jen „posuzované řízení“ nebo „stavební řízení“). Žalobkyně uvedla, že nepřiměřená délka řízení se projevuje na jejím psychickém a zdravotním stavu, trpí bolestmi hlavy, očí (vysoký oční tlak), nespavostí, velkým úbytkem na váze (15kg rozdíl), v noci ji stíhají noční můry, stres se stal pravidelným hlavně v období, kdy žalobkyně očekávala dopisy od úřadů státní správy. 2. O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 rozsudkem uložil žalované povinnost písemně se žalobkyniomluvit za způsobenou nemajetkovou újmu (výrok I.), zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč (výrok II.), žalobní návrh o zaplacení částky 850 000 Kč zamítl (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 40 080 Kč (výrok IV.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 8. 2013 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba co do částky 90 000 Kč zamítá, ve zbylé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II. uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 9 196 Kč. 3. Soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 8. 1. 2002 u Městského úřadu ve Vsetíně. Rozhodnutí Městského úřadu ve Vsetíně byla opakovaně rušena Krajským úřadem ve Zlíně. Řízení bylo několikrát přerušeno. Ve věci rovněž rozhodoval krajský soud, a to na základě žaloby E. M., přičemž žalobu shledal důvodnou. Posuzované řízení doposud nebylo skončeno. Dosavadní řízení již trvá necelých jedenáct let. Soud prvního stupně dále uvedl, že nešlo o správní řízení, které by nějak ohrožovalo základní existenční jistoty žalobkyně a nadto žalobkyně nikdy nebyla vystavena negativním důsledkům (z jejího pohledu) pravomocného stavebního povolení ke stavebním úpravám domu sousedícího s domem, který žalobkyně obývá. Soud nepovažoval za prokázané, že by se na současném zdravotním stavu žalobkyně významným způsobem podepsala právě a jen délka posuzovaného řízení. Soud nezjistil, že by jen délka posuzovaného řízení způsobila nemajetkovou újmu mimořádné intenzity a byla stěžejním důvodem pro ty útrapy, které žalobkyně popisuje. Soud prvního stupně rovněž zohlednil vyšší věk žalobkyně, přičemž odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení byla porušena povinnost orgánů územních samosprávných celků v přenesené působnosti vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to především rozhodnout v předmětném stavebním řízení v přiměřené lhůtě. Konstatování porušení práva a žalobkyní požadovaná omluva se nejeví jako dostačující zadostiučinění. Žalobkyni náleží zadostiučinění v penězích. Základní výše zadostiučinění činí 150 000 Kč, přičemž není dán důvod k úpravě (snížení či zvýšení) základního odškodnění s přihlédnutím ke zvláštním okolnostem případu dle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Průběh předmětného řízení byl a je složitější již proto, že rozhodnutí prvostupňového stavebního úřadu bylo třikrát zrušeno odvolacím orgánem a počtvrté správním soudem a jelikož se stavební úřad musel vypořádat s celou řadou námitek účastníků řízení. Na druhou stranu se na celkové délce řízení podepsalo nesprávné vymezení okruhu účastníků na samém počátku řízení a opakované rušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím orgánem mimo jiné z důvodu, na který mohl odvolací orgán objektivně upozornit již v prvním zrušujícím rozhodnutí. Význam předmětu řízení pro žalobkyni soud nehodnotil ani jako méně významný a ani jako mimořádné významný. 4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s následujícími právními závěry: V posuzovaném řízení byla porušena povinnost orgánů územních samosprávných celků v přenesené působnosti, vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, a to především rozhodnout v předmětném stavebním řízení v přiměřené lhůtě; žalobkyni vznikla v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení nemajetková újma; konstatování porušení práva ani žalobkyní požadovaná omluva se nejeví jako dostačující zadostiučinění; žalobkyni náleží zadostiučinění v penězích; základní výše zadostiučinění činí 150 000 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro úpravu zadostiučinění dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. Věc je do určité míry složitá, neboť je obecně známé, že se jedná typově o skutkově i právně složité řízení. Tato skutečnost odůvodňuje snížení o 20 %. Věc má pro žalobkyni malý význam, neboť nešlo o správní řízení, které by ohrožovalo základní existenční jistoty žalobkyně. Žalobkyně nikdy nebyla vystavena negativním důsledkům pravomocného stavebního povolení, neboť změny dosudvlastníky sousedního domu provedeny nebyly. Za stěžejní odvolací soud považoval skutečnost, že žalobkyni svědčí pouhé právo z věcného břemene užívání nemovitosti, nikoliv právo vlastnické. Stav nejistoty žalobkyně, v němž je v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení udržována, souvisí jen s obavou z případného zhoršení kvality bydlení, nikoliv již s obavou např. z případného poklesu tržní ceny nemovitosti. Malý význam pro žalobkyni odůvodňuje snížení o dalších 40 %. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně tak celkem činí 60 000 Kč. K odvolacím námitkám žalované dovolací soud uvedl, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“ nebo „Evropský soud“) vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Odvolací soud nepovažoval za správný argument žalované, že vzhledem k charakteru správního řízení nelze vycházet při výpočtu zadostiučinění z řádově nižších částek než v soudním řízení, ani názor, dle nějž není přípustná kumulace zadostiučinění ve formě omluvy s přiznáním zadostiučinění v penězích. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, které doplnila podáním ze dne 4. 11. 2013. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 6. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá: a) odvolací soud pochybil, když snížil základní výši zadostiučinění z důvodu, že stavební řízení bylo skutkově a právně složité. Stavebních řízení probíhá denně celá řada a není běžné, aby tato řízení trvala déle než 10 let a aby byly neustále opakovány tytéž chyby přesto, že byly zcela evidentní, bylo na ně upozorňováno a byla vyžadována jejich náprava; b) odvolací soud pochybil, když snížil základní výši zadostiučinění z důvodu, že dovolatelce svědčí pouhé právo z věcného břemene užívání nemovitosti. Dovolatelka, jakožto oprávněná z věcného břemene, má právo nemovitosti užívat. Dojde-li ke vzniku negativních vlivů působících na nemovitost, dojde také ke zhoršení podmínek užívání předmětné nemovitosti. 7. Dále dovolatelka v dovolání poukazuje na vady řízení, které spočívají v tom, že jí při jednání před odvolacím soudem nebylo umožněno řádně se k věci vyjádřit a odvolací soud svým přístupem a chováním při jednání dával dovolatelce najevo svou nadřazenost. Dále dovolatelka považuje za vadu řízení, že soud prvního stupně při jednání dne 17. 10. 2012 zamítl návrh žalobkyně na spojení projednávané věci s věcí vedenou před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 57/2012. Následně bylo řízení pod sp. zn. 23 C 57/2012 usnesením zastaveno z důvodu překážky litispendence, neboť řízení pod sp. zn. 25 C 88/2010 se týká stejného předmětu řízení a shodných účastníků řízení. V další části dovolání (i jeho doplnění) dovolatelka obsáhle rekapituluje průběh posuzovaného řízení, líčí nesprávnosti, kterých se orgány v řízení dopustily, a opakuje své argumenty vznesené v řízení před soudy nižších stupňů. K prokázání svých tvrzení navrhuje dovolatelka dovolacímu soudu k provedení řadu důkazů. 8. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a rozhodl tak, že žalovaná je povinna písemně se žalobkyni omluvit za způsobenou nemajetkovou a morální újmu vzniklou jí nepřiměřenou délkou řízení, dále je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 2 200 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil protizákonně zahájené územní řízení sloučené se stavebním řízením rozhodnutím ze dne 9. 1. 2002, č. j. Výst. 330-196/02Re.9. Nejvyššímu soudu bylo dále doručeno podání dovolatelky ze dne 21. 1. 2014. Tímto podáním se dovolatelka odvolávala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2014. Podání dovolatelka rovněž adresovala Nejvyššímu soudu a označila je jako doplnění dovolání ze dne 4. 11. 2013. Tímto podáním dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud „spojil žaloby č. j. 25 C 88/2010 a č. j. 13 C 270/2012 do jedné omluvy a žaloby č. j. 25 C 88/2010 a č. j. 23 C 57/2012 o peněžité zadostiučinění do jedné částky“. Dalším podáním ze dne 21. 10. 2014 dovolatelka požádala, aby dovolací soud dle § 9 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, přikázal věc Ústavnímu soudu z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení. 10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. 11. Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala dovolání rovněž žalovaná. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá: a) právní názor uvedený ve Stanovisku, podle nějž se vznik nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, případně průtahy v řízení, neprokazuje, ne zcela koresponduje se zněním ustanovení § 1 odst. 3 a § 31a odst. 1 OdpŠk. Zákon předpokládá pro oba nároky (jak na náhradu škody, tak zadostiučinění za nemajetkovou újmu) shodný režim. V případě vzniku odpovědnosti státu za škodu je poškozený povinen prokázat, že mu vznikla škoda v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, případně nesprávným úředním postupem. V právních předpisech není upravena vyvratitelná domněnka v souvislosti s prokazováním nemajetkové újmy. Přestože je zřejmé, že prokazování vzniku nemajetkové újmy může být obecně pro poškozeného krajně obtížné, je v ostatních případech (např. dle ustanovení § 11 obč. zák.) pro úspěšné uplatnění nároku nutné, aby poškozený vznik nemajetkové újmy prokázal. Uvedení charakteristiky nemajetkové újmy je současně nezbytné pro to, aby mohl být v souladu se stanoviskem poskytnut důkaz o opaku; b) soudy nižších stupňů pochybily, když skutečnosti zakládající nižší význam řízení pro žalobkyni zohlednily až při stanovení formy a výše poskytnutého zadostiučinění. Tyto skutečnosti mají nepochybně význam již pro samotné posouzení toho, zda žalobkyni nemajetková újma vznikla. Soudy se však vznikem nemajetkové újmy vůbec nezabývaly; c) Stanovisko bylo vypracováno primárně pro odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení. Ačkoli je ve Stanovisku zmíněno, že se týká i řízení správních, je zřejmé, že se nevypořádává se specifikami správního řízení. Nejvyšší soud se ve Stanovisku opírá o judikaturu ESLP. Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) není bezprostředně garantováno právo na přiměřenou délku správního řízení, tudíž rozsudky ESLP se v tomto kontextu vztahují na řízení před soudními orgány a samotného správního řízení se netýkají. Z těchto důvodu nemůže být ani Stanovisko bezvýhradně aplikovatelné i na odškodnění za újmu vzniklou v důsledku správního řízení; d) z ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk vyplývá, že zákon rozlišuje nesprávný úřední postup spočívající v průtazích řízení a nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Správní řízení se řídí správním řádem, který detailně upravuje lhůty pro vydání rozhodnutí. V daném případě v řízení k jednotlivým průtahům došlo, avšak jednotlivé úkony byly činěny pravidelně a nelze hovořit o nečinnosti správních orgánů. Řízení bylo opakovaně přerušováno av této době lhůty pro vydání rozhodnutí neběží, z odůvodnění rozsudku není patrno, která konkrétní překročení lhůt žalobkyni nemajetkovou újmu způsobila a v jaké intenzitě; e) z ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk vyplývá, že se zadostiučinění v penězích poskytne jen tehdy, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak, tedy například uložením povinnosti, aby se žalovaná žalobkyni písemně omluvila. Soudy nižších stupňů pochybily, když přiznaly zadostiučinění ve formě uložení povinnosti písemně se žalobkyni omluvit a současně přiznaly i zadostiučinění v penězích. 13. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 14. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že určení a přesné popsání formy nemajetkové újmy a její důkazní prokázání v řízení je pro případ odškodňování újmy způsobené průtahy v řízení v zásadě nesplnitelným požadavkem. Žalobkyně se ohradila proti bagatelizování její újmy jako „subjektivní nepříjemnosti“. Ztotožnila se se závěrem soudů nižších stupňů, že existenci újmy není třeba prokazovat. Uvedla, v čem spočívaly průtahy správního řízení. Pokud jde o průtahy v řízení, není na místě činit mezi soudními a správními řízeními rozdílu, z toho důvodu je Stanovisko aplikovatelné i na správní řízení. Skutečnost, že správní orgán činil úkony a rozhodoval, ještě nutně neznamená, že nezpůsoboval zbytečné prodlevy v řízení buď tím, že nebyl schopen rozhodnout v souladu s právem, nebo tím, že rozhodoval svévolně v rozporu s právem. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. 16. Dovolací soud zjistil, že dovolání žalobkyně i žalované jsou včasná, podaná oprávněnými osobami, řádně zastoupenými a splňují formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalované. 17. Žalovaná prostřednictvím podaného dovolání výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu ve věci samé. 18. Výrokem I. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba co do částky 90 000 Kč zamítá, jinak v tomto výroku a výrocích I. a III. rozsudek potvrdil. Odvolací soud tak přiznal žalobkyni právo na písemnou omluvu ze strany žalované a právo na náhradu imateriální újmy ve výši 60 000 Kč. Ve zbytku, tedy co do výše 940 000 Kč, byl žalobní návrh zamítnut. 19. V části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobu co do částky 90 000 Kč zamítl, a kterou odvolací soud potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 850 000 Kč, není dovolání žalované subjektivně přípustné. Dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č.C 154). 20. V části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, čímž žalobkyni bylo přiznáno odškodnění ve výši 60 000 Kč, a kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně práva na písemnou omluvu, se přípustnost dovolání posoudí podle § 237 o. s. ř. 21. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro posouzení právní otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, a to zda se i na správní (stavební) řízení vztahuje čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v návaznosti na to, zda jsou pro posouzení újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního (stavebního) řízení aplikovatelné závěry uvedené ve Stanovisku. IV. Důvodnost dovolání 22. Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. 23. Dle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Dle ustanovení čl. 38 Listiny základních práv a svobod: „(1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“ Dle ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“ Dle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk: „Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“ Ustanovení čl. 38 Listiny hovoří ve svém prvním odstavci výhradně o řízeních soudních. Druhý odstavec již výslovně nestanoví, zda práva zde upravená se vztahují pouze na soudní řízení, anebo i na řízení jiná. Jelikož druhý odstavec navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že i tento odstavec se vztahuje především na řízení soudní. Uvedený závěr lze dovodit i z obsahu tohoto ustanovení, neboť toto ustanovení mimo jiné upravuje právo, aby věc byla projednána veřejně. Veřejnost jednání je znakem odlišujícím řízení před orgánem moci soudní od řízení před ostatními orgány veřejné moci, především před orgánem moci výkonné (srov. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 906 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3577-506. S. 787). Pokud soudy nižších stupňů dovodily z čl. 38 odst. 2 Listiny právožalobkyně na přiměřenou délku správního řízení, je jejich právní posouzení dané otázky nesprávné. 24. Toto právo nelze jednoznačně dovodit ani z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ten hovoří o „projednání soudem“ a o rozhodnutí o „občanských právech nebo závazcích“. Citované ustanovení tak vedle trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích. Z judikatury ESLP však plyne závěr, že tento soud termín „projednání soudem“ vykládá široce, a tudíž za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka (srov. např. Sramek proti Rakousku, rozsudek ze dne 22. 10. 1984, stížnost č. 8790/79). Evropský soud ve své judikatuře dále dovodil, že pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestačí slabý vztah předmětného sporu k civilním právům a závazkům stěžovatelů, nýbrž výsledek řízení musí být pro tato práva a závazky určující, jinými slovy musí se týkat jejich existence, rozsahu nebo podmínek výkonu (srov. Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, rozsudek ze dne 23. 6. 1981, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, nebo Krosta proti Polsku, rozsudek ze dne 2. 2. 2010, stížnost č. 36137/04). 25. Z judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (srov. KMEC a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C.H. Beck, Praha, 2012, s. 585.): 1. Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2. Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3. Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (t j. soukromoprávní) povahy? 26. V případě správního řízení je tudíž nezbytné nejprve zodpovědět uvedené otázky. Při jejich kladném posouzení je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž Stanovisko, je nutné v takovém případě veškeré závěry ve Stanovisku vyjádřené aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají. Současně, hovoří-li Stanovisko o správních řízeních, má tím na mysli pouze ta správní řízení, na něž čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá. 27. Pokud odpověď na některou z výše uvedených otázek bude záporná, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko. To však ještě neznamená, že v případě nepřiměřené délky tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Dovolací soud se ztotožňuje s námitkou žalované, dle níž se v případě správního řízení, které je vázáno zákonnými lhůtami, neuplatní § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Z dikce tohoto ustanovení totiž jednoznačně vyplývá, že povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě má státní orgán pouze tehdy, pokud zákon žádnou lhůtu nestanoví. Tentýž závěr lze dovodit z ustanovení § 6 odst. 1 věty druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen s. ř.). Na správní řízení tak lze aplikovat větu druhou § 13 odst. 1 OdpŠk. Z toho důvodu jsou postižitelné jednotlivé průtahy v řízení, tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je tudíž poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy a vznikem újmy. 28. V posuzovaném případě se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda ve stavebním řízení, jehož se žalobkyně účastní z důvodu věcného břemene zřízeného v její prospěch na nemovitosti sousedící s nemovitostí, jíž se předmětné stavební řízení týká, jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku. Otázkou, zda lze čl. 6 odst. 1 Úmluvy vztáhnout také na stavební řízení, se Evropský soud zabýval ve věci Allan Jacobsson proti Švédsku, rozsudek ze dne 25. 10. 1989, stížnostč. 10842/84. V dané věci byl stěžovatel vlastníkem pozemku a rodinného domu, přičemž veřejnoprávní předpisy stanovily zákaz stavby na určitých pozemcích (včetně pozemku stěžovatele), jež byl následně novelizacemi daných předpisů prodlužován, v důsledku čehož byl stěžovatel omezen ve výkonu svého vlastnického práva. Právo stavby je civilní povahy bez ohledu na to, že zákaz stavby má svůj původ v právu veřejném (srov. § 73 citovaného rozsudku). Výsledek stavebního řízení měl přímý vliv na výkon tohoto práva (srov. § 70 citovaného rozsudku). 29. V posuzovaném případě byl výsledek stavebního řízení rozhodující pro výkon vlastnického práva účastníků, kteří o stavební povolení žádali, neboť právě o jejich právu bylo v tomto řízení rozhodováno. Naopak v případě žalobkyně, jež je oprávněnou z věcného břemene na sousedící nemovitosti, výsledek daného řízení nemá přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon jejího práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejím právu není v řízení rozhodováno, ač rozhodnutím může být dané právo nepřímo dotčeno. Z toho důvodu nelze čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na něj navazující judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, na délku posuzovaného řízení aplikovat. 30. Odvolací soud tudíž pochybil, pokud posuzoval přiměřenost délky předmětného řízení podle zásad uvedených ve Stanovisku, vyšel z vyvratitelné domněnky o vzniku újmy žalobkyně a z částek tam uvedených pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto je jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplně, a tudíž nesprávné. 31. Dovolací soud z právě vyložených důvodů považoval rozsudek odvolacího soudu za nesprávný a dovolání žalované za důvodné, a proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž dle odst. 2 téhož ustanovení vrátil věc k dalšímu řízení. V něm bude odvolací soud vázán zde vyslovenými právními názory soudu dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení by se odvolací soud měl zabývat otázkou, zda v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk a zda žalobkyni v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla újma. 32. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalobkyně. 33. Žalobkyně prostřednictvím podaného dovolání napadla rozsudek odvolacího soudu ve věci samé. 34. Ohledně základu práva na náhradu nemajetkové újmy a přiznaného práva na písemnou omluvu a odškodnění ve výši 60 000 Kč dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154). Ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu, co do části, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž žalobkyni bylo přiznáno odškodnění ve výši 60 000 Kč, a kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně práva na písemnou omluvu, je proto dovolání žalobkyně subjektivně nepřípustné, neboť je podáno proti té části rozhodnutí, kterou bylo dovolatelce přiznáno právo, a která tudíž vyzněla zcela v její prospěch. 35. V části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobu co do částky 90 000 Kč zamítl, a kterou odvolací soud potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 850 000 Kč, shledal dovolací soud rovněž dovolání žalobkyně přípustným a důvodným.36. Jak již dovolací soud vyložil ve vztahu k dovolání žalované, napadené rozhodnutí je nesprávné co do základu žalobou požadovaného nároku. Žalobkyní vymezené otázky se vztahují k výši přiznaného zadostiučinění. Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že na posuzované řízení nedopadá čl. 6 Úmluvy, tudíž ani závěry plynoucí ze Stanoviska, je nezbytné nejdříve posoudit, zda v řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo a zda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalobkyni vznikla újma. Až následně bude možné posoudit formu, případně výši, přiměřeného zadostiučinění. Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval otázkami vymezenými žalobkyní a napadené rozhodnutí zrušil i v části, jíž byl žalobou uplatněný nárok zamítnut, neboť dovolací soud nemůže předjímat závěry odvolacího soudu ohledně základu žalobou uplatněného nároku ani ohledně jeho výše. 37. Pro úplnost dovolací soud dodává, že Nejvyšší soud je, stejně jako ostatní orgány veřejné moci, ve své pravomoci limitován zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, z toho důvodu ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolací soud je tak ve své rozhodovací pravomoci omezen pouze na posouzení správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud není oprávněn jakkoliv úkolovat správní orgány ani zasahovat do probíhajících správních řízení, případně tato řízení zastavovat, jak po něm žalobkyně požaduje. Ve vztahu k podání žalobkyně ze dne 21. 1. 2014 dovolací soud uvádí, že k tomuto podání již přihlédnout nemohl, když dle ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 240 o. s. ř. již bylo podáno opožděně. Navíc dovolací soud není příslušným k rozhodnutí o návrhu žalobkyně, kterým výslovně žádá o „spojení žalob“, když dle ustanovení § 112 o. s. ř. může spojit ke společnému řízení věci pouze soud, u nějž byly tyto věci zahájeny. Dovolací soud dále není oprávněn přikazovat podaná dovolání k projednání Ústavnímu soudu. Takovýto postup neplyne ani ze soudního řádu správního, na nějž žalobkyně odkazuje, ani z jiného procesního předpisu.

decision_1334.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2015, sp. zn. 23 Cdo 1137/2015, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1137.2015.1 Číslo: 39/2016 Právní věta: Ustanovení § 89a o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) o volbě místně příslušného soudu prvního stupně účastníky řízení v obchodní věci (na základě prorogační doložky uzavřené před 1.1.2014) se uplatní v řízení zahájeném po 1.1.2014 i v případě, že jejich právní vztah je vztahem z neoprávněného podnikání podle § 3a obch. zák. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.09.2015 Spisová značka: 23 Cdo 1137/2015 Číslo rozhodnutí: 39 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Podnikatel, Příslušnost soudu místní Předpisy: § 3a odst. 1 obch. zák. § 89a o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 17 Co 456/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 15. 9. 2014 vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). 2. Soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě o spolupráci uzavřené mezi účastníky řízení, kde byl žalovaný označen jako fyzická osoba nepodnikatel, byla sjednána prorogační doložka. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva nebyla uzavřena mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti, nejedná se ani o fakultativní obchod podle § 262 obch. zák. Podle § 89a o. s. ř. mohou dohodu o prorogaci uzavřít pouze účastníci, kteří jsou podnikatelé a vzniklý závazkový vztah se týká jejich podnikatelské činnosti. Smlouva o spolupráci nebyla uzavřena mezi dvěma podnikateli, proto se nelze na místní příslušnosti dohodnout. Z toho důvodu soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Táboře jako soudu místěpříslušnému. 4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2014 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se místní nepříslušnost Okresního soudu Praha-západ nevyslovuje. 5. Odvolací soud vyložil, že smyslem § 89a o. s. ř. je umožnit účastníkům řízení v obchodní věci uzavřít dohodu o místní příslušnosti soudu prvního stupně. Obchodní věcí ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí i plnění ze závazkového vztahu, který se řídí obchodním zákoníkem proto, že smluvní strany uzavřeny dohodu podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. nebo proto, že tak bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu určuje ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák. 6. Odvolací soud zjistil, že žaloba byla podána dne 16. 6. 2014. Žalovaný byl v žalobě označen jako podnikající fyzická osoba. Žalovaný se ve smlouvě o spolupráci zavázal zaplatit žalobkyni 5 % z celkových tržeb, minimálně však 3 950 Kč bez DPH za oprávnění používat logo poskytovatele, obchodní jméno, know-how, obchodní metody a systém postupu, informace o dodavatelích, zákaznících a referenčních zakázkách. Z článku 3 odst. 3 a 4 smlouvy vyplývalo právo žalovaného samostatně jednat se zákazníky a samostatně uzavírat obchody. V článku 3 odst. 29 se žalovaný jako partner zavázal jako samostatný podnikatel vyvíjet podnikatelskou činnost v místě plnění podle článku 2 smlouvy. Dále byl zjištěno, že dne 19. 4. 2010 získal žalovaný podnikatelské oprávnění mimo jiné pro činnost, která je v souladu se závazky vyplývajícími ze smlouvy o spolupráci. Odvolací soud uzavřel, že pokud je předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobkyně o skutkových okolnostech týkajících se věci, žalobkyní tvrzený závazkový vztah účastníků ve věci týkající se frančízy, pak tento žalobkyní tvrzený závazkový vztah účastníků je vzhledem k okolnostem, době vzniku a povaze stran vztahem vzniklým při podnikatelské činnosti účastníků. Z procesního hlediska se tudíž jedná o obchodní věc. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. zakládá na tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. 8. Dovolatel souhlasí s odvolacím soudem, že smlouva o spolupráci byla uzavřena na účelem podnikání žalovaného formou franšízy, ovšem v době uzavření smlouvy, potažmo ke dni účinnosti smlouvy, nebyl žalovaný podnikatelem. Nelze proto uzavřít, že se jedná o vztah vzniklý při podnikatelské činnosti, a z toho dovozovat, že jde o věc obchodní. Podle rozhodnutí odvolacího soudu ovšem není rozhodné, zda je smluvní strana v době uzavření smlouvy podnikatelem, nepodnikatelem či spotřebitelem. 9. Nejvyšší soud otázku povahy smluvní strany, tzv. nepodnikatele při uzavření prorogační doložky dosud neřešil, resp. řešil pouze v případech, kdy jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, a navíc za situace, kdy smluvní strany současně uzavřely dohodu, že jejich vztah vyplývající z leasingové smlouvy se řídí obchodním zákoníkem. Ve stanovisku Cpjn 200/2011 Nejvyšší soud uzavřel, že „obchodní věcí“ ve smyslu ustanovení § 89a o. s. ř. se rozumí i věc, ve které je předmětem sporu plnění ze závazkového vztahu, který se řídí obchodním zákoníkem dle § 261 odst. 3 obch. zák. bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu. Není rozhodující, zda prorogační doložku uzavírá podnikatel či nepodnikatel, ale zda lze závazkový vztah podřadit pod některý ze závazkových vztahů uvedených kogentně v § 261 odst. 3 písm. a) až h) o. s. ř. Smlouva o spolupráci ze dne 16. 4. 2010 je inominátní smlouvou a jako taková nespadá pod žádný ze závazkových vztahů dle citovaného ustanovení obchodního zákoníku. Tudíž ani tato podmínka nebyla splněna. Dle názoru dovolatele je napadené rozhodnutí v rozporu s výše uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu.10. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Žalovaný v dovolání zcela pomíjí ustanovení § 3a obch. zák., dle něhož platnost nebo povaha právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Z obsahu smlouvy se podává, že jde o obchodní závazkový vztah, o franšízovou smlouvu. Z principu franšízových smluv vyplývá, že i když žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy podnikatelem, musí se jím stejně stát, neboť je to základní podmínka plnění předmětného závazku. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. 12. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud v daném řízení řešil otázku, která dovolacím soudem nebyla doposud řešena, tedy otázku, zda je možné uzavřít prorogační doložku ve smlouvě, jejíž stranou je v době jejího uzavření nepodnikatel, přičemž smlouva směřuje k výkonu podnikatelské činnosti v budoucnu. IV. Důvodnost dovolání 13. Podle ustanovení § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“), se účastníci řízení v obchodní věci mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. 14. Otázkou možnosti uzavírání prorogačních smluv dle § 89a o. s. ř. a výkladem pojmu „obchodní věc“ ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám se zabýval Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 9. 10. 2013, Cpjn 200/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013. V tomto stanovisku dospěl k závěru, že „obchodní věcí“ ve smyslu ustanovení § 89a o. s. ř. se rozumí i věc, ve které je předmětem sporu plnění ze závazkového vztahu, který se řídí obchodním zákoníkem (jen) proto, že smluvní strany závazkového vztahu uzavřely dohodu podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. nebo proto, že tak bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu určuje ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák. 15. Za obchodní věc je nutné považovat takový závazkový právní vztah, který se z důvodu aplikace ustanovení § 3a obch. zák. podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. řídí obchodním zákoníkem. 16. V daném případě nebyl v době uzavření smlouvy, tj. ke dni 1. 4. 2010, žalovaný podnikatelem. Živnostenské oprávnění získal dne 19. 4. 2010. Frančízová smlouva z její samotné povahy zakládá mezi jejími smluvní stranami vztah podnikatelského charakteru, jelikož svým obsahem směřuje k realizaci podnikání. Na základě uzavřené smlouvy žalovaný získal oprávnění používat logo poskytovatele, obchodní jméno, know-how, obchodní metody a systém postupu, informace o dodavatelích, zákaznících a referenčních zakázkách. Žalovaný měl právo samostatně jednat se zákazníky a samostatně uzavírat obchody. Žalovaný jako partner zavázal jako samostatný podnikatel vyvíjet podnikatelskou činnost v místě plnění smlouvy. Všechny tyto závazky jasně ukazují na charakter vztahu mezi účastníky. Podtrhuje to i fakt, že následně (nedlouho na to) si žalovaný živnostenské oprávnění, aby mohl provozovat činnost podle této smlouvy, skutečně zřídil. 17. Podle § 3a obch. zák. navíc platí, že povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Z toho plyne, že zřetelná obchodněprávní povaha závazkového vztahu založeného touto smlouvou nemůže být dotčena faktem,že žalovaný živnostenské oprávnění získal až poté, co byla frančízová smlouva mezi nimi uzavřena. 18. Z výše uvedeného vyplývá, že daný závazkový vztah je závazkovým vztahem obchodním ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák., neboť i když v době uzavření smlouvy žalovaný nebyl podnikatelem, vystupoval jako podnikatel. 19. Lze proto uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek napadené usnesení obstojí. Dovolací soud proto dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). 20. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení nebylo doposud skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

decision_1335.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1917.2015.1 Číslo: 50/2016 Právní věta: Je-li zaplacen soudní poplatek třetí osobou, není významné, jaký je právní vztah mezi plátcem a tím, za koho byl zaplacen. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.09.2015 Spisová značka: 23 Cdo 1917/2015 Číslo rozhodnutí: 50 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Poplatky soudní Předpisy: § 2 odst. 1 písm. a) předpisu č. 549/1991Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání třetí osoby proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 35 Co 273/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. O návrhu žalobkyně na přiznání osvobození od placení soudních poplatků na č. l. 22 bylo Obvodním soudem pro Prahu 6 rozhodnuto usnesením ze dne 1. 10. 2012, tak, že žalobkyni se osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Usnesením ze dne 17. 12. 2012, O b v o d n í s o u d pro Prahu 6 zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení. Proti tomuto usnesení se žalobkyně na č. l. 74 odvolala se sdělením, že soudní poplatek byl uhrazen dne 15. 1. 2013, k čemuž doložila tuzemský příkaz k úhradě č. 5205 od UniCredit Bank, na němž je u názvu účtu plátce uvedena společnost „E. H. L.“ I ze záznamu o složení na č. l. 77 vyplývá, že soudní poplatek uhradila společnost „E. H. L.“. 2. Soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě pěti dnů soudu sdělila, z jakého důvodu zaplatila soudní poplatek společnost E. H. L., žalobkyně však na tuto výzvu nereagovala. M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2013 změnil usnesení soudu prvního stupně na č. l. 70 tak, že řízení se nezastavuje. V odůvodnění uvedl, že postup soudu prvního stupně, který zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě, byl správný, ale následně žalobkyně své pochybení napravila a soudní poplatek v odvolacím řízení zaplatila, byť prostřednictvím třetí osoby.3. Dne 5. 2. 2014 požádala společnost E. H. L. (č. l. 143) ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích o vrácení soudního poplatku ve výši 917 280 Kč, neboť soudní poplatek byl zaplacen osobou, která k němu nebyla povinna. Z následujících podání právního zástupce společnosti E. H. L. vyplývá, že tato společnost nemá se žalobkyní žádný závazkový vztah, se žalobkyní nikdy nejednala a k platbě došlo omylem, neboť jednatel společnosti E. H. L. a člen investiční komise, Dr. K. H. H., omylem odložil kopii výzvy k úhradě soudního poplatku mezi faktury, kde jej našla paní Bc. B. B., osoba odpovědná za provádění plateb s právem přístupu k internetovému bankovnictví účtu vedeného u UniCredit Bank Czech republic, a.s., ze kterého byla platba odeslána. Ve vyjádření žalobkyně ze dne 4. 3. 2014 (č. l. 147) vyplývá, že jí není nic známo o úhradě soudního poplatku společností E. H. L. S touto společností nemá žalobkyně žádný závazkový vztah. Soudní poplatek byl zaplacen na základě smlouvy o financování řízení ze dne 15. 1. 2013, kterou žalobkyně uzavřela se společností P., a.s. 4. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 16. 4. 2014, žádost společnosti E. H. L. o vrácení soudního poplatku ve výši 917 280 Kč zamítl. V odůvodnění soud uvádí, že z obchodního rejstříku zjistil, že společnost E. H. L. je, nebo přinejmenším byla, akcionářem společnosti P., a. s., a uváděný jednatel společnosti E. H. L. Dr. K. H. H. je zároveň předsedou dozorčí rady společnosti P., a. s. Soud nepovažuje tvrzení o údajném „omylu v platbě“ za pravdivé, když žalobkyně i přes svá tvrzení o tom, že se společností E. H. L. nemá žádný vztah, doložila zaplacení soudního poplatku příkazem k úhradě z banky, na němž je tato společnost uvedena jako majitel účtu, a společnost E. H. L. až po více než roce začala tvrdit, že k platbě došlo „omylem“. 5. K odvolání společnosti E. H. L. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2014, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. V odůvodnění uvádí, že bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že v řízení lze pokračovat, neboť žalobkyně, byť prostřednictvím třetí osoby, zaplatila soudní poplatek. Na žadatele tak nelze hledět jako na osobu, které by bylo možno vrátit zaplacený soudní poplatek dle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Pokud došlo k zaplacení soudního poplatku za žalobkyni omylem, může se žadatel domáhat vrácení soudního poplatku přímo na žalobkyni. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla společnost E. H. L. dovoláním ze dne 19. 8. 2014. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že ve smyslu § 237 o. s. ř. otázka „zda je soud povinen v případě žádosti o vrácení úhrady započítané soudem na soudní poplatek zkoumat, zda mezi žadatelem a osobou skutečně povinnou k úhradě soudního poplatku existuje právní vztah povinnosti, a to alespoň založený ústní dohodou“ nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 17. 9. 2014 a uvádí, že nemá možnost se k obsahu dovolání relevantně vyjádřit, neboť dovolání nebylo podáno účastníkem řízení a samotného řízení se věcně netýká. Žalovaná nemá možnost posoudit či se vyjádřit k otázce, zda dovolatelka zaplatila za žalobkyni soudní poplatek omylem nebo bez právního důvodu. 8. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila dne 23. 9. 2014 tak, že s dovolatelkou nemá žádný závazkový vztah. Soudní poplatek byl zaplacen na základě smlouvy o financování, kterou žalobkyně uzavřela se společností P., a.s., jež dle informací žalobkyně soudní poplatek uhradila. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí „ponechal v platnosti“. III. Přípustnost dovolání9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 10. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněným subjektem – osobou, která zaplatila soudní poplatek, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť dovolatelkou nastíněnou otázku dosud Nejvyšší soud neřešil. IV. Důvodnost dovolání 11. Dovolání však není důvodné. 12. Podle § 10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích je poplatníkem za řízení před soudem prvního stupně navrhovatel. 13. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že za standardní situace by byl soudní poplatek uhrazen přímo žalobkyní. Tak se však v dané věci nestalo a soudní poplatek byl uhrazen prostřednictvím třetí osoby, a sice společností E. H. L. 14. Možnost zaplacení soudního poplatku prostřednictvím třetí osoby je z povahy věci připuštěna, ostatně i Ústavní soud považuje úkon zaplacení soudního poplatku za úkon zastupitelný (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, byť ve vztahu k doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku). 15. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně vyzval žalobkyni ke sdělení, z jakého důvodu byl soudní poplatek zaplacen společností E. H. L., na výzvu však žalobkyně nereagovala. Následně se soud prvního stupně pokoušel získat kontakt na společnost E. H. L., ale bezúspěšně, neboť tato společnost nebyla zapsána v obchodním rejstříku (č. l. 82 a 83). 16. Soudy postupovaly správně, když v dané věci nezjišťovaly, zda mezi dovolatelkou a žalobkyní existoval právní vztah založený dohodou, kterou by se dovolatelka zavázala zaplatit za žalobkyni soudní poplatek. Ve spise na č. l. 183 je založena smlouva o financování řízení ze dne 15. 1. 2013, uzavřená žalobkyní a společností P., a. s., kterou se společnost P., a. s. zavázala k zaplacení soudního poplatku za žalobkyni. Místo společnosti P., a.s. však soudní poplatek uhradila dovolatelka. 17. Dovolání není důvodné, neboť odvolací soud posoudil věc správně. 18. Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených dovolání podle ustanovení § 243d o. s. ř. zamítl.

decision_1336.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.191.2014.1 Číslo: 68/2016 Právní věta: Ujednání o hodnotícím čísle ve smlouvě o stavebním spoření, představující jednu z podmínek pro poskytnutí úvěru ze stavebního spoření, není nejasné či nesrozumitelné proto, že je hodnotící číslo určeno matematickým vzorcem, pokud pojmy použité ve vzorci jsou ve smlouvě definovány. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.09.2015 Spisová značka: 32 Cdo 191/2014 Číslo rozhodnutí: 68 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Neplatnost právního úkonu Předpisy: § 37 obč. zák. § 55 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 58 Co 207/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. Podle obsahu spisu se žalobce domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby v rozsahu 10 000 Kč a úpravě žalobního petitu) žalobou po žalované zaplacení částky 62 000 Kč s eventuálním návrhem na určení, že smluvní ujednání týkající se povinnosti docílení tzv. hodnotícího čísla (čl. XIII. Všeobecných obchodních podmínek stavebního spoření žalované) je neplatné. Tvrdil, že pokud by splnění této podmínky nebylo žalovanou pro přidělení úvěru ze stavebního spoření vyžadováno, nemusel by jí zaplatit částku 121 968 Kč představující úroky z meziúvěru za období od dubna 2009 do dubna 2012, která mu byla částečně kompenzována částkou 46 530,10 Kč (úroky z naspořené částky stavebního spoření ve výši 27 823,10 Kč a státní podporou ve výši 18 707 Kč). Rozdíl mezi 121 968 Kč a 46 530,10 Kč představuje částku 75 437,90 Kč, za niž mu nebyla poskytnuta žádná protihodnota. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, č. j. 7 C 265/2009-98, zamítl žalobu ozaplacení částky 62 000 Kč i eventuální návrh na určení neplatnosti smluvního ujednání týkajícího se povinnosti docílení tzv. hodnotícího čísla (č. XIII. Všeobecných obchodních podmínek stavebního spoření žalované) a rozhodl o nákladech řízení. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku včetně jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Podle skutkových zjištění soudu účastníci uzavřeli dne 29. 6. 2006 smlouvu o stavebním spoření. Její součástí byly i Všeobecné obchodní podmínky (dále jen „VOP“), z nichž vyplývají tři podmínky pro přidělení úvěru – uplynutí minimálně 24 měsíců od uzavření smlouvy, naspoření minimálně 35% cílové částky a dosažení hodnotícího čísla minimálně 64, jejichž splnění je vyžadováno kumulativně. Pojem hodnotícího čísla je vysvětlen v čl. XIII. odst. 4 VOP matematickým vzorcem. Dne 27. 7. 2006 účastníci uzavřeli smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření s tím, že meziúvěr, který byl žalobci poskytnut ve výši 884 000 Kč, bude k datu přidělení cílové částky splacen zúčtováním s naspořenou částkou, zálohou státní podpory a poskytnutým úvěrem. Žalobce meziúvěr vyčerpal dne 1. 9. 2006, od září 2006 do července 2010 platil úroky z meziúvěru 3 388,70 Kč měsíčně a měsíční vklady na stavební spoření 1 441 Kč od září 2006 do října 2011. Dále zaplatil mimořádné vklady v celkové výši 525 000 Kč. Hodnotící číslo přesáhlo hodnotu 64 ke dni 30. 9. 2011 a v souladu s VOP mu byl k 31. 12. 2011 poskytnut úvěr ve výši 233 385 Kč. 5. Odvolací soud, vycházeje stejně jako soud prvního stupně z ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku (zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších změn – dále jen „obč. zák.“) a z článků 3 a 4 směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ujednání o hodnotícím čísle jako jednoho ze tří předpokladů pro přidělení cílové částky, tj. poskytnutí úvěru ze stavebního spoření, nelze považovat za neplatné ujednání. Nepřisvědčil tedy námitce odvolatele, že toto ujednání je psáno nejasným nebo nesrozumitelným jazykem. Uvedl, že toto ujednání je formulováno zcela jednoznačně matematickým vzorcem za použití pojmů, jejichž význam je ve VOP definován. Pokud žalobce míní, že pro přidělení cílové částky postačí splnění jen dvou podmínek (uplynutí 24 měsíců a naspoření 35 % cílové částky), nemá tento jeho názor oporu ve smluvních ujednáních a nelze jej klást k tíži srozumitelnosti ujednání, ale pouze na vrub nedostatečné pozornosti žalobce. Ujednání o potřebě dosažení určitého hodnotícího čísla se podle odvolacího soudu může jevit jako složité pro občana neorientujícího se ve finančních pojmech, které vyžaduje více pozornosti a soustředění, nikoliv však jako nejasné nebo nesrozumitelné. 6. Odvolací soud neshledal důvodným ani požadavek žalobce, aby byl s ujednáními tvořícími součást písemné smlouvy mezi účastníky výslovně seznámen a výslovně na ně žalovanou upozorněn. Podle odvolacího soudu nelze na dodavateli spravedlivě požadovat, aby spotřebiteli – není-li to po něm vyžadováno – všechna ujednání podrobně vysvětloval. Bylo naopak na žalobci, aby vysvětlení konkrétních (z jeho pohledu nejasných) ustanovení před uzavřením smlouvy po žalované požadoval a pokud tak neučinil, zůstal pasivní a s ustanoveními VOP se podrobně neseznámil, nelze důsledky klást k tíži žalované. 7. Odvolací soud vyjádřil názor, že nepřiměřenost smluvních ujednání je třeba vždy posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem smluvního vztahu i poměrům spotřebitele. V souzené věci má žalobce vysokoškolské vzdělání, a je tedy nepochybně schopen se orientovat v textu a případně před uzavřením smlouvy požadovat vysvětlení k ujednáním, která se mu jeví jako nejasná. 8. Odvolací soud rovněž neshledal nepřiměřenost ustanovení o hodnotícím čísle ve vztahu k rovnováze mezi právy a povinnostmi obou stran. Podle odvolacího soudu totiž nelze dospět k závěru,že by žalobce za plnění povinností vyplývajících z meziúvěru neobdržel žádné protiplnění. To odvolací soud spatřuje v předčasném čerpání cílové částky, tj. před datem, k němuž by žalobci vznikl nárok na řádný úvěr při běžném běhu plateb, jak byly původně sjednány. Důvod pro rozpor předmětného ujednání s právními předpisy nelze podle odvolacího soudu dovodit ani z okolnosti, že ujednání o hodnotícím čísle má vliv na výši zisku žalované. Odvolací soud akcentoval, že dosažení zisku je základním principem tržních vztahů a že konkrétní výše žalobcova plnění představující cenu poskytnuté služby soudnímu přezkumu nepodléhá, pokud nebyla související ujednání účastníků shledána nejasnými a nesrozumitelnými. 9. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud neshledal nezbytným požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice, neboť posouzení dané věci takový výklad nevyžaduje. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, maje ho za přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v otázce, „zda ujednání ve spotřebitelské smlouvě, které podmiňuje poskytnutí úvěru nejen uplynutím zákonné lhůty dvou let a splacením meziúvěru, ale také dosažením tzv. hodnotícího čísla, je ujednání nepřiměřené a tudíž absolutně neplatné,“ která se týká výkladu směrnice a která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu (a ani v judikatuře Soudního dvora Evropské unie) dosud vyřešena. 11. Dovolatel tvrdí, že podmínka splnění hodnotícího čísla se netýká poměru plnění a protiplnění, a proto nespadá do působnosti čl. 4 odst. 2 směrnice, nýbrž do působnosti jejího článku 4 odst. 1, který vyžaduje plný přezkum přiměřenosti. Uvádí, že vztah mezi oběma odstavci článku 4 směrnice nebyl Soudním dvorem Evropské unie dosud definitivně vyjasněn, když k systematice a účelu tohoto článku směrnice se vyjádřila pouze generální advokátka ve svém stanovisku ze dne 29. 10. 2009 ve věci C-484/08. S odkazem na toto stanovisko zastává a obhajuje názor, že do působnosti čl. 4 odst. 2 směrnice patří pouze taková ujednání ve spotřebitelské smlouvě, která se týkají poměru mezi plněním a protiplněním; taková ujednání jsou vyňata z přezkumu přiměřenosti za předpokladu, že jsou sepsána jasně a srozumitelně. Odvolací soud byl tedy podle dovolatele povinen provést přezkum ujednání o hodnotícím čísle dle článku 4 odst. 1 směrnice, a pokud tak neučinil, je jeho rozhodnutí s tímto ustanovením v rozporu. Pochybení odvolacího soudu při aplikaci nesprávného druhého odstavce čl. 4 směrnice vedlo podle dovolatele i k nesprávnému postupu, kdy odvolací soud zkoumal, zda ujednání o hodnotícím čísle je jasné a srozumitelné. Podle názoru dovolatele postupoval odvolací soud nesprávně, pokud přisuzoval otázce vytváření zisku podnikatelem význam pro posouzení přiměřenosti ujednání o hodnotícím čísle, neboť vztahuje-li se na předmětné ujednání první odstavec článku 4 směrnice (jak tomu bylo v souzené věci), nelze k otázce vytváření zisku podnikatelem jako ke kritériu hodnocení přiměřenosti přihlížet. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení o tom, že jeho argumentaci nepřímo potvrzuje i směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, která je do českého právního řádu transponována zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dovolatel postrádá v napadeném rozhodnutí věcné odůvodnění zjištěné přiměřenosti smluvního ujednání o hodnotícím čísle. 12. Podle dovolatele není předmětné smluvní ujednání o hodnotícím čísle v souladu ani s čl. 3 směrnice, neboť v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Dovolatel vychází ve své úvaze z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 2013, C-415/11, ve věci Aziz, v němž je vymezen postup pro zjištění, zda konkrétní ujednání takovou významnou nerovnováhu způsobuje. Podle tohoto rozhodnutí je třeba vzít v potaz především právní stav, který je stanoven vnitrostátním právem pro případ, kdy si smluvní strany předmětnou otázku neupravily, a právě tatosrovnávací analýza umožní soudu příslušného státu zhodnotit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl spotřebitel podle platné vnitrostátní právní úpravy. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že se odvolací soud měl v rámci přezkumu přiměřenosti podle čl. 4 odst. 1 směrnice zabývat z úřední povinnosti tím, zda v situaci, kdy úvěrová smlouva obsahuje ujednání o hodnotícím čísle, nejde o zneužívající narušení rovnováhy práv a povinností, které vyplývají z dané úvěrové smlouvy, v neprospěch spotřebitele, oproti situaci, kdy úvěrová smlouva takové ujednání o hodnotícím čísle neobsahuje. Měl tedy posoudit, zda povinnost dovolatele zaplatit žalované úroky z meziúvěru po naspoření cílové částky v porovnání se situací, kdy by tuto částku zaplatit nemusel, způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech na úkor spotřebitele ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice. Pakliže odvolací soud takový přezkum neučinil, postupoval podle dovolatele nesprávně a napadené rozhodnutí je vadné. Navíc dovolatel tvrdí, že předmětné smluvní ujednání způsobuje významnou nerovnováhu v právech na úkor spotřebitele v porovnání i se situací předpokládanou zákonem č. 96/1993 Sb., k čemuž měl dospět i odvolací soud. 13. Podle dovolatele nepostupoval odvolací soud v souladu s cit. rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ani potud, pokud při zjišťování otázky, zda posun ve smluvních právech a povinnostech zapříčiněný smluvní klauzulí oproti právním předpisům způsobuje významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, na základě podrobného zhodnocení veškerých konkrétních okolností provázejících uzavření smlouvy, neposuzoval, zda žalovaná mohla v souladu s požadavkem dobré víry rozumně očekávat, že by dovolatel přistoupil na ujednání o hodnotícím čísle v rámci individuálního vyjednávání o obsahu úvěrové smlouvy. Pokud by tak učinil, musel by podle dovolatele zjistit, že by dovolatel s takovou klauzulí při individuálním vyjednávání o obsahu smlouvy nesouhlasil, a namísto toho by se zabýval alternativními produkty pro financování koupě bytu nabízenými na trhu, a to tím spíše, že od samého počátku disponoval všemi finančními prostředky pro koupi bytu a úvěr se žalovanou si sjednal jen proto, že s částí svých prostředků v danou chvíli nechtěl nakládat, nýbrž je chtěl valorizovat. 14. Podle dovolatele je v rozporu s uvedenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie i názor odvolacího soudu, podle něhož bylo na dovolateli vyžadovat po žalované vysvětlení jednotlivých klauzulí. Poukazuje na to, že si nebyl vědom toho, že by se po naspoření cílové částky měla doba pro překlenutí nějak prodlužovat nad zákonem a smlouvou stanovené dva roky. 15. Podle mínění dovolatele postupoval odvolací soud v rozporu se směrnicí i potud, pokud při posuzování předmětného ujednání o hodnotícím čísle hodnotil nejen okolnosti sporu, nýbrž i poměry dovolatele. Tvrdí, že obecné schopnosti spotřebitele nemohou být brány za okolnost provázející uzavření smlouvy. Dovodil-li proto odvolací soud, že dovolatel je nadprůměrně kvalifikovaný spotřebitel, jde o nesprávné právní posouzení, které nemá ve směrnici jakoukoliv oporu. 16. Dovolatel dále tvrdí, že i kdyby ujednání o hodnotícím čísle spadalo do působnosti čl. 4 odst. 2 směrnice, jde v případě matematického vzorce, který definuje hodnotící číslo, o nejasně či nesrozumitelně sepsanou smluvní podmínku. 17. Dovolatel rekapituluje, že v řízení prokázal, že ujednání o hodnotícím čísle je třeba považovat za nepřiměřenou smluvní podmínku v rámci spotřebitelské smlouvy ve smyslu čl. 3 a čl. 4 odst. 1 směrnice, což má za následek jeho absolutní neplatnost a povinnost žalované zaplatit dovolateli částku 62 000 Kč, o kterou se na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na neexistenci unijní judikatury potřebné k objasnění věci by ji nemohl rozhodnout ve prospěch dovolatele, dovolatel navrhuje znění čtyř předběžných otázek směřujících k výkladu čl. 3 a 4 směrnice. 18. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalované budeuloženo zaplatit žalobci 62 000 Kč a náhradu nákladů řízení. III. Přípustnost dovolání 19. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. 20. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka (ne)platnosti ujednání o hodnotícím čísle ve smlouvě o stavebním spoření nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, není však důvodné. IV. Důvodnost dovolání 21. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). 22. Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. 23. Při řešení shora formulované otázky, jakož i s ohledem na vymezení dovolacího důvodu ze strany dovolatele, vycházel dovolací soud z následující právní úpravy. 24. Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném před 1. 8. 2010 (tj. před novelizací obč. zák. provedenou zákonem č. 155/2010 Sb.) ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Podle ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 8. 2010 ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném ke dni 29. 6. 2006, kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva o stavebním spoření, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odstavec 2). Podle článku 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů (dále jen „směrnice“), smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podle článku 4 odst. 2 směrnice posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definicehlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Podle ustanovení § 5 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění účinném ke dni 29. 6. 2006 (dále jen „zákon o stavebním spoření“), osoba, která uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu podle občanského zákoníku o stavebním spoření (dále jen „smlouva“), se stává účastníkem. Účastník se ve smlouvě zejména zaváže ukládat u stavební spořitelny vklady ve smluvené výši. Smlouva účastníka, pokud je jím fyzická osoba, musí obsahovat jeho prohlášení, zda v rámci této smlouvy žádá o přiznání státní podpory. Toto prohlášení může účastník v průběhu kalendářního roku jedenkrát změnit. Součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření (dále jen „všeobecné obchodní podmínky“) (odstavec 1). Účastník má právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření na financování bytových potřeb (dále jen „úvěr ze stavebního spoření“) po splnění podmínek tohoto zákona a podmínek stanovených stavební spořitelnou ve všeobecných obchodních podmínkách, zejména po splnění předpokladů zajištění jeho návratnosti (odstavec 2). Délka čekací doby na poskytnutí peněžních prostředků z úvěru ze stavebního spoření nesmí být kratší než 24 měsíců od počátku doby spoření a závisí na podmínkách stanovených stavební spořitelnou ve všeobecných obchodních podmínkách (odstavec 4). Stavební spořitelna může poskytnout účastníkovi úvěr do výše cílové částky, který slouží k úhradě nákladů na řešení bytových potřeb i v případě, kdy účastník nemá ještě nárok na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření (odstavec 5). 25. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru, uveřejněném pod č. 44/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen R 44/2014, jsou citovaná ustanovení občanského zákoníku transpozicí (nikoliv doslovnou) uvedených článků směrnice. 26. Nejvyšší soud v R 44/2014 dále uvedl, že požadavek dobré víry uvedený v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. je v souladu se směrnicí jednotně vykládán (soudy i odbornou literaturou) jako požadavek přiměřenosti a že v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. využil zákonodárce možnost rozšířit rozsah zákazu nepřiměřených podmínek i na podmínky individuálně sjednané. Požadavek sepsání podmínek jasným a srozumitelným jazykem (čl. 4 odst. 2 směrnice) zákonodárce do odpovídajícího ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. nepřevzal; vyplývá však obecně z ustanovení § 37 obč. zák. Ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. je soudy i odbornou literaturou vykládáno jako ustanovení vylučující možnost soudního přezkumu. 27. Konečně čl. XIII. odst. 1, 2, 4 VOP ke stavebnímu spoření, které jsou ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o stavebním spoření součástí smlouvy o stavebním spoření, upravuje dle zjištění soudů podmínky pro přidělení cílové částky tak, že cílová částka je účastníkovi přidělena k poslednímu kalendářnímu dni měsíce (měsíc přidělení), jestliže: a) od data uzavření smlouvy do dne přidělení cílové částky uplynulo nejméně 24 měsíců, b) zůstatek na účtu účastníka činil k rozhodnému dni nejméně částku odpovídající minimálnímu procentu naspoření danému sjednanou tarifní variantou podle čl. III., c) smlouva dosáhla k rozhodnému dni alespoň tohoto hodnotícího čísla, které bylo pro příslušný rozhodný den stavební spořitelnou určeno, nejméně však 64, d) účastník písemně potvrdí, že přijme přidělenou cílovou částku, nejpozději do konce měsíce předcházejícího oznámenému měsíci přidělení (odst. 1), dle odstavce 2 je rozhodným dnem poslední den v měsíci, od něhož zbývají do případného přidělení cílové částky tři měsíce. V odstavci 4 pak hodnotící číslo bylo určeno tak, že se rovná součinu výkonu úspor k rozhodnému dni, hodnotícího číselného faktoru dle sjednané tarifní varianty a výkonnostního faktoru dělenému cílovou částkou (hodnotící číselný faktor je dán ve smlouvě sjednanou tarifní variantou, výkon úspor se stanoví jako součet podílů úroků a úrokové sazby vjednotlivých obdobích spoření s danou úrokovou sazbou a výkonnostní faktor je dán součinem nejméně 1, nejvýše dva, a podílu zůstatku na účtu stavebního spoření k rozhodnému dni a minimálního procenta naspoření). 28. K jednotlivým námitkám, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu a na nichž staví svůj názor o neplatnosti ujednání o hodnotícím čísle, Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu uvádí následující: 29. Snáší-li dovolatel argumenty na podporu názoru, že předmětné ujednání článku XIII. VOP není vyloučeno ze soudního přezkumu dle ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák., vlamuje se tím do otevřených dveří. Závěr, že toto ujednání nepodléhá soudnímu přezkumu, odvolací soud výslovně ani implicitně nevyjádřil. Naopak ujednání čl. XIII. podrobil odvolacímu přezkumu v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně. 30. Námitka dovolatele, že smlouva zhoršuje právní postavení spotřebitele oproti stavu vyplývajícímu z právních předpisů, a že tak ve smyslu stanoviska generální advokátky a dále dovolatelem odkazovaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie zakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, nemůže obstát již proto, že o takovou situaci (odlišné právní postavení spotřebitele podle smlouvy oproti stavu vyplývajícímu z právních předpisů) v dané věci nejde. 31. Zákon o stavebním spoření totiž v ustanovení § 5 odst. 2, 4 svěřuje stavební spořitelně oprávnění stanovit ve VOP další podmínky (vedle podmínek zákonných) pro poskytnutí úvěru ze stavebního spoření. Sjednání takových podmínek pro poskytnutí úvěru ze stavebního spoření tudíž zákon předpokládá, a proto nemůže být správná úvaha o tom, že v takovém případě je právní postavení spotřebitele podle smlouvy odlišné od právního stavu podle právního předpisu. 32. Dovolatelova výtka, že odvolací soud pochybil tím, že v rozporu s článkem 4 směrnice zkoumal, zda ujednání o hodnotícím čísle je srozumitelné a jasné, je nedůvodná ve dvou směrech. Jednak ani z článku 4 směrnice, ani z úpravy občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách vůbec neplyne, že by v nějakém případě soud nemohl právní úkon poměřovat požadavkem srozumitelnosti a určitosti (jasnosti) [viz též bod 17 R 44/2014], a dále, i kdyby tato dovolatelova námitka byla oprávněná, nemohla by nic změnit na závěru odvolacího soudu o platnosti předmětného ujednání o hodnotícím čísle. Lze plně souhlasit s odvolacím soudem, že toto ujednání nelze považovat za nejasné či nesrozumitelné, je-li hodnotící číslo vymezeno zcela jednoznačně matematickým vzorcem za použití pojmů, jejichž význam je ve VOP definován. Ani dovolatel konkrétně nevysvětlil, v jaké veličině, početním úkonu či použitém pojmu považuje toto ujednání za nejasné či nesrozumitelné. Námitka dovolatele, že v tomto směru byly schopnosti spotřebitele nerozhodné, na tomto závěru nemůže nic změnit. 33. Dovolatelova výhrada, že chybná úvaha o zisku podnikatele, jemuž odvolací soud přiznal význam pro posouzení přiměřenosti ujednání, je leitmotivem napadeného rozhodnutí, vychází z nesprávné interpretace odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Pojem zisku používá odvolací soud jednak na straně 5 (ve druhém odstavci zdola) odůvodnění rozhodnutí, uvádí-li, že „ze skutečnosti, že konkrétní ujednání je zdrojem zisku pro dodavatele (tedy ve prospěch dodavatele), nelze dovodit neplatnost tohoto ujednání“, a dále na straně 6 (ve třetím odstavci shora), uvádí-li, že „okolnost, že ujednání o hodnotícím čísle má vliv na výši zisku žalovaného, nelze považovat za důvod pro posouzení tohoto ujednání v rozporu s výše uvedenými právními předpisy. Dosažení zisku je základním principem tržních vztahů. Konkrétní výše žalobcova plnění představující cenu poskytnuté služby pak přezkumu soudu nepodléhá, pokud nebyla související ujednání účastníků shledána nejasnými a nesrozumitelnými, jak již bylo výše uvedeno.“ Jak je z těchto citovaných pasáží rozsudku odvolacího soudu zřejmé, nejde ani o leitmotiv napadeného rozhodnutí, ani o případ, že by právě v otázce zisku stavební spořitelny spatřoval odvolací soud měřítko přiměřenosti, jak se mu snaží podsunoutdovolatel. V těchto citovaných částech odůvodnění se totiž odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami žalobce, který v ujednání o hodnotícím čísle spatřoval prostředek ke zvýšení zisku stavební spořitelny. Věcně se pak dovolací soud ztotožňuje s posouzením účelu a funkce hodnotícího čísla, jak je vysvětlil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 13, vycházeje přitom též z odkazů na odbornou literaturu. Soud prvního stupně uvedl, že „Stavební spořitelny poskytují účastníkům jednak úvěr ze stavebního spoření s pevnou a omezenou úrokovou sazbou, jednak tzv. meziúvěr nebo překlenovací úvěr. Zdroje stavební spořitelny jsou zásadně tvořeny vklady účastníků, jejichž objem je omezený, a proto je také omezený objem poskytovaných úvěrů, a to s přihlédnutím k pevné úrokové sazbě po dobu trvání úvěru. Dlouhodobě narůstají tzv. překlenovací úvěry, meziúvěry, jejichž hlavní předností je to, že jsou poskytovány klientům, aniž by se vyžadovaly vlastní zdroje, a jsou pro ně důležití tzv. přátelští klienti, tj. ti, kteří pouze spoří, ale úvěr nečerpají. Prostředkem pro zajištění rovnováhy mezi objemem vkladů a objemem úvěrů je tarif definující různé parametry – výkon účastníka, výkon spořitelny. Hodnotící číslo je vyjádřením spořícího výkonu účastníka stavebního spoření, může být založeno na úrocích, jako je tomu u žalované, nebo na sumě zůstatků na účtu stavebního spoření, jako je tomu např. u Modré pyramidy. Bez podmínky dosažení hodnotícího čísla nelze zajistit dostatek zdrojů, měření spořícího výkonu účastníka nemá funkční alternativu. Hodnotící číslo umožňuje prostřednictvím úpravy obsažené v obchodních podmínkách, a to možností pozdržet přidělování cílových částek zvýšením hodnotícího čísla, reagovat na dlouhodobý nedostatek primárních zdrojů. Tzv. meziúvěry nemohou být poskytovány na úkor úvěrů ze stavebního spoření. Přidělování cílových částek stavebního spoření na základě hodnotícího čísla je obvyklé v zemích, kde existuje stavební spoření založené na kolektivním spoření – např. také v Německu a Rakousku, kde je dokonce zákonem zakázáno garantovat určité datum přidělení cílové částky. Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., podmínky pro přidělení úvěru definuje také ve svých všeobecných obchodních podmínkách – kromě uplynutí minimální čekací doby v trvání 24 měsíců a naspoření minimálně 40 % cílové částky také dosažení takového bodového hodnocení smlouvy o stavebním spoření, které dosáhne ke dni hodnocení výše stanovené spořitelnou pro období, do něhož spadá den hodnocení.“ 34. Důvod, pro který dovolatel rovněž považuje klauzuli o hodnotícím čísle za nepřiměřenou, totiž že oddaluje „překlenutí od meziúvěru do úvěru“, je tak, jak je zřejmé z výše uvedeného, legitimním účelem ujednání o hodnotícím čísle. 35. S ohledem na právní názor, který Nejvyšší soud v této věci zaujal, nepřistoupil k položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, jak navrhoval dovolatel v závěru dovolání. 36. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolateli se vymezenými námitkami v rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o povinnosti dosažení hodnotícího čísla jako předpokladu pro poskytnutí cílové částky a úvěru ze stavebního spoření není neplatné ve smyslu ustanovení § 55 a § 56 obč. zák., a proto žalobci nevznikl ani nárok na zaplacení žalované částky, který žalobce odvíjel od tvrzené neplatnosti tohoto ujednání. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.

decision_1337.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.960.2015.1 Číslo: 39/2016 Právní věta: Trestní zákoník neobsahuje žádná kvantitativní kritéria, která by odlišovala přečin urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku od obdobného kázeňského přestupku (např. podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů). Má-li tedy být urážka mezi vojáky kvalifikována jako trestný čin, musí tomu – s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku – odpovídat její povaha a intenzita, okolnosti, za nichž byla učiněna, popřípadě další charakteristiky urážky nebo jejího pachatele odůvodňující vyšší společenskou škodlivost daného případu (např. opakované urážlivé projevy, recidiva pachatele, vážné narušení vojenské kázně nebo kázně v bezpečnostním sboru apod.). Proto skutečnost, že se obviněný jako voják nižší hodnosti dopustil ojedinělého vulgárního výroku vůči vojáku vyšší hodnosti, nelze bez dalšího posoudit jako přečin urážky mezi vojáky, není-li z povahy urážky, její intenzity a dalších okolností zřejmé, že k účinnému postihu toho, kdo se dopustil urážky, nepostačuje vyvodit vůči němu pouze kázeňskou odpovědnost v rámci ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.09.2015 Spisová značka: 5 Tdo 960/2015 Číslo rozhodnutí: 39 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Subsidiarita trestní represe, Urážka mezi vojáky Předpisy: § 12 odst. 2 tr. zákoníku § 378 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání, které podal obviněný pplk. Ing. M. P., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 7 To 164/2015, jako soudu odvolacího, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 24 T 96/2014, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení1. Obviněný pplk. Ing. M. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 24 T 96/2014, uznán vinným přečinem urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), za použití § 399 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento přečin byl odsouzen podle § 378 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20 celých denních sazeb s jednou denní sazbou ve výší 200 Kč, tj. v celkové výměře 4 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán. 2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 7 To 164/2015, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný pplk. Ing. M. P. podal proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v něm nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že jím pronesený vulgární výrok směřoval vůči všem přítomným osobám a že jej zaměřil i proti vyslýchajícímu plk. Mgr. M. Z. Obviněný považuje právní posouzení skutku za vadné, protože podle jeho názoru šlo o přestupek, jak již v předcházejícím řízení správně rozhodl soud prvního stupně. Podle obviněného měl být v jeho trestní věci uplatněn princip použití trestního práva jako ultima ratio, takže z tohoto důvodu bylo třeba posuzovat spáchaný čin pouze jako kázeňský přestupek. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí. 4. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného pplk. Ing. M. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jde o případ hraniční, v němž by měla být hodnocena škodlivost posuzovaného jednání obzvlášť obezřetně. Státní zástupce je přesvědčen, že obviněný jednal v afektu, přičemž kultura jeho slovního projevu je poněkud nižší. Jak dále státní zástupce zdůraznil, v neprospěch obviněného by mohlo svědčit jeho chování po činu, když se ani dodatečně neomluvil přítomným osobám za své chování, a není zřejmé ani to, zda si uvědomil nepřípustnost svého vulgárního chování v řízení o přestupku. Ve prospěch obviněného lze naopak přičítat jeho dosavadní bezúhonnost. Státní zástupce má za to, že skutek měl být kvalifikován jen jako kázeňský přestupek, a nikoli jako přečin, přičemž v uvedené trestní věci měla být použita zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 6. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný pplk. Ing. M. P. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Protože část dovolacích námitek obviněného odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, žedovolání obviněného je zčásti důvodné. IV. Důvodnost dovolání 7. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají námitky obviněného, jimiž zpochybnil některá rozhodná skutková zjištění a poukázal na určité okolnosti související s vedením řízení o přestupku, a to zejména pokud jde o závěry, zda obviněným pronesený vulgární výrok směřoval vůči všem přítomným osobám a zda jej zaměřil i proti vyslýchajícímu plk. Mgr. M. Z. 8. V rámci svých dovolacích námitek obviněný pplk. Ing. M. P. považuje za nesprávný právní závěr soudů nižších stupňů, které shledaly v posuzovaném skutku přečin urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za použití § 399 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, a nikoli jen kázeňský přestupek. Tyto námitky založené na zpochybnění správnosti hodnocení společenské škodlivosti případu s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud je považuje i za důvodné. 9. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován skutek spáchaný obviněným, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost sice není zákonným znakem trestného činu, ovšem má svůj význam jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti případu by bylo možné učinit jen tehdy, jestliže s ohledem na konkrétní okolnosti spáchaného skutku není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr.). 10. Nejvyšší soud dále připomíná, že přečinu urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo urazí nadřízeného nebo vojáka s vyšší hodností. Pachatelem tohoto přečinu může být podle § 114 odst. 1 tr. zákoníku jen voják, jímž se ovšem podle § 114 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku rozumí i příslušník bezpečnostního sboru, tj. též příslušník Policie České republiky, což vyplývá i z ustanovení § 399 tr. zákoníku. 11. Jak je patrné v nyní posuzované věci z rozhodných skutkových zjištění uvedených v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný pplk. Ing. M. P. (zkráceně vyjádřeno) jako příslušník Policie České republiky v budově Policejního prezidia České republiky jako podezřelý ze spáchání přestupku v době, kdy byl v této věci podle § 180 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, prováděn výslechsvědka J. S., kterého vyslýchal plk. Mgr. M. Z., vedoucí kanceláře Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia České republiky, jako osoba pověřená vést toto řízení o přestupku, za přítomnosti zmíněného svědka a pplk. Mgr. M. N. poté, co byl upozorněn na to, že otázky, které pokládá vyslýchanému svědkovi, nijak nesouvisejí s předmětem řízení, zvýšeným hlasem uvedl: „V tom případě tady nemusím být a jděte do prdele,“ bouchl dveřmi a z místnosti odešel, ačkoli výslech svědka nebyl ukončen. 12. Podle názoru Nejvyššího soudu povaha a způsob spáchání posuzovaného skutku obviněného pplk. Ing. M. P. ani další okolnosti, za nichž k němu došlo, nesvědčí pro závěr soudů nižších stupňů, že tento čin představuje natolik společensky škodlivý případ, na který již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze rovněž konstatovat, že by spáchaný čin nějak výrazně vybočil z rámce běžných společenských vztahů v takové míře, aby bylo nezbytné reagovat na něj jen za použití trestní represe, nikoli jen v rámci kázeňské pravomoci. Ostatně soud prvního stupně ani odvolací soud nijak blíže nevysvětlily, proč nebylo možné uplatnit na čin obviněného prostředky jiných právních odvětví a zejména z jakých důvodů v konkrétním případě nejde jen o kázeňský přestupek ve smyslu § 50 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, který lze postihnout v řízení podle § 186 a násl. téhož zákona. Trestní zákoník sice neobsahuje žádná kvantitativní kritéria, která by odlišovala posuzovaný přečin urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku od obdobného kázeňského přestupku, ale s ohledem na již zmíněnou zásadu subsidiarity trestní represe je zřejmé, že k tomu, aby urážka mezi vojáky mohla být kvalifikovaná jako trestný čin, musela by tomu odpovídat její povaha a intenzita, okolnosti, za nichž byla učiněna, popřípadě další charakteristiky urážky nebo jejího pachatele odůvodňující vyšší společenskou škodlivost daného případu, např. opakované urážlivé projevy, recidiva pachatele, vážné narušení vojenské kázně nebo kázně v bezpečnostním sboru apod. 13. U obviněného pplk. Ing. M. P. ovšem nebyly zjištěny žádné takové skutečnosti, které by nedovolovaly spatřovat v jím spáchaném činu pouhý kázeňský přestupek, a soudy nižších stupňů z tohoto hlediska svá rozhodnutí vůbec neodůvodnily a neuvedly zde ani žádné argumenty, proč je nezbytné spatřovat ve spáchaném skutku již trestný čin. Obviněný se přitom dopustil ojedinělého vulgárního výroku, jímž v podstatě jen reagoval na průběh řízení o přestupku vedeného proti němu, resp. na možnost klást otázky vyslýchanému svědkovi. K osobě obviněného jinak nebylo zjištěno nic negativního, jeho slovní útok na plk. Mgr. M. Z. se omezil na jediný verbální projev, po němž obviněný ihned opustil místnost, kde probíhal výslech svědka J. S. Soudy nižších stupňů pak nezjistily ani žádné vážnější narušení kázně v důsledku pronesené urážky či nějaké její výraznější následky u poškozeného. Ostatně skutečnost, že posuzovaný čin spáchaný obviněným nepřekračuje svou povahou a závažností hranice kázeňského přestupku, potvrzuje i trest, který mu uložil soud prvního stupně v podobě peněžitého trestu v celkové výměře 4 000 Kč. To je sankce zcela srovnatelná s kázeňským trestem např. podle § 51 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, spočívajícím ve snížení základního tarifu až o 25 % na dobu nejvýše tří měsíců, který bylo možné obviněnému uložit v řízení o kázeňském přestupku. 14. Nejvyšší soud tedy shledal důvodnými námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost právního závěru soudů nižších stupňů o tom, že je posuzovaný skutek trestným činem urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za použití § 399 tr. zákoníku a že nejde jen o obdobný kázeňský přestupek. Soudy nižších stupňů totiž v uvedeném směru nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř. a v důsledku toho učinily nesprávné hmotněprávní posouzení spáchaného skutku. 15. Nejvyšší soud pak nemohl přehlédnout ani další nedostatek, kterým je zatížen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 24 T 96/2014. Jak totiž vyplývá z tzv. právnívěty uvedené ve výroku o vině v citovaném rozsudku, obviněný měl posuzovaným skutkem urazit „nadřízeného nebo vojáka vyšší hodnosti“. Z popisu skutku obsaženého v tomto výroku o vině je ovšem patrné, že poškozený plk. Mgr. M. Z. sice byl vojákem ve smyslu § 114 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku s vyšší hodností než obviněný pplk. Ing. M. P., ale nejsou zde ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů uvedeny žádné skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že poškozený byl nadřízeným vůči obviněnému, popřípadě čím je založen takový vztah nadřízenosti a podřízenosti. 16. Jelikož soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nesprávně právně posoudily skutek, jehož spácháním byl obviněný pplk. Ing. M. P. uznán vinným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl změněn ani napadeným usnesením odvolacího soudu z podnětu důvodně podaného odvolání obviněného, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jednak napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 7 To 164/2015, jednak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 24 T 96/2014. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 17. Obvodní soud pro Prahu 7 tedy opětovně projedná trestní věc obviněného a je přitom vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) ohledně použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nezjistí-li soud prvního stupně žádné jiné (nové) skutečnosti, musí vycházet ze závěru, že skutek spáchaný obviněným není trestným činem, ale mohl by být posouzen jen jako kázeňský přestupek, takže podle toho pak učiní odpovídající rozhodnutí ve věci.

decision_1338.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.09.2015, sp. zn. 6 Tdo 1014/2015, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1014.2015.1 Číslo: 25/2016 Právní věta: Přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i na živém zvířeti. Při výkladu zákonného znaku „cizí věc“ se použije § 134 tr. zákoníku, podle něhož se ustanovení o věcech vztahují i na živá zvířata. Ustanovení § 494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zde neuplatní, neboť § 134 tr. zákoníku s ním není v kolizi, poněvadž neztotožňuje věc v právním smyslu a živé zvíře, ale pouze stanoví, že příslušná ustanovení trestního zákoníku je nutno vztáhnout i na živá zvířata. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.09.2015 Spisová značka: 6 Tdo 1014/2015 Číslo rozhodnutí: 25 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Cizí věc, Poškození cizí věci, Zvíře Předpisy: § 134 tr. zákoník § 228 tr. zákoník § 494 předpisu č. 89/2012Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněného Ing. P. V. a nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného Ing. P. V. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 10 To 108/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 219/2014, tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 3 T 219/2014, byl Ing. P. V. uznán vinným přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil v podstatě tím, že dne 26. 8. 2014, v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve zněnípozdějších předpisů, na pozemku v katastrálním území H., v menší vzdálenosti než 200 metrů od nejbližší trvale obydlené nemovitosti, zastřelil psa rasy německého ovčáka, přičemž nástřel psa byl zjištěn ve vzdálenosti 123,7 m od posledního obydleného domu, a usmrcením psa způsobil P. M. škodu ve výši 10 000 Kč. V podrobnostech popisu skutku je třeba odkázat na předmětné rozhodnutí soudu prvého stupně. Za toto jednání byl jmenovanému uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 100 Kč, tedy v souhrnu 25 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti výkonu funkce člena myslivecké stráže na dobu tří let. 2. V důsledku odvolání obviněného bylo nově rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové dne 21. 5. 2015, sp. zn. 10 To 108/2015, tak, že napadené rozhodnutí bylo podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušeno a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným toliko přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V rámci popisu skutku došlo oproti rozhodnutí soudu prvého stupně k doplnění, že obviněný se jednání dopustil jako myslivecká stráž, ustanovený MěÚ v B. rozhodnutím ze dne 11. 9. 2013, č. j. 14904/2013 OŽP-Hv-4, kdy jednal v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů. Jmenovanému byl uložen peněžitý trest ve výměře 240 denních sazeb po 100 Kč, tedy v souhrnu 24 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Znovu mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti výkonu funkce člena myslivecké stráže na dobu tří let. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Tento rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními obviněný a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného. 4. Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytkl, že nižší soudy opomenuly zabývat se jeho jednáním jako projevem krajní nouze, protože měl za to, že střílí na toulavého (bezcenného) psa, který pronásledoval srnce, a hrozilo jeho stržení a zadávení. V důsledku těchto okolností tak byly naplněny podmínky subsidiarity a proporcionality, neboť nebezpečí nebylo možno v danou chvíli odvrátit jiným způsobem, přičemž byla doložena také hodnota srnce (15 900 Kč podle ceníku v roce 2010, byť lze připočíst rovněž chovnost srnce či očekávanou trofej), kterou je třeba porovnávat s hodnotou psa, ať již toulavého, a pokud ne, pak takového, jehož cena je dána prodejními možnostmi, a nikoli náklady na nákup štěněte a jeho následný chov. V daném případě také nemá vliv vzdálenost, na kterou došlo k nástřelu psa, ani fakt, že se jednalo o ovčácké plemeno. Soudy porušily při hodnocení důkazů princip presumpce neviny, pokud ztotožnily místo nástřelu s místem nálezu první barvy, když je třeba vzít v potaz, že zvíře s delší srstí může začít barvit (krvácet) ve vzdálenosti až několika set metrů od nástřelu. Obviněnému tak nemůže být pro shora uvedené přičítáno úmyslné zavinění, ale toliko zavinění nedbalostní, které pro jeho trestnost nepřichází v úvahu. Rovněž by tak nepřipadalo v úvahu posouzení jednání v intencích zákona o přestupcích. Obviněný argumentoval tím, že usmrcení toulavého psa není výkonem práva myslivosti, ale pakliže zákon k tomuto mysliveckou stráž opravňuje, činí tak z důvodu ochrany myslivosti. Při naplnění podmínek uvedených v § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 449/2001 Sb.“), se jedná o oprávněné použití zbraně ze strany myslivecké stráže. Naopak při naplnění podmínek jednání v krajní nouzi tak může činit každý občan, přičemž není limitován omezeními v § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/1991 Sb., tedy rasou psa či vzdáleností nejbližšího obydlí. Stejně tak došlo k pochybení při posouzení povinnosti obviněného coby myslivecké strážestran ohlášení usmrcení psa, která se spojuje s mysliveckým hospodářem, jímž byl rovněž obviněný. Státnímu orgánu není třeba hlásit ničeho a rovněž nedošlo k porušení povinnosti vůči majiteli psa, který ho sám našel. Obviněný měl rovněž za to, že výklad odvolacího soudu ohledně přečinu poškození cizí věci, došlo-li k vypuštění dané kvalifikace s odůvodněním, že živé zvíře není věcí, je mylný. Připomněl, že úmyslem zákonodárce jistě nebylo oslabit ochranu zvířat či jejich vlastníků. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a poté aby sám podle § 265m tr. ř. z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby 5. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněného podal i nejvyšší státní zástupce. Ten předně považoval závěr o vině obviněného přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za správný, řádně prokázaný a odůvodněný. Namítl však chybný postup odvolacího soudu v případě vypuštění právní kvalifikace sbíhající se trestné činnosti v podobě přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud odvolací soud odůvodnil svůj závěr tím, že podle nyní účinného § 494 zákona č. 86/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), není zvíře věcí, namítl, že nereflektuje stávající právní úpravu § 134 tr. zákoníku, která uvádí, že ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata, jakož i ustálenou judikaturu, které nejsou ve vztahu k o. z. v kolizi. Vzhledem k výši škody ve výši 10 000 Kč, která byla v rámci dokazování zjištěna, bylo třeba, aby též odvolací soud vyhodnotil protiprávní jednání obviněného jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují obsahové náležitosti, ať již obecné (§ 53 odst. 3 tr. ř.), či specificky vyžadované pro tento mimořádný opravný prostředek (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 7. Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují dovolateli uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází z předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o tento nejde, anebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případujednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. IV. Důvodnost dovolání 9. Pokud se jedná o námitky obviněného, je nutno konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněného trestnou činností uvedenou ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Náchodě. Jak již bylo konstatováno výše, Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. Soudy prvého a druhého stupně tak věnovaly dostatečnou pozornost otázce jednání obviněného z hlediska místa, odkud střílel na psa, a vzdálenosti tohoto místa od nejbližšího obydlí. V daném kontextu pak uzavřely, že místo tzv. nástřelu psa se nacházelo 123,7 m od posledního obydleného domu. Obviněný byl příslušným správním orgánem přitom ustanoven mysliveckou stráží pro působnost honitby H. Proto byl povinen chovat se v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 449/2001 Sb. Zde je nutno připomenout ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) tohoto zákona, podle něhož je myslivecká stráž oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební; usmrcovat kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Pokud nižší soudy dospěly k závěru, že došlo k postřelení psa v místě, které odpovídá nejen nálezu barvy (krve), ale též stříže (chomáče chlupů), což odpovídá také protokolu z ohledání na místě, který byl sepsaný zástupcem městského úřadu svědkem H., pak je třeba se plně ztotožnit s názorem nalézacího soudu, že obviněný svým jednáním coby úřední osoba [podle § 127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku] vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, tedy zákonu č. 449/2001 Sb., konkrétně § 14 odst. 1 písm. e) tohoto zákona, neboť zastřelil psa ovčáckého plemene ve vzdálenosti menší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení. Obviněný rovněž musel brát v potaz, že se již šeřilo, což sám připustil, a za takové situace si musel být vědom rizika, které podstupuje střelbou na psa. Za takových okolností musel být s následky svého činu minimálně srozuměn (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 1983, sp. zn. 1 Tz 18/1983, uveřejněné pod č. 27/1984 Sb. rozh. tr.). Za této situace se proto dovolací soud plně ztotožnil s právní kvalifikací skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vyjádření dovolatele, že jednal v krajní nouzi, nelze za této situace akceptovat. 10. Odlišné stanovisko však dovolací soud zaujal k názoru krajského soudu, že čin nevykazuje také znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož došlo k vypuštění této právní kvalifikace. V daném ohledu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s dovoláním nejvyššího státního zástupce, jakož i s argumentací obsaženou v rozhodnutí nalézacího soudu. Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo zničí cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí uvedl, že vzhledem ke změně právníhoposouzení zvířete podle § 494 o. z. není toto již věcí. Tento právní názor neobstojí. 11. Podle § 494 o. z. živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Výklad zákonných znaků přečinu poškození cizí věci odvolacího soudu, opírající se údajně o toto znění, nelze přijmout, poněvadž by ve svých důsledcích mohl vést až k takovým paradoxům, jako je nemožnost postihu přečinu krádeže, pokud by jejím předmětem bylo zvíře, jak přiléhavě poznamenal nejvyšší státní zástupce. Zde nutno naopak souhlasit s názorem nejvyššího státního zástupce, že z hlediska skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se věcí rozumí i živá zvířata. Při výkladu tohoto zákonného znaku je třeba použít ustanovení § 134 tr. zákoníku, podle něhož se ustanovení o věcech vztahují i na živá zvířata. Ustanovení § 134 tr. zákoníku zde není v žádné kolizi s ustanovením § 494 o. z., neboť neztotožňuje věc v právním smyslu a živé zvíře, ale pouze stanoví, že příslušná ustanovení trestního zákoníku je nutno vztáhnout i na živá zvířata. I komentářová literatura zdůrazňuje, že živá zvířata nejsou věcmi v právním smyslu. Zvíře je živý tvor, který stejně jako člověk může pociťovat bolest a utrpení, je proto namístě jeho právní režim podrobit zvláštní úpravě, která zajišťuje jeho ochranu v souladu se zásadami humanity, a to v případě potřeby i proti vlastníkovi (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1400). 12. Vzhledem k výše uvedenému, jakož i tomu, že námitky učiněné obviněným a nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného se neprolínají a představují individuální argumentaci dovolatelů, Nejvyšší soud o nich rozhodl dvěma různými způsoby, a to jednak v podobě odmítnutí dovolání obviněného v intencích § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř, neboť toto je zjevně neopodstatněné. Na druhé straně pak k dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 10 To 108/2015, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání bude třeba, aby krajský soud své rozhodnutí založil na posouzení zvířete (psa) v mezích platných právních norem trestního práva, jakož i stávající judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 489/2013).

decision_1339.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1594.2021.1 Číslo: 87/2023 Právní věta: Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věty druhé o. z. a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu, nebo jeho splatnost (dospělost). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 15.02.2023 Spisová značka: 23 Cdo 1594/2021 Číslo rozhodnutí: 87 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada škody, Promlčení Předpisy: § 2894 odst. 1 o. z. § 2952 o. z. § 609 o. z. § 619 o. z. § 620 o. z. § 629 o. z. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 35 Co 396/2020, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 35 C 13/2020-80, zamítl žalobu o zaplacení částky 75.000 Kč (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (II. výrok). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovanémzaplacení částky 75.000 Kč z titulu náhrady škody. Dle žalobních tvrzení měl žalovaný na základě smlouvy s žalobkyní ze dne 2. 1. 2014 poskytovat žalobkyni a jí určeným třetím osobám službu daňového, ekonomického a organizačního poradce. V souvislosti s poskytnutím služby způsobil žalovaný svým jednáním škodu klientovi žalobkyně, společnosti M. technika s. r. o, který ji požadoval po žalobkyni. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody vůči pojišťovně, která uznala nárok platným a vyplatila pojistné plnění se spoluúčastí. Žalobkyně musela na pojistném plnění uhradit spoluúčast 75.000 Kč, čímž jí v důsledku jednání žalovaného vznikla škoda v téže výši. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění o tom, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 2. 1. 2014 mandátní smlouvu o poskytování daňového, ekonomického a organizačního poradenství, kdy žalobkyně vystupovala v pozici mandanta a žalovaný v pozici mandatáře. Žalovaný je podnikající fyzická osoba, daňový poradce. Daňové poradenství poskytovala žalobkyně mimo jiné i společnosti M. technika s. r. o. (dále též „klient“) na základě smlouvy ze dne 2. 10. 2008. Agendu společnosti M. technika s. r. o. vykonával pro žalobkyni žalovaný na základě mandátní smlouvy. Mezi povinnosti žalovaného patřila mimo jiné i povinnost podat žádost o vrácení DPH z Itálie a Slovinska za zdanitelná plnění přijatá klientem v roce 2013, v celkové výši 36.146 EUR. Žalovaný při podání žádosti o vratku DPH pochybil, neboť žádost nebyla podána prostřednictvím elektronického portálu spravovaného Generálním finančním ředitelstvím. Společnost M. technika s. r. o. obdržela dne 1. 12. 2014 od Specializovaného finančního úřadu informaci o tom, že byla Finančním úřadem pro hl. město Prahu na tento úřad postoupena podání s přílohami, nazvanými Žádost o vrácení DPH. O pochybení žalované byl obeznámen i jednatel žalobkyně, a to právě sdělením Specializovaného finančního úřadu. Podle soudu prvního stupně od tohoto sdělení minimálně od 1. 12. 2014 musela mít žalobkyně povědomí o škodné události. S ohledem na její odbornost v oblasti daňového poradenství si musela být vědoma vzniku škody již 30. 9. 2014, když jí finanční úřad nezaslal žádné potvrzení o přijetí žádosti o vrácení DPH, ačkoli je k této povinnosti vázán zákonem. Dne 22. 2. 2019 žalobkyně informovala klienta o vzniku škody, jejíž příčinou byl nestandardní způsob podání žádosti o vrácení DPH. Dne 30. 4. 2019 společnost M. technika s. r. o. uplatnila u žalobkyně právo na náhradu škody ve výši 36.146 EUR. Žalobkyně měla sjednáno pojištění profesní odpovědnosti, kdy spoluúčast je stanovena částkou ve výši 75.000 Kč. Dne 30. 8. 2019 byla žalobkyně informována pojišťovnou, že nárok byl uznán a pojistné plnění ve výši 852.506 Kč bylo zasláno na účet klienta. Zbylou část plnění (75.000 Kč) odpovídající spoluúčasti převedla žalobkyně na účet klienta dne 6. 9. 2019. Žalobkyně vyzvala žalovaného k náhradě škody odpovídající výši spoluúčasti žalobkyně dne 17. 6. 2019. Žaloba byla podána dne 19. 12. 2019. 4. Soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na § 6 odst. 1 a 8 zák. č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, tak, že ze strany žalovaného došlo při výkonu činnosti k porušení povinností daňového poradce a to tím, že řádně a včas nepodal žádost klienta o vratku DPH. Soud prvního stupně tak považoval za prokázané, že škoda vznikla na základě porušení povinnosti žalovaným při poskytování daňového poradenství žalobkyni, která tímto porušila svou povinnost při poskytování daňového poradenství klientovi. 5. K námitce promlčení, kterou vznesl žalovaný, soud prvního stupně na základě § 619, § 620, § 629, § 635 a § 636 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dovodil, že je důvodná. Škodná událost nastala po 30. 9. 2014 při nesprávném podání žádosti o vratku DPH žalovaným. Soud prvního stupně dovodil, že vědomost o již vzniklé škodě žalobkyně i klient nabyli nejpozději v dubnu 2016. Za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že nejpozději od tohoto okamžiku (duben 2016), kdy žalobkyně i klient měli k dispozici všechny potřebné skutkové okolnosti, z nichž bylo možno dovodit jednak vznik škody, její (přibližný) rozsah, a odpovědný subjekt, je třeba odvíjet počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody. Soud prvního stupně tak uzavřel, že nárok žalobkyně vůči žalovanému je k dubnu 2019 promlčen. 6. Na tomto základě soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.7. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 35 Co 396/2020-108, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 75.000 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok). 8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na která odkázal. Stejně tak přijal právní hodnocení soudu prvního stupně v závěru, že škoda byla způsobena pochybením žalovaného. 9. Odvolací soud se však neztotožnil se soudem prvního stupně při posouzení námitky promlčení. Dle odvolacího soudu nevzal soud prvního stupně v úvahu, že je třeba na jedné straně odlišit škodu způsobenou žalobkyní klientovi, spočívající v nevyplacení DPH, která mohla vzniknout již v letech 2014 až 2016, avšak s ohledem na nejasný vývoj stran toho, zda se tak stane či nikoliv, je rozhodným uplatnění tohoto nároku klientem u žalobkyně, k čemuž došlo žádostí o náhradu škody ze dne 30. 4. 2019. Na druhé straně je třeba odlišit škodu, kterou utrpěla žalobkyně v důsledku nesprávného jednání žalovaného v roce 2014, spočívající v nevyplacení části pojistného plnění ve výši spoluúčasti žalobkyně ve výši 75.000 Kč. Dle odvolacího soudu tato škoda vyplynula až tehdy, když pojišťovna nárok uznala dne 30. 8. 2019, jakkoliv žalobkyně věděla od počátku, že taková spoluúčast je dána fixní částkou 75.000 Kč, neboť nebylo dostatečně zřejmé, zda k výplatě DPH dojde, jakkoliv bylo pravděpodobné, že nikoliv, a že klient takový nárok u žalobkyně uplatní. 10. Dle odvolacího soudu na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že se případně mohlo jednat o naturální obligaci, když nelze žalobkyni přičítat k tíži, že neuplatnila námitku promlčení vůči klientovi, neboť právě takový postup by byl vzhledem ke všem okolnostem v rozporu s dobrými mravy, a časový odstup zase není takový, aby žalovaný nemohl spravedlivě nést odpovědnost za své protizákonné jednání v roce 2014. 11. Odvolací soud uvedl, že je tak třeba odlišit povědomí žalobkyně o možné majetkové újmě v roce 2014 spočívající v protizákonném počínání žalovaného a jasným vědomím o škodě v roce 2019. Teprve od povinnosti k náhradě škody žalobkyní klientovi se odvíjí naplnění všech znaků odpovědnosti za škodu žalovaného žalobkyni v souvislosti s uplatněním nároku klientem a plněním pojišťovny. 12. Z uvedených důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že žalobní nárok je po právu a lze jej přiznat, neboť není promlčen, když byl uplatněn žalobou podanou dne 19. 12. 2019. Na tomto základě změnou napadeného rozsudku žalobě vyhověl. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 14. V konkrétnosti dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení čtveřici otázek, a to otázky: a) Počátku promlčecí lhůty regresního nároku – dovolatel s odkazem na § 2952 o. z. dovozuje, že v takovém případě vznik škody spočívá ve vzniku dluhu, bez ohledu na to, kdy bude dluh plněn. Dle dovolatele již dne 1. 12. 2014 žalobkyně věděla, že žalovaný pochybil, když nepodal žádost o vratku DPH řádně a včas, tedy již toho dne byly naplněny předpoklady ustanovení § 619 a 620 o. z. a musela taktéž tohoto dne začít běžet promlčecí lhůta.b) Možnosti vznést námitku promlčení vůči regresnímu nároku v případě, že primární nárok (nárok, ze kterého je regresní nárok odvozen) je promlčen a primární nárok byl uplatněn a plněn až v době, kdy byl naturální obligací, tj. byl promlčen – dovolatel má za to, že ve vztahu k regresnímu nároku by měl být oprávněn vůči žalobkyni uplatnit stejné prostředky obrany, jaké má žalobkyně vůči klientovi, analogicky k právu ručitele uplatnit vůči věřiteli všechny námitky, které má proti věřiteli dlužník (§ 2023 o. z.). c) Uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy – dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že uplatnění námitky promlčení žalobkyní vůči klientovi by bylo v rozporu s dobrými mravy. Dovozuje, že jestliže by žalobkyně přiznala pochybení klientovi již poté, co se o pochybení dozvěděla, mohla jednoduše uplatnit regresní nárok vůči dovolateli, aniž by uplynula promlčecí lhůta. d) Vlivu spoluzavinění poškozeného (žalobkyně) na výši regresního nároku – dle dovolatele žalobkyně (poškozený) přispěla ke vzniku škody vůči své osobě tím, že na základě primárního nároku plnila naturální obligaci a nevznesla námitku promlčení, a dále, že jednala protiprávně, když klienta utvrzovala o řádném podání vratky DPH. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na § 2900 a § 2918 o. z. 15. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 16. Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Žalobkyně spoluúčast ve výši 75.000 Kč uhradila dne 6. 9. 2019 a teprve tímto okamžikem, tj. okamžikem, kdy ze svých majetkových prostředků vyplatila finanční prostředky, se její majetkový stav o tuto částku snížil a vznikla jí majetková újma, jejíž náhrady se po žalovaném domáhá. Dle žalobkyně nebylo před vyplacením pojistného plnění zřejmé, zda bude klient náhradu škody po žalobkyni požadovat, zda bude v pozici využít svého práva odmítnout tento požadavek klienta a zda pojišťovna pojistné plnění uzná. 17. Žalobkyně tvrdí, že se plně zachovala v souladu s její prevenční povinností plynoucí jí z § 2903 o. z., když vyčkávala s konečným potvrzením nemožnosti vrácení DPH vůči klientovi a využitím pojištění profesní odpovědnosti odvrátila škodu klientovi. 18. Na tomto základě navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 20. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 21. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudemvyřešená právní otázka posouzena jinak 22. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 23. Dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka hmotného práva počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na poskytnutí náhrady podle § 2952 věta druhá o. z., spočívá-li škoda ve vzniku dluhu, a to v režimu zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kterým se dle § 3028 odst. 1 o. z. právní poměr mezi účastníky řídí. IV. Důvodnost dovolání 24. Dovolání je důvodné. Rozhodná právní úprava 25. Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 odst. 1 o. z. řídí ustanoveními zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 26. Podle § 609 odst. 1 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. 27. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2). 28. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. 29. Podle § 629 o. z. trvá promlčecí lhůta tři roky (odst. 1). Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu (odst. 2). 30. Podle § 1721 odst. 1 o. z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. 31. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). 32. Podle § 2952 o. z. se hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Počátek běhu promlčecí lhůty práva na náhradu škody obecně 33. K určení počátku běhu promlčecí lhůty, jde-li o právo na náhradu škody, se dovolací soud vysloviljiž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněném pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku dovolací soud uvedl, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Lze tak i nadále vycházet z toho, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). 34. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010). 35. Odvolací soud v nyní projednávané věci sice správně navázal počátek běhu promlčecí lhůty na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě (s odkazem např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 412/2019), nesprávně ovšem posuzoval otázku určení okamžiku vzniku škody na straně poškozeného. Právo na náhradu škody podle § 2952 o. z. 36. Právní úprava občanského zákoníku účinná od 1. 1. 2014 obsahuje v § 2952 věta druhá výslovné pravidlo, dle kterého záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. 37. Nejsou tak nadále uplatnitelné závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2272/2013, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4830/2016, ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017, či jeho rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1021/2011, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4370/2011). 38. Obdobný výklad § 2952 o. z. přijala i odborná literatura, dle níž již z ustanovení § 2894 o. z. vyplývá, že zatížení jmění dluhem je škodou. Občanský zákoník rozšířil pojem škody i na újmy na straně pasiv [MELZER, F. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. (§ 2894-3081). Praha: Leges, 2018, § 2894; m. č. 44, 45; obdobně srov. BEZOUŠKA, P. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, § 2952, m. č. 9].39. Ustanovení § 2952 o. z. představuje výrazný odklon od dosud zastávaného pojetí, že skutečná škoda, odvíjí-li se od povinnosti poškozeného poskytnout třetí osobě plnění v důsledku škodního jednání škůdce, vzniká až okamžikem, kdy je plnění skutečně poskytnuto a majetkový stav poškozeného se tím sníží. Nyní ovšem zákon výslovně hovoří o tom, že škoda může spočívat též v dluhu, tedy že tato podmínka vzniku povinnosti nahradit škodu může nastat již tím, že jmění poškozeného je zatíženo dluhem, a to bez ohledu na to, jak a zda bude dluh splněn (srov. v literatuře VOJTEK, P. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 1071). 40. V této souvislosti lze poukázat i na prvorepublikovou judikaturu (srov. Rv I 1084/26, Vážný č. 6893), která rovněž dovozovala, že škodou na jmění není jen zmenšení aktiv, nýbrž i rozmnožení pasiv. 41. Poškozenému v případě vzniku skutečné škody, která záleží ve vzniku dluhu, svědčí právo na to, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. 42. Možnost volby mezi zproštěním dluhu a poskytnutím náhrady zakládá alternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z. Právo volby náleží dlužníkovi. Zproštěním dluhu škůdce zajistí, aby dluh poškozeného zanikl (typicky splněním). Poskytnutí náhrady představuje poskytnutí prostředků dlužníkovi na splnění dluhu, v případě peněžitého dluhu, tedy příslušné peněžní částky. Jestliže je dluh následně splněn dlužníkem věřiteli, nemění se hodnota majetkového stavu. Splněním dluhu nedochází ke vzniku další škody [srov. v literatuře obdobně MELZER, F. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. (§ 2894-3081). Praha: Leges, 2018, § 2894, m. č. 44, 45 a § 2951-2952, m. č. 226, 227 i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000]. Počátek běhu promlčecí lhůty práva na náhradu škody spočívající ve vzniku dluhu 43. Okolnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody obecně zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věta druhá o. z. a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost (k výkladu splatnosti srov. bod 35 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 59/2022). 44. Pro posouzení okamžiku vzniku škody, jež v projednávané věci spočívá ve vzniku dluhu žalobkyně vůči klientovi, není tedy ani určující, že tento dluh byl částečně splněn z pojistného plnění v rámci pojištění profesní odpovědnosti žalobkyně a kdy se tak stalo. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi uzavírá, že je nutno rozlišovat mezi právem oprávněné osoby na pojistné plnění a právem poškozeného na náhradu škody. Jedná se o dva odlišné nároky. Pojistitel není škůdcem a neodpovídá za škodu škůdcem způsobenou, tudíž právo směřující vůči němu je vždy právem na pojistné plnění, nikoli právem na náhradu škody. Právo vůči pojistiteli na pojistné plnění nemá povahu nároku na náhradu škody; jedná se o originální právo (k tomu obdobně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012, a ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4058/2015). 45. Tomuto závěru odpovídá právní posouzení věci, které v projednávané věci učinil soud prvního stupně, který vyšel ze skutkových zjištění (jež odvolací soud přejímá) o tom, že žalobkyně měla povědomí o vzniku dluhu vůči klientovi minimálně od 1. 12. 2014 (ze sdělení Specializovaného finančního úřadu).46. Takovéto právní hodnocení věci odpovídá závěrům vyjádřeným v již shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, ve kterém dovolací soud dále uvedl, že vymezení subjektivní lhůty dle § 619 o. z. se uplatní pro počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody dle § 620 odst. 1 o. z. tak, že lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. 47. Jestliže tak žalobkyně již v prosinci roku 2014 věděla, respektive s ohledem na výkon své odbornosti (§ 5 odst. 1 o. z.) vědět mohla a měla o vzniku dluhu ve smyslu § 2952 o. z. vůči klientovi a o tom, že tuto škodu měl způsobit žalovaný, je ve smyslu § 620 o. z. tato vědomost okolností rozhodnou pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u žalobkyní zvoleného práva na náhradu podle § 2952 věta druhá o. z. 48. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné, neboť závěry učiněné ohledně vzniku škody pomíjí pravidlo § 2952 o. z.; proto je dovolání žalovaného důvodné. 49. Předmětem dovolacího přezkumu byla otázka běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na poskytnutí náhrady podle § 2952 věta druhá o. z., spočívá-li škoda ve vzniku dluhu (jiné případné nároky předmětem dovolacího přezkumu nebyly). Vzhledem k závěru o nesprávném právním posouzení řešené otázky odvolacím soudem se již dovolací soud nezabýval dalšími dovolacími námitkami. 50. Protože vymezený dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). 51. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

decision_134.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.09.2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3277.2013.1 Číslo: 70/2016 Právní věta: Je-li část pohledávky uplatněna věřitelem u soudu žalobou v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, nejsou splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu; kvalifikovaná výzva dle § 114b odst. 1 o. s. ř., s takovým platebním rozkazem spojená, nemůže vyvolat účinky uznání nároku a na tomto základě nelze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání ani ve vztahu k dalším částem pohledávky. Soud nesmí schválit smír v řízení o nároku uplatněném žalobou v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Nejde-li o případ uvedený v § 256 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, právo na nájemné nebo jinou úhradu, na kterou pronajímateli vznikl nárok v době od rozhodnutí o úpadku do prohlášení konkursu na majetek nájemce, může pronajímatel přihlásit v době od prohlášení konkursu do insolvenčního řízení vedeného na majetek nájemce i po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku. Od prohlášení konkursu na majetek nájemce platí pro takovou pohledávku omezení dané ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.09.2015 Spisová značka: 29 Cdo 3277/2013 Číslo rozhodnutí: 70 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Insolvence, Nájem, Rozsudek pro uznání Předpisy: § 109 odst. 1 písm. a) IZ § 114b odst. 1 o. s. ř. § 153a odst. 2 o. s. ř. § 256 odst. 3 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soudu změnil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 2 Cmo 420/2012, tak, že se mění rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 38 Cm 83/2012, tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 11. 10. 2012, č. j. 38 Cm 83/2012-39, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem –pobočka v Liberci tak, že uložil žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka D. 3000, a. s.) zaplatit žalobci (R., spol. s r. o.) částku 494 064 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovanými zákonnými úroky z prodlení z postupně narůstající jistiny za dobu od 12. 5. 2011 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Soud – vycházeje z ustanovení § 9 odst. 3 písm. r), § 84, § 85 odst. 3, § 85a, § 114b odst. 1, 2, 4 a 5 a § 153a odst. 1, 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a z ustanovení § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – o věci rozhodl rozsudkem pro uznání žalovaného, maje za to, že pro tento postup byly splněny všechny zákonné podmínky. K tomu dále uzavřel, že: [1] Byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu (ze dne 15. 8. 2012, č. j. 38 Cm 83/2012-34), proti němuž podal žalovaný včasný odpor (20. 8. 2012). [2] Byly splněny podmínky výzvy dle § 114b odst. 1 a 4 o. s. ř., vydané společně s platebním rozkazem a doručené žalovanému společně se žalobou. [3] Žalovaný odpor proti platebnímu rozkazu neodůvodnil a 20. 8. 2012 mu začala běžet třicetidenní lhůta k vyjádření, určená výzvou dle § 114b o. s. ř. V této lhůtě se žalovaný nevyjádřil ani nesdělil soudu, jaký důvod mu ve vyjádření brání. [4] Uplynutím třicetidenní lhůty nastoupila právní fikce, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu uplatňován žalobou. [5] Žalovaný tak uznal žalobou uplatněný nárok na zaplacení doplatku ceny díla ve výši 494 064 Kč s příslušenstvím. Předmětem sporu jsou pohledávky za podstatou a žalovaný je ve sporu pasivně legitimován jako insolvenční správce dlužníka. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, č. j. 2 Cmo 420/2012-62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 114a odst. 2, § 114b odst. 1, 2 a 5 a § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. – přezkoumal rozsudek pro uznání v mezích daných ustanovením § 205b o. s. ř., přičemž dospěl k následujícím závěrům: [1] Ze žaloby se podává, že žalobce se po insolvenčním správci dlužníka domáhá úhrady nájemného (s příslušenstvím) podle smlouvy o nájmu, kterou uzavřel s dlužníkem 18. 8. 2010 (dále jen „nájemní smlouva“). [2] Ze žaloby se rovněž podává skutkové tvrzení žalobce týkající se jednání žalovaného insolvenčního správce, který měl žalobci sdělit přípisem z 3. 5. 2012, že od nájemní smlouvy platně odstoupil podle ustanovení § 253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). S tím žalobce sice nesouhlasil, pro doplnění svých skutkových tvrzení však uvedl, že kdyby soud shledal, že insolvenční správce vypověděl platně nájemní smlouvu, je jeho nárok důvodný z titulu bezdůvodného obohacení jako majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl. V žalobním petitu označil (žalobce) nárok uplatňovaný žalobou jako nájemné. [3] Podaná žaloba tak splňuje veškeré obsahové náležitosti. Žalobce neuplatnil alternativní petit. K tomu, že žalobce specifikoval v žalobě požadavek na zaplacení dlužné částky jako nájemné, s tím, že z důvodů uváděných žalovaným může být nárok právně kvalifikován i jakobezdůvodné obohacení, odvolací soud uvádí, že účastník není povinen nárok právně kvalifikovat. [4] Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř., pak byly splněny. [5] K námitce, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, jelikož neobsahuje „dostatečné skutkové závěry o uplatněném nároku“ a neobsahuje právní posouzení věci, poukazuje odvolací soud na to, že rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, jehož vydání nepředchází žádné dokazování. [6] Nárok žalobce na uplatnění nájemného nelze též pokládat za uplatněný v rozporu s právními předpisy dle § 99 odst. 2 o. s. ř. [7] Označení žalobcova nároku na straně 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jako „doplatku ceny díla“ má odvolací soud za „zjevnou nesprávnost“. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud: a) „ač se při výkladu ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. zcela neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, věc nesprávně po právní stránce posoudil a jeho rozhodnutí je proto nesprávné“, b) se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe pro řešení otázky předpokladů pro vydání platebního rozkazu podle § 174a odst. 2 a § 172 odst. 1 o. s. ř., výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř.“. 6. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci ve výkladu předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání a pro odůvodnění takového rozsudku a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Ke shora vymezeným otázkám argumentuje dovolatel následovně: [I] K předpokladům pro vydání rozsudku pro uznání. Potud dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 (jde o rozsudek ze dne 19. 8. 2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod č. 37, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a 29 Cdo 3284/2010 (jde o rozsudek ze dne 14. 12. 2011), s tím, že podle těchto rozhodnutí jsou podmínky pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z § 172 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy (mimo jiné) vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. K tomu dovolatel poukazuje na to, že podle žaloby považuje žalobce nájemní smlouvu za nadále platnou v souladu s ustanovením § 256 insolvenčního zákona a pro případ, že by měl soud za to, že insolvenční správce vypověděl platně nájemní smlouvu (dle insolvenční zákona), vzniká dlužníku bezdůvodné obohacení. Dovolatel pak připomíná, že výše bezdůvodného obohacení nemusí být (zpravidla nebývá) totožná s cenovým ujednáním o výši nájemného. Proto je přesvědčen, že ze žalobcem uplatněných skutečností v plném rozsahu nevyplývá jím uplatněné právo, a nebyly taksplněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu podle § 174a odst. 2 a § 172 odst. 1 o. s. ř., výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. [II] K odůvodnění rozsudku pro uznání. Vzhledem k judikatuře Ústavního soudu by měl dovolací soud sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů ve výkladu ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. Podle jednoho výkladu v tomto typu rozsudku není třeba činit právní kvalifikaci, ale postačí uvést údaje o předmětu řízení, učinit stručný výklad o důvodech takového rozhodnutí z hlediska „vyložení“, proč soud má za to, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebo zmeškání. Podle druhého výkladu (např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 10 Co 38/2004) musí soud v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku pro uznání nebo zmeškání vyložit i právní kvalifikaci skutkového základu věci založeného „nastanuvší právní fikcí nesporných tvrzení žalobce“. Dle judikatury dovolacího soudu při závěru stran naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání se právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, a dále na závěr, že nejde o věci, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír (§ 153b odst. 3, § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další právní posouzení věci pak spočívá pouze v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/2008 (jde o nález uveřejněný pod č. 118/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu), však uvádí, že odůvodnění rozsudku pro uznání musí obsahovat rovněž právní posouzení zjištěného skutkového stavu, na základě něhož soud rozhodl rozsudkem pro uznání (z nálezu dovolání obsáhle cituje). 8. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, maje závěry rozhodnutí obou soudů za správné. III. Přípustnost dovolání 9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2 č. II části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 10. Nejvyšší soud má dovolání v dané věci za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro posouzení otázek dovoláním předestřených a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (ve vazbě na problematiku uplatňování nároků z nájemních smluv v době probíhajícího insolvenčního řízení vedeného na majetek nájemce) beze zbytku nezodpovězených. IV. Důvodnost dovolání 11. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 13. Podle ustanovení § 114b o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 (odstavec 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (odstavec 2). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci (odstavec 3). Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odstavec 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odstavec 5). Dle ustanovení § 172 odst. 1 o. s. ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. Podle ustanovení § 153a o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odstavec 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) (odstavec 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6) (odstavec 3). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (odstavec 4). 14. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu jak v době podání žaloby (25. 7. 2012), tak v době vydání rozsudku pro uznání. 15. Jak je dále patrno ze spisu, tzv. kvalifikovaná výzva k vyjádření tvoří (jako bod II. výroku) součást shora označeného platebního rozkazu z 15. 8. 2012 (nešlo o elektronický platební rozkaz). 16. V tomto rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným otázkám následující závěry: [I] K předpokladům pro vydání rozsudku pro uznání. 17. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:[1] Rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem, jsou splněny předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 172 odst. 2 o. s. ř. Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. může být v tomto případě vydáno také ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). To, že uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 1 000 000, Kč vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem, je (rovněž) předpokladem pro vydání elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod č. 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [2] Je-li žalobou uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout pouze o nárocích některých. Za této situace nelze proto vydat ani kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. s platebním rozkazem spojenou. Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, lze však o těch nárocích, které jsou samostatně projednatelné, vydat podle ustanovení § 114b o. s. ř. kvalifikovanou výzvu k vyjádření samostatně. O těchto nárocích pak může nastat fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto nároků samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 101/2012“) a obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014]. 18. Z této judikatury vyplývá, že kdyby byť i jen pro část žalobou uplatněného nároku platilo, že pro ni nelze vydat platební rozkaz, nemohla by na základě kvalifikované výzvy obsažené v platebním rozkazu, jenž byl i tak (nesprávně) vydán (odklizeném odporem žalovaného), nastat fikce uznání nároku byť i jen pro tu část nároku, který ze žaloby vyplývá. Řečené platí jak pro jistinu nároku, tak pro jeho příslušenství (zde tvořené zákonnými úroky z prodlení). 19. V rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněném pod č. 18/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 18/2012“), pak Nejvyšší soud pro poměry úpadkového řízení vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen „ZKV“), ozřejmil (při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání), že účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka nastávají (v intencích § 13 odst. 6, věty první, ZKV) ex lege (bez dalšího) již vyvěšením usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil, bez ohledu na to, zda o něm subjekty dotčené konkursem vědí nebo vědět mohou. Tamtéž dodal, že účinky prohlášení konkursu přitom dopadají (v tom ohledu, že vědomost o tom, že nastaly, se presumuje, jakmile bylo usnesení o prohlášení konkursu vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu) nejen do poměrů právnických a fyzických osob dotčených konkursem, nýbrž i do poměrů obecných soudů, které jsou povinny vyvodit z toho, že tyto účinky nastaly, odpovídající důsledky (popsané zákonem a ustálenou judikaturou). 20. V dané věci je žalobou ohlašováno, že usnesením ze dne 29. 4. 2011 zjistil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „insolvenční soud“) úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného. Tuto skutečnost (kterou dokládají i listiny založené ve spise /srov. výpis z obchodního rejstříku č. l. 8-9 a kopie rozhodnutí o úpadku č. l. 11-17/) zmiňuje v rozsudku pro uznání též soud prvního stupně. 21. Nicméně již v době podání žaloby (25. 7. 2012) trvaly účinky prohlášení konkursu na majetekdlužníka (konkurs na majetek dlužníka prohlásil insolvenční soud usnesením ze dne 8. června 2011, /usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 8. 6. 2011 v 10.40 hodin a právní moci nabylo 28. 6. 2011/). 22. Z ustanovení § 245 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka) se podává, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. 23. Ve shodě s označeným ustanovením také pro poměry konkursu prohlášeného v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka podle insolvenčního zákona platí (srovnatelně se závěry obsaženými v R 18/2012 pro konkursní poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání), že účinky prohlášení konkursu na majetek (insolvenčního) dlužníka nastávají ex lege (bez dalšího) již okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, bez ohledu na to, zda o něm subjekty dotčené konkursem vědí nebo vědět mohou. Účinky prohlášení konkursu přitom dopadají (v tom ohledu, že vědomost o tom, že nastaly, se presumuje, jakmile bylo usnesení o prohlášení konkursu zveřejněno v insolvenčním rejstříku) nejen do poměrů právnických a fyzických osob dotčených konkursem, nýbrž i do poměrů obecných soudů, které jsou povinny vyvodit z toho, že tyto účinky nastaly, odpovídající důsledky (popsané zákonem a ustálenou judikaturou). 24. Jedním z účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle insolvenčního zákona pak je i účinek popsaný v ustanovení § 256 odst. 3 insolvenčního zákona. 25. Podle ustanovení § 256 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění, jež od prohlášení konkursu na majetek dlužníka do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změn) (totiž) platí, že právo na nájemné nebo jinou úhradu za dobu před prohlášením konkursu může druhý účastník smlouvy uplatnit pouze přihláškou pohledávky. Totéž platí, jde-li o nájemné nebo jinou úhradu zaplacenou předem; tuto pohledávku je nutné přihlásit jako pohledávku podmíněnou. 26. V dané věci plyne ze žaloby, že žalobce požadoval též zaplacení nájemného za květen 2011 a za červen 2011. Nájemné na květen 2011 a část nájemného za červen 2011 (do 8. 8. 2011) je ovšem pohledávkou uplatnitelnou v insolvenčním řízení od prohlášení konkursu na majetek dlužníka „pouze přihláškou pohledávky“ (§ 245 odst. 1 insolvenčního zákona), nikoliv formou pohledávky za majetkovou podstatou (nikoliv postupem podle § 203 insolvenčního zákona). 27. Dle § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení se spojuje i ten účinek, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou. Podle ustanovení § 8 insolvenčního zákona ustanovení části první a třetí tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li tento zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak. Výkladem ustanovení § 256 odst. 3 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval a v usnesení ze dne 30. 6. 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uzavřel, že pohledávku z titulu práva na vrácení nájemného nebo jiné úhrady zaplacené předem může věřitel (nájemce) přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (pronajímatele) již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), nejpozději však do skončení propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku, jako vázanou na splnění odkládací podmínky spočívající v tom, že insolvenční správce vypoví nájemní smlouvu po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 256 odst. 3 insolvenčního zákona). K pohledávce přihlášené z tohoto titulu později se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Potud šlo ovšem o výklad týkající se ustanovení § 256 odst. 3 druhé věty insolvenčního zákona, jenž se týká pouze nájemného nebo jiné úhrady zaplacené předem.28. Právo na (neuhrazené) nájemné nebo jinou (neuhrazenou) úhradu, jež vzniká až v době po rozhodnutí o úpadku a po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku, nemůže být přihlášeno do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka ve lhůtě určené rozhodnutím o úpadku ani jako pohledávka vázaná na splnění odkládací podmínky. Režim popsaný v § 256 odst. 3 druhé větě části věty za středníkem insolvenčního zákona platí jen pro pohledávky z titulu práva na vrácení nájemného nebo jiné úhrady zaplacené předem a (jiné) pohledávky z titulu (neuhrazeného) nájemného nebo jiné (neuhrazené) úhrady, které mají vzniknout (vzniknou) až v době po rozhodnutí o úpadku (ba dokonce po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku), již proto nelze přihlásit jako podmíněné. K závěru, že neurčuje-li zákon jinak, nelze pohledávky, které dosud nevznikly (ač jejich vznik lze očekávat), přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod č. 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dalším důvodem, pro který nelze pohledávky zmíněné v § 256 odst. 3 větě první insolvenčního zákona, vzniklé po rozhodnutí o úpadku (resp. po uplynutí přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku), podrobit přihlašovacímu režimu plynoucímu z rozhodnutí o úpadku, je skutečnost, že tyto pohledávky získávají status pohledávek, které mají být přihlášeny, až rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. 29. Tím, že zkoumané ustanovení dovoluje věřiteli takové pohledávky, aby ji po prohlášení konkursu uplatnil za dobu před prohlášením konkursu „pouze přihláškou pohledávky“, současně pro tyto pohledávky (které nemohly být přihlášeny v propadné přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, jelikož vznikly až po rozhodnutí o úpadku) otevírá možnost jejich přihlášení (za trvání účinků konkursu) i po uplynutí této propadné lhůty. Pravidlo zakotvené v tomto případě (prostřednictvím § 256 odst. 3, věty první, insolvenčního zákona) v části druhé insolvenčního zákona má totiž v dotčeném ohledu přednost před obecnými pravidly přihlašování pohledávek upravenými v části první insolvenčního zákona (srov. § 8 insolvenčního zákona). 30. Jinak řečeno, nejde-li o případ uvedený v § 256 odst. 3, větě druhé, insolvenčního zákona, právo na nájemné nebo jinou úhradu, na kterou pronajímateli vznikl nárok v době od rozhodnutí o úpadku do prohlášení konkursu na majetek nájemce, může pronajímatel přihlásit v době od prohlášení konkursu do insolvenčního řízení vedeného na majetek nájemce i po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku. Od prohlášení konkursu na majetek nájemce platí pro takovou pohledávku omezení dané ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. 31. Z řečeného dále plyne, že od okamžiku, kdy je věřiteli předepsáno přihlášení takové pohledávky (od okamžiku zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka v insolvenčním rejstříku) se pro něj prosadí i omezení založené ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona co do nemožnosti uplatnit pohledávku žalobou, lze-li ji uplatnit přihláškou. 32. Pro poměry dané věci odtud vyplývá, že co do části požadovaného nároku (nájemného za květen 2011 a části nájemného za červen 2011) v žalobě uplatněné právo na zaplacení peněžité částky nevyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem (v dotčeném rozsahu nešlo o pohledávku za majetkovou podstatou ani o pohledávku uplatnitelnou žalobou); k důsledkům porušení zákazu formulovaného ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona srov. pro dobu před 1. 1. 2014 závěry obsažené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. 36 Co 13/2011, uveřejněném pod č. 4/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněném pod č. 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 33. V intencích R 101/2012 tak soud prvního stupně nemohl o věci rozhodnout platebním rozkazem ani vydat kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. s platebním rozkazem spojenou. Jestliže tak přesto učinil, nebyly následně splněny předpoklady pro vydánírozsudku pro uznání (a to ani co do části nároku nedotčené ustanovením § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a dovolání je důvodné. 34. Nejvyšší soud dodává, že (kdyby zde nebyly skutečnosti, jež pro účely vydání rozsudku pro uznání diskvalifikovaly jako nezpůsobilou kvalifikovanou výzvu spojenou s platebním rozkazem) v rozsahu týkajícím se nájemného za květen 2011 a části nájemného za červen 2011 by bránilo vydání rozsudku pro uznání ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř., jelikož soud nesmí schválit smír v řízení o nároku uplatněném žalobou v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. 35. Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání by v daných skutkových souvislostech byly splněny, jen kdyby se žaloba týkala dlužného nájemného za dobu od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (od 8. června 2011), jež podléhá režimu pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona, v rozhodném znění). [I] K odůvodnění rozsudku pro uznání. 36. Jelikož závěr, že o žalobě nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, plyne již ze shora uvedené argumentace, shledává Nejvyšší soud nadbytečným zkoumat opodstatněnost dovolacích námitek též ve vztahu k náležitostem odůvodnění rozsudku pro uznání. 37. V situaci, kdy odvolací soud rozhodl nesprávně a výše formulované závěry vylučují možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání v důsledku fikce uznání, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soud prvního stupně se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

decision_1340.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.998.2015.1 Číslo: 10/2016 Právní věta: U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem. O jednání s rozmyslem se může jednat např. tehdy, když pachatel proti poškozenému nejprve zaútočil v afektu, v němž poškozenému způsobil závažná zranění, která by však bezprostředně nevedla k jeho smrti, avšak následně zraněného poškozeného na určitou dobu opustil, a když se k němu vrátil, ve vražedném jednání pokračoval. Okamžik, kdy od poškozeného odešel, v tomto případě představuje rozhodný mezník, který působil na psychiku pachatele, jenž měl příležitost si uvědomit jak nastalou situaci, kterou přivodil, tak i své další kroky. Jestliže bez jakéhokoli dalšího vnějšího podnětu mu pachatel po svém návratu zasadil nožem další rány a účinným opakovaným mechanismem již zraněného poškozeného cíleně usmrtil, jednal s racionální kontrolou svědčící o úmyslném usmrcení s rozmyslem. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.09.2015 Spisová značka: 8 Tdo 998/2015 Číslo rozhodnutí: 10 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Vražda s rozmyslem Předpisy: § 140 odst. 2 tr. zákoník Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 To 19/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 6/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 29 T6/2014, byl obviněný K. K. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 19. 8. 2013 kolem 13:40 hod. v R. n. M., v provozní místnosti restaurace N. L., v průběhu slovní rozepře, v rámci které se na něm J. O. dožadoval vyplacení výhry z výherního automatu a při tom se pokoušel uchopit jeho číšnický flek, který měl umístěn v samostatné kapse na přední straně pravého stehna, J. O. fyzicky napadl masivním kuchyňským nožem o délce čepele 15 cm tak, že jej nejméně čtyřikrát bodl do oblasti levé lopatkové krajiny a mezi lopatky, čímž mu způsobil člunkovitou ránu 3 x 0,4 cm s bodnořezným kanálem zasahujícím do svalu při hřebeni lopatky délky 5 cm, člunkovitou ránu 2,6 x 0,3 cm s bodnořezným kanálem zasahujícím do svaloviny délky 6,5 cm, ránu 1,9 x 0,2 cm s bodnořezným kanálem, který zasahoval pouze ke svalové povázce bez jejího poranění, a ránu 2,6 x 0,4 cm, jejíž bodnořezný kanál délky 4,5 cm zasahoval až ke spojení žebra a obratle s nářezem hloubky 0,1 cm v místě spojení, poté, co J. O. v důsledku vedeného útoku upadl, ho na zemi nechal ležet a odešel do výčepu obsluhovat přítomné hosty, o něco později se však do provozní místnosti vrátil, a ačkoli registroval, že J. O. je zraněný, nepřivolal mu pomoc, ale bez jakéhokoli vnějšího podnětu pokračoval v jeho fyzickém napadání, opakovaně ho nožem bodal do oblasti pod levou lopatkou a v levé bederní krajině, čímž mu způsobil bodnořeznou ránu velikosti 2,5 x 0,5 cm s bodnořezným kanálem délky 3,5 cm pronikajícím do svaloviny, skobovitou ránu s rameny o velikosti 4,2 cm a 2 cm s drobnými povrchními kožními nářezy odstupujícími z okrajů s bodnořezným kanálem zasahujícím do svaloviny při páteři, protínajícím dvanácté žebro a zasahujícím jedenácté žebro s dvojitým průnikem do levé pohrudniční dutiny a poraněním dolního laloku levé plíce, ránu velikosti 1,2 x 0,5 cm přecházející do povrchního kožního nářezu velikosti 8,5 x 0,2 cm s bodnořezným kanálem délky 2 cm zasahujícím do podkoží s prokrvácením v okolí velikosti 2 x 2,5 cm a povrchní kožní nářez velikosti 6,5 x 0,6 cm, dále J. O. bodal do oblasti pravé přední dolní části hrudníku, kde mu způsobil člunkovitou ránu velikosti 1,6 x 0,3 cm s bodnořezným kanálem končícím 0,6 cm hlubokým nářezem hrudní kosti v úrovni pátého žebra, člunkovitou ránu na kůži velikosti 3,5 x 0,7 cm s bodnořezným kanálem délky 18 cm protínajícím přední část sedmého žebra a zasahujícím přední část šestého žebra vpravo s průbodem středního laloku pravé plíce, pravé boční plochy osrdečníku a boční stěny pravé síně, končícím v oblasti mezisíňového septa, ránu velikosti 3,5 x 0,5 cm s bodnořezným kanálem délky 8 cm jdoucím rámcově celou sílou stěny trupu a pokračující přední horní částí pravého jaterního laloku s přetnutím velkých cév v jaterní tkáni průměru až 0,5 cm a další drobná naříznutí kůže na různých místech těla, J. O. také rdousil, čímž mu způsobil zlomeninu pravého horního rohu štítné chrupavky s prokrvácením okolí, přičemž poškozený zemřel téhož dne krátce po vzniku zranění na vykrvácení, zejména při bodnořezném poranění pravé síně komorní. J. O. přitom chtěl usmrtit, neboť ke svému útoku použil masivní nůž, údery proti němu opakoval, vedl je s velkou razancí a cíleně je směřoval proti horní polovině těla poškozeného, kde se nachází orgány důležité pro život každého člověka, přičemž v útoku na J. O. pokračoval i poté, co již ležel na zemi, a bylo zřejmé, že je zraněný. 2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 To 19/2015, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek, jenž mu je kladen za vinu, byl nesprávně právně kvalifikován jako zločin vraždy. Za přijatelný považoval zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr.zákoníku nebo zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 5 tr. zákoníku, případně nedbalostní ublížení na zdraví s následkem smrti, protože nepovažoval za správný závěr soudů o tom, že ve druhé fázi jednal s rozmyslem, když věděl, že je poškozený zraněn, odešel obsluhovat hosty, a teprve až když se vrátil zpět k poškozenému, racionálně směřoval k zamýšlenému cíli zbavit poškozeného života. Obviněný soudům vytkl, že nesprávně posoudily důvody, které vedly ke zranění poškozeného, protože mezi oběma fázemi jeho útoku vůči poškozenému nelze spatřovat jednání v rozmyslu poškozeného usmrtit, neboť se prvotně bránil útoku poškozeného, když se snažil odstranit nůž z jeho ruky, přičemž utrpěl zjištěná drobná řezná poranění na své ruce. Právě při této manipulaci přepadl na poškozeného a došlo k prvnímu bodnutí do přední části těla poškozeného, což byla náhoda, a žádná jiná pohnutka na jeho straně nebyla prokázána. 5. Obviněný brojil proti správnosti závěrů znalce MUDr. M. D. ohledně možného mechanismu vzniku rány č. 10, již určil jako bezprostřední příčinu smrti poškozeného, a u hlavního líčení dne 26. 9. 2014 výslovně připustil, že tato rána směřující do srdce poškozeného mohla vzniknout tím, že na poškozeného přepadl. Soud ale vycházel až z následného změněného závěru znalce, v němž podřep odmítl jako nedostatečný k vyvolání kinetické energie nezbytné pro vniknutí nože do těla poškozeného, aniž by zkoumal výškové poměry obviněného a polohu jeho těla. Vrchní soud přitom odmítl provést rekonstrukci činu jako nadbytečnou. Pokud MUDr. M. D. jako znalec připustil možnost i pasivního vzniku rány, nemůže být bez dalšího považována obhajoba obviněného za vyvrácenou, když ze znaleckého posudku vyplývá, že rána do srdce vedla ve směru shora dolů, tedy způsobem odpovídajícím obhajobě o napadnutí na poškozeného. Nejisté závěry znalců považoval za účelové a nejasné. Obviněný též poukázal na zásadu in dubio pro reo, když závěr o příčině a vzniku konkrétních bodných ran v přední části těla není bez rekonstrukce a vyšetřovacího pokusu a rovněž bez provedení revizního znaleckého posudku přijatelně prokázán. Skutkový stav tedy nebyl podložen dostatečnými důkazy a nebyl řádně objasněn, a to ani ve vztahu k tomu, zda poškozený měl v ruce nůž a že s ním zaútočil jako první. 6. S odkazem na provedené dokazování a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, obviněný též konstatoval, že byl po prvním ataku proti poškozenému v psychickém stavu silného rozrušení, jednal iracionálně, pokud nepřivolal pomoc, což svědčí o stavu silného rozrušení způsobeném strachem, úlekem, zmatkem či jiným omluvitelným hnutím mysli včetně předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, tedy v situaci pro něj extrémně stresující, neboť byl poškozeným neočekávaně napaden velice razantním, agresivním způsobem. Svůj špatný psychický stav vysvětloval i tím, že byl svým zaměstnavatelem T. R. pracovně přetěžován a špatně placen. Jeho výpověď považoval za rozpornou se všemi dalšími svědeckými výpověďmi, zejména v tvrzení, že o požadavku na výhru poškozeného nevěděl, ač je nesporné, že mu obviněný SMS hlásil, že poškozený hraje v restauraci na automatech. 7. Podle obviněného soudy nesprávně shledaly, že nejednal z omluvitelné pohnutky. V tomto stavu se nacházel i ve druhé fázi, v níž též konal ve strachu o svůj život, neboť byl poškozeným přímo ohrožován na životě, kdy proti němu poškozený zaútočil nožem z bezprostřední blízkosti, a on se pouze snažil tomuto útoku zabránit přetočením nože v rukou poškozeného směrem od sebe, přičemž však došlo opět k jeho přepadnutí na poškozeného a proniknutí nože do přední části těla poškozeného. O stav silného rozrušení šlo proto, že měl strach o své zdraví a život, a to i pro předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, jemuž odpovídají i další dvě rány způsobené v přední části těla poškozeného. Silné rozrušení bylo nezbytné posuzovat a hodnotit z pohledu jeho osobnosti, jak byla charakterizována znalci, kteří mimo jiné u něj zjistili psychosomatické reakce s afektivitou, což jsou rysy, jež ve svém souhrnu ovlivňují intenzitu silného rozrušení obviněného, a jak vyplynulo ze znaleckého posudku PhDr. A. S., obviněný jednal zkratovitě, iracionálně a v afektu. Všechny tři rány v přední části těla poškozeného jsou lokalizovány na malém prostoru, zjevně z důvodu nalehnutí obviněného na poškozeného, kdy nebyl větší prostor pro rozptyl ran. Pokud by byly rány způsobeny srozmyslem a velkým švihem, pak by jejich lokace musela být rozptýlenější. 8. Zvlášť surový způsob provedení jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku podle obviněného nemá oporu v provedeném dokazování. Počet ran měl být hodnocen s přihlédnutím k okolnostem, za nichž jednal, především se zřetelem na to, že šlo o zkratovité jednání, z omluvitelného hnutí mysli a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného bez rozmyslu usmrtit poškozeného v obou částech jednání, a že se tudíž nejednalo o promyšlený, cílený, surový či trýznivý útok proti poškozenému. Pokud vrchní soud naplnění tohoto kvalifikačního znaku odůvodnil větším počtem ran, který je značný i podle znalců, nemohou tyto argumenty samy o sobě obstát. Rdoušení, jež má podle názoru vrchního soudu umocňovat správnost závěru o rozmyslu pachatele usmrtit poškozeného, dovolatel popřel s tím, že pro aktivní škrcení absentují otisky prstů, které obvykle bývají na kůži oběti vidět, když znalci nevyloučili v obecné poloze možnost vzniku zlomeniny pravého horního rohu štítné chrupavky i pasivním jednáním, např. pádem, o čemž však obvykle svědčí přítomnost podlitiny, která v této věci nebyla zjištěna. 9. Obviněný brojil také proti závěru soudů o úmyslném zavinění (§ 15 tr. zákoníku), neboť k použití nože došlo vlivem náhody, a nikoli cíleně, když na něj poškozený poprvé zaútočil ve chvíli, kdy si připravoval jídlo, a z toho důvodu také v ruce držel nůž. Ve druhé fázi to byl opět prvotně poškozený, kdo držel nůž a mířil proti dovolateli, který v reakci na tento útok obrátil nůž od sebe, čímž zavrávoral a padnul na poškozeného. Další rány již byly motivovány nastalou situací a iracionálním jednáním obviněného v důsledku silného rozrušení vyvolaného strachem, úlekem, zmatkem či jiným omluvitelným hnutím mysli, včetně zavrženíhodného jednání poškozeného. Z uvedených důvodů je proto možné přičítat mu toliko nedbalostní zavinění, tzn. lhostejnost k následku, a nikoli zavinění úmyslné, čemuž by měla být přizpůsobena i právní kvalifikace, která nemůže spočívat v trestném činu vraždy. Učiněné právní závěry jsou v posuzované věci ve zjevném nepřiměřeném rozporu s provedenými důkazy, a to včetně skutkového posouzení věci. 10. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 To 19/2015, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 29 T 6/2014, a rozhodl tak, že se věc přikazuje Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. 11. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který pokládá podstatnou část dovolací argumentace obviněného za nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, zejména pokud jde o námitky, kterými obviněný zpochybňoval skutková zjištění soudů a hodnocení důkazů ze strany soudů a prováděl vlastní hodnocení důkazů za současného předkládání vlastní verze skutkového děje. Vzhledem k tomu, že se oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně s námitkami obviněného vypořádaly, nedovodil existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 a v § 134 odst. 2 tr. ř. Zjištěný a ve výroku o vině popsaný skutek je podle státního zástupce dostatečným podkladem pro závěr o naplnění základních i kvalifikačních znaků zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a to i ve vztahu ke znakům spáchání činu s rozmyslem a zvlášť surovým způsobem. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu a v podrobnostech pro stručnost odkázal na strany 9 až 14 napadeného usnesení, kde se vrchní soud v potřebném rozsahu vypořádal se všemi námitkami obviněného. Protože vytýkané vady v přezkoumávaných rozhodnutích neshledal, navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený. 13. Obviněný v dovolání označil pouze důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 14. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, pokud vyplývají z nesprávného právního posouzení skutku anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006). Označený důvod musí být obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutek, jak byl soudy zjištěn a popsán v příslušném výroku, případně jeho rozvedení v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. 15. Podstata námitek, které lze vznášet prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá v právní problematice, a nikoliv ve výhradách proti skutkovým zjištěním, neboť postup při zjišťování skutku, jakož i jeho popis ve výroku rozsudku, jsou procesní kategorie založené na procesních ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 125, eventuálně § 134 tr. ř., proto je zásadně nelze namítat na podkladě uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu. 16. Zmíněná hlediska se neuplatní pouze při zjištění zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, což jsou skutečnosti zakládající tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). 17. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný kritériím pro podání dovolání podle důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostál výhradami, že soudy nesprávně hodnotily některé důkazy, např. výpověď svědka T. R., nebo že znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nejsou objektivní a přesvědčivé, nebo pokud vytýkal, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Se zřetelem na vytýkaný extrémní nesoulad však Nejvyšší soud posuzoval postupy soudů obou stupňů a ve vztahu k obviněným v této souvislosti vytýkaným nedostatkům shledal, že soudy provedly obsáhlé dokazování, zkoumaly řádně ve věci zajištěné důkazy a na vinu obviněného usuzovaly z celého komplexu důkazních prostředků, jež provedly zákonem předepsaným způsobem. 18. Skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu jsou dostatečným základem, aby bylo možné od nich odvozovat právní závěry o správnosti použité právní kvalifikace ve smyslu námitek, které obviněný v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil. Výsledky provedeného dokazování přitom zásadně vyvracejí obhajobu obviněného, že byl vyprovokován předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného, které mělo nejprve podobu agresivních verbálních a fyzických útoků ve snaze domoci se výplaty výhry z herního automatu a posléze ve druhé fázi ozbrojeného útoku nožem, a tudíž je nutné navázat na výše již uvedené skutkové závěry. Z učiněných zjištění se nepodává žádná skutečnost, která by svědčila o předchozím zavrženíhodném jednání ze strany poškozeného, neboť jeho snaha domoci se vyplacení výhry, na kterou měl nárok, není tou skutečností, která by byla pod pojem předchozíhozavrženíhodného jednání poškozeného podřaditelná, protože za ně se považuje jednání, jež lze označit např. za tzv. provokaci, tj. chování v příkrém rozporu s morálkou, svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti apod. Takové chování na straně poškozeného, jak bylo soudy prokázáno, se rozhodně nejednalo (srov. rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). IV. Důvodnost dovolání 19. Nejvyšší soud považuje uvedenými skutečnostmi za prokázaný podstatný průběh činu, který soudy správným procesním postupem zjistily a popsaly ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v navazujících částech odůvodnění napadených rozhodnutí. Čin se odehrál tak, že započal ve 13:40 hodin a probíhal ve dvou fázích. V první došlo k vyvrcholení rozepře mezi obviněným coby zaměstnancem herny povinným k výplatě výhry a poškozeným jako hostem herny oprávněně žádajícím vyplacení výhry, jež mu od předešlého dne nebyla vyplacena. Poškozený se dostavil do provozní místnosti restaurace a dožadoval se na obviněném, aby mu ji vydal, a přitom se pokoušel uchopit číšnický flek, který měl obviněný při sobě. Obviněný v té době měl v ruce kuchyňský nůž, jímž poškozeného nejméně čtyřikrát bodl do oblasti levé lopatkové krajiny a mezi lopatky. Zraněný poškozený J. O. v důsledku utrpěných zranění upadl, a když obviněný odešel do restaurace, byl však schopen zavolat své přítelkyni V. Š., které opakovaným telefonátem sdělil, že je pobodaný, a žádal ji o pomoc. Obviněný po krátké době, co obsluhoval hosty v restauraci, se do provozní místnosti vrátil, a nejenže poškozenému nepřivolal pomoc, ale bez vnějšího podnětu pokračoval v jeho fyzickém napadání. Opakovaně ho nožem znovu napadal tak, že do oblasti pod levou lopatkou mu zasadil tři rány a třikrát jej bodl do oblasti pravé přední dolní části hrudníku. Kromě toho mu způsobil další drobná naříznutí kůže na různých místech těla, a navíc jej i rdousil. Poškozený zemřel téhož dne krátce po vzniku zranění na vykrvácení, zejména při bodnořezném poranění pravé síně komorní, k níž podle znalců došlo ránou délky 18 cm, jež proťala přední část sedmého žebra a probodla střední lalok pravé plíce, pravou plochu osrdečníku a boční stěnu pravé stěny srdeční síně. Obviněný zde poškozeného zanechal, a to až do doby, kdy tělo bylo po 18. hodině nalezeno, a to i přesto, že V. Š. poškozeného v důsledku jeho předchozího telefonátu v restauraci v odpoledních hodinách hledala. 20. Na podkladě těchto skutkových okolností Nejvyšší soud zkoumal opodstatněnost výhrad obviněného, které směřovaly proti tomu, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, že nejednal s rozmyslem ani zvlášť surovým způsobem, nýbrž v afektu vyvolaném strachem, úlekem, omluvitelným hnutím mysli a předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného, a že soudy tudíž měly užít buď právní kvalifikaci podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, nebo podle § 146a odst. 1, 5 tr. zákoníku. Na základě těchto výhrad Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání obviněného opodstatněné. 21. Zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a tento čin spáchá zvlášť trýznivým nebo surovým způsobem. V tomto ustanovení je uvedena samostatná skutková podstata trestného činu vraždy, která však z hlediska své povahy je skutkovou podstatou kvalifikovanou (nikoli základní), byť používá poněkud odlišnou legislativní techniku, než je jinak v trestním zákoníku obvyklé, když neodkazuje na odstavec 1, ale jeho text znovu opakuje – „jiného úmyslně usmrtí“ a doplňuje ho slovy „s rozmyslem nebo po předchozím uvážení“. V odstavci 2 § 140 tr. zákoníku se sankcionuje přísněji ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (§ 140 odst. 1 tr. zákoníku) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití (§ 141 tr. zákoníku), kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1465).22. Po subjektivní stránce je u zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku rozhodné, k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože zločin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Úmysl způsobit uvedený následek je třeba zjišťovat a usuzovat na něj lze z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). 23. K rozmyslu ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku je třeba uvést, že rozmysl je podle právní teorie kvalifikovanou formou úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu (na rozdíl od předchozího uvážení coby druhé alternativy kvalifikačního znaku vymezeného v § 140 odst. 2 tr. zákoníku), je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou a premeditativní. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467 až 1468). K úmyslnému usmrcení jiného s rozmyslem podle ustanoveni § 140 odst. 2 tr. zákoníku postačí, když pachatel zhodnotil jen zásadní okolnosti zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu (srov. rozhodnutí č. 49/2013 Sb. rozh. tr.). 24. Rozmysl jako kvalifikační znak předpokládá i uvážené jednání, a vztahuje se tudíž i ke způsobu, jak byla vůle obviněného uvedena ve skutek (projev vůle). Má-li pachatel jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, nemůže okolnost rozmyslu na straně pachatele existovat souběžně s afektem. Afekt a rozmysl si však mohou konkurovat postupně, bude-li jedna z okolností střídat druhou, tzn., že pachatel např. jedná uváženě na začátku útoku, ale trestný čin dokoná v afektu, nebo naopak pachatel útok započne v prudkém hnutí mysli, ale posléze se zklidní a čin dokoná uváženě [v podrobnostech srov. HOŘÁK, J. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (II. část). Trestní právo, ročník 2009, č. 10, strana 11 až 29]. 25. Nejvyšší soud k námitce obviněného, že nejednal v úmyslu obviněného usmrtit, považuje za nutné uvést, že soudy nižších stupňů podle těchto kritérií postupovaly. Soud prvního stupně v tomto činu shledal úmyslný čin vraždy, protože „obviněný chtěl poškozeného usmrtit, neboť ke svému útoku použil masivní nůž, údery proti němu opakoval, vedl je s velkou razancí a cíleně je směřoval proti horní polovině těla poškozeného, kde se nacházejí orgány důležité pro život každého člověka, přičemž v útoku na J. O. pokračoval i poté, co již ležel na zemi, a bylo zřejmé, že je zraněný“. Posoudil toto jednání jako spáchané v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku právě pro způsob a povahu zasazených ran a jejich lokalizaci (viz strany 24 a 25 rozsudku soudu prvního stupně).26. Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný jednal za podmínek § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a čin spáchal v přímém úmyslu, avšak s tím, že přímý úmysl nelze vztahovat k celému popsanému jednání obviněného, ale až k jeho druhé části, protože zranění, jež poškozenému přivodil v první fázi, nebyla smrtelná, poškozený žil a telefonoval V. Š. (srov. stranu 8 usnesení odvolacího soudu). 27. Nejvyšší soud k těmto úvahám odvolacího soudu na upřesnění doplňuje, že podle popsaných okolností je zřejmé, že obviněný jednal úmyslně i v počátku incidentu, a byť neměl přímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] v této fázi poškozeného usmrtit, jednal však v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což vyplývá zejména z chování poškozeného, který obviněného vyhledal a vstoupil za ním do provozní místnosti a opětovně od něj požadoval vyplacení výhry, a to již přímo tím, že si chtěl finanční hotovost vzít, a proto sahal po „fleku“, v němž měl obviněný peníze. Tato skutečnost vyprovokovala obviněného, který v té chvíli držel kuchyňský nůž, k tomu, že jej vůči poškozenému použil a čtyřikrát ho bodl do horní poloviny těla. Byť to odvolací soud výslovně neuvedl, ze všech takto zjištěných okolností nechtěl ještě poškozeného zabít, ale tím, že poškozenému zasadil masivním kuchyňským nožem do krajiny kolem levé lopatky čtyři rány, které byly vedeny s velkou razancí, neboť jednou z nich bylo zasaženo žebro a obratel, obviněný i v této fázi věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn. Jednal tedy v nepřímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Proto Nejvyšší soud v souladu s odvolacím soudem shledal, že přímý úmysl obviněného poškozeného usmrtit nastal až od doby, kdy se obviněný do provozní místnosti vrátil, a na již zraněného poškozeného zaútočil dalšími šesti ranami stejným nožem, jímž přivodil smrtelná zranění, a kdy navíc poškozeného i rdousil. Jedná se stále o tentýž skutek, protože po objektivní stránce šlo o shodné jednání rozdělené do dvou částí uskutečněných na stejném místě při shodném předmětu útoku a jemu způsobeném následku. 28. Je zřejmé, že po prvním útoku na poškozeného obviněný místnost, kde evidentně zraněný poškozený, na kterého předtím obviněný položil ubrus, zůstal ležet, opustil a šel se převléknout a po krátkou dobu obsluhoval hosty. Nedal však ve svém chování najevo nic z toho, co se stalo, a do provozní místnosti se vrátil, aby poškozeného zabil. Právě tento časový moment, kdy obviněný měl po předchozím činu, při němž byl patrný afekt a nezvládnutá emoční situace, umožnil obviněnému svou mysl a své další chování zkorigovat a usměrnit. Jde o moment významný pro další jednání obviněného. Ze všech možností, které se za dané situace nabízely (přivolání pomoci, odvezení poškozeného k lékaři, chování ve zmatku, které by bylo u hostů patrné), obviněný volil tu, která vedla ke smrti poškozeného. Je tak zřejmé, že se rozhodl usmrtit stále žijícího poškozeného, který však i s ohledem na to, že se snažil přivolat telefonem pomoc prostřednictvím své přítelkyně V. Š., již nebyl schopen místo opustit, byl za dané situace bezbranný, a proto zřejmě z obavy z obviněného si vzal nůž, jenž mu při opětovném vstupu obviněného do této místnosti měl sloužit k obraně, což se mu nezdařilo, neboť mu obviněný, jak je patrné ze vzniklého následku, tento nůž odňal (obviněný byl objektivně poraněn na ruce). 29. Nejvyšší soud ve vztahu k námitce obviněného, že nejednal s rozmyslem, ale v afektu vyvolaném strachem, úlekem, omluvitelným hnutím mysli a předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného, považuje za potřebné z obsahu spisu nad rámec shora řečeného uvést, že podle závěrů znalců z odvětví psychologie a psychiatrie (č. l. 569, 570, 339 až 389) obviněný jednal v první fázi v důsledku svých potlačovaných emocí i nahromaděného stresu, který byl vyvolán přetěžováním v práci, a v konkrétním případě mimo jiné i tím, že na něj poškozený naléhal, aby mu výhru vyplatil, což obviněný zřejmě bez majitele herny nechtěl učinit. Když poškozený za ním přišel do provozní místnosti, byl proto jeho útok vůči poškozenému vyvolán afektem, v němž poškozeného čtyřikrát bodl do zad. Obviněný tak v této první fázi jednal v náhlém hnutí mysli. Tento afekt vyplynul z labilní povahy obviněného, na podkladě dlouhodobé osobní frustrace a potlačování emocí. 30. Na základě těchto poznatků Nejvyšší soud dovodil ve shodě se soudy obou nižších stupňů, žeobviněný v první části útoku se činu dopustil v náhlém hnutí mysli, protože jeho čin byl veden celkovou frustrací, pracovním přetížením a rozladěn ze zaměstnání, v němž byl osobně velmi exponován, a v závěru i ze snahy poškozeného získat z předešlého dne nevyplacenou výhru. V okamžiku, kdy po něm poškozený požadoval vydání výhry, ohledně níž spolu diskutovali již druhý den, navíc ve chvíli, kdy poškozený vztáhl ruku na pouzdro, kde měl obviněný peníze, u obviněného souhrn těchto skutečností vyvolal afekt, při němž nezvládl své emoce a použil nůž, který držel v ruce, a čtyřikrát proti tělu poškozeného bodl, a v oblasti levé lopatkové krajiny mu způsobil bodné rány délky 5 cm, 6,5 cm a 4,5 cm, jež zasahovaly až ke spojení žebra a obratle s nářezem hloubky 0,1 cm v místě spojení, a u jednoho bodnutí nedošlo k poranění svaloviny. Takto zraněný poškozený již nebyl schopen odejít a zůstal na místě napadení. Šlo o afektivní jednání, jež obviněný ukončil tím, že poškozeného zanechal na zemi a odešel z této místnosti. 31. Za takového psychického stavu však obviněný již nejednal v případě druhé fáze útoku, která byla pokračováním fáze první, aniž by byla jejím nutným důsledkem. V souladu se závěry znalců z oboru psychiatrie a psychologie Nejvyšší soud shledal, že intenzita afektu odeznívala již po prvním útoku, protože další jednání obviněného jevilo známky racionality, např. než opustil místnost, na poškozeného položil ubrus. Vrátil se poté, co se předtím převlékl a po krátkou dobu obsluhoval hosty. Tato časová prodleva obviněnému poskytla prostor pro zvážení dalšího jednání, emoce z převážné části odezněly a on si své další jednání měl možnost rozmyslet. 32. Z učiněných zjištění je zcela zřejmé, že přinejmenším v době, kdy se obviněný ve druhé fázi svého jednání vrátil k již zraněnému, značně motoricky, silově i psychicky oslabenému poškozenému, jemuž zasadil velmi aktivním a důrazným jednáním masivním kuchyňským nožem dalších šest ran, z nichž ta, která je popsána jako desátá, proťala srdce, jednal s přímým cílem jej usmrtit. Teprve v této druhé části útoku došlo k usmrcení poškozeného, neboť desátou ránou bylo zasaženo jeho srdce, navíc však i přesto obviněný poškozeného ještě i rdousil. Racionalita a předchozí rozmysl je patrný – mimo jiné – i z toho, že obviněný posléze neučinil žádné kroky k odvrácení tohoto bezprostředně hrozícího fatálního následku, poškozenému neposkytl ani nepřivolal pomoc, ba dokonce v okamžiku, kdy na místo dorazila hlídka Policie České republiky přivolaná přítelkyní poškozeného, již po první sérii útoků a zranění prostřednictvím svého mobilního telefonu kontaktoval, přítomnost vážně zraněného či již mrtvého poškozeného v prostorách restaurace zamlčel a po převlečení do čistých, krví nepotřísněných šatů, se nadále věnoval obsluze hostů v lokálu. Z tohoto souhrnu činností obviněného je třeba dovodit mimo jiné i jistou chladnokrevnost, která je i vyjádřením jeho přímého záměru usmrtit poškozeného, a tomu také zvolil z hlediska zamýšleného následku dostatečně účinné prostředky a postupy. 33. Pro úmyslné usmrcení s rozmyslem v této věci svědčí všechny shora uvedené skutečnosti a je třeba zdůraznit, že o rozmysl zde jde i přesto, že obviněný proti poškozenému nejprve zaútočil v afektu, v němž poškozenému způsobil závažná zranění, útoky proti němu zanechal, po určitou dobu ho opustil, vrátil se však a s větší razancí a dalším použitým mechanismem ve vražedném jednání pokračoval a poškozeného zabil. Okamžik, kdy od poškozeného odešel, představuje rozhodný mezník, který působil na psychiku obviněného, jenž měl dostatek příležitosti si uvědomit jak nastalou situaci, kterou přivodil, tak i své další kroky. Jestliže bez jakéhokoli dalšího vnějšího podnětu mu pachatel po svém návratu zasadil nožem další rány a účinným opakovaným mechanismem již zraněného poškozeného cíleně usmrtil, jednal s racionální kontrolou svědčící o úmyslném usmrcení s rozmyslem. Nebylo tudíž rozhodné, aby obviněný s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale v takovém případě postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části postupně probíhajícího činu, v němž obviněný zpočátku jednal v afektu, jenž po určité době odezněl, a teprve následně nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, jenž nemůže existovat souběžně s afektem. 34. Časová prodleva, během níž si obviněný vytvořil prostor pro krátkou úvahu, po které jednal uváženě, je úmyslným usmrcením s rozmyslem, a nikoli usmrcením „po předchozím uvážení“, neboťse jednalo o nedlouhý časový interval a chybí zde také vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, i to, že by si zvážil v širších souvislostech zásadní okolnosti svého předpokládaného jednání. 35. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, že čin byl spáchán zvlášť surovým způsobem, proti níž obviněný v dovolání též brojil, je vhodné uvést, že se touto přitěžující okolností rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. rozhodnutí č. 1/1993 Sb. rozh. tr.). O případ znaku způsobu „zvlášť surového“ jde tehdy, když čin svým provedením výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, což je dáno především okolnostmi, které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího dopadu činu na poškozeného. Rozumí se jím vražedný útok s vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (srov. rozhodnutí č. 21/2015 Sb. rozh. tr.). Typicky se za takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti, považuje vražda provedená nejprve zasazením většího množství bodných ran a poté škrcením oběti či zasazování dalších ran do různých částí těla, anebo jiné devastující způsoby provedení apod. 36. V posuzované věci soudy pro závěr o naplnění tohoto kvalifikačního znaku vycházely především z velkého počtu ran, kterými byl poškozený zasažen, vyznačujících se u některých vysokou intenzitou, a to zejména těch, jež směřovaly proti přední části hrudníku, jakož i ze skutečnosti, že obviněný vůči poškozenému neužil pouze jeden zraňující mechanismus, nýbrž vedle bodání nožem přistoupil i k jeho rdoušení (viz strana 26 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně spatřoval surovost provedení činu v počtu 11 ran, a zdůraznil, že byly velmi intenzivní tři z nich, vedené proti přední části hrudníku poškozeného, a že celý vražedný mechanismus obviněný zesílil ještě rdoušením poškozeného, které sice nebylo příliš intenzivní, i přesto však dokládá surovost, s níž obviněný vůči poškozenému jednal (viz strana 11 usnesení odvolacího soudu). 37. Takto učiněným závěrům přisvědčil i Nejvyšší soud, neboť otázku, zda vražda byla spáchána způsobem zvlášť surovým, je nutno zkoumat nejen z hlediska postižené osoby, nýbrž i vzhledem k celkovému způsobu, jakým byl čin proveden. V předmětné trestní věci je zřejmé, že právě výše rozvedený způsob provedení činu svědčí o mimořádné surovosti jeho spáchání, na niž je nutné usuzovat nejen z počtu a lokalizace ran, ale i ze síly a razance, které představují velice (zvlášť) vysokou intenzitu, s níž obviněný rány zasazoval (lze jen připomenout, že i soudní znalci z odvětví soudního lékařství se pozastavili nad tímto způsobem provedení činu, projevujícím se právě četností bodných poranění), a to jak co do počtu ran, tak i vzhledem k razanci, s jakou byly zasazovány. K velice brutálnímu provedení přispívá i povaha zbraně, kterou obviněný použil, jíž byl masivní kuchyňský nůž. Významné je z tohoto hlediska i rdoušení, jakožto další použitý mechanismus, při němž obviněný poškozenému způsobil zlomeninu štítné chrupavky. 38. K subjektivnímu hledisku k této přitěžující okolnosti je vhodné uvést, že k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 písm. i) § 140 tr. zákoníku postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak zvlášť surového způsobu spáchání vraždy, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nedbalosti. Podle okolností, které byly v projednávané věci zjištěny, obviněný věděl, že pokud poškozeného bude opakovaně bodat do hrudníku a následně ho rdousit, počíná si nanejvýš surově a brutálně, a proto lze v přezkoumávané věci usuzovat minimálně na nedbalost vědomou podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na základě uvedených prokázaných skutečností, za nichž došlo k zvlášť surovému provedení činu, je zřejmé, že obviněný použil v druhé části svého útoku proti poškozenému stejný vražedný nástroj a používal jej opakovaně nejprve do zadní části hrudníku, v závěru rány zasadil do přední části hrudníku, což jsou okolnosti svědčící o vědomém počínání a snaze zásahyvygradovat natolik, aby smrt u poškozeného byla neodvratná, k čemuž právě uvedená obzvláštní brutálnost nepochybně směřovala. 39. Všechny tyto okolnosti hodnocené v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o velké intenzitě zejména psychického utrpení, při němž docházelo k postupnému selhávání životních funkcí potencovanému trvalými a opakovanými útoky obviněného na tělesnou integritu poškozeného, a naplňují znak zvlášť surového způsobu provedení zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. 40. Vzhledem k tomu, že soudy posoudily jednání obviněného po všech stránkách v souladu se zákonem a svá rozhodnutí dostatečně pečlivě a správně i odůvodnily, přičemž Nejvyšší soud mohl námitky obviněného posoudit na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

decision_1341.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1115.2015.1 Číslo: 2/2016 Právní věta: K okolnostem zvlášť přitěžujícím postačí u dokonaného trestného činu zavinění z nedbalosti ve smyslu ustanovení § 17 písm. a) a b) tr. zákoníku, nestanoví-li zákon jinak. Naproti tomu u pokusu trestného činu se úmysl pachatele (§ 15 tr. zákoníku) musí vztahovat též k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. ke zvlášť přitěžujícím okolnostem. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 16.09.2015 Spisová značka: 3 Tdo 1115/2015 Číslo rozhodnutí: 2 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Pokus trestného činu, Zavinění Předpisy: § 15 odst. 1 tr. zákoník § 17 tr. zákoník § 21 odst. 1 tr. zákoník Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 To 143/2015-114, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 2 T 11/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 3. 2015, č. j. 2 T 11/2015-98, byl obviněný F. K. uznán vinným pokusem přečinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku [ tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“)] k § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 3. 4. 2014 v P., na pobočce K. b., a. s., na adrese G. ulici, při své žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 250 000 Kč od společnosti K. b., a. s., IČ …, se sídlem P. 1, Na P. 969, vědomě uvedl v rozporu se skutečností, že je zaměstnán u společnosti T., s. r. o., IČ …, se sídlem P., B. nám. 17/21, jako obchodní zástupce a jeho čistý měsíční příjem činí 33 523 Kč, o čemž předložil falešné potvrzení o výši příjmů, ačkoli v této společnosti nikdy nepracoval, přičemž úvěr nebyl ze strany banky poskytnut vzhledem k odhalení podvodného jednání pracovníky banky“. Za to byl obviněnému podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců,jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. 2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 To 143/2015-114, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 3. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.]. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný F. K. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 4. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel připustil, že spáchal dokonaný přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Nesouhlasí však s právní kvalifikací stíhaného skutku jako pokusu přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku. 5. Vychází z toho, že ve vztahu k těžšímu následku podle odstavce 4 ustanovení § 211 tr. zákoníku, tj. způsobení větší škody, nebylo jeho jednání zahrnuto zaviněním v zákonem požadované formě. Soudům vytkl, že na posuzovaný případ nesprávně aplikovaly zásadu stanovenou v § 17 písm. a) tr. zákoníku, podle níž se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, pokud jde o těžší následek, přihlédne i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Podle názoru dovolatele lze tuto zásadu uplatnit jenom v případech, kdy je následek jako formální znak obsažen již v základní skutkové podstatě trestného činu a kvalifikovaná skutková podstata pak stanovuje následek těžší. 6. V uvedené souvislosti poukázal na to, že základní skutková podstata přečinu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku žádný následek v podobě způsobení škody nestanoví. K jejímu naplnění postačuje uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, případně zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. Dovolatel dovozuje, že v případě pokusu trestného činu úvěrového podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě by musel být dán též jeho úmysl způsobit uvedeným jednáním škodu jako takovou. Není-li tento úmysl provedeným dokazováním zjištěn, nelze mu přičítat nedbalostní zavinění ve vztahu k způsobení větší škody jako těžšího následku podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, jak učinily soudy obou stupňů. Dovolatel zdůraznil, že v řízení před soudy nebyla vyvrácena jeho obhajoba, podle níž chtěl úvěr použít na rozšíření svého podnikání, což by v budoucnu přineslo odpovídající navýšení jeho příjmů, které by mu umožňovaly splátky úvěru řádně a včas hradit; tedy že nechtěl způsobit bance žádnou škodu a s jejím možným vznikem nebyl ani srozuměn. Odmítá závěr soudů, že si musel být vědom toho, že jeho finanční situace není taková, aby mu dovolovala dostát svým závazkům vyplývajícím z uzavřené úvěrové smlouvy. V uvedené souvislosti připomněl, že není notorickým neplatičem nebo dlužníkem, když proti němu v minulosti byla vedena pouze jedna exekuce pro zaplacení částky 1800 Kč. Tehdy se však jednalo o jeho administrativní pochybení spočívající v nezaplacení povinného odvodu, po jehož zjištění dlužnou částku okamžitě uhradil. 7. V návaznosti na výše rekapitulované námitky dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 To 143/2015-114, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 8. Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 7. 8. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat. III. Přípustnost dovolání 9. Obviněný F. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. IV. Důvodnost dovolání 11. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.). 12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 13. Pokud dovolatel argumentoval tím, že předmětný skutek ve skutečnosti neměl být právně posouzen jako pokus trestného činu úvěrového podvodu v kvalifikované skutkové podstatě podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, a to pro nedostatek úmyslného zavinění ve vztahu ke způsobení větší škody (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku), jde o námitku, kterou lze z hlediska použitého dovolacího důvodu považovat za právně relevantní. Po stránce věcné jí však nelze přiznat opodstatnění. 14. Skutková zjištění, jimiž byl Nejvyšší soud při svém rozhodování vázán, lze stručně shrnout tak, žeobviněný dne 3. 4. 2013 na pobočce K. b., a. s., v G. ulici v P. žádal o poskytnutí úvěru na částku 250 000 Kč. Aby dosáhl zamýšleného cíle, tj. získal požadovanou hotovost, účelově uvedl v žádosti nepravdivé údaje o svém zaměstnání a čistém měsíčním příjmu ve výši přesahující 33 000 Kč, o němž předložil i falešné potvrzení. Činil tak s vědomím, že pokud by druhá smluvní strana byla obeznámena s jeho reálnou finanční situací, úvěr by mu s největší pravděpodobností neposkytla. Úspěšnou realizaci jeho záměru zhatila pouze ostražitost pracovníků banky, kteří jeho podvodné jednání odhalili dříve, než došlo k uzavření smlouvy a k vyplacení úvěrových prostředků. Soud na základě obsahu provedeného dokazování zároveň dovodil, že obviněný v rozhodné době nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která mu v budoucnu umožní poskytnutý úvěr řádně a včas splácet (viz str. 3 odůvodnění rozsudku). 15. Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že za takovou konkrétní okolnost zásadně nelze bez dalšího považovat pouhé vnitřní (ničím nepodložené) přesvědčení pachatele o tom, že se mu podvodně vylákané úvěrové prostředky podaří vhodně investovat např. do svého podnikání, a jeho finanční situace se v důsledku toho zlepší natolik, že pro něj nebude problém dluh splatit. V typově obdobných případech se totiž logicky dovozuje, že pachatel si dokáže představit a současně může – alespoň s jako možnou – počítat též s eventualitou, že se jeho podnikatelský záměr nezdaří, splátky (zde navíc z podvodně vylákaného úvěru) nebude schopen hradit, v důsledku toho negativně zasáhne do majetkové sféry postižené bankovní instituce, kterou poškodí o částku ve výši odpovídající některé z kvalifikovaných skutkových podstat ustanovení § 211 tr. zákoníku, a pro případ způsobení takové škody je s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. 16. V posledně uvedeném směru tudíž nelze akceptovat právní úvahy soudů obou stupňů, prezentované v odůvodněních napadených rozhodnutí, podle nichž ve vztahu k těžšímu následku (tj. způsobení větší škody) bylo jednání dovolatele zahrnuto pouze nedbalostním zaviněním [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Konstrukce, že dovolatel toliko „bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že splátky bude hradit“, především vůbec nemá oporu v soudy zjištěném skutkovém stavu věci, naopak je s ním ve flagrantním rozporu. 17. Na straně druhé je však – s ohledem na výše uvedené – nutno konstatovat, že zmíněná vadná úvaha se v konečném důsledku neodrazila v jinak správném právním závěru soudu prvního stupně vtěleného do výroku rozsudku, že úmyslné jednání dovolatele mimo jiné bezprostředně směřovalo ke způsobení větší škody. Právní posouzení stíhaného skutku jako pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 4 tr. zákoníku je proto věcně správné. 18. Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit v hmotněprávním názoru, že pokus úmyslného trestného činu s tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatou není možný, je-li použití vyšší trestní sazby opíráno o presumpci nedbalostního způsobení těžšího následku, byť porušujícího tentýž druhový objekt, jaký je předmětem ochrany v základní skutkové podstatě (zde majetková práva a vztahy). Je tudíž pravdou, že soud druhého stupně se v odvolacím řízení s argumentací obviněného vypořádal na str. 2 odůvodnění napadeného usnesení způsobem, který rozhodně akceptovat nelze. Navzdory tomu však samotný výrok svého rozhodnutí de facto nezatížil vadou, která by měla za následek nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. ve smyslu jeho věcné správnosti), pro kterou by napadené rozhodnutí nemohlo obstát a bylo by třeba je zrušit. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). 19. Proto Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného F. K. tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

decision_1342.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.09.2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1290.2014.1 Číslo: 54/2016 Právní věta: Poškozené právnické osobě nenáleží v řízení o náhradu nemajetkové újmy zvýšení peněžitého zadostiučinění podle § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., o částku odpovídající částce daně z příjmů, kterou případně v důsledku přijatého zadostiučinění bude povinna v budoucnu státu odvést. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 16.09.2015 Spisová značka: 30 Cdo 1290/2014 Číslo rozhodnutí: 54 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost státu za škodu Předpisy: 3 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006 § 31a odst. 2 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 15 Co 346/2013, a částečně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 C 202/2012, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 3. 2013 zastavil řízení v části o zaplacení částky 95 063 Kč a úroku z prodlení z této částky za den 24. 10. 2012 (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 95 063 Kč ve výši 7,5 % ročně za období od 20. 9. 2012 do 23. 10. 2012 (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky 54 937 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně o zaplacení částky 1 430 766 Kč s příslušenstvím, jíž se nynější žalobkyně domáhala jako dluhu ze smlouvy o dílo. 2. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně, a to i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), ve shodě s účastníky dospěl k závěru, žecelková délka posuzovaného řízení, které trvalo od 25. 1. 2001 do 22. 11. 2011, tedy deset let a deset měsíců, byla nepřiměřená. Řízení probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, když celkem byla vydána čtyři meritorní rozhodnutí. 3. Soud prvního stupně považoval řízení s ohledem na jeho předmět (posuzovány nároky ze smlouvy o dílo co do rozsahu, kvality a ceny díla) a složitost dokazování (dvakrát doplňovaný znalecký posudek) za složitější, čemuž odpovídala i procesní aktivita účastníků (četná obsáhlá podání ve věci samé obsahující průběžně řadu dalších důkazních návrhů) a soudu (před soudem prvního stupně dokazováno při osmi jednáních, před soudem odvolacím při dvou). 4. Při hodnocení významu řízení pro žalobkyni soud prvního stupně „z objektivního hlediska“ vyšel z toho, že s danou agendou (zaplacení peněžité částky ve sporu se zákazníkem žalobkyně) ESLP obecně nespojuje zvýšený význam a nutnost zvláštní péče ze strany orgánů státu, jakkoliv podle soudu prvního stupně úhrada předmětné částky „mohla mít pro žalobkyni z pohledu její platební bilance svůj význam.“ S odkazem na judikaturu ESLP i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz) konstatoval, že i právnické osoby mohou „pociťovat“ nemajetkovou újmu a že možnost peněžní náhrady za tuto újmu nemůže být právě jen z důvodu právní povahy těchto osob vyloučena, avšak „míra frustrace z nepřiměřené délky řízení musí být v případech právnických osob již s ohledem na jejich právní podstatu uvažována v omezené míře.“ „Ze subjektivního pohledu“ soud prvního stupně zkoumal, zda žalobkyní tvrzený význam řízení koreloval jejímu procesnímu chování. Jestliže žalobkyně za řadu let trvání řízení „nezprostředkovala vůči soudní moci … svoji frustraci z celkové délky řízení,“ nelze podle soudu prvního stupně „nepřipustit výklad“, že jí šlo spíše o úspěšný konec řízení než o jeho skončení „v rozumné lhůtě.“ Uvedené nicméně soud prvního stupně konstatoval „toliko na okraj, se znalostí judikatorně ustálených závěrů, že soudy jsou v řízení povinny konat z úřední povinnosti, ne až na základě stížností účastníků, pročež okolnost, že se žalobce proti délce řízení nebránil … nemůže být v rámci posuzování jednání poškozeného brána k tíži žalobce.“ Význam řízení pro žalobkyni tak soud prvního stupně hodnotil jako standardní „i se zohledněním její právní povahy (právnické osoby)“. Úvahy hypoteticky snižující subjektivní význam řízení nijak nepřičítal k tíži žalobkyně, na druhou stranu ale podle něj „nelze s úspěchem zvyšovat význam řízení pro účastníka tam, kde tento význam nenašel v kontextu prodlužujícího se sporu žádného konkrétního odrazu v jeho procesním chování.“ 5. Ve vztahu ke kritériu postupu soudů soud prvního stupně uzavřel, že „činnost soudů byla plynulá a plně odpovídající složitosti řízení s výhradou tří období,“ a to od 25. 1. 2001 do 31. 10. 2002, kdy soudu trvalo 21 měsíců, než po podání žaloby učinil první (rutinní) úkon, od 20. 2. 2006 do 23. 5. 2007, kdy soudu trvalo patnáct měsíců, než nařídil jednání o odvolání, a od 5. 1. 2010 do 14. 1. 2011, kdy soudu trvalo jeden rok, než rozhodl o odvolání proti rozhodnutí o znalečném. 6. Podle soudu prvního stupně došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka posuzovaného řízení nebyla vzhledem k okolnostem případu přiměřená, a to zejména pro významný podíl uvedených období nečinnosti soudů na celkové době řízení. Žalobkyni tak vznikla nemajetková újma, a to minimálně v důsledku její právní nejistoty „rezultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení.“ Žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě se spokojit toliko s konstatováním porušení práva, soud prvního stupně neshledal. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky a každý další rok trvání řízení (resp. částky 1 250 Kč za každý další měsíc trvání řízení). „Základní hodnotu odškodnění“ ve výši 147 500 Kč pak upravil snížením o 35 % za celkovou složitost řízení a o 20 % za význam řízení z pohledu právnické osoby, jejíž „pociťování“ újmy (frustrace) je „jiné povahy a kvality než v případě osoby fyzické,“ když žalobkyně o „pociťování“ frustrace ani ničeho netvrdila. Soud prvního stupně poukázal na závěry Stanoviska s tím, že výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízeníu právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických, z čehož soud prvního stupně dovodil, že v odůvodněných případech nižší být může. Poukázal i na judikaturu ESLP, ze které podle něj jistá distinkce v odškodňování fyzických a právnických osob v obdobných případech vyplývá. Naproti tomu zvýšení o 15 % učinil soud prvního stupně pro absentující podíl žalobkyně na délce řízení. Takto dospěl k částce 93 294 Kč. Neshledal důvodným navýšení základní částky pro jednotlivé průtahy, jimiž zatížily posuzované řízení soudy, neboť pokud by nebylo těchto průtahů, celkem trvajících cca čtyři roky, pak by posuzované řízení s ohledem na jeho předmět a jeho zbývající průběh hodnotil jako přiměřeně dlouhé. Protože je to právě (a jen) nečinnost soudů, jež vůbec činí řízení odškodnitelným, představovalo by další navýšení základního odškodnění pro tuto „(ne)činnost“ soudů „duplicitní odškodnění.“ Konečně soud prvního stupně nezohlednil „případnou“ daňovou povinnost žalobkyně, pokud se jedná o daň z příjmů ve vztahu k žalovanou uhrazené částce, když případná daňová povinnost a její výše je odvislá od celkového hospodářského výsledku žalobkyně v příslušném zdaňovacím období. 7. Požadavek na úrok z prodlení z žalovanou vyplacené částky shledal soud prvního stupně důvodným s ohledem na doručení žádosti o odškodnění žalované, šestiměsíční lhůtu na předběžné projednání podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“) a datum vyplacení částky. O částečném zastavení řízení rozhodl v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. per analogiam za použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. 8. M ě s t s k ý s o u d v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. 10. 2013 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 9. Odvolací soud neshledal odvolání důvodným, když soud prvního stupně podle něj „dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmý postup soudu i účastníků v posuzované věci, včetně časově na sebe navazujících jednotlivých úkonů.“ Souhlasil se závěrem o nepřiměřenosti celkové doby řízení a tedy i o nesprávném úředním postupu, v důsledku čehož žalobkyni vznikla nemajetková újma. S ohledem na délku řízení a neodůvodněné prodlevy rovněž nepovažoval samotné konstatování porušení práva za dostačující. S odkazem na Stanovisko uvedl, že „měřítko významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění.“ V jeho posouzení se plně ztotožnil se soudem prvního stupně. K odvolací námitce žalobkyně, že se soud prvního stupně „nevyrovnal se … skutečností, že žalobce byl v době podání žaloby v tak špatné ekonomické situaci, že toto bylo důvodem i pro osvobození od soudních poplatků“, z čehož bylo možno „uzavřít, že se jednalo pro žalobce přímo o existenciální otázku, neboť absence finančních prostředků … pro něj mohla znamenat i úpadkovou situaci,“ odvolací soud nepřisvědčil. Podle odvolacího soudu „žalobkyně žádala o osvobození od soudních poplatků s tím, že má značné dluhy vůči státu a není schopná dostát svým závazkům … z předchozích let.“ Odvolací soud se ztotožnil i s úvahou, že „tvrzení (žalobkyně) o vysoké míře frustrace neodpovídá jejímu chování…, když … nijak procesně nepůsobila na soud za účelem … urychlení (řízení), a k vymáhání nároku na zaplacení částky, která pro ni měla mít existenční význam, přistoupila až téměř dva roky po její splatnosti.“ Ani v hodnocení ostatních kritérií odvolací soud soudu prvního stupně ničeho nevytknul. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 224 o. s. ř. a contrario. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu dovolání a navrhla, abyNejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí bylo podle dovolatelky „vydáno v rozporu s hmotným i procesním právem,“ kdy dílem „je zde dán rozpor s judikaturou“ Nejvyššího soudu a ESLP a „dílem se jedná o otázky dovolacím soudem nerozhodované,“ a odvolací soud se nevypořádal se všemi jejími argumenty. 11. Podle dovolatelky soudy dospěly k závěru, že újma v případě právnické osoby nutně musí být nižší, nežli je tomu u osob fyzických, když zkoumaly pouze otázku frustrace jako jistého psychického nepohodlí a nezabývaly se významem vymahatelnosti práva pro další existenci kapitálové společnosti. Právě ze skutečnosti, že u žalobkyně byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, přitom bylo možno pro ni dovodit zvýšený význam předmětu řízení, neboť byť byla v právu, mohla skončit v konkurzu, tj. zaniknout. Současně dovolatelka nesouhlasí s tím, že soudy položily paralelu mezi nepůsobením na urychlení soudního řízení a neexistencí vysoké míry frustrace. 12. Dovolatelka považuje za lichý i argument odvolacího soudu, který ji vytkl podání žaloby dva roky po splatnosti pohledávky. Podle dovolatelky ze skutečnosti, že žaloba nebyla podána obratem, nelze dovozovat nižší význam předmětu řízení, neboť žalobkyně preferovala možnost mimosoudní dohody. Nadto se k této překvapivé argumentaci odvolacího soudu nemohla vyjádřit, neboť se v řízení nijak neobjevila. 13. Dovolatelka rovněž nesouhlasila s tím, jak soudy zhodnotily průtahy v řízení i efektivitu postupu soudu v posuzovaném řízení. Z rozsudku odvolacího soudu v posuzovaném řízení přitom vyplývalo pochybení soudu prvního stupně, pokud žalovanou nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ani zjištěné průtahy v řízení soudy nezohlednily ve výši zadostiučinění. 14. Konečně se podle dovolatelky soudy nijak nevyrovnaly s její argumentací, že podle judikatury ESLP by odškodné mělo být zvýšeno o případnou částku daně, neboť jinak se jedná o diskriminaci právnických osob, jestliže z přiznaného odškodného (hrazeného státem) musí dovolatelka ve výsledku státu opět odvést daň z příjmu. 15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné k posouzení otázek hmotného práva, zda a jakým způsobem se v případech poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení podle § 31a odst. 3 OdpŠk přihlédne k tomu, že poškozeným je právnická osoba, že žalovaná částka mohla být významná pro její další činnost a existenci, že poškozený neuplatnil žádné prostředky za účelem odstranění průtahů v řízení a že jedinou příčinnounepřiměřené délky řízení byly průtahy na straně soudu. Vyřešení uvedených otázek odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 20. Dovolání je rovněž přípustné k posouzení otázky hmotného práva, zda přiznané peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 3 OdpŠk je nutno navýšit o případnou částku daně, kterou bude poškozená právnická osoba povinna státu navíc odvézt v důsledku přijetí zadostiučinění v penězích. Dovolání je přípustné, neboť uvedená otázka hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 22. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1, věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1, věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3). 23. Podle Stanoviska výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení u právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických. Přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu se v zásadě poskytuje i právnickým osobám, a to i obchodním společnostem. V případě obchodních společností (v souladu s judikaturou ESLP, srov. již soudem prvního stupně citované rozhodnutí Comingersoll S. A. proti Portugalsku) je třeba při určování výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti. Nemateriální újma u právnických osob se zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, pro něž jsou příznačné pocity jako úzkost a duševní stres, zohledňují se tak u ní kritéria, která se odvíjejí od jiných charakteristik než u osoby fyzické. Podle Nejvyššího soudu však ESLP nezamýšlel automaticky rozlišovat mezi osobami fyzickými a právnickými při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. V rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, proto Nejvyšší soud dovodil, že nemateriální újma vzniká nepřiměřenou délkou soudního řízení i právnickým osobám, jejichž vůle je vytvářena prostřednictvím osob fyzických. Se zřetelem k úzkým zájmovým vazbám všech takových osob nelze ani ve vztahu k právnickým osobám samým pomíjet a nezohledňovat, byť i v omezené míře, následky nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pro povolané fyzické osoby. 24. Z uvedeného vyplývá, že sama skutečnost, že poškozeným je právnická osoba, obchodní společnost, nemůže vést automaticky k závěru o poskytnutí nižšího peněžitého zadostiučinění. Hodnotil-li odvolací soud (a to i ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, s jehož závěry se plněztotožnil) především míru „frustrace“ poškozeného vyvolanou nepřiměřenou délkou řízení, zabýval se hlediskem, které je typické pro fyzické osoby a které se u právnické osoby projevuje toliko zprostředkovaně, právě se zřetelem k úzkým zájmovým vazbám fyzických osob, jejichž prostřednictvím je vytvářena vůle právnické osob. Hlediska charakteristická pro právnické osoby, obchodní společnosti, přitom soudy prakticky pominuly. 25. Žalobkyně opakovaně poukazovala na výši žalované částky a skutečnost, že v době zahájení řízení byla ve špatné ekonomické situaci, takže jí proto bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Z toho dovozovala, že se pro ni jednalo o existenciální otázku, neboť absence finančních prostředků mohla znamenat i úpadkovou situaci, byť její žaloba byla po právu. 26. Ačkoliv odvolací soud s odkazem na Stanovisko správně zdůraznil, že význam předmětu řízení, který je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše zadostiučinění, je představován tím, co je pro účastníka v sázce, se shora uvedenou argumentací žalobkyně se ani on nevypořádal. 27. Soud prvního stupně sice uvedl, že úhrada předmětné částky „mohla mít pro žalobkyni z pohledu její platební bilance svůj význam,“ tento význam však dále nijak nehodnotil. Odvolací soud argumentaci žalobkyně nepřisvědčil, aniž by však jeho důvody byly zcela srozumitelné, když poukázal na skutečnost, že žalobkyně žádala v posuzovaném řízení o osvobození od soudních poplatků z důvodu značných dluhů vůči státu a neschopnosti dostát svým závazkům z minulých let. 28. Podle dovolacího soudu právě skutečnost, že žalobce uplatňuje pohledávku značné výše (zde 1 430 766 Kč s příslušenstvím) za situace, kdy není dlouhodobě schopen dostát svým splatným závazkům, pročež je ohroženo pokračování jeho profesní aktivity, svědčí spíše pro zvýšený význam předmětu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011). 29. Odvolací soud v této souvislosti, kromě argumentu, že frustrace žalobkyně neodpovídala jejímu chování (viz dále), rovněž poukázal na skutečnost, že k vymáhání pohledávky, která pro ni měla mít existenční význam, přistoupila žalobkyně až téměř dva roky po její splatnosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem nevyplývá, jakými úvahami byl odvolací soud při hodnocení této skutečnosti veden, když mu nebyly známy důvody, pro které k podání žaloby až dva roky po splatnosti pohledávky došlo. Soudy totiž rozhodovaly se souhlasem účastníků bez jednání a účastníci se tak nemohli vyjádřit ke skutečnostem, které druhá strana ani netvrdila (tak jako v tomto případě). 30. Ze shora uvedených důvodů je právní posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) odvolacím soudem, a to i ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, neúplné, tudíž nesprávné. 31. Odvolací soud (ve vazbě na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) svůj závěr o nižším významu řízení pro žalobkyni postavil rovněž (soud prvního stupně především) na úvaze, že tvrzení žalobkyně o vysoké míře frustrace neodpovídá jejímu procesnímu chování v posuzovaném řízení, když po celou jeho dobu nijak procesně nepůsobila na soud za účelem jeho urychlení. 32. Takové hodnocení procesního chování poškozeného je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, tedy nesprávné. 33. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Není přiléhavé přičítat nepodání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ktíži poškozeného. Tím méně je možné přičítat k tíži účastníka, že nepodal stížnost na průtahy v řízení. Není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů, která má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánů. Stát nemůže odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy, a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Je tomu tak proto, že důvody poškozeného pro neuplatnění návrhu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, mohou být různé a ne vždy musí být jeho neuplatnění projevem spokojenosti poškozeného s existencí průtahů v řízení, popřípadě jeho lhostejnosti k nim. Naopak při hodnocení postupu orgánu veřejné moci (soudu) jako jednoho z kritérií obligatorně posuzovaných při stanovení výše zadostiučinění je třeba zohlednit bezdůvodnou nečinnost soudu a zbytečné prodlevy ve vyřizování případu, tedy tzv. průtahy v řízení (srov. část IV. písm. b/ a c/ Stanoviska a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013). 34. Podle odvolacího soudu nelze nic vytknout ani hodnocení ostatních kritérií soudem prvního stupně, který při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nezhodnotil zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí řízení odškodnitelným. 35. Podle Stanoviska (část IV. a V.) po ohraničení doby trvání řízení (určením počátku a konce) posuzuje soud přiměřenost doby řízení. Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Z těchto samých faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze tak bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnosti týkající se postupu soudu (zde čtyři roky průtahů) neměla zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy. 36. V rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) žalobkyně v žalobě i v odvolání rovněž poukazovala na důvody, pro které byl v posuzovaném řízení první rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen. 37. Podle Stanoviska (část IV. písm. c/) pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z tohoto důvodu. Neodpovídalo by zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. 38. K důvodům zrušení prvního rozsudku soudy neučinily taková skutková zjištění, která by jim posouzení kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk umožnila. I z tohoto důvodu je tak právní posouzení tohoto kritéria neúplné a proto nesprávné. 39. Ve vztahu k požadavku žalobkyně na kompenzaci budoucí daňové povinnosti dovolací soud poukazuje na Stanovisko, podle kterého by soudy v České republice při určování výše přiměřenéhozadostiučinění měly vycházet z kritérií obsažených v rozhodnutích ESLP, inkorporovaných v § 31a odst. 3 OdpŠk. Podle závěrů ESLP pak status stěžovatele jako oběti porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“) může záviset na úrovni kompenzace, která byla stěžovateli přiznána v domácím řízení, a to s ohledem na skutečnosti, na jejichž základě si stěžuje před ESLP. 40. Dovolatelka přitom správně poukázala, že ESLP v rámci svých rozhodnutí, kterými stěžovatelům za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy přiznává náhradu morální újmy (spravedlivé zadostiučinění) a náhradu nákladů řízení, ukládá žalovanému státu i povinnost zaplatit „případnou částku daně“. 41. V souvislosti s tímto požadavkem komentářová literatura již dříve dospěla k závěru, že „vzhledem k tomu, že tato dodatečná částka by měla být teoreticky zaplacena ve stejné lhůtě jako zadostiučinění samotné, nenabízí se – pokud daň není placena jednorázově z dané konkrétní částky, ale na základě globálního přiznání ke všem příjmům za příslušné daňové období – v praxi zřejmě jiná cesta, než aby částky přiznané ESLP z titulu spravedlivého zadostiučinění byly od daně z příjmů osvobozeny“ (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, kapitola VIII, str. 276). Dovolací soud k tomu dodává, že naroveň osvobození od daně mohou být i jiná legislativní řešení, která zajistí, že příjem nebude zdaněn. Tohoto v praxi jediného možného způsobu splnění povinnosti uložené v rozhodnutí ESLP si byl nepochybně vědom i zákonodárce, když v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon č. 586/1992 Sb.“), s účinností od 1. 1. 2004 stanovil, že příjem plynoucí z titulu spravedlivého zadostiučinění přiznaného ESLP ve výši, kterou je Česká republika povinna uhradit, nebo z titulu urovnání záležitosti před ESLP na základě smíru nebo jednostranného prohlášení vlády ve výši, kterou se Česká republika zavázala uhradit, není předmětem daně z příjmů fyzických osob (§ 3 odst. 4 písm. d/) ani daně z příjmů právnických osob (§ 18 odst. 2 písm. d/). Pro úplnost je nutno dodat, že na rozdíl od fyzických osob, u kterých lze obecně uplatnit osvobození od daně za přijatou náhradu nemajetkové újmy (§ 4 odst. 1 písm. d/), právní úprava daně z příjmů právnických osob (část druhá zákona) obdobné osvobození od daně neobsahuje. 42. Zákonodárce obdobný přístup jako u spravedlivého zadostiučinění nabytého poškozeným v souvislosti s řízením před ESLP v případě zadostiučinění vyplaceného v penězích podle § 31a OdpŠk nezvolil. Důvody takového postupu nejsou zřejmé. Návrh novely zákona č. 82/1998 Sb., kterou byla do českého právního řádu mj. zavedena úprava přiměřeného zadostiučinění v § 31a (zákon č. 160/2006 Sb.), byl v důvodové zprávě vládou odůvodňován právě judikaturou ESLP, podle které v České republice neexistuje účinný prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení. Tím Česká republika jednak porušovala čl. 13 Úmluvy, jednak v řízení před ESLP nemohla namítat, že stěžovatelé nevyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy. Zakotvením odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v českém právu tak podle důvodové zprávy bylo sledováno splnění závazků vyplývajících pro stát z Úmluvy, snížení břemene, které nese ESLP, a především prevence před dalším odsouzením České republiky. Bylo-li tedy důvodem přijetí právní úpravy jednak splnění závazků vyplývajících z čl. 13 Úmluvy, jednak přesun agendy z řízení před ESLP na národní úroveň, jevilo by se logickým, aby částky přiměřeného zadostiučinění přiznané podle § 31a OdpŠk podléhaly stejnému daňovému režimu jako částky spravedlivého zadostiučinění přiznané poškozeným v řízení před ESLP podle Úmluvy. 43. Podle § 21 odst. 1 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, sazba daně činí 19 %, pokud v odstavcích 2 a 3 není stanoveno jinak. Daň se vypočte jako součin základu daně sníženého o položky snižující základ daně a o odčitatelné položky od základu daně zaokrouhleného na celé tisíce Kč dolů a sazby daně. 44. Podle § 23 odst. 1 zákona je základem daně rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsoupředmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období; rozdíl se upraví podle tohoto zákona. 45. Z citovaných ustanovení vyplývá, že o „případné částce daně“, jak o ní hovoří rozhodnutí ESLP, lze uvažovat pouze za situace, kdy je základ daně (a to i po korekci o položky snižující základ daně a odčitatelné od základu daně) vyšší než nula. V takovém případě je zadostiučinění přiznané podle § 31a OdpŠk dodatečně úhradou daně snižováno o částku odpovídající součinu příslušné sazby daně z příjmů a částky peněžitého zadostiučinění. 46. V důsledku právní úpravy daně z příjmů právnických osob tak v konkrétním případě může dojít k tomu, že shora uvedený požadavek ESLP, aby v rámci spravedlivého zadostiučinění byla stěžovateli zaplacena i případná částka daně, nebude naplněn, ačkoliv podle Stanoviska i důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. by judikatura ESLP při výkladu a aplikaci § 31a OdpŠk měla být respektována. Důvodem je skutečnost, že soud v době rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění nemůže nijak předvídat, o kolik bude přiznané přiměřené zadostiučinění žalobci zkráceno v důsledku úhrady daně z příjmů. Nemůže to předvídat už jen z toho důvodu, že neví, kdy bude žalobci žalovanou částka vyplacena, v kterém kalendářním roce, jaký bude v tom roce hospodářský výsledek žalobce či dokonce jaká bude v tom roce právní úprava daně z příjmů. 47. Protože ale případný rozpor s judikaturou ESLP může nastat teprve v důsledku vyměření a úhrady daně z příjmů, je na žalobci, aby svou argumentaci (touto judikaturou) uplatnil právě v daňovém řízení (event. následně žalobou ve správním soudnictví). 48. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti přihlížet k případné daňové zátěži žalobce při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je správný. 49. Protože ve vztahu k jednotlivým kritériím podle § 31a odst. 3 OdpŠk dospěl dovolací soud k závěru, že jejich zhodnocení odvolacím soudem je dílem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dílem neúplné, tedy nesprávné, postupem podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, včetně výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v rozsahu zamítavého výroku o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015), vč. nákladového výroku, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 50. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby na podkladě skutečností tvrzených účastníky vyšel (a to případně postupem podle § 118a o. s. ř.) z úplně zjištěného skutkového stavu a na jeho základě znovu posoudil jednotlivá kritéria pro stanovení výše peněžitého zadostiučinění (§ 31a odst. 3 OdpŠk). 51. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí vázány.

decision_1343.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.09.2015, sp. zn. 30 Cdo 3629/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3629.2014.1 Číslo: 55/2016 Právní věta: Informace o likvidaci odebraného biologického vzorku (§ 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů) není osobním údajem [§ 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Žádost o její poskytnutí vyřídí Policie České republiky podle zákona č. 106/1999 Sb., a to útvar určený vnitřními předpisy bez ohledu na to, u kterého útvaru byla žádost podána. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 16.09.2015 Spisová značka: 30 Cdo 3629/2014 Číslo rozhodnutí: 55 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost státu za škodu, Právo na informace Předpisy: 2 předpisu č. 273/2008Sb. ve znění do 30.06.2010 3 předpisu č. 106/1999Sb. ve znění do 30.06.2010 b) předpisu č. 101/2000Sb. ve znění do 30.06.2010 § 2 odst. 1 § 4 písm. a Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, č. j. 11 Co 167/2012, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 11. 2011, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 8. 2012, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 2. Žalobce se domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, kdy v zákonné patnáctidenní lhůtě mu nebylaposkytnuta informace na základě žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kterou podal dne 19. 5. 2009 u Policie České republiky – Kriminalistického ústavu Praha (dále jen „Kriminalistický ústav Praha“). Namísto toho mu bylo sděleno, že jeho žádost bude vyřízena v režimu zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve lhůtě šedesáti dnů. Žalobce požadoval poskytnutí informace v krátké lhůtě z důvodu, že plánoval následné právní kroky. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyšel i odvolací soud, zaslal žalobce Kriminalistickému ústavu Praha žádost o poskytnutí informace, zda byl zlikvidován vzorek DNA, který mu byl odebrán ve Věznici V. Tato žádost byla označena jako žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. a byla Kriminalistickému ústavu Praha doručena dne 24. 5. 2010. Dne 23. 6. 2010 obdržel Kriminalistický ústav Praha stížnost žalobce, že nebyla dodržena lhůta patnácti dnů ke sdělení požadované informace. Stížnost byla přeposlána Policejnímu prezidiu České republiky, které dopisem ze dne 29. 6. 2010 žalobci sdělilo, že správní orgán posoudil jeho podání podle obsahu jako žádost o sdělení informace podle § 83 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a žádost bude vyřízena do 23. 7. 2010. Dopisem ze dne 9. 7. 2009, který byl žalobci doručen dne 21. 7. 2010, byly žalobci sděleny požadované údaje. Dopisem ze dne 9. 7. 2010 uplatnil žalobce u žalované nárok na odškodnění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dopisem ze dne 17. 9. 2010 žalovaná sdělila žalobci, že jeho žádosti nebude vyhověno. 4. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, uzavřel, že na straně státu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobce se domáhal poskytnutí informace o osobním citlivém údaji. V takovém případě nelze postupovat podle zákona č. 106/1999 Sb. a postup orgánu, kterému byla žádost adresována, se nemůže řídit délkou lhůt v tomto zákoně stanovených. Kriminalistický ústav Praha též není povinným subjektem podle § 2 zákona č. 106/1999 Sb. V jeho kompetenci nebylo jakkoli o žádosti věcně rozhodnout, a to ani pozitivním způsobem (poskytnutím informace), ani negativním způsobem (rozhodnutím o odmítnutí žádosti). Kriminalistický ústav Praha postupoval správně, pokud žádost postoupil orgánu pravomocnému o ní rozhodnout podle zákona č. 273/2008 Sb. Orgán, jemuž byla žádost postoupena, pak bez prodlev vyrozuměl žalobce o tom, jak bude ve věci postupováno a ve lhůtě stanovené příslušným zákonem informaci poskytl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, případně se domáhá toho, aby již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Podle dovolatele napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, podle jakého předpisu měla být žádost žalobce vyřízena. Podle dovolatele měl Kriminalistický ústav Praha posoudit, zda se jedná o žádost podle zákona č. 106/1999 Sb. a zda jí lze vyhovět či nikoliv, v takovém případě měl žádost podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. odmítnout, nebo rovněž mohl učinit závěr, že se o žádost ve smyslu § 13 zákona č. 106/1999 Sb. nejedná. 7. Za nesprávný považuje dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu, že Kriminalistický ústav Praha nebyl povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb. a že tedy nebylo v jeho kompetenci rozhodnout. Podle dovolatele, i kdyby Kriminalistický ústav Praha povinným subjektem nebyl, nic to nemění na tom, že žádost měla být posuzována v režimu zákona č. 106/1999 Sb. a že tedy Policejní prezidium České republiky mělo rozhodnout v režimu tohoto zákona.8. Rovněž má dovolatel za nesprávnou úvahu odvolacího soudu, že podle zákona č. 106/1999 Sb. nelze poskytovat informace o citlivých osobních údajích. Pokud je podle zákona č. 106/1999 Sb. nelze poskytnout, potom měl podle dovolatele povinný orgán ve smyslu § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. žádost odmítnout. 9. Konečně dovolatel vyčítá odvolacímu soudu vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ačkoliv při rozhodování vycházel z naprosto odlišného právního názoru než soud prvního stupně. V průběhu odvolacího řízení nebyli účastníci poučení o odlišném právním názoru a vůči tomuto se nemohli vymezit. Podle dovolatele rovněž měly být provedeny jím navrhované důkazy, které soud prvního stupně s ohledem na svůj odlišný právní názor považoval za nadbytečné. 10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného práva, zda žádost o poskytnutí informace o likvidaci odebraného biologického vzorku (slovy žalobce „vzorku DNA“) je žádostí o sdělení osobního údaje vztahující se k jeho osobě ve smyslu § 83 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. nebo žádostí o poskytnutí informace podle § 13 zákona č. 106/1999 Sb., a dále zda Kriminalistický ústav Praha je povinným subjektem ve smyslu § 2 zákona č. 106/1999 Sb. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť uvedené právní otázky nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolání je současně důvodné. IV. Důvodnost dovolání 15. Podle § 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 30. 6. 2010, tj. v době podání žádosti žalobcem (dále jen „zákon“), povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce (odstavec 1). Zákon se nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací (odstavec 3). Podle § 3 zákona žadatelem pro účel tohoto zákona je každá fyzická i právnická osoba, která žádá o informaci (odstavec 1). Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině,záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního (odstavec 3). Podle § 4 odst. 1 zákona povinné subjekty poskytují informace žadateli na základě žádosti nebo zveřejněním. Podle § 8a zákona informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Podle § 4 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2010, se pro účely tohoto zákona rozumí a) osobním údajem jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu, b) citlivým údajem osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a genetický údaj subjektu údajů; citlivým údajem je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů, d) subjektem údajů fyzická osoba, k níž se osobní údaje vztahují. Podle § 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 30. 6. 2010, je Policie České republiky (dále jen „policie“) jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor. Podle § 6 zákona policii tvoří útvary, jimiž jsou a) Policejní prezidium České republiky (dále jen „policejní prezidium“) v čele s policejním prezidentem, b) útvary policie s celostátní působností, c) krajská ředitelství policie (dále jen „krajské ředitelství“), d) útvary zřízené v rámci krajského ředitelství (odstavec 1). Policejní prezidium řídí činnost policie (odstavec 3). Podle § 65 odst. 1 zákona policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a která nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. Podle § 83 zákona policejní prezidium na písemnou žádost sdělí žadateli bezplatně osobní údaje vztahující se k jeho osobě, a to do šedesáti dnů od jejího doručení (odstavec 1). Policejní prezidium na písemnou žádost osoby provede neprodleně po jejím doručení bezplatně a) opravu, likvidaci, blokování nebo doplnění nepravdivých anebo nepřesných osobních údajů vztahujících se k osobě žadatele nebo žadateli poskytne vysvětlení. Pokud by opravou, likvidací, blokováním nebo doplněním osobních údajů bylo ohroženo plnění úkolu podle § 85, může policie místo těchto operací připojit k souboru opravné prohlášení, b) označení údajů vztahujících se k osobě žadatele, jestliže žadatel popírá jejich přesnost a nelze zjistit, zda jsou přesné nebo nikoli. Toto označení se odstraní pouze se souhlasem žadatele nebo na základě rozhodnutí příslušného soudu anebo Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „úřad“) (odstavec 2). 16. Žalobce jako žadatel požádal policii, jejímž útvarem s celostátní působností je i jím adresovaný Kriminalistický ústav Praha, o poskytnutí informace, zda byl zlikvidován „vzorek DNA“, který mu bylodebrán ve věznici. Svůj dotaz tak nepochybně směřoval na informaci o likvidaci biologického vzorku (své tělní tkáně) odebrané podle § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., nikoliv na informaci o genetickém vybavení, kterou na základě odebraného biologického vzorku policie získala, ani na informaci o likvidaci informace o genetickém vybavení. 17. Vzhledem k tomu, že informace o likvidaci biologického vzorku se netýká určeného nebo určitelného subjektu údajů ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb. (zákon č. 273/2008 Sb. odlišnou definici osobních údajů neobsahuje), není osobním údajem, a to na rozdíl od informace o genetickém vybavení, která je dokonce citlivým údajem ve smyslu § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb. Protože žalobce nežádal o sdělení osobních údajů, není důvodu zabývat se otázkou, zda ve smyslu § 8a zákona č. 106/1999 Sb. bylo nutno informaci poskytnout v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu (zejm. zákonem č. 101/2000 Sb.). 18. Z téhož důvodu ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. nepřicházel do úvahy ani postup podle § 83 odst. 1 či odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., neboť žalobce nežádal o poskytnutí osobních údajů ani se nedomáhal jejich likvidace, pouze se domáhal poskytnutí informace, zda byl biologický vzorek (tedy původní nosič informace o genetickém vybavení) zlikvidován. 19. Policie jako celek je samostatným povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb. Policie má ze zákona povinnost poskytovat fyzickým i právnickým osobám informace vztahující se k její působnosti. Do její působnosti patří podle § 65 odst. 1 zákona i odběr biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení. Žádost o informace lze podat u každého útvaru policie. Jedním z útvarů policie je i Kriminalistický ústav Praha. Po žadateli o informace nelze požadovat, aby vždy věděl, který konkrétní útvar policie jím požadovanou informací disponuje. Je věcí vnitřní organizace policie, který její útvar za splnění zákonných podmínek (včetně stanovených lhůt) žádost vyřídí. 20. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce se domáhal poskytnutí informace o osobním (citlivém) údaji, že v takovém případě nebylo možno postupovat podle zákona č. 106/1999 Sb. a že Kriminalistický ústav Praha, kterému byla žádost adresována, není povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., je jeho právní posouzení věci nesprávné. Dovolací soud tak postupem podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, včetně výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil. 21. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby posoudil, zda postup policie jako povinného subjektu při poskytování požadované informace o likvidaci biologického vzorku byl v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., a pokud nikoliv, posoudí naplnění zbývajících předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 věty první a § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění), tedy zejména zda v důsledku nesprávného úředního postupu policie vznikla žalobci nemajetková újma, v čem tato nemajetková újma spočívá, k poručení jakých práv žalobce došlo a zda, v jaké formě, příp. výši přísluší žalobci za nemajetkovou újmu přiměřené zadostiučinění. 22. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí vázán.

decision_1344.pdf

Text extraction failed

decision_1345.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.09.2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.30.2015.1 Číslo: 63/2016 Právní věta: O neúčinnosti doručení rozhoduje odesílající soud podle ustanovení § 50d o. s. ř. jen pro účely řízení, které u něho (ještě) probíhá. Vydal-li rozhodnutí, kterým se řízení u něho končí, je proto vyloučeno, aby odesílající soud poté posuzoval podle ustanovení § 50d o. s. ř. neúčinnost jeho doručení. Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1, věty první, o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce - za omluvitelnou. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 14.09.2015 Spisová značka: 21 Cdo 30/2015 Číslo rozhodnutí: 63 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Doručování Předpisy: § 50d o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 58 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 16 Co 8/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jeseníku dne 30. 5. 2012 domáhal, aby bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru, kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 3. 1. 2012 podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. 2. Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 4 C 31/2012-63 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 17 172, 32 Kč k rukám advokáta Mgr. F. D. Rozsudek byl (tehdejšímu) zástupci žalobce advokátu Mgr. J. S. doručen – jakvyplývá z obsahu spisu – do datové schránky „fikcí 22. 4. 2013“. 3. Odvolání, které žalobce proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal „u soudu“ dne 9. 5. 2013, Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 23. 8. 2013, č. j. 4 C 31/2012-87, jako opožděné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že odvolání žalobce bylo podáno opožděně, neboť lhůta k podání odvolání marně uplynula již dnem 7. 5. 2013. 4. Žalobce dne 5. 9. 2013 podal proti tomuto usnesení soudu prvního stupně odvolání a navrhl, aby byla vyslovena neúčinnost doručení rozsudku soudu prvního stupně žalobci (jeho zástupci advokátu Mgr. J. S.) a aby žalobci bylo prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Své návrhy odůvodnil tím, že advokát Mgr. J. S. byl v době doručování rozsudku soudu prvního stupně hospitalizován, že „po návratu z nemocnice rozsudek žalobci neprodleně dne 25. 4. 2013 e-mailem přeposlal s písemnou informací o datu doručení dne 25. 4. 2013“ a že „vzhledem k trvající dlouhodobé zdravotní indispozici se s Mgr. J. S. dohodl na ukončení zastupování ke dni 9. 5. 2013, aby stihl podat alespoň blanketní odvolání“. Protože vycházel z informace poskytnuté Mgr. J. S. o datu doručení rozsudku soudu prvního stupně dne 25. 4. 2013, zatímco ve skutečnosti došlo k doručení „fikcí“ již dne 22. 4. 2013, jsou podle názoru žalobce dány „vážné a omluvitelné objektivní důvody“, které mu bránily podat odvolání včas. 5. Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 3. 12. 2013, č. j. 4 C 31/2012-121, oba žalobcovy návrhy zamítl. Soud prvního stupně zjistil, že advokát Mgr. J. S. byl v době od 9. 4. 2013 do 10. 6. 2013 „v pracovní neschopnosti, v nemocnici byl hospitalizován od 9. 4. 2013 do 18. 4. 2013“ a že po návratu z nemocnice si vzal domů z kanceláře počítač, prostřednictvím kterého měl přístup k datové schránce ve dnech 23. 4 a 24. 4. 2013, a dovodil, že advokát Mgr. J. S. byl schopen podat včas „odvolání minimálně v blanketní formě“, když si rozsudek soudu prvního stupně „vyzvedl nejpozději 23. 4., případně 24. 4. 2013“. Návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání soud prvního stupně zamítl též proto, že s tímto návrhem je třeba spojit také zmeškaný úkon, což se nestalo. 6. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 16 Co 8/2014-137, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na určení neúčinnosti doručení byl žalobcem podán opožděně, neboť podle obsahu spisu se advokát Mgr. J. S. „s doručovanou písemností“ seznámil nejpozději dne 25. 4. 2013 a návrh na určení neúčinnosti doručení byl podán až dne 5. 9. 2013, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty uvedené v ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že Mgr. J. S. byl hospitalizován v nemocnici do 18. 4. 2013, mohl se do datové schránky „přihlásit“ včas (nejpozději dne 22. 4. 2013, kdy nastala „fikce“ doručení); kdyby advokát Mgr. J. S. „vynaložil potřebnou pečlivost“, mohl by včas podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Opožděně byl podle odvolacího soudu podán také návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, neboť zdravotní stav Mgr. J. S. nebyl natolik závažný, aby do 7. 5. 2013 nemohl „podat včas alespoň tzv. blanketní odvolání“; okolnost, že Mgr. J. S. „mylně vycházel z toho, že rozsudek mu byl doručen „až skutečným přijetím dne 25. 4. 2013, a nikoliv náhradně dne 22. 4. 2013“, nelze pokládat za omluvitelný důvod zmeškání lhůty k odvolání. Navíc, „případná překážka spočívající v nepříznivém zdravotním stavu Mgr. J. S. odpadla nejpozději dne 10. 6. 2013 (ukončením jeho dočasné pracovní neschopnosti), resp. dne 9. 5. 2013, kdy žalobce vypověděl plnou moc Mgr. J. S. a téhož dne si zvolil nového zástupce Mgr. B.“, žalobce však návrh na prominutí zmeškání lhůty k odvolání podal teprve dne 5. 9. 2013, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. 7. Krajský soud v Ostravě poté usnesením ze dne 30. 7. 2014, č. j. 16 Co 138/2014-147, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 8. 2013, č. j. 4 C 31/2012-87 a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 221 Kč k rukám advokáta Mgr. F. D. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce podal odvolání proti rozsudkusoudu prvního stupně ze dne 13. 3. 2013 opožděně. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 16 C 8/2014-137, podal žalobce dovolání. Namítá, že se o zmeškání lhůty k podání odvolání dozvěděl až dne 23. 8. 2013, kdy mu bylo doručeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost. Soudy náležitě nepřihlédly k tomu, že Mgr. J. S. přestal žalobce zastupovat dne 9. 5. 2013 a že žalobce se o pochybení ohledně data doručení rozsudku dozvěděl až v září 2013, když do té doby „žalobce ani jeho nový právní zástupce neměli, s ohledem na zákon o advokacii, důvod pochybovat o ústní a písemné informaci advokáta Mgr. S., že rozsudek mu byl doručen dne 25. 4. 2013“. Podle žalobce nemůže obstát názor odvolacího soudu, podle kterého advokát Mgr. J. S. byl „schopen po návratu z nemocnice řádně převzít korespondenci, seznámit se s jejím obsahem a sepsat odvolání“, neboť „neschopnost Mgr. S. podat odvolání v jakékoliv, tedy i blanketní formě, osvědčuje jeho výpověď a dohoda se žalobcem o ukončení jeho právního zastoupení ke dni 9. 5. 2013, a to alespoň tak, aby stihl podat odvolání sám, nebo prostřednictvím nového právního zástupce“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se jeho návrhům vyhovuje. 9. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání žalobce. Uvedla, že opožděné podání odvolání žalobce nebylo způsobeno omluvitelnou překážkou na jeho straně a ani na straně jeho tehdejšího zástupce, z jehož „výslechu jednoznačně vyplynulo, že jeho zdravotní stav nebyl natolik špatný, aby nemohl opravný prostředek podat“, a že „situace, do které se žalobce dostal, vznikla v důsledku komunikace mezi ním a jeho právním zástupcem Mgr. S. a nemůže jít žalované k tíži“. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 – posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 13. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení otázek, za jakých předpokladů soud prvního stupně (jako „odesílající soud“) rozhoduje podle ustanovení § 50d o. s. ř. o neúčinnosti doručení svého rozsudku (usnesení), kterým se u něho řízení končí, jaký má vliv na počátek běhu patnáctidenní lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení § 57 odst. 1 věty druhé, o. s. ř. okolnost, kdy se účastník dozvěděl o zmeškání lhůty, a co se rozumí ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 věty první, o. s. ř. „omluvitelným důvodem“,pro který účastník zmeškal lhůtu. Vzhledem k tomu, že tyto otázky procesního práva dosud nebyly ve všech souvislostech v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 14. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné. 15. Nedošlo-li k doručení listiny při jednání nebo jiném úkonu soudu, doručí ji soud prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, má-li adresát zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha listiny (srov. § 45 odst. 2 větu první, o. s. ř. a § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákona o elektronických úkonech“). Listina, která byla doručována prostřednictvím veřejné datové sítě a která byla dodána do datové schránky, je doručena okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodané listině (srov. § 17 odst. 3 zákona o elektronických úkonech). Nepřihlásí-li se do datové schránky oprávněná osoba ve lhůtě deseti dnů ode dne, kdy byla listina dodána do datové schránky, považuje se tato listina za doručenou posledním dnem této lhůty; to neplatí, je-li vyloučeno náhradní doručení (srov. § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech). Uvedené doručení listiny do datové schránky má stejné právní účinky jako doručení do vlastních rukou (srov. § 17 odst. 6 zákona o elektronických úkonech). 16. Odesílající soud rozhodne, že doručení je neúčinné, jestliže se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu seznámit s doručenou listinou; učiní tak na návrh (návrh však „nelze podat poté, co již nabyl právní moci rozsudek, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, a rozsudek, kterým bylo vysloveno zrušení, neplatnost nebo neexistence registrovaného partnerství“) nebo – ve věcech uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., „jde-li o nesporné řízení“ – i bez návrhu, je-li „podle obsahu spisu zřejmé, že účastník nebo jeho zástupce se z omluvitelného důvodu nemohl seznámit nebo neseznámil s listinou“ (srov. § 50d odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. a § 17 odst. 5 zákona o elektronických úkonech). 17. O neúčinnosti doručení odesílající soud rozhoduje – jak vyplývá ze znění a smyslu ustanovení § 50d o. s. ř. – jen pro účely řízení, které u něho (ještě) probíhá. Vydal-li soud rozhodnutí (rozsudek, usnesení nebo platební rozkaz), kterým se řízení u něho končí, nelze z ustanovení § 50d o. s. ř. úspěšně dovozovat, že by mohl (i nadále) posuzovat okolnosti významné pro závěr, zda rozhodnutí jím vydaná byla řádně a účinně doručena, a zda tedy jsou pravomocná a vykonatelná, popřípadě kdy nabyla právní moci nebo se stala vykonatelnými. Je-li soud v řízení o výkon rozhodnutí (soud a soudní exekutor v exekučním řízení) oprávněn přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti všech titulů pro výkon rozhodnutí (exekuci), včetně titulů vydaných v občanském soudním řízení (srov. § 275 odst. 2 o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. řádu), je-li soud prvního stupně povinen odmítnout opožděné odvolání a dovolání (§ 208 odst. 1 a § 241b odst. 1 o. s. ř.), je-li odvolací soud povinen odmítnout opožděné odvolání, nerozhodl-li o odmítnutí soud prvního stupně, ačkoliv odvolání bylo podáno opožděně (§ 218a o. s. ř.), je-li dovolací soud povinen odmítnout opožděné dovolání, nerozhodl-li o odmítnutí soud prvního stupně, ačkoliv dovolání bylo podáno opožděně (§ 243c odst. 3 o. s. ř.), a je-li soud povinen zamítnout opožděně podanou žalobu pro zmatečnost nebo žalobu na obnovu řízení (srov. § 233 až § 235, § 235e odst. 1 a § 235f o. s. ř.), znamená to (mimo jiné), že nikoliv odesílajícímu soudu, ale soudům v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) nebo soudům příslušným ke zkoumání opožděnosti (řádných a mimořádných) opravných prostředků přísluší – jako nutný předpoklad pro jejich rozhodování – také posuzování toho, zda doručení rozhodnutí proběhlo řádně (v souladu se zákonem) a účinně (zda tu není omluvitelný důvod, pro který se účastník nebo jehozástupce nemohl s řádně doručeným rozhodnutím seznámit). 18. V projednávané věci žalobce podal návrh na určení neúčinnosti doručení rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 4 C 31/2012-63, až poté, co bylo řízení u odesílajícího soudu skončeno. Již z tohoto důvodu – jak vyplývá z výše uvedeného – nemohl být jeho návrh úspěšný. 19. Soud promine zmeškání lhůty (a tedy také lhůty k podání odvolání) tehdy, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší (srov. § 58 odst. 1 větu první o. s. ř.). Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon (srov. § 58 odst. 1 větu druhou, o. s. ř.). 20. Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem nebo jeho zástupcem způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je tedy třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první, o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. 21. V projednávané věci žalobce zmeškal lhůtu k odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 4 C 31/2012-63 – samozřejmě za předpokladu, že jeho (tehdejšímu) zástupci advokátu Mgr. J. S. byl rozsudek soudu prvního stupně doručen řádně a účinně – proto, že ho advokát Mgr. J. S. mylně informoval o tom, že mu rozsudek byl doručen dne 25. 4. 2013, zatímco ve skutečnosti „fikce doručení“ nastala již dne 22. 4. 2013; advokát Mgr. J. S. byl v době od 9. 4. do 10. 6. 2013 uznán dočasně práce neschopným, v době od 9. 4. do 18. 4. 2013 byl hospitalizován v nemocnici a „poté, co stáhnul rozsudek z datové schránky“, o tom informoval žalobce, udělal však – jak se vyjádřil dne 28. 11. 2013 před soudem prvního stupně – „chybu, že si nevytiskl doručenku“ a že proto nezjistil dřívější doručení rozsudku „fikcí“. I když ke zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 4 C 31/2012-63, došlo v důsledku „zaviněného jednání“ (tehdejšího) zástupce žalobce advokáta Mgr. J. S., je třeba přihlédnout také k situaci, v jaké se tehdy advokát Mgr. J. S. nacházel, a dovodit, že šlo sice „o jeho chybu“, avšak ospravedlnitelnou; ke zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně tedy došlo z omluvitelného důvodu. 22. Podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty imanentně předpokládá, že účastník ví o tom, že lhůtu (on nebo jeho zástupce) zmeškal, a že je proto z procesního úkonu, který mu (jinak) přísluší, vyloučen; nelze totiž úspěšně dovozovat, že by účastníku mohla uplynout patnáctidenní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 větě druhé o. s. ř. ještě dříve, než se o zmeškání lhůty vůbec dozvěděl. 23. V projednávané věci byla příčinou toho, proč žalobce zmeškal lhůtu k odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 4 C 31/2012-63, mylná (chybná) informace poskytnutá jeho (tehdejším) zástupcem advokátem Mgr. J. S. o době, kdy mu byl rozsudek doručen.Patnáctidenní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty proto mohla začít běžet teprve ode dne, kdy se žalobce (jeho „současný“ zástupce) dozvěděl o tom, že mu jeho (tehdejší) zástupce advokát Mgr. J. S. poskytnul tuto mylnou (chybnou) informaci. 24. Žalobci nelze důvodně vytýkat ani to, že by s návrhem na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 4 C 31/2012-63, nespojil zmeškaný úkon (odvolání). Žalobce podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 4 C 31/2012-63, „u soudu“ již dne 9. 5. 2013, tedy dříve, než učinil návrh na prominutí zmeškání lhůty. Podle ustálené judikatury soudů je podmínka, aby s návrhem na prominutí zmeškání lhůty byl spojen i zmeškaný úkon, splněna, jestliže účastník učinil zmeškaný úkon již dříve (srov. například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2003 sp. zn. 9 Cmo 188/2003, které bylo uveřejněno pod č. 23 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). 25. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na určení neúčinnosti doručení rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 4 C 31/2012-63, je – i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů – věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by (v tomto výroku) bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. v tomto rozsahu zamítl. 26. Ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 4 C 31/2012-63, usnesení odvolacího soudu není správné (v souladu se zákonem), neboť spočívá na chybném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v tomto výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že na zrušeném rozhodnutí je závislé usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2014, č. j. 16 Co 138/2014-147, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení (§ 243e odst. 2 věta třetí, o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první, o. s. ř.).

decision_1346.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 02.09.2015, sp. zn. 21 Cdo 5433/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.5433.2014.1 Číslo: 61/2016 Právní věta: Poskytnutím kompenzace podle ustanovení § 44b odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) přechází právo uchazeče o zaměstnání na odstupné pobírané podle ustanovení § 67 zák. práce až do výše vyplacené kompenzace na Úřad práce. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 02.09.2015 Spisová značka: 21 Cdo 5433/2014 Číslo rozhodnutí: 61 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odstupné, Skončení pracovního poměru Předpisy: § 44a předpisu č. 435/2004Sb. ve znění do 31.12.2013 § 44b předpisu č. 435/2004Sb. ve znění do 31.12.2013 § 67 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 26 Co 300/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 15. 10. 2013 domáhala, aby jí společnost C. S. A. – vyšší odborná škola a střední odborná škola s. r. o., (dále též jen „dlužník“) zaplatila 80 002 Kč se „zákonným úrokem z prodlení z částky 80 002 Kč od 21. 9. 2013 do zaplacení ve výši 8,05%“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u dlužníka zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 6. 2009 jako učitelka, že dne 26. 6. 2013 dostala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. b) zák. práce a že její pracovní poměr u dlužníka skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31. 8. 2013. Žalobkyni vzniklo – s ohledem na použitý výpovědní důvod a dobu trvání pracovního poměru – podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce právo na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku, které jí mělo být vyplaceno spolu se mzdou za měsíc srpen 2013 ve výplatním termínu dne 20. 9. 2013 v celkové výši 80 002 Kč, dlužník však žalobkyni nic nezaplatil. 2. Dlužník namítl, že právo žalobkyně na odstupné bylo již „částečně uspokojeno kompenzací odÚřadu práce ČR – Krajské pobočky v Hradci Králové“, když jí bylo podle ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyplaceno 38 437 Kč. 3. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 23. 4. 2014 uložil dlužníku, aby zaplatil žalobkyni 41 565 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. od 21. 9. 2013 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 38 437 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejprve dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na mzdu a na odstupné ve výši 80 002 Kč, na jehož úhradu dlužník nic nezaplatil. Úřad práce však vyplatil žalobkyni podle ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) za dobu od 1. 9. 2013 do 30. 11. 2013 kompenzaci ve výši 38 437 Kč, která má „zabezpečit hmotné potřeby zaměstnance, jemuž sice vzniklo právo na odstupné, ale odstupné mu nebylo v zákonem stanoveném termínu vyplaceno“; podle soudu prvního stupně kompenzace – i když to z ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) „explicitně nevyplývá“ – má „nahradit nevyplacené odstupné“ a „v rozsahu odpovídajícím poskytnuté kompenzaci přechází právo vymáhat finanční částky po zaměstnavateli na stát a v tomto rozsahu pak logicky zaniká právo zaměstnance vymáhat po zaměstnavateli odstupné, protože nevyplacené odstupné mu bylo kompenzováno (nahrazeno) ze strany státu“. Názor žalobkyně, podle něhož „poskytnutí kompenzace Úřadem práce nemá na povinnost zaměstnavatele zaplatit zaměstnanci odstupné v plné výši žádný vliv“, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že by poskytnutí kompenzace vedlo „ke zvýhodnění zaměstnanců, kterým by zaměstnavatel odstupné nevyplatil v řádném termínu a učinil tak až po té, co jim byla vyplacena kompenzace Úřadem práce, před těmi, kterým bylo toto odstupné řádně vyplaceno, neboť první z nich by dostali částku rovnající se kompenzaci od Úřadu práce vyplacenou dvakrát“. Podle soudu prvního stupně nemůže obstát ani argumentace žalobkyně, podle níž „povinnost zaměstnavatele zaplatit státu zastoupenému Úřadem práce částku odpovídající poskytnuté kompenzaci i po zaplacení odstupného zaměstnanci je určitou formou sankce“, neboť „ze zákona o zaměstnanosti nijak nevyplývá, že by povinnost zaměstnavatele zaplatit Úřadu práce částku odpovídající výši vyplacené kompenzace měla v případě zaměstnavatelů, který odstupné zaplatili, povahu sankce“, „navíc taková sankce by postihovala ty zaměstnavatele, kteří zaměstnanci odstupné byť i opožděně zaplatili, naproti tomu by nepostihovala zaměstnavatele, kteří zaměstnanci odstupné nezaplatili vůbec“. Žalobkyni proto náleží mzda a odstupné pouze ve zbývající části ve výši 41 565 Kč. 4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 8. 2014, č. j. 26 Co 300/2014-53 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že dlužníku se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odvolací soud se ztotožnil „s výkladem zaujatým soudem prvního stupně“ s tím, že „jeho odůvodnění a výklad příslušných norem soukromého a veřejného práva považuje za úplné, přesvědčivé a plně na něj odkazuje, neboť má za to, že tímto výkladem bylo dosaženo spravedlivého uspořádání a právě pro dosažení spravedlnosti a nikoliv formální správnosti má být zákon vykládán a dotvářen“. Odvolací soud zdůraznil, že smyslem a účelem ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je „poskytnout uchazeči o zaměstnání prostředky pro dobu od skončení pracovního poměru do doby, kdy je možno začít vyplácet bývalému zaměstnanci podporu v nezaměstnanosti, tj. smysl a účel kompenzace je totožný s odstupným“, a uzavřel, že „z ničeho nelze dovodit, že smyslem novely zákona o zaměstnanosti zakomponováním ustanovení § 44b bylo to, aby se zaměstnancům, kterým není odstupné hrazeno řádně, dostalo od státu plnění navíc oproti zaměstnancům, kterým není odstupné řádně vyplaceno“, popřípadě, že „smyslem úpravy dané v ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) bylo uložení sankce pro zaměstnavatele“. Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně „ignoroval výklad v odborné literatuře“, odvolací soud odmítl s tím, že „tzv. doktrinální výklad (výklad podávaný právními vědci) není pro soud závazný.“ II. Dovolání a vyjádření k němu5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že „zákon o zaměstnanosti nestanoví, že v rozsahu odpovídající poskytnuté kompenzaci přechází právo (bývalého) zaměstnance na odstupné na Úřad práce“, a že proto „nelze hovořit o tom, že na straně (bývalého) zaměstnance vznikne bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit, kdyby dostal vyplacenu jak kompenzaci od Úřadu práce, tak odstupné od zaměstnavatele“; kdyby „zákonodárce chtěl, aby Úřad práce jen vyplatil zaměstnanci část odstupného za zaměstnavatele a tuto částku pak na zaměstnavateli vymáhal, tedy že by za zaměstnavatele částečně plnil a v této části by pak vstoupil do práv zaměstnance, jistě by to v zákoně implicitně vyjádřil“. To, že kompenzace vyplacená Úřadem práce nenahrazuje odstupné, vyplývá podle názoru žalobkyně též z okolnosti, že kompenzace není, na rozdíl od odstupného, „zdanitelným příjmem“. Dovolatelka přirovnává řešenou situaci k případu zmařené veřejné dražby, kdy je dražebník povinen zaplatit náklady zmařené dražby i opakované dražby, a dovozuje, že náhradu zaměstnanci Úřadem práce poskytnuté kompenzace zaměstnavatelem lze též považovat za určitou sankci k zajištění platební kázně zaměstnavatelů“, jestliže „zákonodárce zajišťuje platební kázeň vydražitelů a poskytuje určitou kompenzaci pro navrhovatele dražby“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Po podání dovolání byl na společnost C. S. A. – vyšší odbornou školu a střední odbornou školu s. r. o., usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2015, č. j. KSHK 35 INS 34591/2014- A-17, prohlášen konkurs; účinky prohlášení konkursu nastaly dnem 17. 4. 2015 v 8.35 hod. Protože žalobkyně podáním ze dne 22. 5. 2015 navrhla, aby bylo v tomto řízení, přerušeném prohlášením konkursu (§ 263 odst. 1 insolvenčního zákona), pokračováno, dovolací soud v řízení pokračoval s tím, že insolvenční správce dlužníka I.-Š. v. o. s. se stal účastníkem řízení (žalovaným) na místě společnosti C. S. A. – vyšší odborné školy a střední odborné školy s. r. o. (§ 265 odst. 1 insolvenčního zákona). III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že dlužník, u něhož byla žalobkyně zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 6. 2009 jako učitelka, dal žalobkyni dne 26. 6. 2013 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. b) zák. práce, že pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31. 8. 2013, že žalobkyni vzniklo právo na vyplacení odstupného ve výši trojnásobku průměrného výdělku a že žalobkyně má právo (vevýplatním termínu dne 20. 9. 2013) na výplatu mzdy za srpen 2013 ve výši 17 739 Kč, náhrady mzdy za dovolenou ve výši 4 967 Kč a odstupného ve výši 71 982 Kč (celkem 94 688 Kč „hrubého“ a 80 002 Kč „čistého“). Dlužník však uvedená práva žalobkyně neuspokojil, a Úřad práce – Krajská pobočka v Hradci Králové proto rozhodl, že žalobkyni poskytuje podle ustanovení § 44b odst.1, 2, 4 a 6 zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) za dobu od 1. 9. 2013 do 30. 11. 2013 kompenzaci ve výši 38 437 Kč; své rozhodnutí zdůvodnil zejména tím, že žalobkyně byla dne 1. 9. 2013 zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání, že dlužník nevyplatil žalobkyni do 30. 9. 2013 odstupné, ačkoliv jí na ně vzniklo právo, a že poslední průměrný čistý výdělek žalobkyně před skončením pracovního poměru činil 19 711 Kč. 11. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí o požadavku žalobkyně na poskytnutí odstupného (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda (a případně jaký) má vliv na povinnost zaměstnavatele poskytnout (bývalému) zaměstnanci a (nově) uchazeči o zaměstnání evidovanému Úřadem práce odstupné podle ustanovení § 67 zák. práce skutečnost, že Úřad práce poskytl uchazeči o zaměstnání kompenzaci podle ustanovení § 44b zákona č. 435/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. 13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá odstupného, na které jí (podle jejího názoru) vzniklo právo při rozvázání pracovního poměru, který skončil dne 31.8.2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákonů č. 202/2005 Sb., č. 168/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 428/2005 Sb., č. 350/2005 Sb., č. 495/2005 Sb., č. 382/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 444/2005 Sb., č. 161/2006 Sb., č.264/2006 Sb., č. 109/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 214/2006 Sb., č. 165/2006 Sb., č. 109/2006 Sb., č. 112/2006 Sb., č. 159/2007 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 213/2007 Sb., č. 379/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 362/2007 Sb., č 57/2008 Sb., č. 124/2008 Sb., č. 479/2008 Sb., č.129/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 158/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 223/2009 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 227/2009 Sb., č.149/2010 Sb., č. 281/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 420/2011 Sb., č. 470/2011 Sb., č. 1/2012 Sb., č. 375/2011 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 437/2012 Sb., č. 505/2012 Sb. a č. 401/2012 Sb., tedy podle zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 31.10.2013 (dále jen „zákona o zaměstnanosti“). 14. Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. b) zák. práce, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky (srov. § 67 odst.1 písm. b/ zák. práce). Odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru vnejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty (srov. § 67 odst. 4 zák. práce). 15. Uchazeči o zaměstnání, kterému bylo podle jiných právních předpisů z posledního zaměstnání vyplaceno odstupné, odbytné nebo odchodné, se podpora v nezaměstnanosti poskytne až po uplynutí doby, která se určí podle počtu násobků průměrného výdělku nebo měsíčního služebního příjmu, ze kterých byla odvozena minimální výše odstupného, odbytného nebo odchodného stanovená jinými právními předpisy; tím není dotčeno poskytování podpory v nezaměstnanosti po celkovou dobu stanovenou tímto zákonem (srov. § 44a zákona o zaměstnanosti). 16. Uchazeči o zaměstnání, kterému vznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti, ale odstupné, odbytné nebo odchodné mu nebylo vyplaceno po skončení pracovního nebo služebního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu anebo v den skončení pracovního nebo služebního poměru, poskytne Úřad práce kompenzaci za dobu od zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání do uplynutí doby uvedené v ustanovení § 44a zákona o zaměstnanosti; podpora v nezaměstnanosti se poskytne uchazeči o zaměstnání až po uplynutí doby, za kterou byla poskytnuta kompenzace (srov. § 44b odst. 1 zákona o zaměstnanosti). O poskytnutí kompenzace vydá krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutí (srov. § 44b odst. 5 zákona o zaměstnanosti). O výši vyplacené kompenzace informuje krajská pobočka Úřadu práce zaměstnavatele do 3 pracovních dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 44b odst. 6 větu první zákona o zaměstnanosti). Zaměstnavatel je povinen uvedenou částku Úřadu práce uhradit do deseti pracovních dnů od doručení této informace, a to i v případě, že dlužné odstupné již vyplatil (srov. § 44b odst. 6 větu druhou zákona o zaměstnanosti). 17. Ustanovení § 44a a § 44b se stala (ve výše uvedené podobě) součástí zákona o zaměstnanosti na základě novely provedené zákonem č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí (srov. jeho Část pátou, Čl. VIII body 7. a 8.), jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2012. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu tohoto zákona a z okolností, za nichž byla osnova tohoto zákona projednána v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, vyplývá, že cílem této právní úpravy bylo neposkytnout uchazeči o zaměstnání, kterému bylo z posledního zaměstnání vyplaceno odstupné, odbytné nebo odchodné, podporu v nezaměstnanosti již za dobu určenou podle počtu násobků průměrného výdělku nebo měsíčního služebního příjmu, ze kterých byla odvozena minimální výše odstupného, odbytného nebo odchodného, ale teprve až po uplynutí této doby. Kdyby však poslední zaměstnavatel nevyplatil odstupné, odbytné nebo odchodné, ačkoliv uchazeči o zaměstnání na ně vznikl nárok, ocitl by se (dokud by nepominulo „odsunutí“ doby vzniku práva na podporu v nezaměstnanosti) bez hmotného zabezpečení; právní úprava proto sledovala, aby po dobu určenou podle počtu násobků průměrného výdělku nebo měsíčního služebního příjmu, ze kterých byla odvozena minimální výše odstupného, odbytného nebo odchodného, byl uchazeč o zaměstnání zajištěn „náhradním způsobem“ – tzv. kompenzací. Smysl (účel) ustanovení § 44b odst.1 zákona o zaměstnanosti – jak je zřejmé z výše uvedeného – spočívá v tom, aby uchazeči o zaměstnání, kterému nebyla poskytnuta podpora v nezaměstnanosti, protože má (od svého posledního zaměstnavatele) právo na odstupné, odbytné nebo odchodné, byla poskytnuta „kompenzace“ těchto (posledním zaměstnavatelem) nevyplacených plnění. 18. Právní předpis je třeba vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale také (a především) systematickým a logickým výkladem s přihlédnutím k jeho smyslu a účelu. Protože kompenzaci poskytovanou Úřadem práce podle ustanovení § 44b odst. 1 zákona o zaměstnanosti nemůže obdržet uchazeč o zaměstnání, kterému jeho poslední zaměstnavatel (řádně a včas) vyplatil odstupné (§ 67 zák. práce), je (v zájmu rovnosti všech uchazečů o zaměstnání) odůvodněn závěr, že uchazeč o zaměstnání, kterému Úřad práce poskytl kompenzaci podle ustanovení § 44b odst. 1 zákona ozaměstnanosti, ztratil (v tomu odpovídající výši) právo na odstupné pobírané podle ustanovení § 67 zák. práce. Výplatou kompenzace podle ustanovení § 44b odst. 1 zákona o zaměstnanosti tedy – i když to zákon nevyjadřuje zcela zřetelně – přešlo právo uchazeče o zaměstnání na odstupné (ve výši vyplacené kompenzace) ze zákona (ex lege) na Úřad práce; tomuto právnímu následku pak odpovídá rovněž ustanovení § 44b odst. 6 věta druhá zákona o zaměstnanosti, podle něhož je zaměstnavatel povinen – a to právě s ohledem na přechod práva na Úřad práce – částku odpovídající vyplacené kompenzaci zaplatit Úřadu práce, a to i tehdy, kdyby (v mezidobí) dlužné odstupné již uchazeči o zaměstnání vyplatil. Kdyby bylo odstupné (dodatečně) vyplaceno uchazeči o zaměstnání, který již obdržel kompenzaci od Úřadu práce, vzniklo by mu bezdůvodné obohacení, které by byl povinen vydat svému zaměstnavateli (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013), neboť musel vědět nebo alespoň předpokládat, že obdržel částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou (srov. § 331 zák. práce). 19. S názory žalobkyně o tom, že vyplacením kompenzace nepřechází na Úřad práce právo uchazeče o zaměstnání na odstupné a že povinnost zaměstnavatele zaplatit Úřadu práce vyplacenou kompenzaci představuje sankci za účelem „zajištění platební kázně zaměstnavatelů“, nelze souhlasit. Žalobkyně nejen nebere v úvahu výše zmíněné okolnosti, ale její názory směřují k obohacení jedné skupiny uchazečů o zaměstnání oproti jiným, aniž by k tomu byl (mohl být) spravedlivý důvod. 20. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že poskytnutím kompenzace podle ustanovení § 44b odst. 1 zákona o zaměstnanosti přechází právo uchazeče o zaměstnání na odstupné pobírané podle ustanovení § 67 zák. práce až do výše vyplacené kompenzace na Úřad práce. 21. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů – věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1347.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.09.2015, sp. zn. 31 Cdo 2459/2012, ECLI:CZ:NS:2015:31.CDO.2459.2012.1 Číslo: 57/2016 Právní věta: Novela zákona č. 92/1991 Sb. provedená zákonem č. 224/1994 Sb. nezaložila znovu ručení Fondu národního majetku České republiky za závazky, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, nýbrž vázala na další podmínky splatnost těch pohledávek věřitelů vůči tomuto fondu z titulu ručení, které vznikly před 13. 8. 1993, avšak nestaly se splatnými před 6. 12. 1994. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 09.09.2015 Spisová značka: 31 Cdo 2459/2012 Číslo rozhodnutí: 57 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Privatizace, Ručení Předpisy: § 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění od 06.12.1994 do 31.12.2005 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 35 Co 292/2011. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 9. 2010 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu ručení za závazky původního dlužníka, privatizovaného státního podniku Státní statek B., podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění novely provedené zákonem č. 224/1994 Sb. 2. K odvolání žalobkyně, které bylo ve vztahu ke druhému žalovanému vzato zpět, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2011 odvolací řízení stran druhého žalovaného zastavil (výrok pod bodem I), ve výroku o věci samé ve vztahu k první žalované a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok pod bodem II). Výroky pod body III a IV rozhodl o nákladech odvolacího řízení.3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž KB, s. p. ú., poskytla na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 20. 2. 1992 Státnímu statku B., státnímu podniku (dále jen „státní statek“), úvěr v celkové výši 10 000 000 Kč, jehož původně sjednaná konečná splatnost byla dodatkem smlouvy posunuta na den 30. 9. 1992. Dne 10. 5. 1995 došlo k privatizaci státního statku, kterou realizoval Pozemkový fond České republiky. Vlastníkem privatizované jednotky – „Teletníku S.“, ke které se vázal závazek ze smlouvy o úvěru v nesplacené části (643 000 Kč včetně příslušenství), se stala společnost L., s. r. o. (dále jen „společnost L.“). Společnost L. se zavázala splnit tento závazek KB do 15. 9. 1995, avšak nestalo se tak. KB, a. s., uplatnila nárok u soudu a platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. 7 Ro 1292/99, bylo společnosti L. uloženo zaplatit jí částku 706 471,12 Kč a na nákladech řízení částku 28 260 Kč. KB, a. s., poté podala ve dnech 13. 6. 2000, 6. 6. 2002 a 18. 11. 2002 přihlášku své pohledávky do výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vůči společnosti L., vedeného k návrhu Finančního úřadu Brno – venkov u Okresního soudu ve Svitavách a pohledávku pak opětovně dne 23. 4. 2004 přihlásila GE Money Bank, a. s., jíž byla pohledávka postoupena, Okresní soud ve Svitavách však usnesením ze dne 18. 5. 2006 zastavil výkon rozhodnutí z důvodu neúspěchu dražby. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2005, které nabylo právní moci dne 28. 12. 2005, byl zamítnut návrh společnosti L. na prohlášení konkursu na její majetek pro nedostatek majetku. Pohledávka byla následně postoupena společnosti T. R. s. r. o. a poté smlouvou uzavřenou dne 25. 5. 2010 žalobkyni. 4. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru, že ručitelský závazek Fondu národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“) vznikl, a žalobu vůči první žalované (právnímu nástupci Fondu) zamítl z důvodu promlčení nároku. Odvolací soud zrekapituloval novelizace ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., přičemž zdůraznil, že od 8. 12. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 544/1992 Sb., bylo ručení Fondu omezeno objemově a časově a zákon č. 210/1993 Sb., účinný od 13. 8. 1993, úpravu ručení z tohoto ustanovení vypustil, ale novelizace provedená zákonem č. 224/1994 Sb. zakotvila s účinností od 6. 12. 1994 ručení Fondu za závazky vzniklé před 13. 8. 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, za předpokladu, že věřitel vyčerpal všechny právní prostředky vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu. V souvislosti se zrušením Fondu bylo uvedené ustanovení zrušeno zákonem č. 179/2005 Sb., účinným od 1. 1. 2006. Odvolací soud dovodil s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), že pro aplikaci ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v příslušném znění je rozhodné, kdy byla uzavřena smlouva o převodu privatizovaného majetku, protože spolu s privatizovaným majetkem přecházejí na nabyvatele též práva a závazky s ním související a současně vzniká ze zákona i ručení Fondu za tyto závazky. Na základě toho pak uzavřel, že došlo-li v souzené věci k privatizaci dne 10. 5. 1995, tedy po datu 13. 8. 1993, které je podle novely zákona č. 92/1991 Sb. provedené zákonem č. 224/1994 Sb. pro právní posouzení věci rozhodné, ručení Fondu ze zákona nevzniklo a první žalovaná jako právní nástupce Fondu tak není ve věci pasivně legitimována. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem II., podle obsahu dovolání toliko proti té jeho části, jíž bylo rozhodnuto o věci samé, podala žalobkyně dovolání, shledávajíc je přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále též jen „o. s. ř.“) pro řešení otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nevyřešené, případně posuzované soudy rozdílně, zda ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., zakládalo ručení Fondu za závazky, k jejichž přechodu došlo v rámci privatizace, a za jakých podmínek. Argumentuje, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005, formuloval závěr, podle něhož, došlo-li k privatizaci po 13. 8.1993, ručení Fondu dáno není, tedy že ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., ručení Fondu nezakládalo. V rozsudku ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 75/2008 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck /dále též jen „Soubor“/, pod číslem C 7682), však Nejvyšší soud zaujal právní názor, že ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., zakládá za splnění dalších podmínek ručení Fondu. Dovolatelka poukazuje na to, že z téhož názoru vychází i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007. 6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prosazuje názor, že zákon č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., zakládal ručení Fondu za závazky vzniklé před 13. 8. 1993, došlo-li tedy k privatizaci za účinnosti této právní úpravy, t.j. v době od 6. 12. 1994 do 31. 12. 2005, ručí Fond za podmínek stanovených v § 15 odst. 3 uvedeného zákona za závazky původního dlužníka vzniklé před datem 13. 8. 1993. Jiná interpretace by podle jejího přesvědčení byla v přímém rozporu s textem zákona a byla by ústavně nekonformní. Výklad, podle něhož může bez jakékoliv garance i proti vůli věřitele dojít k přechodu závazku na jiný subjekt, dovolatelka považuje za nelegitimní zásah do vlastnických vztahů, odporující článku 11 Listiny základních práv a svobod. 7. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud, neshledá-li prosazovaný ústavně konformní výklad možným, věc podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení „citovaného ustanovení“. Jinak se domáhá toho, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. První žalovaná ve svém vyjádření navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu a předkládá chronologický přehled změn právní úpravy obsažené v ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., z něhož dovozuje, že jde o vývoj restriktivní, odrážející úmysl zákonodárce v souvislosti s vývojem privatizace co nejvíce omezit vznikající ručení státu. Zpochybňuje interpretaci, podle níž poté, co zákonodárce první novelou ručení Fondu omezil a druhou zcela vyloučil, by třetí novelou, navíc ve vztahu k období platnosti druhé novely retroaktivně, opětovně ručení Fondu konstituoval, aby je čtvrtou novelou zase zcela eliminoval. Argumentuje ve prospěch názoru, že druhá věta ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění třetí novely (tj. zákona č. 224/1994 Sb.), pouze stanoví, kdy se může věřitel nabyvatele privatizovaného majetku na Fondu domáhat splnění závazků vzniklých před 13. 8. 1993, tedy modifikuje (zpřísňuje) podmínky uplatnění nároků věřitele vůči Fondu, které vznikly na základě jiného právního předpisu, tj. za účinnosti původního znění ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. či za účinnosti jeho první novely. Tomu podle ní nasvědčuje i třetí věta tohoto ustanovení, která vylučuje vznik ručitelského závazku od účinnosti druhé novely, tj. od 13. 8. 1993. První žalovaná tvrdí, že tento účel novelizace provedené zákonem č. 224/1994 Sb. vyplývá z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona, jejíž kopii přiložila. Prosazuje zároveň názor, že ručení Fondu se nevztahovalo na případy, kdy privatizaci realizoval Pozemkový fond České republiky podle zákona o půdě, jak tomu bylo v souzené věci, setrvává na námitce promlčení a namítá, že žalobkyně nevyčerpala všechny právní prostředky ve smyslu ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb. III. Přípustnost dovolání 9. Tříčlenný senát č. 32, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při výkladu ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., k právnímu názoru odlišnému od toho, jenž byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 75/2008, a podle něhož uvedené ustanovení zakládá za splnění dalších podmínek ručení Fondu. Vzhledem k tomu senát č. 32 rozhodl podle ustanovení § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalšíchzákonů, ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci k projednání a rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanovením § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 10. Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012. 11. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 12. V souzené věci je (oproti nesprávnému poučení odvolacího soudu) dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pro úvahu, jde-li o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. K tomu srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož v důvodech vychází i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. IV. Důvodnost dovolání 13. Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném od 28. 2. 1992, s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v původním znění, účinném do 7. 12. 1992, stanovilo, že k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku. Podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 544/1992 Sb., účinném od 8. 12. 1992 do 12. 8. 1993, k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí až do výše získané hodnoty privatizovaného majetku svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku. Podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., účinném od 13. 8. 1993 do 5. 12. 1994, k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele. Podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., účinném od 6. 12. 1994 do 31. 12. 2005, k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele. Věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. 8. 1993, které nanabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkurzu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí. 14. Zákonem č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky, bylo ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 2006 zrušeno. 15. Otázka otevřená dovolacímu přezkumu, zda zákon č. 224/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, založil znovu ručení Fondu za ty závazky přešlé na nabyvatele v důsledku privatizace, které vznikly před 13. 8. 1993, je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně. 16. V rozsudku ze dne 16. 10. 1996, sp. zn. I Odon 20/96, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, svazek č. 2, ročník 1997, s. 82, Nejvyšší soud uzavřel, že závazky Fondu z titulu ručení podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., které se nestaly splatnými ke dni nabytí účinnosti zákona č. 224/1994 Sb., se nemohou stát splatnými, pokud nebudou splněny podmínky nově stanovené v ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb. Na vymahatelnost pohledávek vůči Fondu, jejichž splatnost nastala před účinností zákona č. 224/1994 Sb., nemají tyto nově stanovené podmínky vliv. Též v rozsudku ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 144/97, Nejvyšší soud zdůraznil, že na pohledávku vůči Fondu, jejíž splatnost nastala před účinností zákona č. 224/1994 Sb., nelze vztáhnout podmínky splatnosti stanovené tímto zákonem. V rozsudku ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 1 Odon 129/97, uveřejněném v časopise Obchodní právo, sešit č. 2, ročník 1999, pak formuloval závěr, podle něhož došlo-li v důsledku privatizace před 13. 8. 1993 ke vzniku ručitelského závazku Fondu a plnění tohoto závazku bylo před uvedeným dnem též u Fondu uplatněno, stala se pohledávka vyplývající z ručitelského závazku splatnou (§ 340 odst. 2 obch. zák.). Bylo-li poté zákonem č. 210/1993 Sb., který nabyl účinnosti 13. 8. 1993, vypuštěno zákonné ručení Fondu a poté zákonem č. 224/1994 Sb., který nabyl účinnosti 6. 12. 1994, pro závazky vzniklé před 13. 8. 1993 modifikováno tak, že jejich splatnost nastala až po splnění zde stanovených podmínek, nemohla tato právní úprava působit zpětně na již existující nabytá práva, tj. na již splatné pohledávky (závazky). 17. Z těchto závěrů vychází řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tak v rozsudku ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 32 Cdo 156/99, Nejvyšší soud dovodil, že aplikace ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 224/1994 Sb., je závislá na splatnosti pohledávky vůči Fondu, neboť závazky Fondu, které se nestaly splatnými ke dni nabytí účinnosti této novely, se nemohou stát splatnými, pokud nebudou splněny podmínky nově stanovené v novelizovaném ustanovení § 15 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb.; naopak na pohledávky vůči Fondu, jejichž splatnost nastala před účinností zákona č. 224/1994 Sb., nelze vztáhnout podmínky splatnosti stanovené uvedenou novelou. V rozsudku ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 5254/2008, Nejvyšší soud shodně uzavřel, že absentují-li v zákoně č. 224/1994 Sb. přechodná ustanovení, je třeba jej vykládat jako normu nepřímo zpětně účinnou a z toho dovodit, že věřitel, který do doby nabytí jeho účinnosti (tedy do 6. 12. 1994) nevyzval Fond ke splnění ručitelského závazku podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění dosud platném, mohl to od uvedeného dne učinit pouze poté, co vyčerpal všechny prostředky proti nabyvateli privatizovaného majetku; do té doby to však mohl učinit, aniž byla uvedená podmínka splněna. 18. V rozsudku ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005, uveřejněném v Souboru pod číslem C 4929, kterým v souzené věci argumentoval odvolací soud, Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 224/1994 Sb., výslovně zdůraznil, že není rozhodné, kdy vznikla splatná pohledávka věřitele, resp. zda vznikla před 13. 8. 1993; rozhodující je, kdy byla uzavřena smlouva o převodu privatizovaného majetku mezi Fondem anabyvatelem, protože spolu s předmětným majetkem přecházejí na nabyvatele též práva a závazky související s privatizovaným majetkem a současně vzniká ze zákona i ručení Fondu za převáděné (přecházející) závazky. Došlo-li proto k uzavření smlouvy mezi Fondem a nabyvatelem dne 1. 12. 1993, tedy po datu 13. 8. 1993, které je podle novely zákona o velké privatizaci provedené zákonem č. 224/1994 Sb. rozhodné, ručení Fondu nevzniklo. 19. Na shora uvedené judikatorní závěry pak Nejvyšší soud odkázal v usnesení ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2488/2011, v němž dovodil, že otázka, zda zákon č. 224/1994 Sb. opět (nově) založil ručení Fondu za všechny závazky přešlé v důsledku privatizace a vzniklé před 13. 8. 1993, rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce nečiní. Argumentoval ustálenou rozhodovací praxí založenou na názoru, podle něhož zákonem č. 224/1994 Sb. bylo zákonné ručení Fondu pro závazky vzniklé před 13. 8. 1993 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 210/1993 Sb., jenž z § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vypustil text o ručení Fondu) modifikováno, tedy nikoliv znovu založeno. Ústavní stížnost, jíž bylo toto rozhodnutí napadeno, Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 3016/13 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, dostupné na http://www.usoud.cz). 20. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 75/2008, v němž se zabýval výkladem podmínek, za kterých se lze domáhat splnění pohledávky z titulu ručení Fondu, však Nejvyšší soud konstatoval, že zákon č. 210/1993 Sb., který nabyl účinnosti 13. 8. 1993, úpravu ručení z uvedeného ustanovení zcela vypustil, ale již s účinností od 6. 12. 1994 novelizace provedená zákonem č. 224/1994 Sb. zakotvila ručení Fondu za závazky vzniklé před 13. 8. 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, za předpokladu, že věřitel vyčerpal všechny právní prostředky vůči nabyvateli privatizovaného majetku. Nejvyšší soud dovodil, že v situaci, v níž závazek, který přešel v rámci privatizace na nabyvatele, vznikl ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 19. 2. 1992 a stal se splatným dne 19. 2. 1993 a smlouva o prodeji privatizované části podniku nabyla účinnosti dne 1. 12. 1997, odvolací soud správně aplikoval zákon č. 92/1991 Sb., ve znění účinném od 6. 12. 1994 do 31. 12. 2005. 21. Velký senát dospívá při výkladu ustanovení § 15 odst. 3 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., k právnímu názoru odlišnému od toho, jenž byl vyjádřen v rozsudku ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 75/2008. 22. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází shodně z názoru, s výjimkou rozsudku sp. zn. 33 Cdo 75/2008, že závazky vzniklými před 13. 8. 1993, na něž míří ustanovení § 15 odst. 3 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., je třeba rozumět – oproti tomu, co vyplývá ze samotné dikce tohoto ustanovení – ručitelské závazky Fondu a že novela zákona č. 92/1991 Sb. provedená zákonem č. 224/1994 Sb. nezaložila znovu ručení Fondu za závazky, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, nýbrž vázala na další podmínky splatnost těch pohledávek věřitelů vůči Fondu z titulu ručení, které vznikly před 13. 8. 1993 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 210/1993 Sb., jenž z § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vypustil text o ručení Fondu), avšak nestaly se splatnými před účinností zákona č. 224/1994 Sb., tj. před 6. 12. 1994. S tímto právním názorem se velký senát ztotožňuje. 23. Jazykové vyjádření ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., je značně problematické. Páteří jeho druhé věty je slovní spojení „věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku“. Z něho samotného se podává, že se tu toliko dodatečně stanoví předpoklady, za nichž se věřitel může na Fondu domáhat splnění jeho ručitelských závazků, vzniklých na základě jiné právní normy. Závazky, o něž jde, jsou však v této větě označeny jako „závazky vzniklé před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace“, což by opodstatňovalo závěr, že pro určení, na které závazky se pravidlo zavedené novelou vztahuje, není rozhodný okamžik vzniku ručitelského závazku (spadající v jedno s přechodem hlavního závazku nanabyvatele privatizovaného majetku, tedy s privatizací), nýbrž okamžik vzniku přecházejícího závazku, bez zřetele na to, kdy došlo k privatizaci, tj. i tehdy, došlo-li k ní až po 13. 8. 1993, po vypuštění ustanovení o ručení Fondu ze zákona č. 92/1991 Sb. Tentýž závěr vyplývá z jazykového vyjádření obsaženého ve třetí větě, totiž že za závazky vzniklé po uvedeném dni (tj. po 13. 8. 1993) Fond neručí. Jím se utvrzuje, že závazky, na něž míří druhá věta, jsou závazky přecházející v rámci privatizace (neboť jenom za ně může Fond ručit či neručit, nikoliv za své ručitelské závazky), a zároveň by z něho bylo lze (prostřednictvím výkladu a contrario) dovodit, že za závazky, které vznikly před datem 13. 8. 1993 a které (lhostejno kdy) přešly v rámci privatizace, Fond ručí. To by pak za předpokladu, že tu po vypuštění ustanovení o ručení Fondu z § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. novelou provedenou s účinností od 13. 8. 1993 zákonem č. 210/1993 Sb. nebyl jiný právní předpis, jenž by zakládal zákonné ručení Fondu za závazky přešlé v rámci privatizace (tj. že nebylo lze aplikovat ustanovení § 477 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obch. zák., zrušeného ke dni 1. 1. 2014), naopak znamenalo, že zákon č. 224/1994 Sb. ručení Fondu znovu zakotvil, a to retroaktivně. 24. Je zřejmé, že jazykové vyjádření obsažené v interpretovaném ustanovení je zatíženo vnitřním rozporem, který má za následek jeho nesrozumitelnost. 25. K otázce výkladu právních norem Ústavní soud vysvětlil ve stanovisku svého pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-l/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia – rozsudek ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008, uveřejněný tamtéž pod číslem 34/2011, a rozsudek ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 téže sbírky). 26. Je-li vykládané ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., nesrozumitelné, pak jsou tu podmínky pro upřednostnění výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým. 27. Cíle postupné novelizace ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nebyly v příslušných právních předpisech deklarovány a důvodové zprávy, jež by mohly posloužit jako zdroj poznatků o účelu novelizací, k dispozici nejsou. K novelizaci uvedeného ustanovení zákony č. 544/1992 Sb. a č. 210/1993 Sb. došlo totiž z poslanecké iniciativy; o první rozhodovalo Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky na návrh hospodářských výborů Sněmovny lidu a Sněmovny národů, o druhé Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále též jen „Poslanecká sněmovna“) na základě vládního návrhu, ve znění změn navržených rozpočtovým výborem a hospodářským výborem Poslanecké sněmovny. Též k novelizaci tohoto ustanovení zákonem č. 224/1994 Sb. došlo na základě společného pozměňovacího návrhu výborů Poslanecké sněmovny (rozpočtovým, hospodářským a pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí). Zprávu o účelu, který měl být těmito změnami prosazen, dostupné sněmovní materiály nepodávají. První žalovaná předložila sice důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 224/1994 Sb., obsahující údaje o jí tvrzeném účelu novelizace, avšak nedokázala doložit autentičnost tohoto dokumentu a vysvětlit, proč je na webových stránkách Poslanecké sněmovny dostupná důvodová zpráva jiného znění. 28. K záměru, který zákonodárce sledoval přijetím zákona č. 224/1994 Sb., je tudíž třeba se dobrat z okolností, za nichž byl tento právní předpis přijat. Je v tomto ohledu třeba přisvědčit argumentacižalované, že výklad historický, za použití interpretačního argumentu předpokladu racionálního zákonodárce, vede k jednoznačným závěrům. Jestliže bylo původně neomezené ručení Fondu novelou provedenou zákonem č. 544/1992 Sb. omezeno co do rozsahu i co do lhůty k uplatnění nároku a novelou provedenou zákonem č. 210/1993 Sb. z ustanovení § 15 odst. 3 zcela vypuštěno, pak skutečně nedává smysl, že by bylo třetí novelou, tj. zákonem č. 224/1994 Sb., znovu zakotveno, zejména když následující novelou (zákonem č. 179/2005 Sb.) bylo celé ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. zrušeno. 29. Účelem novelizace provedené zákonem č. 224/1994 Sb. tedy nebylo opětovné zakotvení ručení Fondu, nýbrž dodatečná modifikace předpokladů pro uplatnění již existujících nároků věřitelů vůči Fondu z titulu jeho ručení, v tom smyslu, že vznik splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči ručiteli, které se nestaly splatnými již před účinností zákona č. 224/1994 Sb. (tj. před 6. 12. 1994), vázal na další podmínky, totiž na vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku. Tomu pak odpovídá ta z výkladových variant, která se prosadila v převažující části rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, totiž že – oproti doslovnému znění ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., účinnému od 6. 12. 1994 do 31. 12. 2005 – „závazky vzniklými před 13. 8. 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace“, je třeba rozumět ručitelské závazky Fondu vzniklé před uvedeným datem, a větu „Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí“ je třeba chápat jako zdůraznění, že po datu 13. 8. 1993 (k němuž bylo ustanovení o ručení Fondu ze zákona vypuštěno) již ručení Fondu nevzniká. 30. Pokud jde o ústavní konformitu tohoto výkladu, pak novelizacemi ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., včetně novelizace provedené zákonem č. 224/1994 Sb., se ve své rozhodovací praxi již zabýval Ústavní soud. V nálezu ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 401/97, uveřejněném pod číslem 124/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž řešil otázku zpětné účinnosti zákona č. 224/1994 Sb., vyhodnotil změny ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. tak, že zákonodárce postupně snižoval rozsah ručení Fondu za závazky nabyvatelů privatizovaného majetku, až je s účinností od 6. 12. 1994 zrušil zcela, a novelizaci provedenou zákonem č. 224/1994 Sb. posoudil jako změnu postupu při uplatnění nároku z titulu ručení z hlediska hmotného práva. Ústavně nekonformní neshledal samotnou novelu (k otázce jejího souladu s ústavním pořádkem se výslovně nevyjádřil), nýbrž toliko takový její výklad, podle něhož by se podmínky pro uplatnění nároku z ručení touto novelou zavedené měly vztahovat též na ty nároky, které již byly v době účinnosti této novely (tj. 6. 12. 1994) splatné. Usnesením sp. zn. III. ÚS 3016/13 pak Ústavní soud, jak zmíněno výše, odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2488/2011. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí obecných soudů mohla být identifikována s výkladovým excesem z doktrinálních či judikatorních standardů, a v rovině podústavní odkázal na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, které vyhodnotil jako výstižné. Uzavřel, že ústavněprávní rovinu postrádá též stěžovatelčina kritika vývoje související právní úpravy. 31. Tím má Nejvyšší soud otázku ústavně právní konformity shora přijatého výkladu za zodpovězenou. 32. Otázkami, které ve svém vyjádření k dovolání předkládá žalovaná, se Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení zabývat nemohl. Podle ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. lze totiž rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, je to tudíž dovolatel, nikoliv jeho protistrana, kdo vymezuje předmět dovolacího přezkumu. 33. Dovolatelce se tudíž prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nezdařilo. Vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny, seze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zamítl dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř.

decision_1348.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 01.07.2015, sp. zn. 26 Cdo 2021/2015, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2021.2015.1 Číslo: 18/2016 Právní věta: Za první dražební jednání se považuje i dražební jednání, kterého se nezúčastnil žádný dražitel a při němž nebyla žádným z potenciálních zájemců o dražbu složena jistota ve smyslu ustanovení § 336e odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 01.09.2015 Spisová značka: 26 Cdo 2021/2015 Číslo rozhodnutí: 18 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Dražba, Exekuce, Jistota Předpisy: § 336e odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 20 Co 466/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. K návrhu oprávněné Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 10. 7. 2007 nařídil exekuci na majetek povinného podle „vykonatelného“ směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 169 000 Kč s 6% úrokem z částky 190 000 Kč od 11. 7. 2005 do 17. 7. 2005, s 6% úrokem z částky 169 000 Kč od 18. 7. 2005 do zaplacení, s odměnou ve výši 564 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 50 488,70 Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny; provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. J. P., Exekutorský úřad Praha 10. 2. Soudní exekutor Mgr. J. P., E x e k u t o r s k ý ú ř a d Praha 10, usnesením ze dne 16. 7. 2013, č. j. 061 EX 1886/07-409, ve spojení s usnesením téhož soudního exekutora ze dne 27. 2. 2013, č. j. 061 EX 1886/07-322, nařídil na 2. 9. 2013 na 10:00 hodin v sídle Exekutorského úřadu Praha 10 dražební jednání. Předmětem dražby byl spoluvlastnický podíl povinného ve výši jedné třetiny na nemovitých věcech, a to na stavbě číslo popisné 63, stojící na pozemku parc. č. st. 296; pozemku parc. č. 122/3, o výměře 857 m2, zahrada; pozemku parc. č. 122/2, o výměře 1.259 m2, zahrada; pozemku, parc. č.122/1, o výměře 458 m2, zahrada; pozemku, parc. č. st. 296, o výměře 157 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. st. 93, o výměře 180 m2, zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K., pro obec P., katastrální území P., na listu vlastnictví č. 290 (dále jen „nemovité věci“). Výsledná cena draženého spoluvlastnického podílu povinného na nemovitých věcech byla určena ve výši 2 000 000 Kč, nejnižší podání bylo stanoveno ve výši 1 333 333 Kč. K následnému dražebnímu jednání, které se konalo dne 2. 9. 2013 v 10:00 hodin v sídle Exekutorského úřadu Praha 10, se nedostavili žádní dražitelé. 3. Usnesením ze dne 23. 1. 2014 soudní exekutor Mgr. J. P., Exekutorský úřad Praha 10, nařídil opakované dražební jednání na 17. 3. 2014 v 10:00 hodin v sídle Exekutorského úřadu Praha 10. Výsledná cena draženého spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech povinného ve výši jedné třetiny byla určena ve výši 2 000 000 Kč, nejnižší podání bylo stanoveno ve výši 1 000 000 Kč. Dražební jistota, která činila 750 000 Kč, musela být zájemci o koupi draženého spoluvlastnického podílu na nemovitých věch zaplacena před vlastní dražbou nejpozději do 16. 3. 2014 na bankovní účet uvedený v usnesení soudního exekutora, resp. nejpozději v tento den musela být složená jistota připsána na bankovní účet soudního exekutora. 4. K odvolání povinného K r a j s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2014, potvrdil usnesení soudního exekutora ze dna 23. 1. 2014. Uvedl mimo jiné, že soudní exekutor postupoval správně, pokud ve věci na návrh oprávněné soudnímu exekutorovi došlý dne 23. 1. 2014 nařídil opakované dražební jednání, protože předchozího dražebního jednání se nezúčastnili žádní dražitelé, tj. nebylo učiněno ani nejnižší podání. „Pokud jde o výši nejnižšího podání, tato se při opakované dražbě stanoví ve výši poloviny výsledné ceny (§ 336m odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012); soudním exekutorem určená výše 1 000 000 Kč tomuto zákonnému požadavku odpovídá“, obdobně jako výše jistoty. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, v němž namítá, že soudní exekutor usnesením ze dne 23. 1. 2014 nenařídil „opakované“ dražební jednání, jak se mylně domnívá odvolací soud. Nezbytným předpokladem pro konání dražebního jednání je složení jistoty. V posuzované věci však ke dni konání soudním exekutorem nařízeného dražebního jednání neexistoval jediný dražitel, který by složil dražební jistotu na bankovní účet soudního exekutora. Soudní exekutor proto měl dražební jednání odročit na neurčito či na pozdější termín, nikoliv jej provádět, neboť mu muselo být předem zřejmé, že žádný potenciální dražitel nemá o dražený spoluvlastnický podíl na nemovité věci zájem. Za této situace proto nelze uvažovat o opakovaném dražebním jednání, o které by šlo jen tehdy, pokud by se do dražebního jednání přihlásil alespoň jeden dražitel, který by fakticky složil stanovenou jistotu, a splnil tak předpoklady pro účast v dražebním jednání. Vzhledem k tomu, že nařízené dražební jednání bylo stále prvním dražebním jednáním ve věci, nebyly splněny předpoklady pro snížení nejnižšího podání na polovinu výsledné ceny podle ustanovení § 336m odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání. 6. Oprávněná se k dovolání povinného vyjádřila tak, že jej považuje za nepřípustné a současně za další snahu povinného o průtahy a obstrukce v tomto exekučním řízení. Pokud by totiž bylo přistoupeno na názor povinného, podle kterého není-li „složena jistota, není ani dražitel, a z toho důvodu se tedy nemůže konat dražební jednání. Došlo by k absurdní situaci a nikdy by nemohlo dojít k opakované dražbě“. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl.III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (zda se za první dražební jednání považuje dražební jednání, kterého se nezúčastnil žádný dražitel a při němž nebyla žádným z potenciálních zájemců o dražbu složena jistota ve smyslu ustanovení § 336e odst. 2 o. s. ř.), která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 8. Podle ustanovení § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci prodejem movitých věcí a nemovitých věcí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitých věcí. 9. Dražební jednání je třeba i v současné době posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (k tomu srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 10. Podle ustanovení § 336m odst. 1 o. s. ř., nebylo-li při dražbě učiněno ani nejnižší podání, soud dražební jednání skončí. Další dražební jednání soud nařídí na návrh oprávněného nebo toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, který lze podat nejdříve po uplynutí tří měsíců od bezúspěšné dražby; nebyl-li návrh podán do jednoho roku, soud výkon rozhodnutí zastaví. Nezaplatil-li vydražitel nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě, kterou mu určil soud a která nesmí být delší než jeden měsíc, usnesení o příklepu se marným uplynutím dodatečné lhůty zrušuje a soud nařídí další dražební jednání (odstavec 2). Při dalším dražebním jednání podle odstavců 1 a 2 se nejnižší podání stanoví ve výši poloviny výsledné ceny [§ 336a odst. 1 písm. d)]; jinak o nařízení a provedení další dražby platí obdobně ustanovení § 336b až 336d, § 336e odst. 2, § 336g, 336h, § 336i odst. 3 a 4, § 336j až 336l. 11. Podle ustanovení § 336h odst. 2 o. s. ř. se jako dražitel může jednání zúčastnit pouze ten, kdo zaplatil do zahájení dražebního jednání jistotu (§ 336e odst. 2 o. s. ř.). 12. Zákon v zásadě rozlišuje tři druhy opakovaných dražebních jednání, jednak opakované dražební jednání nařízené k návrhu osoby oprávněné poté, co předchozí dražební jednání bylo neúspěšné, tzn. fakticky proběhlo, avšak nebylo při něm učiněno ani nejnižší podání (§336m odst. 1 o. s. ř.), dále opakované dražební jednání nařízené proto, že vydražitel ani v dodatečné lhůtě nezaplatil nejvyšší podání (§ 336m odst. 2 o. s. ř.), a dražební jednání, které je „opakováno“ z důvodu, že předešlé dražební jednání bylo odročeno, tj. ke konání dražebního jednání jako takového vůbec nedošlo. Ve všech případech se opakovaná dražební jednání svou povahou neliší od dražebních jednání „prvotních“ (původních), při jejich nařizování, s výjimkou § 336m odst. 1 o. s. ř. věta druhá, stejně jako provádění, je třeba splnit a dodržet v zásadě stejné procesní podmínky a postupy (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015).13. V posuzované věci soudní exekutor nařídil dražební jednání, kterého se však nezúčastnil ani jeden dražitel (tzn. bylo neúspěšné). Dražební jednání proběhlo. Soudním exekutorem stanovená dražební jistota nebyla zaplacena žádným zájemcem o dražbu. Za uvedené situace k návrhu oprávněné podanému ve lhůtě podle ustanovení § 336m odst. 1 o. s. ř. věta druhá soudní exekutor ve smyslu ustanovení § 336m o. s. ř. nařídil opakované dražební jednání, přičemž podle ustanovení § 336m odst. 3 o. s. ř. stanovil nejnižší podání ve výši poloviny výsledné ceny. V posuzované věci se proto nejednalo o opakované dražební jednání ve smyslu ustanovení § 336m odst. 2 o. s. ř. ani o dražební jednání opakované z důvodu odročení jemu předcházejícího dražebního jednání. Pouhá skutečnost, že se původního dražebního jednání nezúčastnil žádný dražitel a nikdo z potenciálních zájemců o dražbu nesložil jistotu podle ustanovení § 336e odst. 2 o. s. ř, ostatně důvod k odročení nezakládá. Citované ustanovení § 336h odst. 2 o. s. ř. stanovuje podmínky účasti dražitele na dražebním jednání, nikoliv předpoklady pro konání (i opakovaného) dražebního jednání, mezi které zákon neřadí účast alespoň jednoho dražitele na dražebním jednání, resp. složení jistoty alespoň jedním z potenciálních zájemců o dražbu. Neodročením dražebního proto nedošlo k porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby (§ 336k odst. 3 o. s. ř.). Naopak soudní exekutor postupoval v souladu se zákonem. 14. Zákonná právní úprava stanoví, že neúspěšným dražebním jednáním se rozumí takové, při němž nebylo učiněno ani nejnižší podání. Tím se rozumí nejen dražební jednání, při němž se nepodařilo nemovitou věc prodat z důvodu, že žádný z dražitelů, jenž zaplatil dražební jistotu, neučinil ani nejnižší podání, ale taktéž, jako tomu bylo v posuzované věci, i situace, kdy se k dražebnímu jednání nedostavil žádný zájemce o dražbu, soudním exekutorem stanovená dražební jistota nebyla nikým zaplacena a dražební jednání přesto fakticky proběhlo. Nejnižší podání představuje jeden z nejdůležitějších parametrů pro potenciální zájemce o dražbu. Lze predikovat, že čím je rozdíl mezi nejnižším podáním a výslednou cenou dražené nemovité věci větší, tím je zájem o dražbu vyšší, což ve vztahu k povinnému nemusí být vždy spravedlivé. Na uvedené reaguje i ustanovení § 336m odst. 3 o. s. ř., které u prvotně neúspěšných dražeb nemovitých věcí umožňuje snížit nejnižší podání na polovinu jejich výsledné ceny. Vyloučením možnosti, že za neúspěšné dražební jednání ve smyslu ustanovení § 336m odst. 1 o. s. ř. nelze považovat dražební jednání, kterého se nezúčastnil žádný dražitel, by mohlo dojít k faktickému vyřazení účasti některých zájemců o dražbu, neboť právě snížení nejnižšího podání při opakované dražbě má motivovat případné zájemce o dražbu, kterým se původní nejnižší podání zdálo příliš vysoké, a proto se dražby nezúčastnili. Dražené nemovité věci by se za tohoto výkladu mohly stát v podstatě „neprodejné“. Takovýto postup by byl v přímém rozporu nejen s ustanovením § 336m o. s. ř., ale i účelem exekuce, kterým je zjistit exekučně postižitelný majetek povinného a uspokojit z něj oprávněného, jestliže povinný nesplnil svou povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem dobrovolně, řádně a včas. Za první dražební jednání se tudíž považuje i dražební jednání, kterého se nezúčastnil žádný dražitel a při němž nebyla žádným z potenciálních zájemců o dražbu složena jistota ve smyslu ustanovení § 336e odst. 2 o. s. ř. 15. Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1349.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3497/2021, ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3497.2021.1 Číslo: 99/2023 Právní věta: Spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba - podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se nepřihlíží [§ 1812 odst. 2, § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.] i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 15.02.2023 Spisová značka: 25 Cdo 3497/2021 Číslo rozhodnutí: 99 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada škody, Spotřebitel Předpisy: § 2944 o. z. § 419 o. z. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti části rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 57 Co 76/2020, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a) 119 186 Kč s úrokem z prodlení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 17 C 115/2018-170, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 619 186 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu žalobce a) co do 483 000 Kč s příslušenstvím a žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala, aby jí, jakožto oprávněné společně a nerozdílně s žalobcem a), byl žalovaný povinen zaplatit 983 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak v řízení o náhradu škody, která měla žalobcům vzniknout úrazem, léčením a následným utracením jejich koně ustájeného ve stájích žalovaného a představované náklady na léčení koně (119 186 Kč), jeho hodnotou (983 000 Kč) a ušlým ziskem, jehož by mohli dosáhnout účastí koně v soutěžích (200 000 Kč). Náhrady hodnoty koně a ušléhozisku se domáhali oba žalobci jako vlastníci koně, náhrady nákladů léčení jen žalobce a), který je vynaložil. 2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 6. 2021, č. j. 57 Co 76/2020-341, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci a) náklady léčení 119 186 Kč s úrokem z prodlení, potvrdil jej v zamítavém výroku ohledně části, v níž se oba žalobci domáhali (jako oprávnění společně a nerozdílně) zaplacení ušlého zisku 200 000 Kč s úrokem z prodlení, a zrušil rozsudek soudu prvního stupně v částech výroků, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci a) 500 000 Kč s úrokem z prodlení a byla zamítnuta žaloba žalobce a) co do 283 000 Kč s úrokem z prodlení a žaloba žalobkyně b) [oprávněné společně a nerozdílně s žalobcem a)] co do 783 000 Kč s úrokem z prodlení, a v tomto rozsahu, tedy ohledně požadované náhrady za hodnotu koně, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že oba žalobci jako kupující dne 13. 8. 2017 podepsali kupní smlouvu o koupi koně R., šestiletého valacha, kterého žalobce a) nechal ustájit ve stájích žalovaného v A. na základě smlouvy, jež obsahovala ujednání vylučující odpovědnost žalovaného za případné jím nezaviněné zranění či úhyn koně. Žalobce a) je nositelem živnostenského oprávnění a současně společníkem ve společnosti s ručením omezeným v oboru výroba, obchod a služby a provádění staveb, jejich změn a odstraňování, žalovaný při uzavření smlouvy o ustájení vystupoval jako podnikatel s předmětem podnikání „chov zvířat pro zájmový chov“. Daný kůň by mohl v následujících deseti letech v soutěžích získat ceny do 20 000 Kč ročně, které by však ani zdaleka nepokryly roční náklady na jeho ustájení a péči o něj. Dne 1. 10. 2017 si kůň zaklínil levou pánevní končetinu do mezery mezi spodní částí vrat svého boxu a podlahou ve stájích žalovaného, čímž se zranil a následně navzdory žalobcem a) účelně vynaloženým nákladům na léčení ve výši 119 186 Kč musel být utracen. Po doplnění dokazování měl odvolací soud dále za prokázané, že box, v němž se kůň nacházel, byl opatřen posuvnými vraty. V případě, že vrata byla řádně zavřena, zajištěna a nevykazovala žádné neodborné zásahy či úpravy, nahodilá či cílená poškození, se noha koně pod vrata nemohla dostat. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že ocitla-li se noha koně pod posuvnými vraty, muselo k tomu dojít proto, že vrata nebyla dovřena či dostatečně zajištěna. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval žalobce a) při uzavírání smlouvy o ustájení koně s žalovaným za spotřebitele [§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“)], eventuálně za slabší stranu smluvního vztahu (§ 433 odst. 2 o. z.), neboť při uzavírání smlouvy o ustájení vystupoval mimo souvislost s vlastním podnikáním. Rovnocenný podnikatelský vztah mezi žalobcem a) a žalovaným nemohl být založen ani úmyslem žalobců využít koně k soutěžím, protože případné teoretické zisky by ani zdaleka nepokryly náklady na jeho chov. K ujednání o omezení odpovědnosti za škodu ve smlouvě o ustájení s odkazem na § 1812 odst. 2 a § 1814 písm. a), resp. § 2898 o. z. nepřihlížel. Podle § 2944 o. z. ve spojení § 2970 o. z. shledal žalovaného odpovědným ve vztahu k žalobci a) za poranění zvířete a za škodu spočívající v nákladech spojených s léčením zraněného koně účelně vynaložených žalobcem a). Povaze koně neodporuje, aby byl nárok na náhradu škody způsobené jeho poraněním posouzen podle ustanovení upravujících náhradu škody na věcech převzatých v souvislosti s plněním závazku. Otázku vlastnictví koně pro účely posouzení tohoto nároku shledal nepodstatnou, neboť podle § 2944 o. z. žalovaný odpovídá za vzniklou škodu žalobci a), od něhož koně na základě smlouvy o ustájení převzal. Shodně s okresním soudem konstatoval, že žalovaný ani netvrdil existenci liberačního důvodu podle § 2944 o. z., tedy že by ke škodě došlo i bez předání koně do jeho detence. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a) 119 186 Kč s úrokem z prodlení, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která vrozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena, resp. má být řešena jinak. Za dovolacím soudem dosud neřešenou pokládá otázku, zda lze vlastníka koně při uzavírání smlouvy o jeho ustájení pokládat ve vztahu k provozovateli stáje za slabší smluvní stranu či dokonce za spotřebitele, kterou odvolací soud vyřešil nesprávně. Odvolací soud měl podle jeho názoru posoudit vztah založený smlouvou o ustájení koně jako vztah rovnocenných podnikatelských subjektů, neboť žalobce a) je osobou s živnostenskými oprávněními a podnikatelskými cíli a žalobou uplatnil mimo jiné i ušlý zisk, jehož hodlal dosáhnout s koněm v soutěžích. Proto měl soud vycházet z omezení odpovědnosti žalovaného za škodu, sjednaného ve smlouvě o ustájení koně. Dále dovolatel namítl, že odvolací soud při posouzení jeho odpovědnosti vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, resp. jeho skutkové závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval nehodu za nešťastnou událost, ale shledal porušení povinnosti žalovaným. Podle žalobce k zapříčení nohy koně mohlo dojít i při správně zavřených a zajištěných vratech boxu, tedy i za situace, že udělal vše potřebné k zabránění vzniku škody. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalobci se ve vyjádření ztotožnili s právním posouzením odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jako věcně správně potvrdil a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit jim náklady dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a podle § 237 o. s. ř. je přípustné pro řešení za daných skutkových okolností dosud neřešené právní otázky výkladu pojmu spotřebitel. Dovolání není důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle § 1812 odst. 2 o. z. k ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § 1814 odst. 1 písm. a) o. z. zneužívající jsou vždy ujednání, která vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy. 7. Ze samotné definice spotřebitele, jímž podle § 419 o. z. je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná, vyplývá, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti (obdobně v literatuře např. Csach, K. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 4). Ustanovení na ochranu spotřebitele mají být aplikována i na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích sejako podnikatel nechová (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11). K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se proto nepřihlíží [§ 1812 odst. 2, § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.] i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti. 8. Závěr odvolacího soudu odpovídá shora uvedenému výkladu pojmu spotřebitel, neboť žalobce a) uzavřel se žalovaným smlouvu o ustájení koně zcela mimo rámec své podnikatelské činnosti (předmětem jeho podnikání byla stavební činnost, nikoli chov koní). Proto odvolací soud správně žalobce a) v daném smluvním vztahu pokládal za spotřebitele ve smyslu § 419 o. z., k ujednání omezujícímu jeho právo na náhradu újmy nepřihlížel (§ 1812 odst. 2 o. z.) a povinnost žalovaného k náhradě škody způsobené zraněním a následným úhynem koně posoudil podle § 2944 o. z., podle něhož každý, kdo od jiného převzal věc, která má být předmětem jeho závazku, nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení, a to bez ohledu na to, zda žalovaný porušil svou povinnost či nikoli. Žalovaný totiž ani netvrdil (a tedy ani neprokázal), že by ke škodě došlo i jinak. Námitky dovolatele proti závěru odvolacího soudu, že žalovaný při péči o koně porušil svou povinnost, jsou tudíž bez významu. 9. Lze dodat, že otázka vlastnictví koně není pro posouzení povahy žalobce a) jako smluvní strany významná. Svěřit na základě smlouvy koně k ustájení může jak jeho vlastník, tak osoba vlastníkem k tomu zmocněná a k uplatnění nároku na náhradu škody podle § 2944 o. z. je aktivně legitimována osoba, která smlouvu uzavřela. Pro posouzení otázky, zda lze přihlížet k ujednání, jímž smluvní strana omezila svá práva na náhradu újmy, není podstatné, zda je daná smluvní strana vlastníkem věci, jíž se smlouva týká, ale to, zda smlouvu uzavřela v rámci svého podnikání. 10. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zamítl dovolání proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a) 119 186 Kč s úrokem z prodlení, jako nedůvodné podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.

decision_135.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2015, sp. zn. 29 Cdo 2233/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2233.2015.1 Číslo: 59/2016 Právní věta: Účinky usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Doručení takového usnesení zvláštním způsobem má význam (jen) pro počátek běhu lhůty k podání (řádného) opravného prostředku. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 31.08.2015 Spisová značka: 29 Cdo 2233/2015 Číslo rozhodnutí: 59 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Předběžné opatření Předpisy: § 109 odst. 1 písm. c) IZ § 140 odst. 1 IZ § 82 odst. 2 písm. b) IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání druhého povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 24 Co 216/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „insolvenční soud“) k návrhu Mgr. M. R. (dále jen „soudní exekutor“) usnesením ze dne 12. 11. 2014 s odkazem na ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku o způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), (mimo jiné) nařídil předběžné opatření, jímž soudnímu exekutorovi umožnil provést pravomocně nařízenou exekuci, vedenou u Exekutorského úřadu Jindřichův Hradec, prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví druhého povinného. 2. Vrchní soud v Praze k odvolání druhého povinného usnesením ze dne 2. 2. 2015 usneseníinsolvenčního soudu potvrdil. 3. Soudní exekutor usnesením ze dne 27. 11. 2014 udělil vydražitelce (A. Š.) příklep k nemovitostem ve vlastnictví druhého povinného označeným ve výroku rozhodnutí za nejvyšší učiněné podání ve výši 341 000 Kč. 4. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání druhého povinného usnesením ze dne 2. 2. 2015 potvrdil usnesení soudního exekutora. 5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 82 odst. 2 písm. b), § 89 odst. 1 a § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014), ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů a ustanovení § 336k odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – zdůraznil, že insolvenční soud usnesením ze dne 12. 11. 2014 umožnil soudnímu exekutorovi provést exekuci dražbou nemovitých věcí ve vlastnictví druhého povinného s tím, že „povinný opakovaným podáváním insolvenčních návrhů, které jsou následně odmítány v důsledku jeho procesního zavinění, záměrně obstruuje provedení exekuce a zneužívá tak účinků spojených s insolvenčním návrhem“. 6. Současně uzavřel, že pro účinnost usnesení (o předběžném opatření, jímž se omezují účinky spojené s insolvenčním návrhem) je „stěžejní okamžik jeho vyhlášení (zveřejnění) v insolvenčním rejstříku, zatímco okamžik doručení zvláštním způsobem konkrétnímu účastníku má význam toliko pro běh lhůty k podání opravného prostředku. Daná úprava plně odpovídá smyslu a účelu předběžného opatření, které má zatímně a co možná nejrychleji upravit poměry mezi účastníky. Proto se usnesení stává účinným veřejným vyhlášením v insolvenčním rejstříku a otázka nabytí právní moci nemá v tomto ohledu žádnou relevanci.“ 7. Jelikož usnesení o předběžném opatření nabylo účinků dne 13. 11. 2014 v 08.05 hodin (viz insolvenční rejstřík), byl soudní exekutor oprávněn provést dne 27. 11. 2014 nařízenou dražbu, a to bez ohledu na to, že usnesení o předběžném opatření dosud nenabylo právní moci. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý povinný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a maje za to, že „otázka udělení příklepu po zahájení insolvenčního řízení, k němuž došlo při dražbě provedené po přijetí předběžného opatření, dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena“. 9. Dovolatel namítá, že předpokladem pro provedení dražby a udělení příklepu je pravomocné usnesení o předběžném opatření a že „udělený příklep musí být ve výši přiměřené výši zajištěných závazků“. Potud požaduje odpověď na otázku, zda „v takovém případě lze vyvolávací cenu nemovitosti určenou exekutorem stanovit dle zásad exekučního řízení, tj. ve výši 2/3 stanovené ceny nebo zda je s ohledem na zájmy zajištěných věřitelů žádoucí, aby vyvolávací cena byla ve výši tržní hodnoty nemovitosti“. 10. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 11. Vydražitelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. III. Přípustnost dovolání12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 13. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to v řešení otázky (dovolacím soudem dosud neřešené), zda lze provést dražbu a udělit příklep dříve než předběžné opatření, jímž insolvenční soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona umožnil soudnímu exekutorovi provést dražbu, nabylo právní moci. IV. Důvodnost dovolání 14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 15. Podle ustanovení § 82 insolvenčního zákona předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník (odstavec 1). Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů [odstavec 2 písm. b)]. Rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle odstavce 2 písm. b) nebo c) doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi, insolvenčnímu správci, osobě, která takový návrh podala, a insolvenčnímu navrhovateli. Předběžné opatření podle odstavce 3 doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi, insolvenčnímu správci, osobě, která takový návrh podala, a v případě, že se předběžné opatření vztahuje na pohledávky jednotlivých věřitelů, i těmto věřitelům. Jestliže insolvenční soud nenařídí předběžné opatření, doručí rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle odstavce 3 zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a osobě, která takový návrh podala (odstavec 5). Podle ustanovení § 89 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání, jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile jsou vyhlášena účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní; rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně (odstavec 2). Ukládá-li zákon insolvenčnímu soudu zveřejnit rozhodnutí podle odstavce 2 v insolvenčním rejstříku, učiní tak nejpozději do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni jednání, při kterém bylo rozhodnutí vyhlášeno. Namísto úplného znění vyhlášeného rozhodnutí lze takto zveřejnit vhodně zkrácené znění rozhodnutí. Zkrácené znění rozhodnutí zpravidla neobsahuje odůvodnění. Povinnost zveřejnit v insolvenčním rejstříku úplné znění vyhlášeného rozhodnutí neprodleně poté, co bude vyhotoveno písemně, tím není dotčena. Účinky rozhodnutí podle odstavce 2 nastávají již zveřejněním jeho zkráceného znění v insolvenčním rejstříku; takové zveřejnění však nemá účinky doručení rozhodnutí (odstavec 3). Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: (…) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené(§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému. Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není- li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 16. Již na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody), a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. 17. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že: „Praktické poznatky z průběhu některých insolvenčních řízení dokládají, že v některých případech se vyskytují pokusy zneužít transparentnosti insolvenčního řízení a účinků spojených s jeho zahájením k poškození zájmů třetích osob nebo dlužníka. Přitom může jít jak o záměr sledovaný dlužníkem (blokace exekučních řízení insolvenčními návrhy, jež nejsou míněny vážně), tak o záměr sledovaný jiným insolvenčním navrhovatelem. Jedním z opatření, jež mají přispět k efektivnímu zásahu soudu proti takovým postupům, je rozšíření pravomocí insolvenčního soudu při vydávání předběžných opatření. 18. Nově se tedy přiznává insolvenčnímu soudu (v § 82 písm. b/ návrhu zákona) možnost z důvodů zvláštního zřetele hodných předběžným opatřením způsobem stanoveným v předběžném opatření omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jak jsou uvedeny v ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona (pojistka pro účinky uvedené v ustanovení § 111 insolvenčního zákona je zakotvena přímo v textu ustanovení § 111). Tím se tedy soudu otevírá možnost (při respektu k zásadám insolvenčního řízení vyjádřeným v ustanovení § 5 insolvenčního zákona) např. povolit v exekuci dokončení exekuce (s omezením nastaveným tak, aby například výtěžek dosaženého zpeněžení majetku byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení)“. 19. V souladu se shora uvedeným nastávají účinky rozhodnutí insolvenčního soudu o předběžném opatření podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona okamžikem jeho zveřejnění vinsolvenčním rejstříku (§ 89 odst. 1 insolvenčního zákona). Doručení takového rozhodnutí zvláštním způsobem (§ 75 a § 82 odst. 4 insolvenčního zákona) pak má – jak správně uzavřel odvolací soud – význam pro počátek běhu lhůty k podání (řádného) opravného prostředku (odvolání). Naopak představa dovolatele, podle níž by možnost soudního exekutora provést pravomocně nařízenou exekuci prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví druhého povinného byla vázána (až) na právní moc usnesení o předběžném opatření, by efektivitu předběžného opatření insolvenčního soudu výrazně eliminovala. 20. V projednávané věci bylo usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření ze dne 12. 11. 2014 zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 13. 11. 2014 v 8:05 hodin a tímto okamžikem nabylo účinnosti; účinky spojené s předběžným opatřením nařízeným insolvenčním soudem přitom přetrvaly i po rozhodnutí o úpadku (§ 140 odst. 1 insolvenčního zákona). Skutečnost, že usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření k datu konání dražby a udělení příklepu dosud nenabylo (v důsledku odvolání dlužníka – druhého povinného) právní moci, tak nebylo překážkou bránící provedení exekuce. 21. Konečně neobstojí ani námitka dovolatele ohledně ceny nemovitostí. 22. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž jednotná v závěru, podle něhož zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitosti do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou: 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) prodej nemovitosti v dražbě a 5) rozvrh rozdělované podstaty. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto. Tak tomu je i u určení výsledné ceny nemovitosti (stanovené ve smyslu § 336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. podle výsledků ocenění a ohledání /§ 336/) a u dražební vyhlášky, v níž je soud povinen – kromě jiného – onu výslednou cenu uvést [§ 336b odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Pravomocným usnesením určujícím výslednou cenu nemovitostí i usnesením o dražební vyhlášce je soud při rozhodování o příklepu vázán. K tomu srov. důvody usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3717/2013, uveřejněného pod číslem 42/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1918/2013, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 511/2014, ve spojení s usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2794/2013, a ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 3924/2014. 23. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání druhého povinného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1350.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.32.2013.1 Číslo: 60/2016 Právní věta: Tím, že uzavřel s dlužníkem smlouvu o úvěru nebo smlouvu o půjčce, nevzniká věřiteli podle právní úpravy institutu společného jmění manželů v občanském zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 za trvání dlužníkova manželství žádná pohledávka vůči manželu dlužníka, i když závazek, který na sebe dlužník takovou smlouvou převzal, je závazkem, který tvoří společné jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. To platí bez zřetele k tomu, zda vůči (obligačnímu) dlužníku byla pohledávka z takové smlouvy věřiteli již přiznána pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím. Z titulu takto uzavřené smlouvy nemá věřitel žádnou pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek manžela obligačního dlužníka. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 31.08.2015 Spisová značka: 29 ICdo 32/2013 Číslo rozhodnutí: 60 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Insolvence, Společné jmění manželů Předpisy: § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 5 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud částečně odmítl a částečně zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 33 ICm 902/2012, 12 VSOL 122/2012 (KSOS 33 INS 12040/2011). I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 31. 7. 2012 Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (M. P. s. r. o.) domáhal vůči žalovaným (1/ insolvenční správkyni dlužnice A. H. a 2/ S., s. r. o.) určení, že má v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice pohledávku ve výši 677 403,29 Kč (bod I. výroku). [2] Určil (na základě vzájemné žaloby druhého žalovaného), že žalobce nemá v insolvenčnímřízení vedeném na majetek dlužnice pohledávku ve výši 677 403,29 Kč (bod II. výroku). [3] Uložil žalobci zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 17 177,60 Kč (bod III. výroku). [4] Rozhodl, že první žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku). 2. Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [1] Smlouvy (8 smluv o úvěru a 1 smlouva o půjčce), které uzavřeli (jako věřitelé) právní předchůdci žalobce s manželem dlužnice bez souhlasu dlužnice, nejsou (relativně) neplatné podle ustanovení § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“) (jak tvrdí žalobce). [2] Závěr ad 1/ však pro věc ani tak není právně významný. Věřitel se totiž nemůže domáhat plnění po manželu, který nebyl účastníkem smlouvy. V poměrech pasivní legitimace jednoho z manželů ve vztahu k závazkům vzniklým ze smluvních vztahů uzavřených „pouze“ druhým z manželů byl tento právní závěr potvrzen především rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněným pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2008“) (rozsudek je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. 1. 2001 – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). [3] Závěry obsažené v R 24/2008 není důvod prolomit ani poukazem na specifickou povahu insolvenčního řízení. Z ustanovení § 262a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též jen „o. s. ř.“) vyplývá, že výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů (což potvrzuje i R 24/2008). Zahrnutí společného majetku manželů do majetkové podstaty jednoho z nich při současném vyloučení možnosti věřitele přihlašovat do tohoto insolvenčního řízení pohledávky, které má pouze vůči druhému manželu, by se tedy mohlo jevit tak, že věřiteli je odejmuta (oproti mimoinsolvenčním poměrům) možnost domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto majetku. S tím však insolvenční soud nesouhlasí. [4] Je-li v úpadku jen jeden z manželů, nejsou věřitelé druhého z nich nikterak dotčeni na svých právech tím, že majetek ve společném jmění manželů je využit k uspokojení věřitelů manžela, který je v úpadku. Věřitel, který nemá pohledávku po lhůtě splatnosti, totiž musí strpět uspokojení jiných pohledávek z majetku dlužníka. Pohledávka takového věřitele není zajištěna jakousi univerzální zástavou na majetku dlužníkova manžela, ať již na majetku výlučném či na majetku ve společném jmění manželů. [5] Jsou-li v úpadku oba manželé (jako v této věci, v níž insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek manžela dlužnice), je třeba i při aplikaci ustanovení § 274 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), (které svým účelem míří jen na konkrétní vyjádření zásady, že jako první musí být uspokojeni věřitelé a teprve případný přebytek si mezi sebou mohou dělit manželé) respektovat zásadu poměrného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení vyjádřenou v ustanovení § 1 písm. b) a v § 5 písm. a) insolvenčního zákona, což se projeví tím, že majetek ve společném jmění manželů (jeho nezajištěná část) se rozdělí mezi obě majetkové podstaty v poměru závazků jednotlivých manželů uspokojitelných z majetku ve společném jmění manželů. [6] Tímto způsobem je dosaženo respektování zásad insolvenčního řízení a není třeba připustit „křížové“ přihlašování pohledávek, které by naopak vedlo k naprosto nepřípustné situaci, kdy by z výlučného majetku dlužníka mohli být uspokojování i věřitelé pohledávek, u kterých není daný dlužník obligačním dlužníkem, ale má jen povinnost strpět jejich uspokojení z majetku ve společném jmění manželů, nikoliv ze svého majetku výlučného. [7] Přihlášené žalobcovy pohledávky tedy nejsou vůči dlužnici po právu pro nedostatek její pasivní legitimace.3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 3. 2013: [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit první žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1067 Kč (druhý výrok). [3] Uložil žalobci zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 15 143 Kč (třetí výrok). 4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 1 písm. a), § 165 odst. 1, § 166 odst. 1 insolvenčního zákona a z ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu k následujícím závěrům. [1] Smlouvy uzavřené manželem dlužnice vskutku nejsou neplatné pro absenci podpisu dlužnice. Manžel dlužnice smlouvami nedisponoval s majetkem (aktivy) ve společném jmění manželů, ale zakládal jimi závazky, pročež nelze uvažovat o relativní neplatnosti smluv ve smyslu § 145 odst. 2 a 4 obč. zák. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 177/97, uveřejněný v příloze časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 4 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1079/99. [2] Není sporu o tom, že v nalézacím řízení nemůže žalobce vymoci pohledávku za manželem dlužnice vůči dlužnici samé (R 24/2008). Žalobce však namítá, že nebude-li jeho pohledávka uspokojována v insolvenčním řízení dlužnice, pak vzhledem modifikaci vypořádání předluženého společného jmění manželů zaniklého prohlášením konkursu na majetek jednoho z manželů (§ 274 insolvenčního zákona) a vzhledem k tomu, že konkurs na majetek dlužnice byl prohlášen jako první v pořadí, bude výrazně zkrácen v možnosti uspokojení pohledávky. Ve prospěch názoru, že pohledávka za manželem dlužnice může být uspokojena i v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice, argumentuje žalobce principem co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení věřitelů [§ 1 písm. a) insolvenčního zákona], analogickou aplikací úpravy § 262a o. s. ř. a úpravou uspokojování zajištěných věřitelů, kteří nemají za dlužníkem obligační pohledávku (§ 166 věta druhá insolvenčního zákona). [3] Argumentace principem poměrného uspokojení věřitelů není případná, když žalobce přehlíží, že tato zásada se nevztahuje na všechny přihlášené věřitele, nýbrž jen na ty, jejichž pohledávky byly v insolvenčním řízení zjištěny (§ 201 insolvenčního zákona); přitom právě o tom je veden tento spor (žalobce sám tvrdí, že není věřitelem dlužnice, a domáhá se toho, aby se na pohledávky za manželem dlužnice pohlíželo jako na pohledávky za dlužnicí pro účely jejich vydobytí ze společného jmění manželů). [4] Analogická aplikace § 262a o. s. ř. (prostřednictvím § 7 odst. 1 insolvenčního zákona) není v insolvenčním řízení možná, když insolvenční zákon obsahuje zvláštní úpravu uspokojování pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů (§ 165, § 306 insolvenčního zákona) a stanoví podmínky jejich zjištění (§ 201 insolvenčního zákona), včetně zdroje jejich uspokojování (§ 205 a násl. insolvenčního zákona). Navíc prohlášením konkursu na majetek jednoho z manželů zaniká jejich společné jmění (§ 268 odst. 1 insolvenčního zákona). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že věřitel pohledávek za tím z manželů, na jehož majetek byl prohlášen konkurs jako druhý v pořadí (je-li společné jmění manželů předluženo), má vzhledem k modifikaci pravidel pro vypořádání majetku (aktiv) společného jmění (§ 270 odst. 2, § 274 insolvenčního zákona) objektivně sníženu možnost upokojení svých pohledávek. Tato negativa lze vyloučit založením pasivní solidarity obou manželů (uzavřením smlouvy s oběma manželi), nikoliv tím, že by pohledávky bylo možno uspokojovat v insolvenčním řízení manžela, který není obligačním dlužníkem. [5] V úvahu nepřichází ani aplikace úpravy uspokojování zajištěných věřitelů, kteří nemají za dlužníkem obligační pohledávku (§ 166 věta druhá insolvenčního zákona). Nelze totiž dovozovat, že by žalobce měl za dlužnicí pohledávku z titulu „věcného práva“ jen proto, žekdyby nebylo rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu, mohl by se při výkonu rozhodnutí uspokojit z majetku ve společném jmění manželů. [6] Princip formulovaný v R 24/2004 (že splnění závazku smluvně přijatého pouze jedním z manželů nelze vymáhat na druhém z manželů, přesto, že tento závazek náleží do společného jmění manželů) se plně uplatní i v insolvenčních poměrech. Postavení věřitele s pohledávkou za jedním z manželů, která je (coby závazek) součástí společného jmění manželů, se zjištěním úpadku a prohlášením konkursu na majetek druhého manžela (do jehož majetkové podstaty jsou zahrnuta aktiva společného jmění manželů) nemění tak, aby na něj bylo možno pohlížet jako na věřitele s pohledávkou vůči druhému manželu, obdobnou pohledávce z věcného práva. [7] K námitce, že uspokojování výlučných závazků jednoho z manželů z výlučného majetku druhého manžela lze zabránit oddělením výtěžku zpeněžení z majetku zaniklého společného jmění manželů a výlučného majetku druhého manžela, odvolací soud uvádí, že zásadní překážkou pro to, aby pohledávky žalobce mohly být v tomto řízení uspokojeny, je skutečnost, že žalobce není věřitelem dlužnice. [8] Předmětem tohoto řízení je určení pravosti pohledávky žalobce za dlužnicí (o které sám žalobce tvrdí, že ji nemá). Otázka vypořádání majetku a pasiv ve společném jmění dlužnice a jejího manžela, zaniklém k 26. srpnu 2011, přesahuje meze tohoto řízení, bude řešena samostatně a způsob vypořádání nelze předjímat (§ 270 a násl. insolvenčního zákona). II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a kterou Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci rozhodují rozdílně. 6. Konkrétně dovolatel namítá, že oba soudy věc posoudily nesprávně (je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), jestliže uzavřely, že: [1] Dovolatelem přihlášené pohledávky nejsou po právu pro nedostatek pasivní věcné legitimace dlužnice. [2] Za závazky tvořící předmět společného jmění manželů dle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. odpovídá pouze ten z manželů, který je u těchto závazků obligačním dlužníkem (ač je tento závěr v příkrém rozporu s ustanovením § 145 odst. 3 a 4 obč. zák.). 7. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 8. V rovině právního posouzení věci argumentuje dovolatel následovně: [1] Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (R 24/2008) není možné aplikovat na přihlašování pohledávek vzniklých z obligačních vztahů manžela dlužníka, které náleží (coby závazky) do insolvenčních, respektive konkursních, řízení vedených na majetek druhého z manželů. [2] Věřitelé manžela dlužníka, který je v úpadku, „musí mít“ možnost přihlásit pohledávky do insolvenčního řízení (resp. do konkursního řízení) vedeného na (majetek) manžela jejich obligačního dlužníka a domáhat se v rámci tohoto řízení jejich uspokojení. [3] Insolvenční řízení není ve své podstatě řízením nalézacím, ale řízením sui generis, jehož smyslem je řešení úpadku dlužníka tak, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení věřitelů. Vzhledem k tomu, že smyslem insolvenčního řízení je uspokojování věřitelů, je třeba připustit analogickou aplikaci § 262a odst. 1 o. s. ř. a právo věřitelůpřihlašovat do insolvenčního řízení nejen pohledávky za dlužníkem, který je v úpadku, ale také za manželem dlužníka (který je v úpadku), a to zejména vzhledem k tomu, že při řešení úpadku dlužníka konkursem je vždy postihován majetek ve společném jmění manželů. [4] Kdyby měl platit názor odvolacího soudu, že věřitelé jednoho z manželů, který je v úpadku, nemohou přihlásit pohledávky do insolvenčního (resp. konkursního) řízení vedeného na majetek druhého z manželů, pak by tito věřitelé byli zkráceni na svých právech. [5] Tímto omezením práv věřitelů obligačního dlužníka (jednoho z manželů) nutně musí dojít ke zvýhodnění věřitelů druhého z manželů ze závazků převzatých tímto druhým manželem (dlužníkem), které však nenáleží [dle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.] do společného jmění manželů. Tito věřitelé budou totiž v konkursu uspokojováni z výtěžku zpeněžení veškerého majetku ve společném jmění manželů, ačkoliv jejich pohledávky [resp. závazky jejich dlužníka (druhého manžela)] nenáleží do společného jmění manželů. Míra jejich uspokojení tak bude podstatně vyšší než případná míra uspokojení věřitelů prvního manžela (dlužníka) ze závazků náležejících do společného jmění manželů, kteří budou zcela vyloučeni z možnosti uspokojit své pohledávky z majetku ve společném jmění manželů a budou zcela odkázáni pouze na výlučný majetek prvního manžela (dlužníka). Při předlužení společného jmění manželů (jako v této věci) tak budou (obligační) věřitelé prvního manžela (dlužníka) zásadním způsobem zkráceni na svých právech, což jednoznačně odporuje zásadám insolvenčního řízení. Správnost tohoto názoru dokládá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2011. [6] Uplatnění principů R 24/2008 by vedlo k tomu, že by dlužník svým insolvenčním návrhem mohl neoprávněně zvýhodnit své věřitele před věřiteli svého manžela, neboť veškerý majetek ve společném jmění manželů by byl použit pouze pro účely uspokojení věřitelů tohoto dlužníka, a to i za situace, kdy před zahájením insolvenčního řízení již byl zahájen výkon rozhodnutí nebo byla nařízena exekuce k vymožení pohledávek věřitelů postihující majetek ve společném jmění manželů. Přitom v insolvenčním řízení platí (na rozdíl od výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem movitých nebo nemovitých věcí nebo prodejem podniku, kde se věřitelé uspokojují podle pořadí přihlášení) princip poměrného uspokojení věřitelů. [7] Dovolatel nesouhlasí s názorem, že nelze připustit „křížové“ přihlašování pohledávek. Odpovídají-li oba manželé ze zákona společně a nerozdílně za závazky ve společném jmění manželů převzaté kterýmkoliv z nich, pak je to právě majetek ve společném jmění manželů, který primárně slouží k uspokojování závazků ve společném jmění manželů. [8] Dovolatel chápe, že dlužníkova majetková podstata může být tvořena nejen majetkem náležejícím do společného jmění manželů, ale také majetkem ve výlučném vlastnictví dlužníka, míní ale, že nic nebrání tomu, aby insolvenční správce odděleně evidoval výtěžek zpeněžení majetku ve společném jmění manželů a aby k uspokojování pohledávek věřitelů dlužníkova manžela použil pouze tuto část výtěžku zpeněžení. Jde o situaci obdobnou postavení zajištěného věřitele, jehož obligačním dlužníkem je třetí osoba. Dovolatel se nedomnívá, že by měl za dlužnicí (respektive za majetkovou podstatou dlužnice) pohledávku z titulu „věcného“ práva, má však za to, že „absolutní vyloučení“ možnosti věřitele přihlásit obligační pohledávku, kterou má vůči jednomu z manželů, do insolvenčního řízení vedeného na majetek druhého z manželů „je naprostým popřením institutu společného jmění manželů a nepřípustným vyloučením kogentního ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák.“. [9] Nepřipuštění „křížového“ přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na majetek manžela obligačního dlužníka by vedlo nejen k diskriminaci věřitele, ale také k nerovnosti mezi manžely. Lze si (totiž) nepochybně představit, že jeden z manželů zadluží společné jmění manželů svými právními úkony ve značném rozsahu, druhý z manželů převezme závazky v nižším rozsahu, načež ten manžel, který zadlužil společné jmění manželů, podá bez souhlasu druhého manžela na sebe insolvenční návrh a soud následně prohlásí konkurs na jeho majetek. Insolvenční správce tohoto manžela zahrne veškerý majetek ve společném jmění manželů do majetkové podstaty tohoto manžela s tím, že společné jmění manželů je předluženo (§ 274 insolvenčního zákona), čímž se druhý manžel ocitne v situaci,kdy k uspokojení jeho závazků nebude vůbec použit majetek tvořící společné jmění manželů, o jehož nabytí se zasloužil. Tím bude porušen základní princip (rovného) vypořádání společného jmění manželů. [10]/ Pohledávky, které dovolatel přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice, jsou (vzhledem k § 143 odst. l písm. b/ obč. zák.) závazky náležejícími do společného jmění manželů H., k jejichž plnění jsou dle § 145 odst. 3 a 4 obč. zák. zavázáni oba manželé společně a nerozdílně. [11] I když společné jmění manželů zaniká ke dni prohlášení konkursu na majetek jednoho z nich, dokud nedojde k vypořádání společného jmění manželů některým ze způsobů předpokládaných občanským zákoníkem, mohou se věřitelé obou z manželů domáhat uspokojení svých pohledávek z veškerého majetku, který tvoří společné jmění manželů ke dni jeho zániku. Práva věřitelů nesmí být dotčena vypořádáním společného jmění manželů (ať již jde o vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu). Dovolatel míní, že tato pravidla nemohou být modifikována ani v insolvenčním řízení (modifikace by vedla k diskriminaci části věřitelů). [12] Platí-li pravidlo uvedené v § 274 insolvenčního zákona, pak musí být připuštěno, aby v takovém případě věřitelé obou manželů přihlásili pohledávky do insolvenčního řízení. Jen tak lze naplnit pravidlo vyplývající z § 145 odst. 3 obč. zák. a neporušit základní zásady insolvenčního řízení uvedené v § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona. 9. První žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za správné. Důvod pro odmítnutí dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí vychází z ustálené judikatury (R 24/2008), jež je uplatnitelná i ve specifických podmínkách insolvenčního řízení. 10. Druhý žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. III. Přípustnost dovolání 11. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 12. Dlužnice v mezidobí změnila příjmení (na B.), což se promítlo i v jejím označení v záhlaví tohoto rozhodnutí. 13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 14. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. I. K výrokům o nákladech řízení. 15. Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích o nákladech řízení, jakož i ohledně druhého a třetího výroku o nákladech odvolacího řízení. 16. Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.17. V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří též shora specifikované výroky o nákladech řízení. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Toto ustanovení určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (v intencích R 80/2013 přitom též platí, že výjimky z daného limitu se u výroků o nákladech řízení neuplatní). 18. Výroky o nákladech řízení bylo v souhrnu rozhodnuto ve vztahu k první žalované o částce 1067 Kč a ve vztahu ke druhému žalovanému o částce 32 320,60 Kč. Potud tedy dovolání směřuje proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 19. Dovolání navíc ve vztahu k výrokům o nákladech řízení neobsahuje žádnou způsobilou argumentaci (nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k těmto výrokům). 20. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. II. K potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. 21. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích o věci samé, je v dané věci přípustné (dle § 237 o. s. ř.), když dovoláním otevřené právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly (v insolvenčních souvislostech ve vazbě na R 24/2008) beze zbytku vyřešeny. IV. Důvodnost dovolání 22. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 25. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 7. 2013 (tj. naposledy ve znění zákona č. 399/2012 Sb.). 26. Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. 27. Dle ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí) výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící dospolečného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. 28. Dovolatel se dožaduje (analogické) aplikace ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. na přihlášku jeho pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (manželky dovolatelova obligačního dlužníka). V mezích této argumentace je namístě především prověření možnosti „přiměřené“ aplikace tohoto ustanovení ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. K této otázce se přitom Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyjádřil. 29. V usnesení ze dne 27. 6. 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněném pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2013“), na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit ani pro poměry dané věci, Nejvyšší soud uzavřel, že teoretická východiska jsou již mnoho let ustálena v tom, že mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou aplikací práva exekučního, které je coby způsob individuálního prosazení práv dlužníkových věřitelů vybudováno na zcela jiných principech, než jsou ty, jimiž se řídí právo úpadkové. Ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona je tedy přiměřená aplikace ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí zcela vyloučena. Ustanovení exekučního práva jsou (přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud na ně insolvenční zákon odkáže. 30. Na závěry obsažené v R 97/2013 navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 37/2012 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2015, pod číslem 46), v němž dále (výslovně) uzavřel, že aplikace ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. je v insolvenčním řízení vyloučena. 31. Judikatorní závěry obsažené v těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu činí argumentačně bezcenným dovolatelův odkaz na usnesení Vrchního soudu v Praze, které aplikaci ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. v insolvenčním řízení (nesprávně) připouští. 32. Dovolání proto potud není důvodné (napadené rozhodnutí je v tomto ohledu souladné s označenou judikaturou Nejvyššího soudu). 33. Pro úplnost budiž řečeno, že s účinností od 1. 1. 2014, po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., je pravidlo formulované v R 97/2013 výslovně obsaženo v textu § 7 části věty za středníkem insolvenčního zákona. 34. Zbývá vypořádat se s mezemi aplikace R 24/2008. 35. Podle ustanovení § 145 obč. zák. závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (odstavec 3). Z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně (odstavec 4). 36. V této podobě platilo citované ustanovení občanského zákoníku již v době uzavření smluv o úvěru a smlouvy o půjčce a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změn. Přitom jde o stejné znění, jež bylo vyloženo v R 24/2008. 37. Dle ustanovení § 5 insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu anipostupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. 38. Z R 24/2008 se rovněž podává, že předmětem výkladu byl závazek vzešlý ze smlouvy o úvěru, tedy ze smlouvy převážně typově shodné s těmi, z nichž dovolatel uplatňuje své nároky vůči dlužnici (8 smluv o úvěru), a srovnatelné se smlouvou, z níž dovolatel uplatňuje poslední část nároku vůči dlužnici (smlouva o půjčce). Přitom R 24/2008 (na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje) obsahuje následující závěry: [1] Úpravou obsaženou v ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák. nezamýšlel zákonodárce prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany. [2] Kdyby vskutku mělo platit, že každý individuální závazek založený jedním z manželů se stává společným závazkem manželů i v tom smyslu, že jeho splnění může být samostatně vynuceno jen vůči druhému manželu, pak by byla nadbytečná úprava, jež v § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. hovoří i o závazcích, které vznikly oběma manželům společně. V pojetí kritizovaném výše by totiž každý závazek náležející do společného jmění manželů nasmlouvaný pouze jedním z manželů byl závazkem vzniklým oběma manželům společně. [3] Kromě toho by uvedené nutně vyvolalo problémy v exekučním řízení. Obecně totiž platí, že exekuce nařízená proti povinné fyzické osobě postihuje (logicky) nejen majetek ve společném jmění manželů, nýbrž i majetek ve výlučném vlastnictví povinné osoby. Vzhledem k tomu, že při nařízení exekuce není důvod zkoumat důvody vydání exekučního titulu (zde by jím byla vlastně jen existence společného jmění manželů s osobou, která svým jednáním závazek založila), v důsledku úpravy obsažené v § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (nyní jde o § 44a odst. 1 exekučního řádu), by po doručení usnesení o nařízení exekuce byl blokován i výlučný majetek povinného jako manžela, vůči němuž byl exekuční titul vydán toliko v důsledku úpravy obsažené v § 145 odst. 3 obč. zák. Dopady interpretace kritizované výše by tedy přesáhly sféru majetkového společenství manželů, což úprava učiněná v rámci institutu tohoto majetkové společenství zjevně zamýšlet nemohla. 39. Tato argumentace pak v R 24/2008 vyústila v závěr, podle kterého splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů. 40. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jde o závěr judikatorně ustálený (též proto, že byl přijat rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jímž jsou tříčlenné senáty Nejvyššího soudu povinny se řídit); srov. z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1388/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1931/2014. 41. Jinými slovy, tím, že uzavřel s dlužníkem smlouvu o úvěru nebo smlouvu o půjčce, nevznikla věřiteli podle právní úpravy institutu společného jmění manželů v občanském zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013) za trvání dlužníkova manželství žádná pohledávka vůči manželu dlužníka, i když závazek, který na sebe dlužník takovou smlouvou převzal, je závazkem, který tvoří společné jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. To platí bez zřetele k tomu, zda vůči (obligačnímu) dlužníku byla pohledávka z takové smlouvy věřiteli již přiznána pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím. Z titulu takto uzavřené smlouvy nemá věřitel žádnou pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeném na majetek manžela obligačního dlužníka.42. V poměrech upravených insolvenčním zákonem by důvod přijmout jiný (od závěru formulovaného pro mimoinsolvenční poměry v R 24/2008 odlišný) závěr (že věřitel má jen proto pohledávku i vůči manželu obligačního dlužníka), byl dán, jen kdyby určoval jinak insolvenční zákon. Žádné ustanovení insolvenčního zákona však důvod vykládat uvedenou problematiku jinak (než v R 24/2008) pro insolvenční poměry nezakládá. 43. Základní zásady insolvenčního zákona obsažené v § 5 insolvenčního zákona (dovolatel se dovolává těch, jež jsou uvedeny pod písmeny a/ a b/) oporou pro jiný výklad nejsou (dovolatel se mýlí, usuzuje-li jinak). Jejich uplatnění naopak podporuje závěry, k nimž dospěl v napadeném rozhodnutí odvolací soud. 44. Neměl-li dovolatel (ve světle závěrů plynoucích z R 24/2008) žádnou pohledávku vůči manželce obligačního dlužníka před zahájením insolvenčního řízení vedeného na její majetek, nestal se majitelem pohledávky, kterou by mohl (v době od zahájení insolvenčního řízení do uplynutí propadné lhůty učené rozhodnutím o úpadku) přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek manželky obligačního dlužníka, ani dnem zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek manželky obligačního dlužníka. 45. Promítnuto do poměrů zásady vyjádřené v § 5 písm. a) insolvenčního zákona lze říci, že žádný z účastníků onoho insolvenčního řízení nebyl (nemohl být) nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn tím, že v mezích popěrného režimu byl z možnosti uspokojit se z majetku dlužnice vyloučen někdo, kdo není jejím věřitelem. 46. Požadavek rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona], stejně jako princip rovných možností věřitelů zásadně stejného nebo obdobného postavení [§ 5 písm. b) insolvenčního zákona], pak platí pro skutečné věřitele (insolvenčního) dlužníka, nikoli pro osoby, jejichž pohledávka byla účinně popřena co do pravosti, protože ji vůči (insolvenčnímu) dlužníku neměly (nebyly jeho věřiteli). 47. V intencích zásady formulované v § 5 písm. c) insolvenčního zákona lze naopak říci, že věřitel, který neměl pohledávku vůči dlužnici před zahájením insolvenčního řízení, ji nemůže bez dalšího nabýt (v situaci, kdy mu insolvenční zákon takovou pohledávku nezakládá) jen zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice. 48. Z toho, jakými pravidly se řídí pro účely vedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce postih majetku manžela povinného, žádný závěr o existenci hmotněprávní pohledávky vůči manželu povinného neplyne. Neexistuje rovněž žádné univerzálně platné pravidlo, jež by věřiteli, jenž má exekuční titul vůči svému obligačnímu dlužníku, zakládalo právo žádat, aby v insolvenčním řízení vedeném na majetek třetí osoby platila stejná pravidla pro postih majetku takové osoby, jaká by takovému věřiteli náležela vůči třetí osobě v exekučním řízení vedeném na majetek jeho obligačního dlužníka (povinného). „Rovnost“, jíž se zde dovolatel dovolává, by ve skutečnosti byla jen „rovností“ uvnitř skupiny věřitelů s exekučními tituly, kteří ostatně (jak zmiňuje sám dovolatel poukazem na princip „priority“) ve vykonávacím (exekučním) řízení sami podléhají do značné míry nerovnému zacházení. 49. Dovolání tak ani potud není důvodné. 50. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že výklad pravidel plynoucích z úpravy obsažené v § 274 insolvenčního zákona je již zbytečný, jelikož pro závěr, že přihlášená pohledávka byla důvodně popřena co do pravosti, postačuje již úsudek, že vůči dlužnici dovolatel žádnou pohledávku neměl a nemá. 51. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).

decision_1351.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.08.2015, sen. zn. 29 ICdo 43/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.43.2015.1 Číslo: 37/2016 Právní věta: Je-li předmětem řízení o žalobě podané (insolvenčním) dlužníkem vůči jeho insolvenčnímu správci náhrada škody, kterou měl insolvenční správce způsobit dlužníku tím, že pohledávku nepopřel co do výše, jde o incidenční spor ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona, k jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný insolvenční soud. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.08.2015 Spisová značka: 29 ICdo 43/2015 Číslo rozhodnutí: 37 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Incidenční spory, Insolvenční správce, Náhrada škody, Příslušnost soudu věcná Předpisy: § 159 odst. 1 písm. e) IZ § 9 odst. 4 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 41 ICm 2061/2013, 103 VSPH 178/2014 (KSHK 41 INS 4619/2010), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 10. 2013 zamítl žalobu o zaplacení 52 426 Kč z titulu náhrady škody (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 2. Usnesením ze dne 2. 2. 2015 Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Okresnímu soudu v Chrudimi jako soudu věcně příslušnému. 3. Odvolací soud uvedl, že za stavu, kdy předmětné řízení není ve smyslu § 9 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, insolvenčním řízením a předmětný spor není sporem incidenčním (srov. § 159 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/) a není ani sporem o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (srov. § 147 insolvenčního zákona), a kdy žalobce není osobou, k projednání jejíhož sporu s insolvenčním správcem by byl příslušný krajský soud podle § 9odst. 3 písm. i) o. s. ř., nelze než dospět k závěru, že věcně příslušným k projednání věci je podle § 9 odst. 1 o. s. ř. soud okresní. Místně příslušným soudem je pak podle názoru odvolacího soudu Okresní soud v Chrudimi, neboť žalovaný insolvenční správce má v jeho obvodu své sídlo (§ 85 odst. 4 o. s. ř.). II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc odvolacímu soudu byla vrácena k dalšímu řízení. 5. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku věcné příslušnosti soudu prvního stupně. Podle dovolatele se za incidenční spor dle § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona považuje také spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem. Podle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona se incidenční spor projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu. Předmětnou žalobu tak má podle názoru dovolatele v prvním stupni projednávat insolvenční soud, tj. Krajský soud v Hradci Králové, neboť v projednávané věci jde o náhradu škody vzniklé porušením povinnosti insolvenčního správce. III. Přípustnost dovolání 6. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřená otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 7. S přihlédnutím k době podání žaloby (11. 6. 2013) jsou pro posouzení věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni určující ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 7. 2013 (tj. naposledy ve znění zákona č. 399/2013 Sb.) a ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 7. 2013 (tj. naposledy ve znění zákona č. 45/2013 Sb.); srov. i § 11 odst. 1 o. s. ř. (v rozhodném znění). 8. Podle § 7 odst. 2 insolvenčního zákona platí pro určení věcné a místní příslušnosti soudu, který rozhoduje v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, ustanovení občanského soudního řádu. 9. Z § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona plyne, že incidenčními spory jsou spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem. 10. Podle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona se incidenční spor projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. 11. Z § 9 odst. 4 o. s. ř. se podává, že krajské soudy dále rozhodují jako soudy prvního stupně v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, jakož i ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. 12. V projednávané věci se žalobce s poukazem na § 37 insolvenčního zákona domáhá náhrady tvrzené škody v celkové výši 52 426 Kč (správně 52 444 Kč), jež mu měla vzniknout tím, že dovolatel coby insolvenční správce nepostupoval s odbornou péčí, když uznal pohledávky společností PC, a. s.(ve výši 18 986 Kč a 17 024 Kč), EB a. s. (ve výši 14 126 Kč) a SC, a. s. (ve výši 2308 Kč), představující smluvní pokuty sjednané v úvěrových smlouvách uzavřených mezi žalobcem a uvedenými osobami. Dle názoru žalobce jsou příslušná ujednání uvěrových smluv neplatná pro rozpor s dobrými mravy. 13. Na základě takto vymezeného skutkového stavu nelze než přitakat dovolateli, že projednávaná věc je sporem incidenčním. Domáhá-li se dlužník náhrady škody vůči (svému) insolvenčnímu správci, kterou mu insolvenční správce (údajně) způsobil uznáním určité pohledávky (pohledávek), při kterém nepostupoval s odbornou péčí, jde o spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona, o němž dle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona rozhoduje insolvenční soud; tím je v projednávané věci Krajský soud v Hradci Králové (viz § 9 odst. 4 a § 85 odst. 4 o. s. ř.). 14. Jinak řečeno, je-li předmětem řízení o žalobě podané (insolvenčním) dlužníkem vůči jeho insolvenčnímu správci náhrada škody, kterou měl insolvenční správce způsobit dlužníku tím, že pohledávku nepopřel co do výše, jde o incidenční spor ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona, k jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný insolvenční soud. 15. Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky věcné příslušnosti, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

decision_1352.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.08.2015, sp. zn. 30 Cdo 4389/2013, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4389.2013.1 Číslo: 44/2016 Právní věta: Nepodal-li poškozený odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, který byl v jeho prospěch zrušen v důsledku odvolání podaného jiným obžalovaným, jde zásadně o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.08.2015 Spisová značka: 30 Cdo 4389/2013 Číslo rozhodnutí: 44 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náklady řízení, Odpovědnost státu za škodu Předpisy: § 8 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 17 Co 317/2013, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 192 687,40 Kč z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, v němž byla obžaloby zproštěna. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 3. 2013 řízení o žalobě zastavil v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 974 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 174 303,90 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 20. 7. 2012 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 17 409,50 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). 3. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10. 9. 2013 tak, že odvolání žalované proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé ohledně částky 2 000 Kč s příslušenstvím odmítl, jinak ohledně částky 15 409,50 Kč s příslušenstvím rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok o věci samérozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 174 303,90 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se svým nárokem na náhradu škody obrátila na žalovanou prostřednictvím žádosti, která byla žalované doručena dne 19. 1. 2012 a které žalovaná nevyhověla. Ze spisu Krajského soudu v Plzni bylo zjištěno, že proti žalobkyni bylo zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 5. 1. 2007 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, proti kterému žalobkyně nepodala stížnost. Na žalobkyni byla dne 25. 4. 2007 podána obžaloba, přičemž trestní stíhání skončilo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 10. 10. 2011, jímž byla žalobkyně obžaloby v plném rozsahu zproštěna podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Soud současně konstatoval, že žalobkyně, jako obžalovaná, nepodala odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2008. 5. Odvolací soud shledal opodstatněným odvolání žalované, když oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila základní podmínku předpokladu uplatnění nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též jako „OdpŠk“). Soud prvního stupně sice správně hodnotil, že přiznání náhrady škody nebrání skutečnost, že žalobkyně v trestním řízení nevyčerpala stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání; s obdobným závěrem vztahujícím se k nepodání odvolání se již odvolací soud neztotožnil. Dopady usnesení o zahájení trestního stíhání jsou odlišné od odsuzujícího rozsudku. Názor soudu prvního stupně, že by podmiňování přiznání náhrady škody podáním odvolání proti odsuzujícímu rozsudku bylo formalistickým postupem, není správný. Skutečnost, že odvolání proti dřívějšímu rozsudku podal jiný spoluobžalovaný, což bylo žalobkyni ku prospěchu, dle odvolacího soudu nemění ničeho na nenaplnění předpokladu přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Jelikož žalovanou nebyly tvrzeny žádné důvody hodné zvláštního zřetele, soud vyhovující výrok o věci samé změnil tomu odpovídajícím způsobem a žalobu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu výroku II., žalobkyně napadla dovoláním, přičemž uvedla, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena. 7. Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že dovolatelka nemá nárok na náhradu škody dle ust. § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., neboť v rámci trestního řízení nenapadla rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2008. Takové rozhodnutí je v rozporu s výkladem příslušné normy Ústavním soudem, je veskrze formální, protiústavní a (především) nelogické. Pokud trestní řád připouští postup ve smyslu ustanovení § 261 trestního řádu, tedy zrušení rozhodnutí nalézacího soudu i ve vztahu k obžalovaným, kteří odvolání nepodali (beneficium cohaesionis), pak takové právo nemůže být k tíži dovolatelky, navíc za situace, kdy po druhém odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Plzni již odvolání podala, a právě v té souvislosti byla obžaloby zproštěna. Pokud Ústavní soud označil za přehnaný a formální požadavek, aby pro naplnění práva na odškodnění byla podána stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, pak by analogicky mělo být vykládáno, pokud si obžalovaný nepodá odvolání za situace, kdy odvolání podali ostatní obžalovaní.8. Dovolatelka rovněž vytýká, že v řízení nebyla poučena o tom, že by měla doplnit skutková tvrzení o okolnostech zvláštního zřetele hodných. Dovolatelka v tomto spatřuje rozpor s ustanovením § 118a odst. 1 resp. § 119a odst. 1 o. s. ř. 9. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“ 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 12. Nejvyšší soud uvedl již např. v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014: „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.“ 13. Tomuto požadavku dovolatelka vyhověla, neboť v dovolání je naznačena právní otázka, kterou dovolací soud doposud neřešil, spočívající v posouzení, zda lze vyloučit nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby za situace, kdy obžalovaný nepodá odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, který je zrušen v důsledku odvolání podaného jiným obžalovaným. IV. Důvodnost dovolání 14. Podle § 8 odst. 3 OdpŠk ve znění zák. č. 160/2006 Sb., nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. 15. Je ustálenou soudní praxí, že podle OdpŠk odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. 16. Dle § 160 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně ozahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Dle § 160 odst. 7 trestního řádu, proti usnesení o zahájení trestního stíhání je přípustná stížnost. Dle § 261 trestního řádu, prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby. Dle § 245 odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 31. 8. 2012, opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně je odvolání. 17. Je na místě připomenout, že podmínka obsažená v ust. § 8 odst. 3 OdpŠk nesplývá v jedno s podmínkou náležitého odstranění nezákonného rozhodnutí, která je vyjádřena v § 8 odst. 1 a odst. 2 OdpŠk. Na uvedeném nemění ničeho ani ta skutečnost, že odstranění závadných rozhodnutí bývá obvykle důsledkem využívání opravných prostředků. 18. Jediným řádným opravným prostředkem proti usnesení o zahájení trestního stíhání je stížnost, jež je považována za dostatečně efektivní opravný prostředek zpravidla pouze proti zásadním či flagrantním pochybením ze strany policejního orgánu. Na vyčerpání uvedeného opravného prostředku pro účely poskytnutí náhrady škody spočívající v účelně vynaložených nákladech obhajoby tedy zásadně nelze trvat, ledaže by v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09). Nezákonnost trestního stíhání bývá zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby. 19. Jelikož odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu v trestním řízení je obvyklým prostředkem vedoucím k odstranění trestního stíhání zahájeného na základě nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání, je nutné odvolání považovat za efektivní prostředek, jehož vyčerpání zásadně podmiňuje poskytnutí náhrady škody spočívající v účelně vynaložených nákladech obhajoby. Představě o analogickém užití závěrů, ke kterým dospěl Ústavní soud a Nejvyšší soud při řešení otázky, zda-li přiznání nároku na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím soudu, brání nevyčerpání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy nelze přisvědčit. 20. Podmínka stanovená v § 8 odst. 3 OdpŠk vychází z obecné právní zásady prevence (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, či důvodové zprávy k OdpŠk a zák. č. 160/2006 Sb.), neboť vylučuje odpovědnost státu za okolnosti, kdy poškozený využitím dostupných právních prostředků mohl odvrátit jemu hrozící škodu, ale neučinil tak. Situaci, že nezákonné rozhodnutí vyvolávalo škodlivé následky, tak z části zapříčinil sám poškozený, který mohl a měl využít opravných prostředků, jimiž byl vybaven k obraně proti nezákonným rozhodnutím. Podání opravných prostředků proti rozhodnutím, které (poškozený) účastník vnímá jako škodlivé, lze jednak předpokládat, neb se v zásadě každý snaží limitovat vlastní újmy, jednak je i procesní aktivitou zásadně chtěnou, jelikož přispívá k dosahování vysoké úrovně rozhodování. S ohledem na uvedenou zásadu prevence vzniku škod je nutné trvat na tom, aby nezákonné rozhodnutí bylo odstraněno v co možná nejkratší době. 21. K naplnění účelu trestního řádu, jímž je úprava postupu orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, významněpřispívá kontradiktorní postavení obžalovaného vůči obžalobě. Trestní řád též v § 2 odst. 5 výslovně uvádí, že orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Obžalovaný je osobou, u níž se předpokládá, že v první řadě bude uplatňovat svá práva tak, aby v řízení nedošlo k vydání pro ni nepříznivého nezákonného rozhodnutí, a dojde-li již k vydání takového rozhodnutí, aby bylo odstraněno. Umožněno je ovšem též, aby nezákonné rozhodnutí bylo za určitých okolností odstraněno navzdory nedostatku v jednání obžalovaného. Odvolání ve prospěch obžalovaného tak mohou podat další osoby v trestním řádu vyjmenované, v neposlední řadě státní zástupce, jež tak může učinit i proti vůli obžalovaného (viz § 247 trestního řádu). Zásada beneficium cohaesionis, zakotvená v § 261 trestního řádu, dále umožňuje změnu rozhodnutí i ve prospěch té osoby, která nepodala odvolání (dovolání), jestliže jí prospívá důvod, pro nějž bylo změněno rozhodnutí ve prospěch osoby, která podala odvolání (dovolání). Je-li již nezákonné rozhodnutí odstraněno na základě aktivity osoby odlišné od obžalovaného, neztrácí se zájem na tom, aby obžalovaný v dalším průběhu trestního řízení (opět) řádně uplatňoval svá práva. Vyznívá proti zásadám trestního procesu, v němž je dbáno na zachování možnosti uplatnění práv osob, proti nimž se řízení vede (viz např. § 2 odst. 13 trestního řádu), aby obžalovaný byl v tomto uplatňování práv bez závažných důvodů byť jen omezován. 22. Nelze přehlížet, že zájem obžalovaného řádně vést svou obhajobu může být ovlivněn též úvahami ekonomického charakteru. Zvláště za situace, že již vůči obžalovanému v daném trestním řízení byl vydán odsuzující rozsudek s relativně málo významným trestem, může být motivace k dalšímu uplatňování práv nízká, a to ačkoliv je přesvědčen o své nevině. Za dané situace může být pro motivaci obžalovaného významné, zda mu v případě úspěchu budou nahrazeny náklady, které na svou obhajobu vynaložil, či dále vynaloží. 23. Byl to právě výklad výjimky založené v 8 odst. 3 OdpŠk, tedy případu zvláštního zřetele hodného, kterážto individuální okolnost by jinak bezpodmínečně vyžadovala využití všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. V R 31/2010 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ještě vyložil, že nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Uvedený rozsudek však byl zrušen již zmíněným nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09. V něm Ústavní soud dospěl k závěru právě opačnému, totiž že „obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu (opět) (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.“ Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pak přijal rozsudek ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, s obdobným právním závěrem (viz R 121/2012). 24. Obdobný výklad proto zaujímá dovolací soud i ke zde řešené právní otázce. Nepodal-li poškozený odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, který byl v jeho prospěch zrušen v důsledku odvolání podaného jiným obžalovaným, jde o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu 8 odst. 3 OdpŠk. 25. Dovolání je tedy rovněž důvodným. 26. Jelikož odvolací soud založil své rozhodnutí v dovoláním napadeném výroku na nesprávném právním závěru, že s ohledem na § 8 odst. 3 OdpŠk nelze náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby žalobkyni přiznat, a nezabýval se již dalším argumentem obsaženým v odvolání žalované, nemohl dovolací soud přistoupit ke změně rozsudku odvolacího soudu a dle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil. Dovolací soud současně zrušil též závislý výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jelikož dovolací důvod nesprávného právníhoposouzení otázky byl uplatněn důvodně, bylo již nadbytečné zabývat se namítanými vadami, jež dovolatelka shledává v chybějícím poučení podle ust. § 118a odst. 1 resp. § 119a odst. 1 o. s. ř.

decision_1353.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.08.2015, sp. zn. 33 Cdo 384/2015, ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.384.2015.1 Číslo: 41/2016 Právní věta: Ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nezakládá bez dalšího místní příslušnost soudu k projednání věci. Soud, který k návrhu některé ze stran pokračuje po právní moci rozsudku o zrušení rozhodčího nálezu z důvodů vymezených v § 31 písm. a), b), g) nebo h) uvedeného zákona v jednání ve věci samé, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout ve věci samé (§ 103 a násl. o. s. ř.). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.08.2015 Spisová značka: 33 Cdo 384/2015 Číslo rozhodnutí: 41 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Příslušnost soudu místní, Rozhodčí řízení Předpisy: § 34 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014, sp. zn. 13 Co 167/2014, tak, že místně příslušným soudem pro projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 359/2013 je Městský soud v Brně. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. J. N. dne 30. 10. 2011. 2. Žalobkyně navrhla, aby v řízení bylo pokračováno podle ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), u Obvodního soudu pro Prahu 2 jakožto soudu, který zrušil rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. b) ZRŘ. Žalovaná s takto navrženým postupem nesouhlasila a vznesla námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 věc projednat a rozhodnout. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 13. 2. 2014 námitku místní nepříslušnosti zamítl.4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2014 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 5. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že byl-li předmětný rozhodčí nález vydán v rozhodčím řízení vedeném u Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., se sídlem v P. tj. v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2, který jej rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 k návrhu jedné ze stran zrušil z důvodu uvedeného v § 31 písm. b) ZRŘ, je tento soud místně příslušným k pokračování jednání o věci samé podle § 34 odst. 1 ZRŘ. Odvolací soud doplnil, že ustanovení § 34 odst. 1 ZRŘ představuje speciální právní úpravu místní příslušnosti jinak upravené v § 85 zákona č. 99/1933 Sb., o. s. ř., která se vztahuje pouze na zákonem vymezené případy a jejímž účelem je hospodárnost a rychlost řízení, neboť věc projedná a rozhodne soud, který je s ní již obeznámen. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 34 odst. 1 a § 43 ZRŘ, konkrétně chybně posoudil místní příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci po zrušení rozhodčího nálezu pro (absolutní) neplatnost rozhodčí doložky. Prosazuje názor, že stejně tak, jako neplatná rozhodčí doložka nemůže založit pravomoc rozhodce, nemůže založit ani místní příslušnost soudu rozhodnout věc v režimu zákona o rozhodčím řízení (§ 43 a § 34 odst. 1 ZRŘ); v takovém případě totiž nastupuje určení místní příslušnosti podle obecného ustanovení § 85 o. s. ř. Upozorňuje, že Obvodní soud pro Prahu 2 by nebyl místně příslušným k projednání dané věci ani v případě, že by neplatná byla pouze část rozhodčí doložky; s ohledem na čl. VI odst. 7 obchodních podmínek by v takovém případě byl věcně příslušným „soud v Českých Budějovicích“. Odkazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, považuje postup odvolacího soudu za přehnaně formalistický; odvolací soud totiž měl vzít na zřetel okolnosti vzniku zákona o rozhodčím řízení a následný judikaturní vývoj v otázce neplatnosti rozhodčích doložek a rozhodčích nálezů, neboť původní právní úprava nepočítala se zneužitím rozhodčího řízení určeného k řešení sporů mezi podnikateli hromadným sjednáváním (mnohdy absolutně neplatných) rozhodčích doložek ve formulářových smlouvách o spotřebitelském úvěru. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že místně příslušným soudem je Městský soud v Brně. III. Přípustnost dovolání 7. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 8. Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu, že v řízení navazujícím k návrhu některé ze stran na řízení o zrušení rozhodčího nálezu je podle § 43 a § 34 odst. 1 ZRŘ k projednání a rozhodnutí věci bez dalšího příslušný soud, který rozhodoval o zrušení rozhodčího nálezu. Tato námitka předpokládá obecně vyložit ustanovení § 34 odst. 1 věty první ZRŘ z hlediska jeho obsahu, resp. významu.9. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 10. Podle § 34 odst. 1, věty první ZRŘ, zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a), b), g) nebo h), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne. 11. Nelze přisvědčit názoru žalované, že místní příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci poté, kdy byl rozhodčí nález soudem zrušen z důvodu (absolutní) neplatnosti rozhodčí doložky, se posuzuje podle ustanovení občanského soudního řádu upravujících místní příslušnosti (§ 84 a násl. o. s. ř.) a v ostatních případech se určuje podle § 34 odst. 1 ZRŘ. 12. Ustanovení § 34 ZRŘ upravuje další postup v případě, že soud vyhoví návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 ZRŘ. Tento další postup (podle odst. 1 nebo odst. 2) je závislý na důvodech, pro které byl rozhodčí nález zrušen. V případě § 34 odst. 1 ZRŘ soud projedná a ve věci samé rozhodne spor dříve meritorně projednaný před rozhodci pouze k návrhu některé ze stran (slovy zákona „pokračuje v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne“). 13. Označení, že soud k návrhu některé ze stran „pokračuje“ v jednání ve věci samé, neznamená, že by bylo pokračováno v řízení zahájeném před rozhodcem, nýbrž dochází ke kombinaci dvou odlišných typů řízení; na soukromoprávní řízení vedené před rozhodcem navazuje veřejnoprávní řízení podle občanského soudního řádu, které má charakter samostatného ˗˗ na předchozím rozhodčím řízení nezávislého ˗˗ řízení. Návrh na „zahájení“ (dle zákona „pokračování“) takového řízení je třeba koncipovat analogicky jako běžný návrh na zahájení řízení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), formálně však dochází k pokračování v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Proto je návrh na „pokračování“ v jednání ve věci samé podáván u soudu, který rozhodoval o zrušení rozhodčího nálezu; u tohoto soudu se totiž nachází dosavadní spisový materiál a tento soud má ˗˗ logicky vzato ˗˗ minimálně rámcové informace o projednávané věci z předchozího řízení o zrušení rozhodčího nálezu (srovnej BĚLOHLÁVEK A. J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, c2012, s. 1185 ˗˗1187). 14. Ustanovení § 34 odst. 1 ZRŘ sice svěřuje návrh na projednání věci do rukou soudu, který rozhodoval o zrušení rozhodčího nálezu, to však neznamená, že by právě tento soud měl ve věci bez dalšího meritorně rozhodnout. Nelze akceptovat názor konstruovaný žalovanou, že by soud rozhodoval v jakémsi režimu zákona o rozhodčím řízení; soudy již od podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu rozhodují v rámci standardního občanskoprávního řízení podle zásad a podmínek civilního řízení zakotvených v občanském soudním řádu. Zákon o rozhodčím řízení sice určuje, ve kterých záležitostech souvisejících s rozhodčím řízením rozhodují obecné soudy, a nutně musí obsahovat ustanovení, která budují přemostění mezi soukromoprávním řízením před rozhodci a veřejnoprávním řízením před obecným soudem, avšak v žádném případě nestanoví podmínky řízení před obecnými soudy (v daném případě místní, popř. věcnou příslušnost). 15. Komentářová literatura k zákonu o rozhodčím řízení shodně uvádí, že po zahájení projednávání věci samé na základě návrhu některé ze stran je soud „přirozeně povinen“ zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout ve věci samé (§ 103 a násl. o. s. ř.; srovnej BĚLOHLÁVEK A. J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, c2012, s. 1188; a shodně Lisse Luděk, Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem, Praha: Linde, a. s., 2012, s. 630-631). Jinak řečeno i soud, který po zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v § 31 písm. b) ZRŘ rozhoduje k návrhu některé ze stran ve věci samé, je povinen posuzovat svou příslušnost ex officio podle obecných pravidel příslušnosti, a v případě negativního závěru o své příslušnosti věc postoupit (v daném případě místně) příslušnémusoudu postupem podle § 105 o. s. ř. 16. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při výkladu § 34 odst. 1 ZRŘ pochybil, určil-li místní příslušnost výhradně na základě tohoto ustanovení bez přihlédnutí k obecným ustanovením občanského soudního řádu (§ 84 až 89a o. s. ř.). 17. Protože odvolací soud pochybil při aplikaci ustanovení § 34 odst. 1 ZRŘ, je dovolání proti jeho rozhodnutí důvodné a na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu tak, že místně příslušným soudem pro projednání a rozhodnutí věci určil Městský soud v Brně. 18. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

decision_1354.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.08.2015, sp. zn. 21 Cdo 1357/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1357.2014.1 Číslo: 17/2016 Právní věta: Nejde o důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jestliže nepřítomného soudce senátu, který je podle rozvrhu práce odvolacího soudu příslušný k rozhodnutí o podaném opravném prostředku, zastoupí u odvolacího jednání soudce (kterýkoliv ze soudců) senátu, který podle rozvrhu práce příslušný senát zastupuje (zastupujícího senátu); k takovému postupu není třeba opatření (rozhodnutí) předsedy soudu ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 26.08.2015 Spisová značka: 21 Cdo 1357/2014 Číslo rozhodnutí: 17 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Žaloba pro zmatečnost Předpisy: § 229 odst. 1 písm. f) Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání otce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 53 Co 415/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. I. S. a soudkyň JUDr. R. Z. a JUDr. I. B. rozsudkem ze dne 17. 3. 2011, tak, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2010 ve výroku o svěření nezletilých dětí do výchovy matky pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů, a „jinak“ (ve výrocích o stanovení výživného pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů) rozsudek soudu prvního stupně – s výjimkou nenapadeného výroku VI (jímž byl zamítnut návrh otce ze dne 3. 11. 2008 „na stanovení povinnosti matce doprovázet nezletilého A. J. K. každý víkend na fotbalové utkání oddílu kopané ABC Braník dle termínovaného kalendáře na příslušnou sezonu“) – zrušil a „v rozsahu tomu odpovídajícím“ věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 2. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal otec dne 7. 7. 2011 u Městského soudu v Prazežalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Namítá, že při projednávání a rozhodování o jeho odvolání byl soud nesprávně obsazen, neboť z vyrozumění o termínu jednání odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2011 vyplývá, že k projednání a rozhodnutí věci byl jako příslušný určen senát JUDr. K. P., ve věci však bez jakéhokoliv zdůvodnění v nařízeném termínu rozhodoval senát JUDr. I. S., dále složený ze soudkyň JUDr. Z. a JUDr. B. V tomto směru se dovolává usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 21 Cdo 1316/2008-114. 3. Vrchní soud v Praze – poté, co mu Městský soud v Praze postupem podle ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. předložil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti – usnesením ze dne 26. 3. 2013 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Vycházeje z toho, že otec v žalobě pro zmatečnost podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011 uplatnil zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., dospěl vrchní soud k závěru, že věcně příslušným k projednání žaloby pro zmatečnost a rozhodnutí o ní je podle ustanovení § 235a odst. 1, věty první, o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 4, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, nikoli Městský soud v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací, byť podanou žalobou byl napaden jeho rozsudek. K odkazu otce na ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., jímž dovozoval věcnou příslušnost Městského soudu v Praze podle ustanovení § 235a odst. 1, věty druhé, o. s. ř., uvedl, že „se zde neuplatní, neboť je jím užit teprve ve vyjádření k věcné příslušnosti jako podpůrný, aniž by však byl užit v žalobě; nemůže se jej proto takto nově – v rozporu s vlastní žalobou – v tomto řízení nyní bez dalšího dovolávat“. 4. O b v o d n í s o u d pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. 9. 2013, č. j. 0 P 554/2008-518, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že otec je povinen „nahradit“ matce náklady řízení 8 712 Kč „na účet“ advokáta Mgr. P. A. a že otec a nezletilé děti nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z protokolu o jednání Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, podle něhož o odvolání otce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2010 rozhodoval senát ve složení JUDr. I. S. jako předseda, JUDr. R. Z. a JUDr. I. B. jako soudci, z rozvrhu práce Městského soudu v Praze na rok 2011, z něhož vyplývá „složení senátu 53 Co: předseda – JUDr. K. P., zástupce – JUDr. I. S., členové – JUDr. I. S., JUDr. R. Z., zastupující senáty: 16, 70, 72, a složení zastupujícího senátu č. 16: předseda JUDr. P. H., JUDr. M. Ch., JUDr. I. B., Mgr. M. J.“, a ze zjištění, že podle výkazu dovolených měla předsedkyně senátu č. 53 JUDr. K. P. v době rozhodování (dne 17. 3. 2011) dovolenou. Protože „vzhledem k nepřítomnosti JUDr. P. v den rozhodování senátu předsedal zastupující předseda JUDr. I. S., členem byla JUDr. Z., přičemž další člen byl doplněn ze soudců zastupujícího senátu č. 16, konkrétně JUDr. I. B.“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „odvolací senát byl obsazen v souladu s rozvrhem práce pro r. 2011“, a že tedy „použitý důvod zmatečnosti se neuplatní“, a „žaloba tak zůstává bezúspěšná“. Námitku otce ohledně nedostatku věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 k projednání žaloby pro zmatečnost z důvodu podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. považoval za nepřípadnou jednak s ohledem na ustanovení § 235a odst. 1 o. s. ř., jednak proto, že o věcné příslušnosti rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013. 5. K odvolání otce M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2014, č. j. 53 Co 415/2013-543, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že otec je povinen zaplatit matce na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 449 Kč k rukám „jejího zástupce“ a že ve vztahu mezi otcem a nezletilými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že otcem v žalobě pro zmatečnost uplatněný důvod uvedený v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není dán. Námitku otce, že o žalobě pro zmatečnost měl rozhodovat soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno (tj. Městský soud v Praze), odmítl s odůvodněním, že otec v žalobě pro zmatečnost (ani do uplynutí zákonné tříměsíční lhůty běžící od doručení napadeného rozhodnutí) neuplatnil důvod zmatečnosti obsažený v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., tj. odnětí možnosti jednat před soudem, ale pouze důvod zmatečnosti uvedený v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a proto soud při posuzování věcné příslušnosti správně vycházel z takto uplatněného a v žalobě pro zmatečnost skutkově specifikovaného důvodu zmatečnosti. Zdůraznil, že otázku věcné příslušnosti soudu v tomto řízení závazně ve smyslu ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. vyřešil již Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 26. 3. 2013 jímž vyslovil, že k projednání a rozhodnutí této věci je v prvním stupni příslušný Obvodní soud pro Prahu 4. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítá, že odvolací soud při jednání dne 17. 3. 2011 nebyl správně obsazen. Podle jeho názoru měla být věc po právní stránce posouzena podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, konkrétně v tom směru, zda předseda soudu změnu ve složení senátu (změnu konkrétních soudců) při projednávání odvolání dne 17. 3. 2011 postupem podle ustanovení § 44 odst. 2 citovaného zákona určil (připustil). Dovozuje, že smyslu uvedeného zákonného ustanovení „logicky odporuje možnost, aby soudci mezi sebou de facto sami určovali, zda bez důkladného seznámení se s projednávanou právní věcí dojde k zastoupení“. Dále namítá, že JUDr. S., předsedající senátu 53 Co, neoznámil před jednáním dne 17. 3. 2011 ani v jeho průběhu změnu ve složení senátu a její důvody, že neuvedl, zda k ní ve smyslu „ust. § 44 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb.“ došlo s vědomím vedoucích funkcionářů soudu, nedotázal se účastníků, zda s ní souhlasí, a nedal jim možnost vyjádřit se k osobám soudců; vysvětlení nepodal ani na přímý dotaz zástupce otce na konci jednání. Odvolací senát se v žalobou pro zmatečnost napadeném rozsudku vůbec nezabýval zásadními námitkami otce uvedenými v odvolání a rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o svěření nezletilých dětí do výchovy matky potvrdil, Příčinu tohoto postupu otec spatřuje v nedostatečném seznámení se zastupujících členů senátu s projednávanou věcí. V dovolání rovněž polemizuje s odůvodněním usnesení soudu prvního stupně. Připomíná také, že žaloba pro zmatečnost odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, č. j. 21 Cdo 1316/2008-114, které „podporuje výklad pojmu zmatečnosti largo sensu, čili i možnost se při nepřípustné změně v osobě soudce bránit tímto instrumentem, nikoli jen stricto sensu, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, čili v postupu soudu během řízení“, a že tímto usnesením bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce, a tam uvedený názor Nejvyššího soudu, že „v souladu s ust. čl. 38 odst. 1 Listiny nelze připustit porušení práva na zákonného soudce“. Kromě toho otec uplatňuje „jako podpůrný důvod splnění podmínky pro podání dovolání možnost vyřešení významné otázky procesního práva, a to věcné příslušnosti soudu v řízení ve smyslu § 104a odst. 7 o. s. ř.“, a namítá, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím, tím, že „přivolil, aby k projednání a rozhodnutí této věci byl v prvním stupni příslušným Obvodní soud pro Prahu 4, učinil „nepřípustný výklad příslušného ustanovení, který umožnil, aby o pochybení soudu druhého stupně rozhodoval soud prvního stupně“. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout – jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“), když řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky (určení složení senátu při projednání a rozhodnutí konkrétní věci ve vztahu k důvodu žaloby pro zmatečnost uvedenému v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadenéusnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 8. Žalobu pro zmatečnost podanou otcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011 je třeba i v současné době projednat a rozhodnout o ní – jak vyplývá z ustanovení čl. II bodu 6 zákona č. 404/2012 Sb. – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2012. 9. Podle ustanovení čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, nikdo nesmí být odňat svému „zákonnému soudci“ a „příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. 10. Podle ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne. 11. Podle ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákonů č. 151/2002 Sb. a č. 228/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 349/2002 Sb., zákona č. 192/2003 Sb., č. 441/2003 Sb., č. 626/2004 Sb., č. 349/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 79/2006 Sb., č. 233/2006 Sb., č. 342/2006 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 397/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., č. 221/2006 Sb., č. 184/2008 Sb., č. 314/2008 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 217/2009 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., a nálezu Ústavního soudu č. 294/2010 Sb. (dále jen „zákona o soudech a soudcích“), účinného v době zahájení odvolacího řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze (tj. ke dni 21. 12. 2010), jsou základem vnitřní organizace soudu soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců; takto vytvořený počet soudních oddělení odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud. 12. Podle ustanovení § 41 odst. 1 zákona o soudech a soudcích rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. 13. Podle ustanovení § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu. 14. Podle ustanovení § 41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy. 15. Podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v rozvrhu práce soudu se zejména a) jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, b) stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, c) stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, d) určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, e) určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů.16. Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. 17. O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se tedy jedná nejen tehdy, rozhodoval-li místo senátu předseda senátu (samosoudce), popřípadě místo senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo soudní tajemník, ale i v případě, že rozhodnutí přijal senát nebo předseda senátu (samosoudce), aniž by k tomu byl určen (povolán) rozvrhem práce. 18. Nejde o důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., byla-li věc v odvolacím řízení projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož patří podle rozvrhu práce, a byl-li senát odvolacího soudu při projednání a rozhodnutí věci složen z předsedy senátu a soudců, kteří do něj byli zařazeni v souladu s rozvrhem práce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 2048/2013, uveřejněné pod č. 83/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 19. Z citovaných ustanovení zákona o soudech a soudcích v první řadě vyplývá, že jednotlivé věci se u soudů projednávají a rozhodují v soudních odděleních, vytvořených podle senátů nebo samosoudců, jejichž počet odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud. Rozvrh práce soudu (mimo jiné) stanoví způsob rozdělení jednotlivých věcí do jednotlivých (vytvořených) soudních oddělení, jmenovitě určuje, kteří soudci (soudci tvořící senát nebo samosoudci), přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé působí v jednotlivých soudních odděleních, určuje soudce, již zastupují v jednotlivých soudních odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, a určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů. 20. Rozvrh práce u soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – pouhou normou „interní povahy“, podle níž se organizuje výkon soudnictví u jednotlivých soudů (samozřejmě včetně soudů odvolacích). Tím, že věc byla přidělena (způsobem stanoveným v rozvrhu práce) do příslušného soudního oddělení, je současně stanoveno, že ji u odvolacího soudu projednají a rozhodnou ti soudci, kteří působí (podle rozvrhu práce) v tomto soudním oddělení, případně soudci, kteří mají podle rozvrhu práce v soudním oddělení zastupovat soudce, již nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout (§ 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 věty druhé Základní listiny práv a svobod a ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smějí u odvolacího soudu projednat a rozhodnout (jako „příslušní soudci“) jen soudci (tvořící senát) určení (k tomu povolaní) rozvrhem práce, jinak by spor nebo jinou právní věc projednal a rozhodl „nesprávně obsazený“ soud, což představuje též zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení čl. 38 odst. 1 větě první Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce přitom představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování sporů a jiných právních věci soudy; jde o její porušení vždy, jestliže věc u odvolacího soudu projednají a rozhodnou soudci, kteří k tomu nebyli podle předem daných pravidel určeni (povoláni) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn podč. 79/2009 v časopise Soudní judikatura, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, které bylo uveřejněno pod č. 16/2012 v časopise Soudní judikatura). 21. V odvolacím řízení vedeném před krajským soudem (Městským soudem v Praze) jedná a rozhoduje senát (srov. § 36a odst. 3 o. s. ř.), složený z předsedy senátu a dvou dalších soudců [srov. § 31 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. 22. Z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že věc péče o nezletilé projednávaná v původním řízení napadla u Městského soudu v Praze, „pracoviště Spálená 2, Praha 2“, dne 21. 12. 2010, kdy byla tomuto soudu předložena Obvodním soudem pro Prahu 4 k rozhodnutí o odvolání otce (posléze podala odvolání i matka) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2010. Po nápadu byla věc zapsána k rozhodnutí do senátu č. 53 Co (sp. zn. 53 Co 585/2010). K projednání odvolání nařídil městský soud dne 21. 12. 2010 odvolací jednání na den 17. 2. 2011, které na žádost matky (z důvodu „dovolené zástupce matky Mgr. P. A.“) dne 27. 1. 2011 přeložil na den 17. 3. 2011, tj. na den, kdy senát 53 Co pracoval podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2011. 23. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze na rok 2011 vyplývá, že senát 53 Co v roce 2011 rozhodoval ve složení JUDr. K. P., předsedkyně senátu, JUDr. I. S., zástupce a soudce, a JUDr. R. Z., soudkyně, že zastupujícími senáty senátu 53 Co byly v roce 2011 senáty č. 16 Co (ve složení „JUDr. P. H., předseda – sudé věci, JUDr. M. Ch., předseda – liché věci + zástup navzájem“, JUDr. P. H., soudce, JUDr. M. Ch., soudce, JUDr. I. B., soudkyně, a Mgr. M. J., soudce), č. 70 Co a č. 72 Co. Podle zjištění soudů (z výkazu dovolených) měla předsedkyně senátu JUDr. K. P. dne 17. 3. 2011, kdy probíhalo odvolací jednání, dovolenou (po dobu celého týdne od 14. 3. do 18. 3. 2011). Městský soud v Praze projednal odvolání otce a rozhodl o něm rozsudkem ze dne 17. 3. 2011 v senátě (č. 53 Co) složeném z předsedy senátu JUDr. I. S. a soudkyň JUDr. R. Z. a JUDr. I. B. 24. Z uvedeného vyplývá, že z rozvrhu práce Městského soudu v Praze na rok 2011, který je veřejně přístupný, bylo v původním řízení již od zahájení odvolacího řízení nepochybné, kteří soudci mají věc vedenou pod sp. zn. 53 Co 585/2010 projednat a rozhodnout. Z rozvrhu práce bylo nepochybné i to, že v něm byli určeni soudci, kteří zastupují v jednotlivých soudních odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout. 25. Byl-li tedy senát 53 Co Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího při projednání a rozhodnutí věci dne 17. 3. 2011 složen z předsedy senátu JUDr. I. S., který v souladu s rozvrhem práce zastoupil nepřítomnou předsedkyni senátu JUDr. K. P., soudkyně JUDr. R. Z., jako kmenové členky senátu, a JUDr. I. B. jako členky zastupujícího senátu č. 16 Co, nelze důvodně namítat, že soud (senát odvolacího Městského soudu v Praze) byl nesprávně obsazen. 26. S názorem dovolatele, že věc měla být po právní stránce posouzena podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, konkrétně „v tom směru, zda předseda soudu změnu ve složení senátu (změnu konkrétních soudců) při projednávání odvolání dne 17. 3. 2011 postupem podle ustanovení § 44 odst. 2 citovaného zákona určil“, dovolací soud nesouhlasí. 27. Podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne. 28. Postup podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, podle něhož nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne, nepřicházel v úvahu již proto, že rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2011 obsahoval zákonu odpovídajícíurčení, kteří soudci budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout (k zastupování nepřítomných nebo vyloučených soudců srov. § 42 odst. 1 písm. d/ zákona o soudech a soudcích). 29. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, brání-li náhlá překážka nebo překážka krátkodobé povahy soudci, vyššímu soudnímu úředníku, soudnímu tajemníku, soudnímu vykonavateli nebo justičnímu čekateli provést ve věci jednotlivé úkony, určí předseda soudu, kdo místo něj potřebné úkony provede. 30. Ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích je třeba vykládat tak, že postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, brání-li provedení jednotlivého úkonu náhlá překážka nebo překážka krátkodobé povahy vzniklá na straně soudce (nebo dalších osob uvedených v citovaném ustanovení) a má-li jít o provedení jednotlivých úkonů. Oproti tomu, jde-li o určení soudce nebo složení senátu při projednání a rozhodnutí věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení soudce anebo z jiných důvodů stanovených zákonem, je namístě postup podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích, z něhož vyplývá, že rozvrh práce určuje soudce, již zastupují v jednotlivých soudních odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout. V takovém případě je věc v odvolacím řízení projednána a rozhodnuta příslušnými („zákonnými“) soudci též tehdy, tvoří-li senát i soudci, kteří mají podle rozvrhu práce v soudním oddělení zastupovat soudce, již nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout. 31. Z uvedeného je zřejmé, že ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích na posuzovanou věc nedopadá, neboť v případě odůvodněné nepřítomnosti (z důvodu dovolené) předsedkyně senátu JUDr. K. P. dne 17. 3. 2011, kdy probíhalo odvolací jednání Městského soudu v Praze, nešlo o „náhlou překážku“ nebo „překážku krátkodobé povahy“ ani o situaci, kdy by ve věci bylo třeba provést „jednotlivé úkony“. Proto se pro projednání a rozhodnutí věci stali příslušnými i soudci určení jako zastupující rozvrhem práce Městského soudu v Praze (srov. § 36 odst. 2 o. s. ř. a § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). 32. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že nejde o důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jestliže nepřítomného soudce senátu, který je podle rozvrhu práce odvolacího soudu příslušný k rozhodnutí o podaném opravném prostředku, zastoupí u odvolacího jednání soudce (kterýkoliv ze soudců) senátu, který podle rozvrhu práce příslušný senát zastupuje (zastupujícího senátu); k takovému postupu není třeba opatření (rozhodnutí) předsedy soudu ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. 33. Poukazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, č. j. 21 Cdo 1316/2008-114, a namítá-li, že toto usnesení „podporuje výklad pojmu zmatečnosti largo sensu, čili i možnost se při nepřípustné změně v osobě soudce bránit tímto instrumentem, nikoliv jen stricto sensu, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, čili v postupu soudu během řízení“, a že tímto usnesením bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí okresního soudu, s konstatováním, že „v souladu s ust. čl. 38 odst. 1 Listiny nelze připustit porušení práva na zákonného soudce“, pak přehlíží, že soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu, než je dán v projednávané věci, a že proto právní závěr přijatý v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá. V dovolatelem zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008 (uveřejněném pod č. 16/2012 v časopise Soudní judikatura), skutečně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud byl při rozhodování věci nesprávně obsazen a došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce, a že tedy žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek okresního soudu je postiženzmatečností uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., avšak – a to je významné – vycházel ze zjištění, že věc byla projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož byla přidělena na základě rozvrhu práce, ve kterém byl způsob rozdělení jednotlivých věcí stanoven v rozporu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů [„šlo o rozvrh práce vytvořený ve způsobu rozdělení jednotlivých věcí mezi soudní oddělení v rozporu se zákonem“ a proto „nebyl (nemohl být) způsobilým prostředkem pro stanovení příslušného senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř.“ Vzhledem k tomu, že rozvrh práce okresního soudu neumožňoval zákonu odpovídající určení, který senát nebo předseda senátu (samosoudce) projedná a rozhodne tehdy projednávanou věc, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že měl tuto věc projednat a rozhodnout senát nebo předseda senátu (samosoudce) určený předsedou soudu postupem podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích]. V nyní posuzované věci se proto nejedná o případ, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 34. Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že „JUDr. S., předsedající senátu 53 Co, neoznámil před jednáním dne 17. 3. 2011 ani v jeho průběhu změnu ve složení senátu a její důvody“, že neuvedl, „zda k ní ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. došlo s vědomím vedoucích funkcionářů soudu, nedotázal se účastníků, zda s ní souhlasí, a nedal jim možnost vyjádřit se k osobám soudců“ a že „vysvětlení nepodal ani na přímý dotaz zástupce otce na konci jednání“; netvrdí však (a ani ze spisu nevyplývá), že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce. 35. Případný nedostatek poučení účastníků podle ustanovení § 15a odst. 1 o. s. ř. (o tom, že mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout) nepředstavuje podle ustálené judikatury soudů vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný pod č. 121/2005 v časopise Soudní judikatura). 36. Otec neměl v původním řízení (o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů) námitky proti rozvrhu práce Městského soudu v Praze ohledně složení senátu č. 53 Co; jak vyplývá z protokolu o jednání městského soudu ze dne 17. 3. 2011 – na dotaz otce vznesený prostřednictvím zástupce až po vyhlášení rozsudku (a tedy po skončení jednání), „proč je věc pod předsednictvím JUDr. I. S.“, mu bylo sděleno, že „pravidelná předsedkyně senátu JUDr. K. P. má tento den a po celý týden dovolenou“. Z uvedeného vyplývá, že otec námitky proti složení senátu vznesl teprve poté, co věc byla v původním řízení rozhodnuta v jeho neprospěch; důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. však nelze účelově zaměňovat za procesní prostředek, pomocí kterého by mělo být ex post zvráceno pro účastníka nepříznivé pravomocné rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 476/97, uveřejněný pod č. 149/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 37. Námitky dovolatele, že odvolací senát (Městského soudu v Praze) se v rozsudku vůbec nezabýval zásadními námitkami otce uvedenými v odvolání a že rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o svěření nezletilých dětí do výchovy matky potvrdil, přičemž příčinu spatřuje „v nedostatečném seznámení se zastupujících členů senátu s projednávanou věcí“, vyjadřují pouze nesouhlas otce s rozsudkem městského soudu napadeným zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostní vady podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nemohou být významné. 38. Otec v dovolání uplatňuje „jako podpůrný důvod splnění podmínky pro podání dovolání možnost vyřešení významné otázky procesního práva, a to věcné příslušnosti soudu v řízení ve smyslu § 104a odst. 7 o. s. ř.“, a namítá, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím, č. j. Ncp 4409/2012-489 tím, že „přivolil, aby k projednání a rozhodnutí této věci byl v prvním stupni příslušným Obvodní soud pro Prahu 4, učinil „nepřípustný výklad příslušného ustanovení, který umožnil, aby o pochybení soududruhého stupně rozhodoval soud prvního stupně“. Uvedená námitka není důvodná. 39. Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. 40. Podle ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř., má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný. 41. Podle ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni. 42. Z ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že občanský soudní řád vychází při stanovení věcné (i místní) příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná (i místní) příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v den zahájení řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné (či místní) příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. 43. Touto zásadou se řídí i vrchní soudy, rozhodují-li o věcné příslušnosti postupem podle § 104a o. s. ř. Rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané podle ustanovení ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. je pro účastníky i soud závazné (srov. § 104a odst. 7 o. s. ř.). Poté, co vrchní soud rozhodne postupem podle § 104a o. s. ř., tedy nemůže být v dané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a to bez ohledu na to, změní-li se skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle § 104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod č. 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod č. 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 44. Soud, jehož věcná (a místní) příslušnost byla určena podle ustanovení § 11 odst. 1 věty třetí, o. s. ř. nebo některým jiným způsobem uvedeným nebo předvídaným v ustanovení § 11 o. s. ř., je zákonným soudem ve smyslu čl. 38 odst. 1 věty druhé, Listiny základních práv a svobod. 45. Z obsahu spisu je zřejmé, že o věcné příslušnosti v projednávané věci Vrchní soud v Praze postupem podle § 104a odst. 2 o. s. ř. již rozhodl, a to usnesením ze dne 26. 3. 2013, které nabylo právní moci dne 15. 5. 2013. Tím byla určena věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 pro celé řízení o žalobě pro zmatečnost a tato otázka nemůže být posuzována znovu. 46. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 OSŘ, § 229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ nebo v § 229 odst. 3 OSŘ anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání otce podle ustanovení § 243d písm. a) OSŘ zamítl.

decision_1355.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.08.2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, ECLI:CZ:NS:2015:29.NSČR.2.2014.1 Číslo: 48/2016 Právní věta: O tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce, rozhoduje insolvenční soud v intencích § 32 odst. 1 insolvenčního zákona "po slyšení insolvenčního správce" (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl zproštěn funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 26.08.2015 Spisová značka: 29 NSCR 2/2014 Číslo rozhodnutí: 48 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Insolvenční správce Předpisy: § 32 odst. 1 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. KSPL 27 INS 4224/2011, 2 VSPH 489/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 13. 9. 2013, potvrdil usnesení ze dne 5. 3. 2013, jímž Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) nevyhověl návrhu dlužníka (V. H.) na zproštění JUDr. J. C. funkce insolvenčního správce dlužníka. 2. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 32 odst. 1 a § 36 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a odkazuje na skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem – uzavřel, že za relevantní důvody, pro něž může insolvenční soud zprostit insolvenčního správce funkce, považuje zejména skutečnost, že při výkonu své funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek podstaty v rozporu s ustanoveními § 225 odst. 4 nebo § 226odst. 5 insolvenčního zákona, neplní povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce nebo ve věci postupuje nekvalifikovaně. Důležitým důvodem pro zproštění funkce správce může být také skutečnost, že bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele anebo vykonatelný rozsudek týkající se vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení může vést i zjištění ojedinělého, leč závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené (insolvenčním) soudem k tomu, že (insolvenční) soud zprostí správce funkce; obvykle se však – jde-li se o pochybení méně závažné – omezí na to, že využije svého oprávnění uložit správci pořádkovou pokutu. 3. Dále odvolací soud poukázal na korespondenci vedenou mezi dlužníkem (jeho zástupcem) a insolvenčním správcem, týkající se prodeje majetku dlužníka sloužícího k zajištění pohledávky věřitele č. 4 (Českomoravské stavební spořitelny, a. s.), na jejímž základě považoval za „vyvrácené“ námitky dlužníka o tom, že insolvenční správce je „nekontaktní“ a neposkytuje dlužníku (jeho zástupci) potřebné informace o připravovaném zpeněžování nemovitostí, jež jsou předmětem zajištění. 4. S poukazem na ustanovení § 398 odst. 3 věty poslední, § 409 odst. 3 a § 289 odst. 3 insolvenčního zákona shledal „námitky“ dlužníka ohledně minimální prodejní ceny nemovitostí, včetně jeho (ničím nepodložených) obav o prodeji pod cenou, předčasnými s tím, že dlužníku nic nebrání v tom, aby (případný) znalecký posudek o ceně nemovitostí předložil insolvenčnímu soudu k posouzení, nehledě na to, že platnost smluv, jimiž dojde ke zpeněžení mimo dražbu, lze napadnout žalobou. 5. Konečně odvolací soud doplnil, že není-li dlužník spokojen s rozsahem informací, jež mu insolvenční správce poskytuje, může požádat insolvenční soud, aby v rámci dohlédací činnosti podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona „určité listiny či vysvětlení od správce vyžádal a založil je do insolvenčního spisu; že by tak učinil, se z obsahu spisu nepodává“. 6. Jelikož odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) dospěl k závěru, že v řízení nebylo zjištěno, že by insolvenční správce neplnil řádně své povinnosti nebo nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí anebo že by závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem, usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil, když „jiný názor dlužníka na cenu nemovitostí a jiné představy o průběhu insolvenčního řízení důvodem pro zproštění správce jeho funkce být nemůže“. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, maje za to, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda „je insolvenční správce povinen plnit informační povinnost vůči dlužníkovi a pokud tak nečiní, zda jde o porušení jeho povinností a dále, zda v případě, že soud a věřitelský výbor dosud neschválili prodej mimo dražbu ve smyslu ustanovení § 289 insolvenčního zákona, může insolvenční správce činit úkony směřující k takovému prodeji mimo dražbu, respektive zda zatížení majetkové podstaty náklady souvisejícími s prodejem mimo dražbu před tím, než dojde ke schválení takového prodeje ve smyslu ustanovení § 289 insolvenčního zákona, je porušením povinnosti insolvenčního správce jednat s odbornou péčí“. 8. Dovolatel namítá existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 9. Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a „konstatuje“, že soudy obou stupňů se s jehonámitkami řádně nevypořádaly a ve svých rozhodnutích vycházely výlučně ze sdělení insolvenčního správce. Poukazuje na nedostatky ve skutkových zjištěních co do „pověření znalce provedením znaleckého posudku“ a (případného) provedení prodeje nemovitostí dlužníka „realitní kanceláří N., a. s.“. Takový postup považuje za rozporný s procesními zásadami, právními předpisy i ustálenou rozhodovací praxí. 10. Dále akcentuje, že má-li insolvenční správce vůči dlužníkovi, s jehož majetkem hospodaří, „určité“ povinnosti, nemůže jednat libovolně a k tíži dlužníka, neboť to nebude insolvenční správce, nýbrž dlužník, z jehož majetku budou případné náklady na znalce či realitní kancelář hrazeny, respektive, jehož majetek bude prodán „pod cenou“. „Je jistě právem, ba dokonce povinností dlužníka, zajímat se o to, jakým způsobem je s jeho majetkem nakládáno, a starat se o to, aby mu postupem správce nevznikla škoda, respektive, aby nemusel hradit zbytečné náklady, které si insolvenční správce usmyslí. Insolvenční správce pak má nepochybně vůči dlužníkovi informační povinnost, neboť je odpovědný nejen věřitelům, ale i dlužníkovi, který má např. možnost domáhat se vůči správci náhrady škody stejně tak, jako má právo podat návrh na zproštění insolvenčního správce funkce, pokud tento neplní řádně své povinnosti“. 11. V této souvislosti má dovolatel za to, že insolvenční správce informační povinnost ve vztahu k němu neplní a na v dovolání specifikované dopisy nereaguje. Dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že insolvenční správce informační povinnost ve vztahu k dlužníkovi (o zamyšlených úkonech ve věci, týkají-li se dlužníka či jeho majetku) nemá, respektive, že neplnění takové informační povinnosti není porušením povinností insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 insolvenčního zákona, je jejich právní posouzení věci nesprávné. 12. Konečně dovolatel zdůrazňuje, že podniká-li insolvenční správce „nákladné úkony jako je zadání znaleckého posudku či uzavření zprostředkovatelské smlouvy s realitní kanceláří“, aniž by soud či věřitelský výbor vůbec s takovým prodejem vyslovil souhlas, a nepředložil-li dlužníku (ani soudu) pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení nemovitostí, nejedná s péčí řádného hospodáře a zjevně zatěžuje majetkovou podstatu dlužníka zcela zbytečnými náklady. „Za takové situace jsou úkony insolvenčního správce, realitní kanceláře či znalce přinejmenším předčasné, neboť není zřejmé, zda pokyn zajištěného věřitele není v rozporu se zákonem, respektive není zřejmé, zda insolvenční soud nestanoví podmínky prodeje v jiném rámci, než v jakém postupuje insolvenční správce“. Přitom dovolatel „několikrát insolvenčního správce kontaktoval s tím, že by měl zájemce o koupi nemovitostí, ten sdělení zcela ignoroval a prodej nemovitostí zadal realitní kanceláři, která nepochybně nezprostředkuje prodej zdarma, nýbrž za peníze dlužníka“. Zadáním prodeje nemovitostí realitní kanceláři z Prahy a vypracování znaleckého posudku znalci z Prahy se navíc zvýší náklady s tím spojené „minimálně o cestovné“ a výše popsané jednání tak nelze považovat „po hospodářské stránce za pečlivé“. 13. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) je dáno tím, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2014. 15. Dovolání dlužníka je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bezezbytku nezodpovězené. IV.Důvodnost dovolání 16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 17. Podle ustanovení 5 insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. Podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (odstavec 1). Insolvenční soud je oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru (odstavec 2). Podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně. Podle ustanovení § 230 insolvenčního zákona správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby a) nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží, b) majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti, c) se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem, d) byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů (odstavec 1). Jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele, směřujícími k řádné správě; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (odstavec 2). Podle ustanovení § 398 odst. 3 insolvenčního zákona při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu. Podle ustanovení § 409 insolvenčního zákona od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře má dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení, dlužník. S takto nabytýmipříjmy je dlužník povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře (odstavec 1). Dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění (odstavec 2). Majetek, který slouží k zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejdříve však po zjištění pravosti, výše a pořadí zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli; přitom postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu (odstavec 3). Podle ustanovení § 293 insolvenčního zákona jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti. 18. Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. 19. Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona sjednotil tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014. V tomto usnesení označený odvolací soud formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci, podle kterého důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem. 20. Insolvenční zákon výslovně neupravuje „informační“ povinnost insolvenčního správce vůči dlužníku, jehož úpadek je řešen oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře, ohledně postupu směřujícího k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele (§ 398 odst. 3, věta poslední, a § 409 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s § 286 a násl. insolvenčního zákona). Nicméně ze zásady obsažené v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona (podle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů), jež se nepochybně vztahuje i na dlužníka (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona), lze dovodit, že projeví-li dlužník (vážný a shora zmíněné zásadě insolvenčního řízení odpovídající) „zájem“ o to, jakým způsobem hodlá insolvenční správce postupovat při uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, mělo by se mu dostat (od insolvenčního správce, popřípadě od insolvenčního soudu) takových informací, aby měl možnost se k postupu insolvenčního správce vyjádřit.21. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že základním informačním zdrojem o průběhu insolvenčního řízení je insolvenční rejstřík, v němž insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení: a) rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, b) veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li insolvenční zákon jinak a c) další informace, o kterých tak stanoví insolvenční zákon (§ 419 a násl. insolvenčního zákona). Dále jsou práva dlužníka v insolvenčním řízení chráněna tím, že dlužníku jsou písemnosti v insolvenčním řízení doručovány, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, zvlášť (§ 75 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž dlužník (jako účastník insolvenčního řízení) má rovněž právo nahlížet do soudního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy (§ 44 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 7 a § 126 odst. 1 insolvenčního zákona). Konečně, má-li dlužník oprávněné pochybnosti o správnosti postupu insolvenčního správce v souvislosti s uspokojením pohledávky zajištěného věřitele, může požádat insolvenční soud, aby v rámci dohlédací činnosti (§ 10 a § 11 insolvenčního zákona) zjednal nápravu. 22. Promítnuto do poměrů projednávané věci a s přihlédnutím ke skutkovému stavu, na jehož základě soudy nižších stupňů vybudovaly (následné) právní posouzení a jehož správnost nelze dovoláním po právu zpochybnit (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), shledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným. 23. Argumentace dovolatele vztahující se k (ne)poskytnutí informací insolvenčním správcem ohledně možného postupu dlužníkem tvrzeného „zájemce“ o koupi zástavy, výtěžek jejíhož zpeněžení měl sloužit k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, je totiž zjevně nepřípadná již proto, že povinnost insolvenčního správce poskytovat (zvlášť) třetím osobám „poučení“ o tom, jak se mají chovat, chtějí-li se účastnit (jako zájemci o koupi zástavy) procesu zpeněžení zajištění, z insolvenčního zákona (ani ze zásad insolvenčního řízení) neplyne. 24. Jde-li o výhrady týkající se „ohledání“ zástavy za účelem jejího ocenění, včetně prohlídky zástavy, v tomto směru dovolatel odvolacímu soudu (a insolvenčnímu soudu) vytýká pochybení při hodnocení důkazů a současně (posuzováno podle obsahu dovolání) neúplnost skutkových zjištění. 25. Přitom hodnocení důkazů nelze − se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. − úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145. 26. Navíc o tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce (podle § 32 insolvenčního zákona), rozhoduje insolvenční soud „po slyšení insolvenčního správce“ (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl zproštěn funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu. Je tomu tak i proto, že postupuje-li insolvenční správce při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona), projevuje se to zpravidla i dokumentací jeho postupu (lhostejno, zda na vyžádání insolvenčního soudu při výkonu dohlédací činnosti nebo prostřednictvím insolvenčního spisu) a neděje-li se tak, jsou případné nedostatky postupu insolvenčního správce patrny právě již z insolvenčního spisu. Tomu ostatně odpovídá též zákonem předepsaný požadavek, aby insolvenční soud rozhodl o podaném návrhu „neprodleně“ (§ 32 odst. 1 poslední věta insolvenčního zákona).“27. Na základě informací, které insolvenční správce (dle skutkových závěrů soudů nižších stupňů) ohledně zamýšleného postupu při uspokojení pohledávky zajištěného věřitele dlužníku sdělil (tj. že obdržel pokyn zajištěného věřitele k zpeněžení zástavy a začal činit „kroky“ za účelem vypracování znaleckého posudku k ceně zástavy), si dlužník musel být vědom toho, jak hodlá insolvenční správce ve věci uspokojení pohledávky zajištěného věřitele postupovat. Měl-li za to, že informace, které obdržel od insolvenčního správce, nejsou dostatečné, mohl se obrátit na insolvenční soud, který by oprávněnost jeho požadavku posoudil a případně v tomto směru učinil opatření potřebné k zajištění účelu insolvenčního řízení. 28. Další námitky dlužníka se soustřeďují k dovolatelem tvrzenému jednání insolvenčního správce v rozporu s péčí „řádného hospodáře“, když insolvenční správce − podle názoru dovolatele – zadal znalecký posudek (k ocenění zástavy) a uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu s realitní kanceláří, aniž by (insolvenční) soud či věřitelský výbor schválil prodej zástavy mimo dražbu, respektive stanovil podmínky prodeje. I v tomto směru jsou „obavy“ dovolatele přinejmenším předčasné, když posouzení účelnosti (či naopak zbytečnosti) vynaložených nákladů bude odvislé (až) od okolností, jež měly nastat v budoucnu. Navíc i zde platí, že o svých pochybnostech co do správnosti postupu insolvenčního správce měl dlužník především informovat insolvenční soud, jenž disponuje oprávněními ke zjednání nápravy. 29. V poměrech dané věci je tak zjevné, že výhrady vznesené dlužníkem, včetně skutečností plynoucích z obsahu spisu, nenasvědčují závěru, podle něhož by insolvenční správce porušil své povinnosti ve vztahu k dlužníku. 30. Samotná nespokojenost dlužníka s tím, jak ho informuje insolvenční správce o svém postupu, jde- li o úkony směřující ke zpeněžení zástavy a k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení, včetně (ne)účelnosti či (ne)hospodárnosti těchto úkonů, není (nemůže být) důvodem ke zproštění funkce insolvenčního správce (§ 32 insolvenčního zákona). 31. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1356.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.08.2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, ECLI:CZ:NS:2015:29.NSČR.93.2014.1 Číslo: 58/2016 Právní věta: Skutečnost, že dlužník je ve výkonu trestu odnětí svobody, nezakládá sama o sobě povinnost insolvenčního správce informovat takového dlužníka o svém postupu v insolvenčním řízení jinak (šířeji)než dlužníka, který zmíněným způsobem "omezen" není. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 26.08.2015 Spisová značka: 29 NSCR 93/2014 Číslo rozhodnutí: 58 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvenční správce Předpisy: § 5 předpisu č. 182/2006Sb. § 75 odst. 2 předpisu č. 182/2006Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 11. 12. 2013, zamítl návrh dlužníka (M. H.) na „pozastavení insolvence“ a „určení nového insolvenčního správce“ (posuzováno podle obsahu šlo v této části o zproštění společnosti Z. C. H. v. o. s. funkce insolvenčního správce dlužníka). 2. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 10. 2. 2014 potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 3. Odvolací soud – cituje ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – zdůraznil, že za relevantní důvody, pro něž může insolvenční soud zprostit (insolvenčního) správce funkce, považuje zejména skutečnost, že při výkonu své funkce řádně neplní povinnosti pro něj vyplývající z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek podstaty v rozporu s ustanoveními § 225 odst. 4 nebo § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nesplní povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce nebo ve věci postupuje nekvalifikovaně. Důležitým důvodem pro zproštění funkce správce může být také skutečnost, žebezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele anebo vykonatelný rozsudek týkající se vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybění správce může vést soud i zjištění ojedinělého, ač závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem k tomu, že rozhodne o jeho zproštění funkce, ale – obvykle jedná-li se o méně závažné pochybení – omezuje se na to, že využije svého oprávnění uložit správci pořádkovou pokutu. 4. Dále odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem a s odkazem na skutkové závěry insolvenčního soudu) dovodil, že v řízení nebylo jištěno, že by insolvenční správce neplnil řádně své povinnosti nebo nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí anebo že by závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem. 5. Z insolvenčního rejstříku naopak vyplývá – pokračoval odvolací soud – že insolvenční správce podává opakovaně zprávy o hospodářské situaci dlužníka a o své činnosti, účastní se schůzí věřitelů, doplňuje seznam přihlášených pohledávek a provádí aktualizaci soupisu majetkové podstaty. Z posledního doplněného soupisu majetkové podstaty ze dne 3. 2. 2014 přitom plyne, že insolvenční správce do majetkové podstaty zahrnul též vybavení kanceláře dlužníka, které bylo zajištěno v rámci prováděné exekuce v roce 2011 a které bylo správci soudním exekutorem vydáno. 6. Současně odvolací soud shledal nedůvodnými námitky dlužníka k činnosti insolvenčního správce vztahující se k (ne)informování dlužníka insolvenčním správcem o postupu v insolvenčním řízení, respektive údajného jednání insolvenčního správce s „bývalou manželkou dlužníka“; dlužník je totiž o průběhu insolvenčního řízení dostatečně informován prostřednictvím insolvenčního rejstříku, jakož i usnesení, která mu jsou doručována do vlastních rukou. 7. Konečně odvolací soud akcentoval, že insolvenční správce ve věci postupuje bez průtahů, v součinnosti se zajištěným věřitelem a k platnosti jeho úkonů souvisejících s prodejem majetkové podstaty se vyjádřil i insolvenční soud. Odlišný názor dlužníka na postup správce v insolvenčním řízení (včetně přezkumu pohledávek věřitelů) nemůže být zásadně relevantním důvodem pro zproštění správce funkce. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti usnesení odvolacího soudu, a to (posuzováno podle obsahu) proti té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v zamítavém výroku ohledně (ne)zproštění insolvenčního správce funkce, podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného práva, která nebyla rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud vyřešena, a to výkladu ustanovení § 32 insolvenčního zákona, jde-li o nedostatečnou komunikaci insolvenčního správce s dlužníkem, který vykonává trest odnětí svobody“. 9. S poukazem na postavení insolvenčního správce v insolvenčním řízení vyjadřuje dovolatel přesvědčení, že insolvenční správce nedostatečně přezkoumal „některé přihlášené pohledávky“, zejména pak přihlášku věřitele V. H. ve výši zhruba 10 000 Kč, kdy došlo ke zjištění pohledávky v plné výši, přičemž tato pohledávka měla být (dle dlužníkova názoru) popřena, neboť věřitel zadržuje majetek dlužníka (bývalé zařízení jeho kancelářských prostor) a dlužník insolvenčního správce o této skutečnosti informoval. Dále insolvenční správce komunikoval s bývalou manželkou dlužníka, kterou dlužník k jednání nezmocnil a jejíž zájmy nejsou shodné se zájmy dlužníka. 10. Konečně insolvenční správce nevzal v potaz, že insolvenční řízení je vedeno formou insolvenčního rejstříku v elektronické podobě, ale dlužník nemá v důsledku výkonu trestu odnětí svobody přístup kinformacím na internetu a je odkázán pouze na informace, které obdrží písemně od insolvenčního soudu, a na komunikaci s insolvenčním správcem. Insolvenční správce přitom dlužníka neinformuje o postupu zpeněžování jeho majetku, natož o podmínkách, za nichž je majetek zpeněžován; takový postup nemůže být tolerován a shledán v souladu s insolvenčním zákonem. 11. Dlužník je přesvědčen, že ho správce o postupu insolvenčního řízení neinformuje záměrně (a k jeho škodě) a že postup insolvenčního správce odporuje zákonnému požadavku výkonu funkce s odbornou péčí. 12. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 13. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 14. Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu je (ve shora vymezeném rozsahu) přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to v řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 32 insolvenčního zákona, Nejvyšším soudem dosud v daných souvislostech beze zbytku nevyřešené. IV. Důvodnost dovolání 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Podle ustanovení § 5 insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. Podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (odstavec 1). Insolvenční soud je oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru (odstavec 2). Podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.Podle ustanovení § 230 odst. 1 insolvenčního zákona správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby a) nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží, b) majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti, c) se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem, d) byly vymoženy pohledávky dlužníka, včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů. 17. Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. 18. Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona sjednotil tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2014“) uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 2 VSOL 358/2014. V tomto usnesení označený odvolací soud formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci, podle kterého důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem. 19. V poměrech dané věci je zjevné, že výhrady dlužníka týkající se „nedostatečného“ přezkumu „některých“ přihlášených pohledávek a komunikace insolvenčního správce s (bývalou) manželkou dlužníka nejsou opodstatněné. Je totiž zjevné, že ani insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/ a § 11 insolvenčního zákona) není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); přitom ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona umožňuje popřít věřitelem přihlášenou pohledávku (byť jen s účinky předvídanými ustanovením § 192 odst. 3 insolvenčního zákona) i dlužníku. Navíc nelze přehlédnout, že podle názoru dlužníka měl insolvenční správce popřít pohledávku věřitele (V. H.) proto, že zmíněný věřitel „zadržuje“ majetek dlužníka; potud jde o zjevně nezpůsobilý důvod popření pohledávky, nehledě na to, že „zadržovaný“ majetek byl dle zjištění odvolacího soudu zahrnut do majetkové podstaty dlužníka. Rovněž „obecné“ tvrzení dlužníka o tom, že insolvenční správce „jednal“ s bývalou manželkou dlužníka, není bez dalšího důvodem, pro který by měl být insolvenční správce zproštěn funkce; dle „zjištění“ insolvenčního soudu totiž insolvenčního správce „kontaktovala“ sama bývalá manželka dlužníka a insolvenční správce s ní „nejednal“. 20. K povinnostem insolvenčního správce ve vztahu k dlužníku, jde-li o poskytování informací o průběhu insolvenčního řízení, se Nejvyšší soud dále vyjádřil v usnesení ze dne 26. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014.21. Tam zdůraznil, že insolvenční zákon výslovně neupravuje „informační“ povinnost insolvenčního správce vůči dlužníku. Nicméně ze zásady obsažené v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona (podle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů), jež se nepochybně vztahuje i na dlužníka (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona), lze dovodit, že projeví-li dlužník (vážný a shora zmíněné zásadě insolvenčního řízení odpovídající) „zájem“ o to, jakým způsobem hodlá insolvenční správce postupovat v insolvenčním řízení při zpeněžování majetku, mělo by se mu dostat (od insolvenčního správce, popřípadě od insolvenčního soudu) takových informací, aby měl možnost se k postupu insolvenčního správce vyjádřit. 22. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že základním informačním zdrojem o průběhu insolvenčního řízení je insolvenční rejstřík, v němž insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení: a) rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, b) veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li insolvenční zákon jinak a c) další informace, o kterých tak stanoví insolvenční zákon (§ 419 a násl. insolvenčního zákona). Dále jsou práva dlužníka v insolvenčním řízení chráněna tím, že dlužníku jsou písemnosti v insolvenčním řízení doručovány, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, zvlášť (§ 75 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž dlužník (jako účastník insolvenčního řízení) má rovněž právo nahlížet do soudního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy (§ 44 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 7 a § 126 odst. 1 insolvenčního zákona). Konečně, má-li dlužník oprávněné pochybnosti o správnosti postupu insolvenčního správce v souvislosti s uspokojením pohledávky zajištěného věřitele, může požádat insolvenční soud, aby v rámci dohlédací činnosti (§ 10 a § 11 insolvenčního zákona) zjednal nápravu. 23. V situaci, kdy na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit, zbývá posoudit, zda (a případně jakou měrou) se prosadí i tehdy, vykonává-li dlužník trest odnětí svobody. 24. Podle ustanovení § 27 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, (dále jen „zákon“) po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna (odstavec 1). Z důvodů uvedených v odstavci 1 jsou omezena práva a svobody na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, svobodu pohybu a pobytu, zachování listovního tajemství a tajemství jiných písemností, záznamů a zpráv a právo svobodné volby povolání (odstavec 2). Po dobu výkonu trestu odsouzeným nepřísluší právo na stávku, výkon práva sdružovat se ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích, zakládat odborové organizace a výkon práva sdružovat se v nich, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, právo svobodné volby poskytovatele zdravotních služeb a zdravotnického zařízení. Odsouzení nemohou ve výkonu trestu zakládat politické strany nebo politická hnutí, vykonávat právo sdružovat se v nich a nemohou vykonávat volené a jiné veřejné funkce (odstavec 3). 25. Shora citované ustanovení určuje rozsah omezení a zbavení některých práv odsouzených; přitom zásadně platí, že po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se takovým omezením práv a svobod, jejichž výkon by buď byl v rozporu s účelem trestu, nebo která nemohou být uplatněna vzhledem k výkonu trestu. Zákon taxativně vypočítává práva a svobody, která jsou omezena a kterých je odsouzený po dobu výkonu trestu zbaven (srov. též důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08). 26. Jakkoliv (insolvenční) dlužník ve výkonu trestu odnětí svobody nemá (právním předpisem zaručený) přístup k informacím v insolvenčním rejstříku, v důsledku čehož je omezen (oproti jiným dlužníkům, ohledně kterých je vedeno insolvenční řízení) co do rozsahu informací, které má o průběhu insolvenčního řízení k dispozici, není pochyb o tom, že i ve výkonu trestu odnětí svobody jsou jeho práva vztahující se k insolvenčnímu řízení chráněna dostatečně (viz argumentace výše).Potud nelze přehlédnout, že i ve výkonu trestu má dlužník možnost formou písemných sdělení (ustanovení § 17 zákona, ve spojení s ustanovením § 24 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody – dále jen „vyhláška“) komunikovat s insolvenčním správcem i s insolvenčním soudem, lze mu (za účelem komunikace s označenými subjekty) povolit použití telefonu (ustanovení § 18 odst. 3 zákona, ve spojení s ustanovením § 25 vyhlášky), přičemž má i právo na poskytování právní pomoci advokátem (ustanovení § 26 odst. 3 zákona). Konečně dlužník může požádat ředitele věznice o rozhovor (ustanovení § 34 odst. 8 vyhlášky) a v rámci rozhovoru vznést požadavek (ač nelze presumovat výsledek takové žádosti), aby mu byl umožněn (je-li to v technických a personálních možnostech věznice) přístup do insolvenčního rejstříku. 27. Jinými slovy, skutečnost, že dlužník je ve výkonu trestu odnětí svobody, nezakládá sama o sobě povinnost insolvenčního správce informovat takového dlužníka o svém postupu v insolvenčním řízení jinak (šířeji) než dlužníka, který zmíněným způsobem „omezen“ není. 28. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1357.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.08.2015, sp. zn. 11 Tdo 811/2015, ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.811.2015.1 Číslo: 12/2017 Právní věta: Naplnění úmyslné formy zavinění u trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku ve vztahu k zákonnému znaku „pro vlastní potřebu přechovává v množství větším než malém“ omamnou nebo psychotropní látku nebo jed nevylučuje skutečnost, že si pachatel neověřil množství účinné látky, kterou může pro svou potřebu mít u sebe (např. laboratorním rozborem), ale je třeba vycházet zejména z celkového množství přechovávané nedovolené látky, ze zkušeností pachatele s jejím užíváním, z okolností jejího opatření, z obvyklé kvality takto opatřené látky. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 26.08.2015 Spisová značka: 11 Tdo 811/2015 Číslo rozhodnutí: 12 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu Předpisy: § 284 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obv. P. Š. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 44 To 133/2015, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 106/2014, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 6 T 106/2014, byl obv. P. Š. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Tohoto jednání se obviněný dopustil tím, že: „dne 16. 8. 2014 v době kolem 1:00 hod. v P. na ul. J., v provozovně s názvem Ch. R., u sebe přechovával bílou krystalickou látku. Provedenou odbornou expertízou z oboru chemie bylo zjištěno, že se jedná o kokain o celkovém množství 5,672 g netto s obsahem účinné látky 13,2 %, což činí 0,749 g účinné látky kokain base. Přičemž kokain jeuveden jako omamná látka v příloze č. 1 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, kdy dle ustálené rozhodovací praxe a přílohy č. 1 ke Stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 je za větší než malé množství považováno držení minimálně 1 gr kokainu s 0,54 g účinné omamné látky.“ 2. Za to byl obv. P. Š. odsouzen podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl v souladu s § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Současně mu byl uložen podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to bílé práškovité látky o hmotnosti 4,918 g „netto“ uložené v sáčku Policie ČR ve skladu Obvodního ředitelství policie Praha I, pod sp. zn. KRPA-315436/TČ-2014-001114. 3. Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 44 To 133/2015 ze dne 25. 3. 2015 tak, že výše uvedený napadený rozsudek podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a trestní věc postoupil Úřadu Městské části P. 1, odboru správních agend, neboť dle jeho rozhodnutí „jednání může být posouzeno jako přestupek“. 4. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplynulo, že soud I. stupně sice provedl všechny potřebné důkazy a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, nicméně se tento soud neztotožnil s právní kvalifikací posuzovaného skutku. Městský soud v Praze poukázal na to, že později zjištěná koncentrace účinné látky svědčí o tom, že se nejedná o kvalitní drogu. Současně zdůraznil, že obviněný opatřenou drogu nevážil a neprováděl její chemický rozbor ke zjištění množství účinné látky, a proto ani nemohl odhadnout, jaké množství účinné látky „si může ponechat, aby šlo o legální držení drogy pro vlastní potřebu“. Protože se tedy obviněný bezdůvodně spolehl na to, že množství drogy „může legálně držet“, pak se z jeho strany jednalo o vědomou nedbalost, a nikoliv o přímý úmysl, jak skutek posoudil soud I. stupně. Městský soud v Praze tak dospěl k závěru, že nedbalostním jednáním obviněný nemohl naplnit skutkovou podstatu úmyslného trestného činu. Za své jednání by však mohl být postižen ve správním řízení, a proto věc postoupil Úřadu Městské části P. 1, odboru správních agend, za účelem prověření toho, zda obv. P. Š. mohl předmětným skutkem spáchat přestupek. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. S usnesením Městského soudu v Praze se neztotožnil nejvyšší státní zástupce a rozhodnutí napadl dovoláním. Své námitky státní zástupce subsumoval pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Ve svém dovolání státní zástupce uvedl následující výhrady: 6. V prvé řadě se důrazně ohradil proti závěru městského soudu o údajném legálním držení drogy pro vlastní potřebu. Státní zástupce akcentoval, že držení jakékoli omamné a psychotropní látky je vždy protiprávní s výjimkou, že držitel této látky disponuje příslušným povolením ve smyslu § 4, anebo je vlastníkem legální licence ve smyslu § 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách. 7. Jelikož Městský soud v Praze pokládal skutková zjištění soudu I. stupně za správná a neztotožnil se pouze s jeho právními závěry, resp. se závěry o formě zavinění obviněného, tak naproti tomu státní zástupce zdůraznil, že z tohoto pohledu nemůže závěr o nedbalostní formě zavinění obv. Š. obstát. Za množství větší než malé ve smyslu § 284 odst. 2 tr. zákoníku je v případě kokainu stanoveno množství nejméně 1 g směsi (tj. substance) obsahující účinnou látku methylester benzoylekgoninu. Ale zeskutkových zjištění vyplynulo, že obviněný měl v držení celkem 5,672 g substance, tedy množství pětinásobně přesahující. Státní zástupce považuje za vyloučené, aby obviněný u takového množství si skutečně neuvědomoval, že dolní mez trestnosti nepřesáhl a že obsah účinné látky nepřekročil. Státní zástupce se rovněž vyjádřil i ke skutkovému zjištění, týkajícímu se zajištěné drogy, ze kterého vyplynulo, že zadržený kokain nebyl příliš dobré kvality, resp. že byl naředěn. V tomto smyslu odkázal na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, z něhož vyplynulo, že jedním z kritérií určujících posouzení povahy drogy je tzv. „obvyklá kvalita takové substance“. Obviněným přechovávaná droga obsahovala celkem 13,2 % účinné látky methylester benzoylekgoninu, což je koncentrace, kterou lze z hlediska tzv. pouliční čistoty považovat za relativně běžnou. Odkázal přitom na konkrétní poznatky expertních organizací, z nichž dovodil, že kvalita kokainu běžně dosahuje nejen obdobných, ale i nižších hodnot. Proto zjištěnou koncentraci kokainu base považuje za zcela běžnou. 8. Z výše uvedeného vyplynulo, že podle dovolatelova mínění Městský soud v Praze trestný čin obv. Š. nepatřičně bagatelizoval, a to přesto, že obviněný zjevně neoprávněně a úmyslně přechovával kokain v množství větším než malém a skutkovou podstatu žalovaného přečinu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku bezesporu naplnil jak po objektivní, tak subjektivní stránce. Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že Městský soud v Praze posoudil předmětný skutek z hmotněprávního hlediska zcela nesprávně, a protože ještě navíc postoupil věc Úřadu Městské části P. 1, aniž byly pro to splněny podmínky, zatížil tím své usnesení vadami ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) i f) tr. ř. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující (pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu), a následně v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obv. P. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. K dovolání státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil obviněný a ve svém vyjádření v podstatě uvedl, že platná judikatura u drogových deliktů stanovila jako rozhodující kritérium množství účinné látky ve vyprodukované či zakoupené droze, tedy aspekt kvalitativní. Naproti tomu státní zástupce ve svém dovolání vyzdvihuje aspekt kvantitativní, který je dle obviněného v současnosti judikaturou již překonán a je chápán jako druhořadý. V návaznosti na to obv. Š. zdůraznil, že získal kokain z neznámého zdroje a všechny parametry zajištěné látky byly zjištěny až dodatečně. Podle jeho názoru však nelze vycházet z obecně platné kvality této drogy, protože průměrná čistota kokainu je v různých místech odlišná a může se odlišovat i u jednotlivých dealerů. Dovolávat se proto na „brutto“ zajištěné krystalické látky, resp. na obvyklou kvalitu získané substance, obviněný považuje za „zcela nepatřičné“. 10. Podle názoru obhajoby na tuto situaci zareagovala judikatura, pro kterou už není rozhodující „brutto“ – tj. hrubá či celková gramáž drogy, ale pouze „netto“ – resp. konkrétní zjištěné množství čisté účinné látky. (Pouze v případě, že přesné množství účinné látky nelze zjistit, lze vycházet z celkového množství drogy.) V této souvislosti obhajoba odkázala nejen na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, ze dne 27. 2. 2013, ale také např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 795/2011, ze dne 15. 12. 2011. V návaznosti na to obv. Š. zdůraznil, že z hlediska posuzování viny není vůbec podstatné to, zda si byl coby zkušený narkoman vědom váhového rozdílu mezi jedním gramem a mezi hmotností zakoupeného kokainu (který dosahoval více než pětinásobné gramáže), neboť tento způsob uvažování by vedl pouze k mechanickému postihu, který opomíjí množství účinné látky. Tím však dovolání státního zástupce opomnělo nutnost prokázání subjektivní stránky, tj. schopnost obviněného jednat i ve vztahu k tomuto znaku buď formou úmyslnou, nebo nedbalostní. Protože je přečin podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku trestný čin úmyslný, je nezbytné prokázat minimálně úmysl nepřímý. Podle obhajoby Obvodní soud pro Prahu 1 dovodil přímý úmysl obviněného bez relevantních podkladů. Naproti tomuMěstský soud v Praze správně dospěl k závěru o důkazní nouzi ve vztahu k prokázání úmyslu, a protože konstatoval nedbalostní jednání, správně rozhodl kvalifikovat předmětný skutek jako přestupek. Příloha č. 1 ke Stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 v případě kokainu označila jako „větší než malé množství“ 1 g kokainu a současně 0,54 g účinné látky. Při posuzování viny obv. Š. je tedy nutné vycházet ze spojitosti těchto hodnot – celkově se jednalo o zakoupený kokain v celkové výši 5,672 g a 0,739 g účinné látky, což znamená pouze 0,13 g účinné látky na 1 g kokainu. 11. Vzhledem k výše uvedenému obhajoba vnímá společenskou škodlivost jednání obv. Š. jako nižší, a proto v tomto případě postačí postih prostřednictvím norem správního práva, konkrétně pro podezření ze spáchání přestupku podle § 30 odst. 1 písm. j) zákona č. 200/1990 Sb., přestupkového zákona. Z tohoto důvodu obhajoba navrhuje i v tomto stadiu řízení zamítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265j tr. ř. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. Tj. zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud dovolání vyhodnotil jako přípustné. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. 13. Státní zástupce své dovolání podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. V obecné rovině je nutné zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Proto skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. V případě, že dovolání podává nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného, činí tak z důvodu, že v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé jsou v reálném rozporu s okolnostmi, které jsou relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, popř. i jiných právních odvětví). 14. S odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolatel Nejvyšší soud upozorňuje na to, že bylo rozhodnuto buď o postoupení věci jinému orgánu, nebo o zastavení (nebo podmíněném zastavení) trestního stíhání, event. o schválení narovnání – aniž byly pro takové rozhodnutí splněny podmínky. V případě obv. Š. dovolatel subsumoval svou námitku pod dovolací důvod v jeho první variantě a akcentoval, že odvolací soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu [§ 265a odst. 2 písm. d) tr. ř.] i přesto, že pro to nebyly splněny zákonné podmínky. IV. Důvodnost dovolání 15. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce jako hlavnínámitku rozporoval právní závěr odvolacího soudu o nedostatku zavinění na straně obv. Š., resp. o formě zavinění na jeho straně. Zatímco Obvodní soud pro Prahu 1 z provedených důkazů jasně vyhodnotil zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu, Městský soud tento právní závěr na pozadí provedeného dokazování přehodnotil jako vědomou nedbalost. Jádro celého sporu tedy spočívá v posouzení toho, zda obv. Š. naplnil skutkovou podstatu předmětného trestného činu ve znaku subjektivní stránky, či nikoliv. 16. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 1 výpovědní verzi obviněného s uklízečkou T., od které měl koupit sáček s kokainem, neuvěřil. K tomuto závěru dospěl poté, co tuto výpověď vyhodnotil jako nevěrohodnou, neboť uklízečka měla sáček s drogou „nalézt na záchodech“ a neměla po obviněném chtít žádný finanční obnos, na což obviněný zareagoval tak, že „jí řekl, ať není hloupá, že jí za to dá nějaké peníze, protože to má cenu, a že to pro sebe využije“. Jinými slovy – obviněný měl podle svého tvrzení uklízečce finanční hotovost v nemalé výši v podstatě vnutit. Podle mínění soudu si obviněný tuto verzi vymyslel během příprav na svou obhajobu, neboť si byl vědom toho, že se dopustil trestného činu. Proto tuto výpověď vyhodnotil jako účelovou a uměle vykonstruovanou. Tomuto vyhodnocení skutkových zjištění odpovídá i popis projednávaného skutku Obvodním soudem pro Prahu 1. 17. Podle mínění Nejvyššího soudu je pro posouzení subjektivní stránky tohoto trestného činu zcela nepodstatné, od koho obviněný drogu skutečně získal. Co je však naopak klíčové, je to, že obv. Š. při nelegálních nákupech omamných látek (nejenom kokainu, ale i pervitinu či marihuany, které pravidelně užívá) nikdy nemohl a nemůže předem přesně odhadnout, jak je droga čistá, event. v jakém množství a jakými přídavnými látkami je „říznutá“. A dvojnásob to platí, když si toxikoman jako zákazník rozhodne koupit drogu z neověřeného zdroje (především od nového dodavatele, jako je např. uklízečka, která drogu údajně našla). Neboť jak obviněný sám ve svém dovolání zcela správně tvrdí, tak „průměrná čistota drogy je v různých místech odlišná, může se odlišovat i u jednotlivých dealerů, často i u stejných dealerů v různém čase“. Podstatné tedy je, že každý narkoman, pokud se rozhodne koupit jakoukoliv omamnou či psychotropní látku, vždy podstupuje reálné riziko, že získá drogu nekvalitní, tj. tak naředěnou, že je v konečném důsledku nedostatečně účinná. Je logické, že každý narkoman se snaží toto riziko co nejvíce snížit – např. navázáním důvěrného vztahu s dealerem, anebo tím, že než drogu koupí, tak její množství i kvalitu zkouší: množství prověřují prostřednictvím vlastní digitální váhy (podobně jako obv. Š., „aby ho dealeři nenatáhli“), kvalitu drogy pak běžně odhadují podle chuti, event. bezprostředních účinků (když si na zkoušku dají „čáru“). Ani tak však nejsou schopni přesně odhadnout kvalitu kupované drogy. To je možné zjistit pouze na základě laboratorního rozboru. 18. Pokud tedy obviněný Š. uvedl, že on jako kupující „opatřenou drogu nevážil a neprováděl její chemický rozbor ke zjištění množství účinné látky“ a že „všechny parametry zakoupené látky byly zjištěny až dodatečně“, tj. na základě provedené expertízy – k tomu Nejvyšší soud konstatuje, že v žádném případě nelze tyto skutečnosti vyhodnotit jako výhodu, resp. jako okolnost svědčící v jeho prospěch. 19. K samotnému skutku pak ze spisového materiálu vyplynulo, že u obv. Š. během policejní razie v nočním klubu Ch. R. byl v tašce zajištěn zlatnický sáček s bílou krystalickou látkou, která byla následně podrobena zkoušce. Na jejím základě byl nejprve kokain detekován pouze orientačně a teprve poté byl materiál zaslán k provedení přesné expertízy, kde byl ověřen kokain o celkové hmotnosti 5,672 g netto a koncentrace účinné látky (kokain base) byla stanovena ve výši 13,2 %, což v přepočtu na celkové předložené množství činí 0,749 g methylester benzoylekgoninu. V zajištěné substanci byly rovněž zjištěny další přídavné látky, a to lidokain (tj. anestetikum) a levamisol (což je veterinární přípravek používaný k odčervování). 20. Z toho vyplynulo, že množství i kvalita drogy jednoznačně přesáhla „tabulkovou“ hodnotu drogy,kterou si dle zákona ještě může pachatel ponechat pro svou vlastní potřebu, aniž tím naplní objektivní stránku skutkové podstaty přečinu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. A tuto skutečnost nemůže ani obhajoba a ani Městský soud v Praze vyhodnotit ve prospěch obv. Š. se zcela absurdním odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by obviněný v šatně nočního podniku v době nákupu prováděl chemický rozbor ke zjištění množství účinné látky kupované substance, neboť nedisponoval příslušným laboratorním zařízením. 21. K posouzení subjektivní stránky obv. Š. (o které se vede polemika) je samozřejmě nutné vyjít i z dalších skutkových zjištění. Z výslechu obviněného mj. také vyplynulo, že obviněný věděl o tom, že se v nočním klubu Ch. R. prodávají drogy, přiznal, že drogy užívá asi 20 let, a to marihuanu, pervitin nebo kokain (mimo alkoholu a cigaret), taška, ve které byl nalezen sáček s 6,1 g kokainu brutto, byla jeho, sáček s kokainem si zakoupil s tím, že jej využije pro sebe a především obviněný uvedl, že dobře věděl, že nemůže mít u sebe takové množství drogy, a to ani pro svou potřebu. 22. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný zákonem (nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit či ohrozit), a takové porušení nebo ohrožení způsobit chtěl. 23. Z výše uvedených skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že obv. Š. věděl, že držení omamné a psychotropní látky a jedu je trestné, stejně jako to, že 6,1 g kokainu je množství jednoznačně protiprávní, a přesto si předmětný sáček s drogou v nabízené kvalitě zakoupit chtěl, což také udělal, čímž skutek dokonal. Z toho plyne, že obviněný subjektivně jednoznačně jednal v přímém úmyslu a svým jednáním naplnil nejen subjektivní, ale i objektivní stránku projednávaného skutku, a tak bezesporu skutkovou podstatu trestného činu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku naplnil. 24. Nejvyšší soud považuje za prospěšné mimo výše uvedené skutečnosti zdůraznit i další důležitý aspekt případu. Objektem trestného činu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku je jednoznačný zájem státu na ochraně zdraví svých občanů před bezprostředně hrozícím ohrožením, vyplývajícím se zneužívání omamných a psychotropních látek a jedů. Zejména v případě opakovaného či dlouhodobého užívání omamných a psychotropních látek je celkový destruktivní účinek na zdravotní i psychický stav uživatelů nezpochybnitelný. Užívání drog má současně i negativní sociální dopady jak na konzumenta, tak na jeho nejbližší okolí, ale i na celou společnost. Je však pravdou, že z ochrany občanů před bezprostředně hrozícím ohrožením, vyplývajícím ze zneužívání omamných a psychotropních látek a jedů (resp. zákazu sebepoškozování), zákonodárce učinil mírný racionální ústupek. A ten spočívá právě ve zmíněném postihu přechovávání omamných látek „pro vlastní potřebu“. Cílem tohoto ústupku však rozhodně není uzavírání kompromisů s liberálně založenými příznivci měkkých či tvrdých drog a jejich distributory. Pravý smysl je čistě pragmatický – a spočívá v tom, aby v případě, že by se drogově závislé osoby chtěly ze své závislosti léčit, se mohly bez obav obrátit na příslušné odborné pracoviště – a to i v případě, že v téže chvíli budou u sebe přechovávat určité množství omamné látky za účelem předejití abstinenčních příznaků. Tento kompromis byl v podobném duchu učiněn také proto, aby mladistvé osoby nebyly k drogám přitahovány zdánlivou atraktivností „zakázaného ovoce“. [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§ 140–421), 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2886 a násl., vycházející z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku.] Tyto ústupky jsou však výslednicí stále probíhajících diskusí legislativních pracovníků s odborníky na drogovou problematiku, kteří všichni sledují jediný společný cíl – kterým je poskytnutí co nejúčinnější pomoci osobám na těchto látkách závislým. 25. A contrario – je nelogické, že by se Česká republika stavěla zcela lhostejně k tomu, aby její občané měli oficiálně drogy zakázané, ale „pro vlastní potřebu“ dovolené bez omezení, takže v důsledku toho by drogy nakupovali, užívali a podstupovali rizika, spojená se všeobecně známými a mnohdy fatálními důsledky, kterými jsou: neschopnost či nezájem zapojování se do pracovního procesu (a s tím spojené odvádění určené části mzdy v podobě daní do státního rozpočtu), nezájem ozakládání rodin a následné vytváření harmonického zázemí pro výchovu dětí – tj. budoucích generací občanů a daňových poplatníků, a samozřejmě také nákladná, dlouhotrvající a často málo úspěšná léčba, jejíž úspěšnost se pohybuje mezi 40–60 %, která státní rozpočet rovněž intenzivně zatěžuje, a to v neprospěch mnohem smysluplnějších společenských výdajů. Stejně tak by bylo zcela nelogické, aby se stát, který by umožnil narkomanům přechovávat drogu „pro vlastní potřebu“, vzdal regulace a kontroly takové obchodní činnosti a s ní spojených daňových příjmů. A že by zákonodárce sledoval regulaci držení drog pro vlastní potřebu „v míře větší než malé“ jen proto, aby zintenzivnil obchodní vztah dealerů a jejich zákazníků v četnosti vzájemných styků, neboť narkomané si tak budou muset chodit pro dávky v „legálním množství“ častěji – je také interpretace více než absurdní. Proto – s výjimkou situace, kdy držitel omamných a psychotropních látek nakládá s těmito látkami na základě legálně držené licence ve smyslu § 4 zákona č. 167/1998 Sb., je zásadně jakékoli přechovávání a neoprávněné aktivity s těmito látkami nutné chápat jako vysoce rizikové, a proto jsou zákonodárcem jednoznačně a bez jakýchkoli výhrad zakázané a trestním zákoníkem postihované. To se samozřejmě netýká jenom přechovávání omamných a psychotropních látek a jedů (§ 284 tr. zákoníku), ale také nedovolené výroby a jiného nakládání s drogami, jako je dovoz, nabízení, přímý či nepřímý prodej (viz § 283tr. zákoníku). Důslednost zákonodárce vyplývající z jednotlivých ustanovení trestního zákoníku ale vyplývá také z toho, že je postižitelné nejenom přechovávání či jakékoli nakládání s těmito nebezpečnými látkami, ale už také opatřování prekursorů (chemických látek) a předmětů (různých laboratorních zařízení), které jsou k nedovolené výrobě omamných látek určeny a následně zneužívány (§ 285–286 tr. zákoníku). 26. Argumentace obv. Š., že si nemohl ověřit množství účinné látky, které může mít pro svou potřebu pro sebe, je taktickým pokusem o zneužití výkladu ustanovení trestního zákoníku. Taková interpretace by nahrála argumentaci, že bez příslušného laboratorního rozboru ten, kdo drogu kupuje, nikdy nemůže zjistit, jak kvalitní je nakupovaná droga. Tento názor je zcela absurdní a úplně se vymyká realitě. S trochou nadsázky je možné uzavřít, že naplnění skutkové podstaty trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu by v podstatě bylo nemožné (takže z § 284 tr. zákoníku by se stalo pouze „mrtvé ustanovení“). V důsledku toho by každý občan tohoto státu mohl „pro svou spotřebu“ přechovávat jakoukoli omamnou či psychotropní látku bez trestního postihu [resp. by mu hrozil pouze postih pro spáchání přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. 27. Odkaz obhajoby na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 795/2011 ze dne 15. 6. 2011 je nepřiléhavý. Nejenom že se v daném judikátu jedná o jiný trestný čin – přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a nedovolené pěstování rostlin konopí setého. Obhajoba odkázala na toto rozhodnutí proto, že i v tomto případě byla ze strany Nejvyššího soudu posuzována otázka – zda ze zjištěného množství pěstovaných rostlin konopí setého vyplynulo spáchání činu ve značném rozsahu, kde je součástí argumentace i posouzení množství účinné látky. Argumentace použitá v tomto rozhodnutí však již byla překonaná v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12, ze dne 23. 7. 2013, a z jeho podnětu vycházející stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (uveřejněno pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). 28. Z něj jasně vyplývá, že právní praxe musí přihlížet k oběma hlediskům, a to jak kvantitativnímu, tak kvalitativnímu. Vyhodnocení obou hodnot pak má napomoci tabulka přiložená k tomuto stanovisku. Ta obsahuje v posledním sloupci vpravo nejmenší množství účinné látky ve formě volné báze, které musí být obsaženo ve směsi dosahující svou hmotností „množství větší než malé“ dané drogy. Přitom „množství větší než malé“ ve smyslu § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku je třeba obecně považovat za takové množství přechovávané drogy, které několikanásobně převyšuje běžnou dávku daného narkomana, a to za účelem předejití abstinenčních příznaků. 29. S námitkami obhajoby, týkajícími se kvantitativních a kvalitativních hledisek při posuzováníotázky, zda se jedná o drogu, se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Tyto výhrady vycházejí ze zkresleného vztahu údajů ve třetím a pátém sloupci přílohové tabulky ke stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. Ve třetím sloupci této tabulky je uvedeno, jaké množství se považuje za „množství větší než malé“ (v případě kokainu je to více než 1 g), a v pátém sloupci se uvádí nejmenší množství účinné psychotropní látky, jež musí obsahovat materie, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za „větší než malé“. V případě kokainu je to 0,54 g kokainové báze. Význam pátého sloupce tedy spočívá v tom, že množství uvedené ve třetím sloupci, tj. víc než 1 g (až do 10 g), se považuje „množství větší než malé“ pouze za předpokladu, že obsahuje nejméně 0,54 g účinné látky. Tabulka tedy pro účely trestního stíhání jasně vymezuje dolní hranici zkoumaného množství (kvantitativní hledisko) té které drogy. Pokud množství účinné látky nedosáhne ve zkoumaném množství předepsané gramáže (kvalitativní hledisko), obviněný nemůže být odsouzen za „drogový delikt“. Pokud však množství účinné látky ve zkoumaném množství směsi alespoň dosáhne předepsaného množství účinné látky (vymezeného v pátém sloupci ve vztahu k předepsané hodnotě „množství většího než malého“ určeném ve třetím sloupci přílohové tabulky), je daná hmotnost chápána jako přestoupení ostře vyznačené hranice, kterou obviněný přestoupil takové přechovávání množství drogy držené „pro vlastní potřebu“, jež již zakládá jeho trestní odpovědnost za projednávaný přečin. 30. Pokud obv. P. Š. v nočním klubu zakoupil a u sebe přechovával 6,1 g směsi kokainu a následnou expertízou bylo zjištěno, že ve zkoumaném množství (nyní již o hmotnosti 5,672 g) je obsaženo 0,749 g účinné látky methylesteru benzoylekgoninu, je nutné konstatovat, že oba sledované ukazatele vysoce převýšily hodnoty předepsané zákonodárcem, tedy hranici vymezující trestní odpovědnost. Proto závěr obhajoby – ve kterém 0,739 g účinné látky ve zkoumaném množství 5,672 g směsi přepočítal na 0,13 g účinné látky na 1 g kokainu – je zcela chybný, zavádějící a účelový. Neboť množství účinné látky ve zkoumaném množství zakoupené směsi přesáhlo hranici 0,54 g účinné látky 1,3krát. Proto o spáchání předmětného trestného činu není žádných pochyb – a to jak v rovině subjektivní, tak v rovině objektivní. Z toho také vyplývá, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 vůbec nevedlo „pouze k mechanickému postihu“, ale k postihu zcela adekvátnímu, který je souladný s platnou právní úpravou. 31. Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než dodat, že námitky dovolatele subsumované pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. jsou zcela oprávněné, neboť rozhodnutí Městského soudu v Praze skutečně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, a jeho rozhodnutí o tom, že věc bude postoupena jinému orgánu, v tomto případě Úřadu Městské části P. 1, odboru správních agend, neboť jednání může být posouzeno jako přestupek, je rozhodnutí chybné. 32. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 44 To 133/2015, stejně jako také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující (pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu), a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc obv. P. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

decision_1358.pdf